Hle, člověk aneb o důstojnosti na konci lidského života

Transkript

1 Svatojánská kolej VOŠP Svatý Jan pod Skalou Hle, člověk aneb o důstojnosti na konci lidského života Absolventská práce 2006 Vypracovala: Anna Krutská Vedoucí práce: Martina Špinková

2 Prohlašuji, že jsem absolventskou práci zpracovala samostatně a všechny zdroje, ze kterých jsem čerpala, jsem uvedla v seznamu literatury: 2

3 Obsah Úvod Teoretická část 1. ČLOVĚK 1.1. Člověk slovník 1.2. Osoba 1.3. Dimenze lidské osoby Potřeby Biologické potřeby Psychologické potřeby Sociální potřeby Spirituální potřeby Maslow - hierarchie potřeb Práva a povinnosti 2. DŮSTOJNOST 2.1. Důstojnost slovníková 2.2. Důstojnost podle studie Důstojnost zásluh Důstojnost mravní síly Důstojnost osobní identity Důstojnost lidství (Menchenwürde) 2.3. Důstojnost a smysl Hodnoty zážitkové Hodnoty tvůrčí Hodnoty postojové 2.4. Co důstojnost zahrnuje 3

4 3. UMÍRÁNÍ 3.1. Smrt 3.2. Umírání Umírání dříve Umírání později Utrpení Bolest 3.3. Pravda 3.4. Elizabeth Kübler- Rossová Šok Negace Agrese Smlouvání Deprese Smíření 4. PALIATIVNÍ PÉČE 4.1. Hospicové hnutí lůžkový domácí stacionář 4.2. Historie paliativní péče ve světě 4.3. Paliativní péče v ČR 4.4 Vzdělávání Praktická část 5. Modelová lekce téma a cíle 6. MODELOVÁ HODINA 7. Závěr 8. Seznam literatury 4

5 Úvod Dnes se neumírá jen tak, umírá se na něco. Dozvíme se, že náš soused umřel a hned se ptáme: na co zemřel? A jsme přesvědčeni, že za to může jeho srdce, stres, cigarety nebo jeho hazardérství. Usoudíme, že taková smrt mohla potkat jen jeho, že je to takříkajíc jeho dílo, a snad si v skrytu blahopřejeme, že jsme vůči podobným neřestem imunní. Ukradli nám smrt, převlékli ji za nemoc, převedli na příčiny. Snažíme se nevidět za jednotlivou smrtí vyvstávat tu, kterou naši předkové psali s velkým písmenem: Smrt. Všeobecnou smrt, smrt všech. Když dříve někdo zemřel, byli jeho blízcí rádi, pokud mohli prohlásit: Diky Bohu, měl čas připravit se na smrt. Dnes se, poprvé v dějinách, ujišťujeme: Naštěstí o tom ani nevěděl. Děsí nás smrt víc než včera? (Marguerat 1996) Zabývám se tímto tématem protože pracuji v domácím hospici a naskýtá se mi rozporuplný pohled na společnost, ve které žiji. Na společnost, kde již neexistuje hlad a bída. Většina lidí má víc, než dokáže spotřebovat a stále jako by to nestačilo. Ženeme se dál za tím, co nabízí reklama a stále se snažíme být in, dojít jakési společenské normy, eventuelně mírně vyčnívat a dosahovat hodnot společností uznávaných. Abychom toho dosáhli, musíme být výkonní, flexibilní, úspěšní, zdraví, krásní, sexy, mladí, opálení, oholení, štíhlí Tato společnost, ve které žiji, je tvořena jednotlivými lidmi, kteří jsou smrtelní a dříve či později zemřou. O tom se ale nemluví. Je to skoro neslušné o něčem takovém, jako je smrt, vést řeči. Pokazila by se tím zábava, snížily by se tržby. Nepotřebujeme, aby lidé přemýšleli, jen ať se pěkně baví! Možná se toho bojí obchodníci a šéfové reklamních agentur Kdyby se o smrti mluvilo, kdybychom se s ní potkávali, nejspíš by nás to přinutilo položit si otázku, jaký to má všechno smysl? Možná bychom pak nebyli tolik opálení, úspěšní, oholení, mladí, zdraví, krásní ale chovali bychom se k sobě uctivěji a o svoji důstojnost bychom se nemuseli bát. 5

