OBSAH TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou

Transkript

1 Vy dá vá spolek MAGEN Únor 2015 TIRÁŽ: OBSAH SPOLEČENSKÁ RUBRIKA 3 6 ŽIVOT KOLEM OBCÍ 7 10 SAŽ vydal Bílá místa ve výzkumu holokaustu Teplický cimes 2014 Dny pro Izrael v Hradci Králové UDÁLOSTI Kantorovo hradní fórum o holokaustu Mrazivý vítr a chladná pieta Egypt prohlásil Hamás za teroristickou organizaci Širší souvislosti smrti argentinského prokurátora Alberta Nismana TÉMA Islám v Česku Novoroční (zá)ruka Dopis na Zelený ostrov Útokům džihádistických bojůvek se neubráníme strkáním hlavy do písku ROZHOVORY Evropa bohorovně toleruje teroristické organizace Historií se raději neinspirujme HISTORIE O cestě do Palestiny a katastrofě lodě Patria Hagibor Praha ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ Je goj/gojim pejorativ? KULTURA Bravo, Lénský! Vzpomínka na umělce, kterým ani věznění nezabránilo v tvorbě Setkání s Margot Friedlanderovou na Německém velvyslanectví v Praze Unikátní skleněný náhrobek na Novém židovském hřbitově Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu. Registrace MK ČR Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek, D. Stecher Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs Ilustrace: Jan Laštovička Sazba: Luděk Neužil Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba Zikova 4, Praha 6 Kontaktní adresa: PO box 11, Požárníků 38, Horoměřice novinymagen@seznam.cz Číslo konta: /0800, Česká spořitelna, a. s. Toto číslo vychází s podporou čtenářů Režisérka Chanuková světla na Palachově náměstí letos poprvé zapalovala žena, pražská primátorka Adriana Krnáčová. Na snímku s rabínem Manisem Barashem a velvyslanci Andrewem Shapirem a Garrym Korenem. (foto Chabad Prague) Prof. Petr Weiss, doc. Blanka Soukupová, tajemník FHS UK Karel Strnad, diplomat Tomáš Kafka a Tomáš Jelínek při představení nové knihy SAŽ Bílá místa ve výzkumu holokaustu v Literární kavárně Nakladatelství Academia. (foto Jiří Jelínek) s. 7 Irena Pavlásková spolupracovala na scénáři pro svůj nový fi lm Fotograf s Janem Saudkem. (archiv IP) s

2 Strana 2 ÚVODNÍK Islámské útoky v Evropě Vážení čtenáři, situace v Evropě, které jsme se věnovali v minulém vydání ŽL, se nadále zhoršuje. V lednu islámští teroristé vraždili v redakci Charlie Hebdo a košer obchodě v Paříži. Pár dní nato belgická policie provedla razii v souvislosti s vyšetřováním osob, které se před časem vrátily z bojů v Sýrii. Teroristé měli množství zbraní a chystali útok na policejní stanici. V únoru se střílelo v Dánsku na debatě o svobodě slova. V německém Braunschweigu byl zrušen masopustní průvod kvůli policejním informacím o možném útoku islamistů. Těmto hrozbám se věnujeme hned na několika místech nového vydání ŽL34 (rozhovor s Benjaminem Kurasem a Irenou Pavláskovou, postřehy Petra Erbena, Dopis na Zelený ostrov atd.). Navíc přinášíme i článek Lukáše Lhoťana o islámu v Česku. O německém hnutí PEGIDA, které se profiluje proti islamizaci Západu, připravil článek Denny Stecher. Dne 27. ledna si tradičně připomínáme den obětí holokaustu a osvobození Osvětimi. V letošním roce jsme si užili hodně mediálního zájmu o toto výročí hlavně díky Evropskému židovskému kongresu, který v Praze a Terezíně zorganizoval mezinárodní fórum Let my people live!. Pořád se řešilo, zda přijede ruský prezident Putin. Nakonec místo něj přijel jeho přítel, šéf Ruských drah Vladimír Jakunin. Byla to zbytečná akce, která u nás jen zproblematizovala památku holokaustu, jak vysvětluje ve svém článku Tomáš Jelínek. Atmosféru pietního setkání v Osvětimi zachytil Zbyněk Tarant ze Západočeské univerzity v Plzni. O smrti argentinského prokurátora Alberta Nismana píší Karel Wichs a Gita Zbavitelová, která se rovněž věnuje egyptskému rozhodnutí prohlásit Hamas za teroristickou organizaci. Režisérka Irena Pavlásková se ŽL svěřila nejen s průběhem přípravy svého posledního filmu Fotograf, ale i s názory na současné dění v Evropě. S ředitelem Nakladatelství Academia Jiřím Padevětem, který byl nedávno hostem semináře Spolku akademiků Židů, jsme si povídali o jeho Průvodci protektorátní Prahou. U příležitosti uplynulých 85. narozenin Heleny Sofrové přinášíme její vyprávění o katastrofě lodi Patria a jejích dalších válečných osudech. Fandové historie židovského sportu si mohou přečíst článek Petra Bučka ke 100. výročí sportovního klubu Hagibor Praha. Je goj/gojim pejorativem? To je téma pravidelné rubriky Židovského kalendáře Juraje Ecksteina. V rubrice Kultura přinášíme ukázku z nevydaného rukopisu Jana Johny Gut šabes, pane Lenský. Článek Barbory Šrámkové je věnován poutavému čtení Margot Friedlanderové na německé ambasádě. Ohlížíme se za červnovou cestou kapely The Tap Tap do Izraele. V uplynulých měsících nás opět opustila řada přátel, kterým jsou věnovány nekrology ve Společenské rubrice. Na Irenu Ravelovou vzpomíná Lea Skácelová a manželé Jouzovi. David Stecher píše o Františce Adamové. Věříme, že Vás noviny zaujmou. Těšíme se na Vaše reakce a náměty, které můžete posílat na novinymagen@seznam.cz. Vaše redakce Ústřední rada Židů v Německu má nového prezidenta Na schůzi Rady ve Frankfurtu nad Mohanem v neděli 30. listopadu zvolilo 95 delegátů nového prezidenta a dva jeho zástupce. Prezidentem byl zvolen lékař Josef Schuster, jeho zástupci jsou Mark Dainow z Offenbachu a Abraham Lehrer z Kolína nad Rýnem. Jejich funkční období trvá 4 roky. Následně bylo zvoleno dalších 6 členů prezidia. Dosavadní prezident Dieter Graumann a viceprezident Salomon Korn již nekandidovali. Zasedání Rady se zúčastnil jako čestný host izraelský velvyslanec v Německu Yakov Hadas-Handelsman. Ten ve svém projevu chválil práci odstupujícího prezidenta Graumanna, který byl vždy na straně Izraele, a to hlasitě a důrazně. Nově zvolený prezident Ústřední rady Židů v Německu Josef Schuster se narodil v Haifě. Od roku 1956 žije v Německu. Jak zdůrazňuje FAZ, má Schusterova rodina v Bavorsku kořeny již 450 let. Schuster od roku 1998 vedl židovskou obec ve Wü rzburgu a od roku 2010 byl viceprezidentem Ústřední rady židů v Německu. Po svém zvolení za prezidenta prohlásil: Židé jsou součástí této společnosti a také v budoucnu chceme život v Německu spoluvytvářet. O volbě referovaly jak televize a rozhlas, tak také významné deníky v Německu. Denny Stecher Vzpomínka na Patrii Katastrofa lodi Patria je součástí izraelských dějin a má i své místo v historii československých Židů. Každoročně se na pražském Novém židovském hřbitově schází hrstka pamětníků a pozůstalých u památníku, který nechali postavit členové vojenské skupiny Patria, aby si připomněli padlé od Tobruku, Dukly a Dunkerque a zahynulé při lodní katastrofě Patria. Hanuš Bor zahajuje tradiční listopadové setkání

3 Strana 3 Aj pri tejto spomienke tu a teraz nám posiela pousmiatie. Akoby rozdelením popola v troch častiach Európy, chcel potichu o sebe zašepkať svetoobčan a usmiať sa nad formuláciou, ktorá budí emócie. A tak sme ho asi poznali všetci glosátora, až rypáka, ako majstra kontroverzie s dobrým pozorovacím talentom. Človeka, čo tvrdil, že za prepálenie koberca ho vyhodili zo štúdii. Vtipkára, darcu, bojovníka, ostrého diskutéra. Spomíname na jeho špeciálny typ charizmy, ktorá spôsobila, že ho jednoducho milovali alebo nesadol. Ktorá identita mu bola najbližšia? Novinár? Politik? Diplomat? Notorický oponent či vyjednávač? So zápalom dieťaťa, chystajúceho sa na karneval, menil jednu za druhou. Jeho vôľa oponovať, tak blízka predškolákom, mu dávala iskru mladosti... Nakoniec je vlastne jedno, kto akým spôsobom zostáva mladý. Pre pamäť veku pripomeňme beh jeho života. Narodil sa v Trenčíne v rodine lekárov. Svetovú vojnu absolvoval po boku svojej mamy, aby si ho nakoniec z Terezína vyzdvihol jeho otec v britskej SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Dobrý Egonův život Je to rok, čo nám odišiel Egon Lánský. Muž, s ktorým má, každý z nás tu, puto. Spomeňme si na jeho tvár a zjav, ako sme ho individuálne poznali. Moje kamarádka Irenka Vídaly jsme se denně. Někdy jsem navíc zaběhla na chvíli nahoru k ní, ale můj Čerťásek rozhořčeným nářkem oznamoval celému domu, že už je zase sám, a přitom na návštěvy chodit odmítal. Tak musely Irenka s Cipinkou ke mně. Nejdřív vběhla Cipi, náležitě vítána mnou i Čerťasem, který ji galantně nechával na misce trošku šlehačky bez laktózy, kterou miloval skoro stejně jako Cipku. Jí chutnala taky. Pak se usadila pod Irenčinou židlí, pěkně na polštářek a můj zamilovaný kocour před ní dělal kotrmelce, skákal, točil se. Pak jsme s Irenkou probraly denní zprávy, zaběhly do vzpomínek, jak to prostě bývá. Kafe popily, pofilozofovaly... Toho už se účastnila její fenečka Cipka i můj kocour Čerťas, každý na klíně své rozmazlovatelky. Probíraly jsme, jak jedli, mluvily o dětech, uniforme. Skončí strednú školu, robí závozníka, chvíľu študuje na vysokej škole, ožení sa. Pláva, hrá basketbal, žije spoločenským životom. Nestranícky sa angažuje... Uteká, zamiluje sa do Švédska, finalizuje štúdium. Novinárči nielen tam, ale i v Británii a v Nemecku. Možno v pravom význame ho charakterizuje názov úspešný spravodajca... Po 89. sa vracia a s plným nasadením sa ponorí do novej atmosféry, zakladá stranu, angažuje sa a následne v prostredí politických strán zostáva priam ako inventár. Diplomat, senátor, druhý minister. Pre ľudí nasávajúcich život celebrít je to priam hviezdna línia: štarty a menšie pády, ale vždy v plnej energii. Raz proti prúdu a keď sa zachce, tak s prúdom. Zvykneme sumarizovať zlé i dobré a pokúsiť sa vyvodiť príklad. Egon bol určite šťastný v tom štýle a rozpoložení, v akom žil. Vedel sa vždy zahrať a vyžíval sa v rollenspiel. Bol obdivovaný nami, čo sme ho mali radi, a to mu robilo radosť. Na dobrý život to úplne stačí... Robert Lifka trnuly nad zprávami z Izraele, vyměňovaly jsme si knihy. Irenka, Kolíňačka každým coulem, vzpomínala, dávala mi číst, co napsala, já zas vzpomínala na svoje mládí v Pardubicích, na rodinu, která byla odvlečena do Terezína, kde zemřela babička, a v lednu 1943 všichni ostatní do Osvětimi, kde stopy končí. Vyprávěla mi, jak se sestrou žily v Anglii, jak tam šila pro lidi. Byla do poslední chvíle dokonale orientovaná, moudrá, inteligentní, angažovaná. Trápila ji velká dušnost, špatně spala, ale zájem o dění tady i v Izraeli nikdy neztratila. Pak usnula... a už nikdy nepřijde. Moc mi chybí i to společné vyváření pro zvířata i naše občasné společné obědy, ale hlavně ona, její srdce plné lásky a její velká životní moudrost. Věřím, že má tu nejměkčí postýlku, vzduch provoněný květy a nic už ji nebolí a netrápí. Lea Skácelová Setkání u náhrobku Egona T. Lánského V urnovém háji Nového židovského hřbitova v Praze se v neděli 30. listopadu konala vzpomínka na Egona T. Lánského (80), který nás opustil U nově vybudovaného náhrobku se sešly na čtyři desítky přátel a známých. Stejně jako byl jeho život plný překvapivých zvratů a dobrodružství, jsou i místa jeho posledního odpočinku nezvykle roztroušena hned v několika evropských zemích. Jeho popel je uložen nejen v Praze, ale i v hrobu rodičů na Slovensku a v milovaném Švédsku, kde našel politický azyl po emigraci z komunistického Československa. Modlitbu vedl kantor Bejt Simcha Ivan Kohout. Lánský pocházel ze židovské rodiny ze Slovenska. Jako dítě se koncem války dostal do terezínského ghetta. Byl kritický ke komunistickému režimu a v roce 1968 se stal jedním ze zakladatelů Klubu angažovaných nestraníků. Po srpnové invazi emigroval do Švédska, kde působil jako novinář. Pracoval rovněž jako komentátor rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Mnichově. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa. Zastával post vyslance u Rady Evropy ve Štrasburku. V roce 1995 začal spolupracovat s Milošem Zemanem a započala tak jeho kariéra ve velké politice. Po roce 1989 se též účastnil aktivit na Židovské obci v Praze (ŽOP). Byl jako místopředseda ŽOP členem komise, která se věnovala lustracím v této náboženské společnosti. Později zastupoval KKL v ČR. V roce 2005 byl mezi zakládajícími členy Spolku akademiků Židů. red

