Zvěstník CČSH ve Zlíně Vikariátní Z V Ě S T N Í K. Církve československé husitské ve Zlíně. Vydáno za podpory Kulturního fondu města Zlína

Transkript

1 Zvěstník CČSH ve Zlíně Vikariátní Z V Ě S T N Í K Církve československé husitské ve Zlíně 2010 Vydáno za podpory Kulturního fondu města Zlína

2 2 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2010 Obsah Milý čtenáři (M. Sladkowski) 3 Přehled bohoslužeb ve vikariátu 4...zůstaňte zde a bděte se mnou (J. Chaloupková) 6 Nechme lidi dělat dobré skutky. Rozhovor s vikářkou J. Chaloupkovou (M. Sladkowski) 8 Z vikariátu O Tiskovém středisku Brněnské diecéze (P. Pospíšil) 23 Výročí první české mše v Uherském Brodě (M. Sladkowski) 24 Komenského pamětní deska v Uherském Brodě (M. Sladkowski) 26 Pozoruhodné vzpomínky (Z. Svoboda) 28 Masarykovská slavnost v Čejkovicích (D. Konečná) 30 Prapor náboženské obce Kvasice (M. Sladkowski) 32 Vikariátem na vlnách internetu (M. Sladkowski) 33 Ze Zlína Bohoslužby a biblické hodiny ve Zlíně (M. Sladkowski) 35 Medaile pro učitelku Žofii Kopeckou (M. Sladkowski) 36 O pouti do Compostelly (M. Sladkowski) 37 Z vděčnosti za ta slova (M. Ticháček) 38 Z hlav a srdcí Duchovní cvičení znáte? (Š. Sladkowská) 41 Jinakost (R. Váňová) 43 Rozhledna (Z. Svoboda) 45 Prvá cigareta (J. J. Dovala) 47 Stesky a rozbřesky Zdeňka Svobody (V. Štěpánek) 50 Doplňovačka s tajenkou (R. Váňová) 52

3 Zvěstník CČSH ve Zlíně Milý čtenáři, ať už husito nebo nehusito. Dostáváš do rukou páté, vlastně jubilejní číslo našeho Zvěstníku. Když před pěti lety tento sborníček začínal, sloužil hlavně věřícím náboženské obce, která jej začala vydávat, tedy ve Zlíně. Postupně se však začal rozhlížet více za humna a vybírat poutavá témata, události a příběhy z širšího okolí. Dnes už přiznáváme, že Zvěstník není jen zlínský, ale východomoravský, tedy že se zajímá o dění v husitském vikariátu Východní Morava. Kulaté narozeniny však letos neslaví jen Zvěstník, ale celá Církev československá husitská. Je jí devadesát let a máme ji rádi. Třeba proto, že bez jejího vzletu a rozmachu, ale i bez její únavy a hledání, bez její tu více, tu méně úspěšné práce na vinici Páně bychom neměli o čem psát. A tak jí náš Zvěstník věnujeme k narozeninám s přáním, aby byla požehnaným domovem pro mnohá srdce a mysli věřících. Ať slouží ke spáse. Pěkné počtení a vše dobré s Bohem Marcel Sladkowski

4 4 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2010 Přehled bohoslužeb ve vikariátu Břeclav: adventistický kostel 1. neděle v 13,50 hod. Bzenec: Komenského sbor 1., 3., 4., 5. neděle ve 13,30 hod. Čejkovice: modlitebna v Domku T. G. Masaryka 2., 4. neděle v 10,30 hod. Halenkovice: obecní úřad 2. neděle ve 13,30 hod. Hodonín: Husův sbor (modlitebna ve farním domě) neděle v 9 hod. Holešov: sbor Jednoty bratrské svátečně. Hovorany: chrám Spasitele neděle v 8,30 hod. Kroměříž: Milíčův sbor neděle v 10 hod. Kvasice: Husův sbor neděle v 8 hod., 1. sobota v 16 hod. (pro rodiče s dětmi) Kyjov: Husův sbor neděle ve 14 hod. Luhačovice: evangelický sborový dům 2. neděle ve 14 hod. Morkovice: sbor Jana Blahoslava 1., 3., 5. neděle v 8 hod.

5 Zvěstník CČSH ve Zlíně Napajedla: evangelická modlitebna 2. neděle v 15 hod. domov důchodců 1. pondělí v 10 hod. Nová Dědina: obecní úřad 1. neděle v 10 hod. Uherský Brod: chrám Mistra Jana Husa (v zimě modlitebna Husův dům) neděle v 8,30 hod. Uherský Ostroh: obřadní síň na zámku 2. neděle v 10,15 hod. Uherské Hradiště: evangelický dům J. A. Komenského 2. neděle v 8,30 hod. Veselí nad Moravou: adventistický kostel 4. neděle v 15,45 hod. Vracov: Husův sbor 1., 3., 5. neděle v 11 hod. Zborovice: modlitebna ve farním domě neděle v 8 hod. Zlín: malý sál evangelického kostela neděle v 8 hod. Žeravice: obřadní síň obecního úřadu po domluvě svátečně v 9 hod. Žítková: čp. 88 (Kohoutovi) sobota po dohodě Žlutava: obecní úřad 3. neděle v 10 hod.

