Skalničkářův rok. leden 2011 číslo 63

Transkript

1 Skalničkářův rok leden 2011 číslo 63

2 Obsah Skalničkářův rok PĚSTITELSTVÍ Arisaemy záhad zbavené III. (O. Navrátil). Co nového za hřbitovem? (P. Holík) Taurus a jeho dva tři šafrány (Z. Zvolánek) Ohlédnutí za výměnou semen (M. Martan) leden 2011 číslo 63 ISSN CO NÁS ZAJÍMÁ Vápencové ostrovy (O. Navrátil) Agonie z Patagonie (J. Holzbecher) Poněkud matoucí změna jména alpské protěže (J. Niederle) Nové introdukce (O. Navrátil) Pro své členy a přátele vydává a zdarma rozšiřuje Klub skalničkářů Brno. Elektronický časopis vychází dvakrát ročně. Klubový zpravodaj Vedoucí redaktor Ing. Mojmír Martan Technický redaktor Doc. RNDr. Josef Niederle, CSc. Adresa redakce Úvoz 7, Brno NAŠE AKCE Přednášky a členské schůze Výstava 2011 Burzy rostlin Zájezd INFORMACE ZE SETKÁNÍ Uznesenie z 34. stretnutia predstaviteľov skalničkárskych klubov ČR a SR Správa z 34. medzinárodného stretnutia predstaviteľov skalničkárskych klubov SR a ČR Termíny skalničkářských výstav v roce 2011 INFORMACE Z KLUBU Z členské základny Drobné zprávy a informace Inzerce Kalendář akcí klubu na 1. pololetí

3 PĚSTITELSTVÍ Stejně nesnášenlivá k zimnímu chladu je také Arisaema tortuosum, vhodná rovněž pro pěstování ve skleníku. Dlouhé, štíhlé zelené toulce s bílými, někdy hnědými širokými pruhy jsou zakončeny tenkou, často vzpřímenou špičkou, palice jsou dlouhé, černé, tmavěhnědé, někdy zelené, apendix prohnutý a dalece přečnívající, listy na zelených stvolech, vícečetné, často zprohýbané ke středové ose. Bývá pravidelně v nabídce jedné z českých firem, zabývajících se obchodováním s cibulovinami. Neméně náchylná na zmrznutí je také Arisaema speciosum. Tuto překrásnou arisaemu s velkým purpurově až červenofialovým, v horní části někdy až tmavěhnědým, na konci ohnutým toulcem s bílými proužky se snažím pěstovat již několik let, bohužel však nepříliš úspěšně. Pravidelně jsem ji nestíhal sklízet před příchodem prvních mrazíků, a tak jsem musel shánět stále nové rostliny. Dosti vysoká a robustní arisaema s tříčetnými, velkými, temně zelenými listy a silným řapíkem s hnědými až purpurovými skvrnami je ideálním druhem do chladného skleníku. Jinak je vhodná do větších nádob s podmínkou přemístění před příchodem podzimních lijáků a mrazu do sklepa nebo jiné suché a chladné, avšak mrazuprosté místnosti. V posledních letech jsem sehnal přece jen vitálnější rostlinu, která se pravidelně předvádí úchvatným květem. Arisaemy záhad zbavené III. Mezi nejkrásnější druhy arisaem patří rostliny, jejichž schopnost přežívat evropské zimy je velmi nízká. Často nejsou dostatečně mrazuvzdorné nebo nesnášejí zimní vlhko. Jejich domovinou bývají převážně lesy v Japonsku a v nižších polohách Himálaje v nadmořské výšce kolem 1000 až 2600 m n. m. Značně problematické je pěstování nádherné Arisaemy sikokianum (viz Skalničky 4/08 na pražské výstavě oceněný výpěstek V. Holubce), která se vyskytuje v řadě typových forem. Má zajímavě ze stran prohnuté toulce od černých přes tmavě nachové po zelenobílé s bílými pruhy, v hrdle výrazně bílé, silně kontrastní. Bílá květní palice často výrazně vyčnívá. Tuto parádní rostlinu z nižších poloh Himálaje a z Japonska může snadno zlikvidovat i slabý podzimní mrazík, nesklidíme li ji včas. S touto skutečností je spojen i další problém. Rostlina někdy kvete o něco později než jiné druhy, navíc plody dozrávají velmi pomalu, a semen se u ní tudíž před příchodem mrazů zpravidla nedočkáme. S ohledem na vysokou choulostivost tohoto jinak esteticky úžasného druhu je asi nejvhodnější jeho pěstování ve skleníku. Podobně nepřizpůsobivé jsou i její blízké příbuzné z Himálaje Arisaema engleri a Arisaema biauriculatum. Občas v kultuře narazíme i na krásné východoasijské druhy Arisaema urashima a A. taiwanense, s jejichž pěstováním však nemám mnoho zkušeností. 2