4 Strana 4 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA V nedožitých 90 letech odešla dáma prvorepublikové elegance a noblesy Večer ve středu 14. ledna jsem se dozvěděl zarmucující zprávu, že paní Adamová již není mezi námi. Tu hroznou novinu mi zavolaly její dvě dcery Helena a Zuzana. Františka Adamová se narodila 9. září 1925 v Mladé Boleslavi jako Františka Králová- -Pachnerová. Za války se skrývala. V roce 1948 se provdala v Praze za Jana Adama, kterého krátce po komunistickém puči vyhodili z právnické fakulty, a potom byli společně nuceni odstěhovat se do Liberce, kde se také narodily jejich dcery, obě dlouholeté aktivní členky židovské obce a řady spolků. Jsou lidé, o kterých si myslíte, že tady budou s námi pořád, a o to těžší je vyrovnat se s jejich náhlým odchodem. Navíc s odchodem takové silné osobnosti, jakou byla Františka Adamová, jež si dokázala získat srdce mnohých z nás. Moje vzpomínky na paní Adamovou se datují od konce 70. let, kdy jsem začal více vnímat svět a pomalu se připravoval na svoji Bar micvu u skvělého kantora Jeruzalémské synagogy doktora Ladislava Bluma. A právě v této synagoze, kam docházela pravidelně celá naše rodina, jsem jako dítě začal registrovat tu milou, hodnou paní, která na Velké svátky sedávala na balkoně v ženské části pravidelně vedle mé babičky, jež o ní vždy hovořila jako o Frau Ada anebo Fan, kterou můžete potkat na židovské obci v pokladně. Tak tomu bylo ještě po několik následujících desetiletí. Paní Adamová byla nositelkou toho nejlepšího, co člověka povzbudí do života. Byla jako zázračné zjevení v té těžké době, kdy se většina lidí snažila více než velikým obloukem vyhýbat nejen Maiselově 18, ale hlavně i jakémukoliv spojení se židovstvím a nehlásit se k tomu, dokonce i zapírat svůj židovský původ a nepřijít s ničím do kontaktu, co by jen trochu tím zavánělo, jen aby neměli jakékoliv problémy se státní mocí. V tom největším normalizačním hnusu byla paní Adamová mysem dobré naděje a nositelkou dobré nálady. Františka Adamová pro mne zosobňovala tu pravou prvorepublikovou Kinderstube, která se projevovala vedle skvělé znalosti němčiny a francouzštiny osobitým hodnocením života a světa kolem nás, který byl navíc spojený s jejím nonšalantním životním postojem. Tak třeba zásadně oslovovala lidi, které měla ráda, jejich akademickými tituly. Až do konce svého života říkala mému otci pane inženýre, i když ji opakovaně každoročně prosil, aby mu říkala jménem, tak paní Adamová na tom vždy striktně trvala. Ale inženýr jste taky, ne, takže si myslím, že je to tak v pořádku. Nebudeme na tom nic měnit! Navíc jste syn jedné z mých nejbližších kamarádek, pane inženýre, na to nezapomínejte. Tudíž to asi jinak, Denny, nepůjde!!! Takovému tvrzení se těžko dalo odporovat Po roce 1989, kdy se zdálo, že se Židem stal najednou skoro každý druhý člověk v Praze, jak i paní Adamová několikrát se svým osobitým stylem nezapomněla podotknout, se mnoho věcí změnilo, ale jistota, že když dorazíte na Pražskou židovskou obec do pokladny ve druhém patře, tak tam bude paní Adamová, která vás vlídně přivítá a vyhoví a poradí, v čem potřebujete, ta tehdy zůstala. Samozřejmě člověk musel slušně a nahlas pozdravit, jinak se zcela zaslouženě se zlou potázal. Stalo se už tradicí, že když jsem dorazil na obec, tak moje první cesta vedla nahoru za paní Adamovou. Její reakce byla vždy stejná, když jsem již stál za přepážkou a chtěl např. zaplatit náboženský příspěvek, tak mi okamžitě řekla: Snad půjdeš dovnitř a dáš mi políbení! Navíc neopomněla všude na celé obci pravidelně podotknout, že jsem její hoch, že je vlastně mojí druhou babičkou a nic, nikdo a nikdy to nemůže za žádných okolností změnit! Její životní postoje, energie a radost ze života člověka vždy obohacovaly. Málokdo si už dnes vzpomene, že v bouřlivých začátcích 90. let patřila k těm nemnoha, kdo se veřejně zastávali našeho oblíbeného rabína Daniela Mayera. Nevím, jestli i tyto útržky přispěly k tomu, co se o paní Adamové říkalo na Pražské židovské obci, jaká se tam nesla legenda, že se zdejší osazenstvo bojí jenom dvou osob: paní Adamové a Lea Pavláta! To dokresluje i příhoda mé zesnulé manželky Jitky, kterou k úžasu jedné pracovnice sociálního oddělení ještě před naší svatbou paní Adamová spontánně objímala na schodišti Židovské radnice. Cože, Jitko, tebe líbá paní Adamová?! vyhrkla osoba, která často sociální péči spíše předstírala. Dřív než stačila Jitka zareagovat, ozvala se paní Adamová: Samozřejmě, líbám ji pravidelně, je to skvělé děvče mého hocha a hlavně jeho nastávající nevěsta, již by si bez mého souhlasu těžko mohl vzít! Manžel Jan Adam zemřel v roce 1987, v devadesátých letech se paní Adamová sblížila se Štěpánem Girsou a vytvořili spolu roztomilý pár, který se dobře doplňoval. Byli si oboustranně vzájemnou oporou. Jako správná dáma dodržovala tradice a zvyky, takže jednou z velkých jistot bylo, že každoročně vyrážela v srpnu k moři na svoji oblíbenou Mallorcu. Před více než deseti lety omezila i svou pracovní činnost a nechala si už jenom ty své pátky, kdy pravidelně docházela na obec do pokladny. Velmi ji zasáhly otevřené rozbroje na obci, které tehdy začaly gradovat, ale ani v následujících letech si svoje názory nenechávala pro sebe a dokázala se veřejně ozvat. Nadále pravidelně chodila na Vysoké svátky do Jeruzalémské synagogy a vždy ji potěšilo, když jí přišla poštou pozvánka z Chabadu.

5 Strana 5 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Nesnášela faleš, lež, přetvářku, podlost, pokrytectví, patolízalství. Pro lidi, kteří se takto chovali, měla drsné výrazy jako ta svině nebo ten dobytek, což od ní překvapivě neznělo vůbec sprostě, ale dokonce celkem sympaticky. Před pěti lety ji rozlítilo, když jí dlouholetý obecní funkcionář, jak je u něj zvykem, lhal přímo do očí po večerní bohoslužbě. Uvědom si, že jsou Vysoké svátky a jsme navíc v synagoze a TY mi tady bezostyšně opakovaně lžeš! Před chvílí jsem tě přichytila při lži, tak si dobře rozmysli, co mi teď odpovíš! Dotyčný opět suverénně zalhal, takže pro ni od té doby jako by přestal existovat. Ještě několikrát se takto zklamala s různými představiteli osazenstva v Maiselově 18, nejvíce jí ale bylo líto, když někteří tito lidé zapomněli na její 85. narozeniny. Dokázala přijmout omluvu, ale nesnášela servilní chování. Někdy jí z toho až bylo trapně a často vzpomínala, že už její maminka ji vybavila jednou důležitou životní moudrostí, že: Süβe Leute sind gefährlich! Ještě před dvěma lety navštívila Jeruzalémskou synagogu při Jom kipuru na Mazkir, Irena Ravelová při vystoupení v kolínské synagoze, (foto Jaromír Novotný) Při slavnostním shromáždění v kolínské synagoze, které 14. června 2012 připomínalo 70. výročí transportů do Terezína, vystoupila také Irena Ravelová se svou vzpomínkou. Přítomna byla i její mladší kdy už si stěžovala, což u ní nebylo typické, že se jí občas točí hlava. Stále doufala, že to zase bude dobré. Již předtím několikrát doma ošklivě upadla a dala se pak vždy postupně dohromady. JENŽE tentokrát tomu tak nebylo, a tak strávila poslední dva roky svého života s krátkými přestávkami na Hagiboru. Nesla to velmi nelibě. Při našich občasných hovorech říkala, že je tam nešťastná, služby a péče nevyhovující atd. Párkrát jsem měl možnost vidět na vlastní oči tu tzv. chloubu sociálně zdravotních služeb, a pak jsem se jí ani nedivil a pocítil nejen smutek, ale hlavně tu šílenou bezmoc a nezájem zodpovědných činitelů to jakkoliv změnit. Naposledy jsem ji viděl v listopadu loňského roku na pokoji, který vlastně skoro celou dobu svého pobytu neměla nikdy jen pro sebe, jak tam chudák smutně leží, bez její pověstné jiskry v oku. Přiznám se, že to byl pro mne šok. O to větší radost jsem měl, když po chvilce našeho rozhovoru souhlasila s mým návrhem, že venku svítí slunce, a tak bychom mohli jít na dvůr. Podařilo Irena Ravelová ( ) sestra Hana Greenfieldová (nar. 1926), pro kterou to byla poslední návštěva rodného města. V loňském roce obě sestry zemřely, nejdříve 27. ledna v Izraeli Hana a 30. září v Žatci starší Irena. Irena se narodila v Kolíně 24. listopadu 1922 do rodiny Karla Lustiga a Marie, roz. Hellerové. Rodina Lustigů žila původně v nedalekých Chvaleticích na okraji Železných hor, kde měl Irenin dědeček Ludvík obchod a hostinec. S Klementinou, rozenou Reichmannovou, měli čtyři děti, z nichž dospělosti se dožili syn Karel a dcera Olga. Počátkem 20. století přesídlili do Kolína a Ludvík zde provozoval povoznictví. Tuto živnost po něm převzal Irenin otec Karel Lustig. Firma, sídlící na kolínském Zálabí v Mnichovické ulici čp. 129, se zabývala dopravou břemen a zasilatelstvím a v zimě také rozvážela led z Labe do hospod ve městě. Irena zde žila společně se sestrou Hanou, rodiči a prarodiči z otcovy strany až do rozvodu rodičů v listopadu roku Poté je hlášena se sestrou a matkou na adrese Tusarova čp. 281 na Kutnohorském předměstí, ale většinu času trávila u babičky Hermíny se nám ji společnými silami posadit na její kolečkové křeslo (i když se dlouho se svojí tvrdošíjností dožadovala svého chodítka, nakonec rozumně usoudila, že takto to bude lepší ) a mohli jsme vyrazit na místní dvůr. V tu chvíli najednou ožila a byla to ta paní Adamová ve staré dobré formě. Dojemná byla její starostlivost o druhé, které měla ráda. Všechny její dotazy jsem musel podrobně zodpovědět. Pak už zašlo slunce a odvezl jsem ji zpátky na pokoj, a jak bylo naším zvykem, rozloučili jsme se a ještě jsem jí stačil říci, že se těším, jak v příštím roce oslavíme její devadesátiny! To jsme již nestihli. Je těžké si připustit, že lidé nám blízcí, které máme tak neskonale rádi, odcházejí. Na tom nemůžeme nic změnit. Důležité je, jaké nás po svém odchodu zanechají a co tady po nich zůstane. Po paní Adamové zůstaly dvě dcery, tři vnučky a pravnoučata. Skvělá rodina a plno humorných příhod. Nikdy na ni nezapomeneme a bude dál kráčet v našich myslích a srdcích! ČEST JEJÍ PAMÁTCE! David Stecher Hellerové v Kovářské ulici čp. 94. Odmala si hrávala se svým bratrancem Richardem Glazarem ( ) a později i s jeho nevlastním bratrem Adolfem Bergmannem (nar. 1924). Babička Hermína Hellerová pocházela z Kamenného Újezda, okres České Budějovice, a hned po svatbě s Adolfem Hellerem roku 1901 si v Kolíně zažádala o povolení k obchodu se střižním zbožím, který pak po brzké smrti manžela živil celou rodinu. Hermína vlastnila dům s mnoha obchody. V obchodě směrem do Pražské ulice se sama zabývala prodejem střižního zboží, vedle měla dcera Marie po rozvodu obchod s parfumerií a hračkami a za rohem do Kovářské ulice byly ještě další dva obchody. Hermína pravidelně docházela do synagogy a přátelila se s manželkou rabína Richarda Federa Hildou. Irena nejprve navštěvovala základní školu v Mnichovické ulici a pak se vyučila švadlenou. Později to využila, když byl rabín Richard Feder za okupace pověřen zajistit, aby někdo nastříhal a obšil židovské hvězdy na oblečení všech kolínských sou-

