UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav českého jazyka a teorie komunikace Diplomová práce Lucie Pospíšilová Znělost v češtině německých mluvčích Voicing in German speakers pronunciation of Czech 2013 vedoucí práce: PhDr. Pavel Machač, Ph.D. 1

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a výhradně s pouţitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. V Praze dne 13. prosince

3 Zde bych chtěla poděkovat svému školiteli, panu PhDr. Pavlu Machačovi, Ph.D., za odborné vedení práce, cenné rady a připomínky a především trpělivost a motivující přístup. 3

4 Abstrakt Tato práce se zabývá výslovností češtiny německých mluvčích, konkrétně problematikou znělostí obstruentů. Jejich fonologická znělost je v češtině a němčině realizována odlišnými způsoby a asimilace znělosti se řídí rozdílnými principy. Výslovnost je ve výuce často podceňována. Cílem této práce je zjistit nejčastější chyby a navrhnout způsoby ke zlepšení výuky této problematiky. K tomu jsem pečlivým poslechem analyzovala 20 čtených projevů mluvčích, jejichţ mateřštinou je němčina. Také jsem provedla srovnání učebnic z hlediska toho, jak se věnují výuce výslovnosti. Nejvíce problémů jsem zjistila v asimilaci znělosti přes hranice slabik a slov. Přínosem pro učitele češtiny jako cizího jazyka by mělo být shrnutí problémů s výslovností německých mluvčích a vytvořené materiály, které je moţné zařadit do výuky. Abstract The thesis is concerned with the German speakers pronunciation of the Czech language, specifically with the issue of the voicing of obstruents. The phonological voicing is realized differently in Czech and German and the assimilation of voicing follows diverse principles. The pronunciation is often underestimated in education. The objective of the thesis is to find out the most frequent mistakes and to propose some improvements for tuition. I have thoroughly analysed 20 read speeches made by German speakers. I have also compared course books from the point of view of pronunciation engagement. The most problematic issue appeared to be the assimilation of voicing on the boundaries of syllables and words. The main contribution of the thesis should be the summary of German speakers pronunciation difficulties and the materials which can be used for further tuition. 4

5 OBSAH 1 Úvod Percepce Artikulace obstruentů obecně Binární rysy obstruentů Srovnání inventáře obsrtuentů v češtině a němčině Binární rysy obstruentů v češtině a němčině aspirace, napjatost a znělost Vztah znělosti a napjatosti v češtině a v němčině Koncová neutralizace Asimilace znělosti Asimilace znělosti v češtině Asimilace znělosti v němčině Grafická reprezentace obstruentů v češtině a němčině Metoda Výběr mluvčích Pořizování nahrávek Zkoumané hlásky Analýza nahrávek Stanovení percepčních kategorií Stanovení hláskového okolí Výsledky Četnost výskytu desonorizovaných obstruentů Desonorizace obstruentů podle hláskového okolí Desonorizace ve skupině obstruentů Desonorizace přes hranice slabik Desonorizace uvnitř slabiky Desonorizace v intervokalické pozici Explozivy

6 Frikativy Desonorizace v sousedství sonory Poznámky k vybraným hláskám Znělé afrikáty [d z d ʒ ] Hláska /v/ Hláska /ř/ Desonorizace v závislosti na typu jazykového kontaktu s češtinou Problematické jevy ve znělosti obstruentů Sonorizace a nestandardní asimilace znělosti Asimilace před v Asimilace před sonorou Sonorizace hlásky s Analýza učebnic Tschechisch Kommunikativ 1 a Vítáme Vás! Tschechisch Schritt für Schritt Tschechisch im Alltag Čeština pro gymnázia: Třesky plesky, uč se česky! Tschechisch Hallo Tschechisch für Deutschsprechende Langenscheidts Praktischer Sprachlehrgang Tschechisch Shrnutí Diskuze a závěr Přílohy Příloha 1 Instrukce pro učitele Příloha 2 materiály a cvičení pro studenty Seznam pouţité literatury

7 1. Úvod Většina studentů si pod pojmem učení se cizích jazyků představuje především osvojování slovní zásoby, tedy slovních ekvivalentů, a gramatických pravidel a následně správné pouţití obou těchto sloţek. Nezanedbatelnou, avšak jiţ méně uvědomovanou součástí mluvené komunikace je také výslovnost. Ta bývá často podceňována a stává se tak kamenem úrazu i pro pilné a svědomité studenty. Je to právě výslovnost, která se velkou mírou podílí na utváření prvního dojmu, jak dobře daný mluvčí cizí jazyk ovládá, ale i dojmu o celkové kompetenci mluvčího. Čeština má některé poměrně specifické hlásky, jejichţ výslovnost způsobuje cizincům s různými mateřskými jazyky různě velké potíţe. Jde především o palatály /ď, ť, ň/, vibrantu /r/ či unikátní šumovou vibrantu /ř/. Kdyţ jsou cizinci na existenci zvláštních hlásek upozorněni, jsou pro ně při troše cviku zvládnutelné bez větších obtíţí. To je částečně dáno také tím, ţe většina těchto hlásek má svůj protějšek i v grafické podobě. Existuje ale velké mnoţství hlásek, které jsou s cizincovou mateřštinou zdánlivě shodné nebo velmi podobné, ale jejich artikulace je přece jen mírně odlišná. Pro mluvčího je tento rozdíl jen obtíţně postřehnutelný a artikulační realizace ještě obtíţnější. Podvědomě totiţ dochází k transferu z mateřského jazyka a tato skutečnost je jen těţko potlačitelná. V češtině se často vyskytují shluky souhlásek, které jsou pro cizince neobvyklé, tudíţ špatně vyslovitelné a neintuitivní, z toho důvodu někdy dochází k prohození pořadí či vynechání jednotlivých hlásek v rámci těchto shluků. Dalším problémem jsou interakce, které probíhají mezi okolními hláskami (spodoba znělosti či místa tvoření). Zákonitosti tohoto vzájemného ovlivňování se mohou v jednotlivých jazycích lišit, proto je nutné cizince na tuto skutečnost upozornit a vysvětlit fungování českého systému. Pro taková vysvětlení je však nutné podat odpovídající výklad, protoţe časté odůvodnění, ţe vyslovuje se to takto, protoţe jinak to vyslovit nejde, je pro cizince nedostačující, s trochou nadsázky je pro něj totiţ těţko vyslovitelná jakákoli varianta. Cizinci, kteří se učí česky, si nezřídka stěţují, ţe kdyţ se snaţí svou jazykovou znalost uplatnit v běţných situacích na území České republiky, je jim přesto odpovídáno anglicky. To je jistě z velké části dané tím, ţe rodilí mluvčí češtiny nejsou ještě tolik zvyklí na cizince, kteří mluví česky, ale často za to můţe právě také špatná aţ nesrozumitelná výslovnost, kdy rodilý mluvčí nerozumí nebo prostě nepozná, ţe se cizinec snaţí mluvit česky. Kaţdý cizinec má podle své mateřštiny (a případně zkušenosti s dalšími cizími jazyky) poněkud odlišné problémy ve výslovnosti. Abychom jim mohli být jako učitelé nápomocní při odstraňování chyb, je dobré zvolit kontrastivní metodu, tedy porovnat jejich mateřštinu s češtinou 7

