TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE"

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra sociální práce TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE SKRIPTA Jana Novotná 2014

2 Obsah: 1. Úvod do sociální práce Definice sociální práce Cíle sociální práce Úrovně sociální práce Klient jako centrum zájmu sociální práce Vývoj sociální práce Vývoj sociální práce ve starověku Vývoj sociální práce ve středověku Vývoj sociální práce v novověku Moderní sociální práce Sociální práce jako multidisciplinární obor Sociologie a sociální práce Psychologie a sociální práce Psychiatrie a sociální práce Sociální pracovník Osobnost sociálního pracovníka Vlastnosti a schopnosti sociálního pracovníka Základní role sociálního pracovníka Typologie přístupů sociálních pracovníků Vzdělávání sociálních pracovníků Vzdělávání sociálních pracovníků Vzdělání pracovníků v sociálních službách Komunikace v sociální práci Verbální komunikace Nonverbální komunikace Aktivní naslouchání Paradigmata v sociální práci Paradigma a sociální práce Malá paradigmata Dilemata v sociální práci

3 8.1. Formalizace a de-formalizace Profesionalizace a de-profesionalizace Normativnost a nenormativnost Pomoc a sociální kontrola Polyvalence a specializace Sociální práce jako věda a umění Úvod do teorií sociální práce Dělení teorií sociální práce Posouzení a volba teorií Významné teorie sociální práce Psychodynamické perspektivy Psychosociální přístup Funkční přístup Humanistické a existencionální teorie Přístup orientovaný na klienta Existencialismus v sociální práci Sociálně psychologické a komunikační modely Kognitivně behaviorální teorie Přístup orientovaný na úkoly Systemická teorie Eganův model Ekologické perspektivy Antiopresivní přístup Výzkum v sociální práci Sociální pracovník a výzkum Základní metodologie výzkumu v sociální práci

4 Předmluva Tato skripta jsou určena pro obor Zdravotně sociální pracovník na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Hlavním účelem tohoto textu je usnadnit studentům studium předmětu Teorie sociální práce. Text je rozdělen do jedenácti hlavních kapitol. Dominantní postavení v textu zaujímají především kapitoly zaměřené na problematiku jednotlivých teorií sociální práce, neboť právě jim je věnována při výuce tohoto předmětu největší časová dotace. Tato skripta jsou materiálem, který doplňuje povinnou a doporučenou literaturu, kterou student při přípravě na předmět Teorie sociální práce prostuduje. Přeji všem mnoho úspěchů při studiu PhDr. Jana Novotná, Ph.D. 4

5 1. ÚVOD DO SOCIÁLNÍ PRÁCE Cíl: Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se základními pojmy používanými v rámci sociální práce. Vymezení těchto pojmů je zásadní pro možnost pochopení hlubších kontextů sociální práce. Klíčová slova: Sociální práce, hodnoty sociální práce, cíle sociální práce, klient Průvodce studiem: Tato kapitola neklade velké nároky na studium, jedná se o základní vymezení pojmologické základny, na které je možné stavět další poznání tohoto oboru. Sociální práce je považována za vědecky fundovanou odbornou disciplínu, která speciálními pracovními metodami zajišťuje provádění péče o člověka na profesionálním základě. V moderní složité společnosti má sociální práce nezastupitelné místo. (Mühlpachr, 2004) Sociální práce se ve svých různých formách zaměřuje na rozmanité, komplexní vztahy mezi lidmi a jejich prostředím. Jejím úkolem je umožnit všem lidem plně rozvinout své možnosti, obohatit jejich životy a předcházet selhání. Odborná sociální práce je zaměřena na zvládání obtíží a navození změny. Sociální práce se zaměřuje na společenské bariéry, nerovnosti a nespravedlnosti. Reaguje na krize a akutní situace stejně jako na každodenní osobní a společenské problémy. Přičemž využívá paletu dovedností, postupů a činností spojených jejím celkovým zaměřením na člověka a jeho prostředí. Způsoby intervence zahrnují primárně na osobu zaměřené psychosociální procesy stejně jako zapojení do sociální politiky plánování a rozvoje. Patří sem poradenství, klinická sociální práce, skupinová práce, sociálně pedagogická práce a rodinná terapie i snaha pomoci lidem získat služby a zdroje v jejich společenství. Způsoby intervence rovněž zahrnují správu institucí, organizování komunit a zapojení do společenských a politických akcí s dopadem na sociální politiku a ekonomický rozvoj. Celkové zaměření sociální práce je společné, ovšem priority každodenní praxe se v každé zemi 5

6 liší v závislosti na kulturních, historických a socio-ekonomických podmínkách. (Šveřepa, 2005) 1.1. DEFINICE SOCIÁLNÍ PRÁCE Definic sociální práce je možné najít mnoho, každá z nich na tento obor nahlíží trochu jinou optikou. Matoušek (2008) ve své publikaci sociální práci definuje jako společenskovědní disciplínu i oblast praktické činnosti, jejímž cílem je odhalování, vysvětlování, zmiňování a řešení sociálních problémů. Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu. Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout způsobilosti k sociálnímu uplatnění nebo ji získat zpět. Kromě toho pomáhají vytvářet pro jejich uplatnění příznivé společenské podmínky. U klientů, kteří se již společensky uplatnit nemohou, podporuje sociální práce co nejdůstojnější způsob života. Generální shromáždění Mezinárodní federace sociálních pracovníků definuje sociální práci jako obor, který podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Užívaje teorií lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a společenské spravedlnosti. (Šveřepa, 2005) SOCIÁLNÍ PRÁCE V UŽŠÍM POJETÍ Sociální práce v užším slova smyslu je charakterizována přímým, záměrným a připraveným kontaktem sociálního pracovníka s klientem (skupinou, komunitou) za účelem stanovení sociální diagnózy a provádění sociální terapie. Ta spočívá v sociálně výchovném působení a ovlivnění či usměrnění klientů ke změně postojů a své sociální situace. Její součástí je rovněž sledování a hodnocení výsledků poskytované péče. (Mühlpachr, 2004) SOCIÁLNÍ PRÁCE V ŠIRŠÍM POJETÍ Sociální práce v širším pojetí zahrnuje též sociálně technická opatření (poskytnutí služeb a dávek sociální péče) a jejich organizaci, odborné a účelné použití nálezů, posudků i rozhodnutí z jiných oblastí a spolupráci s dalšími odborníky v oblasti péče o člověka. Týká se rovněž administrativně-správních postupů vytvořených sociálními a zdravotnickými institucemi, které péči poskytují. 6

7 Je nutno upozornit i na to, že v širší veřejnosti u nás i v zahraničí se často setkáváme s použitím pojmu sociální práce k označení různých forem dobrovolné pomoci, poskytované z dobré vůle člověkem, který je veden pouze humánním či náboženským cítěním bez odborné kvalifikace. (Mühlpachr, 2004) HODNOTY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Sociální práce vzešla z humanistických a demokratických idejí a její hodnoty jsou založeny na úctě v rovnost, hodnotu a důstojnost všech lidí. Od svých začátků před více než stoletím se sociální práce zaměřuje na naplnění lidských potřeb a rozvinutí lidských možností. Lidská práva a společenská spravedlnost slouží jako motivace a zdůvodnění činnosti sociální práce. V solidaritě se znevýhodněnými se sociální práce snaží zmírňovat chudobu a osvobozovat zranitelné a ponížené lidi za účelem posílení jejich společenského zapojení. Hodnoty sociální práce jsou součástí národních a mezinárodních etických kodexů. (Šveřepa, 2005) V rámci sociální práce jsou sdíleny s společné hodnoty, jež jsou obsaženy v etickém kodexu. Hodnotami jsou také zásadním způsobem ovlivňovány metody používané v rámci sociální práce a jsou na nich založeny také principy práce s klientem. (Matoušek, 2012) Z historického hlediska je možné hodnotovou orientaci v sociální práci rozdělit do šesti hodnotových směrů. 1. Paternalistická orientace za její vrchol je považován začátek 20. století, jednalo se o snahu vylepšit mravní profil klientů takovým způsobem, aby žili ctnostně a byli užiteční. Těm, kteří sešli ze správné cesty, ji bylo třeba znovu ukázat. 2. Orientace na sociální spravedlnost z pohledu této orientace je závislost způsobena strukturální závadou v kulturním a ekonomickém životě, která provází ty nejméně zvýhodněné. Chudoba, zaměstnanost či některé duševní choroby jsou považovány za produkty kultury, která ztratila morální citlivost. Ke zlepšení může vést nastolení rovnosti příležitostí, redistribuce bohatství apod. 3. Náboženská orientace má v sobě prvky předchozích přístupů, ale ve svém základu navazuje na tradici spojení pomoci a náboženství (charitativní činnost apod.). 4. Klinická orientace jde o orientaci na etická dilemata v sociální práci. Ve středu zájmu tohoto přístupu jsou diskuse o klientově důvěře, způsobu komunikace, podávání informací apod. Rovněž se zaměřuje na vztah mezi hodnotami sociálního pracovníka a hodnotami klienta. (Matoušek, 2012) 7

8 5. Defenzivní orientace tento směr se zaměřuje na ochranu sociálního pracovníka. Podnětem pro vznik tohoto směru bylo zveřejňování často nepodložených informací o nesprávném provádění sociální práce. Tomuto pojetí tedy dominuje téma odpovědnosti a problematiky spojené s rizikem soudního sporu mezi sociálním pracovníkem a klientem. 6. Morálně neutrální orientace zaměřuje se spíše na technický přístup k sociální práci. Základem je absence normativních hodnotových soudů. (Matoušek, 2008) 1.2. CÍLE SOCIÁLNÍ PRÁCE Cíle sociální práce jsou závislé na historickém a kulturním rámci dané společnosti. Z tohoto důvodu se stále mění dle aktuálních potřeb společnosti. Posláním současné sociální práce je především poskytování služeb jednotlivcům, rodinám, skupinám nebo komunitám. Účelem těchto služeb je pomoci klientům s nezměnitelnými problémy, omezit nebo odstranit problémy, které lze vyřešit případně přispět k zlepšení situace tam, kde je možná úprava sociálních poměrů. Zároveň sociální práce vede dialog mezi tím, co chce společnost ve svých normách a tím, co chce klient. Cílem sociální práce je pak rozvíjet tento dialog ke vzájemné spolupráci. (Mahrová, Venglářová et al., 2008) V současné době je tedy možné vymezit hlavní cíle sociální práce takto: 1. Podpořit klientovu schopnost řešit problém, adaptovat se na nároky a vyvíjet se. 2. Zprostředkovat klientovi kontakt s agenturami, které mu mohou poskytnout zdroje, služby a potřebné příležitosti. 3. Napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly humánně a efektivně. 4. Rozvíjet a zlepšovat sociální politiku. (Matoušek, 2012) 1.3. ÚROVNĚ SOCIÁLNÍ PRÁCE Na sociální práci je možné nahlížet ve třech základních úrovních a to na: a) Mikroúroveň sociální práce Do mikroúrovně sociální práce se řadí případová sociální práce nebo vedení případu (case management), neboli individuální podporování klientovy schopnosti vyrovnat se s problémy. 8

9 b) Mezoúroveň sociální práce Do mezoúrovně sociální práce se řadí především sociální práce s rodinou a malými skupinami. c) Makroúroveň sociální práce Do makroúrovně sociální práce se řadí především sociální práce s velkými skupinami, organizacemi, komunitami a působení ve sféře politiky. (Matoušek, 2003) 1.4. KLIENT JAKO CENTRUM ZÁJMU SOCIÁLNÍ PRÁCE Etymologický základ slova klient pochází z latiny, kdy v době starověkého Říma byl tento termín označením pro osobu neplnoprávnou, hospodářsky i právně závislou na svém ochránci. (Ondrušová, et al., 2009) V současné době je již pohled na tento pojem zcela odlišný a to přesto, že každý autor na něj nahlíží z poněkud jiného úhlu DEFINICE POJMU KLIENT V současné době je možné definovat klienta v rámci sociální práce jako osobu, rodinu, sociální kategorii, kterou je možné vymezit dle nějakého společného znaku nebo sociální skupinu. Klientem tedy je osoba nebo skupina osob, na níž je zaměřena intervence sociální práce. (Musil, 2004) Dalším možným pohledem je, že klientem sociálního pracovníka je osoba (popř. více osob), která po zhodnocení vlastní situace dospěje k názoru, že potřebuje v této oblasti pomoci. Pro tohoto klienta je charakteristické: - negativní hodnocení problematické situace, - dobrovolná spolupráce se sociálním pracovníkem, - momentální neschopnost řešit tento problém, - aktivní snaha vyřešit tento problém. (Levická, 2004) TYPOLOGIE KLIENTŮ Na klienty je možné nahlížet z různých hledisek. Z hlediska věku je možné klienty rozdělovat na: a) Děti b) Mládež 9

10 c) Dospělé d) Seniory (Ondrušová, 2009) Z hlediska primárních příznaků a syndromů lze klienty rozdělit na: a) Sociální patologie Jedná se o klienty, u nichž je možné se setkat se sociálně patologickými jevy, jako je delikvence, kriminalita, poruchy chování, prostituce, zneužívání osob, násilí, závislosti apod. b) Problémy věku Tato skupina je tvořena klienty, kteří se rizikovým způsobem chovají v souvislosti s vývojovými aspekty (např. stáří, dětství). c) Sociální skupiny Často se také klienty sociální práce stávají osoby, které se identifikují s normami či ideologií různých kulturních, sociálních a extrémistických skupin. Tyto osoby se často projevují odlišným životním stylem. (Oláh, Schavel, Ondrušová, 2008) d) Zdravotní problémy Jedná se o klienty, kteří trpí somatickými nebo psychickými onemocněními, přičemž se tato nemocnění negativně odrážejí i v jejich běžném životě (např. nesamostatnost, narušení sociálních vazeb). e) Sociálně-ekonomické aspekty Tato skupina tvoří velkou část klientů sociální práce. Jedná se o problémy související s nedostatečným finančním a materiálním zajištěním, jedná se především o nezaměstnané, bezdomovce, osoby žijící na hranici chudoby apod. f) Zdravotní postižení Do této kategorie patří osoby s mentálním, tělesným nebo smyslovým postižením. (Ondrušová, 2009) Z hlediska chování je možné klienty rozdělit: a) Spolupracující klient Spolupracující klient je motivovaný k vyřešení svého problému. Aktivně se snaží spolupracovat se sociálním pracovníkem. b) Nespolupracující klient Tento klient nemá motivaci ke spolupráci se sociálním pracovníkem. c) Rizikový klient 10

11 Za rizikového je považován takový klient, u kterého je možné očekávat přímé ohrožení nějakým sociálním problémem. d) Mlčenlivý klient Tento typ klienta jen velmi obtížně navazuje kontakt, může se jednat o klienta, který vůbec nekomunikuje nebo odpovídá jen jednoslovně či za pomocí citoslovcí. e) Klient v odporu Klient v odporu odmítá spolupráci se sociálním pracovníkem. Svým chováním nereaguje na úsilí sociálního pracovníka pomoci mu zvládnout jeho obtížnou životní situaci. f) Manipulativní klient Tento typ klienta nemá zájem o spolupráci se sociálním pracovníkem nýbrž o získání určitých výhod. g) Agresivní klient Agresivní klient se chová agresivně vůči sociálnímu pracovníkovi. Tato agresivita může být verbální nebo fyzická. (Levická, 2004) POTŘEBY KLIENTA Potřeba je motivem k jednání. Pokud nedochází k uspokojení potřeb člověka, dochází k rozvoji deprivace neboli strádání. (Matoušek, 2012) Potřeba je tedy projevem nějakého nedostatku, který je třeba odstranit. Prožitek nedostatku se odráží ve všech oblastech lidského bytí, tedy ve sférách bio-psycho-sociálních. (Trachtová et al., 2005) Základní rozdělení potřeb člověka přináší Maslowova pyramida potřeb, která dělí potřeby do několika základních kategorií, kdy tato pyramida začíná základními potřebami a pokračuje ke složitějším motivům. Celé toto pojetí je založeno na předpokladu, že je nutné nejdříve uspokojovat ty nejzákladnější potřeby a teprve poté je možné postoupit o řád výše k vyšším potřebám. (Atkinson, 2003) 11

12 Obrázek č. 1: Maslowova pyramida potřeb (Vysekalová, 2011) Jedním z úkolů sociálního pracovníka je analyzovat lidské potřeby a pomoci zajistit saturaci potřeb osobám, které se vyskytly v tíživé situaci nebo samy z různých příčin naplnění těchto potřeb nejsou schopny dosáhnout KLIENTŮV SVĚT Podstatným znakem klientova světa je, že je konstruován. Lidé, věci, a prostředí dostávají významy závisle na klientových zájmech a potřebách. Intenzivní emoční stavy mohou klientův svět zbarvit na černo nebo na růžovo. V krizových situacích se klientův svět hroutí a je tedy nutné dosavadní svět rekonstruovat. (Matoušek, 2012) Členění struktur klientova světa - Osoba jako tělo (tvář, pohlaví apod.) - Osoba jako psychická entita (temperament, emocionalita, inteligence apod.) - Osoba jako obyvatel a organizátor prostředí (domov, okruh známých apod.) - Osoba jako bytost pohybující se v čase svého života (věková fáze, aktuální potřeby apod.) 12

13 - Osoba jako součást privilegovaného My (okruh nejbližších, rodiny apod.) - Osoba jako člen společnosti (sféra sousedských vztahů, práce apod.) - Osoba jako bytost pohybující se v historickém čase (napojení na velké dějiny ) - Osoba jako bytost hledající smysl a řád (Matoušek, 2012) Shrnutí Sociální práce je vědeckou disciplinou, která se především zaměřuje na zvýšení kvality života jednotlivců i skupin. Jako obor sociální práce vychází z humanistických a demokratických idejí a její hodnoty jsou založeny na úctě v rovnost, hodnotu a důstojnost všech lidí. Centrem zájmu tohoto obru je klient, kterým může být jednotlivec, skupina nebo komunita. Σ Otázky a úkoly k procvičení 1. Definujte obor sociální práce. 2. Jaké hlavní hodnoty zastává sociální práce? 3. Proč se historicky měnily hodnoty v rámci sociální práce? 4. Definujte hlavní cíle sociální práce. 5. Kdo je považován za klienta v rámci sociální práce? 6. Z jakých částí se skládá Maslowova hierarchie potřeb? Doporučená literatura ATKINSON, Rita. L. Psychologie. 2. vyd., Překlad: Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová. Praha: Portál, 2003, 751 s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál, s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012, 309 s. ISBN ONDRUŠOVÁ, Zlata. et al. Základy sociálnej práce. 1. vyd. Brno: MSD Brno, s. ISBN STRIEŽENEC, Štefan. Úvod do sociálnej práce. 2. vyd. Trnava: Tripsoft, 2001, 197 s. ISBN

14 2. VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE Cíl: Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře s historickým vývojem sociální práce a s tím souvisejícími změnami pohledu na tento obor, neboť sociální práce má za sebou velmi dramatické změny. Klíčová slova: Sociální práce, historický vývoj, sociální pracovník, neformální pomoc Průvodce studiem: Tato kapitola klade průměrné nároky na studium, jedná se o seznámení s historickým vývojem sociální práce a s tímto se také měnící pohled na tuto sféru. Sociální práce je oborem, jehož kořeny sahají až k prvopočátkům lidské společnosti. Od těch dob prošla náročnou transformací, než nabyla dnešní podoby. V průběhu staletí sociální práce reagovala na aktuální potřeby společnosti, které se vyvíjely kontinuálně, jak se měnila sama tato společnost. (Matoušek, 2012) Sociální práce tak jak ji známe dnes, vznikla teprve v 19. a 20. století. (Navrátil, 2001) Teprve v tomto období začíná být přijímána představa o celospolečenské spravedlnosti a začíná se otvírat politická debata o adekvátním vytváření a rozdělování zdrojů sociálního blahobytu. (Matoušek, 2012) Většina teoretických konceptů dodnes používaných má své kořeny právě v tomto období. (Navrátil, 2001) Znalost historického vývoje sociální práce je zásadní pro pochopení dalších souvislostí, kterými je postavení sociální práce v současné době, její účel a poznání. Právě výrazná proměnlivost sociální práce jako oboru má zásadní dopad také na vývoj teoretických přístupů, které byly v průběhu vývoje sociální práce uplatňovány. Z tohoto pohledu se setkáváme s poměrně širokou škálou teoretických přístupů, které odpovídají moderním proudům své doby. Některé z těchto přístupů se nám zachovaly až do dnes a staly nedílnou součástí teoretické a metodické výbavy sociálních pracovníků. (Mojžíšová, 2006) 14

15 2.1. VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE VE STAROVĚKU Tématu vývoje sociální práce se podrobně věnuje Matoušek (2012), který uvádí, že již v předcivilizované lovecko-sběračské společnosti v případě vzniku nějakého problému fungovala na bázi solidarity. Tato solidární pomoc byla poskytovaná osobám v situacích nouze především v rámci rodiny nebo rodinného kmene. Vztahy v těchto skupinách byly osobní, přesto zájmy na přežití skupiny byly nadřazeny zájmům individuálním. Neolitická revoluce, tedy přechod k soustavnému pěstování polních plodin a vznik městských států vedlo k odosobnění těchto komunit. V souvislosti s vznikem městských států dochází k rozšíření o nový rozměr, kterým bylo zapojení státu do pomoci svým občanům. Zde se je možné se poprvé setkat s případy sociálního zaopatřování státem jako například penze vysloužilým vojákům, bezplatné jídlo, volné vstupné do divadel apod. Sociální pomoc poskytoval státní úředník přidělující prostředky, vybraným skupinám potřebných ŘECKO Ve starém Řecku byla společnost vůči sociálně potřebným velmi solidární. Stát se však více než na oblast sociální zaměřoval na zajištění fungování armády, veřejné lékařské služby, údržbu cest, budování opevnění, pohřbívání nalezených mrtvých, fungování trhu s potravinami a mnoho dalších oblastí, které obyvatelstvu ulehčovaly život. Stát poskytoval mzdu osobám zastávajícím veřejné funkce. Velmi pokrokově již Řecko dávalo část státních finančních prostředků do důchodů pro nemajetné a neschopné práce, jednalo však jen o velmi malou položku státního rozpočtu. Na tento důchod neměly nárok osoby, o které se mohla postarat jejich rodina. Tyto důchody byly určeny především vdovám a sirotkům po padlých vojácích. Řekové zavedli ideál souladu duše a těla, jakékoli nedostatky vyvolávaly odpor a pohrdání. Ve Spartě byly děti po narození kontrolovány radou starších a děti defektní nebo slabé byly hned po narození usmrcovány. Cílem tohoto konání bylo zajistit vysoký fyzický standard spartských občanů z důvodu válčení. Řekové nechtěné nebo nemanželské děti odkládaly ve speciálních nádobách na ulicích, kde je nechaly ponechány svému osudu. Tohoto novorozence si mohl kdokoli vzít a vychovat jej, ale nejčastěji dítě zemřelo z nedostatku péče a vyhladověním. Řekové rovněž byli ohroženi tím, že pokud se zadluží, mohou upadnout do dlužního otroctví. Neboť se jednalo o velký problém, vznikaly reformy, které tuto oblast ošetřovaly. 15

16 Mezi nejvýznamnější reformy patří Solónovy reformy, které zajišťovaly občanská práva i nejnižším třídám, přikazovaly rodičům pečovat o děti a dětem zase pečovat o staré rodiče. (Matoušek, 2012; Oláh, Schavel, Ondrušová, 2008) ŘÍM V Římě se stalo velkým problémem stejně jako v Řecku dlužní otroctví. Tento problém velmi narůstal a tak v roce 366 př. n. l. učiněno opatření, které odpouštělo úroky z dluhů, čímž byly dopady tohoto problému mírně sníženy. Následně v roce 326 př. n. l. byl tento typ otroctví zcela zrušen. U starých Řeků a Římanů byly také z veřejných peněz rozdělovány určité dary svobodným občanům (např. veřejné hostiny či peníze na návštěvu divadla). Chudým bylo rozdáváno obilí a víno, aby si vládci zachovali přízeň davů. Bohatí Římané se obklopovali tzv. klienty. To byly osoby, které se v bílé tóze shromažďovali u svých patronů k rannímu pozdravu, popř. Svého patrona následovaly na politická nebo soudní jednání. Velikost tohoto průvodu byla symbolem společenského postavení tohoto patrona. Za tuto službu měli klienti zajištěno polední a večerní jídlo, které si mohli odnést i pro svou rodinu. Pokud jim patron nechtěl dávat jídlo, mohl jej nahradit platbou. Jednalo se o velmi rozšířený systém podpory potřebným lidem.vedle klientského systému byly realizovány nepravidelné podpory pod heslem chléb a hry. Péče o výživu sirotků a dětí chudých rodičů byla původně zajišťována jako dobrovolná aktivita jednotlivci, postupně se však stala povinností státu. Řím dosáhl vysoké úrovně vyspělosti především díky otrokům, kteří mohli tvořit až polovinu obyvatelstva. Otroci byli považováni za živé věci. Postupem doby, kdy bylo stále těžší je získávat, neboť získaly garantovánu bazální ochranu. Od dob císařů Nervy a Traiana došlo k založení alimentačního fondu, z něhož bylo na 5 % úrok půjčováno drobným a středním rolníkům. Koncem starověku se začíná objevovat křesťanské náboženství. Křesťanství přišlo do Evropy z Blízkého východu a prohlásilo dobročinnost za mravní povinnost věřícího. Hlavním ideálem byla láska k bližnímu. Od dob kdy se v Římě stalo křesťanství státním náboženstvím, byla dobročinnost především na křesťanské církvi. Od roku 313 po vydání milánského ediktu se začalo s budováním zvláštních ústavů jako nalezinců, sirotčinců, starobinců, chudobinců a dalších potřebných institucí. (Matoušek, 2012) 2.2. VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE VE STŘEDOVĚKU Za vlády Karla Velikého byl vydán soubor zákonů nazvaný kapitulare, v němž byly obsaženy povinnosti pánů starat se o své poddané za všech okolností. Cílem bylo zajistit péči o ty nejchudší. Plnění tohoto práva však nebylo vynutitelné. 16

17 Ve středověku byly soustavnější charitativní aktivity také záležitostí církve. Zakládaly se útulky, ubytování pro potřebné apod. Péči o nemocné, sirotky, postižené osoby a další potřebné se věnovaly především ženské řády (např. Řád milosrdných sester, Boromejky apod.) Mužské řády např. Milosrdní bratři se zaměřovali především na péči o nemocné. (Matoušek, 2012; Oláh, Schavel, Ondrušová, 2008) V době reformace vznikaly chudinské zákony a byla organizována chudinská péče. Začalo se již usilovat o individuální zacházení s potřebnými. Ani církev však nedisponovala takovými zdroji, aby mohla pokrýt byť jen základní životní potřeby všech, kteří se na ní obraceli. Staří lidé ve středověku si mohli být jisti tím, že se o ně postará rodina. Osoby hendikepované byly často vyháněny, protože jejich postižení bylo interpretováno jako nepřízeň od Boha. Z těchto lidí se stávali žebráci. Sociálně vyloučení lidé neměli žádná práva. V době protireformační vznikaly katolické řády, které svou činnost zaměřovaly především na péči o vzdělání, zakládaly koleje, na kterých bylo umožněno studium nemajetným osobám. (Matoušek, 2012) 2.3. VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE V NOVOVĚKU V renesanční době znovu ožívá antický vzor institucionalizované solidarity. Jednalo se především o cechy. V Anglii na počátku 16. Století bylo žebrákům vydáváno povolení žebrat. Žebráci začali být poprvé v historii registrováni. Později byl královnou Alžbětou vydán zákon o chudých, který vytvořil nový typ městského úředníka a to dozorce nad chudinou. Vznikaly donucovací pracovny a chudobince. Životní podmínky zde byly ovšem velmi drsné a režim přísný. V této době bylo ovšem ještě běžné vsazovat tuláky, chudé a blázny na lodi, které pluly od města k městu jako jakési pohyblivé ústavy nebo byli tito lidé vymrskáváni z měst. Cikáni byli vystěhováváni do kolonií, vsazováni na galeje nebo využíváni k nuceným pracím. V českých zemích po třicetileté válce byli dokonce bez soudu a bez doloženého provinění proti zákonu muži popravováni a ženy a děti mrzačeny uřezáváním nosů a uší. Josefínské reformy vedly ke zrušení mnoha klášterů. V budovách, jež po nich zůstaly, byly zřizovány špitály, sirotčince, věznice, blázince a další státem kontrolovaná zařízení pro hendikepované lidi. Nástup industriálního kapitalismu pak zvětšil společenské rozdíly na téměř neúnosnou hranici., což v 19. století vyústilo na mnoha místech v revoluční výbuchy. Lidé proudili z venkova do měst, a kdo zde nedokázal obstát, dostal se na dno společnosti. Dělnictvo zakládalo podpůrné spolky, které měly podobné cíle jako dříve řemeslnické cechy. Nositelem většiny charitativních aktivit v 19. století 17

18 v evropských zemích byli příslušníci středních a vyšších vrstev motivovaní křesťanským soucitem s chudými. V naprosté většině to byly ženy. Odpovědnost za péči o hendikepované postupně přebíraly orgány státu. (Matoušek, 2012; Oláh, Schavel, Ondrušová, 2008) 2.4. MODERNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE Sociální práce vznikla jako samostatná profese až na konci 19. století. Státní systémy sociálního zabezpečení byly zprvu adresovány jen nejnuznějším. V 19. století, v době industrializace, nastalo zhoršování situace obyvatelstva a vlivem nedostatečné péče o děti a mládež výrazně narostla žebrota, kriminalita a tuláctví. S mládeží, která kriminalitu páchala nebo byla kriminalitou ohrožena, nebylo jak pracovat, neboť neexistovaly potřebné instituce a ústavy. První vychovatelna pro chlapce vznikla až v roce Až do konce 19. století byly dle společnosti nejlepší formou sociální péče donucovací pracovny a veřejné chudobince. Teprve industrializace inspirovala k novým formám sociální práce. Ty vedly k myšlence, že pokud se pomáhající s potřebným lépe seznámí, může mu poskytnout účinnější pomoc. Základním cílem sociální politiky první Československé republiky bylo zlepšit sociální poměry širokých vrstev. Byla to snaha o nápravu těch největších sociálních rozdílů daných majetkovou diferenciací společnost. Do skupin obyvatelstva, které potřebovaly sociální ochranu, spadali váleční veteráni, invalidé, pozůstalí vojáků, kteří se nevrátili z války, dále nezaměstnaní a také nemajetní nájemníci. Vzhledem k množství chudých a handicapovaných lidí vznikalo množství dobrovolnických organizací se sociálním zaměřením. V důsledku války byla prioritou péče o zdraví. V roce 1948 stát, reprezentovaný Komunistickou stranou Československa, znárodnil výrobní prostředky jedinců, církví, spolků a družstev. Předpokládalo se, že tímto způsobem se navždy odstraní nezaměstnanost, chudoba, třídní rozdíly a sociální problémy je doprovázející. Proto byly sociální problémy v nově se formující socialistické společnosti chápány jako pouhé přežitky kapitalistického společenského řádu, které automaticky zaniknou, až zmizí jejich ekonomická základna, která je plodí, a zvítězí socialismus. Sociální práce se tak stala nežádoucí a v celém systému sociálního zabezpečení došlo ke změnám. Stát převzal všechny instituce dosud řízené církvemi (dětské domovy, výchovné a charitativní ústavy aj.). Až v druhé polovině šedesátých let se jedná o obnově sociální práce jako odborné disciplíně. V šedesátých a sedmdesátých letech se zejména ve velkých výrobních závodech rozšiřovaly odbory péče o pracující. Pracovníci těchto odborů pečovali o různé skupiny zaměstnanců (mladiství, svobodné matky, zlepšovatelé aj.), bylo usilováno o převýchovu alkoholiků, absentérů, lidí 18

19 propuštěných z vězení. Sociální práce tak byla pomalu obnovována. V sedmdesátých a osmdesátých letech se také nepřímo sociální práci věnovali zejména lidé, kteří ji potřebovali v praxi, např. v domovech důchodců, v dětských domovech, ve výchovných ústavech, včetně vězení. Výzkumy, které by odhalily negativní zdravotní a sociální situaci té doby, byly politickými orgány zakázány. Ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí vznikla v polovině osmdesátých let metodika plánování sociálního rozvoje neboli péče o lidské zdroje. Chyběli však sociální pracovníci i pro tzv. odborné sociální služby, tj. pro péči o děti, pro osoby se změněnou pracovní schopností, pro obtížně přizpůsobivé jedince, pro vězeňství, pro řešení sociálních otázek občanů cikánského původu, pro příslušníky národnostních menšin i pro staré lidi. (Matoušek, 2012; Oláh, Schavel, Ondrušová, 2008) Po roce 1989 patřily mezi první sociální problémy potřeba začlenění tisíců vězňů propuštěných po amnestii z výkonu trestu, bezdomovectví, neskrývaná prostituce a migrace uprchlíků přes naše území na Západ. Nastalo období nutnosti hledání nových metod a přístupů v sociální práci. V sociálních službách došlo k deinstitucionalizaci a bylo založeno velké množství nevládních organizací zaměřených na sociální a zdravotní problémy. I v dnešní době se ve společnosti objevují nové problémy, proto sociální práce nebude mít nikdy dlouhodobě stabilní, jednoznačný obsah, nikdy nebude možné tuto disciplínu vyučovat po řadu let stejným způsobem. V tom je obtížnost i výzva sociální práce. Shrnutí Sociální práce jako obor prošla dlouhým vývojem, než nabyla dnešní podoby. Původně byla péče o potřebné na bedrech kmene nebo rodiny, postupně se do této péče začínají začleňovat bohatí donoři, církve a nakonec i sám stát. Vliv státu se v průběhu historického vývoje stále posiloval, až dosáhl dnešních rozměrů. Sociální práce jako profese vznikla až na přelomu 19. a 20. století. Moderní doba s sebou přinesla vznik nových sociálních problémů a rozvoj spektra pomoci poskytované v rámci tohoto oboru. Σ Otázky a úkoly k procvičení 1. Jaké aspekty sociální práce je možné nalézt ve starověkém Římě? 2. Z jakého důvodu sparťané zabíjeli postižené děti? 3. O jaké hlavní sociální skupiny pečovala středověká církev? 4. Odkdy můžeme mluvit o sociální práci jako o profesi? 5. Jaké nové sociální problémy vznikly po roce 1989? 19

20 Doporučená literatura MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012, 309 s. ISBN OLÁH, Michal. SCHAVEL, Milan. ONDRUŠOVÁ, Zlatica. Úvod do štúdie a dejín sociálnej práce. 2. vyd. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2008, 208 s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Editor Alois Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN

