SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #02_ rocník NEPRODEJNÉ

Transkript

1 SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích Slovo #02_ rocník NEPRODEJNÉ Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí. Tento projekt zaměřený na integraci cizinců je financován Ministerstvem vnitra České republiky.

2 03 22 BenefiCní koncert LaChe Chave Úvodní slovo Že se integrační centra v roli informačního, komunitního a vzdělávacího střediska poskytující služby migrantům (potřebné zvláště těm z třetích zemí) na celém území ČR osvědčila, ukazuje přehled ročních aktivit IC. V uplynulém roce došlo na poli integračních center k růstu klientů-cizinců (ačkoliv se počet cizinců v ČR nezvýšil), kteří využívali jejich služeb: právní poradenství, sociální poradenství, kurzy českého jazyka a kurzy socio-kulturní orientace. Zvýšení počtu klientů bylo, mimo jiné, ovlivněno i trvající ekonomickou krizí, kdy mnozí cizinci přišli o práci. Na stranách 5, 6 a 7 se dozvíte, proč se IC rozšiřují a počty klientů rostou. Jak by se chovali politici a zákonodárci, kdyby cizinci mohli volit, alespoň na komunální úrovni? Myslí se tím výhradně cizinci z třetích zemí (občané EU, pokud mají trvalý pobyt v Česku, mohou volit na komunální úrovní a ve volbách do Evropského parlamentu). Politici a zákonodárci by určitě častěji navštěvovali své voliče přímo v občanských sdruženích a předpisy pro cizince by byly trochu shovívavější voliče, přece nemůžete zlobit. Ale realita je jiná, a proto někteří cizinci říkají: Když nemůžeme volit, když nemůžeme být zvoleni, nejsme ještě součástí této společnosti v tom vyšším slova smyslu. Ale v jednom jsou všichni cizinci diskriminováni: cizinec nesmí být, alespoň dle platného práva, v dnešní době člen žádné z českých politických stran a hnutí. Podle zákonu číslo 424 z roku 1991 se členem strany může stát jen občan České republiky starší 18 let, což znamená, že to platí i pro cizince z EU; sice můžou volit a být voleni, ale nemůžou se stát členy politické strany. Členství cizinců v politických stranách je téma ne příliš známé, a proto jsme mu věnovali 8., 9. a 10. stranu. Máte firmu, pracujete na živnostenský list? Určitě pokaždé se strachem navštěvujete finanční úřad, protože nevíte, co vás tam čeká za překvapení. Do novelizace a změn jednotlivých daňových zákonů dochází často a člověk, neprofesionál, to nezvládá sledovat. V tom smyslu se může konstatovat, že to platí jak pro českého občana, tak i pro cizince. Proto od tohoto čísla máme novou rubriku: pan Petr Zíka, účetní, vám bude radit, jak na kontakt s úřady, na kterých závisí vaše podnikání. Začínáme tím nejdůležitějším finančním úřadem. Pečlivě si článek přečtěte, a pokud máte nějaký konkrétní dotaz z vaší praxe, pošlete nám otázku na náš mail a my ji přepošleme panu Zíkovi. Už léta se píše a mluví o tom, že systém zdravotního pojištění pro cizince je prostě deformovaný. Podle zákona musí mít cizinec s dlouhodobým pobytem zdravotní pojištění, ale sjednat si ho může pouze jako smluvní pojištění u komerčních zdravotních pojišťoven. Ty jej inzerují jako komplexní péči, ale nabízené produkty se rozsahem ani kvalitou nedají srovnávat s rozsahem veřejného zdravotního pojištění, a přitom jsou o moc dražší. Ve Sněmovně už bylo více pokusů rozšířit systém veřejného zdravotního pojištění i pro cizince s dlouhodobým pobytem, ale během legislativního procesu se zatím vždy tento návrh ze znění poněkud vytratil. Teď stojíme před novým pokusem a jak to probíhá si můžete přečíst v textu Reforma deformace? na straně 12. Na straně 14 otiskujeme text, že Ministerstvo vnitra ČR chystá zpřísnění podmínek pro pobyt cizinců ze zemí mimo EU. Je součástí návrhu nového zákona o pobytu cizinců, který vnitro rozeslalo dalším resortům k připomínkovému řízení, a pokud projde ve vládě a v parlamentu, měl by začít platit od začátku příštího roku. Kromě zpřísnění některých pravidel by ale měl zákon cizincům přinést i lepší ochranu a zjednodušení celého systému povolování delších pobytů. Nebaví vás učit se češtinu? Možná už jste alergičtí na mluvnici a dostáváte tik, máte-li vyslovit ř. Avšak zákon žádá, abyste se (integrační) jazyk naučili, pokud chcete získat povolení k pobytu. Na straně 16 z textu Když cizinci mluví hezky česky vás potěšíme informací, že existují i zajímavější způsoby, jak se dá češtině naučit. Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić Obsah: Úvodní slovo 3 Refufest? Je to festival uprchlíků nebo přišel svátek? 4 Integrační centra se rozšiřují a počty klientů rostou 5 Téma: Členství cizinců v politických stranách 8 Proč (ne)chodit na finanční úřad 11 Reforma deformace? 12 Co všechno byste měli vědět o své uklízečce (a nechcete se zeptat) 15 Když cizinci mluví hezky česky 16 Umíme i česky a chceme být svým studentům blíž 17 Svátek, který po staletí sjednocuje národy 19 Navruz pod širým nebem 20 Benefiční koncert Lačhe Čhave, o. s 22 Výstava 13 pro všechny 23 Cizinci v ČR podle státního občanství 24 Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO 1 Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, Praha 2 Tel. fax: slovo_bulletin@centrum.cz GRAFIKA: Adam Bláha blaha.adam@seznam.cz Jazyková redakce: Lenka Jandáková TISK: Datapont s. r. o. OBÁLKA: Šárka Hanušová 02 13

3 04 Komentár 05 Text: Jiřina Šiklová Foto: Archiv Text: Marie Říhová Foto: IC Ústí nad Labem Refufest? Je to festival uprchlíku nebo prišel svátek? Na ostrově Kampa v Praze, který jako ostrov nevypadá, protože je spojen malostranskou stranou města několika mosty a mostečky, byl festival honosně nazvaný Refufest. Co je to, proč nemluví se česky? Převedu to do češtiny, ale stejně bude nutné to slovo přeložit. Fest je slavnost, oslava nebo též festival. První část slova refuge je možné přeložit jako útočiště, záchrana, spása, útulek a mezi námořníky to znamená dokonce i nouzový přístav. Refugees jsou uprchlíci, migranti, prostě ti, co hledají někde útočiště, možnost ochrany před pronásledováním, jinak řečeno, hledají azyl. Většina z nás si myslela, že zavládne-li mír zde, u nás, bude tomu tak na celém světě. Byl to omyl. Cynicky se říkává, že mír je tehdy, když je u nás klid, ale střílí se u sousedů. Doslova tak tomu bylo po převratu l989, kdy my jsme byli svobodní, ale již v létě roku následujícího sem k nám přicházeli, či spíše utíkali, první uprchlíci z Balkánu. Jednou Albánci, pak zase Chorvaté, někteří občané z Kosova, později někteří uprchlíci byli z bombardovaného Sarajeva a Bělehradu. V různých fázích bojů prchali přívrženci různých skupin. Podobně jako když od nás prchali kdysi lidé před Hitlerem a nacisty, pak před komunisty a dalšími mocenskými skupinami. Také našim lidem poskytovali v zahraničí pomoc, alespoň v podobě ubytování v uprchlických táborech s možností pokračovat či spíše utíkat dál a dál od své původní vlasti. A také tento azyl poskytovali lidem různých politických názorů nebo náboženství. Proč? No, přece tak se to dělá, tak je to správné. Každý demokratický stát má povinnost poskytnout uprchlíkům pomoc. Předpokládá se to, očekává, a tak i u nás byly v letech devadesátých zřízeny různé tábory pro azylanty neboli uprchlíky. Někteří se zde jen dočasně zastavili, jiní zde zůstali, požádali o azyl, měli a mají možnost, budou-li zde pracovat a přijmou zákony chování v této republice za své, že získají i naše občanství. Zákony musí přijmout, ale svoje přesvědčení, politické i náboženské, si mohou ponechat. Do toho jim stát, který poskytne azyl, mluvit nebude. Mít pověst státu, který pomoc poskytuje, kam lidé mohou přicházet a nemusí se bát, je dokladem, že takový stát je demokratický, z kterého lidé nemusejí utíkat před pronásledováním. Měli bychom být na sebe sama pyšní, se sebou spokojení. Samozřejmě, každý stát občas některé uprchlíky žádající o azyl odmítne, nepřijme, ověřuje si jejich doklady, zkoumá příčiny, proč odcházejí, chrání svoje občany před těmi, kteří sem PhDr. Jiřina Šiklová utíkají, protože mají za sebou zločineckou činnost. Je třeba ověřit, zda opravdu přišli k nám s těmi úmysly, které proklamují. A dalším dokladem správného státu je i to, že se potom ti nově přišlí (všichni jsme odněkud přišli, ne?) nemusejí skrývat. Že je ti domácí nenapadají, že se nemusejí skrývat. I proto oceňuji to, co je v názvu článku, tedy Refufest, tedy veřejnou oslavu, na které se uprchlíci sami představují. Refuge festivaly začaly v roce Tehdy s pomocí našich organizací pro pomoc uprchlíkům, jako je OPU nebo Berkat a Invaze, se poprvé představili na Václavském náměstí se svojí hudbou, tanci. Lidé kolem chodící se na to dívali, občas jim někdo z těch uprchlíků vysvětlil, proč jsou u nás, co se děje v jejich zemi, proč odešli či museli odejít. Zájem se zvětšoval, veřejnost si na to zvykala a v dalším roce,tedy v roce 2005, vystoupili znovu a tato slavnost trvala celé dva dny. A zase měli úspěch. Pak již si troufli dělat svoje setkání na jiných náměstích, kam přivezli i část své kultury. Říká se, že láska prochází žaludkem a ochutnám-li to, co jí ten druhý, tak se mu také přiblížím. Nejvíce předsudků obvykle máme ve stravování. I tuto bariéru uprchlíci prolomili. Na všech podobných setkáních je vždy pár stánků, kde se přímo před očima návštěvníků vaří a pečou jejich domácí speciality. Jídlo, které je pro tu kterou zemi typické. A ono to chutná i návštěvníkům. Předsudky se rozpadají. Ti lidé jedí jídla, jaká jíme i my, jsme si tedy podobní. Pak jsme začali překládat název jako festival, slavnost uprchlíků a stručněji přišel svátek. Koho??? Těch uprchlíků? Nejenom jejich, je to svátek nás všech, protože jsme v sobě překonali zábrany vůči cizincům, přijali jsme je a jsme zvědaví na to, jak žijí, jaké písně hrají, jak tancují, jak se oblékají. A tak se letos na Kampě, stejně jako v minulých letech, objevilo plno stánků s drobnostmi, které se tam kdesi v cizině nosí, vyrábějí, s jídlem, které ti lidé pro nás vaří, a s koncerty a vystoupeními na několika místech a podiích. Lidé si tam zvykli chodit, podívat se i nakupovat, berou tam s sebou malé děti a i pro ně je a bude samozřejmé, že zde žije cizinec, který je současně členem naší společnosti, tedy spoluobčanem. Bez řečí se tím hroutí předsudky a svět se globalizuje z té lepší stránky. Z té stránky lidské neboli humánní. Zaplaťpámbu za tuto změnu v našich postojích a za toto pochopení pro druhé. IntegraCní centra se rozširují a pocty klientu rostou V uplynulém roce došlo na poli integračních center k několika velmi zásadním změnám, zejména z hlediska rozšíření těchto center o významné nováčky. Na jaře 2012 bylo založeno Integrační Centrum Praha o. p. s. (ICP), které v srpnu slavnostně otevřelo Komunitní a informační centrum v Žitné ulici. ICP významně navýšilo poskytované služby v hlavním městě, ale i koncepční práci pro imigranty, kteří tvoří v Praze 38 % z celkového počtu všech přistěhovalců pobývajících v ČR. Opravdovým nováčkem je Integrační centrum pro cizince v Hradci Králové, které zakládá Diecézní Charita. Na Vysočině bude založeno integrační pracoviště, které bude řízené Správou uprchlických zařízení (SUZ). Jediným krajem, který zůstává nepokrytý, je tedy Středočeský kraj, kde plánuje navázat na své aktivity Poradna pro integraci. Statistické údaje sledované SUZ ukazují, že se každoročně počet cizinců vyhledávajících služby integračních center zvyšuje. Integrační centrum Praha o. p. s. (ICP) Integrační centrum Praha je zřízeno hlavním městem Praha a má roli informačního a komunitního střediska poskytujícího služby migrantům (centrála v Žitné ulici na Praze 1 a pobočky na Praze 4, 12, 13 a 14). Kromě toho se zabývá otázkami integrace migrantů v Praze také koncepčně. Po vzoru zahraničních hlavních měst pro svou informační strategii použilo motto, které by mělo charakterizovat postoj hlavního města k imigraci, tedy Praha metropole všech. Vybrané motto je příhodné, protože v současnosti je každý osmý obyvatel Prahy cizinec a každý desátý je z tzv. třetí země. Stejně jako to bývá obvyklé v obdobných zahraničních centrech, tak i v ICP je polovina zaměstnanců migračního původu. Díky tomu dokáží velmi dobře předat informace, ale i svou migrační zkušenost dalším přistěhovalcům. Mezi nejúspěšnější počiny ICP bezesporu patří příprava koncepce integrace migrantů pro hlavní město, která byla v dubnu 2013 ve formě prozatímního Návrhu priorit pro oblast integrace cizinců na území hlavního města Prahy pro období předložena Komisi Rady hl. m. Prahy pro oblast národnostních menšin a integrace cizinců. Návrhy se věnují detailním prioritám a doporučením v oblasti analýzy situace, financování aktivit, informovanosti (migrantů, odborníků, včetně jejich síťování, a veřejnosti), vzdělávání a přístupu k sociálním službám. Součástí praktických doporučení je například analýza v oblasti integrace v Praze s minimálně tisíci respondenty. Analýza bývá v evropských metropolích vstupním předpokladem pro smysluplnou koncepci integrace a především pro její naplňování. Jiným vybraným doporučením je vytvoření komplexního informačního portálu v jazykových mutacích pro migranty, ale také úředníky a veřejnost na území hlavního města. Do vzniku ICP v Praze chyběla potřebná koordinace v oblasti integrace na úrovni různých městských částí. Díky síťování jednotlivých subjektů v městských částech, vzdělávání odborníků, ale i díky spolupráci na přípravě koncepce integrace se podařilo výrazně podpořit toto síťování a spolupráci v různých částech Prahy. Na Návrhu priorit pro oblast integrace se podílelo 92 členů z řad zástupců městských částí, neziskových organizací, Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, UNHCR, IOM, magistrátu, úřadů práce, pedagogických zařízení a samotných migrantů v rámci Fóra migrantů. Obdobně jako v zahraničí se tak zapojují nově i migranti v Praze do koncepční práce v oblasti integrace na území své metropole. Integrační centrum Praha zaplnilo mezeru v koordinaci a koncepční práci, která byla v hlavním městě vzhledem k počtům migrantů již poměrně zásadní. Byla rovněž vydána obsáhlá brožura Praha metropole všech; Průvodce pro migranty žijící v Praze, která v metropoli na rozdíl od jiných českých měst zatím chyběla. ICP se zabývá také poskytováním služeb, a to ve spolupráci se čtyřmi partnerskými neziskovými organizacemi OPU, PPI, SIMI a InBáze, které dlouhodobě pracují s imigranty. Během několika měsíců ICP ve spolupráci s těmito organizacemi odstartovala právní a sociální poradenství, kurzy českého jazyka, kurzy socio-kulturní orientace, komunitní a kulturní aktivity. Nejvíce klientů jsou občané bývalého Sovětského svazu (Ukrajina, Rusko, Bělorusko, Kazachstán), Moldavska, Spojených států amerických a asijských států (Vietnam, Mongolsko, Pákistán, Indie aj.). Poskytované služby využívají také sociokulturních mediátorů, stejně jako se to stává běžné i v dalších NNO. Pro vietnamskou komunitu působí mediátorka jak přímo v centru, tak i terénní formou a zájem o tyto služby je dle ICP velký. Kvůli potřebě větší podpory migrantů z řad vietnamské komunity byla také v lednu 2013 otevřena kancelář pobočky Praha 12 ve vietnamské tržnici SAPA. Všechny pobočky

