CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Sociální pracovník jako zaměstnanec úřadu práce

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Sociální pracovník jako zaměstnanec úřadu práce Markéta Cetlová Vedoucí práce: PhDr. Mirka Nečasová, Ph.D. Olomouc 2014

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci, dne 30. dubna Markéta Cetlová

3 Poděkování: Děkuji vedoucí absolventské práce PhDr. Mirce Nečasové, Ph.D. za cenné odborné rady a účinnou metodickou pomoc při zpracování této absolventské práce. V Olomouci, dne 30. dubna Markéta Cetlová

4 Obsah Seznam zkratek... 7 Úvod Úřad práce Oddělení nepojistných sociálních dávek Příspěvek na péči Příspěvek na zvláštní pomůcku Průkaz osoby se zdravotním postiţením Příspěvek na mobilitu Organizace Sociální práce Definice sociální práce Sociální práce na úřadu práce Sociální šetření Sociální pracovník Role Motivace Hodnoty Etický kodex Obtíţné situace Dilemata sociálního pracovníka Metodologie výzkumu Kvalitativní výzkum Realizace výzkumu Technika sběru dat Výzkumné otázky Analýza výzkumu Jak pracovníci definují sociální práci Shrnutí Jak pracovníci definují svoji roli sociálního pracovníka Motivace pracovníků Kdo je sociální pracovník Náplň práce sociálního pracovníka Shrnutí Jak pracovníci vnímají výkon povolání sociálního pracovníka na úřadu práce Motivace k práci na Úřadu práce Pozice úředníka Sociální práce na úřadu práce Úřad práce jako zaměstnavatel Shrnutí Co jsou pro pracovníka obtíţné situace, do kterých se v zaměstnání dostává Naplnění z práce Obtíţné situace Shrnutí Návrhy pracovnic pro zlepšení situace

5 Závěr Bibliografický seznam Anotace Annotation Příloha - okruhy otázek k rozhovorům

6 Seznam zkratek SP sociální pracovník 7

7 Úvod Pro svoji absolventskou práci jsem si vybrala témata týkající se výkonu profese sociálního pracovníka na úřadu práce. Jelikoţ na úřadu práce pracuji momentálně na pozici referenta nepojistných sociálních dávek a doufám, ţe následně budu pokračovat na pozici sociálního pracovníka, zajímám se podrobně o to, co taková pozice obnáší. Zaměření na obtíţné situace spojené s výkonem profese sociálního pracovníka na úřadu práce souvisí se sílícím dojmem, který mám ze sociálních pracovnic, a to, ţe jsou nespokojené. Se sociálními pracovnicemi na mém pracovišti jsem v kaţdodenním kontaktu a mám tedy moţnost často naslouchat jejich stíţnostem, jak svoji práci nemohou vykonávat v takové míře, v jaké by si přály. Bylo by nasnadě zdůvodnit si pocity frustrace neustálými změnami, jak legislativními, tak technickými, které se týkají programů pro vyplácení sociálních dávek, ale kdyţ jsem se sociálními pracovnicemi průběţně debatovala na téma práce sociálního pracovníka, jejich názory byly různé. Jelikoţ jsem tyto stíţnosti slyšela čím dál častěji, zajímalo mne, v jakých konkrétních situacích je pro sociální pracovnice jejich povolání obtíţné. Cílem mé práce je tedy zodpovědět, jaké situace a proč připadají sociálnímu pracovníkovi obtíţné vzhledem k jeho plnění role sociálního pracovníka na úřadu práce. Metodou pro napsání práce je kvalitativní výzkum s vyuţitím polostrukturovaného rozhovoru. Kdyţ jsem o napsání práce začala přemýšlet, uvaţovala jsem výhradně o kvalitativním výzkumu. Mým záměrem bylo umoţnit sociálním pracovníkům podrobně vyjádřit své myšlenky, postoje a názory. Výzkum jsem chtěla provádět pouze na jednom pracovišti, protoţe kaţdé kontaktní místo úřadu práce je natolik specifické městem, ve kterém se nachází, ţe jsem chtěla udrţet strukturu práce tak, aby se pracovníci nacházeli ve stejných podmínkách. Myslím, ţe je následně moţné aplikovat některé výsledky výzkumu do řešení problémů pracoviště. Podkladem pro moji práci je mi odborná literatura z oblasti sociální práce a podrobněji z oblasti etiky sociální práce. Stěţejními autory jsou pro tuto práci O. Fischer, L. Musil a M. Nečasová. 8