21 3. SOCIÁLNÍ PRÁCE JAKO MULTIDISCIPLINÁRNÍ OBOR Cíl: Cílem této kapitoly je poukázat na postavení sociální práce z pohledu dalších vědeckých disciplín a u nejbližších oborů nastínit styčné body se sociální prací. Klíčová slova: Sociální práce, multidisciplinární obor, sociologie, psychologie, psychiatrie Průvodce studiem: Tato kapitola není pro čtenáře náročnou, neboť předkládá jednoduchý přehled nejbližších oborů sociální práce. Sociální práce je považována za vědecky fundovanou odbornou disciplínu, která speciálními pracovními metodami zajišťuje provádění péče o člověka na profesionálním základě. V moderní složité společnosti je sociální práce nutností a zcela oprávněná. (Mühlpachr, 2004) Sociální práce je teoretickou i praktickou disciplínou vycházející z mnoha vědních oborů. Využívá poznatků psychologie, sociologie, práva, pedagogiky, medicíny, ekonomických věd a v neposlední řadě i z filozofie, odkud čerpá sociální práce svůj ideologický základ. Specifikum sociální práce spočívá především v aplikaci vědeckých poznatků do praktické činnosti. Mezi obory, které mají k sociální práci nejblíže, patří především sociologie, psychologie a psychiatrie. Obrázek č. 2: Sociální práce jako multidisciplinární obor 21

22 3.1. SOCIOLOGIE A SOCIÁLNÍ PRÁCE Sociologie je věda o společnosti, jejími hlavními tématy je sociální chování, vzájemné působení osob, sociálních skupin, dále se zaměřuje na sociální vztahy a sociální strukturu. (Kardis, 2009) Sociologie se stejně jako sociální práce zabývá lidmi a jejich interakcemi, kterým se snaží porozumět. Mají tedy společný předmět zájmu. Sociolog se zabývá otázkami Jak, Kdy, Proč lidé jednají tímto způsobem. Zaměřuje se na popis sociálního problému, pochopení vzájemných interakcí a sociálním institucím. Středobodem jeho zájmu jsou příčiny lidských interakcí. Sociální pracovník se zaměřuje na pochopení osob a jejich jednání. Následně se snaží těmto osobám pomoci řešit jejich problémy a zlepšovat jejich sociální fungování. Sociolog tedy se nejintenzivněji věnuje studiu a zjišťování faktů, sociální pracovník se snaží spíše porozumět klientovi, stanovit odpovídající diagnózu a pomoci klientovi při řešení jeho problému. (Navrátil, 2001) 3.2. PSYCHOLOGIE A SOCIÁLNÍ PRÁCE Psychologie je vědecká disciplína zabývající se studiem chování a duševních procesů. (Atkinson, 2003) Psychologie i sociální práce operují na společném základě. Oba obory se zabývají chováním osob, interakčními charakteristikami a snaží se uchopit jejich racionální a emotivní procesy. Psychologie se soustředí převážně na individuální chování a sociální práce spíše na sociální fungování. Psycholog studuje biologické i sociální faktory ovlivňující lidské chování a zabývá se individuálními atributy osobnosti. Rovněž usiluje o pochopení jejích charakteristik a chování. Psycholog pracuje s klientem intenzivně jako psychoterapeut, naproti tomu sociální pracovník se zaměřuje na sociální fungování a vztahy klienta, přičemž se také snaží využít zdroje komunity, aby napomohly klientovi při řešení jeho osobních a sociálních problémů. (Navrátil, 2001) 3.3. PSYCHIATRIE A SOCIÁLNÍ PRÁCE Psychiatrie je klinickým oborem medicíny, který se zabývá studiem vzniku, průběhu a obrazu duševních poruch, jejich prevencí, diagnostikou, terapií a rehabilitací. (Bouček, 2001) Jak sociální práce, tak psychiatrie mají mnoho společného, především to, že se obě zaměřují na osoby, které mají osobní a sociální problémy. Oba obory 22

23 pomáhají osobám zlepšit jejich vztahy k druhým lidem a současně také ovlivňují jejich emoce a vnitřní stavy. Sociální pracovník se angažuje především při podpoře a obnově sociálního fungování klienta. Psychiatr pracuje s klientem především na medicínské úrovni. V rámci svého působení používá farmak, hospitalizace apod. Zabývá se především oblastí nevědomím a intrapsychickými faktory se zaměřením na reorganizaci individuální osobnosti. Sociální pracovník se zaměřuje především na sociální vztahy klienta. (Navrátil, 2001) Shrnutí Sociální práce je multidisciplinárním oborem, což tedy znamená, že má blízký vztah k mnoha dalším oborům. Hlavním pojítkem, které se prolíná všemi těmito obory, je zaměření na člověka. Mezi nejvýznamnější obory, které mají k sociální práci blízko, patří sociologie, psychologie a psychiatrie. Σ Otázky a úkoly k procvičení 1. Najděte společné body sociální práce a dalších pěti vědeckých oborů. 2. Které obory mají nejblíže k sociální práci? 3. Jaká témata jsou středem zájmu sociologie? 4. Jaký je rozdíl mezi psychologií a psychiatrií? 5. Je sociální práce teoretickou nebo praktickou disciplínou? Doporučená literatura ATKINSON, Rita. L. Psychologie. 2. vyd., Překlad: Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová. Praha: Portál, 2003, 751 s. ISBN BOUČEK, Jaroslav. Obecná psychiatrie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001, 216 s. ISBN KARDIS, Kamil. Základy sociológie. Prešov: Prešovská univerzita, Gréckokatolícka teologická fakulta, 2009, 192 s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek Zeman, ISBN STRIEŽENEC, Štefan. Slovník sociálneho pracovníka. 1. vyd. Trnava: AD, 1996, 255 s. ISBN X. 23

24 4. SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK Cíl: Cílem této kapitoly je vytvořit ucelený pohled na sociálního pracovníka jako na osobnost s jeho vrozenými osobnostními rysy a vyzdvihnout dovednosti a schopnosti, které jsou pro výkon povolání sociálního pracovníka nosné. Klíčová slova: Sociální pracovník, osobnost, dovednosti Průvodce studiem: Tato kapitola není náročnou, neboť přináší pohled na sociálního pracovníka, v jehož rámci integruje znalosti, které čtenář získal při studiu jiných předmětů a to především psychologie. Do oboru sociální práce vstupují lidé s různými očekáváními. Hlavní motivací bývá nejčastěji pomáhat druhým a zlepšovat jejich životní situaci. Přesto musí být při práci s klienty dodržovány určité hranice tak, aby byla zajištěna profesní bezúhonnost a odpovědnost. (Handon, 2009) Osobní rozvoj sociálního pracovníka klade velké nároky také na jeho vlastní sebeuvědomění, rozvoj schopností a dovedností, které mu pomáhají rozvíjet své klienty. Sociální pracovník by měl vycházet ze zásady: Měním jiné a současně měním sebe pod vlivem ostatních a systému OSOBNOST SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Sociálním pracovníkem se stává osoba, která se rozhodla věnovat se tomuto oboru a splnila potřebné vzdělání. Hlavním úkolem sociálního pracovníka je především pomáhat jednotlivcům, rodinám, skupinám a komunitám dosáhnout nebo navrátit způsobilost k sociálnímu uplatnění. (Matoušek, 2008) To, jakým způsobem svou práci vykonává, ovlivňuje do značné míry také osobnost sociálního pracovníka. (Gulová, 2011) Termín osobnost je možné definovat jako charakteristické vzorce myšlení, emocí a chování, které určují osobní styl jedincových interakcí s prostředím. (Atkinson, 2003) Většina osob instinktivně vyhledává pracovní prostředí, které jim umožňuje rozvíjet jejich osobnost a prohlubovat jejich schopnosti a dovednosti, ale také 24

25 jim pomáhá naplnit jejich osobní potřeby. (Mezera, 2008) Osobnostní profil sociálního pracovníka hraje velmi důležitou roli při navazování otevřeného vztahu s klientem, ale projektuje se do celého průběhu spolupráce mezi těmito osobami. (Kopřiva, 2011) Osobnost sociálního pracovníka může být do značné míry ovlivněna zpětnou vazbou od kolegů, nadřízených či klientů. Pozitivní hodnocení umožňuje sociálnímu pracovníkovi ujistit se o tom, že svoji práci vykonává dobře. Chvála nebo kladná hodnocení jsou důležitá pro pracovní motivaci a zvyšují spokojení z práce. Kladná hodnocení klientů v určitých případech mohou zamezit i syndromu vyhoření u sociálních pracovníků. Naopak důvodem vzniku syndromu vyhoření bývají spíše opakovaná zklamání, minimální výsledky práce nebo také negativní zpětné vazby od klientů. (Kopřiva, 2011) TEMPERAMENT Na temperament člověka je možné nahlížet z mnoha úhlů pohledu, obecně by se dalo říci, že se jedná o vrozené dispozice jedince projevující se specifickým typem reaktivity a emočního prožívání vůči daným podnětům a situacím. (Cakirpaloglu, 2012) V historickém kontextu bylo zjištěno, že osoby s podobnými osobnostními rysy se často věnují podobným oborům. Z čehož vyplývá, že náš temperament zásadním způsobem ovlivňuje volbu našeho povolání. (Mezera, 2008) Teorií lidského temperamentu bychom našli velké množství. Pro příklad jsou uvedeny ty nejvýznamnější. a) Hippokratova humorální teorie temperamentu Základy psychologie temperamentu osobnosti položil Hippokrates, který definoval čtyři základní tělní tekutiny a to sanquis (krev), cholé (žluč), melancholé (černá žluč) a flegma (sliz). Poměry těchto tekutin v těle ovlivňují temperament člověka. Na základě tohoto přístupu je možné rozlišovat čtyři skupiny lidí a to sangviniky, choleriky, flegmatiky a melancholiky. (Plháková, 2006) b) Eysenckova teorie osobnosti Zakladatelem další významné teorie temperamentu byl Hans Jürgen Eysenck ( ). Který svým způsobem potvrdil zkoumání Hippokrata, neboť použil také čtyři typy temperamentu (sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik), a to tak, že je dal do souvislosti s emoční stabilitou a labilitou, což je v jeho pojetí typem nervové soustavy a introverzí a extroverzí, což je typ duše člověka. (Říčan, 2007) 25

26 RYSY OSOBNOSTI Rys osobnosti je definován jako vrozená nebo získaná charakteristika, která může být konzistentní, perzistentní nebo stabilní. Jde vlastně o cokoliv, čím se člověk liší od druhého. (Blatný, 2010) Každý člověk má svůj charakteristický rys osobnosti, který je po celou dobu jeho života téměř totožný. Jednotlivé rysy osobnosti jsou formovány podle intenzity působení různých vlivů, zejména vrozenými předpoklady, učením, výchovou a společenským prostředím. (Čáp, Mareš, 2007) SEBEPOJETÍ Sebepojetí je možné definovat jako představu o sobě samém, tedy to, jak jedinec vidí sám sebe. Na rozdíl od sebehodnocení, které je vědomým prožíváním vlastní sociální pozice. (Hartl, Hartová, 2000) Vzhledem k tomu, že je člověk společenská bytost, je pro něj důležité nejen vlastní pojetí své osoby, ale také představa o tom, jak se zařadí ve společnosti. (Blatný, 2010) Sociální pracovníci, kteří mají pozitivní obraz vlastní osoby, se snáze vcítí do různých situací klientů a jsou lépe připraveni na překonávání pracovních potíží. (Maroon, 2012) INTELIGENCE Inteligence je pojímána jako nejobecnější schopnost či její předpoklad, který determinuje kvalitu interakčních aktivit osobnosti v reálných životních kontextech. Řešení problémových situací v reálných životních kontextech je závislé na schopnosti člověka aktivizovat tzv. účinnou kapacitu rozumu. To znamená, co je potřeba využít v intelektové kapacitě pro řešení za daných podmínek. (Mikšík, 2001) Při práci sociálního pracovníka hraje inteligence důležitou roli, neboť při výkonu svého povolání se musí často rychle rozhodovat pro co možná nejoptimálnější řešení nebo pro řešení, které přinese menší škody pro další život klienta VLASTNOSTI A SCHOPNOSTI SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Spokojenost klientů s prací sociálních pracovníků mimo kvality prováděné intervence vždy ovlivňuje i to, do jaké míry se jim sociální pracovníci jeví jako přívětiví, inteligentní, svědomití a emocionálně stabilní lidé. (Mlčák, Kubicová, 2006) 26

27 Aby sociální pracovník mohl kvalitně naplňovat požadavky kladené na výkon svého povolání, je nutné, aby byl vybaven některými vlastnostmi a schopnostmi, mezi ty základní lze zařadit především: - vlastnosti zralé osobnosti, - vztah k lidem, - prosociální chování, - emoční inteligence, - životní optimismus, - přirozená autorita, - vlastní životní zkušenosti, - respekt, - flexibilita, - odborné vzdělání a všeobecný přehled, - přitažlivost, - důvěryhodnost, - dodržování etického kodexu. Vlastnosti zralé osobnosti jsou takovým stavem člověka, kdy je zcela schopen ovládat sám sebe. Dokáže činit rozhodnutí založená na přesném vnímání sebe, svých rolí a pozic a také pozic a rolí druhých lidí a daných okolností. Přijímá svá rozhodnutí, své volby jako skutečně vlastní a v souvislosti s nimi přijímá i odpovědnost za jejich výsledky a důsledky. Takové chování mu pak umožňuje účinně a citlivě komunikovat se světem, v němž žije. (Langmeier, Balcar, Špitz, 2010) Zralá osobnost je schopna: - projevovat se jasně vůči druhým, - být v kontaktu se signály ze svého nitra a otevřeně si uvědomovat, - vnímat to, co je okolo něj jako odlišné od sebe, - chovat se k jinému člověku jako k někomu jedinečnému, - zacházet s existencí odlišnosti jiných osobností jako s příležitostí k poznání, - přistupovat k lidem a situacím objektivně - přijímat odpovědnost za své chování a jednání - nepřesouvat svou odpovědnost na druhé, - jednat otevřeně (Langmeier, Balcar, Špitz, 2010) 27

28 Vztah k lidem, kvalita lidského vztahu má v sociální práci prvořadý význam. I v jiných než pomáhajících profesích je vztah ke klientovi podstatnou složkou, ale nečeká se vztah osobní. Vztah sociálního pracovníka a klienta potřebuje víc než pouhou slušnost, potřebuje přijetí, spoluúčast, porozumění, pocit, že klient pomáhajícímu není na obtíž. U pomáhajících profesí klienti očekávají od pracovníků osobní přístup a zájem o nitro člověka a navázání vztahu plného důvěry a pochopení. Sociální pracovník musí mít pochopení pro každého (pro nemocné, chudé, staré, postižené, nemorální), a to v každém okamžiku. Do vztahu sociálního pracovníka rušivě vstupují dvě obecné tendence a to nadbytečná kontrola a sebeobětování. Nadbytečná kontrola vzniká v okamžiku, kdy sociální pracovník má tendenci přebírat kontrolu nad klientem. Tento přístup výrazně snižuje motivaci klienta v dalším snažení svůj problém vyřešit. Druhým protipólem je sebeobětování, v tomto případě dochází k nadměrné péči o klienta na úkor sociálního pracovníka. Takového počínání vede často k rozvoji závislosti klienta na sociálním pracovníkovi. (Kopřiva, 2011) Prosociální chování je chápáno jako chování, které svými důsledky pomáhá jinému člověku. Toto chování je podníceno prosociální motivací, což je touha vynaložit úsilí k dosažení prospěchu pro druhé lidi. (Grand, 2008) Někteří autoři prosociální chování zaměňují s altruismem. Altruismus je takové jednání, které vede k pomoci druhým bez očekávání zisku, odměny nebo sociálního souhlasu a jde tedy o nezištnou pomoc bez očekávání jejího opětování a zvažování případných nákladů pro pomáhajícího. Altruismus je často spojován se sebeobětováním. Mezi nejčastější formy prosociálního chování patří darování (finanční prostředky, materiální dary apod.), sympatie a porozumění, pomoc při dosahování vytyčeného cíle, nabídka ke spolupráci nebo podpora při dosahování cílů. (Výrost, 2008) Emoční inteligence je schopnost vnímat vlastní pocity i pocity ostatních osob a přiměřeně na ně reagovat. Jde o schopnost vyjadřovat svoje emoce a mít schopnost o vlastních pocitech hovořit s jinými osobami. (Pletzer, 2009) Součástí sociální inteligence je také empatie, tedy schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhých osob. Empatie je schopnost emocionálně se ztotožňovat s viděním, cítěním, chápáním druhých, schopnost číst i jejich neslovní projevy, chápat, o co druhý usiluje, čemu se chce vyhnout či co pečlivě skrývá.(matoušek, 2008) Za životní optimismus je považována poměrně stálá osobnostní charakteristika, která je do značné míry vrozená a geneticky podmíněná. Osoby s vyšší mírou životního optimismu typicky očekávají příznivý průběh životních událostí a věří, že vše dopadne dobře. V situaci, kdy jsou konfrontováni s těžkou životní situací, nepostrádají víru, že se vše v dobré obrátí. 28

29 (Slezáčková, 2012) Sociální pracovník by měl vždy věřit ve smysl sociální práce a pozitivně přistupovat k vytyčeným cílům. Na druhou stranu by se měl vyhnout nerealistickému optimismu. Přirozená autorita, autorita je definována jako jedna z podstatných forem uskutečňování moci, která je založena na více či méně obecném uznávání oprávněnosti, tj. legitimity vlivu určité osobnosti, instituce nebo skupiny. Samotná moc je pak schopností donutit někoho, aby si počínal jinak, než by chtěl. (Maříková, Petrusek, Vodáková et al, 1996) Neformální (přirozená) autorita je založená na lidských a odborných charakteristikách člověka, který má na ostatní přirozený a spontánní vliv. Důležitou roli hraje rovněž motivace těchto osob. (Kalhous, Obst et al, 2002) Vlastní životní zkušenosti pomáhají člověku vytvořit vztah ke světu a zároveň umožňují tento vztah průběžně upravovat. Zkušenosti za celou dosavadní ontogenezi jedince se doplňují s geneticky zděděnými zkušenostmi z vývoje předků. Všechny tyto příčiny z minulosti formují jedinečnost osobnosti a utvářejí interpretační klíč při vztahování se ke světu. Výsledný obraz nazýváme právě životním světem jedince. (Hudlička, 2003) V sociální práci hraje vlastní zkušenost významnou roli, neboť umožňuje sociálnímu pracovníkovi se vyhnout některým možným problémům nebo mu usnadňuje pohled na klientův problém. Respekt při výkonu povolání sociálního pracovníka hraje zásadní roli. Sociální pracovník musí respektovat klienta jako autonomní jednotku, která má právo rozhodovat o svém životě. Dále se respektuje lidská důstojnost klientů, uznává se jejich svéprávnost a sociální pracovníci spolu s klienty analyzují povahu daných problémů a jejich možných řešení. Klient musí sám aktivně svůj problém řešit, sociální pracovník mu jen při tomto řešení pomáhá, ale nepřebírá za klienta zodpovědnost. (Řezníček, 1994) Flexibilita je pružnost či schopnost přizpůsobit své chování novým požadavků a situačním podmínkám, ale také schopnost změny. (Průcha, Veteška, 2012) Tato schopnost je pro sociálního pracovníka velmi důležitá, neboť musí být schopen okamžitě reagovat a navrhovat nové postupy řešení problému podle aktuální situace. Přitažlivost není brána pouze jako fyzická, ale převážně osobní. Mezi klientem a pracovníkem by měl být vytvořen pozitivní osobní vztah plný důvěry a otevřenosti. Důvěryhodnost spočívá ve spolehlivosti a diskrétnosti. Důvěru lze charakterizovat jako typ postoje a zároveň mezilidského vztahu, který vyvolává pocit jistoty plynoucí z předsvědčení, že partner komunikace splní určitá očekávání. (Maříková, Petrusek, Vodáková et al, 1996) Odborné vzdělání a všeobecný přehled, sociální pracovník by měl být schopen v praxi využívat své znalosti a dovednosti. Sociální pracovníci 29

30 navazují kontakt s klienty. K tomu je třeba umění jednat s různými typy klientů, umět jim naslouchat a porozumět příčinám jejich problému. (Matoušek, 2008) Dodržování etického kodexu je nedílnou součástí výkonu povolání sociálního pracovníka. Každý sociální pracovník by měl jednat v souladu s ním. V etickém kodexu jsou ošetřena pravidla chování ve vztahu ke klientovi, spolupracovníkům, zaměstnavateli, ke svému povolání a odbornosti a ve vztahu ke společnosti ZÁKLADNÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Pečovatel, poskytovatel služeb, pracovník v roli pečovatele pomáhá klientovi v té oblasti běžného denního života, ve které si nedokáže poradit sám, ať vlivem postižení, nemoci nebo věku. Tyto služby je možné poskytovat jak v rámci pobytových zařízení, tak přímo v přirozeném prostředí klienta. Zprostředkovatel služeb tato role staví sociálního pracovníka do pozice informátora nebo koordinátora osob účastnících se práce s klientem, který je připraven poradit. Sociální pracovník také zastává funkci situačního diagnostika, odhadce dostupných zdrojů pomoci a obhájce jeho potřeb. Cvičitel sociální adaptace, pracovník v roli trenéra či učitele sociálních dovedností, napomáhá řešit klientům jejich problémy, povzbuzuje ke změnám v chování. Poradce nebo terapeut pomáhá klientům získat náhled na jeho postoje, pocity a způsoby jednání, napomáhá mu rovněž v jeho osobnostním růstu. V této roli se dostává sociální pracovník do pozice psychosociálního diagnostika, poradenského pracovníka, socioterapeuta, případně také výzkumníka v praxi. Případový manažer je pracovník, který usiluje o zajišťování, koordinaci a vhodný výběr služeb hlavně u klientů s větším množstvím potřeb. (Řezníček, 1994) Manažer pracovní náplně v zařízení, tj. organizátor často nadměrného objemu práce, plánuje načasování a plánování intervence, sleduje kvalitu služeb a průběžně zpracovává informace. Jedná se o profesionály. Personální manažer (personalista) je osoba zajišťující výcvik a výuku, supervizi, konzultace a řízení pracovníků zařízení. Často se jeho funkce spojují s funkcemi administrátora. Administrátor, tj. vedoucí pracovník nebo ředitel zařízení, plánuje, rozvíjí a zavádí způsoby práce, služby a programy v sociálních a jiných zařízeních sloužících příslušné klientele. K jeho funkcím patří zejména manažerská funkce. 30

31 Sociální pracovník může být také činitelem sociálních změn, tj. člověkem angažujícím se při identifikaci a řešení širších společenských problémů. V rámci tohoto působení na sebe bere funkce analytika sociálních problémů, mobilizátora vůle komunity, skupinového advokáta a povzbuzovatele sociální iniciativy, případně mobilizátora politických hnutí. (Mühlpachr, 2004) 4.4. TYPOLOGIE PŘÍSTUPŮ SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ Dle přístupu k praxi je možné sociální pracovníky rozdělit do čtyř základních typů, a to na sociálního pracovníka angažovaného, radikálního, profesionálního a byrokratického. (Matoušek, 2003) ANGAŽOVANÝ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK Angažovaný sociální pracovník uplatňuje v zaměstnání své morální hodnoty. S klienty komunikuje empaticky a s respektem. Sám sebe pracovník chápe jako osobu, poté až jako sociálního pracovníka. (Matoušek, 2003) Tento typ sociálního pracovníka pracuje s vysokým nasazením. Má tendenci nakládat si hodně práce a intenzivně ji vykonává. (Maroon, 2012) Negativem tohoto přístupu je, že se sociální pracovník může přiklánět k vybraným klientům. Může také dojít k vytvoření osobního vztahu mezi klientem a sociálním pracovníkem nebo může dojít k syndromu vyhoření. (Matoušek, 2003) Hlavní příčinou syndromu vyhoření jsou klienti s nenaplněnými potřebami, kteří dávají nepřetržitě najevo, že hodně očekávají. (Maroon, 2012) RADIKÁLNÍ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK Radikální sociální pracovník vkládá do práce s klientem své osobní hodnoty, ale zejména proto, že usiluje o změnu těch zákonů, které považuje za nespravedlivé. (Matoušek, 2003) Tito pracovníci považují za příčinu problémů jedinců společenský systém, mají sklon redukovat sociální práci na úsilí o strukturální změny společnosti. Tento pohled je jednostranný, protože postrádá schopnost nalézat bariéry nebo možnosti na straně klientů. (Janebová, Musil, 2007) PROFESIONÁLNÍ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK Profesionální pracovník je pracovník vzdělaný v oboru a je veden etickým kodexem. Důležitý je individuální vztah s klientem, kterého pracovník chápe jako aktivního spolupracovníka. Tento model je založen na vyvážení moci mezi sociálním pracovníkem a klientem a upevnění práv klientů. (Matoušek, 31

32 2003) Prioritou tohoto přístupu jsou tedy práva a zájem klientů. To se děje tím, že se umožní participace klientů na rozhodování a služby se otevřou vlivu klientů. Důležitou roli ve změně organizační kultury hraje i možnost klienta stěžovat si. Klient tak dostane v kontextu profesionálních vztahů větší moc. Důraz je však kladen na sociálního pracovníka, který klientovi tuto moc dává. Klient má tedy více moci, ale ta je pod kontrolou sociálního pracovníka. (Nečasová, 2001) Osoba s vlastním morálním kodexem na sebe bere roli profesionála s profesním etickým kodexem, který přijme práci sociálního pracovníka v určité organizaci se specifickými odpovědnostmi a povinnostmi. To je dále ovlivněno a vymezeno společenskými normami, veřejným míněním a zákony. Etický kodex obsahuje všechny prvky, ale klade důraz na profesionální model s příměsí povinností vzhledem k zaměstnavateli a sociální změně. (Nečasová, 2001) BYROKRATICKÝ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK Byrokratický sociální pracovník se snaží o manipulaci s lidmi v rámci jejich pozitivní změny. (Matoušek, 2003) K roli sociálního pracovníka patří i to, že vytváří iluzi osobní péče o klienta. Na druhou stranu v určitých případech musí působit i jako přísný normalizátor klienta. Rozdělení osobního a profesního je nutné proto, aby se sociální pracovníci necítili vinni tím, že s lidmi manipulují a že užívají vztah způsobem, který by v osobním životě nepovažovali za čestný. (Banks, 2006) 32

33 TYPOLOGIE PŘÍSTUPŮ SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ K PRAXI Profesionální Byrokratický Radikální Sociální pracovník Profesionál Úředník / technik Rovnocenný partner Moc plyne z Profesionální expertízy Role v organizaci Kompetence jednat v dané situaci Uživatel jako Klient Konzument Rovnocenný partner Důraz kladen Individuální vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem Služební opatření (procedury) Společenskou změnu Vedení poskytuje Profesní etický kodex Pravidla zaměstnavatele Osobní přesvědčení, ideologie Základní principy Právo klienta na sebedeterminaci, akceptace, důvěra atd. Povinnost organizace spravedlivé distribuovat zdroje a podporovat veřejné blaho Růst uvědomění, kolektivní akce Vhodná organizace Tam, kde je vysoký stupeň Byrokratická organizace Nezávislá nezisková organizace, svépomocná skupina, nátlaková skupina (Nečasová, 2001) Σ Shrnutí Sociální pracovník musí být bezesporu pro výkon své práce odborně vzdělaný, ale neméně důležité je, aby byl pro výkon této pozice také vhodně osobnostně 33

34 vybaven. Mezi vlastnosti a schopnosti, které by měl sociální pracovník mít, patří vlastnosti zralé osobnosti, vztah k lidem, prosociální chování, emoční inteligence, životní optimismus, přirozená autorita, vlastní životní zkušenosti, respekt, flexibilita, odborné vzdělání a všeobecný přehled, přitažlivost, důvěryhodnost a dodržování etického kodexu. Dalším bodem této kapitoly jsou role sociálního pracovníka. Sociální pracovník může vystupovat v roli pečovatele, poskytovatele služeb, zprostředkovatele služeb, cvičitele sociální adaptace, poradce nebo terapeuta, případového manažera, manažera pracovní náplně, personálního manažera a administrátora. Dle přístupu k praxi je možné sociální pracovníky rozdělit na angažované, radikální, profesionální a byrokratické. Otázky a úkoly k procvičení 1. Kdo položil základy psychologie temperamentu osobnosti? 2. Jaké hlavní vlastnosti by měl sociální pracovník mít? 3. Co je to sebepojetí? 4. Jaký je rozdíl mezi angažovaným a profesionálním sociálním pracovníkem? 5. Vysvětlete obsah rolí poradce a terapeuta u sociálního pracovníka. Doporučená literatura ATKINSON, Rita. L. Psychologie. 2. vyd., Překlad: Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová. Praha: Portál, 2003, 751 s. ISBN JANEBOVÁ, Radka. MUSIL, Libor. Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic. Sociální práce. 2007, č. 1, 50-61s. ISSN KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. 5. vyd. Praha: Portál, 2011, 147 s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. vyd. 2. Praha: Portál, s. ISBN MAROON, Istifan. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků: teorie, praxe, kazuistiky. 1. vyd. Překlad Kateřina Lepičová. Praha: Portál, 2012, 151 s. ISBN MÜHLPACHR, Pavel. Sociální práce. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s. ISBN NEČASOVÁ, Mirka. Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 98 s. ISBN

35 ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce. 1. vyd. Praha: Slon, ISBN STRIEŽENEC, Štefan. Slovník sociálneho pracovníka. 1. vyd. Trnava: AD, 1996, 255 s. ISBN X. 35

36 5. VZDĚLÁVÁNÍ SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ Cíl: Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se systémem vzdělávání sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách v České republice. Klíčová slova: Sociální pracovník, pracovník v sociálních službách, vzdělání Průvodce studiem: Tato kapitola není pro čtenáře náročnou, neboť předkládá jednoduchý přehled systému vzdělávání sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách. Sociální práce jako profese se zabývá závažnou společenskou problematikou. K nejdůležitějším patří pomoc klientům a sociální rozvoj společnosti. Požadavky sociální práce může řádně naplňovat jen kvalifikovaný sociální pracovník. (Oláh, Schavel, Ondrušová, 2008) 5.1. VZDĚLÁVÁNÍ SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ Předpoklady pro výkon povolání pracovníka v sociálních službách stanovuje Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. Tento zákon stanovuje, kdo může pracovat v sociálních službách a jaké musí splnit podmínky pro výkon povolání v sociálních službách a povinnost dalšího vzdělávání. (Petrová, 2013) Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace. (Zákon č. 108/2006 Sb.) 36

37 ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLADY Předpokladem výkonu povolání sociálního pracovníka je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní a odborná způsobilost. Odbornou způsobilost pro výkon povolání sociálního pracovníka je možné získat různým způsobem. Jedná se o studium na: a) Vyšší odborné škole v oborech zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost apod. (Petrová, 2013) b) Vysoké škole a studiem v bakalářském nebo magisterském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči nebo speciální pedagogiku. c) Absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání. (Zákon č. 108/2006 Sb.) DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Sociální pracovník má povinnost se dále vzdělávat a obnovovat, upevňovat a doplňovat si svou kvalifikaci. Další vzdělávání se uskutečňuje na základě akreditace vzdělávacích zařízení a vzdělávacích programů udělené ministerstvem na vysokých školách, vyšších odborných školách a ve vzdělávacích zařízeních. (Zákon č. 108/2006 Sb.) Mezi formy dalšího vzdělávání patří specializační vzdělávání zajišťované vysokými školami a vyššími odbornými školami navazující na získanou odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka, odborné stáže v zařízeních sociálních služeb, účast v akreditovaných kurzech a školicích akcích. (Petrová, 2013) 5.2. VZDĚLÁNÍ PRACOVNÍKŮ V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH Pracovník v sociálních službách vykonává přímou obslužnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních sociálních služeb spočívající v nácviku jednoduchých denních činností, pomoci při osobní hygieně a oblékaní, manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem, udržování čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování životní aktivizace, vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování psychosociálních potřeb. (Zákon č. 108/2006 Sb.) 37

38 Dále provádí základní výchovnou nepedagogickou činnost a osobní asistenci. Pečovatelskou činnost v domácnosti osoby spočívající ve vykonávání prací spojených s přímým stykem s osobami s fyzickými a psychickými obtížemi, komplexní péči o jejich domácnost, zajišťování sociální pomoci, provádění sociálních depistáží pod vedením sociálního pracovníka, poskytování pomoci při vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychické aktivizaci, organizační zabezpečování a komplexní koordinaci pečovatelské činnosti. Pod dohledem sociálního pracovníka může rovněž provádět činnosti při základním sociálním poradenství, depistážní činnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, činnosti při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, činnosti při poskytování pomoci při uplatňování práv a oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. (Petrová, 2013) Pracovník v sociálních službách musí splňovat podmínku způsobilosti k právním úkonům, bezúhonnosti, zdravotní způsobilosti a odborné způsobilosti. Osoba, která chce vykonávat profesi pracovníka v sociálních službách, musí mít základní nebo střední vzdělání a absolvovat akreditovaný kvalifikační kurz. Tento kurz musí pracovník absolvovat do 18 měsíců od nástupu do zaměstnání na pozici pracovníka v sociálních službách. (Zákon č. 108/2006 Sb.) I pracovníci v sociálních službách by si v průběhu výkunu svého povolání měli rozšiřovat svoje vědomosti a dovednosti podle aktuálních poznatků v tomto oboru. Shrnutí Sociální pracovník musí pro výkon povolání pracovníka v sociálních službách splňovat předpoklady stanovené zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tento zákon stanovuje, kdo může pracovat v sociálních službách a jaké musí splnit podmínky pro výkon povolání v sociálních službách, kterými je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní a odborná způsobilost a povinnost dalšího vzdělávání. Σ Otázky a úkoly k procvičení 1. Jaký je rozdíl mezi náplní práce sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách? 2. Jaké vzdělání musí mít sociální pracovník? 3. Jaký zákon upravuje vzdělání sociálních pracovníků? 4. Je další vzdělání sociálních pracovníků dobrovolné? 5. Jaké činnosti obsahuje výkon profese sociálního pracovníka? 38

39 Doporučená literatura OLÁH, Michal. SCHAVEL, Milan. ONDRUŠOVÁ, Zlatica. Úvod do štúdie a dejín sociálnej práce. 2. vyd. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2008, 208 s. ISBN ZÁKON č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 37, s ISSN MUSIL, Libor. Challenges of Postmodern Institutionalisation for Education in Social Work. In Matulayová, T., Musil, L.. Social Work, Education and Postmodernity. Theory and Studies in Selected Czech, Slovak and Polish Issues. first. Liberec: Technical University of Liberec, s , 63 s ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Editor Alois Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN

40 6. KOMUNIKACE V SOCIÁLNÍ PRÁCI Cíl: Komunikace má v sociální práci nezastupitelnou roli. Cílem této kapitoly je tedy seznámit čtenáře se základy verbální a nonverbální komunikace a s pravidly aktivního naslouchání. Klíčová slova: Verbální komunikace, nonverbální komunikace, aktivní naslouchání, rozhovor Průvodce studiem: Tato kapitola klade průměrné nároky na studium, jedná se o seznámení s problematikou verbální a nonverbální komunikace. Další informace o problematice komunikace jsou uvedeny v kapitole č Komunikace hraje v sociální práci významnou roli. Sociální pracovník musí být schopen efektivně komunikovat s osobami nacházející se v tíživé životní situaci, pod velkým emočním tlakem nebo s různým hendikepem. Například Beňo (2013) uvádí, že sociální pracovníci v komunikaci se sluchově postiženými klienty často selhávají, neboť nejsou dostatečně připraveni na komunikaci s osobou ze specificky znevýhodněné skupiny populace. Z tohoto důvodu je nutné, aby sociální pracovník již v rámci svého studia získal o této problematice dostatečné množství informací. Komunikaci lze vymezit jako sdělování a přijímání informací v sociálním chování a sociálních vztazích lidí. V tomto smyslu je komunikace základní složkou mezilidské interakce. Sdělování se může týkat věcí prostorově i časově vzdálených nebo i neexistujících. (Čížková, 2001). Lidé ve vzájemném kontaktu nemohou nekomunikovat. I mlčení a omezení pohybu v sobě obsahuje určité sdělení (např. nezájem, nechuť či odpor k někomu atd.) Komunikace mezi lidmi je součástí jejich interakce, tedy vzájemného působení. (Paulík, 2007) V průběhu komunikace si lidé vytváří sociální vztah k druhému člověku nebo druhým lidem. Tento vztah lze charakterizovat jako příznivý (sympatie), nepříznivý a odmítavý (antipatie) nebo neutrální (lhostejnost). Nově utvářený postoj, mezilidský vztah, obsahuje 3 složky, a to složku poznávací, emocionální a výkonnou, a základem tohoto postoje je psychická struktura. Psychická struktura existuje ve vědomé i nevědomé složce, ale posléze je 40

41 zakotvena jako představa v paměti. Citový náboj ve vztahu mezi komunikujícími osobami je ovlivňuje buď kladně, nebo záporně vůči druhé osobě, a tak i nepřímo působí na rozhodování a jednání v dané situaci. (Kebza, Šolcová, 2004) Komunikaci je možné rozdělit na dvě základní části a to na verbální, tedy slovní, a na non-verbální, tedy mimoslovní, jinak ji lze nazvat také jako řeč těla. (Čížková, 2001) 6.1. VERBÁLNÍ KOMUNIKACE Je úmyslný, specificky lidský způsob sociální komunikace, který se využívá jak ve formě mluvené tak i psané. Jedná se o přenos informací pomocí soustavy artikulovaných zvukových řetězců, které jsou užívány vědomě. Na úrovni této komunikace je závislé postavení člověka ve společnosti a navazování vztahů. (Klenková, 2006) V rámci komunikace člověk prakticky střídá dvě základní role, roli komunikátora (vysílač informací) a roli komunikanta (přijímač informací). (Valenta, 2004) SOUČÁSTI KOMUNIKAČNÍHO PROCESU Podle Paulíka (2007) se komunikační proces skládá z několika následujících částí. 1. Sdělující (komunikátor, mluvčí) zahajuje komunikační akt s určitým záměrem. Obecně spočívá záměr v dosažení určitého efektu. Záměr vychází z jeho dlouhodobější motivace i aktuálního psychosomatického stavu a odvozuje se z něj smysl sdělení. Jedním z výchozích předpokladů komunikace je, že příjemce je schopen porozumět smyslu sdělení. Pomáhá mu přitom znalost kódovacího systému i v obecném smyslu více méně obdobná poznatková a zkušenostní základna. Příjemce také vstupuje do komunikační ho procesu jako individuální bytost s určitými schopnostmi, zájmy, aktuálním psychosomatickým stavem apod., které mohou příjem sdělení ovlivňovat (např. nepozornost, nezájem o určité téma). 2. Obsah, tedy to o čem je řeč. Vedle myšlenek, faktů a záměrů, může zahrnovat také fráze, jejichž informační obsah je malý. Obsah může být mluvčím záměrně redukován o podstatná fakta, zamlžován apod. 3. Kanál je cesta, po níž je informace sdělována s použitím různých prostředků (verbální, neverbální), uplatňují se různé způsoby přenosu informací od bezprostředního ústního sdělování po používání různých více či méně sofistikovaných prostředků (písmo, telefon, počítač apod.). 4. Kód, systém znaků a pravidel pro zprostředkování přenosu informací obsažených ve sdělení. Kódování (převedení určitého smyslu do znakových 41

42 jednotek) je důležitou činností komunikátora. Odpovídající aktivitou komunikanta je dekódování, tedy zpětná interpretace smyslu a významu znaků, čili vlastně překlad použitých formálních prostředků komunikace do myšlenek a porozumění sdělení. Kódování a dekódování vyžaduje znalost použitého znakového systému i pravidel jeho používání. V lidské komunikaci je nejčastěji uplatňovaným znakovým systémem jazyk. Jazyk je považován za nejdokonalejší dorozumívací prostředek mezi lidmi. Lidé ovšem mají k dispozici vedle jazyka i další komunikačními prostředky, které běžně využívají v různých oborech své činnosti. I fungování těchto prostředků je ovšem podmíněno přijetím určité dohody zprostředkované jazykem. Přes nesporný význam jazyka pro lidskou komunikaci a vzdělávání řada lidí neovládá dobře ani svůj mateřský jazyk a nedokáže v interakci s ostatními pohotově slovně reagovat a adekvátně vyjadřovat své myšlenky a záměry. Dovednost pohotového a výstižného vyjádření zejména v situacích, kdy není mnoho času na přípravu, je negativně ovlivňována jednak sníženou kvalitou myšlení (inteligence), nedostatečným vzděláním, chybějícími zkušenostmi či malou pozorností věnovanou vlastní mluvě, jednak aktuálně trémou, ostychem. Mnohé z těchto negativních vlivů lze omezovat soustavným studiem, nácvikem, dobrou přípravou na konkrétní řečové situace. 5. Komunikační prostředí, které ovlivňuje význam, smysl i zřetelnost komunikace a zvolené formy. Takto mohou působit společenské, kulturní okolnosti ale i fyzikální faktory (hluk, teplota apod.). 6. Kontext komunikace, který jí dává celkový rámec. Ten do značné míry souvisí s komunikačním prostředím. Svou roli zde sehrávají obsahové i věcné souvislosti, vnitřní psychologické vnější i (sociální, kulturní a konec konců i přírodní) okolnosti. Za důležité faktory komunikačního kontextu se považují: - čas a prostor, - vzájemné vztahy účastníků komunikačního procesu, - jejich vlastnosti dlouhodobě ovlivňující emoční reagování (temperament, kognitivní styl), - aktuální emocionální ladění účastníků, - motivační dispozice (potřeby, zájmy, hodnoty), - věk, předchozí zážitky a zkušenost, vzdělání, inteligence, vnímání, představivost, myšlení, schopnost učení, adaptabilita, odolnost atd., - sociální status a role, - aktuální psychosomatický stav i dlouhodobé záměry účastníků. 42

43 PARALINGVISTIKA Paralingvistika je dotváření základního významu jazyka hlubšími prvky: tóny řeči, tím, co řečník zesiluje, nebo zeslabuje, zpochybňuje nebo potvrzuje v obsahu projevu, dává najevo postoj, zaujetí, vřelost, sympatii, zlobu. Mikuláštík (2003) uvádí, že do paralingvistiky je možné zařadit: - výšku tónu řeči, - rychlost řeči, - hlasitost řeči, - plynulost řeči, - barvu hlasu, - kvalitu řeči, - chyby v řeči, - slovní vatu. a) Výška tónu řeči Každý z nás má svoji specifickou výšku hlasu. Kromě výšky hlasu, máme i specifické zabarvení hlasu. Přesvědčivěji a důvěryhodněji působí na druhé hlas hlubší než vyšší. b) Rychlost řeči Hovoří-li osoba příliš rychle, je pro ostatní obtížné ji vnímat, a to především pro ty osoby, které mají své osobní tempo pomalejší. Rovněž rychlé tempo vede často k únavě, neboť nutí posluchače více se soustředit a podchytit veškeré informace, které jim mluvčí sděluje. Z tohoto důvodu je vhodné vždy v průběhu projevu či prezentace měnit tempo řeči. Obtížnější obsah řeči je vhodné říkat pomaleji a důrazněji. Shodně i významné a důležité informace, na které je třeba upozornit, je vhodné zpomalit a zdůraznit je. Řeč, která je řečena rychle, může být druhými vnímána jako pro mluvčího citově vzrušující. Rychlé tempo však může také značit i nervozitu řečníka. Pomalé tempo je charakteristické pro jedince rozvážného, vyrovnaného, ale značí i váhavost. c) Hlasitost řeči Intenzita projevu určuje, zda je projev pro poslouchajícího příjemný nebo nepříjemný. Může napovídat také o tom, jak silně je mluvčí zaujat věcí, o níž mluví, nebo jak silně chce zapůsobit na ostatní, aby přilákal jejich pozornost. 43

44 Zejména při delší mluvě je vhodné hlasitost projevu měnit, protože monotónnost může posluchače nudit, či dokonce uspat. Samotná tichá řeč může být projevem nesmělosti, stydlivosti řečníka, ale také i rozhodnost a důraznost. Hlasitá řeč může signalizovat vitalitu, sebevědomí řečníka, ale také přátelskost, uvolněnost, nebo naopak špatné sebeovládání. d) Plynulost řeči Pomlky v řeči mohou být úmyslné nebo neúmyslné. Objeví-li se v řeči neúmyslné pomlky, většinou působí celkově rušivě. Značí projev nižší úrovně mluvy. Úmyslné pomlky naopak zesilují účinnost našeho projevu. Správné členění slov a pomlk upřesňuje to, jak chce řečník, aby byl chápán obsah jeho sdělení. Pomlka může být výzvou, očekáváním, požadavkem pro zvýšení pozornosti poslouchajících. Ale pomlka může být také projevem bezradnosti, váhání, nejistoty, rozpaků, nesoustředěnosti, hledáním správného výrazu. Na druhou stranu přílišná plynulost řeči není nejlepším způsobem, jak upoutat pozornost našich posluchačů. Vhodnější je tedy střídání rychlosti, tempa, plynulosti s pomlkami, s vyšším a nižším důrazem, s ohledem na obsah projevu. e) Barva hlasu Proměnlivost hlasového zabarvení je často projevem emočního prožitku hovořícího. Určitá složka barvy našeho hlasu je konstantní, jedná se o hlasové zabarvení pro danou osobu. Když je mluva monotónní, působí projev na ostatní jako hypnotikum a nudí. Naopak přílišné změny barvy hlasu působí velmi nepřirozeně. f) Kvalita řeči Jde o to, zda je sdělení věcné a srozumitelné, či rozvláčné, neurčité, nepřesné a zda je sdělení přiléhavé k tomu, o čem vypovídá, anebo odtažité. g) Chyby v řeči Chyby mohou být artikulační, s nesprávnou výslovností, nevhodně použitá slova, přehnané artikulování. Vydávání různých zvuků během řeči, které nemají nic společného s artikulovanou řečí (ááá, ehm apod.). Další chybou je, když mluvčí začne hovořit během projevu o odlišné věci, tzv. zahýbá od tématu nebo pokud mluvčí něco opomene, i když na začátku projevu sdělí, o čem bude hovořit. 44

45 h) Slovní vata Mnoho osob používá během řeči tzv. slovní vatu. Jedná se o stereotypní výplň mezi slovy a celými větami. Když je vkládána do řeči slovní vata, znamená to, že člověk hledá ta správná slova. Často to jsou různá citoslovce, adjektiva (tedy, jaksi, co, prostě, že ano apod.). (Mikuláštík, 2003) ROZHOVOR Rozhovor je možné definovat jako dorozumívání se dvou nebo více osob, sdělování a sdílení pocitů, názorů, zkušeností. Při rozhovoru je možné sdílet jedno nebo více témat. (Vybíral, 2005) Jedná se o základní techniku, kterou sociální pracovník pří výkonu své práce používá. Z tohoto důvodu by měl být sociální pracovník obeznámen s možnými typy rozhovorů, ale také s jednotlivými jich fázemi. (Matoušek, 2012) Typy rozhovorů - Podle počtu účastníků a) Individuální b) Skupinový - Podle účelu a významu a) Informativní rozhovor je zaměřen především na sdělování informací. Důraz je u tohoto typu rozhovoru kladen na jasnost, srozumitelnost, stručnost a citlivost při sdělování informací. (Venglářová, Mahrová, 2006) b) Diagnostický (anamnestický) rozhovor, cílem diagnostického rozhovoru je získání informací o klientovi, ale také navázání hlubšího vzájemného vztahu a ovlivnění motivace k lepšímu zvládnutí problému. c) Edukační rozhovor má za cíl klienta naučit novým dovednostem nebo rozšířit jeho dosavadní znalosti. V rámci tohoto rozhovoru je nutné udržovat pozornost klienta. Sociální pracovník musí být trpělivý a periodicky si ověřovat klientovo pochopení. Sociální pracovník by měl klienta v průběhu rozhovoru pozitivně motivovat a neměl by zapomínat na závěrečné shrnutí nejdůležitějších informací. d) Terapeutický rozhovor má za cíl umožnit klientovi aktivně se rozhovoru účastnit. Nabízí klientovi prostor pro vyjadřování pocitů, myšlenek, názorů. 45

46 Tento přístup rovněž umožňuje sociálnímu pracovníkovi ověřit si klientovo pochopení předaných informací. Terapeutický rozhor lze rozdělit na formu: - Direktivní - Nedirektivní - Abreaktivní Direktivní rozhovor je zaměřen především na udílení rad a pokynů. Sociální pracovník má v rámci tohoto přístupu pozici nadřazenou klientovi, neboť vyžaduje a následně kontroluje plnění udělených rad a pokynů. Nedirektivní rozhovor vychází ze zásad psychoterapie. Základem tohoto přístupu je především empatie, aktivní podporování a povzbuzování klienta v partnerském prostředí. Sociální pracovník nejedná z pozice moci, nýbrž na partnerské úrovni. Cílem abrektivního rozhovoru je umožnit klientovi vyventilovat své emoce v bezpečném a otevřeném prostředí. (Venglářová, Mahrová, 2006; Leško, 2008) Fáze rozhovoru a) předinterakční fáze b) vstupní fáze c) pracovní fáze d) závěrečná fáze Předinterakční fáze je zaměřena na získání základních informací o klientovi. Dále se zaměřuje na hledání potenciálních oblastí zájmů klienta a hledání možností spolupráce sociálního pracovníka a klienta. Vstupní fáze se zaměřuje především na vyjasnění důvodu rozhovoru a navázání kontaktu sociálního pracovníka a klienta. Dále následuje vyjasnění problému, s nímž klient přichází. Při tomto vyjasňování problému je hlavním úkolem sociálního pracovníka aktivně naslouchat a pomoci klientovi verbalizovat jeho problém. Na tuto část dál volně navazuje formulace dohody mezi sociálním pracovníkem a klientem. Pracovní fáze, v první části pracovní fáze pomáhá sociální pracovník vyjasnit klientovi jeho pocity a přání. Sociální pracovník přistupuje ke klientovi empaticky s poskytnutím pocitu sounáležitosti. Dále společně stanoví cíle jejich spolupráce, kterých se po dobu celé spolupráce drží. Sociální pracovník motivuje klienta k dalším krokům v řešení jeho problému, 46

47 zdůrazňuje veškeré úspěchy, kterých bylo dosaženo a pomáhá klientovi realisticky zpracovat neúspěchy. Závěrečná fáze je věnována sumarizaci a hodnocení vzájemné spolupráce. (Vymětal et al, 2008) Faktory ovlivňující rozhovor je možné rozdělit na pozitivní a negativní. Mezi pozitivní faktory ovlivňující rozhovor patří úcta, navození důvěry a spolupráce, vhodné prostředí, vhodná doba, ujasnit si cíle rozhovoru, mluvit jasně, stručně, srozumitelně, vhodné zabarvení hlasu, dostatek času. Mezi negativní faktory rozhovoru patří rušné nebo jinak nevhodné prostředí, aktuální stav sociálního pracovníka, předsudky, antipatií. Dalšími negativními faktory, které se v praxi často vyskytují, je netrpělivost a spěch, nadměrný strach z pomlk, autoritativní tón, nejasná formulace otázek, přerušování rozhovoru, nevhodné usměrňování apod. (Venglářová, Mahrová, 2006; Vymětal et al, 2008) 6.2. NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE Nonverbální komunikace je širší pojem, jenž zahrnuje mnoho oblastí lidských projevů a produktů. (Tegze, 2003) Jedná se o projevy, které mohou být zcela samostatné nebo mohou doprovázet slovní komunikaci. Mimoslovní způsoby sdělování mohou být velmi rozmanité. Sleduje se postoj, vzdálenost mezi komunikujícími osobami, gesta, mimika, a další. (Čížková, 2001) Nonverbální projevy mnohdy prozradí více než slova, poodhalí to, co slovní sdělení zamlčují, zkreslují. Tyto mimoslovní projevy informují o vzniku lásky na první pohled, sympatií či antipatií. Tento způsob komunikace většinou probíhá na nevědomé úrovni a je naší vizitkou, kterou se představujeme okolí. (Štěpaník, 2005) Nonverbální komunikace má mnoho prostředků, pomocí kterých se mimoslovně dorozumíváme s ostatními lidmi, a existuje několik variant třídění těchto prostředků. Do nonverbální komunikace patří: - mimika, - gestika, - haptika, - proxemika, - posturika, - kinezika, 47

48 - oční kontakt, - chronemika, - paralingvistika MIMIKA Nejzákladnějším a velmi známým non-verbálním prostředkem je mimika. Jedná se o výraz v obličeji komunikátora. Díky mimickému svalstvu jsme schopni vyjadřovat prožitky a díky našim typickým znakům v mimice jsme rozpoznatelní od ostatních lidí. (Tegze, 2003) Výraz v obličeji by měl být převážně uvolněný, přirozený a příjemný, což na komunikanta působí povzbudivě a motivačně. Mezi hlavní chyby v mimice řadíme strnulý výraz bez emocí, nepřirozený úsměv, časté střídání výrazů, které jsou obtížně rozeznatelné. (Kebza, Šolcová, 2004) GESTIKA Dalším známým prostředkem je gestika, která se zabývá významem gest v komunikaci. Gesta oživují a doplňují verbální komunikaci, ale pouze pokud jsou užívána přiměřeně a adekvátně dané situaci. Gesta mohou být vyjadřována pomocí rukou, hlavy, ale i celého těla. Za hlavní chyby v gestice považujeme opomíjení sociokulturní podmíněnosti gest, absence nebo naopak nadbytek gest, nesoulad gest s obsahem verbální řeči. (Kebza, Šolcová, 2004) HAPTIKA Během komunikace se mnohdy stává, že se lidé dotýkají, tento kontakt se nazývá haptika. Doteky mohou mít různý smysl: přátelský, intimní, formální či neformální. (Mikuláštík, 2003) Jedná se tedy o bezprostřední tělesný kontakt komunikátora s komunikantem, například poplácání po zádech, letmé pohlazení. Za chybu lze považovat buď nadbytek, nebo nepřiměřenost dotyků. (Kebza, Šolcová, 2004) PROXEMIKA Proxemikou je nazýván druh neverbální komunikace spočívající ve vzdálenosti, kterou k sobě zaujímají komunikující objekty. Můžeme ji rozdělit do dvou rovin, proxemiku horizontální a vertikální. Na počátku 60. let minulého století byl zaveden termín proxemika, odvozený od výrazu proximity neboli blízkosti. Jeho výzkum v této oblasti vedl k novému chápání mezilidských vztahů. (Please, 2001) 48

49 Z teorie proxemiky vyplývá dělení na čtyři základní zóny: První zónou je zóna intimní, při čemž její dolní hranice splývá s těsným projevem taktilního kontaktu dvou osob. Takovýto styk můžeme pozorovat například mezi matkou a dítětem, mezi milenci, manžely atd. Horní hranice je dána oddálením o cm. Příkladem tohoto oddálení na horní hranici intimní sféry mohou být milenci, kteří jdou vedle sebe a drží se přitom za ruce. Další je osobní zóna, u které se počítá dolní hranice oddálení těl dvou partnerů o cm. Je to prakticky maximální vzdálenost, v níž je ještě možno se držet za ruce, případně jít vedle sebe tak, jak vedle sebe chodí manželé. Horní hranicí osobní sféry je oddálení o 75 cm až 1,20 cm. Je to hranice oddálení, kterou dodržujeme při setkání s neznámým člověkem, s nímž se nenadále setkáme na ulici. (Křivohlavý, 1998) Dále zóna sociální, dolní hranice tohoto sociálního styku je 1,20 m až 2,10 m. Tato vzdálenost je obvyklá při projednávání neosobních záležitostí, při jednáních na pracovišti, ženy hovoří v této vzdálenosti s prodavači v obchodě apod. Horní hranice je pak 2,1 m až 3,6 m, která se používá při formálních, společenských a obchodních vztazích. Je to tomu tak například ve služebním styku, při obchodním jednání, při diskuzi ve skupině apod. Při takovém služebním styku jsme zvyklí zachovávat poměrně větší odstup od druhých lidí, než jaký stanoví osobní zóna. Větší oddálení nám přitom dodává pocit psychického bezpečí. Poslední zónou je veřejná zóna. Vystupuje-li někdo veřejně jako například učitel ve třídě, profesor v posluchárně, pak je třeba, aby zaujal takovou vzdálenost, aby byla zřetelně vidět nejen celá jeho postava a pohyby, ale i jeho pohyb v prostoru. K tomu je minimální vzdálenost 3,6 m. Horní hranice veřejné sféry je nad 6 m. Jiné zdroje udávají ještě větší oddálení. Používá se při větších shromážděních, při politických projevech apod. Z této vzdálenosti je již možno ovlivňovat posluchače pohybem v prostoru. (Toman, 1981) POSTURIKA Poznatky o postoji těla jako prostředku komunikace nám přináší posturika. Postoj našeho těla během komunikace vypovídá o množství informací, o prožitcích a postojích komunikátora. Postoj při komunikaci by měl být uvolněný, vzpřímený a vyvážený. Sleduje se držení hlavy, rukou, nohou, trupu, ale i typy postoje a sedu. Mezi chyby v posturice řadíme ruce v kapsách či zkřížené na prsou, ukazování prstem, hraní si s rukama či prsty. (Kebza, Šolcová, 2004) Postoj člověka také vyjadřuje míru jeho jistoty a sebevědomí, a konfigurace těla vyjadřuje buď přátelský postoj (prosociální chování), nebo nepřátelský až agresivní postoj (hostilní chování). (Vojtová, Červenka, 2012) 49

50 KINEZIKA Další prostředek non-verbální komunikace se zabývá sledováním pohybů rukou a nohou, které oživují a doplňují verbální řeč, a jedná se o kineziku. Sleduje rozsah, počet a také různorodost pohybů. Tyto pohyby by samozřejmě měly být přirozené a adekvátní. Chyby jsou nepřiměřené a strojené pohyby, chybná chůze, hraní s předměty. (Kebza, Šolcová, 2004) OČNÍ KONTAKT Oči mají v komunikaci velice významnou roli. Prostřednictvím očního kontaktu nejen sdělujeme, ale zejména přijímáme informace od komunikátora. Pokud je oční kontakt velmi malý nebo úplně chybí, příjemce zprávy se může cítit nejistě. Při pohledu je důležité zacílení pohledů, délka doby pohledu, počet mrkání, pootevření zornic, vrásky a napnutí svalů kolem očí. (Mikuláštík, 2003) Žádoucí je převažující přímý, otevřený a přiměřeně trvající kontakt očí. Pohledy se dále rozlišují na přímé a boční, pohledy zaměřené v rovině horizontální a hodnotí se též směr pohledů v rovině vertikální, symbolizující vztah dominance je pohled shora dolů či vztah submisivity, tedy pohled zdola nahoru. (Kebza, Šolcová, 2004) CHRONEMIKA Chronemika je způsob jakým vyjadřujeme, užíváme a strukturujeme čas ve vztahu k jiným lidem. Jedná se o to, jak člověk komunikuje v časových souvislostech. V chronemice je sledováno, zda osoba ráda komunikuje, zda komunikaci nepřetahuje, nebo naopak neurychluje. Rovněž se sleduje komunikační vyváženost obou komunikačních partnerů. (Mikuláštík, 2003) 6.3. AKTIVNÍ NASLOUCHÁNÍ Aktivní naslouchání je důležitou složkou komunikace, tato technika je úzce spojena s verbální komunikací, neboť pro úspěšnou komunikaci je aktivní naslouchání nezbytné. Tato to technika přináší nedocenitelné informace o partnerově sdělení, jako jsou pocity, přání a postoje. (Leško, 2008) Mezi hlavní body aktivního naslouchání je možné zařadit: a) Udržování očního kontaktu, přiměřená rovina očního kontaktu, otevřená pozice těla, používání parafrázování, kladení otevřených a kontrolních otázek, shrnutí a dodržování pravidel asertivity. 50

51 b) Vyvarovat se vytváření bariér (gesty, postojem, skákání do řeči, telefonováním, dokončováním myšlenek za partnera apod.). c) Soustředění se jak na formu, tak i na obsah rozhovoru, soulad mezi verbální a nonverbální složkou komunikace. (Leško, 2008) V rámci aktivního naslouchání se můžeme rovněž setkat s problémy, které v rámci procesu naslouchání mohou vzniknout. Často se jedná o sugestivní ovlivňování mluvčím. Hovořící osoba dostává aktivní sílu, která ovlivňuje průběh celého dění. Naopak posluchač dostává pasivní roli, tedy se musí podřídit mluvčímu. Mnoho osob má zásadní problémy s tím vyslechnout druhou osobu, aniž by hovořícímu do jeho řeči zasahovali či jej jiným způsobem neovlivňovali. Dalším častým problémem je neschopnost posluchače interpretovat informace, které mu mluvčí předal. (Křivohlavý, 2008) FÁZE AKTIVNÍHO NASLOUCHÁNÍ Aktivní naslouchání je možné rozdělit do tří základních fází: První fáze se zaměřuje na identifikaci emocí, která je závislá na způsobu interpretace mluvčího a často bývá poměrně obtížná. Druhá fáze aktivního naslouchání spočívá ve vyslechnutí všech faktů a snahu porozumět souvislostem. Je vhodné nechat osobu, která se svěřuje, volně hovořit a nepřerušovat ji. Vždy je dobré mluvčího ujistit o tom, že jeho mluvě je věnována náležitá pozornost. Třetí fáze spočívá především v nalezení řešení problémů. Klient sám by měl hledat postupy k řešení problémů. Každé řešení, které bude nabídnuto zvnějšku, je předem odsouzeno k tomu, že nebylo správné. Vyřeší-li však problém osoba sama, která jim trpí, pomůže ji to vyrůst, získat sebejistotu, schopnost zvládat zátěžové situace bez pomoci druhých. (Pokorná, 2010) TECHNIKY AKTIVNÍHO NASLOUCHÁNÍ Znalost technik aktivního naslouchání sociálnímu pracovníkovi výrazně ulehčuje komunikaci s klientem. Přehled základních technik aktivního naslouchání je uveden v následující tabulce. 51

52 ZÁKLADNÍ TECHNIKY AKTIVNÍHO NASLOUCHÁNÍ Formulace Cíl Je třeba Příklady Povzbuzování 1. Projevit zájem. 2. Povzbudit mluvčího k dalšímu hovoru. nevyslovovat souhlas či nesouhlas užívat neutrální slova Můžeš mi říci o tom něco více? měnit tón hlasu Objasňování 1. Objasnit to, co vám druhý říká. 2. Získat více informací. 3. Pomoci mluvčímu aby viděl i další hlediska problému. klást otázky opravovat chybný výklad problému mít mluvčího k tomu, aby dále vysvětloval Kdy se to stalo? Jak na to reagujete? Parafrázování 1. Ukázat, že nasloucháme a rozumíme, co kl. říká. 2. Ověřit, zda jeho slova správně chápeme. novým způsobem předložit myšlenky a fakta shrnout sdělení Takže ty bys byl rád, aby ti vedoucí více důvěřoval. Jestli tomu dobře rozumím. Zrcadlení pocitů 1. Projevit, že chápete a rozumíte tomu, co mluvčí cítí. 2. Tím mu pomůžete pocity znovu přehodnotit. vyjádřit základní pocity a emoce mluvčího Zdá se, že jste skutečně velmi rozzlobený. Cítím ve vašem hlase smutek, je to tak? Shrnutí 1. Zhodnotit dosažený pokrok. 2. Shrnout důležité myšlenky a fakta. parafrázovat hlavní vyřčené myšlenky a pocity Takže to, co jste mi tu řekl, je toto 3. Položit základ k další diskuzi. Uznání Potvrzování 1. Uznat význam druhé osoby. uznat závažnost jejích pocitů a Skutečně si cením vaší 52

53 2. Dát jí najevo, že jí věříme. problémů projevit uznání úsilí a činnostem snahy vyřešit problém. Děkuji vám za vaši ochotu. (Pavlovská, 2004; Centrum komunitní práce Ústí nad Labem, 2008) Shrnutí Komunikace hraje v sociální práci zásadní roli, neboť zprostředkovává kontakt mezi sociálním pracovníkem a klientem. Komunikaci je možné rozdělit na verbální a nonverbální. Do verbální komunikace se řadí řeč a do nonverbální komunikace je možné zařadit mimiku, gestiku, haptiku, proxemiku, posturiku, kineziku, oční kontakt, chronemiku, paralingvistiku. Mezi hlavní techniky, které sociální pracovník při své práci používá je rozhovor a aktivní naslouchání. Otázky a úkoly k procvičení 1. Jak je možné rozdělit komunikaci? 2. Vysvětlete pojem proxemika? 3. Vyjmenujte a vysvětlete techniky aktivního naslouchání. 4. Jaké fáze má rozhovor? 5. Co je to paralingvistika? Doporučená literatura ČÍŽKOVÁ, Jitka. Přehled sociální psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého, s. ISBN LEŠKO, Ladislav. Náhled do sociální komunikace: sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační činností. 1. vyd. Brno: Tribun EU, 2008, 99 s. ISBN KEBZA, Vladimír. Šolcová, Iva. Komunikace a stres. 1. vyd. Praha: Státní zdravotní ústav, s. ISBN MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, s. ISBN ŠTĚPANÍK, Jaroslav. Umění jednat s lidmi 2: Komunikace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, s. ISBN TEGZE, Oldřich. Neverbální komunikace: Co vám prozradí lidské chování a jednání, a jak toho využít. 1. vyd. Praha: Computer Press, s. ISBN X. 53

54 VALENTA, Josef. Manuál k tréninku řeči lidského těla: Didaktika neverbální komunikace. 1. vyd. Kladno: AISIS, s. ISBN X. VYMĚTAL, Jan. HERMANOVÁ, Miroslava. ŠRÁMKOVÁ, Jaroslava. Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s. ISBN

55 7. PARADIGMATA V SOCIÁLNÍ PRÁCI Cíl: Cílem této kapitoly je objasnit termín paradigma a jeho obecný rámec a také jeho implementaci na obor sociální práce. Klíčová slova: Paradigma, sociální práce, terapeutická pomoc, reforma, sociálně právní pomoc Průvodce studiem: Tato kapitola klade vyšší nároky především na pochopení předkládaného tématu, které je nezbytné pro možnost následné praktické aplikace těchto poznatků PARADIGMA A SOCIÁLNÍ PRÁCE Sociální práce má ambici být nejen praktickým oborem, který pomáhá k lepšímu sociálnímu fungování ohroženým lidem, chce být i vědeckou disciplínou. (Matoušek, 2011) Sociální práce disponuje svými paradigmaty. Toto paradigma je sociální konstruováno a jedná se o sumu uplatňovaných teorií a způsobů praxe. V praxi je paradigma koncipováno do momentu, kdy většina sociálních pracovníků začne se svými klienty uskutečňovat obdobné typy interakcí. (Navrátil, 2003) Definice paradigmatu dle široce přijímané koncepce T. S. Kuhna je souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny vědců. Ke každému paradigmatu patří i metodická pravidla řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů. Proměna vědeckého paradigmatu se děje zvraty (tzv. vědeckými revolucemi). Ke zvratům dochází po určité době tak, že se dosavadní paradigma vyčerpá. Nastává období, kdy již nevyhovuje při řešení některých otázek ve vědě - tyto nevyhovující odpovědi Kuhn označuje jako anomálie. Nahromadí-li se mnoho anomálií, dochází ke hledání nového paradigmatu a po dokončení tohoto procesu znovu nastává období tzv. normální vědy. (Kuhn, 1996) V Kuhnově teorii nové paradigma sice vítězí v konkurenci s několika dalšími, ale tato paradigmata jsou navzájem nesouměřitelná. Podávají totiž tak rozdílný pohled na svět, že není možné hodnotit jedno na základě druhého. Přijetí nového paradigmatu znamená revoluci ve vidění světa. To je dáno tím, 55

56 že paradigma tvoří předpoklad samotného vnímání a je jakousi platformou, na jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem. (Wikipedie, 2013) Přirozeným systémem současné sociální práce je osoba s její psychickou výbavou, s jejími vztahy k lidem a k organizacím, se vztahy k fyzickému prostředí i ke společenskému systému. Zdrojem pro řešení klientovy situace může být psychická podpora, informace, přeškolení, hmotná podpora, finančně dostupné bydlení, pomoc při sanaci dluhů atp. Klientem navíc nemusí být pouze jednotlivec, mohou jím být skupiny, rodiny, místní komunity. I tyto subjekty mají potřeby, které mohou být neuspokojené (resp. problémy, které nedokázaly vlastními silami řešit), i pro ně se pak hledají zdroje. Intervence mají různě široký záběr, používá se mnoho postupů. Ohraničení oboru vůči jiným pomáhajícím profesím je neostré. Specifickým prvkem oboru sociální práce je, že má ve své definici obsaženy aktivity, jejichž podoby a rozsah jsou v dnešních západních společnostech do velké míry závislé na politických rozhodnutích. To se týká praxe oboru, a v něčem i teorie. Sociální práce zaměřená na systémové změny ve prospěch znevýhodněných je někdy dokonce ztotožňována s levicovými politickými proudy. Více než jiné společenskovědní disciplíny proto sociální práce není a nemůže být hodnotově neutrální. (Matoušek, 2011) 7.2. MALÁ PARADIGMATA Malá paradigmata odpovídají trojici typů sociální práce. Jedná se o terapeutické paradigma, reformní a poradenské. a) Sociální práce jako terapeutická pomoc Jedná se o terapeutické paradigma, hlavním faktorem je duševní zdraví a pohoda člověka. (Navrátil, 2001) Sociální práce je pak v tomto pojetí považována jako terapeutická intervence, která má za cíl pomoci jednotlivým skupinám i komunitám zabezpečit psychosociální pohodu. Prostředkem je podpora a usnadňování jejich rozvoje. Důraz je kladen na komunikaci a budování vztahu. Profesní výbava sociálního pracovníka se zde opírá o psychologické znalosti a také o terapeutický výcvik. (Matoušek, 2012) b) Sociální práce jako reforma společenského prostředí Druhé paradigma sociální práce je označováno jako úsilí o reformu společenského prostředí. V tomto pojetí se představa sociálního fungování pojí s vizí společenské rovnosti v různých dimenzích společenského života. Sociální práce se zde zaměřuje na zmocňování (empowerment) jednotlivců 56

