Albánie. kráska se špatnou pověstí

Transkript

1

2

3 Albánie kráska se špatnou pověstí

4

5

6 Petr Horký, Miroslav Náplava, 2012 Ilustrace Roman Hudziec, 2011 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012 ISBN

7 Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně. Jack London, Tulák po hvězdách Mě už dávno přestala zajímat budoucnost a stále více mne přitahují místa, která připomínají jakýsi počátek, ale každopádně taková, kde smutek má sílu osudu. Zkrátka, po tom, kam míříme, je mi hovno a zajímá mě jen to, odkud jsme se vzali. Andrej Stasiuk, Esej ze Sedmihradska Spisovatel nikdy neví, co všechno může natropit, když své slovo odevzdá nakladateli černé na bílém. Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka, Světadíl pod Himálajem Cestopis je mrtev. Vyžil se, dohrál svoji roli. Jiří Opelík, Kultura, Praha

8 Tuto knížku věnujeme těm, kteří nás znají tak dobře, že vědí, co je v nás špatného. A i přesto nás dál mají rádi.

9 Předmluva Před šesti lety jsme mezi přáteli udělali anketu: Co si vybavíš pod pojmem Albánie? Odpovědi se v zásadě shodovaly: občanská válka, pohřešovaní čeští studenti, kosovsko-albánská mafie, krevní msta, tyran z Tirany Enver Hodža, bunkry, mercedesy, zaostalost a chudoba, haldy odpadků, výpadky elektrického proudu. Suma sumárum malá země se špatnou, velmi špatnou pověstí. V Albánii nenajdete oslnivou architekturu, strhující umělecké sbírky, majestátní hrady či zámky. Bohatství země spočívá v divoké přírodě, až na výjimky bez značených turistických chodníků, zákazů stanování a rozdělávání ohně. Můžete se koupat na liduprázdných plážích a pobývat v místech, kam noha turisty mnohdy ještě nevkročila. Pro vyznavače terénních vozů a motorek představuje Albánie ráj, kde se vyřádí do sytosti. Naproti tomu rodiny a přátelé trojice zmizelých studentů, o kterých od léta roku 2001 nikdo neslyšel, musí prožívat nepopsatelné pocity smutku a zoufalství. Beze stopy zmizeli v severoalbánských horách. Beznaděj trvající desátým rokem nezměnila vypsaná odměna ani ujišťování oficiálních míst, že se nestali oběťmi obchodu s lidskými orgány. Byli v nesprávný čas na nesprávném místě? Bůh ví. Tuhle nálepku smaže Albánie jen těžko, i když se řítí do Evropy mílovými kroky a mění se doslova před očima. Tato knížka vznikala trochu zázračně, podivně. Jednoho dne jsme se prostě rozhodli, že Albánie je to správné téma, a začali tam jezdit. Žádný plán, žádný itinerář, a už vůbec ne scénář. Prostě jsme jezdili. Tuhle pátou společnou knihu jsme psali dlouho. Jeden z našich předchozích cestopisů Cuba Libre vznikl ve vzájemné myšlenkové harmonii. Kuba nás oba uchvátila, strhla temperamentem a vůněmi, text z nás tryskal v radosti. Naproti tomu Albánie nás rozdělila hned na první společné cestě. Mirek byl tou zemí od první cesty snad až nekriticky uchvácen a s oblibou říkal, že když do Albánie, tak nejmíň na co nejdýl. Petr vnímal její drsnou tvář nedůvěřivě, s odstupem. Najednou jsme jenom stěží hledali společnou řeč. Jak psát dohromady o něčem, co vnímáme naprosto odlišně? Má to smysl a jde to vůbec? Odevzdání rukopisu jsme odložili o rok. A pak ještě jednou. Konečně jsme i my dva, kamarádi na život a na smrt, pochopili, že se nic nespraví samo, že si musíme říct, v čem je zakopaný pes neporozumění v pohledu na Albánii, ale i mezi námi dvěma. Proto je tato kniha taky o tom, jak hyne a jak se pěstuje choulostivá kytka zvaná přátelství. Tohle všechno se událo za uplynulých šest albánských roků. Za tu dobu jsme stihli Albánii prorajzovat křížem krážem. Chutí poznat tenhle kout země jsme nakazili kupu přátel, s každým, kdo se k nám přidal, jsme prožili něco zajímavého. Za všechny jmenujme nakladatele Marcela Nekvindu, malíře a ilustrátora Romana Hudziece, grafika Pavla Brabce; landroverovou partu kolem Ivoše Živného; kameramany Pavla Otevřela, Martina Kučmína a Mirka Hrdého; Ivouše Procházku, Vildu Dvořáka, balonáře Michala Kubáta či Honzu Tutokyho a jeho obytný kamion MAN s poetickou přezdívkou Manka. S každým z nich jsme projeli novou trasu a poznali nové lidi. Jenže jak do jednoho cestopisu vklínit všechny osoby a obsazení, aby se v tom čtenář neztratil a orientoval se, na které cestě kdy a kdo s kým byl a kdo je kdo? S těžkým rozhodovacím údělem autorů se nakonec v příběhu objevují jenom někteří. Promiňte, kamarádi! Dalším oříškem k rozlousknutí bylo psaní albánských vlastních jmen, a to jak osob, tak místních názvů. V textu se snažíme uplatňovat albánský pravopis, což vám například umožní snadnější hledání