6 6 Zvěstník CČSH ve Zlíně zůstaňte zde a bděte se mnou Milé sestry a milí bratří! Matouš 26,36-46 Ezdráš 8,18-23 V bibli čteme mnohokrát o modlitebním úsilí jednotlivce či skupiny lidí. Pokud je to modlitba v duchu a v pravdě, modlitba pokorná a vroucí, máme naději na vyslyšení. Jedno z velkých modlitebních úsilí je popsáno ve Starém zákoně v knize Ezdráš. Jde o propuštění izraelského lidu z babylónského zajetí a jeho návrat zpět do vlasti a do Jeruzaléma. Nešli s prázdnou, perský král jim vrátil ukradené chrámové bohatství a nádobí. Čekali bychom také ozbrojený královský doprovod na nebezpečnou cestu. Ale je to jinak, Ezdráš odmítl. Čteme: Tam, u řeky Ahavy jsem vyhlásil půst, abychom se před svým Bohem pokořili a vyprosili si u něho pro sebe, své dítky a všechen svůj majetek přímou cestu (Ezd 8,21). Řekli jsme králi: Dobrotivá ruka našeho Boha je nade všemi, kdo ho hledají. (...) Proto jsme se postili a prosili jsme v této věci svého Boha, a on naše prosby přijal (Ezd 8,22-23). I o letošních Velikonocích uslyšíme o dalším velkém modlitebním úsilí. Je to zpráva přímo o Pánu Ježíši Kristu. Často se na ni nesoustředíme, protože je vložena mezi dvě dramatické události: poslední večeři Páně a Ježíšovo zatčení. Víme, že Pán Ježíš často odcházel na klidná pustá místa, aby tam sám rozmlouval se svým Otcem, aby se modlil. Změnou však je, že tentokrát s sebou bere Petra, Jakuba a Jana. Učedníci dostávají jeden jediný úkol té chvíle:... bděte se mnou....

7 Zvěstník CČSH ve Zlíně Pokud se sami opravdu ztišíme a pomalu si několikrát přečteme ten oddíl evangelia, pochopíme, jak Pán Ježíš v modlitbě zápasí se strachem z očekávaného utrpení. Učedníci svému úkolu nedostáli. Usnuli, dokonce třikrát. Nepřekonali svým tělem námahu dne, nepřekonali únavu z přesycenosti dobrým jídlem, nepřekonali spánek. I nám se to, sestry a bratří, občas stává. Duch by byl pohotový ale tělo je mdlé. Jak velký to byl Ježíšův zápas, jak velmi na něj pokušitel doléhal a vykresloval mu tělesné hrůzy, jak velká byla Ježíšova osamělost, to vidíme z toho, že dokonce budil učedníky a vyčítal jim jejich spánek. Pro něho to byla velká chvíle pro ně, kteří netušili, co Ježíše čeká, chvíle lhostejnosti a uvolnění. Přesto slyšíme nakonec z úst Synových ono pokorné: Ne má, ale Tvá vůle, Otče, se staň... Poslední zápas, kterým znovu překonává Božího nepřítele a vítězí i pro nás nad věčnou smrtí. I o tom jsou, sestry a bratří, Velikonoce. O našich selháních, o naší nedůvěře v Hospodinovu moc. O našich slabostech těla a nedostatku empatie ke druhým lidem. Protože pro učedníky byl přece Pán Ježíš člověk, sice zvláštní a moc mající, ale prostě člověk. Neodmítejme duchovní a modlitební doprovázení svých bližních. Ono bděte se mnou je úkolem křesťana. Nejen práce rukama či hlavou nebo obětavost, ale také modlitebnictví. Ora et labora. Modli se a pracuj! V tomto čase, kdy si připomínáme 90 let trvání své církve, i pro nás může platit: Dobrotivá ruka Hospodinova je nad námi, co nám může udělat člověk? Kéž tedy i letošní Velikonoce jsou o pokorném modlitebním úsilí a vzájemném podepírání. Amen. Jana Chaloupková, vikářka

