Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY. Speleoterapie. Bakalářská práce. Brno 2009

Transkript

1 Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Speleoterapie Bakalářská práce Brno 2009 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Mgr. Lucie Procházková, Ph.D. Vypracovala: Zdenka Nováková

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím s tím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne Zdenka Nováková

3 Za vstřícnost, cenné rady a odbornou pomoc při zpracování zvoleného tématu bakalářské práce děkuji PhDr.Mgr. Lucii Procházkové, PhD. Rovněž děkuji MUDr. Pavlu Slavíkovi a personálu Dětské léčebny se speleoterapií v Ostrově u Macochy za výbornou spolupráci a ochotu při realizaci tamějšího výzkumu.

4 OBSAH ÚVOD CHRONICKÉ ONEMOCNĚNÍ Definice základních pojmů Choroby horních a dolních cest dýchacích Asthma bronchiale Osobnost dítěte s astmatem SPELEOTERAPIE JAKO MOŽNOST INTERVENCE Pedagogická a speciálně pedagogická intervence Speleoterapie z hlediska historie Speleoterapie a její podmínky SPELEOTERAPIE U DĚTÍ S ASTMATEM Cíle práce, metodologie výzkumu Charakteristika výzkumného prostředí Vlastní výzkum Závěry šetření ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY RESUMÉ SUMMARY... 39

5 ÚVOD Z hlediska speciálně pedagogické teorie se speleoterapie neřadí mezi klasické terapie, jako jsou např. arteterapie, hippoterapie, ad. Vlastní práce a místo setkání speciálního pedagoga s dětmi účastnících se speleoterapie, je buď přímo v jejím průběhu (speciální pedagog je členem zdravotnického personálu), nebo ve speciální základní škole, zřízené (obdobně jako u nemocnic) u léčebny. Speleoterapie je metodou, protínající několik oblastí. Nejsou to pouze oblasti pedagogická, resp. speciálně pedagogická (příp. psychologie) a oblast zdravotnictví; ale skrze využívání přírodního prostředí mikroklimatu jeskyní se sama speleoterapie dotýká zejména geověd, ekologie, a mnohých dalších. Díky tomu je tato léčebná metoda definována přesně měřitelnými fyzikálními a chemickými vlastnostmi přírodního prostředí, stává se zcela samostatnou, mezinárodně uznávanou, specifickou léčebnou metodou. Předmětem a cílem bakalářské práce je sledování vlivu speleoterapie, její význam a přínos do života dětí s onemocněním horních a dolních cest dýchacích, především dětí s diagnosou asthma bronchiale. Vlastní bakalářská práce se skládá ze tří kapitol, přičemž první dvě přinášejí teoretické informace, z nichž jsem vycházela při výzkumu, zpracovaném v praktické části práce, čili kapitole třetí. První kapitola tedy definuje chronická onemocnění, přináší přehled jednotlivých chorob u dětí, směřujíce postupně k onemocnění asthma bronchiale, je zde zmíněn i psychologický aspekt vnímání onemocnění dětmi. Druhá kapitola popisuje speleoterapii jako takovou, včetně její historie a podmínek. Třetí kapitola zachycuje poznatky z výzkumu, jeho cíle a vlastní průběh, včetně závěrečného shrnutí účinnosti léčebné metody speleoterapie (konkrétně prováděné v Dětské léčebně se speleoterapií v Ostrově u Macochy); součástí jsou mj. také tři vzorové kazuistiky. Výzkum, realizován kvalitativní metodou, je prováděn pomocí těchto výzkumných technik: přímé pozorování (dětí v průběhu částí speleoterapie probíhajících v jeskyních), nestandardizovaný rozhovor (s dětmi, zdravotním personálem, včetně ředitele léčebny), kazuistiky, a také analýza zdravotní dokumentace a odborné literatury.

6 1 CHRONICKÉ ONEMOCNĚNÍ 1.1 Definice základních pojmů Výchovou a vzděláváním jedinců tělesně postižených, nemocných nebo zdravotně oslabených se zabývá somatopedie (řec. soma = tělo, paidea = výchova). Např. Monatová (1984 in Dobrovolná 1991) člení tato postižení na onemocnění pohybového aparátu a chronická onemocnění; Sovák (1988 in Dobrovolná 1991) hovoří o tzv. prvotním a druhotném postižení hybnosti. V širším slova smyslu patří tedy chronická onemocnění mezi tělesná postižení. Typický je pro ně jejich dlouhodobě trvající nepříznivý vliv na celou osobnost člověka, kdy se primární postižení v tělesné oblasti projeví sekundárně negativně v oblasti psychické. (Dobrovolná 1991). Chronická onemocnění charakterizuje Zámečníková (Opatřilová, Zámečníková 2007) jako onemocnění léčitelné, ale (alespoň v kratším časovém úseku) ne vyléčitelné. Chronická onemocnění u nás postihují přibližně 10% dětské populace a dle WHO se tento počet neustále zvyšuje. (Opatřilová, Zámečníková 2007). Z hlediska délky dělí Jonášková (in Müller 2001) onemocnění na: Dítě s krátkodobou nemocí nemoc bývá nejméně náročná, dítě tedy zatěžuje ve všech oblastech nejméně. Zpravidla stačí domácí léčba, někdy bývá dítě hospitalizováno ve zdravotnickém zařízení. Dítě s dlouhodobou nemocí onemocnění vyžaduje dlouhodobější či opakované léčení, které bývá spojeno s pobytem dítěte v v nemocnici či jiném zdravotnickém zařízení. Dítě s recidivující nemocí onemocnění se objevuje nejméně třikrát do roka; v mezidobích nejsou nalezeny nalezeny ani anatomické ani funkční změny postiženého orgánu či systému. Chronické onemocnění charakteristické jsou závažné anatomické nebo funkční změny postiženého orgánu či systému. Nemoc se vyznačuje dlouhodobým nebo dlouhodobě předpokládaným průběhem s možností uzdravení, s projevy remise. Onemocnění vyžaduje soustavnou aktivní léčbu; velmi pravděpodobné jsou následky v období dospívání či dospělosti. (Opatřilová, Zámečníková 2007)

