Evangelický měsíčník ročník 85/ /2010 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 Kč

Transkript

1 10 2 Evangelický měsíčník ročník 85/ /2010 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 Kč Velmi zaujatý pohled do světa krásných umění Rozhovor o výtvarném pojetí evangelických interiérů Představujeme výstavu o umění toleranční doby Začátek školního roku na školách EA Výtvarné umění Výtvarné dílo je třeba na sebe nechat v prvé řadě působit. Nechat se oslovit jeho řečí: tvarem, barevným laděním, kompozicí, strukturou, materiálem, námětem, výrazem figur. Nemusím být odborník, abych podvědomě poznal, co je kvalitní a co je laciné, ploché či šité horkou jehlou. Výtvarné dílo k nám začíná postupně mluvit. Ondřej Rada: Patří výtvarné dílo do kostela? 37

2

3 EDITORIAL 3 Všudypřítomné výtvarno D. Ženatá AKTUÁLNĚ 4 Pražský arcibiskup na synodní radě gm BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Stvořeni k obrazu Božímu P. Kulík TÉMA 7 Hrátky s čertem T. Pavelka 9 Výtvarné umění M. Wernisch 12 Člověk má být bystrý, nachystaný slyšet Rozhovor s Barborou Veselou D. Ženatá 15 Otázka na tělo Jak vnímáte výtvarná díla v evangelických kostelích? PŘEDSTAVUJEME 18 Výstavu o umění toleranční doby DaZ CÍRKEV ŽIJE 21 Nejprve zazní radostná zpráva a potom školní řád R. Špačková EKUMENA ŽIJE 23 O slavnosti GAW, dávné svatbě a fotbale M. Frydrych 23 Ekumenické setkání s Biblí a uměním J. Švanda 25 Principy čtyři sta let staré D. Ženatá 26 Portugalsky: igreja, německy: Kirche, česky: církev E. Hubená 27 Saský zemský biskup v Praze G. Fraňková Malinová 28 Rozdílný jazyk nenípřekážkou E. Benešová GRATIAS AGIMUS 29 Kyrie L. Moravetz 30 Liturgické zpěvy v novém pořadu bohoslužeb L. Moravetz DIAKONIE 31 Představujeme novou brožuru 20 příběhů z Diakonie P. Hanych 31 Nová sociální kampaň Diakonie ČCE: OTEVŘENO SENIORŮM P. Hanych SLOVO 33 Obrazy na slabou mysl obvazy? J. Hoblík 35 Cesta církve II G. Fraňková Malinová 36 Encyklopedie evangelických kostelů J. Kirschner 37 Patří výtvarné dílo do evangelického kostela? O. Rada ÚVODNÍK Všudypřítomné výtvarno Podzim hýří barvami. Pestrá paleta podzimních odstínů. Babí léto. Červené šípky, oranžové dýně a první hnědý kaštan. Když čteme takováto spojení, rozlévá se v nitru teplé světlo zapadajícího slunce, převládá okrová, rezavá a hnědá. Barvy Tiziana a Muchy. Při jízdě krajinou je pastva pro oči ještě bohatší. Žlutá sklizená pole s kulatými balíky slámy se střídají se zelení lesů a hnědí už zoraných polí. V ďolíku se krčí malá vesnice, z komínů stoupá kouř a zaplňuje celé údolí. Barvy jsou jako by za závojem, jen tušené. I za deště má podzim své kouzlo. Mokré listí, odrazy oblohy v kalužích a barevné deštníky. Od nepaměti měli lidé potřebu krásu kolem sebe zvěčnit. Výtvarně vyjádřit stav své duše, údiv nad krásou stvoření i své náboženské představy. Historií vnímání výtvarného umění v dějinách nás v tomto čísle provede článek Martina Wernische Výtvarné umění od doby kamenné po dnešek. Jak vypadalo umění projevené slovem či hudbou v dobách před vynálezem písma, se můžeme jen dohadovat. Na výtvarné projevy si ale můžeme sáhnout a obdivovat je dodnes. Co církev a výtvarné umění? Evangelíkům hned naskočí přísné: neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství... Církevní otcové horlili proti divadlu, reformátoři proti sochám a obrazům, moderní doba proti filmu a populární hudbě, dnešek přidává zášť mnoha duchovních autorit proti televizní tvorbě. Originální současný pohled na krásná umění nám předkládá Tomáš Pavelka. Umělec tvoří, protože musí. Tryská to z něj a nemůže jinak. A co člověk neumělec? Podle slov malíře Ondřeje Rady se máme nechat výtvarným dílem oslovit. Ono k nám začne postupně promlouvat a když mu půjdeme naproti, porozumíme mu. A jak je to s prostorem, architekturou a interiéry evangelických kostelů? Patří k důrazu na slovo strohost výtvarného projevu? Nebo naopak obraz či plastika napomáhají sdělení evangelia? I o tom se dočtete v tomto čísle. A paleta odpovědí na otázku na tělo je stejně pestrá jako paleta podzimních barev. Výtvarno je totiž všudypřítomné. Přeji pěkné čtení! Daniela Ženatá

4 AKTUÁLNĚ Pražský arcibiskup na synodní radě Mons. ThLic. Dominik Duka OP (OP vyjadřuje příslušnost k øádu dominikánů), 36. arcibiskup pražský a primas český, se setkal 7. září se synodní radou. Přislíbil, že ve společných zájmech neudělá žádný krok, o kterém by synodní radu neinformoval. Dodrží dohodu (s ERC) o společném postupu ve vztahu státu a církví. Nevidí ve státu nepřítele, vyjádřil se pro nutnou kooperaci. Na otázku synodního seniora Joela Rumla, zda je něco k řešení v otázce vztahů obou církví, řekl, že by v případě státních návštěv v katedrále sv. Víta byla vhodná přítomnost zástupců Ekumenické rady církví. Člen synodní rady Pavel Stolař poukázal na rezervy ve spolupráci Charity a Diakonie, kde by byla vhodná koordinace jejich činnosti. Dominik Duka řekl, že by Charita a Diakonie měly spolupracovat nejen při katastrofách, ale i v každodenní práci středisek a činnosti dobrovolníků. Duka vidí jako dobrý příklad koordinaci kaplanů v armádě i kaplanù nemocničních. Další možnosti spolupráce jsou v připomínkování zákonů z oblasti zdravotnictví, církví i kultury. Arcibiskup by rád, aby ČCE spolupracovala při výročí 1050 let příchodu Cyrila a Metoděje. Je to svátek, který by měl být reflexí významu jejich mise pro odvětví písemnictví, kultury a zákonodárství. Na otázku synodního seniora, co by si přál zlepšit z naší strany, se D. Duka vyslovil, že by byl rád, kdyby ČCE našla vztah ke svatováclavským oslavám. J. Ruml vidí problém u ostatků, ale Duka vysvětlil, že svatý Václav má dva rozměry, jeden světecký a druhý v české státnosti, a ten je snad přijatelný i pro evangelíky. Synodní senior zase chtěl znát dnešní postoj katolíků k Janu Husovi. Oba představitelé církví došli k závěru, že by mělo dojít k interpretaci dějin, na které by se obě církve shodly. gm