8 z foneticko-fonologického hlediska. Tato práce se zaměřuje na problémy výslovnosti češtiny cizinců, jejichţ mateřštinou je němčina. Čeština a němčina jsou jazyky patřící do indoevropské jazykové rodiny (v Německu se pouţívá termín indogermánské jazyky). Čeština dále patří do skupiny slovanských jazyků, němčina do skupiny germánských. Tyto dva jazyky sousedících národů se vzájemně ovlivňovaly a ovlivňují. V lexikální oblasti můţeme nalézt mnoho výrazů, které přecházely mezi těmito jazyky oběma směry. V oblasti fonetiky a fonologie se však němčina a čeština značně liší, coţ můţeme pozorovat právě na podobě slov přejatých z druhého jazyka. Například rčení mít kliku vzniklo z německého Glück haben. Zde si můţeme všimnout, ţe pro české ucho nebyl konsonant /g/ dostatečně znělý, proto byl vnímán jako /k/ a ze slova Glück tak vznikla klika. Dalšími příklady jsou slova ksicht (něm. Gesicht [gəziçt]), pytel (něm. Beutel [boitl]) a další. V těchto příkladech jde o rozdílnou výslovnost jednotlivých konsonantů. Pokud posloucháme češtinu německých mluvčích, téměř vţdy si můţeme všimnout typického cizineckého přízvuku, pro který je mimo jiné charakteristická chybná asimilace znělosti, která bývá realizována podle principů v němčině a probíhá tedy progresivně. To je v podstatě přesně opačně neţ v češtině, kde převaţuje asimilace regresivní. Na posluchače to působí rušivě, někdy můţe kvůli tomuto transferu dojít i ke změně významu slov a následnému nedorozumění. Právě na problematiku znělosti obstruentů a principů asimilace znělosti se v této práci zaměřuji. Cílem je nejdříve podrobněji popsat, k jakým chybám a proč nejčastěji dochází a na základě tohoto výzkumu navrhnout vhodné metody a cvičení k odstranění nebo alespoň zmírnění problémů v této oblasti. 1.1 Percepce Percepce, tedy vnímání zvukové podoby jazyka posluchačem, je pro tuto práci velmi důleţitou součástí, jelikoţ prováděná studie je zaloţena právě na základě auditivní analýzy mluvených projevů. Existuje tzv. kritické období pro osvojení jazyka přirozenou cestou, které se podle různých autorů pohybuje mezi 5. rokem a začátkem puberty. V mysli si v té době automaticky utváříme jazyková pravidla, která umíme správně pouţívat, aniţ bychom se je vědomě a cíleně učili. Do zmíněného věkového rozmezí můţe dítě touto cestou ovládnout i více jazyků, které se tak mohou stát jeho mateřštinou (Lenneberg, 1967). Z biologického hlediska se hovoří o tzv. plasticitě mozku. Důleţitá mozková centra se v tomto období právě vyvíjejí a dochází k jejich lokalizaci. Tím se mozek 8

9 postupně lateralizuje. Thomas Scovel (1969) se domníval, ţe plasticita mozku před skončením puberty umoţňuje dětem osvojit si nejen mateřský, ale i druhý jazyk a ţe právě lateralizace způsobuje, ţe dospělí si cizí jazyk osvojují velmi obtíţně, případně ţe jim znemoţňuje dosáhnout autentické výslovnosti (citováno in Brown 2000). Toto kritické období tedy platí i pro foneticko-fonologickou součást jazyka. Během kritického období dochází k vytvoření tzv. percepčního vzorce mateřštiny, skrze který pak vnímáme zvukovou stránku dalších cizích jazyků. Kaţdý jazyk má své typické percepčně relevantní rysy, které se mezi jazyky různou měrou liší. Při učení se cizímu jazyku v dospělosti, tedy po uplynutí kritického období, nelze spoléhat na to, ţe výslovnost se dá naučit pouhým poslechem a opakováním. To potvrzují studie, které prováděl například Thompson (1991), který zkoumal výslovnost ruských imigrantů do USA. Podobně Flege a kol. (1995) zkoumali italské migranty do Kanady. Obě studie došly k výsledku, ţe věk mluvčích v době příjezdu do dané země je nejlepším indikátorem správnosti výslovnosti a má tedy větší vliv neţ celková délka pobytu. 1.2 Artikulace obstruentů obecně Obstruenty jsou skupinou konsonantů, která zahrnuje explozivy, frikativy a afrikáty. Jejich podstatou je šum (na rozdíl od sonor). Šum je vytvářen činností mluvních orgánů, které různými způsoby staví překáţku vydechovanému proudu vzduchu. Stejný typ šumu můţe být realizován jak s hlasovým doprovodem, tak bez něj. Tím dochází k vytváření znělostně párových souhlásek. Většina obstruentů má tedy jak znělou, tak neznělou variantu, které mívají distinktivní význam, ale zároveň bývají ve vzájemných vztazích a např. při asimilaci znělosti v proudu řeči se mohou v určitých pozicích podle určitých pravidel vzájemně nahrazovat. Průběh tvoření obstruentů schematicky sestává ze tří základních po sobě následujících fází. Ve fázi intenze zaujímají mluvní orgány cílovou artikulační pozici. Pak následuje tenze, kdy mluvní orgány setrvávají v cílové pozici. V detenzi mluvní orgány opouštějí cílovou artikulační pozici. V proudu řeči se krajní fáze sousedních hlásek většinou překrývají. Explozivy a frikativy se od sebe odlišují především ve fázi tenze podle způsobu, jakým je tvořena překáţka vydechovanému proudu vzduchu. Explozivy a afrikáty se liší ve fázi detenzní. Při artikulaci exploziv dochází během intenze k vytvoření úplného závěru v ústní dutině, který tak ve fázi tenze zadrţuje proud vydechovaného vzduchu, který se před závěrem hromadí. V detenzní fázi se tento závěr prudce uvolní a dojde k rychlému úniku nahromaděného vzduchu z ústní dutiny 9

10 k tzv. explozi. Do této skupiny patří například hlásky [p b t d k g]. Pro frikativy je charakteristický trvající šum, který je tvořen tak, ţe se k sobě mluvní orgány přiblíţí a vytvoří úţinu, ne však úplný závěr. Vzduch tak můţe v tenzní fázi stále proudit ústní dutinou ven. Při tom vznikají v místě úţiny a těsně za ní turbulence, které vnímáme právě jako šum. K frikativám řadíme především sykavky, např. [s z š ţ], ale i další hlásky jako je například [f v x]. Artikulace afrikát kombinuje obě předcházející moţnosti. Nejprve dochází k vytvoření úplného závěru, který pak uvolněním přechází do úţiny. Ve slovanských jazycích mají afrikáty funkci samostatných fonémů, v jiných jazycích jsou často chápány jako kombinace dvou fonémů, a sice explozivy následované frikativou. Patří sem např. hlásky [c č d z d ʒ] (Machač, 2008). 1.3 Binární rysy obstruentů Jak jiţ bylo řečeno, většina obstruentů je párových. Na čem je však tato komplementarita zaloţena? Pro mluvčí češtiny je tímto rysem především fonetická znělost, tj. kmitání hlasivek během celé realizace hlásky. Existují ale další fonetické koreláty fonologické znělosti, díky nimţ jsou hlásky těchto párů rozlišovány. Zde uvádím nejčastěji zmiňované rysy a jejich korelaci (Jessen, 1998, Hakkarainen, 1995). Rys neznělé znělé tlak vzduchu vysoký nízký proud vzduchu silný slabý svalové napětí vysoké nízké postavení hlasivek otevřené zavřené amplituda exploze vysoká nízká celkové trvání dlouhé krátké trvání aspirace dlouhé krátké trvání závěru dlouhé krátké Všechny tyto rysy spolu do značné míry korelují. To je způsobeno artikulačními zákonitostmi, jejichţ kombinovatelnost je omezená, některé kombinace jsou z podstaty nemoţné. Například u neznělých obstruentů je vysoký tlak vzduchu, proto je ve fázi tenze v okamţiku závěru k udrţení překáţky nutné větší svalové napětí. U znělých obstruentů je intraorální tlak niţší, protoţe 10

