ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

Transkript

1 3/2013 REPORT Jedenadvacet salv pro prezidenta ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

2 70. výročí bitvy u Sokolova STATEČNOST čas nezmenšil Bitva, do níž se poprvé v období druhé světové války výrazně zapsali Čechoslováci sloužící v samostatném polním praporu pod velením Ludvíka Svobody, skončila 8. března 1943 u Sokolova. Její sedmdesáté výročí si přímo na místě bojů v sobotu 9. března 2013 připomněly více než tři tisíce lidí. Mezi nimi byli i první náměstek ministra obrany Vlastimil Picek, zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Bohuslav Dvořák, místopředsedkyně Senátu Parlamentu České republiky Miluše Horská, místopředseda Poslanecké sněmovny P ČR Jan Hamáček, poslanec Jeroným Tejc, další představitelé resortu obrany, váleční veteráni, pamětníci bojů u Sokolova, vojáci, příslušníci aktivní zálohy a členové klubů vojenské historie či Československé obce legionářské. Ukrajinskou stranu zastupovali 1. náměstek ministra obrany Ukrajiny Alexander Oliynyk, zástupce NGŠ Ukrajiny generálporučík Gregory Andrejevič Sakovsky, představitelé státní správy a samosprávy, váleční veteráni a místní občané. Oslavy začaly pietním aktem a položením květin u Českého válečného hrobu padlých v bitvě o Sokolovo. Poté hosté navštívili nově zrekonstruované muzeum Bojových bratrství. Dějiny sehrály na válečné šachovnici Sokolova složitou a nebezpečnou partii a zdejší události jako by se zřetelně otiskly do prostoru, který jim kdysi patřil. Je proto správné poskytnout jim útočiště, kde zůstanou navždy uchovány vzpomínky na statečnost, jejíž hodnotu stanovila válka. Nově zrekonstruované muzeum je přímo ideální k tomu, aby připomínalo, že tuto statečnost a hrdinství čas nijak nezmenšil, zdůraznil první náměstek Picek. Dále se hosté přesunuli do dějiště rekonstrukce památné bitvy. Na čtyři stovky dobrovolníků z řad českých i ukrajinských členů klubů vojenské historie připomněly část hrdinných bojů, které se na těchto místech odehrávaly před sedmi desítkami let. Právě vesnice Sokolovo se 8. března 1943 stala dějištěm bitvy 1. čs. samostatného praporu s wehrmachtem a útvary tankových divizí Waffen-SS. Do boje šlo na tisíc našich vojáků. Velitel praporu podplukovník Ludvík Svoboda rozhodl, že se jedna rota přesune před řeku Mžu, kde zaujme obranné postavení. K tomuto úkolu se přihlásil velitel 1. roty nadporučík Otakar Jaroš, který v následujících těžkých bojích stejně jako mnozí další padl. Za prokázanou odvahu byl in memoriam povýšen na kapitána a jako první cizinec vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Tisíc lidí, to je tisíc příběhů, z nichž některé náhle zůstaly jako by nedopovězeny v půli slova. Když boje skončily, leželo v hořícím Sokolovu na sto padlých mužů. Ještě více bylo raněno, další zůstali nezvěstní, řekl Vlastimil Picek a dodal: Je pro nás ctí i závazkem hlásit se k odkazu jejich činů a statečnosti. Připravila pplk. Pavla Poláková obsah KARIÉRA Stříbrná armáda 4 MY A NATO České letouny CASA v programu ATARES 7 TÉMA ROKU Stalo se (v armádě) před dvaceti lety 8 Březen 1993 FOTOREPORTÁŽ Střelby plnou ráží 10 MISE Jedenadvacet salv pro nového prezidenta České republiky 2 Malá, nebo velká asymetrická válka? 12 Čekání na červenou linii 30 VÝCVIK Winter Survival 2013 několik porcí extrému 14 Dodržovat bezpečnou vzdálenost 40 ZDRAVOTNICTVÍ Připraveni na možné nebezpečí 18 TECHNIKA A VÝZBROJ Řada otázek (nejen) pro dělostřelectvo budoucnosti 20 Kolový obrněný transportér VBCI 23 Su-7 Fitter 43 Strela ARMÁDA A VEŘEJNOST Co je dobré vědět o dárcovství kostní dřeně 27 Automobil na krev 28 LOGISTIKA Podpora na plný úvazek 32 ZDRAVOTNICTVÍ Bezmála polovina neschopných 34 MEDAILON Odměna za statečnost 36 PAMÁTNÉ DNY RESORTU MINISTERSTVA OBRANY Za pět minut dvanáct 38 Military English 41 Historické čestné názvy 48

3 JEDENADVACET SALV pro nového prezidenta České republiky Dne 8. března se v prostorách Pražského hradu uskutečnila slavnostní inaugurace nového prezidenta České republiky a vrchního velitele ozbrojených sil Miloše Zemana. V pořadí již třetího prezidenta přivítaly nastoupené jednotky už krátce po deváté ráno, kdy přijel na Pražský hrad. Následné inaugurace ve Vladislavském sále byl přítomen náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel a jeho tři zástupci, první zástupce náčelníka GŠ generálmajor Miroslav Žižka, zástupce náčelníka GŠ náčelník štábu generálmajor Bohuslav Dvořák a zástupce náčelníka GŠ inspektor AČR generálmajor František Malenínský. Ministerstvo obrany zastoupil předseda vlády a pověřený ministr obrany Petr Nečas společně s prvním náměstkem ministra obrany Vlastimilem Pickem. Nechyběli ani veteráni ze druhé světové války, například brigádní generál Alexandr Beer, veterán bitvy u Dukly, Sokolova a Kurska, který je nositelem nejvyššího státního vyznamenání ČR, Řádu Bílého lva. Po složení prezidentského slibu následovala státní hymna, do jejíchž tónů zaznělo 21 dělostřeleckých salv. Ty vypálily čtyři speciálně upravené kanony umístěné na pražském Petříně. Součástí inauguračního ceremoniálu byla také vojenská přehlídka, která se uskutečnila na třetím nádvoří Pražského hradu a zúčastnilo se jí celkem 240 vojáků a příslušníků Hradní stráže. Do Prahy přijeli vojáci 4. brigády rychlého nasazení z Tábora, 102. průzkumného praporu z Prostějova, 13. dělostřelecké brigády z Jinců a 25. protiletadlové brigády ze Strakonic, nechyběli ani příslušníci Posádkového velitelství Praha. Po příchodu čestných hostů přišel na třetí nádvoří nový český prezident Miloš Zeman v doprovodu předsedy vlády Petra Nečase. Po státní hymně si vrchní velitel ozbrojených sil vyslechl hlášení generálmajora Miroslava Žižky, prvního zástupce náčelníka Generálního štábu AČR. Prezident republiky poté v doprovodu náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Petra Pavla provedl přehlídku nastoupených jednotek. Posléze byly přineseny historické prapory a přehlídku uzavřel slavnostní pochod jednotek. Připravila redakce Foto: Marie Křížová, Radko Janata a Miroslav Šindelář

4 kariéra Máme za sebou deset let fungování institutu vrchních a vedoucích praporčíků, pozemní vojsko zatím o prsa vede Stříbrná armáda Když mi před mnoha lety připnuli na nárameníky dvě stříbrné hvězdičky, byl jsem na hodnost rotmistra patřičně hdý hrdý. Nic na tom nemohlo změnit ani to, že nám někteří lidé trochu pohrdlivě přezdívali pošťáci. Od těch dob ušel praporčický sbor notný kus cesty. doma, byl velký problém udělat další krok a zřídit funkce vedoucích a vrchních praporčíků i v zahraničních misích. A právě tohle byl pro mne významný přelomový okamžik, který mne naplňoval pocitem uspokojení. Když mi zavolal velitel tehdejšího kontingentu v Iráku a řekl mi, jak je spokojený s vrchním praporčíkem a že si nedovede představit fungování kontingentu bez této funkce, věděl jsem, že jsme něčeho dosáhli. Také podle náčelníka Generálního štábu generálporučíka Petra Pavla byl náběh na vytvoření funkcí vrchních a vedoucích praporčíků trochu rozpačitý. Nejenže jsme přecházeli na nový model, který do té doby neměl u nás tradici, ale navíc i úloha praporčického sboru byla předtím u nás trochu jiná. Systém, který je běžný v západních armádách, se teprve začal zavádět. Proto počáteční období bylo etapou hledání. Dokonce i praporčíci mnohdy poměrně složitě nalézali své místo. Velitelé si až postupně zvykali na to, do jaké míry pro ně může být tento nový systém užitečný. Nejvíce nám před léty se zaváděním tohoto institutu pomáhali Američané, Britové a pak Holanďané, jejichž armáda měla k té naší nejblíže. Významnou podporu nám v tomto směru poskytl ve Vyškově i britský výcvikový a poradní tým BMAAT. Dva myšlenkové proudy V letošním roce oslavíme deset let fungování institutu vrchních a vedoucích praporčíků. V současné době se systém vrchních praporčíků podařilo uspokojivě zaběhnout především u pozemních a částečně i u vzdušných sil. Alespoň já to tak vnímám ze zpětných vazeb, které dostávám. Jsou veskrze pozitivní, zdůrazňuje Petr Pavel. To ale v žádném případě neznamená, že už není co zlepšovat. Určitý problém představuje přístup části velitelského sboru a managementu sekcí MO, kdy vedoucí a vrchní praporčíci nejsou chápáni jako reprezentanti praporčického sboru a součást velení svých jednotek, útvarů nebo velitelství. To se samozřejmě promítá i do změn resortní legislativy. Je to názorně vidět na tom, jakým nesystémovým způsobem se těmto lidem stanovují bezpečnostní prověrky, jak nedostatečně jim jsou stanoveny jazykové požadavky, jakým způsobem je nastaven jejich další rozvoj a mnoho dalších věcí. To, co je zcela samozřejmé u důstojnického sboru, není samozřejmé v případě vedoucích nebo vrchních praporčíků. Tento názorový stereotyp se snažím narušovat při každé vhodné příležitosti, upozorňuje vrchní praporčík AČR štábní praporčík Petr Seifert. Jakkoliv je to nepopulární nebo přímočaré, tvrdím, že další rozvoj vedoucích a vrchních praporčíků i praporčického sboru obecně je podmíněný určitou generační výměnou. I po deseti letech pokračující profesionalizace stále přetrvávají dva myšlenkové proudy. Podle jednoho je institut vedoucích a vrchních praporčíků zbytečným a nepotřebným importem ze Západu, podle druhého se jedná o efektivní institut podpory velení jednotek, útvarů a velitelství AČR. U pozemních sil došlo k obecnější akceptaci vedoucích a vrchních praporčíků a většina velitelů pochopila výhody, které jim tento institut přináší při každodenní práci. U vzdušných sil je díky jejich organizaci, zaměření a tradičně rozdílné roli vnímání praporčického sboru tato podpora menší. Srovnání se zahraničím Podle generála Pavla asi ještě nejsme úplně srovnatelní s tím, jak tato instituce funguje například v americké armádě. Z hlediska funkčnosti jsme se tomu ale do značné míry přiblížili. Ostatně svědčí o tom i akceptace našeho praporčického sboru na nejrůznějších úrovních jednání praporčíků z armád NATO. Ne náhodou působil štábní praporčík Luděk Kolesa jako hlavní praporčík na Spojeneckém velitelství pro transformaci v americkém Norfolku. To samo o sobě je vyjádřením respektu k našim praporčíkům. Že v této oblasti máme stále ještě co dohánět, je ale přirozené. Takovou změnu není možné uskutečnit ze dne na den. Souvisí to se změnou uvažování, systému řízení, zaběhlých stereotypů, všechno se prostě musí zažít. Pokud na obou stranách, a teď myslím jak na straně důstojnického, tak i praporčického sboru, nebude panovat přesvědčení, že je to k užitku, nemá smysl nic zavádět násilím. Když obě strany dospějí k názoru, že to pro ně přináší něco pozitivního, pak samotné fungování tohoto mechanismu bude pozitivní. Štábní praporčík Petr Seifert je v tomto směru trochu skeptičtější. Podle jeho názoru se nám americkou, britskou nebo kanadskou armádu v této oblasti nepodaří nejspíš nikdy dostihnout. Úroveň rozvoje tohoto institutu vychází z historického vývoje, vlastních priorit a očekávání od vedoucích a vrchních praporčíků. Například přístup amerických ozbrojených sil k vedoucím praporčíkům je diametrálně odlišný od toho našeho. Souvisí to mimo jiné s tím, jakým způsobem prochází důstojnický sbor předepsanou kariérou. Důstojníci působící na rotách mají za sebou málo let služby a primárně se připravují na kariérní postup mezi vyšší důstojníky. Poměrně rychle tedy odcházejí na vyšší funkce. Za této situace jsou vedoucí praporčíci na rotách jistým stabilizačním prvkem a zárukou, že jednotka bude fungovat. Že bude přesně naplňována její každodenní činnost. Dohlížejí na to, aby poddůstojníci dělali svou práci a důstojníci se díky tomu mohli věnovat té své. Tedy splnění cílů jednotky a svému rozvoji. Pozemní síly versus letectvo Určité otazníky vzbuzuje to, že v našem letectvu stále ještě není systém vrchních a vedoucích praporčíků natolik rozvinut jako u pozemních sil. Zatímco v prvním případě jsou vrchní praporčíci pouze na základnách, ve druhém je tento systém rozvinut až na roty. Pomyslný náskok v tomto směru u pozemních sil je dán tím, že se poměrně intenzivně angažují v operacích. Právě to jim umožnilo častěji se setkávat s tím, jak to v praxi funguje Obzvlášť v posledním desetiletí dělal doslova revoluční proměnu. Předně byl zřízen institut vrchních a vedoucích praproporčíků, pak následovala profesionalizace naší ar- mády a po několika letech i překlopení hodnosti a zřízení poddůstojnického sboru. V součastné době armáda pokračuje v obracení pomyslné pyramidy. Cílovým stavem má být důstojnický sbor představující pouze dvacet procent z celkového počtu armády. Takzvaná stříbrná armáda tedy mužstvo, poddůstojnický a praporčický sbor, má již v dohledné době tvořit čtyři pětiny ozbrojených sil. A to je až příliš významná síla, než aby ji bylo možné jen tak přehlédnout. Nesnadné začátky Všechno začalo počátkem roku Tehdy vypsal náčelník Generálního štábu generál Pavel Štefka výběrové řízení na obsazení místa hlavního praporčíka AČR. Samotné výběrové řízení se uskutečnilo v březnu téhož roku. Zvítězil v něm Luděk Kolesa, který počátkem srpna 2003 nastoupil do nově vytvořené funkce. V prosinci 2003 začali být ustanovováni vrchní praporčíci na společné síly, vybrané brigády, prapory a letecké základny. Dodnes si vzpomínám na své první setkání s generálem Štefkou. Řekl mi jasně, co ode mne očekává, a zeptal se na mé představy a co potřebuji pro jejich naplnění. Jedním z problémů, kterému jsme čelili nejen v té době, ale přetrval i dosoučasnosti, bylo překonání hodnostní éry. Dodnes někteří lidé pořád ještě nepochopili bari- tu změnu, není jim úplně jasné, v čem je vlastně rozdíl mezi vztahy v profesionální armádě a v té branecké. Tenkrát tuto záležitost nechápal téměř nikdo. I mé představy o tomto systému byly z dnešního pohledu poněkud úsměvné. Všechno, co jsem si o tom přečetl, bylo, jak to funguje v zahraničí. Nevěděli jsme, co všechno od toho můžeme čekat, když to budeme aplikovat u nás. Představy, kam až se to může u nás dopracovat, se měnily průběžně. Existovala samozřejmě i výrazná opozice proti této novice. Argumentovalo se především tím, že je to roubování cizích elementů na naši armádu. To ale není nějaké české specifikum. S něčím podobným jsem se při zavádění tohoto systému setkával po celém světě, vzpomíná Luděk Kolesa. Když už se celá tato záležitost začala určitým způsobem usazovat u nás 4 5