57 i skupin, usiluje o zvýšení podílu klientů na tvorbě a změnách společenských institucí. Sociální práce se snaží o budování společnosti na rovnostářských principech. Vzdělanostní výbava sociálního pracovníka osciluje kolem politologie, sociální filozofie a sociologie. (Matoušek, 2012) Reformní paradigma se v české sociální práci nepoužívá velmi omezeně. Tradičně se dává přednost paradigmatu terapeutickému či poradenskému, které řeší životní události jednotlivých příslušníků skupin ohrožených sociální exkluzí, aniž by se rozlišilo, že příslušná událost je pouhým následkem, zatímco příčinou může být společenská nerovnost mezi majoritní skupinou a ohroženou nebo případně již exkludovanou minoritní skupinou. (Kodymová, 2011) c) Sociální práce jako sociálně právní pomoc Sociální práce jako sociálně právní pomoc neboli poradenské pojetí sociální práce. Toto paradigma sociální práce je také označováno jako sociálně právní pomoc. (Navrátil, 2001) Sociální fungování zde závisí na schopnosti zvládat problémy a na přístupu k odpovídajícím informacím a službám. Toto pojetí chce vycházet vstříc individuálním potřebám a zároveň usiluje o zlepšování systému sociálních služeb, jehož je součástí. V tomto pojetí jde především o pomoc klientům prostřednictvím poskytování informací, kvalifikovaným poradenstvím, zpřístupňováním zdrojů a mediací. Součástí tohoto pojetí sociální práce je snaha o změnu společnosti a jejich institucí, aby lépe odpovídaly potřebám občanů. Důraz je kladen také na podporu osobního a komunitního růstu. Teoretické zázemí pro toto pojetí sociální práce poskytuje kombinace psychologie, sociologie a práva. (Matoušek, 2012) Shrnutí Paradigma je souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny vědců. Sociální práce jako vědecký obor má svá paradigmata. Jedná se o sumu uplatňovaných teorií a způsobů praxe. V sociální práci jsou uplatňována tzv. malá paradigmata, která kopírují základní trojici typů sociální práce, jedná se o paradigma terapeutické, reformní a poradenské. Σ Otázky a úkoly k procvičení 1. Co znamená pojem paradigma? 2. Jaký má vztah sociální práce k paradigmatům? 57

58 3. Vyjmenujte malá paradigmata. 4. Vysvětlete rozdíl mezi reformním a poradenským pojetím sociální práce. 5. Vysvětlete obsah terapeutického paradigmatu. Doporučená literatura KODYMOVÁ, Pavla. Reformní paradigmata v praxi české sociální práce. In: Politiky a paradigmata sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?: mezinárodní vědecká konference vyd. 1. Ve Zlíně: Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Paradigmata, teorie a přístupy v sociální práci. In: Politiky a paradigmata sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?: mezinárodní vědecká konference vyd. 1. Ve Zlíně: Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012, 309 s. ISBN NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek Zeman, ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Editor Alois Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN

59 8. DILEMATA V SOCIÁLNÍ PRÁCI Cíl: Cílem této kapitoly je získat základní pohled na dilemata jako na nedílnou součást sociální práce. Klíčová slova: Dilemata, sociální práce, volba Průvodce studiem: Tato kapitola klade průměrné nároky na studium, jedná se o seznámení se základními dilematy sociální práce. O dilematech v sociální práci se začalo hovořit již v 19. a 20. století. V této době se projevovaly různé antagonistické směry. Tyto směry se obecně označují jako vývojová dilemata sociální práce. Dilema je vlastně volba mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi. Základní dilemata jsou dělena do šesti základních okruhů: 1. Formalizace a de-formalizace 2. Profesionalizace a de-profesionalizace 3. Normativnost a nenormativnost 4. Pomoc a sociální kontrola 5. Polyvalence a specializace 6. Sociální práce jako věda a umění 8.1. FORMALIZACE A DE-FORMALIZACE Sociální práce se stala etablovanou disciplinou až v tomto století. Dnes má svůj etický kodex, metodiku práce s klientem, formální způsob výuky a je silně finančně a organizačně navázána na státní správu. V procesu novodobé institucionalizace diktované zájmem racionality a efektivity nevyhnutelně dochází ke snižování rozsahu přirozených činností jednotlivce, rodiny a jiných společenství, jež se stále více stávají předmětem formálně organizovaného, financovaného a centralizovaného úsilí. Jestliže ještě v devatenáctém století byla sociální práce převážně iniciativou soukromých a církevních organizací, je 59

60 dvacáté století dobou rozšíření státem organizovaných služeb. (Mojžíšová, 2006) Formalizovaná sociální práce i neformální sociální práce vyvíjejí současně a převaha jednoho nebo druhého přístupu je závislá na konkrétní sociálně politické situaci. Proces formalizace nevyústil v úplné převedení veškeré sociální práce do rukou veřejných, územněsprávních a státních institucí. V průběhu vývoje sociálně politického myšlení vznikla pochybnost, zda formálně organizovaná sociální práce je schopna řešit sociální problémy úspěšněji a ve svých důsledcích levněji, než když se věcem nechá volný průběh. Tak vznikla snaha o de-formalizaci. Jedná se o návrat sociální práce do rukou samotného sociálního pracovníka, který ji vykonává na základě licence, přičemž konkrétní pomoc při zajišťování všech potřeb člověka se uskutečňuje v přirozeném prostředí jeho domácnosti s pomocí jeho rodiny. Jinou formou de-formalizace, kterou můžeme sledovat v České republice v 90. letech 20. století, je rozvoj nestátního neziskového sektoru. V jeho rámci lidé vykonávají sociální práci profesionální i na principu občanské vzájemnosti a solidarity. (Matoušek, 2012) 8.2. PROFESIONALIZACE A DE-PROFESIONALIZACE Profesionalizace určitého zaměstnání se vyznačuje několika charakteristickými procesy. Znamená, že profesionální skupina vyvíjí snahu kontrolovat, typizovat a standardizovat práci v okruhu své kompetence. Profesionalizace sociální práce může být charakterizována vznikem nových forem vztahů mezi sociálními pracovníky a klienty, budováním profesního statusu v hierarchii ostatních profesí, tvorbou etického systému, organizovanými profesními asociacemi a odborným školstvím. (Navrátil, 2001) Současně opět vyvstávají protikladné tendence, které propagují alternativní sociální práci. Tato idea požaduje de-profesionalizaci sociální práce, což je zpřístupnění sociální práce i laikům a nejen sociálním pracovníkům. Tato laická sociální práce by měla být poskytována přáteli, rodinou, kdy je zde myšlenka afektivnějšího a lidštějšího přístupu ke klientovi, než je přístup na odborné úrovni. (Chrenková, Sobková, Vajďáková, 2007) 8.3. NORMATIVNOST A NENORMATIVNOST Sociální práce se ustavila jako profese pomáhající lidem stojícím mimo tzv. většinovou společnost přizpůsobit se této společnosti. Tyto trendy znejistěly celkové pojetí sociální práce jako profese, která definuje sociální 60

61 problémy jako řešitelné obtíže konkrétních osob a převádí je na boj proti etablované majoritní společnosti. (Mojžíšová, 2006) Na tuto oblast je možné také nahlížet v dichotomii etnocentrismus versus partnerství. Etnocentrismus je pojímán jako tendence sociálních pracovníků přistupovat ke klientům z pozice hodnotových orientací a norem, které pracovníkům náleží. Opakem egocentrismu je partnerství, což je pojímáno jako snaha podporovat klienta aniž jsou kladeny normativní a hodnotové podmínky této spolupráce. (Matoušek, 2003) 8.4. POMOC A SOCIÁLNÍ KONTROLA Sociální pracovníci mohou chápat cíl své činnosti jako pomoc klientovi řešit jeho obtížnou životní situaci. Na straně druhé je očekáváno, že je sociální pracovník zástupcem státu, který reprezentuje hodnoty a normy společnosti tzn. vykonává sociální kontrolu. Sociální pracovník měl vést dialog mezi tím, co chce společnost ve svých normách a tím, co si přeje klient, tzn., sociální pracovník by měl být prostředníkem mezi normami společnosti a přesvědčením klienta. Z hlediska způsobu práce s klientem jde o pomoc a kontrolu. Oba způsoby jsou potřebné a patří do výbavy sociálního pracovníka. Sociální pracovník, který je profesionálem, musí umět rozlišovat mezi nabízením pomoci a přebíráním starosti (kontrolou), aby si nemyslel, že pomáhá, když kontroluje. O kontrolu jde, pokud sociální pracovník jedná dle svého uvážení nehledě na klientova přání. (Chrenková, Sobková, Vajďáková, 2007) V souvislosti s prosazování principu svobodného rozhodování klienta a upozaďováním sociální kontroly však může docházet k omezení účinnosti poskytované sociální práce. (Matoušek, 2003) 61

62 Obrázek č. 3: Kontrola a pomoc v sociální práci (Chrenková, Sobková, Vajďáková, 2007) 8.5. POLYVALENCE A SPECIALIZACE Toto dilema vzniklo v v souvislosti s organizací sociálních služeb. Polyvalence znamená, že sociální pracovník v rámci své územní kompetence poskytuje služby klientům v různých životních situacích. Zabývá problematikou seniorů, nezaměstnanými, rizikovou mládeží, problémovými rodinami, delikvencí apod. (Navrátil, 2001) Naopak specializace znamená, že se sociální pracovník věnuje pouze určitým sociálním problémům nebo jednomu z jeho aspektů. (Mojžíšová, 2006) 8.6. SOCIÁLNÍ PRÁCE JAKO VĚDA A UMĚNÍ Sociální práce je v podstatě určitým druhem umění, neboť pro její výkon je třeba ovládat velké množství dovedností. Jedná se především o porozumění potřebám druhých a schopnost pomáhat tak, aby klienti neztratili danou pomocí schopnost být nezávislí sami na sobě. (Matoušek, 2003) Na druhou stranu je sociální práce také vědou, neboť disponuje teoriemi a dále vytváří nové teorie vysvětlující vznik a řešení problémů v oblasti sociální práce. Obě tyto charakteristiky sociální práce jsou nedílnou součástí pro vykonávání profese sociálního pracovníka. Bez vzdělání a kultivace svého talentu sociální pracovník nevystačí. (Navrátil, 2001) 62

63 Shrnutí Dilemata jsou nedílnou součástí sociální práce, jedná se o dvě možnosti na první pohled se navzájem vylučující. Přesto je v rámci tohoto oboru možné využití obou těchto možností. Mezi hlavní dilemata sociální práce patří formalizace a de-formalizace, profesionalizace a de-profesionalizace, normativnost a nenormativnost, pomoc a sociální kontrola, polyvalence a specializace, sociální práce jako věda a umění. Σ Otázky a úkoly k procvičení 1. Co znamená pojem dilema? 2. V jakém období se začalo poprvé hovořit o dilematech v sociální práci? 3. Vyjmenujte základní dilemata v sociální práci? 4. Vysvětlete dilema sociální práce normativnost proti nenormativnosti. 5. Vysvětlete pohled na sociální práci jako na umění. Doporučená literatura KUHN, S. Thomas. The Structure of Scientific Revolutions. 3. rd. ed. Chicago: The University of Chicago Press, ISBN CHRENKOVÁ, Monika. SOBKOVÁ, Hana. VAJĎÁKOVÁ, Zuzana. Metody sociální práce a sociální služby, standardy kvality v sociálních službách. In: JANOUŠKOVÁ, Klára. Metodické a koordinační dovednosti v sociálních službách: sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační činností. Ostrava: Ostravská univerzita Ostrava, 2007, s ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012, 309 s. ISBN NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek Zeman, ISBN MUSIL, Libor. "Ráda bych Vám pomohla, ale..." Dilemata práce s klienty v organizacích.brno: Marek Zeman, s. ISBN MUSIL, Libor a Miroslav GREGOR. Cíle intervencí a dilemata pracovníků služeb sociální práce. Sociální práce: odborná revue pro sociální práci, Brno: Národní centrum pro rodinu, 2001, roč. 2001, 2001/0, s ISSN

64 9. ÚVOD DO TEORIÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE Cíl: Cílem této kapitoly je čtenáře seznámit s významem teorií sociální práce, jejich základním dělením a zakotvením v oboru sociální práce. Zároveň umožňuje základní náhled na hlavní teorie, z nichž sociální práce vychází. Klíčová slova: Teorie sociální práce, sociální práce, dělení teorií Průvodce studiem: Tato kapitola je pro čtenáře poměrně náročnou, neboť představuje význam a zakotvení teorií sociální práce v tomto oboru a tedy vyžaduje od čtenáře pochopení této problematiky. Teorie sociální práce tvoří jeden ze základních kamenů sociální práce jako vědecké disciplíny. Využívání teorií v praxi sociálních pracovníků je nezbytností. Teoretické zázemí je jedním ze zásadních zdrojů profesionální identity sociálních pracovníků. Užívání teorií sociální práce usnadňuje komunikaci mezi sociálními pracovníky, ale i praxi samotnou, neboť specifikuje postup práce s klientem. Poskytují strukturu pro analýzu složitých a často velmi emotivních lidských problémů a situací. Pomáhají utřídit informace, předpoklady a domněnky do smysluplného celku. Rovněž poskytují systematicky uspořádaný a předvídatelný přístup k práci s lidmi. (Jurajdová, 2012) Teorie, z níž sociální pracovníci vycházejí, čerpají svou teoretickou výbavu většinou v jiných vědních disciplínách, nejčastěji jde o psychologii, sociologii, pedagogiku apod. Jen velmi málo teorií bylo generováno přímo v rámci oboru sociální práce (tímto případem je např. úkolově orientovaný přístup). Teorie nejsou stabilní hodnotou, neboť neustále dochází k jejich dalšímu dotváření, tak aby umožňovali člověka vnímat jako celistvou bytost zakotvenou v prostředí. V rámci tohoto oboru neustále dochází i integraci poznatků z různých oblastí, jejichž cílem je pomoci lidem při podpoře či obnově jejich sociálního fungování. (Navrátil, 2001) 64

65 9.1. DĚLENÍ TEORIÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE Teorie používané v sociální práce je možné rozdělit různými způsoby. Prvním z možných dělení teorií sociální práce je na obecné, praktické a specifické. a) Obecné teorie Obecné teorie jsou zaměřeny na popis vlivu politických, ekonomických a sociálních struktur společnosti na sociální problémy a sociální práci. Podávají komplexní obraz o společnosti. Definují normalitu, kdo je klient a proč, jak se jím stává. b) Praktické teorie Praktické teorie se zaměřují na rozvíjení konkrétních metod intervence směřujících ke klientovi za účelem pomoci. Tyto teorie předkládají sociálním pracovníkům konkrétní možné postupy práce s cílem dosažení co největší efektivity. c) Specifické teorie Specifické teorie jsou návody na uplatnění specifických zkušeností a znalostí v praxi sociální práce. Uplatňují se například při práci se specifickou skupinou (např. alkoholici, drogově závislí ) nebo uplatnění vybraných postupů jiných pomáhajících profesí v praxi sociální práce, např. Kresba začarované rodiny využití projektivních psychologických testů). (Jurajdová, 2012) Dělení teorií sociální práce dle Janise Fooka TYPY TEORIÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE DLE JANISE FOOKA Obecná teorie Praktické teorie Specifické metody Bývá zaměřena na politické, ekonomické a sociální struktury společnosti. Rozvíjí metody intervence, zabývá se způsoby práce sociálních pracovníků a navrhuje jejich zlepšení. Jsou návody na uplatnění specifických zkušeností a znalostí v praxi. 65

66 Dělení teorií sociální práce dle Rogera Sibeona TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE DLE ROGERA SIBEONA Typy teorií Formální teorie Neformální teorie Teorie o sociální práci Teorie sociální práce Teorie klientova světa Formálně psané teorie definující povahu a cíle sociálního zabezpečení (liberální, konzervativní, marxistická atp.). Formálně psané teorie intervence (rodinná terapie, logoterapie atp.). Formálně psané teorie o předmětech sociálních věd (teorie osobnosti, rasy, pohlaví, vztahů atp.). Morální, politické, kulturní hodnoty, které ovlivňují jednání sociálních pracovníků a na jejichž základě pak sociální pracovníci vnímají svoji úlohu. Induktivně odvozená nepsaná teorie intervence utvářená na základě praktických zkušeností. Sociální pracovníci uplatňují ve své praxi zkušenosti i obecné kulturní předpoklady (normální chování, dobrá rodina atp.). (Matoušek, 2013) Dělení teorií sociální práce dle představitelů jednotlivých směrů METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE DLE PŘEDSTAVITELŮ JEDNOTLIVÝCH SMĚRŮ Teoretický směr Představitel Základní popis teorie Psychoanalytické a psychoterapeutické směry Přístup orientovaný na klienta Sigmund Freud Carl R. Rogers Čerpají z díla Sigmunda Freuda. V současné době se psychoanalytická schémata v sociální práci příliš neuplatňují. Často jsou však používány pojmy z tohoto směru. Psychoanalytická teorie má tři části: teorie osobnosti, teorie lidského vývoje a teorii psychoanalýzy. Vliv tohoto přístupu na sociální práci je spíše nepřímý a působí zejména v poradenské činnost. Rogersovo pojetí práce s klientem je orientováno na 66

67 Transakční analýza Existenční analýza a logoterapie Sociálněpsychologické modely Eric Berne Viktor E. Frankl G. H. Mead R. Linton klienta jako jednotlivce, důrazem na jeho hodnotu a přisuzování účelnosti a racionality podstatě lidské bytosti. Existenciální motivy jsou zřetelné zejména v optice subjektivity, v důraze na kreativitu jednotlivce, která je limitována společenskými pravidly. Typicky existenciální charakteristikou je pojetí práce s klientem, které si jako východisko pro řešení problému bere vnitřní aktivitu klienta a zdůrazňuje prvek vztahu. Hlavní principy spočívají v předpokladu, že lidé jsou odpovědné, autonomní jednotky, které mají potenciál řídit vlastní životy a řešit své problémy. Do obecné sociální práce se ji nepodařilo plně integrovat. Zůstává spíše terapeutickým systémem, se kterým pracují jen speciálně školení a trénovaní terapeuti. Sestává ze čtyř částí: strukturální analýza, transakční analýza, analýza her a scénáře. Středem pohledu je vždy trpící člověk, který hledá pomoc. Člověk, který ve své nouzi potřebuje oporu, aby se dokázal zorientovat a načerpal životní energii pro hledání vlastního sebeurčení. Logoterapie je cestou, která vede trpícího člověka k nalezení smyslu, který je ukryt v jeho situaci a v něm samém. Do této skupiny patří Teorie rolí. Je vystavěna na předpokladu, že lidé v sociální struktuře společnosti zaujímají různé pozice. Etiketizační teorie v některých případech sociální prostředí reaguje tak, že daného jedince označí za devianta. Tento fakt označení zvyšuje pravděpodobnost, že bude jednat deviantním způsobem i v budoucnu. Behaviorální teorie B. F. Chápána jako věda o chování. Cílem 67

68 Kognitivní teorie Kognitivněbehaviorální model Přístup orientovaný na úkoly Ekologická perspektiva Teorie komunikace Skinner U. Neisser G. Miller E. C. Tolman A. T. Beck A. Ellis Reid Epsteinová Stein Cloward Satirová, Hall, Sheflen, Watzlawick i Nelsenová terapie je změna takového chování, které brání klientovi v úspěšném samostatném fungování. Vychází z předpokladu, že při vzniku psychických poruch hrají významnou roli maladaptivní vzory myšlení. Cílem terapie je proto pomoci klientovi vytvořit jiné adaptabilnější myšlenkové modely. Jedná spíše o terapeutickou metodu zaměřenou na analýzu a modifikaci myšlení a jednání. Její síla i slabost je v tom, že se snaží přibližovat psychoterapii solidní profesi a vzdaluje ji od formy osobního vyznání či filosofie. Tento přístup se snaží poskytnout systematický rámec, který má pomoci lidem zodpovědět otázku: Jak zvládnout různé praktické problémy? Úspěch tohoto přístupu spočívá v jednoduché myšlence, že i malý úspěch rozvíjí sebedůvěru a sebeúctu a že se lidé více nasazují pro úkoly, které si sami zvolili. Ekologické koncepty umožnily sociálním pracovníkům i klientům držet souběžnou pozornost na člověka i na prostředí a také na jejich vzájemný vztah. Ekologická perspektiva v sociální práci se tedy soustředí na otázky vztahu člověka (systém) a prvků jeho prostředí. Patří sem ještě Life model. Rozvinula se ze sociálněpsychologických myšlenek. Komunikace zahrnuje procesy, kterými se zabývá např. ego psychologie, systémová teorie, behaviorální i kognitivní teorie aj. Výchozím bodem komunikační teorie je skutečnost, že pokud člověk uskuteční nějakou akci, je 68

69 Antiopresivní přístup Denney Paul Freire to vždy v reakci na informace, které obdržel. Jedná se o postup užívaný v sociální práci, jenž reaguje na systémové znevýhodňování určitých skupin. Navrhuje řešení těchto situací a prosazuje je aktivní účast těch, kterých se věc týká. Jeho využití je nutné i při případové práci. (Jurajdová, 2012) Konceptuální systém sociální práce podle Navrátila (2001) má dvě dimenze. První z nich je označována jako obecná východiska a druhá jako východiska praktická. Součástí obecných východisek jsou tři typy konceptuálního aparátu a to teorie o sociální práci, teorie sociální práce a teorie klientova světa. Na obecná východiska pak navazují východiska praktická, v rámci nichž je možné rozlišit praktické perspektivy, praktické teorie a praktické modely. Praktické perspektivy přinášejí specifický způsob pohledu na praxi. Dávají představu o faktorech sociálního fungování a určují, na co je třeba se zaměřit při řešení konkrétních klientových problémů. Praktické teorie nabízí vysvětlení jak určitých druhů chování nebo situací tak i návod na jejich změnu. Většina praktických teorií vychází z jedné nebo více teorií klientova světa. Praktické modely nemají přímou vazbu k žádnému komplexnějšímu teoretickému konceptu. Jedná se o soubor principů, které mohou být využity při vedení intervence. Tyto modely velmi často vznikají na základě praktické zkušenosti nebo experimentu. Schéma konceptuálního systému 69

70 (Navrátil, 2001) 9.2. POSOUZENÍ A VOLBA TEORIÍ Současná praxe disponuje velkým množství teorií, ale jen málo dokáže vysvětlit různé aspekty klientova života a nabídnout těmto vysvětlením intervenční postupy. Přijmout a uplatňovat jedinou teorii lze použít pouze tam, kde to dovoluje povaha klientů a jejich problémů. Z tohoto důvodu stojí sociální pracovník vždy před rozhodnutím, zda použije jednu specifickou teorii či použije eklektický přístup, tedy využije více teorií současně. Důležitou roli při volbě vhodné teorie hraje také způsob pochopení problémové situace klienta. David Harrison definoval 3 základní kognitivní modely Model konvenční (srovnávání a klasifikace) problémová situace klienta srovnávána sociálním pracovníkem s funkcí instituce a s vlastní zkušeností. Pro způsob práce s klientem jsou důležité precedenty. Tito sociální pracovníci jednají podle konvenčních postupů. Model aplikací strukturální teorie problémová situace klienta je interpretována a vnímána spíše v kategoriích, v kontextu sociální sítě nebo komunity. Tito sociální pracovníci akcentují více sociální než psychologické souvislosti. Model heuristický, sociální pracovník hledá různé zdroje informací a snaží se problémovou situaci vnímat v různých souvislostech. (Matoušek, 2012) 70

71 VOLBA JEDNÉ TEORIE Teorie sociální práce je možné analyzovat tak, že se seskupí tak, aby bylo možné poukázat na jejich spojitosti, případně aby se zdůraznily jejich rozdíly. Jedním ze způsobů je utřídění kategorií podle standardního souboru kategorií. Jiný způsob analýzy spočívá ve snaze teorie uspořádat podle konceptuálního schématu. (Jurajdová, 2012) POSOUZENÍ TEORIE Analytická operace Dichotomizace Analýza moci Racionálně - emotivní přístup Paradigmatický přístup Vysvětlení. Řada teorií implikuje kognitivní nebo hodnotová opozita. Může být užitečné provést analýzu, jakým způsobem teorie pracuje s mocí (např. na vztahu klienta a sociálního pracovníka). Některé teorie zdůrazňují racionální, jiné naopak emocionální prvky motivace lidského chování. Může být ku prospěchu věci zvažovat i druhou složku motivace, která v teorii není zdůrazněna. V sociálně právním modelu sociální pracovník pomáhá klientovi přizpůsobit se společenským poměrům, v reformním paradigmatu se pokouší měnit situaci a v terapeutickém podporuje klienta v jeho osobním rozvoji. (Navrátil, 2001) VOLBA VÍCE TEORIÍ Volba a použití více teorií současně se nazývá eklektický přístup. Pohledy na tento přístup se různí, nevýhodou tohoto přístupu bezesporu je to, že výsledek je do značné míry ovlivněn zkušeností sociálního pracovníka. Naopak pro tento přístup mluví to, že klient by měl mít možnost těžit ze všech dostupných poznatků. Empirické zkušenosti získané v praxi jsou validní a měly by teorii modifikovat. Teorie pokrývají různé úrovně a oblasti, a proto se mohou vhodně doplňovat. Také řada aspektů různých teorií je shodná nebo obdobná. A v neposlední řadě také to, že lidské bytí je mnohostranné, a lze proto předpokládat, že je není možno vyložit jedinou teorií. (Jurajdová, 2012) Tento přístup má čtyři základní formy: 71

72 Model systematické integrace předpokládá, že se vytvoří integrovaný model s jasnými kritérii pro výběr teorií a poznatků, které mohou být do modelu zahrnuty. Pragmatický model je takový, který si jednotlivci nebo skupiny vytvářejí jako soubor teorií založený na jejich praktických potřebách a zkušenostech. Model systematické selekce znamená, že sociální pracovník volí jeden model jako hlavní a ten pak obohacuje dalšími myšlenkami, aniž by narušil konzistenci hlavního modelu. Model nahodilých aplikací spočívá v tom, že sociální pracovník nahodile sbírá poznatky, které v příhodné chvíli aplikuje. (Matoušek, 2012) Shrnutí Teorie jsou základním kamenem, na němž stojí sociální práce jako obor. Sociální pracovník musí mít dostatečné znalosti teorií sociální práce a být schopen zvolit nejhodnější teoretický přístup na základě znalosti klienta a jeho problému. Sociální pracovník se může rozhodnout pro použití jedné nebo více teorií sociální práce současně. Otázky a úkoly k procvičení 1. Proč jsou teorie sociální práce důležité? 2. Vysvětlete termín konceptuální systém. 3. Co je to eklektismus? 4. Kdo je představitelem transakční analýzy? 5. Jakým způsobem je možné rozdělit teorie sociální práce? Σ Doporučená literatura NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek Zeman, ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012, 309 s. ISBN

73 10. VÝZNAMNÉ TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE Cíl: Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře s teoriemi, které tvoří základní kámen sociální práce jako vědní disciplíny. Nejedná se o vyčerpávající výčet nýbrž pouze o vybrané teoretické přístupy. Klíčová slova: Psychodynamické perspektivy, Psychosociální přístup, Humanistické a existencionální teorie, Sociálně psychologické a komunikační modely, Kognitivně behaviorální teorie, Přístup orientovaný na úkoly, Systemická teorie, Eganův model, Ekologické perspektivy, Antiopresivní přístup Průvodce studiem: Tato kapitola je velmi náročná a vyžaduje hluboké zamyšlení a pochopení předkládaného textu, neboť pouze tak je možná následná praktická aplikace těchto poznatků PSYCHODYNAMICKÉ PERSPEKTIVY Zakladatelem psychoanalytického přístupu je Sigmund Freud, který se stal jednou z nejvýznamnějších intelektuálních postav 20. století. Přestože psychoanalýza jako vědecký směr má značné nedostatky, psychoanalytický výklad osobnosti zůstává nejrozsáhlejší a nejvlivnější teorií osobnosti, která byla kdy vytvořena. (Atkinson, 2003) Sigmund Freud definoval psychoanalýzu jako vědu o nevědomí. Jedná se tedy o metodu poznání nevědomých psychických procesů a metod zpracování a řešení psychických konfliktů, které mají v těchto nevědomých procesech původ. (Nakonečný, 2009) Psychoanalýza je založena na třech základních předpokladech: 1. Psychický determinismus, tedy že lidské jednání je v zásadní míře ovlivňováno intrapsychickými procesy. 2. Fyziologický determinismus, což znamená, že rozhodující síly v životě člověka jsou síly fyziologické. Celý život je v psychoanalytickém pojetí vlastně bojem o udržení rovnováhy vůči nim. 73

74 3. Existence nevědomí upozorňuje, že část mentálních procesů probíhá mimo naše vědomí. Psychoanalytická teorie má tři části: 1. Teorie osobnosti 2. Teorie lidského vývoje 3. Teorie psychoanalýzy TEORIE OSOBNOSTI Freudův pohled na osobnost člověka prošel několika vývojovými změnami. Prvotní Freudovy představy představuje topografický model osobnosti, teprve později přichází Freud s modelem strukturálním. (Navrátil, 2001) a) Topografický model osobnosti Nevědomí je základní složka osobnosti, která se skládá z minulých zkušeností a emočních zážitků, zejména traumatických, dále ze sociálně zakázaných přání, tendencí apod. Traumatická povaha těchto obsahů a jejich mravní zátěž jsou příčinou toho, že podvědomí je nedostupné bezprostřednímu pozorování či cílevědomé introspekci. To však neznamená úbytek vlivu podvědomí na celkový psychický stav osobnosti. Dynamickou povahu podvědomí a jeho funkce ozřejmují různé situace a prožitky, zejména sny, chybné úkony, přeřeknutí apod. Tyto zážitky a situace zpravidla vyvolávají nevolnost, zejména morální zátěž, kterou si jedinec uvědomuje a zároveň se ji snaží zapomenout. Předvědomí je oblast psychiky, ve které sídlí různé vzpomínky, prošlé zkušenosti, informace a vše, co kdysi člověk věděl a co aktuálně nepostrádá. V předvědomí se rovněž nacházejí různé podprahové informace, které nebyly zachyceny odpovídajícími smysly, taktéž stopy, jež pocházejí z implicitní paměti apod. Předvědomí zůstává otevřeno pro bezprostřední využití ze strany člověka, který řeší určitý problém, jako zásobárna subjektivních vzpomínek a zkušeností. Vědomí se výhradně věnuje adaptační a cílevědomé aktivitě. V tom smyslu Z. Freud zdůrazňuje dvě funkce vědomí poznávací a výkonnou funkci. Poznávací funkce je zaměřena intro a inter, tedy jako proces vědomého sledování vlastní osoby, subjektivních pochodů a aktivity (introspekce) a zároveň jako hodnocení vnějšího prostředí a sociálních vztahů (extrospekce). Výkonná funkce vědomí spočívá v neustálém plánování budoucích cílů a také optimálních prostředků a postupů k jejich dosažení. V souladu s touto funkcí 74

75 výkonnost vědomé složky osobnosti souvisí se zralostí a činností korových struktur mozku a také s individuální zkušenosti. Obecná adaptační účinnost vědomí je závislá na selektivním a protektivním působení předvědomí. (Altrichter et al, 2012) Obrázek č. 4: Modely osobnosti dle Sigmunda Freuda (Wikipedia, 2013) b) Strukturální model osobnosti Id je nejprimitivnější část osobnosti, z níž se později vyvíjí Ego a Superego. (Atkinson, 2003) Id se skládá z vrozených dynamismů, zejména reflexů a pudů. Vnitřní skladbu Id tvoří primární psychické procesy, vytěsněná emoční traumata a libido neboli psychosexuální energie. Podle Z. Freuda Id usiluje o bezprostřední uspokojení aktuálních potřeb, řídí se principem slasti. Nedostatek logického uvažování Id kompenzuje primitivním hodnocením. V tom smyslu Id úspěšně rozlišuje libost a nelibost, zejména ve vztahu k nevědomým obsahům a cílům, které mají sloužit k odstranění napětí a nerovnováhy organizmu vyvolané aktuální potřebou. Potřeby Id se často konfrontují s normami společnosti a vnitřními požadavky Superego. Tento nesoulad často vyvolává další napětí osobnosti a následně příslušnou reakci směřující k návratu do stavu poměrné pohody a klidu. Ego představuje ústřední složku, která řídí osobnost, integruje všechny její součásti v jeden celek a také komunikuje s vnější, především sociální realitou. Ego se vyvíjí z nevědomého Id jako část psychiky, která hledá vhodné způsoby k uspokojení individuálních potřeb. Tato role vyžaduje kontakt s vnějším světem, který se neustále mění, což předpokládá vyvinuté poznávací funkce 75

76 jedince. V tom smyslu Z. Freud označuje Ego jako vědomou, poznávací a výkonnou složku osobnosti, která se řídí principem reality. Ústřední postavení Ega uvnitř osobnosti znamená, že neustále hledá vhodné uspokojení primitivních potřeb pudového Id, které neporuší společensko-kulturní normy a morální požadavky Superega. Superego je hierarchicky nejvyšší složkou osobnosti s obecnou funkcí zdokonalovat osobnost v souladu s normami dané společnosti a kultury. Tato perfekcionistická role směřuje hlavně k tomu, aby Ego a Id přizpůsobily vlastní rozhodování nebo požadavky mravním příkazům a zákazům. V tom smyslu se Superego řídí principem dokonalosti a odpovídajícími směrnicemi o tom, jak někdo má a musí jednat. Superego sestává ze sebepojetí, svědomí a ideálního Já. Sebepojetí je součástí subjektivního obrazu o vlastní osobě, který se formuje v interakci jedince s ostatními osobami v jeho okolí. Hodnocení vlastní osoby a jednání ze strany vnějších pozorovatelů významně ovlivňuje subjektivní obraz o sobě a také reguluje osobu směrem k dokonalosti. Svědomí sestává ze zvnitřnělých morálních norem, které přikazují, co se musí, nebo zakazují, co se nesmí. Svědomí podle Z. Freuda představuje zvnitřnělou morálku významných modelů výchovy jedince, nejčastěji dominantního rodiče. Ideální Já se skládá z představ, jakým chci být. Jedná se o hodnoty, které si dítě osvojuje od rodiče stejného pohlaví. (Altrichter et al, 2012) Obrázek č. 5: Vztahy Ego s vnitřními a vnějšími činiteli osobnosti (Altrichter et al, 2012) 76

