MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA PEDAGOGIKY

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA PEDAGOGIKY CELOŽIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ A PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM DIPLOMOVÁ PRÁCE BRNO 2007 VEDOUCÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE: PhDr. Mgr. Barbora Bazalová, Ph.D. VYPRACOVALA: Bc. Jitka Šveidlerová

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.. Podpis

3 Děkuji PhDr. Mgr. Barboře Bazalové, Ph.D. za vedení mé práce a poskytnutí rad a připomínek. Také děkuji lidem z různých organizací a zařízení, kteří mi poskytli potřebné informace a pomáhali při realizaci mé práce.

4 Motto: Nebýt ničím zaměstnán a neexistovat je pro člověka totéž. Voltaire

5 OBSAH ÚVOD 6 1 Mentální retardace Terminologie v psychopedii Vymezení pojmu mentální retardace Etiologie mentální retardace Klasifikace mentální retardace Psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením 18 2 Systém edukace osob s mentálním postižením a edukační aktivity občanských sdružení Celoživotní vzdělávání pro všechny Analýza současného školního systému Kurs na doplnění vzdělání Večerní školy Sociální politika, společenské organizace 31 3 Pracovní uplatnění a činností terapie osob s mentálním postižením Práce a dospělost osob s mentálním postižením Podporované zaměstnávání Chráněné dílny, tréninkové pracoviště Pracovní a činnostní terapie 45 4 Péče, život a postavení společnosti k osobám s mentálním postižením Lidská práva Některé formy péče a bydlení osob s mentálním postižením Partnerství osob s mentálním postižením Volnočasové aktivity lidí s mentálním postižením Postavení společnosti k lidem s mentálním postižením 63 5 Celoživotní vzdělávání a pracovní uplatnění osob s mentálním postižením Metodologie výzkumného šetření, charakteristika, cíle, časový harmonogram Současná situace mentálně postižených osob na trhu práce a možnosti celoživotního vzdělávání na Rychnovském okrese Charakteristika edukačních a pracovních aktivit zkoumaných zařízení Případové studie,pozorování Závěry z výsledků šetření 100 Závěr Shrnutí Summary Literatura Přílohy

6 ÚVOD Svět lidí s mentálním postižením je pro mnohé velkou neznámou, neboť od toho normálního světa je často více či méně izolován. Neznalost pak zákonitě plodí nepochopení, které brání plnohodnotné komunikaci mezi oběma světy. Lidé s mentálním postižením tak dlouhá léta nežili s námi, ale kdesi vedle nás ve fyzické a sociální osamělosti. Výsledkem této politování hodné skutečnosti byla celá řada nesmyslných a krutě zkreslených informací o jejich skutečném životě, o jejich potřebách, přáních i dovednostech. Lidé s mentálním postižením překonávají během svého života mnoho překážek, které pramení z jejich handicapu a s kterými se musejí nějakým způsobem vyrovnat. Mezi tři základní lidská práva, tedy i mezi základní práva handicapovaných, patří právo na vzdělání, právo na práci a právo na život ve společnosti. Tato práva nejen že spolu úzce souvisejí, ale také z nich vyplývá problematika integrace handicapovaných osob, která má mnoho podob v oblastech vzdělávání, práce i vlastního začlenění do společnosti. Celoživotní vzdělávání je jednou z cest k seberealizaci, ke zdravému sebevědomí, k dobrému pracovnímu uplatnění, k plnohodnotnému životu. Situace ve světě i u nás se mění se sílícím důrazem na lidská práva. Člověk s mentálním postižením má právo dospět sociálně i společensky, vzdělávat se, odejít od rodičů a žít jako dospělý. V naprosté většině případů to sám nezvládne a má proto právo, aby mu někdo pomohl vést samostatnější a nezávislejší život. Má právo na pomoc, jejíž rozsah je závislý na jeho potřebách a přáních a na míře jeho postižení. Má právo navazovat přátelské a pokud chce, tak i partnerské vztahy, má právo, aby mu někdo pomohl zvládat vše, co s tím souvisí. Lidé s mentálním postižením bývají velmi senzitivní, bezprostřední a silně vnímaví. Mohou se stát věrným zrcadlem kvality lidské duše. Jejich nerozumnost jim dává schopnost odhalit tajná zákoutí našeho nitra. Nechápou co znamená být slavný, vážený či ověnčený tituly a posty. Oni hledají ve svém protějšku porozumění, důvěru, něhu, lásku a radost. S mentálně postiženými lidmi jsem 8 let pracovala a tato práce mě velice naplňovala. Brzy jsem nalezla nejen smysl jejich života, ale i mého. Změnil se celý můj dosavadní - 6 -

