Pověst o Poběžovicích

Transkript

1 Pověst o Poběžovicích Anotace: Pracovní list je určen pro čtení s porozuměním. Učí žáky tvořivě pracovat s textem a vyhledávat v něm. Druh učebního materiálu: pracovní list Očekávaný výstup:-pracuje tvořivě s literárním textem podle pokynů učitele a podle svých schopností -plynule čte s porozuměním texty přiměřeného rozsahu a náročnosti -pojmenuje některé rodáky, kulturní či historické památky, významné události regionu, interpretuje některé pověsti nebo báje spjaté s místem, v němž žije Klíčová slova: pověst, čtení s porozuměním Cílová skupina: 3. třída Časová náročnost: 30 min Prameny a pomůcky: M. Čekanová, Z. Zajíček Půl kopy pohádek a pověstí z Plzeňského kraje (upraveno a zkráceno) 1

2 Jak žabí mužíček rozsoudil při Stokrát již opadalo listí ze stromů od dob, kdy se odehrál náš příběh Hrabě Jindřich, pán na zámku v Poběžovicích, se oženil se zvláštní paní až z daleké země na východu slunce. Byla drobounká, černovlasá, pleť měla nezvykle žlutavou a malé tmavé oči posazené ve tváři poněkud našikmo. Jmenovala se Mitsuko. Často se ukrývala na odlehlé straně zámeckého rybníka, kde vysadila podivný květ, jaký nikdy nikdo neviděl. Přivezla si ho ze svého vzdáleného domova. Když její manžel náhle zemřel a jí bylo nejsmutněji a rozveselit ji nedokázalo ani jejích sedm dětí, slzy z jejích očí kanuly do květu, až se rozevřel. Mitsuko spatřila divného skřítka. Ani člověk, ani žába, kůži žlutavě zelenou, poulil na ni velké zelené oči. Když se zeptala, kdo je, jen kuňknul a pohladil jí studenou vlhkou rukou po tváři. Pak začal poskakovat po břehu a všelijak se snažil Mitsuko rozveselit. Byla ráda, neboť tenhle divný mužík z lotosového květu jí něčím připomínal domov. To léto bylo horko a kapku vody abys pohledal. Pak se najednou v poledne setmělo, spustil se liják s krupobitím, hromy rachotily a blesky křižovaly oblohu. Vítr svištěl krajinou, ničil a lámal. Když se zase vyčasilo, Mitsuko se vydala počítat škody na svém panství. Doprovázel ji správce Bureš ošklivý, plešatý, šlachovitý chlap ostře řezaných rysů. Jeli lesem, ale daleko nedojeli. Přes cestu ležely popadané stromy, další visely zaklíněny jeden o druhý, kam oko dohlédlo. Paní hraběnce se draly do očí slzy, ale v přítomnosti Bureše se musela chovat jako dáma. Když se vrátili na zámek, čekal tam na ni Josífek z pastoušky. Urostlý mládenec, který byl vždycky někde kolem její děvečky Toničky. Milosti, jdu vás poníženě prosit o dřevo z vašich lesů, co vítr pokácel. Rád bych si postavil malou chaloupku, abych mohl jít žádat o Toniččinu ruku. Pomůžu vašim lidem dostat z lesa polomy, nechci peníze, jen pár klád na chaloupku, prosil a žmoulal v ruce čepici. Mitsuko pohlédla na správce. Tak platí, řekl Bureš bez většího zájmu. Od toho dne dřel Josífek v lese jako kůň a možná jako koně dva. Ruce měl samý mozol, záda ani necítil. Každý den si směl vybrat dvě klády a za krátko začal pod lesem vyrůstat jeho vysněný malý domeček. Když byl hotov, dostavil se Bureš a začal chaloupku obhlížet. Pak najednou spustil řev a nadávky. Tak ty takhle, holoto žebrácká! Člověk ti podá prst a ty mu utrhneš celou ruku. Krást se nestydíš! řval Bureš jako na lesy, vždyť vlastně u lesa stát. Josífek se bránil, že on přeci nic neukradl, všechno si bral, jak se na začátku domluvili, ale Bureš byl správce panství a Josífek jen kluk z pastoušky, takže už ho vedou v železech četníci. V tu chvíli jela kolem Mitsuko, zastavila a chtěla vědět, co že se to děje. Milostpaní, tenhle lump a bídák kradl dřevo z vašich lesů, aby si postavil dům, stěžoval si Bureš. To není pravda. Sama jste mi dovolila si za práci místo peněz nabrat klády na chaloupku, bránil se Josífek. Ale tys bral víc! hulákal Bureš, až se mu u pusy dělala pěna. Bral jsem jen, kolik mi patřilo. To vy kradete peníze z pily, křičel Josífek. Mitsuko zvedla ruku a oba utichli. Vtom ji cosi zatahalo za sukni. Ohlédla se a spatřila lotosového mužíčka. Poulil na ni oči a něco pokuňkával. V mé zemi necháváme podobné pře rozsoudit mocnější síly, než je člověk. U mého zámku jsou dva rybníky a v nich plno žab. Naučte je zpívat. Komu se to do příštího úplňku podaří, tomu uvěřím, řekla a odjela. 2

