edice Šťastné dítě Julia Dibbernová Miminka v bezpečí Průvodce pro odvážné rodiče DharmaGaia Knížky pro přemýšlivé lidi

Transkript

1 edice Šťastné dítě Julia Dibbernová Miminka v bezpečí Průvodce pro odvážné rodiče DharmaGaia Knížky pro přemýšlivé lidi

2 V edici Šťastné dítě vyšlo: Koncept kontinua Jak rozvíjet dětskou spiritualitu Bez plenky Svoboda a hranice, láska a respekt Bonding porodní radost Naše děti, naše světy Učit se žít s dětmi

3 Julia Dibbernová Miminka v bezpečí Průvodce pro odvážné rodiče DharmaGaia Praha 2014 Knížky pro přemýšlivé lidi

4 Z třetího přepracovaného vydání přeložila Barbora Berlinger (Nosálková) Předmluvu k českému vydání napsala Michaela Mrowetz KATALOGIZACE V KNIZE NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Dibbern, Julia Miminka v bezpečí : průvodce pro odvážné rodiče / Julia Dibbernová ; [z německého originálu přeložila Barbora Berlinger (Nosálková) ; předmluva k českému vydání Michaela Mrowetz]. Praha : DharmaGaia, s. (Šťastné dítě) Název originálu: Geborgene Babys /.954 * * * * * 173.5/.7 péče o dítě psychologie dítěte vývoj dítěte rodičovství rodiče a děti příručky 613 Hygiena. Lidské zdraví [14] Copyright Anahita-Verlag, Winsen (Luhe), 2010 Cover photo by Marek Nespěšný, 2014 Translation by Barbora Berlinger (Nosálková), 2014 Czech edition by DharmaGaia, 2014 ISBN

5 Obsah Předmluva k českému vydání... 8 Úvodní slovo překladatelky Předmluva...13 Vítejte u třetího vydání...15 Část první Důstojnost miminka je nedotknutelná Na počátku byly úplně normální názory Co považujeme za správné dnes...22 Co je to extrém?...24 Obhajoba otevřeného srdce...25 Bonding...27 Nejdůležitější dar v životě...27 Z dětí s pevnou vazbou vyrostou samostatní dospělí...28 Náš svět potřebuje silné osobnosti...30 Chlapci a děvčata...32 Pokud možno přirozeně...34 Kompetence a důvěra...40 Několik široce rozšířených mylných představ...43 Strach, že dítě rozmazlíme...43 Hodné dítě!...45 Mít dítě u sebe je náročné...46 Tomu stejně ještě nemůže rozumět...49 Část druhá Základní potřeby Co miminka potřebují...55 Přirozené těhotenství Poznámky k standardním vyšetřením...58 Strava v těhotenství Těhotenské příběhy...63 Svobodné zrození...68 Jistota za každou cenu?...69 Zaujatě pro domácí porod...72 Komplikace způsobené zásahem zvenčí...73 Vlastní zodpovědnost...78 Myslet pozitivně...79 Zbavit se strachu prostřednictvím informací...80 Porodní příběhy...82 Kojení jednoduché a dobré.. 96 Alternativy neexistují...96 Kojením ke štěstí a spokojenosti...98 Kojení podporuje přirozené mateřské chování...98

6 Společnost s nedostatkem prolaktinu...99 Často kladené otázky Odstavit? Strach ze závislosti Správný čas na příkrmy A pak? Od prsu k rodinnému stolu Několik příběhů o kojení Mýty a nedorozumění Vnést do světa Miminka jsou nošenci Nošené děti jsou šťastné a společenské Tělesný kontakt láskyplný a životně důležitý Vhodná nosítka Mýty a nedorozumění Během spánku spolu Mýtus o nevyspalém rodiči..136 Téma problémů se spaním. 140 Příběhy o spánku Mýty a nedorozumění Bez plenek! Miminka nepotřebují pleny!. 151 Jak to u nás začalo Proč bez plenek? Praxe V noci Na cestách Problémové fáze Neboť ony vědí, co činí! Několik příběhů Mýty a nedorozumění Pláč Právo na slzy Proč tolik miminek musí plakat Co mi vadí na dudlíku Nechat vyplakat? Mitakuye Oyasin: Všechno je navzájem propojené Poděkování Zdroje Bibliografie Dodatky

