Právní rádce 01/ Hlavní změny v obchodním zákoníku po 1. lednu 2012

Transkript

1 Právní rádce 01/ 2012 Hlavní změny v obchodním zákoníku po 1. lednu 2012 Úderem silvestrovské půlnoci nabyly účinnosti hned tři novely obchodního zákoníku. Svým rozsahem nepůsobí nijak výjimečně. Významem přesto předčí mnohé ze svých předchůdců. Cílem tohoto článku je podat přehled hlavních změn, které přinášejí, a upozornit na jejich praktické dopady i možná úskalí. Nejvíce novinek přináší zákon č. 351/2011 Sb., od počátku pojatý jako novela obchodního zákoníku. Předkladatelé si vytkli za cíl odstranit největší vady starších novel textu, zvláště dvou ne úplně podařených předpisů z roku 2009, které se týkaly nabývání vlastních akcií a finanční asistence (zákon č. 215/2009 Sb.) a valné hromady akciové společnosti (zákon č. 420/2009 Sb.). Tím jsou vymezeny první dva okruhy změn, vesměs technického rázu. Přidala se i snaha zmírnit a vyjasnit některé povinnosti podnikatelů ve vztahu k obchodnímu rejstříku, ale i reagovat na neblahé zkušenosti s fungováním dalších ustanovení zákoníku v praxi, včetně nechvalně proslulého 196a. Sněmovna doplnila vládní předlohu o další dva body: řešení otázky tzv. souběhů funkcí a nejasností kolem limitace, resp. předchozího vzdání se práva na náhradu škody. Druhá z posuzovaných novelizací - zákon č. 355/2011 Sb. - primárně mění zákon o přeměnách. V souvislosti s tím ale vyvstala potřeba udělat několik změn i v obchodním zákoníku. Za pozornost stojí zvláště dvě novinky. Novela jednak mění režim rozhodování jediného společníka společnosti s ručením omezeným či jediného akcionáře v akciové společnosti, jednak předsouvá okamžik, od kterého může upisovatel akcií vykonávat akcionářská práva při efektivním zvýšení základního kapitálu akciové společnosti. Do obchodního zákoníku zasáhl též zákon, který promítá do právního řádu přijetí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (zákon č. 420/2011 Sb.). Změna, která se týká obchodního zákoníku, je však jen dílčí. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob váže zrušení, přeměnu (např. fúzi či rozdělení) či zánik právnické osoby, proti které bylo zahájeno trestní stíhání, na povolení soudu. Obchodní zákoník na to nově reaguje požadavkem, aby takové povolení bylo rejstříkovému soudu předkládáno spolu s návrhem na zápis přeměny či na výmaz společnosti. MOŽNOST PŘEDEM OMEZIT ČI VYLOUČIT ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU Jeden z hlavních přínosů zákona č. 351/2011 Sb. tkví v novém znění 386 odst. 1 obchodního zákoníku, který dosud zakazoval, aby se strany obchodních závazkových vztahů vzdaly práva na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož škoda může vzniknout. Dispozitivní úprava 379 odst. 1 obchodního zákoníku sice nepřímo připouštěla alespoň tzv. limitaci náhrady, tj. byť i předchozí dohodu o tom, že v případě porušení povinnosti ponese porušitel odpovědnost jen do sjednaného rozsahu, i kdyby jej skutečná škoda nakonec převyšovala. Kategoricky (a kogentně) formulovaný zákaz předchozího vzdání se práva na náhradu v 386 odst. 1 obchodního zákoníku nicméně vrhal stín pochybnosti i na přípustnost takové limitace. Zmíněnou pochybnost bohužel podpořila i judikatura Nejvyššího soudu. Není sice jednotná, přinejmenším z jednoho rozhodnutí však plyne závěr proti limitaci (viz rozsudek ze dne , sp. zn. 32 Odo 1651/2005). Teorie i judikatura se tak shodly jedině v tom, že nedovolené, a tudíž neplatné bylo až dosud ujednání, které odpovědnost za porušení určité povinnosti vylučovalo zcela (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Cdo 2700/2000). Nové znění 386 odst. 1 obchodního zákoníku je přesně opačné. Stranám výslovně dovoluje, aby rozsah náhrady škody předem omezily. Tím odpadnou pochybnosti ohledně limitace. Nová úprava otevírá účastníkům obchodních závazkových vztahů dokonce možnost, aby se práva na náhradu předem i vzdali! To je zásadní posun.