5 BIBLICKÁ ÚVAHA Stvořeni k obrazu Božímu...panujte nade vším živým... (Gn 1,26 31) Více než rok mě pobuřuje jeden reklamní slogan, který propaguje nejmenovanou síť drogerií: Zde jsem člověkem. Snaží se mně totiž namluvit, že člověkem se stanu až tehdy, když vstoupím do oné drogerie, vezmu si nákupní košík, naplním jej až po okraj a pak si za určitý obnos ony věci odnesu domů. Jinými slovy: člověkem jsem jen tehdy, když jsem spotřebitelem. Zní to jako skvělá reklama. Pro systém, ve kterém žijeme, jsme totiž důležití především jako konzumenti. Opravdovými lidmi se staneme až tehdy, když své peníze začneme utrácet za cokoli, třeba i za zbytečnosti. Tím rozvíjíme trh. A pokud tak nečiníme, stáváme se pro kapitalistický režim nicotnými. Člověk prostě nemá hodnotu sám od sebe. Vždycky byla, jsou a budou kritéria, podle kterých bude společnost rozdělovat lidi na ty, kteří nějaký význam mají, a na ty, kteří jej nemají. Také my posuzujeme druhé lidi podle určitých měřítek. Vzdělání, kariéra, dům s bazénem a velké auto, pěkné a drahé oblečení kdo toho dosáhl, je v našich očích teprve člověk. Tato měřítka pracují podvědomě tedy i přesto, že si je zakazujeme. A co třeba tělesná krása nebo vytříbená mluva? A náboženství či rasa? Bílého úspěšného křesťana hodnotíme přece zpravidla výš než romského nezaměstnaného bezvěrce. Nuže, Písmo nám sděluje toto: každý člověk má svou (nezcizitelnou) cenu. Každý člověk má svou hodnotu. Ta hodnota spočívá v tom, že nám Bůh daroval život. Že se Bůh rozhodl stvořit nás ke svému obrazu. Z Božího pohledu žádné významné rozdíly mezi lidmi nejsou. Jediný rozdíl, o kterém se v tomto biblickém oddílu hovoří, je rozdíl v pohlaví. Každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu. To je v jistém smyslu revoluční myšlenka. Byla revoluční už v době svého vzniku, kdy Božím obrazem mohl být pouze král. A co si budeme nalhávat?! Je revoluční dodnes, protože takto rovnostářsky nedokážeme vnímat své okolí ani my. Ale co to vlastně znamená, že jsme stvořeni k Božímu obrazu? Podle Gn 1,26 má člověk panovat nad zbytkem stvoření. Teprve v panování nad tím, co Bůh stvořil, se projeví jako Boží obraz. A zde začínají mnozí ochranáři a ekologové skřípat zuby. Prý právě tato věta, kde sám Bůh vyzývá člověka, aby se stvořením zacházel, jak uzná za vhodné, nadělala nenapravitelné škody. Z celku první kapitoly Písma je však asi těžko myslitelné, že Bůh poté co stvořil něco tak nádherného, soudržného, rozmanitého a fungujícího na závěr stvoří člověka kvůli tomu, aby stvoření plundroval, ničil, zacházel s ním jako nezodpovědný, arogantní sobec. Co by to bylo za Boha? Bůh cynik. Bůh se smyslem pro černý humor nebo kanadské žerty. Anebo Bůh rozdvojené mysli takový Dr. Jekyll a Mr. Hyde. Ale jak tedy máme naložit s oním slovesem panovat? Ano, jde o vládu to nezapřeme. Ale o vládu odpovědnou, pečlivou a starostlivou, o vládu podporující život. Vždyť v Písmu se zapovídá krutá vláda člověka nad člověkem (Ez 34,2 4). A totéž musí platit ve vztahu člověka a přírody. Možná nás napadá, že my obyčejní lidé žádnou moc nad stvořením nemáme. Ale to je omyl. Vždyť právě na malých věcech se ukazuje, zda jsme moudrými vládci nad stvořením. Zda poctivě kultivujeme své zahrádky. Jestli si občas rozmyslíme jet někam autem a použijeme místo toho kolo nebo (což zní skoro děsivě) vlastní nohy. Zda třídíme odpad, šetříme vodu a nevyhazujeme do kontejneru věci, které sice ještě dobře slouží, ale už vyšly z módy. A na závěr se nechme oslovit Ježíšem, tím dokonalým Božím obrazem. To, co říká, se totiž nemusí týkat jen mezilidských vztahů, ale stejně tak i poměru mezi člověkem a stvořením: Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. (L 22,25n) Petr Kulík

6 TÉMA Železné sochy akademického sochaře Antonína Kašpara vystavené do 31. října ve farní zahradě na Hvozdnici Poslední večeře (13 kovových židlí vysokých 220 cm)

7 PROTI A ZÁROVEŇ PRO Hrátky s čertem velmi zaujatý pohled do světa krásných umění ůh dal lidem popa a čert šaška, říká na- jeden z mnichů ve filmu Andrej Bzlobeně Rublev. Boj mezi vírou a uměním se táhne celými dějinami křesťanství. Církevní otcové horlili proti divadlu, reformátoři proti sochám a obrazům, moderní doba proti filmu a populární hudbě, dnešek přidává zášť mnoha duchovních autorit proti televizní tvorbě. Jen tak odsunout všechny námitky proti umění je maličko zpupné. I dnes rodiče znejistí, když jejich dcera začne chodit s umělcem. Předsudky nemají mít nikdy poslední slovo, chrání však život tím, že v riskantních chvílích probouzejí opatrnost. A té je u umělců potřeba, i vlastní vyprávění mnoha z nich svědčí o tom, že život umělce často provází nevázanost. Proč, to se dá z části pochopit z nejčastější (mělké) definice umění: Umění je sebevyjádření; něco, co tryská z mého nitra. Co to však je za životní postoj, myslet si, že mé nitro je tak zajímavé, že by mělo viset nasvícené někde v galerii, pobíhat na prknech před zaplněným sálem nebo být ztvárněno na filmovém plátně za desítky milionů? Jestli má člověk právo na tohle, tak to už si potom skutečně může vzít všechno, po čem jeho srdce touží. Filozof Popper k tomu vtipně říká, že,,sebevyjádření je, i když se člověk vysmrká, to také tryská z jeho nitra. Jak soudím, umění je naopak vyjádření něčeho, co se neomezuje jen na mou duši co bude žít dál, i když já už tu nebudu. Umění žije samo od sebe. Spisovatel Karel Poláček (mám ho za génia) to pěkně vystihl, když mluvil o svém psaní: Moje postavy si po chvilce psaní začnou dělat, co chtějí, mají vlastní vůli a já jen popisuji, pro co se samy rozhodnou. Popper učeněji říká, že dílo po celou dobu zpětně ovlivňuje umělce; ten už je nemá v moci. Na to, co zatím udělal, se dívá jako každý jiný divák. A, jak říká Popper, mnoho umělců ani nechápe svoje vlastní dílo. Je to pěkně vidět na hercích, kteří neskutečně věrně ztvárňují hluboké lidské povahy; při rozhovorech s nimi se však překvapivě ukazuje, že to jsou často osobnosti přinejmenším prostřední. Takže jejich výkon nemůže být z nich, spíše se dovedou od sebe oprostit, stát se někým mimo sebe. To je skoro posedlost, třeba jako když se čarodějnice umí proměnit v kočku. Jak jsme řekli, umělecké dílo pod rukama umělce začíná žít samo od sebe. Nic na světě však nežije samo od sebe, vše žije v nějakém prostředí a nějakých vztazích, kolem každé věci se rozkládá celý svět. A tak se také do každého díla musí nějak celý svět nacpat. Každé umělecké dílo (snad kromě hudby, o které bude prosincové číslo Českého bratra) je vlastně obraz. Obraz musí na chvilku nahradit pohled na skutečný svět. Schválně si zkuste vzít nějaký obrázek krajiny s sebou do skutečné krajiny nemůžete se dívat na obě věci najednou. Buď jen na kopce namalované, nebo na ty skutečné. Nebo v kině, tam taky člověk nekouká po lidech kolem, ale jen na plátno. Proč by tohle ale někdo dělal? Kdo by si strkal před oči napodobeninu, když může mít originál? Jenže když jdeme na výlet, také si s sebou bereme mapu. Na mapě je celá krajina zjednodušeně, nejsou tam žádné kytičky ani ptáčci. To proto, abychom se v krajině nějak vyznali. Umění funguje stejně. Dělá svět přehlednější a díky němu můžeme vůbec něco pochopit. Kdo odmítá umění, je velmi pyšný, protože si myslí, že může pochopit celý svět tak, jak je. A tak, kdo odmítá umění, je velmi pyšný, protože si myslí, že může pochopit celý svět tak, jak je. Stvoření však mluví tisíci hlasy, má nekonečně podob a chápe je jen Stvořitel. Kdo si myslí, že všemu rozumí, staví se na jeho místo a zároveň svět kolem sebe mrzačí a zjednodušuje. Je to, jako když vidíme v krajině jen hlínu a uhlí pod ní, a tak tu hlínu odhrneme na haldu a uhlí vybagrujeme a nic už nás nezajímá. Mnoho těch, kteří sami sebe označují za,,vedené pouhým Duchem, jsou právě takoví bagristi. Špatné je ale i zaměnit umění za skutečnost. Není špatné namalovat lidem Krista, aby měli nějakou představu. Když to byl člověk, tak jak si máme z té tisíce tváří na světě představit tu

