projektyqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq

Transkript

1 psychologieasdfghjklzxcvbnmqwertyuio pasdfghjklzxcvbnmqwesociologiezxcvbn mqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyui opasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjk Základy společenských věd projektyqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq Vyšší stupeň gymnázia wertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiop asdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzx Gymnázium Jiřího Ortena v Kutné Hoře cvbnekonomieiopasdfghjklllllldebatymq wertyuiopasdfccprezentacebnmqwerty uiodfgprojektybnmqrtyuiopolitologiexcv bnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwert yuiopasprávoklzxcvbnmqweprojektysdf ghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvb nmrtyuiopasghjklfilozofiewertyuiopasdf gheetikaopasdfghaaaaasvětxpráceqwert yuičlověkas STUDENT Zpracoval: Mgr. Ing. Zdeněk Maňák, Ph.D větpráceasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopas

2 Obsah Úvod Jak pracovat s učebnicí Základy psychologie: podstata lidské psychiky a činnost Pojmy: Historický vývoj psychologie jako vědy: Současná definice psychologie Předmět psychologie Psychologické disciplíny Biologické a psychosociální determinanty lidského vývoje BIOLOGICKÁ PODMÍNĚNOST Reflexní oblouk - reflex probíhá po reflexním oblouku SOCIÁLNÍ PODMÍNĚNOST Hlavní směry psychologie Experimentální psychologie Behaviorismus Psychoanalýza Analytická psychologie Tvarová psychologie (gestaltismus Humanistická psychologie Hlubinná psychologie Neobehaviorismus Kognitivní psychologie Transpersonální psychologie Úkol Kredity ČLOVĚK V LIDSKÉ SPOLEČNOSTI Pojmy: OSOBNOST ČLOVĚKA A JEJÍ UTVÁŘENÍ Úkol Sebepoznání a sebevýchova Struktura osobnosti Temperament

3 Úkol Galánova - podle tělních tekutin Konstituční podle Kretschmera -podle typu a stavby těla Podle I. P. Pavlova - podle reakce nervové soustavy Podle spojitých dimenzí Heymans a Wiersma Podle H. J. Eysenecka Jungová typologie Schopnosti DRUHY SCHOPNOSTÍ ) Intelektové Emoční inteligence (EQ) Úkol ZENOVÝ PŘÍBĚH jako příklad z Emoční Inteligence, přátelé Charakter Dynamika osobnosti Mini projekt Kredity Základní psychické jevy Pojmy: Psychické procesy Metoda kritického čtení: Poznávací procesy (vnímání, představy, fantazie, myšlení a řeč) Psychické stavy Pozornost Psychické vlastnosti specifické získané dispozice: Kredity Vývojová psychologie dělení lidského života Pojmy: PERIODIZACE DUŠEVNÍHO VÝVOJE Specifika lidského života v jednotlivých fázích z hlediska psychologie PRENATÁLNÍ OBDOBÍ

4 NOVOROZENEC KOJENEC BATOLE PŘEDŠKOLNÍ OBDOBÍ (3 6 let, nástup do školy) MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK STARŠÍ ŠKOLNÍ VĚK ADOLESCENCE MLADÁ DOSPĚLOST (20 30 let) STŘEDNÍ DOSPĚLOST (30-45 let) POZDNÍ DOSPĚLOST (45-60/65 let) STÁŘÍ Kredity INTERAKCE A KOMUNIKACE MEZI LIDMI Pojmy: Pojetí interakce a komunikace Komunikace je sdělování informací, podávání zpráv Oboustranná, dvousměrná Jednosměrnou Prvky sociální komunikace: Druhy komunikace Komunikace verbální versus neverbální Komunikace symetrická versus asymetrická Komunikace harmonická versus konfliktní Komunikace soutěživá versus spolupracující (kooperující) Komunikace formální versus neformální Zóny komunikace Nedorozumění v komunikaci: EFEKTIVNÍ KOMUNIKACE Kredity DUŠEVNÍ ZDRAVÍ A ZÁSADY PSYCHOHYGIENY Pojmy: Duševní zdraví Vliv na duševní zdraví

5 Kriteria duševního zdraví Sebeakceptace Seberealizace Psychohygiena Narušování psychického zdraví Deprivace Frustrace STRES Duševní poruchy Kredity Konflikt Pojmy: Intrapersonální Interpersonální konflikty Řešení konfliktů Řešení účastníky konfliktu bez účasti třetí strany Řešení konfliktu další osobou Asertivita Manipulace Kredity UČENÍ Pojmy: Učení podmiňováním Učení pokusem a omylem Programovaného učení Senzomotorické učení Učení verbální neboli slovní Učení pojmové Učení vhledem a řešením problémů Učení nápodobou Učení v životních souvislostech Efektivní učení Desatero efektivního učení:

6 Kredity PROJEKT IMPROVIZOVANÉ DIVADLO Použitá literatura: Pojmy: SOCIOLOGIE Předmětem sociologie SPOLEČNOST Funkce sociologie: Vývojová linie sociologického myšlení Pozitivismus počátek sociologie Evoluční sociologie Marxistická sociologie Interpretativní sociologie Etapa velkých empirických výzkumů Neopozitivismus: Sociometrie Strukturální sociologie Humanistické a kritické proudy v sociologii Významná byla především frankfurtská škola (Herbert Marcus, Jűrgen Habermas) Symbolický interakcionismus Interpretace lidského jednání Fenomenologická sociologie Strukturální funkcionalismus Česká sociologie T. G. Masaryk Klasická sociologie po Masarykovi: Moderní česká sociologie: Úkol Kredity SOCIÁLNÍ STRUKTURA, SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE Pojmy: Struktura - stavba, uspořádání, vnitřní řád, soustava, složení

7 Sociální struktura společnosti Prvky sociální struktury: Faktory vedoucí k uspořádání sociální struktury: Sociální pozice (status) Úkol Sociální kontrola Úkol Sociální stratifikace Systémy sociální stratifikace SOCIÁLNÍ MOBILITA Sociální nerovnost Kredity Socializace Pojmy: Podoby socializace: Činitelé socializace: Mechanismy socializace Úkol Resocializace Kredity Sociální skupina Pojmy: Znaky: Dělení: Úkol Pospolitost Agregát Dav Komunita Obyvatelstvo Veřejnost Organizace a instituce INSTITUCE

8 ORGANIZACE Úkol Sociální role Konflikt uvnitř role Konflikt "Já-role" Konflikt mezi rolemi Lidské jednání Klasifikace rituálů: Společenské hodnoty Hodnotový systém Společenské normy Etiketa společenského chování Společenská významnost: Kredity Příroda, kultura, společnost Pojmy: Kultura Nebo: Norma Hodnota Rysy kultury: Znaky kultury: MASOVÁ KULTURA Rysy masové kultury: Masmédia Kulturní dědictví Monotematický den: ČR - kulturní dědictví Kultura a příroda Antropogeneze Kulturní vzorce chování Morálka Právo Náboženství

9 Kredity Duchovní život člověka, náboženská víra, sekty Pojmy Náboženství Víra Věř a víra tvá Tě uzdraví Sekta Co vede mladé lidi k tomu, aby vstoupili do sekty? Judaismus Pojmy: Symboly: Křesťanství Pojmy: Symboly Základní rozdíly mezi katolickou, pravoslavnou a protestantskou církví Islám Pojmy: Kredity Rodina Pojmy: Funkce rodiny: Typy rodin: Rodinné rituály Vývojové etapy rodiny Krize rodiny: Problémy vznikající v rodinách: Kredity SOCIOLOGICKÝ VÝZKUM Použitá literatura: Člověk a svět práce Pojmy: Volba profesní orientace osobní zájmy a cíle

10 Ucházím se o práci Osobní management (řízení) Time management - organizace, řízení času Pořádek Neztrácejte čas čekáním pravidel pro jednoduchý, ale účinný time management: Workoholismus Ohrožené osoby Kdy hovořit o závislosti? Typy workholiků podle profesora Robinsona Kdo je a není workholikem Zdravotní problémy Kredity Základní ekonomické pojmy Pojmy: Úkol Ekonomie Základní ekonomické otázky Ekonomika Potřeba Spotřeba Statek Služba Výroba a výrobní faktory Kredity Základní ekonomické systémy a základní otázka ekonomie Pojmy: Úkol Pozitivní ekonomie Normativní ekonomie Základní ekonomické teorie (dějinný pohled a současnost) Ekonomické systémy

11 Každý systém řeší tři základní ekonomické otázky: ) Zvykový (tradiční systém) ) Příkazový systém ) Tržní systém Kredity Trh a tržní mechanismus Pojmy: Tržní hospodářství NABÍDKA (supply) POPTÁVKA (demand) Tržní cena Tržní subjekty Rovnovážná cena trhu Dělení trhu Konkurence Dělení konkurence podle charakteru tržního prostředí Konkurence dokonalá Konkurence nedokonalá KARTEL SYNDIKÁT TRAST KONCERN KONGLOMERÁT Kredity Peníze, banky, burzy Pojmy: Finanční trh Peníze a jejich vývoj Bankovní soustava ČR a úloha centrální banky CENTRÁLNÍ BANKA ČNB OSTATNÍ BANKY Typy bankovních služeb Cenné papíry. Burza

12 Cenné papíry, rozdělení cenných papírů Kredity Faktory určující úroveň ekonomiky Pojmy: Hrubý domácí produkt Hospodářský růst Hospodářský cyklus Inflace Nezaměstnanost Zahraniční obchod Úloha státu v tržní ekonomice Státní rozpočet Hospodářská politika státu Kredity Ekonomická reforma Pojmy: Makroekonomický rámec Mikroekonomická reformní opatření Kroky transformace: Transformace bankovního systému Cenová liberalizace Kredity Použitá literatura: Podnikatelská činnost Pojmy: Výsledek hospodaření = výnosy náklady Typy obchodních společností Veřejná obchodní společnost - v.o.s Komanditní společnost - k. s Společnost s ručením omezeným - s.r.o Akciová společnost - a.s Družstva

13 Kredity Význam předmětu politologie, pojem státu Politologie Moc Rozdělení politologie: Vztahy politologie s ostatními vědami STÁT Funkce státu: Teorie vzniku státu Úkol Znaky státu Formy státu Podle způsobu vykonávání státní moci: Podle toho, kdo stojí v čele státu: Podle struktury: Podle konkrétních ústavních řádů Úkol Kredity POLITIKA, VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ, POLITICKÉ STRANY Politika Rysy politiky: Typy politiky: Úkol Úkol k zamyšlení Politický systém Politická kultura Politická participace POLITICKÉ STRANY Funkce politické strany: Dělení stran: I. Podle charakteru členství: II. Podle šířky spektra:

14 Systémy politických stran: Ideologie Liberalismus Konzervatismus Komunismus Nacismus Fašismus Anarchismus Nacionalismus Rasismus Socialismus VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ VOLBY A POLITICKÝ PLURALISMUS Volební systémy: Kredity Demokracie a formy participace občanů na politickém životě Pojmy: Hodnoty demokracie Základní otázky demokracie Demokratické zásady: Rozdělení demokracie: Postavení občana v demokratické společnosti Formy přímé demokracie v ČR a ve světě: Kritika demokracie Problémy demokracie Kredity Právní základy státu- ústava Pojmy: Ústava Rozdělení: Ústavní zákon Ústavní vývoj od roku Prosincová ústava (1867)

15 Historická cesta Ústavy republiky ÚSTAVA ČESKÁ REPUBLIKY Moc Zákonodárná Výkonná moc Soudní moc Státní symboly ČR Demokratická vzájemná kontrola jednotlivých mocí (zásada brzd a rovnovah) Úkol: Kredity Státní správa a samospráva Pojmy: Samospráva: Město Statutární město Obec Okresní úřady Kraj Kredity Mezinárodní vztahy Mezinárodní prostředí Zahraniční politika a jejich nástroje MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ (OSN) SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE (NATO) EVROPSKÁ UNIE ) Rada Evropské unie VÝZNAMNÉ MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE ČLENSTVÍ ČR V MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍCH Kredity DEBATNÍ PROJEKT Studentská Agora Použitá literatura:

16 Význam právní regulace mezilidského styku, právní řád státu, právní vztahy (subjekty právních vztahů, právní subjektivita) Pojmy: Úkol I. Pojem práva II. Právní vztahy Účastníci právního vztahu Obsah právního vztahu III. Rozdíly mezi právem a morálkou IV. Prameny práva II. Typy formálních pramenu práva V. Právní řád Právní řád České republiky VI. Systém práva Kredity Občanské právo Pojmy: Úkol Zásady občanského práva: Prameny občanského práva: Osoba Subjekty občanského práva Podnikatel Majetková práva Absolutní majetková práva Pojmy: DĚDICKÉ PRÁVO Relativní majetková práva Zánik závazků Občanské soudní řízení Kredity Pracovní právo Pojmy: Úkol

17 Prameny práva: Základní pojmy a úkony dle zákoníku práce Pracovní smlouvy Pracovní podmínky mladistvých Skončení pracovního poměru Kredity Rodinné právo Pojmy: Úkol HLAVNÍ ZÁSADY RODINNÉHO PRÁVA Prameny: MANŽELSTVÍ Formy uzavírání manželství Okolnosti vylučující manželství Práva a povinnosti manželů MANŽELSKÉ MAJETKOVÉ PRÁVO Zánik manželství: DĚTI RODINA Rodičovská zodpovědnost Formy náhradní rodinné výchovy Vyživovací povinnost Kredity Trestní právo Pojmy: Formální pramen: Trestní právo hmotné Trestné činy Podmínky trestní odpovědnosti Trest Trestní odpovědnost právnických osob Trestní právo procesní Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.)

18 Trestní řízení Orgány činnými v trestním řízení Obviněným Obžalovaným Odsouzeným Postup při vyšetřování Trestní právo správní Kredity Kredity Soudní proces Použitá literatura: Vznik filozofie a její význam v životě člověka Mýtus Filosofie Rozdělení filosofie Teoretická filosofie: Praktická filosofie Vztah filozofie k jiným formám vědění o světě (mýtus, náboženství, věda, umění) Vztah filosofie a náboženství Vztah filosofie a vědy Vztah mezi uměním a filosofií Vztah mezi mýtem a filosofii Kredity Východní filosofie BUDDHISMUS BUDDHA DHARMA ZEN BUDDHISMUS Filosofie staré Číny Konfucianismus TAOISMUS Indická filozofie

19 Období védské Bráhmanismus a hinduismus (Indie) Neortodoxní systém indické filosofie (500 př. n. l n. l.) Pomocné texty Význam buddhistické mantry Óm mani padmé húm Zen Buddhismus a krátké příběhy Předsokratovská filosofie Pojmy: Vědění x mínění Iónská (mílétská) škola Thales Anaximandros Pythagorejská škola Pythagoras Hérakleitos Eleaté Parmenidés Atomisté Demokritos Kredity Antická filosofie Sofisté Sokrates Sokratovský obrat v kladení otázek Sokratovský obrat ve filozofii Platon Platonova filosofie Bytí idejí Idea a jev Nauka o státu Duše a nesmrtelnost Aristoteles Aristotelova nauka:

20 Nauka o duši Kredity Helenismus Pojmy: Pojem "Helénismus" Skepticismus Pyrrhón z Élidy (asi ) Epikureismus Epikuros ze Samu ( ) Nauka o kritériu pravdy a o počátku jsoucna Etika Stoicismus Zénón z Kitia ( ) Etika Eklekticismus Novoplatonismus Učení Emanace Mystika Kredity Středověká filozofie Vymezení Periodizace Patristika Základní úkoly: Aurelius Augustinus - sv. Augustin ( ) Filosofie Predestinace (předurčení) a svoboda Lidské dějiny Scholastika Spor o univerzálie I. Realisté II. Nominalisté

21 Tomáš Akvinský ( ) Učení: Teologie Poznání - gnoseologie Bytí ontologie Důkazy Boží existence Etika Jiný přístup Bonaventura ( ) Roger Bacon ( ) Německá mystika Kredity Úvod do novověkého myšlení Renesanční filosofie Mikuláš Kusánský ( ) Rysy renesanční filosofie: Giordano Bruno ( ) Niccolo Machiavelli ( ) Racionalismus René Descartes ( ) Baruch (Benediktus) Spinoza ( ) Gotfried Wilhelm Leibniz ( ) Empirismus Francis Bacon ( ) Thomas Hobbes ( ) John Locke ( ) George Berkeley ( ) David Hume ( ) Kredity Osvícenství Pojmy: Anglické osvícenství (viz empirismus a racionalismus) David Hume. ( )

22 Francouzské osvícenství MONTESQUIEU ( ) VOLTAIRE ( ) Jean Jacques Rousseau ( ) Encyklopedisté a materialisté LA METTRIE ( ) DENIS DIDEROT ( ) Německé osvícenství Wilhelm Gottfried Leibnitz Gottfried Johann Herder, panteista ( ) Kredity Německá klasická filozofie Pojmy: Immanuel Kant ( ) J. G. Fichte ( ) F. W. J. Schelling ( ) G. W. F. Hegel ( ) Ludwig Feuerbach ( ) Kredity Filosofické směry novověké filosofie Pojmy: Pracovní list: Subjektivismus GEORGE BERKELEY ( ) Transcendentalismus Immanuel Kant ( ) (viz. Německá klasická filosofie) Filosofický skepticismus Skepse a způsoby jejího překonávání Dogmatismus Agnosticismus Kredity Filosofie 20. století Pojmy:

23 EXISTENCIALISMUS Existence Sören Kierkegaard ( ) Karl Jaspers ( ) Jean-Paul Sartre ( ) Albert Camus ( ) Martin Buber ( ) FENOMENOLO GIE Edmund Husserl ( ) PRAGMATISMUS William James ( ) John Dewey ( ) Kredity Postmoderní filosofie Pojmy: Postmodernismus, etnocentrismus Postmoderna Etnocentrismus Michel Paul Foucault ( ) Jean Francois Lyotard ( ) Jaques Derrida (1930) Wolfgang Welsch (1946) Václav Bělohradský (1944)- významný současný český filozof Kredity FILOZOFICKÝ PROJEKT Etika Pojmy: Vývoj etiky Antika Středověk Křesťanská etika Novověk století

24 Utilitaristická etika (utilita - užitečnost) Postmoderní etika Kredity Dobro a zlo Rozlišujeme: Filosofové rozlišují zlo na: Historický výklad: Antické Řecko Středověk Novověk století: Postmoderní pohled: Kredity Svoboda Úrovně, na nichž svoboda vystupuje: Rozdělení svobody: Vztah vnitřní s vnější svobody: Dějinný pohled na svobodu Antika Středověk Novověk Moderní i postmoderní člověk Kredity Svědomí Použitá literatura: Totalita: Pojmy: Fašismus Základní východiska fašismu Nacismus Základní východiska nacismu Symboly fašismu:

25 Komunizmus Rysy komunistické ideologie: Komunistický režim v Československu Milníky komunistického režimu Vítězný únor Éra stalinismu v 50. letech : Demokratizace a okupace vojsky Varšavské smlouvy : Normalizace a stagnace ČSSR : Krize, přestavba společnosti a Sametová revoluce Represívní orgány moci Oběti komunistického režimu Použitá literatura:

26 Úvod. Tato učebnice je určena pro žáky GJO v Kutné Hoře a klade si za cíl poskytnout jim základní zdroj pro výuku předmětu ZSV na vyšším stupni gymnázia. Shromažďuje souhrnné informace ze všech oborů tohoto společensko - vědního předmětu. Učebnici lze využít jako metodický materiál ve studiu. Obsahuje pracovní listy, odkazy na internetové stránky, úkoly. Je uspořádána chronologicky podle ŠVP od prvního po čtvrtý ročník (kvinta oktáva). Obsah učebnice je soustředěn na základní informace, které shrnují znalosti potřebné k absolvování středoškolského studia. Při zpracování výukového materiálu byly využity zdroje dostupné na našem knižním trhu i na internetu. Úkolem knihy je poskytnout studijní materiál při studiu i při přípravě na maturitní zkoušku. Jak pracovat s učebnicí. Na začátku knihy je obsah učebnice, který je zpracován jako soubor hypertextových odkazů. Při kliknutí na téma hodiny se dostanete na vybrané téma. Pod tématem hodiny jsou napsány důležité pojmy, které si žáci mají za úkol osvojit. Opět jsou ve formě hypertextových odkazů a při kliknutí na vybraný pojem dojde k odskoku na jeho definici. Jsou zde zobrazeny ikony, které obsahují soubory, které mohou učitelé využít jako metodický materiál k výuce. Jsou to: Soubor v programu Excel Soubor v programu Word Odkaz na internetovou stránku (zpravidla profil vědce) Soubor v programu PDF 25

27 26

28 Základy psychologie: podstata lidské psychiky a činnost. Pojmy: Psychologie, vědomí, nevědomí, vzruch, útlum, reflex, duše, kognitivní, humanistický, transpersonální, subjektivní, behaviorismus. 1 Psychologie je vědecká disciplína a její vznik se obvykle datuje od roku 1879, kdy Wilhelm Wundt založil v Lipsku první psychologickou laboratoř. (Dříve byla součástí filosofie) Psychologie z latinského psyché z řeckého logia česky duše duch, dech Je to věda o duši česky věda výzkum, nauka Historický vývoj psychologie jako vědy: Jako věda o duši jako věda o subjektivní zkušenosti jako věda o chování jako věda o chování a jednání člověka a jeho vlastnostech A. Jako věda o duši: Experimentální psychologie - do 2. pololetí 19. století a věnovala se poznávání duševních pochodů pomocí vědecké introspekce (sebepozorování vlastních duševních stavů) Jako věda o subjektivní zkušenosti - poznávání na základě lidské zkušenosti a to buď na zkušenosti závislé na jediné osobě anebo nezávisle na jediné osobě. B. Jako věda o chování Duše je duchovní podstata, která je vlastní živým bytostem. 1 Wilhelm Wundt, Dostupné z: 160px/medien_assets/Wilhelm%20Wundt%20Portrait.png 27

29 Behaviorismus vznikl na základě snahy opustit zkoumání subjektivních pocitů a zaměřit se na zkoumání chování člověka a jeho reakce na podněty. Přeceňovali roli výchovy a neuznávali vrozené psychické dispozice. C. Jako věda o chování a jednání člověka a jeho vlastnostech Současná definice psychologie: Je to věda, která se zabývá prožíváním (psychickými jevy)a chováním. 2 Předmět psychologie: Chování, prožívání, postoje a vlastnosti lidí. Zabývá se jejich osobnosti a vývojem, jejich krizemi i úsilím vymanit se z těchto krizí a realizovat svou cestu 3 Psychologické disciplíny: a) Obecná psychologie zabývá se obecnými zákonitostmi lidské psychiky b) Fyziologická psychologie zabývá se rolí fyziologických (životních pochodů uvnitř člověka) faktorů při stanovování psychických jevů c) Vývojová psychologie zabývá se činiteli, zákonitostmi a průběhem vývoje člověka od prenatálního období do smrti d) Sociální psychologie zkoumá sociální aspekty života jednotlivce e) Psychopatologie - zabývá se otázkami normality a abnormality lidské psychiky f) Klinická psychologie aplikuje poznatky o normálním a patologickém fungování lidské psychiky g) Poradenská psychologie poskytuje konzultaci v různých oblastech h) Psychologie práce a organizace obecně se zabývá činiteli a podmínkami ovlivňující pracovní výkon i) Soudní psychologie uplatňuje se v soudní praxi j) Jiné druhy aplikované psychologie psychologie pedagogická, školní, sportu, trhu, kultury, náboženství, lékařská psychologie. Biologické a psychosociální determinanty lidského vývoje (souhrn činitelů určujících a spoluvytvářejících psychický vývoj jedince v době jeho dospívání) Psychika je vymezena, určována (determinována) několika činiteli, které se dají rozdělit do dvou skupin: BIOLOGICKÁ PODMÍNĚNOST Dědičný a vrozený faktor předurčují stavbu a funkci nervové soustavy. Centrální nervová soustava CNS prodloužená mícha + mozek + páteřní mícha činitelé 2 Říčan, P.: Psychologie, Praha, Portál, s Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s

30 Základním prvkem nervové soustavy je nervová buňka (neuron) a abychom porozuměli činnosti nervové soustavy, podívejme se, co se v ní děje, dotkneme-li se náhodou něčeho horkého a ucukneme. mozek somatický mícha Periferní nervový systém Psychologie autonomní sympatický parasympatický Reflexní oblouk - reflex probíhá po reflexním oblouku 1. Receptor příjem podráždění (rozžhavená kamna) 2. Dostředivá dráha vede informaci do centra (CNS) 3. Centrum mozek nebo prodloužená mícha (analýza informace) 4. Odstředivá dráha vede informaci k výkonným orgánům (ruka) 5. Efektor (výkonný orgán) odpověď na podráždění (ruka) Projev psychiky základní nervové procesy Vzruch (impuls) vede ke zrychlení aktivity orgánu či organismu vzruch vybudí reflex (odpověď organismu na reflex reflexní oblouk) Reflex odpověď organismu na podráždění 1. Nepodmíněný- vrozený, stálý, neměnný 2. Podmíněný - není vrozený ani stálý, mění se může vyhasnout Podmíněnost je proces, jímž se vyvolává odpověď organismu, nebo situace, za níž vzniká v mozku dočasný nervový spoj. Je to nejjednodušší forma učení. Psychologie rozlišuje v zásadě dvě základní formy podmiňování klasické a instrumentální (operační). Klasické podmiňování vychází z vrozených reakcí organismu na vrozené podněty. Pracoval s ním I. P. Pavlov. Základní myšlenkou je to, že podnět přecházející nebo spojený s působením podnětu vrozeného se v důsledku tohoto spojení stává určujícím a vyvolává později sám vrozenou reakci. 29

31 Klasické podmiňování představuje model Pavlova podmíněného reflexu. 1) předpokládá existenci nepodmíněného (vrozeného) podnětu. 2) předpokládá existenci podmíněného podnětu, který původně nevyvolává nepodmíněnou (vrozenou) reakci. Útlum vede k tlumení nebo zastavení aktivity orgánu či celého organismu SOCIÁLNÍ PODMÍNĚNOST Sociální podmíněnost vzniká: a) Stimulace smyslových orgánů různými podněty vyvolává nejrůznější příjemné i nepříjemné pocity a nálady, vzpomínky a fantazie b) Interpersonální vztahy kontakt lidí, se kterými se známe, na něž se těšíme nebo se jich bojíme c) Ve společnosti a její kultuře- vliv na naši psychiku má společnost, ve které žijeme. d) V dynamice psychických procesů - všechny předešlé podmínky způsobují aktivaci nebo útlum psychiky Hlavní směry psychologie Experimentální psychologie nazývána také psychologií elementovou - experimentálními metodami zkoumala základní elementy lidské psychiky (počitky, vjemy, pocity ) založil Wilhelm Wundt ( ) první psí laboratoř (1879) zkoumá na podkladech experimentů oblast duševních pochodů asociační zákony - popisují spojování počitků ve vjemy (např. zákon podobnosti, zákon kontrastu) apercepce = nové podněty si dávám do souvislosti s minulou zkušeností/ pamětnou stopou což je základem pro integritu (celistvost) psychiky metoda introspekce = sebepoznání za tuto kritizován, protože je to metoda ryze subjektivní (člověk přeci nemůže objektivně hodnotit sám sebe) Behaviorismus založil John B. Watson ( ) psychologie je chápána jako věda o chování (behaviour = chování) nazývána SR psychologií (Stimul-Reakce) snaha opustit zkoumání subjektivních pocitů a zaměřit se zkoumání chování člověka chování člověka je chápáno jako reakce na předchozí podněty jeden z nejvýraznějších psychologických směrů Behavioristé přeceňují roli výchovy, neuznávají vrozené psychické dispozice a zcela vyřazují z úvahy vnitřní duševní pochody jako vědou nezkoumatelné 30

32 rozpracovali behaviorální terapii, která má za úkol nahradit nežádoucí reakce reakcemi žádoucími, což následně zvyšuje adaptabilitu jedince ve společnosti Psychoanalýza Nevědomí je stav, ve kterém část pomyslného vnitřního prostoru mysli je dočasně nebo navždy skryta - na chování člověka má vliv jeho nevědomí, jeho minulá zkušenost. založil Sigmund Freud ( ) zkoumá vztah mezi minulými zkušenostmi člověka a jeho současnými problémy (upozorňuje tím na vliv nevědomí na chování člověka) metoda psychoanalýzy = léčebná metoda, která má za úkol odstranit psychické poruchy (neurózy). Vychází z toho, že psychika pracuje s konstantní energií - musí dojít k jejímu vybití přirozenou cestou - pokud tak není učiněno, vznikají traumata, která je třeba léčit. Podstatou psychoanalýzy je převedení těchto traumat z nevědomí do vědomí. Probíhá přirozenou formou na základě řízeného dialogu pacienta s psychoanalytikem. podle Freuda je člověk vystaven pudům jako základním determinantům svého chování a to zejména pudu sexuálnímu, agresivnímu či pudu sebezáchovy. má vliv na naše chování. struktura osobnosti - EGO (já) filtruje požadavky ID (ono) a SUPEREGO (nadjá, morálka) teorie - do snů člověk promítá své neukojené touhy a přání, protože je oslabena cenzura EGA vůči ID Analytická psychologie - vychází ze společného nevědomí lidstva, které stvořila naše kultura založil Carl Gustav Jung ( ) vytvořil teorii o kolektivním nevědomí lidstva, jež je souborem tzv archetypů (archetypy - předobrazy jsou chápány jako univerzální symboly a podklady, ze kterých se vytvořila naše kultura) bipolární typologie temperamentu - vycházel ze vztahu jedince k okolí (introvert x extrovert) Odklon od Freudovy teorie pudů a materialismu. Tvarová psychologie (gestaltismus)- psychologické děje vystupují jako celky, jejichž strukturu a vlastnosti nelze odvodit z jejich jednotlivých částí. Biologické, psychické a sociální jevy a procesy mají celostní neoddělitelnou povahu. zakladatelé Max Wertheimer ( ), Wolfgang Köhler ( ) teorie gestaltismu: psychologické jevy vystupují jako celek jedinec nevnímá izolované prvky, ale jejich uspořádání do celků strukturu a vlastnosti těchto celků nelze odvodit z jednotlivých částí nelze oddělit biologické / psychologické / sociální jevy a procesy Max Wertheimer - rychle po sobě jdoucí obrazce splývají = základ animovaného filmu vhled do problémové situace (Wolfgang Köhler) = náhlé pochopení toho, co mi předtím x-krát nešlo na rozdíl od behavioristů jiné pojetí učení - chápou učení jako schopnost člověka řešit problémovou situaci 31

33 Humanistická psychologie - chápe člověka jako aktivního tvůrce své existence, zaměřeného na positivní rozvíjení. Zajímá se o každodennost normálních lidí, řešení jejich problémů. Upozorňuje na jedinečnost každého z nás. zakladatelé Abraham Maslow ( ), Carl R. Rogers ( ) oproti behaviorismu - zdůrazňování tvořivosti oproti psychoanalýze - zdůrazňování vědomí a sebeuvědomování vytýká behaviorismu a psychoanalýze, že se na psychiku člověka orientují až tehdy, jeli "nemocná" (ex post). Zdůrazňují, že je třeba prevence (ex ante) člověk chápán jako svobodný tvor, který život utváří sám svými vlastními volbami, za které je zodpovědný proslulá Maslowova hierarchie potřeb (růstové x deficitní) - pyramida Hlubinná psychologie - zahrnuje v sobě psychoanalýzu, analytickou psychologii a individuální psychologii. Snaží se za běžnými projevy našeho prožívání, usilování a jednání najít hlubší vrstvu skrytě působících činitelů, které ovlivňují naše vnější projevy. Těmito činiteli mohou být dřívější zážitky, které jsme si nechtěli připustit a potlačili je. Zejména v dětství může být potlačování takových citů a pohnutek časté (např. ze strachu dítěte, že ztratí lásku rodičů a bude jimi odmítnuto). Potlačování projevů citů či pohnutek si na nás mohou vynucovat také v dospělosti společenské zvyklosti nebo politické poměry. zabývá se nejhlubšími vrstvami psychiky vychází z klasické psychoanalýzy, analytické psychologie, individuální psychologie a neopsychoanalýzy lidské projevy jsou složitou souhrou vědomých a nevědomých procesů vychází z Freudových teorií a praxe s neurotickými pacienty Neobehaviorismus zakladatelem je Edward Tolman ( ) radikální behaviorismus, obnovení Watsonova učení. Silná především V USA. na základě analýzy vztahů mezi podněty z okolí a chováním organismu vznikají určité pochody uvnitř jedince, které tyto podněty zprostředkovávají měli teorii, že na stejný podnět musí všichni jedinci reagovat stejně - dokázali, že to tak není (např. Tolmanova intervenující proměnná) Kognitivní psychologie -poznávající procesy jako zpracovávající informace. Pracuje s modelování psychických procesů. Tyto modely jsou vlastně vnitřní obraz chování, tj. situací, událostí, psychických procesů, myšlení člověka a problémů, s nimiž se setkáváme za účelem lepší orientace a možnosti učinit smysluplné rozhodnutí s předstihem zakladatelem je George Kelly ( ) za rozhodující jsou považovány poznávací procesy, kterými se vytváří vnitřní obrazy (modely) vnějšího světa skrze modely je člověk schopen sebereflexe a vytváření své hodnotové orientace cílem učení je schopnost člověka vyhledat a zpracovat informace člověk chápán jako aktivní tvor, který je schopen informace použít k sebereflexi, kterou promítne do hodnotového systému zdokonalování, sebevýchova, seberealizace, sebereflexe 32

34 v souvislosti s informacemi řeší otázku pamětných stop, kapacity mozku, umělé inteligence Vědomí je stav bdělosti a je to část pomyslného vnitřního prostoru mysli, která je právě v centru pozornosti Transpersonální psychologie - zabývá se mimořádnými změněnými stavy vědomí, překračující běžné vnímání člověka a vznikajícími mystickými praktikami, meditací, drogami apod. Založil Stanislav Grof - Američan českého původu (narozen 1931) zabývá se mimořádnými změněnými stavy vědomí vznikajícími meditací, požitím psychotropních látek, mystickými praktikami a rituály terapie byla nejprve zakládána na experimentech s LSD. Po jeho zákazu bylo nahrazeno technikou - holotropní dýchání teorie říká, že při intenzivním dýchání se mění v krvi poměr mezi kyslíkem a oxidem uhličitým pomocí holotropního dýchání může jedinec prožít např. zážitky svých předků, svůj vlastní porod, nebo se může cítit jako ztotožnění všeho bytí, promlouvat s bohem atd. Tato metoda je však riskantní, může dojít k upadnutí do bezvědomí, silným křečím, záchvatům atd., proto je doporučována pouze zcela zdravým jedincům. Může být prováděna pouze za přítomnosti vyškoleného psychologa - nikdy nezkoušejte holotropně dýchat sami!!! některými vědci považována za "papsychologii", nerelevantní vědu Úkol Na základě studia přednášky, doporučené literatury a internetových zdrojů urči psychologický směr a napiš nejméně dva pojmy, ze kterých indikuješ zvolený směr! Kredity Příspěvek k diskusi Psychologie?.! 10 kreditů Mohu být jako laik dobrým psychologem? 10kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Rozeber hlavní psychologické přístupy k psychice a k osobnosti (vyber jeden směr) 5 kreditů Psychologické disciplíny (vyber jednu) 5 kreditů Co ovlivňuje lidskou psychiku (rozeber jednotlivé vlivy) 5 kreditů Scénka na teoretické téma (viz výše) 5 kreditů 33

35 ČLOVĚK V LIDSKÉ SPOLEČNOSTI. Pojmy: Temperament, schopnosti, nadání, inteligence, talent, genialita, sebepoznání, sebevýchova, charakter, motivace, potřeby. OSOBNOST ČLOVĚKA A JEJÍ UTVÁŘENÍ Osobnost je soustava vlastností, charakterizujících celistvou individualitu konkrétního člověka, zaměřenou na realizaci životních cílů a rozvinutí svých potencialit 4. BINGO Žáci zatrhávají pojmy, které slyší od učitele a pokud jim vyjde po zatrhnutí: řádek - 5 kreditů sloupec - 4 kredity Dlouhá diagonála - 4 kredity Diagonála (4) - 3 kredity Diagonála (3) - 2 kredity Pojmy musejí být vysvětleny a zatrhnutý řádek se již nesmí hlásit. osobnost nadání temperament výchova IQ genialita osobnost sebevýchovy talent výchova vztah k práci psychické vlastnosti neopakovatelnost schopnosti jedinečnost emoční inteligence dědičnost temperament tvořivé schopnosti sociální vlastnosti EQ biologické vlastnosti vztah k ostatním lidem sociální vlastnosti vztah k obecným hodnotám vztah k sobě samému sebepoznání intelektové schopnosti nadání charakter Úkol - Každá osobnost má své jedinečné psychické, biologické a sociální vlastnosti. - Každý člověk je jiná osobnost, je jedinečný, neopakovatelný. - Každý člověk se během svého života mění, získává nebo vlastnosti a starých se zbavuje. Na utváření osobnosti se podílí 2 základní složky: a) dědičnost b) výchova-prostředí Dědičnost Jsou vlastnost organismu, která podmiňuje vytváření jemu podobného potomstva. Dědičné 4 Helus, Z. Psychologie pro SŠ: Fortuna, Praha, 2003, s

36 jsou tělesné znaky a vlastnosti-barva očí, tvar lebky, barvoslepost, leváctví. Výchova a prostředí Je tu vliv socializace (začlenění do společnosti)neboť bez společenského prostředí by se dítě nemohlo stát člověkem. Nejdůležitější prostředí jsou rodina, škola, zájmové organizace, přátelé, kulturní prostředí. Výchova je záměrné, cílevědomé působení na dítě a mladého člověka. Vytvoření takových vlastností, které klade společnost jako výchovný cíl. S dospělostí vstupuje do popředí také sebevýchova, osobnost se vytváří působením a vzájemným ovlivňováním všech těchto činitelů, nic nelze přeceňovat ani podceňovat. Sebepoznání a sebevýchova. Důležité pro poznání vlastní osobnosti je sebepoznání a rozvíjení osobnosti sama sebou sebevýchova. Možnosti sebepoznání: a) poznání sebe sama prostřednictví druhých lidí b) pozorování sebe sama c) psaní deníku d) pravidelný rozbor dne, který jsem prožil e) pomocí dotazníků a testů Možnosti sebevýchovy: a) sebevzdělávání b) vzdělání mimo školu c) škola života Struktura osobnosti. Je uspořádána psychickými vlastnostmi a rysy osobnosti. 1. Psychické vlastnosti osobnosti jsou relativně trvalé charakteristiky jedince, kterými se vyznačuje, a které ovlivňují chování, prožívání či myšlení. Můžeme předvídat, jak se asi člověk zachová Temperament. Soubor psychických vlastností, který určuje, jakým způsoben člověk reaguje na podněty ze svého okolí, jak intenzivně a silně prožívá a jak se chová a jak rychle reaguje a jak je vytrvalý 5. Jde o vrozenou složku osobnosti, která se vyznačuje - na podkladě temperamentu mohou vznikat jak dobré, tak špatné charakterové vlastnosti - v průběhu života jsou temperamentové vlastnosti též zčásti překrývány vlastnostmi charakteru - neexistuje čistý temperament, při hodnocení zjišťujeme znaky dvou a více typů - není snadné spolehlivě určit vlastnosti temperamentu. Je nutné déletrvající pozorování jedince Temperament zahrnuje takové vlastnosti, jako jsou: - celkové citové ladění (např. sklon k prožívání pozitivních nebo negativních emocí) 5 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s

37 - celkové zaměření (na vnější svět, do vlastního nitra) - vzrušivost (práh, tj. snadnost či nesnadnost vyvolání duševních dějů, např. emocí) - odolnost vzbuzených duševních dějů (ovlivnitelnost působením jiných vlivů) - trvalost míra přetrvání duševního děje poté, co přestal působit vyvolávající podnět Úkol Rozdělte se do 5 skupin a zpracujte určený temperament! Galánova - podle tělních tekutin Konstituční podle Kretschmera -podle typu a stavby těla Podle I. P. Pavlova - podle reakce nervové soustavy Podle spojitých dimenzí Heymans a Wiersma Podle H. J. Eysenecka Jungová typologie. 6 Dva muži se vypotácejí z hospody. Pokřikují na sebe nadávky a dojde ke rvačce. Jeden z nich upadne a uhodí se hlavou o chodník. Každý ze svědků bude na průběh incidentu reagovat způsobem, jenž je pro jeho typ typický: Percepční typ podá nejjasnější svědectví o tom, co se stalo. Všimne si výšky, figury a vzhledu obou mužů: jeden byl plešatý a tlustý, středního věku a přes levé oko se mu táhla jizva; druhý byl mladší, sportovní blonďák s knírkem. Oba byli v tričku a v džínách, na nohou měli tenisky. Upadl ten tlustý a o obrubník si narazil pravý spánek. Bylo přitom slyšet bouchnutí atd. Myslivý typ interpretuje události v jejich průběhu a zjišťuje jejich smysl. Oba muži vrávoravě vycházejí z hospody, rozhodně mají tudíž něco upito. Hulákají na sebe nadávky, takže mezi nimi vzniká hádka. Spor vyústí ve rvačku musí tudíž být opravdu rozohněni, když přikročí k fyzickému násilí. Jeden z nich padá k zemi, musí to být tudíž ten slabší (nebo opilejší). Prudce se praští do hlavy, takže je možné, že utrpěl otřes mozku a potřebuje lékařské ošetření atd. Citový typ na události reaguje hodnotícími soudy: Taková odporná scéna! To jsou ale nechutní pobudové! Tohle je zaručeně putyka pro ochlasty, kam není radno chodit, když si chce člověk s někým v klidu popovídat. Ten, co upadl, si možná hodně ublížil, ale patří mu to! atd. Intuitivní typ celý příběh vidí : Jsou to fotbaloví chuligáni, kteří fandí mužstvům, mezi nimiž už tradičně vládne rivalita. Hospodský je kvůli tomu, jak sprostě mluvili, vyhodil z lokálu, a to je rozzuřilo a vyvolalo v nich bojovnou náladu. Muž, který se praštil do hlavy, jako by k sobě úrazy přivolával tohle je v jeho životě jen jedna z dlouhé řady nešťastných náhod. Z rány se mu řine krev; utrpěl poranění mozku, jež bude vyžadovat chirurgický zákrok. Nebude moci týdny chodit do práce a jeho ubohá žena zas bude mít co dělat, aby vyšla s penězi. Tohle se stává lidem, kteří pocházejí ze špatného kulturního prostředí a v životě jim jde jen o fotbal a pití. A takovéhle věci se budou dít dál a bude to stále horší, protože neděláme nic pro to, abychom změnili společnost nebo vylepšili vzdělávací systémy atd. 6 Jungova teorie psychických typů /cit /. Dostupné z: 36