6 Také v oblasti péče o umírající je situace poněkud neutěšená, což je možná odraz společnosti. Nemyslím, že je společnost špatná, spíš neinformovaná. Je stále v přerodu z totalitního režimu na demokracii, lidé se teprve učí, že svoboda souvisí se zodpovědností a jakou co má hodnotu. Je otázkou, zda společnost na téma smrti a umírání neslyší, protože se nic neříká, nebo proto, že nechce slyšet? Každopádně by se mělo mluvit, aby společnost měla šanci slyšet. Nemělo by nám být jedno, jak se u nás umírá, vždyť se to týká nás všech Důstojnost a umírání jsou pojmy, které se často potkávají ve veřejných diskusích o eutanázii, kdy vyloučení rizika ztráty důstojnosti bývá uváděno jako jeden z hlavních důvodů pro její uzákonění. Často ale v takových diskusích vůbec nenajdeme obsah těchto pojmů. Není to jenom důkaz toho, že o smrti nechceme mluvit ani přemýšlet a důstojnost si bereme jako zaklínadlo, jako široký pojem, za který si každý může dosadit význam, který mu právě vyhovuje? Dnešní společnost považuje za nejvyšší hodnoty výkon, kariéru, úspěch, zdraví, mládí a krásu a plete si důstojnost člověka s jeho užitečností. (Munzarová 2005) Ve své práci postupuji od člověka jako osoby, přes čtyři dimenze lidské osoby, potřeby a povinnosti až k důstojnosti. Zde se pokouším pojem důstojnost vymezit a uchopit jeho obsah. Pokračuji přes smrt, umírání a trápení s ním spojené až k hospici, který může být řešením pro zachování důstojnosti v utrpení na konci lidského života. Hospic není sám o sobě, někdo jej musí postavit, někdo v něm pracovat a úplně nejdřív někdo musí vědět, že něco takového je vůbec možné. Proto je velmi důležité, aby se myšlenky hospicového hnutí dostaly mezi lidi. V závěru teoretické části se zabývám nutností vzdělávání v oblasti paliativní péče na všech úrovních odborných, ale i na čistě laické, osobní, od narození až do smrti. Praktickou část tvoří modelová hodina, v níž zpracovávám téma svobody a odpovědnosti a dotýkám se důstojnosti a smrti. Hodina je zpracována metodou kritického myšlení, je určena středoškolákům. 6

7 Při vymezování pojmu důstojnost či lidská důstojnost musíme začít u člověka a vyjasnit si některé pojmy. 7

8 1. ČLOVĚK Motto: Děti se nebudou bát života, když jejich dospělí se nebudou bát smrti E. Erikson 1.1. Člověk jak čteme ve slovníku Člověk jest nejvyšší organická bytost, kterou známe. K tomuto nejvyššímu postavení v říši všech tvorů organických jej určuje rozum a mluva. Z četných zdrojů vší vědy o člověku sestavuje se nejen theoretický pojem člověka, nýbrž i vzorný obraz o něm, jaký by býti měl, v kterémžto obraze spolu jeho rozdíl ode všech ostatních jemu známých bytostí, jeho důstojnost a hodnota, jeho cíl a vyšší určení se ohlašují, domyslný, svrchovaný vzor pro všechny národy i jednotlivce přese všechny různosti a nedostatky vezdejší. (Ottův slovník naučný 1997) Člověk je bytost složitá, tělesná i duševní, individuální i sociální. Na zkoumání člověka mají účast hlavně tři vědy: antropologie, psychologie a sociologie.. ( Pecka 1970) O člověku by se dalo psát mnoho a z různých vědeckých i nevědeckých pohledů. Zaměříme se na člověka jako na lidskou osobu. Lidská osoba není termín totožný s pojmem lidská bytost nebo člověk. Je to termín teologický, filosofický a právní, jehož přesný obsah se vztahuje k určitému společenskému systému a kulturní formaci. Zatímco slovem lidská bytost definujeme člověka jako člena biologického druhu podle určitých empirických kritérií, tedy podle znaků, které mají všichni lidé (více či méně) společné. Vedle termínu lidská osoba se můžeme setkat s používáním pojmu lidská osobnost, z filosofického hlediska však nejde o synonyma. Pojmem osobnost je zdůrazňována individualita člověka, aniž by to znamenalo, že musí být nutně vyhraněnou osobností. (Slabý 1991) 8

