Anotace. Klíčová slova: emancipace, identifikace, mužská identita, otec, sociální role.

Transkript

1

2

3

4 Poděkování: Děkuji sestře Karolině za to, že mě na toto téma navedla a v mnoha ohledech mi velmi pomohla, sestře Kristýně za motivaci a mamince za příležitost k bakalářskému studiu a tím i k napsání této práce. Děkuji PhDr. Zuzaně Kubišové za její odborné rady a celkový pozitivní a otevřený přístup.

5 Anotace Cílem mé bakalářské práce je zjistit, jak se ve společnosti proměňuje mužská identita, a to zvláště ve vztahu k roli otce. Proměnu mužské identity značně ovlivňuje vzestup feministických myšlenek. Jejich následkem je zpochybnění a oslabení tradiční mužské role i s hodnotami, které k ní náleží. Tento problém jsem se snažila postihnout s ohledem na změny ve společnosti, například i na průmyslovou revoluci. Otec je důležitou součástí rodiny a proměna, jíž jeho role prošla, má značné důsledky jak pro něj, tak i pro jeho potomky, čímž se dotýká budoucnosti nás všech. Klíčová slova: emancipace, identifikace, mužská identita, otec, sociální role.

6 Summary The aim of my bachelor s thesis is to find out how the male identity has changed, especially with regard to the father s role. The transformation of male identity has been considerably influenced by the rise of feminist thought. Due to that the traditional male role and its attendant values were challenged and weakened. I have tried to address this problem with respect to the changes in society, for instance with regard to the industrial revolution. Father is an important part of a family and the transformation of his role has a significant impact on him and his offspring alike which affects future of all of us. Keywords: emancipation, identification, male identity, father, social roles.

7 Annotation L objectif de ma thèse est de relever la transformation de l identité de l homme, particulièrement en rapport de son rôle de père. Cette transformation est considérablement influencée par la hausse des idées féministes. L affaiblissement du rôle traditionnel de l homme, et l affaiblissement des valeurs qui sont en étroit rapport avec lui, c est le résultat de cette transformation. J ai essayé d éprouver ce problème du regard (de point de vue) des changements sociales, p.e. la révolution industrielle. Le père forme une partie importante de la famille. Le changement de son rôle a un impact grave pour lui-même et pour ses enfants. Ce fait donc influence l avenir de tout le monde. Les mots-clé: émancipation, identification, identité de l homme, père, le rôle social.

8 OBSAH 1. ÚVOD ZÁKLADNÍ POJMY Feminismus Gender Tradiční mužská role, patriarchát Otcovská a mateřská role Vývoj pohlavní role MUŽSKÁ IDENTITA vývoj a proměny Nadvláda a moc Krize sedmdesátých let Robert Bly a jeho teorie Odpoutání syna od matky Vliv feministického hnutí na mužskou identitu DEVATENÁCTÉ STOLETÍ Průmyslová revoluce a její dopady na roli otce Emancipace 19. a 20. století Čechy v 19. století OTCOVSTVÍ A PROMĚNY Otec v rodině Otec živitel Současný otec Dvě skupiny otců Rozvod ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ ODBORNÉ LITERATURY... 46