38 Typologie: 7 Extrovertní percepční typ: Lidé tohoto typu se v prvé řadě zajímají o objektivní skutečnost, o to, jak věci opravdu jsou. Bývají v zásadě realističtí a praktičtí, soustředí se na detaily a nemívají čas na abstrakce, povahy o hodnotách či smyslu. Jejich stálým cílem je mít smyslové vjemy a pokud možno se z nich těšit. Aktivně hledají vzrušení v nebezpečných sportech a tíhnou k tomu stát se požitkářem, který žije přítomným okamžikem a tak jako Epimétheus se příliš nestará o budoucnost. Mohou proto být vynikajícími společníky. Jejich heslo zní: Jezme, pijme a veselme se, neboť zítra zemřeme. Někdy ostatním připadá, že jsou povrchní a bezduší. Pokus se s nimi psychiatr setká při své praxi, bývá to zpravidla kvůli různým závislostem, fetišismu či obsedantně-nutkavé neuróze. Příklady: inženýři, podnikatelé, stavbaři, automobiloví závodníci, žokejové, rogalisté, horolezci, fakty posedlý pan Grandgrind z Dickensových Zlých časů. Introvertní percepční typy Zatímco extrovertní percepční typ je veden intenzitou objektivních vlivů, introvertní typ je veden intenzitou subjektivních vjemů vyvolaných objektivními podněty, říká Jung. Emma Jungová, která se sama řadila k tomuto typu, se přirovnávala k velmi citlivé fotografické desce. Každý detail je zaznamenán a může být kdykoli vědomě vyvolán z paměti. Tito lidé mají živé vzpomínky na místa, barvy, pasáže z knih, zvuky, rozhovory, vůně, chutě, hmatové vjemy a podobně. Příklady: přední francouzští impresionističtí malíři, kteří reprodukovali vlastní živé vnitřní dojmy skutečnosti. Extrovertní myslivé typy Lidé tohoto typu řídí své konání na základě intelektuální úvahy ovlivňované vnějšími kritérii. Umějí řešit problémy, reorganizovat podniky, vyjasňovat otázky a oddělovat zrno od plev. Skoro vždycky se zabývají vnějšími okolnostmi, a nikoli teoriemi či ideami. Milují čistě praktické zásady, které se snaží uplatňovat ve všech situacích, v nichž se ocitnou. Ostatním mohou připadat chladní a rezervovaní, protože cítění podřizují myšlení. Příklady: právníci, státní úředníci, obchodní poradci, výzkumní pracovníci, technici, Voltaire, myslitel a ateista, který celý život ostře kritizoval církev a na smrtelném loži náhle konvertoval ke katolicismu a žádal o poslední pomazání. Introvertní myslivé typy Konání tohoto typu je též založeno na intelektuálním uvažování, je ale ovlivňováno vnitřními kritérii. Tito lidé nemívají příliš zájem o dění ve vnějším světě a v zásadě je zajímají teorie a myšlenky. Když člověk pročítá, co je o tomto typu psáno v Psychologických typech, uvědomí si, že Jung popisuje sebe samého: Největší důležitost přikládá rozvinutí a prezentaci subjektivní ideje, počátečního symbolického obrazu, který se matně vznáší kdesi uvnitř mysli. Jungova teorie psychologických typů je vlastně dobrým příkladem práce introvertního myšlení: je to důkladně propracovaný systém, postavený na jasných protikladech a vyváženosti, který je pak aplikován, jako všechny typologie, na psychologická data. Lidé tohoto typu jsou rádi ponecháni sami se svými myšlenkami a často dávají přednost samotě před společností. Bývají intelektuálně soběstační - příliš jim nezáleží na tom, zda jejich myšlenky mají ohlas, anebo nemají. 7 Jungova teorie psychických typů /cit /. Dostupné z: 37

39 Příklady: filozofové, intelektuálové, matematici, teoretici vědních oborů; Bertrand Russel. Extrovertní citové typy Pocity, hodnoty a soudy těchto osob bývají konvenční a v souladu s názory a cítěním těch, s nimiž se pravidelně stýkají. Tito lidé jsou tedy přívětiví, dobře vycházejí s ostatními a v kolektivu jsou oblíbení. Nemají rádi samotu a introspekce se jim zdá morbidní a depresivní. Když přijde čas nouze, na jejich pomocnou ruku je spolehnutí. Příklady: herci, Oscar Wilde. Introvertní citové typy Lidé tohoto typu mají vysoce diferencovaný soubor hodnot, které si spíše nechávají pro sebe. Mohou nicméně na základě standardů, které svým způsobem života zosobňují skrytě působit na své okolí. Mohou skupině lidí dodávat etickou základnu, a to nikoli proslovy a kázáními, nýbrž prostě svou přítomností. Většinou bývají tišší, nepřístupní, těžko pochopitelní harmoničtí, nenápadní, působí dojmem příjemného vnitřního klidu nijak netouží působit na druhé, dělat dojem, ovlivňovat je nebo je jakkoli měnit nesnaží se příliš reagovat na skutečné city jiných Zachovávají benevolentní, byť kritickou neutralitu spojenou s mírným pocitem nadřazenosti Na tomto typu se ukazuje rčení tichá voda břehy mele. Příklady: Rainer Maria Rilke, snad i Mona Lisa. Extrovertní intuitivní typy Lidé tohoto typu mají ve zvyku užívat v kontaktu s vnějším světem intuice. Intuitivním typům na rozdíl od typů percepčních nejde o to, jak věci doopravdy jsou, nýbrž o to, co se s nimi dá dělat. Intuice není pouhé vnímání či pohled, ale aktivní tvůrčí proces, který z objektu nejen bere, ale rovněž do něj vkládá. Extrovertní intuitivní typy jasně vidí možnosti, jež tkví v podstatě dané situace, a umějí předvídat budoucí vývoj. Jestliže však myšlení není jejich pomocnou funkcí, nedaří se jim u započatých projektů vytrvat, aby je dovedli do úspěšného konce. Mají vynikající inovační schopnosti a rutina je nudí. Najdou si nové přátele, koníčky či myšlenky kvůli jejich zajímavým možnostem a pak je stejně rychle opustí, když se objeví možnosti jiné. Příklady: novináři, burzovní makléři, podnikatelé, investoři do věcí, jež mají budoucnost. Introvertní intuitivní typy Tito lidé se nezabývají vnějšími možnostmi, ale tím, co ze sebe vnější objekt uvolňuje. Mají tendenci využívat mechanismu reifikace (tj. zacházejí s ideami, obrazy či vhledy, jako by to byly skutečné předměty). Pro intuici tedy nevědomé obrazy nabývají povahy věcí. Podobně jako Jungovi samému, který byl v prvé řadě intuitivní introvert (s myšlením jako pomocnou funkcí), jim činí obtíže, aby své myšlenky sdělili druhým jednoduše a přehledně, neboť postupují obraz po obrazu, myšlenku po myšlence, honí se za každou možností v lůně nevědomí, jak říká Jung, přičemž obvykle přehlížejí, jako osobní důsledky tyto možnosti mohou mít. Kdyby tento typ neexistoval, Izrael by neměl žádné proroky. Někdy mívají úžasný vhled do věcí a dokážou-li se přinutit, aby jej dostatečně srozumitelně vyjádřili, mohou na něm jiní stavět. Příklady: vizionáři, proroci, básníci, psychologové (nikoli ti experimentální a akademičtí), umělci, šamani, mystikové a blázni; Nietzsche Schopnosti Psychické vlastnosti projevující se tím, že je člověk schopen naučit se určité činnosti. 8 8 Helus, Z. Psychologie pro SŠ: Fortuna, Praha, 2003, s

40 (hudební sluch, výtvarné nadání, představivost, schopnost logicky myslet ) 1) NADÁNÍ: souhrn schopností jednoho druhu, který umožňuje pozoruhodné výkony 2) TALENT: zvlášť vysoce rozvinutý souhrn schopností, který umožňuje člověku dosáhnout vynikajících výkonů ve svém oboru 3) GENIALITA: mimořádně rozvinutý talent- vrcholná díla, stupeň vývoje, umožňující mimořádné výsledky DRUHY SCHOPNOSTÍ 1) Intelektové a) inteligence - mírou inteligence rozumové je IQ - schopnost člověka něčemu se naučit, rozumět a používat to v praxi. - slovně logická - reakce na psaný text (př. řada, slov-které tam nepatří) - obrazová doplňování obrázků - matematická číselné řady - zvuková rozeznávání zvuků Stupnice inteligence podle W. L. Sterna a více vynikající=genialita (1.5%populace) nadprůměrná (11% populace) dobrá (18% populace) průměrná (48% populace) podprůměrná= tupost (14% populace) lehká debilita (5% populace) debilita=lehká slabomyslnost (2.5% populace) střední slabomyslnost= imbecilita (0.4% populace) těžká slabomyslnost= idiocie (0.2% populace) b) tvořivé=kreativita - přináší neotřelé (zajímavé) řešení problémů, je získaná výchovou, není vrozená. Je to zvláštní soubor schopností, které umožňují tvůrčí činnost, jejímž výsledkem je něco nového, mezi inteligencí a tvořivostí je volný poměr. Emoční inteligence (EQ) Emoční inteligence je schopnost vnímat emoce; vybírat a navozovat si emoce tak, aby pomáhali myšlení, porozumět emocím a emočním sdělením a reflektivně emoce regulovat tak, aby podporovaly emoční a intelektuální růst. EQ se neměří a tvoří pět základních složek schopností Sebeovládání zvládání a kontrola citů Motivace schopnost využít emočního potenciálu pro dosahování cílů Empatie vnímání emocí druhých a následná regulace chování k nim Sociální dovednosti navazování a udržování společenských vztahů Sebeuvědomění znalost sebe, svých emocí a regulace svého chování 9 Inteligence /cit /. Dostupné z: 39

41 Úkol Která schopnost EQ se u mistra projevila? ZENOVÝ PŘÍBĚH jako příklad z Emoční Inteligence, přátelé 10 Byl jednou jeden velký bojovník, který dokázal navzdory svému pokročilému věku přemoci každého, kdo jej vyzval k boji. Jeho věhlas sahal široko daleko a přicházelo mnoho žáků, aby se od něj učili. Jednou se tak dostavil jistý neblaze proslulý mladý válečník. Rozhodl se, že on bude první, kdo starého bojovníka porazí. Kromě tělesné síly měl i téměř nadpřirozenou schopnost najít a využít každičké slabé místo protivníka. Vždycky čekal, až soupeř udělá první pohyb, kdy odhalí svou slabost, a potom nelítostně a bleskurychle zaútočil. Starý mistr ochotně přijal výzvu mladého bojovníka. Když se oba válečníci připravili k boji, mladý válečník začal na starého mistra chrlit jednu urážku za druhou. Snažil se jej všemožně zastrašit. Hodil mu do obličeje i bláto a celé hodiny mistra jen urážel. Ale starý bojovník jen tak klidně a bez hnutí stál. Nakonec se mladý válečník zcela vyčerpal. Pochopil, že je poražen a zahanbeně odešel. Žáci, trochu zklamaní, že mistr vůbec nebojoval, se kolem něj shlukli a zasypali ho otázkami. "Jak jsi mohl strpět takovou hanebnost? Jak jsi jej vlastně zahnal?" Mistr odpověděl: "Když k vám někdo přijde, aby vám dal nějaký dar, a vy ho nepřijmete, u koho ten dar zůstává?" 2. Rysy osobnosti-psychické vlastnosti člověka, které se projevují v jeho chování a jednání. Charakter Jsou to vlastnosti, které souvisí s morálkou jedince 11 Vztah k sobě samému Jde o rysy osobnosti, jako jsou: sebedůvěra, jistota, úcta k sobě. Vztah k ostatním lidem Projevuje se to v oblasti: kladný, záporný vztah, taktnost, smysl pro spolupráci, individualismus, egoismus, altruismus. Vztah k práci Zvýrazňuje rysy osobnosti: odpovědnost, svědomitost, pracovitost vytrvalost. Vztah k obecným hodnotám Jde o hodnoty: vlastenectví, vztah k demokracii, kultuře, penězům. Dynamika osobnosti Pojem dynamika osobnosti vyjadřuje téma sil, které hýbou osobností, určují její chování. Bývá vztahována ke konceptu motivace nebo temperamentu. Rozvoj osobnosti na základě motivace (moveo, movere- hýbat, hýbám) Motivace je souhrn motivů, které podněcují, povzbuzují k určité činnosti zaměřené k dosažení určitého cíle. Odpovídá na otázku PROČ? Motivace je soubor motivů - chování člověka je složité a není řízeno vždy jen jedním motivem - chceme li pochopit chování či jej dokonce ovlivňovat, musíme znát motiv. Dělení motivů: 10 Piwowarská, G /cit / Dostupné z: 11 Helus, Z. Psychologie pro SŠ: Fortuna, Praha 2003, s

42 a) vnější - mohou jimi být veškeré podněty prostředí. Ne každý podnět prostředí má pro člověka stimulační hodnotu. Příkladem práce s vnějšími motivy může být REKLAMA b) vnitřní - velká část lidských motivů je z oblasti potřeb Potřeba - stav nedostatku či přebytku tzn. nerovnováha a organismus se snaží neustále narušovanou rovnováhu obnovovat Dělení potřeb: BIOLOGICKÉ X SPOLEČENSKÉ PRIMÁRNÍ X SEKUNDÁRNÍ NIŽŠÍ X VYŠŠÍ Maslowova pyramida potřeb 12 Další vnitřní motivy - zájmy užší, během života získané vztahy k určitým jevům (věcem, činnostem.) - postoje zaměřenost, nastavení osobnosti vůči určité realitě 3 stránky postoje (poznávací, emocionální, snahová neboli akční) - návyky zautomatizovaná činnost, působí ve směru návyku i proti naší vůli - emoce citové rozpoložení, citový vztah - hodnoty cíle, k nimž směřuje naše snažení, jsou také hierarchicky uspořádané Mini projekt Konference o panu Havránkovi Dne proběhne vědecká konference k osobnosti pana Havránka. Zástupci vědecké obce jednotlivých států se přihlásí na konferenci do. S přihláškou pošlete i váš příspěvek k panu Havránkovi. Zároveň na konferenci vzpomeneme památku švýcarského psychologa C. G. Junga. Ve vašich příspěvcích rozeberte pana Havránka z pohledu psychologické teorie s přihlédnutím k Jungově typologii osobnosti! Kredity Příspěvek k diskusi: Člověk Prezentace: Doplnit jednotlivé postoje k temperamentu Příspěvek k tématu: 10 kreditů 0-14 kreditů 12 Střídavá výchova, střídavá péče /cit /. Dostupné z: 41

43 Osobnost člověka 5 kreditů Sebepoznání a sebevýchova osobnosti 5kreditů Schopnosti u člověka (konkrétní schopnost) 5kreditů Charakter člověka (vyber si charakteristický rys osobnosti) 5 kreditů Motivace 5 kreditů Učena rozprava k Josefu Havránkovi kreditů Příklad. 1. Z charakteristiky můžeme usuzovat, že pan Havránek žil osamoceně, odtud lze usuzovat, že kavárnu mohl navštěvovat i z jiného důvodu než je " číhaná", a sice 2. Víme, že přestože byl starý mládenec, žen se nestranil. Našel si způsob, jak alespoň částečně uspokojovat svoji potřebu 3. Křižovatka se pro pana Havránka stal biografem, románem a Mohlo tedy jít o uspokojování potřeby 4. Vzpomínka na autonehody žen pana Havránka nenechalo citově vlažným, nýbrž 5. Pan Havránek v podstatě neměl žádné zájmy a záliby než Sehraná scénka na pojednání 5 kreditů 42

44 Základní psychické jevy Pojmy: Psychické jevy, procesy, vnímání, představy, fantazie, myšlení, řeč, paměť, psychické stavy, vlastnosti, dispozice, postoje. Jsou funkcí mozku, vzájemně se prolínají a ovlivňují. 13 Psychické jevy jsou sdělitelné (i když ne vždy uvědomované), popsatelné a ve formě zkušenosti zobecnitelné důsledky odrazu objektivní a subjektivní reality v psychice jedince. Psychické jevy jsou u člověka velmi různorodé. Vzájemně se prolínají a spojují jako celky, které se projevují v lidské osobnosti: 1. jsou funkcí mozku 2. působí v činnostech i na činnosti 3. mění se v průběhu života vlivem prostředí, zkušeností, výchovou a učením, společenskými a přírodními vlivy 4. jsou velice variabilní kvůli rozdílům mezi lidmi a situacemi Psychické jevy zahrnují: I. psychické procesy II. psychické stavy III. psychické vlastnosti IV. specificky získané dispozice Psychické procesy. Zajišťují přiměřenost vzájemného působení člověka a prostředí. Jsou to procesy, které umožňují člověku seznamovat se s novými skutečnostmi, poznávat to, co k životu nezbytně potřebuje, i to, co ho pouze zajímá. Metoda kritického čtení: Rozděl třídu na 5 skupin. Každá skupina si vytvoří hnízdo, ve kterém bude předávat informace, které získá v průběhu první hodiny. Legenda: Jsi členem firmy, která má zájem rozvíjet emoční inteligenci u svých zaměstnanců. K tomu je potřeba odejet na školení o psychických procesech. Firma vyšle svého člena na školení v oboru: viz soubor. Na školení bude program následující: - 10 přečtení obsahu školení - 20 diskuse o tomto obsahu a vymyšlení praktického příkladu - 5 dotazy Po absolvování školení se druhou hodinu pracovníci firmy sejdou na v hnízdě poradě a navzájem se proškolí. 13 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s

45 Poznávací procesy (vnímání, představy, fantazie, myšlení a řeč) Procesy poznávací (kognitivní) zahrnují názorné poznávání, myšlení a řeč. Vnímání Je to základní poznávací proces, který nám umožňuje být v kontaktu s okolním světem i se sebou samým a účelně jednat. 14 Proces vnímání. Čivost je schopnost nervových buněk, vláken a mozku reagovat na podněty = stimuly a zpracovat je do informace. Výsledkem vnímání jsou: Počitek - je odraz jedné vlastnosti nebo jednoho znaku, toho co poznáváme. Vjem - je celkový obraz předmětu. Pozorování je přesné vnímání, cílevědomé zaměření k zachycení všeho důležitého a podstatného. Představa je obraz předmětu, který není přítomen, pokud vůbec existuje nebo existoval. Může to být znovu vybavený vjem. 15 Fantazie je psychický proces, ve kterém vytváříme relativně nové představy. 16 Jde o schopnost rozkládat nejrůznější informace do prvků, ze kterých vznikly a pak je skládat do zcela nových obrazů. Myšlení. Je psychická manipulace se symboly a představami i vjemy jakéhokoliv druhu. 17 Jde o poznávací proces, kterým získáváme zprostředkované a zobecňující poznání skutečnosti, jejich podstatných znaků a vztahů. Poznatky vznikají nepřímo prostřednictvím symbolů, tj. skutečnosti, které nahrazují přímý podnět (slova, noty, uzly, morseovka, schémata, matematické a chemické symboly ). Myšlení je vyšší forma poznání, je těsně spjato s řečí, ale nejsou totožné. Řeč je nástrojem myšlení. Myšlení se děje pomocí slov. Nahrazuje-li slovo skutečnost v různých podobách, pak se stává pojmem. Pojem obsahuje podstatné znaky určité skupiny jednotlivých předmětů. Je jejich zobecněním. Má nenázorný charakter. Spojením dvou nebo více pojmů do vzájemného vztahu vznikne soud. Spojením soudů v nový poznatek vzniká úsudek. (Pojem, soud a úsudek jsou základní pojmy myšlení). Úsudky můžeme získat třemi způsoby: Myšlenkové operace myšlení se realizuje souborem myšlenkových procesů: abstrakce: postup, kdy vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů konkretizace: odhadujeme to, co je pro objekt či jev jedinečné indukce: myšlenkové vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů dedukce: proces postupující od obecného ke konkrétnímu, jedinečnému generalizace: vydělení znaků společných pro jednotlivé jevy, znaků platících pro všechny prvky téhož druhu analýza a syntéza: myšlenkové rozdělení celku na části a vystižení jejich uspořádání a vzájemných vztahů a opětovné sjednocení 14 Helus, Z., Psychologie pro SŠ: Fortuna, Praha, 2003, s Tamtéž. s Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s Helus, Z., Psychologie pro SŠ: Fortuna, Praha, 2003, s

46 srovnání: nové pojmy jsou srovnávány se známými, srovnání je spojeno s analýzou, syntézou Paměťové procesy (zapamatování) Paměť je soubor procesů, které umožňují osvojení informací, jejich uchování a vybavení. 18 Je to jedna z nejdůležitějších vlastností živých organismů, která zajišťuje přežití a přizpůsobení se životu v lidském společenství. Proces paměti je neuvědomělý; je ovlivněna činnosti mozkových hemisfér (levá verbální a logické schopnosti = jazyky, matematika pravá prostorové vnímání, intuice, tvořivé a syntetické myšlení) Fáze paměťového procesu zapamatování = vštípení: uložení do paměti transformování informace do takové normy, kterou dokáže paměť uchovat (motiv, mnemotechnické pomůcky, obrázky, emoční vztahy) a) bezděčné, neúmyslné, spontánní b) úmyslné, cílené c) mechanický způsob d) slovní, logické pamatování: uchování si v paměti vybavování: aktualizace uloženého paměťového materiálu, rychlost je individuální a záleží na motivu zapomínání - proces, kdy se rozpadnou vytvořené paměťové stopy Ebbinghaus vytvořil křivku zapomínání (dává do souvislosti čas ve dnech a kvalitu) 19 V prvních dvou dnech zapomeneme z odposlouchané látky skoro 70% a během dalších tří dnů asi 10%. Zapomínání je tedy třeba zabránit hlavně v prvních dvou dnech. První opakování by mělo být nejpozději druhý den po osvojení (lépe samozřejmě týž den 18 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s Jak se správně učit /cit /. Dostupné z: 45

47 večer). Druhé opakování do konce pátého dne, třetí do konce sedmého dne a dvě zbylá v průběhu třetího a pátého týdne. Druhy paměti 1. podle charakteristiky psychických aktivit pohybová tanec emocionální jak nám bylo, když názorná slovně-logická fyzika mechanická- mnemotechnické pomůcky, primitivní 2. podle charakteristiky celkové činnost úmyslná stanovení cílů, učení neúmyslná filmy 3. podle doby uchování materiálů ultrakrátká pomocná paměť, jen na podržení podnětu než dojde k jeho zakódování krátkodobá zapamatování si na několik sekund, pracuje nejčastěji se sluchovými a zrakovými vjemy, informace lze přenést do dlouhodobé paměti hlavní podmínkou přenosu je opakování dlouhodobá k uchování toho, co budeme potřebovat delší dobu (minuty až roky ), neomezený rozsah a doba uchování, vybavení závisí na tom, jak jsme si informaci osvojili Motivační procesy (citové a volní) Motivy je jakýkoli vnitřní činitel, který člověka nebo jiný organismus vede k aktivitě. 20 Jsou to pohnutky, psychologické příčiny reakcí, činností a jednání člověka zaměřené na uspokojování určitých potřeb. Za základní formu motivů jsou pokládány potřeby. potřeba = stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co nás vede k činnostem, jimiž tuto potřebu uspokojujeme 21 o biologické (primární, vrozené) = potřeba dýchání, jídla, pití, bezpečí, spánku o sociální (získané) = kulturní (vzdělání ) a psychické (radost, štěstí, láska) Abraham Maslow stanovil pyramidu hodnot uspokojování potřeb. 22 Hodnoty = vlastnost, kterou jedinec přisuzuje objektu, situaci, události nebo činnosti ve spojitosti s uspokojováním potřeb a zájmů 23 Dále rozlišujeme tyto motivy: Pud = vrozená pohnutka k činnosti Zájem = získaný motiv, které se projevuje kladným vztahem člověka k předmětům a činnostem Aspirace = snaha po sebeuplatnění, vyniknutí Cíl = uvědomělý směr aktivity Ideály = vzorové cíle 20 Helus, Z., Psychologie pro SŠ: Fortuna, Praha, 2003, s Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s Maslow, A., Pyramida potřeb /cit /. Dostupné z: 23 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s

48 Zvyk = tendence vykonávat za určitých okolností určitou činnost City (= emoce) jsou psychické jevy, které hodnotí předměty našeho poznání. Následují vždy až po příjmu informací. Vyskytují se ve dvojích (= polarita citů). Existují také city ambivalentní neboli smíšené. 1. city aktivní ( stenické ) povzbuzují nás k činnosti 2. city pasivní (astenické) nás tlumí 1. city vyšší: souvisí s uspokojováním společenských norem (láska k vlasti ) 2. city nižší: souvisí s biologickými potřebami 1. afekty bouřlivá reakce člověka, probíhá velmi rychle - projevují se hlavně u dětí a u lidí psychicky labilních 2. nálady delší trvání, ovlivnění událostmi, lidmi z okolí 3. citové vlastnosti působí dlouhodobě, jsou to důležité složky charakterových vlastností a rysů Volné vlastnosti jsou záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytyčeného cíle. 24 Psychické stavy. Jedná se o celkové psychické prožívání člověka v určitém okamžiku či v delším časovém úseku. Představují mezistupeň mezi psychickými procesy a vlastnostmi. Psychický stav ovlivňuje psychické procesy Pozornost Zajišťuje zaměřenost a soustředění různých psychických činností na určité předměty nebo cíle. 25 Druhy pozornosti: Bezděčná = podnícena změnou v prostředí, upoutávají ji také podněty, které se ukázaly jako důležité v průběhu života. Je rychle upoutána, ale také rychle pomíjí. Záměrná = slouží k realizaci dlouhodobé činnosti, je závislá na cíli a volním úsilí. V průběhu dětství a mládí se prodlužuje doba pozornosti, ale ani v dospělosti není neomezená, protože by mohlo dojít k přetížení organismu. Soustředěná pozornost vyžaduje splnění několika podmínek: motivace, přestávky, vysoká aktivační úroveň, návyk soustředěného věnování se činnosti Vlastnosti pozornosti: selektivita: ze všech působících podnětů je vybrán ten, který se stane centrem pozornosti trvalost: pozornost krátkodobá (trvá jen po dobu, než je dosaženo určitého cíle), pozornost dlouhodobá (životní cíle člověka) intenzita: míra zaměření pozornosti na určitý objekt rozsah: je možno postřehnout maximálně 7-12 objektů přesouvání pozornosti: z jednoho objektu na druhý nebo z jedné části na jinou 24 Tamtéž, s Helus, Z., Psychologie pro SŠ: Fortuna, Praha, 2003, s

49 Emoce: Stavy, které hodnotí různé skutečnosti, situace, události, průběh a výsledky činnosti jedince. Vyjadřují prožívání subjektivního stavu a vztahu k působícím podnětům. Hodnotí (libost/nelibost) kritéria podle individuálních hledisek nebo společenských kritérií. Mohou být krátkodobé i dlouhodobé. Možné fyziologické změny (příprava k akci, útěk ). zvýšení krevního tlaku, zrychlení srdeční frekvence zrychlené dýchání, zúžení zornic, pocení, sníženy cukru v těle, husí kůže polarita: láska X nenávist, radost X smutek + ambivalence subjektivnost: každý něco prožívá jinak spontánnost: vznikly samy, neovlivňujeme je aktuálnost: okamžitá reakce vliv na jiné procesy: ovlivněné jinými procesy přenos na jiné osoby: empatie nižší: uspokojování biologický potřeb (jídlo, vášeň, agrese ) vyšší: morální (souvisí s hodnotou dobra, vyjadřují hodnocení činu dle morálky), estetické (hodnota krásy, estetické prožívání krásy člověka), intelektuální (hodnota pravdy, poznání, důležité při učení), sociální (hodnota vztahů, sdílení radosti + smutku ) afekt silné a bouřlivé reakce, krátce probíhající emocionální stavy (zuřivost), vyznačuje se ztrátou nebo snížením sebekontroly a vysokou intenzitou, člověk se chová iracionálně nálada dlouhodobější emocionální stavy, které podbarvují celkové prožívání a činnosti člověka v dimenzi euforie (rozjařenost), deprese (skleslost) vášeň silné, pevné, dlouhotrvající emocionální stavy, mohou ničit (závislosti) nebo zušlechťovat (umění, věda ) citové vztahy komplexní více či méně dlouho setrvávající emocionální stavy, charakteristické zejména pro sociální vztahy (láska, nenávist ) Psychické vlastnosti trvalé charakteristiky jedince, které jej odlišují od ostatních jedinců. 26 a. schopnosti (hudební, numerické) b. rysy osobnosti (aktivnost, plachost) c. temperament (klidný, výbušný) d. charakter (odpovědnost, vytrvalost) specifické získané dispozice: (předpoklad k jedné nebo několika málo činnostem) vědomosti (poznatky z učebních oborů) dovednosti (kreslení, vcítění se, řízení auta ) senzomotorické intelektové sociální návyky (kouření, čištění zubů) zájmy (o sport, o hudbu ) postoje (k učení, k práci ) 26 Helus, Z., Psychologie pro SŠ: Fortuna, Praha, 2003, s

50 Kredity Příspěvek k diskusi: Je možné zlepšit paměť pomocí zázračných pilulek? 10 kreditů Myšlení bolí.?! 10 kreditů Záhadné vnímání 10 kreditů Příspěvek k tématu: 5 kreditů na příkladech rozlišit psychické jevy (psychické procesy, stavy, vlastnosti) charakterizovat psychické procesy (vyber si jeden proces a pojednej) Poznávací (vnímání, představy, fantazie, myšlení a řeč) Paměti (zapamatování) Motivační (citové a volní) na příkladech rozlišit a popsat psychické stavy (vyber si jeden stav a pojednej) na příkladech charakterizovat a rozlišit psychické vlastnosti (vyber si 2 vlastnosti a pojednej) Scénka na pojednání: 5 kreditů Prezentace: Na příkladech seznam třídu s procesy vnímání 14 kreditů 49

51 Vývojová psychologie dělení lidského života Pojmy: Vývoj, periodizace duševního vývoje, biologický faktor, sociální faktor, psychické procesy a vlastnosti. Vývojem se rozumí buď evoluční změna od nižšího k vyššímu, lepšímu, dokonalejšímu, nebo historická změna, která je ztotožňována s pokrokem. Je tu zahrnut předpoklad, že pozdější stádia vyvíjejícího se objektu je ovlivněna stádií předchozími. 27 Hybné síly psychického vývoje: 1. Biologické faktory tělesný vývoj jedince, zejména mozku 2. Sociální faktory patří sem přímé vedení, nároky a příležitosti, jež společnost před jedince staví. 3. Psychické procesy a vlastnosti vývoj naší psychiky PERIODIZACE DUŠEVNÍHO VÝVOJE Před narozením PRENATÁLNÍ OBDOBÍ Narození NOVOROZENECKÉ OBDOBÍ Do 1 roku KOJENECKÉ OBDOBÍ 1 3 roky BATOLECÍ OBDOBÍ 3 6 let PŘEDŠKOLNÍ OBDOBÍ 6 11/12 let - do začátku dospívání MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK 11/12 15 let prepuberta, puberta STARŠÍ ŠKOLNÍ VĚK - PUBESCENCE 15 20/22 let ADOLESCENCE let MLADÁ DOSPĚLOST let STŘEDNÍ DOSPĚLOST 45-60/65 let POZDNÍ DOSPĚLOST nad 60/65 let STÁŘÍ Specifika lidského života v jednotlivých fázích z hlediska psychologie PRENATÁLNÍ OBDOBÍ 1. Biologické faktory dumlá prst, pije plodovou vodu, vývoj úchopu 2. Sociální faktory - komunikace s matkou, reakce na zvuky, formování vztahu matky s dítětem 3. Probíhá již psychický vývoj Rizikové faktory pro vývoj plodu: - životospráva matky, kouření, alkohol - stres - nemoci, úrazy, léky - záření 27 Říčan, P. Psychologie, Praha: Portál s

52 Porod - zátěžová situace snahy o úpravu podmínek - možnost drobného poškození mozku NOVOROZENEC 1. Biologické faktory: Dobře vybaven pro komunikaci: Sluch frekvence lidské řeči Zrak optimální vzdálenost cm, dokáže sledovat 2. Sociální faktory hledá prso matky 3. Psychický vývoj Kožní dotyk emočně důležitý Orientační reflex učení KOJENEC 1. Biologické faktory: drží hlavičku učí se používat své tělo, ruce uchopuje nástroje staví se, udělá první krok vývoj senzorický rozezná zvuky, předměty, pachy a orientuje se v prostoru 2. Sociální faktory utváření citového vztahu s matkou pocit jistoty, bezpečí psychická deprivace kritické období 6 15 měsíců psychická subdeprivace 28 narušený vývoj vlivem zhoršených (zvl. emočních) podmínek v rodině vytváření vztahů k prostředí Příprava pro další vývoj řeči Jedná s o chronické - sleduje řeč lidí kolem neuspokojení potřeb - od 4 6 měsíců broukání, pak žvatlání nebo nedosahování - V měsíci chápe význam některých slov vytčených cílů - kolem 12. měsíce vyslovuje slova Vývoj: - vnímání - elementárního poznávání a myšlení (fáze senzomotorické inteligence) - řeči - učení - komunikace - záměrného jednání vývoj JÁ 3. Psychický vývoj vývoj důvěry kojenec se musí učit odmítat to, co není dobré, nevěřit tomu, co důvěru nezasluhuje 28 Odmaturuj ze společenských věd, Brno: Didaktis s

53 BATOLE 1. Biologické faktory: Hrubá motorika 1. rok chodí samostatně, umí se zastavit a zase pokračovat, chůze nejistá, často padá Před 2. rokem již dobře chodí i utíká, téměř nepadá, chodí do i ze schodů, přidržuje se kolem 3 let dokáže chvíli stát na jedné noze, do i ze schodů střídá nohy Jemná motorika 1 rok staví 2 kostky na sebe, 2 roky postaví z více kostek věž, vlak tužkou v 1 roce tluče do papíru, v 15 měsících čmárá, kolem 2 let napodobí vertikální nebo kruhovou čmáranici, ve 3 letech nakreslí podle předlohy uzavřený kruh Řeč Vývoj řeči se prudce rozbíhá a dítě pochytí průměrně dvě slova za den Kolem 2. roku začíná mluvit o sobě v 1. osobě, užívá množného čísla, minulého času Kolem 2. roku jmenuje předměty na obrázku, kolem 3. roku i kdo a co dělá Do tří let by dítě mělo znát celé své jméno a pohlaví, nějakou říkanku poznávací Kognitivní vývoj Dítě po 1. roce začíná aktivně experimentovat, zajímá se o všechno nové, dává najevo dosud nebývalou zvědavost. Kolem 2. roku začíná dítě užívat symbolů nějaká věc je užita jako znak jiné věci, slova se stávají soustavou znaků pro věci a děje. 2. Sociální faktory Silně závislé na matce či jiných dospělých, i krátké odloučení vyvolává prudké separační reakce. Nucené delší separace od rodiny mohou závažně ovlivnit celý osobnostní vývoj. Postupně si dítě hraje nejen samo, ale také i s jinými dětmi. Jeho zvýšená pohyblivost vede k možnosti rozbití věcí, ublížení sobě či jiným dětem. Zvyká si na řád a nastupují zde i tresty. Typický je zde i batolecí vzdor. 3. Psychický vývoj Batole se naučí milovat svobodu i řád, v jehož rámci tato svoboda platí. Nachází zalíbení v učení co má a co nemá dělat. - výrazné osamostatňování (lépe chodí, běhá, dosáhne i na vzdálenější věci) - rozvoj řeči (časté dotazování: Co to je? A proč?) - udržování čistoty, oblékání samostatnější - období prvního vzdoru PŘEDŠKOLNÍ OBDOBÍ (3 6 let, nástup do školy) 1. Biologické faktory: Motorika 52

54 3 roky při chůzi po schodech střídá nohy, jezdí na tříkolce, staví most ze tří kostek, navléká korálky na šňůrku. 4 roky umí jít po úzké kladince nízko nad zemí, seskočí z lavičky, dokáže delší dobu stát na jedné noze 5 let jezdí na koloběžce, na kole, z kostek postaví bránu, skládá jednodušší puzzle Kresba 3 roky napodobí kresbu kruhu podle předlohy 4 roky napodobí kresbu křížku podle předlohy, kreslí pána ještě hlavonožce 5 let napodobí čtverec podle předlohy, kresba lidské postavy už má více částí, provedení bývá nedokonalé 6 let dobře pročleněná kresba postavy, kreslí i jiné běžné věci (domy, stromy, květiny, auta), píše některá tiskací písmena a číslice Řeč 3 roky na obrázcích jmenuje osoby, věci i jednoduché činnosti, rychle roste slovní zásoba, věty jsou delší, výslovnost ještě hodně patlavá, umí krátké říkanky 4 roky správně označí základní barvy, časté otázky A proč? 5 let již bez agramatizmů, jen občasné zvláštnosti (neologizmy a nepřesnosti) 6 let podá vysvětlení rozdílů mezi jednoduchými pojmy (pes pták, bačkora bota ) 2. Sociální faktory Předškoláci si už spolu dovedou hrát složitě a zajímavě, a to i bez pomoci dospělých. Učí se zajímat i různé role: - kdo spolupracuje - kdo soupeří - kdo je veden Naráží i na agresivitu kolem sebe a na vlastní agresivní impulsy, které zvládá dobře i špatně. Dítě je již výrazně samostatnější, na čas se již obejde bez matky když si je jisto, že nebude opuštěno natrvalo. Je přístupnější rozumovému vysvětlení, pokud je podáno jemu srozumitelnou řečí a hodně názorně. 3. Psychický vývoj Učí se energicky až útočně jít na věc závodník, lovec policista jsou jeho ideály. Začíná fungovat nová brzda, kterou společnost do dětské duše nutí - svědomí MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK (Od vstupu do školy do začátku tělesného a psychického dospívání, tj. asi do let. Zpravidla se kryje s prvními pěti lety školní docházky.) 1. Biologické faktory: Paměť je stabilnější, má již určitou strukturu, do které může informace přidávat. Začíná využívat i různých záměrných paměťových strategií. Kolem 6-7 let používá opakování materiál pro zapamatování si dítě pro sebe opakuje stále dokola. Postupně přidává další strategie logické organizace materiálu, mnemotechnické pomůcky. Učení ve školním věku již není tak nahodilé, více se opírá o řeč, je plánovitější, dítě se učí, jak se učit. Objevuje se logika opírající se o konkrétní nazírání. 53

55 2. Sociální faktory Vstupem do školy se dítěti rozšiřuje sociální pole, významnými osobami už nejsou jen rodiče, ale také učitelé a spolužáci. Děti v mladším školním věku uznávají (většinou) autoritu rodičů, učitelů. Rozvíjejí se širší sociální vztahy, přátelství s vrstevníky je ale založeno většinou na společných životních podmínkách (např. když kamarád přejde na jinou školu, vztah skončí). Od 9-10 let se dítě začíná zajímat o to, jak je hodnotí vrstevníci, záleží mu na tom. Dítě začíná lépe kontrolovat své chování, učí se jednat podle určitých jednoduchých a konkrétních pravidel i v nepřítomnosti dospělé autority (nutná je ale ještě kontrola), osvojuje si morální normy. Ke hře jako základní činnosti předškoláka u školního dítěte přistupuje práce (školní práce včetně úkolů a pomoc doma) dítě nabývá stále větší schopnosti vykonávat i delší dobu činnosti, které nemusí být samy o sobě příjemné a nevyplývají z okamžitých vnitřních potřeb dítěte. 3. Psychický vývoj Dochází k psychické přestavbě v souvislosti s nástupem do školy: - život dítěte je rozdělen mezi školní práci (škola, psaní úkolů, LŠU apod.) a hru (hravé a zájmové činnosti) učení se postupně stává hlavní činností. Pro celkový vývoj dítěte je důležitý dobrý prospěch ve škole (značí příznivý psychický vývoj - rozumový, citový, sociální, přispívá k posílení dalšího vývoje). Špatný prospěch může mít řadu příčin v celkové inteligenci dítěte, v jeho motivaci, v domácích podmínkách, zdravotním stavu - přetrvává živá fantazie důležité pro motivaci - pro dítě je důležité postavení v dětských skupinách Vnímání je přesnější, představy jsou často detailní (eidetická vloha), rozvíjí se slovní zásoba, paměť je stabilnější. Emoce jsou stabilnější a vyváženější než v předškolním věku i v pubescenci, dítě projevy emocí již lépe ovládá, je zdrženlivější v projevech. Charakteristická pro mladší školní věk je dlouhotrvající radostná nálada. Dívky v psychickém i fyzickém vývoji předbíhají chlapce. STARŠÍ ŠKOLNÍ VĚK (Pubescence - od do 15 let. V jednotlivých oblastech může být jedinec různě vyspělý.) 1. Biologické faktory: Biologicky je začátek období vymezen prvními známkami pohlavního zrání, u chlapců nastupuje asi o rok později. Dvě fáze: 1. Prepuberta dívky mírné zrychlení tělesného růstu, objevují se první sekundární pohlavní znaky, období končí první menstruací - chlapci asi o rok později, ukončení je méně výrazné 2. Puberta do dosažení reprodukční schopnosti Dochází ke změně funkce žláz s vnitřní sekrecí, roste energie. Tyto změny s sebou nesou zvýšenou vnímavost k patogenním vlivům. 54

56 Dochází k růstovému skoku ztráta koordinace, harmonie pohybů snížení sebejistoty. Zrání mozku změny v EEG emoční labilita, těkavá pozornost. Kognitivní vývoj dochází do fáze formálně logického myšlení. dokáže přemýšlet i o věcech, které si nelze názorně představit, je schopen chápat i velmi abstraktní pojmy (spravedlnost, pravda ) 2. Sociální faktory Ze sociálního hlediska jde o období mezi dětstvím a adolescencí, dochází ke změnám v sociálních vztazích. - Vztahy k dospělým vzniká nový typ vzájemných vztahů, dospívající omezuje práva dospělých a svoje rozšiřuje. Vyžaduje úctu ke své osobnosti, lidské hodnotě, důvěru, rozšíření samostatnosti snaží se přejít na paritní vztahy. Pokud se to nedaří, sahá k různým formám protestu a vzdoru. Rozdíly mezi chlapci a dívkami jsou v tomto období výrazné, dospívání nastupuje u dívek dříve, jsou tedy vyspělejší než chlapci stejného věku. Dochází k větší diferenciaci schopností a zájmů. Rozdíly je třeba respektovat při práci s dětmi, v přístupu k nim, ve volbě motivace. Není vhodné dávat dívky za vzor chlapcům (např. jako ukázněnější), je dobré si uvědomit, že dívky jsou díky větší sociální vyspělosti většinou obratnější v jednání s dospělými, diplomatičtější, což je může v hodnocení dospělými zvýhodňovat. - Vztahy s vrstevníky mají specifickou funkci, v praxi těchto vztahů je osvojována morálka dospělých, rozvíjí se sociálně morální dospělost dítěte. Přitom ústřední obsah této morálky normy rovnosti, věrnosti a kolegiality je antagonistický k normám morálky poslušnosti ve vztazích dítě dospělý. Ve skupině vrstevníků má dospívající tendenci podřizovat se normám kolektivu, udržet se ve skupině a získat zde přijatelnou pozici. Vzájemné vztahy ve skupině jsou pro dítě zrcadlem pro vytváření adekvátního sebehodnocení. 3. Psychický vývoj Psychické změny: - nové pudové tendence - emoční labilita - nástup formálně abstraktního myšlení - pocit dospělosti touha být dospělý a být za dospělého pokládán, být samostatný, kritičnost ADOLESCENCE (Mladiství, dorost ve věku 15 20/22 let.) 1. Biologické faktory: Biologicky od dosažení pohlavní dospělosti po dovršení optimální reprodukční zralosti a dokončení tělesného růstu. 2. Sociální faktory Sociálně rysy dítěte i dospělého. Z pubescence pokračuje plnění důležitých sociálních vývojových úkolů: 1. Emancipace od příliš úzké závislosti na rodině. 2. Navazování vztahů k vrstevníkům stejného i opačného pohlaví 55

57 - snaha být přijat sociální skupinou, vzrůstá počet skupin, ke kterým patří - přátelství jsou již stabilnější, hlubší než v pubescenci (v pubescenci na základě společných zájmů, nyní jádrem důvěrnost, emocionální blízkost) 2. hledání vlastního postavení, své role ve společnosti i hledání smyslu vlastní existence 3. Psychický vývoj Psychologicky postupná cesta k dospělosti: - aktivizována hodnotově orientační činnost - další rozvoj sebeuvědomění - snaha o autonomii v chování, nejdříve je možná v zájmové činnosti MLADÁ DOSPĚLOST (20 30 let) Dokončování vývojových úkolů z adolescence (dokončení studia, nástup do zaměstnání). Hledání životního partnera. Zakládání rodiny a péče o děti uspokojení potřeby intimního emočního soužití a potřeby mít děti a v nich vidět pokračování svého života. STŘEDNÍ DOSPĚLOST (30-45 let) Věk do ukončení reprodukčního údobí u ženy (u muže dochází k obdobným změnám méně nápadně a spíše později). - Období vrcholu životních sil (kolísá podle charakteru práce, u duševních pracovníků bývá vrchol později, u sportovců apod. dříve) - Maximální produktivita v práci - Rození a výchova dětí - Dosažení osobní zralosti POZDNÍ DOSPĚLOST (45-60/65 let) Období bilancování, někdy krize středního věku přezkoumávání a hodnocení svých životních cílů začíná si uvědomovat omezenost času první známky poklesu výkonnosti, zdravotní potíže x u některých tvůrčích pracovníků teprve teď přichází vrchol činnosti, zúročení zkušeností vyrovnávání se s tím, že děti odcházejí z domova nová role prarodičů ke konci období odchod do důchodu příprava Lidé se liší v subjektivním prožívání změn, které toto období přináší. STÁŘÍ (Období bývá ještě rozčleňováno např. RANÉ STÁŘÍ (65 75), POZDĚJŠÍ (po 75. roce) V průběhu stárnutí jsou v úbytku sil a výkonnosti velké intra i interindividuální rozdíly. Hlavní psychické změny ve stáří: - zhoršuje se smyslové vnímání a reakce jsou pomalejší - zhoršuje se paměť především pro nové události, staré zážitky jsou dobře uchovány 56