7 Pro Januse, který mne poslal na cestu k sobě samé, a pro všechny ostatní kolostrální děti na světě. Kolostrální revoluce se musí stát součástí procesu, při kterém se naše instinkty a naše vědecké poznatky, pocházející stejnou měrou z primitivního mozku a z neokortexu, propojí do vzájemné souhry. Nejedná se o nějakou utopickou teorii. Tento proces už opravdu začal. ( ) Během kolostrální revoluce budeme muset znovu definovat mnoho zažitých představ o novorozencích. ( ) Bude mít hluboký vliv i na náš vnitřní svět. Ty výjimečné kultury, které v minulosti přežily i přes svůj respekt vůči kolostru, nebyly agresivní vůči Matce Zemi. Naopak ji uctívaly. Kolostrální revoluce tedy znamená také propojení obrazu matky s obrazem Matky Země. (Michel Odent)

8 Předmluva k českému vydání Rodiče dnes dostávají mnoho dobrých rad ve formě různých barevných příruček a zaručených doporučení, zaštiťujících se různými nejen odbornými skupinami, které údajně znají tzv. moudrou knihu rodičovství. Pokud rodiče i odborníci sáhnou po knize Miminka v bezpečí od Julie Dibbernové, mohou si být jisti, že zasáhne nejen jejich složku mysli, ale také se silně dotkne jejich emocí, a to nejen emocí růstových, ale také emocí po generace zraňovaných odkládáním dětí do údajně zaručeně prospěšných institucí vedených cizími lidmi. Mnozí čtenáři budou nadšení velmi zdařilým příběhem o přerodu konzumní mladé ženy v empatickou matku, která se věnuje svému dítěti intuitivně, naplno a citlivě, s respektem k jeho vývojovým potřebám. Kniha nabízí mnoho příkladů etologického, po miliony let ověřeného chování v péči o mláďata, které opravdu stále funguje. Jak potvrzují neuropsychologické vědy, lidská mláďata mají totiž po miliony let stejné potřeby. Americký psycholog Harry Harlow provedl mezi lety 1957 a 1963 řadu psychologických experimentů s makaky rhesus, jež měly vysvětlovat podstatu mateřské lásky. Prokázaly, že mládě k matce připoutává něco víc než jen potřeba výživy. Pokusné opice měly na výběr mezi plyšovým náhradním objektem a kovovým náhradním objektem, jehož prostřednictvím jim byla podávána výživa. Ke krmícímu objektu se chodily pouze najíst, celý čas trávily schoulené u plyšového objektu. Mláďata, která však vyrůstala zcela bez náhradních objektů, pátrala ve svém okolí o dost méně a jejich vývoj byl ještě výrazněji narušen než u mláďat vychovaných umělou plyšovou matkou. 8 Předmluva k českému vydání

9 Bylo přesvědčivě prokázáno, že si mláďata vytvořila pevnější pouto k měkkým matkám nehledě na to, zda zároveň byly zdrojem potravy. Zdroj potravy je tedy vnímán jako objekt k nasycení, plyšový objekt jako měkký objekt umožňující přitulení. Opice vychovávané plyšovou matkou však měly v dospělosti výrazné potíže s reprodukcí, nebyly mnohdy schopny počít mláďata, a pokud se jim to podařilo, chovaly se k nim agresivně, a často je rozsápaly a sežraly. Z toho lze usuzovat, že neměly zkušenost s živým, vazbu opětujícím objektem a pouhý zdroj možnosti přichýlení nebyl emočním a korigujícím zdravým a živým mateřským objektem. Harlow však málokde uvádí, že pro léčbu takto poškozených jedinců posléze využíval jejich neseparovaných, zdravých sourozenců. V kontaktu s nimi se poškozené opice vychované umělými objekty částečně zdárně socializovaly a byly schopné přiměřenějšího chování. Z pokusů tedy vyplývá, že ideálně tvoří vztahovou vazbu živá mateřská figura korigující a socializující chování, které dále vede k reprodukci a přiměřené péči o mláďata. Objekt, který zajišťuje pouze krmení, je upřednostňován nejméně. Věřím, že spojení krmícího, láskyplného hebkého a zároveň korigujícího mateřského objektu je nutné nejen pro opičí mláďata. Nadějným se jeví fakt, že zdraví jedinci a kontakt s nimi představovali pro poškozené jedince léčebné a trauma hojící spojení. Zdraví jedinci podporovali u traumatizovaných socializované chování, navazování bezpečných emočních pout a povzbuzovali je ke zdravé reprodukci. Tato kniha však může i vzbuzovat odpor a silnou kritiku jedinců zasažených institucionalizačními, separačními a totalitními praktikami ve výchově dětí, a to jak v pozici dětí, tak v pozici rodičů. Zdá se příliš odvážné zauvažovat nad tím, kolik lidí má z výchovy podobnou zkušenost jako Harlowovy opice? Kolik lidí bylo krme- 9 Předmluva k českému vydání