3 Od toho dne se děly v zámecké zahradě divné věci. Bureš si vybral rybník větší, ten s lotosovým květem. A rozhodl se, že tu žabám vybuduje koncertní síň. Vyhodil lotosový květ, rybník nechal vypustit a vyčistit, dno vydláždit, žabám zlatem zdobené pódium vystavět a pak najal orchestr i učitele hudby, aby s žábami nacvičili nějaké pěkné číslo. Všichni v Poběžovicích nad tím kroutili hlavou, ale když Bureš dobře platí, tak ať si dělá, co chce. Mezitím Josífek bloumal po břehu menšího rybníka, kam jeho milá Tonička přenesla lotosový květ, co ho Bureš vyhodil mezi šlupky z brambor a kosti od masa. Večer co večer tu spolu sedávali, Josífek byl čím dál smutnější. Tonička ho těšila a tu a tam zkusila něco zazpívat. Jak měsíc začínal dorůstat, bylo čím dál líp vidět na vodní hladinu. Tu si Tonička všimla žab. Dvou, tří, deseti, dvou tuctů. Kuňkaly malé i velké, zelené i do hněda, rosničky, skokani, ropuchy, zkrátka úplně všechny žáby z velkého rybníka se stěhovaly k nim, do rybníka malého. A za nimi hopkal ten podivný žabí mužík. Když zahlédl Josífka s Toničkou, začal mávat rukama a odhánět je pryč. Ničemu nerozuměli, a tak raději odešli. Když měsíc dorostl do úplňku, dostavil se Bureš i Josífek před paní hraběnku. Mitsuko se s celým průvodem vydala nejprve k rybníku velkému. Nad ním zářily lampiony, na protějším břehu se lesklo pódium, stála tu vyšňořená kapela. Bureš nervózně zatleskal a muzikanti spustili. Hráli dlouho, ale žáby nic. Ani se neukázaly, natož aby zazpívaly. Někdo se tomu zasmál jen tak pod fousy, jiní se řehtali na celé kolo. Publikum se tedy v očekávání přesunulo ke druhému rybníku. Josífek smutně hleděl na hladinu. Najednou se k Toničce přitočil ten zvláštní žlutozelený mužíček, který nikdy na nikoho nepromluvil, zatahal ji za sukni a písknul do ucha: Zpívej. A Tonička začala: Zelený hájové, bejvaly ste vy moje, bejvaly ste mýho srce potěšení. Nýčko už dlouhyj čas neslyšel sem vtáčka hlas, na vobloze se hukázal smytnyj čas. Jak Tonička zpívala, začaly na břeh vylézat malé i větší žabičky a nakonec ropuchy. A než dozpívala, už tu stály nastoupené jako sbor. Pak se ozvala docela jiná písnička: Dámy, páni, žáby praví, kdo že tady pravdu má. A kdo že je lump a zloděj a osoba nedobrá Dál už ani zpívat nemusel. Správce se sice pokusil utéct, ale chytili ho a už ho vlečou k Mitsuko. Její černé oči ještě víc zešikměly a šlehají z nich blesky na metry daleko: Rozsudek jsi slyšel. Už nejsi správcem mého panství. A protože jsou nějaké nesrovnalosti v účtech, očekávají tě četníci a jejich cela, pravila hraběnka chladně. A ty, Josífku, jsi měl pravdu. Jsi čestný a poctivý mládenec a Tonička tě má moc ráda. Od zítřka budeš novým správcem mého panství a do týdne se Tonička stane tvou ženou, rozhodla Mitsuko. A tak se také stalo. Nechala jim vystrojit tak krásnou svatbu, že se o ní ještě dlouho vyprávělo až v Domažlicích a prý i v Plzni. Svatební dort měl podobu lotosového květu a od rybníka se dlouho do noci ozýval žabí zpěv. Za pár let se Mitsuko z Poběžovic odstěhovala a s ní zmizel i žabí mužíček. Zůstaly tu jen vzpomínky a zvláštní kuňkání žab, jaké nikde jinde neuslyšíte. Zrnko pravdy: Mitsuko Aoyama byla manželkou hraběte Heinricha Coudenhove-Kalgeriho, za kterého se provdala v roce1895 v Japonsku. Do Poběžovic s ním přišla o rok později. I po manželově smrti tu žila se sedmi dětmi, vedla panství a vzpomínala na domov. Po první světové válce se s dcerou Olgou odstěhovala do Vídně. 3