5 kariéra my a NATO v jiných armádách. Míra nasazení vzdušných sil je logicky nižší a trochu na jiné úrovni. Proto tam systém vrchních a vedoucích praporčíků nepronikl tak hluboko do struktury, jako je tomu u pozemních sil, vysvětluje generál Pavel. Svou roli sehrává ale i to, že u pozemních sil jsme celkem jednoznačně definovali změny mikrostruktur, ve kterých se již s těmito funkcemi praporčíků počítalo. U vzdušných sil revize mikrostruktur proběhla jen částečně. Navíc tam praporčický sbor funguje přece jen trochu jinak. Takže tyto záležitosti nevnímali tak naléhavě jako u pozemních sil. Předpokládám ale, že v následujících letech se budeme věnovat tomu, abychom i u letectva měli odpovídající strukturu stříbrného sboru. Nový zástupce velitele společných sil velitel vzdušných sil AČR plk. gšt. Libor Štefánik upozorňuje, že v současné době stále probíhá jednání o konečné podobě vzdušných sil. Připravuje se rušení 23. základny vrtulníkového letectva v Přerově a 22. základny letectva Sedlec, Vícenice, kterých se organizačně mobilizační a dislokační změny dotknou nejvíce. Systém vedoucích a vrchních praporčíků srovnatelný s pozemními silami je vybudován u 25. protiletadlové raketové brigády Strakonice a částečně u 26. brigády velení, řízení a průzkumu ve Staré Boleslavi. Tyto útvary se svým složením blíží útvarům pozemních sil, upozorňuje plukovník Štefánik. Zatím se nám tento systém nedaří zapracovat do základen letectva. V žádném případě to ale není z důvodu, že bychom statut vrchních a vedoucích praporčíků nějak přehlíželi. Je to důsledek personálních restrikcí. Odlišnost leteckých základen oproti ostatním útvarům spočívá převážně v úzké specializaci odborníků a jejich nezastupitelnosti. Letový provoz a s ním spojené úkoly každé jednotlivé základny jsou prioritou. Za této situace je logickým krokem všech velitelů ponechat si při různých reorganizacích maximum odborníků, a to i na úkor ostatních funkcí, které se přímo na letovém úsilí nepodílejí. Plukovník Štefánik si uvědomuje, že současný stav, kdy na základně letectva je pouze jeden vrchní praporčík, není ideální. O vzniku míst vrchních praporčíků na letkách a praporech probíhají diskuse. Bez možnosti navýšení tabulkových počtů je ale podle mého názoru tato otázka těžko řešitelná. Pokud se někdy v budoucnu na základnách letectva podaří navýšit tabulkové počty, nebude nic a nikdo bránit vzniku samostatných tabulek vrchních praporčíků u letek, slibuje plukovník Štefánik. Aby však nebyl zcela potlačen význam a přínos vrchních praporčíků u jednotek (praporů a letek), byl vytvořen systém tzv. pověřených praporčíků, kteří se minimálně jednou měsíčně setkávají s vrchním praporčíkem a tlumočí mu požadavky a problémy tohoto sboru. Tím je zabezpečena přímá cesta k veliteli základny. Samostatné funkce nebudou Podle štábního praporčíka Seiferta je za těmito rozdíly možné vidět i odlišné principy, na kterých jsou postavena bojová jádra těchto sil. Bojovníci se u pozemních vojsk rekrutují především z mužstva, poddůstojníků a praporčíků. Jejich zastoupení představuje osmdesát sedm procent celkových počtů. U letectva je situace poněkud odlišná. Hlavní bojovou složku představují především důstojníci. Mužstvo, poddůstojnický a praporčický sbor zde tvoří jen šedesát osm procent celkových počtů. Tohle všechno přináší rozdílné vnímání role institutu vrchních a vedoucích praporčíků a samozřejmě i jiný poměr mezi hodnostními sbory. Podle mého názoru je u letectva možná změna přístupu ke stříbrným hodnostním sborům. Rád bych, aby se po vybalancování poměru sborů zavedl institut vrchních praporčíků především u letek základen, kde je velké zastoupení mužstva, poddůstojníků a praporčíků. Chápu, že přetrvává problém s nedostatkem tabulkových míst, ale domnívám se, že je tato situace řešitelná. Po dohodě s náčelníkem Generálního štábu zpracujeme v průběhu letošního roku koncepci rozvoje vedoucích a vrchních praporčíků AČR. Tento materiál zanalyzuje aktuální situaci. Bude definovat, kdo je vedoucí a vrchní praporčík, jaké je jejich místo, úloha a role a jaké požadavky na ně budou kladeny. Zároveň vybere a definuje kritéria, na jejichž základě se stanoví, kde budou a kde mohou být systemizovaná místa vedoucích a vrchních praporčíků. Stejná situace, jako je v současné době u letectva, byla kdysi u pozemních sil a dnes si jejich velitelé neumí představit, že by neměli ve svých strukturách praporčíky na systemizovaných místech vedoucích a vrchních praporčíků. Nehledě na tyto názory je rozšíření institutu vrchních a vedoucích praporčíků u letectva asi během na dlouhou trať. Nadcházející reorganizační vlna v tomto směru změny ještě nepřinese. Přestože revize mikrostruktur v některých případech navýšily tabulkové počty, u vzdušných sil došlo k jejich poměrně dramatickému snížení. Velitelé byli postaveni před volbu vybrat si z menšího zla. Pokud bychom jim striktně řekli, že budou mít praporčíka na roji, letce a základně, oni by to samozřejmě splnili. Ovšem za cenu, že by museli sáhnout do odborného personálu. Za dané situace vnímali jako menší zlo, že nebudou mít naplněnou hierarchii praporčického sboru. Je to tedy věcí vývoje. Do budoucna můžeme například některé odborné tabulky zdvojit s funkcí vedoucího praporčíka. V nejbližší době totiž rozhodně nebudeme mít prostředky na to, abychom naplnili všechny chybějících funkce, říká náčelník Generálního štábu. Struktura základny a leteckých jednotek je jiná než u pozemních sil. Způsob práce a především komunikace je také trochu odlišný. Měli bychom se na to dívat i z hlediska potřeby. Tam, kde je u jednotek vnímaná potřeba těchto funkcí, a to jak ze strany důstojnického, tak i praporčického sboru, vzniknou přirozenou cestou. Pokud ale neexistuje tato potřeba a komunikace je zajištěna jiným způsobem, je zbytečné, abychom zaváděli institut praporčíků ve vedoucích pozicích. Když ale zjistíme, že toto zastoupení chybí, pak ho budeme řešit systémově, a ne podle subjektivních pocitů. Jako rozhodující bych přitom vnímal potřeby samotného praporčického sboru. To považuji za rozhodující. Nakonec i velitel si uvědomí, že je pro něj mnohem jednodušší mít jednoho partnera, se kterým může některé záležitosti komunikovat mnohem snadněji, než kdyby je musel řešit se všemi příslušníky praporčického sboru, poddůstojníků a mužstva. Problematice vrchních a vedoucích praporčíků a obecně poddůstojnického a praporčického sboru se budeme věnovat v pokračování tohoto článku v příštím čísle. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv Luďka Kolesy České letouny CASA v programu ATARES V první polovině letošního února zabezpečily dva české vojenské letouny CASA C-295 přepravu vojáků maďarského kontingentu v silách KFOR. Je to vůbec poprvé, co byly letouny CASA použity v rámci projektu ATARES (Air Transport and Air to Air Refuelling and other Exchanges of Services). K realizaci požadavku maďarské strany se přihlásila Česká republika s letouny CASA a Litva s letouny Spartan. České letouny CASA byly vybrány jako ekonomicky výhodnější varianta. MADARŠTÍ VOJÁCI V ČESKÝCH LETOUNECH CASA MÍŘÍ DO MISE V KOSOVU Pod hlavičkou MCCE (Movement Coordination Centre Europe), do něhož ČR přistoupila v roce 2010 a jehož členy je dalších 24 států, je v rámci programu ATARES zabezpečována přeprava ve prospěch Aliance a EU s využitím volných letových kapacit zúčastněných zemí. Pokud se daný stát zapojí do uvedeného projektu, nabídne své kapacity a přepravu zrealizuje. Na oplátku získává odpovídající počet volných letových hodin k bezplatnému zajištění vlastních potřeb pro přepravu, a to např. letouny, kterými nedisponuje. Armáda České republiky tak bude moci v případě potřeby využít pro přepravu techniky a materiálu např. transportní letouny C-17 Globmaster, AN-124 Ruslan či C-130 Hercules nebo pro výcvik pilotů Gripenů například tankovací letoun KC-135. Tímto sdílením jednotlivých schopností zúčastněných států dochází k rychlejšímu a zároveň efektivnějšímu zajišťování požadovaných přepravních schopností, konstatoval náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. S ohledem na plnění požadovaných úkolů a v kontextu potřebných úspor je to do budoucnosti cesta správným směrem, dodal generál Pavel. Sto čtrnáct maďarských vojáků s výstrojí nastoupilo v úterý dopoledne do dvou českých letounů CASA C-295 v maďarském Kecskemetu a po jeden a půl hodině letu přistáli v kosovské Prištině. Po nezbytných procedurách se stejný počet maďarských vojáků vydal z Prištiny zpět do Kecskemetu. Po splnění přepravního úkolu se české letouny vrátily krátce před čtvrtou hodinou odpoledne do České republiky na domovskou základnu v Praze-Kbelích. Dnešní historicky první let v programu ATARES proběhl zcela bez problémů a bez nutnosti doplnění paliva. Celkem jsme přepravili 218 maďarských vojáků, konstatoval po přistání na vojenském letišti v Praze-Kbelích velitel letky podplukovník Milan Laniak z 24. základny dopravního letectva. Více informací o programu ATARES přineseme v dalším čísle časopisu A report Připravila: plk. Mgr. Jana Růžičková, oddělení komunikace s veřejností, Generální štáb AČR 6 7

6 rubrika Březen 1993 Od vzniku Armády České republiky uplynulo v letošním roce dvacet let. Při této příležitosti jsme se rozhodli připravit seriál, kterým se vracíme do doby před dvěma desetiletími. V každém čísle budeme přinášet nejvýznamnější události a nejdůležitější okamžiky, kterými v jednotlivých měsících roku 1993 žila naše armáda. Hledáme zajímavé fotografie a příběhy z vojenského života od roku 1993 ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ Ředitel Kabinetu ministra obrany ve spolupráci s redakcí časopisu A report vyhlašuje při příležitosti 20. výročí vzniku Armády České republiky čtenářskou soutěž v kategoriích: V březnu 1993 pokračoval proces personálních změn. Novým velitelem Vojenského velitelství Západ se sídlem v Táboře se stal generálmajor Lubomír Jura. Tento v té době padesátník, narozený v Ježkovicích, okres Vyškov, prošel v minulosti technickými funkcemi na úrovni pluk a divize. Od podzimu 1990 působil na Vojenském velitelství Západ jako náčelník vyzbrojování a technického zabezpečení. Dosavadní velitel tohoto velitelství generálporučík Václav Grohman byl jmenován zástupcem náčelníka Hlavní operační správy Generálního štábu AČR. Správa zahraničních vztahů GŠ byla převedena z podřízenosti náčelníka Generálního štábu do podřízenosti ministra obrany. Náčelník Generálního štábu AČR Karel Pézl byl k povýšen do hodnosti generálplukovníka. Ministerstvo obrany vytvořilo pracovní skupinu, jejímž úkolem bylo zpracovat podklady pro tvorbu směrnice, která by zajistila zkvalitnění budoucího velitelského sboru AČR. Navrhovaná kritéria měla zachovat vlastní intelektuální a odborné kapacity velitelského sboru a v žádném případě nepřipustit plošnou čistku v armádě. V této souvislosti se objevila celá řada fám. Například Rudé právo koncem února uvedlo, že se uvažuje o propuštění všech důstojníků starších 45 let, absolventů sovětských vysokých škol a zrušení zpravodajské správy. Odstartovaly i zásadní změny v ekonomice AČR. Armáda pro tento rok hospodařila s rozpočtem necelých dvacet tři miliard korun. Z toho bylo 7,5 miliardy určeno na nákup materiálu, 6,5 miliardy na mzdy, 4,5 miliardy na služby a výdaje nevýrobní povahy a 2 miliardy na údržbu. Na investice pro rok 1993 bylo vyčleněnou pouhých 1,5 miliardy korun. Přitom 450 milionů korun spolkla jen dostavba Ústřední vojenské nemocnice v pražských Střešovicích. Ministr obrany Antonín Baudyš zakázal jakýkoliv pohyb s armádním movitým a nemovitým majetkem. Tato blokace byla uvolněna až v okamžiku vypracování nové právní normy pro prodej armádního materiálu. Došlo rovněž ke zrušení podniku X-trade, který zřídilo ministerstvo jako příspěvkovou organizaci právě za účelem prodeje armádního materiálu. Neexistovaly totiž žádné argumenty, proč by právě tato organizace měla mít výhradní postavení. Ministr zároveň nařídil připravit do července 1993, kdy měla začít fungovat nová organizační struktura armády, také nový systém jejího hospodaření. Jeho podstatou bylo upuštění od dosavadní praxe, kdy materiální hospodáři nakupovali a disponovali k tomu účelu zdroji podle jednotlivých tříd. Nově měl být veškerý nákup i prodej převeden pod jednu střechu, a to především z důvodu snadnější kontroly jak korunou, tak i sledováním kvality při přebírání. Poprvé se také pro tento integrovaný systém zabezpečení vojsk objevil pojem logistika. Na konferenci pořádané Institutem pro strategická studia se hovořilo o budoucí podobě naší armády. Podle generálporučíka Mojmíra Zachariáše čekají na přelomu tisíciletí největší změny pozemní vojsko. Dosavadní systém divizí s rozdílnou naplněností by měl být vystřídán mnohem pružnější brigádní strukturou. Pozemní vojsko by se v budoucnu mělo dělit na síly rychlé reakce a jednotky územní obrany. V této souvislosti bude nezbytné přezbrojení. Nové zbraňové systémy by přitom měly být již kompatibilní s výzbrojí NATO. Podplukovník Petr Lužný na to reagoval tím, že nová koncepce AČR s něčím podobným již počítá. Kromě brigádní organizace předpokládá vytvoření dvou armádních sborů. U jednoho z nich bude zřízena brigáda rychlého nasazení. V roce 1997 by se pak početní stav armády měl rovnat 0,71 procenta počtu obyvatel České republiky (přes sedmdesát tisíc vojáků). Snížit by se měl především počet důstojníků. Uvažuje se prý také o přerozdělení rozpočtu na rok 1993, aby mohl být nakoupen systém pěchotních zbraní ráže 5,56 mm Lada. Během praktického výcviku pokračovalo ověřování nového předpisu Vševojsk 1-1, který měl nahradit dosavadní tři základní řády (Zákl-1, 2 a 3). Jen příslušníci 1. divize přišli se 120 připomínkami. Na žateckém letišti přistály dva americké bombardéry F 111 z Tygří letky dislokované na letecké základně Upper Heyford ve Velké Británii. Zbytek příslušníků tohoto útvaru přicestoval za svými kolegy z české Tygří letky tak trochu netypicky autobusem po zemi. Plukovník Václav Vašek předvedl americkým kolegům na letounu MiG-29 akrobatické kousky. Tento špičkový pilot měl již v té době mezi americkými kolegy nemalé renomé. Familiárně ho oslovovali Double Vendy. Letectvo se v březnu 1993 dostalo na přetřes i v těch nejvyšších patrech naší politiky. Ministr obrany Antonín Baudyš na zasedání branného a bezpečnostního výboru prohlásil, že základ našeho letectva má být v budoucnu postaven na letounech domácí provenience vybavených špičkovou západní elektronikou. První krok na cestě k nákupu letounů L-159 byl učiněn. V pražském hotelu Intercontinental se konala přehlídka návrhů nových vojenských stejnokrojů z dílny akademického malíře a filmového výtvarníka Theodora Pištěka. Dosavadní důstojnické stejnokroje pocházely z roku V případě vojáků v základní službě byly jen o rok mladší. Nová kolekce v sobě nezapřela, že se její autor inspiroval u americké armády. Zachovávala střízlivé barvy, ve kterých převládala modrá pro příslušníky letectva a zelená v různých odstínech pro pozemní vojsko. Snaha o to, aby vojáci jak v základní službě, tak i z povolání v daleko větší míře využívali místo čepic s kšiltem lodičky, představovala návrat k tradicím první republiky. Tyto prototypy stejnokrojů doznaly v následujících měsících výrazných úprav, a tak jen pro zajímavost: Na pravé klopě saka měla být písmena ČR, na levé potom příslušné označení ke zbrani. Letecké uniformy měly být doplněny odznaky a znaky výhradně ve stříbrném provedení. Zlatá barva byla podle tohoto návrhu vyhrazena pouze pro pozemní vojsko. Především v případě vojáků v základní službě měly košile nahradit trička. Počítalo se i se zavedením svetrů s hodností. Změny mělo doznat i samotné hodnostní označení. Nižší důstojníci se vraceli k prvorepublikovým třícípým hvězdám. Zrušeno mělo být rámování u hodnostního označení vyšších důstojníků a vyšších praporčických hodností. Že ne všichni příslušníci české jednotky v misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie přispívají k dobrému jménu armády, se mohlo vedení resortu přesvědčit na hraničním česko-rakouském přechodu v Hatích. Když se totiž vojáci této jednotky koncem února vraceli domů, objevili celníci v konvoji sedmi automobilů 195 litrů alkoholu. Vojáci museli zaplatit korun celního poplatku. Text: Vladimír Marek Foto: archiv A reportu FOTOGRAFIE samostatná fotografie fotoreportáž (5 až 7 fotografií) PSANÁ TVORBA příběh, medailon (rozsah do třech rukopisných stran znaků včetně mezer) Vítězové jednotlivých kategorií budou vyhlášeni a oceněni u příležitosti Dne veteránů 11. listopadu Příspěvky s označením SOUTĚŽ zasílejte na internetovou adresu redakce areport@centrum.cz do 15. října V případě, že budete posílat původní fotografie, minimální rozměr by měl být cm (korespondenční adresa redakce časopisu A report, Rooseveltova 23, Praha 6), u digitálních fotografií minimální velikost 500 kb. Nezapomeňte uvést jméno, příjmení, kontaktní adresu a telefonní spojení. Nejzajímavější příspěvky budou otištěny v listopadovém a prosincovém vydání časopisu A report. 8 9

7 rubrika Střelby plnou ráží Třiadvacet záložáků, pro které je dobrovolná služba u armády koníčkem a ctí, přijelo na tankovou střelnici u Přáslavic ze všech koutů republiky. Muže různého věku a profesí spojuje touha po nevšedních zážitcích ve vojenské uniformě a také pocit zodpovědnosti k vlasti. Každý rok na pár týdnů odjedou od práce a od rodin, aby se učili dokonale zkrotit mnohatunové kolosy. První tanková jednotka dobrovolných záloh je výjimečná a po letech výcviku se rezervistům splnil další sen. Armáda jim svěřila i své nejmodernější tanky T-72M4 CZ. Dokončujeme přeškolení na modernizovaný tank T-72 a jsme v poslední fázi, tedy u střeleb plnou ráží," uvedl přímo na střelnici velitel 1. tankové jednotky aktivní zálohy Milan Mojžíš. Jeho kolega Radek Říha, jeden ze zakládajících členů, který je u jednotky deset let, hned doplňuje: Trošku jsme postoupili do vyššího levelu. Já bych použil srovnání, že je to jako přesednout z vétřiesky do osobáku. Modernizovaný tank podle něj skýtá daleko vyšší komfort pro osádku. Není tak hlučný, má nesrovnatelně lepší komunikaci, což byla u starých tanků taková Achillova pata, a také pozorovací přístroje pro velitele a střelce. Podobných dobrovolníků by chtěla armáda přilákat v budoucnu daleko více. Podle nové koncepce, kterou nedávno schválila vláda, by obrana měla mít až pět tisíc dobrovolných záložníků. 10 Připravil: Lubomír Světnička 11

