Teorie mezinárodního obchodu a jejich praktické využití v zahraničně obchodní politice ČR. diplomová práce

Transkript

1 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika a správa Teorie mezinárodního obchodu a jejich praktické využití v zahraničně obchodní politice ČR International trade theory and its practical use in the Czech foreign trade policy diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Monika JANDOVÁ Autor práce: Petra STRÝČKOVÁ Brno, duben

2 2

3 3

4 Jméno a příjmení autora: Petra Strýčková Název diplomové práce: Teorie mezinárodního obchodu a jejich praktické využití v zahraničně obchodní politice ČR Název práce v angličtině: The international trade theory and its practical use in the Czech foreign trace policy Katedra: ekonomie Vedoucí bakalářské práce: Ing. Monika Jandová Rok obhajoby: 2006 Anotace Cílem diplomové práce Teorie mezinárodního obchodu a jejich praktické využití v zahraničně obchodní politice ČR je analyzovat vztah teorie mezinárodního obchodu a praxe zahraničního obchodu a zahraničně obchodní politiky ČR. Předmětem mého zkoumání bude hledání odpovědí na otázky: Čím je určována struktura českého zahraničního obchodu? V jaké míře se v českém zahraničním obchodě projevují protekcionistické a liberální prvky? Jaký byl vývoj zahraničně obchodní politiky před vstupem do EU a po něm? Jaká se vyvíjela česká proexportní politika? Annotation The goal of the submitted thesis The international trade theory and its practical use in the Czech foreign trade policy is to analyse the relation of the foreign trade theories and the applied Czech foreign trade and foreign trade policy. The subject of my empiric analysis is to search for answers to: What determines the Czech foreing trade structure? To what extent does protectionist and liberal aproach take effect in the Czech foreign trade? What was the trend in the Czech foreign trade policy before and after joining the EU? What was the development of the Czech pro-export policy? Klíčová slova Zahraniční obchod, komparativní výhoda, komoditní a teritoriální struktura, protekcionismus, zahraničně obchodní politika Keywords The foreign trade, the comparative advantage, foreign trade commodity and teritorial structure, the protectionism, the foreign trade policy 4

5 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Teorie mezinárodního obchodu a jejich praktické využití v zahraničně obchodní politice ČR vypracovala samostatně pod vedením Ing. Moniky Jandové a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně, dne 30. dubna vlastnoruční podpis autora 5

6 Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat Ing. Monice Jandové za její odborné rady, připomínky a trpělivost při psaní téhle práce. 6

7 OBSAH ÚVOD TEORIE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU Mezinárodní obchod Příčiny vzniku mezinárodního obchodu Absolutní a komparativní výhoda Teorie (modely) mezinárodního obchodu Klasické a neoklasické modely Teorie přihlížející k rozdílům v technice a technologii Alternativní teorie obchodu - znovuzvážení důvodů pro obchod Svobodný obchod a protekcionismus Svobodný obchod Protekcionismus Otevřenost ekonomiky ZMĚNY VE STRUKTUŘE ZAHRANIČNÍHO OBCHODU Postavení transformující se země v mezinárodním obchodu Míra otevřenosti české ekonomiky Struktura otevřenosti české ekonomiky Vývoj vývozní struktury Vývoj dovozní struktury Vývoj specializačního profilu Komparativní výhody a nevýhody Faktorové náročnosti Úspory z rozsahu Vnitroodvětový obchod Výzkum, vývoj a inovační potenciál ZAHRANIČNĚ OBCHODNÍ A PROEXPORTNÍ POLITKA Zahraničně obchodní politika Československa v období Zahraničně obchodní politika nově vzniklé České republiky Zahraničně obchodní politika ČR v období před vstupem do EU Zahraničně obchodní politika ČR po vstupu do EU Proexportní politika Vývoj proexportních institucí Vývoj po vstupu do EU Nová exportní strategie ČR...72 ZÁVĚR...77 Seznam tabulek...81 Seznam grafů...81 Seznam použité literatury

8 ÚVOD Státní monopol zahraničního obchodu v Československu znamenal striktní organizační i ekonomické oddělení domácích výrobců od přímého vlivu zahraničních trhů. Celkové pojetí úlohy zahraničního obchodu v centrálně plánované ekonomice bylo zúženo do zajištění dovozních požadavků, odvozených od autarkně zformované struktury domácí výroby. K uhrazení těchto dovozů byly zajišťovány potřebné objemy vývozů. Zahraniční obchod nebyl nástrojem realizace komparativních výhod. Určujícími faktory zaměření naší výměny zboží se zahraničím byla příslušnost k socialistické soustavě a členství v RVHP. Výměna zboží se socialistickými státy představovala více než 70 % celkového obratu našeho zahraničního obchodu. Ekonomická transformace od centrálně plánovaného řízení na tržní ekonomiku přinášela systémové změny, které se ve svých důsledcích projevovaly ve struktuře zahraničního obchodu i v pojetí zahraničně obchodní politiky. Spuštění liberalizace zahraničního obchodu na počátku transformace představovalo zásadní změnu ve způsobu jeho fungování. Státní organizace pro zahraniční obchod byly převedeny ve firmy realizující export a import, docházelo k postupnému odstraňování překážek při obchodování a otevírání ekonomiky zahraniční konkurenci. Nově se formující specializační profil české ekonomiky byl doprovázen změnami v teritoriální a komoditní struktuře, ale i v dynamice obchodu. Existuje jen několik málo studií, které se zabývaly specializací obchodu a výroby během centrálně plánované ekonomiky. Radikální geografická reorientace zahraničního obchodu a další změny, k nimž došlo během počáteční fáze transformace, vyvolaly nový zájem o tuto oblast. Pokud připustíme to, že struktura mezinárodního obchodu se nevyvíjí náhodně a za jejím vývojem se skrývají jisté fundamentální ekonomické příčiny, pak daný obchodní efekt můžeme změřit na základě některých ukazatelů mezinárodního obchodu. Ve své diplomové práci Teorie mezinárodního obchodu a jejich praktické využití v zahraničně obchodní politice ČR se věnuji analýze českého zahraničního obchodu a změnám, ke kterým došlo od roku 1989 do současnosti. 8

