EKONOMIE VĚDY A VÝZKUMU

Transkript

1 EKONOMIE VĚDY A VÝZKUMU Eva Jílková Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Olomouc 2010

2 Projekt Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV (dále jen APSYS) OP VK č. CZ.1.07/2.3.00/ je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Text neprošel jazykovou úpravou. Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Autor: Recenzovali: Ing. Eva JÍLKOVÁ, Ph.D. prof. Ing. Jan ŠIROKÝ, CSc. prof. Dr. Zdeněk SOUČEK, DrSc. Ing. Kamila ŠTĚPÁNOVÁ Olomouc 2010 ISBN

3 Obsah Úvod Základní pojmy z ekonomie...6 Cíl Předmět zkoumání ekonomické teorie Mikroekonomie a makroekonomie Trh a trţní mechanismus... 8 Shrnutí kapitoly... 9 Literatura ke kapitole Charakteristika a základní principy vědy, výzkumu, vývoje a inovací Cíl Definice základních pojmů Základní typy vědeckých teorií Metodologie vědy Metodologické přístupy a problémy ekonomie Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Způsoby zasahování státu do ekonomiky, nástroje hospodářské politiky Cíl Státní zásahy a trţní selhání Formy státních zásahů do ekonomiky Druhy a eliminace trţních selhání Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Ekonomický růst a ekonomická rovnováha, modely ekonomického růstu a úloha vědy a výzkumu v těchto modelech Cíl Základní makroekonomické ukazatele Ekonomický růst a jeho význam v ekonomii i politice Modely ekonomického růstu Bariéry (omezení) růstu Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Makroekonomický a mikroekonomický rozměr vědy a výzkumu Cíl Makroekonomické ukazatele a cíle hospodářské politiky Výzkum a vývoj v ČR a jeho vliv na českou ekonomiku Mikroekonomické souvislosti vědy a výzkumu... 41

4 Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Podpora vědy a výzkumu formou fiskální politiky, způsoby stimulace vědy a výzkumu Cíl Formy hospodářské politiky obsahující podporu VaV Strategické nástroje jako způsoby stimulace VaV Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Mezinárodní srovnání podpory a výsledků vědy a výzkumu Cíl Evropská vědeckovýzkumná politika Výsledky mezinárodního srovnávání konkurenceschopnosti Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole High-tech sektor nedílná součást rozvoje ekonomiky Cíl High technology (high-tech, hi-tech) Vybrané statistiky informační společnosti společnosti zaloţené na informacích Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Literatura Seznam obrázků Seznam tabulek... 77

5 Úvod Ekonomie jako vědní disciplína má oproti vývoji lidské společnosti nedlouhou historii a tradici. Seznámení se se základními pojmy z ekonomie (makroekonomie, mikroekonomie) napomůţe posluchači odhalit vědní prostor, ve kterém funguje řada zákonitostí i nahodilých jevů, a který zároveň poměrně dobře zná, protoţe se v jeho reálné podobě pohybuje, dokonce je jeho součástí. Oblast vědy a výzkumu s ekonomickou teorií i realitou úzce souvisí, zejména v otázce výsledků VaV a dopadů na ekonomický vývoj. Uţivatel textu by měl být schopen zařadit odvětví vědy a výzkumu do makroekonomických souvislostí. Měl by znát specifika sektoru vědy a výzkumu a jeho význam pro ekonomický růst. Kurs rovněţ vytváří případné teoretické zázemí kursu Financování vědy a výzkumu

6 1 Základní pojmy z ekonomie CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: vysvětlit, co je obsahem ekonomické teorie, popsat trţní mechanismus a principy jeho fungování, vyjmenovat ekonomické subjekty a výrobní faktory, charakterizovat nabídku a poptávku na trhu, vysvětlit fungování ekonomiky v makroekonomickém měřítku. KLÍČOVÁ SLOVA Makroekonomie, mikroekonomie, poptávka, nabídka, trţní mechanismus a funkce trhu. 1.1 Předmět zkoumání ekonomické teorie Předtím, neţ se přistoupí k hlavnímu obsahu modulu Ekonomie vědy a výzkumu, je nutné osvojit si základní pojmový aparát ekonomické teorie, který napomáhá popsat a analyzovat samotný předmět ekonomie. Vymezení základních pojmů a respektování jejich významu je nesporným předpokladem pro pochopení ekonomie jako vědy, ekonomických zákonitostí a základních souvislostí kaţdého národního i světového hospodářství. Definic ekonomie je moţné najít u různých autorů v literatuře mnoho, např. Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti využívají vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit a jak je rozdělují mezi spotřebitele 1. Definice Další známá definice této společenské vědy je Ekonomie je studium organizačních forem, jejichž prostřednictvím lidstvo řeší fundamentální problém vzácnosti. Potřeby každé společnosti přesahují možnosti disponibilních zdrojů (výrobních faktorů), proto musí existovat mechanismus, který tyto zdroje alokuje mezi vzájemně si konkurující užití 2. Z uvedených definic vyplývá nutnost krátce objasnit některé pojmy, zejména: vzácné zdroje (výrobní faktory), vzácnost, potřeby, uţitečnost, rozdělování a efektivnost, mechanismus. 1 SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie, str PEARCE, D., W. Macmillanův slovník moderní ekonomie, str

7 Za výrobní faktory jsou povaţovány přírodní, lidské, finanční a jiné zdroje, které vstupují do výroby a napomáhají vytváření ekonomických statků. Označují se za vzácné, neboť jejich mnoţství je omezené. Řadí se sem půda, práce a kapitál. 3 Vzácnost tedy představuje skutečnost, ţe zdroje (výrobní faktory) jsou nedostatečné, a tudíţ i mnoţství vyrobených statků není takové, aby došlo k uspokojení všech lidských potřeb. Otázka lidských potřeb je velmi široká, ekonomie však neřeší jejich rozsah, strukturu a členění. V rámci ekonomické teorie jsou relevantní potřeby ekonomické, které jsou uspokojovány spotřebováváním vyrobených statků a poskytovaných sluţeb. Podstatou je uspokojování pocitu nedostatku něčeho, co je pro daného spotřebitele ţádoucí, a skutečnost, ţe nikdy nedojde k celkovému uspokojení. Spotřeba ekonomických statků tedy vede k uspokojování lidských ekonomických potřeb, přičemţ se logicky předpokládá užitečnost těchto statků, tzn. schopnost statku uspokojit danou potřebu. Výše uvedené skutečnosti jasně vypovídají o tom, ţe je nutné zvaţovat rozdělování zdrojů v ekonomice a efektivnost vyuţití omezených zdrojů. Jde o to, nalézt nejvýhodnější moţné vyuţití disponibilních zdrojů mezi různými alternativními moţnostmi. Moţností se ekonomickým subjektům nabízí vţdy několik, někdy dokonce mnoho. Pak je třeba vyřešit odpovědi na základní otázky ekonomie: Co?, Jak? a Pro koho? vyrábět. Mechanismem, který na ně nalézá odpovědi, je v trţní ekonomice trh. Ekonomie bývá také označována jako věda o lidském jednání 4. Je třeba si však uvědomit, ţe jde o racionální chování a rozhodování ekonomických subjektů, jelikoţ právě aspekt racionality představuje vazbu na efektivnost a šetrné nakládání s výrobními zdroji. V ekonomické vědě existují dva přístupy zkoumání ekonomické reality: pozitivní - tento přístup umoţňuje prozkoumání reality, popis daného stavu, napomáhá pochopení ekonomických vztahů, protoţe odhaluje zákonitosti fungování ekonomiky, normativní - sleduje ekonomický jev a snaţí se jej ovlivnit, obsahuje etiku a hodnotící soudy, na jejichţ základě vynáší hodnotící zásady toho, jaká by ekonomická realita měla být a nastoluje opatření a normy. Při shrnutí všech zmíněných poznatků, se dá zjednodušeně uvést, ţe ekonomie je věda o racionálním jednání ekonomických subjektů ve světě neomezených lidských potřeb a omezených vzácných zdrojů. 3 Problematikou výrobních zdrojů se blíţe zabývá kapitola HOLMAN, R. Ekonomie, str

8 1.2 Mikroekonomie a makroekonomie Ekonomie zahrnuje dvě roviny zkoumání; mikroekonomickou teorii a makroekonomii. Obě tyto oblasti lze studovat a zabývat se jimi jednotlivě, avšak pro pochopení ekonomické teorie je nutné si osvojit základní poznatky z obou rovin zkoumání a následně tyto poznatky propojovat a docílit tak širších souvislostí. Mikroekonomie zkoumá chování jednotlivých ekonomických subjektů (domácností a podnikatelských subjektů). Mikroekonomie Mikroekonomie je množina teorií s jediným cílem: pomoci porozumět procesu, při němž dochází k alokaci vzácných zdrojů mezi různé formy jejich užití, a roli cen a trhů v tomto procesu. V nejčistší formě jde o filosofickou otázku týkající se procesů alokace zdrojů 5. Obsahem makroekonomie je zkoumání národního hospodářství jako celku, jeho chování, vývoje a trendů. Makroekonomie 1.3 Trh a tržní mechanismus Vznik a vývoj trhu je dlouhodobý proces, který postupoval s vývojem společnosti, nutně souvisel s vývojem výrobní činnosti a výrazným momentem jeho utváření byla dělba práce. Jiţ její první forma, přirozená dělba práce, znamenala krok k formování trţních principů a vztahů. K nutnosti vzniku trhu dále přispěly specializace ve výrobě, tvorba přebytků produkce a jejich směna. S vývojem trhu souvisí téţ vývoj peněz a těsnou spojitost lze spatřit v alokaci a uţívání zdrojů. Trh je různými autory definován různě, jako proces, prostor nebo mechanismus, např. trh je mechanismus, jehož prostřednictvím se kupující a prodávající střetávají, aby určili cenu zboží a množství, jež se nakoupí a prodá 6. Lze se shodnout na tom, ţe trh je místo, kde se střetává nabídka s poptávkou. Podstatou trhu je proces vzájemného působení a ovlivňování trţních elementů, jimiţ jsou kromě nabídky a poptávky také konkurence a cena, respektive její tvorba. Nabídka (angl. supply, S) je rostoucí funkce, která vyjadřuje přímou závislost ceny a mnoţství zboţí. Trţní nabídku je moţné definovat také jako souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí na trh výrobci 7. Poptávka (angl. demand, D) představuje rovněţ vztah mezi cenou Trh Nabídka Poptávka 5 GRAVELLE, H.; REES, R. Microeconomics, str SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie, str FUCHS, K.; TULEJA, P. Základy ekonomie, str

9 a mnoţstvím zboţí, avšak nepřímý vztah, jde o klesající křivku, protoţe pro kupujícího je zboţí lákavější, čím je jeho cena niţší. Tržní rovnováha Obrázek 1.1 P D S E Q Na trhu je velice důleţitým elementem cena (angl. price, P), která plní řadu funkcí. Nejenţe ceny vyjadřují hodnotu zboţí a výrobních zdrojů a jejich prostřednictvím dochází k ustalování trţní rovnováhy, ale slouží také jako signály výrobcům a spotřebitelům 8. Ceny tudíţ plní informační funkci a tím koordinují chování a rozhodování ekonomických subjektů na trhu. Tržní rovnováha (angl. equilibrium, E) je vnímána jako vyrovnání nabídky a poptávky na trhu, jako rovnováha mezi kupující a prodávající stranou trhu (viz obrázek č. 1.1). Na trţní rovnováhu a fungování trţního mechanismu je však nutno nahlíţet jako na schopnost vyřešit tři základní ekonomické problémy (Co? Jak? Pro koho?) a jejichţ prostřednictvím dochází k racionální alokaci vzácných zdrojů. Tržní rovnováha Trh tedy představuje systém vztahů nabízejících a poptávajících ekonomických subjektů a cenových informačních signálů, který koordinuje ekonomické činnosti miliónů lidí a vytváří z nich racionálně smýšlející ekonomický organismus. SHRNUTÍ KAPITOLY Kapitola je seznámením se se základními pojmy z ekonomické teorie, objasňuje podstatu ekonomie a základní principy trhů pro pochopení mechanismu fungování ekonomiky. ÚKOLY 1. Odlište pojmy uţitečnost a vzácnost. V čem spočívá vzácnost ekonomických statků? 8 SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie, str

10 2. Definujte trh a stručně popište jeho vlastnosti. LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1] HOLMAN, R. Ekonomie. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, s. ISBN [2] SAMUELSON, P., A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 18. vyd. Praha: NS Svoboda, 2007, 775 s. ISBN Doporučená literatura: [3] FUCHS, K.; TULEJA, P. Základy ekonomie. 2. vyd. Praha: Ekopress, s. ISBN [4] PEARCE, D. W. Macmillanův slovník moderní ekonomie. 2. vyd. Praha: Victoria Publishing, s. ISBN

11 2 Charakteristika a základní principy vědy, výzkumu, vývoje a inovací CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: definovat základní pojmy vědy, výzkumu a inovací (VaVaI), orientovat se v problematice vědy a výzkumu, vyjmenovat a určit vědecké metody. KLÍČOVÁ SLOVA Věda, výzkum, inovace, vědecké metody. 2.1 Definice základních pojmů Výzkum a vývoj je systematická tvůrčí práce konaná za účelem rozšíření stávajícího poznání, včetně poznání člověka, kultury a společnosti, získání nových znalostí nebo jejich vyuţití v praxi, a to metodami, které umoţňují potvrzení, doplnění či vyvrácení získaných poznatků. Základní pojmy Věda představuje postupné, systematické poznávání, které směřuje k určitému cíli, především k poznání, pochopení či vysvětlení určitého jevu či skutečnosti. Zkoumaný předmět nabývá rozličných podob a má různé charakteristiky, často se vyvíjí v čase anebo má svoji dynamickou podobu. Jednotlivé vědy se podstatně odlišují v důsledku jejich specifického vývoje, jakoţ i vývoje jednotlivých předmětů zkoumání a vlastní metodologie. Věda je soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti. 9 Vývoj znamená neustálý proces v čase probíhajících kvalitativních či kvantitativních změn, které mají většinou trvalý charakter a různou měrou zasahují do struktury zkoumaného jevu. V ekonomických učebnicích a slovnících je moţné se setkat s definováním výzkumu a vývoje jako R&D (angl. research and development). R&D je činnost zaměřená na zvyšování vědeckých a technických znalostí a také na jejich aplikaci při vytváření nových výrobků i výrobních prostředků, v nemenší míře orientovaná též 9 Všeobecná encyklopedie Diderot (2002), str