6 Strana 6 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Na kolínské Základní škole v Ovčárecké, (foto Jaromír Novotný) věrců. Tento úkol připadl tehdy její babičce Hermíně a ona jí pomáhala. Ještě před odsunem transportů byla spolu s dalšími židovskými dívkami poslána pracovat do továrny Hellada. Vzpomínala, že tam docházela s Hanou Wertnerovou, pocházející z bohaté rodiny, která se s ní tehdy dělila o svačiny. Na začátku června 1942 však byly organizovány tři kolínské transporty směřující do Terezína. Otec Karel Lustig byl zařazen do prvního transportu AAb Na třetí transport AAd , do kterého byla zařazena spolu s maminkou Marií, sestrou Hanou, babičkou Hermínou Hellerovou a tetou Karolinou Hellerovou, vzpomínala Irena následovně: Kolínské transporty byly tři a my byly zařazeny do posledního... Vše se odehrávalo po atentátu na Heydricha... Moji rodiče byli rozvedení. Otec jel prvním transportem a po příchodu do Terezína nahlásil, že čeká příjezd rodiny. Rodiny se tehdy ještě netrhaly a každý se tam snažil zůstat alespoň týden, protože všichni doufali, že za týden bude konec války... Tenkrát se ještě nejezdilo přímo do Terezína, vlak stavěl v Bohušovicích a lidé chodili pěšky jeden a půl kilometru. Na nádraží čekal vlak s dvěma sty padesáti lidmi, který jsme měli doplnit, aby mohl odjet. Sedm set padesát z nás muselo přejít do čekajícího transportu. My měly nízká čísla devět, deset, jedenáct a ještě sedm, osm, to byly babička a teta. A tak nás hnal Seidl se psem k tomu vlaku. Najednou jsme slyšely naše čísla a vzali nás zpět. Odvedli nás a ještě několik Kolíňáků, kteří pravděpodobně taky někoho měli v Terezíně, kdo o ně zažádal. Tak jsme se dostaly do Terezína, zatímco celý náš Kolín zmizel... To jsem se dozvěděla samozřejmě později, že to byl straftransport Heydrich. V Terezíně jsme se ještě setkaly s otcem, kterého pak za měsíc odvezli do Malého Trostince. Táta nás zachránil před jistou smrtí, před transportem, ze kterého se nikdo nevrátil... Období šoa jí přineslo mnoho ran, zahynula většina jejích nejbližších a zvlášť hluboce se jí dotkla ztráta maminky. Po příjezdu do Terezína maminka začala pracovat jako zdravotní sestra. Pracovala pro manželský pár lékařů, kteří ji měli moc rádi a pomáhali jí, jak mohli. Transporty odcházely jeden za druhým, až jsme do jednoho padly. To byl tenkrát transport jen mladých. Doktorka nechtěla maminku ztratit, a tak jí dala injekci a pro vysokou horečku jsme byly vyreklamovány. Tak zase jednou jsme měly štěstí. Jiní tři chudáci museli jet za nás. Jednoho dne přijel transport z Białystoku, samé děti. Bylo jich 1200, mezi čtyřmi až dvanácti lety. Byly vyzáblé a hladové. Vystavil se pro ně barák vedle Terezína, nikdo se s nimi nesměl setkat. Děti dostaly jídlo, šatstvo a hledali se doktoři a sestry, kteří se o ně měli starat a doprovázet je do Švýcarska. Doktorka maminku z lásky přihlásila k těmto dětem, aby se dostala na svobodu. S maminkou též jela sestra spisovatele Franze Kafky. Místo ve Švýcarsku všichni skončili v Osvětimi. Já, která jsem zůstala v Terezíně sama, jsem myslela, že maminka žije. Pravdu, co se dělo, jsem se dozvěděla až po válce... Irena po válce od roku 1947 pobývala se sestrou Hanou ve Velké Británii. Sestře k této cestě již v předchozím roce pomohl jejich strýc, biochemik Egon (Hynek) Kodíček ( ), absolvent Karlovy univerzity, který uprchl roku 1939 na ostrovy a zakotvil v Cambridgi v MRC Dunn Nutritional Laboratory. Irena neuměla anglicky a těžce se probíjela životem v neznámém prostředí. Hana pracovala u paní Weissové, majitelky salonu s klobouky, a ta zaopatřila pro Irenu dobré místo švadleny u jedné šlechtičny. Po únorovém převratu v Československu se Irena již nechtěla vrátit. Navštívila Izrael, kde se jí zalíbili lidé plní ideálů i slunečné počasí, zvláště v porovnání se studenou a konvencemi svázanou Anglií, a chtěla se tam usadit... Podařilo se jí to, ale žila i v Německu a krátce v USA. Po návratu do Čech pracovala také v Židovském muzeu v Praze. V posledních letech ji však naplňovalo provádění skupin turistů v Terezíně, kde jim mohla vyprávět osobní prožitky. Při předávání tohoto svědectví do jisté míry pokračovala v úsilí své sestry Hany, u které velmi oceňovala její práci se školní mládeží. Zajížděla také do Kolína a v myšlenkách se ráda vracela do svého rodiště. Mnohdy se jí v paměti vynořovaly spíše ty příjemnější obrazy minulosti. Vyprávěla nám, jak o Pesachu měla jít na sederovou večeři k rabínu Federovi. Rabín si zval k sobě do rodiny děti svých souvěrců, aby zažily, co to jsou opravdové židovské svátky, neboť mnohé zdejší židovské rodiny byly ve víře vlažné. Irena byla pozvána se starším chlapcem, Janem Parkusem. Protože však měla strach, že neumí dobře hebrejsky, tak nechala Honzu jít samotného napřed. Chodila pak kolem domu, držela balíček s vajíčky a čekala na tu pravou chvíli, aby nemusela již nic slavnostního pronést. Po jejím pozdním příchodu rabín Feder dobře odhadl situaci a dal jí cenné ponaučení. Nejvíce jsme se společně zasmáli jejímu vyprávění o zvěřinci u nich doma na statku na Zálabí, který si chodily prohlédnout i děti ze školy. Povozník Karel Lustig měl pochopitelně koně. Jezdeckého koně si dokonce půjčovala i zchudlá šlechtična. Tatínek se často vypravil do revíru střílet a doma pak museli pořád jíst zvěřinu. Také choval fretky, které vypouštěl do nory, aby mu vyhnaly zajíce. Ovšem jednou tam fretka zůstala, a otec tedy taky. Fretka byla drahá, a proto hlídal, kdy z díry vyleze. Nosili mu tam dva dny jídlo. Měli doma i jezevce, kterému otec zhotovil boudu. Jezevec se ale prohrabal ven a sežral dvě husy. Choval také králíky, které chtěl dále křížit. Avšak králíci si nějak otevřeli dvířka a utekli. Vedlo se jim dobře, živili se senem pro koně a rychle se množili. Pan Lustig pak chodil po dvoře a střílel je puškou... Ireně v těch chvílích zářily oči; tehdy před mnoha lety to byla pro děti legrace a při vzpomínání na tyto chvíle jí ožíval ten dávno uplynulý svět. Ladislav Jouza, Miroslava Jouzová

7 Strana 7 ŽIVOT KOLEM OBCÍ SAŽ vydal Bílá místa ve výzkumu holokaustu U příležitosti mezinárodního dne památky obětí holokaustu představil Spolek akademiků Židů (SAŽ) v Literární kavárně Knihkupectví Academia svou novou publikaci Bílá místa ve výzkumu holokaustu. Předseda SAŽ Petr Weiss v úvodním slově připomněl, že celý projekt, jenž vznikl ve spolupráci s Fakultou humanitních studií UK, předznamenává i letošní desetileté výročí založení spolku. Kmotrem monografie byl diplomat a básník Tomáš Kafka, který uvedl, že kniha otevírá nové limity, jak se vypořádat s fenomény, jako je holokaust. Editoři Tomáš Jelínek a Blanka Soukupová přizvali k projektu, jenž trval rok a půl, patnáct spoluautorů z řady různých oborů a institucí. Knížka tak nenabízí jen rozšíření poznání událostí v období druhé světové války, ale věnuje se i stopám holokaustu v české společnosti od druhé poloviny 20. století do současnosti. V posledních letech se vedle tradičního historického výzkumu rozšiřuje bádání i v oblastech právní a literární vědy, etnologie (antropologie), orální historie, ošetřovatelství, pedagogiky, politologie, psychologie, religionistiky, teatrologie atd. Do jaké míry mohou tyto nové obory obohatit naše společné poznání či přinést nové argumenty zavedeným oborům, je otázkou, k níž má tato monografie přispět, říká Jelínek. Kniha Bílá místa ve výzkumu holokaustu je již šestou publikaci SAŽ. Projekt byl finančně podpořen Česko-německým fondem budoucnosti, společností Energie o.p.s. v afilaci FHS UK a Nadačním fondem obětem holokaustu. SAŽ knihu věnoval památce zesnulého profesora Kolomana Gajana, který patřil k zakládajícím osobnostem spolku. red I. Úvodem Tomáš Jelínek Bílá místa ve výzkumu holokaustu II. Antisemitismus v období před šoa. Kořeny protižidovské nenávisti Blanka Soukupová Obecné a zvláštní v českém prvorepublikovém antisemitismu. Perspektivní ideologie? III. Perzekuce židovského a romského obyvatelstva Frank Drauschke Tomáš Jelínek Arizované životní pojistky v protektorátu Čechy a Morava Petr Pálka Život na malém městě před deportací. Židé v Holešově Marta Malá Židovská tradice v terezínském ghettu Kateřina Čermáková Jaroslav Pilný Specifika terezínského zdravotnictví a ošetřovatelství Ivan Rous Cikánské tábory na území dnešního Liberce v letech IV. Projevy solidarity s evropskými Židy Jitka Mlsová Chmelíková Emigrace Židů z Československa a protektorátu do Belgie ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století Zbyněk Tarant Když skutečnost překoná nejhorší fámy. Raná reflexe holokaustu očima židovského tisku v jišuvu v roce 1942 OBSAH MONOGRAFIE V. Dozvuky holokaustu Tomáš Jelínek Odškodnění přes železnou oponu. Platby Claims Conference do Československa Jan Kuklík K problematice restituce židovského majetku v ČR v letech Tomáš Jelínek Navracení arizovaných nemovitostí. Na příkladu Prahy Kateřina Čermáková Jaroslav Pilný Ošetřovatelská péče o pacienty s prožitkem holokaustu VI. Odborné a umělecké reflexe holokaustu Zuzana Skořepová Prožitek, reflexe a obraz holokaustu. Několik postřehů k zaměření exilových a holokaustových studií Štěpán Výborný Vliv holokaustu na demokratické právní myšlení Jiří Holý Umění versus morálka. Jak hodnotit provokující obrazy šoa? VII. Stíny minulosti. Přemítání o současném antisemitismu Věra Tydlitátová Téma holokaustu v českém internetovém antisemitismu Tomáš Radil Antisemitismus Nové levice v Evropě VIII. Závěrem Blanka Soukupová Spolek českých akademiků-židů, Kapper a SAŽ v zápasech proti antisemitismu Syna vrchního zemského rabína zadržela policie Dne 13. ledna byl zadržen v pražském klubu Batalion krátce po osmé hodině ranní Daniel Sidon, druhorozený syn vrchního zemského rabína. Městští strážníci ho dopadli ve chvíli, kdy měl hostům klubu nabízet ke koupi drogy. Údajně marihuanu a látku podobnou hašiši. Informaci přinesl internetový server Tíseň.TV, který Sidona natočil v policejním antonu. Dle bulvárních médií se měl Sidon pokusit několikrát o útěk. Případ byl předán Policii ČR. O osudu ŽO Ústí na Purim ŽO Ústí přijde o své sídlo v soudní dražbě. Dle prezidia FŽO může obec zaniknout, transformovat se nebo pokračovat v činnosti za nových podmínek. Představenstvo ŽO Ústí při jednání se zástupci FŹO vyjádřilo zájem pokračovat dále v činnosti. Konečné rozhodnutí padne na purimovém shromáždění členů.

8 Strana 8 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Teplický cimes 2014 Loňské dny židovské kultury, které již tradičně pořádá spolek Ulpan, byly poučné i zábavné, a hlavně opět úspěšné. Záštitu nad nimi převzalo velvyslanectví Izraele a vedle Ulpanu se na jejich organizaci podílela i regionální knihovna a také Gymnázium Teplice. Hned první akce Teplického cimesu měla výrazný přeshraniční rozměr, když do Teplic dorazila docela slavná dánská klezmerová skupina Klezmofobia, která tento rok koncertovala kromě Evropy i v USA, Mexiku a Japonsku. Jazz club byl zcela naplněn Tepličané hudbě rozumějí. Druhý koncert pro dětské publikum se odehrál v tělocvičně Gymnázia Teplice. Doslova nacpaný byl sál regionální knihovny při přednášce brněnského rabína Štěpána Menaše Klimenta. Zřejmě hodně lidí chtělo vědět, co to přesně je to košer jídlo. A dozvěděli se to příjemnou formou v milé atmosféře. Však také dlouho s rabínem diskutovali a upřesňovali si své znalosti o židovských tradicích. Přednáška Kateřiny Čapkové z Ústavu soudobých dějin Akademie věd ČR, která proběhla v aule gymnázia, byla koncipována jinak vědečtěji. Řeč byla o postavení Židů mezi Čechy a Němci, o vývoji jejich vztahů, nacionalismu, sionismu a antisemitismu. I tentokrát se našlo dost diskutujících, kteří chtěli přispět svým názorem. Další přednáška, tentokrát opět v knihovně v Lipové ulici, byla věnována historii několika teplických židovských rodin, které se významně zapsaly do vývoje sklářství v našem okrese. Paní Pavlína Boušková z Regionálního muzea Teplice seznámila početné auditorium s životem rodin Fischmannů, Rindskopfů a dalších továrníků. Bylo to zajímavé i proto, že jejich osudy zahrnovaly vzestupy i pády. Ve dnech 24. až 26. listopadu se v Jeruzalémě uskutečnilo další kolo česko-izraelských mezivládních konzultací. ŽL se zajímaly o výsledky jednání v oblasti kultury. Podle mluvčí Heleny Markusové z ministerstva kultury se ministr Daniel Herman věnoval se svým izraelským partnerem přípravě mezivládní dohody o filmové koprodukci. Připomínka obětí nacismu V Izraeli byla podepsána deklarace, jejímž obsahem je péče o památku obětí nacistického útlaku, a to zejména formou vzdělávání, výzkumu a připomínání. Jejím naplňováním Přednáška byla navíc doplněna zajímavými historickými fotografiemi (Práce Bouškové viz ŽL33). Představení pražského Franz Kafkabaretu v Zahradním domě, inspirované Kafkovým dílem a životem, přesně naplnilo to, co se uvádělo na plakátech. Bylo totiž opravdu rozverné a veselé. Účinkující dokázali diváky doslova vtáhnout do děje, když mnozí byli do scének a skečů zapojeni jako přímí aktéři. Koncert komorního kvarteta v Seumeho kapli byl zaměřen na skladby českého skladatele židovského původu Karla Reinera. jsou pověřeny instituce, které se těmto tématům věnují. Na izraelské straně je to Jad vašem a na české straně Památník Terezín a Památník Lidice. Z důvodu rozdílného výkonu zřizovatelských funkcí jsou zastřešujícími ministerstvy izraelské ministerstvo školství a české ministerstvo kultury. Herman se v Izraeli přimlouval i za podporu projektu památníku holokaustu jako centra moderní historie v Praze Památníku ticha Bubny. Mistr by uvítal spolupráci v oblasti vzdělávání s renomovanými mezinárodními institucemi, jako je Jad vašem. Klezmofobia pro děti (archiv Ulpan) Co domluvil Herman v Izraeli Součástí cimesu bylo i promítnutí filmu Člověk bez osudu v kině Květen. Film byl neobvykle pojatým vyprávěním židovského chlapce o životě ve válečném a poválečném Maďarsku. Jak je vidět, tak nabídka připravená spolkem Ulpan Teplice byla opravdu široká a každý mohl najít svůj šálek čaje. A to jsem ještě neprozradil vše. Například to, že na skoro všech akcích mohli účastníci zdarma ochutnat židovské speciality. Mně nejvíc chutnal cimes. Zdeněk B ergman ředitel Gymnázia Teplice Vzpomínka na Havla Knihovna Václava Havla spolupracuje s izraelským velvyslanectvím v Praze na přípravě dubnové konference, která by měla připomenout návštěvu prezidenta Václava Havla v Izraeli v roce Bude to jedna z dalších akcí k 25. výročí obnovení česko-izraelských diplomatických vztahů. Ke klíčovým akcím kulturní spolupráce by nadále měly patřit Dny Prahy v Jeruzalémě a Dny Jeruzaléma v Praze. TJ

