Vychází dne Číslo

Transkript

1 Vychází dne Číslo 25

2 2 Předkrm ŠUP 25 Obsah Předkrm Proč čtu ŠUP? Aleš Valenta, akrobat Kronika Pražská Guláš Mikuláš Vánoční kec Výprava ke stromku Zimní tábor Zimní výprava Kec a pozorování kachen Pololetky u Balounů Pololetky u Balounů II Zimní puťák v Nízkých Tatrách Akce kandík (otvírání studánek) Ze ŠUPlíku Klíč k určování stop zvěře NáŠUP Vědecký koutek Literární koutek Bylo nebylo Opravy z minulého čísla V hlavičce (str. 2-32) opravte chybný údaj ŠUP 22 na ŠUP 24 (jó holt když se něco dělá ve spěchu a bez kontroly...). Na str. 13 se nevešel celý popisek obrázku. Buďte rádi, o nic jste nepřišli. Str fotografie je stranově převrácená. Chcete-li být objektivně informováni, umístěte před ní zrcadlo a pozorujte ji výhradně přes něj. Str místo slova tlama doplňte kamarád Díky ŠUPu se dokonale orientuji nejen ve společenském dění, ale i v prostoru, a mohu proto zvládnout i trojité salto s pěti vruty. Pro rodiče! Již delší dobu se snažíme založit novou dívčí družinu, ale nějak se nám to nedaří. Pro rozjetí bychom potřebovali stabilní základ družiny, jehož máme zatím jen část, která nestačí pro pravidelnou činnost. Jedná se o holky ve věku cca 9-11 let. (P ochopitelně máme zájem i o kluky 6-12 let) Víte-li o někom, kdo by mohl mít zájem (příbuzní, známí, kolegové), ozvěte se Kulemu na kule@volny.cz, nebo na mobil , případně další kontakty najdete na www stránkách Máme nově udělané stránky od Pětíka a také novou www adresu, která je: Podívejte se tam a uvidíte. Můžete i nechat vzkaz v knize hostů...

3 ŠUP 25 Kronika 3 Pražská Poslední ročník tradičního pochodu pražská stovka byl poněkud netradiční. Několik z nás se shodlo na tom, že původní trasa není nijak krásná a že bude lepší jít úplně jinudy. Byli však i tací, které náš přístup zcela odradil. Jelikož jsme neměli nic vymyšleného, rozhodli jsme se jít z Tábora do Prahy, neboť jsem více méně stejnou cestu v minulosti opakovaně prověřil cyklotachometrem. Poslední páteční vlak z Prahy, kterým jsme se rozhodli jet, odjížděl nepříjemně brzo, již v osm hodin. Na poslední chvíli někteří zjistili, že to nestíhají, a tak jsme nakonec jeli až asi ve tři čtvrtě na jednu. Bohužel se tuto zprávu nedozvěděli všichni, Horác nám později děkoval za příjemně strávený večer. Ve 2:12 jsme opustili plni odhodlání vlak na táborském nádraží ve složení Alfons, Kule, Krup, Maďal, Plác a Prskavec. První nudné kilometry jsme absolvovali, jak bývá zvykem, poměrně svižným tempem, rozebírajíce nejrůznější filosofické otázky. Namířili jsme si to po výpadovce směr Milevsko, Pak jsme odbočili na Výrec a začali jsme stoupat na Českou Sibiř. Překonali jsme vrstevnici 500mnm a jak jsme šli dál, počasí bylo stále více horské. Vydatně sněžilo a na silnici byl ještě pod vrstvou sněhu souvislý led. Naše tempo se kvůli tomu výrazně zpomalilo, a co chvíli jsme čekali na Kuleho, který začal pociťovat nějaké střevní problémy. Na jízdním řádu ve Vlásenici jsme našli autobus, který jel kolem páté hodiny zpět do Tábora. Na další zastávce to Kule již nadobro vzdal, a tak jsme s ním Pražská 100 tentokráte začínala na nádraží v Táboře

4 4 Kronika ŠUP 25 chvíli počkali na ten autobus, který přijel naprosto nepochopitelně, navzdory počasí, přesně načas. Dále jme se vydali již bez našeho kameramana, a tak zbytek akce není obrazově zdokumentován. Následně jsme prošli Jistebnici, odkud jsme se snažili dovolat Ahalbertovi, aby nezaspal a stihl náš sraz o nějakých 25km dále. Pak jsme pokračovali vzhůru zasněženou krajinou. Začínalo svítat, Krup usínal a taky se nám konečně podařilo vzbudit Ahalberta. Ti co zrovna neprožívali krizi se nadšeně kochali scenérií české Sibiře a libovali si, že nejsou v Radotínském údolí. V Alenině Lhotě jsme v autobusové čekárně lehce pojedli. Dosáhli jsme maximální výšky 650mnm a dál nás čekalo prudké klesání do cca 10 km vzdáleného Sedlce. Dále jsme se vydali přes Prčici do Chotětic, pak po krátkém bloudění na Dědkov, Vojkov a konečně Štětkovice (50km??), kde naší cestu křížila sedlčanská lokálka a kde již něco přes hodinu čekal na nádraží Ahalbert. Krup se rozhodl, že dál již nejde, a když zjistil, že mu skoro nic nepojede, vydal se kus zpět, na hlavní silnici, odkud dostopoval domů. Zasněžená Sibiř byla již dávno za námi a kolem byla opět holá pole. Semtam i vysvitlo slunce. V novém složení jsme se vydali přes Klimětice a Hodětice do Neveklova, kde jsme na nějaký čas okupovali restaurant na náměstí a nakonec jsme tam zanechali Pláce. Dále jsme prošli Tloskov, Borovku, Všetice a po obchvatu jsme minuli Netvořice. Začalo se stmívat a šli jsme po dost otravné hlavní silnici. V oněch místech jsem měl nějaké potíže s dolními končetinami. Již přesně nevím jaké, ale mám dojem, že mě bolely. Cesta do Kamenného Přívozu (~80km?) mi přišla zcela nekonečná. Po překonání Sázavy a několika uskutečněných telefonátech z tamní budky jsme asi hodinu stoupali táhlým kopcem do Jílového. Cestou jsme nakoupili nějaké tekutiny. Dále jsme šli na Radlík, Prskavec v kopci začal značně zaostávat. Cestou do Psár nám v lese zastavil hodný autobusák PID a nechtěl pochopit, že nechceme svézt. V Psárech jsme se napojili na tradiční trasu stovky a šli jsme po červené značce až do půli Průhonického parku. Klopýtání po bahnité cestě rozdupané od koní, v naprosté tmě, to byl vskutku přínos pro naše ochozené kotníky. V poslední vesnici před Průhonickým parkem (Osnice) jsme si na chvíli sedli, abychom si dali něco k snědku a zničené kotníky pak vůbec nechtěly poslouchat. Většině se povedlo je rozhýbat po pár stech metrů, Prskavec je však již nerozhýbal vůbec. Když jsme došli na silnici, která vede napříč přes Průhonický park, Prskavec psychicky nezvládl nastalou situaci a tak jsme s Alfonsem vzali nohy na ramena a poslední kilometr k ceduli Hlavní město Praha jsme běželi, abychom to nemuseli poslouchat. Pak jsme se vrátili asi deset metrů zpět a začali jsme budit Krupa, který tam náhodou zrovna bydlí. Podařilo se nám pouze vzbudit rozmrzelého (není divu) Krupa sr., který nějak nechápal vysvětlení, že jsme nepískali na něj, ale na Krupa jr., a vůbec tedy netušíme, jaktože se vzbudil právě on. Pak nás Krup jr. naložil do auta, dojeli jsme naproti Prskavcovi a pak jsme uháněli na Opatov, kde jsme taktak stihli poslední metro. Celý večer jsme se proklínali, kdybychom jeli tím vlakem v osm hodin, už jsme dávno mohli být doma. Pak už zbývalo jen nějak se dobelhat od MHD, což zvládli pokud vím všichni. Po žádné z tradičních stovek jsem nebyl tak zničený jako po této. Napadají mě dvě vysvětlení: buď jsme ušli větší vzdálenost, což mi přijde velmi nepravděpodobné (spíš myslím, že to bylo kratší), anebo to bylo způsobeno kopcovitým terénem a tou klouzavou silnicí na začátku. Musíme to někdy přeměřit. A to je snad doufám všechno. Už to píšu asi dvě hodiny (to je cca 6 minut na každou hodinu ve skutečnosti jestlisenepletu). Doufám, že už mě nic dalšího nenapadne, už mě to nebaví psát. Magyal