8 8 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2010 Nechme lidi dělat dobré skutky Rozhovor se sestrou vikářkou Janou Chaloupkovou V čele našeho vikariátu stojí už dvě desítky let. Za tu dobu poznala snad i tu nejzapadlejší husitskou výspu tohoto kraje a jistě není mnoho věřících, kteří by neznali ji. Ale jak ji znají? Jako zpravidla ráznou mluvnou dámu, která s temperamentem rozdílí úkoly, diskutuje a povzbuzuje k činnosti. Ano, i taková je. Ale je třeba s ní zasednout k rozhovoru ve dvou, abychom pochopili, že sílu ke své činorodosti čerpá z hluboké studny víry a že za širokým úsměvem se skrývá křehké a přemýšlivé nitro. Překvapivá a pevná. Taková je ta malá velká žena, sestra vikářka Jana Chaloupková. Když dovolíte, sestro vikářko, vzal jsem si k našemu rozhovoru na pomoc diktafon... Jestli vám nevadí moje ráčkování... Rozhodně nevadí a taky můžu na to téma položit první otázku. Četl jsem v Českém zápase článek Pavla Hýbla (ČZ 6/2010, s. 3), kde tvrdí, že dovedností farářů by měla být také pečlivá výslovnost a adepti, kteří jí nedosahují, by neměli být přijímáni na fakultu. Co vy na to? Neocitáme se hodně hluboko ve Starém zákoně? Souhlasím, chybí tam novozákonní láska. Fakt je, že projev duchovních by měl být pro lidi příjemný a alespoň poloprofesionální. Něco se dá odstranit, něco nedá. Já jsem od prv-

9 Zvěstník CČSH ve Zlíně ní třídy chodila do logopedické poradny, ale nic moc mě nenaučili. Zjistili, že mám špatně přirostlý jazyk. Takže er ze sebe nedostanu, nejde to. Cítíte to jako hendikep pro duchovenskou službu? Cítila jsem to jako hendikep mezi spolužáky, pak jsem se na to vykašlala. Ale když jsem měla začít duchovenskou službu, hodně jsem se rozmýšlela, protože jsem občas sama sebe nahrávala a slyšela jsem to velice katastrofálně. Ale lidé okolo říkali, že jim to nevadí, že si na můj způsob mluvy zvykli. Tak jsem to pustila k vodě. Když jsem dělala bohoslužby do rozhlasu odsud z Kroměříže, nikdo k tomu neměl připomínky, naopak jsem dostala hodně dopisů ohledně kázání, což mě potěšilo. Myslím, že pokud se člověk snaží a zvěstuje Boží slovo s láskou, tak to lidi berou, a když se to dotýká jejich srdcí, tak mu odpustí drobný nedostatek. Někdo zase neumí zpívat, což, řekla bych, je v liturgické církvi ještě horší. Ale to, že jste dosáhla takové církevní funkce, jako je vikář, svědčí o tom, že to není taková překážka. Jak dlouho jste vikářkou? Taková církevní funkce? To jistě nemyslíte vážně. Vikářkou jsem od roku 1989, kdy manžel dost těžce onemocněl. Takže jste po něm funkci zdědila? V podstatě jo. Jak probíhá výběr vikáře? Dřív to bylo tak, že okrskové shromáždění dalo návrh a volilo předsedu okrsku. Teď jmenuje vikáře biskup, ale bratr biskup to nechává vikariátním shromážděním schválit. Vikář je zástupcem biskupa ve vikariátu, měl by řešit menší problémy v náboženských obcích, aby se obce neobracely na bratra biskupa s každou hloupostí. Anebo když bratr biskup nemůže, povolává vikáře jako svého zástupce. Vikář má za povinnost konat vizitační návštěvy, ale vzhledem

10 10 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2010 k tomu, že farářů je málo, těžko si mohu dovolit jet v neděli na vizitaci s bohoslužbami. Ale já vikariát znám, dělala jsem bohoslužby mimo Břeclav ve všech obcích. Jaké jsou další povinnosti vikáře? Víceméně organizační. Měla bych vědět, kdy jsou výroční shromáždění pro případ, že by mě bratr biskup uložil něco tam řešit, posílá se mi datový plán, řeším dovolené a záskoky v případě nemocí. Musím připravovat vikariátní konference duchovních, určit, kdo bude dělat pobožnost, kdo referát podle materiálů, které dostáváme z ústřední rady, projednat návrhy sněmovních komisí, kdo udělá zápis. Taky jsme si zvykli, že tam, kde se konference koná, vaříme teplé jídlo. Společné stolování má něco do sebe, sklidíme ze stolu, pomodlíme se a to je důležité. Není to jen, že někde sedíte a koušete rohlík. Jak často se konají vikariátní konference duchovních a jaký je jejich užitek? Tak sedm až osmkrát do roka. Užitek... Zaprvé poznáme jednotlivé náboženské obce, pak je důležitý teologický referát, společně probíráme a řešíme teologické otázky. Zařazujeme i kazatelskou přípravu na některou blízkou neděli, to někoho vyberu, aby udělal exegetickou přípravu na kázání. Protože každý, když píše kázání, má jiné nápady, jinak to vidí, a tady se texty mohou teologicky ujednotit. A to je vždy obohacující, protože máme zkušené i méně zkušené duchovní. Navíc jsem se s kolegyněmi a kolegy domluvila, že je zbytečné, aby úvodní pobožnost byla na texty minulé či příští neděle. Možná jsem chtěla nějakým jemným způsobem přinutit duchovní, aby dělali exegetickou práci a co nejvíc pracovali s biblí. Víte, kázání pro faráře by mělo být jiné než pro lidi, a jestliže si duchovní vezme kázání z minulé neděle, tak tam objasňuje věci, které jsou duchovním naprosto jasné. Nemusíte jim říkat základní věci, oni je vědí, nebo by měli vědět. Čili jde spíš o posílení, povzbuzení, slovo do našich řad. Proto jsme vymysleli, že to bude kázání na libovolný text, ale skutečně kázání pro faráře. To si lidé neuvědomují: když

