Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Sociální pomoc. Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení. Diplomová práce.

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení Diplomová práce Sociální pomoc Volná Danuše 2006 Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma Sociální pomoc zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

2 Obsah Úvod Pojem sociální pomoc Legislativní definice sociální pomoci Sociální pomoc jako pomoc proti sociálnímu vyloučení Sociální pomoc jako základ pro sociální práci Sociální pomoc a sociální politika Sociální pomoc v kontextu právního řádu ČR/ úvaha de lege ferenda/ Historický vývoj právní úpravy sociální pomoci Postavení sociální pomoci v systému práva sociálního zabezpečení Sociální pomoc a formy sociálního zabezpečení Formy sociálního zabezpečení z hlediska postavení státu Formy sociálního zabezpečení z hlediska postavení občana Prameny právní úpravy sociální pomoci Ústavní základy sociální pomoci Prameny mezinárodního práva Prameny práva Evropské unie v oblasti sociální péče Zákony a podzákonné předpisy v oblasti sociální péče Právní vztahy sociální pomoci Subjekty sociální péče Oprávněné subjekty Povinné subjekty Objekt právních vztahů sociální péče Obsah právních vztahů sociální péče Formy poskytování sociální péče Dávky sociální péče Služby sociální péče Poradenství Sociální prevence Sociálně-právní ochrana Pojmy životní minimum a sociální potřebnost Životní minimum

3 8.2 Sociální potřebnost Dávky sociální péče Charakteristika jednotlivých dávek sociální péče Dávky sociální péče pro rodiny a děti Příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu Dávky sociální péče pro staré občany Dávky sociální péče pro těžce zdravotně postižené občany Dávky sociální péče ve zvláštních případech Dávky sociální péče z důvodu sociální potřebnosti Nárok na dávku a nárok na její výplatu Služby sociální péče Charakteristika jednotlivých služeb sociální péče Poskytovatelé služeb sociální péče Žádost o sociální službu Povinnosti a odpovědnost občanů oblasti sociální péče Povinnosti v oblasti sociální péče Odpovědnost v oblasti sociální péče Působení nestátních subjektů v systému sociální pomoci Občanská sdružení Obecně prospěšné společnosti Církevní organizace a účelová zařízení církví Nadace a nadační fondy Právo EU a sociální pomoc Připravované změny právní úpravy v oblasti sociální pomoci Nový zákon o sociálních službách Změny v oblasti sociálních dávek Závěr Resumé Seznam použité literatury

4 Úvod Sociální pomoc představuje významnou součást systému sociálního zabezpečení. Jejím cílem je především to, aby občan znovu získal schopnost zabezpečovat své potřeby vlastním přičiněním, případně mu poskytnout pomocnou ruku po dobu, kdy toho není sám schopen. Výjimku představují takové životní situace člověka, které vyžadují trvalé poskytování sociální pomoci bez možnosti návratu k soběstačnému životu v důsledku těžkého zdravotního postižení či vysokého věku. Je tedy určena všem občanům, jejichž životní potřeby nejsou v dostatečné míře zajištěny a hrozí jim sociální vyloučení, nebo již sociálně vyloučenými jsou. Zatímco chudoba představuje výsledek nerovnosti v přístupu k bohatství a výsledek nerovnosti při distribuci bohatství vytvářeného tržní ekonomikou, sociální vyloučení je chápáno jako nerovnost v participaci na životě společnosti, která je výsledkem nedostatku příležitostí k této participaci. Tato nerovnost vytváří neschopnost podílet se na společenském životě a izolaci od společnosti. Sociální vyloučení je tvořeno nerovným přístupem k pěti základním zdrojům společnosti, a to zaměstnání, zdravotní péči, vzdělání, bydlení a sociální ochraně. Mezi chudobou a sociálním vyloučením bývá často souvislost, kdy ohrožené skupiny občanů mají velmi často zkušenost s obojím. Z výše uvedeného vyplývá, že otázka sociální pomoci je i přes poměrně nízký počet jejích klientů velmi významná, neboť představuje poslední naději pro ty, jež jsou na ni závislí, a jimž hrozí sociální vyloučení. Proto se domnívám, že se tato otázka týká každého z nás a měla by být rozvíjena občanskou společností každého demokratického státu. Je velmi důležité, aby právní úprava sociální pomoci zaručovala každému, kdo se nachází v tíživé sociální situaci, nejefektivnější a nejvhodnější prostředky pomoci s ohledem na individuální situaci každého klienta. Stát by zde měl zapracovat na kvalitní právní úpravě v oblasti kontroly, aby prostředky, které jsou na tuto oblast vynakládány byly využity co nejefektivněji a dostaly se opravdu k těm, co tuto pomoc potřebují. Samotné poskytnutí pomoci by však mělo být ponecháno na pracovnících poskytujících sociální pomoc, rodinných příslušnících, a širokém lidském zázemí klienta a nemělo by být řešeno jen přes pouhé poskytnutí hmotné dávky. Cílem této práce je poskytnout co nejkvalitnější přehled základních institutů a otázek vyvstávajících v této oblasti. Obsah práce by měl vytvořit jasný obraz o pojmu sociální pomoci, a to jak pro laika, tak pro klienta obracejícího se pro radu. Je sestaven tak, aby jasně vylíčil základní systémové zařazení tohoto pojmu v celém systému sociálního zabezpečení, jeho funkce a obsah. 4

