cena 39 Kč / ročník 42 Některé věci černobílé jsou Rozhovor s Davidem Novákem na str. 6 Stvoření ženy Do Písma na str.

Transkript

1 cena 39 Kč / ročník 42 Některé věci černobílé jsou Rozhovor s Davidem Novákem na str. 6 Stvoření ženy Do Písma na str. 24 Foto Jiří Trnka a dědicové, design Ondřej Košťák

2 Milí čtenáři, s probouzejícím se jarem Vás zveme do světa Broučků. Málokterá kniha se udržela na knihkupeckých pultech tak dlouho a ovlivnila tolik generací dětských i dospělých čtenářů jako půvabná Karafiátova pohádka Broučci. Od vydání v roce 1876 přežila monarchii, demokracii, fašismus i komunismus a přes různé pokusy zbavit ji nevhodné náboženské ideologie zůstává dodnes pro malé i velké jedním ze zdrojů poznání základních životních pravd. Jako v zrcadle můžeme v Broučkově životě vidět sami sebe uprostřed neuchopitelného a často nebezpečného světa, můžeme poznávat Pána Boha a jeho vůli, být konfrontováni s omezeností vůle svojí v pevně daném řádu života a umírání. Autoři tématu dubnového čísla Brány zkoumají, do jaké míry je tento pohled na svět nosný i v dnešní době, čím nás může obohatit a čím naopak uškodit. Přestože jsem znal Broučky od malička, je pro mě tato knížka spojena především s jedním prázdninovým zážitkem. S partou spolužáků z Grafické školy jsme trávili týden na jihočeském zámku, kterému vládla kastelánka přezdívaná Rudá kněžna. Nikdy předtím ani potom jsem se nesetkal s prostředím tak prosáklým komunistickou ideologií. Barokní mobiliář jejího zámeckého bytu byl naplněn upomínkovými předměty ze Sovětského svazu, z gotických stěn na nás shlížely protréty Lenina i Stalina, a pod jejich bdělým dozorem jsme si po večerech četli Broučky. Byl to závan jiné dimenze, v níž stačí roztáhnout křídla a vyletět do života. A nad tím Boží bdělé oko - vyšší smysl všeho konání, vyzývající k následování a poslušnosti. K tomu pocit, že děláme něco nelegálního a dětsky statečného. Co z toho nám zůstalo do dospělosti? Nevím. Ale přál bych si opět zaletět pod lešeníčko s Broučky se modlit:...že jsme nestateční lidičkové a že jsme byli neposlušní, aby nám to Pán Bůh odpustil pro milého Syna svého a svým Duchem nás posvětil. Váš Jiří Sedláček vydavatel z obsahu: SLOVO 3 Boží pověření a poddanost Bohu Milan Let ROZHOVOR 6 Některé věci černobílé jsou David Novák TÉMA 10 Svět Karafiátových broučků Noemi Holeková a kol. PŘÍBĚH 22 Pravda Boží vítězí Alena Linzmajerová DO PÍSMA 24 Stvoření ženy David Beňa OZVĚNY DOBY 26 Teolog na vojně Bronislav Kaleta ZE SBORŮ 30 Co je nového v A Rocha? Pavel Světlík K DISKUSI 32 Ekologie SERIÁL - Z LÉKAŘSKÉHO HLEDISKA 34 Bolest patří k životu Hana Středová POST SCRIPTUM 38 Vox populi - vox Dei Otakar Štanc ml. připravujeme: TÉMA 130 let Církve bratrské Miloslav Košťál

3 Boží pověření a poddanost Bohu Matouš 3,17 Ježíšova služba slovem začíná podle Matoušova evangelia kázáním na hoře - nejdelším kázáním, které máme v Bibli zachyceno. Když Ježíš toto kázání skončil, zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc (Mt 7,28-29) Ačkoliv lidé znali učení Bible (byli pod vlivem vyučování tehdejších znalců Písma), přeci bylo vyučování Ježíše jiné. Bylo provázeno Boží mocí, mocí z výsosti. Není divu, že se lidé, velekněží a starší Ježíše ptají: Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal? (Mt 21,23) Z jejich přemýšlení vyplývá, že ve hře jsou jen dvě varianty - od lidí, nebo od Boha (z nebe). Ve skutečnosti odpověď znali, ale nechtěli ji uznat. Vždyť věděli, že nikdo nemůže činit taková znamení, který činí Ježíš, pokud s ním není Bůh (Jan 3,2). Slovo moc v Mt 7,29 v překladu B21 překládají jako zmocnění, v ČSP jako pravomoc. Nejde tu o moc ve smyslu síly, nebo dokonce vlastní síly. Taková moc bývá svévolná, nadutá, samospravedlivá a podle Písma je odsouzeníhodná. V Iz 31,1 je Božímu lidu vytýkáno, že spoléhá na koně a vozy, ale nedotazuje se Hospodina. V listu Římanům apoštol Pavel píše, že ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu (Ř 1,8). Na Ježíšově službě je naopak patrné, že slouží ve zmocnění, v pověření, v pravomoci, které přichází z vyšších míst. Jeho služba je provázena znameními, která potvrzují jeho pověření z nebe, a zároveň je zřejmé, že Ježíš se této vyšší autoritě dobrovolně poddává. Dva momenty potvrzující Ježíšovo pověření a poddanost Křest (Mt 3,13nn) - když u řeky Jordán Jan Křtitel křtil (křtem na znamení odpuštění hříchů, což Ježíš nepotřeboval), přišel k němu i Ježíš. Jan Křtitel byl mužem Ducha a rozpoznal, že by měl být pokřtěn spíše on od Pána Ježíše. Ale Ježíš mu odpověděl: Tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá. Ježíš se vědomě poddává Boží vůli. A Bůh Otec reaguje. Sesílá na Ježíše svého Ducha v podobě holubice a z nebe zaznívá hlas: Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil. Nebeský Otec se přiznává ke svému Synu, shlíží k Ježíšově poddanosti a následně Ježíše potvrzuje jako vyvoleného k úkolu, který nikdo jiný nemůže vykonat. Ježíš je tu, aby zachránil svět, vydobyl lidem spasení. Hned po křtu ale musel Ježíš projít peklem - pokušením na poušti, aby se ukázalo, že je svého

4 vyvolení hoden. Musel odolat ďáblovým svodům, prokázat, že to se svou poddaností Otci a Boží vůli myslí opravdu vážně. Pokud budeme ve svém životě usilovat o Boží povolání, podobné zkoušky, zápasy a pokušení budou přicházet i na nás. Ing. Milan Let (40) kazatel Církve bratrské v Mostě, předtím v Chomutově. Vystudoval energetiku na ZČu v Plzni, 7 let pracoval v ČeZu, v elektrárně Ledvice. Absolvoval dálkové studium ets. S manželkou Dášou mají tři syny (18, 15 a 8 let) a jednu dceru (5 let). Modlitby v Getsemane a cesta kříže (Lk 22,35nn) - události v Getsemane jsou klíčovými a domnívám se, že zároveň nejtěžšími událostmi v celém pozemském životě Ježíše Krista. Byly to okamžiky před nejtěžší zkouškou, které Pána Ježíše stály tolik sil, že při nich potil krev. Nebylo snadné naplnit Boží vůli. Ale Ježíš se jí opět cele poddává, přijímá ji a jde naplnit své povolání. Modlí se: Otče, ne má, ale tvé vůle se staň. Pak je Ježíš zrazen, zatčen, souzen, tupen, mučen, ukřižován. Byla to dlouhá, bolestná, strastiplná cesta, během které mohl Ježíš kdykoliv poprosit svého Otce, aby mu poslal na záchranu legie andělů. Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být? (Mt 26,54) Ježíš se cele poddal Boží vůli. Dobrovolně prošel cestou kříže, aby vykonal skutek, který pro něho připravil Bůh - spásu světa. I v těchto událostech Bůh Otec shlédl k Ježíšovi jako k dobrému služebníkovi. Shlédl k jeho oběti za hříchy světa a potvrdil platnost Ježíšovy oběti tím, že ho vzkřísil z mrtvých. Spravedlivý zemřel za nespravedlivé. Obstál ve všech zkouškách. Nikdy neodepřel poslušnost Otci a Boží vůli. Naplnil své poslání. Proto ho Bůh vzkřísil z mrtvých a potvrdil jeho autoritu posadil ho po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména...,všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve. (Ef 1,20-22) V prvním listu do Korintu Pavel vysvětluje, jak to bude vypadat na konci věků, až Pán přijde znovu. Odkrývá, že nakonec bude poražena smrt, a tuto skutečnost staví na faktu, že,pod nohy jeho (Ježíšovy) podřídil (Bůh) všecko. A pokračuje: Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem. (1K 15,26-28) Pán Ježíš je vítěz a král, naplnil své poslání, a Bůh - svrchovaný a spravedlivý - to potvrdil. I přesto, nebo snad právě proto je Pán Ježíš i teď vědomě poddán, podřízen svému nebeskému Otci. Je mocným, přesto poddaným, a tím dobrým služebníkem svého Otce. Boží pověření přechází na ty, kdo jsou jeho Jednou se Ježíš ptal Šimona Petra, za koho ho lidé pokládají (Mt 16). Dostal různé odpovědi. Pak přišla osobní otázka: Za koho mě pokládáte vy? Šimon Petr mu odpověděl: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. A Ježíš mu na to řekl: Blaze tobě, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A pokračuje, řečeno mou parafrází: Na tomto vyznání zbuduji svou církev. Ježíš zde ukazuje na skutečnost, že porozumět Boží pravdě bez Božího zjevení není možné. Že církev proto, aby mohla plnit své poslání, musí rozumět Ježíši Kristu jako Mesiáši, který přišel s posláním od Boha, přijal je a naplnil je. Že když církev bude pevná ve vyznání Ježíš Kristus je Mesiáš, Syn Boha živého, brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18). V těchto slovech je ukryta veliká moc, moc vyznání víry v Ježíše Krista. Jan ve svém evangeliu říká, že těm, kdo přijali Ježíše Krista a věří v jeho jméno, Bůh dal moc stát se Božími dětmi (J 1,12). Jsme oprávněni stát v Božích službách, jsme povoláni být jako Král, jednat jako Král, sloužit Boží vůli. Jsme pověřeni jít tímto světem po podobné cestě, po které šel Ježíš. Jsme oprávněni nést Kristův kříž, poddávat se mu, být pod jeho autoritou. Stát se součástí Boží vůle na zemi (Mt 6,10). Takové následování Ježíše Krista se neobejde bez projevů Boží moci (Sk 9, ), ani bez naší ochoty poddat se, a je-li to Boží vůle, přinést oběť. Přijímejme jeho pověření a poddávejme se jeho vůli. Vždyť Boží vůle pro naše životy je, díky Boží moci, uskutečnitelná. milan let 4

