Gombrich Tajemství obrazu a jazyk um ní Pozvání k d jinám a teorii um ní

Transkript

1

2 160x230, 360 s., 323 b. obr. váz., 395 K DOTISK Frantiek Mik Gombrich Tajemství obrazu a jazyk um ní Pozvání k d jinám a teorii um ní Ernst Hans Gombrich ( ) byl nejen úsp ným popularizátorem um ní známým iroké ve ejnosti (P íb h um ní), ale p edevím uznávaným v dcem a odborníkem, jeho rozsáhlé a podn tné dílo je u nás a na ídké výjimky málo známé. Kniha je osobitým a pro mnohé moná p ekvapivým úvodem do d jin a teorie um ní. Jejím cílem není e eno v gombrichovském duchu poskytovat vý et suchých dat, periodizací a nezáivných popis známých d l, jak jsme tomu v publikacích o um ní n kdy sv dky, ale nau it tená e obrazy pozorn vnímat a skute n jim porozum t. Objednávky: Spole nost pro odbornou literaturu Barrister & Principal, Martinkova 5, Brno, tel.: , obchod@barrister.cz,

3 Obsah Básnické zastavení PETR MOTÝL 3 Literatura ZDENěK MITÁčEK Vydávat se světu. Rozhovor s PETREM MOTÝLEM 4 PETR MOTÝL Texty 6 IVANA RYčLOVÁ Maxim Gorkij mýtus a skutečnost. S bolševiky, nebo proti nim? 8 Umění Chci poskytnout orientaci v dosud stále málo prozkoumaném terénu. Rozhovor s LUBOMÍREM SLAVÍčKEM 15 LUBOMÍR SLAVÍčEK Smí být v moderním bytě také nějaký obraz? Sběratelé a mecenáši moderního umění v Brně 22 Hudba KATEřINA A VÍT HLOUšKOVI Jazz v říši srpu a kladiva. Swingová hudba v Sovětském svazu za časů stalinismu 29 Studie JIřÍ PERNES Únor 1948 významný mezník ve vývoji Československa 35 Vzpomínky KAREL VRÁNA Jako Odysseus 2 39 Náboženství JIřÍ HANUš Bernadetta Soubirous a moderní zbožnost 44 Nad knihami PAVEL ŠVANDA Grassův pohled na cibuli 47 Editorial Dějinami sběratelství uměleckých děl v Čechách a na Moravě, jimž je věnována velká část tohoto čísla, jsme se na stranách Proglasu dosud nezabývali, přestože pravidelně vycházíme téměř dvacet let. Bylo tomu tak i proto, že jde o poměrně málo probádané pole a poslední velká souhrnná publikace na toto téma v českém jazyce vyšla v roce Na myšlenku představit našim čtenářům něco z této zajímavé oblasti mě přivedlo až setkání s profesorem Lubomírem Slavíčkem, vedoucím Semináře dějin umění na brněnské Masarykově univerzitě, při ediční přípravě jeho knihy Sobě, umění, přátelům s podtitulem Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě Při pročítání této obsáhlé knihy, v níž autor sumarizuje více než čtvrtstoletí své badatelské práce, se mi otevřela možnost podívat se na dějiny českého výtvarného umění jakoby z jiného úhlu nikoli skrze více či méně známé osudy jednotlivých umělců, ale prostřednictvím obětavého a systematického úsilí lidí, kteří jejich tvorbu umožňovali mecenášů a soukromých sběratelů. Abychom si uvědomili, jak zásadní byly zásluhy těchto zapálených milovníků umění, stačí zmínit skutečnost, že česká veřejná muzea výtvarného umění, která se utvářela na přelomu 18. a 19. století, nevděčí na rozdíl od jiných evropských zemí za svůj zrod rozhodnutí panovníka či státu, ale téměř výhradně soukromé iniciativě a obětavosti těchto mnohdy opomíjených lidí. Především zde leží těžiště obsáhlého rozhovoru s profesorem Slavíčkem Chci poskytnout základní orientaci v dosud neprozkoumaném terénu, který vznikal v průběhu redakční přípravy jeho knihy (s. 15). Pro brněnské čtenáře Proglasu bude možná překvapivé zjištění, že město Brno bylo v průběhu dvacátých a třicátých let 20. století živnou půdou pro rozvoj nových myšlenek nejen v oblasti architektury (což je všeobecně známé), ale také v oblasti sběratelství moderního umění. Právě rozvoj moderní funkcionalistické architektury s sebou však přinesl i mnoho zajímavých otázek probíraných tehdejším světem milovníků výtvarného umění, jež bychom mohli ve stručnosti shrnout názvem upravené kapitoly Slavíčkovy knihy: Smí být v moderním bytě také nějaký obraz? (s. 22) Jakkoli se nám dnes může zdát podobná otázka nadbytečná, neboť obrazy běžně patří do našich moderních domovů, přivedla ve své době mnohé významné osobnosti architekty, malíře, výtvarné kritiky, sběratele a galeristy k obecnějším úvahám o smyslu uměleckého díla jako takového a o jeho vztahu k moderní architektuře. Snad nejinspirativnější moment Slavíčkovy knihy jsem našel v pasážích, kde autor popisuje, jak byla v řadách sílící německé, české a židovské buržoazie přetavena stará zásada noblesse obligé, jíž se v minulosti řídili mecenáši umění z řad aristokracie, do nového kréda, všeobecně rozšířeného právě ve třicátých letech 20. století: totiž že bohatství také zavazuje zavazuje své nové majitele k tomu, aby se ujali sponzorování umění, kupovali kvalitní umělecká díla a udělovali umělcům subvence a ceny. Přeji zajímavé čtení, František Mikš Obsah / Editorial 1

4 Výtvarník čísla: Aleš Růžička (*1977 v Táboře) je absolventem střední keramické školy v Bechyni a Akademie výtvarných umění v Praze ( ). Postupně studoval v ateliérech profesorů Františka Hodonského, Antonína Střížka a Michaela Rittsteina. Tito pedagogové do jisté míry ovlivnili svým dílem a pedagogickým přístupem i jeho tvůrčí orientaci. Médium malby mu jako klasický výtvarný prostředek poskytuje provokující prostor k zachycení reality. Vedle pedagogů výrazně ovlivnilo jeho tvorbu exponované výtvarné rodinné zázemí a také dílo osobnosti české krajinomalby Karla Valtra. Po ukončení studia na AVU (v roce 2002) pracuje postupně na malbě kulis v pražských FA na Barrandově, zabývá se restaurátorskou činností, od roku 2004 působí jako pedagog kresby na vyšší odborné škole umění a reklamy v Praze. Souběžně navazuje na keramické vzdělání, zakládá s bratry a otcem vlastní keramickou dílnu, která funguje do roku V roce 2004 společně se svou přítelkyní malířkou Šárkou Zadákovou na pražské výstavě Svatba podepisuje úmluvu o pravidelné jednoroční společné výstavě, kde si budou společně malovat budoucnost. V roce 2007 mu byla na IV. Zlínském salonu mladých udělena Cena Václava Chada, (Salon mladých je největší česko-slovenskou přehlídkou tvorby nastupující mladé výtvarné generace do třiceti let a nejvýraznější díla jsou oceněna výtvarnou jury). Od roku 1995 žije a pracuje v Praze, pravidelně vystavuje, účastní se řady samostatných i skupinových výstav. INFORMACE O PŘEDPLATNÉM PROGLASU NA ROK 2008 Roční předplatné (6 čísel včetně poštovného): 300 Kč Sponzorské předplatné: 500 Kč Způsob úhrady předplatného složenkou typu C (do zprávy pro adresáta uveďte Proglas ) po dohodě přímou platbou na účet č / 0600 (je třeba sdělit redakci variabilní symbol platby) hotově v redakci časopisu (Venhudova 17, Brno) Na požádání Vám vystavíme daňový doklad nebo fakturu. Objednávky předplatného telefonicky nebo faxem na čísle: em na adrese: objednavky@cdk.cz vyplněním objednávkového lístku na: písemně na adrese: CDK, Venhudova 17, Brno Upozornění: Odběratelé Revue Politika dostávají i v roce 2008 Proglas zdarma. Aleš Růžička: Zahrada Květ, akryl na plátně (140x190cm), 2002, soukromá sbírka Na obálce: Aleš Růžička: Park Nádech, výřez, akryl na plátně (175x110cm), 2007 Proglas Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Venhudova 17, Brno, tel./fax , proglas@cdk.cz, Ročník XIX. Vychází šestkrát ročně Redakce Jiří Hanuš, František Mikš, Kateřina Hloušková, Jan Vybíral (odpovědný redaktor) Objednávky předplatného Venhudova 17, Brno, tel./fax: , objednavky@cdk.cz Bankovní spojení / 0600 Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Tisk Reprocentrum Blansko Registrace MK ČR E ISSN Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR a statutárního města Brna. 2 Proglas 2/2008

5 Petr Motýl U Majerů, Praha-Jinonice za hrází rybníka: kozí chlívek za kozím chlívkem: statek jako prase a v kousku toho statku: pivo za pivem s pípy sklouzává jak med jen si ho zasloužit jen si zasloužit být na tomto světě a v tomto městě v kozím chlívku za hrází rybníka Klamovka, Praha-Košíře nostalgie silnější než skutečnost lampiony ne lampiony ne jen žárovky v kapse parku za jehož kabátkem chrčí svět vzteklý pes prasklé duše dávají tvar pohybům a slovům těl prasklé duše Básnické zastavení Cvak věž nad řekou v sakristii kostela bezdomovci Kolín Sudkův hrob Pološero místnosti jen půl a za ní slova přebraná dekoratérem: oko oblouk smaltovaný kachel stín prsty po ubruse kde látka je víc kratší než bílá a v jejím přehybu si ukládá kůstky smrt příď lodi na řece kouř z komína: chvost psa nalepený na večer nad kopcem ve kterém vrtá pochybnost sbíječka a loket kterého je zač šaty se přes hlavu obrátí naruby vlak z nich sbírá čtverce světla a přilepuje je nad řeku: poštovní známky do jejichž vroubků se pokládají prsty z ubrusu a nečekají: obraz na zdi kostela se pohne po opuce ranou v oku o vrstvu jílu zpět Proluka špenát křupe v zubech obrazy lnou ke zdem bílek ke skořápce kropenaté až za obzor proluka je v čase ne ve světle olej maže kmitající píst a číst ten text číst ho číst jako v nocích pod olšemi jimž bublal potok v kořenech a dech těch slov byl jeho dech špenát křupe v zubech a chroptění aut do noci je kletba víc než vyřčená a k zatmělému akvarelu města lne jako žloutek ke lžičce mnohem míň než stříbrné Petr Motýl se narodil v Klatovech. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě. Pracoval jako vrátný, topič, poštovní doručovatel, zahradník na hřbitově a prodavač knih, nejdéle jako čerpač u geologických firem. Žije v Praze. Vydal dvě knížky prózy, jednu divadelní hru a dvanáct básnických sbírek, ta poslední vyšla na podzim 2007 a má název Dva ořechy / piv. Od roku 2001 vydává časopis Čmelák a svět, který má od roku 2006 pouze internetovou podobu. 3