4 06 také pořádají kulturní a komunitní aktivity, které mají za cíl sblížit komunity migrantů s majoritní společností v Praze. Služeb právního poradenství využilo za 10 měsíců poskytování 374 klientů. Sociálního poradenství využilo celkem 568 klientů. Kurzy českého jazyka navštěvovalo celkem 328 klientů, z čehož 232, tj. 70,7 %, jich kurzy úspěšně dokončilo. Podobně jako jiné organizace vybíralo ICP motivační zálohu, a to ve výši 500 Kč. Kurzy socio-kulturní orientace tvořilo celkem 36 kurzů, kterých se zúčastnilo 322 lidí, z toho 214 unikátních klientů ICP. Centra na podporu integrace cizinců (CPIC) Integrační centra Správy uprchlických zařízení (SUZ) fungují v Jihočeském, Karlovarském, Libereckém, Moravskoslezském, Olomouckém, Pardubickém, Plzeňském a Zlínském kraji. V kraji Vysočina bude v následujících měsících otevřeno pracoviště v Jihlavě. Ze statistik klientů CPIC v posledních letech vyplývá, že dochází k neustálému zvyšování počtu na celkových 8880 v roce 2012 v těchto osmi pobočkách. Téměř třináct procent z celkových počtů cizinců v krajích navštíví CPIC, přičemž například ve Zlínském kraji je to téměř čtvrtina lidí. Zajímavým údajem je, že téměř polovina všech klientů CPIC pochází z Vietnamu (4 399 lidí). S výjimkou Plzeňského kraje, kde dominují mezi klienty Ukrajinci, patří ve všech krajích k hlavním klientům CPIC občané Vietnamu. Až za nimi jsou s velkým odstupem Ukrajinci (1 790 lidí). Téměř čtvrtinu všech klientů center SUZ obslouží plzeňské integrační centrum. V loňském roce využívali klienti nejvíce sociálně-právní poradenství, a to 651 cizinců. Centrum zorganizovalo 34 kurzů českého jazyka pro 505 migrantů. Kurzy socio-kulturní orientace využilo 210 lidí v celkem 14 vstupních kurzech. Počet migrantů využívajících služeb centra byl v roce 2012 celkem osob. Již tradičně řeší pracovníci CPIC s klienty nejvíce pobytové otázky, výuku češtiny a vzdělávání, ale také občansko-právní vztahy. Vedoucí plzeňského centra Zuzana Sermešová přibližuje detailně, s čím se klienti v současnosti nejvíce potýkají: Cizinci se na nás obracejí často s dotazy ohledně práce. V posledním čase dosáhlo velké množství cizinců na trvalý pobyt. Velká většina z nich doufala, že získání trvalého pobytu jim přinese více pracovních příležitostí, což se nestalo, tzn. můžou se ocitnout na delší dobu bez příjmů, což stejně jako Čechům způsobuje velké problémy. Často se na nás obrací také cizinci-vietnamci, kteří po získání trvalého pobytu přestanou platit sociální a zdravotní pojištění a dostávají se v důsledku dluhů do exekucí. Časté jsou také dotazy na sloučení rodiny poté, co jeden člen rodiny získá trvalý pobyt. Bohužel dle Zuzany Sermešové zůstává největším problémem tzv. klientský systém fungující v důsledku neinformovanosti cizinců a kvůli zájmům nekalých zprostředkovatelů, různých agentur a družstev. Aktuálně se objevuje u vietnamské komunity drogová problematika. Kromě poradenských aktivit a kurzů českého jazyka pro cizince realizují Centra ještě doplňkové aktivity, jako jsou přednášky pro žáky a studenty na základních i středních školách a v nízkoprahových klubech pro mládež, akce umožňující setkání cizinců a majoritní společnosti formou kulturních a sportovních akcí, tématických večerů (např. Ruský večer, Čínský večer, Argentinský večer apod.). Pro migranty jsou pořádány workshopy spojené s reáliemi a kulturou ČR, jejichž úkolem je představit cizincům život v ČR a seznámit je s českými tradicemi, svátky apod. (např. workshop Vánoce v ČR, Velikonoce v ČR). Populární jsou fotbalové turnaje, jako například opakovaně pořádaná akce v Karlových Varech nebo v Libereckém kraji. S výborným ohlasem se setkaly rovněž Plzeňské mezinárodní hry složené z volejbalového a futsalového turnaje. Ostravská muzejní noc pořádaná v Moravskoslezském kraji ve spolupráci s Knihovnou města Ostravy přitáhla pozornost asi tří a půl tisíce lidí. Obdobná prezentace různorodého prostředí proběhla i v rámci olomoucké akce Bez hranic, která byla doprovázena výstavou Jindřicha Štreita s názvem Jsme ze stejné planety. Za zmínku také stojí Multikulturní týden v Pardubickém kraji, který se zařadil po třech úspěšných ročnících mezi tradiční významné akce města. Inspirativní je také plzeňské divadelní představení S pohádkou kolem světa, kdy hlavním tématem byly cizí pohádky pojaté odlišnou formou. Děti si mohly zažít cizí pohádky na vlastní kůži, samy totiž secvičily a sehrály příběhy například z Norska, Indie a Ruska. V roce 2012 klienti CPIC nejvíce využívali sociálního poradenství (6 880 klientů) a kurzů češtiny (2 813 lidí). Služby sociálního poradenství jsou poskytovány buď v kanceláři centra, nebo v terénu sociálními pracovníky center nebo smluvně zajištěnými partnery. Pro srovnání jednotlivých center na celorepublikové úrovni je možné uvést, že kurzy češtiny navštívilo v jednotlivých centrech mezi 214 lidmi (Pardubický kraj) po 583 lidí (Plzeňský kraj). Socio-kulturní kurzy od 78 lidí (Jihočeský kraj) po 181 klientů (Liberecký kraj), celkově pak ve všech krajích účastníků. Právní poradenství využilo pouze 65 klientů (Moravskoslezský kraj) a nejvíce pak 284 lidí (Plzeňský kraj), celkem to bylo klientů. Sociální poradenství bylo nejvíce využívané, přičemž 547 klientům bylo poskytnuto v Jihočeském kraji a v Plzeňském kraji. Centrum na podporu integrace státních příslušníků třetích zemí v Ústeckém kraji Služby ústeckého centra Poradny pro integraci zahrnují sociální poradenství, a to v kanceláře CPIC a terénní, právní poradenství, Informační centrum, kurzy českého jazyka, kurzy socio-kulturní orientace. Jak říká Eva Jandoušová, integrační pracovnice centra: V rámci služeb, které poskytujeme, se nám daří především v oblasti práce s komunitami, poskytování podpory komunitám a pořádáním integračních aktivit. Spolupracujeme také s českou komunitou, která se v hojném počtu účastní akcí, na kterých s námi cizinci spolupracují. Významnou aktivitou je v tomto ohledu festival Barevná planeta v Ústí nad Labem, který v roce 2012 oslavil již 13. ročník. Centrum v Ústí nad Labem spolupracuje také s pedagogy a školami pro podporu kvalitní výuky češtiny jako cizího jazyka. Pedagogové se seznamují se způsoby výuky, výukovými materiály a specifiky výuky jednotlivých národností. Celkem proběhla čtyři školení pro pedagogy. Dále poskytujeme školení pracovníků pedagogicko-psychologických poraden, na nichž se účastníci seznamují se vzdělávacími systémy ve Vietnamu, Mongolsku, Rusku a v arabských zemí, uvádí zástupkyně ústeckého centra. V loňském roce zorganizovalo ústecké centrum také školení městské policie. Policisté se proškolili v oblasti cizinecké problematiky, seznámili se s počty cizinců v Ústeckém kraji, jednotlivými komunitami a jejich specifiky a základy interkulturní komunikace. Celkem proběhlo školení pro šest skupin policistů. V roce 2012 poskytlo centrum služby celkem cizincům. Sociálně-právní poradenství využilo 606 lidí. Centrum nabídlo 25 jazykových kurzů pro 361 lidí. Bylo zorganizováno 31 kurzů socio-kulturní orientace pro 345 klientů. Integračních aktivit z řad majority se zúčastnilo 762 lidí. Integrační centrum pro cizince v Hradci Králové Informační činnost, poradenství, kurzy češtiny, multikulturní a vzdělávací akce jsou hlavní aktivity nového projektu Integračního centra pro cizince v Královéhradeckém kraji, který v lednu 2013 zahájila Diecézní charita Hradec Králové. Integrační centrum pro cizince navazuje na dosavadní aktivity Diecézní charity Hradec Králové v oblasti integrace cizinců, které dále rozvíjíme a rozšiřujeme. V červnu bude centrum otevřeno v nových a větších prostorách objektu YMCA v Šafaříkově ulici, říká jeho vedoucí ing. Jan Kočí. Kromě tradičního sociálního a právního poradenství, doprovodů na úřady, k zaměstnavatelům a lékařům nabízí centrum také tlumočnické služby a zprostředkování dalších kontaktů. Jazykové kurzy češtiny pro cizince probíhají v Hradci Králové i v regionech, kde jsou skupiny zahraničních pracovníků jako například v Náchodě, Dvoře Králové nad Labem a v Ledči nad Sázavou pro dělníky z Mongolska, kterým centrum poskytuje i poradenství a organizuje volnočasové aktivity pro rodiče s dětmi. Integrační centrum spolupracuje také s dobrovolníky v oblasti doučování cizinců. V Hradci vznikl divadelní soubor Světáci, který má za sebou divadelní představení Honza a tři zakleté princezny s velkým ohlasem u diváků. Soubor Světáci vznikl spontánně letos v lednu a jeho členy jsou Češi a cizinci z našeho kraje. V červnu vystoupí Světáci s pohádkou na hradeckém festivalu Poznejme se navzájem, popisuje novou aktivitu centra Bc. Vlaďka Dobešová, koordinátorka integračních aktivit a lektorka výuky ČJ. Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců Centrum spravuje Jihomoravský kraj ve spolupráci s pěti partnery nestátními neziskovými organizacemi. Klienti Jihomoravského regionálního centra pochází z více než 70 zemí. Specifikem Brna a okolí je velké množství zahraničních studentů. Ze zajímavostí, na které upozorňuje vedoucí centra Veronika Kollárová, zmiňme již druhý multikulturní kalendář, jehož cílem je představit náboženské svátky a tradice devíti nejrozšířenějších náboženských komunit. Součástí kalendáře jsou také tradiční recepty, které jsou na tyto svátky připravovány. Pro brněnské klienty byl vytvořen informační leták s mapou města Brna, který mapuje organizace a instituce napomáhající integraci cizinců. Pro usnadnění komunikace klientům z mongolské komunity byl vydán mongolsko-český slovník, který byl distribuován převážně na Blanensku, kde pobývá největší komunita Mongolů. Jedná se o zcela ojedinělý počin i v rámci České republiky.

