Šumava I Editorial. František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava frantisek.krejci@npsumava.cz

Transkript

1

2 Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava frantisek.krejci@npsumava.cz Vážení čtenáři, v tomto roce budeme v našem časopise dávat větší prostor autorům píšícím populárně-naučné články o divočině, divoké přírodě, člověkem neovlivněných či nyní neovlivňovaných částech přírody. Budeme více psát o přístupech k ponechávání částí přírody jejich osudu i jinde v Evropě či ve světě. Kulturnost národa lze vysledovat i z jeho přístupu k tomu nejcennějšímu, co na svém území, ve své krajině, spravuje. Vývoj využití krajiny člověkem lze dobře mapovat i na Šumavě. Šumava a hlavně území NP skýtá významnou příležitost předvést sousedům i Evropě ochotu ohleduplného uspořádání využívání krajiny, resp. jejích přírodních zdrojů. Přírodním zdrojem je nutné chápat i její estetiku, kvalitu, divokost. Pochopení utváření našeho ohleduplného a objektivního přístupu ke krajině Šumavy je pro mnohé naše současníky těžká věc. Staré modely využívání Šumavy jako pastviště či zásobárny dřeva již vzal čas. Nových modelů vyváženého využití krajiny i s jejími ostrovy divoké přírody není ve střední Evropě mnoho. V Evropě existuje řada příkladů pustiny, jejíž tradiční využití se do tehdejších modelů nehodilo. Proto se primárně nehodí je bezhlavě napodobovat na Šumavě. Národní park Šumava je příklad území, kde lze vhodně nastavit a přírodovědně či filozoficky zdůvodnit rozmístění tradičního využití přírodních zdrojů a jejich nového, netradičního využití. Využití pro poznávání, pozorování či prožívání málo člověkem dotčených ostrovů přírody, kterým dává náš stát šanci existovat po svém. Tato dávka úřední pokory před zákony přírody může být také ukázkou kulturní vyspělosti nás Čechů. Proto si vás dovolím požádat, abyste následující články - příspěvky k otázkám ochrany divoké přírody - brali jako námět k zamyšlení nad dalším osudem péče o šumavskou přírodu. Takové péče, za kterou se před svými dětmi nemusíme stydět a na kterou budeme i v mezinárodním měřítku hrdi. Pro mě osobně je zavazující to, abychom podle současných poznatků a zkušeností nastavili péči o území (resp. územní strategii ochrany přírody) Národního parku Šumava co nejlépe pro přírodu samotnou alespoň v jejich nejcennějších částech. Přírodní vývoj již bude dílem přírody a ne nás ochránců či státních úředníků. Nosnými tématy naší práce v letošním roce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům předat zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit právě v tomto roce, kdy připravujeme nová pravidla pro péči o vodní toky NP, která budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, a dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z nás. Foto Oldřich Vojtěch

3 Šumava I Obsah 01 I 2009 VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, Vimperk tel.: , fax: sumava@npsumava.cz REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Marek Drha - Sasanka hajní FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Eva Mikulášková - lišejník /pseudeverina furfuracea/ GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: Typodesign s.r.o. DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: Datum vydání: Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. 04 Otázka divočiny Divočina je spíše stavem mysli než skutečností přírody. 08 Ostrovy divočiny Ještě před tisíci lety tvořila divoká příroda v Evropě souvislou plochu. 10 Existuje estetika divočiny? Nespoutaná příroda ovlivnila díla nejen Goetha, Váchala a Kubína. 12 O šumavských řekách a jejich rybích obyvatelích Na Šumavě je ponecháván větší prostor pro přirozený vývoj rybích společenstev. 14 Jeřábek lesní Skrytě žijící pták šumavských lesů. 16 Vstavač mužský Vzácný návštěvník z Alp. 18 O hodnotě divočiny Les, oproštěný od využívání, se mění v divočinu. 20 Chráněná krajinná oblast Český les Ideální terén pro pěší návštěvníky a hlavně pro cykloturistiku let evropských národních parků Národní parky počaly svou pouť Evropou ve Švédsku. 24 Vyznání Šumavě Fotograf Martin Milfort a jeho obdiv k šumavské přírodě. 26 Návraty divočiny na Šumavu Pokračování vzpomínek na počátky ochrany přírody Šumavy. 28 Divoká Šumava, aneb objevujte nová místa Kde najdeme ostrůvky člověkem zapomenuté přírody? 30 Bezpečně po Šumavě Program pro zajištění vyšší bezpečnosti návštěvníků. 32 Stoleté výročí Jednoho z našich největších básníků a prozaiků Ladislava Stehlíka. 04 Aktuality 10 Existuje estetika divočiny 18 O hodnotě divočiny 26 Návraty divočiny na Šumavu jaro

4 Šumava I Otázka divočiny Text a foto Dana Zajoncová, Tomáš Vrška Divočiny OTÁZKA Otázka divočiny vstoupila do české společnosti naplno na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Ne že by se o ní dříve nehovořilo a nepsalo, ale zůstávala tématem užšího okruhu profesně nebo zájmově zasvěcených. 04 jaro 2009