4 variabilní. Jedna moje A. griffithii je oproti ostatním výrazně nižší, A. utile mají zelený stvol a temně zelené listy, jedna z nich má však stvol hnědě zebrovaný a na listech 1 cm široký béžový lem. Arisaema galeatum je statná, až 1 metr vysoká rostlina z Himáláje. Zelené stvoly jsou zakončeny třemi velkými listy, toulec je zelenobíle pruhovaný, v dolní části s narůžovělým až červeným nádechem, nahoře silně stočená kápě je zelenobíle síťkovaná, zakončená krátkým, velmi zúženým ocáskem. Mrazuvzdornost není spolehlivě prověřena, v Anglii bývá pěstována venku. Arisaema speciosum Relativně dobře rostoucím a parádně kvetoucím druhem je v našich podmínkách Arisaema griffithii. Na silném purpurově žíhaném stvolu jsou velké, třídílné, tmavě zelené listy s purpurovým nádechem a výraznou nervaturou. Toulce jsou široké, mohutné, zelenonachové s bílými pruhy a s výraznou bílou kresbou a silně prohnutou kápí. Mrazuvzdornost jsem zatím úplně neověřil z důvodu nedostatku náhradních rostlin. Nižší teploty kolem 8 C snáší bez poškození. Podobná je Arisaema utile s velkými purpurově červenými toulci s kápí, kresba na toulci je méně výrazná, ale tvar květu i olistění je podobné jako u A. griffithii. Obě rostliny jsou zřejmě dosti Arisaema galeatum Arisaema nepenthoides je velmi pěkně vybarvená rostlina s růžovým až zelenohnědým toulcem s bílými proužky a černými 3

5 výraznými skvrnami. Konec je souměrně pravoúhle zahnutý v dokonale vytvarovanou kápi, list na dosti vysokém zeleném stvolu je vícečetný. V případě zimní vlhkosti podléhají hlízy plísním. Raší brzy zjara a kvete již v první polovině května. Arisaema costatum Všechny výše uvedené druhy náleží k esteticky nejvýznamnějším a v květu nejvýrazněji zbarveným arisaemám Arisaema nepenthoides Oldřich Navrátil, Ostrava Arisaema costatum až 90 cm vysoká s třídílnými, sytě zelenými, velkými listy s výraznou jednosměrnou nervaturou na žlutozelených silných stvolech. Narůžovělé stopky nesou dlouhé, úzké, souměrně prohnuté, černobíle pruhované toulce. Květní palice jsou velmi tenké, nekvetoucí části (apendix) černé a vyčnívající z toulců až 10 a více cm. Rostliny nejsou schopny odolat mrazům asi pod 10 C. Co nového za hřbitovem? Je to už deset let, co jsem napsal stejně pojmenovaný článek. A v něm představil novinky na mé skalce. Za deset let se toho stalo poměrně dost. Když to přehlédnu zpětně, tak by jeden ani nečekal, 4

6 co událostí se za tu dobu stane. Dobrých i zlých, těch, co vám musí být brzo připomenuty, i těch, na které nezapomenete do konce svých dní. Kupodivu se to týká i zahrady. Vzestup, pak pád až na dno porostlé býlím a mechem a znovu vzestup do oblačných výšin doprovázený slibem, že už nikdy... To ostatně můžete posoudit na fotografiích, které jsem přidružil k článku. Ale pojďme honem k věci. Co že nového je tedy za hřbitovem? Krom zcela a podstatně přebudovaného areálu a jedné daleké cesty také mnoho semínek, která vyseta dala mnoho rostlinek. Spoustu z nich bych vám chtěl postupně představit. Některé hned, některé v další článcích, které budou následovat. Tak tedy pojďme k věci. Dianthus superbus ssp. rubicundus taková láska na první pohled, byť rodu mužského. Ta láska vznikla hned, jak jsem viděl jeho roztřepené, sytě růžovofialové květy povlávat nad horským rašeliništěm v horách Velkého Sajanu. Zářil tam a svítil, že pro mě žádná jiná bylina najednou neexistovala a já napřel všechno své snažení na nalezení semínek tohohle úchvatného hvozdíku. Snažení bylo korunováno úspěchem, a tak jsem domů odlétal s pytlíkem semínek, která jsem v zimě zasel a čekal. Začaly růst dobře a další rok. Barvu si uchovaly stejnou jako v přírodě, jen tolik nevynikají. Přece jen naše skalky nejsou tak temné a ponuré jako to rašeliniště, kde jsem jej sbíral. Co je na něm nejlepší? Skutečnost, že jeho 30 cm výšky a trsnatý růst umožňuje pěstování i na menších skalkách, a navíc není nijak náročný. Stačí obyčejná zem, která by měla být propustnější a slunné stanoviště. Snese i úpal, ale přece jen tam strádá. Jarní suťoviště v rokli - foto Pavla Holíka Dianthus versicolor hvozdík ze stejné cesty, ale z úplně jiné lokality. Jeho semínka jsme sbírali na suchých svazích kopců nad jezerem Bajkal a kvést je pak viděli vysázené v záhonech kolem vlakové stanice Sjudjanka. Roste též skvěle. Zvláště na suchém a slunném místě. Nejdřív zjara vyraší sivé karafiátovité listy v trsech a ty se pak začnou zvedat na stoncích až do doby tak půli června. To se na vršku objeví první květy, které jsou v průměru tak 3 4 cm, Rokle - foto Pavla Holíka 5

