Mezinárodní politika. Subsaharská Afrika a arabská jar. Africká demokracie à la Uganda. Burkina Faso: revoluční jaro bez revoluce 10/2011

Transkript

1 Mezinárodní politika ROČNÍK XXXV CENA 59 Kč 10/2011 Subsaharská Afrika a arabská jar Africká demokracie à la Uganda Nigerijské volby ve stínu arabského jara Burkina Faso: revoluční jaro bez revoluce Málokterá země v Africe má dlouhodobou zkušenost s demokracií Francie očima Zdeňka Müllera

2 VÝBĚR Z NOVINEK KNIHOVNY ÚMV BILANS Bilans pierwszych lat członkostwa Polski w Unii Europejskiej / pod red. Józefa M. Fiszera. -- Warszawa : Instytut Studiów Politycznych Polskiej Akademii Nauk, s. : gr. -- Pozn. ISBN DRULÁKOVÁ, Radka Subsidiarita v Evropské unii : právní princip anebo užitečný symbol? / Radka Druláková. -- Praha : Oeconomica, s. : tab. -- Bibl.-Pozn.-Rej.-Příl. ISBN DÖMÖK, Ján Diplomacia a diplomatický protokol / Ján Dömök vyd. -- Šamorín : Heuréka, s. : il., tab. -- Bibl. ISBN EUROPA Europa als Inspiration und Herausforderung : sozialwissenschaftliche Sichten aus Deutschland und Polen / Jochen Franzke (Hrsg.). -- Potsdam : Universitätsverlag Potsdam, s. : tab. -- (WeltTrends Papiere ; 15). -- Bibl.-Pozn. ISBN ISSN De EVROPSKÁ Evropská unie v pasti centralizace : sborník textů / Marek Loužek (ed.). -- Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, s. -- (Ekonomika, právo, politika ; č. 90/2011). -- Pozn. ISBN ISSN FIALA, Petr Evropský mezičas : nové otázky evropské integrace / Petr Fiala akt. a roz. vyd. -- Praha : Barrister & Principal, s. -- Pozn.-Rej. ISBN FRANK, Cornelia NATOisierung polnischer und tschechischer Sicherheitspolitik : Normübernahme aus Sicht des rationalen und konstruktivistischen Institutionalismus / Cornelia Frank. -- Baden-Baden : Nomos, s. -- (Aussenpolitik und internationale Ordnung). -- Bibl.-Pozn. ISBN GERMANY Germany after the Grand Coalition : governance and politics in a turbulent environment / ed. Silvia Bolgherini, Florian Grotz. -- 1st publ. -- New York : Palgrave Macmillan, vi, 231 s. -- (Europe in transition). -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN IVANIČKA, Koloman Resources of the Slovak republic as a factor of development strategies in European and global space / Koloman Ivanička... [et al.]. -- Bratislava : Ekonóm, s. : gr., tab. -- Bibl.-Pozn. ISBN JEVROPEJSKAJA Jevropejskaja integracija / pod red. Ol'gi Butorinoj. -- Moskva : Delovaja litearatura, s. : tab. -- Bibl. ISBN KAVEŠNIKOV, Nikolaj Jurujevič Transformacija institucional'noj struktury Jevropejskogo sojuza / N. Ju. Kavešnikov. -- Moskva : Navona, s. : tab. -- Bibl.-Pozn. ISBN De KROUPA, Jiří Slovník soudobé politiky a mezinárodních vztahů / Jiří Kroupa. -- Praha : Wolters Kluwer, xvii, 113 s. -- Bibl. ISBN MAITAH, Mansoor Politická a ekonomická kultura islámu na Blízkém východě / Mansoor Maitah vyd. -- Praha : Wolters Kluwer, s. -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN De MAITAH, Mansoor Zvláštnosti makroekonomické politiky zemí Blízkého východu / Mansoor Maitah vyd. -- Praha : Wolters Kluwer, s. -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN De MORVAY, Karol Hospodársky vývoj Slovenska v roku 2010 a výhľad do roku 2012 / Karol Morvay a kolektív vyd. - - Bratislava : Ekonomický ústav Slovenskej akadémie vied, s. : gr., tab. -- Bibl.-Pozn. ISBN MOTHANA, Obadi Saleh Vývoj a perspektívy svetovej ekonomiky : spomalenie rastu a vysoká nezamestnanosť / Obadi Saleh Mothana a kolektív. -- Bratislava : Ekonomický ústav Slovenskej akadémie vied, s. : gr., tab. -- Bibl.-Pozn. ISBN MÜLLER, Zdeněk Islám a islamismus : dilema náboženství a politiky / Zdeněk Müller. -- Praha : Academia, s. -- (Novověk ; sv. 5). -- Bibl.-Rej. ISBN ORZELSKA, Agnieszka Polityka zagraniczna Polski wobec wybranych kwestii spornych w stosunkach transatlantyckich ( ) / Agnieszka Orzelska. -- Warszawa : Instytut Studiów Politycznych Polskiej Akademii Nauk, s. : gr., tab. -- Bibl.-Pozn. ISBN De RONALD Ronald Reagan : sto let od narození : sborník textů / Marek Loužek (ed.) vyd. -- Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, s. -- (Ekonomika, právo, politika ; č. 89/2011). -- Bibl.-Příl. ISBN ISSN ROSSIJA Rossija i Central'no-Vostočnaja Jevropa : vzaimootnošenija v gg. -- Moskva : Rossijskaja akademija nauk, s. -- (Meždunarodnyje ekonomičeskije i političeskije issledovanija). -- Pozn. ISBN ROSSIJSKIJ Rossijskij faktor v energetičeskoj politike stran Central'noj i Jugo-Vostočnoj Jevropy. -- Moskva : Rossijskaja akademija nauk, s. : tab. -- (Meždunarodnyje ekonomičeskije i političeskije issledovanija). -- Pozn. ISBN ROSSIJSKIJE Rossijskije posol'stva za rubežom : očerki istorii diplomatičeskich otnošenij / pod red. I.A. Melichova i Je.M. Bogučarskogo. -- Moskva : MGIMO-Universitet, s. -- Pozn. ISBN De /2010 SLOVAKIA Slovakia 2010 : trends in quality of democracy / ed. Martin Bútora, Grigorij Mesežnikov, Miroslav Kollár. -- Bratislava : Institute for Public Affairs, s. : gr., tab. -- (Studies and opinions). -- Bibl. ISBN I /2010 SLOVENSKÉ Slovenské voľby '10 : šanca na zmenu / editori: Zora Bútorová... [et al.]. -- Bratislava : Inštitút pre verejné otázky, s. : gr., tab., il. -- (Štúdie a názory). -- Bibl.-Pozn.-Příl. ISBN D SOLIDARITÄT Solidarität in Europa : Herausforderungen an eine gute Nachbarschaft zwischen Österreich und Tschechien = Solidarita v Evropě : výzvy nového sousedství mezi Rakouskem a Českou republikou. -- Wien : Österreichische Kommussion Iustitia et Pax, s. -- (Themenheft ; Nr. 1) STRANY Strany central'noj i vostočnoj Jevropy - novyje členy Jevropejskogo sojuza : problemy adaptacii. -- Moskva : Nauka, s. : tab. -- Pozn. ISBN TRANSFORMATION Transformation in Poland and the Southern Mediterranean : sharing experiences / ed. Katarzyna Żukrowska. -- Warsaw : Poltext, s. : gr., tab. -- Pozn. ISBN VOSTOČNYJE Vostočnyje sosedi SNG : faktory i problemy sotrudničestva. -- Moskva : Rossijskaja akademija nauk, s. : tab. -- (Meždunarodnyje ekonomičeskije i političeskije issledovanija). -- Pozn. ISBN ZAHRANIČNÍ Zahraniční politika Německa na začátku 21. století / Jan Prášil a kol. -- Praha : Asociace pro mezinárodní otázky, s. -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN ZUBEK, Radoslaw Core executive and europeanization in Central Europe / Radoslaw Zubek. -- 1st ed. -- New York : Palgrave Macmillan, x, 204 s. : gr. -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN

3 Obsah čísla 10/2011 Tiráž Světozor 1 Karel Svoboda Stabilita a kontinuita na ruský způsob 2 Mír pod rovníkem, nebo únava z válek a revolucí? -zz- 3 SUBSAHARSKÁ AFRIKA A ARABSKÉ JARO David Dobrovoda Subsaharská Afrika a arabská jar 4 Vilém Řehák Burkina Faso: revoluční jaro bez revoluce 6 Petr Kopřiva Perspektivy dopadů arabského jara na subsaharskou Afriku 9 Kateřina Werkman Nigerijské volby ve stínu arabského jara 12 Ondřej Suchánek Africká demokracie à la Uganda 15 Jan Záhořík Málokterá země v Africe má dlouhodobou zkušenost s demokracií 18 VZTAHY A PROBLÉMY František Mrázek Francie a Afrika: nové vztahy ve starých kolejích 21 Michal Thim Řecko-turecké vztahy v časech hospodářské krize 23 KDO JE BENJAMIN NETANJAHU Daniel Kumermann Pragmatik, s kterým se nikdo nenudí 26 ZEMĚMI SVĚTA Aneta Plavinová Spravedlnost na tuniský způsob 27 Tomáš Malínek Opoziční poločas německé sociální demokracie 30 FRANCIE OČIMA ZDEŇKA MÜLLERA Obnovit autoritu republiky 32 VOLNÁ TRIBUNA Daniel Šmihula Oceánsky vektor možného rozšírenia EÚ 36 Jakub Janda, Filip Tuček Obamova stavebnice 37 Foto na titulní straně RECENZE Marek Čejka Nesvatá válka Břetislava Turečka 39 POSLEDNÍ STRANA Ostré střety odpůrců dlouholetého prezidenta Pobřeží slonoviny Laurenta Gbagba a bezpečnostních složek věrných vládě uvrhly letos v březnu zemi na pokraj občanské války. Luc Gnago, Globe Media/Reuters Ročník XXXV Vydává: Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i. Šéfredaktor: Robert Schuster Úvodníky, komentáře: Zdeněk Zbořil Odpovědná redaktorka: Milena Strejčková Grafický návrh: Jakub Tayari Distribuce: Dagmar Červinková Redakční rada: Veronika Bílková (předsedkyně), Vojtěch Belling, Miloš Calda, Jiří Fárek, Ondřej Horký, Jiří Kuděla, Kristina Larischová, Jaroslav Olša jr., Pavel Pšeja, Michael Romancov, Jiří Schneider, Jiří Štěpanovský, Zuzana Trávníčková, Tomáš Weiss Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vydavatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací. All rights reserved. Copyright under the International Copyright Convention. No part of this publication may be reproduced, stored in retrieval systems or transmitted in any form or by any means without the prior permission of the International Politics editorial office. Reprints are available upon request. Reprints and permissions: Write to International Politics, Nerudova 3, Praha 1. Redakce a administrace: Nerudova 3, Praha 1 telefon , , ová adresa umvedo@iir.cz Objednávky a předplatné přijímá administrace redakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 59 Kč. Předplatné na rok činí 590 Kč, ve Slovenské republice 29,28. Registrováno MK ČR E Tiskne Petr Dvořák Tiskárna, Jeřábová 1302, Dobříš. Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobném prodeji. Ve Slovenské republice rozšiřuje L.K. Permanent, s.r.o. P.P.4., Bratislava 34 telefon fax ová adresa Herslova@lkpermanent.sk Informace o MP a ediční činnosti ÚMV na Podávanie tlačoviny povolené SsRP Banská Bystrica č.j. Opč-3215/B-96 zo dňa ISSN INDEX srpen až 15. září 2011 Světozor 15. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí znovu apeloval na své stoupence, aby se připravili k boji proti povstalcům a silám NATO. 15. V Káhiře pokračoval soudní proces s Husní Mubarakem a jeho syny Gamálem a Alá. 16. Na návštěvu Číny zavítal americký viceprezident Joe Biden. Ujišťoval vedení Číny největšího věřitele své země že USA svůj dluh zvládnou. 17. Bývalý ukrajinský prezident Viktor Juščenko svědčil u soudu proti Juliji Tymošenkové. Podle něj se snažila rychle uzavřít dohodu o dodávkách plynu z Ruska, aby z toho vytěžila politický kapitál před prezidentskými volbami v roce Severní Korea oznámila, že po šestileté pauze akceptovala americkou žádost a obnoví jednání o návratu ostatků amerických vojáků, kteří padli na jejím území během korejské války v letech Stalo se tak poté, co USA nabídly KLDR pomoc pro oběti povodní. 19. Komise vyšetřující v Chile zneužití lidských práv během někdejší vlády generála Pinocheta oznámila, že obětí režimu bylo o 10 tisíc víc, než se dosud uvádělo. Podle nových statistik je jich celkem Severokorejský vůdce Kim Čong-il přijel svým obrněným vlakem do Ruska. Na Sibiři se setkal s prezidentem Medveděvem a požádal ho o hospodářskou pomoc. 21. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu přistoupil na příměří s Gazou. Jeho rozhodnutí ovlivnily obavy z dopadů vojenské akce na jednáních OSN o Palestincích i tlak Káhiry. 22. Írán začal stěhovat centrifugy na obohacování uranu z města Natanz do podzemního bunkru ve Fordou u Kómu. Uvedl to vysoký představitel íránského jaderného úřadu Ferejdún Abbasí-Davání. 23. Srbský prezident Boris Tadič striktně odmítl výzvu německé kancléřky Angely Merkelové v Bělehradě, aby jeho země zahájila přímá jednání s Kosovem. V recenzi Paměti českého diplomata, která vyšla v MP 9/2011 bylo mezi absolventy MGI- MO nedopatřením uvedeno i jméno Víta Koláře. Autor se za tuto chybu omlouvá. Redakce MP Světozor Omluva 2011 Mezinárodní politika 10 1