7 Na organismus každého jedince působí řada vlivů z vnějšího i vnitřního prostředí; zdravý organismus má schopnost adaptovat se na tyto změny; k nemoci dochází v případě narušení rovnováhy (imunity) organismu. V tomto smyslu se dle směrnice ministerstva zdravotnictví člení děti a mládež do čtyř zdravotních skupin: děti a mládež nadprůměrná úplně zdravá, tělesně dobře vyvinutá; děti a mládež prakticky zdravá s nepatrnými úchylkami zdravotního stavu; děti a mládež oslabená se značnými úchylkami tělesného vývoje a zdravotního stavu; děti a mládež nemocná. (Pipeková a kol. 1998). Dělení chronických onemocnění: Alergie Alergií se rozumí nepřiměřeně silná reakce vnímavého organismu jedince, jestliže se jeho organismus opakovaně setká s určitou látkou pro něj škodlivou tzv. alergenem. (Petrů 1994). Alergická onemocnění dnes postihují přibližně 20-30% dětí školního věku. (Kotulán 2005). Alergeny, určující druh alergie, mohou být látky organického i anorganického původu; nejčastěji jsou to: roztoči, zvířecí alergeny, pyl, houby, potravinové alergeny, lékové alergeny a jed blanokřídlých. (Špičák, Panzner 2004). Sama přítomnost alergenů nemusí vyvolat vlastní projevy nemoci; rozlišujeme alergii okamžitou (bezprostřední reakce rychle) a alergii oddálenou (projevy se mohou objevit za několik hodin až dní). (Vítková 1998). Mezi víceorgánové alergie patří polynóza (pylová přecitlivělost), alergie na hmyzí bodnutí; mezi kožní alergie patří atopický ekzém a kontaktní ekzém. (Vítková 1998). Za velmi závažné a život ohrožující můžeme považovat jak anafylaktický šok - okamžitou alergickou reakcí je (nejčastěji vyvolán různými léky, potravinami a hmyzím jedem; klinické příznaky se projevují na kůži, dýchacím ústrojí, trávícím systému a krevním oběhu) tak i průduškové astma (více viz kap. 1.3). (Kotulán 2005). Choroby dýchacího ústrojí Mezi choroby horních a dolních cest dýchacích můžeme řadit např. bronchiolitidu, CHOPN, astma, ad. Bližšímu popisu jednotlivých onemocnění a příznakům je věnována následující kapitola, proto je zde nebudu blíže popisovat

8 Kožní onemocnění Kůže představuje složitý orgán, jehož činnost souvisí s řadou orgánových soustav. Příznaky zde tedy mohou souviset jak s poruchami samotné kůže, tak i s nemocemi dalších systémů. Příznaky, projevující se na kůži ve formě drobných puchýřků, rohovatěním kůže, pupeny na kůži, apod., se objevují na různých částech těla (často předloktí, lokty, na kolenou); často jsou provázené svěděním postiženého místa. Léčba je většinou dlouhodobou záležitostí. Mezi nejčastější onemocnění dětského věku patří ekzém, atopický ekzém, lupénka (psoriáza). (Čápková, Špičák, Vosmík 2005, Kotulán 2005). Metabolické poruchy Metabolické poruchy, onemocnění většinou geneticky podmíněná, souvisejí nejčastěji s poruchou příjmu potravy nebo rozkladem určitých látek v těle organismu. Mezi nejčastější se řadí otylost (obezita), charakterizována nadměrnou tvorbou a ukládáním tuku a nerovnováhou mezi energetickým příjmem a výdejem; nadváhu vyjadřuje Body Mass Index (BMI), kdy: BMI = hmotnost těla v kg / (tělesná výška v m2). (Kotulán 2005, s. 115). Dále sem řadíme fenylketonurii (vrozená porucha; definována neschopností organismu jedince rozkládat aminokyselinu fenylalanin) a cukrovku (diabetes mellitus) - neschopnost organismu zpracovávat glukózu, na základě porušení buněk vyrábějících inzulín nebo v důsledku jiných endokrinních poruch. (Kotulán 2005). Kardiovaskulární choroby Vrozené srdeční vady tvoří více než 90% kardiovaskulárních chorob u dětí. Na vzniku se podílí většinou více faktorů (různé virové infekce, např. zarděnky, chřipka, příušnice, nebo některé léky, alkohol, rentgenové záření aj.), mj. také ztráta krve z důvodu silného menstruačního krvácení u dívek, působících v období prvního trimestru těhotenství. Pro velké nároky na krvetvorbu v období růstu, odlišnou reaktivitu dětského organismu i časté infekce se může onemocnění rozvíjet rychleji a dosáhnout těžšího stupně u dětí než u dospělých. Může docházet k cyanóze (typické je míšení odkysličené a okysličené krve; často spojené se snížením tělesné výkonnosti a opoždění tělesného růstu), anémii (chudokrevnost), vyznačující se snížením koncentrace červeného krevního barviva (hemoglobinu) a počtu červených krvinek. Jednotlivé typy srdečních vad se mohou různě kombinovat (např. otvor v přepážce mezi komorami nebo předsíněmi, zúžení velkých cév, spojení mezi aortou a plicnicí ad.). (Kotulán 2005)

9 Epilepsie Dle Kotulána (2005, s. 87) jde o: nezánětlivé onemocnění nervového systému, s dlouhodobým průběhem, jehož typickým projevem jsou epileptické záchvaty. Rozlišujeme dva typy epileptických záchvatů: záchvaty opakující se spontánně a záchvaty příležitostné (vyprovokované např. intoxikací, kraniocereberálním traumatem). Z hlediska etiologie se dělí epileptické záchvaty na idiopatické (primární), symptomatické (sekundární) a kryptogenní. (Vítková 2006). Používá se trojí klasifikace epileptických záchvatů mezinárodní dle ILAE, semiologická (dle Lüderse) a anatomická; dle ILAE jsou epileptické záchvaty: ložiskové (fokální, parciální mozek porušen pouze v omezené oblasti kortexu jedné hemisféry; dále se dělí na ložiskové jednoduché a ložiskové komplexní), generalizované (porucha v obou hemisférách mozku; jsou to: absence typické a atypické, myoklonické, klonické, tonické, tonicko-klonické a atonické záchvaty), a neklasifikovatelné. (Pipeková 2006). Nádorová onemocnění Zhoubné nádory jsou (po kardiovaskulárních chorobách) druhou nejčastější příčinou smrti (v ČR je to přibližně každý čtvrtý člověk; stojí si tak mezi nejhoršími státy Evropy). Rakovinu (karcinom) zapříčiňuje chorobná změna v některé z tělesných buněk. Ty ztrácejí schopnost podřizovat se potřebám tkáně, jíž jsou součástí, zvrhne se do primitivního stavu a začne se množit, druhotně mohou vznikat metastázy. V případě postižení krvetvorné tkáně, kdy se zhoubné bujení projeví nadprodukcí primitivních a nefunkčních bílých krvinek, se jedná o leukémii. Onemocnění vzniká zpravidla náhle, rozvíjí se velmi rychle. Mezi karcinogeny (faktory napomáhající vzniku a rozvoji rakoviny) patří v 80-90% případů zevní vlivy (kuřáctví, alkohol, znečištěné prostředí, průmyslové výrobky), lékařské výkony a léky, karcinogenní chemické látky, faktory (geo)fyzikální (ionizující záření, UV záření), infekce (viry), ad. (Kotulán 2005). 1.2 Choroby horních a dolních cest dýchacích Dýchání, coby základní životní funkce organismu, umožňuje v nejširším slova smyslu výměnu plynů mezi organismem a prostředím s využíváním atmosférického kyslíku a vylučováním oxidu uhličitého; jsou tak zajištěny všechny životní procesy a metabolické děje v organismu. (Kandus, Satinská 2001, Gutvirth a kol. 1984)

