West Africa aneb Cesta do Camerunu na motorce. Příprava, Maroko a Mauretánie

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "West Africa aneb Cesta do Camerunu na motorce. Příprava, Maroko a Mauretánie"

Transkript

1 West Africa aneb Cesta do Camerunu na motorce Příprava, Maroko a Mauretánie Po roční přestávce jsem si opět začal naplňovat svůj sen: Objet SVĚT na motorce. Po cestách Evropou, Indií, Severní Afrikou a Blízkým východem, jsem se letos rozhodl pro další kus světa a to jeden z nejtěžších, co se týče přírodních podmínek, lidí, silnic, bezpečí, korupce, rasismu a politické nestability. Naplánoval jsem trasu po Rovníkové Africe a sice po západním pobřeží afrického kontinentu, kde je v současné době jediná možná jakž-takž bezpečná trasa. Cesta vede přes Maroko, Mauretánii, Mali, Burkina Faso, Ghanu, Togo, Benin, Nigerii a Camerun. Předpokládám, že během dvou měsíců si v každém z uvedených států prohlídnu alespoň ty nejzajímavější místa, ale stejně tak jako na minulých cestách, je mým největším zájmem poznávat místní lidi, jídlo, hudbu, přírodu a celkový způsob života. Motorku jsem si nechal stejnou. Černý BMW R 1100 GS, stár dva roky, najeto cca km. Vybavena dokonale zpevněným rámem, hliníkovými kufry s celkovým prostorem 170 litrů, tank ruksakem, 2 x 10 L kanystry na vodu a benzín, držákem pro stan a karimatky, kompresorem pod nádrží, 45 L nádrží na benzín a na zadní kufr jsem naložil 2 cross gumy určené pro písek a bahno. Po zkušenostech z Íránu a Egyptu jsem si s sebou vzal i svorku na sundavání zadní pneumatiky a 4 bombičky naplněna sedmi atmosférami plynu CO2. Celková váha naloženého motocyklu s naplněnými kapalinami, je tedy něco přes 460 kg a když k tomu připočítám dvě osoby, tak je to zhruba 150 kg nad továrním limitem, kde určitě nepočítali s každodenním cestováním africkými pustinami. I letos samozřejmě na cestě nesmí chybět má, již manželka, Irenka. Cestu jsem začal plánovat zhruba 3 měsíce před odjezdem. Sehnal jsem většinu víz již v Evropě a ty, které mi chybí, seženu cestou. Nejlepší období pro návštěvu západní Afriky je zima. Od prosince do března, kdy klima (obzvlášť přes SAHARU) je poměrně vhodné, není příliš horko a v Centrální Africe začínají obdoby dešťů až začátkem dubna. Právě dešťům jsem se chtěl určitě vyhnout, protože se ze špatných silnic stávají silnice nesjízdné a místním obyvatelům trvá někdy trasa 100 km celý týden, někdy dva.

2 Začátkem ledna jsem vyjel na cestu. Maroko mě uvítalo počasím připomínající evropské jaro. Noci byly trošku chladné, ale denní temperatury se vyšplhaly až na 20 C. Věděl jsem, že cesta směrem na jih bude den co den teplejší. Doladil jsem přípravu motorky a finanční prostředky (letos poprvé jsem měl vše v hotovosti, kterou jsem poschovával na různých, již osvědčených místech z minulých cest). Věděl jsem, že v Maroku problém s bezpečností nebude, ale měl jsem strach z Mauretánie, kde řádí pouštní bandité a hlavně z Nigerie, kde člověk opravdu neví, kdo je bandita a kdo policajt a můj rezervní finanční fond ve výši 500 USD byl určen právě pro úplatky v Nigerii a v Mauretánii. Ani letos jsem nesháněl sponzory, tak to vše bylo opět na mé osobě. Cesta do hlavního města Maroka probíhala po krásné silnici. Cestou jsem často potkával policii na GOLD WINGACH. V Rabatu jsem získal Maliské vízum a večer se usadil v campu, kde jsem strávil krásný večer ve společnosti Australana Martina a Angličana Fredyho, kteří cestují spolu do Senegalu. Každý z nich vlastnil starou Yamahu 600 a to proto, že se jim do Afriky dle jejich slov nevyplatí vzít novější motocykl, protože ho buď úplně zničí nebo jim ho prý stejně ukradnou. Trošku jsem se nad sebou zamyslel. Se zničením mé motorky jsem počítal, ale že mi ho ukradnou, s tím se nesmím smířit a dopustit to a tím spíš, že mám na různých místech motorky schován celý svůj finanční kapitál. Ne, ne, to nepřipustím. Budu se o ni starat jak o dítě. V Rabatu jsme zůstali 2 dny a prošli zajímavá místa a večer každý bar. Rabat se mi líbil rozhodně víc než Casablanca, která již nemá se stejnojmenným filmem pranic společného. Stalo se z ní průmyslové město, jen centrum nostalgicky připomíná, že město kdysi bylo významné arabské kulturní a obchodní středisko. Velký dojem na mě udělali města jako jsou Fes, Mekneš nebo Marrakech. Obzvláště v Marrakechu jsem měl v úmyslu zdržet se pár dní. Důvodů bylo víc: nestrávit celý den a noc na nejznámnějším trhu v Maroku jménem Jama-Afna, to nešlo. Prohlédnout medínu a všechny řemeslnické dílničky, malé krámky, tržnici, to jsem také musel. Působilo to na mě fantasticky. Ubytoval jsem se v levném hotelu přímo na hlavním trhu a tak jsem všude mohl pěšky prozkoumat každou dobrou restauraci, čajovnu, krámky se suvenýry, kde se mi snažili prodat

3 všechno. Nekupoval jsem nic, protože suvenýrů ze severní Afriky již mám dost z minulých cest a místo na motorce jsem raději šetřil pro suvenýry z "pravé černé "Afriky. Cestou na jih jsem míjel krásné pohoří Vysokého Atlasu pokrytého sněhem. V pohoří jsem se setkával s příjemnými lidmi, u nich jsem také jedl a přespával. Jejich řeč a tvář nedaly zapřít, že patří k Berberům. Žili velice skromně a jejich obživou bylo převážně sbírání máty, ze které se vaří vynikající marocký čaj. Pochutnával jsem si také na pálivých zeleninových polévkách, vařených v hliněných nádobách na ohni. Moje další a také delší přestávka bylo město GUELEMIM, kde jsem za každou cenu chtěl vidět velbloudí trh, kam přichází Tuaregové i z pár set kilometrů vzdálených saharských pustin. Cesta jim trvá i měsíce. Neprodávají zvířata za peníze, ale spíše mění za cukr, sůl, tabák, mouku atd. Měl jsem velké štěstí, narazil jsem na anglicky mluvícího domorodce a ten mně vysvětlil věci, o které jsem se zajímal při obchodování s velbloudy. Hodně bylo zajímavé smlouvání a hádaní se kolem ceny. Vypadalo to velmi často, že se poperou. U "mého průvodce" jsem se i vyspal. Žil sám s mámou. Přes den pracoval na trhu jako velbloudí znalec a po večerech měl hlavní náplň kouření hašiše. Byl jsem nadšený z jeho mámy, která přede mnou odhalila svůj obličej a zapálila si cigaretu. Měl jsem to přísně zakázáno komukoliv to říct, protože překračovala všechny muslimské zákony. Táta jim umřel a tak žili pospolu v malém domečku udělaném z bahna a slámy. Hašiš ubalil i mě. Pochutnávali jsme si pozdě do noci. Totálně v kytkách jsem na malé postýlce usnul jak zabitý. Když jsem se ráno vzbudil, Ahmed již zase prodával velbloudy. Nasnídal jsem se velbloudího mléka s chlebem a odjel směrem do vnitra Sahary asi 500 km od Mauretánských hranic do In Samara, většího města v Západní Sahaře obklopeného pískem. Od Dhakly, odkud mám za 5 dní konvoj do Mauretánie, mě dělí zhruba 900 km, ale musím být v Dhakle dříve, abych stihl připravit všechny potřebné papíry pro konvoj a překročení hranic do Mauretánie, a hlavně musím vyměnit obě gumy. Konvoj jede vždy 2x týdně a sice v úterý a v pátek. Je určen především pro bezpečnost před lokálními "policario", kteří bojují o nezávislost "Západní Sahary". Nesmiřují se s osudem, že toto sporné území patří k Maroku, a tak přepadávají turisty a Marokánce při cestě na jih. Dva dny jsem prožil v campu na začátku města, kde jsem se opět potkal s Australanem a Angličanem.

4 Papíry jsme zařizovali spolu. Další den měl jet konvoj v 10 h. dopoledne ale vyjeli jsme v h. Po celou tu dobu jsme čekali na slunci nebo se váleli pod motorkami, jedinému možnému stínu v okolí. Kluci dokoupili každý jeden 20 l kanystr s benzínem a jeden pro vodu, protože není možné koupit benzín cca 850 km, do hlavního města Mauret. -Noaukschotu. Já měl s sebou 60 L benzinu a 10 L vody a měl jsem vážné obavy, zda to bude stačit, protože žádná cesta nevede, jede se přes Saharu jen po písku, teprve posledních 200 km je cesta lepší. Jede se alespoň po tvrdém písku po pláži, 0,5 m od moře.a v písku spotřeba stroje výrazně stoupne. Nezbytné je mít s sebou GPS, protože to je jediné, co Vám v prostranství ničeho ukazuje správný směr. Nepřál jsem si zažít stejnou situaci jako vloni v Lybii, když mi GPS přestal fungovat a já se ztratil. Přiznám, že jsem měl velké trauma z této cesty. Vlastně jsem se bál od chvíle, kdy jsem se rozhodl na tuto cestu vyjet. Četl jsem o ní hodně a dozvěděl se, kolik lidí ji nepřežilo, kolik se ztratilo, zničili se jim vozidla... Cesta byla nudná, nikde nic, samý písek a po pravé straně jsem měl moře. Asfaltová silnice byla široká tři až čtyři metry a nebezpečné bylo jet v noci kvůli písečným jazykům. Na hranice jsme dorazili pozdě v noci, a přespali ve stanu. Ráno nám maročtí policisté vrátili pasy. Začal horor. Silnice zmizela a začala pista plná kamenů a měkkého písku, kam se mi bořila motorka, a kde jsem na úseku 1 km spadnul 5 x. Pokaždé mi Fredy z Martinem pomohli postavit motorku. Byl jsem moc naložen. Po 30 minutách jsme se dostavili na Mauret. hranice. Byla to chýše vytvořená z kamenů ve tvaru "iglú". Celní formality jsem zvládnul v pěti hodinách. Byl jsem bezradný, co udělat s mými zavazadly. Byl jsem skutečně moc naložen. Kluci odjeli, popřáli jsme si šťastnou cestu a na závěr mi dali radu, abych jel rychlostí min.80 km/h nehleděl na písečné jazyky a nevyhýbal se křovím ani kamenům, a jen jel, jel a jel. 600 km takhle?? Měl jsem strach a byl jsem nervózní. Lidé se pomalu vydávali na těžkou saharskou cestu na jih. Na hranicích zbylo ještě pár aut z konvoje. Šel jsem k mladému Francouzovi, který cestoval v autě sám. Prosil jsem ho, zda mi vezme moje zavazadla. Souhlasil. Vyjeli jsme. Jelikož jsem měl GPS, tak jsem vedl cestu já, v opačném případě by musel Francouz najmout průvodce za 150 USD. Musel mi věřit. K nám se připojil další francouzský pár a tak jsme vyjeli. Lepší dvě auta než žádné. Byl jsem klidnější. Motorka byla lehčí a zvládal jsem to dobře, obzvláště, když jsem jel rychle, to bylo jak lyžování na vodě a skutečně jsem nesměl brzdit, rychle otáčet a jet maximálně na třetí rychlostní stupeň. Auta jela pomaleji a tak jsem vždy po pár desítkách km někde na pevnině zastavil a čekal jsem na ně. Občas se mi stalo, že jsem je zahlédl úplně mimo směr třeba 3-5 km daleko. Dojel