4 Světozor 24. Ruský prezident Dmitrij Medveděv naznačil, že Moskva by mohla uznat vládu libyjských rebelů, pokud ta sjednotí zemi. 25. Agentura AP oznámila, že Spojené státy zabily v pákistánském Vazíristánu dvojku sítě al-káida Attíju Abdara Rahmána. Později to potvrdila pákistánská tajná služba. 27. Východní pobřeží USA zasáhl hurikán Irene s průměrem 800 kilometrů. Byla nařízena evakuace dvou milionů lidí na pobřeží. V New Yorku byly zaplaveny pobřežní čtvrti. Hurikán si vyžádal 46 obětí. Napáchané škody jdou do miliard dolarů. 28. Podle listu Ha arec slíbila Česká republika, že bude v OSN hlasovat proti přijetí Palestiny do organizace. 29. Novým japonským premiérem byl zvolen dosavadní ministr financí Jošihiko Noda z vládní Demokratické strany Japonska. 29. Estonským prezidentem se již podruhé stal Toomas Hendrik Ilves. Získal 73 ze 101 hlasů. 29. Evropská unie uvalila embargo na dovoz ropy ze Sýrie. Zvýšila tak tlak na režim v Damašku, který brutálně potlačuje protivládní protesty. 31. Muammar Kaddáfí odmítl ultimátum ke složení zbraní, které vládní armádě dali libyjští rebelové. Jeho mluvčí odmítl upřesnit místo, kde se Kaddáfí nyní skrývá V Paříži se konala konference o rekonstrukci Libye. Předseda přechodné národní rady Mustafá Abdal Džalíl požádal zúčastněné země, aby uvolnily finanční prostředky dosavadního režimu, které byly zmraženy. Objem těchto fondů se odhaduje na 50 mld. eur. 3. Podle amerických deníků The Wall Street Journal a The New York Times spolupracovaly kolem roku 2004 libyjské tajné služby s americkou CIA a britskou MI6. 4. Vládnoucí sociální demokraté (SPD) vyhráli volby do zemského sněmu v Meklenbursku-Předním Pomořansku ziskem 36,5 procenta hlasů. Druhá CDU obdržela 23,6 procenta. 5. V Káhiře pokračoval soud s Husní Mubarakem. 5. Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen oznámil, že se blíží konec akcí v Libyi. Prohlásil, že Aliance je připravena poskytnout pomoc při rekonstrukci země. 6. Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) odsoudil k 27 letům vězení bývalého náčelníka generálního štábu jugoslávské armády Momčila Perišiče za napomáhání trestným činům a páchání válečných zločinů. 6. Turecko zmrazilo obranné styky s Izraelem. Oznámil to turecký premiér Recep Erdoğan, který vyzval všechny izraelské diplomaty včetně velvyslance, aby opustili Turecko. Reagoval tak na skutečnost, že Izrael se odmítá omluvit za loňský zásah svého komanda proti aktivistům na lodi Mavi Marmara, při němž zahynulo 9 Turků. 8. Americký prezident Barack Obama představil v Kongresu plány na podporu zaměstnanosti. Nárůst výdajů by měl být vyvážen rozpočtovými škrty. Součástí plánu by měl být balíček opatření v hodnotě 450 mld. dolarů. 10. Egyptští demonstranti zaútočili na izraelskou ambasádu v Káhiře. Při střetech byli zabiti 4 lidé, ambasador musel být evakuován. 11. Spojené státy uctily památku obětí teroristických útoků na Světové obchodní centrum, k nimž došlo před deseti lety. S proslovy vystoupil prezident Barack Obama i tehdejší prezident Gerge W. Bush. 12. Na návštěvu Ruska zavítal britský premiér David Cameron. Prohlásil, že Britové mají zájem oživit obchodní vztahy s Ruskem. Cameron se zavázal, že podpoří žádost Ruska do WTO. Neshody nadále trvají ohledně vydání údajného vraha ruského exagenta Alexandra Litviněnka a kolem dalšího postupu vůči režimu v Sýrii. 13. Ministři zahraničí USA a Rumunska Hillary Clintonová a Teodor Baconschi podepsali dohodu o vybudování základny protiraketového štítu na rumunském území. 13. Německá kancléřka Angela Merkelová nepřímo odmítla možnost řízeného bankrotu zadluženého Řecka. Podle ní je třeba udržet eurozónu politicky pohromadě a zabránit dominovému efektu, k němuž by pád Řecka mohl vést. 13. Obecní volby v Norsku vyhrála sociální demokracie premiéra Jense Stoltenbergera se ziskem 31,7 procenta hlasů. Česko a svět 30. Česká republika uznala libyjskou povstaleckou Přechodnou národní radu (NTC) za jediného zákonného představitele Libye. Oznámil to ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg Ministr obrany Alexandr Vondra navštívil české vojáky na nové základně u afghánského Džalalabádu, na níž působí příslušníci 601. skupiny speciálních sil z Prostějova. Glosa 2 Stabilita a kontinuita na ruský způsob Nebylo asi žádným překvapením, když současný ruský prezident Dmitrij Medveděv oznámil na sjezdu strany Jednotné Rusko, že se v roce 2012 nebude ucházet o post prezidenta a že on sám povede kandidátku Jednotného Ruska ve volbách do Státní dumy. Jako svého nástupce jmenoval bývalého prezidenta Vladimira Putina. Takový scénář jako jednu z možností připouštěl snad každý trochu soudný analytik, předpovědi se jen lišily v tom, kolik procent pravděpodobnosti mu udělí. Přesto ale, když situace nastala, objevila se spousta dohadů o tom, jaké byly příčiny tohoto rozhodnutí. Ve světové politice skutečně nebývá zrovna obvyklé, aby vrcholný politik sestoupil na nižší post, aniž by k tomu byl donucen okolnostmi. Fakticky by tím přiznal chybu, což je pro politika pravděpodobně největší Mezinárodní politika zločin, kterého se může dopustit. Oba aktéři výměny ihned přispěchali s vysvětlením, že se jednalo o dávno dohodnutou věc, která pouze zaručí celému systému stabilitu a kontinuitu. Jak by ji ohrozilo další pokračování Medveděva ve funkci, nicméně nevysvětlili. Není ani příliš jasné, co vlastně doopravdy vedlo k výměně na nejvyšších postech. Samozřejmě, nejjednodušší je přijmout nabídnuté vysvětlení a smířit se s tím, že minulé čtyři roky byly jen intermezzem. Existují ale i jiná vysvětlení, která si všímají hlavně sporů uvnitř tandemu například mezi Medveděvem a blízkým spojencem Vladimira Putina, ministrem financí Kudrinem. Další neshodu signalizovala faktická likvidace strany Spravedlivá věc (Pravoje dělo), kterou někteří považovali za Karel Svoboda možnou politickou oporu současného prezidenta. Nicméně verzí je ještě mnohem více. I když tak rozhodně nešlo o neočekávanou událost, není jisté, co k ní vedlo, ani kam vlastně dále povede. Dokonce ani budoucnost současného prezidenta není zcela bez pochyb. Po oznámení rošády Medveděvova cena pro Putina prudce klesla. Nic nebude Putinovi bránit jej nahradit někým jiným, třeba právě Kudrinem. Jak se celá situace vyvine, na to si budeme muset počkat. Karel Svoboda je analytik Asociace pro mezinárodní otázky, pedagog Institutu mezinárodních studií FSV UK. svobodak@fsv.cuni.cz

5 Mír pod rovníkem, nebo únava z válek a revolucí? Původní arabský týden nesouhlasu v Libyi, Tunisku a Egyptě se změnil v týdny nepokojů v afro-asijských státech. Ty se nakonec změnily v občanské války vedené letadly a tanky, ačkoli nebylo snadné identifikovat, kteří občané proti kterým právě válčí. K tomu všemu přispělo resuscitované mezinárodní společenství a vyzvalo NATO bránit zbraněmi vypůjčenými ze Spojených států zájmy Evropy na severoafrickém písčitém i hornatém pobřeží, které trochu zapáchá ropou. V současné době se už několik měsíců evropsko-český svět zabývá tím, proč museli odejít Zín Abídin ben Alí z Tunisu, téměř nesmrtelný prezident Mubarak z Egypta a proč se pomalu vytrácí dříve tak teatralizovaný Muammar Kaddáfí. Hovoříme o politické krizi a zkoumáme její příčiny, ale dosud nás nenapadlo, když už máme tu globalizaci, proč se téměř nemluví o podobných krizích v jiných afrických zemích, zejména v těch na jih od Sahary. Snad je to proto, že subsaharská, tropická nebo černá Afrika se od Jemenu, Bahrajnu, Sýrie, Egypta a zemí Maghrebu přece jen liší povahou svého vodopisu a horopisu, ale i náboženstvím a politickým dědictvím svého postkoloniálního vývoje. Nebo jsou příliš daleko, aby mohly být atraktivní pro cesty transatlantických zpravodajů, či dokonce jen proto, že státní převraty vedené ambiciózními důstojníky a občanské války a konflikty přerůstající v genocidium jsou dávno nezajímavé pro head-lines světových médií. A podle vůbec nejhoršího scénáře také proto, že africká realita nejen zevšedněla mediálním upírům, ale i místní obyvatelstvo je unaveno válkami a revolucemi, kterými trpěli všichni, zejména ti nejchudší z chudých. Možná také, že když se kreslily hranice moderních států na stolech britských, francouzských a později prusko-německých generálů na konci 19. století, nebylo sice možné nedbat přírodního rozdělení afrického kontinentu na pobřeží, pouště a tropické či subtropické oblasti, ale jakžtakž se o tom, kudy povedou, všichni nějak na evropských konferencích dohodli. Proto to bylo nadlouho jakoby vyřešeno a dodnes málo vnímáme, že na rovníku a pod rovníkem jsou ještě západní, střední a východní Afrika, a také Afrika jižní a konečně i ostrovní. Jsou zde dokonce i zbytky francouzských kolonií, a tak můžeme jezdit na Mayotte a Réunion s pasem Evropské unie. Na tomto rozlehlém území se mluví téměř tisícem jazyků, jejichž mluvčí žijí sice i nad jižní hranicí Sahary a Núbijské pouště, ale jejich převážná většina obývá povodí Konga, Nigeru, Zambezi a Horního Nilu. Svou povahou jsou zvláštní přístavy a přilehlé oblasti nekonečného pobřeží Afriky, které pamatují španělské a portugalské vojáky, obchodníky a osadníky, a také piráty, kteří si dosud, jen s trochu modernějšími zbraněmi, obstarávají své živobytí podobně jako před staletími. Tato větší a lidnatější část Afriky si prožila své národní osvobození v šedesátých letech 20. století, kdy zde vznikaly, až na několik výjimek, republiky, které však nebyly národními státy. Jejich občané a prezidenti, někdy ve vojenských stejnokrojích, se proměnili z evropsky vzdělaných otců národů a jejich obdivovatelů v autoritářské jedinovládce nebo kruté diktátory a jejich oběti. Dvě náboženství (křesťanství a islám) a tradiční názory na život rodiny, kmene nebo kmenového společenství, odolaly vpádu moderních technologií. A ačkoli se v Africe ještě dnes připomíná dědictví kolonialismu, nezapomíná se ani na to, že iniciátory hospodářských těžkostí jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond a v nadsázce CNN, někdy a někde dokonce označované za zločinecké organizace. Ty většinou mají do posledního barelu spočítané množství ropy, která by se zde mohla těžit, ale stejně se zajímají o tuny uranových rud, fosfátů, zlata a diamantů. Vlád zemí, se kterými se dohadují nebo s nimi válčí nadnárodní korporace, je okolo padesáti a některé konflikty mezi státy a uvnitř států jsou tak nepřehledné, že je obtížné identifikovat, v jakém žoldu nejrůznější vojenské skupiny bojují a komu vlastně slouží. Uplácení vlády v Nigérii ropným koncernem Halliburton, v němž hrál svou roli jeden z nejvýznamnějších politiků Spojených států Richard Cheney, je jen jedním z mnoha příkladů tohoto konfuzního pořádku-nepořádku. Pavlína Růžičková uvedla ve svém článku Současné konflikty v subsaharské Africe ( html) již v roce 2010, že od roku 1960 docházelo v Africe k válkám o suroviny, občanským válkám a k etnickým nebo národnostním konfliktům mj. v důsledku dekolonizace. Ty se pak různým pozorovatelům jevily jako boje mezi africkými státy a velmocemi (od 60. let odrážející i vztahy mezi aktéry studené války), jako konflikty mezi africkými státy a konflikty vnitrostátní. Ale také jako konflikty mezi velmocemi, které zastupovaly různé klientské režimy (cit. d., s. 9). Zdá se, že jim dominovaly války o přírodní zdroje, ačkoli se jevily jako etnické konflikty často přerůstající v genocidium. A to za účasti expedičních sborů kontrolovaných i bývalými koloniálními metropolemi, za bezmocného přihlížení mezinárodních organizací, počínaje OSN, OAJ, v poslední době i Africkou unií. Nicméně i tyto organizace jednaly na svých summitech o konfliktech-válkách mezi Ghanou a Horní Voltou, Togem, Pobřežím slonoviny, Nigerem, ale i Keňou a Somálskem, Rwandou a Burundi, Ugandou a Tanzanií, Etiopií a Somálskem, Somálskem a Džibutskem, mezi Čadem a Libyí, Somálskem a Keňou, Zambií a Jižní Rhodesií, Etiopií a Eritreou, o občanských válkách v Nigérii, Kongu a Angole a o dalších událostech ohrožujících důstojný život Afričanů. Toto číslo Mezinárodní politiky si proto klade otázku, do jaké míry jsou tyto události srovnatelné, nebo nesrovnatelné, s tím, co od letošního jara probíhá v některých arabských zemích, zda je možné mluvit o jejich regionálních, kontinentálních, nebo dokonce globálních souvislostech. Zda komparativní analýzy a také jiné teoretické přístupy k zkoumání africké reality opět nezklamaly a zda nebude nutné vrátit se k sumarizaci dat a jejich analýzám a reflexím, aniž by se události na africkém kontinentu upravovaly podle scholastických schémat, modelů a paradigmat. Úvodník -zz Mezinárodní politika 10 3