7 Potentilla biflora úplně prvně jsem se s touhle kytkou setkal ve vyprávění Mojmíra Pavelky, když mi popisoval na hotelu v indickém Manali, co všecko jsme mohli sebrat na vrcholcích kolem Rothang passu, kdyby je nezasypal sněhem přicházející monzun. Podruhé jsem je zaregistroval v úžasných bochnících ve skalkách při tůře po Sajanech. To bylo štěstí, neboť byly obaleny i semeníky se zralými semínky. Z bohatého sběru jsem vysel spoustu semínek a zkusil je vysadit do skalky. Jako všechny skalní mochny si dává na čas a roste sice dobře, ale opravdu pomalu. Jako nejvhodnější se jeví východní či severní spáry mezi kameny, pokud možno většími, aby bylo na kořenech zajištěno stálé jemné vlhko, ve kterém si očividně libuje. Na přísušky zatím reagovala dobře, pokud ale přesáhly únosnou mez, změnily se v trsíky sena mezi drtí. Na poměrně velké žluté květy si budu muset nějaký ten rok počkat. Stejně tak na bochník či stačí bochánek, z jakého jsem sbíral semínka na horách. Iris ruthenica takový nepatrný stín někde vzadu, v mé dušičce skalničkáře. Týden jsem v nich šlapal považujíce je za nějaký druh trávy, skřípiny či ostřice. Až spolusběratel Pepík Jurášek mě upozornil jen tak mimochodem, že to je kosatec. A tak jsem nelenil a nějaké sebral. Dalo by se říct za pět minut dvanáct myšleno před naším odjezdem. Rostou úžasně. Z trsů starých zaschlých listů se prodírají na jaře špičaté výhony, z nichž nejsilnější se promění v modrý, trošku tmavěji skvrnitý květ. Po odkvětu pak listí naroste do asi tak 30 cm a schová semeníky, které se sklopí k zemi, kde jsou semínka po dozrání zřejmě roznesena po okolí pilnými mravenečky. Absolutně nejlíp se cítí na svážku za velikým kamenem obráceným na západ, v lehčí propustné zemi. Je tu spolu se sousedy z domoviny, jako je Aquilegia sibirica, Hemerocallis minor či Pulsatilla patens ssp. flavescens. Přísahal bych, že za pozdně jarních podvečerů, kdy Iris bloudovii - foto Pavla Holíka lila růžovofialové, trošku barvou podobné již dlouho pěstovanému druhu Dianthus amurensis. Pak už kvete dlouhou dobu a po seříznutí remontuje až do zámrzu. Bohužel vám nemůžu ukázat její obrázek. Tuto skalničku jsem sice stihl i nafotit, ale celá složka obsahující spoustu květin fotografovaných v tomhle období byla omylem smazána, což jsem doprovodil jen smutným pokýváním hlavou, neboť nic jiného se stejně nedalo dělat. Inu, zlaté doby negativů či ještě lépe perokreseb či akvarelů. 6

