Pár slov na začátek. Nebo těsně před koncem?

Transkript

1

2

3 EDITORIAL strana 3 Pár slov na začátek. Nebo těsně před koncem? Obsah SPOLEČNOST Životní příběh budějcké dívky, která zachraňuje africké děti / Pavel Kacerovský Ohlédnutí Budějcké Drbny za téměř uplynulým rokem 2012 / Budějcká Drbna The Action: Aby životní příběhy nekončily v černých pytlích / Lucie Mourková Vzpomínka na dobrodruha, který zemřel po pádu vrtulníku / Pavel Kacerovský KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS 12 Současnou Sportovku má nahradit moderní Centrum halových sportů / Pavel Kacerovský a takhle to u nás funguje! Na konci listopadu si naše šéfová usmyslí, že se tady na tu ledárnu může no, víte co sebere se a odletí někam do Tramtárie válet si šunky na pláž. Teď mluvím o tý naší potvoře. Jo, o Budějcký Drbně! No jo, to by nebylo tak strašný, kdyby ji takhle během jednoho sychravýho podzimního večera, kdy neměla do čeho píchnout, z nudy napadlo, že bychom mohli zase po nějaký době vydat časák. To prej proto, že konec světa je za dveřma a musíme lidem ukázat, že naše dosavadní práce byla k něčemu platná. V tu chvíli obličeje nás, jejích oddaných spolupracovníků, skončily v dlaních. Je normální? Má snad pocit, že si kvůli ní sedneme na zadek? Hmm tak dobrá, no, Drbničko. My to s tebou ještě naposled zkusíme. Pak už to bude stejně jedno, až nám tam nahoře zhasnou. Napořád. A tak jsme se do toho s bandou Drbňáků a Drbňaček pustili. Během posledních dvou týdnů jsme strávili plno bezesných nocí, na hlavě nám přibyly zase nějaký šediny, naše rodiny si ťukaly na čelo, proč sedíme každej den do tří do rána u počítačů a nakonec vzniklo tohle, co právě držíte v ruce! Nebudu vám tady podrobně popisovat, co uvnitř našeho třetího tištěnýho občasníku najdete, stačí se podívat na jiný místo týhle stránky. Dodám k tomu jediný - bez vás by Budějcká Drbna nebyla Budějckou Drbnou! Přízeň našich čtenářů, dopisovatelů i neustálé poznámky různých prudičů o tom, jak to děláme na hov*o, nás ženou dopředu a bereme to jako výzvu. Hodláme být lepší a lepší! Ne kvůli tomu, že si chceme honit vlastní triko. Postupně se snažíme z tý naší Drbny vypiplat babu, za kterou se každej otočí a nikdo na ni nezapomene! I když musím na rovinu říct - je to celkem dřina. Taky se na mě podívejte. Občas mi z toho všeho jde hlava kolem. Mnozí pochybujou o tom, jestli jsem ještě normální Ale nebojte, já na tý fotce jenom tak blbě vypadám! P.S.: Drbnička vám posílá pac a pusu se vzkazem: My ještě nekončíme! Pavel Kacerovský šéfredaktor Budějcký Drbny 13 KULTURA 19 SPORT Budou mít podniky povinnost obsadit do managementu ženy? / Lucie Mourková Rozhovor s vítězkou soutěže Maturantka Roku 2012 Gabrielou Fialovou / Alena Voglová Jak se žije v Budějcích zahraničním vrcholovým sportovcům / Eva Berková Fotbalové soutěže jsou v poločase. Jaká byla podzimní část sezony? / Martin Špát ŽIVOT A STYL 25 Zimní módní trendy očima fashion designérky / Monika Zahradníková REDAKCE: redakce@budejckadrbna.cz INZERCE: inzerce@budejckadrbna.cz ADRESA: Gen. Svobody 7, České Budějovice VYDÁVÁ: TRIMA CB s.r.o, IČO: VEDOUCÍ PROJEKTU: Libor Matoušek ml. PUBLISHER: Libor Matoušek st. ŠÉFREDAKTOR: Pavel Kacerovský EDITOR: Filip Matoušek ART DIRECTOR: Jan Holenba TISKNE: INPRESS a.s., Tiskárna České Budějovice Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoliv užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoliv způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno. INTERNET: FACEBOOK:

4 SPOLEČNOST Příběh mladé ženy, která našla smysl života na černém kontinentu strana 4 Budějcká dívka zachránila africké děti i sama sebe Veronika Cejpková založila v Ugandě sirotčinec a školu Veronika a Shafiq v nemocnici na léčení tuberkulózy. Chlapec Shafiq dříve a dnes. Foto: archiv Veroniky Cejpkové Napsal Pavel Kacerovský Do svých jedenadvaceti let bydlela v Budějcích, už v pubertě ale měla zaječí úmysly. Veronika Cejpková hodlala vyrazit na zkušenou do světa. Nakonec se přes Velkou Británii, konkrétně její metropoli Londýn, dostala v roce 2009 do Afriky V tuto chvíli jsou jakákoliv další slova zbytečná, a tak předejme slovo Veronice, která si s Budějckou Drbnou povídala v červnu, když se vrátila do svého rodiště jen na skok díky svatbě své sestřenice. Když mi bylo patnáct, jednoho dne jsem se podívala do zrcadla a řekla si, že jednou musím z Budějc vypadnout. Měla jsem pocit, že se tady jenom chlastá, všichni si na všechno stěžují prostě jsem nechtěla žít stejný život jako ostatní, nemám totiž ráda stereotyp. Cítila jsem, že jsem schopná dokázat něco víc, ale nevěděla jsem přesně, co to je. Peníze jsem tady chodila vydělávat při škole do různých továren a po maturitě jsem si našla práci u advokáta na Senovážném náměstí. Můj plat byl šest a půl tisíce měsíčně, takže i na žehličku bych si musela brát půjčku. Strávila jsem tam tři měsíce, pak dala výpověď a v listopadu 2004 s našetřenými 70 librami, což je směšná částka, zmizela do Anglie. Po pár týdnech strávených v Londýně jsem svého rozhodnutí odstartovat novou životní etapu začala litovat. Bydlela jsem na periferii města a denně v šest ráno vstávala do práce. Jezdila jsem dvě hodiny autobusem do centra, kde jsem dělala v kavárně, ve které mi ale neplatili, jen mi dávali najíst. Na večer jsem se přemístila do jiné části centra, kde byla moje druhá práce na diskotéce, ve které mi ale také nechtěli zaplatit. Když jsme zavřeli, ve tři ráno jsem zamířila zpátky domů, do té hrozné části Londýna. Vyspala jsem se hodinu a půl a začalo to všechno nanovo. Neměla jsem žádné peníze, pouze dluh 400 liber. V lednu jsem navíc musela začít chodit v pantoflích, protože mi teklo do bot, jak byly prošoupané, kupovala jsem si to nejlevnější máslo i chleba a tak podobně. Špatnou zkušenost jsem měl i s muži. Třeba za mnou přišli Slováci, že pro mě mají práci, a že hned zítra můžu nastoupit. Ale jenom tehdy, když se s nimi vyspím. To se mi stalo třikrát od různých lidí. Jenže zpátky do Čech jsem odjet nemohla. Z principu. Nejsem člověk, který když se jednou nějak rozhodne, tak se toho za čas vzdá. Nemohla bych pak říct: Tak mě tady zase máte, nic jsem tam nedokázala! Když jsem po půlroce přijela domů na návštěvu, měla jsem neskutečné dluhy. Lidi ale zajímalo, kolik jsem si už našetřila. Nic. Byla jsem úplně game over. Nemohla jsem si koupit ani kafe. Přesto jsem se do Londýna vrátila. Bylo mi jasné, že se nemůžu jenom litovat a musím se dát dohromady. Našla jsem si práci ve striptýzovém baru jako barmanka. Potom za mnou při jedné párty přišel chlapík, který mi nabídl, abych dělala v pětihvězdičkovém hotelu, kam jezdí samé celebrity. To byla ta nejhorší práce, jakou jsem mohla dostat. Půl roku jsem byla uklízečkou, pořád mi ukazovali, jak mám pořádně drhnout záchod. A tak mě to pořád táhlo jinam, chtěla jsem mít pořádnou práci. Jednou jsem se podívala do nebe a rozhodla se, že budu letuškou. To byla práce mého srdce. Přihlásila jsem se na interview, jako jediná jsem neměla zkoušky z angličtiny, ale přijali mě a po krátkém měsíčním kurzu a testech jsem už začala létat. První půlrok jsem to zbožňovala. Uvědomila jsem si, že tohle je práce přesně pro mě. Přemýšlela jsem, proč vlastně - bylo to kvůli tomu usmívání se na lidi a snaze zpříjemnit jim cestu. Taky jsem mimo jiné zjistila, že neumím lidi následovat, že si ráda dělám věci po svém. Ten zlom přišel po dvou letech, kdy mě naštval jeden chlapík, který mě na jednom z každodenních brífinků s piloty a letuškami zkoušel z různých bezpečnostních otázek. Na jednu z nich jsem mu neodpověděla úplně, a tak mi řekl, že nejsem safe to fly. Naštvala jsem se a na letišti se už nikdy neukázala. A moje trable v tu chvíli znovu začaly. Neměla jsem ani vindru, platila tisíc liber nájem a říkala si, že už se z toho snad nikdy nevyhrabu. Chvíli jsem dělala pro nějakého milionáře, ze kterého se ale nakonec vyklubalo, že se do mě zamiloval a dá mi výplatu až tehdy, když se s ním vyspím.

5 SPOLEČNOST Příběh mladé ženy, která našla smysl života na černém kontinentu strana 5 Afrika jí změnila život Postupně se však můj život uklidnil. Poznala jsem svého přítele Antonia, našla si normální práci v kanceláři a konečně se mi podařilo zaplatit všechny dluhy. Z ušetřených peněz jsme navíc chtěli vyrazit do Afriky. Tenhle kout světa jsem zbožňovala už od dětství. Koukala jsem v televizi na dokumenty a říkala si, jak se tam ti lidé vůbec dostali Antonio chtěl, abychom jeli do Brazílie tančit latinskoamerické tance, jenže já jsem si postavila hlavu a chtěla za každou cenu vyrazit právě do Afriky. Nakonec jsme tam v roce 2009 vyrazili. Chtěli jsme tam místním lidem pomáhat při dobrovolnických pracích, ale všechno na vlastní triko. Přes charitativní organizaci by nás to stálo strašně moc peněz. Ještě před odjezdem jsme si zjistili, že to vycházelo na 500 dolarů týdně, my ale měli dva tisíce na celé tři měsíce. V minulosti jsem dělala plno věcí pro charitu, ale nelíbilo se mi, jak s námi zacházeli. Když se mi povedlo získat nějaké peníze, ani mi ve finále nedali vědět, kde skončily. Kempovali jsme v osmi různých státech, a tak jsme měli možnost zjistit, jak to v každé zemi funguje. Podívali jsme se do místních sirotčinců, klinik, škol i k některým lidem domů. Ke konci naší cesty jsme už nestanovali, ale našli jsme si ubytování v jednom pokoji, kde nebyla okna, záchod ani sprcha. Umývali jsme se v malém lavoru. Kdyby se Antonio bál něco takového podniknout, já sama bych do toho nešla. Teď budu trochu konkrétnější. Náš africký příběh začal tak, že jsme v Ugandě, o které jsme si přečetli, že je to velmi přátelská země s milými lidmi (kteří jsou ostatně i všude jinde), uviděli ve vesnici Bujagali malého klučinu, který měl strašně nateklou nohu. Nosili jsme s sebou první pomoc, a tak jsme se rozhodli, že ji právě na něm poprvé použijeme. Když jsme se vraceli pro pomoc, potkali jsme dalšího kluka. Byl to jeho bratranec a uměl dobře anglicky. Tehdy se o sebe vůbec nestarali, žili v neskutečné špíně. Dnes je otec této rodiny naším nejcennějším zaměstnancem, mají nový domov a jeho tři děti chodí pravidelně do školy. Ta rodina přitom byla absolutně nevzdělaná. Ale když jsme s jejich dvěma syny chodili kvůli převazům denně do nemocnice, najednou nám dávali najevo svůj vděk. Stačily maličké věci - například jsme jim koupili rýži, oni ji automaticky uvařili a řekli, že jsme součástí jejich rodiny a chtěli, abychom k nim denně chodili večeřet. Neměli přitom vůbec nic, jedli jen kukuřici. Vesnice se ale dokázala spojit, někdo přinesl sůl, jiný cukr a další třeba maso. Vařili pro nás každý den. Vyjadřovali tak svoji úctu vůči nám. A to byl další důkaz, že tady stojí všichni lidi při sobě, aniž by z toho sami něco měli. Ať je to muslim nebo křesťan, ať je věřící nebo nevěřící Dělají to z lásky. Tohle jejich počínání mě tehdy hrozně vzalo. Začali o sebe víc dbát a každý den se probouzeli s nadějí, jakoby se stal zázrak. My jsme chtěli začít s prevencí proti infekcím, a tak jsme za 50 dolarů nakoupili matrace a lina. Ti lidi se nedostanou ani do druhé vesnice, natož do města, kde by tyhle věci sehnali. Navíc nemají žádné peníze. Váží si úplně všeho. Například se nám podařilo vykouzlit úsměv na tváři jedné staré opuštěné paní, která umírala. Stačilo ji přijít pozdravit. Nebo jsme hrávali s dětmi takovou hru, kdy zabalíš nějakou věc do několika vrstev novinového papíru a posíláš ji v kruhu. Kdo rozbalí poslední vrstvu, tomu dárek zůstane. Třicet dětí se tam tehdy úplně třáslo a brečelo, jak moc stálo o tu drobnou věcičku. Spousta lidí nás už znala. Projížděli jsme na motorce úplně jinou vesnicí a všichni věděli, že je to Veronika a Antonio Řekli jsme si proto, že se pokusíme vytěžit nějaké peníze a pošleme všem vánoční dárek. Povedlo se nám získat 700 liber, a tak jsme mohli poslat dvě ohromné krabice dárků, ve kterých byly zabalené zvlášť i tužky. Po půl roce jsme se do Afriky vrátili a ty hračky jsme tam našli. Sice zablácené, ale pořád je měli. Jedna holčina se například nechala se svým dárkem vyfotit. Radost jim dělaly opravdové maličkosti. Jasně jsme viděli, že tohle má cenu, to byly důkazy, že do Afriky má smysl investovat. Začalo to pletením ponožek V roce 2010 nás ve vesnici Mutai, kam jsme zavítali poprvé, chtěli poznat úplně všichni, protože jsme pro ně nebyli ti, kteří jenom slibují. Při té příležitosti nám ukázali jednoho chlapečka, který byl doslova jako kost a kůže, ve třech letech vážil devět kilo, byl plný červů, nemohl chodit a chtěl jíst jenom chleba. Maličkého Sowedyho jsme proto vzali do nemocnice, odkud se dostal do domova pro miminka. Když jsem to tam viděla, slíbila jsem, že se do té vesnice vrátím, otevřeme tam Školní třída v Kagoma Gate. sirotčinec a právě takové děti tam ubytujeme. Začala jsem pro realizaci této myšlenky dělat maximum. Ještě ten rok jsem přestala normálně pracovat a našla jsem si takovou činnost, kterou bych mohla dělat o víkendu a po večerech. Rozhodla jsem se, že si musím zřídit internetové stránky, které můžou vyjádřit moje pocity z Afriky. Kdybych je nechala někomu zpracovat, stálo by to hrozně moc peněz, a tak jsem šla studovat kurz Adobe. Webovky, včetně kompletního designu, jsem si nakonec uměla naprogramovat sama. Jinak jsem doma pletla ponožky, které jsem prodávala, abych vytěžila nějaké peníze. Za sedm měsíců se mi podařilo získat pět tisíc liber. Přesně tahle částka byla potřeba k tomu, abych mohla v listopadu nechat organizaci Whisper zaregistrovat. V únoru loňského roku jsme se do Afriky vrátili s těmito pěti tisíci librami, což je přibližně 150 tisíc korun. V Mutai se nám podařilo získat jeden dům, zapřáhli jsme Afričany a ti začali dobrovolně pracovat sedm dní v týdnu, od rána do noci. Sirotčinec jsme kompletně opravili, vymalovali a vybavili hračkami, které jsem přivezla z Anglie. Bohužel po dvou měsících práce mi na účtu zbylo 300 liber a starala jsem se už o tři malé děti. Museli jsme se spoléhat na to, co dostaneme od lidí. Všem, kteří si ode mě koupili ponožky za dvacet liber, jsem podrobně vypisovala přes Facebook, kam byly jejich peníze investovány. Pracovníky jsme museli živit z vlastní kapsy, stejně tak jsme si kupovali jídlo pro vlastní potřebu a benzin. Nějaké peníze se podařilo získat i mojí sestře Andrejce, která hrála v Čechách v kapele. Foto: archiv Veroniky Cejpkové Až jednoho dne se mi ozval nějaký chlapík z Anglie, kterého jsem v životě neviděla, že mi daroval 3000 liber. Byl to on, kdo to všechno změnil. Čím víc jsme pokračovali v naší snaze, tím víc ho to motivovalo, aby pracoval tvrději. Když jsme se potkali osobně, děkoval on mně. Prý byl tři roky bez práce a když znovu začal něco dělat, uvědomil si, jak důležité je mít práci a pomáhat ostatním. Dneska nám tenhle člověk dává 2000 liber měsíčně. Mohla jsem vzápětí jít a nakoupit do sirotčince skříně, protože děti měly svoje věci v kufrech, za tři měsíce jsme otevřeli školu, kde ti caparti nikdy předtím nebyli. Teď ve škole máme více než 130 dětí od tří do dvanácti let. Kromě toho zaměstnávám na plný úvazek 23 lidí. Po víkendech učíme dospělé nejen angličtinu, ale také číst a psát. Koukáme na to, proč byly děti zanedbané, chodíme vzdělávat lidi přímo k nim domů To všechno dělají moji zaměstnanci, rodilí Afričani. Ti ostatním ukazují, jak mají správně žít. Sirotčinec není nějak specificky nábožensky zaměřený, ale děti vědí, že existuje Bůh, který na ně a jejich činy ze shora kouká, učíme je lásce, péči jednoho o druhého. Děti vám řeknou, co je v životě důležité a co špatné. Je to jejich desatero. Sowedyho tatínka, který společně se svojí rodinou (čítající osm dětí) žil doslova na hromadě bahna, zaměstnáváme jako zahradníka a konečně tak může své ratolesti zabezpečit. Nedokážete si představit, jak je pyšný, když nás vezme k sobě domů, kde má koberec, postele, bílé ubrusy a na zahradě mu roste tráva. Do té vesnice jsme investovali tak málo peněz a přitom vidíme obrovské pokroky. Sirotčinec v Mutai před a po rekonstrukci. Proměna školy v Kagoma Gate. Foto: archiv Veroniky Cejpkové