10 v mapách, kde najdete města Shkodër (také jako Shkodra, což se v češtině skloňuje podle ženského vzoru; stejný případ jako Gjirokastër Gjirokastra) a Durrës, nikoliv počeštěné varianty Skadar a Drač. Podle českého pravopisu používáme v textu zažité jméno Envera Hodži (albánsky Hoxhi) či Aliho paši Tepelenského. U převzatých zdrojů a v citacích ponecháváme původní jazykovou podobu. Autorství jednotlivých kapitol je dle našeho zvyku uvedeno vždy v jejich záhlaví. Můžeme říci, že zbývá spousta nezodpovězených otázek, spousta pravidel a zvyků této úžasné země, které jsme nedokázali zachytit, zpracovat, přijmout. Ale každé odhalené tajemství, každé další překvapení v krajině, lidech anebo historii stálo za to! Podobně jako svoje démony ukryté v hlubinách duše asi nikdy úplně neporazíme i každá vyhraná bitva má svůj smysl. V kanunu, zákoníku životních a společenských pravidel, jsme hledali klíč k pochopení minulosti i současnosti Albánie a především přetrvávající krevní msty. Na všech místech, obrazně i skutečně, jsme se museli znovu rozhodovat. Když neplatily mapy, kudy dál? Když jsme narazili na nesmyslná nařízení, respektovat, anebo porušit? Odplata, či smír, nevraživost, nebo laskavost, zbabělá ukřivděnost, anebo odvaha bojovat o pochopení. To je volba, kterou musí zvládnout každý sám. A to už se netýká jenom Albánie. Petr Horký, Miroslav Náplava, leden 2012

11 PH 1. Devátá brána Ano, byl jsem naprosto pod vlivem novinářského předsudku, který Albánii vždy prezentoval jako hornatý konec Balkánu, kde se imaginární hordy vrahounů líhnou a postupně šíří do světa. Naproti tomu ale albánská mafie získala v Evropě pověst nejdrsnější skupiny podsvětí a bylo známé, že Albánci slouží jako zabijáci i ostatním zločincům, protože se neštítí ničeho. Ukažte peníze a ukažte cíl. Víc požadavků prý albánský zabiják nemá. Tito lidé své zemi moc dobrou pověst nebudují. Proč se nutit psát o zemi, která pro mě nepředstavuje nic pozitivního? Tragický příběh tří ztracených mladých Čechů, které už nikdy nikdo nespatřil, zůstává v hlavě zarvaný jako kovaný hřebík. Jak to, že mohli takhle beze stopy zmizet? Jak to, že to nikdo nevyšetřil? Tehdy mi Mirek řekl: Budeme psát o této zemi. Budeme psát o démonech v našich duších. O tom, s čím každý bojuje a co máme někde hluboko v sobě. Dlouho mi to znělo v hlavě, než jsem kývnul. Uvidíme, pojedeme na zkušenou. A tato první nelítostná cesta měla i své dno. Ve vesničce Pustec se o Dušičkách ukázalo všechno ve své nahotě.