5 jsem tedy k nim a pak jsme společně pokračovali dál. Když se zabořili do písku, často jsem jim půjčoval hliníkovou desku, co jsem si s sebou vezl. Vzájemně jsme si pomáhali. Oni mě často pomáhali zvedat motorku. Ztrácel jsem energii a navíc jsem měl strašnou žízeň. Vypil jsem možná 6 litrů vody denně a nešetřil s ní, protože Francouz jí měl v zásobě dost. Večer jsme si udělali tábořiště mezi písečnými dunami. Byla zima, na oknech aut se dělala námraza. Nocoval jsem venku ve spacáku oblečen ve svetru, kalhotách a v kombinéze. Byla mi zima. Brzo ráno jsme se vydali opět na cestu. Poušť byla ještě horší, plná kamenů, křoví a písku. Většinu cesty jsem stál s váhou na zadním kole a zadek motorky skákal z levé strany na pravou stejně, jak jsem to měl možnost vidět při závodech Paris - Dakar. Občas jsem jel i 100 km/h. Kameny bouchaly o spodek motorky a občas jsem skákal i 5 m daleko přes hrboly. Tak jsem někde ztratil i termosku, která byla přivázaná vzadu dvěmi síťkami. Držel jsem se pevně řídítek. Někdy se stalo, že jsem jel a na jednou se přední kolo zabořilo do písku, motorka zůstala stát a já letěl o pár metrů dál. Dopadl jsem do měkkého, ale vyčerpávalo mě to. Cestou jsme občas dojeli místní obchodníky s auty, kteří jeli prodat auto z Maroka do Mauretánie. Často měli píchlá kola a tak jsem jim je dofukoval kompresorem nebo bombičkami. Nejvíc mě štvalo, že oni vědí, jaké jsou tu podmínky, jaké jsou písty a přesto nebyli vůbec připraveni. Stáli tam uprostřed pouště, pálili náhradní gumy a tím dávali signál "okoloprojíždějícím, že něco není v pořádku. Samozřejmostí v Sahaře je to, že se má vždy pomoci. A tak jsme to činili skoro celý den. Večer jsme úplně stržení, žízniví a špinaví dojeli k moři. Už jsem si raději postavil stan a vzal si k sobě i Francouze. Před sebou jsme měli ještě cca 170 km plážové cesty do Noakschotu. Doufal jsem, že vystačím s benzínem. Zvláštní bylo, že přestože jsem už dva dny nic nejedl, neměl jsem vůbec hlad, jen hroznou žízeň.už čtyři dni jsem se nemyl. Smrděl jsem celkem dost. Druhý den jsme sice vstávali brzo ráno, ale museli jsme 4 hodiny čekat, než opadne hladina moře, abychom mohli jet mezi dunami nebo skalními útesy a mořem. Často do mě narazila nečekaná vlna. Můj rekord byl asi po kolena namočen ve vodě. Přeřadil jsem na 2 rychlostní stupeň, přidal plyn a brodil se i 100 m dlouhou cestou v moři. Byl jsem úplně slaný a mokrý. Na motorce se najednou rozsvítil alarm, blinkry, světla... No jen sem se modlil, aby vydrželo a nechcíplo nic.vydrželo to.po čtyřech hodinách již jsem v Noakschotu vyplachoval sebe i motorku důkladným způsobem. Vyhrál jsem, byl jsem šťastný, že jsem překonal jednu z nejhorších tras na světě. Chtělo se mi radostí brečet. V duchu jsem si řekl, že i když by tu cesta z různých důvodů skončila, tak jsem dokázal projet trasu, ze které jsem měl noční můru již v Evropě. Rozloučil jsem se s kamarády,

6 kteří jeli ke svému cíli do Dakaru, ale já měl před sebou ještě 1400 km dlouhou cestu na východ Mauretánie, pak směr Nema a potom opět po katastrofální pistě na Mali. Po cca 800 km naježděných v Mauretánii, jsem se v městě Aleg poprvé sblížil z obyvateli Mauretánie a k mému zděšení musím konstatovat, že jsou to nejnepříjemnější lidé, s jakými jsem se dosud na všech mých cestách setkal. Byli záludní, tahali ze mě peníze za každou prosbu, co jsem k nim měl, např. při otázkách kde je hotel, kolik km zbývá, kde je restaurace... Vždy chtěli platit. Policajti mi brali pas a dožadovali se peněz, na benzínových pumpách "nebyl "!! benzín, ale prodal mi ho soused za 1 USD /l. Později jsem se všiml, že "soused" šel na pumpu s kanystrem a pro něj samozřejmě benzín byl. V hotelech chtěli 4x větší cenu za pokoj, i když měli cenu napsanou nad dveřmi. "Proč musím platit tolik a ne cenu která je napsaná nad dveřmi?? ptal jsem se. To je cena bez mé provize!!", zněla odpověď. Obvykle jsem se chtěl otočit a jít spát za město, ale nakonec povolili. V Mauretánii bylo velice málo možností co koupit k jídlu a tak jsem již čtvrtý den v Mauretánii nic nejedl. Neměl jsem ale vůbec hlad. Vadilo mi také, stejně jako kdysi v Pákistánu, že kamkoliv jsem šel pěšky, okamžitě šli za mnou všichni obyvatelé vesnice. I na záchod! Nebyla možnost se zavřít a tak na mě čuměli. Nechodil jsem moc ven, raději jsem se vždy zdržoval na pokoji a čekal na další den, až jsem mohl zase jet a vyjet co nejdříve z Mauretánie. Cestovaní se mi zhnusilo a poprvé na mých cestách jsem litoval, že jsem někam odjel. Doufal jsem, že ostatní státy Afriky jsou snad lepší a příjemnější. Příšerný národ a hnusili se mi všichni do jednoho. Nepotkal jsem v celé zemi ani jednoho člověka, který by se se mnou normálně bavil, na něco se ptal nebo se jen usmál... Všichni do jednoho na mně chtěli zbohatnout. Nedařilo se jim. Nedal jsem se. Ani policajtům.tak jsem jednou čekal i celou jeho směnu, dokud mi pas nevrátil a pak jsem jel dál. Řekl jsem si, že ta verbež ode mě prachy nedostane. Děti neuměli nic jiného než jenom: "Mesiur Cadue, cadue?" (pane, dárek, dárek) Před sebou jsem měl ještě cca 600 km cesty na hranice s Mali. Cesta byla sice na mapě značena červenou barvou, ale ve skutečnosti se jednalo o silnici, kde sice byly pozůstatky asfaltu, ale byly na ní velké díry a kameny a tak jsem jel občas raději mimo silnici i když jsem míjel akátové stromy s 5 cm bodlinami. Kamarád, který před lety absolvoval stejnou trasu píchnul v Mauretánii 36 x gumu zrovna kvůli bodlinám, které se zapíchnou do gumy a poté během jízdy pronikají do hloubky gumy. Já jsem celou trasu do Kamerunu nepíchnul ani jednou. Měl jsem velké štěstí.

7 Blížil jsem se k městu Al-Ajun. Ležel jsem pod motorku ve stínu a přemýšlel o hnusné Mauretánii, když vtom jsem si všiml na zadním kole kapky oleje, teklo to od kardanu. Utáhl jsem šroub a jel dál. Do města chybělo cca 200 km. Ve vesnici jsem koupil olej do motoru pro jistotu, kdyby to kapalo dál. Nekapalo, ale přímo teklo. Dolil jsem olej a vydržel dalších pár desítek km do Ajunu, kam jsem dojel před nocí. Našel jsem hotel a potom i mechanika, který mi slíbil, že se ráno na závadu podívá. "Zrovna v nepřátelské zemi se mi to musí stát", klel jsem. Druhý den ráno mechanik rozebral kolo, kardan a zjistil, že mám rozemleté ložisko. Trošku jsem byl nervózní co budu dělat, a hlavně má za 7 dnů přiletět Irenka do Bamaka, hlavního města Mali, a já mám ještě ujet cca 700 km pist a ošklivých silnic. Mechanik mi ložisko zalil cínem, namontoval zpátky kolo, nalil olej a zaručil se, že s tím objedu dvakrát svět. Zkusil jsem se projet a fakt nic neteklo, akorát kolo se moc netočilo. Třeba když jsem měl neutrál, tak jsem s motorkou nemohl hnout. Říkal jsem si, že se to roztočí časem. Ten čas nastal zhruba 30 km od města, kde mi olej znova vytekl. Ted už jsem byl ale opravdu naštvaný. Hlavně proto, že mě ten hajzl natáhl a účtoval si velké peníze. Nejdříve chtěl 300 USD, já ho ukecal na minimum co šlo, tj na 150. Vyloženě mě vydíral, tak nezbylo nic jiného,než zaplatit. Nevracel jsem se. Musel jsem dál kvůli Ireně a stejně by mi nic nevrátil. Kupoval jsem opět v každé vesnici olej a lil ho tam. Vymyslel jsem plán: Dojedu do vesnice Tambergma, odkud vede pista na hranice z Mali a tam se nechám odvést Jeepem. V Tambergme jsem opět našel mechanika, řekl jsem mu celou historku, akorát jsem opravil cenu. Řekl jsem mu, že mi to mechanik v Ajunu spravil za 20 USD. On na to, že mě pěkně natáhl a že u něj to bude levnější. Zalil mi ložisko z obou stran. Večer byl hotový. Šel jsem na testovací jízdu asi 50 km a fakt to bylo dobrý, ale ne tak dobrý, že bych mohl riskovat cca 600 km do Bamaka po písečné a následovně po kamenité pistě. Přespal jsem u mechanika. U něj jsem se také trošku najedl kuskusu, poprvé v Mauretánii. Nechutnalo mě to. Kolem mě se opět objevili lidé z celé vesnice a ženy chtěly, abych je vzal s sebou do Evropy. Nebyly hezké a tak jsem neměl o čem přemýšlet. Brzo ráno jsem odešel na trh smlouvat cenu přepravy přes poušť na hranice s Mali. Našel jsem možnost za 130 USD, kdy jsme 170 km jeli 6 hodin a to na první nebo druhý rychlostní stupeň. Šofér byl nepříjemný a já se bál, jestli mně jeho kolega na korbě nebude házet zavazadla plná peněz do pouště a na zpáteční cestě je pak budou sbírat. Nestalo se tak. Cestou jsme se stavěli v Mali v pouštní vesnici u kmenu Krhani. Jedli jsme antilopí gulášek a pili velbloudí mléko. Chutnalo mi to. Večer jsme špinaví a utahaní přijeli na hranice.