5 DIVOČINA V ČESKU Možná že si mnoho z nás ani neuvědomuje, že území malé divočiny jsme u nás již de facto měli, ale nevadila nám byla totiž situována do míst, kde dynamický průběh spontánních přírodních procesů neprobíhá tak rychle, velkoplošně a celkově dramaticky jako na Šumavských pláních. Ale právě zde nyní vzniká Divoké srdce Evropy největší kus divočiny v Česku. Zatímco Evropská komise jménem komisaře pro životní prostředí Stavrose Dimase projekt vítá a podporuje, na domácí politické scéně od celostátní po místní úroveň sledujeme spíše ostře vyhraněné protipólné názory anebo mlčení. Divoké srdce Evropy se stává testovacím objektem, jak se naše společnost vyrovná s novým tématem. Stojíme před společenskou, a tedy politickou otázkou, ve které, přes jejich nepochybný význam, nebudou a ani nemohou rozhodovat jenom zkušenosti nebo vědecké poznatky lesníků a biologů. AMERICKÁ DIVOČINA Při současných jednáních je divočina často odmítána jako nevhodný ochranářský přístup severoamerického původu. Obvykle je argumentováno tím, že jakýkoliv lidský zásah (současný i minulý) se s podstatou divočiny vylučuje. V české debatě však dosud nezaznělo, co zpochybňovaná divočina tzv. amerického typu vlastně obnáší. Anglické wilderness area je tradičně chápáno jako místo, kde příroda není narušována lidskou civilizací. Člověk je zde pouhým návštěvníkem, který zde trvale nezůstává. Toto pojetí prošlo v samotných USA v 90. letech 20. století důkladnou diskusí mezi environmentálními filozofy a etiky. Terčem kritické revize ovšem nebyla chráněná přírodní území, ale koncepce divočiny. Spíše než o samotnou přírodu šlo o přehodnocení našich představ o oblastech, které divočinou nazýváme. Nejvíce používanými slovy ve spojení s divočinou dlouho zůstávaly výrazy jako pustý, opuštěný, vylidněný, neplodný a neúrodný. Divočina byla místem, kam se člověk mohl dostat jedině proti své vůli a vždy ve strachu a obavách. V 18. století se ve filozofických teoriích Edmunda Burkeho či Immanuela Kanta objevuje estetická kategorie vznešena (sublime), která vzniká kombinací bázně a estetického obdivu, který povznáší ducha jakási děsivá krása. Nejlepším důkazem, že jde o pravou vznešenou krajinu, v níž má člověk šanci na okamžik zahlédnout božskou tvář, byly emoce, které konkrétní místa evokovala. Příroda, která naplňovala vznešeností a posvátností, začala být v USA vyhlašována prvními zákonem chráněnými oblastmi (velké národní parky Yellowstone 1872; Yosemite 1890). V koncepci divočiny v tutéž dobu sehrál roli také pojem frontier, který lze chápat jako pomezí, za nímž leží dosud neprozkoumaná oblast, jež evropským přistěhovalcům připravila nové možnosti pro osídlení. Důraz na neobydlenou zemi bez cest a lidských stop se projevuje v těsném sepětí americké demokracie se svobodnou vlastí, které utvářelo společný pocit sounáležitosti obyvatel USA. Projevuje se i ve víře, že mravně i ekologicky pokažený svět moderní civilizace je třeba kompenzovat návratem k jednoduššímu, primitivnímu životu. Tato představa jde až k romantické rousseauovské oblibě v primitivismu a divošství. Kult ochrany divočiny je tedy americkou koncepcí spojenou s určitým momentem historie USA. Přírodní podmínky severní Ameriky však v té době netvořila nedotčená příroda. Tzv. původní divoké oblasti, které od druhé poloviny 19. století požívaly státní ochrany přírody, byly stejnými místy, která svou rodnou zemí již dříve nazývali indiáni. Indiáni přitom nebyli žádnými pasivními starousedlíky, naopak svou krajinu aktivně ovlivňovali (např. pomocí ohně). Vytváření neobydlené divočiny je spojeno s jejich odsunem do rezervací. Ochrana divočiny byla proto přehodnocena jako etnocentrická koncepce, která v sobě spojuje paradox násilně dobývaných oblastí domnělé panenské divočiny na straně jedné a silného nesouhlasu s její zkázou na druhé straně. DIVOKOST Kromě pojmu divočina (wilderness) ovšem není možné opomenout ani pojem divokost (wildness). V nepřesných překladech z angličtiny do českého jazyka se bohužel jejich významový rozdíl ztrácí. Divokost se může nejvýrazněji rozvíjet právě v oblastech tzv. divočiny, ale neznamená to, že pouze ty jsou divoké. Vnímání divokosti se odvíjí od naší zkušenosti, a je proto obtížné ji opatřit přesnou definicí. Většinou je popisována jako úroveň organizace potřebné pro existenci v přirozeném stavu. Význam divokosti vyjádřil hned v počátcích hnutí na ochranu divočiny americký spisovatel Henry David Thoreau v eseji Chůze (1862), z něhož pochází později proslavený výrok: V divokosti je záchrana světa ( In wildness is the preservation of the world ). Thoreau přitom staví zejména na svých prožitcích přírody při dlouhých pěších toulkách kulturní krajinou v blízkém okolí rodného městečka Concord (stát Massachusetts), méně už z náročných výprav do nějakých vzdálených a nedostupných koutů naší planety. Vývoj vnímání divočiny ukazuje, že divočina je spíše stavem mysli než skutečností přírody. Dnes divočinu nejlépe charakterizuje pocit úžasu a jinakosti. Divočina se pro nás stává problémem, pouze pokud si představujeme, že zážitek jinakosti a úžasu nad divokostí závisí na panenských krajinách, které jsme sami nikdy neovlivnili. Uvažování o divokosti dává našemu vztahu k přírodě nový smysl divokost totiž nelze vymýtit. Z této perspektivy se nelze na přírodu dívat ani jako na nedostupnou a vzdálenou divočinu, kterou nesmíme obývat, ani jako na ochuzenou krajinu na ústupu, která pod civilizačním tlakem jednou nenávratně zmizí. Pokud divokost existuje všude, pak otázka míří na naši ochotu najít způsob, jak s ní žít trvale v kontaktu. CO NÁM VADÍ? Budeme-li v duchu předchozích úvah považovat divočinu, byť sekundární, za jednoznačně vymezené území, kde se projevuje divokost v plné míře, musíme si nejprve položit otázku, jestli ji vůbec chceme. A rovnou odpovídáme my už ji máme. Jsou jí lesy ponechané samovolnému vývoji nejenom v Divokém srdci Evropy, ale i jinde u nás jsou pouze plošně menší a jejich vývojová dynamika není tak divoká jako v horských smrčinách na Šumavě. A tady se nabízí první srovnání nevadí nám spíše rychlost a velkoplošnost dynamiky horských smrčin, nepřirozeně zesílená jejich kulturním původem, než divočina sama o sobě? V Národním parku Podyjí je dnes ponecháno 45 % plochy parku samovolnému vývoji. Prochází jím v letní sezoně tisíce návštěvníků denně, ale nikdo se nepozastavuje nad skutečností, že na mnoha místech člověk již 60, příp. i 80 let nevstupuje do vývojových procesů, neusměrňuje je. Vývojová dynamika smíšených listnatých lesů je maloplošná, často odumře jenom jeden strom a je rychle nahrazován dalším. Odumírání a zrození nových stromů je rozeseto na celé ploše bez velkoplošných změn a to nenarušuje naši představu kulturního (bezpečného) lesa. Občas se někdo zeptá, proč je v lese nepořádek (roztroušené odumřelé kmeny), ale neznáme kategorické projevy nesouhlasu s ponecháním smíšených listnatých lesů samovolnému vývoji. Podobně přívětivé jsou i bučiny jejich ponechání samovolnému vývoji zima

6 není považováno za problém. Naopak v horských smrčinách může (ale samozřejmě nemusí, jak víme např. z horských smrčin východních Karpat) dojít k náhlejším rozpadům na větších plochách, změna tedy nastává rychle a najednou. Následný vývoj porostů není nijak dramatický až do dalšího většího rozpadu, kdy znovu dojde k cyklické obměně. Odlišný pohled na divočinu vyplývá z toho, zda žijeme a pracujeme v její blízkosti (obyvatelé venkova, zemědělci), případně je s lesem jakožto hlavním předmětem její ochrany spojena naše profese (lesníci, biologové), nebo zda se jezdíme do divočiny rekreovat z města, kde je pro nás divočina inspirativním intelektuálním tématem. Divočina se stala silným tématem, když většina společnosti přestala být způsobem své obživy na přírodě a krajině přímo závislá a získala od ní odstup. V té chvíli se mnoho z nás stalo konzumenty zážitků, pro které divočinu vyhledáváme a navštěvujeme. KOLIK DIVOČINY A KDE BYCHOM CHTĚLI MÍT? V kulturní krajině Evropy se v pásmu temperátních lesů (tj. mimo Středomoří a boreální část Skandinávie) pohybujeme vždy v sekundární divočině všechny národní parky chrání procesy v člověkem dříve ovlivněných lesích maximálně s mozaikou zbytků původních lesů, většinou v těžko přístupných polohách. Národní parky Kellerwald nebo Hainich v Německu jsou typickými příklady, kdy v hustě obydlené krajině převládlo společenské mínění, že ponechat bukové lesy sekundárně samovolnému vývoji je pro společnost aktuálně důležitější, než v nich dlouhodobě hospodařit. A tím se dostáváme k další otázce, kterou není možno ve společenské diskusi obejít. Kolik lesů (v nich je divočina většinově lokalizována) chceme ponechat samovolnému vývoji v rámci státu? Německá vláda deklarovala, že do roku 2020 bude stát mít 5 % lesů ponechaných samovolnému vývoji. Je to konsenzuální politický cíl, který otevřeně prosazují ministři a vyšší státní úředníci. V České republice se dnes pohybujeme na 0,85 % plochy lesů (data k ). Po revizi současného stavu a dokončení nových plánů péče pro národní parky v roce 2009 se možná přiblížíme k 1 % plochy lesů. Lokality ponechané samovolnému vývoji jsou rozesety v mozaice od nížinných luhů až po horské smrčiny a plošně představují interval od menších lokalit s 10 ha po největší lokalitu Modravské slatě s 1218 ha, která je součástí Divokého srdce Evropy. Cílová území divočiny by nepochybně měla respektovat vlastnická práva. Neměla by překračovat vymezené hranice a způsobovat škody sousedům. Tento požadavek s sebou nese potřebu nárazníkových zón pro určité typy lesa, resp. typy dynamiky (např. v nížinných luzích ji na rozdíl od horských smrčin nepotřebujeme, protože doposud nejsou známy žádné destruktivní účinky dynamických procesů na okolní hospodářské lesy). Výběr území pro ponechání samovolnému vývoji omezuje také řada legislativních závazků v oblasti ochrany biologické rozmanitosti. Foto Pavel Hubený 06 jaro 2009

