RICHARD ROHR RADIKÁLNÍ MILOST

Transkript

1

2 RICHARD ROHR RADIKÁLNÍ MILOST

3 Richard Rohr Radikální milost MEDITACE NA KAŽDÝ DEN Uspořádal John Bookser Feister Vyšehrad

4 Tato kniha vychází s podporou pana Ludvíka Hegrlíka Copyright Richard Rohr, John Bookser Feister, 1995 Translation Jan Kofroň, 2005 ISBN

5 319. den P ONDĚLÍ DVACÁTÉHO DRUHÉHO Osvobození mužů Osvobození nás, mužů, je odlišné od ženského osvobození. To, proti čemu naše sestry bojují, totiž patriarchální kultura, utiskovalo ženy mnoha způsoby, ale muži si to neuvědomovali, protože měli navrch. Musíme stát při našich sestrách, abychom jejich zápas začali chápat. Nicméně muži mají také svůj program osvobození. Muži na Západě se potřebují osvobodit od celé řady očekávání, která na nás klade kultura a my je pak klademe sami na sebe: být výkonný superman, soutěživý, jednoznačně zaměřený, bezcitný, úspěšný, tvrdý kanónenfutr. Tento tlak na ně vyvíjejí od chlapeckého věku jak ženy, tak i ostatní muži. Zisk z toho mají jak muži, tak ženy; a jak muži, tak ženy tím trpí. Naším osvobozením je tyto hlasy rozpoznat a postavit se jim ve svém nitru, kde nám podsouvají falešné definice úspěchu. Může to být dokonce obtížnější osvobozování než u žen. Myslím, že právě proto jsou v procesu osvobozování muži pozadu. Když je jeden nahoře, je jeho zajetí větší. Tak to alespoň říká evangelium. Rodinu za rodinou žena postupovala po své mužské cestě, a to dál, než většina mužů dospěla po své cestě k ženství. Mnozí muži intuitivně rozpoznávají, že jejich ženy jsou v mnoha směrech silnější než oni. V mnoha rodinách je to tak, že žena umí organizovat život nebo zařídit věci lépe než její manžel. To se pak stává rodinným vzorcem. Žena se stává osobou androgynní, svým způsobem opravdu daleko více osvobozenou než její muž. Muž stojí stranou, vydělává peníze, aby celý ten systém podporoval, a přitom ztrácí úctu svých dětí, své ženy i sebe sama. 270

6 Pro muže je kulturně daleko obtížnější vstoupit do své ženské stránky, než je pro ženy úkol integrovat své mužství. Potřebujeme, aby naše sestry rozpoznaly naše uvěznění den Ú TERÝ DVACÁTÉHO DRUHÉHO Láska se rozvíjí v solidaritě Jednou jsme v naší komunitě měli utečence ze Salvadoru, Fernanda. Mnozí znali jeho příběh. Je až neuvěřitelné, že lidská bytost mohla vydržet utrpení a mučení, jaké si on musel vytrpět od své vlády podporované z amerických zdrojů. Mohl být bezpodmínečně poslán zpět domů. Členové komunity mi ale řekli, že ucítí-li, že se vláda hodlá pokusit poslat jej zpět na téměř jistou smrt, pak jsou si jisti, že s ním budou solidární i proti americkému právu. Řekli, že se kolem něj shromáždí v modlitebně se slovy: Jestliže nám ho budou chtít vzít, ať si vezmou i nás! Znají ono pouto, pochopení, přátelství, které je s ním pojí. Nebyla by tu jiná lidská alternativa. Není v tom žádná velká ideologie. Ani v tom není nějaká levičácká ani pravičácká politika. Je to koneckonců jen soucit a solidarita s přáteli a oběťmi a ochota za takové přátelství i platit. Potřebujeme asi budovat vztahy překračující rasové a třídní hranice. Pak nastane spravedlnost den STŘEDA DVACÁTÉHO DRUHÉHO Dědova energie Muž s hlubokou mužskou energií důvěřuje v život. Důvěřovat, to neznamená být naivní; znamená to rozhodnout se na základě poznání, co je život 271