6 Subsaharská Afrika a arabské jaro Subsaharská Afrika a arabská jar David Dobrovoda Frustrácia z nedostatku občianskych slobôd, bujnejúcej korupcie, stagnujúceho politického vývoja, ale najmä zo zhoršujúcej sa ekonomickej situácie jednotlivcov, vyhnala od konca minulého roka do ulíc milióny obyvateľov krajín severnej Afriky a Blízkeho východu. Za použitia sociálnych sietí a mobilných telefónov dokázali masy ľudí bez charizmatických vodcov zvrhnúť režimy v Egypte, Tunisku, Líbyi a otriasť desiatkou ďalších. Viacerí komentátori ako aj čelní svetoví politici očakávali, že po arabskej jari bude nasledovať africké leto. Či, v akej miere, poprípade prečo sa tieto predpovede (ne)naplnili, je predmetom tohto článku. Africké leto sa nekonalo Dnes je možné konštatovať, že africké leto 2011 sa nekonalo. Doterajší vývoj ako aj nálady v jednotlivých afrických krajinách naznačujú, že v najbližších mesiacoch sa situácia radikálne nezmení. Faktom je, že množstvo afrických krajín zažilo v minulom roku väčšie či menšie politické turbulencie. Žiadne z nich však nedosiahli ani zlomok magnitúdy otrasov, ktoré prežívali arabské krajiny. Veľmi otázna je aj ich priama súvislosť s arabskými udalosťami. Mnohé z týchto udalostí boli médiami spájané s Egyptom či Tuniskom, ale hľadaná spojitosť bola skôr želaním novinárov, alebo snahou ich aktérov zviesť sa na vlne arabských udalostí. Väčšinu politických turbulencií v Afrike v priebehu tohto roka je možno vnímať ako súčasť bežného politického vývoja nezávislého na arabskej jari. Benin, Svazijsko, Angola, Burkina Faso, Pobrežie Slonoviny, Džibutsko, Gabon, Malawi, Mozambik, Senegal, Uganda, Svazijsko, Zimbabwe všetky tieto krajiny boli v priebehu roka dejiskami nepokojov alebo demonštrácií rôznych rozmerov. Reálna spojitosť s arabskou jarou je zrejmá len v prípade Džibutska, ktoré je však z hľadiska svojej polohy a vďaka vysokému podielu moslimov v populácii a tradičným kultúrnym väzbám skôr súčasťou arabského sveta než subsaharskej Afriky. Udalosti v ostatných uvedených krajinách boli buď úzko prepojené s miestnymi volebnými procesmi, alebo s iným politickým vývojom. Priamym dôsledkom volebného zápasu boli napríklad rozsiahle nepokoje na Pobreží Slonoviny, kde porazený úradujúci prezident Gbagbo odstúpil až po intervencii Francúzska a jednotiek ECOWAS. Opozícia reklamujúca údajne zmanipulovaný volebný proces stála potom za občianskou neposlušnosťou v Benine a Gabone. Protesty voči menovaniu nepopulárnych politikov do vysokých funkcií v štáte, respektíve legislatívne zmeny zvýhodňujúce vládnuce strany boli faktormi, ktoré rozvírili politické dianie v Angole, Burkine Faso a Senegale. Primárne ekonomické dôvody vyhnali do ulíc obyvateľov Mozambiku, Svazijska a Malawi, kde zároveň patrili protesty medzi tie najrozsiahlejšie. Kombinácia všetkých troch vyššie uvedených faktorov stála za nepokojmi v Ugande. V niekoľkých prípadoch sa politickí aktivisti stojaci za demonštráciami proti vláde odvolávali priamo na udalosti v arabskom svete a snažili sa burcovať svojich priaznivcov referenciami na udalosti v Káhire či Tunise. Konkrétne boli takéto pokusy zaznamenané v Zimbabwe, kde sa fiaskom skončil cez Facebook organizovaný Miliónový pochod, či v Angole, kde bol rovnako neúspešný pokus o Ľudovú angolskú revolúciu. Minimálnu účasť zaznamenali podobné snahy aj v Kamerune. Afrika nie je jednoliatou entitou Na správne pochopenie reakcie Afriky na arabskú jar je dôležité zodpovedať dve čiastočne súvisiace otázky: prečo Afričania na arabskú jar reagovali tak, ako reagovali, a prečo sa média, politici a mnohí analytici vo svojich predpovediach mýlili. 4 Mezinárodní politika

7 Najčastejším problémom v súvislosti s predikciou, alebo chápaním udalostí v Afrike, je neinformovanosť. Svetové médiá majú často tendenciu vnímať celý kontinent ako jednoliatu entitu a nerozlišujú medzi špecifikami v jednotlivých krajinách. V dôsledku tejto neinformovanosti dochádza k zjednodušujúcim a väčšinou nepresným generalizáciám. Neexistuje univerzálne platné vysvetlenie politického vývoja v Afrike, a tak každý pokus prísť s podobným vysvetlením musí skončiť omylom. Zásadnou chybou je aj vnímanie africkej politiky optikou Európy, Ameriky alebo aj Blízkeho východu. V dôsledku odlišného historického vývoja, zásadných kultúrnych odlišností a politického rozvoja musia africké štáty, respektíve ich vlády a obyvateľstvo, na zdanlivo podobné udalosti nutne reagovať po svojom, a teda často úplne inak ako krajiny Blízkeho východu, Európy alebo iných častí sveta. Opomínanie týchto zásadných afrických špecifík, nehovoriac o nuansách lokálneho charakteru, je príčinou chybných predpovedí tak ako v tomto prípade. V momente, keď existuje snaha prísť s platným vysvetlením politického vývoja celého kontinentu, a to tak rozmanitom ako Afrika, nie je možné sa vyhnúť určitým generalizáciam a následne teda nepresnostiam, ktoré som kritizoval v predchádzajúcom odstavci. Existujú viaceré podobnosti, ktoré africké a arabské štáty zdieľajú a na báze ktorých boli postavené nesprávne predikcie tohtoročného vývoja. Mnohé africké štáty sa potýkajú s viacerými analogickými problémami ako ich arabské náprotivky. Z demografického hľadiska patria obe oblasti medzi regióny s najvyšším podieľom mladých na celkovej populácii. Lepšiace sa školské systémy v posledných desaťročiach spôsobili, že masy mladých ľudí získali relatívne slušné vzdelanie. Problémom je ale extrémne vysoká nezamestnanosť práve medzi mladými, ktorá je dosiaľ nevyriešeným problémom napriek vytrvalo rastúcim ekonomikám väčšiny týchto štátov. Miestne ekonomiky síce v priebehu posledných dvoch dekád viac-menej Napriek mnohým očakávaniam teda Afrika arabskú jar neprijala za svoju. Je otázne, či čas na podobné udalosti v Afrike ešte nedozrel, alebo či má Afrika svoje revolučné záchvevy už za sebou. vytrvalo rástli, napriek tomu však nedokázali vyprodukovať potrebné množstvo nových pracovných miest. Vzdelanie v kombinácii s rozvojom médií a hlavne internetu sa odrazilo na schopnosti percepcie vlastnej situácie u mladých. Tá viedla následne k frustrácii a k potenciálnym sociálnym búrkam. Pozitívny ekonomický vývoj týchto krajín mal paradoxne aj ďalší negatívny efekt v oboch regiónoch. Vykázaný ekonomický rast mal reálny pozitívny dopad len na úzke najbohatšie vrstvy spoločnosti. Pozitívne štatistiky tak v reálnom svete spôsobili rastúce rozdiely medzi chudobnými a bohatými, sociálnu nerovnosť a len veľmi okrajovo sa premietli do žiadaného efektu, ktorým je rast strednej vrstvy. Kliatbou zasahujúcou všetky aspekty fungovania spoločnosti v oboch regiónoch zostáva korupcia. Napriek čiastkovým úspechom niektorých štátov v boji s korupciou, táto zostáva obrovským handicapom pre miestne ekonomiky, pre úroveň vládnutia ako aj bezprostredným každodenným zdrojom frustrácie obyvateľstva. Subsaharská Afrika a arabské jaro Väčšina krajín má demokratizačnú vlnu za sebou Napriek všetkým spoločným menovateľom zareagovala Afrika na arabskú jar inak, než sa očakávalo. Hlavným dôvodom, prečo sa tak stalo, je zásadne odlišný historický vývoj afrických štátov. Väčšina afrických krajín má totiž svoju demokratizačnú vlnu už za sebou. Aj keď samozrejme existujú výnimky ako Mugabe v Zimbabwe domáce volanie po zmene v kombinácii s tlakom zo zahraničia podporeným finančnou asistenciou už v deväťdesiatych rokoch spôsobilo viac či menej nominálnu demokratizáciu v množstve afrických krajín. A tak aj keď veľakrát s množstvom nedokonalostí, Afričania si mnohé slobody a práva, po ktorých volajú Egypťania, Tunisania, Líbyjci či Sýrania, užívajú už nejakú dobu. Sloboda tlače a prejavu je v Afrike spravidla vyššia ako v arabských krajinách, a tak verejná kritika mocných funguje ako hromozvod alebo katalyzátor negatívnych emócií. Takto zneutralizovaná bude ľudová nespokojnosť len ťažko kulminovať do búrok ako na námestí Tahrír. Na ilustráciu tohto tvrdenia môžu poslúžiť krajiny východnej Afriky ako Keňa, Uganda či Rwanda. Napriek tomu, že Keňa patrí medzi krajiny, kde problémy s korupciou, rastom ekonomickej nerovnosti, či vysokej nezamestnanosti mladých, patria medzi najvypuklejšie, vznik občianskych nepokojov nič nenaznačovalo. Dôvodom je trvajúca spoločenská trauma spojená s povolebnými nepokojmi spred troch rokov. Fragmentovaná keňská spoločnosť sa desí opakovania povolebného vývoja a prejavuje tak vyššiu toleranciu voči rastúcim ekonomickým, sociálnym či politickým problémom. Iným prípadom je Rwanda, kde Západom čoraz častejšie kritizovaný prezident Kagame dokázal rozbehnúť ekonomické a politické reformy a obnoviť krajinu hlboko zasiahnutú bezprecedentnou hrôzou genocídy. Rwanďania sú si príliš dobre vedomí vývoja posledných dekád na to, aby vyšli do ulíc pre objavujúce sa autokratické rysy prezidentovej vlády. Podobná logika dlhodobo oslabuje aj opozičné skupiny v Ugande. Prezident Museveni vyviedol krajinu z chaosu desaťročí občianskej vojny, zaistil jej stabilitu a celkový pozitívny socio-ekonomický vývoj, čo v očiach väčšiny obyvateľstva viac než vyvažuje množiace sa nedostatky jeho vládnutia. Je veľmi dôležité vnímať to, čo demokratizačným zmenám v Afrike často predchádzalo. Afričania sú si veľmi silno vedomí dlhých období krvavých diktatúr a tragických občianskych vojen. Akokoľvek nedostačujúce sa javia dnešné vlády západným pozorovateľom, riskovať ná Mezinárodní politika 10 5