5 ŠUP 25 Kronika 5 Guláš Mikuláš Skončil kec, posvěcený turnajem v PY- LOSU (Turnaj vyhrál Diki a druhý byl Aha). Večer se krátil a nás čekala sobota plná vodního dobrodružství. Toto dobrodružství skýtalo některým z nás i nemalý podíl námahy při jeho přípravě. A to zejména při nakládání lodí a svazování dvou trimaránů, na které bylo potřeba naložit nejen podstatnou část oddílu, ale i kamínka s komínem, na nichž se bude hřát náš guláš. Vůz mé mamky, se mnou za volantem, jednoznačně vyhrál výběrové řízení o odvoz těchto lodí z loděnice na Malou stranu. Bylo to hlavně tím, že jiné vozy nebyly k dispozici. V klubovně ještě kvetl noční život, ale já jsem pro sebe dnešní kec již ukončil a jel se domů vyspat před zítřejší parádou. Ráno vypadala klubovna dosti neutěšeně a Ti, co zde spali, na tom nebyli o mnoho lépe. Možná to bylo tím, že jsem je svým brzkým příchodem právě probudil. Začali jsme chvatně nakládat věci do auta. V tom spěchu byl div, že jsme nezapomněli ani na takové maličkosti, jako vázací drát a kleště, ocelové lanko a, no zkrátka snad na nic. Auto se vesele plnilo, a mně začaly plnit obavy, jestli se tam ještě vejde někdo, kdo se mnou bude nakládat lodě. Dopadlo to dobře. A tak jsme složení v autě vyjeli do Pod kopcem 6. Tam na nás čekala již vždy usměvavá Vlaštovka se svým kamarádem, aby nám pomohli snosit a naložit lodě. Stačili bychom na to celkem v pohodě i bez nich, ale Kulemu se zdálo, asi že Vlaštovce neuškodí, když si malinko přivstane. Neuškodilo. Ale bylo to zbytečné. Strachu, zahraj!

6 6 Kronika ŠUP 25 Samotná cesta k náplavce na Malé straně již proběhla hladce. Vlaštovka se svým kamarádem a nafukovacím člunem jeli MHD. A my se proplétali s plným přívěsem lodí sobotní Prahou. Porušil jsem dva dopravní předpisy, ale myslím, že s loďmi za zády to byla jediná možnost. Alespoň si to tak ospravedlňuji. Jinak pokutu bych jistě zasloužil. Na místě samém jsme přistáli již bez komplikací. Nebylo příliš teplo a z auta se nám moc nechtělo. Někdo dokonce začal raději jíst. Naše lenošení se nakonec začalo zdát těžko omluvitelným i nám samým a začali jsme s poslední fází příprav na exhibiční gulášovou jízdu pod Karlovým mostem. Vázání šlo dobře a jen občas jsme prokonzultovali engineering stavby jednotlivých trimaránů. Přijela Vlaštovka a začala šlapat. Střídala se v tom se svým kamarádem a celkem brzy měli svůj nafukovací člun vytvarovaný do rozměrů, že již šlo poznat, o co jde. My jsme také nezaháleli; snad bylo také poznat, o co jde. V pravý čas se najednou začali nořit kluci z oddílu. Přípravy vrcholily. A těsně před spuštěním lodí na vodu se přihnali nějací video filmaři amatéři a s žádostí, zda mohou, nás začali natáčet. Snad jim to k něčemu bylo a nepraskly jim čočky. Řeka již čekala a netrpělivé parníky se jen třásly, aby nám předvedly, jaké umějí udělat vlny. Zatopili jsme tedy pod gulášem, zaplnili lodě a opatrně odráželi od břehu. Trimarány klesly naší vahou hluboko nad čáru ponoru jednotlivých lodí. Chvíli dřely kýlem o říční dno, než jsme mohli pořádně zabrat a popohnat lodi na volnou vodu. Ilustrační foto z minulého Guláše-Mikuláše (sorry, jiné fotky nebyly:-) A nyní mělo přijít na řadu malé vylepšení oproti předchozím rokům. Na lodi s kamínky se počaly objevovat různé hudební i škodící nástroje. Nejvýraznější byla asi Tatouchova trubka v Kubulově podání. Nakonec jsme mu troubení povolili jen na projíždějící parníky, aby na nás, v rámci bezpečnosti, upozornil. Jinak to měl zakázané, aby na nás naopak příliš neupozorňoval a taky šetřil náš sluchový aparát. Ale Strach a Maďal drželi kytary a za jejich doprovodu jsme začali pění písní. Vlaštovka k tomu zvučela na tamburínu a já se pokoušel chytit rytmus na ozvučná dřívka. Propluli jsme tradičně pod Karlovým mostem a Vůně ohřátého guláše se tak nádherně linula, že jsme zamířili opět ke břehu. Netrvalo to ani příliš dlouho a guláš byl ten tam. Poslali jsme si kolečkem stisk ruky a kluci se rozloučili. Vyrazili buď k domovu, nebo zpět do klubovny, jak kdo mohl a chtěl. My jsme opět osiřeli na vltavském břehu a začali rozebírat trimarány. Zpět do loděnice jsme dojeli již bez porušení dopravních předpisů Na dalšího Guláše-Mikuláše se těší Alfons (a doufám, že i zbytek oddílu)