9 1.2. Osoba Osoba je jedinečný nositel subjektivity a všeho, co k ní patří, zejména svobody, vůle, práv, vztahů apod. Objevuje se v antické tragédii, důležitou roli hraje v křesťanské teologii. Filosofii osoby se věnovali personalisté a existencionalisté 20. století. Zdůraznili vnitřní spojitost svobody a odpovědnosti, etický význam lidské jedinečnosti a ryze osobní kategorie, jako je např. vina, čest, lítost, vděčnost, věrnost, držení slova. Pojem osoby hraje velkou úlohu i ve filosofii výchovy, v psychologii, v teologii a v teorii práva, zejména v teorii lidských práv. (Sokol 1998) 1.2. Čtyři dimenze lidské osoby Zamýšlíme-li se tu nad kořeny lidské důstojnosti, neměli bychom opomenout několik současných pohledů na člověka jako osobu. Podle Adolfa Slabého má každá lidská osoba má čtyři dimenze, a to biologickou, psychickou, sociální a spirituální. Všechny čtyři dimenze lidské osoby mají současně určitý stupeň autonomie i těsnou vzájemnou koordinaci. Tyto dimenze nemají ostré hranice, ale jako by navzájem prosakovaly. Tvoří jeden celek a nelze je od sebe oddělovat. Charakterizují člověka, každý lidský čin a lidskou potřebu. Člověk se projevuje vždy ve všech svých čtyřech dimenzích. Je třeba si uvědomit, že i nejvyšší duchovní aktivita člověka, ať už tvůrčí činnost vědce a umělce, nebo omilostněný projev křesťanské lásky, má též svou biologickou, psychickou a sociální složku. Chceme-li hierarchicky uspořádat funkce lidské osoby, potom spirituální aktivity jsou nejhlubší a nejvíce integrují, neboť jsou nejblíže středu osobnosti, tedy reálnému já. Psychické a sociální dění má postavení intermediální, středové a biologická dimenze sjednocuje nejméně, i když je 9

10 pro všechny ostatní nezbytná. Lidské tělo je opravdu nepostradatelné pro rozvoj vyšších funkcí, ať už sociálních, psychologických či spirituálních. Člověk jako bytost, která v sobě spojuje tělesnou, psychickou, společenskou a duchovní dimenzi, má potřebu svobodně a inteligentně rozvíjet takové schopnosti jako uvědomování si sebe sama, porozumění sobě samému, kontakt se svým sociálním prostředím, porozumění druhým lidem, aktivní rozhodování o svém jednání a zachovávání mravních norem. Důležitým atributem osoby je její minulost a budoucnost, tedy rozložení v čase. Pojetí lidské osoby se neopírá pouze o její strukturu a momentální stav, ale především zdůrazňuje procesuální vývoj, v jehož průběhu mohou vznikat zcela neočekávané nové kvality. Lidská osoba je charakterizována možností uskutečňovat specificky lidskou činnost, a to svobodně. Svobodně a uvědoměle. Lidská osoba v sobě zahrnuje jednak dynamický systém potřeb, z nichž některé sama vytváří, třeba na poli kulturním, a které všechny pociťuje jako hodnoty. Zahrnuje v sobě také povinnosti vůči společnosti i konečnému cíli života. (Slabý 1991) Lidské potřeby dle čtyř dimenzí Biologické potřeby Biologické potřeby jsou společné všem živým organismům. Patří mezi ně např. výměna látek a energií, udržování relativní stálosti vnitřního prostředí, růst jedince či rozmnožování jako zajištění pokračování života druhu Tyto potřeby mají u člověka konkrétní podobu jako potřeba přijmu potravy a tekutin, zajištění čerstvého vzduchu či přiměřeného životního prostoru. Potřeba vyměšování, potřeba pohybu a odpočinku Psychologické potřeby 10

11 Na psychické úrovni jsou pro člověka relativně specifické potřeby. Týkají se zejména oblasti prožívání. Patří sem například potřeba bezpečí, potřeba vztahu náležení druhé bytosti, potřeba přiměřeného množství vnějších podnětů, potřeba identity Sociální potřeby Sociální dimenze lidských potřeb vyplývá ze skutečnosti, že se každý jedinec vyvíjí v kontaktu se svým užším i širším okolím. Od společenství lidí potřebuje kladné vztahy, ocenění, přijetí a lásku. Člověk potřebuje pospolitost proto, aby sám nabyl smyslu. Zároveň pospolitost potřebuje individuální existenci, tedy člověka, aby sama měla smysl. (Längle 2002 ) Duchovní potřeby spirituální Spirituální dimenze je zcela specifická pro člověka. Spirituální potřeby mají charakter převážně tvůrčí. Je to např. potřeba vědět, uvažovat, potřeba vytvářet hodnoty a vztahy, jimiž se jedinec uskutečňuje a seberealizuje. Základní potřeby člověka se váží nejen k společenství lidí, ale také ke konečnému cíli lidského života. (Slabý 1991) Lidské potřeby - Maslowa Základními lidskými potřebami se zabýval také americký psycholog Abraham Harold Maslow ( ), který sestavil model potřeb člověka a to hierarchicky do pyramidy. Tato Maslowova pyramida čítá pět kategorií potřeb. Fyziologické potřeby: potřeba potravy, tekutin, vyměšování, kyslíku, přiměřené teploty, pohybu, spánku, odpočinku, sexuálního uspokojení, vyhnutí se bolesti 11

