Koncipování budoucnosti. v Evropě Designing the Future. in Europe 2013

Transkript

1 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 Designing the Future in Europe 2013

2 Sborník příspěvků z 12. mezinárodního kolokvia Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 konaného 21. a 22. listopadu 2013 na Vysoké škole ekonomické v Praze Občanská futurologická společnost uspořádala kolokvium ve spolupráci s Národohospodářskou fakultou VŠE v Praze, Centrem pro sociální a ekonomické strategie FSV UK v Praze a Evropským hnutím v České republice za podpory České spořitelny, a.s.

3 Redakce sborníku: Barbora Slintáková Publikace neprošla jazykovou úpravou. Za obsah příspěvků zodpovídají jejich autoři. Copyright Občanská futurologická společnost, Milan Fikar, Jaroslav A. Jirásek, Bruce Lloyd, Michal Majtán, Lidmila Němcová, Václav Němec, Marie Neudorflová, Vadim Nikolajew, Václav Novotný, Martin Potůček, Rudolf Požgay, Milan Šikula, Tadeusz Zipser a Jarina Žitná ISBN

4 Věnováno Františku Petráškovi

5 Obsah Předmluva František Petrášek Globálne vládnutie bez globálnej vlády ohrozenie alebo šanca Milan Šikula Power, Responsibility, Leadership & Wisdom: Exploring the Issues at the Core of Ethical Decision-Making Bruce Lloyd Podnikatelská etika jako výzva ke změně postojů a smýšlení Lidmila Němcová Etické chyby dneška - možné tragédie budoucnosti Václav Němec Enhancing the New Age of Enlightenment to Take Hold of Sustainable Development Vadim Nikolajew Prostorový aspekt prognostiky Tadeusz Zipser Rozhodování politiků a kvantitativní výzkum Václav Novotný Pochyby o soudobém kapitalismu Jaroslav A. Jirásek Důvody dosavadních a současných nezdarů vládnutí Milan Fikar Úloha neziskových občanských sdružení ve společnosti Jarina Žitná Systémové reformy jako podmienka prosperity Európy Rudolf Požgay Nová sociální smlouva klíč k obnovení politické legitimity EU Martin Potůček Národní a kulturní aspekt podceňovanou dimenzí evropského integračního procesu Marie L. Neudorflová Veci spoločenské a normál v 2. dekáde 21. storočia v strednej Európe Michal Majtán

6 Předmluva (Uvítání účastníků kolokvia Františkem Petráškem, předsedou OFS) Vážení přátelé, dovolte, abych jménem předsednictva Občanské futurologické společnosti vás uvítal na dvanáctém setkání tradičního kolokvia Koncipování budoucnosti v Evropě a popřál vám dva dni konzultací v příjemném akademickém prostředí. Od roku 1991, kdy v Jílovišti u Prahy proběhlo setkání kolokvia poprvé, se změnilo nejen složení jeho účastníků, ale i jeho význam pro veřejnost. Na rozdíl od období velmocenské parcelace Evropy, ve kterém se zájem o budoucnost soustředil na budoucí geopolitické uspořádání Evropy, dominuje dnes zájem o změny života obyvatel vyvolávané civilizačními procesy jak uvnitř, tak i vně evropského geopolitického prostoru. Budoucí formy vládnutí se nám jeví nejen v kontextu dosavadních evropských mocenských zkušeností, ale často, jako tomu bylo v období evropské renesance, i jako formy vznikající v aktuálním čase stykem evropské populace s populací jiných národů a kultur. Naši obranyschopnost, uchovávání sociálního smíru či zabezpečení zdraví a hospodářské prosperity nemohou konceptoři vládních či regionálních politik pokládat za úkoly, které jsou řešitelné výhradně domácími tradičními zkušenostmi. V mnoha případech závisí řešení na včasném budování nových institucí a zavádění nové informační praxe i do praxe politické. Změnila se také struktura zájmů o představy o budoucí skutečnosti u uživatelů. Původně dominující zájmy techniků a manažerů jsou dnes stále rozsáhleji doplňovány zájmy, které souvisejí s překonáváním nejistot na politických scénách. Budoucnost inovační soutěže jak v civilním, tak ve vojenském sektoru totiž obsahuje odezvy chování člověka vůči přírodě i vůči ostatním členům společnosti. Odezvy však nelze předvídat prostě deterministicky na základě použití exaktních výpočtových metod, ale jsme schopni odhadovat spektrum možných budoucností a snažit se vybrat taková pokračování, která se nám jeví pro region, stát či všelidsky nejhodnotnější. Tím se ovšem poslání našeho myšlení na budoucnost značně rozšiřuje. Je spojeno s úsilím o nové formy mezilidské komunikace, které usnadňují konfrontaci hodnot na politických scénách. Minul čas, kdy prognostik měl za úkol pouze analyzovat politickou scénu a empiricky doložit své soudy o její budoucnosti. Jeho povinností se v současnosti stává i prověření dopadů těchto soudů na očekávání a na strategie jednání uživatelů představ o budoucnosti. Prognostik futurolog je postaven před úkol začleňovat výsledky svých analýz do praxe politických negociací. Přejme dvanáctému setkání našeho kolokvia, aby dospělo k návrhu cest k překonání bariér, kterými je dosud oddělen svět znalostí a svět obsahu politických problémů. Některé cesty byly již pokusně nastoupeny i v rámci Meziuniverzitního programu studií budoucnosti založeného počátkem devadesátých let na Vysoké škole ekonomické v Praze. Politické problémy v rámci jeho projektů byly čerpány z praxe parlamentních výborů i z praxe regionálního managementu. Od roku 1996 tak mohou poslanci, kteří se připravují na diskusi a na hlasování v Poslanecké sněmovně, využít informací pramenících ze širokého akademického zázemí výzkumu politických problémů. Oživování a aktualizace informačních služeb, které ovlivňují strategické preference politiků, jsou však náročné na interaktivní informační sítě, do kterých musí přispívat i mezinárodní obec znalců. Rovněž vyžaduje nové postupy přípravy uživatelů znalostí v politické praxi. Koncipování budoucnosti v Evropě

7 Velkým úspěchem kolokvia by bylo, kdyby namísto pouhého memoranda obsahujícího zápis z hlavních závěrů jednání vznikl i návrh pracovního týmu, kterému by byla svěřena péče o projekt vybudování mezinárodního informačního systému dovolujícího snadný převod znalostí široké akademické světové obce do rozhodovací praxe na lokálních politických scénách, včetně návrhu institucionálního a legislativního zabezpečení. Předsednictvo Občanské futurologické společnosti v neposlední řadě upřímně děkuje všem, kteří se zasloužili o věcnou i organizační náplň kolokvia. Zároveň vyjadřuje naději, že právě spolupráce kompetentních institucí dovolí plněji využít představivosti jeho účastníků. Za předsednictvo OFS František Petrášek předseda Koncipování budoucnosti v Evropě

8 Globálne vládnutie bez globálnej vlády ohrozenie alebo šanca Milan Šikula 1 Vývoj v Európe je podstatne viac ovplyvňovaný procesom globalizácie a sním spojeného formovania a pôsobenia rôznych foriem a stránok globálneho vládnutia bez globálnej vlády v porovnaní s tým, ako sa to bežne teoreticky interpretuje a hospodárskopoliticky proklamuje. Nástup globalizácie spôsobil fundamentálne inštitucionálne zmeny, ktoré pod vplyvom trhového fundamentalizmu diktovaného washingtonským konsenzom na jednej strane zásadne menili postavenie a funkcie štátu tak, že sa mali fakticky vytesňovať, oslabovať a odbúravať jeho regulačné a kontrolné aktivity i aktivity vo verejnom sektore, ako aj jeho negociačný vplyv v medzinárodných, resp. globálnych súradniciach. Na druhej strane absentujúce reálne kontrolné a regulačné inštitúcie na globálnej úrovni umožnili vytvorenie širokého priestoru pre presadenie rôznych štruktúr neoliberálenho konceptu globálneho vládnutia deformujúceho a devastujúceho smerovanie civilizácie. Reálny prístup ku koncipovaniu budúcnosti v Európe by mal preto reflektovať výrazné pôsobenie skrytých i zjavných dosahov rôznych štruktúr globálneho vládnutia. Cieľom prezentovaného príspevku je kritický pohľad na doterajší neoliberálny koncept globálneho vládnutia bez globálnej vlády a zároveň náčrt niektorých prístupov k ponímaniu globálneho vládnutia pre ďalší vivilizačný posun ľudstva. Oba aspekty podľa môjho názoru implicitne i explicitne ohraničujú priestor, v ktorom by sa malo pohybovať koncipovanie budúcnosti v Európe. Neoliberálny koncept globálneho vládnutia bez globálnej vlády Dnes už existuje množstvo kritických zovšeobecňujúcich analýz, ktoré presvedčivo dokazujú, že súčasná podoba globalizácie nie je žiadnou historickou nevyhnutnosťou, proti ktorej ľudstvo nemôže nič robiť, ale že je explicitným výsledkom neoliberálnej politiky západných vlád medzinárodných inštitúcií, finančných a nefinančných korporácií (Michie, 2003; Rubery et. al., 2002; Bordie, 2002; Beck, 2002; Castells, 2000). Rozhodujúcu úlohu pritom zohrali tri vzájomne prepojené politiky deregulácia v rámci štátov, liberalizácia medzinárodného obchodu a pohybu kapitálu a privatizácia podnikov kontrolovaných štátom. Globálne nanútenie a presadenie tejto trojrozmernej neoliberálnej politiky vytvorilo široký priestor pre rozmanité prejavy a dôsledky globálneho vládnutia. Kľúčoví globálni hráči predovšetkým TNK si vydobyli svoje pozície na úkor štátov, kolonizáciu priestoru, ktorý by inak kontrolovali národné štáty (Potůček, 2008) a museli sa podriadiť ideológii vlády svetového trhu, t.j. ideológii ekonomického neoliberalizmu (Beck, 2002). Pod záštitou neoliberálnej doktríny TNK prostredníctvom svojich sietí prezvali vládnutie nad svetom (Scholte, 2005). Tieto globálne siete nekontroluje žiadna inštitúcia, siete samotné sú držiteľmi moci (Castells, 2004). Jedným z prejavov globálneho vládnutia bez globálnej vlády, ktorý sa odzrkadlil v teórii svetového systému je koncepcia svetového centra tvoreného VKŠ a periférie. Centrum pod neoliberálnymi heslami určuje diskriminačné pravidlá vo vzťahu k rozvojovým štátom. Nespravodlivé pravidlá globálnych ekonomických procesov sú výsledkom globálneho kartelu silných globálnych hráčov (Helda, 2004). Pokusy o adresnejšiu 1 Dr. h. c. prof. Ing. Milan Šikula, DrSc., ředitel Ekonomického ústavu SAV, milan.sikula@savba.sk Koncipování budoucnosti v Evropě

9 charakteristiku nositeľov globálneho vládnutia bez globálnej vlády poukazujú na globálnu triedu manažérov, ovládajúcu globálne inštitúcie, ktoré by mali robiť politickú kontrolu (Albrow, 1997), na priemyselné oligarchie a neprehľadne kreované finančné oligarchie, ktoré vládnu vládam (Bělohradský, 1999), alebo na globálnu vykorisťovateľskú oligarchiu, mafiánsky organizovanú, ktorá diktuje programové smerovanie celému procesu globalizácie (Bondy, 2005). Aktérom globálneho vládnutia sú podriadené aj také medzinárodné inštitúcie ako MMF a SB, ktorých formovanie a fungovanie je silne poznačené demokratickým deficitom a sú vlastne určitým nástrojom TNK, ktorý tlačí na štáty, aby pre nich vytvárali protekcionistickú pozíciu. TNK sa tak stali akýmisi globálnymi super hráčmi, ktoré nemajú žiadnu zodpovednosť a žiadnu a zodpovednosť im nemôže byť vnútená... Môžu, alebo sú schopné pohnať pred súd vlády a ich rozhodnutia sú robené nevoleným panelom ľudí mimo kontroly demokratických vlád (Herman, 1999). Prebieha antidemokratická kontrarevolúcia, keď globalizátori vďaka zdrojom, ktorými disponujú si financovať kampane manipulujúce verejnú mienku. Môžu dovoliť kúpiť nielen niektorých politikov, ale i celú demokraciu (Korten, 1995). Vytváraniu a posilňovaniu ich privilegovanej pozície napomáhajú aj vlastné, resp. spriaznené neziskové organizácie ako profesionálne komory, asociácie, thing tanky a nadácie. Doterajší spôsob globalizácie umožňuje malému počtu najsilnejších určovať agendu a smerovanie tohto procesu. Vzniklo viacero pozoruhodných prác, ktoré odhaľujú genézu, charakter a konkrétne vývinové metomorfózy globálneho vládnutia bez globálnej vlády ako výsledok bezprecedentnej koncentrácie moci predovšetkým finančných a nefinančných korporácií a formálnych i neformálnych superglobálnych štruktúr. V súvislosti s Európskou úniou a eurozónou preto nemožno predpokladať, že by boli akousi enklávou, ktorá by bola vyňatá zo sitového poľa globálneho vládnutia a imúnna voči jeho priamemu či sprostredkovanému vplyvu. Z prác, ktoré uvediem vyplývajú veľmi závažné implikácie vo vzťahu ku kríze EÚ a EMÚ. J. Stiglitz v knihe Jiná cesta k trhu hledání alternatívy k současné podobě globalizace, (Prostor, Praha 2003) upozornil na nový závažný problém, ktorému musí ekonomická veda venovať analytickú pozornosť. Poukázal na to, že nemáme žiadnu svetovú vládu, porovnateľnú s národnými vládami, ktorá by dohliadala na proces globalizácie. Tak ako štáty riadili vzájomné prepájanie ich národných ekonomík. Namiesto toho máme systém, ktorý by a dal nazvať globálne vládnutie bez globálnej vlády (s. 54). Poukazuje na to, že niekoľko inštitúcií (SB, MMF, WTO) a niekoľko hráčov z finančných priemyselných a obchodných kruhov záujmovo prepojených dominuje globálnej scéne, pričom mnoho z tých, ktorých sa rozhodnutia týkajú sa nemá možnosť vyjadriť. Treba zmeniť pravidlá určujúce medzinárodný ekonomický poriadok a ešte raz sa zamyslieť nad tým, ako sa rozhoduje na medzinárodnej úrovni a v koho záujme. Početné analýzy ukazujú, že súčasná podoba globalizácie nie je žiadnou historickou nevyhnutnosťou, ale výsledok neoliberálnej politiky vlád, medzinárodných inštitúcií a predovšetkým finančných a nefinančných TNK. Globálne nanútenie troj-rozmernej neoliberálnej politiky liberalizácia-deregulácia-privatizácia - vytvorilo priestor pre rozmanité prejavy globálneho vládnutia založeného na fundamentálnych inštitucionálnych zmenách predovšetkým v relácii štát TNK, medzinárodné organizácie, nevládne neziskové organizácie, ktoré kolonizujú priestor štátu a určujú diskriminačné pravidlá. Priemyselné a finančné oligarchie vládnu vládam, diktujú programové smerovanie globalizácie, ovládajú MMF, SB, WTO atď. Je to akási antidemokratická kontrarevolúcia, manipulácia verejnej mienky, kupovanie nielen politikov, ale celej demokracie. Existuje už viacero hlbokých analýz relevantných aspektov tejto podoby globálneho vládnutia. Unikátnu štúdiu o globálnej superkorporácii vypracovali Vitali, Glattfelder a Barriston (2001) výskumníci Univerzity Zürich, v ktorej kvantitatívne zobrazili koncentráciu globálnej Koncipování budoucnosti v Evropě

