HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč. Jana Boušková K jubileu Jiřího Bělohlávka Bavorská státní opera v Mnichově

Transkript

1 HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč Jana Boušková K jubileu Jiřího Bělohlávka Bavorská státní opera v Mnichově

2 Mimořádný koncert orchestru Národního divadla s dirigentem, který v Praze nastudoval v roce 2005 Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův John Fiore opět v Praze Sólistka Gabriela Beňačková (soprán) Hector Berlioz Le carnaval romain (Římský karneval) La mort de Cléopâtre (Smrt Kleopatry) Richard Strauss Vier letzte Lieder (Čtyři poslední písně) Tod und Verklarung (Smrt a vykoupení) 14. února 2006 od 19 hodin ve Velkém sále Paláce Žofín

3 obsah 1 Harfistku Janu Bouškovou, ověnčenou celou řadou cen z prestižních mezinárodních soutěží, jsme na stránkách Hudebních rozhledů představily již několikrát, naposledy však před dlouhými osmi lety. Během nich se ale samozřejmě v jejím životě udála celá řada více či méně významných událostí. Vedle toho, že i nadále velice úspěšně rozvíjela svou mezinárodně úspěšnou kariéru a svoji diskografii rozšířila na dvě desítky CD, dala Jana život dvěma dětem, sólistickou dráhu obohatila i dráhou pedagogickou a od roku 2004 se stala členkou České filharmonie. Témat na další rozhovor je tedy opět více než dost. strana 3 Bavorská státní opera v Mnichově, která je zároveň ústředním tématem druhého pokračování našeho seriálu o světových operních divadlech, zahájila svoji letošní sezonu až v říjnu, protože soubor hostoval v japonském Tokiu s Wagnerovým Tannhäuserem a Mistry pěvci norimberskými a Händelovým Ariodantem. Kromě dvou premiér, které zazněly v její první polovině, se v listopadu do repertoáru po několikaleté odmlce vrátila i Wagnerova opera Tristan a Isolda z roku 1998 v režii Petera Konwitschného, kterou nastudoval Zubin Mehta. V hlavních rolích se představili Christian Franz (Tristan) a Waltraud Meier (Isolda). strana 33 Může se zdát překvapivé, že řadu portrétních vzpomínek, které budou tvořit seriál s názvem Zlatá éra české opery, začne dirigent a ne někdo, na koho je na jevišti více vidět. Důvody jsou dva: jednak pan dirigent Josef Kuchinka (1925) oslavil nedávno významné kulaté jubileum, jednak, pěvci doufám odpustí, jsme doufali, že dirigent hlavní otázku našeho cyklu, tedy jak jsme dělali operu, přece jen napoprvé nahlédne z vyšší perspektivy. Josef Kuchinka, žák Zdeňka Chalabaly, u něhož v poválečné Ostravě také začínal, byl však nejenom od roku 1960 spolutvůrcem oné dnes legendární zlaté éry Národního divadla, ale rovněž pětadvacet let předával své zkušenosti studentům na pražské HAMU. strana 44 V cyklu článků s názvem Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách již tentokrát představíme první významný český houslařský rod, jehož zakládající člen, Jan Baptista Vávra, se narodil v roce Dnes jej reprezentují zástupci čtvrté a páté generace, Karel Vávra mladší se synem Tomášem, který je dnes již osmým houslařem rodu. Od roku 1967 najdete jejich ateliér v Lublaňské ulici, kam dochází celá řada našich významných interpretů, kteří si nástroje Vávrů, jejichž nejoblíbenějším modelem jsou dodnes housle rodu Guarneri del Gesů, nemohou vynachválit. Patří k nim např. i Václav Hudeček či Jiří Tomášek. strana 56 ROZHOVORY 3 Jana Boušková 6 K jubileu Jiřího Bělohlávka 8 Hudba psaná ve jménu člověka UDÁLOSTI 10 Česká filharmonie zahájila rok 2006 slavnostně FESTIVALY, KONCERTY 12 Dny Bohuslava Martinů 12 Shlomo Mintz s Českou filharmonií 13 Večer ve jménu Šostakovičů 15 Dvacet let Wihanovců HORIZONT 20 Traxleři čtyřicet let s dobrou náladou 22 Skotská jazzová nadílka na Pražském hradě DIVADLO OPERA BALET MUZIKÁL 25 Don Pasquale v Národním divadle 26 Marta v Českých Budějovicích 28 Má vlast na jevišti Státní opery Praha ZAHRANIČÍ 33 Světová operní divadla II. Bavorská státní opera v Mnichově 37 Operní víkend v Curychu 39 Figarova (a Ponnellova) svatba ve Vídni STUDIE, KOMENTÁŘE 44 Zlatá éra české opery II. Aby se nezapomnělo Josef Kuchinka 46 Co snad nevíte o starší české hudbě II. O reformách liturgického zpěvu v pražském kostele sv. Víta 48 Šumařovo dítě Leoše Janáčka KNIHY 52 Helena Kazárová: Barokní taneční formy 52 Solomon Volkov: Svědectví Dmitrije Šostakoviče SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 54 Petrof klavíry a pianina světové kvality 56 Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách II. Vávra Karel mladší a Vávra Tomáš 58 Hudební nástroje evropského středověku II. Monochord a chorus REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 Od firmy k firmě 62 Recenze CD

4 2 editorial Vážení a milí čtenáři, v záplavě různých více či méně pompézně připomínaných výročí mozartovského roku se skromně, jakoby kdesi v koutku krčí jedno důležité datum. Dne 12. února tohoto roku tomu bude 207 let, kdy v Lichtenštejnském paláci v Praze naposledy vydechl český hudební skladatel a pedagog František Xaver Dušek. Snad sám osud, který nám dokáže leckdy připravit překvapení více než rozličná, tomu chtěl, aby se toto památné místo nakonec stalo sídlem Hudební akademie múzických umění. Ještě symptomatičtěji se nám uvedená skutečnost jeví, když si uvědomíme, že Dušek byl zakladatelem první české klavírní školy. Z jeho žáků, jak víme, vynikli např. Leopold Antonín Koželuh, Václav Čeněk Mašek či Jan Nepomuk Vitásek. Ještě jedno, tentokráte kulatější výročí, nám však nabízí letošní rok, a sice téměř na den o měsíc později. Právě před 220 lety ( ) doprovázel Mozart Duška při jeho koncertě ve Vídni. O vztahu manželů Duškových a salcburského hudebního génia bylo napsáno již mnoho, připomeňme si však alespoň jednu drobnou historickou skutečnost z rodu těch, jež osobnostem mnohdy ostatními až zbožněným dodávají sympatické lidské rysy - Josefina Dušková po Mozartově smrti dosti dlouho dojemně pečovala o jeho děti. S Mozartem se v průběhu tohoto roku setkáme ještě mnohokrát, i když v jiných letech si na nedostatek projektů, v nichž je zastoupen, rovněž nemůžeme stěžovat. Jeho dílo, osobnost i životní osudy asi nikdy nikomu nezevšední a stále budou přitahovat nejen seriózní badatele, ale rovněž řadu mystifikátorů, jimž poskytuje pro splétání nejroztodivnějších příběhů téměř neohraničený prostor. Mozartovo jméno tak bude i nadále nejen spolehlivě plnit koncertní sály či stránky mnoha vědeckých publikací nebo v tom nejlepším slova smyslu popularizačních knih, ale i běžných časopisů od těch seriózních až po bulvární plátky, kde se bude diskutovat o všem možném včetně blahodárného vlivu jeho hudby na náš zdravotní stav, díky testům DNA o zaručeně pravém objevu skladatelovy lebky či o tajemnem obestřených posledních chvílích jeho rozporuplného života. Samozřejmě, že ještě mnohem přesvědčivější jsou pro většinu populace filmová ztvárnění uvedených více či méně historicky podložených reálií. Připomeňme si např. Formanova slavného a nesmírně sugestivního Amadea, kterého snad viděl každý, kdo o tomto salcburském skladateli alespoň někdy slyšel. Atraktivními však bývají pro diváky i dokumenty, z nichž v lednu jsme mohli být ve Sladkovského sále Obecního domu svědky jednoho zbrusu nového, nazvaného Adieu, Mozart. Film je věnován třem skladatelovým pobytům v Praze a v produkci Jiřího Hubače jej podle scénáře Zdeňka Mahlera natočil režisér Martin Suchánek. Leden ale kromě dalších, více než četných akcí projektu Mozart Praha 2006, patřil i slavnostnímu koncertu, konanému v den Mozartova narození ve Stavovském divadle, na kterém vystoupila klarinetistka Sharon Kam a Česká filharmonie řízená Manfredem Honeckem. O koncertu a některých ostatních počinech věnovaných salcburskému rodákovi samozřejmě přineseme podrobnější informace v následujícím čísle Hudebních rozhledů, ale teď už se pojďme podívat na to aktuální, únorové. Tentokrát jsme na jeho titulní stranu vybrali harfistku Janu Bouškovou, s níž si o její současné kariéře i změnách v osobním životě povídal dr. Petr Veber. Zajímavý text ale přináší k šedesátiletému jubileu Jiřího Bělohlávka i dr. Petar Zapletal a k osobnosti Dmitrije Šostakoviče, od jehož narození uplyne 25. září rovných sto let, Petr Kadlec, který si o něm vyprávěl s člověkem nejzasvěcenějším, jeho synem Maximem. Milovníky oper čeká jako vždy přehled posledních premiér z celé České republiky i několik recenzí z Bavorské státní opery v Mnichově, Operního domu v Curychu, Semperovy opery v Drážďanech či Lidové a Státní opery ve Vídni. U tohoto žánru tentokrát zůstaneme i v úvodním článku studií a komentářů, kde seriál Zlatá éra české opery pokračuje po zahajovacím dílu první portrétní vzpomínkou na toto období z úst dirigenta Josefa Kuchinky. Pokračujeme samozřejmě i v seriálech Co snad nevíte o starší české hudbě a Hudební nástroje evropského středověku, a nezapomněli jsme ani na další díl cyklu Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách, v němž Rafael Brom vyzpovídal mistra svého oboru Karla Vávru i dva majitele jeho špičkových nástrojů, Václava Hudečka a Jiřího Tomáška. Témat ke čtení je včetně dvojstrany věnované firmě Petrof (jejíž mistrovský klavír se opět rozezněl na slavnostním vánočním koncertě ve Vatikánu, kde jeho zvuk mohou posluchači obdivovat již po celých třicet let) tedy více než dost, a tak doufáme, že každý z vás si něco vybere. Na závěr bych ráda poděkovala všem, kteří se pochvalně vyjádřili o nové výtvarné i obsahové podobě našeho časopisu. Velice nás to pochopitelně potěšilo a ještě více povzbudilo do další práce. A na konec opětovné vysvětlení pro čtenáře nemající zkušenost s multimediálními cédéčky, která byla v lednu součástí celého vydání Hudebních rozhledů. Jedná se především o nosič vkládaný do počítače, protože v klasickém CD přehrávači nabízí pouze zvukovou podobu hudebních ukázek a k informacím, o které nám šlo především a jež samozřejmě obsahují i jejich podrobný seznam, se jeho prostřednictvím nedostanete. Hezké chvíle s naším časopisem přeje Hana Jarolímková, šéfredaktorka HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo ročník 59 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Lubomír Brabec, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Milan Hořínek, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) tel. redakce: (+420) (+420) tel. sekretariát: (+420) fax: (+420) rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box Praha 4 tel.: (+420) fax: (+420) SMS: (+420) send@send.cz, Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box Bratislava tel.: (+421) ,-2 časopisy (+421) ,-3 předplatné fax: (+421) predplatne@press.sk casopisy@press.sk, Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, Praha 10 tel.: (+420) fax: (+420) Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Na titulní straně Jana Boušková Foto Petr Škvrně