7 BUDEME DIVOČINU REGULOVAT? Ještě větší spektrum otázek se nám otevírá při diskusi o potřebě regulovat projevy divokosti. Budeme hasit požáry? Budeme regulovat invazní druhy prokazatelně zavlečené ze vzdálených oblastí? Budeme udržovat staré cesty? Budeme lovit spárkatou zvěř tam, kde nežijí a nebudou žít její predátoři? To je řada otázek, které jsou částečně řešeny (např. Metodickým pokynem Ministerstva životního prostředí č. 6/2004), ale o společenském (nebo alespoň profesním) konsenzu zatím nemůžeme hovořit. NEODKLÁDAT DISKUSI Nám Středoevropanům se nemůže stát, že bychom převzali americkou divočinu vzhledem k odlišnému přírodnímu prostředí a kulturnímu vývoji to ani nejde. Musíme si ovšem dát pozor, abychom nepodlehli klamné představě, která mezi člověka a přírodu staví nepřekonatelný rozpor. Divoké srdce Evropy (a další území národních parků a rezervací) nemá být hrou na velkou nedotčenou divočinu, ale má poskytnout šanci projevům divokosti v relativní blízkosti člověka. Cílem široké veřejné diskuse by mělo být formulování objednávky na rozsah a limity divočiny a divokosti. A společenská objednávka se v dobře zavedené společnosti stává politickým závazkem, který lesníci a biologové jakožto správci přírody nepochybně dobře naplní. Dana Zajoncová Katedra environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. zajonc@fss.muni.cz Tomáš Vrška Odd. ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. tomas.vrska@vukoz.cz Foto na titulní straně - Mionší v Moravskoslezských Beskydech je Mekkou fotografů, ale i lesníky respektovanou bezzásahovou rezervací. Obrázky na straně 6 - Zatímco mozaikovitě maloplošná dynamika rozpadu v bučinách a smíšených listnatých lesích výrazně nenarušuje naši představu příjemného stabilního lesa je rychlý a velkoplošný rozpad kulturních smrčin těžkým útokem na naši psychiku bez ohledu na rozdílné vnímání dopadů na funkci ekosystému vědeckou komunitou. Obrázky na straně 7 - Pro počítačového grafika z městského sídliště může být divočina místem k relaxaci -...kdežto pro praktického lesníka noční můrou, ohrožující jemu svěřený hospodářský les. Foto Vladislav Hošek jaro

8 Šumava I Ostrovy divočiny Text Pavel Hubený Divočiny...ale dál nalevo nekonečný prales, místy až dosud zachovalý v hlubokých chráněných úvalech, houština, jíž nikdo nepronikne, černá, věčně mokrá půda, pokrytá věkovitou trouchelí, vodou nabobtnalým mechem, na nějž od let tisíci nepadl jediný paprsek slunečný, prales zcela jiného tvaru než v Podroklaní nebo dokonce na Boubíně, kde slunce přece nalézá přístupu... Karel Klostermann, V ráji šumavském OSTROVY 08 jaro 2009 Foto Pavla Čížková

9 Šumava byla ostrovem divočiny po celou naši historii. Ještě před tisíci lety tvořila divoká příroda v Evropě souvislou plochu táhnoucí se od západu k východu, i když už tehdy se rozšiřovalo území kulturního světa, krajiny, kterou člověk přeměnil ve svět polí a luk, vesnic a měst. Už ve 13. století zalila civilizovaná krajina téměř celé Čechy a Bavorsko. Podobala se moři převážně odlesněných území, které zaplavilo celou zemi do nadmořských výšek kolem 600 m a místy pronikalo i výše. Zatímco na počátku 13. století byly staré šumavské pralesy souvisle spojeny s pralesy Novohradských hor a Českého lesa, o dvě století později už byla Šumava jen velkým izolovaným lesním ostrovem, kterým se prolamovaly pásy kulturní krajiny kolem obchodních stezek. Tak rychle tehdy pronikalo osídlení do hor, přesto ale nedokázalo rozdrtit mohutné valy divokého šumavského pralesa. A nejen to: divočina dokázala vybojovat zpět území dříve člověkem kultivovaná. Například stezka z Kašperských Hor na Kvildy byla na začátku 15. století zpustlá a zničená a roku 1458 musela být znovu opravena. V polovině 16. století královská komise vyšetřující těžbu hornin na Šumavě nacházela opuštěná stavení porostlá silnými stromy v oblasti Hamrů a Železné Rudy. Anebo v letech kvůli nepokojům s Bavory zastavila činnost železná huť na Železné Rudě, která tehdy byla jediným sídlem uprostřed lesů, a do poloviny 17. století tu byla pustina. Ve stejné době kníže Lobkovic žádá o udělení lesa zvaného Království, který je pustý. STÁLE PŘÍTOMNÝ PRALES A jak praví staré šumavské přísloví: pole a ves se devětkrát změnily v les Tak se divočina stále znovu a znovu vracela na vyklučená a obhospodařovaná místa. Mezi 16. a 18. stoletím rozleptávali těžbou a pastvou staré pralesy Králováci a skláři. Ačkoli hlavním úkolem Králováků bylo chránit strategickou neprostupnost hvozdu, jejich právo volně užívat lesy vedlo k jejich postupnému zničení. V roce 1713 hrabě Kolowrat napsal stížnost České komoře na Králováky, v níž uvádí, že lidé z Bavorska a Falcu zcizují královskou půdu. Nejrozsáhlejší plochy kolonizací zničených pralesů tehdy ležely ve svatokateřinské, stodůlecké, zejbišské a hamerské rychtě. A přesto na Šumavě stále ještě rostl divoký nedotčený hvozd! Takové lesy byste našli kolem Jezerní hory, mezi Polomem, Poledníkem, Vydrou, Roklanem a Luzným až po Kvildu, dále ještě odolával velký pralesní ostrov mezi Kvildou, Strážným a Vimperkem. Roku 1531 podle Augusta Sedláčka nevelký kus za Vimberkem ještě nikdo v širých lesích nebydlil, a ty lesy se prostíraly až k hranicím. Další ostrov divokého lesa ležel mezi Boubínem a Bobíkem, táhnul se dál přes vltavské slatě a spojoval se s pralesy na Radvanovickém hřbetu, Stožci, Trojmezné a Smrčině. Oblast Knížecího stolce tvořila další obrovský pralesní ostrov přelévající se přes údolí Vltavy k Trojmezné přes Chlumský les. August Sedláček zmiňuje z blízkého okolí Vimperka, že v roce 1715 sedláci z Hrabic přišli na medvědici s dvěma medvědy a ještě roku 1780 posíláni byli mladí medvědi ze Zátoně do Řezna. Ano, medvědi v pohraničním hvozdu vydrželi až do počátku 19. století! A právě existence medvědů dokazuje, že tu byly ještě velké nedotčené lesní plochy. Ničením pralesů a původní šumavské divočiny vynikla především druhá polovina 18. a celé 19. století. Původní Královský hvozd byl kolonizován, lidé osidlovali i taková území, v nichž je čekal bídný a těžký život. Levná půda a zdánlivě nevyčerpatelné množství dřeva lákalo podnikavou šlechtu, obchodníky a právě osvobozené nevolníky. Přesto ještě v polovině 19. století mohl lesmistr Josef John, Adalbert Stifter nebo Karel Klostermann navštěvovat poslední zbytky divokých pralesů. Ale i ty se postupně měnily na paseky plné pařezů. V roce 1890 píše Karel Klostermann: Ani rozléhajících se ran sekery více neuslyšíš, neboť pokáceli už všeho praktičtí lidé. Vybiti byli původní jeleni, vlci, medvědi, krkavci, většina rysů. Na počátku 20. století se mohlo na první pohled zdát, že se divoká šumavská příroda nikdy nemůže vrátit na místa, z nichž byla vyhnána. Ale už tehdy mohl dobrý pozorovatel postřehnout první náznaky změny. Vytěžené lesy a chudá půda vedly k prvním odlivům obyvatel. Nejchudší, nejmokřejší a nejkamenitější kousky zemědělské půdy byly postupně opouštěny a ponechávány ladem. A po celé 20. století jich přibývalo, nejvíce však po 2. světové válce. Vrátil se rys, krkavec a dokonce i vlk. Velké plochy lesů se vydaly na cestu nespoutaného přirozeného života. A v lesích pořád ještě rostou rozptýlené dvě stě let staré stromy. Skuteční pamětníci svých divokých předků! Nositelné poselství divočiny. Po 2. světové válce nastal výrazný pokles počtu šumavského obyvatelstva vysídlením Němců. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava pavel.hubeny@npsumava.cz Luzenské údolí, foto Pavel Hubený jaro