10 moci a vplyvu. Na základe analýzy gigantickej databázy 37 miliónov firiem a investorov zhodnotili intenzitu ich vzájomného vlastníckeho, finančného, kooperačného, technického, organizačného, sieťového a pod. prepojenia. Zahusťovanie a koncentráciu tohto prepojenia a globálneho vplyvu preskúmali troma iteračnými krokmi. Už prvé priblíženie ukázalo, že korporácií prepojených na základe spoločných aktív umožňuje kontrolu svetovej ekonomiky. V druhej iterácii vykryštalizovalo 1318 korporácií ako jadro, ktorého mimoriadne tesné spojenia predstavujú model rozdeľovania ekonomického vplyvu nad väčšinou svetových spoločností prevyšujúci 20 % svetového zisku a reálne ovládanie 60 % svetových príjmov. Výsledkom záverečnej iterácie bola identifikácia super jadra, tvoreného 147 korporáciami. Ich aktíva sú už tak vzájomne späté, že vytvárajú neoficiálny finančný konglomerát, ktorý priamo kontroluje 40 % celosvetového bohatstva korporácií a zásadne ovplyvňuje a určuje vývoj globalizovanej svetovej ekonomiky. Šokujúcu prekvapivosť výsledkov komentoval jeden z autorov (Glattfelder) slovami realita je natoľko komplikovaná, že sme museli upustiť od dogiem ako napr. teória sprisahania, alebo teória voľného trhu. Analýzu švajčiarskych vedcov mimoriadne vhodne doplňuje M. Morris originálnou knihou Co nesmíte vědět (2012), v ktorej približuje historickú deskripciu toho, ako sa vygenerovali globálne mocenské štruktúry ovládajúce čoraz viac vývoj sveta, usilujúce o nový ekonomický poriadok. Neviditeľné globálne vládnutie tvorí malá skupinka rodinných klanov, ktorá prostredníctvom peňazí a bánk ovláda nielen hospodárstvo, ale aj nadnárodné organizácie ako OSN, SB, MMF, WTO atd., značnú časť médií, vedy, školstva až po manipuláciu počasia. Na základe hĺbkovej analýzy peňažníctva autor argumentuje záver, že peniaze skôr ako platidlo sú prostriedkom k vytváraniu moci a útlaku. Odhaľuje jadro problému konflikt medzi plnohodnotnými a nekrytými peniazmi a pozíciu bánk, ktoré si môžu voľne vytvárať nekryté peniaze, určovať spôsoby ako to robia, komu patria a komu to prináša úžitok. Odhaľuje nanajvýš problematické pozadie vzniku Fedu a Bretton Woodskeho systému, ale aj nový pohľad na príčiny atentátov na 4 amerických prezidentov spojené s bojom finančných kruhov o udržanie a upevnenie moci. Mimoriadne pozoruhodným príspevkom k objasneniu zákulisia globálneho vládnutia predstavuje kniha D. Rothkopfa Supertřída (2009) ako hĺbková sonda do charakteru kreovania a pôsobenia supertriedy privilegovaných, o ktorých väčšina ľudí takmer nič nevie, a ktorá napriek tomu zásadne ovplyvňuje náš život. V posledných dekádach sa vynorila globálna elita ktorá disponuje nevídanou úrovňou bohatstva a moci. Táto moderná supertrieda sa zglobalizovala rýchlejšie ako ktorákoľvek iná spoločenská skupina. Každý z príslušníkov elity je jedným z milióna. Z viac ako 6 mld. ľudí na našej planéte možno do supertriedy zaradiť asi 6000 jednotlivcov. Definičným znakom, ktorý ich odlišuje od ostatných je moc, ktorou sústavne ovplyvňujú milióny a miliardy ľudí nielen vo vlastnej zemi, ale i za hranicami (Rothkopf, 2009, s. 53). Globálna supertrieda sa skladá z jednotlivcov najrôznejšieho druhu, no prvou špecifickou skupinou, ktorú v jej rámci možno rýchlo rozoznať sú šéfovia okolo korporácií, ktorých ročné príjmy, či aktíva presahujú 5 mld. dolárov. Ďalej do supertriedy patria čelní predstavitelia zhruba 120 štátov, ovplyvňujúcich osudy veľkých populácií za ich hranicami, vrchní velitelia najmohutnejších svetových ozbrojených síl, manažéri 2000 najväčších obchodných spoločností, stovky najsilnejších finančných inštitúcií a asi 500 najväčších investičných spoločností, hlavy najväčších nevládnych organizácií a čelných medzinárodných inštitúcií, duchovní vodcovia náboženstiev ale aj najvýznamnejší predstavitelia elít pôsobiacich v tieni (organizovaný zločin), poprední myslitelia, vedci a umelci s globálnym prejavom. Pre supertriedu 21. storočia je podstatným znakom, že sa v jej rukách nielen koncentruje neúmerne vysoký podiel svetovej moci, ale že operuje globálne, kde je len málo nástrojov, alebo vôbec nie sú, ktoré by mohli pôsobiť ako protiváha ich vplyvu. Práve to ju Koncipování budoucnosti v Evropě

11 zásadne odlišuje od elít v minulosti, ktoré pôsobili v rámci štátov, kde sa mohli v prípade potreby krotiť silou alebo mocou práva. Medzi najbohatšími sú ešte najbohatší a moc vedie často k ešte väčšej moci. Elity sú v pravidelnom vzájomnom kontakte, nielen preto že majú lepšie dopravné a komunikačné prostriedky, ale hlavne vďaka globálnym formálnym i neformálnym mechanizmom, ktoré utužujú ich vzájomné väzby od G-8, cez klub nových nezúčastnených antiglobalistov, od Davosu po Boao, od Bilderbergu po fórum Otcov a synov Carlosa Slima. Jednou z najzrejmejších a najdôležitejších z mnohých mocí, ktorými supertrieda vládne, je jej schopnosť rozhodovať za nás všetkých o tom, čo je hlavnou témou súčasnosti, čo je na programe dňa. Členovia supertriedy sa nestretávajú sa len k nastoľovaniu tém, ale aj k praktickému rozhodovaniu. Neformálne mechanizmy globálneho vládnutia vyplňujú medzery a robia rast a globalizáciu výnosnými. Ak však uspokojovanie záujmov všetkých závisí od činnosti, či nečinnosti púhej hŕstky, alebo ak systém ponúka púhej hŕstke vplyv, akého nemôžu nikdy dosiahnuť ostatní, ktorých prístup alebo zdroje sú obmedzené, tak to nie je v poriadku. Ak sa o globálnych cieľoch rozhoduje len v úzkom kruhu, výsledky nemôžu byť iné ako deformované. Na záver upriamime pozornosť na najnovší príklad inovatívneho prístupu k problematike globálneho vládnutia bez globálnej vlády. Je to kniha Yanisa Varoufakisa: Globální minotaurus, Praha, Prináša mimoriadne podnetnú a originálnu politickoekonomickú analýzu globálneho vládnutia v období rokov Autor v nej odhaľuje ako strach a panika z návratu veľkej krízy už pred koncom 2. svetovej vojny viedli USA k príprave najďalekosiahlejšieho projektu globálneho vládnutia. USA boli v tom čase hlavný veriteľ, ktorý disponoval bezprecedentnou ekonomickou a vojenskou mocou a s vedomím potreby historickej úlohy rekonštrukcie sveta. Bretton Woods bol prvý krok realizácie stratégie globálneho vládnutia vychádzajúci z poučenia, že kapitalizmus sa nedá efektívne spravovať na národnej úrovni. Za oficiálnym projektom povojnového menového systému a obnovy ekonomík bol skutočný problém vytvorenie inštitucionálneho rámca, ktorý by zabránil zopakovaniu veľkej krízy a zásadná otázka, kto bude mať nad ním kontrolu. Varoufakis odhaľuje, že v júli 1944 v Bretton Woode boli v skutočnosti preložené dve koncepcie. Koncepcia, ktorú za USA predložil H. D. White, a koncepcia, ktorú vypracoval J. M. Keynes. USA mocensky presadili koncepciu H. D. Whita, ktorá im vytvorila dominantné postavenie na presadzovanie ich záujmov. Do histórie vošiel pod názvom Bretton Woodsky systém. Jeho základom bol systém pevných výmenných kurzov národných mien viazaných na dolár % na udržovanie nákupom, resp. predajom svojich dolárových rezerv. Zmena kurzu bola monálen na udržanie vyrovnanosti platobnej bilancie a kapitálových tokov. Dôveryhodnosť mala zaručovať vymeniteľnosť dolára za zlato 35 USD za uncu zlata. Koncepcia Medzinárodnej menovej únie J. M. Keynesa predpokladala jednu menu pre celý svet bancor, viazanú na 30 komodít, pri súčasnom zachovaní národných mien a Medzinárodnú centrálnu banku, ktorej úlohou malo byť riešenie problému nevyvážených obchodných a kapitálových tokov rôznorodých ekonomík. To mal zabezpečovať špecifický mechanizmus recyklácie prebytkov plnením dvoch úloh; predchádzať vytváraniu systematických obchodných nerovnováh a flexibilitu zúčastnených krajín pre zvládnutie katastrofických kríz. Medzinárodná menová únia by zaručovala možnosť požičať si od Medzinárodnej centrálnej banky na nulový úrok do 50 % priemerného objemu obchodu deficitnej krajiny a nad 50% pevný úrok. Prebytkovej krajine by za prekročenie prebytku nad určitý objem obchodu Medzinárodná centrálna banka zase účtovala úrok. Originálna Keynesova koncepcia a jej transparentný automatický globálny mechanizmus recyklácie Koncipování budoucnosti v Evropě

12 prebytkov prirodzene narazila na zásadný odpor USA, pretože by znemožnila ich stratégiu globálneho ovládania a využívania svetovej ekonomiky prostredníctvom dolára. V čase pretrvávajúcej globálnej krízy, nedostatočnej účinnosti až bezmocnosti protikrízových opatrení vystupuje zvlášť do popredia aktuálnosť a inšpiratívnosť Keynesovho prístupu nielen pri hľadaní spôsobu prekonávania rozporov a nerovnováh svetovej ekonomiky, ale aj pri nevyhnutnej rekonštrukcii systému fungovania EÚ a EMÚ. Ukazuje potrebu a možnosť rozvíjania transparentnej, demokratickej alternatívy globálneho vládnutia bez globálnej vlády. Globálne vládnutie pre ďalší civilizačný posun ľudstva Voči globálnemu vládnutiu boli vždy dva prístupy zásadní odporcovia svetovlády ako zrady národnej identity a obhajcovia myšlienky účinnejšieho mechanizmu globálneho občianstva, svetoobčianstva od Danteho, Kanta, B. Russela, Einsteina až po Gándiho. Rotkopf (2009) považuje za dôležité rozlišovať vládu a vládnutie. Globálnu vládu v tradičnom zmysle vlády považuje za neuskutočniteľnú až nebezpečnú fantáziu. Globálne vládnutie podľa neho prestavuje vhodnejší mechanizmus, ktorý je ľahšie uskutočniteľný. Vznikne potreba voľby medzi množstvom oficiálnych orgánov regulujúcich svet bez vzájomnej koordinácie a usporiadaním zabezpečujúcim koordiovanú reguláciu a jej inštitucionlizáciu. Supertrieda to môže považovať za ohrozenie jej moci neformálnymi mechanizmami presadzovať vlastný prospech (tamtiež, s. 315). Ak bude presadzovať pravidlá fungovania globálneho systému, ktoré existujúce nerovnosti ešte prehlbuje a globálny systém bude krikľavo nespravodlivý, ako je dnešný kríza je prakticky nevyhnutná (tamtiež, s 319). To najdôležitejšie o čo ide je vyváženosť. Demokratické inštitúcie a procedúry nestačia, ak ich nesprevádza demokratická kultúra. Je potrebné vytvorenie a splnomocnenie takých mechanizmov medzinárodného vládnutia, ktoré sú základnou podmienkou obnovenia rovnováhy medzi slobodou a spravodlivosťou, medzi rastom a rovnosťou, medzi trhom a štátom, medzi mocou supertriedy a mocou más, a to na celom svete (tamtiež, s ). Zaujímavý prístup k postupnému formovaniu vyváženejšieho globálneho vládnutia v kontexte modernizácie štátu navrhuje Rodrik (2011). Modernizácia štátu môže reálne prebiehať jednotlivo, resp. v skupine štátov, no jej plnohodnotné všestranné rozvinutie sa nemôže uskutočňovať mimo globálnych súradníc, teda v jednote s modernizáciou inštitucionálnej štruktúry a fungovania svetovej ekonomiky. Na tento dvojrozmerný aspekt modernizácie štátu originálne reaguje Rodrik (2011) vo svojej najnovšej knihe Paradox globalizácie. Jej ústrednú myšlienku výstižne vyjadruje jej podtitul Prečo nemôžu globálne trhy, štáty a demokracia koexistovať. Zdôrazňuje evidentný, no dnešnou hyperglobalizáciou prehliadaný a ignorovaný fakt, že legitimizácia vládnutia sa v súčasnosti opiera a v dohľadnej budúcnosti bude opierať o demokraciu a jej mechanizmy ukotvené v rámci národných štátov. Preto záver vyjadrený v podtitule nazval fundamentálnou politickou trilémou a znázornil ju v tejto podobe (schéma 1). Koncipování budoucnosti v Evropě

13 Schéma 1 Prameň: Rodrik (2011), s Zo schémy 1 vyplýva, že všetky súčasti nemôžu reálne existovať zároveň, v tom istom čase. Vychádza z toho, že vo svete jednoducho existuje príliš veľa národno-štátnej diverzity, aby sa dala vtesnať do reálne účinných a udržateľných pravidiel. Riešenie trilemy zdôvodňuje prechodom k umiernenej ukotvenej globalizácii. Tento prechod by sa mal podľa neho realizovať podľa nasledovných siedmich princípov: 1. Trh musí byť hlboko ukotvený v systéme vládnutia, trhy však samy seba negenerujú, neregulujú, nestabilizujú a nerobia sa udržateľnými. Trhy a vlády (štát) treba chápať ako dve strany mince. 2. Demokratické vládnutie a politické komunity sú organizované prevažne v rámci národných štátov, a pravdepodobne tak v bezprostrednej budúcnosti zostanú. Efektívnosť a legitimizácia globalizácie sa má riešiť posilňovaním, nie okyptením demokratických procedúr v rámci štátov. 3. K prosperite nie je jedna cesta, dnešné inštitúcie sú len podmnožinou potenciálnych inštitucionálnych možností. Jadro inštitucionálnej infraštruktúry sa musí budovať na národnej úrovni, kde sa rozvíjajú inštitúcie, ktoré navyše vyhovujú konkrétnym krajinám. 4. Krajiny majú právo podporovať svoje vlastné sociálne usporiadanie, reguláciu a inštitúcie. Medzinárodné dohody môžu byť dôležitým prínosom, no ich úlohou je posilňovať integritu domáceho demokratického procesu, a nie ho nahrádzať. 5. Krajiny nemôžu mať právo vnucovať svoje inštitúcie iným. Ochranu vlastných hodnôt a regulácie treba ostro odlišovať od ich vnucovania iným. 6. Účelom medzinárodného ekonomického usporiadania musí byť budovanie pravidiel fungovania a manažovania prepojenia (interface) medzi národnými inštitúciami. Akcent na podstatnú riadiacu funkciu národných štátov vo svetovej ekonomike neznamená vzdať sa medzinárodných pravidiel. Ide však o to, aby multilaterálny režim umožnil národom najlepšie sledovať ich vlastné hodnoty, rozvojové ciele a prosperovať v rámci vlastného sociálneho usporiadania. 7. Nedemokratické krajiny nemôžu rátať s rovnakými prvkami a privilégiami medzinárodného ekonomického poriadku ako demokratické (Rodrik, 2011, s ). Rodrigovo chápanie umiernenej globalizácie zreálňuje aj predstavy o viacúrovňovom globálnom vládnutí, v ktorom jednotlivé úrovne majú adekvátny podiel zodpovednosti a sú vzájomne funkčne previazané. Mimoriadne podnetnými ukážkami takto orientovaného myšlienkového prúdu sú práce R. B. Reicha, J. E. Stiglitza a H. Hendersonovej. Kniha R. B. Reicha Dielo národov má výstižný podtitul Príprava na kapitalizmus 21. storočia. Na základe analýzy a zovšeobecnenia reálnych procesov najvyspelejšej ekonomiky Reich presvedčivo objasnil mnohé kľúčové aspekty utvárania nového technologického spôsobu výroby, výmeny a informačnej komunikácie v procese globalizácie. Predovšetkým ukázal na revolučnú premenu tradičného veľkovýrobného podniku na pavučinovo organizovanú sieť vysokozhodnocujúceho podniku. Koncipování budoucnosti v Evropě