5 Jana Boušková Petr Veber Harfistku Janu Bouškovou, už pár roků patřící mezi třicátníky, Hudební rozhledy v jejím uměleckém zrání představily již několikrát. Naposledy však před dlouhými osmi lety, během nichž nejen dál rozvíjela svou mezinárodně uznávanou dráhu, ale také dala život dvěma dětem, vydala se vedle sólistické dráhy i na dráhu pedagogickou a začala hrát v České filharmonii. Maminka Libuše Váchalová hraje na harfu, otec Jiří Boušek na flétnu, manžel Jiří Kubita na housle a hudebníků je v širší rodině ještě několik Svou kariéru Jana počítá od Světového harfového kongresu ve Vídni v roce 1987 a v Paříži o tři roky později, přes studium na Indiana University u Susann McDonaldové, úspěchy v soutěžích v Bloomingtonu v USA a v Izraeli, až po laureátské tituly z mezinárodního festivalu Juventus, ze soutěže komorní hudby ve Francii a první cenu ze soutěže v Římě. Jedním z vrcholů pak bylo umělecké vedení Světového harfového kongresu v Praze v roce Na svém kontě už má tato umělkyně i dvě desítky CD. Rok už hrajete v České filharmonii, Jano. Jaký byl? Poznala jsem nové dirigenty, interprety, získala jsem další novou praxi Je to příjemná práce, která mě těší a obohacuje. Oproti dřívějšímu pocitu nezávislé sólistky jste však také víc svázána povinnostmi. Vyvažuje to získanou větší existenční jistotu? Harfa je i v orchestru vlastně sólový nástroj. Tím pádem je ve světě naprosto běžné, že sólistky jsou prvními hráčkami velkých orchestrů. Ostatně harfa není uplatňována tak často jako jiné nástroje, takže nějaké volno je a sólovou dráhu lze vykonávat dál. Práce v orchestru je přínosná. Ano, některé povinnosti jsou nyní víc dané, nemohu s nimi hýbat jako dříve s těmi svými pouze vlastními. V tom samozřejmě v mém životě nastala velká změna. Ale kompenzuje ji skutečnost, že je mi práce velkou radostí. Jako sólistka hrajete častěji v komorních sestavách nebo sama. Nebo se mýlím? Je to hodně vyvážené. Častěji hraji sice jako sólistka s orchestry, ale komorní hudba či sólové recitály zabírají neméně velký počet koncertů. Jaké tedy je, dívat se nyní na dirigenta z jiné strany? Samozřejmě trochu jiné. Sólista určuje, jak bude skladba vypadat. Pokud je však členem tělesa, tak už není svým vlastním pánem. Když je schopen si uvědomit, že se musí přizpůsobovat, že nemůže vyčnívat, tak to ale není problém. Já se ráda učím, takže mi orchestr dává nový pohled na hudbu, na skladby. Měla jsem zkušenost se hrou v orchestru už předtím. Nyní je to ovšem i jedno z mých zaměstnání. Setkala jste se už s něčím úplně novým, neznámým? Třeba poprvé s proslulým sólem? Za ten rok jsem si vlastně ještě žádné takové sólo, jako je třeba ve Vyšehradu, nezahrála. Ale těším se na Berliozovu Fantastickou symfonii v příští sezoně. Mou vlast jsme ještě nehráli, jen Vltavu. Také přijde. Těší mě ale i takové skladby, kde harfa sice jen podkresluje, ale je důležitá: v Sukově Pohádce, kterou jsme hráli dost často, na podzim i v Japonsku. Jelikož jsem ale přesvědčena o tom, že harfa má v orchestru vždy velmi důležitou pozici, každý part připravuji s velkou zodpovědností bez ohledu na to, je-li tam nějaké sólo, či ne. rozhovory 3 Jaká jsou ta nejpověstnější sóla? Ve Fantastické, v Ravelově skladbě Tzigan v kadenci s houslemi, v Louskáčku, v Donu Juanovi Je jich hodně známých, náročných a důležitých A je nějaké z nich pro harfisty takříkajíc vražedné? To asi ne Většinou se běžně dávají ke konkursům. Byl uplynulý rok důležitý ještě něčím vedle vašeho vstupu do filharmonie? Dostala jsem nabídku učit na konzervatoři tedy na vysoké škole v Bruselu. V podstatě ze dne na den jsem byla přijata jako profesorka, jezdím tam od října. Z pracovního úvazku odešla dřívější pedagožka Susanna Mildonian, která byla jednou z nejvýznamnějších harfistek své doby. O to víc jsem byla poctěna. Jako profesorka harfy jsem tam nyní jediná. Velmi mě také těší zájem žáků o studium. Při mém nástupu tam byli původně pouze čtyři a během jednoho měsíce na rostl počet o další tři. Momentálně jich mám tedy sedm z Francie, Nizozemska, Polska a samozřejmě z Belgie. Učíte nadále i v Praze? Ano. Mám dva žáky v šestém ročníku a momentálně žádné nové. A jsem i externím učitelem pro zahraniční studenty na AMU. Mám tam teď jednu dívku z Holandska, příští pololetí by měla přijet ještě jedna Mexičanka a studentka ze Srbska. Budete muset volit mezi Prahou a Bruselem? Může to nastat, ale zatím tomu tak není. Bruselská konzervatoř je pro mě ovšem pochopitelně velice prestižní místo, které se nedalo odmítnout. Jezdím tam minimálně dvakrát do měsíce. Jakým způsobem se střídáte ve filharmonii? Záleží na přání dirigenta, na dohodě Ne ve všech programech je harfa, ne vždy jsou potřeba obě dvě. Ve velkém obsazení je to ale kvůli zvuku lepší. Letos je rok Mozarta, takže harfa není tak obsazována. Jak často s filharmonií vlastně hrajete? Tento rok jsem hrála tak dvakrát, třikrát do měsíce. Následující sezona bude náročnější. Sólových koncertů mám tak šedesát až sedmdesát za rok. Když je ale plán koncertů známý dopředu, mohu vše koordinovat. Dá se to skloubit. Je také ale pravda, že energie člověka je omezená. Když vezmete, že mám ještě dvě malé děti, šestileté a dvouleté Bez závazků by vše bylo jednodušší, že. To sice ano, ale děti jsou velká radost, která se ničím nedá nahradit, a má rodina mě velmi toleruje a pomáhá mi. Měla jste už s filharmonií nějaké dlouhé zájezdy? Jediné bylo Japonsko na podzim, byly to dva týdny. A jeden krátký do Německa. Letos na podzim budou nějaké delší, ale nebude to tak závažný rozdíl. Já i sama přece často cestuji na své vlastní koncerty. Minimálně čtyřicet jich mám ročně v cizině. Po Evropě i Japonsku, jen jsem teď rok neměla Ameriku. V roce 1999 jste jako umělecká ředitelka kralovala v Praze Světovému harfovému kongresu. Jaký mělo tehdejší setkání dopad a ohlas? Je to už historie. Neshledala jsem se s nikým, kdo by nevzpomínal v dobrém. Nedostatky se zapomínají, i já se na to dívám jen pozitivně. Byla to náročná práce, ale přinesla své ovoce. Já jsem z toho osobně nic nezískala, o to mi ani nešlo, chtěla jsem, aby se poznalo, že harfa není zdaleka jen orchestrální nástroj, že jsou i různé druhy harfy a že se na ni dají

6 Jana Boušková foto Petr Škvrně

7 rozhovory 5 hrát i různé styly. To určité ovoce přineslo, takže kdo měl zájem, mohl poznat něco nového. Myslela jsem si ovšem, že se harfa u nás třeba dostane do většího povědomí. Především mě těší, že další kongresy si vzaly z toho pražského příklad. Stal se v některých věcech přímo vzorem. Mohu snad i sebevědomě říci, že pražský kongres byl přelom. Brožura je nyní vždy podle toho mustru, jak jsem ji já vymyslela, i dramaturgie celého týdne a koncertů To mě těší. I když to vím jen já a komise. Jak často se setkání koná? Od té doby je to každé tři roky. Kongres byl v Ženevě a loni v Dublinu. Příští bude v Nizozemsku v roce Jste opět zaangažována organizačně? Vůbec ne, ani se nesnažím. Nejsem ani v předsednictvu, jen jsem před několika lety převzala po mé kolegyni Dagmar Platilové pozici korespondentky harfové organizace World Harp Congress. Mám na starost předávat informace o aktivitách v oboru u nás v republice. Jste z toho titulu šéfkou národní organizace? U nás žádná nevznikla. Žádný spolek, který by dbal na to, jak harfový svět vypadá. U nás, myslím, nejsou ještě takové kořeny, abychom mohli asociaci založit, není tu připravena půda. Říkala jste, že na konzervatoři nejsou noví studenti vašeho oboru? Nějací ano, moje maminka má asi čtyři nebo pět. Ale není jich hodně a velké talenty jsou vidět zřídka. Nechci moc zevšeobecňovat, ale většina dětí dnes myslí trochu jinak a nemá takovou zanícenost do práce. Dříve jsme měli vidinu, že prací v muzice se dostaneme do zahraničí. Teď je vše otevřeno, tato touha už tam není. Ale myslím, že právě letošní dvě absolventky mají před sebou určitě jistou budoucnost. Konzultujete vy sama s někým, učíte se? Člověk se musí pořád učit, dokud nejsme povoláni někým jiným odejít. Ráda konzultuji hlavně s muzikanty z jiných oborů, s dirigenty, ostatními interprety Když mě vyzval houslista Maxim Vengerov ke spolupráci, bylo to tak přínosné! Učil? Neučil? Spolupráce s takovým velkým interpretem je úžasná. A nejen s ním. Takových nezapomenutelných spoluprací je mnohem víc. Sharon Kam, Christian Tetzlaff, Yuri Bashmet, Emmanuel Pahud a další. Člověk se přizpůsobuje a vzájemně si předává hudbou informace. Navazuje se tak jistá společná řeč a ta potom právě vytvoří atmosféru nezapomenutelných zážitků. I když sama vyučuji, tak mě to také učí. Dívám se na skladbu, kterou studují moji žáci, jinýma očima, než když ji hraji sama. Učím se tedy stále z veškerého dění kolem! Takže úzce odborně harfově nekonzultujete? Třeba s maminkou Libuší Váchalovou? Mamince jsem nesmírně vděčna za vše, co mi předala a co mohu já zase předávat dál svým studentům. Bez tak výborného kantora bych moc daleko nedošla. V určité době je však dobré postavit se na vlastní nohy a probudit také vlastní osobní cítění a pohled na svou práci. Já jsem takový typ, že hrozně ráda na vyřešení věcí přicházím sama. I v případě návodů k novým přístrojům. V každém případě, každá harfistka je jiná, má jiný přístup k hraní, jiný tón, jiné jeho tvoření, jinou techniku Je přínosné vidět druhého interpreta. Vždy je třeba velmi obohacující spolupráce mého dua s harfistkou Berlínských filharmoniků Marií-Pierre Langlamet. Na co se teď těšíte? V nejbližší době na spolupráci s různými interprety. S Patrickem Galoisem, s Maximem Vengerovem, s Tabeou Zimmermann, na festivalu v Německu s Christianem Tetzlaffem, Janne Thomsen Těším se také na účinkování s dirigentem Ronaldem Zollmanem, který si mě vybral jako sólistku na koncert v Šanghaji, kde jsem ještě nebyla. Zajímavá, i když velmi zodpovědná, bude jistě i účast v porotě mezinárodní harfové soutěže v Izraeli. V neposlední řadě se těším na koncerty, kde představím českému publiku v premiéře mnoho nových skladeb, které byly během minulých dvou let pro mě napsány domácími i zahraničními skladateli. Jak dlouho je ve filharmonii Barbara Pazourová, vaše kolegyně, druhá harfistka? Kolem dvaceti let. Před námi tyto posty zastávali paní profesorka Kodadová a profesor Patras. Předáváte si tradice? Nastává nějaký posun? Je potřeba brát v potaz obojí. Respektuji určité tradice, které tu byly, ale kdyby člověk jen respektoval tradice, tak by se nedostal dál. Takže se osobně snažím, abychom byly stále lepší a lepší. Respektuji některé věci, která ráda přijmu a ráda se poučím, ale pokud vím, že by se něco dalo udělat lépe, tak si nemyslím, že by se mělo zůstávat sto let ve starém stylu. Co máte konkrétně na mysli? Tvorbu tónu? To je věcí každého, jak to dělá. Ale dám dva jiné příklady. Za přínos považuji, že se například některé věci v partech hrály v enharmonické záměně. Znělo to lépe, než kdyby se hrály, jak jsou zapsané. Špatně ale bylo, že ve filharmonii nebylo zvykem hrát ve správném posazu první harfa seděla blíže publika a druhá vedle ní. To je špatně. Ve světě to je všude tak, že první harfa sedí naopak v orchestru a druhá dál od středu. Podobně jako sedí třeba horny. Jelikož to u nás tak nebylo, tak první hráč vlastně hrál podle druhého. Druhý měl totiž ucho vedle harfy a prvního neslyšel. Byla to jen vizuální záležitost, že první harfista seděl jakoby za koncertním mistrem, ale jinak to bylo nelogické. Tohle byla základní věc, kterou jsem se snažila změnit hned od začátku. Trochu jsme ji nakonec ale oddálili a začali jsme s tím až od této nové sezony. Snažím se posadit harfy navíc tak, aby byly čelně vidět, tedy vedle horen aby tento posaz byl logický, aby zvuk šel skutečně do publika, ne když z pohledu publika byly v zákrytu za sebou. Takhle je to pro zvuk lepší. Pódium v Rudolfinu je menší, takže se to nedá využít plně, ale na jiných pódiích ano. Ani členové orchestru neměli tušení, že dosavadní posaz byl obráceně, že byl z hlediska souhry a kontaktu špatný. Na čem podle vás záleží při hře na harfu? Možná bude překvapivé, co teď zdůrazním, ale délka kariéry záleží i na tom, jak se interpret od začátku začne učit, na tom, jestli má od počátku kontrolu nad správným sezením a držením těla, aby se po čase nezhroutilo. Důležité jsou svaly, páteř, ohebnost prstů Hodně prostě záleží na kondici. Už po týdnu dovolené bez hraní a cvičení je to znát. Jako u sportovce.