7 a co je smrt. Jakmile si člověk ujasní, co je život a co smrt, bude schopen důvěřovat obojímu. Lidé, kteří nedovedou rozlišovat mezi smrtí a životem, nemohou důvěřovat realitě. Důvěra neznamená činit ctnostná rozhodnutí; není to skok víry bez jakéhokoli důkazu. Je to poznání, že každá lidská situace je směsicí života i smrti, a že velké pravdy jsou obvykle komplikované. Jsme směsicí temnoty a světla, života a smrti. Vše, co konáme, má v sobě kvalitu života, ale i kvalitu strachu a sebeobrany. Jestliže dovedeme přijmout, že nic není dokonalé, můžeme v tomto světě nalézt pokoj. Jak říká Ježíš: Nikdo není dobrý, jedině Bůh (Mk 10,18). Přijmout tento paradoxní svět vyžaduje kus odvahy a náramné pokory. Řekl bych, že tohle dokážou dědové kvality velkých otců (i babičky formátu velkých matek!). K takto plné vyrovnanosti pravděpodobně před padesátým rokem života neproniknete den Č TVRTEK DVACÁTÉHO DRUHÉHO Gándhího růže Chcete-li cítit vůni křesťanství, musíte si vzít jako obraz růži. Růže k sobě neodolatelně přitahuje lidi a svou vůní je obdarovává. Vůně křesťanství je ale jemnější než vůně růže, a proto by měla být podávána ještě tišším, méně postřehnutelným způsobem. (Mahátma Gándhí) Gándhího růže je úžasný obraz. Tichá a nepostřehnutelná autorita růže vychází z její krásy a libé vůně. Nepotřebuje se prokazovat či obracet nás na svou stranu. Ví, že je růže, a ví, že je krásná. 272

8 Máš-li nos a oči pro krásu, poznáš tuto vnitřní autoritu růže. Ve skutečnosti její vnitřní autorita může být tak naléhavá a tak vyzývající, že bychom jí spolu se sv. Františkem Saleským mohli říct: Přestaň křičet! Kdyby křesťanství spoléhalo na svou vnitřní autoritu, na váhu své pravdy a čirou moc nefalšované dobroty, musel by i svět křesťanům říct: Já tě slyším přestaň křičet! A přitom bychom nemuseli nic kázat a neřekli bychom ani slovo. Mocnosti tohoto světa, které stále bojují s termíny, manažerskými cíly a žebříčky zisku, nečekají, že by byly motivovány zevnitř. Musejí vyrábět, zajišťovat a dosahovat cílů, což je jen jedna pomocná část života. A co my? Tvůrce života nás zve k účasti na Boží svobodě a autoritě. To zabere nějaký čas, ale také to déle vydrží a zdá se, že Bůh toto buduje na dlouhou dobu. Bůh vyčkává, jak to dokáže jen Bůh, neboť Bohu je znám celkový plán. Ti, kdo mají pravou autoritu, jsou s to věřit, neboť vědí, že vědí. A růže může jak kvést, tak umírat, protože ví, že je růže den PÁTEK DVACÁTÉHO DRUHÉHO Jóbovo poselství Jób v hebrejské Bibli může být pro křesťany nádherným symbolem Kalvárie, kterou prochází každý z nás. V první kapitole příběhu je Jób prezentován jako nevinný muž, konfrontovaný se zlem a utrpením, muž, který poslouchal Boží Zákon a byl věrný. Před Hospodina přijde Satan a řekne: Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit (Jób 1,9 11). 273

9 Dobrá, řekne Hospodin, a vezme mu vše, a Jób přece říká: Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno. A tak Satan přijde před Hospodina znovu a říká: Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit. Vždyť jsi mu vzal jen vnější věci. A tak Jahve stihne Jóba vředy a kožními chorobami. Jób ale i tak odmítá Hospodinu zlořečit. Jeviště je tak připraveno pro drama. Jób je v pokušení proklít svůj život. Bojuje s absurditou a nesmyslností života a nakonec říká: To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme? (Jób 2,10) Bratři a sestry, jestliže se snažíte vést dobrý život, bude dříve nebo později každý z vás přiveden k tomuto bodu. Jeden každý z nás bude spolu s Jóbem dříve nebo později veden k jámě s popelem, aby si škrábal své vlastní vředy (Jób 2,8). V té chvíli budete slyšet mnoho hlasů (symbolizovaných různými Jóbovými přáteli, kteří mu udílejí rady). Modlete se, abyste poznali, čí hlas poslouchat a které hlasy jsou rozumné za cenu víry. Kniha Jób představuje pravděpodobně největší morální dialog, jaký kdy byl napsán. Konečná odpověď pro Jóba nepřichází z logického morálního uvažování, ale z omilostněné osobní zkušenosti den S OBOTA DVACÁTÉHO DRUHÉHO Analogie vtělení Potřebujeme znamení spásy. Nám, kteří jsme dobře situováni, byla dána znamení kříže v podobě chudých a handicapovaných. Musíme do jejich světa 274