2 Výjimku zákon stanoví jedině ohledně škody způsobené úmyslně; vzdání se i limitace takového práva předem budou nadále zapovězeny. CO SE STARÝMI SMLOUVAMI? Popsanou změnu neprovází žádné přechodné ustanovení, které by umožnilo vztáhnout ji také na vztahy vzniklé před její účinností. Příznivá novinka tak platí jen pro dohody uzavřené po Rozpor s dosavadní úpravou zakládal absolutní neplatnost. Pokud tedy účastníci sjednali vyloučení odpovědnosti za porušení povinnosti před Novým rokem, zůstane jejich dohoda neplatnou i po tomto datu. Stranám ovšem nic nebrání v tom, aby ji uzavřely znovu, za účinnosti nové úpravy. Týká se to i povinností vyplývajících ze starších smluv. Pokud stále hrozí jejich porušení, a tedy i vznik škody, lze za ně vyloučit odpovědnost ujednáním dle nového znění zákona. Podobně je to se staršími klauzulemi o limitaci odpovědnosti, v praxi nejrozšířenějšími. Pokud je strany uzavřely před prvním lednem, i nadále je tíží nejistota, která panovala před účinností novely. Dokud velký senát Nejvyššího soudu nesjednotí rozkolísanou judikaturu ke znění zákona před novelizací, nelze na jejich vynutitelnost plně spoléhat. V důležitých případech, ve kterých to má stále smysl, mohou strany (pro jistotu) i tyto limitační klauzule renegociovat. Pojistí se tím proti jakékoliv variantě dalšího vývoje judikatury. POZOR NA ČETNÁ OMEZENÍ! Z jiných ustanovení obchodního či občanského zákoníku ovšem plyne několik omezení pro limitaci či dokonce vyloučení práva na náhradu škody, dříve než toto právo vznikne. Předně je třeba vyzdvihnout, že zmiňovaná volnost se netýká smluv o výkonu funkce mezi společností a členy jejího představenstva či dozorčí rady, popř. jednatelem. Zvláštní úprava obsažená v 194 odst. 5 obchodního zákoníku, dle které jsou neplatná ujednání vylučující či omezující odpovědnost člena představenstva za škodu, zůstala novelou netknuta. Skrze odkaz obsažený v 200 odst. 3, resp. 135 odst. 2 obchodního zákoníku, se citované ustanovení i nadále použije také na členy dozorčí rady, resp. jednatele společnosti. Stále tak platí, že orgán, resp. člen orgánu, odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobí porušením péče řádného hospodáře, neomezeně a neomezitelně. Rovněž v obchodněprávních vztazích se uplatňuje 39 občanského zákoníku o neplatnosti úkonu, který se příčí dobrým mravům. Také dohoda o preventivní limitaci či vyloučení odpovědnosti za škodu by v konkrétním případě mohla být shledána nemravnou. V zahraničních právních řádech či v unijním právu se např. netoleruje ujednání limitující či dokonce vylučující odpovědnost za škodu způsobenou na zdraví nebo na životě, anebo za škodu způsobenou hrubou nedbalostí. Myslím, že stejný závěr by se mohl a měl prosadit i v tuzemském prostředí, budou-li to vyžadovat okolnosti. Uživatelé by ale neměli podcenit ani fakt, že dle 262 odst. 4 obchodního zákoníku nelze použít obchodněprávní úpravu odpovědnosti za škodu (tedy ani novou dikci jeho 386 odst. 1) na případy, v nichž odpovědnost za škodu (byť v obchodněprávním vztahu) nese nepodnikatel (lhostejno, zda jde o relativní, absolutní či smluvený obchod). Odpovědnost těchto účastníků se i ve vztazích jinak podřízených obchodnímu zákoníku bude dál řídit občanským zákoníkem, který nepřipouští limitaci ani vyloučení práva na náhradu předem. Dle téhož ustanovení platí, že bude-li účastníkem obchodněprávního vztahu spotřebitel (typicky u tzv. absolutních obchodů - např. úvěrových smluv), použije se na tento vztah občanskoprávní úprava spotřebitelských smluv. Především tedy 55 odst. 1 občanského zákoníku, který kategoricky vylučuje, aby se spotřebitel vzdal práv, jež mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršil své smluvní postavení. Pominout nelze ani závěry judikatury Nejvyššího soudu (ale i právní teorie), podle nichž porušení povinnosti založené smlouvou ve prospěch strany smlouvy představuje protiprávní jednání ve smyslu 420 občanského zákoníku také vůči libovolnému okruhu třetích osob, i když nejsou smluvními stranami. Povinná osoba tak (při splnění předpokladů obecné úpravy v občanském zákoníku) odpovídá za škodu i vůči nim, způsobí-li ji v příčinné souvislosti s uvedeným porušením.