14 Formovanie sieťových štruktúr podnikov Reich chápe ako imanentnú súčasť procesu globalizácie a výstižne argumentuje, ako sa tradičné a medzinárodné dimenzie výrobných, výmenných a rozdeľovacích procesov menia na transnacionálne. Skutočnosť, že sa stále viac oslabuje spojitosť medzi ziskovosťou korporácie a životnou úrovňou obyvateľov danej krajiny, sa nemôže interpretovať tak, že v globálnej ekonomike stratili význam a prestali existovať národné ekonomické záujmy. Ži-votná úroveň obyvateľov štátu závisí v stále väčšej miere od toho, čím prispievajú globalizovanej svetovej ekonomike od hodnoty ich kvalifikácie a poznatkov. Preto sa každý národ snaží zvýšiť potenciálnu hodnotu toho, čím jeho občania môžu prispieť globálnym podnikovým sieťam. (s. 223) Reich na príklade USA poukazuje na to, že globalizácia výrazne prospieva tvorivým pracovníkom, no zároveň rozširuje priepasť medzi nimi a zostávajúcimi štyrmi pätinami obyvateľstva. Situáciu navyše vyhrocuje obrovská konkurencia pracovných síl najmä rozvojových krajín. Riešenie odvodzuje z toho, že integrácia pracovných síl do globalizovanej svetovej ekonomiky závisí predovšetkým od vzdelania a výcviku a od výživy a zdravotnej starostlivosti nevyhnutnej na takéto učenie. Preto jedna línia reformných opatrení by mala byť zameraná na diferencované spektrum vzdelávacích aktivít pre nízko kvalifikovaných, nezamestnaných, dlhodobo chudobných a ďalšie marginalizované skupiny (s ). Druhá línia reforiem by mala vychádzať z toho, že vo vzťahoch medzi národmi sa namiesto nacionalizmu v duchu kto z koho, alebo nezúčastneného kozmopolitizmu začne presadzovať pozitívny hospodársky nacionalizmus, v ktorom občania každej krajiny preberajú hlavnú zodpovednosť za zvyšovanie schopnosti svojich spoluobčanov viesť plný a produktívny život, ale spolupracujú aj s ďalšími krajinami, aby sa tieto zlepšenia nedosahovali na úkor iných (tamtiež, s. 450). Globalizovaná ekonomika tým, že na jednej strane mimoriadne preferuje vyššiu kvalifikáciu, schopnosti a poznatky, a na druhej strane znižuje príjmy a pracovné miesta robotníkov, ktorí sú konfrontovaní s obrovskou a rýchlo sa zväčšujúcou zásobou kvalifikovaných pracovných síl na celom svete, spôsobuje nebývalé zväčšovanie sociálnej polarizácie. Jedno z možných riešení Reich vidí vo vyvažovaní polarizujúcich tendencií pomocou skutočne progresívnej dane z príjmu spojenej s uzavretím medzier v daňových zákonoch (s. 356). Pozoruhodná je aj jeho úvaha o tom, že štáty namiesto toho, aby sa predháňali v poskytovaní subvencií a výhod pre PZI, mali by vytvoriť inštitúciu podobnú GATT-u, v ktorej by sa dohodli na pravidlách uchádzania sa o investície globálnych korporácií (tamtiež, s. 452). Nosnou ideou, ktorú Reich prezentuje na množstve konkrétnych súvislostí, je poznatok, že v podmienkach globalizácie musia štáty spolupracovať pri riadení ekonomík jednoducho z toho dôvodu, že už neexistujú oddelené ekonomiky, ktoré by sa mohli takto riadiť (tamtiež, s. 354). K širokému rozvinutiu tejto myšlienky zásadne prispel J. E. Stiglitz (2003) v práci Jiná cesta k trhu, ktorej podtitul Hledání alternativy k současné podobě globalizace výstižne vyjadruje zámer autora. Hneď v predslove zdôrazňuje, že globalizácia má pozitívny potenciál a môže byť prospešná každému obyvateľovi planéty, na to je však potrebné dôkladné preskúmanie spôsobu, akým je globalizácia organizovaná a riadená [Stiglitz, 2003, s. 11]. Z tejto pozície ukazuje, ako sa pod vplyvom globalizácie zvýšil význam, úloha, ale aj zodpovednosť predovšetkým troch medzinárodných inštitúcií MMF, SB a WTO. Tie boli priesečníkom udalostí, ktoré v posledných desaťročiach zásadne ovplyvnili konkrétnu podobu globalizačných procesov. Stiglitz podrobil ich činnosť tvrdej kritike, že z pozícií trhového fundamentalizmu nadraďovali záujmy finančných kruhov a vyspelých ekonomík nad potreby chudobných krajín. Na konkrétnych príkladoch demonštruje, ako pôsobenie neviditeľnej ruky trhu nielenže neviedlo k žiaducemu vývoju, ale necitlivá chaotická globálna správa, predovšetkým stratégia MMF, krízovú situáciu ešte prehĺbila. Stiglitz ju nazval politikou ožobrač sám seba (tamtiež, s. 178). Ak by sa globalizácia presadzovala doterajším spôsobom, nielenže nebude napomáhať rozvoj, ale naopak, bude prehlbovať biedu Koncipování budoucnosti v Evropě

15 a nestabilitu. Zdôrazňuje, že bez nevyhnutných reforiem bude silnieť odpor proti globalizácii. Najzákladnejšou zmenou, ktorú je treba urobiť, aby globalizácia fungovala tak, ako má, je zmena v spôsobe riadenia. (s. 351) Má na mysli predovšetkým zmenu v spôsobe činnosti medzinárodných inštitúcií, ktoré určujú pravidlá globalizačných aktivít a procesov, podmienky stability a udržateľnosti rozvoja svetovej ekonomiky, teda predovšetkým MMF, SB a WTO. Zdôrazňuje však, že najväčší problém nie je ani tak v samotných inštitúciách, ale v tom, ako zmeniť myslenie tak, aby sa chudobným priznávalo právo účasti na rozhodovaní, ktoré ovplyvňuje ich postavenie, aby sa posilňovala demokracia a rovnoprávny obchod a aby sa zodpovednejšie pristupovalo k životnému prostrediu. Globalizácia môže získať novú formu... až bude správne a poctivo zorganizovaná a všetky krajiny budú mať vplyv na politiku, ktorá sa ich dotýka, potom existuje možnosť, že dôjde k vytvoreniu novej globálnej ekonomiky, v rámci ktorej bude ekonomický rast nielen udržateľnejší a menej kolísavý, ale aj plody tohto rastu budú poctivejšie rozdeľované. (s. 55) Stiglitz nie je stúpencom radikálnych šokových riešení. Víziu globalizácie s ľudskejšou tvárou predpokladá realizovať vhodným tempom evolučných krokov. K ekonómom, ktorí zásadným spôsobom prispeli ku komplexnému konštruktívne kritickému skúmaniu globalizácie, nepochybne patrí H. Hendersenová (2001). Jej najnovšia kniha Za horizontem globalizace formuluje globalizáciu ako dilemu súčasnosti. Prenikavo odhaľuje a pomenúva základné rozpory a problémy súčasnej podoby globalizácie a formuluje východiská k Utváření udržitelné globální ekonomiky, vyjadrené v podtitule jej knihy. Jej prínos je o to významnejší, že presvedčivo argumentuje aj nevyhnutnosť zásadnej zmeny v metodologickej rovine, ktorú chápe ako posun od klasického úzko ekonomického nazerania k systémovému multidisciplinárnemu prístupu. Spolu s M. W. Rederom 2 poukazuje na vnútorné nezhody, obsahové a metodologické nezhody, krízu vnútri ekonómie, a kladie otázku, či je ekonómia veda, alebo preoblečená ideológia (Hendersonová, 2001, s. 26). Poukazuje na to, že väčšina ekonomických modelov vo verejnom i v sú-kromnom sektore smeruje do budúcnosti s očami uprenými do spätného zrkadielka (tamtiež, s. 29). Originálnosť jej prístupu spočíva v tom, že problémy a úlohy pretvárania globálnej ekonomiky chápe a formuluje vo vzájomne previazaných siedmich úrovniach globálnej, medzinárodnej, štátnej, firemnej, samosprávnej, občianskej a rodinnej, resp. individuálnej. Zdôrazňuje význam mapovania ucelených stratégií na každej úrovni a analýz, ako na seba vzájomne pôsobia. To je dôležité preto, lebo mnoho sociálnych a ekologických problémov, ktoré sa prejavujú na jednej úrovni, vzniká na inej úrovni. Pretváranie globálnej ekonomiky vyžaduje, aby sa na všetkých úrovniach rešpektovali spätné väzby od prírodného, planetárneho ekosystému a od miestnych ekosystémov, ako aj od ľudí, ktorí sú súčasnými nekontrolovanými formami globalizácie vytláčaní na okraj (s. 39). Prechod do novej etapy vývoja civilizácie vyžaduje prekonanie neoliberálneho konceptu globálneho vládnutia a rozvíjanie mnohoúrovňového humánneho globálneho vládnutia, prekonanie prežitej paradigmy dnešnej spoločnosti a zvládnutie nového adekvátnejšieho dejinného vzorca ďalšieho vývoja ľudstva. 2 Odvoláva sa na jeho knihu Economics: The Culture of Controversial Science z roku Koncipování budoucnosti v Evropě

16 Literatúra BONDY, E. (2005): O globalizaci, Brno: L. Marek. BĚLOHRADSKÝ, V. (2000): Antinomie globalizace: Vzdelanostní společnost In: Bělohradský, V. a kol. Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti. Praha: QplusQ. BOURDIEU, O. (2002): The Politics of Globalisation. Open Democracy. Dostupné na: org/ngos/role/globdem/globgov/2002/0220bourdieu.htm. BECK, U. (2002): What is Globalisation? Oxford: Polity Pres. Česky: Co to je globalizace? Brno, Centrum pro studium demokracie a kultúry CASTELLS, M. (2000): The Rise of Network Society The luformation Age: Ecoomy, Society and Culture. Oxford: Blackwel Publishers Ltd. GALBREITH, J. K. (1979): The Great Crash of 1929, New York. Avon. HELD, D. (2004): Inescapably Side by Side. An Interview with David Held, Mikkel Thorup & Mads P. Sorensen. Polity, February. HERMAN, E. S. (1999): The Threat of Globalisation. Nex Politics, Vol. 7. No. 2 (new series) whole No. 26. MICHIE, J. (ed.) (2003), the Handbook of Globalisation, Cheltenham: Edward Edgar. MORRIS, M. (2012): Co nesmíte vědet, Rybka Publishers, Praha. POTŮČEK, M., MUSIL, J., MAŠKOVÁ, M. (2008): Strategické volby pro českou spoločnosť. Teoretická východiska, Sociologické Nakladatelství, Praha. RODRIK, D. (2011): The Globalization Paradox. Why Global Markets, States and Democracy Can t coexist. Oxford: Oxford University Press ROTHKOPF, D. (2009): Supertřída. Jak globální elita pretváří svět, Pavel Dobrovský BETA, s.r.o., Praha RUBERY, J. et. al. (2002): Productive Systems: introduction and overview. In: Burchell, B. et all. Systems of Production: Markets, Organizations and Performance. London Routledge. REICH, R. B. (2002): Dílo národů Příprava na kapitalizmus 21. století. Praha: Prostor. ROSENAU, J. N. CZEMPIEL, E. C. (eds.) (1992): Governance without Government. Order and Change in World Politics. Cambridge: Cambridge University Press. STIGLITZ, J. E. (2002): Globalisation and its Discontents. London: Penquin Books. STIGLITZ, J. E. (2003): Jiná cesta k trhu. Praha: Prostor. VAROUFAKIS, Y. (2013): Globální Minotaurus, Rybka Publishers, Praha. VITALI, S. GLATTFELDER, J. B. BATTISTON, S. (2011): The network of global corporate control. [online]. Zurich: Swiss Federal Institute of Technology [cit ]. dostupné na: Koncipování budoucnosti v Evropě

17 Power, Responsibility, Leadership & Wisdom: Exploring the Issues at the Core of Ethical Decision-Making Bruce Lloyd 1 Thank you for inviting me to give this presentation, and in this particular way. I am sorry I cannot be with you in person, especially as I have many fond memories or earlier visits to Prague. Neither I or I believe the organisers have used technology in this way, so lets hope it works... (I am not sure if the organisers have a way to let me know if everyone has fallen asleep!) To start with a sentence on my background, which is essentially Scientific, with Engineering and Business degrees, and a zig-zag career in industry and finance that ending up in the academic world, writing and lecturing on Strategy. I consider Strategy to be about understanding what makes organization, people and society work, and what helps them work better. Recognising that better is a values driven word. Perhaps I also need to mention that I have no religious agenda in my comments. I am just interested in what works. Overall I have three objectives First: To challenge the way that we think about leadership, and to argue that much of that thinking is not only missing the point, but that a great deal of it is potentially, if not actually, dangerous. Secondly: To introduce a framework within which we can look at the relationship between Power and Responsibility that can help us change the way we think about leadership in a more relevant and effective way. At its core my argument is that leadership is primarily a values driven activity and that we should move from focusing on associating leadership with the quantity, or size, of decisions, to recognising that leadership is essentially about the quality of our decisions. My third objective is to argue that it would be very helpful if we rehabilitated the concept of Wisdom, as a useful way of making our decision-making more values driven. My basic objective is simple: How do we achieve Better decision-making. But the first difficulty is that there are so many different views over what we mean by better. I will argue that at the core of all our decision-making is the need to balance Power with Responsibility, as the vehicle for resolving the better question. This presentation will explore why that is so difficult? It also argues that exploring the concept of Wisdom can provide invaluable insights into how to achieve the most effective balance between Power and Responsibility, which is central to what our values mean in practice, as well as how we incorporate ethics into our decision-making. Decision-making, inevitably, involves moral / ethical choices and this occurs every time we take a decision. Hence it is not surprising that we find that the comments we might define as Wisdom are essentially comments about the relationship between people, or their relationship with society, and the universe as a whole. These statements are generally globally recognised as relatively timeless and they are insights that help us provide meaning to the world about us. In theory, the use of teams, committees, even opinion polls (and other efforts to capture The Wisdom of Crowds) are attempts to capture our collective Wisdom. 1 Dr Bruce Lloyd, London South Bank University, brucelloydg@aol.com Koncipování budoucnosti v Evropě

18 Overall Wisdom gives us guidance and insights into what works in our relationships, in the long term interests of us all. But what surprised me when I started looking at this subject a few years ago, was the paradoxical gap between how critically important this area was in all our lives, and yet how often it seems to be almost totally ignored in Futurist, Strategy, Knowledge Management, and even Ethics, literature. Another paradox is that we appear to be spending more and more time focusing on learning knowledge, or facts, that have a relatively short shelf life, and less and less time on knowledge that overlaps with Wisdom, that has a long shelf life. Why is that? What can we do about it? Which brings us back to my starting point, looking at the relationship between Power and Responsibility Western sociological and management/leadership literature is full of references to Power. How to get it? How to keep it? And How to prevent it being taken away? In parallel, but rarely in the same studies, there is also an enormous amount of literature on the concept of Responsibility. While Power, is in essence, the ability to make things happen, Responsibility is driven by attempting to answer the question: In whose interest is the Power being used? Yet the two concepts of Power and Responsibility are really different sides of the same coin; they are the Ying and Yang of our behaviour; they are how we balance our relations with ourselves with the interests of others, which is at the core of what we mean by our values. Power makes things happen, but it is the appropriate balance between Power and Responsibility that helps ensure as many good things happen as possible, with our values being essentially about how we relate our interests with the interests of others. This critical relationship between Power and Responsibility can be reinforced by examining how the two concepts interact in practice, through a variety of different management dimensions. First, it is useful to visualise a 2-by-2 (Boston) box (4 Squares) with Power (+&-) along one axis, and Responsibility (+&-) along the other. In one square, where there is a strong Power-driven (+) culture, combined with little sense of Responsibility (-), there is a high probability of megalomaniac or dictatorial behaviour. And here I would like to argue that we have plenty of words like Dictator, despot and megalomaniac to describe the behaviour of individuals such as Hitler and they should not be described as Leaders. But going back to the other three squares: Another square combines a high degree of Responsibility (+), with little Power (-), which is a classic recipe for stress. In fact, this is a major cause of relatively unaddressed individual, organizational and societal stress, reinforced by many empowerment programmes, that are more concerned with giving individuals more Responsibility than giving them more real authority (ie: Power). A further square has low levels of both Power (-) and Responsibility (-) which produces the result of drop-outs, whether individual, organisational or societal. This category is often viewed as an attractive option when individuals consider it relative to the alternative to the stress, which is all too often associated with situations where a feeling of impotence is associated with the feeling of Responsibility. The ideal is to work towards the final square, where there is an appropriate balance between Power and Responsibility (+/+). Although this compartmentalisation is an inevitable simplification, it does show how the underlying pattern of Power <> Responsibility relationships influence individual behaviour, which I would argue is particularly critical in areas related to understanding the ethical dimensions of our decision making. Koncipování budoucnosti v Evropě