8 nejspíše někdo narušený, tématem bude něco chorobného. Kamera se nejspíše bude třást, záběry budou schválně neumělé, děj bude na přeskáčku protože tohle je umění. Jedno umění vydává dokonalé barvené obrázky za celou skutečnost to je modlářské. Ale umění, které ukazuje jen ošklivosti a říká,,tohle je pravda, je zase manichejské, popírá, že stvoření je dobré. A tak zase musím říci: Nejlepší umění je to, které dává najevo, že je jen lidským dílem. Dobří umělci po sobě škrtají a opravují, protože každý lidský výtvor se dá opravovat. Dílu nejvíce prospěje, když se umělec musí prát,,s materiálem, když má technická a žánrová omezení, do kterých dá práci se vejít. S nástupem digitální fotografie upadlo umění fotografovat, protože člověka už nic nestojí zkazit snímek. Stejně tak bych řekl, že báseň v rýmech má větší naději být dobrá než jen volný tok slov,,z nitra, protože ta není v nitru, ale na papíře a člověk nad ní musí dumat, co se rýmuje se slovem,,láska. Použít slovo,,páska není, jak známo, dovoleno. Tvorba podle nějakých slohových pravidel v poezii, próze, v dramatu i malbě znamená pokoru. Tvojednu? Měl vousy? Jak dlouhé měl vlasy a jakou barvu? Po počátečních rozpacích se nějak dohodlo, že bude mít vousy a delší vlasy, což je sympatické, protože to pak právě není nějaký Kristus našeho nitra, ale ten Kristus pro všechny. Na druhou stranu je lidská pýcha zakoukat se do toho Krista namalovaného, jemu se klanět a jemu sloužit. Připadá mi dobrá moderní teorie umění, která říká, že umění věci schovává, aby si jich lidé všimli. I kazatelé vědí, že právě ty nejjednodušší věci života se musí říkat hodně složitě, aby se nad nimi lidé zamysleli. Umění by mělo dávat najevo, že není skutečností. Když se velmi zaujatým pohledem z rychlíku podívám na umění, jeví se mi třeba takové antické sochy v podstatě ďábelské. A zase pak nastává příklon k člověku a nepřipadá mi jako náhoda, že renesance přináší jako svůj vedlejší produkt různá zátiší a lovecké výjevy, ze kterých na mne čiší nekonečná samota, pekelná samota toho ovoce na míse nebo jelena v říji. Baroko sice z historických důvodů nemáme rádi, ale vlastně mi připadá jako umění nejkřesťanštější. Protože už umí namalovat všechno,,jako doopravdy, ale téhle šance se pokorně vzdává, své postavy všelijak kroutí; i když namaluje každý záhyb šatů, tak nám je pořád jasné, že tohle není doopravdy. To je kumšt. Kumšt, to je druhá věc, kterou je třeba zdùraznit. Není dobré umění všechno, co je prostě divné, šokující, nekonvenční. Proto právě neměli církevní otcové rádi divadlo, v jejich době omezené z větší části na komedii a pantomimu. Tehdejší divadlo si libovalo v obscénnostech a podivnostech; ve všem, co se vymyká z řádu. Současné,,vážné umění, zejména evropské, jako by šlo stejnou cestou. Zhlédněte několik současných,,uměleckých filmů, hrdina bude Na druhou stranu je lidská pýcha zakoukat se do Krista namalovaného, jemu se klanět a jemu sloužit. Albert Maignan: La muse verte Ty mi neříkají: Poslouchej, povím hádanku. Ty spíše jako by do nebe volaly: Umíme to taky, také dovedeme stvořit člověka. Dle mého ne náhodou si v takovém umění libují ty doby, které staví člověka do středu všeho. A tak, v mém náhledu, poráží antiku o staletí později gotika. Gotický obraz se svým červeným nebem, na kterém září hvězdy ze zlata, kde obhájci hradu jsou stejně velcí jako hrad sám. Nebe je rudé a jsou na něm zlaté hvězdy, protože se pod ním narodil Král jezulátko. Ten obraz je jeho svět. A obránci hradu jsou stejně velcí jako hrad, protože bez muže nevydrží hrad a bez hradu země.

9 řím něco, co není ze mne, protože ta pravidla jsem si nevymyslel. A skoro bych řekl, že díla, v nichž je dopředu jasné, kdo má co dělat a jak to dopadne, mají větší šanci na úspěch, protože si mohou více pohrát s tím, jak se to stane. Gangsterku, western nebo detektivku není tak snadné zkazit jako jiná, volnější díla. V tom je i kouzlo autentického lidového umění, že se vždy se zcela vážnou tváří snaží vejít do pravidel,,velkého umění,,z města. A když bych podle těchto pravidel měl jen za sebe na závěr říci, co mám rád, pak: v křesťanském umění vlastně takové ty barvotiskové modrooké dlouhovlasé Ježíše, protože tam je jasné, že to není skutečný Ježíš, ale naše trošku dětská představa. A pokud to má být mimo kostel, tak zase něco jednoduššího než ty složité věci lásky a odpuštění, které se řeší v kostele (a na které dal Bůh lidem popa), ale třeba zrovna ty westerny, kde je to jinak než v životě, kde je jasný padouch, jasný hrdina a jasný výsledek závěrečné přestřelky, ale kde si člověk může alespoň naplno vychutnat spravedlnost, která je jinak skryta v záhybech celého světa. Bůh dal ke stejnému prospěchu jak popa, tak i komedianta. Jen to ten komediant, na rozdíl od popa, nesmí žít celým životem. Tomáš Pavelka POHLED CÍRKEVNÍHO HISTORIKA Výtvarné umění Od doby kamenné po dnešek Umění je těsně spjato se samým lidstvím člověka. Provází jej od nejstarších dob, kdy se lidský rod vůbec dá odlišit od pouhých živočichů z kmene opů. K tomu nedostačí holé pěstní klíny, nástroje práce, jež podle jistého továrníka z Porýní polidštila opice. Na archeologicky zbadatelných počátcích hominis sapientis stojí teprve zdobené hroby, prozrazující přítomnost raného vnímání náboženského i estetického. Smíme směle předpokládat, že s nimi odedávna muselo být významně spojeno též slovo, ale v této oblasti jsme žel pro období bez písemných záznamů odkázáni na hypotézy. Jinak je tomu s uměním výtvarným, které již v podmínkách doby kamenné mohlo užít prostředků umožňujících, abychom se s tehdejšími výtvory setkávali ještě dnes. Ohromující malby na stěnách evropských jeskyní dokazují, jak rychle se tento způsob vyjadřování rozvinul a vzepjal do svých výšin. Některé z nich jsou datovány do doby oddělené od nejstarších pohřebišť periodou, jejíž délka se v rozměrech pravěku jeví téměř zanedbatelně krátkou. Jde sice o několik tisíc let, ale nutno si uvědomit, že náš letopočet je od nich vzdálen ještě celými desítkami tisíců roků. Zvláště když se nespokojíme s holým číselným údajem a dodáme, že tato impozantní a těžko představitelná suma let chyběla netoliko k dosažení kristovského mezníku, ale také k objevení lecčehos, bez čeho si nejeden současník dovede svůj život představit obtížněji než bez obrazáren. Abychom uvedli oživující příklad: mezi tyto vymoženosti patří i vynález tak málo spjatý s nejmladším technickyrevolučním věkem, jako jsou chmelové nápoje. Umění tedy, na rozdíl od piva a mnohého jiného, přirozeně provází každou lidskou kulturu, od počátku až podnes. Provází ji v rozmanitých podobách i proměnlivé intenzitě, vždy však také jako některý druh umění výtvarného. A platí-li toto zjištění všelidsky, bylo by divné a nelogické, kdyby křesťanství (a židovství) mělo být výjimkou. Jak to vlastně bylo? Začátky výtvarného umění v křesťanském prostředí nejsou prosty tajemství; kusost pramenů nedovoluje jeho utváření sledovat dosti zřetelně. To ovšem platí také o leckterém jiném, a dokonce specifičtějším projevu křesťanského života. I takový křest dětí, v Písmu přítomný v náznacích, které dovolují, aby jej odmítal každý, kdo nechce porozumět, je ve chvíli, kdy se rozestoupí mlha nejstarších dějin, zřetelným faktem navzdory občasným polemickým hlasům, anebo dokonce právě i jimi dosvědčeným.