5 1. Pojem sociální pomoc Definovat pojem sociální pomoc hned na počátku diplomové práce by se mohlo jevit velmi odvážné, zejména proto, že bych k objasnění jejího obsahu měla dojít v podstatě až na závěr této práce, a také proto, že právní úprava v České republice (dále ČR) s tímto pojmem zatím nepočítá a místo něj ve stejném významu používá pojem sociální péče. Nicméně pojem sociální pomoc je všeobecně uznávaným termínem a proto bude velmi vhodné, když se nejen z praktických důvodů vypořádám s jejím obsahem hned na počátku této práce. Sociální péče pramení ze společenské solidarity a spočívá v transferu prostředků a služeb ve společnosti. 1 Sociální subjekt, zejména stát, zde tedy formou přerozdělování pomáhá těm, kteří takovou pomoc nutně a prokazatelně potřebují v důsledku právem uznaných nepříznivých sociálních situací sociálních událostí. Je určena pro individuální sociální potřebu občana v nouzi. Pokud se občan ocitne v tíživé sociální situaci, nastupuje sociální pomoc jako projev lidské solidarity a dobročinnosti s cílem : a) navrátit takovému občanu sociální suverenitu, b) pomoci mu překonat sociálně-ekonomické potíže, c) anebo řešit jeho trvalé sociálně neuspokojivé postavení. 1.1 Legislativní definice sociální pomoci: Dle současné právní úpravy, jak je uvedeno v 73 odst.1 zák.č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení je sociální péčí péče, kterou zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry. 2 Toto ustanovení doplňuje 73b cit.zák., který uvádí že za sociální péči se považuje též ústavní péče poskytovaná ve zdravotnických zařízeních občanům, kteří vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopni se obejít bez pomoci další osoby a nemohou být proto propuštěni ze zdravotnického zařízení, pokud jim nemůže být poskytnuta potřebná péče nebo pečovatelská služba, přestože podmínky pro poskytování těchto služeb splňují. 3 1 Více k tomu Arnoldová, A., Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení II. Část Sociální péče, 2. vydání, Praha, karolinum, 2004, str odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení 3 73 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení 5

6 Jako negativum této legislativní definice bych uvedla zejména její důraz na roli státu jako primárního nositele sociální péče v právních vztazích sociální péče obecně, tedy jak v oblasti jednotlivých dávek sociální péče, tak i služeb. Stát má být garantem sociální jistoty a na rozdíl od rozhodování o přerozdělování různých dávek financových ze státního rozpočtu, kde je samozřejmě role státu velmi důležitá, by měl stát v oblasti sociálních služeb působit až když jiné prostředky pomoci selžou. Platná legislativní úprava tedy upřednostňuje subjekty státu před subjekty, které jsou nezávislé na státu, jejichž role je velmi důležité hlavně z toho důvodu, že se soustředí na provozování sociálních služeb v přirozeném domácím prostředí, formou sociálních zařízení s malou kapacitou, které občanovi pomáhají zajistit nejen hmotné zabezpečení a překonat tíživou sociální situaci, ale v důsledku speciálního individuálního přístupu také lépe zajistí jeho opětovné zařazení společnosti. Dle mého názoru by se tedy mělo v oblasti poskytování služeb sociální péče postupovat postupně od rodiny a jejího blízkého okolí, dále přes nestátní subjekty, a až když budou tyto možnosti vyčerpány, by se měl stát nositelem sociální péče stát. Také bych této legislativní úpravě vytkla její pojetí občana, jako pasivního příjemce, jenž se ocitl v nepříznivé sociální situaci. V praxi se nevyžaduje skoro žádná aktivita z jeho strany pro zmírnění či vyřešení své nepříznivé sociální situace, stačí pouze aby se obrátil na příslušný úřad a podal žádost o dávku. Zatím zde neexistují takové principy, které by stavěly občana do aktivní role, což ale nově schválený zákon o sociálních službách brzy změní. 1.2 Sociální pomoc jako pomoc proti sociálnímu vyloučení: Sociální vyloučení chápeme jako ztrátu místa ve společnosti a ze sociálního postavení v ní v důsledku zdravotního postižení, ztráty zaměstnání, stáří, závislosti na drogách či alkoholu, ztráty domova atd. Vyloučení je dáno pozicí subjektu, je to v zásadě oboustranně nepříznivý stav, protože vede k sociálnímu napětí. Charakterizuje situaci, kdy jednotlivec, rodina, či skupina jedinců nejsou schopny účastnit se mnohdy až všech stránek společenského života, jako jsou politika, kultura, vzdělání, ekonomika, sport apod., a plně využívat výhod, které jim společnost poskytuje. 1.3 Sociální pomoc jako základ pro sociální práci Pojmem sociální pomoc můžeme rovněž rozumět souhrn jednotlivých metod sociální práce uplatňovaných sociálními pracovníky, psychology, lékaři, dobrovolníky charitativních a humanitárních organizací, jakož i rodinnými příslušníky a ostatními občany, cítícími morální 6