8 mise Malá, nebo velká asymetrická válka? Konflikt v Mali je pro našeho občana velmi vzdálený, především proto, že ho přímo neohrožuje. Bohužel se však jedná o další válku, která může připravovat novou půdu pro islamistický terorismus a rozpínavost v rámci globálních změn bezpečnostní situace ve světě, což reálně ohrožuje každého z nás. PRŮZKUMNÉ OBRNĚNÉ VOZIDLO VBL (EUROSATORY 2010) BITEVNÍ VRTULNÍK TIGRE (LE BOURGET 2011) Mali Vnitrozemská republika ležící na veletoku Niger má rozlohu 1,24 milionu km² (Česká republika km²) a více než 14 milionů obyvatel (v roce 1998 pouze 9,8 milionů). Z nich je přibližně 90 % muslimů, 9 % afrických animistů a 1 % křesťanů. Na jednu ženu připadá 6,6 dítěte, více než 40 % obyvatel je ve věku do 15 let, kolem 40 % je negramotných. Za necelých dvacet let se počet obyvatel zvýšil o 50 %. Jiné informační zdroje uvádějí i mírně odlišná čísla. Hlavní město Bamako má zhruba 1,9 milionu obyvatel, přičemž lze očekávat, že příliv uprchlíků, jichž je údajně VOJÁK FRANCOUZSKÉ NÁMOŘNÍ PĚCHOTY (EUROSATORY 2012) kolem , toto číslo zvýší. Větší část území, především na severu, pokrývá savana a poušť, na hranici s Alžírskem a Nigerem se tyčí hory. Ty by se mohly stát opěrnými body teroristických skupin, především proto, že kontrola států v oblasti nad horskými prostory je minimální. V jižní části země, jsou kolem řek Niger a Senegal zalesněné oblasti a značná vlhkost. Území poměrně bohaté na vodu je i ve středu severní suché části Maliské republiky. Armáda Mali před válkou Před vypuknutím války měla malijská armáda něco přes vojáků, z toho 400 příslušníků letectva a 40 sladkovodních námořníků. K nim lze připočíst příslušníků policie a zhruba stejný počet členů jakési národní gardy, kterou údajně tvoří z části vojenští veteráni. Pozemní síly byly formovány do dvou mechanizovaných, dvou pěších, dvou dělostřeleckých a jednoho výsadkářského praporu. Hlavní výzbroj tvořilo 18 čínských tanků Typ 62, 40 starých sovětských obrněných transportérů BRDM-2, BTR-40 a BTR-152, 20 starších sovětských tažených děl, 2 raketomety BM-21 Grad a menší množství minometů. Letectvo disponovalo zhruba 20 stíhacími letouny MiG-17 a MiG-21, transportními An-24 a An-26 a vrtulníky Mi-8 a Mi-24. Námořníci na řece Niger mají, či měli, 2 hlídkové čluny. Jako zajímavost lze uvést, že ve výzbroji letectva se nachází 6 cvičných proudových letounů L-29 Delfín československé výroby. Některé zdroje uvádějí rovněž typ L-39 Albatros. Letuschopných je pravděpodobně jen několik novějších vrtulníků Eurocopter AS350 Ecureil a Harbin Z-9 a část dopravních letounů. Z výše uvedené pozemní techniky pravděpodobně většina nebyla již před válkou v bojeschopném stavu. Export vojenského materiálu z naší republiky a Bulharska, který mohl pomoci v boji proti islamistům se nepodařilo realizovat. To, co zbylo z armády po ústupu z Azavadu, lze označit za demoralizovanou motorizovanou pěchotu. Zhruba 500 vojáků získalo v posledním desetiletí výcvik v USA nebo pomocí amerických instruktorů v rámci programů amerického velitelství pro Afriku AFRICOM, další byli vycvičeni ve Francii nebo v okolních zemích v rámci francouzských programů RECAMP a AAMLC. O kvalitách nepočetné armády Mali vypovídá ilustrativně fakt, že od roku 1974 v ní získalo prestižní hodnost 58 generálů. Zajímavé je, že puč, který svrhl zákonného prezidenta, vedl nikoli islamista, ale absolvent několika stáží v USA, kapitán Amadou Sanogo, kterého podporovala právě ta část armády, která byla vyškolena v zahraničí. V podstatě lze konstatovat, že armádu Mali bude třeba vybudovat celou znova. Francouzské síly v Africe Francie spolu s Velkou Británií ovládala až do poloviny minulého století většinu rozlohy Afriky. Hranice mezi koloniemi byly mnohdy namalovány bez znalosti terénu pouze přímkou na mapě. Typickým příkladem takového řešení je právě Mali. Pořádek udržovaly koloniální jednotky a cizinecká legie. Francie má v současnosti stálé základny v Dakaru (Senegal), Libreville (Gabun) a Džibuti (Džibutsko). Výhodou francouzských ozbrojených sil je znalost terénu bývalých kolonií a řada oficiálních i neoficiálních kontaktů. V Mali bylo nasazeno z letiště v čadské Ndžameně šest víceúčelových bojových letounů Rafale, dále Mirage 2000D a průzkumné Mirage F1. Pozemní síly používají víceúčelové vrtulníky Gazelle a Cougar a údajně i bitevní Tigre. Hlavní výzbroj pozemních sil tvoří kolová průzkumná vozidla 6 6 ERC 90 Sagaie s kanonem ráže 90 mm, lehká kolová průzkumná vozidla VBL, terénní automobily ACMAT a Peugeot (licenční Mercedes G), vezená děla CAESAR ráže 155 mm a minomety 120 mm Brandt F1. V únoru byly přisouvány tanky Leclerc, kolové obrněné transportéry VBCI a průzkumná kolová obrněná vozidla AMX10RC. Pěchota je vyzbrojena útočnými puškami FA-MAS, odstřelovačskými puškami Hecate a kulomety Minimi. V Dakaru kotví specializovaná loď pro obojživelné operace Dixmunde třídy Mistral, která přivezla část pozemní techniky a aktuálně působí v oblasti jako plovoucí základna. Do Mali bylo přisunuto s pomocí britského, amerického a kanadského letectva kolem francouzských vojáků. Dlouhý přehled zúčastněných jednotek a útvarů nemá smysl vypisovat, není zde na to místo. Situaci v dohledné budoucnosti je obtížné odhadovat. Obrovské území s volně průchodnými hranicemi nelze úspěšně fakta Sněmovna schválila vyslání vojáků do Mali Vyslání českých vojáků do Maliské republiky schválili poslanci na své schůzi dne 19. února Cílem výcvikové mise Evropské unie v Mali (EUTM Mali) je vycvičit vládní jednotky země k boji proti islamistům. Česká republika je připravena vyslat do Mali od 1. dubna 2013 na dobu 15 měsíců do 50 vojáků. Oblast Mali má zásadní geostrategický vliv na severní a západní Afriku. Mali a celý region Sahelu (pás území táhnoucí se podél jižní hranice Sahary) lze dlouhodobě hodnotit jako nestabilní oblast. K největším bezpečnostním hrozbám plynoucím z regionu náleží terorismus, proliferace zbraní či pašování osob a drog do Evropy. Bezpečnost ČR je úzce spjatá s bezpečností širšího regionu na jih od Evropy, tedy i Sahelu. Eskalace bezpečnostních hrozeb ve spojení s radikalizací a rostoucím vlivem teroristických skupin v regionu by podle Ministerstva zahraničních věcí ČR ve svém důsledku znamenala i ohrožení bezpečnosti České republiky. Bezpečnostní strategie ČR přímo definuje nestabilitu a regionální konflikty v euroatlantickém prostoru a jeho okolí jakožto hrozbu mající dopad na bezpečnost ČR, přičemž jedním z nástrojů řešení krizových situací je účast v misích a operacích mezinárodních vládních organizací. Do mise EUTM Mali se Češi v první rotaci zapojí jednotkou na ochranu sil, jejímž úkolem bude ochrana velitelství v Bamaku. V další etapě a v závislosti na požadavcích velitele mise se ČR hodlá výrazněji zapojit do výcviku tamních ozbrojených sil. Premiér Petr Nečas při jednání v Poslanecké sněmovně zdůraznil, že mise EUTM Mali je nebojová. V praxi to znamená, že se výcvikové týmy nebudou po boku maliských jednotek účastnit bojových operací. To je rozdíl například od situace v Afghánistánu, kde čeští vojáci cvičí afghánské jednotky v rámci takzvaných operačních styčných a poradních týmů (OMLTs) a zároveň se po jejich boku zapojují do bojových operací, vysvětlil. Do EUTM Mali v současnosti přispívá 18 států těmi největšími jsou Francie, Německo, Španělsko, Velká Británie, Polsko, Itálie a Maďarsko. Podle ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga má ČR svojí účastí v operaci příležitost dokázat spojencům, že je schopna pružně a efektivně reagovat na dynamický vývoj bezpečnostní situace v jejím okolí a zcela konkrétně a významně přispět k řešení závažných konfliktů. Mise je příhodná i proto, že umožní českým vojákům i nadále udržovat a cvičit spolupráci se spojenci, které se naučili při nasazení v Afghánistánu, odkud se postupně stahují. Vyslání českých vojáků do Afriky bude stát korun v letošním roce, o rok později pak korun. Financování bude zajištěno z rozpočtové kapitoly Ministerstva obrany ČR. Návrh na působení sil a prostředků resortu obrany ve výcvikové misi EU v Mali v letech 2013 a 2014 jednomyslně podpořil ve středu 20. února senátní Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. střežit, natož bránit bez odpovídajícího počtu vojáků. Plánované stažení francouzských sil pravděpodobně nepozdvihne morálku několikatisícového afrického mezinárodního kontingentu, který vytvořily státy ECOWAS v rámci programu ECOMOG. Důvody k válce Je třeba se zastavit u důvodů a předpokládaných následků této války na konci světa. Především se jedná o sociální konflikt, který je navíc podmíněn historicky a zahraničními vlivy. Mali je sice předním africkým producentem zlata, těží se tam rovněž stříbro, diamanty a fosfáty, ale životní úroveň většiny obyvatel patří k nejnižším na světě. Velkým problémem je standardní korupce a rozkrádání státního bohatství politiky bez ohledu na ideologická hesla. Dále se jedná o historický vývoj, kdy v době francouzské kolonizace upadl jednoduchý domácí průmysl i část řemesel a následných třicet let komunistické vlády se spíše zaměřovalo na vytváření vzdušných krásných zítřků a přípravu boje proti imaginárnímu nepříteli než na práci. Dalším nepřehlédnutelným faktorem jsou etnické vztahy, které lze bez nadsázky označit jako rasový problém. Tuaregové se světlejší pletí nechtějí žít v podřízenosti černochů z jihu a požadují vytvoření vlastního státu Azavad, který by měl pokrývat zhruba 60 % plochy Mali. S tímto cílem vypuklo již několik ozbrojených povstání, z nichž poslední bylo prologem současné války. Pravděpodobně největším problémem je populační exploze, která zasáhla celý sever a střed Afriky. V dřívějších dobách regulovaly počet přemnoženého obyvatelstva hlad a nemoci. Jenže v posledních dekádách zahraniční pomoc z Evropy a USA výrazně omezila vliv těchto faktorů. Žádná vláda není schopna trvale zajistit rychle se množícímu obyvatelstvu důstojné životní podmínky, zvláště když v bohatších zemích bylo či dosud je zvyklé žít z dotovaných potravin, vody, bydlení, bezplatné lékařské péče a školství a dobře placeného zaměstnání ve státní správě, kam nebylo třeba přehnaně docházet. Arabské jaro není nic jiného než vzpoura těch, kterým klesá životní úroveň, protože vlády již nejsou schopny zajišťovat bezpracný blahobyt pro všechny. Zahnáním interventů na sever bez následných ekonomických změn se pouze zakonzervuje současný stav a nebude trvat dlouho a vypukne další válka v Mali, případně v jejím okolí. Navíc pobyt radikálních islamistů v islámském Mali přinese ideologické ovoce. V některých hlavách zakoření líbivá hesla poukazující na zkaženost a bohatství nevěřících a jejich domácích pomahačů a slibující zároveň pozemský i posmrtný ráj pro ty, kteří padnou v boji za islám, který se stává v radikální formě náboženstvím chudých Asie a Afriky. To vše povede v budoucnu v chudé zemi k dalšímu neklidu, který se bude navíc projevovat i stupňujícím se tlakem na emigraci do Evropy. Závěrem lze uvést hlavní výzbroj islamistických skupin. Jedná se o terénní automobily koncepce pickup, útočné pušky AK-47, odstřelovačské pušky SVD, kulomety řady PK, velkorážné kulomety DŠKM, přenosné protiletadlové komplety Strela 2 a Stinger a různou další výzbroj, která byla získána ve velkém množství za bojů proti libyjské vládě. Text a foto: Martin Koller 12 13

9 výcvik Univerzita obrany připravila ojedinělý závod propojující sportovní disciplíny s vojensko-praktickou činností WINTER SURVIVAL 2013 několik porcí EXTRÉMU Tady nestačí být jen dobrým lyžařem, lezcem, střelcem nebo vytrvalcem. Kdo chce s kamarády uspět v tomto závodě, musí v sobě mít i něco navíc. Těžko přesně říct co. Ale pokud vám to schází, na trati to zjistíte spolehlivě. Je těsně před půl čtvrtou odpoledne dvacátého osmého ledna a pod chatou Horské služby v lyžařském středisku Ovčárna pod Pradědem nervózně podupává s lyžemi na nohou sedmapadesát závodníků. Nejprestižnější armádní závod v zimním přírodním víceboji začne za několik sekund psát svou další kapitolu, a to devatenáctou. Soutěž pořádá sekce rozvoje druhů sil operační sekce MO a Univerzita obrany v Brně. Zahřívací kolo V první soutěžní etapě čeká vojáky ze šesti evropských zemí zrychlený přesun v horském terénu, jehož součástí je běh na běžkách do vrchu, a to z Velkého Václaváku na Praděd, a následně sjezd z Pradědu po turistické cestě k chatě Barborka. V této hodnocené disciplíně si nejlépe vedou příslušníci Základny munice Týniště nad Orlicí, následováni vojáky ze 73. tankového praporu Přáslavice a příslušníky Vojenské policie. V podvečer vojáci absolvují u vojenské zotavovny Ovčárna pod Pradědem zahajovací ceremoniál mezinárodního Mistrovství Armády České republiky v zimním přírodním víceboji Winter Survival 2013 a oheň mistrovství na něm zapaluje první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Miroslav Žižka. Slavnostního nástupu se z AČR účastní soutěžní družstva ze 73. tankového praporu Přáslavice, 44. lehkého motorizovaného praporu Jindřichův Hradec, 131. dělostřeleckého oddílu Jince, 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany Liberec, 102. průzkumného praporu Prostějov, 141. zásobovacího praporu Pardubice, Samostatné záchranné roty Olomouc, Základny munice Týniště nad Orlicí, Univerzity obrany Brno, vojenského oboru FTVS UK Praha a Vojenské policie. Zachránit paragána je oříšek Jestliže si armádní víceboj Winter Survival za dobu své existence vydobyl nálepku extrémní závod, pak dvojnásobně platí takové označení pro hlavní, v pořadí druhou etapu. Za adva a půl dne musí soutěžní týmy urazit s kompletní výbavou pro přežití přes šedesát kilometrů horským terénem Hrubého Jeseníku a přitom plnit obtížné úkoly, které pro ně připravují učitelé z Centra tělesné výchovy a sportu Univerzity obrany. Druhý den extrémního závodu se tedy už od rána nese v duchu náročného pochodu přes hřebeny Hrubého Jeseníku a aktivit podobných bojovým činnostem jednotlivce a malých skupin v zasněženém horském terénu. Přitom nesmírně důležitá je dobrá orientace v členitém terénu. Na trati závodu vojáky čekají speciální lezecké disciplíny na skalách i v korunách stromů, překonání vodního toku a umělých překážek, orientační běh, střelba ze samopalu, hod granátem na cíl, záchrana parašutisty zachyceného na stromech, přeprava raněného vojáka a dvě nouzová přespání v lese. K nejtěžším disciplínám vytrvalostní etapy patří například stanoviště s prvky vojenského lezení nazvané Výsadkář. Nedaleko Videlského sedla je pořadateli závodu pro vojáky připravena zkouška z lezeckých dovedností a rychlého rozhodování, jak nejlépe splnit úkol. Zadáním hlídek je do osmi minut bezpečně sundat na zem parašutistu zachyceného na vysokých stromech a přesunout ho do vyznačeného prostoru. Už ho odřízni! Není čas! rozléhá se lesem, když se jeden ze závodníků točí na laně nad bezvládným tělem mezi stromy. Ukazuje se, že to není tak jednoduché. V časovém limitu osmi minut se to daří jen necelé polovině týmů. Dva členové družstva musí nejprve každý na jedné straně vyšplhat vysoko do koruny stromu a natáhnout nad výsadkářem lano. Skialpové boty na zmrzlém kmeni kloužou. Jeden se pak po laně spustí k výsadkáři. Zbylí dva ho na zemi jistí. Zachránce nejprve uváže tělo k sobě a teprve pak smí sáhnout po noži, aby výsadkáře uvolnil a pomalu a bezpečně se s ním spustil na zem. A jak tuto disciplínu hodnotí závodníci? Tento úkol se nám podařilo zvládnout za tři minuty, říká kapitán Michal Pech z favorizovaného družstva Základny munice Týniště nad Orlicí a jeho kolega nadpraporčík Milan Menzel dodává: Důležité především je splnění úkolu si pořádně promyslet. Na způsobu jeho řešení jsme se dohodli asi před hodinou cestou sem. Počasí prověřuje Ještě překontrolovat výstroj, vyčíst z mapy správný směr a putování může pokračovat. Další kilometry těžko prostupným terénem až na místo, kde musí přečkat noc. Tam se první týmy dostávají kolem páté odpoledne. Stany nejsou povoleny, závodníci si budují ve sněhu polozáhraby a provizorní přístřešky. Připravují si jídlo, doplňují tekutiny a jdou spát. Tříčlenné vojenské týmy usínají s vědomím, že do cíle to mají ještě daleko a další nocleh stráví také na sněhu. Alespoň že teploměr tentokrát mají na své straně. Jindy krutý mráz v Jeseníkách střídá obleva doprovázená hustým sněžením a deštěm. Sníh se z prašanu mění v nepříjemnou břečku. Když mrzne, je to super. Člověk aspoň ráno vstává suchý. Teď jsme měli ráno všechno mokré, popisuje četař Jan Jiskra z družstva Univerzity obrany. Letošní ročník je velmi obtížný, a to především kvůli zdlouhavým přesunům v rozbředlém sněhu a proměnlivému počasí, které vojáky pořádně prověřuje. Vlhké klima znamená nepohodu při přespání v lese. Vlhko je horší než suchá zima, hodnotí závod hlavní rozhodčí Jan Migdau. Vojáci na lyžích se místy spíše brodí sněhovou břečkou, než jedou. Pod skálu, u které je připravena asi nejnáročnější disciplína čtyřdenního vysilujícího závodu, doráží jedno z družstev. Vojáci sundávají lyže a mimořádně kluzkým terénem vystupují na horu. Zatím se nám moc nedaří, na bednu to nevypadá, konstatuje desátník Ladislav Sás z tria reprezentujícího 73. tankový prapor v Přáslavicích, který se loni umístil na třetí příčce. Pavučina Disciplína Pavučina má příhodný název. Mezi vysokými stromy je ve výšce zhruba 30 metrů nad zemí z horolezeckých lan opravdu upletena pavučina. Všichni členové družstva musí nejprve překonat napříč zavěšenou kládu vedoucí ze skalní terasy k pavučině. Druhou překážkou je vodorovná lanová síť pavučina, na které jsou zavěšeny tři kartičky s postupovými indiciemi. Kartičky sbírají buď všichni tři členové družstva, nebo jen jeden a ostatní čekají na okraji sítě. V časovém limitu dvanácti minut se to daří většině týmů. Nejde jen o to, zvládnout úkol co nejrychleji za každou cenu, ale popřemýšlet a zvolit vhodné řešení. Letos nabízejí úkoly více variant řešení a správným rozhodnutím mohou družstva hodně získat, vysvětluje rozhodčí závodu podplukovník David Ullrich. Líbí se nám, že je soutěž velmi variabilní a vyžaduje hodně dovedností. U nás podobné závody mají každý rok stejné disciplíny, pak je pro vojáky jednodušší se na ně připravit. Zde je to vždy jiné. I když zde naši předchůdci vítězili, my takové ambice nemáme. Chceme jen závod dokončit a získat zkušenosti, říká lídr rakouského družstva nadporučík Georg Schiener ze 6. horské brigády v Absamu

