polemika Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? Šimona Löwensteinová

Transkript

1 polemika Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? Šimona Löwensteinová Nezávislá filosofka a publicistka Šimona Löwensteinová (*1964) žije od roku 1979 v Berlíně. Studovala na tamní Svobodné univerzitě filosofii, národní hospodářství a historii. V roce 1988 založila nakladatelství ITER a revue Transit. Vydala několik filosofických knih, v roce 1994 vyšla v českém překladu zkrácená verze její německé disertace Filosof a moralista Emanuel Rádl. Roku 2005 vydala v Mnichově svůj první román Ivan, čarodějův učeň (Iwan, der Zauberlehrling). Uvedená polemická stať je zkrácená česká verze příspěvku předneseného na mezinárodní konferenci Členství východoevropských a balkánských zemí v Evropské unii: jednotnost, nebo rozmanitost, která byla organizována Korejskou společností pro středoevropská a východoevropská a balkánská studia (KACEEBS) spolu s Bukurešťskou univerzitou (konference se konala v roce 2007 v Sinai v Rumunsku). Řecká báje o unesené a ztracené milence Dia dodnes inspiruje úvahy o Evropě, dokonce i o jejím sjednocení. Je však co největší hospodářská, politická a kulturní jednota skutečně jejím pravým, dosud nesplněným cílem? Při pohledu nazpět narazíme na samozřejmou skutečnost, že Evropu tvoří směs různých kultur. To, co se nazývá evropskou kulturou, vzniklo přinejmenším ze dvou zdrojů: z řecké antiky a z židovského monoteistického náboženství, na jehož základě bylo založeno křesťanství, šířené v tehdejší Římské říši. K dějinám Evropy nedílně patří i rozpory a protiklady. Křesťanský středověk byl zrovna tak rozpolcený jako evropská antika. A samozřejmě ani novověk nebyl žádným přirozeným vývojem m_cast_2_03.indd :47:20

2 48 polemika k čím dál lepšímu, rozumnějšímu světu, ale rovněž dobou krvavých válek a revolučních převratů, přičemž období míru nebyla výsledkem vzájemné svornosti, nýbrž rovnováhy sil. Přesto je to právě tato různorodost a protikladnost, které zřejmě vděčí Evropa za svou neobvyklou dynamiku. Bylo by zkreslením redukovat evropské dějiny na dobyvatelské války, křižácké výpravy, potlačená povstání, pogromy, upalování čarodějnic, revoluční masakry, etnické a třídní čistky, až po dvě světové války a vyvraždění Židů. Byla to rovněž konkurence idejí, dialektika v jejím původním smyslu jako umění rozhovoru, která umožnila nebývalý rozvoj vědeckého a politického myšlení. Nové ideje žijí z protikladů, ze sporu, zatímco jednota a svornost, sugerovaná například heslem Evropa jednoho hlasu, může naopak znamenat stagnaci a bezmyšlenkovitost. Kultura jako obdělávání : agrární a environmentální politika Evropské unie Slovo kultura pochází z latinského colere, což znamená obdělávat, pečovat a uctívat. V procesu kultivace jde nejprve o obdělávání půdy a pěstování rostlin, rolnictví, zemědělství. Ne náhodou se nazývají plodiny, bakterie či plísně rovněž kulturami. I německé slovo Pfl ug (pluh) souvisí s pfl egen (pečovat). Antika, středověk a velká část novověku až po industrializaci, v některých zemích ještě až daleko do druhé poloviny 20. století, mají selský ráz. Teprve zemědělská revoluce znamenala rozhodující změnu s podobně neblahými sociálními následky jako při přechodu na velkovýrobu s nasazením otroků v době rozmachu Římské říše. Postupující racionalizace během druhé poloviny 20. století byla dalším krokem k proměně dosud převážně selských statků na zprůmyslněnou zemědělskou velkovýrobu s dalekosáhlými ekologickými následky. Zvětšení zemědělských ploch a koncentrace podniků podle racionálních hospodářských kritérií, pojatých jednostranně jako zvýšení výnosu, znamenalo monotonizaci přirozeně nebo historicky vzniklé krajiny s výrazně negativními následky pro přírodní biotopy, jejichž zničení nebo narušení je hlavní příčinou vymírání živočichů a rostlin. Pěstování monokultur zvyšuje náchylnost rostlin na nemoci a škůdce, čímž se zdůvodňuje užívání pesticidů a jiných jedů, které hubí kromě škůdců i další druhy, mimo jiné i přirozené nepřátele škůdců m_cast_2_03.indd :47:20

3 Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? 49 (například ptáky). Nasazením chemických hnojiv dochází k přehnojení a k erozi půdy, k zamoření spodní vody a ke koncentraci škodlivých látek v potravinách. Další i morálně pochybené efekty přineslo zaměření zemědělství na masový chov zvířat a jejich průmyslovou porážku. Močůvkou zamořená pole na jedné straně a extenzivní užití umělých hnojiv na straně druhé, hromadné nákazy a zdravotní rizika spojená s konzumem nekvalitního masa a uzenin to jsou rovněž iracionální důsledky zdánlivé racionalizace. Evropská agrární politika svými subvencemi a zárukami odbytu, které motivují k větší intenzitě obhospodařování, nese přitom největší zodpovědnost za zmíněné důsledky. Z hospodářského hlediska znamená určování minimálních cen klasický případ zásahů do tržních mechanismů, způsobující nerovnováhu (nadprodukci), a zároveň zvýhodnění dílčích zájmů na úkor veřejnosti. Protože se agrární subvence udělují proporcionálně k výnosu, mají z nich navíc největší užitek průmysloví velkovýrobci, a nikoliv malí sedláci. Určováním kvót a norem zavedlo EHS v podstatě plánované hospodářství, které je v protikladu k proklamovanému principu soutěže a funguje jen s nadměrným vynaložením externích nákladů. K nim je ještě třeba připočítat náklady na nadprůměrně vynaloženou (rovněž subvencovanou) energii, na těžko odhadnutelné zničení přírody a následky deformací trhů, škody na životním prostředí a zdraví obyvatelstva. V hospodářském roce 1994/95 byla sice zavedena Agrární reforma, její zmírňující efekty a pozitivní účinky byly však jen nepatrné a už jenom zpětné, neboť kvóta na neobdělávání, spojená s prémií za hektar, byla koncem devadesátých let snížena, zatímco z reformních návrhů z osmdesátých let nebylo provedeno prakticky nic. V průběhu dalšího reformního procesu, který má trvat do roku 2013, mají být všechny druhy agrárních subvencí převedeny na plošné prémie, tedy de facto na důchod z pozemků. Zemědělská politika Evropské unie tím dospěla od původně sociálních opatření k zaručení feudálních nároků vlastníkům půdy. Mimoto se kritizuje, že omezeními dovozu a cly chrání své vysoce subvencované zemědělství proti zahraniční konkurenci, čímž zabraňuje i rozvojovým zemím získat příjmy na světovém trhu a navíc nechává několik milionů lidí ročně zemřít hlady. Zdůvodňuje je dokonce vysokou kvalitou domácích výrobků, což je absurdní vzhledem k zamořeným a k téměř úplné nechutnosti upraveným m_cast_2_03.indd :47:20