6 SPOLEČNOST Příběh mladé ženy, která našla smysl života na černém kontinentu strana 6 Vesnice i lidé s novou tváří Nyní se v sirotčinci staráme o sedmnáct dětí. Než jsme se tam dostali, žily tam těsně před smrtí, polovina z nich musela dostávat krev, aby se vyléčila z malárie a dalších nemocí. Nikdo se o ně nechtěl starat, byly zanedbané, neměly žádnou osobnost a nikdy nepoznaly lásku. Cokoliv jim teď dáte, všechno sní, všeho si váží a starají se o sebe. Například čtyřletý Sowedy se stará o osmiletou Kaumu, která je mentálně i tělesně postižená. Děti se objímají, pomáhají si a říkají si vzájemně, jak se milují. Plno lidí se mě ptá, proč to dělám. To je jednoduché. Když vidíte tu úžasnou změnu, jak z dětí vzkvétají sluníčka, chtějí se stát doktorem, protože ten dělá lidem dobře, když mi říkají, že až budou velcí, koupí mi auto, protože jsem jejich kamarádka Vždycky jsem si říkala, že ten sirotčinec otevřu, ať se děje, co se děje. Je to moje poslání. Nedokážu bez toho žít. Bylo pro mě důležité, aby děti měly lásku a cítily se šťastné. Celý dům je žlutý a vyzdobili jsme ho kytičkami, podmínky na spaní. Většina z nich dosud ležela v blátě. Podařilo se nám koupit padesát postelí s matracemi a síťky na komáry. To tam také nemají. Pro plno dětí navíc platíme školní poplatky. Raději ale zainvestujeme do školy a učitele, který pak dokáže vzdělávat naráz 40 až 50 žáků. Dětem chceme rovněž představit vědu - hodláme nakoupit teleskopy, budou mít ve škole skeleton nebo mikroskopy, aby je to studium ještě víc motivovalo. Věřím, že se z jednoho z našich studentů stane vědec, který přispěje k nějaké zásadní změně na naší planetě. Pevně doufám, že se toho dožiju, abych všem dokázala, že do Afriky je nutné investovat. S kýmkoliv mluvím, tak slyším o tom, jak je tenhle kontinent nebezpečný. Není! Ještě v době, kdy jsem bydlela v Budějcích, tak jsem šla se psem v deset večer na vycházku do parku a někdo mě tam přepadl. Naštěstí šlápl psovi na nohu a ten ho svým jekotem odehnal. V Africe jsem nikdy neměla pocit, že se mi může něco stát. V Ugandě jsme každý večer chodili domů dvacet minut za úplné Přestože žijí v sirotčinci, jsou šťastné. Lidi i rodina si mysleli, jak jsem bohatá, když žiju v Londýně. Za osm let se mě ale nezeptali, co tam dělám, nikdy. To bylo asi mé největší zklamání, se kterým jsem se dlouho vyrovnávala. Když jsem přijela za rodinou, řešilo se, co měli k obědu a co budou vařit příští týden. Nezajímalo je nic ohledně mě, přitom jsem prožila neskutečné množství zážitků a měla jsem jim toho tolik co říct. Kromě mamky, ségry a sestřenice, které jsem právě přijela na svatbu, se o mě nikdo nezajímal. Vždycky jsem byla kvůli svému vzhledu černá ovce rodiny, která musela přijít o panenství ve třinácti a měla špatný vliv na ostatní. A co mě v současné době živí? Charita mě zaměstnává naplno, hodně času trávím v Africe. Žádné peníze ale z toho nemám! Jelikož Antonio je fotograf, přivydělávám si retušováním fotek. Peníze si ukládám, ale nic si nekupuju. Žijeme z jednoho společného účtu, mám vlastně Foto: archiv Veroniky Cejpkové hrozný štěstí. Můj příběh je také důkazem toho, že absolutně nezáleží na tom, odkud člověk pochází, ať je to Čech, Američan nebo Afričan. Všichni sdílíme stejné potřeby a všichni máme ty samé možnosti, ať jsme bohatí, nebo chudí. Bohužel ve vyspělých zemích je pochopení pro druhé zaslepené zkreslenými informacemi ze sdělovacích prostředků, různými vymoženostmi a touhou po moci. Je tam plno chytráků, ale skutek utek Takhle mluvila Veronika Cejpková letos v červnu, když se na několik dní vrátila do svých rodných jižních Čech. O měsíc později už byla znovu v Ugandě, kde začala realizovat své další sny a plány. V jejím osobním životě však nastala jedna velká změna - v září se rozešla se svým dlouholetým přítelem Antoniem, s nímž Afriku v roce 2009 poznala, a do Londýna se už nevrátila. Babyrie s Krtečkem (říjen 2012). naše učitelka je usměvavá, plná entuziasmu, prostě úžasná. Přitom je ale na děti přísná, mají z ní respekt. Když tam přijedete, děti se okamžitě seběhnou, vezmou si vaši nohu a pomáhají vám z bot. Nikdo jim to nikdy neřekl ani neukázal, dělají to automaticky. Kdokoliv tam přijede, začnou ho objímat a pusinkovat. Myslí si, že je to normální. Chci, aby takhle dětičky vyrůstaly, aby věděly, že se mají lidé na světě o sebe starat a vážit si drobností. Ale ne věcí - pro ně nejsou hračky důležité. Ocení to, že si tam s nimi budete zpívat, hrát si nebo jim dáte něco k jídlu. Nechtějí mít prázdniny, radši by chodily pořád do školy. V současné době se mi daří od dobrovolníků získat kolem 2500 liber měsíčně, což dokážeme spotřebovat. Shodou okolností se mi podařilo narazit na dva byznysmeny, kteří vlastní pojišťovnu. Oba s námi v červenci odjeli do Afriky, abychom tam společně koupili desetiakrový pozemek, kde chceme vystavět školu až pro 700 dětí. Pomůžou nám také postavit kostel. V letošním roce jsme připravili pro dalších sto dětí lepší Foto: archiv Veroniky Cejpkové tmy křovím, nebylo vidět ani na krok. A zvířata tam žijí v parcích, takže od nich taky nebezpečí nehrozí. Nesuďte podle vzhledu Vždycky jsem cítila, že svůj život nějakým způsobem žiju, ale jsem totálně k ničemu. Denně jsem se probouzela s otázkou, koho jsem včera učinila šťastným - nikoho. Ani sousedi mě nepozdravili. V Africe denně nepřímo pomůžete udělat šťastnými všechny. Žijete a cítíte, že nechcete umřít. A já nechci! Tahle pomoc má takový smysl, že si to plno lidí nedokáže ani uvědomit. Mám s lidmi z Afriky víc společného, než s kýmkoliv jiným. V Budějcích mi nadávali, že jsem ku*va z Dukelský. Ale proč? Chodila jsem bruslit na zimák, kluci mě pořád přepadávali a mysleli si, že je to hrozná sranda. Asi tedy kvůli tomu, jak vypadám. Nelíbilo se mi, jak jsou lidi pořád v hospodě, i já jsem tak nakonec skončila. Chtěla jsem to změnit. Každý by měl začít sám u sebe. Když se snažíš pomoci Africe a vidíš, že to někam vede to je ten hlavní důvod, proč jsem odsud odešla. Veronika Cejpková se narodila 12. října 1983 v Českých Budějovicích Od listopadu 2004 žila v Londýně V roce 2010 založila charitativní organizaci Whisper, The Worlds Orphanage Fund Ve městě Mutai v Ugandě založila sirotčinec a školu pro 130 dětí Díky terénní práci ve vesničkách její organizace za poslední rok pomohla více než 500 lidem Letos společně s dobrovolnými dárci koupila pozemek na výstavbu další školy a se svými zaměstnanci se postupně snaží zvyšovat životní úroveň v zemi, kde vládne velká chudoba Od září žije ve městě Jinja na jihovýchodě Ugandy inzerce