10 Šumava I Existuje estetika divočiny? Text Vladimír Just EXISTUJE ESTETIKA Divočiny Dokud bude kdekdo zasahovat do dění podle svých osobních představ, nikdy se nedozvíme, co se v lese děje samo od sebe, přirozeně. Ing. Karel Kaňák, jaro 2009 Foto Jiří Kadoch

11 Psal se rok 1997 a tehdejší ředitel šumavského parku na obrazovce tvrdil, že v Bavorsku se právě rozhodli asanovat i v I. zónách, jako u nás. Nedalo mi to a napsal jsem tehdejšímu řediteli sousedního parku Hansi Bibelrietherovi, který toto tvrzení korigoval a při té příležitosti mi na můj dotaz napsal větu, jež mě fascinovala. Že totiž bavorský národní park bude i nadále ctít slova velkého básníka a filosofa přírody J. W. Goetha o tom, že příroda se nikdy nemýlí, a tudíž je jí třeba dát aspoň v rezervaci svobodu, číst její jazyk a poučit se z ní. Těžit z ní informace, ne dřevo. Celý citát v Eckermannovi zní takto: Všecko se dá více či méně ohnout, všecko kolísá a dá se s tím více či méně smlouvat; příroda však nerozumí žertu, ta je vždycky pravdivá, vždycky vážná, vždycky přísná, vždycky má pravdu, a chyb a omylů se o ní dopouští vždy člověk. Pohrdne tím, kdo nestačí, a vzdá se a zjeví svá tajemství jen tomu, kdo je pravdivý Rozum nedosáhne až k ní, člověk musí být schopen pozvednout se až k nejvyššímu rozmyslu, aby se dotkl božstva Božstvo pak působí v živém, a nikoli v mrtvém; je v tom, co vzniká a mění se, a nikoli v tom, co se stalo a ustrnulo. Proto má také rozmysl ve svém tíhnutí k božstvu co činit pouze s tím, co vzniká, co je živé, rozum pak s tím, co se stalo, co ustrnulo, aby toho využíval (1829). Není to vlastně krásná definice divočiny? A nejen divočiny i různých způsobů zacházení s přírodou? Můžeme jí buď využívat, počkat si, až doroste ( ustrne ) k našemu užitku, a vytěžit z ní pak veškerý hmotný prospěch: tak nám velí rozum. Ale zároveň to nejvyšší i nejpokornější v nás ( rozmysl ) nás nutká před božským řádem přírody se sklonit, uznat, že jsme její nepatrnou a dočasnou součástí a nechat ji alespoň na vymezeném kousku země samu sobě. To znamená ovšem i odložit technokratickou pýchu a připustit, že nejsme nejchytřejší ve vesmíru, že je tu ještě něco, co nás přesahuje, co má v sobě geneticky zakódovanou zkušenost věčného vznikání a zanikání. To, co ztělesňuje Duch Země (Erdgeist) v 1. dílu Fausta: Proudění života, vichrem dění / vzhůru a dolů a sem a tam / vám a tkám / zrození hrob věčný oceán / ohnivé vání / klokotání a proměňování Zkrátka uznat, že je tu nám smrtelníkům nedostupný vyšší záměr, z něhož se, budeme-li dostatečně moudří a rozmyslní, můžeme poučit. Také k tomu jsme si zřídili národní parky. Jiný velký básník, malíř a filosof přírody, který jako Goethe věřil tomu, že Bůh je vegetace, o sto let později napíše: Jest ostatně věcí přirozenou, že všude tam, kde zájmy lidské střetnou se s přírodními, krása hyne: les ustupuje polím, příbytky opeřenců domovům tvorů na pevných nohách a skály v štěrk mění svou tvářnost; co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo. (Šumava umírající a romantická, 1931.) Tady, nemýlím-li se, Josef Váchal intuitivně předjímal konečný stabilizovaný a samořídící stav lesa, zvaný klimax, ba víc jakoby tu předjímal i současné spory o Šumavu, totiž že dříve, než les různými kalamitami ke kýžené divočině dospěje, bude se současníkům dočasně jevit jeho stav zhoubným. Jako bych slyšel dnešní šumavské prodavače Apokalypsy, kteří ze 3 4 % celkové výměry uschlého lesa dělají v médiích málem 100 % kalamitu. Váchala bychom měli ostatně více studovat my všichni, kdo vstupujeme nejen do šumavského lesa, ale i do debat o něm. Už proto, právě on svými barevnými dřevoryty, jež přetékají nejen tisícerými odstíny zeleně, ale i krvavě rudými, okrovými, zrzavými, temně hnědými i šedivými barevnými odstíny, jako první razil nové pojetí estetiky divočiny. Je to pojetí, jež nevylučuje z estetického obzoru umírání a smrt, a už tím je na hony vzdálené pohlednicovému kýči úhledně zelených lesů a chaloupek. Jádrem Váchalovy estetiky je magie těžkých mlh, par, zrádných močálů, tlejících stromů, sirných zápachů i omamných vůní, divokých vývratů, zlověstných vichřic i honiteb démonů, především však magie permanentního koloběhu smrti a zrodu, do níž by člověk neměl zasahovat: Nenasytnost lidská větším je nepřítelem hvozdům Šumavy než vichřice, chlad a vlhko; zde ve slatích a hvozdech nutný životům zápas krom s živly i s bohem dvounohým, pomáhajícím prý lesům v zápase s vodami a následky katastrof racionelním zalesňováním a odvodňováním... (Tamtéž). Zhruba ve stejné době z druhé, bavorské strany, magicky přitahován příslibem divočiny, pravidelně vstupoval do téhož chrámu přírody jiný geniální malířský a básnický intuitiv a jak ukázala nedávná výstava v Pasově, Váchalovo duchovní dvojče Alfred Kubin. Ani on nevylučoval smrt ze svého estetického obzoru, takto například meditoval nad kostmi zdechlého koně: Žádná lidská ruka nezasahuje rušivě do procesu vzniku a zániku. Příroda má své vlastní hrobaře. V krátkém čase nezůstane po vysloužilé herce ani stopa. Smysl jejího života se naplnil a ona teď se noří opět do věčného koloběhu Tam, kde se lesní houští s osaměle se tyčícími pralesními velikány střídá s močály porostlými borovou klečí, tam, kde široké cesty vedou do nebezpečných bažin, tam, kde se nejnepravděpodobnější stává skutečností a kde se přítomné rozplývá ve vzduchu, kouři a mlze, kde štěstí a úzkost proudí v témže řečišti, tam se vše proměňuje v opojení a sen, v sen o Šumavě. (Fantazie na Šumavě, 1951.) O bavorské straně ostatně i náš Váchal soudí, že se tu příslovečná láska Němců k lesům jeví pečlivým ošetřováním i probírkami ve stávajících hvozdech, přičemž tu dbáno pralesního rázu odvěkých přirozených rezervací a přisazováním vhodného stromoví do míst polomy zpustošených. (Šumava umírající a romantická.) A hle opět tu nacházíme u estetika divočiny zárodek diferencované ochrany přírody, dnešní zonaci: první část souvětí (probírky, ošetřování) definuje režim ve III., popř. přilehlých II. zónách, druhá část (rezervace) drží ruku nad ochranou divočiny, tj. vlastního bezzásadového jádra I. zóny, a závěr věty (přisazování) je opět recept pro přilehlé II. zóny. Ač mystik, měl Váchal až překvapivě racionální a diferencující způsob uvažování: měl nejen rozum, ale i rozmysl vpravdě goethovský. Vladimír Just spisovatel, publicista vjust@tiscali.cz Foto Vladislav Hošek jaro