6 VYDÁVAT SE SVĚTU Rozhovor s Petrem Motýlem ZDENĚK MITÁČEK Když jsem v poslední době pročítal dosud vydané sbírky Petra Motýla, zaujala mě pokora, s jakou se tento básník věnuje svému tématu. Jeho poetika navenek nabírá často podobu zájmu o letmé okamžiky ze života ve všedním dni, zájmu o vyděděnce, outsidery, o periferii. Určitá syrovost této poezie však nikdy není samoúčelná. Odpovídá světu, ve kterém žijeme. Co tě vlastně přivedlo k psaní poezie? To si nelze vybrat. To není, že by k tomu někoho mohla přivést nějaká náhoda. Nevybíráš si. Vybírá si to tebe. Ve své tvorbě jakoby stojíš vydán světu sám, ve tvých textech nenacházím dnes tolik oblíbené odkazy na jiné autory, knihy, necituješ literární či filozofické autority. Myslíš, že se básník v této údajně tak pozdní době bez těchto odkazů může obejít? Pro můj způsob vidění a psaní poezie bylo vždy velmi důležité vydávat se světu. Nikoliv stát vydán se světu sám, to je příliš smělé, určitě pyšné víc než co jiného. Příkladnou povídku o této pýše má ruský autor devatenáctého století Nikolaj Leskov, jde v ní o příběh poustevníka žijícího ve čtvrtém století našeho letopočtu, který stál několik desítek let na skalním sloupu, aby byl posléze řízením Božím přiveden zpět k lidem. Svatý poustevník, ač se nejdříve vzpírá, nakonec velmi pokorně přijme, že pouhý kejklíř, tedy člověk považovaný za společenskou i duchovní spodinu tehdejší společnosti, stojí před Bohem mnohem výše než on. Rád bych tu formulaci pozměnil. Podstatná je pro mě návaznost na básníky, kteří nikoliv stáli vydáni světu sami, nýbrž na ty, kteří vydávali světu sebe sama. Od Li-Pa, který žil v době dynastie Tchang v osmém století našeho letopočtu, přes Francoise Villona až po Bohumila Hrabala. Čímž snad částečně odpovídám i na tvoji otázku po odkazech na literární a filozofické autority. Důležité pro mne je odkazovat se a vztahovat se k tomu, o čem tyto autority uvažovaly a psaly. Snažím se obejít bez přímých odkazů na jejich jména, nechci se spojovat s povrchem jména, ale s obsahem. Přičemž tyto autority jakýmsi nenápadným způsobem jak ve své poezii, tak ve svých prózách cituji, ať už jde o Písmo Svaté, svatého Augustina či o svatého nihilistu Ladislava Klímu, ať už jde o Homéra či Marcela Prousta. Velmi dobře si uvědomuji, že stojím na ramenou gigantů, či spíše, že se na těchto mohutných ramenou snažím udržet, protože, ač jsou široká, jsou také neustálou zkouškou, stálým balancováním na kládě, která vede přes hlubokou propast. Ta cesta není extrémně úzká, ne že by se po ní nedalo jít, tedy kdyby byla nalinkovaná barvou, kterou se malují silniční pruhy na široké vyasfaltované cestě. Jenže ona vede nad srázy a za každý chybný krok se platí. Tvá poezie nabírá řadu formálních podob, jednotlivé sbírky se v tomto liší a čtenář nikdy nedovede předem odhadnout, čím ho překvapíš. Je v tom záměr nebo je to jen shoda okolností? Záměr ano, ale ne vypočítavost. Vzpomínám si, jak jsi mi vyprávěl, že tě, když jsi začal v mládí chodit na koncerty rockových kapel, překvapilo, že hrají pořád stejné písničky. Říkal jsi, že ten další koncert už pro tebe byl zklamáním. Že jsi měl představu, že by měly ty kapely vždycky hrát úplně jiné, nové věci. To se mi moc líbilo, jak jsme si o tom povídali. Tak to je jedna absolutní představa, kterou jsem míval podobnou. Ale zároveň tě nepřekvapuje, že se celý život modlíš stejně, stejnými slovy. Ano, každá sbírka je jiná. Ale stejná, stejná zároveň. O nějaká překvapení nejde. O víru v poezii v každé vteřině. 4 Proglas 2/2008

7 Jsi znalcem dějin umění. Která období tě nejvíce inspirují? Tak znalcem. Záleží na srovnání. Pro mne, jako světových jazyků neznalého člověka, jsou pravým pokladem dějiny výtvarného umění Elia Faurého, které do čestiny přeložené jsou. Nejde v nich zdaleka jen o výtvarné umění. Fauré znal všechno. To byl skutečný znalec. Vytvořil něco obrovského, stejně jako Taine, Saint-Beuve. Taine do češtiny přeložený je, ale naposledy před sto lety. Ze Saint-Beuva překládal naposledy, ve výběru, Jaroslav Vrchlický. A ani Baudelairovy teoretické texty o dějinách umění nejsou v češtině zrovna dostupné. Ale jeho Malé básně v próze to říkají jinak a přesně a geniálně ve zkratce. Nebo, myslím si, podle všeho, že říkají. Neboli znalcem se můžu cítit v Praze v roce 2008, kde v podniku, který by se rád nazýval literární kavárnou, většina hostů v dané minutě přítomných o kultuře, natož o literatuře, ví opravdu hodně, hodně málo. Samozřejmě pokud třeba čirou náhodou o stůl dál nesedí Petr Král, Michal Ajvaz... Kteří jsou úžasní znalci... Inspiruje mě vše. Samozřejmě více to typické pro zdejší geografickou oblast. Takže v umění výtvarném gotika, baroko především. Neexistuje ale například obdobný výraz pro románsko, kterému odpovídá v hudbě gregoriánský chorál. Nehledě na to, že v literatuře je to na rozdíl od architektury, výtvarného umění a hudby s těmi obdobími trošku jinak a méně určitelné a zařaditelné. Jaký je tvůj vztah k evropské duchovní tradici? Myslíš, že je stále ještě možné z ní čerpat? Především z ní čerpám, k ní se řadím. Do současného dění, které si často spíše duchovní říká, než jím je, vstupují ale v zemi, ve které žijeme, hlavně východní náboženství. Globalizaci se jistě nikdo neubrání, kdo by si před sto lety řekl, že Evropa začne být misijním územím katolické církve. Pomaličku sem přicházejí misionáři z Latinské Ameriky, která je na rozdíl od Evropy v současné době pevnou skálou katolické církve. Já čerpám z toho předglobalizovaného, jsem dítě socialismu, které tu bylo uzamčeno železnou oponou. O svatém Václavovi ani o svatém Benediktovi jsem se doma ani ve škole nedozvěděl nic. Ale časem jsem si to vynahradil. Dnes to vidím tak, že s velikou úctou si z toho zdroje dovoluji nabírat vody do svého hrnku. Vážnější česká literatura, tím myslím zejména poezii a zejména tvorbu tvoji a básníků tvé generace, jako by se poněkud vzdalovala čtenářské obci a uzavírala se v úzkém okruhu zájmových čtenářů. Kde vidíš příčiny tohoto jevu? Podstatná příčina vznikla za husitské revoluce, která předběhla vývoj myšlení v oblasti náboženství v tehdejší severní a střední Evropě. To předběhnutí se a jeho průběh a následky jako by se už nikdy nepodařilo napravit. Ovšem těch příčin je mnohem víc a mnohem dávnějších. Také nevznikl jednotný slovanský jazyk a slovanská kultura, na rozdíl od sousední německé, kde nad obdobnou rozrůzněností kmenů vždy existovala jednotná literární vyšší němčina, které rozuměli převážně právě jen ti zájmoví čtenáři. Ti ovšem měli zcela jinou pozici než jim podobní u roztříštěných Slovanů. V tomto smyslu jsme barbaři. Jsme jimi vůči Germánům, kteří jimi zas byli vůči Římu a které tak od dob Karla Velikého vnímala i tehdy vzniknuvší Francie. Myslím, že jsme v současnosti jeden z nejbarbarštějších států v Evropě. Možná s Albánií, s Černou Horou. Nejateističtějští jsme spolu s Estonskem. A to na celém světě. Ale Estonsko dává třikrát tolik víc peněz než my do školství. Vypadá to, jako by nám stačil fotbal a televizní seriály. Připadá mi, že současná společnost cítí určitou nejistotu týkající se jejích duchovních kořenů, ale nepřipouští si ji a místo toho žije krátkodobými senzacemi, novinkami a pozlátkem hmotného úspěchu. Jaké je místo básníka v takové společnosti? Básník je na úplném okraji té společnosti. Na tom ale není nic neobvyklého, pokud jde o dějiny jak Evropy, tak světa. Tak to v určitých obdobích a místech prostě bývalo. Neobvyklé je, že současná společnost, která existuje v tomto státě a v tomto čase, ve své většině naprosto pohrdá jakýmikoliv duchovními a morálními hodnotami. Což je to, co říkáš. Nejistota, týkající se duchovních kořenů. I podvádění a lhaní může být v rámci určitého společenského systému (Čína) považováno za obecně přijatelnou a jistým způsobem oceňovanou vlastnost určitých vrstev (přesněji řečeno většiny obyvatelstva), která ale nepřekáží tomu, aby celek společnosti směřoval k ideálům harmonie a dobra. Jde o to, aby alespoň část elity dané společnosti tyto ideály skutečně praktikovala. Ač jistě osobnosti Tomáše Masaryka a Františka Josefa I. byly v mnohém protikladné, měly určitě jedno podstatné společné, a to skutečnost, že ideje, které tito dva muži hlásali, také praktikovali. Ale když všechno zmizelo a není jisté nic, když vše je zpochybněno? Místo básníka, skutečného básníka, může pak být jen mimo tuto společnost, což je samozřejmě nereálné. Nelze být mimo tuto společnost, pouze a to také jen částečně až po smrti. Nevím, neumím si s tím poradit, to se vracíme na začátek rozhovoru, kdy jsem mluvil o poustevníkovi na skalním sloupu a kejklíři, který vystupoval na večírcích nejcyničtějších lichvářů a nejzkorumpovanějších hodnostářů města, a přesto... Kudy z toho ven? Jako možné východisko mi připadá osobní angažovanost. Připomínám to s ohledem na tvůj internetový časopis, kde publikuješ nejen své vlastní poznámky, ale také poskytuješ prostor řadě dalších autorů. Myslíš, že tudy vede cesta k pomyslné kultivaci našeho světa? I když se mi to často jeví jako pověstné házení hrachu na zeď, tak snad to opravdu má smysl. Doufám v to. Literatura 5