3 Jestliže tedy podnikatel A (např. subdodavatel díla) v důsledku porušení smluvní povinnosti vůči podnikateli B (např. dodavateli díla) způsobí škodu třetí osobě C (např. objednateli díla), ponese za ni odpovědnost nejen vůči B, nýbrž dle obecné úpravy v občanském zákoníku také přímo vůči C. Limitace či vyloučení náhrady škody sjednané mezi A a B na to nebude mít vliv, když C účastníkem takové dohody nebyl, své právo na náhradu škody tudíž nemohl omezit, tím méně vyloučit. Kalkulovat riziko potenciální odpovědnosti jen na základě limitujícího ujednání s konkrétní smluvní stranou by tudíž nebylo namístě. Nemluvě o rizicích spojených s úpravou obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností, provozem zvlášť nebezpečným aj. Dopady této tzv. zvláštní zákonné odpovědnosti nepůjde limitovat či vyloučit ani mezi účastníky smlouvy. Možnost uzavřít se členem orgánu pracovní smlouvu na obchodní vedení Dalším přínosem zákona č. 351/2011 Sb. je pokus o komplexní řešení problémů kolem tzv. souběhů funkcí členů orgánu společnosti (jednatelů, členů představenstva atd.) a pracovněprávních poměrů k téže společnosti (např. na výkon různých ředitelských pozic). Návrh tohoto řešení sice formálně vzešel z ústavněprávního výboru sněmovny, za jeho textací stojí ovšem ministerstvo spravedlnosti, tudíž jde především o vládní iniciativu. Jak obecné, tak správní soudy dosud konstantně judikovaly, že není možné platně sjednat pracovní poměr na činnosti, které člen orgánu vykonává ve společnosti již z titulu funkce člena orgánu. Typicky jde o záležitosti obchodního vedení. Jednatel společnosti tak mohl mít sjednán platný pracovní poměr ke společnosti výlučně na činnosti výrazně vzdálené své řídicí pravomoci (např. na pozici skladníka, programátora, řidiče), anebo musel takovou řídicí pozici zaujmout v jiné společnosti, než byla ta, ve které působil jako člen orgánu (mohl se tedy stát např. zaměstnancem - ředitelem dceřiné či sesterské společnosti). Nově vložený 66d obchodního zákoníku připouští, aby statutární orgán pověřil výkonem obchodního vedení zčásti i zcela jiného, včetně (jak zákon explicitně zdůrazňuje) jednotlivých členů tohoto orgánu. Výkon takového pověření potom (opět dle výslovné dikce zákona) bude možné konat v (souběžném) pracovním poměru. Představenstvo či jednatelé tak budou moci kdykoliv rozhodnout, že určité otázky obchodního vedení (např. týkající se finančního řízení) nebude rozhodovat představenstvo, resp. většina jednatelů, nýbrž že jejich rozhodování svěří některému z členů představenstva či jednotlivému jednateli. Ne že by tak představenstvo, resp. jednatelé, nemohlo rozhodnout i před Teorie ani judikatura nevylučovaly jak vertikální, tak horizontální delegaci rozhodování o vymezených záležitostech obchodního vedení. Rozdíl je však v tom, že teprve nová právní úprava s touto možností spojuje právo společnosti, aby s adresátem pověření na takto svěřený úkol uzavřela (souběžnou) pracovní smlouvu. FORMA ROZHODNUTÍ O DELEGACI Zákon mlčí o tom, jaké má rozhodnutí o delegaci splňovat formální náležitosti. Uplatní se tedy stejná pravidla jako pro jiné rozhodnutí představenstva ( 195 obchodního zákoníku), resp. pro rozhodnutí jednatelů o obchodním vedení ( 134 obchodního zákoníku). Oprávnění k delegaci zakládá přímo zákon. Společníci či akcionáři tak přijetí takového rozhodnutí nemohou účinně bránit ani úpravou ve stanovách či ve společenské smlouvě. To koresponduje se zákazem, aby společníci či valná hromada jakkoli zasahovali do obchodního vedení ( 135 odst. 2, 194 odst. 4 obchodního zákoníku). Vyloučit nelze zřejmě ani to, aby rozhodnutí o delegaci přijalo i představenstvo, které má jediného člena (má-li společnost jednoho akcionáře, 194 odst. 3 obchodního zákoníku), aby tedy ten delegoval výkon obchodního vedení sám na sebe. Totéž lze nepochybně vztáhnout na společnost s ručením omezeným, která bude mít jediného jednatele. Je-li účelem novelizované úpravy otevřít možnost souběžných pracovních poměrů jednatelů a členů představenstva, není důvod upírat toto právo osobám, které uvedenou pozici zastávají ve společnosti samy. *... JEHO OBSAH

4 Při určování obsahu rozhodnutí o delegaci (části) obchodního vedení je třeba vyjít z ustálených definic obchodního vedení. To se konstantně vymezuje jako řízení společnosti, zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech. Literatura a judikatura kladou důraz na každodennost takového vedení, resp. na řízení běžného provozu podniku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne , sp. zn. 4 Afs 24/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 5 Tdo 1208/2005, popř. ze dne , sp. zn. 5 Tdo 94/2006). Obchodní vedení zahrnuje rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních a finančních otázkách (viz opět rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne , sp. zn. 4 Afs 24/2003), resp. o provozních záležitostech, jako jsou např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 5 Tdo 94/2006), zavádění marketingu či řešení optimálního způsobu řízení, ale např. také o tom, jak bude společnost řešit své závazky (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 1262/2006), zda uhradí konkrétní závazek (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 1108/2005) nebo jak bude postupovat při vymáhání pohledávek (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Cdo 3139/2007). Předmětem delegace mohou být libovolné dílčí složky obchodního vedení (např. jen otázky vymáhání pohledávek), celé oblasti obchodního vedení (např. každodenní řízení personální, finanční) anebo výkon veškerého běžného řízení společnosti. Představitelná je též delegace obchodního vedení, pokud jde o určitou oblast (divizi) podnikání společnosti. Literatura i judikatura ale tradičně vyčleňují z obchodního vedení rozhodnutí strategického, koncepčního, resp. zásadního významu pro další podnikání (či dokonce existenci) společnosti. Ustanovení 66d obchodního zákoníku na ně tudíž nedopadne. I kdyby tedy představenstvo či jednatelé delegovali rozhodování o všech otázkách obchodního vedení, působnost ke strategickému (koncepčnímu) řízení společnosti jim zůstane zachována. Nadále tak budou moci "určovat směr", jakým se mají rozhodnutí delegovaného člena ubírat. Zákon to potvrzuje v 66d odst. 4. Pověření nemůže nikdy zahrnovat (např. vedle účasti na zasedání orgánu a rozhodování o samotném pověření) rozhodování o "základním zaměření obchodního vedení společnosti". Obchodní vedení nezahrnuje ani oprávnění jednat jménem společnosti navenek. Viz např. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. 29 Odo 479/2003, či ze dne , sp. zn. 5 Tdo 94/2006. Také okruh těchto záležitostí je tak delegaci z povahy věci odepřen. *... ÚČINKY Rozhodnutí o delegaci přenese působnost činit stanovená rozhodnutí na jeho adresáta. Současně zbaví této působnosti představenstvo, resp. jednatele. Ti si ji nebudou moci nárokovat ani "ad hoc". Rozhodnutí o delegaci mohou samozřejmě kdykoliv zrušit či zúžit. Dokud tak však neučiní, mělo by je zavazovat. Domnívám se, že jedině takový výklad vyhovuje účelu novely. Důležitým předpokladem pro možnost sjednání souběžného pracovního poměru je jasné vymezení kompetencí. Jde o to zajistit, aby bylo u každého rozhodnutí o obchodním vedení jednoznačně seznatelné, zda je osoba činí z titulu své funkce (člena) orgánu, anebo v pracovním poměru. Pokud by se mělo připustit, aby orgán, který výkon obchodního vedení delegoval sám na sebe, resp. své členy, dál kdykoliv rozhodoval o otázkách, jež takto svěřil, rozdíl mezi oběma režimy by se setřel. Zvláště pokud by byl delegující orgán jednočlenný, bylo by nemožné rozpoznat, kterému vztahu připsat následky rozhodnutí. Ke stejnému závěru ostatně judikatura dospěla v případech, ve kterých zákon již dříve připustil možnost delegace působnosti. Např. v rozhodnutí ze dne , sp. zn. 29 Odo 149/2005, Nejvyšší soud uzavřel, že pokud valná hromada stanovami svěřila dozorčí radě působnost volit a odvolávat členy představenstva, sama ji ztrácí. Jestliže by ve věci přesto rozhodla, aniž by nejprve změnila stanovy a delegaci zrušila, rozhodla by mimo působnost, tudíž nicotně.

5 Jakmile představenstvo či jednatelé svěří výkon (části) působnosti rozhodovat o obchodním vedení svému členovi či jednateli, může s ním (ale nemusí) společnost na tento výkon uzavřít (souběžnou) pracovní smlouvu. Rozhodnutí o delegaci musí ale vždy předcházet uzavření smlouvy. Jinak by znovu hrozila neplatnost, když předmětem smlouvy v době uzavírání by byla činnost, kterou v pracovním poměru (bez delegace) vykonat nelze. *... KONTINUITA A ZÁNIK Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že rozhodnutí o delegaci přetrvá i tehdy, změní-li se složení představenstva či jednatelů, kteří o něm rozhodli. Viz k tomu např. rozhodnutí ze dne , sp. zn. 29 Cdo 1314/2000. To se sice váže k situaci, v níž představenstvo (v souladu se stanovami) pověřovalo svého člena samostatným jednáním navenek. Jeho závěry lze však nepochybně vztáhnout i na tento typ delegace. Nové představenstvo, resp. noví jednatelé nicméně mohou pověření svých předchůdců odvolat či zúžit. Učiní-li tak v situaci, v níž bude delegovaná působnost naplňována v souběžném pracovním poměru, pověřenou osobu tím sice zprostí působnosti k výkonu obchodního vedení, platnosti její pracovní smlouvy se to však nedotkne. Otázkou nicméně je, zda za těchto okolností neuvažovat o výpovědi pracovního poměru pro nadbytečnost. POZOR VŠAK NA ÚPRAVU JEDNÁNÍ JMÉNEM SPOLEČNOSTI Novela neřeší právní režim (společného) jednání jménem společnosti dotčenými členy orgánu. Mlčí o něm i důvodová zpráva, kterou ministerstvo návrh doprovodilo. Dle mého názoru z toho logicky vyplývá, že v této oblasti se nic měnit nemělo, a tudíž ani nezmění. To znamená především dva důležité závěry. Nadále by mělo platit, že pokud má jménem společnosti podle stanov či společenské smlouvy společně jednat více členů orgánu, nebude možné požadavek obejít ani delegací a souběžným pracovním poměrem. Je to dáno i tím, že působnost k obchodnímu vedení nezahrnuje oprávnění jednat jménem společnosti. Toto oprávnění tak již proto nemůže být předmětem delegace dle 66d obchodního zákoníku. Přesto si netroufám