8 Obvykle nejraději cestuji sám, ale po mauretánských zkušenostech jsem se už nemohl dočkat Irenky. Přiletí už za pět dní. V Mali musím opět najít transport do Bamaka, který je vzdálen 400 km po špatné silnici savanou. Mali a Burkina Faso Celník mě uvítal studeným pivem. Mluvil anglicky a tak jsem si konečně po 7 dnech také trošku pokecal. Ukázal mi, kde můžu na celnici přespat a přinesl mi pečenou kozu. Ptal jsem se ho, kolik za to vše bude chtít, on se na mě jen uraženě podíval:" Ej, man, ty jsi v Mali, to není fucking Mauretánie." Ano i já se cítil líp, byl to pravý balzám na duši.večer jsem šel do baru, kde jsem se s místními lidmi a s radostí pořádně ožral. Tancovali, hráli na tam-tamy a zpívali jsme dlouho do noci. Ráno jsem s velkými potížemi volal do Prahy p. Žlábkovi, z klubu BMW, aby mi po Ireně poslal celou zadní soupravu u zadního kola. Slíbil, že to udělá, ať nemám starosti. Poté jsem sehnal kamion, naložili jsme motorku, 28 ovcí a koz, 16 krav, 14 kuřat, 25 lidí a odjeli. Cesta byla sice pevná, ale hodně hrbolatá. Příroda byla krásná. Už nebyl jen písek, ale začaly se objevovat i porosty křoví a typické stromy savanského podnebí. I jídlo v každé vesnici bylo pestré, hlady jsem vůbec netrpěl. Mali je jeden z nejchudších států Afriky. Bylo to znát na životní úrovni lidí, infrastruktury, silnic...ale byli příjemní a to mi stačilo. Kamionu se po 70 km zadřela spojka. Vyndali a rozebrali skoro celý motor. Odpoledne byli unavení a tak si všichni lehli pod kamion a odpočívali. Večer jsme zase nemohli jet, protože nesvítily světla. Přespali jsme ve vesnici pod kamionem. Večer lidé opět zpívali a hráli a každá chýše měla před vchodem ohýnek, na kterém se peklo maso. Líbil se mi jejich styl života. Vlastně celý život "kempují a grilují". Každá chýše se zabývala nějakou činností. Někdo prodával nápoje, někdo jídlo, někdo cigarety, někdo textil..., takže si vůbec nekonkurovali a každý vždy věděl kam může jít, kde co koupit. Odvětví se dědilo. Všichni byli přátelé a nikdy se ve vesnici nehádali navzájem. Horší to bylo se vztahy mezi vesnicemi a ještě donedávna byl náčelníkem vesnice vždy ten, kdo zabil bojovníka z jiného kmenu. Navzájem si kradou zvířata a ženy. Ale i sem dorazila civilizace a tak tradice ustupuje. Druhý den jsme vyjeli, zastavili po 4 hodinách, protože řidiči byli "fatigue" - unavení. Následovalo celé odpoledne proležené pod kamionem. Celník mně vysvětloval, že když se Ti něco stane s rukou, nohou, hlavou, "musíš" do práce bez omluvenky. Ale když jsi "fatigue", tak

9 to máš okamžitý nárok na odpočinek. Tento fakt mě provázel celou Afrikou a všichni byli vždy a všude fatigue. Druhý den se nám rozbil chladič. Opět to trvalo samozřejmě s fatiguem celý den. Do příletu Irenky zbýval 1 den a my jsme měli před sebou ještě 130 km. S výhružkou, že jim nezaplatím nic, jsem je donutil, aby jeli přes noc. Tak spravili světla a skutečně jeli. Světla byla přivázána a při každém větším drcnutím přestala fungovat. Ráno jsme dojeli do Bamaka. Cesta byla z části nudná i proto, že nikdo neuměl ani anglicky ani francouzsky. Mluvili pouze jazykem Bambera, tak jsem byl opět skoro celé 4 dny ticho a jen jsme si kreslili. V Bamaku nakreslili 400 USD, já jim nakreslil 100 USD a nakonec byla dohoda 130 USD v jejich měně. V Bamaku jsem našel krásné ubytovaní v rodinném kruhu a večer jsem se seznámil s Patrikem, Francouzem, který žije v Bamaku. Má také BMW a proto si mě rychle našel. Večer jsem se konečně dočkal Irenky i s náhradním dílem. Těšil jsem se upřímně na ní i na ten díl. Druhý den mi Patrik vyměnil díl a trošku dal motorku do pořádku...fungovala jinak bezvadně, neměl jsem s ní žádný problém. Tomu co se stalo se vůbec nedivím, protože 2000 km pisty, kamenů, hrbolů a koryt, to by vydržel jen závodní speciál. Moje YAMAHA Super Tenere, se kterou jsem byl v Indii, ta by to v žádném případě nevydržela. Po km v Indii si pamatuji, jak se z ní kouřilo, žrala 10 l/100km a věčné svařovaní zadního pérování již mi také lezlo na nervy. Už nikdy nechci jinou motorku na mé cesty než BMW. Na cestách po různých koutech světa jsem občas potkával cestovatele stejného kalibru jako já a většinou na BMW. Takže i to o něčem svědčí. Vydali jsme se směrem na východ do Timbukhtu, kdysi významného města na východu Mali, vzdáleném cca 1000 km od Bamaka. Cestou jsme ale o něm slyšeli dost šokujících věcí. Prý je tam nebezpečno, řádí tam občas Tuaregové ze Sahary, cesta tam je velice špatná, a že za to úsilí Timbukhtu nestojí. Jeli jsme raději do Djene. Město je uděláno z bahna, trusu a slámy. V období dešťů se z města poloostrovního stane město ostrovní. Město bylo opravdu zajímavé. Najali jsme si průvodce, který nám během pár hodin ukázal zajímavosti. Nejvíce mě zaujala mešita udělaná z bahna, která je prý nejstarší mešitou v celé savanské Africe. Z Djene bylo pár hodin cesty do země DOGONU. Je to přírodní rezervace s několika vesničkami kde žijí potomci Dogonu, kteří se dodnes považují za prvotní obyvatele zeměkoule. Nad vesnicí se táhne pohoří několik kilometrů a pod "střechou " pohoří jsou ve skalách vytesány malé kulaté domečky, často opřené o skály, ve kterých žili kdysi lidé. Na skále proto, aby využili každý kousek půdy v údolí, na které pěstovali základní potraviny.vlastně jejich potomkové je pěstují

10 dodnes. Úroda je hodně závislá na dešti. Když nezaprší celý rok, tak jsou obyvatelé ohroženi. Obvykle se celá vesnice skládá z jedné rodiny a je zvykem, že muž nikdy neopustí svoji rodnou ves. Muži mají více žen, také šéf, u kterého jsme spali, měl 63 dětí s 15 manželkami. Vždy jsme se museli ptát šéfa vesnice, jestli nám dovolí spát na jeho půdě. Často nám také rozkázal, abychom nestavěli stan pod stromem, protože v něm žiji zlí duchové. Vždy jsem to respektoval a ráno se pak trápil na slunci. S Irenou jsme si pronajali vola s vlekem a navštívili tak několik dalších vesnic. Večer nám Viktor uvařil nejlepší kuře s brambory v mém životě. Pochutnali jsme si. V jeho vesnici má také svojí chýši ředitel Paris-Dakaru. To byla jejich největší chlouba. Druhý den jsme odjeli do nového savanského státu: Burkina Faso. Předem jsme věděli, že tento stát je bezproblémový a lidé příjemní. Ukázalo se to hned na hranicích. "Tento měsíc jste druhý turista, který projíždí a ještě k tomu na motorce, to se loni stalo 2x!"..To se musí oslavit!". Celníci nás tak opili, že jsme jen s těží pokračovali dál po prašné silnici plné hrbolů a děr. Ve vzduchu bylo plno červeného prachu, který se zvedal za projíždějícími vozidly. Krajina se opět stala trošku zelenější, bylo horko, ke 38 stupňům. Míjeli jsme nádherné stromy Baobabu a Ebenu. V hlavním městě Ouagadague jsme v parku postavili stan, protože jsme další den chtěli získat kamerunské vízum. Taxikář byl chytrý, že to najde rychle a pokud nenajde, tak mu prý nemusím platit. Snažil se dvě hodiny, ale marně. Ve městě ambasáda nebyla. Ještě téhož odpoledne jsme vyjeli na jih směr Ghana. Celní formality proběhly rychle, akorát v Ghaně jsem musel někde ze dna kufru vytáhnout Carnet de passage. Ghana, Togo a Benin Ghana na mě zapůsobila velice dobře. Lidé mluvili anglicky, jejich tváře byly uvolněné, věčně se usmívali. Děti na nás pokřikovaly a mávaly. Vždy byli celníci ti, dle kterých jsem poznal, s jakým národem mám tu čest. Když byli úředníci dobří, tak jsem věděl, že i policajti nebudou otravní a že lidé nás uvítají všude dobře. Přesně tak to bylo. Největší radost v Ghaně byla, když někdo umřel. Vyloženě jsem se po tom pídil a vždy se ve vesnicích ptal. "Ooou, I am sorry, bohužel dneska nikdo" zněla častá odpověď. Při úmrtí totiž pozůstalí uspořádali pro celou ves

11 loučení s nebožtíkem, a to se zpívalo, hrálo, tancovalo a pilo. Poznal jsem to vždy, když ženy nosily červené šátky na hlavě a vyzařovala spokojenost na jejich tvářích. V Tamale jsme spali v křesťanském misionu. Noci byly strašně horké. Vlhkost vzduchu stoupla až na cca 90%. Není divu, vždyť jsme se blížili to tropické části Afriky. Věčný problém, se kterým jsme bojovali v Africe, byla elektřina a voda na osprchování. Někdy jsme se ubytovali v nejlepším hotelu ve městě, ptali jsme se na klimatizaci a na sprchu. Vše měli. Problém byl, že nešla voda ani elektřina. Občas nás budili ve 4 h ráno, aby nám sdělili radostnou zprávu, že elektřina přišla. Cesta do Akry byla asfaltová a ubíhala rychle. Míjeli jsme krásnou tropickou přírodu, plnou palem, vysokých stromů a když jsme se občas zastavili v lese daleko od civilizace, tak jsme v dáli slýchávali zvířata. Podél silnic jsme sbírali banány a různé tropické ovoce. Umělé vitamíny jsme již dávno vyřadili z jídelníčku. Obvykle jsme jeli dopoledne do 12 h, pak se zastavili v nějaké vesničce, najedli se a leželi pod stromem nebo v chýši do 17 h. Čekali jsme, až se trošku ochladí a bude možno jet dál. V horku se nedalo jet a velice nás to vyčerpávalo. Akra nás zahltila špatným vzduchem plným automobilového plynu. Poprvé v Africe byl provoz šílený a nepřehledný. V kolonách, v kombinézách jsme trávili čas při vysokých teplotách vzduchu. Občas jsem raději zastavil, abychom nepřehřáli motor. Snad nebylo třeba, ale pro jistotu. Hledali jsme opět kamerunskou ambasádu, ale ani tady nebyla. Zřejmě se nám to opravdu podaří až v jihonigerijském městě Calabar, což je škoda, protože v Nigerii chceme být co nejkratší čas kvůli nebezpečné situaci. Z novin jsme se dočetli, že v Nigerii opět zemřelo násilím přes 50 lidí. Irenka intenzivně pátrala po lodním spoji, jak se této zemi vyhnout, ale naštěstí nic nenašla. Já tam celkem chtěl jet, protože jsme zatím žádné vzrůšo nezažili. Potřebovali jsme odpočinek. Pár dnů u moře by nám pěkně bodlo. Odjeli jsme do Ady, známého střediska pro Evropany, kam přilétávají letadlem za dobrodružstvím. V Americe se hrál hokej, a tak jsme se na přání Irenky ubytovali v drahém hotelu, aby mohla pozorovat zápas mezi ČR a RUSKEM. Neviděla nic. Nebyla elektrika. Byla z toho vedle a druhý den jsme sháněli Internet, aby se spojila s informátorem, který ji posílal em vždy všechny výsledky. Druhý den jsme se ubytovali v příjemném kempu. Chytali jsme ryby a po večerech jsme si povídali o dobrodružných cestách. Všichni se shodovali, že musíme být celkem odvážní, že jsme přijeli sem až na motorce. Je pravda, že většinou lidem končí cesty již v Mauretánii, odvážlivcům v Senegalu. Ale do Kamerunu?? Jen šílenci! Ptali se, kde spíme, co jíme, co korupce, nebezpečí,