10 no odděleně v zamřížované postýlce, kolik lidí strávilo mnoho času v náručí oblíbeného plyšáka? Tito zranění jedinci ve snaze ulevit své bolesti z toho, že sami byli separováni a institucionalizováni či že sami dobrovolně svěřovali své děti cizím lidem či plyšovým hračkám, bez záruky rozvoje zdravého rozumu a emocí, budou knize zřejmě vyčítat, že je dogmatická a očekávající toleranci, a přitom sama tolerantní návody nenabízí a ještě navíc může vzbuzovat špatné svědomí. Empatie k dětem není tolerantní. Empatie k potřebám dětí, rodičů a lidí obecně buď v míře větší či menší existuje, či neexistuje to je celé, jak vědí nejen mnozí psychologové a humanisté věnující se potřebám dětí. Proto je to kniha, která léčí zranění generačních traumat předávaných (mnohdy ne záměrně) necitlivou výchovou. Proto bude tato kniha většinovou populací těžce přijímaná, a pokud jednou skončí jako učebnice rodičovství pro většinovou společnost, bude to znamenat, že společnost je z institucionalizačních a separačních syndromů vyléčená. Bude to znamenat naději. Naději pro všechny generace, pro děti, rodiče a rodiče rodičů, že jsou schopni se vzájemně k sobě vztahovat a starat se o sebe podle svých zdravých potřeb a že se dokáží podle toho k sobě chovat. Nadějným se jeví fakt poznání, že tak jak se zachováme k dětem při jejich zrození, tak se ony s největší pravděpodobností zachovají k nám na konci života. A začátek i konec je vždy pro emoce všech nejzdravější, strávíme-li ho v blízké náruči láskyplné osoby. Mnohé z vás jistě napadne obligátní otázka, kterou slýchávám nejen od čerstvých, ale i zkušených rodičů téměř denně: Nemůžeme dítě rozmazlit, když budeme zcela uspokojovat jeho potřeby? Slovo mazlit pochází z hebrejského výrazu mazel tov, tedy hodně štěstí. Všichni jsme motivováni projít životem co nejšťastněji, proto je nutné děti rozmazlovat a rozmazlovat také rodiče v jejich pocitu kompetentního rodičovství. Jak už jsem uvedla výše děti nám vždy vrátí to, co do nich investujeme. Mějme na paměti, že tak jak se k dětem chováme, když jsou malé, budou se ony chovat k nám, až budeme staří. 10 Předmluva k českému vydání

11 Přeji všem lidem, kterým se kniha dostane do rukou, aby ji četli s otevřenýma očima, které mohou občas plakat, a s otevřeným srdcem, jež může občas krvácet. Kniha je zdravou medicínou rodičovství, a budu ji doporučovat všem klientům, kteří již roky hledají pochopení pro své chyby a snaží se nalézt cestu ke šťastným dětem i v mé ordinaci. Jsem velmi šťastná, že do útlé knihovničky podporující empatické a kontaktní vztahové rodičovství, jak nazývám vhodnou formu společného života, mohu tuto knihu zařadit na čestné místo. Michaela Mrowetz klinická psycholožka, psychoterapeutka, soudní znalkyně 11 Předmluva k českému vydání

12

13 Část první Důstojnost miminka je nedotknutelná Opravdová rodičovská láska nespočívá v tom, že zahrneme děti láskou, ale v tom, že je zcela vpustíme do svého vlastního srdce. (D. S. Barron)