12 Šumava I O šumavských řekách a jejich rybích obyvatelích Text a foto Jaroslava Žižková O šumavských řekách a jejich rybích obyvatelích V rybářských revírech v užívání Správy NP a CHKO Šumava je ponecháván oproti jiným revírům větší prostor pro přirozený vývoj rybích společenstev. Výsledky monitoringů naznačují, že tyto postupné kroky přinesly první výsledky. Na území Národního parku Šumava se nachází sedm významných řek. Na západočeské části národního parku se jedná o řeku Vydru, Otavu a Křemelnou. Na jihočeské části o Řasnici, Teplou Vltavu, Studenou Vltavu a soutokem dvou předcházejících vznikající Vltavu. Tyto řeky můžeme rozdělit na toky s velkým spádem a kamenitým až balvanitým dnem a na toky se spádem poměrně malým a s převážně štěrkovitým a místy až písčitým dnem. VODY PSTRUHOVÉHO PÁSMA U prvního typu řek voda velmi rychle proudí a vytváří se tzv. turbulentní proudění. Teplota vody v těchto tocích bývá i v letních měsících velmi nízká. Nejpočetnějším druhem, podle kterého je toto pásmo pojmenováno, je pstruh obecný forma potoční Salmo trutta m. fario. Jeho zbarvení je velmi proměnlivé a zpravidla odpovídá prostředí, ve kterém žije. Hlavním rozpoznávacím znakem tohoto druhu jsou pro většinu lidí známé červené, někdy až karmínové či rezavohnědé skvrny na hřbetě, bocích i hlavě. Postupný úbytek tohoto druhu ryb ve většině pstruhových revírů na území České republiky je velmi diskutovanou otázkou. K tomuto snižování početnosti dochází i přes velmi intenzivní vysazování uměle odchovaných jedinců. Jednou z nejčastěji označovaných příčin tohoto stavu je zvyšující se rybářský tlak. V rybářských revírech na území Národního parku Šumava, které jsou v užívání Správy NP a CHKO Šumava (Vydra, Křemelná, Řasnice, Studená Vltava a část Teplé Vltavy), byl zjištěn opačný trend. Početní stavy pstruhů obecných mají ve většině těchto revírů zvyšující se tendenci. Tento fakt byl prokázán na základě porovnání monitoringu z roku 1996 s výsledky monitoringu, který byl proveden v roce V těchto rybářských revírech se oproti revírům v užívání Českého rybářského svazu uplatňuje odlišný způsob hospodaření. Počty povolenek k rybolovu jsou oproti jiným revírům velmi redukovány a neuplatňuje se zde sčítání maximálních ročních limitů vydaných povolenek jako při celosvazovém způsobu hospodaření, což vede k výraznému snížení rybářského tlaku na jednotlivé revíry. Další odlišností je metoda chyť a pusť pro pstruha obecného a lipana podhorního. U řeky Vydry Správa NP a CHKO Šumava požádala Ministerstvo životního prostředí ČR o dočasné zrušení zarybňovací povinnosti. K tomuto kroku bylo přistoupeno z důvodu probíhající studie Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze, která je zaměřena na hodnocení úspěšnosti přirozené reprodukce pstruhů obecných. Jedním z hlavních výstupů výzkumu je zjištění, že populace pstruhů obecných jsou v povodí řeky Vydry stabilní a vykazují stálou úspěšnost přirozené reprodukce i po zastavení umělého vysazování. Na základě výše uvedených zjištění se bude u některých revírů zarybňovací povinnost pstruhem potočním postupně snižovat a v případě řeky Vydry i rušit. Dalším druhem ryby, která se vyskytuje ve větších počtech v pstruhovém pásmu, je vranka obecná Cottus gobio. Tato rybka je 12 jaro 2009