5 Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, Praha 1 brana@cb.cz INZERCE Vyšší odborná škola sociální a teologická Dorkas v Olomouci Přátelé, pěkně Vás zdravím z Říčan. Ptám se, zda bych uspěl s žádostí o pět březnových čísel navíc. Zraje v tom našem sboru přemýšlení o navýšení odběru. Vysvětluji jej tak, jak to říkáte Vy: Přečtěte a dejte dál. O církvi a její otevřenosti to vynikajícím způsobem vypovídá, Brána je misijní časopis s dobrou terapií pro naše unavené křesťanství ve sborech. Časopisy, pokud by byly, bych si vyzvedl při nějaké cestě do Prahy. Děkuju. daniel KvaSNičKa, KaZatel v CírKvi BratrSKÉ milá (mně a mnohým) redakce, zdravím vás z třeboňských bahen, kam mne doprovází ovšem Brána, výborný společník do všedních i lázeňských dnů. Mám rád Církev bratrskou a vy mně o ní hodně napovíte. Svěřenou práci na vinici Páně konáte dobře a věrně. P.S. Pokud si polepším, bude mi ctí vás poslat na vytoužené Kajmanské ostrovy S díky vláďa NováK vážení čtenáři, obdrželi jsme otevřený dopis jako reakci na článek S institucemi nejsem vůbec smířen (2/2010) a odpověď na něj. Pro nedostatek místa oba dva uveřejňujeme na webových stránkách našeho časopisu: redakce nabízí denní tříleté studium oboru Sociální a diakonická práce připravující k výkonu profese sociálního pracovníka s kvalifikací podle zákona o sociálních službách. Specifickou profilací tohoto vzdělávacího programu je příprava na sociální práci realizovanou v diakonických organizacích, případně podle osobních dispozic studenta pro uplatnění v křesťanských zařízeních volnočasových aktivit či přímo v církevní sféře v oblasti katechetické, evangelizační nebo pastorační služby. Příslušnost k některé církvi není podmínkou přijetí, uchazeč by však měl mít kladný vztah k diakonickému zaměření vzdělávacího programu a respekt ke křesťanskému zaměření školy. Přijímací řízení probíhá formou individuálního pohovoru na základě motivačního dopisu. Uzávěrka přihlášek pro první kolo přijímacího řízení je 21. května 2010, přijímací řízení proběhne 8. června V případě volné kapacity se bude konat druhé kolo přijímacího řízení, bližší informace budou zveřejněny po uzavření výsledků 1. kola. Součástí školní budovy je též studentská kolej. V rámci Týdne otevřených dveří, který se bude konat dubna 2010 vždy od 8 do 15 hodin, je možno si školu prohlédnout a pohovořit s jejími studenty a pracovníky. Podrobnější informace o vzdělávacím programu a přijímacím řízení lze získat na redakce a administrace: Soukenická 15, Praha 1 tel , fax brana@cb.cz Číslo 4/2010, ročník Bratrské rodiny 42, Českobratrské rodiny 68 Vyšlo Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, Jiří Sedláček, PhDr. Daniela Sedláčková, Jana Šrámková, MgA., Ing. Karel Fojtík, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Sovová Vydavatel: KODEX o.p.s. IČ Ev. č. MKČR: E 5080 ISSN X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. 5

6 vyrůstals v křesťanské rodině a v církvi, co ti to dalo? Mohl jsem osobně zakusit, co znamená křesťanství v praxi. Lidé, které jsem v dospívání poznával, třebaže nebyli andělé, mi byli skvělým příkladem. Na prvním místě rodiče. Měli zdravou víru. Moc o ní Některé věci černobílé jsou v rozhovoru david Novák dovoluje čtenářům nahlédnout pod povrch své víry a svého bytí nemluvili, řekl bych, že se křesťanskými termíny dost šetřilo, ale co rodiče říkali, to žili. Také ve smíchovském sboru jsem poznával lidi, kteří mě měli lidsky rádi, což jsem jako dítě i dospívající dobře vnímal. Navíc co říkali o víře, mělo hlavu a patu. Takže rodinné a církevní prostředí mně učinilo víru lidskou, srozumitelnou a stravitelnou. Pak přišly David Novák (43) vystudoval průmyslovou školu elektrotechnickou, obor silnoproud. Poté vystudoval ets, Fakultu humanitních studií uk a Mezinárodní baptistický seminář (IBTS). Původní zaměstnání elektrikář, poté celocírkevní pracovník se zaměřením na mládež. Během této práce učil na několika středních školách předměty související s filozofií. V současnosti pracuje jako tajemník pro mládež a pro evangelizaci a učí na ets. Vyrůstal ve sboru Praha Smíchov, kde též vedl mládež. Poté byl členem v Praze Dejvicích, kde byl i ve staršovstvu. V současnosti je členem sboru a starším na Praze 13. Je ženatý a s manželkou Danielou má dva syny, devítiletého Adama a šestiletého Martina. krize, především ve vztahu k církvi, ale ony krize nikdy nepřevážily pozitiva. Co se týká rodiny, největším pozitivem bylo povzbuzování. Nešla mně škola, měl jsem problémy se zády, proto jsem dlouho nemohl dělat závodně žádný sport Byl jsem ale vychováván v atmosféře, kdy rodiče ohledně nás dětí neměli přehnané ambice. Od otce jsem často slyšel povzbuzování, říkal, že mě má rád a že je šťastný, že jsem. Zpětně vidím, jak to pro mě bylo v dospívání důležité a do velké míry rozhodující. Znám tě ovšem jako člověka otevřeného světu, pamatuješ si na moment nebo období, kdy jsi vědomě a svobodně překročil nepsané hranice bezpečného prostředí církve? To bylo v době, kdy mně lékařka povolila závodní sport. Začal jsem hrát závodně fotbal, běhat a dělat další sporty. Samozřejmě jsem v různých týmech měl nevěřící kamarády, ale nebyli nijak špatní, takže mě to přitahovalo. Klíčová ale pro mě byla v té době parta a tu jsem měl ve svém sboru. Byla silnější než parta ve sportovních kolektivech. To nakonec rozhodlo. Síla církve a výchovy byla silnější než touha být jinde. Nárazem ve špatném slova smyslu byla vojna. Prožil jsem tam několik těžkých věcí, ale ty mne nakonec spíše posílily. Jaké argumenty, kromě zdravého příkladu, v tobě převážily, žes podržel to, k čemu jsi byl vychováván a veden v dětství? 6

7 Foto Bronislav Matulík Prožíval jsem strach, jestli moje víra není autosugesce nebo jestli to není jen něco převzatého z rodiny. Proto jsem četl knihy zabývající se apologetikou, mluvil s lidmi a hledal odpovědi na otázku, jestli má křesťanství nějaký intelektuální základ. Neuspokojovalo mě, že Kristovo vzkříšení, autorita Bible a další klíčové oblasti křesťanství jsou jen otázkou víry. To pro mě nebyla odpověď, to byla jen víra ve víru. Takže po dlouhém procesu hledání jsem porozuměl, že křesťanství (skrze odpovědi různých autorů a lidí) mi dává lepší odpovědi než cokoliv jiného. Klíčový pro mě byl Kristus a koncept milosti. Samozřejmě, že jsem nepřečetl všechno o náboženstvích a filozofii, ale z toho, co znám, mně nejlépe odpovědělo křesťanství. Nyní sám vychováváš své děti k víře v Krista a pracuješ v církvi na mnoha úrovních, co dalšího ses o křesťanství dozvěděl, co jsi jako dospělý postupně objevoval? Stále víc poznávám, že přes všechnu nejednoznačnost světa, středobodem křesťanství je Kristus. Vždycky jsem to slýchal, alespoň teoreticky to věděl, ale čím jsem starší, tím méně se to pro mě stává frází. Mám na mysli to, že určité věci v životě relativní nejsou! Pravda se dá najít, není to jen relativní pojem. Obávám se, že někdy příliš rychle sklouzáváme k tvrzení, že nic není černobílé atp. Myslím, že některé věci černobílé jsou a že na ně dává Kristus odpověď svým Slovem a v osobní zkušenosti jakkoli vím, že zkušenost je složitě technicky popsatelná. Je to podobné jako se systémem dopravních značek. Nastávají situace, kdy poruším předpisy, jenomže ony platí, i když je občas překročit mohu a musím. Když např. pojedu přes plnou čáru nebo v obci rychleji než padesátkou, protože mám v autě zraněné dítě. Chyba je, když se z těchto výjimek udělá závěr, že nic není černobílé. Na gymnáziu jsi učil studenty filozofii, tzn. přemýšlet, klást si otázky, pochybovat a hledat odpovědi. Co tobě dalo studium filozofie? Tak především jsem se naučil vnímat, že filozofie není křesťanství ani cesta ke křesťanství. Jsou to dva různé obory, mají leccos blízkého, ale v mnohém jsou odlišné. Především proto, že filozofie vychází z lidského rozumu a jím poměřuje životní zkušenost. Filozofie mi pomohla odhalit a reflektovat oblasti, o kterých jsem jen tušil. Mám na mysli oblasti z teorie poznání, pravdy, možnosti lidské svobody, interpretace textu atd. To všechno mě zajímalo a zajímá, i když ne vše, na rozdíl od