11 vydechovanému proudu vzduchu tvoří překáţku kmitající hlasivky a do ústní dutiny se vzduch dostává pomaleji. Z toho důvodu není nutné tak vysoké svalové napětí k udrţení artikulační překáţky. Z hlediska percepčního je pro rozlišení fonologické znělosti rozhodující trvání. Zde se nabízí otázka, proč je tedy nutné zabývat se tolika rysy, kdyţ na jejich základě budou obstruenty rozděleny stále do dvou velmi podobných skupin. To je způsobené tím, ţe mluvčí jednotlivých jazyků podvědomě přikládají těmto rysům různý význam, coţ má velký vliv při percepci a následné distinkci párových obstruentů. 1.4 Srovnání inventáře obstruentů v češtině a němčině Abychom mohli přesně určit skupinu zkoumaných hlásek, musíme porovnat jejich zastoupení v obou jazycích. Pro zajímavost zde uvádím tabulky všech konsonantů, dále se věnuji pouze obstruentům, tedy explozivám, frikativám a afrikátám. Je nutné si uvědomit, ţe i u hlásek, které se objevují v obou jazycích ve stejných kategoriích, nacházíme drobné, avšak nezanedbatelné artikulační rozdíly, jako je například aspirace v němčině nebo otevřené hlasivky při tvoření fonologicky znělých obstruentů. 11

12 Obr. 1 Konsonantické segmenty v češtině a v němčině (převzato z: Machač, 2008). Srovnáme-li řadu českých a německých exploziv, zjistíme, ţe čeština má oproti němčině navíc ještě palatální znělostní pár [ť ď]. V řadě frikativ uţ najdeme rozdílů více. V tomto směru je německý systém bohatší. Oba jazyky mají společné [f v s z š ţ x], přičemţ [ţ] se v němčině vyskytuje pouze v přejatých slovech. K velární frikativě [x], najdeme v češtině její znělý protějšek [ɣ], který v němčině není. Němčina však má navíc ještě znělostní pár [x j]. Povšimněme si rozdílné charakteristiky hlásky j, která má v češtině charakter aproximanty, ale v němčině se řadí k frikativám. Další rozdíl najdeme u hlásky [ɧ], která je v češtině na rozdíl od němčiny znělá, coţ je i ve srovnání s jinými jazyky nepříliš obvyklé, a její výslovnost činí mnoha cizincům problémy. V češtině tato hláska netvoří pravý znělostní pár, má pouze znělou variantu. Fonologicky však při asimilaci znělosti vystupuje v páru s [x], které má ale jiné místo tvoření. Glotální frikativa v němčině také netvoří znělostní pár, ale je naopak realizována pouze nezněle. Drobné artikulační rozdíly můţeme najít i u hlásek na první pohled společných pro oba jazyky. Například u znělostního páru [t d] si všimněme, ţe v češtině se liší i místo artikulace. Při artikulaci [t] se jazyk opírá o alveoly, u [d] se špička jazyka směruje víc dozadu, téměř aţ k postalveolárnímu místu. V němčině je místo artikulace /t/ více vzadu neţ v češtině a [t d] se liší pouze svou fonologickou znělostí (viz dále). 12

13 1.5 Binární rysy obstruentů v češtině a němčině aspirace, napjatost a znělost Z výše uvedených binárních rysů obstruentů se budeme nyní soustředit na ty z nich, které jsou relevantní pro mluvčí češtiny a němčiny. Pro němčinu je to právě aspirace a napjatost, pro češtinu naopak fonetická znělost realizovaná kmitáním hlasivek. Aspirace doprovází v němčině neznělé explozivy [p t k]. Je způsobena silnými a relativně dlouho trvajícími vzduchovými turbulencemi v důsledku náhlého uvolnění překáţky, před níţ se ve fázi závěru vytvořil oproti českým explozivám vysoký intraorální tlak (viz obr. 2). Dalším rysem obstruentů je jejich napjatost. Lze si jen obtíţně představit, ţe můţeme sluchem posuzovat napjatost artikulačních orgánů. Z akustického hlediska však konstatujeme, ţe napjaté obstruenty mají delší dobu trvání neţ nenapjaté. Fonologicky znělé jsou tedy kratší neţ neznělé. Fyziologické odůvodnění můţe být takové, ţe u znělých hlásek je výdechový proud vzduchu omezován semknutými vibrujícími hlasivkami a do nadhrtanových dutin proudí pomaleji neţ při tvoření neznělých souhlásek, kdy jsou hlasivky od sebe oddáleny a vzduch proudí do dutiny ústní podstatně rychleji. Platí tedy, ţe neznělé obstruenty jsou napjatější a delší musí vytvořit pevnou překáţku vydechovanému proudu vzduchu, který je silnější neţ u znělých konsonantů, naopak znělé konsonanty jsou méně napjaté a kratší. Za fonetickou znělost neboli přítomnost hlasivkového tónu jsou zodpovědné hlasivky a jejich postavení. Pokud jsou hlasivky oddáleny, nekmitají a nedochází ke vzniku tónu. Kdyţ jsou hlasivky semknuty a kmitají, vytvářejí znělost, která v češtině doprovází znělé konsonanty. Kategorie fonologická znělost, napjatost a s ní související aspirace jsou pevně provázány a nelze je libovolně kombinovat. Můţeme říci, ţe párové obstruenty se od sebe na základě těchto rysů odlišují jako neznělé-napjaté (aspirované) a nenapjaté-znělé (neaspirované). 13

14 Obr. 2 Schéma přítomnosti základního tónu u českých a německých exploziv (převzato z: Machač, 2008) N explozivy v němčině Č explozivy v češtině [p h ] aspirované p [p] neaspirované p [b ] [b] poloznělé b znělé b rovná čára nepřítomnost hlasivkového tónu vlnitá čára přítomnost hlasivkového tónu svislá přerušovaná čára okamžik uvolnění závěru (exploze) 1.6 Vztah znělosti a napjatosti v češtině a v němčině Je zřejmé, ţe v různých jazycích jsou k rozlišení párových obstruentů vyuţívány artikulačně i percepčně různé rysy. Realizace hlásek, které jsou rodilými mluvčími vnímány jako znělé, nemusí být vţdy podepřena skutečnou fonetickou znělostí, jak uvidíme dále. Abychom v češtině rozlišili například slova prát-brát, musí existovat nějaká vlastnost, ve které se první hlásky těchto slov liší. Obě hlásky jsou tvořeny na stejném místě a stejným způsobem (bilabiální explozivy). Odlišnou vlastností je tedy znělost, která v prvním slově chybí. Konsonant /b/ je pro nás fonologicky znělý, konsonant /p/ naopak neznělý. Jde tedy o fonologický kontrast znělosti. Abychom tento rozdíl mohli rozlišit, musíme mít oporu v nějakém percepčně relevantním 14