9 Strana 9 Galavečera se zúčastnilo asi 300 návštěvníků z Hradce Králové, významní hosté z Izraele, delegace Senátu a Poslanecké sněmovny ČR vedené místopředsedou České vlády p. P. Bělobrádkem a místopředsedou Senátu p. P. Sobotkou a velvyslanec Státu Izrael v ČR a jeho zástupce. Slavnostní galavečer s dvouhodinovým programem představil významné zástupce českého a izraelského parlamentu a další představitele uměleckého a společenského života Izraele a ČR. Galavečer se uskutečnil v reprezentativním Kongresovém centru Aldis v Hradci Králové. Je potěšitelné, že nad projektem DNY PRO IZRAEL 2014 převzala záštitu řada nejvyšších ústavních činitelů České republiky. Jsou mezi nimi předseda i místopředseda Senátu Parlamentu, místopředseda vlády, ministr kultury, předseda Poslanecké sněmovny a ovšem i velvyslanec Státu Izrael Gary Koren. Vysocí představitelé obou států akcentovali nadstandardní vztahy a vzájemné přátelství mezi Státem Izrael a Českou republikou. Účastníky delegace Státu Izrael byli mj.: Eliezer Stern, poslanec izraelského parlamentu a předseda skupiny meziparlamentního přátelství ČR Izrael, Avraham Harshalom, narozený v Polsku, pamětník holokaustu a bývalý vojenský letec cvičený v ČR, dnes 86letý Hugo Marom, brněnský rodák, jedno z dětí zachráněných sirem Wintonem, bývalý vojenský letec vycvičený v ČR a nyní stavitel letišť po celém světě, J. E. Gary Koren, velvyslanec Státu Izrael v ČR, a jeho zástupce Eran Yuvan. Program slavnostního večera zahrnoval: Vystoupení místopředsedy české vlády, místopředsedy Senátu ČR, velvyslance Státu Izrael v ČR Talk show Denise Doksanského, ředitele Centra SION, s významnými osobnostmi izraelského parlamentu-knessetu a dalšími představiteli Izraele koncert světově proslulého izraelského uměleckého hudebního tělesa Shai Maestro Trio koncert izraelské melodie v doprovodu významných umělců (zpěv, violoncello, housle, klavír) ŽIVOT KOLEM OBCÍ Dny pro Izrael v Hradci Králové V rámci 18. ročníku oslav spolupráce ČR a Izraele uspořádalo dne 6. října 2014 Centrum KC SION Hradec Králové slavnostní setkání nazvané DNY PRO IZRAEL. Hugo Marom dostává narozeninový dort (archiv Sion) O dětech, jejichž hvězda zhasla video na téma holokaust V rámci programu slavnostního galavečera dále promluvili: Eliezer Stern, Hugo Marom a Avraham Harshalom, který utekl z koncentračního tábora a jako izraelský občan bojoval v izraelské armádě Zdařilý galavečer byl zakončen ochutnávkou izraelských vín. Týdenní program 18. ročníku DNY PRO IZRAEL v Hradci Králové zahrnuje také: Vzpomínkové čtení jmen obětí holokaustu z HK Klezmerové odpoledne Výstavu Sofiina volba po česku Dny pro Izrael v Bio Central Večer izraelského vína s degustací a povídáním o víně doprovázený znalcem PhDr. R. Boehnischem Je potěšitelné, jakou pozornost věnuje KC SION v HK již 18 let trvající spolupráci v kulturní a společenské oblasti. KC SION nepochybně vyjadřuje svou aktivitou a budováním spolupráce mezi ČR a Izraelem svou sympatii vůči Státu Izrael. KC Sion představuje aktivní křesťanské centrum v HK, které provozuje základní školu, školku a již 18. rok pečuje o náplň spolupráce s Izraelem v kulturní oblasti, KC Sion každoročně pořádá významné slavnosti zvané DNY IZRAELE s účastí významných osobností a představitelů kulturního života obou států, ve spolupráci se Spolkem akademiků Židů (SAŽ) SION připravuje založení Centra dokumentačního střediska holokaustu pro spolupráci se středními školami zejména v Praze podle projektu iniciátora L. Végha Aktivity KC SION jsou nepochybně v souladu i s myšlenkami minulého papeže Jana Pavla, který jako první papež navštívil Stát Izrael, aby demonstroval blízké historické kořeny židovství a křesťanství. Význam hradeckých slavností DNY PRO IZRAEL naplňuje rámec kulturní spolupráce mezi Státem Izrael a ČR, neboť vyjadřuje myšlenku přátelství a spolupráce mezi národy i východisko ze současného světového ideologického zmatku. Ludevít Végh

10 Strana 10 Jan Jelínek, který je dlouholetým spolupracovníkem rozhlasového vysílání Židovské obce v Praze Šalom alejchem, se spolupodílel v letech 1996 a 1997 na natočení asi padesáti rozhovorů s přeživšími pro nadaci Survivors of the Shoah Visual History Foundation. K tématu se po letech vrátil, přepsal třicet sedm z těchto svědectví do podoby knihy, k níž připojil svou úvodní kapitolu a obrazové přílohy, které archivu poskytli pamětníci. Kniha získala potřebná licenční práva od nadace USC Shoah Foundation. Na knižní pulty se tak dostal další zajímavý text, jenž pracuje se vzpomínkami na holokaust. Nevěděl jsem, že ještě žijete Knížka však přinesla nemilé překvapení dvěma členkám pražské židovské obce, které ani netušily, že se jejich příběhy a rodinné fotografie mají objevit v nějaké publikaci. Jelínek si totiž nelámal hlavu s tím, že by žijící pamětníky či pozůstalé rodiny kontaktoval. Dle licenční smlouvy s americkou nadací se tím nemusel trápit, ale ŽIVOT KOLEM OBCÍ Kniha A kde byl Bůh? otevřela i téma ochrany vzpomínek přeživších V květnu loňského roku byla v Židovském muzeu v Praze uvedena kniha Jana Jelínka A kde byl Bůh?, kterou vydalo nakladatelství Barrister & Principal Brno. Jelínkův projekt podpořil v prosinci 2013 částkou 100 tisíc korun i Česko-německý fond budoucnosti. Kmotrem knihy se stal Vladimír Železný. Sdružení židovských odbojářů a vojáků získalo na projekt výstavy Židé v boji a odboji v roce 2014 granty z Nadačního fondu obětem holocaustu ( Kč) a Ministerstva školství ( Kč). S pomocí vlastních prostředků tak bylo celkem shromážděno 55 tisíc Kč, z nichž byly kryty náklady na výrobu jedné nové české verze výstavy s menšími a lehčími panely (A3), které jsou potřeba především ve školách. Byl rovněž pořízen mobilní mikrofon pro pořádané besedy a dále byly hrazeny náklady na dopravu přednášejících a další provozní výdaje. Ukrajina, Bělorusko a základní školy V roce 2014 byla výstava na Ukrajině, odkud měla putovat do běloruského Minsku. Bohužel se nacházela zrovna v Charkově, když započaly nepokoje na Ukrajině. Díky Nová putování výstavy Židé v boji a odboji jako autor, který se pokouší popularizovat problematiku holokaustu, na to z mnoha důvodů rezignovat neměl. Mohl si například ušetřit chybu, která je přímo na obálce knížky. Ta pohledná dívčí tvář totiž nepatří žádné ze zpovídaných pamětnic. To, že měl přeživší kontaktovat, dnes připouští i Jelínek. Ano, udělal jsem chybu, že jsem si neověřil, že zmíněné dámy žijí a že jsem je měl oslovit. Mohu na svou omluvu uvést pouze to, že jsem už starý pán (75 let) a že udělat v mém věku chybu je lidské. Oběma jsem se omluvil, napsal Jelínek ŽL. Omluvil se několikrát, i když napoprvé s velmi svérázným vysvětlením: Nevěděl jsem, že ještě žijete. Vzniklá situace mrzí i ředitele nakladatelství Barrister & Principal Ivo Lukáše, ale v této chvíli věci již nelze napravit. Obavy o zneužití osobních údajů Tato kauza však otevírá mnohem obecnější téma ochrany vzpomínek a dokumentů, které přeživší poskytli v uplynulých desetiletích různým projektům. Týká se to nejen Survivors of the Shoah Visual History Foundation apod., ale i různých odškodňovacích programů. V posledních letech v Evropě sílí protižidovské projevy a někteří přeživší se mohou opět obávat o své nejbližší a zneužití údajů o svém původu. Je možné svá dřívější rozhodnutí změnit? Anita Pace z USC Shoah Foundation sdělila ŽL, že tuto otázku v kontextu narůstajícího antisemitismu ve světě velmi citlivě vnímají. Všichni pamětníci, kteří nám poskytli rozhovor, uvedli, zda chtějí, aby jejich vzpomínky byly veřejné či pro veřejnost nepřístupné. Pokud chtějí své dřívější rozhodnutí změnit, tak nás musejí kontaktovat. Jejich příbuzní v této věci žádná práva nemají, uvedla Pace. V USC Shoah Foundation se setkali s podobným případem při přípravě výstavy, jejíž autor respektoval přání jedné pamětnice, že její vzpomínky nemají být použity. Někteří autoři tento problém řeší tím, že neuvádějí plná jména přeživších. TJ značnému úsilí našich přátel a především pana Ing. Žoura se nakonec podařilo dostat panely z Charkova do Kyjeva a odtud do Minsku během druhé poloviny roku. V Bělorusku tedy bude výstava oproti původnímu plánu až během roku Ve spolupráci s českým velvyslanectvím bude expozice umístěna v místním muzeu holokaustu. Výstava byla i součástí doprovodného programu konference o Slovenském národním povstání, která se v květnu konala v pražském Domě národnostních menšin. Během října byl projekt představen na dvou mělnických školách, a to na ZŠ Jindřicha Matějky, kde s žáky besedoval předseda sdružení Ing. Poskočil., a na ZŠ Jaroslava Seiferta, kde s žáky besedoval pan Welemín. U této příležitosti byl promítán i dokument Olgy Sommerové Sedm světel. V listopadu se výstava dostala i do Lauderových škol. A kam má namířeno dál? Výstava poputuje v letošním roce na ZŠ Bezručova v Říčanech u Prahy. Jedno cizojazyčné paré již bylo odesláno do Brém, kde v březnu proběhne výstava pod záštitou místního starosty a českého velvyslance. Naším partnerem v Německu je spolek Porta Bohemica. Zahájení se má zúčastnit plk. Pavel Vranský, místopředseda celorepublikové organizace ČSBS. Dále probíhají jednání o zapůjčení výstavy do Židovského muzea v kanadském Calgery a do Institutu židovských obětí holokaustu ve Washingtonu. Hana Krchovová, vedoucí projektu

11 Strana 11 S iniciativou, aby se v Česku den osvobození Osvětimi stal dnem obětí holokaustu a boje proti rasismu, antisemitismu a xenofobii, přišli bývalí osvětimští vězni v roce 2000 na výročním setkání na Pražském hradě, které vedl loni zesnulý Oldřich Stránský. V roce 2005 vyhlásila 27. leden Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu i OSN. V toto výročí se na řadě míst po celém světě konají pietní akce za oběti holokaustu a hovoří se o smyslu této připomínky v kontextu aktuálních událostí. Židovské obce v ČR organizovaly již od roku 2003 setkání přeživších v Senátu. Evropský židovský kongres na scéně Když loni na jaře přišel Evropský židovský kongres (EŽK) s myšlenkou uspořádat v Praze a Terezíně ve dnech 26. a 27. ledna 2015 mezinárodní setkání, které by se věnovalo problematice zločinů z nenávisti a narůstajících protižidovských vystoupení v Evropě, bylo to legitimní téma. EŽK je zájmová organizace různých židovských organizací v Evropě a vede ji ruský podnikatel Moše Kantor. Svého člověka ve vedení má i česká komunita, kterou zastupuje tajemník FŽO Tomáš Kraus ve funkci viceprezidenta EŽK. Mezinárodní fórum Let my people live, jehož součástí byly i pietní akce za oběti holokaustu, získalo dne 19. června záštitu prezidenta Miloše Zemana. V zápisu z jednání prezidia FŽO o den později (tj. 20. června) se můžeme dočíst, že tajemník Kraus informoval, že EŽK zvažuje uspořádat vzpomínkové akce k 70. výročí osvobození Osvětimi 27. ledna 2015 nikoliv tradičně v Bruselu, ale v Praze a v Terezíně. Těžko ale uvěřit tomu, že by prezidentská záštita byla udělena jen zvažované akci. V průběhu letních prázdnin, kdy se FŽO věnovala protestům proti Gibsonovi na MFF v Karlových Varech a řešení skandálu kolem vrchního zemského rabína Sidona, se formát pražského fóra EŽK dotvářel. Česká republika se stala partnerem akce, alespoň to takto bylo dle informací ŽL formulováno ve zvacích dopisech, které v září rozeslali prezident Zeman a představitelé parlamentu svým partnerům. Zvláště na MZV začala v té době narůstat nervozita, protože byla rozehrána příprava velké mezinárodní akce, ale vlastně nebyla jasná zodpovědnost za celou řadu organizačních otázek. Navíc v té době již začala připomínku v Osvětimi aktivně připravovat i polská strana, UDÁLOSTI Kantorovo hradní fórum o holokaustu. Více než rozpaky a to ve spolupráci se Světovým židovským kongresem. Vše eskalovalo den po útocích na Zemana na Albertově u příležitosti státního svátku 17. listopadu, kdy prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček médiím řekl, že prezident do Prahy pozval všechny představitele vítězných mocností včetně Putina. Vlna mediální protizemanovské hysterie kvůli Putinovi ještě vzrostla, i když tentokrát s tím prezident neměl mnoho společného. Podle informací ŽL bylo pozvání prezidentů plánem EŽK. My nic, my muzikanti FŽO se mediálního zájmu kolem Putina zalekla a vydala 18. listopadu prohlášení, že k mnoha dotazům, které zazněly v souvislosti s dnešní zprávou o tom, že prezident Zeman pozval k účasti na připomínce 70. výročí osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau představitele vítězných mocností, uvádíme, že pořadatelem je EŽK. Situace se začala hrotit i v rámci FŽO. Dne 3. prosince se mimořádně jednání prezidia FŽO účastnil i ředitel Židovského muzea Leo Pavlát, který se již předtím v médiích vyslovil proti účasti Putina v Praze. Podle jeho názoru neměla být FŽO s akcí EŽK nijak spojována. Celé věci se věnovala i ve velmi bouřlivé debatě rada FŽO dne 17. prosince. Poměrem hlasů 30:8 bylo přijato usnesení: Vzhledem k současné politické situaci považuje FŽO za nevhodnou návštěvu prezidenta Putina na vzpomínkových akcích u příležitosti Dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti v Praze a v Terezíně. FŽO tak vyslovila něco, co si nedovolili říci ani v Polsku. I když tam očividně kvůli současné krizi na Ukrajině nechtěli dát Putinovi příležitost se prezentovat, tak nikdo neprohlásil, že by do Osvětimi přijet neměl. FŽO za své vyjádření sklidila kritiku části domácí veřejnosti, pro niž to bylo výrazem nerespektování výsledků druhé světové války. Novinář Jan Schneider z České pozice ve svém článku Zbytečný aktivismus FŽO napsal, že FŽO se rozhodla manifestovat své politické vidění světa, aniž by využila šance, jak dostat na jedno místo co nejvíc vrcholných představitelů různých států, zejména USA, Ruska, Německa, Polska a Ukrajiny, aby měli možnost se při modlitbách za oběti vzpamatovat a uvědomit si, že zvyšováním mezinárodního napětí si hrají s ohněmů. Tahanice o památku holokaustu Opět se potvrdilo, že FŽO nemá představitele, kteří by dokázali formulovat a prosazovat jakoukoli vlastní politiku, jež by byla ku prospěchu místní komunity. Spíše se vždy snaží plnit přání někoho jiného. Politické amatérství, neschopnost dostát svým závazkům a neochota se domluvit alespoň mezi sebou poškodily opět o něco více její reputaci. Státní úředníci a politici, kteří bez postranních úmyslů chtěli vyjít vstříc plánu EŽK na mezinárodní pietu ke dni holokaustu, až na drobné výjimky nechápou svět židovských organizací. Bez podpory místní komunity by EŽK těžko v Praze něco dojednal. FŽO se svým prohlášením proti Putinovi nevyvinila z toho, že se autoritativně nezapojila do příprav fóra a pietních akcí. Roli VIP hostů si však představitelé FŽO jistě užili. Letošní připomínka 27. ledna v Praze a Osvětimi ukázala, jakým politickým tlakům může být památka oběti holokaustu do budoucna vystavena. Dnes jsou mezi námi ještě přeživší, kteří dokážou v očích veřejnosti dát takovým akcím alespoň nějakou důvěryhodnost, ale co se bude dít v příštích desetiletích? Když ruský oligarcha vylepšuje svět Útoky v Paříži přidaly sice fóru na aktuálnosti, ale před obsahovou prázdnotou je zachránit nemohly. V pondělí 26. ledna padla opona a prezident EŽK Moše Kantor předstoupil na Pražském hradě před novináře. Kantor je vcelku milý člověk, ale jako úspěšný ruský podnikatel má svou osobitou představu o ochraně evropských Židů. České novináře si získal jeho výrok, že Putin je největším ochráncem Židů v Rusku. Kantor si myslí, že Evropa potřebuje obdobu amerického ministerstva vnitřní bezpečnosti. Vyzval novináře, aby si prostudovali dvacetibodový plán na zlepšení bezpečnosti v Evropě, který měl být předložen na fóru. Do dnešního dne nikdo žádný nepředložil. Do Prahy přijala řada zajímavých osobností, ale smysl setkání nemohly nahradit. Když na prvním kulatém stole osobností nastoupil Abraham Foxman z ADL, filozof Bernard-Henry Lévy, historik Timothy Snyder a oproti avizovanému programu i ředitel Ruských drah Vladimír Jakunin, bylo zřejmé, že EŽK hraje s reputací připomínky holokaustu ruskou ruletu. Tomáš Jelínek