12 Pavel a Bona Během života si skládáme podestýlku událostí, kterými bychom se nechtěli nikdy chlubit. A čím víc sami sobě tvrdíme, že jsme nikdy nic takového neudělali, tím víc se sami sobě vzdalujeme. V základu jsme všichni stejní a jen si nalháváme, jak se jednotlivé země a národy liší. Jen využíváme zažitých předsudků, abychom předstírali, že zrovna my jsme lepší. Proto Němci pomlouvají Poláky a Čechy a my zase pro změnu Vietnamce a Ukrajince. A všichni společně pomlouváme Albánce. Během psaní a dalších cest jsem se mnohokrát nestačil divit, kolik toho máme s Albánií společného a kolik unikátních rozměrů krásy tato neuvěřitelná země nabízí. Na to jsem ale přišel později. Teď jsem byl jinde. Vesnice Pustec. Jak příhodný název. Jestli některé místo přesně vystihuje význam slova pustina, pak je to tady, kousek od hranic s Makedonií. Jako by na tuto vesničku Bůh doopravdy zapomněl. Terénní kamion se kymácivě prodírá uzoučkými uličkami. Domy jsou tak malé, že se z oken kabiny díváme na střechy, a ukašlané komíny nám výměnou posílají obláčky kouře spáleného dřeva a uhlí. Mám jet ještě dál? ozval se Honza od volantu, když to vypadalo, že jsme na konci skromné zástavby. Jeď, zahřímal Mirek, dokud vede cesta, jeď! Realita předstihla mé nejdrsnější snění. Domy jen do výšky očí, pak začíná střecha. Jako dekorace z podivného loutkového filmu. Ze dveří na nás přes kamenný práh koukají stařeny a kozy a ovce, jak vedle sebe sedí na hliněné podlaze. Sto let. Můj vnitřní časostroj napočítal minimálně o sto let nazpět proti proudu času. Marně jsme hledali místo, kam by se náš kamion vešel, alespoň na zaparkování, abychom v něm mohli přespat. Doufali jsme v nějakou hospodu, kde by nám uvařili a něco nalili. Po pravé straně břeh

13 jezera, vlevo řada nízkých domků z vepřovice a pod koly hliněná cesta, která támhle za zatáčkou končí. A najednou vlevo v jednom domě sedí chlapi u stolu a další jim cosi roznáší. Takhle musí vypadat peklo. Jsme na konci světa a v hospodě! Hele ho, vstup do nebe vypadá jako soud, vstup do pekla jako hospoda, blesklo mi hlavou. Pustec. Každý své peklo potká jinde, já tady. Objednali jsme si jídlo a dostali o talíř se salátem navíc. Je od mojí ženy, jste hosty v našem domě, řekl hospodský Pavel. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to znamená, když vás v Albánii někdo označí za hosta. Jako odpověď jsme přinesli české pivo a slivovici. Náhle na stole přistál velký talíř plný sýra a masa a navíc řada sklenic rakije. Další kolo česko-albánského přátelství a útrata se přestala psát na účet. Plamínek za blízké Někdy kolem čtvrté ráno jsme tancovali s místními chlapy na stole do rytmu AC/DC a jejich pekelných zvonů. Pustec jako devátá brána do pekel. Jsem tam. Dorazil jsem. Belzebuba jsme ráno měli v hlavě všichni. Sotva jsem se dokázal vymotat ze spacáku, na stole byla veliká mísa slepičí polévky. Když nás tady včera manželka viděla, ještě v noci zabila slepici a začala vařit polívku. Musíme se nějak postavit na nohy, řekl s bolestivým úsměvem Pavel, jelikož mu třeštící hlava nedovolila rychle mluvit a gestikulovat. Laskavá obětavost jeho ženy Bony zasvítila v temnotách paprskem naděje. Nebyli jsme tedy ještě v pekle, v tom jsem se mýlil, ale na rozcestí. Odtud zbýval ještě jeden krok navždy do pekla, anebo do ráje. Alespoň směrem k ráji. Stejná volba, jakou v životě denně prodělává každý z nás. Albánie