12 neokradou vás, kde parkujete, jak se domlouváte, co když se něco stane z motorkou, prostě samé zbytečné otázky, na které jsem již unaven odpovídat. Každý to má zkusit a uvidí. Je pravda, že se občas stávalo, že jsme potkávali okradené turisty, se žloutenkou, malárií, bandité jim sebrali prachy, ale...no, asi musí člověk mít i trošku štěstí a hlavně, hlavně srdce na dlani a úsměv ve tvářích. Do Lome v Togu jsme přijeli za velmi horkého dne. Ochladili a najedli jsme se v Libanonské restauraci a odpoledne jsem šikovně vyměnil 1100 USD za letenku na let z Dualy v Kamerunu do Paříže, kterou jsem si raději předem koupil.vlastně jsme ji zabukovali již v Burkyně Faso. V Ghaně jsme dostali dobrý tip na ubytování v Lome. Camp se jmenoval Chez Alice. Majitelka byla Švýcarka, která se před mnoha lety jako turistka usadila v Togu. Koupila pozemek, postavila na něm nádherný kemp a je proslavená mezi dobrodruhy jako "náhradní matka" po doby expedic. U ní seženete evropská jídla, čisté ubytování, teplou vodu, a hlavně vždy je u ní nějaký zajímavý cestovatel, s kterými si obvykle vyměňujeme důležité informace o budoucích trasách, které nás čekají. Potkal jsem tam také malárií nemocného Němce, kterého již 14 dní držela zimnice. Zkoušel všelijaké přípravky, ale nic nepomohlo. Z Pobřeží Slonoviny si přivezl krásnou černošku a vypadali velmi zamilovaně. Myslím, že ona ho psychicky držela nad vodou. Další Němec s metr dlouhým "dredloxem" byl v Togu za obchodem. Kupuje suvenýry a prodává je v Německu. Pozval nás za kmenem Tamberma. Je to typická vesnice na severu Toga a je to kolébka kultury VOO-DOO. Ovšem nejvíce jsem se skamarádil z roztomilým Japoncem YOUISCHIM, který podniká již po druhé cestu na motorce Honda 250 po celé Africe. Byl skutečný znalec afrických poměrů, dokonale vybaven s notebookem, kde měl rozepsané všechny náhradní díly dle mezinárodních kódů, aby je mohl koupit kdekoliv v Africe, pokud to bude možné. Je mu 27 let, novinář a do Japonska odesílá každý den reportáže. Po večerech u ohně nahrával s pomocí notebooku místní hudbu. Byl hodně zkušený, jelikož v životě prý nedělá nic jiného než studuje Afriku. Měl namířeno až do Jižní Afriky. Strach měl z Nigerie, Sudánu a Mozambique. Prý i když by se stalo něco tragického, umře v zemi, kterou miluje. Jeho motorka měla velice ošklivou barvu. Nastříkal ji v Senegalu, protože už měl plné zuby lidí, kteří se ho neustále ptali, zda ji neprodá. Teď má klid, protože je tak hnusná, že ji nikdo nechce. Yuischi nám poskytnul aktuální nepříjemné informace o Nigerii. Na severu poblíž Kana opět vyvrcholily boje mezi muslimy a křesťany a na jihu válka mezi taxikáři a místní mafií. Na dálnici mezi Lagosem a Benin City zuří bandité, ze kterých mají strach i místní lidé. "Nejlíp asi uděláte, když pojedete po prostředku,

13 mezi konfliktním uzemím. Lesní cesty jsou katastrofální, ale nejsou tam policajti ani bandité. Stejně, největší banditi a zloději jsou i tak policajti a ti jsou až na hlavních tazích, jo, a do všech kapes si dej dolarové bankovky v menších hodnotách. Počítej tak 200 USD"!! Díky Youischi. Po třech dnech jsme odjeli do Beninu. Vízum jsme dostali na hranicích a vydali se na sever. V Togu jsme moc nenajeli, zato v Beninu pojedeme až 600 km na sever, abychom mohli vjet do Nigerie někde uprostřed. Silnice jsou asfaltové, ale velký problém v Beninu je najít pumpu s benzínem. Jsme nuceni tankovat na černém trhu za vyšší cenu a nekvalitní benzín. Na BMW to ale znát nebylo. Cestou na sever mizeli i tropické lesy, řev zvířat, vlhkost vzduchu se zmenšovala a opět bylo po dlouhé době příjemné sucho. Příjemné v tom, že jsme se konečně už tak nepotili. Na jihu jsme měli trička neustale mokré tak, že jsme je večer vyždímali a do rána vůbec neuschla. V Paraku zastavujeme na jídlo a vodu. Zaujala mě místní škola, u které pobíhalo spoustu dětí. Šli jsme se podívat. Ředitel, 28 letý kluk nás velice laskavě přijal, děti nám zazpívaly a ukázaly nám školu. Ve třídách jsou žáci spolu od 7-13 let a od let. Učivo měli dost podobné jako v Evropě. Děti byly ve stejných hnědo-žlutých krojích a byly velice disciplinované. Děvčata si Irenku velice oblíbila, a ta s nimi trávila hodiny. Já si povídal s učitelkou a s kluky. Na rozloučenou nám zahráli na TAM-TAM a zatancovali tradiční tanec, kde muž dobývá ženu, ale ona ho odmítá.vypadalo to dost eroticky. Vlastně v celé Africe je téma EROTIKA velmi otevřené téma a jak muži tak ženy o ní mluví velice otevřeně. Stávalo se, že se mně ženy nabízely, ať je vezmu s sebou, že mi porodí dětí kolik chci. Ženské v tropickém pásmu Afriky byly nádherné. Obzvlášť jejich chůze a pohyby byly velice elegantní. To je dáno zřejmě tím, že věčně nosí něco na hlavě. S Irenkou jsme je pojmenovali "gazely". Ve městech, kde byli oblečeny v evropském stylu se mi líbily obzvlášť. Na vesnicích zase chodily nahoře bez, což mělo také svůj půvab. Irenka to ale tvrdila i o mužích. Každý chlap na vesnici byl svalnatý, bez gramu tuku. V této části afriky je ale velký problém s AIDS. Statistiky mluví až o 30% populace, takže... Cestou nám lidé neustále mávali a kdykoliv jsme se zastavili, tak nás obklopily nejdříve děti, potom chlapi a nakonec ženy, které se snažily komunikovat s Irenkou. Vždy nás také přišel pozdravit šéf vesnice. Obvykle jsem jim dal tabák, který jsem vozil s sebou pro tyto příležitosti, a dětem rozdal bonbony. Nikdy na nás nebyli agresivní. Často nás zvali do chýší, abychom si odpočinuli, ochladili a někdy vyspali. Rád jsem to přijal. To jsou chvíle kvůli kterým rád cestuji. Večer u zpěvu a tance a na ohni se vždy otáčelo nějaké pro mě exotické masíčko. Raději jsem se

14 nikdy neptal, co to je, ale vždy mi to velmi chutnalo. Věděl jsem, že je to divoké zvíře z buše, nejčastěji antilopa. Pozdě v noci, když docházely baterky na tranzistoru, jsem svázal dráty na baterku u BMW a mejdan pokračoval do ranních hodin. Ke hranicím s Nigérií jsme dojeli pozdě odpoledne a naplánovali jsme si tak, že se v klidu vyspíme ještě v Beninu a brzo ráno vyjedeme do Nigerie, abychom další den ujeli co nejvíce během dne. Plánovali jsme, že cestu do 1100 km vzdáleného Calabaru, kde seženeme vízum do Kamerunu, musíme ujet nejpozději za 3 dny. "Irenko, v Evropě bychom to stihli za den, dva, tady je Afrika, tak počítej tak tři dny!!" Cesta nám trvala 6 dní a horší cesta byla jen v Mauretánii. Nigerie a Kamerun Ráno v osm jsme již měli výstupní Beninské razítko a do 20 km vzdálených nigerských hranic se jelo po šotolinové cestě plné děr a hrbolů. Litoval jsem motorku co všechno musí vydržet. O hodinu později jsme "přiskákali" na hranice. Celníky jsem nenašel a přechod byl uzavřen. Vstoupil jsem do budovy a zařval. Probudil jsem celníka, který polehával na sofa v koutu tmavé místnosti. Otevřel bránu a úřadování začalo. " Víš, tady projede denně tak pět vozidel, a tak nemám co dělat, proto spíme. Jo, turista tady již pár let nebyl" Hned jsem nahlásil, že tam přijede také Japonec Yuishi na Hondě. Chtěl po nás očkovací průkaz, carnet a pas. Nastal problém. "Není razítko a tužky. Asi ho má šéf v 150 km vzdálené vesničce". To ASI my tam nesedělo. Tušil jsem, že chce "podmáznout", ale řídil jsem se návodem kamaráda, že nikdy nedej vědět, že spěcháš!! "Nevadí, můžeme tady postavit stan a přespat, snad do zítra razítko přijde, ne?" Samozřejmě se po 20 min razítečko našlo. Vrátil nám pas a nesměle se ptal, zda by se našlo něco pro něj. Dal jsem mu tužku a v očích jsem viděl zklamání. Jeli jsme rychlostí asi 5 km za hodinu. Motorka skákala z díry do díry, tlumič narážel někam pod zadek, spojka trpěla a nejvíc trpěla Irenka a její záda a ruce, protože rovnováhu chytala rukama. Držela se tak, že ji večer bolely svaly na rukou. Občas jsem stál, abych tlumil nárazy. Prach se nám zažíral pod kůži a až do slipů. Bylo strašné vedro. Kanystry s benzínem a vodou jsem měl plné. Před sebou máme ještě cca 210 km takovéto cesty. Denně jsme najeli km. Cestou jsem vymýšlel, co říkat policajtům na stanovištích, které byly každých cca 50 km po celé Nigerii.

15 Vymyslel jsem dokonalý plán, o kterém jsem později vyprávěl bílým kolegům v Nigerii a Kamerunu a všichni se smáli a nemohli uvěřit. Uvedu příklad, který se stal zrovna po 50 km u prvního stanoviště na této silnici. Malý, drzý a černý jako uhlí, s kalašnikovem v ruce si vyžádal pas. Ptal se mě na povolání (jako všude během celé cesty od Maroka). Odpověděl jsem, že jsem policajt. Hned se zajímal jakou mám hodnost, tak jsem mu odpověděl, že mám na starost korupci. Obvykle to stačilo a led mezi námi byl probourán. U něj to ale nestačilo. "A co takhle nějaký dolar od Slovinské policie pro Nigerijskou, nebyl by? Jsi bílý a určitě tě poslala vláda na špionáž fotit mosty, továrny, trhy, silnice. Kdo jiný by jel na motorce jen tak na dovolenou a zrovna do Nigerie, co??" A tak jsem vždy využil osvědčenou lež: "Ano, měl jsem pro Vás peníze, ale v Beninu nás totálně vykradli a vzali nám všechny šeky i hotovost. Dva dny jsme už nejedli, nemyli se, benzín mám jen na 200 km. A prosím, neměl byste trošku vody? Ano, vodu nutně potřebujeme, a budu rád i za nějaké jídlo." Ukázal, ať zaparkujeme před chýší a počkáme. Šel do vesnice pro šéfa policie. Za 10 min se vrátil i s generálem. Vysvětlil jsem znovu problém. Mr. Christopher nás pozval do chýše, dal nám napít, svolal všechny přítomné policisty a něco jim říkal v místním jazyce. Když jsme po půl hodině jedlí pořádně pečenou ovci a pili pivo, tak mně bylo jasné, co jim říkal. Přikázal, abychom postavili stan u chýše. Večer nás zrovna Filip, ten co byl na začátku nejnepříjemnější, pozval na pivo. Vypili jsme každý asi tři, v noci jsme se doposud nikdy necítili bezpečněji než v přítomnosti 7 policajtů, kteří měli přikázáno postarat se, ať se nám nic nestane. Ráno nám Mr. Christofer přinesl vodu a 1000 Neira. Vzali jsme je. Vysvětlil jsem mu, že máme pouze kreditní kartu a v džungli bankomat nenajdeme a slíbil jsem, že peníze vrátím jeho sestře, v 950 km vzdáleném Ikok-u. Napsal mi adresu svojí a sestry a hlavně mi napsal triumf pro všechny další policajty a vojáky domáhající se peněz. Tam stálo, jaké máme problémy a v případě nějakých dalších dotazů, ať volají přímo Mr. Christophera. Tento glejt nám moc pomohl na dalších policejních stanovištích. Po celé Nigerii jsme díky tomu mému "povolání" a mému lhaní neplatili ani cent. Dokonce na jihu, před Kamerunem, nás již poněkolikáté zastavila mafie s lanem a prknem plném zatloukaných hřebíků. Prkno i lano bylo nataženo přes celou silnici. Po skončení mé prolhané povídky o přepadení (teď už z nigerijského města LAGOS), se nám kluci omluvili, dali nám napít a fakt jim to bylo líto. Dokonce zazněla věta:" Je nám to líto, prosím buďte opatrní, víte kolik je tady takových podnikavců jako jsme my, prosím buďte fakt opatrní. Šťastnou cestu." Pod helmou se mi chtělo brečet, samozřejmě smíchy. Anebo před Calabárem, nás opět stavěli. Prý jsem jel rychle. "Nejel, protože nad 80km/h se mi