8 6 rozhovory K jubileu Jiřího Bělohlávka Petar Zapletal foto Miro Švolík Životní osudy dirigentů nezačínají nutně vždy rovnou uchopením taktovky: Václav Talich začal jako houslista, Václav Neumann jako violista, Václav Smetáček byl v časech Talichových hobojistou v České filharmonii a poté pracoval v rozhlase, Vladimir Ashkenazy byl nejprve světově proslulým pianistou, Vladimír Válek hrál původně na pozoun a na violu Letošní jubilant Jiří Bělohlávek (nar. 24. února 1946) šel za svým životním cílem přímočařeji: studoval sice na pražské konzervatoři hru na violoncello, ale od roku 1967 byl žákem dirigentů Bohumíra Lišky, Roberta Brocka a Aloise Klímy. Už v roce 1970 suverénně vyhrál domácí soutěž a stal se dirigentem-asistentem v České filharmonii; když rok poté dospěl až do finále Karajanovy soutěže v Berlíně, bylo zjevné, že v něm na českou hudební scénu vstoupil mimořádně nadaný mladý umělec. Další vývoj to důrazně potvrdil: po pěti letech působení ve Státní filharmonii Brno ( ) byl Bělohlávek po odchodu Ladislava Slováka jmenován šéfdirigentem Pražských symfoniků (FOK). Časností svého vstupu do šéfovské funkce málem překonal Rafaela Kubelíka, jemuž bylo pouhých osmadvacet let, když v roce 1942 po Talichově přechodu do Národního divadla na šest let stanul v čele České filharmonie; Václavu Neumannovi, který měl převzít šéfovskou taktovku po Kubelíkovi, bylo v roce 1949 o rok víc Na rozdíl od tehdejšího člena Smetanova kvarteta Neumanna měl však Bělohlávek za sebou už poměrně obsáhlou zkušenost: za studií vedl dívčí orchestr (Orchestra Puellarum Pragensis) a Československý orchestr mladých filharmoniků, a brněnská léta po boku Jiřího Waldhanse ho na náročnou roli nástupce Smetáčkova velmi dobře připravila. V Symfonickém orchestru FOK vytvořil druhou kontinuální éru: Smetáček vládl tělesu plných třicet let ( ), Bělohlávek třináct roků ( ). To se pak už nepodařilo nikomu z Bělohlávkových nástupců Dostatečný časový prostor byl ovšem jednou z podmínek k tomu, aby se Jiří Bělohlávek zapsal do historie Pražských symfoniků jako mimořádný tvůrčí zjev. Ostatní už záleželo jen na něm. Projevil se jako šéf, jenž těleso vede pevnou rukou: Být dominantní je určitě jedou z charakteristik dirigenta. Ta profese vyžaduje kromě talentu a odborných schopností i základní lidskou přesvědčivost. Dirigent musí umět svoji představu s hudebníky uskutečnit, přimět je k ní, dokázat ji prostě z hráčů vyloudit, řekl o tom v jednom z četných rozhovorů (s Alenou Plavcovou). V jiném interwiew prohlásil o otázce autority: Řekněme, že jsem se k ní dobral, protože samozřejmě jako novic a mladý třicetiletý šéf pražských symfoniků jsem měl spíš tendenci toho přísného a nekompromisního vůdce. Jsou typy dirigentů, kteří sázejí na tvrdý postoj a jaksi generálskou přísnost. Jsou lidé, kteří naopak tuhle sílu v sobě nemají a někdy se dokonce snaží být jaksi až servilní vůči orchestru, neustále chválí, všechno je báječné, a i to samozřejmě také může přinést určitý výsledek. Já si myslím, že ta pravda je někde v té zlaté střední cestě, kdy dirigent má dostatek pevnosti, aby uměl svou představu sdělit a vyžadovat ji, ale zároveň má i dostatek empatie, aby uměl reagovat na citlivou situaci, která může nastat (s Václavem Moravcem v Interview BBC). Hráči FOK ovšem vědí, že Bělohlávkova autorita byla už od počátku přirozená: vyplývala z dokonalé znalosti řemesla, z minuciézní pozornosti k detailům, ze smyslu pro barevnost orchestrálního zvuku prostě z perfektní profesionality. Těleso, jež bylo po interregnu let poněkud destabilizováno, Bělohlávek překvapivě brzy ukáznil; přivedl do orchestru výborné mladé instrumentalisty a v náročném repertoáru (mj. Mahlerovy Symfonie č. 1, 2, 3, 8 a fragment symfonie desáté, Píseň o zemi, dále díla Ostrčilova, Stravinského, Bartókova, Šostakovičova, Janáčkova, Martinů atd.) dovedl těleso k výkonům, jimiž mohlo směle konkurovat České filharmonii. S filharmoniky se Bělohlávek poznal už v roce 1973; až do roku 1990 byl tu častým a velmi vítaným hostem. Když skončila éra Václava Neumanna, bylo Bělohlávkovo povolání do čela našeho prvního orchestru (jmenován byl ) všeobecně pokládáno za zcela samozřejmé, logické řešení. I členové orchestru se v hlasování spontánně vyslovili pro jeho jmenování šéfem. Přesto neměla tahle symbióza dlouhého trvání, ačkoli o kvalitě Bělohlávkových dirigentských kreací nebylo pochyb: jak slavnostní koncert v sídle OSN v New Yorku ( ), tak další výkony doma i za hranicemi měly vysokou uměleckou úroveň a potvrzovaly hodnocení, jichž se Bělohlávkovi dostávalo už předtím, v průběhu osmdesátých let. Jeho čitelné, spontánní dirigentské gesto i schopnost propracovat znějící partituru do poslední podrobnosti, ale zejména pak umění spojit racionální, intelektuálně náročný přístup k hraným skladbám s bohatou představivostí, naléhavou citovostí projevu a muzikantskou spontaneitou beze zbytku vyvracely občas se objevující názor, že v Bělohlávkově projevu převažuje rozumová úvaha nad bezprostředností. Navzdory tomu se Bělohlávek k 1. únoru 1992 funkce šéfa filharmonie vzdal. Příčiny mohly být různé a do všech podrobností je znají jen ti, kteří byli bezprostředními aktéry tohoto rozvodu. Jistou roli tu snad mohla hrát nespokojenost členů orchestru s vysokými pracovními nároky nového šéfa; jiným se možná zdálo, že pod Bělohlávkovým vedením bude Česká filharmonie zvána méně často do zahraničí, než kdyby v jejím čele stál cizinec. Buď jak buď, orchestr tak přišel o výraznou uměleckou osobnost. V celém dalším vývoji potom Bělohlávek potvrdil, že jeho nevšední talent se úspěšně prosazuje i bez prestižního postu v České filharmonii: v roce 1994 přijal nabídku z Armády České republiky a ustavil nový komorní orchestr, do něhož získal přední mladé instrumentalisty z řad absolventů konzervatoří a vysokých uměleckých škol a dosáhl s ním skvělých úspěchů. Ty pokračovaly i poté, co se armáda tělesa zbavila a orchestr

9 rozhovory 7 se osamostatnil jako Pražská komorní filharmonie. Vysoký umělecký standard si PKF zachovala i v nesnadných provozních a ekonomických podmínkách v devadesátých letech; současně vzrůstala Bělohlávkova umělecká prestiž v zahraničí. Velký rozsah pozvání k jiným orchestrům vedl nakonec až k tomu, že Jiří Bělohlávek postoupil mnohé dirigentské příležitosti v PKF svým žákům, které vychoval na AMU (od roku 1995 je tu profesorem dirigentské katedry), a vyhradil největší část svého času renomovaným symfonickým orchestrům (samozřejmě včetně České filharmonie) doma i v cizině, nahrávání zvukových snímků a posléze i časté spolupráci s operními divadly; provedl mj. Smetanovo Tajemství a Stravinského Rake s Progress (obojí Komická opera v Berlíně 1979), Řecké pašije Bohuslava Martinů (Národní divadlo v Praze 1984), Hry o Marii Bohuslava Martinů (Janáčkova opera v Brně 1990), Janáčkovu Její pastorkyňu (Seattle ve Spojených státech 1985 a Národní divadlo v Praze 1997), Mozartovu operu Così fan tutte a Dvořákovu Rusalku (obojí Národní divadlo v Praze 1998), Bizetovu Carmen (ND 1999), Smetanovu Čertovu stěnu (ND 2001), Janáčkův Osud (ND 2002), Wagnerovu operu Tristan a Isolda (Glyndenbourne 2003) atd. 25. prosince 2004 absolvoval Jiří Bělohlávek svůj debut v Metropolitní opeře v New Yorku, kde s mimořádným úspěchem provedl Janáčkovu operu Káťa Kabanová. Skvělá pověst, která Met provází, skutečně neklame. Byl jsem tam asi pět týdnů, a za tu dobu Metropolitní opera vyprodukovala pět premiér, jednu novou a čtyři obnovené. Něco takového je možné jen díky perfektní organizaci Na čas přijal Bělohlávek i funkci šéfa Slovenské filharmonie v Bratislavě. Po letech intenzivní spolupráce ( ) se od počátku sezony stává šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC. Jen strohý výčet jím provedených skladeb, nahrávek a oper by zabral řadu stran Hudebních rozhledů. Připomenu alespoň nahrávky Her o Marii Bohuslava Martinů (1982), kompletní snímek orchestrálního díla Johannesa Brahmse (1990), děl Otakara Ostrčila (Symfonietta a Symfonie A dur obojí 1984), Sukovy Pohádky op. 16 (1979) a Fantastického scherza (1980) i Kabeláčových Proměn, op. 58 (1989). Bělohlávkova nahrávka Smetanovy Mé vlasti byla v roce 1995 oceněna Zlatou deskou Supraphonu, dva kompaktní disky pro firmu Chandos mu získaly prestižní pařížskou cenu Diapason d Or, další Zlatou desku mu přiznal Supraphon za nahrávky děl Bohuslava Martinů (1999); za nastudování Janáčkovy opery Její pastorkyňa a za přínos k inscenaci v Glyndenbourne získal zvláštní cenu Barclay s Theatre Award v Londýně. V letech nahrál s Českou filharmonií komplet symfonií Bohuslava Martinů; komplet byl v roce 2005 nominován na americkou cenu Grammy. V roce 2001 udělil prezident České republiky Jiřímu Bělohlávkovi státní vyznamenání medaili Za zásluhy I. stupně. V dějinách české hudební kultury není mnoho umělců, kteří se tak výrazně prosadili do povědomí světové veřejnosti. Po několika desetiletích dirigentské kariéry je dnes Jiří Bělohlávek na jejím vrcholu. Zbývá mu jen popřát, aby se mu i nadále dařilo přidávat k již dosaženým hodnotám další úspěchy. Jiří Bělohlávek o orchestrech, o opeře i o sobě Byl to pro mne sympatický pokus o hudební podívanou. Nevím, jestli to naplňuje žánr opery, to je jiná otázka. Ale určitě to nepatří do Stavovského divadla! Kdyby to hráli v moderním sále, tak by to bývalo bylo úžasné. Ale když jsem viděl pitomé hokejové slogany rozvěšené po Stavovském divadle, bylo mi nevolno (o inscenaci hokejové opery Nagano) mám krásné zkušenosti s anglickými orchestry. A musím říct, že i velké americké orchestry přinášejí velké potěšení. Protože to jsou ansámbly, kde se od první chvíle pracuje na hudební stránce věci, o technice se vůbec nemluví. Tam je samozřejmostí, že všichni jsou předem dokonale připraveni, všechno zahrají a vše umějí zahrát mnoha způsoby, tak, jak si to zrovna budete přát (o svých poznatcích z práce s anglickými a americkými tělesy) Asi bych Vám na to řekl, to jste Pýthie, protože v té době jsem ještě o tom skutečně neměl nejmenší tušení. Dokonce jsem v té době byl ve velkých námluvách se Slovenskou filharmonií (na otázku moderátora BBC Václava Moravce, co by odpověděl, kdyby mu v roce 2003 někdo řekl, že se v roce 2005 stane šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC) Já myslím, že si budu moci dovolit mnoho nového pro britský hudební život nebo pro britskou hudební scénu, protože to je přesně to, na co oni čekají My jsme samozřejmě o těchto otázkách dopředu hovořili, protože jsem chtěl mít jasno, co se ode mě očekává. To znamená, abych se staral o klasický repertoár a abych přinášel nové podněty právě z českého teritoria s českou soudobou hudbou, českou hudbou, kterou oni neznají. Britská hudební veřejnost a britská hudební scéna má velmi pozoruhodnou kvalitu v tom, že se prakticky již od let Dvořákových velmi o českou hudbu zajímá a dost o ní její posluchači vědí (odpověď Václavu Moravcovi na otázku, jak velkým limitujícím faktorem je fakt, že Symfonický orchestr BBC je národní institucí pro jiný národ, Interview BBC) Já myslím, že pro každého umělce, který se zabývá operou, je vystoupení v Metropolitní opeře jednou z oněch met, ke které tíhne. Je to samozřejmě veliký závazek, těšil jsem se na to a velmi jsem se na to připravoval. Orchestr Metropolitní opery skutečně patří nejenom k nejlepším operním orchestrům, ale dá se klidně porovnávat se světovými špičkovými tělesy všeobecně. (v rozhovoru pro Český rozhlas 7; představení Janáčkovy opery Káťa Kabanová se v Metropolitní opeře v New Yorku uskutečnilo 25. prosince 2005). Jiřím Bělohlávek a hodnocení jeho výkonů anglickými kritiky. Britská odborná veřejnost vysoce ocenila provedení Deváté symfonie Gustava Mahlera, které nastávající šéfdirigent Symfonického orchestru BBC Jiří Bělohlávek řídil počátkem loňského prosince: Symfonický orchestr BBC, jehož šéfdirigentem se příštího léta Jiří Bělohlávek stane, byl zde ve virtuózní formě, pozorný k detailům, napsal 5. prosince 2005 Geoffrey Norris v deníku The Daily Telegraph, a dodal, že zvláště v ländleru druhé věty a v Rondu-Burlesce věty třetí Bělohlávek zdůrazňoval vzrušující brilanci Mahlerovy orchestrace s jejími groteskními a sardonickými názvuky. Barry Millington hodnotil v The Evening Standard ( ) kultivovanost zvuku orchestru, který hrál pod Bělohlávkovým vedením energičtěji, zároveň však sofistikovaně. Hilary Finch píše v The Times ( ) o bohatství ryzí invence a imaginace, jež Bělohlávek vytěžil z oněch neúnavně sálajících variací, jejichž ohniskem je životní síla prostupující celou touto symfonií