14 byla první zemí ze všech osmdesáti, které jsem zatím viděl, kde byla tato volba jasně daná. Ani africké utrpení nejchudších zemí světa mi neukázalo chřtán zla a naději v dobro tak jasně jako Albánie. Dušičky v Pustci Ten den byl svátek u nás zvaný Památka zesnulých a na hrobech místního hřbitova halekavě vzlykaly ženské. Některé si cuchaly vlasy, jiné žvatlavě naříkaly a vždy po určité době jen poposedly na vedlejší náhrobní desku a vyly nad dalším zemřelým. Přesně toto jsem odjakživa nenáviděl i na českém venkově, pokud jsem tomu byl svědkem falešné soucítění, uměle vytvářené emoce, oválené a vyžmoulané jak sláma v chlévě. Někteří myslitelé tomu říkají rozeznávání ryzích hodnot. Já tomu říkám sobectví, závist, uniformita a zbabělost vyvrásněná až na nejhrubší kamennou desku. Ještě na začátku první cesty do Albánie v roce 2006 jsem byl přesvědčen, že to není téma pro mě. Během nekonečných a dokola se opakujících debat s Mirkem nad námětem budoucí knížky jsme se přebíjeli ve tvrdých prohlášeních, proč do toho jít, anebo naopak ne. Konečně jsem se rozhodnul. Budu se tě bát, divoká balkánská země, ale budu o tobě psát. Máš špatnou pověst a cesta k tobě je cestou k démonům, co jich jen lidská duše může pobrat. Snad nakonec zjistím, že žádní démoni nejsou tak strašní, jak se jeví v představách.

15 MN 2. Bludný kořen Znáte ten pocit, že jste už na nějakém místě byli, i když je to vyloučené? Mám dojem, že právě tady to důvěrně znám. Fushë Qeparo neboli Staré Qeparo si mě prostě našlo. Vesnice na vrcholku kopce, vysoko nad Jónským mořem a s úžasným výhledem, ležící nějakých pět kilometrů jižně od zátoky Porto Palermo při cestě albánskou riviérou mezi Llogarským průsmykem a Sarandou. Místo s geniem loci. Tam nahoře je Albánie nejkrásnější. Jsi si jistý, Mirku, že tudy s náklaďákem projedeme? zapochyboval Petr, když jsme odbočili na úzkou silnici s pořádným stoupáním. Buď klidný, nahoru by vyjel i autobus, ujišťoval jsem ho sebevědomě, předloni jsem tudy jel. V polovině stoupání můj úsudek dostal na frak. To nevytočím, dupl Honza Tutoky na brzdy, až se dvanáctitunový kamion MAN v ostré zatáčce zlověstně rozkýval. Pohled do údolí ve slušném náklonu nás vyděsil. Kola pod sebou nevidíte, jen zlověstnou propast. Otočit se tady nedá, vycouvat je sebevražda, musíme vpřed, zhodnotil řidič pragmaticky možnosti. Sem se autobus nikdy nemohl dostat, to mi neříkej, podíval se na mě Petr rentgenovým zrakem. Hm, kroutil jsem se, autobus asi ne. Manka se metr po metru přibližovala k vrcholu. Každý kousek cesty byl vykoupen těsným manévrováním a strachem, zda se nezřítíme. A když už se zdálo, že si budeme moci vydechnout, větve olivovníků stojících u cesty se zapřely do ochranného rámu střechy. Vytáhli jsme sekeru a Petr se vžil do role dřevorubce. Zpovzdálí přihlížející stařenka nevypadala nijak přívětivě. Chápu, byla drzost osekávat jí v háji strom, ale nebylo zbytí, my byli taky v háji.