8 Subsaharská Afrika a arabské jaro vrat k občianskej vojne, medzietnickým konfliktom a nestabilite bude len máloktorý Afričan. Dôležitým rysom väčšiny afrických štátov, ktorý do veľkej miery zťažuje vznik revolúcií arabského typu, je etnická a náboženská fragmentácia spoločnosti. Je to fenomén, s ktorým vedia mnohí miestni politici obratne narábať a dusia tak opozičné pokusy ľahšie ako ich arabskí kolegovia, ktorí musia čeliť omnoho homogénnejšej spoločnosti. Naviac, čo veľmi napomáha šíreniu revolučných ideí z jednej arabskej krajiny do druhej, je ich vzájomná etnická, kultúrna a jazyková blízkosť, ktoré inšpirovali Arabov naprieč celým regiónom. Dlhodobo úzko previazané boli aj vládnuce elity jednotlivých štátov, ktorých blízka spolupráca im po desaťročia pomáhala udržiavať silné autokratické režimy nepripúšťajúce žiadne politické zmeny v celom regióne. V Afrike sa dá len málokedy hovoriť o podobnej cezhraničnej kultúrnej a jazykovej blízkosti obyvateľstva, ktorá by pomohla šíriť revolučné myšlienky z krajiny do krajiny. Takisto sa nedá hovoriť o previazanosti vládnucich elít rôznych krajín na takej úrovni ako v Arábii. Faktor technického rázu, ktorý reálne sťažil organizáciu podobných protestov napríklad v Zimbabwe, Angole či Kamerune, je významne nižše využívanie internetu medzi Afričanmi. Rapídne rastúci mobilný trh síce dostal milióny mobilných telefónov medzi Afričanov, ale len zlomok z nich využíva možnosti mobilného internetu v takej širokej miere, ako je tomu v Egypte či Tunisku. Ojedinelé výzvy šírené cez sociálne siete boli napríklad v Zimbabwe vnímané ako podozrivé, či priam ako provokácie tajnej polície. Napriek mnohým očakávaniam teda Afrika arabskú jar neprijala za svoju. Je otázne, či čas na podobné udalosti v Afrike ešte nedozrel, alebo či má Afrika svoje revolučné záchvevy už za sebou. Bude zaujímavé sledovať, aký odchod čaká zostávajúcich autokratov Mugabeho typu a či krajiny, ktoré si onú cestu zvolili, budú už len prehlbovať a zdokonaľovať nastúpený trend pluralitnej demokracie. Nech bude vývoj akýkoľvek, bolo by krátkozraké predpokladať, že Afričania jednoducho preberú recepty z iných častí sveta. Ich kultúrna, politická, sociálna a ekonomická jedinečnosť ich predurčuje k vlastným riešeniam. David Dobrovoda je doktorand na School of Oriental and African Studies v Londýně, kde vystudoval svahilštinu a geografii a obor Africká studia. Zabývá se vztahy zemí východní Afriky a Československa během studené války. dobrovoda@gmail.com Vilém Řehák Burkina Faso: revoluční jaro bez revoluce Tuniské revoluční události z přelomu roku se rozšířily nejen po celém arabském regionu, ale také do Afriky. Zatímco mediální pokrytí arabského jara bylo velmi masivní, příběhy z druhé strany Sahary zůstaly na okraji zájmu. Jedním z nich jsou i rozsáhlé lidové nepokoje v Burkině Faso, ne nepodobné tuniským událostem, ovšem s diametrálně odlišným výsledkem: autoritářský prezident nepadl, ale naopak spíše ještě posílil svou pozici. Politický kontext Moderní dějiny země jsou od nezávislosti v srpnu 1960 poznamenány vleklou politickou nestabilitou a střídáním autoritářských zkorumpovaných vlád jedné strany, vojenských vlád a krátkých období pokusů o politický pluralismus. Vyvrcholením politických experimentů byla vláda revolučního marxisty Thomase Sankary, založená na snaze o radikální rozchod s dosavadní politickou linií. Šlo ovšem o tak radikální rozchod, že si nový režim záhy znepřátelil významné společenské autority v zemi (tradiční náčelníci, odbory, církve, armáda) a byl svržen. V čele země stanul Blaise Compaoré, jeden z organizá- 6 Mezinárodní politika

9 Subsaharská Afrika a arabské jaro torů sankarovského převratu, který se ale s radikálně revoluční ideologií později rozešel. Jeho politika byla založena na odkazu revoluce, ale současně na nápravách jejích zásadních chyb, a znamenala příklon k pragmatické linii v domácí, zahraniční i ekonomické politice. V tomto duchu lze jeho vládu charakterizovat dodnes a výsledkem je hybridní politický systém balancující na hraně mezi demokracií a autoritářskými praktikami. V období demokratického přechodu na počátku 90. let došlo k politickým reformám, liberalizaci a ustavení široké vlády národní jednoty, ale svolání Národní konference po vzoru ostatních západoafrických frankofonních zemí Compaoré odmítl a nová ústava vznikla v útrobách jeho strany. Systém charakterizuje pluralita, existující prostor pro opozici a pravidelné volby označované nezávislými pozorovateli jako povětšinou svobodné a spravedlivé, se stejnou pravidelností se ale objevují podezření z manipulací s volebními seznamy, aféry s financováním vládní strany, nerovný přístup jednotlivých stran do médií nebo propojení vládní strany na některé účelově založené opoziční strany. Rub a líc mají také změny ústavy z roku 2000: zkrácení funkčního období prezidenta, vznik nezávislé volební komise a posun k větší proporčnosti volebního systému, současně ale pro Compaorého možnost ucházet se v roce 2005 o třetí mandát. Na jedné straně svoboda slova a sdružování, nezávislý opoziční tisk a nezávislé soudy, a proti tomu nahodilé zatýkání bez důkazů a obvinění, policejní brutalita a dodnes nevyšetřená vražda prominentního opozičního novináře. Podle hodnocení organizace Freedom House dochází pravidelně ke zlepšení v oblastech politické odpovědnosti, občanských svobod, vlády práva a transparentnosti, nicméně demokratizační fasáda jen zastírá skutečnou povahu režimu a jeho urputnou snahu zajistit si setrvání u moci. POBŘEŽÍ SLONOVINY Mouhoun Banfora Niger Dédougou Bobo-Dioulasso MALI Ekonomický kontext Podstata jarních revolucí souvisela s aktuálním zhoršením socioekonomické situace obyvatel v kontextu autoritářské vlády v dané zemi. Burkina je exportně závislá na jediné hlavní komoditě, bavlně, jejíž cena na světových trzích klesla mezi roky asi o pětinu. Produkce je navíc výrazně limitována přírodními podmínkami a jejich extrémními projevy (sucha, záplavy ) a meziroční rozdíl v objemu produkce může činit až desítky procent. Po roce 2008 se navíc začaly projevovat důsledky světové hospodářské krize. Jedním z dopadů byl výrazný nárůst cen komodit, který se sice projevil i u bavlny, ale mnohem více u základních potravin. Zvýšení jejich cen zvedlo náklady domácností na obživu, přitom již před krizí žila polovina obyvatel pod hranicí chudoby. Do již tak nedobré ekonomické situace na přelomu let zasáhla politická krize v sousedním Pobřeží slonoviny, které je spolu s Ghanou pro vnitrozemskou Burkinu hlavní dopravní spojnicí se světovým obchodem. Její zablokování omezilo export bavlny i import základních potravin. Leitmotivem v pozadí revolučních událostí je tak ekonomika: vysoké ceny potravin, obzvláště v porovnání s nízkými a často nepravidelně vyplácenými platy, rostoucí chudoba, všudypřítomná korupce, vysoká nezaměstnanost, zhoršení životní úrovně. Už jen krok pak chybí k protestům proti nekompetentnímu vedení země, korupci, autoritářským tendencím a omezování svobody. Revoluční jaro na africký způsob Demonstrace proti rostoucím cenám potravin probíhaly v Burkině již od roku 2008 a postupně nabraly násilný charakter. Katalyzátorem revoluce se stala nevyjasněná smrt středoškolského studenta v policejní vazbě ve městě Koudougou. Podle policie byla příčinou jeho smrti infekce meningitidy, podle studentů zemřel v důsledku bití, jemuž byl ve vazbě vystaven. Koncem února se ve městě strhly masové studentské protesty a po brutálním Ouahigouya Kaya BURKINA FASO Koudougou Ouagadougou GHANA Tenkodogo Fada-Ngourma TOGO Niger NIGER BENIN 2011 Mezinárodní politika 10 7