7 SPOLEČNOST Budějcké ohlédnutí za uplynulými dvanácti měsíci strana 7 Retrospektiva roku 2012 očima Budějcké Drbny Napsala Budějcká Drbna Moji milí Budějčáci, musím se vám důvěrně s něčím svěřit. Nejsem žádná fňukna, vydržím hodně, hypochondr hypochondra (jak je vlastně správná ženská koncovka u slova hypochondr? Nevíte? Já taky ne, ale zeptám se v Evropské unii, tam jsou přes genderové záležitosti velcí odborníci), prostě hypochondrová také nejsem, ale mám problém! Bolí mne za krkem. Bolí mne za krkem, protože jsem se dlouze ohlížela za téměř uplynulým rokem 2012, abych vám mohla napsat, jak jsem ho spolu s vámi a pro vás viděla. A když už jsem se ohlížela za minulostí, nedalo mi to a dění v Budějcích jsem zkoumala z pohledu starých dobrých českých přísloví. Tak si namasírujte krční svaly a ohlédněte se spolu se mnou. Leden: Kdo seje vítr, sklízí bouři Je leden Ve vzduchu něco poletuje. Není to sníh. Jsou to azbestová vlákna. V Budějcích graduje kauza azbestu ve školách na Máji, která začala v říjnu 2011, vedla k uzavření škol, přesunu stovek žáků a pedagogů do náhradních prostor v budějckých školách, přinesla mnoho komplikací a hlavně vyvolala otázku Kdo za to může, jak drahá bude likvidace tohoto problému a kdo ji provede? Snaha vyhnout se jasné odpovědi vede k dohadům a vzájemnému obviňování zúčastněných subjektů - Statutárním městem České Budějovice počínaje, hlavní dodavatelskou firmou OHL ŽS s.r.o. a kontrolní firmou Foster Bohemia konče. Vítr hlavně v názorech fotbalových fanoušků vyvolal příchod známého bouřliváka Tomáše Řepky do týmu Dynama. Optimistická prohlášení zástupců klubu i samotného hráče ovšem slibují slunečnou pohodu a naději na úspěch v lize. Bouře? Hromy, blesky? Ani náhodou, nebe je bez mráčku zatím. Únor: Slibuje hory doly Ne hory doly, ale spokojené bydlení ve stáří naslibovali nejen budějckým seniorům zástupci propojených firem L. a S. Tábor a Senior Resort. Místo klidu a jistoty předplacených služeb se 160 obyvatel Senior domu na Husově třídě dočkalo šokujícího překvapení v podobě prázdných účtů, ze kterých zmizely i dopředu zaplacené zálohy na bydlení a služby. Příslib řešení složité dopravní situace představuje i projekt takzvaného Západního okruhu, který by měl vést od kruhového objezdu u Litvínovic přes lokalitu U Švába až na sídliště Máj a dále k sídlišti Vltava, s napojením na komunikaci u kruhového objezdu u Globusu. Projekt město zveřejnilo v únoru. Součástí projektu je i propojka ulic Strakonická - Milady Horákové. Ta ovšem naráží na nesouhlas části obyvatel Máje a částečně i potenciálního investora, Jihočeského kraje. Možná by bylo jednodušší vést trasu přes hory a doly Březen: Trpělivost růže přináší Na úplnou záplavu růží aspirují všichni budějčtí řidiči, chodci, cestující v MHD, prostě všichni, kteří se účastní fenoménu zvaného budějcká doprava. Březen nepřinesl růže, ale dvě zprávy. Jednu dobrou, jednu špatnou. Dobrá zpráva je, že byl otevřen další úsek Zanádražky, v úseku od Rudolfovské na Pekárenskou ulici. Špatná zpráva je, že od 25. března je uzavřena trasa pod viaduktem u křižovatky Rudolfovská - Nádražní. Rekonstrukce viaduktu potrvá až do poloviny října Duben: Komu se nelení, tomu se zelení Výsledkem nelenění Ludvíka Hesse nebylo zelenění, ale otevření babyboxu v Budějcích. K jeho prosazení potřeboval dost vytrvalosti, která se vyplatila: babybox - zařízení, do kterého mohou matky v tíživé životní situaci odložit dítě a dát mu tak šanci na život, je v Budějcích umístěn v postranní části budovy Zdravotnické záchranné služby v ulici Boženy Němcové. Budějce se tak staly 50. městem v republice a pátým v Jihočeském kraji, které babybox mají. A náležitě se díky nelenění a vytrvalosti zelenilo i volejbalistům týmu VK Jihostroj. Výsledkem nelenění v kombinaci s jejich herním mistrovstvím byl parádní výsledek: stali se vítězi a mistry volejbalové extraligy! Nelze glosovat jinak, než dalším příslovím: Kdo umí, ten umí! Květen: Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš Jasně! Bude-li se nadále zvyšovat hranice pro odchod do důchodu a pokračovat chaos důchodových reforem, budou dnešní budějčtí studenti za několik desítek let coby důchodci přežívat jen díky schopnosti užít si radost, kterou najdou v nemateriálních věcech. Tak, jak se bavili parádním programem Budějovického Majálesu 2012, který na konci dubna a v květnu oživil a rozpohyboval Budějce muzikou, tancem, divadlem, pohodou a barvami. To vše vygradovalo majálesovým průvodem budějckými ulicemi i náměstím a zazářilo na Sokolském ostrově gejzírem nabitého programu. Červen: Odvážnému štěstí přeje Nedá se nic dělat, tohle přísloví Budějcká Drbna prostě musí genderově upravit: Odvážné štěstí přeje. Potvrzuje to štěstí, které přineslo finále celorepublikové soutěže Maturantka Roku 2012 dívkám, které do finále postoupily díky hlasům fanoušků a užily si nabitý program odpoledne a večera na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích - stejně, jako si ho vychutnaly stovky Budějčáků v rolích diváků. Náměstí prostě žilo A odvaha provázela i všechny účastníky prvního ročníku sportovní akce Mattoni 1/2Maraton. Dva tisíce účastníků - mužů, žen i dětí - a tisícovka nadšených diváků podél trati, která vedla budějckými ulicemi, nábřežími i parky, vytvořily jedinečnou atmosféru. Červenec: Nemusí pršet, stačí, když kape Svatá pravda - někdy by ale stačilo, kdyby nejen nekapalo, ale hlavně nelilo a nezaplavovalo budějcké ulice, domy, sklepy a podchody přívaly deště. Červenec nadělil Budějčákům a lidem v okolních obcích vodní přívaly několikrát a na začátku srpna přidal i kroupy. Naplnění přísloví pro změnu ocenili všichni, kteří se vydali za budějcká humna a mohli si vychutnat zážitek, který představuje cesta po Stezce korunami stromů na Lipně. Unikátní rozhledna byla za účasti prezidenta České republiky Václava Klause otevřena právě v červenci. Srpen: Práce kvapná, málo platná To je sice fakt, a co se vleče, neuteče, ale nic se nemá přehánět a v případě dálnice D3 bychom my Budějčáci trochu kvapnější vývoj uvítali. Zatím jsme mohli v srpnu uvítat zprávu, že Ministerstvo dopravy České republiky konečně vydalo povolení na projekt dalšího úseku Borek - Úsilné. Celkem 1180 metrů dálničního úseku patří ke klíčovým místům celého projektu D3. Kvapem uteklo i budějcké léto a v jeho závěru nechyběla zcela tradiční akce, bez které už by Budějce snad ani nebyly Budějcemi - mezinárodní (nejen) zemědělská výstava Země Živitelka. I v roce 2012 nabídla tisícům návštěvníků expozice zemědělských strojů, technologií, přehlídku potravinářských novinek, desítky doprovodných programů a samozřejmě tuny klobásek, grilovaných kuřat, hektolitry piva a oblaka cukrové vaty. Září: Dvakrát měř, jednou řež Lidové moudro platí rovněž pro primátora Juraje Thomu, který asi dvakrát neměřil a dodatek smlouvy s firmou Bit Servis rovnou podepsal, takže se v září dočkal obvinění Policie ČR ze zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinností při správě cizího majetku. A dvojí měření by nebylo od věci ani u rekonstrukce Lidické třídy v úseku od křižovatky s Mánesovou až na náměstí Jiřího z Poděbrad, která začala 25. září. Přesněji, možná by prospělo ani ne tak dvojí měření, jako dostatek financí, který by umožnil i rekonstrukci kanalizace, vodovodního řadu a inženýrských sítí pod povrchem Lidické, který sice bude rekonstruován, ale případná havárie sítí z něj opět udělá rozkopaný tankodrom. Říjen: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne Utrhlo se. Ucho. Nebo spíš trpělivost občanů - voličů a následně i jejich ruce s volebními lístky. V krajských volbách zvítězila jednoznačně ČSSD, druhé místo získala KSČM, bronz nově vzniklé hnutí Jihočeši 2012, místo čtvrté obsadila ODS, na páté příčce skončila KDU-ČSL a na šesté TOP 09. Další vývoj přinesl vznik krajské koalice ČSSD - KSČM. Některé informace je třeba zmírnit dobrými zprávami - a k takovým patřilo 15. října otevření rekonstruovaného viaduktu v Rudolfovské ulici. Budějcké dopravě a řidičům se výrazně ulevilo! Listopad: Dočkej času jako husa klasu Nebo také Dočkej času jako Budějčáci nové lávky u Budvar Arény! Dlouho očekávané otevření lávky, která je vítanou zkratkou pro ty, kteří míří od Sportovní haly k zimnímu stadionu nebo do centra města, se 17. listopadu stalo skutečností. Hned dvou klasů, totiž, hudebních zážitků z koncertů legend československé hudby se budějčtí fanouškové v listopadu dočkali. V Budvar Aréně nejdříve explodoval dynamit energie slovenské skupiny Elán a na konci listopadu svůj nestárnoucí elán potvrdila skupina Olympic. Prosinec: Opakování matka moudrosti Moudře se opakuje, rok co rok. Advent, čas příprav, čas rozjímání. I v Budějcích se opakuje adventní program, i v Budějcích se na našem největším a nekrásnějším náměstí Přemysla Otakara II. rozzáří strom, rozvoní se u stánků vánoční punč, z Černé věže se snese anděl a rozezní se koledy. I do Budějc vchází předvánoční čas, těšení, shánění, spěch, úklid, pečení, chvat, nákupní horečka, očekávání, chystání Opakujeme to, co každý rok a jako každý rok si moudře říkáme, že příští rok už tohle tedy ne, žádný úklid, cukroví jen pět druhů místo dvaceti a dárků bude dětem stačit také pět a ne dvacet, stejně mají všechno! A s tímhle předsevzetím určitě vstoupíme o silvestrovské půlnoci s cinkáním přípitků do nového roku 2013.Budějcká Drbna do něj přeje všem Budějčákům, Budějčandám a Budějčatům i našim zlatým Budějcím hodně štěstí, radosti a opakování jen takových událostí, dějů a prožitků, které jsou zapsány v kategorii Dobré zprávy. A jaké to jsou? Budějcká Drbna není ani fňukna ani hypochondrová, ale věštkyní by

8 SPOLEČNOST Budějcké ohlédnutí za uplynulými dvanácti měsíci The Action strana 8 chvíli být mohla. Takže: Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká, protože z města přichází jen samé dobré zprávy. Zpráva první: Oblíbená Budějcká Drbna nekončí, ale naopak pokračuje a drbe totiž informuje ještě více, lépe a zajímavěji. Těšte se, Budějčáci. Zpráva druhá: Ve městě vyrůstá mimořádně pozoruhodná stavba Centra halových sportů, díky kterému nejen VK Jihostroj, ale i všechny sportovní kluby vyhrávají všechny ligy, mistrovství republiky, Evropy, světa HC Mountfield a SK Dynamo, inspirovány úspěchy svých sportovních kolegů, zvyšují své úsilí a výkony na maximum a udrží se v nejvyšší české soutěži. Zpráva třetí: Ve městě je v rekordně krátkém čase vybudován naprosto dokonalý systém obchvatů, okruhů a spojnic, díky kterým je doprava ve městě zcela plynulá, poklidná a slovo kolony nebo zácpy Budějčáci definitivně škrtají ze svých slovníků. Vláda a ministerstvo dopravy ČR v okouzlení budějckým zázrakem okamžitě uvolňují veškeré finanční rezervy a intenzivní budování D3 vyhlásí za prioritu národních i nadnárodních zájmů. Dne 12. prosince 2013 je slavnostně otevřena kompletně vybudovaná dálnice v úseku Budějce - Praha. Zpráva čtvrtá: Ve městě jede naplno kreativní průmysl, o možnost představit se budějckému publiku se rvou hvězdy světových jmen a náměstí Přemysla Otakara II. se stává nejvýznamnějším koncertním prostorem v Evropě. Explozi budějckého kulturního úspěchu nemůže zastínit ani fakt, že město stále nemá koncepci kultury a osud kina Kotva je pořád nejasný. Zpráva pátá: Díky nejmenovaným silám se konečně podaří naplnit program Poručíme větru, dešti a Budějce jsou tedy zality sluncem, vítr nefouká vůbec a déšť se objevuje pouze v předem ohlášených termínech, které se řídí požadavky zemědělců a zahrádkářů na závlahu, případně silničářů na smytí prachu ze silnic a chodníků. Pojmy přívalový déšť, záplavy nebo kalamita jsou Budějčákům známy už jen z archivních obrázků. Zpráva šestá: Budějovický Majáles 2013, soutěž Maturantka Roku 2013, výstava Země Živitelka 2013 a Slavnosti piva 2013 získávají Nobelovu cenu za kulturu. Hlavní mediální partner těchto akcí, Budějcká Drbna, získává Nobelovu cenu za literaturu, za celosvětový mír a za statečnost. Za nekonečné bláznovství se Nobelovka bohužel neuděluje, jinak bych ji měla jistou. Pac, pusu a PF 2013 Vaše Budějcká Drbna The Action Aby životní příběhy nekončily v černých pytlích Představení je založeno na autentických příbězích lidí. Napsala Lucie Mourková Fakt super mejdan. Muzika na plný pecky. Dej sem tu flašku, kámo, tak co je, chlastáme, ne? Se musí ty tvý devatenáctý narozky pořádně oslavit, ne? Hele a co ještě jet zapařit na dýzu? Holky, dotancujte, vemte ty flašky, hele, dej mi ještě loka, dík, kde mám klíčky od auta? Sedejte, jedem Tma. Ticho. Strom. Auto. Krev. Krev všude. Krev na tváři. Oči, které jsou otevřené, ale už nikdy nic neuvidí. A na tvář s očima, otevřenýma k věčnosti, se dívají oči živých. Oči žáků a studentů jihočeských základních a středních škol, kteří přišli v rámci výstavy Vzdělání a řemeslo na budějckém Výstavišti na multimediální představení The Action. Představení, určené budoucím a začínajícím řidičům, je prezentováno jako sugestivní a emotivně silné - a skutečně takové je. Dokonale namíchaný mix audiovizuálních prostředků, záběrů z nehod, hudby, scénického tance a hlavně příběhů. Autentických příběhů lidí, kterým nehoda navždy změnila život, a lidí, kteří se s tragickými konci životních příběhů setkávají denně při své práci. Policista, hasič, záchranář. Přichází postupně na pódium a mluví. Nementorují, nepoučují. Prostě jen Foto: Lucie Mourková vypráví o nehodách. Věcně a velmi srozumitelně. Jedeme k místu nehody, už z dálky vidíme kamion, dojedeme k němu, vidíme rozsekanou motorku. U kamionu stojí mladej kluk, řidič, je úplně bílej a pořád jen opakuje Já za to nemůžu, já za to nemůžu. Pod nápravou kamionu vidíme nohy je tam další mladej kluk. Řidič tý motorky, chtěl se prorvat odbočovacím pruhem a doslova se rozmáznul o kabinu kamionu. Vidíme nohy, tělo, hlavu. Vedle té hlavy něco leží. Je to mozek toho kluka A vyprávění pokračuje, policisté neznají identitu mrtvého, nemá doklady, má jen klíče, motorka je zapsána na jakousi firmu, kde nikdo nebere telefon Telefon. Mobil řidiče, hledání v kontaktech. Máma? Nelze. Mámě nelze říct z telefonu jejího syna, že už syna nemá. Že je mrtvý. Táta? Totéž. Nelze. Sestra? Dokáže žena unést takovou zprávu? Takže brácha A pak veselému hlasu v telefonu Čau brácho, jak se máš, co potřebuješ, že voláš? musí policista sdělit, že bratr zemřel. Vteřina ticha, pak otázka poslední zoufalé naděje: To není pravda, to je nějakej blbej fór, ne? Neblbněte, fakt, brácha má dvě malý děti, je to můj brácha, nemůžete na mně zkoušet takový blbý vtipy. Řekněte, že to není pravda. A pak už je jen pláč A vyprávění pokračuje: Pro nás to tím telefonem nekončilo, bylo třeba dostat toho kluka zpod kamionu. Byl tam napasovanej, pod kolem, nešlo to, dostávali jsme ho odtud po kusech dávali je do černého pytle. To je to nejhorší. Když přijedeme k nehodě a není tam žádnej jekot, nadávání, volání o pomoc, ani sténání, nic. Je tam ticho a my víme, že to bude končit právě těmi černými pytli. A stejně tak vím, že podle statistik a přepočtu nehod na počet obyvatel v republice je tady mezi vámi někdo, koho dřív nebo později do toho černého pytle budeme dávat. Při odchodu policisty hraje hudba, ale kdyby nehrála, bylo by ticho. Ticho, které provází okamžiky, kdy jsme silně osloveni, zasaženi. Tváře těch, kteří se dívají a hlavně poslouchají, o takovém zasažení vypovídají. Stejně, jako při dalším vyprávění hasiče. Nehoda, v autě dva kluci, dvě holky. Jeli v noci domů z diskotéky. Skončili kousek od domova, nezvládnutá zatáčka, strom, ticho. Slova o rozdrcených nohou, kolenech, která přestala být koleny a stala se kaší, o tváři dívky, kterou náraz poslal proti palubní desce a která už pak vlastně tvář neměla. Byla připoutaná. Jenže prudký náraz vymrštil kluka na zadní sedačce a ten vylétl proti sedačce přední, na které dívka seděla. I hasič mluví o černých pytlích a stejné téma nechybí ani ve vyprávění záchranáře. Pět dívek, oslava narozenin, cesta autem o půlnoci za dalšími kámoši. Přežila jen jedna. Záchranář domluví, neozve se potlesk, zní jen hudba, ale jako by bylo ticho. A v něm se na plátně objevují fotografie. Miminko, kluk u dortu se čtyřmi svíčkami, kluk na kole, kluk s mámou, tátou, ségrou Fotky. A pak tvář a hlas ženy: Jmenuji se Marie Stašková, jsem dětská lékařka a jsem matkou syna Aleše, který se zabil na motorce. Hlas, který mluví o chvíli, kdy jí přišli říct, že syn je mrtvý, o tom, jak se všechno v člověku brání přijmout, že je to pravda. O bolesti, která se nedá pochopit těmi, kteří nic podobného nezažili. O nesmíření s tím, že syn už nikdy nepřijde. O zoufalé naději, že někde je, někde přece musí být, hlas se chvěje Chodila jsem na místa, kudy Aleš chodil, stála jsem v metru, na stanici, kam přijížděl, stála jsem tam a čekala, že přijde doma jsem zaslechla přijet výtah, říkám si, jde domů To pak pominulo, asi po dvou měsících, dneska už vím, že nepřijde nikdy. Hraje hudba? Ne. Je ticho a po některých tvářích tečou slzy A na pódiu už je další pohyb, objevuje se mladý muž. Na vozíku. Čau, jmenuju se Radek a jsem tady, protože když už se mi stalo, co se stalo, chtěl bych, aby se to třeba nestávalo dalším. Motorka, rychlost, adrenalin. A k tomu se přičetla chyba, která skončila letem ze silnice, betonové hrazení v příkopu, náraz těla do betonu a náraz letící motorky do těla. Zlomeniny, proražené obě plíce, zlomený hrudní obratel. Osmnáct dní v komatu. Ochrnutí dolní části těla. Boj lékařů, boj o návrat do života, ztráta jistot, známých, kteří neví, jak se k někomu, kdo lítal na motorce a najednou se plouží na vozíku, chovat. Bariéry. Obrubníky, prahy ve dveřích, schody. Místo rychlosti je největším adrenalinem otázka, jestli se podaří s vozíkem projet úzkými dveřmi Jasně, měl nakonec vlastně štěstí. Přežil. Jenže všechny další dny, měsíce, roky po přežití budou stejně provázet myšlenky na to, jaký život mohl být. Bez vozíku. Je ticho a tichem, beze slova, se rozloučí i čtyři lidé, kteří vyprávěli své příběhy. Prostě jen stojí a dívají se. Na lidi, kteří jsou všichni živí. Zatím. Možná se přece jen někdo z nich někdy rozhodne, že odveze kámoše z fakt super mejdanu na dýzu. Jeho životní příběh nebude mít happy end. Nepochybuji ale, že díky představení The Action bude takových příběhů méně.