7 ŠUP 25 Kronika 7 Vánoční kec Letošní Vánoční kec před nás opět postavil několik úkolů, ke kterým jsme se museli postavit, jak se říká, chlapsky (dámy/a prominou/e:-). Prvním úkolem bylo uvařit několik hektolitrů čaje. Toho se zhostil Kule s vervou jemu vlastní a chudák rychlovarná konvička nezahálela. Druhým úkolem bylo vybrat vstupné od nově příchozích. Do role vyběračů se stavěli všichni ti, kteří již své cukroví odevzdali, takže úspěšnost výběru byla řádově vyšší, než u finančních úřadů vybírajících daň z příjmů. Třetím úkolem pak bylo zazpívat nějaké koledy. Posouzení úspěšnosti splnění tohoto úkolu bych ponechal na laskavém čtenáři. Čtvrtým úkolem bylo v průběhu večera postupně jíst cukroví. Řekl bych, že zpočátku se sice mohlo zdát, že to nebude problém, ale cukroví bylo tolik, že jsme ho vezli ještě druhý den na Stromek. Kule bohužel letos nedodal oblíbené zázvorky a mrkvová cukrátka (asi neměl čas je dělat, protože si kupoval digikameru:-). Pátým a nejdůležitějším úkolem bylo zvolit Přemysla oddílu na rok Volební komisí se ustanovil Tatouch a mohlo se začít. Detaily našeho volebního zákona najdete v jednom ze starších ŠUPů, takže je teď nebudu opakovat. Ve volbách zvítězil Alfons, a Plác mu s jistým ulehčením předal Přemyslovský kámen. Šestým úkolem bylo naplnit některé vánoční tradice, neboli naplnit ořechové skořápky svíčkami a pustit je do vaničky. Souboj o přežití byl jako vždy dramatický. Tímto byly všechny úkoly splněny a mohli jsme se nerušeně věnovat nehoráznému požírání cukroví a jiným bohulibým aktivitám. Někteří přespali v klubovně, jiní pelášili domů ještě dokončit přípravy na zítřejší stomek... Krup Přemysl Plác I. a Přemysl Alfons II.

8 8 Kronika ŠUP Výprava ke stromku Rodinka Máši a Horáce stíhá vlak To už je dávno, co se to stalo. Bylo to už loni. Sešli jsme se všichni na nádraží ve Vršovicích a již tradičně jsme vyrazili pacifikem Praha-Paříž-Dobříš do Měchenic. Vlak stihli i Horácovi poněvadž nabral z Hlavního nádraží na Vršovice dvacetiminutové zpoždění. Když konečně dojel, tak se z lokomotivy vyvalil dost hustý dým (nebyla parní). Ve dvě jsme se všichni sešli na poradní skále, kde nám Tatouch vysvětlil pravidla následující hry. Pět zlodějů se schová v hracim poli. Zlodějíčci maj na zádech číslo, které když některý z hráčů přečte, tak je zloděj chycenej a hra pro něj končí. Ale má to jeden háček, zloději maj pár hadráků, kterými mohou vrhat po poliších. Zasažený polda si musí pro život na poradní skálu. V této hře vynikl Kubula, který zneškodnil 5 zlodějů. V následujícím kole ale zkorumpoval a šel se schovat. Poté, co se svým kumpánem Mungem odešel do údolí, byl od něj asi na 0.45 hod. klid. Cuka jsme museli násilím otočit, poněvadž si lehl, aby zakryl své vězeňské číslo. No a pak se dávaly dary. Však to také byly dary. No každý dostal co si zasloužil. U ohně pak dostal každý, kdo splnil Nováčkovskou střelku, list na krojovku. Uhasili jsme oheň, sebrali Maďalem natrhané jmelí a vyrazili na vlak. Cesta vedla i přes zamrzlý potok. Docela dobrodrůžo. Ve vlaku jsme naučili Pytlíky, jak se kupujou lístky. Na nádraží jsme udělali kolo a šli domů (do teplé vany). Zapsal Vrápenec Dodatečné předávání listu na krojovku za splnění Nováčkovské střelky.

9 ŠUP 25 Kronika 9 Zimní tábor szerda Letošní zimák se odehrál opět v Rychlebských horách v týpý. Dvacátého šestého jsme ve složení Kule, Tatouch, Maďal, Strach, Sova a já (Ahalbert) odjeli vlakem z Hlaváku přímo do Horní Lipové. Alfons slíbil, že se na místo dostaví později. Pět hodin ve vlaku jsme strávili doděláváním jídelníčku, vtipkováním nebo zíráním do zasněžené krajiny. V půl jedné jsme vystoupili. Počasí bylo zatažené, okolní krajinu pokrýval dobrý metr sněhu. Jen silnice byla pěkně prohráblá, takže první půle naší cesty proběhla téměř bez problémů. Horší to začalo být, když naše cesta odbočila vpravo do našeho údolí. Nasadili jsme sněžnice a vyrazili nahoru. Střídali jsme se, kdo potáhne boby s týpkem, kdo boby s liningem, kdo bude prošlapávat pěšinku a kdo potáhne ostatním lyže. Nakonec jsme to kolem druhé hodiny odpolední všechno najednou dotáhli k našemu místečku. Navzdory očekávání tu nebyla složená hromada klád, dokonce i tyče byly na svém místě, takže jsme se rovnou mohli pustit do přesunu 45 kubíků sněhu z místa, kde jsme Dějiště letošního zimáku - zakopané naše týpko chtěli postavit. Sloužily nám k tomu dvě lopaty a dvoje boby. Práce trvaly do setmění. Rozžhnuli jsme žhavouše a pokračovali ve vykopávkách. Pak přišlo na samotnou stavbu. Když jsme měli vloženy asi dvě třetiny všech tyčí, přišel Tatouch s tím, že je všechno špatně. Po několikaminutové odborné diskusi bylo rozhodnuto začít odznova. Teď už všechno vycházelo, takže jsme nahodili plachtu, vevnitř rozvěsili lining, zabydleli se a šli spát. Plný hrnec budoucí dobroty Zítra jdeme nakupovat, řekli jsme si na dobrou noc. Z vyhřátých spacáků jsme ještě chvíli poslouchali skučení větru na hřebeni a se zvláštním pocitem si představovali Alfonse, jak někde tam, ve studeném stanu, pomalu promrzá (s foťákem v ruce, samozřejmě). 27. csütörtök Letos to tak vyšlo, že bylo třeba jít nakoupit hned druhý den, neboť pak byly buď svátky, nebo víkend a bylo téměř jisté, že obchody prostě zavřou a my bysme zůstali bez jídla. Ráno si každý uždíbl něco ze svých zásob a pak jsme se dohodli, že Kule, Sova a já (Ahalbert) půjdeme na nákupy a Tatouch, Strach a Maďal budou dělat dřevo, a tak vůbec.