12 na zdokonalování existujících produktů a výrobních procesů 10. Následující definice odpovídají definicím základních pojmů výzkumu, vývoje a inovací (dále jen VaVaI), které jsou vymezeny v Rámci Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací 11 (dále jen Rámec), v kapitole 2 Rámce. Dokument je základním materiálem komise Evropského společenství platný pro: na všechny oznámené podpořené projekty. Výzkum se člení na: základní výzkum, aplikovaný výzkum, experimentální vývoj. Základní výzkum představuje experimentální a teoretická práce vynakládaná zásadně za účelem získání nových vědomostí o základních principech jevů nebo pozorovatelných skutečností, která není primárně zaměřena na uplatnění nebo využití v praxi. 12 Základní výzkum je tedy pramenem poznání, zdrojem mnohdy nejvýznamnějších informací a základem pro jakýkoli další výzkum, který se jiţ svým obsahem více blíţí praktické realizaci. Výsledky získané realizací základního výzkumu tvoří inspirativní bázi zejména pro aplikovaný výzkum. Aplikovaný výzkum předpokládá vyšší míru praktické realizace. Aplikovaným výzkumem se rozumí plánovitý výzkum nebo kritické šetření zaměřené na získání nových poznatků a dovedností pro vývoj nových výrobků, postupů nebo služeb nebo ke značnému zdokonalení stávajících výrobků, postupů nebo služeb. 13 Experimentálním vývojem se rozumí získávání, spojování, formování a používání stávajících vědeckých, technologických, obchodních a jiných příslušných poznatků a dovedností za účelem tvorby plánů a uspořádání nebo návrhů nových, pozměněných nebo zdokonalených výrobků, postupů nebo služeb. 14 V této oblasti jde o těsnou souvislost s podnikovými inovacemi, neboť vývoj dle vymezené definice směřuje k zavádění inovací do praxe. Experimentální činnosti mohou obsahovat vytváření nových návrhů či plánů změn a jiné dokumentace avšak za předpokladu, ţe nejsou určeny pro obchodní vyuţití. Kromě výše zmíněných forem výzkumu jsou nové poznatky získávány 10 PEARCE, D. W. Macmillanův slovník moderní ekonomie, str Rámec Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací [on line]. In Úřední věstník Evropské unie, 2006 [cit ]. Dostupné z WWW: < 12 Příloha V. 1: Strategie hospodářského růstu České republiky. 13 Rámec Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací [on line] In Úřední věstník Evropské unie, 2006 [cit ] 2.2, písm. f) Dostupné z WWW: < 14 Tamtéţ, písm. g)

13 prostřednictvím inovací. Inovace mohou nabývat různých podob a v Rámci jsou definovány dvojím způsobem. Prvním druhem inovací jsou takzvané inovace postupů, jeţ představují realizace nového nebo podstatně zlepšeného způsobu výroby nebo poskytování (včetně významných změn techniky, zařízení anebo programového vybavení). 15 Druhou skupinu inovací tvoří tzv. organizační inovace, jejichţ obsahem jsou realizace nového způsobu organizace obchodních praktik podniků, pracoviště nebo vnějších vztahů Základní typy vědeckých teorií 17 Vědecké teorie mají různý charakter, zejména s ohledem na jejich pouţívanou metodologii, míru abstrakce a interpretace, respektive schopnost objektivně a věrně popsat zkoumaný předmět. Z tohoto hlediska se vědecké teorie člení do dvou základních skupin: 18 1) hypoteticko-deduktivní systémy či logicko-matematické disciplíny vyznačují se vysokou mírou abstrakce a formalizace (např. matematika, geometrie, logika), 2) humanitní, přírodovědecké a technické disciplíny. 2.3 Metodologie vědy Je zřejmé, ţe se kaţdá věda vyvíjí minimálně ve dvou podstatných rovinách. V prvé řadě jde o vývoj jejího obsahu a v řadě druhé o postupný vývoj v metodologii. Stručně se dá napsat, ţe se postupem času nemění pouze to, co je zkoumáno a poznáváno, ale také to, jakým způsobem se docílí poznání. Na začátku vědeckého zkoumání zpravidla stojí hypotéza, která znamená předpoklad, v němţ se na základě určitých faktů dochází k závěrům o existenci, souvislostech nebo příčinách nějakého jevu. Závěry však nemusí být plně prokázány. Hypotéza je tedy pouze pravděpodobná a vyţaduje další zkoumání a dokazování pomocí různých vědeckých metod. Kaţdá vědecká, či praktická disciplina má své vlastní metody, nikde jinde neaplikovatelné. Existuje však celá řada metod, které jsou obecné, které mohou slouţit a také slouţí ve více oborech lidské činnosti, např. metody statistické, 15 Rámec Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací [on line] In Úřední věstník Evropské unie, 2006 [cit ] 2.2, písm. i) Dostupné z WWW: < 16 Tamtéţ, písm. j). 17 Zevrubněji v textu projektu APSYS: ŠIROKÝ, J. Publikování a prezentace výsledků vědy a výzkumu. 18 VARADZIN, F.; BŘEZINOVÁ, O. Hledání ve světě ekonomie (věda, metodologie, ekonomie), str

14 heuristické, modelování apod. Metoda je určitý vědecký postup, který umoţňuje získávat nové poznatky. Proces vědeckého poznávání předpokládá znalost základních vědeckých metod, které jsou při vědecké práci vyuţívány. Metody vědeckého zkoumání napomáhají formulovat a zároveň generovat vědění v nejistém a neurčitém světě. Jako nejpouţívanější metody je moţné uvést např. analýzu jednotlivých prvků či analýzu na systémové úrovni. Mezi velmi pouţívané metodologické postupy patří také kvalitativní případové studie, které se opírají o důkladný empirický výzkum, ale také široké kvantitativní analýzy. 2.4 Metodologické přístupy a problémy ekonomie Jak jiţ bylo uvedeno, v průběhu času se mění nejen předmět zkoumání, ale také metodický přístup k dané vědecké disciplíně. Změny, které se odehrávají v nástrojové rovině, mohou být stejně důleţité jako změny týkající se samotného obsahu vědy. Někdy mohou nastat situace, kdy rozvoj metody ve vědě mění dramatickým způsobem i charakter vědy, jíţ slouţí jako instrumentarium (nástroj zkoumání). Ekonomické vědy mají spíše stochastický charakter, zahrnují zejména pozorování ekonomických jevů, jejich zkoumání a třídění. Nosnou metodou ekonomie je analýza a syntéza nové entity, coţ obnáší spojování zjištěných poznatků do nastolení závěru, nové skutečnosti. Ekonomie je zaloţena na abstraktním myšlení, tedy zanedbání nepodstatných vlivů a soustředění se na konkrétní jev. Abstrakce je téţ podstatou grafického znázornění, které je velmi často uţíváno k vysvětlení ekonomických jevů, vlivů, dopadů a jiných skutečností. Vývoj ekonomického myšlení je poměrně rozmanitý proces, zahrnující celou řadu navazujících nebo střídajících se ekonomických teorií, mnohdy protichůdných. Jednotlivé ekonomické teorie zachycuje obrázek č. 2.1 nazvaný Strom ţivota ekonomie. 19 Stěţejní část dnešní studijní literatury a učebnic ekonomie vychází ve výkladu z tzv. hlavního proudu v ekonomii, který tvoří neoklasické a neokeynesiánské teorie. Vedle nich však existuje celá škála dalších teoretických koncepcí a názorových proudů, které formulují vlastní přístupy. V rámci tohoto modulu bude stručně seznámeno jen s některými vybranými významnějšími teoriemi. 19 ŠEVČÍK, M. Makroekonomie. Úvodní přednáška prezentace [on line]. [cit ]. 11 s. Dostupné z WWW: <nb.vse.cz/kekn/vyuka/predmety/mae102/sevcik/zs2005/prednaska1.pdf>

15 2.4.1 Vznik ekonomie jako samostatné vědní disciplíny Na přelomu 17. a 18. století převládalo přesvědčení, ţe hospodářství je systém ovládaný vlastními vnitřními zákonitostmi, které jsou schopny zabezpečit jeho fungování. Zákonitosti hospodářského systému se přirozeně projevovaly, a tudíţ se pokládalo za neţádoucí, aby stát do tohoto přirozeného systému jakkoli zasahoval. Poţadavek nevměšování se do hospodářství je nazýván laissez faire či free trade, volně překládáno jako nechat být, plynout či označováno jako princip volného trhu. Myšlenka hospodářského liberalismu a přesvědčení o přirozenosti ekonomického systému spolu se snahou odhalit principy fungování trţního mechanismu a v neposlední řadě nástup průmyslové revoluce byly významnými faktory vedoucími k vyčlenění ekonomie z filozofických teorií a ke vzniku samostatné ekonomické vědy Klasická politická ekonomie Prvním směrem (školou) ekonomické vědy se stala klasická škola politické ekonomie. Její učení reprezentuje dílo Adama Smitha ( ) Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, vydané v roce V rámci této školy jiţ bylo vymezeno, jak funguje cenový systém a konkurence na trhu, které společně utváří ekonomickou rovnováhu a také zajistí efektivní alokaci vzácných zdrojů. Ve Smithově díle je moţné se setkat s pojmem neviditelná ruka trhu, jejíţ podstatou je samovolné působení trţního mechanismu. Neviditelná ruka trhu totiţ vede jednotlivé tržní subjekty tak, že sledováním svého osobního zájmu a prospěchu jednají současně v zájmu trhu a společnosti. 20 Ekonomické školy Neoklasická ekonomie Ve vývoji ekonomie se velice silně projevily změny, které nastaly v 70. letech 19. století. Existovala snaha překonat nedostatky klasické školy a dále rozvíjet dosavadní poznatky. Tuto snahu podněcovaly reálné skutečnosti (nové trţní souvislosti spojené s objevy a vynálezy apod.), které se tehdy odehrávaly. V tomto období dochází k nastolení nového ekonomického směru tzv. neoklasické ekonomie, jenţ se opírá o liberální tradice klasické školy politické ekonomie, ale orientuje pozornost k problematice tržní rovnováhy. 21 S nástupem tohoto nového směru jsou spojeny nové metodologické přístupy, které se lišily v jednotlivých školách, jejichţ prostřednictvím se ekonomie rozvíjela: rakouská psychologická škola (C. Meger, E. Böhm-Bawerk, F. 20 FUCHS, K.; TULEJA, P. Základy ekonomie, str FUCHS, K.; TULEJA, P. Základy ekonomie, str

16 Wiesner) rozpracovala teorii mezního uţitku, která slouţí jako základ pro objasňování trţní poptávky, matematická (lausannská) škola (L. Walras, V. Pareto) vyuţívala matematických metod při řešení otázek rovnováhy a dalších ekonomických jevů, anglo-americká škola (A. Marshall, J. B. Clark) hlavní představitelé se zabývali zejména analýzou poptávky a teorií mezní produktivity. Neoklasická ekonomie tedy byla vnitřně diferencovaná, avšak podstatou zůstává, ţe se více přibliţuje přírodním vědám a v rámci svého učení nevynáší etické či politické soudy ani jiné ideologie. V rámci metodologie převaţuje individualismus, tedy snaha vysvětlit jevy a skutečnosti v ekonomické praxi na základě chování a rozhodování jednotlivých ekonomických subjektů. Poznatky této školy zejména teorie mezní produktivity a teorie mezní uţitečnosti jsou základem dnešní moderní ekonomie a jsou také součástí současných ekonomických učebnic Keynesiánství, neokeynesiánstí, postkeynesiánství Směr nazvaný podle jeho hlavního představitele Angličana J. M. Keynese se začal formovat ve druhé polovině 30. let 20. století. Keynesovo dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936) znamenalo průlom do neoklasicismu a bylo zejména reakcí na velkou hospodářskou krizi let a její důsledky. Podstatou keynesiánství je makroekonomický přístup ke zkoumání ekonomických otázek a zahrnuje důraz na státní intervencionismus a jeho teoretické zdůvodnění v zájmu zvýšení koupěschopnosti poptávky. Tento přístup byl dominantním proudem ekonomického myšlení i hospodářské politiky po druhé světové válce. Proud neokeynesiánství znamenal prosazování podobných myšlenek v USA a je spojován se jménem P. A. Samuelsona či J. R. Hickse, kteří reprezentují tzv. neoklasickou syntézu. Neoklasická syntéza je spojením keynesiánské školy a neoklasické teorie (jak znázorňuje schéma na obrázku 2.1) v závislosti na průběhu hospodářského cyklu. Odpůrci uvedené syntézy se formovali v myšlenkovém proudu nazvaném postkeynesiánství, v rámci něhoţ je odmítáno automatické utváření rovnováhy a mechanismy samoregulace. Postavení zastánců postkeynesiánství však nebylo pevné, neboť v 70. letech došlo k závaţným ekonomickým problémům (strukturální krizi, stagflaci ztráta dynamiky a růst inflace), které jim byly připisovány

17 Strom života ekonomie 22 Obrázek 2.1 Kritika keynesiánství v 70. letech a odmítnutí keynesiánských metod regulace se staly příčinou renesance neoklasického přístupu, který však byl poněkud odlišný od neoklasicismu z přelomu 19. a 20. století. Shodné jsou princip liberálního myšlení a důvěra v samoregulační síly trţního mechanismu, které jsou schopny udrţovat 22 ŠEVČÍK, M. Makroekonomie. Úvodní přednáška prezentace [on line]. [cit ]. 11 s. Dostupné z WWW: <nb.vse.cz/kekn/vyuka/predmety/mae102/sevcik/zs2005/prednaska1.pdf>

18 ekonomickou rovnováhu. Je zdůrazňován význam tradičních hodnot kapitalismu, jako je soukromá iniciativa, podnikatelská aktivita ekonomických subjektů a odmítány jsou státní zásahy. Současné konzervativní učení však zcela neodmítá státní zásahy, pouze přímé formy státní regulace a usiluje o minimalizaci nepřímých státních zásahů. Dá se tedy hovořit o silně individualistickém pojetí člověka, které je centrem všech liberálních úvah. Metodologickým východiskem se stala hypotéza racionálních očekávání ekonomických subjektů, u nichţ se předpokládá snaha o maximalizaci zisku (uţitku), coţ logicky znamená optimální alokaci zdrojů a efektivní výrobní proces. Stejně jako u jiných proudů ekonomického myšlení i zde lze sledovat vnitřní diferenciaci: Monetarismus zdůrazňuje peněţní otázky ve fungování ekonomiky (M. Friedman), doporučuje sledování a ovlivňování peněţní zásoby v ekonomice a tempa jejího růstu. Nová klasická ekonomie velmi úzce navazuje na moneterismus (někdy bývá označována jako monetarismus II.) a ostře kritizuje keynesiánství a státní zásahy do ekonomiky (R. E. Lucas, T. J. Sargent, R. J. Barro). Základním východiskem je toerie racionálních očekávání. Ekonomie strany nabídky s ostatními větvemi má společné myšlenky omezení role státu v ekonomice a orientaci na peněţní stránku ekonomiky. Navíc se soustřeďuje na další skutečnost peněţního charakteru, daňový systém a zdůrazňuje, ţe podněty k oţivování a růstu ekonomiky musí vycházet ze strany nabídky (A. B. Laffer, G. Gilder, J. Kemp). V současné době se v ekonomii klade větší důraz na empirické metody zaloţené na statistických a kvantitativních analýzách, které předpokládají nikoliv pouze stavění nových teorií, ale především jejich testování a ověřování. Je zřejmé, ţe posuny v ekonomické teorii bude znamenat i analýza současné ekonomické krize. V souladu s tématem tohoto modulu je v ekonomické teorii velkým problémem testování a ověřování některých vyslovených hypotéz zejména v oblasti vědy a výzkumu. Jde např. o otázku kladných externalit VaVaI, tedy o přelévání znalostí. SHRNUTÍ KAPITOLY Kapitola obsahuje vymezení základních vědeckých metod a přístupů. Nedílnou součástí je definování vybraných pojmů, které se objevují v celém modulu Ekonomie vědy a výzkumu a hrají podstatnou úlohu v procesu osvojování znalostí v této oblasti. Základním dokumentem ke studiu je Rámec Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací. Schematické zobrazení vývoje ekonomického myšlení na obrázku 2.1 je vhodným materiálem pro utvoření uceleného přehledu dějin ekonomického myšlení