9 SPOLEČNOST Projekt zaměřený na prevenci dopravních nehod mladých řidičů strana 9 Jaká je budoucnost projektu The Action v jižních Čechách? Napsala Lucie Mourková Projekt The Action unikátní a netradiční formou oslovuje mladé, budoucí a začínající řidiče. Tedy i žáky a studenty základních a středních škol z Jihočeského kraje, kteří se představení na Výstavišti zúčastnili. Pavilon B1 se v průběhu tří dnů výstavy Vzdělání a řemeslo proměnil v divadelní sál, ve kterém bylo The Action uvedeno devětkrát a viděly ho téměř tři tisícovky mladých lidí. Projekt byl realizován díky finanční podpoře Ministerstva dopravy ČR a Jihočeského kraje. The Action je roky ověřená forma prevence těch nejzávažnějších forem dopravních nehod mladých řidičů, uvedl Roman Budský, vedoucí samostatného oddělení BESIP Ministerstva dopravy, a dodal: Důraz je kladen na autentičnost a srozumitelnost. Emočně podané skutečné příběhy jsou nástrojem pro působení nejen na mladé řidiče, ale také na jejich potencionální spolujezdce. Vždyť každý je zodpovědný za svůj život. A spolujízda s řidičem, o kterém víme, že před jízdou požil alkohol, rozhodně zodpovědná není. Představení je opravdu sugestivní! Jsem hodně rád, že se nám s kolegy inzerce Záchranář, policista, hasič a vozíčkář Radek. povedlo projekt prosadit a zrealizovat, řekl Budějcké Drbně po představení The Action Václav Král, bývalý radní pro dopravu a regionální rozvoj Jihočeského kraje. Dopravní výchovu dětí a mládeže, budováním dopravních hřišť počínaje a účinnou prevencí v oblasti silniční bezpečnosti konče, jsem v době svého působení ve vedení Jihočeského kraje považoval za jednu z priorit své práce. Ještě před dvěma měsíci bych váhal, jestli to tak mohu říci, aby to nevypadalo jako populismus. Dnes to však už říkám s klidem. Z průzkumů Ministerstva dopravy vyplývá, že Foto: Lucie Mourková z celkového počtu dopravních nehod zaviní 30 procent mladí řidiči ve věku 18 až 25 let. V Jihočeském kraji došlo v roce 2011 ke třem tisícům patnácti nehodám, zemřelo 67 osob, 266 osob bylo těžce zraněno. V kontextu s průzkumy ministerstva tedy mladí řidiči zavinili téměř tisíc nehod. Neznám silnější argument pro realizaci prevence. Prevence opravdu účinné, a že představení The Action takovou prevencí je, to si dovolím tvrdit zcela jistě, zmínil Václav Král. Řekl jste, že jste realizaci představení musel na Jihočeském kraji prosadit. Znamená to, že projekt nebyl přijat bezvýhradně? Vždy musíte vymýšlet a rozhodovat se, jaké činy efektivně naplní vaše vize. Tento projekt byl relativně finančně náročnější, takže bezvýhradně přijat opravdu nebyl, ale ministerstvo nám v tom pomohlo. Když jsem viděl reakci těch, kteří na představení byli, vzpomněl jsem si na opakované diskuse, jestli se představení vyplatí dělat. I kdyby zůstal ušetřen i jen jediný lidský život - a podle reakcí věřím, že tomu tak bude - pak se to vyplatilo bez všech pochybností. Toto je role veřejné správy. Za to patří dík i mým bývalým kolegům z odboru dopravy, regionálního rozvoje a školství. Představení uvedené devětkrát pro téměř tři tísícovky lidí - to je jen malá část z cílové skupiny mladých lidí ve věku 15 až 25 let v Jihočeském kraji. A přitom by ho měli vidět opravdu všichni budoucí, začínající i už trochu zkušenější řidiči. Máte informace, jestli Jihočeský kraj bude projekt podporovat i nadále? Je v plánu uvedení dalších představení The Action? A jestli ano, tak kdy a kde? Nevím, jestli Jihočeský kraj tuto akci zorganizuje i v příštím roce. Letos to byla premiéra. Určitě jsou ale i jiné možnosti, jak projekt podpořit! Jak praví klasik, kde je vůle, tam je cesta. Takže my s kolegy cestu pro The Action v jižních Čechách najdeme, nastínil Václav Král budoucnost projektu The Action v Jihočeském kraji. Nákupní c entrum Nákupní centrum Géčko, České Vrbné 2360,

10 SPOLEČNOST Vzpomínka na dobrodruha, který zemřel po pádu vrtulníku strana 10 Otto Zemek pro něj byl druhým tátou. Nikdy na Tebe nezapomenu! říká jeho dlouholetý přítel Jiří Urban Otto Zemek vedle stroje, ve kterém skončila jeho bohatá životní pouť. Napsal Pavel Kacerovský Pilot, potápěč, parašutista, účastník reality show Trosečník, neúnavný dobrodruh. Otto Zemek prožil svůj život naplno. V pondělí 14. května 2012 však společně s dalším letcem Radomilem Votočkou tragicky zahynul v lehkém dvoumístném vrtulníku Safari mezi Šindlovými Dvory a Mokrým. Krumlovák Otto Zemek začínal s létáním a parašutismem v armádě a postupně se stal doyenem potápění nejen v nejbližším okolí. V roce 1995 byl českým průkopníkem létání s ultralehkými vrtulníky jako hlavní inspektor provozu ULH, na sklonku své kariéry se mimo jiné věnoval výcviku soukromých pilotů vrtulníků (PPLH) na stroji Robinson R22 Beta II. Za svůj život pilotoval desítky různých strojů od bezmotorových letounů, ultralehkých vrtulníků, až po velké typy vrtulníků včetně legendárního stroje Mi-8. Nalétáno měl téměř šest a půl tisíce hodin. Jako parašutista absolvoval bezmála 1300 seskoků v různých podmínkách a na různých konstrukcích padáků. Třetího listopadu letošního roku by muž, který byl obdivován a uznáván odbornou veřejností napříč celou republikou, oslavil svoje 71. narozeniny. Osud to však určil jinak Budějcká Drbna se setkala s Jiřím Urbanem mladším, dlouholetým přítelem Otty Zemka. Skromný mladík, jenž na svůj životní vzor již nikdy nezapomene, se nyní stává Zemkovým následovníkem. Létání se tento profesionální hasič věnuje sice jen ve volném čase, po Ottovi však převzal vedení Klubu sportovních potápěčů. Můj vztah k Ottovi byl velmi silný. Znal jsem ho od svých třinácti let. Už v té době mě zachraňování lidí a potápění lákalo, a proto jsem se v sedmé třídě přihlásil do kroužku potápění při vodní záchranné službě, kterou vedl pan doktor Alexandr Jegorov. Tréninky byly společné, každý pátek jsme dvě hodiny plavali a až potom trénovali záchranu lidí a potápění. Otta vždycky přivezl přístroje a ten nejlepší plavec, jenž zdolal pětadvacet metrů pod vodou v nejlepším čase, se mohl jít jako první potápět s přístrojem, vzpomíná na své první setkání s Ottou Zemkem v současnosti vedoucí potápěčské skupiny HZS územního odboru Český Krumlov Jiří Urban. Protože tehdy ještě náctiletý Urban odešel do Příbrami na střední školu, k potápění s Ottou Zemkem se vrátil až po návratu zpátky do Krumlova. A hned se v kurzu, kde byl předtím jedním ze žáků, stal trenérem. Otta byl šéf, já trénoval. Časem se mi povedlo získat potápěčské kvalifikace, takže jsme mohli oba dělat výcvik potápěčů na stejné úrovni. Později jsem nastoupil k hasičům a potápění se stalo mou profesí. Většina kluků, Foto: které mám teď ve skupině, jsou Ottovi bývalí studenti a potápěčskou práci perfektně zvládají, připomíná Urban, pro něhož je práce u Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje zároveň i velkým koníčkem. Jiří Urban vždy považoval Zemka za svého druhého tátu. Za několik let s ním proto zažil nespočet nezapomenutelných okamžiků. Na jaké z nich nejraději vzpomíná? Když mi bylo asi patnáct a už jsem měl potápěčskou kvalifikaci, Otta chtěl jet na noční ponor do Lipna. Bylo kolem 15. prosince, a proto potřeboval, abych ho zapnul do suchého obleku. Vodotěsný zip měl na zádech a nedosáhl na něj. Já měl jen starý mokrý oblek, dřív se mu říkalo dřevopren. Pod vodu, která měla asi čtyři stupně, jsme šli společně. On tam byl dlouho, ale já jsem musel po hodině vylézt ven. Měl jsem co dělat, abych se celý promrzlý z obleku dostal, říká s úsměvem Urban. Přesto jsem byl nadšený a byl moc rád, že mě Otta vzal s sebou. Byl to nadšenec, který dokázal lidi v pozitivním slova smyslu ovlivnit tak, že potápění se stalo jejich životním stylem. Prožili jsme společně spousty chvilek, které byly vždy určitým způsobem zajímavé. Občas se stalo, že jsme museli pod vodou někoho tahat z bryndy. Nechci říct, že jsme ho zachraňovali, spíš jsme mu dopomáhali při výstupu na hladinu. Všechno ale vždycky dobře dopadlo, vypráví Jiří Urban mladší. Všichni kamarádi vzpomínají na Ottu Zemka jako na obrovskou osobnost. Podle nich byl vždy kvalitním a důrazným instruktorem, jenž nikomu nic neodpustil. Troufám si říct, že ho většina lidí, které kdy učil, obdivovala a měla ho upřímně ráda. Všichni jsme proto jeho smrtí zdrceni a pořád to prožíváme. Jelikož jsme jenom lidi, Ottovu smrt vnímáme jako obrovskou ztrátu, nicméně se s tím musíme smířit. To ani jinak nejde říká sklesle Jiří Urban. O riziku, které všichni podstupujeme, samozřejmě víme a musíme si ho do rozumné míry připouštět. Když však děláte takovou činnost, je důležitá pokora. A člověk se musí pořád učit. Otta s oblibou říkal: Chybami se člověk učí, pravila odlétající hlava pyrotechnika. To znamená, že nejlepší je učit se z chyb ostatních. Jeho milovaná činnost se ale nakonec stala pro Ottu Zemka osudnou. Bylo pondělí 14. května 2012, hodiny ukazovaly kolem půl třetí odpoledne. V letové zóně Českých Budějovic, Jiří Urban mladší při potápění s Ottou a Jiřinou Zemkovými v roce 1999 v Chorvatsku. Foto: archiv Jiřího Urbana