4 Vyber správnou možnost: 1. Hrabě Jindřich, pán na zámku v Poběžovicích, se oženil se zvláštní paní až z daleké země na a) západu slunce. b) východu slunce. 2. Když její manžel náhle zemřel a jí bylo nejsmutněji a rozveselit ji nedokázalo ani jejích a) sedm dětí. b) pět dětí. 3. Když se zase vyčasilo a Mitsuko se vydala počítat škody na svém panství, doprovázel ji a) správce Bureš. b) soudce Rubeš. 4. Josífek by si rád postavil malou chaloupku, aby mohl jít žádat o a) Terezčinu ruku. b) Toniččinu ruku. 5. Mitsuko cosi zatahalo za sukni, ohlédla se a spatřila a) vodní vílu. b) lotosového mužíčka. 6. Bureš rybník nechal vypustit a vyčistit, dno vydláždit, žabám zlatem zdobené pódium vystavět a pak najal a) orchestr i učitele hudby. b) místní kapelu. 7. Jak měsíc začínal dorůstat a bylo čím dál líp vidět na vodní hladinu, Tonička si všimla a) žab. b) Bureše. 8. Bureš nervózně zatleskal a muzikanti spustili. Hráli dlouho, a) aby lidé tančili. b) ale žáby nic. 9. Najednou se k Toničce přitočil ten zvláštní žlutozelený mužíček, který nikdy na nikoho nepromluvil, zatahal ji za sukni a písknul do ucha: a) Zpívej. b) Tanči. 10. Rozsudek jsi slyšel, Bureši. Očekávají tě a) u soudu. b) četníci a jejich cela. 11. Nechala jim vystrojit tak krásnou svatbu, že se o ní ještě dlouho vyprávělo až v Domažlicích a prý i v a) Praze. b) Plzni. 4

5 Řešení: 1. Hrabě Jindřich, pán na zámku v Poběžovicích, se oženil se zvláštní paní až z daleké země na a) západu slunce. b) východu slunce. 2. Když její manžel náhle zemřel a jí bylo nejsmutněji a rozveselit ji nedokázalo ani jejích a) sedm dětí. b) pět dětí. 3. Když se zase vyčasilo a Mitsuko se vydala počítat škody na svém panství, doprovázel ji a) správce Bureš. b) soudce Rubeš. 4. Josífek by si rád postavil malou chaloupku, aby mohl jít žádat o a) Terezčinu ruku. b) Toniččinu ruku. 5. Mitsuko cosi zatahalo za sukni, ohlédla se a spatřila a) vodní vílu. b) lotosového mužíčka. 6. Bureš rybník nechal vypustit a vyčistit, dno vydláždit, žabám zlatem zdobené pódium vystavět a pak najal a) orchestr i učitele hudby. b) místní kapelu. 7. Jak měsíc začínal dorůstat a bylo čím dál líp vidět na vodní hladinu, Tonička si všimla a) žab. b) Bureše. 8. Bureš nervózně zatleskal a muzikanti spustili. Hráli dlouho, a) aby lidé tančili. b) ale žáby nic. 9. Najednou se k Toničce přitočil ten zvláštní žlutozelený mužíček, který nikdy na nikoho nepromluvil, zatahal ji za sukni a písknul do ucha: a) Zpívej. b) Tanči. 10. Rozsudek jsi slyšel, Bureši. Očekávají tě a) u soudu. b) četníci a jejich cela. 11. Nechala jim vystrojit tak krásnou svatbu, že se o ní ještě dlouho vyprávělo až v Domažlicích a prý i v a) Praze. b) Plzni. 5