19 ÚKOLY 1. Vyhledejte na internetu dokument Rámec Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací a prostudujte zejména kapitolu č Jmenujte některou ze škol ekonomického myšlení a vymezte základní principy jejího učení. LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1] HOLMAN, R. a kol. Dějiny ekonomického myšlení. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, s. ISBN [2] VARADZIN, F.; BŘEZINOVÁ, O. Hledání ve světě ekonomie (věda, metodologie, ekonomie). 1. vyd. Praha: Profesional Publishing, 2003, 306 s. ISBN Doporučená literatura: [3] FUCHS, K.; TULEJA, P. Základy ekonomie. 2. vyd. Praha: Ekopress, s. ISBN [4] HINDLS, R.; HOLMAN, R.; HRONOVÁ, S. a kol. Ekonomický slovník. Praha: C. H. Beck, 2003, ISBN [5] ŢÁK, M. a kol. Velká ekonomická encyklopedie. 2. vyd. Praha: Linde Praha, ISBN [6] ŠEVČÍK, M. Makroekonomie. Úvodní přednáška prezentace, [on line]. [cit ]. 11 s. Dostupné z WWW: <nb.vse.cz/kekn/vyuka/predmety/mae102/sevcik/zs2005/prednaska1.pdf>. [7] Rámec Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací [on line] In Úřední věstník Evropské unie. [cit ]. Dostupné z WWW: <

20 3 Způsoby zasahování státu do ekonomiky, nástroje hospodářské politiky CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: vysvětlit, co je cílem státních zásahů do ekonomiky, definovat a odlišit nástroj a opatření v hospodářské politice, charakterizovat trţní a vládní selhání, odlišit veřejné a smíšené statky, vysvětlit principy fiskální a monetární politiky. KLÍČOVÁ SLOVA Státní zásahy, nástroj hospodářské politiky, opatření v hospodářské politice, trţí selhání, vládní selhání, externality, veřejné statky, smíšené statky, fiskální a monetární politika. 3.1 Státní zásahy a tržní selhání Na problematiku státních zásahů do ekonomiky bývá pohlíţeno různě. Je moţné se stejně tak setkat s jejich zarputilými zastánci, jako jejich zásadními odpůrci. Všeobecně lze napsat, ţe státní intervence jsou nutné všude tam, kde je působení trţních mechanismů neefektivní, deformované, nebo tam, kde trh nepůsobí vůbec. Otázkou diskuze zůstává míra a forma státní intervence. Příčiny státních zásahů Situace, ve kterých dochází k neefektivitě či deformaci trţních vztahů, se nazývají tržním selháním. Jde o skutečnost, ţe schopnost trhu vyřešit základní ekonomické otázky má omezenou platnost. Fungování trhů tudíţ nemusí vţdy vést k nejefektivnějšímu výsledku. Nejvýraznější oblastí, kde nefunguje trţní mechanismus, je oblast společenské (veřejné) spotřeby. Jde o výdaje státu na zabezpečení fungování sluţeb různých druhů (státní správa, soudnictví, policie, armáda, věda, školství, spoje atd.). Také jsou zde zahrnovány další oblasti, na kterých se občané podílejí jen částečně (např. zdravotnictví, ţivotní prostředí, řešení sociálních konfliktů, nezaměstnanost, investičně náročné akce - ţeleznice, dálnice apod.). Státní intervence se uskutečňují i v oblasti mezinárodních ekonomických vztahů nebo v oblasti peněţního oběhu a úvěru, ovšem v této oblasti jsou opatření vykonávána centrální bankou jakoţto jedním z nositelů hospodářské politiky. Hospodářská politika je chápána dvojím způsobem: jako samostatná vědní disciplína na pomezí ekonomické teorie a hospodářské praxe anebo jako veskrze

21 praktická činnost státu ve vztahu k ekonomice své země, zahrnující veškeré podřízené politiky (fiskální, monetární, zahraničně obchodní, důchodovou, daňovou a další). V rámci předkládaného textu bude výchozím druhý jmenovaný přístup. 3.2 Formy státních zásahů do ekonomiky Zasahovat do ekonomiky znamená ovlivňovat ekonomické subjekty tak, aby svým chováním přispěly k cílům státní hospodářské politiky. Cíle hospodářské politiky mohou být stanoveny různě, za tradiční však bývají povaţovány cíle dva, a sice hospodářský růst a hospodářská rovnováha, přičemţ součástí je rovnováha na trhu práce, cenová stabilita a rovnováha ve vnějších ekonomických vztazích. Nástrojem či prostředkem hospodářské politiky je zpravidla ekonomická veličina nebo ekonomicky relevantní veličina, které mohou představitelé hospodářské politiky určovat, pouţívat a měnit, a tím působí a ovlivňují ekonomickou realitu. Ekonomickou veličinou je např. cena, daňová sazba, ekonomicky relevantní veličinou např. bankovní zákon, kartelový zákon, nařízení vlády, aj. V praxi se pouţívá častěji výraz (hospodářsko-politické) opatření, pod kterým se má na mysli pouţití konkrétního prostředku (nástroje) v určité situaci. Např. při nezaměstnanosti je zvýšení státních investičních výdajů opatřením za účelem zvýšení zaměstnanosti. Pouţitým nástrojem jsou přitom státní výdaje. Hospodářská politika Základní formy státních zásahů do ekonomiky jsou: a) monetární politika (intervence v oblasti peněţního oběhu a úvěru), b) fiskální politika (rozpočtová politika), c) vlastní podnikatelská činnost státu (státní vlastnictví), d) makroekonomické prognózování a makroekonomická analýza Monetární (měnová) politika 23 Monetární politika je součástí hospodářské politiky daného státu a je vţdy hlavní funkcí centrální banky, která ji realizuje ve snaze naplnit svůj základní cíl. Základním cílem monetární politiky je pomocí regulace mnoţství peněz v ekonomice pečovat o zdravý měnový vývoj (stabilitu měny). Prostřednictvím měnové báze je ovlivňován další z cílů hospodářské politiky státu ekonomický růst. Monetární politika Centrální banka ovlivňuje výši úrokové míry a tím i investiční motivaci pomocí řady nástrojů, které se třídí dle různých hledisek. Nejčastěji je moţné se setkat s členěním na nástroje: a) přímé (administrativní), 23 Zevrubněji v textu projektu APSYS: POSPÍŠIL, R. Měnově politické otázky financování vědy a výzkumu

22 b) nepřímé (trţní, neadministrativní). Skupina přímých nástrojů bývá souhrnně nazývána selektivní měnovou politikou, neboť tyto bývají uţívány selektivně, adresně ke konkrétním bankám. Těmito nástroji jsou např. regulace, úvěrové limity (kontingenty), povinné vklady, doporučení, výzvy nebo dohody. Pro nepřímé nástroje je charakteristické jejich plošné působení. V současnosti pouţívané nepřímé nástroje ČNB jsou jiţ zcela sladěny s měnově politickým instrumentariem centrálních bank v EU a Evropské centrální banky. Patří mezi ně především: a) diskontní sazba - je úroková míra, kterou platí obchodní banky za úvěry od centrální banky a přizpůsobují jí svou úrokovou sazbu z vkladů a půjček, b) lombardní úvěr - nouzový úvěr zajištěný cennými papíry z portfolia banky, jenţ se poskytuje bankám, které mají aktuální problémy se svojí likviditou, c) operace na volném trhu - ovlivňují mnoţství peněz v oběhu a nabídku peněz prodejem a nákupem státních cenných papírů, d) povinné minimální rezervy bank - jsou prostředky, které banky musí udrţovat jako svůj neúročený vklad u centrální banky, e) kapitálová přiměřenost - tento ukazatel je měřítkem, které udává, zda banka má dostatečný kapitál k ochraně proti riziku ztráty, f) intervence devizového kurzu - pouţívá se za účelem regulace měnového kurzu domácí měny k měnám zahraničním Fiskální politika státu Podstatou fiskální politiky je vědomé využívání státního rozpočtu (popř. ostatních veřejných rozpočtů) za účelem dosažení stanovených cílů. Hlavním cílem fiskální politiky je udržení vyváženého ekonomického růstu a zajištění nízké míry nezaměstnanosti. 24 Oba uvedené cíle však nestojí samostatně, nýbrţ vţdy v těsném vztahu s cíli měnové a obchodní politiky - cenovou stabilizací a vnější ekonomickou rovnováhou. Fiskální politika Fiskální politika plní tři základní funkce: stabilizační, v rámci níţ jde o nastolení a udrţení ekonomické rovnováhy a eliminaci výkyvů hospodářského cyklu v souladu s vytýčenými cíli hospodářské politiky, alokační, která představuje efektivní alokaci zdrojů zejména tam, kde selhává trh (distribuce veřejných statků), redistribuční (přerozdělovací), která zajišťuje přerozdělení důchodů. 24 KOTLÁN, I.; KLIKOVÁ, CH. Hospodářská politika, str

23 Nejvýznamnějším finančním nástrojem v prosazování státní hospodářské politiky je státní rozpočet, který zahrnuje soubor příjmů a výdajů a vyjadřuje peněţní vztahy spojené s výkonem státních funkcí (včetně ekonomických). Jak příjmová, tak výdajová část se dělí podle jednotlivých druhů příjmů a výdajů. Velké procento příjmů SR tvoří daně, dále zde patří různé odvody, poplatky, cla. Výdaje zahrnují zejména výdaje na národní hospodářství, na společenskou spotřebu, na státní správu, na obranu. Zásadním poţadavkem na rozpočtovou politiku je pruţnost a přizpůsobivost Přímá podnikatelská činnost státu Státní podniky vznikly dvojím způsobem: zestátněním soukromých společností za náhradu, ve výjimečných případech konfiskací, budováním nových podniků státem z prostředků státního rozpočtu nebo z výnosů státních podniků. Existuje několik kategorií státních podniků: tradiční státní instituce hospodářského významu (např. pošta, telegraf, některé vojenské podniky), zestátněné podniky řízené státem, smíšené společnosti, kde část akcií vlastní stát, podniky v oblasti ekonomické, sociální a kulturní infrastruktury Makroekonomická prognóza a analýza Prognóza obecně znamená výpověď o budoucnosti. Charakteristickým rysem prognóz je jejich variantnost, která plyne z moţnosti stanovení různých alternativních cílů a cest vedoucích k jejich dosaţení, ale i z pravděpodobnosti. Makroekonomické prognózy obsahují především předpokládaný budoucí vývoj makroekonomických agregátů, jako je HDP, spotřeba, investice, zahraniční obchod, zaměstnanost, ale i vývoj inflace či platební bilance. Tyto veličiny jsou většinou zpracovány variantně a opírá se o ně hospodářská politika. Makroekonomická analýza se zabývá analýzou vzájemných vazeb mezi makroagregáty. Předmětem zkoumání je zvláštní průběh procesu reprodukce v zemi. V této analýze je národní hospodářství zobrazeno jako sloţitý systém se specifickým chováním, jehoţ struktura cílů je určena hospodářsko-politickým rozhodnutím vlády. 3.3 Druhy a eliminace tržních selhání Je-li ekonomika zaloţena na konkurenčním prostředí a volném trhu s minimálními státními zásahy, jsou vytvořeny předpoklady pro efektivní fungování Eliminace tržních

24 trhu. Přesto existují případy, kdy trhy zcela efektivně nefungují. Selhání trhu je nutné vymezit z hlediska VaVaI, neboť mohou vést k neefektivnímu výsledku činnosti a bránit, aby trh dosáhl optimálního výkonu. Neefektivnost trhů způsobuje zejména monopol nebo stát, ale také jiné okolnosti. selhání Druhy tržních selhání monopolní síla firmy s dostatečnou monopolní silou obvykle vyrábějí s vyššími neţ minimálními průměrnými náklady a nabízejí menší objem produkce za vyšší ceny, neţ by tomu bylo v případě nulové monopolní síly; veřejné a smíšené statky tvoří závaţnou překáţku efektivní alokace zdrojů ve společnosti, jde o takové statky a sluţby, které není schopen zabezpečit trh a je v zájmu společnosti, aby je zajistil stát; externality jsou vedlejší efekty (efekt přelévání) ve formě dodatečných nákladů (záporná externalita) nebo prospěchu (kladná externalita) plynoucích z výroby nebo spotřeby statků a sluţeb jiným subjektům, které se na této výrobě nebo spotřebě nepodílí; asymetrická informace - v určité situaci je jedna strana trhu informovanější neţ druhá, zvýhodněná vůči ostatním, a toto postavení mnohdy i uměle vytváří a udrţuje. Rámec vymezuje druhy selhání trhu ve vztahu k VaVaI následovně 25 : kladné externality (přelévání znalostí), veřejné statky (přelévání znalostí), nedokonalé a asymetrické informace, nedostatečná koordinace a selhání sítě Eliminace tržních selhání mikroekonomická úloha státu Jak jiţ bylo uvedeno, trţní selhání sniţují efektivnost alokace zdrojů ve společnosti. V zájmu zvyšování efektivnosti je tedy úlohou státu eliminovat výše vymezená trţní selhání. Konkrétně se jedná o: 1) regulaci nedokonalé konkurence, 2) eliminaci externalit, 3) distribuci veřejných statků, 4) potlačování asymetrie v informacích. 25 Rámec Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací. [on line] In Úřední věstník Evropské unie. [cit ]. Kapitola s. 6 Dostupné z WWW: <