8 jiných, zcela chápu. Baví mě uvedené oblasti porovnávat s Písmem. Studium filozofie mi ale předkládalo mnohé otázky, z nichž mnohé zůstaly dodnes nezodpovězené. Otázky smrti, utrpení, smyslu lidské existence, otázky poznání Boha, výkladu textu atp. Pročítal jsem množství knih a autorů a zjišťoval, že mnohé argumenty filozofie sedí, ale neslučují se s křesťanstvím. Proto jsem si musel znovu klást některé otázky a znovu si na ně odpovídat. Někdy jsem si říkal, že v tom dlouhodobě nemohu pokračovat. Kterých filozofů si nejvíce vážíš a kteří ti pomohli chápat svět ještě i z jiných pohledů, než které předkládá Bible a teologie? Ve filozofii se nelze vyhnout Platonovi, oslovila mě jeho myšlenka, že pravda, byť v podobě ideje, existuje, že stojí za to ji hledat a my ji nevytváříme. Dále Kierkegaard a jeho důraz na existenciální rozměr víry. Hovoří o Abrahamovi, který věří, i když je to absurdní. Bůh mu ukazuje zemi, kterou nikdy neviděl, chce po něm, aby svého syna zabil A přesto Abraham věří a poslouchá. Kierkegaard hovoří o absurditě. Samozřejmě tím provokuje. Absurdnem myslí vykročení k něčemu, co člověk nemá pevně v rukou. Jde na základě své víry, neví kam, ale přece jde. A co ti dává styk s konkrétními lidmi, studenty a kantory, kterým je církevní subkultura i myšlení cizí a křesťanství je pro ně jen studijní látka? Jako kazatel jsem obklopen především věřícími lidmi a hrozí mi tedy jistá sociální deformace. Kontakty s nevěřícími mě zdravě uzemňují. Navíc se před nimi nelze ukrýt za zbožné proslovy. Např. když jste v sekulární škole a neumíte učit, tak vám to studenti dají rychle najevo a nelze se vymlouvat na jakousi momentální duchovní krizi, nedostatek inspirace, přetíženost atd. Někdy mě mrzí, že nejsem proaktivnější, co se týká vyznávání své víry. Nesdílím názor některých křesťanů, hlavně nikomu nic nevnucovat. Myslím, že je třeba s druhými o Kristu mluvit, ať přijdeme vhod či v nevhod, ale samozřejmě s úctou. Přiznám, že jsem trochu srab, nevím, jak začít rozhovor Další, možná trochu pokořující věc je, že vlastně nikdo nic o Církvi bratrské neví! Když stojí člověk v čele církve, je v Radě CB, snadno podlehne iluzi, jak je ta naše církev důležitá. Ale mně se skutečně nikdy nestalo, že by někdo věděl o naší církvi! A rozhovorů jsem měl hodně. Rozhovory s lidmi, kteří nevěří, mě celkově obohacují, lidé se ptají, co v církvi dělám, proč věřím, zpochybňují moje jistoty, já zase jejich Uvědomuji si, že ke svému křesťanskému životu potřebuji necírkevní prostředí. Znám tě rovněž jako člověka, který jde tzv. na krev, pořádáš kempy Atletů v akci, účastníš se Kempů přežití atp. Co ses o sobě dozvěděl v mezních situacích? To, že někdy zaměňuji pokoj z Ducha svatého za pokoj plynoucí z plného žaludku. V zátěžových situacích jsem se o sobě dozvěděl, že když ve mně klesají fyzické a psychické rezervy a já jedu jen z podstaty, že nejsem tak dobrým a vyrovnaným člověkem, jak jsem si o sobě myslel. V takové chvíli je důležité toto reflektovat. Kempy Atletů v akci proto nejsou jen o akci, ale také o komunikaci, kdy s účastníky hovoříme, proč a jak jsme jednali, rozhodovali se atp. Zároveň zde je ale i mnoho chvil, kdy člověk v žádné zátěži není. Zajímavé je, že řada lidí se skrze tyto aktivity setkala s Kristem. Poznali, že si o sobě namlouvali něco, co nejsou, a to jim pomohlo nejen k sebepoznání, ale k poznání Krista. Dnes s některými sedím v neděli ve sboru nebo ve staršovstvu. Existují však ještě jiné mezní zkušenosti, které si člověk nezvolí. V loňském roce jsi onemocněl, hrozila smrt, prodělals dvě operace, to nemohlo nezanechat stopy Zaprvé jsem zjistil, že nejsem schopen přijmout vlastní smrt a že se jí bojím. Dřív jsem s lidmi o smrti hovořil a najednou jsem to sám příliš nezvládnul. Nemohl jsem s apoštolem Pavlem říci, že bych chtěl z tohoto těla odejít. Asi bych to jako křesťan neměl říkat, ale lhal bych, kdybych to zamlčel. Chci žít! Druhá věc se týká bolestí. Když přicházely a byly pro mě dlouhé a veliké prodělal jsem v loňském roce osmkrát koliku někdy jsem uvažoval, jestli se mám modlit, aby odezněly?! Styděl jsem se, protože můj vnitřní hlas mi říkal: Proč jsi takto neúpěl, když ti nic nebylo? Teď brečíš, teď se modlíš, a když ti nic není, nemodlíš se. Takže jsem zkusil být férový a nemodlit se. Ale když bolesti překročily snesitelnou mez, nevydržel jsem a modlil se stejně. A ještě jednu stopu bych zmínil. Nemohl jsem nemyslet na dlouhé umírání svého otce, protože krutější scénář jeho umírání by málokdo vymyslel.

9 Nacházíš tedy pomoc v tom, že nám křesťanství dovoluje být slabými lidmi? Určitě. Svět i církev mě posuzuje podle sociální role nebo masky, kterou musím ve společnosti hrát. Podle toho jsem pak pozitivně nebo negativně hodnocen. Ale až pod maskou se skrývá skutečný David Novák, který často prožívá úzkosti, pochybnosti a spoustu jiných věcí, se kterými nemůže vylézat na veřejnost. A právě tím, že mohu přijít ke Kristu se svými heretickými otázkami plnými pochybností, se svojí nevěrou, dokonce i strachem se smrti a zároveň se svým hříchem, můžu u něj nalézat pomoc. Toto je pro mě onen středobod a o to se v životě opírám. Přesto, že jsme se modlili, umíral postupně, rakovina ho rozežírala a já jsem si znovu kladl otázku nad Boží dobrotou. Co to vlastně znamená? Není Boží dobrota ještě něco jiného, než si představujeme? Co když si bolest takto jednou pohraje i se mnou? Přemýšlel jsem nad tím, jak moc naše modlitby ovlivňují to, jestli se nám daří nebo nedaří nedobře. Realita prostě je, že trápení i přes úpěnlivé prosby většinou nekončí happyendem, jak je to popsáno u Joba a jak to nakonec dopadlo, Bohu díky, i v mém případě. Nebojíš se přiznat strach, hrůzu ze smrti, jak ses nakonec vyrovnal s tím, že útěcha věčného života v náruči Kristově nepomáhá tak, jak by povinně nám věřícím měla? Moc mě to nepotěšilo. Zároveň ukázalo, že je to někdy až konfrontace s nějakou mezní zkušeností, která dokonale prověří, na čem stojí moje jistoty a co jsou jen pseudo-jistoty. Prostě nejsem dokončeným křesťanem a jsou oblasti, kde zřejmě nejsem dobrým příkladem. Tohle je jedna z nich. Ale i na tom chci pracovat. Co nezabije, posílí, v čem jsi tedy silnější a naopak, jaké jistoty po přestálých zkušenostech jsi odložil jako nespolehlivé? Mnoho let jsem pracoval s mládeží. Mimo nějaké mimořádné akce jsem málokdy dostával zpětnou vazbu. Takže jsem si celou dobu nebyl jistý, jestli sbory vlastně chtějí, abych to dělal! Ale když jsem onemocněl, překvapilo mě množství projevů lásky a náklonnosti lidí, které jsem třeba ani neznal. Uvědomil jsem si, že spoustě lidí na mně záleží, což mě povzbudilo. Takže silnější jsem o vědomí, že lidi se za mě modlí, mají mě rádi a že vidí smysl v tom, co dělám a co jsem dělal. Druhá věc byla ta, že i když jsem věděl, že nevíme dne ani hodiny, smrt jsem neřešil. Když máte dobré zdraví, nic vás nebolí, máte spoustu plánů, zvládáte mnoho úkolů, na věci konce nemyslíte. A najednou během dne se mi zhroutily všechny jistoty. Takže jsem odložil tuto sebejistotu a učím se žít více tak, abych byl připraven na konec. Když jsem opouštěl bránu nemocnice, ohlédl jsem se a modlil se zhruba následující modlitbu: Prosím, Pane, abych život, který jsi přidal, nepromarnil. děkuji za rozhovor. BroNiSlav matulík 9

10 NOEMI HOLEKOVÁ A KOLEKTIV AUTORŮ 10 duben-2010.indd :43:15 Jiří Trnka a dědicové Za laskavé zapůjčení ilustrací děkujeme Studiu Trnka.