10 Nestejné jevy lze zajisté srovnávat jen přibližně, nicméně analogie platí v několikerém ohledu. Jeden z nich je časový: první bezpečně doložené a poměrně spolehlivě datovatelné výtvarné artefakty od křesťanů pocházejí až z přelomu 2. a 3. století. Jak známo, nalezeny byly v katakombách. Jde tedy opět jednou o umění pohřební, a nemusí to být bez dalšího významu. Nicméně i tentokrát smíme počítat také s vlivem podmínek dochování. Ty byly pravděpodobně zvláště výhodné tam, kde jednotlivé výtvory patřily k celku architektonickému a pohřebiště představují nejranější druh církevní architektury, založený ještě dříve, než si křesťané mohli stavět kostely. Ani tak nebude výzdoba katakomb z Říma a Neapole o mnoho starší než fresky v křestní kapli, nalezené uvnitř soukromého domu v mezopotámském Dura Europos. Ve víře, křesťanské a evangelické, není nic, co by nás skutečně mělo natrvalo zrazovat od živého zájmu o zdařilý výtvarný projev a možnosti jeho sdělení. Časově předcházet by mohlo užívání výrobků uměleckého řemesla v domácnostech, např. zdobeného nádobí zvláště pak onoho, které se uplatnilo při liturgii. Doloženo je spíše až z pozdějších dob, není však vyloučeno, že se zachovaly předměty, v nichž nemusí být nutně rozpoznáno umění křesťanů. Umělecké styly se totiž podle konfesijních kritérií odlišují jen příležitostně a částečně, naopak bývají hojně přejímány přes hranice společenských útvarů. K rozlišení může sice přispět motivika, a během dvou tisíc let se křesťanská ikonografie rozvinula velice košatě a působivě. Tehdy se však i ona sama teprve utvářela. Jakkoliv měla solidní základ v bohatství obrazů slovních, užívaných Biblí, nedosahovala pokaždé alespoň takové zřetelnosti, jakou lze přičíst dobrému pastýři se ztracenou ovcí na ramenou. Typologická znázornění Krista a spasení zřejmě vůbec předcházela přímočarým ilustracím novozákonních příběhů (přinejmenším se to zdá až překvapivě dlouho platit o ústředních zvěstných událostech velikonoc o poznání rychlejší vstup do křesťanských interiérů našly výjevy se vztahem k liturgickému dění v nich, příkladně scéna Ježíšova křtu, jež se zde opět stávala nikoli pouhým vykreslením, ale symbolem bohoslužebné události). Příčinou asi byla i opatrnost pronásledovaných, stěží však bez vlivu vnitřnějších důvodů: vycházejících z víry, vědomé si, jak mnoho může znázornit jen v podobenství, ale vlastních i uměleckému vyjadřování jako takovému, jeho tíhnutí k metafoře. Křesťané dávali logice umění průchod, a hledajíce na jeho půdě své cesty, neostýchali se zároveň ohlížet po vyzkoušených postupech jinde. Od pohanských umělců přejímali i prvky, které u nich měly tak zdomácnět jako kupř. svatozář. Proto neudiví, že první bezpečné zmínky o křesťanské volbě uměleckých motivů, také z doby kolem roku 200, známe z křesťanské literatury. Zvláště zajímavý je doklad z pedagoga Klementa Alexandrijského, který mluví o pečetních prstenech a doporučuje je zdobit ornamenty, které lze křesťansky vyložit, avšak nekřesťany nebudou bít do očí. Zpodobňování Boha a uctívání obrazů Jinou analogii vůči formování křesťanského umění a křestní praxe je ovšem možné shledat i v ostře polemických námitkách, které je provázely vlastně hned od chvíle, kdy se staly diskutovaným tématem. A zde již nám může překážet i to, co je naopak poměrně známo. Sem patří jeden či dva proudy debaty o obrazech, zastoupené v církevních dějinách opravdu výrazně a bohatě. Jeden se týkal zobrazování Boha, druhý uctívání ikon. Jenže je zapotřebí podržet v paměti, že v obou případech nebylo pravým předmětem sporu výtvarné umění jako takové, nýbrž zhoubný lidský sklon ke zbožňování stvořeného, a co víc, vlastních výtvorů člověka. Pokud někdo v žáru boje zavrhl, někdy pro jistotu, umění celé, šlo krátce řečeno opět o jiný výstřelek a projev nekompetence. Ostatně paušální odsudky nebyly nejčastější a nejvlivnější. Spíše už se stávalo, a to v dobách raných i pozdějších, že přišlo příliš zkrátka umění chrámové, jemuž bylo z opatrnosti upřeno, co se smělo činit ve sféře soukromější a profánnější (v nejhorších případech, jak známo, i s doprovodným ničením existující výzdoby kostelů při davových výtržnostech). V některých křesťanských prostředích, včetně částí církví reformačních, se tak stalo i na poměrně dlouhý čas. Celkově viděno je však přesto dokonce i tento protáhlý stín pouze dílčím jevem s omezenou platností. Náš pohled na křesťanské výtvarné umění by tedy neměl příliš zatěžovat. Prorocká ostražitost a nevraživost misomusů jsou věru dvojím, a smě- 10

11 šovat by se měly o to méně, že první z této nerovné dvojice musí vyznamenávat sebekritická reflexe, jíž se oné druhé velice nedostává. Ve víře, křesťanské a evangelické, není nic, co by nás skutečně mělo natrvalo zrazovat od živého zájmu o zdařilý výtvarný projev a možnosti jeho sdělení. Z velkých reformátorů v tomto ohledu zůstává zvláště inspirující Martin Luther, v jehož otevřenosti vůči široké paletě umělecké tvorby se snoubí múzická povaha s náležitým pochopením evangelia jako radostné zvěsti. Proto pro něho i radost z umění byla jedním z dostatečných důvodů k ospravedlnění jeho užívání v prostoru církve. Ernst Barlach: Shledání (dřevěná plastika) Výtvarné dílo něco sděluje Bylo by tu tedy možné psát o přemnohém. Omezíme-li se na tomto místě už jen na umělecké osobnosti z evangelického prostředí, budeme muset v čele jmenovat největší postavy prvotních dob rozkvětu, kterým se po zásluze dostává neutuchající pozornosti. Pro vlastní či raný reformační věk jimi byli Albrecht Dürer a Lucas Cranach st. (příp. i ml.), pro věk pozdní či poreformační Rembrandt. Neměli by nám však beze zbytku zastínit řadu souvěkovců, kteří stáli v druhé řadě za nimi, nicméně stále ještě nad průměrem a před masou drobných napodobitelů. Ne jen na několik obrů, ale na celý zástup svědků navazovali tvůrci následujících staletí, ve kterých již na reformační zvěst nereagovali jako na čerstvou událost, jež visela ve vzduchu, ale naopak se ji snažívali uvést do spojitosti se změněným vanutím času. Takové úsilí nemohlo být neproblematické, a přesto dílo nejednoho z nich zůstává těžko pominutelné podnes, svým mistrovstvím i otevřenými otázkami, které je provází. Zmíním tu rovněž namátkou Johanna Heinricha Füßliho, Švýcara usazeného na prahu romantické doby v Anglii který se ještě předtím, než se plně oddal malířskému povolání, stal ordinovaným duchovním domovské reformované církve. Jinak se zde ale patří uvést klasiky romantismu, pokoušející se obnovit křesťanské umění na půdě zprahlé osvícenským racionalismem, jakými mezi protestanty byli především Caspar David Friedrich a Philipp Otto Runge. Z jejich mladších, biedermeierovských následovníků bychom mohli uvést třeba Adriana Ludwiga Richtera (který ve své malbě objevil krásy Českého středohoří, zatímco náboženská motivika plní hlavně jeho rytiny). Z malířů, kteří se výrazným způsobem snažili udržet přítomnost biblického prvku ve světě pozdějšího realismu a naturalismu, si zachoval památku jmenovitě Fritz von Uhde. Z umělců řazených k impresionistickému směru se můžeme pozastavit třeba u Lovise Corintha. A dotyky expresionismu s duchovním světem včetně křesťanského lze považovat za poměrně intenzivní, zvláště nepojmeme-li jej příliš úzce. Z těch, kteří ohlašují jeho nástup, nelze přeskočit Vincenta van Gogha. Životním programem tohoto laického kazatele také byla vědomá obnova křesťanského umění, třebaže zase v úplně jiném smyslu než u romantiků, nijak plakativním : Nikdy se nebudu pokoušet namalovat Krista v olivovém háji; raději sklizeň oliv tak, jak ji můžeme vidět i dnes a pokud se při tom doberu pravých lidských rozměrů, může nám připomenout i onen výjev. Mystické konotace, opět vlastního rázu, mají také meditativní obrazy Emila Noldeho, jejichž biblická motivika bývá otevřenější. A jmenujeme-li jeho, pak těžko nevzpomenout též Ernsta Barlacha, dalšího zvrhlého nordického umělce, jehož výtvarný výraz rozhodně nepostrádá pochmurnost období světových válek a totalitních režimů, ve kterém mu bylo dáno žít, ale ani tichý a svítivý dotek ducha, který právem smí vyzařovat z interiéru nejednoho evangelického kostela. Zvídavý čtenář a pozorovatel se tedy má čeho dopídit. A jistě nejen v dějinách, ale bude mít co objevovat také v přítomnosti (byť by současná umělecká tvorba nebyla zrovna přehledná). Martin Wernisch autor je vedoucí katedry církevních dějin Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy 11