5 08 Integrace Text: Goranka Oljača Clenství cizincu v politických stranách? Aneb cizinec není našinec Členství cizinců v politických stranách je ne příliš známé a mezi těmi, kteří se podílí na politické participaci, jistě nejméně veřejně frekventované téma. Což ovšem neznamená, že se v životě neobjevuje. Dlouhá léta natáčím rozhovory s cizinci, mimo jiné i o jejich politickém angažmá, a vím, že názory se velice různí. A často jsou nejednoznačné. Někteří mí spolubesedníci se například otevřeně ptali, proč by se vůbec měli angažovat v politice, když Češi sedí doma a zúčastňují se tak málo voleb. Jiní naopak říkali: Když nemůžeme volit, když nemůžeme být zvoleni, nejsme ještě součástí této společnosti v tom vyšším slova smyslu. V jednom ale byli zajedno zaprvé, že se do politických stran nedostanou, a zadruhé, že tady chybí politická vůle měnit vztahy k větší otevřenosti a účasti cizinců ve veřejném životě. Pravdou je, že občané z okruhu zemí EU, pokud mají trvalý pobyt i tady, mohou volit a být zvoleni v komunálních volbách a do Evropského parlamentu. O členství v politických stranách se jim ale, stejně jako cizincům z tzv. třetích zemí, zatím může jen zdát. Svědčí o tom i příklad historika Thomase Oellermanna. Já jsem se dostal do Prahy v roce 2003 jako student. Byl jsem nadšeným sociálním demokratem z domova z Německa a myslel jsem si, že sociální demokracie je něco, co funguje všude, co se dá vždycky propojit. Měl jsem spolužáky na univerzitě v Německu a ti se stali úplně normálně například členy britské labouristické strany nebo, když studovali ve Francii, vstoupili do francouzské sociální demokracie. Proto jsem se pokusil tady i já stát členem ČSSD. Nefungovalo to, aniž by mi někdo řekl, čím to je. Nikdo se mnou nekomunikoval. Celou věc jaksi ospravedlňuje zákon číslo 424 z roku 1991, podle kterého se členem strany může stát jen občan České republiky starší 18 let. Proč se tato podmínka tak vytrvale udržuje na legislativním nebi a proč je právě partaj nedosažitelným vrcholem politické participace cizinců? Další otázkou je, jestli politické strany mají zájem změnit úpravu starou 22 let? SLOVO STRAN Anketu se zástupci stran za ODS otevírá europoslanec Milan Cabrnoch: Vážíme si lidi, kteří přichází do ČR se usadit, pracovat a žít. Respektujeme i to, že mají zájem zapojit se do veřejného života včetně politického života. Každopádně ODS tuto problematiku ve svých stanovách nemá definitivně vyřešenou a určitě je to jedno z témat, o kterých budeme diskutovat. Předpokládám, že změníme stanovy při některé z příležitost stanovy v ODS totiž mění kongres. Osobně se hodně kloním k tomu, aby lidé, kteří do ČR přicházejí legálně, jsou tady delší dobu, chtějí tady žít a pracovat, aby dostali legální, legitimní možnost účastnit se politického a veřejného života rovnoprávně s občany ČR. V současné době ale neznám žádný konkrétní návrh, který by vyřešil členství cizinců v ODS. Nutnost být českým občanem se v bledě modrém opakuje i v případech Komunistické strany Čech a Moravy, Strany Práv Občanů ZEMANOVCI nebo Lidem liberálních demokratů. I strana TOP 09 dodržuje zákon ohledně cizinců. Místopředseda strany Marek Ženíšek zároveň upozorňuje, že členství nepovažují za jedinou formu participace. Musím zmínit naši celkem velkou síť takzvaných registrovaných podporovatelů, kterými se prakticky může stát kdokoliv a nezáleží na občanství. Zároveň se TOP 09 na svém prvním ustavujícím sněmu usnesla, že s těmito podporovateli bude komunikovat stejně jako se členy, že tedy do jisté míry jsou na stejné úrovni jako samotní členové. Vztahuje se to na oblast připomínkování stranických materiálů, různých programových materiálů, chození či účast na konferencích, vzdělávání se v rámci stranické struktury, popřípadě diskuse na našem komunitním portálu. V tuto chvíli nepovažuji změnu legislativy týkající se členství cizinců v politických stranách za skutečný zásadní problém, nicméně se nebráním diskusi nad tímto tématem. Zkrátka, připomínkování a debaty by cizincům měly stačit. Formu neřádných členů má pro cizince rezervovanou i Česká strana sociálnědemokratická. Jen je pojmenovala jako spolupracovníky. Existence spolupracovníků a podporovatelů se sice může tlumočit jako nakročení stran k jinému, lepšímu řešení, ale také i jako nepovedená náhražka plnohodnotného členství. Na webových stránkách Strany zelených se píše, že chcete-li se stát členem/ členkou, stačí vyplnit formulář a potom budete pozváni na členskou schůzku, kde se dozvíte další podrobnosti. Znamená to, že jako cizinka mám šanci stát se řádnou členkou? Předseda strany Ondřej Liška tomu dává zelenou, když říká: Ano, je to skutečně tak. My jsme stranou, jejímiž členy jsou i lidé, kteří nemají české státní občanství. Vím o jednom nebo dvou případech cizinců ze zemí EU, kteří našimi členy jsou. My jsme o tom uvažovali opakovaně, že by bylo třeba tu velmi nejasnou úpravu, která v českém zákonodárství je, zprůhlednit a jasně definovat, že se členy politických stran v ČR mohou stávat nejenom občané ČR, ale i občané jiných zemí. Tradiční výklad tohoto zákona jim to neumožňuje. V zákoně ale není sankce za nedodržování. Sankce tam není, nicméně je zřejmé, že je potřeba v tomto udělat větší jasno, a proto budeme iniciovat i změnu zákona. Mimo jiné i kvůli tomu, že tady žijí i lidé, kteří nejsou občané zemí EU. Například druhá generace ve vietnamské komunitě v ČR je z nějakých, pokud se nemýlím, 13 nebo 14 procent tvořena těmi, kteří se zde už narodili. To znamená, že nejsou cizinci nebo imigranti v tom tradičně chápaném slova smyslu, nýbrž jsou to vlastně už domácí, ale stejně se nedostanou do členství v politických stranách. Kdy a jakým způsobem navrhnete změnu zákona číslo 424? Doufám, že za nedlouhou dobu bychom prostřednictvím naší senátorky Elišky Wagnerové už mohli přijít i s konkrétním návrhem. Je to zatím spíše výjimka potvrzující pravidlo. VOX POPULI Ve veřejném prostoru skoro neexistující otázku členství nedávno zviditelnila diskuse, kterou organizovala Masarykova demokratická akademie. Kromě JUDr. Petra Kolmana z Právnické fakulty Masarykovy univerzity, který tématu poskytl adekvátní právní rámec, bylo zajímavé slyšet zkušenosti týkající se například německé úpravy stejné otázky. V celém německém politickém spektru se členství podle Thomase Oellermanna řeší jinak. V Německu se cizinci vždycky účastnili normálního života místní organizace. Nehrálo žádnou roli, jestli ten člověk-cizinec má německé občanství, nebo ne. Německé komunální volby se pochopitelně neobešly bez účasti občanů Evropské unie. Na všech kandidátkách se objevili cizinci ze zemí EU, to znamená u všech stran u liberálů, CDU, konzervativců. Řekové nebo Italové a Španělé jsou členy městského zastupitelstva za SPD. Navíc každé město má poradní sbor pro cizince. Komunita cizinců z jednoho města volí zástupce do toho poradního sboru a kandidáti, mezi které se zařazují i občané z mimoevropských států, jsou vybíráni podle kritéria příslušnosti k jednotlivým politickým stranám. Zajímavé je, že s názorem, že by pro nás německý příklad mohl být inspirativní, nesouhlasila starší kolegyně Thomase Oellermanna. Jako historička to vidím trošku jinak, složitěji a hlavně jaksi nevidím nejen důvod, ale potřebu a správnost v tom, aby neobčané mohli být členy českých politických stran. To je velmi závažná otázka, protože když se cizinci budou takto stávat členy politických stran, samozřejmě že budou hájit hlavně své potřeby a zájmy. Oni nebudou schopní pořádně znát potřeby, zájmy, kulturu a problémy českého národa. Za zmínku stojí i bezprostřední reakce MUDr. Elšana Nazarova, předsedy Sdružení Azerbajdžanců v ČR: Mám trvalý pobyt patnáct let. My cizinci jsme tady, žijeme tady, prospíváme vašemu státu a bereme ho jako svůj druhý domov. Mám tady rodinu, manželka pracuje, já pracuji, takže nejde o to, že cizinci přijdou a vezmou vám všechno. Neberte to tak, že cizinci jenom berou a že teď obsadí i politiku a budou to řešit proti vám. O to nejde. Někteří debatující se naopak obávali toho, že by hypoteticky noví zahraniční členové mohli v určitém místě převážit nad domácími hlasy. Předpoklad, že by do stran vstoupili deseti tisíce členů-cizinců, se nezdá být reálný. V dnešní době se spíš může stát, že nejenom v hypotetické rovině, celé zastupitelstvo budou tvořit cizinci. To je podle Patrika Eichlera z Masarykovy demokratické akademie mnohem závažnější a na to poukazují příklady z Chebu. Oni se s tím začínají potýkat jako s reálným problémem, protože 40 nejlepších studentů chebského gymnázia jsou Vietnamci. Mluví perfektně česky, mají velmi dobré studijní výsledky a dříve nebo později začnou chtít mít vliv na to, jestli někde je lavička nebo dětské hřiště nebo je tam nemocnice. A tím pádem začnou politiku ovládat, protože jsou dobří. A teďka je otázka, jak to dělat, jestli budeme mít zastupitelstvo plné cizinců anebo jestli to začneme odchytávat skrz politické programy. Ostatně ten politický program může být také cesta politické socializace těchto lidí v českém prostředí. Členství cizinců v politických stranách je podle všeho téma zatím zcela marginální. Nejen že strany neprojevují politickou vůli na tom něco změnit, ani cizinci se do stran nepokouší houfně přihlašovat. Má smysl o tom vůbec debatovat? JUDr. Martin Rozumek, předseda Výboru pro práva cizinců Rady vlády pro lidská práva, míní, že: Politická participace cizinců, respektive jejich volební právo pasivní a aktivní, je velmi důležitou otázkou. Dokonce si od ní slibuji, že by mohla prolomit nezájem politiků o situaci, práva a povinnosti cizinců v ČR. Já tady vidím velký nezájem ze strany politické reprezentace, protože cizinec rovná se nevolič, a v podstatě si s ním můžou firmy a ministerstva dělat politiku, jakou chtějí. A myslím si, že tohle by se mělo změnit. Myslíte si, že by mezikrokem mohla být možnost členství cizinců v politických stranách? Určitě. Aktivní a pasivní volební právo bez možnosti být členem politické strany mně přijde jako protimluv. Kandidovat jako nezávislý je sice možné i podle současné právní úpravy pro občany EU do Evropského parlamentu nebo do komunálních voleb, ale myslím si, že se to početně netýká téměř nikoho. Zabýval se Výbor pro práva cizinců politickou participací? Máte nějaké usnesení v tomto kontextu? My jsme zahlceni v poslední době palčivými problémy cizinců, jako je zdravotní pojištění, neprodlužování pracovních povolení atd., takže v posledních letech jsme se tímto bodem nezabývali, ale z pozice předsedy se zasadím o to, abychom to brzy změnili. Je docela možné, že se cizinci omezením být straníky o nic neochuzují obraz dění v mnoha stranách totiž až moc připomíná handl a příliš málo správu věcí veřejných. Takže za velkou čest se to nepovažuje. Nicméně právě to je zároveň důvod, aby se cizinci začali účastnit politického dění a pokusili se tuto atmosféru měnit. Jak řekl Thomas Oellermann: Politická scéna v ČR má jisté problémy je to systém zahleděný do sebe. Kdyby se otevřel nějakému novému vlivu s jiným pohledem na svět a politiku, mohlo by to, ale také nemuselo vést k nějakému zlepšení.