10 Infekční respirační onemocnění, stejně jako chronická, patří k nejčastějším dětským onemocněním (např. Mediforum ( uvádí 5 6 miliónů takto nemocných v ČR; dospělý člověk tak v průměru onemocní dvakrát do roka, dítě v předškolním věku nejméně čtyřikrát až pětkrát); jejich příčiny a ovlivňující faktory jsou četné a rozmanité. (Gutvirth a kol. 1984). Mezi nejčastější symptomy onemocnění dýchací soustavy patří kašel, dušnost, bolest na hrudi a vykašlávání krve. Kašel je obranný reflexní mechanismus, který umožňuje vykašlávání (expektoraci), čili eliminuje obsah (nejčastěji sekret) z dýchacích cest; zajišťuje tak jejich průchodnost. Výskyt kašle ovlivňuje řada faktorů. Kašel vzniká nejčastěji mechanickým či chemickým podrážděním receptorů sliznice dýchacích cest; Čáp (in Musil a kol. 2005, s. 40) jej definuje jako: prudký, hlasitý výdechový manévr; který začíná krátkým vdechem, po němž následuje mohutný, často křečovitý výdech. Kašel se dělí na produktivní (vlhký) a neproduktivní (suchý), dále na akutní a chronický. (Musil a kol. 2005). Dušnost je charakterizována jako subjektivní pocit nedostatku kyslíku, vycházející z uvědomění si dechového úsilí (jinak za běžných okolností nevnímané). Fyziologicky se objevuje při velké fyzické námaze, abnormální (patologická) dušnost je tehdy, neodpovídá-li dechové úsilí dané situaci. Teřl (2004) uvádí příčinu dušnosti v 60% v onemocnění plic a průdušek, v cca 30% onemocnění kardiovaskulární a v 10% další onemocnění. Bolest na hrudi bývá nespecifickým příznakem řady onemocnění a stavů, které mohou představovat bezprostřední ohrožení života (akutní infarkt myokardu, pneumotorax, plicní embolie, ad.); původ plicní bolesti (bolest je vnímána jakoby vycházela z vnitřku hrudníku) může vycházet z velkých dýchacích cest (záněty, cizí těleso), mediastina, parietální pleury a hrudní stěny, bránice či plicních cév. Homeoptýza je charakterizována jako vykašlávání krve, jehož příčinou je krvácení do dolních dýchacích cest. (Musil a kol. 2005, s. 47). Zdrojem krvácení bývá téměř vždy arteria bronchialis s vysokým krevním tlakem; ke krvácení z cév plicního oběhu s nízkým tlakem téměř nedochází. Mezi nejčastější onemocnění horních cest dýchacích patří zánět sliznice nosní (rýma), zánět nosohltanu, třetí mandle (adenoidní vegetace), angína, chřipka, ad. Rýmu (zánět sliznice nosní) Seberová (in Špičák, Panzner 2004, s. 175) definuje jako: zánětlivé onemocnění nosní sliznice, jehož hlavními příznaky jsou svědění nosní sliznice, kýchání, hypersekrece a obturace nosu. Rýma je definována jako chronická,

11 pokud jsou přítomny alespoň dva z těchto příznaků minimálně 1 hodinu denně po většinu dní. Zánět nosohltanu následuje obvykle po zánětu sliznice nosní; často přechází jedna ataka do druhé. Při chronickém trvání dojde k trvalému zbytnění adenoidní tkáně v nosohltanu a vytvoří se tak tzv. třetí mandle, jež charakterizuje zbujení adenoidní tkáně na stropě a zadní stěně nosohltanu, což brání volnému průchodu vzduchu. Angína představuje zánět krční mízní tkáně, zvláště krčních mandlí, jejichž povrch se je tvořen lymfatickými uzlíky, mezi které se vchlipuje sliznice; příčinou bývají streptokokové aj. bakterie či viry. Zánět mandlí se mohou u dětí opakovat a stát se chronickými, proto se mandle operativně odstraňují. Chřipka (influenza) je virové (u nás obvykle virus A,B, a C) onemocnění dýchacích cest; přenáší se kapénkovou infekcí, skrze sliznici horních cest dýchacích; v dětských kolektivech proto snadno hrozí epidemie. (Gutvirth a kol. 1984). Onemocnění dolních cest dýchacích představují různé záněty plic a pohrudnice - pneumonie, bronchopneumonie, intersticiální pneumonie, tuberkulóza, astma bronchiale, respirační insuficience, ad. (Gutvirth a kol. 1984). Pneumonie je (akutní) zánětlivé onemocnění s postižením respiračních bronchiolů, alveolárních struktur a plícního intersticia. (Teřl 2004, s. 114) Většinou je způsobená infekcí, mezi neinfekční příčiny patří chemicko-fyzikální noxy, alergeny a vlivy iatrogenní (léky, radiace). Incidence vychází přibližně případů na obyvatel za rok, mortalita se pohybuje kolem 15,4 až 25,6/ , nejvíce ve věku do 5 let a nad 75 let věku (celkově je tak na 3. místě ze všech příčin úmrtí). (Musil a kol. 2005). Bronchiolitidu Teřl (2004, s. 114) definuje jako: akutní zánět průdušinek, jehož charakteristickými znakem je generalizovaná, často těžká obstrukce. Nejčastěji se objevuje u dětí do dvou let věku (může se však objevit i u seniorů); v 60-90% ji zapříčiňují viry, může se však rozvinout v souvislostí s neinfekční iritací. Cystická fibróza je nejčastější dědičnou nemocí kavkazské populace; incidence cca 1:3000 (v jiných populacích mnohem nižší). Příčinou je vrozená mutace genu kódujícího protein chloridového kanálu epiteliálních buněčných membrán; to způsobuje abnormální sekreci, tvorbu hustého hlenu, což vyúsťuje v chronický zánět průdušek, objevuje se bronchiální hyperreaktivita a (reverzibilní) bronchiální obstrukce, vznikají bronchiektázie, může vyústit až v pneumotorax apod.; způsob přenosu je autosomálně recesivní, nemoc často manifestuje již v kojeneckém věku. (Teřl 2004)