9 SEZNAM PŘÍLOH VYBRANÉ ODBORNÉ TERMÍNY... 50

10 1. Úvod Svou bakalářskou práci jsem se rozhodla zaměřit na téma mužské identity zvláště proto, že v souvislosti s výraznou proměnou ženské role se v posledních desetiletí značně proměňuje i role mužská a s ní i identita muže. Dochází k určitému opouštění původních, tradičních rolí. V současné době bývá hlavním tématem různých článků, televizních pořadů a debat ženská, respektive feministická tématika, týkající se emancipace, rovných příležitostí žen a mužů, seberealizace, zrovnoprávnění ženy a jejího růstu. Postavení ženy ve společnosti je v dnešní době aktuálním tématem, avšak málokdo se zamyslí nad tím, jaké důsledky mají tyto společenské proměny právě pro muže a jejich dosavadní roli. Společnost se zaměřuje spíše na ženské problémy a starosti a v menší míře se zamýšlí nad proměnami a těžkostmi, které mohou provázet muže. Ačkoliv lidé nemusí vnímat proměny, jimiž mužská role prošla za problematické, současná sociologie se touto tematikou zabývá. Při reflektování tohoto problému současné společnosti se mi naskytlo několik otázek vyplývajících z rozporu mezi tradičním postavením muže ve společnosti a rodině a jeho současným postavením, které se postupně proměňuje. Co si můžeme představit pod tradiční mužskou rolí? Jaký má současná proměna rolí ve společnosti vliv na mužskou identitu? Změny vyvolané feministickým hnutím mají vliv na muže jako otce. Jaký vliv má tedy současné postavení otce v rodině na jeho potomky? V současné situaci se ztrácí jedna z mužských funkcí, která jej vždy definovala. Jedná se o pozici muž - živitel. Tato pozice se v současnosti mění. Důvodem je vzrůstající emancipace žen, které již nechtějí být finančně závislé na svých partnerech. Muži tak přestávají být jedinými živiteli a tímto pomalu opouštějí svou tradiční roli. Mohou se tak ocitnout v krizi. Tato krize se může projevit na vnímání jejich mužské identity. Toto bylo však jen velmi stručné nastínění problému proměny sociálních rolí v dnešní společnosti. Mým cílem je zjistit, jakými proměnami mužská identita, neboli maskulinita, procházela. Zaměřím se na to, jak se mužská identita vyvíjí a jaké faktory její vývoj ovlivňují. Důležité je také poukázat na to, jak se proměna odráží na postavení otce v rodině a jak se tyto postupné změny promítají v jeho životě a také v životě jeho dětí. 10

11 2. Základní pojmy Je důležité vymezit si několik základních pojmů týkajících se problematiky, kterou se zabývá má bakalářská práce. Jestliže se chci zaměřit na to, jak se měnila a mění mužská identita, je důležité si objasnit, co se pod tímto pojmem vůbec skrývá. V souvislosti s tím vysvětlit, jaká byla tradiční mužská role a jaké jsou rozdíly mezi mužskou a ženskou sociálně-pohlavní rolí. Je třeba popsat, co se od mužů a žen očekávalo, abychom mohli pochopit, jak zásadní jsou změny, kterými mužská identita prošla. Ve srovnání s tradiční mužskou rolí (tradiční mužskou rolí míním patriarchální uspořádání společnosti v níž měl muž rozhodující a autoritářské postavení) se dnešní mužská, ale i ženská sociální role, razantně liší. Víme, že ženská sociální role se posunula výrazně kupředu a od základu změnila své původní stanovisko. Ženy si vlivem emancipace vybudovaly lepší postavení ve společnosti. Zlepšily se jejich příležitosti ke vzdělání a také uplatnění na trhu práce. Některým mužům nepřipadalo správné a vyhovující, jak se ženy stávají emancipovanější a samostatnější. Proto je důležité se zaměřit na to, proč je tato změna pro muže nevyhovující. Mohlo by se jednat o jakousi formu úzkosti pramenící z faktu, že ženy se svými cíli a jednáním stále více podobají mužům. Muži se však od počátku vůči ženám vymezovali. Vymezování se jednoho pohlaví vůči druhému legitimizuje biologický esencialismus tím, že považuje rozdíly mezi pohlavími za biologicky podmíněné. Biologický esencialismus je kulturně podmíněná optika, která racionalizuje a legitimizuje androcentrismus (tj. představa, že muži jsou ženám nadřazeni a jejich vnímání světa představuje normu) a genderovou polarizaci (tj. představa, že muži a ženy se navzájem razantně liší) tím, že je popisuje jako přirozené důsledky vrozených biologických rozdílů mezi pohlavími (Renzetti, Curran, 2003, s. 525). 11