9 Cílem mojí práce je analyzovat vztah teorie mezinárodního obchodu a praxe českého zahraničního obchodu. Vycházet budu z analýzy míry a struktury otevřenosti české ekonomiky a z vývoje české zahraničně obchodní politiky. Pro tyto účely je práce rozdělena do tří kapitol. V první kapitole uvedu teoretické poznatky, které jsou nutné k pochopení pojmu zahraniční obchod a jeho příčin. Teoretická část bude shrnutím poznatků z oblasti klasických, nových a alternativních teorií mezinárodního obchodu, které mi poslouží jako podklad pro aplikaci praktické části. Ve druhé kapitole budu provádět empirickou analýzu komoditní struktury českého zahraničního obchodu, přičemž budu zkoumat, jak se utvářel specializační profil ekonomiky. Předmětem mého zkoumání bude hledání odpovědi na otázku čím je určována struktura vývozu a dovozu České republiky v návaznosti na koncepty komparativní výhody. Poslední kapitolu bude tvořit vývoj zahraničně obchodní politiky, se zaměřením na vliv mezinárodního prostředí. V jaké míře se v českém zahraničním obchodě projevují protekcionistické a liberální prvky? Jak se změnila zahraničně-obchodní politika po vstupu do EU? Jaký byl vývoj české proexportní politiky? Na tyto otázky se pokusím odpovědět v závěru práce. V své práci budu používat převážně teoretické metody vědecké práce. Při rozboru poznatků z oblasti teorií mezinárodní obchodu využiji metody abstrakce a deduktivní metody. V praktické části budu provádět rozbor statistických dat, které poskytuje ČSÚ a MPO, a tady uplatním matematicko-statistické metody, metodu empirickou a metodu deskriptivní. Budu se snažit o to, aby se z výchozí deskriptivní (pozitivní) polohy vysvětlení nestalo preskriptivní (normativní), protože úkolem vědy je v první řadě umět vysvětlit existující věci než umět ukázat, co by mělo být uděláno, aby se splnil jistý zvnějšku kladený záměr. 9

10 1 TEORIE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU 1.1 Mezinárodní obchod Jeden z hlavních pojmů této práce je mezinárodní obchod. Doslovná interpretace nám podsouvá myšlenku, že je jedná o obchod mezi národy. Tento termín se však používá výhradně pro směnu probíhající mezi subjekty, které jsou pro tyto účely považovány různými právními normami za subjekty z rozdílných států (nikoliv národů). 1 Z takového vymezení vyplývá, že i menší detaily mohou předurčit to, co je a není možno považovat za mezinárodní obchod 2. Mezinárodní obchod lze definovat následovně: Mezinárodní obchod je směna zboží či služeb různých subjektů určitého státu v rámci celého světového hospodářství. Mezinárodním obchodem jsou chápány směnné relace uskutečňované přes hranice národních ekonomik. Subjekty mezinárodního obchodu jsou jednotliví výrobci a spotřebitelé. Výrobci usilují o maximalizaci svých zisků, spotřebitelé o maximalizaci svých užitků. Mezinárodní obchod je tedy obchod jako každý jiný. Na konceptu směny jako důsledku dělby práce se nic nemění. Teorie mezinárodního obchodu často zařazuje ekonomické subjekty do skupin podle odvětví výroby nebo spotřeby. V teorii mezinárodního obchodu vystupují makroekonomické veličiny, jako např. domácí produkt, exportní výkonnost, vybavenost země pracovní silou a kapitálem. To nás přivádí k teoriím všeobecné hospodářské rovnováhy, přičemž teorie mezinárodního obchodu 1 cit: D. Šťastný: Mezinárodní obchod: teorie a politika, 2004, str např. u fyzických osob záleží na zákonem stanoveném počtu dní v roce strávených v dané zemi, dle kterých se dělí na rezidenty a nerezidenty. 10

11 ukazuje, jak je mikroekonomie základem k pochopení fungování a rovnováhy celé domácí ekonomiky, a tím i celé makroekonomie. Makro pohled zvolený při formulaci teorií mezinárodního obchodu vedl k tomu, že se dnes běžně mluví např. o obchodu mezi Evropskou Unií a Spojenými státy. Právě strany, mezi kterými dochází ke směně v mezinárodním obchodě, byly danou abstrakcí poněkud zkresleny. Je vhodné připomenout, že ve skutečnosti za ekonomickými agregáty stojí firmy a lidé. Rozhodnutí o výrobě, spotřebě, exportu a importu činí jednotlivci, a ne nějakým kolektivním způsobem celé státy. Makroekonomický charakter lze chápat jako jisté zjednodušení reality, které je možno použít k vysvětlení určitých jevů a k mezinárodnímu srovnání. Obecně se teorie mezinárodního obchodu zabývá následujícími ekonomickými problémy: 1. Efektivitou alokace výrobních zdrojů v rámci celosvětových možností jejich alternativního využívání. Prvořadé místo zaujímá produktivita práce a vybavenost dané země výrobními zdroji.výrobní faktory vystupují v modelech mezinárodního obchodu na straně omezených výrobních vstupů. 2. Redistribucí důchodů a bohatství v závislosti na alternativách obchodování s jinými zeměmi. Jedná se o analýzu toho, kdo na obchodě získává nebo ztrácí. 3. Růstem domácí ekonomiky, a to v závislosti na vývoji ekonomických potenciálů na straně nabídky a poptávky v jiných zemích. Dlouhodobý prospěch souvisí se schopností pružně se přizpůsobovat vnějším podnětům. 4. Mechanismem fungování trhu. Strategie tržního vyjednávání záleží na tom, jak se skutečný trh odlišuje od pravidel dokonalé konkurence, např. zda podléhá rostoucím výnosům z rozsahu, kartelové dominaci, necenové konkurenci, diferenciaci výrobků atd. 5. Institucionálním uspořádání dané země a jeho vliv na mezinárodní obchod. Může se jednat o rozdílnou hospodářskou politiku (daně, cla, výše kurzu), odlišnou úroveň hospodářské integrace s jinými zeměmi, organizovanost domácích lobbyistů, různá úroveň tržní síly mezinárodních kartelových spojenectví. 11

12 Teorie mezinárodního obchodu je produktem dlouhodobého vývoje ekonomického myšlení a jejím hlavním úkolem je hledat odpovědi na otázky: 1) Co je smyslem zapojení země do mezinárodního obchodu? Jaký je užitek z tohoto zapojení z hlediska podmínek výroby a spotřeby v jednotlivých zemích? 2) Čím je dána struktura mezinárodní obchodní směny, tj. které výrobky jsou vhodné pro export, které pro import a proč? 3) Při jakých směnných poměrech jsou výrobky směňovány na světovém trhu? 1.2 Příčiny vzniku mezinárodního obchodu Teorie mezinárodního obchodu nachází jedno ze svých hlavních uplatnění ve vysvětlování podmínek a příčin toků hmotných statků mezi různými zeměmi. Proč mezi sebou země (resp. subjekty z jednotlivých zemí) obchodují a jaké jim to přináší výhody? Dobrovolná směna a dobrovolná dělba práce jsou projevy záměrného lidského chování, díky němuž se lidem daří lépe a snadněji uspokojovat své potřeby. Děje se tak zejména v důsledku přirozené nerovnosti lidí ve schopnostech provádět různé činnosti a v důsledku nerovnoměrného rozložení přírodních produkčních podmínek. Mezi důvody vzájemného obchodu mezi zeměmi patří: 1) odlišnost výrobních podmínek Jednotlivé země jsou rozdílně vybaveny přírodními zdroji, a zároveň leží v odlišných klimatických a geografických podmínkách. Přírodní a klimatické podmínky ovlivňují výrobní i spotřební možnosti společnosti. Horší domácí výrobní podmínky činí výrobek nákladnější nebo méně kvalitní. Pro domácí výrobu se mohou používat surovinové zdroje, které se na tuzemském území nenalézají, nebo se vyskytují pouze v omezené množství. Kromě rozdílů v kvalitě a množství přírodních zdrojů se ekonomiky významně liší co do kvalifikace a schopností ekonomicky aktivního obyvatelstva, jakož i v možnostech různých kombinací přírodních a lidských zdrojů. 12