7 hodnotový systém. Bohužel však mezi personálem jsem pochopila i pravý význam slov lhostejnost, neschopnost a neochota chápat druhé a přijímat nové názory. Cílem mé práce je zjistit možnosti celoživotního vzdělávání a způsobů pracovního uplatnění osob s mentálním postižením.v teoretické části chci zjistit jaké se nabízí možnosti celoživotního vzdělávání pro tyto osoby, jaké formy péče jim poskytuje naše společnost a kde mohou lidé pracovat.cílem výzkumu je ověřit možnosti celoživotního vzdělávání a pracovního uplatnění osob s mentálním postižením na Rychnovském okrese, kdo jim tyto služby poskytuje a jaký to má význam pro život těchto lidí. Teoretická část je členěna do čtyř kapitol. První kapitola je zaměřena na utřídění teoretických poznatků terminologie v psychopedii, pojem, etiologie a charakteristika mentální retardace, jsou zde popsány psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením. Druhá kapitola nám nabízí výchovně-vzdělávací možnosti lidí s mentálním postižením, vyzdvihuje důležitost celoživotního vzdělávání. Večerní škola a kurzy k doplnění základu vzdělání dnes už plní nezastupitelnou funkci. Důležitou roli v péči o osoby s mentálním postižením hrají občanská sdružení, o těch je pojednáno v poslední části této kapitoly. Ve třetí kapitole je dán prostor k různým formám pracovního uplatnění, podporované zaměstnávání, chráněné dílny, pracovně tréninkový program. Ke zvyšování kvality života těchto osob přispívají i pracovní a činnostní terapie o kterých se zmiňuji na závěr této kapitoly. Čtvrtá kapitola zahrnuje práva mentálně postižených a jejich vývoj, nastíněny jsou zde některé formy péče, včetně bydlení. Zabývám se zde i otázkou partnerství těchto lidí a o důležitosti pomoci jim kvalitně využívat jejich volný čas. Jaké má postavení společnost k lidem s mentálním postižením popisuji v závěru této kapitoly. Pátá kapitola představuje vlastní výzkumné šetření. Zajímala mě, jaká je současná situace mentálně postižených osob na trhu práce na Rychnovském okrese a jaké mají tito lidé možnosti celoživotního vzdělávání.chtěla jsem zjistit, kdo těmto lidem pomáhá při vstupu na trh práce, zda vůbec jsou schopni pracovat, a jak. Edukace osob s mentální retardací v dospělosti je velice důležitá. Ověřit si, jakou mají možnost edukace handicapovaní jedinci i ti, kteří byli v minulosti zbaveni povinnosti školní docházky, je také součástí výzkumu

8 Použila jsem metodu kvalitativního výzkumu,vlastní šetření proběhlo technikou pozorování a rozhovoru ve zkoumaných organizacích, zařízeních, v analýze psychologických a speciálně pedagogických vyšetřeních, rozborů výsledků činnosti. Jsou uváděny případové studie osob s mentálním postižením, které doplňují danou problematiku. Žít normálním životem to je možnost vzdělávat se, zabývat se zájmovou, kulturní a sportovní činností, znamená to připravovat se na určité profesní uplatnění a v dospělosti mít odpovídající zaměstnání, kde je možné vytvářet určité hodnoty pro společnost nebo alespoň vlastní uspokojení. I lidé s mentálním postižením chtějí žít život, jako všichni ostatní