12 2.1 Feminismus Feminismus je velmi obšírné téma, a proto mu nemůžeme věnovat více prostoru. Považuji však za podstatné aspoň stručně nastínit jeho vznik a zmínit se o jeho vývoji, protože má velký podíl na proměnu mužské identity, což je ústředním tématem mé práce. Feminismus je považován za nejsilnější společenské hnutí a nejpřevratnější způsob myšlení sedmdesátých let ve Spojených státech, jak uvádí Oates-Indruchová. Postavil se proti patriarchátu a různým formám diskriminace žen. Tradičně se feminismus dělí do dvou vln. První vlna feminismu proběhla v osmnáctém století. Převážně vychází z problému, že ženské tělo umožňuje nadvládu mužů nad ženami. Šlo o předsudky o ženském těle ve vědě i společnosti, které ženy definovaly jako pohlaví fyzicky i intelektuálně méněcenné. Mezi autorky a autory první vlny feminismu patří Marry Wollstonecraft, John Stuart Mill a Virginia Woolf. Druhá vlna pak začíná koncem šedesátých let 20. stol. Mezi autorky patřící k tomuto období patří například Betty Friedan, Kate Millet a Shery B. Ortner, které vychází z biologického údělu zapříčiňující to, že jsou ženy v důsledku své budoucí role matky, diskriminovány na trhu práce (Oates-Indruchová, 1998, s. 10). Feminismus šedesátých let je tradičně označován za příčinu způsobující znejistění mužské identity. Za jeho důsledek je považována situace, kdy muž začne pochybovat o své identitě a začne pochybovat. Elizabeth Badinter tvrdí, že: Západní feminismus není ani tak vinen vyvrácením orientačních bodů, jako tím, že ukázal, že král je nahý. (Badinter, 2005, s. 16). Osmdesátá a devadesátá léta přinesla rozdělení feminismu do několika různých proudů radikálního, liberálního, socialistického, psychoanalytického apod. Cílem liberálního feminismu je dosažení rovných legislativních, politických a sociálních práv pro ženy. (Oates-Indruchová, 1998, s. 11). Radikální feminismus se pak zaměřuje na kořeny mužské dominance a řadí všechny formy útlaku v mužské nadvládě. Feministické myšlenky však můžeme nalézt ještě před dobou tzv. první vlny feminismu. Již ve středověku ženy protestovaly proti patriarchálnímu útlaku, ale tyto myšlenky nebyly nikdy písemně zaznamenány a systematicky zdokumentovány. Důvod 12

13 je prostý ženy byly vylučovány z utváření dějin, neboť: Jen muži měli moc určovat, jak chápat dějiny a co je či není jejich relevantní součástí. (Lerner In Renzetti, Curran, 2003, s. 36). I přesto, že se ženy v různých historických etapách vzpíraly tradičnímu genderovému uspořádání, nemohly se nic dozvědět o předchozích snahách. Podle Renzetti a Currana se feministické sociální hnutí ustanovilo až na začátku devatenáctého století. Ženy této doby postupně dosahovaly vyšší úrovně vzdělání, ale vstup do mnoha profesí jim byl stále právně odpírán (Renzetti, Curran, 2003, s. 37). Základním cílem feministické kritiky je podle Zuzany Uhde Emancipace žen ve smyslu jejich osvobození od utlačujících a ponižujících stereotypních norem a hodnot. (Uhde In Šubrt, 2007, s. 280). Upozorňuje na základy, které byly položeny v patriarchální společnosti a které zohledňovaly pouze mužské potřeby. Podle Herty Nagl-Docekal je dalším hlavním cílem tohoto hnutí Konfrontovat feministickou filosofii s problematikou hierarchických vztahů mezi pohlavími. (Nagl-Docekal, 2007, s. 24). Společně s feminismem se pojí a užívá i pojem gender, avšak tyto dva pojmy nelze zaměňovat. Gender je sociální konstrukt, který vyjadřuje, že vlastnosti a chování spojované s obrazem muže a ženy jsou formovány kulturou a společností. (Oates-Indruchová, 1998, s. 11). Ukazuje, že role, chování a normy jsou v různých společnostech odlišné a mění se s místem i časem. Cílem feministických hnutí a odpůrkyň tradičních genderových rolí nebylo pouze přiznání volebního práva, ale snažily se upozornit i na jiné aspekty nerovnoprávného postavení žen (Renzetti, Curran, 2003, s. 36). Klasická sociální teorie i její formy vykazují sklony k vylučování žen se sociální sféry a k upřednostňování mužské představy o modernitě. (Harrington, 2006, s. 322). I když v posledních desetiletích došlo k významným změnám a byla přijata různá opatření, jež mají předcházet asymetriím mezi pohlavími, jsou ženy i nadále málo zastoupeny v politice, vedoucích pozicích a vědě a celkově ve vyšších platových kategoriích (Nagl-Docekal, 2007, s.17). 13