8 TEXTY PETR MOTÝL * * * Přes bílý papír přelétá zleva doprava šedavý čáp, s tmavě černými obrysy křídel. Chvějící se světlo brzy ráno vysoko na svazích Petřína, kde listy višní vydechují vlahé a sladké šťávy létem zmámené noci. Podkrovní byt s vlající, květy lilií pokrytou záclonou nad šedým průsmykem ulice skrývající za stovkami oken stovky tajemství a tajuplných příběhů. A černý čáp nehybně stojí uprostřed louky zabalené do lísek a trnek v mokrém, deštivém podvečeru. Čáp a včelín přestavěný z rezivého, čtyřicet let starého návěsu k autobusu, hladké oblouky jeho linií v měkkém srpnovém soumraku. Zvlněná, sametová zeleň lipové aleje mizí v černé smrkové jeskyni, motor automobilu přede v serpentině v kopci, nad mokřinou každé jaro rozzářenou pronikavou žlutí orsejí a blatouchů. Viděla v duchu svého milence, jak se usmívá s lahvovou desítkou v dlani, a sama sebe, jak je schoulená jako šnek na perleťově modré lenošce v pařížském ateliéru, kde se ruce napřahují k hbitému mihotavému plameni a dvě duše jsou si navzájem volně přístupny jako dvě města ležící na širé planině... A neurčitá, ale tolik bolestná touha večera drnčí pod větvemi olší jako k prasknutí natažená basová struna a hustá bělavá pára stoupá z náhle ztmavlých linek lesů v kopcích, vzápětí skrápěných další přeháňkou, střídající se proudy studeného a teplého vzduchu, usínajícím jehličím obalené světlo a tlukot kapek v bukovém listí, odtikávání hodinek, které nelze zastavit. * * * Aleš Růžička: Zátiší IV, akryl na sololitu (47x 122cm), 2006 Exotické ovoce. Domácí ovoce. Mrtvé drobné ptactvo. Služebnictvo přímo v chvatu. A mohutná pata antického sloupu, ze sádry kašírovaná. A opona z divadla, za jejímž plátnem dřepí křiklavě žlutý papoušek v bronzovém kruhu pověšeném na špagátě. Slavnost? Hostina smyslů? Ne, skromný vlastenecký bál na Žofíně a pak už jen všechno vypůjčené a cizí, vyprávění nad sklenkou plzeňského a turisté z koutů odevšad. 6 Proglas 2/2008

9 Svítá. Kašírovaný karneval se rozplývá v ranní mlze. Panstvo odjíždí. A v předpokoji zeměměřič, který do komnat zámku nikdy nevstoupí. Ubrus s oslnivě planoucími červenými listy a květy a mísa s exotickým a domácím ovocem. A ohromná pestrá kytice květů, růžová růže, bílý tulipán. A mrtví ptáci. Datel a hýl a párek strnadů. Tlama černého psa už vykukuje zpod stolu a čenich nasává vůni očekávané hostiny. * * * Nuže ať se pozdvihnou číše a korbely! Ať do přítmí soumraku padne jejich oslnivý třpyt rozvazující jazyky jako tkaničky od bot! Ať se oči rozjasní a pak pohasnou v spánku šťastlivých! Ať pantofle zaklepou bačkorama a ze záře krbu ať vystoupí přízrak, ať přisedne k dubovému stolu a burácivě zapěje! Ať zahřímá, ať loket opře a dokud kokrhání kohouta nerozškrábne peřinu tmy... Přízrak? Poutník, který si ohřívá zmrzlé hnáty? Svatý Petr na své pohádkové cestě světem? Jak staří zpívají, tak také mladí cvrlikají. A jak mladí skřehotají, tak také staří drží krok a křepčí, v hebký šat šera zahaleni, v náruči snu v začazené cimře osvětlované plameny praskajících polen. Stařeně se brýle údivem sešinou z nosu a z listu popsaného papíru, který drží v ruce, se rozběhne stádo liter poháněno bičem čtveračivého skotáka a rozprchne se na lněném ubruse jako na pastvině vsazené mezi stříbrné pruhy průplavů. Ruce do výše! A výš! Podzim stojí za okny a přežehnává listí na stromech barvami z palety se štědře namíchaným šarlatem a kadmiovou žlutí a maže střechy štětcem deště a postrkává kola žebřiňáku čím dál časnějších stmívání. Nuže ať víno rozehřeje krev a zvuk píšťaly srdce a oheň ať plápolá jak baletky na allegrem orchestru rozžhaveném roštu jeviště před očima francouzského krále! Ruce do výše! A výš! Vždyť stáří posel smrti se už ohlašuje ve dveřích, Jákobův žebřík trouchniví u zdi a mapa světadílů unášených v náruči oceánů nad jeho polámanými šprušlemi už jen matně světélkuje a jitří pouze fantazii vnuka, který vyzul křápy a v rozdrbané kazajce se pustil v divý rej. Jak staří cvrlikají, tak se mladí pouští v let, který nechce nic slyšet o hranicích a překážkách, o které si smělec je předcházející rozlámal kosti a schránku s nejsmělejšími ze snů rozbil napadrť. Srdce výš! Ať se oči rozjasní a jejich úsvit na obloze světa na věky setrvá! Aleš Růžička: Zátiší VIII, akryl na sololitu (43x122cm), 2006 Literatura 7

10 MAXIM GORKIJ MÝTUS A SKUTEČNOST Část první: S bolševiky, nebo proti nim? IVANA RYČLOVÁ V dějinách ruské literatury existuje jen jeden spisovatel, jehož společenské postavení dosáhlo významu politického činitele. Jen jeden ruský spisovatel měl tu čest, že ještě za jeho života nesly jeho jméno tisíce škol, továren, knihoven, divadel, klubů, ulic, náměstí, a dokonce jedno celé město. Jen jeden ruský spisovatel dosáhl toho, aby se jeho iniciály skvěly na posledních výdobytcích techniky jeho rodné vlasti. Tímto spisovatelem je Maxim Gorkij, jedna z nejtragičtějších a zároveň nejsložitějších postav ruské kultury období, v němž totalitní moc budovala základy pro nadcházejících několik desetiletí své krvavé vlády. V březnu letošního roku uplynulo od jeho narození 140 let. Těm, kteří prošli povinnou výukou ruského jazyka, byl Gorkij vryt do paměti jako zakladatel socialistického realismu v literatuře, směru, jenž, byť nenáviděn, ovládal po řadu desetiletí sféru oficiálního umění nejen v Sovětského svazu, ale jak vyplývalo z politické situace i u nás a ve všech ostatních zemích východního bloku. Ti, kdo tajně četli Solženicynovo Souostroví GULAG, měli spisovatelův obraz rozšířený ještě o další rozměr: Gorkij byl pro ně synonymem člověka, jenž během návštěvy soloveckých lágrů neshledal nelidským systém sovětských nápravně pracovních táborů, naopak: díky ušlechtilé myšlence převýchovy prací měl pro něj ospravedlnění. Vezmeme-li v úvahu, že Gorkého jméno se nikdy neobešlo bez dovětku veliký sovětský spisovatel, bojovník za vítězství komunismu, oddaný soudruh, přítel pracujícího lidu, veliký přítel Lenina a Stalina, nelze se divit, že mnoho pozitivních konotací v minulých desetiletích u většiny českých čtenářů nevzbuzoval. Dodnes existuje sovětskými ideology zformulovaný pohled na Gorkého jako hlasatele revoluce. Ano, Gorkij ve své rané tvorbě měl tendenci romantizovat poryvy revoluce, ale samotná revoluce radikálně změnila jeho pohled na věc. Proč později změnil názor a kritiku revoluce, včetně kritiky jejích vůdců, otrávených hnilobným jedem moci, vyměnil za pozici spisovatele bojujícího nekompromisně proti nepřátelům lidu a na sklonku života se stal když ne jedním z nich, tak alespoň jedním z nemnoha kritiků tehdejší politické situace a Stalinových praktik? Existuje množství variant odpovědí na tuto otázku. K různým interpretacím přistupuje fakt, že Gorkij byl kanonizován, aby zaujal v sovětské historii a literatuře to místo, které mu určil Stalin a které zůstalo nezměněno i poté, co byl Stalinův kult zkritizován Chruščovem. Byť bylo v posledních dvou desetiletích odtajněno množství archivních materiálů, nelze je zdaleka považovat za úplné. Je třeba přistoupit na to, že některé události Gorkého života, včetně spisovatelovy smrti, zůstanou pravděpodobně navždy neobjasněny, neboť není dost dobře možné v množství leckdy vzájemně si protiřečících historických pramenů nalézt pravdu, není s kým konfrontovat skutečnosti přímí svědci událostí byli Stalinem zlikvidováni a lidé, jejichž výpovědi by mohly být vodítkem, již nežijí. Čtenář, jemuž se zatím nedostalo ničeho než vágní nejistoty, má na tomto místě jistě právo namítnout, k čemu tedy následující stať, když je zde tolik pochyb a nejasností. Snad právě proto: pochybnosti, stejně jako historická fakta, mají schopnost provokovat k úvahám. V našem případě se budou vztahovat k Maximu Gorkému, k roli, kterou mu bylo souzeno hrát ve společenském a politickém dění rodícího se prvního proletářského státu na světě, sovětského Ruska. Aljoša Maxim Gorkij se narodil jako Alexej Peškov roku 1868 v Nižním Novgorodě. Existuje několik verzí o spisovatelově dětství i původu jeho rodičů, v jednom se však monografie i slovníky shodují: navzdory propagandistické snaze vytvořit jakýsi sociální vzorec proletářského spisovatele, jenž vzešel ze samého dna společnosti, nebyl Gorkého původ nuzný. Otec, 8 Proglas 2/2008

