2. LITERÁRNÍ PŘEHLED Anatomie a fyziologie oka Anatomické základy zrakového ústrojí

Transkript

1 8 OBSAH 1. ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED Anatomie a fyziologie oka Anatomické základy zrakového ústrojí Fyziologie vidění Progresivní retinální atrofie Historie výzkumu PRA Klasifikace forem PRA Periferní progresivní retinální atrofie Časné formy PRA Rode code dysplasia 1, Rod code dysplasia Early retinal degenration, Rod dysplasia Časná retinální degenerace u norských losích psů Dysplazie fotoreceptorů u malých kníračů Pozdní formy PRA Výzkum na poli prcd Prcd a zbarvení srsti u pudlů Výzkum prcd u kokršpanělů Výzkum prcd u mastifů Prcd a retinitis pigmentosa X-Linked PRA Způsob dědičnosti periferní PRA Centrální progresivní retinální atrofie Výskyt CPRA Způsob dědičnosti CPRA Metody diagnózy PRA Oftalmoskopie Elektroretinografie Vyšetření krve Canine Eye Registration Foundation MOŽNÉ ZPŮSOBY POTLAČENÍ VÝSKYTU PRA ZÁVĚR PŘÍLOHY SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 39

2 9 1. ÚVOD Pes je typickým zástupcem psovitých šelem. Tato zvířata jsou ve volné přírodě odkázána na získávání potravy, kde je nutné zapojit specializované orgánové systémy pro zdolání kořisti. Nezbytnou podmínkou je přitom schopnost těchto zvířat najít či zaregistrovat kořist a posléze ji uštvat a usmrtit. Z výše uvedeného je patrné, že primární úlohu zde hraje především smyslové ústrojí. Proto není divu, že právě u šelem je vysoce vyvinuto jednak zrakové a dále čichové ústrojí. V podmínkách domestikovaných šelem je na první pohled zřejmé, že například pes není zcela závislý na svépomocném získávání potravy. Tato povinnost je vyčleněna majiteli, který zajišťuje přísun vhodné potravy s dostatečným obsahem nepostradatelných živin. Avšak to nic nemění na faktu, že i tak je zrak a čich nedílnou součástí zachování neměnné kvality života těchto zvířat. Jinými slovy, porucha funkce znamená výrazný zdravotní problém. Pohlédneme-li blíže například na zrakové ústrojí, můžeme konstatovat, že na první pohled budou poruchy zraku spojeny především s mechanickým poškozením zejména v souvislosti s poraněním traumaty. Tento problém však není jediným v oblasti veterinární oftalmologie, neboť vedle něj existují i jiné poruchy, například geneticky determinované. Genetické vady zrakového ústrojí psů představují v obecné rovině širokou oblast, neboť existuje celá řada poruch postihující téměř všechny části zrakového ústrojí. Jednak jsou to choroby postihující vlastní orgán zraku a dále defekty postihujících tzv. adnexa (měkké tkáně obklopující oční kouli). Mezi geneticky determinované choroby postihující vlastní orgán zraku lze jmenovat: absence čočky, zákaly čočky, poruchy pigmentace, cisty duhovky, anomálie oka kolií, progresivní retinální atrofie a jiné. Z defektů postihujících tzv. adnexa (měkké tkáně obklopující oční kouli) lze uvést: tzv. dermoid víčka, ektropium (vychlípení víčka), entropium (vchlípení víčka), kombinované ektropium-entropium (diamantové oko), anomálie růstu očních řas, ektopické cilie (drobné řasy vyrůstající ze žlázek vnitřní strany víček), trichiasis (chybný růst řas a srsti směrem do oka), kongenitální nevyvinutí slzných bodů, keratoconjunctivitis sicca (suché oko) a další. Na rozdíl od těch dědičných onemocnění, které lze v dnešní době bez větších problémů léčit jak operativně, tak podáváním některých léků, existuje

3 10 několik vrozených vad nevyléčitelných. Mezi tato onemocnění patří například již zmiňovaná anomálie oka kolií a progresivní retinální atrofie. První místo v řadě dědičných chorob oka zastává zcela jednoznačně onemocnění sítnice, označované jako progresivní retinální atrofie (BERÁNEK, 2006). Vzhledem k jeho významné negativní roli spojené s poruchou zraku je práce zaměřena právě na toto onemocnění. Tato práce si klade za cíl přinést základní informace o vzniku a průběhu progresivní retinální atrofie a dále hlubší pohled na riziko jejího přenosu. Následně pak se shrnutých literárních dat předložit nové alternativní možnosti, jež mohou napomoci ke snížení počtu a negativního působení na kvalitu života jedince.

4 11 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED Dědičná degenerace sítnice je onemocnění, postihující jednu z nejdůležitějších částí oka sítnici (retinu), konkrétně její zraková čidla (tyčinky a čípky). To se stává jednou z hlavních příčin oslepnutí u mnoha rozdílných živočišných druhů. Příkladem poškození sítnice je degenerace sítnice u hlodavců, progresivní retinální atrofie u psů a koček a zánět sítnice u lidí, označovaný jako retinitis pigmentosa. Progresivní retinální atrofie zahrnuje celou řadu defektů sítnice, které lze rozdělit dle několika kritérií. Jedním z nich je například způsob dědičnosti zodpovědný za periferní a centrální projevy onemocnění. Jak uvádí STUCHLÝ (2006), protože se oba typy progresivní retinální atrofie (PRA) dědí odlišně, jde vlastně o dvě samostatné dědičné oční choroby, které však bývají shrnovány pod jeden společný název. Atrofií se přitom rozumí odumírání světločivných buněk sítnice. Je to proces nevratný, stále postupující (progresivní) (STUCHLÝ, 2006). Jak bylo uvedeno PRA postihuje sítnici, tedy pouze jednu z částí orgánu zraku. Pro obecnou představu závažnosti této choroby a pochopení příčin poruch zraku níže následují základní informace o struktuře a funkci orgánu zraku Anatomie a fyziologie oka Anatomické základy zrakového ústrojí Oči jsou složité smyslové orgány, které vznikly během vývoje z primitivních světločivných skvrn na povrchu těl bezobratlých (SOVA a kol., 1981). Oči se skládají z oční koule a přídatných orgánů oka. Oční koule (bulbus oculi) je uložena v tukovém polštáři očnice, která je vytvořená z kostěného podkladu z kostí splanchnokrania. Stěna oční koule se skládá ze tří koncentricky uspořádaných vrstev, a to z povrchové vazivové, střední cévní a vnitřní nervové vrstvy. Uvnitř oční koule lze dále rozeznat několik významných struktur, kterými jsou například čočka, sklivec, komorový mok, zornici atd. (viz. Obr. 1.).