10 Subsaharská Afrika a arabské jaro policejním zásahu se rozšířily i do dalších měst. Studentské hnutí by samo o sobě žádný větší kvas ve společnosti zřejmě nevyvolalo, v součinnosti s probíhajícími hladovými bouřemi se ale jednalo o silný hlas, který bylo slyšet a který 8. dubna vyústil ve velký protestní pochod. O týden později se sílící hnutí rozrostlo o další silný proud, nespokojené vojáky. Čtrnáctého dubna se vzbouřila prezidentská garda, jejíž příslušníci se dožadovali vyplacení příspěvku na bydlení a zvýšení platů. Armádní vzpoura se rozšířila do všech větších měst v zemi a nabrala násilnou podobu, vojáci rabovali obchody, zapalovali vládní budovy a stříleli v ulicích do vzduchu. Přidali se obchodníci, protestující proti rabujícím vojákům a nedostatečné ochraně ze strany státu, farmáři nespokojení s nízkými výkupními cenami bavlny, učitelé brojící proti nízkým platům a špatným pracovním podmínkám ve školství a nakonec policisté poukazující také na své nízké platy. Vzniklo tak jedno velké hnutí, složené z různých skupin občanů bojujících za své různé partikulární zájmy a podpořené odbory a třicítkou opozičních stran. Compaoré se ocitl pod silným tlakem a v půlce dubna rozpustil vládu. Předsedou nové vlády se stal dosavadní velvyslanec ve Francii Luc-Adolphe Tiao, nahrazeni byli náčelníci generálního štábu armády, letectva a policie a citlivé místo ministra obrany obsadil sám prezident. Byl také vyhlášen zákaz nočního vycházení, který měl omezit rabování a další násilnosti. Opozici však toto řešení neuspokojilo a 30. dubna na svém shromáždění vystoupila s požadavkem na rezignaci prezidenta účast však dosáhla jen tří tisíc lidí, a dopad akce tak byl značně omezený. Mnohem zásadnější událost se stala již o den dříve, kdy prezident uzavřel s rebelujícími vojáky dohodu a přislíbil jim zvýšení platů. Drobné armádní vzpoury sice byly zaznamenány i v následujících dnech a stejně tak pokračovaly i lidové protesty, touto dohodou se však prezidentovi podařilo zastavit hlavní vlnu násilností a vrátit armádu zpět na stranu vlády. Během května protestní hnutí značně otupilo, poslední větší akcí byla vzpoura vojáků v druhém největším městě Bobo Dioulasso, která byla ukončena rázným zásahem prezidentské gardy. Definitivní tečkou za jarní revolucí se stal příslib politických a ekonomických změn oznámený prezidentem 9. června. Vliv arabských revolucí zde může být nejen ve vztahu k protestujícím, ale také ve vztahu k vládnoucím: ti si uvědomili, že politické přežití je podmíněno politickými ústupky. Výsledky revoluce Blaise Compaoré se k moci dostal v říjnu 1987, shodou okolností necelý měsíc předtím, než se tuniským prezidentem stal Zin Abídin Ben Alí. Právě v Tunisku celé revoluční události na přelomu roku odstartovaly, když po měsíci masivních protestů a demonstrací neoblíbený prezident tváří v tvář rozvášněnému davu opustil zemi. Burkinský prezident, ve společnosti podobně neoblíbený, naopak rozsáhlé nepokoje a masivní protirežimní protesty politicky přežil. Přislíbil zvýšení platů státních zaměstnanců, provedl za dobu své vlády bezprecedentní personální změny (byli odvoláni všichni regionální guvernéři a také ředitel státní společnosti Sofitex, která je hlavním producentem bavlny) a založil výbor na posouzení změn ústavy. Mezi jeho 68 členy měli zasednout také zástupci opozice, ta však po několika prvních jednáních další účast odmítla a vyhlásila bojkot tohoto výboru. Podle opozičních předáků není zadáním pro jeho činnost uskutečnit politické reformy a liberalizovat politický systém, ale naopak využít rozsáhlých protestů k utužení autoritářského způsobu vlády a nalézt způsob, jak umožnit prezidentovi setrvat v úřadě i po roce 2015, kdy podle ústavy skončí jeho funkční období. Vzhledem k tomu, že vládní Kongres pro demokracii a rozvoj (CDP) má v parlamentu absolutní většinu 73 ze 111 hlasů, není tento scénář zcela nepravděpodobný. Příčiny neúspěchu V čem byla situace v Burkině jiná než v severní Africe, kde revoluce smetla neoblíbené vládce? Důležitým aspektem je rozdílnost politického systému, kdy Burkina i přes všechny zmíněné nedostatky představovala výrazně otevřenější systém oproti Tunisku, Egyptu, Sýrii, Libyi, Bahrajnu či Jemenu, kde protesty vypukly s největší intenzitou. Odlišná je také role občanské společnosti a míra opoziční občanské moci, tedy schopnosti společnosti spontánně se organizovat nezávisle na státu a tradičních politických organizačních strukturách. Zde je rozdíl mezi průběhem revolucí zřejmý, v obou arabských republikách se mobilizovaly desetitisíce obyvatel, které pravidelně, obvykle každý pátek, a především cíleně demonstrovaly na různých místech své země a vyvíjely tlak na vládnoucí režim. V Burkině naproti tomu šlo o izolované nekoordinované spontánní protesty, zatímco cílených masových akcí bylo poskrovnu. V březnu demonstrovalo několik tisíc studentů, protestní pochod na začátku dubna byl nejmasovější akcí s účastí přesahující deset tisíc lidí, naopak demonstrace na konci dubna, která měla být vyvrcholením protestů, se zúčastnily jen tři tisíce lidí. Tato velice nízká účast může souviset s rozdílnou rolí internetu a sociálních sítí, které se v arabských zemích staly výrazným aktérem revolucí (šíření informací, mobilizační role). Zatímco v Tunisku má přístup k internetu třetina obyvatel a v Egyptě asi pětina, v patnáctimilionové Burkině jen necelé jedno procento populace (Agentura OSN pro informatiku a komunikační technologie, 2009) a na Facebooku je registrováno asi půl procenta obyvatel. Mobilizační role moderních technologií je tedy nutně velmi omezená, v potaz je nutno vzít i výrazně vyšší negramotnost. Zásadní rozdíl oproti úspěšným arabským revolucím představuje také postoj armády: v Tunisku a Egyptě armáda po počátečním neutrálním až nezúčastněném postoji odmítla zasáhnout proti demon- 8 Mezinárodní politika

11 strantům, přidala se na jejich stranu a stala se významným aktérem revoluce, v Burkině byl vývoj opačný, vojáci a jejich vzpoury proti režimu přispěly k tomu, že protestní hnutí nabývalo na síle, a po uzavření dohody mezi prezidentem a armádou tak zákonitě došlo k oslabení protestů. Špičky armády navíc proti prezidentovi nijak aktivně nevystoupily. Další z rozdílů představuje charakter stranicko-politického systému, v Egyptě i Tunisku sehrály podstatnou roli Muslimské bratrstvo a Hnutí obrody, tedy na hraně systému a zákona působící islámské strany. Ani jedna z nich se sice nijak aktivně protestů neúčastnila, nicméně obě strany představují zřetelnou ideologickou protiváhu vůči sekulárním prozápadně orientovaným vládnoucím režimům. V Burkině žádná podobně silná opoziční síla není, naopak celkově slabá opozice je roztříštěna do desítek malých uskupení oslabovaných vzájemnými rozpory. Kosmetické změny Od února do dubna se mohlo zdát, že vítr politických změn přivál z arabské severní Afriky i do její subsaharské části a že Burkina půjde ve stopách arabského jara. Záhy se však ukázalo, že společenská a politická situace je natolik odlišná, že spíše než o revolučním jaru můžeme hovořit o další sérii lidových nepokojů, kterým režim v reakci na nahromadění vlastních vnitřních problémů musí pravidelně čelit. Pod vlivem arabských revolucí získalo protestní hnutí na intenzitě v daném čase, ale síla občanské společnosti i politické opozice se ukázala být příliš malá na to, aby mohlo dojít ke svržení režimu. Vliv arabských revolucí zde může být nejen ve vztahu k protestujícím, ale také ve vztahu k vládnoucím: ti si uvědomili, že politické přežití je podmíněno politickými ústupky. Otázkou zůstává, zda je kosmetické řešení adekvátní reakcí na systémové kořeny krize. Příslib zvýšení platů je oblíbeným prvkem řešení lidových bouří, který ovšem často vyzní do ztracena: ke zvýšení platů buď vůbec nedojde, nebo tváří v tvář hlubokým ekonomickým problémům dříve či později dojde k opětovnému hledání úspor ve státním rozpočtu a osekání platů a benefitů přebujelého státního aparátu je obvykle nejsnazší cestou. Nepokoje se podařilo v aktuálním okamžiku utlumit, ale jejich podstata vlastně nijak vyřešena nebyla a po dočasném uklidnění situace se mohou v krátké době opakovat. Zajímavým testem pro vládu i občanskou společnost budou parlamentní volby v příštím roce, nicméně dramatické změny očekávat nelze. Vilém Řehák vystudoval afrikanistikupolitologii na FF UK a mezinárodní vztahy na FSV UK. vilem.rehak@seznam.cz Perspektivy dopadů arabského jara na subsaharskou Petr Kopřiva Subsaharská Afrika a arabské jaro Afriku Mnozí očekávali, že se vlna pádů dlouholetých režimů v severní Africe přenese i do subsaharské části kontinentu. Vzhledem k odlišným podmínkám, které v zemích na jih od Sahary panují, se tak nestalo. Arabské jaro však bude mít významný dopad na další osud africké integrace. Rychlý sled pádů dlouholetých vůdců severoafrických zemí od Ben Alího (v úřadu 23 let) přes Husního Mubaraka (29 let) až po Muammara Kaddáfího (42 let) vyvolal řadu dohadů, zda se tato vlna přenese i do subsaharské Afriky. I tam by se našly paralely co do délky vládnutí Teodoro Obiang Mbasogo, José Eduardo dos Santos (oba 32), Robert Mugabe (prezidentem sice jen 24 let, ale de facto vládne již 31), Paul Biya (29), Yoweri Museveni (25), Blaise Compaoré (23), Omar Bašír (22), Idriss Déby či Meles Zenawi (oba 20), a kdyby nebyli bývali před několika lety zemřeli dlouholetí harcovníci, jakými byli Omar Bongo (u moci 41 let), Gnassingbé Eyadéma (38) či Lansana Conté (24), vládli by bezesporu doposud. Po Mezinárodní politika 10 9

12 Subsaharská Afrika a arabské jaro dobně jako někteří arabští diktátoři, snaží se mnohdy i ti afričtí o ustavení dědičné linie tak, aby prezidentský úřad zůstal v rodině, jak se stalo právě v případě nástupců po Bongovi a Eyadémovi (ale syn exprezidenta vládne i v Kongu/Kinshase a podobné snahy byly patrné i v Senegalu či v Malawi). I v mnoha zemích subsaharské Afriky zaznamenáváme rychle rostoucí nespokojenost s vládnutím, rozbujelou korupcí, nepotismem aj., přičemž lze poměrně snadno vysledovat souvislost, že čím déle je jeden vůdce u moci, tím náchylnější je jeho režim k porušování základních lidských práv a zásad dobrého vládnutí a správy věcí veřejných. Přesto se ale arabské jaro do subsaharské Afriky nepřeneslo, byť i tam jsme byli v letošním roce svědky zvýšené nervozity a poměrně velkého počtu protivládních demonstrací. Ty však nejde obecně označit za projevy dlouhodobé nespokojenosti s politikou toho kterého vládnoucího režimu; šlo spíše o protesty vyvolané konkrétními skutky některých vládců a rostoucími cenami potravin a pohonných hmot. Ty se zvyšují jednak v důsledku rostoucích cen na světových trzích, jednak proto, že mnohé vlády si již nemohou dovolit jejich ceny subvencovat v takové míře jako doposud. Těchto projevů nespokojenosti však přirozeně využívá opozice, která jde ve svých požadavcích dále a k tomu se jí výborně hodí i odkaz na arabské události. Nepokoje byly na spadnutí K většině protivládních protestů v subsaharské Africe by dozajista došlo bez ohledu na události na severu Afriky, některé však byly těmito událostmi inspirovány. Zřetelná je taková inspirace v případě Džibutska, kde v únoru 2011 protestovalo na 30 tisíc lidí proti záměru prezidenta Ismaēla Guelleha nechat se zvolit na třetí funkční období. V Gabonu se opozičnímu vůdci André Mba Obamemu podařilo zmobilizovat na 5 tisíc stoupenců a do protestů se zapojili i studenti (i když v tomto případě se Obame spoléhal spíše na podporu mezinárodního společenství, jaké se Odchod Kaddáfího znamená definitivní pohřbení megalomanského projektu Spojených států afrických, ale i konec zatahování subsaharských zemí do jeho blízkovýchodní politiky. dostalo Alassanemu Ouattarovi v Pobřeží slonoviny). V Zimbabwe to byla naopak vládnoucí garnitura, která využila arabských událostí, aby zatkla a obvinila z příprav na svržení vlády více než čtyři desítky osob, jež si na soukromé seanci dovolily sledovat televizní záběry z povstání v Egyptě. Politická opozice zorganizovala protesty i v Kamerunu; ty však byly špatně zorganizované a zúčastnilo se jich tak málo účastníků, že pro policii nebylo nejmenším problémem demonstranty rozehnat. V některých zemích jsme zaznamenali protesty, které by se bezpochyby uskutečnily i bez ohledu na arabské jaro. Růst nespokojenosti s politikou stále autoritativnějšího malawiského prezidenta Bingu wa Muthariky či povolební frustrace opozice v Ugandě byly evidentní již delší dobu a v kombinaci s prudkým růstem cen základních komodit vytvořily výbušný koktejl. Arabské události v těchto případech spíše zvýšily nervozitu vládnoucích režimů a jejich ozbrojených složek a výsledkem byly silově neadekvátní zásahy policie proti demonstrantům a opozici. Zdroje Irit Back: The Arab Spring and Sub-Saharan Africa, Tel Aviv Notes, Vol. 5, No. 10 Webster Brooks: Will Arab Spring Revolts Spread to Sub-Saharan Africa John Githongo: Growing Poverty May Push Arab Spring Into Africa Výsledkem bylo 19 mrtvých v Malawi a potlačení poklidných protestů chodců do práce v Ugandě (kampaň walk to work, kdy příslušníci opozice a další lidé vyjadřovali solidaritu s těmi, kteří si nemohli dovolit platit zvýšené jízdné ve veřejné dopravě, takže chodili do práce pěšky). Podobně se v Senegalu smísila špatně maskovaná snaha prezidenta Abdoulaye Wadeho o přemalování případného třetího prezidentského mandátu na druhý s kritickou situací v zásobování elektrickou energií, čehož opět využila opozice. Největší krizi svého panování zažil i prezident Compaoré v Burkině Faso, jenž musel dokonce čelit rebelii armády. Zatím úspěšně, ale na jak dlouho? V subsaharské Africe to tedy byla především opozice, která události arabského jara přivítala s nadějí, že se vlna revolt přenese i jižním směrem a podobný osud jako Mubaraka či Alího stihne i tamější autokraty, a snažila se jich v tomto směru i patřičně využít. Proč se to ale nikde nepodařilo? Vnitřní rozdělení řady států brání vzniku celostátních protestů V případě severoafrických arabských zemí jsme byli svědky silné jednoty protestujících, ať to byli studenti či pracující, islamisté či sekulární síly. Společnost je v těchto zemích do značné míry homogenní naprostá většina vyznává totéž náboženství, je stejné rasy, mluví stejným jazykem (to sice neplatí úplně pro Libyi, tam však Kaddáfí úspěšně uplatňoval systém rozděl a panuj ). Naproti tomu přetrvávající rozdělení zemí subsaharské Afriky dle kmenových, náboženských či jiných linií možnost vypuknutí celostátních masových protestů výrazně omezuje. V jakékoli zemi subsaharské Afriky je stěží představitelné, že by protestní akce mohly propuknout tak spontánně, bez zřetelného lídra a na tolika místech země najednou, jako tomu bylo v Tunisku nebo Egyptě. Zásadní roli v úspěšných arabských povstáních sehráli studenti, vzdělaní, ale nezaměstnaní mladí lidé a střední třída. Těmito společenskými vrstvami však sub- 10 Mezinárodní politika