8 zapadající slunce dlouží stíny, a ze hřbitova odcházejí poslední návštěvníci, aby uvolnili místo vzpomínkám, je z tohoto místa slyšet lístky a stonky a květy všech těch kytiček, jak spolu ševelí čistou ruštinou. setkal v Himálajích, tenkrát ovšem bez jeho úžasných dužnatých šištiček, a tím pádem i bez semínek vhodných k sesbírání a vysetí v podmínkách domácího pařeniště. Až můj výlet na Sibiř mi poskytl (a také mým spolucestovatelům) možnost nasbírat dostatek plodů pro další kultivaci v podmínkách evropských zahrad a skalek. Tehdy, v řídkém modřínovém lesíku, to bylo jako zjevení. Ta zem pokrytá červeným korálkům podobnými šiškami tohohle keříku. V kultuře pak roste zvesela. Semínka vzešla hojněji, než jsem čekal, takže mám nyní několik desítek sazenic. A mnoho jich vysazených ve skalce. Je to úžasná skalnička. Její zelené válečkovité stonky se plazí po zemi mezi štěrkem a čím jsou starší, tím víc se větví a tvoří husté přízemní keříky. Už se těším, až dospějí a jejich keříky budou ozdobeny již zmíněnými červenými korálky plodů. Jinak bych řekl, že je to kytka do našich jihomoravských skal. Mám ji v solitérní skále vytvořené ze tří asi dvou či třítunových balvanů, jejichž spáry jsem doplnil tak, aby působily dojmem jediné skály. Zde roste asi deset rostlinek ve spáře obrácené na jih v propustné zemi. Obsypané jsou asi 5 cm vrstvou drtě, takže krk rostlinek je pořád v suchu. Jak jsem již napsal, prosperují bez problémů, a tak jen čekám na ty zmíněné korálky. Chce to čas, tak snad se dočkám. Iris bloudovii to je další kosatec z veliké ruské země. Těch několik rostlin, které pěstuji, pochází ze dvou navštívených míst. Jednak z náplavky Bílého Irkutu, jednak z jakéhosi suchého úvozu za vesničkou Mondy, kde tenhle kosateček dokonce velice bohatě plodil. Je blízce příbuzný druhům jako Iris arenaria či Iris humilis. Dokonce si myslím, že je to v podstatě Iris humilis, ale nebudu zabředávat do končin taxonomických, tam nechť se přou kabinetní botanici. Mě vždycky nejvíc zajímaly nároky v kultuře, a tak můžu s radostí konstatovat, že se jedná o druh, který prosperuje přímo dokonale. Tvoří trsy užších, trošku nasivělých listů, vysokých asi tak 20 cm, které vyrůstají na koncích plazivého oddenku. Tím se rostlina rozrůstá do okolí, takže časem dozajista vytvoří kruhovité porosty s proschlým středem zralé tak akorát na rozdělení. Na jaře, stejně jako předchozí kosatec, raší nové výhony spolu s květy, které jsou žluté v různých odstínech. Výborně pak prosperuje v propustné zemi, zpočátku vegetace dobře zásobené vláhou, na slunném místě. Trošku je třeba ohlídat rostliny před živočišnými škůdci. Z neznámých důvodů je přímo magnetem pro mšice, proti kterým jsem jej musel postřikem ošetřovat průběžně celou sezónu. Jinak se jeví jako nenáročná rostlina, která se stane opravdovou ozdobou našich skalek. A tady bych si dovolil své krátké pojednání ukončit. Jednak bych mohl psát donekonečna, co nových rostlin tu mám a všechny křičí: O mně, haló, o mně napiš, a jednak si musím dát pauzu a počkat, až roztaje těch třicet čísel sněhu, co mi tu napadlo, abych mohl vyrazit na skálu a osvěžit si vzhled a charakter jednotlivých druhů, o kterých budou další články. Tak prozatím přeji od hřbitova hodně pěstitelských úspěchů a prozatím nashledanou. Pavel Holík, Blížkovice Ephedra monosperma pro tentokrát poslední novinka na mé zahradě. Druh chvojníku, který se snad vyskytuje na všech asijských pohořích od Kavkazu na východ. Prvně jsem se s ním 7