11 Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou K tématu poslušnosti v Broučcích Jana Karafiáta Karafiátovi Broučci nesporně patří mezi jednu z nejznámějších a nejčtenějších dětských knih v českých zemích. Autor je poprvé vydal anonymně vlastním nákladem v roce Zprvu ale nesklidil velký ohlas. Až po sedmnácti letech Broučky objevil v knihovně Jana Herbena kritik Gustav Jaroš-Gamma. Napsal o nich pochvalnou recenzi do časopisu Čas, v níž Karafiáta nazývá českým Andersenem. Díky tomu již v roce 1894 vyšla první reedice. Do dnešní doby tato knížka byla vydána více než osmdesátkrát. Byla též přeložena do mnoha jazyků, ilustrovala ji řada významných českých výtvarníků od Vojtěcha Preissiga přes Josefa Weniga, Ondřeje Sekoru a Marii Fischerovou-Kvěchovou až k Jiřímu Trnkovi známe je z gramofonových desek s hlasem Karla Högera, natočily se podle nich animované filmy. Modlitba broučků Ó náš milý Bože byla zhudebněna a je součástí zpěvníku Českobratrské církve evangelické. I v Církvi bratrské děti dnes při bohoslužbách zpívají o své touze být poslušný jak Brouček. Můžeme proto bez nadsázky říci, že evangelický farář Jan Karafiát svými Broučky ovlivnil celé generace dětí po více než 130 let. Nabízí se zde však otázka, zda můžeme tento vliv hodnotit jednoznačně kladně; zda Karafiát nepředává z pokolení na pokolení také jistou zátěž, která souvisí s leitmotivem jeho vyprávění o svatojánských broučcích: s tématem poslušnosti. V tomto článku nejprve přiblížím svět Broučků, jak ho Jan Karafiát zobrazil. Potom se v kontextu světa, ve kterém dnes žijeme, zamyslím právě nad Karafiátovým konceptem poslušnosti a budu se ptát, zda ho není třeba přehodnotit. Takové přehodnocení ale nesnižuje hodnotu této kultovní dětské knihy. Spíše naopak. Klade nám totiž otázky, které v Karafiátově době, kdy každý více či méně znal své místo v řádu Božího kosmu, nebyly aktuální. Broučci tak nejsou knihou jen pro děti, ale i pro dospělé: Karafiát nás nutí o poslušnosti přemýšlet i po sto třiceti letech od napsání Broučků. Svět svatojánských broučků Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali, začíná Karafiát své vyprávění, chtělo by se skoro říci svůj román zasvěcení přenesený do světa světlušek, a čtenář se rázem ocitá uprostřed jímavého příběhu o malém Broučkovi, který se přes četná zaškobrtnutí naučí létat a svítit lidem na cestu svou lucerničkou, ožení se s Beruškou a má řadu malých berušek a broučků, kterým poslušně předává své řemeslo. Broučci končí smrtí celé jeho rodiny během kruté zimy. Na hrobečku každého z nich na jaře vyroste bílá chudobička, která tam kvete podnes Karafiátův příběh je tak rozepjatý mezi začátkem a koncem cyklu Broučkova života. Ano, Karafiát nás v této útlé knížce zve do příběhu, který se odehrává především v rámci cyklů; cyklu života a smrti, noci a dne, svícení lucerničkou a spánku, střídání jara, léta, podzimu a nebezpečné zimy, dětství a stáří. Vše tu je v souladu s plynutím času v přírodě, vše se jakoby s obměnami opakuje, zapadá do přirozeného běhu věcí. Je zde předem daný pevně ukotvený řád Boží řád, který je podstatou všeho živého a není z něho možné vychýlení. Každý v něm má své místo, které mu bylo předem určeno. Tak se Brouček ptá maminky: A copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami! A maminka odpovídá: I ho- 11

12 lečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Brouček tu nemá na vybranou a u Karafiáta je tomu tak dobře. Tato cykličnost je ještě podtržena opakujícími se frázemi, situacemi či modlitbami, jakýmisi refrény v toku vyprávění. To je patrné třeba při opakování fráze a spali a spali a spali, v podstatě doslovně se též několikrát opakuje popis, jak broučci letěli do kostela nebo pili ze zrnka hroznu víno, až se rdělo a přímo vyskakovalo. Opakující se situace někdy mohou navozovat dojem, že tu hrozí nebezpečí monotónnosti, na druhé straně však vyprávění propůjčují atmosféru důvěrně známého a blízkého. Karafiát tu vůbec svět představuje dětem ve vší jeho idyličnosti a kráse na straně jedné, na straně druhé však nevytěsňuje život takový, jaký je. Lze tu vycítit jisté napětí mezi jazykem, kterým Karafiát svůj příběh vypráví, a mezi vlastním příběhem, který je poměrně surový a rozhodně nekončí happy endem, jak to u příběhů pro děti jinak bývá: i smrt tu Karafiát chápe jako součást cyklu života. Autor užívá nespočetně zdrobnělin, které prostupují celý příběh tak, že zjemňují jeho tragiku. I řada biblismů ve vyprávění například při líčení smrti Janinky: A nezeslábly oči její, aniž síla odešla od ní. jako by čtenáře podvědomě odkazovala za skutečný svět, a tak obrušovala hrany nesnadného pozemského údělu Božího stvoření. Broučci pak jsou Karafiátovi předně obrazem lidí. Mají lidské vlastnosti, jako lidé jednají, myslí i cítí. Stejně jako lidé žijí v nesrozumitelném světě, který však milují a přijímají s vděčnou poslušností. Stejně jako lidé pociťují nutnost věřit v Boha, ale je zde patrná hranice, již v paralelách světa broučků a lidí Noemi Holeková (32) vystudovala anglický a český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě uk a židovskokřesťanské vztahy v Centre for the Study of Jewish-Christian Relations v Cambridge ve Velké Británii. V současnosti je doktorandkou na katedře teologické etiky evangelické teologické fakulty uk a pracuje v oddělení publicity a rozvoje Židovského muzea v Praze. Je členkou Církve bratrské. Karafiát nepřekračuje. Bůh zůstává Bohem křesťanství, Kristus se nestává jedním ze svatojánských broučků, o jeho poselství se broučci dozvídají od pána na lešeníčku. Jednotlivé postavy z Broučků jsou zasazeny do zmíněného pevného Božího řádu světa. Máme tu tatínka, maminku a Broučka, kmotříčka, kmotřičku a Berušku, několik vedlejších postav. Svébytně vedle nich stojí Janinka, která představuje ženský pól Karafiátova vyprávění. Je pro všechny v určitém smyslu matkou a zpovědnicí; jejím předobrazem bezpochyby byla Karafiátova skotská mateřská přítelkyně Lady Buchanan, jíž Karafiát Broučky dedikoval. Postavy z Broučků se ke své škodě téměř nevyvíjejí a nejsou příliš individualizované. Nejdynamičtější je postava Broučka. Jeho charakter se v příběhu mění, transformuje, zkrátka a dobře: výchovný aspekt knihy spočívá právě ve zmoudření neposlušného Broučka, v jeho pokání a napravení. Po své změně se ale přestane Brouček dál vyvíjet a stává se stejně statickým jako ostatní postavy. Tento prvoplánový didaktický aspekt knihy však zcela jistě zapadá do dětského černobílého vidění světa. Zároveň ale taky poukazuje na to, jak by 12