12 Potřeba bezpečí: potřeba jistoty, stálosti, spolehlivosti, osvobození od strachu, úzkosti a chaosu, potřeba struktury, pořádku, pravidel, mezí Potřeba sounáležitosti: potřeba lásky, náklonnosti, shody a ztotožnění, potřeba někam patřit Potřeba uznání: potřeba sebedůvěry, sebeúcty, prestiže Potřeba seberealizace: potřeba uskutečnit to, čím daná osoba potenciálně je, sebenaplnění První čtyři kategorie označuje Maslow jako potřeby nedostatkové (potřeby deficience), pátou kategorii jako potřeby růstové. Obecně platí, že níže uvedené potřeby jsou významnější a jejich alespoň částečné uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Jinými slovy, chceme-li, aby došlo k pozitivnímu účinku naplňování potřeb vyššího řádu, pak podle tohoto principu musí být naplněny potřeby nižšího řádu. Princip hierarchicky podmíněného uspokojení potřeb však neplatí absolutně. Dospělý člověk může v důsledku toho, že má silnější motivaci pro potřeby vyššího řádu, uspokojovat tyto, aniž má uspokojeny hodnoty hierarchicky nižší Práva a povinnosti Práva, či povinnosti? Obojí, jako dvě strany téže mince. Židovská a křesťanská tradice jsou základem euroamerické civilizace. Myšlenky těchto náboženství stojí v základech naší kultury a hodnoty, které zastáváme (rovnost lidí, úcta k životu a pravdě), mají zdroj právě zde. Konzumní společnost má tendenci slevovat z těchto hodnot a často neuznává v plném rozsahu práva těch, kdo se přímo nepodílejí na jejím rozvoji. Jsou to zpravidla lidé staří, nemocní či handicapovaní. Sobectví úspěšných členů společnosti nebere při uspokojování individuálních potřeb 12

13 ohledy na osudy druhých lidí. Přitom naplňování lidské důstojnosti vyžaduje respekt k potřebám každé lidské osoby, jako člena společnosti. A to nejen potřeby nezbytné k přežití, ale všechny vrozené a kulturní potřeby v maximální míře. (Šimek, Špalek 2003) Práva náležející lidské osobě, především nezadatelné právo na život, vyplývají z přirozeného řádu věcí. Nejsou člověku přiznávána na základě rozhodnutí společnosti. Proto nemohou být ani rozhodnutím společnosti zrušena. Lidská důstojnost právě s těmito právy a základními povinnostmi úzce souvisí. Zajímavě je propojení práv a povinností formulováno ve Všeobecné deklaraci lidských práv, je také zakotveno v ústavách jednotlivých států: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech... (Ústava SR, čl.12, odst.1, 1. září 1992) My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku... (Preambule Ústavy ČR 1992) 13

14 2. DŮSTOJNOST 2.1. Důstojnost ze slovníků Důstojnost jest tolik, jako zasloužilost, hodnost, cena osobní, vážnost (v chování), ve smyslu konkretním i úřad čestný. Vaše důstojnosti vyskytuje se jako titul praelátův, opatův, představených kathedrálních a kollegiátních kapitol. Důstojný tolik jako stálý, věrný (kdo dostojí svému slovu), dále vážný, zasloužilý, hodný něčeho a cti zvláště. Odtud vyskytuje se důstojnost (reverendus) jako titul nižšího duchovenstva (Ottův slovník naučný 1997) Důstojný od slova dostáti něčemu, tj. zvládat svoji úlohu či roli, být na svém místě (Machek 1971) Protože etická zásada důstojnosti lidské osoby zdůrazňuje vztah lidských potřeb ke společnosti, týká se v obecné rovině také společenských záruk lidských práv. Ačkoliv v dnešní době většina náboženství a filosofických směrů uznává základní práva lidské osoby jako nezrušitelná a ústavy mnoha států je zaručují, jsme svědky toho, že lidská práva jsou v praxi často ohrožována. Člověk, jako jedinečná lidská osoba bývá pohlcen totalitními a byrokratickými institucemi nebo sociálními skupinami. (Slabý 1991) Jde o stálou interakci mezi já a ty, mezi člověkem a společností. Frankl vedle sebe staví pospolitost a masu. Pospolitost charakterizuje jako společnost, pro níž má člověk jedinečný hodnotový význam, vzájemný vztah v pospolitosti je autonomní, respektující. To ji podstatně odlišuje od pouhé masy. Masa, jako společnost, zná jen užitek člověka, nikoli jeho hodnotu a důstojnost. (Frankl 1996) 2.2. Důstojnost a stáří Důstojnost a starší Evropané je tříletý výzkumný projekt, jehož výsledkem jsou poznatky prezentované ve sborníku Respektování lidské důstojnosti. 14