11 Zvěstník CČSH ve Zlíně jsem třeba požádána, abych napsala kázání do Českého zápasu, musí být trochu jiné než kázání do mého sboru, kde mohu být osobní, kde mě lidi znají. A když skončí pobožnost, dávám prostor k diskusi, což se ze začátku některým lidem nelíbilo, ale nejde o kritiku, faráři mezi sebou by neměli mít strach něco k tomu říct nebo doplnit. Znáte bratra faráře Svobodu, ten má vždycky nějakou připomínku, je to ale dobře, protože upozorní i třeba jen na jazykovou stránku. Je to zdejší specifikum nebo to funguje i na jiných vikariátech? Pobožnost a teologický referát je na všech vikariátech, ale samozřejmě místo na určitá specifika je, řeší se diecézní věci za přítomnosti bratra biskupa, plány na další setkání, věci kanceláře diecézní rady apod. Máte z pozice vikářky možnost ovlivnit nebo koordinovat obsazení duchovenských míst? Z pozice vikářky asi ne, ani bych si netroufala, myslím, že není dobré, aby toto dění vikář ovlivňoval. Ale bratr biskup svolává několikrát do roka teologický poradní sbor a poradu vikářů, na které předkládá možnosti obsazení a žádosti duchovních o přijetí do služeb. Čili to řešíme společně. Je to samozřejmě jen poradní orgán, ale náš bratr biskup není z těch, kteří řeknou: takhle jsem rozhodl, tak to bude. Vždy se radí, chce vědět názory druhých. V naší církvi není dostatek duchovních. Jak je na tom náš vikariát v porovnání s jinými? Vždy se nějaká obec administruje, teď je to horší tím, že odešel bratr farář Kopecký. Podařilo se díky Bohu obsadit Kvasice bratrem Pliskou, to je výborné včetně služby jeho manželky. Jsou volná místa na jižní Moravě, ale myslím, že na tom nejsme tak zle, pokud se podaří obsadit Zlín a časem i Kroměříž - protože člověk neví, jak dlouho mu Pán Bůh dá zdraví a sílu sloužit. Kvasice mají hodně bohoslužebných středisek, a když se obsadí Zlín, tak některá, jako

12 12 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2010 Napajedla, Otrokovice, by mohla klidně spadat pod Zlín. Když jedna obec má hodně středisek a druhá žádné, není problém, aby se mladí kolegové domluvili. Zřejmě vznikne mikroregion Zlína, Kvasic a Kroměříže včetně Morkovic a Zborovic, kde se tyto věci budou organizovat a řešit. Je potřeba s tím do budoucna počítat. Je tu mladý farář Pliska, a přijde-li někdo mladší do Zlína, byla by to základna, na které se dá stavět. Takže to vidím nadějně. Doba, kdy jsem dělala tři obce, z toho Vyškov s mnoha středisky, je snad za námi. Sama jste do duchovenské služby nastoupila relativně pozdě. Jak k tomu došlo? Od patnácti jsem chtěla být farářkou a stala jsem se jí ve dvaačtyřiceti. Pán Bůh někomu dává delší čas - třeba aby uzrál? Chtěla jsem vždycky studovat teologii, ale po maturitě v 50. letech jsem šla do továrny, na vysokou jsem z rodinných důvodů nemohla, protože se narodily tři malé děti, nebyly peníze. Pak jsem se vdala za faráře, chtěli jsme mít rodinu, nepovedlo se to, takže po deseti letech jsem se znovu zajímala o studium. Tenkrát byla možnost dálkově studovat fakultu po 35 letech věku, podala jsem si přihlášku, ale v ten rok dálkové studium zrušili. Jezdila jsem potom aspoň na kazatelské kurzy, první začal v roce Jako manželka faráře jsem do ledačehos nakoukla, dělala s ním spoustu věcí, ale až časem se otevřela možnost dálkového studia. K němu bylo třeba mít zkoušky z teologického minima a fakultu bylo nutné vystudovat do pěti let. Člověk taky dostal jáhenské svěcení, ale též ihned nastoupil do služby. A tak jsem od 1. ledna 1983 sloužila jako jáhenka v Morkovicích. Pětadvacet let jsem odpracovala v různých civilních zaměstnáních s různým doplněním různých vzdělaní od elektrotechnické průmyslovky po poštovní školu - a pak nastoupila jako jáhenka. Bylo víc adeptů takového studia? Ano, prvně jsme byli čtyři, pak už víc. Třeba bratr ing. Šik, který pak v Úpici a Broumově založil Diakonii, mladý bratr Kaňák, nebo sestra Šimonová, co je farářkou v Rudolfově.