8 Práce je rozčleněna do šesti kapitol. V první kapitole se věnuji úřadu práce, jeho struktuře, oddělení nepojistných sociálních dávek a v jedné z podkapitol také pojmu organizace. Ve druhé kapitole se snaţím o stručné vymezení toho, co je sociální práce, dále se pak zaměřuji na sociální práci na úřadu práce a na sociální šetření. Třetí kapitola se věnuje sociálnímu pracovníkovi. Čtvrtá kapitola pojednává o obtíţných situacích, hlavně z pohledu dilemat. Další dvě kapitoly se zabývají výzkumem. Nejprve popisuji vybranou metodologii a v následné kapitole analyzuji data získaná z rozhovorů s osmi sociálními pracovnicemi. Závěrem práce shrnuji problémy sociálních pracovníků a uvádím návrhy sociálních pracovnic, které by bylo moţno vyuţít pro dosaţení větší spokojenosti při práci. 9

9 1 Úřad práce Ve své práci vycházím z rozhovorů se sociálními pracovnicemi, které působí na referátu nepojistných sociálních dávek, na oddělení dávek osobám se zdravotním postiţením a příspěvku na péči. Na úřadě pracují na zmíněném oddělení referenti a sociální pracovnice. Úřad práce od ledna 2012 vykonává činnost, která příslušela územním samosprávním celkům v oblasti dávek osobám se zdravotním postiţením, příspěvku na péči a dávek hmotné nouze. Úřad práce je organizační sloţkou státu a správním úřadem s celostátní působností. Úřad práce má jasně danou strukturu. Nejvyšším orgánem je generální ředitelství. Dále se úřad práce dělí na krajské pobočky a pobočku pro hlavní město Prahu. Krajské pobočky mají dále kontaktní pracoviště. Generální ředitelství kontroluje a zároveň řídí činnost krajských poboček. Kontaktní pracoviště na poli nepojistných sociálních dávek eviduje ţádosti o dávky, rozhoduje o dávkách, vyplácí je a spravuje agendu posuzování zdravotního stavu ţadatelů o dávky pro osoby se zdravotním postiţením a příspěvku na péči. Při řízeních dle správního řádu rozhoduje úřad práce pouze v prvním stupni řízení. O odvolání proti správnímu řízení prvního stupně rozhoduje ministerstvo práce a sociálních věcí. (O úřadu práce České republiky). 1.1 Oddělení nepojistných sociálních dávek Dávky jsou formou redistribuce prostředků těm, kteří jsou označeni jako potřební. Pro přiznání dávky musí ţadatel splnit věcné, systémové a formální podmínky. Věcná podmínka je vznik sociální události, pro kterou se dávka poskytuje. Za systémovou podmínku se povaţuje například občanství či jiné způsoby, kterými ţadatel přísluší k sociální soustavě. Formální podmínka je většinou podání ţádosti o dávku (Tomeš 2010: ). Dávky jsou důleţitým nástrojem sociální politiky v České republice (Krebs 2010: 67). Na oddělení nepojistných sociálních dávek, kde byl prováděn výzkum, jsou poskytovány dávky, jeţ níţe popisuji. Vidím jako důleţité stručně vystihnout, jakým způsobem jsou dávky přiznávány, jelikoţ to z části vykresluje činnost sociálních pracovníků. 10

10 1.1.1 Příspěvek na péči Příspěvek na péči je dávka, jeţ se poskytuje osobám závislým na péči jiných fyzických osob. Příjemce příspěvku na péči si můţe z dávky hradit osobního asistenta, sociální sluţbu nebo si nechat péči poskytovat osobou blízkou. Nárok na příspěvek na péči má osoba starší jednoho roku, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu potřebuje pomoc další fyzické osoby při zvládání základních ţivotních potřeb. Zákon uvádí deset základních ţivotních potřeb. Podle počtu nezvládaných ţivotních potřeb je příspěvek přiznáván ve čtyřech stupních závislosti. Řízení o příspěvku na péči je zahájeno na základě podané ţádosti. Poté musí být provedeno sociální šetření v přirozeném prostředí ţadatele. Záznam ze sociálního šetření postupuje úřad práce příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, která vyhotoví posudek o zdravotním stavu ţadatele, při kterém vychází z provedeného šetření a ze záznamů praktických a odborných lékařů ţadatele. Okresní správa sociálního zabezpečení můţe také v případě potřeby provést vlastní vyšetření (Zákon o sociálních službách) Příspěvek na zvláštní pomůcku Příspěvek na zvláštní pomůcku se poskytuje osobám s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, osobám s těžkým sluchovým postižením anebo těžkým zrakovým postižením.pokud je pomůckou motorové vozidlo, je zákonem stanoveno, ţe osobou mající nárok je ta, jeţ má těžkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí anebo těžkou nebo hlubokou mentální retardaci. (Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením 9) Průkaz osoby se zdravotním postižením Nárok na průkaz osoby se zdravotním postiţením má ţadatel starší jednoho roku, který má tělesné, smyslové nebo duševní postiţení nebo poruchu autistického spektra dlouhodobého charakteru, a to zapříčiňuje omezení v pohyblivosti či orientaci. Dle závaţnosti postiţení jsou průkazy přiznávány s označením TP, ZTP, ZTP/P (Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením 34). 11