16

17 Vzpomínky mě přenesly domů

18 Vytáhli jsme sekeru Konečně jsme zastavili na návsi. Labyrint romantických dlážděných uliček sevřených kamennými domky si říkal o Ariadnino klubko, přestože jsme v zádech neměli netvora Mínótaura. Jen málo

19 domků bylo opravených a dýchalo lidskou existencí. Někde zub času okousal stavby na holé zdi, dnes porostlé zelení, tuhle se právě propadla střecha, hlavnímu trámu došly síly a krov se propadl dovnitř. Některé se staly skládkou odpadků a prázdných plynových kartuší od vařičů. Došel jsem ke známým vrátkům domu paní Polikseny. Zabouchal jsem a nahlédl škvírou na pustý dvorek. Kozy nejsou doma, máme smůlu, budou někde na pastvě. Dnes bylo vůbec všude pusto a prázdno. Ani stopa po babičkách, které posledně seděly před vrátky, pletly ponožky, vyšívaly dečky a klábosily. Vzpomínky mě přenesly domů. Babička Františka neměla jednoduchý život. První manžel, otec mé matky, byl Rakušan z Vídně, zručný automechanik Franc. Zemřel už v devětačtyřicátém na zápal plic. Přežila ho o více než půl století, stejně jako Růžena Holubová cestovatele Emila. Umřela v nedožitých devadesátinách, poslední roky odkázána na každodenní péči obětavé rodiny. Smrt pro ni byla vysvobozením. Já byl zrovna na první cestě v Albánii. Rozloučil jsem se s ní na dálku a po návratu jsem na hrob obložený uschlými kyticemi a smutečními věnci vysypal hrst kamínků posbíraných cestou. Bylo tam krásně. Ale to ty určitě víš, myslel jsem na tebe. Snad nemáš chmuru z toho autobusu? Už se na to vykašli, nic se vlastně nestalo, vyrušil mě Petr. Já vím, o to nejde. Pojď na rakiji. Zvedli jsme se a vešli do otevřené garáže-baru. Víc se nevyptával. Stejně je pozoruhodné, že tu pálenka stojí tak málo, přepočítal kamarád vrácené peníze, jestli dobře počítám, tak jedna vyšla na devět korun, limonáda stála dvakrát tolik. Fushë Qeparo místo s geniem loci

20 Mám na to svoji teorii. Biblickou, vzal jsem si slovo, Bůh stvořil světlo a následně se pustil do Země. V hlavě měl pochopitelně podrobný plán: tuhle bude oceán, tady úrodná nížina, za ní kousek pouště, támhle ledovec. A jak tak nesl na božských zádech pytel kamení na hory pro půl Evropy, najednou prásk! Z protrhnutého pytle se to vysypalo na jednu hromadu. Hospodin horninu rozhrnul nohou a řekl si, že sbírat už to nebude. Jelikož má na stvoření světa akorát sedm dní, je třeba improvizovat. Tady bude jednou provždy Albánie a hotovo. A aby jim to vynahradil, naučil je vyrábět rakiji. Spokojen s praktickým dárečkem pohlédl ještě jednou na kamennou spoušť kolem sebe a rozhodl se přidat bonus. Drbaje se ve vousech nakonec pravil: Nechť je v Albánii do skonání světa panák rakije levnější než láhev limonády. Cestovatelé, poutníci a turisté z národů jiných, kteří do těchto končin zavítají, budou národ zdejší za toto potěšení velebit a moji prozřetelnost chválit. Země divokých Škipetarů mi přirostla k srdci už na té první cestě. Jak si mě občas Petr dobírá, kdyby byla Albánie ženská, jsem šťastně zamilovaný. Zato můj parťák při hledání cesty k duši té balkánské krásky snad překročil bludný kořen.