13 Zvěstník CČSH ve Zlíně Jak reagoval stát na lidi, kteří v produktivním věku najednou chtěli v normalizační době 70. a 80. letech - studovat teologii? Tak nás zas nebylo tolik, aby jim to vadilo, možná kdyby nás byla stovka... Občas něco povolili, aby to nevypadalo, že všechno zakazují. Jinak nás omezovali všemožně. Mě stálo dva roky života, než jsem přesvědčila církevního tajemníka, že když sloužím v Morkovicích a manžel v Kroměříži a někdo z nás onemocní, tak jeden druhého manželé! můžeme zastoupit na pohřbu. Dva roky trvalo, než to tajemník schválil. Státní souhlas ke službě byl totiž jen pro určité místo. Své první místo jste nastoupila v Morkovicích a pak přešla do Kroměříže? Ne, ne, Morkovice mám stále od roku Začínala jsem tam jako jáhenka, za půl roku jsem dostala Prostějov jako zástup za mateřskou, pak Ivanovice na Hané, které se později sloučily s Vyškovem, takže jsem dostala i Vyškov. Tady v Kroměříži jsem sloužila sporadicky. Když jsem dostala Vyškov natrvalo a říkala bratru biskupovi Štěpánkovi, že se nedostanu v neděli do středisek, do Ježkovic, Ruprechtova, tak řekl: No tak ti seženeme auto. Já na to: No dobře, ale já nemám řidičák a budu mít padesát. No, tak si ho uděláš. Byla jsem myslím poslední, kdo z konta bratra patriarchy Nováka on měl zahraniční konto, na kterém shromažďoval dary z ciziny pro církev a potom z něj koupil auto pro duchovního kdo tedy dostal těch tuzexových bonů na škodovku. Pak už to konto bylo vyčerpané. Když manžel v roce 1992 zemřel, dala jsem se bratru biskupovi k dispozici s tím, že jsem sama, nemám děti, takže mě nic neváže a můžu jít, kde mě bude potřeba. Protože je tu velký byt a fara, předpokládala jsem, že tu může žít nějaká rodina. Řekla jsem to na radě starších, ale oni, že mě chtějí. Tak jsem zůstala. Ale myslím, že to bylo svým způsobem oživení náboženské obce. Ne kvůli mé osobě, ale já jim hned řekla: Mám dvě obce a ještě Vyškov, takže budete pracovat. Ne jako za mého manžela, kterého spousta věcí bavila, takže psal kroniku, fotokroniku, matriku... Kaž-

14 14 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2010 dý bude dělat svou práci. A oni to vzali. Víte, není problém, aby farář dělal sám spoustu věcí, spíš je problém, aby k práci a službě pustil druhé. Protože lidi rádi udělají, když je o to požádáte. Když je požádáte o dobrý skutek. Nechme lidi dělat dobré skutky. Tohle můj muž, jak byl dobrý farář, neuměl. Jaký byl váš muž? Jako náš bratr biskup, tichý modlitebník. Strašně hodný. Hodný a důvěřivý. Já jsem prošla několika civilními povoláními ve fabrikách a nebyla to za bolševika žádná legrace, takže jsem znala i tvrdost života, že lidi jsou vypočítaví, pomlouvační, závistiví. Že občas lžou. On byl hrozně bezelstný a někdy jakoby nechápal zlo. Nádherně zpíval. Někdy, když jsem seděla v kostelní lavici, jsem měla pocit, že nemám tělo. Jak se stavěl k vaší touze po duchovní dráze? Podporoval mě v tom, ano. Dá se říct, přestože jste byli manželé, že jste v teologii byla jeho žačka? Přepisovala jsem jeho kázání na stroji, což pro mě byla úžasná škola, protože jsme nad spoustou věcí diskutovali. Však mi spolužáci na fakultě říkali: Ty se máš, manžel ti napíše kázání... Víte, kázat kázání, co napsal muž, to ženská nemůže, protože máme úplně jiné vyjadřovací schopnosti. Navíc jsme byli věkem od sebe sedmnáct let a ať chcete nebo ne, na jeho generaci se podepsalo školství první republiky, na mě se podepsalo školství 50. let. Neměl jedno kázání, kde by nebyl přechodník. Mě přechodník z pusy nevyleze. Takže jsem S manželem Milanem