25 Zneuţívání dominantního postavení lze regulovat udrţováním nízkých bariér vstupu do odvětví, tolerancí přirozeně vzniklých velkých firem za technologicky výhodných podmínek. Dále by měl stát v této oblasti postihovat antikonkurenční a nekalé praktiky zejména velkých firem na jedné straně a podporovat výzkum a rozvoj malých firem na straně druhé. Eliminace externalit se týká negativních projevů spotřeby nebo výroby. Moţným státním zásahem je tudíţ zákaz výroby, která přináší záporné externality nebo zavedení norem a sankcí za jejich nedodrţení. Jelikoţ bývají externality často spojeny se soukromým vlastnictvím, je třeba ze strany státu jasně vymezit vlastnická práva a udrţovat nízké náklady jejich prosazování. Negativní externality často bývají zdaňovány či zpoplatňovány, kladné naopak státem dotovány. ad 1) ad 2) Modul Ekonomie vědy a výzkumu přináší řadu momentů, kde jsou zřetelné moţnosti vzniku pozitivních externalit. VaVaI totiţ často vytváří přínosy pro společnost v podobě přelévání znalostí. Pokud je to však ponecháno na trhu, řada projektů můţe mít ze soukromého hlediska nepřitaţlivou míru návratnosti, ačkoli projekty by pro společnost byly prospěšné, jelikoţ podniky usilující o zisk opomíjejí vnější vlivy své činnosti, kdyţ rozhodují o tom, kolik VaVaI uskuteční. V důsledku toho nemusí být realizovány projekty ve společném zájmu, nezasáhne-li stát. 26 V oblasti distribuce veřejných statků se objevuje tzv. problém černého pasaţéra a s tím spojené otázky - povinnost platit daně, vybírání poplatků a nemoţnost vyloučení neplatiče z okruhu uţivatelů. Stejně tak je nemoţné zabránit ostatním, aby obecných poznatků zejména ze základního výzkumu vyuţili. Jiné poznatky před vyuţitím druhými chránit lze (patentová ochrana). V souladu se zaměřením modulu je třeba si uvědomit, ţe také technologický rozvoj je statkem, který čelí vážným tržním selháním, neboť technologie má charakter veřejného statku, jehož výroba je na rozdíl od okopírování, nákladná. 27 ad 3) Proto je důležité rozlišovat mezi tvorbou obecných poznatků a poznatků, které lze chránit. Podniky mají tendenci přiživovat se na obecných poznatcích vytvořených druhými, což vede k tomu, že nejsou ochotny vytvářet poznatky samy. Trh může být nejen neúčinný, ale může zcela chybět. Pokud by bylo vytvořeno více obecných poznatků, mohla by mít z přelévání znalostí v hospodářství prospěch celá společnost. Za tímto účelem může být potřebné, aby vlády podporovaly vytváření znalostí v podnicích. V případě základního výzkumu může být vhodné, aby vlády plně financovaly snahy podniků provádět tento základní výzkum. 28 Asymetrie informací se v oblasti VaVaI vyskytuje velmi často. Nedostatek informací nebo neznalost můţe bránit investorům financovat hodnotné projekty. Také kvalifikovaná pracovní síla nenachází své uplatnění kvůli nízké informovanosti. Proto ad 4) 26 Rámec Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací. [on line] In: Úřední věstník Evropské unie. [cit ]. Kapitola s. 6 Dostupné z WWW: < 27 SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie, str SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie, s

26 je nezbytným úkolem státu podporovat volné šíření informací, které napomáhají šíření VaVaI, poskytovat (produkovat) dostatečné informace. Můţe však nastat také opačná situace, kdy nadbytek informací rovněţ povede k neefektivnosti v rozhodování (ztráta času, rychlosti a akceschopnosti). Kromě zmíněných skutečností je obsahem mikroekonomické úlohy státu přerozdělení příjmů (důchodů) tak, aby bylo naplněno kritérium spravedlnosti nebo zvýšení celkového společenského blahobytu 29 a v neposlední řadě také nutnost koordinace výše uvedených aktivit. SHRNUTÍ KAPITOLY Kapitola obsahuje vymezení mantinelů státních zásahů v trţní ekonomice, charakteristiku hlavních nástrojů hospodářské politiky a jejich pouţití v praxi. Dále definuje druhy a moţnosti eliminace trţních selhání se zaměřením na VaV. ÚKOLY 1. Jmenujte a popište základní druhy trţních selhání. Jaké jsou moţnosti jejich odstranění či eliminace? 2. Co je obsahem státních zásahů a jakými nástroji stát své intervence do ekonomiky realizuje? LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1] KOTLÁN, I.; KLIKOVÁ, CH., Hospodářská politika. 1. vyd. Ostrava: Sokrates, s. ISBN Doporučená literatura: [2] SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 1. vyd. Praha: NS Svoboda, s. ISBN [3] ŢÁK, M. a kol. Velká ekonomická encyklopedie. 2. vyd. Praha: Linde Praha, ISBN [4] Rámec Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací [on line] In Úřední věstník Evropské unie, 2006 [cit ] Dostupné z WWW: < 29 KOTLÁN, I.; KLIKOVÁ, CH. Hospodářská politika, str

27 4 Ekonomický růst a ekonomická rovnováha, modely ekonomického růstu a úloha vědy a výzkumu v těchto modelech CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: vysvětlit principy ekonomického růstu, definovat ekonomický růst a ekonomickou rovnováhu, charakterizovat vědu a výzkum v modelech ekonomického růstu, vysvětlit význam vědeckotechnického pokroku pro ekonomický růst. KLÍČOVÁ SLOVA Základní makroekonomické ukazatele: HDP, HNP, ekonomický růst, modely růstu, ekonomická rovnováha, extenzivní a intenzivní faktory ekonomického růstu, věda a výzkum, technický pokrok. 4.1 Základní makroekonomické ukazatele Základními makroekonomickými ukazateli jsou takové národohospodářské agregáty, kterými lze měřit a posoudit ekonomickou výkonnost dané země, jsou mírami ekonomické aktivity. Jsou to HDP a HNP, popřípadě NI. Hrubý domácí produkt (HDP, angl. gross domestic product - GDP) je hodnota finální produkce (statků a sluţeb) vyprodukované výrobními faktory na území jednoho státu, bez ohledu na vlastnictví těchto výrobních faktorů. V tomto případě se sleduje územní hledisko, kdeţto u HNP národní hledisko. HDP Hrubý národní produkt (HNP, angl. gross national product GNP) je celková hodnota finálních statků a sluţeb vyprodukovaných výrobními faktory ve vlastnictví obyvatel a firem jedné země během daného časového úseku (zejména jednoho roku) bez ohledu na to, kde jsou výrobní faktory umístěny. HNP HDP či HNP zpravidla bývá vyjádřen v trţních cenách daného roku, v přepočtu na jednoho obyvatele anebo v procentech jako tempo růstu ekonomiky. Rozlišuje se jeho nominální a reálná hodnota: nominální (běžný) produkt je hrubý národní produkt vyjádřený v trţních cenách kaţdého roku, reálný produkt je hrubý národní produkt vyjádřený v cenách výchozího roku, čímţ se vytváří míra produktu ve stálých cenách

28 Jedná se vlastně o nominální HNP očištěný o inflaci. Reálný HNP měří celkové mnoţství produktu, zatímco nominální HNP jeho současnou peněţní hodnotu. Národní důchod (ND, NI) je součet všech příjmů, které vlastníci výrobních faktorů za určité období na daném území získají. Představuje hodnotu výstupu měřenou cenami výrobních faktorů. Y V kapitole 3. 2 byly zmíněny hlavní cíle v hospodářské oblasti. V současném demokratickém státě jsou tradičními cíli ekonomický růst a ekonomická rovnováha. Tyto dva cíle bývají uváděny téţ společně. V samotné podstatě si tyto dva cíle odporují, protoţe růst vţdy znamená porušení stávající rovnováhy. Pojmy rovnováţný růst či dynamická rovnováha pak znamenají určitý kompromis, kdy tempo růstu umoţňuje udrţet určitou hospodářskou rovnováhu. Problematika ekonomického růstu je zevrubně rozebrána v následujících kapitolách. Hospodářská rovnováha jakoţto rovnováţný stav dynamického procesu zahrnuje dílčí rovnováhy: rovnováhu na trhu práce, která se vyjadřuje mírou nezaměstnanosti, rovnováhu cena a stabilitu měny, kde je hlavním ukazatelem inflace a rovnováhu ve vnějších ekonomických vztazích, jeţ se sleduje prostřednictvím platební bilance. 30 Význam a vyuţitelnost výše jmenovaných národohospodářských agregátů jsou poměrně rozsáhlé. Tyto makroukazatele (významněji však spolu s dalšími ekonomickými veličinami) slouţí k posouzení vyspělosti národního hospodářství, pro účely mezinárodního srovnávání, jsou výchozími poznatky pro ekonomické analýzy minulého vývoje a napomáhají téţ prognostické činnosti a plánování budoucího vývoje. 4.2 Ekonomický růst a jeho význam v ekonomii i politice Problematika ekonomického růstu je jednou ze stěţejních oblastí jak v makroekonomické teorii, tak i v hospodářské praxi. Ekonomický růst můţe být definován jako růst úrovně potenciálního produktu 31 v závislosti na vývoji základních zdrojů a faktorů, kterými je růst produktu determinován. Jde tedy o zvyšování výrobní kapacity ekonomiky, vykazuje-li potenciální produkt dlouhodobý růst spojený se zvyšováním produkčních možností ekonomiky. 32 Ekonomický růst znamená pozitivní změnu tokových veličin v čase (označováných jako HNP, HDP nebo Y) 33. Formální zápis vyjadřuje vzorec č Ekonomický růst 30 Viz jednotlivé makroekonomické ukazatele v kapitole Potenciální produkt je nejvyšší udrţitelný výkon ekonomiky za podmínek daného mnoţství a kvality vstupů, blíţe v kapitole TULEJA, P.; MAJEROVÁ, I.; NEZVAL, P. Základy makroekonomie, str Ekonomická krize ukázala na některé nedostatky jen takto orientovaných ekonomických ukazatelů

29 Vzorec 4.1 kde Y je reálný produkt (důchod), t čas. Jelikoţ reálný produkt zahrnuje veškeré mnoţství zboţí a sluţeb vyprodukovaných ekonomikou v daném období, znamená růst produktu přírůstek mnoţství finální produkce. Ekonomický růst se však častěji chápe jako procentní rychlost zvyšování reálného produktu, tzn., ţe k jeho vyjádření se pouţívá koeficientu růstu, případně tempa růstu podle vzorců č. 4.2 a 4.3. Koeficient růstu Vzorec 4.2 Tempo růstu Vzorec 4.3 Také v hospodářské politice, která vychází z historických základů ekonomického myšlení, vţdy náleţí dosaţení ekonomického růstu k primárním cílům bez ohledu na to, zda ji realizuje pravicově nebo levicově orientovaná politická strana. Představitelé hospodářské politiky se proto snaţí zahrnovat do svých programů různá opatření na podporu ekonomického růstu. Je přitom zřejmé, ţe v dnešní globalizované ekonomice, která prochází nekonečným procesem strukturálních změn, neexistuje a ani nemůţe existovat univerzální návod k dosaţení tzv. trvale udrţitelného růstu. Je tedy ţádoucí, aby byla ekonomika především adaptabilní a pruţně reagovala na neustále vznikající změny, čímţ si můţe zajistit dlouhodobý a udrţitelný růst Faktory (zdroje) ekonomického růstu Základem ekonomického růstu jsou jeho produkční faktory, které tvoří určitý disponibilní potenciál kaţdé země. Tento potenciál představují nejen všechny konkrétní dostupné výrobní zdroje (kvantitativní pohled), ale téţ schopnost co nejlépe s nimi naloţit (kvalitativní pohled a aspekt efektivnosti). Determinanty ekonomického růstu Z hlediska kvality a kvantity se rozlišují dva typy zdrojů ekonomického růstu: extenzivní (kvantitativní) zdroje extenzivní ekonomický růst (růst mnoţství zdrojů), intenzivní (kvalitativní) zdroje intenzivní ekonomický růst (růst produktivity zdrojů). V reálné ekonomice dochází většinou ke kombinaci extenzivních a intenzivních faktorů ekonomického růstu. Mezi hlavní zdroje růstu reálného produktu tedy patří růst výrobních faktorů a jejich celkové produktivity, kterou podmiňují faktory jako vzdělání, inovace, technologie, úspory z rozsahu, vědecký pokrok a růst agregátní poptávky

30 Existuje řada ekonomických přístupů, které za pouţití analytických metod vysvětlují jednotlivé zdroje, resp. faktory ekonomického růstu, avšak nikoliv vyčerpávajícím způsobem. Kaţdý model je postaven na určitých předpokladech, které však mohou být ekonomické realitě podstatně vzdáleny. Závisí tedy pouze na specifickém vymezení faktorů ekonomického růstu a jejich kvantitativní a kvalitativní stránce. Za základní zdroje bývají povaţovány půda a přírodní zdroje, kapitál a lidská práce. V poslední době nabývá na významu a jako samostatný zdroj ekonomického růstu se uvádí technologie, které však nepředstavují jen nové technologické postupy, ale téţ znalostní a sociální kapitál. Obecně lze faktory ekonomického růstu uspořádat takto: 1) lidská aktivita, tj. práce v nejširším smyslu, 2) přímé a nepřímé produkční faktory. 34 Práce jako jeden ze základních faktorů v sobě v tomto pojetí zahrnuje veškerou lidskou aktivitu, tedy i zvyšování tvůrčích a jiných schopností člověka, které přispívají k růstu produktivity práce. Zvyšování produktivity práce je pro ekonomický růst nezbytným předpokladem, neboť bez růstu produktivity práce není moţno zabezpečit další dlouhodobé zvětšení objemu statků. 35 Kromě růstu produktivity práce je zapotřebí také zlepšování technických, technologických, organizačních a dalších podmínek produkce. V rámci tohoto faktoru je důleţité zejména: mnoţství pracovních sil, kvalita pracovní síly daná znalostmi, dovednostmi (vzděláním), praktickými zkušenostmi apod., mnoţství a dostupnost kooperujících výrobních faktorů, motivace k práci. Mezi přímé faktory je moţné kromě práce zařadit kapitál v jeho nejširším pojetí a půdu, která zahrnuje veškeré přírodní zdroje. Nepřímými faktory jsou způsoby pouţití a uspořádání jednotlivých výrobních faktorů a také znalosti a schopnosti produkční faktory náleţitě vyuţívat. Tabulka č. 4.1 znázorňuje moţnosti růstu jednotlivých výrobních zdrojů jejich extenzivním nebo intenzivním způsobem. Toto přehledné znázornění v tabulce napomáhá utvoření ucelené představy o moţnostech a způsobech ekonomického růstu prostřednictvím jednotlivých výrobních zdrojů. 34 Srov. VARADZIN, F. a kol. Ekonomický rozvoj a růst, str Tamtéţ, s

31 Typy zdrojů ekonomického růstu u jednotlivých výrobních faktorů 36 Tabulka 4.1 Faktor ek. růstu Extenzivní růst Intenzivní růst práce nárůst pracovní síly imigrací populační boom zvyšování kvalifikace zvyšování odbornosti přírodní zdroje nová naleziště surovin rozšiřování zemědělské plochy zvyšování úrodnosti půdy naleziště surovin vyšší kvality efektivnější a úsporné vyuţití surovin kapitálové statky zvyšování jejich vyrobeného mnoţství zvyšování technické úrovně statků technologie rozšiřování (kopírování) mezi ekonomickými subjekty věda a výzkum vývoj a inovace 4.3 Modely ekonomického růstu Ekonomickým růstem a jeho příčinami se zabývala celá řada autorů, kteří vytvořili několik pojetí (modelů) ekonomického růstu. Různé modely ekonomického růstu jsou zaloţeny na různých předpokladech a odpovídají historickému období a reálným ekonomickým zkušenostem, za jejichţ podmínek vznikaly. Modely ekonomického růstu Klasické modely ekonomického růstu Ekonomický vývoj popisovali jiţ A. Smith, T. R. Malthus nebo D. Ricardo. Zmínění představitelé klasické politické ekonomie povaţovali za faktor růstu populační růst. Vysvětlovali tedy ekonomický vývoj za podmínek neměnného rozsahu půdy a rostoucího počtu obyvatel. Z uvedeného vyplývá poznatek, ţe nedochází-li k technologickým změnám, rostoucí počet obyvatel nakonec vyčerpá zásobu nevyuţité půdy. Malthusiánská rovnováha nastává, kdyţ reálné mzdy poklesnou na nízkou úroveň a obyvatelstvo se nebude reprodukovat, čímţ se sníţí nabídka práce Keynesiánské modely ekonomického růstu Keynesiánská teorie růstu je zaloţena na principech keynesiánské revoluce, zejména aktivní roli peněz, teorii efektivní poptávky a pojetí úspor. Tyto principy jsou zahrnuty v růstových modelech R. F. Harroda a E. D. Domara. V Harrodově modelu je hlavním principem akcelerace, zatímco Domar vychází z multiplikačního principu. Klíčovou roli v obou modelech sehrávají investice, které se povaţují za součást efektivní poptávky, zvětšují důchod prostřednictvím multiplikátoru, Upraveno dle TULEJA, P.; MAJEROVÁ, I.; NEZVAL, P. Základy makroekonomie, str