10 výcvik Letos má Winter Survival historicky největší účast vojáků ze zahraničí. Přijelo celkem sedm družstev. Jde o příslušníky německých a rakouských speciálních horských jednotek, belgického praporu Commandos a studenty z vojenských akademií ve Vroclavi a Liptovském Mikuláši. Během dne jsou vojáci postaveni před další úkoly, například orientační běh v lese nebo po dojezdu do cíle v osadě Bílý potok překonání vodního toku. Zde univerzitní tělocvikáři mají pro unavené vojáky opět disciplínu vyžadující volbu správné strategie. Zadáním je překonat vodní tok suchou nohou. Přitom je nutné dostat na druhý břeh bez namočení i batohy a raněného vojáka-figuranta upoutaného na nosítkách. Vítězí tým z Týniště O nic jednodušší to družstva nemají ani během finálového střeleckého souboje nad nevelkým Vrbnem pod Pradědem. V této soutěžní disciplíně jde především o střeleckou dovednost a také o štěstí. Ranní slunce se pozvolna opírá do polí, na nichž se ještě blyští poslední zbytky zledovatělého sněhu. Na horizontu se objevují tři postavy se zbraněmi. Rozvážně se pouští dolů do údolí. Mají se dostat na druhou stranu pole. Když jsou už skoro v polovině, překvapí je silná palba z nedalekého lesa. Za ten val! Za ten val! křičí jeden z mužů a opětuje střelbu. Vojáci se kryjí za hliněným náspem. Jdeme! Ještě několikrát vystřelí a pak se rozběhnou přes louku. V tom jeden z nich dostává zásah. Naštěstí se neskácí k zemi, jen zvedá ruce na znamení, že je vyřazen. Tříčlenné týmy vyzbrojené starými samopaly vzor 58 musejí v časovém limitu projít asi půlkilometrovou trasu a čelit útoku nepřátel. Úkolem závodníků je vyřadit z boje co možná největší počet útočníků se zbraněmi i bez nich a sám při tom nebýt zasažen. Hlavní roli v této disciplíně sehrává taktický soubojový simulátor MILES. Střelecké cvičení už ale nemůže sebrat vítězství týmu z Muniční základny Týniště nad Orlicí. Družstvo ve složení kapitán Michal Pech, nadpraporčík Milan Menzel a nadrotmistr Miroslav Šroler obhajuje prvenství z loňského mistrovství Winter Survival. V tomto složení jedeme závod potřetí. Letos jsme však byli ve složitější situaci, protože nás od začátku všichni označovali za favority soutěže. Snažili jsme se, abychom předčili ostatní družstva. Máme obrovskou radost, že se nám to povedlo. Obhajoba vítězství je vždy těžká, hodnotí výsledek hlídky nadpraporčík Milan Menzel. Po lítém boji o pozice na druhém a třetím místě stříbrné medaile získali rotný Václav Mařák, četař Pavel Smejkal a desátník Richard Dvořák z Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Bronz zaslouženě mají kapitán Zdeněk Střeštík, kapitán Karel Raděj a poručík Michal Škobrtal z Vojenské policie. Přitom vysokoškoláci předčili vojenské policisty jen o dva body. Poháry a ceny nejúspěšnějším týmům na slavnostním ceremoniálu předali náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel, náměstek ministra obrany pro personalistiku Michael Hrbata, rektor-velitel Univerzity obrany plukovník Bohuslav Přikryl a další představitelé Generálního štábu a české armády. Zdařilý závod K překvapení pořadatelů závod letos dokončila drtivá většina z devatenácti týmů. Odstoupila pouze dvě družstva příslušníci 2. praporu Commandos z belgického Flawinne a 131. dělostřeleckého oddílu z Jinců. Vloni nástrahy závodu zvládla jen necelá polovina týmů. Lví podíl na uspořádání této soutěže měla Univerzita obrany. Organizovat armádní Winter Survival je pro nás dlouhodobě prestižní záležitostí. Letošní ročník můžeme zcela směle hodnotit jako zdařilý a úspěšný. Naprosto s klidným svědomím si dovolím říct, že se nám podařilo dobře připravit a realizovat tento ojedinělý závod, zhodnotil 19. ročník extrémního armádního závodu Winter Survival jeho sportovní ředitel plukovník Petr Hanák, ředitel Centra tělesné výchovy a sportu UO. Ředitel závodu plukovník gšt. Josef Trojan, zástupce rektora UO, dodal: Bez aktivního a iniciativního přístupu všech zainteresovaných složek, jednotlivců, jejich zájmu o kvalitní přípravu celé soutěže a její zdárný průběh, by se tato významná mezinárodní soutěž dala jen těžko připravit a uskutečnit. Velké poděkování si proto zaslouží všichni, kteří se půlroční přípravou a vlastním průběhem soutěže zabývali. Vyzvednout bych chtěl jak vojáky z povolání, tak občanské zaměstnance z Centra tělesné výchovy a sportu, organizačního sboru, závodní kanceláře, mediální skupiny, technické skupiny včetně studentů a řidičů. Zapomenout nemohu ani na ostatní složky armády, ke kterým patřili spojaři z 34. základny komunikačních a informačních systémů Praha, skupina odborníků z Vojenského geografického a hydrometeorologického ústavu Dobruška, příslušníci Posádkového zdravotnického zařízení Brno a řidiči ze společných sil. V neposlední řadě chci vyzvednout i pozitivní přístup zaměstnanců VLRZ, konkrétně Vojenské zotavovny Ovčárna pod Pradědem v čele s jejím ředitelem Ing. Jiřím Julínkem, která se na týden stala naší základnou. Text: Pavel Pazdera Foto: Jiří Pařízek 16 17

11 zdravotnictví Takováto činnost by byla k vidění při každé takzvaně ostré akci. Přitom nemusí mít přímou souvislost s obranou proti zbraním hromadného ničení nebo bioterorismem, ale spíš s onemocněním vysoce nebezpečnými infekcemi a zabráněním jejich šíření v ostatní populaci. Proto se začalo před deseti roky budovat specializované zdravotnické zařízení, které je primárně předurčeno pro potřeby Armády ČR a v případě krizové situace by mohlo být využito i ve prospěch integrovaného záchranného systému České republiky. Oním ojedinělým pracovištěm je Centrum biologické ochrany (CBO) v Těchoníně. O kdysi přísně utajovaném objektu nedaleko Ústí nad Orlicí se začalo otevřeně hovořit až po teroristických útocích ve Spojených státech amerických v září Změna bezpečnostní situace ve světě si vyžadovala adekvátní reakce. Biologická ochrana obyvatelstva se rázem stala často diskutovanou otázkou nejen u odborné, ale i laické veřejnosti. Před resort obrany byl postaven úkol zformovat mobilní biologickou jednotku rychlého nasazení a především vybudovat specializované zdravotnické zařízení pro izolaci a léčbu zasažených osob. Zadání bylo o to náročnější, že do té doby neexistoval kompaktní systém jak biologické ochrany Armády ČR, tak České republiky, jakož i hospitalizační a laboratorní kapacity na nejvyšším stupni biologické bezpečnosti (Biological Safety Level BSL). Jako základ posloužila bývalá těchonínská neveřejná vojenská nemocnice ze sedmdesátých let minulého století. Významným impulzem k vybudování nové sofistikované kapacity se stala česká iniciativa na pražském summitu NATO v roce Výstavba Centra biologické ochrany v Těchoníně dostala zelenou. Práce byly ukončeny v roce Potom následoval dvouletý zkušební provoz. Od května 2009 přešlo CBO na plný provoz. Do vínku dostalo tyto hlavní speciální úkoly: centralizace sil a prostředků biologické ochrany AČR, izolace a léčení osob se zvláště nebezpečnými a exotickými infekcemi, izolace a karanténa jednotek po návratu z epidemiologicky rizikových oblastí, provádění obranného výzkumu v oblasti biologické ochrany, školení i výcvik v oblasti detekce a identifikace vysoce nebezpečných nákaz a hospitalizace v podmínkách BSL 3-4. V současné době CBO disponuje specializovanou infekční nemocnicí pro izolaci a léčení osob se zvláště nebezpečnými a exotickými nákazami v podmínkách biologické bezpečnosti 3. úrovně Armádní vrtulník W-3A Sokol přistává na heliportu těchonínského Centra biologické ochrany. Pacient s podezřením na zvlášť nebezpečnou nákazu je přeložen z paluby stroje do přepravního boxu a výtahem je evakuován na infekční pracoviště. Tam si jej přebírají zdravotníci v přetlakových ochranných oblecích. Po pár minutách je již izolován na speciálním nemocničním lůžku. V těchoníském Centru biologické ochrany jsou nepřetržitě přichystaní na izolaci a léčení osob se zvláště nebezpečnými a exotickými infekcemi Připraveni na možné NEBEZPEČÍ (například korejská krvácivá horečka, tyfus, HIV, tuberkulóza nebo antrax) a 4. úrovně (například těžký akutní respirační syndrom neboli SARS, pravé neštovice nebo virové krvácivé horečky lassa a ebola). Mimochodem, BSL 3-4 je nejvyšší úroveň technického zabezpečení pro práci s vysoce rizikovými mikroorganismy. Ve skutečnosti se jedná o osm lůžek na jednotce intenzivní péče a dvacet standardních lůžek. V případě akutní potřeby může být výše uvedený počet lůžek navýšen zhruba o padesát procent, říká ředitel Ústředního vojenského zdravotního ústavu (ÚVZÚ) v Praze plukovník MUDr. František Bílek a dodává, že vedle toho je v CBO ještě k dispozici pitevna, zákrokový sál úrovně zabezpečení BSL 3-4, tři laboratoře úrovně zabezpečení BSL 3-4, učebny a potřebné zázemí, včetně stravování a ubytování. Proces vyšetření profesionálů po jejich návratu ze zahraničních operací je v Centru biologické ochrany velmi dynamický. V minulém roce v CBO absolvovalo vyšetření přes tisíc profesionálů, kteří ukončili svoje nasazení v zahraničí. Jednalo se zejména o vojáky, kteří plnili úkoly v Afghánistánu a vojenské pozorovatele z misí v Africe. Tady se jim provádí předepsaná vyšetření a jsou jim odebírány vzorky krve k následným rozborům, upřesňuje ředitel ÚVZÚ, který je statutárním zástupcem těchonínského Centra biologické ochrany. Za zmínku také stojí, že CBO je součástí integrovaného záchranného systému České republiky a je zapojeno do spojeneckého systému biologické ochrany v rámci NATO. Přesto leckterý čtenář může namítnout, proč je třeba udržovat v chodu zařízení s nemalými provozními náklady, když nám například virové hemoragické horečky bezprostředně nehrozí. Důvod je nabíledni. Musíme být přece připraveni na nejhorší. Nebýt adekvátně připraven na mimořádnou událost tohoto typu, která může de facto nastat kdykoliv a kdekoliv, lze pojmenovat jako lehkomyslnost. Příklad? Pomineme-li tak závažnou věc, jako je bioterorismus, stačí poukázat na turistiku, a to především do zemí, kde se zvláště nebezpečné nákazy čas od času vyskytují. Nikdo na světě totiž stoprocentně nezaručí to, že nemohou být zavlečeny i do České republiky. A proto je k ruce specializované armádní zařízení s profesně připravenými odborníky. Názory se sice mohou lišit, avšak podstata zůstává neměnná. CBO patří mezi důležité prvky bezpečnosti České republiky. Zatím ano Na spletité křižovatce V úterý 26. února se uskutečnilo v těchonínském areálu pracovní jednání představitelů Ministerstva obrany, Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva vnitra. Téma? Perspektiva Centra biologické ochrany. Jednání proběhlo na doposud nejvyšší úrovni ve formátu náměstků ministrů. Účastníky nejprve plukovník MUDr. František Bílek seznámil s posláním a hlavními úkoly tohoto ojedinělého resortního pracoviště a nastínil jim oblasti možné spolupráce CBO se státními i civilními subjekty. Následovala ukázka činnosti na specializované infekční izolační jednotce, kterou komentoval ředitel těchonínského centra podplukovník Michal Kroča. Naší snahou je, aby toto unikátní zařízení i nadále fungovalo. K tomu se však musí náležitě upravit legislativní rámec a v rámci České republiky najít odpovídající finanční prostředky. Hledáme co nejefektivnější modely spolupráce s dalšími resorty. Věřím, že v řádu měsíců bude o další existenci Centra biologické ochrany v Těchoníně rozhodnuto, říká první náměstek ministra obrany Vlastimil Picek a upřesňuje, že za tímto účelem bude zpracován analytický dokument pro jednání Bezpečnostní rady státu. Chceme zachovat centrum, protože při neexistenci tohoto speciálního zdravotnického zařízení by mohlo dojít k závažnému narušení tuzemského systému biologické ochrany. Netýkalo by se to jenom armády, ale i kapacit CBO vyčleňovaných ve prospěch IZS České republiky. Bez aktivní pomoci dalších subjektů by bylo těžké chod centra do budoucna zachovat, argumentuje zástupce ředitele odboru vojenského zdravotnictví plukovník MUDr. Zoltán Bubeník. Centrum biologické ochrany je organizační složkou státu zřízenou Ministerstvem obrany. Aby bylo efektivně využíváno i mimo krizové situace, je však třeba hledat řešení i u dalších institucí. Možná spolupráce je s Ministerstvem zdravotnictví (hospitalizace, školení, výcvik, umístění Banky kmenů ČR), Ministerstvem vnitra (školení, výcvik), Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (věda a výzkum), Akademií věd ČR a vysokými školami (věda a výzkum), případně i soukromým sektorem (farmaceutické firmy věda a výzkum, komerční aktivity). Být, či nebýt to je pro nepočetný personál CBO nejfrekventovanější otázka posledních let. S nadsázkou řečeno, ocitli se na křižovatce, kde jim na semaforu bliká oranžové světlo. Až přijde ten správný čas, začne se řídit provoz. Jinými slovy, padne rozhodnutí, zda se pustí zelená, nebo červená Text: Pavel Lang Foto: autor a Jan Kouba 18 19