7 povinnost pomoci potřebným. 4 Jejím cílem je pomoc zaměřená na zlepšení nebo obnovení schopnosti sociálního fungování jejích subjektů. 1.4 Sociální pomoc a sociální politika Sociální pomoc je projevem sociální politiky v nejužším slova smyslu, začíná tam, kde již ostatní nástroje sociální politiky nestačí. Nastupuje tehdy, když ani jeden z ostatních systémů sociálního zabezpečení (sociální pojištění ani státní zaopatření) nejsou schopny poskytnou dostatečné pnění, které by vyřešilo nepříznivou sociální situaci jedince. Sociální pomoc tedy představuje ten nejspodnější rošt, kterým by žádný jedinec neměl propadnout. Tvoří tedy tzv. záchrannou sociální síť. 1.5 Sociální pomoc v kontextu právního řádu ČR / úvaha de lege ferenda/ Sociální pomoc lze také definovat jako soubor právních norem, které upravují vznik, změnu a zánik specifických společensko-právních vztahů v rámci práva sociálního zabezpečení. Předmětem právní úpravy sociální pomoci je sociální ochrana osob, jež se ocitly v tíživé sociální či hmotné situaci, kterou nemohou překonat samy, bez cizí pomoci a nejsou tak schopny zabezpečit své základní životní potřeby. Jejím cílem je odstranění nebo zabránění vzniku sociálního vyloučení, z čehož plyne její výrazná preventivní funkce. Právní normy v oblasti sociální pomoci proto musí poskytnout v každé její oblasti to nejkonkrétnější a nejindividuálnější řešení tíživých životních situací, jež by byly schopny reagovat na nejrůznější neopakovatelné lidské osudy. 4 Koldinská, K., Marková, H., Sociální pomoc a právo, 1. vydání, Praha, Orac s.r.o., 2001, str.8 7

8 2. Historický vývoj právní úpravy sociální péče Sociální pomoc má ve světě i na našem území své dlouholeté kořeny. Odnepaměti existuje určitá solidarita bohatých s chudými, zdravých s nemocnými, jednoduše mezi těmi, co pomoc potřebují a těmi, kdo ji nabízejí. Již od pravěku cítí člověk potřebu sociálního bezpečí, která je vědomou i podvědomou konstantou lidského chování. Na úsvitu lidské civilizace můžeme spíše hovořit o aktu vzájemné pomoci, která byla naprosto přirozená a spočívala v zásadě na rodové a kmenové pospolitosti. 5 V některých starověkých státech se přidělovala půda válečným vysloužilcům, poskytovala se pomoc vdovám a sirotkům po vojácích a chléb chudým občanům, což ale bohužel směřovalo spíše k získání politického vlivu, než k pomoci chudým a potřebným. Již před naším letopočtem některé státy pečovaly o slepé, hluché a postižené. Tato pomoc byla poskytována určitou komunitou, a to jednorázově, nebo po určitou dobu. Stát se v této formě pomoci angažoval pouze v případě, že mu hrozilo určité nebezpečí, jako např. stávky otroků, a to často represivně než sociálně. Ve středověku dochází k velkému rozvoji péči o chudé. Tato péče byla zpočátku velmi neorganizovaná a jejími nositeli byli především církev a šlechta. S prvním chudinským zákonodárstvím se v českých zemích setkáváme až za období Rakouska-Uherska. Vůdčí zásadou rakouského zákonodárství byla myšlenka, že pečovat o své příslušníky v nouzi je povinna domovská obec. 6 Tato povinnost domovské obce byla zakotvena v říšském policejním řádu Ferdinanda I. z roku 1552, který byl ale spíše represivního charakteru. Represivní charakter měla i další nařízení proti žebrotě a o postrku, jako např. nařízení Marie Terezie Bettler-, Schub- und Verpflegsordnung z roku K prvnímu zmírnění dosavadních represivních předpisů došlo až u dvorských dekretů Josefa II. z let , kterými bylo zavedeno zřizování farních chudinských ústavů. V druhé polovině 19. století došlo legislativní úpravě veřejné chudinské péče zákonem č. 105/1883 ř. z., o domovském právu, který obsahoval vymezení domovského práva jako právo na pobyt v obci a nárok na zapatření chudinské, a chudinským zákonem č. 59/1868 čes. z. z., jež upravoval právní vztahy v oblasti chudinské péče. Oba tyto předpisy byly později recipovány do právního řádu Československé republiky. 5 Durdisová, J., a kol., Sociální politika, 2. vydání, ASPI Publishing, s.r.o., Praha, 2002, str Koldinská, K., Marková, H., Sociální pomoc a právo, 1. vydání, Praha, Orac s.r.o., 2001, str. 13 8