13 2) rozdíly ve spotřebitelském vkusu Obyvatelé různých států mají odlišné preference ve spotřebě. Součástí domácí spotřeby se staly produkty, které není možno pěstovat v tuzemských klimatických podmínkách. Domácí spotřeba některých výrobků nemusí vůbec existovat, a přesto mohou být takového výrobky produkovány v tuzemsku výlučně pro zahraniční spotřebu. 3) klesající náklady z velkovýroby (rostoucí výnosy z rozsahu) V různých zemích jsou různé statky vyráběny s odlišnými náklady. Při specializaci země na výrobu určitého statku dochází při výrobě ve velkém k úsporám z rozsahu, průměrné výrobní náklady se zvyšováním objemu výroby klesají. Vzniká možnost optimalizovat rozměr výstupu vzhledem k nákladům. Velikost domácího trhu přestává být limitujícím faktorem. 4) konflikt mezi výrobou a spotřebou Jednotlivé země nejsou schopny v roli výrobce uspokojit své požadavky jako spotřebitele. Mezinárodní obchod umožňuje výrobní specializaci a současně širokou strukturu spotřeby. Díky specializaci je možno dosáhnout růstu výkonnosti ekonomiky i možnosti příznivější struktury spotřeby než nabízí domácí výroba. Při zapojení do mezinárodní směny jsou na tom země, které spolu navzájem obchodují, lépe, než kdyby si vyráběly všechny potřebné statky sami. 1.3 Absolutní a komparativní výhoda Za hlavní motiv ovlivňující zaměření zahraničního obchodu byla po dlouhé období považována realizace absolutních výhod. Princip opírající se o rozdíly v absolutních nákladech práce formuloval klasik ekonomické teorie Adam Smith. Absolutní výhoda je založena na schopnosti jedné země vyrábět určitou komoditu efektivněji, tj. s větším výstupem na jednotku vstupu, než jiné země. Pokud jedna ze zemí má v určité komoditě nižší jednotkové náklady práce než ve zbývajících zemích, má ve výrobě této komodity absolutní výhodu. Uvažujeme dvě země A a B, produkující tentýž základní sortiment v podobě výrobků x a y. Předpokládejme, že země jsou srovnatelné a každá vydává polovinu zdrojů na výrobu každého z výrobků. Absolutní výhodou budeme rozumět schopnost země A vyrábět určitou komoditu 13

14 efektivněji než země B. Denní produkce v zemi A je u výrobku x vyšší, výroba je produktivnější a země A vyrábí výrobek x levněji. Proto se bude specializovat na jeho výrobu. Země B dosahuje naopak vyšší výkonnosti u výrobku y, a proto se bude specializovat na jeho výrobu. 3 Při specializaci jsou využívány zdroje, které se uvolnily ve výrobách, poté co je jednotlivé země opustily. Užší zaměření výroby se projeví růstem produktu. Mezinárodní směna umožní vyšší úroveň spotřeby. U produktu, na jehož výrobu se země specializují, si uchovají úroveň dosavadní spotřeby, u druhého produktu se spotřeba zvýší. Podle A. Smithe oboustranně výhodný obchod vyžaduje, aby každá země u některého ze směňovaných výrobků měla absolutně nižší náklady. Efektu z mezinárodní směny je však možno dosáhnout i v případech, kdy absolutní výhoda je na straně jedné země ve všech směňovaných produktech. David Ricardo překonal Smithovy úvahy vycházející z teorie absolutních výhod tím, že formuloval zákon komparativních výhod. Tímto rozvinul klasickou teorii mezinárodního obchodu a dokázal, že možnosti mezinárodního obchodu jsou daleko větší než předpokládal Smith. Ekonomické důvody pro mezinárodní obchod existují i tehdy, má-li jedna země absolutní výhodu při výrobě všech statků, jestliže se ostatní země specializují na výrobu toho statku, který je pro každou zemi relativně levnější. O komparativních výhodách hovoříme v případě, že se každá země specializuje na výrobu a vývoz těch statků, které může vyrábět s relativně nižšími náklady (kde je relativně efektivnější než jiné země), a naopak dováží ty statky, které vyrábí s relativně vyššími náklady (kde je relativně méně efektivní než jiné země). Komparativní výhody umožňují rozvoj mezinárodního obchodu mezi zeměmi s různou úrovní vyspělosti. Na závěr je nezbytné učinit menší poznámku ke komparativní výhodě samotné. Komparativní výhoda bývá většinou uváděna v souvislosti s mezinárodním obchodem a odtud potom pramení asociace komparativní výhody mezinárodní obchod. Z hlediska historie ekonomického myšlení je tato asociace správná, nicméně může vyvolat dojem, že princip komparativních výhod vysvětluje pouze jakýsi specifický druh obchodu, a to obchod mezinárodní. Je pravdou, že princip komparativních výhod byl skutečně vyložen na příkladu mezinárodního obchodu. 3 cit: K.Fuchs: Makroekonomie, 2002, str

15 Vyhrazovat ovšem jeho působnost pouze na mezinárodní obchod není správné. Při výkladu komparativních výhod tedy musím zmínit, že se jedná o obecný princip dělby práce, bez ohledu na to, zda jsou jejími účastníky domácí subjekty, nebo dva různé státy (tj. domácí a zahraniční subjekt). Jedná se o obecný princip, který vysvětluje, proč k dělbě práce dochází tam, kde některý z jejich účastníků je z hlediska produktivity práce v některé činnosti lepší než ostatní. 1.4 Teorie (modely) mezinárodního obchodu Klasické a neoklasické modely Ricardiánský model komparativní výhody je model založený na rozdílných produktivitách práce. Produkční možnosti země jsou dány rozdělením jediného zdroje, tj. práce, mezi jednotlivá odvětví. Země má komparativní výhodu u takového zboží, u kterého jsou jeho náklady obětované příležitosti vyjádřené v jiném statku nižší než v jiných zemích. Rozdílné náklady obětované příležitosti zemí umožňují vzájemně přínosné uspořádání světové produkce. Svět jako celek vyprodukuje víc díky specializaci zemí na výrobu, kde mají komparativní výhodu. Potvrdila se hlavní predikce Ricardiánského modelu: země by se měly zaměřit na export zboží, jehož výroba má relativně vysokou produktivitu. Stejně tak se prokázalo, že obchod závisí na komparativní, ne absolutní výhodě. Ricardiánský model je užitečným nástrojem pro úvahy o důvodech existence mezinárodního obchodu a jeho důsledcích na národní bohatství. Ricardova teorie je hodnocena v delším časovém období vývoje ekonomické teorie jako vědecky velmi přínosná, nicméně následující zjednodušující předpoklady zeslabují platnost závěru: 1) Jedná se o statický přístup. Hodnocení komparativních výhod ekonomiky odpovídá určitému vývojovému stádiu přírodních a ekonomických podmínek v dané zemi. Pokud se země specializuje podle komparativní výhody, pak roste její důchod a může si dovolit investovat např. do lepšího vzdělání a výzkumu. V budoucnu může dojít ke změnám ve vybavení výrobními faktory, v technologiích i v preferencích spotřebitelů. Z toho plyne, že potenciální komparativní výhoda se může lišit od té původní. Jestliže např. výchozí komparativní výhody méně ekonomicky rozvinuté země jsou u produkce a exportu surovin nebo zemědělských produktů, pak 15