11 1.1.4 Příspěvek na mobilitu U příspěvku na mobilitu se od ledna roku 2014 změnily zákonné podmínky. Na příspěvek má nárok osoba starší jednoho roku, jíţ byl po přiznán průkaz ZTP nebo ZTP/P. Příspěvky, které byly ţadatelům přiznány podle předpisů platných do konce roku 2013, budou vypláceny nejdéle do Příspěvek na mobilitu je vyplácen v pevné částce a jediném stupni (Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením 6). U průkazů osob se zdravotním postiţením a příspěvků na mobilitu nastala od další podstatná změna, a to, ţe odpadla povinnost provést v rámci správního řízení sociální šetření. Průkazy a příspěvky na mobilitu se tedy nyní přiznávají pouze na základě lékařských zpráv, ze kterých vychází posudkový lékař na okresní správě sociálního zabezpečení. 1.2 Organizace Úřad práce je orgánem státní správy. Správu vymezuje Tomeš jako činnost formálních organizací, které vykonávají svou činnost za určitým cílem a tato činnost je vykonávána soustavně a opakovaně. Správa se podle typu právního vztahu dá dělit na soukromou a veřejnou. Státní správa je tedy správa věcí veřejných. Tomeš uvádí pojem sociální správa, která je správou věcí týkajících se výkonu sociální politiky. (Tomeš 2009: 20-34) Pokud se o vedení sociálních věcí stará stát, označujeme to za řízení veřejnoprávní a pokud se ve věcech sociálních angaţují nestátní organizace, je to řízení soukromoprávní (Tomeš 2012: 177). Organizace je sociální skupinou, jeţ se snaţí dosáhnout společných cílů (Nakonečný 2005: 11) Úřad práce jako organizační sloţka státu je z pohledu sociologie formální organizací, jejímţ úkolem je dosáhnout společně nastaveného cíle v prostředí, které by mělo být stabilní i při výměně pracovníků (Keller 2010). Nakonečný uvádí, ţe podle Scheina mají formální organizace několik typických problémů, se kterými se musí vypořádat. Patří mezi ně rozdělení funkcí mezi jednotlivé pracovníky, koordinace pracovní činnosti všech zaměstnanců, hierarchie organizace a snaha o dosaţení společného cíle. Tyto problémy se různě propojují a při snaze problémy zvládat je vţdy nejdůleţitější, jak je zaměstnanec motivovaný k práci. (Nakonečný 2005: 13). 12