9 Chudinská péče byla dle chudinského zákona poskytována jednak v ústavech, formou tzv. uzavřeného chudinského zaopatření, tak i mimo ně, formou volného zaopatření chudého. Ve své době byly nejmodernější ústavem ve střední Evropě Masarykovy domovy v Praze. Kromě výše zmiňovaného veřejného chudinství došlo také k rozvoji chudinství soukromého, kdy chudinskou péči poskytovaly také soukromé subjekty, jako humanitární organizace a spolky. Tento systém chudinské péče existoval až do roku 1956, kdy vstoupil v platnost zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, jež se stal jednou z prvních základních a jednotících norem práva sociálního zabezpečení. Tato nová právní úprava převedla v podstatě veškerý výkon sociální péče z obce na stát, resp. na jeho místní orgány národní výbory, a upravila poskytování dávek a služeb sociální péče formou poradenství, ústavního zaopatření atd. 7 V roce 1964 byl přijat nový právní předpis stejného názvu pod č. 101/1964 Sb., který sice zařadil sociální péči pod pojem služby sociálního zabezpečení, ale koncepce sociální pomoci zůstala v podstatě nezměněna. Tento zákon prováděla vyhláška č. 102/1964 Sb., dle které se také poskytovaly sociální služby. Na výše uvedený zákon poté navázal zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který zavedl mnohem širší spektrum dávek sociální péče, jež se poskytovaly občanům dle jejich příslušnosti k určité sociální skupině. K tomuto zákonu byla rovněž přijata prováděcí vyhláška č. 130/1975 Sb. Jako další předpis upravující sociální péči byl přijat zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a i když byla mnoha ustanovení tohoto zákona v souvislosti s postupující reformou sociálního zabezpečení zrušena, je sociální péče stále upravena tímto právním předpisem. Posledním právním předpisem schváleným poslaneckou sněmovnou je nový zákon o sociálních službách, jež bude účinný od 1. ledna Tento zákon byl přijat z důvodu nevyhovující a zastaralé právní úpravy v oblasti sociální péče a systému sociálních služeb, o jehož budoucím přínosu bude pojednáno v samostatné kapitole této práce. 7 Více k tomu Tröster, p., a kol, Právo sociálního zabezpečení, 3. vydání, C. H. Beck, Praha, 2005, str

10 3. Postavení sociální pomoci v systému práva sociálního zabezpečení Právo sociálního zabezpečení je veřejnoprávním odvětvím, které je tvořeno souhrnem právních norem upravujících vznik změnu a zánik právních vztahů, které vznikají důsledku právem uznaných sociálních událostí. Sociální událost je tedy kterákoliv právem uznaná právní skutečnost, která má, nebo může mít nepříznivý dopad na sociální postavení jedince a osob závislých na něm výživou. Vzhledem k množství sociálních událostí, při kterých tyto právní vztahy vznikají mění se a zanikají a při kterých je poskytováno hmotné zabezpečení či jiná pomoc, je právo sociálního zabezpečení velmi bohaté a složité právní odvětví. Ovšem právě na základě výše zmiňovaných sociálních událostí můžeme dle právní literatury systém práva sociálního zabezpečení rozdělit na tři základní pilíře, a to na : I. sociální pojištění II. státní sociální podporu III. sociální pomoc Tyto tři systémové části jsou tvořeny celkem pěti základními subsystémy práva sociálního zabezpečení. Jsou to : 1.veřejné zdravotní pojištění jako subsystém sociálního pojištění 2. nemocenské pojištění jako subsystém sociálního pojištění 3. důchodové pojištění jako subsystém sociálního pojištění 4. státní sociální podpora jako subsystém státního zaopatření 5. sociální péče jako subsystém sociální pomoci Systém práva sociálního zabezpečení v ČR tedy vypadá takto: sociální pojištění státní zaopatření sociální pomoc nemocenské pojištění důchodové pojištění veřejné zdravotní pojištění státní sociální podpora sociální péče 10