5 12 Obr. 1. Schéma příčného řezu okem psa Vazivová vrstva zahrnuje bělimu a rohovku. Bělima (sclera), složená z hustého neuspořádaného kolagenního vaziva, přechází rostrálně v průhlednou, bezbarvou a vyklenutou rohovku (cornea). Na povrchu je rohovka svlažována slzami, které ji chrání před vysycháním, stejně tak jako zevnitř komorovým mokem. Cévní vrstva oční koule se dělí na cévnatku, která přechází v řasnaté těleso, a duhovku. Duhovka (iris) vytváří ve svém středu otvor zornici (puppilla). Vnitřní vrstvu oční koule tvoří sítnice (retina). Sítnice zahrnuje tzv. pars optica a pars caeca. Pars optica- zraková část je funkční a nachází se mezi očním diskem (papilla n. optici) a tzv. ora serrata. V retině jsou umístěny receptory: tyčinky a čípky, které představují nervové buňky. Tyčinky jsou přitom vysoké a štíhlé buňky, které ve svém protáhlém výběžku obsahují látku bílkovinné povahy rodopsin. Rodopsin - zrakový purpur má funkci specifického světelného senzibilizátoru. Čípky mají podobnou stavbu jako tyčinky, jsou však širší a kratší a neobsahují rodopsin. Zajímavým faktem je,

6 13 že pes a kočka mají více tyčinek než čípků, což jim umožňuje lepší vidění při slabém světle, na úkor ostrosti. Opticky lze retinu rozdělit na tzv. tapetum lucidum a tapetum nigrum. Tapetum lucidum, zvané tapetální fundus, je vysoce reflektivní zóna v horní části očního pozadí. Leží bezprostředně nad očním diskem a je charakterizována přítomností cév. Z čivých elementů zde převládají čípky. Tapetum lucidum může obsahovat pigment, přičemž barva a rozmístění pigmentu podléhá velké individuální variaci a bývá typická pro některé druhy zvířat. Spodní část očního pozadí tvoří tapetum nigrum, zvané non-tapetální fundus. V místě, kde z oka vystupuje zrakový nerv, neobsahuje sítnice tyčinky ani čípky, nedochází zde tedy k recepci. Barva tapetum nigrum závisí na množství uloženého pigmentu. Mezi rohovkou a čočkou existují dutiny, které tvoří přední a zadní oční komoru. Obě jsou od sebe částečně odděleny duhovkou. Tyto komory jsou vyplněny komorovým mokem, bezbarvou tekutinou, která je svou skladbou totožná s mozkomíšním mokem. Prostor umístěný kaudálně za čočkou vyplňuje rosolovitá, průhledná hmota sklivec (corpus victeum). Vedle oční koule dále existují významné přídatné orgány oka: očnice, obočnice, víčka, spojivka, okohybné svaly a slzné ústrojí (DYCE a kol., 2002) Fyziologie vidění Zrakový smysl slouží především k orientaci v prostoru a stává se hlavním smyslem, například u dravých zvířat. Pro správnou funkci recepci obrazových vjemů je nutno vytvořit celou řadu podmínek: podráždění zrakových buněk v sítnici světelnými paprsky (KOMÁREK, 1997). přítomnost tzv. zrakového purpuru rhodopsinu. Po dopadu světelného paprsku se rhodopsin rozkládá, a tak vzniká podráždění buňky, která vyšším ústředím signalizuje světlo. Ve tmě se takový purpur obnovuje, avšak pouze při dostatečném přívodu vitamínu A (KOMÁREK, 1997).

7 14 doba dopadu světelného paprsku se stejnou intenzitou na jednu buňku, která činí pouze zlomek vteřiny. V opačném případě se veškerý rodopsin rozloží a buňka přestane reagovat. Proto oční koule savců za pomocí okohybných svalů rychle kmitají všemi směry, ale pouze v rozsahu mikroskopických vzdáleností. Jsou to tzv. sakkadické pohyby, které umožňují, že každý zlomek času je zraková buňka střídavě vystavována různým intenzitám osvětlení, a tak může pracovat dlouhou dobu (KOMÁREK, 1997) Progresivní retinální atrofie Progresivní retinální atrofie (PRA) je dědičné onemocnění sítnice. Jedná se o postupné odumírání buněk sítnice, tedy odumírání vrstvy oční koule zodpovědné za odečítání světelných paprsků (BERÁNEK, 2006). Toto velmi obávané onemocnění oka je podmíněno celou řadou dědičných poruch a probíhá za příznaků bolestivosti oka, zhoršujícího se vidění a posléze až úplného oslepnutí (ŠEBEK, 2006). PRA obvykle postihuje nejprve tyčinky a až v pozdějším stádiu čípky. Proto také k prvním příznakům tohoto onemocnění patří šeroslepost. Zornice se postupně trvale rozšiřují, aby umožnily dopadání maximálního množství paprsků na sítnici. Lze zpozorovat, že oči postiženého psa se výrazněji lesknou zornice zůstávají široce rozevřené, paprsky se odrážejí od ztenčené sítnice. Postupně se také vytváří zákal čočky katarakta (ŠMÍDOVÁ, 1997) Historie výzkumu PRA První případ progresivní retinální atrofie (PRA) byl zaznamenán u gordon setrů z anglického chovu ve Švédsku již v roce 1909 a následně intenzivně studován a popsán v letech 1911 a (viz Tab. 1.). Dnes se již můžeme setkat s PRA téměř u každého čistokrevného plemene i kříženců.

8 15 Tab. 1. Historie výzkumu PRA (ACLAND a AGUIRRE, 2005; AGUIRRE, 2006) 1911 Byla poprvé popsána PRA u gordon setra. (Magnusson) PoznánaPRA u irského setra. (UK: Rasbridge, Hodgman, Parry, Lucas) PRA u malých pudlů. (UK: Barnett) První definice postižení tyčinek (rod) a čípků (cone) jako rozdílných forem PRA. (Aguirre, 1976) Charakteristika jednotlivých genů, specifických pro určitá plemena. Irský setr - Rod-Cone Dysplasia 1 (Aguirre a kol.l, 1975; 1978; 1982) Kolie - Rod-Cone Dysplasia 2 (Wolf a kol., 1978) Norský losí pes - Rod Dysplasia (Aguirre a kol.l, 1971; Aguirre, 1978) Malý pudl - Progressive Rod Cone Degeneration (Aguirre a kol.l, 1975; 1982) Norský losí pes - Early Retinal Degeneration (Acland & Aguirre, 1983) Tibetský teriér - PRA (Millichamp a kol., 1988) Malý knírač - Photoreceptor Dysplasia (Parshall a kol., 1991) Sibiřský hasky - X-Linked PRA (Acland a kol., 1994) 1978 Definice biochemických defektů při rcd1 (Aguirre a kol.) 1982 Definice biochemických defektů při rcd2. (Woodford a kol.) 1986 Chovatelé plemene sibiřský hasky a Dolly Trauner z CERF zjistili, že pouze samci jsou postiženi PRA Poznání nealelismu rcd1, rcd2 a erd (Acland & Aguirre) 1988 Objev, že prcd malých pudlů, anglických a amerických kokršpanělů a labradorů je reprezentována mutací na stejném loku. (Aguirre & Acland) 1991 Poznání mrna defektů při rcd1 (Farber a kol.) 1993 Oznámena genová mutace při rcd1 (Suber a kol.) DNA test pro rcd1 (UK: Clements a kol.; USA: Ray a kol.) Publikace první studie XLPRA, potvrzení že PRA sibiřského hasky je vázána na chromozóm X. Vyloučení Opsin, PDEB a rds/ peripherin jako kandidátských genů pro prcd a erd. Tři nové PRA případy byly publikované na 2 vysoce profilujících plemenných psů jako nositelů genů pro PRA