9 Taurus a jeho dva tři šafrány Předem je třeba veřejnosti oznámit, že Taurus je starobylé jméno pro ukrajinský poloostrov Krym v moři Černém. Autor knihy BURIED TREASURES (Skryté poklady), lotyšský pěstitel cibulovin Jánis Rukšáns, navštívil Krym v roce 1983 a půvabně v knize popisuje dva malé a neobvyklé divoké šafrány. První z nich je Crocus tauricus, shodou okolností popsaný lotyšským botanikem N. Puringem, který je příbuzný s krokusy dvoukvětými (nejvíce s Crocus biflorus subsp. adamii). Jánis v knize zdůrazňuje, že Crocus tauricus je botanicky dobrý druh, dostatečně odlišný tvrdou suknicí a s výraznými dlouhými zuby na bazálním kruhu hlízek. Jeho šedozelené listy jsou také docela unikátní. Krokus krymský roste na Krymu jen v horách Yaila Dag (yiala, podobně jako v Turecku je plochá horská louka). Jánis Rukšáns píše, že bylo časné jaro, těsně po slezení sněhu, a Crocus tauricus právě začal kvést na ploché louce zvané yaila. Bylo zamračeno a tmavě zbarvené květy nebyly snadno k nalezení. Květy se dosti lišily proužkováním a intenzitou purpurového a modrého zbarvení vnějších okvětních lístků (tepalů). Na této pastýřské loučce lze brzy na podzim vidět překrásnou formu Crocus speciosus se zlatavým hrdlem a sytým proužkováním (v kultuře někdy vykvete na konci srpna). V Holandsku byl tento nejranější podzimní krokus šířen pod jménem Crocus tauricus, což vneslo do kultivace zmatek. Jánis také ve své knize popisuje lokalitu druhého krymského jarního šafránu Crocus angustifolius (syn. C. susianus). Ve výšce asi 1000 m nad mořem je neschůdný terén s kolmými stěnami, na kterých trénují horolezci. Na úpatí stěn roste tento krokus úzkolistý. Dvě vyšší, ale málo přirůstající formy byly zavedeny z této lokality do kultivace. Jedna dostala jméno po blízké vesnici Oreanda, Crocus tauricus - foto Igora Minjarika druhá je zcela žlutá bez proužků. Důležité je, že oba klony jsou fertilní (schopné tvořit semeno) a tím se liší od neplodného klonu, který je již dlouho v kultuře. Tento vegetativně množený Crocus angustifolius, když je na plném slunci, má květy rozkvétající těsně nad terénem. Vnější strany tepalů jsou zdobené tmavě purpurově hnědými proužky. Zdeněk Zvolánek, Karlík 8

10 Ohlédnutí za výměnou semen Geranium Hocus Pocus hybrid od kakostu lučního (G. pratense), který se objevil na zahradnickém trhu v roce Okrasný jak květem, tak listem. Listy jsou velké, hluboce dělené, mají velmi atraktivní, tmavě čokoládově fialovou barvu, v létě jsou středy listů tmavě zelené. Levandulově fialové květy zdobí rostlinu od konce května po celé léto. Rostlina tvoří kompaktní trsy, z nichž vyrůstají 40 cm vysoké lodyhy. Slunce polostín, propustná hlinitá půda. Semenáče nemusí zachovávat vlastnosti kultivaru. Rok 2010 byl pro sběr semen velmi nepříznivý. Časté, v některých obdobích téměř každodenní vydatné deště (v Brně spadlo na některých místech za celý rok až 800 mm, přičemž normál se pohybuje kolem 500 mm) znemožňovaly sklizeň semen. Já jsem sklidil nejméně semen za celou dobu, co skalničkařím. Naštěstí máme v klubu šikovnější a pilnější sběrače, díky nimž letošní semenná akce neskončila fiaskem. Celkem se sešlo 735 položek od 24 dárců. Poděkování patří všem zúčastněným, zejména pak nejpilnějším sběračům, příteli Navrátilovi (141 položek), Skučkovi (71 položek) a Šléglovi (66 položek). Poděkovat musím také vedoucímu této akce, příteli Hraběti. Ten bohužel tuto akci řídil naposledy. Výměna semen našeho klubu ale nezaniká, příští ročník budou dle slibu organizovat manželé Pospíšilovi z Rosic. Upřesnění, včetně adresy, kam semena v roce 2011 posílat, uvedeme v příštím čísle zpravodaje, který vyjde na začátku září. Přestože byl seznam semen o něco chudší než jindy, obsahoval několik velice atraktivních druhů. Namátkou vybírám Adonis brevistyla, Calceolaria darwinii (jejíž obrázek najdete v barevné příloze v souvislosti s článkem o Patagonii), Callianthemum coriandrifolium, Campanula morettiana, Draba longisiliqua, Gentiana oschtenica, Gentiana verna v bílé a fialově růžové barvě, Iris elegantissima, I. paradoxa nebo Physoplexis comosa. Součástí tohoto ohlédnutí bývá tradičně výčet nových položek a stručné informace o nich. Letos jich uvedu jen několik. Myslím, že lze získat podstatně více informací na internetu. Stačí zadat do vyhledávače název rostliny Možná by bylo do budoucna zajímavější a užitečnější na tomto místě psát o vašich zkušenostech s výsevy semen a o rostlinách, které vám z nich vyrostly. Tedy informace z praxe. Proto neváhejte a pište. Habranthus tubispathus je cibulovina příbuzná rodu Zephyranthes. Tento druh pochází z Jižní Ameriky (Argentina, Chile, Peru). Má úzké listy a velké oranžové květy (někdy více do žluta či do hněda). Dorůstá výšky asi 15 cm. Vyžaduje slunné, teplé, dobře odvodněné místo s dobrým zimním krytem nebo zimování v kontejneru v chladné, avšak mrazuprosté místnosti. Lilium formosanum var. pricei krásná nízká zimovzdorná lilie dorůstající 30 cm. Kvete koncem léta velkými, dlouze trubkovitými květy, které jsou bílé, na rubu s tmavě červenými pruhy. Vhodná do polostínu. Mitella ovalis zajímavá rostlina s celkem nenápadnými, bělavě zelenavými květy dorůstající 15 až 30 cm. Listy jsou zelené, srdčitě vejčité, jakoby bublinaté, hrubě chlupaté. Pochází ze západu Sev. Ameriky, k růstu potřebuje chladné stinné místo s vlhkou humózní půdou. Phyllodoce tsugifolia vřesovištní keřík z Japonska vysoký do 15 cm, příbuzný Phyllodoce nipponica. Má malé čárkovité listy a 9