13 podle Karafiáta měl vypadat život dospělého křesťana. Neposlušný Brouček Znám ale jednoho chlapce, který prý jako malý při pohledu na obrázek Karafiátova Broučka začal ronit slzy. Ani nechtěl papat zelnou polívčičku. Nejspíš mu příliš asociovala to, co následovalo po Broučkově neposlušnosti: trest. Každé Broučkovo vybočení z Bohem daného neměnného řádu totiž v knize přináší pohromu. Zmíněný chlapec byl vychovaný v církvi, kde byl na poslušnost v karafiátovském pojetí kladen velký důraz. Snad proto u něj Janinčino: Čím víc budete poslouchat, tím vás budu mít raději, vyvolávalo úzkost. Příklad chlapce ukazuje, že pokud Broučky čteme v karafiátovsky ideologickém prostředí, pokud čteme (a vyžadujeme) jejich teologii poslušnosti doslovně, můžeme citlivým dětem spíše ublížit. Jak správně ve své knížce Jan Karafiát poznamenává J. L. Hromádka, poslušnost je ústřední motiv Broučků; rozumí mu jen nepatrná menšina českých čtenářů, tedy právě těch, kteří mají blízko ke Karafiátovu chápání zbožnosti. Broučci jsou totiž především kniha teologická. S neposedným uličníkem Broučkem je zle především ve dvou situacích: když jde o hru nebo když si sedne na hrušku a počne mudrovat. Je tomu tak například ve chvíli, kdy se Broučkovi Víra a zbožnost Broučků Broučky jsem přečetl až ve svých třiceti letech! V době mého dětství nepatřila kniha napsaná farářem mezi doporučenou četbu socialistického školství, jako dospělý jsem se věnoval důležitějším textům. Až před lety jsem si pořídil antikvariátní vydání, abych si doplnil vzdělání. Proč o tom vlastně píšu? Díky této předchozí neznalosti mi zůstal jaksi čerstvý pohled na teologii a etiku světa Broučků, o kterých se chci stručně zmínit. Zajímalo mě, jaký obraz Boha předává tato oblíbená kniha dětem i dospělým již přes sto let. Víme, že příběhy formují naši mravní orientaci, k jaké morálce vede Karafiátovo vyprávění? Při promýšlení vlastní četby jsem velmi ocenil Říčanův článek s názvem Zbožnost a theologie Broučků, ze kterého níže cituji. Modlitba prozrazuje mnohé o naší zbožnosti, ne jinak je tomu u broučků. Jejich pravidelná modlitba zahrnuje prosbu o bázeň před Bohem, poslušnost a vzájemnou lásku. Bůh je laskavým a svrchovaným Stvořitelem krásné přírody, světa a domova broučků. Před Jeho tváří se odehrávají radosti i strasti všedních dní, jež mají být prožívány v hluboké úctě a pokoře. Na prvním místě malých i velkých broučků stojí poslouchat Pána Boha. Říčan dodává: Nový život nelze odloučit od jejich poslušné víry. Jako není při broučcích víry bez poslušnosti, tak ani naopak není tu místa pro skutečnou poslušnost bez víry. (85) Víra broučků není záležitostí pouze niternou projevuje se zřetelně ve vzájemných vztazích, kde nechybí úcta k rodičům, pomoc v nouzi, ochota omluvit se, lítost, pokání a odpouštění. Broučci žijí především rodinou a svou prací, obojí přijímají jako svůj úkol od Boha. Jedna ze zápletek vyprávění se věnuje hledání vhodného životního partnera, přičemž zbožná Janinka sice zůstala neprovdána, ale celibát není viděn jako cesta pro každého. Život broučků je sice skromný, prodchnut důrazem na poslušnost, neschází mu ale chvíle radosti a veselí. Když slavili svatbu, tak jedli, pili, zpívali a povídali. Říčan dodává, že zde není místo pro askezi. Kritickou připomínku mám k nejasnému a až nebezpečnému sloučení lásky a poslušnosti. Maminka praví: To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Zdá se, jako by poslušnost byla podmínkou Božího (rodičovského) přijetí a láska odplatou za poslušnost. Bezpodmínečná láska a milosrdenství je zdůrazněno velmi matně, což může vést k pokřivenému obrazu Boha. Boží láska vůči hříšníkům (srov. Ř 5,6-8) předchází jejich poslušnost, poslušnost je pak projevem vděčnosti za nezasloužené přijetí, vyjádřením vděčnosti za Boží milost přijetí nepřijatelných. Nicméně zatímco u broučků je alfou i omegou poslušnost, nešťastnou alternativou biblického pojetí víry i výchovy je také láska bez nároku poslušnosti. Celá kniha končí na dětské čtení velmi nezvykle smrtí. Nevím, jak vnímají tento dojemný závěr děti, jestli bývají zaskočeny nebo zklamány, to by stálo za zvláštní sondu. Příběh Broučků učí malé i velké čtenáře počítat se smrtí, jež hrozí v běžném životě nejen díky neposlušnosti. Smrt zde není kupodivu zamlčována, zlehčována ani zázračně odčarována. Smrt se týká i těch zbožných (Janinka), ke smrti spějí i ti nejbližší a milovaní. Tváří v tvář smrti se ukazuje víra broučků. Před svou poslední zimou se pomodlí: K ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine a usínají. Po pečlivé přípravě na zimu vkládají svůj křehký život do Božích svrchovaných rukou. Říčan píše: Smrt není hrozná poslušným broučkům-lidem, kteří věrou bezpečně vědí, že i smrt je v rukou věrného, nezapomínajícího Boha, který je má přece v Kristu rád. (90) Jediným viditelným náznakem věcí budoucích jsou jim ony chudobičky, které tam kvetou dodnes. Jak poetické vyjádření toho, že broučci neumírají do nicoty a zapomnění. K další četbě: Rudolf Říčan, Zbožnost a theologie Broučků. in: L. Balcar (ed.) Nad Karafiátovými Broučky. Praha, 1941, s Peter Cimala 13

14 líbí děti hrající si na slepou bábu. Letí k nim blíže, aby jim posvítil. Je ale jedním z hochů zraněn. Maminčina první slova, když vidí polámaného Broučka, jsou: Ach, on snad byl přece neposlušný! Nějakou chvíli nám může vrtat hlavou, co strašného Brouček provedl, že je tak tvrdě ztrestán. Ale pak to pochopíme. Brouček musí pykat za to, že si hrál! poznamenává ve svém článku o Broučcích Aleš Roleček. Druhým Broučkovým nedostatkem je záliba v mudrování. Tak jednou sedí na hrušce, začne mudrovat a přestane svítit. Když se pak vrací domů, setkává se s vystrašenou Verunkou a pomáhá jí nalézt cestu domů. Avšak místo toho, aby byl pochválen za své dobré srdce, je pokárán za to, že se Provokující Broučci Je to nějaký čas, co jsem si vzala k posteli Karafiátovy Broučky a před spaním jimi listovala s jistým rozechvěním, které vyvolala už jen obálka s Trnkovou ilustrací. Rozbrečela jsem se po pár minutách, na vnoření do atmosféry stačil letmý pohled na názvy kapitol, opakující se formule a dojít k obrázku chudobek. Tahle kniha má nepochybně svoji sílu. Ale nelze říct, že by moje pohnutí bylo toho večera radostné, že by mě zaplavila vlna čistého dojetí. Současně se dostavila i míra vzdoru vůči bezohlednému uzurpování takového kvanta emocí, které si ještě po letech příběh nárokuje. Nikdy jsem se mu neuměla bránit, znamenalo by to vzpouru vůči celému mému dětskému světu. Důvod těchto ambivalentních pocitů skvěle zachycuje článek Noemi Holekové. Broučci skutečně vyrůstají z jiného světa, než je ten dnešní. Ačkoli text svým způsobem stále funguje, rozčarování nad knihou není záležitostí zahořklých jedinců. Pro ty, kdo pod vlivem knihy nevyrůstali, kdo nebyli celé dětství církví soustavně nabádáni, aby byli jako Brouček, je asi snazší získat od textu zdravý odstup. Jistě, vždyť ta kniha je stará už 130 let. A na svou dobu byla dokonce velmi moderní. Podíváme-li se na dobovou produkci literatury pro děti, těžko bychom hledali pro současnost přijatelný titul. 19. století se nikdy nevymanilo ze striktního požadavku, aby byly dětské knihy především poučné a výchovné, a toto hledisko zcela zastínilo ostatní, hlavně umělecké aspekty tvorby. Většinou se jedná o suchopárné, předvídatelné příběhy s nesnesitelně moralistním vyzněním. Mezi nimi působí imaginativní Broučci s osobitou poetikou a krásným jazykem jako zjevení. Zrovna tak je třeba přičíst knize k dobru odvahu a velkou citlivost v práci s tak choulostivými tématy, jako je smrt. A abychom byli spravedliví, a to bych chtěla zdůraznit především, je Broučky jako každé jiné dílo třeba posuzovat v rámci žánru. Nemůžeme vyčítat aforismu jeho zkratkovitost a anekdotě, že si z tématu tropí žerty. Právě tak těžko po dětské knize chtít (dokonce i když pomineme chronologickou osu), aby obstála tváří v tvář otázkám, které nastolily gulagy a holocaust. Jisté zjednodušení, schématičnost, nekomplikovaná polarita dobra a zla i zakotvení v idyle prostě k žánru dětské literatury patří z podstaty věci. Ani od Broučků nemůžeme žádat více. Výše řečeným ale nechci článek negovat. Jak jsem zmínila, racionální odstup od Broučků, či snad lépe jistou shovívavost k nim si snáze udržují čtenáři, jejichž dětství nebylo s etikou, kterou prezentují, tak úzce spojeno. Důraz na poslušnost, neměnnost a fatální určenost, které z prostoru dětského světa vytěsňují vztahy v jejich rozmanitosti, nezaslouženou milost, nekritické přijetí a dále jakoukoliv hravost, v nejlepším slova smyslu rozpustilost, vynalézavost, originalitu, humor a nadhled, to vše zůstává církevním strašákem nemála z nás. Právě v tom vnímám skutečný hluboký problém (který kniha pochopitelně nezavinila, ale dobře ho reprezentuje), totiž že církev u Broučků v mnohém ustrnula, a to jak ve smyslu teologické nevyváženosti, která je v nich patrná, tak v rezignaci na vyrovnávání se s novými tématy a otázkami, jak se během 20. století vynořovaly. Fakt, že Broučci obraz světa zplošťují a schématizují, není chyba z hlediska dětského čtenáře, ale čtenáře dospělého, který se dětinsky rozhodne, že i jeho svět bude podobně černobílý, a z tohoto stadia vnímání reality nevyjde. Svět pro něj zůstává bezpečný, hodnoty se neproblematizují, nikdy ho netrápí pochybnosti a náročná poslušnost jednoznačně daným pravidlům mu dodává dobrý pocit ze sebe sama. K ostatním pak bývá tvrdý jako k sobě. Snad to tedy není Karafiát, snad jsou to právě takoví lidé, kteří nám při četbě Broučků nahánějí hrůzu. Jak se ukázalo, když jsem po letech vzala tuhle klasiku do rukou, když o ní s někým mluvím nebo když čtu Noemin článek: kdykoliv někdo Broučky vychvaluje a dává za příklad, neodolám potřebě je kritizovat. A jakmile je někdo pranýřuje či haní, mám neovladatelnou potřebu je hájit. Snad právě podle toho se pozná dobrá kniha. Jana Šrámková 14