15 Zvěstník CČSH ve Zlíně nemohla použít jeho kázání. Dodnes jsou tu po něm štosy svázaných kázání, ale já je nemůžu použít, to nejde. A je to dobře, že to nejde, protože každý duchovní má svědčit o Kristu za sebe. Jsem schopna se trefit do vyjadřovacích schopností dvou mých kolegyň. Občas si vyměníme kázání, ale stejně si ho musíte upravit na svá ústa. Můj muž, cokoliv jsem potřebovala, mi vysvětlil. Je úžasné, když máte k sobě někoho zkušeného, kdo vám poradí, než si zvyknete stoupnout před lidi na kazatelnu. To jsou věci, které vás na fakultě nenaučí a které vám může poradit kolega nebo manžel. V tom mi byl úžasnou pomocí. Jak jste se seznámili? To chcete vědět hodně do hloubky... On byl mým farářem v Jihlavě, byl mým duchovním. Když mi bylo patnáct, byl v Jihlavě farář Nygrýn a jako druhý duchovní přišel Milan. Tam jsme se poznali. Vždycky jsem si z něj dělala legraci: jak sis mě vychoval, takovou mě máš. Byl přeložen, když mi bylo asi šestnáct. Tvrdil, že do mě byl zamilovaný od začátku, ale protože jsem byla mladá, nedal mi to najevo. Pak jsme se setkali, když mi bylo dvacet a on byl v Třebíči. Brzy jsme se domluvili a vzali. Bylo jasné, že k sobě patříme. Brali jsme se ve sboru v Brně na Botanické, oddával nás bratr biskup Janota. Bratr farář Nygrýn byl vyhlášený svou prací s mládeží. Jak na to vzpomínáte? Byla jsem pokřtěna a do deseti let vychovávána bratrem farářem Vyskočilem. Ale naše rodina moc do kostela nechodila, protože v neděli se jezdilo na chatu; náš otec byl přírodní živel, čili hory, lyže, les, zahrada. Ale když mi v deseti letech zemřela maminka a byla jsem psychicky špatná, přišel k nám bratr farář Nygrýn. Co mluvil s otcem, netuším, ale otec si asi myslel, že mi pomůže, když začnu chodit do duchovní péče. Utvořila se skupina dětí k první večeři Páně, pak biřmovanců a už před biřmováním někteří z nás vypomáhali, protože v obci bylo přes sto dětí a každou neděli byly dětské bohoslužby. My nejstarší biřmovankyně jsme měly jednou týdně schůzku s fará-

16 16 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2010 řem a vedly jsme skupiny dětí, nedělní školku po bohoslužbách, kdy jsme si děti rozebraly a pomáhaly je učit pod dohledem sestry katechetky. I po biřmování zůstala velice dobrá skupina mládeže. Bratr farář Nygrýn uměl zaujmout, sám měl dvě děti a jeho manželka hrála na klavír a vedla velký pěvecký sbor. A bylo to v době, kdy do nás nikdo jiný nevkládal takové etické hodnoty. Ve škole vládl bolševik, byli jsme zmatená generace, co si budeme povídat. Bratr farář nás učil modlit se, číst v bibli, přednášel o přátelství, sexu, rodině, o věcech, které nás mravně a křesťansky vedly. V rodinách na to moc času nebylo, matky začínaly být zaměstnané, protože se budoval socialismus. A lidi se i báli něco dětem říkat, aby to pak neřekly ve škole. Bratr farář byl výborný a moc nám do života dal. Bohužel byl pak odejit a s ním i můj budoucí muž, přišel jiný farář a co si budeme povídat, v tu ránu to skončilo. Bratra faráře Nygrýna jsem si velmi vážila, provedl mě nelehkými padesátými lety a zvraty mé puberty - proto se později stal i naším svědkem na svatbě. Vstupovala jste do manželství s farářem, což není jednoduché, říká se, že fara je skleněný dům, do kterého je vidět......a jestlipak víte, kdo tohle říkal? To nevím. Profesor Trtík. To vím totiž od Milana. Řekl mi, že profesor Trtík jim říkal právě tuto větu a je to pravda. Musíš si uvědomit, že nebudeš mít neděle a svátky, farář si musí čas určovat tak, jak jde jeho služba. Rodina se musí přizpůsobit. V tom byl zodpovědný a upozornil mě na to dopředu. Ale mně to nedělalo problémy. V Blansku, kam jsme se přestěhovali za rok po svatbě, bylo asi osm bohoslužebných středisek, nachodili jsme toho moc pěšky, udělali jsme si takový výšlap a já chodila s ním. To byla taky škola. Až mnohem později jsem si uvědomila, jak manželka, když přijde s farářem na bohoslužby, ovlivňuje náboženskou obec. Lidé jsou rádi, když vidí manželství duchovního. Obec taky napodobuje paní farářovou. Vždycky říkali,