9 1 MENTÁLNÍ RETARDACE 1.1 Terminologie v psychopedii Vše v naší společnosti se vyvíjí, mění. To, co bylo moderní a pokrokové ve století minulém je v současnosti nevyhovující, zastaralé. Také terminologie v psychopedii, je nucena hledat nové výrazy nejen pro již zmiňovanou pokrokovost, ale také z toho důvodu, že většina pojmů se po určité době stává společensky nepřijatelnými, neboť nabývá hanlivého, posměšného zabarvení. V současné době především speciální pedagogové a psychologové upouštějí od termínů, které se staly společensky nepřijatelnými (debilita, imbecilita, idiocie, defektologie) a nahrazují je termíny, které nemají stigmatizující nádech. Organizace Inclusion Internacionál, dříve známá jako Mezinárodní liga asociací pro osoby s mentálním handicapem (ISLMH), doporučuje užívat označení člověk (dítě, mladiství) s mentálním postižením (s mentální retardací). Tím má být vyjádřena skutečnost, že retardace není integrální součástí člověka, ale je pouze jedním z mnoha jeho osobnostních rysů (Švarcová 2000, s.25). Dalším užívaným termínem je pojem handicap. Tento pojem chápe Vágnerová (1999 s. 98) spíše za komplex znevýhodnění různého druhu, především sociálního, která z něho vyplývají a jsou do značné míry odstranitelné. 1.2 Vymezení pojmu mentální retardace Mentální retardace tímto termínem se zabývalo mnoho světových i našich odborníků. V literatuře Dolejšího (1973), Sováka (1980), Černé (1995), Vágnerové (1999), Švarcové (2003) aj. existuje velké množství termínů a definic. Každý z těchto autorů zdůrazňuje určité faktory, které považuje za základní, nejdůležitější. Za širokou škálu užívaných definic a nejednotnou terminologii může i různá etiologie tohoto postižení. Podle Švarcové (2000, s. 24) mentálně retardovaní (postižení) jsou takoví jedinci (děti, mládež i dospělí), u nichž dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností, - 9 -

10 k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování. Velmi často je uváděna i definice Vágnerové (1999, s. 146), která charakterizuje mentální retardaci jako souhrnné označení vrozeného defektu rozumových schopností. Postižení je definováno jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje (méně než 70% normy), přestože byl takový jedinec přijatelným způsobem výchovně stimulován. Nízká úroveň inteligence bývá spojena se snížením či změnou dalších schopností a odlišnostmi ve struktuře osobnosti. Hlavní znaky jsou: - nízká úroveň rozumových schopností, která se projevuje především nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učení a následkem toho i obtížnější adaptací na běžné životní podmínky - postižení je vrozené - postižení je trvalé, přestože je v závislosti na etiologii možné určité zlepšení Valenta, Müller (2003, s. 14) definují mentální retardaci jako vývojovou duševní poruchu, se sníženou inteligencí demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i postnatální etiologií. Pipeková (In Vítková 2004, s. 293) uvádí definici Dolejšího (1973), která v sobě zahrnuje aspekty osobnosti i vlivy sociálního prostředí. Mentální retardace je vývojová porucha integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí, závislá na některých z těchto činitelů: na nedostatcích genetických vloh; na porušeném stavu anatomicko-fyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání; na nedostatečném nasycování základních psychických potřeb dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní; na deficitním učením; na zvláštnostech vývoje motivace, zejména negativních zkušenostech jedince po opakovaných stavech frustrace i stresu; na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti. V roce 1977 byla uvedena poprvé definice mentální retardace v Terminologickém speciálně pedagogickém slovníku vydaném UNESCO v tomto znění:

11 Pod heslem mentální retardace se rozumí celkové snížení intelektuálních schopností osobnosti postiženého, které vzniká v průběhu vývoje a je obvykle provázeno nižší schopností orientovat se v životě. Nedostatek adaptivního chování se projevuje: ve zpomaleném zaostávajícím vývoji, v ohraničených možnostech vzdělávání, v nedostatečné sociální přizpůsobivosti, Přičemž se uvedené příznaky mohou projevovat samostatně nebo v různých kombinacích (Černá 1995, s. 12). Pedagogický slovník (Průcha, Walterová, Mareš 1998, s.98) definuje mentální retardaci jako stav charakterizovaný celkovým snížením intelektových schopností, který vzniká v průběhu života jedince. Projevuje se sníženou schopností orientovat se v životním prostředí, omezenými možnostmi vzdělání a sníženou sociální přizpůsobivostí. V psychologickém slovníku (Hartl, Hartlová 2000, s. 507) je mentální retardace (mental retardation) definována jako: stav charakterizový snížením intelektuálních schopností, přičemž organický původ je zjišťován u stále rostoucího počtu jedinců, nikoli však u většiny; zpomalení, zpoždění duš. vývoje jedince, někdy soc. zanedbáním, někdy v důsledku somatického onemocnění; r.m. se projevuje v průběhu vývoje jedince a obvykle je provázena nižší schopností orientovat se v životním, zvl. soc. prostředí, jedinec zaostává za vrstevníky v učení, soc. a pracovních dovednostech i v citovém životě. Z uvedených definic je patrné, že většina autorů užívá termínu mentální retardace a dále z výše uvedeného vyplývá, že podstatou mentální retardace je trvalé snížení rozumových schopností, způsobené nedostatečností nebo poškozením mozku v ranném stádiu vývoje dítěte. Rozumové schopnosti zahrnují schopnost myslet, schopnost učit se a schopnost přizpůsobovat se požadavkům svého okolí. Ať už při vymezování pojmů používáme termín mentální retardace či mentální postižení (ve většině publikací jsou termíny chápany jako synonyma), vždy mluvíme o jedincích se sníženými rozumovými schopnostmi. Toto označení umožňuje chápat člověka především jako osobnost a retardaci pouze jako jeden z mnoha osobnostních rysů

12 1.3 Etiologie mentální retardace Na vzniku mentální retardace se podílí celá řada příčin, které se vzájemně ovlivňují, prolínají a spolupůsobí. Mnohé z nich nebyly dosud přesně rozpoznány. Většinou nelze jednoznačně určit, zda je mentální retardace způsobená pouze biologickými jevy a do jaké míry se na ní podílejí vlivy sociální a životní zkušenosti. Při diagnostice jedince s mentální retardací můžeme často v jeho anamnéze objevit více faktorů etiologicky významných (Černá 1995, s. 21). Mentální opožďování může být způsobeno jak endogenními příčinami, tak příčinami exogenními. K vnitřním činitelům patří genetické vady zakódované již v pohlavních buňkách, k vnějším pak ty, které vznikají před narozením (prenatální), v době porodu a krátce po něm (perinatální) i v době po narození (postnatální). Švarcová (2000, s. 52) uvádí nejčastější příčiny mentální retardace: Následky infekcí a intoxikací: prenatální infekce (např. zarděnková embryopatie, kongenitální syfilis), postnatální infekce (např. zánět mozku), intoxikace (např. toxémie matky, otrava olovem), kongenitální toxoplasmóza. Následky úrazů nebo fyzikálních jevů: mechanické poškození mozku při porodu (např. novorozenecká hypoxie), postnatální poškození mozku nebo hypoxie. Poruchy výměny látek, růstu, výživy: např. mozková lipoidóza, hypotyreóza-kretenismus, fenylketonurie, glykogenózy a další. Makroskopické léze mozku: novotvarem, degenerací, postnatální sklerózou. Nemoci a stavy, způsobené jinými a nespecifickými prenatálními vlivy: např. vrozený hydrocefalus,

13 mikrocefalie, kraniostenóza a další. Anomálie chromozomů: např. Downův syndrom. Nezralost (stavy při nezralosti bez zmínky o jiných chorobných stavech). Vážné duševní poruchy. Psychosociální deprivace (stavy se snížením intelektu vlivem nepříznivých sociokulturních podmínek). Jiné a nespecifické etiologie. Valenta, Müller (2003, s. 54) uvádí, že příčiny vzniku mentální retardace lze najít v období: - prenatálním: vlivy hereditární (dítě dědí nemoc či nedostatek vloh) a genetické (mutace či aberace genů, chromozomů a genomu), příčiny eviromentální (intoxikace matky a plodu, onemocnění infekční chorobou typů zarděnek), nedostatek plodové vody - perinatálním: perinatální encenfalopatie, hypoxie, nedonošenost, těžká novorozenecká žloutenka - postnatálním: infekční onemocnění mozku, traumata, nádory mozku, nemoci končící demencí, silná deprivace Jak se také zmiňuje Vágnerová (1999, s. 151) vzniká mentální postižení často na základě kombinace polygenně podmíněného nižšího nadání a výchovné nepodnětnosti, nebo přímo zanedbanosti. Jedná se o obyčejné děti obdobně postižených rodičů, kteří mají nízkou intelektovou úroveň a nízkou vzdělanost. Tito rodiče ovlivňují své děti negativně dvojím způsobem: - předávají jim horší genetické předpoklady k rozvoji rozumových schopností, - nedokáží jim poskytovat přiměřenou výchovu, jelikož na ni sami intelektově nestačí