13 saharské země dosud neoplývají; s hospodářským růstem se spíše stále více rozevírá propast mezi bohatou elitou, která ale s nedemokratickými režimy obvykle spolupracuje a profituje z nich, a chudými bez jakékoli perspektivy. Řada politických režimů subsaharské Afriky se navíc opírá o přízeň zemědělců z venkovských oblastí, kteří snadněji akceptují nedotknutelnost stávajících establishmentů a vládců. Ti se navíc mnohdy honosí aurou otců vlasti, osvoboditelů od útlaku (bělošského v Zimbabwe, hrůzovlády Idiho Amina v Ugandě atp.). Venkovské oblasti krom toho z růstu cen potravin zpravidla těží. V okolí autoritářských vládců je vždy dost loajálních přisluhovačů, kteří z režimu profitují, a diktátoři si předcházejí ozbrojené složky, takže k napadání a případnému sesazení vůdců obvykle dochází, až když jsou ohroženy ekonomické zájmy generálů či důstojníků, a nikoli nátlakem ulice či zaplněných náměstí. Jako naprostá většina dosavadních převratů v subsaharské Africe, odehrály se i poslední čtyři, které ještě máme v paměti z poslední doby, buď zcela v režii armády v Mauritánii, Guineji a v Nigeru nebo za jejího výrazného přispění na Madagaskaru. Důležitým faktorem je také dosud mnohem menší rozšíření internetu a sociálních sítí v subsaharské Africe (v Tunisku používá internet 34 procenta populace, zatímco v Ugandě 10 a v Gabonu jen 6 procent), což limituje rychlý přenos informací a koordinaci, nemluvě o fenoménu celoarabské televize Al-Džazíra. Absenci masových povstání si lze vysvětlit i tím, že na rozdíl od států severní Afriky a Blízkého východu probíhá subsaharskou Afrikou demokratizační vlna již od 90. let (například Benin, Nigérie, Jihoafrická republika, Ghana). Jakkoli byla úspěšnost této vlny v jednotlivých zemích rozdílná, zůstává faktem, že průměrný subsaharský stát dnes nabízí větší míru politické plurality i individuálních svobod, než je tomu v arabském světě. Ilustrativní je v tomto směru letmé porovnání integračních uskupení Ligy arabských států (LAS) a Africké unie (AU). Zatímco LAS je jednou z nejrigidnějších mezinárodních organizací, jejíž pakt nedoznal od roku 1945 žádných změn a není v něm ani zmínka o demokracii či lidských právech, AU je v porovnání s ní takřka vzorem moderního myšlení západoevropského střihu (jakkoli praxe je často teorii značně vzdálena). Jednotlivé státy subsaharské Afriky mají rozdílné tradice vládnutí, jsou ve velmi rozdílných fázích ekonomického rozvoje, potýkají se s odlišnými problémy. Některé značně pokročily při implementaci demokratizačních reforem, jiné se utápějí v nekonečných politických krizích. Je proto dosti složité učinit obecnější závěry o dopadech arabského jara na subsaharskou část kontinentu jako takovou. Přesto se o to lze pokusit. Absenci masových povstání si lze vysvětlit i tím, že na rozdíl od států severní Afriky a Blízkého východu probíhá subsaharskou Afrikou demokratizační vlna již od 90. let (například Benin, Nigérie, Jihoafrická republika, Ghana). Subsaharská Afrika a arabské jaro Je evidentní, že mnozí autokratičtí vládci v subsaharské Africe v důsledku událostí v arabských zemích značně znervózněli. Se stále rostoucím zastoupením mladých ve struktuře obyvatelstva (v roce 2025 má v Africe žít čtvrtina obyvatel světa mladších 24 let), s jejich lepším přístupem ke vzdělání a s dostupnějšími informačními technologiemi lze očekávat růst nespokojenosti s autokratickými režimy, které jim nenabízejí očekávanou perspektivu. Ty pak buď na tento trend a arabské jaro by jim v tom mělo být dostatečným ponaučením zareagují a začnou postupně uvolňovat politický prostor, nebo naopak zvolí represivní přístup. To by následně mohlo vést k celostátním povstáním arabského stylu. Bude se však jednat spíše o sporadické individuální případy než o dominový efekt. S Kaddáfím padly i plány na Spojené státy africké Arabské události se subsaharské Afriky dotknou spíše v otázce dalšího směřování africké integrace. Severoafrické země patřily k největším přispěvatelům do rozpočtu Africké unie. Kaddáfí nadto hradil příspěvky do AU za mnohé chudé africké země, čímž si v organizaci posiloval svůj vliv. Kromě toho má v Africe mnoho spojenců, kteří se díky němu dostali k moci nebo se u ní udrželi. I proto byla reakce Africké unie na události v severní Africe natolik váhavá a nejednoznačná. Nikdy se například neuvažovalo o pozastavení členství Libye v AU, byť v nedávné minulosti Unie i při mnohem méně násilných událostech v Mauritánii, Nigeru, Guineji či na Madagaskaru s tímto krokem neváhala. Je tedy otázka, jak si Africká unie s určitým výpadkem ve financování, jenž se dá předpokládat, poradí. Většina členských států však dozajista disponuje prostředky, aby adekvátní příspěvky mohla platit, byť to doposud nedělala. Na druhou stranu by nové uspořádání mohlo AU do značné míry uvolnit ruce. Odchod Kaddáfího znamená definitivní pohřbení megalomanského projektu Spojených států afrických, ale i konec zatahování subsaharských zemí do jeho blízkovýchodní politiky. Alespoň dočasné oslabení role Egypta, který byl odpůrcem agendy lidských práv na půdě Africké unie, by mohlo přinést uvolnění i v tomto směru. Obecně lze očekávat posun těžiště rozhodování AU od severu Afriky směrem do jejího středu a posílení pozic subsaharských velmocí, jako jsou Nigérie, JAR či Etiopie. Nelze ani vyloučit, že budeme svědky jejich vzájemného soupeření o míru celoafrického a potažmo globálního vlivu. Petr Kopřiva je zástupcem ředitele odboru států subsaharské Afriky MZV ČR. petr kopriva@mzv.cz 2011 Mezinárodní politika 10 11

14 Subsaharská Afrika a arabské jaro Kateřina Werkman Nigerijské volby ve stínu arabského jara Zatímco se světová pozornost soustředila na události v Libyi a dozvuky lidových revolucí v Egyptě, Tunisku, Maroku a Alžírsku, konaly se v dubnu 2011 v Nigérii hned několikeré volby. Volební měsíc zahájily 9. dubna volby do Národního shromáždění, o týden později následovaly volby prezidentské a celý proces ukončilo 26. dubna zvolení guvernérů a členů místních Shromáždění v jednotlivých státech federace. Jak ovlivnilo arabské jaro přípravy a průběh voleb? Zavanul vítr změn z afrického severu až do nejlidnatější země kontinentu? Události v Maghrebu často rezonovaly v předvolebních komentářích, výrocích a diskusích. Nigerijští politici a další osobnosti veřejného života, novináři i blogeři se dohadovali, zda je revoluce na egyptský způsob v Nigérii možná a žádoucí. Představitelé vlády a vládní Lidové demokratické strany (People s Democratic Party, PDP) nepřekvapivě popírali, že by občané země mohli mít důvod k revoltě. Dimeji Bankole, předseda Poslanecké sněmovny nigerijského parlamentu, rezolutně vyloučil jakékoli srovnání situace v Nigérii, která je od roku 1999 oficiálně demokratickou zemí, s autoritářskými režimy na severu Afriky. Naopak opoziční prezidentský kandidát a bývalý vojenský prezident země z let Muhammadu Buhari varoval PDP před pokusy zfalšovat volební výsledky, protože v opačném případě nepochybně dojde k masovému povstání. Také respektovaný guvernér Nigerijské centrální banky Mallam Lamido Sanusi upozornil všechny politické představitele napříč politickými stranami, aby začali využívat rozsáhlé bohatství země ve prospěch jejích obyvatel, a nikoli jen svůj vlastní, nebo budou v blízké době také čelit lidové revoltě. Důvodů k nespokojenosti mají Nigerijci nepochybně dostatek. Všudypřítomná korupce, nezaměstnanost, výpadky dodávek elektrické energie, rozpadající se nebo zcela neexistující infrastruktura, narůstající násilné střety v komunitách na mnoha místech země a mnoho dalších neřešených problémů. Navíc nigerijská parlamentní demokracie je spíše volebním autoritářstvím, v němž všemocná PDP díky rozsáhlému falšování hlasů s přehledem zvítězila ve všech dosavadních volbách od demokratizace v roce Vládní strana kontroluje významné zisky z těžby ropy a jejich přerozdělováním udržuje složitý systém patronáže, jenž prostupuje všechny úrovně státní správy i dalších sfér veřejného života. Proč jsme tedy neviděli revoluční nigerijské jaro? Podle mnoha domácích komentátorů je jedním z hlavních důvodů roztříštěnost a nejednotnost země. Etnoregionální, náboženské, sociální a ekonomické rozdíly, dlouho živené krátkozrakými osobními zájmy politických elit, jsou podle nich příčinou neschopnosti Nigerijců spojit se pro společnou věc. Další komentáře poukazují na to, že Nigerijci se prostě už naučili od politiků nic neočekánat. O přebujelé korupci se ostatně už dlouho ví. Relativní svoboda tisku umožnila v posledních letech odhalení celé řady nekalých obchodů a korupčních skandálů. Naposledy v březnu 2011, tedy měsíc před volbami, uveřejnil deník Next několik zpráv z Wiki- Leaks, které dokumentovaly mnoho případů rozsáhlé korupce a politických intrik. Zatímco v Tunisku byly pravděpodobně informace z WikiLeaks jedním z faktorů, jež přispěly k revoltě, v Nigérii prošly bez významnějšího ohlasu. Spolu s vírou, že jejich hlas může na situaci v zemi něco změnit, ztratilo mnoho občanů i zájem o volby. Ty se v jejich očích staly fraškou, prázdným rituálem bez většího smyslu, navíc pravidelně provázeným rozsáhlým násilím. Podle jednoho ze zveřejněných dokumentů z Wiki- Leaks údajně samotný prezident Goodluck Jonathan nelegálně odevzdal ve volbách 2007 čtyři volební lístky namísto jednoho. Toto obvinění, které při setkání s americkými diplomaty v prosinci 2008 vznesl guvernér státu Edo Adams Oshiomhole, sice není podložené žádnými konkrétními důkazy a prezident je popřel, nicméně celá kauza příznačně reflektuje charakter voleb, které pozorovatelé EU dokonce označili za nejhorší, které kdy ve světě viděli. Národ volebních pozorovatelů Ačkoli nigerijské ulice nezaplavily na jaře protestující davy, můžeme přesto v před- 12 Mezinárodní politika