14

15 Na počátku byly úplně normální názory To, co opravdu potřebujeme, je pár šílených lidí; podívejte se, kam nás dovedli ti normální. (George Bernard Shaw) Předtím, než jsem otěhotněla, předtím, než jsem vůbec začala o vlastních dětech přemýšlet, jsem o miminkách neměla sebemenšího tušení. Jako většina mladých lidí v našem západním světě jsem s nimi neměla dosud co do činění. Mnoho věcí jsem v podstatě brala jako danou věc. V mých představách se zhruba odrážel ten klasický obraz miminka, který nám s obrovským zaujetím a velice odborně a bohužel i účinně předkládá průmysl na výrobu potřeb pro nejmenší. Miminko by mělo rodinný život obohatit, ale ne narušovat, myslela jsem si. A nejlíp jsou na tom rodiče, které to, že mají dítě, příliš nezmění. Na vycházky je nejlepší vozit miminko v kočárku, říkala jsem si. Když začne plakat, musíte mu dát do pusinky dudlík nebo kočárkem více houpat. Malé děti jsou ufňukané, to je normální Moje sestřenice nosila své děti v šátku a rozplývala se nad tím, ale to se mi nějak nezamlouvalo. Byla sice velice obezřetná a nevtíravá, ale já jsem měla pocit, že mě do něčeho nutí a manipuluje mnou, a proto jsem už z principu žádný šátek mít nechtěla. Navíc to silně zavánělo eko-extrémismem a vypadalo to velice komplikovaně. A nebylo to ani zdaleka tak moderní jako elegantní kočárek. Kojení je zdravé, to jsem věděla už tenkrát. A až jednou budu mít dítě, budu ho kojit. V tom jsem měla jasno, i kdyby to bylo jenom z toho důvodu, že je to dobrý způsob prevence alergií. 21 Na počátku byly úplně normální názory

16 Jak dlouho budu kojit, o tom už jsem nepřemýšlela. Nejspíš jsem předpokládala, že se dítě odstavuje tak v šesti sedmi měsících. Co bude potom, s tím jsem si hlavu nelámala. Pohled na kojící se batole byl no, neřekla bych, že rovnou odporný, ale přece jenom velice nezvyklý. Dokázala jsem si sice ještě vzpomenout, že jsem coby dítě měla velikou radost, když jsem občas směla vklouznout k mamince a tatínkovi pod peřinu, ale přesto jsem byla zásadně přesvědčená o tom, že je pro miminko lepší spát ve vlastní postýlce. Když si moje sestřenice, jejíž děti trávily noc v posteli rodičů, stěžovala, že je nevyspaná, doporučila jsem jí se vší vážností jednu velice známou knihu s uspávacím programem Na ten telefonát si vzpomínám ještě dnes. Zdůvodňovala jsem to tenkrát asi následovně: O té metodě se všude píšou samé dobré věci. Prý to skvěle funguje! Odpověď sestřenky jsem nepochopila. Prostě a jednoduše jsem ji neslyšela. Nebyla součástí mé reality. A pak ty pleny! Nejpraktičtější jsou samozřejmě jednorázové, to je naprosto jasné. Všecky ty krámy kolem látkových plen by mi nesměly do domu! Zejména proto, že vůbec není prokázané, že by jejich ekologická bilance byla lepší alespoň dle nejnovějších výzkumů výrobců jednorázovek. Rodiče jsou chronicky unavení a lehce nervní, myslela jsem si, a musejí si život usnadňovat pomocí všech možných praktických vychytávek, aby se moc nenadřeli. Měla jsem relativně průměrné názory. Ačkoliv jsem v dětství některé věci zažila jinak, přijala jsem za své ty ideály, které mi neustále vtloukaly do hlavy noviny a časopisy, filmy i romány. Co považujeme za správné dnes Chci vám v krátkosti nastínit, jak to pak s naším miminkem vypadalo ve skutečnosti. Nad názory davu naštěstí zvítězil můj zdravý rozum a mé srdce. A ten divoký, nezkrotný mateřský instinkt někde v hloubi mé duše byl naštěstí dostatečně silný, takže jsem jeho volání zaznamenala. 22 Na počátku byly úplně normální názory