4 50 polemika potravinám. Že se nesmyslně vzniklé přebytky ani nepoužívají na pomoc hladovějícím, nýbrž jsou na úkor veřejnosti skladovány a nakonec likvidovány, lze hodnotit jako nemorální, z hospodářského hlediska jako gigantické plýtvání. Zemědělství není jedinou oblastí, na kterou lze vztahovat význam slova colere. Patří k němu i všeobecné zacházení člověka s přírodou a okolím, tedy s životním prostředím. Že je konvenční zelená politika pomocí nepříliš působivých dávek a hraničních hodnot jak ekonomicky, tak ekologicky neúčinná, je už čtvrt století kritizováno. Asi od poloviny devadesátých došlo k inflaci ochranářského pojmosloví, k všeobecnému rozšíření nicneříkající odborné terminologie a přibylo i zdánlivě důležitých aktivit jakéhosi environmentálního managementu, jehož efekt se blíží nule. Navíc se tematické těžiště ekologické politiky posunulo od konkrétních projektů na ochranu přírody a prostředí k otázce klimatu to znamená k veličině, kterou nelze ani ovlivnit, ani jednoznačně přiřadit k určitému souboru příčin, zato je však možno o ní donekonečna diskutovat. Na tematizaci klimatu mají zájem nejen klimatologové se svými výzkumnými a prognostickými ústavy, ale i fiskální politika. Pomocí vědecky sporné teorie o působnosti takzvaného skleníkového efektu byl konečně nalezen univerzální viník: zcela neškodný a pro rostliny životně nezbytný plyn kysličník uhličitý. Veřejnosti sugerovaná hypotéza o vlivu CO 2 na změnu klimatu přitom nejen ignoruje argumenty klimaskeptiků; došlo s ní i ke zkreslení celé problematiky životního prostředí a vytvoření nové ideologie klimatické katastrofy. Podle různých scénářů, vydávajících fázi pozvolného oteplování země za globální katastrofu, vzniká dojem, jako by spotřeba energie byla vinna za všechny hříchy světa, zatímco opatření na omezení emisí kysličníku uhličitého jsou stylizována jako boj za globální záchranu Ve skutečnosti je celý Evropskou unií zvlášť prosazovaný boj proti CO 2 podle názorů znalců nerealisticky ambiciózní, ekologicky bezvýznamný a nepřiměřeně drahý. Vyžaduje nadměrné oběti na triviální zlepšení, dokonce oběti na přírodě a prostředí, jako třeba v případě vysoce subvencovaného ničení krajiny a ptačích populací větrníky nebo jiných způsobů získávání alternativní energie až po kácení pralesa a redukce potravin v chudých zemích za účelem pěstování takzvaných biologických paliv. Tato politika má více společného s kultem m_cast_2_03.indd :47:20

5 Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? 51 nenasytné modly, na jejíž oltář přináší ekologické hnutí už i vlastní děti, než s dlouhodobou, rozumnou a vyrovnanou strategií, za kterou se vydává. Kultura jako vzdělávání : plán sjednocení univerzit a výuky Člověk je přírodou vybaven už jen několika málo zakrnělými instinkty lidské mládě se většinu toho, co je zvířatům už vrozené, musí teprve naučit. Z toho důvodu je člověk na rozdíl od přírodních tvorů bytostí kulturní : kultura tu znamená umění ve smyslu něco umět. Žádná lidská společnost by nepřežila, kdyby svůj um, své kulturní techniky nepředávala dál příští generaci. Proto je kromě pěstování rostlin a dobytka předávání (tradice) stavu vědění a umění na potomky, pečování o ně a jejich vzdělávání, jehož výsledek se nazývá vzdělanost, druhým ze tří základních významů kultury. Přestože mají jednotlivé evropské země dosud různé koncepty školství, představy o tom, co a jakým způsobem se mají žáci učit, se donedávna příliš nelišily. Teprve od šedesátých let 20. století došlo v některých západoevropských zemích k pozvolnému reformování jejich školních a vzdělávacích systémů, v jehož průběhu byly postupně zpochybňovány po staletí vyvíjené vzdělávací cíle a metody. Na úpadku kdysi příkladné německé vzdělanosti po čtyřiceti letech reformování lze přitom sledovat, jak reformní horlivost neprospěla ani úrovni vzdělání, ani zlepšení životních šancí nižších vrstev. Tak byl postupně ze škol odstraněn klasický koncept vzdělání jako buržoazní haraburdí a nahrazen nejprve tzv. emancipační pedagogikou, později různými představami progresivních pedagogů o učení se hrou s upuštěním od negativních částí hodnocení, kárání a trestání, částečně i známkování. V praxi vedlo toto úmyslné zamezení motivace k stálé rozptýlenosti školáků, nezájmu o vyučování a ke zvýšené agresivitě. Osvojování si kulturních technik bylo čím dál víc nahrazováno získáváním abstraktních kompetencí a tradiční způsoby výuky užitím různých výmyslů takzvané vědecké didaktiky, postrádající přehlednost, jasnost a systematičnost. S jejich zavedením došlo i ke změně obsahů, nejprve vědomou likvidací cílů klasického vzdělání, vyloučením starých jazyků, funkcionalizací a komercializací učební látky podle sporných kritérií užitečnosti a praktičnosti, a nakonec k přechodu od zprostředkování základních znalostí k principu směs, spočívajícím v chaotickém hromadění částečně m_cast_2_03.indd :47:20