14 2.2 Gender Termínem gender označujeme společensky utvářené postoje a modely chování, obvykle dichotomicky dělené na mužské a ženské. Nejjednodušší způsob vymezování jedinců je vymezování z hlediska pohlaví. Řekneme-li o někom, že je muž nebo žena, sdělíme tím mnoho informací nejen o jeho tělesné stavbě, ale současně i o jeho/její typicky předpokládaných vlastnostech. S pouhým termínem muž či žena si pak asociujeme i soubor určitých vzorců chování, které se k pohlaví vztahují. Lidské pohlaví je podle Renzetti a Currana chápáno jako lidská danost. Biologické pohlaví tedy slouží jako základ, na kterém lidé konstruují společenskou kategorii zvanou gender nebo-li maskulinitu či femininitu (Renzetti, Curran, 2003, s. 20). S termínem gender se pojí i různé generové stereotypy. Lidé všeobecně pokládají za platné takové vzorce, které se pojí s naší generovou identitou. Předpoklady, které se vztahují k genderu lidé považují za platné a správné. Generové stereotypy jsou: Zjednodušující popisy toho, jak má vypadat maskulinní muž či femininní žena Předpokládá se, že normální muž nenese žádné rysy ženskosti a naopak. (Renzetti, Curran, 2003, s. 20). V každé společnosti jsou zakotveny určité předpisy, které předepisují určité vlastnosti, způsoby chování a vzorce. Jedná se o pohlavně-genderový systém společnosti. Tyto předpisy jsou pak zakotveny v institucích, jako jsou hospodářství, politický systém, vzdělávací systém, náboženství či rodinné uspořádání. 14

15 2.3 Tradiční mužská role, patriarchát Pojem patriarcha je složeno ze dvou slov otec a vládce. Tradiční mužská role je klíčovým pojmem. Je založena na tradici, že muži mají autoritativní a mocenské postavení prakticky ve všech oblastech života. Mají v daném společenství rozhodující slovo, vedoucí postavení ve veřejném životě a také autoritativní postavení v rodině. Žena má oproti muži podřízené postavení, je méněcenná a nemá téměř žádná práva. Patriarchát lze tedy definovat jako pohlavně-genderový systém, v němž muži zaujímají nadřazené postavení vůči ženám a v němž jsou vlastnosti a činnosti vnímané jako mužské hodnoceny výše, než ty, které jsou vnímány jako ženské (Renzetti, Curran, 2003, s. 22). Jako tradiční příklad, ve kterém se velmi názorně promítá patriarchální uspořádání společnosti, je doba starověkého Řecka a Říma. Doba starověku je pro nás důležitá tím, že v tomto období došlo k proměně matriarchální formy 1 společnosti k patriarchátu a tím ke ztrátě mateřských práv výměnou za práva otcovská. Matriarchát je taková forma uspořádání společnosti, ve které měla hlavní moc žena matka. Základní sociální jednotkou matriarchátu byla strukturovaná sociální jednotka, tzv. gent a jeho hlavou byla nejstarší žena rodu. Žena měla vsoké postavení jak v domácnosti tak v rámci celého gentu. Nejvyšší matka rodu měla rozhodující pravomoci v oblasti soudní a náboženské. 2 Po přeměně na patriarchální uspořádání společnosti vzniklo mnoho domněnek, že se jedná o odplatu mužů za původní gentové uspořádání, ve kterém měl muž jen malé pravomoci. Patriarchát, vláda otců, se mohl prosadit pouze tak, že si muži podrobili matky. Muži cítili, že se od ženy ještě nedokázali osvobodit, a tak se snažili spoutat její přirozenou moc ženský svět byl stejně jako dříve předmětem mužské fascinace a obav. (Zoja, 2005, s. 64). 1 Pro zajímavost: někteří vědci zpochybňují existenci takové formy uspořádání společnosti, jako byl matriarchát. Luigi Zoja tvrdí, že vědci nikdy nenašli dostatečné důkazy o matriarchátu. Podle něj se hypotézy o matriarchátu vztahují do dob, kdy ještě nebylo vynalezeno písmo. Usuzovat na moc ženy podle sošek a vyobrazení není důvěryhodné. 2 Brož, 1999, cit. online 15