15 Subsaharská Afrika a arabské jaro Podle zahraničních pozorovatelů byly letošní prezidentské a parlamentní volby v Nigérii nejlépe organizovanými a nejspravedlivějšími v její historii. Akintunde Akinleye, Globe Media/Reuters volebních přípravách i během voleb pozorovat některé podobné prvky a do jisté míry i inspirativní vliv revolucí v Maghrebu, jenž se podepsal zřejmě i na zvýšeném zájmu voličů o registraci. Ráz a průběh voleb v Nigérii navíc výrazně pomáhaly formovat dva vzájemně související fenomény mobilizace mladých a využití sociálních médií které hrály významnou úlohu v revolucích v severoafrických zemích. Zatímco se Nigerijci připravují k prezidentským volbám, stalo se něco, co ač mnohem méně dramaticky než v severní Africe má zřejmě stejný dlouhodobý význam: mladí se konečně probudili, napsala nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie. Mladá autorka také moderovala první předvolební debatu mezi prezidentskými kandidáty a mladými lidmi v historii země, organizovanou koalicí několika místních nevládních organizací pod titulem A co my?, do níž mohli zájemci posílat dotazy prostřednictvím textových zpráv, Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítí. Organizace jako Enough is Enough nebo ReclaimNaija vzdělávaly voliče, z nichž je podle odhadů více než polovina ve věku od 18 do 35 let, v otázkách spojených s registrací i samotnými volbami, a nabádaly je ke spoluúčasti při dohledu nad spravedlivým průběhem hlasování. Enough is Enough například iniciovala projekt Register, Select, Vote, Protect (Zaregistruj se, vyber, zvol a chraň), jehož symbolický akronym RSVP měl pobídnout občany k volební účasti. Během voleb v rámci těchto projektů fungovaly zvláštní telefonní linky, sms portály a účty na různých sociálních sítích, přes něž mohl kdokoli a odkudkoli v zemi informovat ostatní o problémech a nepravostech ve volebních místnostech jak o administrativních nedostatcích (chybějící hlasovací lístky, nekompletní seznam registrovaných voličů nebo nepřítomnost odpovědného personálu), tak Zdroje Asuni, J. B. a J. Farris. Tracking Social Media. The Social Media Tracking Centre and the 2011 Nigerian Elections. Shehu Musa Yar Adua Foundation Head, J.: Nigeria: Ripe for a WikiLeaks revolution? English Al Jazeera 15. dubna html Enough is Enough ReclaimNaija Mezinárodní politika 10 13

16 Subsaharská Afrika a arabské jaro MALI BENIN i o podvodech (krádeže volebních uren, falšování hlasovacích lístků či zastrašování). Také vzkaz na oficiálních webových stránkách hlavní státní instituce pověřené organizací voleb Nezávislé národní volební komise (Independent National Electoral Commission, INEC) vybízel voliče ke spolupráci: Mobilní telefony jsou ve volebních místnostech vítány. Použijte je k oznámení prostřednictvím textových zpráv všech podvodů, násilí nebo neoprávněného zasahování do voleb. INEC také spolupracovala i s mnoha nevládními organizacemi, které zprávy od voličů přijímaly nezávisle na ní. Ačkoli INEC nebyla schopna zasáhnout ve všech oznámených případech, její ochota voličům naslouchat a jednat na základě informací, které poskytli, probudila aspoň v některých znovu pocit, že jejich hlas přeci jenom něco znamená, a hrála tak důležitou roli při posilování důvěryhodnosti celého volebního procesu. Ilorin Lagos Ibadan Benin City Beninský záliv Sokoto Niger Katsina Zaria Kaduna Jos Abuja Enugu Warri Calabar Port Harcourt Guinejský záliv NIGER Kano Makurdi ROVNÍKOVÁ GUINEA Politická kultura a struktury moci jsou zpravidla vůči zásadním změnám značně odolné. Přesto úsilí mladých aktivistů a politických reformátorů, bezprecedentní využití mobilních telefonů a sociálních sítí ve volebním dohledu a do jisté míry inspirativní působení arabských revolucí, přinesly v dubnových volbách určité pozitivní výsledky. Benue Yola Maiduguri ČAD Čadské jezero ČAD KAMERUN Ne v celé zemi se ale vliv sociálních médií a aktivizace mladých projevovala stejně. Nigérie sice patří k africkým zemím s nejvyšším přístupem občanů na internet podle statistik je to bezmála jedna třetina z její stopadesátimilionové populace pořád to ale znamená, že zbylé dvě třetiny přístup nemají. Navíc není z těchto údajů jasné, jak se do nich promítají další faktory například skutečnost, že více než 70 procent obyvatel žije pod úrovní chudoby s méně než dvěma dolary na den či že téměř polovina Nigerijců je negramotných. Účet na Facebooku pak mají odhadem jen dva až tři miliony občanů a na Twitteru asi šedesát tisíc. Důležitější než samotné počty uživatelů je pak jejich geografické rozložení, které je velmi nerovnoměrné. To ostatně potvrzují i mapy, které graficky znázorňují původ zpráv přijatých zmiňovanými projekty monitorování spravedlivého průběhu voleb. Zdaleka nejvíce jich přišlo z jihu a z velkých měst v centrální části země, naopak z pohraničních regionů na východě i západě přišlo zpráv jen velmi málo, nebo dokonce žádné. Také velká část aktivně zapojené mládeže pochází z řad těch, kteří mají dobrý přístup ke vzdělání ikinternetu a novým technologiím, tedy z jižních států federace nebo z nigerijské diaspory ve Spojených státech. Skutečný vliv sociálních sítí na chování voličů se navíc jen velmi obtížně měří a hlubší analýza tohoto fenoménu v kontextu volebních procesů je stále nedostatečná. Centrum pro sledování sociálních médií uvádí například příběh twitterové zprávy uživatelky Ms.Chika411, jež přinesla obvinění kandidátky do senátu za PDP, bývalé ministryně a ambasadorky Kemy Chikwe, z falšování hlasů. Toto obvinění, následně potvrzené i z jiných zdrojů, vyvolalo vlnu reakcí na mnoha online fórech, které nakonec zřejmě přispěly k její porážce. Na druhou stranu byla tato epizoda jen poslední z řady nesrovnalostí a konfliktů, které kampaň PDP ve státě Imo provázely, takže není jisté, jakou měrou opravdu o výsledku rozhodla. Jedna vlaštovka jaro nedělá Politická kultura a struktury moci jsou zpravidla vůči zásadním změnám značně odolné. Přesto úsilí mladých aktivistů a politických reformátorů, bezprecedentní využití mobilních telefonů a sociálních sítí ve volebním dohledu a do jisté míry inspirativní působení arabských revolucí, přinesly v dubnových volbách určité pozitivní výsledky. Nezanedbatelnou roli při tom hrála také INEC, která v předvolebním období od srpna 2010 prošla pod vedením univerzitního profesora Dr. Attahiru Jagy radikální proměnou, při níž se z nechvalně proslulého nástroje PDP k falšování voleb proměnila v poměrně dobře fungující a relativně nezávislou instituci. Podle většiny domácích i zahraničních pozorovatelů zažila Ni- 14 Mezinárodní politika

17 Subsaharská Afrika a arabské jaro gérie nejspravedlivější a nejlépe zorganizované volby své demokratické historie. Mocenský monopol vládní PDP byl částečně zlomen, a ačkoli strana zůstala nejsilnější silou v zemi a udržela si prezidentský post, ztratila řadu míst jak v parlamentu, tak i v místních vládách. Kdybychom proto chtěli být optimisty, mohli bychom mobilizaci mladých voličů, kteří se, vybaveni mocnou zbraní ve formě sociálních sítí, rozhodli říci dost (nejen) nekalým volebním praktikám politických elit země, označit za začátek takové malé nigerijské revoluce, jež pootevřela dvířka k otevřenější a demokratičtější společnosti a politice. Na druhou stranu politicky motivované povolební násilí v některých severních státech nigerijské federace především v Buhariho domovském státě Kaduna, jež si během tří dnů vyžádalo přes 800 mrtvých, stejně jako dlouhý seznam problémů země a opravdu slabé výsledky dosavadních vlád při jejich řešení, musí však nutně držet přehnaný optimismus na uzdě. Kateřina Werkman je politoložka a afrikanistka. Přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a Metropolitní univerzitě Praha. katka.werkman@gmail.com Ondřej Suchánek Africká demokracie à la Uganda: lze jít revoluční cestou zemí arabského jara? Již 25 let se vedení východoafrické Ugandy nemění. Ve volbách opakovaně vítězí hlavní Hnutí národního odporu (NRM) prezidenta Yoweri Kaguta Museveniho. Ten i v letošních únorových prezidentských volbách vyhrál s drtivým náskokem nad ostatními kandidáty opozice. I přes nepopiratelný rozvoj perly Afriky, jak ji nazval Winston Churchill, obyvatelé současné Ugandy bojují nejen se všudypřítomnou korupcí a marasmem státní moci, ale také s rostoucími cenami pohonných hmot a potravin. V souvislosti s masovými protesty v severní Africe, které stály na začátku konce dlouholetých autoritativních režimů, vyvstává otázka, zdali je možnost obdobného scénáře možná také pro státy subsaharské Afriky. Vlednu roku 1986 se po dlouhých letech politické nestability a bojů v buši dostala k moci Armáda národního odporu (NRA) vedená Yoweri Musevenim, která se následně transformovala na politickou stranu NRM. Ke stejnému datu začíná prezidentská kariéra Museveniho, jenž po slavnostní přísaze sliboval tisícům stoupenců návrat k demokracii, stabilitě a prosperitě: Uganďané mají právo na demokratickou vládu. To není laskavost od žádného režimu. Suverénním lidem musí být veřejnost, ne vláda. Jedna z myšlenek uvedená v jeho memoárech ve světle současných událostí v Ugandě trefně vykresluje tragičnost touhy po moci. Problémem zemí subsaharské Afriky je podle samotného Museveniho neschopnost afrických lídrů vzdát se včas moci. Sami Uganďané tento fakt glosují vtipem, že setkání Museveniho z roku 1986 se současným Musevenim by nutně skončilo nešťastně. První volby, které potvrdily jeho silný mandát, se konaly až v roce 1996 za účasti více než 70 procent voličů. Museveni tehdy získal přes 75 procent hlasů. Podle vlastních slov poslední kandidaturou měl být rok 2001, kdy opět zvítězil Mezinárodní politika 10 15