12 ROZHOVOR s Barborou Veselou Člověk má být bystrý, nachystaný slyšet Proto patří do kostela spíš chladné barvy Barbora Veselá (1956) je výtvarnice, která navrhla mnoho zdařilých úprav interiérů evangelických kostelů, modliteben a sálů. Manželka zemřelého akademického architekta Jiřího Veselého a matka čtyř dospělých dětí. Žena svobodná od internetu a mobilního telefonu, zato s barevným a neotřelým vnímáním okolního světa. Tvá výtvarná stopa je v naší církvi nepřehlédnutelná, tvůj projev je velice žádaný. Vyrostla jsi v církvi? Pocházím z evangelické rodiny. Tatínek byl z rodiny katolické, ale přešel do evangelické církve, takže já jsem od dětství vyrůstala v tomto prostředí. Přetváření interiérů je cosi specifického. Čerpáš z atmosféry ve sboru, z jeho minulosti a přítomnosti? To jsem se naučila od Jirky. On byl architekt, jeho zvali do evangelických kostelů, aby jim něco poradil. Byla jsem většinou u toho, na lecčem jsem s ním spolupracovala. A když to nestíhal, například v době jeho starostování, vzala jsem něco za něj. Tak to vzniklo, že se pak lidé obraceli také přímo na mne. Upravuji interiéry kostelů a modliteben. Co tě nejvíc formovalo? Myslím, že v práci na interiérech nejvíc soužití s architektem. To je Jirkovo dědictví. Když dělám něco svého volného, tam mě neformuje nikdo z lidí. Děláš také grafické věci, třeba ilustrace ke zpěvníku Renata Schillera, konfirmační a křestní listy, skládačku s informacemi o naší církvi... To je pravda. Takové věci pořád dělám, ale ne moc. Ráda bych se na tom podílela i víc. Já nejsem ten správný člověk, který se dokáže postarat, aby mu to někdo zadal. V dnešní době bych se asi měla o zakázky víc prát, teď se to tak dělá, ale já to neumím. Co je ti bližší? Architektura, řešení prostoru, nebo věci na papíře? Prostor, ten mě baví víc. Teď mnoho věcí bohužel tak nějak usnulo. Rozeslala jsem návrhy do několika sborů, kde něco chtěli. Vzkázali mi, že dobrý, dobrý. A dál se neděje nic. Žádná další odezva, jako by všichni měli obavu, co bude, a nechtěli utrácet. Já se přitom snažím všechny úpravy vymýšlet velmi laciné, nenavrhuju žádné luxusní materiály. Vždycky uvěřím, když zadavatelé říkají, že mají málo peněz, a snažím se návrh udělat podle toho. Sama vím, co to je, když člověk nemá peníze. Například rekonstrukce sborového sálu u nás v Pardubicích. Ta už na papíře existuje tři roky a nic. To je pro autora dost nepříjemné, že? Přesně. Je to blbý. Co všechno musí člověk na místě zjistit o prostoru a vstřebat o životě sboru, než přijde nápad? Musím začít zase od Jirky. On se vždycky hodně ptal. Zjistil od lidí, jak se v tom svém kostele cítí, v čem jsou jejich kořeny. Jestli ve skromnosti, ve zbožnosti, v úctě k tradici, nebo spíš ve společenství, jestli se tam setkávají jako bratři nebo kamarádi, prostě potřeboval vědět, co je pod tím vším, co je vidět. Co mají lidé společného, kde to souzní. Hledal genia loci, působení toho místa. Vedl nekonečné rozhovory s farářem i lidmi ze sboru. Toto já tak neumím. Ale o vycítění toho místa, o to se pokouším. Vyslechnu si, co lidé chtějí, moc otázek nekladu, spíš co sami řeknou. A pak si tam sednu a třeba dvě hodiny sedím a koukám, chodím, nasávám atmosféru toho místa. Někdy mě něco napadne hned, to je nejlepší. Vidím tu novou možnost. Ale je 12

13 to tak trochu jako ve snu. Když se ti něco v noci zdá a chceš to ráno nakreslit, tak to někdy taky nejde. Někdy je to spíš proces. Máš nějakou oblíbenou kombinaci barev? Mám raději chladné barvy. Do bohoslužebných prostorů mi sedí víc vážné barvy a myslím, že tam patří. Nemyslím tlumené odstíny, ale barvy, které nevedou k pohodičce, ke klidnému spočinutí. Člověk má být bystrý, nachystaný slyšet. S očima, ušima, duší i srdcem otevřeným. A tomu poklidné barvy nemůžou pomoct. Objevuje se v tvých návrzích třeba zelenomodrá nebo šedá? Zrovna zelenomodrou nemají lidi moc rádi. Neprosazuji ale žádné pravidlo. Dělala jsem i žlutý interiér, chtěli to tam mít útulné. V jedné vězeňské kapli je zase kombinace růžové a šedé. Máš spočítáno, kolik sborů má kostel upravený podle tvých návrhů? Spočítáno to nemám. Ale pár interiérů, co jsme dělali s Jirkou spolu, nebo pak já sama, mám před očima. Z některých mám fotky. Procházela jsem taky krabici s návrhy, mám je stočené v roličkách. A překvapilo mě, že těch roliček zas není tak málo! I když nevím, jestli se dá mluvit o stopě v naší církvi, jak říkáš. Největším dílem byl asi kostel v Herlíkovicích. A pak kostel ve Valašském Meziříčí. To byly opravdu velké projekty, ty dělal z větší části Jirka. Já jsem se podílela spíš manuálně, i když něco jsem tam taky vymýšlela. Ve Valašském Meziříčí je můj podíl docela viditelný plastika přes celou čelní stěnu (viz titulní strana časopisu). Co sborové prostory? Třeba v Poděbradech. Tam měli sborové místnosti, kuchyňku a sál v neutěšeném stavu. Jirka navrhl zdařilou přestavbu, tyto prostory dodnes spokojeně užívají. I kostel z původní stodoly potřebovali vymalovat, zušlechtit. To už Jirka starostoval, neměl čas, a tak jsem si řekla, že to zkusím, a ujala jsem se toho. Myslím, že to bylo poprvé, kdy jsem pracovala sama. Také děti už byly větší, tak jsem měla volné ruce. farská zahrada v Pardubicích Tvůj muž zemřel v roce Jeho poslední dílo je v Praze na Chodově. Jak vznikalo? Jirka se dlouhá léta zabýval vztahem evangelíků k výtvarnému umění. V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy to začal víc vnímat, byly kostely obecně dost zašlé, zanedbané. Trochu se to neslo v tom duchu, jako že tohle nám stačí, o to nám nejde, v tom to není. Když pak v jednom evangelickém kostele, původně tolerančním, došlo k radikální přestavbě, vyměnili starodávnou podlahu, dřevo leskle natřeli..., Jirka se dost rozčiloval. Tady najednou chyběla ta proklamovaná evangelická skromnost. Ukázalo se, kam to může v bídě sedmdesátých a osmdesátých let vést. Došlo nám, že úcta a skromnost je to, z čeho evangelictví vyvěrá, že je to hodnota, která se má proměňovat do současnosti. Na tradici ve skromnosti jsme se pak odkazovali vždycky při promýšlení dalších návrhů. Věci mají být udělané dobře a pěkně, třeba i z krásných a drahých materiálů, ale ta náročnost nemůže být okázalá a prvoplánová. A tohle všechno Jirka zúročil při budování kostela na Chodově. Tam na to hodně dbal, aby to bylo pěkně udělané, dobře zpracované detaily, aby tam nebyly chyby a nedomyšlenosti. A zároveň, aby kostel působil prostě. Ta práce ho moc těšila. Zabýváš se taky exteriéry? Viditelná stopa i pro kolemjdoucí zůstala v Novém Městě na Moravě. Tam jsem navrhovala úpravu presbyterny, ale také okolí fary, chodníky a zídky, přístřešek pro auto a altán do zahrady. Na podobnou věc si mě pak pozvali i do Pardubic. Tam šlo o rekonstrukci zahrady. Musím to trošku rozvést: v Pardubicích se podařilo, že při minimální údržbě slouží zahrada i dvůr celému sboru. Dvůr s altánem si půjčují lidé ze sboru i pro soukromé oslavy, na zahradě je možno odpočívat na lavičkách, povídat, děti tam mají pískoviště a houpačku. Vzadu je volejbalové a fotbálkové hřiště, to 13