11 Vnitřní systémové části práva sociálního zabezpečení tvoří dohromady sedm částí. K pěti základním subsystémům řadí teorie práva ještě obecnou část práva sociálního zabezpečení a důchodové připojištění. Ve výsledku se tedy vnitřní systém práva sociálního zabezpečení člení na : a) Obecnou část práva sociálního zabezpečení, která obsahuje ustanovení společná všem právním vztahům uskutečňovaným v rámci práva sociálního zabezpečení, jako jsou pojem, předmět, metoda právní úpravy atd. b) Veřejné zdravotní pojištění, které obsahuje úpravu právních vztahů vznikajících při poskytování a financování zdravotní péče. c) Nemocenské pojištění, které se zabývá úpravou poskytování hmotného zabezpečení při krátkodobých sociálních událostech a vztahuje se na ekonomicky aktivní obyvatelstvo. d) Důchodové pojištění, které obsahuje úpravu těch právních vztahů, které vznikají při poskytování hmotného zabezpečení při dlouhodobé nebo trvalé ztrátě pracovní schopnosti, ve stáří a při ztrátě živitele. e) Důchodové připojištění, které představuje nadstavbu nad důchodovým pojištěním. Jedná se o dobrovolné doplňkové pojištění. f) Státní sociální podporu, která pokrývá zabezpečení rodin s dětmi ze strany státu. Vyjadřuje jeho podíl na krytí nákladů na výživu a ostatní základní potřeby rodin s dětmi a je tvořen dávkami, které jsou vypláceny buďto závisle na výši příjmu rodiny, jen individuálním adresátům, nebo bez závislosti na výši příjmu, tedy plošně. g) Sociální pomoc, která představuje tu část práva sociálního zabezpečení, která nastupuje až v případě, kdy ani jeden z předchozích systému nedokáže zabezpečit jedince v sociální tísni. Zahrnuje ty vztahy, které vznikají při poskytování hmotného zabezpečení těm osobám, které jsou ve stavu sociální potřebnosti.. Cílem je tuto sociální potřebnost zmírnit, nebo odstranit. Systém sociální pomoci reaguje na individuální situaci občanů, zohledňuje jejich sociální, příjmové a majetkové poměry, nutné náklady na zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a nákladů na domácnost. 8 8 Krebs, V., a kol., Sociální politika, 2. vydání, ASPI Publishing, s.r.o., Praha, 2002, str

12 4. Sociální pomoc a formy sociálního zabezpečení Formy sociálního zabezpečení specifikují sociální zabezpečení jednak z hlediska postavení státu při tvorbě zdrojů sociálního zabezpečení a při jeho organizaci, a dále z hlediska postavení občana v systému sociálního zabezpečení a splnění podmínek pro to, aby se systém práva sociálního zabezpečení vůči němu začal uplatňovat. 4.1 Formy sociálního zabezpečení z hlediska postavení státu a) stát jako nositel sociálního zabezpečení : forma všeobecného povinného státní zabezpečení - příjmy a výdaje jsou přímo napojeny na státní rozpočet, stát organizuje provádění sociálního zabezpečení institucionálně. 9 - státní orgány řídí a realizují tuto formu systému práva sociálního zabezpečení, - občan se stává automaticky oprávněným subjektem v této formě sociálního zabezpečení, vstoupí-li do právních vztahů, s nimiž stát spojuje vznik tohoto zabezpečení, - subjekty obvykle nemají přímou povinnost podílet se na tvorbě zdrojů v této formě sociálního zabezpečení, jejich podíl na tvorbě zdrojů zde existuje nepřímo, tedy formou tvorby a přerozdělování státního rozpočtu. b) stát jako garant sociálního zabezpečení : forma všeobecného povinného pojištění - stát vytváří právní rámec sociálního zabezpečení, - stanoví podmínky sociálního zabezpečení, - upravuje sociální práva občanů a jejich realizaci, ale není zde přímo subjektem, který realizuje sociální zabezpečení, - k provádění této formy sociálního zabezpečení jsou vytvářeny speciální instituce, jež vystupují nezávisle na státu a také v této formě sociálního zabezpečení samostatně hospodaří s prostředky sociálního zabezpečení, - stát zde ale poskytuje záruku za fungování systému sociálního zabezpečení a za plnění z tohoto systému. c) stát jako iniciátor sociálního zabezpečení : forma dobrovolného doplňkového pojištění - stát vytváří pouze právní rámec pro působení subjektů v této formě sociálního zabezpečení, - vymezuje základní pravidla chování těchto subjektů, - neposkytuje zde ani právní záruku za fungování systému sociálního zabezpečení v této formě - tyto formy sociálního zabezpečení jsou financovány hlavně z příspěvků jejích subjektů 9 Galvas, M., Gregorová, Z., Sociální zabezpečení, MU v Brně, 2000, str