58 - inteligence měřená běžnými testy klesá, je to ale i důsledek pomalejšího tempa v časově limitovaných úkolech. Různé intelektuální schopnosti se mění různě. - Afektivní prožívání se mění, mnozí staří lidé jsou již lhostejnější, méně emočně zaujatí děním kolem sebe a mnohem více soustředění na sebe a své potíže. - Zvýrazňují se některé osobnostní vlastnosti člověk už nemá tolik sil, aby některé projevy mírnil. - Osobnost starého člověka obráží jeho způsob boje s obtížemi stáří, někteří se s problémy vyrovnávají konstruktivně, jiní se stávají zbytečně závislými, další vyjadřují nepřátelské pocity vůči druhým, celému světu i sobě samému. Velkým problémem je pro člověka úmrtí životního partnera. Důležitá je podpora aktivního stáří: - udržovat stávající zájmy a hledat nové - udržovat dobrou úroveň kognitivních funkcí (Univerzita třetího věku, kurzy, internet, kluby důchodců - předávat zkušenosti mladším Kredity Příspěvek k tématu: Charakterizuj na konkrétním příkladu 2 vybraná období vývoje osobnosti 5 kreditů 57

59 INTERAKCE A KOMUNIKACE MEZI LIDMI Pojmy: Interakce, komunikace, komunikátor, komunikant, komuniké, komunikační kanál, verbální, neverbální komunikace, efektivní komunikace, empatie. Bingo: Pojetí interakce a komunikace Interakce je reagování lidí na sebe navzájem, probíhající kdykoliv se s někým setkáme, navzájem se nějak zaznamenáme a dáváme to najevo, třeba i mimoděk. 29 Příklad č. 1: Jedeme autobusem a bezděčně nás zaujme neznámá osoba. Pozorujeme ji v domnění, že o tom neví. Ona ale reaguje - svým pohledem odpovídá na pohledy naše. Je nám nepříjemné, že jsme se prozradili a děláme, jakože se zabýváme něčím jiným a že naše pohledy se setkaly jenom náhodou; čteme např. noviny a pouze občas, nenápadně bloudíme očima kolem. Po chvíli ale na dotyčnou osobu opět nenápadně pohlédneme a zjistíme, že i ona nás právě v té chvíli také pozoruje, a tak když se naše pohledy setkávají už podruhé, usměje se. Možná, že taková interakce pohledy rozpačitě skončí, ale možná bude povzbuzením k dalšímu pokračování. Komunikace je sdělování informací, podávání zpráv. 30 Komunikace může být: Oboustranná, dvousměrná - například když se dva vědci snaží předložit - každý ze své názorové pozice - co nejvíce informací, aby bylo možno rozhodnout, kde je pravda, jak postupovat. Jednosměrnou. Například když nyní píšu tuto přednášku, podávám informace (zprávy) čtenářům, aniž bych viděl jejich reakce. Oni zase nemají možnost průběžně, interaktivně do vzniku mého sdělování zasahovat. To platí pro všechny případy masové komunikace, tj. pro případy komunikování zpráv a pořadů televizí, rozhlasem, tiskem. Jinak je tomu při veřejné přednášce. Přednášející, zejména je-li v tomto směru citlivý, zaznamenává, jak publikum reaguje. Všímá si třeba, že lidé odcházejí, začínají se bavit, tu a tam někdo zívá. Zvolí tedy nečekaný obrat; zvýší hlas, uvede zajímavý příklad, vyzve k hlasování o názoru, který předloží. Tím vstupuje do převážně jednosměrného komunikování jistá míra interaktivnosti. Prvky sociální komunikace: komunikátor - komunikant - osoba, od které sdělení přichází příjemce sdělení 29 Helus, Z. Psychologie: Fortuna, Praha, 2003, s Komunikace [ ]. Dostupné z: 58

60 komuniké - obsah sdělení komunikační kanál- prostředí ve kterém se komunikace šíří Platí zásada: Každá interakce přináší sdělování informací (komunikace). Příklad č. 2: Sledujme, jak se perou sourozenci. Navzdory hněvu a snaze ublížit je tu patrná i opatrnost a snaha neublížit moc. Když jeden udeří, učiní to tak, aby ten druhý měl ještě čas se krýt. Ten slabší ví, jakou část těla nastavit, aby ten silnější vybil svou zlost úderem, který je ještě přijatelný. Vysvětlení: Psychologové v tomto případě hovoří o hře gest. Může při tom jít ovšem o "hru" tak divokou, že nezasvěcenému divákovi běhá mráz po těle ze strachu, co všechno si ti dva udělají. Rodiče ale třeba klidně přihlížejí, protože ví, že se nic vážnějšího nestane. Tuto jistotu čerpají z opakovaně potvrzované zkušenosti, že navzdory vzedmutým vášním si obě děti (v procesu vzájemného reagování) také sdělují informace nutné k tomu, aby konec konců zůstalo jenom u hry gest. Příklad č. 3: Podobně si zamilovaní nejen vyměňují doteky, které jsou jim příjemné, ale také si jimi sdělují (informují se), že mají k sobě hluboký vztah, že k sobě cítí úctu, že si jeden druhého váží. Vnímavý člověk zpravidla velmi záhy postřehne, když toto důležité "sdělení" pojednou chybí. Doteky jako byly stále tytéž, a přesto je celá situace jiná. Důležitý prvek komunikování závažného sdělení se vytratil a vztah ztrácí smysl. Interakce a komunikace se vzájemně prostupují. Tomu nejlépe odpovídá termín interaktivní komunikace. Převažující důraz však budeme klást na komunikativní stránku, a to z důvodů, které jsme si přiblížili v předchozím odstavci. Pro jednoduchost se také v dalších kapitolách omezíme převážně na používání termínu komunikace, i když budeme mít stále na mysli její interaktivní podobu. Druhy komunikace Komunikace verbální versus neverbální Můžeme komunikovat pomocí slov, tedy řečí, pak jde o komunikaci slovní, verbální. Anebo používáme neslovních, neřečových prostředků, pak jde o komunikaci neverbální. Zpravidla však, v běžných životních situacích, jsou oba tyto prostředky zastoupeny, avšak obvykle jeden z nich převládá, je určující. Příklad č. 4: Když matka tiší plačící nemluvně, nebo dojatý účastník pohřbu projevuje hlubokou účast pozůstalým pohledem, slzami v očích, stiskem ruky - pak nepochybně určujícími jsou prostředky neverbální. Příklad č. 5: Když nám profesor v diskusi vysvětluje příčiny vzniku druhé světové války, pak zase jednoznačně určující jsou prostředky verbální. Příklad č. 6: Neuspěli, jme u zkoušky a hrozí nám propadnutí. Máme pocit, že vše závisí na tom, přesvědčíme-li profesora, že si zasloužíme ještě jednu příležitost, abychom vše napravili. Zdá se, že věcné argumenty samy o sobě věc v náš prospěch nevyřeší. Dáváme neverbálně najevo svou otřesnost a zkroušenost: chvěje se nám hlas, třesou se ruce, hledíme vyhýbavě stranou, koušeme se do rtů. Když vidíme, že profesor je také dojat a ochoten nás vyslechnout, je zase třeba věcně verbálně argumentovat a přesvědčit ho, že to s nápravou myslíme vážně. Neverbálními prostředky sdělujeme: převážně city postoje (sympatii; dojetí, rozladění; úzkost a strach, pevné odhodlání; zahanbení a 59

61 ponížení, vzmužení se apod.). Zdůrazňujeme jimi to, co říkáme slovy (např. pevným pohledem, vysunutou bradou, sevřenými pěstmi zvýrazňujeme, že to, co říkáme, myslíme smrtelně vážně), ale vyjadřujeme jimi i opak toho, co říkáme slovy (např. slovy chválím, ale úsměškem dávám najevo, že to myslím ironicky). Český psycholog J. Křivohlavý uvádí mimo jiné následující prostředky neverbální komunikace: mimiku, tj. různé výrazy obličeje, tělesné přiblížení se či oddálení (tzv. proximitu); přiblížením naznačuji, že mé verbální sdělení má důvěrný charakter, že to, co mám na mysli, míním upřímně, zatímco oddálením spíše naznačuji rezervovanost, natočení těla k partnerovi nebo odvrácení, fyzický postoj (zejména sklon hlavy, nakročení), přímý dotek, tj. pohlazení, podání ruky, poklepání na rameno, někteří lidé jsou např. velmi vnímaví na způsob podávání ruky, intenzitu stisku; - gestikulaci nebo "mluvu rukou", pohledy, tj. přímý pohled, uhýbání očima; slýcháme, že oko je oknem do duše, tedy že oko sděluje to, co se odehrává v nitru, úpravu zevnějšku, aspekty řeči, které nevážou svůj význam přímo na slovo - tzv. paralingvistické znaky. Jsou to melodie a modulace řeči, důrazy (akcenty), pomlky, přeříkávání se, rychlost a plynulost řeči. Komunikace symetrická versus asymetrická V tomto případě je kritériem vyváženost neboli symetrie podílu účastníků na průběhu komunikace. Známe situace, kdy nás partner prostě nepustí ke slovu. Stále si vede svou a nejrůznějšími obraty (řečovými manévry) se vždy znovu zmocňuje slova. To je případ asymetrické komunikace. Příklad č. 7: Asymetrická komunikace odpovídá rozdílům v sociálním postavení (nadřízený podřízený), expertnosti (odborník-laik), věku (starší a zkušenější mladší a naivnější), zodpovědnosti (vychovatel-vychovávaný) apod. Asymetrie je vyjádřena také tehdy, když osoba A tyká osobě B, zatímco naopak osoba B osobě A vyká; nebo když osoba A při jednání sedí, zatímco osoba B musí stát. Komunikace harmonická versus konfliktní Pro komunikaci harmonickou je typické, že osoby dospívají v průběhu komunikace k souladu zájmů, k uspokojení potřeb, které se vztahem spojují. Při komunikaci konfliktní dochází k disharmoniím a rozepřím, které se vyhrocují, takže narůstá nespokojenost se vztahem, vznikají pocity frustrace, hrozí rozpad vztahu, zhroucení některého z jeho členů či všech, vzájemné napadení apod. Komunikace soutěživá versus spolupracující (kooperující) V soutěživé komunikaci jde o překonání jednoho partnera druhým, o prokázání "kdo z nás" je lepší, výkonnější, zdatnější. Na rozdíl od komunikace konfliktní hrají v tomto případě významnou roli pravidla, kterými se soutěžící (soupeřící) členové vztahu řídí. Respektování pravidel je v rámci soutěže smiřuje a integruje do vztahu, bez ohledu na to, zda jeden vyhrál či prohrál. Teprve narušením pravidel přechází soutěživá komunikace v komunikaci konfliktní. Ve spolupracující komunikaci jde o rozdělení úkonů odpovídající společnému záměru, 60

62 vycházení si vstříc, poskytování vzájemné pomoci. Komunikace formální versus neformální Ve druhém z obou případů partneři komunikují převážně na základě osobních hledisek a zájmů, vzájemných sympatií a antipatií; citů lásky, obdivu, soucitu, či nenávisti, zloby, podrážděnosti. Příkladem může být komunikování zamilované dvojice, či rozněžněné matky s kojencem, nebo rozhádaných sousedek. V případě komunikace formální ustupují city více či méně do pozadí; rozhodující roli přejímá to, čím se partneři vztahu společně zabývají, jaký úkol řeší, oč jim věcně jde. Komunikace se děje v zájmu něčeho, co se netýká jenom tebe a mne, ale my oba jsme především vykonavateli určitých společenských funkcí a rolí. Například interakce lékařů a sester při chirurgickém zákroku nemůže být primárně založena na sympatiích nebo antipatiích, ale podstatné je pro ni hledisko zdraví pacienta. Zóny komunikace komunikující zaujímají vzájemnou pozici, odstup osobní zóna - intimní rodič a dítě do 30 cm bezpečná - do 1,5 m sociální - 1,5 až 3 m podřízený x nadřízený veřejná - 3 7,5 m při oficiálních příležitostech jmenování ministrů Nedorozumění v komunikaci: EFEKTIVNÍ KOMUNIKACE Pro používání technik aktivního naslouchání je užitečné si pamatovat následující: 1. Buďte empatičtí, pokuste se vcítit do postavení toho druhého co nejvěrněji. Porozumíte pak lépe, co druhý říká. Empatie je nejčastěji definována jako schopnost jedince cítit emoce druhých lidí jakoby to byly jeho vlastní emoce. 31 Co není empatie: Empatie není soucit, ani lítost: člověk může cítit soucit k druhé osobě, litovat ji, ale nemusí pociťovat, to, co ona. A ostatně se jistě i vám dostalo soucitu tam, kde jste jej vůbec nepotřebovali, a to, co jste potřebovali, to jste nedostali. Soucit není empatie. Empatie však není ani telepatie - schopnost číst myšlenky druhých. I když v nízko rozpočtových sci-fi seriálech si to pletou. Empatičtí můžeme být: 1. Vcítění se do druhého Stačí si co nejlépe představit, že jste druhým člověkem. Dovedete se vcítit do emocí druhého člověka 2. Prosté pociťování emocí druhého Vyčistíte hlavu od svých myšlenek a emocí, a pak už jenom do sebe necháváte jakoby proudit emoce druhého, či druhých. A cítíte je. 2. Neverbálním způsobem projevte svůj zájem: 31 Empatie [ ]. Dostupné z: 61

63 - tónem hlasu - výrazem tváře - gesty - očním kontaktem - postojem 3. Nepřerušujte, nedávejte rady ani doporučení, nehovořte o podobných pocitech a problémech, které jste kdy prožili. Všechny fáze aktivního naslouchání povzbuzují mluvčího k rozhovoru, je však velmi důležité si pamatovat, že cílem žádné z těchto technik není vyjádřit souhlas osobě, která k nám hovoří. Naším cílem je povzbudit mluvčího k dalšímu hovoru, aktivně mu naslouchat. Vyjadřujeme pochopení pro mluvčího a jeho problémy, povzbuzujeme ho k dalšímu rozhovoru. Doporučujeme používat neutrální slova, vyhýbat se souhlasu nebo nesouhlasu. K povzbuzování využíváme neverbální komunikaci (např. pokyvování hlavou) nebo slovní výrazy, jako např.: "Mohl bys mi říci více o...?" Objasnění znamená "vyhnutí se zmatku". Objasňování vám pomůže si řádně informace srovnat, poznávat, v čem je problém. V této fázi aktivního naslouchání využíváme otevřené otázky (tj. otázky, které umožňují jinou odpověď než ano, ne). Příklady objasňování:,jak jsi zareagoval, když se to stalo?" "Jak dlouho už to trvá?" "Z jakého důvodu si myslíš, že " Parafrázování je opakování myšlenek a nápadů mluvčího vašimi slovy. Dokážete tak, že skutečně nasloucháte tomu, co se vám říká, a zároveň máte možnost zkontrolovat si, zdali jste mluvčímu dobře rozuměli. Tím, že někoho parafrázujeme, nevyjadřujeme souhlas ani nesouhlas se slovy hovořící osoby. Příklady parafrázování: "Jestli tomu dobře rozumím, ty vidíš problém v " " Ty vlastně říkáš, že... " " Takže bys ráda svým rodičům více důvěřovala. " Zrcadlení pocitu znamená, že dáváte druhé osobě najevo, že rozumíte i tomu, co se skrývá za slovy. Pojmenování pocitu, který na druhém vidíme, může pomoci objasnit, co mluvčí cítí nebo co přesně chtěl vyjádřit. Příklady: " Vypadal jsi vážně rozmrzele, když jsi nedostal to ohodnocení, které jsi očekával. " "Zdá se mi, že jsi kvůli tomu skutečně velice rozzlobený" Spojování pocitů i informací dohromady, zhodnocení dosaženého pokroku zdůrazněním důležitých myšlenek a faktů. Shrnutí ujistí mluvčího, že předal úplnou informaci, popřípadě mu dá šanci ji doplnit nebo opravit. Je důležité jako podmínka pro pokračování diskuse. Například: "Hovořil jsi o A, o Ba C. Mohl bys teď říci trochu více o X?" " takže to, co jsi mi tady řekl, je toto " Dáváme najevo, že uznáváme význam, závažnost pocitů i problémů druhé osoby. Příklady pozorovací techniky: "Cením si času, který jsi věnoval na prodiskutování tohoto tématu. " "Skutečně jsi musel vynaložit velké úsilí k vyřešení tohoto problému. " " To musí být těžké to udělat. " 62

64 Kredity Příspěvek k diskusi Komunikuji, komunikuješ, komunikujeme. 10 kreditů Příspěvek k tématu Na krátkém příběhu rozeber základní pojmy (vyber nejméně 3 pojmy): interakce, komunikace, komunikátor, komunikant, komuniké, komunikační kanál, verbální x neverbální, symetrická x asymetrická, harmonická x konfliktní, soutěživá x spolupracující (kooperující), formální x neformální komunikace, efektivní komunikace, empatie 5 kreditů Scénka Vyber si nejméně 3 pojmy a sehraj scénku 5 kreditů 63

65 DUŠEVNÍ ZDRAVÍ A ZÁSADY PSYCHOHYGIENY Pojmy: Psychohygiena, duševní zdraví, stres, eustres, distres, frustrace, deprivace, psychózy neurózy, psychopatie, oligofrenie. Pracovní list: Duševní zdraví Je to stav duševní pohody a normality, kdy všechny duševní pochody probíhají adekvátním až optimálním způsobem, umožňují správně odrážet vnější realitu, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty (včetně sociálních) a řešit běžné i mimořádné a neočekávané úlohy, stále se zdokonalovat v pracovních i osobních činnostech (zejména v sociální komunikaci) a mít pocit pohody a uspokojení ze svých aktivit i prožívání. 32 To znamená, že naše osobnost nám funguje tak, jak jsme zvyklí. Projevy porušení našeho duševního zdraví - chování je jiné než obvykle, než jaké je u nás běžné a poznáme to pouze podle vnějších projevů osobnosti Vliv na duševní zdraví 1. Tělesné faktory nemoc 2. Makrosociální faktory- stav životního prostředí (ekologie, kultura, politika, ekonomie) - 3. Rodinné faktory - prostředí formování osobnosti 4. Vrstevníci, školní či pracovní faktory- dáno věkem, jak se cítím mezi vrstevníky, se odráží na mém psychickém stavu Kriteria duševního zdraví 1. Realistické pojetí sebe sama, sebeakceptace, seberealizace - uvědomování si své minulosti, přítomnosti i budoucnosti (co jsem, co dělám, co budu dělat, čeho jsem schopen). Sebeakceptace Uznávání sebe sama, sebepřijetí, která úzce souvisí se zážitkem či vědomím vlastní hodnoty a mohoucnosti. 33 Seberealizace Uplatnění se, rozvoj vlastní osobnosti a schopností Vnitřní integrace založenou na pevném a jednotném pojetí světa a sebe sama - reálné, objektivní vnímání okolí, které není závislé na vlastních přáních či obavách. 32 Duševní zdraví [cit ]. Dostupné z: 33 Sebeakceptace [cit ]. Dostupné z: 34 Seberealizace [cit ]. Dostupné z: 64

66 Integrace začlenění, zapojení Autonomie relativní nezávislost na vnějším prostředí - schopnost řídit se ve svém jednání vnitřními měřítky, řídit sebe sama a kontrolovat své činy, což umožňuje vznik a růst sebedůvěry a vlastní jistoty. Podmínkou duševního zdraví je vnitřně harmonická osobnost žijící v harmonických vztazích se svým okolím a připravená realisticky řešit životní problémy a realisticky nahlížet své životní perspektivy. 36 Psychohygiena Duševní hygienou rozumíme systém vědecky propracovaných pravidel a rad sloužících k udržení, prohloubení nebo znovu získaní duševního zdraví, duševní rovnováhy. 37 Zásady psychohygieny: 1. Systém hodnot každý člověk by si měl ujasnit, co jsou pro něho hodnotné cíle, k nimž bude zaměřovat své úsilí, čemu bude dávat přednost. Každý přehnaný požadavek mě vystavuje zátěži, stresu. 2. Umět odpočívat- nestresovat se při tom tím, co mě trápí, dělat něco úplně jiného. Aktivní odpočinek znamená, že je li zátěž psychického charakteru, odpočíváme při sportu, manuálních věcech. Pasivní odpočinek znamená, že když pracuju rukama, odpočinek je duchovní povahy (čtení ). 3. Životospráva zahrnuje výživu, spánek, vhodné rozložení odpočinku a zátěže a společenské zázemí. 4. Správně hospodařit s časem - důležité je mít harmonický denní režim a ten pravidelně dodržovat. 5. Neuzavírat se do sebe- když problém nezvládám, radši na něj upozorním, nedusit to v sobě, promluvit si s přáteli o mém problému. Narušování psychického zdraví Zaměřenost osobnosti nevede vždy k cílům a uspokojení, po kterých touží. Existují různé druhy poruch zaměřenosti. Deprivace Jedná s o chronické neuspokojení potřeb nebo nedosahování vytčených cílů. 38 Lidé trpí deprivacemi (zbavováním), aniž třeba tuší proč, bezmocně se utápějí v deprivacích, i přesto že tuší čí vinou, marně se brání deprivacím, ačkoliv vědí, jak a kde hledat pomoc, podléhají anebo se pokouší nepodlehnout deprivaci, ale nemají odvahu se postavit vnější negativní síle Typy deprivací: 1. Deprivace biologická. Jde o neuspokojení potřeb vyvážené potravy, nedostatečného příjmu tekutin, vitamínů, tepla, hygieny, zdravotnické péče, nedostupností léků. 2. Deprivace motorická. Jde o neuspokojení potřeby pohybu vlivem narušení pohybového aparátu, nemožností cestovat, nedostatek soukromí a prostoru. 35 Integrace [cit ]. Dostupné z: 36 Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie, Praha: Academia s Tamtéž. s Odmaturuj ze společenských věd, Brno: Didaktis s

67 3. Deprivace senzorická. Jde o nedostatek smyslových zážitků. Jednotvárným smyslovým zážitkem lidská inteligence klesá, obrazotvornost a představivost ztrácí, dochází k celkovému snížení vnímání a uchopování prožitků. Tato deprivace způsobuje rezignované (odevzdané) chování 4. Deprivace sociální. Ztráta kontaktů s blízkými, ztráta zaměstnání, ztráta bydliště. Lidé strádají ztrácením sociální identity. Trpí odmítnutím vlastní rodinou a blízkými. 5. Deprivace citová. Neuspokojená potřeba dotyku, přátelství, lásky a jistoty. 6. Deprivace psychická. Duševní stav vzniklý následkem takových životních situací, kde subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostatečné míře a po dosti dlouhou dobu. Frustrace Psychický stav a chování člověka, které jsou vyvolané překážkou na cestě k určitému cíli a uspokojení potřeb. 39 Frustrace uspokojování důležitých potřeb a zájmů vede k zátěži: jedinec musí na své trápení stále myslet, nemůže se řádně na nic soustředit, je rozrušený. S frustracemi se tedy často pojí výrazné citové a fyziologické průvodní znaky. Základní způsoby reakce na zátěžovou frustrační situaci: 1. Útěk do fantazie, snění, nereálného světa výmyslů, přinášející iluzorní útěchu a zapomnění. 2. Agrese - může být vedena proti překážce uspokojení potřeby - třeba proti osobě, která něco nechce dovolit, - obrací proti "náhradním objektům", respektive dochází k "přemístění agrese" - objektem agrese je pak někdo, kdo nemá s frustrovaným zpravidla nic společného, ale nabízí se jako vhodný objekt jeho útoku, protože je slabý a bezbranný, - autoagrese - vyjádřená různými způsoby sebepoškozování. 3. Apatie, rezignace. Jedinec ztrácí o cokoliv zájem, poddává se "ranám osudu". 4. Regrese. Někteří lidé se pod vlivem frustrační zátěže chovají jako malé děti, jakoby se ve svém vývoji vraceli zpět. Uchylují se k pověrám, dělají ze sebe bezmocné, o které se musí někdo starat. 5. Projekce. Jedinec neschopný řešit příčiny své frustrace promítá veškerou vinu a zodpovědnost do druhých. 6. Vytěsnění nebo též potlačení - často se stává, že jedinec určité skutečnosti, které spojuje se svou frustrací, nápadně často zapomíná, přehlédne, poplete. Typickým příkladem je zapomenutí data schůzky, na které hrozilo zesílení frustrace odmítnutím, ponížením, vlastním selháním, nebo drobný úraz na cestě tam (třeba zvrtnutí kotníku). STRES (anglicky stress = tíha, tlak, tíseň) Označuje stav psychické zátěže, který vzniká působením rušivého faktoru na člověka během uspokojování potřeby nebo dosahování cíle. 40 Ke stresu dochází při prohloubení a chronickém působení konfliktu. Stres velmi zvyšuje nároky na člověka, který se stresem musí vyrovnat, často vede až k rezignaci. Každý člověk má individuální odolnost vůči stresovým situacím, stejně tak je pro každého něco jiného 39 Odmaturuj ze společenských věd, Brno: Didaktis s Tamtéž. s

68 stresovým činitelem. Druhy stresu: a) Akutní stres aktuální změna v organismu je velká, avšak rychlý návrat ke klidu a k uvolnění tenze. b) Chronický stres je dlouhodobý, aktuální příznaky jsou nenápadné, ale negativní dopad na organismus může být větší. c) Eustres stres s pozitivními účinky (radost, nadšení), též jsou kladeny zvýšené požadavky na adaptační mechanismy, avšak vše je kompenzováno celkovým pozitivním efektem nejde o negativní emocionální zážitek. d) Distres stres s negativními účinky, domníváme se, že nemáme dost sil a možností zvládnout to, co nás ohrožuje emočně negativní tenze (emocionálně nám není dobře). Následky stresu: a) Krátkodobé příznaky (při akutním stresu) projevují se v oblasti fyziologické, emocionální, poznávací a v chování jedince. b) Dlouhodobé příznaky: - somatická a psychická onemocnění - mezilidské vztahy - pracovní výkonnost - subjektivní pocity nespokojenosti Duševní poruchy Změna některých psychických jevů, která se projevuje v chování a prožívání a způsobuje problémy v sociální komunikaci a interakci. 41 Dělení: 1. Psychózy - vážné neuropsychické poruchy, které narušují osobnost člověka a přechodně, cyklicky vracející se. maniodeprese - stavy mánie (aktivní, mistr světa) a deprese schizofrenie - rozštěpená osobnost, má halucinace paranoia - chorobný strach, vztahovačnost, vnitřní hlasy autismus - zahledění do sebe, ulpívá nad nereálnými věcmi, fantazie. Děti nemající potřebu komunikace Psychózy se musí léčit psychofarmaky. Pokud se vynechají, porucha se vrací. 2. Neurózy - nejčastější neuro-psychické poruchy, jsou většinou přechodného charakteru, bez poruch mozku. neurastenie - velká únava, poruchy spánku psychoastenie - přecitlivělý, soustředí se na sebe - hypochondr fobie - neopodstatněný strach, příčiny v dětství hysterie - citově labilní, slon v afektu. Totiž, sklon k afektu 3. psychopatie dlouhodobá odchylka od běžných projevů. explozivní forma - nepatrný podnět, obrovský hněv astenická forma - přecitlivělost, nekomunikuje 4. oligofrenie - slabomyslnost, nerozvíjejí se poznávací procesy a schopnosti 41 Odmaturuj ze společenských věd, Brno: Didaktis s

69 Kredity Příspěvek k diskusi: Když dodržuji zásady psychohygieny, budu žít déle. Příspěvek k aktuálnímu tématu: Na příkladu pojednej o jednotlivých typech narušení psychického zdraví Na příkladu pojednej o jednotlivých typech duševních poruch Na příkladu pojednej o zásadách duševního zdraví a psychohygieny Seznam nás se svým denním režim a proveď jeho rozbor Scénka Sehraj scénku na vybrané příspěvky 10 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 68

70 Konflikt Pojmy: Konflikt, interpersonální konflikt, intrapersonální konflikt, asertivita, vyjednávání, manipulace, mediátor Podnícení k činnosti a udržení jejího průběhu až k uspokojení potřeby nebývá jednoduché a bez komplikací - bez tzv. konfliktů. Konflikt (z lat. confligó, conflictum) je srážka, soutěž či vzájemný střet proti sobě stojících neslučitelných sil nebo vlastností. 42 Jde o střet nesmiřitelných stran, které se nechtějí nebo nemohou dohodnout. Je to střetnutí dvou nebo vícerých, do určité míry se vylučujících nebo protichůdných snah, sil, potřeb, zájmů, citů, hodnot nebo tendencí. Rozlišujeme konflikty: Intrapersonální dochází uvnitř člověka, v jeho nitru. Jde o vnitřní, osobní konflikty jedné osoby (konflikty představ, konflikt názorů, konflikt postojů, konflikt zájmů, konflikt zájmů osobních a společenských). Vyjadřuje aktivaci dvou nebo více neslučitelných tendencí nebo dvou cílových představ a staví subjekt před volbu, rozhodnutí se pro jednu z těchto tendencí, pro jeden z daných cílů. 43 Dělí se: konflikt dvou pozitivních sil - jedince lákají dva cíle, ale nelze se věnovat oběma (např. volba mezi dvěma televizními programy). Bývá přirovnáván k situaci Buridanova Osla, před nímž leží ve stejné vzdálenosti od něj dvě otýpky sena osel se nemůže rozhodnout pro žádnou z nich a umře hladem. konflikt dvou negativních sil - buď je nutné splnit nepříjemný úkol, nebo přijmout trest za jeho nesplnění konflikt mezi pozitivní a negativní silou (např. dítě by rádo pohladilo psa, ale bojí se ho) dvojitý konflikt kladných a negativních sil (dítě by chtělo vylézt na strom a bojí se, sledují ho kamarádi, od nichž chce získat obdiv, zároveň se bojí nezdaru) Negativní síla je vše, co budí nejen odpor, ale i jiné negativní emoce. Interpersonální konflikty vznikají mezi dvěma či více jedinci či skupinami. Jde o kognitivní konflikty, konflikty názorů, konflikty postojů, konflikty zájmů. Vyjadřuje střetnutí zájmů, postojů, motivů dvou nebo více osob Konflikt, koření života, druhé revidované vydání. Praha: Partners Czech s Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia s Tamtéž. s

71 konflikty mezi jednotlivci konflikty mezi dvěma lidmi (konflikty představ) Dana hlídá malé dítě, chce odjet do práce autem. Její matka ale chce jet autem na nákup. Dana si myslí, že pokud si auto vezme matka, ona se nedostane do práce. Jde o konflikt kvůli majetku. konflikty uvnitř skupiny konflikty, které existují uvnitř dané skupiny lidí. Konflikt uvnitř profesorského sboru, zda studenti mají trávit přestávku na oběd mimo areál školy nebo ne. meziskupinové konflikty konflikty mezi dvěma skupinami lidí Konflikt mezi učiteli a žáky o využívání školního hřiště, o zákazu kouření konflikt jedince se skupinou zvláštní druh skupinového konfliktu Žák třídy nepřijme dohodnutá pravidla třídy. Úkol: Řešení konfliktů Spontánní řešení: 1. Únik, vyhýbání se konfliktu, jeho popření Není jednoduché poradit si s konfliktem ta, aby vedl ke kladnému řešení. Vyžaduje to umění komunikace, ochotu a sebevědomí. Ne každému byly dány tyto vlastnosti a spíše může zvolit cestu úniku z konfliktu nebo ústup ze svého stanoviska, jen aby vzniklý konflikt dále nepokračoval, popř. aby vůbec nevznikl. 2. Konfrontace, agrese Zatímco někteří lidé se snaží konfliktu vyhnout, jiní se k němu raději stavějí čelem. Ten, kdo konfliktu čelí, je přesvědčen, že jeden z účastníků má pravdu a druhý ne a snaží se prokázat, že pravdu má právě on. Občas takoví účastníci mohou podlehnout agresivitě, zahrnovat se urážkami, výhružkami, popř. se poprat. Konfrontace, stejně jako únik, málokdy vede k úspěšnému vyřešení konfliktu. 3. Rezignace 4. Přesun Dochází k odklonu od původního objektu zájmu k náhradnímu objektu, přičemž oba jsou na stejné úrovni 5. Kompenzace Výběr náhradního uspokojení určitých nedostatků. Činnost probíhá často na nižší úrovni a nedochází k uspokojení. 6. Regrese Nevědomé sestoupení na dřívější vývojové stádium. 7. Projekce Je to strategie, která připisuje jiným vlastní slabosti nebo vlastnosti pociťované jako anomální. 8. Racionalizace Zvládnutí konfliktu na rozumové úrovni 70

72 Záměrné řešení: 1. Kompromis (řešení problému) Nejlepší cestou je cesta řešení problému. Ten kdo preferují řešení, se na konflikty dívá jako na přirozenou součást všech lidských vztahů a nezajímá ho ani tolik, kdo má pravdu a kdo ne, ale spíše to, jak najít řešení, které bude vyhovovat oběma stranám. Takovému jednání se říká kompromis. Při kompromisu se každý účastník musí něčeho vzdát. 2. Přizpůsobení se názoru protistrany, ústup ze svého stanoviska Při řešení problému může nastat i dohoda. Kdy se obě strany od začátku pokouší odhalit vzájemné potřeby a konflikt vyřeší tak, aby se ani jedna ze zúčastněných osob nemusela ničeho vzdávat jako u kompromisu. (oba vyhrávají, nikdo nic neztrácí). Řešení účastníky konfliktu bez účasti třetí strany. Cílem je snížit napětí, odstranit averzi a změnit soupeřivý postup na obou stranách. Řešení konfliktu jeho účastníky má řadu zvláštností: Partneři v konfliktu jsou nuceni opustit roli účastníků konfliktu a hrát roli řešitelů. To není vůbec snadné. Postup: 45 Část I: Osobní plánování Zamyslete se nad povrchními a hloubkovými příčinami konfliktu. Definujte zájmy a pozice. Zařiďte vhodné prostředí pro diskusi. Část II: Řešení problému s druhým účastníkem Vytvořte positivní ovzduší. Definujte problém. Shrňte dosavadní pokrok. Hledejte různá řešení. Stanovte čas pokračování. Musí překonat svou podrážděnost, podezíravost a začít racionálně a rozvážně řešit situaci např. vyjednávání: Poznámka: Vyjednávání (z angl. negotiation) definuje H. Vykopalová v knize Komunikace jako součást profese jako proces, jehož pomocí se dvě strany s odlišným vnímáním, s odlišnými potřebami a motivy pokoušejí shodnout na věci společného zájmu. 46 Při každém vyjednávání se vždy vyskytují tři zásadní prvky: 1. Informace. Zdá se, že druhá strana ví o nás a našich potřebách více, než víme my o ní a jejích potřebách. 2. Čas. Nezdá se, že by druhá strana byla pod takovým organizačním tlakem, měla nedostatek času a tak krátké termíny jako my. 45 Konflikt, koření života, druhé revidované vydání. Praha: Partners Czech s Vyjednávání [ ]. Dostupné z: 71

73 3. Moc. Vždy se zdá, že druhá strana požívá větší moci a autority, než my vidíme u sebe. Řešení konfliktu samotnými účastníky často selhává. Nevědí, jak svůj problém řešit nebo vědí jak, ale vzájemné toho nejsou schopní, jelikož jsou stále příliš zainteresováni na dané sporu a nedokážou (často ani nechtějí) na spor pohlížet objektivně a s chladnou hlavou. Vždyť kdyby byli schopni společně řešit konflikt, pravděpodobně by mezi nimi ani žádný závažný konflikt ani nevznikl. Řešení konfliktu další osobou Některé konflikty lidé jen těžko zvládnou sami, a tak se obracejí o pomoc ke třetí straně. A tím jí vlastně dávají jistou míru práva rozhodovat o svých záležitostech. Od třetích osob se očekává podpora, nezaujaté posouzení a konečné rozhodnutí. Oficiálně přizvanou stranou může být mediátor, soud nebo atribut. Mediátor Jde o přítomnost třetí osobu v řešení konfliktu. Jde o tzv. smírčího, který zprostředkovává komunikaci mezi účastníky konfliktu. Jeho úkolem je dohoda řešení a napravení vzájemných vztahů. Mediace je odvozeno od lat. mediare, což znamená zprostředkovat nebo vstoupit do střetu. 47 Soud Jde o řešení především situací, kdy je porušováno právo. Poslání soudu není uspokojení přání a potřeba zúčastněních stan, ani jejich smíření. Rozhoduje pouze o právu sporných stran a vysloví konečný verdikt. Různé výzkumy ukázaly, že se soudním rozhodnutím je spokojeno pouze 40% klientů. Arbitráž Také známé pod pojmem rozhodčí řízení. U arbitráže pověřují strany konfliktu vyřešením svého případu společně zvolenou třetí nezávislou osobu, která nemusí mít právnické vzdělání. Arbitr vyslechne každou ze stran, zváží přednesené argumenty a požadavky a učiní rozhodnutí. To je pak pro klienty právně závazné. Poznámka: Netradiční řešení konfliktu: PORADNÍ KRUH (Indiánská metoda) Princip poradního kruhu tkví v konečném souhlasu všech zúčastněných s navrženým řešením. Každý se na ten problém dívá z jiného úhlu pohledu. Začíná se na směr východ a pokračuje se v řešení problému po směru hodinových ručiček. V poradním kruhu mají všichni stejnou váhu, každá pozice má stejnou moc a důležitost. Zásady: 1. Mluvící hůl putuje kruhem ve směru hodinových ručiček, počínaje východním směrem. 2. Mluví jen ten, ke komu dorazila mluvící hůl. 3. Ostatní věnují mluvícímu plnou pozornost. 4. Když nemám co nového povědět, mlčím. 5. Když souhlasím, řeknu souhlas, nebo mlčím. 47 Konflikt, koření života, druhé revidované vydání. Praha: Partners Czech s

74 6. Každý mluví jen za svůj směr a důvěřuje ostatním směrům, že vnesou vše, co je třeba. SEVER náčelníci akce (muž, žena)- dívají se na rozhodnutí z praktického hlediska, jde o praktické provedení řešení SEVEROZÁPAD náčelníci zákona (žena, muž) zajišťují, aby rozhodnutí bylo v souladu s posvátnými zákony a lidskými zákony SEVEROVÝCHOD (muž, žena)-sledují, co bylo řečeno, a navrhují řešení ZÁPAD ženy náčelnice (2 ženy)- jsou odpovědní za blaho skupiny (děti, staří, slabí) Problém VÝCHOD - (2 muži) formulují problém JIHOZÁPAD nositelé vizí (muž, žena)- zachycují vizi skupiny JIHOVÝCHOD- náčelníci tradice (muž, žena)- jaká je zkušenost s tímto problémem v minulosti JIH váleční náčelníci (muž, žena)- vedou válku proti egu člověkahlídají zda někdo neprosazuje své ego, mohou mluvit kdykoli 73

75 Asertivita - způsob zdravého sebeprosazování Asertivita Asertivita je soubor pravidel a jednacích technik vedoucí ke zdravému, přiměřenému sebeprosazení v komunikaci. Bez zbytečné ústupnosti, bez zbytečné agrese. 48 Asertivita by se dala do češtiny přeložit jako sebeprosazení. Vychází ze slova asserere- tvrdit, domáhat se něčeho. Autor této metody Američan A. Salter ji definoval ve významu umět něco jasně tvrdit, stát na svém slovu. 49 Své žáky učil spontánním reakcím, přiměřenému projevu emocí, umění dát najevo svá přání a požadavky. Věděl, že kompromis je často největším vítězstvím. Asertivní jednání Asertivně jednající člověk dokáže přesně a jasně definovat, o co mu jde, jak situaci vidí, co si o ní myslí a jak ji prožívá. Má pozitivní postoj k druhým lidem i přiměřené sebevědomí. Celou svou bytostí sděluje, že ví, že jeho požadavek je oprávněný a splnitelný a druhá strana je podle něj korektní a nemá jiný zájem než věc kladně vyřešit. Chová se přiměřeně sebejistě, umí naslouchat druhým a přistoupit na kompromis. Je schopen změnit svůj názor pod tlakem argumentů. Protože považuje ostatní lidi za dobré, není mu trapné požádat sám o laskavost nebo ji poskytnout. Asertivní lidská práva 1. Máme právo sami posuzovat své chování, myšlenky a emoce a nést za ně i za jejich důsledky sami zodpovědnost. (každý má právo být rozhodčím ve vlastních životních rozhodnutích) 2. Máme právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující naše chování. 3. Máme právo sami posoudit, zda a nakolik jsme odpovědni za problémy druhých lidí. (ten kdo chce nést zodpovědnost za problémy celého světa, nakonec nepomůže nikomu ) 4. Máme právo změnit svůj názor. (pokud se změnou názoru dostaneme blíže k pravdě, ale i proto, že se nám nějaká věc jednoduše přestala líbit) 5. Máme právo dělat chyby a být za ně odpovědni. (kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale také nic nevytvoří) 6. Máme právo říct já nevím. 7. Máme právo být nezávislí na dobré vůli ostatních. (nejde se zavděčit všem) 8. Máme právo dělat nelogická rozhodnutí. 9. Máme právo říci já ti nerozumím. (není naší povinností číst druhým jejich přání přímo z očí a nevyřčené představy plnit na počkání) 10. Máme právo říct je mi to jedno. (tzn., máme právo nebýt perfektní podle definic někoho jiného) 48 Gruber, D. Zlatá kniha komunikace. Ostrava: Repronis s Novák, T., Capponi, V. Asertivně do života. Praha: Grada s

76 ASERTIVNÍ TECHNIKY 1. Poškrábaná gramodeska, aneb jak se asertivně domáhat svého. Tato technika se dá použít všude tam, kde chceme prosadit svůj oprávněný požadavek. Principem techniky poškrábané gramodesky je to, že jasně a jednoznačně definujeme a sdělujeme svůj požadavek. Ať protistrana říká, co chce, my opakujeme stále svůj požadavek - tak jako jehla, přeskakující na poškozené gramodesce. Nedáme se odvést od našeho problému, nebráníme se, nezdůvodňujeme, že nejsme tak nemožní a špatní a problém jsme nezavinili. Souhlasíme však se vším, co je buď obecnou pravdou, nebo je alespoň pravděpodobné. Ať protistrana tvrdí jakékoliv faktické nehoráznosti, říkáme máte pravdu, mohlo by to tak být. Jediné na čem trváme, je náš požadavek. Souhlasíme se vším, co je v dané chvíli podružné a jen v takové maličkosti jakou je náš požadavek vedeme stále svou. Když dosáhneme svého, tak dotyčnému neřekneme ale trvalo vám to, nýbrž slušně poděkujeme. 2. Pootevřené dveře Přiznáváte soupeři, že na jeho kritice vůči vám může být něco pravdy. Zejména v oblasti jeho negativních pocitů mu přiznáváte téměř vše. 3. Umění požádat druhé o laskavost sebeotevření Východiskem je názor, že člověk nemá čekat, až mu jeho přání ostatní přečtou z očí. Má umět poprosit, nemít pocit, že si tím zbytečně zadává. Intonace musí odpovídat prosbě, ne rozkazu nebo výčitce. Mezi řádky prosby můžeme formulovat přesvědčení, že náš protějšek je slušný člověk, který rád pomáhá a tudíž nemá nejmenší důvod nám nevyhovět. Je-li nám vyhověno, pak poděkujeme a dáme najevo radost. 4. Negativní aserce Ptáte se druhého, co ještě dalšího mu na vás vadí, co ještě dalšího by chtěl kritizovat. Jeho negativní emoce se valí vaším připraveným korytem pryč a čekáte na slabé místo v jeho argumentaci. 5. Přijatelný kompromis = asertivní mistrovství Dosažení konsensu v tom, že obě strany získají své hodnoty, je jedním z hlavních cílů nácviku asertivity. Zvláště v kontaktu s lidmi, kteří nám nejsou lhostejní je lépe se domluvit k oboustranné spokojenosti, než prosadit svou. Ve většině situací mají svou pravdu obě strany. Člověk by měl umět druhému také naslouchat, respektovat jeho oprávněné požadavky. Někdy náš protějšek vymyslí třetí a pro obě strany výhodnější verzi řešení problému. Manipulace Mnoho lidí neumí jasně sdělit, co mají na srdci. Jsou však mistry v manipulování s náznaky. Manipulativní chování je protipólem asertivity. Jedním ze základních úloh asertivity je manipulativní chování rozpoznat a zastavit, což ovšem není vůbec jednoduché. Styl manipulace souvisí s typem osobnosti 1. Diktátor - bývá to autoritativní šéf nebo tatínek, jehož řekl jsem má váhu. Obvykle se odvolává na autority, tradici, odkaz předků. Díky vhodně voleným citacím prosazuje vždy 75