9 Klasifikace forem PRA Ve starší literatuře se formy atrofie sítnice neodlišují. Ještě např. ŠILER a FIEDLER (1978) uvádí, že je podmíněna recesivní alelou v homozygotním stavu, popř. dvěma recesivními alelami ze dvou genů, z nichž první způsobuje rychlou degeneraci a je epistatický vůči druhé alele druhého genu, která je příčinou pomalejší degenerace (DOSTÁL, 1995). Jak již bylo zmíněno, PRA zahrnuje celou řadu defektů sítnice, které lze rozdělit dle několika kritérií. Jedním z nich je například způsob dědičnosti zodpovědný za periferní a centrální projevy onemocnění. První forma, zvaná generalizovaná, se odborně nazývá primární retinální dystrofie typu I nebo periferní progresivní retinální atrofie. Druhá forma, zvaná centrální, se odborně nazývá primární retinální dystrofie typu II nebo centrální retinální atrofie (STUCHLÝ, 2006) Periferní progresivní retinální atrofie Periferní PRA se projevuje odumíráním tyčinek. Nejdříve se rozpadá jádro tyčinky. Pak odumře celá světločivná buňka a je nehrazena gliovou buňkou bez citlivosti na světlo. K odumírání tyčinek dochází v okrajových (periferních) částech sítnice, centrální část zůstává nepoškozena. Odumírání tyčinek postupuje různou rychlostí, nikdy se však nezastaví. Za normálního fyziologického stavu zaznamenávají tyčinky změny v intenzitě osvětlení. U zdravého oka se zmenšuje zornice úměrně s intenzitou světla, jež do něj dopadá. Tyto změny se uplatňují zejména za šera, za soumraku a za svítání. Nemohou-li plnit svoji funkci, vidí postižený v tuto denní dobu hůře, stává se šeroslepým (trpí hemeralopií). Zornice postiženého oka však zůstává široce otevřená i při plném, přímo dopadajícím světle. Světelné paprsky, které proniknou do zdravého oka, podráždí světločivé buňky sítnice, projdou jí a dopadnou na zrcadlovou plochu (tapetum lucidum, tapetum cellulosum) cévnatky (chorioidei), která je uložena pod ní. Odrazí se zde a znovu dopadnou na sítnici. Podráždí tak buňky citlivé na světlo podruhé a zlepšují tím kvalitu vidění za šera. Při druhém dopadu na sítnici zdravého oka jsou světelné

10 17 paprsky z větší části pohlceny, jen malé množství jich proniká ven a způsobuje známé svícení očí. U psa postiženého PRA sítnice paprsky odražené od tapetum lucidum nepohltí a ty vystupují z oka ven. Proto oči nemocných psů svítí více. To je nápadné zejména při fotografování postiženého psa s použitím blesku. Vzhledem k tomu, že zákal čočky není příčinou, ale následkem PRA, nezlepší se zrak odstraněním nefunkční čočky, jak je tomu u šedého zákalu. (STUCHLÝ, 2006). Rozdíl ve stádiu projevu onemocnění determinuje PRA na časnou formu (early onset) (vyplývající ze špatného vývoje fotoreceptorů) a formu pozdní (late onset) (vyplývající z degenerace fotoreceptorů) (AGUIRRE, 2005) Časné formy PRA Časné formy onemocnění PRA se nejčastěji vyskytují u plemen psů irský setr, kolie, norský losí pes a malý knírač. Tab. 2 Způsob dědičnosti časných forem PRA u jednotlivých plemen (ACLAND a AGUIRRE, 2005). Plemeno Dědičnost Název choroby Symbol genu irský setr Autozomální, recesivní Rod Code Dysplasia 1 rcd1 kolie Autozomální, recesivní Rod Code Dysplasia 2 rcd2 norský losí Autozomální, pes recesivní Rod Dysplasia rd norský losí Autozomální, Early Retinal pes recesivní Degeneration erd malý knírač Autozomální, Photoreceptor recesivní Degeneration pd Jak je z tab.2. patrné, rozdílné geny determinují odlišné typy časné formy PRA.

11 Rode code dysplasia 1, Rod code dysplasia 2 Pozastavený vývoj fotoreceptorů následovaný rychlou degenerací. Charakteristika onemocnění: Porucha vzniká v časném postnatálním vývoji, kdy se začínají vyvíjet tyčinky Dochází k rychlé degeneraci fotoreceptorů, přičemž degenerace tyčinek probíhá daleko rychleji Dochází k abnormálnímu metabolismu cyklických nukleotidů Byla zaznamenána genová identita irských setrů a myší (AGUIRRE, 2005). PRA u irského setra začíná nyctalopií (nedostatečné noční vidění), mnohdy již ve věku 6 až 8 týdnů. Ztráta zraku za denního světla se může dostavit ještě během prvního roku nebo několika let života. První oftalmologický nález viditelný ve věku 3 až 4 měsíců spočívá ve změně granularity tapetálního fundu, následovaný zeslabením retinálních cév. Přibližně od věku jednoho roku dochází ke ztrátě pigmentu v non-tapetálním fundu a změně tvaru optického disku (BERÁNEK a VÍT, 1995) Early retinal degenration, Rod dysplasia Kompletní, ale abnormální diferenciace fotoreceptorů Časná retinální degenerace u norských losích psů Charakteristika onemocnění: Porucha se rozvíjí během postnatálního dozrávání fotoreceptorů Rozdílný stupeň růstu tyčinek způsobující ztrátu organizace vrstev fotoreceptorů Defektní uspořádání vnější vrstvy segmentů tyčinek (rod outer segments - ROS) Abnormální uspořádání synaptických spojů, vedoucí k izolaci fotoreceptorů a signálů

12 19 Časná degenerace fotoreceptorů, poškození tyčinek předchází poškození čípků (AGUIRRE, 2005) Dysplazie fotoreceptorů u malých kníračů Dlouho se předpokládalo, že PRA postihující malé knírače je pozdním typem, ale výzkum publikovaný v roce 1991 předpokládá spíše časnou formu onemocnění s klinickými příznaky projevujícími se občas opožděně. Oftalmoskopické známky PRA jsou patrné mnohem později, než u jiných časných forem PRA. Zraková funkce není výrazně poškozena u mladých zvířat, a proto je zrak zachován po mnoho měsíců i let (AGUIRRE, 2005). Charakteristika onemocnění: Porucha vzniká během postnatálního dozrávání fotoreceptorů Abnormality v elektroretinogramu (ERG) se objevují brzy (6-16 týdnů věku zvířete) Oftalmoskopické abnormality se objeví až po dosažení 2-3 let (AGUIRRE, 2005) Pozdní formy PRA Pozdní formy onemocnění prcd (progressive rod-cone degeneration). Postižení se vyskytuje u pudlů, anglických a amerických kokršpanělů, labradorů, portugalských vodních psů a dalších plemen (AGUIRRE, 2005). Způsob dědičnosti pozdních forem PRA u jednotlivých plemen je shrnut v Tab. 3.