6 52 polemika ideologicky zabarvených útržků vědomostí. Učitel se postupem času proměnil z autority vykládající nějakou látku v čím dál neschopnějšího manažera učebních procesů. Tímto způsobem lze stěží získat jakékoliv vědění. Třeba uznat, že Evropská unie dlouho nezasahovala do vzdělávacích konceptů členských států. Teprve Prohlášení z Boloně z roku 1999 o společné vysokoškolské politice zahrnuje pokus rozšířit vyrovnávání a plánování i na oblast vzdělání. Takzvaný Boloňský proces, vycházející z tohoto prohlášení, má pod záminkou srovnatelnosti, mobility a konkurenceschopnosti naráz zlikvidovat mnohost evropských univerzit s jejich staletými tradicemi a nahradit ho jednotným plánem dvoustupňových studijních ukončení, všeobecně platným bodovým systémem (European Credit Transfer System) a projektem jakéhosi celoživotního učení se (Lifelong Learning). V Německu narazila úprava studijních struktur a odstranění klasických akademických hodností na vehementní kritiku nejen kvůli vysokým nákladům na provedení změn a nedůvěře vůči anglosaským titulům hlavně byla vyslovena obava, že zkrácené studium s bakalářským zakončením povede k nižší kvalifikaci a přímé konkurenci odborným školám. Adaptace názvů přinese spíš znehodnocení národních titulů než srovnatelnost uzávěrů. Hlavní kritika těchto reforem se však vztahuje na jejich tendenci eliminovat vědecké komponenty studia a redukovat učební plány na kritéria tržního uplatnění, čímž se upouští od nezávislosti vědy a dřívějšího ideálu vzdělání. Co se tímto procesem ve skutečnosti započalo, se podobá reformnímu procesu na německých školách, totiž postupná likvidace tradičního vzdělání a jeho nahrazení pochybnými kritérii výkonnosti a tržní zdatnosti, jimiž se vyvíjí nátlak i na staré úctyhodné evropské univerzity. Jejich zglajchšaltování a proměna v pouhá výuková střediska odborníků přitom znamená nejen zneužití vysokých škol pro evropské hospodářské zájmy, ale i likvidaci substance evropských kultur. Bez možnosti definovat vlastní vzdělanost a poskytnout ji svým dorůstajícím elitám (budoucím nositelům kultury) jsou národní nebo regionální kultury znehodnoceny a redukovány na pouhý folklór. Uzurpace moci nad budoucími elitami je logickým důsledkem politiky sjednocování: Protože sjednocená Evropa má znamenat i politickou jednotu, je třeba tuto zdánlivou shodu m_cast_2_03.indd :47:20

7 Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? 53 vytvořit. Vliv na vzdělání je přitom dlouhodobě účinnější než zdlouhavé, často neplodné diskuse mezi představiteli jednotlivých zemí. Vysokoškolské reformy budou tudíž brzy přesahovat z formálních instrukcí na konkrétní obsahy a rozšiřovat se z univerzit do škol. Vyskytl se už návrh nahradit různost národních dějepisů jednotným výkladem dějin. Proč je třeba sjednotit zrovna dějepis, vyplývá rovněž ze záměru sledovaného plánu: Protože kultury nejsou bezčasové, ale vždy historické, tvoří dějiny jejich identifikační základ, byť by bylo vnímání vlastní minulosti založeno na pouhých mýtech nebo zfalšovaných faktech. Sjednocení vzdělání tedy znamená nejen redukci jednotlivých kultur na folklór a jejich elit na nástroje hospodářské výkonnosti, ale i snahu o jednotný světový názor, vytvořený indoktrinací budoucí generace. Směřuje k vymření jednotlivých kultur a zániku Evropě vlastní dialektické kultury, k jejímu nahrazení iluzí jakéhosi objektivního poznání, z kterého se záhy vyklube nová ideologie. Kultura jako uctívání : multikulturalismus a islamizace Evropy Třetí význam slova colere znamená uctívat. Tím bylo původně míněno především uctívání bohů, péče o obřady a rituály spojené s vyznáním víry, tedy kultura ve smyslu kultu. Lidská díla nevznikají v ahistorickém prostoru a kultura v jakémkoli smyslu je vždy, i jako projev protestu proti vládnoucímu řádu, nerozlučně spjata se základním přesvědčením určité společnosti nebo kultury. Hodnotový základ evropské civilizace přitom tvoří univerzální hodnoty jako humanita, tolerance, svoboda a spravedlnost hodnoty dnes čím dál více zpochybňované a deformované. Paradoxně začala jejich relativizace postulátem tolerance, mimo jiné i vůči jednání určitých skupin přistěhovalců v rozporu k morálce a zákonům civilizované společnosti. Ideologie multikulturní společnosti však s sebou nese povážlivou morální rozpornost hodnotících kritérií, když se tyto činy zamlčují, znevažují a omlouvají kulturními zvláštnostmi. Tatáž dvojí morálka se vyskytuje i v mediálním podání světového dění, v kterém jsou neustále odsuzovány jen určité země, zatímco masové zločiny jiných jsou naopak opomíjeny nebo zlehčovány. Zvláštním případem této předpojatosti je na veřejnosti už po desetiletí systematicky zkreslený obraz Izraele a čím dál agresivnější anti- m_cast_2_03.indd :47:20