odhadnout, jaké stanovisko zaujme Nejvyšší soud. Ještě před novelou totiž bylo možno číst mezi řádky jeho rozhodnutí, že pokud souběžný pracovní poměr dotčenému členovi orgánu vznikne platně, účinky pověření i samostatného zástupčího oprávnění dle 15 obchodního zákoníku by se (v rozsahu činností, ohledně nichž je pracovní poměr platný) mohly prosadit. To vše ale v situaci, kdy na záležitosti obchodního vedení souběžný pracovní poměr platně vzniknout nemohl. Tak i judikatura nepřímo zdůrazňovala, že o uvedených důsledcích by bylo možné uvažovat jedině mimo oblast zákonné působnosti statutárního orgánu, tedy především obchodního vedení (viz např. rozhodnutí ze dne , sp. zn. 29 Cdo 2008/2007). Konečně je třeba upozornit na novelou nedotčený, a tudíž nepochybně přetrvávající problém tzv. samokontraktace, tedy jednání jménem společnosti "sama se sebou". Také tam, kde současná judikatura připouštěla souběžný pracovní poměr, důsledně vylučovala, aby jej jménem společnosti uzavřel člen orgánu, se kterým měl vzniknout. Nejvyšší soud na tyto případy analogicky vztahoval zákaz zastoupení při kolizi mezi zájmy zástupce a zastoupeného. Viz poprvé v rozhodnutí ze dne , sp. zn. 21 Cdo 11/98. Ještě zcela nedávno přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedené závěry je třeba aplikovat i v případě, kdy pracovní smlouvu má sám se sebou uzavřít jediný jednatel, tj. není zde další jednatel, který by mohl ve věci jednat, podmínky smlouvy jsou obvyklé (tržní) a její obsah dokonce schválil jediný společník. Viz rozhodnutí ze dne , sp. zn. 21 Cdo 3061/2010. Obávám se, že shodný postoj soudy zaujmou i vůči pracovním smlouvám, které budou strany uzavírat po na základě 66d obchodního zákoníku. POZOR, ODPOVĚDNOST A ODMĚNA VŽDY PODLE OBCHODNÍHO PRÁVA! Souběžný pracovní poměr (člena) orgánu společnosti, který umožňuje novela, se však od klasického pracovního poměru odklání ve dvou směrech. Zákon předně stanoví, že delegace se nedotkne odpovědnosti za péči řádného hospodáře, tedy především jejího obchodněprávního režimu. Pověří-li tak

6 představenstvo či většina jednatelů obchodním vedením Jana Nováka, člena představenstva či jednatele, potom i kdyby svěřené otázky rozhodoval v pracovním poměru, za svá rozhodnutí v těchto věcech ponese odpovědnost, jakou by měl jako člen představenstva, resp. jednatel. Stejně tak ani zbylí členové představenstva, resp. jednatelé, nebudou zbaveni odpovědnosti za to, jak Jan Novák v konkrétním případě rozhoduje. Jejich odpovědnost se však transformuje na odpovědnost za výkon delegované působnosti, tj. za péči řádného hospodáře při výběru osoby, na niž výkon delegovali, při jejím řízení a kontrole. Proto je kladen takový důraz na "zbytkovou" působnost představenstva, resp. jednatelů, pokud jde o rozhodování o celkovém zaměření obchodního vedení. Totéž se týká odměny (mzdy) za výkon práce. Doplněný 66d odst. 3 obchodního zákoníku výslovně určuje, že mzdu za realizaci delegovaného výkonu obchodního vedení musí zaměstnanci, který je ve společnosti členem orgánu, schválit týž orgán, který rozhoduje o jeho odměňování coby člena orgánu. Ani ohledně určení odměny (mzdy) se tak v daném pracovním poměru plně neuplatní pracovněprávní předpisy, nýbrž opět obchodní zákoník. Společnosti by na tento požadavek měly pamatovat. Orgánem příslušným ke schválení mzdy bude zpravidla valná hromada. Ta se však (zvláště ve větších společnostech) schází obvykle na jaře. Dokud mzdu neschválí, právo na ni nevznikne, i kdyby je dotčenému (členovi) orgánu "garantovala" pracovní smlouva a pracovní poměr vznikl již v zimě. Všichni členové orgánu - zaměstnanci v souběžných pracovních poměrech, jejichž náplní je (byť zčásti) výkon obchodního vedení, tak musejí se svými mzdovými nároky počkat do doby jejich schválení valnou hromadou. V krajním případě i několik měsíců. Společnost mzdu nesmí vyplatit dříve, neboť by tak činila bez právního důvodu. Lze snad uvažovat o zálohových platbách, ale i to může být riziko. Pokud valná hromada mzdu neschválí (popř. nikoli ve vyplacené výši), bude nutné vymáhat platby zpět. Nepodaří-li se to, ponesou členové představenstva či jednatelé odpovědnost za porušení péče.... A SMLOUVA O VÝKONU FUNKCE PODLE ZÁKONÍKU PRÁCE? Novela tak na jedné straně vytváří zvláštní novotvar v podobě pracovněprávního poměru s prvky obchodněprávní úpravy, který se u daného zaměstnance prosadí vedle jeho souběžného vztahu z výkonu funkce, tj. podřízeného primárně obchodnímu právu. To celé v situaci, kdy zásluhou novější judikatury Soudního dvora EU do tohoto obchodněprávního vztahu naopak pronikají ochranné prvky ze systému unijního pracovního práva. Viz především závěry rozhodnutí ze dne , sp. zn. C-232/09. To je poněkud schizofrenní situace. Nejsem si jist, zda sněmovna zvolila šťastné řešení. Ani 66d obchodního zákoníku nedoprovází žádné přechodné ustanovení. Pokusy souběžně kontrahovat pracovní poměr na záležitosti obchodního vedení z doby před účinností novely tak zůstanou stiženy předchozí nejistotou a často též neplatností i po tomto datu. Ani v tomto případě nemůže nová právní úprava sama o sobě