12 Bronchiektázie (rozšíření průdušek) jsou vrozené nebo získané, které jsou výsledkem opakovaných zánětů průdušek nebo plic; průdušky se deformují (jsou cylindrické, vakovité, apod.), v dutinkách se hromadí hlenohnisavý zapáchající výpotek. Charakteristickým symptomem jsou záchvaty kašle (zejm. po ránu, při změně polohy), nedostatek kyslíku způsobuje dýchací obtíže a cyanotické zabarvení rtů. (Gutvirth a kol. 1984). Tuberkulóza představuje granulomatózní zánětlivé, infekční onemocnění, predilekčně postihující plíce (v 90%); vyvolané (nejčastěji) Mycobacterium tuberculosis hominis (dříve též Kochův bacil), nebo M. bovis a M. africanum (tyto tři souhrnně označovány Mycobacterium tuberculosis complex). (Teřl 2004). Po inhalaci se usazují mykobakteria v alveolech, kde je pohltí makrofágy, ve kterých se množí; jejich prostřednictvím se dostávají do lymfatického systému a do krevního oběhu. Typickým znakem plicní tuberkulózy je chronický, plíživý nárůst příznaků; děti jsou unavené, ztrácejí chuť k jídlu, hubnou, často zvýšená tělesná teplota v odpoledních hodinách. (Gutvirth a kol. 1984). Mezi nemoci s bronchiální obstrukcí patří chronická bronchitida, CHOPN a astma. Chronická bronchitida je (dle WHO) definována tři měsíce trvajícím produktivním kašlem, a to dva roky po sobě, přičemž jiné příčiny chronického kašle musí být vyloučeny. Prevalence výskytu v ČR je 14-16% (u žen 2-3 x nižší, u obou pohlaví stoupá s věkem) (Musil 2005); rizikový je cigaretový kouř a škodliviny civilizovaného prostředí, včetně tzv. volných kyslíkových radikálů; charakteristická je dysbalance mezi obrannými faktory dýchacích cest a škodlivými látkami zevního prostředí, což vyvolá patologickou zánětlivou reakci ta končívá u prosté obstrukce zmnožením hlenových žlázek, u pacientů s CHOPN progreduje do obstrukce bronchů i destrukce alveolů. Typický je produktivní kašel s expektorací hlenovitého či hlenohnisavého sputa, při akutní exacerbaci se zhoršením. (Teřl 2004). Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) zahrnuje chronickou bronchitidu a emfyzém, které se vzájemně kombinují. Charakteristická je progredující obstrukce dýchacích cest, což vede k poruchám výměny krevních plynů, z alveolární hypoventilace a poruchy poměru ventilace/perfúze vzniká hypoxémie, vyúsťující v plicní hypertenzi a cor pulmonale; většina změn je ireverzibilních a terapeuticky špatně ovlivnitelná. Prevalence výskytu v ČR je cca 7,7% (vyšší u mužů, u žen stoupá kopírujíce kuřácké návyky); úmrtnost se pohybuje kolem 15 na obyvatel. (Musil 2005)

13 1.3 Asthma bronchiale Astma bronchiale je rozšířeným onemocněním, jehož výskyt neustále stoupá; v civilizovaných zemích světa dnes astma postihuje orientačně asi 10% dětí a 5% dospělých. (Teřl 2004). Přesné údaje o výskytu astmatu jsou však velmi rozdílné, a to v různých oblastech světa, např. v Tartu je prevalence astmatu 2%, zatímco v Melbourne (Austrálie) připadá na 11,9% dospělých, u dětí je tomu např. ve Velké Británii dokonce na 32% ( dále tato nejednotnost vyplývá z již zmíněné stoupající incidence astmatu (srov. Špičák 1988, Teřl 2004), a v neposlední řadě je to důsledkem nejednotné metodiky a kritérií, na jejichž základě byla diagnosa určena (Špičák 1988). Důležitým momentem v definici astmatu je pak tedy, že jde o stavy výdechové dušnosti, spojené s typicky hvízdavým dýcháním, obstrukce je různého stupně i trvání a je reverzibilní. Zdůrazňován je také příznak kašle a stav bronchiální hyperreaktivity. (Špičák 1988). Bronchiální astma je charakterizováno záchvaty výdechové dušnosti vyvolané generalizovanou obstrukcí dýchacích cest různého stupně a trvání, která je částečně nebo úplně reverzibilní, a to spontánně nebo po léčebném zásahu. (Špičák 1988, s ). Obstrukce, čili zúžení dýchacích cest, vyvolávající u pacienta pro astma typické stavy dušnosti, zapříčiňují tři události. První z nich je bronchospasmus, kdy se svaly průdušek (lat. Bronchi) dostanou do křeče (spasmu) odtud název bronchospasmus. Druhým důvodem je ztluštění sliznice průdušek, což má za následek jejich zúžení. Toto ztluštění se objevuje většinou po zánětu nebo při naplnění tekutinou (edémem). Třetím příznakem je tuhý, pevně držící hlen, který vede k částečnému či úplnému zanesení, či ucpání dýchacích cest. (Geisler 1994). Za základní projev, mimo kašle, hlenů, hvízdavého dýchání a zejména dušnosti (viz kap. 1.2), a vůbec podstatu astmatu se považuje bronchiální hyperreaktivita. Špičák (1988, s. 48) ji definuje jako: zvýšenou senzitivitu dýchacích cest na různé podněty aplikované v malých dávkách, které u zdravých osob uvedené změny nezpůsobují. Bronchiální hyperreaktivitu tedy chápe v širším slova smyslu jako zvýšenou odezvu na nejrůznější podněty nespecifického charakteru, nebo v užším pojetí selektivní nebo specifickou heperreaktivitu, a tedy odezvu pouze na určitý podnět. Škála těchto tzv. bronchoprovokačních podnětů je velmi široká a jak ukazuje Špičák (1988), žádné rozdělení je úplně nevystihuje. Přesto však uvádí orientační

14 obecné dělení bronchoprovokačních podnětů na nespecifické a specifické. Mezi nespecifické řadí podněty farmakologické (mediátory, parasympatomimetika, neselektivní beta-adrenergní), chemické (SO2,NO2, ozón, kyselina citrónová), fyzikální (tělesná zátěž, ztráta tepla, hyperventilace a hluboký vdech, chlad, vodní aerosol), a psychogenní (emoce, psychický stres). Specifickými bronchoprovokačními podněty jsou pak alergeny (pylové, prachové, roztoči, produkty zvířat, bakteriální a virové antigeny, plísně), profesionální (TDI toluendiizocyanát, etylen diamin), léky (acylpirin). Nespecifická hyperreaktivita zahrnuje alergická i nealergická onemocnění dýchacího ústrojí. Špičák (1988) bronchiální hyperreaktivitu rozděluje na vrozenou a získanou; vždy se však týká složek bronchiální sliznice i hladkého svalstva. Astma jakožto onemocnění s bronchiální obstrukcí, je ve svých projevech velmi variabilní. Teřl (2004) dokonce uvádí, vedle známých těžkých forem typických pro astmatiky, také lehkou formu astmatu, kdy nemoc může probíhat pouze jako jednorázová epizoda dráždivého kašle s lehkou dušností, která se již nikdy v životě neopakuje. Dominujícím příznakem však bývá dušnost. Bývá různé intenzity a coby subjektivní vjem bývá různě vnímána; je tedy měnlivá, a to velmi rychle. Jestliže se dušnost dostaví náhle, ze zdánlivě plného zdraví nebo v případě, že se zhoršuje již navyklá tíže dušnosti, hovoříme o astmatickém záchvatu. Předstupněm dušnosti bývá dráždivý kašel. U mnohých pacientů může být dlouho jediným příznakem, hovoříme pak o tzv. astmatickém ekvivalentu; intenzita zánětu zde ještě nepůsobí bronchiální obstrukci (dušnost), pouze vyvolává tussigenní reakci na nejrůznější podněty. Naproti tomu progresivní zhoršení příznaků nemoci bývá označováno jako exacerbace. Jak uvádí Teřl (2004, s. 144) - a můžeme to pokládat za velmi přesnou definici - Vystupňovaná velmi těžká dušnost, podmíněná výrazným zánětem průduškové stěny, nereagující na běžnou léčbu a trvající více jak 24 hodin, je v klinice označována jako astmatický stav, status astmaticus. Dle Geislera (1994) jsou přechody mezi těžkým astmatickým záchvatem a stavem, označovaným jako status astmaticus, velmi plynulé. Do definice tohoto stavu přidává, že jde o náhle nebo postupně vzniklý životu nebezpečný stav. (Geisler 1994, s. 100). Dochází zde jak k bronchospasmu a otoku sliznice, tak také k částečnému zanesení nebo dokonce až k ucpání průdušek velkým množstvím vazkého hlenu. Astmatický stav bývá spojen se známkami respirační insuficience, např. cyanózou a poruchami vědomí