14 využívá mládež ke sportování. Po kostele se na zahradě pije kafe. Je to oáza zeleně a klidu v centru města. Řešení se opravdu povedlo. Díky za pochvalu. U spolupráce výtvarníka s farářem a sborem je vždycky nejdůležitější důvěra. Samozřejmě, že dílo vyrůstá z rozhovoru, ale výtvarník potřebuje cítit svobodu a respekt, prostě důvěru ze strany faráře a sboru. tuhle docela razantní změnu, prostor se odlehčil, projasnil. Taky vzpomínám na Horní Krupou. Tam byla hnědá kruchta a hnědé lavice. Bylo to těžké, hnědá masa nad hlavou, že to člověka úplně ohýbalo. Teď je kruchta bílá a krásně se to tam vylehčilo. Přitom to muselo dát spoustu práce. Museli všechno čistit a brousit, aby nový lak držel, a dělali to sami, žádná firma. Prý máš na svědomí i nějaké fasády kostelů. Ano, třeba v Klášteře nad Dědinou. Nádherný kostel v polích v Polabí. Tam opravili věž. Rádi by fasádu celého kostela, ale na to zatím nejsou peníze. Nejnáročnější je ale věž, která už je teď hotová. Valašské Meziříčí: pět podobenství. Zleva: o deseti družičkách, o perle, o rozsévači, o hořčičném zrnu, o hostině Na která místa ráda vzpomínáš? Moc hezká spolupráce byla také s Velkým Meziříčím. Bylo vidět, že celému sboru na tom záleží. Pan farář sezval lidi na rozhovor a spousta jich přišla, nejen staršovstvo. Lidi se chodili koukat, jak dílo roste. To byla radost. Viděla jsem, že to není záležitost jen pár jedinců, ale že tím žije celý sbor. Taky za to pak nesli odpovědnost. Nikdo neříkal: Jé, co vy jste to tady udělali? Pak také Prostějov. Tam jsem navrhovala celý interiér. Je to tam hodně zelené. Tam z rozhovoru s farářem vyplynulo, že když přišel do sboru, bylo málo lidí, prostředí jakési neradostné. A pak se to začalo probouzet, začali chodit zpěváci, často lidé mimo sbor, kteří teď občas přijdou na bohoslužby. Najednou cosi rozkvétá. Z toho vznikl nápad se stromem. V čele místnosti je veliký reliéf zpodobňující strom. A strom, to mě baví. To je moje téma. A Kolín. Tam říkali: zpěv a hudba, to je naše. A přitom tam byla taková těžká kovová výzdoba, mříže na oknech, kovářské práce. A to k tomu zpěvu, čemusi vzletnému, vůbec nešlo. Ty trošku strašidelné a těžké prvky sundali, uložili někde do depozitáře a změnili barevnost, protože to tam bylo fialové a šedé a zaprášené. Jistě to bylo před třiceti lety hezké, nové a čisté, ale pak už z toho zůstal jen ten zaprášený dojem. Myslím, že všichni přijali Vidíš, že ta tvoje stopa je skutečně nepřehlédnutelná. Jsou tu ještě rozdělané věci. Byla bych ráda, kdyby se podařilo realizovat, co už je na papíře. Třeba se blýskne na lepší časy a dojde na to. Žiješ v Přistoupimi u Českého Brodu, v domku upraveném podle svých představ. Jsi někde zaměstnaná? Ne, jsem na volné noze, OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná). Dostanu zakázku, udělám ji, dostanu zaplaceno a z toho žiju, dokud nedokončím další zakázku. Je to napínavé, ale já už naštěstí neživím žádné dítě a v tomto domečku lze bydlet levně. Je to tak trochu přežívání, ale neměnila bych. Je to dobrý, mě to takhle baví. A jak se žije na středočeské vesnici? V Českém Brodě je evangelický sbor. Je to tři kilometry, na kole pár minut. Když jsem se sem přistěhovala, začala jsem tam chodit a hned jsem tam zapadla. Neměla jsem vůbec pocit, že jsem v nějakém cizím prostředí. V tom máme my evangelíci a asi křesťani obecně velkou výhodu, že s námi v novém sboru počítají, že tam patříme. Jaké máš plány do budoucna? Práce, kterou dělám, mě těší. Ale je pravda, že kdysi jsem měla smělejší plány. Jenže jsem měla nejdřív malé děti, pak nemocnou tetičku, o kterou jsme se starali, pak jsem zas neměla kde věci dělat. A teď si říkám: je větší moudrost se snažit ještě překonávat překážky, nebo se spíš smířit s tím, že na některé plány už nedojde? v září 2010 se ptala Daniela Ženatá 14

15 OTÁZKA NA TĚLO Jak vnímáte výtvarná díla v evangelických kostelích? Jana Šarounová kurátorka pražského vinohradského sboru Výtvarná díla v našich kostelích se mi povětšinou líbí a určitě mi nepřijde, že by se zásadně neslučovala s evangelickou vírou. Třeba v našem kostele. Tam se, pokud vím, k obrazům nikdo nemodlí, a že jich tam máme víc než jiní! Miroslav Rada malíř, autor obrazů ve vinohradském kostele Již to, že evangelický tisk věnuje pozornost otázce obrazu v evangelických kostelích a modlitebnách, je velice pozitivní. Raduji se, že evangelíkům už není lhostejné výtvarné zpracování svědectví víry. Zaznamenávám určitý pozitivní posun ve vztahu k obrazu v kostele a řekl bych, že v naší církvi rozhodně již nepřevládá vůči výtvarnému umění naivní negace. Jana Nechutová profesorka Masarykovy univerzity v Brně Čelní obraz ve vinohradském kostele mi přišel vhod jako předmět pozorování při hlušších chvílích jednání synodu, zároveň jsem nad ním ale pociťovala výraznou estetickou nelibost. Právě tak hledíc na obrázky pro nedělní školu a na figurky pro flanelografy. Jinak mám obrazy v kostele ráda, měli je rádi a měli je tam Hus i Luther; to až toleranční otcové v tomto ohledu vylili dítě s vaničkou. Pavel Jun farář v Čáslavi Tuhle vstoupili do našeho kostela turisté, rozpačitě se rozhlédli a ptali se: A kdy byl tenhle kostel vykraden? Pro mne je však strohost našich kostelů krásná. Ale taky rád a často pracuji s meditací nad obrazy. Mám rád, když se obraz přinese a zase odnese. Slovo taky nezní pořád. Stálý je jen prostor pro čekání na slovo kostel. Jonáš Hájek student Na obrazy koukám očima, na sochy sahám rukama. Štěpán Hájek farář v Brně-Husovicích a organizátor festivalu Parrésia Síla evangelických kostelů a modliteben je v prostotě, ale to neznamená, že výtvarné řešení prostoru se má zanedbávat. Jsem pro rehabilitaci výtvarného umění v evangelické církvi. V Husovicích máme v modlitebně galerii jednoho díla, kde se obraz, socha či fotografie dočasně stává součástí bohoslužebného prostoru. Radka Včelná farářka v Jasenné, předsedkyně poradního odboru liturgického Mám je ráda. Většinou se mi líbí. Dá se po nich bloudit očima třeba při nudném kázání a vždycky něco nového nacházet. Jan Kirschner stavební inženýr se zájmem o sakrální architekturu Nerozlišuji příliš umění v evangelickém nebo katolickém kostele. Nedávno jsem viděl krásné plátno v gotickém kostele v Žitavě. Plátno zakrývalo oltář jako malovaná opona s desítkami biblických ilustrací od stvoření až do posledního soudu. Opravdová krása. To by se určitě líbilo Martinu Lutherovi. Tvrdil, že obrazy mají mít především didaktickou funkci. Olga Smrčková farářka v Olešnici na Moravě Já osobně mám ráda čistě uspořádaný prostor, hru světla a stínu, minimalismus. Výtvarná díla mohou umocnit atmosféru, prožitek, ale též mohou rušit. Petr Nedoma ředitel galerie Rudolfinum Velmi negativně. Nemají tam co dělat. Nepotřebujeme obrazy k pochopení a šíření víry, neboť většina z nás už umí číst. Libuše Havlíčková historická společnost Veritas Většinou rušivě. Mám ráda prostotu našich modliteben s knihou a kalichem a citáty na stěnách. DaZ 15