12 technika a výzbroj SAMOHYBNÁ KANONOVÁ HOUFNICE VZ. 77 DANA (BAHNA 2011) ŘADA OTÁZEK (nejen) pro dělostřelectvo budoucnosti Není dávno období, kdy dělostřelectvo bylo považováno za druh vojska téměř na odpis. Měly je nahradit raketové systémy a letectvo. Avšak i v době expedičních operací se opak ukázal pravdou. Je však třeba řešit široké spektrum problémů, ale brzdou rozvoje se stává, více než dříve, nedostatek finančních prostředků. Většina teoretiků vychází z předpokladu, že velký konflikt, který by mohl eskalovat do globálního rozměru, nevypukne dříve než za 15 až 20 let. Jeho místo kladou do Asie. Mediálně propagované ohrožení států NATO ze strany Ruska je mimo realitu. Podle řady odborníků není Rusko sto vést úspěšně konvenční válku proti NATO a podle některých ruských generálů již ani proti Číně. Rusko naopak může být, stejně jako v 19. a 20. století, významným spojencem při obraně Evropy a demokracie, tentokrát proti útoku z jihu a východu, nehledě na oboustranně výhodné ekonomické vazby. Z hlediska možných konfliktů dohledné budoucnosti ovšem nelze vyloučit i menší válku, která by mohla přerůst v zásadní regionální střet se vztahem k bezpečnosti Evropy, přičemž se nemusí jednat pouze o bezpečnost vojenskou. Jedna z malých válek s dopadem na okolní země a rovněž energetiku Evropy probíhá aktuálně v Mali. Od Gattlingů po kybernetický útok Nejpravděpodobnější realitou současnosti a dohledné budoucnosti jsou konflikty nízké intenzity, v nichž se budou vojáci NATO a EU angažovat formou humanitárních operací nebo operací na udržení a prosazení míru. Je otázkou, zda, případně kde po ukončení bojů v Afghánistánu vypukne další podobná válka. Z hlediska extremistických islamistů je daleko efektivnější podporovat imigraci svých stoupenců do Evropy, kde zatěžují sociální systém a spolu s prodejem drog zlikvidují více obyvatel nepřátelských zemí než ozbrojenci Tálibánu a Al Kajdy na bojišti. Z tohoto hlediska se jeví expediční operace a ničení nepřátel u nich doma jako vojenská nutnost. Stejně aktuální může být potřeba zabránit šíření zbraní hromadného ničení, především jaderných, a prostředků jejich dopravy k cíli. Dále vyvstává otázka, kde bude příští lokální válka z hlediska klimatických a geografických podmínek. Současná zbrojní výroba se totiž zaměřila konjunkturálně na produkty určené na konflikty nízké intenzity mimo Evropu a USA, především na Blízkém a Středním východě. Vzhledem k délce konfliktu v Afghánistánu, přičemž prognóza politického vývoje zůstává i po deseti letech nejasná, můžeme mluvit doslova o afghanizaci výzbroje mnoha zúčastněných zemí. Vyvstává otázka, zda tato výzbroj a další vybavení budou vhodné pro jinou válku a případnou velkou válku globálního charakteru. Co bude za pár let s tisíci vozidel programu MRAP a jiné, nikoli levné specializované techniky vyrobené pro Irák a Afghánistán? Jsme schopni v současnosti a dohledné budoucnosti pružně vyrábět techniku použitelnou pro různé druhy konfliktů? Jak rychle můžeme zavést její výrobu a v jakých počtech? Kde končí úkoly nasazení vojáků NATO a EU z globálního pohledu? Jak jsme na tom z hlediska vývoje nových technologií a jejich aplikace do vojenské techniky pro dlouhodobé použití, abychom nevstupovali do případné velké války s muzeální či nevhodnou výzbrojí? Jsme schopni účinně omezit transfer moderních technologií, a to tak, aby se Evropa a NATO nedostaly ve velké válce do pozice amerického generála Custera? Ten byl poražen v roce 1876 oficiálně primitivními indiány, kteří však měli lepší výzbroj nakoupenou od bílých obchodníků, ale i vhodnější taktiku a lepší znalost terénu než on a jeho kavaleristé. Právě tento příklad ukazuje jako obzvláště aktuální bezpečnostní problém otázku transferu vojenských technologií a v současnosti i technologií dvojího užití. Mimochodem, jedním z důvodů ostudné, avšak zasloužené porážky uvedeného generála byl fakt, že nevzal na finální akci své expediční operace přidělené houfnice a kulomety Gattling, pod jejichž palbou by se indiánské jízdní útoky zhroutily. Evidentně byla podceněna důležitost palebné podpory. Dále se musíme ptát, zda máme dostatek kapacit nejen z hlediska výroby a oprav výzbroje, ale rovněž zásob náhradních dílů a munice a v neposlední řadě i vycvičených záložáků (počínaje jejich výstrojí) k nahrazení ztrát pro případ rozsáhlejšího konfliktu. Jak jsou zabezpečena centra výroby a oprav výzbroje a sklady vojenského materiálu pro případ masivního útoku nebo nástupu velké války nikoli jaderným úderem, ale formou kybernetického úderu či cílených destrukčních operací teroristického typu, které by provedly nepřátelské speciální jednotky v civilu za podpory imigrantů s cílem rozvrátit energetickou základnu a logistiku zásobování obyvatelstva i armády? Přitom nelze popřít, že kybernetické útoky mohou být velmi účinné nejen proti infrastruktuře kteréhokoli státu, ale i proti sofistikovaným vojenským systémům. Z tohoto hlediska lze připomenout případ dvou amerických bezpilotních letounů, které získali v nedávné době Íránci. V rámci všemožných úsporných opatření mnohé armády NATO omezují počty dělostřelectva, protiletadlové výzbroje, ženijního i logistického materiálu. Jak rychle jsou evropské armády schopny dosáhnout v případě ohrožení potřebných počtů vycvičených vojáků a odpovídající výzbroje? Klesající počet výrobců vojenské techniky nebude schopen ze dne na den zahájit rozsáhlou produkci. K tomu je třeba připomenout, že NATO vychází z předpokladu, že každý stát je schopen zajistit si nejprve vlastní obranu a poté vyčleňuje vojska pro společné síly Aliance. Výzbroj polního dělostřelectva pro expediční operace Specializované dělostřelecké zbraně, většinou malé kanony a moždíře, používali již v 16. století námořníci při vyloďovacích operacích. Potřebovali je tam, kde nebyla schopna zajistit podporu lodní či pevnostní děla. V období mezi světovými válkami se objevila lehká děla a bezzákluzová děla, určená pro vysazování z letadel. V průběhu druhé světové války došlo k jejich nasazení v praxi. Stále širší úlohu hrály díky svojí lehkosti a mobilitě minomety. Technologický vývoj a výroba vycházejí především z objednávky vojáků na bojišti. Z hlediska hodnocení situace a odpovídajících požadavků lze navázat především na zkušenosti francouzských a amerických dělostřelců z Vietnamu, ruských z Afghánistánu a spojeneckých ze současného období z Iráku a Afghánistánu. Dělostřelecká podpora má v expedičních operacích dvě základní formy: konkrétně obranu základen, případně obydlených aglomerací a mobilní podporu pozemních sil působících v terénu. V prvním případě děla prakticky nemusí být mobilní, avšak měla by mít velký dostřel, přesahující 20 km, a schopnost střílet celým spektrem úhlů náměru. V současnosti provádějí dělostřelci v misích především tzv. protibaterijní palbu, tedy ničení prostorů odkud se vůči základnám odpalují rakety. Potřeba obrany před útokem pěchoty nebo vozidel je poměrně málo pravděpodobná. Pro střelbu na menší vzdálenosti děla doplňují minomety. Ochranu obsluh a munice mohou zajišťovat palposty vybudované ženisty. Detekci cílů a přesnost střelby by měla zajišťovat kombinace různých prostředků od letectva, bezpilotních letounů, předsunutých pozorovatelů až po radiolokátory a jiné senzory na základně. Z tohoto hlediska je naše armáda vybavena osvědčenými senzorickými systémy různého druhu, konkrétně ARTHUR, Sněžka a LOS. Faktem je, že nepříznivé klimatické podmínky mohou použití letedel všeho druhu omezit nebo jejich činnost zcela vyloučit. Z tohoto hlediska je třeba, aby dělostřelectvo obrany základny bylo připraveno k vedení palby do předem určených sektorů. Pro vyšší účinek při takové střelbě naslepo by bylo vhodné použití raketometů, které by svojí palbou pokryly větší prostor v krátkém čase. Uvedenou možnost připomínají především ruské zdroje na základě praxe z Afghánistánu. Některé současné dělostřelecké systémy mohou zajišťovat ze základny palebnou podporu jednotek v terénu až na vzdálenost kolem 40 km. V praxi však situace není jednoduchá, protože s rostoucí vzdáleností klesá přesnost střelby, a pokud je protivník v dotyku s vyslanými vojáky, mohlo by dojít ke ztrátám na životech vlastních vojáků. Uvedený problém zdánlivě řeší využití přesné munice. Je však otázkou, nakolik efektivní je střelba granáty v hodnotě stovek tisíc korun i více za kus na několik pěšáků v terénu. Každopádně dělostřelci v Afghánistánu používají až na naprosté výjimky klasické hloupé tříštivé či tříštivo-trhavé granáty, označované slangově také jako železné. A je zde další zásadní otázka: Nakolik je chytrá munice ovlivnitelná kybernetickým útokem? Podporu jednotkám v terénu a konvojům na komunikacích mohou poskytovat samohybná děla, případně jiné zbraně, jež je doprovázejí. Za dobrého počasí může jejich úlohu beze zbytku převzít letectvo, avšak ve ztížených terénních nebo klimatických podmínkách může být efektivnější doprovodné dělostřelectvo. Tuto možnost opět uvádějí ruské zdroje. V lokálních konfliktech se osvědčily například ruské samohybné dělo/ /minomety NONA nebo raketomety či minomety vezené na terénních nebo obrněných vozidlech. I v tomto případě vyvstává otázka efektivního průzkumu, detekce a zaměřování cílů. Zde je možno využít v širší míře menší typy bezpilotních prostředků, které jsou vezeny přímo v koloně. Z hlediska mobility jsou dostatečné kolové podvozky, protože v současných expedičních operacích dominují kolová vozidla. Důležitým faktorem je zásobování municí. Je třeba řešit otázku manipulace, transportu i bezpečného skladování. I zde je třeba rozhodnout, zda volit spíše manuální zajištění činností, nebo strojové. V prvním případě je potřebný dostatek fyzicky zdatných vojáků, ve druhém nelze vyloučit poruchy strojů. Přitom již existují robotické manipulační a dopravní systémy, i když některé pouze ve stadiu zkoušek. Pravděpodobně nejvyspělejší byl z uvedeného hlediska americký dělostřelecký systém Crusader, jehož vývoj byl však před několika lety ukončen z důvodu úspor na základě názoru, že vysoce moderní dělostřelectvo není potřebné. Zásadní význam dostává otázka, zda v současnosti a blízké budoucnosti preferovat tažená, vezená nebo samohybná děla a jaký má být stupeň ochrany jejich obsluh. Vyvstává problém vyvážení nákladů, mobility i ochrany v různých situacích. V Afghánistánu jsou používána na jedné straně lehká tažená děla M777 a na druhé těžké pásové samohybné kanonové houfnice PzH 2000, obě zbraně však mají stejnou ráži. Která z nich je z hlediska expedičních operací efektivnější? Mimochodem za obzvláště potěšující lze označit jednoznačně dobré hodnocení našich samohybných kanonových houfnic vz. 77 DANA polskými dělostřelci v Afghánistánu. Na závěr je tedy třeba položit si zásadní otázku: Lze posuzovat armády a jejich výzbroj pouze z hlediska peněz? Text a foto: Martin Koller 20 21

13 vyhlašuje pro zájemce o službu u této elitní jednotky AČR technika a výzbroj Kolový obrněný transportér VBCI část 2. Kdy? 13. května 2013 Kde? Letecká kasárna Prostějov Je určeno pro dvě skupiny uchazečů: kategorii A zájemci o službu u bojových jednotek (7 dnů) kategorii B zájemci o službu u ostatních součástí skupiny (2 dny) Skládá se ze dvou částí: základního výběru (pro kategorii A i B) výběrového týdne (pouze pro kategorii A) Vstupní podmínky: minimálně dva roky aktivní služby u útvarů a zařízení AČR nebo absolvent vojenské vysoké školy (ve zvláštních případech může být odpuštěno) zdravotní klasifikace A čistý rejstřík trestů úplné středoškolské vzdělání s maturitou (výjimky pouze u zabezpečovací jednotky) pokud možno bezpečnostní prověrka požadovaná na danou funkci Ubytování je zajištěno v prostoru kasáren bez možnosti opuštění ubytovacího prostoru. Na první dva dny výběrového řízení je nutné si zabezpečit stravu. Zájemci o výběrové řízení, kontaktujte oddělení personalistiky 601. skupiny speciálních sil nejpozději do 3. května 2013 na tel. (973) ( ), ( ) nebo na personalni@601skss.cz. Více informací o útvaru a výběrovém řízení naleznete na internetových stránkách Vozidla VBCI byla prozatím úspěšně nasazena v Afghánistánu a v současnosti tvoří rovněž výzbroj některých francouzských jednotek v Mali. Jeden prototyp VCI byl prezentován už na výstavě Eurosatory Na základě úspěšných vojskových zkoušek byla roku 2009 zahájena předsériová výroba. Její ukončení se předpokládalo v roce První sérii mělo tvořit 54 VCI a 11 VPC. Následně měla výroba pokračovat tempem 100 vozidel za rok. Realita je ovšem jiná z důvodu úspor. Z plánovaných 700 vozidel poklesla objednávka na 630 v celkové ceně 2,86 miliardy eur. Z toho má být 520 ve verzi VCI a zbytek velitelských VPC, případně VTT. Velitelská vozidla přepravují pět specialistů v důstojnické hodnosti, kteří obsluhují plukovní informační systém SIR (Systéme d Information Regimentaire) a informační systém vozidel SIT (Systéme d Information Terminal). Systémem SIT budou vybavena i vozidla VCI. Historie vývoje VBCI ilustrativně ukazuje složitost vztahů mezi jednotlivými vývojovými firmami z interního i mezinárodního hlediska. V praxi je odrazem těžko slučitelných tendencí, které mají za cíl zachování obranného průmyslu, minimalizaci nákladů a udržení obranyschopnosti a vojenských schopností Francie za minimum peněz. Po plném přezbrojení na typ VBCI bude Francie jedinou z velkých zemí NATO a Evropské unie, které se zbavily pásových obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty (BVP). Nelze popřít, že francouzské pásové BVP typu AMX 10P patřilo ve své kategorii k nejslaběji chráněným a jeho koncepce nebyla perspektivní z hlediska dalšího vývoje. Proto byl před několika lety definitivně zamítnut návrh na modernizaci cestou zesílení balistické ochrany a několika dalších konstrukčních změn. Přechod na výhradně kolové typy pravděpodobně sníží provozní náklady mechanizovaných útvarů, avšak je otázka, zda VBCI budou skutečně schopna doprovázet tanky Leclerc za všech okolností. Ovšem nepravděpodobnost vypuknutí velké války klasického typu v dohledných dvou dekádách i geografická pozice Francie mezi spřátelenými velkými státy činí takové rozhodnutí poměrně legitimním a především z hlediska francouzských zájmů výhodným. Technický popis Základ konstrukce VBCI tvoří pancéřová korba svařená z plechů vyrobených z tvrzených hliníkových slitin. Má klasický tvar, daný ostře skloněnými čelními pancíři, mírně skloněnými bočními pancíři a téměř svislou zadní stěnou, který je pro vozidla této kategorie optimálním standardem. Korba nemá boční střílny pro zbraně přepravovaného družstva, takže VBCI lze řadit spíše mezi obrněné transportéry než bojová vozidla pěchoty. Celkový využitelný objem korby je 13 m². Na jejích bocích jsou upevněny schránky na záložní a výstrojní součástky. Pancéřová korba odolává průbojným střelám do ráže 14,5 mm při kolmém dopadu. Nejvyšší odolnost má díky silně skloněnému pancíři její čelo. Odolnost dále zvyšuje přídavné pancéřování z titanových desek. Po jejich namontování by měla korba odolávat munici střední ráže a kumulativním granátům z ručních protitankových zbraní. Strop má odolávat kumulativní submunici leteckých pum a dělostřelecké kontejnerové munice. Dno korby, zesílené přídavnými pancéřovými moduly, má odolávat účinku standardních protitankových min. V pancéřových pouzdrech jsou uloženy také rozvodovky u každé nápravy. Odolnost vůči kumulativním hlavicím s povrchovým elektrickým obvodem dvojdílného zapalovače (například rakety PG-7 vystřelované z pancéřovky RPG-7) má rovněž zvýšit francouzský typ mřížové ochrany typu slat (A report 5/2012), 23