11 Maxim Peškov, byl ředitelem astrachaňské plavební společnosti, matka, za svobodna Kaširinová, pocházela z kupecké rodiny. Otcova předčasná smrt (zemřel na choleru, kterou se nakazil od Aljoši) způsobila, že matka, považujíc syna za viníka svého nešťastného osudu, chlapce vytěsnila ze svého citového života a jeho výchovu svěřila svým rodičům. Když bylo Aljošovi jedenáct let, kupecká živnost Kaširinových zkrachovala. Malý Peškov musel opustit školu a začít si sám vydělávat. Teoretické základy pro život nahradil praxí. Naučil se základům mnoha řemesel tak, jak to později popsal ve své autobiografické trilogii (Dětství, Mezi lidmi, Moje univerzity). Byť to bude znít kuriózně, pro utváření jeho osobnosti mělo velký význam období, kdy pracoval jako umývač nádobí na parníku. Nikoli kvůli práci samé, ale proto, že kuchař, který dostal chlapce k ruce, byl vášnivým sběratelem knih. Jeho truhlice byla, jak později Gorkij napsal ve své Autobiografii, tou nejbizarnější knihovnou na světě. 1 Společná četba této nejbizarnější knihovny na světě, jejíž majitel nebyl příliš gramotný, vypěstovala u budoucího spisovatele zvyk systematicky se sám vzdělávat. V létě 1884 odjíždí šestnáctiletý Peškov do Kazaně, aby se pokusil o přijetí na univerzitě. Z finančních důvodů však nakonec zůstane jen u návštěv sebevzdělávacích studentských kroužků. Neustálá chudoba a dřina a s největší pravděpodobností také smrt několika blízkých osob jej přivedly do bezvýchodné životní situace v devatenácti letech se pokouší o sebevraždu. Kulka ze zrezivělého revolveru však místo srdce prostřelila plíce budoucí velikán světové literatury zůstal naživu. Mládí Alexeje Peškova je obdobím, kdy se toulá po Rusi. Poznává Krym, krásu černomořského pobřeží Kavkazu, Volhu a nádhernou krajinu ruské stepi, ale také život nejvíce deklasovaných vrstev, vyděděnců předrevolučního Ruska bosáků (z ruského bosjak tulák, trhan). V té době ještě Aljoša netušil, že bude spisovatelem, v jeho mysli zatím pouze zůstávaly otištěny obrazy všeho, co při svém putování viděl: hrubé a nesmírně zaostalé provinciální Rusko. Mladý Peškov byl člověkem neobyčejně silné vůle. Živě a velmi intenzivně se zajímal o všechny oblasti lidského poznání, horečně četl díla ruské i světové literatury, vstřebával do sebe nejrůznější filozofické systémy. Tato léta jsou z hlediska vývoje budoucího spisovatele důležitá: rodí se základy toho, čím jsou pak naplněna díla raného období jeho tvorby filozofie založená na víře v tvůrčí síly lidského individua. Z tuláka spisovatelem Počátek devadesátých let se ještě dál nese ve znamení Aljošova tuláckého života. Nic nenaznačuje, že by prodělával nějakou změnu, že by z něj doslova za pár let měl být člověk s jiným jménem a jiným životem. Zlom nastává, když jednoho zářijového dne roku 1892 uveřejní tifliské noviny Kavkaz povídku Literatura ze života cikánů Makar Čudra. Čtyřiadvacetiletý Aljoša, toho času dělník, ji podepsal pseudonymem příznačným pro svůj dosavadní život: Maxim Gorkij (Hořký). Povídka měla úspěch. Tímto okamžikem Aljošovo období těžké fyzické práce, nouze a strachu o živobytí zvolna končí, začíná se profilovat jako publicista a spisovatel. V letech pracuje hned pro troje provinční noviny, kde publikuje sociálně-kritické statě. Vstup Peškova Maxima Gorkého na stránky legálního tisku byl důležitou událostí v dějinách ruské žurnalistiky. V listu Samarskaja gazeta se zároveň pod dalším pseudonymem, Jegudiil Chlamida, staví do čela nejprogresivnější části listu, oddělení fejetonů. Gorkij alias Chlamida byl velmi vnímavým pozorovatelem dění kolem sebe a tento materiál dokázal na rozdíl od většiny provinčních žurnalistů čtenářsky přitažlivě zpracovat. Jeho fejetony odhalovaly bolavá místa, otevřené rány ruské provincie: primitivismus, nekulturnost hraničící se zvířeckostí, bezprávné postavení ženy atd. Samarská témata zněla z Gorkého pera nebývale sociálně naléhavě a daleko přesahovala hranice města i gubernie. Samarské období je důležitou etapou v Gorkého myšlenkovém i tvůrčím růstu. Vedle publicistiky zde napsal legendu Stařena Izergil (1894), Píseň o sokolu (1895) a další díla příznačná tím, že se v nich snoubí alegorická obraznost ruských legend a folkloru s duchem revolučního romantismu (patří k nim např. i známá Píseň o Bouřňákovi (1901), kterou jsme se svého času všichni učili zpaměti). Práce v listu Samarskaja gazeta má na Gorkého další život ještě jeden podstatný dopad: potkává zde mladičkou korektorku Kateřinu Volžinovou, kterou si po šestiměsíční známosti v roce 1896 bere za ženu. Volžinové bylo osmnáct, Gorkému o deset let více. Byť se v životě spisovatele budou vyskytovat další ženy, Kateřina Volžinová-Peškovová zůstane až do spisovatelovy smrti jeho jedinou legitimní že- 9

12 Gorgij s Kateřinou Volžinovou a synem Maximem nou a po celý život mezi nimi bude korespondence plná něžného přátelství. Kateřina Volžinová byla velmi silná osobnost a zasloužila by si mnohem více pozornosti, než jí může být v našem textu věnováno. Když došlo mezi ní a Gorkým po šesti letech manželství roku 1903 k rozchodu (nikoli rozvodu), nevzdala se svého oficiálního postavení. Kontaktů s nejvyššími stranickými kruhy využívala po bolševickém převratu pro práci Politického červeného kříže, který se snažil zvrátit osudy nespravedlivě odsouzených. Její politické sympatie byly na úplně jiné straně politického spektra, než by kdo předpokládal u životní družky budoucího prvního proletářského spisovatele : patřila k eserům, po revoluci vstoupila do ženské zednářské lóže. Z manželství s Kateřinou Volžinovou měl Gorkij dvě děti: syna Maxima, jehož smrt, stejně jako později smrt jeho otce, zůstává dodnes plná otazníků, a dceru Káťu, která zemřela v pěti letech. Gorkého biografové si občas neodpustí poznámku, že spisovatel příliš podléhal vlivu žen, a spekulují o tom, jak by se vyvíjela jeho osobnost, kdyby býval v roce 1900 nepotkal femme fatale, nejkrásnější herečku Moskevského uměleckého divadla Marii Andrejevovou, přesvědčenou marxistku, která zajišťovala organizaci finanční podpory bolševického hnutí. (Na její popud věnoval Gorkij bolševikům značnou část svých finančních prostředků.) V době milostného vzplanutí k revolucionářce Andrejevové byl Gorkij, již jako spisovatel a dramatik, uznávaným představitelem ruského kulturního života: na světových jevištích slavily bouřlivé úspěchy jeho hry protestující proti nespravedlivému uspořádání života v kapitalistické společnosti (Měšťáci, Na dně, Letní hosté), Črty a povídky, dvousvazkový sborník s bosáckou tematikou z konce devadesátých let, četli čtenáři v Rusku i mimo ně. Když dojde v lednu 1905 v Petrohradě ke střelbě carské armády do protestujících dělníků, k událostem, které vstoupily do historie jako krvavá neděle, je Gorkij, aktivní účastník dění a autor výzvy Všem ruským občanům a veřejnému mínění evropských států, zatčen a uvězněn. Podmínky má vpravdě akademické: vyžádal si papír a tužku, a než byl po měsíci propuštěn na kauci, atmosféru neblahé neděle vtiskl do symbolistického dramatu Děti slunce. Celý rok 1905 Gorkij navazuje kontakty s revolučním podzemím, publikuje v probolševickém časopise Novaja žizň, vydávaném jeho družkou, a pravděpodobně nikoli bez jejího vlivu vstupuje do ruské sociálnědemokratické dělnické strany. Když je v prosinci vládou potlačeno ozbrojené povstání v Moskvě, jehož příprav se Gorkij s Andrejevovou účastnili, hrozí jim oběma zatčení. Aby se mu vyhnuli, opouštějí společně Rusko a vydávají se do USA (1906). Atmosféra cesty koresponduje s revoluční posedlostí Andrejevové a její houževnatou snahou opatřit další finanční prostředky pro stranickou pokladnu. Putování po USA zanechalo v Gorkém velmi nepříjemné vzpomínky. Spisovatel všude představoval Andrejevovou jako svoji ženu, avšak do amerického tisku pronikly zprávy o tom, že dosud není rozveden. Gorkého obvinili z mnohoženství. Skandální situaci zachránila až manželka Kateřina, která svého muže loajálně podržela a poslala do listu New York Herald telegram, ve kterém vyjádřila svůj údiv nad tím, že země tak politicky svobodná jako Amerika není prosta předsudků, jež jsou v Rusku již dávno mrtvé. Gorkého cesta po USA byla poznamenána ještě jednou událostí: po dlouhém období beze zpráv z domova přichází 20. srpna 1906 z Ruska telegram od ženy zemřela pětiletá dcerka Káťa. Gorkij je zdrcen. Je mi líto holčičky, ale ještě více tebe, 2 píše v zármutku ženě. Negativní publicita, která Gorkého pobyt v USA provází, přiměje spisovatele k návratu do Evropy. Během pobytu v Americe vytvořil nejen řadu črt a protiamerických pamfletů, ale také politicko-agitační román Matka (1906), označovaný svého času za vzor socialistického realismu v literatuře. Léta na Capri a rozčarování po návratu do vlasti V Evropě se Gorkého novým domovem stává slunná Itálie, ostrov Capri ( ), který spisovatele okouzlil nejen svojí krásou, ale měl také vyhovující klima pro léčení jeho tuberkulózy. Velkorysá pohostinnost, spousta návštěv, především ruských politických emigrantů, kteří si doslova podávali v Gorkého vile dveře, ale také bolševických předáků včetně Lenina, to byl životní styl připomínající spíše ruskou šlechtu nežli proletáře. Na jaře roku 1907 se spisovatel v Londýně seznamuje s Leninem. V té době Gorkého nezajímá ani tak ortodoxní marxismus-leninismus, jako spíše ideje marxismu- bohostrůjcovství. Tento směr se snažil interpretovat činnost strany jako aktivitu jakési nové církve, přinášející světu novou víru marxismus, opírající se o reálného boha, kolektiv proletariátu, který disponuje silou i vůlí, potřebnými k radikální kulturní přeměně světa. Nutno zdůraznit, že bohostrůjcovství jako filozoficko-religiózní směr bylo založeno na odmítání násilné proměny společnosti. 10 Proglas 2/2008