13 / Vranka obecná 2/ Pstruh obecný forma potoční 3/ Střevle potoční 4/ Mník jednovousý, jenž evidentně přecenil své síly a jemuž z tlamy ještě vykukuje ocasní ploutev velkého pstruha, kterého pozřel. zvláště chráněným druhem živočicha a svým vzhledem i anatomií se výrazně liší od všech ostatních ryb, se kterými se můžeme v České republice setkat. Její oči jsou totiž ve srovnání s ostatními našimi druhy ryb nezvykle posunuty směrem k horní části hlavy, nemá plynový měchýř, který by ji nadnášel, a její tělo není kryto šupinami, ale pouze kůží a slizem. Její škodlivost jako potravního konkurenta či požírače jiker lososovitých ryb byla v minulosti nesprávně přeceňována. Vranka je významnou složkou potravy dospělých pstruhů obecných a její početnost v jednotlivých tocích je na jejich stavech závislá. VODY LIPANOVÉHO PÁSMA Dalším typem vod, které se na území Národního parku Šumava vyskytují, jsou toky, kde voda pomalu plyne přes převážně štěrkovité až písčité dno. I tento typ vod dostal své jméno podle nejpočetnějšího druhu ryby, který se zde vyskytuje. Lipan podhorní Thymallus thymallus má protáhlé tělo stříbřitého zbarvení a torpédovitého tvaru. Je jedním z druhů ryb nejchoulostivějších k nešetrnému zacházení ze strany rybářů. Početnost tohoto druhu se v rybářských revírech na území České republiky rovněž výrazně snižuje. V revírech v užívání Správy NP a CHKO Šumava sice došlo ke zvýšení početnosti lipanů, ale bylo zjištěno, že ve většině revírů chybí nejmladší věková kategorie, která by byla jednoznačným důkazem úspěšné přirozené reprodukce tohoto druhu. Populaci lipana podhorního je tedy nutné i nadále posilovat. V tomto rybím pásmu žijí také i další druhy ryb. Například mník jednovousý Lota lota, střevle potoční Phoxinus phoxinus, mřenka mramorovaná Barbatula barbatula a jelec proudník Leuciscus leuciscus. Mník jednovousý je rovněž zvláště chráněným druhem živočicha. V minulosti byl podobně jako vranka obecná označen jako škodlivá ryba pro rybářské hospodaření. Toto označení si získal díky své pověstné hltavosti při konzumaci potravy a schopnosti pozřít vůči svému tělu poměrně velká sousta. Početnost mníků se v rybářských revírech v užívání Správy NP a CHKO Šumava zvýšila a při monitoringu byli uloveni jak dospělí, tak i mladí jedinci. Zvláště chráněným druhem lipanového pásma je i střevle potoční, kterou v tocích na území Národního parku Šumava pravděpodobně nezahlédnete. Její početní stavy jsou podobně jako u mřenky mramorované velmi malé. Pro odchov střevle potoční byl na rybí líhni Správy NP a CHKO Šumava v Borových Ladech vybudován samostatný rybník s meandrujícím přítokem, ve kterém se střevle přirozeně vytírá. Jednotlivá rybí pásma se vzájemně prolínají a všechny druhy ryb v průběhu života mění svá stanoviště. Důvody těchto migrací mohou být různé. Jedná se například o hledání úkrytu, potravy nebo vhodného třecího substrátu. Nemůžeme se tedy domnívat, že se jednotlivé druhy vyskytují jen v jednom určitém rybím pásmu. Cílem rybářského hospodaření na rybářských revírech v užívání Správy NP a CHKO Šumava je dosažení takové druhové a věkové struktury rybích společenstev, která by se blížila přirozenému stavu. Podle zvyšujícího se počtu u většiny druhů ryb lze říci, že jednotlivé kroky směřující k posílení rybích populací a snížení rybářského tlaku mají pro stabilitu a umožnění přirozeného vývoje rybích společenstev velký význam. Jaroslava Žižková Správa NP a CHKO Šumava jaroslava.zizkova@npsumava.cz jaro

14 Šumava I Jeřábek lesní Text Lucie Městková Foto Lucie Městková, Jaroslav Červený, Jaroslav Vogeltanz JEŘÁBEK LESNÍ SKRYTĚ ŽIJÍCÍ PTÁK ŠUMAVSKÝCH LESŮ 14 jaro 2009

15 Tetřev hlušec, tetřívek obecný a jeřábek lesní jsou zástupci čeledi tetřevovitých ptáků, kteří žijí na našem území. Jeřábek lesní je z nich nejmenší, nejhojnější a zároveň asi nejméně známý zástupce této čeledi. Na našem území je jeřábek rozšířen především v polohách od m n. m. Hlavní oblasti s poměrně hojným výskytem jsou tři: horské polohy v jihozápadních Čechách, zahrnující Novohradské hory, Blanský les a Šumavu, dále rozsáhlé lesní komplexy Hrubého Jeseníku a okolních hor a třetí oblast pak představují Beskydy a širší okolí. Nejpočetnější populace se nachází právě na Šumavě, která vedle Alp hostí největší populaci jeřábka lesního ve střední Evropě. Jeřábek lesní dává přednost především starým porostům smrků a jedlí s bohatým křovinným patrem tvořeným listnatými dřevinami (buk, jeřáb, bříza, olše, líska), které jsou jedním z hlavních zdrojů potravy. Rád vyhledává také mozaiku různě starých sukcesních stadií porostu, která vznikla po opuštění zemědělského hospodaření nebo po polomech, či pozvolné přechodové části mezi odlišnými typy lesa. Neméně důležitá je i přítomnost bylinného patra, tvořeného především brusnicovitými rostlinami. V místech výskytů jsou časté také vývraty a padlé kmeny, skýtající jeřábkům místa vhodná jak pro hnízda a popeliště, tak pro úkryt. JAK ZJISTÍME, že TU S NÁMI ŽIJE? Poměrně obtížně. Jeřábek lesní je celkově velmi nenápadný pták, a to nejen svým zbarvením, kterým se v lese dokonale maskuje, ale i svým způsobem života. Většinu času tráví na zemi v hustém podrostu. Létá jen výjimečně, proto jej obvykle spatříme pouze po vyplašení ze země, kdy prudce vylétá do korun stromů. Kromě období toku a obhajování teritoria se samci ani nijak neozývají. Mnohem jednodušší je zjištění jeho přítomnosti v daném území pomocí různých pobytových znaků. Jsou to například popeliště, vyskytující se hlavně na suchých a slunných místech, většinou u paty stromu nebo mezi kořeny, která jeřábek pravidelně používá k čištění peří. Časté jsou také nálezy trusu a v zimních měsících i stop. Dalším způsobem zjištění přítomnosti jeřábků je vábení kohoutků na imitaci teritoriálního pískání. Na vábení se ozývá kohoutek v průběhu celého roku kromě chladných zimních měsíců a období pelichání (červen-červenec). KDO SI POCHUTNÁVÁ NA JEHO VEJCÍCH? Tak jako ostatní tetřevovití ptáci i jeřábek lesní hnízdí na zemi. Hnízdem je pouze malá prohlubenina, někdy vystlaná listím nebo trávou. Hnízdo bývá umístěno často u paty stromu, mezi kořeny nebo v hustém porostu borůvčí. Po většinu doby je dokonale maskované sedící slepičkou, takže pro člověka je nalezení hnízda jeřábka takřka nemožné. Avšak zvířata orientující se především čichem, například šelmy, dokážou taková hnízda snadno najít. Vejce jeřábka se tak často stávají vyhledávanou potravou například lišky obecné nebo kuny lesní. Při vzdálení se slepičky pak světlá, poměrně nápadná vejce mohou přilákat i další predátory - ptáky z čeledi krkavcovitých (především sojka obecná a straka obecná) a některé dravce (např. jestřáb lesní, krahujec obecný). Velký podíl hnízdění z těchto důvodů je neúspěšných a predace působí i velké ztráty na kuřatech během prvních týdnů života. POČTY A OCHRANA V posledních desetiletích dochází k poklesu velikosti populací i zmenšení areálu rozšíření jeřábka lesního především v západní Evropě. Příčinou je pravděpodobně kombinace několika faktorů. Jedním z hlavních je bezesporu změna struktury lesních porostů a bylinných společenstev s negativním dopadem na potravní nabídku (především odstraňování náletových dřevin z porostů, vytváření stejnověkých monokultur a holosečné hospodaření). Pokles velikosti populací je způsoben také nízkou reprodukční schopností, která je vedle přirozené mortality kuřat způsobena především vysokou predací hnízd a mláďat. Další příčinou je také narůstající tlak rekreačního využití území, se kterým se tento plachý druh jen obtížně vyrovnává. Turistický ruch i zvýšená intenzita hospodářského využití lesních celků jeřábka nutí vyhledávat odlehlé lokality, které jsou těchto rušivých vlivů ušetřeny. Výsledkem je pak často ostrůvkovitý výskyt jeřábka na mnoha místech jeho rozšíření. Z důvodu velmi skrytého způsobu života tohoto druhu se celkové stavy jeřábka lesního velmi obtížně stanovují a jsou často podhodnocovány. Velikost šumavské populace se odhaduje zhruba na párů. Na rozdíl od našich ostatních tetřevovitých ptáků tyto počty nijak dramaticky neklesají, přesto nelze kolísání jeho početnosti brát na lehkou váhu. Tím, že neznáme přesné stavy ani dynamiku populací, nejsme schopni spolehlivě určit ani rizika jeho ohrožení a příčiny úbytku. Záleží jen na nás, zda dokážeme tajemnému životu tohoto druhu lépe porozumět a pomoci jej tak uchovat v šumavských lesích i dalším generacím. Lucie Městková Správa NP a CHKO Šumava lucie.mestkova@npsumava.cz V současné době ustanovuje ochranu jeřábka lesního: Zákon o ochraně přírody a krajiny 114/1992 Sb. Vyhláška č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb. druh silně ohrožený Červený seznam ptáků ČR (200) Druh zranitelný Ptačí oblasti soustavy NATURA 2000, v nichž je jeřábek lesní předmětem ochrany: Šumava, Boletice, Novohradské hory, Jeseníky, Beskydy aj. jaro