16 zákon komparativních výhod této zemi znemožňuje rozvíjet průmyslové odvětví (jakožto nositele technologického pokroku) a tím i ekonomický růst země. 2) Další připomínkou je skutečnost, že výchozí model komparativní výhody byl založen na předpokladu konstantních výnosů z rozsahu. Ve skutečnosti má ale řada odvětví rostoucí výnosy z rozsahu, tedy při zvýšení objemu produkce zpravidla náklady klesají. 3) Teorie podceňuje roli dopravních nákladů, které mohou při úvahách o obchodu přes hranice země rozhodujícím způsobem ovlivnit celkové náklady. V modelu vybavenosti a faktorových proporcí (Heckscher-Ohlinův model) mluvíme o komparativní výhodě v určitém výrobním faktoru na základě jeho relativně větší vybavenosti, zatímco v Ricardově modelu jsme mluvili jen o komparativní výhodě v určité komoditě na základě její relativně vyšší produktivity práce. Heckscher-Ohlinův model 4 předpokládá, že se mezi odvětvími mohou přesouvat různé výrobní faktory, nejen práce. Za základ specializace zemí a mezinárodního obchodu je považován rozdíl ve vybavení zemí výrobními faktory, tj. půdou, prací a kapitálem. Vybavenost země jednotlivými výrobními činiteli (v různé míře a různém poměru) ovlivňuje cenu výrobního faktoru. Cena tohoto činitele, kterého má země dostatek, je nízká a naopak cena nedostatkového faktoru vysoká. Cena výrobních faktorů potom ovlivňuje zahraniční obchod země a jeho komoditní strukturu. Heckscher-Ohlinův model ze svých předpokladů vyvozuje, že země se ve výrobě a vývozu přiklánějí ke specializaci na komodity, jejichž výroba je náročná na ten faktor, jímž jsou tyto země relativně lépe vybaveny 5. U dovozu je specializace zaměřena na komodity, jejichž výroba je náročná na relativně nedostatkový faktor. Pokud se zvýší vybavenost země jedním z faktorů, výroba komodity relativně náročnějším na tento faktor se zvýší. Současně se snižuje výroba komodity náročnější na ten faktor, jehož množství se nezměnilo. 4 Autory této teorie byly ve 30. letech švédští ekonomové Eli Heckscher a Bertil Ohlin. 5 Je-li např. v jedné zemi dostatek půdy, produkuje zemědělské výrobky levněji než země s nedostatkem půdy. Tato situace vede k tomu, že pro danou zemi je výhodnější vyrábět a vyvážet zemědělské výrobky a dovážet např. průmyslové výrobky z jiné země. 16

17 Neoklasická teorie vybavenosti výrobními faktory byla předmětem kritiky 6 pro řadu důvodů. Předpokládá dokonalou konkurenci na domácích i zahraničních trzích (tj. neexistenci státních zásahů, monopolů, oligopolů), plné využití zdrojů v zemích, stejné vědeckotechnických znalosti, zanedbatelný vliv cel, jiných překážek obchodu a dopravních nákladů. Selhává na požadavku, že totéž zboží musí být stejně náročné na práci nebo na kapitál, a to při jakýchkoli cenových relacích výrobních faktorů v různých zemích. Dalším problematickým výchozím bodem je požadavek, že země se neliší vybaveností výrobními faktory natolik, aby to vedlo k tomu, že totéž zboží se vyrábí rozdílnými výrobními postupy. Ve skutečnosti se náročnost na výrobní faktory u daného zboží liší a existuje možnosti substituce faktorů. Teorie vychází z toho, že různé země používají při výrobě stejnou technologii a jsou vybaveny stejnou technikou. Kromě toho je teorie statická, neboť předpokládá, že její základní parametry a vědeckotechnické poznatky se v průběhu doby nemění. Její aplikace by znamenala, že by se rozdíly v ekonomické úrovni jednotlivých zemí neodstraňovaly, ale udržovaly. Model specifických faktorů byl vyvinut P. Samuelsonem a R. Jonesem. Model vychází z předpokladu, že zatímco se výrobní faktor práce může volně přemísťovat mezi odvětvími, existují specifické faktory 7 využitelné pouze v určitém odvětví. Specifické výrobní faktory se nemohou ihned a bez dodatečných nákladů přesouvat mezi odvětvími. Jednotlivá odvětví se liší v poptávce po výrobních faktorech. Obchod přináší zisk výrobnímu faktoru, který je specifický pro exportní odvětví zemí, ale poškozuje faktor specifický pro odvětví, která musí konkurovat importům. Vliv na mobilní faktory závisí na jejich příslušnosti k odvětví (zda exportní nebo importní). Model vysvětluje rozdělení příjmů, ale není vhodný pro vysvětlení charakteru obchodu. Autorem teorie příležitostných nákladů aplikované na mezinárodní obchod je Gotfried Haberler. Mezním přístupem nahradil klasickou pracovní teorii hodnoty. Cena zboží je dána mezními náklady, jež jsou dány poměrem mezi mezním zvýšením výroby jednoho výrobku a vyvolaným snížením výroby jiného výrobku. Obchod mezi zeměmi je výhodný pro obě strany, jestliže jejich 6 Heckscher-Ohlinova teorie se stala předmětem empirického ověřování, které provedl americký ekonom V. Leontief. Dokázal, že proti očekávání, USA nevyváží výrobky náročné na kapitál, nýbrž na práci a naopak, dovážejí výrobky náročné na kapitál. Toto ověření se stalo známé jako Leontiefův paradox. 7 kapitál a půda 17