18 Subsaharská Afrika a arabské jaro KONŽSKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA RWANDA Albertovo jezero Fort Portal Mbarara Masaka Albertův Nil Gulu Entebbe SÚDÁN UGANDA Viktoriin Nil Kampala Lira Jinja Port Bell Viktoriino jezero TANZANIE Soroti Mbale Moroto KEŇA Silný protikandidát Tento rok však také znamenal objevení významného opozičního politika, který dosud jako jediný ohrozil suverenitu Museveniho volební mašinerie a postupného utužování státní moci. Kizza Besigye byl v období bojů v buši Museveniho blízkým přítelem a osobním lékařem. Patnáct let po dobytí Kampaly musel po prohraných volbách právě před Musevenim utéct do Spojených států z obavy o svůj vlastní život. V roce 2006 však opět kandidoval za stranu Fórum pro demokratickou změnu (FDC), ale již před samotným hlasováním byl obviněn ze sexuálního obtěžování a zrady a zatčen, což jeho stoupenci brali jako pokus o diskreditaci opozice. Kvůli své třetí kandidatuře musel Museveni změnit ústavu, neboť dosavadní znění dovolovalo pouze dvě volební období. Následná výhra byla nejtěsnější v moderní historii Ugandy. Museveni získal 59 procent oproti 37 procentům pro Besigyeho. Opozice opět označila volby za zfalšované a zmanipulované a stejně jako v roce 2001 neuspěla u Nejvyššího soudu s požadavkem o jejich anulování. Zatím poslední prezidentské volby v únoru tohoto roku se odehrávaly podle přesně stejného scénáře. Nepříliš překvapivě zvítězil Museveni, který se tak stal jedním z nejdéle vládnoucích afrických vůdců. Besigye obsadil se značným rozdílem druhé místo. Opozice volební výsledek neuznala kvůli porušování svobod voličů. Následné nepokoje byly potlačeny a staronový matador Museveni se ujal v pořadí již čtvrtého volebního období. Volební pozorovatelská mise Evropské Unie (EU EOM) v Ugandě označila letošní volby za úspěšné i přes výhrady hlavně administrativního a logistického rázu. Ve 112 volebních okrscích operovalo 120 zahraničních pozorovatelů, kteří tak obsáhli všechny volební obvody rovnoměrně v městských i venkovských částech a byli přítomni hlasování v celkem 593 volebních místnostech. Otázka je, nakolik se jedná o relevantní data z celkového počtu téměř volebních místností. Kritika pozorovatelské mise EU se týkala hlavně práce a samotného fungování volební komise, která je kontrolována Museveniho administrativou a jejíž transparentnost je tak od základu zpochybněna. Víra ugandských obyvatel v nestrannost a spolehlivost této komise je minimální s všeobecným povědomím o klientelismu napříč všemi úřady a institucemi v zemi (jednu z ministerských funkcí například zastává Museveniho žena Jannet). O to pozoruhodněji působí tvrzení o čistotě Museveniho, jenž má podle obyvatel dobré úmysly, je ale obklopen lidmi, kteří s ním manipulují a snaží se ho izolovat od reálných problémů. Mezi dalšími výtkami potom byla manipulace s hlasovacími lístky, které byly často předem vyplněny právě ve prospěch Museveniho, nákladná předvolební kampaň NRM financovaná z veřejných prostředků (odhaduje se až 350 milionů dolarů) či například drtivá podpora NRM státem vlastněných médií. To, o čem se již zpráva EU hodnotící letošní volby nezmiňuje, je psychologický tlak na samotné voliče. Již ve dnech předcházejících volbám byly na všech důležitých místech rozmístěny vojenské hlídky a jak ve městech, tak i na vesnicích patrolovala auta s ozbrojenými milicemi. Oficiálně kvůli zajištění bezpečnosti, reálně však vzbuzující strach a jasně deklarující moc vládnoucích elit. Staronově zvolený prezident Museveni se rozhodně nemůže srovnávat se svými předchůdci Idi Aminem a Miltonem Obotem, kteří během dlouhých let tyranie a vojenské diktatury uvrhli svou zemi do chudoby, diplomatické izolace a hospodářské recese. Museveniho pragmatický a technokratický přístup otevřel zemi evropským a severoamerickým investorům, zaměřil se na turistický průmysl, tolik důležitý v hospodářství většiny rozvojových 16 Mezinárodní politika

19 zemí, a především nedal důvod k velkým kmenovým nepokojům či jiným snahám o destabilizaci. Naopak se snažil vtáhnout Ugandu do rozhodovacích procesů nejen v regionu východní Afriky tak, aby získal větší politický vliv a podporu ostatních afrických lídrů. Právě jeho rozhodnutí podpořit Kigameho tutsijskou armádu sehrálo důležitou roli při skončení rwandské genocidy. V současnosti patří mezi mediálně známé případy ovlivňování mezinárodní politiky ugandský vojenský kontingent 5000 mužů sloužících na mírové misi v Somálsku či nabídka azylu pro libyjského dnes již bývalého diktátora Kaddáfího. Opožděné dopady krize S rostoucí státní mocí a autoritativními rysy Museveniho vlády se nabízí otázka, zda se v zemích subsaharské Afriky rýsuje možnost obdobného vývoje, jehož jsme byli svědky během arabského jara v severní Africe a na Blízkém východě. Existuje množství rozdílů stejně jako paralel mezi situací států na sever a na jih od Sahary. Hnací silou protestů v severoafrických státech byla mladá vzdělaná vrstva obyvatel, která tváří v tvář rostoucí nezaměstnanosti, cenám potravin a fosilních paliv a zvyšujícím se životním nákladům prolomila bariéru strachu proti vládnoucím režimům a stála tak na počátku jejich konce. Země Maghrebu obecně mají nejvyšší ukazatele rozvoje z celé Afriky, velké zásoby fosilních paliv a v neposlední řadě geostrategicky významnou polohu v rámci mezinárodních vztahů. To jsou hlavní rozdíly, jež determinují možnost obdobného scénáře vývoje také v subsaharské Africe. Uganda, podobně jako ostatní státy na kontinentě, zažívá dopady světové finanční krize se zpožděním. V loňském roce se zde ceny nafty dostaly místy až k trojnásobku předchozí úrovně a výrazně stoupla také cena základních potravin. Situace mezi prostými obyvateli, kteří by se inspirovali nedávnými masovými protesty napříč islámskými státy, však zdaleka neodpovídá možnosti takového radikálního kroku proti vlastní vládě. Jedním z důvodů je nehomogennost afrických států, které byly uměle narýsovány západními koloniálními mocnostmi a které přešly po období dekolonizace do podoby současných nezávislých zemí. Dnešní stav drtivé většiny hranic afrických států nerespektuje jeho etnické rozložení. Příslušnost ke kmeni je zde mnohem silnější než v případě severní Afriky. Dlouhodobé africké režimy tohoto faktu zručně využívají ve svůj vlastní prospěch a navádějí jednotlivé skupiny proti sobě navzájem, aby si zajistily co největší podíl moci. Ve výsledku je potom celková politická opozice roztříštěná a nejednotná, což se ukázalo i v Ugandě. Na jaře tohoto roku po prezidentských volbách Kizza Besigye zorganizoval walk to work demonstraci jako reakci na zvyšující se ceny nafty a potravin. Společně s dalšími dvěma S rostoucí vzdělaností, informovaností a silnější občanskou společností mohou další prezidentské volby v Ugandě v roce 2016 vypadat již zcela jinak. V opačném případě bude pravděpodobnost scénáře masových revolt daleko vyšší. představiteli opozičních stran byl zadržen policií a uvězněn. Původně nenásilný protest se během několika dní rozrostl do potyček s policií a armádou a ztratil tak širší podporu obyvatel. Museveni se rád staví do role sjednotitele ugandského lidu a jakékoliv opoziční protesty označuje za pokus o destabilizaci vnitropolitické situace. Afričanům obecně, Uganďany nevyjímaje, imponuje také síla jednotlivců vést pevnou a rozhodnou rukou. Vycházejí tak z tradičního kmenového pojetí společnosti, kde vůdce byl silný a dominantní a dokázal prosadit svou vůli i za cenu tvrdých opatření. Dalším z důvodů je vzdělání a přístup k informacím, které se ukazují jako hlavní předpoklady pro nastartování rozvoje a prosazování lidských práv. Vzdělanost Subsaharská Afrika a arabské jaro obyvatel států subsaharské Afriky je v tomto ukazateli zdaleka nejhorší ze všech ostatních rozvojových regionů světa. I přes celkové zlepšení v přístupu ke vzdělání a zvyšování gramotnosti jsou v tomto ohledu opět dominantní země Maghrebu. Čím nižší vzdělání, tím častěji se projevuje sklon předávat odpovědnost na řídící instituce a vládní úřady. Změny až po roce 2016? Komunikace přes sociální sítě Facebooku či Twitteru, jako tomu bylo v případě Tuniska a Egypta, hrály hlavní roli při formování a průběhu protestů v těchto zemích. Naproti tomu státy subsaharské Afriky zdaleka nedisponují takovouto komunikační infrastrukturou. I přesto je zde znát vliv globalizace a pronikání informačních médií. V Ugandě je dnes už zcela běžné disponovat mobilním telefonem. Ten je ale často brán spíše jako výraz určitého společenského postavení než jako možnost formování občanské společnosti. V nejbližším vývoji proto nelze čekat obdobný scénář masových revolt, jako tomu bylo v letošním roce v zemích arabského jara. Nicméně ty mohou sloužit jako příklad síly dlouhodobě podceňované a utlačované společnosti, která se odhodlala ke změnám. Museveniho administrativa při letošních volbách a následných demonstracích opět ukázala paranoidní chování, že vyjadřovat svobodnou vůli nebude stát tolerovat. S rostoucí vzdělaností, informovaností a silnější občanskou společností mohou další prezidentské volby v Ugandě v roce 2016 vypadat již zcela jinak. V opačném případě bude pravděpodobnost scénáře masových revolt daleko vyšší. Prozatím však zůstávají Uganďané v otázce změny vedení vlastní země skeptičtí a sami to komentují slovy: Jsme zbabělci. A zbabělci žijí déle! Ondřej Suchánek je doktorandem Mezinárodních rozvojových studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. Z Ugandy má pracovní zkušenost. osuchanek@centrum.cz 2011 Mezinárodní politika 10 17

20 Subsaharská Afrika a arabské jaro Málokterá země v Africe má dlouhodobou zkušenost s demokracií, říká afrikanista Jan Záhořík. V rozhovoru pro Mezinárodní politiku připomíná, že mnoho dosud žijících pamětníků nevidí velký rozdíl mezi vládou bývalých koloniálních mocností a současných nedemokratických režimů. Hovoří o přetrvávající britsko-francouzské rivalitě na černém kontinentě a zamýšlí se rovněž nad rolí Africké unie při politických změnách v severní Africe a její budoucností. Rozhovor vedl Robert Schuster. Sever Afriky byl letos na jaře zasažen revolučním hnutím, několik zdánlivě až na věky vládnoucích autokratů muselo pod veřejným tlakem odejít, někteří z nich jsou už i souzeni. Co na to subsaharská Afrika? Ačkoli se zdá, že se subsaharské Afriky tyto revoluční vlny netýkají, opak je pravdou. Jsou země, které se velmi obávají podobných událostí, a to ze stejných důvodů jako v severní Africe, tedy především kvůli autoritářským, dlouhotrvajícím režimům, špatné ekonomické situaci, nezaměstnanosti, nízkým platům a podobně. Je však třeba vnímat rozdíly jak mezi severní Afrikou a subsaharskou Afrikou, tak mezi jednotlivými zeměmi subsaharské Afriky. Byly tam reflektovány zmíněné události? Pokud ano, pak jak? Bezesporu, problém je v tom, že v mnoha zemích subsaharské Afriky se vzhledem k restriktivním opatřením vlády a nízké gramotnosti běžní smrtelníci mnohdy ani nedozví, co se kde děje. Vlády je vědomě drží ve stavu nevědomosti. To se týká třeba Eritreje, Rovníkové Guineje, nebo koneckonců i Etiopie. Dlouholetí autoritativní vládcové subsaharské Afriky, jako jsou Mugabe, Museveni nebo Wade ze Senegalu se ovšem o své pozice bát nemusejí anebo snad ano? Určitě jsou obavy na místě, protože je třeba si uvědomit, že velmi často v těchto zemích zasahují do politiky etnické, regionální, náboženské či klanové aspekty, které v případě nějakých celospolečenských problémů mohou fungovat jako mobilizační faktor. V mnoha zemích Afriky je pak politika spíše výsledkem nějakého konsenzu mezi těmito zmíněnými složkami. Je-li rovnováha nějak dlouhodobě narušena, například dominancí jedné minority, pak může dojít k problémům. To se týká jak Ugandy, tak Senegalu, ale i celé řady jiných zemí, které mají zkušenost s regionálním násilím, separatismem či guerillovou válkou. Jak se postavila k arabskému jaru Africká unie? Hrála při politických změnách v severní Africe vůbec nějakou roli? Nechci působit jako skeptik, ale politika Africké unie, stejně jako dříve Organizace africké jednoty, není něčím, co by vzbuzovalo respekt, i když se již od studené války doba značně změnila. Přeci jen, AU je složena s výjimkou Maroka ze všech afrických zemí, z nichž mnohé patří k nejbrutálnějším diktaturám na světě. A je-li pak jedním z mírových vyjednavačů například konžský prezident Dennis Sassou-Nguesso, který se vrátil do prezidentského křesla díky občanské válce, kterou vyvolal, pak jsou na místě pochyby o akceschopnosti AU jako celku. V současné době proto jen JAR může hrát roli skutečného a respektovaného mírového zprostředkovatele, ale vzhledem k tomu, že je momentálně zmítána 18 Mezinárodní politika