14 Kolový obrněný transportér VBCI REPORT

15 technika a výzbroj který tvoří kovový rám se sítí osazenou kovovými maticemi. Vlevo v přední části korby se nachází pracoviště řidiče. Vstup do něj umožňuje poklop. Před ním se nalézají tři periskopy. Pro jízdu v noci je možno použít noktovizor. Za střelcem je pracoviště velitele. Ten může nastupovat pomocí poklopu, vybaveného pěti periskopy, nebo záďovou rampou přes prostor družstva. Zhruba ve středu délky vozidla mírně vpravo je umístěna kruhová základna věže. V ní se nalézá pracoviště střelce. Ten nastupuje buď poklopem ve stropu věže, osazeným šesti periskopy po obvodu, nebo přes prostor družstva po rampě. Osmičlenné pěší družstvo je umístěno v prostoru nad třetí a čtvrtou nápravou. Nastupuje po mechanicky ovládané sklopné záďové rampě, která je navíc vybavena jednokřídlými dveřmi, jimiž lze nastupovat, když je rampa zdvižena. Ve stropě prostoru družstva jsou dva obdélníkové poklopy. Příslušníci družstva sedí čelem k sobě, avšak šachovnicově, což zvyšuje pohodlí při dlouhodobém pobytu uvnitř vozidla. Pohon zajišťuje powerpack tvořený řadovým přeplňovaným vznětovým šestiválcem Volvo- -Renault D 12 o objemu 12 l a výkonu 407 kw a automatickou převodovkou ZF 7 HP 902 se sedmi rychlostmi vpřed a dvěma vzad. Točivý moment je přenášen na všechna kola pomocí kardanových hřídelí spojujících powerpack a rozvodovky každé nápravy. Kola jsou zavěšena samostatně a mají hydropneumatické pérování. Pneumatiky jsou vybaveny systémem centrálního doplňování a vnitřními dojezdovými obručemi známými jako runflat. Nádrže s pohonnými hmotami a zásobníky stlačeného vzduchu jsou umístěny v čele korby před řidičem a powerpackem. Ten lze blokově vyměnit po demontáži rozměrného krytu, který je součástí čelního pancíře a pancíře stropu korby. Ve stropní části pancíře jsou umístěny žaluzie vstupu vzduchu k chladiči. K odvodu vzduchu slouží žaluzie po pravé straně korby mezi druhým a třetím kolem. Čelní část pancíře je vybavena servisními poklopy a kryty. Výzbroj je soustředěna ve věži Dragar TCM25. Tvoří ji stabilizovaný automatický kanon 25M811 ráže 25 mm s možností podávání pásů s municí různého druhu z obou stran, který je umístěný vlevo od osy věže, a kulomet M52 ráže 7,62 mm umístěný v pouzdře na pravém boku věže. Pro kanon je ve věži vezeno 150 nábojů. Střelbu z něj je možno vést jednotlivými ranami, krátkými dávkami po třech nebo deseti nábojích, případně nepřerušovanou střelbou, s možností nastavení různé kadence od 125 až po 400 ran za minutu. Otáčení věže a nastavování náměru zbraní zajišťují elektromotory. Střelec pozoruje terén a zaměřuje zbraně pomocí kombinovaného přístroje tvořeného optoelektronickým zaměřovačem, laserovým dálkoměrem, videokamerou a termovizorem Catherine QW. Situaci sleduje na displeji. Obdobný displej má také velitel, který může v nouzové situaci Hlavní takticko-technická data: Osádka Bojová hmotnost /26 t Délka ,8 m Šířka ,98 m Výška ,26 m Maximální rychlost km/h Dojezd km rovněž ovládat věž a zbraně. Další výzbroj tvoří osm zadýmovacích granátometů Galix, po čtyřech na každém boku věže. Lze je nabíjet také tříštivými a akustickými/zábleskovými granáty. Výzbroj velitelských vozidel VPC má tvořit bezosádková věž Arrows 300 firmy FN s externě lafetovaným kulometem M2BH ráže 12,7 mm. Vybavení VBCI umožňuje zapojení do systému digitalizovaného bojiště. Základním prvkem je terminál informačního systému SIT-V, tvořící organickou součást armádní informační sítě BMS (Battle Management System). Ve vozidle je umístěn grafický terminál se zobrazením situace na bojišti v reálném čase. Systém SIT (Systéme d Information Terminal) vychází ze systému FINDERS (Fast Information, Navigation, Decision and Reporting System), zavedeného jako součást vybavení tanků Leclerc. Jeho součástí je rovněž pozemní identifikační systém BIFF (Battlefield Indentification Friend or Foe). Pro komunikaci v rámci nižšího stupně slouží plukovní informační systém SIR. Pro vyšší stupeň spojení slouží radiostanice PR4G nebo VS4 IP. Do výstroje vozidla rovněž patří automatický hasicí systém, klimatizace a integrální systém ochrany před účinky zbraní hromadného ničení. Přepravované pěší družstvo je od února 2011 vybaveno v souladu s francouzským programem vojáka 21. století FÉLIN (Fantassin à Équipement et Liaisons Intégrés). Francouzská armáda tím dosáhla evropského prvenství. Obě verze vozidla lze přepravovat pomocí transportních letounů C-17 a A400. Důležitým uživatelem je rovněž francouzské vojenské námořnictvo Marine nationale, které předpokládá využití obrněných transportérů VBCI a menších kolových obrněných vozidel Panhard PVP (Petits Véhicules Protégés) na plavidlech pro obojživelné operace třídy Mistral a na vyloďovacích plavidlech BCP (Batiments de Projection et de Commandement). Obrněné transportéry VBCI lze hodnotit jako úspěch francouzského obranného průmyslu a perspektivní zbraňový systém z hlediska plnění požadavků na bojové úkoly v misích 21. století. Téměř dva roky byly nasazeny v rámci francouzských bojových jednotek v Afghánistánu. Text: Martin Koller Foto: autor, GIAT, NEXTER Ve dvou předchozích číslech A reportu jsme přinesli základní informace o projektu Ministerstva obrany České republiky s názvem Armáda dává naději, jehož cílem je rozšířit databázi Českého národního registru dárců dřeně o nové zájemce ochotné dobrovolně poskytnout své krvetvorné buňky osobám s poruchou krvetvorby, imunity a metabolismu. Popsali jsme rovněž průběh odběru kostní dřeně a zmínili vysokou, až 80procentní (!) účinnost léčby tímto způsobem. V tomto článku připomeneme, na co všechno má dárce dřeně ze zákona nárok. armáda a veřejnost Co je dobré vědět o dárcovství kostní dřeně V prvé řadě mu jeho zdravotní pojišťovna v plné výši hradí cestovní náklady spojené s předodběrovým vyšetřením a pak také s vlastním odběrem krvetvorných buněk. Dárce je osvobozen od regulačních poplatků při všech vyšetřeních i hospitalizaci souvisejících s odběrem. Zákoník práce dává dárci coby zaměstnanci právo čerpat na všechna potřebná vyšetření v souvislosti s odběrem až 4 dny (96 hodin) plně placeného pracovního volna. Při výpočtu roční daně z příjmu může dárce dále uplatnit, stejně jako při dárcovství krve, odečet až Kč jako uznaný dar poskytnutý pro zdravotnické účely. Příslušná potvrzení vydá dárci lékař odběrového centra při propuštění z nemocnice. Český národní registr dárců dřeně svými standardy zaručuje zachování veškerých opatření k ochraně bezpečnosti dárců, kteří se na jeho programu podílejí. Ve všech náběrových a dárcovských centrech je každému dárci vysvětlen celý proces darování dřeně tak, aby mu dobře porozuměl. Každému dárci při odběru krvetvorných buněk i po něm je vždy věnována maximální možná lékařská péče a pozornost. Rovněž je přísně chráněna důvěrnost všech jejich osobních dat. TITULNÍ STRÁNKA ČASOPISU NADĚJE Z PROSINCE 2012, KTERÝ VYDÁVÁ NADACE PRO TRANSPLANTACE KOSTNÍ DŘENĚ A ČESKÝ NÁRODNÍ REGISTR DÁRCŮ DŘENĚ. KE STAŽENÍ VE FORMÁTU PDF JE NA ročník19 Časopis Nadace pro 19 2/2012 transplantace kostní dřeně a Českého národního registru dárců dřeně Armáda dává naději afghánským dětem i hematoonkologickým pacientům DMS KOSTNIDREN na číslo cena SMS je 30,- Kč nadace obdrží 27,- Kč str. 3 Sedm pověr o darování dřeně 1. Seká se do kosti Neseká. Krvetvorné buňky se odebírají buď jehlami přes kůži, nebo ze žíly. 2. Odběr bolí Bolest bývá přítomna při obou způsobech odběru, ale je dobře snesitelná. Rotný Tomáš Johanides, který krvetvorné buňky daroval v roce 2005, v posledním čísle časopisu Naděje na toto téma dokonce říká: Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že to nijak nebolelo. První den jsem napojený na krevní separátor ležel na lůžku 4 hodiny, druhý den ( ) jsem tam pobyl asi 3 hodiny. Následující den jsem mohl odjet domů. Cítil jsem se dobře. 3. Darovat dřeň mohou jen mladí lidé Ne. Věková hranice 18 až 35 let se uvádí jen pro zápis do registru dárců dřeně. Starší musejí uhradit Kč na pokrytí nákladů za registraci a laboratorní vyšetření. Darovat krvetvorné buňky však mohou všichni registrovaní dárci až do věku 60 let. Teprve poté, nechtějí-li sami dříve, jsou z databáze vyřazeni. 4. Během odběru musí být dárce v pracovní neschopnosti Ne. Dárce má při odběru nárok až na 4 dny placeného pracovního volna a jen zcela výjimečně potřebuje zůstat z práce doma o několik dní déle. 5. Odběr zanechá následky Ne. Darování dřeně neovlivní u zdravého člověka (nemocný k odběru nemůže být vybrán) ani jeho obranyschopnost, ani jiné funkce organismu. 6. Dárce dostane zaplaceno Ne, darování dřeně je bezplatné. Dárce má nárok na úhradu cestovného a ubytování v dárcovském centru. 7. S dření se obchoduje Nikde na světě! Zdravotní pojišťovna nemocného hradí jen náklady na konečné vyšetření a odběr dárce. Zpracoval: Jaroslav Pajer

16 armáda a veřejnost Zhruba před třinácti roky se začal v Armádě České republiky používat nový prostředek polní zdravotnické techniky speciální mobilní odběrová jednotka ATOS. Jak vyplývá z jejího názvu, slouží nejen k flexibilnímu odběru krve za každé situace, ale i k přepravě šestičlenného výjezdového týmu. Její projekt zadalo a vedlo Výzkumné a rozvojové středisko vojenského zdravotnictví Hostivice, vývoj a výrobu zajistil Vojenský technický ústav pozemního vojska Vyškov a odbornou a koncepční spolupráci poskytlo oddělení hematologie a krevní transfuze Ústřední vojenské nemocnice Vojenské fakultní nemocnice Praha. A právě u posledně jmenované instituce, OHKT ÚVN, se originální kus automobilu odběrového pro transfuzní službu nachází. Automobilovým fajnšmekrům sdělujeme, že ATOS je postaven na bázi vozidla Volkswagen LT35 combi speciál N1 2,5 Tdi, a zdravotnické veřejnosti upřesňujeme vybavení odběrové váhy, skládací odběrová křesla, izotermické transportní boxy, registrační teploměry, hemoglobinmetr a svářečka na vaky s krví. Není sporu o tom, že klíčovou pozici sehrává personál vozidla ATOS. Tím jsou vedoucí lékař výjezdu, vedoucí sestra výjezdu, dvě odběrové sestry, sanitář a kancelářská pracovnice. Každý z nich má při výjezdovém odběru svoji nezastupitelnou roli. Počínaje registrací dárců krve, respektive dotazníkem, přes lékařské i předodběrové vyšetření a vlastní odběr, a konče občerstvením klientely. Pro lepší představu lze uvést, že prvotně dárce předá formulář Osobní záznam dárce krve určenému pracovníkovi výjezdového týmu, který provede kontrolu dokladu totožnosti a na zmíněný tiskopis nalepí štítek s evidenčním číslem dárce krve a čárovým kódem. Následuje vyšetření dotyčného, při němž lékař rozhoduje, zda potenciální dárce bude na základě aktuálního zdravotního stavu k odběru propuštěn, respektive nepropuštěn. Při předodběrovém vyšetření se u něho provede odběr vzorku na stanovení hemoglobinu, dále se mu zkontroluje krevní tlak, pulz, teplota, hmotnost a výška. Jestliže je vše tak, jak má být, následuje standardní odběr takzvané plné krve z žíly dárce. O co jde? Plná krev je čerpána srdcem prostřednictvím sítě cév o délce mnoha kilometrů do všech částí těla. Většinou se dále zpracovává na jednotlivé složky, a to červené krvinky, krevní destičky nebo plazmu. Z medicínského hlediska je podstatně účelnější připravovat a podávat jednotlivé složky krve tak, aby léčba pacienta byla co nejvíce cílená a efektivní. V této souvislosti je A report byl přítomen odběrovému výjezdu originálního transfuzního vozidla ATOS ATOS a Athos. To první je zkratkou slov, které lze osvětlit jako automobil transportní pro odběrovou službu. Druhý slovní obrat má spojitost s legendární románovou epopejí Alexandra Dumase, v níž se bájný mušketýr bil ve jménu francouzského krále Ludvíka XIV. S nadsázkou lze říct, že v obojím se točí dvě klíčová slova krev a šlechetnost. Automobil na krev třeba ještě zmínit, že odběry plné krve jsou nejčastějším typem odběrů. V České republice se jich ročně provede zhruba U mužů lze takovýto odběr uskutečnit maximálně pětkrát a u žen čtyřikrát za kalendářní rok. Odběr krve pracovníky OHKT střešovické úvéenky pomalu končí. Do umělohmotného křesílka usedá další dárce. Po dosažení nastaveného objemu krve dochází k automatickému ukončení odběru na odběrové váze a zdravotní sestra vytahuje jehlu z místa vpichu. Odběrový vak se uzavírá pomocí svářečky dvěma pevnými svary a ukládá se do transportního boxu, konkrétně do pasivního izotermického boxu TB 16. Zbývá všechny odebrané transfuzní přípravky ze všech stran obložit namraženými chladicími vložkami a box uzavřít. Zajímavostí je, že před každým výjezdem mobilní odběrové jednotky se provádí vstupní audit dané lokality. Když vyhovuje stanoveným požadavkům, je odběrové místo zařazeno do plánu výjezdových odběrů. Padesátkrát do roka Nejvyšší čas přiblížit praxi výjezdových odběrů. Je nabíledni zdůraznit, že výjezd vozidla ATOS do terénu není spojen pouze s dárcovstvím krve, nýbrž i s registrací v Českém národním registru dárců dřeně (ČNRDD). Při dárcovství činí množství odebrané plné krve od jedné osoby čtyři sta padesát mililitrů. Vedle toho nabíráme v mobilní odběrové jednotce ATOS také dvoumililitrový vzorek krve od zájemců k dárcovství kostní dřeně, říká zdravotní sestra z oddělení hematologie a krevní transfuze ÚVN Praha Iveta Fořtová a dodává, že ATOS vyjíždí k mobilním odběrům zhruba čtyřikrát v měsíci. Zájmovým lokalitám se meze nekladou. Pravdou však je, že dnes výjezdové odběry vozidla ATOS povětšinou míří do firem, závodů a škol, nikoliv k vojenským útvarům a zařízením Armády ČR. V dobách vojenské základní služby bylo nasazení mobilní odběrové jednotky primárně u útvarů. Dnes profesionálové AČR více využívají náborová a odběrová místa ČNRDD rozmístěná v tuzemsku. V civilních institucích mnohem častěji organizují náborové akce pro svoje zaměstnance. Vyjíždíme převážně na odběrová místa, s nimiž máme již dlouholetou spolupráci. Dárci si pochvalují především to, že výjezdové odběry probíhají v jejich stacionárních budovách, což pro ně představuje značnou časovou úsporu, vysvětluje I. Fořtová a konstatuje, že při těchto masových odběrech zvládnou odebrat krev přibližně padesáti dárcům. Nejen ji, ale i ostatní zaměstnance OHKT nesmírně těší rostoucí zájem o dárcovství krve. Čím více dárců, tím větší šance pro nemocné. Pro nás je dobře, že lidí odhodlaných udělat dobrý skutek, v našem případě darovat krev, rapidně neubývá. Jedním z důkazů je, že plánování k výjezdům provádíme až na tři měsíce dopředu. Z důvodu efektivního využití krve výjezdy redukujeme. Reagujeme na aktuální požadavky nemocnice, argumentuje výjezdová zdravotní sestra z ÚVN Praha. Obavy o zachování bezpečné profesní úrovně dárcovství krve v mobilní odběrové jednotce v porovnání s kamennou nemocnicí nejsou na místě. Ve vozidle ATOS se také pracuje s uzavřenou soupravou a jednorázovými odběrovými pomůckami. Pomineme-li menší kapacitu dárců v automobilu (dvě lůžka) a menší komfort pod rozvinutými stanovými přístřešky, není zásadních rozdílů. Mimochodem, ve srovnání, že to může zachránit lidské životy, jde skutečně o banality. Čím více dárců, tím lépe Nejednoho čtenáře bude zajímat následné využití litrů darované krve, které ATOS přiveze do úvéenky. Ta takzvaně dárcovská se zevrubně rozpracovává v laboratorních podmínkách a její dílčí segmenty opatřené protokolem o propuštění pokračují k expedici. Obecně řečeno je jejich využití v řádech dnů a týdnů. Složitější anabází procházejí vzorky krve související s možným dárcovstvím kostní dřeně. Proč? Transplantovat neboli přenést krvetvorné buňky do těla nemocného pacienta nejde samo sebou. Jeho organismus se přirozeně brání určitým druhem bílých krvinek proti všemu, co do něho nepatří. Tato obranyschopnost je umožněna individuálně zvláštními tvary bílkovin na povrchu veškerých tělesných buněk i krvinek. Jsou to takzvané transplantační znaky, odborně řečeno HLA antigeny. A právě tyto znaky se musejí při transplantaci co možná nejvíce shodovat, jinak může dojít k tomu, že tělo kostní dřeň vůbec nepřijme, anebo při menší neshodě se krvetvorné buňky sice uchytí, ale postupně začnou ničit organismus pacienta, protože jej vnímají jako cizí. A jelikož je mezi lidmi tisíce a tisíce nejrůznějších variant tkáňových znaků, je poměrně obtížné najít onoho vhodného dárce. HLA znaky jsou dědičné, a proto se nemocným pacientům dárce hledá nejprve v jejich blízkém příbuzenstvu, nejlépe mezi sourozenci. Bohužel ve většině případů je výsledek negativní. Jedinou nadějí je tedy doufat, že se v celosvětových registrech dárců kostní dřeně podaří najít jednotlivce, jehož tkáňové znaky budou de facto identické. Dobrovolníků ochotných pomoci dospělým i dětem se život ohrožujícími chorobami, jakými jsou například leukemie, hematologická a imunitní onemocnění i metabolické poruchy, není nikdy dost. K tomu, aby takto nemocný měl mnohem větší naději na uzdravení a na návrat do plnohodnotného života, nemusíme činit zázraky. Pro tentokrát stačí nepřehlédnout zelený Volkswagen na výjezdu s označením ATOS Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