zhojit smlouvy uzavřené za účinnosti dřívějších předpisů. Budou-li společnosti zamýšlet dřívější stav napravit, musejí souběžné pracovní smlouvy na výkon obchodního vedení uzavřít znovu. Nejdříve však po a poté, co příslušné orgány společnosti přijmou rozhodnutí o delegaci. Revoluce v 196a - možnost nabýt nemovitost od nevlastníka Zákon č. 351/2011 Sb. posiluje právní jistotu nabyvatelů nemovitostí (ale i věcí movitých) od osob, které je neplatně získaly od společnosti, neboť nebyla dodržena pravidla tzv. vnitřního obchodování ( 196a obchodního zákoníku). To se týká zejména případů převodu majetku na společníka, člena orgánu, jinou osobu z koncernu atd., chyběl--li znalecký posudek či souhlas valné hromady. Až dosud platily za absolutně neplatné také všechny následné převody nemovitostí "nabytých" předtím v rozporu s tímto ustanovením. Na rozdíl od movitých věcí šlo o absolutní neplatnost i v případě, že třetí osoba nevěděla ani nemohla vědět o vadách původního převodu, jednala tedy v dobré víře. Veškeré pochybnosti o tomto závěru Nejvyšší soud

7 vyvrátil sérií rozhodnutí ke kauze Interinvest (viz např. ze dne , sp. zn. 29 Cdo 4536/2009). Kategoricky v nich vyloučil možnost aplikovat 446 obchodního zákoníku (o nabytí zboží od nevlastníka v dobré víře) mimo režim obchodní kupní smlouvy, kterou lze uzavřít jen ohledně movitých věcí. Nejvyšší soud neobměkčily ani závěry senátu č. I Ústavního soudu, pokud jde o možnost nabýt nemovitost v dobré víře od nevlastníka bez ohledu na vydržení. Viz k tomu např. jeho rozhodnutí ze dne , sp. zn. 29 Cdo 1955/2010. Jedinou nadějí dalších nabyvatelů, kteří nemovitost drželi v dobré víře, že jim patří, tak bylo, že jejich dobrá víra (s připočtením dobré víry předchůdců) potrvá nejméně deset let a oni nemovitost vydrží. Nová dikce 196a odst. 6 obchodního zákoníku počítá s tím, že nabyvatelé v dobré víře nemovitost nabudou do svého vlastnictví ihned. Stejně tak věc movitou či pohledávku, bude-li kupní smlouva uzavírána v režimu obecného občanského práva. Důvodem je přiměřený odkaz na 446 obchodního zákoníku. Ten se uplatní vždy, byl-li sporný majetek původně převáděn v rozporu s 196a odst. 1 nebo 3 obchodního zákoníku. Ustanovení 446 obchodního zákoníku tak bude nutné vztáhnout i na vztahy, které obchodnímu zákoníku jinak nepodléhají. Je jasné, že novela oslabuje ochranu společností, jejichž majetek byl v minulosti neoprávněně převáděn. V okamžiku, kdy věc původně protiprávně vyvedenou z jejího majetku od současného detentora či držitele nabude v dobré víře třetí osoba, společnost pozbude vlastnictví k ní a tím i možnost domáhat se jejího vydání. Přesto lze tento posun přivítat. Představuje nástroj alespoň částečného narovnání poměrů a vysokého počtu neplatných smluv v praxi. Pozici dotčených společností naopak částečně posiluje koncepce, která se ustálila již před novelou a podle níž dobrou víru nelze v režimu 446 obchodního zákoníku presumovat. Důkazní břemeno o její existenci tak v případě sporu ponese ten, kdo se jí bude proti společnosti dovolávat. Viz závěry velkého senátu Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne , sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, o tom, že předpokládat dobrou víru lze v českém právu jedině tam, kde to výslovně stanoví zákon. To ale není případ 446 obchodního zákoníku. CO SE STARÝMI SMLOUVAMI? Ani nový 196a odst. 6 obchodního zákoníku neprovází přechodné ustanovení, které by umožnilo vztáhnout novelu na dřívější dobrověrná nabytí majetku. Přestože tedy někdo v minulosti nabyl majetek, původně zcizený v rozporu s 196a obchodního zákoníku, v dobré víře, že jej nabývá od vlastníka, stalo se tak ale před , nové ustanovení mu nepomůže. Pro takové nabytí budou dál platit dosavadní vydržecí lhůty. Aby se nové pravidlo mohlo prosadit, musí dojít k nabytí majetku v dobré víře až za jeho účinnosti. Nerozhoduje přitom, že k samotnému porušení 196a obchodního zákoníku došlo kdykoli v minulosti. Zmíněný posun ale není jedinou změnou v 196a obchodního zákoníku. Novinky se týkají též odst. 1 a 5, pokud jde o zajišťování závazků osob uvedených v 196a odst. 1 a 2. K platnosti těchto zajištění zákon dosud vyžadoval jednak předchozí souhlas valné hromady společnosti, která je poskytovala, jednak to, aby se zajištění poskytovala za podmínek obvyklých v obchodním styku. Judikatura doplňovala, že tyto podmínky nesplní, kdo zajištění poskytne bezúplatně (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Cdo 3463/2008). S nedostatkem předchozího souhlasu spojovala judikatura závěr o absolutní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě bylo zajištění poskytnuto, když takový nedostatek z povahy věci nebylo možné zhojit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 430/2002). Novelizovaná úprava upouští od nutnosti, aby byl souhlas valné hromady poskytnut předem. Valná hromada jej bude moci udělit i následně. Tím odpadne možnost sankcionovat nedostatek souhlasu absolutní neplatností. Může-li být souhlas udělen dodatečně, je smlouva uzavřená bez jeho existence platná, leč do doby jeho dodatečného vyslovení neúčinná.