16 Šumava I Vstavač mužský Text a foto David Půbal a Libor Ekrt V roce 2006 provedli autoři tohoto příspěvku na české straně Šumavy revizi všech doposud známých lokalit vzácné orchideje vstavače mužského (Orchis mascula). Cílem průzkumu bylo zjištění aktuálního stavu jeho lokalit a v případě potřeby přijetí adekvátních ochranářských opatření. VSTAVAČ MUŽSKÝ vzácný návštěvník z Alp 16 jaro 2009

17 1 2 Vstavač mužský patří v současné době mezi zákonem chráněný druh vedený v kategorii silně ohrožený. V rámci Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky je druh klasifikován jako druh ohrožený (C3). Vzhledem k tomu, že se na české straně Šumavy i v celých jižních Čechách jedná o velmi vzácný druh, byl v rámci jihočeského regionu stupeň jeho ohrožení ohodnocen jako nejpřísnější, tedy jako kriticky ohrožený (C1). V okolních zemích sousedících se Šumavou je druh daleko hojnější, což se odráží i v jeho příznivějším hodnocení ohroženosti. Ve spolkové zemi Bavorsko je druh zařazen jen mezi druhy ohrožené a v Horním Rakousku dokonce mezi druhy potenciálně ohrožené. ROZŠÍŘENÍ Druh se vyskytuje od severní Afriky (Maroko, Alžír) přes jižní a střední Evropu na sever až po Faerské ostrovy a Skandinávii (Norsko). Na východ je rozšířen přes střední a jižní oblasti evropské části bývalého Sovětského svazu, a to až po Ural. Na jihovýchodě zasahuje přes Malou Asii a Kavkaz do Íránu (Procházka & Velísek 1980). Výskyt vstavače mužského na Šumavě je přímo odvislý od masivního přísunu diaspor z blízké oblasti Předalpí a Alp (Chán 1999). KDE ROSTL V MINULOSTI A ROSTE NA ČESKÉ ŠUMAVĚ I DNES? Z pátrání ve známých historických pramenech šumavské floristiky je zřejmé, že druh byl v období od konce 19. století do konce 20. století uváděn pouze čtyřikrát. První, avšak povšechný údaj uvádí ze Šumavy Schott (1893). Poté byl druh nalezen až v roce 1923 u Vimperka, kde jej zaznamenal univerzitní profesor K. Domin (PRC). Třetí lokalita byla nalezena v roce 1957 F. Procházkou nedaleko Kašperských Hor (Procházka & Vaněček 1969). Posledním ze čtveřice avizovaných údajů byl objev M. Skolka, který druh nalezl v roce 1987 nedaleko Borových Lad. Plocha této lokality však byla o rok později předurčena k totální devastaci odvodněním a k následným tzv. rekultivacím. V roce nálezu byl uskutečněn pracovníky Správy CHKO Šumava transfer všech nalezených rostlin na vhodnou plochu opodál (Kováříková 1998). Velkým potěšením bylo, když se v poslední době na Šumavě objevily hned dvě zcela nové lokality tohoto vzácného druhu. V roce 2003 se podařilo A. Kučerovi nalézt bohatou lokalitu nedaleko Horní Vltavice a o dva roky později se to samé podařilo Z. Křenové nedaleko Českých Žlebů (Kučera, Křenová in Ekrt & Půbal 2008). SOUČASNÝ STAV LOKALIT NA ČESKÉ STRANĚ ŠUMAVY V roce 2006 byla provedena revize veškerých známých lokalit výskytu vstavače mužského na české straně Šumavy. Ze šesti shora uvedených údajů byly aktuálně potvrzeny čtyři lokality. Na lokalitě u Kašperských Hor byly v lučním porostu celkem nalezeny 3 exempláře. Zdá se, že se jedná o poslední fragment dříve mnohem rozsáhlejší populace. Z vegetačního pohledu zde vstavač mužský roste v mezofilním ovsíkovém trávníku, kde dominuje tomka vonná, kostřava červená a jetel luční. Zdá se, že negativním faktorem zde bylo přihnojování lučních porostů či přemnožená černá zvěř. Podzemní hlízy jsou totiž vyhledávaným potravním doplňkem černé zvěře. Lokalita je pravidelně a ve vhodné době strojově sečena. I přesto, že na lokalitě u Borových Lad bylo přemístěno 6 rostlin v roce 1987 z původního nedalekého stanoviště, existují zde na náhradním biotopu doposud. V roce 2006 zde bylo zaznamenáno 50 jedinců. Rostliny se zde v současné době vyskytují v nepravidelně obhospodařovaném krátkostébelném horském smilkovém trávníku, kde rostou v porostu psinečku tenkého, kostřavy červené, mateřídoušky vejčité, smilky tuhé, hadího mordu nízkého aj. Lokalita u Horní Vltavice představuje nejpočetnější lokalitu tohoto druhu na české straně Šumavy a zároveň i v celé jižní části Čech. V roce 2006 zde bylo nalezeno celkem 213 jedinců. Tato početná populace vstavače mužského zde roste na přechodu krátkostébelných smilkových trávníků a mezofilních horských luk. Louka je pravidelně pozdně kosená a dominují zde druhy: třezalka skvrnitá, lipnice luční, chrpa parukářka, škarda měkká, kostřava červená, pcháč různolistý aj. Dá se říci, že tata nejpočetnější populace vstavače mužského se za předpokladu stávajících podmínek nezdá být přímo ohrožena. Pouze vyrýpávání hlíz černou zvěří je zde patrné. Poslední lokalita u Českých Žlebů je svým charakterem zcela výjimečná a vymyká se dosavadním znalostem o biologii tohoto druhu v rámci celé České republiky. Popisovaná orchidej zde totiž roste v počtu 34 rostlin v lesním komplexu kopce Spáleniště v podrostu staré výsadby jasanu ztepilého. Je jistě otázkou, jak je možné, že se tento převážně luční druh může vyskytovat hojně v podrostu horského lesa, v porostu devětsilu bílého, pižmovky mošusové, pitulníku horského, bažanky vytrvalé a starčku vejčitého. Dosavadní údaje o výskytu tohoto druhu z lesních biotopů se vztahují pouze ke světlým a teplomilným dubohabřinám. Lokalita se vyskytuje na mírně bazickém dubrachytu, proto je zde také patrná velká druhová bohatost bylinného patra. Námi provedený fytocenologický snímek na ploše 20 x 20 m zde odhalil v bylinném patře přítomnost úctyhodných 56 druhů. Jasan neposkytuje tolik stínu jako jiné dřeviny, zvláště není-li vysoké zakmenění porostu. Listy jasanu raší trochu později, takže bylinný podrost má na jaře po dlouhou dobu dostatek světla. V prostoru Stožce a Spáleniště byla navíc provedena studie tzv. intermediárního bezlesí, které kombinuje charakteristiky primárního a sekundárního bezlesí (Sádlo 2006), proto historie existence druhu na Spáleništi může být komplikovanější. Revizemi lokalit vstavače mužského na české straně Šumavy autoři potvrdili čtyři současné lokality výskytu, což v současné době představuje největší koncentraci existujících lokalit tohoto druhu v rámci celé jižní části Čech. Vstavač mužský byl potvrzen na širokém spektru lučních biotopů od krátkostébelných smilkových luk, mezofilních ovsíkových luk až po horské mezofilní trojštětové louky. Rovněž byl zdokumentován pozoruhodný biotop představující starou kulturu jasanu v kontextu horského listnatého lesa, kde existuje poměrně silná populace vstavače mužského. Druh na české Šumavě roste v rozmezí nadmořských výšek m. Většině současných šumavských lokalit nehrozí přímé nebezpečí a zdá se, že trvalá existence této vzácné orchideje je prozatím zabezpečena. Obr. 1 Pozoruhodný lesní biotop na vrhu Spáleniště (foto Libor Ekrt) Obr. 2 Luční biotop u Horní Vltavice (foto Libor Ekrt) David Půbal a Libor Ekrt Správa NP a CHKO Šumava david.pubal@npsumava.cz libor.ekrt@npsumava.cz jaro