15 Předmětem zkoumání byl význam a prožívání důstojnosti u starších osob, a to především těch, které se neobejdou bez pomocných služeb zdravotní či sociální péče. Důstojnost je složitá entita. Obvykle bývá spojována s pojmy jako úcta, autonomie, ovládání vážnost, uznání. V rámci studie Důstojnost a staří Evropané byl zpracován model, který rozlišuje nejméně čtyři typy důstojnosti: důstojnost zásluh, důstojnost mravní síly, důstojnost osobní identity a důstojnost lidství (Menschenwürde). V diskusi o důstojnosti ve stáří dominovaly tři pojmy, a to úcta, autonomie a participace Důstojnost zásluh Společenský statut spolu s důstojností jsou často připisovány lidem v souvislosti s jejich postavením ve společnosti, s jejich funkcí či rolí. Jedná se o přiznání důstojnosti za něco, čeho dosáhli. Tak třeba starosta, primář nebo biskup, má jistý statut, který ostatní lidé akceptují a uznávají. Z tohoto pohledu mladí lidé mohou zastávat názor, že si důstojnost ještě nevydobyli, neboť zatím neměli příležitost působit ve významných rolích a funkcích. Naproti tomu u osob středního věku můžeme pozorovat obavy, že o důstojnost přijdou s odchodem ze zaměstnání do důchodu. Důstojnost zásluh je odrazem skutečnosti, že postavení člověka v mnohých společnostech závisí na jeho ekonomickém a sociálním zázemí. Senioři mohou být po odchodu do důchodu vyřazeni jak z ekonomického, tak i širšího začlenění do společnosti, a mohou tento fakt prožívat jako ztrátu důstojnosti. To se může týkat též lidí, kteří ještě nedosáhli důchodového věku, ale nemocí nebo složitou sociální situací se dostali do podobného postavení Důstojnost mravní síly Tento typ důstojnosti klade důraz na mravní autonomii či integritu člověka. Lidé, kteří jsou schopni žít v souladu se svými mravními zásadami, pociťují 15

16 určitou důstojnost. Vlastně ji sami sobě potvrzují, a i okolí jim přiznává úctu. Naopak ten, kdo se chová zbaběle nebo krutě k ostatním lidem, může nejen ztratit sebeúctu, ale také být zavržen svým okolím a přijít i o úctu ostatních. Důstojnost mravní síly se může vyskytovat v různé míře, tak jako mravní standard té které osoby může být vysoký, nízký nebo žádný. Tento typ důstojnosti je závislý na aktuálním chování dané osoby, jeho trvání je dočasné. Člověk, který nemůže z důvodů ležících mimo pole jeho možnosti dostát tomu, co považuje za mravní imperativ, může strádat pocity frustrace. Týká se to pracovníků v pomáhajících profesích, zejména pak ve zdravotnictví a sociální sféře. Když jim nedostatek prostředků brání v poskytování péče na jisté, podle nich optimální úrovni, silně to ovlivňuje jejich důstojnost mravní síly Důstojnost osobní identity Tento typ důstojnosti souvisí se sebeúctou a odráží osobitou identitu jednotlivce. Ústředními prvky tohoto pojmu jsou integrita, pevné vědomí vlastního já, fyzická identita, začlenění do pospolitosti a schopnost nalézat smysl ve svém životě, svých činech a dění, na němž je člověk účasten.tuto důstojnost poškozují fyzické zásahy, ale také citové či psychické újmy, například ponižování. Krutá osoba může poškodit důstojnost druhých mnoha způsoby. Může je fyzicky zraňovat, může rušivě pronikat do jejich soukromí, může omezovat jejich autonomii a bránit jim v interakci s jinými lidmi. Každé takové jednání může u daného člověka vést k podlomení vědomí vlastní ceny a sebedůvěry. Důstojnost osobní identity může narušit též osoba nedbalá během péče o osobu na sobě závislou. Například pokud ji bezmyšlenkovitě nechá obnaženou během intimních úkonů, jako je mytí, vyšetřování, převlékání či cvičení. Tyto újmy mění identitu dané osoby, působí jí trauma a zpochybňují její vědomí sebe sama coby autonomní, svébytné a zodpovědné osoby. 16