8 Zcela se potom vytrácí požadavek na podmínky obvyklé v obchodním styku. Společnosti tak po mohou i závazky členů svých orgánů, osob jim blízkých atd. zajistit bezplatně. Postačí jen zmíněný souhlas valné hromady. Současně se upřesňuje, co judikatura dovodila již vzhledem k dosavadní úpravě - že 196a odst. 3 obchodního zákoníku nedopadá na převzetí ručení. Viz k tomu např. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Cdo 3276/2008. Rozhodnutí jediného společníka jako právní úkon Změny ve způsobu schvalování tzv. zjednodušených přeměn, resp. vyhotovení jejich projektu, si vyžádaly posun také v obecné úpravě rozhodování jediného společníka či akcionáře v působnosti valné hromady. Stalo se tak zákonem č. 355/2011 Sb. V 132 odst. 1, jakož i 190 odst. 1 obchodního zákoníku se sice dál pojednává o rozhodnutí (jediného) společníka či akcionáře. Pojem se však zavádí již jen jako legislativní zkratka. Primárně zákon nově hovoří o projevu vůle takového společníka, resp. akcionáře. To značí zřetelný posun v nazírání na právní povahu rozhodnutí: bude je nutné považovat za právní úkon. Novela to stvrzuje ustanovením, podle něhož, pořizuje-li se o rozhodnutí valné hromady notářský zápis, musí mít rozhodnutí jediného společníka (akcionáře) formu notářského zápisu o právním úkonu. Zákonodárce tak částečně narovnává problémy vyvolané judikaturou Nejvyššího soudu. Viz zejména rozhodnutí ze dne , sp. zn. 29 Cdo 1193/2007, či ze dne , sp. zn. 29 Odo 882/2002. Ta z předpokladu, že rozhodnutí jediného společníka (akcionáře) není právním úkonem, dovozovala, že rozhodnutí nestačilo učinit jako klasický projev vůle společnosti (projevit je navenek, způsobem předepsaným zákonem a stanovami). Nejvyšší soud vyžadoval, aby - v situaci, kdy byla jediným společníkem sama akciová společnost - rozhodnutí přijal celý kolektivní orgán, tj. představenstvo, jako své kterékoli jiné rozhodnutí. Tím ale vznikal bezpočet nejasností. Od jsou všechny minulostí. "Rozhodnutí" společníka nově postačí vyhotovit jako kterýkoliv jeho písemný projev vůle. Úkon bude perfektní jeho podpisem osobou oprávněnou jednat jménem, resp. za společníka, tedy např. jediným členem představenstva oprávněným jednat jménem společníka ve všech věcech samostatně. V případě povinného notářského zápisu bude úkon učiněn jeho sepsáním notářem. Zda (v případě, že společníkem bude akciová společnost) tomuto rozhodnutí bude muset předcházet rozhodnutí představenstva společníka, vyplyne ze zákona či vnitřních předpisů společníka. Zpravidla tomu tak bude, když to, jakým způsobem společnost vykonává práva společníka v dceřiné společnosti, lze mít za otázku obchodního vedení. Absence takového "vnitřního" schválení se však bude posuzovat jako u kteréhokoli právního úkonu společnosti: nedostatek vnitřního rozhodnutí se navenek nijak neprojeví. Rozhodnutí společníka jako právní úkon bude platné, i kdyby je představenstvo neodsouhlasilo. Osoba, která jménem společnosti vůli projevila, bude společnosti nanejvýš odpovídat za škodu tím způsobenou. Odpadne tak i potřeba zkoumat, zda rozhodnutí přijal příslušný orgán společníka. Notářům již takové schválení nebude nutné dokládat. Postačí prokázat, že jednající osoba je oprávněna jednat jménem společnosti ve věci takového projevu vůle. Ani nový režim rozhodnutí jediného společníka či akcionáře ovšem nic nemění na dosavadní koncepci neplatnosti takového rozhodnutí. Nadále se použije zvláštní úprava této neplatnosti (resp. nicotnosti), jak se prosazuje u klasického rozhodnutí valné hromady. Pouze ta ustanovení o právních úkonech, která se dosud na rozhodnutí jediného společníka aplikovala analogicky (o částečné neplatnosti, o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy, o výkladu, o účinnosti, o podmínkách atd.), bude nově možné na rozhodnutí vztáhnout přímo. Ve výsledku se to však nijak neodrazí. Ani změnu režimu rozhodnutí jediného společníka či akcionáře nedoprovází přechodné ustanovení. Na rozhodnutí přijatá před tak bude nutné vztáhnout přísný režim