14 1.4 Klasifikace mentální retardace Při klasifikaci mentální retardace jsou užívána nejrůznější hlediska, z nichž nejčastější je hloubka a závažnost postižení, hledisko etiologické a symptomatologické. Podle Procházkové (In Vítková a ed. 1998, s. 125) není žádná klasifikace zcela přesná, protože většinou uvádí pouze jedno hledisko, opomíjí vývoj jedince, nepočítá s nerovnoměrností v postižení jednotlivých stránek osobnosti, která je pro osoby s mentální retardací tak typická. Dále se Procházková zmiňuje, že se setkáváme s následujícím členěním mentální retardace: - vrozená mentální retardace (dříve oligofrenie) - získaná mentální retardace (demence) Demence od mentální retardace, kdy jde o stav trvalý, vrozený nebo časně získaný, musíme odlišovat defekty získané po druhém roce života. Podle Švarcové (2003, s. 24) jde o důsledek poškození mozku různého druhu během života jedince, zpravidla po dovršení druhého roku věku. Porucha může mít progresivní tendenci nebo se zastaví a stav se dále nezhoršuje. Demence způsobuje převážně nerovnoměrný úbytek intelektových schopností. Příznakem demence je zvýšená dráždivost, únava, emocionální labilita, výkyvy v pozornosti, poruch paměti a učení. Dochází ke změnám ve struktuře osobnosti jedince (necitelnost, egoismus, bezohlednost). Pro většinu demencí je zpočátku charakteristické lokální poškození mozku a poté i psychiky. Někdy se hovoří o intelektových ostrovech mentálních funkcí, jelikož jsou některé mechanizmy poškozené, jiné nikoliv (Valenta, Müller 2003, s. 15). Pseudooligofrenie tohoto pojmu se užívá pro mentální retardaci, která vzniká v důsledku působení vnějšího prostředí. Není způsobena poškozením CNS, ale výchovnou zanedbaností, sociokulturním znevýhodněním jedince, psychickou deprivací. Je-li dítě výrazně zanedbáváno a nedochází u něj k rozvoji rozumových schopností odpovídajících jeho věku, jeví se jako mentálně postižené. Pseudooligofrenie se projevuje opožďováním řeči, myšlení a schopnosti sociální adaptace. U dětí můžeme pak pozorovat i poruchy chování, např. negativismus, odmítání kontaktu s okolím, apatii. Tento stav nemusí být trvalý, v podnětném prostředí a vhodným výchovným působením může dojít ke zlepšení stavu

