Federální shromáždění Československé socialistické republiky II. v. o. Vládní návrh,

Transkript

1 Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1975 II. v. o. 93 Vládní návrh, kterým se předkládají Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky k souhlasu Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, přijaté dne 16. prosince 1966 XXI. Valným shromážděním OSN, a Československou socialistickou republikou podepsané v New Yorku dne 7. října 1968 Návrh schvalovacího usnesení: Federální shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech s výhradou k čl. 26 odst. 1 a s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech s výhradou k čl. 48 odst. 1.

2 2 Důvodová zpráva I. Dne 16. prosince 1966 přijalo Valné shromáždéní OSN rezoluci č. 2200(XXI), jejíž přílohou jsou Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Součástí Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je Opční protokol, který se týká vyřizování stížností jednotlivců mezinárodním orgánem. Opční protokol má povahu samostatného dokumentu, takže štáty, které se stanou stranami paktu, nemusí tento protokol přijmout. Oba pakty byly v průběhu let podepsány všemi socialistickými státy. ČSSR oba pakty podepsala dne 7. října Opční protokol nebyl podepsán žádným socialistickými státem, neboť obsahuje ustanovení, jejichž realizace by znamenala zasahování do jejich vnitřních záležitostí. Podle tohoto protokolu státy, které jej ratifikovaly, uznávají příslušnost Výboru pro lidská práva, ustanoveného podle článku 28 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, pro projednání stížností jednotlivců na porušení některého práva, zakotveného v tomto paktu. Při podpisu paktů ČSSR, stejně jako i ostatní socialistické státy, učinila výhradu k ustanovení článku 26 odst. l Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a k článku 48 odst. l Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, upravujícím otázku, které státy se mohou stát účastníkem paktů. Tato ustanovení mají diskriminační povahu, jsou v rozporu se samotnou podstatou a cíli paktů a znemožňují účast na paktech některým socialistickým státům, které dosud nejsou členem OSN nebo některé její odborné organizace (dnes se to týká KLDR, VDR a PRV JV). Z těchto důvodů budou tyto výhrady znovu uplatněny i při ratifikaci paktů. Přijetí obou paktů znamenalo významný krok v úsilí o mezinárodněprávní zabezpečení základních lidských práv a svobod. Při vypracování a přijetí obou paktů sehrála důležitou úlohu iniciativa socialistických států, které se aktivně podílely na formulování a projednávání obou dokumentů jak v Komisi OSN pro lidská práva, tak i na Valném shromáždění OSN. Díky úsilí socialistických států pakty nejsou pouhým vyhlášením lidských práv, ale jsou závaznými mezinárodně-právními dokumenty, které obsahují řadu pokrokových rysů, dokumenty, které lidská práva garantují, a to i práva hospodářská, sociální a kulturní, bez jejichž zabezpečení není realizace, občanských a politických práv myslitelná. Socialistickým státům se zároveň podařilo zabránit tomu, aby se pakty staly nástrojem vměšování do vnitřních záležitostí států. Pakty znamenají jak po stránce obsahové, tak i svou závaznou povahou pokrok oproti Všeobecné deklaraci lidských práv, přijaté Valným shromážděním OSN dne 10. prosince I když Deklarace byla nesporně významným příspěvkem v boji za základní lidská práva a svobody a proti politice rasismu a kolonialismu, mnohá práva a svobody v ní prohlášené mají omezený buržoaznědemokratický charakter. Oba pakty vyžadují ke svému vstupu v platnost ratifikace 35 států. Ze socialistických zemí pakty ratifikovaly SSSR , BSSR a USSR , NDR , MLR a BLR již V PLR je ratifikace paktů připravována. Úprava obsažená v paktech plně respektuje zásadu suverenity států a tím vylučuje možnost zasahování do jejich vnitřních věcí. Po obsahové stránce úprava předmětných práv v socialistických státech v mnohém předstihla úroveň, dosaženou pakty. Při hodnocení paktů je nutno vycházet z toho, že oba dokumenty byly přijaty a vypracovány z iniciativy socialistických států a za jejich aktivní účasti. Účast socialistických států se odráží i v progresivním obsahu paktů. Aktivní účast socialistických států při vypracování a přijetí paktů je dána tím, že jedině socialistické zřízení může plně zabezpečit důslednou realizaci lidských práv, že pro tuto realizaci vytváří materiální podmínky a zabezpečuje veškeré předpoklady pro jejich uplatňování. Proto to mohly být pouze socialistické země, které vystoupily s iniciativou k vypracování a přijetí závazných mezinárodně-právních dokumentů z oblasti lidských práv a které prosadily jejich přijetí. Neplatí to pouze o obou paktech o lidských právech, ale ve stejné míře se to týká i dalších mezinárodně-právních dokumentů z oblasti lidských práv, zejména Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, a Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Jak už bylo uvedeno, po obsahové stránce oba pakty v převážné míře obsahují standard, kterého v ČSSR již bylo nejen dosaženo, ale který byl v mnoha směrech i předstižen. Ustanovením čl. 2, odst. l Mezinárodního paklu o hospodářských, sociálních a kulturních právech předpokládá postupné dosažení plného uskutečnění práv zakotvených v paktu. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ve svém čl. 2 odst. 2 hovoří o závazku států podniknout nutné kroky v souladu se svými ústavními postupy, což předpokládá určitý proces a neznamená to okamžitou realizaci všech ustanovení paktu.