12 Strana 12 UDÁLOSTI Mrazivý vítr a chladná pieta Ceremoniál k sedmdesátiletému výročí osvobození Osvětimi očima řadového návštěvníka Dostal jsem od svého kolegy nabídku zúčastnit se osobně jako prostý divák pietního ceremoniálu u příležitosti sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi, dnes známého jako Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Jelikož se tématu paměti holokaustu věnuji jakožto antropolog dlouhodobě, nabídku jsem rád přijal. Není bez zajímavosti, že 27. leden byl jako významný den ustaven Valným shromážděním OSN teprve v roce Jako takový má zatím velmi krátkou tradici a je na místě připomenout, že jej od počátku provázely diskuse o tom, komu je vlastně takovýto pietní den určen? Vždyť Izraelci a sionisticky smýšlející Židé mají již zavedenou pietu na Jom ha-šo a. Nesionističtí a ortodoxní Židé se k pietě za oběti šo a obracejí na desátý Tevet, kdy v kvóru recitují Kadiš a zapalují jorcajtové svíce za neznámé oběti nacismu, a jednotlivé národy západního světa mají zpravidla své vlastní pietní dny na připomínku porážky nacismu a konce druhé světové války či různé vlastní národní akce typu amerických Dnů vzpomínek nebo české terezínské tryzny. S ohledem na toto nejasné zacílení a na relativně kratičkou historii 27. ledna jakožto univerzálního, politicky neutrálního pietního dne bylo až překvapivé, jaké pozornosti ze strany médií a politiků se tomu výročí dostalo. Svou úlohu v tom nepochybně sehrál fakt, že jde o sedmdesáté výročí a že se bohužel jedná o jedno z posledních významných výročí, kterým nás ještě mohou se svými svědectvími provázet sami přeživší. Bezpečnost nade vše a trpěná veřejnost Organizátoři piety umožnili širší veřejnosti do přísně zabezpečeného areálu přístup, ovšem celkové dojmy z organizace akce jsou z pohledu běžného návštěvníka spíše rozpačité. S ohledem na přítomnost velkého množství státníků a významných osobností byl zvolen velmi vysoký stupeň zabezpečení, kterému však bylo bohužel podřízeno úplně vše. Veřejnost, která neměla pozvánku do hlavního stanu, byla po bezpečnostních kontrolách autobusy přivezena do vymezeného prostoru v jižní části areálu poněkud příznačně do prostoru kolem bývalého karanténního bloku. Zatímco se ústřední část piety odehrávala v prostoru hlavní brány tábora Auschwitz II. oné známé cihlové budovy s průjezdem pro železniční vlečku veřejnost byla v podstatě vykázána na úplně opačnou stranu celého areálu, odkud pak měla celou událost sledovat na velkoplošné obrazovce. Stanoviště bylo umístěno tak nešťastně, že lidé vlastně ani neměli šanci zahlédnout onen stan na vlastní oči, neboť jim ve výhledu bránily ostatní baráky. Velkoplošná obrazovka byla navíc nasměrována tak, že lidé, kteří chtěli ceremoniál sledovat, se k němu vlastně museli postavit zády. Z důvodů přísných bezpečnostních opatření byla veřejnost důrazně vyzývána, aby na místo dorazila minimálně hodinu a půl před začátkem vlastní akce. Avšak v deseticentimetrové závěji a mrazivém větru, tolik známém z vyprávění pamětníků, vede dlouhé čekání k tomu, že mysl návštěvníků začne zapomínat na charakter události a namísto toho se zaobírá myšlenkami na to, jak se zahřát. Někteří se tak tísnili u několika připravených plynových radiátorů, zatímco jiní se s mrazem a nudou rozhodli bojovat po svém. Skupinka německých teenagerů, která se v prostoru začala koulovat a stavět sněhuláky, pochopitelně způsobila nepříjemný incident a protesty přítomných Poláků. Vinu za podobné úsměvné incidenty však nesou do určité míry nejen oni nevychovaní mladíci a jejich učitelé, ale částečně i sami organizátoři, kteří v bezpečnostní rozvaze poněkud podcenili úlohu mrazu a dlouhého čekání. Obecně se nelze zbavit dojmu, že veřejnost byla na ceremoniálu spíše trpěna. Návštěvníkům například nebyla dána jakákoliv možnost zúčastnit se aktivně samotné piety. Mohli pouze pasivně sledovat, čímž celá pieta z jejich pohledu dostala velice chladný charakter. Pokud by chtěli zatleskat řečníkům, nikdo by je stejně neslyšel. Pokud by chtěli národními vlajkami či svícemi vyjádřit svoji podporu, mohli se maximálně postavit do závěje a pořídit si selfie. A ačkoliv bylo dění z areálu přenášeno na velkoplošné obrazovky uvnitř hlavního stanu i na stanovišti pro veřejnost, kamery ani jednou nenabídly účastníkům v hlavním stanu pohled na přítomné návštěvníky, z nichž někteří cestovali přes celou Evropu, aby mohli ceremoniál podpořit. Samotná událost probíhala ve velkém stanu, který byl pro potřeby ceremoniálu vybudován tak, že pohltil celou Bránu smrti s vjezdem pro železniční vlečku a ještě k tomu poskytl místa pro přibližně čtyři stovky pozvaných hostů. Na ceremoniálu vystoupili především přeživší a vůdčí osobnosti paměťových institucí z Polska i ze zahraničí. Většinu publika uvnitř obřího stanu tvořili přeživší holokaust, kterých podle médií měly na místě být až tři stovky. Organizátorům patří dík za to, že se snažili omezit politické projevy a spíše dali velký prostor pamětníkům. Je jen možná trochu škoda, že proslovy byly poněkud obecné, a žádný tak návštěvníkovi neutkvěl v paměti. Navíc, zatímco účastníci v hlavním stanu měli k dispozici simultánní tlumočení, organizátoři nenalezli způsob, jak zprostředkovat tlumočení přítomné veřejnosti. Češi a Rusové si procvičili polštinu, ovšem mezi přihlížejícími byly také výpravy z Německa a dokonce i ze vzdáleného Španělska, které do Osvětimi přijely speciálně na tento pietní akt. Za výrazný krok správným směrem lze na druhé straně považovat začlenění židovských modliteb Kadiš a El Male Rachamim přímo do hlavního ceremoniálu, takže se Židé pak nemuseli modlit samostatně stranou, jako tomu často bývalo třeba na terezínské tryzně. Jedním z vrcholů byla premiéra krátkého dokumentárního filmu o Osvětimi z dílny Stevena Spielberga, který opět prokázal, že svému tématu a řemeslu opravdu rozumí. Slova ve větru Na pietě však bohužel došlo i k některým problematickým výrokům, u nichž je třeba se kriticky pozastavit. Pomiňme tendence ke stavění rovnítka mezi nacistický a stalinistický režim, které jsou předmětem kritiky a polemik již dlouhá léta, neboť zejména západní autoři (např. Clemens Heni) je považují za projev relativizace holokaustu. Nejkřiklavějším byl jiný výrok, pocházející bohužel z úst jednoho z přeživších, který hovořil o tom, že nacisté zavraždili 11 milionů lidí. Číslo 11 milionů, vzniklé jako součet 6 milionů Židů a údajných 5 milionů nežidovských obětí, je naprosto mylné, neboť odhady celkových počtů civilních obětí nacismu začínají někde na 18 milionech. Ke shrnutí

13 Strana 13 UDÁLOSTI všech civilních obětí nacismu (Poláci, Rusové, komunisté, katolíci, homosexuálové...) je toto číslo tedy příliš malé a pro shrnutí obětí mezi těmi skupinami, které byly vedle Židů rovněž vyvražďovány systematicky v koncentračních a vyhlazovacích táborech (Romové), je zase příliš velké, neboť počty nežidovských obětí vyhlazovacích táborů se pohybují v řádech statisíců. Na kontroverzi kolem čísla 11 milionů upozornil poprvé Jehuda Bauer, který je považuje za produkt výstřednosti Simona Wiesenthala. Tento poněkud rozporuplný lovec nacistů je prý měl použít spíše jako symbolické vyjádření, nikoliv jako odhad skutečného počtu. Jeho záměrem měla být snaha o nalezení univerzálního symbolu, ovšem důsledek této snahy (navíc patrně vzniklý rovnicí 6 milionů minus 1 milion) je více než nešťastný. Historikové od té doby musejí trpělivě vysvětlovat, že jde o omyl, který nechtěně dává do rukou argumenty popíračům holokaustu. Ostatně, nad tímto číslem se ve druhém svazku svých pamětí pozastavuje i Elie Wiesel a v dobovém americkém tisku nalezneme reakce nejslavnější kritičky popírání holokaustu, Debory Lipstadtové, která varuje před tím, že odkazováním na 11 milionů se vlastně, byť nechtěně a v dobré víře, dopouštíme snižování závažnosti nacistické agrese. Naposledy se k této kauze vrátil před několika lety Tom Segev, jehož biografie Simona Wiesenthala vyšla nedávno v češtině a zájemci o toto téma ji tak lze, navzdory postsionistickému zaměření autora, vřele doporučit. Naštěstí se jednalo o v podstatě malý, drobný výrok, kterého si většina přítomných možná ani nepovšimla či jej velkoryse přešla. Poučením do budoucna však je, že každý, kdo se chystá veřejně promluvit na podobně důležitém pietním ceremoniálu, by se neměl ostýchat a konzultovat svůj projev s historikem. Památník a muzeum v Osvětimi disponuje řadou kvalitních odborníků, bezesporu ochotných kdykoliv pomoci. Co je PEGIDA? PEGIDA je hnutí, které vzniklo v Drážďanech a postupně se vytvořily odnože v jiných městech Německa. Organizátoři v Drážďanech vyzvali obyvatele k pondělním demonstracím občanů proti islamizaci západního světa. Proč právě v pondělí? To podle vzoru pondělních demonstrací v Lipsku v tehdejší NDR proti vládě SED. PEGIDA je zkratkové slovo a znamená Vlastenečtí Evropané proti islamizaci západního světa, v německém originále Patriotische Europäer Gegen die Islamisierung des Abendlandes. Ve skutečnosti nejde tolik o boj proti islamizaci, jako spíše o odpor proti žadatelům o azyl, kteří vzhledem k válečné situaci v Sýrii přicházejí nyní hlavně ze Středního východu. Organizátoři je označují za ekonomické emigranty, kteří v Německu nehledají politický azyl, ale zneužívají německé sociální zákonodárství. Proto požadují, aby vláda změnila imigrační zákony, vzorem by mělo být australské a kanadské zákonodárství. První demonstrace Pegidy se konala 20. října 2014 a zúčastnilo se jí podle odhadu policie 350 lidí. Počet demonstrantů s dalšími pondělky narůstal, a to až na 25 tisíc. To jistě nejsou jen pravicoví extremisti, neonacisti, i když se v médiích objevily zprávy, které by to potvrzovaly. Zakladatel hnutí Lutz Bachmann pózoval na internetu jako Hitler a na své stránce na Facebooku pomlouval bez rozdílu všechny imigranty. Tyto důkazy ho přinutily, aby se svých funkcí v Pegidě vzdal, přesto chtěl ve vedení zůstat, snad jako šedá eminence. V současné době prochází Pegidakrizí, hnutí se rozpadlo na dvě skupiny, a to na stávající Pegidu a na skupinu kolem učitelky Kathrin Oertel, která prohlásila, že chce založit nové Hnutí pro přímou demokracii v Evropě. Byla to ona, která byla ochotna hovořit s médii, zatímco vládní činitelé nechtěli mluvit s Pegidou, což je určitě chybou. Téměř všech demonstrancí se zúčastnila např. žena, která mává vlajkou, na které je křesťanský symbol ryba a židovský symbol Davidova hvězda. Na otázku novinářů, proč takovou vlajku má, odpověděla: Západní svět je křesťansko-židovský a ne muslimský. To ovšem vypovídá málo o jiných účastnících demonstrací, mezi kterými je jistě i hodně antisemitů. Je téměř jisté, že místo nynější Pegidy tu budou dvě hnutí, a je třeba, aby s nimi vládní orgány vedly dialog, jinak si příznivci těchto hnutí v příštích volbách budou volit eurokritickou Alternativu pro Německo a někteří také neonacistickou NPD, která již dříve byla v zemském parlamentu Saska zastoupena. Denny Stecher Nejsilnější moment celé akce tak vlastně přišel až po soumraku, když veškeré projevy a proslovy skončily. Delegace a přeživší se v tento moment vydali od Brány smrti podél kolejiště po rampě směrem k památníku umístěnému mezi ruinami plynových komor, aby tam zapálili pietní svíci. Přítomné veřejnosti se v tu chvíli naskytl pohled na řadu stínů tiše kráčejících za kvílení větru po rampě proti ostrému světlu reflektorů a mizejících za stěnami baráků... pohled, který tak důvěrně musejí znát všichni ti, kdož osvětimské peklo přežili. Na rozdíl od všech těch zástupů, které se již nikdy nevrátily, tento měl šťastné rozuzlení. Onen zástup postav se totiž po zapálení svící vracel zpět, opačným směrem. Všichni se mohli vrátit zpět s vědomím, že je čeká bezpečí domova, teplá postel a horký čaj. Malý, nepatrný a dost možná nezamýšlený symbol, kvůli kterému stálo za to přijet na toto místo a postavit se mrazivému větru. Zbyněk Tarant Rada bezpečnosti OSN odmítla palestinskou rezoluci Návrh rezoluce, kterou podalo Jordánsko a která požadovala stažení izraelských vojsk ze západního břehu Jordánu do roku 2017, Rada bezpečnosti OSN v úterý 30. prosince neschválila. K přijetí rezoluce bylo zapotřebí 9 hlasů, pro hlasovalo 8 zemí: Rusko, Čína, Francie (3 z 5 stálých členů), Lucembursko, Argentina, Chile, Jordánsko a Čad, proti hlasovaly USA a Austrálie, zdržely se Velká Británie, Nigérie, Jižní Korea, Rwanda a Litva. Rozhodujícím pro nepřijetí rezoluce byla absence Nigérie, což bylo překvapením, jak tvrdí izraelské zdroje, a napomohl tomu prý telefonát Benjamina Netanjahu s nigerijským prezidentem Goodluckem Jonathanem a také návštěvy izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana v Etiopii, Keni, Ghaně, Nigérii, Pobřeží slonoviny a Ugandě. Od 1. ledna 2015 jsou místo Austrálie a Rwandy členy Rady bezpečnosti Venezuela a Malajsie, tedy země, které nejsou Izraeli nakloněny, a tak někoho napadne otázka, proč Jordánsko nepočkalo s podáním návrhu rezoluce do roku Denny Stecher