11 CLÁNKY KAUZY ROZHOVORY SPOLEČNOST Vzpomínka na dobrodruha, který zemřel po pádu vrtulníku strana 11 konkrétně mezi Šindlovými Dvory a Mokrým, se najednou zřítil do pole vrtulník americké výroby Safari Helicopter, replika typu Bell 47 (známý se seriálu MASH). Na palubě dvoumístného vrtulníku byli dva muži - sedmdesátiletý Otto Zemek a technik Radomil Votočka, který se o stroj staral. Náraz do země byl fatální, oba na místě zemřeli. Podle informací, které má Budějcká Drbna k dispozici, letěli Zemek s Votočkou z Hosína. Údajně ten den byli s vrtulníkem na technické kontrole. Podle dosavadního šetření Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod nehodu nezpůsobil pilot. V závěru srpna navíc vyšetřovatelé vydali zprávu, že v doposud objevených troskách helikoptéry se nenašla konstrukce s uchyceným závažím - asi třiceticentimetrovou trubkou. Její odpadnutí by mohlo být příčinou nehody. Kvůli řepce však nebylo závaží ani rojnicí třiceti lidí nalezeno. Otta byl tak zkušený, že kdyby pádu mohl jakkoliv zabránit, udělal by to. Sám učil zvládat krizové stavy své žáky například režimem autorotace, která i bez funkce pohonné jednotky rotoru vrtulníku dává šanci dopravit stroj bezpečně k zemi, takže i kdyby vrtulník zrovna nepilotoval (spolucestující měl totiž kvalifikaci soukromý pilot vrtulníků), okamžitě by zasáhnul. Nechme tedy pracovat odborníky, oni příčinu nehody určitě zjistí, dodává Jiří Urban. Na pohřbu Otty Zemka v Českých Budějovicích byl Jiří Urban požádán rodinou zesnulého, aby přednesl řeč o potápění, jako vzpomínku na tohoto významného muže. Dorazilo tam víc hasičských potápěčů. Asi hodinu po skončení posledního rozloučení s naším kamarádem jsme téměř všichni museli ještě ve smutečních oblecích odjet na Orlickou přehradu hledat utonulou osobu. Bylo tam plno kluků - potápěčů, které Otta učil. Možná to bylo nějaké znamení, nevím. Každopádně šlo o pořádně černou tečku za celým dnem. Mladého kluka jsme nakonec našli, utopil se při koupání, přibližuje okamžiky těsně po Zemkově pohřbu Jiří Urban. Kvůli květnové tragédii se změnil život nejen Ottovým kamarádům, ale také rodině. Manželka Jiřina, děti i vnoučata na svého milovaného budou navždy vzpomínat. Změnil se i život Jiřího Urbana, Zemkova pilného žáka. Nikdo nechtěl, aby potápění v Krumlově skončilo. Událost s Ottou partu nerozdělila, naopak se tím ještě víc stmelila. A jelikož jsem byl v Klubu sportovních potápěčů nejdéle ze všech členů, domluvili jsme se, že ten oddíl bude pokračovat pod mým vedením. Nový ročník kroužku začal 4. října a bude každý čtvrtek od půl šesté do půl sedmé. Navštěvovat ho můžou jak dospělí, tak i děti, uzavírá mladý hasič. Trosky vrtulníku na místě, kde zahynuli piloti Zemek a Votočka. Foto: Policie ČR Otto, budiž je Ti země lehká. Všem nám moc chybíš. V našich srdcích ale zůstaneš navždy. Vzpomínáme na Tebe! čtvrtek 13. prosince 18:30 hod Úsvit + Úsviťáček/společné vystoupení souboru písní a tanců (piarisťák-gospely) pátek 14. prosince 15:00 hod ČEZ Hodina slávy - Noncitizen- Gymnázium Česká Olympijských Nadějí 16:00 hod ČEZ Hodina slávy - WASUUPNHOU Jírovcova 18:30 hod COP sobota 15. prosince 14:00 hod Téměř divadelní společnost Kouzelná píšťalka a Labutí panna 15:30-17:00 hod Vánoční VW GOLF (pásmo vánoční hudby, soutěží a rekordů) 17:30 hod Den s Hitradiem Faktor 18:30 hod Den s Hitradiem Faktor - Petr Kolář (radnice-tvůrčí dílny) 20:00 hod Souperman neděle 16. prosince 14:00 hod Dětský folklórní soubor Bystřina ze Zlivi 15:30 hod Vehicle club band 17:00 hod GladlySW 18:30 hod Moonbeans (radnice-tvůrčí dílny) Partneři: pondělí 17. prosince 15:00 hod ČEZ Hodina slávy - Gymnázium Česká a Olympijských nadějí 17:00 hod Kulinář Petr Stupka - živé vystoupení s ochutnávkou kulinářských dobrot z Třeboňského kapra 18:30 hod Bryčka (radnice-tvůrčí dílny) úterý 18. prosince 15:00 hod ČEZ Hodina slávy - ZŠ Oskara Nedbala 16:00 hod ČEZ Hodina slávy - Biskupské gymnázium J. N. Neumanna Bigysbor 17:00 hod Módní přehlídka Nordblanc v podání Tanečního studia No Limit 18:30 hod Kapka /lidové písně a koledy/ (radnice-tvůrčí dílny), nádvoří - trhy v radničním nádvoří středa 19. prosince 16:00 hod ČEZ Hodina slávy - Orchestr Armonia ZUŠ Piaristické náměstí ČB 17:00 hod City Gastro - vánoční kávový dýchánek 18:30 hod Stařenky - Schovanky nádvoří - trhy v radničním nádvoří čtvrtek 20. prosince 15:00 hod ČEZ Hodina slávy - ČAG 16:00 hod ČEZ Hodina slávy - Slavíček-hudebni mateřská škola s angličtinou 18:00 hod slavnostní vyhlášení výsledků Hodina Slávy 18:30 hod Dudlajda vánoční koncert nádvoří - trhy v radničním nádvoří pátek 21. prosince 18:30 hod Nezmaři vánoční koncert nádvoří - trhy v radničním nádvoří sobota 22.prosince 15:30-17:00 hod Vánoční VW GOLF (pásmo vánoční hudby, soutěží a rekordů) 17:30 hod Den s Rockrádiem - Menhir, Love Gangsters 19:00 hod Den s Rockrádiem - Aleš Brichta ABband neděle 23.prosince Mediální partneři: Budejcká Drbna aktuální dení v našem meste Partneři kulturního programu:

12 KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS Budějce chtějí postavit nový sportovní stánek strana 12 Architekti z celé republiky soutěží se svými projekty Současnou Sportovku má nahradit moderní Centrum halových sportů Architekt Mirek Vodák. Napsal Pavel Kacerovský Foto: archiv Na konci září letošního roku vyhlásila rada města České Budějovice architektonickou soutěž o nejlepší návrh plánovaného Centra halových sportů, které by v příštích letech mělo vyrůst na místě současné sportovní haly. O pohled odborníka Budějcká Drbna požádala člena projektu CBArchitektura, architekta Mirka Vodáka. Proč by měla být, podle vašeho názoru, vybudována nová sportovní hala? Otázka, proč a co stavět, je v první řadě pro politiky. Oni dělají rozhodnutí a nesou tím zodpovědnost za rozvoj města. Vzhledem k tomu, že podobné stavby patří k největším a nejdražším, které zde máme, je třeba takovou investici zdůvodnit občanům ve veřejné diskuzi nad rozpočtem a strategickým plánem. Já předpokládám, že takové rozhodnutí prošlo důkladnou analýzou a rada města ho zvážila ve všech souvislostech. Z toho, co jsme mohli slyšet - je zde nedostatek sportovních ploch a stávající hala nevyhovuje současným technickým ani sportovním parametrům. Má například nízký strop, malou kapacitu, nevyhovující obvodový plášť a technologie. Podaří se sehnat dostatek finančních prostředků na realizaci tohoto projektu? V rozpočtu města je na tuto akci vyčleněno v následujících dvou letech zhruba čtvrt miliardy. Není v něm zahrnuta demolice a parkovací stání. Je to na dolní hranici toho, kolik podobné stavby stojí a rozpočet je jednoznačně pro architekty nejvíce limitní. Otázkou je, zda v tuto chvíli relativně levnější řešení je výhodné i dlouhodobě. To je otázka šiřšího kontextu, co vlastně naše město potřebuje, jak a kde se lidé chtějí bavit a kde utrácet peníze. Architektura vždy existuje v nějakých souvislostech. Na podobu haly byla vypsána architektonická soutěž. Jaká platí pro účastníky pravidla? Architektonická soutěž je podle České komory architektů nejlepší a nejtransparentnější způsob pro zadání veřejné zakázky o návrh stavby. Má několik výhod, z nichž největší je možnost výběru nejlepšího projektu z velkého počtu přihlášených návrhů, které jdou mezi sebou porovnávat podle daných kritérií - estetických, ekonomických a technických. Žádné jiné výběrové řízení toto neumožňuje. Způsob vypsání této soutěže na sportovní halu je anonymní, nadpoloviční většina poroty má odborné architektonické vzdělání a je nezávislá na vypisovateli. Jsou tam lidé, kteří za sebou mají podobné projekty a mohou politikům poradit v poměru ceny a kvality. Anonymita návrhů zaručuje vysokou transparentnost rozhodování, omezuje možnost korupce a dává všem účastníkům stejné šance. Kolik architektů zaslalo svůj návrh a jak bude soutěž probíhat? Přihlásilo se 51 soutěžících, což je slušné číslo. Do druhého kola postoupilo šest návrhů a jejich autoři je mají možnost upravit a dopracovat podle připomínek. Město by si ale mělo uvědomit, že účast dobrých architektů není samozřejmá a je třeba o ni usilovat, jako tomu je například v Litomyšli. Pokud je například zadání v některých bodech nejasné nebo kontroverzní (například rozpočet nebo územní plán), tak se někteří prostě nepřihlásí, protože riskují porušení soutěžních podmínek a vyřazení ze soutěže. Uvědomte si, že z těch padesáti přihlášených dostane nějakou odměnu pouze zlomek, jsou to stovky hodin práce a náklady ateliérů se pohybují v desetitisících. Jak bude autor vítězného návrhu odměněn? Odměny pro soutěžící by měly být zhruba jedno procento z ceny realizace. V našem případě je to méně - pouze 1,5 milionu - z čehož vítězný tým dostane 750 tisíc. Může se to zdát hodně, ale pokud se jeho návrh bude skutečně realizovat, tato částka se strhne z ceny za projekt. V tomhle smyslu je to pro město velmi výhodné a naopak pro architekty takřka likvidační. Přesto jsou to právě oni, kdo dnes a denně přesvědčují politiky o tom, že pořádání soutěží má smysl. Co musí hala splňovat, jaké bylo zadání před vypracováním projektů? Zadáním je centrum halových sportů splňující současné i budoucí požadavky na vrcholový i rekreační sport a umožňující pořádání dalších společenských akcí. Kapacita hlavní haly má být zhruba 3000 diváků s hrací plochou o rozměru minimálně 48x29 metrů a výškou 12,5 metru, což splňuje požadavky většiny sportovních federací na mezinárodní zápasy. Ve druhé etapě by se měla přistavět tréninková plocha a lehkoatletický koridor. Samozřejmě, že architekti si musí poradit s celým provozem, který zahrnuje foyer, šatny, toalety, občerstvení, prostory pro média a gastronomii, sklady, technické provozy a tak dále. Návrh sportovní haly vysvětlí také urbanistické zapojení haly do struktury města a uvažování v širších souvislostech - ve vztahu k historickému centru, k řece nebo ke Stromovce. Jsem zvědavý, jak si soutěžící poradí například s orientací hlavního vstupu, zda bude situován směrem do města, anebo k silnici a prostoru pro parkování. Kdy bude uveřejněn vítězný návrh, případně v jakém časovém horizontu se začne s výstavbou haly? Vítěz bude znám v únoru Pokud půjde vše hladce, tak by teoreticky do konce roku mohl být projekt a vydané stavební povolení. Stavba trvá zhruba 15 až 18 měsíců. Otázkou jsou případné komplikace, které se u podobně velkých projektů objevují, a také, zda se při prvních potížích politici k záměru neotočí zády. Návrh bude veřejnosti představen na výstavě, kde proběhne i prezentace ze strany v té chvíli už neanonymních autorů. Součástí soutěží bývá i katalog, který slouží jako reference pro podobné záměry. Právě to je vedlejší a neméně důležitý efekt. Často se stane, že některý neoceněný návrh nesplní zadání, ale má takovou kvalitu, že slouží jako inspirace pro podobné stavby v jiných souvislostech. Co se stane s původní halou? Soutěžní zadání nepočítá se zachováním původní haly. Je to rozhodnutí, které udělala rada města a zastupitelstvo schválilo rozpočet. Dnes už málokdo pamatuje, že sportovní hala byla pouze první etapou rozsáhlejšího sportovního areálu. Druhá etapa na místě kurtů pro beachvolejbal měla být zhruba třikrát větší, s dalšími plochami pro gymnastiku, stolní tenis, posilovnu a několik venkovních hřišť. Naproti plaveckému stadionu pak měl stát nový 400metrový atletický ovál a dále tenisová hala a kurty. Před třemi lety město uvažovalo o další, modernější dostavbě, ale byl pouze jeden návrh. Proč se nerealizoval, nevím. Po skončení soutěže ho můžeme porovnat s vítězným projektem. Architekt Mirek Vodák je jedním z členů projektu CBArchitektura, který se věnuje současné architektuře v kontextu veřejných staveb a veřejného prostoru. Více na V rozhovoru je zveřejněn nesoutěžní návrh budějckého Centra halových sportů od pražského studia Vision Architecture. S tímto návrhem Centra halových sportů se pražské studio Vision Architecture nakonec soutěže nezúčastnilo. Hala by se nevešla na vymezený pozemek. Jelikož se nám v zadání soutěže nezdálo, že na parcele současné haly mají být dvě hrací plochy, tribuny pro tři tisíce lidí, běžecká dráha, parkoviště, technická zabezpečení budov, restaurace a podobně, podali jsme na vyhlašovatele soutěže dotaz s tím, že se nám tam všechno nevejde. Do země jsme jít nechtěli kvůli spodní vodě a dělat hřiště nad sebou bylo z hlediska dynamiky zatížení rizikové. Odpověď jsme však nedostali, protože už bylo po termínu, kdy mohli soutěžící posílat dotazy, a tak jsme účast v soutěži vzdali. Stejně ale stavba vycházela na 700 milionů korun, což je třikrát více, než je stanovený limit. Naše šance na výhru by tak byla nulová. Ing. arch. Radek Vopalecký, Vision Architecture