8 54 polemika amerikanismus, který se už delší dobu šíří po Evropě a nachází uplatnění v různých hysterických mírových protestech. O morálním oprávnění evropských pacifistů lze však pochybovat: často pronášená výčitka destabilizace svržením zločinných režimů jako Talibanu nebo Saddáma Husajna vyjadřuje v podstatě, že jejich trvání znamenalo pro Evropu žádoucí status quo. Evropská odpověď na mezinárodní teror rovněž neobsahuje vyznání vlastních hodnot, nýbrž naopak jejich relativizaci a likvidaci: Na jedné straně je třeba vést dialog s islámem; zároveň je nutno vzdát se určitých našich svobod ve prospěch zostřených opatření proti teroru. Německý žurnalista Henryk M. Broder tento postoj nazval předčasnou kapitulací. Ta se projevuje nejen v neustálých omluvách za zdánlivou urážku náboženských citů a tabuizací určitých témat. Omezení práv a svobod probíhá rovněž zaváděním různých sledovacích opatření, za jejichž účelem byly vytvořeny centrální a prakticky nekontrolovatelné instituce (jako např. Enfopol). Vydávají se nová nařízení, od odposlechu telefonů a kontroly internetu až po přístup k soukromým datům; pasy občanů Evropské unie jsou vybavovány biometrickými daty, otisky prstů a RFID vysílačem (Radio Frequency Identification). Tato opatření nezaručují větší bezpečnost, nýbrž směřují k totální kontrole vlastních občanů. Každopádně znamenají pozvolné podemílání demokratických a právních principů naší civilizace. Je však možné, že za dnešním appeacementem, politikou smiřování, vězí ještě jiná strategie, vyplývající z evropského kurzu zahraniční politiky posledních desetiletí, který popsala britská autorka Bat Ye orová v knize Eurabia: The Euro-Arab Axis. Počátky této politiky sahají do doby naftové krize v sedmdesátých letech, když tehdejší EHS v panice přistoupila prakticky na všechny podmínky Arabské ligy ohledně požadavků vůči Izraeli. Tím se započal vývoj, který má vést k uskutečnění tehdy Francií prosazovaného utopického konceptu geostrategického spojení Evropy s arabským světem jako protiváhy k USA. Založením Parlamentární asociace pro evropsko-arabskou spolupráci se sídlem v Paříži byl zahájen takzvaný euro-arabský dialog. Rezoluce ze Štrasburku z července 1975 obsahují jednak závazek evropských vlád postarat se o vytvoření pro arabský svět výhodného veřejného mínění a respekt před jeho příspěvkem k evropské civilizaci, jednak přijetí arabských přistěhovalců do Evropy. Na tomto základě se formoval politický kurz, sledující hospodářské dohody s arabskými státy m_cast_2_03.indd :47:20

9 Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? 55 výměnou za evropskou podporu arabské politiky vůči Izraeli a její přistěhovaleckou strategii v Evropě. Vzhledem k této politice nespočívá ostouzení Izraele a rostoucí propast mezi Evropou a Amerikou jen v mocenské závisti a starých resentimentech Evropanů, nýbrž v úmyslné strategii ovlivnění veřejného mínění. V rámci protiizraelské politiky masivní finanční podporou Organizace pro osvobození Palestiny je rovněž pochopitelné, že Evropská unie ignorovala všechny poukazy na zneužití evropských peněz na luxus, teror a protiizraelskou propagandu. Na tomto pozadí se dá porozumět i plánům o rozšíření Evropské unie na takzvaný středomořský prostor, zahrnující všechny severoafrické země, jejichž účelem je prý hospodářský rozvoj, demokratizace severoafrických zemí, vytvoření zóny volného obchodu do roku 2010 a získání spojenců pro boj proti teroru. I zdánlivě nepodařená integrace muslimských přistěhovalců se jeví v souvislosti s touto politikou v jiném světle v tom smyslu, že se tu jedná o nikdy nepřiznaný kulturněpolitický záměr tyto přistěhovalce vyloučit z jejich možné integrace do společnosti hostitelské země. Na něj se vztahuje i podpora center a ústavů pro arabská studia a islamistiku a požadavek revize interpretace evropských dějin ve smyslu imaginární verze islámského náboženství, dějin a civilizace a jejich příspěvku pro evropskou civilizaci. Ze strany arabských zemí je nijak netajeným cílem této strategie postupná islamizace Evropy. Nepříliš přesvědčivé jsou oproti tomu pokusy ospravedlnit přistěhovaleckou politiku tvrzením, že kontrolované přistěhování je nutné, aby se zabránilo ilegálnímu pronikání Afričanů do Evropy, nebo poukazy na demografické mezery vyprázdněných důchodových pokladen až po tvrzení, že muslimské obyvatelstvo může přispět k překonání krize smyslu života vzniklé v západních společnostech. Jde tu o značně zkreslené vnímání světa, ne-li o zmíněnou předčasnou kapitulaci. Nevydává se tu spíš evropská kultura, především její víra a její hodnoty, na pospas cizí nepřátelské moci? Starší čísla revue PROSTOR možno zakoupit se slevou na adrese redakce nebo získat na dobírku! Informace na m_cast_2_03.indd :47:20

10 56 polemika Jsme Čechy, protože jsme Evropany! Monika MacDonagh-Pajerová Následující příspěvek je polemickou reakcí na klíčové teze uvedené v předchozí stati Šimony Löwensteinové Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? Monika MacDonagh-Pajerová patřila v listopadu 1989 ke studentským vůdcům a od devadesátých let se angažuje ve veřejném i politickém životě. V současnosti přednáší na New York University v Praze a je předsedkyní nevládní organizace ANO pro Evropu. Velkým nedostatkem polemického článku Šimony Löwensteinové je to, že je založen na představě existence nějakého plánu či projektu unifikace evropské kultury. Za použití různých staronových argumentů článek nakonec sklouzává ke známým protievropským klišé s tím, že úvahy o evropské kultuře v autorčině podání zcela ignorují fakt prospěšného spolužití národních a evropských kultur, a také mnohé nepopiratelně kladné aspekty evropského sjednocování. Řekli jsme Ano! Evropa je skutečně unikátní kulturní oblastí a pravděpodobně nejobdivuhodnější je v dnešním světě a v dnešní době sám způsob, jakým se podařilo vybudovat model fungující spolupráce mezi odlišnými státy za účelem nastolení míru a prosperity. A to několik let po nejstrašnější válce, kterou kdy lidstvo zažilo, po holocaustu, který otřásl důvěrou v samotnou existenci evropské kultury. Z popela nacismu a komunismu, po sociálních experimentech jak pravicových, tak levicových fanatiků vyrůstá nová evropská kultura Právě proto, že principy Evropské unie neodpovídají tradičnímu modelu národního státu ani mezinárodní organizace, je často těžké, řečeno slovy irského premiéra Bertieho Aherna (na jaře 2004 navštívil Českou republiku a promluvil v Senátu) těmto principům porozumět a je vždy snadné je dezinterpretovat. Evropská unie je odrazem evropské kultury, avšak není, nebyla m_cast_2_03.indd :47:20