16 NÁSTĚNKA SYNODNÍ RADA Ze 48 bodů projednaných na zasedání synodní rady dne 7. září 2010 vybíráme: Personální věci Nová vedoucí ekonomického oddělení Ing. Věra Štulcová byla synodní radou jmenována členkou poradního odboru ekonomického a členkou platové komise. Podle zásad ČCE pro povolávání pastoračních pracovníků je možné prodloužení již zřízeného místa nejvýše o dva roky. SR schvaluje prodloužení místa seniorátní pastorační pracovnice Moravskoslezského seniorátu Evy Urbanové do na plný úvazek a prodloužení místa pastorační pracovnice FS ČCE v Brně I Marie Melicharové do na poloviční úvazek. SR zřizuje místo pastoračního pracovníka ve FS Jičín od do na poloviční úvazek a povolává na toto místo Janu Zedníčkovou. Ústav hematologie a krevní transfuze zřizuje místo nemocničního kaplana. Farářka Anna Šourková bude zaměstnancem nemocnice a církví bude pověřena ke službě. SR schvaluje návrh smlouvy o spolupráci při zajištění poskytování duchovní péče mezi ČCE a Ústavem hematologie a krevní transfuze. SR schvaluje kandidaturu Františka Pavlise na místo kazatele FS ČCE v Ostrově na třetinový úvazek do Dále bere na vědomí snížení úvazku Štěpána Janči ve FS Orlová na 50 % a jeho kandidaturu na místo faráře ES a. v. ČCE v Českém Těšíně pro práci s mladou generací rovněž na 50 %. Studentka II. ročníku ETF UK Anna Halamová požádala o zapsání do seznamu zájemců o práci v církvi. SR schválila zápis Anny Halamové do seznamu. Podpora grantového financování Na základě usnesení synodu č. 61 je možné poskytnout volné finanční prostředky umístěné ve fondech na krátkodobé půjčky farním sborům, které obdrží investiční dotace z fondů EU, popřípadě z fondů SFŽP. SR na základě žádostí souhlasí s poskytnutím půjčky na profinancování projektů FS Zádveřice-Raková, FS Vanovice a FS Dvakačovice. Pověření SR delegovala na Bibelwochenkonferenz do Augsburgu Jaromíra Strádala ml. a Jana Kašpera, na synod rakouské evangelické církve ve Vídni a výroční shromáždění GAW v Bad Herrenalb v Bádensku synodního seniora Joela Rumla. Školy Na základě jednání s ředitelem Konzervatoře EA Františkem Fialou souhlasí SR s podáním žádosti konzervatoře o navýšení maximální kapacity ze 106 na 130 studentů. SR souhlasí rovněž se žádostí Střední zdravotnické školy EA Brno o zřízení nového dvouletého nástavbového oboru s maturitou Zdravotnický asistent. Diakonie Čtvrtou členkou správní rady Diakonie ČCE byla jmenována Ing. Hana Řezáčová, ředitelka střediska Diakonie ČCE v Sobotíně. DaZ JUBILANTI V měsíci říjnu slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi: Blahoslav Hájek 75 let Regina Pešková 55 let Miluše Nováková 80 let Pavel Dvořáček 60 let Eliška Erdingerová 55 let Libuše Soběslavská 85 let Spolupráce Českého bratra s webem Na webových stránkách naší církve www. e-cirkev.cz byla v levém menu v kolonce Dokumenty a materiály 16

17 zřízena podsekce Kázání. Zde si můžete přečíst zajímavá kázání, která jsme dostali do redakce, ale na jejichž otištění není v evangelickém měsíčníku dost prostoru. Kliknete-li na položku Český bratr, otevřou se nejen základní informace a kontakty na redakci, ale i všechna letošní čísla, kterými si můžete virtuálně zalistovat. Předplatitelé mají pod svým jménem a heslem (které na požádání sdělíme) přístup i k číslu nejčerstvějšímu. DaZ Misijní pracovnice Presbyterian Church (USA) v ústřední církevní kanceláři Presbyterní církev v USA vyslala do Českobratrské církve evangelické na základě dohody svou farářku Dr. Karen Rae Moritzovou jakožto misijní pracovnici, která bude mít na starosti zejména oblast vztahů mezi Českobratrskou církví evangelickou a Presbyterní církví v USA. Dr. Moritzová přijela do Prahy minulý týden a počítá se s tím, že zde zůstane minimálně tři roky. Svou prací posílí tým v ekumenickém oddělení Ústřední církevní kanceláře ČCE. TN INFO Ke stížnému listu proti upálení Mistra Jana Husa V minulém čísle Českého bratra jsme psali o výročí napsání stížného listu z 2. září 1415, adresovaného kostnickému koncilu, ve kterém česká šlechta protestovala proti upálení Mistra Jana Husa. Krajanský spolek ve Švýcarsku Beseda Slovan nechá vyrobit kopii tohoto listu a umístí ji do stálé expozice v Muzeu reformace v Ženevě. Kopie má být zhotovena v České republice. Spolek Beseda Slovan uzavřel dohodu o spolupráci s ČCE, která zřídila účet pro finanční příspěvky na výrobu kopie tohoto vzácného dokumentu a sama symbolickou částkou rovněž přispěla. Kdo by rád na výrobu kopie stížného listu přispěl, může poukázat peníze na bankovní účet ČCE číslo /0300. Děkujeme. DaZ Projekt Zachování odkazu památek reformace a jejich zpřístupnění široké veřejnosti Tento velkorysý projekt propaguje památky v ČR spjaté s reformací zejména vydáním tištěných materiálů, ale i otevřením několika informačních center. Budou spuštěny nové webové stránky s tématem památek reformace. Na čtyřech místech v Praze, Brně, Mariánských Lázních a Českých Budějovicích budou vytvořena informační centra. Dílčí cíle se postupně realizují, např. první propagační skládačky Herlíkovice, Brno, Mariánské Lázně, Karlovy Vary a Františkovy Lázně, Praha, Telč a Velká Lhota už spatřily světlo světa. Otevření informačního centra v Praze bylo spojeno s tiskovou besedou a prezentací celého projektu. Partnerem projektu je Ekumenická rada církví, garantem za ČCE je Martin Čech a vedoucí projektového týmu Janka Haluková. DaZ Z DOMOVA Přesto být farářkou Švýcarská podpůrná organizace HEKS organizuje cestu reformovaných teoložek za poznáním církevního a kulturního prostředí v Česku, v Maďarsku a na Ukrajině s názvem Přesto být farářkou. Cesty se účastní asi dvacet žen ze Švýcarska a Německa, k nim se připojí několik účastnic z České republiky a Maďarska. Cílem je navázání kontaktů, poznání podmínek v jednotlivých zemích a sdílení zkušeností. Tématem bude také role farářek v církvi a rodině, překážky v přístupu k církevním funkcím apod. Programu se zúčastní šest farářek naší církve. DaZ Pomoc moravským bratřím v Nikaragui Dne došlo v Miskitii poblíž města Puerto Cabezas, sídle Moravské církve v Nikaragui, k neštěstí. Po cestě na slavnost Moravské církve do města Waspam havarovalo nákladní auto s pětačtyřiceti mladými lidmi. Šest lidí zahynulo, patnáct bylo těžce zraněno, další byli zraněni lehce. Většina raněných byla převezena do nemocnie v Managui, avšak ani jejich rodiny, ani církev nemají dostatek prostředků na léky a léčbu. V mnoha případech byli mrtví a ranění živitelé rodin, takže jejich rodiny se ocitly v tíživé životní situaci. Velvyslanecký rada zastupitelského úřadu v San José Ivan Dubovický se obrátil na naši církev s prosbou o poskytnutí finančního daru postiženým rodinám. Senior Ochranovského seniorátu Jiří Polma, který je obeznámen se situací v této oblasti, potvrdil naléhavost pomoci. K prostředkům z Ochranovského seniorátu uvolnila synodní rada peníze z fondu sociální a charitativní pomoci, které sumu doplní do výše 2000 dolarů a budou odeslány postiženým rodinám. DaZ 17