13 KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS Genderové kvóty Evropské unie strana 13 Pekelné téma aneb Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí Napsala Lucie Mourková Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. A když to neudělá čert, udělá to Evropská unie. Podle dobře informovaných zdrojů z kuloárů byla mezi oběma subjekty uzavřena dohoda o bilaterální spolupráci a vzájemné podpoře. Relevanci dosud nepotvrzené informace dokazuje i skutečnost, že v polovině listopadu eurokomisařka Viviane Redingová z Lucemburska oznámila rozhodnutí EU zavést v členských zemích povinnou 30procentní kvótu na zastoupení žen ve vrcholovém managementu podniků. Oznámení záměru vyvolalo rozsáhlé diskuze o potřebnosti-nepotřebnosti genderové kvóty. Většina názorů v genderově vyrovnaném poměru - tedy názorů mužů i názorů žen - hodnotila záměr EU jako nesmyslný a nic neřešící. Hodnocení podpořily a prokázaly i různé průzkumy. Budějcká Drbna jako správná ženská nezůstala stranou a rozhodla se podívat na genderový zoubek významným budějckým firmám. Zajímalo ji nejen, jaký názor zástupci vedení firem mají na samotný záměr Evropské unie, ale také jaké je zastoupení žen v managementu a především - jaké podmínky pro výkon práce na vyšších pozicích v managementu ženy mají. Z oslovených budějckých společností některé svůj postoj ke kvótám EU vyjádřily výstižně - mlčením. Národní podnik Budějovický Budvar na otázky Budějcké Drbny reagoval stručně: Podle našeho názoru by o obsazení řídících funkcí měly rozhodovat především kvalifikační předpoklady a odborné schopnosti, nikoliv pohlaví. Podotýkám, že v našem podniku pracuje již dnes na vedoucích pozicích inzerce řada žen, uvedl tiskový mluvčí Budvaru Petr Samec. Obsáhlejší vyjádření poskytly dvě akciové společnosti. Za Teplárnu České Budějovice odpovídal místopředseda představenstva Mgr. Martin Žahourek, názory společnosti Madeta Budějcké Drbně sdělil Ing. Pavel Buryánek, vedoucí personálního oddělení. Kolik žen je v současné době (listopad 2012) zastoupeno ve vedení - představenstvu, top managementu - vaší firmy? Teplárna: V tříčlenném představenstvu naší společnosti nemáme v současné době žádné ženy, v dozorčí radě jsou z dvanácti členů ženy dvě. Na pozicích vedoucích úseků a oddělení figurují také dvě ženy. Teplárna České Budějovice, a. s. je z podstaty věci především vysoce specializovanou firmou v oblasti energetiky, a tudíž s jasným technickým zaměřením. Na druhou stranu je pravda, že žen s absolvovaným technickým vzděláním tohoto směru na trhu práce příliš není. Madeta: Přímo v představenstvu ženy zastoupeny nejsou, dva ze tří postů v dozorčí radě ale ženy zastávají. Co se týče top managementu, tak na ředitelských pozicích ženy nefigurují. Naopak ve středním managementu, to znamená na pozicích vedoucích provozoven a oddělení, je zastoupení žen srovnatelné s počtem mužů, dokonce je jejich počet o něco vyšší. Pokud by byla směrnice přijata, považujete možnost jejího splnění za reálnou? Teplárna: Pokud bude směrnice v naší firmě zavedena a bude nutno naplnit kvóty, bude záležet především na zájmu žen, zda-li se do výběrového řízení přihlásí. Když budou splňovat všechny podmínky pro přijetí na danou pozici - mít dostatečné vzdělání a praxi v oboru, nevidíme problém, proč dělat rozdíl mezi mužem a ženou. V současné době máme ženy na vedoucích úrovních, jedná se ale spíše o netechnické úseky. Madeta: Směrnici jako takovou považujeme za hloupost. Zaměstnavatel by měl mít vždy právo rozhodnout, jakou osobou volné místo obsadí, a to bez ohledu na pohlaví, rasu nebo státní příslušnost. Považovali byste vyšší počet žen ve vedení firmy za přínosný? Teplárna: Obecně, s ohledem na rozdílný pohled ženy a muže na řešení problémů a na rozdílný přístup k práci, by bylo jistě přínosem, kdyby se tyto dva pohledy a přístupy měly možnost ve vedení společnosti protnout. Ale nabízí se otázka, zda tato směrnice ženám usnadní jejich profesní život. Může se stát, že jejich kolegové pak na ně budou pohlížet díky směrnici jako na dosazené z povinnosti, které by se jinak samy nebyly schopné prosadit. Kvóty by pak ve výsledku hovořily spíše v neprospěch práce žen. Umělé zavádění kvót jako jednotný model pro všechny je pro podnikovou praxi neuchopitelný a může být v konečném důsledku kontraproduktivní. Nezáleží na pohlaví, jsou důležité výsledky práce. Ať je to muž či žena, musí především zvládat nároky kladené na jejich pracovní pozici, potom je jejich práce pro firmu přínosem. Madeta: Vyšší počet schopných a kvalifikovaných žen ve vedení by měl dozajista pozitivní vliv na celkové fungování společnosti. Na druhou stranu striktně nastavené limity a z toho vyplývající pozitivní diskriminaci vidíme jako potenciální komplikaci pro naše podnikání. Má vaše firma systémový program podmínek pro podporu práce žen v managementu - tzn. možnost zkrácených úvazků, možnost práce z domova, firemní školka atd.? Teplárna: Pokud by tato situace u nás nastala, tak by se naše firma přizpůsobila a vedení společnosti by se nebránilo řešit vzniklou situaci. Madeta: Zmiňovaný systémový program společnost Madeta zpracovaný nemá. Ke každému zaměstnanci nebo zaměstnankyni se snažíme přistupovat individuálně a řešit jejich situaci podle dostupných možností. Samozřejmě se nebráníme kráceným úvazkům ani práci z domova, pokud to charakter a náplň práce dovoluje. Všem zaměstnancům se snažíme vyjít maximálně vstříc. Firemní školku naše společnost neprovozuje, ale považujeme ji za dobrou příležitost, jak zlepšit možnosti a urychlit možný návrat zaměstnanců z rodičovské dovolené. Co dodat na závěr? Budějcká Drbna určitě nebude vymýšlet žádná moudra. Raději dá pomyslné slovo tomu, kdo nejen její názor vyjádřil velmi výstižně - Frank Patrick Herbert: Přijatelnost hodnot závisí vždy na jejich úspěchu. Každý, kdo se snaží dosáhnout falešné vyváženosti, destabilizuje společnost. Rozsudky musejí být váženy jen z toho hlediska, jaký mají význam pro udržení spořádané společnosti. Nesčetné dávné civilizace ztroskotaly právě na útesech spravedlnosti pro všechny. Taková pošetilost ničí přirozenou hierarchii, která je mnohem důležitější. Každý jedinec nabývá na významu jen ve vztahu k celé společnosti. Když společnost nebude uspořádána v logických krocích, nikdo v ní nemůže najít své místo - ani ten nejnižší, ani ten nejvyšší. Bezstarostné teplo domova jak o Vánocích, tak na Nový rok Vám přeje Teplárna České Budějovice, a. s.

14 PR text DLOUHÁ LOUKA V areálu bývalé sodovkárny vznikají nové byty strana 14 Na Dlouhé louce startuje druhá etapa výstavby, 40 procent bytů z té první je již prodáno Výstavba bytového projektu DLOUHÁ LOUKA byla zahájena přibližně před dvanácti měsíci. Na místě zpustlé sodovkárny, která bývala útočištěm narkomanů a bezdomovců v krajském městě, stojí dnes dokončená hrubá stavba první etapy jednoho z nejzajímavějších bytových projektů v Českých Budějovicích. Jak uvádí investor, o byty na Dlouhé louce je v Českých Budějovicích zájem: 40 procent bytů z první etapy je již prodáno. Díky zájmu o kvalitní bydlení může v rámci druhé etapy výstavby odstartovat stavba dalších dvou bytových domů najednou. První obyvatelé se do domů na Dlouhé louce nastěhují již na podzim roku Dlouhá louka: jedinečné místo v centru města Bytové domy na Dlouhé louce nabízejí nadstandardně řešené moderní byty v jedné z nejlepších lokalit v centru Českých Budějovic. Majitelé bytů získají výbornou dopravní dostupnost i krásné výhledy na Vltavu a z vyšších pater i na panorama historického centra města. Bezprostřední okolí domů nabízí kompletní občanskou vybavenost - školy, školky, obchody, divadlo, poštu, hotely, restaurace, plavecký stadion, sportovní vyžití všech směrů i síť cyklostezek. K jednotlivým bytům náleží terasy nebo balkony o velikostech 10 až 66 metrů čtverečních. Chytrá orientace jednotlivých domů nabízí krásné výhledy i dostatek soukromí na terasách. Vysoký standard podtrhuje dostatek parkovacích míst, moderní technologie domů a profesionálně řešený systém pro zapracování klientských požadavků na změny v bytech před dokončením. Výhodné financování s Českou spořitelnou Díky partnerství s Českou spořitelnou, která se stala financující bankou celého projektu, mohou získat zájemci o byty na Dlouhé louce nadstandardní podmínky financování. Při rezervaci do 31. prosince 2012 můžete využít akční nabídky - zaplatit 15 % při podpisu smluv a zbytek až po dokončení bytu! Česká spořitelna nabízí majitelům bytů v rezidenčním komplexu DLOUHÁ LOUKA i další výhody: možnost financovat až 100 % pořizovací ceny bytu, při splnění podmínek slevu na úrokové sazbě až 0,95 % p.a., zvýhodněné podmínky vedení osobního účtu klienta u České spořitelny či zpracování hypotečního úvěru a odhad ceny kupovaného bytu zdarma. Skvělé bydlení i jistá investice Trvalou hodnotu nemovitosti v novém bytovém komplexu zajišťuje nejen výjimečná lokalita, ale také řada dalších výhod, které nejsou v jihočeském regionu zcela běžné. Mimo jiné jsou byty vybaveny moderními podlahovými konvertory pod francouzskými okny a v garážích bude instalován nepřetržitý monitoring kamerovým systémem. V rámci standardu získá každý majitel bytu na Dlouhé louce také domácí videotelefon s elektronickým vrátným, optickou přípojku pro internet s rychlostí 100 Mb/s, přípravu pro IP telefon se zvýhodněnými tarify nebo kabelovou televizi v HD kvalitě s balíčkem základních televizních programů zdarma. Přehled volných bytů, dispozic i kontaktů na realitní kanceláře naleznete na internetových stránkách