15 fonetickém korelátu fonologického kontrastu znělosti. Tím je v češtině právě přítomnost resp. nepřítomnost hlasivkového tónu po celou dobu trvání artikulace těchto konsonantů. To znamená, ţe fonologická znělost má svůj percepční odraz ve fonetické znělosti. I kdyţ u těchto hlásek existuje rozdíl v napjatosti reprezentovaný odlišným trváním, jsou tyto rysy percepčně zřejmě méně významné a rodilými mluvčími češtiny při běţné řeči vyuţívány nejsou (Machač, 2008). Jinak tomu můţe být při šeptání, kde rys napjatosti zřejmě odráţí fonologickou znělost, tato tématika je však nad rámec této práce. Jinak je tomu v němčině, kde přítomnost či nepřítomnost základního tónu není dostatečně spolehlivým kritériem k rozlišení fonologické znělosti konsonantů. V některých pozicích či hláskových kombinacích je fonetická znělost oslabená (tzv. poloznělost), nebo se dokonce ztrácí úplně (viz dále kap ). I přesto jsou ale tyto segmenty rodilými mluvčími vyhodnocovány jako fonologicky znělé. Za to je zodpovědné vnímání jiných fonetických korelátů znělosti, neţ je přítomnost či nepřítomnost základního tónu. Těmi jsou právě napjatost a realtivní trvání. Na obrázku 2 vidíme, ţe rozdíl v nástupu hlasivkového tónu mezi českým [b] a [p] a německým poloznělým [b] a aspirovaným [p h ] je relativně přibliţně stejně velký, v němčině je ale posunut doprava, tedy časově později. Všimněme si, ţe mezi českým a německým poloznělým není příliš velký rozdíl, proto také často dochází k záměnám, kdy Češi vnímají německé /b/ jako /p/ a naopak Němci vnímají české /p/ jako /b/. To například pozorujeme na podobě přejatých slov z němčiny (preclík Bretzel, punčocha Bundschuh, kšíry Geschirr). 1.7 Koncová neutralizace Koncovou neutralizací rozumíme ztrátu znělosti obstruentu na konci zvukové jednotky. Znamená to, ţe je v této pozici realizována vţdy jen neznělá varianta obstruentů. Slovo plod a plot tedy vyslovíme stejně [plot]. Uvádí se, ţe v češtině se tento princip uplatňuje na konci slova. V proudu řeči však můţe docházet k regresivní asimilaci znělosti přes hranice slov, viz dále), a proto se domnívám, ţe je vhodnější, kdyţ řekneme, ţe koncová neutralizace se uplatňuje před byť sebekratší - pauzou, coţ platí bez výjimky. Tím pádem k ní nedochází zdaleka tak často, jak by se mohlo na první pohled zdát. V němčině dochází ke koncové neutralizaci nejen na konci slova (Kalb [kalpʰ]), ale i na konci slabiky (abgeben [apʰg e:bn ]). Z toho je zřejmé, ţe obstruenty ztrácí svou znělost mnohem častěji neţ v češtině. Na rozdíl od češtiny se nemůţe z neznělého obstruentu stát znělý. 15

16 1.8 Asimilace znělosti Asimilace neboli spodoba znělosti v rámci skupiny obstruentů způsobuje zmírnění nebo úplné odstranění rozdílů ve znělosti jednotlivých segmentů a tím pádem napomáhá snadnější výslovnosti těchto skupin. Pokud obstruent vlivem hláskového okolí znělost ztratí, stává se svým neznělým protějškem a naopak Asimilace znělosti v češtině V češtině je základním principem regresivní asimilace. To znamená, ţe znělost celé skupiny konsonantů se řídí podle znělosti posledního konsonantu. Podle toho mohou předcházející konsonanty znělost ztrácet nebo nabývat. občan [opčan], sbírat [zbi:rat] K tomuto jevu dochází jak uvnitř slabik a slov, tak i přes slovní hranice. Pokud přihlédneme ke koncové neutralizaci (viz výše), zjistíme, ţe u některých slov a slovních spojení s odlišným významem je výslovnost stejná. plod / plot spadl [plotspadl ] plod / plot byl [plodbɪl] Zde musíme věnovat pozornost několika obstruentům, u kterých jsou pravidla asimilace poněkud komplikovanější. Jedním z nich je /v/, které sice asimilaci podléhá, ale samo ji nezpůsobuje. To můţe být dáno historickým vývojem. Dříve bylo /v/ obouretným polovokálem, tedy sonorou, bez neznělého protějšku. To můţeme pozorovat v postavení uvnitř slov, kdy se tato hláska chová jako jedinečná a sama nezpůsobuje asimilaci /kotva/, /tvar/ (Palková, 1994). Na hranicích slov si však můţeme stále častěji všimnout probíhající asimilace znělosti. uţ večer [ušˈvečer] [uţˈvečer] Tento typ asimilace před jedinečnými souhláskami bývá pociťován jako příznak nářečí. Tatáţ asimilace u /v/ však bývá hodnocena jako nářeční stále řidčeji a stále častěji se s ní setkáváme i ve středních Čechách a v Praze. Hláska /v/ je tedy v této pozici čím dál více pociťována jako hláska párová. 16

17 Další hláskou, která se vymyká principu regresivní asimilace, je /ř/. Jeho znělá a neznělá varianta nemá distinktivní význam, ale jejich výskyt stojí ve vztahu komplementární distribuce a tvoří dvě varianty jednoho fonému. Jeho reprezentantem je znělé [ř], které se pouţívá v intervokalické pozici. Uvnitř slabik se /ř/ řídí znělostí sousedního obstruentu a nezáleţí, jestli stojí před ním, nebo po něm následuje. bříza [bři:za] příze [př i:ze] řkouc [ř kouc] Přes hranice slabik a slov je však regresivní asimilace zachována. hlas řekl [hlazřekl] Dalším atypickým případem je vztah fonémů /h/ a /x/. U nich totiţ není rozdíl pouze ve znělosti, ale i v místě tvoření. /h/ je znělou glotální frikativou, artikulace /x/ je však velární. /h/ můţe podléhat i progresivní asimilaci, především ve skupině sh uvnitř slova. To je typické v Čechách. V moravských nářečích je i v tomto případě běţnější regresivní asimilace. česká varianta moravská nářečí progresivní asimilace regresivní asimilace shořet [sxořet] [zhořet] shodit [sxodit] [zhodit] na shledanou [nasxledanou] [nazhledanou] Ortoepicky přijatelné jsou obě varianty. Najdeme však i několik výjimek, kdy je ortoepicky přijatelná právě a jedině regresivní asimilace. Tak je tomu například u slova shluk /zhluk/. Při zkoumání fonologických principů musíme tuto dvojici doplnit ještě o [ɣ], coţ je znělá velární frikativa, která vytváří pravý znělostní pár s [x]. Asimilace znělosti probíhá regresivně, pro češtinu tedy obvyklým směrem, ale pro distribuci těchto hlásek je důleţité, jestli jde o ztrátu znělosti, či její nabytí. Při její ztrátě se ze znělého [h] stává [x], v opačném případě se z neznělého [x] stává [ɣ] nebo [h]. bych byl [bɪɣbɪl] 17