13 Z období Gorkého první emigrace máme k dispozici obsáhlou korespondenci s Leninem, ze které je zřejmé, že mezi budoucím vůdcem ruské revoluce a spisovatelem to jiskřilo, jejich komunikace byla plná emocí, v nichž bychom nalezli ledacos, jen ne názorovou shodu. Občas se mi zdá, píše Gorkij Leninovi v listopadu 1909, / / že každého hodnotíte jen podle toho, jak je pro vás užitečný jak se vám hodí k uskutečnění Vašich cílů, myšlenek, úkolů. 3 Lze se snadno domyslet, proč byla tato pasáž odtajněna až v roce Předtím místo ní publikovali tečky v závorkách s poznámkou kráceno. Kráceno bylo všude tam, kde řádky, odstavce, nezřídka celé listy narušovaly stranická dogmata a stereotypy. V literární tvorbě desátých let Gorkij pokračuje v demaskování společenských poměrů odlehlých míst ruské provincie, pro něž je příznačná kritika maloměšťáctví a sociálního parazitismu. Vznikají prózy Město Okurov, Život Matveje Kožemjakina. Aby nastínil krizi předrevoluční společnosti poznamenané nejistotou, obrací se Gorkij znovu k dramatu. Žánrově rozmanité hry Vassa Železnovová, Podivíni, Zykovi, Falešná mince, Stařík zachycují názorový rozklad v řadách inteligence. Když je v únoru roku 1913 u příležitosti 300 let vlády Romanovců vyhlášena politická amnestie, Gorkij opouští ostrovní vilu na Capri a vrací se do vlasti. Je však rozčarován. Atmosféra, která jej obklopuje, nezavdává mnoho důvodů k radosti a optimismu, cítí nejistotu a smutek. Špatně si zvykám všechno je nějak jednotvárné, žádné slunce, lidé jsou pořád zachmuření, moc se neusmívají a ještě méně se smějí, chodí líně, s nechutí. Pole jsou zarostlá plevelem. Všude spousta opilců. Je to obrovský rozdíl, nevím, jak to vidíš máš stejný pocit...?, 4 čteme na počátku roku 1914 v dopise synovi, který se taktéž vrátil po letech putování mezi Paříží a Itálií s matkou z emigrace. Pamflety proti Leninovi Literatura Svržení carského režimu v únoru 1917 přijal Gorkij s pocitem, že revoluce, která proběhla, byla opravdová a dlouho očekávaná. Žádnou potřebu přátelství ani spolupráce s Leninem, navrátivším se z emigrace záhadným způsobem v zaplombovaném vagóně přes nepřátelské Německo, nepociťoval. Každý z nich měl svůj cíl: Lenin uchvátit moc, Gorkij podepřít vědu a kulturu, literaturu a umění. Díky přijatým represivním opatřením Prozatímní vlády, především pak zákazu svobody slova, se však Gorkij ocitá v situaci, která se bude v nadcházejících letech ještě několikrát opakovat. Na jeho obranu se postaví, jako by si ho chtěli zavázat, vlichotit se do jeho přízně, ti, kteří se pak budou nesčetněkrát ve jménu svých politických cílů přátelstvím s velkým spisovatelem zaštiťovat bolševici. Ústřední výbor odborů přijímá rezoluci vůči zlým pomluvám proti Maximu Gorkému, pýše ruské literatury a neochvějnému zastánci pracujících mas. 5 Gorkij se však do léčky prozatím chytit nenechal. Jeho vztah zůstává nebývale kritický i po bolševickém převratu roku 1917, nazvaném jeho strůjci Říjnovou revolucí. Nikdy předtím ani potom nedosáhla Gorkého publicistika takové míry neudržitelné nenávisti, nikdy nebyla tak nelítostná. Mezi léty napsal a publikoval množství politicky zabarvených statí polemizujících s bolševiky uchvátivšími moc, které nazval Nečasové úvahy s podtitulem Poznámky o revoluci a kultuře. Je to ojedinělý případ spisovatelovy publicistiky. Přípustné jsou jakékoli výhrady kromě jediné: že by tyto protibolševické politické pamflety nebyly pravdivé a upřímné. Považujíce sami sebe za Napoleony socialismu, hřímal Gorkij z listů novin Novaja žizň, leninovci s křikem dovršují zkázu Ruska ruský lid za to zaplatí potoky krve 6 Stejně nelítostný byl v téže stati k Leninovi: Myslí si (Lenin), že má právo provést s ruským národem krutý experiment, předem odsouzený k neúspěchu. / / Tato nevyhnutelná tragédie však Lenina, otroka dogmatu, ani jeho nohsledy jeho otroky zjevně netrápí. 7 Leninova tolerance měla své meze. Na stupňující se ostré výpady proti své osobě reagoval přirozeně: v červenci 1918 zrušil noviny svého velkého přítele. Umlčel ho, ale zároveň mu dal najevo, nikoli poprvé ani naposledy, že o něm přemýšlí. Gorkij se ocitl na rozcestí. Nepotrvá to však dlouho a osud mu nahraje příležitost, jak tento gordický uzel rozetnout. Nakonec bolševikem Večer 30. srpna se ozvou výstřely z pistole eserky Fanny Kaplanové. Lenin, spěchající po mítinku v jednom z moskevských závodů ke svému vozidlu, je zasažen a raněný odvezen. Následující den po nezdařeném atentátu přichází do Kremlu telegram: Jsme velmi zarmouceni, znepokojeni, z celého srdce přejeme brzké uzdravení, buďte dobré mysli. Maxim Gorkij, Marie Andrejevová. 8 Po osobním telegramu poslal Gorkij ještě jeden, tentokrát oficiální, společně se svými spolupracovníky z nakladatelství. Text tohoto telegramu nepotřebuje komentáře: Šílenství lidí zaslepených nenávistí se snažilo změnit váš život, věnovaný osvobození pracujícího lidstva. Přejeme brzké uzdravení a co nejsrdečněji zdravíme. 9 O několik dnů později Gorkij uzdravujícího se Lenina navštívil. Žádné podrobnější zprávy o tom, jaká byla atmosféra tohoto setkání, bohužel nemáme. Gorkého memoáry žádné detaily vážící se k této schůzce neobsahují. Nebo obsahovaly, ale podlehly, jak bylo již zmíněno, obvyklému krácení? Co se tedy vlastně odehrálo? Co přimělo spisovatele, jenž tak jasně a opakovaně vyjádřil svoje stanovisko vůči bolševikům a vůči největšímu z nich, soudruhu Leninovi, aby učinil manévr, jemuž se v námořním jazyce říká zařadit zpětný chod? Nepříliš jasnou odpověď lze nalézt v jeho pozdějších rukopisných poznámkách, kde se dočteme, že spisovatel se od roku 1903 cítil bolševikem, ale že jej Vladimir Iljič popudil v říjnu 1917 svojí neuvěřitelnou drzostí. 10 Introspekci uzavírá věta: Od roku 1918, ode dne ohavného atentátu 11

14 na Lenina, jsem znovu ucítil, že jsem bolševik. 11 Je možné, aby se natolik názorově konzistentní člověk, jakým byl předrevoluční Maxim Gorkij, začal chovat tak iracionálně? Mohl jeden výstřel v situaci chaosu a šílenství, kdy se střílí každý den a krev teče proudem způsobit takovou radikální změnu v charakteru člověka, aby se zřekl všeho, co kdy dříve vyslovil, aby popřel sám sebe? V posledních deseti letech se v ruské literární historii stále více objevují názory, nebývale otevřená tvrzení, že podstatnou roli v tomto nepochopitelném zvratu sehrála Marie Andrejevová (Leninova prodloužená ruka, tovarišč Fenomen ). Nebo spisovatel jednoduše pochopil čím dál jasnější skutečnost, že bolševická vláda se stabilizovala, vypadá to, že na dlouho, a proto je třeba se pragmaticky přizpůsobit? Těžko soudit, dnes se můžeme už jen domnívat. Přestože začal Gorkij hledat kompromis mezi svým svědomím a bolševiky, stranickou aktivitu své družky nesdílel. Postupně si ve vztahu začíná připadat zbytečný. Když na podzim roku 1919 přijímá dvaapadesátiletý Gorkij jako sekretářku půvabnou, o 24 let mladší ženu s cambridgeských univerzitním vzděláním, netuší, že se jedná o jeho budoucí životní družku. Tato dáma, dívčím jménem Marie Zakverská, po prvním muži Benkendorfová, po druhém baronka Budbergová, je opředena mnoha legendami. Podle všech dostupných informací pracovala zároveň jak pro sovětské tajné služby, tak pro anglickou rozvědku. Pro svoji pověst chytré a velmi nebezpečné ženy byla na Západě přezdívána rudou Matou Hari. Stýkala se s nejvyššími politickými špičkami sovětského impéria včetně Stalina. V jejích služebních poznámkách figurovali kromě představitelů sovětské moci např. Churchill, Chamberlain, Himmler. Své city dělila mezi Maxima Gorkého a Herberta Wellse, při jejichž častých setkáních dělala tlumočnici. S Marií Zakverskou, jíž říkal Mura, prožil Gorkij bezmála třináct let, celé druhé zahraniční období ( ). Rozešli se až před spisovatelovým definitivním návratem do SSSR (1933). Mura se vrátila do Anglie, kde pak žila s Wellsem. V SSSR se však objevila ještě několikrát, naposledy, když Gorkij umíral, ale o této epizodě bude ještě zmínka v závěru našeho příběhu. Vraťme se nyní ještě několika slovy do společenské vřavy Ruska těsně porevolučního období. Kromě toho, že se v odborných pramenech dlouhá léta mlčelo o již zmíněných spisovatelových Nečasových úvahách, kontroverzních poznámkách o revoluci a kultuře, utajovány byly i Gorkého dopisy vedoucím představitelům strany. Donedávna netušili ani literární historikové, že Gorkij vedl současně velmi vyhrocenou písemnou polemiku s vedením strany. Polemiku pohybující se na samé hranici možného. Možná až za ní Teprve nedávno spatřily světlo světa některé dopisy adresované nejvyšším představitelům strany. Je to korespondence ostře útočící na revoluci likvidující duchovní kulturu i inteligenci. Dívám se na zatýkání (vědců) jako na barbarství, jako na vyhlazování nejlepších mozků země, a na závěr dopisu prohlašuji, že sovětské zřízení ve mně vyvolává nepřátelský postoj, 12 oznamoval např. v říjnu 1919 Dzeržinskému své stanovisko k zatýkání vědců. Byť Gorkij, jak dosvědčuje odtajněná korespondence, ze všech sil vystupoval proti jedu bolševismu, kritizoval nezákonné krutosti, popravy bez soudu, vrhající temný stín na celé socialistické hnutí, chápal, že jeho protesty na chodu věcí bohužel nic nezmění. Tato skutečnost na spisovatele definitivně dolehne v létě roku 1921, kdy je rozpuštěn Pomgol (zkratka z ruského pomošč golodajuščim ), všeruský výbor na pomoc obětem hladomoru, jehož založení se Gorkij společně s významnými představiteli vědecké a kulturní veřejnosti účastnil (mezi iniciátory založení výboru byli akademik I. P. Pavlov, V. Bechtěrev aj.). Nebolševičtí členové výboru jsou zatčeni, některým hrozí zastřelení. Gorkij jako Leninův chráněnec zůstává jediný na svobodě. Mobilizuje síly k záchraně kolegů z Pomgolu, jejichž propuštění je nakonec dosaženo. Události utvrdily spisovatele v přesvědčení, že snaha o dialog s mocí je marný boj. Teprve nyní mu dochází význam dopisu, v němž se ho Lenin před rozpuštěním Pomgolu, další vlnou rudého teroru, snažil přimět k odjezdu z Ruska. Vůdce revoluce se ze všech sil snažil separovat Gorkého od Pomgolu, dříve než výbor zlikviduje. Máte chrlení krve, a zůstáváte! To je nezodpovědné a nerozumné. / / Odjeďte, uzdravte se. Nevzdorujte, prosím vás. Váš Lenin. 13 Tak stálo v dopise z počátku srpna Znovu mimo vlast V říjnu 1921 Gorkij podruhé opouští vlast. Je nemocen k chrlení krve, jemuž už přivykl, se přidaly další komplikace. Potřeboval kvalitní lékařskou péči. Místo toho však zamířil do Berlína, jenž byl toho času centrem ruské emigrace (obdobně jako byla později v třicátých letech Paříž). Nejhorší pro Gorkého bylo vyhranit se politicky, neboť logika emigrantského života si žádala především jednoznačnost. Toho Gorkij nebyl schopen. Jeho korespondence je plná protikladů, a kdyby člověk nevěděl, kdo je jejich autorem, myslel by si, že patří různým osobám. Diplomatickými cestami, prostřednictvím své bývalé družky Marie Andrejevové, udržoval písemný kontakt s Leninem, standardní cestou si pak vyměňoval dopisy především s Romainem Rollandem. Leninovi sliboval, že kniha, kterou hodlá psát, bude apologií sovětské moci, 14 Rollandovi zase sděloval: Bylo by chybou domnívat se, že ruská revoluce je výsledkem aktivity ruských lidových mas. 15 Díky Gorkého názorové rozkolísanosti bylo zřejmé, že dlouho v emigrantském prostředí, tedy v Berlíně, nevydrží. Itálie zůstávala zatím kvůli vízu nedostupná, přátelé mu proto poradili Československo. Praha však byla také plná ruských emigrantů, proto tráví spisovatel zimu v Mariánských Lázních. Jelikož Gorkého provázela velmi podezřelá pověst a mnoho nejasných, složitých okolností, musel se za něj při udělení víza zaručit osobně prezident Masaryk. 12 Proglas 2/2008