10 8 rozhovory foto Jiří Skupien ovlivněná lecčím z avantgardní atmosféry dvacátých let. Majakovskij a další básníci tehdy experimentují a píší verše plné zvláštních futuristických vizí. Také Šostakovičova Druhá symfonie je možná víc experiment, třeba pokud jde o orchestraci. Málokdo v té době tušil, k jak hrůzným podobám sovětský režim dospěje Tato zkušenost je pak obsahem Desáté symfonie. Šostakovič v ní neexperimentuje, ale obrací se přímo k nám a naléhavě promlouvá! Může posluchač Šostakovičově hudbě rozumět, i když nezná přesné historické reálie? Nebo se bez nich neobejde? Otcovu hudbu není potřeba příliš zatěžovat konkrétní politikou. Jako u každého velkého tvůrce nacházíme i u něj cosi obecnějšího, co přesahuje každodennost a dotýká se věčnosti. Boj dobra se zlem, lásku, nenávist Jeho hudba je o člověku, je psaná ve jménu člověka a pomáhá mu přežít i ve chvílích, kdy je jeho život k nesnesení těžký. Proto je v ní také tolik něhy. Věřím, že právě díky tomu všemu je o Šostakovičovu hudbu takový zájem. A před námi interprety je ještě mnoho, co v ní můžeme objevovat. Změnilo se vnímání Šostakovičovy hudby po pádu totality ve východní Evropě? Neztratila naléhavost? Nic se nezměnilo, ale mě to nepřekvapuje. Znovu opakuji, že otcova hudba je hlubokou výpovědí o člověku v tomto světě, o dobru a zlu. Je překrásná a věčná. A jak stojí psáno v Bibli: Kdo má uši k slyšení, ať slyší! Hudba psaná ve jménu člověka rozhovor s maximem šostakovičem o hudbě jeho otce Petr Kadlec Maxim Šostakovič Rovných sto let uplyne 25. září 2006 od narození Dmitrije Šostakoviče. Jeho syn Maxim (1939) už léta diriguje otcovy skladby po celém světě, v Praze je pravidelným hostem Symfonického orchestru FOK. Právě s ním dokončí v letošním jubilejním roce nahrávku všech patnácti Šostakovičových symfonií. Do společného kompletu jich dosud chybělo šest: Druhá, Třetí, Desátá, Jedenáctá, Dvanáctá a Patnáctá. Na koncertech 6. a 7. prosince 2005 zazněly a při té příležitosti byly nahrány dvě z nich: 2. symfonie H dur op. 14 Říjnu (1927) a 10. symfonie e moll op. 93 (1953). Obě skladby dělí více než čtvrtstoletí, což přirozeně není to jediné, čím se liší Žádná z otcových symfonií se nepodobala kterékoli předchozí. Mezi Druhou a Desátou vidím přímo propastný rozdíl. Na jedné straně hudba jednadvacetiletého skladatele Před třemi lety uvedl Vladimir Ashkenazy s Českou filharmonií projekt Souhlas a protest v sovětské hudbě. Konfrontoval v něm prorežimní a protirežimní hudbu Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče. Zajímavé byly reakce publika. Mladí posluchači byli nadšení, zatímco některým starším to připomnělo dobu, na kterou neradi vzpomínají. Odcházeli rozladění To je škoda. Myslím, že poznávání toho, co bylo, by nemělo nikoho tak rozlaďovat. Zvlášť když je potřeba o těch věcech vědět, slyšet je a vidět. Vždyť přece díky tomu, že se díváme na obrazy z určité doby, čteme tehdejší literaturu a posloucháme hudbu, učíme se tomu období i lidem rozumět. A to je dobře za každých okolností! V životě vašeho otce se střídaly etapy, kdy byl prominentním umělcem, s obdobími, ve kterých nevěděl dne ani hodiny. Oslabovalo ho to, nebo naopak posilovalo? Všechno, čím otec prošel, jeho život i tvorbu zpevňovalo. I když se v novinách psalo, že Šostakovičova hudba je protinárodní a škodlivá. A to nebyl zdaleka veškerý hnus, který musel snášet. Přesto ho to neoslabovalo, ale nakonec opravdu posilovalo. Režim si chtěl podřídit všechno umění nejen proto, aby jím byl oslavován, ale hlavně aby z umělců udělal loutky, které budou dělat, co se líbí Stalinovi. To se ale v případě mého otce naštěstí nestalo. Nedávno vyšla kniha Solomona Volkova: Šostakovič a Stalin. Je o věčném problému vztahu tvůrce a tyrana. Velmi ji doporučuji. Rozuměl jste jako dítě tomu, co se kolem vašeho otce a vás odehrává? Nám dětem bylo už odmala jasné, co se děje. Moje babička byla vězněná v lágru. Strýc, vynikající fyzik, byl zastřelen. Nablízku vždycky někdo trpěl. A trpěli i umělci. Vezměte si jenom všechny pohromy, které ve třicátých a čtyřicátých letech postihly hudbu, literaturu, umění vůbec. Otec nikdy nevěděl, jestli jeho novou symfonii zakážou, nebo povolí. A jestli ho jednoho dne neodvezou do gulagu. Kdykoli se dalo očekávat cokoli a to bylo strašné. Teď už je naštěstí všechno dobré, teď je všechno svobodné

11 rozhovory 9 Úryvky z knihy Svědectví Dmitrije Šostakoviče, kterou napsal Solomon Volkov. Českou verzi knihy před nedávnem vydala Akademie múzických umění. 28. ledna 1936 vyšel v deníku Pravda článek nadepsaný Chaos místo hudby, obsahoval drtivou kritiku Šostakoviče a jeho hudby. Text nebyl podepsaný, vyjadřoval tedy názor strany respektive Stalina. Co následovalo? V živých projevech i v novinových článcích jsem byl nahlas i potichu nazýván nepřítelem lidu. Jedny noviny oznámily můj koncert slovy: Hraje Šostakovič, nepřítel lidu. ( ) Mohl bych barvitě vylíčit květnatými slovy svůj špatný duševní stav. Morální utrpení. Strašlivý neodbytný strach. Nejen o svůj život. O život matky, svých sester, své ženy, své dcery a později i o život svého syna. ( ) V době, o níž jsem už vyprávěl, jsem byl blízko sebevraždě. ( ) Moje minulost neexistovala. Moje práce, mé schopnosti nikdo je nepotřeboval. A budoucnost neskýtala ani jiskřičku naděje. Chtěl jsem prostě zmizet. ( ) V té kritické době mi Zoščenkovy myšlenky (Michail Zoščenko, ruský spisovatel a Šostakovičův přítel, rovněž pronásledovaný pozn. red.) dodávaly sílu. Nepovažoval sebevraždu za projev duševního pomatení, ale za nejvyšší projev infantilního jednání, za vzpouru nižších sil proti vyšším, za úplné a konečné negativní vítězství. ( ) tyhle a jiné myšlenky mě zadržely před krajním krokem. Vyšel jsem z té krize dokonce posílen a s větší důvěrou ve vlastní síly. A síly nepřátelské se mi už nezdály tak obrovské a všemocné. Ani hanebná zrada přátel a známých mi už nepřinášela tolik hořkosti jako dřív. Už se mě nedotýkala osobně. Naučil jsem se vzdálit ostatním lidem. Jak se tehdy lidé chovali? Když někoho označili tou neblahou nálepkou nepřítel lidu, všichni se od něj odvrátili, každý v panickém strachu ničil všechno, co se takového člověka, toho nepřítele lidu týkalo. Pokud napsal nepřítel lidu knihu, zahoď ji! Máš-li od něj dopis, spal ho! Lidský rozum nedokáže obsáhnout, kolik dopisů, dokumentů, poznámek, knih s věnováním lidé tehdy spálili. Žádná válka nedokáže zničit soukromé archivy s takovou dokonalostí. Fotografie letěly do ohně přirozeně jako první. Stačilo pouhé udání, že někdo má fotky nepřítele lidu mohlo ho to stát krk. O Stalinovi: Stalin nenáviděl Spojence a bál se jich. Nemohl se Američanům dostat na kobylku. Avšak téměř ihned po skončení války se za to pomstil všem svým poddaným, kteří byli se Spojenci v kontaktu. Na nich si zchladil žáhu, svůj strach a nenávist. Pro tisíce a tisíce lidí to byla tragédie. Někdo dostal dopis z Ameriky a byl zastřelen. A naivní dřívější Spojenci psali dopis za dopisem. Každý z těch dopisů byl rozsudkem smrti. Každý dárek, každý suvenýr přinesl smrt a záhubu. Stalina jsem ( ) později do hudby uvedl, a to ve své další symfonii, Desáté. Zkomponoval jsem ji bezprostředně po jeho smrti. A nikdo dodnes neuhádl, o co se v té symfonii jedná: o Stalina a stalinskou éru. Druhá věta je, zhruba řečeno, Stalinovým hudebním portrétem. Obsahuje přirozeně i mnoho jiného. Ale základem je portrét. O svojí hudbě: Cítím neutišitelnou bolest kvůli všem, které Hitler zavraždil. Ale nemenší bolest se mě zmocňuje při pomyšlení na ty, kdo byli zavražděni na Stalinův rozkaz. Truchlím pro všechny umučené, zastřelené, pro ty, co zemřeli trýzní a hladem. V naší zemi jich byly miliony ještě před tím, než vypukla válka s Hitlerem. Ta přinesla nekonečně mnoho dalšího utrpení, nové ničení. Kvůli ní jsem však nezapomněl na hrozná léta předválečná. Svědčí o tom všechny mé symfonie, Čtvrtou počínaje. Většina mých symfonií jsou náhrobní kameny. Příliš mnoho našich krajanů zahynulo na neznámých místech. Nikdo neví, kde jsou pochováni, ani jejich rodiny to nevědí. ( ) Rád bych napsal skladbu za každého, kdo zahynul. Ale to je nemožné. Proto jim věnuji veškerou svou hudbu. Myslím na ty oběti neustále. A skoro ve všech velkých skladbách mi jde o to, aby na ně vzpomínali i ostatní. Myslím, že pro skladatele je nejhorší ztratit víru. Hudba a umění obecně nemohou být cynické. Hudba může být zahořklá, zoufalá, ale nemůže být cynická. U nás se někdy zoufalství zaměňuje s cynismem. Mě například obvinili z cynismu mnohokrát. Nedělali to jen funkcionáři: tu nálepku mi dával i kdejaký bambula z vlastenecké hudební vědy. Ovšem zoufalství a cynismus jsou dvě naprosto rozdílné věci. Tak jako se vzájemně vylučuje smutek a cynismus. Dokud je člověk zoufalý, tak ještě něčemu věří. Jen vlezlá, nezávazná hudba může být cynická. Takovou hudbu mohou psát jen skladatelé, kteří na všechno kašlou. Je to pak muzika, ale žádné umění. A právě ji slyšíme všude kolem. Zadáno pro: Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK Nadace Český hudební fond vypisuje grantové řízení k získání příspěvku NČHF z prostředků Nadačního investičního fondu s uzávěrkou a k podpoře: ucelených projektů přispívajících k propagaci a šíření české soudobé hudby projektů, které jsou výrazným přínosem pro českou hudební kulturu projektů systematické hudebně nakladatelské činnosti a muzikologického bádání projektů umožňujících účast vynikajících studentů občanů ČR na kvalitních zahraničních hudebně vzdělávacích programech. Žadateli o příspěvek Nadace Český hudební fond z prostředků Nadačního investičního fondu mohou být fyzické i právnické osoby. Z účasti na výběrovém řízení jsou vyloučeny: a) fyzické osoby - podnikatelé; b) právnické osoby založené za účelem podnikání, politické strany a politická hnutí a společenství vlastníků jednotek, církve a náboženské společnosti, církevní právnické osoby vyjma církevní právnické osoby poskytující sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní služby; c) nadace, jsou-li součástí jejich nadačního jmění prostředky kategorie NIF; d) stát, jednotky územní samosprávy; e) právnické osoby veřejného práva s výjimkou příspěvkových organizací a veřejných vysokých škol. Do grantového řízení NIF jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné formuláře Žádost o příspěvek NČHF z prostředků Nadačního investičního fondu, doplněné o příslušné přílohy (soupis obligatorních příloh je součástí formuláře NIF). Mimo to jsou v termínech ( a ) přijímány do běžného výběrového řízení o příspěvek NČHF žádosti o podporu projektů, které nevyhovují zadání zvláštních grantových okruhů. Formuláře žádostí jsou k dispozici na internetových stránkách nebo je na požádání zašleme poštou. Nadace Český hudební fond, Besední 3, Praha 1 tel.: ,