13 20 Tab. 3. Způsob dědičnosti pozdních forem PRA u jednotlivých plemen (ACLAND a GUIRRE, 2005). Plemeno Dědičnost Název choroby Symbol genu malý pudl Autozomální, Progressive Rod Code recesivní Degeneration prcd kokršpaněl Autozomální, Progressive Rod Code recesivní Degeneration prcd americký Autozomální, Progressive Rod Code kokršpaněl recesivní Degeneration prcd labrador Autozomální, Progressive Rod Code recesivní Degeneration prcd tibetský teriér Autozomální, Progressive Retinal recesivní Atrophy PRA sibiřský hasky Gonozomální X-Linked Pregressive Retinal Atrophy XLPRA Charakteristika onemocnění: Porucha vzniká až po normálním vyvinutí fotoreceptorů Degenerace neprobíhá stejně na celé sítnici. Spodní část sítnice je postižena dříve a mnohem intenzivněji, ačkoliv to není zřejmé na oftalmoskopu. Elektroretinogram (ERG) identifikuje postižené jedince mnohem dříve než oftalmoskopie (např. u pudlů ERG ukazuje postižení mezi 9-12 měsíců věku, ale oftalmoskopie až ve 3-5 letech). Požití ERG testu je velmi přesné při stanovení tohoto onemocnění (AGUIRRE, 2005) Výzkum na poli prcd Pozdní forma PRA (prcd) se nejčastěji vyskytuje u pudla, amerického kokršpaněla, portugalského vodního psa, labradora a kokršpaněla. Během výzkumu byla rovněž potvrzena u plemen jako je například basenži, chesepeake bay retrívr, Nova Scotia duck tolling retriever, australský honácký pes, anglický mastif, greyhaund, papilon.

14 21 Práce na odhalení molekulární podstaty prcd byla úspěšná, neboť v roce 1996 byl objeven marker spojený s tímto onemocněním. Na základě toho byli v září 1996 dopisem informovány kluby chovatelů plemen v USA, u kterých se předpokládala prcd. Test pro prcd je k dispozici od 1. května Byl vyvinut Dr. Gustavo Aguirrem, Dr. Gregory Aclandem a kolektivem na Baker Institute, Cornell University. Test provádí laboratoř v Ithace, NY. OptiGen prcd test, jak je tento test nazýván, je zaměřen na identifikaci markeru umístěném na chromosomu 9, který bezprostředně sousedí s prcd lokusem (CONE, 2005). Níže následuje několik významných zjištění na poli výzkumu prcd u vybraných druhů psů Prcd a zbarvení srsti u pudlů V Cannes ve Francii bylo v době od února 1990 do června 1993 provedeno 207 elektrokardiogramů miniaturních pudlů s nedostatečným viděním. U poloviny psů byla prokázána PRA. Psi, kteří byli postiženi PRA, měli průměrně nižší věk než nepostižení. Pohlavní predispozice k tomuto onemocnění nebyly pozorovány. Prokázán byl vztah mezi barvou srsti a PRA. Psi s tmavou srstí byli postiženi více (šedí 61,5 %, černí 56,5 %), než psi se světlou srstí (apricot 35,8 %, bílí 7,6 %) (GAIDDON a kol.,1995; GAIDDON a kol., 1997) Výzkum prcd u kokršpanělů V roce 1997 američtí veterinární oftalmologové ověřili pro CERF 410 kokršpanělů (162 psů, 248 fen). Zdravých bylo přitom zaznamenáno 288 (70,24 %) (116 psů, 172 fen). To znamená, že očními poruchami trpělo 29,76 % (46 psů, 76 fen). Retinal atrophy byla potvrzena u 11 kokršpanělů (2,68 %) (4 psi, 7 fen). Podezření na PRA bylo prokázáno u 9 kokršpanělů (2,20 %) (5 psů, 4 feny). V roce 1998 bylo vyšetřeno 560 kokršpanělů. U 183 případů (32,7 %) byla diagnostikována oční porucha. Postižený fundus byl pozorován u 36 jedinců s rovnoměrným výskytem u psů i fen. U 9 jedinců byla diagnostikována PRA (4 feny, 5 psů), 14 jedinců (7 psů, 7 fen) bylo přitom podezřelých na PRA. Pokud je známo, tato diagnóza byla prokázána u psů starších tří let (PITTMAN, 2005).

15 Výzkum prcd u mastifů Výkum určený na identifikaci forem PRA a na vývoji DNA testů pro různá plemena psů je soustředěn na Cornell University's James A. Baker Institute for Animal Health. Předpokládá se, že PRA u mastifa je autosomálně recesivní (prcd). Zjištění dědičnosti je prováděno křížením postižených mastifů s bígly, kteří nenesou PRA. Štěňata z těchto vrhů budou vyšetřována ERG každých 6 měsíců do věku 2 let. Pokud u některého ze štěňat bude prokázána PRA, pak jde o dominantní gen (2) Prcd a retinitis pigmentosa Výzkum spojený s mapování psího genomu vedoucího k objevení pravděpodobné genetické korelace dědičné šerosleposti u psů a podobné poruchy u lidí je soustředěn na Cornell University's James A. Baker Institute for Animal Health a na The Fred Hutchinson Cancer Research Center v Seattle. Tyto výzkumy prokázaly, že genetický defekt odpovědný za prcd u psů odpovídá lidskému genetickému defektu způsobujícímu jednu z mnoha forem retinitis pigmentosy u lidí. Obě mutace se nacházejí na odpovídajících genech lidí i psů. Pokusy v genetické terapii umožňují léčení retinitis pigmentosy, klonováním normálního genu, vložením kopie do vektoru jako je neškodný vir a vpravením genu do buněk sítnice. Z tohoto důvodu lze předpokládat, že v blízké budoucnosti bude možno tuto metodu aplikovat do veterinární oftalmologie a tímto způsobem se stane PRA genetickou vadou vyléčitelnou X-Linked PRA Sibiřský husky je doposud jediné plemeno, u něhož se PRA nedědí autozomálně. Lokus pro PRA se nachází na X chromosomu a má dvě alely: Xpra, způsobující PRA a X+. Zdraví psi mají genotyp X+/Y, postižení pak mají genotyp Xpra/Y. Obdobně zdravé feny X+/X+, feny zdravé, ale nositelky Xpra/X+ a feny postižené Xpra/Xpra. Pochopitelně daleko častěji jsou postiženi psi. Díky náhodné inaktivaci jednoho z chromosomů X vzniká u heterozygotních fen skvrnitá

16 23 degenerace sítnice a mírný stupeň redukce jejich ERG. Tato forma PRA se označuje jako XLPRA (X-Linked PRA) (ACLAND, 2005). Charakteristickým rysem dědičnosti vázané na chromosom X je náhodná inaktivace neboli "lyonizace". Principem je, že buňky samic savců mají pouze jeden aktivní chromosom X, druhý chromosom X je inaktivován. Inaktivace jednoho z chromosomů je náhodná. To znamená že heterozygotní fena, nesoucí jednu Xpra a druhou zdravou alelu bude mosaikou buněk, z nichž každá bude obsahovat jednu z těchto alel. Typickým příkladem lyonizace jsou želvovinové kočky, které jsou heterozygotní a nesou gen pro oranžovou barvu (XO/X+). Želvovinové zbarvení vzniká tak, že část buněk obsahuje chromosom X+, jehož projevem je černá barva a druhá část buněk obsahuje chromosom XO, jehož projevem je oranžová barva. Stejný princip se uplatňuje i u chorob vázaných na chromosom X. Pokud je samice nositelkou postižené alely, pak některé její buňky nesou normální gen a zbylé postižený gen. Závisle na mechanismu dědičnosti, samice nositelky mohou být částečně postižené. To se projevuje i u některých fen sibiřského husky, nositelek XPRA. Na jejich sítnici je možno zaznamenat nižší stupeň mozaikové degenerace a částečnou redukci amplitudy ERG (ACLAND, 2005) Způsob dědičnosti periferní PRA U všech plemen, kde byla provedena seriózní genetická analýza, je progresivní atrofie sítnice kontrolována recesivní alelou "pra". To však nemusí platit obecně, protože u některých plemen mohlo dojít k mutaci této alely a u psů pak můžeme mít více alel, které jsou za vznik tohoto defektu zodpovědné (DOSTÁL, 1995). Protože se vada vyskytuje zhruba stejně často u psů i u fen, nemůže být alela za ni odpovídající umístěna v pohlavním chromozómu. Postižení jedinci mají ve svém vlohovém založení pro daný znak (v genotypu) dvě recesivní alely, jsou to tedy recesivní homozygoti. Jedinci nepostižení mají ve své vlohové výbavě buď dvě dominantní alely (dominantní homozygoti) nebo aspoň jednu dominantní alelu pro fyziologický normální stav tyčinek (heterozygoti). Jak dominantní homozygoti, tak heterozygoti vidí dobře, ovšem heterozygoti jsou přenašeči alely pro vadu. Jsou tedy zodpovědní za její šíření v populaci.