77 Intrapersonální konflikty Osobnost je podle Freuda jednotný systém. Jeho jednotlivé složky na sebe vzájemně působí a ovlivňují se. Podstatu této interakce vystihují dva pojmy katexe" a antikatexe". Katexe je proudění energie z Id ke zdroji uspokojení. Antikatexe je energie jejímž zdrojem je Ego a Superego a která brání uspokojení Id, a je tedy v přímém protikladu síly působící z Id (odporuje katexi). Katexi jako proces, v němž vznikají mez člověkem a předmětem jeho touhy rozličné vazby. Id versus Ego - Id se dožaduje okamžitého uspokojení potřeby, Ego testuje realitu a odmítá tento požadavek uplatnit. Příkladem může být žák v hodině. Chtěl by si sice povídat se svým kamarádem, ale protože ví, že učitel takové chování trestá poznámkou do žákovské knížky, zvažuje, zda nebude lépe počkat až na přestávku. Id versus Superego - Id se dožaduje okamžitého uspokojení potřeby, ale Superego to odmítá na základě zvnitřněných morálních pravidel. Za příklad si vezměme studenta, který by si beztrestně mohl opsat svůj úkol od jiného studenta, ale neudělá to, protože je přesvědčen, že by takové jednání bylo nemorální. Ego versus Superego - racionální hodnocení Ega se dostává do rozporu s morálními stanovisky Superega. Příkladem může být vážné dilema ženy, která je nechtěně v jiném stavu a z racionálního hlediska by za nejvhodnější řešení považovala potrat. Její náboženské přesvědčení ji však takovýto krok nedovoluje. (Mojžíšová, 2006) TEORIE LIDSKÉHO VÝVOJE Freud považoval za podstatu psychického vývoje vývoj libida jako životní energie, kterou spojoval s principem slasti. Člověk podle Freuda lokalizuje pocit slasti a blaha v průběhu své ontogeneze do různých tělesných oblastí. Každá vývojová etapa či fáze s sebou nese i určitý model setkávání jedince s okolním světem. Více než na rozumové poznávání světa dítětem soustřeďuje svoji pozornost na jeho afektivní prožívání, na vývoj jeho pudového života a vůbec na dynamické stránky osobnosti. Tato koncepce duševního vývoje má pět fází: - orální, - anální, - falickou, - latentní, - genitální. (Kohoutek, 2010) 77

78 Orální fáze, (první rok života) zdrojem slasti jsou ústa, jimiž dítě přijímá potravu, ale také poznává svět kolem sebe a udržuje dítě kontakt. Tato fáze končí růstem zubů, kdy se z centra slasti stává centrum bolesti. Anální fáze, (jeden až tři roky) tato fáze spadá do batolecího období dítěte. Zdrojem slasti je oblast konečníku, dítě zažívá uspokojování vyprazdňováním a tím, že se dokáže ovládat (schopnost kontroly: zadržet vypudit). (Kelnarová, Matějková, 2010) V tomto období si dítě utváří vztah k sobě samému. Tvoří se schopnost ovládání, kontroly i sebekontroly, vznikají počátky etického a estetického cítění, začíná se utvářet Superego - ze začátku je prostým odrazem vlivu dospělých, postupně se autonomizuje. Počátek období vzdoru signalizuje intenzivní rozvoj ega. (Kohoutek, 2010) Falická fáze, (tři až pět let) spadá tedy do předškolního věku dítěte. V této době dochází k identifikaci s vlastním pohlavím. Podle Freuda spadá do tohoto období i Oidipův a Elektřin komplex, tzn., že okolo roku začne dítě pociťovat rivalitu vůči rodiči stejného pohlaví, po 6. roku dochází k překonání a z rodiče se stává vzor. Latentní fáze, (šestý rok až puberta) jinak také můžeme říct klidové období. Jedná se o mladší školní věk dítěte. V tomto období je Oidipův či Elektřin komplex překonán. Zaniká také dětská sexualita. Dítě začíná být silně ovlivňováno společenskými a kulturními institucemi, což vede k pocitům studu a k posilování superega. Genitální fáze, je z hlediska vývoje libida poslední a nejvyšší fází, která začíná pubertou. Od této doby přebírají vládu nad sexuálními pudy pohlavní orgány se svou hlavní funkcí, kterou je rozmnožování. Dítě se potom začíná orientovat na druhé pohlaví. (Kelnarová, Matějková, 2010) Freudova koncepce psychického vývoje byla vytvořena za účelem vysvětlit pomocí vývojového modelu různé typy psychických závad a poruch. Za rozhodující pro utváření a pozdější fungování osobnosti Freud považoval právě rané fáze vývoje, období dětství. Jeho vývojový model je ukončen hypotetickým dosažením zralosti psychiky a osobnosti. V průběhu vývoje se projevují, dotvářejí, aktivují a kultivují všechny vrstvy osobnosti Id, Superego a Ego. (Kohoutek, 2010) Obranné mechanismy Emoce a fyziologické aktivace vyvolané stresovými situacemi jsou většinou velmi nepříjemné, proto je člověk motivován k tomu, aby něco udělal pro zmírnění nebo odstranění negativních prožitků, které pociťuje. 78

79 Psychoanalytická teorie se zabývá především zvládáním zaměřeným na emoci. Obrannými mechanismy se zabývala také dcera Singmunda Freuda Anna Freudová. Všichni lidé používají obranné mechanismy, neboť jim pomáhají překonat nepříjemné situace. Obranné mechanismy jsou však projevem špatného přizpůsobení osobnosti pouze tehdy, když se stanou převládajícím způsobem reagování na problémy. Mezi základní obranné mechanismy patří: Vytěsnění je základním a nejdůležitějším obranným mechanismem. Při vytěsnění jsou ohrožující nebo bolestné impulzy či vzpomínky vyloučeny z vědomí. Vytěsněny jsou často vzpomínky, které vyvolávají pocity studu, viny nebo vedou k sebepodceňování. Potlačení, se liší od vytěsnění. Potlačení je proces úmyslného sebeovládání, kdy člověk ovládá svoje impulzy a přání nebo dočasně odsune bolestné vzpomínky, když se potřebuje soustředit na nějaký úkol. Jedinci si uvědomují potlačované myšlenky, ale neuvědomují si impulzy nebo vzpomínky, které jsou vytěsněny. Racionalizace slouží dvěma základním účelům a to ke zmírnění zklamání, když se člověku nepodaří nedosáhnout cíle a ke zdůvodnění chování. Jestliže osoba jedná impulzivně nebo na základě motivů, které si nechce přiznat, snaží se své chování postavit do příznivějšího světla. Reaktivní výtvor je snaha utajit nějakou pohnutku před sebou samými tím, že silně vyjádří opačný motiv. Matka, která má pocity viny za to, že nechtěla svoje dítě, je může rozmazlovat a přehnaně ochraňovat, aby ujistila dítě o své lásce a sama sebe, že je dobrou matkou. Tito jedinci měli často v minulosti problémy s kontrolou impulzů a jejich horlivost může být obranou proti možnosti dostat se opět na šikmou plochu. Projekce, všichni lidé mají nežádoucí charakterové rysy, které si nechtějí přiznat. Projekce je nevědomým mechanismem, který člověka chrání před poznáním vlastních nežádoucích vlastností tím, že je v přehnané míře připisuje druhým lidem. Intelektualizace představuje pokus o získání emočního odstupu od stresové situace tím, že se s ní člověk vyrovná pomocí abstraktních, intelektuálních termínů. Tento druh obrany je často nutný u lidí, kteří se ve své každodenní práci zabývají problémy života a smrti. Intelektualizace se stává problémem pouze tehdy, když se stane životním stylem, který člověka izoluje od emočních prožitků. Popření znamená popírání existence příliš nepříjemné vnější reality. Občas může být popření faktů lepší, než když se člověk s nimi setká tváří 79

80 v tvář. V těžké krizi může popření poskytnout člověku čas, aby se s těžkou skutečností postupně vyrovnal. Přesunutí plní svoji funkci tím, že částečně uspokojuje nenaplněnou potřebu. Potřeba, která nemůže být uspokojena určitým způsobem, je zaměřena na náhradní cíl. (Atkinson, 2003) TEORIE PSYCHOANALÝZY Základní cíle psychoanalytické terapie - nevědomé učinit vědomým - uzavřít dosud neuzavřená vývojová stádia - posílení schopnosti vyrovnat se s požadavky společnosti Základní techniky psychoanalýzy - Analýza snů - Technika volných asociací - Analýza přenosu - Analýza odporu (Navrátil, 2001) a) Analýza snů Analýza snů je dle Freuda královskou cestou do nevědomí. Ve snech jsou často vyjadřovány potlačovaná lidská přání, touhy a agrese. Tato přání, touhy a agrese byly Egem odvedeny do nevědomí, odkud se občas vracejí ve formě snů. Sen má dvě roviny manifestní (zjevnou stránku snu) a latentní (pravý obsah snu). (Navrátil, 2001) b) Technika volných asociací Při této technice si klient lehne na lehátko a bez sebemenší kontroly rozumu či svědomí říká, co jej právě napadá. Cílem této techniky je dostat se k obsahům, které jsou ukryté v oblasti nevědomí. (Mannoni, 1997) c) Analýza přenosu Další technikou psychoanalýzy je analýza přenosu. Přenos je zvláštní emotivně zabarvený vztah pacienta a analytika. V rámci sezení dochází k navázání důvěrného vztahu, který se může projevovat jako zamilovanost. Pokud je ze strany klienta tento vztah charakterizovaný jako náklonnost, jedná 80

81 se o pozitivní přenos. Pokud klient na tyto vazby reaguje odmítnutím, jedná se o negativní přenos. Terapeut vychází z předpokladu, že do tohoto vztahu klient promítá své dřívější vztahy k pro něj významným osobám. (Navrátil, 2001) d) Analýza odporu Bylo zjištěno, že klienti při technice volných asociací některé věci nevysloví a v toku jejich řeči se vyskytne úplný blok nebo pauzy v řeči. Jedná se o situaci, která upozorňuje na blízkost nevědomí. (Mannoni, 1997) METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE VYCHÁZEJÍCÍ Z PSYCHOANALÝZY Z hlediska sociální práce je možné hovořit o dvou základních školách, a to škole Octavie Hillové a diagnostické škole, která měla ještě dvě větve. - Octavie Hillová ( ) vyznávala rovnost mezi klientem a sociálním pracovníkem, vyznávala srdečný osobní vztah, řídila se situací, citem, svědomím. - Diagnostická škola vytvořila moderní sociální práci, průkopnice, představitelka Mary Richmondová ( ) napsala dílo Sociální diagnóza v roce 1915, první teorie, přišla s potřebou vytvořit diagnózu klienta nově příchozího, vzešly dva směry: a) psychosociální přístup: Gordon Hamiltonová, Florence Holisová (soustředili svoji pozornost především na sociální okolnosti klientových potíží) b) funkční přístup: Helen Permanová, Marie Krakešová (akceptovali důraz na jednotlivce a jeho intrapsychické faktory) Čtyři fáze metod sociální práce a) sběr informací první rozhovor s klientem, vyšetření v rodině, spolupráce s rodinou, hledání dalšího zdroje b) třídění získaných informací, vytvoření závěrů c) sociální diagnóza, výhled a vytvoření d) provedení potřebných zásahů Sociální diagnóza je definována jako osobnost člověka a jeho sociální situace (porozumět, poznat klienta, okolnosti vnějšku). Terapie probíhá pomocí sociálních zásahů, je výhradně symptomatická, spočívá v novém uspořádání poměrů klienta. Kritika je směrována na to, že kvalita diagnózy je závislá na spolehlivosti zjištěných informací, přílišné zaměření na vnější okolnosti, 81

82 vytváření obsáhlých sociálních diagnóz, potřeba více se věnovat klientovi. (Jurajdová, 2012) PSYCHOSOCIÁLNÍ PŘÍSTUP Psychosociální přístup vznikl na počátku 20. Století. Základní teze tohoto přístupu zformulovala Mary Richmondová ve své publikaci Social diagnosis. V rámci tohoto přístupu je kladen důraz na význam sociálních podmínek, které jednotlivec zvládá naprosto jedinečným způsobem. Základní diagnostické a metodologické postupy, které vznikly v rámci tohoto přístupu, se staly základem pro individuální sociální práci s klientem. Současnou podobu tohoto přístupu významným způsobem ovlivnila Florence Hollisová. Psychosociální přístup se uplatňuje při individuální práci s klientem ale i při práci s rodinami a se skupinami. (Navrátil, 2001) Východiska Východiskem tohoto přístupu je pohled na člověka jako na člověka v situaci. Tento pohled vyžaduje oporu v teoretických konceptech vysvětlujících jednotlivce, situaci a interakci mezi nimi. Techniky a metody Tento přístup klade důraz na stanovení diagnózy a na vztah klienta a sociálního pracovníka. Cílem psychosociální intervence je souběžné řešení problémů v prostředí a posilování vnitřní rovnováhy intrapsychických sil. Základními prostředky jsou vedení klienta k jasnému vnímání externí reality a vedení ke vnímání vnitřní reality klienta. Cíle a podoba intervence se formují na základě posouzení klientovi situace. Na formulaci intervenčního plánu by se měl klient spolupodílet. V komplikovaných případech je nutné intervenci rozčlenit do několika sekvencí a jednotlivé cíle posoudit dle priority. (Navrátil, 2001) Průběh Ve vstupní fázi intervence se sociální pracovník musí zabývat nejen faktory, které ovlivňují povahu klientových potíží, ale také faktory, které mohou ovlivnit klientovu participaci na pomáhajícím vztahu. Jde především o klientovu motivaci a očekávání, o předchozí zkušenosti získané při hledání pomoci. Získání relevantních informací může být časově náročné a může dokonce vyžadovat vedle kontaktu s klientem také kontakt s dalšími lidmi. Tato fáze je 82

83 klíčovým prvkem celé intervence a klade značné nároky na znalosti, dovednosti i zkušenosti sociálního pracovníka. Základem diagnostického procesu je porozumění klientovu chápání situace, do níž se dostal. Klientova schopnost popsat a hodnotit svoji situaci může být omezena řadou faktorů (osobnostním profilem, pohlavím, věkem apod.). Psychosociální diagnostika se soustřeďuje na současné i minulé charakteristiky jeho fungování a jeho životní okolnosti. Při posuzování klientovy situace sociální pracovník čerpá informace z výsledků šetření jiných (lékařů, psychologů). Přesto je nezbytné, aby tato stanoviska bral jako doplňující informace k vlastnímu posouzení. (Jurajdová, 2012) Vztah sociálního pracovníka a klienta Vztah sociálního pracovníka a klienta je jedním z klíčových prvků. Sociální pracovník by měl svým postojem vyjadřovat opravdový zájem o osobnost i problémy klienta. Sociální pracovník má vyjadřovat určité základní postoje a hodnoty bez ohledu na konkrétního klienta (sympatie, antipatie apod.). Mezi tyto klíčové postoje patří individualizace, nehodnotící postoj, respekt vůči právu na sebeurčení, zachování důvěrnosti vztahu, kontrolovaná emoční angažovanost, vyjadřování pocitů a akceptace. (Navrátil, 2001) FUNKČNÍ PŘÍSTUP Hlavní představitelkou funkčního přístupu je Marie Krakešová, v její práci se objevují behaviorální prvky práce. Tento svůj přístup publikovala v knize Sociální případ. Funkční přístup je koncipován spíše jako direktivní přístup ke klientovi. Krakešová rozlišuje dva typy překážek v životě klienta a to vnější a vnitřní. Úkolem sociálního pracovníka je zhodnotit závažnost překážek a jak rozsáhlé jsou nedostatky v klientových schopnostech tyto překážky překonat. Dle tohoto přístupu je možné klienty rozdělit do těchto skupin: a) Klient sociálně slabý, tedy ten, který má nedostatek příležitostí k materiálnímu zabezpečení svého života. b) Klient sociálně vykolejený, jež má nedostatky i v psychické rovině. c) Klient utlačený, tedy ten který nedokáže vzdorovat náročné situaci (tlaku), do které se dostal, např. nezaměstnanost, úmrtí blízkého člověka. 83

84 d) Klient neukázněný, jež reaguje tak, že se snaží uniknout, reaguje v rozporu se společností (narkoman) má problém se podřídit autoritě (alkoholik). Hlavními úkoly sociálního pracovníka je především povzbudit klienta, aby překonal překážky vlastní silou pomocí výchovného programu. Dále vypracovat metodiku individuální sociální práce, která obsahuje poznání klienta včetně jeho sociálního okolí a roztřídění a zvážení získaných informací. Poté následuje sestavení pravděpodobného vývoje, jak se klient do problematické situace dostal (příčiny), vytvoření závěru vnitřních a vnějších překážek, vytvoření diagnózy a plánu pomoci. Psychogenetický rozhovor Pomáhá hledat příčiny deviantního chování klienta, Obsahuje: a) popis zevnějšku a chování klienta, první dojem, b) vývoj jeho života ve třech hlavních obdobích života, dětství, dospívání a dospělosti, c) popis širšího a užšího životního prostředí a jejich vliv na klientův život, d) uspokojování základních životních potřeb materiálních a vývojových v dětství, e) uspokojení citových potřeb nejbližšími lidmi, f) přizpůsobení se fyzickým změnám a jejich sociálním důsledkům (např. nemoc), g) vztah klienta k všeobecnému ukáznění a k výchově, h) vztah k zábavě a k odpočinku v rozhodujících fázích života, i) destruktivní zkušenosti osudového rázu a rekace na ně, j) druh temperamentu podle jednání a reakcí, rozlišuje se aktivní a pasivní, k) úroveň inteligence a potřeba dalšího vzdělávání, l) základní typ vykolejení, jaké typické znaky vykolejení klient vykazuje. Sociální pracovník působí v rámci tohoto přístupu spíše jako učitel než jako terapeut. Zásadní roli hraje navázání důvěry a přizpůsobení intervencí potřebám a možnostem klienta. Vztah sociálního pracovníka a klienta by měl být založen na individualizaci, nehodnotícím postoji, respektu vůči sebeurčení klienta, důvěrnost vztahu, prostoru pro vyjadřování pocitů, kontrolované emoční angažovanosti a akceptaci. 84

85 Cílem sociální práce je dle Krakešové především: - naučit klienta, aby poznal sám sebe, - naučit klienta poznat příčinu svého úpadku, - naučit klienta, že život je možné řídit a ovládat, - přivést klienta k pocitu osvobození, vlastním schopnostem a soběstačnosti HUMANISTICKÉ A EXISTENCIONÁLNÍ TEORIE Středobodem obou přístupů je člověk jako autonomní bytost. Tyto teorie jsou zaměřené především na vnitřní svět člověka než na aktivity mimo něj. (Navrátil, 2001) Humanistická teorie vznikla v roce 60. letech, jako alternativa k psychoanalytickému a behaviorálnímu přístupu. Překonává jejich jednostrannost v chápání člověka jako produktu neovladatelných sil a využívá pozitivního přínosu obou. Je to tzv. třetí síla ve vědách o člověku. Je reakcí na krizi behaviorismu, který omezením svého předmětu jen na chování vyloučil z psychologie řadu témat, která tvoří psychologii psychologií a stávají se v dnešní době znovu velmi naléhavá. Naopak teorie humanistická má snahu pochopit vnitřní zážitky člověka, naučit ho, aby tyto prožitky ovládal, aby se stal odolným proti manipulaci zvenčí. Vůdčí osobností byl Abraham Maslow. (Jurajdová, 2012) Východiska humanistických přístupů - člověk je jedinečná a svobodná bytost s tendencí k osobnímu růstu, - člověka vnímají v rámci celostního přístupu (tři oblasti), - důraz je kladen na přítomnost, - základní otázky člověka jsou: po hodnotách, po vlastní odpovědnosti, po smysluplném životě TRANSAKČNÍ ANALÝZA Transakční analýza se opírá o dílo Erica Berneho a její počátky jsou spojovány s psychoanalytickým pojetím osobnosti. Používá některé prvky její terminologie, přesto je považována za jednu z forem humanisticky orientované terapie. Zakládá se na předpokladu, že lidé jsou odpovědné autonomní jednotky, které mají potenciál řídit vlastní životy a řešit své problémy. Do běžné sociální práce se ji nepodařilo ve velkém měřítku integrovat. Zůstává především terapeutickým systémem, se kterým pracují jen školení a trénovaní specialisté. (Navrátil, 2001) 85

86 Strukturální analýza Vychází z toho, že naše osobnost disponuje třemi úrovněmi nazírání na svět a to rodičovskou, dětskou a dospělou. Ty jsou spojeny s typickými charakteristikami chování. Rodičovská úroveň se projevuje postoji, které vyjadřují přikazování a zakazování, jedná se o rodičovské postoje vůči dítěti. Dětská úroveň obsahuje pocity a postoje, které člověk zažívá v dětství (sebestřednost, těkavost, nekontrolovatelnost, ale také kreativita a spontánnost). Dospělá úroveň řídí většinou racionálně, vztah mezi zmíněnými úrovněmi osobnosti a vnějším světem. (Smékal, 2001) Transakční analýza Druhá část, označovaná stejně jako celý model, se zajímá o to, jak jednotlivé úrovně osobnosti daného člověka vstupují do interakce s úrovněmi osobnosti jiného člověka. Transakce jsou interakce, které se odehrávají mezi úrovněmi dvou či více osobností. Tyto interakce mohou být komplementární nebo nekomplementární, zjevné nebo skryté. Analýza her Třetí transakční analýza se soustřeďuje na transakce z hlediska charakteristik interakcí a chování. Hra je vlastně sled po sobě následujících transakcí. Poradce se v průběhu analýzy her zabývá tím, jak účastníci her naplňují své potřeby a z jaké životní pozice vycházejí. Životní pozice jsou: Já jsem OK - Ty jsi OK Já jsem OK - Ty nejsi OK Já nejsem OK - Ty jsi OK Já nejsem OK - Ty nejsi OK Analýza scénáře Zabývá se tím, jak transakce proběhlé v minulosti vedly k přítomné životní pozici a k interakčním hrám. Specifické scénáře se vytvářejí zejména systematickým (většinou nevědomým) úsilím rodičů v dětství. (Mojžíšová, 2006) 86

87 10.5. PŘÍSTUP ORIENTOVANÝ NA KLIENTA Carl R. Rogers je nejvýznamnější humanistický autor, který ovlivnil sociální práci. Jeho vliv je ovšem nepřímý a působí zejména tam, kde se součástí sociální práce stala poradenská činnost. Podmínky pro úspěšnou práci s klientem: Kongruence a opravdovost znamená, že pomáhající pracovník má jednat v souladu se svým prožíváním. Ve vztahu ke klientovi vystupuje jako skutečná osoba, nejde o použití určité techniky, ale o sdílení vztahu. Bezpodmínečná zpětná vazba vyjadřuje úsilí pomáhajícího pracovníka o přijímání klientovy osobnosti bez hodnocení jeho postojů a chování. Empatie je snahou prožívat a chápat klientovu situaci jeho očima. Nedirektivní a nehodnotící jednání Aktivní naslouchaní Autentické přátelství Rogersovo pojetí pomáhajícího vztahu a jeho dimenze dnes patří k základním poznatkům, které se v sociální práci široce uplatňují. Protože Rogers předpokládá klientovu jedinečnost, odmítá diagnózu a klasifikaci podmínek. Základní teze tohoto přístupu: - Osobnost člověka je chápána jako proces, je neustále ve vývoji a nikdy není zcela hotova. - Člověk má právo na vlastní důstojnost a rozvoj, jeho podstata je přirozené dobrá lidskou osobnost je třeba respektovat. - Člověk je schopen si uvědomovat své vlastní hodnoty a řídit se jimi. Být odpovědný k sobě i druhým. - Člověk je schopen uspořádat a hodnotit své vlastní pocity, myšlenky a chování. - Člověk je schopen se sám rozvíjet a utvářet své pozitivní vlastnosti. - Člověk je schopen konstruktivní změny a osobnostního vývoje k plnému uspokojivému vlastnímu životu. (Navrátil, 2001) 87

88 Vedle těchto vlastností přisuzoval Rogers lidskému bytí také: Svobodu, tedy zážitek svobody má podle něj také významný terapeutický efekt. Účelnost a racionalitu, organismus ve své moudrosti směřuje lidské chování k určitým cílům, kterých ovšem často kvůli našim vědomým zásahům či společenským konvencím nedosáhne. Sebeaktualizaci, podstatou této tendence je snaha uchovat a rozvíjet vlastní existenci. Uskutečňuje se naplňováním různých aktuálních potřeb a je podstatou lidské motivace. JÁ a organismus, zatímco organismus chápe jako psychofyzický podklad veškerého prožívání, jako prostor, který obsahuje subjektivní realitu a sebeaktualizační tendence osoby, JÁ vůči prožitkům a subjektivní realitě zaujímá postoj. JÁ ke skutečnosti prožívaného přistupuje s hodnocením. Jaký postoj k ní zaujme, je důležité pro duševní zdraví člověka. JÁ může prožitky v zásadě odmítnout nebo akceptovat. Odmítání určitých prožitků se může dít nevědomě. Čím více je JÁ schopno všechny prožitky přijmout za své, tím lépe. Kongruence je soulad mezi realitou prožívání a postojem vůči ní. Jedině kongruentní osobnost je schopna vnímat své skutečné JÁ. Inkongruence je stav rozporu mezi subjektivním prožíváním a postojem JÁ vůči němu. Sebepojetí je ve velké míře je ovlivněno rodičovskou výchovou. Pro utvoření pozitivního sebepojetí dítěte je nezbytná bezpodmínečná akceptace. (Mojžíšová, 2006) Základní principy sociální práce dle Rogerse Rogers vychází z předpokladu, že i malý úspěch rozvíjí sebedůvěru a sebeúctu klienta. V rámci samotné sociální práce je aktivní jednotkou klient a sociální pracovník mu poskytuje pouze podporu. Což tkví na domněnce, že lidé se více nasazují pro úkoly, které si sami zvolili a také, že nejlepší rozhodnutí o sobě může udělat jen člověk sám. Další principy sociální práce: - orientace na jednotlivce, - důraz na hodnotu jednotlivce, - účelnost a racionalita, - svoboda, - vnitřní aktivita klienta, 88

89 - prvek vztahu. (Navrátil, 2001) EXISTENCIALISMUS V SOCIÁLNÍ PRÁCI Existencialismus není považován za filosofický systém, ale za filosofické hnutí. Soustřeďuje se na existenci, ta je pro člověka jedinou realitou. Člověk existenci nevlastní, protože je svou vlastní existencí. Ačkoli existencialismus toleruje rozmanitost názorů, lze najít shodná východiska. (Drápela, 2001) Hlavní osobností, která se zabývala problematikou existencionalismu v sociální práci, byl Thompson, který provedl obsáhlé shrnutí existenciálního pojetí sociální práce. Svoji analýzu soustřeďuje na existenciální ontologii a rozebírá způsob, jakým existencialismus chápe člověka a jeho bytí. Vedle toho si ovšem všímá i důsledku pro epistemologii sociální práce a zabývá se také existenciálním pohledem na společnost. Základní pojmy: Bytí - je centrálním pojmem existenciální sociální práce. To je možné rozdělit na: Bytí o- sobě - to označuje prostou existenci, Bytí- pro sebe- které používá pro označení existence vědomé. (Matoušek, 2012) Svoboda - je to, díky čemu jsou lidé schopni definovat sami sebe. Odpovědnost je součástí svobody. Jedná se o odpovědnost za to, co jsme se sebou udělali. Falešná víra je neúplné přijímání vlastní svobody a utíkání před touto skutečností. Absurdita života život je absurdní, protože nemá žádný konečný smysl. Úzkost pramení z poznání, že spolu s pozitivními výstupy jsme vyprodukovali i výstupy negativní. Ideologie je sdílená koncepce světa, která má svou vlastní sociální sílu a zastupuje zájem určité sociální skupiny. Etiketizace - etiketa se může stát charakteristikou, která bude s individuem dlouhodoběji spojena. (Navrátil, 2001) Východiska Frankl formuloval svoji existenciální analýzu a metodiku práce s klientem v situaci, kdy lékaři, terapeuti i sociální pracovníci byli v narůstající míře 89

90 konfrontováni s pocitem bezesmyslnosti u svých klientů. Tento pocit označil jako existenciální vakuum. Existencialní frustrace je trvající neschopnost nalézt odpovědi na otázky životního smyslu, která může vést ke vzniku noogenní neurózy nebo může vyvolávat jiné problémy, které vznikají jako důsledek neadekvátní snahy existenciální vakuum překonat. K. takovým problémům může náležet například sebevražednost, drogová závislost, alkoholismus, kriminalita mládeže a mnohé jiné formy problémového jednání. Noogenní neuróza pramení v konfliktech mezi jednotlivými hodnotami, v morálních konfliktech (duchovních problémech). (Frankl, 1999) Nemoci doby jako důsledky existenciální frustrace Existenciální frustrace je podle Frankla příčinou či spíše podkladem řady nemoci doby. Za nemoci doby Frankl považuje různé životní postoje jednotlivců či skupin, které jsou obecné anebo v pohledu existenciální antropologie považovány za problematické. Patří k nim fatalistický postoj k životu, provizorní postoj k životu, kolektivistické myšlení a fanatismus. Fatalistický přístup k životu znamená neomezené přesvědčení, že se vše děje takovým způsobem, který je neovlivnitelný. Provizorní postoj k životu jedná se o život bez jakékoli snahy svůj život aktivně utvářet. Kolektivistické myšlení znamená, že se člověk vyhýbá své osobní zodpovědnosti za svůj život, rozhodnutí a stává se součástí masy lidí. Dochází k potlačení individuální svobody a odpovědnosti. Fanatismus je ztělesněním myšlenky, že účel světí prostředky. Pro fanatika se všechno stává pouhý trikem, pouhým prostředkem k dosažení cíle. (Mojžíšová, 2006) EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZA Cílem existenciální analýzy je zjistit, co je podstatou existence. Základní pojmy: - svoboda - smysl života - hodnoty - čas - dimenzionální ontologie (Navrátil, 2006) 90

91 Otázka svobody člověka Existenciální analýza jako výklad člověka a jeho existence je pokusem odpovědět na otázku po smyslu tohoto bytí. Svoboda a odpovědnost znamená být člověkem, být si vědom své odpovědnosti. Existenciální analýza si tedy klade za cíl na odpovědnost člověka za své vlastní bytí upozorňovat, a je li to možné, chce ho k ní také vést. Svoboda má dvojí aspekt. Existuje svoboda od a svoboda k. Svoboda od je vlastně emancipací a svoboda k je odpovědností. Svoboda a osud Osud je všechno to, co člověk ve svém životě nemůže ovlivnit. Mohou to být jeho dispozice biologické, psychologické nebo třeba sociální poměry, ve kterých žije. Frankl chápe svobodu a osud jako dvě spojité veličiny. Svoboda je podle něj dokonce bez osudu nemožná. Svoboda může být totiž svobodou vždy pouze vůči nějakému osudu. Osud (tak jako smrt) patří k životu, protože osud dává životu smysl a jedinečnost. Osud člověka se projevuje ve třech formách. Jako vloha (biologický, sociologický, psychologický osud), poloha (souhrn dosavadních vnějších situací) a postaveni (vlohy a polohy). (Mojžíšová, 2006) Otázka po smyslu života Otázka po smyslu života je podle Frankla specificky lidskou. Tyto otázky jsou spíše odrazem lidského bytí jako takového. Jedině člověk (na rozdíl od zvířat) totiž může svou existenci prožívat jako problematickou. Každý člověk má svůj vlastní smysl života, neexistuje jeden pro všechny lidi. Otázky po smyslu života se ovšem otevírají např. v době dospívání, ale mohou se objevit v souvislosti s nějakou osudovou tragedii nebo zážitkem. V hledání a naplňování smyslu života je nepostradatelný atribut spokojeného života. Člověk může přežít, pouze pokud žije pro něco. Dosahování štěstí (slasti) jako smysl života Frankl si klade otázku, zda je životní motivační silou dosahování slasti, jak tvrdí například psychoanalýza. Jeho odpověď je radikální. Slast sama není vůdčí motivační silou, nýbrž je důsledkem naplnění smyslu. 91

92 Hodnoty Každá situace v životě člověka může mýt jiný smysl a tedy i hodnotu. Noodynamika je napětí mezi hodnotami a jejich naplňováním. (Navrátil, 2001) Základní druhy hodnot: a) Hodnoty tvůrčí - je to něco, co člověk vytvoří tj. práce, díla, čin (umění, věda, pečování, ale i zvládnutí svého života); důležité je, aby ten, kdo vytváří tuto hodnotu, se angažoval, b) Hodnoty zážitkové - něco samo o sobě je krásné, a to nás obohacuje (četba, poslech hudby, setkání s druhým člověkem), přináší zážitek a obohacuje, není až tak potřeba angažovanost, c) Hodnoty postojové - vyjadřují to, jak člověk dovede zacházet s utrpením, a to, jak se k tomu postaví. (Jurajdová, 2012) Čas Čas je vedle prostoru a smyslu základní dimenze bytí. Podstatná je přítomnost a nacházení smyslu v každém přítomném okamžiku lidského života. Člověk při smrti přichází o svou psycho-fyzickou entitu, ale zůstává duch, což je otisk člověka v minulosti. Člověk zůstává jednou provždy a nesmazatelně v minulosti. Dimenzionální ontologie Dimenze lidského bytí může být biologická, psychologická, noetická (noos-duch). Člověk však navzdory rozmanitosti zůstává jednotou. Obrazy v jednotlivých dimenzích mohou být rozdílné, ale přesto je člověk celek a je jako celek více než jen součet odrazů. (Navrátil, 2001) I. zákon dimenzionální ontologie Různí lidé mohou vnímat člověka různě, ale přesto všechny obrazy do sebe zapadají a vytvářejí celistvost. Toto jednodimenzionální vnímání je velmi zkreslené. 92

93 Obrázek č. 6: I. zákon dimenzionální ontologie (Matoušek, 2013) II. zákon dimenzionální ontologie Více lidí/bytí nám může připadat z pohledu jedné dimenze stejné. Pohled může být zkreslený, pokud je bytí hodnoceno jen z jedné dimenze. (Matoušek, 2013) Obrázek č. 7: II. zákon dimenzionální ontologie (Matoušek, 2013) LOGOTERAPIE Logoterapie (logos = smysl) je přístupem zaměřeným na duchovní stránku lidské existence. Ta se projevuje především svobodou v osobních volbách, odpovědností za ně a prožíváním jejich smysluplnosti vzhledem k rozpoznávaným životním hodnotám. Autorem tohoto přístupu je V. E. Frakl. Frakl v životě člověka nespatřuje jen pouhé bytí, ale především jeho svobodnou a odpovědnou reflexi. Ta činí jeho život existencí, podle toho také nazval svůj přístup existencionální analýza. Aby jej oddělil od filozofického směru existencionalismu, pojmenoval jej rovněž logoterapií. (Vymětal et al, 2004) 93