3 3 II. Část I Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech obsahuje jediný článek l, v němž je zakotveno základní právo, kterým je právo národů na sebeurčení. Na jeho základě národy svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj. Právo na sebeurčení zahrnuje i svrchovanost nad přírodním bohatstvím a zdroji. Jeho realizace v souladu s Chartou OSN se týká i nesamosprávných a poručenských území. V části II paktu jsou uvedena následující obecná ustanovení: Článek 2 odst. l paktu ukládá smluvním státům, aby podnikly kroky k postupnému dosažení práv uvedených v paktu všemi vhodnými prostředky, zejména přijetím zákonodárných opatření. Čs. právní řád v zásadě práva uvedená v tomto paktu zajišťuje a v některých směrech čs. úprava jde nad rámec paktů. Článek 2 odst. 2 paktu stanoví, že práva uvedená v paktu musí být realizována bez jakékoli diskriminace rasové, jazykové, náboženské, politické, sociální, majetkové či jiné. Tomuto ustanovení paktu zásadně odpovídá čl. 20 Ústavy ČSSR. Článek 2 paktu zaručuje rovnost mužů a žen. Toto právo je zajištěno zejména ustanovením čl. 20 odst. 3 Ústavy ČSSR a do určité míry i odst. 4 tohoto článku. Článek 4 paktu připouští, aby práva v paktu byla omezena, avšak pouze na základě zákona a jenom potud, pokud je to slučitelné s jejich povahou a výhradně k podpore obecného blaha v demokratické společnosti. Na toto ustanovení by bylo možno se odvolat v případě, kdyby některá ustanovení čs. právního řádu byla tendenčně interpretována jako rozporná s některým ustanovením paktu. Článek 5 odst. 2 paktu stanoví, že ustanovení paktu nemohou být na újmu právům, která již v některém smluvním státě existují. Část III paktu upravuje jednotlivá práva v hospodářské, sociální a kulturní oblasti: Článek 6 paktu zaručuje právo na práci a právo na svobodnou volbu povolání. Tato práva jsou v čs. právním řádu obecně zajištěna čl. 21 odst. l a čl. 19 odst. 2 Ústavy ČSSR a zákoníkem práce. Podrobnou úpravu tohoto práva obsahuje celá řada dalších prováděcích předpisů. V článku 6 odst. 2 paktu jsou uvedena opatření, která mají státy učinit k úplnému dosažení a zajištění práva na práci. Tato opatření mají zahrnout programy zaškoleni a výcviku a plány u techniku k dosažení stálého hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje a plné produktivní zaměstna- nosti za podmínek zajišťujících základní politické a hospodářské svobody jednotlivci. Takováto opatření jsou v čs. právním řádu upravena v zákoníku práce a pokud jde o plnou zaměstnanost, ta je zajištěna především čl. 7 Ústavy ČSSR. Článek 7 paktu zajišťuje právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, zejména odměnu a mzdu za práci, slušný život pro pracovníky a jejich rodiny, bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky, stejnou příležitost k povýšení, při uplatnění délky zaměstnání a schopností jako jediných kritérií, odpočinek a zotavení, rozumně vymezenou pracovní dobu a pravidelnou placenou dovolenou. Tato práva jsou zajištěna především v Ústavě ČSSR [čl. 21, odst. 1 2; čl. 19 odst. 1; čl. 21, odst. 3; čl. 22 a čl. 23), a v zákoníku práce a podrobněji upravena v řadě dalších předpisů. Článek 8 paktu zakotvuje právo každého na zakládání odborových organizací a právo vstupovat do odborových organizací podle vlastního výběru a právo odborových organizací na svobodnou činnost podléhající pouze omezením stanoveným zákonem, která jsou nutná v zájmu národní bezpečnosti, veřejného pořádku a k ochraně práv a svobod druhých. Zakotvuje rovněž právo na stávku. Podle l zák. č. 74/1973 Sb., kterým se mění zák. č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, se ustanovení 1 5 zák. č. 68/ 1951 Sb. nevztahují na odborové organizace. Na rozdíl od jiných dobrovolných organizací není tedy třeba souhlasu příslušných státních orgánů ke vzniku odborových organizací. " Zák. č. 126/1968 Sb. dává v 2 orgánu státní správy možnost zastavit činnost dobrovolné organizace na dobu 3 měsíců, popř. organizaci rozpustit, jestliže její činnost směřuje proti Ústavě ČSSR, proti samostatnosti a celistvosti státu, proti socialistické hospodářské soustavě, mírovému soužití mezi národy nebo proti důležitým zahraničně politickým zájmům státu. Může tak rovněž učinit, jestliže činnost organizace je jinak v rozporu se zákony nebo se stanovami, pokud nebude sjednána náprava ve stanovené lhůtě a nelze-li nápravy dosáhnout opatřeními podle jiných právních předpisů. Při posuzování vztahu těchto ustanovení čs. právního řádu k ustanovením článku 8 paktu je však nutno přihlédnout k odstavci 3 článku 8, podle něhož ustanovení odst. l a 2 tohoto článku nesmějí být na újmu závazkům plynoucím z úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě odborů a ochraně práva odborově se sdružovat, ktorou je vázaná i ČSSR. Ochrana svobody odborů podle léto úmluvy je širší než podle odst. l a 2 čl. 8 paktu.

4 4 Úmluva č. 87 a podobně i čl. 8 paktu zakotvuji právo na svobodný vznik odborových organizací, nikoli však pluralitu odborových organizací. Podle stanoviska kontrolních orgánů MOP mohou být nejreprezentativnější odborové organizaci přiznána některá zvláštní práva v pracovně právní oblasti. ROH je jedinou odborovou organizací v ČSSR, a to organizací nejreprezentativnější, která sdružuje přes 90 % všech pracovníků v ČSSR. Lze proto mít za to, že současná čs. právní úprava, která přiznává ROH výsadní postavení v některých pracovněprávních vztazích, je v souladu s úmluvou MOP č. 87. Pokud jde o právo na stávku, čs. zákonně předpisy neobsahují žádnou výslovnou úpravu této otázky. Toto právo je proto omezeno pouze potud, pokud by odporovalo právním normám v jiném směru. To odpovídá čl. 8 odst. l úmluvy č. 87 i čl. 8 odst. 1 písm. d) paktu, z nichž plyne, že výkon tohoto práva má být v souladu se zákony příslušné země. Článek 9 paktu zakotvuje právo každého na sociální zabezpečení, včetně dávek sociálního pojištění. Čs. právní řád zajišťuje toto právo zejména v čl. 23 Ústavy ČSSR a jeho konkrétní úprava je obsažena v celé řadě právních předpisů. Článek 10 paktu zajišťuje ochranu rodiny, mateřství a mládeže. Základními ustanoveními čs. právního řádu jsou v tomto směru především čl. 26 a 27 Ústavy ČSSR a zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. Řadu ustanovení zabezpečujících závazky plynoucí z čl. 10 paktu obsahuje i zákoník práce a řada dalších právních norem. Článek 10 obsahuje ustanoveni, že státy by měly stanovit věkovou hranici, pod kterou by dětská námezdní práce měla být zakázána a trestána podle zákona". Čs. zákonodárství a naše praxe spolehlivě zajišťují, že se námezdní práce dětí v ČSSR nevyskytuje a pracovní režim mladistvých plně odpovídá požadavkům paktu. Trestní zákon není nutno v tomto směru doplňovat, jestliže skutkově podstaty trestných činů, které má zmíněná věta v ustanoveních čl. 10 na mysli, v ČSSR neexistuji. Článek 11 paktu zakotvuje v odst. l právo každého na přiměřenou životni úroveň. V odst. 2 je stanoven závazek smluvních států činit samostatně nebo na základě mezinárodní součinností opatřeni k osvobozeni od hladu. V ČSSR je přiměřená životni úroveň zajištěna socialistickou hospodářskou soustavou, právem občanů na práci a odměnu za ni, bezplatnou zdravotní péči, právem na bezplatně vzděláni, právem na hmotné zaopatření ve stáři a při nezpůsobilosti k práci, státní cenovou politikou