16 přehřívá motor." "Aaa, ok! A co brzdy, ty tedy nemáš v pořádku, když jsi zastavil až po 100 m". Samozřejmě, kvůli němu si přece nebudu ničit destičky. Vzal jsem ho na zadní sedadlo, přidal plyn a v 80km/h zastavil tak, že málem vyletěl. "Good break,good, very good!! A co takhle hasicí přistroj, máš?" Jasně, že ho mám a ukázal jsem přivázaný spray na nafukování pneu. "Ok, vidím, že spěcháš, budu přímý, máš nějaký dolar pro nás?" Dopis byl a dolar opět nebyl. Tu špatnou silnici jsme projeli za čtyři dny. Často jsme museli s domorodci upravovat mosty a často jsme se brodili koryty řek. Nejvíce nás jednou rozčílilo, když spadlo jedno auto napůl z mostu, protože se zlomily prkna a my museli čekat až do večera, než ho vyhrabou a jet po Nigerii v noci. Bylo to jako táhnout peněženku za provázek po Václaváku. V noci jsme jeli asi hodinu do nejbližší vesnice. Když byl most nebo jízda řekou, Irenka vždy raději vystoupila. Po té Africe nachodila km jako nikdy před tím. Někdy mně přinesla sladké ananasy, které cestou posbírala. Do Calabaru zbývalo cca 700 km. Cesta byla sice asfaltová, ale často v ní byly velké díry, takže jsem stejně nemohl jet rychleji než Občas jsem nečekaně vjel do díry a pak jsem s hrůzou a se strachem zjišťoval, zda se nic nezlomilo, neurvalo nebo neztratilo. Vše bylo zatím OK, vždyť mám motorku dobře připravenou a hodně zesílenou. Na jihu opět začalo tropické pásmo, opět jsme se potili a byli úplně promočení. Posledních 200 km před Calabarem začala konečně nádherná silnice mezí palmovými lesy. A mohli jsme jet i 140km/h. Ráno v 9.h jsme už otravovali na kamerunské ambasádě. Ano, bude to brzy, vždyť jste první na řadě. Připravte si 98 USD, a bude to. V jsme konečně obdrželi vízum a téhož dne vyjeli na 250 km vzdálené hranice s Kamerunem, protože Ireně již končilo nigerijské vízum, ale hlavně jsme chtěli co nejdříve ven z tohoto zkorumpovaného státu. Cestou jsme se zastavili ještě u sestry Mr.Christophera. Na hranicích šlo všechno dobře, kromě karnetu jsem musel jít orazítkovat komisařů na dům, kde právě s celou rodinku a psem večeřel na zemi. Olízal si prsty, vzal razítko a popřál šťastnou cestu. Welcome in Kamerun na nás již z dálky volali celnici. Bylo mi hned jasné, že to bude pohodová země. Jediné, čeho jsem se ten večer obával, byl déšť. Málokdy se v Evropě vidí takový slejvák jako v Africe. Tady, když prší, tak to stojí za to. Šotolinové silnice jsou v momentě plné vody, protože jejich neprodyšná půda špatně vpíjí vodu a tak jsme byli za chvíli totálně promočení. Jak to, že prší začátkem března? udiveně jsem se ptal. No, je pravda, že je trošku brzy, ale dešťová sezóna právě začíná. Jsou to první deště! Měl jsem trauma, protože nám

17 do Dualy zbývá 900 km a z toho cca 400 km lesní cesty pralesem, samozřejmě bez asfaltu, plné děr a kanálů, po kterých v období dešťů stékají proudy vody. Už když mně Youischi v Togu ukazoval fotky kamerunských cest z jeho minulé návštěvy Kamerunu, zhrozil jsem se. Youischi mě tenkrát uklidňoval: Neboj se, Igore deště přijdou až za měsíc a půl, a Ty už budeš v tu dobu doma, v Evropě. Já si ale pamatuji z loňska, že třeba první úsek cesty, kde není asfalt, jeli kamiony vzdálenost 100 km 13 dní, protože museli kopat kanály a díry, aby voda vytekla. Já jsem to buď objel nebo jsem občas uzavřel výfuk a oba ventily a motorku tlačil pod vodou tak, že nebyly vidět řídítka, takže fakt, žádný strach, tebe to mine. Mně to tenkrát trvalo 5 dní neskutečného makání Opět jsem mu poděkoval za povzbuzující slova. To je ale velký průser, protože za 7 dnů máme s Irenkou let z Dualy a musíme tam ještě dojet a hlavně najít transport pro motorku. Celník a vesničané mě ubezpečovali, že je to první déšť a když ráno vyjedeme kolem 9.h ráno, bude cesta ok. Alespoň nebude prach! Kamerunské uvítaní bylo doposud na cestě nejlepší.všude veselí lidé, všude řvala africká hudba, všude se pekly kuřata a ovce a vůbec, lidé nebyli vlezlí a bavili se konečně také o něčem jiném než jenom o motorce a o penězích. Samozřejmě i tady jsem byl policajtem, ale jen dopravákem Ráno v 9 h jsme skutečně vyjeli a opravdu byly cesty jen lehce namočené, kromě pár kanálů, které jsme lehce přebrodili. Cesta i tak ubíhala zhruba 100 km za den. Pršelo každou noc, ale ráno bylo vždy svěží a krásné. Projížděli jsme skutečně zajímavou přírodou. Nejhezčí lesy a nejvíc zvířat jsme míjeli právě na této trase. Po třech dnech jsme se dostali na asfalt. V tu dobu už pršelo i přes den a to velice silně. Neměli jsme na výběr. Museli jsme jet. Do letu nám zbývaly čtyři dny. V Duale jsme našli moji předem doporučenou lodní společnost sice stěží, ale o to jsem měl větší radost, když mě Švýcar, ředitel společnosti sdělil, že půjdeme ihned udělat bednu na motorku, protože se motorka může nalodit již zítra. Všechno mi zorganizoval a ujistil, že se švýcarskou společností nemusím mít o motorku vůbec strach, ale s africkýma to je prý velký risk. Také jsem si pořádně oddechl, když jsem ve společnosti viděl bílého a německy mluvícího p. Knoepfliho. Při nalodění musí mít motorka prázdnou nadrž a tak jsem nechtěl tankovat i když mi žlutá lampička svítila již 140 km. Myslel jsem, že těch 20 km po Duale ještě vydrží, ale přepočítal jsem se. Dopadlo to tak, že mně asi 15 černochů tlačilo asi 3 km po hlavní ulici do

18 truhlářství, kde mi udělali bednu. Neměl jsem drobné a tak jsem dal peníze dvěma nejstaršíma z nich. Poprali se mezi sebou do krve a tak jsem té slabší skupince zaplatil znova. Cesta skončila. Dva měsíce uběhly hrozně rychle. Byl jsem nesmírně šťasten, že jsem překonal bez problémů jednu z nejtěžších etap při mé cestě kolem světa. Příští rok mám v plánu dodělat ještě východní a jižní Afriku a potom již někde na druhém konci zeměkoule čeká Austrálie, Indonézie, Thajsko, Japonsko a konečně opět Praha. Samozřejmě že všechny mé další cesty podniknu na BMW a tak doufám, že to kluk vydrží. Na téhle km dlouhé cestě vydržel vcelku bez problémů. Odešlo ložisko, ale myslím si, že na cestách dlouhých cca 4000 km po Sahaře, přes kameny, řekami, kanály a hlavně po dírách v asfaltu a to každý den a bez servisu...myslím si, že to klukovi prominu a slíbil jsem mu, že na další cestu ho před odjezdem dám na servis alespoň na základní prohlídku. V Duále jsme spali v námořnické misii s bazénem, kde jsme se zbytek dne váleli na slunci a já zářil štěstím, že jsem to dokázal. Přiznávám, že jsem se té cesty trochu bál jednak z důvodů politické nestability v těchto končinách, na 90% jsem si byl jistý, že mě okradou, že chytnu minimálně malárii, když už nic horšího, že mi možná znásilní ženu. Tuaregové na severu se velice rádi násilím domáhají vozidel (časté případy), celkově jsou černoši mírně rasisticky naladění proti bělochům, bál jsem se technických problémů s motorkou...ale nic, prostě nic z toho se nestalo. Díky Bohu nebo snad škoda? Nezažil jsem zase pořádné vzrůšo! Ne, je to tak v pořádku, co vlastně ještě chci?? Jsem také nadšený z mojí ženy Irenky a přímo zářím štěstím, že ji mám. Promočená deštěm, zpocená, tři nebo čtyři dny nemytá, unavená, do krve poškrábané ruce a kolena...ani jednou mě neposlala nikam, ani jednou nebyla naštvaná a divím se sám, že jsme se ani jednou nepohádali. Často jsem já byl ten, koho bolely záda, kdo už nemohl stát ani na nohou, kdo měl neustále žízeň a zbytečné starosti. To, co se mnou dokázala, dokáže jen málo žen. Je to statečná žena a zadní sedadlo je i na další cesty již obsazeno. To je jasné, že jen pro ní. Irenko, děkuji ti moc za podporu. Brezovar Igor informace: ibcbrezovar volny.cz mobil: 0602/

19

MOROCCO 2011 MĚŘENÍ JEZDCŮ FOTODOKUMENTACE MAPY [1] Obecné zobrazní trasy, výškových

MOROCCO 2011 MĚŘENÍ JEZDCŮ FOTODOKUMENTACE MAPY [1] Obecné zobrazní trasy, výškových MOROCCO 2011 MĚŘENÍ JEZDCŮ - Luděk Červenka - Miroslav Duras - Pavel Grim - Pavel Partika - Rudolf Sivík - Ondřej Štěrba [1] FOTODOKUMENTACE Obecné zobrazní trasy, výškových profilů jednotlivých etap při

Více

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve

Více

14 16 KH-57-03-297 -CS-C

14 16 KH-57-03-297 -CS-C 14 16 KH-57-03-297-CS-C Vy krásné vlaštovky! Evropská komise Tuto publikaci zpracovalo Generální ředitelství pro životní prostředí. Vychází ve všech úředních jazycích Evropské unie. Publikace je také k

Více

Podívejte se na Měsíc, vypadá jako písmenko D, zavolal Lukáš.