11 Jsme Čechy, protože jsme Evropany! 57 a nikdy nebude jejím tvůrcem. Jde o jedinou mezinárodní organizaci v dějinách, jejíž každý členský stát konzultoval své členství se svými občany. Ostatně první a dosud jediné referendum v České republice se týkalo našeho vstupu a byla v něm položena otázka Chcete, aby Česká republika byla členem Evropské unie? V červnu roku 2003 přišli občané do volebních místností a 56 procent jich řeklo jasné ANO. V samé jádru budování Evropské unie je myšlenka, že spolupráce prostřednictvím silné sdílené organizace je jediným efektivním způsobem a to jak pro malé, tak pro středně velké i velké evropské státy jak čelit společným nebezpečím a výzvám. Jinými slovy: Jsme silnější, pokud pracujeme společně. Různorodost a rozmanitost je právě to, co dává Evropské unii jako celku i jejím jednotlivým členům sílu. V dobách mírových i v dobách konfliktních byly pro evropské země důležité vztahy k sousedům, kulturní výměna na různých úrovních, včetně výměny myšlenek. Evropské národy se od sebe nadále liší, ale nyní více než jindy vyrůstá tato odlišnost ze společných základů. Není náhodou, že mnoho klíčových osobností české historie spatřovalo v naší účasti na budování evropské identity základ také naší, české identity. Král Jiří z Poděbrad považoval spolupráci mezi evropskými státy za záruku bezpečnosti českých zemí. Mistr Jan Hus čerpal inspiraci z anglické teologie a výrazně ovlivnil reformátory napříč Evropou. Prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk se nebál odvrhnout falešné národní mýty, vybudovat samostatný československý stát a přitom zůstat důsledným Evropanem. Dějiny jasně ukazují, že úsilí některých ideologů vykreslovat lidem Evropu jako hrozbu národní kultuře v přímém rozporu je s většinou dosavadních historických událostí. Když se ignorují fakta Odsudek Evropské unie Šimonou Löwensteinovou je natolik obšírný a přehnaný, že nepovažuji za smysluplné na něj reagovat ve všech jednotlivých bodech. Ostatně i argumentace ve vybraných třech oblastech (zemědělská, vzdělávací a kulturní politika EU) nám dodává spíše podpůrné argumenty pro evropskou civilizaci a kulturu. m_cast_2_03.indd :47:20

12 58 polemika Tedy postupně oblast první: zemědělská politika Evropských společenství byla zavedena v poválečných dobách, kdy nedostatek potravin byl nejpalčivějším problémem. Mnoho skutečně negativních jevů, jako je zemědělské hospodaření v průmyslových rozměrech, se vyskytuje v mnoha částech světa. Rozdíl je však v tom, že v Evropě je snaha hledat způsoby, jak těmto negativním jevům čelit. Během zemědělských reforem EU probíhajících v posledních dvou desetiletích se do popředí společného úsilí dostala právě ochrana krajinné rozmanitosti, redukce škodlivého znečišťování a pomoc venkovskému obyvatelstvu tak, aby bylo dosaženo dlouhodobě udržitelného ekonomického a sociálního rozvoje. I v naší zemi došlo k podstatnému posunu v oblasti ochrany životního prostředí a zlepšení kvality života ve městech i na venkově, a to právě i v rámci evropských projektů a aktivit. Říci, že Evropská unie je synonymem pro ekonomickou a ekologickou katastrofu znamená ignorovat fakta. Co se týče problematiky klimatických změn, jedinou věcí, kterou sdílím s většinou těch, kdo atakují hnutí za snížení emisí kysličníku uhličitého, je fakt, že sama nejsem klimatologem. Naprosto však přijímám názor většiny odborníků, kteří se tímto problémem systematicky zabývají a již řadu let nás upozorňují, že toto téma existuje, že je nutné ho řešit a že jeho řešení vyžaduje koordinované mezinárodní úsilí. Evropská unie byla pověřena svými členskými státy k tomu, aby toto řešení hledala, přičemž členské státy dostaly mandát a podporu vlastních občanů. (A to i přesto, že zejména v naší zemi dostali velký prostor ve veřejné debatě i obhájci ideologie nečinnosti a ti, kteří po způsobu českého prezidenta tvrdí, že se žádná klimatická změna neodehrává.) Oblast druhá ve vztahu ke vzdělání Evropská unie nehraje explicitně žádnou roli a nechává iniciativu na národních politikách. Každá členská země si vybírá svou cestu. Některé státy jsou v pojetí vzdělávání tradičnější, jiné aplikují nové přístupy. Nevidím žádné pokusy o unifikaci vzdělání, a názor autorky, že jsme svědky pokusu o redukci jednotlivých kultur na folklor, pokusu, který povede k indoktrinaci budoucích generací, považuji za nesmysl. Udivuje mě, že právě takzvaný Boloňský proces je použit jako argumentační nástroj v této oblasti. Vždyť tento proces je nezávislý na jednotlivých politikách Evropské unie, a zahrnuje dokonce i nečlenské státy. Myslím, že právě absolutně vol- m_cast_2_03.indd :47:20