10 10 Kronika ŠUP 25 Ranní siesta (nebo snad polední, odpolední, či večerní?) Kolem deváté hodiny ranní jsme se vykopali a pádili dolů na nádraží velkou rychlostí, jelikož vlak do Jeseníka odjížděl už za čtvrt hodiny. Hned za nejbližší zatáčkou jsme se naštěstí rozhodli, že se nebudem hnát, když přece za hodinu jede další vlak (tím jsme si nejdřív nebyli zcela jisti, ale pak už ano). Zvolnili jsme tempo a bez jakékoliv nervozity došli na Hlavní nádraží Horní Lipová. Tam nás čekalo překvapení: vlak do Jeseníka je o 45 minut zpožděn! Příliš nás nepotěšilo, že bycho tu měli ještě hodinu čekat, ale zpráva, že se jedná o ten vlak, co už měl dávno jet (tj. ten, co jsme chtěli původně stihnout), nás vyvedla z omylu. Za chvíli nás již vlak unášel směrem k lázeňskému městu Jeseník. Po výstupu jsme ihned zamířili do Dukly, supermarketu, kde jsme kupovali i loni. Nakoupili jsme spoustu věcí, u pokladny zacvakli tři tisíce a odešli na menší svačinku. Pak jsme to všechno jen narvali do báglů a oklikou přes uzenářství došli na nádraží. V Horní Lipové jsme nandali batohy na záda a vyrazili. Šlo to těžko, chvíli jsme dokonce uvažovali o tom, že si nahoru dojdem pro pekáč, ale nějak z toho sešlo. Někdy pozdě odpoledne jsme vešli do prázdného týpý. Ostatní byli někde na běžkách, či co. Řízli jsme nějaké dřevo a uvařili čaj. Byl nainstalován teploměr a hned nám ukázal pár stupňů pod nulou. Večer už jsme byli pohromadě. Strach řekl, že nahoře se dá docela dobře běžkovat. Po večeři jsme připravili zmrzlinu (plný kotel nějakého pudingu, kakaa, vody, gilotiny - pardon, želatiny - atd.) a dali jí ven do sněhu, kde se po několik dalších dní chladila. Pak jsme šli spát. 28. péntek A bylo ráno, den dvacátý osmý. Táhlo nás to na běžky, takže jsme hned po snídani vyrazili. Pod Malením silně fučelo, ale nějak jsme se (Kule, Tatouch a Ahalbert) doškrábali nahoru na roh hranice pod Smrkem. Rozhodli jsme se jet po cestě dolů pod Brousek po zelené značce. Stopa byla docela dobrá až do chvíle, kdy odbočovala od značky ke státní hranici, zatímco rovně nevedlo nic. Tak jsme zastavili a počkali, až tu někdo pojede. Skutečně zakrátko jela nějaká paní, ale když viděla nalevo bílou pláň a vpravo pěknou stopu, radši jela napravo. Naštěstí za chvíli jel nějaký pán a paní, kteří se nezalekli, zahli doleva a stopu tam projeli. Hned jsme je následovali. Po nějakém čase jsme doleji na hranici. Cesta nalevo dolů vedla směrem k Paprsku, zatímco doprava zpět na Smrk. Dali jsme si svačinku s čajem, když v tom odzdola přijel Strach. Nasedli jsme na běžky a odjeli přes Travnou horu na rozcestí pod Smrkem. No a teď už jen zbývalo sjet to dolů k týpku. Strach byl vylákán Tatouchem na nějakou zkratku, kterou si pak moc pochvaloval. Večer jsme uvařili něco qečeři a taky přijel Alfons. A dál už se pravděpodobně nic nedělo.

11 ŠUP 25 Kronika szombat A byl večer a bylo ráno, den dvacátý devátý - sobota. Po snídani Maďal a Alfons vyrazili na běžky a my ostatní jsme šli trochu proříznout les. Vzali jsme nějaké suché buky, a u týpka je nažezali na asi třímetrové kusy nebo na špalky, a ty rovnou spálili. Zároveň jsme v týpku upevnili konstrukci, která byla určená k sušení dřeva a zavěšování kotlů nad oheň. Na ní jsme hodili těch několik kládiček a nechali je tam. Večer se vrátili Alfons a Maďal. Vyprávěli, že jeli na Králický Sněžník, ale když byli nedaleko od vrcholu, řekl jim nějaký pán, že včíl už to nemá cenu, tak se obrátili a jeli zpět. Však už se taky smrákalo, a vrátili se až za tmy! Hráli jsme na kytaru a pak zpívali trojhlasně Holka modrooká nebo různé písničky na text Hou, hou, krávy jdou, nesou mlíko pod vodou pořád dokola. 30. vasárnap A už bylo třicátého. Jeli jsme zase někam na běžky (Maďal s Alfonsem pravděpodobně udělal nějaký velký výlet, Aha se nejspíš dopoledne válel v tee-pee). Tatouch se nějak večer zapomněl na Smrku Maďal Buldozerovič Lyžařov Kule a já (Aha) jsme kolem poledne odjeli na Smrk, ale mezi prvním a druhým odpočívadlem nás chytl hrozný ledový vichr (a to jsme ještě byli v lese), což nás odradilo od dalšího postupu. Zapadli jsme do lesa a snědli svou svačinu. Pak jsme jeli zpět dolů. Přijeli jsme na rozcestí se svážnicí vedoucí k týpku. Kule si odepjal lyže a šel dolů, já jsem tam ještě chvíli zůstal. V tom přijel Tatouch a přemluvil mě, ať s ním jedu dál po cestě, že je to příjemná procházka. Já jsem se nějak nemohl rozhodnout, tak Tatouch odjel napřed. Po chvíli jsem se rozjel za ním. Asi po hodině jsme se objevili na rozcestí u můstku, kde doleva vedla cesta k týpku (asi 200m). Vystoupat to už nebyl problém. Vůbec ta oklika nebylo nic hrozného, jak jsem nejdřív očekával. Akorát Kulemu se nezdálo, že i když jsem jel dál, že tu ještě nejsem, tak mi šel naproti nahoru, ale naštěstí jsme se potkali ještě u týpka. Sova odjížděl do prahy a jeli s ním Alfons a Maďal na běžkách na nádraží. V rychlosti jsme se rozloučili. Maďal původně zamýšlel, že odjede také, ale rozhodl se prozatím