14 Strana 14 Už před rokem označil egyptský soud hnutí za skupinu, která terorismus podporuje, a zakázal mu působení v Egyptě. Teď je zařadil i na teroristický seznam, na němž už rok figuruje také jeho mateřské Muslimské bratrstvo. Prezident Abd al-fattáh Sísí považuje Hamás za hrozbu národní bezpečnosti a od svržení islamistického prezidenta Muhammada Mursího v létě 2013 jej důsledně pronásleduje. Egyptské bezpečnostní složky obviňují Hamás z podílu na útocích na vojáky na Sinajském poloostrově, z podpory tamějších teroristů, pašování zbraní a ukrývání hledaných muslimských bratrů. Řadu Palestinců z Gazy také v Egyptě zadržely a několik je jich souzeno v procesu s Mursím. Káhira celé pásmo stále víc izoluje přechod v Rafáhu je většinu roku zavřený, vojáci zničili skoro 1900 pašovacích tunelů a budují kilometr širokou pohraniční nárazníkovou zónu. Prohlášení Hamásu za teroristickou organizaci přišlo dva dny po čtvrtečním několikanásobném útoku na Sinaji, při němž zahynulo skoro 40 lidí. Přihlásila se k němu džihádistická skupina Ansár bajt al-maqdis, která se vloni po přísaze věrnosti Islámskému státu přejmenovala na Stát Sinaj, ale podle egyptského soudu se na něm podílel i Hamás. Soud také konstatoval, že se hnutí odchýlilo od svého původního cíle, tedy boje proti Izraeli, a ohrožuje i bezpečnost Egypta. UDÁLOSTI Egypt prohlásil Hamás za teroristickou organizaci Zhoršující se situace palestinského hnutí Hamás dospěla o víkendu na nečekané dno. Nejen že se zastavila rekonstrukce pásma Gazy, ale Egypt jako vůbec první arabská země ofi ciálně prohlásil Hamás za teroristickou organizaci. V Argentině se odehrávají události připomínající detektivku. Ani se nemusí najít vrah a mohou vyústit ve změnu vlády a odstoupení prezidentky Cristiny Kirchnerové. Příběh začal před jedenadvaceti lety. 18. června 1994 zabila exploze 300 kilogramů výbušnin před židovským centrem v Buenos Aires 85 osob. Byl to největší teroristický útok v historii Argentiny, nikoli však první. Bývalý gazanský premiér Ismaíl Haníja na verdikt reagoval prohlášením, že hnutí už nebude Egypt respektovat jako prostředníka jednání s Izraelem. To Káhiru jistě příliš neranilo Hamás si jen zavřel cestu k možným, i když nepravděpodobným izraelským ústupkům, jež mohly z případného jednání vzejít. Egypt k němu ale beztak nejevil ochotu. Verdikt soudu je bezprecedentní krok, třebaže se týká pouze ozbrojeného křídla Hamásu Izzadín Kásam. Káhira jako první prolomila jednotnou frontu arabských zemí, které Hamás vidí jako organizaci protiizraelského odboje. Sísí dal jasně najevo, že palestinskou kauzu podporuje, jen pokud neohrožuje bezpečnost jeho země. Zařazení Hamásu na teroristický seznam teď může znamenat, že jakákoli pomoc poskytnutá Gaze může být považována za podporu terorismu. Už před rozhodnutím egyptského soudu navíc oznámila OSN, že zastavuje rekonstrukci Gazy zničené v letní válce s Izraelem, neboť vyčerpala finanční prostředky. Mezinárodní dárci poslali místo slíbených 5,4 miliardy dolarů jen necelých sto milionů. OSN je rozdělila mezi Gazanů, ale další peníze nepřicházejí. Palestinci na oznámení reagovali útokem na sídlo organizace UNESCO v Gaze a značně je poničili. Zahraničním dárcům se však nelze divit. Hamás už ani nepředstírá, že je členem Argentinská detektivka vlády národní jednoty s Fatahem předsedy samosprávy Mahmúda Abbáse, čímž mezinárodní společenství pomoc podmiňovalo. Samospráva odmítla hradit platy zaměstnanců Hamásu ani se nepodílí na rekonstrukci pásma, protože Hamás se vlády nad Gazou nikdy nevzdal. Začátkem ledna oznámila, že proto na opravy nemůže dohlížet, a Hamás vzápětí prohlásil, že se už na společném kabinetu nepodílí. V Gaze mu také roste konkurence v podobě sílící přítomnosti Islámského státu. Hamás ji vždycky popíral, ale nedávná demonstrace zorganizovaná džihádisty proti karikaturám proroka Mohameda ve francouzském týdeníku Charlie Hebdo ukázala celému světu, že lhal. Zahraniční média přinesla fotografie útoku stoupenců Islámského státu s jeho černými prapory na francouzské kulturní středisko v Gaze, jehož zaměstnancům vyhrožovali smrtí a pálili francouzské vlajky. Hamás na přibývající problémy reaguje po svém stupňuje přípravy na další kolo války s Izraelem. Opravuje útočné tunely, vyvíjí a testuje nové typy raket a cvičí palestinskou mládež nedávno oznámil, že jeho lednový vojenský výcvik absolvovalo na bojechtivých mladíků. Zahraniční dárci tak mají hned několik dalších důvodů, proč slíbené peníze do Gazy neposlat. Gita Zbavitelová, ČRo Dva roky předtím zabil podobný výbuch 29 osob před izraelským velvyslanectvím. Argentina je pátou zemí s největším počtem židovských obyvatel na světě mimo Izrael a žije v ní nejvíc Židů z celé Jižní Ameriky. Policie ihned začala masakr vyšetřovat. Dlouhá léta však nemohla k ničemu dospět. Jisté stopy ukazovaly na íránskou ambasádu, ale ta nejevila ochotu spolupracovat. Argentina si na to dokonce stěžovala na půdě OSN. Za domácí komplice byla označena skupina argentinských policistů. Kvůli procedurálním chybám se však před soud nikdy nedostala. Vyšetřování nebylo nikdy zastaveno. Dodnes však nebyl nikdo odsouzen. V roce 1997 byl vyšetřováním pověřen prokurátor Alberto Nisman. Jako přítel rodiny Kirchnerů mohl před sebou mít zářnou

15 Strana 15 UDÁLOSTI budoucnost. Jeden čas se uvažovalo, že by mohl stanout v čele Nejvyšší prokuratury Argentiny. S prezidentkou Kirchnerovou se začal názorově rozcházet, když se začala sbližovat s Íránem. V polovině ledna dokonce požádal soud, aby vyšetřil, co stojí za polemickým Memorandem o porozumění s Íránem, které podepsala v roce Za čtyři dny byl nalezen ve své koupelně mrtvý. Smrtelný výstřel do pravého spánku pocházel ze zbraně, kterou si den předtím půjčil na svou obranu. Pistole byla téměř přitisknuta k lebce, ale stopy po střelném prachu se na rukou ani na hlavě nenalezly. Podle policie to nemluví proti sebevraždě, neboť pistole byla malé ráže. V obavě o svůj život muž, který mu ji půjčil, uprchl o víkendu ze země. Čeká se na výsledek pitvy a toxikologického vyšetření. Na místo činu před mordpartou dorazil velitel bezpečnostních sil vlády. Manželka nevěří, že spáchal sebevraždu. Prezidentka Kirchnerová se vyjádřila, že tahle sebevražda nebyla sebevražda. V Argentině roste pocit, že se do případu příliš zaplétá, a opozice požaduje, aby odstoupila. Karel Wichs, vysíláno v ČRo Plus Širší souvislosti smrti argentinského prokurátora Alberta Nismana Nedávná pravděpodobná vražda argentinského prokurátora Alberta Nismana dodnes není a možná ani nebude nikdy objasněna. I když se však na první pohled může zdát, že jde o událost lokálního významu, kontext je mnohem širší a čin může mít bez nadsázky celosvětový dopad. Nisman deset let vyšetřoval atentát na židovské středisko v Buenos Aires z roku 1994, při kterém zahynulo 85 lidí a jenž dodnes zůstává nejhorším teroristickým útokem v celé Latinské Americe. Až do Nismanova nástupu úřady deset let nevyšetřily vůbec nic, k rozhořčení veřejnosti i řady politiků a osobností. Petici za potrestání pachatelů podepsal i arcibiskup Buenos Aires Jorge Mario Bergoglio, dnes papež František, a prezident a manžel dnešní hlavy státu Néstor Kirchner označil v roce 2005 celý případ za národní ostudu. Teprve Nisman, jenž převzal vyšetřování před devíti lety, přinesl konkrétní výsledky. Našel důkazy, že útok zosnovala a financovala vláda Íránu a provedl libanonský Hizballáh. Nebylo to poprvé ani naposled podle CIA podnikl Hizballáh v letech 1989 až 1996 na 200 takových útoků po celém světě, které stály stovky životů. Argentinský atentát připravil nechvalně známý velitel Hizballáhu Imád Mugníja, strůjce mnoha únosů a krvavých útoků s mnoha oběťmi včetně amerických a francouzských vojáků. V roce 2008 byl zabit, patrně Izraelem. Nismanovy důkazy vedly k mezinárodnímu zatykači na Mugníju a sedm vysokých íránských představitelů. Interpol dodnes požaduje vydání bývalého prezidenta Akbara Hášemího Rafsandžáního, někdejších ministrů zahraničí a obrany Alího Akbara Velajátího a Ahmada Vahídího, bývalého velitele Revolučních gard Mohsena Rézáího, někdejšího šéfa tajných služeb Alího Fallahidžána a dvou íránských diplomatů. Nisman také nařídil zatčení Carlose Menema, argentinského prezidenta v době útoku na židovské středisko, který udržoval těsné vztahy s íránskou rozvědkou a přijal od Íránu úplatek ve výši deseti milionů dolarů za utajení jeho role při atentátu. Později Nisman zjistil, že vyšetřování útoku z roku 1994 záměrně maří vláda v čele se současnou prezidentkou Cristinou Kirchnerovou a ministrem zahraničí Héctorem Timermanem. Slíbili Íránu, že jeho podíl na atentátu zahladí a dají zrušit zatykače Interpolu na íránské politiky výměnou za výhodné dodávky ropy a nákup argentinských zemědělských produktů. V roce 2013 Kirchnerová dokonce šokovala veřejnost oznámením, že Argentina bude útok na židovské středisko vyšetřovat společně s Íránem, ale argentinský federální soud to označil za neústavní. Čtyři dny před smrtí předložil Nisman justici 300stránkovou zprávu se stovkami odposlechů, která maření vyšetřování vládními činiteli popisuje. Zároveň řekl v televizi, že našel způsob, jak dostat íránské představitele před argentinský soud. V pondělí 19. ledna měl Nisman přednést další podrobnosti v parlamentu, ale den předtím zemřel ranou do hlavy z revolveru, který si půjčil od kolegy, protože se bál o život. Zemřel, přestože ho hlídalo deset bodyguardů. Zpočátku to vypadalo jako sebevražda a tuto verzi rychle podpořila i prezidentka. Nismanova rodina a přátelé to však vyloučili. Do ulic vyšly tisíce lidí, kteří obviňovali Kirchnerovou z vraždy a státního terorismu. Řada později zjištěných okolností Nismanovy smrti naznačuje, že o sebevraždu nešlo. Kirchnerová dnes tvrdí, že šlo o vraždu v rámci mocenského boje tajných služeb, a dokonce oznámila, že je rozpustí a zreorganizuje. Zatím však nepřesvědčila veřejnost, že v Nismanově úmrtí nemá sama prsty. Druhým možným pachatelem je Írán. Alberto Nisman našel pro jeho vinu dostatek důkazů a zjistil i další závažná fakta. Podle něj Teherán dlouhodobě vysílá špiony do zemí celého světa včetně Latinské Ameriky a zřizuje v nich spící buňky, které shromažďují informace o strategických objektech a čekají na aktivaci k teroristickému útoku, až se pro něj íránské vedení rozhodne. Tyto poznatky jsou zvlášť varovné dnes, kdy se americký prezident Barack Obama s Teheránem sbližuje a podporuje příliš mírnou dohodu o jeho jaderném programu, která může vést k výrobě atomové zbraně. Vyšetřování Alberta Nismana začalo u atentátu v Buenos Aires, ale proniklo nebezpečně hluboko do metod takzvaného exportu íránské islámské revoluce. Nisman zemřel, neboť odhalil pachatele útoku z roku 1994 a byl odhodlán dostat je před soud. Jeho smrt teď vyvolává otázku, jestli za něj vůbec někdy bude někdo potrestán. Gita Zbavitelová, Český rozhlas