17 24 Ze spojení dvou klinicky naprosto zdravých jedinců heterozygotního genotypu, vznikají vedle štěňat nepostižených, která mohou být zčásti heterozygotního a zčásti dominantně homozygotního genotypu, i štěňata postižená, recesivně homozygotního genotypu. Potíž spočívá v tom, že zevně nejsou heterozygoti rozeznatelní od dominantních homozygotů. Zatímco ze spojení dvou dominantních homozygotů nemůže vzniknout ani jedno štěně jiného vlohového založení, než jsou rodiče, tzn. ani jedno postižené periferní PRA, u potomstva dvou heterozygotů dochází k tzv. štěpení vloh. Jeho důsledkem je potomstvo vlohovým založením zčásti shodné s rodiči (heterozygoti) a zčásti odlišné (dominantní homozygoti a recesivní homozygoti). Objeví-li se mezi štěňaty recesivní homozygoti, jsou postiženi vadou. Teoreticky je možné jedince podezřelé z přenašečství geneticky testovat. V praxi je to však problematické, až nemožné. Testovaný jedinec (proband) by musel být připuštěn s jedincem recesivně homozygotního založení, tj. postiženým periferní PRA. Pokud by se mezi štěňaty vyskytlo alespoň jedno postižené, znamenalo by to, že je testovaný jedinec heterozygot a tedy přenašeč alely pra. Jestliže by se ale mezi štěňaty objevilo jen jediné vadou postižené, bylo by to důkazem, že testovaný jedinec je heterozygot a tudíž také přenašeč alely pro vadu. Problematický však je v každém případě osud štěňat vzešlých z těchto testovacích křížení. Všichni potomci dominantního homozygota a recesivního homozygota by byli heterozygotního genotypu, tedy přenašeči alely pro vadu a nemohli by být zařazeni do chovu. Potomci heterozygota a recesivního homozygota budou z poloviny heterozygotní přenašeči a z poloviny vadou postižení recesivní homozygoti. Všechna tato štěňata by tedy bylo nutno rovnou vyřadit z chovu, neboť polovina by trpěla periferní PRA. Z těchto důvodů nemůže být tento postup být stěží uplatněn v praxi. Jestliže se ze spojení vadou nepostižených rodičů narodí třeba jen jedno štěně, u kterého se později projeví progresivní retinální atrofie typu I, je jisté, že jak otec, tak matka má ve své vlohové výbavě jednu recesivní alelu pro tuto vadu. Postižené štěně musí mít v genotypu dvě alely pro PRA, po jedné od každého z rodičů. Pokud by nemělo ve vlohové výbavě (genomu) tyto dvě nežádoucí alely,

18 25 nebylo by postiženo. Oba rodiče jsou tedy heterozygoti a jako přenašeči alely pro vadu musejí být z chovu bezpodmínečně vyloučeni. Potíž je ovšem v tom, že by měli být z chovu vyřazeni také všichni sourozenci postiženého jedince, protože mohou být přenašeči. A také všechna štěňata těchto rodičů z případných předcházejících spojení, i když mezi nimi díky štěpným poměrům a obvyklému počtu štěňat v jednom vrhu nemuselo být ani jedno postižené vadou. Ta by měla být při důsledném tlumení výskytu periferní PRA vyřazena z chovu, neboť i tato štěňata mohou být přenašeči. Ze spojení dvou heterozygotů vzniká za ideálního stavu 50 % štěňat heterozygotního genotypu, shodných s rodiči, z genetického hlediska přenašečů. Dále 25 % štěňat dominantně homozygotního genotypu, klinicky i geneticky zdravých, a nakonec 25 % štěňat recesivně homozygotního genotypu, postižených periferní PRA. Protože zevně nelze heterozygoty (přenašeče) odlišit od dominantních homozygotů (zdravých zevně neboli fenotypicky i po stránce genetické), bylo by nutno v zájmu tlumení vady všechny tyto psy i feny vyřadit z chovu. V praxi to však není možné, protože by to pro populaci mělo další negativní důsledky (nebezpečné zúžení chovné základny). Všichni potomci postiženého jedince, jsou buď přenašeči alely, anebo jedinci vadou postižení (alela pro periferní PRA je v jejich genotypu přítomna dvakrát). Pokud by došlo ke spojení dvou postižených jedinců, všechno potomstvo bude postiženo periferní PRA. V tomto vrhu se nemůže objevit touto vadou nepostižené štěně ( STUCHLÝ, 2006). U irských setrů byla v Anglii prováděna testovací páření na PRA s klinicky zdravými psy pářenými s postiženými zvířaty. Z něho vaplývá, že recesivně homozygotní nemocné zvíře má genovou kombinaci pp. To znamená, že obě existující alely jsou defektní a stejného druhu. Pokud z tohoto pokusného páření vznikne alespoň šest zdravých štěňat, bude testované zvíře považováno za bezdefektové. Neboť, tito jedinci budou vykazovat průkazně heterozygotní genový vzorec Pp (Willis 1/9/1989). Za těchto okolností je tato průkaznost rovna 98,4 %. Nikdy přitom nedosáhne 100 %, a to i v případě většího počtu zdravých potomků. Tyto pokusy narážejí na problém ochrany zvířat. Neboť není etické počítat s rizikem narození nemocných zvířat (WACHTEL, 1998).