12 12 Kronika ŠUP 25 Tak takhle bylo zůstat. Večer jsme něco snědli, po večeři ještě snad i zpívali, ale bohužel ne trojhlasně. 31. hétfö A bylo ráno, den třicátý první, jakož i poslední v roce - Silvestr. Maďal a Tatouch vyrazili na běžky, zbytek pravděpodobně dělal dřevo na dnešní hostinu. Večer jsme konec roku 2001 oslavili náležitým způsobem - kuřata s rýží tvořila první chod, a po nich jsme si dali dlouho očekávanou zmrzlinu, která však nebyla zdaleka tak dobrá, jak jsme si představovali. No - v průběhu večera jsme se nějak bavili, hráli na kytaru, zpívali... O půlnoci vytáhl Alfons boby a dal si novoroční jízdu po cestě, kudy chodíme na dřevo. Poté, co si to syelo i několik dalších lidí, jsme šli zpět do týpka. Nový rok 2002 je tu. 1. kedd 1. ledna. Dnes se pěkně vyčasilo, takže jsme šli opět na výlet. Maďal, Alfons a Kule jeli na běžkách někam na Smrk, Tatouch, Strach a já jsme si připjali sněžnice a šli pěšky. Pod Malením, tam, kde cesta uhýbá trochu doprava, jsme odbočili vlevo a vydrásali se nahoru, skoro až na hřeben. Mezi malými zasněženými smrčky jsme našli pěkný průsek, kterým jsme hezkou dobu šli. Byl tu výborný rozhled do údolí a na protější kopce. Pak jsme uhli napravo a objevili se na pláni, kde dost fučelo. Uprostřed byl posed, který jsme navštívili, ale nic extra tam nebylo, takže jsme šli dál. Les se pomalu zvyšoval, jak jsme se blížili k cestě vedoucí z dálnice nahoru na Smrk, kudy jsme už jeli. V tom jsme potkali pěknou chaloupku. Začali jsme si jí prohlížet, ale jak se později zjistilo, neměla komín. Tak nic. Došli jsme na zmíněnou cestu a odbočili směrem nahoru. Na rozcestí u Smrku jsme uviděli pěkně zasněžený smrček, který vypadal jako trpaslík s kapucou! Několikrát jsme se s ním vyfotili, a pak odešli pryč. Ještě nás napadlo nechodit obyčejnou cestou dolů jako na běžkách, ale vzít to nějak skrz a přímo. Po červené značce jsme došli na vrchol Smrku a potom jsme to vzali rovnou dolů lesem, jak to zrovna šlo. A z příkrého svaho se šlo skvěle, sníh byl krásně měkký a hluboký, takže jsme padali a klouzali dolů, aniž by nám to nějak vadilo. Na jednom místě Strach zapadl téměř po ramena (!!) do sněhu. Po nějaké době jsme došli na naše známé rozcestí. Mohli jsme jít rovnou po cestě k týpku, ale řekli jsme si, že to vezmem oklikou, a zahli jsme doprava. Maďal a Alfons mě hrozně vylekali, když se neslyšně přiblížili na běžkách zezadu a narazili do mě. Pak jeli s námi. Odbočili jsme z cesty nalevo a skrz různé paseky jsme se dostali do

13 ŠUP 25 Kronika 13 týpka. Musím říct, že tenhle výlet byl naprosto super. Maďal předčasně odjel do Prahy. Večer jsme měli k večeři čočku s párky, pak jsme nejspíš nic nedělali, kromě toho, že jsme šli spát. 2. szerda Ráno druhého ledna na nás čekalo to protivné balení a odjezd. No co se dá dělat. Zabalili jsme si věci, zbourali naší sušící konstrukci, odmotali a sbalili lining, potom jsme nějakou dobu sušili plachtu, na které se stačily utvořit solidní rampouchy. Plachtu jsme sbalili, navázali na pekáč, týpiovky a nějaké kládičky jsme uklidili na místo, a v odchodu nám již nic nebránilo. Ahalbert si založil tzv. bonzbloček, kam si zapisoval vše, co se mu nepovedlo nebo co pokazil. Jen za dnešek jsem stihnul asi 10 zápisů! Odešli jsme v nejvyšší čas. Vlak v 16:41 jsme stihli jen proto, že měl několikaminutové zpoždění. Vlak nás dovezl do Záhřebu (Zábřehu) na Moravě, kde jsme počkali na spoj do Prahy. Kam jste mi schovali dveře Přeli jsme se o přesnou definici pojmu hřeben v geografii. Taky jsme počítali, o kolik vlastně podražily vlaky. Vzhledem k tomu, že jsme navíc neměli slevu pro skupiny, nám to vyšlo dost draze. Konečně týpko s pořádným větráním Na nádraží vytroubili, že dva vlaky, které měly už dávno nabrat lidi do Prahy, zvýšily své zpoždění na 180 minut. Náš rychlík naštěstí přijel včas, ale samozřejmě tam bylo narváno. Průvodčí nás upozornil, že si můžeme sednout do poloprázdného vagonu, kde se netopí; zároveň všechny sprudil, že si nekupují hromadné jízdenky se slevou. Ihned jsme se přesunuli do jednoho skoroprázdného kupé, a kupodivu to s tím topením nebylo tak hrozné. Na záchodě ani v umývárce netekla voda. Provedli jsme rakousko-uherské, tentokrát bez zbytečných dohadů. Dostali jsme chuť na něco xnědku. Tatouch řekl, že nám nedá cukroví, dokud nesníme svačiny. Tak jsme se do toho dali. Mrkve, na které jsme se tak dlouho těšili, byly buď shnilé, nebo byly shnilé a zmrzlé. Když zmrazíte a následně rozmrazíte mrkev, tak už to prostě není ta pravá mrkev; je zkrátka divná a ztratí chuť. Takže je to škoda. Nakonec došlo i na cukroví. Za Maďalova zpěvu Libeň, Vysočany, tóó jsou pražský čtvrtě... jsme vjeli do Prahy, kupodivu jen se čtvrthodinovým zpožděním. Z Hlaváku jsme odjeli metrem na Vyšehrad, a odtud pěšky do klubovny. Bylo asi deset hodin večer, když jsme se rozešli. Letošní zimák skončil. Ahalbert.