17 Zvěstník CČSH ve Zlíně ať si sednu dopředu, a já jsem pak zjistila proč; přesně věděli, kdy mají vstávat, kdy zpívat, když jsem brala zpěvník do ruky. Na vesnicích nebyl varhanní doprovod, vše se zpívalo a capella. Taky jsem zjistila, že pozorují. Když byly Vánoce nebo Velikonoce a byly třetí bohoslužby za sebou, tak jsem nešla k večeři Páně. Rozumíte, prožijete jedny bohoslužby v hlavním kostele a jdete k večeři Páně, potom odpoledne další, ale pak už člověk nedává tak pozor, kázání slyší potřetí; podpoříte faráře, ale už to není takový prožitek jako poprvé nebo podruhé. Farář to má jinak, protože má pokaždé jiné posluchače. Já jsem se necítila hodna jít k večeři Páně. Ale hned jsem slyšela: Asi se pohádali, ona nejde k večeři Páně. Co se tam stalo? Tak jsem se zvedla a šla. Je důležité, když manželka dělá vše s farářem a lidi ji znají. Nakonec zjistíte, že když mají sestry v obci osobní problémy, nejdou za farářem, který je muž, ale za paní farářovou. Svěřovali se mi, přestože jsem proti nim byla mladá holka. Manželka může být i takový most k duchovnímu... Víte, to, o čem mluvíme, je vlastně hodnocení celého mého života. Uvědomuju si, že ho prakticky ovlivnilo pět mužů. Mimo ně mám dvě životní přítelkyně v pravém slova smyslu a spoustu dobrých známých lidiček, se kterými se cítím velmi dobře a jsme kamarády. Ale o těch nechci mluvit. V prvé řadě můj život ovlivnil táta. Přestože jsem byla dcera, vychovával mě od počátku jako syna. Sokolsky! Přísně a tvrdě, i když s láskou. Ve stylu Masarykova nelhat, nebát se a nekrást. Jakoukoliv lež nesnášel. A vtloukal do mě zásadu: Když něco děláš, dělej to pořádně, nebo to nedělej vůbec. Další muž, který ovlivnil můj duchovní růst, byl bratr farář Nygrýn, jak jsme o něm hovořili. Pochopitelně můj manžel... Člověk tiché a hluboké víry, který mě táhl dál za Ježíšem a umožnil mi být to, co nyní jsem. Díky Bohu za těch třicet společných let. Muž, který mně pomáhal ve studiu a byl na mě náročný a ukládal mi stále vyšší úkoly, byl bratr farář Jiří Bednařík. Se svou manželkou Miluškou, mou přítelkyní

18 18 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2010 od mládí, byli pevná skála našich životů. Ve studiu mě vedl a ovlivnil také přítel a spolužák mého muže, bratr profesor Vladimír Kubáč, starozákoník. Když jsem se bránila nějakým úkolům navíc, pronesl přísnou větu: Komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnohé vyžadováno. Naučil mě odpovědnosti za hřivny, které jsem dostala. A posledním mužem, který můj život ovlivnil, byl zlínský bratr farář a přítel Ladislav Kopecký. Vedl mě praktickými úskalími kněžského života, uměl moudře a nenápadně povzbudit a přidat vhodný biblický text k zamyšlení. Jeho hluboká víra, modlitebnictví a empatie mě v mé službě, zvláště na počátku při pochybách o sobě - velmi pomohly. Vy jste vlastně k duchovenské práci přičichla, ještě než jste se stala farářkou... Ano, od začátku. Civilní život je úžasná příprava, při práci v Tesle v Brně, na poště v Blansku, člověk pozná ledacos a je to úžasná zkušenost. Za prvé se naučíte hospodařit s časem. Protože v tomhle povolání si mimo pravidelné bohoslužby, duchovní péči, biblické hodiny a pohřby určujete sami, kdy budete co dělat. Jestli píšu kázání v pět ráno nebo o půlnoci, to je moje věc. Ale musím hospodařit s časem a být ukázněný sám u sebe. A to se naučíte v civilním zaměstnání, zvláště když váš čas hlídají píchací hodiny. Mohla jste to, co jste načerpala na faře v rozhovorech s lidmi, uplatnit v civilním životě? Ano. Když jsem se vrátila z dovolené na poštovní přepážku v Blansku, říkaly moje kolegyně, abych si příště ty své abonenty brala s sebou. Víte, lidi zjistí, že je někdo odbude, a pak za ním nejdou. Když ke mně totiž někdo přišel a začal při čekání na telefon vykládat své problémy, tak jsem nemohla říct, že mě to nezajímá. Prý říkalo se mám na poště pobočku fary. Nejde o to halasně se vnucovat a předvádět se, ale dát lidem pocítit, že můžou přijít. Zažila jsem to i v Tesle v Brně, kde byla hala s osmdesáti chlapy, uprostřed malá kukaň, kde seděl mistr a já jako plánovačka. A ti chlapi se naučili