18 Existuje několik situací, kdy mohou i sonory ovlivňovat znělost předcházejícího obstruentu přes hranice slov. Jedná se například o slabičné předloţky pod, nad, bez, před. pod lesem [podlesem] bez motoru [bezmotoru] před námi [předna:mi] V moravských nářečích mohou sonory způsobovat regresivní asimilaci nejen u těchto předloţek, ale i na hranicích slov. Podobně je tomu u jiţ zmiňovaného /v/. uţ letí [uţleti:] Moravská asimilace neznělých hlásek před sonorami bývá povaţována za nářeční jev Asimilace znělosti v němčině V němčině mohou konsonanty svou znělost na rozdíl od češtiny pouze ztrácet. Ze znělých se tak mohou stávat neznělé, opačně však ne. Znělost ale nemusí vţdy ztrácet úplně, podle pozice můţe docházet jen k její částečné ztrátě. Směr asimilace probíhá opačným směrem neţ v češtině, tedy progresivně. K úplné ztrátě znělosti dochází při koncové neutralizaci, která probíhá na konci slova i slabiky (viz výše). K částečné ztrátě znělosti dochází na začátku slabiky po pauze nebo po neznělém konsonantu, kdy hlasivky nekmitají (Meinhold, 1982). das Bett [d asˈb ɛtʰ] wegbringen [vɛkʰb rɪŋən] Plná znělost se tedy zachovává pouze na začátku slabiky po znělé hlásce, kdy hlasivky kmitají (po vokálu nebo sonoře). der blaue [deɐ ˈblau ə] ein bett [ai nˈbɛtʰ] 18

19 K regresivní asimilaci znělosti dochází jen výjimečně, a to uvnitř slabiky ve skupině konsonantů po slabičném vrcholu. lebt [le:pʰtʰ] Hlavní rozdíly tedy spočívají v převládajícím směru asimilace, který je v češtině regresivní a v němčině progresivní, a v jejích moţnostech, kdy v češtině mohou konsonanty znělost ztrácet i nabývat, v němčině však pouze ztrácet. Z toho plyne, ţe se v češtině vyslovují znělé obstruenty i v pozicích, kdy to němčina nepřipouští. 1.9 Grafická reprezentace obstruentů v češtině a němčině Jedním z hlavních rozdílů mezi osvojováním prvního (ve většině případů mateřského) jazyka a učením se cizímu jazyku je skutečnost, ţe ve druhém případě osoby jiţ umí číst a psát. Toho se ve výuce samozřejmě vyuţívá. Přináší to s sebou mnoho výhod, ale má to i svá úskalí. I kdyţ čeština i němčina pouţívají latinku, v kaţdém z těchto jazyků najdeme několik znaků, které v tom druhém nejsou. Studenti se tak musí nejprve seznámit s novými znaky nebo kombinacemi grafémů a s jejich zvukovou podobou. Dalším problémem je to, ţe zvuková podoba některých znaků je v těchto dvou jazycích odlišná. Pro němčinu je typický spřeţkový pravopis. Jeden foném je v písmu reprezentován skupinou písmen (digraf, trigraf). Čeština se spřeţkového pravopisu zbavila v 15. století a pro tyto fonémy pouţívá grafémy doplněné o diakritické znaménko, kterým je háček. Na to si studenti většinou rychle zvyknou. Problém však můţe být, kdyţ se ve slově vyskytne skupina konsonantů, kterou by Němec ve své mateřštině vnímal jako spřeţku (digraf či trigraf), ale v češtině se o spřeţku nejedná a kaţdý z těchto grafémů vyţaduje svou zvukovou reprezentaci. Například slovo schod by bylo německy čteno jako /šot/, nikoli jako /sxot/. Zde uvádím několik hlavních rozdílů, které se týkají výslovnosti obstruentů. 19

20 grafém realizace v němčině základní realizace v češtině další moţnosti (asimilace znělosti) z /c/ Zitrone /citro:ne/ /z/ zuby /zubi/ /s/ zpozorovat /spozorovat/ v /f/ Vogel /fo:gl/, /v/ víla /vi:la/ /f/ ovce /ofce/ /v/ Vase sch /š/ Tisch /tiš/ /sx/ schod /sxod/ s na začátku slova /s/ /z/ sbíječka /zbi:ječka/ a v intervokalické pozici /z/ ck /k/ Packet /paket/ /ck/ Lucka /lucka/ sp, st na začátku slabiky /šp, št/ /sp, st/ tsch /č/ tschechisch /čexiš/ nevyskytuje se Tab.1 Vybrané české a německé grfémy a jejich zvuková realizace. Převaţujícím, nikoliv však jediným principem českého pravopisu, je princip fonologický (nikoli fonetický, jako například v chorvatštině). Jednotlivé znaky odpovídají fonémům, nikoli alofonům. To se projevuje například tím, ţe nepostihuje koncovou neutralizaci a asimilaci znělosti. Z části se uplatňuje také morfologický princip. Ten přihlíţí k morfologickým a etymologyckým zásadám při ohýbání slov. Například skupiny -mě- a -mně- vyslovujeme stejně /mňe/, ale v písmu je rozlišujeme podle stavby slova rozuměl (od rozumím) a jemně (od jemný). V malé míře se uplatňuje i historický princip, coţ je kromě jiného případ psaní ů uprostřed a na konci slov. Shrneme-li výše popsané jevy, dojdeme k závěru, ţe německé znělé obstruenty jsou ve většině případů foneticky méně znělé neţ české a kvůli odlišným principům asimilace častěji dochází ke ztrátě znělosti. V českých projevech německých mluvčích tedy z uvedených důvodů očekáváme desonorizaci znělých obstruentů (viz kap ). 20