14 14 Kronika ŠUP 25 Zimní výprava Dne byl stanoven odjezd na zimní výpravu do Brd, do vojenského prostoru, kde se nacházela vojenská střelnice. Sešli jsme se ve složení: Kule, Tatouch, Plác, Cuk, Kotul a Já (Křeček) na stanici metra B - Radlická. Chvíli jsme čekali na bus a jeli do Hořovic, kde Kule našel nástupiště, ze kterého jel náš autobus dál. Tímto autobusem jsme se dostali do nějaké vesničky, jejíž jméno si nemohu vybavit, a proto přijměte mou hlubokou omluvu (doufám, že vám to příliš nevadí). Po chvilce cesty po krásné, upravené a asfaltové silnici jsme přešli na hroznou neupravenou a zasněženou lesní cestu do vojenského prostoru. Nakonec však, zalezlí na kopečku v jamkách vyhrabaných Plácovou lopatou, v postavených stanech a po večeři, usnuli dobrodruzi klidným (možná až na výjimky) spánkem. Ráno, po sbalení stanu a po zahlazení stop, jsme vyšli na naši mokrou pouť. Na této pouti se vcelku nic nedělo, protože se pořád šlo. Kule nás občas vyzval k zastávce, aby se podíval na mapu či se pokochal krajinou, kterou procházel. Ještě jsem zapomněl čtenářovi říct, tím myslím tebe, čtenáři (!), že Kotul byl vybaven bobobatohem. Vypadalo to tak, že z druhé strany, než měl popruhy, byly upevněny pomocí gumiocu- ků boby. Kde to šlo, tam jezdil nebo alespoň táhl batoh na bobech. Cestou se mi celkem osvědčily sněžnice, neboť jsem se s nimi propadl do potůčku, respektive jednou nohou, a následně ji nemohl vytáhnout, jelikož se tam (ta sněžnice) vzpříčila! Naštěstí mi ten večer zvedl náladu oheň a ražniči, které jsme si dali po sejránu. V neděli ráno Cuk vyrážel dříve než my kvůli svým povinnostem. Avšak bohužel s námi snídal vločky s jogurtem. Cestou na vlak jsme naše žaludky obohacovali Kotulovými křížalami a čokoládou (ostatně jako v sobotu, ale to k tomu ještě byla ledová tříšť Kuleho vinného Relaxu). Cesta probíhala poměrně podobně jako včera. Během ní jsme hráli asocky a Já s Kotulem jsme byli rozválcováni Plácem a Kulem. No a z nádraží po nasednutí do vlaku, vyúčtování, přestupu a kolečku jsme se na Hlavním nádraží rozloučili a Já se vracel Sherwoodem domů. Tak drahý čtenáři, brzy nashledanou! Křeček (tak Křeček, a nejen on, si v poslední době zvykl psát slovo já s velkým J. Uvidíme, zda u toho skončí, nebo zda si časem začne i mykat:-), pak nás asi čekají zápisy typu: byl tam Kule, Tatouch,..., a My, Křeček I. Veliký pozn. red.)

15 ŠUP 25 Kronika 15 Kec a pozorování kachen 25. a V pátek jsme se sešli v 17:00 v klubovně. Někteří ještě přicházeli pozdějc. Kec byl stopařský. Nejdřív Kule předložil zasněženou pláň se stopami zvířat: 1. liška, 2. veverka a 3. srnka. Potom Tatouch předložil 12 papírů se stopami zvířat a na závěr byl oblíbený QUIZ: v 7 kolech se musí uhodnout zvíře, o kterém někdo mluví. No prostě strašná nuda! Potom se hrála jedna skvělá pařba: Lidi se rozdělí na dvě družstva a ty si sednou okolo stolu a drží se za ruce, potom Tatouch rozešle signály na obě strany tím, že zmáčkne ruku, a ten, kdo je poslední, musí sebrat zvonek a zazvonit. Potom někdo šel domů a někdo přespal: Křeček, Péťa, Hroch, David, Vrápenec, Kule a Já. Ještě tam chvíli byl Tatouch a poslouchal s náma Cimrmana - Dobytí severního pólu. Ale ještě jsme nebyli moc unavení, a proto jsme ještě kecali. Ráno nás probudil Křečkův budík už v 7:40, protože jel na chatu. Potom už se vzbudil i Kule. Katastrofa, přišel ÖMV se suprovym dalekohledem a jeden přinesli Vrápencovi. A ještě přišli Turbo a Vavřinec. A tak jsme mohli vyrazit na Vltavu a pozorovat kachny! Nejdřív jsme vystoupili u Národního Divadla a šli jme kousek po nábřeží a tu vidíme: poláka velkého, poláka chocholačku, potápku malou, kachnu divokou, kormorána (!), slípku zelenonohou, labutě, kavky, lysku a racky, kteří se s náma skamarádili. A šli jsme dál na Karlův Most ze kterého jsme viděli skvělý hřiště, kde byla taková točící se tyč. Pak jsme pořád šli a kochali se pražským SMOGEM až na železniční most, za kterým jsme udělali kolečko. A ještě jsme se někdo vypravili do Podolí: Kule, Turbo, Vavřinec a Já. Na hoďku a půl jsme si zaplavali a vrátili se do klubovny, tam si vyzvedl pan Ahalbert Vavřince a já jsem si vzal z klubovny spacák a s Turbem jsme spravili konečně schránku a šli domů. opsal Kubula