15 V současné době se používá členění podle desáté decenální revize Světové zdravotnické organizace(who) z roku 1992, která dělí mentální retardaci do šesti základních kategorií (viz tab. 1). Mentální retardace patří do oboru psychiatrie, proto má jako první označení F. Oddíl F70-79 je pak celý věnován mentální retardaci a toto označení je považováno za základní kód (Pipeková In Vítková 2004, s.296). Zařazování do těchto kategorií se řídí výsledky dosaženými v IQ testu, přičemž je zdůrazněno, aby IQ byl měřen standardizovaným testem, a aby byl vyšetřovanému předkládán vždy v takových podmínkách, v nichž lze získat údaje co nejspolehlivěji (Černá a ed. 1995, s. 14). Inteligenční koeficient se u osob s mentální retardací měří velmi špatně právě pro jejich poruchy adaptačního chování a zaostávání ve vývoji rozumových schopností. Při vyšetření je nutné zajistit takové podmínky, aby získané údaje byly co nejspolehlivější. Vždy však záleží na momentální psychické dispozici testovaného, na kvalitě testů i na způsobu kladení otázek. Proto se stává, že naměřené hodnoty často kolísají. Jsou proto pouze orientační. Rozhodující pro určení pásma mentální retardace musí být především kvalita zvládání životních nároků dítěte v (dospělého) v jeho prostředí (Říčan, Krejčířová a ed. 1997, s. 67). Tab. č. 1: Klasifikace mentální retardace podle stupně inteligence (Pipeková 2006, s. 64) F 70 Lehká mentální retardace IQ F 71 Středně těžká mentální retardace IQ F 72 Těžká mentální retardace IQ F 73 Hluboká mentální retardace IQ <20 F 78 Jiná mentální retardace F 79 Nespecifikovaná mentální retardace MR nelze přesně určit pro přidružená postižení smyslová a tělesná, poruchy chování a autismus Jde o mentální postižení, ale pro nedostatek znaků nelze jedince přesně zařadit

16 LEHKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE Lehká mentální retardace, někdy také zvaná familiární je tvořena určitou genetickou transmisí a nepříznivými zevními vlivy, jako sociokulturní deprivací, ekonomickým nebo fyzickým strádáním, nedostatkem stimulace (Pipeková 2006, s. 65). Podle Matějčka (2001, s. 38) se děti s lehkou mentální retardací sice vyvíjejí opožděně, ale přece jen tak, že v pozdní adolescenci dosahují úrovně přibližně středního školního věku, s horní hranicí kolem 11 let. Tyto děti se vzdělávají podle odpovídajícího vzdělávacího programu, nejčastěji v základní škole praktické. Při splnění stanovených podmínek integrace mají možnost integrace běžné základní školy. Nejčastěji navštěvují odborná učiliště, kde jsou schopny zvládnout jednoduché učební obory nebo se zaškolí v jednoduchých manuálních činnostech v praktické škole. V dospělém věku se mohou uplatnit v méně náročném zaměstnání a sociálně mohou být poměrné nezávislí. Pro nedostatek kritického usuzování však potřebují rady a pomoci v náročných životních okolnostech po celý život. Tato skupina tvoří 4/5 osob s mentální retardací (80%). Lehká mentální retardace se vyskytuje asi u 2,5 % populace (Pipeková 2006, s. 66). STŘEDNĚ TĚŽKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE U většiny středně mentálně postižených lze diagnostikovat organickou etiologii. Tento stupeň mentální retardace se projevuje nápadným zpomalením celkového vývoje. Možnosti edukace se omezují na trivium, řeč je jednoduchá, obsahově chudá, někdy dokonce zůstává na nonverbální úrovni. Speciální vzdělávací programy mohou poskytovat příležitost k rozvíjení potenciálu a k získání základních vědomostí a dovedností. Pokroky ve školním vzdělávání jsou limitované. Důraz je kladen na zdokonalování sebeobsluhy a jednoduchých praktických činností. Tito jedinci bývají zpravidla mobilní a fyzicky aktivní. Většina z nich prokazuje vývoj schopností k navazování kontaktu, ke komunikaci s druhými a podílí se na jednoduchých sociálních aktivitách (Pipeková 2006, s. 66). Pracovní zařazení je možné často pouze pod dohledem v chráněných dílnách a na chráněných pracovištích. U některých osob je nutno provést zbavení svéprávnosti nebo omezení v právních úkonech, protože nejsou schopni úspěšně a samostatně řešit náročnější situace. Výskyt v celkovém počtu jedinců s mentální retardací je 12 %, v populaci 0,4 % (Bazalová In Pipeková 2006, s. 273)