13 Jsme Čechy, protože jsme Evropany! 59 ný pohyb studentů a pracovníků a obohacující výměna talentů napříč Evropou bude posilovat, a nikoli narušovat intelektuální dialog a spolupráci. (Víme z historie, že evropské univerzity kdysi působily ve velmi podobném duchu a že tytéž předměty byly vyučovány velmi podobným způsobem v Oxfordu i v Paříži to byl skutečně homogenizující proces, který ale dnes již nikdo neobhajuje.) Většina negativ předestřených autorkou a připisovaných takzvanému Boloňskému procesu je založena na kritice moderních univerzit po celém světě ta ovšem pramení nikoli z existence jasné struktury kvalifikací, ale jako důsledek masově pojatého vysokoškolského vzdělání a nedotažených reforem. Oblast třetí poslední autorkou zmíněný zločin proti evropské kultuře, z něhož je Evropská unie viněna, vyplývá z předpokladu, že politika Evropské unie vede k relativismu a narušení univerzálních hodnot, jako je humanismus, tolerance, svoboda a spravedlnost, tedy hodnot představujících ideový základ evropské civilizace. Löwensteinová rovněž popisuje Evropu jako prostředí, kde panuje přílišná tolerance k etnickým a náboženským menšinám v rozporu s morálními normami a zákony civilizované společnosti (!), což vede k dvojím morálním standardům a zkreslování reality médii a v důsledku ke kontraproduktivní imigrační politice. Také zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie je podle Löwensteinové kontroverzní, protože pod pláštíkem takzvaného dialogu kultur podporuje vlastně kulturněpolitické plány arabských zemí postupně kolonizovat a islamizovat Evropu. (!!) Jistě, člověk se může rozzuřit při četbě těchto extremistických nesmyslů ale to samo o sobě ničemu nepomůže. Chci ve vší vážnosti prohlásit toto jestliže po padesáti letech ochrany svých členských států proti dominanci těch mocnějších, po padesáti letech aktivního prosazování svobody, tolerance a spravedlnosti v Evropě a po padesáti letech míru, nejdelším období v historii Evropy, nacházíme v seriózním českém tisku argumentaci, která napáchala v dějinách Evropy tolik násilí a škod, pak cítím nebezpečí Evropská unie si podle mě nezaslouží být tímto způsobem atakována, ale hlavně jde o to, že právě tento způsob argumentace, tato ideologie nacionalismu, netolerance a hledání nepřítele způsobila v minulosti neštěstí milionů lidí. Asi bohužel není náhoda, že ti nejhlasitější nepřátelé Evropské m_cast_2_03.indd :47:20

14 60 polemika unie se zároveň stali nejslabšími obhájci lidských práv ve světě a nejsilnějšími příznivci současné ruské administrativy. Evropa v nás, my v Evropě Chce se mi připomenout toto před dvaceti lety se lidé této země shromáždili v ulicích a na náměstích, aby svrhli nenáviděný totalitní režim. I po letech nesvobody a krutostí lidé v Čechách, na Moravě i ve Slezsku své identitě rozuměli dobře a jejich volání spontánně vyjadřovalo: Chceme zpátky do Evropy! Jen si vzpomeňte v den našeho přistoupení k Evropské unii 1. května roku 2004 se naše ulice a náměstí znovu zaplnily lidmi. Ti lidé se radovali, ti lidé slavili, ti lidé byli pyšní na to, že jsme zase Evropany. (A nedá mi to nepřipomenout ti lidé vesměs odmítli zaslepené ideologické elity, které pateticky stoupaly na kopec Blaník, aby tam ve větru a dešti zápasily o záchranu národní identity.) My Češi, Moravané a Slezané máme výraznou kulturu právě proto, že máme dostatek sebevědomí a schopností být součástí většího a rozmanitějšího kulturního společenství. Jsme Čechy, protože jsme Evropany tak, jak jsme v dobrých dobách vždycky byli. kresba Jiří Jirásek m_cast_2_03.indd :47:20

15 Jsme Čechy, protože jsme Evropany! 61 konfrontace Spor o evropské hodnoty a duchovní dědictví výzva evropským elitám? V souvislosti s neustálým rozšiřováním společného evropského domu (s Rumunskem a Bulharskem už v tomto domě bydlí 27 členských zemí!) vzniká znepokojující otázka: Pokračuje podobným tempem i proces tříbení hodnot a unijních politických principů? Stavba se rozšiřuje, ale jak je to s vertikálním rozměrem, s duchovní dimenzí a s hodnotovými pilíři, na nichž celá konstrukce evropského domu spočívá a u jejichž základů stáli nadšení i kritičtí evropští duchové, jako byli například R. Coudenhove-Kalergi, A. Spinelli, S. da Madariaga, D. de Rougemont? Daří se rozvíjet současným evropským elitám tento inspirující odkaz? V současnosti naráží integrační proces na potíže s přijetím evropské ústavy respektive Lisabonské smlouvy a na diskuse týkající se nejasných hranic Evropské unie (otázka Turecka). Mají tyto problémy politické příčiny, anebo tkví hlouběji v hodnotovém deficitu, v neschopnosti jasně definovat hodnoty, na nichž stavba Evropy spočívá? Mohl byste v této souvislosti naznačit, jaké hodnoty to podle Vás jsou? V souvislosti s politikou EU se hovoří o nových evropských hodnotách, k nimž patří například politika multikulturalismu, genderová politika, politická korektnost, zákaz trestu smrti jaký je vztah těchto nových hodnot k tradičním evropským hodnotám, které ctili i zakladatelé evropského domu (R. Schuman, A. de Gasperi, K. Adenauer) jsou jejich rozvinutím, nebo spíš pokřivením? Dochází v důsledku uplatňování různých politik (vůči přistěhovalcům, menšinám, k otázce vzniku života a postoje k smrti) spíše k erozi a oslabování hodnot, na nichž evropská civilizace stojí, anebo naopak k jejich posilování? Počátkem devadesátých let minulého století vyhlásil tehdejší před- m_cast_2_03.indd :47:20