21 MN 3. Vrtěti Albánií Winifred: Ale my si nemůžeme dovolit válku. Conrad: Žádná válka nebude, bude to jen tak vypadat. Winifred: Nemůžeme si ji dovolit ani naoko. Conrad: Proč ne? Winifred: Vždyť na to přijdou. Conrad: Kdo na to přijde? Americký lid? Winifred: Přesně. Conrad: Kdo mu to řekne? Co věděl o Perském zálivu, stačí šot, kdy jedna budova vyletí do vzduchu, a ta může být z lega. Winifred: Opravdu máme jít do války? Conrad: Je to zatím nápad. Winifred: A s kým? Conrad: Dělám na tom.

22

23 Filmoví znalci poznali rozhovor z amerického filmu Vrtěti psem. Připomeňme si základní osu děje: americký prezident se spustil s mladou dívkou přímo v Bílém domě (že bych to už někde slyšel?), a aby se obvinění ze sexuálního zneužití neprovalilo pár dnů před volbami, musí jeho poradci Conrad Brean a Winifred Ames začít pracovat. Prezidenta zdrží v Číně a veřejnost začnou krmit historkou o válce s Winifred: S Albánií? Conrad: Jo. Winifred: Proč? Conrad: Proč ne. Co o nich víme? Winifred: Nic. Conrad: No právě. Zdá se, že si udržují odstup. Znáte někoho z Albánie? Co víte o Albáncích? Kdo by věřil Albáncům? Winifred: Ale co nám ti Albánci udělali? Conrad: A co udělali pro nás? Winifred: Tak vy chcete válčit s Albánií? Conrad: Nemáme na vybranou Hollywoodský producent, skvěle zahraný Dustinem Hoffmanem, doplní partičku kreativců. Ve studiu natočí emotivní válečný šot. Oklamané televizní stanice vysílají mírovou výzvu slavného herce Jamese Belushiho, původem Albánce (ve filmu zahrál sám sebe). Všechno by snad fungovalo, kdyby do toho nezačala šťourat CIA a světe, div se vláda Albánie! Agent CIA: Albánská vláda protestuje všude po světě. Válka není. Conrad: Vy se nedíváte na televizi? Agent CIA: Satelity nezjistily, pane Breane, žádnou válku Conrad: Tak k čemu nám jsou? Můžete mi to říct? Válka není, albánští teroristé neexistují, veřejnost je obětí velkolepého podvodného představení. Slavný prodej Karlštejna je proti tomu kus dobrý tak na školní besídku. Cíle bylo dosaženo, prezident je znovu zvolen. Boj ale přece nemůže hned tak skončit, albánské vládě je nutné ve jménu dobra podat pomocnou ruku. Proto v den prezidentovy inaugurace přináší televize mezi zprávami i tuto: Skupina Jednotná Albánie se přihlásila k zodpovědnosti za bombardování vesnice Klos. Prezidenta jsme sice nezastihli, ale generál William Scott, náčelník štábu, prohlásil, že rozhodně vyšleme svá letadla a dokončíme úkol