19 Power Responsibility Relationships High (+) Power Low (-) Responsibility Low (-) High (+) Balance Power and Responsibility Megalomania Dictatorial behaviour Stress Individual, organisational, societal Drop-out Individual, organisational, societal R While we come into this world (or are recruited into an organisation) with no Power or Responsibility, the challenge of learning, education, or induction is to attempt to find an appropriate balance between the two concepts of Power and Responsibility. This basic relationships between Power and Responsibility can also be usefully checked out in the context of experience in other organisation/societal dimensions: 1. Organisational culture can be considered as either one that encourages the sharing of information, as opposed to a Knowledge is Power culture. (Although I consider it is more appropriate to use the word Information, rather than Knowledge, for reasons that I will briefly discuss later.) But almost all management techniques (Total Quality Management, Learning Organisations, and Knowledge Management, to name but three) are based on the assumption of a sharing knowledge culture and these techniques are unlikely to be effective within a knowledge is power culture. Teams, and virtually all other management techniques, flourish best under a Responsibility-driven culture. In addition, as we increasingly move further into a knowledge economy, the effective sharing of information/knowledge will become an even more critical success factor for all our decision-making whether as individuals, within organisations, or for society as a whole. 2. It is often argued that people oppose change, when the underlying problem is that there is a difference of opinion on how to define progress - or what we mean by better. In a culture where those affected by change are either in control, or they trust those driving the change, there is usually general agreement on how progress is defined, and there is little opposition to any change initiatives. The greater the trust levels, the easier it will be to undertake change, simply because there is general agreement that the change will be equated with progress. Despite all the talk of the need for change in many situations, what is really required is the need for greater emphasis on the concept of progress. The importance of that difference between change and progress is at the heart of most of our decision-making difficulties. And this difference between change and progress is at the heart of most organisational difficulties in this area, partly because the vast majority of change is still top Koncipování budoucnosti v Evropě

20 down driven and these are too often combined with the widespread existence of a Powerdriven (rather than Responsibility driven) culture that has fostered a breakdown in trust. 3. Another important dimension of the Power-Responsibility relationship arises in many organisations where they experience the damaging effects of bullying, corruption, as well as sexism and racism. These problem behaviours are, in the vast majority of cases, essentially little more than the Abuse of Power. If individuals took a more Responsibledriven (ie; others focused ) approach to their personal relationships, there would be an enormous reduction in these harmful anti-social behaviours. 4. These issues are also reflected in the language we use to discuss them. Phrases, such as Corridors of Power, Power Struggles, even Lusting after Power, are widely used, but would not attitudes and behaviours be different if the language used was more focused on using phrases such as Corridors of Responsibility. Why do we never hear about Responsibility Struggles? And certainly there are very few, if any, examples of people being accused of Lusting after Responsibility. Why not? If Power and Responsibility are two sides of the same coin, shouldn t the words Power and Responsibility be virtually interchangeable? Overall, the greater the level of a Responsibility-driven decision-making culture, the more effective and sustainable will be the consequences of decision-making in any system; and the less regulation will be required to manage the inter-relationship between the various stakeholders. In contrast, more and more regulations will be needed in an attempt to regulate Power-driven cultures, where those regulations are designed, at least in theory, as an attempt to make the decision-making processes more accountable, and so hopefully encourage more responsible behaviour. But does it? If we all behaved more responsibly in our relationship with each other in the first place, there would be much less pressure for more and more regulation and legislation. Two asides at this point: First, it is, in my view a pity the various declarations of Human Rights didn t give emphasise to the importance of Responsibilities. Secondly, it is worth mentioning that probably 90 % of violent behaviour arises because there is an imbalance between Power (self focused) activity, with insufficient emphasis on Responsibility (others focused) activity, and a Power focus makes it much more difficult for those involved to communicate effectively. But why is this relationship between Power and Responsibility so important to the debate about leadership and ethics? Simply because, in essence, Leadership is nothing more than the Well informed, Responsible, use of Power. The more the leadership (decisions) are Responsibility-driven (ie the more they are genuinely concerned with the wider interest), not only will they be better informed decisions, but the results are much more likely to be genuinely reflect the long term interests of all concerned, which also happens to be a sound foundation for improving their ethical quality. But where does Wisdom come into this argument? In essence, the above leadership definition ( the well informed, Responsible, use of Power ) is exactly what could also be called Wise Leadership. In my view, there is an enormous amount of literature that explores Wisdom, and this can provide useful insights into what works and what doesn t? However, partly because, for various reasons which we don t have time to go into, the word Wisdom has been widely misused and misunderstood. At the same time Wisdom is something everybody seems to talk about; we all appear to want more of it, yet few people appear to reflect on what Wisdom really is, especially in management/leadership literature. And there is little consideration of how can we learn Wisdom more effectively? One objective of these brief comments is simply that it would be very useful for us to try to rehabilitate the word / concept of Wisdom. Koncipování budoucnosti v Evropě

21 But what do we really mean by Wisdom? According to the Wikipedia (5/8/05) entry for Wisdom: Wisdom is often meant as the ability and desire to make choices that can gain approval in a long-term examination by many people. In this sense, to label a choice wise implies that the action or inaction was strategically correct when judged by widely-held values Wisdom is about: Making the best use of knowledge the exercise good judgement. Or the capacity to realise what is of value in life for oneself and others. Wisdom statements are those that appear to be useful in helping us all make the world a better place in the future. They are not absolute statements; they are simply statements that reflect our understanding of behaviour patterns that appear to work in a positive direction in a sustainable way. But a statement of Wisdom is only useful if it also checks out with our own experience. Of course, the ability to recycle Wisdom is one thing, being wise is quite another. In essence, being wise involves the ability to apply wisdom effectively in practice. Although it is important not to forget the comment: "Those who are arrogant with their wisdom are not wise." (Anon) It should surprise no one that a critical part of the content of any Wisdom statement is the extent to which it incorporates judgments about values. In fact, in many ways, that is a critical part of the definition of what we mean by Wisdom. But that does not mean that all statements that reflect values can be defined as Wisdom; the extra dimension required is that they are widely accepted and that they have 'stood the test of time'. In addition, while all wisdom is reliable, useful, information, not all reliable information can be considered as Wisdom; it provides insights into values, people and relationships that work. Wisdom is does not cover a technical statement that has no human or relationship dimension. In addition, it is important to recognise that in trying to 'make the world a better place for us all' we can easily run into potential areas of conflict. For example, making things 'better' for some people is sometimes at the expense of making it worse for others. How or whether differences are resolved is critically dependent on the quality of dialogue or conversation between the parties. In my view, there are no absolute answers, consequently the only way to make progress is to try to ensure that the quality of the dialogue between all concerned (ie all the stakeholders) is as effective as possible. In the end, the quality of our decisions depends primarily on the quality of our conversations or dialogue; that is not only dialogue about information but, perhaps even more important, it is about what is the best way to use that information in other words it is about our values. Dialogue facilitates both the transfer of technical knowledge, as well as being an invaluable part of our personal development. In this area, there is a another paradox associated with the concept of passion, the importance of which is emphasised in much current management literature. If this passion is exhibited by a Power-driven individual, who tends to think they have all the answers and they are all too often not interested in listening. In these situations holding a positive dialogue can easily become very challenging! The only way to square that circle is to ensure that all the other people involved are convinced of their integrity and that they are reflecting a genuine concern for the wider interest in the decisions that are taken, which can then enable them to manage those with Power driven megalomaniac tendencies. The greatest challenge that most organisations face is how to manage effectively Power-driven, passionate, people in such a way that they are encouraged to be consistent with the long term interests of the organisation as a whole, rather than primarily with their own personal interests. Incorporating this wider (Responsibility-driven) interest into our decision-making at all levels, irrespective of whether they are personal, organisational or societal, is the ultimate test of leadership related values. Koncipování budoucnosti v Evropě

22 In addition, it is important to recognise that democracy does not produce perfect answers; it is simply the best system relative to the alternatives. (As Winston Churchill recognised). It is important to remember that the critical element of any democracy is not that the will of the majority prevails, but that the interests of minorities are understood and protected. And the most effective way of producing the best balance between these two elements is through effective dialogue between all those involved, within the framework of the Responsible use of Power. Although it might sound paradoxical, it is not unreasonable to argue that the degree to which we use our freedom responsibly the more freedoms we will have. Another approach to this dilemma is recognising that the greatest challenge to any concept of freedom lies in attempting to answer questions such as: How far can we be allowed to be free from our Responsibilities? And Who decides? A few words on re-interpreting the so-called traditional Data-Information-Knowledge- Wisdom pyramid relationship. But it is not simply a technical progression from one level to the next. It is one thing to turn information into knowledge that makes things happen through its use, but it is quite another thing to make the right (/ good / better ) things happen. Instead of moving up from data/information/knowledge to Wisdom we are, in parallel, moving down from Wisdom to knowledge -- which is how we incorporate our values into our decision-making. Hence again we can see the application and relevance of what is generally called Wisdom. It is our values/wisdom that defines the limits of what we consider acceptable choices in the first place and those decisions determine our knowledge/action priorities. These priorities then determine what information is required, in order to try to ensure that the decision is as well informed as possible. In turn that information need determines what further questions have to be asked about what additional data is required. In practice, we need to understand how these two pyramid progressions relate to each other, if we want to understand how we incorporate values into our decision making processes, as well as understand why Wisdom plays such an important role. It also needs to be recognised that the way the word (/concept) Wisdom, has been used in the past has not always helped this process. Of course, this is a dynamic process and there is continual feedback from the experience of our actions. Being decisive is easy; being decisive about the right things, in the right way, is the real challenge that confronts us all. I would argue that we do (and should) start with Wisdom (/our values) as our base, which then provides the framework within which to manage knowledge, and so on through the pyramid to information and data. To repeat, it is useful to see knowledge as information in use, and Wisdom as the integration of knowledge and values to produce good results, and this is confirmed by the following comments: Wisdom is the power that enables us to use our knowledge for the benefit of ourselves and others. (Thomas J. Watson) Knowledge is not wisdom, unless used wisely. (J. D. Anderson) "Knowledge without wisdom is a load of books on the back of an ass." (Japanese Proverb) I hope our wisdom will grow with our power, and teach us that the less we use our power the greater it will be. (Thomas Jefferson) A study of Wisdom shows that it consists of statements about relationships between people, either individually, or collectively in societal context, or about our relationship with the universe as a whole; and they have stood the test of time. Most of the important messages about the state and future of the Human Race were made over a thousand years ago, in China, the Middle East and other early sophisticated societies. As a result Wisdom insights are very similar irrespective of which part of the world that might be identified as their source. Koncipování budoucnosti v Evropě

23 It is only justified to consider that decisions can be reduced to a cost/benefit analysis, if it is possible to quantify all the values elements within the equation in monetary terms. In the past values have been included implicitly, whereas today that dimension invariably needs to be made much more explicit. All decisions involve the integration of the economics dimensions of added value, with ethical or values dimensions. In my view, Wisdom is by far the most sustainable dimension of the information/knowledge industry, although I recognise that this presentation has not covered how you could teach Wisdom. Or whether it is teachable? Or is it, like values, in many ways it is probably not teachable. But it is learned somehow, and as far as I know, there is no values gene. Consequently, there are things that we can all do to help manage the learning processes more effectively, although detailed consideration of these are outside the scope of this paper. We need to recognise that the more change that is going on in society, the more important it is that we make sure that our learning is as effective as possible. That is the only way we have any chance of being able to equate change with progress. If we want to have a better future the first, and most important, thing that we have to do is improve the quality and effectiveness of our learning. It is not easy to be optimistic about current trends, when the media is so focused on sensationalism and confrontation. This is not only an issue for the mass media, but it is also fostered by many, so called serious programmes where confrontation, rather than constructive consensus building dialogue is encouraged in the name of good television. It is certainly my impression is that there is evidence to support the view that our ability to hold constructive conversations is unfortunately declining. If this media agenda has a significant influence on our political agenda, and our democratic processes, it cannot be ignored. These pressures can be particularly important when considering potentially sensitive ethical issues. As a result it is not just the issues themselves, but the way we discuss them, that generally determine the quality of the action taken. This issue is not easily addressed but it is, at last, a start to for the issue to be more widely recognised. Some examples of statements about Wisdom that not only reflect the points made above, but provide additional insights into the meaning and usefulness of the word, would include: "Knowledge is a process of piling up facts; Wisdom lies in their simplification." (Martin H. Fisher) Wise people through all laws were abolished would lead the same life. (Aristophanes) The price of greatness is responsibility (Winston Churchill) Concern for others is the best form of self interest (Desmond Tutu) In recent years we have seen considerable effort to move people from the idea of 'Working Harder' to 'Working Smarter'. But what is really needed is to move beyond 'Working Smarter' to 'Working Wiser'. We need to move from The Knowledge Society to The Wise Society. And, the more we move along that progression, the more we need to recognise that we are moving to a situation where the important issues primarily reflect the quality of our values, rather than the quantity of our physical effort. If we want to improve the quality of our decision making, the focus needs not only to be on the quality of our information but, equally, on the right use of that information hence the importance of improving the dialogue related issues mentioned earlier. If we want to manage complexity successfully, and make progress in the world today, we have to start by getting the simple things right. This needs to be based on more effective understanding, and use, of accumulated Wisdom. All too often problems arise precisely because we haven't got the simple things right in the first place. This includes the need for a Koncipování budoucnosti v Evropě

24 greater emphasis on sharing knowledge, rather than the more traditional concept of 'Knowledge is Power', as well as the need to combine that with being sure that we are asking the right questions in the first place. Probably the most important of those simple things to get right is for leaders to 'walk the talk'. It is relatively easy to know what is the right thing to do; the hard thing is to ensure that it gets done. It also appears to be relatively easy to recognise Wisdom on paper, but it appears to be so incredibly difficult to be Wise in practice? In this context a couple of statements of wisdom are relevant: First, People take much more notice of what you do than what you say. And People don t take much notice of what you say, unless they first feel you care. To recap. Why are we interested in Ethics and the Future? The answer is, simply that we are concerned with trying to make the world a better place. But for who? And how? To answer both questions we need to re-ask fundamental questions: Why do we not spend more time to ensure that the important messages that we have learned in the past ('Wisdom') can be passed on to future generations? How do we ensure these messages are learned more effectively? These are critical strategy questions, as well as being at the very foundation of anything we might want to call 'The Knowledge Economy', although what is really needed is to focus on trying to move towards the concept of The Wise Economy. This focus naturally overlaps with the greater attention recently being given to values/ethical related issues and the search for meaning, in management/leadership literature... This approach recognizes that Leadership should be concerned with the quality of our decisions, rather than its quantity, and this could easily mean that there is more Leadership at the bottom of an organization than at the top. It is also worth mentioning here the danger of using quantity measures such as GDP growth as a measure of societal success, when what urgently need are more relevant quality measures. I hope I have not given the impression that I know the answers to these questions. That is certainly not my intention. My objective is simply to try to raise some questions that, in my view, do not appear to be asked often enough. The first step is always to start by being reasonably sure that we are asking the right questions, and then that we are trying to improve the quality of the conversations/dialogue about those questions, answers and decisions. In this context giving the whole subject of Wisdom much more serious attention in management literature than has been the case is the past would be helpful all round. Wisdom is critical to our understanding of The Knowledge Economy and The Knowledge Society, as well as Strategy and Ethics in general. If we cannot take Wisdom seriously we will pay a very high price for this neglect. We need to foster greater respect for other people, particularly those who have views, or reflect values, that we do not agree with. This requires us to develop our capacity to have constructive conversations about the issues that divide us and that, of itself, would go a long way to ensure that we improve the quality of our decision making for the benefit of all in the long term. This presentation has argued that understanding, and integrating, the relationship between Power and Responsibility should result in a greater emphasis on the more Responsible use of Power, and this implies a greater emphasis on a values or Wisdom based approach. Together this would enable us to ensure that we are as well informed as possible, by improving the quality of the conversations/dialogues that are so vital in the management of the decision-making processes; it should also improve our ability to evaluate more effectively the ethical issues themselves, today and in the years ahead. Finally, to sum up. We need to recognise that, overall, Wisdom is a very practical body of information (knowledge) that has an incredibly useful contribution to help us understand the world we live in. It can help us all take better (/wiser) decisions, lead better lives, and experience wiser leadership. This approach also recognises that we need to Koncipování budoucnosti v Evropě

25 rehabilitate the concept of leadership, as a values-driven activity, away from the idea that it is primarily concerned with individuals who exhibit the quantity dimensions of power, to individuals that reflect quality (/values driven) measures that are associated with what is done with that power. In the end, Leadership is much more about focusing on the interests of others, rather than primarily our own. Or to put it another way, as was mentioned earlier, Leadership can be defined as The Well Informed, Responsible, Use of Power. If this happened we don t even have to talk about the need for Wise Leadership, because the word Leadership has been properly rehabilitated in such a way that we have now integrated Being Wise into our definition of Leadership. And all this could be done relatively easily if we just started thinking differently about the critical relationship between Power and Responsibility. Koncipování budoucnosti v Evropě