a politikou bytovou. Pokud jde o čs. právní předpisy, je možno poukázat zejména na čl. 19, Ústavy ČSSR. Článek 12 paktu zakotvuje právo každého na dosažení nejvyšší dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví. Konkrétní opatření k realizaci tohoto práva jsou rozvedena v odst. 2 pod písm. a d. Čs. právní úprava zajišťuje toto právo především v zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a dále v řadě prováděcích předpisů. Článek 13 paktu upravuje právo na vzdělání. Čs. právní úprava, podrobně rozvedená ve směrnicích ministerstva školství, je v zásadním souladu s ustanovením paktu. Článek 13 odst. 3 paktu přiznává rodičům i právo volit pro své děti i jinou školu než veřejnou, i když výslovně neukládá smluvním stranám zavedeni svobody zřizování jiných než veřejných škol. Ustanovení čl. 24 Ústavy ČSSR zajišťuje v duchu paktu právo na vzděláni a připouští výslovně i účast společenských organizaci na některých formách vzdělávacího procesu. V oblasti ustanovení čl. 13 je čs. úprava v souladu s paktem. Článek 14 paktu se týká smluvních stran paktu, které nejsou schopny zabezpečit povinné základní bezplatné vzdělání na svém území nebo na území pod svou pravomoci. Vzhledem k tomu, že povinné základní bezplatné vzdělání na území ČSSR dávno zabezpečeno je, netýká se závazek k vypracováni plánu na jeho zaváděni Československa a také podávání zpráv a dodržováni práv uznaných v paktu gen. tajemníkovi OSN (čl. 16) mohou být jedině příležitosti k dokumentováni vysokého stupně zajištěni lidských práv vypočtených v paktu. Článek 15 paktu obsahuje právo zúčastnit se kulturního života, užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití a požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z vědecké, literární nebo umělecké tvorby. Zakotvuje rovněž závazek smluvních stran paktu respektovat svobodu, nezbytnou pro vědeckou a tvůrci činnost. Smluvní státy rovněž uznávají prospěch plynoucí z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti. Právní vztahy, které vznikají v souvislosti s vytvořením a společenským uplatňováním literárních, vědeckých a uměleckých děl, upravuje v čs. právním řádu především zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých jakožto základní autorskoprávní předpis. Tento zákon upravuje zmíněně vztahy tak, aby byly chráněny zájmy autorů literárních, vědeckých a uměleckých děl a aby byly zajištěny příznivé podmínky pro rozvoj kulturní tvorby a aktivní účasti pracujících na té-

5 5 lo tvorbu v souladu s rozvojem a potřebami socialistické společnosti. Právní úprava obsažená v autorském zákoně je v plném souladu s čl. 15 paktu. V souladu s tímto ustanovením je i ustanovení 20 tohoto zákona, ve kterém je stanovena povinnost, převádět právo užít literárního, vědeckého nebo uměleckého díla v zahraničí prostřednictvím k tomu určené socialistické organizace. Totéž je možno říci i o úpravě provedené vyhláškou ministra informací a osvěty č. 29/1953 Ú. l., kterou se určuje způsob převodu původských práv k dílům literárním do ciziny a kde je stanovena obdobná povinnost ve vztahu ke společenskému uplatňování děl slovesných a to jak při převodu práva k jejich užití v zahraničí, tak při převodu práva k užití takových zahraničních děl v tuzemsku. Zmíněnými zprostředkovatelskými organizacemi jsou totiž vesměs ochranné organizace autorské, resp. organizace zastupující autory ve výkonu jejich práv. Část IV paktu, obsahující články 16-25; upravuje implementační mechanismus spočívající především v předávání zpráv generálnímu tajemníkovi OSN a jejich projednávání Hospodářskou a sociální radou. Část V obsahuje závěrečná ustanovení. Článek 28 paktu požaduje, aby se jeho ustanovení vztahovala na všechny části federálních států bez jakýchkoli omezení nebo výjimek. Toto ustanovení je zajištěno ústavním zákonem č. 143/ 1968 Sb., o čs. federaci. III. V části I, článku l Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je obdobně jako v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech zakotveno právo národů na sebeurčení. Část II paktu obsahuje obecná ustanovení: Článek 2 paktu, odst. l obsahuje zákaz diskriminace při zajišťování práv zakotvených v paktu. Článek 2 odst. 2 paktu ukládá smluvním státům závazek, aby v souladu se svými ústavními postupy podnikly nutné kroky ke schválení zákonodárných nebo jiných opatření nutných k realizaci práv uznaných v paktu, pokud tato práva již nejsou zajištěna existujícími zákonodárnými nebo jinými opatřeními. I když se zde -výslovně nestanoví, že jde o postupné dosažení plné realizace práv jako je tomu v případě paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, nejedná se o okamžitou realizaci, nýbrž počítá se s určitým procesem. Článek 2 odst. 3 paktu ukládá smluvním státům zajistit ochranu osobám, jejichž práva nebo svobody uznané paktem byly porušeny. Vzhledem k tomu, že jak je v dalším podrobněji rozvedeno, práva zakotvená v paktu jsou zajištěna čs. právními předpisy, jejich porušení by bylo stíháno jako porušení těchto čs. předpisů. Článek 3 paktu obdobné jako čl. 3 paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, zakotvuje stejná práva mužů a žen na požívání občanských a politických práv zakotvených v paktu. Článek 4 paktu upravuje omezení závazků smluvních stran paktu za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena a za niž je ohrožen život národa. V odst. 2 tohoto článku jsou taxativně vymezena ustanovení paktu, od nichž se ani za této situace nelze odchýlit. Čs. zákonodárství zajišťuje, že ani v období mimořádné situace, jak ji má na mysli čl. 4, odst. l paktu, nedochází k odchylkám od ustanovení uvedených v čl. 4 odst. 2 paktu. Článek 5 paktu je obdobou čl. 5 paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Část III paktu upravuje jednotlivá občanská a politická práva: Článek 6 odst. l paktu zakotvuje právo každé lidské bytosti na život, chráněné zákonem. Čs. právní řád zajišťuje toto právo především v občanském zákoně, jehož 11 poskytuje právo na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví. Porušení tohoto práva je podle trestního zákona trestným činem a je stíháno v souladu s jeho ustanoveními. Článek 6 odst. 2 paktu stanoví podmínky, za kterých může být uložen a vykonán trest smrti. Podle tohoto ustanovení trest smrti může být uložen pouze za nejtěžší trestné činy v souladu s právem platným v době, kdy byl trestný čin spáchán. Trest smrti může být vykonán pouze na základě rozsudku vyneseného příslušným soudem. V čs. právním řádu je toto ustanovení zajištěno zejména 29 a 16 odst. 1 tr. zák. a 316 a 317 tr. řádu. Článek 6 odst. 3 paktu stanoví, že v případě, kdy zbavení života je zločinem genocidia, platí pro státy, které jsou stranami Omluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, závazky podle této Omluvy bez modifikace kterýmkoli ustanovením tohoto článku. ČSSR je stranou Omluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Závazky vyplývající z této Omluvy jsou zajištěny 259 tr. zák. Článek 6 odst. 4 paktu se týká udělení milosti, zmírnění trestu nebo amnestie pro osoby odsouzené k trestu smrti. Právo udělovat amnestii, pro míjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy má podle čl. 61 odst. l písm. j] ústavního zákona o čs. federaci president republiky. Udělení milosti, použití amnestie a změnu výměry trestu upravují tr. řádu.