21 2. Metoda Výslovnost jsem analyzovala metodou pečlivého poslechu. Zjišťovala jsem četnosti chyb v oblasti znělosti u německých mluvčích češtiny. K tomu účelu jsem pouţila jednak nahrávky, které jsem sama pořídila, další mi byly poskytnuty z jiného projektu FF UK. Celkem jsem analyzovala 20 nahrávek. Dále jsem se v učebnicích češtiny pro mluvčí němčiny zaměřila na to, jakým způsobem a do jaké míry je v nich věnována pozornost výslovnosti, konkrétně pak problematice znělosti obstruentů. Na základě těchto dvou analýz jsem vytvořila cvičení, kterými by bylo moţné doplnit a rozšířit výuku. 2.1 Výběr mluvčích Zvukové nahrávky pro analýzu pocházejí ze dvou zdrojů. První část jsem pořizovala během svého studijního pobytu v Německu na Universität Leipzig. Na zdejším ústavu slavistiky (Institut für Slavistik) je několik studijních programů, jejichţ součástí jsou kurzy češtiny v různém rozsahu. Nejintenzivnější výuka češtiny probíhá v rámci studia bohemistiky a učitelství češtiny, jako povinně volitelný kurz je součástí programů západní slavistiky a kulturních studií střední a východní Evropy, jako volitelný kurz pak češtinu navštěvují studenti jiných, většinou však filologických oborů. Tito studenti mají často slovanské kořeny a jejich mateřštinou je polština nebo luţická srbština. Z toho důvodu jsem je do své studie nemohla zahrnout. Podařilo se mi pořídit devět nahrávek studentů, jejichţ mateřštinou je pouze němčina. Jejich čeština byla na různých úrovních od začátečníků po jednom semestru intenzivního studia aţ po úroveň C1 podle evropského referenčního rámce. Někteří studenti byli v České republice na letní škole nebo na semestrálním studijním pobytu, vţdy ale byla hlavní část jejich studia češtiny realizována v Německu. Věkové rozmezí těchto mluvčích se pohybuje mezi 20 a 27 lety. Dalších jedenáct nahrávek mi bylo poskytnuto z jiného projektu zkoumajícího češtinu německých mluvčích realizovaného na FF UK (Individuální rysy mluvčího v češtině a jejich moţné vyuţití ve forenzně fonetické praxi. GAČR 406/12/0298). Opět se jedná o mluvčí, jejichţ mateřštinou je němčina. Nahrávky byly pořizovány v Praze na půdě FF UK. Věkové rozmezí mluvčích se pohybuje aţ na jednu výjimku mezi 30 a 60 lety a všichni ţijí minimálně tři roky v České republice. Tímto došlo k vytvoření vzorku, který je moţné rozdělit na dvě skupiny podle toho, kde mluvčí ţijí, a tedy jaký mají kontakt s češtinou a rodilými mluvčími češtiny. Tento faktor jsem při následné 21

22 analýze povaţovala za nejpodstatnější. Bylo by moţné vytvořit skupiny ještě například podle věku či pohlaví, to se ale podle jiţ provedených studií zabývajících se výslovností cizího jazyka neukazuje jako příliš směrodatné. 2.2 Pořizování nahrávek Nahrávky jsem pořizovala následujícím způsobem. Studentům jsem řekla, ţe pracuji na diplomové práci a zabývám se výukou češtiny v Německu. K tomu bych potřebovala pořídit nahrávky mluveného projevu. Jde o krátký rozhovor na základní témata (škola, rodina, volný čas), přečtení krátkého textu a zodpovězení několika otázek k jeho porozumění. Studenti se tedy na nahrávání ţádným zvláštním způsobem nepřipravovali a nevěděli, ţe se budu podrobně zaměřovat právě na výslovnost. Původně jsem chtěla zkoumat i spontánní mluvený projev z úvodního rozhovoru, coţ se ale ukázalo jako nemoţné. Především u začátečníků se mi nepodařilo pořídit dostatečné mnoţství materiálu, protoţe většinou reagovali pouze krátkými, často jednoslovnými odpověďmi. Zaměřila jsem se tedy pouze na zkoumání čteného projevu. K tomu jsem zvolila níţe uvedený text (vytvořen ve Fonetickém ústavu FF UK), ve kterém se vyskytují zvolené zkoumané hlásky v různých pozicích: MILÁNEK Maminka se zeptala Milana: Milánku, už máš hotový úkol? Kdy ho budeš psát? Milan chvilku přemýšlel, a pak odpověděl: Já musím napsat pár souvětí na Říhovou, kde budou nějaké gramatické fígle. Například vztažné věty, čárky před a a podobně. Vlastně jsem tě chtěl poprosit, jestli mi s tím nepomůžeš. Můžeme se na to mrknout klidně hned, řekla maminka. Jen bych dala vařit vodu na čaj a podívám se, jestli máme citróny. Jak dlouho nám ten úkol zabere? Bude to těžké? No, mají tam být i různé příklady na zastaralou a knižní slovní zásobu. Skoro půlku jsem už ve škole udělal, ale moc dobře mi to nešlo. Chtěl bych začít co nejdřív. Až budu hotov, došel bych ti do lékárny pro ten PNEUMOCYT. A potom půjdu hrát fotbal. Včera jsem dal čtyři góly. Nebýt Láďových faulů, mohlo jich být víc. Jen míč budu muset přifouknout. Neboj se, dám pozor na auta. 22

23 2.3 Zkoumané hlásky Na základě srovnání české a německé fonetiky a fonologie jsem předpokládala, ţe hlavním problémem bude dodrţení znělosti u znělých obstruentů. Jsou pro to dva různé důvody. Prvním je realizace jejich znělosti v němčině, která je mnohem slabší ve srovnání s češtinou. Druhým důvodem je fungování pravidel asimilace znělosti, která v němčině probíhá opačným směrem neţ v češtině a vede většinou ke ztrátě nebo oslabení znělosti, nikdy však k jejímu nabytí. Také koncová neutralizace, která v němčině probíhá nejen na konci slov, ale i slabik, nachází mnohem častější uplatnění neţ v češtině. Zaměřila jsem se tedy pouze na znělé obstruenty. Realizaci jejich neznělých protějšků jsem podrobně nezkoumala a nevěnovala se jejich analýze. Zkoumanými hláskami tedy jsou explozivy [b d ď g], frikativy [z ţ v ɣ h], afrikáty [d z d ʒ] a vibranta [ř]. Předpokládala jsem, ţe dodrţení znělosti u těchto hlásek bude mluvčím činit různě velké potíţe především podle hláskového okolí, coţ je dáno odlišnými principy asimilace znělosti. Určila jsem proto pět moţností výskytu a ty jsem zkoumala kaţdý zvlášť. Zkoumané obstruenty se objevují - v intervokalické pozici (pozor), - na začátku slova po pauze (Bude to těţké?), - v okolí sonory (vztažné), - ve skupině obstruentů uvnitř slabiky (dobře, kdy) a - ve skupině obstruentů na hranici slabik a slov (jak dlouho). V prvních třech případech jde hlavně o samotnou realizaci jednotlivých obstruentů, v dalších dvou případech se do hry dostává ještě fungování asimilace znělosti. 2.4 Analýza nahrávek Pořízené nahrávky jsem analyzovala metodou pečlivého poslechu s oporou v akustickém zobrazení. V programu Praat jsem zjišťovala přítomnost hlasivkového tónu. Nejdříve jsem zvolené hlásky posuzovala (1) v kontextu promluvových úseků, tedy jednotlivých vět či úseků mezi dvěma nádechy. Poté (2) jsem poslouchala izolovaně pouze zkoumanou hlásku a nakonec (3) v kontextu nejbliţšího hláskového okolí. Kaţdou hlásku jsem hodnotila podle dvou kritérií. Jedním byla míra znělosti, druhým hláskové okolí. 23