17 Náš syn byl od samého začátku intenzivní součástí rodinného života. Do dnešního dne nefňuká jen tak, nevyvádí, neobtěžuje. Nikdy nepláče bez příčiny ostatně tak jako všechny ostatní děti. V naší domácnosti se během tří let jeho života nashromáždilo několik různých nosítek určených pro různé příležitosti. Používali jsme je rádi a často. Všichni jsme si nošení užívali jak nosič, tak nošenec takže nás ani ve snu nenapadlo vzít dítě do kočáru nebo do golfek. Kočárek z přírodních materiálů a bez jediné škodlivé látky ten nejlepší z nejlepších, co jsme pro své miminko vybrali vypadá pořád skoro jako nový. Když na to přijde, použili jsme ho na transport miminka asi tak desetkrát. Daleko častěji jsme v něm vezli nákup. Takový kočárek je velice praktická věc! Kojit? Tak dlouho, jak jen to bude možné! To je jedna z věcí, jíž jsem sama sebe nejvíce překvapila. A bylo to milé překvapení. Nikdy jsem netušila, že to může být tak příjemné. Když bylo miminku asi osm měsíců, rozšířili jsme svou manželskou postel ze sto čtyřiceti na královských dvě stě centimetrů šířky. Je to nádherné moci se probouzet vedle spícího miminka nebo se nechat probudit jeho sladkým pusinkováním. (A věřím, že ještě dlouho nebudu moct usnout bez jeho nohy ve svém uchu.) Dětskou postýlku jsme nikdy nevlastnili a asi ani nikdy vlastnit nebudeme. Koš na miminko, který jsem během těhotenství vyhrabala u svých rodičů ze sklepa, oprášila jsem ho a opatřila fialověmodrými nebesy (v barvách dělohy!), velice rychle skončil u nás na půdě. Použili jsme ho tak dvakrát na půl hodinky. Pleny Jednorázových plen jsme dohromady spotřebovali čtyři balíky, a to na cestách. Náš syn nenosil skoro žádné pleny od svých jedenácti týdnů. A v těch výjimečných případech, kdy nějakou měl, to byla plena látková. Je přece daleko příjemnější mít na kůži bavlnu než umělohmotný obal, bez ohledu na to, jak je prodyšný. Na půdu pak putovala většina plen, když bylo malému asi devět měsíců. Tato kniha je mimo jiné něco jako můj cestovní deník. Zaznamenává mou cestu k uvolněnějšímu životu s miminkem. Chci vám prostě vyprávět, co u nás dobře fungovalo a proč tomu tak bylo. To, 23 Na počátku byly úplně normální názory

18 o čem budu psát, nechci prezentovat jako univerzální pravdu platnou pro všechny ani nechci nikoho urazit. Jde mi pouze o to ukázat, jak snadný, nekomplikovaný a radostný může být život s miminkem, pokud si ho neztěžujeme ignorováním přirozených potřeb. V dnešní době se za normální považuje tolik věcí, které jsou při bližším pohledu nejenom nesmyslné, ale i neláskyplné. Tolik záležitostí týkajících se těhotenství, porodu a miminek se provádí v naší společnosti zbytečně složitě a naprosto proti přírodě. Někdy je náročné a namáhavé pohybovat se mimo názorový hlavní proud. Je to však neskutečně krásné a obohacující pro svou autenticitu a upřímnost a odpovídá to tomu, co cítíme v hloubi srdce, místo abychom bezmyšlenkovitě naplňovali společností předepsané vzory. V naší rodině už to jinak dělat nemůžeme. Už bychom nemohli být normální, museli bychom totiž zaprodat své srdce. Co je to extrém? Dnes děláme skoro všechno jinak, než jak je obvyklé. Pro mnoho rodičů, a také pro mnoho vědomých rodičů, je to příliš extrémní nebo příliš radikální. Vtip je v tom, že se prostě chováme tak, jak nám to připadá logické a správné, aniž bychom se začleňovali do nějaké politické či společenské stupnice či se podle ní hodnotili. Já nás v podstatě považuji za velice normální, ale kdoví. Je docela dobře možné, že extrémní opravdu jsme. To vždycky záleží na úhlu pohledu. Když nás budete hodnotit podle těch posunutých, podivných měřítek, která na mnoha místech stále ještě platí jako správná, tak to pak budu velice ráda radikálně jiná. Je-li normální, že se miminka po traumatickém porodu v porodnici odvážejí pryč od maminek na takzvaný dětský pokoj, pokud je normální, že dostávají chemickou potravu z umělohmotných lahví místo sladkého mléka z měkkého prsu své mámy, pokud je normální, že se nosí v autosedačce místo v náručí, pokud je normální, že je jejich pokožka týraná mýdlem, šampónem a krémy pokud je normální toto všecko, tak děkuji, ale normální být nechci. 24 Na počátku byly úplně normální názory