6 6 Článek 6 odst. 5 paktu stanoví, že rozsudek trestu smrti nebude ukládán za trestné činy spáchané osobami mladšími 18 let a nebude vykonán na těhotných ženách. Tyto zásady jsou upraveny 29. odst. 4 tr. zák. a 318 odst. 2 tr. řádu. Článek 7 paktu zakazuje kruté, nelidské nebo ponižující zacházení nebo trest a zvláště zakazuje, aby kdokoli byl bez svého svobodného souhlasu podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům. Výkon trestu odnětí svobody za podmínek odpovídajících ustanovením paktu je zajištěn zák. č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Čl. 30 odst. 2 Ústavy ČSSR dovoluje ukládat testy jen na základě zákona. Otázky zákazu provádění lékařských a vědeckých pokusů bez svobodného souhlasu se týkají 23 a 24 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Provedení jakýchkoli pokusů bez svobodného souhlasu by bylo stíháno podle trestního zákona. Článek 8 paktu zakotvuje v odst. l zákaz otroctví, v odst. 2 zákaz nevolnictví a v odst. 3 zákaz nucené práce. Závazky v tomto směrů pro ČSSR vyplývají již z mezinárodně-právních dokumentů v oblasti zákazu otroctví a podobných institutů, kterých je ČSSR stranou. Jedná se o Úmluvu o otroctví z r a o Dodatkovou úmluvu o odstranění otroctví, obchodu s otroky a institucí a praktik podobných otroctví z r Z ustanovení čs. právního řádu, která zabezpečují příslušné závazky, je možno poukázat na čl. 19, 20 a 26 Ústavy ČSSR, na zákon o rodině a na trestní zákoník. Článek 9 odst. l paktu zakotvuje právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen anebo zadržen a nesmí být zbaven svobody než na základě zákona v řízení stanoveném zákonem. V čs. právním řádu zajišťuje tato práva především čl. 30 Ústavy ČSSR. Článek 9 odst. 2 paktu stanoví, aby každý, kdo je zatčen, byl v době zatčení seznámen s důvody svého zatčení a informován o obviněních proti němu vznesených. Tento závazek zajišťuje trestní řád, a to 68 ve spojení s 163 a 169. Článek 9 odst. 3 a 4 paktu se týkají zejména rozhodování o vazbě. Tyto otázky jsou upraveny trestním řádem. Podle 68 tr. ř. o vazbě rozhoduje soud, v přípravném řízení prokurátor. Avšak i v případě, kdy o vazbě rozhodoval prokurátor, může být proti jeho rozhodnutí podána podle 146a tr. ř. stížnost, o které rozhoduje soud. Osoba vzatá do vazby nebo držená ve vazbě se tak může domáhat přezkoumání důvodnosti a zákonnosti zbavení svobody u orgánu, který je vybaven soudní pravomocí. 69 tr. ř. v odst. 3 ukládá, aby osoba dodaná do vazby byla do 48 hodin vyslechnuta a aby jí bylo oznámeno rozhodnutí o vazbě. Požadavek neprodleného převedení před soudce je pokryt ustanovením 69 odst. 3 a pokud čl. 9 odst. 3 mluví o úředníku, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc", lze v našich podmínkách pod tím rozumět prokurátora nebo vyšetřovatele. 71 tr. ř. stanoví, že vazba v přípravném řízení může trvat nanejvýše dva měsíce a tuto lhůtu může prodloužit pouze nadřízený prokurátor. Článek 9 odst. 5 paktu dává každému, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, vymahatelné právo na náhradu. Tyto otázky zajišťuje v čs. právním řádu zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Článek 10 paktu upravuje zacházení s osobami zbavenými osobní svobody. Závazky vyplývající i tohoto ustanovení zajišťuje zák. č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, dále trestní zákon a trestní řád. Článek 11 paktu stanoví, že nikdo nebude vězněn pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Občanský zákoník nezná sankční ustanovení tohoto typu a občanskoprávní závazek lze v ČSSR vymáhat pouze občanskoprávní cestou. Článek 12 paktu zakotvuje svobodu pohybu a pobytu, právo opustit kteroukoli zemi, včetně své vlastní, a právo na návrat do své země. Tato práva mohou být podle odst. 3 článku 12 omezena. Omezení, která připouští odst. 3, musí být stanovena zákonem a musí být nutná pro ochranu státní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky. Tato práva čs. občanů jsou v souladu se zájmy socialistické společnosti upravena především v zákoně č. 63/1965 Sb., o cestovních dokladech, dále ve vyhlášce ministerstva vnitra ČSSR a ministerstva zahraničních věcí č. 44/1970 Sb., kterou se zákon o cestovních dokladech provádí a ve vládním nařízení č. 114/1969 Sb. Důvody, pro které může být vydání cestovního dokladu odepřeno nebo za kterých může být cestovní doklad odňat nebo jeho platnost omezena, uvádí 4 zák. č. 63/1965 Sb. Jedná se o cesty občanů: a) jejichž cesta do ciziny by nebyla v souladu se státními zájmy; b) proti nimž je vedeno trestní řízení; c) kteří byli odsouzeni pro trestný čin, pokud se na ně nehledí, jako by nebyli odsouzeni nebo pokud odsouzení nebylo zahlazeno; d) kteří při pobytu v cizině poškodili svým jednáním dobré jméno ČSSR.