24 2.4.1 Stanovení percepčních kategorií 1. znělé Pro kritérium znělosti jsem si vytvořila tři základní kategorie. Do první jsem řadila hlásky, jejichţ výslovnost byla zcela v pořádku. Pro tu jsem zvolila kód přijatelné Druhou kategorii jsem pojmenovala jako percepčně přijatelné s přivřenýma očima s kódem ppp. Sem patřily hlásky, jejichţ realizace v kontextech (1) a (3) současně nepůsobila nijak rušivě, při analýze izolované hlásky (2) jsem se však přikláněla k neznělé variantě a v akustickém zobrazení jsem zjistila nepřítomnost hlasivkového tónu. Při celkovém hodnocení jsem hlásky této kategorie započítávala ke správně realizovaným, protoţe v proudu řeči byly v pořádku. Mohou se sem tedy dostat i hlásky foneticky neznělé, které však kvůli vyuţití jiných artikulačních rysů, jako je především napjatost, byly vnímány zněle (viz kap a 1.6). Tuto hraniční kategorii jsem se snaţila pouţívat co nejméně. 3. desonorizované Do třetí kategorie jsem řadila hlásky, které by měly být znělé, ale byly realizovány nezněle. Jako kód jsem zvolila des (desonorizace). Zde je nutné zmínit, ţe v této práci je termín pouţíván v trochu odlišném smyslu, neţ ve většině foneticko-fonologických prací. Za desonorizaci povaţuji situaci, kdy měl být realizován znělý obstruent, ale ve skutečnosti slyší český mluvčí neznělou variantu. Obr. 2 spektrogram správně vysloveného /b/ (s plnou znělostí) Obrázek zachycuje část spektrogramu z programu Praat. Jde o hlásku /b/ v intervokalické pozici. Modrá čára znázorňuje trvání znělosti po celou dobu závěru a následné exploze. Obr. 3 desonorizované [b ] Zde vidíme opět hlásku /b/ v intervokalické pozici, přerušená modrá čára však ukazuje přerušení hlasivkového tónu v době trvání závěru a následné exploze, jde tedy o desonorizaci. 24

25 Chtěla bych zdůraznit, ţe jde tedy především o percepční dojem českého mluvčího. K desonorizaci můţe docházet ze dvou důvodů. Prvním důvodem můţe být u nerodilých mluvčích chybná realizace fonetické znělosti, kdy se mluvčí snaţí o znělou variantu, pro jejíţ realizaci však vyuţívá odlišných rysů, neţ je v češtině běţné a rodilým mluvčím češtiny je proto vnímána nezněle. Druhým důvodem je pouţití jiných principů asimilace znělosti. Mluvčí tedy vědomě vyslovuje neznělou variantu tam, kde by podle českých principů měla být znělá. Dále jsem vytvořila ještě několik dalších kategorií, které však pro primární účel této studie zkoumání znělosti nemají větší význam. Jde například o hlásky, jejichţ znělost byla v pořádku, ale vyskytl se jiný artikulační problém (často jde o palatálu /ď/), nebo nebyla v pořádku ani znělost, ani artikulace (většinou hláska /ř/). Také jsem označovala neznělé hlásky, které byly vysloveny zněle, byly tedy sonorizované. K tomu však docházelo velmi zřídka Stanovení hláskového okolí Vyhodnotit druhé kritérium, tedy hláskové okolí, bylo podstatně jednodušší, i kdyţ se zde také našlo několik komplikací. Pro popis kategorií jsem si opět vytvořila trojpísmenné kódy, které mi usnadnily následné zpracování dat. Intervokalickou pozici obstruentu jsem značila itv, na začátku slova po pauze ppz, pro obstruenty v okolí sonory jsem měla dva kódy, podle toho, jestli byl před sonorou pds, nebo po sonoře psn, ve skupině obstruentů uvnitř slabiky jsem značila ssb a ve skupině obstruentů na hranici slabik a slov skp. Ke čtení jsem u všech dvaceti mluvčích zvolila jednotný text, abych měla od kaţdého mluvčího stejný počet hlásek ve stejném hláskovém okolí, které bych mohla dále srovnávat. Musela jsem však přihlédnout k individuálním odchylkám jednotlivých mluvčích, kvůli kterým se stejné hlásky dostávaly do odlišných kategorií. Někteří mluvčí členili text na kratší úseky, dělali častěji pauzy, a tím pádem se mnoho hlásek ze skupiny konsonantů na hranici slov dostalo do kategorie na začátku slova po pauze a některé zkoumané hlásky se ztratily úplně, protoţe se tak dostaly na konec promluvy a došlo u nich ke koncové neutralizaci. Zde uvádím příklad: Text: Jen míč budu muset přifouknout. Výslovnost a: [jenˈmi:d ţˈbuduˈmusetˈpř ɪfou knou t] Výslovnost b: [jenˈmi:č buduˈmusetˈpř ifou knou t] 25

26 Občas také došlo k přeřeknutí či nepozornosti, kdy byla nějaká hláska úplně vynechána nebo bylo vysloveno jiné slovo. V takovém případě jsem hlásku do svých dat nezařazovala. Tímto způsobem jsem izolovala a popsala 1845 obstruentů, z toho 953 exploziv, 859 frikativ a 33 afrikát celkem od dvaceti mluvčích. 26

27 3. Výsledky Výsledky provedené studie doplňuji úvahami na základě kontrastivního zkoumání dané fonetickofonologické oblasti češtiny a němčiny. Měly by poslouţit především jako opora pro didaktické účely při vytváření cvičení na danou problematiku. 3.1 Četnost výskytu desonorizovaných obstruentů V následující tabulce vidíme frekvenci desonorizovaných obstruentů rozdělených podle způsobu artikulace na explozivy, frikativy a afrikáty. Tuto tabulku zde uvádím pouze pro úplnost. Pro účel této práce je nutné zkoumat vybrané hlásky především v kontextu hláskového okolí, viz dále. celkem z toho des. podíl des. v % explozivy frikativy afrikáty Tab 2 Četnost výskytu desonorizovaných obstruentů. Největší problém s udrţením znělosti je u afrikát, které se však ve své znělé podobě vyskytují pouze v důsledku asimilace znělosti. U exploziv a frikativ jsou započítány i výskyty v intervokalické pozici, kde lze i u německých mluvčích očekávat vyšší míru realizace fonetické znělosti. 3.2 Desonorizace obstruentů podle hláskového okolí Na základě porovnání foneticko-fonologických principů češtiny a němčiny se zdá hláskové okolí nejrelevantnějším kritériem pro výzkum dodrţování znělosti vybraných obstruentů. Tabulka ukazuje, ţe nejméně problémů s dodrţením znělosti obstruentů je v intervokalické pozici, kdy se obstruent vyskytuje mezi dvěma vokály. To platí nejen uvnitř slov, ale i přes slovní hranice. Ze 748 výskytů chybovali mluvčí v 18 %. To je pravděpodobně dáno podobnými pravidly v češtině a němčině. Nejvíce problémů v této pozici působily hlásky /z ţ ř g ď/ (se zeptala, můžeme, čtyři góly, podívám). 27