9 dosavadní judikatury. Má-li společník pochybnost o jejich platnosti, může je po přijmout znovu, v novém režimu (nikoliv však se zpětnou účinností). Práva akcionáře a obchodní rejstřík Zatraktivnit primární emise akcií by mohla nová úprava okamžiku, v němž upisovateli akcií vznikají práva ve společnosti. Až dosud musel upisovatel čekat, dokud rejstříkový soud nezapsal zvýšení základního kapitálu, na kterém se podílel. Teprve poté se mohl prezentovat jako nový akcionář, resp. akcionář s vyšším počtem hlasů. Po nabudou upisovatelé akcionářská práva již účinností úpisu (tedy v podstatě podpisem upisovací listiny). Tím okamžikem získají právo hlasovat na valné hromadě, požadovat její svolání, napadat před soudem platnost jejích usnesení, právo na dividendu atd. Třebaže by soud později zvýšení nezapsal, nebo by došlo ke zrušení usnesení valné hromady o něm, na akcionářská práva vykonaná do té doby (opět zejména hlasování na valné hromadě) to již nebude mít vliv. Důvodem změny je požadavek čl. 8 písm. c) směrnice č. 2011/35/EU o fúzích akciových společností, aby se rozhodný práh pro výkon minoritního práva domáhat se schválení zjednodušené fúze valnou hromadou společnosti odvíjel nikoli od žadatelova podílu na zapsaném, nýbrž upsaném základním kapitálu (viz 131 odst. 1 zákona o přeměnách). ZMĚNY V ÚPRAVĚ OBCHODNÍHO REJSTŘÍKU K několika změnám dochází také v ustanoveních o vedení obchodního rejstříku. Společnosti např. ocení, že do sbírky listin již nebude nutné ukládat podpisové vzory osob oprávněných jednat jejich jménem. V praxi docházelo k jejich zneužití. Na podpisové vzory uložené do sbírky dle dosavadní úpravy pamatuje čl. II zákona č. 351/2011 Sb. Ten, koho se vzor týká, bude moci požádat rejstříkový soud o jeho odstranění ze sbírky. Zbylé dokumenty nově postačí uložit v jediném vyhotovení, nikoliv dvojmo jako dnes. Omezí se též přístup k rodným číslům osob zapsaných do rejstříku. Soud je sice bude dál zapisovat (kvůli jednoznačné identifikaci), na výpisu ani v Obchodním věstníku se však neobjeví. Pokud ovšem strany rodná čísla (dobrovolně) uvedou ve společenské smlouvě, budou dál zjistitelná ze sbírky listin; rejstřík nebude muset nic začerňovat. Zlepšit by se mělo postavení vlastníků nemovitostí, ve kterých mají podnikatelé zapsaná sídla. Půjde-li oprávnění k jejich užívání zjistit z elektronické verze katastru (společnost např. vlastní nemovitost, ve které sídlí), odpadne povinnost dokládat je rejstříkovému soudu. Výslovně se také stanoví, co se dosud složitě dovozovalo, totiž že právní důvod pro užívání prostor, do kterých podnikatel umístil zapsané sídlo (např. nájemní smlouva), musí existovat po celou dobu, po kterou má být toto sídlo zapsáno do rejstříku. Pokud podnikatel titul pozbude (např. pronajímatel smlouvu ukončí výpovědí), vznikne podnikateli povinnost přemístit sídlo jinam. Neučiní-li tak, vlastník domu bude moci snáze požadovat, aby soud podnikatele k takovému kroku donutil, v krajním případě i sankčním zrušením společnosti, resp. družstva. K chybě došlo při formulaci změny v 38b obchodního zákoníku. Zákonodárce omylem nově formuloval dikci odst. 2, ačkoli měl na mysli odst. 1. Výsledkem je, že v úplném znění budou vedle sebe figurovat v podstatě totožné odstavce zabývající se okruhem skutečností zapisovaných u rozdělované či zanikající společnosti při rozdělení. Tím ovšem z obchodního zákoníku vypadlo původní znění odst. 2, které stanovilo okruh skutečností zapisovaných do obchodního rejstříku u nástupnické společnosti a které se věcně ani nemělo měnit. Nezbude než dovodit, že pokud jde o zápis rozdělení u zanikající, resp. rozdělované společnosti, použije se dikce novelizovaného odst. 2. Ohledně skutečností zapisovaných u nástupnické společnosti bude třeba dál aplikovat 38b odst. 2 obchodního zákoníku ve znění, které bylo z obchodního zákoníku omylem vypuštěno

10 Výčet změn není vyčerpávající, snad ale postihuje to hlavní, co novely přinášejí. Ani zásahy v obchodním zákoníku tím nejsou vyčerpány nadlouho. Již nyní sněmovna projednává další novelu (sněmovní tisk 537). Dotkne se např. výkonu rozhodnutí postižením obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným. Zpozornět by tak měli nejen subjekty ohrožené takovou exekucí, ale i ostatní společníci. Petr Čech odborný asistent na katedře obchodního práva právnické fakulty Univerzity Karlovy, Praha