16 Strana 16 TÉMA Islám v Česku V posledních letech se událo několik kauz, které poukazují na zrychlující se tempo proměny mínění české společnosti vůči menšinám, a to hlavně v souvislosti s tématem islámu. Před několika měsíci jsme si připomněli výročí pádu komunistického režimu. V době pádu komunistické diktatury v českých zemích neexistovala žádná mešita, modlitebna či muslimská obec. Muslimů zde sice bylo několik tisíc, šlo však hlavně o studenty, u kterých se po ukončení studia předpokládal návrat do rodné země. Pád komunismu jako prostor k islamizaci? Právě pád komunismu totiž přinesl nejen svobodu a pozitiva, ale i četná negativa a riziko vzniku další nesvobody. Pád komunismu totiž mnozí muslimové oslavují jako přínos k islamizaci naší země, konkrétně takto otevřeně hovoří představitelé iniciativy Sharia4czechia, kterou sleduje česká kontrarozvědka Bezpečnostní a informační služba kvůli možnému napojení této skupiny na islámské extremisty z jiných zemí (výroční zpráva 2012) a kterou považují za možné riziko i bezpečnostní experti Evropské unie (zpráva Europolu za rok 2013). Jak ukazují archivy StB, měla komunistická tajná služba zdejší malou arabsko- -islámskou komunitu plně pod kontrolou. Otázkou je, nakolik je pod kontrolou i současná rozrůstající se muslimská komunita. Projevy náboženské nenávisti v muslimském prostředí byly zaznamenány v posledních letech ve více případech. Nejvíce v roce 2009 v brněnské mešitě a v Praze při demonstracích Muslimské obce před izraelskou ambasádou. Varovné jsou i projevy zveřejněné islámským teologem Samerem Shehadehem, který studoval v Saúdské Arábii a který veřejně řekl, že v islámské společnosti je zakázáno stavět kostely a synagogy. Shehadeh ve svých výkladech islámu využívá jako zdroje také kritiky židů a židovství a antisemitské spisy, které byly přeloženy do arabštiny a pocházejí převážně z pera francouzských a německých antisemitských autorů 19. století. Shehadeh působí nejen v pražské mešitě, ale jezdí přednášet i do jiných českých mešit a na Slovensko. Zrychluje se i tempo vzniku dalších a dalších islámských komunit. Zatímco v 90. letech 20. století trvalo skoro deset roků, než vznikla v České republice první mešita (Brno 1998), druhá v tomto období vznikla v roce 1999 v Praze a v období po 11. září 2001 vzniklo hned dalších 6 mešit a modliteben. V současné době se nacházejí mešity v těchto městech: Brno, Kolová u Karlových Varů, Hradec Králové, Teplice, Praha (2x). Modlitebny jsou v Brně (1x), Praze (5x), Liberci (1x), Karlových Varech (1x), Kuřimi (1x), Dubí (1x), Plzni (1x), Olomouci (1x) a v Darkově (1x). Jistou kuriozitou je skutečnost, že Česká republika v současné době nečelí ani tak masovému přistěhovalectví muslimských uprchlíků, ale přílivu spíše bohatších muslimů z Kuvajtu a Saúdské Arábie, kteří v Čechách a na Moravě skupují firmy a pozemky. Kauza Teplice Nejmarkantněji se tento trend projevil v roce 2014 v Teplicích a okolí. Například v Teplicích jsou skoupeny rozsáhlé pozemky v centru města, přičemž na tuto skutečnost upozornili autora článku členové pravoslavné církve v Teplicích, kteří zamýšleli zakoupit menší pozemek s cílem postavit zde nový pravoslavný kostel, ale veškeré proluky mezi domy a pozemky byly již v majetku převážně arabských majitelů, kteří neměli zájem je odprodat. Mnohem větší ohlas u české veřejnosti ovšem vyvolalo zjištění, že Kuvajťané a Saúdští Arabové skoupili pozemky v okolí obce Modlany u Teplic a zahájili tam výstavbu více než sta domů. Někteří místní obyvatelé se tímto nákupem cítili ohroženi a začali organizovat petice, aby tak vyjádřili svůj nesouhlas s činností, kterou považují za předstupeň islamizace jejich obce, jež čítá pouze pár set obyvatel. Situace na Teplicku je dlouhodobě problémová, a to hlavně díky chování arabských návštěvníků některých místních lázní, kteří se chovají nekulturně, ba někdy až barbarsky. To vyvolává odpor a znechucení nejen místních českých obyvatel, ale i některých muslimů. Právě špatné zkušenosti s arabskými návštěvníky teplických lázní vyvolávají obavy u obyvatel Rožnova pod

17 Strana 17 TÉMA Radhoštěm v souvislosti s tím, že místní rozestavěný objekt lázní koupil v roce 2014 saúdskoarabský podnikatel. I místní obyvatelé Rožnova se bojí, aby v okolí taktéž nepřibyla arabská klientela, která by se chovala podobně jako ta v Teplicích. Šátková aféra po česku a porážky zvířat V posledních letech se velkým tématem souvisejícím s islámem a muslimy rovněž stává islámské zahalení žen a islámská porážka zvířat dle zásad tzv. halal. Otázka zahalování muslimek se dostala na přetřes v souvislosti s kauzou dvou dívek, které chtěly studovat na zdravotní škole v Praze. Vedení školy jim ovšem s odkazem na školní řád sdělilo, že nesmějí chodit do školy se zahalenou hlavou. Byť se později ukázalo, že jedna ze studentek vlastně nesplňovala zákonné podmínky k tomu, aby na školu nastoupila, a druhá ji nezvládala po studijní stránce, zabývala se celou kauzou i ombudsmanka Šabatová. Ta veřejně prohlásila, že škola má sice právo zakázat studentům nosit jakékoliv pokrývky hlavy, avšak s výjimkou muslimek, které mají právo nosit hlavu zahalenou, neboť tak to prý požaduje islám. Ombudsmanka Šabatová ovšem úplně ignorovala skutečnost, že právě téma islámského zahalování je uvnitř muslimské komunity střetem otázky výkladu, kdy fundamentalisté hájí výklad islámu, jenž údajně zahalování žen nařizuje povinně, a umírnění poukazují na to, že v samotném Koránu nic takového není nařízeno. Téma muslimských šátků se pak stalo krátce i tématem pro média a část společnosti. V souvislosti s touto kauzou byl přetřásán případ učitele Davida Kafky z Vyšší odborné a Střední školy zdravotnické v Ústí nad Labem, kde Nur Ashraf Bekai, muslimská studentka nosící šátek, nesložila maturitní zkoušku a její otec obvinil učitele Davida Kafku z rasismu a náboženské nenávisti, protože se učitel hlásil ke křesťanství a byl veřejně kritický k islámu. Vedení školy raději nátlaku otce žákyně ustoupilo, zkoušku zrušilo a nařídilo zkoušku novou, v níž studentka o jeden bod prošla. Učitel byl zároveň vedením školy upozorněn, že pokud se projeví veřejně jakkoliv kriticky vůči islámu, bude ze školy vyhozen. Mnohem více než v předchozích letech se stala společenským tématem i kauza islámské porážky podle zásad halal, a to hlavně díky hnutí za ochranu zvířat, které usiluje o zakázání tohoto typu porážky. Což je téma, které se dotýká i židovské komunity. Ovšem v případě islámského halal jde o trochu odlišnou situaci. Židé provádějí svou košer porážku pouze pro potřeby své židovské komunity a nevěnují se propagování košer masa pro potřeby české společnosti. Proto česká společnost včetně ochránců zvířat nikdy nereflektovala košer porážky jako problém. Islámská komunita se naopak věnuje propagaci masa z halal porážky i pro nemuslimskou většinu. Taktéž informace o barbarském stylu provádění masové porážky zvířat některými muslimy vyostřilo reakci české společnosti k tomuto způsobu porážení zvířat do té míry, že je zde snaha části ochránců zvířat zakázat rovným dílem jak halal porážky, tak i porážky košer, aby náhodou nebyli muslimové diskriminováni. Důvod policejního zásahu Zřejmě poslední událostí související s českou islámskou komunitou je zásah policie v pražských mešitách a modlitebnách. Byť byl zásah široce medializován a vedl k několika protestním akcím českých muslimů namířeným proti české policii, je otázkou jeho pravá příčina. Oficiální verze totiž je, že zásah byl veden kvůli knize vydané Muslimskou obcí a Islámskou nadací v Praze. Tato kniha obsahuje výzvy k muslimům, že je třeba usilovat o odstranění kapitalistických a komunistických zákonů a nastolit vládu islámského práva šaría. Tam, kde toto možné není, je třeba neislámské vlády nenávidět. Kniha také například popisuje, že muslimové jsou nadřazeni nemuslimům. Jak se nechal slyšet organizátor překladu a místopředseda Ústředí muslimských obcí v České republice Vladimír Sáňka, nevidí Muslimská obec v knize nic závažného, co by porušovalo české zákony. Faktem je, že z několikasetstránkové knihy jde o pár odstavců, jež jsou takto formulovány. Vzhledem k tomu, že kniha byla v distribuci českých knihkupců již od roku 2012, je však s podivem razance policejního zásahu. Existuje zde ovšem i druhá verze, která nebyla mediálně nijak zvláště diskutována. Několik dní po zásahu totiž probleskla médii zpráva, která však rychle upadla do zapomnění: v Praze na letišti byl zatčen německý muslim napojený na islámské extremisty v Sýrii. Podle informací některých policistů měla policie informace o jeho pohybu v pražské muslimské komunitě a o jeho návštěvách mešity. Policie tak mohla zvolit zásah v mešitě jako nejméně rizikový, s cílem pokusit se teroristu zadržet v moment, kdy by byl na zásah policie nejméně připraven a nejspíše i neozbrojen. V takovém případě jim mohla kniha posloužit jako zástěrka pro případ, že by se terorista právě v mešitě nenacházel a policisté by nechtěli veřejně upozornit na to, že po něm pátrají. Vznik nových organizací Muslimská komunita v předchozích letech prošla rovněž určitou krizí, která se projevila na vzniku dalších muslimských organizací (Alfirdaus Brno, Alfirdaus Praha, Alfirdaus Olomouc, skupina kolem šejcha Samera Shehadeha apod.). Vznik skupin pod zastřešením jazykové školy Alfirdaus, jíž vede kuvajtský podnikatel Bader Mea Eknafith, začal v Brně v důsledku sporu v Islámské nadaci v roce 2009, kdy podnikatel Bader nebyl spokojen s činností brněnské mešity, po rozporu s předsedou Islámské nadace v Brně Muneebem Hassanem Alrawim z této nadace odešel a založil vlastní modlitebnu při své jazykové škole. Bader poté expandoval i do Olomouce a následně do Prahy, kde využil nespokojenosti části muslimů s vedením Muslimské obce a zastřešil je pod své jazykové školy. Dnes již vlastní i budovu jazykové školy v Praze 8, kterou deklaruje i jako mešitu. Policejní zásah v pražských mešitách na jaře 2014 a vyšetřování předsedy pražské Muslimské obce Vladimíra Sáňky z šíření náboženské nenávisti v souvislosti s knihou Tauhíd islámská koncepce boha, nejspíše vedly k Sáňkově pádu z pozice předsedy Muslimské obce, kdy byl v čele Muslimské obce v Praze nahrazen vystudovaným lékařem, nyní podnikatelem Mohammedem Abdel Mageedem, původem z Palestiny. Mageed v roce 2010 organizoval pozvání amerického politologa Normana Finkelsteina, autora knihy Průmysl holocaustu, a byl vůdčí postavou spolku Přátelé Palestiny. Do vedení Muslimské obce současně s tím nastoupil i Miroslav Krakovič, který byl členem skupiny kolem súdánského podnikatele Mohammeda Abbase a zároveň i členem Muslimské unie včetně skupiny muslimů provozujících antisemitský a konspirační web Muslimské listy. Jak je tedy evidentní, stává se téma islámu, jeho pojetí a fakt narůstající muslimské komunity v České republice dlouhodobě důležitým tématem v české společnosti a nepřímo tak ovlivňuje postoj obyvatel k jiným etnickým a náboženským menšinám. Lukáš Lhoťan

18 Strana 18 TÉMA Novoroční (zá)ruka Od nového roku očekáváme, že má být vždy lepší než ten starý. Nicméně, že se tomu tak stane, na to není a ani nemůže být žádná záruka. Přesto, či právě proto, nechceme prodat svou kůži, své naděje lacino. Naděje umírá naposledy. Petr Erben pravidelně pro blog ŽL glosuje dění v Izraeli a ve světě. Jeho pohled je přirozeně zatížen událostmi, které sám prožil, ale hlavně přežil. Jednání světových politiků v reakci na islámský terorismus mu připomíná mnichovskou slepotu ze 30. let minulého století. V posledních letech napsal několik varování před islámským terorismem, která se naplnila jak v ukrutnostech Islámského státu, tak nakonec ve vraždění v Paříži. Může se zdát proto paradoxní, že můj novoroční příběh o lepším světě začíná na novém židovském hřbitově. Právě sem jsem totiž vzal svoji irskou přítelkyni, abych jí ukázal hrob jak Franze Kafky, pražského světoobčana, tak i Jitky Stecherové, ženy mého drahého kamaráda Davida. Sotva jsme dorazili k Jitčinu hrobu, od její smrti letos uplyne deset let, zahlédl nás mladý muž, od pohledu cizinec. Důvodem pro jeho návštěvu hřbitova byl pravděpodobně můj slavný jmenovec, nicméně, jak se ukázalo, nešlo o důvod jediný. Mladý muž se totiž po chvíli postávání rozhodl, že nás osloví a zamířil rychle k nám. Na hlavě měl podivný igelitový pytlík. Byli jsme na židovském hřbitově, a tak musel mít pokrývku hlavy. Zároveň i pršelo. Jeho vzhled na první pohled proto působil spíše pitoreskně než důstojně. Dojem jakési nepatřičnosti ještě zesílil, když nás cizinec oslovil směsicí němčiny a angličtiny a zeptal se, zda jsem Jude. S největší pravděpodobností žil v německy hovořící zemi, ale němčina mu evidentně nepřipadala jako jazyk pro naši konverzaci nejuniverzálnější. Po pravdě jsem odpověděl, že Žid dle svých vědomostí nejsem, ale že jsem filosemita a že mu rád cokoliv objasním, bude-li to v mých silách. Tato odpověď ho zdánlivě rozesmutnila. Nebo alespoň znejistěl. Chvíli váhal a nakonec mi řekl, že vlastně nic vědět nepotřebuje. Chvíli jsme na sebe nehnutě hleděli, a pak se odhodlal mluvit dále. Sdělil mi, že je Íránec a že by dnes velmi rád podal nějakému Židovi přátelsky ruku. Možná to bylo tím, že jsem se na něj spontánně usmál, možná to bylo celkovou atmosférou židovského hřbitova. Každopádně se mě zeptal, zda bychom si nemohli podat ruku i tak. Řekl jsem, že mi bude velkým potěšením. Je nový rok a takové příležitosti si člověk nemá nechat ujít. Potřásli jsme si tudíž rukou a po krátké chvíli jsme se rozešli. Když je smutné mít pravdu Takovéhle historky si člověk nevymyslí. Takovéhle historky se musejí stát. A já jen doufám, že tato historka se stane jistým předznamenáním dalších 52 týdnů roku 2015, a to nejen pro mě, ale pro celý svět. Tento svět by se měl urgentně stát lepším, než momentálně je. Ani na to není žádná záruka, ale já jsem si na to alespoň podal ruku. Vše nejlepší v 2015! Tomáš Kafka Blízký východ, dnes již i celá Evropa, každé místo na světě má právo na civilizovaný život bez strachu jít do kavárny nebo poslat děti do školy, napsal Erben, když celý svět sledoval teroristický útok na kavárnu v Sydney. Já asi dobře neslyším, když včera hlásili, že v Belgii našli zbraně, ale nejsou důkazy na napojení s Islámským státem, vzkázal pět dní po útoku v Paříži. Erben upozorňuje na potřebu razantního postupu proti pirátům útočícím na hodnoty západní civilizace. Varuje před líbivou mírovou politikou, která nás dlouhodobě nedokáže ubránit před útočícími islamisty. Přitom podle Erbena jsou hlavní evropské mocnosti již dnes na islámu závislé. Jak je možné pokračovat v hospodářském úspěchu Německa bez islámu? Jak může prezident Hollande slíbit vymítit islámský terorismus, když jde i o jeho islámské voliče, kterým věří, že o teroru nic nevědí. A on jim věří! píše Erben. TJ