17 TĚŽKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE U těžké mentální retardace jsou příčiny vzniku genetické i negenetické (poškození zárodečné buňky, malforace CNS, infekce). Snížená úroveň schopností je v této kategorii mnohem výraznější. Typická je nestálost nálad, impulsivita. Při soustavné výchovné péči jsou tito jedinci schopni vykonávat jednoduché úkony, bývají celoživotně závislí na péči jiných osob. Přestože jsou podle Švarcové (2000, s. 29) možnosti výchovy a vzdělání osob s těžkou mentální retardací značně omezené, zkušenosti ukazují, že včasná systematická a dostatečně kvalifikovaná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče může významně přispět k rozvoji jejich motoriky, rozumových schopností, komunikačních dovedností, jejich soběstačnosti a celkovému zlepšení kvality jejich života. Možnosti výchovy a vzdělání jsou značně omezené. V současné době je pro ně alternativou plnění povinné školní docházky podle rehabilitačního vzdělávacího programu. Osoby s těžkou mentální retardací tvoří 7% z celkového počtu, v populaci 0,3% (Bazalová In Pipeková 2006, s. 274). HLUBOKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE Ve většině případů hluboké mentální retardace jde o organickou etioologii. Osoby z této kategorie bývají často imobilní nebo výrazně omezené v pohybu. Jsou schopny pouze rudimentární neverbální komunikace, lze dosáhnout porozumění jednoduchým požadavkům. Základy sebeobsluhy nezvládají, vyžadují péči ve všech základních životních úkonech. Tvoří 1 % z populace mentálně retardovaných ( Zvolský 1996, s. 95) Osoby s mentálním postižením jsou heterogenní skupinou, která se vyznačuje celou řadou odlišností. Vývoj v jednotlivých obdobích života je opožděn a determinován stupněm mentálního postižení. Výskyt osob s mentálním postižením v populaci je podle Světové zdravotnické organizace 3,15%

18 1.5 Psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením Poškození neuropsychického vývoje osob s mentální retardací sebou přináší celou řadu zvláštností v jednotlivých složkách jejich osobnosti. Nejde o pouhé časové opoždění duševního vývoje, jde o strukturální vývojové změny. Jedná se však o skupinu natolik nesourodou, že ji nelze vyčerpávajícím způsobem charakterizovat. Každá osoba mentálně postižená je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy. Přesto se najdou určité společné znaky, které jsou ovšem závislé na druhu mentální retardace, hloubce, rozsahu, na tom zda jsou rovnoměrně postiženy některé funkce a duševní vývoj je nerovnoměrný (viz tab 2.). Za osoby s mentální retardací se zpravidla považují takoví jedinci, u kterých dochází k zastavení rozumového vývoje, k odlišnému vývoji osobních vlastností a k problémům v adaptačním chování. Hloubka a míra postižení jednotlivých funkcí je odlišná. Rozdíly v mentální úrovni osob s mentální retardací jsou různé. Osoby s lehkým mentálním postižením dokážou dokončit školu, chodit do práce, někteří založí i vlastní rodinu. Oproti tomu osoby s hlubokou mentální retardací, kteří nejsou schopni komunikovat, dodržovat hygienu a pohybovat se, budou po celý život odkázáni na pomoc rodiny nebo cizí osoby. Při těžších stupních mentální retardace bývají přidruženy další poruchy, které jsou častější než v běžné populaci. Valenta, Müller(2003,s.39) zmiňují tyto znaky: zvýšená závislost na rodičích, infantilnost, sugestibilita a rigidita v chování, nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji já, opoždění psychosexuálním vývoji, nerovnováhou v aspiraci a výkonu, poruchami v interpersonálních vztazích a v komunikaci, malou přizpůsobivostí k sociálním a školním požadavkům, citovou vzrušivostí, ulpíváním na detailech, zpomalenou chápavostí, poruchy vizuomotoriky a pohybové koordinace, sníženou mechanickou a logickou pamětí, nedostatečnou slovní zásobou a neobratnost ve vyjadřování, impulzivitu, hyperaktivitou nebo zpomalené chování, těkavou pozornost a řadu dalších projevů. Tyto příznaky vzájemně netvoří celistvý syndrom, který by byl vždy přítomný u každé osoby s mentální retardací. Řada těchto příznaků se nemusí u konkrétní osoby objevit