12 10 události Česká filharmonie zahájila rok 2006 slavnostně Praha, Rudolfinum Hana Jarolímková Na den přesně od svého prvního veřejného vystoupení, které nese datum 4. ledna 1896 a jež tehdy řídil sám Antonín Dvořák, uspořádala po 110 letech Česká filharmonie ve Dvořákově síni slavnostní koncert, který měl být zároveň po více než půl století i znovu prvním společným projektem s Akademií věd České republiky. Původní Česká akademie věd a umění, která zahájila svoji činnost v květnu 1891, kdysi totiž pod vlivem svého zakladatele a prezidenta Josefa Hlávky (významného českého mecenáše a architekta, který např. navrhl budovu Vídeňské státní opery) spojovala bádání v různých vědních oblastech nejen s uměním slovesným či výtvarným, ale rovněž a to především s uměním hudebním. A protože od samého počátku také udělovala ocenění za nejlepší umělecká díla (což sebou do roku 1900 přinášelo i 1000 zlatých a poté 2000 K.), řadu z nich samozřejmě obdrželi i naši přední skladatelé jako např. Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Josef Suk, Vítězslav Novák či Antonín Dvořák, jemuž hudební odbor akademie udělil dokonce prvních cen několik. A to za Requiem, Symfonii č. 9 Z Nového světa, symfonické básně Vodník a Kolovrat a opery Čert a Káča a Rusalka, jenž navíc dostala i cenu čestnou. Leoš Janáček, který se v roce 1907 ucházel o cenu za operu Její pastorkyňa, byl tehdy sice odmítnut, ale kromě toho, že mu akademie čas od času poskytovala menší finanční výpomoc, o jedenáct let později mu udělila první cenu za dosavadní životní dílo a v letech i tři první ceny za kompozice, mezi nimiž bychom například našli Zápisník zmizelého a Káťu Kabanovou. O návrhu cen a podpor se jednalo v jednotlivých akademických třídách, vyhlášení pak náleželo valnému shromáždění. Podobně jako tři třídy vyhrazené společenskovědním oborům mohla mít i IV. třída s předsedajícím Josefem Hlávkou, vyčleněná pro slovesné, hudební a výtvarné umění, 15 řádných členů, stejný počet členů mimořádných a dvojnásobek dopisujících. Až do roku 1923 sice uvedená třída nebyla vnitřně členěna, zcela přirozeně se v ní však zformovaly skupinky spisovatelů, výtvarných umělců a hudebníků. Rozumělo se samo sebou, že nejčelnější místo v hudebním odboru zpočátku zaujal Antonín Dvořák, zvoleni byli ale také Karel Bendl a Zdeněk Fibich a do zániku Rakouska-Uherska počet hudebních umělců rozšířili ještě Karel Kovařovic, Vítězslav Novák a Josef Suk. Josef Bohuslav Foerster se volby za řádného člena dočkal až v roce 1921 a Leoš Janáček ještě o dva roky později. Během první československé republiky se pak řádnými členy stali ještě např. Rudolf Karel, Alois Hába, Otakar Jeremiáš, Bohuslav Martinů, Václav Talich a Pavel Bořkovec, po druhé světové válce in memoriam Vítězslava Kaprálová a Vít Nejedlý a než se Česká akademie věd a umění v roce 1952 zrušila a její nástupkyní se stala Československá akademie věd, v níž už pro literaturu, výtvarné umění ani hudbu nezůstalo místo, jmenování se dočkal také Iša Krejčí. Samo členství v akademii bylo sice nehonorovanou, přesto však zpravidla nejvyšší poctou, které se v té době umělci mohlo za jeho životní dílo dostat. IV. třída však měla, jak již bylo naznačeno, díky Hlávkově nadání, přidruženým nadacím i darům soukromých osob (fondy Zdeňky Hlávkové, Josefa Železného, Klementiny Kalašové, Pavlíny Erbanové, Jana Ludvíka Lukese, Ferdinanda Vacha) možnost oceňovat i jednotlivá díla nebo poskytovat prostředky na studijní cesty a cestovní stipendia. Podpory se tak dostalo desítkám hudebníků (např. v roce 1900 obdržel subvenci na český koncert během pařížské Světové výstavy Oskar Nedbal či v roce 1939 bylo přiznáno stipendium Vítězslavě Kaprálové a Václavu Kaprálovi), ale neméně pozornosti si zaslouží i skutečnost, že akademie od roku 1909 udílela poměrně vysokou podporu i Českému filharmonickému družstvu, aby mohlo vydržovat stálý symfonický orchestr Českou filharmonii a uvádět díla českých skladatelů. Zdeněk Mácal po převzetí medaile z rukou Václava Pačesa prohlásil: Této pocty si vážím natolik, že místo 3 km na Letné budu od zítřka kvůli dobré kondici běhat o dva více... foto archív

13 události 11 Orchestr České filharmonie to však ani přesto neměl ve své historii zejména do svého zestátnění dne 22. října 1945 dekretem prezidenta Edvarda Beneše vůbec jednoduché. Vznikl sice v době, kdy řada evropských i amerických metropolí už své orchestry měla (počátky Slovinské filharmonie v Lublani se datují dokonce již rokem 1701, Lipský Gewandhausorchester byl založen roku 1781, Royal Liverpool Philharmonic Orchestra v roce 1840, Vídeňská filharmonie stejně jako New York Philharmonic Society v roce 1842, Bostonští symfonikové v roce 1881 a Berlínští filharmonikové o rok později, Royal Concertgebouw Orkest roku 1888, Kaim-Orchester, předchůdce Mnichovských filharmoniků v roce 1893), ale v řadě měst jako např. ve Varšavě, Stockholmu či Londýně, kde London Symphony Orchestra vzniklý v roce 1904 byl vůbec prvním nezávislým orchestrem ve Velké Británii, si na ně museli ještě několik let počkat. V českých zemích předběhly rokem svého vzniku Filharmonii pouze lázeňské orchestry v Mariánských Lázních (1821) a Karlových Varech (1835), protože v Praze byl až do ustavení spolku České filharmonie nadlouho jediným mimodivadelním tělesem orchestr posluchačů konzervatoře, jehož první koncert se uskutečnil až v roce 1815, tedy čtyři roky po založení školy. Nicméně díky nesmírné houževnatosti hráčů i osvícenosti řady těch, kteří orchestru po celá léta finančně pomáhali, Česká filharmonie veškeré těžkosti, jež ji během její stodesetileté existence provázely, přečkala, a my jsme se tak mohli stát svědky již zmíněného lednového koncertu: prvního společného projektu obnovené spolupráce filharmoniků s Akademií věd České republiky a Učenou společností České republiky nahrazující někdejší Královskou učenou společnost a sdružující přední domácí a zahraniční vědce. Ještě než se však rozezněly první tóny Smetanovy skvostné předehry k opeře Prodaná nevěsta, zazněly slavnostní fanfáry z Libuše, na své místo se vedle manželky Livie usadil prezident České republiky Václav Klaus, pod jehož záštitou se koncert konal, a slova se ujali generální ředitel České filharmonie prof. Václav Riedlbauch (jenž kromě jiného přivítal i její bývalé hráče) a předseda Akademie věd České republiky Prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc. Ten krátce spolupráci obou institucí zrekapituloval a poté šéfdirigentovi filharmoniků Zdeňku Mácalovi, v lednu oslavivšímu sedmdesáté narozeniny, předal Čestnou medaili De scientia et humanitate optime metritis, oceňující vynikající domácí a zahraniční osobnosti za zvláště záslužnou činnost v oblasti vědy a humanitních idejí. A potom už nás večerem prová zela jen a jen hudba. Vedle zmíněného Smetany, z jehož Prodané nevěsty zazněly ještě tance Polka, Furiant a Skočná a samozřejmě Antonína Dvořáka, kterého Filharmonie tentokrát reprezentovala jeho méně hranou Symfonií č. 5 F dur, op. 76, to byla premiéra Evžena Zámečníka objednaná orchestrem přímo pro tuto slavnostní chvíli, čtyřvěté Concerto giocoso. Hudba tvořená z pevně a přehledně tvarovaných témat, hudba harmonicky bohatá, rytmicky pregnantní, slavnostní i me lancholická, v níž vedle rozšířeného aparátu bicích hrály významnou úlohu zejména trubky s prvním trumpetistou Zdeňkem Šedivým a hoboje v čele s Janou Brožkovou, ale předvést se tu krátkými sóly měli možnost např. i tubista Karel Malimánek, fagotista František Herman či koncertní mistr Miroslav Vilímec. Po vřele posluchači přijaté první kompozici z pětice děl objednaných Českou filharmonií k této výjimečné sezoně, Symphonie Bohemorum Otmara Máchy, jsme se tedy stali svědky úspěchu dalšího díla českého soudobého skladatele, který, doufejme, opět přispěje k alespoň částečnému odstranění bariéry, jež se mezi většinou posluchačů a tvorbou soudobou v posledních desetiletích vytvořila. ČESKÁ FILHARMONIE hraje všem 16+17/2/06... čtenářům Hudebních rozhledů doporučujeme čtvrtek a pátek hodin Dvořákova síň, Rudolfinum S. PROKOFJEV - Symfonie č. 6 Z. LUKÁŠ - Koncert pro violoncello a orchestr E. SUCHOŇ - Baladická svita violoncello František HOST dirigent Vladimír VÁLEK Koncertní mistr František Host tentokrát jako sólista osvědčuje umělecký potenciál našeho prvního orchestru. Vstupenky nyní ONLINE na Přímá cesta ke vstupenkám: Informační servis tel , fax: info@cfmail.cz online na

14 12 festivaly, koncerty foto Zdeněk Chrapek foto Zdeněk Chrapek Iva Bittová Dny Bohuslava Martinů Praha, Lichtenštejnský palác, Rudolfinum Julius Hůlek Prosincové Dny Bohuslava Martinů 2005 sestávaly ze tří, respektive čtyř koncertů (třetí se opakoval). Uvedl je koncert laureátů soutěže Nadace Bohuslava Martinů v oboru klavír (4. 12.). Tentokrát se konal již desátý ročník soutěže, ve které se střídají obory klavír, smyčce (housle a violoncello) a komorní hudba (klavírní trio a smyčcové kvarteto). K výsledkům pojednávané klavírní soutěže je třeba předeslat, že první cena letos nebyla udělena. Koncert zahájila Zuzana Pohůnková (1983), studující na VŠMU v Bratislavě, která obdržela Čestné uznání. Ve Suitě, op. 14 Bély Bartóka uplatnila relativně exponovanější dynamiku, smysl pro ozvláštnění motorického rytmu a jasnou ohraničenost frází v souladu se stavbou díla. Také Sonáta C dur W. A. Mozarta (K. 309) v podání Pavly Reiffersové (1983), studující rovněž v Bratislavě a v současné době na výměnné stáži na JAMU v Brně, vyzněla spíše robustněji než křehce. V Ostrovu radosti C. Debussyho nositelka 2. ceny přímo zazářila smyslem pro barevné odstínění úhozu. Michal Šupák (1988) studující na Janáčkově konzervatoři v Ostravě obory klavír a skladba, obdržel 3. cenu a Cenu za nejlepší interpretaci, což názorně demonstroval provedením Osmi preludií B. Martinů (H. 181), jimiž jednoznačně přesvědčil o umění technické brilance a spontánního, avšak dobře uváženého i ukázněného přednesu. Vřelá reakce publika potvrdila nesporné kvality nadějného mladého interpreta. Překvapením večera a také celého festivalu byla novodobá premiéra Smyčcového tria č. 1 Bohuslava Martinů (H. 136). Třívěté trio bylo první skladbou, kterou autor napsal během své stáže u Alberta Roussela a dokončil v polovině ledna Skladba, premiérovaná ještě roku 1924 v Paříži a v roce následujícím v Praze, donedávna považovaná za nezvěstnou, je skvělým dokladem expresionistické stylové orientace svého autora ve dvacátých letech minulého století. Je to dílo mocného vnitřního náboje a expresivního výrazu a s procítěným zápalem a přesvědčivostí je takto podali členové Zemlinského kvarteta (dříve působícího pod názvem Penguin Quartet) František Souček (housle), Petr Holman (viola) a Vladimír Fortin (violoncello). I zde odezva publika adekvátně korespondovala s interpretačním výkonem. Součástí Dnů Bohuslava Martinů byl rovněž mimořádný koncert Ivy Bittové a Škampova kvarteta v Rudolfinu (5. 12.). Multidimenzionální program vůbec nebyl nesourodý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Začal tradičně Smyčcovým kvartetem č. 5 Bohuslava Martinů (H. 268) v podání Shlomo Mintz dirigent Škampova kvarteta (Pavel Fischer housle, Jana Lukášová housle, Radim Sedmidubský viola, Lukáš Polák violoncello). V dalším průběhu však tu více, tu méně ovládla pole Iva Bittová. Nejdříve výběrem z cyklů B. Martinů U maměnky (Písničky na jednu stránku, H. 294), Touha (Nový Špalíček, H. 288) a pak vlastní Improvizací, respektive celým řetězem improvizací. Po přestávce následoval rozsáhlý výběr Moravské lidové poezie v písních Leoše Janáčka v úpravě pro hlas a smyčcový kvartet slovenského skladatele Vladimíra Godára (na úpravě se podílela I. Bittová spolu se Škampovým kvartetem). Večer vrcholil skladbami I. Bittové zazněly Déšť a dvě části ze smyčcového kvartetu Quatuor pour Cora. Kreativita, projev a interpretační styl Ivy Bittové představují naprosto specifické fenomény, které tradiční hudební druhy a žánry míjejí. Interpretka a autorka v jedné osobě se pohybuje mezi nimi, jde nad ně a jsme v pokušení domnívat se, že se ocitáme někde u samotných zdrojů hudby. Návaznost na folklór je evidentní, rozhodně však nejde o stylizaci, nýbrž o lidovou píseň jako syrový materiál. Také neobyčejně pestrý výrazový rejstřík se vymyká alespoň trochu určitějšímu zařazení. Jedno je však neoddiskutovatelné Bittová dokáže okamžitě navázat úzký a bezprostřední kontakt s obecenstvem a svým uměním každého chytí. Pochválit je také třeba Škampovo kvarteto jednak za pečlivé a působivé provedení kvartetu B. Martinů a jednak za pohotovou reakci na sebemenší podněty I. Bittové, za schopnost improvizace vyvěrající ze sepětí s moravským folklórem a bezpečné orientace v něm. Rozhodující hodnoty večera vedle Improvizací přineslo podání Janáčkovy Moravské lidové poezie. Závěr potom patřil dvěma vystoupením britské sopranistky Jane Eagle a České filharmonie pod taktovkou amerického dirigenta Gerarda Schwarze, na nichž zazněla díla D. Diamonda (Symfonie č. 4), R. Strausse (Čtyři poslední písně), R. Wagnera (Tristan a Isolda, předehra a Isoldina smrt) a B. Martinů (Symfonie č. 3, H. 299). Shlomo Mintz s Českou filharmonií Praha, Rudolfinum Julius Hůlek Protagonistou třetího koncertu abonentních cyklů AB České filharmonie (15. a ) byl izraelský houslista a dirigent Shlomo Mintz. Celý program byl věnován skladbám Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, jemuž se Mintz obzvlášť často věnuje. Úvodem zazněla předehra Sen noci svatojánské, op. 21, obligátní koncertantní číslo před přestávkou pat-