15 do ní neposlušně zamiloval. Brouček opět pyká tentokrát za lásku. Karafiát tu odsuzuje sňatky mezi členy různých církví a vidí v nich kořen duševních neshod a posléze i katastrof, vyvozuje J. B. Čapek. Karafiátovská poslušnost v dnešním světě Svět svatojánských broučků je přirozeně plně světem druhé poloviny 19. století. Karafiát tu zobrazuje ideální patriarchální řád; tatínek s maminkou tu vždycky měli pravdu, zároveň ale sami byli poslušní vyššího Božího řádu, který jim byl přirozeně dán a v jehož rámci přesně věděli, co po nich Bůh žádá. Dnes je mnohé jinak děti nelíbají svým rodičům ruce, rodiče svým dětem nevybírají partnery (v euroamerické kultuře) a odsuzování mezikonfesijních sňatků je vlivem ekumenismu záležitostí minulosti. Tyto změny jsou zcela samozřejmé. Ve 20. století s jeho světovými válkami, genocidami a totalitními režimy se ale ve světě setkáváme s absurditou lidského utrpení, která Karafiátův ideální kosmos, v němž se vše odehrává podle dobrého řádu poslušnosti, obrací naruby, jak si všiml Pavel Filipi. Pro Karafiáta, říká Filipi, v dobrém Božím světě ani smrt není absurditou. Není absurdity. Ale Karafiát psal své Broučky ještě dávno před 1. světovou válkou, jejíž absurditu nepochopil, jak je vidno z jeho pozdějšího díla. Nejenže tedy tváří v tvář sibiřskému gulagu s jeho likvidací milionů lidí kvůli třídnímu původu dnes těžko můžeme s Karafiátem říci: Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou. Stejně těžko můžeme s Heinrichem Grüberem, děkanem Evangelické církve východního a západního Berlína, tvrdit, že nelidská smrt miliónů Židů v době šoa byla součástí Božího plánu, jak poukázal americký židovský myslitel Richard L. Rubenstein. Ideální poslušnost, jak ji zobrazil Karafiát, navíc často vede k pasivitě, k neschopnosti vytvořit si vlastní názor a k hledání autority, která by zosobňovala karafiátovsky pojatý řád kosmu. Řečeno slovy německé teoložky Dorothee Sölle, poslušnost příkazů vyšší moci bez ohledu na jejich obsah vede ke slepotě vůči okolnímu světu a k nedostatku odpovědnosti. Nehledě na to, že hranice mezi příkazem Božím a příkazem stávajícího pořádku je často velice nezřetelná. V této souvislosti doporučuju k přečtení autobiografické zápisky Rudolfa Hösse Velitelem v Osvětimi, psané v polském vězení před komandantovou popravou v roce Hössovy vzpomínky na první roky školy jako by byly vystřiženy z Broučků: I já sám jsem hluboce věřil, do té míry, do jaké může věřit chlapec onoho věku, a své náboženské povinnosti jsem bral velmi vážně. S upřímnou dětskou vážností jsem se modlil a velmi nadšeně jsem dělal ministranta. Rodiče mne vychovávali tak, abych všem dospělým a zejména starším lidem prokazoval respekt a úctu, lhostejno, z jakých kruhů pocházejí. Vštípili mi, že nejvyšší povinností je býti nápomocen všude, kde je toho zapotřebí. Zvlášť důtklivě mi vždycky kladli na srdce, že mám vždy neprodleně vykonat resp. uposlechnout přání a nařízení rodičů, učitelů, farářů atd., ba všech dospělých až po služební personál, a že se v tom nesmím nechat ničím zviklat. Co ti všichni řeknou, je vždycky správné. Tyto výchovné zásady mi přešly do krve. Tento poslušný chlapec se v dospělém věku dal v době rozvratu hodnot v Německu po 1. světové válce do služeb Hitlerova režimu, vybudoval vyhlazovací tábor v Osvětimi-Březince a stal se zde velitelem. V plyno- 15

16 vých komorách tohoto tábora, který se stal symbolem nacistických zvěrstev během šoa, nalezlo smrt okolo milionu a půl lidí z celé Evropy, z toho 90 % Židů. Z Hössovy autobiografie nemá člověk pocit, že by četl dílo sadistické bestie, spíš zcela průměrného a poněkud psychologicky plochého, zato však vždy horlivě poslušného muže, ochotného vykonat jakýkoli rozkaz. Odstrašující příklad Rudolfa Hösse je jistě extrémní. Pomáhá nám ale jasně vidět, kam až může člověka dovést poslušnost bez hry a bez mudrování. Ostatně nemusíme chodit tak daleko. Slepá poslušnost se totiž může projevit i v církvi. Zde vede k tzv. duchovnímu zneužití. Bohem povolaný služebník si ve své autoritě může nárokovat stupeň vyšší duchovní zralosti: zná Boží vůli lépe než ostatní, a tak s poslušnými ovečkami manipuluje, činí je na sobě závislými tak, že nejsou schopny učinit rozhodnutí bez jeho rady; zneužívá je k prosazení své moci. Dosah duchovního zneužití se v odborné literatuře srovnává se zneužitím sexuálním oběť totiž též ztrácí svou lidskou důstojnost, svou vůli a přestává nést odpovědnost za svůj život. Odpovědnost za život A zde se dostáváme k jádru mého sporu s karafiátovským uvažováním tak, jak je představeno v Broučcích. Neposlušnost lze totiž chápat ještě jinak než pouze jako překročení zákazu. Hřích můžeme vykládat taky jako dluh. Jinými slovy: hřeším nejen tehdy, pokud činím něco špatně, ale i tehdy, když mám učinit něco dobrého, a neučiním to. Takové pojetí neposlušnosti na nás klade mnohem větší nárok: vede nás k odpovědnosti za svět okolo nás. Jako Božího služebníka Jóba nás svět, ve kterém žijeme, vyzývá k mudrování; ke kladení otázek. Nezapomeňme, že na konci této knihy hebrejské Bible nebyli Pánem všeho tvorstva pochváleni Jóbovi přátelé, kteří se snažili udržet svůj svět pohromadě zbožným výkladem Jóbovy tragédie. Byl to nakonec Jób, kdo navzdory zápasu se svým Stvořitelem uzřel Boha na vlastní oči a ani v té chvíli se ho nepřestal ptát. Byl to Jób, kdo se modlil za své přátele, a Hospodin jim díky jeho věrnosti odpustil jejich pošetilost. Stejně tak je třeba, abychom se jako děti hrou učili fantazii, která je podle Dorothee Sölle tvořivé nekonečno pro druhé. Jak dále poznamenává: Ježíšovi nestačí poslušnost, které jde jen o udržení stávajících pořádků. Očekává od nás, že budeme měnit svět a právě k tomu osvobodil naši fantazii. Jak ale máme měnit svět, který dnes již dávno není světem svatojánských broučků? Kde máme v dnešním světě svítit lucerničkou? Věřím, že odpověď na tuto otázku nám dává evangelický farář a teolog Dietrich Bonhoeffer, který v závěrečných dnech 2. světové války položil život v nacistickém lágru za svou účast na spiknutí proti Adolfu Hitlerovi, byť nás na první pohled jeho odpověď může zarazit. Bonhoeffer ve svých dopisech z vězení dochází k poznání, že musíme žít ve světě etsi deus non daretur, tedy jako by Boha nebylo : není jiné cesty, než žít před Bohem a s ním bez Boha. To znamená, že člověk se učí mít víru jen tím, že naplno žije v tomto světě. [...] Světskostí myslím život bez výhrad k jeho povinnostem, problémům, úspěchům a porážkám, zkušenostem a zmatkům. Jen tak se můžeme zcela vydat do Boží náruče a neplakat pro své vlastní utrpení, ale pro utrpení Boha ve světě bdít s Kristem v Getsemanech. 16