15 22. ledna 1924 přichází Gorkému z Moskvy telegram od ženy se zprávou o Leninově smrti. Druhý den telegrafuje lakonickou odpověď: Na věnec napiš: Na shledanou, příteli. 16 Bylo to podruhé, co Lenin nepřímo zasáhl do spisovatelova života. Poprvé to bylo po nezdařeném atentátu v srpnu 1918, kdy se Gorkij, zarputilý odpůrce bolševiků, najednou rozhodl s nimi spolupracovat. Teď smrt vůdce podruhé narušila spisovatelův duševní klid a donutila ho, aby se vyjádřil. Mlčet, zůstat neutrálním v pozadí, nebylo možné. Z Moskvy přicházely jedna za druhou objednávky na vzpomínky o Leninovi. Začátkem února byla první verze vzpomínek hotová. Název byl gorkovsky lakonický Člověk. Publikace vzpomínek na Lenina v mnoha zemích, o niž se postarala Mura, vyvolala v Moskvě skandál. Kreml shledal obraz Lenina, charakterizovaného slovy neexistuje vůdce, který by v té či oné míře nebyl tyranem, 17 nepřijatelným. Těžko říci, měl-li Gorkij v úmyslu touto pasáží Lenina zaštítit, či naopak obvinit. Oficiální stanovisko Moskvy pak na vzpomínkovém večeru věnovaném Vladimiru Iljiči vyjádřil Trockij, který konstatoval, že Gorkij Lenina nepochopil, přistupoval k němu s intelektuálskou povrchností, která je pro Gorkého v posledních letech stále více příznačná 18 Situace začínala být pro spisovatele velmi nepříjemná: Moskva platila za jeho pobyt v zahraničí, ale chovala se k němu podezíravě, emigrace ho nenáviděla a proklínala. Další spisovatelův vývoj byl v podstatě předurčen. Zůstávat příliš dlouho na okraji dění, nikam nepatřit nebylo nadále možné. Jeho nevyčerpatelná energie a touha po aktivní činnosti žádaly naplnění. Potřeba stýkat se s lidmi také. Emigranti v tomto směru nepřicházeli v úvahu a žádný z cizích jazyků navzdory mnohaletému pobytu v zahraničí neovládal. Orientovat se na Moskvu bylo pro Gorkého jediným východiskem. V Moskvě to věděli, ale na vyjádření Gorkého jasného stanoviska nijak nepospíchali. Jeho loajalita měla ještě značné rezervy, bylo třeba posečkat, až dozraje. Teprve na počátku devadesátých let mohly být publikovány dokumenty (především korespondence se ženou) svědčící o tom, že proces zrání příliš nekorespondoval s kanonickým obrazem Gorkého, přítele Lenina a bolševiků. Na skutečnosti, že se spisovatel nakonec podvolil, že trpělivost kremelských vůdců přinesla své plody, tyto dokumenty nic nemění. Jsou však zajímavou sondou do nitra spisovatele. Gorkého obavy, že publikované vzpomínky na Lenina zkomplikují vydání jeho italského víza, se ukázaly jako zbytečné. Audience sovětského velvyslance u Mussoliniho proběhla bez problémů, s jedinou výhradou: duce si jen nepřál, aby se ruský rebel usadil znova na Capri. Obával se, aby Gorkého přítomnost nevyprovokovala ostrovany k politickým aktivitám. Gorkij neměl námitek. Krásných míst bylo v Itálii dost i bez Capri. Volba padla na Sorrento. Do Sorrenta dorazil unavený neustálými bitvami, odtrhnutý emigrací. Neměl žádné kontakty se Západem ani evropským prostředím, zároveň byl zavázán morálně i materiálně kremelským dobrodincům. O návratu do SSSR samozřejmě nemohla být vůbec řeč, obzvlášť nyní, když mu milovaná Itálie otevřela nakonec dveře a v Moskvě se chopili moci Zinovjev a Trockij (s oběma měl spisovatel v minulosti konflikt, Zinovjev inicioval mj. např. domovní prohlídku Gorkého bytu). Stalin zatím jako by neexistoval pro Gorkého nebyl vůdcem, ale prostě jedním z nich. Dalo by se říci, že v tomto období byl spisovatel šťastný. Nikde nepracoval s takovým pocitem nezávislosti a svobody jako nyní tady, v Sorrentu. Obklopen svými nejbližšími synem, snachou, brzy přibyla vnučka se Aleš Růžička: Zátiší v Kamenické, akryl na plátně (190x90cm), 2008 Literatura 13

16 cítil v bezpečí. Mura žila konečně po jeho boku a pokorně vykonávala nejrůznější povinnosti věrné pomocnice. Vedla Gorkého korespondenci v několika cizích jazycích, organizovala strojopisný přepis jeho rukopisů, mimo jiné i románu Podnik Artamonových (1925), osobité rodinné kroniky zachycující degradaci tří pokolení rodu ruských podnikatelů jako proces znehodnocení díla lidských rukou a tvořivého umu. Konec dvojí hry Idyla je však záhy narušena událostí, jejímž prostřednictvím se nová sovětská realita poprvé dotkla spisovatele i přesto, že byl od ní v Sorrentu bezpečně vzdálen: v Leningradě je zatčen redaktor Alexandr Tichonov, Gorkého přítel a spolurealizátor nakladatelských projektů. Zároveň je zastaveno vydávání nezávislého berlínského časopisu Beseda. Gorkij zasypal nejvyšší stranické představitele dopisy a telegramy na záchranu zatčeného. Nakonec se po intervencích u samotného Dzeržinského, šéfa Lubjanky, podařilo Tichonova osvobodit. A byl to právě Dzeržinskij, který, byť nechtěně a posmrtně, způsobil fatální zvrat ve spisovatelově životě. Když Dzeržinskij, jehož smrt zůstává dodneška neobjasněna, koncem července roku 1926 náhle umírá, Gorkij na tuto zprávu mimoděk reagoval v soukromém dopise jednomu z vysoce postavených stranických činitelů kolegia lidového komisariátu pro zahraniční styky. Předmětem Gorkého dopisu bylo především řešení finančních problémů, které na spisovatele se stále větší intenzitou v Sorrentu doléhaly. Mimo jiné se však i několika soustrastnými slovy vyjádřil ke smrti Dzeržinského: Díky jeho lidskosti a spravedlivosti bylo vykonáno hodně dobrého. Naučil jsem se ho mít rád a vážit si ho, 19 psal Gorkij pln empatie a vděčnosti o člověku, který nechal bez možnosti obhajoby popravit půl milionu lidí. Za několik dní 11. srpna 1926 dvoje hlavní sovětské noviny, Pravda a Izvetija, otiskly text tohoto dopisu a opatřily ho titulkem: Maxim Gorkij a soudruh Dzeržinskij. Otázku publikace čistě soukromého dopisu bez vědomí autora nikdo v redakcích zjevně neřešil. Adresát dopisu stranický funkcionář propojený jak s ÚV, tak s Lubjankou obeznámil Stalina s tímto spontánním projevem citů sorrentského vyhnance a ten situace chytře využil. Reakce ruské emigrace na sebe nenechala dlouho čekat. Jméno Dzeržinského bylo synonymem bolševického teroru (inicioval masové popravy lidí podezřelých z nedůvěry v bolševický stát). Vyjádřil-li Gorkij smutek nad smrtí státního vraha, jako kdyby šlo o blízkého přítele, slovy, která drásala srdce matkám, ženám, všem statečným lidem, nemohl být nadále v řadách ruské emigrace tolerován. Ani on však nezůstal svým kolegům nic dlužen a definitivně se s nimi rozešel výrokem: Jaká je to špína, tahle emigrace, a jak rychle zahnívá. 20 Nyní už jiné cesty pro Gorkého nebylo: pouze do Moskvy Ale do Moskvy se mu pochopitelně nechtělo. Nechtělo se mu nikam. Spojení s vnějším světem udržoval v Sorrentu jen poštou. Logika událostí jej však stále více a více nutila dívat se pouze jedním směrem. Zatím však ještě neztratil cit pro realitu a dobře si uvědomoval, co se v Rusku děje, i když dramatickým zákrutám surového mocenského boje příliš nerozuměl. Gorkého aristokratický životní styl, a nejen jeho, ale celé rodiny, která s ním v Sorrentu žila, byl závislý, byť se tím nikdy nechlubil, na kremelských darech. Autor hněvných pamfletů o žlutém ďáblu tak nazýval bohatství, zlato a peníze ve svých pohrdavých črtách o Americe stál nyní doslova s nataženou rukou a žlutý ďábel mu vůbec nevadil, nevadilo mu ani to, že se dostává do vlivu samotného pekla. Když zůstávaly jeho dopisy nejvyšším místům bez odezvy, zkusil instance o úroveň nižší, redakce časopisů a nakladatelství. V dopise z léta 1926 např. čteme: Žádám Gosizdat o deset tisíc. / / Umožnilo by mi to splatit dluhy a několik měsíců žít, v klidu pracovat a nemuset se starat o peníze 21 Dostal jen malou část z toho, co žádal. Bylo zřejmé, že další porci si musí zasloužit. Pouhá loajalita už nestačila bylo třeba nadšení! Kreml žádal za poskytované dobrodiní kvalitní protislužbu Poznámky: 1 Tamtéž 2 Dopis Gorkého ženě datovaný kolem 20. srpna 1906, USA. 3 Cit. podle Vaksberg, A.: Gibel burevestnika, Moskva 1999, s Dopis Gorkého synu Maximovi datovaný 22. ledna (4. února) Cit. podle Vaksberg, A.: Gibel burevestnika, Moskva 1999, s Tamtéž, s Tamtéž 8 Tamtéž 9 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž 12 Izvestija CK KPSS, 1989, č. 1, s Leninův dopis Gorkému z 9. srpna Cit. podle Vaksberg, A.: Gibel burevestnika, Moskva 1998, s Tamtéž 16 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž 19 Gorkého dopis Jakovovi Ganěckému. Cit podle Vaksberg, A.: Gibel burevestnika, Moskva 1998, s Tamtéž, s Tamtéž, s Ivana Ryčlová, literární historička, je mj. autorkou knihy Ruské dilema: Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska (CDK, Brno 2006). Pokračování příště. 14 Proglas 2/2008