15 Etiologie Co nejvčasnější zjištění příčiny astmatu je velmi rozhodující pro zajištění optimální léčby. Společným jmenovatelem všech forem astmatu je přecitlivělý bronchiální systém (bronchiální hyperreaktivita); znamená to tedy odlišnou reakci různých lidí na stejné podněty (např. studený vzduch, prach, chemické škodliviny ve vzduchu nebo tělesná zátěž provokuje u některých lidí těžký bronchospasmus, u jiných zůstane bez reakce). Onemocnění tedy souvisí s vlastní imunitou a tedy s vrozenými dispozicemi. (Teřl 2004). K vzniku, rozvoji a manifestaci nemoci pak kromě vrozených predispozic přispívá většinou řada vlivů, které působí často v kombinaci s jinými. Teřl (2004) mezi těmito vlivy odlišuje tzv. induktory a spouštěče zvané triggery. Jako induktory označuje vlivy, které dokáží navodit (indukovat) zánět průduškové stěny, čili navodit bronchiální hyperreaktivitu, a další typické projevy nemoci, např. astmatický záchvat apod. Uznanými induktory jsou alergeny (více viz kap a dále) a profesní iritancia (látky vyskytující se specificky v souvislosti s výkonem profese či koníčků), pravděpodobnými jsou virové infekce (nejčastěji respirační syncyciální viry, adenoviry, rhinoviry a viry parachřipky) a některé fyzikálně-chemické škodliviny z vnitřního či zevního prostředí (oxidy síry, dusíku a ozon, ad.). Mezi nejvýznamnější (uznané) induktory patří alergeny. Přestože většina autorů uvádí vysoké procento alergie coby (spolu)příčinu astmatu (např. Teřl (2004) udává až 90% pro dětský věk), není vždy jistou a univerzální podmínkou astmatu. Triggery Teřl (2004) označuje jako spouštěče - vlivy, které sami o sobě nejsou schopny projevy nemoci - čili zánět - vyvolat, avšak v případě, že dosáhne intenzita tohoto zánětu jisté kritické meze, dokáží tento proces vystupňovat (čili spustit). Mezi triggery patří emoční vlivy, tělesná námaha, znečištění ovzduší (kouření, dráždivé plyny, aerosoly, výpary aj.), klimatické vlivy, gastroesofageální reflux (GER) (zvláště objevují-li se obtíže v noci, jedná se o reflexní podráždění jícnu způsobené zpětným návratem žaludeční šťávy ze žaludku do jícnu, nebo opakovaným návratem až do dutiny ústní, příp. obojím (Turzíková: a některé léky (můžeme sem řadit i tzv.intolerance NSAID (např. aspirin); (možná diskutovatelným) triggerem je psychický stres. (Teřl 2004). Klasifikace Astma lze klasifikovat na základě jeho etiologie a průběhu reverzibilní bronchiální obstrukce či bronchiální hyperreaktivity. Dle tíže rozdělujeme dva,

16 respektive čtyři stupně astmatu - intermitentní a perzistující, které se dále dělí na lehké, středně těžké a těžké. (Teřl 2004). 1. stupeň: Intermitentní projevy jsou velmi sporé méně jak 1x týdně; onemocnění nevyžaduje soustavnou léčbu (Teřl 2004); 2. stupeň: Lehké perzistující příznaky častěji jak 1x týdně, ne však každý den, noční příznaky více než 2x za měsíc; 3. stupeň: Středně těžké perzistující příznaky denně, i v noci, každodenně jsou potřeba mimetika s krátkodobým účinkem; 4. stupeň: Těžké perzistující příznaky denně, časté exacerbace, časté noční příznaky astmatu; navíc vyžaduje omezení fyzických aktivit. (Česká iniciativa pro astma, o.p.s. 2003). Prognóza Jak uvádí Teřl (2004, s. 146): Astma je chronické zánětlivé onemocnění s tendencí k pozvolné progresi, s akutními atakami zhoršení (bronchospazmu). Je tedy onemocněním ne vyléčitelným, přesto však (dnes poměrně dobře) léčitelným. V České republice je zdravotní péče o pacienty s astmatem na vysoké úrovni (ve světovém srovnání dopadla nejhůře Čína a země bývalého Sovětského svazu), dostupné jsou dnes jak léky, tak i diagnostické a léčebné postupy; přesto však mortalita za rok 2005 dosáhla 99 lidí. Při dobré spolupráci pacienta s lékařem, nepodceňování stavu a dodržování předepsaného režimu i v době, kdy se cítí dobře apod. je prognóza poměrně velmi dobrá. (Pohunek, Osobnost dítěte s astmatem Současné výsledky ukazují, že chronickým onemocněním trpí cca 10% dětí. Každá nemoc (ať už chronická či náhlý úraz) ovlivňuje osobnost jedince, coby celku důležité je tu sepjetí všech složek, tedy somatické, psychické a sociální, a jejich pochopení v přístupu k dítěti s chronickým onemocněním. Uplatňuje se zde v poslední době pokrokové hledisko tzv. komplexní léčby, kompletní léčby celého člověka. (srov. Matějček 2001, Třesohlavá 1986). Svědčí o tom i definice zdraví dle WHO, podle níž zdraví je stav fyzické, duševní a sociální spokojenosti a ne pouhá nepřítomnost nemoci nebo tělesné vady. (WHO 1978 in Salajka 2006, s. 14). Hodnocení kvality života dětí s astmatem tak není určené pouze zdravotním stavem dítěte, nýbrž snaží se přinést výsledky ze subjektivních pocitů dítěte s onemocněním, což bývá často velmi