7 7 Dohody uvedené sub a) jsou pak dále specifikovány v l vládního nařízení č. 114/1969 Sb., podle něhož může být vydání cestovního dokladu občanům odepřeno ve smyslu 4 odst. l písm. a) zák. č. 63/1965 Sb., je-li cesta do ciziny v rozporu s ochranou bezpečnosti státu, vnitřního pořádku, veřejného zdraví nebo morálky, a dále jde-li o cestu: a) do státu, se kterými ČSSR neudržuje diplomatické styky; b) k návštěvě občana, který se zdržuje v cizině bez povolení čs. úřadů; c ) občana, proti kterému je veden výkon rozhodnutí pro neplnění vyživovací povinnosti nebo neplnění finančních závazků vůči státu nebo socialistické organizaci; d) občana, jehož jednání nasvědčuje tomu, že hodlá zůstat v cizině po uplynutí doby povoleného pobytu v cizině; e) která není devizově kryta; f) bez příslibu, s výjimkou cest za příbuznými v pokolení přímém, sourozenci a manžely, nejde-li o případ uvedený pod písm. a) až d). Pokud jde celkově o vztah ustanovení čl. 12 paklu o občanských u politických právech a uvedených čs. předpisů, které se práv v tomto ustanovení zakotvených týkají, lze říci, že mezi nimi nejsou rozpory, které by bránily ratifikaci paktů ze strany ČSSR, popř. které by vyžadovaly změn čs. právních předpisů v této oblasti. Podle článku 13 paktu může být cizinec, který se nachází právoplatně na území státu, vyhoštěn pouze na základě rozhodnutí učiněného podle zákona a má nárok na přezkoumání tohoto rozhod nutí, s výjimkou případu, kdy naléhavé důvody bezpečnosti státu vyžadují jiný postup. V ČSSR se podle 3 zákona č. 68/1965 Sb. nevztahuje na tyto případy správní řád a je uplatňována zásada ústního rozhodování. Je postupováno v souladu se zákonem a cizinec zásadně může vznést proti takovému rozhodnutí stížnost. Čs. právní úprava tudíž není s ustanovením paktu v rozporu. Článek 14 paktu se týká zásad soudního řízení a postavení jeho účastníků. Jednotlivé zásady zakotvené v odst. l 7 tohoto článku jsou zajištěny čl. 20 a 98 Ústavy ČSSR a celou řadou ustanovení trestního řádu a pokud jde o ustanovení odst. 1 i občanského soudního řádu. Článek 15 odst. l paktu stanoví, že nikdo nesmi být potrestán za čin, který nebyl trestný v době, kdy byl spáchán. Pachateli nelze uložit vyšší trest než dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy byl trestný čin spáchán. Zpětná působnost nového zákona je připuštěna pouze tehdy, je-li pro pachatele příznivější. Toto ustanovení je zajištěno 16 tr. zák. Článek 15 odst. 2 paktu stanoví, že nic v tomto článku není na újmu souzení a trestání jakéhokoli činu nebo opomenutí, které v době, kdy byly spáchány, byly trestné podle obecných zásad mezinárodního práva. Článek 16 paktu uznává právo každého, aby byla všude uznána jeho právní subjektivita. Způsobilost občana mít práva a povinnosti vzniká podle 7 obč. zák. narozením. Podle 8 obč. zák. způsobilost občana k právním úkonům vzniká v plném rozsahu zletilostí. Článek 17 odst. 1 paktu se týká ochrany proti svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence a ochrany proti útokům na čest a pověst. V čs. právním řádu tuto ochranu poskytují čl. 26 a 31 Ústavy ČSSR a 11 a 12 obč. zákona o ochraně osobnosti. Článek 17 odst. 2 paktu dává každému právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Tuto zákonnou ochranu poskytuje 13 občanského zákona a trestní sankce k zajištěni těchto práv poskytuje trestní zákon. Článek 18 paktu se týká náboženské svobody. Náboženská svoboda je zaručena v čl. 32 Ústavy ČSSR. Omezování svobody vyznání je trestným činem podle 236 tr. zák. V rozporu s tímto ustanovením paktu nejsou i právní předpisy, které upravují hospodářské zabezpečení církví a náboženských společností státem. Článek 19 paktu zakotvuje právo zastávat svůj názor bez překážky, a dává každému právo na svobodu projevu, které zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, veškerými prostředky podle vlastní volby. Jsou v něm uvedena některá omezení těchto práv, která musí být stanovena zákonem a musí být nutná: a) k respektování práv nebo pověsti jiných, b] k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky. Ústava ČSSR zaručuje v čl. 28 v souladu se zájmy pracujícího lidu všem občanům svobodu projevu ve všech oborech života, zejména také svobodu slova a tisku. Občanům maďarské, německé, polské a ukrajinské (rusínské) národnosti je dáno úst. zák. č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR, právo na tisk a informace v jejich jazyku (čl. 3e). Bližší úprava těchto práv je provedena zákonem č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku

8 s a o ostatních hromadných informačních prostředcích ve znění zákona č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostat nich hromadných informačních prostředků. Tyto zákony upravují otázky týkající se oprávnění vydávat periodický tisk a podmínek jeho vydávání, součinnosti státních orgánů a organizací s hromadnými informačními prostředky při poskytování informací a podmínek, za nichž je možno odmítnout poskytnout informaci nebo přístup k ní. Zák. č. 81/1966 Sb. rovněž upravuje výměnu informací mezi ČSSR a ostatními státy. V uvedených zákonech jsou stanovena omezení proti zneužívání svobody projevu, slova a tisku. Svobody projevu a informací se týká i 7 písm. b) zák. č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, který ukládá federálnímu ministerstvu vnitra, aby mj. poskytovalo hromadným sdělovacím prostředkům pomoc při plnění jejich úkolů souvisejících s ochranou státního tajemství. Federální ministerstvo vnitra podle 7 písm. c] provádí kontrolu dodržování předpisů vydaných k ochraně státního