12 Podle Nakonečného je pro správné fungování organizace důleţité, aby byla mezi zaměstnanci stanovena hierarchie a vymezeny funkce, které kdo zastává. Pro dosahování vytyčených cílů musí být pracovní povinnosti správně rozděleny a organizovány. Pokud organizace není schopna naplňovat očekávání zaměstnance po smyslu práce, lze předpokládat, ţe zaměstnanec nebude mít k práci další motivaci. Ta je proto velice důleţitým prvkem pro dobré fungování organizace. Při velkém duševním vypětí zaměstnanců je nutné dbát na jejich psychické zdraví. Organizace je mimo jiné tvořena vztahy mezi personálem a společnými hodnotami. (Nakonečný 2005). V organizaci by se měl propojovat smysl její existence, například vyplácení dávek, a podmínky pro to, aby organizace mohla fungovat. Pro hladkou činnost organizace je nutné, aby měla zajištěné zdroje, pomocí kterých svou činnost můţe vykonávat, nástroje, jimiţ činnost vykonává, aby měla vhodnou klientelu, jimţ bude sluţbu poskytovat a také měla zajištěné podpůrné sluţby jako je účetnictví. Takové uskupení Musil označuje za pracovní komplex neboli tým. Organizace je také místem, kde se vytváří vztahy mezi zaměstnanci. Ty jsou pro funkčnost nezbytné, jelikoţ lidé, kteří jsou integrovaní do pracovní skupiny, mohou lépe sledovat společný cíl a snaţit se o jeho naplnění. Pro pracovníky organizace je důleţité mít stanovená pravidla, kterými se mají řídit. Tato pravidla je moţné rozdělit do šesti typů způsob rozhodování o cílech a úkolech, pracovní postupy, dělba úkolů, způsoby koordinace jejich plnění, povědomí o tom, jak pracuje či nepracuje dobrý pracovník a způsoby přidělování odměn a udělování trestů. Kdo určuje v organizaci pravidla, je dáno nastavením mocenských vztahů v organizaci. (Musil 2004: 22-34). 13

13 2 Sociální práce 2.1 Definice sociální práce Sociální práce je společenskovědní disciplínou a zároveň také praktickou činností, jeţ se dá zjednodušeně popsat jako proces nacházení a tlumení problémů člověka souvisejících s jeho vztahy, finanční situací nebo například zaměstnaností. V sociální práci se vyuţívá jak princip solidarity ve společnosti, tak snaha o vyuţití osobního potenciálu konkrétního klienta (Matoušek 2003: 213) Definovat sociální práci není jednoduché, jelikoţ pod tento pojem řadíme různorodá zaměstnání od oblastí sociálních sluţeb a úřadů práce po sociální práci vykonávanou ve zdravotnických zařízeních nebo třeba probaci a mediaci. Proto je nutné vnímat sociální pracovníky široce jako ty, kteří se snaţí o zlepšování ţivotní situace klienta a jeho začleňování a kteří bojují proti klientovu sociálnímu vyloučení (Tomeš 2013: 26-31). Musil vysvětluje obtíţnost definovatelnosti sociální práce tím, ţe rozsah činitelů, které ovlivňují ţivot klienta, je tak široký, ţe sociální pracovník musí často pouţívat vědomosti z různých oborů. Laické veřejnosti se můţe jevit jeho práce jako roztříštěná, nesoustředící se ţádným konkrétním směrem. Jelikoţ sociální pracovník sám není schopen pojmout vědomosti ze všech potřebných vědních oborů, je jeho obvyklou činností spolupráce s dalšími pracovníky pomáhajících profesí a zprostředkovávání všech dostupných sluţeb klientům (Musil 2013: ). Sociální práci lze dělit podle její úrovně na mikro, střední a makro úroveň. Mikroúroveň je případovou prací, střední úroveň pak prací s rodinami a menšími skupinami a pod pojmem makroúroveň se rozumí komunitní práce, práce s velkými skupinami a spolupráce s ostatními organizacemi (Matoušek 2008: 14). Další rozdělení popisuje Nečasové podle Morénové, a to na sociální práci krátkodobou a sociální práci dlouhodobou. Krátkodobá sociální práce je více formalizovaná, klient a sociální pracovník se drţí psaných pravidel. Dlouhodobá sociální práce vyţaduje vytvoření vztahu mezi klientem a pracovníkem, aby bylo moţné dosáhnout kýţené změny (Nečasová 2008: 35). 14