16 16 Kronika ŠUP 25 Pololetky u Balounů Čtvrtek Na pololetky se odjíždělo autobusem pravděpodobně z Florence. Jelo se až do Herlíkovic, což je kousek za Vrchlabím. My s Alfonsem, Maďalem a Janou jsme přijeli autem trochu později, takže jsme už jen přihlíželi zmatku s baťohem, jelikož někdo od nás vyndal nějakým dvou cizím lidem z autobusu batoh a byl trošku zmatek s tím ho dostat zpátky. Nakonec ty dva lidi odvezli Alfons s Maďalem autem do Špindlu, kde už snad všichni hledali ten jejich batoh, protože Kule rozjel celkem úspěšnou záchranou akci. Myslím, že tato příhoda se bude mezi taxikáři tradovat ještě hodně dlouho. Následoval trochu drsný výstup k Balounově chalupě (no drsný byl trošku zmrzlý sníh a bylo celkem teplo a je to celkem prudký kopec). Většina lidiček už byla nahoře, protože se nezabývali tuhou pátračkou jako Kule. Byla nádherná noc byly krásně vidět hvězdy a tak. Veřejně bezpečný Kubula V chalupě jsme se rozdělili, jak budeme spát, zhruba do tří oblastí a nanosili sem potřebné matrace. Potom jsme ve vychladlých pokojích zatopili, abychom tam měli aspoň trochu teplo. Dojídaly se vlastní zásoby jídla a někteří, co neměli svoje, vydatně pomáhali ostatním. Tentokrát se šlo spát celkem pozdě. Pátek V pátek ráno nás vzbudil hustej budíček už v půl osmý. Ke snídani byl kus makovce a vánočky a k tomu byl čaj a dokonce i kakao (Kule dotáhl na kopec mlíka). Potom se všichni vydali na výlet na běžkách. Šlo se po družinkách. Ti nejmenší šli jen kousek, zato takoví machři, jako jsou Výři, ti byli až někde v Polsku, nebo co to říkal Sporýš (bližší informace u něho asi ale kecá). Kule a Jana skoro celé dopoledne spali, protože simulovali nemoce. Já to musim vědět, páč sem zůstal v chalupě díky tomu, že nemám běžky. Tak jsem si alespoň zaboboval a postavil závodní bobovou dráhu. Po obědě se ti dva lazaři konečně zvedli a šli na chvilku ven. Udělalo se úplně nádherné počasí. Kule tedy vytáhl lopaty a šli jsme kopat dráhu na eskymáckou honičku. Alfons přijel sice brzo, ale zmizel v chalupě. Sice taky simuloval nemoc, ale byl aspoň chvíli venku. No ale sliboval pomoc při stavění bludiště ááá zmizel. Kule se zdechnul taky, že se jde ohřát a ohřejval se asi dvě hodiny. Pak ale vylezl i s Vrápencem a kopali oba statečně. Večer jsme si tu eskymáckou honičku vychutnali. Škoda, že nás večer hrálo málo. K večeři byla rýže s čínou. Kule totiž nalezl nějaké stoleté maso v mrazáku a Baloun si řekl že je vhodné, aby se už konečně zpracovalo. Maso nakonec bylo dobré, ale s tou rýží to bylo horší. Na talíři se tak objevila rýže: téměř syrová, hotová a nakonec i převařená. Alespoň byl velmi široký výběr jídla. Ale ušlo až na to, že toho bylo hrozně

17 ŠUP 25 Kronika 17 málo. Večer se ještě hráli nějaké stolní hry. Tento den se šlo spát celkem brzo. Sobota Ráno se vstávalo o něco později než den předcházející (zhruba o hodinu). Ke snídani byl poridž, ale tentokrát celkem dobrý. Byl nádherný den, a proto se znovu začlo vyrážet na běžky. Někteří toho ale měli už plné kecky (to je jen slovní obrat to neznamená, že by tam někdo po venku chodil v keckách), a tak šli sáňkovat. Kule našel takové super sáňky (4 lyže spojené k sobě mimochodem potom říkal, že jezdí rychlejš než drak). Maďal, Strach a Sova a možná ještě někdo nám ujeli, a tak jsme s Alfonsem, Janou a Ahalbertem jeli sami. Vzali jsme to přes vrchol Žalý, kde jsme vylezli na rozhlednu a pokochali se nádherným pohledem na Krkonoše a okolí. Tady nás dohnal Tatouch a jako estetický barbar jel dál a ujel nám taky. Dojeli jsme trochu klikatě až na Rovinku. Já sem se odtud jel podívat za jedním známým, jestli I Kotul se odvážil na běžky je tu na chatě. Bohužel nebyl. Alfons vyrazil na Mísečky. Vrátil jsem se asi za ¾ hodiny a téměř jsme se sešli s Alfonsem, který se vracel z půli cesty tam, protože říkal, že se hrozně rozkašlával. Chvíli jsme tedy pobyli na Rovince a pak vyrazili zpátky. K večíru se hrály hrady (koulovaná). Úkolem bylo sfouknout svíčku protihráčům. Ta svíčka byla ale schovaná právě v tom hradě. Přišel jsem později a samozřejmě jsem se připojil ke špatnému družstvu, které díky špatné taktice a laxnosti některých spolubojovníků prohrálo. (Navíc jsem si inteligent na koulovačku nevzal rukavice ) K večeři bylo Miláno. Bylo trochu víc než té Číny předešlý den a bylo to i trochu lepší pochutnáníčko. Holt kuchař Adalbert a Alfons se nezapřou. Před večeří a i povečeři se hrály stolní hry. Někdo dokonce zabavil Kulemu kameru a natáčeli v chalupě hudební kliky no to si představte!!! Spát se šlo zas celkem brzo. Zdá se, že do poriče se jim moc nechce...