18 Šumava I O hodnotě divočiny Text Karl Friedrich Sinner Překlad M. Valenta Převzato z Unser wilder Wald, č. 24, str. 2-3 /zima 2008/09 O hodnotě divočiny 18 jaro 2009

19 Rok 1998 Rok 2003 Rok 2008 Pod Luzným v NP Bavorský les. Snímek jednoho a téhož místa po 10 letech vývoje bez zásahu člověka dokládající rychlý nástup nové generace horského lesa. V Národním parku Bavorský les, v jeho velké, přírodě ponechané jádrové zóně, mezi vrcholy Roklanu a Luzného - a pomístně již i v menších jádrových zonách nové části parku západně od Roklanu - lze prožívat něco, co běžně možné není. Les, oproštěný od využívání, se mění v divočinu. Všechny rostliny i zvířata žijí v tomto lese zcela svobodně, ve volnosti, do níž byli na této Zemi zrozeni. Lidé jsou vítáni, aby se této volnosti účastnili a v lesní divočině zkusili nalézt svůj kousek svobody, oproštěni od nesčetných nezbytností a pravidel našeho vysoce technizovaného světa. Možná tak, jak to pro sebe kdysi formulovala spisovatelka Emerenz Meierová z nedalekého Waldkirchenu: svobodné dítě divokého lesa. V Bavorském lese se v minulosti divočina stala cizím pojmem a samozřejmě se objevuje otázka, co to může znamenat a jakou cenu by asi mohlo mít ono se svobodou a volností spojované zdánlivé zničení. Je přitom faktem, že oblast Bavorského lesa, lépe řečeno celá stará Šumava, divočinou byla a není to ještě tak dávno. Obrazy malířů krajinářů z období ukazují divočinu, jíž tak poutavě popisoval K. Klostermann a téměř mysticky líčil Adalbert Stifter. Divočina se svými starými pralesy oba umělce hluboce oslovovala a oni ji znali a cenili si jejích hodnot. V roce 1914 byly v Haidmühle prodávány pohlednice s obrazem staré místní usedlosti s podtextem Dům obyvatele pralesa. Proč je tedy dnes divočina v novém, spontánně vznikajícím lese tak velkým problémem? Podotkněme přitom, že nikoli pro převažující většinu návštěvníků NP, jak doložila studie o regionálním ekonomickohospodářském významu NP Bavorský les. Tam, kde kůrovec postupem času přeměnil les nepřehlédnutelným způsobem v divokou lesní přírodu (v roce 2007 na cca 5500 ha), jsou podle údajů ubytovatelů reakce hostů daleko pozitivnější, než tam, kde je dnes sice jen 61 ha kůrovcem zasažených ploch lesa, ale host je přitom v důsledku předepsaných a nezbytných zásahů proti kůrovci během turistické sezóny téměř celoplošně v kontaktu se vším možným, jenom ne s klidem a nedotčenou přírodou. Co národní park ekonomicky přináší pro region, ujasnila studie Prof. Joba zřetelně: Hodnota přínosu v podobě 1159 pracovních míst na plný úvazek je dvojnásobkem toho, co příjmově představuje efekt lanové dráhy na Velký Javor. Ekonomická hodnota je ale jen částí toho, co tvoří hodnoty divočiny. Národní park je nejvíce navštěvovanou atraktivitou regionu Bavorského lesa a nejznámějším parkem celého Německa. Svou divočinou si přitom získal vysoké povědomí i v mezinárod- ním měřítku jako německý národní park. Je ale tohle všechno? Nikoli, protože hodnota svobody pro ostatní, s námi na planetě žijící stvoření, a z toho pro nás vyplývající hodnota zážitků ze setkávání s nimi, vytváří právě tu pravou fascinaci divočinou. A ptá-li se někdo Je to třeba?. Potřebuje někdo na tomto světě vůni choroše, květ měsíčnice, puštíka nebo tetřeva? Táže-li se tak někdo, rád bych se pak ptal: Kolik básní vlastně potřebuje člověk, kolik památných kapliček či božích muk nebo starých plavebních kanálů pro plavbu dřeva? Kolik Mozarta, jak mnoho živé lidové hudby? Musí být sklenice, aby z ní pivo správně chutnalo, umělecky vypracována a vybroušena, nestačí jen džbánek s patřičným držadlem? Kulturní hodnoty nemusí bezpodmínečně mít co do činění s hodnotami užitkovosti či peněžních efektů, ale velmi mnoho mohou mít společného s tím, co naplňuje život člověka příjemnými vjemy, pocity, lidstvím. S přírodními hodnotami našeho přírodního dědictví je to stejné, jako s hodnotami našeho dědictví kulturního. Albert Schweitzer to formuloval takto: Jsem život, který chce žít, uprostřed života, který chce žít. Tím vyjádřil hodnotu a hodnocení všeho živého nacházejícího se mimo myšlení v dimenzích pouhé užitkovosti. Přeji návštěvníkům národního parku, aby je prožitky z jeho přírodní divočiny oslovovaly a obohacovaly. Karl Friedrich Sinner Správa NP Bavorský les karl_friedrich.sinner@npv-bw.bayern.de jaro

20 Šumava I Chráněná krajinná oblast Český les Text Jiří Hlávka Chráněná krajinná oblast Český les Český les, od pradávna osobitá končina, pohraniční hory západních Čech, pokryté bohatými a v dřívějších dobách neproniknutelnými hvozdy. Po staletí někdy méně,někdy více střežená hranice, která se stala v nedávné historii téměř neproniknutelnou. 20 jaro 2009 Foto Radka Šreitová