13 Jednotlivé formy sociálního zabezpečení se navzájem prolínají a doplňují a tak jsou systémy sociálního zabezpečení většinou tvořeny smíšenými formami sociálního zabezpečení. Tím je umožněno, aby konkrétní systém práva sociálního zabezpečení byl budován vrstevnatě a mohl tak pružněji reagovat na měnící se sociální události v životě člověka i na měnící se vnější podmínky Formy sociálního zabezpečení z hlediska postavení občana a) zabezpečovací forma z hlediska postavení občany - stačí, aby se občan po určitou dobu vyskytoval v určitém právním postavení, aby mu bylo ze systému sociálního zabezpečení poskytnuto plnění, - a nemusí se přímo podílet na tvorbě zdrojů v této formy sociálního zabezpečení b) pojišťovací forma z hlediska postavení občana - k zařazení občana do tohoto systému sociálního zabezpečení je nutné, aby se finančně podílel na tvorbě zdrojů systému c) zaopatřovací forma z hlediska postavení občana - v této formě sociálního zabezpečení stačí k poskytnutí plnění pouze objektivní stav potřebnosti občana bez dalších podmínek, tzn. bez jakéhokoliv jeho dalšího přičinění. I formy sociálního zabezpečení z hlediska postavení občana se v jednotlivých systémech sociálního zabezpečení navzájem doplňují a prolínají, stejně jako formy sociálního zabezpečení z hlediska postavení státu. Sociální pomoc má z hlediska postavení státu primárně formu všeobecného státního zabezpečení. Stát zde hraje hlavní roli ve financování plnění poskytovaného na základě jednotlivých sociálních událostí a také řídí a organizuje provádění tohoto systému sociálního zabezpečení prostřednictvím orgánů státní správy, které k tomuto účelu zřizují : - ústavy sociální péče, - manželské poradny, - domovy pro matky s dětmi, - stanice pečovatelské služby pro děti, - zařízení pro občany, kteří potřebují zvláštní pomoc, - zařízení pro občany společensky nepřizpůsobené, - kluby důchodců 10 Galvas, M., Gregorová, Z., Sociální zabezpečení, MU v Brně, 2000, str

14 - samostatné jídelny z vlastní kuchyní pro důchodce, - zařízení pečovatelské služby, zejména zařízení pro denní pobyt starých občanů, střediska osobní hygieny a prádelny pečovatelské služby. Sociální pomoc má ale z hlediska forem sociálního zabezpečení, ač v mnohem menší míře, i formu dobrovolného doplňkového zaopatření. Jak již bylo výše uvedeno, je tato forma sociálního zabezpečení financována hlavně ze zdrojů vytvořených různými dobrovolnými dobročinnými institucemi, a také jednotlivci působícími v této formě zabezpečení. Je tedy financována ze zdrojů vytvořených nezávisle na státu. Mezi tyto dobrovolné dobročinné instituce patří různá občanská sdružení a charitativní, církevní organizace, nadace a nadační fondy. 14

15 5. Prameny právní úpravy sociální pomoci 5.1 Ústavní základy sociální pomoci: Dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ( dále LZPS ),vyhlášené ve Sbírce zákonů pod číslem 2/1993 Sb. má občan právo na přiměřené hmotné zabezpečení, a to v případě, že nastane jedna ze tří jmenovaných sociálních událostí, tedy stáří, nezpůsobilost k práci nebo ztráta živitele. Odst. 2 tohoto článku pak stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. 11 Řeší tedy sociální událost hmotné nouze, bez ohledu na to, zda se jedná o občana ČR či nikoliv. Dále čl. 31 říká, že každý má právo na ochranu zdraví 12, a opět tedy se nevztahuje pouze na občana ČR, ovšem jeho pokračování říká, že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, a tak se zde opět setkáváme s dvojím rozlišením osobního rozsahu. Sociální péče se také týká čl. 32 LZPS, který zaručuje ochranu rodiny a rodičovství. Zaručuje jednak rodičům právo na výchovu dítěte a péči o něj, ale na druhé straně chrání dítě před negativním vlivem rodičů, a to tak, že na základě zákona rozhodnutím soudu je možné dítě od rodičů odloučit. 5.2 Prameny mezinárodního práva: Mezi významné mezinárodní právní prameny patří zejména Mezinárodní pakt OSN o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, který ČSSR spolu s Mezinárodním paktem OSN o občanských a politických právech ratifikovala a vyhlásila ve Sbírce zákonů pod číslem 120/1976 Sb. Velmi významným mezinárodním dokumentem je také koncem roku 1999 ratifikovaná Evropská sociální charta, vyhlášená ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 14/2000 Sb. m. s. Z hlediska sociálně-právní ochrany dítěte je velmi významným pramenem Úmluva o právech dítěte, přijatá OSN v roce 1989, publikovaná ve Sbírce zákonů pod číslem 104/1991 Sb. Dále je ČR vázána velkým množstvím bilaterálních smluv, z nichž některé se samozřejmě také týkají sociální péče. 11 Čl. 30 odst. 2 LZPS 12 Čl. 31 LZPS 15