16 Elizabeth Badinter tvrdí, že: Od vzniku patriarchátu se muž vždy definoval jako privilegovaná lidská bytost mající něco navíc, co žena nemá. Pokládal se za silnějšího, inteligentnějšího, odvážnějšího, odpovědnějšího, tvořivějšího a racionálnějšího. A toto navíc ospravedlňovalo jeho nadřazený vztah k ženám. (Badinter, 2005, s. 16). Pierre Bourdieu navíc poznamenává, že: Být muž s sebou automaticky přináší postavení spojené s mocí. (Bourdieu, 2000, s. 54). To, jaké mocenské postavení vůči ženám muži zaujímali, nám dokazuje i fakt, že ve francouzštině je slovo muž a člověk označováno jedním slovem homme a stejně tak i v angličtině je muž a člověk označováno jedním slovem man. Tímto se potvrzuje tendence, projevující se již od starověku, klást mezi obě označení rovnítko. Tato tendence je označována jako generické maskulinum. Tradiční gramatická pravidla se zaměřují na to, aby se maskulinum užívalo nejen s výlučným odkazem k mužům, ale i k lidským bytostem všeobecně. Téměř ve všem se hledaly důkazy, které by ospravedlňovaly nadvládu muže nad ženou. Důkazy byly hledány v odkazech na přírodu a přirozenost. Mužská nadvláda byla pojímána jako přirozená, protože muž se celkově jeví jako silnější. Dle Herty Nagl-Docekal bylo snahou tohoto dokazování najít nevyvratitelný argument. Prezentuje-li se totiž příslušný řád pohlaví jako přirozený, jeví se jako nezvratně platný Odvolávání na přírodu sloužilo k legitimizaci patriarchálních struktur. (Nagl-Docekal, 2007, s ). Odkazovat na přírodu a tím vytvářet nevyvratitelný argument však podle Nagl-Docekal není zcela obhajitelné. Proti biologické determinaci pohlaví se staví takto: To, že se na muže a ženy vůbec apeluje, aby určitým způsobem organizovali své vztahy, již samo o sobě vyjadřuje předpoklad, že jejich soužití neprobíhá samo od sebe, ale musí být utvářeno. (Nagl-Docekal, 2007, s. 35). Společenská struktura je tak často ospravedlňována odkazem na přírodu. Sociální role jedince jsou utvářeny podle jeho pohlaví. Každému pohlaví jsou pak stereotypně přiřazovány vzorce chování, jež je pro pohlaví typické. Patriarchát byl považován za dominantní ideologii, která se uplatňuje ve všech společenských systémech, i když v různých formách. Proti této dominantní ideologii vystoupil feminismus. Feminismus se postavil proti patriarchátu jako mocenskému 16

17 systému, který znevýhodňuje ženy prostřednictvím společenských, politických a ekonomických institucí. (Humm podle Oates-Indruchová, 1998, s. 10). 3 Patriarchální tradice se nevztahuje pouze na to, jakým způsobem je chápán muž a jak má správný muž fungovat ve společnosti, ale také na to, jaká je jeho úloha při plnění role otce. Elizabeth Badinter popisuje patriarchální tradici ve vtahu otce k dítěti a to tím způsobem, že poukazuje na názor klasických psychoanalytiků, podle nichž otcové nejsou schopni primárního mateřského citu. Otec nemá nahrazovat mateřskou péči, ale měl by si od dítěte udržovat odstup. Těchto několik bodů je souhlasných s patriarchální tradicí a podle Badinterové Vede k posílení dvojice matky a dítěte a zejména matky a syna. (Badinter, 2005, s. 68). 2.4 Otcovská a mateřská role V antickém Římě měli otcové téměř absolutní moc nad svými dětmi a práva matek prakticky neexistovala. Jestliže došlo k rozvodu, přešla péče o dítě automaticky na otce. Již zde vidíme, jak je dnešní situace zcela odlišná. V dnešní době přiznává soud děti většinou matkám a otcové musí o svá práva horlivě bojovat. Otec zastával několik úloh. Působil jako ochránce a pečovatel, vychovával a předával svým dětem morální zásady. Byl hlavou rodiny a jejich živitelem. Tradice otcovské nadřazenosti přetrvávala po řadu století a jen velmi pozvolna se uvolňovala a měnila. Jeho význam v rodině se měnil společně se společenským vývojem. Otec mohl rozhodovat téměř o všem, co se dítěte týkalo. Zároveň byl povinen se o dítě postarat a hradit veškeré jeho životní náklady. V průběhu staletí od středověku až k 18. století, které bylo významné ve změně vnímání mužské a ženské identity, docházelo k mnoha společenským změnám, které ovlivnily mužskou i ženskou sociální roli. Koncem devatenáctého a na počátku dvacátého století došlo ke změně týkající se otce a jeho vlivu na vývoj dítěte. Jeho vliv začal být podceňován. 3 Humm, M. The Dictionary of Feminist Theory,