10 vstoupit jejich způsobem a milovat je. A báječná věc, kterou přitom objevíme, je, že se stáváme svobodnými. Při pohledu do jejich očí konečně zjišťujeme, kdo jsme. Byla jedna televizní show pod názvem Východ slunce * o manželském páru, který měl autistické dítě. Chtěli, aby se jejich syn změnil a vstoupil do jejich prostoru. A dělali všechno, co mohli, pro to, aby jejich dítě vstoupilo do jejich světa a bylo jako oni, normální lidé. Až jednoho dne zjistili, že naopak oni sami musí vstoupit do jeho světa. Bylo to nesmyslné a vyčerpávající. Matka vstupovala do světa dítěte jeho způsoby den za dnem sedávala na podlaze a hrála zdánlivě pošetilé, bezcílné hry se svým dítětem, mávala rukama a vstupovala tak do jeho světa. Po létech, mnoha dnech a tisíci hodinách k nim její syn promluvil! Tohle je vtělení! To je vzorec vykoupení! To je cena, kterou zaplatil Bůh. Bůh vstoupil do našeho světa na náš způsob, aby pocítil bol být člověkem tak, abychom i my mohli k Bohu zpět promluvit tak, aby nám rozuměl. Ježíš je utrpením Boha. Ježíš je bolest Boha, lítost Boha. Je zjevením Božího srdce. Naše vlastní pocity, naše vlastní bolest a naše vlastní potěšení jsou v nějaké míře účastí na tom, kdo je Bůh. Bůh je agónií i blahým očekáváním konce časů den DVACÁTÁ TŘETÍ NEDĚLE V MEZIDOBÍ Modlitba rodičů, modlitba pro každého z nás: Ať se mi tak stane Před několika týdny mě přišla do Albuquerque navštívit jedna rodina s třemi malými neposedy, kteří onemocněli záškrtem. Po tři dny to v domě * V originále hříčka Son-rise, tj. vlastně výchova syna, znějící však stejně jako sunrise, východ slunce. (Pozn. překl.) 275

11 hlučelo, jako by tam štěkali psi! Naplnil jsem pět praček prádla pozvraceli mi všechno v domě. Nemohl jsem uvěřit, že život může být tak tvrdý. Nebylo možné se v klidu najíst ani si popovídat. A to jsem si myslel, že my řeholníci máme tvrdý život. Je to docela jiná rovina! Čím rodiče musí projít, než vychovají děti, je za hranicemi všech povinností. Přece se však svého úkolu zhostí téměř pokaždé. Je mi jasné, proč Bůh nařídil pokračování lidského rodu skrze rodičovství. Bůh musel pro nás všechny nalézt cestu, jak překročit sebe samé. Potřebujeme meze reality, která je jednoduše zde, jako cihlová zeď, jež od nás vyžaduje reakci, aniž by tu byl prostor pro volbu či rozhodování. To je nejlepší způsob, jak se stát svatým. Nejde o to, co děláte, ale o to, co dovolíte, aby se s vámi dělo. Hledání Boha a svatosti se stává příliš sebevědomým, dokud člověk nedovolí, aby ho vedlo dále, než zamýšlel. Svatost přichází z toho, co dovolíme, aby na nás okolnosti života naložily, aby nám činili lidé, kteří jsou právě před námi. My se neobracíme sami, jsme obraceni den P ONDĚLÍ DVACÁTÉHO TŘETÍHO Svatý Bill W. Proč svatý Bill W.? Jen uvažte duchovní plody, které nese jeho program Dvanáct stupňů anonymních alkoholiků po celém světě. V roce 1939 ustavil Bill Wilson svůj program léčby alkoholismu. Byl tak úspěšný, že se dnes používá i u těch, kdo se přejídají, u gamblerů, neurotiků a lidí závislých na náboženství, drogách, sexu, penězích, nakupování, vztazích a hněvu. Ti, kdo se těchto programů účastní, patří k lidem nejvíce spirituálně otevřeným a nábožensky zralým, jaké můžete potkat. 276