19 Tab. č. 2: Průvodní jevy mentální retardace (Švarcová 2000, s. 34) Mentální retardace Lehká (IQ 50 69) Středně těžká (IQ 35 49) Těžká (IQ 20 34) Neuropsychický Omezený, výrazně vývoj Omezený, opožděný opožděný Celkově omezený Hluboká (IQ nižší než 20) Výrazně omezený Somatická postižení Ojedinělá Častá, častý výskyt EPI Poruchy motoriky Opoždění motorického Výrazné opoždění, vývoje mobilní Častá, neurologické příznaky EPI Časté stereotypní automatické pohyby, výrazné porušení motoriky Velmi časté, neurologické příznaky, kombinované vady tělesné a smyslové Většinou imobilní nebo výrazné omezení pohybu Poruchy psychiky Snížení aktivity psychických procesů, nerovnoměrný vývoj, funkční oslabení, převládají konkrétní, názorné a mechanické Celkové omezení, nízká koncentrace pozornosti, výrazně opožděný rozvoj chápání, opožděný rozvoj dovednosti sebeobsluhy Výrazně omezená úroveň všech schopností Těžké poruchy všech funkcí schopnosti Komunikace Schopnost Úroveň rozvoje řeči je Komunikace Rudimentární Řeč komunikovat většinou vytvořena, opožděný variabilní, někteří jedinci jsou schopni sociální převážně nonverbální, nonverbální komunikace nebo vývoj řeči, obsahová interakce a komunikace, neartikulované nekomunikují chudost, časté poruchy verbální projev často bývá výkřiky, případě vůbec formální stránky řeči chudý, agramatický a jednotlivá slova špatně artikulovaný Poruchy citů a Afektivní labilita, Nestálost nálady, Celkové poškození Těžké poškození vůle impulsivnost, úzkostnost, zvýšená impulzivita, zkratkovité jednání afektivní sféry, časté sebepoškozování afektivní sféry, potřebují stálý sugestibilita dohled Možnosti Vzdělání na základě Na základě speciálního Vytváření dovedností Velmi omezené vzdělání speciálního vzdělávacího Programu PŠ a návyků, rehabilitační třídy (individuální péče) programu

20 Švarcová uvádí ve své publikaci Aktuální otázky psychopedie (1998, s. 15) tyto psychické zvláštnosti osob s mentální retardací: zpomalenou chápavostí, jednoduchostí a konkrétností úsudků, sníženou schopností komparace (srovnávání) a vyvozování logických vztahů, sníženou mechanickou a zejména logickou pamětí, těkavostí pozornosti, nedostatečnou slovní zásobou a neobratností ve vyjadřování, poruchami vizuomotoriky a pohybové koordinace, impulsivností, hyperaktivitou nebo celkovou zpomaleností v chování, citovou vzrušivostí, sugestibilitou a rigiditou chování, nedostatky v osobní identifikace a ve vývoji já, opožděným psychosexuálním vývojem, nerovnováhou aspirací výkonu, zvýšenou potřebou uspokojení a bezpečí, poruchami v interpersonálních skupinových vztazích a v komunikaci, sníženou přizpůsobivostí k sociálním požadavkům. První kapitola se zabývá pojmem mentální retardace, stanovení definic od různých autorů. V současné době je v platnosti velké množství definic, které můžeme dělit podle toho, který faktor nebo kritérium jsou upřednostněny. Na vzniku mentální retardace se podílí celá řada příčin. Uvádím zde nejčastější příčiny podle Švarcové (2000), podle Valenty, Müllera (2003) a podle Vágnerové (1999). Další část je věnována rozdělení mentální retardace podle doby vzniku na oligofrenii a demenci a podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů Desátá revize Charakteristiky jednotlivých stupňů mentální retardace a psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením jsou tématem další části mé práce. Každý mentálně postižený člověk je svébytný subjekt s charakteristickými rysy, přesto se však u většiny z nich projevují v jednotlivých obdobích charakteristické znaky, které závisí na hloubce a rozsahu mentální retardace. Lidé s mentálním postižením tvoří jednu z nejpočetnějších skupin mezi zdravotně postiženými. Přiměřeným vedením a výchovou lze rozvíjet schopnosti a dovednosti těchto osob, což napomůže jejich uplatnění ve společnosti