6 10 11 Text: JUDr. Petr Kolman, Ph.D., VŠ pedagog ( PF MU Brno), člen rozkladových komisí ÚOHS a ČNB Text: Petr Zíka, účetní Pár slov k jednomu zákazu aneb cizinci a ceské politické strany ProC (ne)chodit na financní úrad Redakce bulletinu SLOVO (pro cizince a o cizincích) mě oslovila, abych se stručně zamyslel nad jedním zajímavým, avšak českou publicistikou doposud opomíjeným tématem Cizinci a české politické strany. Patrně některé čtenáře a čtenářky hned na úvod překvapím, ale cizinci nesmí být, alespoň dle platného práva, v dnešní době členy českých politických stran a hnutí. A to dokonce ani občané ze sedmadvacítky (prozatím) spřátelených zemí EU. Ano, píše se rok 2013, ale toto omezení skutečně v naší liberální demokracii opravdu stále existuje. Zejména pro člověka z otevřeného akademického prostředí je tato věc těžko pochopitelná. Cizinec ze Rwandy či Konga se tak bude chtít stát členem Strany zelených, takové starosti bych chtěl mít. Nicméně pokud si uvědomíme, že toto přísné omezení dopadá třeba i na občany Slovenska dlouhodobě žijící v ČR, tak shledáme, že nejde jen o nějaký akademický pseudoproblém. Před pár dny jsem mluvil na toto téma např. s předsedou pražské pobočky SPD historikem Thomasem Oellermannem, který vnímá jako citlivý problém, že jemu a jeho německým přátelům je odpírán vstup do sesterské ČSSD. Dodávám, že jsem na toto téma též diskutoval i např. s předsedou Sdružení Azerbajdžánců v ČR, MUDr. Elšanem Nazarovem, jím zastupovaný svaz to též vnímá jako diskriminaci. Navíc zde je to násobeno faktem, že Azerbajdžán není v EU, takže čeští Azerbajdžánci se tohoto práva asi jen tak nedočkají. Silná vazba na určité typy důležitých voleb Při řešení tohoto problému se z pohledu pozitivně-právní úpravy musíme podívat do Ústavy a zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (z. č. 424/1991 Sb.). V naší normě norem tedy v Listině základních práv a svobod, která je nedělitelnou součástí Ústavy ČR je garantováno právo být členem politické strany jen našim občanům (čl. 20 odst. 2 Listiny) a prováděcí zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (č. 424/1991 Sb.) stanoví, že členem může být občan starší 18 let. Pro kontext nutno uvést, že dle našeho platného práva mají cizinci ze zemí Evropské unie s trvalým pobytem v Česku aktivní a pasivní volební právo v našich komunálních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu. Tedy, nejen že sami mohou volit, ale též mohou ve zmíněných volbách být voleni. Proto bych pokládal za logické, pokud by zákonodárce umožnil i členství cizinců (prozatím alespoň ze zemí EU) v politických stranách, jinak jejich zapojení do tohoto procesu není plnohodnotné. Zejména ve větších městech je kandidatura v komunálkách bez podpory politické strany značně komplikovaná a též politické strany nemají větší motivaci přepouštět přední (volitelná) místa na kandidátkách nestraníkům. A jak jsme si řekli výše, cizinec v ČR může být jen nestraníkem, nikdy straníkem. Další zajímavou otázkou je, proč cizinci v ČR mohou kandidovat v tzv. městských (resp. obecních) zastupitelstev, ale nesmějí již kandidovat do zastupitelstev krajů? Byť v obou případech se jedná o územní samosprávy. Pozoruhodným paradoxem je, že cizinci mohou kandidovat do zastupitelstva hl. města Prahy, která je současně též krajem. Takže vyvstává otázka, proč cizinec s trvalým pobytem kupř.v Jihomoravském kraji je diskriminován oproti cizinci žijícímu trvale v Praze? Zpět k členství v politických stranách. Aktuálně nepodporuji toto právo u všech cizinců, ale jen u těch, kteří mají v ČR řádně povolen tzv. trvalý pobyt. K jehož legálnímu získání je mj. zapotřebí (zjednodušeně napsáno) 5 let nepřetržitého pobytu na území ČR a bezúhonnost. U těchto osob je tedy již vybudován určitý silnější právní i faktický vztah k České republice. Takže v nadsázce napsáno, turistky z Dánska by v rámci své dovolené nemohly účelově (či nahodile) ovlivnit např. kongres pražské organizace Pirátské strany, ve které by se operativně staly členkami. Vstup cizinců do našich stran by je mohl částečně myšlenkově obohatit, kultivovat a modernizovat. A též by napomohl k plnohodnotné integraci cizinců do naší společnosti. Takže by šlo o oboustranně prospěšnou věc. Závěr Zastávám neochvějný názor, že je vhodné právně odemknout pomyslná vrata českých politických stran a hnutí cizincům ze zemí EU s trvalým pobytem v ČR. V současné době se mi jeví vhodné přiznat zmíněné právo občanům ze členských zemí EU, nicméně v budoucnu, mj. s ohledem na stále globalizovanější pojetí světa, bych se nebránil umožnit členství v našich politických stranách taktéž lidem z tzv. třetích zemí. Myslím, že tato změna provedená novelizací 2 zákona o sdružování v politických stranách by nebyla ani protiústavní. Výše jsme sice uvedli, že dle Ústavy ČR je garantováno právo být členem politické strany jen našim občanům, nicméně je-li něco ústavně garantováno pro někoho, nelze vyvozovat, že jiný toto právo mít nemůže. Dle teorie ústavního práva jen nesmí být upřeno občanům ČR. Jinak řečeno, naše Ústava ve svých důsledcích nezakazuje členství cizinců v politických stranách, jen je potřeba novelizovat výše citovaný zákon. Ale možná je český zákonodárce o krok napřed a vzhledem ke stávajícím poměrům v našich politických stranách myslí na duševní zdraví cizinců... Během všedních, denních starostí musíme všichni, a to většinou s nelibostí, navštěvovat různé státní úřady. Co si budeme namlouvat, není to žádná radost a chvění žaludku pociťujeme mnohdy již několik dní předem. Zkusme se tedy spolu zamyslet nad tím, jak to chodí na finančních úřadech a je-li třeba se jich obávat. Z celé té plejády úřadů, které cizinec musí navštívit, má finanční úřad asi nejlépe stanovená pravidla. Nesetkáváme se zde se situací, kdy by správce daně vyžadoval něco nad rámec zákona. Pravidla jsou jasná a předem stanovená. Za dvacet let novelizací jednotlivých daňových zákonů dochází ale ke změnám, které člověk, neprofesionál, nezvládá sledovat. S určitou mírou trpké ironie je možné konstatovat, že zde je rozdíl mezi občanem a migrantem setřen. Oba stojí před problémem, který přesahuje jejich možnosti. Je zbytečné řešit otázku, jestli se konkrétní referenti správce daně chovají k cizincům lépe či hůře. To je otázkou svědomí konkrétního úředníka a při podávání daňového přiznání nám to nepomůže. Existuje ovšem několik pravidel, která nám pomohou, a jim se budeme věnovat. Pravidlo první: S finančním úřadem komunikujeme. Osobně, písemně, přes zplnomocněného zástupce. S trochou nadsázky platí, že nemusíme mít na zaplacení daně, finanční úřad o tom ovšem musí vědět. Pravidlo druhé: Nikdy nekrátíme svoje příjmy. Přiznáváme vše, co jsme vydělali. Dostaneme-li se totiž do sporu, máme velkou šanci svoje výdaje prosadit a tím dosáhnout kýženého snížení daňového základu. Pokud nám ovšem finanční úřad prokáže zatajení příjmů, dostáváme se přímo do střetu se zákonem. Pravidlo třetí: (obzvláště důležité pro cizince bez trvalého pobytu, podnikajícího na živnostenský list). Pokud to jde, používáme paušální odečet výdajů. A od roku 2013 to jde minimálně do ,- ročně. Jinak by totiž podnikající cizinec bez trvalého pobytu musel vést podvojné účetnictví. To s sebou nese řadu dalších povinností a navíc je finančně náročné. Při uplatňování výdajového paušálu zjišťuje případná kontrola evidenci příjmů a pohledávek. Tuhle větu si přečtěte dvakrát. Cítíte, jak osvobozuje od starosti? Pravidlo čtvrté: Můžeme se naučit dělat si daňové přiznání sami. Na internetových stránkách ministerstva financí najdeme srozumitelný elektronický formulář. Můžeme si nechat přiznání udělat od odborníka. Slušná cena je podle složitosti od 500,- do 1000-Kč ročně. Nikdy, opravdu nikdy si ale nedáme radit od známých. Každý máme trochu jiné podmínky a to, co platí u jednoho, téměř určitě nebude platit u druhého. Pravidlo páté: Pracovník finančního úřadu nám v daňových otázkách neporadí. Nikoli proto, že je zlý, ale prostě určité věci dělat nesmí. Pokud se s takovou radou na finančním úřadě setkáme, jedná se o výjimečně slušného člověka, který tím mnohdy riskuje vlastní zaměstnání. Pravidlo šesté: Na finanční úřad nemusíme chodit. Všechna podání je možné zasílat poštou nebo elektronicky. Případně přiznání odevzdáme dole v podatelně. Není sice špatné svého konkrétního správce daně znát, rovněž je ale zbytečné na sebe neustále upozorňovat dotazy a připomínkami. Tolik pro základní orientaci. Samozřejmě je celá záležitost o něco složitější. Můžeme potřebovat potvrzení bezdlužnosti nebo finanční úřad nařídí kontrolu vašeho podnikání, potřebujeme někoho zaměstnat nebo máme zaplatit pokutu za dopravní přestupek. I tu může vymáhat finanční úřad. Další skupinou návštěvníků finančního úřadu bývají jednatelé společností. Řada cizinců si v České republice založila obchodní společnosti, převážně společnosti s ručením omezeným. Tyto společnosti jsou vždy, a to bez jakékoli výjimky, povinny vést podvojné účetnictví. Zde je možné doporučit jedině to, najít si kvalitního účetního za rozumnou odměnu. Podle čeho poznáme účetního, kterému můžeme věřit? Vyjmenujeme si základní podmínky, které jsou pro dobré rozhodnutí nejdůležitější: 1/ Účetní nám sdělí dopředu částku, kterou si bude měsíčně či ročně počítat za zpracování účetní agendy naší firmy, a tato částka bude přiměřená, tj. bude odpovídat počtu účetních dokladů a vůbec materiálů, které chceme zpracovat. 2/ Účetní nám vysvětlí, které naše postupy dělají účetnictví složitější a tím i dražší a naučí nás se těch zbytečných uchránit. 3/ Účetní s námi jedná jako se svým klientem, člověkem, který mu nosí práci, tedy i peníze. Uslyšíme-li od něj výraz: Tomu byste nerozuměl/a/, bez jakýchkoli průtahů si najdeme někoho jiného. 4/ Pokud jste si v předešlých odstavcích přečetli, že se máte vyvarovat rad známých a přátel, zde to neplatí. Účetního si samozřejmě nechte doporučit a nežijte v představě, že můžete být rádi, že si na vás udělal čas. 5/ Účetní za vás nebo s vámi vyřizuje všechny kontroly finančního úřadu. Práci s tím by měl mít zaplacenou již v ceně své práce. Zvládneme-li všechna úskalí finančního úřadu, číhá na nás ještě zdravotní pojišťovna a Česká správa sociálního pojištění. O nich ale někdy příště.

7 12 Téma Text: Daniela Vrbová Foto: archiv Reforma deformace? Okruh veřejného zdravotního pojištění pro cizince by se v budoucnu mohl rozšířit o další skupiny nejspíše o osoby samostatně výdělečně činné a možná i děti cizinců. Záměr potvrdilo v dubnu 2013 Českému rozhlasu ministerstvo zdravotnictví. Ke změně by mělo dojít v souvislosti s nově připravovaným zákonem o pobytu cizinců a o veřejném pojištění. Prvně jmenovaný zákon by měl současně nařídit, aby komerční pojištění odpovídalo rozsahem tomu veřejnému. O konečné podobě a definitivním začátku platnosti nového zákona o pobytu cizinců však zatím nejsou žádné informace. Protože je tento bulletin pro cizince a o cizincích v Česku, není třeba sáhodlouze rozepisovat, v čem tkví problém. Systém zdravotního pojištění pro cizince je prostě deformovaný. Na jednu stranu je ze zákona povinné ho mít, na druhou stranu ale tentýž zákon vlastně nenutí komerční zdravotní pojišťovny (u nichž si ho drtivá většina cizinců sjednává) do skutečné konkurence. Produkty, které nabízejí, se tak rozsahem a kvalitou rozhodně nedají srovnávat s rozsahem veřejného zdravotního pojištění. A to přesto, že se nazývají komplexní péče. I k této skutečnosti lze nalézt celkem argumenty pro a proti, o nichž ještě dále. Podívejme se ale nejprve na ekonomickou stránku věci. Rozšířit systém veřejného zdravotního pojištění vlastně zas taková revoluce není podobné návrhy už se v zákonech (hlavně v tom o pobytu cizinců) párkrát ocitly. Během legislativního procesu se zatím vždy tento návrh ze znění poněkud vytratil. Nevládní organizace pracující s migranty i samo ministerstvo vnitra, tedy předkladatel zákonů, poukazovalo na shodné argumenty proti takovému návrhu jak ze strany poslanců, tak komerčních pojišťoven. Podezření, že mají mezi politiky (poslanci) silnou lobby, lze podložit důkazy z více let a různých situací. Například jedním z argumentů, proč nerozšiřovat okruh veřejného zdravotního pojištění o další skupiny cizinců, je údajná analýza Hospodářské komory. Ta je rovněž úzce propojena s komerčními pojišťovnami. Analýza je ale zjevně pouze interní ani po opakovaných žádostech dosud nebyla veřejně předložena. Nyní si ale analýzu objednal Úřad vlády: při jakých parametrech by se vyplatilo rozšířit systém veřejného zdravotního pojištění? Úkolu se má zhostit 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, konkrétně tým kolem MUDr. Helena Hnilicové. Ta je v zásadě pro rozšíření veřejného zdravotního pojištění. Ale slibuji, že v naší analýze budeme co nejobjektivnější, prohlásila pro Český rozhlas MUDr. Hnilicová. Chceme dát na stůl konečně nějaká fakta. Není totiž v zájmu nikoho, a politicky je to rovnou sebevražda, nastavit systém veřejného zdravotního pojištění tak, aby byl v důsledku pro pojištěnce ztrátový a to jen kvůli cizincům. MUDr. Hnilicová, podobně jako odborníci z řad neziskových organizací zabývajících se migranty nebo tématem zdravotního pojištění, uvádějí některé ukazatele, které by mohly předem lehce naznačit vstupy do analýzy. Je to například tzv. efekt zdravého migranta. Do zahraničí se neodchází stonat. Něco jiného je samozřejmě zdravotní turistika (zubaři, plastická chirurgie apod.), na které čeští lékaři skutečně vydělávají. Jenže v tomto případě jde o turisty a komerční pojistky ze zemí, odkud pocházejí. Pokud se však člověk rozhodne přestěhovat svůj život do zahraničí, většinou zvažuje i své zdravotní dispozice. Postarat se o sebe v cizině, bez zázemí, rodiny a v občas spíše znevýhodněném pracovním prostředí je prostě mnohem těžší než doma. Do zahraničí také odcházejí spíše mladí lidé, kteří jsou méně nemocní už jen statisticky. Teprve po pár letech (eventuálně po pár letech velkého pracovního nasazení) se u nich mohou začít projevovat různé nemoci. Pokud je však těch let pět, mají už v Česku nárok požádat si o trvalý pobyt. Ten jim automaticky umožňuje stát se účastníky veřejného zdravotního pojištění. Říká se tomu cream skimming, slízávání smetany, konstatuje Helena Hnilicová. Prostě komerčním pojišťovnám spadne do klína ten nejlepší kmen pojištěnců. A následné problémy se potom léčí až díky veřejnému zdravotnímu pojištění. Oficiálně nemáme informace o žádné chystané legislativní změně v oblasti pojištění cizinců, napsal Českému rozhlasu Konstantin Popsujevič z pojišťovny Maxima na dotaz, zda se komerční pojišťovny nějak připravují na změny v zákonech. Z trhu je patrné, že se zatím jedná jen o ničím nepodložené spekulace. Z tohoto důvodu neuvažujeme o úpravě současného produktu pojištění cizinců do doby, než budou uveřejněny chystané změny příslušnou institucí oficiálně, dodává. Mluví tu zejména o druhé části změny, totiž povinnosti soukromých komerčních pojišťoven rozšířit rozsah péče do srovnatelných parametrů s veřejným zdravotním pojištěním. To je totiž onen neekonomický argument, který je také často slyšet. Proč by vlastně cizinci měli mít srovnatelnou zdravotní péči jako Češi? Nežijí tu často tak dlouho, neodvádí tak dlouho daně, sociální a zdravotní pojištění, takže vlastně smetanu slíznou oni. Jakmile by byli vpuštěni do systému veřejného zdravotního pojištění, zavalili by čekárny zdravotnických zařízení. Nebo ne? Stejně jako neexistuje zatím žádná veřejná analýza, kolik vlastně soukromé komerční pojišťovny dohromady vydávají na proplácení zdravotní péče za cizince a kolik z odváděného pojistného (v řádu desetitisíců za pojištěnce ročně) putuje dál pro další investice, eventuálně zisk, nikdo nezná ani odpověď na otázku, zda by cizinci stonali víc, kdyby věděli, že mohou. Že jim to pojišťovna proplatí. Jak Českému rozhlasu řekl americký podnikatel žijící v Praze, na komerčním pojištění mu nejvíc vadí nejistota, že mu pojišťovna skutečně proplatí péči, kterou jeho český lékař uzná za nejvhodnější. Nechce se mi každý rok platit v hotovosti na přepážce za služby, které nepotřebuji a u nichž si nejsem jistý, že je budu smět využít. Radši bych platil za produkt, o němž vím, že funguje, protože ho používají i lidé kolem mě. Taková představa je pro mě mnohem realističtější a s tím bych neměl problém. Klidně bych za to platil předem rozumím, že stát chce mít jistotu, že cizinci tu budou za lékařskou péči platit. Mám ale problém s placením za něco, co pak stejně nemůžu čerpat, říká tento podnikatel, který nechce uvádět své pravé jméno. Českému rozhlasu se představil jako Bob. To opět argumentaci proti navrhovaným změnám v zákonům posouvá do spekulativní roviny. Byli by cizinci víc nemocní, kdyby si byli jistější, že smějí? Nebo do Česka prostě nejezdí pracovat, ale stonat? Teoreticky by to mohly ukázat příklady cizinců, kteří v Česku byli zaměstnáni v tomto případě totiž spadají do veřejného systému. Když potom práci ztratí nebo opustí a pracují například jen na dohodu, musí si začít platit komerční pojištění. O žádné takové statistice rovněž nemáme žádné informace. Jisté je jen to, že je potřeba přihlédnout k nejčastějším zaměstnáním a pracovním režimům zdejších cizinců. Pracovní poměr se jim rozvazuje za skutečně nejrůznějších okolností. Například když pracovnice otěhotní a zaměstnavatel by jí musel držet místo a vyplácet mateřskou. Jak se tedy ukazuje, nějaká analýza by se skutečně hodila, protože jinak veřejná debata stojí dost na vodě a je snadno manipulovatelná do spekulativní roviny. Minimálně jeden fakt je ale jistý. Rozhodně není fér, aby někdo zanedbával své zdraví jen proto, že ho do toho tlačí zákon. Tento článek vychází z pořadu Zaostřeno na cizince, který vysílal Český rozhlas Plus