15

16 PR text DfK Group Zimní sezona na Lipně odstartovala strana 16 LIPNO prostě baví! Ráj pro lyžaře, bruslaře, rodiny i výletníky Moc pravděpodobné to není, ale pokud jste snad v posledních letech nebyli na Lipně, budete těžko věřit vlastním očím. Stará rekreační střediska zmizela, místo nich vyrostly nové provozy a resorty s veškerým komfortem a servisem i pro náročnou klientelu. Ale i přesto je dovolená na Lipně v pohodě dostupná i pro rodiny s dětmi. Lipno se dnes právem řadí mezi nejoblíbenější turistické destinace nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Krajina po obou březích lipenského jezera, paradoxně nepoškozená kvůli bývalému pohraničnímu pásmu, široké spektrum všemožných aktivit pro volný čas a služeb je to, co na Lipno láká. A to nejen Čechy, ale i Holanďany, Rakušany nebo Slováky. Lyžování na Lipně Hlavním zimním lákadlem je jednoznačně Skiareál Lipno. K zimním radovánkám můžete využít sedm sjezdovek o celkové délce 8,3 kilometru lehké a střední obtížnosti. Front se bát nemusíte, areál disponuje třemi čtyřsedadlovými lanovkami a větší množství lyžařů odbaví bez problému. Nehrozí ani nedostatek sněhu - sjezdovky jsou kompletně vybaveny moderním zasněžovacím systémem, takže areál je proti případnému nedostatku sněhu pojištěn. A byť je Skiareál Lipno ideální zejména pro rodiny s dětmi, na své si tu přijdou i pokročilí jezdci. Chloubou a zároveň jednou z letošních novinek je výuková plocha, největší mezi českými areály. Nabízí se dvě výuková hřiště - Foxpark kapitána Lipánka a Skischool Lipno Park. Skischool Lipno Park můžete využít jako klienti lyžařské školy, zatímco Foxpark je zdarma přístupný všem začínajícím dětským lyžařům. Foxpark patří mezi největší a nejmodernější výuková hřiště u nás a Vaše dítě se tu vyřádí na lyžařském kolotoči, slalomové dráze, pojezdech, tunelech a pojízdných kobercích nebo nafukovacím skákacím hradě. Je osvětlen a v provozu je i v době večerního lyžování! Pokud už se ale na sjezdovky chystáte všichni, skipas pro děti do dovršených 6 let je jen za dvacku. A za dvacku můžou lyžovat i dospělí, kteří mají zrovna svátek nebo narozeniny. Celkově je cenová politika skiareálu návštěvníkům hodně vstřícná. Ceny zůstávají stejné jako vloni, takže celodenní skipas v hlavní sezóně pořídíte už za 540 Kč pro dospělého a za 360 Kč pro dítě. Foxpark zdarma a sváteční lyžovačka jsou příjemným bonusem k dalšímu servisu, který ve skiareálu najdete. Centrální parkoviště přímo u nástupní stanice lanovky je také zdarma, hned vedle je půjčovna a servis lyží a vyhřívaná úschovna. Stejně tak se tu můžete zapsat do lyžařské a snowboardové školy. Z lyží do korun stromů Další letošní novinkou je Stezka korunami stromů Lipno. Většina podobných atrakcí bývá přístupná pouze v letních měsících, ale ne na Lipně! Vyrazit sem můžete kdykoli během roku (tedy vyjma Štědrého dne). Stezku na vrcholu Kramolína otevřeli letos v červenci a od té doby jejími turnikety prošlo přes dvě stě tisíc návštěvníků. Není se čemu divit, nic podobného jinde v Česku ani na Moravě nenajdete. Pohled na samotnou konstrukci stezky je stejně zajímavý jako pohled z ní. Stezka měří 675 metrů, stojí na 75 dřevěných podpěrných sloupech a dosahuje výšky 40 metrů. Po celé trase je zabezpečena zábradlím a transparentní postranní sítí a má maximální stoupání 2 až 6%. To znamená, že vozíčkáři a maminky s kočárky nemusejí čekat dole, než se zbytek výletníků vrátí. Ale vraťme se ještě na samotný vrchol. Při dobrém počasí nevidíte jen část lipenské přehrady, nedotčenou šumavskou přírodu na jejím pravém břehu a Novohradské hory, ale i alpské vrcholky. A pohled je to vskutku velkolepý, o to víc umocněný otevřeností ochozu vyhlídkové věže. To, že je stezka otevřená i v zimě, už jsme zmínili. Nutno ale dodat, že je otevřená i pro lyžaře. I když se o její schůdnost bude starat zimní fréza, v přezkáčích by to byl výstup dost nepohodlný, proto i na toto bylo pamatováno. Na vrcholu Kramolína si totiž můžete lyžařskou výbavu odložit a v půjčovně ji vyměnit za boty. A pozor, tobogán je pro cestu dolu otevřený také! 38 kilometrů na bruslích Ne každý je ale lyžař sjezdař, běžkařů je mezi námi také mnoho. Strojově se na Lipně upravuje 40 kilometrů běžeckých stop. Trasy vedou členitou šumavskou krajinou a vyberou si jak sváteční, tak kondičně zdatnější lyžaři. Na oblíbenosti v posledních letech nabírá také bruslení. Jakmile led dosáhne bezpečné tloušťky, což je přibližně 18 centimetrů, upravují obce Lipno nad Vltavou a Frymburk na zamrzlé hladině lipenské přehrady 11 kilometrů dlouhou bruslařskou dráhu. Tu je při dobrých podmínkách možné propojit s takzvanou hornoplánskou trasou, takže si můžete zajet rekordních 38 kilometrů z Lipna nad Vltavou do Perneku. Na trasu je možno nastoupit na více místech a brusle si tu můžete i půjčit. Ne náhodou je lipenské kluziště zapsáno do České knihy rekordů jako nejdelší v republice, tak to určitě vyzkoušejte. Lipno bez bariér Že Lipno nabízí své služby i handicapovaným návštěvníkům, už bylo řečeno u Stezky korunami stromů. Plynule tedy navážeme na projekt Lipno bez bariér, podpořený Ministerstvem pro místní rozvoj. Co to pro handicapované v reálu znamená? V zimě je to vybavení pro lyžování - monoski se stabilizátory (lyžičky do ruky), speciální sportovní vozík s lyžičkami, komunikační handsfree sady. K tomu samozřejmě možnost asistence instruktora. V létě zapůjčení tandemového kola, handbike a opět speciálního sportovního vozíku. Speciálně je upravena i venkovní trampolína nebo přístup do bazénu v Aquaworldu. Vybavení můžete otestovat zdarma v rámci dnů Lipno bez bariér nebo si je kdykoliv během sezóny zapůjčit v INTERSPORT Rent. Co do rozsahu aktivit jsme na Lipně strávili už minimálně víkend, ale i tak to ještě nekončí. I v zimě je v provozu bobová dráha - nezapomeňte si čepici, frčí to superrychle a z chladného vzduchu štípou tváře i uši. Otestovat byste měli i sněžnice, snowkiting nebo třeba výlet psím spřežením. Pokud se počasí úplně nevydaří a nechce se vám mrznout venku, k dispozici jsou squashové, badmintonové nebo tenisové kurty, bowling nebo lezecká stěna. Děti se vyřádí v Aquaworldu, vy si užijete finské sauny a relaxační masáže. LIPNO Card Dalším bonusem, který hned tak jinde nenajdete, je karta hosta LIPNO Card. Zdarma ji získáte k pobytu u řady ubytovatelů nebo si ji můžete pořídit za 79 Kč v některém z prodejních míst (například v Infocentru). Karta je celoroční a jednoznačně se vám vyplatí. Pár tipů ze zimních slev a bonusů: levnější skipas, sleva na lyžařský servis, finské sauny, zdarma druhá jízda tobogánem na Stezce korunami stromů Lipno nebo třeba sleva v gastronomických zařízeních. A to se týká přímo Lipna. Cestou sem můžete využít slevu na lezeckou stěnu v Písku, krokodýlí ZOO v Protivíně nebo třeba prohlídku Musea Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově. Je toho spousta, další služby přibydou zase v létě. Lipno prostě baví. Tak se tam určitě zajeďte podívat! Kontaktní informace Infocentrum Lipno Lipno nad Vltavou Lipno nad Vltavou Tel.: Mobil: infocentrum@lipno.info

17 KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS Bubbleology PR text iwant strana 17 Na Lannovce vyrostl první český obchod s originálním bubble tea Kamenný obchod funguje na Lannovce teprve pár týdnů. Napsal Pavel Kacerovský Na konci listopadu si Budějcká Drbna vyrazila do města na procházku. Jen tak se promenádovala po Lannovce, když ji najednou do očí praštilo něco netradičního. V jedné z výloh uviděla barevné zkumavky a uvnitř lidi v bílých pláštích. Vypadá to jako nějaká laboratoř, pomyslela si. Bubbleology? Samou zvědavostí vzala za kliku a šla se podívat, co to vlastně na jedné z nejfrekventovanějších ulic vzniklo. Sotva otevřela dveře, nestačila se divit. V téměř celé místnosti byly zdi pokryty drobnými černými dlaždičkami, vpravo u vchodu zase stěnu zdobily různé nápisy s obrázky chemických molekul. Vypadalo to jako solidně vybavené hnízdečko mladých experimentátorů. No jo, ale proč tady mají nádoby na teplé tekutiny, vaničky s různobarevnými tvary připomínajícími kandované ovoce, brčka a hlavně nabídku čehosi, za co chtějí peníze? Co si dáte? zeptá se zpoza pultu mladý muž, který má na zádech napsáno, že je Bubbleolog. I když je na překvapení zvyklá, tentokrát je Drbna v rozpacích. Vůbec netuší, kam to vůbec vlezla. Právě se nacházíte uvnitř první kamenné prodejny Bubbleology v České republice. Připravujeme tady zelené Premium reseller obchod s výrobky Apple se otevřel ve čtvrtek 15. listopadu úderem poledne v obchodním centru IGY v Českých Budějovicích. Jen týden poté začala fungovat další partnerská prodejna v obchodním centru Olympia Plzeň. V obou případech jde o stejnou prodejnu iwant, patřící pod rychle Foto: Pavel Kacerovský a černé čaje s ovocnou příchutí nebo mléčné čajové koktejly. Do bubble tea patří tapiokové perly, ochucené želé nebo ovocné praskající kuličky. Tohle pití vzniklo už v 80. letech minulého století, vychrlila na udivenou návštěvnici laboratoře Miroslava Ryšková, projekt manažerka Bubbleology. Nápoj vznikl na Tchaj-wanu Za historií této tekuté pochoutky se budete muset vydat do Asie. Na ostrově Tchaj-wan už před mnoha lety začali pít horké čaje assam (černý) a jasmín (zelený) společně s mlékem. Jelikož tam panuje velké teplo, přidávali si do nich ještě led. A protože tamní obyvatelé často využívají mopedy nebo kola, postupně přišli na to, že by mohli kelímek zakrýt fólií, aby si svůj oblíbený nápoj nerozlili. Pak to ještě vylepšili a začali do čaje přidávat ovoce a různé příchutě. Široký výběr bubble tea. Foto: archiv se rozvíjející značku Smarty.cz. Ta spravuje internetový obchod a kamenné prodejny po celé republice. Premium reseller představuje nejvyšší možný stupeň partnerství mezi značkou Apple a prodejcem v České republice. V IGY se otevřela první partnerská prodejna v Jihočeském kraji, v Olympii Plzeň to byla první Zajímá vás, jak se do bubble tea dostaly zmíněné kuličky? Asiaté často využívají do zmrzliny, dezertů nebo různých buchet kuličky tapioky, což je škrob ze sladkých brambor. Až když ji jedna žena zkusila vhodit do bubble tea, vznikla finální podoba toho, co držíte v ruce, vysvětlila Erika Hettešová, manažerka projektu, toho času těsně před odchodem na mateřskou dovolenou. Spousta lidí si myslí, že název nápoje je odvozen právě podle těch kuliček, ale ve skutečnosti je to tak, že při přípravě koktejlu nahoře vzniká pěna - a to jsou právě ty bubbles, dodala. Takzvaná tea-voluce nápoje ale nekončila a začalo se vymýšlet želé, v molekulární gastronomii zase vznikaly praskající kuličky. Ty jsou v dnešní době populární jako součást drinku - zamrazíte šťávu, potom ji namočíte do želé, my používáme mořskou řasu, a když ztuhlá kulička povolí, uvnitř zůstane šťáva a obal je pružný. V ústech po skousnutí perla praskne a šťáva se rozplyne na vaše chuťové pohárky, líčila Hettešová. Přísná pravidla přípravy Abyste mohli bubble tea konzumovat, fólii překrývající kelímek prorazíte tlustým brčkem a už si vychutnáváte tento osvěžující nápoj, který ovšem lze podávat i teplý. Z nabídky budějcké prodejny na Lannově třídě dokáží Bubbleologové ve spolupráci s vámi vytvořit na tři tisíce různých kombinací. Při výrobě nápoje ze surovin dovezených přímo z Tchajwanu samozřejmě musí dodržovat dané postupy a přísná pravidla přípravy. Ke zchlazení horkého čaje použijeme led, přidáme určitý poměr ovocné chutě (víme, jaký ze dvou čajů patří do jaké chutě), v případě potřeby dosladíme glukózovým sirupem, prošejkujeme a ovocná příchuť je hotová, předváděl výrobu drinku Jaroslav Bartoušek, šéf pobočky na Lannovce, kterou při cestě z nádraží nemůžete přehlédnout. Při výrobě mléčného nápoje se naopak do čaje místo sirupu přidává pudr. Základem je takzvaný creamer, což je palmový olej a vanilkový škrob. Tyto ingredience nešejkujeme, ale mixujeme společně s vodou, doplnil hlavní budějcký Bubbleolog. Ráj pro vyznavače značky Apple prodejna v Plzeňském kraji. Zákazníci doposud nemohli ani v jednom z krajů nakoupit zboží značky Apple na jednom místě. Značková prodejna dokáže nabídnout kompletní sortiment produktů v originálním Apple designu a prostředí, říká Jan Kotrbáček z maloobchodního týmu Cushman & Wakefield. Expanze po celém světě Bubble tea se postupem času začal rozšiřovat i na další kontinenty. Dát si ho mohli návštěvníci čínských čtvrtí v Austrálii a Spojených státech amerických. Odtud se dostal do Evropy, konkrétně do londýnské čtvrti Soho. A právě v britské metropoli vznikl v dubnu roku 2011 koncept Bubbleology. Nyní je nápoj velmi populární v Německu, do jeho tajů začínají pronikat i Poláci a nyní rovněž obyvatelé České republiky. Prodejna Bubbleology na budějcké Lannově třídě. Foto: Jan Homolka Majitelem české franšízy je Budějčák Jiří Wohlmann se svojí společností Global Care, a proto po srpnovém otevření vlajkové lodi - pražského bubble tea baru v Obchodním centru Atrium Flora - můžou tento netradiční čajový koktejl ochutnávat od října také Jihočeši v budějckém Géčku. Dveře obchodu na Lannově třídě se otevřely 12. listopadu. Takhle rychle neexpandovali ani v Anglii. V budoucnu chceme mít po celé České republice deset vlastních prodejen. Hodláme obsadit především Prahu, ale zajímavá jsou pro nás i menší města, samozřejmě s jinou cenovou politikou. S tímto produktem se chceme dostat také na Slovensko, zmínila Miroslava Ryšková z české Bubbleology. Podle jejích slov by se měli zákazníci ve Velké Británii brzy dočkat i lahvových verzí bubble tea, již nyní si můžete zakoupit sadu k přípravě nápoje doma.