94 Logoterapie je cestou, která vede trpícího člověka k nalezení smyslu, který je ukryt v jeho situaci a v něm samém. Zabývá se otázkou smyslu (smysluplnosti). Dívá se ven mimo člověka, co je venku za možnosti, co mu daná situace nabízí (hledání, nacházení smyslu). Jelikož nedochází k naplnění smyslu, dochází k existencionální frustraci, která vzniká, když člověk pochybuje o smyslu své existence, jestliže se mu smysl bytí stal sporným, dosavadní smysl ztratil své odůvodnění a člověk neví jak dál nebo když člověk vůbec pochybuje o smyslu života. Může přejít až v patologii, tedy k neuróze, depresi, sebevraždě. Je výsledkem konzumního způsobu života. (Jurajdová, 2008) Logoterapeut se vždy zabývá otázkami významu konkrétní situace nebo události. Logoterapeut však není tím, který smysl událostí poznává a předává klientovi. To musí učinit klient sám. Logoterapeut mu takové nahlédnutí umožňuje a usnadňuje. Zvláštní a pomáhající charisma logoterapeuta spočívá v jeho východisku, že každá situace v životě každého člověka má nějaký smysl. To je pozice, kterou logoterapeut nemůže nikdy opustit. Cílem této terapie je hledání cesty z této situace, cesta se hledá prostřednictvím hodnot jejich uskutečňováním. (Navrátil, 2001) Metody a techniky logoterapie Metody logoterapie je možné rozdělit na obecnou logoterapii a specifické logoterapeutické techniky (např. paradoxní intence a dereflexe). Technikou obecné logoterapie je rozhovor. Jeho cílem je pomoci klientovi objasnit, co je osud, co je svoboda, co je odpovědnost, a probuzení motivace klienta přijmout svobodu a převzít zodpovědnost za sebe. V případě, že nelze odstranit problémy, měla by být klientovi poskytnuta alespoň podpora k postojovým hodnotám. (Mojžíšová, 2006) 94

95 Specifické techniky logoterapie Paradoxní intence Technika vychází z předpokladu, že člověku nejde o moc nebo slast, ale o uskutečnění smyslu. Podstatou lidské existence je schopnost sebetranscendence, která ale vyžaduje schopnost sebedistance. Principem paradoxní intence je, že se člověk od symptomu distancuje tím, že se mu vysměje. Humor umožňuje nový náhled, napětí je uvolněno originálním způsobem následuje osvobozující smích v napjaté situaci. Po tomto uvolnění je možno použít vtipnou myšlenku v těžké situaci, po čemž následuje překonání problému se smíchem v uvolnění. Pro terapeutický efekt je důležité, aby si terapeut s klientem společně přehráli zacházení s paradoxní intencí. Dereflexe Tato technika pracuje na principu myšlenky za štěstím nelze jít, štěstí přichází samo. Čím více se člověk zaměřuje na cíl, tím více mu cíl uniká. Přehnané usilování plus nadměrné sebepozorování rovná se nadměrné vnitřní rozebírání problému, což vede k duševní blokádě. Člověk se zablokuje tím, že se snaží přimět k tomu, aby v něm probíhaly takové děje, které se v něm od přírody nejlépe a vlastně bezporuchově odehrávají jen tehdy, když probíhají spontánně, samy od sebe. Frankl hovoří o sexuálně-erotickém vzorci, protože tento chybný postoj je nejzřetelněji patrný právě u sexuálních poruch (lze ale vztáhnout i na jiné typy neuróz). (Navrátil, 2001) SOCIÁLNĚ PSYCHOLOGICKÉ A KOMUNIKAČNÍ MODELY Sociálněpsychologické a komunikační modely se začaly v sociální práci uplatňovat v souvislosti s výsledky bádání, které sociální psychologové učinili o lidské komunikaci. Do takto definovaného předmětu sociální psychologie náleží také otázky vlivu sociálních faktorů, jako např. stigma, stereotyp a ideologie. Vzhledem ke svému zájmu o sociální interakci se sociální psychologie začala zabývat také zkoumáním vlivu symbolické komunikace, zejména důsledky užívání různých forem a obsahů jazyka a řeči. Vznikla celá řada studií, které se soustřeďují na otázky vlivu jazyka a jiných symbolů na komunikaci mezi jednotlivci i skupinami. Tato oblast studia má přímý vztah k sociálně konstruktivistickému a postmodernímu pohledu na vědění. Komunikační výzkum se mj. zabývá tím, jak lidé užívají jazyka v různých sociálních situacích, aby podpořili určitý konkrétní výklad světa. Jazyku se začíná připisovat schopnost konstruovat výklady světa, a tím i schopnost 95

96 vytvářet nebo podporovat určité mocenské uspořádání. Zdůrazňuje se, že sociálně sdílený výklad světa reálně ovlivňuje životy lidí". Někteří lidé a sociální pracovnici patří mezi ně, užívají jazyk se záměrem druhé lidi ovlivňovat. Tato možnost dává sociálním pracovníkům moc, které si musí být vědomi. (Mojžíšová, 2006) TEORIE ROLÍ Mezi zakladatele teorie rolí patří G. H. Mead a R. Linton. Teorie rolí je postavena na předpokladu, že lidé v sociální struktuře společnosti zaujímají různé pozice. Role označují očekávané jednání vzhledem k držitelům těchto pozic. Role mohou být: - Připsané - výsledek určitých okolností (např. pohlaví, věk, rasa), - Získané - výsledek naší činností (např. vzdělání, prestiž), - Vnucené - výsledek činnosti někoho jiného (např. vojenská služba, nezaměstnanost). Termín soubor rolí označuje soubor možných očekávání vztahujících se k určité sociální pozici. Tato očekávání mohou být u různých lidí různá, takto mohou navozovat jistý druh konfliktu. Komplementarita existuje, když role, chování a očekávání nositelů rolí odpovídá očekávání ostatních, konflikt nastává, jestliže mezi nimi soulad není. Mezi základní typy rolových konfliktů patří: a) Konflikt mezi rolemi - nastává, když jeden člověk vykonává více rolí, které nejsou kompatibilní. b) Konflikt v roli - znamená, že různí lidé mají vůči určité roli neshodná očekávání. c) Dvojjazyčnost role - nastává, pokud si nositel role není jistý jejím obsahem. d) Já- role konflikt - je nesoulad mezi kapacitou role a potřebami pro výkon role. Snahy udržet si odstup od role se nazývají rolové distance. Přínos teorie rolí praktické sociální práci je v tom, že určitá problémová situace může být chápána jako rolový konflikt. Taková interpretace pro člověka přijatelnější není orientována na její osobní kritiku a vytváří prostor pro intervenci a změnu. 96

97 Teorie rolí se zabývá chováním z hlediska perspektivy, což je užitečné spojení mezi osobními problémy klienta a jeho sociálními souvislostmi. Teorie rolí nenabízí žádné praktické postupy v řešení konfliktů rolí. (Navrátil, 2001) ETIKETIZAČNÍ TEORIE (LABELLING) V této teorii se zdůrazňuje proces formace rolí prostřednictvím očekávání a etiketizace. Základy této teorie položili Kitsuse, Lemert a Becker. Většina lidí jedná v průběhu života deviantním způsobem. Za deviantní chování se v rámci tohoto přístupu považuje takové chování, které vede k vzniku nálepky (např. hlupák, zloděj, blázen apod.). Jde především o to, jak na jednání člověka reaguje sociální prostředí. Někdy daného jedince označuje za devianta (osobu s nálepkou), tento akt následně zvyšuje pravděpodobnost, že tato osoba bude jednat deviantním způsobem i v budoucnu. Klíčové je pochopení tlaku sociálního očekávání. Pokud je někdo označen za devianta, žije pod tlakem sociálního očekávání, že bude jednat deviantním způsobem. V důsledku tohoto očekávání narůstá pravděpodobnost, že bude takto jednat. Tak se proces etiketizace cirkulárně opakuje a jeho důsledkem může být iniciace nebo rozvoj deviantní kariéry. Tento přístup podněcuje pracovníky v pomáhajících profesích, aby nepodlehli tendenci ke značkování klientů a jejich stigmatizaci TEORIE KOMUNIKACE Teorie komunikace pomohla vzniknout některým ze sociálních myšlenek. Tato teorie vznikla na základě mnoha psychologických studií, na nichž se významně podíleli Satirová, Hall, Sheflen a mnozí další. Jedním z hlavních propagátorů teorie komunikace sociální práci je Nelsenová. Teorie komunikace slouží v propojení řady teorií v sociální práci. Výchozím bodem v komunikační teorii je skutečnost, že pokud člověk uskuteční nějakou akci, je to vždy na reakci na informace, kterou obdržel. Informacemi mohou být fakta, emoce, vzpomínky apod. Základní charakteristiky verbální komunikace Verbální komunikace probíhá paralelně ve třech úrovních a to v dimenzi obsahové, formální a dimenzi odhadovaného efektu. Během rozhovoru lze rozlišit roli hovořícího (vysílač) a roli posluchače (přijímač). Tyto role se mohou v rámci komunikace obměňovat. Pokud nedojde k výměně, jedná se o monolog nebo obměna rolí se nazývá dialogem. Komunikované informace jsou nejprve přijaty a pak vyhodnocovány (dekódovány). Pokud posluchač vyhodnotí informace, vyšle zpětnou vazbu 97

98 a hovořící zjistí, jak posluchač předané informace přijal a vyhodnotil. Každý má vlastní vnitřní pravidla pro zpracování informací, to znamená, která sdělení považujeme za důležitá, a která ne. Řada osob má s komunikací problémy. Poruchy při zpracování informací vznikají často ve zpětné vazbě, která může být špatně poskytována a nebo špatně interpretována. Způsoby komunikace Způsoby komunikace můžeme rozdělit několika způsoby a to na komplementární, symetrickou nebo metakomplementární, digitální nebo analogovou a o obsahu nebo o vztahu. Symetrická komunikace je vztahem rovnocenných bytostí. Oba komunikační partneři mají stejný prostor pro vyjádření. Komplementární komunikace je vztahem nerovným. Role se vzájemně doplňují, na jedné straně je aktivita (mluvení) na straně druhé pasivita (naslouchání) Metakomplementární komunikace je situace, kdy se jedna osoba vzdává své kontroly nad vztahem (komunikací) a přenechává jí druhé (např. sociální pracovník, klient). Většina komunikací obsahuje elementy symetrické i komplementární komunikace. Digitální komunikace se opírá o rozum, logiku a lze jí bez ztráty informace zapsat. Obvykle se jedná o komunikaci verbální. Analogová komunikace je obrazná, intuitivní, často jde o sdělování informací prostřednictvím postoje, čichu apod. Zprávy i reakce mají složku obsahovou a vztahovou. Jednotlivá sdělení i celá komunikace mohou akcentovat jednu z polarity (obsah/vztah). Komunikace o obsazích je zaměřena na přenos věcných informací. Komunikace o vztazích je zaměřena na sdělování postoje vztahu (nenávidím tě, mám to tady rád atd.) Neverbální komunikace Do neverbální komunikace lze zařadit proxemiku, haptiku, posturiku, kineziku, gestiku, mimiku, pohledy do očí a paralingvistiku. Neverbální komunikace určuje, jak má být verbální sdělení chápáno. Bylo zjištěno, že verbální projev tvoří pouhých 7 % z celkového dojmu, 38 % činí modulace hlasu a 55 % mimika. Pokud jsou verbální a neverbální projevy v rozporu je větší váha přisuzovaná projevu neverbálnímu. 98

99 Nejenže je neverbální komunikace samostatným komunikačním kanálem, ale také má doprovodné funkce. Doplňuje, pozměňuje a rozděluje verbální sdělení: a) Potvrzení a opakování - neverbální chování může opakovat nebo potvrzovat to co bylo verbálně sděleno. b) Popření a zmatení - verbální sdělení popírá, co bylo verbálně sděleno (např. Dítě na návštěvě rozlije sklenici, matka mu říká: Nic se nestalo, zlatíčko., ale její mimika označuje nevraživost.) c) Zdůraznění a posílení - neverbální komunikace může zdůrazňovat, co již bylo řečeno. d) Regulace a řízení - nonverbální signály jsou často používány jako nástroj kontroly, toho co se odehrává (např. Chci někoho oslovit, ale pokud se dívá jinam, změním svůj úmysl.). Verbálně se sdělují především city a emoce při jejich sdělování hraje velkou roli obličej. Komunikační teorie je hodně využívána v rámci rodinné terapie. Jedním z hlavních příkladů je strategická terapie STRATEGICKÁ TERAPIE Hlavním představitelem je Jay Haley. Strategická koncepce je teoreticky propojena s pojmovým aparátem systémového paradigmatu. Ústřední otázkou strategické terapie je: jaká strategie řešení problémů otevírá rodině a jejím členům možnosti? Hlavní pojmy přístupu Systém - strategická terapie pohlíží na rodinu jako na systém, jako na strukturovaný celek, složení z prvků ve vzájemné interakci. Pro pochopení celého systému je třeba znát dané jednotlivce, ale i vazby mezi nimi. Komunikační pravidla - rodinná komunikace se řídí pravidly, která jsou platná, ačkoliv by nemusela být vyřčena. Chování členů rodiny obvykle směřuje k dodržování těchto pravidel, rodina má také jasně rozdělené kompetence a je hierarchicky organizována. Komunikační vzorce - strategická analýza komunikace spočívá v identifikaci vzorů, které se v rodině uplatňují v průběhu komunikace. Adekvátní řešení a problémové situace a vývojová stádia - adekvátní řešení problémů je takové, které umožní rodině stabilně fungovat. Rodina může reagovat na problém dvojím způsobem. Jednak pokusem vyřešit problém na oko, který vede k hrám bez konce, jednak změnou, která problém vyřeší. 99

100 Reálné vyřešení problému umožní rodině fungovat v nové kvalitě a umožní jí vstoupit do další vývojové etapy. Homeostáza - je základním vlastností celku, která spočívá ve snaze chránit jí před změnami. Proti změně pravidel se systém chrání kontrolou a při porušení sankcemi. Cirkularita - jde o zdůraznění zpětnovazebného charakteru komunikace proti lineárně chápané komunikaci. Osoba A vyvolá svým chováním reakci u osoby B, její reakce zpětně modifikuje chování osoby A. Zpětná vazba - zpětná vazba je regulačním mechanismem v mysli subjektu. Zpětnou vazbu lze rozdělit na pozitivní a negativní. Pozitivní zpětná vazba vede k posílení původního chování a negativní vede k jeho korekci. Ekvifinalita - je stav systému, ve kterém jsou výsledky akcí předvídatelné předem. Tento stav je pro všechny členy systému nežádoucí, vytváří demotivující atmosféru. Obrázek č. 8: Strategická terapie (Navrátil, 2001) Čtyři varianty her bez konce a) Řešení je opak. Snažíme se vyřešit problematické chování tím, že jednáme protikladně. Výsledek je krátkodobý, problém se vrací, často ve zvýšené intenzitě. 100

101 b) Popírání Popírání představuje snahu řešit problém jeho nevnímáním. Důsledkem této strategie je obvykle narůstání problému a jeho eskalace. c) Utopický syndrom Utopický syndrom se používá pro označení problémové situace, která je obvykle poznamenána fatálním zklamáním člověka, který si vytvořil nedosažitelnou iluzí. d) Paradoxní situace Paradoxní situace jsou ty situace, v nichž jeden z partnerů očekává, že druhý je povinován k němu spontánností (různého druhu) KOGNITIVNĚ BEHAVIORÁLNÍ TEORIE Kognitivní a behaviorální teorie vycházejí ve své podstatě z jiné filosofické logiky. Zatímco behaviorální teorie staví na tezích empirismu", kognitivní pak vychází z racionalismu". Empiristé předpokládají, že poznávání se může uskutečňovat výhradně prostřednictvím smyslů (zrak, hmat, sluch, čich, chuť) a že korektnost poznatků si pak ověřujeme pozorováním a experimentem. Racionalisté zase vycházejí z toho, že pro poznání je důležitý rozum a jeho schopnost uvažovat. K učení dochází na základě interpretací dějů v prostředí. Racionalisté se domnívají, že každý člověk se rodí s vrozenou potřebou nalézat význam a že to, co vnímáme, je determinováno interpretací více než povahou stimulů samých. Při bádání o procesech, které souvisejí s učením, se oba přístupy setkaly. Kognitivně behaviorální přístupy zahrnují koncepty a techniky behaviorismu, teorie sociálního učení, akční terapie, funkční školy v sociální práci, úkolově orientovaného přístupu a kognitivní terapie. Tyto formy sociální práce se zaměřují na objektivně měřitelné projevy chování (nevědomé je pro ně neexistující). Jsou relativně krátkodobé a zaměřují se na přítomné, specifické problémy. Formy práce s klientem jsou dosti direktivní, ačkoliv současné variace se snaží direktivnost omezovat. Východiska behaviorální teorie: Dobová přesvědčivost evoluční teorie Charlese Darwina podnítila na konci 19. století zájem o zkoumání aktivit organismu v boji o přežití. V souvislosti s předpokladem této teorie o kontinuitě zvířecího a lidského druhu se rozvinulo badatelské úsilí, které se zaměřovalo na výzkum chování zvířat. Předpokládalo se totiž, že výsledky takových výzkumů pomohou objevit obecné zákony chování, které budou platné také pro člověka. Vedle řady jiných jsou známy především výzkumy I. P. Pavlova, které přinesly mnoho poznatků o podmíněných reflexech. 101

102 Pozitivistická a pragmatická filosofie té doby podpořila také redefinici obsahu psychologie, která začala být chápána jako věda o chování (do té doby spíše věda o prožívání). V této společenské atmosféře vznikl behaviorismus". Jméno dal této psychologické škole v roce 1913 J. B. Watson. Definoval ji jako objektivní experimentální vědu o chování. Klasická behaviorální teorie se zaměřuje na konkrétní (objektivně měřitelné) chování jednotlivce v kontextu jeho prostředí. Nezabývá se vnitřními motivy (příčinami) chování. Chování je podle Watsona (1970) podněcováno vlivy prostředí. Chováním se ovšem rozumí všechny aktivity organismu, které na sebe mohou brát rozmanité podoby. Mohou to být: fyziologické projevy (bušení srdce, změna kožního zabarvení, pocení), emocionální reakce (strach, hněv, zlost), kognitivní procesy (vnímání, očekávání), motorické projevy (běh, chůze, gestikulace). Základní teze behaviorálního myšlení spočívá v přesvědčení, že všechno chování (normální i abnormální) je naučeno v interakci s prostředím. Behavioristé se pokoušejí porozumět těm okolnostem, které ovlivňují průběh učení. Tyto poznatky jsou pak využívány k tvorbě postupu, které mají sloužit jako nástroj k ovlivnění nežádoucího chování. Analýza problémové situace i vlastní práce s klientem je podřízena důslednému uplatňování vědecké metodologie. Problémy klienta jsou vysvětlovány za pomoci hypotéz, v nichž se hovoří o proměnných, které byly příčinnou určitého problémového chování. (Mojžíšová, 2006) Centrálním pojmem se stalo učení. Díky procesům, které se odehrávají v průběhu učení, se lidé chovají určitým způsobem. Základem o uvažování o učení se staly výsledky experimentu I. P. Pavlova. Učení podle něj probíhá na základě tzv. klasického podmiňování. Klasické podmiňování znamená, že organismus může na určitě stimuly odpovídat reflexními reakcemi. Americký psycholog B. F. Skinner pohled na podmiňování rozšířil a vypracoval model tzv. operantního podmiňování. Operantní podmiňování znamená, že si osvojujeme a uchováváme takové chování, které vede k příjemným následkům. Další způsobem učení je observační podmiňování. Observační podmiňování je učení, ke kterému dochází tím, že vnímáme chování ostatních a jeho důsledky (učíme se napodobováním). (Navrátil, 2001) BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE Cílem behaviorální teorie je změna takového chování, které brání klientovi v úspěšném a samotném fungování. 102

103 Může jít o: - snížení intenzity, frekvence nebo trvání takového chování, které působí klientovi potíže, - vytvoření nových dovedností, - zvýšení intenzity, frekvence nebo trvání takového chování klienta, jehož malá přítomnost působí klientovi potíže. V behaviorální terapii se pracuje s řadou technik, které vycházejí z poznaných principů učení. K nejvýznamnějším náleží: Systematická desenzibilizace tato technika spočívá ve spojení relaxace s navozováním představ situací vyvolávajících strach. Často se používá při práci s agorafobiky (strach s velkých prostranství) Odměny a tresty v behaviorální teorii se pracuje s odměnami a tresty. Odměňování může být pozitivní nebo negativní a utužuje určitý vzorec chování. Trestání může být pozitivní nebo negativní a oslabuje určitý vzorec chování. Pozitivní v tomto smyslu znamená reakci na přítomnost určitého chování, negativní znamená reakci na nepřítomnost určitého chování. Vyhasínání - pokud není určité chování odměňováno, vymizí. Expozice - klient je systematicky veden k tomu, aby se pozvolna vystavoval situacím, kterých se obává. Expozice může být přímá nebo nepřímá. Přímá znamená, že je vystavován reálným podnětům, a nepřímá, že je konfrontován s představami nepříjemných podnětů. Nácvik asertivity- nácvik asertivity je cesta k získání dovedností přiměřeně prosazovat své názory a přitom neporušovat práva druhých lidí. Biofeedback - je metodou, která spočívá v poskytování zpětné vazby u některých fyziologických funkcí organismu. Tímto způsobem se může člověk naučit ovlivňovat některé procesy, které považoval za mimovolné. Jedná se o přístrojové monitorování. Kognitivní metody - kognitivní techniky spočívají v identifikaci a změně negativních způsobů chování v různých situacích. Klient nejprve pořizuje záznamy o svých myšlenkových a citových pochodech, které předcházely určité nepříjemné situaci, poté následuje rozhovor s terapeutem. Součástí behaviorální teorie je behaviorální diagnostika. Soustřeďuje se na přesný popis chování, které má být změněno a volbu adekvátní metody. Nezabývá se klientovými rysy, nýbrž klientovým chováním. Diagnostika se uskutečňuje pozorováním v přirozeném prostředí, při hraní rolí, prostřednictvím strukturovaných dotazníků i ve formě dalších měření. 103

104 Role sociálního pracovníka V průběhu vývoje se role sociálního pracovníka výrazně měnila. Kanfer a Schefft publikovali šest pravidel vystihující úkoly a způsob pohledu behaviorálně orientovaného sociálního pracovníka: a) Orientace na chování Pracovníci se zaměřují na klientovy problémy a uvažují o jejich příčinách. Kognitivně behaviorální terapie se zaměřuje zejména na klientovo jednání. b) Orientace na řešení Terapeuti věnují mnoho času promyšlení obtíží a problému a zapomínají hledat řešení. Úplná deskripce problému vyžaduje znalost nejen současného stavu ale také žádoucího cíle a jeho dosažení. c) Pozitivní orientace Sociální pracovník podporuje klientovo pozitivní myšlení. Svojí pozornost koncentruje na silné stránky klienta a oceňuje všechny jeho i drobné úspěchy. d) Krok za krokem Dosahování menších cílů redukuje strach a motivuje klienta. e) Flexibilita Sociální pracovník musí mít schopnost tvořivě se přizpůsobovat potřebám klientů. f) Orientace na budoucnost Kognitivně behaviorální teorie akcentuje na přístup na budoucí cíle. Nejdůležitějším úkolem sociálního pracovníka je podpora klientovy motivace pokračovat v nastoupeném úsilí o změnu PŘÍSTUP ORIENTOVANÝ NA ÚKOLY Přístup orientovaný na úkoly vznikl v 2. polovině 20. století na základě prací W. J. Reida a L. Epsteinové. Jedná se o jeden z mála přístupů, který vznikl přímo v rámci sociální práce. Základním východiskem přístupu je vytvořit systematický rámec pro zvládání různých praktických problémů 104

105 v klientově životě. Tento přístup vznikl na základě empirických výzkumů. Cílem tohoto přístupu je poskytnout systematický rámec, který lidem odpoví na otázku: Jak zvládnout různé praktické problémy? Základní myšlenky První základní myšlenkou tohoto přístupu je, že i malý úspěch rozvijí sebedůvěru a sebeúctu člověka. Druhou základní myšlenkou je, že lidé se nejvíce zasazují pro úkoly, které si vytýčili sami. Sociální pracovník hraje roli pomocníka při rozhodování klienta, který vychází z předpokladu, že klient je tím, kdo je schopen rozhodnout nejlépe. Základními hodnotami tohoto přístupu jsou partnerství a posilování. Klientova role v rámci tohoto přístupu je považována za aktivní. Tento přístup se snaží ovlivňovat problémy na individuální úrovni. Problémové okruhy Tyto okruhy jsou popisem problémů klientů, které je možné pomocí tohoto přístupu řešit. 1. Interpersonální konflikty 2. Neuspokojení v sociálních vztazích 3. Problémy s formálními organizacemi 4. Potíže s naplňováním rolí 5. Problémy vznikající v souvislosti se sociálními změnami 6. Reaktivní emocionální úzkosti 7. Neadekvátní zdroje 8. Potíže s chováním Etapy přístupu orientovaného na úkoly Tento přístup se realizuje v šesti základních etapách, jež směřují k dosažení klientových cílů. 1. Příprava Příprava spočívá v ověřování zakázky, legitimity intervence sociálního pracovníka, která může být vyjádřena přímou žádostí klienta o pomoc. Důraz na ni vychází z předpokladu, že její jasné ustanovení dává všem příležitost porozumět cíli spolupráce a samozřejmě zvyšuje šanci na úspěch. 105

106 2. Explorace problémů Explorace problémů vyjasňování klientových zájmů a jejich seřazení v pořadí významnosti 3. Dohoda o cílech Předpokladem uzavření dohody o cílech je shoda sociálního pracovníka s klientem ve směru změny. 4. Formulace úkolů Formuluje se frekvence, délka sociální práce a je možné sepsat i smlouvu. 5. Plnění úkolů Plnění stanovených kroků vedoucí k naplnění cíle klienta. 6. Terminace (ukončování) Zakončení pomáhajícího vztahu se vkomponovává do intervence od samého začátku. Během intervence se testuje, zda a jak bylo úsilí sociálního pracovníka, klienta nebo jiných pracovníků z pomáhajících profesí úspěšné. (Navrátil, 2001) SYSTEMICKÁ TEORIE Systemický přístup se formoval v 2. pol. 20 století jako výsledek postupující změny paradigmatu jak v přírodních, tak společenských vědách. Termín systemický se začal užívat v 70. letech, a to zejména jako označení specifické psychoterapeutické školy, nazývané systemická a rodinná terapie. Systemický přístup našel uplatnění zejména v oblasti práce s rodinami. Dnes již má velmi široké použití a hodí se jak pro jednotlivce, partnery, rodiny, tak i pro řešení problému ve skupinách a organizacích. Základním nástrojem sociálního pracovníka je rozhovor. (Matoušek, 2012) Fáze rozhovoru dle Úlehly: 1. Příprava Příprava sociálního pracovníka a realizace setkání s klientem. Pracovník je připraven pomáhat a klient je ten kdo žádá o pomoc. Je možné rozlišit dvě základní formy pomoci, a to kontrolu a pomoc. Kontrola je potřebná stejně jako pomoc. Kontrolu je možné rozdělit dle způsobu na opatrování (např. U starých lidí), dozor (např. ve vězeňství), přesvědčování a vyjasňování. Za pomoc je považován dojednaný způsob práce, něco co si klient přeje, co si sám zvolil, přítomna klientova objednávka, pracovníkova nabídka, pak dohoda 106

107 o pomoci zakázka kontrola. Mezi způsoby pomoci patří doprovázení, terapie, poradenství, vzdělávání. (Jurajdová, 2012) 2. Otevření V této fázi je důležité, aby pracovník navázal s klientem kontakt. Klient musí mít v sociálním pracovníkovi důvěru, pocit bezpečí, dobrý kontakt, vstřícnost. V této fázi je také velmi důležité, aby pracovník nedělal unáhlené závěry, a zároveň musí připravit bezpečné prostředí, spolupráci, nabízení pomoci či vytváření příležitostí a ani by neměl zapomenout klienta třeba ocenit. 3. Dojednávání Zde hraje nejdůležitější roli nalezení společné cesty v řešení problému. Ale také sladění a jasné určení konečných cílů. Další výhodou může být začlenění klienta do rozhodování. 4. Průběh Ve fázi průběhu jde o samotné dosažení předem vytyčených cílů, a tudíž dochází k rozřešení problému. Zjednodušeně můžeme říci, že klient od pracovníka očekává určitou změnu. Zároveň v této fázi dochází k reflexi klienta na předešlé schůzky. Zda-li měly smysl či došlo k naplnění představ klienta. Ten má právo hodnotit práci s pracovníkem. Pokud v této fázi nedochází k naplnění cílů, je důležité zaměřit se na problém a neopakovat ho. 5. Ukončení V konečné fázi dochází k ověření kladných výsledků a k vyhodnocení celé práce mezi sociálním pracovníkem a klientem. Hlavním úkolem pracovníka není problém zcela odstranit či vyřešit. Hlavním cílem je ukázat klientovi, jak problém řešit a dát mu potřebné sebevědomí, že v budoucnu bude schopen sám řešit nastalou situaci. A proto je většinou lepší ukončit terapii dříve či později. Celý tento rozhovor je cyklický a tak na sebe jednotlivé fáze navazují, různě se mohou prolínat a opakovat. (Úlehla, 2007) EGANŮV MODEL Tento model vychází se systemického přístupu, jedná se o metodu řízení problémů. Tento model je hojně využíván především v oblasti poradenství, kdy 107

108 je cílem práce s klientem především dosáhnout trvalé změny a efektivněji řídit své vlastní problémy. (Egan, 2006) Rozlišuje dva hlavní cíle pomáhání a) Pomoci klientům efektivněji zvládat jejich problémy, odhalit a rozvinout nepoužívané nebo nedostatečně využívané příležitosti. b) Pomoci klientům, aby si sami lépe dokázali pomoci ve svém každodenním životě, a to prostřednictvím jejich participace v pomáhajícím procesu. Klient má být schopen zvládat svůj život, i když je formální pomáhání u konce. Tento přístup klade důraz na: - pochopení situace - rozhodování je na klientovi, odpovědnost nese klient - respektování svobodného rozhodování klienta - nepřebírá odpovědnost za klienta - nedirektivní způsob práce, efektivnější (Jurajdová, 2012) FÁZE EGANOVA MODELU 1. Zjišťovací fáze Tato fáze je zaměřená na navázání kontaktu mezi sociálním pracovníkem a klientem. Zde hraje zásadní roli vytvoření vhodných podmínek pro rozhovor. V této fázi je důležité umožnit klientovi ventilaci nahromaděných emocí. Hlavním úkolem sociálního pracovníka je především vést rozhovor a aktivně naslouchat. Dále je třeba, aby sociální pracovník ocenil klienta, projevil se empaticky, popř. použil další techniky jako je např. reflexe klientových pocitů. Hlavní úkoly této fáze: a) Prozkoumat problém a zdroje b) Kde začít? Klient si sám zvolí otázku, kterou by chtěl řešit jako první. Používáme otázky typu: - Existuje nějaká situace, kterou chcete řešit jako první? - Která otázka je pro vás nejdůležitější? - Kterou část problému chcete řešit jako první? apod. c) Zvážit různé perspektivy 108

109 2. Fáze tvorby zakázky Tato fáze se soustřeďuje na klientovi cíle a priority. Hlavní úkoly této fáze: a) Hledání možných cílů, zvažují se různé situace, které by chtěl klient uskutečnit. b) Zvážení možných cílů, zvážit možné cíle prostřednictvím porovnání užitečnosti cílů s cenou za jejich dosažení, klientova situace může mít různá řešení. Měla by být všechna posouzena, i když se mu zdají nemožná. c) Výběr cílů, sociální pracovník pomáhá klientovi zvolit cíl, se kterým se klient ztotožní, pomůže mu v tom, pokud bude mluvit o prospěšné stránce zvoleného cíle. 3. Fáze dosahování cíle Tato fáze je zaměřená na hledání možných řešení klientovy situace. Hlavní úkoly této fáze: a) Popsat možnost činností, zde je třeba určit způsoby, jakými klient dosáhne cíle. V této části je možné použít např. brainstorming, burzu nápadů apod. b) Plán činnosti, sociální pracovník a klient společně určí pořadí kroků a s tím související další postupy. Cílem je najít jedno řešení, klientovi zdroje a zmapovat potřebu klientovi pomoci. c) Vlastní činnost (akce), nastává po důkladném přípravném řízení, sociální pracovník pomáhá klientovi uskutečnit naplánované kroky v praxi. Naplánují si společně určitý sled kroků a podle toho také stanoví činnost, kterou bude klient provádět. Sociální pracovník pomáhá porozumět a pochopit situaci, povzbuzuje při hledání nových pohledů na situaci apod. (Jurajdová, 2012; Egan, 2006) EKOLOGICKÉ PERSPEKTIVY Jako první se pravděpodobně otázkou prostředí v kontextu sociální práce zabývali Stein a Cloward (1959). V šedesátých letech 20. století dále vzrůstal zájem o ekologické koncepty a jejich možnou aplikaci v pomáhajících profesích. K významnějším pracím, které v té době výrazně ovlivnily vývoj sociální práce, patří texty Bartlettové (1970) a Gordona (1969). Bartlettová se 109

110 zasloužila o rozpracování konceptu sociálního fungování (viz výše) a Gordonovy práce (např. 1969) je možno chápat jako bezprostřední předchůdce ekologické perspektivy v sociální práci. William Gordon se zajímal o sociální práci na hranicích mezi systémy a jejich prostředím. Podobně jako se ekologie věnuje otázkám interakce organismů a jejich prostředí, Gordon soustředil svou pozornost na sociální systémy a jejich interakce se sociálním prostředím. Hearn (1979) později sumarizoval Gordonovy základní myšlenky o sociální práci do sedmi bodů: 1. Sociální práce má souběžně dvojí perspektivu. Zaměřuje se jak na člověka, tak na jeho situaci tedy na systém i jeho prostředí. 2. Sociální práce se uskutečňuje na rozhraní mezi lidským systémem a jeho prostředím. 3. Jev, ke kterému dochází na rozhraní mezi systémem a prostředím, je transakce. 4. Transakce je proces, v němž se systém a jeho prostředí vzájemně vylaďují. Na straně systému jde o zvládání (coping) a na straně bezprostředního prostředí pak o jeho kvality. 5. Styk systému s prostředím vyvolává změnu obou. 6. Nejlepší transakce jsou ty, které podporují růst a vývoj organismu při souběžném zlepšování prostředí (to znamená, že se stává lepším pro všechny systémy, které jsou na něm závislé). 7. Pro růst a vývoj je nezbytné, aby docházelo k trvalé redistribuci entropie mezi organismem a prostředím. (Navrátil, 2001) ANTIOPRESIVNÍ PŘÍSTUP Na konci osmdesátých let a v průběhu let devadesátých se v moderní sociální práci začaly prosazovat přístupy, které bývají označovány jako antidiskriminující a antiopresivní. (Navrátil, 2001) Tyto přístupy vznikaly v souvislosti s nově vzniklou potřebou čelit výbušným sociálním situacím. Základním pojmem u antiopresivního přístupu je pojem oprese, což znamená strukturální znevýhodnění určitých skupin. Thompson (1997) jej definuje jako nelidské či ponižující zacházení s jednotlivci či skupinami, strádání a nespravedlnost, způsobené dominancí jedné skupiny nad druhou, negativní a ponižující uplatňování moci. Oprese často zahrnuje popření práv jednotlivce či skupiny, a je tak popřením občanství. Za základní východisko antiopresivního přístupu se považuje schopnost vnímat diskriminaci a opresi jako základní charakteristiku životní situace, s níž se klienti potýkají. 110