14 2.2 Sociální práce na úřadu práce Sociální práce na úřadech práce má několik pojetí. V uţším pojetí je sociální práce přímo plánovaný kontakt sociálního pracovníka a klienta za účelem posouzení sociálního stavu. V širším pojetí je sociální prací realizace výplaty dávek (Sociální pracovníci Úřadu práce ČR). Na sociální práci na úřadech práce je nazíráno spíše v uţším pojetí. Jako hlavní metoda sociální práce pro nepojistné sociální dávky je uváděno sociální šetření (Doporučený postup k realizaci činnosti sociální práce). V následující kapitole se podrobněji věnuji sociálnímu šetření. 2.3 Sociální šetření Jak jiţ bylo zmíněno u výčtu dávek, které se na zkoumaném oddělení vyřizují, provádí sociální pracovníci sociální šetření, která patří mezi jejich hlavní pracovní činnosti. Šetření slouţí jako jeden z podkladů k posouzení zdravotního stavu ţadatele. Sociální pracovník musí při sociálním šetření provést posouzení ţivotní situace ţadatele. Na jaké oblasti klientova ţivota se bude více zaměřovat, závisí na typu dávky, pro kterou šetření provádí. Lékař posudkové sluţby, který vyhotovuje posudek o zdravotním stavu klienta, vychází ze sociálního šetření a v takovém případě je tedy potřeba uvést dostatečné informace, podle kterých můţe lékař usoudit, zda šetření koreluje nebo nekoreluje se zdravotní dokumentací klienta. Lékař do značné míry vychází z hodnocení sociálního pracovníka (Wernerová 2007: 40-42). Pokud se v sociální práci hovoří o posouzení ţivotní situace klienta, je to vţdy z hlediska bio-psycho-sociálního a spirituálního, tyto stránky ţivota osobnosti tvoří dohromady její jednotu. Jankovský upozorňuje na to, ţe pokud se určitá část jednoty člověka opomíjí, dochází tím k redukcionismu, který můţe mít negativní dopad na klienta. Při posuzování ţivotní situace je nutné zohlednit i minulost člověka, jelikoţ nelze hodnotit jeho přítomnost bez nahlédnutí do toho, čím si prošel (Jankovský 2003: 5-17). Sociální šetření se provádí na základě podané ţádosti, na základě zahájení řízení z moci úřední, dále při doţádání sociálního šetření jiným úřadem, pokud by tento musel provádět sociální šetření mimo svoji krajskou působnost, a při provádění kontroly vyuţívání dávek. 15

15 Pro sociální pracovníky úřadu práce jsou normativní instrukcí stanoveny zásady, kterými se při sociálních šetřeních řídit. Normativní instrukce například upozorňuje pracovníky na moţnost defenzivního postoje klienta vůči sociálnímu pracovníkovi, který mu z důvodu sociálního šetření vstupuje do domácnosti. Uvádí také doporučenou délku sociálního šetření a to v rozmezí minut. Taková délka by měla zaručit vyhotovení dostatečně kvalitního záznamu ze šetření (Normativní instrukce). 16

16 3 Sociální pracovník Podle zákona o sociálních sluţbách musí člověk, jenţ vykonává práci sociálního pracovníka, splňovat určité předpoklady. Těmi jsou plná svéprávnost, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. V zákoně je také uveden výčet pracovních činností, které vykonává sociální pracovník. Sociálního pracovníka na úřadu se týká provádění sociálního šetření, zabezpečení sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů a poskytování sociálně právního poradenství a základního poradenství (Zákon o sociálních službách 109 a 110). 3.1 Role Sociální pracovník pracuje s různými skupinami klientů. Můţe to být práce s jednotlivcem, dále i s jeho rodinou nebo je předmětem intervence kompletně celá rodina. Sociální pracovník pracuje s přirozeně i uměle uspořádanými skupinami osob. Umělými skupinami lidí mohou být například lidé ţijící v ústavech sociální péče. Přirozeně utvořenými skupinami jsou party přátel, lidé ţijící na sídlištích. Pracuje také s komunitami, tedy skupinami lidí soustředěných do jednoho místa. Sociální pracovník pracuje také s organizacemi, a to dvěma způsoby, buď je zaměstnancem dané organizace anebo do organizace vstupuje zvenčí, jako odborník kompetentní k řešení problému. Sociální pracovník se můţe podílet i na tvorbě zákonů a vyhlášek (Matoušek 2008: 13). Kopřiva hovoří o zvláštních nárocích pomáhajících povolání. Mimo odbornou způsobilost pro výkon profese, kterou zaštitují hlavně školy, je specifickým prvkem pomáhajících povolání lidský vztah. Jako doklad svého tvrzení uvádí výstupy z dotazníkového výzkumu, kdy za nejdůleţitější vlastnosti zdravotních sester a sociálních pracovníků jsou povaţovány náklonnost, trpělivost, vcítění a odbornost. Je tedy zřetelné, ţe vztah mezi pracovníkem a klientem je hodnocen jako vysoce podstatný (Kopřiva 2013: 14-15). Sociální pracovníci se svým přístupem k práci liší. To, jak na svoji profesi pohlíţejí a jak ji vykonávají, lze kategorizovat, tak jak to uvádí Banks, a to do čtyř typů přístupu k praxi. Dle tohoto rozdělení existují angaţovaní sociální pracovníci, radikální, profesionální a byrokratičtí. Angaţovaní sociální pracovníci si prostřednictvím svého povolání naplňují své morální hodnoty, klienty chápou jako partnery a navazují s nimi aţ osobní vztahy, coţ se můţe stát 17