18 národní substituční náklady a jim odpovídající národní směnné poměry se navzájem liší a mezinárodní směnný poměr se pohybuje mezi nimi. Podstata příležitostných nákladů bývá vyjadřována křivkou výrobních možností. Teorie Komparativních pracovních nákladů je spojena se jménem britského ekonoma G.D.A. Mac Dougalla. Jejím výchozím bodem je názor, že konkurenční postavení země určují dva faktory: produktivita práce a úroveň mezd. Společně představují pracovní náklady, které ovlivňují náklady na výrobu zboží. Produktivita práce jedné země může být podstatně vyšší než země druhé, i když její průměrné mzdy jsou též vyšší. Jestliže celkový rozdíl v produktivitě práce je vyšší než celkový rozdíl ve mzdách, je první země přesto ve výhodnějším postavení. Při ověřování této teorie byla zjištěna její omezenost. Práce není jediným vstupním činitelem a mezinárodní obchod ovlivňují i činitele další než pouze práce. Linderova teorie 8 o podobnosti ve struktuře poptávky podává nové vysvětlení a zdůvodnění mezinárodního obchodu. Základem je myšlenka, že země bude vyvážet ty průmyslové výrobky, pro které má uplatnění na domácím trhu. Linderovo vysvětlení se netýká zemědělských výrobků a surovin. Pro svá tvrzení uvedl tři důvody: - domácí trh umožňuje, aby si výrobce byl vědom možností dosáhnout zisk prostřednictvím daného výrobku, - firmy uskutečňují výzkum a vývoj pro uspokojení zřejmých potřeb, kterými je domácí trh, - i když firma uznává význam zahraničních trhů, je přizpůsobení výrobku neznámému trhu náročné. Podle této teorie budou vyvážené výrobky v podstatě obdobné jako výrobky, vyráběné pro domácí trh. Zároveň se budou dovážené výrobky podobat výrobkům vyráběným v dovážející zemi a spotřebitel bude rozhodovat podle ceny. Uvedený názor vede k závěru, který je v rozporu s tradiční teorií, a to, že čím více se budou výrobky překrývat, tím větší jsou možnosti pro mezinárodní obchod. 8 autorem teorie je švédský ekonom S.B.Linder v roce

19 1.4.2 Teorie přihlížející k rozdílům v technice a technologii V přímém protikladu s Linderovými názory stojí teorie technologické mezery, kterou formuloval britský autor V. Poster v roce Podle ní jsou pro vývoz velmi významné inovace. Výrobce vyvíjí nové výrobky, které přinášejí zisk a dávají inovující firmě dočasný monopol, což jí umožňuje výhodnější přístup na zahraniční trhy. V počáteční fázi roste vývoz, vyšší zisky původního výrobce však vedou k napodobování ze strany jiných. Tím ztrácí původní výrobce komparativní výhodu. Jakmile dojde k této situaci, bude se výrobce snažit prostřednictvím inovací o výrobu nového inovovaného výrobku a opětovné získání převahy nad jinými. Inovující země bude mít po určitou dobu absolutní výhodu, poté však mohou jiní výrobci v jiných zemích vyrábět efektivněji. Působením inovací dochází k časově omezené technologické mezeře mezi původním výrobcem a všemi ostatními. Na teorii technologické mezery navázal koncem 60. let americký profesor R. Vernon, který ji rozšířil, zobecnil a propracoval. Jeho teorie dostala název teorie výrobního cyklu. Vernon konstatoval, že výroba nových výrobků prochází třemi fázemi. V první fázi má výrobce monopolní výhodu založenou na technické převaze. Postupně však v zahraničí roste poptávka a technické znalosti spojené s výrobou se šíří do zahraničí potencionálním konkurentům. Nastává druhá fáze dospívání, v níž původní výrobce ztrácí komparativní výhodu spočívající v technické převaze. Výhodu naopak může získat výrobce v zahraničí především proto, že má nižší výrobní náklady hlavně na pracovní sílu. Třetí fází standardizovaný stupeň výroby. Výroba se stala běžnou a komparativní výhoda se přenáší do ekonomik s relativně méně kvalifikovanou pracovní silou s nižšími mzdami. Rozvojové země získávají relativní výhodu při výrobě výrobků, u nichž se výzkum uskutečňuje ve vyspělých zemích. Znamená to však, že rozvojové země jsou odkázány na vyspělé země a jejich ochotu technické poznatky poskytovat. 19

20 Americký ekonom Simon Kuznetz, tvrdí, že zahraniční obchod je ovlivňován mnoha komplexními faktory, v nichž mají svůj podíl technologické změny, společenské invence, ekonomické výhody, politické revoluce i různorodá struktura a vybavení jednotlivých národů Alternativní teorie obchodu - znovuzvážení důvodů pro obchod Předchozí probírané modely nám poskytly vysvětlení, jak rozdíly v národních zdrojích, technologiích nebo preferencích vedou státy ke specializaci ve výrobě a zapojení ve vzájemně výhodném obchodu. Na základě těchto modelů můžeme očekávat: 1. Státy s největšími rozdíly ve zdrojích, technologiích nebo preferencích by mezi sebou měly obchodovat více než státy, které jsou si podobnější. 2. Obchod by měl vést ke specializaci. Výrobky, které jsou dováženy nebo vyváženy státem by měly spadat pod různé skupiny výrobků nebo průmyslu. Nicméně chování skutečného obchodu se neshodovalo se zmíněným scénářem. Podíl světového obchodu se zbožím, který se odehrával mezi zeměmi, jež si jsou podobné ve zdrojích, technologiích a preferencích, byl ve skutečnosti mnohem větší, než podíl obchodu mezi odlišnými zeměmi. Z toho vyplývá, že existují jiné důvody proč státy obchodují a získávají z obchodu. Následující úvahy se zabývají jinými důvody vedoucí k obchodu než jsou komparativní výhody. Prvně probereme důvody k obchodu diskusí o roli úspor z rozsahu. Obchod umožňuje státům, aby se specializovaly v méně výrobních liniích a tímto si zaručily výhody úspor z rozsahu. Přímá implikace existence úspor z rozsahu pro naše modely je taková, že musíme přejít od rostoucích ke klesajícím nákladům obětované příležitosti. Toto posouvá hranici výrobních možností. Pokud bereme v úvahu úspory z rozsahu, musíme také opustit předpoklad dokonalé konkurence. 9 viz: S. Kuznets: Six Lextures on Economic Growth,