17 Je-li přítomna důstojnost osobní identity, znamená to obvykle pocit úplné lidské bytosti s dobrými vztahy vůči druhým lidem a začleněním do komunity. Takový stav pak umožňuje nalezení smyslu vlastního života. Právě k tomuto aspektu důstojnosti se vztahuje, když říkáme, že nemoc, ne-schopnost či stáří někoho připravili o důstojnost. Zvláště v případech, kdy jsou ne-schopnost a ne-moc nezvratné, dochází ke značným změnám identity. Ohroženou skupinou jsou senioři, kteří se stávají méně odolnými a křehčími. Jsou vystaveni nejen fyzickým změnám vzhledu, ale odchodem do důchodu také ztrátě povolání, které je jednou z určujících složek vlastního já. Navíc v okamžiku, kdy se o sebe již nedokáží postarat, či nejsou schopni samostatného pohybu, hrozí nebezpečí vnějších zásahů do těch nejintimnějších oblastí jejich života a narušení autonomie. Důstojnost osobní identity souvisí také se schopností člověka vytvářet smysluplný obraz svého života i sebe samého. Osoba s důstojností je schopna podat pozitivní líčení svého života, ať už jako jednotlivce nebo jako příslušníka určité skupiny. Lidé, kterým chybějí kulturní předpoklady k vyprávění takového příběhu o sobě, bývají vyloučeni ze společnosti. Negativní obraz starších lidí v médiích a v reklamě, hanlivé slangové výrazy, kterými bývají senioři oslovováni to jsou faktory bránící uznání různosti, potenciálu a kompetence starších osob. (Kalvach 2004) Menschenwürde - důstojnost lidství Pod tímto pojmem nalézáme typ důstojnosti, který odkazuje k nezcizitelné hodnotě lidských bytostí jako takových. Souvisí s určitou universální hodnotou člověka, a potažmo s voláním po lidských právech. V náboženském pojetí pak vidí člověka jako tvora stvořeného k obrazu Božímu. Tento aspekt důstojnosti dává opodstatnění mravnímu požadavku úcty vůči všem lidským bytostem, bez ohledu na jejich sociální, duševní a tělesný stav. V jádru takové důstojnosti leží koncept lidství jako něčeho, oč nelze přijít ani být připraven. 17

18 2.3. Důstojnost a smysl Důstojnost jistě souvisí s důvěrou, vírou ve smysl lidského bytí a konání. Ve smysl, po němž se ptáme od útlého věku. Proč? Pro co? Jinak také - jaký to má smysl? Na hledání smyslu postavil Viktor Emil Frankl nový psychoterapeutický směr, kterým je logoterapie a existenciální analýza (EA). Jako motto tohoto směru lze použít Nietzscheho větu citovanou Franklem: Kdo má proč žít, unese téměř každé jak. To, co je míněno smyslem, má pro člověka ústřední význam. Otázka po smyslu zahrnuje tři základní zkušenosti člověka. Jsou jimi: Zkušenost, že mohu svobodně volit mezi možnostmi Zkušenost, že není jedno, co zvolím- rozhoduji o hodnotách Zkušenost, že situace jsou nestálé a pořád se mění Tedy, cesta ke smyslu vede přes zorientování se v situaci, rozlišení možností a zvážení jejich hodnot až k svobodné volbě té možnosti, pro mne právě nejhodnotnější. Logoterapie rozlišuje tři kategorie hodnot, které Franklův žák Alfried Längle pojmenoval jako tři cesty ke smyslu. Jsou to hodnoty zážitkové, hodnoty tvůrčí a hodnoty postojové Hodnoty zážitkové Pokud dokážeme v pestrosti, mnohotvárnosti, souměrnosti života vnímat něco krásného, již tím ho naplňujeme smyslem. Věnujeme-li se kráse věcí, nemusíme při tom na smysl ani pomýšlet. Prožívat život jako smysluplný můžeme pozorováním v přírodě, ať už sledováním přírodních úkazů, květin, zvířat Pro vnímání krásy je příležitost nejen v přírodě, ale i lidské výtvory nám poskytují spoustu příležitostí: umění, sport, technika, věda. 18