12 Zatímco se jednotlivé denominace handrkují o metafyziku a různé systémy víry, hádají se, kdo je spasen a spravedlivý před Bohem, předhánějí se v sakramentálních a biblických dostizích, Bill Wilson a jeho následovníci pokročili vpřed se skromným realismem, který je vzácný a zároveň přesvědčivý. Začínají na čestném místě a na něm i končí, aniž by se dohadovali, dokazovali, bránili anebo chrlili náboženský žargon. Scházejí se nikoli jako společenství spasených, nýbrž jako ti, kdo přede všemi nesou své šarlatové písmo. Nemusí být přemlouváni pro nějakou teorii spásy nebo potřebu jakéhosi vzdáleného Boha. Jejich zlomené a bezmocné lidství je vše, čím si jsou jisti jako rozpukaná a vyprahlá země čekající na déšť. Bůh je pociťovaná potřeba, nikoli miloučký tatík, skýtající odpovědi na otázky, ale samotný základ jejich bytí. Být vykoupen vzat zpět je každodenní zkušenost nitra a srdce, nikoli liberální ani konzervativní teologie. Lidé, kteří se účastní programů Dvanácti stupňů aniž by to věděli nebo zamýšleli, s největší pravděpodobností jsou s to obnovit význam evangelia v naší době. Samotné slovo křesťan ztratilo tolik ze svého smyslu, že jediná cesta, jak Bůh mohl znovu založit církev, byla z vnějšku. Ale jak říká Písmo: Pozná vůbec člověk Boží záměry a dovede si představit, co je vůle Hospodina? (Mdr 9,13) 327. den Ú TERÝ DVACÁTÉHO TŘETÍHO Moc na dně Spiritualita skrytá za Dvanácti stupni a Dvanácti tradicemi se velmi podobá fenoménu základních komunit v Latinské Americe. Je to přístup spodní církve k evangelizaci a uzdravování, který je pravděpodobně naší jedinou nadějí v trpícím světě pěti a půl mili- 277

13 ard lidí. Potřebujeme opravdu ověřovat víru v naukách o ospravedlnění a neposkvrněném početí, když většina Božího hmotného, živočišného i lidského světa je na pokraji hromadné sebevraždy a zániku? Setkání Dvanácti stupňů jsou pravděpodobně odpovědí prvního světa na základní komunity třetího světa. Naše utrpení je psychologické, vztahové a týká se závislostí: je to utrpení lidí, kteří si navenek užívají pohodlí, ale uvnitř jsou utištění a prázdní. Je to krize ztráty smyslu a falešného já, které se pokoušelo hledat smysl v majetku, prestiži a moci. Nefunguje to. A tak abychom naplnili svou prázdnou duši, uchylujeme se ke konzumu a nakupování. Dvanáct stupňů nás vede zpět, ven z naší závislé společnosti. Jako všechny stupně vedoucí k pravdě, vedou i tyto dolů. Bill Wilson a jeho hnutí Anonymních alkoholiků nám ukázali, že skutečnou silou je, když už nehledáme, nepotřebujeme nebo nezneužíváme moc. Skutečná moc není na vrcholu, ale na dně. Ti, kdo připustí, že jsou bezmocní, ti jediní mají moc, na níž ve světě i v církvi záleží. Svatý Bille W., pros za nás den STŘEDA DVACÁTÉHO TŘETÍHO Pardon, pánové! Není náhodou, že katolíci měli psychologickou potřebu vyzdvihnout Marii do role bohyně. Nejsem si jist, zda to byla niterná potřeba naší vlastní rovnováhy, maska patriarchátu skrývající se v pozadí, milostná aféra s odmítanou ženou v nás, nebo prostě dílo Ducha, ale je to ohromující příklad instinktu vítězícího nad logikou a teorií. Ať je tomu jak chce, je skutečností, že jedinými neomylnými výroky této římské patriarchální církve 278

14 jsou paradoxně nanebevzetí fyzického těla Mariina do nebe a její privilegovaná vyvolenost a ochrana Bohem neposkvrněné početí. Dokonce slavíme její korunovaci jako Královny nebe a země. Jsem opravdu zcela pro, ale nic z toho se nenachází v Písmu nebo veřejném zjevení. Je ohromující, jak tato maskulinní církev byla nějakým způsobem vždy femininní a bezděčně připravena ohnout všechna pravidla, aby to vyslovila! Onen zdravý instinkt se k nám nyní znovu vrátil. Nazývám to ženské otázky. Pardon, pánové, ale na té pozici jsme my katolíci vždycky stáli. Hrdí a pravověrní navenek, ale maminčini kluci, kdykoli jsme si pro to našli omluvu. Feminismus není nový ani liberální ani nebezpečný; je velmi starý, docela konzervativní a tradiční jako Maria a osmero blahoslavenství den Č TVRTEK DVACÁTÉHO TŘETÍHO Víra v našich tvářích Západní křesťanství je do značné míry záležitostí hlavy, ačkoli masy nebyly nikdy inspirovány tímto způsobem. Instituční křesťanství je k entuziasmu nedůvěřivé, ačkoli entuziasmus doslova znamená být v Bohu.* Přesvědčení, vášeň, vzrušení mění životy daleko více než logika nebo theo-logika. Kdyby spása, jak ji zažíváme v našich komunitách nebo při nedělních ranních shromážděních, byla tím nejlepším, co Bůh může udělat, pak z Boha mnoho nemáme. Mají-li ony znuděné, smutné, unavené tváře, na něž se my, kněží, v neděli díváme (vřítí se pozdě a odcházejí před * Z řeckého ethusiasmos od enthusiadzo, jsem v božském vytržení, en-theos, Bohem nadšený. (Pozn. překl.) 279