19 Centrální progresivní retinální atrofie Centrální progresivní retinální atrofie (CPRA) je defekt, který postihuje speciální vrstvu buněk nazývanou retinal pigment epithelium (RPE), tedy pigmentový epitel sítnice. Buňky tohoto epitelu vyživují buňky očního nervu. Pokud jsou tedy buňky RPE postiženy, buňky nervu mohou odumírat. Změny na sítnici jsou velmi charakteristické a snadno rozpoznatelné na oftalmoskopických snímcích (ACLAND, 2005). Centrální forma PRA začíná téměř ve středu sítnice, kolem tzv. slepé skvrny. Světločivné buňky odumírají, pigment se hromadí a ukládá v nefyziologickém množství. Na tomto místě vzniká tzv. hnědá skvrna. Tento stav je způsobený odumíráním světločivných buněk v sítnici a jejich nahrazením nefunkčními tzv. gliovými buňkami. Chorobný proces plynule přechází na periferní části sítnice. Schopnost centrálního vidění je omezena, dochází ke zvětšení slepé skvrny (STUCHLÝ, 2006). Na rozdíl od periferní PRA není CPRA doprovázena šeroslepostí. Postižení jedinci často vidí lépe za šera než za normálního denního světla. Mají však značné potíže s periferním viděním (DOSTÁL, 1995). To znamená, jak uvádí STUCHLÝ (2006), že pes trpí tzv. denní slepotou. Postižení jedinci tedy nejsou v této fázi choroby schopni vnímat za světla ty objekty, které se nepohybují, pohybující se objekty však zrakem zaznamenají. Defekt se postupně zhoršuje, až je jedinec zcela oslepne. Katarakta v souvislosti s tímto postižením není běžná (DOSTÁL, 1995), narozdíl od periferní formy PRA. CPRA byla popsána poprvé až v roce Objevuje se jednotlivě (sporadicky) nebo hromadně v některých liniích především u labradorských a zlatých retrívrů, border kolií, dlouhosrstých skotských ovčáků kolií, šeltií, pudlů, vzácněji u německých ovčáků a boxerů (STUCHLÝ, 2006). Přehled plemen psů s predispozicí k CPRA je uvedeno v příloze Výskyt CPRA První klinické příznaky se objevují poměrně pozdě, ve věku kolem 18 měsíců, kdy už může postižený jedinec nějakou dobu působit v chovu ( STUCHLÝ, 2006).

20 27 Ve velmi pozdních fázích, však může CPRA způsobit, že sítnice na oftalmoskopických snímcích působí jako sítnice odumřelá z jakéhokoli jiného důvodu. V sedmdesátých letech byla CPRA pozorována ve všech zemích. Nejvíce postiženi byli labradoři. Ke konci sedmdesátých let Dr. Aguirre vytvořil malou pokusnou skupinu šeltií, potomků CPRA postižených rodičů. Bylo zřetelné, že CPRA v tomto plemeni je dědičná s neúplnou dominancí (AGUIRRE a LATIES, 1976). V Austrálii a v USA CPRA úplně vymizela. Bylo to u plemen, u nichž byla dříve rozšířená. V Británii a Evropě CPRA přetrvávala, u některých plemen postižení vzrůstalo, především u briardů. Od té doby byla CPRA jen zřídka diagnostikována u psů narozených a chovaných v USA (ACLAND, 2005) Způsob dědičnosti CPRA CPRA je svým dědičným založením odlišná od generalizované formy PRA. Je pravděpodobně podmíněna mnoha vlohami malého účinku (polygeny, minorgeny). U centrální formy PRA jde tedy o polygenní dědičnost. Názory však nejsou jednotné. Někdy se uvažuje i o genech velkého účinku (oligogenech, majorgenech) a spolupůsobení dalších vloh, tzv. modifikátorů. Takové případy dědičnosti se označují jako heterofenie. Při heterofenii podmiňuje výslednou podobu znaku určitá alela, jejíž účinek je však usměrněn (modifikován) genotypovým prostředím v němž se nachází. Takové případy jsou v běžné chovatelské praxi od polygenního podmínění velmi obtížně rozlišitelné. Možná jde také heterogenní dědičnost, což znamená, že za výslednou (fenotypickou) podobu znaku (vady), která nemusí být vždy úplně stejná, mohou odpovídat různé vlohy nacházející se v různých lokusech (na různých místech chromozómů). Podle jiného názoru podmiňuje CPRA dominantní alela umístěná v některém somatickém chromozómu (autozomu). Pokud by tomu tak bylo, dědila by se vada velmi jednoduše a byla by velice snadno tlumitelná. Všichni nositelé dominantní alely, která by ji podmiňovala, by byli lehce rozpoznatelní, protože by byli postiženi nemocí. Nemocní by byli nejen dominantní homozygoti se dvěma nežádoucími alelami v genotypu, ale i heterozygoti s jednou takovou alelou ve vlohové výbavě

21 28 (genomu). Zdraví by byli pouze recesivní homozygoti. Pouze tyto jedince by bylo možno použít v plemenitbě, neboť právě oni nemohou dávat jiné potomstvo než recesivně homozygotního genotypu. Všechna jejich štěňata zdravá klinicky i geneticky. Zkušenosti z praxe však pro tuto možnost nesvědčí. (STUCHLÝ, 2006). Dr. Ron Riis a kol. (1981) prokázali, že stav podobný CPRA lze vyvolat extrémním nedostatkem vitaminu E (RIIS a kol., 1981). Díky tomuto výzkumu a dramatickým změnám v USA se většina oftalmologů přiklonila k názoru, že CPRA není jednoduše geneticky kontrolována, ale určující vliv má prostředí a to především strava a metabolismus vitaminu E. Proto Dr. Aguirre s Dr. Peter Bedfordem importovali polovinu vrhu briardů po postižených rodičích odchovaných v Británii. Zbytek vrhu byl ponechán v Británii. U štěňat ponechaných v Británii se vyvinula CPRA, u žádného ze štěňat chovaných v USA se CPRA nevyvinula. V posledních letech se jeví, že CPRA mizí z Anglie a Evropy, tak jako tomu bylo v sedmdesátých letech v USA a Austrálii. Vědci v Británii zjistili, že CPRA nebyla zaznamenána již po osm let u border kolií a zdá se, že vymizela. Tento trend je pravděpodobně způsoben přechodem z domácí stravy ke komerčnímu krmivu. Příznivou zprávou je tedy skutečnost, že výskyt CPRA se snižuje z důvodu používání kvalitních krmiv a účinkem faktorů prostředí. Nepříznivou zprávou však je, že stále nejsou známy všechny zodpovědné faktory (ACLAND, 2005) Metody diagnózy PRA Jak uvádí Stuchlý (2006), o výskytu forem PRA není zdaleka známo vše podstatné. Dnes již existují některé metody diagnózy PRA, které dokáží s vysokou pravděpodobností určit jedince, kteří mohou být i pouhými přenašeči tohoto onemocnění. Mezi metody diagnostiky lze zařadit oftalmoskopii, elektroretinografii a vyšetření krve.

22 Oftalmoskopie Oftalmoskop umožňuje pozorování očního pozadí a posouzení stupně degenerace sítnice podle řady kritérií. Oko psa je však v neustálém pohybu a pro spolehlivé posouzení je nutná zkušenost veterinárního lékaře. Značné usnadnění vytváří možnost vyfotografovat oční pozadí a pak případné změny studovat na pořízeném snímku (ŠMÍDOVÁ, 1997). Obraz normálního očního pozadí je u psa velmi variabilní, a to nejen u různých jedinců, ale i u různých plemen. K diagnostice abnormálních nebo chorobných změn sítnice je proto důležité znát fyziologicky normální variantu vzhledu. (viz Obr. 5.) Obr. 2. Normální oční pozadí Tapetální fundus mívá většinou žlutou barvu ve střední části, zelenou barvu na okraji a černou barvu na přechodu k non-tapetálnímu fundu. V některých případech chybí tapetální fundus. Oční pozadí má potom červenohnědou barvu způsobenou nedostatkem retinálního pigmentu a prosvícením chorioidálních cév. Non-tapetální fundus navazuje na spodní část tapetálního fundu a má obvykle tmavou šeděhnědou barvu. U psů s hnědou srstí a žlutě zbarvenou iris bývá nontapetální fundus méně pigmentovaný, než u psů se silně pigmentovanou iris. Fundus štěňat lze vyšetřovat až ve stáří, kdy jsou oční víčka otevřená a rohovka je vyjasněná. V tomto stáří je fundus šedé barvy, bez diferenciace na tapetální a non-tapetální část.