19 Strana 19 TÉMA Dopis na Zelený ostrov aneb jiný pohled na válku v Gaze v roce 2014 Motto: Před 25 lety přijela mladičká irská katolička do Izraele a pracovala tam jako dobrovolnice v kibucu. Později přesídlila do Tel Avivu. Byla Izraelem okouzlena a chtěla se zde usídlit natrvalo. Nakonec se však vrátila do Irska. Nyní je rozhořčena tím, co podle jejího chápání je počínání Izraele na okupovaných územích (ačkoliv Gaza nikým okupována není). Nabídl jsem jí malé vysvětlení, protože když naši přátelé nebudou na naší straně, kdo vůbec bude...? Milá T.! Dala jsi průchod svému rozhořčení, vidouc v televizi bezbranné Palestince v Gaze pod sprškou bomb těžce vyzbrojené izraelské armády. Vtip je v tom, že jste krmeni prefabrikovanými informacemi. Vycházíte pouze z toho, co vám pouští na obrazovku, a toto sdělení je vysoce selektivní. Čerstvý příklad: Osmnáctého listopadu loňského roku dva Palestinci vtrhli do jeruzalémské synagogy ozbrojeni sekyrami a pistolí, zabili 4 osoby, další těžce zraněný člověk později podlehl následkům zranění, několik účastníků modliteb bylo rovněž vážně zraněno, to vše než stačili zasáhnout přivolaní policisté a útočníky zneškodnit. Titulek v britském The Telegraph hlásal: Policie zastřelila v jeruzalémské synagoze dva sekerou ozbrojené útočníky. Argumentuješ tím, že Britové také nebombardovali obyvatelstvo na území, kde v období irského terorismu působila IRA. Měla by sis vzpomenout, že britské letectvo na sklonku druhé světové války nejen rozbombardovalo Berlín, ale především Drážďany, kulturní metropoli východního Německa. Město bylo prakticky srovnáno se zemí a v troskách a požárech nalezlo svůj hrůzný konec civilních obětí. Historikové to i s odstupem hodnotí jako akt čiré pomsty a zdůrazňují, že hlavním cílem náletů nebyly vojenské objekty a dopravní uzly, ale zcela záměrně hustě osídlená místa. Porovnej to s akcemi IAF (izraelského vojenského letectva) v Gaze, kde byly a jsou rakety odpalovány z obytných domů, mešit a škol. Jsem si téměř jist, že z vašich médií nejsi dostatečně informována o standardním postupu IDF (izraelské armády) při výstražném varování civilního obyvatelstva: je-li v domě zjištěno odpalovací stanoviště raket, všichni jeho obyvatelé jsou telefonicky varováni a vyzváni k opuštění objektu, protože bude bombardován. Cíl je zničen teprve v okamžiku, kdy lze zaznamenat odchod obyvatel. Vůdcové Hamásu vědí velmi dobře, že Izrael nebude bombardovat budovu obývanou civilisty, takže nutí obyvatele, aby vylezli na střechy a tak zabránili zničení domu náletem IAF. Většina ztrát mezi civilisty v Gaze byla způsobena právě touto pastí, bylo pozorováno opouštění budovy, ale v tom okamžiku další byli nuceně přemísťováni na střechu. Nejen že média, která referují o Izraeli, jsou podjatá, Hamás sám dává jasně najevo, že negativní zprávy z Gazy jsou zakázány. V uplynulých letech byla řada zpravodajů uvězněna a následně deportována z Gazy, takže v současné době si reportéři velmi dobře uvědomují, o čem je zakázáno podávat svědectví. V minulém roce zde byl nezkušený tým australské televize, jehož pracovníci netušili, o čem nesmějí hovořit. Natočili video, jak aktivisté Hamásu odpalují rakety na ulici přímo pod okny hotelu, kde byli všichni reportéři ubytováni. Toto video můžeš zhlédnout na YouTube. Záznam nepředložili Hamásu ke schválení a následující den byli vyhoštěni. V hotelu byly ve stejnou dobu stovky dalších zpravodajů, ale nikdo z nich neinformoval o tom, že Hamás skladuje a odpaluje rakety z obydlených částí. Na internetu můžeš zhlédnout video zachycené izraelským dronem (bezpilotním letounem), ukazující aktivisty Hamásu, jak odpalují raketu ze sanitky. Neexistuje jiná možnost, jak zabránit raketovým útokům na izraelská města, než bombardováním míst, kde jsou rakety skladovány a odkud jsou odpalovány, přitom tato místa se zcela záměrně nacházejí v hustě obydlených oblastech. Nehledě na to, oběti mezi civilisty jsou minimální. Podle spolehlivých neutrálních zdrojů během války v Gaze 2014 bylo zabito 2150 Palestinců, z toho 513 dětí. Problém je v tom, že chlapci ve věku 16 až 18 let jsou počítáni mezi děti. Osmdesát procent ze zabitých Palestinců, tedy více než 1700 osob, jsou muži ve věku 16 až 35 let, což je věk aktivních vojenských členů Hamásu. Jeden z mých arabských zaměstnanců má příbuzné v Gaze a vyprávěl nám, že Hamás kontaktuje každého chlapce, jakmile je mu 16, a dává mu na výběr, buď vstoupí do řad ozbrojenců Hamásu, nebo bude zlikvidován. Všichni vstupují. Ne každý z těch 1700 zabitých zemřel důsledkem izraelských akcí. Mahmoud Abbas, který prezidentuje na Západním břehu, tvrdí, že více než 120 z nich bylo zlikvidováno samotným Hamásem a přes 30 bylo bez soudu popraveno jako údajní izraelští kolaboranti. Těchto 150 až 200 lidí byli členové Fatáhu, tedy vládnoucí skupiny na Západním břehu, a Hamás tak využil válečnou situaci k likvidaci zbytku opozice v Gaze. Vraťme se ale k číslům. Pouze asi 430 skutečných civilistů bylo zabito během 45 dnů bojových akcí, což je pozoruhodně nízké číslo, bereme-li v úvahu, že rakety vypálené na Izrael směřovaly výhradně do oblastí s civilním osídlením. Takto nízké ztráty lze přičíst pouze shora uvedenému postupu a přístupu, přístupu, který nikdy a nikde žádná armáda dosud neuplatňovala. Pokud by Izrael nedisponoval vysoce sofistikovanými protiraketovými systémy, počet ztrát mezi izraelským civilním obyvatelstvem by byl neporovnatelně vyšší než počet obyvatel Gazy zabitých během této války. Zatímco Izrael vynaložil miliardy na vývoj protiraketového systému, vůdcové v Gaze investovali ještě více do výroby a obchodu s desítkami tisíc raket. Nehledě na toto všechno, Izrael je tím zlým hochem v konfliktu. Připomenu ti, že

20 Strana 20 TÉMA se Izrael stáhl z Gazy v roce V následujících dvou letech tam bylo zavražděno více než 600 členů Fatáhu a tak likvidována možná opozice. Od prvního okamžiku, kdy Gaza přestala být okupována, vůdcové Hamásu neochvějně a nekompromisně odmítají existenci Izraele a vynakládají většinu svých zdrojů, miliardy dolarů a eur z příspěvků USA a evropských zemí, na výrobu a obchod s raketami a střelami. Hloubení tunelů je stojí pouze cement z darů na výstavbu obytných domů. Práce je zdarma, protože je to nucená práce, vykonávaná většinou dítkami školou povinnými. To přinutilo Izrael k námořní blokádě, jedinému hříchu, z něhož lze Izrael obvinit. Přesto Gaza shromáždila tolik minometů a raket, že mohla odpálit na Izrael střel a nábojů v letech 2005 až 2014, k tomu dalších 4500 během války v červnu V Izraeli odhadujeme, že dalších kusů bylo během války zničeno a ještě zůstalo po válce k dispozici kolem A toto číslo nyní opět roste. Když uvážíme toto všechno, čím bys objasnila extrémně negativní obraz Izraele, jak je vykreslován evropskými médii? Moje vysvětlení je toto: po holokaustu zůstalo v Evropě příliš málo Židů na to, aby mohli být nenáviděni, navíc by to nebylo politicky korektní. Takže tradiční antisemitismus se přetavil do antiizraelismu. Byl bych šťasten, kdyby mi někdo nabídl přívětivější vysvětlení. Srdečně Tě zdraví Arie Benjamin Kuras: Útokům džihádistických bojůvek se neubráníme strkáním hlavy do písku Na otázky ŽL odpovídal dramatik a spisovatel Benjamin Kuras. V listopadu jste se účastnil diskuse v Českém rozhlase k tématu soužití s islámem. Vaším spoludiskutérem byl arabista Jan Čuřík. Poté, co Vaši kritiku islámských představ o životě v Evropě přirovnal k protižidovskému tisku za druhé republiky, jste ze studia odešel. Proč jste se vzdal možnosti přesvědčit posluchače o pravdivosti svých argumentů? BK: Jak se jistě pamatujete z minula, jsem svou náturou víc konfrontační dramatik než nestranný komentátor či ukázněný debatér. Po výroku pana arabisty a přerušení natáčení jsem měl volbu se do studia vrátit a v natáčení pokračovat, nebo definitivně odejít. Diskuse se dostala do bodu, kde tato volba znamenala buď ukázněně do plkat a tím nechat program vyšumět do ztracena, nebo vyrobit dramatickou zápletku, která by vyvolala veřejný poprask a tím už tolik potřebnou debatu o islámu uvedla do mnohem širšího kontextu. Z následné exploze veřejných debat se dá odhadnout, že jsem se nemýlil a zápletka zafungovala. Klasik říká, že demokracie je diskuse. Kdy pro Vás nastane ten okamžik, že nemá cenu diskusi vést? BK: Když vidím, že oponent přechází z debaty o faktech, případně idejích, do osobního útoku, navíc, jako v tomto případě, postaveného vědomě na lži, v tomto případě jedné z nejperverznějších lží, jaké islamofilové používají. Média se zcela logicky ptají na názor na islám různých arabistů, kteří však nejsou odborníky na židovské dějiny. Čuříkovo srovnání protiislámských vyjádření je podobné i názoru Bronislava Ostřanského (LN ), který tvrdí, že mu česká islamofobie asociuje rétoriku protižidovských plátků před druhou světovou válkou. Co si myslíte o takovém srovnání? BK: Protižidovské plátky před válkou a dokonce i za nacistické okupace jsou mateřskou školkou ve srovnání s tím, jak o Židech dnes píší denně média islámská. Od největších nepřátel Alláha přes ničitele civilizace, lupiče, vrahy dětí, okupanty, apartheidisty, potomky opic a prasat, po vychovávání dětí k protižidovské nenávisti, veřejné výzvy k vraždění Židů nejen v Izraeli, ale dnes už kdekoli na světě, teologické úvahy o nutnosti Židy vyvraždit v zájmu míru a spravedlnosti, a nenávistné karikatury, ve srovnání s nimiž je Charlie Hebdo uctivý islamofilní školáček. U člověka, který si říká arabista, by se dalo předpokládat, že islámská média sleduje a toto ví. Tím výše uvedené arabistovo nařčení přirovnávající mě k protektorátním antisemitům nabírá mimořádnou perverzitu. Že se na ní podílejí i jinak osvícení nemuslimové jako třeba páter Halík nebo třebas i bývalý arcibiskup canterburský je svědectvím hloubky tragédie, do níž se západní civilizace vlastním přičiněním propadá. Tragické události v Paříži z minulého týdne Vám dávají v mnohém za pravdu. Jak hodnotíte francouzské a evropské reakce na vraždy ve vydavatelství Charlie Hebdo a v košer supermarketu? Myslíte, že se nyní nějak změní i zahraniční politika Evropy? BK: Nejde ani tolik o politiku zahraniční, jako vnitřní konkrétně o to, jak se dalším partyzánským útokům džihádistů ubránit. Britská kontrarozvědka MI5 uvádí, že jich odhaluje a zneškodňuje až stovku za měsíc, ale přiznává akutní nebezpečí, že dříve či později její pozornosti nějaká unikne a pařížské masakry se budou kopírovat i v Británii. Stále častějším útokům roztroušených džihádistických bojůvek se už neubráníme strkáním hlavy do písku tvrzením, že ohrožení Evropy nemá nic společného s islámem a nekontrolovanou imigrací. A vůbec už ne označováním populistických politiků jako Le Penová nebo Wilders za ultrapravicové či fašistoidní. Fašistoidní je dnes naopak neomarxistickou levicovostí prosáklý politicky korektní establishment potlačující veřejné debaty o oprávněných obavách evropských domorodců ze ztráty vlastních domovů, domovin, identity, kultury, svobody a prosperity. V politice zahraniční by to znamenalo vzít jasně na vědomí, které země islamizaci Evropy podporují a financují. Začít je konečně vnímat jako nepřátele, ne spojence. A naopak nastavit vstřícnější politiku vůči státům, které se snaží džihádisty porazit, jako jsou dnes Sisiho Egypt nebo Kurdistán, který by si už zasloužil uznání nezávislého státu. TJ