26 Podnikatelská etika jako výzva ke změně postojů a smýšlení Lidmila Němcová 1 Úvodní poznámky Žijeme v překotné době, plné protikladů, která nás nutí klást si nové otázky a hledat na ně odpovědi. Nejde však o jednoduché řešení a snadnou cestu vpřed. Především je třeba se zamyslet nad tím, jaká je charakteristika naší společnosti, kam směřuje a jaké budou důsledky našich rozhodnutí, a to nejen pro nás, ale především pro budoucnost našich dětí a vnuků. Mnozí si tyto otázky vůbec v dnešní atomizované společnosti ani nekladou, vývoj je nezajímá. Žijí dneškem podle hesla Užij si, co můžeš ( Carpe diem ), bez zájmu o druhé, o společnou budoucnost. Ne nadarmo mnozí charakterizují dnešního člověka jako homo oeconomicus, jedince, kterého zajímají pouze materiální statky a kterého duchovní rozměr života již zcela míjí. Hodnoty osvědčené tisíciletou historií lidstva se nějak vytratily, možná i vadí našemu stylu života.: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim, tak zní základní etické pravidlo, které se nazývá zlatým. Desatero bylo nepsaným zákonem pro věřící i nevěřící jako základní norma ověřená dlouhodobě. Řídili se jím naši rodiče a prarodiče, kteří nám základní hodnoty předávali. Abychom mohli změnit naše postoje a smýšlení, je třeba zabudovat do našeho myšlení etické prvky. Zamýšlet se nad tím, co by mělo být dosaženo, o jaký ideál usilujeme, co je vlastně naším cílem a smyslem života. Jinými slovy: otázky dobra a zla by se měly stát integrální částí nejen našeho myšlení, ale i chování. Etické myšlení znamená klást si otázky etického charakteru a hledat na ně odpovědi a podle nich jednat. Je pravda, že někteří si takové otázky nepřipouštějí a ani etický základ v řešeném problému nehledají. Výsledkem je zničená příroda, nepoctivé podnikání, korupce, neúměrné bohatství menšiny oproti rostoucí chudobě (ve světovém měřítku), snaha o maximální zisk za každou cenu, touha po moci, nekorektní vztahy mezi lidmi navzájem, antagonistické vztahy mezi zeměmi, národnostní a náboženské konflikty, nezaměstnanost apod. Budou mít naše děti dostatek kvalitních potravin, čistou vodu, důstojnou práci, budou žít v míru, bezpečí a v demokracii? Proč být etickým v dnešní době? Odpovědí není lhostejnost, pasivita - právě naopak. Z tohoto důvodu je třeba klást výzvy před občanskou společnost a hledat nová netradiční východiska. Podnikání a etika Etika je filosofickou disciplínou, vědou o dobru a o zlu. Je teorií morálky, není vázána na konkrétní reálné skutečnosti. Nabádá nás, k čemu bychom měli směřovat, co je dobré, správné a spravedlivé. Za jednu z aplikovaných disciplin považujeme etiku v podnikání či hospodářskou etiku, které mají dnes velký praktický význam nejen u nás, ale v celém globalizovaném světě. Obecně řečeno - jde o uplatnění etických principů v podnikatelských aktivitách na různých úrovních. O hospodářské etice hovoříme spíše v globálním a makroekonomickém měřítku, zatímco podnikatelská etika se zaměřuje na střední a individuální úroveň. 1 doc. Ing. Lidmila Němcová, CSc., předsedkyně Společnosti pro etiku v ekonomice, lidmila.nemcova@quick.cz Koncipování budoucnosti v Evropě

27 Etika by měla být integrální částí rozhodovacích procesů. Etické rozhodovací procesy probíhají na různých úrovních, z nichž každá má vlastní cíl, zájem a motivaci. Posuzujeme, co sledovaný subjekt dělá, může dělat a měl by dělat, aby se choval eticky. Po sametové revoluci v roce 1989 došlo v naší republice k velkým historickým změnám v oblasti ekonomické a politické. Ekonomika otevřela prostory soukromému podnikání, které se mělo stát a také se později stalo motorem české ekonomiky. Už tehdy mnoho lidí v rodících se nevládních organizacích upozorňovalo na to, že podnikání bez etiky není možné. Zákony nemohou postihnout všechny eventuality života a jsou minimem etiky, pokud jsou ovšem samy o sobě etické. Je pravda, že lidé u nás neměli zkušenosti s podnikáním v rámci tržní ekonomiky. Vývoj byl na mnoho desetiletí přerušen od doby, kdy soukromý sektor v československých podmínkách dominoval a kdy existovala zaběhnutá psaná i nepsaná pravidla a prověřené zákony. Občané měli v přelomové době nejenom velké iluze, ale též ideály. Velká část nově začínajících podnikatelů neměla a ani nemohla mít s podnikáním zkušenosti, ale chtěla navázat na rodinné tradice svých otců či dědů a vyzkoušet svou samostatnost v rozhodování, odvahu, intuici. Mnozí však vůbec nepočítali s tím, že podnikání nese sebou i velká rizika, která byla pro podnikatele velká již v samotných začátcích (včetně nedokonalosti právního systému). Z těchto důvodů docházelo k bankrotům a zahořknutí. Ne každý vstupoval do těchto podnikatelských aktivit s čistými záměry. Byli to tzv. podnikavci, kteří podnikali s cílem dosáhnout maximálního zisku za každou cenu, s nekalými úmysly využít mezer v zákonech a v podnikání jít na hranici zákona či tuto hranici ještě dále překročit. Řídili se heslem: "co není zakázáno, je dovoleno." S takovými se setkáváme dodnes. Podnikání by mělo být korektní. Vedle kladných ekonomických výsledků by mělo představovat "službu" druhým, jejichž potřeby by mělo uspokojit. Co to znamená být etickým podnikatelem? Jednoduše řečeno - být korektním, důvěryhodným, slušným. Nabízet zboží a služby dobré kvality za rozumnou cenu, na základě pravdivé reklamy, na základě čestného jednání a důvěry, bez korupce. Včasné plnění závazků, plateb vůči klientům, dodavatelům a odběratelům a transparentnost by měly být samozřejmostí. Vždyť již v naší české podnikatelské historii patřilo při uzavírání obchodu k tradici čestné slovo, podání ruky bez písemných smluv. Podnikatel dbal na svou dobrou pověst, jeho názor měl svou váhu, často se angažoval v orgánech místa svého působení. Byl hrdý na svou kvalitní výrobu, ať již to byla výroba kvalitních bot, šatů, rohlíků, nebo na poskytování služeb. Našli bychom mnoho konkrétních příkladů. Je třeba navázat na místní, regionální či celostátní tradice a připomínat si je. Dnes bychom k nim měli přiřadit i příkladné poctivé velké a malé podnikatele, kteří podnikají s velkým nasazením od r Bohužel naše média spíše dávají přednost negativním příkladům před uváděním pozitivních vzorů. Jaké jsou podnikatelské hodnoty v dnešní době? Je třeba sledovat hodnoty současné podnikatelské praxe ve třech segmentech. Mezi ně řadíme základní hodnoty demokracie v ekonomice (svoboda, spravedlnost), hodnoty trhu (odpovědnost, důvěra) a hodnoty spojené s rozvojem a růstem ekonomiky (pokrok, prosperita, racionalita). Důležité je sdílení hodnot všemi složkami, včetně veřejnosti. Při prosazování podnikatelské etiky je třeba předkládat výzvy k hledání nových netradičních východisek. V současnosti je nezbytné usilovat o obnovení role etických hodnot v tržní ekonomice jako významného determinantu rozhodování. Koncipování budoucnosti v Evropě

28 Organizační struktura podnikatelské etiky Významnou roli pro prosazování etiky v podnikání mají nevládní občanské organizace. V Holandsku jsou nazývány polder ethics, jsou to místa, kde se prosazuje etika v podnikání. U nás vznikají organizace pro prosazování etiky v podnikání po r V cizině existují již od 60ých let, dnes se hnutí rozmáhá po celém světě a zasahuje všechny země i kontinenty. Pro celkovou koordinaci jsou zakládány střešní organizace, které mají především úkoly koordinační (např. EBEN - European Business Ethics Network a další). Kromě toho se zabývají úkoly vědeckými a pedagogickými. Pro prosazování hodnot do praxe je důležitá přítomnost nejenom teoretiků, ale i praktiků, kteří by hledali společně netradiční východiska. Pro prosazování zásad etiky v podnikání vznikla v ČR v r Společnost pro etiku v ekonomice, připravuje oslavy 20. výročí svého vzniku. Za svůj hlavní cíl si vybrala prosadit do vysokoškolského ekonomického vzdělávání program kurzů etiky v podnikání, což se jí podařilo. Bohužel, stále však existuje obrovská propast mezi teorií a výukou na školách a hospodářskou praxí. Některé školy se domnívají, že se pouhým zařazením kurzů k etice v podnikání automaticky zařazují mezi tzv. školy etické. Pokud etika je vázána pouze na samostatné kurzy a neprolíná všemi přednášenými předměty, lze hovořit pouze o tom, že se předmět podnikatelské etiky stává marketingovým nástrojem. SEE vydala deklaraci, která vyjadřuje její činnost a poslání: DEKLARACE Společnosti pro etiku v ekonomice (SEE) k dopolednímu bloku semináře Manažerská etika a společenská odpovědnost organizací, kterou uspořádala Česká manažerská asociace (ČMA) s SEE 20. listopadu 2012 v Praze Účastníci považují seminář k uvedenému tématu za velmi užitečný a doporučují pokračovat v organizaci seminářů v pravidelných intervalech. 1) Vhodným propojováním teorie a praxe překonávat veliké rozpory mezi nimi. 2) V praktických příkladech sledovat a analyzovat jak negativní, tak i pozitivní případy (best practices). 3) Snažit se o interdisciplinární přístup k řešeným problémům na základě dialogu a konsensu. 4) Hledat netradiční způsoby řešení situací. 5) Hledat nová netradiční východiska. 6) Předkládat nové aktuální výzvy jak podnikatelské sféře, tak i občanské společnosti. 7) Navazovat užitečné kontakty a spolupráci s obdobně zaměřenými organizacemi v ČR i v zahraničí (především v Evropské Unii). 8) Zdůrazňovat etický rozměr politicko-ekonomických rozhodnutí v posledních desetiletích, která často v důsledku chybné hospodářské politiky ovlivnila současnou finanční a ekonomickou krizi. 9) V současnosti je nezbytné usilovat o obnovení role etických hodnot v tržní ekonomice, především jako determinant rozhodování jak v hospodářství, tak i v podnikání. 10) Hodnoty současné ekonomické praxe v euro-americkém prostoru sledovat v jejich členění do tří segmentů: a) základní hodnoty demokracie v ekonomice, tj. zejména svoboda a spravedlnost, Koncipování budoucnosti v Evropě

29 b) hodnoty trhu, tj. především odpovědnost a důvěra, c) hodnoty spojené s rozvojem a růstem ekonomiky, tj. hlavně pokrok, prosperita a racionalita. 11) V procesu rozhodování - zejména v rámci podnikatelské praxe - sledovat přístupy, které dovolují klíčové hodnoty trhu využít jako neviditelná aktiva spojená především s intelektuálním a sociálním kapitálem (jde o moderní metody etického řízení, tj. zejména o CSR a ekonomii důvěry). 12) Jevy korupce je třeba chápat mnohem šíře než pouze jako úplatkářství; je možno rozlišovat čtyři symptomy korupce: trhy s vlivem a mocí (ve vyzrálých liberálních demokraciích), korupční kartely elit/stran (zejména v postkomunistických zemích), oligarchové a klany (v zemích, které nedávno svrhly diktaturu), státní kleptokratičtí magnátové (v diktaturách). 13) V rámci chápání udržitelného rozvoje jako harmonického vztahu člověka s přírodou je nutno současná ekologická hlediska rozšířit o člověkem neovlivnitelné geologické faktory. 14) Změnit myšlení a postoje ve prospěch etiky, humanizace a odpovědnosti za budoucí generace. Závěr Je třeba zdůraznit, že osobní příklad, přesvědčení, odvaha a nasazení jsou velikými nástroji v boji proti zlu v ekonomice. V současnosti je nezbytné usilovat především o obnovení role etických hodnot ve společnosti a potažmo i v tržní ekonomice. Koncipování budoucnosti v Evropě

30 Etické chyby dneška - možné tragédie budoucnosti Václav Němec 1 V současném vědeckém životě na nejrůznějších úrovních se začínají projevovat ve stále větší intenzitě výrazné etické chyby. Jde o chybějící etické myšlení, chápání a jednání, které je projevem mizejících pocitů obecné lidské solidarity (na rozdíl od rostoucí "solidarity" zájmových skupin), ochabující odpovědnosti a především nedostatečné předvídavosti. Zájmové skupiny se snaží vnutit veřejnosti své jednostranné názory včetně prognóz budoucnosti, které často postrádají skutečně vědecký základ. Ten se někdy nahrazuje pečlivě vybraným kolektivem jednostranně orientovaných vědců, který zneužitím tzv. procesu recenzování (peer reviews) v odborných publikacích zamítá všechny články, které nejsou v souladu s vědeckými představami redakce. Zapomíná se, že vědecký pokrok nesouvisí nijak s představami demokratické většiny, často ojedinělý odlišný názor jedince svými argumenty získá postupně další přívržence a nakonec přesvědčí také dosud nedůvěřující většinu. Je ovšem tragédií, jestliže nedůvěřující většina začne využívat mocenských prostředků a snaží se umlčet vědce, kteří pak přecházejí do vědeckého disentu. V současném vědeckém světě se podobné praktiky uplatňují např. ve velmi omezeném vnímání až ignoranci některých nesporných geology prokázaných faktů ze strany Mezivládního panelu pro klimatické změny, opírajícího se o omezené pohledy ekologů (vesměs bez respektu ke geologickým faktorům a konkrétním výsledkům věd o Zemi). Ke geologickým procesům minulosti se přihlíží pouze v relativně velmi klidném období posledních cca let a neberou se v úvahu výsledky, k nimž stále intenzívněji a do stále vzdálenější geologické minulosti (až v řádu desítek milionů let) docházejí geologové při studiu více méně pravidelných period globálního oteplování (v dřívějších dobách samozřejmě bez jakéhokoli ovlivňování člověkem). Nebere se také v úvahu, že lidstvo začalo v poslední dekádě minulého století procházet delším geologickým a klimatickým obdobím, které souvisí s přirozenými hierarchicky členěnými cykly oteplování a vyskytuje se v paměti lidského rodu v takové intenzitě patrně po prvé. Obdobné jevy ignorance etických pravidel bohužel sledujeme také ve světě uměleckém i politickém. Deficit etického myšlení a jednání v případě selhání elit politiky, umění a vědy se může projevit v pokračující destabilizací veřejného života a v konečných důsledcích může vést až k těžkým sociálním krizím. Jejich průběh navíc může být znásoben pokračujícími přírodními katastrofami. Uvedenými problémy se v ČR pravidelně ve dvouletých obdobích zabývá Mezinárodní konference o geoetice pořádaná v rámci sympozií Hornická Příbram ve vědě a technice (naposledy v říjnu 2013). Výsledkem bývají závěrečná doporučení, která se rozesílají představitelům vyšších vědeckých orgánů jako podklad pro žádoucí usměrňování veřejného života v krátkodobých a zejména dlouhodobých etapách. Ne všichni berou tato doporučení vážně, zvláště pokud byli zvikláni fundamentálními ekology. Na poli vědecky fundované osvěty nás čeká ještě hodně práce. 1 Ing. RNDr. Václav Němec, CSc., viceprezident (pro Evropu) Mezinárodní asociace geo-vědců pro mezinárodní rozvoj (AGID), lidmila.nemcova@quick.cz Koncipování budoucnosti v Evropě

31 Enhancing the New Age of Enlightenment to Take Hold of Sustainable Development Vadim Nikolajew 1 We are living in a stormy time There is a broad consensus (even personal feeling) that we are living in a stormy time and in a seemingly chaotic world: conflicts, terrorism as a new form of conducting wars, turmoil, revolutions (a whole armamentarium of instability). It s a very different world from what futurists saw and predicted after the Cold War has been officially terminated. The Eastern Block as countervailing power has collapsed and only one superpower has been left on the scene. 1 Dr. Vadim Nikolajew, Independent innovation & futures researcher, Vadim.Nikolajew@t-online.de Koncipování budoucnosti v Evropě