23 30 Ve stáří 4 týdnů nabývá tapetální část fundu granulované struktury a konečně ve stáří 3 až 4 měsíců se vyvíjí typická žlutozelená barva tapetárního fundu (BERÁNEK a VÍT, 1995). Obr. 3. Časné stádium PRA Obr. 4. Pozdní stádium PRA Změny, které lze pozorovat na sítnici postižené PRA jsou: zmenšení průměru i počtu krevních cév zvýšená reflektivita tapetárního fundu změny pigmentace změny v očním disku lze pozorovat kataraktu a odloučení sítnice (COLLINSON, 2005) Elektroretinografie Elektroretinografie (ERG) je posouzení stavu očního pozadí na principu snímání evokovaných potenciálů oční sítnice. U řady plemen lze PRA pozitivního jedince odhalit již v jeho 8-10 týdnech věku. Tato metoda je náročná nejen na odborné schopnosti vyšetřujícího lékaře, především na jeho technickou vybavenost. Tato metoda je však mnohem přesnější a citlivější, než záchyt raných fází PRA (ŠMÍDOVÁ, 1997).

24 31 Elektroretinogram je velmi podobný EKG. Měří se elektrické impulsy vytvářené sítnicí při odrazu světla (COLLINSON, 2005) (viz. Obr. 5 a 6.). Obr. 5. ERG zdravého mastifa Obr. 6. ERG mastifa postiženého PRA Na Obr. 5. lze pozorovat výraznou reakci na množství dopadajícího a odraženého světla od zdravé sítnice psa. Tento snímek ERG nevykazuje přítomnost PRA. Zatímco na Obr. 6., je sítnice oka psa poškozená, dopadající světelné paprsky se odrážejí minimálně. Téměř nepatrná reakce oka na světelné podráždění je důkazem přítomnosti PRA. Vyšetření oka elektroretinogramem nemusí vždy odhalit onemocnění, pokud se provede příliš brzy. To musí mít na mysli všichni, kteří chtějí vyřazovat postižené jedince z další reprodukce dříve, než se objeví první příznaky choroby. Je zřejmé, že takové vyšetření podstatně usnadní včasné poznání homozygotních - postižených jedinců a ti pak nejsou do chovu vůbec zařazováni. Takové vyšetření také dovolí označit rodiče postiženého jedince za nositele vlohy - přenašeče choroby a vyřadit je z chovu (DOSTÁL, 1995). Přehled plemen psů a srovnání jejich věku při oftalmoskopii a ERG je uvedeno v tabulce 4.

25 32 Tab. 4. Přehled plemen psů a srovnání jejich věku při oftalmoskopii a ERG (ACLAND a AGUIRRE, 2005). plemeno gen Věk při diagnóze oftalmoskopie ERG irský setr Rcd 1 16 týdnů 6 týdnů kolie Rcd 2 16 týdnů 6 týdnů norský losí pes Erd 6-8 měsíců 35 dnů jezevčík měsíců 9 měsíců tibetský teriér ,5 roku 10 měsíců akita --- 1,5-2 roky 10 měsíců norský losí pes Rd 1-1,5 roku 1,5-2 roky malý knírač Pd starší než 1,5 roku 6 týdnů sibiřský husky XLPRA 1,5-2 roky 6 týdnů pudl (toy, malý, stand.) Prcd 3-5 let 9 měsíců americký kokršpaněl Prcd 3-5 let 9 měsíců portugalský vodní pes Prcd 3-6 let 1,5 roku labrador Prcd 4-6 let 1,5 roku kokršpaněl Prcd 4-8 let 2-2,5 roku Vyšetření krve Skutečnost, jak na tom pes opravdu je zajistí genetický test metodou OptiGen, která byla vyvinuta před několika lety na základě genetického rozboru DNA. Tato metoda je schopná určit téměř se 100% jistotou nejen jedince postižené, kteří později onemocní a oslepnou, ale také přenašeče. Přenašeči však nikdy sami neonemocní, ale při nevhodném spojení dají nemocná štěňata. Tato genetická metoda má pro chov velký význam. Výhodou je, že hned po narození se dá zjistit, zda je zvíře postiženo a výsledek je celoživotní.

26 33 OptiGen test je to možné provést přes GENSERVICE ČIA akreditovanou laboratoř molekulární genetiky v Brně. Protože je dobře znám přenos onemocnění, lze se v případě vhodného páření jedinců projevům onemocnění u potomků vyhnout. Předpokladem ovšem zůstává, aby byli vyšetřeni oba jedinci, tedy pes i fena. Navíc je potřeba toto vyšetření každoročně opakovat. Pouze psi, jejichž rodiče byli testováni metodou OptiGen a vyhodnoceni jako zdraví, nemusí být testováni. OptiGen test je třeba brát jako pomůcku, ne jako cestu k vyřazení zdravých psů z chovu, je to pomůcka pro chovatele, aby činili správná rozhodnutí (BUŠINOVÁ, 2006) Canine Eye Registration Foundation Canine Eye Registration Foundation (CERF) je neprofitární organizace, která od roku 1974 mapuje výskyt genetických fixovaných očních onemocnění u jednotlivých plemen a jejich nástup v závislosti na věku jedince, jak uvedl (BERÁNEK, 2001). CERF byl založen skupinou chovatelů v USA, kteří doznali, že kvalita života psů je ztížena mnoha dědičnými očními chorobami. Byla navázána spolupráce se speciálně vyškolenými veterinárními oftalmology. Cílem byla eliminace dědičných očních chorob v chovu čistokrevných psů a vytvoření centralizovaného registru. CERF není pouze registrem psů vyšetřených na dědičná oční onemocnění členy American College of Veterinary Ophthalmologists (ACVO), ale také archivuje data psů zkoumaných ACVO diplomovanými pracovníky. Tato data jsou užitečná nejen vědcům a studentům oftalmologie, ale také chovatelským klubům a chovatelům určitých plemen. Každý pes, vyšetřený na oční choroby s výsledkem negativní je zahrnut v registru a obdrží CERF číslo. Budoucí majitelé štěňat podle rodokmenu mohou zjistit, zda jejich štěně má předky zahrnuté v CERF (1).