17 problematickým a vést i k psychickému vyčerpání sociálních pracovníků a také k obavě o nestrannost sociálního pracovníka. Radikální sociální pracovníci si, tak jako angaţovaní pracovníci, promítají do povolání osobní hodnoty, ale vede je k tomu spíše touha po změně systému a zákonů. Profesionální sociální pracovníci jsou vzdělaní odborníci, kteří se řídí etickými zásadami sociální práce, budují úzkou spolupráci s klientem, kterého podporují v jeho autonomii tím, ţe se snaţí o jeho neustálé zplnomocňování. Byrokratičtí sociální pracovníci často musí operovat s mocí a bývají v roli kontrolora klienta. Byrokratičtí sociální pracovníci by měli umět rozlišovat osobní a profesní hodnoty a hodnoty zaměstnavatele. Sociální pracovník má také dvě moţnosti přístupu k praxi. Při defenzivním přístupu se pracovník striktně drţí předpisů a postupů, coţ je sice v některých případech omezující, ale také to z něj snímá část zodpovědnosti. Reflexivní praxe spočívá v tom, ţe sociální pracovník je schopen pracovat s etickými dilematy, zná svoje hodnoty, je schopen se poučit z praxe a promítnout do ní nově nabyté poznatky. Při reflexivní praxi si je sociální pracovník vědom moţného konfliktu mezi hodnotami svými a hodnotami zaměstnavatele (Nečasová 2001: 83-88). 3.2 Motivace Sociální práce je jednou z profesí, ve které nelze očekávat vysoké finanční výdělky ani uspokojující společenský statut. Je tedy otázkou, co je motivací sociálních pracovníků vykonávat toto povolání. Géringová popisuje pomáhání jako poměrně přirozenou aktivitu, jeţ je vlastní nejen člověku, ale také zvířatům. U lidí je vlastnost nesobeckého pomáhání nazývána altruismem. Pro příslušníky profese, které jako svůj hlavní nebo vedlejší předmět činnosti mají pomáhání, je důleţitá osobnost pomáhajícího. Tu definuje Géringová jako soustavu šesti vlastností ochotu, vlídnost, klid, vyrovnanost, empatii, nadšení pro věc a láska k profesi (Géringová 2011). 3.3 Hodnoty Zabývat se hodnotami v sociální práci je při snaze zjistit důvody obtíţnosti práce sociálních pracovníků nezbytné. Určují povahu sociální práce i povahu vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem, kolegy i širší společností. (Nečasová 2008: 33). 18

18 Naplňováním hodnot nachází člověk smysl svého jednání. Hodnoty rozdělil Frankl na tvůrčí, záţitkové a postojové. Tvůrčí hodnoty lze uskutečnit prací, záţitkové jsou spojeny hlavně s proţitky z vnímání vnějšího světa, hodnoty postojové můţe člověk uskutečňovat kdykoliv, i kdyţ není moţné naplňovat hodnoty tvůrčí a záţitkové (Navrátil 2001: 76-77). Hodnoty lze dle Fischera vnímat jako pozitivní, neutrální a negativní. Je důleţité je vnímat z pohledu vztaţnosti a obecnosti, čili zda daná hodnota je uplatnitelná na konkrétního klienta a jak je hodnota důleţitá ve vztahu k jeho okolí. Hodnoty je nutné řadit podle jejich hierarchie, kdy například hodnota mravní vţdy vítězí nad hodnotou estetickou. Při práci by si sociální pracovník měl být vědom rozdílu hodnot jednání, jelikoţ to, co pracovník musí dělat, ještě neznamená, ţe tak činí na základě své nejvýše postavené hodnoty, protoţe to, co si na základě hodnoty myslí, ţe by měl dělat, nemusí znamenat, ţe tak i učiní. Důleţitý je také původ hodnoty, například ve vztahu ke stále se měnícím postojům společnosti. Hodnoty jsou řazeny do různých systémů, ve kterých je nutné se orientovat. Tyto systémy jsou souhrnem většího počtu hodnot (Fischer 2008: 58-64). Hodnoty v sociální práci je podle Fischera moţné řadit do systémů, avšak je nutné nezapomínat na to, ţe při skutečné práci nic není tak jasně vymezeno. Sociální pracovník jako první pohled na řešení problémů v praxi pouţívá osobní hodnoty, kdy si v pozici klienta představí sám sebe a do značné míry se rozhoduje na základě intuice. Osobní hodnoty mohou sociálnímu pracovníkovi definovat smysl jeho povolání. Dalším systémem hodnot jsou hodnoty společenské. Ty se projevují v názorech dané společnosti, v její legislativě a způsobech práce s klienty. Společenské hodnoty jsou proměnné. Souvisí s nimi i systém hodnot legislativních. Legislativní hodnoty, tedy zákony, není moţné obcházet, a proto by se mohlo zdát, ţe nejsou toliko otázkou hodnot jako spíše nutnou povinností, kterou je potřeba dodrţovat. Záleţí ale vţdy na interpretaci zákona konkrétním sociálním pracovníkem. Do systému hodnot významných pro sociální práci Fischer řadí také profesní hodnoty. Ty bývají vyjádřené například v etických kodexech. Profesní hodnoty jsou sice nepsanými pravidly, ale jejich přijetí či nepřijetí by mělo sociálnímu pracovníkovi napovědět, zda vhodně volí obor svého zaměstnání. Sociální pracovník přichází do styku i s hodnotami organizace, kterým by měl důsledně rozumět, jelikoţ je ve vztahu k organizaci reprezentuje (Fischer 2008: 65-69). Clark definoval pravidla pro dobrou praxi, mezi která patří úcta ke klientovi, otevřenost, odbornost pracovníka, 19