32 It looked as if the only one superpower would take care of unipolar world. It didn t happen. Instead we got a confused planet where the only superpower became dominant and, at the same time, immobilized under stress of a patchwork world. These are new forms of warfare as terrorism and various conflicts, which immobilize both the only superpower and the West. A simple question arises: Are we safer now? The simple answer: Obviously not, or not quite, if you like it more opaque. Responses The responses are controversial. To fill ideological vacuum the religions are on advance. We witness a kind of Antienlightenment, antipodean to Siècle des lumières, partially with peaceful, partially with fundamentalist radical characteristics. It occurs on a par with indiscriminate application of democracy models bred in the mainstreams of thinkers during the Cold War. They were developed as ideological toolset against Communism and proved successful while implemented to former Eastern Block. As to their universality, now, they seem to be ill-adjusted to conditions, which are rather different from Western kind of civilization. The latter has its roots in long history of development, which passed through Reformation, Renaissance and Enlightenment, and revolutions and civil wars. The models don t work properly, though cohorts of thinkers in the mainstreams of Western thinking still keep on to their tenets and still demonstrate true devotion to them. Koncipování budoucnosti v Evropě

33 Emerging structures Conflicts with seemingly chaotic features emerge and may be frozen along structures, which would seriously challenge the world order. In view of that it s time to put aside ideological blinders and ask ourselves; what is actually going on and how to overcome the gap between reality as it unfolds and its perception in traditional thinking in present mainstreams, where conventional truths are cemented? How to elaborate on appropriate answers and how to enhance their practical feasibility during difficult interplay of now and here necessities with long-term strategies in decision- finding? Could the answers be more profound than just journalistic reactions of daily provenance? What we have We are on the threshold of transformation to new civilization that is called sustainable development (as no better name has been invented). 2 For the first time in our successful story of limitless expansion and use of nature with help of science and technology we are meeting limits and limitations the nature is imposing on us. The process is global and doesn t allow escape into tomorrow. To continue on the business as usual basis may bring more sophisticated technological solutions, though won t provide in the final analysis the expected general relief. The new challenges require new thinking and this thinking should be transferred in appropriate decision-making at various levels. Moreover, it should compromise different time horizons. In our well-being we depend on development of the economy, more precisely, on its continuous growth. It s needed for the developed countries to uphold their high living standards. For emerging and developing countries it s needed to raise their living standards. The economy that is globalized and is very vulnerable, is not robust like in preindustrial times. Democratic institutions and decision-making bodies are additive to short-time decisions: Parliaments, politicians, mangers are bound to short-time solutions search: Now and here may be their motto. The issues of sustainability couldn t be accommodated within these short-time perspectives. What we need The solutions should be sought in direction of creation demanding public environment that is forcing and awarding decision-making, which tries to compromize long-run interests of sustainable development with short-term necessities of doing politics now and here. For this purpose we need appropriate knowledge. As a matter of fact, the sustainable development should be yet invented. The popular democracy models preferred tailor-cut bottom up revolutions, so far. Indeed, they were bloodless and successful in Eastern Europe in recent history. They don t work in other parts of the world. For they turned up bloody and breed terrorism. Therefore 2 In 1987, the United Nations released the Brundtland Report, which included what is now one of the most widely recognised definitions: "Sustainable development is development that meets the needs of the present without compromising the ability of future generations to meet their own needs." 1987."Report of the World Commission on Environment and Development." General Assembly Resolution 42/187, 11 December Koncipování budoucnosti v Evropě

34 more emphasis should be put on elites in emerging and developing countries. They should be actively involved in the process of inventing sustainable development. In this sense the role of EU needs to be reconsidered. At present the EU evolves to fortress Europe with the aim of providing the island of affluence and calm in otherwise stormy world. It can t work in the long-run. 3 Hence, with regard what we have and what we need: First, behind chaotic features we may observe emergence of new structuring that could be ascertained and named: West with the United States as upper authority and the only superpower with its allies, call them the West, and the miscellaneous Rest of the world. Second, changes going on in emerging and developing countries where relatively small new elites amid large and growing populations of countries (without proper middle classes as anchor of stability) are on the rise. Third, if frozen, the emerging structures promise to become a further source of instability in the world of tomorrow, providing more conflicts, and all kinds of wars (military, political, economic, ideological etc.). Hence, as futurists we have to look at principle difference of the world of tomorrow from presence and past daring getting through surface to question deeper undercurrent processes going on. Doing that we will soon find out: The present world is increasingly derailing toward move on the track of unsustainable development. If so, it would suggest limitless Earth and endless environment at our disposal. This is the result of how demography, economy and ecology are interacting at present and will more dramatically do it in future, if we don t change the course. The population will rise to more than 9 billion earthlings against More important and traditionally neglected is the fact that the needs and demands of new majorities shouldn t be reduced to simple nutrition and shelter but oriented at Western consumption models with their lavish life styles. Namely they are looming in the background. As a result the people would need more economic growth, more use of resources, more innovations, which market economies (very efficient in terms of economic efficiency, indeed) could provide. But, all that occurs to detriment of ecology, within one nature, which is final and can t withstand. It also can be argued whether more technological breakthroughs will be in time to boost economic performance and to solve problems caused by growing world population, rapid urbanization, and climate change. 4 Indeed. This is a vicious circle, how demography, economy and ecology are interwoven. The present efforts to tackle challenges connected with vicious circle, are funneled along segregated trails: demography per se, economy per se, ecology per se. Demography as fight against hunger, for food safety and water supply. Economies are heavily preoccupied with national and international effort (e.g. the last G 20 meetings) to boost economic growth. Ecology is scrutinized under CO2 emissions reduction or even as more defeatist worst case scenario as possible adjustments of nature to climate change (which will come anyhow - is the fatal logic). 5 3 Vadim Nikolajew, Europe Laboratory of Sustainable Development?, in The Second Prague Workshop on Future Studies Methodology, 10/ 2005, pp Global Trends 2030, Alternative Worlds, a publication of the National Intelligence Council, December 2012, www. dni. Gov/nic/global trends, p.7 5 Turn Down the Heat, Why a 4 C Warmer World Must be Avoided, November 2012, A Report for the World Bank by the Potsdam Institute for Climate Impact Research and Climate Analysis, www. worldbank. Org; Natural Systems in Changing Climates, in Science Vol 341, 2 August 2013, pp Koncipování budoucnosti v Evropě

35 The reasons for this cacophony are diverse Our science is basically disciplinary and capitalizes on successes in specialization. Anyhow Nobel prizes reward the specialization. The technological advance is based on innovativeness which prefers single breakthroughs despite complexity of impacts they release. It neglects complexity, though may react to it, if at all, through feedbacks. The economies are provided tasks not only to produce goods and services but also jobs and growth, of course, now and here. This is what the politicians are elected for. The world population not only unevenly grows, but we increasingly observe reverse colonization: In past the European nations discovered for their people foreign land to colonize; now the Rest of the World discovers Western countries. It s a question as how long this problem will remain scientifically untouched and under protection of political correctness, without repercussions in politics. The fact is that neither policies nor economies are prepared to challenge these misfits. In democracies the politicians won t be elected, if they do. The authoritarian rulers would lose their grip on power and will be overthrown if they show too much interest for sustainable development. The main focus is what to do? A closer look into history will reveal that crucial periods of principle changes were accompanied by enlightenment forming new underlying philosophies, be them once linked to main religions, or be them connected with social movements like Renaissance, Age of Reason or Enlightenment in Europe. Namely the enlightenment generates a specific push, pull atmosphere as humble people and rulers alike became convinced that the changes are inevitable, and they should carry them out. So far for the history. As for the future: We need the New Age of Enlightenment, which will form the underlying philosophies for a new civilization of sustainable development. It s because the present development is unsustainable and forms a deeper lying basis for present and future conflicts. New lifestyles are required, which take on the vicious circle. As to their feasibility it s a remarkable situation: We have, on the one hand, opportunities to do the job properly. A case in point provide green energy, even green economy, environmentally benign technologies and lifestyles of many people from different strata, beginning e.g. with English Royal family and extending to humble people. It s not that many people don t understand imperatives the sustainable development imposes. They are aware of them. Many politicians and managers would agree with your arguments that our way of life is at present not sustainable (saying that of course in private). Hence, let s do! The New Age of Enlightenment Phenomenon of enlightenment is a process, which begins at the point A and accompanies the travel to the point B. Hence, the New Age of Enlightenment is neither completed teaching nor a tutorial. It needs to be still invented. And it turns out: The world in which we live is different, and it will be even more different in future. A paradoxical situation may be observed. While we are inundated with all kinds of information: Internet, TV, media, paper and electronic publications, etc. we feel like suffering of thirst in the ocean of water. Koncipování budoucnosti v Evropě

36 As to the name, the historical precedents were dubbed as Age of Reason or Age of Enlightenment later, post factum, mainly as later reflection of time in history. Hence the New Age of Enlightenment is still to be enhanced. The most decisive outcome should be pull and push vortex, which becomes universal and global. And it should illuminate the transformation to sustainable development from both sides, as up-down and down-up process. New means of communication like Internet are asked. Europe as inventor of capitalism produced a source of unsustainable development. It should recognize its responsibility, and it s well-suited to become the laboratory of sustainable development: technologically, economically, morally and socially. It means this vicious circle as how demography, economy and ecology interact at present with even more fatal impacts for the future should be dismantled. The new emerging conflict structures which otherwise will try to adapt to the conditions of unsustainable development will be turned into structuring, which serves the needs of new civilization. Koncipování budoucnosti v Evropě

37 Prostorový aspekt prognostiky Tadeusz Zipser 1 Dějiny ukazují dlouhý sled příkladů, kde dosavadní stav lokálního civilizačního systému se ocitl v situaci, ve které jakoby, pro jeho existenci byly nezbytné hmotné statky. Šlo ku příkladu o nějakou klimatickou kalamitu, uzavření důležitých cest, vyčerpání surovinových zdrojů apod. Dnes však, kdy se to řídí jiným, méně agresivním způsobem než válečný konflikt, tedy velmi často pomocí nové technologie, dokonce i nějakého vynálezu - stále existuje bohatství, které je vyčerpatelné a sice prostor. Můžeme s ním zacházet více nebo méně rozumně, nicméně jej nemůžeme rozmnožit. V roce 1930 bylo na světě 2.1 miliarda lidí, o osmdesát let později má již země více než 7 miliard lidí, z toho více než 50 procent obyvatel žijících v městech. To znamená, že během lidského života se počet obyvatelstva světa může zvětšit trojnásobně nebo několikanásobně. Vzniká tak otázka, zda se v následujících, třeba 50 letech bude tento proces opakovat ve stejném měřítku a se stejnou rychlostí. Bude to tedy znamenat, že demografická situace dosáhne jakýchsi 20 miliard, ještě za života současně žijících dětí? Je to samozřejmě důležitý problém pro urbanisty, zemědělce, dopravní služby, energetiku aj. Ale nejen pro ně a nejen ve smyslu získání hmotného bohatství nebo lepší technologie. Je to také otázka nové rovnováhy v systémech, kde se taková rovnováha v spontánních proměnách bude tvořit na složitých cestách kontaktů a konfliktů. Už dnes vidíme, že tento růst, za posledních 30 nebo 40 let nebyl proporcionální, že Evropa a evropské metropole neudržely svou dominující pozici v hierarchickém pořádku, že sklouzly dolů a občas nejsou schopny udržet současný počet obyvatelstva, zatímco ve stejné době města Asie, některá města střední a jižní Ameriky a Afriky dosáhly počtu, který několikrát převyšuje počet obyvatelstva staré Evropy. V tomto případě se už nejedná o nový logistický pořádek, ale o politickou rovnováhu. Říká se, že příroda nesnáší vzduchoprázdno, dnešní globalizace to je všeobecný výskyt síťových soustav, ve kterých k průtokům dochází snadno a distans neznamená to, co dříve a momentální dosah informace umožňuje penetraci obrovského souboru příležitostí. Také evropské zátiší nebude mít dlouhé trvání. Bylo by dobře vzpomenout Říši římskou, která navzdory své civilizační úrovni, své perfektní organizaci a vojenské účinnosti nebyla schopna obhájit svou atraktivitu, před silou nátlaku nevyhnutelného migračního zájmu barbarských sousedů. Pád Evropské říše může mít podobný, dlouhodobý, ačkoliv jistým způsobem mírovější průběh. Proč by se neměly stovky mladých, aktivních lidí snažit nejít tam, kde je ještě dost prostoru k bydlení a práce se také ještě najde, ačkoliv možná nebude tak odměnována, jak si to tam právě teď přejí a tedy o to lépe, pro ně to bude přece snadnější? Myslím si proto, že ne evropská krize jakéhokoliv druhu, ne územní nároky, konkurence v dostupu k energetickým zdrojům, ale spíš stálý spontání a ne politický, nebo vojensky motivovaný vliv imigrantů, bude skutečným zdrojem nastávající transformace našeho kontinentu. Přírůstek dalších sedmi nebo deseti miliard lidí neponechá v klidu poloprázdnou plochu komfortního ráje, kde se nachází prázdné byty, tím spíš, že i zde jsou už velké rozdíly v hustotě osídlení a že pokračuje proces stárnutí obyvatelstva a že už zanedlouho deficit práce v poměru k potřebám spotřeby vyvrátí současnou bilanci. Čínská zeď měla stejný úkol zachránit vysoce rozvinutý prostor civilizačního celku proti nomádům, myslím však, že tomu bylo naopak střed byl pravděpodobně vždy hustší, 1 Prof. dr hab. inž. arch. Tadeusz Zipser, Wroclaw University of Technology, tadeusz.zipser@pwr.edu.pl Koncipování budoucnosti v Evropě

38 než agresivní okolí. Dokonce i tam se to plně nepovedlo. Ne jinak tomu bylo s Římem. Pád Říše římské nám nabízí dostatečnou lekci. Barbaři stačili dobýt Řím několikrát, ale nepřineslo jim to požadovaný prospěch. Prováděli to krátkozrace, násilně, v důsledku toho došlo k okamžitému zničení velmi složité a komplikované infrastruktury. Město Řím a ve stejné míře desítky jiných městských středisek nemohly přežít bez importu potravin, bez akveduktů tedy bez vody, bez odstraňování odpadků prostě milionové obyvatelstvo muselo bez těchto zařízení, během několika měsíců, zmizet! Je tedy nutný nástroj, pokud možná objektivní prognozy, který bude schopen věrohodně zobrazovat spontánní dosažení rovnováhy v systému osídlování. Jde tedy o prostorové rozmístění koncentrace osídlení a její intensity. Vychází se totiž z předpokladu, a je pro to už mnoho důkazů, že obraz koncentrace městského obyvatelstva je výsledkem obrovského počtu nezávislých procesů kontaktů, má statistickou povahu a ve velmi omezené míře se podrobuje bezprostřednímu řízení. Tyto procesy můžeme předvídat, získáme-li vědomosti o hodnotě jistých statistických parametrů, jejichž interpretace, obzvláště v ekonomických kategoriích, je samostatným a aktuálním úkolem. Je samozřejmé, že důvěru k takovým prognostickým modelům je možné získat teprve když se ukáže, že model je schopen rekonstruovat přihodivší se ve skutečnosti jevy, čím větší měřítko, tím lépe. Důležitým rysem předvídání budoucnosti, jak v Evropě, tak i v některých místech jiných světadílů, může být intensivní příliv migrace osob, ale také institucí, jež jej strukturalizují v důsledku toho, že mají s ním nějakou souvislost. Proto by měl být rovněž k dispozici specializovaný modelový aparát, který se tomu bude věnovat zevrubným způsobem. Třetí úkol se pojí s odlišným typem problému. Vyplývá ze zmíněného úvodem, kvantitativního měřítka nárůstu městského obyvatelstva. Potřebné plochy investované tak, aby byla zajištěna náležitá úroveň obsluhy občanů, mohou být oceňované jako obrovské. Stačí říct, že pokud budeme vycházet ze zmíněné varianty počtu obyvatelstva pro rok 2050, tak pro další, nový počet obyvatelstva, bylo by třeba území o rozloze celé Francie nebo celé Ukrajiny. Vyplývá to ze současně nejúspornějších standardů, které můžeme pozorovat např., ve městech Švýcarska nebo Holandska, čili kolem 200 m 2 pro jednoho občana. Tyto teoretické plochy, které jsou rovny rozloze velkých evropských států, je třeba chápat jako těsně rozplánované, bez přestávek a mezer, souvislé a propojené obrazy. Samozřejmě, nikdo takové superměsto nevystaví, pravděpodobně také nerozdělí tuto plochu na řadu odlišných, nově lokalizovaných měst. Obvyklý osud těchto přírůstků to je přilepování k periferiím existujících měst, aglomerací a metropolí, v náhodných konfiguracích a rozdrobněných porcích. Zvětšuje to pouze chaos, tak příznačný pro dnešní městskou tkáň, se všemi těžkostmi a nepředvídatelnostmi městského života. Proto se požaduje, zaujetí postoje k tomu třetímu úkolu, prozkoumání možností zavedení jistých pravidelných vzorců prostorové struktury tak, jak tomu bylo už po třikrát v dějinách naší zurbanizované civilizace, (v první generaci měst asi před lety, v době antického starověku a také v pozdním středověku). Dnes je tento úkol nesrovnatelně těžší, než tomu bylo v minulosti, vzhledem k jinému měřítku velikosti těch prvků struktury, které by bylo třeba přetvořit. Nástroje pro takové analýzy jsou v podstatě připraveny, ačkoliv ještě ne perfektně. První pokusy takového přístupu je však možno provést. Pokud jde o modelování vývojových procesů sídelního systému, už v sedmdesátých letech minulého století se podařilo vytvořit model bilančních přesunů. Jednalo se o teoretický soubor stejných 340 zón, polských okresů čili powiatů, který byl pomocí modelu převeden, do sítě sídelních jednotek, s velmi podobným výsledkem k aktuálnímu rozmístění koncentrace zaměstnání. Počáteční stav se charakterizoval naprostým rozptýlením obyvatelstva, tedy žádná koncentrace neexistovala. Model si ji sám generoval tak, aby dospěl k rovnováze mezi poptávkou po zaměstnání a Koncipování budoucnosti v Evropě