77 svou, neboť jak známo, v dílech klasiků lze najít potvrzení i navzájem zcela odlišných názorů. 2. Chudáček - rád by učinil to nebo ono, ale nedostává se mu sil. Zdůrazňuje své handicapy, prezentuje se jako člověk, jehož pocity méněcennosti nejsou zdaleka neoprávněné. Nepříjemné úkoly neslyší, zapomene. Žena tohoto typu prohlašuje, že na většinu životních úkolů se svým slepičím mozkem nestačí. 3. Počtář - rychle, snadno a úspěšně si spočítá, co je pro něj v dané situaci nejvýhodnější. Tu volí taktiku cukru, ondy taktiku biče nebo zase raději na vše zapomene, onemocní. Rád by se zúčastnil brigády, ale jeho chabé zdraví mu to nedovolilo. Rád by učinil to či ono, ale ta jeho slabá paměť Co ovšem chce a co je použitelné pro jeho cíle, to si pamatuje velice dobře. 4. Břečťan - podobně jako chudáček manipuluje druhými lidmi svojí předstíranou naprostou závislostí na nich. Jde mu o to, aby se o něj ostatní silnější jedinci starali a aby na nich mohl do značné míry parazitovat. I tomuto typu je blízká hypochondrie, zdůrazňování svých potíží i těžkého osudu. 5. Drsňák - své okolí prostě ukřičí. Manipuluje hrubostí s nehoráznou jistotou, že je to právě on sám, kdo má patent na rozum. Lidé mu ustoupí především proto, že je jim nepříjemné přihlížet jeho řádění. 6. Obětavec nejhodnější a nejlaskavější - tento typ dobře vystihuje výrok: Nejhorší jsou nejhodnější lidé. Proklamuje, že nechce nic pro sebe, jedná jen pro dobro druhých, ani špetku vděku nechce. Udělá pro vás první a poslední, samou obětavostí a láskou by se rozkrájel, ale vždyť po vás nic nechce, jen takovou nepatrnou maličkost, jako je pro vás obětovat své dny i noci Tento typ, u něhož máme dojem, že by nás mohl hladit až do úplného vyhlazení, je poměrně často zastoupen v manipulacích v rodině. Nikdy nestaví na první místo váš názor, ale vždycky jen svůj. Obětuje se, ale zároveň vybírá daň. 7. Poslední spravedlivý - Základní formou manipulace je neustálá kontrola, kritika a vyvolávání pocitů nedostatečnosti. Ve svém okolí vyvolává pocity viny, dojem, že jsou špatní, málo charakterní, ledacos zanedbali atd. Sám se podobně jako diktátor považuje za člověka bez chyb. 8. Táta máma - ty, které si vyvolil, chrání před jakýmikoliv vlivy běžného života. Stará se o ně, ale v návalu řady povinností se jich často opomene zeptat, zda to či ono chtějí nebo ne. Prostě sám ví, co je nejlepší a to také udělá - pro sebe i pro své blízké okolí. Že by se mohl mýlit, to nepřipustí. 9. Mafián - jeho manipulativní východiska s jistou nadsázkou připomínají báji o Faustovi a ďáblu nebo postavení nomenklaturních členů některých politických stran. Jeho ideologie vychází z postoje: Jsem tvá ochrana, záštita, pomocník, udělám pro tebe dost, ale musíš mi sloužit nebo přinejmenším nesmíš dělat nic, s čím bych nesouhlasil. Nic, co by mi vadilo. Pokud se názorově nebo dokonce svými činy postavíš na vlastní nohy, smetu tě. Kdo nejde se mnou, jde proti mně. Když je ovšem někdo ukázněný a drží se mnou, není to k zahození, protože vím, že za loajalitu a závazek se platí. Asertivita se staví proti jakékoliv formě manipulace. Učí člověka, jak s nadhledem, v klidu a bez agrese podobné manipulace odmítnout. Připravuje ho na to, že odmítnutím může ztratit některé výhody, ale zůstane sám sebou. 76

78 Kredity Příspěvek k diskusi Umím se dostatečně sebeprosadit Konflikt nemám rád Příspěvek k aktuálnímu tématu Na konkrétním příběhu rozeber dva vybrané konflikty Vyber si dvě asertivní techniky a na konkrétním příkladu realizuj Vyber si dva typy manipulátorů a na konkrétním příkladu realizuj Scénka na příspěvek k aktuálnímu tématu Úkol Katka: 10 kreditů 10 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 77

79 UČENÍ Pojmy: Učení, vhled, pojem, verbální, učení senzomotorické, učení pokusem a omylem, učení podmiňováním, zpětná vazba. Úkol: Jde o každý proces, jehož výsledkem je změna psychických jevů, dispozic k nim a jejich vnějších projevů (zejména chování a výkonů) u daného individua Kde a jak se s učením setkáváme Ve škole jako instituce, kde se učení dostává jednoznačně do popředí. Učení je hlavní činností žáků, studentů. V rodině. Dítě se naučí samo usínat, dělat "paci paci", vstávat a chodit, zacházet se lžící, vyslovovat některá slova a posléze mluvit. Naučí se, co je správné chtít a dělat a co raději nechtít a nedělat. Učení zde probíhá vesměs mimoděk, více je navozuje sám běh života než zadávání jasných úkolů a hodnocení jejich plnění. Je projevem spontaneity dítěte. V komunitě. Mladí lidé se naučí kouřit a propadat drogám nebo jiným výstřelkům, které jim škodí. V této souvislosti si uvědomujeme, že i když jsme se naučili vést řádný život, časem jsme si osvojili i nějaký zlozvyk, který nás trápí. Vybavuje se nám, jak nutné je někdy se něčemu odnaučit, "přeučit se" na něco jiného. Slyšeli jsme už o programech odnaučování alkoholismu, drogové závislosti či hráčské vášni. V zaměstnání. Téměř každý dospělý na vlastní kůži zakouší, že jeho dosavadní kvalifikace "stárne", že se bude muset ve stále kratších intervalech rekvalifikovat, aby - nechce-li přijít o zaměstnání - si své vědomosti a znalosti obnovil či rozšířil v souladu s novou technologií, s novými poznatky. V manželství. Mladý manželský pár prodělává svou první krizi. Jistota, že "k sobě patří", doznala těžký otřes. Oba partneři se z něj pomalu vzpamatovávají a učí se žít spolu. Uvědomují si, že je třeba naučit se snášet zvláštnosti toho druhého, v bezpočtu drobných i vážnějších věcí si vycházet vstříc, čelit konfliktům a vyrovnávat se s jejich důsledky, umět každý sám sebe přemáhat a vidět smysl soužití, který je dobrým důvodem překonávání těžkostí. Jde nesporně o nelehký "učební úkol". U sebe sama. Učení může nabýt také podoby intenzivní práce na sobě samém, na své celkové kultivaci. Druhy učení Učení podmiňováním Jde o druh učení, který je nejnápadněji spjat s našimi fyziologickými procesy. Jde o vytváření dočasných mozkových spojů. I. P. Pavlov ( ) zformuloval zákonitosti učení podmiňováním: 50 Říčan, P. Psychologie, Praha: Portál, s

80 Úkol: Chci naučit zkoumaného při rozsvícení žárovky slintat. Postup: Podmíněný podnět - PP (rozsvícení žárovky) + nepodmíněný podnět - NP (citrón) = nepodmíněná reakce - NR (slintání) opakování PP+NP=NR (x krát) - podmíněný podnět (rozsvícení žárovky) vyvolá podmíněnou reakci PR (slintání) Podstata učení podmiňováním: Je to schopnost organismu učit se reagovat na podmíněné čili původně neutrální podněty a to: emocionálně citem radosti, strachu apod. vegetativně např. fyziologickými reakcemi sliněním, zježení srsti, vyměšováním šťáv Tento druh učení také nazýváme učením emocionálně vegetativním. Jako příklad emocionálně vegetativního učení u lidí lze uvést předzkouškový strach neboli trému. Na základě opakovaného spojování zkoušení s řadou nepříjemných zážitků (špatná známka, zahanbení před spolužáky, výčitky rodičů, pocit méněcennosti) se před zkouškami objevuje u některých žáků strach spolu s pocením dlaní, s pocitem svírání v oblasti žaludku, případně s nespavostí. Učení pokusem a omylem Klasickým představitelem učení pokusem a omylem je druhý z klasiků amerického behaviorismu, E. L. Thorndike ( ). Thorndike sledoval zvířata aktivně se projevující, o něco usilující. Úkol: Kočka v kleci se chce dostat se k potravě. Postup: Hladová kočka zprvu klec "prozkoumává", činí pokusy a omyly - náhodně při tom zavadí o páčku, (tento pohyb vede k získání potravy) - je touto potravou odměněn = získaná potrava zpevňuje dané chování - zpevňované chování (stlačování páčky, když je kočka hladová) nabývá na častosti. instrumentálnímu chování Programovaného učení F. Skinner vypracoval koncepci zevrubné reformy vyučování na základě programované učení. Je založeno na: a) Princip aktivní odpovědi: žák má být stále aktivní, což je zajišťováno tím, že jeho učení je založeno na otázkách, na něž odpovídá. b) Princip malých kroků: v souladu se zásadou postupné aproximace je náročnost mezi už známým a dosud neznámým novým odstupňována tak, aby rozdíly byly co nejmenší. Žák má tak možnost postupovat k cílovému naučení plynule a poměrně rychle, krok za krokem, vesměs jen skrze samé správné reakce (odpovědi). c) Princip průběžného zpevňování (odměňování): tím, že program pozůstává z malých kroků, umožňujících vesměs správné odpovědi, dostává se žákovi velké množství kladných zpevnění, odměn. Odměnou může být už i prosté sdělení "správně", anebo bod, kupon apod. Nemá být odpovědi bez zpevnění. To udržuje pozornost, napětí, soustředění, kladnou motivaci. d) Princip individuálního tempa: žák má mít možnost postupovat v práci s programem rychlostí, která je mu vlastní. 79

81 Senzomotorické učení Senzomotorické neboli smyslově pohybové učení je učením, díky kterému zvládáme úkony náročné na vnímání, pohyb a vzájemné propojení (koordinaci) vjemů s pohyby. Takových úkonů a činností, v nichž jde zejména o osvojení smyslově pohybových dovedností a návyků, je celá řada. Fáze senzomotorického učení a) Počáteční seznamování s činností Vzorové předvedení požadovaného úkonu Možnost, aby žák mohl úkon napodobit. Aby mohl pozorovat při seznamování se s ním své spolužáky. b) Procvičování žák opakovaně provádí úkon. Znaky: Motivace ke zdokonalování. Určitá metoda, zahrnující včasnou korekci chyb, posilování plynulosti a patřičnou soustavnost v opakování. Při učení složitějším dovednostem rozložení úkonu do komponent a ty nacvičovat zvlášť. c) Aplikace (využívání) po dobrém zvládnutí úkonu. Mimořádný význam má kontrola a sebekontrola = zpětná vazba. Zpětnou vazbu chápeme jako informaci určenou žákovi, která jej má informovat o tom, jak probíhá proces jeho učení. 51. Učení verbální neboli slovní. Člověk se učí: zvládat slova a vnímat je v jejich ustáleném významu i funkci, vnímat řečový projev druhých lidí a rozumět mu osvojovat si vlastní řečový projev, v němž jednotlivá slova nacházejí svou významovou platnost jazyková kompetence osobnosti Nedostatky ve verbálním učení Zpomalují rozvoj myšlenkových procesů. Znesnadňují plnohodnotný sociální styk.! Zaostávání ve verbálním učení vede ke špatnému chápání, obtížnému vyjadřování a následně i k nezdaru ve škole! B. Bernstein učí, že dítě se naučí zvládat mateřský jazyk jedním ze dvou jazykových kódů: 1. Kód rozvinutý osobní zkušenost, že jazyk, řeč jsou radostným projevem, do kterého je příjemné se pohroužit (diskuse, nápady, formulace a řešení problému, argumentace, analýza). 2. Kód omezený řeč je zažita spíše jako nástroj vyjadřování příkazů, zákazů, jednoduchého sdělování pocitů, stavů rozpoložení. 51 Zpětná vazba [cit ]. Dostupné z: 80

82 Tendence ke vzniku rozvinutého kódu je podporována když rodiče jsou vždy ochotní dítě vyslechnout, srozumitelně s ním hovořit, vcítit se do jeho myšlenkových pochodů i slovního vyjadřování, umí dítěti dát najevo, že je berou vážně, že považují za důležité něco s ním prohovořit, něco spolu s ním pochopit, na něco přijít. Tendence ke vzniku omezeného kódu vzniká, když vzájemný styk mezi dítětem a rodiči je omezen na příkazy, zákazy či stereotypní fráze. Pokusy dítěte něco formulovat se setkávají s nezájmem, ironickými komentáři a podrážděním. Učení pojmové Pojmové učení je úzce propojeno s učením slovním (verbálním). Bez slov, jazyka, řeči se nemůže nikdy plně rozvinout; je základní složkou vývoje myšlení. Rozvinuté myšlení je totiž možné až na základě operací s pojmy, na základě jejich používání a vytváření. Pojmy Jsou vyjádřením obecných a podstatných znaků určité skupiny jevů, tedy znaků, jimiž se vyznačují všechny jevy, které do dané skupiny náležejí. 52 Co nám umožňuje vyčlenění pojmu? Myšlenkově uchopit určitou třídu jevů. Společně diskutovat o tomtéž. Vyvíjet společné myšlenkové úsilí a pronikat k podstatě jevů (především ve vědě). Fáze zvládání pojmů: V prvé fázi dítě prostě spojuje s daným slovem určité zkušenosti, které ho napadají; asociuje nápady tak, jak mu procházejí myslí. Například na otázku, co je to "živý", nereaguje pokusem vyčlenit podstatné charakteristiky "živého", ale uvádí jen výčet toho, s čím (kým) jakožto živým se už setkalo, co na ně jakožto živé udělalo dojem: "Je to pán, kočka, had Ve druhé fázi si dítě začíná uvědomovat, že pojem je dán určitými stálými znaky a snaží se tyto znaky vyjmenovat. Tápe však při tom, přechází neuspořádaně od nápadu k nápadu, zdaleka ne vždy přesnému nebo správnému. "Had je živý, protože se pohybuje. Panenka není živá, protože nemluví. " Ve třetí fázi dítě postupně, zpravidla za pomoci dospělého, dospívá k úvaze, umožňující mu vytyčit kritérium volby klíčového znaku třídění, podstatného znaku tvorby pojmu. "Je živý, protože jí, dýchá a dělá si, co chce Ve čtvrté fázi dítě pojem precizuje pomocí jeho souvztažností s jinými pojmy (nadřazenými, podřazenými apod.), upřesňuje ho a aplikuje. Učení vhledem a řešením problémů Psycholog W. KŮHLER ( ) Problémové učení je činnost se značným formativním účinkem na celou osobnost jedince. Pomáhá rozvíjet jeho poznávací procesy, ale i vůli a tvůrčí schopnosti. Při vhodném vedení žáků a studentů k problémovému učení ve skupinách se posilují jejich vzájemné vztahy, vytvářejí se podmínky pro návyky diskutovat. 52 Helus, Z. Psychologie pro SŠ. Praha: Fortuna, s

83 Abychom mohli plně rozvinout svou učební činnost na úrovni řešení problémů (problémového učení), je zapotřebí: a) Navodit v sobě vědomí otázky, na kterou je třeba najít odpověď. Máme si uvědomit: " Toto už vím, ale toto ještě ne. Chtěl bych však na to přijít. Jak postupovat?" b) Navodit v sobě uvědomění si překážek, které stojí vyřešení problému (nalezení odpovědi) v cestě. c) Samostatně promýšlet orientační body řešení, tzn. ujasňovat si, z čeho je třeba vycházet, na co je nutno pamatovat, podle čeho je nezbytné se řídit. d) Vytyčovat hypotézy, tzn. s maximální konkrétností formulovat možnosti a varianty postupů, které by mohly vést k řešení. e) Prověřovat (verifikovat) hypotézy, tzn. zjišťovat, která z nich je správná. f) Formulovat závěry, tzn. předložit řešení, jasně vyjádřit k čemu jsme dospěli. Učení nápodobou a) Učení nápodobou (imitací) - člověk si všímá a pozoruje chování druhých lidí, připodobňuje se jim. b) Učení observační (pozorováním) - máme-li na mysli, že učení probíhá na základě pozorování druhých lidí. Učení v životních souvislostech V reálném životě neprobíhá učení odděleně podle jednotlivých druhů Určitý druh učení bývá v popředí, ale ostatní se spoluúčastní. Učení je přítomno ve všech sociálních situacích, probíhá jako mnohoúrovňový, mnohodimenzionální proces zespolečenšťování = učení sociální. Efektivní učení Desatero efektivního učení: Učení je činnost individuální a každému vyhovuje jiný způsob učení. Studium je činnosti v čase a prostoru najít optimální studijní čas a vytvořit pravidelnost Ujasnit si smysl studia daného učiva Udělat si rámcovou představu o celkové skladbě učiva, kterým se budeme zabývat Nezůstávejme jen u toho, co nám předkládá škola, učebnice a hledej i v jiných zdrojích Vedeme si studijní dokumentaci portfolio Vytvořit si mechanismy kontroly našeho studia Najdeme si studijního partnera Naučíme se vžít co nejhlouběji a nejpřesněji do učitele, který nás vyučuje a bude posléze zkoušet Při neúspěchu analyzuji své chyby a poučím se 82

84 Úkol Přiřaď tyto zásady k desateru! Některé zásady efektivního učení Nejdůležitější je změnit "MUSÍM" na "CHCI"! 2. Začít už ve škole pozorným sledováním výkladu, snažit se nebloumat myšlenkami jinde, nejvíc látky si osvojit už ve škole a ušetřit si tak práci doma. Snažit se zapamatovat si ihned podstatné body. 3. Psát si ve škole přehledné poznámky, které mi pomohou soustředit se na to, co je ve výkladu podstatné, a usnadní pochopit doma např. postup řešení úloh v matematice či fyzice. Věty při psaní poznámek vhodně zestručnit. 4. Každý den v týdnu sedat k učení ve stejnou dobu, podle mimoškolních činností, třeba každé pondělí ve 4, každé úterý v 5 atd. Je to dobrý trik, jak pomoci sobě samému a obejít svou nechuť sedat k učení. Tato doba by měla být závazná. 5. Víkendy řešit nejlíp tak, že se jeden den neučím vůbec a druhý den začnu brzy, protože v době od 9 do 12 mi to nejlíp myslí. 6. Domácí příprava by měla trvat těm, kteří se snaží o zlepšení, 2-3 hodiny. Prospěch totiž závisí na délce přípravy mnohem víc než na nadání. Pokud jste se učili dosud jen velmi málo, rozšiřte dobu učení pozvolna. 7. Na pracovním stole si udělat pořádek, aby tam byly jen potřebné věci k práci. Neučit se dřív než hodinu po obědě, mít vyvětráno (z celého těla spotřebuje 20% kyslíku mozek), přiměřené teplo a světlo, učit se spíš vsedě, vleže spíš usneme. 8. Nejlépe se učit v úplném tichu, potřebujeme-li se soustředit, je ticho nejlepší. Hlasitá rocková hudba nebo mluvení z rádia a televize odvádí pozornost a vadí při zapamatování! 9. Je dobré se učit v souvislém časovém období s malými přestávkami, ne jen tehdy, když nám zbude čas mezi televizí a videem. Po 30 minutách většinou klesá pozornost, pak je dobré zařadit 5minutovou přestávku, nejlépe vyplněnou pohybem. 10. V den výkladu si pamatuji nejvíc, a proto by bylo ideální si aspoň pročíst poznámky ještě týž den - ušetří se tím čas později. 11. Předměty je dobré řadit tak, aby se střídaly ty nejméně příbuzné, tedy předmět jazykový střídat s paměťovým a s úsudkovým, např. matematika - cizí jazyk - dějepis - fyzika - čeština - zeměpis apod. Začít je dobré něčím, co je nejtěžší, nebo - pokud se nám moc nechce do učení - co máme nejraději. 12. Na začátku přípravy doma si udělat seznam úkolů, které chci ten den stihnout, a seřadit je podle důležitosti. Naplánovat si, kolik času potřebujeme na jednotlivé úkoly, abychom všechno stihli. Větší úkoly si rozdělíme na části a ty řešíme postupně. Tak například: dějepis (ten mě nejvíc baví) 53 Efektivní metody učení [cit ]. Dostupné z: 83

85 matematika (ta je nejtěžší) přestávka (zkusím, kolik udělám kliků) angličtina (úkol na zítra) - atd. zbytek učení. - Úkoly si vyhledáme v diáři, kam si zapisujeme na celý týden všechno, co máme udělat, termíny písemek apod. Když nás čeká písemka, učíme se na ni už několik dní předem a poslední den jen opakujeme. 13. Postupovat tak, že nejdřív si látku přečteme pozorně a pak si uděláme výpisky nebo text podtrháme, třeba barevně, a kreslíme si schémata a obrázky, představujeme si k látce živé obrazy, třeba k dějepisu nebo zeměpisu. To má mnoho výhod: - činnost udrží lépe moji pozornost, - lépe si zapamatuji, když učivo přijmu více vstupními "kanály": čtením (zrak), - opakováním nahlas (sluch), psaním poznámek a kreslením schémat (zrak, pohyb), - vnesu do přípravy něco osobitého, svého, přetvořím si látku po svém, bude to více hra než práce. - víc než odříkání pouček pomáhají praktické úlohy - počítat příklady z matematiky, fyziky a chemie, dělat cvičení v jazycích, kreslit si náčrtky a grafy v ostatních předmětech. 14. Domácí cvičení je nejlépe dělat samostatně doma, opisováním se ocitáme v trapném a závislém postavení. 15. Když nám některý předmět obzvláště nejde, je dobře si látku orientačně pročíst dopředu, ještě před výkladem ve škole. 16. Jak poznáme, že už látku umíme? Při učení si představujeme, že máme podat stručný výklad, a naučíme se látku nahlas souvisle vyprávět, samostatně, jako bychom ji přednášeli nebo vysvětlovali někomu druhému (lze se i učit takto ve dvou). Správný postup je začít klíčovými podstatnými informacemi a pak přejít k podrobnostem, ne naopak! Kredity Příspěvek k diskusi: Učení, mučení. Učit se, učit se, učit se. Příspěvky k tématu: Vyber si druh učení a na praktickém příkladě pojednej. Efektivní učení na praktickém příkladě pojednej. Scénka: Na libovolné téma k učení předveď scénku. 10 kreditů 10 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 84

86 PROJEKT IMPROVIZOVANÉ DIVADLO Téma: Účastnící: Vedoucí: Škola: Psychologie osobnosti 1. ročník + kvinta učitelé ZSV Gymnázium Jiřího Ortena Kutná Hora Téma projektu: Průběh projektu: Cíl projektu: Postup Psychologie osobnosti Sehrát krátkou improvizovanou scénku na vylosované téma Dokonale se seznámit se strukturou osobnosti z psychologického hlediska Datum 1. Stanovení týmů a ostatních rolí Hlavní rozhodčí:.. Třída: Funkce Jméno Členové Moderátor Pomocní rozhodčí 1. tým: Trenér: 2.tým: Trenér: Třída: Moderátor Pomocní rozhodčí 1.tým: Trenér: Třída: Moderátor 2.tým: Pomocní rozhodčí 1.tým: 2.tým: Trenér: Trenér: Trenér: Trenér: Trenér: 85

87 2. Příprava projektu Stužky třída: Kartičky třída: Hrací kostka třída: Plakát třída: Papuče všichni Úbory všichni Zpracování úkolu z videoukázky všichni Výroba dresů a pokřik týmu týmy + moderátor a pomocní rozhodčí 3. Realizace. A. Nastudování struktury osobnosti z psychologického hlediska: Člověk jako osobnost Osobnost ve vývoji Psychické jevy Psychické procesy Sociální vztahy B. Průběh divadelní improvizace: vylosování tématu příprava vystoupení - 2 minuty vystoupení - max. 4 minut vyhodnocení publikem C. Hodnocení projektu Podmínky hodnocení: - Každý tým musí vystoupit alespoň 2x - Všichni členové týmu musí dodržet pravidla improvizace 4. Při splnění podmínek je hodnocení následující: Nahlášení rolí a názvu týmů 1 kredit Přípravná fáze 4 kredity Realizační fáze Splnění podmínek vystoupení 10 kreditů Bonusy: herecký výkon 1-3 kredity pořadí týmu 1 8 kreditů 1. místo 8 kreditů 2. místo 6 kreditů 3. místo 5 kreditů 4. místo 4 kredity 5. místo 2 kredity 6. místo 1 kredit Poznámka: U funkce moderátor a pomocný rozhodčí je hodnocení stejné jako u týmů i s pořadím! 86

88 Pravidla improvizace Hra spočívá v tom, že se společně utkají týmy složené ze stanoveného počtu improvizátorů a jednoho trenéra. Rozhodčí a jeho dva pomocníci dbají, aby se vše odehrávalo v rámci pravidel. Během jednotlivých improvizací nesmí hráč herní prostor, do kterého již jednou vstoupil, opustit. Může pouze jen "jako" odejít a schovat se uvnitř hrací plochy. Každé improvizované utkání trvá maximálně 5 minut, z toho 2 minuty příprava improvizace. Přestávka mezi jednotlivými zápasy by neměla být delší než 5 minut. Konec každého utkání oznamuje píšťalka. Improvizace můžou být dvojího druhu: SMÍŠENÁ: jeden nebo více hráčů z každého týmu improvizují společně na dané téma. Hrací kostka určí tým, který pak má právo improvizaci začít. Soupeřící tým po 2 minutách navazuje na předešlý tým. Poslední minutu oba týmy dohrají improvizaci společně. POROVNÁVACÍ: Každý tým musí na dané téma v daném čase improvizovat zvlášť. Hrací kostka určí tým, který pak má právo improvizaci začít. Během improvizace se nehrající tým nesmí nijak domlouvat ani si dávat znamení. Budeli toto pravidlo porušeno, pomocní rozhodčí do kluziště vhodí šátek nebo stužku v barvě chybujícího týmu a tým bude penalizován. Průběh jednotlivých improvizací: Hlavní rozhodčí náhodně vytáhne z ošatky kartičku s tématy a nahlas přečte: a) povahu improvizace (smíšená / porovnávací) b) název improvizace Týmy hozením kostky určují pořadí improvizace. Rozhodčí zahajuje improvizaci písknutím na píšťalku. Po uplynutí časového limitu improvizaci rozhodčí ukončí písknutím. Diváci jsou poté vyzváni, aby barevnými kartičkami určili, kterému z týmu chtějí dát svůj hlas. Je-li počet hlasů stejný pro oba týmy, není zapsán žádný bod. Rozhodčí je hlavní autoritou zápasu. Může hráči nebo týmu kdykoliv udělit trestný bod za jakékoliv narušování průběhu improvizace či porušení pravidel hry. Chybu hlásí rozhodčí v průběhu improvizace, která ale pokračuje dál. Rozhodčí trestný bod zdůvodní těsně po jejím skončení, před tím, než vyzve diváky k hlasování. Trestné body se odpočítávají od počtů hlasů získaných od diváků Osoby, bez nichž by se žádná improvizace neuskutečnila: Hlavní rozhodčí Je hlavní osobností a nezbytnou autoritou turnaje. Musí být pevného charakteru, nekompromisní a schopen nesmlouvavému publiku vysvětlit, že jeho rozhodnutí je správné. Udává rytmus hry výběrem témat, jež losuje ze speciálního košíku. Dva pomocní rozhodčí (každý je přidělen jednomu týmu). Pomáhají hlavnímu rozhodčímu v jeho nelehkém úkolu. Jsou mu vždy ochotně, až servilně, k dispozici. 87

89 Moderátor Komentuje průběh turnaje. Na začátku uvede a představí jednotlivé hráče a všechny další účastníky turnaje. Ohlašuje stav skóre a trestné body, informuje hlavního rozhodčího o uplynulém a zbývajícím čase Publikum Také publikum hraje v improvizaci důležitou roli. Proto je třeba předat hned u vchodu každému dvoubarevnou hlasovací kartičku a pantofli. Čím informovanější a připravenější publikum, tím příjemnější a uvolněnější atmosféra v hledišti i na jevišti. Publikum může projevit svůj zájem buď hlasitým jásotem a potleskem, nebo naopak vhozením papuče na jeviště. Nesmí ale při tom zasáhnout hráče ani nikoho z dalších účastníků. Na konci každé improvizace publikum hlasuje o výsledku zvednutím kartičky s barvou toho týmu, kterému chce dát bod. Doporučené úbor (y) Hráči: Libovolný jednotný úbor Hlavní a pomocní rozhodčí: jsou oblečeni stejně jako rozhodčí hokejoví - černobíle pruhované triko se jménem na zádech nesmí zapomenout na: píšťalku stopky kartičky se symboly chyb hráčů Konferenciér: Společenský oblek či jeho varianta (dámy večerní šaty apod.) Trenéři: - takové oblečení, aby je odlišovalo od ostatních hráčů; může být různě výstřední, ale také elegantní či rafinované 88

90 Podle jakých pravidel budeme improvizovat. Improvizujeme a hrajeme, jak nejlépe umíme. Trestné body budou za tyto chyby: 1. PLYNULOST HRY (krouživý pohyb předloktí, vztyčený ukazováček) - 1 trestný bod a) Nevstoupí-li hráč na scénu s písknutím píšťalky rozhodčího, která improvizaci zahajuje. b) Jestliže hráč brání plynulému průběhu improvizace a stále se opakuje či trvá na své nikam nesměřující nabídce. Může jít o opožděnou odpověď nebo akci, ale taky o neadekvátní či lacinou nabídku. c) Prodlužuje-li zbytečně kapitán týmu otázky na rozhodčího týkající se přidělených trestných bodů. 2. NERESPEKTOVÁNÍ REKVIZITY (popotahování okraje trička)- 1 trestný bod a) Jestliže hráči využívají jiných rekvizit než svého dresu, kalhot a bot. b) Jestliže hráči nerespektují imaginární rekvizitu vytvořenou během improvizace (např. otvírají imaginární dveře každý na jiném místě, procházejí "zdí", "skříní" apod.). 3. ODKLON OD TÉMATU NEBO KATEGORIE (čtverec kreslený ukazováčky do vzduchu) - 1 trestný bod Jestliže hráči nerespektují či úplné ignorují zadané téma a nesplňuje to psychologickou kategorii. 4. VYPADNUTÍ Z ROLE (dvojitý pohyb skrčené ruky zaťaté v pěst nahoru a dolů) - 1 trestný bod a) Jestliže hráč vypadne ze své role ("odbourá se). c) Jestliže hráč nelogicky změní v průběhu hry svou postavu, aniž odešel ze scény. 5. NEPŘEHLEDNOST (skrčené ruce dělají mlýnek v úrovni pasu) - 1 trestný bod a) Jestliže většina herců na jevišti (a diváků v hledišti) přestává chápat, co se děje. b) Jestliže není situace či imaginární rekvizita dostatečně jasně nastolena (již delší dobu se hovoří o "tom", "to" by se mělo, "tamto" je "tam"... "To" je nutno určit!). c) Jestliže se hráč dopustí závažné zeměpisné, dějepisné či jazykové chyby a improvizace se stane nesrozumitelnou. 6. NEVHODNÉ CHOVÁNÍ (ruce v bok) - hrubá chyba - 2 trestné body a) Jestliže hráč porušuje svým nevhodným chováním a jednáním pravidla a etiku hry. Používá hrubých slov, opovrhuje rozhodčím či nerespektuje jeho rozhodnutí. 7. VÝSTRAHA (poklepávající ruce v bok) - hrubá chyba - 2 trestné body a) Jestliže je hráči během zápasu udělena osobní výstraha (hrubé porušení či úmyslné bránění zdárnému průběhu zápasu), mohou následovat kárná opatření, např. částečné vyloučení (např. na 3 improvizace). 89

91 Použitá literatura: Aišmanová, A. Psychohygiena Dostupné z: ory/kps_pshy/pshy_ajsmanova.pdf Buriánek, J. Sociologie: Fortuna, Praha, Buriánek, J. Gilnerová,I. Základy psychologie a sociologie: Fortuna, Praha, Furst, M. Psychologie. Praha: Votobia Giddens, A. Sociologie. Praha, Argo Gillernová, I., Buriánek, J. Základy psychologie, sociologie, Praha: Fortuna Goldie, Peter: The Emotions, A Philosophical Exploration: Clarendon Press, Oxford, Gruber, D. Zlatá kniha komunikace. Ostrava: Repronis Hájek, M. Empatie Dostupné z: id=62:emoce&itemid=214 Havlík, R. Úvod do sociologie: Karolinum, Praha, 1999Goleman, D. Emoční inteligence: Metafora, Praha, 2011 Helus, Z. Psychologie pro SŠ: Fortuna, Praha Konflikt, koření života, druhé revidované vydání. Praha: Partners Czech Konflikt Dostupné z: Křivohlavý, J. Jak si navzájem lépe porozumíme: Svoboda, Praha, Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie: Academia, Praha, 1997 Občanská nauka pro střední odborné školy, Praha: SPN Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003 Osborne, R. Sociologie: Portál, Praha, Říčan, Ř. Psychologie: Portál, Praha, Tomanová, L. Interaktivní komunikace Dostupné z: Wilhelm, T., Edmuller, A. Velká kniha manipulativních technik. Praha: Grada

92 91

93 ZÁKLADY SOCIOLOGIE Pojmy: Sociologie, funkce sociologie, sociologie obecná, sociologie speciální, společnost, majorita, minorita, elita. SOCIOLOGIE Je to věda o lidské společnosti a vztazích mezi členy společnosti. 54 Snaží se odhalit zákonitosti, na jejichž základě se společnost vytvořila a jimiž se řídí. Předmětem sociologie Zabývá se studiem sociálního života, skupin a společnosti. Sociologie z latinskéh o societas z latinskéh o socius z řeckého logos česky společenství, pospolitost; obchodní spolek a asociace česky druh, společník; obchodní partner česky slovo, pojem; rozum, myšlenka; učení; řeč, řád Je to věda o lidské společnosti a vztazích mezi členy společnosti SPOLEČNOST. Jde o skupinu lidí, kteří žijí na určitém území, podléhají témuž systému politické autority a uvědomují si, že mají jinou identitu než ostatní skupiny žijící v jejím sousedství. 55 Majorita společnosti: Větší část společenského celku Minorita společnosti: Elita: Malá část společenského celku Nejlepší vybraná část určitého celku osob, jehož členové zaujímají vysoké pozice. (šlechta, prominenti z oblasti veřejné správy, politických stran ) 1. Struktura a funkce sociologie Sociologie obecná (systematická) tvoří obecné sociologické teorie s vysokou mírou abstraktnosti Giddens, A. Sociologie, Praha, Argo 1994, s. 553, 55 Urban, L., Sociologie trochu jinak: Grada, Praha, 2011, s Urban, L., Sociologie trochu jinak: Grada, Praha, 2011, s

94 Poskytuje obecný teoretický základ, stanoví předmět zkoumání, poskytuje vysvětlení zkoumaných jevů (problém skupin, tříd, vrstev, kast). Jde tu o hledání souvislostí, alternativy a možnosti výkladu společenských jevů a procesů. Sociologie aplikovaná (horizontální) - řeší konkrétní téma či problém. biosociální a geografické podmínky života (obyvatelstvo, etnické skupiny, národ) makrosociologie, sociální struktury (stratifikace, mobilita, společenské třídy apod.) ekonomické aktivity a instituce (ekonomické chování, trh, profese, spotřeba) lidské činnosti (práce, hry, války, sport, volný čas) kultura (věda, umění, náboženství, masová kultura) deviantní chování mikrosociologie (malé skupiny) soc. instituce (práva, státu, armády, církví, výchovy atd.) lidská sídla (město, venkov) každodenní život Funkce sociologie: Funkcemi sociologie se rozumí poznávání sociální reality a na základě tohoto poznání do sociální reality zasahovat. Podle toho se rozlišuje: 1. Kognitivní (poznávací): pro sociologii základní funkce, neboť sociologie je především vědou. Vlastní smysl sociologie je v poznávání skutečnosti, v jejím popisu a výkladu. Tuto funkci lze ještě dále dělit: a) deskriptivní (popisnou) b) explanační (teoretickou, výkladovou) 2. Praktická (sociotechnická): podle té, by sociální poznání mělo umožnit nějakým způsobem zasahovat do sociální reality, regulovat ji. 3. Ideologická: čímž se rozumí více či méně vědomé vyjadřování určitého skupinového zájmu. Z ideologického hlediska lze rozlišovat různé sociologie, např. konzervativně, liberálně, autoritativně či levicově orientovanou atp. 4) Hodnotící: je velmi sporná, mezi sociology dodnes neexistuje shoda, zda by sociologie měla být vědou hodnotící a zda ji tedy mezi funkce sociologie řadit. Vývojová linie sociologického myšlení 93

95 A.Comte É.Durkheim H.Spencer Positivismus G. Simmel E.Fromm T.Parsons A.Schutz J.L.Moreno K.Marx empirické výzkumy strukturní funkcionalismus Evoluční sociologie Formální sociologie Marxismus fenomenologická sociologie sociometrie neofreudismus sociologie vědění (K.Mannheim) interpretativní sociologie M. Weber 19. století současnost. sociologie konfliktu Do 70 let 20. stol. R. Dahrensdorf Pozitivismus počátek sociologie kritická sociologie Nárok na pravdu sociologického zkoumání odvozen z aplikace přírodovědných metod na společenskou realitu, použijeme-li metody přírodních věd ke A.Gouldner studiu společnosti, pak, jak se domnívali první sociologové, budou mít výsledky zkoumání sociologie stejnou váhu jako výsledky fyziky a jiných exaktních věd. Studium společnosti musí mít vědecký základ, je třeba ho zbavit zkreslujících předsudků a preferenci vědců. 57 Zakladatelem sociologie byl, Auguste Comte ( ) původně přírodovědné metody a pojmy užíval i při studiu sociálních jevů a procesů: sociologie sociální fyzika (sociální statika a sociální dynamika). Dílo Kurz pozitivní filosofie (dílo z roku 1840,6 svazků). Comte byl zastáncem a zároveň zakladatelem pozitivismu v sociologii. Pozitivismus je směr ve vědě a ve filozofii, který tvrdí, že vědecké pozorování musí vycházet z toho, co je dané, skutečné, tedy pozitivní; jestliže vědecké pozorování vychází jen z toho, co je dané a skutečné, poznávat můžeme jen to, co je přístupné naší zkušenosti, vše ostatní je metafyzika) Osborne, R., Sociologie: Portál, Praha, 2002, s Janíková, M., Sociologie: VŠB. Ostrava s. 8 94

96 Úkol Následující charakteristiku positivismu vyjádři vlastními slovy, aby smysl zůstal zachován! Slovo pozitivní může nabývat několika významů: něco skutečného, něco smysluplného a užitečného a něco jednoznačně definovaného. Auguste Comte, vymezil pozitivistickou filosofii v souladu se všemi těmito významy. Pozitivismus se přidržuje pouze skutečnosti, tj. daných fakt. Zabývá se výhradně tím, co je společensky užitečné. A v protikladu k nekonečným sporům dřívější metafyziky, drží se výhradně toho, co lze přesně definovat. 59 X Poznat, předvídat a jednat má sociologie podle Comta (sociolog pozoruje sociální jevy, nepátrá po jejich příčinách, ale hledá jejich vzájemné souvislosti, a tímto způsobem pak poznává společnost). Sociologie má pomoci řídit společnost tím, že pozná přirozený zákon (sociologové objevují přirozené zákony, které umožňují předvídat). Vědecké zákony jsou tvrzení o pravidelnostech mezi pozorovanými fakty. Každý by se měl řídit podle přirozených zákonů, vědec svou znalostí těchto zákonů přivede lidi na správnou cestu Klady a zápory pozitivismu Pozitivisté zdůrazňovali důležitost pečlivého studia a přímého pozorování; pozitivistická věda měla vidět lidi, takové, jací jsou a ne jakými by si přáli být. Pozitivisté zcela pomíjeli lidskou tvořivost, to, že žijeme ve světě, který je obdařen významem, nebrali v potaz, že musí vyvinout nástroje pro pochopení reality strukturované lidských vědomím a úsilím Do popředí se dostává rozum, racionalita. Počátky sociologie jsou spojeny se vznikem moderní, kapitalistické společnosti, s vědeckotechnickým pokrokem (průmyslová revoluce), s principy demokracie a rovnosti (v důsledku Velké francouzské buržoazní revoluce). Vznik sociologie je tak reakcí na vznik moderního státu. Klíčovou postavou ve vývoji sociologie se stal Émile Durkheim ( ). Odmítl naturalismus i psychologismus a snažil se vysvětlit společnost jen z ní samé. Mluvíme o sociologismu. Společnost považoval Durkheim za nadindividuální, společnost nebral jen jako součet jednotlivců. Zabýval se studiem sociálních faktů (jazyk, právo, morálka). Významná byla jeho analýza sebevražednosti jako sociologického jevu a anomie jako výkladového principu sociální patologie. Evoluční sociologie Hlavním představitelem byl Herbert Spencer ( ). Spencer vychází z analogie mezi organismem a společností, kterou považuje za druh složitého biologického organismu. Společnost se postupně dostává na vyšší úroveň přirozenou cestou a adaptací na vnější podmínky. 60 Tento organismus se řídí biologickými zákony evoluce. Spencer nachází mezi organismem a společností řadu podobností (oba se skládají z jednotek, které určují výslednou podobu celku apod.) 59 H. J. Storig: Malé dějiny filosofie: Zvon, Praha 1992, s Urban, L., Sociologie trochu jinak: Grada, Praha, 2011, s

97 Marxistická sociologie Pro další vývoj sociologického myšlení měly velký význam také teorie Karla Marxe ( ). Marxův sociologický přístup můžeme stručně shrnout následovně: 1. Všechny společnosti jsou založeny na konfliktu. 2. Základním motorem všech společenských změn je ekonomika. 3. Společnost by se mělo chápat jako celek, v kterém je určujícím faktorem ekonomika. 4. Historická změna a vývoj nejsou náhodné, dají se rozpoznat v lidském vztahu k organizaci ekonomiky. 5. Člověk je formován společností, ale může také společnost změnit - prostřednictvím racionální akce, založené na vědeckých, historicko - materialistických předpokladech. 6. Práce v kapitalistické společnosti vytváří odcizení. 7. Když se postaví mimo společnost, mohou lidé prostřednictvím kritiky pochopit a změnit svou historickou pozici. 8. Je tedy možné společnost přebudovat prostřednictvím vědecké kritiky o revolučních akcích. Interpretativní sociologie Představitelem je německý sociolog Max Weber ( ). Ten zdůrazňoval (oproti všem předchozím koncepcím) význam porozumění, pochopení smyslu lidské činnosti. 61 Přichází se sociologií jako vědou chápající, rozumějící. Úkolem takové vědy není jen objektivistický popis, ale pochopení smyslu, který lidé svému jednání přisuzují. Sociologie podle něj nemůže objevovat zákony, ale jen určité pravidelnosti, protože po určitých stejných nebo podobných příčinách následují stejné nebo podobné účinky. Vilfredo Pareto ( ). Východiskem jeho pojetí sociologie je zkušenost a pozorování. Lidé podle Pareta nejednají na základě logické úvahy, ale pod tlakem okolností, teprve dodatečně vkládají dojednání racionální zdůvodnění. K dominantním postavám vývoje sociologie patří na přelomu století německý sociolog Georg Simmel ( ) považovaný za zakladatele formální sociologie. Jedná se o německý sociologický směr snažící se různým způsobem pojmenovat společenské změny a sestavit z nich více či méně složité analytické systémy. Je zaměřen na studium obecných forem zespolečenštění a společenských vztahů. Sociologii chápal jako geometrii (gramatiku) společenského života. 62 Sociologická škola z konce 19. a počátku 20. století, snažící se podat analýzu "čistých forem sociálnosti", forem vzájemného působení a sociálních vztahů mezi lidmi, abstrahujíc od konkrétně historického obsahu společenských jevů. Její představitelé spatřovali ve společnosti složitou síť vztahů mezi jednotlivci, interindividuální vztahy dělí na sociální procesy, sociální vztahy a sociální struktury. Formální sociologie přinesla do této oblasti analytické přístupy, snahu po logické přesnosti při vymezování sociologických pojmů a při tvoření modelů společenských procesů. 61 Buriánek, J., Sociologie: Fortuna, Praha, 2001, s Urban, L., Sociologie trochu jinak: Grada, Praha, 2011, s