24 Válka není, albánští teroristé neexistují Na světová spiknutí nevěřím a za paranoidního pitomce se nepovažuji, ale když jsem šel z kina, hlavou mi běželo několik celosvětových kauz a v duchu jsem je revidoval: SARS, ptačí a prasečí chřipka Toho mediální poprasku, strašení a v konečném součtu se nikdy žádná pandemie neodehrála. Vzpomněl jsem si na to, když mi na mapě Albánie padl zrak na jméno skutečné vesnice: Klos. Tak ani tu si filmaři nevymysleli. Dokonce v Albánii existují dvě tohoto jména! Navštívil jsem obě. Klos ležící na pravém břehu řeky Mati mezi hornickým městem Bulgizë, střediskem těžby chromové rudy, a Burrelem je taková vesnička má středisková. Nemastná, neslaná. Její podstatně menší jmenovec se rozkládá vzdušnou čarou padesát kilometrů severněji v údolí sevřeném štíty pohoří Mali Munellës a Mali Shentit. Ideální místo pro povstaleckou aktivitu. V létě roku 2010 to tam jako po válce opravdu vypadalo. Chaotické hromady štěrku a kamení, přesně tak bych si to představoval po pomyslném americkém bombardování. Obraz zkázy ale narušovala netknutá, novotou zářící čtyřproudá dálnice. Žádné krátery, to jen stavbaři nestačili poklidit. Vrtěti psem? Americký trhák? Neznám, slyšel jsem všude stejnou odpověď. A je mi to jedno, na televizi nemám čas, konečně tady snad budeme mít práci, bude z čeho žít, tak se snažím, abych nestál stranou. Jsem rád, že připojení na dálnici máme zrovna tady, radoval se místní řezník. Zrovna porcoval půlku prasete. Zanedlouho tu vyroste benzínka a motorest, snad budu mít větší kšeft. Pořád jsem ale nechápal drzost filmařů. Jak to, že si vybrali Albánii? Proč si nevymysleli nějaký neexistující stát? Proč si troufli zesměšňovat skutečnou zemi, kde mnozí z nich nejspíš nikdy nebyli? Proč si mysleli, že je tady možné všechno? Plácl jsem se po čele. Že mě to nenapadlo dříve! Stalo se něco, čím si tato zemička vysloužila údiv

25 lidí na celém světě. V roce 1997 se o Albánii opravdu hodně mluvilo. A nejednalo se o fikci. O rok dříve podlehla totiž většina albánského obyvatelstva slibům investičních fondů zúročit vklady s vysokým ziskem, některé slibovaly až 170% úrok za pět měsíců. Lidé neprohlédli pyramidový systém, propadali davové psychóze, prodávali domy, byty, rodinné cennosti a svěřovali celoživotní úspory investorům. Letadlo říkali jsme tomu ještě ve škole. Čím víc lidí se spojí a pošle peníze, tím víc budou mít ti, co začali dříve. Problém je v tom, že na ty poslední, co se připojí pozdě, už nezbude nic. Krach prvních společností spustil dominový efekt, řada manažerů s penězi klientů zmizela v cizině, drobní vkladatelé přišli o vše. Conrad: Kdo by věřil Albáncům? Vláda dala od hromadného bankrotu ruce pryč s odkazem na soukromý charakter transakcí. Lidi se naštvali a vyšli do ulic. Nastala celonárodní anarchie, chaos a násilnosti. Na Balkáně vře krev jinak než ve střední Evropě. Demonstranti obrátili hněv proti všemu státnímu, začali rabovat úřady, muzea, hotely a nakonec vzali útokem policejní stanice, kasárna a muniční sklady. Když se blížíme k bývalému vojenskému táboru, potkávám ještě více civilistů a každý nese, na co stačí. Všude kolem se válejí zbraně všech možných typů RPG-7 s bojovými hlavicemi, bedny ručních granátů, pušky, ochranné masky, mezi nimi uniformy, a dokonce nášlapné miny. Sleduji děti ne starší jedenácti let, jak se pokoušejí nabíjet zbraně, aniž by věděly, jak do pušek zasouvat zásobníky a kde hledat pojistku. Další děti se motají kolem munice, sbírají, co unesou, a nedbají přitom na to, jaké zbraně vlastně mají.