16 5.3 Prameny práva Evropské unie (dále jen EU ) v oblasti sociální péče Základním dokumentem je jistě Charta základních práv EU, která v článku 34 chápe sociální pomoc jako nástroj boje proti sociálnímu vyloučení, o které bude dále hovořeno v 13. kapitole této práce v souvislosti s právem EU. Evropská sociální charta je dalším významným dokumentem v oblasti ochrany a uznání sociálních práv a i když se v podstatě jedná o pramen mezinárodního práva, je její závaznost je daná tím, že ji signovaly všechny členské země EU. Po přistoupení ČR k Evropské unii ( dále EU ) jsou v rámci koordinace dávek v oblasti práva sociálního zabezpečení stěžejní tyto dokumenty: - Nařízení Rady (EEC) č. 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. - Nařízení č. 574/72, které stanoví postup provádění Nařízení (EEC) č. 1408/ Zákony a podzákonné předpisy v oblasti sociální péče: Stěžejním právním předpisem v oblasti sociální péče je zákon č. 100/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož předmětem úpravy je právě sociální péče samotná. Dále upravuje v důsledku přijetí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, díky němuž byla z tohoto zákona vypuštěna ustanovení týkající se důchodového zabezpečení, pouze právní úpravu zvýšení důchodu pro bezmocnost, a nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných. Dále zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení ve znění pozdějších předpisů, který upravuje kompetence správních orgánů v oblasti sociální péče. Zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví definici sociální potřebnosti, která je mezi podmínkami pro vznik nároku na některé dávky či služby a proto je významným nástrojem pro stanovení, zda se jedná o sociálně potřebného občana a také upravuje i další dávky poskytované sociálně potřebným občanům. Zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, jehož výše je také důležitým kritériem pro posouzení, zda se jedná o sociálně potřebného občana. Zákon č. 71/1967 Sb. o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, jež se použije ve vztahu k právní úpravě sociální péče subsidiárně, kde tedy úprava sociální péče nestanoví jinak. 13 Arnoldová, A., Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení II. část Sociální péče, 2. vydání, Praha, Karolinum, 2004, str

17 Vyhláška MPSV č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení ve znění pozdějších předpisů a zákon ČNR o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, jež přesně stanoví jednotlivé formy dávek a služeb poskytované jednotlivým skupinám příjemcům. Vyhláška MPSV č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška MPSV č. 82/1993 Sb., o úhradách za pobyt v zařízeních sociální péče, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška MPSV č. 83/1993 Sb., o stravování v zařízeních sociální péče, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška MPSV č. 310/1993 Sb., o úhradách za poskytování sociální péče ve zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. A další související předpisy. 17

18 6. Právní vztahy sociální péče Právní vztahy sociální péče jsou takové společenské vztahy, které jsou upraveny právními normami práva sociálního zabezpečení, a jejichž obsahem jsou určitá práva a povinnosti subjektů těchto vztahů, které se zakládají, mění a ruší na základě právních skutečností. Tyto vztahy jsou zásadně veřejnoprávní povahy, kde na jedné straně vystupují orgány veřejné správy spolu se soukromými subjekty, jako povinné subjekty, tedy poskytovatelé sociální péče, a na druhé straně příjemci této péče, tedy oprávněné subjekty. Poskytovatelé a příjemci sociální péče mají mezi sebou tedy nerovné postavení. Orgány veřejné správy zde rozhodují o nároku na poskytnutí plnění, o jeho výši a formě v jaké má být poskytnuto. U poskytování dávek sociální péče se spojuje funkce rozhodujícího a poskytujícího orgánu v jeden subjekt. Právní vztahy sociální péče vznikají, mění se a zanikají na základě právních skutečnostísociálních událostí. Jedná se o sociálně tíživé situace, které vznikají nezávisle na vůli subjektů jimi postižených. Sociální události vznikají nejčastěji jako důsledky: a) nedostatečné sociální prevence, b) selhání přirozených nebo náhradních zdrojů sociální soběstačnosti a jistoty, c) ztráty schopnosti využívat přirozené nebo náhradní zdroje sociální soběstačnosti a jistoty, d) ohrožením občana jednáním jiného občana. 6.1 Subjekty sociální péče Oprávněné subjekty sociální péče Zákon o sociálním zabezpečení č. 100/1988 Sb. definuje oprávněné subjekty sociální péče dle jejich příslušnosti k určité sociální skupině. Tyto sociální skupiny pak představují i samotné oblasti sociální péče. Dle 73 odst. 5 zákona č. 100/1988 sociální péče obsahuje péči o tyto sociální skupiny: 14 a) rodinu a děti, b) občany těžce zdravotně postižené, c) staré občany, d) občany, kteří potřebují zvláštní pomoc, e)občany společensky nepřizpůsobené odst. 5 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení 18