98 Etapa velkých empirických výzkumů Toto období je spojeno převážně s americkou sociologií. Velký rozvoj USA po první světové válce a s ním spjaté vážné sociální problémy vyvolávají potřebu praktických řešení. Sílí odmítavý postoj k teorii a ke spekulacím, do popředí se dostává snaha získávat fakta co nejpřesněji a v co největším rozsahu. Sociologie se orientuje na sociologicky postižitelné objekty výzkumu. Do popředí se dostává empirie a výzkumy. Převažuje popis (bez teorie nejde o chápání celkových souvislostí). Neopozitivismus: Základem vědeckého poznání je smyslové poznání, společenské jevy se zkoumají jako smyslově přístupné, měřitelné a kvantifikovatelné. Dochází k redukci společenské skutečnosti na jevy, které lze operacionalizovat (přesně definovat) a kvantifikovat. Sociometrie Je soubor sociologických metod, které se pokoušejí měřit socioprefereční vztahy ve skupině, vzájemné sympatie a antipatie členů skupiny. Jejím zakladatelem je Jacob Levy Moreno. Existuje několik sociometrických metod. Základní dělení je na přímé a nepřímé techniky. U přímých technik je nutné, aby respondent reagoval pravdivě, nepřímé techniky respondentovu snahu o zvrácení výsledku testu obcházejí. Nejznámější sociometrickou metodou je sociometrický test. Rozlišujeme tři formy sociometrické analýzy: sociometrická matice, sociogram a sociometrický index. Strukturální sociologie Vychází ze zjištění, že celek (třeba společnost) není vysvětlitelný jako suma jednotlivých složek, ale že je od těchto složek odlišný Jazyk podmiňuje naše myšlení. 63 Talcott Parsons ( ) Vytvořil obecnou teorii lidského jednání jako základu pro empirický výzkum, opět se začíná brát společnost jako celek. Parsons pojímá společnost jako systém složený z prvků, které jsou vzájemně provázány v určité struktuře, přičemž každý má nějakou funkci vzhledem k celku. Hlavní tezí je, že společnost je ve stavu dynamické rovnováhy. Parsons vytvořil obecný teoretický model, který může sloužit k analýze jakéhokoliv typu společnosti. Představitelem strukturálního funkcionalismu je i Robert K. Merton, který přišel s pojmem dysfunkce. Podle něj existují v systému prvky, které rovnováhu celku narušují, působí dysfunkčně. Kriticky vůči strukturálnímu funkcionalismu vystoupila tzv. teorie konfliktu, její hlavní představitelé Ralph Dahrendorf ( ) a Lewis Coser ( ) nesouhlasili s konsensuálním pojetím světa. Kladli důraz na uznání úlohy rozporů a konfliktů. Humanistické a kritické proudy v sociologii Významná byla především frankfurtská škola (Herbert Marcus, Jűrgen Habermas). Teorie frankfurtské školy už představují přechod od objektivistického paradigmatu (soubor předpokladů vytvářející rámec pro existenci určitého jevu)k interpretativnímu. Zlom je vyvolán pochybnostmi o napodobování přírodních věd sociologií, obavou, aby se z objektivistických teorií a z odosobněných empirických výzkumů zcela neztratil konkrétní člověk. Objevují se pokusy formovat sociologii jako systémovou vědu, tedy postupovat od společnosti k jedinci, ale naopak od jednajících konkrétních lidí k větším sociálním celkům. 63 Urban, L., Sociologie trochu jinak: Grada, Praha, 2011, s

99 Symbolický interakcionismus 64 Je směr v sociálních vědách, který myšlenkově navazuje na interakcionismus, zdůrazňuje však symbolické zprostředkování sociální interakce mezi jednotlivci. Vysvětluje přetrvání sociálních institucí z hlediska konkrétního jednání a myšlenkových operací jednotlivců. 65 Symboličtí interakcionisté zastávají názor, že význam je vytvářen ve výměně symbolických obsahů během interakce a soustředí se tedy především na jazyk a řeč jako její prostředky. Samotný pojem symbolický interakcionismus vzniká až v 50. letech 20. století a zavádí jej Herbert Blumer. ( ) Byl to americký sociolog. Pozice symbolického interakcionismu v sociologii je poněkud problematická protože je tento směr zaměřen jen na jedince, je některými autory označován za jakousi anti-sociologii. Symboličtí interakcionisté od počátku bojovali proti pozitivistickému pojímání sociologie, např. Herbert Blumer zpochybňoval předpoklady kvantitativní metodologie a snažil se vytvořit metodologii alternativní kvalitativní. Interpretace lidského jednání66 Klíčovými pojmy symbolického interakcionismu jsou interakce a význam (interakce je zdrojem významu)a definice situace. Odpověď člověka na konání druhého je založena na tom, jaký význam tomuto konání přikládá (jak si definuje situaci). Lidská interakce je postupnou vzájemnou výměnou významů. Fenomenologická sociologie Směr v sociologii, který v reakci na pozitivistickou sociologii naturalistického typu klade důraz na postavení individua v sociálním světě, na jeho prožívání sociálních situací a na studium každodenní činnosti jako základního objektu sociologického poznání. Strukturální funkcionalismus Je to jeden z nejvlivnějších a současně však také nejkontroverznějších směru sociologie 20. století. Jeho základní teze můžeme shrnout takto: 1) Na společnost je třeba nahlížet jako na celek (což je podobné holismu filozofický směr. Vznikl ve 20. letech 20. století v opozici vůči mechanistickým koncepcím života a pokusům redukovat celek na prostý součet částí. Termín holismus zavedl 1926 J. H. Smuts. V knize Holismus a evoluce nahrazuje zákon o zachování hmoty teorii o holistickém procesu. Holismus považuje pojem celku za centrální filozofickou kategorií. Celek je neanalyzovatelný, nepoznatelný, kauzálně nevysvětlitelný, má nemateriální, mystický charakter. Je zdrojem a organizátorem skutečnosti, vyvíjí se v procesu tvořivé evoluce do nových celků. Svět jed podle holismu organizován v nekonečném počtu celků na různém stupni vývoje.) jako na sociální systém, který je složen z prvků. 2) Tyto prvky (elementy, subsystémy) jsou ve vzájemných vztazích a plní vůči sobě navzájem a vůči celku určité funkce. 3) Tyto funkce mohu být pozitivní (eufunkce) nebo negativní (dysfunkce), záměrné (funkce manifestní) nebo nezamýšlené (funkce latentní). 4) Každý soc. systém se snaží minimalizovat změny prostřednictvím adjustace a kontroly a směřuje ke stavu dynamické sociální rovnováhy. 64 Symbolický interakcionismus Dostupné z: 65 Urban, L., Sociologie trochu jinak: Grada, Praha, 2011, s Interpretace lidského jednání Dostupné z: 98

100 5) Této rovnováhy je dosahováno prostřednictvím subsystémů a tím, že se jednotliví členové společnosti podřizují hodnotovému systému společnosti dobrovolně socializací nebo prostřednictvím různým forem soc. nátlaku sociální kontroly 6) Hodnotový systém zakládá pravidla chování, která nelze vysvětlit z toho, co individua zamýšlejí nebo chtějí, a která jsou základem hodnotového konsensu, jenž je pro integraci systému rozhodující. 7) Změny v systému probíhají evolučně nikoliv revolučně. 8) Změny mají zdroj v potřebě přizpůsobit se extrasystemické změně, v růstu strukturní a funkční diferenciace, v invenci a inovaci. 9) Systémy se jako celky udržují bez ohledu na změny individuální skladby. Česká sociologie Česká sociologie se vyvíjela ve světovém kontextu, její počátek je spojen positivismem; stagnace jen za éry komunismu, označena za buržoazní vědu (nebyl zájem opravdu vědět, co si lidé myslí) G. A. Lindner - prof. UK, v 2. pol. 19. st. na počátku spekulativní sociologie, blíže k filosofii. T. G. Masaryk Jeho postoj je praktický, pragmatický a teorii spojoval s praktickou politikou. Není tvůrcem sociologické teorie, uvažuje jen o jednotlivých jevech (náboženství, nacionalismus, sebevražda, ideologie, krize společnosti) Kořeny jeho sociologie: 1) chudé poměry pochází z nich a stejně jako soc. antropologie v Anglii i on je ovlivněn sociálním cítěním (téma sociální rovnosti a rovnosti šancí) 2) národnostní otec Slovák, matka moravská Němka. Tolerantní národnostní prostředí přineslo ideu československého národa 3) náboženský vychován jako katolík, konvertoval k protestantismu. Viděl ideu husitství jako sociologický a politický prostředek vymezení československého národa, oproti ostatním národům, respektive jejich kulturám Zabýval se důležité tématem společnost v krizi (diskutované téma především ve 20. letech 20. st.), proč jsme v ní a jak z ní ven: jde o krizi náboženskou, hospodářskou i národní, společné je to, že lidé nežijí v pravdě, důležité je proto myslet racionálně, i víra musí být v souladu s poznáním teprve, až to zvládne jedinec, dosáhne toho i společnost (od jednotlivce ke společnosti) Klasická sociologie po Masarykovi: 1) skupiny: Redukcionalisté sociologické jevy (redukovali) zjednodušovali na nesociální: - biosociologie J. Dušek stát jako organismus (Spencer) - transcendentální idealisté B. Vašek sociální dění vlivem transcendentních (člověka přesahujících) sil, sociologie spojená s charitativní činností 2) školy (větší množství zástupců, ucelený program) program kritického realismu: kritická analýza, empirický výzkum a) Pražská sociologická škola spjatá s profesory UK, ve spolupráci s německými profesory orientace na německou klasickou sociologii J. Král (UK, žák Durkheima, pozitivista), E. Rádl (především významný český filosof a etik) Zdeněk Ullrich pokus o výraznější empirickou sociologii Poměšťování pražského okolí (jen v němčině): jak se z venkovských částí stává město Praha - 3 fáze: 1) do města za nákupem 2) za prací 99

101 3) upravování obydlí podle města 4) propojení b) Brněnská soc. škola nejznámější klasická česká sociologie, kontinuita s vývojem sociologie 20. a 30. let především v USA Arnošt Inocent Bláha - znám v mezinárodním kontextu, navazoval na Chicagskou sociologii, sociologie města; výzkum Brna, zůstalo ale u projektu (>2. světová válka) Žák Durkheima a je zástupce funkcionalistického paradigmatu člověk je tvůrcem svého života i společnosti a může mnohé udělat pro sebe i druhé. Založil sociologický seminář, jehož výsledkem byla podle USA socializace venkova, prostituce, alkoholismu na Ostravsku (praktická doporučení) Emanuel Chalupný sociolog, filosof, jazykovědec, národohospodář; hlásil se k TGM Pokus o systematizaci sociologie.: Sociologie (15 svazků, ) J. Obrtlíková sociologie ženy (gender studie dnes moderní), módy, prostituce, rodiny Moderní česká sociologie: Postupně vzniká až v 60. letech 20. století. Po roce 1948 je totiž komunisty systematicky potírána (uzavření vysokoškolské výuky, odstranění učitelů a sociologů z akademické půdy apod.) označena za buržoazní pavědu. Václav Bělohradský Politolog, filosof, sociolog. Od r v emigraci jako prof. sociologie na univerzitě v Terstu, hostující prof. na UK. Zkoumá problém svobody, demokracie a krize soudobé společnosti. Dílo: Kapitalismus a občanské ctnosti (inspirativní soubor esejů) Jan Keller Sociolog, politický komentátor. Řeší problém ekologických důsledků lidské činnosti, udržitelný rozvoj, globalizace a globalizace. Dílo: Nedomyšlená společnost Miloslav Petrusek Sociologie soudobých společností, sociologie literatury, teoretická sociologie. Dílo: Teorie a metoda v moderní sociologii Úkol Prostuduj vývojovou linii sociologického myšlení, vytvořte tříčlenné skupiny a na základě studia přednášky, doporučené literatury a internetových zdrojů urči sociologický směr a napiš nejméně dva pojmy, ze kterých indikuješ zvolený směr! 100

102 Kredity Příspěvek k diskusi: Člověk?.! 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Charakterizuj sociologii jako vědní disciplínu 5 kreditů Struktura a funkce sociologie 5 kreditů (Vyber si funkci či typ) Vývojová linie sociologického myšlení (vyber si směr a pojednej) 5 kreditů Ukaž možnosti využití sociologického poznání v praxi (ideologické funkce, výzkumy mínění, teoretické poznání a zdravý rozum) 5 kreditů Scénka na teoretické téma 5 kreditů 101

103 SOCIÁLNÍ STRUKTURA, SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE Pojmy: Sociální stratifikace, sociální struktura, sociální pozice, sociální kontrola, sociální kontrola, třídy, vrstvy, status, mobilita, sociální nerovnost. Struktura - stavba, uspořádání, vnitřní řád, soustava, složení 67 Sociální struktura společnosti Obecně můžeme za strukturu označit způsob uspořádání prvků určitého celku. vzájemné působení dvou nebo více činitelů Sociální struktura je vzorec interakcí mezi jedinci nebo skupinami. 68 Základními prvky celku, zvaného společnost, jsou lidé, společenské vztahy, společná činnost, společenské podmínky a produkty společenského života. Sociální strukturu společnosti tvoří složitá, avšak relativně stabilizovaná síť vztahů a činností: a) uvnitř sociální skupin b) mezi sociálními skupinami c) vztahy jednotlivců a sociálních skupin ke společnosti jako celku, které jsou charakteristické pro určitou společnost v určitém úseku jejího vývoje. Prvky sociální struktury: 1. lidé seskupení do určitých sociálních skupin nebo pospolitostí 2. společenské vztahy lidé k uspokojování svých potřeb potřebují navázat určitý společenský vztah 3. společenské činnosti 4. společenské výtvory 5. společenské podmínky Faktory vedoucí k uspořádání sociální struktury: sociodemografická struktura (pohlaví, věkové skupiny) struktura etnických a národnostních vztahů (národy, národnosti, etnické skupiny) vzdělanostní struktura (pro moderní společnost je stupeň vzdělání obyvatelstva velmi důležitý stupně: nedokončené základní vzdělání, základní vzdělání, vyučení, střední vzdělání bez maturity/s maturitou, vyšší odborné vzdělání, vysokoškolské vzdělání) profesní struktura (povolání, kvalifikace, dělba práce) socioekonomická struktura (vlastnictví, příjmy, životní úroveň) sociokulturní diference (způsob trávení volného času, životní styl) mocenská struktura (účast na řízení, členové politických stran a nestraníci) teritoriální struktura (obyvatelstvo měst a venkova) 67 Struktura /cit /. Dostupné z: 68 Giddens, A. Sociologie: Argo, Praha, 1994, s

104 Sociální pozice (status) Vyjadřuje objektivní postavení jedince v dané společnosti, v její hierarchizované struktuře; bývá spojeno s jistými právy a povinnostmi. 69 Tyto pozice statusy jsou dány hierarchičností. Nejvyšších pozic se nedostává, je jich málo. Jsou aspirací člověka. Každý člověk chce zaujímat nejvyšší místo. Co ovlivňuje pozici člověka: původ (např. etnicita) rodina (rodinný původ) míra dosaženého vzdělání výše finančního příjmu majetek prestiž vykonávané profese podíl na moci sociální kapitál (klientelismus) síť sociálních vazeb (kamarádi, přátelé různé výhody, obcházení byrokracie) náboženská víra biologické rysy a předpoklady (věk, pohlaví, fyzický vzhled) Úkol Podle stanovených kritérií rozděl svou rodinu! Druhy sociální pozice statusu 1) Status vrozený biologicky daný, rodina, stát 2) Status připsaný (askriptivní) - je připsán společností, nemůžeme si vybrat, jestli půjdeme nebo nepůjdeme do základní školy, nedá se vybrat trest odnětí svobody, atd. 3) Status získaný vydobytý vlastním úsilím Někdy bývá uveden ještě: 4) Status vnucený fenomén nezaměstnanosti, oběť trestného činu, souhra okolností, náhoda Sociální kontrola Konfrontace reálného chování člověka nebo skupiny s kolektivně sdílenými kulturními hodnotami a normami. 70 Procesy a mechanismy, kterými společnost nutí své členy k takovému chování, které je v jejím rámci považováno za žádoucí. Toho je dosaženo vnitřní kontrolou, kdy jedinec považuje společenské normy chování současně za měřítko, které je mu přirozeně vlastní, a vnější kontrolou udělováním pozitivních a negativních sankcí. Mechanismy sociální kontroly: 1) Elementární systémy tabu zakazující konání určitých činností či naopak obřady a rituály, které jsou pro členy skupiny závazné. V obou případech je respektování předpisů a zákazů posíleno strachem ze ztráty prestiže. 2) Veřejné mínění, které dohlíží nad dodržováním ustavených zvyků a obyčejů a svým schválením či naopak odsouzením vytváří mocný neformální tlak na členy skupiny. 69 Urban, L. Sociologie trochu jinak: Grada, České Budějovice, 2011, s Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s

105 Součástí tohoto mínění jsou pomluvy a klepy, které odstrašují ty, kdož by se mu chtěli protivit. 3) Instance náboženství, politiky či práva, jejichž posláním je předepisovat žádané způsoby jednání a uvalovat sankce za jejich nerespektování. Prvky sociální kontroly mohou být: policie sociální skupiny (rodina ) Společenství (sousedé v místě bydliště) Autority (učitelé) Formy sociální kontroly: o o pozitivní výchova, různé způsoby odměňování dodržování norem negativní výtky, kárná řízení, důtky, mlčení, scény, výčitky, ostudy, skandály, represe vězení prevence vzdělávání vytváření positivního prostředí aktivně využívání volného času Úkol Napiš příklad sociální kontroly (media, firmy, škola, rodina) Sociální stratifikace Sociální rozvrstvení společnosti 71 Existence strukturované nerovnosti mezi skupinami ve společnosti. 72 Nejčastěji bývají kritériem nerovnosti profese, množství majetku, naše hodnoty, podíl na moci či životní styl. BINGO Žáci zatrhávají pojmy, které slyší od učitele a pokud jim vyjde po zatrhnutí: řádek - 5 kreditů sloupec - 4 kredity Dlouhá diagonála - 4 kredity Diagonála (4) - 3 kredity Diagonála (3) - 2 kredity Pojmy musejí být vysvětleny a zatrhnutý řádek se již nesmí hlásit. 71 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s Giddens, A. Sociologie: Argo, Praha, 1994, s

106 podíl na majetku a moci vzdělání struktura svobodná povolání nekvalifikovaní dělníci majetek status připsaný stratum nižší horní třída kvalifikovaní dělníci třídy sociální nerovnost status získaný status vrozený kasty vzdělání sociální stratifikace sociální status moc původ nižší střední třída vyšší horní třída otrokářství vrstva status vrozeny nižší dolní třída sociální mobilita majetek vyšší dolní třída vyšší střední třída Termín stratifikace pochází z latinského stratum tj. vrstva, Systémy sociální stratifikace 1. Otrokářství otrok neměl žádná práva otrokář vlastnil otroka, mohl ho prodávat, 2. Kasty typické pro Indii uzavřené čistokrevné skupiny - do ní se narodíme Zjednodušené kastovní rozdělení: Bráhmani (kněží) Kšatrijové (válečníci, politici, státní správa) Vaišjové (obchodníci, řemeslníci a zemědělci) Šúdrové (služebníci, dělníci, bezzemci) Mimo toto rozdělení stojí daliti (nedotknutelní), také párijové. Konají tu nejšpinavější práci, žijí pod hranicí chudoby a ostatní varny je tedy považují za nečisté. Jejich přítomnost nebo už jen samotný jejich stín může způsobit rituální poskvrnění. 3. Stavy Bylo to rozdělení typické pro feudální Evropu šlechta - nejvyšší duchovenstvo měšťané, řemeslníci, obchodníci, svobodní rolníci poddaní Bylo možné přecházet z jednoho stavu do druhého a to díky: povýšení od panovníka - zásluhy sňatku žen koupě šlechtického titulu 105

107 4. Třídy Toto rozdělení je typické pro moderní společenskou stratifikaci a nejsou vymezeny zákonem ani náboženstvím Jsou vymezeny: ekonomickými rozdíly mezi lidmi - majetek, peníze, schopnosti, dovednosti, uplatnění na trhu práce, podílu na moci Jsou různé pohledy a zde nabízím tři z nich. 1. Marxovo rozdělení V Marxově pojetí jde hlavně o objektivní ekonomickou nerovnost. Marx pohlíží na třídy jako na takové skupina lidí, které mají stejný vztah k výrobním prostředkům. Kapitalisté těmito prostředky volně disponovali a dělníci jim prodávali svou pracovní sílu. - buržoazie - proletariát 2. Max Weber K ekonomické oblasti rozděluje na třídy, v politické na strany a v kultuře na stavy. Jde tu o rozdílnou úctu či prestiž jednotlivých sociálních skupin. 3. Současný pohled na třídy (dle W. L. Warnera) podle povolání, zdroje příjmů, vyšší horní třída- městská elita dlouhé tradice 2. nižší horní třída- zbohatlíci 3. vyšší střední třída- "solidní obchodní podnikatelé + svobodné povolání 4. nižší střední třída- úředníci 5. vyšší dolní třída- "chudí, ale vážení dělníci" 6. nižší dolní třída- nezaměstnaní, nekvalifikovaní a polo kvalifikovaní dělníci SOCIÁLNÍ MOBILITA Sociologie tímto pojmem označuje pohyb jedinců mezi třídami, kategoriemi v rámci společenské hierarchie. 74 Typy sociální mobility: A. Podle podílu na moci a majetku 1. Vertikální mobilita představuje pohyb směrem vzhůru, popř. dolů po socioekonomickém žebříčku. Jako příklad si uvedeme přechod pojišťovacího úředníka na místo senátora. V tomto případě dochází k zásadní změně podílu na moci a výši příjmů. 2. Horizontální se označuje přechod mezi uskupeními, která jsou umístěna v podobném místě sociální struktury. V tomto případě nedochází k tak výrazným změnám života jedince, změníme zaměstnání, bydliště či stav. Tyto typy se samozřejmě mohou neomezeně kombinovat. B. Podle generace. 1. Intragenerační mobilita poměřuje dosaženou pozici rodičů a jejich potomků (pohybujeme se napříč generacemi). 2. Intergenerační mobilita pak hledá rozdíly mezi dosaženým životním cílem a životním startem, jež nám byl připsaným statusem od narození (zajímá nás pouze jedinec). 73 Urban, L. Sociologie trochu jinak: Grada, České Budějovice, 2011, s Urban, L. Sociologie trochu jinak: Grada, České Budějovice, s

108 Sociální nerovnost Sociální nerovnost se vyskytuje, když určité skupiny ve společnosti nemají rovný sociální status. Vedle nerovnosti vymezené například rozdílným vlastnictvím i vzděláním existuje také nerovnost v šancích něčeho ve společnosti dosáhnout. Kriteria sociální nerovnosti majetek, tedy bohatství měřené velikostí příjmu vzdělání, tedy sociální status měřený jako výkon určitého povolání moc, tedy schopnost ovládat a ovlivňovat druhé Kredity Příspěvek k diskusi na libovolné téma probíraného bloku 10 kreditů Příspěvek k tématu: Na konkrétním příkladě rozeber pojem sociální struktura 5 kreditů Na konkrétním příkladě rozeber pojem sociální stratifikace 5 kreditů Vyber si jeden systém stratifikace a na konkrétním příkladě pojednej 5 kreditů Na konkrétním příkladě rozeber sociální mobilitu 5 kreditů Na konkrétním příkladě rozeber typ sociální nerovnosti 5 kreditů Prezentace na téma: Česká republika a sociální stratifikace (maximální rozsah prezentace je 15 minut) 0-14 kreditů Sehraná scénka na libovolné téma výše uvedené 5 kreditů 107

109 Pojmy: socializace, resocializace Socializace Jde o proces postupného začleňování člověka do společnosti, začíná uvědoměním si svého místa ve světě (koncepce Já) a končí plnohodnotným fungováním ve společnosti dospělých. 75 Socializace je proces celoživotní. Uvědomování si svého Já druhých lidí) Interakce se společnosti Formování osobnosti interakce v rodině (uvědomění si svého jména, reakce na své projevy, napodobování jednání školou, skupinou vrstevníků, komunitou, osvojování si hodnot, zvyků vzorců chování Podoby socializace: 1. Záměrné působení výchova (cílevědomí proces utváření žádoucích kvalit osobnosti) (v rodině výchova, dítě se učí např. pozdravit, potká-li známého člověka), ale přitom neustále působí různé socializační stimuly 2. Nezáměrné působení (živelné působení filmu, reklam, knih ekonomických opatření, vzory dospělých.) Někdy má specifickou podobu záměrného působení nezáměrně, živelně (prostředí působení filmů, reklam, knih, ale také vzorů dospělých). Každý z nás je subjektem i objektem socializačních vlivů, tzn., že přijímáme i předáváme podněty k vrůstání do společnosti. Činitelé socializace: a) Primární rodina a okruh nejbližších přátel. Rodina dává dítěti první, a proto již velmi silné zkušenosti do dalšího života. Ukazuje mu, jak se lidé chovají jeden ke druhému, zda spolupracují a pomáhají si, jak reagují, když se jim něco nedaří. Dítě sleduje názory, postoje i hodnoty matky a otce, zjišťuje, co je úkolem muže a ženy. Rodina předává základní model sociální interakce a komunikace v malé sociální skupině. Začleňuje dítě do určitého způsobu života, předává mu sociální požadavky a normy a reguluje jejich přijetí. Rodina a její citové zázemí jsou pro vývoj dítěte nezastupitelné. Kladné, vřelé citové vztahy v rodině usnadňují vytvoření kladného vztahu k lidem vůbec. b) Sekundární - vrstevnická skupina je zpravidla malou sociální skupinou, jejíž členové jsou si blízcí věkem. Z tohoto hlediska je homogenní. Vrstevnické vztahy v ní vznikající mají různé formy, promítají se do různých aktivit jedince. Vrstevnická skupina ovlivňuje vývoj dítěte už od předškolního věku, ale zvláštního významu nabývá v období dospívání. Dospívající se osamostatňují, odpoutávají od rodiny a navazují nové, diferencovanější vztahy s jedinci obojího pohlaví. Vrstevnická skupina vytváří cvičné pole pro osvojování nových rolí, zvládání nových situací, které přináší dospívání a dospělost. 75 Buriánek, J. Sociologie, Fortuna, Praha 200, s

110 Mechanismy socializace. 1. Učení podmiňováním. Podstatou tohoto druhu učení je vytváření dočasných nervových spojů (asociací). Naučená odpověď - je vytvořen dočasný nervový spoj mezi příslušnými nervovými centry analyzátoru tzv. nepodmíněného podnětu a podmíněného podnětu 2. Posilování (zpevňování) Posilování (zpevňování) je založeno na odměnách (pochvaly, uznání) a trestech (projev nesouhlasu zamítnutí, zavržení) 3. Observace (odezírání) U observace (odezírání, pozorování) si jedinec osvojuje takové způsoby chování a jednání, za které je sociálně odměňován jeho model (kamarád, oblíbená filmová postava) 4. Anticipace (očekávání) Jednotlivci i sociální skupiny ovlivňují průběh sociálního učení také tím, že projevují očekávání toho, jak se bude jedinec chovat. 5. Nápodoba Typ chování, kdy napodobujeme druhou osobu, aniž by v naší psychice došlo k nějaké zásadnější změně 6. Identifikace (ztotožnění se) Jde o proces přijmutí identity jiné osoby. Je závislá na hlubším citovém vztahu s danou osobou, která se stává modelem pro ideální já. Úkol 1. Učitel pochválí problémového žáka v tělesné výchově, že se zachoval fair vůči zraněnému spolužákovi a schválně zakopl míč do autu, aby mohl pomoci spolužákovi Matka říká: Dokážeš to, jsi šikovný! (důvěra ve schopnosti posílí touhu po dosažení cíle příklad maturita svého dítěte) 4. Učitel říká: Zase jen nedostatečná, jako obvykle, to jsi celý ty! (učitel nevěří žákovi, že to někdy dokáže lépe) 5. Thorndike - experiment - umístil hladovou kočku do klece, položil před ni misku s potravou. K tomu, aby kočka dosáhla potravy, bylo třeba stisknutím páčky otevřít dvířka. Kočka zprvu projevovala chaotické chování, někdy i paniku (drápala, skákala 109

111 v uzavřeném prostoru, pokoušela se dostat mříží ven). Při těchto pokusech dostat se ven náhodou stiskla páčku a otevřela tak dvířka. Když byla znovu zavřena do skříňky, našla páčku rychleji. Při každém dalším pokusu ubývalo náhodného chování. Zvíře postupně třídilo své náhodné projevy na základě jejich důsledků. Neúspěšné aktivity byly z repertoáru chování postupně vyřazeny. 6. Zpověď syna: Můj táta je velmi úspěšný právník a je ke mně hodný. Vždy mi pomůže a učí se se mnou. Když budu jako on, budu také úspěšný. 7. Zpověď dívky: Moje kamarádka ve třídě je oceňována za svoji bezprostřednost. Je vtipná, chytrá a má úspěch u kluků. Já taková nejsem, ale když se budu oblíkat jako ona, osvojím si její gesta a vtipy, tak budu určitě stejně oblíbená. 8. Jaromír Jágr je nejlepším hokejistou v NHL a vydělává si hodně peněz. Musím se stát slavným hokejistou a budu bohatý. 9. Kamarád byl drzý k paní učitelce a dostal poznámku do žákovské knížky. Nesmím se před paní učitelkou hlasitě projevovat, mohl bych dostat poznámku. Resocializace Cílem procesu socializace je, aby si člověk přál dělat věci, tak jak chce společnost, skupina, ve které žije, přijal jejich vzorce chování. Pokud se tak nestane, společnost, skupina ho nepřijme. Podmínkou znovu začlenění je přijmout zvyklosti skupiny, společnosti. Dochází k resocializaci. Resocializace je rozsáhlá změna dosavadní hodnotové struktury a hodnotových preferencí, životních návyků, vzorců chování. 76 Po něm přichází přijetí radikálně nových, zcela odlišných hodnot a vzorců chování. Kredity Domácí úkol: Vyber si jeden mechanismus socializace a na příkladě ho rozeber Příspěvek k diskusi: Chceš li s vlky žíti, musíš s nimi výti Příspěvek k tématu: Na příkladech pojednej o mechanismech socializace Na příkladech vysvětli způsob socializace a resocializace Scénka k příspěvkům k tématu Prezentace: Socializace a resocializace v praxi (20 minut) 0 5 kreditů 10 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 14 kreditů 76 Urban, L., Sociologie trochu jinak, 2. Rozšířené vydání, Grada, České Budějovice, 2011, s

112 Sociální skupina Pojmy: Sociální skupina, agregát, pospolitost, dav, komunita, obyvatelstvo, veřejnost, sociální role, organizace, instituce, byrokracie, etiketa společenského chování. Sociální skupiny vznikají záměrně. Jde o relativně stabilní sociální útvar tvořený alespoň třemi lidmi spojenými vzájemnými vztahy, kterými se odlišují od jiných skupin ve společnosti. 77 Představují určitý zprostředkující článek mezi jednotlivcem a společností, člověk vstupuje do společnosti právě přes sociální skupinu. Tvoří základní prvek struktury společnosti. Ve společnosti existuje velké množství skupin a každý člověk projde za svůj život několika sociálními skupinami, jsme s nimi spjati od narození do konce života. V každé skupině je distribuovaná moc: vůdce (dominující osobnost) aktivní osoby (dostatečně se identifikují s ideologií) nejnižší polohy osob (nejsou uznávané) Znaky: 1. relativní stabilita většinou má dlouhodobější charakter 2. skupinová identita členové nějaké skupiny vykazují shodné znaky nějakých ideologií, uvažování existuje určitá soudržnost (např. náboženské sekty zachycují duševní hlad převážně mladých lidí, kteří nenacházejí životní smysl, přátelství, lásku, naslouchání) 3. řád každá sociální skupina má svůj řád (normy), jejichž narušení je sankciovatelné. Normy jsou obrazem sociální skupiny. Jedinci mají společné příběhy, témata, o kterých můžou diskutovat 4. specifická komunikace mají svůj jazyk 5. struktura každá skupina má svou strukturu (jsou rozděleny sociální role autorita, osoba trpěná.) 6. společná činnost negativní vymezení prostřednictvím společného nepřítele. Odpadlíci jsou pro skupiny více nebezpeční než nepřítel. Skupina uspokojuje potřeby jedince 7. autostereotyp skupina má představu o sobě sama, hájí svoji rasu nebo názory 8. heterostereotyp ustálené představy. Každá sociální skupina se snaží odlišit od svého okolí Dělení: 1. podle velikosti malé (20 40 osob, bezprostřední vztahy, rozhodující vliv na formování osobnosti) velké (členové se navzájem neznají, formální vztahy) 2. podle hloubky vazby mezi členy primární/prvotní (přímé a důvěrné vztahy, citově neformální vazby a pouta mezi členy, např. rodina) sekundární/druhotné (uskutečňování konkrétních zájmů či úkolů, vztahy formální, náhodné a zprostředkované, např. kluby a kanceláře) 3. podle způsobu vzájemné vázanosti členů 77 Urban, L. Sociologie trochu jinak, 2. Rozšířené vydání: Grada, České Budějovice, 2011, s

113 formální (určené formálními pravidly, předpisy a nařízeními. Různé organizace a instituce s určitou organizační strukturou. Vztahy nadřízenosti a podřízenosti) neformální (bezprostřední kontakt relativně stálého počtu členů, spojených určitými zájmy a činnostmi, početně nevelké, silné osobní vazby, např. zájmový kroužek) 4. podle způsobu, jakým je jedinec se skupinou spjat členské (jedinec sem aktuálně náleží, je členem, uznává hodnoty atd.) referenční (jedinec se na ně orientuje svými hodnotami a jednáním i v případě, že není členem) 5. podle vztahu jedince ke skupině vnitřní (členové se ztotožňují s cíli, hodnotami a normami skupiny) vnější (skupiny pro jedince cizí, distance, jejich vlastnosti jsou ze subjektivního hlediska považovány za horší) 6. podle charakteru členství jedince ve skupině dobrovolné (členství na základě vlastního rozhodnutí) nedobrovolné (automatické členství, pocit sounáležitosti se vytváří postupně) 7. podle délky trvání dočasné (vznikají na základě konkrétního podnětu a s jeho ústupem zase zanikají, např. brigáda) trvalé (existují během značné části života člověka, někdy i po dobu několika generací, např. klub či rodina) 8. podle míry přístupnosti otevřené (členství v širokém či neomezeném rozsahu) uzavřené (nemají zájem o nové členy, např. mafie) výběrové (přijímají nové členy na základě splněných podmínek) Úkol 1. V příběhu označ tyto osoby a zdůvodni svůj výběr! Vůdce (dominující osobnost) Aktivní osoby (dostatečně se identifikují s ideologií) Nejnižší polohy osob 2. V příběhu označ znaky skupiny a zdůvodni svůj výběr! relativní stabilita skupinová identita řád specifická komunikace struktura společná činnost autostereotyp heterostereotyp 112

114 Pospolitost Lidé žijící na jednom místě, jsou k sobě volně poutáni například příbuzenstvím, sousedstvím, přátelstvím 78 Sociální pospolitost je v užším smyslu myšleno seskupení lidí, které vzniká zpravidla spontánně a ve kterém se udržuje určitá společenská vazba (i když např. na krátký čas). Mezi pospolitosti zahrnujeme pár, společenský okruh, veřejnost, publikum, dav, komunitu aj. Agregát Je souhrn lidí s jistými společnými znaky. 79 Jsou to např. návštěvníci nějakého veřejného zařízení nebo lidé spojení společným bydlištěm. Mezi jednotlivými členy mohou vzniknout tak silné vztahy, že může dojít ke vzniku stabilního sociálního útvaru, jehož vytvoření však nemění povahu základních jednotek. Dav Dav můžeme charakterizovat jako větší množství lidí, viditelně a přechodně shromážděných na určitém místě, reagující na stejný podnět. 80 Typická pro jednotlivce v davu je anonymita, afektivita, snížená inteligence a snížená osobní zodpovědnost. Dav je impulsivní, nestálý, netolerantní a nekritický. Emocionální způsob jednání převažuje nad jednáním rozumovým. Davy se mohou projevovat v různých formách: davy útočné (agresivní), např. při stávce, vzpouře davy únikové (panické), např. při požáru davy získávací, které útočí na obchody, sklady atd. v době živelných pohrom, hladu apod. davy výrazové (expresivní), které se shromažďují, aby vyjádřily své názory (demonstrace, oslavy, protestní akce ) Od davového chování je třeba odlišit masové chování, které na rozdíl od davu není shromážděno v určitém prostoru, je více individualizováno a je více rozloženo v čase. Jako příklad můžeme uvést nákupní horečky. Komunita Je relativně uzavřené seskupení lidí se společným majetkem, bydlením, samostatným hospodařením, specifickými hodnotami, kteří navíc žijí částečně odděleně od většinové společnosti. 81 (jako např. klášterní komunita, komunita náboženské sekty, komunita hippies). Obyvatelstvo Jsou všichni lidé žijící na nějakém konkrétním území. Někdy se používá synonymně s pojmem populace. V sociologii a demografii bývá popisováno z hlediska řady charakteristik: národnosti, 78 Pospolitost /cit /. Dostupné z: 79 Urban, L. Sociologie trochu jinak, 2. Rozšířené vydání: Grada, České Budějovice, 2011, s Tamtéž. S Tamtéž. S

115 hustoty, osídlení, věkové struktury, podle pohlaví, vzdělání, zaměstnání, náboženského vyznání apod. Veřejnost Je pospolitostí teritoriální. Členové bydlí blízko sebe, mají podobný způsob života a spojují je především lokální problémy a záležitosti. S tím souvisí i pocit vzájemné sounáležitosti, podobný systém hodnot. Ta teritoriální pospolitosti můžeme považovat vesnici, město, sídliště. Organizace a instituce Př. Život současného člověka se zdá být někdy až přeorganizovaný. Chceme-li si třeba zasportovat, nabízí se nám jak síť trhem institucionalizovaných služeb (nabídka fitness-center), tak třeba i nezávazné hraní volejbalu na pláži. Nicméně i tam se může utvořit stabilní parta, která se časem může přeměnit ve sportovní klub, který začne hrát pravidelné soutěže. Rázem se tak stáváme členy určité organizace (klubu, tělovýchovného svazu); pořídíme si dresy a zaplatíme příspěvky. Institucionální rozměr je dán tím, že od pinkání přecházíme ke hře podle více či méně komplikovaných pravidel, kterou řídí (více či méně dobrý) rozhodčí, vybavený pravomocemi a sankcemi (např. v podobě žluté karty). Institucím nelze utéci ani upřednostňováním joggingu: i tady bychom měli dodržovat dopravní předpisy a mít v kapse průkazku zdravotního pojištěnce (pro všechny případy ). INSTITUCE Obecně praktikovaný, racionálně zdůvodněný mechanismus (způsob jednání, komplex norem), který slouží k uspokojování určité potřeby společnosti a jejich členů. 82 Instituce zaujímají v sociální struktuře zcela zvláštní postavení. Nereprezentují konkrétní seskupení lidí v interakci: vystupují spíše jako organizující a řídící složka určitých systémů. Zařadíme-li mezi ně např. trh nebo soukromé vlastnictví, vynikne jejich abstraktní, nadosobní charakter. Instituce manželství přirozeně zásadním způsobem ovlivňuje život konkrétních dvojic. ORGANIZACE Organizaci chápeme jako formalizovaný, racionálně uspořádaný sociální útvar s určitým počtem členů, dělbou rolí, hierarchickým rozdělením autority a vnitřní dělbou práce, který je orientovaný na cíl. 83 Organizace dále charakterizuje: a) jednoznačná orientace na realizaci cíle, ať už jde o výrobu a zisk, anebo o výkon rekreačních sportovních činností, b) diferenciace pozic a přítomnost vztahů řízení, jakkoli mohou být založeny na samosprávném, demokratickém principu (např. volba funkcionářů družstva nebo tělovýchovné jednoty), c) budování vlastní identity (image na veřejnosti), rozvoj specifické organizační kultury. Organizace nejen chrání a propagují svoji značku, ale také deklarují určité hodnoty a normy, pěstují leckdy i určité legendy, uctívají své zakladatele, přizdobují se jmény slavných osobností. 82 Urban, L. Sociologie trochu jinak, 2. Rozšířené vydání: Grada, České Budějovice, 2011, s Tamtéž. s

116 Platí to zejména ve sféře výroby a obchodu, týká se to ale stejnou měrou i politických stran nebo sportovních klubů. Jádro, řídicí centrum - organizaci obvykle existuje a hraje důležitou zprostředkovatelskou roli i ve vztahu k okolí. Obsazení takové pozice je pro jednotlivé osoby zdrojem jednak prestiže, jednak také zvláštní moci: vystupují jako strážci dveří (gatekeepers). Organizace vykonávají nad jedinci určitý dohled a svým způsobem je ukázňují, přitom nemusí jít vždy jen o věznice nebo armádu. Instituce x Organizace Instituce totiž nemají charakter členství: člověk se pohybuje v rámci instituce školství (systému vzdělávám'), přitom navštěvuje konkrétní školu (organizaci). Instituce představují způsoby, jak co dělat, organizace je produktem spojení lidí za účelem výkonu společné činnosti. X Organizace mají blíže k sociálním skupinám, může však jít o velmi rozsáhlé celky (armáda, velké průmyslové korporace často nadnárodního charakteru). BYROKRACIE Formalizovaný hierarchický systém nadřazenosti a podřízenosti. 84 V sociologii byla svého času tendence chápat byrokracii jako určitou skupinu lidí, uskutečňující vládu a správu. Díky svému specifickému postavení mohla být definována přinejmenším jako vrstva, třeba i poměrně ostře oddělená od ostatních. V politologii bychom takto mohli označit vládu úředníků - sice legální, ale izolovanou od voličů. Byrokracie však dnes nevede ani tak k vyčlenění nějakých skupin byrokratů jako spíše k určité formě správy či vyžadovaného chování, které se uplatňuje na nejrůznějších úrovních - byrokratem se alespoň na čas stává jak drobný živnostník, tak i vysokoškolský učitel, podává-li výkaz k evaluaci (ocenění) své činnosti. Úkol Po přečtení teoretického pojednání, napiš konkrétní příklady! 84 Urban, L. Sociologie trochu jinak, 2. Rozšířené vydání: Grada, České Budějovice, 2011, s