21 Zkoumání úspor z rozsahu bylo motivováno potřebou vysvětlit rozdíly mezi implikací standardního modelu obchodu a opravdovými charakteristikami světového obchodu. Moderní teorie obchodu se znovu zabývají důvodem, proč mezi sebou státy obchodují. Důvodem, který je nezávislý na komparativních výhodách. Základní poznatek je, že pro existenci obchodu nepotřebujeme, aby se státy od sebe lišily. I identické státy budou produkovat různé zboží a budou obchodovat 10. Tyto nové teorie zdůvodňují, že podobné, nebo i stejné státy 11 mezi sebou obchodují a z obchodu profitují. Model úspor z rozsahu vysvětluje toky zboží v odvětvích, které vyžadují rozsáhlé kapitálové investice. Velké firmy využívají velkovýroby k úsporám prostřednictvím specializace ve strojích a zařízeních, technologii, v pracovních silách a slevami od subdodavatelů od nichž nakupují velká množství výrobků. Výchozím bodem této teorie je představa, že velký domácí trh umožňuje vývoz výrobků, které se vyrábějí se zmenšenými náklady, a ty se pak snižují úměrně s prodejem výrobků. Úspory z rozsahu mají důležitý poznatek o výhodách z obchodu. Obchod pomocí úspor z rozsahu nabízí více přínosů než obchod založený na komparativních výhodách.výnosy vzniknou, pokud obchod zvýší produkci zboží s úspory z rozsahu nad úroveň produkce, která by byla ve státě bez obchodu. Podle standardních teorií komparativních výhod nemohou specializace a mezinárodní obchod vzniknout, když jsou země obdobně vybaveny zdroji nebo když mají stejné technické schopnosti. Vzniklý obchod by měl mít zásadně meziodvětvový nebo mezioborový charakter. Přitom údaje o světovém obchodu naznačují, že se největší objemy obchodu realizují právě mezi zeměmi, které mají obdobné ekonomické podmínky na straně nabídky. Větší část tohoto obchodu má potom vnitrooborový charakter. To znamená, že dvě obdobné země mohou mezi sebou výhodně obchodovat s téměř identickými výrobky. Standardními teorie komparativní výhody by při identických nákladech a cenách dané komodity v obou zemích vedly k závěru, že specializace a obchod mezi nimi nemá opodstatnění. 10 Nepřítomnost rozdílů mezi státy ovšem odebírá modelu schopnost předpovídat cesty specializace a obchodu. 11 Pokud se jedná o státy rozdílné velikosti, rozdíl jejich velikosti hraje důležitou roli při určování typu specializace a obchodu. Státy, které se liší pouze velikostí, se budou specializovat takovým způsobem, že větší stát bude vyvážet zboží s úspory z rozsahu a malý stát ho dovážet. 21

22 Jaký ekonomický jev by mohl vést k vysvětlení hloubkových příčin růstu vnitropodnikového obchodu? Částečná odpověď na danou otázku se našla ve zvyšování významu rostoucích výnosů z rozsahu a diferenciace výrobků v moderních vyspělých ekonomikách. Společným pojítkem těchto výrob je tendence k vytváření přirozených oligopolů, které jsou nuceny překonávat omezení poptávky na domácích trzích a expandovat do zahraničí. Model zabývající se oligopolem ilustruje, že obchod může probíhat i bez přítomnosti komparativních výhod, bez toho aniž by úspory z rozsahu hrály důležitou roli. Demonstruje, že směna v této situaci může proběhnout i přes to, že nejsou rozdíly mezi státy. Tato směna je známá jako reciproční dumping, který nutí každou firmu k vyšší produkci než by vyráběla v autarkní ekonomice a ke snižování ceny pod úroveň za jakou by firma vyráběla v uzavřené ekonomice. Příjmy ze směny vychází z pro-konkurenčních efektů. Uvědomme si, že implicitně úspory z rozsahu hrají velmi důležitou roli pro vysvětlení struktury oligopolního trhu. Rostoucí výnosy z rozsahu jsou nejvýznamnějším faktorem k rozvinutí vnitrooborového obchodu. V následujícím chceme začlenit jak komparativní výhody tak úspory z rozsahu jako důvody k obchodu. Model který toto vysvětluje se nazývá Helpman-krugmanův model obchodu, který kombinuje teorie faktorové vybavenosti s monopolistickou konkurencí. Helpman-krugmanův model je schopen zachytit druh obchodu, který se skládá ze dvou různých obchodních toků: vnitrooborový a mezioborový obchod. Vnitrooborové toky se mohou skládat z různorodého vyrobeného zboží zatímco mezioborové toky se mohou skládat z podobného zboží. Vnitrooborový obchod je založen na specializaci v různých variacích kvůli úsporám z rozsahu ve výrobním sektoru, zatímco mezioborový obchod je založen na specializaci kvůli odlišnému vybavení faktory mezi státy. Celkové výnosy z tohoto dvoustopého obchodu slučují standardní výnosy z obchodu (což jsou výhody z obchodu založeného na komparativní výhodě) a výhody vycházející z pro-konkurenčních a racionalizačních efektů. Mezinárodní obchod zvětšuje každý domácí trh a umožňuje pro-konkurenčním a racionálním efektům aby proběhly. Díky tomuto spotřebitelé těží ze zvýšeného počtu rozdílných produktů a nižších cen. 22

23 Fenomén rychle rostoucí mezinárodní vnitrooborové směny, a to zejména mezi vyspělými zeměmi 12, se stal od 70. let významnou výzvou všem dosavadním teoriím obchodu. Najít vysvětlení toho jevu však nebylo snadné. Nejnáročnější prací je najít vzájemné vazby mezi klasickými a alternativními modely. Teorie vnitrooborového obchodu prošla velkým vývojem, a lze se domnívat, že diskuse na toto téma ještě nebyla uzavřena. Helpman-krugmanův model obchodu navazuje na teorie, které podávají vysvětlení o mezinárodním obchodu s podobným zbožím. Na rozdíl od modelu úspor z rozsahu se tento model zaměřuje pouze na nedokonalou konkurenci nebo na kombinaci nedokonalé konkurence a rostoucích úspor z rozsahu jako determinanty specializace a obchodu. Existuje několik alternativních vysvětlení vnitrooborového obchodu. Zahrnují dopravní náklady a sezónní odchylky, až po pokusy zachytit vnitrooborový obchod pomocí modelu komparativních výhod. Poenta této poslední skupiny modelů je, že rostoucí úspory z rozsahu nemusí být nutné pro existenci vnitrooborového obchodu. Pokud jsou nutné, doporučení pro obchodní politiku jsou zcela jiná. Zatímco existence rostoucích úspor z rozsahu a nedokonalé konkurence volají po nějaké formě zásahu do obchodu, pokud převládají konstantní výnosy z rozsahu, zůstává volný obchod nejsilnějším kandidátem pro obchodní politiku. Nejmodernější teoretické přístupy k analyzování kritérií mezinárodní specializace zdůrazňují rozhodující roli lidských znalostí, odborné kvalifikace nejvyššího stupně jako předpokladu pro zvládnutí špičkových technologií. Komparativní výhoda pro zapojení do mezinárodní dělby práce je odvozována od rozdílů v úrovni lidského kapitálu. Tyto názory zastává např. americký ekonom P. Kenen. Někteří z autorů dokonce hovoří o tom, že ten výrobce (země), který je první u špičkové úrovně techniky, má v případě vysoké kvality lidského kapitálu reálné předpoklady si tento předstih nejvyšší komparativní výhody udržet dlouhodobě. 12 Obchodní specializace méně vyvinutých zemí je do značné míry určena klasickými faktory komparativní výhody: zejména vybaveností přírodními zdroji, nedostatkem lidského kapitálu a přílišným zaostáváním v relativních produktivitách ve většině zpracovatelského odvětví oproti odvětví těžby. 23