11 baňkovité bílé květy. Plně zimovzdorná rostlina do vlhčích polostinných podmínek, půda s obsahem rašeliny. rostlin i živočichů. Jejich bohatou sbírku a také sbírku polodrahokamů, zejména z naleziště v lomu na kopci Hončova Hůrka u Příbora, je možné zhlédnout v geologické sekci ostravského muzea. Floristicky je celé území zajímavé svou pestrostí, neboť se na něm setkávají prvky teplomilné, horské i nížinné hajní. V těsné blízkosti hranické propasti bychom se mohli setkat například se zajímavými kapradinami sleziníkem routičkou Asplenium ruta muraria a sleziníkem severním Asplenium septentrionale. Snad bychom mohli nalézt i jejich křížence. Vzácně se zde vyskytuje i jelení jazyk Phyllitis scolopendrium. Zajímavým přírodním jevem je travertinová kaskáda u obce Tichá. V těsné blízkosti tohoto chráněného útvaru rostou v lese spousty vstavačů Orchis mascula, dále Aquilegia vulgaris, Daphne mezereum, Dentaria glandulosa, Lathyrus vernus a jiné rostliny. Mojmír Martan CO NÁS ZAJÍMÁ Vápencové ostrovy Na značně rozlehlém území v severozápadním podhůří Beskyd se rozkládá oblast s vápencovým podložím. Místy tento podklad vystupuje až do svrchních geologických vrstev a ovlivňuje i vegetační diverzitu této krajiny. V období prvohor došlo k vývoji devonu. Toto údobí charakteristické usazováním sedimentu v mělkém šelfovém moři mělo za následek vznik Moravského Krasu. Současně s tím došlo k usazení vápenců i v oblasti východně od Přerova, směrem na Teplice nad Bečvou, Bystřici pod Hostýnem a Hranice na Moravě. V té době vznikly i Zbrašovské aragonitové jeskyně. Na přelomu prvohor a druhohor pak došlo v severozápadní části tohoto území v pravěkém moři při rozpadu korálových útesů k vytváření jurských vápenců, tzv. štramberského bradlového pásma. Je pro ně charakteristický výskyt velikého množství zkamenělin nejrůznějších Gentianopsis ciliata (hořeček brvitý) foto Oldřicha Navrátila 10