19 Pokud za měřítko nevezmeme společenské normy, ale biologické potřeby, pak bych řekla, že extrémní nejsme. Náš způsob rodičovství není extrémní. Naopak. Naše společnost se extrémně vzdálila od lidského, zdravého a životu prospěšného způsobu chování. Došlo to tak daleko, že to, co by vlastně mělo být přirozené, spoustě lidí v dnešní době přijde podivné a přehnané. Obhajoba otevřeného srdce Jak už jsem zmínila, tato kniha není objektivní. Objektivita v podstatě neexistuje a mozek si dokáže odůvodnit cokoliv. Já jsem sesbírala přesně ty vědecké důkazy a zkušenosti rodičů, které jsem potřebovala. Stejně tak bych ale mohla shromáždit argumenty, které podporují pravý opak. Já si totiž opravdu myslím, že to příroda zařídila tak, že lidské mládě má pít lidské mléko, a ne chemicky upravené mléko kravské. Jsem přesvědčená, že jsou děti nejšťastnější a že vyrůstají s pocitem naprostého bezpečí, stráví-li první dobu po narození v úzkém kontaktu s rodiči, hlavně s matkou. Opravdu si myslím, že je pro celou rodinu nejpřirozenější a ve většině případů i nejpříjemnější, když mohou miminka a malé děti spát spolu s rodiči. Skutečně si myslím, že mají miminka lepší startovní podmínky, když mají dostatečný pocit blízkosti a bezpečí, než když jsou jejich přirozené potřeby potlačovány a nenaplněné. Věřím, že si miminka zaslouží, aby jejich rodiče nepapouškovali to, co dělají všichni, jenom proto, že se to tak dělá. Zaslouží si rodiče, kteří přemýšlejí o tom, jak se svým dítětem zacházet. Jsem přesvědčená, že miminka mají vrozené právo na co nejlepší uspokojování biologických a emocionálních potřeb. A především věřím, že si zaslouží, abychom k nim přistupovali jako k lidským bytostem, které mají vlastní důstojnost, abychom se k nim chovali s respektem. Miminka si zaslouží, abychom se my dospělí konečně vyrovnali s vlastními emocionálními problémy a nepředávali je dalším generacím. Zaslouží si, aby jejich rodiče každodenně překračovali svůj vlastní stín. Je to velký dar, který mohou svým dětem dát možná ten 25 Na počátku byly úplně normální názory

20 největší. Naše děti nám od první minuty dávají šanci, jak kriticky nahlédnout na své vzorce chování a priority, šanci vyléčit si staré rány, kterým bychom se s největší pravděpodobností jinak celý život vyhýbali. Jean Liedloffová ve své knize Koncept kontinua (The Continuum Concept, česky DharmaGaia 2007) píše, že první doba po porodu formuje základní pocit člověka pro celý další život. 1 Terence Downling, psycholog prenatální a perinatální psychologie, jde ještě dál. Podle jeho názoru má pro pozdější život a prožívání světa největší vliv období od početí až do třetích narozenin. 2 V současnosti už je prokázané, že štěstí a neštěstí nejsou jenom pocity, ale že se dané nervové spoje pro tyto vjemy utvářejí v mozku v prvních dvou až třech letech života nervové spoje pro schopnost lásky, vytváření vztahů a způsobilosti být šťastný stejně tak jako pro sociální chování. 3 Těmto poznatkům se budu ještě podrobněji věnovat. Výzkum tohoto tématu má obrovský význam a poukazuje na to, jak velkou máme zodpovědnost. Chceme ještě pořád tvořit společnost, ve které mají dospělí pocit, že jim něco chybí, že musí bojovat o něčí pozornost a že jim nikdo nerozumí? Nebo že musí neustále sami proti něčemu bojovat? Chceme opravdu stále ještě podporovat společnost, která je latentně nespokojená a neustále marně hledá někoho nebo něco, co by zaplnilo tu mezeru, kterou měla vyplnit matka? Osobně jsem přesvědčená, že naše planeta takovou společnost už déle neunese. Nepřejeme si náhodou raději vytvořit společnost, kterou tvoří jistí, čestní, kreativní a z hloubi duše spokojení lidé? Z takové zodpovědnosti se mi točí hlava. Budoucnost Země máme ale opravdu ve svých rukou. Rozhodne o ní to, jak budeme zacházet se sebou samými a s našimi dětmi. Nezbývá nám už moc času, a proto bychom se měli rozhodovat s rozmyslem. 26 Na počátku byly úplně normální názory