32 a platí předpoklad, ţe úspory se rovnají investicím dle vzorce 4.4. Vzorec 4.4 a) Domarovo pojetí růstu V tomto modelu je předpokladem důchodotvorný a kapacitotvorný efekt investic, nerozlišuje se produktivnost a neproduktivnost investic. Výrobní kapacita definovaná objemem výroby při plné zaměstnanosti se zakládá na předpokladu, ţe mnoţství práce se zvyšuje stejně jako tempo kapitálu. Přírůstky poptávky a nabídky se sobě rovnají, čehoţ se dá docílit určitým tempem růstu kapitálu, neboť jedině investice vytvářejí přírůstek kapacit, ale i důchodu. 38 Odvozením několika ukazatelů (sklonu k úsporám, produktivity investic) a jejich zahrnutím do rovnice D = S se dospěje k rovnici 4.5, která vyjadřuje hledanou míru investic: 39 Vzorec 4.5 kde představuje rovnováţné tempo růstu investic poměr změny a výše investic, α je mezní sklon k úsporám a σ je produktivita investic. Uvedená rovnice ilustruje skutečnost, ţe rovnováţné tempo růstu investic představuje mezní sklon k úsporám násobeno produktivitou investic. Shrnujícím poznatkem Domarova modelu je, ţe pouze prostřednictvím akumulace kapitálu je moţné zajistit a udrţet dynamickou rovnováhu ekonomiky dle rovnice 4.6. Vzorec 4.6 Rovnice představuje uvedenou rovnováhu a její podmínku: agregátní poptávka (angl. Agregate demand AD) se musí rovnat agregátní nabídce (angl. Agregate supply AS). b) Harrodův model růstu Východiskem Harrodova modelu růstu je předpoklad, ţe stabilní část důchodu tvoří úspory a jsou tedy dány sklonem k úsporám, přičemţ průměrný a mezní sklon k úsporám jsou shodné. Dále Harrod předpokládá akcelerační princip investic a jejich závislost na důchodu. Ekonomický růst je v tomto modelu rozčleněn do jeho tří typů: Skutečné tempo růstu (G), kterého je v konkrétní ekonomice reálně dosahováno. Odvozený vztah pro skutečnou míru růstu je rovnice VARADZIN, F. a kol. Ekonomický rozvoj a růst, str Tamtéţ, s Tamtéţ, s

33 Vzorec 4.7 kde s je sklon k úsporám a c sklon ke spotřebě. Přirozené tempo růstu (G n ), v němţ významnou úlohu sehrává růst obyvatelstva a technický pokrok. Jde o maximální moţnou míru růstu při vyuţití všech zdrojů a představuje ho součet vyjádřený rovnicí 4.8. Vzorec 4.8 kde n je tempo růstu obyvatelstva hledajícího si práci a g tempo růstu technologického pokroku. Zaručené tempo růstu (G w ), které předpokládá rovnost úspor a investic a je určeno existujícími úsporami (s) a kapitálovým koeficientem (k), coţ vyjadřuje rovnice 4.9. Vzorec 4.9 Porovnáním jednotlivých temp růstu lze odvodit varianty rozvoje ekonomiky a na základě těchto variant pak stanovit základní doporučení pro hospodářskou politiku. Z tohoto modelu vyplývá nutnost udrţovat určitou míru investic, jinak nastává nerovnováha, projevující se v inflaci či nezaměstnanosti, 40 ale nevyplývá z něj způsob, jak rovnováhu nastolit. c) Postkeynesiánské teorie růstu Mezi nejznámější představitele postkeynesiánství, kteří reagovali na Harrod- Domarův model růstu, patří N. Kaldor a J. Robinsonová. Kaldor předpokládá vysokou míru sklonu ke spotřebě a rozlišuje stadium nedostatečné akumulace zdrojů a niţší míru růstu a stadium kapitálového nasycení, ve kterém zkoumá ukazatel zisku. Teorie růstu v díle Robinsonové je organické spojení teorie rozdělování s teorií hospodářského růstu. Tato teorie se stala charakteristickou pro celý postkeynesiánský směr Neoklasické modely ekonomického růstu Podstatou neoklasických teorií růstu jsou teorie výrobních faktorů, přičemţ se předpokládá, ţe výrobní zdroje lze pouţívat v libovolných kombinacích s jinými faktory a lze je libovolně měnit za účelem zvýšení celkové produkce. Neoklasické pojetí zdůrazňuje úlohu prohlubování kapitálu (tj. růst kapitálového vybavení práce) a technologických změn při růstu potenciálního reálného produktu. K prohlubování kapitálu dochází, jestliţe zásoba kapitálu roste rychleji neţ 40 VARADZIN, F. a kol. Ekonomický rozvoj a růst, str

34 ekonomicky aktivní obyvatelstvo. Při neexistenci technologické změny je důsledkem prohlubování kapitálu růst výstupu na jednoho pracovníka a růst mezd a platí zákon klesajících výnosů. Technologický pokrok zvyšuje produktivitu práce, výši kapitálu na pracovníka a celkový produkt roste. V historickém pohledu bylo tempo technologických změn dostatečně rychlé, aby vykompenzovalo klesající výnosy z kapitálu, přičemţ udrţovalo úrokovou sazbu a míru zisku téměř neměnné, zatímco reálné mzdy nepřetrţitě rostly. Produkční funkce v neoklasické teorii růstu je představována tzv. Cobb- Douglasovou výrobní funkcí, která je znázorněna zápisem Vzorec 4.10 V této rovnici kromě známých veličin produktu (Y), práce (L) a kapitálu (K) je uveden koeficient A, který vyjadřuje vliv nezměřitelných faktorů (technický pokrok, organizace výroby, kvalifikace apod.) a α a β jsou koeficienty elasticity výdajů na kapitál. 42 K významným neoklasickým teoriím ekonomického růstu patří Solowův model (přesněji Solow-Swanův model), který vychází z výše uvedených neoklasických předpokladů a zaměřuje se na růst nikoli celkového reálného důchodu, ale na průměrnou produktivitu práce (tedy důchod připadající na osobu). Z modelu vyplývají některé dopady na dlouhodobý růst: celkový reálný důchod roste takovým tempem, které odpovídá míře růstu populace a míře technického pokroku, průměrný reálný důchod roste tempem technického pokroku, tzn., ţe ve stagnujících vyspělých ekonomikách bude tempo reálného důchodu na osobu stejné nebo niţší, ale v důsledku technického pokroku bude stále pozitivní, reálný důchod na osobu roste v odpovídajícím tempu vzešlého z technického pokroku Nová teorie růstu Teorie růstu označovaná jako nová vznikla koncem 80. let 20. století a je spojována se jmény P. Romera a R. Lukase. V první etapě vývoje nové teorie růstu se oba autoři snaţili modernizovat a doplnit neoklasický růstový model. Teprve ve druhé etapě šlo o explicitní zahrnutí výzkumu a vývoje do teoretického modelu. Nová teorie růstu zahrnuje řadu poznatků a modelů, avšak teoreticky nejpřijatelnějším a v souladu se zaměřením tohoto modulu je Model výzkumu a vývoje (R&D 41 VARADZIN, F. a kol. Ekonomický rozvoj a růst, str Tamtéţ, s Srov. tamtéţ, s

35 modely). V těchto modelech se objevují myšlenky propojování mikroekonomické a makroekonomické teorie, zejména v oblasti mikroekonomických rozhodnutí subjektů ohledně výzkumu a vývoje. Existují dvě skupiny těchto modelů. První skupina modeluje technický pokrok jako růst počtu meziproduktů a růst počtu konkrétních výrobků a druhá se zabývá modelováním kvality výrobků. Obě povaţují za hlavní faktor růstu technický pokrok a středem zájmu je vývoj nových technologií. Přitom je třeba si uvědomit, ţe samotný vývoj vychází od mikroekonomických subjektů, které inovují své výrobky, realizuji mnohdy nákladné a rizikové inovační aktivity a tím podněcují řadu dalších subjektů k dalším inovacím. R&D modely se zabývají řadou otázek ohledně výzkumu a vývoje, např. důvody, motivacemi a podmínkami investování firem do výzkumu, ochranou duševního vlastnictví apod. Závěry nové teorie růstu lze shrnout následovně: 1) většinu výzkumu firmy realizují s motivem zisku, 2) inovace firmám zajistí alespoň dočasnou konkurenční výhodu a monopolistické postavení, 3) jedna inovace vyvolává další, 4) investice přinášející pozitivní externality by mohla podporovat vláda Bariéry (omezení) růstu Dynamika ekonomických procesů a vysoká rychlost zastarávání inovací krátce po jejich realizaci vyvolává řadu otázek, zejména otázku vyčerpatelnosti zdrojů. Ekonomický růst má dozajista celou řadu omezení, např.: bludný kruh chudoby (nízký důchod znamená nízké úspory, coţ vede k nedostatečné zásobě kapitálových statků, tudíţ dochází k nízké vybavenosti práce kapitálem (K/L) a z toho vyplývá opět nízký důchod), demografický vývoj (populační exploze), únik kapitálu, únik kvalifikované pracovní síly (tzv. odliv mozků), chybějící politické, právní a ostatní institucionální podmínky, nedostatečná infrastruktura, nedostatečné přírodní zdroje, nepříznivé klimatické podmínky, přírodní katastrofy, války, ekologie, vyčerpání neobnovitelných zdrojů, relativní vyčerpání surovin a energií z omezených zdrojů (půda, voda, prostor, vzdušný kyslík apod.). Pokud je celý produkt spotřebován nebo investován, nabývá multiplikátor nekonečně velkých hodnot a tempo růstu je determinováno nejbliţší růstovou bariérou. Obvykle to je bariéra pracovních sil, ale mohou to být i suroviny nebo některé vzácné přírodní zdroje. Kromě toho existují úzké profily ekonomiky - nedostatečná kvalifikace 44 Srov. VARADZIN, F. a kol. Ekonomický rozvoj a růst, str

36 pracovních sil, absence výkonných technologií nebo překáţky mezinárodního obchodu. Závaţným problémem je růst vzácnosti některých neobnovitelných zdrojů, coţ zvyšuje jejich ceny a představuje tzv. "nabídkové omezení" (drahá ropa). Řešením je vyuţívání alternativních zdrojů, substitutů a alternativních technologií. SHRNUTÍ KAPITOLY Kapitola seznamuje posluchače se základními makroekonomickými ukazateli, které vyjadřují a měří ekonomickou výkonnost státu. Dále pak popisuje jednotlivé modely růstu ekonomiky a vysvětluje a faktory ekonomického rozvoje s důrazem na úlohu vědy a výzkumu. ÚKOLY 1. Vymezte základní výrobní faktory a pojednejte o jejich extenzivním a intenzivním růstu. 2. Stručně charakterizujte bariéry ekonomického růstu. LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1] VARADZIN, F. a kol. Ekonomický rozvoj a růst. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2004, 330 s. ISBN Doporučená literatura: [2] SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 1. vyd. Praha: NS Svoboda, s. ISBN [3] TULEJA, P.; MAJEROVÁ, I.; NEZVAL, P. Základy makroekonomie. Brno: Computer Press, s. ISBN

37 5 Makroekonomický a mikroekonomický rozměr vědy a výzkumu CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: definovat další makroekonomické ukazatele (nezaměstnanost, inflace), posoudit na základě makroukazatelů ekonomickou výkonnost země, charakterizovat magický n-úhelník, vysvětlit moţnosti růstu ekonomiky pomocí VaV, odhadnout význam inovací pro ekonomický růst, popsat moţnosti zvyšování motivace mikroekonomických subjektů. KLÍČOVÁ SLOVA Makroekonomické ukazatele (nezaměstnanost, inflace, potenciální produkt), magický n-úhelník, vliv vědy a výzkumu na makroekonomiku, vliv vědy a výzkumu na mikroekonomické subjekty, transfer poznatků VaV, motivace. 5.1 Makroekonomické ukazatele a cíle hospodářské politiky Makroekonomické ukazatele HDP a HNP jiţ byly popsány v kapitole 4.1. Nyní se text bude zabývat dalšími ekonomickými veličinami, které popisují makroekonomickou realitu dané země. Jsou to zejména nezaměstnanost, inflace a ukazatele vnější ekonomické rovnováhy dané země. Potenciální výkonnostní moţnosti země popisuje tzv. potenciální produkt, který je definován jako nejvyšší udržitelný výkon ekonomiky za podmínek daného množství a kvality vstupů 45 a odpovídá situaci, kdy ekonomika optimalizuje svůj výkon a efektivně vyuţívá všech výrobních kapacit. Nezaměstnanost představuje projev poruch na trhu práce 46. Rozsah nezaměstnanosti se měří její mírou a označuje se dle zápisu 5.1 jako: Rovnice 5.1 kde u je míra nezaměstnanosti, N počet nezaměstnaných a L představuje ekonomicky aktivní obyvatelstvo. 45 FUCHS, K.; TULEJA, P. Základy ekonomie, str Tamtéţ, s