117 Sociální role Jde o, svým způsobem, odzkoušené a funkční vzorce chování v určité pozici či situaci. 85 Pozice nám dává určité možnosti jednání, role jsou pak konkrétním naplněním těchto možností. Prostřednictvím role uskutečňujeme sociální pozice. Jednu a tutéž sociální roli jedinci ve společnosti přijímají, prožívají a uskutečňují rozdílně. Hrát konkrétní role se učíme v procesu socializace již od dětství. Plnění či neplnění sociálních rolí je sankcionováno. Pojem vznikl v divadelním prostředí. 86 Společenský život je rozdělen na oblasti: 1. Jeviště (popředí) - sociální situace nebo setkání, při nichž jedinci vystupují ve formálních nebo stylizovaných rolích. 2. Zákulisí (v pozadí) - vystupování v reálných rolích. Chování se tak, jaká je přirozenost osobnosti. Mohou se používat vulgarismy, otevřené sexuální narážky, být velmi neformálně oblečen, sedět nedbale, používat dialektu nebo hovorové řeči, mumlat, vykřikovat, dávat najevo hravou agresivitu, škádlit se, nedodržovat ohledy na ostatní v malých, ale symbolicky významných činech, broukat si pro sebe, hvízdat, žvýkat, uždibovat malé kousky jídla, říhat, pouštět větry Vztah k rolím: a. ztotožnění částečné absolutní b. odmítnutí naznačené částečné úplné Konflikt uvnitř role Je očekávaným a skutečným chováním jednotlivce v rámci jedné role. Tento typ konfliktu často vyústí v konflikt mezi rolí a osobností jejího nositele. Konflikt "Já-role" Dochází k němu tak, že role je v rozporu s typem osobnosti nositele. Konflikt mezi rolemi Jde o situaci, v níž nelze sladit očekávání, je spojována se dvěma různými rolemi, vykonávanými toutéž osobou (např. matka a její kariéra v zaměstnání). Lidské jednání Může být podřízeno buď: - rolí, ve které vystupuji - rituálem snaha opakovat to, co se zdánlivě osvědčilo, pocházejí z osvojených vzorců a jejich zprostředkovaného (symbolického) vyjádření. 85 Buriánek, J. Sociologie: Fortuna, Praha, 2001, s Urban, L. Sociologie trochu jinak, 2. Rozšířené vydání: Grada, České Budějovice, 2011, s

118 Klasifikace rituálů: krizové, přípravné, stmelující skupinu ve stavu ohrožení (válečnické tance) oslavné, související s úspěchem, vítězství úcty a zdvořilosti trestání (včetně pomsty a prokletí) přechodu nebo změny stavu, v nichž jde o posílení stability v důsledku nějakého procesu Lidské jednání závisí na hodnotovém žebříčku člena skupiny. Společenské hodnoty Vyjadřují to, co je ve společnosti považováno obecně za žádoucí a tudíž správné, příjemné a dobré. Můžeme je rozdělit na hodnoty materiální a duchovní, individuální či skupinové, etické, estetické, náboženské atd. Každý jedinec má vlastní hierarchii hodnot, která je základem určitého hodnotového systému. Ke změně systému hodnot dochází postupně, jak se vyvíjí celá společnost nebo náhle při velkých společenských změnách. Hodnotový systém Lze chápat jako hierarchicky uspořádaný souhrn materiálních nebo duchovních statků, zásad a ideálů. Společenské normy Jsou vzory či pravidla chování, které vznikají v určitých opakujících se situacích. Vznikají spontánně (např. mravní normy) nebo záměrně (např. právní normy). Regulují chování jednotlivců vůči jiným jednotlivcům, dále vůči společnosti jako celku i vůči sobě samému. Jejich dodržování či nedodržování je sankcionováno. Každá norma má svůj hodnotový základ (je spjata s ochranou nebo popřením určité hodnoty). Rozdíl mezi hodnotami a normami spočívá v tom, že hodnoty jsou spojovány s cíly určité činnosti či s potřebami lidí, normy potom regulují způsob uspokojování těchto potřeb, to jakými prostředky dosáhnout cíle. Etiketa společenského chování. Je to soubor historicky vytvářených a tradicí ustálených pravidel chování 87 Etiketa vztahy mezi lidmi formalizuje, a i kdybychom si upřímně nemysleli to, co říkáme, prospíváme tím ostatním. Společenské chování není soukromou věcí a stává se nutnou pracovní podmínkou. Společenská významnost: Chceme - li ve společnosti uspět, musíme co nejrychleji identifikovat, kdo je opočenský významnější a kdo méně. 1. Žena je vždy nejvýznamnější osobností a má vždy přednost (od úrovně ministra je významnější nadřízený). 2. Výše postavený člověk ve funkci. 3. Starší před mladším. 87 Špaček, L. Velká kniha etikety: Mladá Fronta, Praha, 2005, s

119 4. Ženě, staršímu, nadřízenému či hostovi prokazujeme čest tím, že je máme stále po právě straně, že je uvádíme do míst jim neznámým tam vcházíme jako první, a naopak jim dáváme přednost do míst běžně známých, představujeme jim jako první ostatní osoby, usazujeme je do nejpohodlnějších míst u stolu atd. Kredity Příspěvek k diskusi: Chci být součásti skupiny 10 kreditů Jakou roli chci hrát 10 kreditů Ach ta byrokracie 10 kreditů Příspěvek k tématu: Na základě prezentace vyřeš úkoly k příběhu. 5 kreditů Prezentace: Etiketa společenského chování je důležitá norma společenského života. 14 kreditů Sehraná scénka na zadané téma etiketa společenského chování 5 kreditů 118

120 Příroda, kultura, společnost. Pojmy: Kultura, endokulturace, enkulturace, akulturace, antropogeneze, masová kultura, masmedia, náboženství, norma, hodnota, kulturní dědictví. Úkol: Vyplň pracovní list: utváření a vývoje člověka jako biologické a společenské bytosti. Příroda, kultura a společnost identifikuje vztah přírodního a kulturního, problém antropogeneze. Objasňuje vznik a utváření institucí, formování a přenos kulturních vzorců, úlohu hodnot a norem (morálka, právo, náboženství). Kultura. Vnesení pojmu kultura do slovníku naší moderní civilizace se zasloužil Marcus Tullius Cicero tím, že latinským slovem cultus, označujícím pěstování, či obdělávání, začal označovat záležitosti související s činnostmi duchovními (posunutí pojmu od cultus agri ke cultus animi, tj. od obdělávání půdy k pěstění ducha). Kultura jsou sociálně zakotvené vzorce vnímání a jednání, které si lidé jako členové společnosti osvojili a které jsou pozorovatelné v jejich každodenním jednání a chování. 88 Obsah pojmu: Normy, hodnoty, myšlenky způsoby řešení záležitostí v určité společnosti. Normy jsou konkrétní principy či zásady, o kterých se očekává, že se jim budou lidé řídit. 90 Hodnoty jsou abstraktní ideály, k nimž se lidé hlásí. 91 Nebo: Norma Norma je tak požadavek na chování nebo vlastnosti věci, člověka, situace apod., určený buď k závaznému vyžadování nebo k posuzování jejich přijatelnosti nebo obvyklosti. V původním latinském významu slovo znamenalo pravítko, měřítko, pravidlo. Normy jsou psané i nepsané a mají různou míru závaznosti a různý rozsah platnosti Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s Srovnej: Osborne R. Loon B. Sociologie: Portál, Praha, 2001, s Giddens A. Sociologie: Agro, Praha, 2005, s Tamtéž s Norma [cit ]. Dostupné z: 119

121 Hodnota Hodnota vyjadřuje to, co je pro jednotlivce nebo skupiny žádoucí, vhodné nebo dobré Všechny prostředky komunikace, umění, materiální věci a objekty, které společnost sdílí. Kultivace myšlení, civilizace a vzdělávání. 3. Způsob života sdílená určitou skupinou (kultura určité třídy). 4. Postupy, které společnosti vytvářejí významy (označovací praktik). Rysy kultury: 1. Jde o spojení lidské činnosti s určitými hodnotami představuje všechny způsoby myšlení, chování, vztahů a komunikací, předávaných z generace na generaci 2. Předává se učením prostřednictvím jazyka a všech dalších způsobů komunikace jako jsou gesta, malování, psaní, architektura, hudba, móda, strava. Jazyk je klíč, který odlišuje člověka od zvířat 3. Je kolektivním produktem (jako celek) 4. Zachovává kontinuitu (ve sledu generací) je přenášená z generace na generaci 5. Je adaptivní (mění se a přizpůsobuje se podmínkám) nástup technologie způsob zpracování materiálu v daný výrobek ovlivňuje technickou úroveň kulturního života asimilace a integrace osvojení si kulturních rysů většinové společnosti 6. akulturace - umožňuje kulturní přenos (volné prolínání) dvou nebo více kultur 7. symbolicky zprostředkovává a charakterizuje společnost jak se velká skupina lidí stará o své záležitosti Člověk a kultura: Člověk se do kultury rodí člověk kulturu dědí (endokulturace) člověk se kulturu učí (enkulturace) člověk kulturu rozvíjí, přizpůsobuje je výzvám doby a předává ji mladším generacím kulturu vždy sdílí určitá skupina lidí kultura umožňuje společnostem odlišit se od ostatních na světě existuje více kultur, mezi kterými dochází k výměně kulturních prvků (akulturace). 94 Znaky kultury: 1. Kognitivní (poznávací) stránka kultury. Má povahu: a. Každodenní - říkají nám, co věci a události z našeho okolí znamenají a jak se máme v běžném životě chovat. Tyto znalosti jsou pro každodenní přežití člověka nezbytné, jsou většinou neuvědomované neref1ektované. b. Odbornou (vědeckou) - nejsou nezbytné pro každodenní přežití. Jsou to informace, které mají vědci určitého oboru a které jsou důležité především pro tento obor a jeho stav bádání. 2. Normativní a hodnotová stránka kultury. Normy a hodnoty vymezují lidské jednání a říkají: a. Co je přípustné a co nikoliv. 93 Srovnej: Dvořáček. T. Hodnoty a preference hodnot dětí v dětských domovech: M. U. Brno, Brno, Urban L. Sociologie trochu jinak: Grada, Praha, s

122 b. Motivují lidi, aby jednali určitým způsobem. c. Lidé používají k ospravedlnění svého jednání. Například protože většina ve společnosti nekrade, nevraždí a chová se k sobě ohleduplně, je normou poctivost, úcta a ohleduplnost. Pokud by tomu bylo naopak, normy a hodnoty by byly také jiné a v konečném důsledku by byla jiná i podoba zákonů, regulujících běh každodenního života. 3. Materiální stránka kultury. Jsou to: a. Artefakty jsou to fyzické předměty charakteristické pro určitou kulturu. b. Symboly - jsou objekty se specifickým kulturním významem. 4. Symbolická a jazyková komunikace v kultuře. Znamená to prostředek, jehož prostřednictvím vnímáme svět a s jehož pomocí se dorozumíváme s druhými lidmi. Jazyk je naučený systém symbolické komunikace, který umožňuje sdílet svět s druhými lidmi. Pro každou kulturu je jazyk klíčovým prvkem, protože nejen umožňuje vzájemné dorozumění, ale je také nástrojem přenosu myšlenek, vyjádření osobní zkušenosti a prostředkem k označení abstraktních věcí. MASOVÁ KULTURA Společnost 20. století charakterizuje vznik masové kultury. Zvýšení produktivity práce přispělo k rozšíření sféry volného času, nové technologie si vyžádaly další vzestup vzdělanosti, došlo k rozšíření nabídky v oblasti služeb. Objevila se média (vedle tradičního tisku to byl rozhlas, později televize), schopná rychle šířit informace, dostupnější se stala i kultura (v užším slova smyslu.) Rozšíření přístupu lidí ke kulturním hodnotám však paradoxně nepřineslo jejich výraznější diferenciaci. Masovost vyplývá jak z množství produktů, které zahlcují trh (nabídka), tak z množství potenciálních konzumentů (poptávka). Masová kultura je populární, snadno přístupná kultura produkovaná primárně pro zábavu a relaxaci širokých lidových vrstev. 95 Rysy masové kultury: 1. Standardizace a komercionalizace. Nabídka vychází většinou z určité šablony a je určena pro jakéhosi průměrného diváka. Hodnotí-li se úzkostlivě hlavně sledovanost a prodej, není divu, že se umělecká tvorba a dramaturgie přizpůsobují vkusu většiny, že náročnější žánry bývají definovány jako menšinové. 2. Módnost. Respektuje zákonitosti masové spotřeby a dokáže ovlivnit celou společnost, takže třeba i milionáři mohou chodit v džínsech. Móda se zároveň přizpůsobuje trhu v tom směru, že dbá na včasnou obměnu, vnucuje uživateli další a další inovace. 3. Demokratizace. Nejde jen o hodnotu obsahu, ale také o formu - historické romány leckdy známe spíše z televizní obrazovky, mění se pořadí - kniha se vydává a čte až na základě úspěšného seriálu. Vrcholem vizuální zkratky jsou samozřejmě komiksy. Problémy přináší i rychlost a povrchnost konzumu, snaha tvůrců prolomit jistou otupělost diváka a přitáhnout pozornost publika novými obrazy (využití technických triků, šokujících či drastických výjevů). 95 Urban L. Sociologie trochu jinak: Grada, Praha, 2011, s

123 Vliv masmédií a výrazných osobností na formování veřejného mínění. Masmédia Hromadné sdělovací prostředky. Patří k nim televize, noviny, časopisy, reklama, filmy, videorekordéry, přehrávače různého typu. Formují u člověka: chování veřejné mínění zkušenosti 1. Vliv televize děti tráví za prvních 18 let života více žasu u televize než při jakékoliv činnosti. S tím jsou spojena používání DVD, videoher Zejména mají vliv na chování dětí: výskyt násilí a zločinu povahy televizních zpráv role televize ve společenském a kulturním životě reklama 2. Vliv filmu - podřízení komerci 3. Vliv novin a. orientace na bulvární tisk, v němž dominuje sex zločin sport b. koncentrace vlastnictví tisku - ovlivnitelnost většího počtu lidí jednotným názorem 4. Vliv internetu - neomezené možnosti získání informací, které ovlivňují společnost Masmédia mají obrovský vliv v politice. Při možnosti sledování novin a desítek obvykle "nezávislých" televizních kanálů, přesto může docházet k manipulaci veřejným míněním a ke ztrátě politické kultury. (např. volby se v USA vyhrávají z televizní obrazovky, naše politické strany mezi sebou vedou mediální války. Hodnocení masové kultury: 1. pozitivní: je dostupná všem, dochází k demokratizaci - stává se z ní oddychová záležitost, uvolní člověka, odpoutá jej od problémů - vybití agresivních pudů 2. negativní: klesá úroveň kultury - vede k pasivitě lidí, nepodněcuje myšlení (TV, počítač) - otupuje lidské cítění (násilí, masové vraždy v TV brány jako něco normálního, běžného) - zanikají menší kultury, hodnotnější, náročnější, kultura se snaží o zisk - o přiblížení co největšímu počtu lidí, proto je dělána jednoduše, srozumitelně - Reálný svět se mísí s kulturou. 122

124 Kulturní dědictví Souhrn kulturních vztahů, děl a hodnot, jež vznikly v minulosti, ale svým významem přesahují dobu svého vzniku a přispívají k vytváření, upevňování a pokroku současné kultury. 96 Monotematický den: ČR - kulturní dědictví Podle Úmluvy jsou za kulturní dědictví považovány: památníky (architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky či struktury archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí a kombinace prvků, jež mají výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy); skupiny budov (skupiny oddělených či spojených budov, které mají z důvodu své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy); lokality (výtvory člověka či kombinovaná díla přírody a člověka a oblasti zahrnující místa archeologických nálezů mající výjimečnou světovou hodnotu z dějinného, estetického, etnologického či antropologického hlediska). Kultura a příroda Po dlouhém období zdůrazňování odlišností lidského světa od světa přírody se někteří sociologové vracejí k biologickým kořenům lidské existence. Biologické faktory zůstávají přítomny v životě lidí v podobě určení pohlaví, rasy, tělesné stavby, osobnostních předpokladů (schopnosti, temperament), způsob chování (agresivita a její regulace) - společnost ovlivňují nejenom geografické faktory, ale i demografické (hustota obyvatelstva, přírůstek) - příroda zde vystupuje jako předpoklad, příčina nebo významně spolupůsobící faktor - přírodní podmínky podstatně ovlivňují sociální formy života např. v oblasti obstarávání potravy, surovinových zdrojů, bydlení, způsob života (denní režim, volný a pracovní čas) - přírodu (její krajinu) dále ovlivňují procesy industrializace (neboli také průmyslová revoluce) je proces, během něhož dochází ke změně společnosti. Antropogeneze Rozumí se tím evoluční proces vzniku, utváření a vývojových proměn člověka jako biologického druhu a zároveň sociokulturní bytosti tj. vznik a vývoj člověka (předchůdci člověka - homo sapiens) Důležitými aspekty antropogeneze jsou: evoluce vývoj forem sociálního soužití mezi lidmi základní formy jejich činnosti specificky lidské formy komunikace Prvky kultury jsou rozpoznatelné v jednání, postojích, myšlení a názorech lidí. Každý člověk jedná podle určitých vzorců chování. Kulturní vzorce chování. V evropských společnostech není příliš obvyklé jíst psy nebo kočky. Tato zvířata mají podle nás jiné postavení než krávy, vepři nebo kuřata, která se stala součástí naší stravy. Jsou kultury, 96 Kulturní dědictví. [cit ]. Dostupné z: 123

125 které mají odlišné složení jídelníčku. Co je tedy považováno za normální a obvyklé v jedné kulturní oblasti, nemusí být normální pro jiné kulturní oblasti. Podstata veškerého lidského jednání je kulturně podmíněna, což znamená, že není dána jednou provždy a není neměnná. Mění se a stojí za ní především rozdílné vědění, znalosti a rozdílné normy a hodnoty lidí. Vytvářejí se určité kulturní vzorce - obyčeje, morální zákony, tabu, soubory hodnot k napodobování, tradice, rodové zkušenosti dané kultury Morálka. Souhrn určitých pravidel, příkazů nebo zákazů, kterými by se lidé měli v životě řídit. V užším smyslu - lze též morálku chápat jako vnitřní mravní kodex, přesvědčení nebo víru jedince. 97 Morálku každé společnosti tvoří: 1. Morální normy = souhrn mravních zásad společnosti 2. Morální vztahy = morální stav společnosti - morální normy jsou funkční jako: a) měřítko hodnot- měříme a posuzujeme mravní stav společnosti b) motivy jednání působí jako pohnutky k činnosti lidí - morální ideál = představa o dokonalém morálním stavu společnosti Právo. Jde o soubor předpisů, podle kterých se organizuje a řídí život ve společnosti, dodržování přepisů je vynutitelné státní mocí. 98 Náboženství. Aktivní i pasívní projevy lidského vztahu k vyšší, transcendentní (hmotný svět přesahující) moci. 99 Náboženství je pojem s nejasným vymezením, který označuje jak převládající náboženské systémy (křesťanství, islám a hinduismus), tak menší proudy a hnutí, které se dají označit jako náboženské. Následkem toho, že čeština nerozlišuje ve slově náboženství jednotné a množné číslo, může pojem náboženství označovat i všechny náboženské systémy. Ve většině náboženství vystupuje Bůh (bohové), božstvo (božstva) či jiný fenomén, který stoupenci daného náboženství pokládají za posvátný či nadpřirozený. Náboženství se často vyznačuje svými rituály, bohoslužbami, vlastní kosmogonií (nauka o vzniku světa) a upřednostňovanými zásadami. V různých kulturách i u různých jedinců se náboženství vyvíjelo v mnoha rozličných podobách. 97 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s Tamtéž s Tamtéž s

126 Kredity Příspěvek k diskusi: Jsem kulturní člověk? 10 kreditů Formují masmédia nebo vlivné osobnosti můj názor na svět? 10 kreditů Vím, co pro mne znamená kulturní dědictví? 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: 1) vymezit na příkladech základní pojmy z oblasti kultury 5 kreditů kultura znaky kultury rysy kultury kulturní dědictví životní styl a volný čas člověk jako kulturní bytost 2) objasnit úlohu masmédií v demokratickém státě 5 kreditů 3) posoudit na konkrétních příkladech klady a zápory činnosti masových médií v současné české společnosti 5 kreditů 4) vztah přírodního a kulturního, problém antropogeneze 5 kreditů Scénka: Na libovolné téma příspěvku k tématu 5 kreditů 125

127 Duchovní život člověka, náboženská víra, sekty Pojmy. Náboženství, transcendentní, víra, sekta. Pracovní list: Vyplň na základě zhlédnutí filmu: Náboženství. Náboženství označuje aktivní i pasivní projevy lidského vztahu k vyšší, transcendentní (hmotný svět přesahující) moci. 100 Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí, náboženství. Toto právo v sobě zahrnuje v sobě volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováním obřadů. 101 Víra. Obecný postoj vyjadřující na rozdíl od vědění více či měně oprávněnou důvěru, očekávání nebo předpoklad. 102 Náboženská víra. Vidí za vším hlubší smysl (Bůh, božský duch, bohové, absolutno), který je počátkem (příčinou) a cílem (účelem) všeho. 103 Každý člověk hledá základní hodnoty svého života a víru do nich může i nemusí zařadit. Víra v náboženském i nenáboženském slova smyslu může mít stránky: 1. Positivní: Patří k obohacení života věřícího o duchovní radost, jež pochází z jeho víry. Je schopna svým způsobem zjednodušit a zpřehlednit jinak značně chaotický a někdy značně nepřehledný svět. Ukazuje směr při rozhodování. Přináší mu pocit jistoty a sounáležitosti se stejně smýšlející obcí věřících. Většina náboženství spjatý s vírou mají vypracovaný morální kodex, jehož dodržováním dochází ke zvýšení morální úrovně společnosti a pomáhá při výchově dětí. Věř a víra tvá Tě uzdraví 2. Negativní: Dochází k zneužití víry a z ní plynoucí duchovní závislost člověka. Dochází ke změnám osobnosti člověka a jeho psychiky. Jsou zde většinou omezována osobní svoboda a jeho občanská práva. 100 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s Všeobecná deklarace práv a svobod [cit ]. Dostupné z: Ilustrovaný encyklopedický slovník: Academica, Praha, 1982, s Občanský a společenskovědní základ: Computer Press, Brno, s

128 Sekta Skupina, radikálně odloučená od náboženského společenství, na jehož základě vznikla, tím, že její členové neuznávají bezvýhradně autoritu původních institucí, ale následováním vedoucího vytvářejí instituci novou. 104 Jsou to tedy náboženské i nenáboženské skupiny, které se odštěpily od učení větších církví. Důvody k odštěpení: Kritický postoj k tradičním postupům velkých církví Snaha o zmodernizování myšlení Znaky sekty: bývají uzavřené do sebe, udržují odstup od okolního světa, utajují vnitřní fungování a vnitřní strukturu, utajují učení, které hájí, usilují o změnu osobnosti člověka, který vstoupí do sekty manipulují se svými členy jsou autoritářské mají tendenci k fanatismu mají sklon k elitářství prohlašují se za jediné, které mají pravdu Co vede mladé lidi k tomu, aby vstoupili do sekty? potřeba sdílení a porozumění, které nemohou najít v rodině či v širší společnosti získat ztracenou rovnováhu, uvolnit se a nalézt oporu po nějaké ztrátě potřeba nebýt sám forma úniku se společnostmi odmítání tradic potřeba ocenění potřeba výměny stávajícího řádu novým přenést svá rozhodnutí na jiné potřeba se plně podřídit potřeba najít jasné odpovědí na otázky 104 Srovnej: Sekta Dostupné z: 127

129 105 Schéma světového náboženství podle počtu vyznavačů Judaismus vznik: 13. století př. n. l. dnešní rozšíření: celosvětové Pojmy: Desatero, tóra, Mesiáš, tenach, Davidova hvězda, synagoga, Menora. Judaismus je nejstarším monoteistickým náboženstvím, tzn., že jeho přívrženci uznávají jen jediného Boha, který stvořil a řídí svět, a jeho duch se projevuje v každém lidském jednání, konání i v zákonitostech přírody a vesmíru. Ve své původní historické formě (a v ortodoxním pojetí judaismu dnes) představuje toto náboženství jednotný kulturní systém, v jehož duchu žijí velké etnické skupiny po celém světě. Monoteismus mezi Židy (Hebrejci) zavedl legendární biblický praotec Abrahám. Někdy v 17. století př. n. l. odvedl svůj kmen z Mezopotámie do zaslíbené země Kenaan (dnešní Palestina). Jeho vnuk Jákob přijal jméno Izrael a stal se otcem dvanácti izraelských kmenů. Základem judaismu se stala smlouva mezi Bohem a národem Izraelitů, kteří se zavázali dodržovat boží ustanovení vyjádřená v Desateru přikázání a v tóře (zákoně). Tato ustanovení se netýkají jen náboženských otázek, ale také mezilidských vztahů a praktického každodenního života. Tóra se stala základem židovské bible (Tenach), která byla později přijata i křesťany jako Starý zákon. Tato svatá kniha vznikala postupně a důležitou roli přitom sehrály události v 6. století př. n. l. Roku 587 př. n. l. dobyl babylonský král Nabukadnesar Jeruzalém, město bylo pobořeno a mnoho Židů odvlečeno do babylonského zajetí. Tyto hrozivé události byly pochopeny jako projev božího hněvu. Objevila se řada významných proroků, kteří kárali Židy za jejich nemravnost a požadovali návrat k přísnému dodržování zákona (tóry). Jedině znalost a dodržování božích zákonů může přivést Židy ke konečné spáse. Prožité utrpení a bezpráví přispěje na konci časů k vykoupení židovského národa. Znamením konce světa pak bude příchod Mesiáše (mesiah znamená pomazaný, neboť podle tradice se izraelští králové natírali před nástupem na trůn vzácnými mastmi), kterého vyšle Bůh, aby spasil izraelský národ a vrátil mu jeho zemi. Očekávání Spasitelova příchodu se stalo nejdůležitější vizí judaismu. 105 Schéma náboženství Dostupné z: 128

130 Judaismus není jen náboženství, ale spíš celý životní postoj. Jeho ústřední myšlenkou je i dnes přesvědčení, že Židé jsou vyvolený boží národ, který si musí uchovat svou čistotu a stálou připravenost ke službě Bohu. Vyznání víry vyjadřuje věřící v základní modlitbě zvané Šema (slyš) přebírající pasáž z páté knihy Mojžíšovy: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný! Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. 106 Symboly: Talit - je modlitební plášť, který nosí židé při modlitbě Tfilin - je modlitební plášť, který nosí židé při modlitbě Kipa - je pokrývka hlavy, kterou věřící židé nosí ve shodě s tradicí svého náboženství (judaismus). Ta tvrdí, že člověk má mít hlavu pokrytou proto, aby nestál před Bohem nahý. Menora - Sedmiramenný svícen, nazývaný menora je skutečným symbolem židovství, a to již od starověku. Menora byla umístěna v Chrámu a nepřetržitě hořela věčným světlem Davidova hvězda - Hexagram, zvaný též Davidova hvězda nebo Davidův štít je tvořen dvěma propletenými rovnostrannými trojúhelníky. Tento symbol je často považován za oficiální symbol židovství. Synagoga - je místem, kde se věřící scházejí k modlitbě, ke studiu i ke společenským aktivitám vznik: v prvních dvou stoletích n. l. dnešní rozšíření: celosvětové Pojmy: Ježíš, bible, desatero, Nový a Starý zákon. Křesťanství Stejně jako judaismus je i křesťanství monoteistickým náboženstvím, tzn., že Bůh je samojediný a žádní další bohové neexistují. Bůh je považován za stvořitele celého světa a za pána nad časem i dějinami. Jeho syn, Ježíš Kristus, sestoupil na zem, žil jako člověk a smrtí na kříži spasil svět. Základní pravidla života každého křesťana jsou uložena v Desateru přikázání a v modlitbě Otčenáš. Křesťanství je dále také náboženství historické, to znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade také důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást dějin spásy. Křesťanství prožívalo i složitý vnitřní zápas o podobu své věrouky a teologie. Mezi důležité problémy, o něž se teologové přeli, patřila např. otázka o lidské a božské podstatě Ježíše Krista. Tyto rozpory se nikdy nepodařilo zcela odstranit a r nakonec vedly k prvnímu velkému rozštěpení křesťanské církve na dvě větve na větev východní čili pravoslavnou (ortodoxní) a větev západní čili katolickou. Další štěpení nastalo pak v 15. a 16. století. Takzvaná první 106 Boelle C. Chemla Ch. Klíč k náboženství: Albatros, Praha, 2006, s

131 reformace proběhla v českých zemích vznikem husitského hnutí, druhá reformace začala v Německu vystoupením teologa a reformátora Martina Luthera a pokračovala v Ženevě, kde působil Jan Kalvín. Symboly 1. Nejznámějším výtvarným symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus a zároveň znamená naději na vzkříšení. 2. Velmi starým symbolem je ryba. 3. Dalšími symboly jsou řecká písmena A Ω (alfa a ómega), první a poslední písmeno řecké abecedy, k nimž Krista jako "počátek i konec" přirovnává kniha Zjevení, Kristův monogram XP nebo IHS (z řeckého), beránek, kalich a mnoho dalších. Křesťanství sehrálo v dějinách Evropy klíčovou roli a vývoj západního umění a kultury nelze pochopit bez základních znalostí o tomto náboženství. Ke křesťanství se dnes hlásí asi 1,8 miliard lidí na celém světě. 4. Kostel je sakrální stavba, která slouží křesťanům k modlitbám a bohoslužbě. Bible je soubor knih, které křesťanství a judaismus považuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je označována též jako Písmo svaté. Složení: 1. Starý zákon, který obsahuje soubor posvátných knih (tanach), který křesťané převzali z judaismu. Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, judaismus ji ovšem jako Bibli neoznačuje. Podle klasického židovského dělení má Starý zákon 3 části: Tóra, Proroci a Spisy. Křesťané jej obvykle dělí na 4 části: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), historické spisy, mudroslovné knihy a prorocké knihy. 2. Nový zákon, je specificky křesťanská a na Starý zákon navazuje; podle víry všech křesťanských církví je vlastní obsah Nového zákona, totiž zpráva o Ježíši Kristu, naplněním očekávání starozákonních spisů. Nový zákon tvoří: a) Čtyři evangelia, která líčí kázání a působení Ježíše z Nazareta, jeho umučení a vzkříšení. - Evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše, která jsou si obsahem i líčením bližší, se nazývají synoptická a vznikla pravděpodobně v letech 65 až 80 na základě staršího podání - Čtvrté evangelium podle Jana se obvykle považuje za nejmladší, vzniklé krátce před rokem b) Skutky apoštolů popisují vznik křesťanské Církve v Jeruzalémě a počátky jejího šíření ve Středomoří, zejména misijní činnost apoštola Pavla. c) Soubor 21 dopisů (epištol) a kratších textů z první křesťanské doby. d) Knihu Zjevení Janova či Apokalypsu, která v symbolických obrazech kritizuje jednotlivé křesťanské obce a předjímá budoucnost křesťanství. Knihu je obtížné datovat, už od 2. století se však zmiňuje v jiných textech. Třebaže ráz bohoslužeb a věrouka se často značně liší, tvoří nepřehlédnutelnou jednotu: všechny křesťanské církve se odvolávají na Ježíše Krista a bibli. Základním rozlišením je právě míra, do jaké jednotlivé církve uznávají božský původ Ježíše Krista. 130

132 Většina křesťanů patří k jednomu ze tří hlavních směrů: 1. Západní katolictví, 2. Východní pravoslaví 3. Protestantství, vzniklé z reformace v 16. století. Liší se od sebe odlišným chápáním vztahu věřících a církve, z čehož se odvozuje i odlišná církevní organizace. Protestantské církve se dělí na církve: a) Episkopální (anglikáni, luteráni), kde je větší skupina místních církví podřízena biskupovi. b) Církve presbyteriální, kde je každý sbor do značné míry samostatný a jen někde si zástupci sborů volí představenstva například národních církví. Základní rozdíly mezi katolickou, pravoslavnou a protestantskou církví. Katolická: na rozdíl od pravoslaví učí, že Duch svatý vychází jak od Otce, tak i od Syna, v čele stojí papež, uznává sedm svátostí, v katolické církvi je tak Spasitel zobrazován od dvanáctého století jako trpící člověk, přičemž moment utrpení je stále více zvýrazňován, západ vidí v Kristu především trpícího člověka. Protestantská: svátost křtu uznává jako jednu z mála církevních tradic, neuctívají symboly tak jako katolíci a příslušníci pravoslavné církve, víra je pro ně osobní záležitost, popírá církevní tradice, odštěpilo se od katolické církve po vystoupení Martina Luthera r. 1517, Uznávány jsou dvě svátosti - křest a večeře Páně, zříká se církevní hierarchie, odsuzuje mnišství a celibát, Jediným pramenem víry a jedinou autoritou je pro protestantismus bible => odmítá papežskou autoritu. Pravoslavná: východní, vznik v Jeruzalémě, poté na východě římské říše, podle pravoslavného učení vychází Duch svatý pouze od Boha - Otce, nikoliv též od Boha - Syna jako v katolicismu či protestantismu, uznává sedm svátostí, Kristus pravoslavný je poklidný a vyrovnaný, východ vidí v Kristu spíše milosrdného Boha (přičemž ovšem i druhý z obou prvků je v obou církvích přítomen). Islám Vznik: 7. století. Dnešní rozšíření: v pásu od Maroka až po Indonésii. Pojmy: Islám, Sunnité, Šijité, šaria, Aláh, Muhammad, Korán Islám je nejmladší z velkých světových náboženství. Zrodil se v 6. stol na Arabském poloostrově. V. r. 570 se narodil budoucí zakladatel islámu Muhamed. Muhamed byl zřejmě velmi citlivý člověk a viděl potřebu radikální změny. V necelých čtyřiceti letech začal odcházet za nocí na horu Híra, ležící blízko Mekky. Tady se mu r. 611 zjevil archanděl Gabriel (Džibríl) a oznámil Muhamedovi: Jsi Posel Boha Aláha, jeho Prorok. 107 Mezitím se Muhamed stačil ještě desetkrát oženit a v červnu 632 v Medíně zemřel. V r. 661 došlo k prvnímu a vůbec nejzávažnějšímu rozkolu, jímž se islám rozštěpil na dvě větve, které existují dodnes Sunnity a Šíity. Příčina nebyla náboženská, nýbrž politická byla to 107 Boelle C. Chemla Ch. Klíč k náboženství: Albatros, Praha, s

133 otázka nástupnictví. Muhamed totiž zemřel bez závěti a neurčil žádného následníka. Vznikla tedy otázka, kdo se stane chalífou Prorokovým zástupcem na zemi a vůdcem všech věřících. 1. Sunnité poukazovali na Prorokovo doporučení, že si muslimové mají volit do čela toho z nich, kdo se těší největší úctě a vážnosti. Sunnité měli vždy velkou početní převahu a dnes k nim patří 90 % všech muslimů. Sunnitský islám nemá žádnou církevní organizaci, nemá kněze a bohoslužba se omezuje na modlitbu, ke které věřící svolává muezzin. Roli duchovenstva zde hrají tzv. ulamá, učenci, kteří se zabývají jak teologickými, tak i právnickými otázkami. Je to důsledek skutečnosti, že islám měl od samého počátku vlastní stát a musel tedy řešit i otázky zákonodárné, sociální apod. V islámu je náboženství nedílně spjato s právem a politikou. 2. Šíité tvrdili, že právo na nástupnictví mají pouze Prorokovi pokrevní příbuzní. Šíité zůstali v menšině. Šaría, čili islámský zákon, který předepisuje věřícím, jak se mají chovat. Existují různé verze šaríi, které vypracovala islámská právní věda, ale jejich základní obsah je shodný u Sunnitů i Šíitů. Šaría je soubor pravidel obsahující kompletní návod k tomu, jak být správným muslimem, a velmi podrobně určuje náboženský, ale i společenský a osobní život věřících. Každý muslim by měl především plnit pět základních povinností: 1. Uznávat Alláha jako jediného a všemocného Boha. 2. Pětkrát denně se modlit. 3. Dodržovat třicetidenní půst v měsíci ramadánu. 4. Poskytovat almužnu chudým. 5. Alespoň jedenkrát za život vykonat pouť do Mekky. Islám je především praktické náboženství. Od věřících nevyžaduje složité teologické úvahy. Zdůrazňuje rovnost všech muslimů před Bohem a prosazuje sociální spravedlnost. Díky tomu se v minulosti šířil nejen pomocí vojenských výbojů, ale i mírovou cestou. Dnes se k islámu hlásí více než miliarda lidí v dlouhém pásu od Maroka a Bosny až po Indonésii. Menší skupiny jsou roztroušeny po celém světě, včetně České republiky (první mešita u nás byla otevřena v Brně). Korán je základní knihou islámu, je to veršovaná sbírka božích sdělení věřícím, kterou podle muslimů Mohamedovi nadiktoval prostřednictvím archanděla Gabriela sám Bůh. Skládá se ze 114 súr (skladeb - ty se dělí na jednotlivé áje, verše) a je rozdělena do čtyř období: První mekkánské období, Druhé mekkánské období, Třetí mekkánské období a Medínské období. Mešita je budova, která primárně slouží muslimům k uctívání Alláha. Z původního ideálu, že mešita musí být tak velká, aby pojala při páteční modlitbě všechny věřící z okolí, se vyvinul i její sekundární význam, kdy se stává pro muslimy společenským centrem dané oblasti či městské čtvrti. 132

134 Kredity Prezentace náboženství 0-14 kreditů Při prezentaci v rozsahu 25 minut se soustředit na vysvětlení pojmů Struktura prezentace: - podstata vybraného náboženství - stručný vývoj - symboly - pokud existuje, tak vyhledat sektu, která revoltuje na učení Příspěvek k tématu (pouze při odpadnutí hodiny) Vyber si konkrétní sektu a rozeber klady a zápory 5 kreditů 133

135 Rodina Pojmy: Rodina, příbuzenstvo, manželství, funkce rodiny, krize rodiny, monogamie, polygamie, polyandrie, polygynie, patriarchální, matriarchální, nukleární. Rodina představuje skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí. 108 Jde o malou, primární, neformální a trvalou sociální skupinu osob, spojená svazky krve, manželství nebo adopce. Jedná se vztah: a) manželský + děti b) nemanželský + děti c) bezdětný Příbuzenstvo - vztah mezi jedinci, jenž vzniká buďto sňatkem, registrací, anebo pokrevními vazbami v otcovské či mateřské linii. 109 Manželství - sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální svazek mezi dvěma dospělými jedinci. 110 Funkce rodiny: Biologicko-reprodukční (plození potomků, zachování rodu). Ekonomická (rodina jako výrobní jednotka = tj. materiální zabezpečení všech členů rodiny). Socializační a akulturační (výchovná = rodina zajišťuje výchovu dětí (přejímání zvyků a kulturních hodnot)) Emocionální (citová = uspokojení citových potřeb, podpora, emoce, zázemí, pocit jistoty). Rekreační (důležitost společné činnosti) Typy rodin: a) monogamní x polygamní (polyandrie a polygynie) - počet partnerů monogamie - jeden partner polygamie - více partnerů polyandrie - mnohomužství polygynie - mnohoženství b) patriarchální x matriarchální - podle moci v rodině patriarchální - moc mužů matriarchální - moc žen 108 Giddens. A. Sociologie: Kosmas, Praha, 1999, s Tamtéž. 110 Tamtéž. 134

136 c) nukleární (malá, manželská) rodina (rodiče a děti, městské rodiny) x širší rodina (prarodiče, sourozenci, další příbuzní, tradiční společnosti) Novodobé formy soužití: a) Rodina - dvougenerační rodina, vícegenerační rodina. b) Neúplné rodiny - chybí partner. c) Soužití bez manželství - druh, družka. d) Homosexuální manželství (Registrované partnerství v ČR 2006) Rodinné rituály Jsou to často opakované činnosti, které jsou pojistkou stability a jistoty, stmelující činitel rodiny. Jsou spojeny: - s všedními událostmi i se svátky - rituály loučení, vítání, jídla, ukládání dětí k spánku - oslavy svátků typické pro jednotlivé rodiny - sladění rituálů v nové rodině Slavnostní rodinné rituály konzervují hodnoty, vyznání a vize rodiny Vývojové etapy rodiny 1. Před narozením dítěte - vzájemná adaptace partnerů na soužití. 2. S předškolními dětmi - zvýšená zátěž rodiny, první krize, upevňování rodiny a vytváření společných vzorů jednání. 3. Výchova dětí a dospívání - konflikt časových nároků zaměstnání a výchovy dětí, osamostatňování dětí, krize středního věku u rodičů. 4. Po odchodu dětí z domova - důraz na mimorodinné aktivity - pracovní nebo zájmové - manželé mohou realizovat více ze svých zájmů - rodina se upevní, trvá ze zvyku nebo se rozpadne 5. Po narození vnoučat vzniká další rodinné pouto, které končí úmrtím jednoho z partnerů (více než polovina žen u nás žije sama) Krize rodiny: 1) Vysoká rozvodovost (zrušení citových pout v rodině) 2) Malý počet dětí v rodině (jedináčci, bezdětní) 3) Vysoká zaměstnanost žen (méně dětí) + ekonomická nezávislost žen (samoživitelky) 4) Oslabení sociálních hodnot (tj. sociální kontroly) 5) Benevolence v chování (dítě potřebuje vzor v rodině) 6) Technizace, elektronizace (nedostatek času a komunikace) 135

137 Problémy vznikající v rodinách: 1. Soudobá rodina vystavuje své členy silným konfliktům mezi požadavky rolí (v rodině a v zaměstnání), nedokáže se dobře vyrovnat s požadavky osobního rozvoje a profesní kariéry obou manželů (dvoukariérové manželství). 2. Partneři s velkými kulturními rozdíly se musí vzájemně socializovat a současně mají k ještě nevytvořeným společným normám socializovat a být autoritou svým dětem 3. Anonymita městských vztahů vede k tomu, že rodině nepomáhají sousedské vztahy, které dříve patřily k důležitým primárním skupinám 4. Anonymita a konzumní hodnotové orientace bývají považovány za důležité znaky moderní rodiny Kredity Příspěvek k diskusi: Rodina je základ státu.?! Volný vztah je svoboda, manželství je robota Krize rodiny- nesmysl Příspěvek k tématu Na příkladu vysvětli funkce rodiny Na příkladech zhodnoť nové formy soužití Statisticky zdůvodni důvody krize rodiny 10 kreditů 5 kreditů 136

138 SOCIOLOGICKÝ VÝZKUM Téma: Účastnící: Vedoucí: Škola: Průběh projektu: Cíl projektu: Sociologický výzkum 2. ročník + sexta učitelé ZSV Gymnázium Jiřího Ortena Kutná Hora Na základě vybraného problému provést sociologický výzkum. Seznámit se s prací výzkumníka a po provedeném výzkumu zpracovat závěrečnou zprávu a prezentovat výzkum. Časový rozvrh a hodnocení projektu: Úkol: Datum: Hodnocení: A. Přípravná fáze 1. Výběr problému do 1 kredit 2. Zpracování plánu výzkumu do 1 kredit Plán musí obsahovat: CO - zkoumaný problém a respondenti výzkumu (věková skupina zkoumaných, počet a způsob jeho výběru) CO CHCI ZJISTIT - vyslovit hypotézu (pravděpodobný výsledek výzkumu) JAK - metody výzkumu KDY - přesný plán průběhu výzkumu B. Realizační fáze 3. Zpracování podkladů pro výzkum do. 3 kredity Zpracovat dotazníky, otázky k rozhovoru a ostatní podklady pro samotnou realizaci výzkumu C. Závěrečná fáze 4. Sběr dat v terénu, vyhodnocení dat, zpracování závěrečné zprávy do 1-10 kreditů Vyhodnocení dat a zpracování závěrečné výzkumné zprávy Vyhodnocení dat Každá otázka se musí vyhodnotit: 137

139 Proč jsme právě získali takové a takové výsledky. Vyhodnocení se musí opírat: o sociologickou teorii o jiný, již publikovaný výzkum o vlastní pohled Vyhodnocení zobrazit v grafech Zpracování závěrečné zprávy Závěrečná zpráva by měla obsahovat: 1. Úvod motivace k stanovení výzkumného problému 2. Cíl výzkumu co chci zjistit 3. Teoretická část teoreticky rozebrat zkoumaný problém (co na to sociologická teorie) 4. Metodická část charakter výzkumu (kvalitativní, kvantitativní), použité metody výzkumu, popis přístupu k výzkumu a vyslovení hypotézy 5. Výsledky výzkumu - přehledné a výstižné tabulkové nebo grafické výstupy zpracovaného výzkumu s aktuálním komentářem k dosaženým výsledkům a jejich konfrontace s pracemi jiných autorů a jejich teoriemi - tato část seminární práce je nejobsáhlejší. Je též možno vytvořit samostatnou kapitolu obsahující tabulkové nebo grafické výstupy, příp. tyto výstupy zařadit do příloh. Z výsledků vyhodnocení celého výzkumu konstatovat, zda-li se vám potvrdila hypotéza vašeho výzkumu nebo ne stručně vysvětlit proč. 6. Závěry - stručné a výstižné vymezení dosažených výsledků - obyčejně vyjádřeno v několika bodech, praktická doporučení 7. Seznam použité literatury 8. Přílohy Poznámka: Nezapomenout citované statě z literatury uvést těmito možnými způsoby: V poznámce pod čarou Na konci kapitoly Na konci výzkumné zprávy Jako pomůcka vám může posloužit metodika seminární práce, kterou najdete na: f 138