16 62 konfrontace seda Evropské komise Jacques Delors program Duše pro Evropu etika a spiritualita. Zároveň varoval před převládajícím ekonomismem: Jestliže během deseti let nevdechneme Evropě duši, neprobudíme-li spiritualitu a smysluplnost, naše hra na sjednocenou Evropu budu muset skončit. Ani po patnácti letech od Delorsových slov hra na sjednocenou Evropu nekončí znamená to však, že se evropským elitám skutečně podařilo vdechnout Evropě duši? A jak by podle Vás takováto regenerace evropské duše a evropského snu (Jeremy Rifkin) měla vypadat? Roger Scruton, britský filosof, esejista a spisovatel V době, kdy byly podniknuty první kroky k ustavení politického svazku, který je dnes Evropskou unií, stáli v čele tohoto procesu Konrád Adenauer, A. de Gasperi, Robert Schuman a ze zákulisí se o jeho vznik zasazoval Jean Monnet. Všichni tito muži byli křesťané, dokonce katolíci, a koncept společné Evropy chápali v prvé řadě jako civilizaci evropského kontinentu založenou na křesťanské víře. Byli si vědomi oslabení této víry dvě světové války toho byly děsivým důkazem. Nicméně i přesto, pokud by si položili otázku, v čem duchovní identita Evropy spočívá, nepochybně by poukázali na stěžejní apel evangelií: oddat se cele Bohu a milovat bližního svého jako sebe samého. Pravděpodobně by zdůraznili závislost světského právního řádu a svobodné tržní ekonomiky na křesťanských normách; a dozajista by zmínili také svobodu jednotlivce jako nezbytný předpoklad života v souladu s křesťanskými zásadami a jako jeden z významných politických přínosů. Nové evropské hodnoty, které jsou evropskými elitami tak často skloňovány ve všech pádech, nemají s křesťanským étosem téměř nic společného. Pokud je lze nějak definovat, směřují k utváření multikulturní společnosti, to jest společnosti, ve které je křesťanská víra odsunuta z ústředního místa, jež doposud zaujímala v evropské civilizaci. Výrazem těchto hodnot jsou politické programy levicově liberálních skupin prosazované v médiích a na univerzitách: společenská rovnost, zákaz diskriminace, práva žen, práva homosexuálů a řada jiných práv, která se vzala tak nějak ze vzduchu a jsou využívána jako hůl na ty, kdo věří v kánon zvyku, tradice a rodiny. Evropská komise si neuvě- m_cast_2_03.indd :47:20

17 Spor o evropské hodnoty a duchovní dědictví výzva evropským elitám? 63 domuje absurditu zákonů, které tím, že zakazují diskriminaci na základě sexuální orientace, přispívají k zániku institucí, jako je skautská organizace, katolické agentury pro adopci, či dokonce soukromé školy. Kdykoli vznikne potřeba definovat stěžejní evropské hodnoty, jsou vymezeny prostřednictvím politických, nikoli náboženských termínů demokracie, svoboda, lidská práva. Ale v reálné praxi evropských institucí se projevuje pramalá úcta k demokracii, také velice selektivní přístup k otázce lidské svobody a nanejvýš ideologický výklad lidských práv. Když tedy irští občané hlasovali proti ratifikaci zatím posledního pokusu o schválení ústavní smlouvy Evropské unie, Evropská komise postupovala, jako kdyby k tomuto hlasování nedošlo. Evropské elity trvaly na prosazení smlouvy v národních parlamentech, aniž by byla schvalována v referendu, a i nadále se chovají, jako kdyby se žádná taková nepříjemnost nestala. To je pádný důkaz, že pokud jde o Evropskou unii, demokracie není jednou z jejích hodnot. Totéž platí pro svobodu. Svoboda pracovat počet hodin, který pracovat chcete, zaměstnat pracovníky, které si zaměstnat přejete, používat váhy a míry, které vám tradicí přirostly k srdci tyto a mnoho jiných povýtce základních svobod byly odstraněny z evropských právních předpisů a každý aspekt života byl spoután evropskými okovy. Nejzákladnější svobodu, kterou získaly evropské národy vytvářet své vlastní zákony prostřednictvím zástupců, jež jsme si zvolili nám Evropská unie vzala, což je pádný důkaz, že pokud jde o Evropskou unii, svoboda v politickém slova smyslu není jednou z jejích hodnot. Totéž platí pro lidská práva. My všichni inklinujeme k názoru, že existují základní práva na život, na zdraví a na majetek, bez jejichž dodržování nelze zaručit konsenzuální správu věcí veřejných. A tato práva hájily naše národní vlády. Ale Evropský soud pro lidská práva, Evropská komise a Evropský soudní dvůr nás zavalily všemi možnými typy absolutně falešných pseudopráv, jako například právem nebýt diskriminován, které není vůbec žádným právem, ale způsobem popření práva na diskriminaci (right to non-discrimination). Tím, že je často a bez rozmyslu (vpravdě promiskuitně) rozšiřován počet práv, aniž by pro to existovalo opodstatnění z náboženského, filosofického nebo morálního hlediska, Evropskému soudu pro lidská práva a Evropské komisi se ve vzájemné součinnosti podařilo koncept lidských m_cast_2_03.indd :47:21

18 64 konfrontace práv postupně stále více zbavovat jakéhokoli reálného obsahu, takže v současnosti postrádá prakticky jakýkoli smysl. Pokud jde o Evropskou unii, nemůžeme se tedy domnívat, že lidská práva jsou jednou z jejích hodnot. Kde lze tedy najít nové duchovní jádro Evropy? Nebo se jednoduše zmítáme v postkřesťanském, postmoderním vzduchoprázdnu, ve kterém nevěříme v nic kromě svobody věřit v cokoli, tedy i v nic? Často když poslouchám bezobsažné tlachy o multikulturalismu, toleranci a začleňování do společnosti, kterými nás tak vrchovatou měrou neustále zásobuje naše politická reprezentace, mám skoro pokušení věřit tomu, že ve skutečnosti žádné evropské hodnoty neexistují, že hodnoty, které jsme kdysi vyznávali, byly buď zavrženy, nebo upadly v zapomenutí. Ale pak si položím otázku: Čím tedy jsou hodnoty? Jaký je rozdíl mezi tím, čeho si ceníte, čemu přisuzujete hodnotu, a tím co pouze chcete? A odpověď zní dozajista takto: Hodnoty jsou čímsi, pro co jste ochotni obětovat to, co chcete. Všechny řeči o multikulturalismu, toleranci a začleňování znamenají pouze cestu k vytváření světa, ve kterém nebudou žádné oběti, kde lidé dostanou to, co chtějí od politické mašinérie, jež poskytne všechno všem, světa, ve kterém nebude nikdy třeba činit těžké volby. Ale povaha života je jiná a všude kolem sebe vidím lidi, kteří jsou ochotni učinit oběti a kteří se s oficiální ideologií evropských elit neztotožňují. Existují lidé, kteří se obětují pro své děti a pro to, aby budovali rodinu; lidé, kteří pracují v charitativních nadacích a pro druhé; lidé, kteří vkládají svou energii do výkonu vojenské služby a dávají všanc svou bezpečnost pro svou zemi; lidé, kteří svůj život zasvětí Bohu při duchovní službě v kostelích. U takových lidí lze najít skutečné evropské hodnoty, a to jsou původní, staré hodnoty, jejichž jádrem je rodina, náboženství, milosrdenství a láska k bližnímu, láska k vlasti. Žvanění o multikulturalismu pochází od lidí bez hodnot, od lidí, kteří ztratili vztah k tradici oběti a života v sebeobětování a chtějí si místo toho zařídit život zbavený nepohodlné nutnosti činit existenciální volby. Problém je v tom, že jim nebude dáno tímto způsobem žít dlouho. Jak nám jasně dali najevo islamisté, existenciální volby jsou nevyhnutelné, čekají nás za prvním rohem. Pokud si my Evropané nedokážeme ozřejmit hodnoty, které jsou nám vlastní, a nepřijmeme opět za svou tradici oběti a sebeobětování, která je nutným předpokladem kontinuity naší společnosti, pak onen m_cast_2_03.indd :47:21