19 horlivost, efektivní vyuţívání nových přístupů a metod, legitimita intervence, spolupráce mezi sociálními pracovníky a dobré jméno sociálního pracovníka. Hodnoty, které Clark popsal, se těsně shodují s hodnotami vyjádřenými v etickém kodexu sociálních pracovníků (Nečasová 2008: 39) 3.4 Etický kodex Nečasová popisuje, ţe profesionální sociální práce se skládá z profesní praxe, která popisuje, co má pracovník dělat ve smyslu konkrétních úkonů v konkrétních situacích, a z profesní etiky, která v ideálním případě spojuje neformální porozumění s formálním, které je vyjádřeno pomocí profesních kodexů (Nečasová 2001: 71). Banks hovořila o kritice etických kodexů, která je zaloţena na několika bodech kodexy pojednávají o etice jako o hodnotě dané pracovníkovi zvenčí, avšak sociální pracovníci si do praxe většinou přináší své osobní hodnoty, sociální práci nelze jednoduše vyjádřit soustavou pravidel, kodexy pojednávají o etice pro sociální pracovníky, přitom reálně sociální práci provádí skupina pracovníků, z nichţ ne všichni jsou zařaditelní přímo k této profesi, kodexy vyzdvihují důleţitost vztahu sociálního pracovníka a klienta a opomíjejí ekonomické problémy, kterými se sociální pracovník musí zabývat, kodexy předpokládají, ţe klienti a sociální pracovníci mají shodné hodnoty, to však není příliš reálné (Nečasová 2001: 71). Sociální pracovník se při výkonu své profese musí řídit etickými zásadami, které shrnuje etický kodex sociálních pracovníků. Etický kodex sociálních pracovníků v České republice vyjadřuje etické zásady, pravidla etického chování sociálního pracovníka a definuje problémové okruhy a postupy pro jejich řešení. Mezi etické zásady patří dodrţování lidských práv deklarovaných například v Chartě lidských práv, dále respekt ke kaţdému klientovi bez ohledu na jeho rasu či původ, respekt ke klientovu právu na seberealizaci, pomoc klientům při řešení konfliktů a dále odbornost sociálního pracovníka. Ve vztahu ke klientovi musí sociální pracovník dodrţovat určitá pravidla podporovat jeho odpovědnost, chránit jeho důstojnost a práva, vyvarovat se jakékoliv diskriminace a snaţit se přistupovat ke klientovi z hlediska celé jeho ţivotní situace, opatrovat osobní informace o klientovi, zprostředkovávat přístup ke všem dostupným sluţbám a dávkám sociálního zabezpečení, uvědomovat si vlastní hranice a v případě, ţe sociální pracovník není schopen klientovi adekvátně pomoci, odkázat 20