21 Bonding Vyvíjející se mozek a vyvíjející se tělo miminka budou celý život odrážet to emocionální a smyslové prostředí, které si odnesly z toho nejpůvodnějšího vztahu všech vztahů, ze vztahu k matce. (Michael Mendizza) První rána nejvíc bolí (Sheryl Crowová) Nejdůležitější dar v životě Největší a nejdůležitější dar, jaký může matka svému dítěti dát do života, je ona sama. Zážitky dítěte z mateřského lůna a během prvních minut, hodin, dnů a týdnů po porodu vytvářejí jeho emocionální jízdní řád na celý život. A nejenom to. Ovlivňují také do velké míry jeho zdraví a vývoj inteligence. Neviditelné a nezničitelné prvotní pouto mezi dítětem a matkou, bonding, je životně důležité, a to nejen pro konkrétní dítě a ženu, ale pro celou společnost. Proto musíme definovat, co vlastně naší lidské přirozenosti odpovídá. Skoro všechny matky, které znám, s naprostou jistotou tvrdí, že své dítě milují natolik, že by pro ně udělaly cokoliv. A určitě to tak i cítí. Ale v praxi to cokoliv bohužel končí už u prvních problémů s kojením nebo po první probdělé noci. Neznamená to, že by ženy už své děti nemilovaly, nebo že by dokonce byly špatné matky, vůbec ne. Staly se pouze obětí současných porodnických praktik. V porodnici je bonding v mnoha případech narušen a matky bez něj nemají přístup ke svému prainstinktu, který by jim napověděl, co jejich miminko potřebuje. A navíc se průmyslu opravdu podařilo přesvědčit nás, 27 Bonding

22 Vnést do světa Když si dítě dosyta užilo jistoty, kterou s sebou přináší nošení, může se s radostí obrátit k tomu, co jej čeká venku, mimo matku, a to s plným sebevědomím, je totiž navyklé na ten příjemný pocit, který se jeho přirozenost pokouší zachovat. (Jean Liedloffová) Miminka jsou nošenci Krátce po porodu syna nás v naší obci znali všichni. Byla jsem ta s tím žlutým šátkem, ta, která nikdy nejede s kočárkem. Později jsem pak byla ta, která to dítě ještě pořád tahá. Nevěděli ale, jak jsem se musela držet a kousat do jazyka, když kolem mě jiné matky tlačily kočárky, ze kterých byl slyšet hlásek žalostně plačících novorozenců. Ani to ty matky nepohnulo k tomu, aby dítě vzaly do náruče. Jenom začaly ještě intenzivněji houpat. A to je bohužel v naší společnosti normální. Naprosto. Přitom to může být tak snadné. Miminka jsou nošenci. Člověk je z pohledu fyziologie předčasně narozený. Ve srovnání s našimi příbuznými primáty máme velice krátké těhotenství. Proto se děti rodí moc brzy a jako malí klokánci potřebují pro svůj vývoj ještě dalších devět měsíců v chráněném prostoru, pokud možno v kontaktu kůže na kůži na těle matky. Většina miminek, která znám, opouští tento klokaní vak dřív než po devíti měsících. Ať už se rozhodnou stát se samostatně pohyblivými kdykoliv, jedno je jisté: nejsou vybavená na to, abychom je po okolí vozili izolovaná ve vozítkách z plastu a aby se dívala na zavěšené hračky. (A až na několik výjimek to děti vidí taky tak.) Tak jako naši nejbližší příbuzní z říše zvířat, primáti, jsme uzpůsobení na to, abychom 126 Vnést do světa

23 první dobu svého života strávili na těle matky (nebo otce či jiné milující osoby) a objevovali tak svět z výšky a z bezpečí. Stojí za zmínku, že šimpanzi bonobo, kteří patří mezi nejmírumilovnější primáty na této planetě, kojí svá mláďata do věku čtyř let. Matka nosí své potomky na těle až do nástupu puberty (především potomky mužského pohlaví). 1 A jako u všeho, co odpovídá lidské přirozenosti, a ne společenským normám, je většina lidí po první zkušenosti s nošením dětí naprosto překvapená, jak klidné, milé a vyrovnané děti mohou být. Srovnání s miminky v kočárku ukazuje, že nošená miminka v průměru (!): daleko méně pláčí; mají menší strach z cizích osob, než je u nás zvykem, protože mají pevné pouto s matkou a jsou popředu ve vývoji motorickém a sociálním, jelikož vývoj jejich mozku je neustále stimulován; a pak je také nošení praktické, levné a neuvěřitelně krásné! Inuité v Manitobě v Kanadě mají takzvané amautiky, mateřské bundy, které mají takový střih, aby se v nich daly nosit děti bez plenek dokonce i v zimě. Autorka v zimě v Kanadě v Manitobě. 127 Vnést do světa