15 koncem), být nositeli poselství, pak radostná zvěst příliš radostná není. Zdá se, že by se spása měla nějak obrážet v našich tvářích, v našich životech, v našem zápalu, přesvědčení a horlivosti. Jakési Letnice jsou pořád ještě pro začátek tím nejlepším. Entuziastické církve budou pravděpodobně nadále pokračovat v evangelizaci a uzdravování a budou v sobě sdružovat angažovanost a kreativitu daleko lépe než současný katolicismus den PÁTEK DVACÁTÉHO TŘETÍHO Tradice Jsme povoláni znát Boha osobně, ale v podstatě jsme bytosti sociální. Kdo jsme, se dovídáme pouze v kontextu druhých, v kontextu života v rodině, v komunitě. Máme snad být tak arogantní a říci, že všechna předchozí století křesťanů a židů Pána neznala, neposlouchala a nenásledovala? Začala snad křesťanská historie v Americe? Mou konverzí? Nebo ve Waco v Texasu kolem roku 1962? Proto je tradice církve tak důležitá. Stojíme na ramenou všech moudrých lidí a světců minulosti. Toto je pravá Tradice. Některé historické události byly snadno předávány jako univerzální tradice, nicméně nejsou to konsistentní a koherentní vzorce. A tak potřebujeme Tělo, aby nás udržovalo za hranicemi kulturní arogance a poutalo nás ke všem předkům. Nikdo nemůže každý začínat od nuly. A tak mnohé skupiny pouliční kazatelé, různí Ježíšovi lidé postrádají smysl pro Tělo, smysl pro to, že stojíme na ramenou minulosti. Mají svůj božský okamžik a pokoušejí se postupovat vpřed jednoduše na základě své soukromé zkušenosti a Knihy. Malé skupiny následovníků jsou pak často natolik podobně naladěny, že 280

16 ztrácejí smysl pro širší moudrost, dějiny a kultury staletí. Můžeme očekávat, že budou znovu a znovu vyzdvihnout místní vládu nad univerzální dobro a proti němu. Nazýváme to občanským náboženstvím, kde se Kristus stává kmenovým Bohem a církev ozvučnou skříní státu. Jak katolíci, tak protestanti mají na tomto fundamentalismu svou vinu, ale člověk by si myslel, že katolíci by měli dnes dokázat něco lepšího den S OBOTA DVACÁTÉHO TŘETÍHO Proč apokalyptika? Apokalyptický postoj se vynořuje, aby osvobodil proroky od toho, aby sebe a svou roli v dějinách brali příliš vážně. Potom, co dílo prorokovo bylo vykonáno, potom, co vše bylo řečeno, tento postoj říká: Odevzdej historii zpět Bohu a zůstaň v pokoji v transcendentní pravdě. Nepokoušej se tak vehementně stát se součástí většího problému. Může se zdát, že prorok řekne: Pracuj, jako by vše záleželo na tobě. Apokalyptická postava pak říká: Modli se a důvěřuj, jako by vše záleželo na Bohu. A na konci dne hledej klid; zapomeň na to a přenech dějiny Svatému, který beztak dosáhne svého vítězství. Apokalyptický prorok přináší dvě souběžné a vzájemně se korigující zprávy: (1) na všem nesmírně záleží; (2) ve skutečnosti na tom vůbec nezáleží. Kolik znáte lidí, kteří umějí vést svůj život po této ryzí a úzké cestě? Já jich mnoho neznám. Zdá se, že někteří jsou povoláni zaujmout silně apokalyptickou pozici a osvojit si všechen s tím spojený kriticismus, aby nás zbývající osvobodili od přehnané angažovanosti pro to jak věci jsou, abychom nezbožňovali status quo. 281