28 pozice příklad celkem desonorizované desonorizované v % intervokalická budu skupina obstruentů až budu po pauze došel bych uvnitř slabiky kde v okolí sonory podobně Tab. 3 Desonorizace v závislosti na hláskovém okolí. Druhou nejméně problematickou pozicí je výskyt v okolí sonory, kdy obstruent stojí před sonorou nebo po ní následuje. Z 395 výskytů chybovali mluvčí v 24 % případů (klidně, tam být). Na pozici vedle jiného obstruentu v rámci jedné slabiky (kdy) a po pauze chybovali jiţ téměř v polovině případů. Nejvíce chyb se vyskytlo ve skupině obstruentů na hranicích slabik a slov (fotbal, jak dlouho), kde z 369 výskytů ztratily znělost v 64 % případů. Poměrně vysoká chybovost v posledních třech případech je pravděpodobně způsobena z velké části odlišnými principy v češtině a němčině. Zatímco v češtině je na začátku slova po pauze realizovaná plná znělost, neboť hlasivky začnou kmitat dříve, neţ dojde k samotnému artikulačnímu úkonu, v němčině je z důvodu pozdějšího nástupu hlasivkového tónu znělost oslabená. U obstruentů můţe dojít k úplné ztrátě hlasivkového tónu, coţ je pro mluvčí češtiny nejdůleţitější percepční rys a tyto obstruenty jsou pak vnímány jako neznělé i přesto, ţe se německý mluvčí vědomě snaţí o fonologicky znělou realizaci. K tomu však vyuţívá jiných rysů, jako je především napjatost, které ale pro českého recipienta nejsou relevantní. Pozice vedle jiného obstruentu v rámci slabiky (ssb) a ve skupině obstruentů na hranicích slabik a slov (skp) je, co se týče odpovídajícího fungování asimilace znělosti, nejproblematičtější. V němčině mohou obstruenty svou znělost pouze ztrácet, na konci slova ji pravidelně ztrácejí úplně a asimilace znělosti funguje opačným směrem neţ v češtině, tedy progresivně. Poměrně velký rozdíl v chybovosti mezi těmito dvěma typy hláskových skupin můţe být způsoben tím, ţe ve skupině ssb bylo celkem pět moţností, kde mohlo docházet k asimilaci, z toho ve dvou případech (slova dobře a nejdřív) byly oba sousední obstruenty v grafické podobě reprezentovány znělým grafémem. Grafická podoba se ukazuje jako nezanedbatelný faktor. V dalších dvou případech regresivní asimilace uvnitř slabiky (slova kdy a kde), bychom očekávali, ţe při pouţití německých pravidel, tedy progresivního směru asimilace, budou tato slova vyslovována [kti] a [kte]. Ke ztrátě znělosti 28

29 celé skupiny však došlo pouze v 10 případech ze 40 moţných. Správně, tedy zněle jako [gdi] a [gde], byla tato skupina vyslovena sice jen ve 12 případech, ve zbylých 18 případech byla zvuková realizace jako [kdi] a [kde]. Pro vysvětlení tohoto jevu nelze uplatnit ani česká, ani německá pravidla. Nabízí se tedy dvě moţnosti. První z nich je, ţe mluvčí se snaţí o znělou realizaci celé skupiny, ale kvůli německé oslabené znělosti po pauze vnímá český recipient na začátku slova [k] místo [g]. Druhou moţností je, ţe mluvčí ţádnou asimilaci neprovádí, pouze převádí do zvukové podoby napsané grafémy. Nejčastěji chybovali mluvčí mého vzorku v asimilaci znělosti přes hranice slabik a slov. To je dáno právě odlišnými pravidly asimilace v těchto dvou jazycích Desonorizace ve skupině obstruentů Nejvíce problémů s udrţením znělosti se vyskytovalo ve skupině obstruentů, z nichţ poslední je znělý (jak dlouho) a ve většině případů zde proto dochází k regresivní asimilaci znělosti. Tuto situaci jsem rozdělila ještě na dvě podskupiny, a sice uvnitř slabiky a přes hranice slabik (tedy i slov) Desonorizace přes hranice slabik Následující tabulka ukazuje počty desonorizací jednotlivých obstruentů přes hranice slabik a slov (skp). V kaţdém projevu se počet skutečně realizovaných obstruentů v této pozici, kde měly být vysloveny zněle, pohybuje mezi 16 a 22, kromě jednoho mluvčího ze skupiny nezkušených, u kterého byl kvůli častým pauzám tento počet pouze

30 obstruent příklad počet počet podíl výskytů ve skp desonorizovaných desonorizovaných v % b jich být d bych dala g jak dlouho h máš hotový ɣ bych dala z bych začít ţ až budu d z moc dobře d ʒ míč budu Tab. 4 Desonorizované obstruenty ve skupině. Ve zkoumaném projevu se vyskytovalo [ď] pouze v intervokalické pozici, proto zde není zařazeno. Hláska /v/ se při asimilaci chová poněkud odlišně, neţ ostatní obstruenty, z toho důvodu také není v této tabulce zahrnuta a budu se jí věnovat samostatně dále. Kvůli relativně nízkému počtu výskytů některých hlásek nelze výsledky přeceňovat, ale jisté tendence zřejmě budou platit obecněji. Například - nejvyšší chybovost (80 % a více) u hlásek, které nepatří do inventáře německých konsonantů, tj. [d z d ʒ ţ h] - absence hlasivkového tónu se v němčině týká hlavně exploziv /b d g/ (obecný konflikt mezi vyrovnáváním tlaku pod hlasivkami a nad nimi a potřebou udrţet kmitání hlasivek) a frikativy /z/. 30

31 Dále uvádím místa výskytu těchto obstruentů v konkrétním textu. text počet desonorizace deson. první druhý správně správně výskytů obou obou % znělý znělý % míč budu jich být fotbal aţ budu moc dobře bych dala jak dlouho máš hotový bych začít Tab. 5 výslovnost skupiny obstruentů. Nejčastěji docházelo k desonorizaci obou obstruentů, celá skupina tak byla vyslovena nezněle. Tomu odpovídá uplatnění způsobu asimilace němčiny, který je progresivní. Poměrně vysokou úspěšnost pozorujeme ve slově fotbal. To můţe být dáno tím, ţe právě toto slovo je často uváděno jako příklad rozdílů asimilace v němčině a češtině. Také se zde skupina obstruentů vyskytuje uvnitř slova a je moţné, ţe se studenti naučí znělou výslovnost, aniţ by vědomě či podvědomě pouţívali pravidla asimilace. Správná, tedy znělá výslovnost celé skupiny obstruentů se objevovala pouze u zkušených mluvčích. Dalším případem s poměrně vysokou úspěšností je spojení jak dlouho. Po znělém obstruentu následuje sonora, coţ můţe usnadnit znělou výslovnost celé skupiny. Naopak nulovou úspěšnost pozorujeme ve spojení míč budu a máš hotový. V prvním případě můţe kromě opačného směru asimilace činit problémy ještě hláska [d ʒ], která se v němčině nevyskytuje. Ve druhém případě se zřejmě k opačnému směru asimilace přidává skutečnost, ţe hláska /h/ je v němčině neznělá. Všimla jsem si zajímavého jevu, a sice ţe v některých případech je první obstruent vysloven zněle a druhý nezněle. To je poněkud překvapivé. Ve spojení bych začít bychom mohli očekávat, ţe znělost [z] by nemusela být tak problematická, protoţe v němčině se na začátku slova vyslovuje znělá varianta. Ta zde však můţe být kvůli předcházející neznělé hlásce oslabena a český mluvčí ji vnímá jako neznělou. 31