19 K nejhlubším zážitkovým hodnotám konečně patří setkávání s druhými lidmi. Může probíhat při rozmluvě, v práci, při oslavách, při tanci a zvláště potom v lásce k druhému Ty. Zážitky se stávají smyslem tehdy, když objekty jsou krásné samy o sobě a zároveň ten, kdo je vnímá, se na nich aktivně spoluúčastní a tak je i vnitřně spoluuskutečňuje v jejich povaze. Tak do sebe ze světa přijímá něco hodnotného a skrze to se obohacuje. Zážitkové hodnoty nám dávají zakoušet původní krásu života, dodávají duchovních sil, s jejichž pomocí pak můžeme zase smysluplně utvářet svůj život i v jiných oblastech Tvůrčí hodnoty Člověk prožívá život jako smysluplný také tehdy, když působí tvořivě na svět. Tím, že vytváří něco hodnotného zase sám obohacuje okolní svět. Veškerý růst a vývoj probíhá výměnou, tedy přijímáním, proměňováním a opětovným vydáváním. Toto pravidlo růstu platí na různých úrovních života- na biologické (dýchání, látková výměna, krevní oběh) stejně jako na psychologické (emoce, city) a také na rovině rozhodování a odpovědnosti. U tvůrčích hodnot jde o vytvoření díla nebo o vykonání činu. Patří sem třeba umělecká tvorba či průkopnické počiny na poli vědy a techniky. Však nejen to, třeba výchova dětí, vykonávání své práce, péče o nemocného, obstarávání domácnosti To, co z nějakého výkonu činí tvůrčí dílo, není kromobyčejnost, ale přístup. Je to závaznost, opravdovost, oddanost, která dává sebenepatrnějšímu lidskému konání trvalou hodnotu tváří v tvář vlastní pomíjivosti. V lidském tvoření nejde ani tak o velkolepost díla, jako o angažovanost tvůrce. Všichni tvoříme svá díla den po dni, v práci, ve volném čase. Největším dílem, na kterém pracujeme neustále, je zvládání života. Tvůrčí hodnoty se nevztahují jen na tvorbu něčeho nového, nýbrž přesahují čistě hmotné věci hluboko až do oblasti osobního nasazení pro něco. Jde tu o situace, kdy člověk přispívá k uchování nějaké hodnoty či k podpoře nějaké 19

20 myšlenky svým činem, svým rozhodnutím, svým statečným odhodláním. Takovými velkými lidskými činy může být: zastat se druhého člověka, pomáhat mu v jeho nesnázích, riskovat pro pravdu výhodné postavení a podobně. Prožívání a tvoření jsou dvě cesty, které vedou ke smysluplnému utváření života. Co však v případě, kdy nemocí či osudem je něčí život tak spoután, že v jejich sevření není již možno ani jedno, ani druhé? Je to opravdu tak, že se zde vytrácí důstojnost? Postojové hodnoty Pro bezvýchodné, osudově svízelné situace je člověk od přírody špatně vybaven. Jak je těžké vyrovnat se se ztrátou blízké osoby či se zprávou diagnostikované nevyléčitelné choroby! Nemáme nic, čím bychom takové utrpení mohli odstranit. Ano, každý věřící člověk může doufat, že mu jeho víra i v těžkých hodinách jeho života poskytne pevnou půdu pod nohama. Ale co ti ostatní? Franklova logoterapie a existenciální analýza se pokouší ukázat možnosti, které mají všichni lidé bez ohledu na to, jsou-li věřící nebo ne. Tím ovšem nezpochybňuje hodnotu či postoj věřícího. Nevstupuje na rovinu víry, ale také k ní neuzavírá přístup. I v takových těžkých situacích se nabízejí možnosti, jak se zachovat po svém. Předpokladem k tomu je, že se člověk neupne na svůj požadavek vůči osudu, kterým se na něm domáhá, aby se změnilo něco, co je nezměnitelné. Nebezpečí v souvislosti s ranami osudu je možná v tom, že člověk si zoufá a upadá do trudnomyslnosti, která plyne z toho, že si stále představuje, co všechno mohlo být jinak, krásnější, lepší, kdyby Když jsem vystaven osudovým okolnostem a vlastní nesvobodě změnit je, záleží méně na tom, čím trpím. To se stává vedlejší záležitostí, neboť na to nemám vliv. Hlavní věcí se tu stává rozhodnutí, zda vůbec chci takové utrpení na sebe vzít, nebo zda se chci pokusit o nemožné- vyhnout se mu, ať už popřením, otupením drogou, sebevraždou. Mně, a to jedině mně 20