39 nabízenou aktivitou, která se snažila přizpůsobit diferencovanému komunikačnímu dosažení míst a také rozlišné pravděpodobnosti nalezení vhodné, akceptovatelné práce, zdroj existenčních prostředků. Byl použit spíš jednodušší modelový proces akceptace, v němž působil rozhodující parametr selektivita výběru. Je to civilizační charakteristika, která zobrazuje individuální vybíravost, ale také objektivní diferenciaci kvalifikace, specializace vzdělání, odlišný rodinný stav a pod. Právě hodnota tohoto parametru je zodpovědna za koncentrační sílu, jako vyznačující nárok na pole výběru pro jednotlivce. Kromě toho důležitým faktorem je dopravní síť a také počáteční hustoty primárního rozptýleného osídlení. Výsledkem byla skutečnost, že kolem 40 největších měst se ocitlo téměř vždy na svém místě, pokud jde o velikost: aktuální počet obyvatelstva. Koeficient korelace pro ně dosáhl 0,93. Jiný druh simulace vzniku systému měst, byl zahájen nedávno. Jeho úkol byl jiný. Mělo se prozkoumat zda v něm nepůsobí jenom jedna průměrná hodnota parametru. To znamená, že v něm působí taková selektivita, která je v jisté míře různá, v závislosti na několika lokálních faktorech. Je to pochopitelné, protože různá místa se liší vzhledem ke svým dějinám, složení společnosti, funkční struktuře a v neposlední řadě i velikosti. Bylo to potvrzeno dvojnásobným měřením pro celé Polsko. Výsledek měření ukazuje značný rozsah velikosti (0,005 0,000002). V současné době byla testovaná hypotéza, že určité (spíš neveliké) fluktuace počáteční selektivity stačí, abychom obdrželi téměž ideální identitu simulovaného a skutečného systému měst. Všechny dosavadní testy přinesly potvrzení této hypotézy, jak v měřítku regionů, tak v měřítku celého státu a dokonce i tak složitého systému jako je soubor měst Evropské unie, kde koeficient korelace byl na úrovni 0,9461. Obrázek 1. Samořídící procedura výkres korelace Koncipování budoucnosti v Evropě

40 Obrázek 2. Samořídící procedura Je tady aktivní samoučící se, nebo samořídící procedura, která si je vědoma výsledku ke kterému se snaží dojít a její operační úkol je najít k tomu cestu. Je to sekvence generování zmíněných fluktuací a diferencování lokálních parametrů. Víme-li už tedy, že cesta je reálná, zbývá nám už jenom provést další interpretace. Když vezmeme v úvahu, že drobné a často náhodné spontánní fluktuace stačí, aby vznikl skutečný obraz koncentrací, může se úplně vážně objevit otázka, zda reálný průběh vývoje naší sídelní sítě souvisí s naším vědomým plánovacím působením, nebo je to spíše, kromě několika okrajových předsevzeti, iluze. Optimisticky řečeno, může být také taková varianta výhodná a účinná, pokud máme nástroj k tomu, abychom to mohli dopředu předvídat. V každém případě, tak vysoké koeficienty korelace pro výsledné srovnávání simulačních a reálných obrazů, by mělo vykazovat, že skutečný stav je asi v 80 procentech závislý na jiných faktorech, než jakémkoliv arbitrálním rozhodování. Proto tedy se tyto modely jeví, jako vhodný a dost spolehlivý nástroj pro prognostický názor na možné varianty vývoje regionu nebo dokonce státu, vezmeme-li v úvahu silný příliv imigrantů v různých dávkách, s různou vlastní selektivitou a také s různým omezením jejich penetrace. Hromadná migrace může mít občas organizovaný charakter, přistěhovalé obyvatelstvo může mít zájem o to, aby si zachovalo jistý stupeň vzájemné soudržnosti, nezbytné je k tomu nějaké centrum a také nějaká prostorová struktura. Kromě toho důležitou součástí přeměn jsou dnes migrace a přesuny institucí, hospodářských organizací a firem. Jestliže to má charakter expanze síťových celků, bude to o to víc vyžadovat rozhodnutí, kde se budou nacházet jejich lokální centra. Bude zde totiž potřeba poněkud jiné modelování, než obvyklá difuze jednotlivců. Máme k tomu hotovou simulaci kráčející koncentrace, která je schopna simulovat expansivní difuzi a dále s ní pokračovat jako s modelem generujícím strukturu, která je v rovnováze. Koncipování budoucnosti v Evropě

41 Obrázek 3. Simulace kráčející koncentrace Obzvláštním případem využití tohoto modelu, bylo trasování cesty po pevnině mezi Dálným východem a Západní Evropou, navazující na aktuálně rostoucí význam ekonomiky Číny a případně také Indie. Tato nová hedvábná stezka je zde generovaná, jako spojující řada etapových center ekonomických zájmů, od vstupujících na světové jeviště mladých, výrobních subjektů a nedávno vzniklých odbytových trhů. Obrázek 4. Trasování cesty pomoci kráčející difuze (2 varianty) Samozřejmě, taková sekvence center, slučujících je a současně zdůvodňujících jejich roli a míru významu, dopravní koridor, pokud by byl vybavený nejmodernější technologií a dopravními prostředky, by byl na tolik důležitým organizačním prvkem prostorového plánování, že by určitě na své cestě silně ovlivnil ekonomiku mnoha zemí. Právě to, by také bylo předmětem analýzy simulační prognozy prvního typu. Nezávisle na následcích dalšího růstu, které mohou ovlivnit proporce kontinentálního rozmístění obyvatelstva, zbývá problém vnitřní struktury zurbanizovaného území. Zakládá se tu tezi, že další doplňování amorfické hmoty, najde svůj konec v důsledku nemožnosti normálního působení vegetace, zatížené stále větším mrháním časem, energií a prostorem. Je nutné, pokud už ne úsilování o přestavbu existující infrastruktury, tak aspoň zadržení množení beztvarého chaosu. Degenerace prostorové struktury měst a metropolí je také výsledkem a projevem přehlédnutí vzniklého fázového přechodu v evoluci civilizace, která se dnes Koncipování budoucnosti v Evropě

42 projevila v globalizaci. Je to možné krátce vyjádřit takto: Město bylo kdysi, na počátku své existence, jistého druhu strojem, potom (v období zralého středověku) působilo jako organismus, v současnosti naprosto ztotožňované s aparátem civilizace přestalo současně být zvláštním organizmem, aby se stalo součástí tkáně celosvětového civilizačního organismu. Tato tkáň je závislá na celku a to na velkém celku, musí tedy být dostupná v každé své části. Musí mít vlastnost elasticity, opakovatelnosti některých prvků a snadnost jejich regenerace a také značnou míru redundace sloužící spolehlivosti působení. Taková je výzva současné situace. Zdá se, že základem té restrukturizace může být utvoření potenciální územní sítě, naplňované podle míry potřeb, ale také případně uvolňované. Jednou z variant takové sítě, podrobně zpracované, podrobené simulačním zkouškám je tzv. struktura trojúhelníkově-řetězová. Obklopujíce jako virtuální prostorové schéma existující městská střediska, mohla by se fragmentárně uskutečňovat a tím předcházet aktuálním jevům urban sprawl, náhodnému rozlévání měst. Mohla by také pomalu trávit, obklopující ji amorfické periferie měst, v procesu zpětné difuze a zlepšovat jejich působení. Obrázek 5. Propozice potenciální sidelní sítě Koncipování budoucnosti v Evropě

43 Obrázek 6. Srovnaní aglomerace Chicago a teoretické struktury V každém případě je dnes nejvyšší čas zahájit diskusi na tato témata, v tomto měřítku a ve zmíněném časovém horizontu. Už to není odborný problém planistů, ale zásadní pozadí, ne-li podstata konglomerátu ohrožení a šancí evropské alternativy civilizace, která nedávno vnutila svou dominaci celé planetě, dnes však se musí postarat o svou budoucnost. Literatura Zipser T., Mlek M., Zipser W., Interdependence of Population Concentrations and their Activities as a Dynamic Factor of Continental Cohesion, Review of Economics and Finance 2012 Nr. 4. Academic Research Centre of Canada, p ISSN Koncipování budoucnosti v Evropě

44 Rozhodování politiků a kvantitativní výzkum Václav Novotný 1 1. Selhání prognóz při předvídání cyklických hospodářských krizí V současné národohospodářské praxi existují pro hospodářsko-politické rozhodování politiků tři závažné komplikace: První komplikací je přehlížení a podcenění cykličnosti výroby a jejích možných důsledků. Druhou komplikací jsou ideologické postoje, které brání vládnoucím politickým stranám přijmout účinná opatření odpovídající změnám konjunkturní situace. Třetí komplikací je nízká spolehlivost současně používaných metod v makroekonomickém konjunkturním prognózování. Tyto komplikace se ovšem prolínají - například libertariánští stoupenci teorie racionálních očekávání odmítají nejen státní proticyklické intervence - jako podlamující důvěru ve stabilitu hospodářského prostředí, což údajně demobilizuje investory - ale popírají možný pozitivní přínos proticyklické politiky. Předseda Americké ekonomické asociace prof. Robert Lucas v roce 2003 dokonce prohlásil: Epocha cyklických krizí již skončila a další hospodářský vývoj bude bezkrizový 2. Současná krize ovšem tuto hypotézu vyvrátila. Podle našeho ekonoma V. Krajdla (Dlouhodobý růst v ČR, Praha ČSE 1999) je trend výroby dlouhodobě rostoucí, přičemž současné ekonomiky jsou natolik ekonomicky silné, že jsou schopné kompenzovat cyklické odchylky od dlouhodobého trendu. V důsledku toho není údajně nutné provádět anticyklickou politiku. Naši vládní ekonomové byli cyklickou krizí ( ) zřetelně zaskočeni, což kontrastovalo nejen s jejich optimistickými prognózami před vypuknutím krize, ale odrazilo se v nereálných předpokladech pro sestavení státního rozpočtu pro rok Byli jsme tak svědky závažného selhání oficiální prognózy růstu HDP pro rok 2009 /prognóza růstu HDP +4,5% (MFČR) proti skutečnosti -4,5%/. Tento prognostický lapsus byl patrně ovlivněn nejen neoliberální ideologií, ale též použitou metodou konjunkturní prognózy a zřejmě rovněž politickými cíli vládnoucí koalice. Nepodložený optimismus oficiální předpovědi tempa růstu výroby pro rok 2009 otřásl důvěrou ve spolehlivost současných makroekonomických prognóz. Nesprávný odhad očekávané dynamiky růstu HDP pro roky 2008 a 2009 vedl k pokračování v nereálné hospodářské politice ze strany vládní koalice, což se stalo jednou z hlavních příčin politického pádu vlády Petra Nečase a následujícího volebního neúspěchu ODS. Finanční a hospodářská krize, která propukla v USA v letech 2007/2008, byla pro neoliberály nepříjemným překvapením a způsobila rozsáhlé ztráty jak investorům, tak bankám a veřejným financím. Jen v USA dosáhly ztráty z finanční krize více než dva biliony USD. Následně byly vyslovovány též pochybnosti o další životaschopnosti kapitalismu a došlo k závažným projevům nespokojenosti části obyvatelstva s existujícím hospodářským a sociálním řádem (Occupy Walstreet), a to v řadě postižených zemí. Vznikla rovněž otázka, proč nebyly hospodářské kruhy připraveny na eventualitu cyklické hospodářské krize. Při senátním vyšetřování v Kongresu USA o příčinách nečekaného pádu některých velkých bank a firem, uvedl jeden z bankéřů, že na možnost krize zapomněli. To ovšem svědčí též o slabosti makroekonomického výzkumu konjunktury v USA jak na vládní, tak na komerční úrovni. Tato slabost resp. nedostatečná spolehlivost je zřejmě 1 Ing. Václav Novotný, ekonom, vnovotnyv@gmail.com 2 Paul Krugman: Skoncovat s krizí. Praha, Vyšehrad 2012 Koncipování budoucnosti v Evropě

45 dána převažujícím zaměřením bankovního a burzovního konjunkturního prognózování na krátkodobé pohyby na kapitálových a komoditních trzích. Prognózy a obchodní transakce na trzích se téměř výlučně zaměřují na velmi krátkodobé změny kurzů a cen, jelikož i velmi krátkodobé změny na trhu ve velkém měřítku přinášejí možnost okamžitého zisku. Prodeje a koupě na finančních i komoditních burzách přitom provádějí převážně počítače vybavené příslušnými programy, tedy bez přímé účasti finančních investorů. Většina vlád rovněž nejeví explicitní zájem o dlouhodobé prognózy, jelikož prognózované období obvykle přesahuje časový horizont jejich volebního období. Některé skandinávské země (Švédsko, Dánsko) ovšem provádějí politiku cyklicky nevyrovnaného rozpočtu. To znamená, že ve fázi konjunkturní expanze vytvářejí rozpočtový přebytek, který posléze použijí k financování protikrizových opatření ve fázi konjunkturní kontrakce. Pokud vlády nevěnují pozornost délce periody hospodářského cyklu a časovému odhadu trvání jednotlivých fází konjunktury, nemohou dělat racionální hospodářskou politiku. V epoše převažujícího vlivu keynesiánství v hospodářské politice po druhé světové válce byly jak makroekonomické prognózy, tak hospodářská politika státu zaměřeny zejména na předvídání a zmírňování střednědobých fluktuací výroby. Použitím keynesiánských nástrojů makroekonomické regulace se tak podařilo nahradit tradiční fáze cyklů tzv. fázemi zvolnění nebo fázemi zrychlení růstu. To přineslo poměrně plynulý vzestup výroby a sociální smír. Ústup od původní keynesiánské kvantitativní politiky v období ropných krizí po roce 1971, byl způsoben jejím selháním při rigidním nabídkovém omezení daném kartelovými cenami a kvótami OPEC. Vládní stimulační intervence za této situace vyvolaly tzv. stagflaci případně slumpflaci, tedy zrychlení inflace při současném hospodářském poklesu. V důsledku toho se následně prosadily neokonzervativní přístupy v hospodářské politice, které preferovaly stabilitu cen před růstem a zaměstnaností. Triumfující neoliberální politika aplikovala uvolněnou monetární a úvěrovou politiku, což zvýšilo náchylnost ekonomik k finančním krizím a prudkým výkyvům konjunktury. V současném období se většina vlád států OECD snaží o návrat ke stabilnějšímu růstu převážně keynesiánskými opatřeními. Kromě toho je v eurozóně nově zřízen koordinovaný dozor nad činností finančních institucí. Státy eurozóny uzavřely rovněž dohodu o rozpočtové odpovědnosti a snaží se o vytvoření bankovní unie. Poslední uvedený projekt však zatím naráží na odpor zejména ze strany Bank of England a britské konzervativní vlády. 2. Hospodářský cyklus v období reálného socialismu Nevyrovnanost dynamiky hospodářského růstu v reálném socialismu nebyla zásadně odlišná od vývoje v liberálně tržních ekonomikách. Socialističtí plánovači - snad s výjimkou NDR - neprováděli anticyklickou politiku ex ante. Vycházeli z existence tzv. zákona plánovitého proporcionálního rozvoje národního hospodářství, takže na základě vládnoucí ekonomické doktríny preferovali přednostní růst investic do výroby výrobních prostředků. Fluktuace hospodářské aktivity byly proto ve většině evropských centrálně plánovaných ekonomik výrazné, což vedlo k rozpadu některých pětiletých plánů. Politické a ekonomické důsledky socialistických cyklů byly často závažné (PLR, RSR, BLR). Socialistické státy se vyrovnávaly s důsledky cyklických poklesů výroby obvykle omezením úvěrové emise, omezením investic, snížením vládních výdajů a omezením dovozů. Jelikož bylo nutné udržovat plnou zaměstnanost, docházelo k přesunu rozpočtových prostředků ve prospěch mzdových fondů, přičemž byly omezovány investice do dopravní infrastruktury, do obnovy bytového fondu, do obnovy základních prostředků zejména ve spotřebním průmyslu a byly zanedbávány investice do ekologie. Skutečnost, že se některé pětiletky rozpadly v důsledku cyklického poklesu výroby, vedla k opakovaným pokusům o hospodářské reformy a Koncipování budoucnosti v Evropě