tajemství a doporučuje příslušným organizacím opatření ke sjednání nápravy. Jak je zřejmé z uvedeného rozboru čs. právních předpisů v oblasti svobody projevu, tisku a informací, omezení, která jsou stanovena těmito předpisy se týkají zájmů státu a společnosti, důležitých zájmů vnitřní nebo zahraniční politiky státu, tedy jedná se o omezení, která nejsou v rozporu s odst. 3 písm. a] a b) čl. 19 paktu. Článek 20 odst. l paktu zakazuje jakoukoli válečnou propagandu. Tento zákaz má být proveden zákonem. Toto ustanovení paktu je zajištěno jednak zák. č. 165/1950 Sb., na ochranu míru a 260 a 261 tr. zák. o podpoře a propagaci fašismu a podobného hnutí. Článek 20 odst. 2 paktu stanoví, že jakákoli národnostní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem. Tato ustanovení jsou zajištěna trestním zákonem. Článek 21 paktu upravuje právo shromažďovací. V čs. právním řádu je právo shromažďovací zakotveno v článku 5 Ústavy ČSSR. Jeho konkrétní úpravu provádí zák. č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních a zák. č. 126/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku, který uvádí důvody, pro které ONV může zakázat nebo rozpustit veřejné shromáždění, manifestaci nebo průvod. Článek 22 paktu se týká práva spolčovacího. Toto právo je v čs. právním řádu upraveno zejména čl. 5 Ústavy ČSSR a již uvedeným zákonem č. 68/1951 Sb. Výkonu spolčovacího práva se významnou měrou dotýká zák. č. 126/1968 Sb., který uvádí důvody pro rozpuštění dobrovolných organizací. Tyto důvody, obdobně jako důvody pro zákaz nebo rozpuštění veřejného shromáždění nejsou v zásadním rozporu s omezeními, připuštěnými čl. 21 a 22 paktu. Článek 21 a 22 obsahují sohlasná ustanovení, že výkon práva nesmí být žádným způsobem omezován s výjimkou těch omezení, jež stanoví zákon a jež jsou nutná v demokratické společnosti v zájmu národní nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod ostatních". Jsou to tato přípustná omezení, s nimiž nejsou čs. právní předpisy (jak uvedeny i ve zprávě k čl. 8 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech) v rozporu. Článek 23 paktu poskytuje ochranu ze strany společnosti a státu rodině jakožto přirozené a základní jednotce společnosti. Upravuje rovněž právo na uzavření manželství, svobodný a plný souhlas snoubenců a rovnost práv a povinností snoubenců i manželů. Základní ustanovení o ochraně rodiny a manželství obsahuje v čs. právním řádu čl. 26 Ústavy ČSSR, čl. 27 Ústavy ČSSR zajišťuje rovnoprávné postavení žen v rodině, v práci a ve veřejné činnosti a zák. č. 94/1903 Sb., o rodině obsahuje další podrobnou úpravu. Článek 24 paktu dává každému dítěti právo na ochranu bez jakékoli diskriminace. Každé dítě má být okamžitě po narození registrováno a má dostat jméno. Každé dítě má právo na státní příslušnost. Tato práva zajišťují čl. 20 a 26 Ústavy ČSSR, zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, zák. č. 268/1949 Sb., o matrikách, zák. č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství a další předpisy. Článek 25 paktu dává všem občanům bez jakékoli diskriminace právo podílet se na vedení veřejných záležitostí, volební právo a právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země. Tato práva zajišťují čl. 2, 3 a 20 Ústavy ČSSR a zákony o. volbách do Federálního shromáždění, České národní rady a Slovenské národní rady a o volbách do národních výborů. Článek 26 paktu zakotvuje rovnost před zákonem a právo na stejnou ochranu bez jakékoli diskriminace. Jakákoli diskriminace má být zakázána zákonem a zákon má zaručit všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti jakékoli diskriminaci. Rovná práva a povinnosti občanů a jejich rovnoprávnost zaručuje čl. 20 Ústavy ČSSR. Trestní zákon pak obsahuje řadu ustanovení, která poskytují ochranu proti jakékoli diskriminaci.

9 o Článek 27 paktu zakotvuje kulturní, jazyková a náboženská práva příslušníků etnických, jazykových a náboženských menšin. Tato práva v čs. právním řádu jsou zaručena čl. 32 Ústavy ČSSR a ústavním zákonem č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR. Část IV paktu upravuje kontrolní mechanismus realizace práv v něm zakotvených. Podle části IV paktu čl. 28 má být zřízen Výbor pro lidská práva, jakožto kontrolní orgán implementace ustanovení patu. Tento Výbor má být složen z 18 členů volených ad personam. Při jejich volbě má být přihlédnuto ke spravedlivému geografickému zastoupení a k zastoupení různých forem civilizace a hlavních právních systémů. Smluvní strany paktu se zavazují podávat zprávy o opatřeních k realizaci práv zakotvených v paktu a to jednak do jednoho roku poté, co se staly stranami paktu a pak kdykoli, kdy to Výbor vyžádá. Výbor tyto zprávy prostuduje a může předložit smluvním stranám své stanovisko a připomínky. Podle čl. 41 paktu Výbor pro lidská práva může poskytnout smluvním státům paktu své dobré služby ve sporech, které by mezi nimi mohly vzniknout v souvislosti s realizací práv zakotvených v paktu. Toto ustanovení je však fakultativní povahy a vztahuje se pouze na státy, které prohlásí, že uznávají příslušnost Výboru. Nepředpokládá se, že by ČSSR takovéto prohlášení při ratifikaci paktů učinila, neboť pravomoci Výboru podle čl. 41 dávají možnost zasahování do vnitřních věcí států. Část V obsahuje závěrečná ustanovení. * * * V souladu s ustanovením článku 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, předkládají se oba pakty "Federálnímu shromáždění k vyslovení souhlasu. V Praze duo 15. května 1975 Předseda vlády ČSSR: Dr. Štrougal v. r. Ministr zahraničních věcí ČSSR: Ing. Chňoupek v. r.