17 Pravděpodobně nejviditelnějšími a nejpůsobivějšími svědky této pozice jsou Dorothy Day, se svou svatou anarchií, a Thomas Merton, který vše opustil, aby se usadil v poustevně v horách Kentucky. Vždy je budou kritizovat za to, že neudělali více, ale jejich absolutní postoj, jak jsme jasně viděli, je domovem a školou, z nichž mohou vyjít praví proroci. Bez apokalyptického NE nejsou proroci nic víc než vysoce energickými a idealistickými aktivisty, kteří často jednají ze svého vlastního potlačeného hněvu nebo potlačeného zájmu ega. Apokalyptici jsou ochotni být považováni za fanatiky, anti-amerikanisty, anti-cokoli tak, abychom my zbývající mohli znovu objevit Absolutno. Jsou utrápení a znudění našimi relativismy a racionalismem. Vyžadují objektivní základ, z něhož je vše ostatní posuzováno a nebude odsouváno z jejich nekompromisního stanoviska. Věřím, že člověk musí být vskutku a trvale člověkem kontemplace, aby si udržel apokalyptickou pevnost, svobodu a odstup a nepovažoval sám sebe za spravedlivého či poraženého proroka. 332.den DVACÁTÁ ČTVRTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ Akce, prosím! Je-li Bible vůbec něčím, pak tedy zapojením slova Božího do akce dějin. Velkým obrazem toho je Navštívení Panny Marie, jak je zapsáno v první kapitole u Lukáše. Loňského roku jsem dával exercicie ve Svaté zemi františkánům v Ain Karim, městě Jana Křtitele. Přímo přes údolí je chrám Navštívení. Každého večera poté, co jsem celý den mluvil k bratřím, přecházel jsem údolí, abych si tam sedl na nádhernou zídku, hleděl do kraje a snažil se 282

18 představit si Marii přicházející z Nazareta (což je mimochodem pořádný kus cesty a jistě trval několik dní), jak stoupá údolím k tomuto místu, kde potkala Alžbětu. Když jsem četl ten příběh, byl jsem překvapen, jak odlišná byla její odpověď od toho, jak bych asi odpověděl já. Kdybych zjistil, že se mám stát matkou Boží, mým prvním nápadem by asi bylo udělat si třicetidenní exercicie nebo něco takového. Řekl bych si: Musím jít do ústraní a dát si to dohromady, probrat své pohnutky a zpracovat to teologicky. Vstoupil bych do své hlavy. Ale přečtěte si tu pasáž. Maria má od sebe odstup; je svobodná od své potřeby dát si to dohromady. Okamžitě se vydá do kopcovité krajiny Judska, aby pomohla své sestřenici, o které slyšela, že je též těhotná (Lk 1,36 39). Mariánské obrazy bývají tak jednoduché, že stačí jen naslouchat. Jsou tak přímé; jsou tak jasně řezané a definované. A tu jsme u toho prvenství náleží akci. Bůh mne může vyučovat skrze péči o těhotnou sestřenici tím, že mne postaví do světa takového, jaký je. Myslím, že když na tu potřebu odpovíme tak, jak právě stojí před námi, nejsme zpravidla tolik vydáni napospas svému já. Život před námi nás vytáhne z nás samých a my to jednoduše musíme udělat, protože to tu je. Tak se podle mne lidé očišťují. Takovému druhu spirituality mohu důvěřovat. Jestliže tvůj život v tomto reálném živém světě nesměřuje k praktické akci pro druhé nikoli pro tebe samého pak své spiritualitě nedůvěřuj. Tvá angažovanost se ale musí dít souběžně s kontemplací, s vnitřním rozchodem s egem a s otevřeností vůči Bohu. Kontemplace je Boží terapie, která pročišťuje naše dílo i naši angažovanost. Akce a kontemplace jsou dvě polarity, které regulují a vyvažují život naplněný vírou. Rozesmutňuje mne, že většina křesťanstva je právě uprostřed. Není to ani radi- 283

19 kální zvnitřnění, ani radikální angažovanost. Je-li člověk ve středu průměrnosti, mnoho se nenaučí a ani nebude mít mnoho co dát den P ONDĚLÍ DVACÁTÉHO ČTVRTÉHO Riskuj vše pro lásku Farizeus je ten, kdo žádá znamení (viz Mk 8,11). Chudý je ten, o kterém stojí psáno: A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána (Lk 1,45). Farizeus je ten, kdo je hrdý na to, že je ctnostný (viz Lk 18,11); chudák je ten, kdo volá k Bohu dnem i nocí, dokonce i když Bůh s pomocí otálí (viz Lk 18,7). Žebrák, který Pána stále obtěžuje, je milejší než řádný a soběstačný služebník. Ježíš převrátil naši stupnici hodnot. Dává přednost tomu, abychom žili v nejistotě obchodování s hřivnami (viz Mt 25,14 30) a důvěřovali v Pána, než abychom vkládali svou naději do jistých věcí, které jsme ze strachu ukryli na poli. Riskuj vše pro lásku, říká nám Ježíš, dokonce svůj vlastní život. Přenech to mně a dovol, abych to zachránil. Lidé, kteří se snaží zachránit své vlastní životy tím, že pilně pracují a zachraňují sebe sama, dávají tím najevo, že spásy od Boha není zapotřebí. Lidé, kteří svůj život pro radostnou zvěst ztratí, svůj život najdou. Člověk zdravě žijící z víry je ten, kdo dovolí Bohu zachraňovat. Je-li toto ideální přístup křesťana k Bohu, pak Maria je ideální křesťankou evangelia. Soustředí v sobě přístup chudého, kterého Bůh může spasit. Je si hluboce vědoma své prázdnoty bez Boha (viz Lk 1,52). Touží po naplnění Božího zaslíbení (viz Lk 1,54); sama zůstává v otevřenosti, přístupna Božímu dílu (viz 1,45; 49). A když přijde volání, úplně se mu odevzdá: Ať se tak stane! (1,38) 284