17 Chci poskytnout orientaci v dosud stále málo prozkoumaném terénu Rozhovor s Lubomírem Slavíčkem o dějinách sběratelství v Čechách a na Moravě Prof. PhDr. Lubomír Slavíček (1949) je absolventem Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde v letech studoval u profesorů Alberta Kutala, Václava Richtera, Ivo Krska, Miloše Stehlíka a Zdeňka Kudělky. Od roku 1975 pracoval jako odborný, posléze vědecký pracovník Sbírky starého umění Národní galerie v Praze, kterou v letech řídil. Od roku 1994 přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, 2001 byl jmenován profesorem dějin umění a vedoucím Semináře dějin umění. Ve své odborné práci se specializuje na malířství raného novověku, zejména v Nizozemí a střední Evropě, na problematiku sběratelství, mecenátu a uměleckého vkusu v 17. až 20. století a rovněž na historiografii českého dějepisu umění. Publikoval řadu výstavních a sbírkových katalogů a studií v domácích i zahraničních časopisech a sbornících. Obsáhlá a obrazově bohatě vypravená kniha Sobě, umění, přátelům. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě , která by se brzy měla objevit na knihkupeckých pultech, představuje vyvrcholení jeho mnohaletého zkoumání problematiky sběratelství, jehož počátky spadají do doby autorových vysokoškolských studií a které nepochybně podstatným způsobem ovlivnilo právě jeho bezmála dvacetileté působení v Národní galerii. Zde se mj. potkal s jedním z průkopníků soustředěného bádání o zámeckých obrazárnách doc. PhDr. Oldřichem J. Blažíčkem a navázal těsné pracovní kontakty s olomouckým badatelem, památkářem JUDr. et PhDr. Luborem Machytkou. V Národní galerii také v roce 1993 spolu s prof. Pavlem Preissem, doc. Vítem Vlnasem a dr. Zdeňkem Hojdou připravil v rámci velkého mezinárodního projektu Rok středoevropského baroka rozsáhlou výstavu Artis pictoriae amatores. Evropa v zrcadle pražského barokního sběratelství. Vaše kniha nese podtitul Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě Počátky sběratelství u nás tedy umísťujete někam kolem roku Proč? Sběratelství, jak jej chápeme dnes, u nás před rokem 1650 neexistovalo? Bylo marginální, nebo se nedochoval dostatek pramenů ke studiu? Sběratelství v českých zemích není samozřejmě záležitostí až poloviny 17. století. Již předtím jeho dějiny psaly tak výrazné osobnosti, jakými byl ve 14. století římský císař a český král Karel IV. nebo kolem roku 1600 císař Rudolf II. Jejich sběratelským aktivitám se však již po zásluze dostalo pozornosti, např. v monografických studiích Karla Stejskala, Elišky Fučíkové nebo omase DaCosty Kaufmanna, které přesvědčivě doložily, Umění že šlo bezesporu o sběratele a podporovatele umění evropského významu, jejichž sběratelské výsledky jsou zcela souměřitelné s podobnými sbírkami jejich současníků. Důvody, které mne k uvedenému časovému omezení vedly, byly zcela pragmatické, neboť jsem musel bohatou látku nějakým způsobem vymezit. A protože právě v období po skončení třicetileté války se zcela jednoznačně začal prosazovat nový sběratelský koncept, ve středoevropském prostoru reprezentovaný novátorskými přístupy arcivévody Leopolda Viléma, mladšího bratra císaře Ferdinanda II., zvolil jsem jako spodní časovou hranici polovinu 17. století. Ona zásadní proměna sběratelského přístupu spočívala v tom, že namísto mnohostranných sbírkových kolekcí, které 15

18 ve snaze vytvořit věrný, encyklopedický obraz světa vytvářeli sběratelé pozdní renesance a manýrismu typu císaře Rudolfa II., začaly být budovány specializované sbírky zaměřené nyní převážně na výtvarné umění. Zatímco manýristické kunstkomory kladly hlavní důraz na výjimečnost, stáří a materiálovou zvláštnost a také rozmanitost shromažďovaných předmětů, moderní sběratelé 17. století se zaměřovali na shromažďování výtvarně kvalitních obrazů, soch a kreseb, jejichž autory byli nejen uznávaní umělci předchozích období, ale ve zvýšené míře také jejich současníci. Nicméně rozchod se starší sběratelskou tradicí předchozího století nebyl zcela důsledný. Řada příkladů, z nichž některé jsou v knize připomenuty (sbírka Otty mladšího Nostice nebo částečně imaginární sbírky pražského světícího biskupa Jana Rudolfa hraběte Šporka), přesvědčivě dokládá, že ve sběratelské praxi docházelo po celé barokní období nejen k oscilování mezi starším, ještě pozdně renesančním a moderním, již barokním typem sbírky, ale v řadě případů rovněž k jejich vzájemnému prolínání. Jsem přesvědčen, že právě důraz na uměleckou kvalitu, který začali důsledně uplatňovat všestranně vzdělaní milovníci a sběratelé umění typu arcivévody Leopolda Viléma, Karla Eusebia z Liechtensteina nebo Františka Antonína Berky z Dubé, podstatným způsobem ovlivnil zrod moderně koncipovaného sběratelství, jehož principy jsou vlastně uplatňovány až do současnosti. I přes svůj rozsah výsledná kniha není a vlastně ani nemůže být úplnými dějinami soukromého sběratelství umění v českých zemích, a už vůbec ne vyčerpávajícím výčtem jmen sběratelů, kteří se na rozvoji sběratelství po více než tři století svými aktivitami podíleli. Cílem vybraných kapitol, které obsahuje, je zájemci poskytnout základní orientaci v dosud stále málo přehledném a prozkoumaném terénu, jaký výsledky sběratelství v Čechách a na Moravě let 1650 až 1939 s mnoha ještě nepoznanými obrazovými sbírkami a jejich zapomenutými původci bezpochyby představují. Zároveň chtějí být rovněž pobídkou pro další, zejména mladší badatele k jejich postupnému objevování a zpracování. Klíčovou roli v počátcích onoho nového typu sběratelství v Čechách a na Moravě hrály významné šlechtické rody, například Černínové, Nosticové nebo unové, o nichž v knize pojednáváte, přičemž důraz kladete nejen na jejich rozsáhlé sběratelské aktivity, ale i na důležitou roli mecenášů, kterou sehrávali. Toto téma se v posledních několika letech dostává stále více do popředí zájmu badatelů, jež se snaží zhodnotit často opomíjený vliv zadavatelů na výslednou podobu uměleckých děl. Jen namátkou zmiňme soubor studií Jiřího Kroupy Umělci, objednavatelé a styl (Brno 2006), knihu Pavla Suchánka K větší cti a slávě. Umění a mecenát opatů kláštera Hradisko v 18. století (Brno 2007) či například výstavní cyklus Sběratelé a mecenáši, pořádaný v Místodržitelském paláci Moravské galerie, abychom zůstali u domácích brněnských počinů. Můžete tento směr uměleckohistorického zkoumání blíže popsat? Vskutku dějiny sběratelství, vkusu a uměleckého mecenátu raného novověku a moderní doby představují nepochybně jedno z mimořádně aktuálních témat, kterým současní historikové umění, ale také kulturní historikové věnují značnou badatelskou pozornost. Seminář dějin umění brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, jak o tom ostatně svědčí připomenuté publikace nebo také témata některých zadaných a úspěšně obhájených diplomových prací, patří zejména v posledních dvou desetiletích k pracovištím, která se tímto mimořádně poutavým okruhem otázek programově zabývají. Zatímco u nás je podobně zaměřený výzkum stále ještě popelkou, v zahraničí bylo zásluhou dnes již zemřelých anglosaských badatelů Francise Haskella a Johna Michaela Montiase nebo Francouze polského původu Krzysztofa Pomiana a dalších historiků dosaženo již mnoha pozoruhodných a inspirativních výkonů. Za přímo ukázkový příklad výsledku takto zaměřeného bádání lze bez nadsázky označit dnes již klasickou knihu Patrons and painters: a study in the relations between Italian art and society in the age of the Baroque (1963), která se dočkala několika vydání a v níž její autor Francis Haskell podal strhující obraz sběratelských a mecenášských aktivit v hlavních centrech italského výtvarného života v 17. a 18. století na pozadí tehdejšího společenského a kulturního života. Starší, pozitivisticky zaměřený výzkum směřoval především k nezbytnému faktografickému rozšíření vědomostí o dějinách evropského sběratelství raného novověku a moderní doby, přičemž usiloval o postižení jeho dílčích projevů včetně objasnění mechanismů tehdejšího uměleckého obchodu, aby se posléze věnoval monografickému zpracování významných sbírkových celků, které vytvořily vyhraněné sběratelské osobnosti. Zásluhou Haskella a dalších podobně orientovaných badatelů pak došlo především k formulování otázek obecnějšího charakteru. K nim patří např. vymezení typologie sbírek, vyšetření podnětů, které milovníky a podporovatele umění k obdobným sběratelským a mecenášským aktivitám motivovaly, či úlohy, jež soukromé sbírky sehrály od sklonku 18. století ve věku muzeí. Nové badatelské cíle, stejně jako jejich naplňování vedly nutně k volbě a využívání adekvátních metod, doplňujících a mnohdy i nahrazujících tradiční metodologické postupy dějin umění, zejména slohovou analýzu a uměleckohistorické znalectví, případně biografické pojetí. Nové pohledy na zkoumanou problematiku přitom otevřely zejména sociokulturní přístupy, dějiny mentalit a kritická ikonologie, zaměřující se na výklad uměleckého díla v jeho kontextu a ve vztahu k jeho funkci. Důležité postavení si ovšem i nadále udržely některé tradiční přístupy, především soustavná práce s archivními prameny a se soudobými zprávami, která představuje jakési conditio sine qua non. Ovšem i na tomto poli došlo k určitým inovacím, když v mnohem větší míře začaly být využívány do té doby opomíjené typy pramenů, například pozůstalostní inventáře nebo aukční katalogy. 16 Proglas 2/2008