17 mise Od zahájení operace Iraque Freedom, ve které sehráli významnou roli i čeští chemici, uplynulo v těchto dnech deset let ČEKÁNÍ na červenou linii Ve čtvrtek 20. března 2003 v pět hodin třicet čtyři minut místního času vydalo velitelství CENTCOM povel k zahájení operace Iraque Freedom. Prvních čtyřicet střel s plochou dráhou letu a čtyři naváděné laserové pumy dopadly na vybrané cíle v Bagdádu a jeho okolí. Hned vzápětí následovala další, mnohem mohutnější bombardovací vlna. Intenzivním náletům byly vystaveny i irácké pozice v okolí Basry. Podle zpravodajských informací se irácký prezident Saddám Husajn měl toho rána nacházet i se svými syny v Doura Farms na jižním předměstí Bagdádu. A právě sem byl směřován první úder. Irácký diktátor ale vyvázl bez zranění, okamžitě vyzval obyvatelstvo k odporu. Na letecké aktivity ještě ten samý den ve večerních hodinách navázaly pozemní operace. Spojenecké jednotky překročily irácké hranice. Operace Iraque Freedom začala nabírat na obrátkách. Daleko od míst, kde dopadaly první americké hlavice, prožívala první okamžiky této operace naše chemická jednotka. Na základě zpravodajských informací existovalo podezření, že Saddám Husajn má k dispozici zbraně hromadného ničení. A právě z tohoto důvodu se čeští chemici přepravili na základnu Doha v Kuvajtu již v březnu roku V únoru 2003 vznikl 1. český prapor radiační, chemické a biologické ochrany. O měsíc později došlo k jeho posílení o slovenskou rotu. Jednotka byla v důsledku této reorganizace přejmenována na 1. česko-slovenský prapor radiační, chemické a biologické ochrany. Její organizační strukturu tvořila rota chemické ochrany, rota radiační, chemické a biologické ochrany (slovenská), speciální zdravotnický odřad, rota velení a bojového zabezpečení, národní podpůrný prvek a skupina CIMIC. Počátkem března 2003 vše nasvědčovalo tomu, že do propuknutí konfliktu zbývají již jen dny. V souvislosti se snahou rozptýlit více než osm tisíc vojáků soustředěných na základně Doha dostal náš prapor rozkaz přemístit se do prostoru mezinárodního výstaviště Mišrif. Hlavní síly praporu dosáhly plnou bojovou pohotovost v novém prostoru 9. března Zároveň zahájily monitorování radiační a chemické situace v Kuvajt City. O pouhé tři dny později se naši vojáci podíleli na zabezpečení evakuace občanů České a Slovenské republiky zpět do vlasti. Na základě nařízení velitele uskupení CJTF-CM se 13. března uskutečnilo součinnostní cvičení našeho praporu a integrovaného záchranného systému civilní ochrany v Kuvajtu. Námět cvičení předvídal události, ke kterým skutečně došlo o necelé dva týdny později, tedy dopady raket SCUD na Kuvajt City. Rovněž v následujících dnech docházelo ke zpřísnění bezpečnostních opatření. Mimo jiné byly vydány všem příslušníkům praporu osobní zbraně a munice. Do krytů se ukládaly zásoby potravin a vody. Dále došlo k posílení strážní služby a byl vyhlášen zákaz opouštět hlavní budovu. Následoval nácvik kruhové obrany objektu výstaviště. Zhruba tři sta metrů od něho zaujala stálé postavení kuvajtská obrněná technika. Krátce před půlnocí 18. března hlásila stráž naší základny střelbu v prostoru nedaleké dálnice. Tyto incidenty se během noci ještě dvakrát opakovaly. Následujícího dne odpoledne byl vyhlášen nástup česko-slovenské jednotky. Velitel praporu na něm seznámil vojáky s vývojem situace a variantami použití 1. a 2. odřadu radiační, chemické a biologické ochrany v nastávající válečné operaci. Veškerá technika byla převážena a v případě, že irácká armáda použije zbraně hromadného ničení, připravena k letecké přepravě na místo určení. Od tohoto okamžiku se čekalo na to, až se fronta přiblíží k červené linii, na které měl údajně Saddám Husajn dát povel k použití zbraní hromadného ničení. Na závěr přečetl generál Dušan Lupuljev otevřený dopis tehdejšího ministra obrany ČR Jaroslava Tvrdíka. Do úderu na Irák zbývaly jen hodiny. Brzy ráno 20. března hlásil dozorčí praporu, že zaslechl výbuch ve směru od ředitelské budovy výstaviště. V poledne došlo k vyhlášení nejvyššího stupně bojové pohotovosti Delta. Odstartovala série vzdušných poplachů. Rakety naštěstí dopadly jižně od demilitarizované zóny. Některé z raket SCUD se podařilo sestřelit. Krátce po třetí hodině odpolední přijela do prostoru rozmístění naší chemické jednotky velvyslankyně ČR v Kuvajtu Jana Hybášková. Velitel praporu generál Dušan Lupuljev ji seznámil s aktuální bezpečnostní situací v Kuvajtu. Přesně ve čtyři hodiny odpoledne bylo zahájeno nepřetržité monitorování radiační a chemické situace v prostoru rozmístění hlavních sil. Krátce před desátou hodinou večerní jeden z příslušníků kuvajtského hasičského sboru nahlásil podezřelý zápach v blízkosti naší ambasády. Okamžitě byli varováni všichni její zaměstnanci. Během několika minut vyjely do této oblasti v doprovodu Vojenské policie osádky chemického landroveru a uazu s dálkovým detektorem. Měření na místě ale nepotvrdila přítomnost otravných látek. Průzkumná skupina se krátce po desáté vrátila zpátky na výstaviště. I následujícího dne pokračovalo ostřelování Kuvajtu iráckými raketami. Krátce před desátou hodinou navštívil prostor soustředění hlavních sil našeho praporu velitel účelového uskupení americký generál Wilson. Odpoledne zbytky z jedné ze sestřelených iráckých raket dopadly poblíž kempu Doha v oblasti Jahry a způsobily zde požár. Zástupce velitele našeho praporu vydal rozkaz zpracovat prognózu pro případ, že budou na iráckých raketách použity hlavice s tisíci kilogramy otravné látky yperit. Americkým jednotkám se podařilo obsadit dvě letecké základny a několik důležitých mostů přes řeku Eufrat. Naftová pole jižně od Basry se dostala do rukou spojenců. V jižním Iráku začalo hořet sedm ropných vrtů. Také spojenecké ztráty začaly narůstat. Při havárii vrtulníku v Kuvajtu zahynulo dvanáct amerických a britských vojáků. Krátce před druhou hodinou ranní 29. března zasáhla irácká raketa nákupní středisko Sharq Market v Kuvajtu. Došlo k materiálním škodám, dva lidé byli zraněni. Naši chemici, kteří dorazili jako první na místo incidentu, provedli nezbytná měření. Přítomnost látek hromadného ničení se ale nepotvrdila ani při následujících laboratorních testech. Během dvou týdnů ostřelování Kuvajtu zažili čeští vojáci bezesné noci spojené s raketovými poplachy a řadu výjezdů na místa dopadu raket a do oblastí, kde se nečekaně objevily neznámé chemické látky. Počínaje 2. dubnem 2003 byl na žádost kuvajtské strany rozšířen počet míst, v nichž čeští vojáci monitorovali radiační, chemickou a biologickou situaci. Týž den večer ale došlo k radikálnímu obratu ve vývoji války. Možnost ničení Kuvajtu iráckými raketami se snížila natolik, že příslušníci 1. česko-slovenského praporu dostali rozkaz k přesunu z prostoru vyvedení, tj. z výstaviště Mišrif, zpět do kempu Doha. Jen o tři dny později vjely první americké tanky do středu Bagdádu. Použití ani držení chemických zbraní iráckou stranou nebylo potvrzeno. Poslání českých chemiků se pomalu chýlilo ke konci. Ještě před odletem do vlasti však museli nejen připravit půdu pro nasazení další naší jednotky, konkrétně 7. polní nemocnice, na území Iráku, ale také zajistit humanitární pomoc pro válkou postižené obyvatelstvo Basry a blízkého okolí. Ovšem ani nasazením dvou kontingentů polních nemocnic zapojení Armády České republiky do operace Iraque Freedom nekončilo. Při výcviku iráckých policistů se vystřídalo několik kontingentů sestavených převážně z příslušníků Vojenské policie. Pomáhali jsme i při výcviku iráckých tankových a mechanizovaných jednotek a při střežení spojenecké základny dislokované na mezinárodním letišti v Basře Text a foto: Vladimír Marek

18 Rub a líc přepravy materiálu a techniky do místa určení aneb jeden z hlavních úkolů 14. brigády logistické podpory logistika Přestože je historie 14. brigády logistické podpory nedlouhá, od července 2004, bez jejích schopností si lze armádní podpůrný komplet těžko představit. Vždy, když bylo třeba, její příslušníci prokázali svoji profesní připravenost a poskytli požadovaný servis. Přepravili materiál do místa určení, poskytli zásobovací a skladovací služby, provedli vyproštění nebo opravy poškozené a nepojízdné techniky. Dnes před nimi stojí další velká výzva mezinárodní polní logistické cvičení Capable Logistician (Schopný logistik) 2013, které se uskuteční ve dnech 9. až 27. června na Slovensku. Není tajemstvím, že se tato akce řadí k největším svého druhu v novodobých dějinách Severoatlantické aliance. Jeho výjimečnost spočívá nejen v celkovém počtu cvičících a nasazené vojenské techniky, ale především v komplexnosti scénáře v prostorech nasazení. PODPORA na plný úvazek Tři miliony kilometrů. To je úctyhodný počin řidičů 14. brigády logistické podpory (14. blogp) za poslední dva roky. Nebyly najety pouze na českých silnicích, ale i v zahraničí, počínaje misí KFOR a konče úkolovými uskupeními předurčenými pro Evropskou unii a NATO. Zabezpečení přepravy je však pouze jedním z osobitých úkolů tohoto vojenského útvaru Armády České republiky. Cvičení Capable Logistician 2013 je pro nás jedním z hlavních úkolů. Uděláme maximum možného, abychom na něm dobře reprezentovali nejen brigádu logistické podpory, ale i Armádu ČR. Věřím, že to zvládneme. Já svým podřízeným absolutně věřím, říká velitel brigády plukovník gšt. Josef Burkoň a upřesňuje, že ze 14. blogp bude nasazeno pětačtyřicet profesionálů a zhruba dvacet kusů techniky. Příslušníci 14. brigády logistické podpory budou zařazeni jak do řídicího prvku cvičení (Joint Logistics Support Group JLSG), tak do takzvaných výkonných složek. V našem případě se bude jednat o zařazení do syndikátu vyprošťování a oprav, kam vyčleňujeme specialisty a techniku ze 142. praporu oprav Klatovy. Šestnáct profesionálů tam bude mít k dispozici tři pojízdné dílny na bázi vozidla Tatra 815 ASKD a vyprošťovací pásové vozidlo. Do syndikátu manipulace s materiálem zařazujeme osmnáct vojáků, a to z pardubického 141. zásobovacího praporu. Na cvičení budou provozovat nejen nákladní vozidla řady Tatra různých specifikací, ale i několik kusů speciální techniky, konstatuje podplukovník Jiří Pluhař, zástupce náčelníka štábu pro podporu 14. blogp, a upřesňuje, že také dávají část svých sil a prostředků ve prospěch Základny munice Týniště nad Orlicí, která nedisponuje dostatečnou přepravní kapacitou do prostorů nasazení. Leckoho může napadnout, že takovéto prestižní cvičení před zraky politických a vojenských špiček NATO si žádá neobyčejnou přípravu, respektive repetice nácviků ve vojenském výcvikovém prostoru Lešť. V případě pardubických a klatovských logistiků tomu tak není. Žádná zvláštní soustředění ke cvičení jsme neorganizovali, žádný speciální výběr lidí se nekonal. Natož abychom poskytli cvičícím jakoukoliv nadstavbu v přípravě. Že by více jezdili nebo více opravovali, tak to určitě ne. Nasazujeme profesionály, říká stroze, ale zcela výstižně velitel brigády logistické podpory. Na argumentaci plukovníka J. Burkoně navazuje zástupce náčelníka štábu brigády. Do cvičení zařazujeme průřezový výběr provozované techniky, abychom deklarovali širokou škálu našich logistických schopností. Budou ji provozovat její organičtí řidiči. Cvičící příslušníci brigády budou plnit standardní úkoly, jaké před nimi stojí v mírových posádkách. Z mezinárodního aspektu obavy nemáme. Přestože ryze logistických cvičení bylo za poslední období velice málo, máme zkušenosti ze zahraničních operací i ze spolupráce s aliančními kolegy. Jako příklad mohu uvést misi v rámci operace ISAF, kde jsme zajišťovali logistickou podporu 2. úrovně jednotek AČR jako národní podpůrný prvek (National Support Element NSE) nebo hotovost v rámci úkolového uskupení NATO Response Force (NRF), vysvětluje pplk. Pluhař a dodává, že Capable Logistician 2013 bude křest ohněm spíše pro příslušníky brigády zařazené do JLSG než pro řidiče nákladních tatrovek nebo dílenské specialisty. Pro úplnost je třeba říct, že technika 14. blogp nejednou mířila jak na jih, tak i na sever evropského kontinentu. Stačí připomenout pravidelné závozy, respektive odsuny na základnu Šajkovac v Kosovu nebo přepravu materiálu na litevské letiště Šiauliai pro úkolové uskupení AČR v misi Baltic Air Policing či ostré bojové střelby na teritoriu Švédského království. I tady prokazovali pardubičtí logistici svoji třídu. Křížem krážem s čímkoliv za sebou Všechno souvisí se vším, a proto byl a je u brigády logistické podpory neustálým středem pozornosti výcvik řidičů. Řidič musí každé tři měsíce absolvovat zdokonalovací přípravu, která v sobě zahrnuje jak teoretickou část, tak praktickou prověrku. Konkrétní zaměření pro toho či onoho řidiče upřesňuje jeho nadřízený. Záleží na individuálních schopnostech dotyčného profesionála. Vedle toho řidiči opakovaně procházejí kontrolními cvičeními, a to minimálně dvakrát do roka, říká náčelník oddělení bojové přípravy 14. blogp major Přemysl Mašata a podotýká, že vzhledem k tomu, že v posádce Pardubice nedisponují vlastní učebně-výcvikovou základnou, gró výcviku probíhá ve vojenských újezdech. Zejména řidičské cvičiště Kovářovice ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice nám poskytuje optimální podmínky k výcviku, dodává na závěr mjr. P. Mašata. Kolik kilometrů musí řidič v rámci zdokonalovací přípravy najet, není v odborném pokynu náčelníka Generálního štábu Armády ČR striktně stanoveno. Brigáda logistické podpory si však vydala svoje interní nařízení. Stanovili jsme kritérium padesát kilometrů za tři měsíce. To je nezbytné minimum, ze kterého nehodláme slevit, argumentuje náčelník oddělení bojové přípravy. Požadavků neboli nařízení k přepravě, které dostávají prostřednictvím armádního dispečinku na olomouckém Velitelství společných sil, není vůbec málo. Důkazem jsou ujeté kilometry. Za rok 2011 má na svém kontě velitelství brigády km, 141. zásobovací prapor km a 142. prapor oprav km. Celkem tedy kilometrů. Klídek a tabáček to nebyl ani vloni. Velitelství brigády najelo km, 141. záspr km a 142. propr km. Suma sumárum kilometrů za rok Klíčové je, že tomu tak bylo bez vážného incidentu. A to už je při každodenním provozu, převážně na českých silnicích, co říct. Pozorný čtenář nepochybně zaregistroval půlmilionový úbytek najetých kilometrů 14. blogp v rozmezí posledních dvou let. To je však nicotnost ve srovnání s předešlým obdobím. Příklad? V roce 2008 ujeli řidiči 141. zásobovacího praporu km a o čtyři roky později výše uvedených , což je de facto polovina. Příčin je celá řada, počínaje výrazně menším počtem vojenských útvarů a zařízení Armády ČR, přes omezené limity na PHM, a konče posílením simulačního a trenažérového výcviku jednotek a kontingentů AČR. Obavy o efektivní využívání přepravních kapacit brigády logistické podpory však nejsou na místě. Za důkaz nechť poslouží stávající intenzivní přeprava pro Základnu munice nebo jízdy pro Armádní Servisní, příspěvkovou organizaci. Výjimkou nejsou zadání od Distribučního centra Pardubice či Vojenského historického ústavu Praha. Zabezpečení akcí, jako jsou například Den pozemního vojska AČR Bahna, Den sil podpory AČR Cihelna nebo Dny NATO v Ostravě & Dny vzdušných sil AČR, je již jaksi samozřejmostí. Nejvyšší prioritou 14. brigády logistické podpory je bezpečnost. Praktikujeme osvědčený systém přípravy řidičů. Vojáci jsou na každý úkol připravováni. Při přepravě nadrozměrného nebo nebezpečného nákladu přidáváme navíc specifické pokyny. Nepustíme do provozu nekvalifikovaného člověka. Vedle teoretického drilu využíváme možnosti k dalšímu nabytí praktických zkušeností. Jednou z nich byla takzvaná škola smyku. Oni moc dobře vědí, s jakými úskalími se mohou na silnici potkat. Žádný nadstandard ale nemají k dispozici. Společně však děláme všechno pro to, aby se jejich bezpečnost zvyšovala. Někdy i zdánlivými maličkostmi, říká kapitán Michal Doleček, náčelník skupiny logistického zabezpečení personálu a infrastruktury u 14. brigády logistické podpory. Text a foto: Pavel Lang 32 33