12 Potentilla tabernaemontani (mochna) Největší koncentrace botanických zajímavostí je však v těsné blízkosti Štramberka. Nedaleko středu městečka začíná naučná stezka, která nás po dosti prudkém stoupání dovede k jeskyni pravěkých lovců Šipka. Kromě zde objevených kostí mamutů a dalších prehistorických nálezů je místo i floristicky zajímavé. Na stěnách skal je velmi bohatý porost kapraďorostů, našli bychom zde např. Asplenium trichomanes, Polypodium vulgare, ale i jiné druhy. Cestička pak pokračuje k lomu Kotouč. Hajní květena je tady neobyčejně pestrá. Kolem chodníčku roste Hacquetia epipactis, množství Lilium martagon, Corydalis solida a Corydalis cava, vzácný vstavač Orchis pallens, Allium senescens subsp. montanum, zimolez pýřitý Lonicera xylosteum, Hepatica triloba a mnoho dalších rostlin. Kdybychom se přímo z centra Štramberku vydali do protějšího svahu, asi za 20 minut bychom došli k bývalému vápencovému lomu - chráněné přírodní památce Kamenárka. Předmětem ochrany není jen hojný výskyt obojživelníků kolem jezírka na dně lomu. Žije tu i vzácný motýl jasoň červenooký a ve skalách i kamenitých loučkách roste mnoho kapraďorostů, rozchodníků, dále Jovibarba globifera, Travertinová kaskáda u obce Tichá foto Oldřicha Navrátila Biscutella laevigata, Alyssum alyssoides, mochna Potentilla tabernaemontanii, Festuca glauca a naprostým skvostem je tořič včelonosný, Ophrys apifera. V okolí Štramberka, na jednom z jejich nejsevernějších nalezišť, bylo těchto orchidejí nalezeno přes 300 exemplářů. Na sklonku léta tu můžeme narazit také na nádherný hořeček brvitý Gentianopsis ciliata (syn. Gentiana ciliata). Po několika desítkách metrů pak dojdeme na ostrou skalní hranu a otevře se nám pohled do kaňonu, jenž je koncipován jako botanická zahrada. Příkré skalní stěny bývalého lomu jsou porostlé převážně 11

13 společenstva, z nich nejvýznamnější býval výskyt lnu žlutého Linum flavum. Nevím, v jakém stavu je v současnosti tato lokalita, v dobách dřívějších však docházelo k jejímu pravidelnému zarůstání náletovými dřevinami a vyššími plevelnatými druhy bylin. Za pozornost v této obci rozhodně stojí zahradnictví Holubových s nádherně upravenými skalkami, osázenými zejména množstvím druhů a kultivarů jehličnanů. Ty jsou zde rovněž kromě skalniček a trvalek běžně k zakoupení. Velmi příjemně vás překvapí především široká nabídka čarověníků i dalších roubovanců. Oldřich Navrátil, Ostrava původní vegetací, na dně byl na místě bývalého fotbalového hřiště vytvořen komplex několika jezírek s rašeliništěm a kamenitými loučkami. Okolí lomu bylo osázeno mnoha dřevinami. Členitost přírodních stanovišť je vhodným prostředím pro rozličná rostlinná společenstva, od stepních po vlhkomilné druhy. Na ploše botanické zahrady roste přes 1200 druhů rostlin, přičemž byl kladen důraz na původní druhy. Bylo sem přeneseno mnoho rostlin z ohroženého mokřadu v lomu Kotouč, mimo jiné přeslička různobarvá Equisetum variegatum, orobinec sítinovitý Typha laxmannii, kruštík bahenní Epipactis palustris a tučnice Pinquicula vulgaris. Mezi mnoha dalšími rostlinami bychom zde našli i lomikameny Saxifraga tridactylites a S. paniculata, hvozdíky Dianthus deltoides a D. armeriastrum, roste tu i Scabiosa lucida ssp. calcicola, Dactylorhiza incarnata a Listera ovata. Severních hranic svého areálu tu dosahuje i zvonek Campanula moravica. Vhodné životní podmínky zde nalezl i kriticky ohrožený židoviník německý Myricaria germanica. Celým areálem vás ochotně provede a případně seznámí s různými pozoruhodnostmi zdejší správce pan Pavlík. Uprostřed upravené plochy je vybudován jakýsi skalní labyrint dle projektu prof. Ivara Otruby CSc., jenž má symbolicky znázorňovat návaznost zdejší flory na oblast Středomoří. V kamenných zdech, jež jsou pro větší soudržnost spojeny drátěnou konstrukcí, jsou vysazeny různé druhy rozchodníků a netřesků. V okolí pak v kamenitých políčkách rostou hořce Gentiana x acaulis a některé další kultivary skalniček. S ohledem na zaměření celé expozice na záchranu původních přírodních botanických skvostů Štramberska mi toto řešení do celkového konceptu příliš nezapadá. Naše putování končí na nejsevernější výspě vápencových ostrovů, na chráněné památce Kamenná u obce Staříč nedaleko Frýdku Místku. Předmětem ochrany jsou zde teplomilná rostlinná Agonie z Patagonie Po úspěšné cestě do Lesotha a jižní Afriky v roce 2008 jsme se rozhodli zopakovat podobnou cestu na Jižní polokouli, tentokrát do patagonské Argentiny a Chile. Zvolili jsme podobný model, jelo nás zase šest, optimální počet do jednoho většího auta. Jeli jsme opět v lednovém termínu, kterým si zkrátíme čekání na jaro. Do vánoc ještě dokončujeme podzimní práce a v únoru začíná příprava na jaro. Tentokrát jsme se však domů vrátili do tuhé zimy s množstvím sněhu a teplotami klesajícími pod 10 ºC. Letěli jsme přes Madrid a Buenos Aires do Rio Gallegos, což je hlavní město nejjižnější patagonské provincie Santa Crus s obyvatel. Na letišti nás už čekalo auto, které nám dobře sloužilo i na těch nejhorších prašných a kamenitých silnicích. Začínali jsme na Cabo Virgines, nejjižnějším bodu kontinentální Argentiny, kde hnízdí ohromná kolonie tučňáků (uvádí se asi ptáků). V lednu už měli dospívající mláďata. Hnízdí mezi 1 metr vysokými keři Mata verde (Lepidophyllum cupressiforme). Můžete se mezi nimi procházet a téměř se jich dotýkat (což nedoporučuji, jak 12