24 1.5 Svobodný obchod a protekcionismus Svobodný obchod 13 Adam Smith si dobře uvědomoval, že účinnost dělby práce závisí na velikosti daného národního trhu. Země, které dokázaly odstranit vnitřní obchodní bariéry a vytvořily velký národní trh, získaly předpoklady k dalšímu prohlubování dělby práce, a tím i k růstu národního bohatství. Další možnosti pak podle Smithe nabízela mezinárodní dělba práce spojená s mezinárodní směnou (obchodem). Z tohoto pohledu Smith kritizoval merkantilistickou doktrínu obchodní bilance. Vycházel přitom z Humovy argumentace, kterou podpořil svou teorií o dělbě práce. Smith zdůrazňuje, že národy, které dokázaly odbourat bariéry obchodu a vytvořily podmínky pro růst národního trhu, vytvořily současně podmínky pro prohlubování dělby práce s příslušným efektem směrem k růstu národního bohatství. Rozšířením na mezinárodní rámec se celý proces dále umocňuje. Smithova doktrína svobodného obchodu vystupuje s požadavky na vytvoření podmínek svobody obchodu mezi národními ekonomikami a poukazuje na to, že vměšování státu do hospodářství představuje významnou bariéru rozvoji a růstu bohatství. Zákon komparativních výhod byl dalším významným příspěvkem k prosazení doktríny svobodného obchodu, neboť ukázal mnohem větší výhody mezinárodni dělby práce, než jaké vyplývaly ze Smithova principu. To, že Ricardo dokázal výhodnost mezinárodní dělby práce a směny pro zemi méně vyspělou, se stalo významným prvkem podporujícím liberalizaci mezinárodního obchodu a zdůvodňujícím prospěšnost liberalizace pro národní hospodářství. 13 Termín svobodný obchod se začal používat výhradně ve spojení s mezinárodním obchodem. Jeho význam je však poněkud širší. Obecně lze jakoukoliv oboustranně dobrovolnou směnu, které není v jejím průběhu bráněno, značit za svobodný obchod. Na poli mezinárodního obchodu by tedy bylo přesnější mluvit o svobodném mezinárodním obchodě, který je charakterizován absencí vměšování státu, resp. státních institucí, do svobodné směny subjektů na mezinárodní úrovni (D.Šťastný: Mezinárodní obchod: teorie a politika, 2004) 24

25 Celkově zastánci liberálního směru zdůrazňují následující výnosy plynoucí z volného mezinárodního obchodu: - růst specializace a tím prosazování komparativních výhod, - urychlení hospodářského rozvoje země díky úsporám ekonomických zdrojů, specializaci, transferu technologií apod., - přechodem na hromadnou výrobu se snižují jednotkové výrobní náklady, - vyšší konkurence vyvíjí tlak na lepší kvalitu zboží, - rozšířením trhů se zvyšují spotřebitelské možnosti, - nižší spotřebitelské ceny. J. Ch. Sismondi následoval názory Adama Smithe. Později prodělal vývoj ze stoupence učení klasické politické ekonomie na pozice jejího vyhraněného kritika. Sismondi zdůrazňuje, že by měl stát omezovat nejen konkurenci, ale i tempo růstu výroby a bránit zavádění techniky. Hlavním jeho argumentem je, že konkurence může být zdrojem negativních důsledků. Konkurence omezuje rozsah produkce, zvyšuje nezaměstnanost a ničí hospodářsky slabší výrobce za situace převisu nabídky nad poptávkou. Klesající podíl pracujících na důchodu vyvolává tlak na pokles poptávky po spotřebním zboží, výroba tradičních odvětví se snižuje, výroby stagnují a upadají. Zužováním trhu se zhoršují možnosti realizace. Jediným východiskem je realizace na zahraničních trzích Protekcionismus Protekcionismus znamená používání takových nástrojů státní intervence, jejichž účelem je ochrana domácího trhu. K tradičním nástrojům lze zařadit importní cla, množstevní omezení a skupinu technických překážek. Obecně můžeme protekcionismus definovat jako: - jakékoli opatření přijaté danou zemí k ochraně domácích odvětví před dovozy, - veškeré zásahy státu do dobrovolné směny subjektů v mezinárodním měřítku, - veškerá opatření, která jsou v rozporu se svobodným obchodem. 25

26 Někteří autoři do seznamu protekcionistických opatření zahrnují také opatření ve prospěch uskutečnění určité směny při exportu. I tyto zásahy jsou způsobilé chránit vybrané domácí subjekty před zahraniční konkurencí. Při snaze o důslednost sem tedy můžeme zařadit i státní výpomoc exportérům. Argumenty, které jsou nejčastěji uváděny na podporu zavádění protekcionistických opatření v jednotlivých ekonomikách lze rozdělit na dvě skupiny: 1) argumenty, které se neopírají o ekonomickou argumentaci, 2) argumenty, které se opírají o ekonomickou argumentaci. Do první skupiny lze zařadit argumenty, které nenacházejí hlavní oporu v ekonomické teorii. Sem patří zejména: argument zajištění národní bezpečnosti, argument zachování národní tradice. Podle neekonomických argumentů je vhodné obětovat hospodářský blahobyt podpoře společenských cílů jakou jsou svoboda, národní bezpečnost a národní tradice. Pravděpodobně nejznámější v této oblasti je představa protekcionismu jako prostředku k zabezpečení národní bezpečnosti. Každá země by tak měla být soběstačná v produkci komodit, které jsou nepostradatelné a které jsou tímto označeny za strategické. Ve druhé skupině argumentů nalezneme ty, které zakládají svou argumentaci v ekonomické teorii. Sem lze zařadit zejména: argumenty merkantilismu, existence tzv.nezletilých odvětví, hrozící újma části domácího výrobního sektoru, konkurence levné zahraniční práce, nárůst nezaměstnanosti, ochrana před tzv. nekalými dovozy a odvetná opatření. 26

27 Vznik merkantilismu je jednou z forem vyústění mezinárodních obchodu. Merkantilismus je časově spojován se 17. a 18. stoletím, kdy jeho vliv v Evropě převládl. 14 Ekonomické myšlení se v merkantilistických doktrínách jednotlivých států prosazovalo v podobě hospodářského nacionalismu a sledování národních zájmů. Merkantilisté ztotožňovali bohatství s jeho peněžní formou. Zahraniční obchod v případě aktivní obchodní bilance byl považován za jeden ze zdrojů růstu bohatství, záporná obchodní bilance byla považována za nepříznivou. Realizace aktivní bilance se prosazovala systémem přísné státní regulace a opatření na podporu domácích výrob. Znaky merkantilismu: - omezování a zabraňování dovozu spotřebního zboží, zejména luxusního, - zabraňování vývozu surovin, - podpora vývozu průmyslového spotřebního zboží a zpracovaných zemědělských výrobků, - podpora dovozu surovin, zejména pro exportní průmysl, - podpora rozvoje domácího průmyslu. Další teoretické přístupy vysvětlují příčiny a podmínky, při jejichž naplnění se zahraniční obchod z potenciálního faktoru růstu může stát (byť dočasně) faktorem zaostávání či úzkým profilem v ekonomice. Smysl zahraničního obchodu se za takové situace obrací ve svůj opak, rozšiřování zahraniční směny snižuje zdroje a národní důchod, místo aby jej zvětšovalo. Z období klasické teorie mezinárodního obchodu můžeme zmínit např. H.Careyho či Fridricha Lista, kteří byli zastánci protekcionistických teorií dětského (nezralého) průmyslu. Německý ekonom F. List si uvědomil, že zapojení Německa do mezinárodního obchodu v souladu s teorií komparativních výhod by nebylo z dlouhodobého hlediska příliš výhodné, protože by mu v podstatě neumožnilo vymanit se z jeho tehdejší zaostalosti. Formuloval tedy teorii dětských odvětví. Tyto teorie docházejí k závěru, že pokud jsou průmyslová odvětví určité země 14 Uplatňovaná merkantilistická politika však postupně vyvolávala řadu kritik. Thomas Mun, argumentoval, že není nutná aktivní bilance s každou zemí, ale musí být aktivní celková bilance. Uvědomoval si, že aktivní bilance znamená příliv peněz do země, který se promítne do vzestupu cenové hladiny a snížení konkurenceschopnosti domácí produkce. Doktrínu obchodní bilance však nezpochybnil. David Hume je vyhraněným kritikem merkantilismu. Domníval se, že zvýšení množství peněž v oběhu se vždy promítne do růstu cenové hladiny, poté dojde k znevýhodnění vývozu a zvýhodnění dovozu a odlivu peněz ze země. Na základě těchto argumentů odmítal základy merkantilistické doktríny obchodní bilance. 27