20 334. den Ú TERÝ DVACÁTÉHO ČTVRTÉHO Ctnost poslušnosti Všechny vztahy a události našeho křesťanského života můžete chápat jako cvičení vůle, její přípravu na to, aby dokázala přitakat dění věcí. Zcela důležitou věcí je jednota, a ta může nastat jen tehdy, když je vůle připravena opustit hranice ega. Ctnost poslušnosti používám to slovo úmyslně je svrchovaně důležitá pro cvičení vůle. Všichni velcí duchovní vůdcové, zakladatelé náboženství a mystikové bez výjimky hovořili o ctnosti poslušnosti. Nemyslím teď slepou poslušnost. Nemám na mysli lehnout si a dělat mrtvého. Ale myslím si, že všichni křesťané se musí učit říkat ano dříve, než se odváží říct ne. V tomto smyslu z nás církev dělá světce, i když poněkud odlišným způsobem, než jsme čekali! Existujeme v tvůrčím napětí s Tělem Kristovým, které nás vyzývá, napíná nás, volá nás, vznáší požadavky a nutí nás do konfliktů svědomí. To naše svědomí pročišťuje vzpínáním proti bodcům (Sk 26,14), dokud nezjistíme, že už toto vzpínání nepotřebujeme. Církev a poslušnost fungují jako kontrastní pozadí, vůči němuž se poměřuje naše vlastní křesťanská integrita a příliš často bývá shledána neuspokojivou. Poslušnost je důležitá. Ale já též věřím ve způsoby naslouchání Duchu a poslouchání Ducha bez vzhlížení k hierarchii nebo Bibli. Tento náš domácí úkol za nás nemůže udělat nikdo jiný. 285

21 335. den STŘEDA DVACÁTÉHO ČTVRTÉHO Inkulturace Myslím si, že číselné údaje o katolicismu, jeho institucích a tradicích vytvářely někdy falešný pocit moci. Myslíme si, že když dosahujeme takových čísel, ovlivňujeme kulturu. Někdy to ale tak vůbec není; pouze kulturu reflektujeme. Je velký rozdíl mezi ovlivňováním kultury a její reflexí. V mnoha případech má církev sklon reflektovat místní předsudky a jednostrannosti daleko více, než je ovlivňuje a mění. Máme za to, že když je nás tolik, máme velký vliv, vytváříme něco odlišného. Ale je tomu tak? Outsideři, sociální vyděděnci, menšiny a imigranti snáze chrání své hranice a svou vlastní identitu a vedou dialog s kulturou z této jasné pozice. Slýchávám, že katolická lobby a hlas katolíků byly kdysi síla, s níž se muselo počítat. Nyní jsme to přivedli k vrcholu a přitom povětšinou odrážíme předsudky stranicky věrných politiků. Katolické ghetto bývalo lepší než tohle! 336. den Č TVRTEK DVACÁTÉHO ČTVRTÉHO Svatá Terezie Svatá Terezie z Lisieux podala ke konci svého života krásný obraz spásy. V jejím vlastním životopise to není, a tak o tom mnozí neslyšeli. Popisuje spásu takto: Po celý svůj život je Terezie děvčátkem. Je hrdá a šťastná, že je děvčátkem. Její nebeský Otec stojí na vrcholu velikého schodiště a stále jí kyne: Pojď, Terezko! Pojď! Žádám od tebe víc! A ona znovu a znovu zvedá nožky ve skutcích své katolické víry a přitom se snaží líbit Bohu. Snaží se k Bohu vystoupat. 286