38 V rámci hospodářské politiky státu je realizována politika zaměstnanosti, přičemţ politika plné zaměstnanosti je zaměřena na dosaţení tzv. přirozené míry nezaměstnanosti. Přirozená úroveň tohoto ukazatele znamená nejvyšší udrţitelnou úroveň zaměstnanosti odpovídající výkonu ekonomiky na její potenciální výši. Prakticky to znamená, ţe všichni, kteří chtějí pracovat, pracují. Inflace je dalším makroekonomickým jevem, který popisuje ekonomickou realitu tím, ţe měří úroveň cenové hladiny. Obecně inflace znamená růst trţních cen, který sniţuje koupěschopnost peněţních prostředků. K měření cenové hladiny se vyuţívá cenových indexů. Cenové indexy jako váţené průměry cen vybraných zboţí a sluţeb poměřují úroveň cen vybraného spotřebního koše. Uvádí se míra inflace r v %, která vyjadřuje míru změny cenové hladiny a představuje procentní přírůstek cenových (zejména spotřebitelských) indexů, pro klasifikaci inflace je významné i to, jaký je vztah mezi růstem cenové hladiny, dosahovanou úrovní výkonu ekonomiky vzhledem k potenciálnímu produktu a změnou výkonu ekonomiky. 47 Vnější ekonomickou rovnováhu popisuje ukazatel platební bilance, respektive vyrovnanost tohoto ukazatele, ale také optimalizace devizového kurzu. Pro analýzu vnější ekonomické rovnováhy se pouţívají různá salda (rozdíl kreditních a debetních poloţek) platební bilance, která v sobě zahrnují určité účty. Mezi pouţívaná salda patří: saldo obchodní bilance, saldo výkonové bilance, saldo běţného účtu (saldo běţné bilance), saldo základní bilance, saldo maximální likvidity (úplné saldo platební bilance). Nejčastěji jde o podíl salda běţného účtu platební bilance na nominálním produktu (bú v %). Běţný účet platební bilance zahrnuje obchodní bilanci a bilanci sluţeb (vývoz a dovoz zboţí a sluţeb), bilanci výnosů (příjmy a jiné kompenzace tuzemcům ze zaměstnání v zahraničí a cizozemcům ze zaměstnání v tuzemsku, příjmy a výdaje související se zahraničními investicemi) a bilanci běţných převodů (transakce, které nevedou ke vzniku závazků či pohledávek ve vztahu k zahraničí). 47 FUCHS, K.; TULEJA, P. Základy ekonomie, str

39 Magický čtyřúhelník Obrázek 5.1 EKONOMICKÝ RŮST HDP NEZAMĚSTNASNOST u (v %) SALDO PLATEBNÍ BILANCE bú (v %) INFLACE r (v %) Uvedené makroekonomické ukazatele jsou standardními cíli kaţdé hospodářské politiky státu a tvoří dohromady tzv. magický čtyřúhelník (případně n- úhelník) Magický čtyřúhelník je charakterizován jako velmi jednoduchý a přehledný způsob grafického zachycení základních cílů, přičemţ se nejedná o nějaký důleţitý nástroj makroekonomické analýzy, ale spíše o názornou pomůcku při výkladu ekonomických cílů. Obrázek č. 5.1 zohledňuje čtyři základní cíle hospodářské politiky. Velikost a tvar plochy tohoto čtyřúhelníka vypovídá o výkonnosti ekonomiky a také o úspěšnosti či účinnosti hospodářské politiky země. Jednotlivé makroekonomické agregáty by se měly co nejvíce blíţit svým optimálním hodnotám, které jsou podle OECD stanoveny následovně: meziroční tempo růstu reálného produktu na úrovni 3 %, průměrná roční míra nezaměstnanosti na úrovni 5 % (na přirozené míře), průměrná roční míra inflace ve výši 2 %, podíl salda běţného účtu platební bilance na nominálním HDP = 0 %, tzn. vyrovnaná platební bilance Výzkum a vývoj v ČR a jeho vliv na českou ekonomiku Ekonomika ČR se vyznačovala poměrně dobrou makroekonomickou výkonností, hospodářský růst po několik let meziročně rostl tempy růstu okolo 4 %, avšak v posledních letech v důsledku celosvětové ekonomické krize se tento trend změnil. Problémem je, ţe vývoj a hospodářský cyklus české ekonomiky není sladěn 48 Srov. KOTLÁN, I.; KLIKOVÁ, CH. Hospodářská politika, str

40 s vývojem dalších členských zemí EU. Příznivě českou ekonomiku a její výkonnost ovlivňuje její poměrně stabilní struktura, která se vyznačuje relativně vysokým podílem zpracovatelského průmyslu na tvorbě přidané hodnoty a zaměstnanosti v ekonomice. Menší podíl tvoří sluţby, zejména znalostně náročné sluţby, a přetrvává strnulost na trzích práce. Mezi základní poţadavky vývoje kaţdé ekonomiky patří ekonomický růst v přiměřené výši a nejlépe trvalého charakteru. Poţadavky přiměřenosti a trvalosti jsou základními charakteristikami potenciálního růstu ekonomiky. K zajištění dlouhodobého růstu je třeba rozvíjet výrobní zdroje, zejména pak lidské zdroje. Česká ekonomika tudíţ potřebuje dostatek kvalifikovaných lidí. Kvalitní lidské zdroje vzejdou z efektivně fungujícího vzdělávacího systému, avšak v této oblasti má Česká republika jisté rezervy. Značný potenciál ve vzdělání umoţní potřebnou změnu struktury ekonomiky, vzdělání by mělo být zaměřeno zejména na technické obory. Jelikoţ Česká republika nedisponuje významnějšími nalezišti přírodních zdrojů, můţe si svůj ekonomický a společenský růst zajistit pouze rozvojem a udržováním konkurenceschopnosti, což vyžaduje pravidelně inovovat výrobky, technologie a služby 49. Česká republika Trvalé obnovování konkurenceschopnosti vyţaduje provedení změn a realizaci podpůrných opatření v následujících oblastech: vytvořit funkční spolupráci veřejného a soukromého sektoru, zajistit lidské zdroje pro VaV a inovace (VaVaI), zefektivnit výkon státní správy ve VaVaI, posílit VaV jako zdroj inovací. 50 Rozvoj konkurenceschopnosti podniků a celé české ekonomiky je jedním z hlavních cílů Národní politiky výzkumu, vývoje a inovací. Veškeré cíle této politiky směřují zejména k dosaţení přinejmenším dobré úrovně výzkumu, ale také k účinnější tvorbě nových prakticky vyuţitelných poznatků VaV, jejich komercionalizaci a vyuţívání v podnikových inovacích, a tedy i ke zvýšení konkurenceschopnosti podniků na zahraničních trzích, zvýšení exportní výkonnosti a růstu celého hospodářství ČR. V České republice je nedostatečné strategické řízení VaVaI na národní úrovni. Strategický přístup k řízení VaVaI není dostatečně rozvinut ani v řadě veřejných výzkumných organizací. Dosud nebyla vytvořena strategická linie rozvoje znalostní 49 Strategie hospodářského růstu. Executive Summary [on line]. [cit ]. s. 10. Dostupné z WWW: < y%20final.pdf>. 50 Strategie hospodářského růstu. [on line]. [cit ]. s. 27. Dostupné z WWW: < 20Final.pdf>

41 společnosti, zvyšování konkurenceschopnosti a kvality ţivota. 51 Česká republika vynakládá na VaV podstatně méně finančních prostředků, neţ činí průměr EU 52. Realizovaný výzkum jen v malé míře produkuje poznatky efektivně vyuţitelné v nových výrobcích, technologiích a sluţbách. Česká republika obdobně jako ostatní nové členské země EU výrazně zaostává v počtu přihlášených i udělených patentů. Do jisté míry vázne i čerpání prostředků ze zdrojů EU. Důvodem je podcenění náročnosti přípravy vhodných projektů, procesy poskytování podpor jsou navíc příliš sloţité, časově a finančně překračují moţnosti malých a středních podniků Možnosti zvyšování makroekonomické výkonnosti prostřednictvím VaVaI Makroekonomická výkonnost je neoddiskutovatelným cílem kaţdé vlády i celé společnosti. Jelikoţ ekonomické zákonitosti způsobují v reálném ţivotě výkyvy ekonomických aktivit a jejich výsledků, je zřejmé, ţe vyvstává potřeba tyto výkyvy kontrolovat a sladit tento hospodářský cyklus s vývojem v EU. Jiţ bylo uvedeno, jedinou cestou zvyšování ekonomického růstu je zkvalitňování stávající pracovní síly, zvyšování její produktivity zlepšováním technologií, pracovních postupů a inovacemi a tím dosaţení vyšší konkurenceschopnosti. Významným předpokladem tohoto růstu je uplatňování a rozšiřování výsledků výzkumu a vývoje. Pro efektivní dopady je nutné podporovat jen vybrané oblasti VaV a vytvořit pro ně optimální institucionální a finanční podmínky. Strategie hospodářského růstu předpokládá změnu struktury směřování veřejných výdajů na VaV a posílení účelového financování. 5.3 Mikroekonomické souvislosti vědy a výzkumu Pozitivní přínosy poznatků získaných prostřednictvím vědy a výzkumu se projevují na makroekonomické výkonnosti, ale jsou úzce spjaty s dílčími trhy a mikroekonomickými subjekty. Tyto subjekty firmy jsou totiţ realizátory mnohých inovací a velkou měrou tak přispívají k ekonomickému a společenskému rozvoji. Jiţ J. A. Schumpeter 53 poukazoval na to, ţe iniciátorem a hybnou silou ekonomického rozvoje je osoba podnikatele. Inovace jsou v jeho pojetí zásadním dynamickým 51 Národní politika výzkumu, vývoje a inovací České republiky na léta [on line]. [cit ] s. 9. Dostupné z WWW: < %20vyzkumu%20vyvoje%20a%20inovaci%20CR%20na%20leta%202009_2015.pdf>. 52 Zevrubněji v textu projektu APSYS: VALENTOVÁ, I. Specifika financování vědy a výzkumu z prostředků Evropské unie. 53 J. A. Schumpeter ( ) rakouský ekonom s velkými znalostmi vývoje ekonomického myšlení, který se věnoval historii a stavu ekonomické teorie, teorii společenských a institucionálních změn a teorii ekonomického vývoje kapitalistických ekonomik a ve svém díle zdůrazňoval dynamický prvek

42 vývojovým prvkem ekonomického systému 54 a chápal je jako každý tvůrčí čin v ekonomice, tedy jako aplikaci každé nové kombinace výrobních činitelů podnikateli. 55 Právě mikroekonomické subjekty jsou nositeli nových, progresivních myšlenek. Jsou těmi, kdo vyrábějí a svoji výrobu zdokonalují, vylepšují, zefektivňují, hledají nové moţnosti a postupy, odhalují mezery na trhu, hledají konkurenční výhodu pátráním ve spotřebitelských preferencích, přáních a potřebách, a tyto se pokoušejí zhmotnit, zrealizovat. Motivem k takovému jednání je vidina zisku, který převyšuje průměrný zisk jiných podnikatelů. Je-li předmětem zájmu společnosti ekonomický a všeobecný rozvoj země a snaha dosaţení minimálně uspokojivé úrovně znalostí ve společnosti zaloţené na znalostech, bude nanejvýš potřebné realizovat vědu a výzkum. Poţadavky na kvalitu výzkumu jsou přitom nesporné. Kvalitní výzkum sám o sobě však rozvoj země nepřináší. Mnohem důleţitější je zajistit přenos výsledků VaVaI do praktických aplikací. V tomto ohledu zaujímá mikroekonomická politika státu svoje nezastupitelné místo. Měla by obsahovat zejména podporu transferů technologií a výsledků VaVaI do podnikové sféry, podporu konkurenceschopnosti podnikové sféry a přispívat k udrţitelnému rozvoji země Transfer poznatků vědy a výzkumu do praxe Obecně je známo, ţe znalosti vznikající ve vědě a výzkumu jsou v praxi nedostatečně nebo pouze částečně vyuţívány. Celá řada faktorů, která brání efektivnímu přenosu poznatků do praxe, způsobuje závaţný problém nedostatků konkurenčního prostředí. Těmito faktory jsou zejména rozdíly v ekonomickém uvaţování základních účastníků vědeckých a výzkumných pracovníků a podnikatelů (rozdíly v akademické a firemní kultuře), nedostatek vhodných pobídek, ale především nedostatečné právní podmínky a předpoklady, týkající se ochrany duševního vlastnictví. Politika VaVaI bude v této souvislosti napomáhat vytvářet atraktivní prostředí jak pro tvorbu poznatků v základním výzkumu, tak pro rychlý přenos nových znalostí mezi jednotlivými aktéry inovačního procesu, přičemţ klíčová je úzká vazba výzkumné a aplikační sféry 56. Konkrétně se jedná o podporu ochrany výsledků VaV programem zajištění ochrany duševního vlastnictví a zvýšení úrovně absolventů přírodovědných a technických studijních programů na vysokých školách o ochraně duševního 54 VOLEJNÍKOVÁ, J. Moderní kompendium ekonomických teorií: Od antických zdrojů až po 3. tisíciletí, str Tamtéţ, s Národní politika výzkumu, vývoje a inovací České republiky na léta s

43 vlastnictví a o jejím ekonomickém vyuţití Motivace mikroekonomických subjektů Mikroekonomické subjekty soukromého sektoru jsou mnohdy málo nebo vůbec motivovány k účasti na výzkumu a vývoji a proto je spolupráce veřejného sektoru VaV (VŠ, ústavů AV ČR, resortních výzkumných ústavů) s podniky nedostatečná. V této oblasti existuje celá řada překáţek, zejména rozdílné způsoby plánování, realizace a hodnocení výzkumné práce anebo překáţky mobility pracovníků apod. 58 Možnosti zvyšování motivace ke zlepšení podmínek pro úspěšný transfer technologií a poznatků širokému okruhu uţivatelů jsou následující: podpora podnikatelského ducha příslušných dovedností ve výzkumné komunitě, vyšší mobilita pracovníků, propojení podnikatelské a veřejné sféry, vyšší míra spolupráce mezi oběma komunitami, zlepšení materiálních a technických podmínek pro výuku a výzkum i materiálních podmínek pro studium, rozvoj programů celoţivotního vzdělávání a vzdělávání pro praxi. Nutno připomenout velmi důleţitou skutečnost, a sice veřejné a nestátní prostředky na výzkum a vývoj musí být ve vzájemné relaci, důvodem není jenom úspora peněz daňových poplatníků, ale nutná vazba mezi (makroekonomickými) záměry státu a (mikroekonomickým) chováním ekonomických subjektů. SHRNUTÍ KAPITOLY Cílem kapitoly je zasadit problematiku vědy a výzkumu do makroekonomických a mikroekonomických souvislostí a vztahů. Kapitola uţivateli textu přibliţuje makroekonomický rámec VaV prostřednictvím ukazatelů ekonomické výkonnosti. Nedílnou součástí je mikroekonomická rovina problému, kde se prakticky VaV odehrává, jelikoţ právě jednotlivé ekonomické subjekty jsou realizátory inovací, zlepšení a právě tyto subjekty zavádějí poznatky VaV do praxe. 57 Strategie hospodářského růstu. Executive Summary [on line]. [cit ]. s. 11. Dostupné z WWW: < y%20final.pdf>. 58 Zevrubněji v textu projektu APSYS: HERZÁNOVÁ, R.; KOVÁŘOVÁ, A. Financování vědy a výzkumu

44 ÚKOLY 1. Jmenujte základní makroekonomické ukazatele, které popisují makroekonomickou realitu. Vyhledejte aktuální hodnoty těchto veličin, které popisují české národní hospodářství. 2. Zamyslete se nad postavením a moţnostmi mikroekonomických subjektů jakým způsobem mohou přispívat k ekonomickému i společenskému vývoji? LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1] FUCHS, K.; TULEJA, P. Základy ekonomie. 2. vyd. Praha: Ekopress, s. ISBN [2] KOTLÁN, I.; KLIKOVÁ, CH. Hospodářská politika. 1. vyd. Ostrava: Sokrates, s. ISBN Doporučená literatura: [3] TULEJA, P.; MAJEROVÁ, I.; NEZVAL, P. Základy makroekonomie. Brno: Computer Press, ISBN s. [4] VOLEJNÍKOVÁ, J. Moderní kompendium ekonomických teorií: Od antických zdrojů až po 3. tisíciletí. Praha: Profess Consulting, s. ISBN [5] Strategie hospodářského růstu [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: < R%20Expert%20Final.pdf>. [6] Strategie hospodářského růstu. Executive Summary [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: < R%20Summary%20Final.pdf>. [7] Národní politika výzkumu, vývoje a inovací České republiky na léta [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: <