111 ZÁKLADNÍ RYSY ANTIOPRESIVNÍHO PŘÍSTUPU a) Diskriminace jako základní rys klientovy situace Je nebezpečné, pokud si sociální pracovník neuvědomuje diskriminaci či opresi, které je klient vystaven. Antiopresivní přístup si klade za cíl upozorňovat zejména na opresi, která vzniká mezi kategoriemi lidí, např. oprese mužů vůči ženám (gender), jedné kultury vůči druhé, mezi generacemi, zdravých lidí vůči zdravotně postiženým. b) Opresi lze buď odstranit, nebo ji posílit Druhý princip antiopresivního přístupu spočívá v nutnosti pochopení, že intervence sociální práce může opresi buď posilovat, nebo odstraňovat. Jak uvádí Thomsom, vědomí sociálněpolitického kontextu je nezbytnou podmínkou, aby se předešlo tomu, že se sociální pracovník stane (nebo zůstane) součástí problému. c) Tři imperativy Dalším rysem antiopresivního přístupu je podle uplatňování imperativů spravedlnosti, rovnosti a spoluúčasti. Princip spravedlnosti znamená předpoklad, že s každým bude nakládáno podle práv, že nebudou nikomu ani omezována, či dokonce odpírána. Velká pozornost je věnována problematice etnických menšin. Existují obsáhlé výzkumy, které dokazují, že v řadě zemí dochází k znevýhodňování příslušníků etnických menšin, např. v trestní justici. Pokud jde o rovnost, Thompson (1997) poznamenává, že nemůže být chápána mechanicky. Nakládat s každým stejně totiž neznamená nakládat s každým rovně. Důraz je kladen na rovné šance, při jejichž zajišťování je nutno brát v úvahu rozdíly ve specifických potřebách lidí. Jednoduchým příkladem mohou být např. lidé, kteří mají omezení v pohybovém aparátu. Pokud se s jejich potřebami nepočítá, jsou znevýhodněni. Podobně je tomu u např. u některých Romů, kteří přicházejí do škol bez dobré znalosti českého jazyka. Stejný přístup tedy nerovnosti posiluje, a proto se sociální pracovník má zaměřovat spíše na rovná práva a příležitosti, aby vstupní šance uspět byly obdobné. Princip spoluúčasti je důležitý na dvou úrovních. V obecnější rovině je koncept participace důležitou složkou AOP. Předpokládá zapojení klientů do plánování, koordinace, vyhodnocování služeb. Tím vzniká příležitost pro zmocňování klientů a vytváří se předpoklad pro to, aby poskytované služby skutečně odpovídaly jejich potřebám. V užším slova smyslu je participace velmi důležitou složkou interpersonální komunikace. Partnerství zde znamená spoluúčast klienta při volbě cíle i prostředků společného úsilí. 111

112 d) Zmocňování klientů V tradiční sociální práci po dlouhou dobu kladl velký důraz na koncept uschopnění. Šlo o to klienta vybavit potřebnými znalostmi a dovednostmi, které mu měly umožnit lépe žít. Zatímco koncept uschopnění je individualistický (problém v individuálních nedostatcích), zmocnění znamená pomoc lidem, aby získali větší moc (kontrolu, vládu) nad vlastními životy a životními podmínkami. Také proto je tento koncept vhodným prostředkem proti opresi a diskriminaci. Oprese a diskriminace znamenají zneužití moci; zmocňování je cesta, která má většinou skupinám klientů pomoci odmítnout a překonat taková omezení. Zmocňování lze podle Thompsona definovat jako prostředek umožňující legitimní užití síly vůči diskriminaci a opresi. e) Strukturální povaha klientovy situace V tradiční sociální práci se zdůrazňuje potřeba vnímavosti vůči pocitům klienta. Intervence, při níž by se na emoční stránku klientovy situace ohled nebral, je považována za nežádoucí a nebezpečnou. V případě antiopresivního přístupu se podobný důraz klade na citlivost vůči diskriminaci, opresi. Sociální pracovník musí být schopen brát v úvahu takové faktory jako rasu, etnicitu, rod, věk, postižení, sexuální orientaci atd. a roli těchto znaků v klientově situaci. Pokud to neudělá, může klienta více poškodit než mu pomoci. f) Jedinečnost člověka Dalším znakem klasické sociální práce je uznání jedinečnosti každého člověka. Každý člověk má tedy být vnímán jako jedinečná osobnost se specifickými potřebami, charakteristikami. Přesto je třeba také vždy brát v úvahu sociální lokalizaci takového jednotlivce ve smyslu jeho rasy, etnicity, třídy atd. g) Diskriminace je jedna Významnou charakteristikou antiopresivního přístupu je, že pojímá různé formy diskriminace jako spojité jevy. Různé formy diskriminace rasismus, sexismus, diskriminace věkových skupin a tak dál nepůsobí odděleně nebo nezávisle na sobě. Spolupůsobí, a proto vystupují jako odlišné, nicméně však související dimenze zkušenosti s opresí. Významnou součástí antiopresivního přístupu je analýza klientovy situace (assessment). V tomto procesu sociální pracovník sbírá informace, aby si udělal obrázek, jaké má klient potřeby a co by se mělo udělat. Pokud se v této části procesu uplatňují předsudky a stereotypy (patologický pohled na romské rodiny), jsou možnosti uplatnění tohoto přístupu limitovány. Analýzu situace má sociální pracovník provádět v partnerství s klientem, s ohledem na možnost působení diskriminujících a opresivních faktorů. (Thomson, 1997; Navátil, 2001) 112

113 Shrnutí Znalost teorií sociální práce hraje zásadní roli při následné aplikaci těchto znalostí do formy praktické aplikace. Text této kapitoly seznamuje čtenáře s obsahem nejvýznamnějších teorií sociální práce. Otázky a úkoly k procvičení 1. Jak dělil Freud vývojová stádia člověka? 2. Definujte strukturální model osobnosti dle Freuda. 3. Co je obsahem transakční analýzy? 4. Která významná teorie vychází z experimentů I. P. Pavlova? 5. V jakém období se začaly do sociální práce začleňovat ekologické perspektivy? 6. Z jakých fází se zakládá Eganův model? 7. Co je základní myšlenou systemické teorie? 8. Kdo je zakladatelem logoterapie? 9. Uveďte alespoň jeden teoretický přístup, který vznikl v rámci sociální práce. 10. Na jaké myšlence je založen antiopresivní přístup? 11. Patří etiketizační teorie do teorií kognitivně-behaviorálních? 12. Uveďte problémové okruhy u přístupu orientovaného na úkoly. Doporučená literatura NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek Zeman, ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012, 309 s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Editor Alois Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN

114 11. VÝZKUM V SOCIÁLNÍ PRÁCI Cíl: Cílem této kapitoly je čtenáře upozornit na důležitost výzkumných aktivit pro sociální práci a její další rozvoj. Text seznamuje se základní metodologií výzkumu, jejíž znalost je zásadní jak pro realizaci výzkumných aktivit, tak i pro schopnost kriticky nahlížet publikované vědecké publikace. Klíčová slova: Výzkum, kvantitativní výzkum, kvalitativní výzkum, metodologie Průvodce studiem: Tato kapitola klade průměrné nároky na studium, jedná se o přiblížení významu výzkumu pro sociální práci a seznámení s jeho základními metodikami. Sociální práce se od svých počátků vyvíjí na základě teoretických poznatků a výsledků výzkumu. (Mühlpachr, 2004) Výzkumem se rozumí proces vytváření nových poznatků. Znalost výzkumných metod a základů metodologie je zásadní pro možnost kritického posuzování publikovaných vědeckých poznatků a předpokladem pro realizaci vlastních výzkumných aktivit. Výzkum ve společenskovědní oblasti má pět základních funkcí a to exploraci (vyhledávání nových informací), popis, explanaci (logická rekonstrukce, vysvětlení nějakého jevu), predikci (předpoklad) a ovlivňování věcí v našem světě. (Hendl, 2008) Výzkumná metodologie je nauka o metodách vědeckého bádání, spočívající na určitých filozofických principech. Jejím předmětem je studium metod nebo postupů, obvykle používaných v jednotlivých vědních oborech, protože každá věda má podle svého zaměření vlastní odlišnou metodu. (Smutek, 2006) Současný vývoj výzkumné činnosti v oblasti sociální práce lze charakterizovat dvěma skutečnostmi. Na jedné straně je velké množství tradičního sociálního a psychologického kvantitativního a kvalitativního výzkumu na universitách a ve výzkumných ústavech a na druhé straně praktici sociální práce nadále spoléhají na vlastní zkušenost a znalosti. 114

115 Jeden důvod v této mezeře mezi výzkumem a praxí je v tom, že praktici se zabývají sociálními situacemi, které jsou svým způsobem jedinečné, zatímco výzkum se zabývá opakovanými jevy a agreguje zkušenosti. Porovnání obou výsledků je zpravidla nedokonalé. Pokusy, jak toto překonat, je metoda nejlepší praxe, která umožňuje využít jak vědecké poznatky, tak zkušenosti praktiků. (Tomeš, 2011) Dělení výzkumu z pohledu sociální práce a) Výzkum o sociální práci je vědecko-výzkumnou činností zaměřenou na různé aspekty sociální práce jako předmětu této činnosti. Jedná se například o výzkum zaměřený na vývoj sociální práce, jednotlivé oblasti sociální práce, postavení sociální práce apod. b) Výzkum pro sociální práci je zaměřený především na využití poznatků různých disciplín s cílem zlepšit výkon a procesy praktické sociální práce v prospěch cílových skupin. (Repková, 2011) Výzkum v sociální práci může být klasifikován a tříděn s ohledem na rozmanitost kritérií, která zdůrazňují: jejich účel pro informování, komparování nebo zlepšení služeb s ohledem na perspektivu projektů, manažerů, praktiků či jiných uživatelů, jejich cíle jako faktografické (deskriptivní, diagnostické, hodnotící) nebo koncepční, jejich orientaci jako empirické nebo interpretativní, jejich metodologii jako kvantitativní, kvalitativní nebo integrované, jejich design, který může být založen na survey, dotazníkovém interview, narativní studii, případové studii, samostatném systému případně experimentu. (Loučková, 2001) V individuální sociální práci se nejčastěji uplatňuje výzkumná monografická metoda. Poznatky a závěry vznikají výhradně z konkrétní práce na jednotlivých případech, vedených v sociální instituci sociálními pracovníky pracujícími v terénu. Nevýhodou je, že studium případu většinou končí ve fázi, kdy se začne situace klienta upravovat. Monografické metody zkoumání je možné použít při modelování nových opatření ještě dříve, než se přistoupí k jejich ověření v širším měřítku. 115

116 Další výzkumné metody jsou metody statistické, srovnávací či typologické. Hlavním důvodem, proč v sociální práci nemůže být použita metoda experimentální je, že nemůžeme ani s jediným člověkem experimentovat v tom smyslu, že bychom mu záměrně zhoršili jeho životní podmínky nebo mu odepřeli adekvátní pomoc. Účast na výzkumu dává sociálním pracovníkům vědomí nového poznání a zvyšuje jejich sebedůvěru. (Mühlpachr, 2004) SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK A VÝZKUM Sociální pracovník by se měl aktivně účastnit výzkumů neboť má dostatečné teoretické znalosti a praktické zkušenosti ve svém oboru. Výzkumný proces přispívá ke schopnosti reflektovat problémy všech aktivních účastníků na straně jedné a k využití preciznějších a systematičtějších přístupů v jejich vlastní praxi na straně druhé. Naproti tomu je zdůrazňováno, že do tohoto procesu mají být především zapojeni sociální vědci zaměření na problémy, které jsou s výzkumnou činností spojeny. Toto umožňuje identifikovat důležité příčinné proměnné a vztahy zahrnující nejen jejich vlastní jednání, ale i jednání těch, kteří je zaměstnávají. Ať je výzkum uskutečňován sociálními pracovníky či sociálními vědci, jeho cíl v kontextu sociální práce je zřejmý. Nejedná se o produkování vědomostí pro vědomosti samotné. Cílem je nabídnout řešení každodenních potřeb a problémů, s nimiž jsou sociální pracovníci konfrontováni. (Loučková, 2001) ZÁKLADNÍ METODOLOGIE VÝZKUMU V SOCIÁLNÍ PRÁCI Kvalitativní a kvantitativní výzkumy se doplňují, kvalitativní výzkum pomáhá rozumět a kvantitativní výzkum ověřuje validitu tohoto porozumění. (Disman, 2000) KVANTITATIVNÍ VÝZKUM Kvantitativní přístup, předpokládá, že fenomény sociálního světa (různé jeho aspekty, objekty, procesy ad.), které jsou předmětem zkoumání, jsou svým způsobem měřitelné, či minimálně nějak tříditelné, uspořádatelné. Informace o nich, získávané v jisté kvantifikovatelné a co nejvíce formálně porovnatelné podobě. Pak je možné je analyzovat statistickými metodami se záměrem ověřit platnost představ o výskytu nějakých charakteristik, také o jejich vztazích k dalším objektům a jejich vlastnostem apod. (Reichel, 2009) 116

117 Kvantitativní výzkum je spojován s hypoteticko-deduktivním modelem vědy, který obsahuje tyto základní části: - Teorie, tedy obecná tvrzení, která mají potenciál vysvětlit vztahy v reálném světě. - Hypotéza, předpoklad na základě dedukce. - Operační definice, definice toho co je třeba zjistit. - Měření, - Testování hypotézy, závěry o platnosti hypotézy. - Verifikaci, výsledek testování zpět k teorii. (Hendel, 2008) KVALITATIVNÍ VÝZKUM Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a prování zkoumání v přirozených podmínkách. (Hendel, 2008) Cílem je porozumění lidem v sociálních situacích. Studium subjektivních, nikoli objektivních kategorií a vytváření nových teorií a hypotéz. Tím získává mnoho informací o velmi malém počtu jedinců, proto jeho závěry mají nízkou reliabilitu, ale potenciálně vysokou validitu. V kvalitativním výzkumu o redukci dat v podstatě rozhodují respondenti tím, že výzkumníkovi řeknou to, co oni považují za relevantní, on následně hledá struktury. (Disman, 2000) Základní metody kvalitativního výzkumu - Zúčastněné pozorování - Analýza osobních dokumentů - Kvalitativní rozhovor (Hendl, 2008) Shrnutí Výzkum je nedílnou součástí sociální práce. Je to jeden z důležitých prvků rozvoje tohoto oboru. Sociální pracovník by měl mít dostatečné schopnosti a znalosti aby se mohl stát realizátorem výzkumných šetření v rámci oboru sociální práce. Výzkum je možné dle použité metodologie rozdělit na kvantitativní a kvalitativní výzkum. Otázky a úkoly k procvičení 1. Proč je výzkum v sociální práci důležitý? 2. Jaké je základní dělení výzkumné metodologie? 117

118 3. Jaký je rozdíl e kvantitativním a kvalitativním výzkumem? 4. Jaké části má kvantitativní výzkum? 5. Uveďte alespoň 2 techniky kvalitativního výzkumu. Doporučená literatura DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2000, 374 s. ISBN HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2008, 407 s. ISBN REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. 1. vyd. Praha: Grada, s. ISBN TOMEŠ, Igor. Sociální práce dnes a zítra. In: Politiky a paradigmata sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?: mezinárodní vědecká konference: 4. dny sociální práce: Editor Ivana Marášková. Ve Zlíně: Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, 2011, s ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Editor Alois Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN

119 POUŽITÁ LITERATURA 1. ALTRICHTER, Michal.et al. Metodologické přístupy ke zkoumání lidského vědomí. Specifika nebo komplementarita. Olomouc: Refugium Velehrad- Roma s.r.o., ISBN ATKINSON, Rita. L. Psychologie. 2. vyd., Překlad: Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová. Praha: Portál, 2003, 751 s. ISBN BANKS, Sarah. Ethics and values in social work. 3rd ed. New York: Palgave Macmillan, 2006, 218 s. ISBN X. 4. BEŇO, Pavol, TARCSIOVÁ, Darina. CAPÍKOVÁ, Silvia. Komunikácia so sluchovo postihnutými v zdravotníctve a sociálnej práci. Trnavská univerzita v Trnave, vyd. VEDA, Slovenská akadémia vied, s. ISBN BLATNÝ, Marek. Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. vyd. 1. Praha: Grada, 2010, 301 s. ISBN BOUČEK, Jaroslav. Obecná psychiatrie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001, 216 s. ISBN CAKIRPALOGLU, Panajotis. Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada publishing, 2012, 288 s. ISBN CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM, Deset kroků procesem komunitního plánování: Krok 2. [online] [cit ]. 39 s. Dostupný z: <http://www.mpsv.cz/files/clanky/6812/02_metodika. pdf>. 9. ČÁP, Jan. MAREŠ, Jiří. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, s. ISBN ČÍŽKOVÁ, Jitka. Přehled sociální psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého, s. ISBN DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2000, 374 s. ISBN DRAPELA, Victor. J. Přehled teorií osobnosti. 3. vyd. Překlad Karel Balcar. Praha: Portál, 2001, 175 s. ISBN EGAN, Gerard. The skilled helper: a problem-management approach to helping. 6th ed. Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole, p. ISBN X. 14. FRANKL, Viktor E. Teorie a terapie neuróz. Praha: Grada, 1999, 171 s. ISBN GRANT, M. Adam. Does Intristic Motivation Fuel the Prosocial Fire? Motivational Synergy in Predicting Persistence, Performance, and Produktivity. Journal of Applied Psychology, 2008, vol. 93, no p. ISSN GULOVÁ, Lenka. Sociální práce: pro pedagogické obory. vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 208 s. ISBN

120 17. HANDON, M. Rose. Client Relationships and Ethical Boundaries for Social Workers in Child Welfare. The New Social Worker vol. 16, no p. ISSN HARTL, Pavel. HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 774 s. ISBN X. 19. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2008, 407 s. ISBN HUDLIČKA, Petr. Prožívání - zkušenost - životní svět aneb O cestách do světa na zkušenou. Praha: Triton, s. ISBN CHRENKOVÁ, Monika. SOBKOVÁ, Hana. VAJĎÁKOVÁ, Zuzana. Metody sociální práce a sociální služby, standardy kvality v sociálních službách. In: JANOUŠKOVÁ, Klára. Metodické a koordinační dovednosti v sociálních službách: sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační činností. Ostrava: Ostravská univerzita Ostrava, 2007, s ISBN JANEBOVÁ, Radka. MUSIL, Libor. Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic. Sociální práce. 2007, č. 1, 50-61s. ISSN JURAJDOVÁ, Hana. Teorie sociální práce. vyd. 1. Jihlava: SVOSŠ. 2012, 64 s. 24. JURISTY, J Zbierka úloh zo základných štatistických výpočtov v riešených príkladoch pre študentov sociálnej práce, misijnej a charitatívnej práce a verejného zdravotníctva. Bratislava: VŠZ a SP sv. Alžbety, ISBN KALHOUS, Zdeněk. OBST, Otto. et al. Školní didaktika. vyd. 2. Praha: Portál, s. ISBN X. 26. KARDIS, Kamil. Základy sociológie. Prešov: Prešovská univerzita, Gréckokatolícka teologická fakulta, 2009, 192 s. ISBN KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Komunikace a stres. 1. vyd. Praha: Státní zdravotní ústav, s. ISBN KELNAROVÁ, Jarmila. MATĚJKOVÁ, Eva. Psychologie: pro studenty zdravotnických oborů. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 162 s. ISBN KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2006, 228 s. ISBN KODYMOVÁ, Pavla. Reformní paradigmata v praxi české sociální práce. In: Politiky a paradigmata sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?: mezinárodní vědecká konference vyd. 1. Zlín: Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, s. ISBN KOHOUTEK. Rudolf. Vývojově psychologická teorie S. Freuda, E. H. Eriksona, J. Piageta a L. Kohlberga. [online] [cit ]. Dostupný z: <http://rudolfkohoutek.blog.cz/1002/vyvojove-psychologicketeorie>. 120

121 32. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. 5. vyd. Praha: Portál, 2011, 147 s. ISBN KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda, KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Konflikty mezi lidmi. vyd. 2. Praha: Portál, 2008, 189 s. ISBN KUHN, S. Thomas. The Structure of Scientific Revolutions. 3. rd. ed. Chicago: The University of Chicago Press, ISBN LANGMEIER, Josef. BALCAR, Karel. ŠPITZ, Jan. Dětská psychoterapie. 3. vyd. Praha: Portál, s. ISBN LEŠKO, Ladislav. Náhled do sociální komunikace: sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační činností. 1. vyd. Brno: Tribun EU, 2008, 99 s. ISBN LEVICKÁ, Jana. Základy sociálnej práce. 1. vyd. Trnava: Spoločnosť pre podporu vedy a vzdelávania na FZaSP TU, s. ISBN LOUČKOVÁ, Ivana. Směrem k integrovaným strategiím nejen ve výzkumu v sociální práci. Sociologický časopis. 2001, r. 33, č. 4. s ISSN MAHROVÁ, Gabriela. VENGLÁŘOVÁ, Martina. et al. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha: Grada. 2008, 168 s. ISBN MANNONI, Octave. Freud. Olomouc: Votobia, 1997, 188 s. ISBN MAROON, Istifan. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků: teorie, praxe, kazuistiky. 1. vyd. Překlad Kateřina Lepičová. Praha: Portál, 2012, 151 s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. et al. Encyklopedie sociální práce. vyd. 1. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Paradigmata, teorie a přístupy v sociální práci. In: Politiky a paradigmata sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?: mezinárodní vědecká konference vyd. 1. Zlín: Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. vyd. 2. Praha: Portál, ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. vyd. 1. Praha: Portál, s. ISBN MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012, 309 s. ISBN MAŘÍKOVÁ, Hana. PETRUSEK, Miroslav. VODÁKOVÁ, Alena. et al. Velký sociologický slovník: I. svazek. A-O. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1996, 747 s. ISBN a) 121

122 49. MEZERA, Antonín. Pro jaké povolání se hodím? Jak si vybrat střední a vyšší odbornou školu a snad i budoucí povolání. vyd. 2. aktual. Brno: Computer Press, 2008, 296 s. ISBN MIKŠÍK, Oldřich. Psychologická charakteristika osobnosti. vyd. 2. Praha: Karolinum, 2001, 273 s. ISBN MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, s. ISBN MLČÁK, Zdeněk. KUBICOVÁ, Alina. K pojetí klienta v sociální práci: manažerismus nebo humanistický přístup? In: Smutek, Martin. Kappl, Miroslav. Proměny klienta služeb sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006, s ISBN MOJŽÍŠOVÁ, Adéla. Teorie a metody sociální práce. [online] [cit ]. 59 s. Dostupný z: <http://charita.xf.cz/tfjcu/skripta_tamsp. pdf>. 54. MUSIL, Libor. "Ráda bych Vám pomohla, ale..." Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman, s. ISBN MÜHLPACHR, Pavel. Sociální práce. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s. ISBN NAKONEČNÝ, Milan. vyd. 2., rozš. Praha: Academia, 2009, 620 s. ISBN NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek Zeman, ISBN NAVRÁTIL, Pavel. Romové v české společnosti. vyd. 1. Praha: Portál, 223 s ISBN NEČASOVÁ, Mirka. Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 98 s. ISBN OLÁH, Michal. SCHAVEL, Milan. ONDRUŠOVÁ, Zlatica. Úvod do štúdie a dejín sociálnej práce. 2. vyd. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2008, 208 s. ISBN ONDRUŠOVÁ, Zlata. et al. Základy sociálnej práce. 1. vyd. Brno: MSD Brno, s. ISBN PAULÍK, Karel. Psychologické základy lidské komunikace. [online] [cit ]. 95 s. Dostupný z: <http://projekty.fs.vsb.cz/415/ psychologicke-zaklady-lidske-komunikace.pdf>. 63. PAVLOVSKÁ, Marie. Komunikace a řešení problémových situací ve škole. Brno: MSD Brno, s. ISBN PEASE, Allan. Řeč těla: jak porozumět druhým z jejich gest, mimiky a postojů těla. 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN PETROVÁ. Monika. Legislativní podklady pro vzdělání sociálních pracovníků. [online] [cit ]. Dostupný z: <http://www.socialni-vzdelavani.cz/legislativni-podklady-pro-vzdelavanisocialnich-pracovniku>. 122

123 66. PLETZER, Marc. Emoční inteligence: jak ji rozvíjet a využívat. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, 176 s. ISBN PLHÁKOVÁ, Alena. Dějiny psychologie. 1 vyd. Praha: Grada Publishing, s. ISBN POKORNÁ, Andrea. Efektivní komunikační techniky v ošetřovatelství. vyd. 1. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2010, 86 s. ISBN PRŮCHA, Jan. VETEŠKA, Jaroslav. Andragogický slovník. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 294 s. ISBN REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. 1. vyd. Praha: Grada, s. ISBN REPKOVÁ, Květoslava. Výzkum pro praxi v sociální práci. Sociální revue. 2011, 7. r. ISSN ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti: obor v pohybu. vyd. 5. Praha: Grada Publishing, s. ISBN ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce. 1. vyd. Praha: Slon, ISBN SLEZÁČKOVÁ, Alena. Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace. vyd. 1. Praha: Grada, s. ISBN SMÉKAL, Vladimír. Brněnské výzkumy vývoje osobnosti. In Psychologické otázky adolescence. Brno: Psychologický ústav Akademie věd ČR v nakladatelství Albert, s. 3-17, 15 s. ISBN SMUTEK, Martin. KAPPL, Miroslav. Proměny klienta služeb sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006, s ISBN ŠTĚPANÍK, Jaroslav. Umění jednat s lidmi 2: Komunikace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, s. ISBN ŠVEŘEPA, Milan. Definice sociální práce. Sociální revue. 2005, 2. r. ISSN TEGZE, Oldřich. Neverbální komunikace: Co vám prozradí lidské chování a jednání, a jak toho využít. 1. vyd. Praha: Computer Press, s. ISBN X. 80. THOMPSON, Neil. Anti-discriminatory practice. London: Macmillan, 1997, 183 s. Practical social work. ISBN TOMAN, Jiří. Jak dobře mluvit. Praha, Svoboda TOMEŠ, Igor. Sociální práce dnes a zítra. In: Politiky a paradigmata sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?: mezinárodní vědecká konference: 4. dny sociální práce: Editor Ivana Marášková. Zlín: Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, 2011, s ISBN

124 83. TRACHTOVÁ, Eva. et al. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 2. vydání. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2005, 185 s. ISBN ÚLEHLA, Ivan. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: Slon, s. ISBN VALENTA, Josef. Manuál k tréninku řeči lidského těla: Didaktika neverbální komunikace. 1. vyd. Kladno: AISIS, s. ISBN X. 86. VENGLÁŘOVÁ, Martina. MAHROVÁ, Gabriela. Komunikace pro zdravotní sestry. Praha: Grada, s. ISBN VOJTOVÁ, Věra. ČERVENKA, Karel. Edukační potřeby dětí v riziku a s poruchami chování. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN Velký sociologický slovník: II. svazek. P-Ž. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1996, s ISBN b) 89. VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, s. ISBN VYMĚTAL, Jan. et al. Obecná psychoterapie. 2., rozš. vyd. Praha: Grada. 2004, 340 s. ISBN VYMĚTAL, Jan. HERMANOVÁ, Miroslava. ŠRÁMKOVÁ, Jaroslava. Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s. ISBN VÝROST, Jozef. Sociální psychologie. 2. rozš. vyd. Praha: Grada, 2008, 404 s. ISBN VYSEKALOVÁ, Jitka. Chování zákazníka: jak odkrýt tajemství "černé skříňky". 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 356 s. ISBN ZÁKON č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 37, s ISSN

125 Vysvětlivky k používaným symbolům Cíle Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete schopni používat. Průvodce studiem Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem, předkládá důležité informace ke studiu a vložený průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném k efektivnímu studiu. Část pro zájemce Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje o možnosti jeho prohloubení. Shrnutí kapitoly Klíčové body pro opakování a signalizace k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte. Testy a otázky Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim maximální pozornost! Pojmy k zapamatování Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se k nim po prostudování následujících kapitol, jen opakováním je fixujete v paměti. Úkoly k zamyšlení Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často bývá součástí zkoušky. 125

126 Příklad Konkretizace problematiky v praxi, v realitě. Je inspirací pro rozvedení poznatků na dalších praktických aplikacích. Literatura Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých studiem opory. 126

TÉMATA PRO VYPRACOVÁNÍ SEMINÁRNÍ PRÁCE

TÉMATA PRO VYPRACOVÁNÍ SEMINÁRNÍ PRÁCE Příloha č. 1 TÉMATA PRO VYPRACOVÁNÍ SEMINÁRNÍ PRÁCE Dle bodů 1-3 je možné samostatně zvolit téma. Tento výběr podléhá schválení pracovní skupinou Domácí práce. 1. Samostatně vybrané téma na základě studia

Více

Obecným obsahem poradenských služeb je tedy činnost přispívající

Obecným obsahem poradenských služeb je tedy činnost přispívající A. Koncepce činnosti, aktivity, orientace B.1. Základní charakteristika zařízení Pedagogicko-psychologická poradna (PPP) zajišťuje spektrum psychologických a speciálně pedagogických služeb, které jsou

Více

Etický kodex sociálních pracovníků

Etický kodex sociálních pracovníků Etický kodex sociálních pracovníků 1. Etické zásady Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Sociální pracovníci proto dbají na dodržování lidských práv

Více

Výběr z nových knih 11/2007 psychologie

Výběr z nových knih 11/2007 psychologie Výběr z nových knih 11/2007 psychologie 1. Mé dítě si věří. / Anne Bacus-Lindroth. -- Vyd. 1. Praha: Portál 2007. 159 s. -- cze. ISBN 978-80-7367-296-6 dítě; výchova dítěte; strach; úzkost; sebedůvěra;

Více

Člověk a společnost. 10. Psychologie. Psychologie. Vytvořil: PhDr. Andrea Kousalová. www.isspolygr.cz. DUM číslo: 10. Psychologie.

Člověk a společnost. 10. Psychologie. Psychologie. Vytvořil: PhDr. Andrea Kousalová. www.isspolygr.cz. DUM číslo: 10. Psychologie. Člověk a společnost 10. www.isspolygr.cz Vytvořil: PhDr. Andrea Kousalová Strana: 1 Škola Ročník Název projektu Číslo projektu Číslo a název šablony Autor Tematická oblast Název DUM Pořadové číslo DUM

Více

Ošetřovatelství vědní obor. Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové

Ošetřovatelství vědní obor. Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Ošetřovatelství vědní obor Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Ošetřovatelství 1 = samostatný vědní obor = zabývá se všemi složkami procesu ošetřování nemocného člověka = vědní disciplína zaměřená

Více

PSYCHOLOGICKO SOCIÁLNÍ DOVEDNOSTI

PSYCHOLOGICKO SOCIÁLNÍ DOVEDNOSTI Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné PSYCHOLOGICKO SOCIÁLNÍ DOVEDNOSTI Distanční studijní opora Monika Chobotová Jarmila Šebestová Karviná 2011 Projekt OP VK 2.2 (CZ.1.07/2.2.00/15.0176)

Více

Význam dalšího vzdělávání v sociální práci pro zvyšování kvality sociálních služeb

Význam dalšího vzdělávání v sociální práci pro zvyšování kvality sociálních služeb Význam dalšího vzdělávání v sociální práci pro zvyšování kvality sociálních služeb PhDr. Hana Janečková, PhD. Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví Praha 16.2.2006 Význam vzdělávání v dějinách

Více

TÉMATA K MATURITNÍ ZKOUŠCE ZE SOCIÁLNÍ PÉČE

TÉMATA K MATURITNÍ ZKOUŠCE ZE SOCIÁLNÍ PÉČE Střední škola sociální péče a služeb, nám. 8. května 2, Zábřeh TÉMATA K MATURITNÍ ZKOUŠCE ZE SOCIÁLNÍ PÉČE Studijní obor: Forma zkoušky: 75 41- M/004 Sociální péče, sociálně správní činnost ústní Školní

Více

Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce

Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce Profesionální sociální pracovník PhDr. Melanie Zajacová Tábor, 23. září 2014 Obsah Úvodem Očekávání od sociálních pracovníků Akademická disciplína

Více

PROCES SOCIÁLNÍ PRÁCE VE ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍCH

PROCES SOCIÁLNÍ PRÁCE VE ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍCH Strana 1 z 7 Název: PROCES SOCIÁLNÍ PRÁCE VE ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍCH Platnost od: 2. 5. 2008 Platnost do: odvolání Nahrazuje: ----- Personál: Všeobecné sestry, porodní asistentky, zdravotně sociální

Více

SP = cílová skupina Sociální pracovníci (dle 111 Zákona ) Název kurzu Číslo akreditace Rozsah Aktivní naslouchání při vedení rozhovoru 2008/547 - SP

SP = cílová skupina Sociální pracovníci (dle 111 Zákona ) Název kurzu Číslo akreditace Rozsah Aktivní naslouchání při vedení rozhovoru 2008/547 - SP SP = cílová skupina Sociální pracovníci (dle 111 Zákona ) Aktivní naslouchání při vedení rozhovoru 2008/547 - SP 8 vyučovacích hodin Agresivita dětí 2009/368 - SP 7 vyučovacích hodin Aktivizace seniorů

Více

PROFESNÍ STANDARD ABSOLVENTŮ OBORU UČITELSTVÍ SOCIÁLNÍCH A ZDRAVOTNÍCH PŘEDMĚTŮ PRO STŘEDNÍ ODBORNÉ ŠKOLY A JEJICH UPLATNĚNÍ V PRAXI

PROFESNÍ STANDARD ABSOLVENTŮ OBORU UČITELSTVÍ SOCIÁLNÍCH A ZDRAVOTNÍCH PŘEDMĚTŮ PRO STŘEDNÍ ODBORNÉ ŠKOLY A JEJICH UPLATNĚNÍ V PRAXI PROFESNÍ STANDARD ABSOLVENTŮ OBORU UČITELSTVÍ SOCIÁLNÍCH A ZDRAVOTNÍCH PŘEDMĚTŮ PRO STŘEDNÍ ODBORNÉ ŠKOLY A JEJICH UPLATNĚNÍ V PRAXI ZLATICA DORKOVÁ MARTINA CICHÁ USZP připravuje k výkonu povolání podle

Více

TEMATICKÉ OKRUHY K STÁTNÍ ZAVĚREČNÉ ZKOUŠCE AKADEMICKÝ ROK 2010/2011

TEMATICKÉ OKRUHY K STÁTNÍ ZAVĚREČNÉ ZKOUŠCE AKADEMICKÝ ROK 2010/2011 TEMATICKÉ OKRUHY K STÁTNÍ ZAVĚREČNÉ ZKOUŠCE AKADEMICKÝ ROK 2010/2011 STUDIJNÍ PROGRAM: Ošetřovatelství 53-41-B STUDIJNÍ OBOR: Všeobecná sestra R009 FORMA STUDIA: Prezenční PŘEDMĚT: BEHAVIORÁLNÍ VĚDY 1.