22 Bůh Terezii pozoruje a vidí její touhu přiblížit se k němu. Pak v jednom okamžiku, který nazýváme milostí, přispěchá Bůh dolů po schodišti a uchopí ji. A ona později při pohledu zpět pozná, že tak to Bůh dělal od počátku až do konce. Ale důležité přitom bylo, že nepřestávala po krůčcích stoupat. Náš zápas, naše tužby, naše přitakání jsou významné a potřebné. Ale nakonec je to vždy milost, která nás po tom schodišti vynáší nahoru den PÁTEK DVACÁTÉHO ČTVRTÉHO Evangelizující Paní z Guadalupe V roce 1531, přesně deset let poté, co Španělé porazili domorodé obyvatelstvo a dobyli Mexiko, nastala bezprecedentní konstelace znamení, která náhle přišla z nebe katolického Španělska a z mytologií domorodých Američanů. Nazýváme to zjevení Naší Paní z Guadalupe. Podobně jako u dalších zjevení trvalo to čtyři sta let, než jsme začali objevovat hloubku milostiplného tajemství, které bylo zjeveno v tomto setkání vzácné snědé paní z nebe (La Morenita) a Juana Diega chudého kristianizovaného Indiána z kmene Nahuatl. Utištění Indiáni ztratili všechno: svou zemi, svou čest, svou svobodu, ale též většinu svých bohů. Zbývala jim jen smrt. Ale zcela ve shodě s biblickými předobrazy nepatří k Božím cestám zlé utiskovatele jen trestat nebo ničit, nýbrž překvapit je a převrátit jejich výklady vytvořením nové a lepší reality, pomocí níž by se sami mohli obrátit a proměnit. A jako vždycky se Bůh jeví jako odborník na to, jak porazit lidi při jejich vlastní hře. V tomto případě Pán promlouvá skrze Matku pravého Boha, skrze nějž člověk žije, které Španělé říkají Maria. Je 287

23 ale oblečena do indiánských šatů, mluví jazykem Nahuatl a používá Juana Diega, jednoho z nejchudších, aby nově kázal evangelium tomu národu, který si myslel, že má evangelium na prvním místě. Je to klasický příklad toho, jak se Bůh projevuje nečekaným způsobem, aby nastolil novou civilizaci, a to právě ve chvíli, kdy si Nahuatlové mysleli, že všechno je ztraceno. V průběhu jedné generace přijímá téměř celá domorodá populace pod tímto mateřským symbolem křesťanství. Rozvíjí se nový lid mesticů a já bych řekl: nové mestico-křesťanství. Pomalu, s váháním začínáme přijímat, že žádný jiný typ není. Kristus vždycky přijímá tvář a rysy každého lidu, který miluje. V tomto případě Bůh věděl, že tvář a rysy musí být ženské a soucítící. Nebylo jiného znamení, jež by bylo schopno obrátit současně jak španělské machismo,* tak matriarchální náboženství Indiánů den S OBOTA DVACÁTÉHO ČTVRTÉHO Moc kříže Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. (1K 1,18) Když křesťanství ztrácí učení a moc kříže jako svou centrální strategii, stává se falešným a jalovým. A když se to děje, jak tomu znovu a znovu bylo, obnovuje Ježíš svůj lid tím, že jej volá zpět obvykle navzdory lidu samému na cestu kříže. * Ze španělského macho samec, chlap, zde přístup zdůrazňující maskulinitu. (Pozn. překl.) 288

24 To se v současné době dramaticky děje v církvích chudých a pronásledovaných, zejména ve Střední a Jižní Americe. Zdá se, že jejich život a smrt jsou krizí i milostí pro církve Severní Ameriky a Evropy. Skrze jejich víru a odpuštění volá Ježíš všechny v této církvi zpět k učení a moci kříže spolu s Pavlovými slovy: Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného (1K 2,1 2) den DVACÁTÁ PÁTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ Potřebujeme nové způsoby liturgie Jakkoli liturgii miluji, stále ještě v sobě odráží pyramidální strukturu církve. Od ambónu předkládá oficiální náboženskou zkušenost lidu. Pro společenství tu není příliš mnoho příležitostí, aby se sytila sama, aby se obohacovala a sama vychovávala. Kněžská zkušenost víry se stává jediným zdrojem. Jeden výsledek tohoto úzkého pojetí liturgie je velmi omezené chápání Písma. Je to celibátní, maskulinní, klerikální, někdy akademické čtení Písma. Komunita Nový Jeruzalém vyrostla do takové síly z části i proto, že jsme měli formy bohoslužby a modlitby jiné, než je liturgie vedená knězem. Myslím, že církev budoucnosti bude muset takové formy objevit. Můžete vidět i moc jiných modlitebních shromáždění jako například communidades de base neboli základních komunit* v Latinské Americe. Praktikuje se tam sdílení zkušeností života z víry. Kladou si otázku: Co nám Ježíš v Písmu a v našem * Jiné používané názvy: Small Christian Communities (SCC), Basic Christian Communities, Basic Ecclesial Communities, Basisgemeinschaften, Communautés de Base, Communità cristiane di base. (Pozn. překl.) 289