18 18 Kronika ŠUP 25 Pylos - černý táhne a třetím tahem prohraje Neděle Ráno bylo vcelku normální. Ke snídani znovu co jiného než poridž, tentokrát už horší než v sobotu. Až teď se začal plnit plán zimních olympijských her, který byl původně, jestli sem dobře informován, plánován na celé tři dny. No nic. Začalo to slavnostním nástupem a vysvětlením pravidel jednotlivých disciplín. Jel se závodní slalom na bobech (ten, co jsem tvořil už v pátek) a biatlon. Bylo nádherné počasí, takže se všichni bavili a nikdo nestrádal. Bohužel nemám u sebe výsledky jednotlivých disciplín, jen vím, že obě disciplíny vyhrál Sporýš a kolem se umístili OMV, Vrápenec, nějakej Kubula a dál už si nevzpomínám. Tak jestli někdo má výsledky, prosím zde o doplnění. To, že se vytratil Strach a jel na Mísečky, aby se tam mohl pořádně vymlátit a sedřít si půlku těla, jsme zjistili, až když se vrátil na oběd. K obědu byly celkem hody, protože k asi dvěma chlebům zbyla tuna zelí, dvě tuny šunky, asi sto hermelínů, deset cihel eidamu, apod. Jinak se rychle uklízelo a pospíchalo. Následoval rychlý odchod na nádraží, aby neujel vlak. Tentokrát ale spěch nebyl na místě. Alfons sice vzal některým pod kopcem batohy na nádraží, ale i to nepomohlo přijít o trochu později než se povedlo. A zadařilo se tak, že na nádraží byla ještě HODINA A PŮL času. Radši jsme po tom, co jsme udělali kolečko rychle odjeli autem, abychom tam nemuseli tak dlouho čekat. Sice někteří říkali, že to tam bez nás nevydrží, ale byli jsme Tvrďáci a odjeli jsme. Tak to by asi bylo všechno k tomuto tématu. Bylo nádherné počasí, kéž by nás provázelo i na dalších akcích, které budou následovat. Nazdárek, DiKi Rozhledna na Žalý

19 ŠUP 25 Kronika 19 Pololetky u Balounů II. datum stejné:-) Už dávno jsme se tehdy sešli na Florenci s naší lyžařskou a sněžnicovskou výstrojí. Po příchodu bratří Ahalbertů přišel dokonce i Kule s místenkami. No a pak už jsme se nalodili do autobusu a jelo se. Cesta ubíhala celkem rychle. Náš pilot jel docela rázně tak se mi udělalo nevolno. Naštěstí Kubulův kinedril to spravil. Pak jsme se vylodili a v panice našli naše batohy které tam tuším že Strach vyhazoval z kufru se slovy: Jo tak tenhle vypadá, že by mohl být náš. Šlo se po sjezdovce nahoru. Bylo to docela nesnadné, protože sjezdovka Za budování šťastnějších zítřků! Olympijský oheň byla místy namrzlá a místy se to strašně bořilo. No nakonec jsme všichni dorazili do chaloupky, kde už Baloun vítal příchozí v uniformě Veřejné Bezpečnosti. Čapka, jak se později ukázalo, byla z první republiky. Vybalili jsme se a po příchodu Kuleho jsme zjistili, že na zastávce přebyl jeden batoh. Kule ho dal kolem projíždějícímu taxíku, aby ho odvezl do Špindlu. Jenže majitel, když zjistil ve Špindlu, že mu chybí baťoh, pro něj jel do Hedvíkovic (no asi spíš Herlíkovic - pozn. red), ale minul se s taxíkem. Naštěstí tam byl Alfons s automobilem a tak mohl nešťastníka odvézt zpět na konečnou. Jestli batoh dostal, nebo ne, tak to vám poví Alfons. Ale myslím si, že to mělo happy end. No po těchto událostech jsme se uložili ke spánku. Alfons s Maďalem říkali něco o svém společném hrobě. Ráno jsme se probudili do krásného jarozimního dne. Sníh ubýval, ale sluníčko nám to vynahradilo. Vyběhli jsme na běžky na Horní Mísečky. Já jsem po cestě navštívil jednu paní na Labské přehradě. Na Mísečky jsem doběhl akorát v době, kdy skupina Plác, Sporýš a Ahalbert dorazila ke kiosku s párky a ostatními dobrotami. Po chlebech,

20 20 Kronika ŠUP 25 vrátila kamera neporušena. Večer tuším, že byla večeře, ale už si nepamatuji, co bylo, ale určitě to bylo něco dobrého. Pak se asi něco hrálo a četlo, ale už opravdu nevím co. Večer Aha něco dělal s oknem, až mu zůstalo v ruce. Trochu jsme se zasmáli a šlo se spát. Vavřinec si láme hlavu na kterých mi vyčítali, že jsem je málo namazal taveňákem, jsme se vydali zpět. Já šel stejnou cestou. Ostatní odběhli někam jinam. Na Ručičkách jsem potkal Pytlíky s Turbem a Tigerem. Tiger původně vyrazil s Výry, ale nějak se zapomněl. Další cesta probíhala dost pomalu, ale všichni se snažili a určitě si užívali pocit skluzu. Po překonání sjezdovek jsme dorazili k chatě. U chaty už kopali jedinci, kteří nevyrazili na běžky, chodbičky na eskymáckou honičku. Večer jsme si ji šli opravdu zahrát. Byla to docela sranda. Po večeři jsme se snažili maximálně využít Kuleho kameru. Točili jsme všelijaké rádoby vtipné scény. Docela jsme se vyblbli a Kule byl rád, že se mu Ahalbert si láme hlavu:-) Ráno jsme postavili hrady na bitvy o svíčky a pak byla (para)olympiáda. Zapálil se oheň. Pak se sportovalo. Byl to biatlon v běhu okolo meze s dvojitou položkou střelby ve stoje. Pak se jel závod jednobobů. Byla to sranda. Pak bylo vyhlášení výsledků. Dopadlo to takto: Biatlon 1. místo: Sporýš (Výři) 2. místo: Kubula ((Š)patníci) Wrápenec (Výři) 3. místo: OMV ((Š)patníci) Boby 1. místo: Sporýš (Výři) 2. místo: Wrápenec (Výři) 3. místo: OMV ((Š)patníci). Pak si to nějak už moc nepamatuji až na to, že jsem šel s Kulem a s vůdcem skupiny Balounem na Sjezd. Byla to sranda jak nahoru, kdy Baloun vybral nejdelší cestu a Kule, který si s sebou táhl pekelný stroj, těžký jako byl mírně nervózní. Když jsme došli nahoru tak jsme se občerstvili v bufetu. Sjezd byl po Balounem vybrané černé sjezdovce. Kule se svým strojem to radši snesl, takže to vlastně sebou tahal, akorát aby posílil své tělo. Jo možná potom takou rovinku na konci sjel. Večer jsme šli spát. Potom se nějak balilo a odešlo se na vlak. vlak málem nestihl Aha, který dělal vyúčtování a když si šel nakoupit něco do obchodu, tak vlak už skoro odjížděl. Ve vlakem strašně dlouhé cestě jsme hráli katániho. Asociace také nebyly špatné. Na nádraží jsme udělali - ale to už si určitě domyslíte co. Zapsal Wrápenec