8 14 Pujcka 15 Zdroj: Právo Text: Archiv Vnitro vyrukuje na cizince s kvótami profesí Text: Marie Heřmanová Co všechno byste meli vedet o své uklízecce (a nechcete se zeptat) Ministerstvo vnitra chystá zpřísnění podmínek pro pobyt cizinců ze zemí mimo Evropskou unii na území České republiky. Migranti za prací by už tak neměli pracovat pod cenou a složitější bude pro cizince na našem území také rozjezd podnikání. Vláda by pak měla mít možnost stanovit pro jednotlivá odvětví a profese početní kvóty. Počítá s tím zcela nový zákon o pobytu cizinců, který vnitro v uplynulých dnech rozeslalo dalším resortům k připomínkovému řízení. Pokud změny ministerstvo prosadí i ve vládě a na půdě parlamentu, měly by začít platit od začátku příštího roku. Kromě zpřísnění některých pravidel má zákon cizincům přinést i lepší ochranu a zjednodušení celého systému povolování delších pobytů. Úředníci vnitra si od toho slibují lepší kontrolu nad migrací a tím i vyšší ochranu tuzemského trhu práce. Podle nových pravidel by tak už byl nepřípustný právě tzv. sociální dumping, kdy cizinci v ČR pracují přesčas a zároveň za výrazně nižší mzdy, než za jakých pracují občané EU. Minimální mzda i pro cizince K žádosti o zaměstnaneckou kartu bude cizinec nově předkládat pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti a závazné ujednání o výši mzdy nebo odměny, uvádí se k tomu v materiálu ministerstva, který má Právo k dispozici. Cizinec podle tohoto dokumentu nebude smět v ČR pracovat za míň peněz, než je minimální mzda. Ta je v současné době stanovena na 8000 korun. Ve smlouvě také bude muset mít stanoven počet hodin práce týdně, který nesmí klesnout pod patnáct. Kromě ochrany českých zaměstnanců to má zároveň zamezit vykořisťování cizinců ze strany velkých zaměstnavatelů. Podnikatelé na stavbách Státní správa musí mít v ruce více nástrojů, jak kontrolovat migraci. A musí si umět jasně říct, co a koho potřebuje a co nikoliv. Trh práce a imigrace bohužel doposud nebyly zcela pod kontrolou státu, řekl k tomu šéf ministerského odboru azylové a migrační politiky Tomáš Haišman. Skoncovat by se tak mělo s benevolentním vydáváním živnostenských oprávnění, která cizincům ze zemí mimo EU často de facto suplují povolení k pobytu. Vede to k tomu, že např. na stavbách tu pracují skoro samí podnikatelé, uvedl Haišman s odkazem na časté zneužívání tzv. švarcsystému. Rozjet vlastní byznys tak má napříště v České republice jít legálně pouze poté, co cizinec na našem území už před žádostí o živnostenské oprávnění nejméně dva roky pobýval za jiným účelem, a po složení zkoušky z češtiny. Výjimku z tohoto pravidla mají mít pouze investoři, kteří u nás vytvoří nejméně 20 pracovních míst a kteří sem vloží minimálně pětimiliónový kapitál. Nová úprava poprvé jednoznačně vymezuje kvalifikované profese, které se u nás dlouhodobě nedaří obsadit českými pracovníky a které tak mohou zaměstnavatelé nabídnout cizincům. Jsou mezi nimi např. IT odborníci, lékaři, inženýři nebo piloti. Stát musí hledat rovnováhu mezi tím, co mu jeho okolí nabízí, a tím, co sám potřebuje, poznamenal k tomu Haišman. Zaměstnanecké karty Vnitro plánuje i zjednodušení systému a zavedení jednotného povolení k pobytu i k práci ve formě tzv. zaměstnanecké karty. Vydávat ji bude právě vnitro a slibuje si od toho mimo jiné i lepší přehled o informacích, které o sobě cizinci českým úřadům poskytují. V současné době se totiž často stává, že např. úřadu práce cizinci hlásí více dětí, aby získali větší úlevy na daních, ale nám naopak děti zatajují, protože by nemohli prokázat dostatečný příjem na to, aby je na našem území uživili, vysvětlil Haišman. Na našem území dlouhodobě pobývá legálně téměř 450 tisíc cizinců. Já jsem původně učitelka v mateřské školce. Nejsem uklízečka, mám řádné vzdělání. Ale když jsem přišla do Čech, tak jsem nejdříve sháněla práci. Dělala jsem v kuchyni restaurace... Časem jsem začala s úklidem po rodinách. Zařídila jsem si živnostenské oprávnění a myslela si, že jsem svobodnější. Není to ale tak jednoduché, jak jsem si představovala vypráví jednatřicetiletá Nina z Ukrajiny. Nina nechala doma na Ukrajině malou dceru, o kterou se nyní starají její příbuzní. Podobných příběhů se ovšem v našich domácnostech odehrává mnohem více. Poslední dobou se o nich čas od času můžeme dočíst i v médiích. Placenou práci v domácnosti přitom vykonávají hlavně cizinky ze třetích zemí, pro které je starost o cizí rodiny často jedinou možností, jak uživit své vlastní potomky. Práce v domácnosti má ale mnohá specifika, z nichž některá se především pro ženy migrantky mohou stát potenciálně velmi nebezpečná. Pomocné práce v domácnosti u nás nejsou vnímané jako standardní zaměstnání a česká vláda v létě odmítla ratifikovat Úmluvu o pracovnících v cizí domácnosti, kterou vydala Mezinárodní organizace práce a která měla domácí práci postavit na roveň běžnému zaměstnání. Ženy by tak měly nárok například na vymáhání dodržování pracovní doby, placené přesčasy apod. V současné situaci se ale mohou svých práv domoci jenom velmi obtížně a jedná-li se o takzvanou live-in formu výpomoci, kdy pracovnice bydlí přímo v rodině, situace se stává ještě komplikovanější. Ženám hrozí jak vykořisťování ze strany zaměstnavatele, na které nemusí nikdy nikdo přijít, tak naprostá sociální izolace a psychické problémy s ní spojené. Kamenem úrazu však nejsou tolik samotné výše jmenované hrozby, ale právě velmi omezené šance se bránit v případě, že se stanou skutečností. Minulí zaměstnavatelé si mysleli, že když najmou Ukrajinku, tak že v práci budu dřít jako kůň. Nemohla jsem si vzít žádné volno, nedodržovali pracovní smlouvu. Když jsem si chtěla stěžovat, tak mi odvětili, abych byla jako Ukrajinka vůbec ráda, že bydlím v civilizaci. Přitom jsem ze Lvova! Kdybych ztratila práci, měla bych velký problém. Minimálně bych si musela rychle hledat jinou. Kdybych ji nenašla, tak bych ztratila pobyt. V dnešní době ekonomické krize je těžké najít práci pro Čecha, natož pro cizinku. Celá rodina na Ukrajině čeká na moje peníze a já jsem vdova, tudíž jsem za všechny zodpovědná, vysvětluje Natalia, která pracuje jako pečovatelka u seniora. Mnoho žen se navíc dostává do paradoxní situace vychovávají cizí děti, ale své vlastní mohou vidět jenom několikrát do roka. Teď jsem dceři chtěla na Vánoce koupit kožíšek, takový pěkný jsem viděla. Když jsem ale byla v obchodě, tak jsem ani nevěděla, jakou velikost potřebuje. Musela jsem volat domů. Vždyť jsem ji půl roku neviděla (pláč). Ale vím, jaké věci nosí Max (dítě, o které pečuje), vidím jej, jak roste. Další příběh z Ukrajiny, tentokráte od dvaatřicetileté Oxany. Placenou práci v domácnosti v současné době vykonává podle statistik Mezinárodní organizace práce minimálně 52 miliónů, ale možná až 100 milionů osob, z nichž valnou většinu tvoří ženy, asi 92%. Spousta žen v západním světě dnes například buduje svou vlastní kariéru či raději tráví čas jiným způsobem, než je péče o domácnost. Aktivněji dnes žijí i prarodiče, kteří navíc většinou bydlí odděleně a nejsou tedy stále při ruce, jako tomu bývalo dříve. A Česká republika v těchto trendech Západ velmi rychle dohání. Pro mnohé ženy z rozvojových zemí je placená práce v domácnosti daleko od domova zároveň často jedinou šancí, jak například zaplatit vzdělání svým potomkům nebo je zkrátka jenom uživit. Je to opravdu těžký být matkou v mém věku, nemohla jsem se o dceru starat. Byla to těžká situace. Neměla jsem prostě jinou možnost! Musela jsem za prací do zahraničí. Tady jsem přišla na to, že jí můžu dopřát komfortnější život. Ale přináší to s sebou okolnosti, nebo spíš důsledky, jako že nejsem schopná se o ni osobně starat. Nemá ke mně moc blízký vztah zná mě jako biologickou mámu, jako jejího sponzora, ale když se jí zeptáš, kdo je její máma, odpoví, že má sestra. Možná je to jen otázka času. Možná si jednou uvědomí, že jsem to všechno dělala pro ni, vysvětluje čtyřiatřicetiletá Mary z Filipín, která v Česku pracuje jako chůva. Ve světě tak vzniká takzvaný globální řetězec péče, kdy se migrantky starají například v České republice o děti nebo seniory a o jejich vlastní rodiny například na Ukrajině se musí starat někdo jiný (nejen v souvislosti s Ukrajinou odborníci hovoří o generaci tzv. sociálních sirotků dětí, které vyrůstají bez rodičů pracujících v cizině). Je navíc velmi pravděpodobné, že poptávka po pracovnicích v domácnostech se bude do budoucna zvyšovat a problematika jejich práv bude stále významnější. Z tohoto důvodu se organizace Sdružení pro migraci a integraci a Člověk v tísni rozhodly tomuto tématu více věnovat a od července loňského roku pracují společně s Národohospodářským ústavem AV ČR a reklamní agenturou Ogilvy&Mather na projektu nazvaném Rovné šance na prahu českých domácností. Více o něm i situaci žen migrantek se můžete dočíst na webu

9 16 Text a foto: Tomáš Bystrý Když cizinci mluví hezky Cesky Jan Ámos Komenský by měl radost, pokud by zavítal na Metropolitní univerzitu Praha. Jedna z nejstarších a největších soukromých vysokých škol v Česku poskytuje vzdělání v bakalářském, magisterském a doktorském stupni studia v nejrůznějších oborech. A kromě toho nabízí cizincům také kurzy českého jazyka. To ale pochopitelně není jediný důvod, proč by učitel národů jásal. Úsměv na tváři by mu jistě přinesl přístup zdejších vyučujících. Žádné biflování slovíček, ale třeba návštěva kavárny, kde obsluhují nevidomí a kde se nedomluvíte pomocí gest a mimiky, ale jen prostřednictvím mluveného slova. Nejtěžší je pro mě skloňování. Čeština je opravdu velmi těžký jazyk, přiznává osmnáctiletá Kseniya Degtyar z Ukrajiny a o rok starší Alina Pomozova z Ruska, se kterou už půl roku navštěvuje intenzivní kurzy češtiny na Metropolitní univerzitě Praha, jí přitakává. Obě přijely do Prahy za studiem. Kseniya by se ráda věnovala ekonomii, její spolužačka Alina by chtěla studovat zahraniční obchod. V Česku jsou už obě půl rok a stejnou dobu se učí česky. Na kurzech se toho naučíme hodně, jsme spokojené s výukou. Baví nás hlavně různé exkurze. Je ale pravda, že musíme ještě hodně studovat doma. Snažíme se stále poslouchat češtinu, proto si často pouštíme rádio nebo sledujeme české filmy, říká Kseniya Degtya, která je v komunikaci v češtině o kousek napřed než její spolužačka Alina. Během rozhovoru své kamarádce několikrát překládá otázky do ruštiny. Nemáme zatím moc českých přátel. Víme, že to je velká škoda, protože bychom se více rozmluvily, vysvětluje lámanou češtinou devatenáctiletá Alina. Spolu s Kseniyií si podaly přihlášku také na Metropolitní univerzitu Praha, která má dlouholetou zkušenost se vzděláváním cizinců v českém jazyce. V současné době studuje na univerzitě přibližně 700 cizinců a každý rok přijíždí a také vyjíždí 120 studentů v rámci programu Erasmus. Přitom strategií školy je naprostá integrace cizinců. Nejenže jsou plně zapojeni do života školy (ples, přednášky, konference, sportovní klub), ale je tu i zahraniční oddělení určené jenom pro ně. Studenti, kteří se u nás češtinu učí, se potom často ucházejí o studium na této univerzitě. Během kurzu se sžijí s naším prostředím, naváží kontakty s dalšími studenty a v neposlední řadě také s vyučujícími. Je pak pochopitelné, že se rozhodnou pro studium právě na naší škole, říká vedoucí oddělení českého jazyka pro cizince Mgr. Milan Vinduška. Třiatřicetiletý rodák z Prahy tady sám češtinu vyučuje. Jeho kurzy prošel například velvyslanec Moldávie nebo i thajská manželka českého diplomata. Jeho studenti jsou cizinci všech věkových kategorií, převážně jde ale o mladé lidi, kteří se v Česku připravují na studium na vysoké škole. Jejich hlavní motivací je naučit se jazyk, aby tady mohli studovat v češtině zadarmo, což jim české vysoké školství umožňuje, pokud splní všechny nároky a studijní povinnosti, vysvětluje sympatický pedagog. Svou práci má velmi rád a věnuje jí podstatnou část svého volného času. Víte, když to chcete dělat trochu jinak, příprava vám zabere o to víc času. V dlouhodobém intenzivním kurzu se také musíte neustále přizpůsobovat tempu studentů a jejich potřebám. Vzhledem k rozsáhlosti výuky je třeba pracovat s velkým množstvím různorodých materiálů. Je samozřejmé, že příprava na takové hodiny je náročnější, říká s úsměvem Mgr. Vinduška. Se studenty i těmi bývalými je neustále v kontaktu. Teď mi zrovna píše mail jeden z mých někdejších žáků. Byl velmi talentovaný, to musím přiznat. Vždyť se podívejte, jak česky píše téměř bez chyby. Jen si to představte. Jste cizinec a češtinu se učíte jen pár týdnů. Váš češtinář s vámi jede autobusem na úplný konec města, se kterým se teprve seznamujete. Pak vás vysadí na zcela neznámém místě a vaším úkolem je dostat se do centra metropole, do městské knihovny. Používat jiný jazyk než češtinu je během dorozumívání zakázané. Studenty to velmi baví, přijde jim to vzrušující. Když pak nakonec na místo určené dorazí, mají z toho radost, popisuje pedagog Metropolitní univerzity Praha Mgr. Milan Vinduška. Do výuky zařazuje různé metody, jak své studenty naučit správně používat češtinu. V hodinách jim pouští české pohádky i komedie, kde svou roli mají také cizinci. Třeba úspěšný a Oscarem oceněný snímek Kolja, který vypráví příběh starého mládence Františka Louky, jenž přistoupí na fingovanou svatbu s Ruskou Naděždou, která nutně potřebuje české občanství. Záhy se ale musí starat o jejího malého syna Kolju, se kterým se stárnoucí muž později sbližuje. Vedle toho svým studentům Vinduška zprostředkovává i nebývalé exkurze. Zvlášť oblíbená je návštěva Neviditelné výstavy. Exkurze nabízí jedinečnou příležitost nahlédnout do světa nevidomých. Ve zcela zatemněném prostoru se studenti pohybují v modelovém bytě, pak na ulici a také v zahradě. Průvodcem je nevido- mý člověk, který nejen dává pokyny, jak absolutní tmou projít, ale také klade řadu otázek na věci běžné potřeby, které jsou kolem nás. V závěru navštívíte bar, dovedou vás ke stolu, připraví vám například kávu a vy si můžete vyzkoušet, jaké to je vnímat svět bez pomoci jednoho z nejdůležitějších lidských smyslů zraku. Je to výborný způsob, jak vnímat jazyk jen prostřednictvím sluchu, říká Mgr. Vinduška. Akci si chválí i studentky Kseniya a Alina. Nic podobného jsme ještě nezažily, bylo to něco úplně nového a moc se nám to líbilo, i když chvílemi to bylo pro nás velmi těžké, shodují se obě studentky. Chválí si i vztah se svým učitelem. Umí být přísný, ale zároveň je velmi kamarádský. Během rozhovoru jsou v učebně pouze ony dvě. Je totiž pár minut po vyučování a ostatní studenti mají už další aktivity. Běžně ale navštěvují kurzy ve zhruba patnáctičlenné sestavě. Na začátku navštěvuje kurz víc studentů, ale každoročně jich určité procento odpadává. Nutí je k tomu hlavně rodinné nebo finanční důvody. Stává se ale také to, že prostě studium češtiny nezvládají a kurz opustí předčasně, doplňuje Mgr. Vinduška. Své studenty v hodinách čas od času natáčí. Videa, na kterých na sebe studenti reagují v nejrůznějších smyšlených komunikačních situacích, ukazují, jaký pokrok cizinci v češtině činí. Točíme třeba scénky, které se můžou dít ve škole nebo v obchodě. Podívejte se, jak se tenhle student zlepšil. Až vám pustím, jak mluvil před třemi měsíci a jak komunikuje teď, tak ten rozdíl určitě zaznamenáte, říká pedagog soukromé vysoké školy a pouští video, na kterém je v roli učitele mladý muž afrického původu. Česky mluví bravurně. Další aktivitou jsou například referáty a scénky, které si studenti doma pečlivě připravují. Seznamují spolužáky s kulturou své země nebo se svými koníčky. Po roce každodenního intenzivního studia se studenti mezi sebou velmi dobře poznají. Měli jsme tu jednou dokonce i svatbu. Seznámili se v našem intenzivním kurzu češtiny a pak se vzali. Kromě svatby jsme také zažili několik rozvodů a rozchodů... Život v České republice není pro cizince vůbec jednoduchý, připomíná chápavě lektor češtiny. Každý si myslí, že studovat jazyk v zemi, kde se tímto jazykem mluví, je nejefektivnější. Ale má to i svou stinnou stránku. Pokud máte s pochopením jazyka problémy, neutečete před nimi. Potíže ve škole se vám vrací i v běžném životě a mohou vést až k pocitům frustrace. Čeština je opravdu obtížný jazyk, a samozřejmě krásný s celou svou rozmanitostí vyjadřování. Úspěch studenta ze zahraničí ve studiu cizího jazyka přitom závisí zejména na jeho motivaci. Ukazuje se, že studenti se slabou motivací se obvykle českému jazyku nenaučí. Naopak studenti se silnou motivací jsou schopni se naučit česky, tak aby mohli studovat na vysoké škole v češtině, za pouhý rok, i když to ani pro ně není snadné.