10 10 Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech Preambule Státy, smluvní strany tohoto Paktu, majíce na zřeteli, že podle zásad vyhlášených v Chartě OSN, uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, uznávajíce, že tato práva se odvozuji od přirozené důstojnosti lidské osobnosti, uznávajíce, že podle Všeobecné deklarace lidských práv, ideálu svobodné lidské bytosti, osvobozené od strachu a nouze je možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, v nichž bude moci každý požívat svých hospodářských, sociálních a kulturních práv, jakož i svých práv občanských a politických, majíce na zřeteli závazek států vyplývajících z Charty Organizace spojených národů podporovat všeobecnou úctu k lidským právům a svobodám a k jejich zachovávání, uvědomujíce si, že jednotlivec, mající povinnosti k druhým a ke společenství, ke kterému přísluší, je povinen usilovat o rozvíjení a dodržování práv uznaných v tomto Paktu, ujednávají tímto, jak dále stanoveno: Část I Článek l 1. Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj. 2. Všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoli závazcích, vyplývajících z mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci. 3. Státy, smluvní strany Paktu, včetně těch států, které jsou odpovědny za správu nesamosprávných a poručenských území, budou podporovat uskutečnění práva na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charty Organizace spojených národů. Část II Č l á n e k 2 1. Každý stát, kléry je smluvní stranou Paktu, se zavazuje podniknout při maximálním využití svých zdrojů samostatně, i prostřednictvím mezinárodní součinnosti u spolupráce, kroky zvláště hospodářsko a technické, k postupnému dosažení plného uskutečnění práv uznaných v tomto Paktu všemi vhodnými prostředky, včetně zejména přijetím zákonodárných opatření. 2. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že zaručí, že práva formulovaná v tomto Paktu budou se uskutečňovat bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního a sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. 3. Rozvojové země mohou s patřičným zřetelem na lidská práva a jejich národní hospodářství určit, v jakém rozsahu by zaručily hospodářská práva uznaná v tomto Paktu cizím stárním příslušníkům. Článek 3 Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že zajistí rovná práva mužů a žen při požívání všech hospodářských, sociálních a kulturních práv uvedených v tomto Paktu. Článek 4 Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že při požívaní těch práv, která byla poskytnuta státem v souladu s tímto Paktem, stát může podrobit tálo práva pouze takovým omezením, která stanoví zákon a pouze potud, pokud to muže být slučitelné s povahou těchto práv a výhradně za účelem podpory obecného blaha v domokratické společnosti. Článek 5 1. Nic v tomto Paktu nemůže býti vykládáno jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod uznaných tímto Paktem nebo k jejich omezení ve větším rozsahu, než tnuto Pakt stanoví. 2. Žádné omezení nebo odchylka od kterého koli ze základních lidských práv uznávaných nebo existujících v kterékoli zemi na základě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí nebude připuštěno pod záminkou, že Pakt taková práva neuznává nebo že je uznává v menším rozsahu. Část III Č l á n e k 6 1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na příleži-

11 11 tost si vydělávat na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva. 2. Opatření, jež mají býti učiněna stály, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat programy technického a odborného zaškolení a výcviku, plány a prostředky k dosažení stálého hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje a plné a produktivní zaměstnanosti za podmínek, zajišťujících jednotlivci základní politické a hospodářské svobody. Článek 7 Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, které zajišťují zejména: a) odměnu, která poskytuje jako minimum všem pracovníkům: i) spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, přičemž zvláště ženám jsou zaručeny pracovní podmínky ne horší než jaké mají muži, se stejnou odměnu za stejnou"práci; ii) slušný život pro ně a jejich rodiny, v souladu s ustanoveními tohoto Paktu; b) bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky; c) stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnáni povýšení na odpovídající vyšší stupeň, přičemž nebudou uplatňována jiná kritéria, než délka zaměstnání a schopnosti; d) odpočinek, zotavení a rozumné vymezení pracovních hodin a pravidelná placená dovolená, jakož i odměna ve dnech veřejných svátků. Článek 8 1. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazuji zajistit: a) právo každého na zakládání odborových organizací a právo přistupovat do odborových organizací podle vlastního výběru, podléhající pouze stanovám příslušné odborové organizace, k uplatňování a ochraně svých hospodářských a sociálních zájmu. Výkon tohoto práva nesmí býti omezen žádnými omezeními kromě těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, nebo k ochraně práv a svobod druhých; b) právo odborových organizací na zakládání národních federací nebo konfederací a jejich právo vytvářet mezinárodní odborové organizace nebo se k nim připojit; c) právo odborových organizací na svobodnou činnost, nepodléhající žádným omezením kromě těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo k ochraně práv a svobod druhých; d) právo na stávku za předpokladu, že je vykonáváno v souladu se zákony příslušné země. 2. Tento článek nebrání uložit zákonná omezení výkonu těchto práv pro příslušníky ozbrojených sil nebo policie nebo správních orgánů státu. 3. Nic v tomto článku neopravňuje smluvní strany Omluvy Mezinárodní organizace práce z roku 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se, aby přijaly zákonodárná opatření, jež prejudikovala záruky stanovené v této Omluvě, nebo aplikovaly právo takovým způsobem, jež by tyto záruky prejudikoval. Článek 9 Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na sociální zabezpečení, zahrnujíc v to právo na sociální pojištění. Článek 10 Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že: 1. Nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po dobu. kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí. Sňatek musí býti uzavřen na základě svobodného souhlasu snoubenců. 2. Zvláštní ochrana by měla být poskytována matkám v průběhu přiměřeného období před a po narození dítěte. Během tohoto období by pracujícím matkám měla být poskytnuta placená dovolená, nebo dovolená s odpovídajícími požitky ze sociálního zabezpečení. 3. Zvláštní opatření by měla být činěna pro ochranu a pomoc všem dětem a mládeži bez jakékoli diskriminace na základě rodinného původu nebo jiných podmínek. Děti a mládež by měly byt ochraňovány před hospodářským a sociálním vykořisťováním. Jejich zaměstnávání prací, která by škodila jejich morálce nebo zdraví nebo byla nebezpečná jejich životu, nebo by mohla brzdit jejich normální vývoj, by měla být trestná podle zákona. Státy by měly také stanovit věkovou hranici, pod kterou by dětská námezdní práce měla být zakázána a trestána podle zákona. Článek Státy, smluvili strany Paktu, uznávají právo každého na přiměřenou životní úroveň pro sebe