17 Žít život jako by Boha nebylo v žádném případě u Bonhoeffera neznamená popřít Boží existenci nebo přestat žít podle Božích přikázání. Naopak. Křesťanská víra, otřesená ztrátou dobrého Božího světa, tu v temné noci nabírá druhý dech: přestává klást zodpovědnost za stav světa výlučně na Boha a stává se dospělou; s pomocí Boží sbírá odvahu měnit svět. S pomocí Boží na sebe bere odpovědnost za život tam, kde Bůh v tomto světě trpí ve svých bratřích nejmenších (Matouš 25, 31 46), s pomocí Boží stojí při Bohu tam, kde Bůh nečiní zázraky, ale zdá se být bezmocný a slabý, tedy tam, kde Bůh jako by nebyl, jak interpretuje Bonhoefferův výrok bratr Richard z Taizé. A tak jen pokud s pomocí poznání a fantazie, které se nehodí do Karafiátova ideálního kosmu, vyjdeme vstříc těm, kdo za hranicemi našeho bezpečného světa hladoví, žízní, jsou na cestách, jsou nazí, nemocní nebo ve vězení, můžeme doufat, že se nakonec paradoxně setkáme s Kristem. Noemi Holeková Literatura: Bonhoeffer, D. (1991). Na cestě ke svobodě. M. Černý (přel.). Praha: Vyšehrad. Čapek, J. B. (1941). Broučci jako dílo umělecké. In Nad Karafiátovými Broučky. Sborník k 50. jubilejnímu vydání Broučků. L. Balcar (ed.). s Praha: Synodní rada ČCE. Hromádka, J. L. (1925). Jan Karafiát. Praha: Synodní výbor ČCE. Höss, R. (2006). Velitelem v Osvětimi. Autobiografické zápisky. P. Dvořáček (přel.). Praha: Academia. Karafiát, J. (1968). Broučci. Praha: SPN. Roleček, A. (1996). Karafiátovi Broučci aneb Kalvín v Čechách. In Souvislosti 4/1996. s Rubenstein, R. L. (1989). The Dean and the Chosen People, In Holocaust. Religious and Philosophical Implications, J. K. Roth & M. Berenbaum (eds.). s New York: Paragon House. Sölle, D. (2008). Fantazie a poslušnost. Úvahy o budoucí křesťanské etice. F. Potměšil & K. Trusina (přel.). Praha: Kalich. O Janu Karafiátovi Jan Karafiát patřil bezesporu k nejvzdělanějším kazatelům své doby a i dnes je pro nás dlouhý seznam jeho studií obdivuhodným čtením. Navzdory tomu však zůstal člověkem prosté víry. Období studia teologie, které často přináší více otázek, než odpovědí, u něj naopak vedlo k jasnému a jednoznačnému postoji člověka, který dobře ví, co je a co není správné. Tento postoj řadě jeho současníků silně imponoval. V dobách hroutícího se systému staletých jistot byl Karafiát pro mnoho lidí sloupem, o který se bylo možno opřít. Zároveň však jak už to obvykle bývá mnoho dalších s ním mělo vážné problémy, rozpory a konflikty. Dvacet let života a práce od roku 1875 strávil na Hrubé Lhotě. Malý dřevěný kostelík je pro mnoho reformovaných evangelíků dodnes poutním místem. Když se roku 1895 odstěhoval na dalších 30 let do Prahy, na žádný sbor však nenastoupil. Zůstal reformovaným farářem mimo službu dnes bychom možná mohli říci církevním evangelistou, biblistou a publicistou. A bylo to tak zřejmě dobře. Nároky, které ve světle svého poznání kladl na sebe i svoje okolí, byly jen těžko splnitelné a jeho snaha o vytvoření ideálu krásné církve i neschopnost kompromisu jeho případné stoupence spíše odrazovala, než lákala k následování. Jistě, jedna věc je číst krásné ideály na papíře, a jiná je přizpůsobit jim do detailu svůj každodenní život. Mezi pamětníky se dlouho tradovaly příběhy o tom, jak Karafiát vítal návštěvníky nedělních bohoslužeb větou: Bratře, kterak jsi sem přibyl? Pokud odpověď zněla: Drahou elektrickou, vyhnal je z kostela. Podobný vztah - a to i přes své zjevné vlastenectví - měl i k nové Republice Československé. Odmítal demokracii, odmítal republiku s poukazem na biblický text Co je císařovo, dejte císaři. Za nerespektování zákonů platil pokuty, jeho služebná se dokonce ocitla krátce ve vězení kvůli tomu, že jí Karafiát zakázal jít k volbám v neděli. Později nad tím ve svých pamětech hořce povzdechl: Toho za Rakouska nebývalo. Ke Karafiátovu odkazu se dnes hlásí mnozí. Nám, v Církvi bratrské - dříve svobodné reformované - je jeho duchovní odkaz věrnosti Písmu, ukázněného a prostého života obzvláště blízký. Pravdou však je, že Karafiát za svého života ke Svobodným žádný blízký vztah nenašel. Opakovaně odmítal pozvání ke kázáním v našich sborech i pokusy o jakoukoliv bližší spolupráci. Zdá se, jako by v jeho světě, v jeho vnímání reality, možná v jeho krunýři, kterým se obrnil proti otřesům hroutícího se starého světa, nebylo místo pro nic, co by narušovalo jeho v mládí nalezenou jistotu řádu věcí nebeských i pozemských. Kolik vnitřních pochybností a zápasů se za tím skrývalo, dnes těžko posoudíme. Díky Bohu, že nám po něm kromě pětidílných pamětí, nepříliš povedeného pokusu o revizi Bible Kralické či mravoučných spisků pro mládež typu povídky Kamarádi - o nešťastném manželství evangelíka a katoličky, zůstal třeba jeho úžasný Katechizmus a především Broučci. Jiří Sedláček 17

18 Když jsi Broučky četl, líbilo se ti to? Příp. co se ti nelíbilo? Jaký příběh, scénu z knížky si nejvíc pamatuješ? Je v knize nějaká myšlenka, zvyk, apod., co tě nějak ovlivnilo? Pavel, 34 let, Praha, Smíchov Moc nelíbilo. Působí to na mě příliš ponuře, depresivně. Přísná povinnost. Jak zmrzli. A nějakou hospodu, pokud jsem si to ovšem nevymyslel. Nevím o tom. Vědomě tedy ne. Kryštof, 13 let, CB Černošice Já sem je nečetl, ale viděl je ve večerníčku. A docela se mi líbili. Nejlíp si pamatuju, jak je tam honila žluna a jak na jejich domeček spadl strom. Nevim, asi ne. Katka, 22 let, CB Kolín Musím se přiznat, že Broučky jsem nikdy sama osobně nečetla. Četli nám je rodiče, když jsme byli malí. Příběh broučků se mi vždy líbil. Jako děti jsme byli často spojováni s Broučkem, s jeho chováním, a taky nám bylo zdůrazňováno, jak vždy špatně dopadl, když neposlouchal. Vždy se mi vybaví závěr knihy, jak nakonec všichni umrzli. Jako dítě jsem to nesla těžce a přišlo mi to moc realistické a smutné. Samozřejmě i Broučkovo randění s Beruškou, na to se nedá zapomenout. Broučci se modlili vždy před jídlem, jako dítěti mi to přišlo úžasný. My se přece taky modlíme. Cítila jsem sounáležitost a pochopení, vždyť to je normální, když to dělají i broučci. Také jsme se modlili před spaním modlitbu broučků, tím jsme se přirozeně mohli naučit zakončit den a ztišit se, takový dobrý start při komunikaci s Bohem (alespoň pro mě). Příběh Broučků je každopádně dobrý příklad poslušnosti a velké odevzdanosti Bohu. I když se dnes někomu může zdát, že Broučci patří do pravěku, mají nám i dnes co říct, mají své jedinečné kouzlo. Svým dětem je číst určitě budu. Lukáš, 28 let, Trhový Štěpánov Snad každému se museli broučci líbit. Není, co by se mi nelíbilo na příbězích o Broučkovi a jeho rodičích, kmotříčkovi a kmotřičce, Berušce, Janince a dalších. Knížka je napsána poutavě se spoustou zajímavých příběhů. Těch, na které si pamatuji, a které se nezapomínají, je mnoho. Za všechny mohu jmenovat třeba příběh, jak maminka vařila a Brouček ji sfoukával komín a nakonec se mu to nevyplatilo, nebo jak Brouček dostával od kmotřičky med sladký jako med, anebo Broučkův první let s kmotříčkem a tatínkem, a ještě jeden příběh, jak Brouček kvůli své neposlušnosti dostal od chlapečka kloboukem, až málem umřel. Líbí se mi myšlenka z příběhu, kdy Brouček začínal létat a letěl s tatínkem a kmotříčkem do modlitebny a tam pan kazatel stál na,,lešeníčku a vyprávěl, že Pán Bůh nechce od lidí oběti a dary, že toho všeho má dost a dost, že až rozdává, a že všechno co lidé mají, mají od Něho, ale chce, aby lidé pěkně poslouchali a dělali to, co jim poručí. A když to nedělají, že si to nenechá líbit a ti neposlušní lidé, že nejhůř pochodí. Věra, 81 let, Kutná Hora Karafiátovi Broučci jsou klasickou knihou české literatury a lze je číst celý život. Hovoří k nejmenším dětem i k nejstarší generaci. Jazyk je krásná bibličtina a měla by být vzorem v našich rodinách, kam, žel, stále více proniká mluva a zvyky kazící společnost. Nejde jen o příběh či scénu, protože vypravování tvoří organický celek, v němž autor ztvárnil životní styl evangelické věřící rodiny, který může být příkladem i v dnešní době. Jedna z hlavních idejí je poslouchat Pána Boha a mít se rádi. Jana, 52 let, Jilemnice Ano, líbilo, když mi je četla maminka a i když jsem je četla svým dětem. Když brouček činí pokání u Janinky vůbec moudré jednání Janinky i její odvaha říci kmotříčkovi, že taky nebyl vždy poslušný Broučkovu večerní modlitbičku jsem zpívala dětem Ondřej, 27 let, Černošice Moc si to nepamatuji, sám jsem to asi ani nečetl. Spíš se to někdy četlo společně. Nemůžu říct, jestli se mi to líbilo nebo ne, ale působilo to na mě hodně naléhavě a velmi smutně. Zejména ve srovnání třeba s Ferdou mravencem. Foto archiv Foto archiv 18