10 18 19 Text: Markéta Skočovská Foto: Archiv eško Text a foto: Rena Horvátová Umíme i Cesky a chceme být svým studentum blíž Svátek, který po staletí sjednocuje národy Navruz jak ho videla naše redaktorka Narodil se v Patagonii, otec je Galicijec, matka Argentinka se španělskými kořeny. 20 kurzů, 8 učitelů, 100 studentů. Je jarní večer, sedím v kavárně u jednoho stolu s Argentincem, Peruánkou, Venezuelankou, Portugalcem a Ukrajinkou, bavíme se jen tak, o životě. Španělsky. Všichni jsme studenti nebo učitelé jazykové školy eško, s jejímž spoluzakladatelem, Santiagem Fariñou, vystudovaným sociologem, jsem si povídala o pár dní později na zahrádce španělské restaurace. Co tě před více než šesti lety přivedlo do Prahy? A co sem přivádí ostatní Argentince? Přijel jsem za svou tehdejší přítelkyní, Argentinkou s českými kořeny, která tu na Karlově univerzitě studovala bohemistiku. Důvody příchodu jsou různé. Někdo sem přijel za svými příbuznými a už zůstal, někdo poznal na cestách českého partnera a rozhodli se žít tady, pár Argentinců pracuje na ambasádě. Hodně lidí sem přišlo ze Španělska, kam původně emigrovali, ale když tam nenašli kvůli krizi práci, posunuli se dál. Nemám moc kontaktů na Argentince, kteří tu žijí. Spíš bych řekl, že je tu latinskoamerická komunita. Je to tu těžší než třeba v Itálii a Španělsku, kde žije hodně Argentinců, a to hlavně kvůli jazyku. Kdo založil eško a s jakým záměrem? Nápad založit jazykovou školu jsme měli s mým kamarádem a současným kolegou z eško, Carlosem Ferrerem, už dávno. A před přibližně rokem a půl k tomu konečně došlo. Chtěli jsme nabídnout něco, co v Praze do té doby neexistovalo. Kurzy s rodilými mluvčími španělštiny, kteří ale umí i česky. Současný trend učení jazyků předpokládá, že není potřeba mluvit jinými jazyky, než jaké člověk vyučuje. My si po letech praxe myslíme, že je užitečné, když lektor může používat i češtinu, výuku to usnadňuje. Nemá smysl ztrácet dvacet minut z hodiny tím, že se aktivita vysvětluje začátečníkovi mimicky, když to můžeme říct česky za půl minuty a zbylý čas využít ke konverzaci ve španělštině. U pokročilých dovoluje znalost češtiny vysvětlit lépe některé složitější rysy. Když znáš studentův jazyk, můžeš odhadnout, co chce vlastně říct, co tím myslí. Na co dalšího kladete v eško důraz? Studenti mají kromě klasických lekcí i online podporu. Pracujeme na sérii on-line cvičení, která doplní naši učebnici Aventura, již teď je na našich webových stránkách mnoho jazykových cvičení z jiných zdrojů, která doplňují klasickou výuku. Opravy úkolů posíláme studentům em, což šetří čas v hodinách. Carlos spravuje stránky na Facebooku, kam pravidelně umisťuje minilekce španělštiny, což je v Čechách unikát. V našich kurzech je maximálně osm studentů a kurz se otevírá, i když jich je méně. Chceme, aby skupina fungovala, aby měli všichni podobnou jazykovou úroveň. Nabízet kvalitní výuku, to je obchod, ne mít v kurzu dvacet studentů, aby se to finančně vyplatilo. Byl bych rád, aby se tradicí stala neformální setkání učitelů a studentů, kteří tak mají možnost vyzkoušet si, co se naučili v hodinách. Mluvit znamená komunikovat. A člověk komunikuje, když někoho pozná blíže. Když nezná nikoho španělsky mluvícího, nepotřebuje španělsky komunikovat. Aby studenti jazyk používali, potřebujeme vytvářet vztahy, aby měli lidi potřebu mluvit. Co děláš ve volném čase? Momentálně pracuji na učebnici konverzace pro česky mluvící. Půjde o doplňující materiál ke klasickým kurzům úrovně B2 C1. Na rozdíl od ostatních učebnic konverzace, které se soustředí na procvičování jednotlivých gramatických jevů, tato bude členěná podle témat. Neklade důraz na gramatiku, nýbrž na plynulost hovoru a slovní zásobu. Vyjít by měla v prosinci. Když nepracuju, nejradši jsem venku s přáteli i studenty. Výhodou učení je, že znám spoustu lidí s různými zájmy a schopnostmi. Vždycky mám spoustu příležitostí dát si s někým pivo a zlepšovat si češtinu. Jak ses vlastně česky naučil? První rok a půl jsem uvažoval o tom, že se vrátím do Argentiny, a proto jsem se češtinu ani nepokoušel naučit. Nicméně jazyky mě vždycky zajímaly, takže když jsem se rozhodl, že zůstanu na neurčito, řekl jsem si, že už je to prostě potřeba. Nejvíce mi pomohlo, když jsem začal chodit s Češkou a s její rodinou mohl mluvit pouze česky. Do kurzů jsem nechodil. Měl jsem jednoho výborného profesora, tak dobrého, že už u nikoho jiného studovat nechci. Učím se z učebnice, slovníku, z internetu, ptám se lidí a hlavně procvičuju v praxi. Co argentinského ti tu chybí? Dřív mi chybělo jen maso, teď už i rodina. Čas plyne, lidi stárnou, věci se mění a to vytváří vzdálenost. Jezdím tam, ale můj život je tady a jejich tam. Jak vidíš svou budoucnost v Praze? Báječně! Jen doufám, že letošní léto nebude tak studené jako to minulé. Díky eško je víc věcí, které mě k Praze poutají. Už to nejsou jen přátelé jako dřív. V Argentině bych se nemohl věnovat téhle práci, která mě baví. Příští rok chystáme kurzy ve Španělsku, kde budeme bydlet přímo v rodinách a snad také dokončíme náš on-line kurz. Šel jsi někdy Svatojakubskou cestu, tedy Camino de Santiago, jejíž jméno neseš? Šel, ale jen 25 km, takže jsem nedostal osvědčení, pro které potřebuješ ujít minimálně 100 km. Ale mohl by to být dobrý plán pro příští rok. Praha, Karlovo náměstí. Poslední týden v březnu patřil oslavám staroperského Nového roku Navruz. Vítání jara svedlo řadu migrantů z Blízkého východu a Střední Asie žijících v Čechách ke společným oslavám. Lákadla, jako je bezesporu orientální bazar, exotická hudba, ochutnávka tradiční kuchyně, břišní tanečnice nebo tradiční jurta, si nenechala ujít dvoustovka obyvatel Prahy, kterým svátek přiblížil kulturu a zvyky těch, již tu našli svůj domov. Ač tomu venkovní teplota neodpovídala, skutečně se na jedné z nejfrekventovanějších ulic v Praze vítalo jaro. Teploty byly sice silně pod nulou, přesto se našlo pár odvážlivců, kteří vyrazili v sobotní odpoledne do ulic oděni do toho nejteplejšího, co doma mohli najít. Starobylý perský svátek, který po staletí sjednocuje národy Blízkého východu a Střední Asie, uspořádala za podpory Prahy 2 nezisková organizace AMIGA. Navruz nebo také Nowruz slaví převážně muslimské země, ale s islámem se nikterak nepojí. Lidé z mnoha zemí jej po staletí slavili ještě před vznikem samotného náboženství, tedy 538 před Kristem. Tradiční východní svátek jarní rovnodennosti, který symbolizuje vždy tolik očekávaný začátek jara, zrození nových životů a probuzení přírody, se oslavuje převážně v ulicích měst a neodmyslitelně k němu patří dobré jídlo, hudba a tanec. V některých zemích, jako je například Ázerbájdžán a Kurdistán, se na počest tohoto svátku hraje na bubny, rozdělávají se uprostřed prostranství ohně, které se přeskakují a kolem nichž se tančí. V Iránu se Navruz slaví 13 dnů a je v kalendáři stanovený jako státní svátek. Karlák, místo, kde se slaví Nový rok Desítkou sjíždím z I. P. Pavlova na Karlovo náměstí. Lidem, včetně mě, se do studeného sobotního povětří dvakrát vystoupit nechce. Zima mě nutí pevněji obvázat pletenou šálu kolem krku a zachumlat se do kabátu. Dorazit na místo, kde se pořádají oslavy multikulturního festivalu, není vůbec těžké. Už z dálky je slyšet hudba a zpěv, uprostřed rozlehlého parku na Karláku stojí podium a kolem něj v půl kruhu několik stánků s občerstvením, ručně vyráběnými výrobky či informační stánky neziskových organizací pracujících s migranty. Kolemjdoucí nesměle nakukují, postávají, spěchají, po chvilce odcházejí zpět na tramvaj nebo naopak zůstávají a kupují si něco na zub od mladých stánkařů. I já se jdu podívat, spíš ze zvědavosti než proto, že by mi kručelo v břiše. Pořídím si pár fotek mladé Afghánky, která se na mě přátelsky usměje a nabídne mi ochutnávku z tradiční kuchyně. Odmítnu, přestože její sladké pečivo zvané kolche vypadá lákavě. O kousek dál si kupuju ručně vyráběné pralinky ČO-XO a pořídím si ještě snímky tkalce, který před zraky všech ukazuje tradici tohoto starobylého řemesla. U stánku zastupující Kazachstán okukuji připomínkové předměty a ručně vyráběné miniaturní jurty. Dostávám od dvou sympatických studentek sadu čtyřiadvaceti pohlednic s fotografiemi jejich rodné země. Nedočkavě ji otevřu, prohlížím si jeden obrázek za druhým a vtom uslyším vedle sebe pozdrav: Dobrý den! Přátelé z Iránu mi podávají s úsměvem ruce. Je příjemné se