12 12 a jeho rodinu, zahrnujíc v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva, uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce, založené na svobodném souhlasu. 2. Státy, smluvní strany Paktu, uznávajíce základní právo každého na osvobození od hladu, učiní jak jednotlivě, tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v to zvláštní programy, jichž je zapotřebí: a] ke zlepšení způsobů výroby, uchovávání a distribuce potravin plným využitím technického a vědeckého poznání, šířením znalostí o zásadách výživy a rozvíjením nebo reformováním zemědělských systémů takovým způsobem, aby se dosáhlo nejúčinnějšího rozvoje a využití přírodních zdrojů; b] k zajištění spravedlivé distribuce světových zásob potravin v poměru k potřebě, s přihlédnutím k problémům jak zemí dovážejících potraviny, tak zemí, které potraviny vyvážejí. Článek Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví. 2. Státy, smluvní strany Paktu, učiní opatření k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, která budou zahrnovat: a) opatření ke snížení počtu potratů a kojenecké úmrtnosti a opatřeni ke zdravému vývoji" dítěte; b) zlepšení všech stránek vnějších životních podmínek a průmyslové hygieny; c) prevenci, léčení a kontrolu epidemických, místních nemocí, chorob z povolání a jiných nemocí; d) vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci. Č lá n o k Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na vzdělání. Souhlasí, že vzdělání bude směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a smyslu pro její důstojnost a posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Souhlasí, že vzdělání má umožnit všem osobám účinnou účast ve svobodné společnosti, napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi rasovými, etnickými a náboženskými skupinami, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru. 2. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že se zřetelem na dosažení plného uskutečnění tohoto práva: a) základní vzdělání bude povinné a svobodně přístupné pro všechny; b) středoškolské vzdělání ve svých různých formách, zahrnujíc v to technické a odborné středoškolské vzdělání, bude všeobecně umožněno a zpřístupněno pro všechny všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání; c) vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny podle schopností všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bez platného vzdělání; d) elementární vzdělání osob, které nezískaly nebo nedokončily základní vzdělání, bude pokud možno povzbuzováno nebo zintenzivněno; e) bude na všech stupních aktivně usilováno o rozvoj školského systému, bude zaveden přiměřený systém stipendií, a soustavně budou zlepšovány materiální podmínky vyučujících. 3. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, případně poručníků, zvolit pro jejich děti jiné školy než ty, které byly zřízeny veřejnými orgány, které odpovídají takové minimální úrovni vzdělání, jaká je stanovena nebo schválena státem, a zajišťovat náboženskou a morální výchovu jejich dětí ve shodě s jejich vlastním přesvědčením. 4. Žádná z částí tohoto článku nemá býti vykládána jako vměšování do svobody jednotlivců a organizací zřizovat a řídit výchovné instituce, vždy však za podmínek zachování zásad stanovených v odst. l tohoto článku a požadavků, že vzdělání poskytované v takových institucích má odpovídat minimální úrovni stanovené státem. Článek 14 Každý stát, smluvní strany Paklu, který v době kdy se stane smluvní stranou, nuní s to zabezpečit na mateřském území nebo na jiném území pod jeho pravomocí, povinné základní bezplatné vzdělání, se zavazuje vypracovat a přijmout během dvou let podrobný plán opatření pro postupné zavádění zásady povinného a bezplatného vzdělání pro všechny, a to v přiměřené době, která bude v plánu stanovena. Článek Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého: a) účastnit se kulturního života;

13 13 j) užíval plodů vědeckého pokroku a jeho využití: c) požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby. 2. Opatření, která mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou" zahrnovat i ta, jež jsou nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury. 3. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu, nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost. 4. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají prospěch, plynoucí z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti. Část IV Článek Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že budou podle ustanovení této části Paktu předkládat zprávy o přijatých opatřeních a o pokroku dosaženém při dodržování práv uznaných v tomto Paktu. 2. a) Všechny zprávy budou předkládány generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, který předá jejich kopie Hospodářské a sociální radě k posouzení podle ustanovení tohoto Paktu. b) Generální tajemník Organizace spojených národů předá rovněž kopie zpráv nebo příslušné výňatky ze zpráv států, smluvních stran Paktu, které jsou také členy odborných organizací, těmto organizacím, pokud se tyto zprávy nebo výňatky z nich týkají jakékoli věci, pro kterou je ta nebo ona odborná organizace příslušná podle svých ustavujících dokumentů. Článek Stály, smluvní sírany Paktu, budou podával své zprávy postupně podle programu, který určí Hospodářská a sociální rada během jednoho roku od nabyti platnosti tohoto Paktu po konzultaci se smluvními státy a s příslušnými odbornými organizacemi. 2. Zprávy mohou uvádět činitele a obtíže, ovlivňující stupeň plnění závazků přijatých podle tohoto Paktu. 3. V těch případech, kdy příslušné informace byly již předloženy Organizaci spojených národů nebo kterékoli odborné organizaci státem, smluvní stranou Paktu, nebude nutné tuto informaci opakovat, ale postačí přesný odkaz na tyto informace. Článek 18 Ve shodě se svou odpovědností podle Charty Organizace spojených národů v oblasti základních lidských práv a základních svobod, může Hospodářská a sociální rada s odbornými organizacemi OSN dohodnout, aby jí podávaly zprávy o pokroku dosaženém při dodržování těch ustanovení tohoto Paktu, která spadají do rámce jejich činnosti. Tyto zprávy mohou zahrnovat údaje o rozhodnutích a doporučeních, přijatých k prováděni tohoto úkolu jejich příslušnými orgány. Článek 19 Hospodářská a sociální rada může postupovat Komisi pro lidská práva ke studiu a k všeobecným doporučením, popřípadě k informaci zprávy, týkající se lidských práv, předložené státy podle článku 16 a 17 nebo odbornými organizacemi podle článku 18. Článek 20 Státy, smluvní strany Paktu, a příslušné odborné organizace mohou předkládat Hospodářské a sociální radě připomínky ke kterémukoli obecnému doporučení učiněnému podle článku 19 nebo k odkazu na takové obecné doporučení, obsažené v kterékoli zprávě Komise pro lidská práva, nebo v kterékoli dokumentaci, na niž zpráva odkazuje. Článek 21 Hospodářská a sociální rada může čas od času předkládat Valnému shromáždění zprávy s doporučeními obecné povahy a souhrn informací získaných od států, smluvních stran Paktu, a od odborných organizací, o přijatých opatřeních a o pokroku dosaženém v celkovém dodržování práv, uznaných v tomto Paktu. Článek 22 Hospodářská a sociální rada může upozorňovat jiné orgány Organizace spojených národů, jejich podřízené složky a odborné organizace zabývající se poskytováním technické pomoci, na jakékoli záležitosti, vyplývající ze zpráv zmíněných v této části Paktu, které by mohly takovým orgánům pomoci v rámci jejich příslušnosti při rozhodování o vhodnosti mezinárodních opatření, jež by mohla přispět k účinnému a postupnému plnění tohoto Paktu. Článek 23 Státy, smluvní strany Paktu, souhlasí s tím, že mezinárodní opatření k dosažení práv uznaných v tomto Paktu zahrnuje takové metody, jako je uzavírání úmluv, přijímání doporučení, poskytování technické pomoci, koními regionálních a tech-