15 festivaly, koncerty 13 foto archív foto Zdeněk Chrapek Šostakovičův syn Maxim řilo známému Koncertu e moll pro housle a orchestr, op. 64 a večer završila Symfonie č. 3 a moll, op. 56 Skotská. Rozhodně zajímavé bylo pojetí Koncertu e moll. Kromě toho, že Mintz bezvadně intonoval, je třeba vyzvednout výrazový profil sólového partu, jenž byl utvářen spíše komorně intimním cítěním než romanticky bouřlivou rozevlátostí. Mintz dirigoval od houslí, nicméně i zde se naplno projevila jeho vynikající a skutečně tvůrčí spolupráce s orchestrem. Relativně decentnější pojetí bylo ostatně přítomno už v úvodním Snu noci svatojanské. Mintz dozajista není typem pouhého dirigujícího houslisty, dirigování se věnuje soustavně už od osmnácti let. Jeho práce s orchestrem je detailní, gesta neokázalá a účinná. Skvělou, ba přímo vzorovou interpretaci romantického symfonického díla výrazově naplno a s vyostřenou tempovou spádností rozehrál ve Skotské symfonii. Bylo zřetelně znát, že s orchestrem je v nepolevujícím úzkém kontaktu, nevyvyšuje se nad něj a hudebníky je oddaně respektován. Publikum jej odměnilo bouřlivým potleskem. Večer ve jménu Šostakovičů Praha, Obecní dům Hana Jarolímková Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK se rozhodl v sezoně věnovat tři celé večery symfonickému dílu Dmitrije Šostakoviče, k jehož realizaci si do svého čela pozval Šostakovičova syna Maxima, který s kompozicemi svého otce objíždí jako dirigent celý svět. Výběr šesti symfonií, jenž by v rámci uvedených tří večerů měl zaznít a z něhož už jsme dvě slyšeli, souvisí s nahráváním celého komple tu, který bude tímto uzavřen. Během prvního koncertu ve Smetanově síni jsme se tak mohli stát svědky provedení nejen proslulé Symfonie č. 10 e moll, op. 93, ale i poměrně málo hrané a ani samotným autorem za příliš zdařilé dílo nepovažované Symfonie č. 2, op. 14 zvané Říjnová. Šostakovič ji totiž psal na objednávku Lva Šulgina z agitačního oddělení hudební sekce Státního nakladatelství k oslavám Velké říjnové socialistické revoluce a tak v její hudbě, poplatné tehdejším zejména propagandistickým proudům, převládá spíše drsný výraz, konstruktivistické tendence a věcnost, které prolínají všemi jejími čtyřmi oddíly. Maxim Šostakovič, který vedl Pražské symfoniky s jistotou a naprostým přehledem, však dokázal, že ani v tomto díle není o prvky Šostakovičova génia žádná nouze. První část, napsaná ve vysoce dramatickém duchu a orchestrem zahraná s vypjatou energií až divokostí, tak skladatele představila jako autora, který dokáže Friedemann Riehle dirigoval Janáčkovu filharmonii Ostrava i v úzce tematicky limitovaném díle dosáhnout kompozičního mistrovství prezentovaného zde dokonale vystavěnými gradacemi, následující, s graciézní lehkostí Pražskými symfoniky zvládnuté scherzo zase podtrhlo Šostakovičovu schopnost dosáhnout výrazu téměř sarkastické grotesky, třinácti hlasé fugato zahrané s přehledem podpořeným plasticky vedeným předivem jednotlivých témat zase jeho suverenitu v oblasti kontrapunktu a téměř prostý závěr, kde k orchestru přistoupil Pražský filharmonický sbor svědomitě připravený sbormistrem Janem Svejkovským, díky čemuž vyzněl vskutku propagandisticky přesvědčivě, i Šostakovičovo umění vypořádat se rovněž s programem, který by si sám patrně nikdy nezvolil. Provedení Symfonie č. 10 e moll, op. 93, přesto, že již vyžaduje mnohem vyšší hráčskou koncentraci, vyznělo ještě lépe. Snad je to i tím, že uvedené dílo, dokončené v roce 1953 až po Stalinově smrti, mají Pražští symfonikové na rozdíl od Druhé symfonie více zažité a Maxim Šostakovič již mohl jít v jednotlivých větách i do těch nejmenších detailů. Melancholii až depresivní tíseň věty úvodní tak spontánně vystřídala energičnost a vitalita věty druhé, po níž následovala odlehčenost valčíku tanečně koncipované věty třetí a rychlý sled ploch laděných od polohy víceméně teskné, přes hořce humornou, protkanou prudkými dramatickými střety až po divoce vygradovanou v kodě věty finální. Zdařilý večer byl zasvěcen osobnosti Dmitrije Šostakoviče dokonce již před zahájením koncertu, kdy v Cukrárně Obecního domu proběhl křest knihy Solomona Volkova Svědectví Dmitrije Šostakoviče vydané pražskou Akademií múzických umění. Kromě skladatelova syna Maxima, jehož jsme posléze mohli sledovat na dirigentském stupínku, se jej zúčastnila i řada dalších hostů, z nichž např. prof. Václav Kučera skladatele i autora knihy osobně znal. I proto jsme možná Šostakovičovu hudbu vnímali s ještě o něco větším pochopením, než jindy. Devátá jako symbol českoněmeckých vztahů Praha, Obecní dům Vladimír Říha Mezi instituce pořádající před Vánocemi adventní koncerty patří již několik let i pražský německý časopis Prager Zeitung. Ten ve spojení s dalšími institucemi a firmami (zmiňme hlavně Česko-německý fond budoucnosti) připravil i ten loňský, kdy 3. prosince zazněla ve Smetanově síni Beethovenova Symfonie č. 9 d moll. Sobotní odpoledne přivedlo do sálu stovky posluchačů a bylo přes nezvyklý termín absolutně vyprodáno. Po krátkém úvodním pozdravu šéfredakto-

16 14 festivaly, koncerty foto Jiří Skupien foto Jakub Malý Antonie Joy Wilson ra časopisu uvedli spojení čeští a němečtí umělci dílo, které vedle do tónů převedené humánní myšlenky německého hudebního génia připomnělo i jedno loňské výročí: 200 let od úmrtí dramatika a básníka Friedricha Schillera, autora textu závěrečného sboru Ódy na radost. Orchestr Janáčkovy filharmonie Ostrava řídil v Praze působící německý dirigent Friedemann Riehle, účinkovaly i dva sbory: český Pražský filharmonický (sbormistr Jan Rozehnal) a německý sbor Drážďanské filharmonie (Mathias Geissler), sólisty byli domácí pěvci Lívia Ághová, Jana Sýkorová, Luděk Vele a jediný nestředoevropský host Joan Cabero, tenorista, jehož národnost nám, bohužel, až příliš stručný tištěný program utajil. Riehleho provedení nepřekročilo nijak standard a lze ho označit za uspokojivé. Pochválit ale nutno pěvecké sólisty, kteří dokázali, že i doma máme hlasy pro nesnadný part závěrečné věty - i s tím, že vyčníval zmíněný Cabero s příjemným, čistým, ale nepřepjatým tenorem. Naprostou jedničkou koncertu byly ale oba sbory. Nejen počtem, ale i hlasovou průrazností a sezpívaností zanechaly obrovský dojem, škoda jen, že odlišit je vizuálně bylo možno jen u žen (rozdílný kostým). Ale možná právě to bylo úmyslem organizátorů, kteří takto přispěli k výborným současným českoněmeckým vztahům, jež koncert symbolizoval. Skvělá Komorní filharmonie Pardubice Praha, kostel sv. Šimona a Judy Michal Matzner V úterý 29. listopadu vystoupila Pardubická komorní filharmonie pod taktovkou Antonie Joy Wilson v kostele svatých Šimona a Judy na závěrečném večeru festivalu Tóny nad městy. Jednalo se o třetí koncert tohoto festivalu první byl v Karlových Varech s Karlovarským symfonickým orchestrem, na druhém vystoupilo v Poličce portugalské duo flétny a klavíru. Z jakéhosi programu, který po obsahové i formální stránce patřil k tomu nejhoršímu, co jsem za poslední rok držel v ruce, bylo možno vyčíst, že se jedná již o čtvrtý ročník. To bylo bohužel také jediné, co se z něj dalo zjistit, jakákoliv informace o smyslu nebo významu tohoto projektu chyběla. Osobně se domnívám, že v době, kdy festivaly vesměs nabízejí velice jasné dramaturgické vyprofilování, není příliš důvěryhodné pořádat série koncertů, které vyznívají jako prázdné plácnutí do vzduchu. Martin Hybner se představil v Kollertově díle Tomtomia Pardubická komorní filharmonie se představila vcelku tradičním programem. Už od prvních taktů Mendelssohnovy předehry Krásná Meluzína bylo ale slyšet, že je orchestr ve výborné formě a pod skvělým vedením. Vynikající byl v této ouvertuře především výkon dřev, nejlepší pak obou klarinetistů. Symfonie číslo 39 Es dur Wolfganga Amadea Mozarta nepostrádala nezbytnou lehkost frází. Vrcholem koncertu bylo provedení Beethovenovy Druhé symfonie. Její gradace a srozumitelnost byla opravdu ukázková, výkon orchestru pozorný, celkový dojem skvělý. I když nepatřím mezi zastánce feminismu, dokonalá práce americké dirigentky Antonie Joy Wilson si zaslouží velkou pochvalu. K festivalu Třídení 2005 Praha, kostel sv. Vavřince Miloš Pokora Jedinečnost malých festivalů netradiční současné hudby iniciovaných skladatelským sdružením Ateliér 90 a označovaných jako Třídení (zprvu Dvoudení ), je dána nejen jejich zásadní orientací na progresivní směry vážné hudby, ale také pozoruhodně cílenou koncepcí, která dává jednotlivým ročníkům určitou zastřešující myšlenku. Jen namátkou vzpomeňme na první Dvoudení z roku 1993, doplněné seminářem na téma Alois Hába, Třídení z roku 1995 se seminářem Druhá světová válka a hudební tvorba, na besedy o tvůrčích odkazech Jana Rychlíka, Zbyňka Vostřáka, Miloslava Kabeláče, Eduarda Herzoga a dalších. Co se týče samotného výběru skladeb, je navíc velmi cenné, jak nápadný prostor je na těchto přehlídkách věnován přímé konfrontaci, a to jak v mezinárodním měřítku (skladby českých a anglických studentů skladby v ročníku 2000, sedm skladeb japonských skladatelů v ročníku 2002 atd.), tak generačně a směrově, protože orientace na progresivní směry tvoření neznamená v dramaturgii Ateliéru 90 jen unifikaci na onen kompoziční jazyk, který rozvíjí estetiku Nové hudby, ale postihuje jakýkoliv nekonformní způsob vyjadřování, stojící proti většinovému konzervatismu. Ostatně stejně se skladatelské sdružení Ateliér 90 chová i mimo své malé festivaly v běžné sezoně, když pořádá různé koncertní cykly s hledačskými názvy například Hledání souvislostí, Setkání múz ad. V roce 2005 zahájil Ateliér 90 nový cyklus koncertů s názvem Perspektivy a retrospektivy a přehlídka Třídení, která proběhla ve dnech v kostele sv. Vavřince, si dala do myšleného záhlaví druhý z těchto pojmů. Na třech večerech zaznělo osmnáct skladeb, dvě cyklus V. Matouška pro hlas a kytaru s názvem E. T. Opernicus a Kopelen-