46 v konečném důsledku byla též jednou z příčin upuštění od centrálního plánování a uskutečnění tržní transformace na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Cyklické fluktuace míry investic a dynamiky národního důchodu v ČSR, ČSFR a ČR v létech (od roku 1990 použit HDP) jsou zachyceny v následujícím grafu: V zachyceném období lze identifikovat v ČSR resp. v ČR pět úplných cyklů, což potvrzuje pravidelný výskyt hospodářských cyklů v naší republice v období reálného socialismu a později od roku 1990 rovněž v tržně se transformující ekonomice. Periody cyklů byly v celku pravidelné osm a devět roků. Amplitudy cyklů investic vykazovaly postupnou progresi, amplitudy krizových poklesů výroby v případě dynamiky ND (HDP) byly spíše nepravidelné, přičemž nejhlubší propad tempa růstu výroby byl zaznamenán v letech (tzv. transformační pokles). Vývoj střednědobých hospodářských cyklů do roku 1988 v ostatních zemích RVHP byl analogický a časově synchronizovaný, přičemž byly zaznamenány též některé velmi závažné cyklické poklesy výroby (PLR, RSR, BLR). První poválečný hospodářský cyklus v ČSR nastartoval po skončení poválečné obnovy a probíhal v letech , přičemž zahrnoval rozpad první pětiletky, který byl vyvolán příliš ambiciózními investičními úkoly zejména v důsledku přijetí tzv. ocelové koncepce. Další cykly probíhaly střídavě s periodou osm a devět roků, přičemž fázi kontrakce investic a výroby předcházelo obvykle investiční převýšení (overinvestement). Poslední cyklus v éře Koncipování budoucnosti v Evropě

47 reálného socialismu v ČSFR proběhl v letech a byl vystřídán transformačním poklesem v letech , kdy HDP poklesl celkově o cca 17,2 %. Následující cyklická krize v letech již není v grafu zahrnuta. Hospodářský cyklus ve všech zemích reálného socialismu i později probíhal až do roku 1999 vesměs s periodou osm až devět roků, přičemž se vyznačoval výraznými investičními převýšeními ve fázi expanze a poklesem tvorby národního důchodu ve fázi kontrakce. Průvodními jevy ve fázi kontrakce ekonomiky byly zejména nedostatek úvěrových prostředků a insolvence bankovního sektoru 3, nahromadění neprodejných zásob, nadměrná rozestavěnost a nadměrný dovoz. V důsledku toho bylo nutné omezit úvěry a dovoz a omezit nebo zastavit některé velké investice. Socialističtí plánovači až na výjimku NDR neuskutečňovali anticyklickou politiku ex ante a proto zda byly cykly zvláště výrazné v mezinárodním srovnání. Socialistické státy se vyrovnávaly s důsledky krizových poklesů výroby obvykle omezením dovozů, omezením investic, omezením úvěrové emise a snížením výdajů na obnovu, na rozvoj infrastruktury a na ekologii. Jelikož bylo nutné udržovat plnou zaměstnanost, byly převáděny rozpočtové prostředky z jiných kapitol rozpočtu ve prospěch mzdových fondů. 3. Hospodářský cyklus v transformované ekonomice Po skončení privatizačního procesu následovaly již cykly ovlivněné novými výrobními poměry, tj. převahou soukromého sektoru a liberalizací trhu. Nicméně cyklus si zachoval až do krize v letech svoji obvyklou periodicitu a byl určován převážně vývojem míry investic jako řídící veličiny. Po provedení vlastnické a tržní transformace došlo u nás k investičnímu převýšení v letech a následně se dostavila cyklická krize v letech Ta dosáhla dna v roce 1998 s meziročním poklesem HDP o -2.5%. Vláda sociální demokracie proto vynaložila 44 mld. Kč na proticyklická opatření. Z toho patnáct miliard Kč bylo vynaloženo na sanaci čtyřech našich největších bank. Těmito zásahy dosáhla vláda pozitivního obratu v konjunktuře, což bylo mezinárodně oceňováno. Následovala nová fáze expanze, která vrcholila v letech Následná fáze kontrakce dosáhla dna v roce 2009 s meziročním poklesem HDP o 4.5%. Ačkoliv za normálních okolností by se měla obnovit pozitivní dynamika konjunktury během dvou až tří roků, období po roce 2010 se vyznačuje vlněním konjunktury u dna. To je převážně následkem ochabnutí vývozu do států EU a rovněž ztráty důvěry investorů a domácností v možnost brzkého obnovení kladné dynamiky růstu. Dynamika HDP je určována převážně naším vývozem, tedy konjunkturní situací u hlavních dovozců v zahraničí. Vývoj hospodářského cyklu v ČR v letech je zachycen v následujícím grafu: 3 Srv. Bulíř,A: Business Cycle in Czechoslovakia under Central planning, where Credit shocs causing it.imf96 Koncipování budoucnosti v Evropě

48 Zachycené období zahrnuje pouze jeden úplný cyklus, což není dostatečný důkaz pro identifikaci cyklického vývoje v daném období. (Pro důkaz existence hospodářského cyklu musí být identifikovány nejméně dva úplné a po sobě jdoucí cykly.) V grafu lze rozpoznat též prodloužení délky cyklu na jedenáct roků, což není ovšem zcela signifikantní, vzhledem k našemu vstupu do společného trhu EU až v roce Konjunktura u nás byla však ovlivňována již od konce devadesátých let převažujícím vývozem do států Unie a tamějším průběhem cyklů. Analýza trendu ve vývoji míry investic v zachyceném období potvrzuje, že úlohu řídící veličiny konjunktury v ČR převzal po roce 2000 převážně vývoz, přičemž míra investic kolísala cyklicky toliko mírně, nicméně zřetelně, a to v závislosti na měnících se fázích cyklu. Za daných podmínek bude u nás pro další vývoj konjunktury nejdůležitější vývoj poptávky u našich dovozců a obnovení důvěry investorů a domácností v tuzemsku. 4. Střednědobý hospodářský cyklus jako jev strojové velkovýroby Historicky první střednědobý průmyslový cyklus / /, který je statisticky dostatečně dokumentován, byl zaznamenán ve Velké Británii krátce po průmyslové revoluci v této zemi 4. Pokud jde o klasifikaci cyklů, rozlišují se krátkodobé tzv. Kitchinovy cykly, které jsou určovány vývojem zásob, střednědobé cykly Juglarovy a dlouhodobé cykly Kondratěvovy. Cyklus zásob v hromadných výrobách spočívá v nutnosti omezit na určitou dobu výrobu, když je objem zásob příliš vysoký (automobily, sezónní textilní konfekce). Střednědobé Juglarovy cykly (Žiglarovy), souvisejí převážně s reprodukcí fixního kapitálu (Clément Juglar, 1862). Hlavním předmětem zájmu makroekonomických 4 Viz: The Long Wawe Debate, IIASA 1896, editor Tibor Vaško. Koncipování budoucnosti v Evropě

49 prognostiků jsou střednědobé cykly, jelikož střednědobý hospodářský cyklus nejvýznamněji ovlivňuje jak dynamiku výroby a zaměstnanost, tak finanční a kapitálové trhy, včetně veřejných financí. Juglar dospěl k názoru, že základní příčinou cyklických krizí je nedostatek úvěrových prostředků v bankovním sektoru, vyvolaný nadměrným investováním za konjunktury a váznoucí návratností půjček v důsledku přeinvestování. To vyvolává finanční krize a zadření úvěrového systému (credit crunch). Současné pojetí příčin cyklického vývoje je komplexnější, jelikož vychází zejména z interakce investičního multiplikátoru a akcelerátoru, dále z překročení absorpční schopnosti ekonomiky vstřebat produktivně nadměrné investice, z progradujících inflačních tlaků ve fázi expanze a z vlivu snížení poptávky u zahraničních dovozců. Z hlediska vzniku a vývoje střednědobých cyklů nelze pozorovat podstatný rozdíl v mechanismu jejich vzniku mezi kapitalistickou ekonomikou a centrálně plánovanou ekonomikou. V obou případech se jedná o hospodářský růst založený převážně na investicích, což zahrnuje jak cykly obnovy fixního kapitálu, tak interakce investičního multiplikátoru a akcelerátoru u celkových investic. K masové obnově fixního kapitálu dochází pravidelně v závislosti na odpisových lhůtách a na morálním opotřebení. Kromě toho investice rostou ve fázi investiční expanze rychleji než výroba (akcelerační princip), což zvyšuje míru celkových investic. V důsledku toho klesá efektivnost přírůstku investic (mezní efektivnost investic). Na vrcholu fáze expanze se mezní efektivnost investic rovná nule a čisté investice se zastaví. Výroba klesá působením investičního decelerátoru. Pozitivní dynamika růstu se obnoví nejčastěji působením obnovovací poptávky nebo v důsledku masového zavádění významných inovací. Jak v případě cyklu obnovovacích investic, tak v případě cyklu čistých investic se jedná o stochastické procesy. V důsledku toho je ovlivnění průběhu hospodářských cyklů obtížné, nicméně uskutečnitelné. Principy ovlivňování průběhu cyklů spočívají jednak v bránění přeinvestování deflační politikou ve fázi expanze, jednak ve zmírňování krizových poklesů výroby a zaměstnanosti protikrizovými intervencemi. V souladu s tím by se měla dělat ve fázi investiční expanze deflační politika a ve fázi kontrakce proinflační politika. V souvislostech požadavku plynulosti růstových procesů je zřejmé, že aktivní reagování hospodářské politiky vlády a finančních institucí na fáze cyklu je nutné. Jak ukázal nedávný vývoj, většina finančních institucí a vlád neočekávala rozsáhlou a závažnou krizi a proto nečinila preventivní opatření. Reakce finančních institucí, vlád a nadnárodních institucí na vzniklou krizi byly tak převážně opožděné. Evropská centrální banka nejevila zpočátku snahu do krize zasahovat, přičemž její guvernér Jean Paul Trichet vycházel z nutnosti zachovat důvěru hospodářských subjektů v pokračování příznivého konjunkturního vývoje v souladu s teoriemi racionálních očekávání. Vývoj hospodářského cyklu v USA v zachyceném období, vyjádřený v našem případě změnami Dow-Jonesova akciového indexu, odpovídal stochastickým zákonitostem. Po nejdelší konjunktuře (tzv. dot.com ) v dějinách Spojených států v letech , založené na inovacích zejména v elektronice, následoval cyklický pokles akciových indexů v letech a to zhruba o jednu třetinu. Ztráty investorů byly obrovské. Hluboký pokles akciových kurzů byl nejprve vystřídán stimulovanou realitní konjunkturou ( realitní bublina ), což nakonec vyústilo do opětovného vzestupu konjunktury, vrcholícímu v letech (tzv. finanční bublina). Poté následoval prudký pád akciových kurzů v letech jako kombinovaný důsledek realitní, finanční a hospodářské krize. S hospodářskými a sociálními důsledky této krize se Spojené státy dosud úplně nevyrovnaly. Zároveň se nevylučuje návrat finanční krize, jelikož oživení konjunktury bylo zatím jen nevýrazné. Přestože vláda USA provedla po vypuknutí krize řadu radikálních hospodářských opatření a vynaložila obrovské finanční prostředky na obnovu hospodářského růstu zejména Koncipování budoucnosti v Evropě

50 v zájmu snížení míry nezaměstnanosti a rovněž na záchranu některých velkých firem, výsledky těchto intervencí nebyly zatím dostačující. Podle vyjádření prezidenta Obamy nebyla definitivně překonána finanční krize, což svědčí o přetrvávajících vážných potížích v americké ekonomice. Graf 3. Vývoj Dow-Jonesova akciového indexu v USA v letech Pramen: Statistical Office USA 5. Dlouhodobé vlny a hospodářská politika Ve velmi dlouhém období čtyřiceti až šedesáti let lze obvykle identifikovat dlouhodobé tzv. Kondratěvovy cykly výroby, jimiž by se měly řídit strategické úvahy v hospodářské oblasti v dlouhodobém výhledu. Pro dlouhodobou makroekonomickou prognózu se využívá mj. tzv. globální modelování, což je velmi komplexní metoda výzkumu (viz prognózy Římského klubu). Existenci autentických Kondratěvových cyklů v druhé polovině dvacátého století lze ovšem jen obtížně statisticky dokumentovat vzhledem ke komplikovanosti vývoje světové ekonomiky po druhé světové válce. Názory na příčiny dlouhodobých vln se také různí. Nejčastěji se uvádí souvislost se zaváděním nových technologií. Podle holandských ekonomů jsou příčinou dlouhodobých konjunkturních cyklů odpisové lhůty u staveb, které jsou obvykle padesátileté. Po padesáti letech probíhají generální opravy staveb resp. jejich demolice a výstavba nových 5. To je období prosperity: Když jde stavebnictví dobře, jde dobře všechno. Obvykle je však zobrazován jen teoretický průběh tzv. dlouhodobých vln. Současná hospodářská politika se příliš nezatěžuje problémy spojenými s Kondratěvovými cykly, jelikož jejich časový horizont resp. body obratu jsou příliš vzdálené. Nicméně v případě demografických očekávání a úvah spojených s budoucím zásobením energií a surovinami je již dnes k těmto předpovědím nutné přihlížet. Závažným problémem je rovněž světová potravinová bilance, která není dlouhodobě vybilancovaná vzhledem k populační explozi v rozvojových zemích. Mimořádně obtížnou překážkou pokroku je také 5 Jedná se o tzv. model echa, resp. teorii životního cyklu. Viz Wolf de. S.: Het economisch getij, Amsterdam 1929 Koncipování budoucnosti v Evropě

51 přetrvávající nízká kvalifikace populace v rozvojovém světě, což brání širšímu osvojení vědecko-technického pokroku, industrializaci a likvidaci agrárního přelidnění. Graf 4. Kondratěvovy dlouhodobé cykly v letech (teoretický průběh) Pramen: Wikipedie 2013 V současnosti (2013) se nacházíme v sestupné fázi Kondratěvova cyklu, kdy dna dlouhodobého zvolnění růstu by mohlo být dosaženo kolem roku Jelikož ekonometři zabývající se globálním modelováním předpovídají, že kolem roku 2030 začne výroba ve vyspělých ekonomikách klesat v důsledku environmentálních činitelů a surovinových omezení, není směrodatné prognózovat po tomto bodu další vývoj dlouhodobého cyklu. Enviromentalisté již zavedli pro svá očekávání budoucího vývoje výroby hypotetický pojem devoluční ekonomika resp. ekonomika udržitelného ústupu (viz Konferenci OSN o udržitelném rozvoji Rio+20, 2013). Uvedená hypotéza je ovšem sporná vzhledem k předpokládanému demografickému vývoji. Podle prognózy OSN bude přinejmenším do roku 2300 na světě obyvatel rychle přibývat a s tím též potrvá nezbytnost hospodářského růstu. Závěr Nedávné selhání makroekonomických prognóz není českým specifikem, jelikož z šetření provedené v senátu amerického Kongresu vyplynulo, že ani velké banky v USA neočekávaly tuto krizi, což mělo pro některé z nich osudový význam. Pro kvantitativní výzkum je to výzva, na kterou bude muset výzkum adekvátně reagovat, pokud vlády nemají v budoucnu provádět hospodářsko-politická opatření neodpovídající konjunkturní situaci. V současnosti lze zaznamenat - v souvislostech problémů plynoucích ze světové hospodářské krize - pozvolné upouštění od dominance neoliberální teorie. Současná krize se přeměnila v pětiletou stagnaci, kterou lze v některých zemích zřetelně zaznamenat (2013). Příčiny této stagnace byla převážně důsledkem tzv. pasti likvidity, vyvolané vyčkávavým Koncipování budoucnosti v Evropě