28 v počáteční fázi vývoje, pak země není schopna čelit zahraniční konkurenci a svobodný obchod bude znamenat poškození domácí ekonomiky. Autoři tedy zdůrazňují potřebu státního protekcionismu, avšak jen dočasného, do doby dosažení zralosti domácího průmyslu. Clo může ochránit nezletilé odvětví s růstovým potenciálem před konkurencí - u takových odvětví, které by po rozjetí výroby měly komparativní výhodu oproti jiným. Aby mohlo na určitém území vzniknout určité průmyslové odvětví, o němž se předpokládá, že disponuje určitými potenciálními komparativními výhodami, je nutné toto odvětví chránit, aby se mohlo rozvinout a tyto výhody realizovat, neboť bez této ochrany by toto odvětví nedospělo. Důvod pro tuto ochranu pomine až ve chvíli, kdy se odvětví postaví na vlastní nohy. S podobnými přístupy přicházejí i novodobější protekcionisté z pozic rozvojových ekonomik. Jde např. o teorii zbídačujícího růstu, kterou formuloval v polovině padesátých let indický ekonom Jagdish Bhagwati 15. Jeho teorie hovoří o ekonomickém poklesu méně vyspělých zemí pod vlivem zvyšování nabídky exportních komodit této země. Zbídačující růst se v mezinárodním obchodě vyskytuje nejčastěji v odvětví zemědělství, těžby a zpracovatelského průmyslu. Podmínkou jeho výskytu je to, že expanze výroby a exportu srazí směnné relace 16 tak výrazně, že země je na tom nakonec hůře než před svým rozvojem. Pro vznik zbídačujícího růstu je klíčové to, že export (a tím i import) dané země má vysoký podíl na HDP a rozvoj ekonomiky je soustředěn na exportní komodity. K podobným závěrům dochází i další teoretik z pozic rozvojových zemí argentinský ekonom R. Prebisch začátkem 60. let v teorii periferní ekonomiky. Prebish označil rozvojové země jako periferie a vyspělé ekonomiky jako centra. Konstatoval, že na vývozech periferie se z velké části podílí výrobky z nízkou přidanou hodnotou a zároveň velkou část vývozů centra tvoří výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Ke zhoršování směnných relací z pohledu periferie dochází podle 15 V knize Protectionism nabízí velice dobrou analýzu týkající se problému protekcionismu a identifikuje nové silné zájmy a ideologie, které vstupují do diskuse o protekcionismu. Nabízí předpoklad, že síly preferující volnější obchod jsou silnější a fundamentálnější než síly protekcionismu, a že pro-tržní síly nakonec zvítězí, ale pouze za předpokladu, že správně přizpůsobíme instituce, ve kterých tyto ideologie a zájmy mají fungovat. Bhagwati se ve svých dílech zabývá obhajobou svobodného obchodu, ale také poukazuje na to, že rozvojové země by měly postupovat s otevíráním ekonomiky s rozvahou, aby minimalizovaly negativní dopady. 16 směnné relace představují poměr vývozních a dovozních cen 28

29 Prebische proto, že důchodová pružnost poptávky (udávající míru citlivosti poptávky na změnu důchodu) po výrobcích s vysokou přidanou hodnotou je vyšší než důchodová pružnost poptávky po výrobcích s nízkou přidanou hodnotou. Růst důchodu pak vede k vyššímu růstu poptávky po průmyslových výrobcích ve srovnání s růstem poptávky po surovinách a základních potravinách. Výsledkem je rychlejší růst cen vyspělých výrobků a zhoršování směnných relací z pohledu periferie. Další teoretická zdůvodnění situace, kdy se zahraniční obchod stává faktorem zaostávání domácí ekonomiky, přináší Ch. Kindleberger. Hovoří např. o tom, že zahraniční obchod může překážet ekonomickému růstu, jestliže existuje nevhodná poptávka po zboží dané země v zahraničí a nevhodná nabídka doma, resp. poptávka v zahraničí neakceptuje dostatečně nabídku exportního zboží určité země. O podobných příčinách zaostávání ekonomického rozvoje při zvyšování zahraničního obchodu hovoří i polský ekonom konce šedesátých let, K. Laski. V jeho analýze jde o situaci v ekonomikách, kde nefungují tržní vztahy a místo nich je uplatňován systém centrálního plánování. Autor odvozuje potíže v zahraničním obchodu z nesouladu centrálních plánů rozvoje domácí ekonomiky a tržního vývoje vnějšího ekonomického prostředí. Argument konkurence levné zahraniční práce popírá teorii komparativních výhod. Je založen na tom, že výrobci ze zemí s dražší pracovní silou nemohou při výrobě stejného výrobku konkurovat výrobcům ze zemí, kde je pracovní síla levnější. Protože v zahraničí vyrábějí statky lidé za nižší plat, je nutno domácí trh ochránit před dovozem, aby se ochránily dělníci. Clo může pomoci snižovat nezaměstnanost tím, že zdraží dovozy a poptávka se přesune na domácí výrobky, čímž bude zvýšena zaměstnanost. Zachráněná pracovní místa se pozitivně projeví na zbytku ekonomiky, získávají nejen dodavatelé tohoto odvětví, ale i všechna ostatní odvětví, za jejichž produkty bude příjem z udržených pracovních míst utracen. Argument ochrany před nekalými dovozy a odvetných opatření volá po ulehčení od dovozů, je-li některé odvětví poškozováno dovozem a to formou udělení únikové doložky, antidumpingových cel či odvety za nekalé obchodní praktiky. V dumpingu jsou spatřovány monopolistické praktiky, jimž musí stát v rámci své antimonopolní politiky zabránit. Dumping je chápán jako nelegitimní 29