20 jej na vhodnější sluţbu. Dále je nutné, aby sociální pracovník zachovával pravidla závazná ke svému zaměstnavateli i kolegům jako je plnění povinností a vyvíjení prostředí, ve kterém je moţné dodrţovat závazky vyplívající z etického kodexu sociálních pracovníků. Sociální pracovník by měl také ve vztahu ke své vlastní profesi dbát na její prestiţ, snaţit se stále o zvyšování úrovně sociální práce svým neustálým vzděláváním se. Ve vztahu ke společnosti upozorňuje na porušování zákonů a práv občanů, snaţí se o změnu v sociálním systémů, snaţí se o zlepšování kvality ţivota osob a zvláště těch, které jsou znevýhodněné. V etickém kodexu jsou uvedeny problémové etické okruhy. Základními problémy jsou rozhodnutí, kdy zahájit intervenci, na které případy se zaměřit, kolik pomoci poskytnout a kdy ukončit poskytování pomoci. Dalšími problémovými okruhy jsou střety zájmů, a to mezi sociálním pracovníkem a klientem, mezi klientem a dalším osobou, mezi klienty a organizací, mezi klientem a společností, mezi zaměstnavatelem a sociálními pracovníky. Pro sociálního pracovníka je mimo základní a další problémové okruhy důleţité uvědomění si vlastního postavení, kdy musí klientům nabízet pomoc a zároveň je kontrolovat (Etický kodex sociálních pracovníků). Rozlišovat oba způsoby spolupráce je pro pracovníka klíčové. Vyvaruje se tak situací, kdy si myslí, ţe nabízí pomoc, ale ve skutečnosti kontroluje. Pracovník vţdy buď pomáhá nebo kontroluje. Můţe samozřejmě nad jedním klientem vykonávat kontrolu a zároveň mu nabízet pomoc, ale v konkrétních situacích musí vědět, co právě dělá. V konečném rozhodnutí je to vţdy sociální pracovník, který musí odhadnout, zda pomoci nebo kontrolovat (Úlehla 1999: 20-23). 21

21 4 Obtížné situace Podle Janebové a Musila existuje několik mýtů o sociálních pracovnících, jsou jimi: sociální práce je případová práce, sociální pracovníky můţeme rozdělit na dva typy, dohlíţející a pomáhající, sociální práce je zaloţena na intuici, sociální pracovník je vţdy zodpovědný za situaci, pokud se sociální pracovník striktně drţí metodiky, udělá vţdy nejlíp, sociální pracovník si při rozhodování musí být vţdy jist (Janebová, Musil 2007: 50-61). Sociální pracovníci v roli úředníka jsou vnímáni často jako ti, kteří kontrolují. Sociální šetření můţe být ze strany klientů vnímáno jako vstup do jejich soukromí, jako dohled. Sociální pracovník stojí poté v nelehké situaci, kdy by měl současně nabízet pomoc, ale je vnímán jako kontrolor. Musil hovoří o jednom z problémů, se kterým se potýkají sociální pracovníci na úřadu práce. Jednou z povinností sociálního pracovníka je poskytovat základní poradenství. Poradenství ovšem není jednoduchý proces. Pro poskytnutí adekvátních rad a odkázání na potřebné sluţby je potřeba znát klientovu kompletní ţivotní situaci. Při sociálních šetřeních sice k tomuto posouzení dochází, avšak je otázkou, do jaké míry sociální pracovníci poradenství poskytují a zda jsou k tomu vedeni svými zaměstnavateli. Musil poukazuje na to, ţe provedení sociálního šetření by nemělo být vnímáno pouze jako nástroj k posouzení nároku na dávku, ale také jako cesta ke zkvalitnění klientova ţivota - například nabídnutím sluţeb. (Musil 2007: 45). Macková píše, ţe sociální pracovník se při své práci můţe často cítit rozpolceně mezi tím, co si přeje klient a tím, co vyţaduje společnost. Problémy vycházející z tohoto rozporu rozděluje na profesní a osobností. Profesní problémy souvisejí hlavně s tím, jak je sociální pracovník schopen reagovat na stále se měnící realitu, doplňovat své vzdělání a vyuţívat v praxi své zkušenosti. Osobností problémy souvisejí s etickými otázkami sociální práce (Macková 2010: ). V pomáhajících profesích je častým jevem syndrom vyhoření. Ten můţe být jedním z důsledků dlouhodobé pracovní nespokojenosti. Syndrom vyhoření lze vnímat jako absenci smyslu vlastní práce. Pracovník postiţený syndromem vyhoření se ubírá k rutinní práci, která 22