140 5. vyhodnocení výzkumu Zpracovaný výzkum bude bodově hodnocen vyučujícím podle těchto kritérií: Formální úprava práce: 9 dodržení osnovy 2 citace literatury 3 grafická úprava 2 písemná úprava 2 Kvalita dotazníků 2 otázky na sebe navazují 1 otázky se neopakují 1 Vyhodnocení nasbíraných dat 12 dostatečný počet respondentů 2 zdůvodnění výsledků 5 podpora jiného výzkumu, literatury, rozhovorů 3 celkové zhodnocení 2 Hypotéza 6 uveřejněna hypotéza 3 zhodnocená hypotéza 3 Bonus 9 výběr tématu 1 použití vtipu 1 náročnost metod 2 odvaha celkový dojem

141 Počet kreditů procent Počet bodů 1 kredit 0 9% 3 2 kredity 10 19% kredity 20 29% kredity 30 39% kreditů 40 49% kreditů 50 59% kreditů 60 69% kreditů 70 79% kreditů 80 89% kreditů 90 99% Prezentace projektu kreditů Nejlepší práce z třídního kola postupují do školního kola, ve kterém proběhnou prezentace výzkumných prací. Prezentaci svého sociologického výzkumu je nutno předvést tak, aby byla: Krátká (max. 5 minut) Vtipná Výstižná Hodnocení prezentace: Prezentace hodnotí učitelé a zúčastněné týmy. Celkový počet bodů týmu se rovná součtu bodů učitelů a průměru dosažených bodů od ostatních týmů. Každý subjekt hodnocení má k dispozici tuto tabulku: Název týmu časový limit srozumitelnost zajímavost 0-7 bodů kreativita Celkem bodů (průměr dosažených bodů) 140

142 Počet kreditů Body 1 kredit kredity kredity kredity kreditů kreditů Za pořadí: 3,2,1 7 kreditů kreditů kreditů kreditů

143 Základní druhy sociologického výzkumu: a) teoretický x empirický, b) základní x aplikovaný c) jednorázové x dlouhodobé Stručná teorie Úkoly výzkumu: 1) řešit vybraný problém 2) shromáždit fakta (=nezpochybnitelný jev) podle zásad: verifikace (ověřitelnost v praxi, většinou na tzv. kontrolním vzorku (přísný výběr populace podle kritérií)) objektivita, komplementarita (na rozdíl od přírodních věd je při poznání společnosti nutné použít řadu metod a hledisek, které spojují různé pohledy do jednoho obrazu) systematičnost (možnost zařadit výzkum do existujícího poznání nečeká se od anket) heuristický přínos (heuristika rozvíjí naše poznání o něco nového) falzifikace (podle Poppera neexistují absolutní pravdy) Typy výzkumu: Kvantitativní výzkum je metoda standardizovaného vědeckého výzkumu, který popisuje jevy pomocí proměnných (znaků), které jsou sestrojeny tak, aby měřily určité vlastnosti. Výsledky takových měření jsou pak zpracovány a interpretovány, například s využitím statistiky. Kvantitativní výzkum se oproti kvalitativnímu výzkumu zaměřuje na rozsáhlejší společenské otázky a zkoumá tedy větší okruh informací. Formy: standardizované testy (jasně kladené otázky, objektivní, ověřené na běžné populaci) > standardizace: možnost takového zobecnění a spolehlivosti (validita) a přesnost (reabilita), aby se způsoby zjišťování a vyhodnocování daly přenášet experimenty uplatnění spíše v psychologii, vyžadují totiž manipulaci se stanovenými podmínkami, Statistický přístup Na druhém konci spektra výzkumů volí někteří sociologové systematický vědecký přístup, spojený s vršením čísel, vytvářením vzorků populace, různými kontrolními skupinami a kvantifikací výsledků. Vzhledem k ohromnému rozvoji počítačů a k obecné dostupnosti statistik je dnes tento druh analytického přístupu daleko snadnější. Kvalitativní výzkum označuje výzkum, který se zaměřuje na to, jak jednotlivci a skupiny nahlížejí, chápou a interpretují svět. Podle jiných kritérií může být jako kvalitativní výzkum označován takový výzkum, který neužívá statistických metod a technik. V tomto pojetí je v opozici k výzkumu kvantitativnímu. Formy: studium dokumentů osobní (i oficiální) povahy (životopisy, vyprávění), moderní varianta biografie (životní dráha zkoumaných osob); 142

144 zúčastněné pozorování na rozdíl od jiných věd má v soc. jen doplňující funkci (problém objektivity výzkumníka), vyžaduje jasné posuzovací škály, systémové kategorie, dokumentaci (video); projektivní techniky vychází z diagnostiky (asociace, interpretace obrázků, doplňování vět, příběhů, kresby; focus-groups skupinová diskuse 7 až 12 lidí na uřčené téma řízené moderátorem; studium sociálních sítí (původně sociometrie) zachycuje sociální kontakty (integrita x desintegr.), způsoby komunikace (intenzivní x bez odezvy), vliv důležitých osob (autorit); rozhovory a dotazníky problém validity (pravdivost ověřována tzv. lži skóre, tj. opakování podobné otázky), - standardizované přesné vymezení otázek, odpovědi uzavřené (ano, ne, spíše ano, spíše ne) > + lehké strojové zpracování, adresátovi se lépe odpovídá je v odpovědi značně omezen - nestandardizované (řízené na rozdíl od běžného rozhovoru) zkušený výzkumník klade otevřené otázky (odpověď větou) Dotazníky Dotazníky jsou běžnou metodou odhalování sociologických pravd. Napíšete seznam otázek a pak jdete a ptáte se lidí. Zapíšete si, co říkají, a pak to shrnete. Dojdete ke všeobecnému závěru, který se pokusíte podpořit dalšími důkazy. Zní to jednoduše, ale může se to trochu zkomplikovat. Musíte klást otázky správně. Interview Co si lidé skutečně myslí a dělají, se dá odhalit také s pomocí interview. Používají se buď krátká interview s mnoha lidmi, anebo dlouhá s málo lidmi. K čemu jsou interview dobrá? Když jsou dobře strukturovaná, můžete klást stejné otázky a získat vyvážený obraz. Můžete získat kvantifikovatelná data. Účastnické pozorování Spočívá v tom, že badatel jde žít do skupiny, o kterou se zajímá. FÁZE VÝZKUMU 1) přípravná nejdůležitější, vytváří základní předpoklady pro úspěšné zvládnutí celého výzkumu; výsledkem je projekt, který odpovídá na otázky: CO - problém výzkumu a objekt (sledovaný vzorek ) a způsob jeho výběru PROČ hypotéza, musí umožňovat objektivní zpracování a ověření, postupy: JAK metody sběru dat máme kvalitativní, nebo kvantitativní 2) realizační sběr dat v terénu a jejich zpracování na počítači (rozvoj výpočetní techniky umožnil kvalitnější statistické zpracování i moderní vícerozměrnou analýzu či modelování (stejně psychologie, ekonomie apod.)) 3) závěrečná obsahuje závěrečnou zprávu analyzující a interpretující data, hodnotící hypotézu a vyslovující obecný závěr či praktická doporučení, prognózy, fakta 143

145 Přípravná fáze PROBLÉM Teorie + data hypotézy volba metody tvorba výzkumného nástroje určení souboru zkoumaných osob sběr a zpracování dat v terénu Realizační fáze analýza dat interpretace a závěry Závěrečná fáze Ověření hypotéz praktická doporučení Zdroje Úplně na prvním místě je jednoduchá otázka sběru informací. Odkud je získáte? Televize nebo noviny nejsou moc dobrou volbou, protože jde o sekundární a nespolehlivé zdroje. Vyhledání skutečných informací vám dá docela práci. Na internetu nerostou. Primární zdroje To, co si najdete v terénu, informace, kterou jakožto sociologové získáte z interview, průzkumů, pozorováním, laboratorními experimenty, účastnickým pozorováním (nebo nějakou jinou ospravedlnitelnou metodou, kterou si dokážete vymyslet). Jde často o sociální výzkum, do něhož patří i přímé pozorování. Sekundární zdroje Jde o materiál, který už existuje - vládní statistiky, dosavadní výzkumy, dokumenty a písemnosti, autobiografie, novinové zprávy, fotografie, obrázky, zprávy z vyšetřování, parlamentní zprávy, věci, které vám lidé řeknou v hospodě, a cokoli, co se dá najít. Otázka, odkud informace pochází, je tady velice důležitá, protože některé zdroje jsou zjevně hodnotnější než jiné.. 144

146 Použitá literatura: Boelle C. Chemla Ch. Klíč k náboženství: Albatros, Praha, Buriánek, J. Sociologie: Fortuna, Praha, 2001 Buriánek, J., Gilnerová, I. Základy psychologie a sociologie: Fortuna, Praha 2006 Giddens, A. Sociologie: Argo, Praha, Havlík, R. Úvod do sociologie: Karolinum, Praha, 1999 Ilustrovaný encyklopedický slovník: Academica, Praha, 1982 Občanský a společenskovědní základ: Computer Press, Brno, 2009 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno 2003 Osborne, R. Sociologie: Portál, Praha 2002 Petrusek a kol. M. Velký sociologický slovník, I., II.: Karolinum, Praha, 1996 Špaček, L. Velká kniha etikety: Mladá Fronta, Praha, 2005 Urban, L. Sociologie trochu jinak: Grada, České Budějovice, 2011 Všeobecná deklarace práv a svobod [cit ]. Dostupné z: Sekta Dostupné z: Základy sociologie Dostupné z: 145

147 146

148 Člověk a svět práce Pojmy: Profesní volba, přijímací pohovor a výběrové řízení, osobní management plánování osobní práce, time management, workoholismus. Pracovní list: Životopis V současné době se problematizuje uplatňování mladých lidí na trhu práce, a to v celé řadě ohledů, které jsou spojeny s variabilitou a dynamičností změn na trhu práce. Zůstat zcela mimo trh práce s sebou nese riziko sociálních dopadů, které se mohou ve svých důsledcích projevit jako sociální znevýhodnění. Zdá se, že východiskem pro řešení problémů spojených s uplatňováním na trhu práce může být prosazování principu rovných šancí, a to jak ve sféře vzdělávání, tak i na trhu práce Hlavním obsahem profesní volby je utváření a rozvíjení reálného profesního cíle a perspektivy mladého člověka a vlastností a schopností významných pro proces volby povolání, jeho vykonávání a eventuální rekvalifikace. Svět práce se charakterizuje jako ekonomicky, sociálně a historicky strukturovaný a podmíněný prostor pro lidskou cílenou, hodnoty přinášející pracovní činnost. Je tvořen mnohými dílčími okolnostmi, které velmi vážně podmiňují a modifikují způsoby, jimiž jednotlivci vstupují do pracovních činností a v jejichž duchu také tyto činnost vykonávají. 111 Povolání představuje soubor schopností, dovedností, vědomostí a osobnostních rysů, potřebných k vykonávání určitého okruhu prací, který získává člověk odbornou přípravou a praxí. Umožňuje jednotlivci získat lepší profesní postavení a společenskou pozici. 112 Trh práce definujeme jako pomyslný prostor, v němž zaměstnavatelé hledají pracovní sílu a pracující ji nabízejí ve snaze obstarat si prostředky k obživě. Vzájemný poměr obou složek působí na cenu práce a souvisí i s mírou nezaměstnanosti. 113 Volba profesní orientace osobní zájmy a cíle Každého baví něco jiného vařit, kreslit, technika, sport To jsou osobní zájmy. Když práce odpovídá zájmům je pravděpodobné, že člověka práce bude bavit a že v ní dosáhne úspěchu. Při posuzování zájmů je dobré položit si otázky, jak se příslušný zájem projevuje. 1) trvání jak dlouho ten zájem máte 2) častý výskyt jak často a jestli je pravidelně 3) intenzita námaha, překážky, přes které jdete pro ten zájem Někdo žádný zájem nemá, proto se musí poradit s rodiči, učiteli nebo úřadem práce o vhodnosti profesní orientace. 111 Základní orientace ve světě práce [cit ]. Dostupné z: Tamtéž 113 Tamtéž 147

149 Ucházím se o práci. Výběrové řízení je formalizovaný postup, kterým je vybírán dodavatel pro vyhlašovanou zakázku nebo konkrétní osoba pro obsazení významné pracovní pozice či funkce. 114 Přijímací pohovor u zaměstnavatele. Pohovor, který absolvuje uchazeč o práci u zaměstnavatele. Může být i vícekolový, může probíhat formou písemného testu i ústně. Pracovní místa nezískávají vždy ti s nejlepší kvalifikací. Získávají je spíše lidé, kteří umějí nejšikovněji přesvědčit druhé, že právě oni jsou na volné pracovní místo ti praví. Vzhled člověka a jeho verbální a neverbální komunikace hrají při přijímacím pohovoru prvořadou roli. Osobní pohovor zpravidla trvá minut. Obvykle začíná tím, že osoba, která pohovor vede, krátce představí sebe i společnost, kterou zastupuje. Ona také určuje směr pohovoru. Součástí pohovoru je diskuse nad vzděláním a dosavadní profesní kariérou uchazeče. Tazatel se zajímá, proč se kandidát uchází právě o toto konkrétní místo, příp. o předpoklady pro jeho výkon. Součástí pohovoru je rozhovor nad různými tématy. Jeho cílem je blíže specifikovat postoj uchazeče k práci, lidem a životu vůbec. Závěr pohovoru je obvykle vyhrazen pro vysvětlení případných nejasností a pro vlastní otázky žadatele. Účelem přijímacího pohovoru je ověřit znalosti, schopnosti, profesní zkušenosti a charakterové vlastnosti pozvaného uchazeče o zaměstnání a určit, zdali on je tím nejlepším možným kandidátem na danou pozici. Cílem pohovoru je také bližší seznámení s firmou a náplní práce. Podnik i uchazeč během přijímacího pohovoru zjistí, zda si navzájem vyhovují a jestli bude možná jejich pracovní spolupráce. Podmínkou úspěchu je udělat v relativně krátkém čase co nejlepší dojem na zcela cizího člověka, který vidí uchazeče poprvé v životě. Všechny formální aspekty mezilidské komunikace jsou mimořádně důležité. Když tento pohovor žadatel o práci úspěšně složí, následuje často další pohovor, cíleněji zaměřený na přezkoumání přínosu pro zaměstnavatele. Ke konci druhého pohovoru se obvykle podrobně probírají podmínky budoucího zaměstnání. Hovoří se o mzdě, sociálních výhodách apod. Na závěr přijímacího řízení by měl být uchazeč informován o dalších krocích zaměstnavatele, především jak a kdy bude vyrozuměn, zda místo získal. Příprava na pohovor Pokud chce kandidát u pohovoru uspět, musí splnit tři podmínky: mít požadovanou kvalifikaci, praxi a musí dobře zvládnout přijímací pohovor. Ten lze úspěšně absolvovat po důkladné přípravě. Uchazeč o zaměstnání se musí naučit pohotově odpovědět na otázky zaměstnavatele. Zaměstnavatelé u přijímacího pohovoru pokládají stejné či podobné otázky. Např. povězte mi něco o vás a vaší praxi, proč jste odešel od posledního zaměstnavatele, co se vám líbilo (nelíbilo) na vaší předchozí práci, co byste chtěl dělat za 5 let, co považujete za váš největší úspěch v životě, jaký je podle vás ideální nadřízený, jaké jsou vaše silné (slabé) stránky, proč si myslíte, že bychom měli na danou pozici přijmout právě vás atd. Přijímací pohovor není jednostranný výslech. Je to především dialog mezi dvěma osobami, náborovým pracovníkem a uchazečem o zaměstnání. Je tedy stejně důležité klást otázky jako 114 Výběrové řízení [cit ]. Dostupné z: 148

150 na ně odpovídat. Úspěch kandidáta závisí do jisté míry na tom, jak správně položí otázky během pohovoru a jak správně vyhodnotí odpovědi, kterých se mu na tyto otázky dostane. Podle dobře připravených otázek se pozná motivovaný uchazeč. Odborníci z oblasti personalistiky radí, aby uchazeči o zaměstnání využili několika méně významných pohovorů jako generální zkoušky na ten nejdůležitější Osobní management (řízení) "Úspěšní lidé mají propracované plány, neúspěšní lidé mají propracované výmluvy!" 115 Sebeřízení jsou aktivity a činnosti, jejichž prostřednictvím si každý člověk stanovuje své pracovní a osobní cíle, plánuje a organizuje jejich plnění a hodnotí jejich dosahování. Funkce sebeřízení: 1. Sebeuvědomění či sebeakceptování obsahem je uvědomění si toto: - jaký jsem, jaké mám vlastnosti, jaké dispozice, - co vím, jaké mám vědomosti, jaké znalosti, - co dokážu, jaké mám dovednosti, schopnosti. 2. Sebeuplatňování, které se dále skládá z 3 složek: a) sebeplánování - určování cílů, b) sebeorganizování - realizace určených cílů, případně jejich korekce, c) sebekontrolování - hodnocení náročnosti a reálnosti stanovených cílů a jejich realizace. 3. Seberozvoj či sebevzdělávání obsahem je vzdělávání (výchova, studium a výcvik) zaměřené na: - rozvoj pozitivních a potlačování negativních vlastností sebevýchovu, - rozvoj odborných a obecných znalostí samostudium, - rozvoj potřebných dovedností a zbavování se nesprávných návyků sebetrénink. Sebeplánování je způsob vytváření vlastní vůle. Sebeplánování je vlastností člověka, která mu dává moc nad jeho životem a schopností žít podle jeho představ. Důležité je si určit reálný cíl a dostatečně náročný. Cíl musíme přesně formulovat, definovat, pochopit a vymezit. Cíle mohou být pracovní, rodinné, finanční, duševní, sociální atd. Jednodušší je cíle dosáhnout, než si ho přesně určit. Jestliže kvalita cílů a jejich promítnutí do plánů, tedy kvalita sebeplánování, závisí na sociální zralosti každého člověka, kvalita sebeorganizování se odvíjí rovněž od jeho odborné zdatnosti, ale zejména od praktických dovedností. Time management - organizace, řízení času. Den každého člověka má pouze 24 hodin. Další nelze přikoupit. Čas lze pouze efektivněji využít. Pokud dokážete pomocí vhodných opatření odbourat pouhých 15 minut zbytečných činností denně, získáte ročně více než 90 hodin volného času navíc. A to už stojí za úvahu. Základní nutností je stanovit si své osobní a pracovní cíle a priority. Čeho chci ve svém osobním a profesním životě dosáhnout? Jaké jsou moje cíle? Co jsem ochoten pro ně obětovat? Time management totiž neřeší pouze co, kdy a jak dělat, ale zejména proč to vůbec dělat. Pomoci mohou také nejrůznější další opatření. 115 Finanční plán.[cit ]. Dostupné z: 149

151 Dělejte jen důležité věci. Když se vám zdá, že je něco velmi důležité a musíte to hned udělat, zeptejte se sami sebe: "Bude to důležité i za rok?" Jestliže ne, pak to není důležité ani dnes. Důležitost je subjektivní pojem. Každopádně by však měla vycházet z vámi stanovených priorit a cílů. Rozdělte si problémy na: 1. Neurgentní a nedůležité 2. Urgentní a důležité 3. Neurgentní a důležité 4. Urgentní a důležité Pořádek Hodně času se ztrácí hledáním patřičných souborů na disku. Mějte v datech zavedený určitý systém a pravidelně udržujte pořádek. Rovněž vhodně uspořádané pracovní prostředí může zvýšit vaši výkonnost. Neztrácejte čas čekáním Někdy je samozřejmě nezbytné na někoho čekat. Ale i když čekáte, než váš šéf zahájí poradu, ztrátový čas můžete efektivně využít. Můžete si číst nějakou zprávu a podobně. Technika také umožňuje odpovídat na y a vyřizovat další věci, ke kterým se jinak nedostáváte. 7 pravidel pro jednoduchý, ale účinný time management: 1. Dělat věci podle priorit. 2. Umět s věcmi švihnout. 3. Co mohou dělat jiní, ať dělají jiní. 4. Svět se beze mne nezblázní. 5. Být nekompromisní. 6. Umět se ovládat. 7. Používat efektivně ty nejlepší pomůcky. Workoholismus Je závislost na práci. Pojem vznikl ve Spojených státech amerických analogií s alkoholismem, kdy za základ slova bylo vzato anglické work práce. 116 Ohrožené osoby Workholismus postihuje hlavně osoby s vyšším vzděláním a častěji muže než ženy. Větší riziko vzniku závislosti na práci mají lidé ve vyšších funkcích. Většinou jsou to lidé, kteří do práce unikají z konfliktní rodinné atmosféry nebo si prací kompenzují komplexy méněcennosti, nízkou sebedůvěru. Bývají to lidé osamělí nebo nespokojení v partnerském vztahu, kteří si z práce udělali jedinou náplň života Kdy hovořit o závislosti? O závislosti na práci je možné hovořit v případě, kdy se práce stává v životě jednoznačně dominantním tématem. Workholik je člověk, jemuž práce likviduje zájmy a koníčky, často také sociální a partnerský život, stává se nejčastější myšlenkou i nejběžnějším konverzačním tématem. 116 WORKOHOLISMUS aneb Závislost na práci. [cit ]. Dostupné z: 150

152 Typy workholiků podle profesora Robinsona Urputný typ pracuje nadměrně vždy a za všech okolností a to ve dne i v noci. Pracuje, když je potřeba, i když není a když ho to baví, i když ho to nebaví. Moc mu neříká rekreace, zábava ani odpočinek. Záchvatový typ pracuje v nárazech, které jsou následovány zhroucením. Tyto nárazové záchvaty se poté projevují také v soukromém životě. Člověk se cítí unavený, vyčerpaný a trpí depresemi. Aktivní typ s poruchami pozornosti nesnáší, když se nic neděje a hlavně nesnáší nudu. Rád vyvolává komplikace a problémy, které by potom mohl řešit. Začne mnoho věcí, ale málo jich dokončí a často postrádá smysl pro realitu. Vychutnávač není s prací nikdy hotov. Postupuje pomalu, metodicky, se snahou o co nejvyšší dokonalost. Nic jim není dost dobré. Zdržuje se kvůli němu mnoho záležitostí a svým perfekcionalismem často brnká druhým na nervy. Opečovávač klade zájmy druhých vždy vysoko nad své vlastní a dostává se tak často do stavů naprostého vyčerpání, které nakonec ve svých důsledcích snižuje i jeho pracovní výkonnost. Kdo je a není workholikem Pokud je člověk workholikem, nedokáže práci vyhradit pouze určitý čas. Pracuje 12 i více hodin denně a potřebuje mít pocit, že má úplně všechny pracovní činnosti pod kontrolou. Řeší většinou pouze pracovní vztah a pracovní činnosti. Rodina se mu tím tak vzdaluje, ale to si neuvědomuje nebo nechce uvědomit. Není schopen řešit mimopracovní problémy či soustředit se na mimopracovní činnosti a aktivity. Workholik má úplně převrácený žebříček hodnot. Na prvním místě je u něj práce a až teprve potom rodina. Naopak člověk, který o sobě tvrdí, že je workholik, jím většinou není. Například lidé, kteří se začali zabývat novou aktivitou, zapracovávají se na novém pracovišti nebo v nové roli, nebo i lidé, kteří si nedokážou zorganizovat práci, tráví prací či v zaměstnání dlouhé hodiny. Pokud má však člověk i jiné zájmy, na práci závislý není. Zdravotní problémy Workholik nezná volné víkendy, natož dovolené. Mobil má neustále u ruky. Takový životní styl se nutně podepisuje na jeho tělesném i duševním zdraví. Často se vyskytují bolesti hlavy a únava, vyšší riziko je i u srdečních onemocnění a dechových potíží. Imunitní systém je oslaben a projevuje se častým nachlazením, obtížemi, týkající se pohybového systému a bolesti hlavy. Tito lidé mají vysoký krevní tlak, často více kouří a pijí a berou léky. Dalším problémem je často stravování. Workholik mu nevěnuje žádnou pozornost. Prioritou je co nejkratší čas konzumace, aby ho jídlo nezdržovalo od práce. Druhým extrémem je zahánění stresu jídlem, tedy přejídán. V obou případech jsou téměř jistě důsledkem zažívací problémy. Dalšími varovnými znaky je chování a psychika. Člověk častěji vybuchuje a je neklidný. 151

153 Kredity Vytvořit si svoji vizi v oblasti profesní orientace a životní plán jak dosáhnout své vize 7 kreditů Zpracovat plán na měsíc leden a únor 5 kreditů Vyhodnocení plánu z pohledu osobního řízení 7 kreditů Scénka na téma workoholismus 5 kreditů Použitá literatura: Management Dostupné z: Možnosti rozvoj soft skills na Masarykově Universitě Dostupné z: Pucová V. a kolektiv autor. Orientace ve světě práce. Hněvín. Most Workoholismus Dostupné z: Workoholismus aneb Závislost na práci Dostupné z: Workoholismus Dostupné z: Základní orientace ve světě práce Dostupné z: 152

154 153

155 Základní ekonomické pojmy Pojmy: Ekonomie, ekonomika, mikroekonomie, makroekonomie, základní ekonomické otázky, spotřeba, statek, služba, výroba, výrobní faktory. Pracovní list: Úkol Do pracovního listu doplň základní ekonomické pojmy Ekonomie Je to věda o nejobecnějších souvislostech v ekonomickém životě společnosti viděných v jejich celku 117 Dělí se: Mikroekonomie: Je to část ekonomie, která popisuje chování subjektů na trzích. Středem jeho zájmu je spotřebitel a firma. 118 Spotřebitel jsou to jednotlivci, kteří svůj důchod (mzda, plat, stipendium, starobní důchod) vydávají na nákupy spotřebních statků Firma - jsou to jednotky, ve kterých je organizováno podnikání Makroekonomie: Zabývá se chováním ekonomiky jako celku, tj. procesy týkající se celé ekonomiky ekonomickým vzestupem země, krizovými poklesy, inflací v zemi, nezaměstnanosti. 119 Základní ekonomické otázky Každý systém řeší tři základní ekonomické otázky: Co a kolik se bude vyrábět? Každá společnost má jen omezené zdroje a musí se rozhodnout, co a kolik vyrobí, aby zajistila své přežití a případně další rozvoj (pravěký kmen se nemohl rozhodnout, že si udělá okružní cestu kolem světa - jednak na to neměl zeměpisné znalosti, neměl vhodné dopravní prostředky a ani si nemohl dovolit takovou "dovolenou", protože by neměl kdo zajistit dostatek jídla). Jak a s jakým rozdělením zdrojů se bude vyrábět? Každá společnost má volbu technologií (cestu může stavět tisíc otroků nebo dvacet těžkých povozů) opět záleží na zvážení, jaké výrobní faktory má společnost k dispozici a co považuje za nejefektivnější. Ve starém Římě bylo tisíc lidských pracovních sil (otroků) levnější než těžké povozy, dnes jsou zaměstnanci daleko nejvyšší nákladovou položkou, proto firmy raději využívají stroje a mechanizaci, které udělají tutéž práci v daleko kratším čase, a tím ušetří. Pro koho je výsledný produkt? 117 Sojka, M. Ekonomie pro střední školy: Fortuna, Praha s Tamtéž. s Tamtéž. s

156 Každý ze členů společnosti chce získat svůj podíl na vyrobených statcích, aby přežil, aby si zvýšil životní úroveň atd. Zde hodně záleží na vlastnických vztazích výrobních faktorů. Ekonomika Oblast společenské praxe, zahrnující především výrobu statků a služeb, jejich rozdělování, směnu a spotřebu. 120 Významy: a. hospodářství - probíhající hospodářský proces (výroba, rozdělování, směna, spotřeba) b. hospodaření činnosti, jež s chodem ekonomiky souvisejí (plánování, organizování, výroba, zásobování, prodej, financování c. hospodárnost účelnost využití vstupních zdrojů v porovnání s dosaženými výsledky Potřeba V ekonomii rozumíme pocit nedostatku, který člověk či jiný subjekt (podnik, stát) uvědomuje a usiluje o jeho překonání. 121 a. vrozené požadavky - biologické, nezbytné k existenci člověka b. získané požadavky - zbytné, jejž se vyvíjejí v průběhu vývoje společnosti vlivem rozvoje vědy a techniky (v prvobytně pospolné společnosti jiné požadavky než dnes) kulturní => vznikají stále nové potřeby Členění potřeb 1. Podle povahy: Hmotné (materiální) - požadavky mít věci (auto) nehmotné (duševní) - požadavky duševního života (mít znalosti) 2. Podle subjektu individuální (mít dům) společenské potřeby obyvatel domu, města, pracoviště, státu 3. Podle uspokojování Biologické kulturní jít do divadla 4. Podle zbytnosti nezbytné - bezpodmínečně nutné k existenci člověka zbytné nejsou bezpodmínečně nutné k existenci člověka 5. Podle času současné (nyní si koupit knihu) budoucí (koupit si za 3 roky auto) Uspokojování potřeb = odstraňování pocitu nedostatku Potřeby se uspokojují statky a službami (prostředky uspokojování potřeb) Spotřeba Užití statků a služeb k uspokojování lidských potřeb část výrobků spotřebovávají přímo lidé - spotřební statky, předměty - část jde znova do výroby a tam se znova spotřebovává - kapitálové statky 120 Eichler, B., Ryska, R., Svoboda, V. Základy státoprávní teorie, ekonomie a ekonomiky, neformální logiky: Fortuna, Praha s Tamtéž. s Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno s

157 Statek Užitečný produkt lidské práce nebo přírody, který uspokojuje potřeby jako věc. 123 Členění statků 1) Podle dostupnosti: a. volné statky dostupné lidem v množství převyšující jejich potřebu (voda, vzduch, světlo) b. vzácné statky jsou dostupné v menším množství, než by lidé rádi použili (drahé kovy) 2) Podle zpracování: a) spotřební statky - jsou určeny přímo ke spotřebě lidí (jídlo, elektronika ). b) kapitálové statky -slouží k další výrobě, uspokojují lidské potřeby nepřímo, jde většinou o statky v podnikání (stroje ). Služba Cizí činnost, která uspokojuje lidské potřeby svým průběhem. 124 Členění služeb a) věcné služby - cizí činnosti, které se týkají věcí (hmotných statků) obnovují je nebo je zlepšují (všechny opravy věcí, dodávky energie a vody) b) osobní služby - cizí činnosti, které se týkají člověka (kadeřnictví, pedikúra, zdravotní a lázeňská péče, kultura a výchova) Výroba a výrobní faktory Je to činnost, při které člověk přetváří přírodu ve statky a služby. 125 Pro výrobu statků slouží výrobní faktory a prostřednictvím směny přináší svému majiteli důchod (přínos) a tvoří je zdroje, které jsou potřebné pro výrobu statků nebo k poskytování služeb Dělení: 1. Lidské zdroje práce 2. Přírodní zdroje půda 3. Kapitál 4. Podnikatelství 1. Práce - je cílevědomá lidská činnost, pomocí, které člověk získává statky i služby, člověk je nositelem pracovní síly - pracovní síla je souhrn fyzických a duševních schopností konat práci - člověk také potřebuje mít určitou kvalifikaci pro výkon dané práce Dělba práce: - fyzická - duševní - produktivní - neproduktivní - jednoduchá 123 Eichler, B., Ryska, R., Svoboda, V. Základy státoprávní teorie, ekonomie a ekonomiky, neformální logiky: Fortuna, Praha s Srovnej: Sojka, M. Ekonomie pro střední školy: Fortuna, Praha s Tamtéž. s

158 - složitá Při vzniku statků a služeb dochází: - k dělbě práce je rozdělení pracovních činností mezi skupinu lidí - ke specializaci zaměření skupiny a jednotlivců na určitý druh práce - ke kooperaci spolupráce při vytváření statků a služeb Cena placená za použití práce je mzda. 2. Přírodní zdroje půda tvoří je: a) nerostné bohatství (uhlí, ropa, zemní plyn) b) přírodní síly (vítr, sluneční energie) c) půda (pěstování zemědělských plodin) cena placená za použití půdy se nazývá renta 3. Kapitál existuje ve dvou formách: a) reálný (hmotný) kapitál je výsledkem lidské práce, jsou to všechny kapitálové statky používané ne výrobě b) finanční kapitál peníze, cenné papíry, úvěry, slouží k nákupu hmotného majetku a placení za práci - vlastní kapitál - cizí kapitál Cena placená za použití cizího kapitálu se nazývá úrok 4. Podnikatelství označuje řídící a organizační schopnosti nezbytné k tomu, aby většina podniků produkovala statky a služby podnikatel spojuje tři výše uvedené faktory dohromady odměna podnikatelům za riziko, které vkládají do podnikání je zisk Kredity Příspěvky k diskusi: Je potřeba znát základní ekonomické pojmy k pochopení ekonomiky 10 kreditů Příspěvek k tématu:: Na praktickém příkladě vysvětli vybraný ekonomický pojem 5 kreditů Prezentace: Vyber si příklad firmy a na ni a jejím zaměření vysvětli základní ekonomické pojmy 14 kreditů 157

159 Základní ekonomické systémy a základní otázka ekonomie. Pojmy: Positivní a normativní ekonomie, merkantilismus, klasická ekonomická teorie, neoklasická teorie, Keynesovská teorie, monetarismus, základní ekonomická otázka, zvykový, řízený, tržní systém ekonomiky. Úkol Na určených teoriích odpověz na základní ekonomické otázky V ekonomickém myšlení lze rozdělit 2 základní přístupy: Pozitivní ekonomie Zabývá se jen jevy, které jsou vědeckými metodami zjistitelné a dokazatelné. 126 Snaží se analyzovat co nejvěrnější fakta ekonomického života. Přistupuje k ekonomické realitě tak, jaká v současnosti je, a ne, jaká by měla být (jde o formálně logické myšlení). Cílem je popsat tuto realitu a hledat v ní zákonitosti jejího fungování, tj. jak nejefektivněji dosáhnout ekonomických cílů. Normativní ekonomie Na základě stávající ekonomické, společenské, politické situace stanovuje možný stav v budoucnu. 127 Bere realitu jako východisko pro zobecnění závěrů o ekonomickém vývoji. Charakteristickým rysem jsou hodnotové soudy. Cílem je vytvořit předobraz dokonalejšího ekonomického systému, hrát aktivní roly ve vývoji lidské společnosti, jde o budoucnost a řešení je prováděno hospodářskou politikou státu (jde více o společenské myšlení). Základní ekonomické teorie (dějinný pohled a současnost) Merkantilismus Toto myšlení převládalo od počátků kapitalismu až do průmyslové revoluce. Zdroj bohatství a zisku byl pokládán obchod, zejména zahraniční, protože přinášel do země drahé kovy. Cíl: Zajistit maximalizaci příjmů do státní pokladny. Bohatství země na množství stříbra a zlata, kterým země vládne. Pokud země sama netěžila zlato a stříbro, musela více vyvážet než dovážet, čímž z rozdílu salda vývozu a dovozu získávala zlato. Už v těchto dobách byla podporována výroba, obchod a země systematicky usilovaly o zvyšování počtu obyvatelstva jako zdroje levné pracovní síly. Státní politika také napomáhala k získání kolonií, jako odbytiště svých výrobků. Představitelem merkantilismu byl Francouz J. B. Colbert, který byl francouzským ministrem financí za vlády Ludvíka XIV. - v letech Klasická politická ekonomie. Dala vzniku ekonomie jako samostatné vědní disciplíny. Ekonomika je dle této teorie ovládána svými vlastními zákony ( neviditelná ruka trhu - laissez faire ). Hospodářství má 126 Konečný, B., Sojka, M. Moderní ekonomie: Economia, Praha, 1991, s Srovnej: Konečný, B., Sojka, M. Moderní ekonomie: Economia, Praha, s

160 své vlastní, přirozené zákony, které jsou nezávislé na lidské vůli. 128 Teorie prosazuje zásady ekonomického liberalismu. Předmětem zájmu v klasické ekonomii se staly otázky především makroekonomické. Předmětem jejich zájmu byly zdroje ekonomického růstu Zakladatelem počátků moderní ekonomie se stal Adam Smith se svým dílem Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Marxistický socialismus Karl Marx ( ) a Friedrich Engels ( ) napsali ekonomickou teorií, vycházející z teorií společenského vývoje, klasické politické ekonomie, německé klasické filosofie a navazující na utopický socialismus. Marx rozpracoval teorii nadhodnoty, jež je tvořena rozdílem mezi hodnotou zboží vytvořenou dělníkovou prací a hodnotou jeho pracovní síly (jeho mzdou). Nadhodnota tak ztělesňuje vykořisťování a rozpor mezi třídou kapitalistů a dělnickou třídou. Tento třídní rozpor postupně přeroste v proletářskou revoluci, která nahradí kapitalismus socialismem, který se stane beztřídní společností. Neoklasická ekonomie Více v 70. letech 19. století zaměřuje na rozbor menších ekonomických subjektů. Mezi teoretiky patří Alfred Marshall Neoklasická ekonomie se zaměřila na chování mikroekonomických subjektů domácností a firem. Jejím jádrem je teorie chování spotřebitele, teorie ekonomické rovnováhy a teorie blahobytu spojené s aplikací tzv. marginální analýzy (C. Menger, A. Marshall, L. Walras, V. Pareto, I. Fisher). V principu inklinuje k laissez faire, připouští však i zásahy státu v mimořádných případech tzv. selhání trhu (existence přirozených monopolů, veřejných statků, externalit) 129. Vnější efekt, netržní vliv na trh nebo na ekonomické vztahy. Marginální analýza: Slovo marginální zde znamená mezní, hraniční, poslední, dodatečný. Když jej ekonomové použijí, zkoumají hodnoty systému nebo průběh procesu, které nastávají ve vztahu k poslední (mezní, hraniční, dodatečné, přírůstkové) jednotce na vstupu nebo výstupu. Hovoří kupříkladu o marginálních nákladech (náklady na dodatečnou jednotku produkce) nebo o marginálním příjmu (příjem z poslední prodané jednotky) atd. Přístup je to neobyčejně cenný. Podle hodnot změřených na poslední jednotku usuzují ekonomové na změny v chování celého systému. Jsou přesvědčeni, že marginálními ukazateli zachytí trend v chování systému lépe než pomocí jiných ukazatelů, zvláště ukazatelů průměrových. 130 Keynesovská makroekonomie Ve 30. letech 20. století Angličan John Maynard Keynes reagoval na hlubokou hospodářskou krizi. Prosazuje stabilizaci kapitalistických ekonomik za pomocí státních zásahů v podobě řízených investičních výdajů v podobě efektivní poptávky 128 Sojka, M. Ekonomie pro střední školy.: Fortuna, Praha, 2003, s Externalita [ ]. Dostupné z: Marginální veličiny [ ]. Dostupné z: 159

161 a mají rozhodující vliv na hospodářskou politiku v oblasti snižování nezaměstnanosti a zvyšování hospodářského růstu. Tržní ekonomika nevyužívá plně veškeré dostupné ekonomické zdroje a pro jejich lepší využití je třeba stimulovat agregátní poptávku opatřeními v oblasti hospodářské politiky. Monetarismus Je ekonomická teorie zdůrazňující význam peněz včetně jejich samoregulační funkce a odmítající státní zásahy do ekonomiky. Prosazuje se minimální počet zásahů vlády ale i centrální banky. Za nejvýznamnější osobnost monetarismu je považován americký ekonom Milton Friedman Jeho teorie se opírala o tvrzení, že primárním zdrojem ekonomické nestability je nesprávná monetární politika a vládní zásahy do ekonomiky. Podle monetaristů platí, že změny v peněžní zásobě jsou nutnou podmínkou vývoje hodnoty produktu. Účelně řízenou monetární politikou lze makroekonomicky stabilizovat hospodářství, přičemž je kladen velký důraz na automatické tržní mechanizmy, které jsou schopny udržovat ekonomiku v optimu využívání zdrojů. Monetární politika by měla být redukována na pravidlo stálého tempa růstu peněžní zásoby, která zaručuje stálý a stabilnější rámec vývoje základních ekonomických proporcí hospodářství. V současnosti jsou ekonomickými teoriemi tzv. hlavního proudu neoklasická a neokeynesiánská ekonomie. Praktická hospodářská politika současných vlád nejvyspělejších zemí je charakterizována příklonem k jedné, či druhé ekonomické teorii, v mnohých případech je souběžně v praxi realizována neoklasická s prvky neokenesiánské politiky (a opačně) v úzké návaznosti na konkrétní politickou a hospodářskou situaci příslušné země. Ekonomické systémy Každý systém řeší tři základní ekonomické otázky: Co a kolik se bude vyrábět? Každá společnost má jen omezené zdroje a musí se rozhodnout, co a kolik vyrobí, aby zajistila své přežití a případně další rozvoj (pravěký kmen se nemohl rozhodnout, že si udělá okružní cestu kolem světa - jednak na to neměl zeměpisné znalosti, neměl vhodné dopravní prostředky a ani si nemohl dovolit takovou "dovolenou", protože by neměl kdo zajistit dostatek jídla). Jak a s jakým rozdělením zdrojů se bude vyrábět? Každá společnost má volbu technologií (cestu může stavět tisíc otroků nebo dvacet těžkých povozů) opět záleží na zvážení, jaké výrobní faktory má společnost k dispozici a co považuje za nejefektivnější. Ve starém Římě bylo tisíc lidských pracovních sil (otroků) levnější než těžké povozy, dnes jsou zaměstnanci daleko nejvyšší nákladovou položkou, proto firmy raději využívají stroje a mechanizaci, které udělají tutéž práci v daleko kratším čase, a tím ušetří. Pro koho je výsledný produkt? Každý ze členů společnosti chce získat svůj podíl na vyrobených statcích, aby přežil, aby si zvýšil životní úroveň atd. Zde hodně záleží na vlastnických vztazích výrobních faktorů. 160

162 V historii jsme se setkali se třemi ekonomickými systémy: 1) Zvykový (tradiční systém) Jedná se o nejstarší systém, kde existovalo přímé rozdělování v rámci naturálního hospodářství (naturální hospodářství vylučuje naturální směnu). Uspořádání bylo založeno na kmenových vztazích a dělba práce uvnitř malé skupiny lidí. CO - rozhodoval náčelník a rada starších, ti určili kolik a čeho se má vyrobit. JAK - existoval omezený počet lidí i přírodních zdrojů, neexistovala mechanizace, a co sami vyprodukovali, sami spotřebovali, aby přežili. PRO KOHO - rozdělování bylo prováděno podle potřeb a schopností jednotlivců. 2) Příkazový systém CO - se bude vyrábět, rozhoduje malá skupina lidí u moci. JAK - rozhoduje stát prostřednictvím ministerstev na základě plánů, jak rozdělí příslušné zdroje, v jakém množství a za jakou cenu budou vyrábět. PRO KOHO - důchody jsou rozdělovány podle postavení, i když heslo znělo každému podle svých potřeb. V historii jsme se setkali s více společnostmi (státy) např.: merkantilisté, fašisté, komunisté. 3) Tržní systém CO - rozhoduje strana poptávky, co je pro společnost užitečné a jak uspokojit potřeby. JAK - rozhoduje strana nabídky, výrobců, s jakými náklady a za jakou cenu bude produkce na trhu prodávána. PRO KOHO - ovlivňuje rovněž tržní hospodářství prostřednictvím rozdělováním, přerozdělováním důchodů. V současné době existuje smíšená tržní ekonomika, která vyžaduje státní zásahy prostřednictvím monetární peněžní a úvěrová politika, fiskální státní rozpočet, a důchodové politiky příjmy, ovlivňování mezd. Systémy se mezi sebou liší i vlastnickým uspořádáním: 1. V příkazovém (plánovaném systému) převládá státní (společenské) vlastnictví. V menší míře existuje družstevní vlastnictví a jen nepatrně vlastnictví soukromé. 2. V tržním systému převládá soukromé vlastnictví a vedle něj existuje sektor veřejného vlastnictví tj. např. krajských správ, městských správ, ústředních vládních orgánů atd. Kredity Příspěvek k diskusi Neviditelná ruka všechno vyřeší Pokud stát nezasahuje do ekonomiky, není silný sociálním státem 10 kreditů 10 kreditů Příspěvek k tématu: Na praktickém příkladu vybrané národní ekonomiky rozeber vybraný ekonomický systém 5 kreditů 161