19 Způsobilost k právům a povinnostem oprávněných subjektů sociální péče je upravena rovněž zákonem o sociálním zabezpečení, a to v ustanovení 4 tohoto zákona, jakož i způsobilost v těchto právních vztazích vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. 15 Co se týče právní úpravy způsobilosti k právům a povinnostem oprávněných subjektů v ustanovení 4 odst. 1 tohoto zákona, můžu říci, že se velmi podobá ustanovení 7 občanského zákoníku. 16 Ovšem odlišně je zde upraveno prohlášení občana za mrtvého. Dle 4 odst. 1 tohoto zákona způsobilost k právům a povinnostem zaniká prohlášením za mrtvého, tzn. v den, kdy je vydáno příslušné soudní rozhodnutí. Vzniká tak situace, kdy občan, který je již mrtev, může nabývat práv a povinností jako by byl naživu, dokud není vydáno příslušné rozhodnutí o jeho prohlášení za mrtvého. Toto rozhodnutí má tedy účinky ex nunc. Oproti tomu úprava občanského zákoníku je v tomto ohledu logičtější, když zánik způsobilosti k právům a povinnostem spojuje výhradně se smrtí. Rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého dle 198 a 199 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu zde má účinky ex tunc, proto způsobilost k právům a povinnostem zaniká již dnem, který je v tomto rozhodnutí označen jako den smrti, případně v den, který nezvěstný nepřežil, nebo se ho nemohl dožít. 17 Způsobilost k právním úkonům vzniká oprávněným subjektům sociální péče dle 4 odst. 2 zák. č. 100/1988 Sb. dovršením šestnáctého roku věku. Toto ustanovení je tedy ve vztahu k 8 občanského zákoníku lex specialis, tzn. použije se právní úprava zákona o sociálním zabezpečení. Z toho vyplývá, že občan sám může ještě před dosažením zletilosti žádat o přiznání dávky sociální péče a také samostatně vystupovat v řízení o dávku jako účastník řízení. Občan, který dovršil 16. rok věku a hodlá se v těchto řízeních nechat zastupovat, musí svého zástupce k příslušným právním úkonům zmocnit plnou mocí, a to dle 17 správního řádu. Občan mladší šestnácti let musí být zastoupen zákonným zástupcem, jak je uvedeno v 36 a 37 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a to buď opatrovníkem ustanoveným soudem, nebo svými rodiči. Dle 4 odst. 3 zák. č. 100/1988 Sb. omezení a zbavení způsobilosti k právním úkonům, zákonném zástupci občana, jehož způsobilost k právním úkonů byla omezena nebo který byl 15 4 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení 16 Více k tomu 7 Občanského zákoníku 17 Více k tomu 198 a 199 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu 19

20 této způsobilosti zbaven, a to prohlášením občana za mrtvého platí ustanovení občanského zákoníku. 18 Použije se zde tedy ustanovení 27 odst. 2 občanského zákoníku Povinné subjekty sociální péče Sociální péči dosud stále v největší míře zajišťuje stát, a to prostřednictvím orgánů státní správy, event. orgánů místní samosprávy. 19 V zákoně č. 114/1988 Sb.o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení jsou vymezeny kompetence jednotlivých povinných subjektů v oblasti sociální péče. Dle 1 odst. 1 cit. zákona to jsou : - Ministerstvo práce a sociálních věcí, - krajské úřady, - obecní úřad obce s rozšířenou působností, - pověřený obecní úřady, - obecní úřad, dále dle 1 odst. 2 tohoto zákona vykonávají působnost na úseku sociálního zabezpečení též obce a kraje. 20 a) Ministerstvo práce a sociálních věcí ( 2 odst. 1 cit. zákona ) - řídí a kontroluje výkon státní správy v sociálním zabezpečení, zajišťuje úkoly spojené s rozvojem dávek a služeb v této oblasti, může zřizovat a spravovat zařízení a ústavy sociální péče a diagnostickou službou, provádí dozor nad poskytováním sociálních služeb soukromými subjekty, tzn. právnickými osobami a občany, a v případě zjištění pochybení ukládá opatření k nápravě - Ministr práce a sociálních věcí má právo odstraňovat tvrdosti, které se mohou vyskytnout při provádění sociální péče ( 2 odst. 2 cit. zákona ) b) Krajský úřad ( 3 odst. 1 cit. zákona ) - řídí a kontroluje výkon státní správy v sociálním zabezpečení, provádí dozor nad poskytováním sociálních služeb organizacemi a občany a ukládá opatření k odstranění těchto závad, má právo rozhodovat o povolení výjimky z podmínky trvalého pobytu na území ČR žadatele o poskytnutí služby ( 3 odst. 3 cit. zákona ) - a dále je odvolacím orgánem proti rozhodnutí obecních úřadů v řízeních o poskytnutí dávek sociální péče 18 4 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení 19 Ryba, J., a kol., Nad sociálním zabezpečením, 1. vydání, Praha, Orac s.r.o., 1998, str odst. 2 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení 20