19 Přezkumná komise ÚVN Praha posuzuje zdravotní způsobilost u stovek vojáků v činné službě a uzavírá lékařská vysvědčení tisícům žadatelů Bezmála polovina NESCHOPNÝCH Na rozdíl od klinik a odborných oddělení neprovádí přezkumná komise ÚVN Praha vysoce specializované výkony a ošetření při léčbě nemocných, ale obdobně specializovanou odbornou činnost v oboru posudkového lékařství. To však ani v nejmenším neznamená, že jsou podružným pracovištěm pražské Ústřední vojenské nemocnice Vojenské fakultní nemocnice. Vždyť mají konečné slovo v posuzování zdravotního stavu jak profesionálů, tak žadatelů o přijetí do služebního poměru, na studium vojenských škol nebo do aktivní zálohy Armády ČR. Do jejich působnosti ročně spadá více než dvoutisícihlavá komunita lidí. Přestože si to leckdo může myslet, žádný klídek a tabáček to tady není. Naopak. Vedle úterních a čtvrtečních přezkumů vojáků v činné službě si tady denně podávají kliku od dveří kanceláře desítky žadatelů. Těmi přezkumnou komisi ÚVN Praha zásobuje zejména pražské Středisko pro příjem personálu. Podstatou přezkumné komise, která byla zřízena podle zákona č. 361/2003, o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a existuje v každé vojenské nemocnici, je provádění lékařské posudkové činnosti pro potřeby Armády České republiky. Tudíž na ní můžete narazit také v Brně, Olomouci nebo v Ústavu leteckého zdravotnictví Praha. V seskupení klientely lze spatřit reprezentanty mladší i starší generace, zkušené profesionály AČR i armádní nováčky, muže i ženy. Provádíme přezkumná řízení s vojáky v činné službě, a to při změně jejich zdravotního stavu nebo před jejich zařazením na funkce vyžadující zvýšené nároky na zdravotní stav, říká předseda přezkumné komise ÚVN Praha MUDr. Jiří Pilař a dodává, že mnohem početnější skupinou jsou žadatelé o přijetí do armády, ke studiu na vojenských školách nebo o vstup do aktivní zálohy AČR. U všech těchto žadatelů přezkumná komise organizuje průběh komplexního lékařského vyšetření, které obnáší provedení minimálně jedenácti vyšetření na specializovaných pracovištích nemocnice. Na závěr tohoto celodenního maratonu posudkový lékař vysvědčení uzavírá. V řadě případů ale požaduje další dovyšetření k doplnění zjištěných nálezů a co nejobjektivnějšímu konečnému závěru, konstatuje zkušený posudkový lékař a ukazuje na razítka přezkumné komise, kterými se jejich verdikt potvrdí. Vůbec se nejedná o malá čísla. Ze statistiky posledních tří let je patrné, že se tady každoročně provede přes tři sta přezkumů a bezmála dva a půl tisíce uzávěrek lékařských vysvědčení. Nejvyšší počty lékařských vysvědčení souvisejí s přímými nábory do armády a se zájmem o studium na vojenských vysokých školách. V loňském roce to bylo mužů a 159 žen. Následují žadatelé z řad specialistů AČR, zejména výsadkářů, kterých bylo 236 mužů a 5 žen. Do aktivních záloh se nám hlásilo 174 zájemců a na Vojenskou střední školu Vyšší odbornou školu Ministerstva obrany v Moravské Třebové 73 žáků, konstatuje J. Pilař. Pro lepší představu je třeba uvést i následující čísla. Ve Vojenské nemocnici (VN) Brno vyhodnocují za rok přes osm set, ve VN Olomouc bezmála šest set a v ÚLZ Praha více než sto lékařských vysvědčení. Aby byla charakteristika tohoto pracoviště úplná, je třeba zmínit, že na smluvním základě přezkumná komise organizuje a řídí provádění odborných lékařských vyšetření v ÚVN Praha i pro některé další ozbrojené složky České republiky a je připravena tuto činnost rozšiřovat pro další státní i nestátní organizace. Ponětí, že ve střešovické úvéence zvládají tuto porci žadatelů desítky zaměstnanců, je prostoduché. Ve skutečnosti se jedná pouze o dva stálé lékaře přezkumné komise s plnou kvalifikací (společně s MUDr. Pilařem i MUDr. Vladimír Koreň) a dvě administrativní pracovnice. Pravdou však je, že v tom nejsou úplně sami. Na zasedání přezkumné komise jsou rozkazem ředitele nemocnice určeni další dva lékaři jak z chirurgických, tak nechirurgických oborů. To proto, aby se přezkoumávanému dostalo patřičné penzum zdravotnictví profesních informací souvisejících s jeho zdravotním stavem. Pro pomyslnou jistotu, v případech posuzování zdravotního stavu vojáků a vojákyň v činné službě, je navíc přítomen také lékař specialista dané problematiky. De facto ošetřující lékař dotyčného klienta. V následném povídání s doktorem Pilařem se stává klíčovým slovem odpovědnost. To proto, že rozhodnutí přezkumné komise může v mnohém ovlivnit další osud člověka. Nejen v profesi, ale i v životě. Neříkal bych pravdu, kdybych tvrdil, že všechny projednávané případy probíhají v bohorovném klidu. Napjaté očekávání tady nepochybně je. Pro nemálo žadatelů, kteří přicházejí třebas ze sociálních důvodů, to je existenční záležitost. Při všech příležitostech proto zainteresovaným lékařům nemocnice opakuji, že jejich odborné stanovisko má pro klienta principiální význam. Uvědomujeme si naši odpovědnost. A věřte, že to mnohdy není vůbec lehké. Obzvlášť u profesionálů, kteří dostávají neschopnost k výkonu vojenské služby nebo sníženou zdravotní klasifikaci, což pro mnohé z nich je totéž. Tito lidé mají rodiny, hypotéky a další finanční závazky. Některým se v tu chvíli bortí svět, říká předseda přezkumné komise, ale zásadně odmítá paralelu, že jsou pro žadatele jakýmsi strašákem. Pro přezkumnou komisi je dokumentem číslo jedna stotrojka neboli vyhláška č. 103 z roku 2005, o zdravotní způsobilosti k vojenské činné službě. Ta na svých stránkách striktně vymezuje stupeň závažnosti té či oné choroby a příslušnou zdravotní klasifikaci. Mimochodem, žadatelé o vstup do armády nemohou mít žádnou jinou než A. Strohá definice ve vyhlášce je jedna věc, aktuální zdravotní stav zase druhá. Nelze jednoznačně prohlásit, že pomyslná choroba je odsud až sem a tady už není. Navíc má vyhláška jeden handicap, a to že totožně posuzuje všechny kategorie bez profesního zaměření té či oné pozice. Proto je zásadní, aby se před vyhlášením konečného rozhodnutí ctila nejen litera vyhlášky, ale rovněž letité zkušenosti z lékařské a vojenské praxe členů přezkumné komise. Není výjimkou, že přezkumná komise změní závěr odborného lékaře. Samozřejmě že s ním celou záležitost komunikujeme a ukážeme na sporné pasáže. Nikdo z lékařů to nebere jako profesní poklesek. Oni dobře vědí, že danou vyhlášku známe mnohem detailněji. Navíc v jejich neprospěch hovoří některé faktory, argumentuje MUDr. Jiří Pilař a pojmenovává dva z nich: Časový deficit. Do čekárny ordinace mu přijde deset i více žadatelů a on je musí v limitované době odborně vyšetřit. Každého žadatele s sebou provází jeho dokumentace z předešlých zdravotnických zařízení, která povětšině nepředstavuje útlý svazek materiálů. Lékař přezkumné komise na rozdíl od specialisty na odborném oddělení musí tuto dokumentaci prostudovat mnohem zevrubněji. V praxi se nám nestalo, že bychom šli kvůli rozdílnému stanovisku do nějakého sporu. Vzájemná konzultace nás posune k identickému verdiktu. Svoje k tomu mohou říct i samotní přezkoumávaní. Pokud mají pocit, že něco neproběhlo podle jejich představ, mohou se okamžitě odvolat. Kam? Přesně podle správního řádu, a to k řediteli dotyčného zdravotnického zařízení. Tuto možnost žadatelé využívají běžně. Nejčastěji nechápou, že i v případech, kdy je jejich choroba nikterak nelimituje v civilním životě, nemohou s touto diagnózou sloužit v armádě. Vyhláška to však průkazně stanovuje, vysvětluje předseda komise. Obávaná psychologie Nejednoho čtenáře by nepochybně zajímalo, kolik žadatelů odchází z kanceláře přezkumné komise ÚVN Praha se svěšenou hlavou a slzami v očích. Řečeno sportovní terminologií těch, kterým je udělena červená karta. Odborně se to vykazuje jako procento neschopnosti. Statistické údaje za rok 2012 vyvolávají úžas. Procento neschopnosti se v nejpočetněji zastoupené kategorii, což jsou přímé nábory k útvarům a studium na vojenských vysokých školách, pohybuje okolo 46 procent u mužů a 43 procent u žen. Ještě vyšší číslo, konkrétně 53 a 50 procent, bylo zaznamenáno u uchazečů do aktivní zálohy Armády ČR, říká J. Pilař a stroze, ale zcela výstižně pojmenovává důvody neúspěchu u adeptů pro AZ. Typickým příkladem jsou muži, kteří sloužili vojenskou základní službu. Dvacet i více roků poté se rozhodnou, že by to stálo za vstup do aktivní zálohy. Mezitím však uplynul dlouhý čas a jejich zdravotní stav se nějakým způsobem vyvinul. Zpravidla ne k lepšímu. Do čtyřiceti padesáti let věku už nejeden z nic nějaké to onemocnění nasbírá. Proto je de facto každý druhý uchazeč kvůli zdravotní nezpůsobilosti vyřazen. Není tajemstvím, že pomyslným prubířským kamenem je pro všechny žadatele psychologické vyšetření. Tady se zpravidla jedná o masovou stopku. O sebemenším ulehčení se však v současné době neuvažuje. Zastávám názor, že náročnost psychotestů adekvátně reaguje na enormní zatížení profesionálů, a to jak při výcviku, tak v zahraničních operacích, říká na závěr MUDr. Jiří Pilař. Text: Pavel Lang Foto: autor a Jan Kouba MUDR. JIŘÍ PILAŘ

20 medailon Prestižní ocenění vojenského lékaře v souvislosti s nasazením v zahraniční misi Za nebezpečných situací přispíval svým dílem ke splnění operačního úkolu kontingentu speciálních sil Armády ČR v prostorech nasazení a vedle toho poskytoval péči i tamnímu obyvatelstvu. Za to se mu od Lékařského odborového klubu Svazu českých lékařů (LOK-SČL) dostalo mimořádného uznání. Major MUDr. Jiří Lysák se stal držitelem Ceny LOK-SČL za statečnost za rok Odměna za statečnost Prestižním oceněním Lékařského odborového klubu Svazu českých lékařů byl premiérově vyznamenán vojenský lékař major MUDr. Jiří Lysák. Tím se zařadil mezi tuzemské celebrity, které Cenu LOK-SČL za statečnost získaly již v předcházejících letech. Na pražském Žofíně obdržel sochu Davida! Samozřejmě že ne originál renesančního sochařského díla Michelangela Buonarottiho, které znázorňuje biblického Davida těsně před soubojem s Goliášem, nýbrž jeho hodnověrnou zmenšeninu. Touto cenou by měli být vyznamenáni všichni vojenští lékaři a zdravotníci, kteří se zúčastnili zahraničních misí, a to nejen v Afghánistánu, ale i v jiných krizových oblastech. Mnohdy pracovali v podmínkách, které si v tuzemsku dokážeme jen těžko představit, a pokaždé odvedli profesionální výkon. Já jsem pouze jedním z mnoha takovýchto lékařů. Považuji to za kolektivní ocenění, říká J. Lysák a dodává, že má sošku Davida umístěnou doma na poličce. Toho, že byl vybrán právě on, si velice považuje, ale zároveň to nezveličuje. Naprostá důvěra pacientů je pro mě tím největším oceněním. A v Afghánistánu se mi jí dostalo. Nejen od příslušníků mojí jednotky, ale i od tamního obyvatelstva. Nebylo to tam jenom o poskytování zdravotní péče, ale především o tom, že jsme si navzájem důvěřovali. Projevovalo se to například tím, že jsme hovořili o věcech, které by normálně nikomu neřekli, argumentuje doktor Lysák. Nezapomenutelných deset roků Na základní škole uvažoval o profesi veterináře. V posledním ročníku gymnázia si podal přihlášky na vysoké školy. Vojenská mezi nimi nechyběla. Proč? Určitý druh samostatnosti a takové to neznámo. A který kluk by nechtěl být vojákem? Každý si na něho hrál. Navíc v té době začaly mise našich vojáků v zahraničí. I já to chtěl zažít, vzpomíná rodák z Valašska. V roce 1996 začal studovat na královéhradecké Vojenské lékařské akademii obor všeobecné lékařství. Po šesti letech už jako lékař v předatestační přípravě a s hodností nadporučíka zahájil svoji praxi ve Vojenské nemocnici Olomouc, na tamním interním oddělení, jako praktik pro dospělé. O tři roky později ho okolnosti přivedly do nedaleké posádky Prostějov ke speciálním silám. Nejprve byl zástupcem a následně povýšil na náčelníka obvaziště 601. skupiny speciálních sil. Zároveň zvládnul atestaci z praktického lékařství pro dospělé a svoje profesní znalosti si rozšířil o problematiku urgentní medicíny. Pak mu do života vstoupilo trojí nasazení v Afghánistánu, a to v letech 2008 až Loňského roku přešel na pozici vedoucího lékaře oddělení standardní péče k 6. polní nemocnici, která je v podřízenosti Nemocniční základny s velitelstvím v Hradci Králové. Avšak ani tímto nebylo zvratům v jeho životě učiněno zadost. Nešťastná zlomenina nohy mu vystavila pomyslnou červenou kartu v aktivní kariéře vojáka z povolání. Zranění mi neumožňuje plnohodnotný fyzický výkon. A zastávat funkci, aniž bych byl způsobilý k nasazení, je pro mě i pro armádu kontraproduktivní, říká stroze a rezolutně pětatřicetiletý muž. Po krátkém zamyšlení dává k desetileté praxi vojenského lékaře další komentář: Pro mě to není konec světa. Profesí zůstanu jako lékař a začnu novou etapu života bez uniformy. Stejně bych jednou z armády odešel. Dnes už je to o kontraktech na tu či onu dobu. Sedět v ordinaci do pětašedesáti, pak zhasnout a odejít do starobního důchodu není moje vize. Samozřejmě že mi budou některé věci strašně scházet, ale s tím nic nenadělám. Po jistém naléhání nám Jiří Lysák důvěrně říká, že jej vojenská praxe a především mise v Afghánistánu obohatily přinejmenším o dvě indicie. Člověk se musí umět v krátkém čase a pod tlakem rozhodnout, samozřejmě že správně, a za svým verdiktem si stát. Dále je to o nefalšované sounáležitosti. Především v extrémních situacích se spoléháte jeden na druhého. Měl jsem štěstí na opravdové profesionály. Já jim zcela věřil a oni zase mně. Nefungovalo by to, kdyby vás navzájem něco nespojovalo. Nelze to brát tak, že jste s tímto úkolovým uskupením absolvovali misi a tím to pro všechny definitivně skončilo. To pomyslné pouto tam vždycky zůstane. Ti, kteří mají obdobné zážitky jako já, dobře vědí, o čem je řeč. Nebezpečí všude kolem Půldruhého roku neboli tři šestiměsíční mise na afghánském teritoriu s primárním úkolem zajistit zdravotní péči příslušníkům jednotky. Nejprve tomu bylo v rámci první (srpen 2008 až leden 2009) a poté třetí (srpen až prosinec 2009) rotace v operaci Enduring Freedom. Český kontingent speciálních sil tam plnil stanovené úkoly, včetně průzkumu, ze základny Camp Prostějov v Kandaháru. V roce 2011 byl mjr. Lysák příslušníkem úkolového uskupení 601. skupiny speciálních sil v misi ISAF, jehož výchozí destinací byl Jalalabad. Každá mise měla jiný charakter a tato skutečnost pro mě jako ošetřujícího lékaře příslušníků kontingentu byla při poskytování zdravotní péče klíčová. Z Kandaháru jsme vyjížděli na bojovou část nasazenou na odloučené základně v horách provincie Uruzgan. Poranění, respektive onemocnění našich vojáků nebyla závažného charakteru. Pro případy složitějšího rázu byla v Kandaháru k dispozici kanadská polní nemocnice, vzpomíná J. Lysák a dodává, že vedle toho se na odloučené základně poskytovalo ošetření i místnímu obyvatelstvu, a to od novorozenců až po seniory. Do vzdálenosti asi dvě stě kilometrů kolem nás nefungovalo žádné zdravotnické zařízení. Jednalo se o spádovou oblast s přibližně čtyřiceti tisíci lidmi. Na předsunuté základně byla k dispozici tři dny v týdnu ambulance k ošetřování a léčbě širokého spektra onemocnění. Mimo tuto dobu tam chodili pacienti s akutními záležitostmi. V ambulantní době se ošetřilo třicet až padesát lidí, přičemž zhruba polovinu tvořily děti. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zemědělskou oblast, byla většina úrazů spojena s prací na polích a ošetřováním dobytka. Pokousání psy, uštknutí hadem nebo zranění od krav byly na denním pořádku, upřesňuje lékař. S nadsázkou řečeno mnohem akčnější nasazení zažil Jiří Lysák předloni. V provincii Nangarhár se účastnil několika desítek bojových akcí, které lze obecně popsat jako nebezpečné. Jako příslušník prostějovské šestsetjedničky byl pokaždé na dosah speciálům, kteří plnili úkoly v zájmové oblasti. Ať už se jednalo o rekognoskaci terénu, nebo eliminaci protivníka. Přestože nebylo jeho primárním posláním působit takzvaně v první linii, kritické chvíle se mu nevyhnuly. Na předsunuté základně bylo nebezpečí všude. Výjimkou nebyly dny, kdy nás protivník ostřeloval. Nikdy jste nevěděli, zda bude situace eskalovat. Jednou u kávy jsme si pochvalovali, že už sem dlouho nic nepadlo, a chvíli na to vybuchl nedaleko od nás granát. Největší štěstí jsem měl, když jsem odešel z ordinace a místo, kde jsem deset minut předtím seděl, zasáhla raketa. Časem se na to dá zvyknout. Strach se ve vás postupně otupí. Kdybyste dennodenně žili v obavách z nástražných výbušných zařízení nebo z napadení protivníkem, nemohli byste vůbec fungovat. Naštěstí nedošlo k žádné těžké újmě na zdraví a všichni jsme se vrátili v pořádku domů. Splnili jsme operační úkol a získali další cenné zkušenosti z bojového nasazení, říká na závěr Jiří Lysák. Text: Pavel Lang Foto: archiv mjr. MUDr. Jiřího Lysáka a Macciani 36 37