19 Jenom si pamatuju, že se tam umíralo. Asi Janinka umřela. Ne. Dana, 43 let, CB Praha 1 Jako dítě jsem Broučky milovala. Předčítávala mi je maminka a mám je spojené s touto hřejivou atmosférou i s jakýmsi tajemstvím, že za každou chudobkou je mrtvý brouček. Měli v sobě i hodně smutku. To si pamatuji. Přesto jsem je ráda četla i svým dětem, ale některé věty jsem už cíleně vynechávala. Vadí mi, že povýšili pouhou poslušnost na nejvyšší hodnotu. Dnes si cením toho, že kromě poslušnosti vím i o vlastní zodpovědnosti a rozhodování. Broučci byli jen poslušní broučci. Nejvíc mi v paměti zůstala představa, jak se zachumelili a spali a spali a dobře se jim to spalo. Když začne každý rok sněžit, vybaví se mi tento obraz. A nad chudobkami mě dodnes napadá, kolik tady asi muselo umřít broučků. Zvyk Broučků bylo modlit se ráno a večer. Dělám to také a modlím se ráda. Myslím si ale, že bych to dělala i bez Broučků. Miriam, 21, CB Praha 13 Broučky mi četli rodiče a asi nebudu nijak výjimečná tím, že se mi moc líbili. Snad jediné, co jsem svýma dětskýma očima vnímala negativně, byla ta neúprosná příroda - třeba když umřela Kmotřička. Asi nejlépe si vzpomínám na kapitolu, kdy Brouček poprvé s tatínkem letí svítit lidem. V hlavě mi utkvělo hlavně všemožné Broučkovo zlobení, pokoušení, hledání hranic a následné usměrňování, kárání a odpuštění ze strany rodičů. Nevím, zda se dá říct, že mě něco z Broučků přímo ovlivnilo Možná, aniž bych si to kdysi uvědomovala, určitým milým způsobem formovala mou dětskou víru známá broučkovská modlitba, kterou se se mnou modlila babička, když jsem u ní jako malá trávila prázdniny. Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine. Petr, 41 let, Jaroměř Knížka jistě koresponduje s tradicí Církve bratrské v přísnosti vidění sebe i druhých vyplývající z přísnosti Pána Boha. Tím neříkám, že jsem byl naprosto stejně vychováván v rodině. Dále i také ovlivnila pravděpodobně přijímání okolností života (i těch zlých) z Boží ruky, když umřít, tak poslušně umřít. Poněkud mne poděsila žluna a taktéž pohádka o uhořelých koťátkách měla jisté šokující výchovné prvky (nezvratnosti i nepřiměřenost trestu za neposlušnost). Teologie, kterou knížka prezentuje, mne ovlivnila pravděpodobně hodně. Vzal jsem si přece Janinku. Iva Marie, 64 let - Ostrava Knížku Broučci jsem četla mnohokrát, vždycky se mi líbila celá. Je to krásná, nejen dětská knížka. Je v ní v romantickém prostředí obsažena základní učebnice teologie a pravé zbožnosti (opět nejen pro děti), přístupným způsobem přiblížená každému čtenáři. Navíc k tomu přistupuje to, že jsem přímo v prostředí Valašské přírody - nedaleko Hrubé Lhoty trávila hodně času u prarodičů. Scénu, kdy Brouček se svým tatínkem a strýčkem doletí do kostelíka, kde se zúčastní bohoslužby. Zažila jsem ve svém životě chvíli, kdy jsem tuto část předčítala malým dětem. Bylo to v Beskydech, kde jsme byli na výletě s besídkou, a začalo nám pršet. Nastoupila varianta B. Se souhlasem místního pana faráře jsme se mohli usadit v lavicích místního kostelíka, paní farářová nám uvařila teplý čaj. A já jsem otevřela připravené Broučky a začala dětem předčítat tuto kapitolu. Během několika sekund mi začal chodit mráz po zádech, protože jsem zjistila, že sedíme v hodně podobném, ne-li stejném kostelíku, o kterém pan farář Karafiát v knížce psal. Dokonce i malé děti se začaly rozhlížet kolem sebe a viděli jsme společně velké dveře vzadu, vepředu skromný oltář, velký lustr, velká, dokonce také pootevřená okna. Jindy uštěbetané a neposedné děti ztichly a napjatě poslouchaly. Byl to můj a snad i jejich nejsilnější zážitek s Broučky. Byla jsem hodně ráda, že s námi byl v tomto kostelíku a situaci i můj manžel, který sám Broučky nečetl, ale velmi dobře je zná z chvilek, kdy pozorně naslouchal, když jsem je předčítala nahlas našim dětem doma. Mnohé mne naučili rodiče, nevím o ničem, co bych se v knížce dočetla, co bych neznala. Ale ta zbožná úcta prožitá v malém vesnickém horském kostelíku při četbě knížky Broučci ve mně zůstává stále. Iva, 45let, CB Havířov Broučci se mi líbili moc a stále se mi líbí Jak foukal mamince do komína. Jak se ženil. Není nic, co bych od té doby dělala, jak je to v knize, ale ta krásná, láskyplná rodinná atmosféra je pro mě vzorem stále A motto, že máme svítit vždy a všude, kam nás Pán postaví. připravila Anna Chrásková 19

20 Ústavnost odkazů na Boha Federální soud v kalifornském San Francisku 11. března potvrdil oprávněnost užití slova Bůh ve státním slibu věrnosti a na americké měně. Odmítl a r g u m e n t y ateistického žalobce, že zmínky o Bohu odporují zásadě oddělení církve od státu, napsala agentura AP. Odvolací soud se zabýval žalobou právníka Michaela Newdowa ze Sacramenta, který si stěžoval, že slovo Bůh je v rozporu s jeho přesvědčením bezvěrce. Soud v komentáři k verdiktu uvedl, že slib věrnosti má sjednotit náš velký národ prostřednictvím odkazu na ideály, na nichž je naše Republika založena. Zmínky o Bohu jsou proto ústavní. V dalším rozhodnutí dnes soud stanovil, že v souladu s ústavou je i věta Věříme v Boha vyražená na amerických mincích a bankovkách. Těžkosti křesťanů v Turecku Evangelikální Sdružení protestantských církví v Turecku uveřejnilo na počátku března obsáhlý seznam porušování náboženské svobody. Stejně jako v minulosti existuje v zemi velká netolerance vůči náboženským menšinám, cílené útoky na křesťany a množství omezení pro křesťanské sbory. Postiženi jsou především protestanté, kteří na rozdíl od pravoslavných církví nemají k dispozici žádné historické bohoslužebné prostory. Požadavky na získání prostor pro konání shromáždění úřady zamítají. Není rovněž dovoleno oficiálně vzdělávat budoucí duchovní. Ze 70 milionů obyvatel Turecka se ke křesťanství hlásí pouze 120 tisíc věřících, z toho asi 4 tisíce k evangelikálním sborům. Krveprolití v Nigérii Nigerský anglikánský arcibiskup, který dohlíží na oblast, kde bylo nedávno zabito více než 500 lidí, projevil smutek nad ztrátou a řekl, že lidé potřebují pochopit svatost lidského života. Některé z těchto komunit patrně už nikdy v historii nebudou známé, protože byly vyhlazené celé generace, řekl Rev. Benjamin Kwashi, anglikánský arcibiskup z města Jos Světoznámý trenér chce koučovat Vatikán Slavný italský trenér Giovanni Trapattoni sice ještě neskončil svou trenérskou misi u irské reprezentace, už ale zřejmě uvažuje, co dál. Jednasedmdesátiletý silně věřící kouč totiž prohlásil, že až bude v penzi, chtěl by trénovat vatikánskou reprezentaci. Ano, rád bych. Jen jsem teď vázaný v Irsku, překvapil Trapattoni novináře, kteří společně s ním zavítali na církevní Clericus Cup, v němž se mezi sebou utkávají týmy kněží, řeholníků a dalších církevních činovníků. Zdálo se, že si jen dělá legraci, ale informaci vzápětí potvrdil i prezident turnaje biskup Claudio Paganini. Vatikánský tým sice ještě nefunguje, ale pracujeme na jeho projektu. Církev nás podporuje, jediný problém bude v uznání týmu u FIFA, bude to dlouhé a komplikované. A Trapattoni by pro nás každopádně byl ideální trenér, řekl Paganini. Trapattoni dříve trénoval italskou reprezentaci ( ) či slavné kluby jako AC Milán, Juventus Turín či Bayern Mnichov. v Nigérii ve svém prohlášení: Stovky těl mužů, žen, dětí a vnoučat leží ve vypálených domech, na silnicích, lesních cestách, v zemědělských oblastech i skrýších, řekl. Na počátku března byly dvě převážně křesťanské vesnice v oblasti Jos napadeny muslimskými extrémisty ozbrojenými mačetami. Navenek to vypadalo, že má násilí náboženský motiv. Místní experti ale říkají, že konflikt je podnícený také soubojem o zdroje, půdu a práci v této chudobou zasažené oblasti. Nigérie, nejlidnatější země v Africe, je zhruba napůl křesťanská a napůl muslimská. Papež kázal u luteránů V neděli 14. března odpoledne papež Benedikt XVI. navštívil luterský kostel Christus Kirche. Kostel byl postaven v letech pro německou luterskou obec, žijící v Římě. Dnes má tato komunita přibližně 350 členů. Benedikt XVI. spatra německy pronesl homilii na úryvek z Janova evangelia o pšeničném zrnu, které musí odumřít. V jejím závěru pak řekl: Dnes slýcháme mnohé nářky nad tím, že ekumenismus uvíznul na mrtvém bodě, ve vzájemných výčitkách. Přesto se však domnívám, že bychom měli být vděční, protože už existuje nemalá jednota. Je krásné, že se dnes v neděli Laetare můžeme modlit společně, zpívat stejné hymny, naslouchat témuž Božímu slovu, společně jej vykládat a snažit se jej chápat, že hledíme na jediného Krista Myslím, že bychom měli světu ukazovat nikoli spory a konflikty všeho druhu, ale především radost a vděčnost za to, co nám Pán dává a za to, že existuje reálná jednota, která se může ještě prohloubit a stále více se stávat svědectvím Kristova slova, Kristovy cesty v tomto světě. Přirozeně nemáme se s tím spokojit, i když máme být vděční za tuto pospolitost, dodal papež. 20