Podívejte se na Měsíc, vypadá jako písmenko D, zavolal Lukáš. Měsíc Do kluků jídlo doslova padalo. Jednak měli hlad jako vlci, ale také se už nemohli dočkat, až začnou pozorovat. Sotva dojedli poslední sousto, poprosili tatínka, aby jim dalekohled vynesl na zahradu.

Více

ÚTĚK NA ZÁPAD. (Günter Götz [1])

ÚTĚK NA ZÁPAD. (Günter Götz [1]) ÚTĚK NA ZÁPAD Koupit lístek, nastoupit do vlaku, to všechno proběhlo v pořádku. Ale kousek od východního Berlína vlak zastavil a objevila se lidová policie s kalašnikovy. Museli jsme ukázat dokumenty a

Více

Post Bellum Příběhy našich sousedů. Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu

Post Bellum Příběhy našich sousedů. Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu Post Bellum Příběhy našich sousedů Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu Pan Adolf Lang se narodil 29. září 1936 v Pávově. Pochází ze šesti dětí. Rodiče byli velmi chudí. Hlavní obživou

Více

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Nikdo si mě za celý týden ani nevšiml. Jsem jen další nová studentka na nové škole. Přestoupila jsem z té minulé z toho důvodu, že se

Více

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí.

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. Jenom proto, že je hezky, každý čeká, že budete venku a skotačitˮ nebo tak něco. A když venku netrávíte každou vteřinu, hned

Více

Maroko levně a na vlastní pěst. Krásný trek pohořím Antiatlas

Maroko levně a na vlastní pěst. Krásný trek pohořím Antiatlas Maroko levně a na vlastní pěst. Krásný trek pohořím Antiatlas 12. ledna 2015 Michal Hruška, pro idnes.cz Maroko není jen poušť a oceán. Městečko Tafraoute, uhnízděné v nádherném, klidném údolí Ameln, je

Více

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam FAJN TROCHU OČISTNÉ ANO Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam se chtěl zamyslet nad možnými důsledky. Ve světle její reakce považoval za nutné to probrat detailněji. Nekaz to kouzlo, požádala

Více

Zahraniční stáž v Namibii Keetmanshoop

Zahraniční stáž v Namibii Keetmanshoop Zahraniční stáž v Namibii Keetmanshoop 15. 5. 13. 8. 2014 Julie Dvořáková (RPB) a Hanka Klyncyparová (VS) Základní informace před odjezdem: Před odjezdem je nezbytné zařídit očkování, vízum, letenky a

Více

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá-

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá- Soutěž Následujícího dne v šest hodin ráno se Halvar a Vike posilnili několika miskami ovesné polévky, kterou matka Ylva uměla tak výborně vařit, a vydali se k hromadám kamení. Mezi oběma hromadami byl

Více

Jarní Tábor 2015, aneb Dobití Jižního pólu 31.1. až 4. 2. 2015

Jarní Tábor 2015, aneb Dobití Jižního pólu 31.1. až 4. 2. 2015 Editorial, Zprávy z hradu Akce, které nás čekají V ítám Vás v dalším vydání Akély. V tomto vydání jsou docela důležité informace, takě Vám doporučuji si ho hnedka strčit do batohu. Doufám, že si toto vydání

Více

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let)

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) JAOS povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) Kapitola I. Jak to začalo a jak to u nás vypadá? Proč zrovna já? Koukej, ať už jsi zpátky v regenerační komoře! řekl nějaký hlas, když

Více

Kabát. Tomáš Dušek. Sehnal jsem kabát. Starý vojenský. Podobný, jaký nosil Dobrý voják Švejk. Prošel první světovou válkou.

Kabát. Tomáš Dušek. Sehnal jsem kabát. Starý vojenský. Podobný, jaký nosil Dobrý voják Švejk. Prošel první světovou válkou. Kabát Tomáš Dušek Sehnal jsem kabát. Starý vojenský. Podobný, jaký nosil Dobrý voják Švejk. Prošel první světovou válkou. Tyhle kabáty jsou už k nesehnání a cena bývá vysoká. Dost jsem za něj zaplatil,

Více

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007 Úvod Zdravím vás všechny a vítám vás. Jsem moc rád, že jste dnes dorazili. Dnes začneme spolu mluvit o penězích. Vím, že je to velice kontroverzní téma. Ne jenom z pohledu lidí mimo církev. Nedávno zveřejnili

Více

eokoukané Č E R V E N E C 2 0 0 8

eokoukané Č E R V E N E C 2 0 0 8 M A L T A V A L L E T T A 107 120-124_etiopie6.indd 120 8.7.2008 15:35:30 E T I O P I E N eokoukané zážitky Pokud rádi fotografujete, můžete spojit příjemné s užitečným odpočinek v jedinečném prostředí

Více

United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Poprvé publikováno jako Karlinchen od Annegert Fuchshuber (Annette Betz Verlag, Wien/München, 1995). Copyright 1995

Více

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera Když mladý muž Neměl by vůbec nic. stejného smýšlení. slyšel ropuchu mluvit tak odvážně a logicky, beznadějně se zamiloval. Od té doby se pokaždé, cestou ze školy u ní zastavil na kus řeči. Jednoho dne,

Více

Letní lezení ve Francii

Letní lezení ve Francii Letní lezení ve Francii Někomu se možná může zdát, že jet lézt do Francie v létě je trochu šílené. Neříkám, že ne,ale určitě se tu dají najít krásné oblasti, kde si můžete pohodově zalézt, vykoupat se,

Více

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano?

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Dělám to teď dobře. Velice ráda Vás vidím! Já také, drahá, já také. Jste tak hezká! A toto je moje tchýně. Och, ano? Celá rodina je tady, dobrá! Dobrá, zpět k vaší poezii.

Více

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda a věděl proč. Levou zadní tlapku měl malou a hubenou, vypadala spíš jako uschlý vrbový lístek než jako pořádná myší noha, a tak si každou cestu musel předem

Více

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Samuel van Tongel. Nevinnosti I Samuel van Tongel Nevinnosti I Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

Sdružení řidičů představí v rozhovoru další řidičku, neboli něžné stvoření za volantem.

Sdružení řidičů představí v rozhovoru další řidičku, neboli něžné stvoření za volantem. Sdružení řidičů představí v rozhovoru další řidičku, neboli něžné stvoření za volantem. Romana Kodešová je jméno slečny z východních Čech. Vzhledem k tvému věku mám na jazyku dotaz, zdali byla tato práce

Více

GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE

GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE 1 Tereza Čierníková GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE 2 PROLOG Henry Vans znovu objíždí svět! Cestopisec Henry Vans, který po svých deseti letech cestování nasbíral tisíce a tisíce informací o zemích z celého

Více

Audiopomůcka č. 3 Japonské pohádky Výukový materiál

Audiopomůcka č. 3 Japonské pohádky Výukový materiál Audiopomůcka č. 3 Japonské pohádky Výukový materiál Autor: Mgr. Petra Grygová Partnerské zařízení: Dětský domov, Základní škola a Střední škola, Žatec Poznámka: kopírovat dle počtu žáků Výukový materiál

Více

Máme únor, a tak. Orgie.

Máme únor, a tak. Orgie. 50 FOTOVIDEO ÚNOR 2015 PRAXE / Máme únor, a tak Orgie. PETR JAN JURAČKA www.juracka.eu juracka@natur.cuni.cz www.facebook.com/petrjanjuracka Ne, nebudu se na ty fotky koukat. Zaplatit si zájezd do Afriky,

Více

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33 V poslední době se vám velmi daří. Vydali jste novou desku, sbíráte jedno ocenění za druhým a jste uprostřed vyprodaného turné. Co plánujete po jeho zakončení? 1 / 6 Turné se sice blíží ke svému závěru,

Více

R O Z H O V O R Y S U K R A J I N S K Ý M I D Ě T M I M U K A Č E V S K É H O I N T E R N Á T U

R O Z H O V O R Y S U K R A J I N S K Ý M I D Ě T M I M U K A Č E V S K É H O I N T E R N Á T U R O Z H O V O R Y S U K R A J I N S K Ý M I D Ě T M I Z M U K A Č E V S K É H O I N T E R N Á T U Pro časopis ZÁMEČEK foto, text: František Miker, Lukáš Pěkný, Aleš Dvořák Mukačevo Ukrajina, dne 2. 7.

Více

22. základní škola Plzeň

22. základní škola Plzeň 22. základní škola Plzeň Třída: 7. A Jméno: Lenka Hirmanová Datum:29. 11. 2008 1 Skoro každý měl ve školce stejný sen, co by chtěl dělat Jako malá jsem měla různé zájmy, i když některé se moc nezměnily.

Více

A teď se vrátím o rok zpět, protože tenkrát mě to ještě nenapadlo psát si deníky z cest.

A teď se vrátím o rok zpět, protože tenkrát mě to ještě nenapadlo psát si deníky z cest. A teď se vrátím o rok zpět, protože tenkrát mě to ještě nenapadlo psát si deníky z cest. 1 Březen 2007 Pokusím se zaznamenat alespoň něco málo vzpomínek na workshop v Kyotu, kam mě pozvali Yasushi a Koji,

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza MŮJ STRACH Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje.

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. Můj strach Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Nejlepší příspěvky soutěže O nejzajímavější muzejní kufřík

Nejlepší příspěvky soutěže O nejzajímavější muzejní kufřík Nejlepší příspěvky soutěže O nejzajímavější muzejní kufřík Věková kategorie 14 18 let 1. MÍSTO Autorka: Kateřina Mazancová (České Budějovice) Název: Babiččin zachránce (Retro hity) 2. MÍSTO Autorka: Tereza

Více

Legenda o třech stromech

Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech je v tomto setkání s malými metodickými úpravami zpracována v rámci jednoho setkání pro skupinu mládeže a dospělých včetně seniorů. Ve středu zájmu není

Více

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva 10. Omluva Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz Podívej, kdo sem jde, upozornil Štefan přítele. Ten se napřímil a pohlédl k cestě. Po ní pomalu přicházel Viktor. No, ty lenochu, zasmál se mu Gimo naproti, když

Více

Poseidon. Ozvěny roku 2008. 20.12-21.12.2008 Vánoce pro zvířatka a Oddílové vánoce. Vánoce pro zvířátka

Poseidon. Ozvěny roku 2008. 20.12-21.12.2008 Vánoce pro zvířatka a Oddílové vánoce. Vánoce pro zvířátka Poseidon číslo 1 ročník 2009 datum vydání 6.3.2009 časopis 8.vodního oddílu sídlícího v Ostravě- Porubě Ozvěny roku 2008 20.12-21.12.2008 Vánoce pro zvířatka a Oddílové vánoce Vánoce pro zvířátka Sešli

Více

Ne. Například tentokrát,

Ne. Například tentokrát, Jsem zasvěcená 12 let Ne. Například tentokrát, být loajální k mojí matce a moje matka je alkoholička i můj bratr je alkoholik. (Ano.) A já nevím co je se mnou špatně, že se mi nedaří je pozitivním způsobem

Více

Vítám Tě na Červené Lhotě!