27 34 3. MOŽNÉ ZPŮSOBY POTLAČENÍ VÝSKYTU PRA Jak uvádí STUCHLÝ (2006), tlumení progresivní retinální atrofie je problematické jako tlumení všech recesivně založených dědičných nemocí a vad a komplikují je navíc ještě poměrně pozdní projevy postižení. Přes tyto potíže je však nutno výskyt vady soustavně tlumit a důsledně mu předcházet, neboť jde o chorobu neléčitelnou. Většina autorů uvádějí, že terapie PRA neexistuje a že jedinou cestou pro potlačení toho onemocnění je: pouze přísná selektivní nebo preferenční opatření (BERÁNEK, 2006) nutnost mít k dispozici genetické testy pro všechna tato onemocnění, v opačném případě opakovat vyšetření očí u chovných zvířat každý rok (BUŠINOVÁ, 2006) kontrola populace s preferencí klinicky i geneticky zdravých zvířat (BUŠINOVÁ, 2006) zpomalení počáteční fáze podáváním některých vitamínů (SOJKOVÁ, 2001) vyřadit jedince postižené a jedince vadou nepostižené, kteří však dali alespoň jedno PRA trpící štěně, tj. přenašeče (STUCHLÝ, 2006) Nabízí se však několik potencionálních řešení, které by mohly být v budoucnu efektivněji aplikovány na potlačení PRA: Zavést povinnost pro chovatele a plemenáře obstarat informace o celkovém zdravotním stavu plemene, které se chystá chovat či křížit Při výběru chovného plemene se zaměřovat zejména na predispozice k dědičným vadám a vybírat si jedince pouze geneticky zdravé Vyvinout novou metodu, která by mohla již v embryonálním vývoji identifikovat PRA pozitivní nebo negativní budoucí jedince Nechat vyšetřit každé nově narozeného jedince na PRA Nepoužívat k plemenitbě jedince, kteří nebyli testováni na PRA

28 35 Uchovat genetický materiál (spermie a vajíčka) od jedinců, kteří jsou PRAnegativní a tento materiál použít na ozdravění chovu, a to nejen v případě, že došlo ke kritickému snížení jedinců daného plemene Zaměřit se zejména na intenzivní studii PRA a to také z hlediska výživy, která může hrát významnou roli při počátečních stádiích onemocnění Aplikovat způsoby léčby z humánní oftalmologie do veterinární oftalmologie Všechna tato alternativní řešení by v budoucnu mohla přispět ke kvalitnějšímu životního stylu postižených jedinců, ale také ušetřit chovatelům a plemenářům práci s výběrem zdravých jedinců do jejich chovů. Avšak žádné plemeno není bez dědičných vad. Mohlo by se také stát, jak uvádí STUCHLÝ (2006), že příliš přísnou selekcí by mohlo dojít k nežádoucímu zužování chovné základny, a tím k rozšíření vývoje jiných recesivně podmíněných vad. Proto bude trvat ještě dlouho dobu, něž vědci přijdou na řešení, které bude optimální pro všechny tyto geneticky podmíněné choroby.

29 36 4. ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo prostudovat doporučenou literaturu a zpracovat ji formou literární rešerše v oblasti genetických vad u psů. Genetické vady u psů nejsou pouze problémem veterinárním, ale také chovatelským. Z tohoto důvody by jim měla být věnována větší pozornost, jelikož mnohdy nejde jen o vady na kráse, ale zejména na zdraví. Dědičné vady jsou jednou ze závažných příčin, které by neměly být opomenuty při zařazování plemene do chovu, jelikož postižení jedinci jsou automaticky z chovu vyřazováni a zájem o jejich chov klesá. Díky nevědomosti a neznalosti chovatelů o dědičných vadách se někteří dopouštějí fatálních chyb ve šlechtění nových plemen, proto nebezpečí jejich zakotvení je o to větší. Riziko výskytu dědičných vad u psů a to zejména dědičných očních vad je v dnešní době velice rozšířených tématem. Mezi nejvýznamnější oční choroby patří například progresivní retinální atrofie (PRA), dědičné onemocnění sítnice, které vždy končí úplnou slepotou postiženého jedince. PRA se vyskytuje hned v několika formách, žádná z nich však není dodnes vyléčitelná. Jediným řešením vedoucím ke snížení výskytu PRA je přísná selekce postiženého jedince z plemenitby. Ke snížení výskytu PRA by mohla rovněž přispět vyšší informovanost chovatelů a plemenářů o genetických vadách a jejich negativních dopadech, přičemž tento problém je nutno klást na jedno z prvních míst v rozhodování o zařazení plemene do chovu. Uvedená problematika dědičných očních vad psů by se v budoucnu měla stát jednou z významných oblastí soustředěného vědeckého zájmu.

30 37 5. PŘÍLOHY Příloha 1. Přehled plemen psů s predispozicí k PRA Afgánský chrt Akita (u 3-4 letých psů) Aljašký malamut Americký kokršpaněl Anglický kokršpaněl Anglický setr Anglický špringr španěl Barzoj Basethaund Basenji Beagle Bedlington teriér Belgický ovčák Bernský salašnický pes Border kolie Border teriér Bostonský teriér Boxer Briard Bulteriér Chow-chow Čivava Dalmatin Dobrman Field španěl Foxteriér Gordonsetr Greyhound Chesapeakebay retriever Irský setr Italský chrtík Jezevčík Kavalír King Charles španěl Kernteriér Kerry blue teriér Knírač Kolie Labrador retriever Lhasa apso Maltézáček Německá doga Německý ovčák Pekingský palácový psík Pinč Pit bull teriér Pointr Pudl standardní Pudl trpasličí a toy Retriever curly-coated Rotveiler Saluki Samoyed Sheltie Shi tzu Sibiřský husky Skotský teriér Soft coated Wheaten teriér Staffordshírský teriér Staroanglický ovčák-bobtail Špic Tibetský španěl Tibetský teriér Velškorgi Cardigan Velššpringer španěl Vipet Welsh Corgi Pembroke Yorkshire teriér Zlatý retriever (BERÁNEK a VÍT, 1995)

31 38 Příloha 2. Přehled plemen psů s predispozicí k CPRA Anglický špringr španěl Chesapeakbay retriever Labrador retriever Border kolie Irský setr Německý ovčák Zlatý retriever Briard Kolie Sheltie (BERÁNEK a VÍT, 1995)

32 39 6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY AGUIRRE, G.D., LATIES, A. Pigment Epithelial Dystrophy in the Dog, Exp. Eye Res. 23: 247, 1976 BERÁNEK, J., VÍT, P.J. Praktická oftalmologie psa, Medicus Veterinarius, 1995, 11, s , BERÁNEK, J. Genetické oční vady, Pes přítel člověka, 2001, 4, s. 6,7 BJERKAS, E. Progressiv retinal atrofi (PRA) hos hunder in Norge, Norsk Veterinaertidsskrift, 1991, 103: 6, s DOSTÁL, J. Chov psů, genetika v kynologické praxi, Dona, České Budějovice, 1995, s. 206 DYCE, K.M., SACK, W.O., WENSING, C.J.G. Textbook of Veterinary Anatomy, 2002, Elsevier, s. 864 GAIDDON, J., LALLEMENT, P.E., PEIFFER, R.L. Positive correlation between coat colour and electroretinographically diagnosed progressive retinal atrophy in miniature poodles in southern France, Veterinary and Comparative Ophthalmology, 1995, 5: 2, s GAIDDON, J., LALLEMENT, P.E., PEIFFER, R.L. Etude et resultats statistigues de 207 electroretinogrammes de Caniches nains suspects d'atrophie retinienne progressive, Pratique Medicale and Chirurgicale de l'animal de Compagnie, 1997, 32: 1, s KOMÁREK, V. Funkční anatomie psa X., Pes přítel člověka, 1997, 5, s REECE, W.O. Fyziologie domácích zvířat, 1997, DRAGA, s. 456 RIIS, R.C., SHEFFY, B.E., LOEW, E., KERN, T.J., SMITH, J.S. Vitamin E Deficiency Retinopathy in Dogs, American Journal of Veterinary Research, 1981, 42(1), s