17 tův Dopis Nataši H. paní J. K. pro mezzosoprán sólo (v tomto případě se to stalo bohužel už podruhé) pro indispozici interpretky odpadly. Posledního večera, na němž se bylo možno setkat se skladbami Petra Pokorného, Milana Slavického, Bohuslava Řehoře, Věry Čermákové, Martina Marka a druhé ze dvou na přehlídce prezentovaných kreací Aloise Piňose, jsem se bohužel nemohl zúčastnit. Nicméně i ze dvanácti vyslechnutých kompozic bylo možno vysledovat, že šlo o retrospektivy volené v širokém spektru kompozičního směrování od kompozičních počinů, které se blížily estetice minimalismu, přes skladby, jejichž moderní poetika byla okouzlena neoromantickou zvukovostí až po důsledně syrovou heterofonii, zpřetrhávající jakýkoliv kontakt s neostylovými postupy. Většinu z nich jsme už poznali, přesto bylo zajímavé alespoň ve střípcích zaznamenat, jak působily s odstupem času. Do první zmíněné polohy hudebního vyjadřování se tak trochu zatoulal při svém pověstně osobnostním přístupu k jakémukoli kompozičnímu počinu Vlastislav Matoušek, zejména ve skladbě s názvem Fraktály pro sólovou kytaru (přesvědčivě předvedl Josef Mazan), která jakoby v prolínání umělého s přirozeným kouzelně oscilovala mezi dvěma typy maximálně oproštěných nápadů. Na druhé straně Roman Z. Novák v minimalisticky pojaté kreaci pro soprán, mezzosoprán a klavír s názvem Když slyším Tvůj dech (předvedly Kristýna Valoušková, Oldřiška Musilová a Marcela Pflegerová) jako by vyhrocoval do maximální exprese mžikový pocitový záchvěv. Co se druhé polohy týče, specificky nástrojové neoromantické zvukomalby využíval Pavel Kopecký ve suitě Bláznovy zápisky pro klavír (přesvědčivě je prezentovala Věra Kopecká). V zajetí romantické citovosti zůstával v Prostosrdečných písních hřbitovních i Miroslav Pudlák (předvedli Kristýna Valoušková a Hanuš Bartoň), který tím vytvářel velmi zajímavý kontrast s moderně tvarovanou melodikou, zatímco Smolkovo extaticky vypjaté, ale přitom specificky cellově zpěvné Allegro balladico pro violoncello a klavír (předvedli Jiří Hošek s Boženou Kronychovou) se soustředilo na netradiční naplnění sonátového půdorysu. Stranou seriálně konstruované heterofonie zůstávaly skladby, které hledaly nový prostor k vyjádření především v důmyslném vymýšlení pohybové stránky projevu, jak to předvedla nejen Kollertova duchaplná Tomtomia určená jednomu hráči na pět tom tomů (nádherně přirozeně se do ní vcítil Martin Hybner), ale na jiném poli i Klusákova skladba s lapidárním názvem Lev pro flétnu a klavír (hráli Lenka Kozderková a Jana Malá), ozvláštněná doslova personifikovanou nástrojovou charakteristikou a báječně načasovanými modely i pomlkami. Pokud bychom chtěli upozornit na obzvlášť osobité přístupy, které se pohybovaly pouze na pomezí estetiky vycházející z Nové hudby, nemohli bychom opomenout Bartoňovu skladbu s názvem in D pro klarinet a elektroakustickou stopu, v níž klarinetová linka ve strhující gradaci kopírovala quasi tonálně zafixované zvuky magnetofonového pásu. Vynalézavě, vzácně citlivě, jemně a hlavně s posvěcenou invencí (už flétnový vstup hladil) pracovala s témbry a modálními strukturami ve své kompozici Tanto accanto pro flétnu, housle, violoncello a klavír Ivana Loudová (hráli Monika Šreitová, Slavomír Hořínka, Milada Gajdová a Hanuš Bartoň). Ve světě hudby, která se zříká jakýchkoliv známek tradičních postupů, se nejdůsledněji pohybovali Roman Z. Novák se skladbou Blessent mon cœur d un langueur monotone pro komorní soubor a Alois Piňos v kompozici Sonnenschein podle obrazu Salvatora Dalího (pět instrumentalistů dirigoval Miroslav Pudlák). Novákova kreace, kombinovaná hlasem reproduktoru, provokovala i dráždila, leč jako by v ní zůstávalo na první poslech až moc tajemného a nepostižitelného, zatímco kosmicky rozkošatělá kompozice Piňosova, snad nejsugestivnější ze všech počinů večera, skutečně evokovala světlo. festivaly, koncerty 15 Dagmar Pecková, Mozart a Beethoven Praha, Rudolfinum Petr Veber Mezzosopranistka Dagmar Pecková si pro vystoupení na festivalu Struny podzimu ke konci minulého roku zvolila stylový, ryze umělecký a v jeho monotematičnosti náročný program, který by se pracovně dal vyjádřit asi takto: Mozart (a Beethoven) a ženy. Spojnicí několika rozměrných árií byla ovšem především postava české pěvkyně Josefiny Duškové, pro niž Mozart napsal například koncertní árii Ah, lo previdi (KV 272) a rondo Non piu di fiori, které se pak ocitlo ve druhém dějství opery La Clemenza di Tito. Pecková obě přednesla a s nimi i Mozartovo rondo pro soprán s klavírem Ch io mi scordi di te (KV 505) napsané pro anglickou pěvkyni Nancy Storaceovou. Čtvrtým kusem v programu byla Beethovenova koncertní árie Ah, perfido, jejíž premiéru v Lipsku zpívala právě Dušková. Nelehký úkol zvládla Dagmar Pecková stylově přesto, že její hudební svět (a tedy i její hlas) už roky zasahuje spíše k novější a dramatičtější hudbě. V mozartovském repertoáru ovšem bývala předtím častým hostem, takže je na co navazovat a je možné se vrátit. Úkol nakonec v celkovém dojmu zvládla nejen stylově, ale i technicky a výrazově obdivuhodně. Je samozřejmé, že vzrušenější místa podala značně dramaticky, velkým tónem a ve vyšší dynamice, ale není vůbec žádný problém přijmout to jednoznačně jako přednost její interpretace. Současně totiž dosáhla velkých a příjemných kontrastů v těch oddílech árií, které jsou zvroucnělé a zjihlé. Zpívala s jistotou, hlas měla kultivovaně pod kontrolou a byla ve výtečné formě. Po společném úspěchu s Vojtěchem Spurným u klavíru na Pražském jaru 2005, což byl nicméně záskok, si tohoto kolegu vybrala nyní pro doprovod zcela regulérně a udělala dobře. Pražská komorní filharmonie pod jeho dirigentským gestem dospěla ke strhující preciznosti, sahající v jasně artikulovaných tempech až k vysoce dramatickým afektům; zároveň se velmi zdařile prací se smyky a důsledným potlačením vibrata přiblížila zvuku orchestrů specializovaných na starou hudbu. Spurný navíc diriguje od klavíru velmi muzikálně přednesl sólový part v Rondu D dur (KV 382) i klavírní part ve zmíněné Koncertní árii KV 505. Stylový večer vnesl do programu široce žánrově rozkročených Strun podzimu nefalšovanou a neředěnou klasickou hudbu a současně klasický aspekt její odpovědné interpretace neshazované žádnými mimohudebními souvislostmi. Pecková vystoupila jako umělkyně, ne jako celebrita. Z toho důvodu logicky ani nepřidávala. Dvacet let Wihanovců Praha, Rudolfinum Ivan Štraus Je smyčcový kvartet lepší než manželství, nebo horší? Obě možnosti mají stejnou odpověď: podle toho, jak se vyvede Paralela kvarteta s manželstvím je hodně přiléhavá: krvavé spory o maličkosti, občasná ponorková nemoc, někdy je nálada, jindy ne, materiální starosti, riziko svobodného povolání, vyjde to, nebo ne..? 20 let manželství je už dnes hodně dlouhá doba alespoň soudě podle některých celebrit. Ty aby slavily každý rok. 20 let Wihanovců ve stálém složení od dob vítězství na Pražském jaru je ale také výkon. Dnes jsou Wihanovci generačně nejmladším českým, už světově uznaným kvartetem. Za nimi pak následují Bennewitzovci, Haasovci a Zemlinsky dříve Penguin Quartet, kteří si své kariéry budují stejně pracně, jako kdysi Wihanovci. Sedmého prosince bylo v Rudolfinu co oslavovat. Křest posledního CD, které scházelo do kompletu Beethovenových

18 16 festivaly, koncerty Na fotografii pořízené při setkání po skončení koncertu v klubu České filharmonie zleva Aleš Kaspřík (violoncello), Leoš Čepický (1. housle), kmotři během koncertu pokřtěné nové nahrávky s díly Beethovena, prof. Antonín Kohout a Hana Hegerová, mezi nimiž stojí zástupkyně vydavatelské firmy Lotos ing. Alena Štěpánková, a dva poslední členové Wihanovců Jiří Žigmund (viola) a Jan Schulmeister (2. housle). děl pro toto obsazení, přízeň publika v Anglii (vždy vyprodaná Wigmore Hall), Americe a Japonsku zejména kromě dalších zemí. A hlavně těch dvacet let spolu o to radostněji, že se primá rius před necelým rokem vrátil od zásvětních bran. Původní kvarteto Pardubické konzervatoře v obsazení L. Čepický, Z. Mann (nyní učitel na Nerudově gymnáziu), J. Řehák nyní člen ČF a P. Lichý nyní koncertní mistr Filharmonie Hradec Králové se rozpadlo přechodem na HAMU, kam se nedostali všichni. Takže Wihanovce vlastně vyvolal v život Aleš Kaspřík, když se na imatrikulaci do 1. ročníku HAMU zeptal Leoše Čepického, jestli s ním nechce založit kvarteto. U violy zpočátku zůstal pardubický spolužák Řehák, šlo tudíž pouze o doplnění sekundu. Na místo zdánlivě neatraktivní, ale rozhodující pro úroveň kvarteta, zasedl stejnojmenný potomek znamenitého pedagoga Kroměřížské konzervatoře, Jan Schulmeister. Profesor komorní hry na HAMU, Antonín Kohout, okamžitě nasál vysoký stupeň talentu a osvědčenou metodou cukru a biče dovedl Wihanovce až k vítězství na Pražském jaru. Další vítězství na soutěži v Londýně o několik let později jen potvrdilo jejich vysokou úroveň a prakticky odstartovalo mezinárodní kariéru. Počet koncertů už dnes přesáhl tisícovku, desítky nahrávek všeho možného nejsou jistě posledním slovem to je důvod k pořádné oslavě. Wihanovci ji pojali jako svátek hudby napsané tvůrci z největších a jim z nejmilejších. Zahájili denním chlebem a první stravou každého seriózního kvarteta Haydnem. Druhou větu Císařského kvartetu zahráli tak, jak byla napsána jako lyrickou píseň bez nejmenšího názvuku na pozdější nepříjemné asociace spojené jak s rakouskou tak s německou hymnou. Kdyby byl Haydn býval věděl, co mu z jeho líbezné melodie dějiny udělají! Hned tady, v prvním čísle programu bylo jasné, že Wihanovci nikam nespěchají, vychutnají, ozvláštní a podtrhnou každý pozoruhodný detail harmonie, dodýchnou melodickou frázi, zaváhají v přesně odváženém čase i v tanečních větách a chvějivým, kompatibilním vibrátem budou hladit po duši. Kde to skladatel žádá, dokáží i pěkně vycenit virtuózní zuby, aniž hra ztratí na zřetelnosti. Až se člověku z té rychlosti tmí před očima. Ostatně dnes už si nelze smyčcové kvarteto bez supertechniky představit. Většina členů současných komorních těles jsou potenciální sólisté. Do této konkurence dnes vstupují i naše současná mladá kvarteta. Wihanovci dali přesto na koncertě najevo, že nemají zapotřebí hrát převážně rychle a nahlas jako některá mladá kvarteta foto Ondřej Štěpánek protože to umí ( je-li potřeba). Rozkošné Haydnovy zámlky ve 4. větě natáhli do poslední mrtě, i když tentokrát nebylo třeba upoutávat pozornost neukázněného publika, jak to Haydn asi původně pauzami zamýšlel. Dvořákův Americký kvartet už Wihanovci hráli nejméně tisíckrát. Přesto tvořili svěží hudbu početným posluchačům přímo před ušima a očima. Neboť nejcharizmatičtější z celého kvarteta, violista Jiří Žigmund, který do kvarteta nastoupil v roce 1988, využil každé příležitosti Dvořákem nabídnuté, aby k sobě obrátil pozornost celého sálu. Cosi z jeho vystupování upomínalo na legendární postavu flétnisty České filharmonie, Grófa Gézu Nováka Jakmile však sólo skončilo, zařadil se a sloužil ostatním stejně oddaně a perfektně, jako oni jemu. Vylíčení jednotlivých hudebních rozkoší, jimiž nás soubor celý večer zahrnoval, by vydalo na dlouhý článek. Uveďme tedy jen, že večer byl zakončen jednou z labutích písní Franze Schuberta, posvátným Kvintetem C dur, v němž Wi hanovcům už po několikáté přiskočil na pomoc jejich violoncellový přítel z Anglie, Jamie Walton, který se dokonale spojil s jejich zvukem i vibrátem. 17 minut otevřených rajských zahrad druhé věty dalo zapomenout na čas i prostor. Kéž čas ještě dlouho zapomíná na Wihanovo kvarteto. Zaslouží si to. Na závěr interpretační přehlídky Praha, Lichtenštejnský palác Miloš Pokora Tři madrigaly pro housle a violu Bohuslava Martinů (označované též jako Duo č. 1), stejně jako Duo č. 2 pro housle a violu téhož skladatele, patří navzdory svému relativně prostému neoklasicistnímu půdorysu s jednoduchým větným členěním (rychlá pomalá rychlá) k mimořádně choulostivým kreacím. Příčina toho tkví nejen v enormních technických (zvláště intonačních) nárocích těchto pádících dvojhlasů, nýbrž i v jejich nápadně spontánním plynutí, jež může u posluchačů vyvolat v jakémkoli nedomyšleném interpretačním přístupu pocit neucelenosti. Mladé houslistce Gabriele Kubátové, o níž se toho zatím mnoho neví, a Jiřímu Tomáškovi v roli violisty se nic takového nestalo, výkon, který oba umělci (ještě nedávno učitel a jeho žákyně) v obou skladbách na závěrečném koncertě Přehlídky koncertního umění (Sál Martinů, ) podali, prozrazoval jistotu, nadhled i detailní přípravnou fázi. Z 1. části Dua č. 1 bych vyzdvihl především přirozené přechody mezi motorickými a rozezpívanými partiemi, z 2. části kantabilní tlak dialogu, i když práce s dynamikou mohla být o poznání pestřejší. Ve finálním Allegru bych pak rád upozornil na jeden velký okamžik violy, přesvědčivě si tu však počínali oba instrumentalisté. Také druhé duo vyznělo, snad jen s malou výhradou k možná až příliš živě chápanému Lentu (ale s tím se můžeme setkat i na nahrávkách) přesvědčivě, zvláště vstupní část, evokující svou pravidelnou a hned zase nepravidelnou pulsací roztančenou scénu, a finále, vyústěné do strhující gradace. Ještě jednu věc je třeba zdůraznit nestává se (alespoň si na něco takového nepamatuji), aby někdy byla obě tato dua provedena na jednom večeru. Také Pražské trio, jakožto druhý aktér závěrečného večera, splnilo očekávání, které reprezentativnímu typu přehlídky náleží. Ke Klavírnímu triu C dur Bohuslava Martinů, jednomu z nejtypičtějších děl skladatelovy pozdní fáze, v níž jsme svědky nového okouzlení tradicí, přistoupilo nejen jako k hudbě, s níž je bytostně sžito, ale zároveň s takovým spontánním zaujetím, které by mu mohly závidět některé