Vítám Tě na Červené Lhotě! Vítám Tě na Červené Lhotě! Jmenuju se Anton a jsem tu po staletí už komorníkem. Někteří z mých pánů se sice zpočátku podivovali mým způsobům, ale nakonec všichni pochopili, že na vodním zámku si lepšího

Více

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE Leden 2012 Motto: Učíme se pro život Obsah : Beseda s policií.........1 Sportovní dopoledne..........2 INFO ze ZŠ a MŠ v nemocnici..3-4

Více

Tělo a stres. garant: Radovan Faktor. členové expertní skupiny:

Tělo a stres. garant: Radovan Faktor. členové expertní skupiny: Tělo a stres garant: Radovan Faktor členové expertní skupiny: Martina Miňhová Bára Stoláriková Nikola Žůrková Marek Hanuš Zdeněk Lerch Jan Čížek Michal Kdolský Daniel Punčochář Zdeněk Janoušek Filip Wágner

Více

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky 2. Lekce klavíru Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky klavíru, svírala noty a snažila se potlačit napjaté chvění, které před lekcemi cítívala. Windy! Pojď dál, pojď dál! Drobná, elegantně oblečená

Více

Činnosti obvyklé pro podvečer. S dítětem si povídáme o obvyklých činnostech pro tuto dobu.

Činnosti obvyklé pro podvečer. S dítětem si povídáme o obvyklých činnostech pro tuto dobu. Jejda, copak to je za cestu? podivil se Pavlík, sotva dojedl svačinu a uviděl před sebou strmou cestu stoupající vzhůru. Tudy půjdeme, ujistil všechny přítomné tatínek. Tak to máme celý zbytek dopoledne

Více

1. STARÉ POVĚSTI ČESKÉ - O PRAOTCI ČECHOVI

1. STARÉ POVĚSTI ČESKÉ - O PRAOTCI ČECHOVI 1. STARÉ POVĚSTI ČESKÉ - O PRAOTCI ČECHOVI Čti velmi pozorně text a odpovídej na otázky. Kdysi dávno žily u řeky Visly rodiny dvou bratrů. Jeden se jmenoval Čech a byl vojvodou, stařešinou, náčelníkem.

Více

Společenská rubrika. Všem oslavencům gratulujeme, přejeme hodně zdraví, štěstí a životní pohodu.

Společenská rubrika. Všem oslavencům gratulujeme, přejeme hodně zdraví, štěstí a životní pohodu. Domov pro seniory Pyšely Náměstí T.G. Masaryka č. l, 25l 67 Pyšely zřizovatel: Hlavní město Praha pro potřeby klientů Domova pro seniory Pyšely Vážení a milí čtenáři, říjen 2012 9. ročník, č. 10 teplé

Více

Co je správně? Doplňte slovesa v imperativu. obléknout si obout se. nesvlékat se nezouvat se. svléknout si zout se

Co je správně? Doplňte slovesa v imperativu. obléknout si obout se. nesvlékat se nezouvat se. svléknout si zout se Co je správně? 179/6 1. slunce zuří / září 2. rozzlobený člověk zuří / září 3. člověk, který chce to nejlepší, je náročný / špičkový 4 zboží, které má tu nejlepší kvalitu, je náročné / špičkové 5. situace

Více

Barevný podzim SLAVNOSTNÍ PŘEDÁVÁNÍ SLABIKÁŘE

Barevný podzim SLAVNOSTNÍ PŘEDÁVÁNÍ SLABIKÁŘE Barevný podzim Ve čtvrtek 30. října 2014 se uskutečnila akce s názvem Barevný podzim, které se mohly zúčastnit děti z prvního stupně. Barevný podzim spočívá v tom, že si děti mohly určit skupinky anebo

Více

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých šišky vypadají jako velké hnědé knoflíky. V lese zavládlo

Více

poznejbibli biblické příběhy pro děti

poznejbibli biblické příběhy pro děti Vyplň následující údaje Věk: Datum narození: Jméno: Adresa: Vedoucí skupiny: 1. Příběh: Slepec vidí poznejbibli biblické příběhy pro děti Přečti si: Lukáš 18,35-43 Klíčový verš: Lukáš 18,43 Požádej někoho,

Více

Emilovy skopičiny. 1. kapitola Emilovy narozeniny. 2. kapitola Emilova 250. skopičina. 3. kapitola Jak Emil dostal od Alfreda dřevěného vojáčka

Emilovy skopičiny. 1. kapitola Emilovy narozeniny. 2. kapitola Emilova 250. skopičina. 3. kapitola Jak Emil dostal od Alfreda dřevěného vojáčka Emilovy skopičiny 1. kapitola Emilovy narozeniny Byl jednou jeden kluk, jmenoval se Emil a jeho rodina byla táta, máma, jeho malá sestra Ida a čeledín Alfred. Emilovi bylo 5 let, zítra měl mít narozeniny.

Více

Adaptační pobyt 6.B 26/2015. Penzion Jana - Mlýnky 9.9. 11.9.2015

Adaptační pobyt 6.B 26/2015. Penzion Jana - Mlýnky 9.9. 11.9.2015 26/2015 Adaptační pobyt 6.B Penzion Jana - Mlýnky 9.9. 11.9.2015 Když jsme přijeli bylo deseti hodin. 6.A řída před námi ještě hodnotila Adaptační pobyt, tak jsme zůstali venku na hřišti a dělali různé

Více

Září Vítání prvňáčků

Září Vítání prvňáčků Září Vítání prvňáčků Letošní školní rok začal v pondělí 3.září. Již tradičně se všichni budoucí prvňáčci (letos jich je 48) shromáždili se svými rodiči na školním hřišti. Čekaly tam na ně paní učitelky

Více

PDF created with pdffactory Pro trial version www.pdffactory.com

PDF created with pdffactory Pro trial version www.pdffactory.com Ke konci roku jsme vyrazili na dva projektové dny. Ten první se vztahoval k výuce dějepisu. Učili jsme se totiž o pravěku, tak jsme vyrazili do Prahy do Národního muzea, kde probíhala výstava právě k pravěku.

Více

Cesta života / Cesta lásky

Cesta života / Cesta lásky Kudy do nebe Cesta života / Cesta lásky Cesta života Smyslem života není jen někam jít. Chceme-li, aby náš život měl smysl, je třeba mít cíl, který stojí za to, abychom kvůli němu občas museli překonat

Více

www.cestovanisvetem.cz

www.cestovanisvetem.cz Kolymbia, hotel Marathon turistické středisko Letovisko Kolymbia (též Kolimpia) Kolymbia se nachází na východní části ostrova Rhodos. Letovisko je vybudované především pro turistickou sezónu, takže na

Více

ročník 7. č. 15 název

ročník 7. č. 15 název č. 15 název Krajinná sféra Země anotace V pracovních listech si žáci upevňují znalosti o světadílech a oceánech, charakterizují podnebné pásy a rozlišují půdní obal a biosféru. Testovou i zábavnou formou

Více

Návštěva anděla VÁNOČNÍ PŘÍBĚH

Návštěva anděla VÁNOČNÍ PŘÍBĚH VÁNOČNÍ PŘÍBĚH Návštěva anděla Kdysi dávno žila v Nazaretu dívka. Byla jemná a skromná a jmenovala se Marie. Zasnoubila se s tesařem jménem Josef. Jednou, když si vyšla na procházku, přihodilo se jí něco

Více

Potrestat nebo nepotrestat

Potrestat nebo nepotrestat 3 Potrestat nebo nepotrestat Náš třetí seminář ještě nezačal. Lidé byli pořád seskupeni do malých hloučků a hluboce zabraní do konverzace. Zaslechla jsem útržky vět. Za to, co řekla, má měsíc domácího

Více

Tajemství ukryté v pohledech - 12. část (fotografie z Boleradic)

Tajemství ukryté v pohledech - 12. část (fotografie z Boleradic) Publikováno na Inflow.cz (http://www.inflow.cz/tajemstvi-ukryte-v-pohledech-12-cast-fotografie-zboleradic) Tajemství ukryté v pohledech - 12. část (fotografie z Boleradic) 1. 11. 2008 Marta Dnešní příspěvek

Více

Binky a kouzelná kniha Binky and the Book of Spells

Binky a kouzelná kniha Binky and the Book of Spells Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

Více

Soused konečně otevřel dveře a řekl, aby byl zticha a nebudil mu děti: Dám ti třeba i dva chleby, jen rychle zase jdi!

Soused konečně otevřel dveře a řekl, aby byl zticha a nebudil mu děti: Dám ti třeba i dva chleby, jen rychle zase jdi! JEŽÍŠ UČITEL Když začal Ježíš kázat, učil lidi, co mají dělat, aby byli dobří, a aby jim za to Pán Bůh žehnal. Říkal lidem: Máte v nebi dobrého Otce. Mějte ho rádi a takto se k němu modlete: Otče náš,

Více

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské.

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské. 1. kapitola (Petra) Stojím na chodbě budovy FSV UK a snažím se zorientovat v plánku. Nervózně si přitom pohrávám s propiskou. Náhle za sebou uslyším povědomý hlas: Honzo, kolikrát jsem ti říkal, že nechci,

Více

49. ČEZ Jizerská 50 8. 10. 1. 2 0 1 6

49. ČEZ Jizerská 50 8. 10. 1. 2 0 1 6 49. ČEZ Jizerská 50 8. 10. 1. 2 0 1 6 Již po 49. se letos konala v Bedřichově Jizerská 50. Bohužel bylo málo sněhu a musela být uzpůsobena speciální 4km trať, lépe řečeno okruh, který byl zasněžován a

Více

Den osmý odjezd. Závěr závěrů

Den osmý odjezd. Závěr závěrů Den osmý odjezd Přeci jenom v mém vypravování něco chybí. Možná to je seznam věcí, které jsem měl sebou, možná někoho zajímá za kolik se dá tato legrace podstoupit. Možná i úvaha, proč se takto dřít. Asi

Více

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky.

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky. Neviditelnost Tomáš Dušek Byl jsem na kontrole. Našli mi v krvi zbytkový alkohol a špatný cholesterol. Ptal jsem se své doktorky, co to znamená. To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď

Více

Já hraji na klávesy - N. Matesová

Já hraji na klávesy - N. Matesová L. Šindlerová Já hraji na klávesy - N. Matesová Na klávesy hraju letos poprvé, ale už umím mnoho písniček, například Maličká su, Když jsem jel do Prahy, Vadí nevadí, Okoř a mnoho dalších písniček. Na klávesy

Více

Líbila se mi stříkačka a mně se líbilo všechno. (Kristýna M.) Všechno i to auto. (Lucka B.) Líbily se mi ty helmy. (Milan W.) Líbila se mi hadice a v

Líbila se mi stříkačka a mně se líbilo všechno. (Kristýna M.) Všechno i to auto. (Lucka B.) Líbily se mi ty helmy. (Milan W.) Líbila se mi hadice a v HASIČI VE ŠKOLE Dne 28. 5. 2010 to vypadalo, jakoby v naší škole hořelo. Uslyšeli jsme sirénu, do tříd přišli hasiči v maskách a vyváděli nás ven. Před školou stojí hasičské auto. Co se děje? Snad nehoří?!