17 náročné (srov. Salajka: Hodnocení kvality života u nemocných s bronchiální obstrukcí, 2006). Nemoc představuje pro dítě zátěž (specificky pak u dětí s nemocemi provázené bolestmi, svěděním, záchvatovité onemocnění, dlouhodobé nemoci, ad.). Psychické následky nemocí řadí Matějček (2001) orientačně do tří skupin: psychické následky přímého poškození ústřední nervové soustavy (ať nemocí či jiným úrazem, aj. škodlivými činiteli, zasahující mozek), psychické následky nepřímého ovlivnění ústřední nervové soustavy v průběhu nemoci (kdy ovšem dochází k zatížení, resp. i přetížení nervové soustavy) a psychické následky mimořádné společenské situace nemocného nebo zdravotně postiženého jedince (nápadnosti v chování, které nevycházejí přímo z poškození CNS, ale z životní situace, do které se dítě dostalo skrze onemocnění, úraz a v ní je nuceno se vyvíjet). Řada (i zahraničních) výzkumů (srov. Matějček 2001, Třesohlavá 1986) prokázala, že neexistuje přímá úměra mezi určitým druhem defektu a určitými povahovými rysy postiženého člověka (jistě však nelze opomíjet spojitosti mezi některými somatickými defekty a sníženými rozumovými schopnostmi nebo mimořádnou dráždivostí nervového systému apod). Každé somatické onemocnění představuje určité mimořádné zatížení (příp. i přetížení) jeho nervové soustavy. Jak uvádí Matějček (2001, s. 59), obecně platí poučka: čím více jakékoliv zdravotní indispozice, nemoc či jakékoliv zdravotní postižení zatěžuje a vyčerpává nervovou soustavu dítěte, tím větší nebezpečí hrozí jeho zdravému psychosociálnímu vývoji. Klasifikace nemocí a zdravotních postižení se z hlediska možných psychologických a sociálních důsledků odlišují od etiologického, zdravotního dělení; Matějček (2001) je rozděluje do těchto odlišných skupin, majících svá specifika: běžná horečnatá onemocnění, nemoci provázené bolestmi, nemoci provázené záchvaty, vleklá a chronicky probíhající onemocnění, nemoci a vývojové poruchy geneticky podmíněné a vrozené, nemoci s nepříznivou prognózou a také úmrtí dítěte. U astma bronchiale je nutné uvědomit si zejména to, že jde o vleklé, dlouhodobě probíhající onemocnění, spojené často s pobytem v ozdravných zařízeních; dušnost a období mezi jednotlivými záchvaty přinášejí subjektivně prožívané pocity tísnivými stavy úzkosti, nejistoty, nejen u dětí, ale také u vychovatelích dítěte, což může ovlivnit jejich postoj k výchově (viz níže). (Matějček 2001). Svou nemoc si dítě uvědomuje a prožívá ji zcela individuálně, stejně jako jeho nejbližší sociální okolí. Jak uvádí Matějček (2001, s. 17): vývoj osobnosti dětí

18 nemocných a dětí se zdravotním postižením se řídí týmiž psychologickými zákonitostmi jako vývoj dětí zdravých jenom s tím rozdílem, že u dětí akutně nemocných a u dětí se zdravotním postižením se uplatňuje navíc specifický vliv několika činitelů, jež mohou zdravému vývoji osobnosti vytvářet určité překážky nebo určitá nebezpečí. Mezi tyto ovlivňující činitele patří:vývojová úroveň dítěte (úroveň psychického a sociálního vývoje většinou odpovídá věku dítěte; dítě s vrozeným postižením se musí trvale přizpůsobovat zvláštní životní situaci, problémem dítěte se získaným postižením v pozdějším vývojovém období je přizpůsobování životní situaci jež se změnila víceméně náhle nebo se od určité doby zhoršuje, a pak teprve vývoj za zhoršených podmínek); rozsah postižení (psychosociální situace je rozdílná v důsledku funkčního rozsahu postižení, také záleží na subjektivním hodnocení sociálního dopadu onemocnění, na progresy onemocnění, v jaké míře jsou ovlivněny společensky vysoce exponované tělesné funkce, např. slinění u přijímaní potravy apod.; také platí psychologická poučka, že pocity méněcennosti se všemi svými komplikacemi provázejí především děti se znatelnými odchylkami tělesného zjevu! (Matějček 2001, s. 20).;základní duševní konstituce pacienta ( základní rysy představující genetický vklad po rodičích, např. stupeň dráždivosti, odolnost nervového systému, temperamentové rysy, extroverze/introverze, ad.; zkoumá se otázka tzv. frustrační tolerance, psychické deprivace, apod.); postoj okolí k nemocnému dítěti - předně jsou to hodnoty, které společnost přisuzuje tělesnému zdraví, jeho neporušenosti, zdatnosti; druhotně přicházejí tyto obecně přijímané normy k dítěti skrze jeho primární vychovatele - především rodina dítěte. Záleží na jejich vyrovnání se s nemocí a postoji k nemocnému dítěti; životní situace se stává náročná, často se objevují pocity stresu, úzkosti spjaté u chronických onemocnění s dlouhodobým, progredující, charakterem nemoci, strachu z úmrtí dítěte (při dlouhotrvajících stavech dušnosti, kašle), atd. S tím je však spojené zvýšené riziko k nevhodným výchovným postojům (příliš úzkostlivá, rozmazlující výchova, či protekční výchova, nebo naopak výchova perfekcionistická s přepjatou snahou po dokonalosti, či výchova zavrhující (která je ovlivněna tím, že dítě svým postižením vzbuzuje ve vychovatelích neštěstí). (Matějček 2001)

19 2 SPELEOTERAPIE JAKO MOŽNOST INTERVENCE 2.1 Pedagogická a speciálně pedagogická intervence Národní plán pro vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením (2001, s. 9) definuje ranou péči jako: soustavu služeb a programů poskytovaných dětem ohroženým v sociálním, biologickém a psychickém vývoji, dětem se zdravotním postižením a jejich rodinám s cílem předcházet postižení, eliminovat nebo zmírnit jeho důsledky a poskytnout rodině, dítěti i společnosti předpoklady sociální integrace. Intervence představuje komplexní péči o dítě, medicínsko-terapeutickou, pedagogicko-psychologickou, včetně poradenských služeb pro rodiče postižených dětí. Cílem včasné intervence (tzv. včasná intervence/early Intervention /Frühförderung) a péče o dítě, vycházející z včasné diagnostiky, je její dostupnost pro všechny děti, plošné pokrytí země. Fungující podpora představuje a staví na spolupráci všech zainteresovaných pracovníků lékaři, psychologové, speciální pedagogové, terapeuti s rodiči dítěte; těžištěm práce je poskytování poradenství rodičům a v podpoře dítěte. V České republice se bohužel při včasné intervenci (rané podpoře) stále odděluje část medicínská a část pedagogická. (Pipeková 2006). Zdravotně oslabené děti a mladiství mají sníženou odolnost vůči chorobám a větší sklon k jejich opakování. Zdravotní stav je pak ohrožen oslabením organismu, působením nevhodného prostředí, špatným životním režimem, nesprávnou výživou. Oslabené děti a mladiství jsou proto pod pravidelnou lékařskou kontrolou ve specializovaných odborných poradnách; pobývají pravidelně v dětských ozdravovnách, většinou navštěvují léčebnou tělesnou výchovu specificky zaměřenou a vycházející z konkrétních potíží. (Pipeková a kol. 1998). Nemocné děti a mládež se léčí buď ambulantně, nebo pobývají dlouhodobě (dle druhu onemocnění) v nemocnici a dětských léčebnách (např. diabetici, kardiaci, astmatici, ad.). U všech zdravotnických zařízení, kde se léčí žáci s povinnou školní docházkou, jsou zřizovány základní školy (řídící se mj. Vyhláškou č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných; povinnost školní docházky dle Zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání školský zákon). Rozsah a skladbu výuky žáka zde určuje ředitel školy po dohodě