21 samému, je vyhrazen způsob, jak trpím, a odpovědnost za vztah či za hodnotu, pro které chci navzdory svému utrpení svůj život žít a vytrvat v něm. Pro co trpím, to patří k tomu nejdůvěrnějšímu v mém životě. Když nás osud o vnější svobodu připravil, zbývá nám ještě jedna svoboda, svoboda postavit se osudu tak či onak. Buď mu vše vydat na pospas, anebo jedno či druhé z jeho vlivu vyprostit. Tím se člověk může zcela nově osobně rozvíjet, i když to třeba druzí nevidí. Svým postojem k tomu, co nelze změnit, vyjadřuje i svůj postoj k hodnotě života vůbec. Právě v těchto hodinách pravdy se ukazuje i ta hodnota, kterou je ve své podstatě on sám. Ta, která je základem důstojnosti. (Längle 2002, Frankl 1996) 2.1.Co důstojnost zahrnuje Důstojnost je úctu vyžadující hodnota náležející lidské bytosti. (Munzarová) K potvrzení důstojnosti ve vztahu k druhým lidem nemůžeme pominout tyto zásady: - Rovný přístup k druhému člověku, který nemůže být prostředkem, ale vždy jen cílem. Také pravdivost a otevřená komunikace, dostatek informací. - Důvěru v lidi, v to, že i nemocný či starý člověk se rozhodne dobře a já nejsem kompetentní posuzovat správnost rozhodnutí druhého, důvěru v dobrotu druhého. Důvěrou potvrzuji důstojnost, věci zhodnocuji a spoluvytvářím. Když věřím, že má něco smysl, potažmo tomu smysl dávám. - Respektování svobody druhého, svobody rozhodovat o sobě, a to bez rizika, že bude-li okolí jiného názoru, bude za své rozhodnutí trestán. Jeho svobody měnit svá rozhodnutí podle situace. Přijmout fakt, že každý je jiný a naše názory se nemusí potkávat. 21

22 3. UMÍRÁNÍ 3.1. Smrt Stejně jako každý živý organismus i člověk se narodí, dospívá, stárne a nakonec zemře. Právě tato konečnost života dává lidské existenci její napínavost a dramatičnost. Díky smrtelnosti se člověku stává, že nemá čas, že musí spěchat, že něco nestihne. Ale naopak jen konečný, omezený život může vytvořit nakonec příběh, který se dá také vyprávět, příběh života jako celek. Podobně jako umělecké dílo, obraz nebo román i lidský život musí skončit. Lidská smrt právě tím, že už je v životě předem přítomná jako vyhlídka, dává životu jeho tvar, napětí, vážnost i dramatickou podobu. Dává událostem a činům jejich jedinečnost, platnost a hodnotu. (Sokol 2005) Díky naší časovosti ale i provázanosti s druhými lidmi se vlastně celý náš život i každý jeho okamžik dotýká smrti. Zvláštní čas, kdy se se smrtí setkáváme obzvlášť blízkým a naléhavým způsobem, je právě čas umírání, ať už nás samotných či našich blízkých. Lidé totiž nejen žijí a pak jsou náhle mrtvi, a nic mezi tím. Lidé umírají. Nejsme pouze smrtelné bytosti. Jsme bytosti, které každá sama o sobě, ale i sobě navzájem, dříve či později, rychle či pomalu umírají. (Špinka 2005) 3.2. Umírání Umírání dříve Ještě na začátku minulého století lidé žili a umírali jinak. Tehdy člověk se svou smrtí více počítal, stihl si tak dát své věci do pořádku a když přišly jeho poslední okamžiky, nebyl sám. Rodina byla s ním. Když zemřel, přicházeli sousedé a přátelé poklonit se jeho ostatkům a navštívit rodinu. Při pohřbu se shromáždila celá obec a nebožtíka doprovodila z domu až na hřbitov. Po smutečním obřadě se na čtyřicet dní oblékli jeho blízcí do smutku, jeho památku zvěčňoval náhrobní kámen a jeho hrob byl navštěvován. Úmrtí bylo velkou veřejnou ceremonií, které předsedal sám zesnulý. 22