26 To už není úryvek z filmu, ale realita, jak ji popsal americký novinář Roddy Scott v knize Průvodce cestovatele po nebezpečných místech světa. Zvon míru v Tiraně Země byla v občanské válce. V březnu 1997 zde byl vyhlášen výjimečný stav. Zločinecké gangy terorizovaly obyvatelstvo, drancovaly, loupily a vraždily nepohodlné odpůrce. Na mnoha místech lidé zakládali domobranu, polovojenské skupiny, v několika městech zase výbory národní záchrany. Zmizela hranice mezi obecnou kriminalitou, organizovaným zločinem a politicky motivovaným násilím. Obyvatelé se rozdělili na příznivce stávajícího prezidenta a na odpůrce, kteří jej vinili z podpory krachu a z úmyslu vojensky potlačit povstání na jihu Albánie. Všude jsou spousty ozbrojených a mnohdy i maskovaných civilistů, kteří se radují ze svobody, kterou přináší úpadek jakéhokoliv řádu, a radost dávají najevo tím, že vyprazdňují do vzduchu jeden zásobník za druhým, přičemž po dláždění zvoní déšť prázdných nábojnic. Nezdá se, že by komukoliv z té opilé lůzy byly jasné základní fyzikální zákony. Hlavně ten, že to, co letí nahoru, musí taky jednou spadnout dolů. Následky jejich ignorace jsou často tragické. V důsledku zásahu padajícími střelami umírá víc lidí než z jakékoliv jiné příčiny, pokračuje Roddy Scott. Zoufalí lidé utíkali ze země, ne všichni se dostali do vysněné Itálie, Velké Británie nebo za moře do Spojených států. Osmdesát devět jich utonulo po srážce s italskou fregatou, celkový počet obětí se odhaduje na dvě tisícovky. Účinně zasáhlo až sedm tisíc vojáků Mnohonárodní ochranné síly v Albánii, kteří v zemi operovali od dubna do srpna. První nekomunistický prezident Sali Berisha proti sobě poštval mezinárodní společenství včetně Spojených států, kromě jiného projevem jako z časů Envera Hodži. Vystoupil s tvrzením, že krize v zemi je důsledkem chyb předchozí vlády a spikleneckého působení domácích skupin a cizích zpravodajských centrál včetně CIA. Berisha po volbách abdikoval a stáhl se do opozice. Život v zemi se pomalu vrátil do normálu. Bylo odvoláno

27 stanné právo. Dneska jen tu a tam narazíte na prostřílenou dopravní značku u silnice a v horách na pastevce, který jde za svým stádem koz nebo ovcí se samopalem přes rameno. Poprvé jsem si mohl hlavu ukroutit, jestli mě nešálí zrak. Nešálil. Z půl milionu ukradených samopalů, pušek a pistolí, jedné a půl miliardy nábojů a dvou set tisíc granátů se v rámci národní amnestie podařilo získat zpět pouhý zlomek. Část zmizela děravou státní hranicí do Kosova a Makedonie a odtud kdoví kam. Nikdo si netroufne odhadnout, kolik pušek a munice je stále ukryto a zakopáno mezi soukromníky po celé Albánii. No, snad pánové časem zapomenou, kam šli před lety s krumpáčem. Děti školou povinné si dnes už místo ostrých nábojů a granátů vyměňují poštovní známky a kartičky fotbalistů. V centru Tirany, nedaleko Pyramidy, najdete Zvon míru symbolizující smíření obyvatel země po tragickém kolapsu státu. Je odlitý z prázdných patron sesbíraných školáky. Před šesti lety jsem jej rozezvonil, teď to už nešlo, provaz byl od srdce utržený. Doufám, že to nic neznamená.

28 Albánie kráska se špatnou pověstí Odpovědná redakce Martina Navrátilová Ilustrace Roman Hudziec Obálka Pavel Brabec Sazba Jiří Mičkal Technický redaktor Petr Kovář Tisk a knihařské zpracování Těšínské papírny, s. r. o., Český Těšín Jako svou publikaci vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o. Škárova 16, Brno tel.: jota@jota.cz V Brně roku 2012 Počet stran 228 ISBN