Více

Obsluhoval jsem zlatou generaci

Obsluhoval jsem zlatou generaci PETRA NAHRADIL ÁDA Všichni mi říkají Áda. Tedy ti, co mě znají. Trenéři, hráči, lidi kolem hokeje, dokonce i v médiích jsem býval jmenovaný jako masér Áda Bílek. Místo skutečného křestního, jež bylo a

Více

Mozaika. Cirkus Berousek

Mozaika. Cirkus Berousek 1 Úvodník Loňští deváťáci nás ujišťovali, že nám devítka uteče jako voda. Teď už vidíme, že měli pravdu. Než jsme se rozkoukali, už máme za sebou první čtvrtletí. A co je neméně důležité, uplynulo i dalších

Více

1. DEN Na nádraží jsme se měli sejít v 8 35 h ( Terka 8 25 h). Všichni, až na výjimky (nebyla to Terka) přišli včas. Jeli jsme naší oblíbenou trasou, vlakem samozřejmě. Vyzkoušeli jsme si krásný, nový

Více

PO STOPÁCH SEŠITŮ, PASTELEK A BOTIČEK Z VIŠŇOVÉ PRO DĚTI V GAMBII. Dagmar Vacková, březen 2011

PO STOPÁCH SEŠITŮ, PASTELEK A BOTIČEK Z VIŠŇOVÉ PRO DĚTI V GAMBII. Dagmar Vacková, březen 2011 PO STOPÁCH SEŠITŮ, PASTELEK A BOTIČEK Z VIŠŇOVÉ PRO DĚTI V GAMBII Dagmar Vacková, březen 2011 TAKHLE TO VŠECHNO ZAČALO 2 plakátky ve školce na www.skolavisnova.cz CELKEM SE VE VIŠŇOVÉ VYBRALO 50 sešitů

Více

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo!

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Ahoj kamarádi, tak co říkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kteří malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Vždyť je to ostuda, když se lidi k sobě chovají tak surově

Více

CESTA NA KONEC SVĚTA aneb pouť do Santiaga de Compostela. Václav Klein

CESTA NA KONEC SVĚTA aneb pouť do Santiaga de Compostela. Václav Klein CESTA NA KONEC SVĚTA aneb pouť do Santiaga de Compostela Václav Klein Text a fotografie 2015 Václav Klein Grafická úprava a sazba Lukáš Vik, 2015 1. vydání Lukáš Vik, 2015 ISBN epub formátu: 978-80-7536-012-0

Více

Mám ji pozvat? Ta Katčina oslava byla jednou z nejhezčích, na kterých jsem kdy byl. Zábava tam jela plným proudem. Dokonce jsem už pocítil, že mě lidi konečně přijali a už jsem nebyl ten novej. Po tanci

Více

Otevře dveře. aby mohli jít se mnou.

Otevře dveře. aby mohli jít se mnou. Jsem samotná matka Otevře dveře. Protože doma nemám se čtyřmi dětmi. Mistryně mi vždy dělala společnost, umožnila mi mnohokrát z něčeho se dostat. Speciálně chci poděkovat Mistryni. Není zač. Děkuji vám,

Více

Z ČR a z paní konzulkou v Kamerunu jsme měli přehled o lécích, které by zabrali na Bořka, tedy na Filarii, jak se tato nemoc jmenuje.

Z ČR a z paní konzulkou v Kamerunu jsme měli přehled o lécích, které by zabrali na Bořka, tedy na Filarii, jak se tato nemoc jmenuje. Kameroon-2-15.12.2009 a zbytek cesty zápis 30. V Těchto dnech (17.10.2010) vrcholí přípravy na další cestu, proto nebyl dostatek času na doladění deníčku, ale alespoň v rychlosti doplní několik fotek s

Více

Myši vzhůru nohama. podle Roalda Dahla

Myši vzhůru nohama. podle Roalda Dahla podle Roalda Dahla B yl jednou jeden starý pán, kterému bylo 87 let a jmenoval se Labon. Celý svůj život to byl klidný a mírumilovný člověk. Byl velmi chudý, ale velmi šťastný. Když Labon zjistil, že má

Více

Byl jednou jeden princ. Janči se jmenoval. A ten princ Janči byl chudý. Nebydlel v zámku, ale ve vesnici

Byl jednou jeden princ. Janči se jmenoval. A ten princ Janči byl chudý. Nebydlel v zámku, ale ve vesnici Kašpárek (Vypravěč) Princ Janči Chůva (Babička) Žába Princezna Janička Král Čert Světnice Vesnice Komnata Podhradí Les Přídavné kulisy: studna Smrk Kašpárek nebo vypravěč: Byl jednou jeden princ. Janči

Více

Čteme se skřítkem Alfrédem

Čteme se skřítkem Alfrédem Jiřina Bednářová Čteme se skřítkem Alfrédem Čtení s porozuměním a hry s jazykem Edika Brno 2012 Čteme se skřítkem Alfrédem Čtení s porozuměním a hry s jazykem Jiřina Bednářová Odborná korektura: Alena

Více

LISTOPAD V listopadu proběhl druhý oborový a projektový den, vrátily se oblíbené sportovní turnaje, tentokrát ve florbalu! Také jsme ke konci roku oficiálně úspěšně ukončili program Bezpečné cesty do školy!

Více

Olympiáda ve Vencouveru se zlomila do druhé půlky a my se vydali na letošní běžky do rodiště jednoho z potencionálních medailistů tohoto zimního

Olympiáda ve Vencouveru se zlomila do druhé půlky a my se vydali na letošní běžky do rodiště jednoho z potencionálních medailistů tohoto zimního Olympiáda ve Vencouveru se zlomila do druhé půlky a my se vydali na letošní běžky do rodiště jednoho z potencionálních medailistů tohoto zimního klání, do okolí Klínovce na hřebeny Krušných hor. Ty jsou

Více

Přijímací řízení 27. 4. 2011 TEST Z ČESKÉHO JAZYKA. Zde napište své registrační číslo. Struktura testu:

Přijímací řízení 27. 4. 2011 TEST Z ČESKÉHO JAZYKA. Zde napište své registrační číslo. Struktura testu: Přijímací řízení 27. 4. 2011 Zde napište své registrační číslo TEST Z ČESKÉHO JAZYKA Struktura testu: 1. část čtení (úlohy 1 10) 2. část gramatika (úlohy 11 20) 3. část psaní (úlohy 21 a 22) Hodnocení:

Více

Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace

Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Název : Malý princ, Antoine de Sain - Exupéry Autor: Mgr. Jitka Řádková Ročník: 3. ročník

Více

1. kapitola. Proč nic nejíte? Jím. Nejíte. Jím tolik, kolik potřebuju, nikdy jsem se nepřecpávala.

1. kapitola. Proč nic nejíte? Jím. Nejíte. Jím tolik, kolik potřebuju, nikdy jsem se nepřecpávala. 1. kapitola Proč nic nejíte? Jím. Nejíte. Jím tolik, kolik potřebuju, nikdy jsem se nepřecpávala. Nevypadáte, jako byste jedla tolik, kolik potřebujete. To vím líp než vy. Neřekla jsem to drze, jen s jistotou.

Více

14. června 2005. 16. června 2005

14. června 2005. 16. června 2005 14. června 2005 jsme s tátou dosmolili a odeslali naše vyjádření k psychologickýmu posudku. 16. června 2005 Včera Kili usnul vyčerpáním až poté, kdy jsem ho půl hodiny zdárně ignorovala a předstírala jsem,

Více

PROSINEC 2012 Pohádka o Vánocích Jiří Kovář 9.třída

PROSINEC 2012 Pohádka o Vánocích Jiří Kovář 9.třída PROSINEC 2012 Pohádka o Vánocích Jiří Kovář 9.třída V jedné malé chaloupce žila babička dědeček a jeden malý kluk jménem Toník. Blížily se Vánoce a Toník byl čím dál víc nedočkavý, až do té doby když k

Více

remorkér čekal u čáry ponoru. Posádka se ho snažila dostat dolů po provazovém žebříku, ale jelikož hrozilo nebezpečí, že spadne a zabije se, chytili

remorkér čekal u čáry ponoru. Posádka se ho snažila dostat dolů po provazovém žebříku, ale jelikož hrozilo nebezpečí, že spadne a zabije se, chytili ~~~ Nemluvil. Celou cestu autem se díval z okýnka. Dva dospělí na předních sedadlech se spolu tiše bavili. Mohl by poslouchat, kdyby chtěl, ale on nechtěl. Chvíli, na tom úseku silnice, který občas zaplavovala

Více

Žádost. DOBRÝ DEN v Pelhřimově,

Žádost. DOBRÝ DEN v Pelhřimově, 1 Žádost Dobrý den.jmenuji se Jiří Sáblík,jsem velitelem SDH Nové Dvory a obracím se na Vás s prosbou o pomoc.každý rok děláme v okrsku námětové cvičení dálkové dopravy vody.při té příležitosti mně napadl

Více

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM ČTVRTÁ ITERACE Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM HLAVNÍ CESTA Do střechy elektromobilu bubnoval déšť. Tim cítil, jak ho brýle pro noční vidění nepříjemně tlačí do čela.

Více

Nezávislost s obytným automobilem

Nezávislost s obytným automobilem Nezávislost s obytným automobilem Concorde Liner 56 056-60_concorde.indd Odd1:56 15.12.2009 17:52:09 Luxusní salon PhDr. Libor Daněk PhDr. Libor Daněk je ředitelem velkoobchodu s reklamními předměty. Svůj

Více

EU PENÍZE ŠKOLÁM Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost

EU PENÍZE ŠKOLÁM Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost ZÁKLADNÍ ŠKOLA OLOMOUC příspěvková organizace MOZARTOVA 48, 779 00 OLOMOUC tel.: 585 427 142, 775 116 442; fax: 585 422 713 e-mail: kundrum@centrum.cz; www.zs-mozartova.cz Projekt: ŠKOLA RADOSTI, ŠKOLA

Více

5. vydání Říjen listopad 2015

5. vydání Říjen listopad 2015 5. vydání Říjen listopad 2015 Úvod Po delší době opět čtete náš oddílový časopis. Jak jsme slíbily na konci minulého školního roku, pokračujeme jak s oddílem, tak i s časopisem a doufáme, že se vám obojí

Více

Jana Javorská PROČ ŽENY NEKOUŘÍ DOUTNÍKY. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Jana Javorská PROČ ŽENY NEKOUŘÍ DOUTNÍKY. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz 1 Jana Javorská PROČ ŽENY NEKOUŘÍ DOUTNÍKY 2 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w. k o s m a s. c z, U

Více

O ČEM JE KNIHA. Tato kniha je o dívce, která vypravuje svůj příběh ze života. Pokut chceš, pojď se připojit k příběhu s ní. 1.

O ČEM JE KNIHA. Tato kniha je o dívce, která vypravuje svůj příběh ze života. Pokut chceš, pojď se připojit k příběhu s ní. 1. O ČEM JE KNIHA Tato kniha je o dívce, která vypravuje svůj příběh ze života. Pokut chceš, pojď se připojit k příběhu s ní. 1. Kapitola,,Děti, budu Vám vyprávět příběh. řekla Tereza,,A co? řekly obě děti.,,budu

Více

1. KAPITOLA. Pýcha předchází pád

1. KAPITOLA. Pýcha předchází pád 1. KAPITOLA Pýcha předchází pád Babi, co je to? Babička vzhlédla od práce. Pro všechno na světě, holčičko, kde jsi to našla? Na půdě, odpověděla jsem. Co je to, babičko? Babička se pousmála a odpověděla:

Více

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE Únor 2012 Motto: Učíme se pro život Obsah : Zimní radovánky...........1 Zábavné sportovní odpoledne.......2 Valentýnské dopoledne..3

Více

Výtvarná soutěž ŽÍZEŇ ANEB VODA NAD ZLATO. Vím Chci vědět Dozvěděl/a jsem se VÍM CHCI VĚDĚT DOZVĚDĚL/A JSEM SE

Výtvarná soutěž ŽÍZEŇ ANEB VODA NAD ZLATO. Vím Chci vědět Dozvěděl/a jsem se VÍM CHCI VĚDĚT DOZVĚDĚL/A JSEM SE Výtvarná soutěž ŽÍZEŇ ANEB VODA NAD ZLATO Vím Chci vědět Dozvěděl/a jsem se VÍM CHCI VĚDĚT DOZVĚDĚL/A JSEM SE Kvíz k vodě 1. Kolik vody zaujímá povrch planety? a) 61% b) 81% c) 71% 2. Jaký je chemický

Více