18 Dřívější preferování otců bylo zcela nahrazováno preferencí matek. Cituji: Tento postoj společnosti byl ještě upevněn stále populárnější psychoanalytickou teorií, která kladla důraz na velký přínos matky k psychické pohodě dítěte. Usuzovalo se, že vztah dítěte s matkou je daleko důležitější, než vztah dítěte s otcem. (Černá, s. 23). Musím však připomenout, že postupné vytrácení otce z rodiny, ke kterému v průběhu staletí vlivem společenských změn docházelo, má velmi negativní dopad na jeho potomky a muže samotné. Role otce je v rodině nezastupitelná a s ohledem na budoucí plnohodnotný život jeho dětí i velmi důležitá a klíčová. Důležitý je takzvaný proces triangulace, ve kterém dochází k působení matky a otce na dítě, ale zároveň dítě pozoruje i vztah mezi matkou a otcem, což je nezbytné pro utváření jeho osobnosti a k tomu, aby bylo v budoucnu schopno vést svůj vlastní život. Učí se, jak matka s otcem řeší konflikty, jak si navzájem vycházejí vstříc. V rané fázi života, zhruba od tří let si dítě utváří svou vlastní identitu a uvědomuje si vědomí já a v tomto období je pro něj proces triangulace velmi podstatný (Matějček podle Bakalář, 2002, s. 132). 4 Otec zde také plní důležitý aspekt v tom směru, že pomáhá dítěti osvobodit se od matky. Podle Warshaka je pro děti bez otcovy přítomnosti obtížnější dosáhnout v psychické pohodě své nezávislosti (Warshak podle Bakalář, 2002, s. 132). 5 Pro děti a jejich správný psychický a sociální vývoj jsou důležité obě osoby jak matka, tak otec. Pakliže se zamýšlíme nad tím, co znamená pro dítě skutečnost, že vyrůstá bez otce, je třeba si tu samou skutečnost představit i na příkladě, že bude trávit málo času se svou matkou. S důležitostí tohoto procesu triangulace nejspíše není veřejnost zcela obeznámena, ačkoliv je to proces velmi zásadní a potřebný k tomu, aby se v budoucím životě dítě snadněji dokázalo odpoutat od jednoho z rodičů a to v mnoha případech právě od matky. Role otce je velmi důležitá v utváření hodnot dítěte, ať už chlapce nebo dívky. Zůstane-li dítě například po rozvodu pouze s matkou, nedochází k přímé identifikaci s mužským vzorem. Cituji: Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sociální identity a role. Programuje-li matka, pak chlapci jsou mnohdy nevratně poškozování v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy otcem, 4 Matějček, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní, Warshak, R. A. Revoluce v porozvodové péči o děti,

19 a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. (Bakalář, 2002, s. 114). 2.5 Vývoj pohlavní role Termínem role nazýváme souhrn očekávaného jednaní vůči jedinci, jenž zastává určitou sociální pozici. Pohlavní roli vysvětluje Karsten jako: Soubor směrnic, předpisů a pravidel chování určující pohlavně specifické chování osobnosti. (Karsten, H., 2006, s. 63). Děti a dospívající se učí svou pohlavní roli tím, že pozorují dospělé kolem sebe a hodnotí jejich chování. Jedná se o vzorce předávané rodiči nebo společností. Svůj podíl na utváření a vnímaní pohlavních rolí mají i média. Média hrají v ovlivňování dítěte a utváření jeho osobnosti velkou roli. Dítě, ať už chlapec nebo dívka, se identifikuje s pohlavní rolí otce nebo matky a učí se od nich základní vzorce chování. Sociální vzorce dítě vidí i v literatuře. V různých pohádkách a příbězích se objevují vzorce genderových stereotypů, jenž se dítěti vštěpují. Dítě v pohádkách vidí muže a ženy, otce či matky, kteří hrají svou sociální roli podle společností připsaných vzorců. Určité vzorce chování nám udává i společnost, ve které žijeme. Tyto vzorce se poté promítají například do školství či do rodinných institucí. Již od narození je k dítěti přistupováno rozdílně podle toho, zda je ženského nebo mužského pohlaví. S dívkou se tedy zachází jinak a jsou na ni kladeny zcela jiné požadavky než právě na chlapce. Existuje stereotypní představa, díky které jsou na děti kladeny jiné nároky s ohledem na jejich pohlaví. Očekává se, že dívka bude milá, poslušná. Celkově je dívka pojímána jako křehčí, jemnější a citlivější. Považuje se za normální, že si bude hrát s panenkami nebo s kuchyňkou. Chlapec je odolnější a divočejší. Očekává se, že se bude více projevovat a především si bude hrát s chlapeckými hračkami, tj. s autíčky, stavebnicemi a podobně. Pakliže by si snad dívka hrála s autíčky, společnost tuto její potřebu bude chápat mnohem lépe, než v opačném případě, kdy by si chlapec začal hrát s panenkou a bavili by ho tzv. dívčí hry v kuchyňce. Může se tak setkat s nepochopením a dokonce i s výsměchem ze strany 19