18 PŘEDSTAVUJEME V ROZHOVORU se Sixtem Bolomem Výstavu o umění toleranční doby Mgr. Sixtus Bolom (1982) je doktorandem Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde předtím vystudoval obory historie a archivnictví. Je spoluautorem výstavy, která představuje umění toleranční doby. Evangelíci se vždy drželi biblického neučiníš sobě rytiny... Kde se vzaly v tomto prostředí obrazy? Spíše než že by se odněkud vzaly, můžeme říci, že byly, a ani v důsledku reformace zcela nezmizely. V různých reformačních církvích se měnilo jejich pojetí a především význam, který měly v náboženské praxi. Stručně řečeno: Mnozí evangelíci přijímali obrazy jako výzdobu, avšak odmítali jejich kultovní, mystický rozměr, nebo dokonce zázračné pùsobení. Tak také rozuměli přikázání Neučiníš sobě rytiny jako zákazu přisuzovat božské vlastnosti lidským dílům. Ale přece jen, sami evangelíci stále považují to, že v bohoslužebných prostorách nemají obrazy, za jeden z hlavních znaků evangelictví... Ano, je to dědictví kalvínského směru, který vyznávala většina českých evangelíků před vznikem ČCE a který se užívání obrazů v náboženství vyhýbá, na rozdíl třeba od luteránů. A možná ještě podstatnější roli sehrálo vymezování vůči baroknímu katolictví při formování novodobé protestantské společnosti v toleranční době. Ale nedejme se zmást ani sám Kalvín obrazy nezavrhoval. Sochařství i malířství považoval za Boží dary a žádal pouze jejich řádné užívání. Podobně jeho následovníci v toleranční době. Jan Karafiát si pochvaluje reformovanou prázdnotu v jimramovské modlitebně. Ale jaká to byla prázdnota? Stačí si prohlédnout staré fotografie. Důstojný prostor s nádherně vyřezávanou kazatelnou, stolem Páně s ohrádkou, nástěnnými tabulemi s vyznáním víry a citáty z Bible, výmalba s naznačenými pilastry, římsami, rámy a dalším architektonickým členěním. Takže když si dnes někdo představuje holé nic jako něco tradičně evangelického, mohu se jen usmívat. Čím je tedy evangelické umění typické? Uměřeností a střídmostí ve formě, v obsahu pak přímým spojením s biblickým poselstvím. Co je námětem výtvarných děl z toleranční doby? Musím se nejprve zastavit u formy, která nemá s běžnou představou o obraze mnoho společného. Výtvarná díla mají nejčastěji podobu nápisu, textu doprovázeného symboly a rostlinnými motivy. Takto autoři ztvárňovali biblické pasáže, nejčastěji Desatero. K malování lidských postav byl přístup opatrnější. Ze Starého zákona volili nejvíce Adama a Evu se stromem poznání, z Nového zákona pak poslední večeři Páně. Ale i tyto figurální obrazy bývají doprovázeny textovou částí s příslušnými biblickými citáty. Námětem byla i jedna událost, o které se v Bibli nepíše, totiž vydání tolerančního patentu. Evangelíci se tehdy cítili jako propuštění ze zajetí, takže i ta biblická přirovnání se brzy našla. Jak obrazy vznikaly? Pro koho byly určeny? K čemu sloužily? Jádro protestantské společnosti tvořily celé venkovské obce a oblasti. Proto někteří ztotožňují evangelické umění s uměním lidovým. Ne zcela přesně. Abychom nezůstali jen u obrazů, třeba pečetidla řady tolerančních církevních sborů jsou ryzími díly evangelického umění včetně symboliky, účelné zdobnosti a odkazů na biblické texty, 18

19 a jejich forma rustikální není. Pokud jde o účel evangelického umění obecně, mám po ruce trojici slov: vzdělávání, potěšování a napomínání. Kde se vzal studentský projekt s touto tematikou na Masarykově univerzitě v Brně? Co všechno víte o evangelících? Zkusme opustit úzce církevní půdu a podívat se na širší společenské aspekty protestantských vyznání. Jednou z odpovědí měl být náš projekt Moravská protestantská společnost pozdního osvícenství, čítající dvousemestrální seminář jako vůbec první s touto tematikou na Masarykově univerzitě. Jeho plánovanou součástí byly přednášky předních odborníků, e-learningový multimediální kurz dostupný z internetu, exkurze, a především proces přípravy a provedení výstavy o evangelickém výtvarném umění. Ta, jak jsme zjistili později, měla časově navazovat na výstavu Umění české reformace, uspořádanou na Pražském hradě. Na rozdíl od ní jsme však předpokládali jako spoluautory studenty, kteří by přinesli nikoli jen úzce odborné, ale spíše osobní pohledy na téma evangelické kultury. Jak se projekt vyvíjel? Původní myšlenka byla na naše možnosti poněkud obsažná. Pořádající fakulta poskytla prostory pro konání semináře a posléze i stipendium pro studenta, který nám pomáhal s přípravou e-learningového kurzu. Vše ostatní jsme museli zajistit sami. Proto jsme podali dvě grantové žádosti, k Fondu rozvoje vysokých škol a k Husově nadaci. Na podzim 2009, před plánovaným začátkem, přišla zpráva o jejich neúspěchu. Co dál? Rozhodli jsme se zkusit projekt realizovat bez prostředků. Nemohli jsme oslovit tak široké spektrum zájemců o téma, zúžil se počet přednášek hostů, jinak se ale celý projekt podařilo uskutečnit, na což snad můžeme být hrdi. Na tomto místě chci uvést jméno pana faráře Jiřího Grubera, bez jehož pomoci by nebylo možno uskutečnit výstavu evangelického umění. Kolik lidí pracovalo na vlastní výstavě? Bohužel nemohu vyjmenovat všechny. Je zapotřebí zmínit spoluautorku Martinu Kotlíkovou, která si vzala na starost především organizační záležitosti. Její sestra Dagmar vymyslela jakožto vystudovaná výtvarnice originální grafické řešení. Místo pouhých exponátů s přišpendlenými cedulkami jsme zkusili dialog starého s novým. Na každé výstavní tabuli je miniaturní rytina, původně rytá do sádry. Tabule, umístěné ve správném pořadí, pak dávají dohromady jednoduchý příběh od Adama a Evy po narození Kaina. Všestrannou podporu poskytli členové sboru Brno I. Za pomoc při fotografování a tisku patří dík Janu Vondrovi. V neposlední řadě děkuji také zhruba desítce studentů, kteří se na přípravě podíleli. Otevření výstavy proběhlo v brněnském Červeném kostele na Muzejní noc dne 15. května 2010 a na Noc kostelů 28. května Jak se podařilo shromáždit obrazy a jiná výtvarná díla? Až na několik originálních exponátů šlo o reprodukce uměleckých děl. Shromáždit je v tak krátkém čase by přesto nešlo bez nějakého základu. Zde se zúročil čas výzkumů, který jsem věnoval osobnosti Tomáše Jurena. Smysluplný soubor nám pak pomohla dotvořit pohotová pomoc Ústředního archivu ČCE a dalších institucí, takže jsme směli ukázat evangelické umění toleranční doby jako celek. Jaké výsledky má projekt kromě třiceti panelů s obrazy a texty zobrazujícími výtvarné umění toleranční doby? Dostáváme se k pointě našeho rozhovoru, rád bych představil čtenářům alternativu k běžným vánočním dárkům, a sice obrazový katalog evangelického umění, který jsme vydali. Těší nás zájem o výstavu a žádosti o její přesunutí na další místa. Začali jsme Prahou, příští rok je na řadě např. Jihlava. Alespoň takto budou oceněni studenti jako spoluautoři výstavy, které snad bude úspěch projektu motivovat k další práci. Katalog lze objednat na adrese vydavatele, ČCE Brno I, Opletalova ul. č. 6, Brno, brno1@evangnet.cz, případně zakoupit v knihkupectví Kalich v sídle ČCE. Cena je 170 Kč. DaZ 19

20 CÍRKEV ŽIJE Železné sochy akademického sochaře Antonína Kašpara: Starý zákon