45 6 Podpora vědy a výzkumu formou fiskální politiky, způsoby stimulace vědy a výzkumu CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: charakterizovat formy hospodářské politiky zahrnující podporu vědy a výzkumu, definovat fiskální politiku a státní rozpočet, definovat jednotlivé typy nástrojů pro podporu vědy a výzkumu, popsat postup přípravy státního rozpočtu a poskytování veřejné podpory, rozlišit přímou a nepřímou formu podpory VaV, vyjmenovat jednotlivé typy nepřímé podpory VaV. KLÍČOVÁ SLOVA Přímá a nepřímá podpora VaV, daňové slevy a úlevy, dotace, subvence. 6.1 Formy hospodářské politiky obsahující podporu VaV Státy podporují vědu a výzkum prostřednictvím státní politiky a přispívají k realizaci inovačního procesu mnoha způsoby. Hospodářská politika státu jako záměrná, praktická činnost státu směřující k vytýčeným cílům zahrnuje systém nástrojů, opatření a také rozhodnutí a konkrétních úkonů. Hospodářská politika obsahuje jak stabilizační, tak dynamickou sloţku. Právě dynamika hospodářsko-politických cílů představuje růst ekonomiky, a to zejména prostřednictvím vědy a výzkumu. Prorůstová hospodářská politika je realizována zejména stimulací úspor a jejich následnou přeměnou na investice, jakoţ i stimulací přílivu přímých zahraničních investic vytvářením výhodných podmínek pro investory. 59 Jedná se o různé formy investičních pobídek, např.: daňové úlevy, různé formy dotací, např. na volná pracovní místa, stimulace tvorby nových tvůrčích myšlenek, návrhů na inovace, u soukromého i vládního sektoru, daňové podněty pro výdaje na výzkum a vývoj nových technologií, podpora investic do lidského kapitálu, 59 KOTLÁN, I.; KLIKOVÁ, CH. Hospodářská politika, str

46 sníţení rozpočtových deficitů, které vytěsňují soukromé investice, podpora investic daňovými podněty, odstranění nadbytečné regulace ekonomických procesů, investice do infrastruktury. Významnou oblastí je podpora zvyšování lidského kapitálu, v jejímţ rámci jde o výraznější investice do vzdělání a školství, podporu vědy a výzkumu a konverzi získaných znalostí do inovací. 60 Konkrétně se těmito tématy zabývá mikroekonomická hospodářská politika zaměřená na strukturu ekonomiky. Strukturální politika státu pak zahrnuje řadu oblastí, přičemţ v souladu se zaměřením tohoto modulu se jeví nejvýznamnějšími oblast podpory inovačního procesu a odvětvová opatření. Pro růst a efektivní strukturu ekonomiky jsou však důleţité i ostatní oblasti jako podpora malých a středních podniků, podpora exportu a podpora podnikání ve vybraných regionech. Výše uvedené oblasti jsou realizovány prostřednictvím výdajové i příjmové stránky státního rozpočtu jako základního nástroje fiskální politiky. Fiskální politika vědomě vyuţívá státního rozpočtu za účelem ovlivňování ekonomické reality, jakoţ i dosaţení co nejlepších výsledků u předem vytýčených makroekonomických cílů. Státní rozpočet se definuje jako centralizovaný peněžní fond, který vytvářejí, rozdělují a používají ústřední orgány státní správy. 61 Státní rozpočet Základními formami podpory ekonomických subjektů jsou přímé nástroje, zejména účelové dotace a subvence poskytované přímo konkrétním subjektům a nepřímé nástroje, které působí plošně. Dotací se rozumí státní finanční podpora, která je poskytována za přesně specifikovaných podmínek na přesně specifikovaný účel a je jedním z ekonomických nástrojů státní politiky. Subvence je forma finanční asistence státu, vyplácená ekonomickým subjektům za účelem povzbudit ţádoucí ekonomické aktivity, které by se jinak neuskutečnily anebo jen velmi těţko. Dotace Subvence Dotace a subvence jsou realizovány z rozpočtových prostředků formou účelové nebo institucionální podpory. Další nástroje (dotace ze strukturálních fondů EU, rámcové programy, dotace měst a obcí) jsou pro oblast vědy a výzkumu vyuţívány jen okrajově KOTLÁN, I.; KLIKOVÁ, CH. Hospodářská politika, str KOTLÁN, I.; KLIKOVÁ, CH. Hospodářská politika, s EU má své priority stanovené lisabonskou strategií v oblasti vědy (vytvoření evropského výzkumného prostoru), které realizuje a financuje např. Rámcovými programy (strukturální fondy jsou na vědu zaměřeny jen okrajově, navíc se týkají pouze "zaostalých" regionů s HDP niţším neţ 75 % průměru HDP EU). Na úrovni krajů či měst je věda řešena jen dobrovolnými příspěvky krajských úřadů nebo magistrátů ze svých rozpočtů, speciálně vyčleněné peníze zpravidla nemají

47 6.2 Strategické nástroje jako způsoby stimulace VaV Česká republika má své priority v oblasti vědy vymezeny v Národní politice VaVaI 63, které realizuje a financuje prostřednictvím rozpočtových kapitol jednotlivých ministerstev a agentur (GA ČR, TA ČR, AV ČR). K naplnění cílů politiky výzkumu a vývoje je zapotřebí celé řady konkrétních nástrojů, které jsou definovány v právních předpisech 64 pro oblasti podpory a správy VaV. Základním principielním nástrojem veřejné podpory vědy a výzkumu je státní rozpočet. Výše prostředků věnovaných na VaV je tedy zcela logicky úzce vázána a vychází ze schváleného a realizovaného státního rozpočtu pro dané kalendářní období. Vzhledem ke značně omezené výši veřejných výdajů na VaV je třeba neustále hledat rezervy, zefektivňovat stávající podporu a činit další úsporná opatření. Hlavním nástrojem politiky VaV jsou tudíţ způsoby financování a podpory VaV 65, které zahrnují veřejnou (účelovou a institucionální) podporu VaV a nepřímé nástroje podpory Přímá podpora VaV Podpora vědy a výzkumu z veřejných prostředků se uskutečňuje prostřednictvím dotačních projektů a subvencí konkrétním podnikům či jiným ekonomickým subjektům a institucím. Přímá podpora VaV Veřejná podpora se stává z: a) účelové podpory, jíţ se rozumí poskytnutí účelových prostředků na projekt výzkumu a vývoje, kde projektem je vymezení předmětu činnosti ve výzkumu a vývoji 66 a týká se programového projektu, grantového projektu a veřejné zakázky. 63 Národní politika výzkumu, vývoje a inovací České republiky na léta [on line] [cit ]. Dostupné z WWW: < %20vyzkumu%20vyvoje%20a%20inovaci%20CR%20na%20leta%202009_2015.pdf>. 64 Právní rámec veřejné podpory VaV v ČR je vymezen především následujícími právními předpisy: zákonem č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o úpravě některých souvisejících zákonů, prováděcími předpisy zákona č. 130/2002 Sb. (nařízením vlády č. 267/2002 Sb., o informačním systému výzkumu a vývoje, nařízením vlády č. 461/2002 Sb., o účelové podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o veřejné soutěţi ve výzkumu a vývoji, nařízením vlády č. 462/2002 Sb., o institucionální podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o hodnocení výzkumných záměrů), zákonem č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích a zákonem č. 342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o veřejných výzkumných institucích, zákonem č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách, který nabyl účinnosti 1. června Touto problematikou se podrobně zabývá navazující modul Financování VaV. 66 Průvodce systémem veřejné podpory výzkumu a vývoje v České republice 2008 [on line]. [cit ] s. 8. Dostupné z WWW: <

48 Důleţitým prvkem účelové podpory je Národní program výzkumu II 67, který zahrnuje programy 2B - Zdravý a kvalitní ţivot, 2C - Informační technologie pro znalostní společnost, 2D - Sociálně-ekonomický rozvoj české společnosti, 2E - Lidské zdroje. b) institucionální podpory, která představuje poskytnutí institucionálních prostředků na výzkumný záměr, na specifický výzkum na vysokých školách nebo na mezinárodní spolupráci České republiky ve výzkumu a vývoji. Cílem institucionální podpory je zajistit dlouhodobý rozvoj výzkumu v dané instituci. Jelikoţ se jedná o přímou podporu VaV, je dlouhodobá výzkumná aktivita konkrétní instituce financována formou institucionální podpory jejího výzkumného záměru. Toto financování vymezuje zákon č. 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací ve znění pozdějších předpisů. Obrázek č. 6.1 velmi přehledně znázorňuje postupy přípravy státního rozpočtu a poskytování veřejné podpory institucím a organizacím. Na obrázku vlevo je znázorněno přípravné stadium státního rozpočtu, od návrhů správců jednotlivých rozpočtových kapitol (GA ČR, AV ČR, resorty), až po schválení rozpočtu parlamentem. 68 Klíčovou roli při vytváření rozpočtu na výzkum a vývoj sehrává Rada pro výzkum a vývoj 69 a při navrhování definitivní výše rozpočtu pak Ministerstvo financí. Po schválení státního rozpočtu parlamentem přiděluje Ministerstvo financí finanční prostředky jednotlivým správcům rozpočtových kapitol. 67 Národní program výzkumu II [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: < 68 Průvodce systémem veřejné podpory výzkumu a vývoje v České republice 2008, str Nyní přejmenována na Radu pro výzkum, vývoj a inovace

49 Schéma veřejné podpory VaV 70 Obrázek Nástroje nepřímé podpory VaV Druhým typem nástrojů je nepřímá podpora VaV, která umoţňuje jednotlivým subjektům vyuţít k podpoře VaV vlastních zdrojů za zvýhodněných podmínek. Škála nepřímých nástrojů podpory je poměrně široká a vhodně doplňuje působení přímé podpory. Nepřímá podpora VaV Vyuţívání jednotlivých forem nástrojů nepřímé podpory VaV si klade za cíl především povzbudit podnikatelskou sféru k vyšším výzkumným a inovačním aktivitám včetně jejich finanční podpory Průvodce systémem veřejné podpory výzkumu a vývoje v České republice 2008 [on line]. [cit ] s. 14. Dostupné z WWW: < 71 ADÁMKOVÁ, P. Nástroje nepřímé podpory výzkumu a vývoje v ČR [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: <

50 Základní typy nepřímé podpory VaV Do této skupiny nástrojů patří především různé daňové a celní úlevy, zrychlené odpisování, sníţení odvodů sociálního pojištění, zvýhodněné úvěry apod. Tato opatření směřují zejména k podpoře malých a středních podniků a k rozvoji regionů. Konkrétně se jedná o: daňové pobídky pro podporu vytváření nových pracovních příleţitostí ve výzkumu a vývoji, daňové úlevy (daňové zvýhodnění) pro malé a střední podniky orientované na high-tech a vyuţívající výsledky výzkumu a vývoje, sleva na dani (angl. tax credit) odečitatelná částka od vypočtené a splatné daně, stanovená buď paušálně anebo sazbou z výše přírůstku výdajů na VaV, odpočty od základu daně (angl. tax allowance nebo tax deduction) např. dary poskytnuté na financování vědy a výzkumu, odčitatelnost neinvestičních výdajů na výzkum a vývoj od běţných příjmů jedno z konkrétních plošných opatření pro daňové poplatníky, zrychlené odpisy investičních výdajů na výzkum a vývoj, zejména pro podniky, které pouţívají rychle zastarávající techniku, úvěrová politika - garance za úvěry, dotování úvěrových sazeb, měkké úvěry pro financování exportu, popř. nákup vybraných zařízení, zvýhodněné aţ nulové celní sazby při nákupu technologických zařízení z dovozu, podpora rizikového kapitálu daňové pobídky, mechanismy záruk aj. 72 Kaţdá z uvedených forem podpory VaV má také své stinné stránky. Mezi hlavní nevýhody nepřímých nástrojů podpory lze zařadit zejména plošné působení, coţ je překáţkou pro cílené a adresné směřování finančních prostředků do klíčových oblastí dle společenské potřebnosti. SHRNUTÍ KAPITOLY Kapitola obsahuje základní moţnosti 73 podpory vědy a výzkumu státní politikou, zejména vládními zásahy v rámci fiskální a strukturální politiky. Jsou zde jmenovány její hlavní nástroje a stimulační faktory. Podrobněji se zabývá rozlišením přímé a nepřímé podpory vědy a výzkumu a upozorňuje téţ na jistá omezení této podpory. 72 srov. ADÁMKOVÁ, P. Nástroje nepřímé podpory výzkumu a vývoje v ČR [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: < 73 Zevrubněji v textu projektu APSYS: HERZÁNOVÁ, R.; KOVÁŘOVÁ, A. Financování vědy a výzkumu

51 ÚKOLY 1. Jmenujte oblasti podpory VaV. Jaké nástroje jsou v rámci této podpory pouţívány? 2. Vyhledejte právní předpisy ke kapitole. LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1] ADÁMKOVÁ, P. Nástroje nepřímé podpory výzkumu a vývoje v ČR [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: < [2] KOTLÁN, I.; KLIKOVÁ, CH. Hospodářská politika. 1. vyd. Ostrava: Sokrates, s. ISBN Doporučená literatura: [3] Národní politika výzkumu, vývoje a inovací České republiky na léta [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: < [4] Národní program výzkumu II [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: < 2e>. [5] KOLEKTIV. Průvodce systémem veřejné podpory výzkumu a vývoje v České republice 2008 [on line]. [cit ] s. 14. Dostupné z WWW: <

52 7 Mezinárodní srovnání podpory a výsledků vědy a výzkumu CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: jmenovat hlavní úkoly evropské vědeckovýzkumné politiky, orientovat se ve výsledcích vědy a výzkumu v mezinárodním srovnání, zhodnotit trendy dosavadního vývoje v oblasti VaV. KLÍČOVÁ SLOVA Výdaje na vědu a výzkum, hrubý domácí produkt, státní rozpočet, komparace. 7.1 Evropská vědeckovýzkumná politika Výzkum v České republice jakoţto členské zemi Evropské unie podléhá koordinaci vědeckotechnickou politikou EU, která určuje priority VaV, podporuje kooperaci výzkumných pracovišť a dalších subjektů z členských zemí a podílí se na výzkumu finančně. Snahou Evropské komise a členských států Evropské unie je také propojit vysoce kvalitní výzkum a vývoj se vzděláváním a průmyslem a docílit tak trvale udržitelného růstu v zemích EU 74. Relativně zastaralá struktura průmyslu, národní roztříštěnost výzkumu, paralelní výzkumy zvyšující výdaje a nekoordinovaný přístup k řešení klíčových vědeckovýzkumných úkolů vedly k nutnosti sladit a koordinovat vědeckotechnický potenciál jednotlivých členských zemí a podpořit jeho racionální vyuţívání. V rámci evropské politiky VaV dochází k vytváření jednotného výzkumného prostoru (Evropsky výzkumný a inovační prostor ERA, angl. European Research Area), v němţ by měla co nejlépe fungovat spolupráce na všech úrovních, existovat koordinace mezi evropskými a vnitrostátními politikami, docházet k rozvoji strukturálních kapacit a výzkumné sítě by mělo vytvářet více týmů. Tím by se měl také povzbudit volný pohyb osob a předávání myšlenek. Základní ideou ERA je vytvoření evropsky jednotného prostředí pro výzkum a vývoj s cílem dosáhnout lepší soudrţnosti (koheze) v této oblasti a přispění ke zlepšení konkurenceschopnosti Evropy vůči Spojeným státům americkým a některým asijským státům, příp. státům BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína). ERA 74 Politika na podporu výzkumu a technologického vývoje [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: <