11 20 s nimi po letech zapovídat a dozvědět se něco o svátku jara. Přestože je Navruz tradičním svátkem v mnoha muslimských zemích, každá z nich jej slaví jinak, dle svých zvyků a tradic. Ptali jsme se mnoha Čechů, jestli o svátku už slyšeli, ale každý jen zavrtěl hlavou. Přitom je to svátek, který v jeden den spojuje miliardu lidí na světě, říkají manželé a odcházejí blíž k podiu, kde zrovna vystupuje Marwan se svými syrskými baladami lásky. I já se pomalu přiblížím a nechám se unášet tóny strunného nástroje. Po něm se na své vystoupení připravují břišní tanečnice z formace Yanina Lyushyna, které předvedou tanec z různých koutů východu. Při pohledu na odhalená těla tanečnic pohupujících se v bocích v rytmu hudby mi jde v tomto počasí mráz po zádech. Zamířím si to k jurtě, která se tyčí několik metrů za podiem, daleko od hlasité hudby a zpěvu. Uvnitř tradičního obydlí kočovníků z Asie a Středního východu je o něco tepleji, na vyřezávané lavici posedává pár dětí a několik dalších lidí tam potichu diskutuje. Další zvědavci nakukují dovnitř. Muslimský Nový rok je mezinárodním svátkem. V Kazachstánu jej slavíme tak, Text a foto: Šárka Hanušová Navruz! Že jste toto slovo nikdy neslyšeli? Určitě nejste výjimkou. Ani já jsem dlouho nevěděla, odkud vítr vane. Navruz nebo Nowruz je výraz pocházející ze staré perštiny a znamená Nový den, respektive Nový rok. Oslavovat Nový rok koncem března?, ptali se mě udiveně přátelé s výrazem, že jsem se asi zbláznila. Je 23. březen, pravé poledne a tři stupně pod nulou. Dnes je opravdu ten pravý den oslavit příchod jara, říkám si v duchu při pohledu na venkovní teploměr. Vyrážím na Karlovo náměstí v Praze, kde se koná multikulturní festival k příležitosti oslavy svátku Navruz. že všude stavíme jurty, podáváme tradiční pokrmy a hrajeme různé hry, sdělí mi jedna z organizátorek akce Alina Khairulina, studentka Anglo-americké univerzity, která v Čechách žije již čtyři roky a nepřestalo ji mrzet, že když komunikuje v ruštině, lidé se na ni dívají skrz prsty. Na podiu už nastupují členové kapely Ekvátor. I ti mají s sebou tanečnice. Svou hudbou si dokážou brzo přilákat pozornost návštěvníků, kteří začnou tančit a tleskat do rytmu. Dokonce to přiláká i samotné stánkaře, kteří předvedou tradiční kazašské tance. Kousek od podia opět potkávám Alinu. Navruz se slaví v jedenácti státech světa a dnes jsme se rozhodli spojit všechny kultury dohromady a představit je na jednom místě pomocí multikulturního festivalu. Návštěvníci tu najdou zástupce zemí jako je Sýrie, Kazachstán, Uzbekistán, Tatarstán, Pákistán, Irán, Ázerbájdžán a ti všichni mají zájem přiblížit svou kulturu a zvyky české společnosti, říká organizátorka a předsedkyně organizace AMIGA a zároveň prozrazuje, že za rok se můžeme těšit na druhý ročník konání oslav svátku Blízkého východu a Střední Asie. Navruz pod širým nebem A jak ho videla studentka Ceské zemedelské univerzity Je krátce před třináctou hodinou a podle počtu přítomných to vypadá, že jsem jedna z prvních příchozích. Na louce uprostřed parku stojí deset stánků, které jsou postaveny do tvaru podkovy a naproti se tyčí zatím opuštěné podium. Vyrážím k prvnímu stánku, který obsluhuje krásně a tradičně oděná žena a jenž patří Afghánistánu a afghánským tradičním pochutinám. Podobné uspořádání stánku mají i zástupci z Pákistánu či Kazachstánu. U dalšího stánku poznávám sympatickou studentku Sabinu z Ázerbájdžánu, se kterou se rozpovídám o tom, co je vlastně svátek Navruz. V perském kalendáři začíná nový rok dnem jarní rovnodennosti, ta letos připadá na 20. březen. Není to jen začátek roku v kalendáři, ale je to především oslava příchodu jara, začátek něčeho nového, vysvětluje Sabina. Navruz je totiž velice starobylý perský svátek íránských národů. Oslavují ho lidé v celé řadě zemí Střední a jižní Asie, ale i Evropy (např. Albánie). Mezi jednotlivými národy se ustálil 21. březen jakožto den největších oslav svátku. Pro Kurdy je tento den vůbec nejvýznamnější, neboť slunce, které je vyobrazeno na kurdské vlajce, má přesně 21 cípů symbolizujících toto důležité datum. Přesto, že se Navruz slaví převážně v muslimských zemích, není to svá- tek náboženský, jak by si mohl leckdo myslet. Lidé ho slavili dávno před tím, než v 7. století samotný islám vznikl. Ptám se Sabiny, jak moc je pro ně tento svátek důležitý. Navruz patří mezi čtyři hlavní a nejdůležitější svátky v Ázerbájdžánu, je pro nás tak důležitý, jako jsou pro vás třeba Vánoce, říká s úsměvem Sabina. Každý národ oslavuje tento den po svém. Kurdové například dělají velké ohně, které pak přeskakují, tato tradice je stejná i u nás v Ázerbájdžánu. Také prostíráme slavnostní stůl, kterému se říká Haft Sín (Sedm S), to znamená, že na stole je sedm pokrmů začínajících na písmeno S a každý něco symbolizuje, dodává Sabina. Potom spěchám k hlavnímu podiu, kde už zní úvodní slova slečny Lyubov Grunkovsky, jedné z organizátorek festivalu, pocházející z Běloruska a členky sdružení PRAGmatiky, které je jedním z pořadatelů festivalu. Srdečně všechny vítá a připomíná, že hlavním cílem tohoto setkání je spojit rozličné tradice a zvyky národů ze Střední Asie a Blízkého východu a seznámit českou veřejnost a všechny návštěvníky s kulturou migrantů a jejich světem. Potom se v rozhovoru se slečnou Grunkovsky dozvídám: Doposud každá národnost slavila svátek Navruz v rámci svých komunit, ale letos se všichni shodli na tom, že je načase tento svátek a jeho oslavy představit i širší veřejnosti. Největší zásluhu na konání festivalu má ale slečna Alina Khairulina z občanského sdružení AMIGA, která toto všechno vymyslela a zařídila, říká Lyubov. Hlavním organizátorem Multikulturního festivalu Navruz je občanské sdružení AMIGA (Agentura pro migraci a adaptaci), jehož cílem je adaptace a komunikace lidí v multikulturním prostředí. Vedle tohoto sdružení je to dále klub PRAGmatiky, nestátní nezisková organizace rusky mluvících lidí v České republice. Následuje ženské pěvecké duo z Kazachstánu a po nich kazašský kytarista. Když se rozhlédnu kolem sebe, nestačím se divit, kolik lidí nakonec dorazilo, což je poznat při mohutném potlesku, kterého se umělcům dostává. Pak přichází na jeviště nevšední umělec, ujgurský zpěvák z Uzbekistánu Gafur Hamrakulof. Ujguři přitom podobně jako Kurdové nemají svůj vlastní stát. Součástí festivalu je i postavená jurta, tradiční obydlí kočovníků z centrální Asie. Myslela jsem si, že jurta je výhradně mongolskou specialitkou, ale dozvídám se, že jurty se staví i v Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu. Na podiu zatím začíná naprosto strhující vystoupení kurdských hudebníků. Celý dav včetně mne se začíná vlnit do rytmu kurdské hudby a atmosféra je opravdu báječná. Přímo před podiem tančí čtyři Kurdové jejich tradiční tanec, při kterém se drží za malíčky. Park na Karlově náměstí se doslova mění v taneční parket. Zastavuji se u stánku sdružení ázerbájdžánských studentů. Na pultu před ním jsou malé květináčky oseté pšenicí. Stejné jako osévají Češi na Velikonoce. V tento moment jsem si uvědomila, že Navruz pro mě vlastně není tak úplně cizím svátkem, protože ve své podstatě jsou si tradice, zvyky a oslavy příchodu jara velice podobné, ba skoro totožné v celém islámském, židovském a křesťanském světě. Jarní úklidy, zelená pšenice jako symbol obnovy, pečení cukrovinek, slavnostně prostřený stůl, rozdělávání ohňů, to vše je důkaz propojení rozličných kultur po celém světě. První ročník multikulturního festivalu Navruz se vydařil. Škoda jen, že neměl lepší propagaci. Myslím si, že nezainteresovaní lidé z široké veřejnosti ani nemohli tušit, že se taková akce koná. Na internetu se dalo narazit na pár pozvánek, ale člověk musel mít štěstí a dostat se na ty správné stránky. Na druhou stranu musím říct, že návštěvníků přišlo více, než bych očekávala. Nahrávalo tomu určitě i strategické umístění festivalu v centru města, a tak akce přilákala spoustu zvědavců, kteří třeba jen procházeli kolem. Těším se a jsem zvědavá, co všechno nám festival přichystá na příští rok.

12 22 23 Text: Alžběta Smith Kiganda, výkonná ředitelka Lačhe Čhave, o. s. BenefiCní koncert LaChe Chave, o. s. a tentokráte porádne multikulturní! Text: Redakce Co se delo, Co se deje, Co se bude dít Kafé na půl cesty v Centrálním parku na Pankráci hostilo 8. června slavnostní benefici ve prospěch občanského sdružení Lačhe Čhave, které tak oslavilo 16 let své existence. Bohatý program přilákal více než 300 osob. Lačhe Čhave, o. s. je organizací, která na Praze 12, Libuši a v dalších městských částech zdarma pomáhá cizincům a sociálně znevýhodněným osobám, primárně dětem a mládeži. Provozuje nízkoprahový klub Rozhledna v areálu ZŠ Smolkova, sociálně aktivizační službu v přímém vietnamském prostředí Klub Domino v SAPĚ a nyní i hřiště Klokotská na Libuši, které je otevřené široké veřejnosti všech národností a na kterém se koná nespočet sportovních a kulturních programů. A protože Lačhe Čhave pracuje nejvíce s dětmi, potažmo s cizinci, byla benefice věnována hlavně jim. Na území Kafé na půl cesty, které nám laskavým darem poskytlo své krásné prostory, v sobotu vystoupilo nespočet kapel a sólistů. Celou akci provázel bohatý multikulturní program. Pro děti byla připravena velká skákací trampolína, výtvarný workshop v režii reprezentantů ruské komunity, dále workshop vyrábění pravých indiánských šperků z Ameriky a japonských origami. Svou kulturu, tradiční pokrmy a nápoje zde prezentovala ázerbajdžánská organizace mládeže žijící v Čechách AYSAP. Ruskou kulturu a tradiční občerstvení zajistily organizace Amiga a Pragmatiki. Sobotní setkání se také mohlo pyšnit širokým zastoupením africké komunity. Své tradiční jídlo přišli představit zástupci z Ugandy a Kamerunu, kteří se sjeli z mnohých koutů České republiky. Krásné ručně dělané šperky k nám doputovaly z Ugandy a originální pletení copánků a vlasovou kosmetiku zajišťovala půvabná umělkyně z Nigérie. Nechali jsme se uchvátit vystoupením úžasné sólistky Aliny Khairuliny z Kazachstánu a ruského zpěváka Igora Rubinoviche v doprovodu kytary a mladičké umělkyně též z Ruska. Celou akci také doprovázel ugandský DJ Tonny, který nám k závěru programu se svou kolegyní Immi předvedli neuvěřitelné hudební vystoupení s bubnováním a tradičním tancem. Díky našim skvělým návštěvníkům a účinkujícím nezůstalo jen u poslechu všichni se roztančili v rytmu afrických písní a melodií: babičky, malé holčičky, vietnamští dobrovolníci a zřejmě s největším potěšením také přítomní pocházející z afrických zemí. Součástí sobotního programu bylo také vyhlášení výsledků speciální výtvarné soutěže, kterou občanské sdružení Lačhe Čhave zorganizovalo a do které se přihlásily ZŠ Coňka, ZŠ K Dolům, ZŠ Mráčkova a děti z klubu Rozhledna. Sdružení vyhlásilo soutěž o nejzajímavější návrh placky Lačhe Čhave na téma Multikulturní rok. Bylo neuvěřitelně zajímavé sledovat, na základě došlých výtvorů, co si děti myslí o soužití Čechů s cizinci. Z prací bylo zřejmé, že většinou rozdíly mezi etnickými skupinami ani nevnímají. Což je pro integrační úsilí napříč pražskou společností dobrou zprávou. Do soutěže nám přišlo na 150 prací, z nichž 3 nejlepší se stanou předlohou budoucích propagačních placek organizace Lačhe Čhave. První dvě vítězná místa získaly slečny ze ZŠ Coňka, a vyhrály tak jako první cenu Den ředitelkou v Lačhe Čhave a druhou Den s profesionální výtvarnicí a umělkyní. Třetí místa máme hned dvě, oceněným ze ZŠ K Dolům a Mráčkova poputují odměny ve formě zážitkové ceny Odpoledne s osobním trenérem geocachingu se speciálním pokladem. Účastníci benefice si také měli možnost zakoupit speciální charitativní biokoláče, které pomáhaly vyrábět děti navštěvující organizaci Lačhe Čhave. Za jejich prodej se vybralo něco přes 3 500,- Kč, jež půjdou ve prospěch sociálně znevýhodněných dětí všech národností Klubu Rozhledna. Občanské sdružení Lačhe Čhave děkuje všem zúčastněným komunitám, účinkujícím, partnerským neziskovým organizacím, dobrovolníkům a městským částem, kteří nám pomohli ojedinělou akci uskutečnit, a zvlášť zástupcům z Kafé na půl cesty, bez jejichž laskavé a dobročinné podpory by se akce nemohla uskutečnit. A aby občané Libuše a Prahy 12, kde Lačhe Čhave působí nejvíce, nezůstali ochuzeni, bude pro ně dne 13. srpna na hřišti Klokotská zorganizována speciální benefice. Těšte se na sousedské grilování, atraktivní hudební vystoupení i výrobu rukodělné čokoládovny. Občanské sdružení Lačhe Čhave uspořádá akci na podporu integrace cizinců a začlenění sociálně ohrožených osob do společnosti na komunitní úrovni. A zve všechny! Více informací v programech organizace na webových stránkách Mladí cizinci by mohli mít od příštího roku snadnější přístup k českému občanství. Zákon připravovaný ministerstvem vnitra počítá s tím, že migranti, kteří v Česku dlouhodobě žijí a patří do tzv. druhé generace, budou moci získat státní občanství pouze prohlášením. K němu by měl stačit rodný list a potvrzení o trvalém pobytu. Nově by teď mohla na občanství snadněji dosáhnout širší skupina mladých migrantů do 21 let. Krok ministerstva oceňují neziskovky pracující s migranty, i když některé z nich upozorňují, že hranice jedenadvaceti let je příliš nízká. Odborná specializace nebo vysokoškolský titul může být v příštích letech snadnější vstupenkou na tuzemský trh práce, hlavně pro lidi ze zemí mimo Evropskou unii. Úřady kvůli ekonomické krizi mnohdy dávají přednost spíše těm cizincům, kteří mají vyšší kvalifikaci. Záleží na situaci na trhu práce. Je-li situace na trhu práce špatná, tak je špatná i pro cizince. A je ještě horší pro cizince o to, že platí pravidlo evropské, že přednost na jakékoli volné pracovní místo má vždycky občan České republiky nebo občan Evropské unie, vysvětluje Pavla Novotná z Odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra. Úřady práce nabízejí cizincům v současné době zhruba patnáct stovek volných míst. Na zelené a modré karty, které usnadní práci kvalifikovaným lidem, po nichž je na tuzemském trhu poptávka, Česko přijímá téměř devět stovek cizinců. Stále více budou žádaní vzdělanější lidé ze zahraničí, a ne dělníci. Česko-vietnamská společnost a Svaz Vietnamců v ČR ve spolupráci s vietnamskou vládou připravila protidrogovou kampaň, jejímž cílem je podílet se na likvidaci vietnamské příhraniční drogové kriminality. Na základě dotačního programu MV ČR Prevence drogové kriminality v příhraničí začala protidrogová kampaň která má za sebou již dva semináře. Vietnamský velvyslanec Do Xuan Dong na nich uvedl: Následky drogové kriminality postihují nejen klidný život a štěstí určitého jednotlivce či určité rodiny, ale nepříznivě dopadají na celou naši komunitu a zároveň se v nich skrývá nebezpečí, že poškodí tradiční přátelské vztahy mezi vietnamským národem a Českou republikou. V cizincích pobývajících v tuzemsku 57 procent lidí spatřuje velké bezpečnostní riziko. Téměř tři pětiny veřejnosti si proto stále myslí, že ne každý cizinec, který zde žije, by měl mít právo získat české občanství. Obavy lidí o bezpečnost v souvislosti s cizinci ale oproti minulému roku klesly o tři procenta. Vyplývá to z průzkumu agentury STEM, kterého se zúčastnila tisícovka lidí starších 18 let. Cizí státní příslušníky žijící v Česku považují za větší riziko častěji lidé s nižším vzděláním (základní 70 % souhlasných odpovědí, vyučení 58 %, SŠ s maturitou 54 %, VŠ 49 %). Názor, zda by každý člověk žijící v ČR měl mít právo získat občanství bez ohledu na svoji národnost a etnický původ, je v kontextu celé časové řady od roku 1994 poměrně stabilní a jeho zastoupení se udržuje mírně nad 40 procenty, uvedli autoři průzkumu. Mezi dotázanými, podle nichž cizinci nejsou velkým rizikem, je v současné době 55 procent pro udělování občanství všem, zatímco z těch, kteří cizince za velké riziko považují, je pro to jen 29 procent. V pohledu na to, zda Češi přistupují k cizincům bez předsudků a zaujatosti, je veřejnost rozdělena na dva zhruba stejně velké tábory. Podle 48 procent dotázaných k nim Češi přistupují bez předsudků, opak si myslí 52 procent respondentů. Lidí, podle kterých přistupuje česká veřejnost k cizincům bez předsudků, ale od loňského dubna o šest procent ubylo. Početná komunita zdejších Vietnamců dostane důležitého pomocníka. Vznikající česko- -vietnamský slovník jim má ulehčit osvojování nelehkého slovanského jazyka, u nejmladších generací má naopak zamezit zapomínání vietnamštiny. První díl slovníku vyšel před několika týdny. Jedná se o dílo skutečně velmi rozsáhlé. Jen první část (písmena A až G) má 632 stran. Celkem se počítá s šesti díly a 80 tisíci hesly. Slovník není jen překladový, ale i výkladový. U českého slova je tak jeho vietnamský ekvivalent, definice, konkrétní příklady jeho využití, případně i vysvětlení různých významů. V českých školách se neustále zvyšuje počet žáků a studentůcizinců. Z téměř dvou miliónů dětí, žáků a studentů, kteří navštěvují české školy od mateřských po vysoké je v současnosti zhruba 66 tisíc cizinců. Nejvíc cizinců v tomto školním roce najdeme na českých veřejných a soukromých vysokých školách, kde studuje přes 38 tisíc cizinců, a pak mezi žáky základních škol, kam jich dochází přes 14 tisíc. Podle statistiků je to logický důsledek toho, že se v České republice obecně zvyšuje počet cizinců, kteří zde dlouhodobě pobývají, včetně těch, kteří mají děti školou povinné. Na základních školách tak jde nejčastěji o Vietnamce, Rusy a Ukrajince. Na českých vysokých školách zase ve stále větším počtu studují mladí Slováci.