19 festivaly, koncerty 17 i mnohem mladší soubory. Dojem mechanického plynutí, pociťovaný zejména v místech delšího syrytmického pohybu v šestnáctinách, se v tomto pojetí z hudby vytrácel. Naopak - motorický díl vstupní věty rezonoval až jakýmsi posedlým přetlakem vzrušující hravosti. Trefně byly vystiženy i všechny ony lapidární melodické návaly (čtyřtónový motivek v houslích apod.) a závěrečné retardující fáze 1. věty, vyústěné v táhlé vertikály. Co se týče dalších vět, podařilo se té finální Pražskému triu vtisknout skutečně pečeť ucelené gradace. Andante střední věty s oním tak proměnlivým trialogem (pozor na drobný rozpor mezi rytmicky pevným frázováním cella a poněkud méně určitým frázováním houslí) mělo sugestivní tlak jak v dialozích, tak v sólech (klavír!), i když v některých místech bychom mohli očekávat přece jenom o poznání subtilnější dynamickou hladinu. Dvořákovo rané Trio B dur bylo v podání Pražského tria mistrovskou ukázkou detailního rozkrytí partitury. I zde jsme občas postřehli malinký rozpor mezi rytmicky pevným frázováním cella a o poznání méně důrazným rytmickým dechem houslí, rušilo i drobet nedoladěné unisono v úplném závěru Andante, vzrušovalo však, jak přirozeně se hráči dovedli doslova mazlit nejen s každou sebedrobnější změnou tempa, ale i s výstavbou frází. Jen dva příklady: Allegretto scherzando znělo přímo vzorově vláčně a lehce a to, jak Daniel Weis v úvodu 2. věty předvedl po citlivém klavírním sólu své téma, bych přirovnal k zázraku. Jiří Bárta jako současný interpret Praha, kostel sv. Vavřince Vladimír Říha Odložený koncert z října sice neměl příliš šťastný termín povánoční období a navíc těsně před Silvestrem ( ) způsobilo menší návštěvu, ale ten, kdo přišel, rozhodně nelitoval. A ti, co přišli, nelitovali. Cellista Jiří Bárta jediný sólista večera na něm totiž hrál skladby málo známého skladatelského sdružení Collegium ppp. To založili před třemi lety dva brněnští skladatelé Peter Graham (jinak Jaroslav Šťastný) a Pavel Novák-Zemek a pražský Petr Pokorný. Označení ppp v názvu znamená jak pianissimo, tak stejnou iniciálu křestních jmen všech tří autorů. Generačně jsou si bližší oba Brňáci (1952, 1957) než starší Pražák Pokorný (1932). Spojuje je však podobný hudební jazyk nacházející vyjádření v duchovně zaměřené hudbě, v asijské kultuře či v minimalismu. Cellista Bárta je sice ještě mnohem mladší, ale víra, úcta a hlavně interpretační síla spojená se značnou citovostí, se kterou se postavil za díla současných skladatelů, je hodna uznání. Většina skladeb zazněla v premiéře - Grahamova Cellová suita z letošního roku, Zemkova Sonáta č. 4 (na Brittenovu operu Curlew River) a Pokorného Nokturno č. 3, další byly již hrány dříve a to včetně jediného díla, které vzniklo mimo sdružení, a sice Sacherových variací od Poláka Witolda Lutosławského (z roku 1975). Grahamova Suita s častými prvky minimalismu byla asi posluchačsky nejpřitažlivější, dobře ale zapůsobilo i duchovní spíše meditativní vyznění skladeb Pokorného či Zemkových Sonát. Jiřímu Bártovi každopádně všichni autoři interpretačně vyhovovali a i jeho podání jim určitě mnohé přidalo. Malý večer skončil velkým hudebním zážitkem s niternou sílou, jíž je schopna jen ta nejsoučasnější hudba, držící se ale stále modálních struktur. Přítomnost a druhá polovina její koncertní sezony Vít Clar Druhou polovinu koncertní sezony uspořádala Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, takto: V Galerii AMU vystoupil 11. ledna soubor Duo virtuoso (houslisté Pavel Hůla a Lucie Hůlová) s díly D. Milhauda, J. Ruta a J. Ježka, v další části koncertu zahráli Roman Fojtíček a Daniel Wiesner skladby M. Báchorka a M. Macourka. Ještě v lednu, dne 25. (vždy jde o středy, začátky od 19:30 hod.), prezentovali Violoncelli da camera Evžena Rattaye mj. skladby J. Klusáka, J. Kolafy, J. Kollerta, Z. Lukáše, L. Sluky a E. Viklického. Klavírní virtuóz Tomáš Víšek bude mít 8. února recitál z kompo zic J. Ježka, V. Smetáčka, D. Šostakoviče, P. Trojana a D. C. Vačkáře. Fama Quartet, složený ze zahraničních studentů AMU, hraje K. Husu, M. Marka, O. Messiaena a G. Crumba dne 22. února. Recitál, vzniknuvší z iniciativy prof. J. Vlacha a konaný 15. března, je věnován plzeňským interpretům J. Vlachové, V. Mlejnkovi a D. Niederlemu, duší koncertu je akordeonista L. Horák. Skladatelsky jsou zastoupeni F. Angelis, J. Bezděk, E. Douša, J. La burda, A. Piazzolla, O. Semerák J. Slimáček a V. Trojan. Sezonu zakončí 12. dubna koncert souboru Resonance se skladbami V. Clara, S. Hartkeho, A. Katmeridu, J. Kratochvíla, B. Řehoře a Z. Matějů. A na závěr: Výbor Přítomnosti vyslovil poděkování Dozorčí radě OSA za její podporu Nadace OSA. Nebýt Nadace, neexistovalo by mnoho projektů tzv. vážné, ale i nekomerční populární hudby. O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci nyní pravidelněji než doposud seznamovat na stránkách Hudebních rozhledů. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat em na ivana.goldsteinova@nm.cz nebo rozhledy@volny.cz.

20 18 festivaly, koncerty Hudební současnost 2005 Ostrava, Janáčkova konzervatoř Jan Mazurek Během pěti týdnů od 8. listopadu do 13. prosince se ve foyeru a koncertním sále ostravské Janáčkovy konzervatoře uskutečnilo šest koncertů již 31. ročníku Hudební současnosti, pravidelné ostravské podzimní přehlídky nové vokální a instrumentální tvorby. Letošní přehlídka byla opět velmi zajímavým i působivým vhledem do současného skladatelského dění nejen v Moravskoslezském kraji. Vynikající konkurencí skladbám členů ostravského Tvůrčího centra totiž byly kompozice skladatelů brněnské Cameraty. Originální umělecké zážitky poskytl i večer interaktivních multimediálních projektů umělců z téhož města. Značnou pozornost věnovali organizátoři přehlídky - jak je to ostatně jejich dobrým zvykem i tvorbě mladých začínajících skladatelů. Že se jejich úsilí nemíjí účinkem, dokázaly dva úvodní koncerty 8. a 15. listopadu. V prvním z nich, věnovaném sklad bám oceněným v Celostátní skladatelské soutěži autorů do třiceti let Generace, byly provedeny komorní skladby Veroniky Pražákové, Michaely Plachké, Markéty Dvořákové, Tomáše Pálky a Michala Šupáka. Posledně jmenovaný, studující ostravské Janáčkovy konzervatoře, hrál spolu s houslistou Ondřejem Hásem svou Sonatinu pro housle a klavír, dílo svěží a nápadité invence, v nejlepším slova smyslu náladové a interpretačně náročné. Kompoziční, interpretační i posluchačskou zajímavost a podnětnost však prokázaly i ostatní v programu uvedené skladby. Druhý koncert měl na programu díla mladých skladatelů a interpretů Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Z pestrého kaleidoskopu studentské skladatelské recese i prvních vážně míněných kompozičních pokusů zůstane nejspíše v posluchačově paměti Les, cyklus skladeb pro sólovou sopránovou zobcovou flétnu, Anny Mikolajkové. Autorka, studující na Janáčkově konzervatoři skladbu (u Milana Báchorka) a zobcovou flétnu, podala v zajímavé, netradiční hráčské finesy ústrojně uplatňující kompozici zralý interpretační výkon. Skutečným oživením programové nabídky letošní Hudební současnosti byly 22. listopadu dva multimediální interaktivní projekty. Oživlé automaty, kinetický responsive enviroment Markéty Dvořákové pro deset automatů a diváky, kteří je oživují, a OT 301, týmová kompozice Markéty Dvořákové, Jana Kavana a Ivo Medka s live processingem a interaktivním videem, jsou s nadhledem, vtipem a specifickým šarmem komponované opusy, prezentující - ve druhém případě ovšem někdy na hranici fyziologických možností posluchačů zvukové skladebné experimenty, interpretační kvality i technické možnosti dnešní doby. Ve čtvrtém koncertu přehlídky byly 29. listopadu provedeny skladby Pavla Staňka, Jana Grossmanna (rozměrem nevelká, hluboce však prožitá, výtvarnými podněty inspirovaná Violiniada pro Zdeňka Hajného pro dvoje housle), Aleše Pavlorka (kompozičně a interpretačně zdařilé Divertimento pro dechové trio), Jana Meisla, Milana Báchorka, Igora Katajeva, Vladimíra Svatoše a v závěru programu k nedožitým padesátým narozeninám Čtyři lyrické písně na verše Františka Branislava pro vyšší hlas a harfu a Sonáta pro klarinet a klavír Michala Zenkla. Výbornou úroveň měl předposlední komorní a sborový koncert přehlídky (6. prosince). Kompoziční kvality v něm uvedených skladeb byly totiž umocněny promyšlenou a emocionálně adekvátní interpretací. Grossmannova Žalmová kantáta č. 1 byla v podání žilinského univerzitního Komorního smíšeného sboru OMNIA, barytonisty Petera Ripky a sbormistryně Moniky Bažíkové projevem autorovy úcty k du- chovnímu odkazu biblických textů. Sborové opusy Arnošta Parsche a Miloše Štědroně ( Jak mátu v dlani, dva zpěvy pro ženský sbor, baryton a klavír na básně Libuše Čačalové, a Angelici costumi, tři sbory pro ženský sbor, flétnu a sólový soprán na verše Franceska Petrarky) provedli brněnští umělci barytonista Tomáš Král, klavíristka Daša Briškárová, flétnistka Lucie Šilerová, sopranistka Naďa Hrdinová i Kateřinou Studentovou řízený Ars Brunensis Chorus s maximální citlivostí k poselství textů i hudby Posluchačským zážitkem byl také zpěv Markéty Mátlové, která za klavírního doprovodu Daši Briškárové zpívala pozoruhodný Báchorkův cyklus Opožděné písně. Zasloužený posluchačský úspěch však měly i skladby Edvarda Schiffauera, Jana Meisla a Dobroslava Lidmily. Závěrečný koncert letošního ročníku Hudební současnosti byl 13. prosince věnován komorní tvorbě Leona Juřici a Vladimíra Studničky. Oba jubilanti, narození v roce 1935, byli představeni kompozicemi nepostrádajícími jim oběma vlastní smysl pro humor a smysl pro čistotu uplatnění ve skladbách užitých nástrojů i lidského hlasu. Především Leon Juřica byl však prezentován i jako autor, jehož dílo přináší také momenty vážného přemítání o konci lidského života (viz v programu koncertu uvedený cyklus pro sólovou violu Tartaros). Ostravská přehlídka Hudební současnost 2005 bezesporu přinesla díla poučeného a zralého kompozičního umění. Potěšila současně i srdnatým nástupem skladatelského mládí. Připomněla nezbytnost vyrovnání se s možnostmi multimediálního přístupu k umění i ke světu. Naznačila konečně i některé specifické možnosti interpretačního a receptivního přístupu k soudobé hudbě. Domníváme se, že splnila s ní spojovaná očekávání. Prachatický kancionál Prachatice, kostel sv. Jakuba Většího Jan Baťa V mrazivý adventní podvečer středy 14. prosince 2005 byla ve Státním okresním archivu v Prachaticích z iniciativy jeho ředitelky Mgr. Jany Koutné představena zbrusu nová kompletní kritická edice Prachatického kancionálu z roku 1610, jenž je součástí archivních sbírek. Jejím autorem není nikdo jiný, než PhDr. Martin Horyna, renomovaný muzikolog a pedagog Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Kancionál je v pořadí již třetím svazkem Horynovy ediční řady Hudební památky minulosti v jižních Čechách. Tento doposud opomíjený pramen tak zpřístupnil nejen odborné veřejnosti k dalšímu výzkumu, ale především zájemcům z řad interpretů staré hudby, ať už amatérům či profesionálům. O tom, že skutečně je na co se těšit, mohl návštěvníky přesvědčit koncert souboru Dyškanti (umělecký vedoucí Martin Horyna), nazvaný Rorate caeli desuper. Adventní zpěvy české renesance z prachatického kancionálu z roku 1610, jenž zazněl tentýž den večer v děkanském kostele sv. Jakuba Většího v Prachaticích. Významnou část programu, sestaveného do podoby rorátní mše kolem roku 1600, zaujímaly právě skladby z Prachatického kancionálu. Ti, kdo se nezalekli vymrzlého svatojakubského trojlodí, byli odměněni nevšedním zážitkem setkání s adventní tváří hudby české renesance. Dojem navíc umocňoval genius loci, k němuž kancionál bytostně patří. Precizní souhra souboru, vynikající varhanní mezihry Martina Horyny, vnímavé publikum to vše dostala nová edice Prachatického kancionálu do vínku při svém uvedení do současného hudebního života. Nezbývá než popřát, aby si našla co nejvíce příznivců.