Více

Dodání služeb vzdělávacích kurzů pro zaměstnance Domova Sluníčko

Dodání služeb vzdělávacích kurzů pro zaměstnance Domova Sluníčko Příloha č.1 SPECIFIKACE A ROZSAH PŘEDMĚTU PLNĚNÍ Předmět veřejné zakázky Dodání služeb vzdělávacích kurzů pro zaměstnance Domova Sluníčko Předpokládaný začátek a konec: 1. 3. 2014 31. 5. 2015 Maximální

Více

Očekávané výstupy ZV RVP Školní výstupy Konkretizované učivo Průřezová témata, přesahy a vazby. rodina o místo návratů o problémy rodinného života

Očekávané výstupy ZV RVP Školní výstupy Konkretizované učivo Průřezová témata, přesahy a vazby. rodina o místo návratů o problémy rodinného života Ročník: Prima RODINNÝ ŽIVOT nahrazuje agresivní a pasivní chování chováním asertivním, neagresivním způsobem s porozuměním pro potřeby druhých a přiměřeně situaci identifikuje se s pozitivními prosociálními

Více

VEŘEJNÉ KNIHOVNY: tradiční místa občanského vzdělávání Jak využít tradici pro dnešní výzvy?

VEŘEJNÉ KNIHOVNY: tradiční místa občanského vzdělávání Jak využít tradici pro dnešní výzvy? VEŘEJNÉ KNIHOVNY: tradiční místa občanského vzdělávání Jak využít tradici pro dnešní výzvy? KONFERENCE KNIHOVNY SOUČASNOSTI 2012 Pardubice, 13.9.2012 Mgr. Petr Čáp Občanské vzdělávání Demokracie se opírá

Více

4. Učitel jako předpoklad kvalitní výuky

4. Učitel jako předpoklad kvalitní výuky MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY Podklad pro diskuzi ke Strategii vzdělávací politiky do roku 2020 4. Učitel jako předpoklad kvalitní výuky Praha, březen 2013 Úvod V lednu 2013 zahájilo Ministerstvo

Více

1. MANAGEMENT. Pojem management zahrnuje tedy tyto obsahové roviny:

1. MANAGEMENT. Pojem management zahrnuje tedy tyto obsahové roviny: 1. MANAGEMENT - činnost bez které se neobejde žádný větší organizační celek - věda i umění zároveň - nutnost řízení také v armádě, na univerzitách v umění i jinde. Potřeba řídit se objevuje už se vznikem

Více

Rozsah a zaměření jednotlivých kurzů vzdělávacího programu

Rozsah a zaměření jednotlivých kurzů vzdělávacího programu Rozsah a zaměření jednotlivých kurzů vzdělávacího programu Cílové skupiny: Sociální pracovníci Popis kurzů 1. Standard č. 5 Individuální plánování Cílem kurzu je rozšířit odborné znalosti a dovednosti

Více

1. Emo ní inteligence: p ehled základních p ístup a aplikací. 2. Poradenská psychologie pro d ti a mládež.

1. Emo ní inteligence: p ehled základních p ístup a aplikací. 2. Poradenská psychologie pro d ti a mládež. 1. Emoční inteligence: přehled základních přístupů a aplikací. -- Vyd. 1. Praha: Portál 2007. 367 s. -- cze. ISBN 978-80-7367-229-4 emoce; inteligence; sociální komunikace; dovednost; interpersonální vztahy;

Více

DOMOV DŮCHODCŮ VELKÉ HAMRY příspěvková organizace 468 45 Velké Hamry 600 IČ: 712 200 03

DOMOV DŮCHODCŮ VELKÉ HAMRY příspěvková organizace 468 45 Velké Hamry 600 IČ: 712 200 03 DOMOV DŮCHODCŮ VELKÉ HAMRY příspěvková organizace 468 45 Velké Hamry 600 IČ: 712 200 03 Standard č. 1 - Cíle a způsoby poskytování služeb Závazný metodický pokyn č. 1 Druh služby: Domov pro seniory ETICKÝ

Více

Zdraví, podpora zdraví a prevence obecná východiska

Zdraví, podpora zdraví a prevence obecná východiska EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND "PRAHA & EU": INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI" VŠCHT Praha: Inovace studijního programu Specializace v pedagogice (CZ.2.17/3.1.00/36318) Zdraví, podpora zdraví a prevence obecná

Více

Etická výchova. Charakteristika vzdělávacího oboru. Časové vymezení. Organizační vymezení

Etická výchova. Charakteristika vzdělávacího oboru. Časové vymezení. Organizační vymezení 2. st. Charakteristika vzdělávacího oboru na II. stupni navazuje na učivo a očekávané výstupy I. stupně. Prolíná celou škálou vzdělávacích oblastí. Nejvíce koresponduje se vzdělávacími obsahy Člověk a

Více

Duševní hygiena a supervize ve zdravotnictví

Duševní hygiena a supervize ve zdravotnictví Duševní hygiena a supervize ve zdravotnictví Zdravotní sestra a její pracovní náplň Ideální sestra je vysoce vzdělanou profesionálkou, která zvládá s přehledem a spolehlivě náročné situace a problémy,

Více

Sociální služby jako součást systémového pojetí sociální práce Meziresortní setkání, KÚ MSK Ostrava, 8. 10. 2014 Mgr. Jaroslava Krömerová

Sociální služby jako součást systémového pojetí sociální práce Meziresortní setkání, KÚ MSK Ostrava, 8. 10. 2014 Mgr. Jaroslava Krömerová Sociální služby jako součást systémového pojetí sociální práce Meziresortní setkání, KÚ MSK Ostrava, 8. 10. 2014 Mgr. Jaroslava Krömerová Co je sociální práce? Co je to sociální práce? SOCIÁLNÍ PRÁCE JAKO

Více

2 Vymezení normy... 21 Shrnutí... 27

2 Vymezení normy... 21 Shrnutí... 27 Obsah Předmluva ke druhému vydání........................ 15 Č Á ST I Základní okruhy obecné psychopatologie............... 17 1 Úvod..................................... 19 2 Vymezení normy..............................

Více

b) nabídka bezpečného prostředí, podpory a porozumění,

b) nabídka bezpečného prostředí, podpory a porozumění, Popis realizace poskytování sociálních služeb Centrum psychologické podpory,z.s. 1/Cíle, principy, veřejný závazek, okruh osob Centrum psychologické podpory,z.s. je nestátní nezisková organizace, která

Více

METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE

METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE Anotace vyučovacího předmětu Sociální práce je předmět, který zprostředkovává studentům do hloubky propracovanou představu o metodách a technikách sociální práce a vhodnosti jejich

Více

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje. Mgr. Monika Řezáčová

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje. Mgr. Monika Řezáčová Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Leden 2011 Mgr. Monika Řezáčová věda o psychické regulaci chování a jednání člověka a o jeho vlastnostech

Více

Základy společenských věd (ZSV) Psychologie, sociální psychologie a části oboru Člověk a svět práce 1. ročník a kvinta

Základy společenských věd (ZSV) Psychologie, sociální psychologie a části oboru Člověk a svět práce 1. ročník a kvinta Předmět: Náplň: Třída: Počet hodin: Pomůcky: Základy společenských věd (ZSV) Psychologie, sociální a části oboru Člověk a svět práce 1. ročník a kvinta 1 hodina týdně PC, dataprojektor, odborné publikace,

Více

Organizace letního semestru

Organizace letního semestru Organizace letního semestru Prezenční studium (výuka 12 týdnů) 17. 2. 2014 10. 5. 2014 Kombinované studium (víkendová/odpolední výuka) dle aktuálních termínů Zkouškové období (4 týdny) 12. 5. 2014 7. 6.

Více

SENZA družstvo, chráněná dílna Prostějov.

SENZA družstvo, chráněná dílna Prostějov. SENZA družstvo, chráněná dílna Prostějov www.senzapv.cz senzapv@senzapv.cz cekalova@oslipka.cz Olomouc 17.12.2012 Vznik SENZA družstva subjektivní situace Důvody založení družstva zkušenosti z poskytování

Více

Sociální práce v předválečném období představy a realita. Pavla Kodymová Katedra sociální práce FFUK

Sociální práce v předválečném období představy a realita. Pavla Kodymová Katedra sociální práce FFUK Sociální práce v předválečném období představy a realita Pavla Kodymová Katedra sociální práce FFUK Nedostatek lůžek Velká Praha nejméně 2.000 lůžek navíc Celé Čechy nejméně 20.000 lůžek. Lékařský a ošetřovatelský

Více

Základy pedagogiky a didaktiky

Základy pedagogiky a didaktiky Základy pedagogiky a didaktiky Pedagogika Pedagogika je věda zabývající se výchovou a vzdělání. První systém pedagogických poznatků a zásad vytvořil J.Á. Komenský a jako samostatný vědní obor existuje

Více

Část D. 8 Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami

Část D. 8 Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami Část D Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání VÚP Praha 2005 Část D 8 Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami Za žáky se speciálními vzdělávacími potřebami jsou považováni žáci

Více

1. Představení programu Zdravá. 2. Podpora zdraví v kurikulu. 3. MŠ POD ŠPILBERKEM, Brno 4. Zapojení prvků PZMŠ do programu. škola.

1. Představení programu Zdravá. 2. Podpora zdraví v kurikulu. 3. MŠ POD ŠPILBERKEM, Brno 4. Zapojení prvků PZMŠ do programu. škola. 1. Představení programu Zdravá škola 2. Podpora zdraví v kurikulu mateřské školy 3. MŠ POD ŠPILBERKEM, Brno 4. Zapojení prvků PZMŠ do programu Lesní školky 1 Zdraví člověka neznamená jen nepřítomnost nemoci,

Více

MONTESSORI VZDĚLÁVÁNÍ V 21.STOLETÍ

MONTESSORI VZDĚLÁVÁNÍ V 21.STOLETÍ MONTESSORI VZDĚLÁVÁNÍ V 21.STOLETÍ Mgr. Kamila Balcarová PODSTATA A CHARAKTERISTIKA MONTESSORI PEDAGOGIKY 3 pilíře Montessori výchovně vzdělávací systému Připravený (vědomý) dospělý Připravené prostředí

Více

Obsah Etické výchovy se skládá z následujících témat, která podmiňují a podporují pozitivní vývoj osobnosti žáka:

Obsah Etické výchovy se skládá z následujících témat, která podmiňují a podporují pozitivní vývoj osobnosti žáka: 4.4.4. Etická výchova Etická výchova (EtV) je doplňujícím vzdělávacím oborem, který se zaměřuje na systematické a metodicky propracované osvojování sociálních dovedností u žáků na základě zážitkové metody

Více

Vyšší odborná škola územně-správní a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky s.r.o.

Vyšší odborná škola územně-správní a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky s.r.o. Vyšší odborná škola územně-správní a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky s.r.o. TÉMATA K ABSOLUTORIU - zkouška z odborných předmětů Vzdělávací program: SOCIÁLNÍ PRÁCE DÁLKOVÉ STUDIUM Karlovy

Více

Kariérové poradenství

Kariérové poradenství Kariérové poradenství (KP, poradenství pro volbu povolání) = institucionalizovaný systém poradenských služeb Cíl KP = pomoc jednotlivcům při rozhodování o profesní a vzdělávací orientaci v kterékoliv fázi

Více

Rozvoj lidských zdrojů ve zdravotnictví

Rozvoj lidských zdrojů ve zdravotnictví Rozvoj lidských zdrojů ve zdravotnictví Konference ČAS Jak mohou české sestry více ovlivnit zdraví populace? 22. 5. 2014 Praha Společný cíl zdravá populace Rozvoj lidských zdrojů ve zdravotnictví zahrnuje:

Více

Management. Základy chování,motivace. Ing. Jan Pivoňka

Management. Základy chování,motivace. Ing. Jan Pivoňka Management Základy chování,motivace Ing. Jan Pivoňka Postoje Hodnocení (příznivá i nepříznivá) o předmětech, lidech nebo událostech Složka poznání přesvědčení, názory, znalosti, informace Složka cítění

Více

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Zdravotně sociální fakulta

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Zdravotně sociální fakulta JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Zdravotně sociální fakulta ZÁKLADY KOMPLEXNÍHO PSYCHOSOMATICKÉHO PŘÍSTUPU (podpora pro kombinovanou formu studia) PhDr. Ing. Hana Konečná, Ph.D. Cíle předmětu:

Více

POMOC A PROVÁZENÍ DOSPÍVAJÍCÍCH A DOSPĚLÝCH OSOB S PORUCHAMI AUTISTICKÉHO SPEKTRA POHLEDEM KLINICKÉHO PSYCHOLOGA MGR. ING.

POMOC A PROVÁZENÍ DOSPÍVAJÍCÍCH A DOSPĚLÝCH OSOB S PORUCHAMI AUTISTICKÉHO SPEKTRA POHLEDEM KLINICKÉHO PSYCHOLOGA MGR. ING. POMOC A PROVÁZENÍ DOSPÍVAJÍCÍCH A DOSPĚLÝCH OSOB S PORUCHAMI AUTISTICKÉHO SPEKTRA POHLEDEM KLINICKÉHO PSYCHOLOGA MGR. ING. ALENA STŘELCOVÁ Autismus činí člověka osamělým. S pocitem vlastní jinakosti se

Více

na trhu práce (přednáška pro gymnázia) KIT PEF CZU - Vladimír Očenášek

na trhu práce (přednáška pro gymnázia) KIT PEF CZU - Vladimír Očenášek na trhu práce (přednáška pro gymnázia) 1 položme si pár otázek... předvídáme měnící se kvalifikační potřeby? (co bude za 5, 10, 15 let...) jsou propojeny znalosti, dovednosti a kompetence (žáků, studentů,

Více

28. Školní psycholog. Anotace. Téma: systémová podpora

28. Školní psycholog. Anotace. Téma: systémová podpora 28. Školní psycholog Téma: systémová podpora Anotace Školní psycholog je poměrně nová profese, která se začala prosazovat a formovat v 90. letech minulého století. Postupně se čím dál více etabluje v praxi

Více

Malá didaktika innostního u ení.

Malá didaktika innostního u ení. 1. Malá didaktika činnostního učení. / Zdena Rosecká. -- 2., upr. a dopl. vyd. Brno: Tvořivá škola 2006. 98 s. -- cze. ISBN 80-903397-2-7 činná škola; vzdělávání; vyučovací metoda; vzdělávací program;

Více

Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu

Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu Výchova ke zdraví 6. ročník Zpracovala: RNDr. Šárka Semorádová projevuje odpovědný vztah k sobě samému, k vlastnímu dospívání a pravidlům zdravého životního stylu;

Více

Vzdělávací program k sociálnímu podnikání

Vzdělávací program k sociálnímu podnikání Vzdělávací program k sociálnímu podnikání Sociální podnikání jako efektivní nástroj snižování nezaměstnanosti CZ.1.07/3.2.05/04.0067 1. téma Vymezení základních pojmů sociální ekonomiky v ČR (historie

Více

SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA

SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA otázky k SZZ 1) Speciální pedagogika jako vědní obor, vymezení předmětu, vztah speciální pedagogiky k dalším vědním oborům. Vztah k pedagogice, psychologii, medicínským oborům, k sociologii.

Více

Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak se stará o své seniory

Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak se stará o své seniory Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak se stará o své seniory OBSAH Hodnoty, které vyznává společnost Společenský status současných seniorů Jsou staří lidé skutečně všichni nemocní, nepříjemní a nešťastní?

Více

Školní poradenské pracoviště ZŠ J.A. Komenského, Blatná Školní rok 2009-2010

Školní poradenské pracoviště ZŠ J.A. Komenského, Blatná Školní rok 2009-2010 Školní poradenské pracoviště ZŠ J.A. Komenského, Blatná Školní rok 2009-2010 EVROPSKÁ UNIE I N V E S T I C E D O R O Z V O J E V Z D Ě L Á V Á N Í Naše škola je zapojena do systémového projektu ministerstva

Více

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Září 2009 Mgr.Olga Čadilová TÝM ZÁSADY TÝMOVÉ PRÁCE PROFESIONÁLNÍ CHOVÁNÍ TÝM malá skupina lidí, kteří

Více

Plán práce výchovného poradce

Plán práce výchovného poradce SOŠ Velvary s.r.o. Školní 268 273 24 Velvary Plán práce výchovného poradce Školní rok 2010/2011 výchovný poradce: Mgr. Hana Hronková Výchovný poradce zabezpečuje poskytování poradenských služeb ve škole,

Více

XD16MPS Manažerská psychologie pro kombinované studium. Úvod do manažerské psychologie Předmět, význam, vývoj

XD16MPS Manažerská psychologie pro kombinované studium. Úvod do manažerské psychologie Předmět, význam, vývoj XD16MPS Manažerská psychologie pro kombinované studium Úvod do manažerské psychologie Předmět, význam, vývoj Mgr. Petra Halířová ZS 2009/10 Literatura Bedrnová, Nový: Psychologie a sociologie řízení, s.

Více

TEST. 3. Jaké znáte funkce morálky: a) poznávací, regulativní a humanizační, b) poznávací a výchovná, c) výchovná, vzdělávací a limitující.

TEST. 3. Jaké znáte funkce morálky: a) poznávací, regulativní a humanizační, b) poznávací a výchovná, c) výchovná, vzdělávací a limitující. TEST 1. Jak definovat pojem etika: a) je to filozofická disciplína, jejímž objektem zkoumání je morálka, b) je to filozofická disciplína, jejímž objektem zkoumání je svědomí člověka, c) je to filozoficko-psychologická

Více

Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce

Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce Supervize a koučování v kontextu sociální práce Adéla Mojžíšová Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Cílem koučování

Více

SMĚRNICE č.503 /2013. Poradenské služby ve škole

SMĚRNICE č.503 /2013. Poradenské služby ve škole SMĚRNICE č.503 /2013 Poradenské služby ve škole Obsah: ČL.1 - ČL.2 - ČL.3 - ČL.4 - ČL.5 - ČL.6 - ČL.7 - ČL.8 - ČL.9 - ČL.10 - ČL.11 - Úvod Obsah poradenských služeb Pracovníci poskytující poradenské služby

Více

Psychologie práce, organizace a řízení. NMgr. obor Psychologie

Psychologie práce, organizace a řízení. NMgr. obor Psychologie Pražská vysoká škola psychosociálních studií, s.r.o. Tematické okruhy ke státní magisterské zkoušce Psychologie práce, organizace a řízení NMgr. obor Psychologie 1 Předmět a metody psychologie práce a

Více

4.9.40. Psychologie MEDIÁLNÍ VÝCHOVA. Média a mediální produkce VÝCHOVA K MYŠLENÍ V EVROPSKÝCH A GLOBÁLNÍCH SOUVISLOSTECH

4.9.40. Psychologie MEDIÁLNÍ VÝCHOVA. Média a mediální produkce VÝCHOVA K MYŠLENÍ V EVROPSKÝCH A GLOBÁLNÍCH SOUVISLOSTECH 4.9.40. Psychologie Dvouletý volitelný předmět PSYCHOLOGIE (pro 3. ročník, septima) navazuje na základní okruhy probírané v hodinách ZSV. Zaměřuje se na rozšíření poznatků jak teoretických psychologických

Více

Psychologické základy vzdělávání dospělých

Psychologické základy vzdělávání dospělých Psychologické základy vzdělávání dospělých PhDr. Antonín Indrák Mgr. Marta Kocvrlichová Úvod Tento studijní materiál vznikl jako stručný průvodce po některých základních tématech psychologie. Snažili jsme

Více

PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška. (SOCIÁLNÍ PÉČE, SOCIÁLNÍ POLITIKA) Sociální péče sociální činnost pro etnické skupiny

PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška. (SOCIÁLNÍ PÉČE, SOCIÁLNÍ POLITIKA) Sociální péče sociální činnost pro etnické skupiny PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška Předmět: SOCIÁLNÍ PÉČE (SOCIÁLNÍ PÉČE, SOCIÁLNÍ POLITIKA) Obor vzdělání: Sociální péče sociální činnost pro etnické skupiny Kód oboru: 75-41-M/005

Více

Poslání, cíle a zásady poskytování sociálních

Poslání, cíle a zásady poskytování sociálních Domov Harmonie, centrum sociálních služeb Mirošov, příspěvková organizace, IČ 48379808, se sídlem Skořická 314, 338 43 Mirošov 1 Standard č.1 Domov pro seniory Poslání, cíle a zásady poskytování sociálních

Více

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA PORADENSKÝCH SLUŽEB VE ŠKOLE (školní rok 2010/2011)

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA PORADENSKÝCH SLUŽEB VE ŠKOLE (školní rok 2010/2011) ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA PORADENSKÝCH SLUŽEB VE ŠKOLE (školní rok 2010/2011) 1. Vymezení poradenských služeb ve škole 2. Standardní činnosti poradenských pracovníků školy 3. Standardní činnosti pedagogů,

Více

Charakteristika vyučovacího předmětu Občanská výchova ŠVP LMP

Charakteristika vyučovacího předmětu Občanská výchova ŠVP LMP Charakteristika vyučovacího předmětu Občanská výchova ŠVP LMP Obsahové, časové a organizační vymezení vyučovacího předmětu Občanská výchova Vyučovací předmět Občanská výchova je tvořen z obsahu vzdělávacího

Více

vzdělávací oblast vyučovací předmět ročník zodpovídá ČLOVĚK A SPOLEČNOST VÝCHOVA K OBČANSTVÍ 8. BÍRKO OSV-III.

vzdělávací oblast vyučovací předmět ročník zodpovídá ČLOVĚK A SPOLEČNOST VÝCHOVA K OBČANSTVÍ 8. BÍRKO OSV-III. Výstupy žáka ZŠ Chrudim, U Stadionu Učivo obsah Mezipředmětové vztahy Metody + formy práce, projekty, pomůcky a učební materiály ad. Poznámky Uvede seznam institucí a organizací, ke kterým se může člověk

Více

Metodické doporučení MPSV č. 3/2009 k vytvoření individuálního plánu péče o dítě

Metodické doporučení MPSV č. 3/2009 k vytvoření individuálního plánu péče o dítě Metodické doporučení MPSV č. 3/2009 k vytvoření individuálního plánu péče o dítě VYTVOŘENÍ INDIVIDUÁLNÍHO PLÁNU PÉČE O DÍTĚ V okamžiku, kdy sociální pracovnice a přizvaní odborníci a organizace dokončili

Více

VÝCHOVA K VOLBĚ POVOLÁNÍ

VÝCHOVA K VOLBĚ POVOLÁNÍ 1 VÝCHOVA K VOLBĚ POVOLÁNÍ Obsah: Výchova k volbě povolání vzdělávací cíle str. 2 Obsahové zařazení tematických okruhů str. 3 Výchova k občanství 6.- 7. ročník str. 4 Výchova k občanství 8.- 9. ročník

Více

V. 10 Osobnostní a sociální výchova

V. 10 Osobnostní a sociální výchova 1/7 V. 10 Osobnostní a sociální výchova V.10. 1 Charakteristika předmětu Obsahové, časové a organizační vymezení Osobnostní a sociální výchova rozvíjí praktické dovednosti, které žáci mohou využít v běžném

Více

od roku 1989 procesem transformace sociální péče zajišťovaná státem se proměnila v široké spektrum nabídky sociálních služeb poskytovaných též

od roku 1989 procesem transformace sociální péče zajišťovaná státem se proměnila v široké spektrum nabídky sociálních služeb poskytovaných též od roku 1989 procesem transformace sociální péče zajišťovaná státem se proměnila v široké spektrum nabídky sociálních služeb poskytovaných též nestátními neziskovými organizacemi, církvemi, samosprávou

Více

HISTORIE SOCIÁLN ETICKÁ PRAVIDLA SOCIÁLN. Mgr. Jana Zierhutová. Rozdílový kurz Teorie a metody

HISTORIE SOCIÁLN ETICKÁ PRAVIDLA SOCIÁLN. Mgr. Jana Zierhutová. Rozdílový kurz Teorie a metody HISTORIE SOCIÁLN LNÍ PRÁCE ETICKÁ PRAVIDLA SOCIÁLN LNÍ PRÁCE Mgr. Jana Zierhutová Co je lní práce? Společenskov enskovědní disciplína i oblast praktické činnosti Opírá se o rámec r společensk enské solidarity,

Více

Vzdělávání sociálních pracovníků v ČR

Vzdělávání sociálních pracovníků v ČR Vzdělávání sociálních pracovníků v ČR Výzvy a trendy ve vzdělávání v sociální práci Prešov 2012 Alois Křišťan Martin Bednář Osnova prezentace 1) ASVSP a systém vzdělávání v ČR 2) Legislativní zakotvení

Více

Pedagogická a speciálně pedagogická diagnostika

Pedagogická a speciálně pedagogická diagnostika Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Vzdělávací program Integrativní vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami na ZŠ a SŠ běžného typu MODUL A Distanční text k

Více

PSYCHICKÉ VLASTNOSTI SCHOPNOSTI A INTELIGENCE

PSYCHICKÉ VLASTNOSTI SCHOPNOSTI A INTELIGENCE PSYCHICKÉ VLASTNOSTI SCHOPNOSTI A INTELIGENCE Název školy Číslo projektu Autor Název šablony Název DUMu Stupeň a typ vzdělávání Vzdělávací oblast Vzdělávací obor Tematický okruh Střední odborná škola a

Více

ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM PROČ SE ZAPOJIT DO PRACOVNÍHO PROCESU? Pocit užitečnosti. Překonání handicapu uvnitř sebe sama. Alespoň částečná finanční nezávislost. Aktivní zapojení do formování

Více

Objednat si jí můžete (pouze na CD) na sekretariátě ORFEUS. Zde uvádíme obsah příručky a text předmluvy.

Objednat si jí můžete (pouze na CD) na sekretariátě ORFEUS. Zde uvádíme obsah příručky a text předmluvy. Objednat si jí můžete (pouze na CD) na sekretariátě ORFEUS. Zde uvádíme obsah příručky a text předmluvy. OBSAH Předmluva... Poděkování... Fáze procesu... Přípravná fáze - Předkontaktní... Předkontaktní

Více

Výchovně-vzdělávací terapie pro děti se speciálními potřebami v Rumunsku

Výchovně-vzdělávací terapie pro děti se speciálními potřebami v Rumunsku Výchovně-vzdělávací terapie pro děti se speciálními potřebami v Rumunsku Jeden ze základních principů speciálního vzdělávání je princip zajištění jednoty výuky, výchovy, kompenzace, zotavení a (nebo) převýchovy.

Více

Obsah. Předmluva...11 Úvod...12

Obsah. Předmluva...11 Úvod...12 Předmluva....................................................................................11 Úvod.........................................................................................12 I. Teorie

Více

1 Zdraví, právo na zdraví

1 Zdraví, právo na zdraví 1 Zdraví, právo na zdraví V současné době není žádný stát na světě schopen zabezpečit takovou zdravotní péči, která by jeho občanům poskytla vše, co medicína umožňuje. Uvedený problém není pouze problémem

Více

Vývojová psychologie a psychologie osobnosti. Aktivačně motivační vlastnosti osobnosti

Vývojová psychologie a psychologie osobnosti. Aktivačně motivační vlastnosti osobnosti Vývojová psychologie a psychologie osobnosti Aktivačně motivační vlastnosti osobnosti Autorství Autorem materiálu a všech jeho částí,není-li uvedeno jinak, je PhDr. Alena Šindelářová. Dostupné z Metodického

Více

Metody sociální práce. PhDr. Jana Novotná

Metody sociální práce. PhDr. Jana Novotná Metody sociální práce 4 PhDr. Jana Novotná Pojmy v sociální práci Lidský vztah jako součást profese Pojmy v sociální práci AKCEPTACE Akceptace je bezvýhradné přijetí vedeného. Je považována za první základní

Více

PLÁN VÝCHOVNÉHO A KARIÉROVÉHO PORADENSTVÍ - ŠKOLNÍ ROK 2010/2011

PLÁN VÝCHOVNÉHO A KARIÉROVÉHO PORADENSTVÍ - ŠKOLNÍ ROK 2010/2011 PLÁN VÝCHOVNÉHO A KARIÉROVÉHO PORADENSTVÍ - ŠKOLNÍ ROK 2010/2011 V Olomouci, 1.9.2010 1. Činnost výchovné poradkyně Funkce výchovné poradkyně je zřizována podle 34 zákona ČNR č. 76/1978 Sb. (ve smyslu

Více

KE STÁTNÍM MAGISTERSKÝM ZKOUŠKÁM

KE STÁTNÍM MAGISTERSKÝM ZKOUŠKÁM UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHO VY A SPORTU TEMATICKÉ OKRUHY KE STÁTNÍM MAGISTERSKÝM ZKOUŠKÁM VOJENSKÁ TĚLOVÝCHOVA I. SPOLEČENSKOVĚDNÍ PŘEDMĚTY Filosofie sportu 1. Pojmová reflexe kinantropologie

Více

Eliminace negativních dopadů profesní adjustace. Neocenitelné zaměstnavatelské benefity

Eliminace negativních dopadů profesní adjustace. Neocenitelné zaměstnavatelské benefity Eliminace negativních dopadů profesní adjustace Neocenitelné zaměstnavatelské benefity Labour vincit omnia Práce pomáhá překonávat všechno. Práce = nezbytná potřeba. Etické krédo: Lidé se zdravotním postižením

Více

Střední škola, Nové Město nad Metují, Husovo nám. 1218. Strategie kariérového poradenství při Střední škole Nové Město nad Metují

Střední škola, Nové Město nad Metují, Husovo nám. 1218. Strategie kariérového poradenství při Střední škole Nové Město nad Metují Strategie kariérového poradenství při Střední škole Nové Město nad Metují Cíl 1) Pomáhat žákům orientovat se ve světě práce a vzdělávacích příležitostí a vytvářet si představu o nabídce profesních a vzdělávacích

Více

Organizační chování. Pracovní skupiny a pracovní týmy

Organizační chování. Pracovní skupiny a pracovní týmy Organizační chování Pracovní skupiny a pracovní týmy Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty vojenského leadershipu Registrační

Více

Hospodářská a podnikatelská etika. Studium. Bakalářské programy. Zájem o studium nahlásit do 20.8.2014 (čím dříve tím lépe!)

Hospodářská a podnikatelská etika. Studium. Bakalářské programy. Zájem o studium nahlásit do 20.8.2014 (čím dříve tím lépe!) Studium Dálkovou formou studia je možné studovat následující studijní programy: Bakalářské programy Hospodářská a podnikatelská etika Sociální služby a poradenství Uchazeč je přijat na základě doručené

Více

Směry psychologie. Mgr. Anna Škodová

Směry psychologie. Mgr. Anna Škodová Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám Název školy: Střední zdravotnická škola a Obchodní akademie, Rumburk, příspěvková organizace Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0649

Více

Vzdělávací oblast: Člověk a společnost Vyučovací předmět: Výchova k občanství Ročník: 8.

Vzdělávací oblast: Člověk a společnost Vyučovací předmět: Výchova k občanství Ročník: 8. 1 Vzdělávací oblast: Člověk a společnost Vyučovací předmět: Výchova k občanství Ročník: 8. - uvede příklady nejčastějších porušování základních lidských práv a svobod, zamyslí se nad jejich příčinami a

Více

Úvod do problematiky spolupráce sociálního a zdravotního sektoru

Úvod do problematiky spolupráce sociálního a zdravotního sektoru Úvod do problematiky spolupráce sociálního a zdravotního sektoru Historická integrace nejen zdravotní a sociální péče Nerozlišujete mezi Židem a Řekem, nýbrž všechny zahrnujte touž láskou a touž horlivostí.

Více

PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška TÉMATA

PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška TÉMATA PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška Předmět: SOCIÁLNÍ A ZDRAVOTNÍ ZABEZPEČENÍ SOCIÁLNÍ PÉČE Obor vzdělání: Výchovná a humanitární činnost - Sociálně administrativní činnost Kód

Více

Zaměstnanec je při výkonu služby povinen dodržovat práva skupin a jednotlivců,

Zaměstnanec je při výkonu služby povinen dodržovat práva skupin a jednotlivců, ETICKÝ KODEX ZAMĚSTNANCŮ DS Strana: 1/6 Změna: 0 Etický kodex zaměstnanců DS Wágnerka Tento etický kodex byl napsán z důvodu ujednocení náhledu na standardy chování všech zaměstnanců Domova pro seniory

Více

ZAPOJOVÁNÍ PEER KONZULTANTŮ DO SLUŽEB - zkušenosti z projektu. MUDr. Zuzana Foitová

ZAPOJOVÁNÍ PEER KONZULTANTŮ DO SLUŽEB - zkušenosti z projektu. MUDr. Zuzana Foitová ZAPOJOVÁNÍ PEER KONZULTANTŮ DO SLUŽEB - zkušenosti z projektu MUDr. Zuzana Foitová Zotavení znamená žít spokojeně se symptomy nemoci nebo bez nich Peer zkušenost a zotavení Byl jsem tam Já jsem důkaz Roviny

Více

Zdravý způsob života (individuální a společenské podmínky) Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové

Zdravý způsob života (individuální a společenské podmínky) Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Zdravý způsob života (individuální a společenské podmínky) Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Životní způsob (1) Relativně stabilní forma života člověka, konkrétní; se svým historickým vývojem Činnost,

Více

VLIV PODNIKOVÉ KULTURY

VLIV PODNIKOVÉ KULTURY VLIV PODNIKOVÉ KULTURY NA PRACOVNÍ SPOKOJENOST A EMOCIONÁLNÍ POHODU ZAMĚSTNANCŮ 1 Ing. Luiza Šeďa Tadevosyanová OSNOVA I. Teoretická část Základní pojmy Vliv podnikové kultury na organizaci Funkce podnikové

Více

Zdravá škola. škola podporující zdraví

Zdravá škola. škola podporující zdraví Zdravá škola škola podporující zdraví Koncepce, která vstoupila do povědomí české pedagogické veřejnosti v rozmezí let 1991 1993 jako jedna z alternativních edukačních možností prošla do současnosti určitým

Více

1. Základní informace o sociálních službách: 2. Základní pojmy v oblasti sociálních služeb a komunitního plánování sociálních služeb:

1. Základní informace o sociálních službách: 2. Základní pojmy v oblasti sociálních služeb a komunitního plánování sociálních služeb: 1. Základní informace o sociálních službách: V lednu roku 2007 vstoupil v platnost zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé

Více