13 24 25 Text: Redakce Text: ICP pobočka Prahy 13 Na zemekouli nejsou cizinci každý je odnekud Výstava 13 pro všechny Generální tajemník OSN Pan Ki-mun konstatoval, že by mělo mezinárodní společenství společně reagovat na výzvy emigrace. Konstatoval, že emigrace se už stala důležitou součástí globalizace. Současným problémem je, jak plánovat emigrační politiku s cílem maximalizovat její výhody. Dodal, že mezinárodní emigrace je složitou otázkou a řešení této otázky potřebuje komplexní plán. Diskuse po několika letech pomáhá určit pět hlavních cílů, musí se vytvořit bezpečné, legální přistěhovalectví. Přistěhovalecká politika musí být v souladu s potřebami trhu práce. Je nutné řešit problém nelegálních přistěhovalců a podporovat integraci imigrantů v místní komunitě. Kromě toho by se mělo vytvářet příznivé prostředí pro návrat přistěhovalců, tak by se lidé mohli vrátit domů ve vhodnou dobu. Zveřejněné údaje OSN ukazují, že počet mezinárodních migrantů se zvýšil ze 155 milionů v roce 1990 na 214 milionů lidí v roce Severní Amerika a Evropa jsou stále hlavními destinacemi emigrantů. Mexiko, Indie, Rusko, Čína a Bangladéš jsou zeměmi, ze kterých pochází nejvíce emigrantů. Termín integrace už je překonaný, protože imigranty je dnes třeba respektovat a zapojit do občanského života, prohlásila kancléřka Angela Merkelová u příležitosti zahájení šestého summitu o integraci v Berlíně. Kancléřka kritizovala přetrvávající předsudky a strukturální diskriminaci, zejména podnikatelů z řad imigrantů, kteří mívají největší problém získat úvěr. Merkelová navrhuje posílit mobilitu na trhu práce a podpořit uznávání zahraničních diplomů. Cizinci v Německu tvoří 52 procent nezaměstnaných bez diplomu. Podle nové studie vypracované pro Evropskou komisi musí děti z rodin nově příchozích migrantů častěji čelit segregaci a končí na školách, které nemají k dispozici dostatek zdrojů. V důsledku toho mají slabý prospěch a velmi často u nich hrozí, že školní docházku ukončí předčasně. Analýza obsažená ve studii zdůrazňuje význam autonomie škol a komplexního přístupu k podpoře nově přistěhovalých dětí migrantů ve vzdělávání. Patří sem jazyková a akademická podpora, angažovanost rodičů a komunit a mezikulturní vzdělávání. Podle studie by se měly školy vyvarovat segregace a příliš brzkého zařazování žáků do skupin podle schopností. Tímto způsobem mohou být znevýhodněny děti migrantů, které se teprve adaptují na nové jazykové prostředí. Česká republika spolu s Portugalskem, Estonskem a Španělskem zaznamenala v roce 2012 nejméně žadatelů o azyl v přepočtu na jeden milion obyvatel. ČR celkem zaznamenala 740 žádostí o udělení azylu. Převažovali žadatelé z Ukrajiny (24 %), Sýrie (9 %) a Běloruska (7 %). Azyl byl udělen 175 žadatelům, z toho 50 osobám byl udělen status uprchlíka, 125 dalších získalo vedlejší ochranu a 5 žadatelů získalo azyl z humanitárních důvodů. Odmítli jsme 545 žádostí. Data zveřejnil Eurostat, statistický úřad Evropské unie. V roce 2012 žádalo o azyl v 27 zemí EU 332 tisíc osob, 90 % z nich byli noví uchazeči, 10 % svou žádost zaslali v dřívějších letech. Mezi žadateli si prvenství drží Afghánci (8 %), druhé místo obsadili Syřané (7 %), těsně v závěsu se drželi Rusové (7 %), Pákistánci (6 %) a Srbové (6 %). Německo, Francie, Švédsko, Spojené království a Belgie zaznamenaly 70 % všech žádostí. Stovky afrických uprchlíků, kteří utekli před občanskou válkou v Libyi, dostaly od italských úřadů 500 eur ( korun) za to, že zemi opustí a přesunou se do Německa. Informoval o tom deník Die Welt s odvoláním na dopis z německého ministerstva vnitra. V dopise zaslaném místním imigračním úředníkům se údajně dopodrobna popisuje nejnovější praxe Italů. Utečencům mělo být sděleno, že když dobrovolně odejdou z italských přijímacích center, která se měla následně zavírat, dostanou peníze. Jde většinou o pracovní migranty ze subsaharské Afriky, kteří byli donuceni během války opustit Libyi, protože rebelové je dost často považovali za žoldáky Kaddáfího režimu. V Evropské unii byl spuštěn Schengenský informační systém (SIS) II. Elektronický pátrací systém nyní dokáže nově ukládat i biometrická data. Jeho hlavní poslání zůstává stejné. Pohraničníci, celníci a policisté z jednotlivých zemí si mají jeho prostřednictvím vyměňovat informace o osobách podezřelých ze spáchání závažných trestných činů. Nový systém umožňuje ukládat například pasové fotografie a otisky prstů, umožní ale porovnávat například i DNA. Vyšetřovatelé v celém Schengenském prostoru si nyní mohou najít také údaje o kradených automobilech, střelných zbraních, osobních dokladech a bankovkách. Systém nyní rovněž umožní vydat evropský zatykač bez nutnosti jeho zasílání poštou mezi justičními orgány. V současnosti jsou v systému uloženy údaje o 1,2 milionu osobách a dalších 45,7 milionu položkách, jako jsou ztracené osobní dokumenty nebo automobily. Díky zavedení SIS II bude možné kapacitu databáze rozšířit až na 70 milionů údajů. Integrační centrum Praha pobočka Praha 13 a Městská část Praha 13 uspořádalo fotografickou soutěž s názvem 13 pro všechny. Cílem soutěže bylo zamyslet se nad problematikou migrace. Soutěž byla rozdělena do tří okruhů: Cizinec Čechem (fotky měly vyjádřit pocity cizince v českém prostředí), Čech cizincem (jak vnímá cizinec českou společnost a jak se dívá na Čechy) a Genius loci 13 (specifická atmosféra prostředí a mezi lidmi v Praze 13). Do soutěže se přihlásilo 47 fotografů z různých koutů Evropy. Dostali jsme příspěvky z Německa, Polska, Ruska, Ukrajiny, Litvy i Estonska. Z celkového počtu 140 fotografií odborná porota vybrala nakonec 30, které se staly součástí výstavy. Výstava je členěna podle vyhlášených okruhů: V kategorii Genius Loci vyhrál pan Vasyl Tsytsey z Ukrajiny s fotografií Duchovno. Kategorii Čech cizincem ovládl pan Michal Guzi s fotografií Lara Croft. A kategorii Cizinec Čechem nakonec vyhrála Vaiva Katynaytite z Litvy se svou analogovou fotografií Vandana. Výstava proběhla v prostorách radnice Městské části Prahy 13 a během měsíce května se výstava stěhovala do Pardubic, kde byla součástí Multikulturního týdne pořádaného Centrem na podporu integrace cizinců.

14 26 ZEMĚ celkem Celkem : Afghánistán 182 Albánie 313 Alžírsko 656 Angola 168 Argentina 112 Arménie Austrálie 524 Ázerbájdžán 775 Bahrajn 12 Bangladéš 113 Barbados 2 Belgie 523 Belize 3 Bělorusko Benin 47 Bhútán 1 Bolívie 64 Bosna a Hercegovina Botswana 98 Brazílie 332 Bulharsko Burkina Faso 25 Burundi 3 Čad 9 Černá Hora 131 Čína Dánsko 311 Dominikánská republika 30 Džibutsko 1 Egypt 570 Ekvádor 90 Eritrea 2 Estonsko 111 Etiopie 93 Fidži 2 Filipíny 450 Finsko 264 Francie Gambie 7 Ghana 132 Grenada 5 Gruzie 814 Guatemala 24 Guinea 65 Guinea-Bissau 18 Guyana 6 Haiti 2 Honduras 17 Hongkong 25 Chile 98 Chorvatsko Indie Indonésie 155 Irák 280 Írán 296 Irsko 625 Island 28 Itálie Cizinci v ČR podle státního občanství k ZEMĚ celkem Itálie Izrael 811 Jamajka 7 Japonsko Jemen 203 Jihoafrická republika 245 Jordánsko 222 Kambodža 21 Kamerun 74 Kanada 875 Kapverdy 9 Kazachstán Keňa 54 Kolumbie 184 Kongo 36 Kongo,demokratická rep 71 Korea Korea, lid. dem. rep. 11 Kosovo 761 Kostarika 44 Kuba 253 Kuvajt 21 Kypr 95 Kyrgyzstán 614 Laos 20 Lesotho 2 Libanon 296 Libérie 5 Libye 180 Lichtenštejnsko 5 Litva 495 Lotyšsko 243 Lucembursko 19 Madagaskar 27 Maďarsko 839 Makedonie Malajsie 434 Maledivy 2 Mali 30 Malta 20 Maroko 220 Mauricius 27 Mauritánie 4 Mexiko 340 Moldavsko Mongolsko Mosambik 4 Myanmar 9 Namibie 27 Německo Nepál 162 Niger 2 Nigérie 557 Nikaragua 13 Nizozemsko Norsko 146 Nový Zéland 133 Omán 1 Pákistán 475 ZEMĚ celkem Palestina 144 Panama 29 Paraguay 30 Peru 192 Pobřeží slonoviny 66 Polsko Portugalsko 217 Rakousko Rumunsko Rusko Rwanda 3 Řecko 939 Salvador 14 Samoa 1 San Marino 1 Saúdská Arábie 134 Senegal 56 Seychely 3 Sierra Leone 12 Singapur 37 Slovensko Slovinsko 295 Somálsko 2 Spojené arabské emiráty 7 Spojené královstv Spojené státy Srbsko Srbsko a Černá Hora 607 Srí Lanka 83 Súdán 49 Sv_Tomáš a Princ_ostrov 2 Svatá Lucie 3 Svatý stolec (Vatikánský městský stát) 850 Svatý Vincenc a Grenadiny 1 Svazijsko 1 Sýrie 572 Španělsko 751 Švédsko 643 Švýcarsko 526 Tádžikistán 120 Tanzanie 18 Thajsko 699 Tchaj-wan 307 Togo 11 Tonga 3 Trinidad a Tobago 4 Tunisko 652 Turecko Turkmenistán 37 Uganda 21 Ukrajina Uruguay 18 Uzbekistán Vanuatu 1 Venezuela 87 Vietnam Zambie 44 Zimbabwe 23 Nezjištěno Svátek, který po staletí sjednocuje národy

15 Výstava 13 pro všechny