14 cesty. Byly to velké bochany rodu Azorella, kromě A. trifurcata v robustních i velmi drobných formách, to bylo několik dalších druhů, jejichž polštáře byly tvrdé jako kámen. Dalším nápadným rodem z čeledi Asteraceae byla Nassauvia, která zde rostla v několika druzích. Nevím, že by se tento rod v Evropě pěstoval, ale určitě by obohatil naše sbírky. V prvních dnech jsme nacházeli žluté květy bolestivě poznal můj vlastní prst). Celkem jsme ujeli km, z toho asi polovinu po nezpevněných kamenitých silnicích. Začínali jsme na 52. rovnoběžce a končili na 38., kde jsme opustili hory u města Zapala. Srovnáme li to s Evropou, je to jako kdybychom začínali někde na úrovni Berlína a končili na Sicílii. Celou dobu jsme se pohybovali na východní straně And, jen občas jsme odbočili do hor. Vysoké hřebeny And zachycují srážky přicházející od Tichého oceánu, a tak východní strana hor je srážkově chudá, zatímco západní a centrální části hor jsou na srážky velmi bohaté. Na některých místech se vyvinul valdiviánský deštný les s ročním úhrnem srážek až mm a vlhkomilnou vegetací. V národním parku Alerce je to např. jehličnan Fitzroya cupressoides, připomínající sekvoje, který se dožívá až let, podobně jako Pinus aristata ze Severní Ameriky. Zcela jiné klimatické poměry jsou na východní straně And. Celá jižní a střední Patagonie je rovná step s písčitými nebo štěrkovitými, velmi propustnými půdami a nízkými srážkami. K tomu musíme přičíst výsušný účinek neustálých silných větrů, místy tak silný, že vyvracel nejen dveře u auta ale i nás. Chudé, téměř neobydlené stovky kilometrů pastvin vypadají velice ponuře díky keříku, který se nazývá Mata negra (Junellia tridens), svým černým zabarvením vypadá jako step po požáru. Druhým dominantním druhem jsou pichlavé polštáře Mulinum spinosum z čeledi Apiaceae. Přesto jsme zde nacházeli mnoho nádherných alpinek, které většinou ještě kvetly a mnohé měly na jiných místech už zralá semena. Velmi jsme si pochvalovali, že nemusíme stoupat na vrcholky hor (v severní Patagonii jsme si ale užili vrchovatě i hor). Nejkrásnější polštáře rostly na rovinatých pláních, často hned vedle Ourisia poeppigii 13

15 Horská krajina kolem Torres del Paine - Vulkán Pic Lanin (3776 m.n.m.), vlevo skupina Araucaria araucana, v popředí keříky Mulinum spinosum 14

16 Ranunculus semiverticillatus 15 Perezia recurvata Nassauvia glomerulosa Samolus spathulatus Haplopappus glutinosus

17 Calceolaria uniflora Oxalis adenophylla Anarthrophyllum desideratum Oxalis adenophylla 16 Nardophyllum bryoides Tristagma nivale Azorella sp. Caltha sagittata

18 Nardophyllum bryoides Rhodophiala andicola Embothrium coccineum Leucheria purpurea, Nassauvia sp. Quinchamalium chilense (tmavě žluté květy, červené listy), Oreopolus glacialis Berberis buxifolia 17

19 Alstroemeria patagonica Ephedra frustillata Oxalis erythrorhiza Chloraea magellanica 18

20 Calceolaria uniflora Adesmia ameghinoi (vlevo), Calceolaria uniflora (vpravo nahoře), Viola auricolor (vpravo dole) 19

21 Viola auricolor Viola columnaris 20

22 Viola sacculus Viola dasyphylla 21