20 ostatních. O chlapce panují v rodině většinou větší obavy než o děvčata. Může tomu napomáhat fakt, že v minulosti byli chlapci žádanější než dívky a rodiče si často přáli, aby se jim narodil chlapeček. Setkáváme se zde se stereotypními představami genderové role. Pro rodiče není přípustné, aby si jejich malý syn hrál tzv. na domácnost, jelikož mají obavy, že s ním není něco v pořádku. Již od dětství se dětem vštěpují představy, co jako jedinci daného pohlaví mají správně dělat. Rozdílné přístupy k dětem podle pohlaví jsou charakteristické jak v rodinné výchově, tak i ve školství. Na chlapce je kladen mnohem větší nátlak a to ze strany otců, aby se choval jako správný chlap. Jsou na něj kladeny nároky, aby nepůsobil zženštile, zbaběle. Jakmile se chlapec začne projevovat jemně a příliš ústupně, mají rodiče obavy. Dívky v tomto směru tak ostře sledovány a kritizovány nebývají (Karsten, 2006, s ). Jestliže je tedy chlapec vychováván podle tradičních představ o pohlavní roli (viz. výše) pak je zřejmé, že se nerad přiznává ke strachu a k úzkostnosti, jak píše Karsten. Proč rodiče své děti takto vychovávají, plyne z faktu, že sami rodiče jako malé děti nereflektovaně přijímali tradiční stereotypy pohlavních rolí. Výchova dětí podle tohoto stereotypu má však na děti v mnohém negativní vliv, jak uvádí Karsten: Rozdílnost výchovných cílů přináší nevýhody obojímu pohlaví. Dívky jsou brzděny ve výstavbě zdravého sebevědomí a s tím souvisejícího vnímání silných stránek své osobnosti, zatímco chlapci bývají pobízeni, aby se odpoutali od matky a sami bojovali s okolním světem. (Karsten, 2006, s. 68). K přijímání tradičních pohlavních rolí přispívají i sociální podmínky, ve kterých dítě vyrůstá a samozřejmě také okolnosti dané doby, které mají na rodinu vliv. Pro chlapce je nezbytně nutná identifikace se svým otcem, aby se naučil chování odpovídající mužské pohlavní roli. Otcové se snaží podporovat takové chování, které podle nich mužské pohlavní roli přísluší projevy síly, sebevědomí a nezávislosti, zatímco slabost, empatie a soucit naopak odsuzují jako typicky ženské vlastnosti. Podle Karsten pak chlapec hůře navazuje mezilidské vztahy a je méně citlivý vůči druhým lidem. 20

21 3. Mužská identita vývoj a proměny Příčina proměny mužské role, jež se v průběhu několika desetiletí odehrála, je mnohdy odůvodňována feminismem a to převážně jeho druhou vlnou z šedesátých let. Tuto problematiku směřuji převážně na roli otce a na to, jaký důsledek má pro syna otcovo odcizení a jak je pro něj důležitá identifikace s otcem při vytváření mužské pohlavní role. Termín mužská identita či maskulinita může být definován z hlediska sociálních věd několika definicemi. Zároveň se však všechny tyto teorie shodují na faktu, že může existovat několik různých typů maskulinity, které se liší z hlediska etnického, kulturního, třídního postavení apod. Radka Dudová ve svém článku 6 o maskulinitě popisuje tři teorie, které se snaží vymezit a definovat mužskou identitu, podle Edleye a Wetherella. Makulinita je tak pojímána z několika perspektiv. Tři teorie definující typy mužské identity: a) psychoanalytické hledisko: považuje mužskou identitu za něco nestálého a muži se pak cítí z hlediska genderové identity v nejistotě. Snaží se proto sobě a svému okolí své mužství neustále dokazovat. b) hledisko teorie rolí: vypovídá o tom, že existuje určitý soubor obsahující návod, jak svou specificky mužskou roli hrát. Součástí role jsou takové charakteristiky jako sebedůvěra, ambice a síla, které dávají předpoklad k tomu, aby mužská role byla rolí dominantní. c) hegemonní maskulinita: má velký vliv na utváření mužské identity západních zemí. Tento typ maskulinity zdůrazňuje určité osobností vlastnosti, které by měl muž vlastnit. Jedná se například o to, že by měl být soběstačný, agresivní a také heterosexuální. Tyto požadavky pak 6 Dudová, 2005, cit. online 21