19 Spor o evropské hodnoty a duchovní dědictví výzva evropským elitám? 65 společný dům, jenž elity v žádném svém proslovu nezapomenou zmínit, ztratíme. Filosof Jan Patočka řekl, že život, který není ochoten sám sebe obětovat svému smyslu, nestojí za to, aby byl žit. A já jsem přesvědčený, že postihl (svým drastickým způsobem) hlubokou životní pravdu, kterou bychom si teď měli připomínat. Tím, že skutečnou povahu našich životů zatemňujeme matoucí nenáročnou rétorikou zákazu diskriminace a dodržování lidských práv, se pokoušíme vytvářet si prostor pro naše chutě a utvrzujeme se v tom, že je můžeme uspokojovat, aniž bychom se proti něčemu prohřešovali. Ale co je zárukou, že řád, právo, stabilita a slušnost zůstanou zachovány? Tyto hodnoty nevytvořil multikulturalismus nebo filosofie zákazu diskriminace. Jejich zdrojem jsou věrnost národu, náboženství, rodina a všechny oběti, které tyto staré předměty lásky umožňují. Tyto hodnoty chtějí evropské elity popřít a jejich tendence k popírání tradičních hodnot vysvětluje naprostou prázdnotu floskulí, kterými tyto hodnoty chtějí nahradit. (Z angličtiny přeložil Milan Jára) Petr Pithart, politik a právník, místopředseda Senátu Parlamentu ČR Na otázku všech evropských otázek čili kam, k jakému cíli či cílům Evropská unie směřuje a zda vůbec někam směřuje lze odpovědět spekulativně, tedy kouzlením se slovy, což se děje převážně. Anebo také činy, tedy praktickou zkouškou, způsobilou ověřit, které hodnoty je Evropská unie ochotna bránit a přitom za ně zaplatit cenu. První možnost je beznadějně nezávazná; pokusím se proto přesvědčit, že jedině druhá možnost nám může něco podstatného o nás Evropanech vyjevit. Vědomě tím ovšem srážím tuto vznešenou debatu filosofů na zem. V naší zemi rádi, často i bezmyšlenkově, opakujeme slova prvního prezidenta republiky Tomáše Garrigua Masaryka o tom, že státy se udržují těmi idejemi, na základě kterých vznikly. Platí-li to o státu jako o lidském institučním výtvoru, mělo by to cun grano salis platit i o jiných lidských institučních výtvorech, jakým je také Evropská unie. m_cast_2_03.indd :47:21

20 66 konfrontace Zakladatelskou ideou Evropské unie bylo zajistit mír na kontinentě, na kterém se rozhořely dvě světové války a který zamrzl jednou válkou studenou. Mír byl tím původním zakládajícím ideálem, nejvyšší hodnotou, sjednocující šestici prvních členských států. Jestliže to dnes mladším generacím už mnoho neříká, nás starší to na jedné straně může mrzet, na druhé straně je to však důkaz, že tento zakládající projekt byl a je vcelku úspěšný: mír se dnes zdá už samozřejmostí. Až příliš velkou samozřejmostí. Brzy po založení Montánní unie (Evropského sdružení uhlí a oceli) začalo však být zřejmé, že se tento projekt nemůže omezit na kontrolu těžby uhlí a výroby oceli (tedy toho, čeho by bylo třeba k opětovnému vyzbrojování), ale že sjednocující se Evropa předpokládá společný růst prosperity a také společnou ochranu a obranu sdílených hodnot. Ale jakých hodnot? A co potom dál? Co je koncový plán evropské integrace? Existuje vůbec? Anebo existovat nemá? Evropa jako příběh s otevřeným koncem Jsem přesvědčen, že pokud jde o takzvanou evropskou finalitu, vizi o cíli evropského směřování, o mnoho víc nevymyslíme, leda když se do toho budeme nutit. Nevím ovšem, proč bychom se do toho měli nutit i když jakoby pod tlakem špatného svědomí právě to děláme. Slovem finalita nemyslím jen cílové instituční uspořádání, například zda více nebo méně federace, více nebo méně spolupráce na mezivládní úrovni, větší nebo menší role národních států. Myslím tím základní smysl, poslání, sdílený úkol Evropské unie. Chce být Evropská unie jen velkým svobodným prostorem trhu? Nebo chce být také aktivně solidární a vyrovnávat rozdíly mezi evropskými zeměmi a regiony? Je vskutku odhodlána účinně chránit dohodnuté standardy lidských práv? Nebo i sociálních práv? Chce se bránit tlakům globalizace podporou své vnitřní diverzity, anebo je chce sama aktivně usměrňovat jako jeden homogenizovaný superstát? Myslím si, že Evropa by vždycky měla trvat na tom, že bude i nadále něčím jako příběhem s otevřeným koncem. Tato otevřenost totiž nejvýstižněji charakterizuje doby, kdy Evropa byla úspěšná. Evropa je ten kus světa, který věčně hledá svoje místo, svoje hranice, svoji identitu, sebedefinici, který o sobě pochybuje a čím dál tím častěji o sobě tvrdí, že je v krizi. Krize je tady v Evro- m_cast_2_03.indd :47:21