19 Zvěstník CČSH ve Zlíně za mnou chodit a svěřovat se. Lidé vycítí důvěru i víru, která je zajímá tím, že jste jiní než oni. Zjistí, že jste manželka faráře a ptají se: Vy s ním opravdu žijete jako žena? To byly první otázky. Církev je zajímala, protože s ní téměř neměli zkušenost. A já jsem mohla vysvětlovat. Měla jsem mistra, který byl velký komunista, a štvalo ho, že jsem ženou faráře. Přišel do práce a řekl: Pochválen Pán Ježíš Kristus. Já řekla: Až na věky. Týden jsme to praktikovali a on čekal, kdy mu vytknu, že si ze mě dělá legraci. Tak jsem mu řekla: Mistře, mě dělá dobře, že mě křesťansky zdravíte, ale mám o vás strach. Jestli vás nějaký kolega komunista uslyší, tak nevím, jak to bude s vaší kariérou ve straně. Přišel pak v pondělí a řekl: Dobrý den. Ano, někoho víra provokuje. Ale na druhou stranu přišli za mnou, že chtějí, abych dělala důvěrnici ROH. Říkám: Proč já, jsem žena faráře, to vám při kádrování neprojde, tak se zklidněte. Ale předsedkyně ROH šla za předsedou KSČ, že mě chce, že dobře pracuju, a když je něco potřeba, tak za lidi mluvím. Protože co se mně mohlo stát, nanejvýš by mě vyhodili... A tak jsem dělala důvěrnici ROH. Tím, jak se chováte, reprezentujete křesťanství a jsou to maličkosti, kterými si lidi získáváte. Vy myslíte, že se chováte normálně, a druzí na to koukají jako na zjevení. To mi nikdy nešlo do hlavy, že jsem se chovala tak, jak jsem to považovala za běžné, ale druzí se s tím nesetkali. Vztahy lidí se za komunismu strašně zhoršily. Byla jste přirozenou součástí světského prostředí. Když jste se stala duchovní, nepřestaly tyto možnosti oslovování? Já myslím, že ne. Mám takovou zkušenost. Na podzim 1990 přišli za mnou z KDU-ČSL, jestli bych za ně nekandidovala do zastupitelstva. Říkala jsem, že nejsem katolička a nevstoupím do politické strany, ale oni, že jako bezpartijní mě dají někam na zadní místa. Tehdy nikdo neměl zkušenost s politikou, tak jsem si řekla, že to zkusím. Jenže v den voleb jsem byla na schůzi diecézní rady v Brně, a když jsem utíkala na tramvaj, zůstal mi podpatek v kolejišti a zlo-

20 20 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2010 mila jsem si levý kotník. V neděli jsem se zataženým kotníkem odsloužila bohoslužby a večer mi přišli říct, že jsem byla zvolená. Z nevolitelného místa jsem najednou byla na druhém. Nevím, proč jsem dostala tolik hlasů, asi to bylo ještě náladou proti bývalému režimu. V pondělí jsem jela do nemocnice, kotník mi dali do sádry a já jela na první zasedání zastupitelstva. Byla tam televize, strašná sláva, všichni s novými účesy, jen já s mokrou sádrou a v kalhotách od sádry. Před městským úřadem jsem vylezla z auta taková trochu zanedbaná, všichni mi začali tleskat a do prvního poschodí mě vynášeli. Nebyl tam výtah. Hned všichni věděli, kdo jsem. A tak jsem byla čtyři roky v zastupitelstvu. Ale zjistila jsem, že i tam se dá vytvořit důvěrnější vztah k duchovnímu než k normálnímu člověku. Zvolili mě předsedkyní bytové komise. Bránila jsem se, že o tom nemám ponětí. Ale starosta mi řekl, že je potřeba, aby tyto funkce dělali spolehliví a neúplatní lidi měli by to slyšet dnešní politici! abyste se nedala podplatit, budou to na vás zkoušet. A je to pravda, zkoušeli. Protože na to byli zvyklí. Ono to jistě funguje i naopak, že se zkušenosti z běžného života přináší do církve. Ano, i tu jsou věci, které jako křesťanka dělat nechci a nemohu. Když jsme v roce 1992 prodávali hulínský sbor, mohli jsme dostat dvakrát tolik peněz, kdybychom odřekli těm, kterým jsme dům písemně slíbili. Rada starších se málem pohádala, protože dva členové viděli jen peníze, že se budou hodit na opravy Milíčova sboru. Ale za cenu, že jako křesťané porušíme slib? Řekla jsem: Dobře, nemusím tady být, domluvte se, hlasujte a pak mě zavolejte. Ale řeknu vám jedno, jestli to přijmete, tak volejte bratru biskupovi, ať vám dá jiného faráře, protože v obci, kde rada starších poruší svůj slib, já farářovat nechci. Já vím, že to bylo vydírání a nátlak, ale prostě jsem jim to musela říct. Samozřejmě se tak dlouho dohadovali, až odmítli, ale... Peníze jsou strašný magnet. Jinak tady mám dobré zkušenosti.