22 kladou na muže příliš vysoké nároky, muži se s nimi neustále srovnávají a v důsledku toho pak mohou mít pochyby o své vlastní identitě a o správném plnění své sociálně pohlavní role. Z mého pohledu se tyto tři typy teorií definující typy mužské identity prolínají. Mužům jsou předloženy určité vzorce, které následně vymezují a určují jejich chování. Chlapci je prostřednictvím rodičů, osob v nejbližším okolí, médii či literaturou určováno, jaké vlastnosti by měl mít a jak by se měl chovat. Existují tak určité standardy, jimiž jsou muži vymezováni a se kterými se tedy nějakým způsobem ztotožňují. Muži jsou zkrátka přiřazovány určité vlastnosti, které se většině lidí při vyslovení například pojmu mužství vybaví. Tyto vlastnosti jsou pak asociovány s pojmem mužství. Teorie hegemonní maskulinity je pádné v tom směru, že muži se ztotožňují s nároky, které jsou na ně kladeny a v důsledku toho mohou mít pochyby o své vlastní identitě. Mužství má potřebu být dokazováno. Kolikrát slyšíme výzvy typu: Dokaž, že jsi muž!. Muži jsou častováni přívlastky o opravdovém muži a tím je myšlen muž, jenž se chová chlapsky. Termín opravdový muž znamená pro muže něco výsostného. Je-li nějaký muž tímto přívlastkem označen, je to pro něj pochvala na velmi vysoké úrovni (Badinter, 2005, s. 14). Důležité je také upozornit na poznatek Simone de Beauvoir, že: Mužem se člověk nerodí, ale mužem se stává. (Simone de Beauvoir In Badinter, 2005, s. 35). Je tedy potřeba, aby se mohl v průběhu vývoje identifikovat s mužskou pohlavní rolí a byl tak schopen aplikovat vzorce chování, které se od něj v budoucnu budou očekávat. Stejně tak to platí i pro dívky, které také potřebují možnost identifikace. 22

23 3.1 Nadvláda a moc Mužství bylo vždy spojeno s mocí. Na tomto faktu dále Pierre Bourdieu zakládá, že mužnost spočívá v libidu dominandi, nebo-li touze ovládat. Tato touha ovládat se pak stala nejvyšším kritériem mužské identity, jak uvádí Elizabeth Badinter. Vidíme, že významné a rozhodující posty ve vládě, regionální politice i v čele obchodních organizací jsou zaujímány muži. Mužská nadvláda je přítomná ve strukturách rodiny, náboženství i intelektuálního života. 7 Někteří muži mají dojem, že mají na své mocenské postavení z hlediska genderu nárok. Důsledkem tohoto přesvědčení pak může být případná frustrace právě z nenaplnění této role. Muži si často asociují představy, které jsou s jejich pohlavní rolí tradičně očekávány. Její nenaplnění pak způsobuje případnou krizi jejich identity. 3.2 Krize sedmdesátých let V posledních několika desetiletí se udála proměna v pohlavních rolích. Jejím dokladem je stále vyšší počet žen, které mají vyšší vzdělání a které vykonávají stále kvalifikovanější práce (Karsten, 2006, s. 100). Studie uvádí, že ještě před třiceti lety se muži příliš netrápili otázkami nad svou identitou. Avšak podle některých vědců se později tato situace změnila. Elizabeth Badinter považuje za dobu, kdy se muži mohli cítit nejistí, sedmdesátá léta. Uvádí, že v těchto letech se muži začali nad svou identitou zamýšlet a za příčinu považuje feministická hnutí té doby. Po vzoru feministek, které se nahlas a rozhodně vzepřely tradičně přisouzeným rolím, dali někteří muži najevo, že se chtějí osvobodit od jařma iluzorní mužnosti. (Badinter, 2005, s. 15). Elizabeth Badinter dále uvádí, že jako první se úvahami o ideální mužské roli začali zabývat američtí představitelé humanitních věd. Právě v sedmdesátých letech začala vznikat první pojednání o maskulinitě. Výsledkem pak byla krize, která nastala 7 Dudová, 2005, cit. online 23