20 s ošetřujícím lékařem (dle Vyhlášky č.73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných). Alergická a astmatická onemocnění lze ovlivnit buď přímo nebo nepřímo; vzhledem k tomu rozlišujeme léčbu: kauzální, tedy léčba příčin onemocnění, tj. odstranění alergenu nebo pomocí léčebných alergenů; dále symptomatickou - léčba projevů, zpravidla medikamentózně; a léčbu podpůrnou. Tu představují nejrůznější formy speciální péče, např.: úprava denního režimu, kloktání nebo inhalace Vincentky, dechová gymnastika, dýchání pomocí flutteru (přístroj, zlepšující plicní ventilaci, snižující dušnost, usnadňuje vykašlávání), hra na flétnu, koupele nohou spojené s akupresurou chodidel, plavání, rekondiční cvičení, míčková facilitace, promazávání kůže, psychomotorické hry, cvičení s prvky jógy, speleoterapie, lázeňská léčba a léčebné pobyty, přímořské pobyty, ad. (Pipeková a kol. 1998, Opatřilová 2006). 2.2 Speleoterapie z hlediska historie Speleoterapie představuje neinvazivní a nezatěžující léčebnou metodu, využívající specifických vlastností převážně krasových jeskynní nebo i uměle vytvořených podzemních prostor k léčbě astma bronchiale a dalších respiračních onemocnění. (Jirka a kol. 2001, Žáková: Coby interdisciplinární obor stojí na pomezí lékařských věd, geověd, ekologie ad.; přehodnocuje starší názory, získává nové poznatky o fyzikálních a chemických vlastnostech přírodních zdrojů prostředí, studuje jejich působení na organismus člověka, usiluje o vyjádření získaných poznatků ve srovnatelných měrných jednotkách, statisticky je hodnotí, objektivizuje a využívá jich k léčebné praxi. Dosavadní zkušenosti a výzkumy představují speleoterapii jako účinnou a perspektivní léčebnou metodu (Jirka a kol. 2001). Historie využívání vlivu jeskynního prostředí na člověka sahá do staré Číny, Přední Asie a antického Řecka a Říma, kde se využívalo především vod z horských hydrotermálních jeskyní či studených krasových pramenů (např. jeskyně Kerkira a Herculaneum); v antické době se léčivé účinky (a pseudoúčinky) z jeskynních i umělých podzemních prostor připisovaly mj. také záhadným výparům, které měly dokonce vyvolávat schopnost předvídat budoucnost (známá je např. slavná věštírna v Delfách). Ve středověku a počátcích novověku dochází k renesanci léčebných postupů v západní a střední Evropě. Účinky jeskynních vod i jeskynního prostředí jsou však připisovány nadpřirozeným silám, mnohé jeskyně a krasové prameny se tak stávali

21 poutními a kultovními místy (z některých se později staly lázeňská střediska). První písemné zmínky o speleoterapii pochází z 15. stol. ze solných dolů Wieliczka. (srov. Jirka a kol. 2001, Skutečně vědecky se speleoterapie začala rozvíjet až ve čtyřicátých letech 20. století v německých jeskyních při léčbě onemocnění horních cest dýchacích či astmatu; speleoterapie tak přestává být pouze doplňkovou rehabilitační terapií, a stává se samostatnou specificky léčebnou metodou. Za zakladatele moderní speleoterapie je považován lékař profesor Karl Hermann Spannagel, jehož metody a hlavní zásady, využívané v 50. letech 20. stol. při léčbě dospělých astmatiků v lázeňském městě Ennepetal (tehdejší SRN), byly převzaty a rozvíjeny v dalších speleoterapeutických centrech Evropy. ( V roce 1969 zakládá profesor K. H. Spannagel Stálou komisi pro speleoterapii při nově vzniklé nevládní organizaci a konzultativním členu UNESCO Mezinárodní speleologické unii (Commission permanente de Spéléotherapie Union internationale de Spéléologie, UIS). Tato komise sdružila tým předních odborníků v přírodních i lékařských vědách, navázala spolupráci s komisemi mezinárodních zdravotních organizací, nově vznikajícími i již existujícími speleoterapeutickými léčebnami a podnítila zakládání národních speleoterapeutických komisí v členských zemích Unie. Díky národním speleoterapeutickým komisím dnes stálá komise při UIS disponuje a koordinuje výzkumné i léčebné aktivity 32 speleoterapeutických center v České republice, Francii, Gruzii, Itálii, Kirgistánu, Maďarsku, Polsku, Rakousku, Rumunsku, Rusku, Řecku, Slovensku, Slovinsku a Ukrajině. V České republice jsou to pouze tyto tři: Dětská léčebna v Ostrově u Macochy, Dětská ozdravovna v Mladči- - Vojtěchově a Dětská léčebna respiračních onemocnění ve Zlatých Horách. (Jirka a kol. 2001). Ne vždy úplně snadné počátky speleoterapie u nás sahají do šedesátých let 20. století; dle Slavíka ( jako první u nás speleoterapii provedl v roce 1969 Mgr. Štefan Broda v jeskyni Gombasek ve Vysokých Tatrách (Slovensko); v letech lékařky Timová a Valtrová z Dětské kliniky v Banské Bystřici léčily speleoterapií v jeskyni Bystrjanská (Nízké Tatry). Stejnětak v 60. letech se v Moravském krase rozjíždí zřízení Dětské speleoterapeutické léčebny v Ostrově u Macochy (určen, prozkoumán a upraven jí byl úsek soustavy Sloupsko-šošuvských jeskyní), a to zejména díky hlavnímu iniciátorovi a současně zakladateli české speleoterapie, pediatru MUDr. Drahoslavu Říčnému, CSc, označovaného jako

22 zakladatele české speleoterapie. Postupně se poté otvírá další Dětská speleoterapeutická ozdravovna v Mladči (využívající Třesínské jeskyně v Mladečském krasu), především zásluhou doc. MUDr. Horymíra Maloty,CSc. Veškeré snahy významně přispěly k rozvoji světové speleoterapie; v roce 1973 na 6. mezinárodním speleologickém kongresu v Olomouci řídil sekci speleoterapie český lékař prof. MUDr. Zdeněk Jirka, CSc. (Jirka a kol. 2001). V roce 1979 se zakládá Česká speleologická společnost, která si zřídila Českou odbornou komisi pro speleoterapii (v čele předsedou MUDr. Stanislavem Boháčem), která je později uznána za národní komisi Mezinárodní speleologické unie, v čele s předsedou MUDr. Pavlem Slavíkem (dodnes současným ředitelem Dětské speleoterapeutické léčebny v Ostrově u Macochy). Mezi významná zasedání Stálé komise pro speleoterapii UIS patřila jistě v roce 1987 v Blansku zasedání řízené prof. Dr. K. H. Spannagelem a v roce 1989 samostatné speleoterapeutické sympozium, zařazeného do programu mezinárodního lékařského kongresu Interastma v Praze. V této době se zakládá již třetí ozdravovna v České republice - Dětská léčebna respiračních onemocnění ve Zlatých Horách, využívající podzemní prostory opuštěných dolů polymetalických rud v nekrasových horninách. I v následujících letech, prakticky až dodnes, se konala mnohá setkání a zasedání, projednávající nové poznatky z výzkumné činnosti z praxe - z významných činností zmiňme alespoň projekt do mezinárodního programu Komise Evropského společenství PHARE 1 pod vedením doc. RNDr. V. Panoše, ve spolupráci s pracovníky Geografického ústavu v Brně, Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vysokého učení technického v Brně, Ústavu sportovní medicíny v Brně, Fakultní nemocnice v Olomouci.; návrh, zpracovaný a recenzovaný v r s doporučením Ministerstva zdravotnictví (ministr MUDr. Bojar), Stálé komise pro speleoterapii UIS (předsedkyně Dr. Med. Beate Sandri, Rakousko) a vedením Mezinárodní speleologické společnosti (prezident prof. Paolo Forti, Univerzita v Bologni), byl předložen k výběrovém řízení Federálnímu výboru pro životní prostředí, kde uspěl a byl předán ke schválení Komisi Evropského společenství v Bruselu; návrh byl schválen a pod reg. Číslem EC/HEA/10 Protection of Natural Resources in Karst Areas zařazen do programu PHARE 1. (Jirka a kol. 2001). Od roku 1985 je speleoterapie Ministerstvem zdravotnictví České republiky uznána jako oficiální léčebná metoda. (Slavík:

23 2.3 Speleoterapie a její podmínky Speleoterapie, coby klimatická léčebná metoda, využívající jako přírodní zdroj klima v jeskyni, doplňuje komplexní léčbu, tedy dlouhodobý léčebný plán pacientů, stanovený jejich ošetřujícím lékařem. Jak je jí mylně často přisuzováno, nespadá mezi metody alternativní medicíny, a na druhém pólu ani nenahrazuje medikamentózní léčbu (přestože svými účinky může někdy snížit medikamentózní léčbu nebo se dají léky na nějaký čas i vysadit). Její hlavní imunomodulační účinek totiž příznivě ovlivňuje stavy se sníženou imunitou i alergická onemocnění.( Většina speleoterapeutických zařízení využívá k léčebné činnosti krasových jeskyní v karbonátových horninách, některé z nich využívá umělých podzemních prostor bývalých rudných dolů v různých typech hornin, nejméně z nich provádí speleoterapii v umělých prostorách vázaných na ložiska kamenné soli. Na našem území Dětská léčebna v Ostrově u Macochy a Dětská ozdravovna v Mladči-Vojtěchově využívají krasových jeskyní v devonských vápencích a Dětská léčebna respiračních onemocnění ve Zlatých Horách užívá podzemních prostor opuštěných dolů měděných, olověných a zinkových rud v devonských kvarcitech a fylitech. (Jirka a kol. 2001). Obecně jsou odlišovány tři typy jeskyní. Prvním typem jsou studené jeskyně s průměrnou stálou teplotou 6-10ºC s relativní vlhkostí %, buď jsou to přirozené krasové nebo jiné geologické formace nebo důlní díla. Druhý typ jsou prostory se střední teplotou 13-20ºC a kolísavou relativní vlhkostí mezi 45-70%; převážně to jsou bývalé velké doly na kamennou a kaliovou sůl, zejména ve východní Evropě. Třetím typem jsou teplé a horké jeskyně s teplotou 30-42ºC s relativní vlhkostí % s vysokou či nízkou radioaktivitou (Monsumano v Itálii, Luchon ve Francii a Gastein v Rakousku). (Jirka a kol. 2001). Stálá komise se snažila stanovit na základě pozorování a zkušeností jakési doporučené zásady pro endoklima studených prostor (např.: maximální rychlost proudění vzduchu 15cm/s., relativní vlhkost bez výraznějšího kolísání mezi %, průměrná teplota 6-10ºC s ročním kolísáním maximálně 1ºC, ph kolem 4-4,5, ovzduší v jeskyni musí být bez prachu, alergenů či patogenních bakterií, zdůrazňuje důležitost speleoaerosolu (skapová voda má obsahovat Na, K, Ca, Mg, Cl, Fe²), ad.), Slavík ( však upozorňuje na spornost některých parametrů. Speleoterapie je léčebná metoda, podobná klasické klimatoterapii, která jako přírodní zdroj užívá přímý vliv expozice jeskynním mikroklimatem; v pravém slova

24 smyslu je speleoterapie ovšem komplexem léčebných metod, v němž pobyt v jeskyni je pouze jednou součástí, dalšími neméně důležitými jsou: odborná rehabilitace, rekondiční programy, reedukační programy, výchova a psychoterapie. Odborná rehabilitace se provádí jak v jeskyni, tak i v léčebně nebo volné přírodě. Jejím obsahem jsou především cvičení pro astmatiky, včetně dechové gymnastiky, využívající prvky jógy, míčkování, úpravy vadného držení těla a některé fyzikální metody (např. nahřívání, napářky, inhalace s drenážemi ad.). Rekondiční programy se provozují v jeskyni a v přírodě. Jsou zaměřeny na sportovní rekondici a dovednost, obratnost a vytrvalost. Cílem je lepší tělesná obratnost a vytrvalost dítěte vychází to z poznatku, že čím lepší má astmatik tělesnou výkonnost, tím má méně obtíží (Slavík ( udává dokonce, že 10% olympijských vítězů jsou astmatici). Reedukační programy jsou důležité z hlediska správných životních návyků možná jinak opomíjená, avšak velmi důležitá součást léčby i každodenního života a přístupu ke své nemoci a životu. Patří sem např. správná hygiena, režim oblékání, náhled na vlastní zdravotní stav, vztah ke sportu, k pohybu, ad. Co se týče výchovy a psychoterapie, pěstuje se v dětech správný postoj a vztah k přírodě, posilují se mezilidské vztahy v kolektivu, patří sem také vztah ke zdraví, odstraňování úzkosti apod. Speleoterapii je nutné vnímat jako doplněk celoroční léčby pacienta, kterou kontroluje jeho ošetřující lékař (většinou alergolog). (Slavík:

25 3 SPELEOTERAPIE U DĚTÍ S ASTMATEM 3.1 Cíle práce, metodologie výzkumu Cílem bakalářské práce bylo zjistit vliv speleoterapie na děti s chronickým onemocněním horních a dolních cest dýchacích a zmapovat, z čeho sestává péče o děti. K tomu jsem si určila dílčí cíle výzkumu: analyzovat průběh speleoterapie; zjistit, jak je vnímáno prostředí jeskyně dětmi; zjistit, kdy je speleoterapie indikována a zjistit, jaký má speleoterapie vliv na zdravotní stav dětí. K výzkumnému šetření jsem vybrala kvalitativní metodu, k čemuž jsem užila těchto výzkumných technik: analýza odborné literatury, analýza zdravotní dokumentace dětí, nestandardizovaný rozhovor s dětmi, zdravotním personálem a ředitelem léčebny, záměrné pozorování dětí, součástí jsou i tři kazuistiky. 3.2 Charakteristika výzkumného prostředí Výzkumné prostředí Dětská léčebna se speleoterapií Ostrov u Macochy je státní zdravotnické zařízení, nacházející se v oblasti Moravského krasu. K vlastní léčbě se využívá zejména tamní Císařské a dále Sloupsko-šošuvské jeskyně. Současným zřizovatelem je Jihomoravský kraj. V Moravském krasu začaly v 60. letech 20. stol. úplné prvopočátky veškeré vědecké a výzkumné činnosti v České republice v oblasti speleoterapie vůbec. Pro úspěšné speleoterapeutické pokusy z let zde byla zřízena v roce 1982 Dětská léčebna se speleoterapií ; která vznikla jako zdravotnické zařízení OÚNZ Blansko. V tomtéž roce zde byl zahájen celoroční provoz, přičemž ročně zde bylo