19 Umění Johann Bartholomäus Strahowsky: Barokní kunstkomora, titulní list knihy Caspara F. Neicklia, Museographia (1727) Jednou z klíčových osobností rozvoje sběratelství na Moravě byl kníže Karel Eusebius z Liechtensteina, jenž měl své rezidenční sídlo ve Valticích, které se v 17. století staly významným kulturním a uměleckým střediskem středoevropského regionu. Líbí se mi jeho osobní krédo, že peníze (a majetek) mají aristokratovi sloužit pouze k dosažení jednoho cíle, a tím je vytvářet a po sobě zanechat krásné památky k věčné a nesmrtelné památce. Píšete, že v té době bylo toto krédo všeobecně platné a akceptované... Rukopisný traktát Von Werk der Architektur, který kníže Karel Eusebius z Liechtensteina sepsal na sklonku svého života k poučení svého syna a následníka, pozdějšího zaníceného mecenáše a sběratele Jana Adama Ondřeje, představuje mimořádně cenný dokument, jakých se bohužel v našem prostředí nevyskytuje příliš mnoho. Umožňuje totiž mimořádně plastický a věrný vhled do mentality vzdělaného, mimořádně kultivovaného milovníka a podporovatele umění, který se navíc podobně jako jeho strýc Gundaker uměním zabýval nejen teoreticky, ale jako diletující architekt také prakticky. V uvedeném traktátu z pozic poučeného aristokratického stavebníka a uživatele shrnul nejen názory na architektonickou podobu venkovského sídla a městského paláce, jeho funkce a odpovídající umělecké dotvoření v souladu s principy dekora, ale současně i své dlouholeté zkušenosti z pravidelného, nesporně poučeného styku s kvalitními výtvarnými díly obrazy, sochami, tapiseriemi a dalšími uměleckořemeslnými artefakty. Vzdělaný kníže se v těchto rozsahem nevelkých, ale pregnantně formulovaných pasážích projevuje řečeno moderní terminologií nejen jako vynikající znalec umění, který se bezpečně orientuje jak v čistě uměleckých aspektech, tak například v praktických otázkách finanční hodnoty obrazů a soch, ale též jako zkušený galerijní pracovník, jenž ví jak s uměleckými díly šetrně zacházet, aby se předcházelo jejich poškození, způsobenému například uložením v nevhodných klimatických podmínkách či špatným zacházením při transportech. Ve své knize jsem se snažil na konkrétních příkladech mecenášských a sběratelských aktivit dalších aristokratických mecenášů, např. Humprechta Jana Černína, Františka Antonína Berky z Dubé nebo Maxmiliána una ukázat, že podobné názory, jaké zformuloval kníže z Liechtensteina, ve stejné době zastávali a v praxi také uplatňovali i další šlechtici. Svůj podíl na tom nepochybně mělo kvalitní vzdělání, kterého se jim zejména během obligatorní kavalírské cesty po cizích zemích dostávalo. V jejím průběhu se totiž mohli ve významných centrech evropského politického a kulturního života důvěrně obeznámit mj. s významnými stavbami a zahradami, uměleckými díly a jejich sbírkami. Tyto zkušenosti pak většina z nich dobře zúročila při vlastní mecenášské a sběratelské činnosti. Hrabě Berka stejně jako jeho vrstevník hrabě un projevili mimořádně dobrou orientaci na dobové umělecké scéně i značnou předvídavost při výběru umělců, které pověřili prestižním zakázkami, a to v době, kdy ještě zdaleka nepatřili k věhlasným a vyhledávaným tvůrcům. I proto se můžeme s výtvory architektů Johanna Lucase von Hildebrandta a Johanna Bernharda Fischera z Erlachu nebo malíře Johanna Michaela Rottmayra setkat v provinčních českých zemích mnohdy dříve než např. v císařské rezidenci Vídni. Kromě toho řada mladých kavalírů začala již v průběhu cestování po cizích zemích, stejně jako později, když jako diplomatičtí zástupci císaře působili v zahraničí, programově sbírat a domů si pak pro své budoucí sbírky přiváželi díla významných umělců, nebo jako v případě hraběte Václava Vojtěcha ze Šternberka význačné tvůrce, kterým pak Čechy poskytly jedinečnou příležitost k rozvinutí jejich tvůrčích schopností. Na sklonku osmnáctého století dochází po celé Evropě k zásadní proměně podpory umění od individuální ke korporativní, jež se projevuje především zakládáním veřejných sbírek umění či zřizování společností přátel umění. Jako jeden z raných příkladů těchto institucí u nás zmiňujete Společnost vlasteneckých přátel umění, která byla ustavena v Praze roku 1796 a provozovala svoji obrazárnu. V čem spočíval její význam? Vznik soukromé Společnosti vlasteneckých přátel umění na konci 18. století není samo o sobě až tak výjimečným jevem. Myšlenky osvícenství a také intelektuální prostředí zednářských lóží představovaly v jednotlivých evropských zemích živnou půdou pro utváření institucí podobného typu. A praž- 17

20 ská Společnost, založená v roce 1796, patří zásluhou duchovního otce tohoto projektu, všestranně vzdělaného hraběte Františka Josefa Šternberka-Manderscheida k velmi časným a navíc názorově vyhraněným příkladům podobných snah. Bezprostřední motivací k jejímu ustavení se hraběti Šternberkovi a jeho shodně smýšlejícím přátelům, představitelům aristokratických a měšťanských intelektuálních elit, stalo výrazně didakticky a také patrioticky (ovšem ve smyslu zemského patriotismu) podmíněné úsilí vybudovat v Čechách mj. dosud chybějící obrazárnu, přístupnou široké veřejnosti, sloužící všestrannému povznesení soudobého vkusu a také k výchově mladých umělců. Pro ně pak Společnost vlasteneckých přátel umění v roce 1800 otevřela ještě kreslířskou a malířskou akademii, o jejíž zřízení umělci bez úspěchu usilovali od začátku 18. století. Dalším podnětem se zakladatelům Společnosti a její obrazové sbírky stala upřímná snaha zabránit neustálému ochuzování země o významná umělecká díla, která byla z místních sbírek ve velkém vyvážena do zahraničí, mj. i v důsledku josefínských reforem vedoucích k sekularizaci církevního majetku. Podobné důvody vedly ostatně k výraznému posílení tendencí ke shromaždování uměleckých děl i v jiných evropských městech, např. v Kolíně nad Rýnem, kde se jedním z protagonistů tamní sběratelské scény stal kanovník Franz Ferdinand Wallraf, otcovský přítel a vychovatel hraběte Františka Josefa Šternberka. Protože Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění nemohla podle platných stanov v počáteční fázi své existence vlastnit obrazy, tvořily až do roku 1836 galerijní fondy výhradně zápůjčky z majetku zakladatelů a příznivců Společnosti. Ta z příspěvků svých platících členů získávala z domácích, případně zahraničních sbírek a aukcí obrazy, které pak na vlastních dražbách nabízela svým členům. Noví majitelé, kteří je do svého majetku získali mnohdy za značně výhodných podmínek, však byli vázáni striktní podmínkou zapůjčit takto získané obrazy na delší dobu do Obrazárny Společnosti. Další podnik, který na přechodnou dobu přispěl k obohacení sbírkových fondů Obrazárny a současně usiloval o účinnou podporu soudobé tvorby, představovalo ustanovení Galerie žijících malířů. Představitelé Společnosti vlasteneckých přátel umění opět v čele s hrabětem Františkem Šternberkem jako hlavním iniciátorem se rozhodli, že z finančních podílů Obrazy Pabla Picassa ze sbírky dr. Vincence Kramáře Repro: Dílo 1935/1936 členů Společnosti každoročně objednají obraz od jednoho ze žijících umělců, přičemž zejména v počátečních letech byli přednostně oslovováni domácí umělci, narození v Čechách, případně pocházející z dalších korunních zemí habsburského soustátí. Získaná díla začala být deset let po vzniku Galerie žijících malířů dražena mezi její platící členy-akcionáře, opět s povinností přenechat získaná díla na určitou dobu k veřejnému vystavení. Navzdory skutečnosti, že vcelku skromné akvizice zdaleka nesplnily všechna původní předsevzetí zakladatelů Galerie žijících malířů, představuje tento projekt bezpochyby jeden ze závažných předstupňů pozdějších uměleckých spolků kunstvereinů, sdružujících k podpoře a prezentaci umění již nejen milovníky umění, ale především samotné výkonné umělce. V českém prostředí se takovým spolkem v roce 1835 stala Krasoumná jednota. 18 Proglas 2/2008