24 Nošené děti jsou šťastné a společenské Několikrát jsem našeho syna vezla i v kočárku. Všimla jsem si velice zajímavé skutečnosti. V šátku sedí vzpřímeně a aktivně se účastní mého světa a já si s ním mohu povídat o všem zajímavém, co po cestě vidíme. Je pro mě celou dobu sice malou, ale plnohodnotnou osobností. Když ho ale v látkové korbě kočárku tahám po schodech do bytu, hlavně když spí, je z něj najednou objekt předmět, který lze podle potřeby odložit nebo si ho nevšímat. Ta odlišnost je tak nepatrná, že si jí člověk možná vůbec nevšimne, pokud je zvyklý přepravovat dítě výlučně v kočárku ale je to veliký rozdíl. Myslím si, že způsob, jakým vnímáme své děti, silně ovlivňuje to, jak s nimi jednáme. K dítěti, kterému se můžu podívat z očí do očí, které cítím přímo na těle, které vnímám a ctím jako kompetentního partnera, se budu automaticky chovat jinak než k dítěti, které mi v té tašce přijde jako kufr. A to dítě, se kterým zacházím s úctou, se bude automaticky cítit jako naprosto přijatá osoba a později se podle tohoto vzoru bude sociálně kompetentně chovat. Tělesný kontakt láskyplný a životně důležitý Neboť bez pohlazení by nemohla žít. (Ashley Montague) Moje miminko bylo ještě skoro novorozenec, hodně plakalo, a na mě to bylo moc. Bylo dosyta najedené, mělo čistou plenu, bylo oblečené. A křičelo. Na návštěvu přišla moje matka, podívala se na něj a řekla: Svleč ho. Potřebuje nutně kontakt kůže na kůži! Jak už jsem zmínila, byla jsem naprosto vyřízená, nebrala jsem její radu vážně a ignorovala ji. Koneckonců, čas od času jsme mu kontakt kůže na kůži dopřávali! Většinou to skončilo špatně, protože se pokoušel pít, i když už byl oficiálně nasycený, a pak začal plakat, a já si nebyla vůbec jistá a nevěděla jsem, co mám dělat. 128 Vnést do světa

25 Přesto jsme každých pár dnů v pokoji pořádně zatopili a vzali si ho na pár minut nahého na břicho. Nevěděla jsem, jak to udělat líp. Už jsme to ale dohnali. Příroda umí naštěstí mnohé chyby napravit. Císař Friedrich II. chtěl jednou zjistit, jakou řečí by děti mluvily, kdyby s nimi nikdo nemluvil, a udělal následující pokus. Kojné děti sice kojily a staraly se o všechny jejich tělesné potřeby, ale nesměly na ně mluvit ani je hladit. Všechna miminka zemřela. 2 Tento příklad podle mého názoru ukazuje z té špatné stránky, že láskyplná péče a tělesný kontakt jsou nejdůležitější. Dnes už se podobné pokusy naštěstí na lidech nedělají. Ashley Montagu ale upozorňuje na jeden pokus, který byl proveden na laboratorních krysách (nebudeme teď řešit, do jaké míry je to morálně přijatelnější): dvě kontrolní skupiny krys byly chovány v naprosto stejných podmínkách. První skupině však byla poskytována jen materiální péče, druhé se dostalo mazlení a hlazení. Hlazené krysy byly stabilnější v emočním životě, méně vylučovaly, lépe se učily, měly daleko více chuti zkoumat nové věci, jejich mozek byl těžší a imunitní systém silnější (!). Je dokázáno, píše Montagu, že kůže je prvotním smyslovým orgánem dítěte a její taktilní prožívání ( ) má velký vliv na jeho další růst a kontinuální vývoj. Co opravdu tělesný kontakt a bonding pro vývoj člověka znamenají, ukazuje srovnání bezbranných miminek na Západě (těch, která si prošla traumatickým porodem v porodnici, jsou izolovaná od matky a kterým se skoro nedostává tělesného kontaktu), která my považujeme za normální, s miminky z Ugandy: Marcelle Geberová ( ) zjistila, že kojenci a děti jsou na tak vysokém stupni vývoje, jaký ještě nikdy neviděla. Tito kojenci se nejpozději od čtvrtého dne neustále blaženě usmívali. Krevní rozbory ukázaly, že adrenalin způsobený porodním stresem už čtvrtý den po porodu naprosto zmizel. Senzomotorické učení a celkový rozvoj byly fenomenální, téměř zázračné. Tito ugandští kojenci a batolata byli před americkými a evropskými o měsíce napřed. ( ) 129 Vnést do světa