53 Evropský výzkumný a inovační prostor, jeho strukturování a posilování, má přispět ke zlepšení kvality ţivota v Evropské unii a Evropě obecně a to tím, ţe bude zvýšena konkurenceschopnost Evropy vůči USA a Japonsku. Toho by mělo být dosaţeno zlepšením vyuţívání veřejných i soukromých finančních prostředků vkládaných do výzkumu a vývoje. Význam má také zvýšení efektivnosti výzkumu a vývoje a podpora výzkumné infrastruktury Problémy evropské politiky VaVaI Věda a výzkum v evropském měřítku má celou řadu více či méně závaţných nedostatků, se kterými je nutno se vypořádat. Úskalí, se kterými se potýká a jeţ uvádí Zelená kniha výzkumu, vývoje a inovací 76, lze vymezit následovně: roztříštěnost základny veřejného výzkumu, obtíţná mezinárodní spolupráce ve výzkumu, realizace paralelních výzkumů, důsledkem čehoţ je prodraţení, nedostatečná koordinovanost financování výzkumu, jejímţ důsledkem je rozptýlení zdrojů. V broţuře ČR v evropském výzkumném prostoru 77 jsou uvedeny další negativní skutečnosti, které způsobují nepříznivý vývoj ve vědě a výzkumu nebo jeho oslabení. Jsou to: postupný pokles výdajů na výzkum a vývoj v Evropě, sniţování objemu investic do výzkumu a vývoje, kariéra vědeckého nebo výzkumného pracovníka nepatří k přitaţlivým ţivotním a pracovním cílům, nedostatečná účast ţen ve výzkumu a vývoji, nedostatečné vyuţívání zdrojů pro výzkum ku prospěchu společnosti, přetrvávající problémy etiky ve vědě. Jmenované oblasti se týkají především finančních a lidských zdrojů. Cesta k úspěchu tudíţ můţe být zejména: vytvoření jednotného trhu práce pro výzkumné pracovníky, který bude umoţňovat účinnou mobilitu výzkumných pracovníků mezi zeměmi EU, institucemi i jednotlivými odvětvími, vybudování výzkumných infrastruktur. 75 Srov. KOLEKTIV. Průvodce systémem veřejné podpory výzkumu a vývoje v České republice v roce 2007 [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: < (str. 96). 76 KLUSÁČEK, K. a kol. Zelená kniha výzkumu, vývoje a inovací v České republice. [on line] 2008 [cit ] Dostupné z WWW: < 77 Kolektiv autorů. Česká republika v evropském výzkumném prostoru. [on line] [cit ] Dostupné z WWW: <

54 7.1.2 Zapojení ČR do Evropského výzkumného prostoru V oblasti mezinárodní spolupráce a rozsahu zapojení České republiky do vědy a výzkumu v Evropě existují značné rezervy. Tyto rezervy lze sledovat zejména v následujících oblastech: Účast týmů české týmy se účastní rámcových programů EU, avšak účast není dostatečná. V 6. rámcovém programu se ČR v přepočtu na 1 milion obyvatel zařadila aţ na 22. místo v EU-27. Z vyhodnocení účasti v 6. RP také vyplývá, ţe ČR má ze všech zemí EU-27 nejniţší počet koordinátorů projektů 78. Výše získané podpory podle celkové výše získané podpory ČR připadá 17. místo mezi státy EU Přesto však získaná podpora vykazuje vzrůstající trend, mezi 5. a 6. Rámcovým programem jde o vzrůst téměř dvojnásobný. Tematické priority v prvních třech tematických prioritách (Vědy o ţivé přírodě, genomika a biotechnologie, Technologie informační společnosti a Nanotechnologie, nanovědy, multifunkční materiály), na které jsou alokovány přibliţně 3/4 souhrnného rozpočtu tematických priorit 6. RP, by účast ČR měla být vyšší. 80 Účast VŠ české vysoké školy se podílí na evropských programech méně neţ VŠ z jiných členských států EU. Poměrně vysoké zapojení České republiky se odehrává na poli náročných výzkumných projektů (integrovaných projektů, projektů typu STREP 81 a sítí excelence), a to srovnatelně s týmy z EU-15. Pozitivně je také hodnocena účast českého průmyslu, která je poměrně vysoká, podle souhrnného rozpočtu průmyslových partneru zaujímá ČR se značným náskokem první místo mezi novými členskými státy a celkové 13. místo v EU-27, mimořádně úspěšná je především účast českého průmyslu v leteckém výzkumu a v oblasti globálních změn klimatu KLUSÁČEK, K. a kol. Zelená kniha výzkumu, vývoje a inovací v České republice [on line] [cit ] Dostupné z WWW: (str. 24). 79 Tamtéţ. (str. 24). 80 KLUSÁČEK, K. a kol., Zelená kniha výzkumu, vývoje a inovací v České republice. [on line] [cit ] Dostupné z WWW: (str. 24). 81 Projekty 6. Rámcového programu EU. 82 KLUSÁČEK, K. a kol., Zelená kniha výzkumu, vývoje a inovací v České republice. [on line] 2008 [cit ] Dostupné z WWW: (str. 24)

55 7.2 Výsledky mezinárodního srovnávání konkurenceschopnosti V rámci světové ekonomiky, jak známo, existují tři vyspělá ekonomická centra: USA, EU a Japonsko. Proto nejčastěji dochází ke srovnávání EU s těmito hlavními konkurenty, Spojenými státy a Japonskem. Jedním ze statistických nástrojů pro srovnání je Evropské hodnocení inovací (European Innovation Scoreboard), ve kterém jsou každoročně vyhodnocovány a vzájemně srovnávány úrovně inovačních systémů 37 zemí 83. Eurostat a OECD zpracovaly metodiku, podle níţ jsou celkové výdaje na vědu a výzkum vykazovány jako hrubé domácí výdaje a označovány anglickou zkratkou GERD (angl. Gross Domestic Expenditure on R&D). GERD je základním souhrnným ukazatelem finančních vstupů do vědy a výzkumu pouţívaným v mezinárodních srovnáních 84. Evropská Unie si v Lisabonu a následně v Barceloně stanovila do roku 2010 tzv. 3% cíl, coţ představuje GERD, kterého by členské státy měly dosáhnout, aby se Unie mohla stát nejdynamičtější světovou ekonomikou zaloţenou na vědomostech. V roce 2006 byl průměrný GERD 27 členských států EU na úrovni 1,76 %, zatímco Spojené státy a Japonsko dosáhly ve stejném roce úrovně 2,62 %, respektive 3,99 % a Izrael dokonce 4,65 %. Pro srovnání v České republice byl tento podíl v roce 2006 pouhých 1,54 %. 85 Výdaje na VaV bývají sledovány jako podíly celkových výdajů na VaV na HDP v procentech jednotlivých zemích a ve třech 86 základních sektorech realizace VaV: a) ve vládním sektoru 87, b) v podnikatelském sektoru, c) ve vysokoškolském sektoru. Co se týče ekonomiky České republiky, výsledky mezinárodního srovnávání ukazují, ţe ČR nepatří z hlediska faktorů k zemím s vysokou úrovní konkurenceschopnosti, coţ představuje potenciální riziko pro udrţitelnost současného vysokého tempa hospodářského růstu. 83 Politika na podporu výzkumu a technologického vývoje [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: < Evropské hodnocení inovací za rok 2008 ukazuje, ţe téměř ve všech kritériích jsou výsledky Unie na poli inovací slabší neţ výsledky dosaţené Spojenými státy, a to navzdory strategiím vyhlášeným v Lisabonu a Barceloně a přesto, ţe se během posledních čtyř let propast mezi EU a jejími konkurenty USA a Japonskem sniţuje. Výkonnost EU se zlepšuje především v oblasti lidských zdrojů a broadband a venture kapitálu. 84 Srov. tamtéţ. 85 Tamtéţ. 86 Někdy se výdaje na VaV sledují ve čtyřech sektorech, čtvrtým je sektor soukromých neziskových organizací. Ve většině členských zemí OECD a především v ČR se však tento sektor nepodílí významněji (snad jen s výjimkou USA a UK na státní (veřejné) podpoře VaV). 87 Vládní (státní) sektor v rámci České republiky představují resortní výzkumné ústavy a ústavy Akademie věd ČR

56 Problémy, se kterými se česká ekonomika potýká, jsou zejména následující skutečnosti: nízká konkurenceschopnost podnikatelského sektoru, dřívější výhoda - nízké pracovní náklady pozbyla platnosti, naopak rostou náklady na pracovní sílu, nízká efektivita státní správy a téměř všech veřejně působících orgánů a institucí. Ekonomická úroveň a úroveň VaV v ČR je mj. dána téţ vnějšími faktory, které situaci nemálo ovlivňují, jako např. nestabilní vláda, nízká úroveň legislativy, zhoršená vymahatelnost práva, chybějící koncepce, aj. V rámci projektu Technologického centra AV ČR byla zřízena Česká styčná kancelář pro výzkum a vývoj (CZELO, angl. CZech Liason Office for Research and Development) se sídlem v Bruselu. Jejím prvořadým úkolem a cílem je napomáhat úspěšnému zapojení českého výzkumu do evropské výzkumné spolupráce 88. CZELO Česká republika má moţnost zapojení se do oblasti vědy a výzkumu zejména prostřednictvím Rámcových programů pro výzkum a vývoj, přičemţ výzkumníkům ze všech oborů a vývojových organizací v České republice poskytuje CZELO zdarma svoje sluţby (poskytování informací českým výzkumným institucím o příleţitostech zapojení do mezinárodních výzkumných konsorcií, zajišťování předběţného jednání o návrzích projektů s úředníky Evropské komise a následné setkání s nimi, zajišťování základní podpůrné infrastruktury a asistence při setkáních českých výzkumníků s potenciálními projektovými partnery v Bruselu). Dalším projektem Technologického centra AV ČR je Národní informační centrum pro evropský výzkum NICER, jehoţ hlavním cílem je napomoci českým výzkumným týmům úspěšně se zapojit do rámcových programů EU. Následující obrázky č. 7.1 aţ č. 7.5 ilustrují míru zapojení ČR do vědy a výzkumu. Na obr. č. 7.1 jde o porovnání ČR s vybranými evropskými zeměmi v celkových výdajích na VaV v EUR na jednoho obyvatele, EUR na jednoho výzkumného pracovníka v přepočtu na plný pracovní úvazek (FTE, angl. Full time equivalent) a v paritě kupní síly (PPS, angl. Purchasing Power Parity) na jednoho výzkumného pracovníka FTE (údaje z roku 2007). Nepoměr mezi oběma ukazateli naznačuje nízkou míru zapojení výzkumníků do VaV. Také lze sledovat spíše niţší podíl celkových výdajů na VaV v porovnání s uvedenými státy. Výdaje na VaV jsou v ČR niţší neţ v průměru zemí EU-25 a zejména rozvinutých zemích EU-15. Celkové výdaje na VaV (GERD) v EUR na 1 obyvatele dosahují v ČR pouze třetiny průměrných výdajů na VaV v EU-25 a jsou zhruba na úrovni 11 % výdajů na VaV ve Švédsku nebo 13 % výdajů na VaV ve Finsku. V paritě kupní síly, která do jisté míry odráţí ekonomickou výkonnost země, je sice situace poněkud lepší, v přepočtu na 1 obyvatele byly v roce 2006 celkové výdaje na VaV zhruba na úrovni 60 % průměru 88 Politika na podporu výzkumu a technologického vývoje [on line]. [cit ]. Dostupné z WWW: <

57 zemí EU-25 a necelých 30 % výdajů na VaV ve Finsku nebo Švédsku, avšak i v těchto jednotkách je zaostávání ČR stále vysoké. Částečně pozitivním faktem však je, ţe v ČR jsou celkové výdaje na VaV na 1 obyvatele v EUR i v paritě kupní síly vyšší neţ v ostatních nových členských zemích EU (s výjimkou Slovinska). 89 Celkové výdaje na VaV v přepočtu na obyvatele (r. 2007) 90 Obrázek KLUSÁČEK, K. a kol. Zelená kniha výzkumu, vývoje a inovací v České republice. [on line] Technologické centrum AV ČR, 2008 [cit ]. Dostupné z WWW: (str. 94). 90 KLUSÁČEK, K. a kol. Zelená kniha výzkumu, vývoje a inovací v České republice. [on line] Technologické centrum AV ČR, 2008 [cit ]. Dostupné z WWW: (str. 94)

58 Celkové výdaje na VaV, 2007 (mil. EUR běžné ceny a procento z EU-27) 91 Obrázek Výdaje na výzkum a vývoj mezinárodní srovnání. [on line]. [cit ] Dostupné z WWW: <

59 Celkové výdaje na VaV jako podíl HDP (r. 2009) 92 Obrázek Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Analýza stavu výzkumu, vývoje a inovací v České republice a jejich srovnání se zahraničím v roce [on line] vydal Úřad vlády České republiky, 2009, ISBN [cit ]. Dostupné z WWW: < Zdroj dat: OECD, Main Science and Technology Indicators, květen 2009 (MSTI 2009/1), Eurostat, červenec 2009 a vlastní dopočty, údaje za rok 2007 Pozn. Spojené státy bez investičních výdajů, Itálie 2006, Švýcarsko

60 Celkové výdaje na VaV jako podíl na HDP, 2007 (v %) 93 Obrázek 7.4 Kromě celkových výdajů na vědu a výzkum se v mezinárodním srovnávání sleduje zejména jejich struktura a strategie poskytování veřejné podpory VaV. Z tabulky č. 7.1 je zřejmé, ţe strategie veřejné podpory VaV se v jednotlivých zemích velmi liší a nezávisí na stupni hospodářského rozvoje. Česká republika, Rumunsko a Rakousko jsou země EU s nejvyšším podílem veřejných výdajů na VaV spotřebovaných v podnikatelském sektoru. V České republice to v roce 2007 činilo 0,13 % HDP. K tomu ještě přistupuje nepřímá podpora ve formě uplatňování poloţky odčitatelné od základu daně z příjmů podle 34 odst. 3 zákona č. 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, která podle údajů ČSÚ v roce 2005 představovala 0,03 % HDP. 93 Výdaje na výzkum a vývoj - mezinárodní srovnání. [on line] [cit ] Dostupné z WWW: <