18

19 KULTURA Rozhovor s letošní nejkrásnější maturantkou Gabrielou Fialovou strana 19 Jsem neskutečný nervák a perfekcionista, myslí si o sobě Maturantka Roku 2012 Gabriela Fialová Napsala Alena Voglová Od začátku letošního března jste mohli sledovat průběh třetího ročníku soutěže Maturantka Roku, do kterého se přes sociální síť Facebook přihlásilo více než 400 dívek z celé republiky. Do semifinále postoupilo 45 z nich a ve finále se nakonec utkalo deset krásek. Vítězkou se stala blondýnka ze Zruče nad Sázavou Gabriela Fialová, nyní vysokoškolská studentka, kterou Budějcká Drbna požádala o rozhovor. Proč jste se rozhodla přihlásit do soutěže Maturantka Roku 2012? Do této soutěže se hlásila jedna slečna ze školy a já to uviděla na Facebooku. Řekla jsem si, proč to nezkusit? Nikam jsem nemusela jezdit, jen poslat fotku a už to bylo! (směje se) Probíhala soutěž podle vašich představ, nebo vás něco překvapilo, zklamalo? V žádné podobné soutěži jsem nikdy předtím nebyla, pro mě to tedy bylo něco naprosto nového. Neměla jsem s čím porovnávat. Spíš jsem stále věci poznávala, do všeho šla naplno a byla jsem soutěží nadšená. Byla pro vás náročná? Spíš se konala v období, které pro mě bylo náročné. Měla jsem lehce po maturitě a chtěla jsem se poctivě připravovat na příjímací zkoušky na vysoké školy. Byla náročná hlavně na nervovou soustavu, jsem neskutečný nervák a perfekcionista. Nenarušila tedy vaše přijímací zkoušky? Jak už jsem zmínila, snažila jsem se naplno věnovat jak studiu, tak soutěži. Oboje nakonec dopadlo skvěle a teď studuji Pedagogickou fakultu na Univerzitě Karlově v Praze. Jak na soutěž reagovali vaši rodiče? Moc si na to nevzpomínám. Myslím si ale, že to přijali dobře, protože mě skoro ve všech volnočasových aktivitách podporují. Máme velmi dobrý vztah. V průběhu soutěže stáli vždy při mně, vozili mě na různé akce spojené s Maturantkou Roku 2012 a pomáhali mi. Měla jsem v nich opravdu velkou oporu i podporu. Co spolužáci, nedobírali si vás? Opravdu to bylo v období, kdy jsme neměli čas řešit nic moc jiného než školu. Přátelé a nejbližší spolužáci mě ale podporovali. Bylo by tedy lepší, kdyby se soutěž pořádala v jiný čas? To si zase nemyslím, přece jen je to Maturantka Roku a kdy jindy by soutěž měla být, než po maturitě? Je to taková zkouška pro soutěžící, jak dobře dokážou koordinovat svůj čas a plně se věnovat všemu, co chtějí. Jak se vám líbilo soustředění finalistek na Lipně? Já jsem z víkendu na Lipně byla celkem nervózní, jelikož nejsem zrovna typ člověka, který se mezi cizími lidmi cítí jako ryba ve vodě. Navíc nám bohužel ani moc nevyšlo počasí. Organizátoři ale měli v rukávu spoustu alternativ na náhradní program. Za víkend jsme se dostaly několikrát do bazénu, do sauny, trénovaly jsme MTV dance a choreografii na finále. Lanové centrum, které mělo být stěžejní akcí celého víkendu, nám bohužel také nevyšlo. Víkend ale určitě můžu hodnotit jen pozitivně, byla to skvělá zkušenost a celou dobu panovala dobrá nálada. Co soupeřky? Bylo finále s nimi příjemné nebo mezi vámi panovala rivalita? Finále jsem si moc užila, jelikož jsem si mezi holkami našla skvělé kamarádky, neměly jsme s ničím problém. Vzájemně jsme si pomáhaly a podporovaly se. Jak jste oslavila vítězství? Hned další den po soutěži jsem s přítelem odletěla do Turecka, a to byla ta nejlepší oslava, kterou jsem si mohla přát. Jak vám šlo focení s profesionálním fotografem? Petr Šebesta byl naprosto skvělý. Na začátku jsem byla trošku nervózní, ale hned jak jsem zjistila, jaký je pohodář, všechno bere s humorem a dokáže mi dobře vysvětlit, jak mám pózovat, spadlo to ze mě a nesmírně jsem si focení užila. Nestyděla jste se pózovat ve spodním prádle či promenádovat se na mole před tolika lidmi? Na mole jsem se nestyděla, jelikož jsem na to neměla čas myslet. Další finalistky tam byly také jen ve spodním prádle. To bylo vkusné a hezké, takže některé z nás si mohly připadat i lépe než v plavkách. Co vám celá soutěž přinesla. Ovlivnila vás nějak? Naučila jste se něco nového? Přinesla mi spoustu nového - jak kamarádky, zkušenosti, tak i nadhled a sebedůvěru. Tohle vám nikdo jen tak nedá, musíte to zkusit sami, na vlastní kůži. A kdo to sám nezažije, nemůže posuzovat, jaké takovéto soutěže jsou. Přihlásila byste se do níz novu? Určitě, ředitelka soutěže Martina Matoušková je úžasný člověk a skvěle se s ní spolupracuje. Celkově soutěž byla velmi dobře organizačně zvládnutá a všem, kteří uvažují nad tím, že se do ní přihlásí, to vřele doporučuji. Nyní se účastníte Miss Univerzity Karlovy. Když teď můžete srovnávat, v čem se soutěže liší? Je to velmi těžké porovnávat. Na Miss Univerzity Karlovy jsme musely projít castingem, potom jsme točily video-úkoly na finálový večer, byly jsme s finalistkami v pořadu Mixér na Óčku a tak dále. Na Maturantce Roku se stačilo jen přihlásit na Facebooku, což je pro spoustu dívek přijatelnější. Víkend na Lipně už jsem zmiňovala. Tam jsme se všechny zase více poznaly a stihly toho za poměrně krátkou dobu opravdu hodně. Obě soutěže ale byly velmi dobře organizačně zvládnuté. Hlavní rozdíl byl taky v tom, že jedna soutěž byla venku a druhá uvnitř. Maturantku Roku organizovala žena a Miss UK muž. Maturantka byla v Českých Budějovicích, to je pro mě celkem z ruky, a Miss UK zase v Praze, kde studuji. Objevuje se tam spousta faktorů, které soutěž ovlivní. Soutěž Maturantka Roku 2013 odstartovala Napsal Wolenby Foto: Martina Matoušková Celorepubliková soutěž Maturantka Roku již zahájila svůj čtvrtý ročník. Za sedm měsíců se její fanoušci dozvědí jméno nové královny krásy. Ta na trůnu vystřídá letošní vítězku Gabrielu Fialovou, s níž si můžete na této stránce přečíst rozhovor. Podle jejích slov je účast v soutěži velkou životní zkušeností a vítězství by přála každé odvážné dívce. Dívky maturující v roce 2013 se již teď můžou hlásit do soutěže prostřednictvím aplikace umístěné na oficiálním facebookovském profilu, který naleznete na adrese www. facebook.com/maturantkaroku. Budoucí královna se může těšit na hodnotné ceny a zkušenosti, které se jí mohou hodit v dalších soutěžích podobného typu. Jsme rádi, že většina partnerů s námi bude pokračovat i v dalším ročníku soutěže. Chceme se zase posunout výš, a tak usilovně pracujeme na rozšíření cen pro finalistky a zajištění financí na bohatší program, říká ředitelka soutěže Martina Matoušková. Jedním ze strategických rozhodnutí, které museli organizátoři udělat, byla volba místa finálového večera. Ano, existovala možnost přesunutí soutěže do jiného města. A pro nás by to bylo i finančně zajímavější - myšleno v otázce sponzoringu, respektive partnerství akce. Jenže my, organizátoři, jsme všichni rodilí Budějčáci, a hlavně proto zůstáváme v Budějcích! odtajňuje zákulisí soutěže Martina Matoušková. Loňský finálový večer se těšil velkému zájmu veřejnosti, pobavil různé věkové skupiny obyvatel a zanechal svěží dojem příjemné letní akce na náměstí v Českých Budějovicích. Jak už bylo zmíněno, cílem pro další ročník je podle slov pořadatelů ještě zkvalitnit již tak nabitý program. Chtěli bychom zachovat podobný formát, jako tomu bylo v minulém ročníku. Zjednodušeně řečeno, rádi bychom postupovali podle následujícího itineráře - charitativní stezka pro děti a rodiče, koncert, vyhlášení soutěže a znovu koncert. To je formát, který funguje velice dobře a uspokojí prakticky všechny, upřesňuje David Kovařík z agentury Chilli Production, která má na starosti produkci finálového večera. Jednou z novinek je změna na pozici generálního mediálního partnera. Pro rok 2013 bude tuto funkci plnit Fajn radio v čele Kazmou a Brunem, kteří se ujmou moderování finálového večera. Ze spojení s Fajn radiem máme radost. Maturantka Roku 2013 se na nějaký čas stane součástí programu tohoto progresivního rádia, díky kterému máme dostatek prostoru na blbnutí v éteru i mimo něj. Inu, jak jinak s Kazmou, dodává s úsměvem ředitelka soutěže Martina Matoušková. Jihočeské publikum se dále může těšit na koncert skupiny Pub Animals, která se po roční pauze opět objeví na finálovém večeru a rozproudí jihočeské publikum. Těšíme se na Budějčáky, Jihočechy, Čechy. Těšíme se na budějcký náměstí a skvělej koncert. Teď se na chvilku zavíráme do zkušebny a připravujeme nové písničky, které určitě představíme právě na Maturantce, směje se Jan Novotný z kapely Pub Animals. Sečteno a podtrženo. Právě začíná období plné porovnávání dívčí krásy v online prostředí. V létě pak českobudějovické náměstí rozhýbe akce s názvem Maturantka Roku 2013!

20 SPORT Zahraniční sportovci v českobudějovických klubech strana 20 Jak se jim tady s námi žije? Přestože České Budějovice nemají ani sto tisíc obyvatel, hraje se tady až nevídaný počet nejvyšších týmových profesionálních sportovních soutěží, a to extraliga hokeje, volejbalu a první fotbalová liga. Součástí kádru všech třech týmů jsou v letošní sezoně také cizinci z různých koutů světa. Budějcká Drbna si z každého sportovního odvětví vybrala jednoho zahraničního sportovce, s nímž si povídala nejen o jeho sportovní kariéře, ale také od něj zjistila, jak se mu tady s námi žije. Díky výluce kanadsko-americké NHL mohla vyzpovídat opravdovou hvězdu, vítěze Stanley Cupu z roku 2010 a v současné době hráče HC Mountfield, Kanaďana Andrew Ference, dále si podrbala s Venezuelanem Andy Rojasem, účastníkem olympiády v Pekingu, který působí ve volejbalovém týmu Jihostroje již druhým rokem, a z fotbalového mužstva Dynama si jako hosta rozhovoru zvolila mladého a nadějného srbského útočníka Miroslava Markoviće. Vítěz Stanley Cupu Andrew Ference si nejvíc pochutná na tataráku Napsala Eva Berková Třiatřicetiletý hokejista Andrew Ference, rodák z kanadského Edmontonu, je pravděpodobně největší zahraniční hvězdou působící v Budějcích. Na rozhovor se mnou vyrazil po několikahodinové promo akci v klubovém fanshopu Mountfieldu. Ani na chviličku jsem neměla dojem, že by byl nějak unavený. Na všechny moje otázky velmi ochotně odpovídal a často mi přišlo, že si jen povídáme, než vedeme rozhovor. Celou dobu působil velice milým a sympatickým dojmem. Skoro bych řekla, že budějcké angažmá je pro něho spíše takovým zajímavým a příjemným zpestřením jeho profesionální kariéry. Čeho si ale nešlo nevšimnout, byl fakt, že Andrew vypadá mnohem vyšší, než se uvádí. Moje první otázka se bude týkat vašeho prvního angažmá v Budějcích, což bylo už před osmi lety, v roce Mohl byste čtenářům připomenout, jak vůbec vás napadlo jít zrovna sem? Přímo o Českých Budějovicích mi řekl můj bývalý spoluhráč z NHL Roman Turek. V tom roce byla stejně jako letos výluka a my hráči jsme se snažili sehnat nějaké angažmá, abychom se udrželi ve formě. V NHL to totiž funguje tak, že nikoho nezajímá, jak a kdy se připravujete, prostě začne sezona a vy musíte být ve formě. Čili je to na každém z nás, jak se připraví. Já chtěl do konce výluky někde hrát. Tenkrát jsem měl dvě nabídky, jednu z Finska a tu druhou od Romana Turka. Proč jste nakonec nešel do Finska, ale k nám? V podstatě musím říct, že to bylo tak trochu z jazykových důvodů. Hrál jsem několik let v Pittsburghu, kde bylo toho času snad deset českých hráčů a v kabině se mluvilo jak anglicky, tak kluci mluvili i česky. Za ty roky jsem už něco pochytil a hlavně ta řeč mi byla docela blízká. Rozhodně bližší než finština. Další věcí je skutečnost, že z otcovy strany mám příbuzné na Slovensku, ale tam jsem bohužel nikdy nebyl. Zažil jste tedy v Pittsburghu slavnou éru Jaromíra Jágra? Jágra, Straku, Langa, Šlégra Jak říkám, byla tam tehdy zrovna velká skupina Čechů, nerad bych na někoho zapomněl. Co vaše rodina, přijela do Čech s vámi, nebo zůstala doma. A co je vlastně pro vás teď domov? Stále Kanada? Manželka a děti musely zůstat doma v Bostonu. Starší dcera totiž už chodí do školy a hledat školu tady by asi bylo obtížné. Navíc nikdo neví, jak dlouho bude výluka trvat, a tak jsem je nechtěl stěhovat přes půl světa, třeba jen na pár měsíců. Máte jako hráči nějaké přesnější informace o jednáních, která probíhají, a tušíte tedy, jestli Andrew Ference. v nejbližší době NHL začne? Pokud ano, budete hrát opět za Boston? Jsem stále hráčem Bostonu, takže určitě budu, ale nikdo z nás netuší, kdy k tomu dojde a jestli se letos vůbec začne. Pokud ano, už toho stejně moc do konce sezony nestihneme. Soutěž by se musela protáhnout až do léta. Jednou už se to stalo. Vrátím se zpátky k vaší rodině.vím, že vaše manželka je bývalá úspěšná snowboardistka. K jakému sportu zatím mají blízko vaše dcery? Ano, manželka ve snowboardingu dokonce reprezentovala Kanadu na olympijských hrách a stabilně se účastnila zimních X Games. Dcery jsou zatím ještě malé, ale chodí na krasobruslení, lyžují, snowboardují a zkouší řadu sportů, ale na hokej to zatím nevypadá. Původně se dokonce Foto: Martina Matoušková učily bruslit na hokejových bruslích, ale pak viděly ostatní holčičky a řekly, že chtějí ty krasobruslařské. On ale ženský hokej je i u nás stále v plenkách a není až tak moc populární, jak by se mohlo zdát. Co vy a snowboard? Já musím říct, že miluju vlastně všechny zimní sporty. Máme k nim v Kanadě vážně blízko, takže snowboarduji asi od deseti let, samozřejmě jezdím také na lyžích. Jinak kdybych si mohl příště vybrat, kterému sportu bych se chtěl profesionálně věnovat, byl by to asi zrovna snowboarding, nebo možná spíš surfing. To je ale sport, který jsem se naučil až v dospělosti a pořád se mám ještě co učit. Jen tak pro zajímavost, kde se Kanaďan naučí surfovat na vlnách? inzerce