163 Trh a tržní mechanismus Pojmy: Market ekonomy, nabídka, poptávka, domácnosti, firmy, stát, konkurence. Graf: Tržní hospodářství Market ekonomy (vzájemné ovlivňování nabídky a poptávky na stejné úrovni) V tržním systému je celá ekonomika koordinována trhy a tržním mechanismem což je vzájemné ovlivňování tří procesů: nabídky, poptávky a tvorby ceny. Trh je oblastí ekonomiky, ve které se střetává nabídka a poptávka a kde dochází k výměně statků či výrobních faktorů mezi subjekty ekonomiky. 131 NABÍDKA (supply) Je to souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí na trh výrobci. 132 Rozlišujeme: 1) Celková nabídka (agregátní). Je to objem výroby všech výrobců a cenami, za které jsou ochotni ji prodat. 2) Individuální nabídka. Je to nabídka jednotlivého výrobce; je určena množstvím a cenami, za které je ochoten prodat. 3) Dílčí nabídka (tržní). Je to nabídka jednoho výrobku dodávaného několika výrobci. S = nabídka (supply) vyjadřuje funkční vztah mezi množstvím nabízené a vyráběné produkce (Q) a cenou (P) této produkce. Platí zde zákon tzv. rostoucí nabídky: S rostoucí cenou se zvyšuje nabízené zboží. POPTÁVKA (demand) Souhrn je souhrn všeho zboží, které jsou zákazníci ochotni koupit za příslušnou cenu Odmaturuj ze společenských věd, Brno: Didaktis s Tamtéž. s Tamtéž. s

164 Rozlišujeme: 1) Celková poptávka (agregátní). Je určena celkovým objemem produkce, kterou jsou kupující ochotni koupit a cenou, kterou jsou ochotni zaplatit. 2) Individuální. Jedná se o poptávku jednoho kupujícího. 3) Dílčí. Je to poptávka po jednom výrobku. D - poptávka vyjadřuje funkční vztah mezi množstvím poptávaného a vyráběné produkce (Q) a cenou (P) této produkce Důležitá je taková poptávka, která je uskutečnitelná (dostupná). Platí zákon klesající poptávky: S rostoucí cenou je nižší poptávka. Tržní cena Tržní cena je pro všechny subjekty základní informací, od které se odvíjí další rozhodnutí. Pro kupujícího je cena obětí, kterou musí podstoupit. Pro nabízejícího je cena efekt, kvůli kterému musí podstoupit určitou oběť. Předpokladem fungování tržního (cenového) mechanismu je tzv. CENOVÁ LIBERALIZACE Tržní subjekty Domácnosti: Přichází na trh s cílem nakoupit statky a služby, které slouží k jejich uspokojení. na trhu výrobků a služeb jako poptávající v roli kupujícího vystupují na trhu výrobků a služeb na trhu výrobních faktorů vystupují jako nabízející Firmy: Jejich činnost je zaměřena na výrobu výrobků a služeb za účelem prodeje. na trhu výrobků a služeb jako nabízející v roli nabízejícího vystupují na trhu výrobků a služeb na trhu výrobních faktorů vystupují jako poptávající Stát: Specifický subjekt; sleduje širší cíle než jen jednotlivé firmy; působení státu v tržní ekonomice ovlivňuje mechanismus působení trhu. 163

165 Rovnovážná cena trhu Peněžní formou směny statků nebo služeb je cena. Rovnovážná cena je cena, při které dojde k vyrovnání nabídky a poptávky. 134 Nabídka a poptávka představují dvě strany trhu; vzájemně se střetávají, ovlivňují a výsledkem jejich střetu je tzv. ROVNOVÁŽNÝ BOD (rovnovážná cena a produkce) Dělení trhu. Regionální místní, národní, světový Podle předmětu směny trh automobilový, textilní; trh výrobků a služeb, peněz, kapitálu Další dělení: a) dílčí trh (mikrokrosféra ) b) agregátní trh (makrosféra) Konkurence. Je to boj subjektů, které se střetávají na trzích a bojují mezi sebou ekonomickými prostředky o míru splnění vlastních cílů. 135 Konkurence je podmínkou pro správné fungování trhu; má-li existovat konkurenční prostředí, musí se trhu zúčastnit alespoň dva tržní subjekty. Rozdělení: konkurence napříč trhem - konkurence mezi nabídkou a poptávkou konkurence na straně poptávky - konkurují si poptávající (nedostatek zboží = roste konkurence) konkurence na straně nabídky - konkurence mezi vyrábějícími cenová necenová - konkurují si cenou - lepší kvalita výrobků; širší podmínky prodeje; reklama; dobré jméno firmy (GOOD WILL) 134 Klínský, P., Munch, O., Chromá, D. Ekonomika. Praha: Eduko s Odmaturuj ze společenských věd, Brno: Didaktis s

166 Dělení konkurence podle charakteru tržního prostředí. Konkurence dokonalá Je to struktura trhu, kdy na trhu působí mnoho firem, z nichž žádná nemá významný podíl na trhu. 136 Jedná se pouze o teoretický příklad (všichni mají stejné podmínky). Co se týče výrobců, každý dodává pouze část celkové nabídky, je tu volný vstup do odvětví a výrobky jsou všechny stejné. Jednotlivec na trhu nemůže ovlivnit tržní cenu => PRICE TAKER (cenový příjemce). Konkurence nedokonalá. Podle počtu nabízejících firem se dělí: a) Monopolistická v odvětví je hodně malých výrobců jeden výrobce neovlivňuje celkovou tržní situaci výrobky jsou podobné a výrobce si určuje cenu Jedná se o nejjemnější forma nedokonalé konkurence. Je nejvíce výrobně a alokačně efektivní. Alokační - rozdělení výrobních faktorů mezi jednotlivé směry užití (výroby, oblasti). 137 Blíží se monopolu tím, že si určují cenu a dokonalé konkurenci tím, že je jich hodně a mají podobné výrobky (SUBSTITUTY). b) Oligopol na trhu působí několik málo velkých firem, které jsou na sobě závislé značné bariéry vstupu - oligopol typu A - výrobek je identický (benzínky) - oligopol typu B - výrobek je diferencovaný (letecké společnosti) c) Monopol Nejvyostřenější forma konkurence (TELECOM). jedna firma, která má výhodu výsadní postavení subjektu, který má výhodu v určité oblasti trhu KARTEL dohoda výrobců téže produkce o cenách. rozdělí si trhy dohoda o přidělení výrobních kvót zúčastněné firmy si uchovávají svou odbytovou a výrobní samostatnost může mít podobu tajné dohody hlavně v zemích, kde je protikartelový zákon (USA) SYNDIKÁT Sdružují se výrobci. Výrobní samostatnost firmy je zachována, ale odbyt je organizován pomocí syndikátu a jeho obchodní sítě. 136 Sojka, M., Pudlák, J. Ekonomie pro střední školy, Praha: SPN s Alokační [cit ]. Dostupné z: 165

167 TRAST - má podobu akciové společnosti. Sdružené firmy nemají výrobní a odbytovou samostatnost a navenek vystupuje jako jednotná firma na kapitálovém propojení. Můžeme ho rozdělit: a) horizontální trast - spojují se firmy téhož odvětví b) vertikální trast - každá firma vyrábí jinou součástku KONCERN - firmy jsou formálně nezávislé, ale jsou ovládány prostřednictvím finanční kontroly. KONGLOMERÁT Vyšší stupeň koncernu Příčiny vzniku monopolů: určitá firma může dosáhnout nižších nákladů na výrobu než jiná některá firma může kontrolovat přírodní zdroje jako státní rozhodnutí vlastnictví patentů (technologických atd.) Zdroje tržních nedokonalostí - trh je nejúčinnějším nástrojem, který koordinuje využívání vzácných zdrojů; na druhé straně má ale trh také určité nedokonalosti: Soukromý statek - výrobce může omezit použití pouze pro spotřebitele, který je ochoten za něj zaplatit; pokud se spotřebitel rozhodne, že tento statek bude spotřebovávat, bude snižovat možnost nákupu jiným Statky veřejné - ze spotřeby veřejného statku nemůže být nikdo vyloučen, i když si za ten statek nezaplatil (např.: pouliční osvětlení; armáda; policie) Externality - netržní vliv na trh nebo na ekonomické vztahy 138 a) pozitivní - přináší spotřebiteli užitek, aniž by za něj musel zaplatit b) negativní - např. znečištění přináší újmu spotřebiteli, aniž je za to odškodněn Kredity Příspěvek k diskusi: Neviditelná ruka všechno vyřeší 10 kreditů Příspěvek k tématu: Na praktickém příkladu vybrané národní ekonomiky vysvětli fungování tržní ekonomiky z pohledu konkurence, rozvrstvení trhu 5 kreditů Úkol (pouze 1x) Na webových stránkách úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vyhledat konkrétní případ, který tento úřad řešil a zhodnotit ji. 5 kreditů 138 Alokační [ ]. Dostupné z: 166

168 Peníze, banky, burzy Pojmy: Finanční trh, peněžní trh, kapitálový trh, peníze, cenné papíry, centrální banka, ČNB, banky, úvěr, úrok, spoření. Pracovní list: Finanční trh Jde o trh, na kterém se setkává nabídka peněz, cenných papírů a dalších forem kapitálu s poptávkou po nich. Střetávají se na něm subjekty, které mají dočasně volné prostředky a snaží se je zhodnotit, se subjekty, které mají nedostatek a snaží se je získat. 139 Finanční trh se obvykle rozlišuje na: a) peněžní trh předmětem obchodování jsou krátkodobé finanční nástroje se lhůtou splatnosti do jednoho roku (např. krátkodobé vklady, krátkodobé úvěry) b) kapitálový trh předmětem obchodování jsou střednědobé a dlouhodobé finanční nástroje se lhůtou splatnosti delší než jeden rok (např. akcie, dlouhodobé vklady, stavební spoření, penzijní připojištění) Peníze a jejich vývoj. PENÍZE jsou zvláštní prostředek směny, který je všeobecně přijímán při placení za zboží a služby nebo při úhradě dluhu. 140 Umožňují směnu ostatního zboží na trhu. Jsou prostředkem směny. Plní roli všeobecného ekvivalentu a je zúčtovací jednotkou. Jako peníze může vystupovat cokoli, co jsou lidé ochotni přijímat za své zboží. VZNIK A VÝVOJ ZBOŽÍ ZA ZBOŽÍ (naturální směna, ne vždy jsme našli zboží, které jsme chtěli vyměnit) ZBOŽNÍ PENÍZE (všeobecný ekvivalent = peníze, např. plátno, dobytek, jantar, sůl) KOVOVÉ PENÍZE (drahé kovy plnohodnotné peníze, snadno dělitelné a neztrácely na hodnotě, chemicky stálé, snadno přenosné = zlato, stříbro, platina) PAPÍROVÉ PENÍZE (v Číně, od 17. stol. stoupl význam v Evropě, nebezpečí inflace - státovky vydával stát (panovník), krytí potřeb státu - bankovky vznikly z dlužních úpisů bank, těsná vazba na zlato - zlaté krytí papírových peněž bylo zrušeno ve 30. letech 20. stol. - v r byla jako poslední zrušena směnitelnost dolaru za zlato 139 Klínský, P., Munch, O., Chromá, D. Ekonomika, Praha: Eduko s Tamtéž s

169 - centrální banka ručí za hodnotu bankovek svým majetkem FORMY SOUDOBÉ PENÍZE hotovostní peníze (bankovky, mince) DEPOZITNÍ PENÍZE bezhotovostní peníze (peníze vedené na účtech bank) SKORO PENÍZE snadno přeměnitelné peníze (snadno prodejné CP) PLASTIKOVÉ PENÍZE platební karty FUNKCE PENĚZ 1. prostředek směny a/ oběživo bankovky + mince b/ depozitní /bankovní peníze/ - peníze na bankovních účtech, používají se pro bezhotovostní placení 2. míra inflace - všechny subjekty porovnávají ceny na trhu s užitkem, kterým zboží přináší 3. uchovatel hodnoty TEZAURACE - vyjmutí hotovostních peněz z oběhu a uchování je jako úspory do budoucna tato funkce je silně omezena při inflaci. - Jsou nahrazovány zlatem, nemovitostmi, starožitnostmi, uměleckými předměty 4. platidlo - tato funkce se snižuje, protože jsou nahrazovány bezhotovostními 5. mezinárodní platidlo - funkce je podmíněna vnější směnitelností - dnes se vytváří jednotná měnová unie v zemích EU FORMY PENĚZ 1. Hotovostní bankovky, mince 2. Bezhotovostní - peníze uložené na účtech u bank - netermínované vklady můžeme si peníze kdykoli vybrat - termínované vklady skoro-peníze - plastikové peníze platební karty vydávají je banky, obchodní domy, čerpací stanice vydávání hotovostních peněz - v současné době vydávání peněz podléhá zákonům - většinou je vydává centrální (emisní) banka, ale stát si může ponechat právo emitovat např. hotové peníze Poznámka: 1. Peníze u nás vyrábí Státní tiskárna cenin v Praze. 2. Mince vyrábí Bižuterie Jablonec. 3. Peníze uvádí do oběhu ČNB. 141 Tezaurace [ ]. Dostupné z: 168

170 Bankovní soustava ČR a úloha centrální banky Pracovní list Banka je instituce, která obchoduje na peněžním trhu. 142 Její základní činností je shromažďování dočasně volných peněžních prostředků, které formou úvěru dává k dispozici a nastavováním úroku zhodnocuje. Tímto způsobem umožňuje pohyb peněz v ekonomice a zprostředkovává využití dočasně volných zdrojů. V tržních ekonomikách existuje 2 stupňová bankovní soustava. CENTRÁLNÍ BANKA ČNB (tzv. Cedulová, Národní, Emisní)- Zákon č. 6/1993 Sb., Banka 1. stupně Má právo emitovat peníze = vydávat peníze Je nezávislá na pokynech vlády Jejím cílem je zabezpečovat stabilitu měny CB je specifickou institucí bankovního systému. Má své nezastupitelné místo v oblasti regulace množství peněz v oběhu a regulace bankovního systému dané ekonomiky. CB v ČR je ČNB, která vznikla v roce Ústřední sídlo v Praze. Nejvyšším řídícím orgánem ČNB je 7členná bankovní rada funkční období je 6 let. ČNB plní následující základní funkce: Určuje měnovou politiku Vydává bankovky a mince Řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank Nástroje, které banka používá: - přímé: zákazy a nařízení - nepřímé: stanovení diskontní sazby, operace na volném trhu, povinné minimální rezervy Diskontní sazba - úrok České národní banky ostatním bankám - snížení znamená zlevnění peněz, sníží se úroky, roste investování, ekonomika se rozvíjí - zvýšení - peníze jsou drahé, omezí se půjčky, vzrostou vklady, omezuje se investování Operace na volném trhu - podstatou je, že ČNB prodává nebo nakupuje cenné papíry - prodává: stáhne peníze a komerční banky zvýší úroky - nakupuje: komerční banky sníží úroky, protože jim ČNB dává peníze Povinné minimální rezervy - určité procento z vybraných vkladů - musí být jako rezerva, nesmí se investovat - zvýšení znamená, že banka má méně peněz na půjčování zvýší úroky a investování se sníží - snížení - banky mají k dispozici více peněz, zvýší se investování 142 Eichler, B. Ryska, R. Svoboda, V. Základy státoprávní teorie, ekonomie a ekonomiky, neformální logiky, Praha: Fortuna, s

171 2. OSTATNÍ BANKY Banky jsou specifickými podnikatelskými subjekty Cílem je maximalizace zisku, růst tržní hodnoty akcií, podíl na trhu Předmětem nákupu a prodeje jsou peníze Jeho postavení je vymezeno zákonem o bankách č. 21/92 Sb. Banka je jediný podnikatelský subjekt, který může přijímat vklady DALŠÍ ČLENĚNÍ BANK 1. PODLE VLASTNICTVÍ Státní Družstevní Soukromé (nejčastější formy: a.s., s.r.o., v.o.s. = v ČR mohou být pouze a.s.) 2. ZAMĚŘENÍ BANKY Universální (poskytují všechny druhy služeb označovány jako obchodní banky (Komerční banka) Specializované (zaměřené na určitý vybraný okruh služeb (Hypoteční, splátková banka.) Záruční (mají licenci jen na určitou činnost) Typy bankovních služeb Spoření Je pravidelné zhodnocování volných finančních prostředků, aniž byste se o ně museli aktivně starat. 143 Druhy vkladů 1. běžné nebo žirové účty (účty kam je možno kdykoli vložit, vybrat peníze, dát souhlas s inkasem, velmi malé úroky) 2. termínové vklady (peníze se na určitou dobu uloží a není možné s nimi disponovat, vyšší úrok) 3. devizové účty (ukládá se zahraniční měna) 4. vkladní knížka (peníze se ukládají, vybírají, žádné další služby nejsou spojeny) 5. cenné papíry, které vydává banka (klient dá bance peníze a dostane cenný papír) Úrok Je to částka, kterou buď dostaneme, nebo platíme. 144 Je to peněžitá odměna za půjčení peněz. Věřitel, který může dočasně postrádat nějakou finanční částku, ji půjčí dlužníkovi, jenž s ní může disponovat. Úroková míra se vyjadřuje v procentech, jakou část z uložené nebo půjčené částky bude úrok činit. Rozdělení: a) jednoduché - úrok se vypočítává stále z vložené částky (z jistiny) b) složené - (úrok z úroku) k jistině se připočítává úrok a v dalším období se z tohoto součtu počítá úrok 143 Přehled spoření [ ]. Dostupné z:: Klínský, P., Munch, O., Chromá, D. Ekonomika, Praha: Eduko s

172 Úvěr Je formou dočasného postoupení zboží nebo peněžních prostředků (půjčka) věřitelem, na principu návratnosti, dlužníkovi, který je ochoten za tuto půjčku po uplynutí nebo v průběhu doby splatnosti zaplatit určitý úrok ve formě peněžité prémie. 145 Úvěr znamená, že nám někdo na určitou dobu půjčí určitou částku a my mu jí musíme splácet. Používá se k řešení finančních problémů, kdy lidé nevystačí se svými dosavadními příjmy a potřebují svůj příjem jednorázově zvýšit, to jim umožní právě úvěr Formy úvěrů - bankovní (velkým, středním podnikům - velké částky) - spotřebitelský (malým podnikům a občanům) - obchodní (podniky mezi sebou, dodavatel svému odběrateli, je to spojeno s nákupem a s tím, že se nemusí hned zaplatit) Typy úvěrů - účelový (podniku na běžnou činnost; nákup materiál, dlouhodobého majetku, zaplacení mezd) - kontokorentní (je spojen s běžným nebo žirovým účtem, prostředky se čerpají (do předem stanovené výše) i po vyčerpání peněžních prostředků) - hypoteční (vždy musí být kryt nemovitostí) - lombardní (ručí se movitostí - drahými kovy, uměleckými sbírkami, cennými papíry ) - eskontní (je spojen se směnkou - dlužní úpis; majitel směnky půjčil peníze, nabídne směnku bance a ta ji odkoupí, dá mu méně peněz, než je na směnce, protože si strhne úrok, když je směnka splatná, banka chce peníze zpátky, nejdříve se obrátí na dlužníka, a když neuspěje, jde k věřiteli, neboť s ním má uzavřenu smlouvu) - revolvingový (hlavní použití u zahraničního obchodu; jeho podstatou je odkup pohledávek před jejich splatností) Další činnosti banky - zpravuje účty klientům (posílá výpisy, hlídá, aby docházelo k včasným platbám ) - směnárenská činnost (nakupuje a prodává valuty) - depozitní činnost (úschova cenností) - obchodování s cennými papíry - poradenská činnost - pojišťovací činnost (některé banky) - správa investičních fondů (fondy, které banka založí; občan se stane spolumajitelem) - penzijní fondy (spoření k důchodu) Cenné papíry. Burza Burza jsou místa pravidelného shromažďování osob, které je zvláštním způsobem organizováno, kde se obchoduje podle zvláštního zákona a podle burzovních předpisů. 146 Je instituce, která organizuje trh s investičními nástroji. Je to místo, na kterém se v předem stanovenou dobu prostřednictvím oprávněných osob organizuje nabídka a poptávka CP. 145 Úvěr [ ]. Dostupné z: Odmaturuj ze společenských věd, Brno: Didaktis, s

173 Emitenti na burze nabízejí CP a tím získávají finanční prostředky pro své podnikání. Investoři mají možnost své volné finanční prostředky zhodnotit nákupem CP. Burza má podobu oboustranné aukce, kde o konečné ceně obchodovaného instrumentu rozhoduje stav nabídky a poptávky. Cena takto získaná se nazývá kurz. Historie: Burzy vznikly z pracovních schůzek obchodníků na určených místech ve středověku, pravidelně na ulicích a náměstích, především poblíž italských konsulárních domů logie, tyto obchody se omezovaly v podstatě jen na směnky, které byly bezpečným a nenákladným prostředkem převodu peněz na různá místa, pozdější název burza vznikl v Bruggách, kde se obchodníci scházeli v obchodních místnostech (podle rodiny Van der Burse), po úpadku Brugg se burza v roce 1440 přenesla do Antverp, zde v roce 1531 byla postavena budova burzy. DĚLENÍ BURZ 1. Podle předmětu obchodu Komoditní (zboží) - speciální (1 druh zboží) - všeobecná (různorodá produkce) Peněžní (CP) Devizová (valuty, devizy) Služeb (např. pojišťovací, dopravní) Ruční (osobní kontakt) 2. Podle významu Mezinárodní Národní Místní ORGÁNY BURZY Valná hromada nejvyšší orgán, schvaluje pravidla burzovních obchodů, burzovní řád Burzovní komora státní orgán řídící činnost burzy Burzovní rozhodčí soud řeší spory z burzovních obchodů Revizoři účtů (dozorčí rada) kontroluje činnost burzovní komory Burzovní výbory Cenné papíry, rozdělení cenných papírů CHARAKTERISTIKA Listina, která zachycuje právní vztah mezi 2 nebo více subjekty. Má určité náležitosti, které určuje Zákon o cenných papírech. CP je druh kapitálu, se kterým se obchoduje na finančním trhu. CP vyjadřuje dlužní závazek (peněžní pohledávka) nebo majetkový nárok vlastníka vůči tomu, kdo CP vydal. DRUHY CP Obligace CP dlouhodobého charakteru, dlužnický závazek emitenta vůči majiteli. 172

174 Akcie Majetkový CP, vyjadřuje právo akcionáře jako společníka podílet se na majetku, řízení, zisku a likvidačním zůstatku a.s. Má hodnotu tržní, nominální. Druhy kmenová, prioritní, zaměstnanecké, úrokové Šek CP, kterým výstavce šeku dává příkaz bance, aby osobě uvedené na šeku nebo doručiteli zaplatila částku, na kterou je šek vystavený. Směnka Obchodovatelný krátkodobý CP Kredity Příspěvek k diskusi: Lepší peníze pod matrací než v bance 10 kreditů Kreditní karty jsou jen požíračem hotových peněz 10 kreditů Kéž bych uměl obchodovat na burze 10 kreditů Příspěvek k tématu: Vyber si podle svého názoru nejvýhodnější úvěrový produkt, zdůvodni svou volbu, ukaž způsoby zajištění úvěru a vysvětli, jak se vyvarovat předlužení 5 kreditů Vyber typ bankovních služeb a pojednej 5 kreditů Objasní funkci ČNB a její vliv na činnost komerčních bank 5 kreditů Navrhni mini projekt o burzách a zrealizuj ho 5 kreditů + BONUS ZA ZREALIZOVANÝ PROJEKT + POČET KREDITŮ ZA PROJEKT 173

175 Faktory určující úroveň ekonomiky Pojmy: Hrubý domácí produkt, inflace, zaměstnanost, zahraniční obchod, hospodářský růst, mírná, pádivá a hyperinflace, frikční, strukturální, cyklická nezaměstnanost, platební a obchodní bilance Cíle, které mají rozhodující úlohu při formování hospodářské politiky státu: 1. Vysoká úroveň a tempo růstu celkového produktu 2. Nízká míra inflace - dosáhnout cenovou stabilitu 3. Vysoká míra zaměstnanosti a nízká míra nezaměstnanosti 4. Vyrovnaná bilance zahraničního obchodu Čtyři ukazatelé, kterými hodnotíme úroveň ekonomiky státu: A. Hrubý domácí produkt B. Inflace C. Nezaměstnanost D. Zahraniční obchod Hrubý domácí produkt Udává, kolik statků a služeb ekonomika státu vyprodukovala za 1 rok (vyjádřený v penězích) na území státu 147 Metody výpočtu HDP: Provádí český statistický úřad 1. Metoda produktová- sčítá veškerou spotřebu statků a služeb subjektů trhu Spotřeba domácností (jídlo, oblečení) Investice firem (výdaje za stroje, budovy.) Vládní výdaje (bezpečnost ) Čistý vývoz 2. Metoda sčítání příjmů- důchodová metoda--sečteme všechny důchody, které jsou z pohledu firem náklady za určité období, a připočteme k nim veškeré zisky firem. Ukazatele s největší vypovídací schopností pro mezinárodní srovnání: - HDP na jednoho obyvatele NOMINÁLNÍ A REÁLNÝ HD vychází z peněžních ukazatelů. Ceny se však rok od roku mění a tak velikost makroekonomických ukazatelů ovlivňuje sám vývoj cen, lépe řečeno cenové hladiny. Z hlediska uspokojování potřeb a vývoje výkonnosti národního hospodářství nás však zajímá, jaké bylo skutečné množství statků a služeb, jakými ekonomika disponovala v daném období - (musíme vyloučit vliv změn cenové hladiny - inflace, devalvace). Nominální HDP - vyjádření HDP v běžných cenách. Tyto však mají dobrou vypovídací schopnost pouze při stabilitě cen. Reálné HDP - vyjádření HDP v reálných cenách vztažených k určitému výchozímu roku. K očištění HDP se používají CENOVÉ INDEXY. 147 Klínský, P., Munch, O., Chromá, D. Ekonomika, Praha: Eduko s

176 Jsou to: 1. Index spotřebitelských cen - odráží vývoj spotřebních statků a služeb. Odráží vývoj cen domácností ve spotřebě. 2. Index cen výrobců - zahrnuje položky, s kterými obchodují firmy. 3. Deflátor HDP - odráží veškeré změny cen všech statků a služeb na trhu. Hospodářský růst Hospodářským (ekonomickým) růstem se rozumí proces, jímž se zvyšuje schopnost národního hospodářství vyrábět statky a služby. 148 Jde o hospodářský potenciál země, ke kterému dochází v souvislosti s kvantitativním zvyšováním (růstem) potenciálního hrubého domácího produktu. Při sledování růstu produktu je proto třeba odlišovat dvojí situaci: 1. Jedná se o zvýšení krátkodobé, které je po určité době vystřídané poklesem produktu. Jde o růst skutečného produktu ve smyslu jeho cyklického kolísání. 2. Jedná se o dlouhodobý trend spojený obvykle s víceméně plynulým zvyšováním produkčních možností ekonomiky. Jde o dlouhodobý růst potenciálního produktu, neboli o hospodářský růst. Vyjadřuje se prostřednictvím reálného HDP na jednoho obyvatele. Za zdravou ekonomiku je považována ta, která je schopna dlouhodobě udržovat hospodářský růst. Zdroje hospodářského růstu 1. Lidské zdroje, a to: množství práce lidský kapitál, tj. vzdělání, zručnost a zkušenosti pracovníků, náklady na jejich získání, zvýšení a udržení, a dále i motivace a schopnost podnikání 2. Přírodní zdroje, a to: množství půdy a nerostného bohatství kvalita těchto zdrojů (úrodnost půdy, kvalita nerostů, klimatické podmínky) 3. Kapitálové zdroje v podobě kapitálových statků, jejichž stav (zásoba) je obnovován a rozšiřován investičními statky. Patří sem: stroje a zařízení, budovy, stavby apod. technická úroveň těchto statků - jejich výkonnost, přesnost, pracovní a energetická náročnost Hospodářský cyklus. Je to opakující se nesoulad mezi potenciálním produktem a skutečným produktem národního hospodářství. 149 Fáze: 1. Expanze - rozvoj, konjunktura, rozmach poptávky i nabídky 2. Vrchol - převis nabídky nad poptávkou 3. Recese - pokles nabídky i poptávky 4. Sedlo - vyrovnání a oživení poptávky i nabídky 148 Sojka, M. Ekonomie pro střední školy, Praha: Fortuna s Tamtéž. s. 142 Obr. č.1. Hospodářský cyklus Dostupný z: obr1.gif 175

177 obr. č. 1 Inflace Jde o zvyšování celkové cenové hladiny cen všech statků a služeb v průběhu dalšího období. 150 tj. průměrné úrovni cen určitého souboru statků v běžném období ve srovnání s úrovní cen základního období. Měření cenové hladiny: index spotřebitelských cen CPI soubor statků je dán spotřebním košem index cen výrobců PPI soubor tvoří koš daný strukturou tržeb odvětví deflátor HDP IPD soubor statků vychází ze struktury produkce v běžném období Skrytá inflace: změna skutečné spotřeby vzhledem ke spotřebnímu koši pokles kvality produkce při nezměněných cenách nezahrnutí nových výrobků, jejichž ceny rostou rychleji, do spotřebního koše Příčiny inflace: inflace tažená poptávkou čím víc máme zájem nakupovat, tím víc nutíme výrobce, aby ceny zvyšovali inflace tlačená náklady růst cen vyvolán tím, že náklady na produkci (materiál, stroje, mzdy) rostou Dělení inflace: Mírná: jednociferná 0-10%- lidé věří penězům, ekonomika běžně funguje Pádivá: dvojciferná- lidé přestávají věřit penězům, preferují cizí měnu nebo zlato a nemovitosti, ekonomika je narušena. Hyperinflace: trojciferná, peníze přestávají plnit svoji funkci, lidé preferují naturální směnu, ekonomický systém se rozpadá a zavládá chaos a anarchie Deflace: snížení cen ve srovnání s předchozím obdobím Dezinflace: zpomalení růstu inflace 150 Sojka, M. Ekonomie pro střední školy, Praha: Fortuna s

178 Nezaměstnanost Nezaměstnanost znamená ztrátu statků a služeb, které by mohly být nezaměstnanými vyrobeny. 151 Ekonomicky aktivní obyvatelstvo: Zaměstnaní: mají placené zaměstnání nebo sebezaměstnání (včetně dočasně nepřítomných nemoc) Nezaměstnaní: nemají placené zaměstnání nebo sebezaměstnání aktivně hledají zaměstnání jsou ochotni během určité doby nastoupit V tržní ekonomice můžeme nezaměstnanost rozdělit: Nezaměstnanost dobrovolná- lidé o pracovní místo vědomě neusilují Nezaměstnanost nedobrovolná - nezaměstnaný aktivně usiluje o nalezení zaměstnání nebo se připravuje na návrat či vstup do práce. Na základě tohoto rozdělení je založeno rozdělení obyvatelstva na ekonomicky aktivní a ekonomicky neaktivní. Vývoj nezaměstnanosti se měří podle tzv. MÍRY NEZAMĚSTNANOSTI. nezaměstnaní, kteří hledají zaměstnání MN = x 100 = % ekonomicky aktivní obyvatelstvo Nezaměstnaný musí prokázat, že aktivně hledá zaměstnání. Typy nezaměstnanosti: 1. Frikční - vyjadřuje plynulé přecházení pracovníků z jednoho zaměstnání do jiného. Charakteristickým rysem je krátkodobost a nedá se odstranit 2. Strukturální - vyplývá ze změn ve struktuře národního hospodářství. Je vyvolávána zejména technickým pokrokem a změnami v preferencích spotřebitelů. Mohou na ni působit i změny ve struktuře světové ekonomiky. 3. Cyklická - je spojena s hospodářským cyklem tržní ekonomiky. Její vývoj závisí na vztahu mezi skutečným a potenciálním HDP. Příčiny nezaměstnanosti v tržní ekonomice: Rozhodující charakteristikou trhu práce jsou nepružné mzdy a dlouhodobá nerovnováha mezi nabídkou práce a poptávkou po ní Zahraniční obchod Bilancování v zahraničním obchodě znamená porovnávání dovozů národního hospodářství státu s vývozy národního hospodářství státu. Obchodní bilance 151 Tamtéž. s

179 Obchodní bilance vyjadřuje hodnotu vývozu a dovozu zboží a služeb. Nezachycuje platby za zboží a služby. Saldo vyjadřuje rozdíl mezi hodnotou vývozu a hodnotou dovozu. Platební bilance Platební bilance zachycuje peněžní příjmy plynoucí ze zahraničí a peněžní výdaje plynoucí do zahraničí. Úloha státu v tržní ekonomice Úloha vlády v ekonomice: vytvořit rámec fungování ekonomiky ovlivnění přerozdělování zdrojů tvorba sociálních a ekologických programů a strategií vláda tvoří státní rozpočet, ovlivňuje tím ekonomickou a hospodářskou složku Státní rozpočet Příjmy - daně, cla, pojištění, kolky, poplatky, pokuty, penále DANĚ - nepřímé daně - daně spotřební => daně z uhlovodíkových paliv a maziv, daň z lihu a destilátů, daň z piva a vína a daň z tabáku a tabákových výrobků daň z přidané hodnoty (DPH) => zhodnocení statku nebo služeb o přidanou hodnotu - přímé daně 1) daň z příjmu fyzických osob - platí ji fyzická osoba 2) daň z příjmu právnických osob - společnosti, družstva 3) silniční daň - platí ji každý, kdo používá auto k podnikání 4) dědická a darovací daň - předci, manžel (ka) a děti neplatí - další příbuzní + ti ze společné domácnosti platí - všichni ostatní platí nejvyšší daň 5) daň z převodu nemovitostí - platí převodce 6)daň z nemovitosti - pozemek (orná půda, rybníky, vinice, lesy) - stavby (bydlení, podnikání, rekreace) 7) daň k ochraně životního prostředí Výdaje - dotace, transfery domácnostem důchody, podpory - veřejná spotřeba obyvatel (= zdravotnictví, kultura, školství) 178

180 - veřejná spotřeba státu - transfery do zahraničí - státní úvěry Hospodářská politika státu Cíle zajišťuje sociální jistoty obyvatelstva vnější měnová a obchodní stabilita zajištění růstu ekonomiky Subjekty vláda + ministerstva parlament, senát, ČNB nadnárodní organizace (MMF, WB, OSN) Oblasti: a. fiskální (rozpočtová) b. monetární finanční a úvěrová c. důchodová mzdová a cenová d. vnější měnová a) Fiskální (rozpočtová) Rozpočtová soustava a) státní rozpočet plán příjmů a výdajů státu sestavuje se za rozpočtové období (1 rok), nemusí vždy souhlasit s rokem kalendářním přerozděluje HDP do výrobní a nevýrobní sféry státní fond mající příjmy i výdaje účet vede ČNB Návrh státního rozpočtu předkládá ministerstvo financí poslanecké sněmovně a přijímá se ve formě zákona Státní rozpočet se sestavuje: vyrovnaný - spotřebovává jen to co máme přebytkový - omezuje kvalitu společenské spotřeby schodkový cyklicky - souvisí s hospodářským cyklem, je vyrovnáván přebytky minulých let, je neškodný a nemá vliv na HDP b) Monetární politika Tuto politiky vykonává ČNB a zajišťuje rovnováhu na trhu pomocí následujících nástrojů: a) diskontní sazba - úroková míra, za kterou ČNB půjčuje ostatním bankám - Zvýšení stahuje peníze z ekonomiky - Snížení vrací peníze do ekonomiky b) povinné minimální rezervy - procentní částka z přijatých vkladů, kterou ostatní banky musí uložit u ČNB. - Zvýšení stahuje peníze z ekonomiky - Snížení vrací peníze do ekonomiky 179

181 c) operace na volném trhu - obchodování s cennými papíry - Prodává, stahuje peníze z oběhu - Kupuje a vrací peníze do oběhu d) ostatní nástroje - max. úvěrový limit, max. úroková sazba - souvisí s inflací (popř. deflací) c) Důchodová politika (důchod = příjem) Souvisí s politikou cenovou a sociální a zahrnuje různé formy regulace mezd - regulace státu by měla být minimální (jinak by stát snížil efektivnost podniků) - sociální politika - systém sociálních dávek, který zajistí potřebným přežití - odvozují se od čistého příjmu rodiny tzv. životního minima, je stanoveno podle věku, + příspěvky na domácnost, dopravu d) Vnější měnová politika Souvisí se zahraničním obchodem Nástroje: - přímé - clo, kvóty, neviditelné překážky obchodu (hygienická nařízení, normy) - nepřímé - intervence na devizových účtech, provádí ČNB, chce ovlivnit kurz (revalvace, devalvace), střetává se nabídka a poptávka po devizách Kredity Příspěvek k diskusi na vybrané téma z přednášky. 10 kreditů Příspěvek k tématu: Na příkladu vybrané země si vyber jeden faktor určující úroveň ekonomiky a pojednej o něm. 5 kreditů Na příkladu ukaž zapojení a úlohu ČR v tržní ekonomice 5 kreditů 180

182 Ekonomická reforma Pojmy: Transformace ekonomiky, malá privatizace, velká privatizace, cenová liberalizace, restituce, kuponová privatizace. Reforma je přeměna, změna, úprava, zlepšení v jakékoliv oblasti života, které nemá vliv na funkční základ vybrané oblasti. 152 Transformace je přeměna, přetvoření. 153 Ekonomická transformace v roce 1990 je tedy přetvoření z centrálně řízené ekonomiky na ekonomiku tržní. 154 Jde o principiální změnu národního hospodářství. Cílem bylo zavedení tržní ekonomiky s jejími klady a zápory a to co nejrychleji. Reformní projekt člení hlavní reformní opatření do dvou základních částí: tvorba makroekonomického rámce mikroekonomická reformní opatření Makroekonomický rámec finanční, rozpočtová a měnová politika. Sem patří nový daňový systém a rozpočtová politika, soubor opatření sociální politiky a nové pojetí vnějších ekonomických vztahů, nutnost rychlé liberalizace, demonopolizace, apod. Mikroekonomická reformní opatření dotýkají se především liberalizace cen a podpory růstu soukromého sektoru. S odstraněním administrativní tvorby cen jsou řešeny i otázky liberalizace dovozu (vnitřní směnitelnosti naší měny). Transformační proces zahrnuje také změnu struktury ekonomiky tzv. restrukturalizaci. Nejdůležitější změny strukturální politiky jsou: omezení těžkého a podpora lehkého průmyslu snížení energetické, surovinové a ekologické náročnosti výrob posílení terciárního sektoru, obnova hospodářského růstu náprava škod na životním prostředí rozvoj dopravy, atd. Kroky transformace: 1. Odstátnění, narovnání majetkových vlastnictví vznik privátního sektoru. a) Restituce majetku navrácení majetku původním majitelům, kteří o něj přišli po 25. Únoru 1948 stanoveným způsobem znárodněním, vyvlastněním. b) Malá privatizace zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné, právnické nebo fyzické osoby. Šlo o prodej jednotek soukromým majitelům obchodů, hospod, drobných provozoven formou aukcí. První aukce proběhla v Praze 26. ledna aukce anglická vyvolávací cena se zvyšuje aukce holandská vyvolávací cena se snižuje (až na 50 %) 152 Reforma [cit ]. Dostupné z: Transformace [cit ]. Dostupné z: Čechová, J., Münch, O., Macháčková, J., Klínský, P. Ekonomika pro gymnázia, Plzeň:Eduko s

183 licitátor pověřen vedením aukce, vyvolává cenu, ukončení přiklepnutím danému dražiteli dražební jistota 10 % vyvolávací ceny složena dražitelem před zahájením aukce dražitel účastník aukce, zájemce o draženou jednotku c) Velká privatizace průběh dle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který upravuje podmínky převodu majetku státního na jiné právnické nebo fyzické osoby. 1) převod se provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku 2) Kupónová privatizace - v rámci velké privatizace se značné objemy státního majetku převedly do vlastnictví soukromých osob nikoli za peníze ale za kupony. Majetek státních podniků byl převeden do akciových společností. Akcie těchto společností si občané mohli kupovat ve dvou vlnách privatizace (1992, 1994). Občané mohli investovat buď individuálně, nebo prostřednictví fondů podílové fondy investiční fond Poznámka: 155 V té době ještě neproběhla právní transformace a drobní akcionáři nebyli dostatečně legislativně ochráněni. Finanční operace fondů nebyly transparentní a docházelo ke kriminální činnosti, kdy zřizovatelé přečerpali aktiva na své soukromé účty. V českém prostředí zdomácněl pojem tunelování a občané přestali kapitálovému trhu věřit. Transformace bankovního systému. Přechod na dvoustupňový systém: a) Česká národní banka b) Banky komerční Ve čtyřech největších obchodních bankách (KB, ČSOB, IPB, ČS) si nechal stát většinový podíl až do roku Cenová liberalizace. Uvolnění cen. Jejím smyslem je nechat poptávku a nabídku, aby utvářely ceny vyčišťující trh. Volně fungující trh je nemyslitelný bez otevřenosti světovému trhu. Toho se dá dosáhnout liberalizací (uvolněním) dovozu, zrušením jeho regulace, postupným uvolněním vývozu a uvolněním přístupu domácích subjektů k devizám, tzn. vnitřní směnitelnost konvertibilita domácí změny. 155 Čechová, J., Münch, O., Macháčková, J., Klínský, P. Ekonomika pro gymnázia, Plzeň:Eduko s

184 Kredity Prezentace: Podle dostupných informací pojednej o vývoji ekonomiky z pohledu faktorů určující úroveň hospodářství po roce 1989 až do roku kreditů Příspěvek k diskusi: Transformace naší ekonomiky nebyla dostatečně provedena 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Podle faktorů úrovně ekonomiky zhodnoť úroveň české ekonomiky v roce 2013 nebo první čtvrtinu roku kreditů Vyber si jeden faktor a zhodnoť úroveň české ekonomiky v roce 2013 nebo první čtvrtinu roku kredity 183

185 Použitá literatura: Čechová, J., Münch, O., Macháčková, J., Klínský, P. Ekonomika pro gymnázia, Plzeň: Eduko Eichler, B., Ryska, R., Svoboda, V. Základy státoprávní teorie, ekonomie a ekonomiky, neformální logiky: Fortuna, Praha Konečný, B., Sojka, M. Moderní ekonomie: Economia, Praha, 1991 Klínský, P., Munch, O., Chromá, D. Ekonomika, Praha: Eduko Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno Sojka, M. Ekonomie pro střední školy: Fortuna, Praha Sojka, M., Pudlák, J. Ekonomie pro střední školy, Praha: SPN

186 185

187 Podnikatelská činnost Pojmy: Fyzická osoba, právnická osoba, podnikatel, zisk, výnos, náklady, zaměstnanec, obchodní korporace, zaměstnavatel, nominální a reálná mzda, hrubá mzda, superhrubá mzda, čistá mzda, společnost. Pracovní list: Osoba Je to osoba, která má právní osobnost (dříve právní subjektivitu), tj. způsobilost mít práva a povinnosti Fyzická osoba - obecně považována osoba, tj. člověk, který se narodí živý. Z právního hlediska fyzická osoba zaniká smrtí. 2. Právnická osoba je jakýkoli uměle vytvořený právní subjekt Podnikatel Je to osoba, která samostatně a soustavně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost. 157 Podnikatel má živnostenský nebo jiné podnikatelské oprávnění. Podnikání je: - činnost - soustavná činnost - výdělečná činnost - činnost na vlastní účet - činnost na vlastní zodpovědnost - činnost za účelem dosažení zisku Důvodem k podnikání je zisk. Je důvodem, proč podnikatelé nabízejí statky a služby, proč si konkurují. Podnikatelé produkující v potřebném množství a za správnou cenu takové druhy statků a služeb, které domácnosti poptávají, mohou dosáhnout zisku. Zisk je to, co zůstane podnikateli po uhrazení nákladů. 158 Náklady vyjadřují vynaložené prostředky v podnikání v penězích. a. přímé náklady velikost stanovujeme na jednotku (kus, litr ) - spotřeba materiálu - úkolové mzdy - sociální a zdravotní pojištění b. nepřímé (režijní) náklady jsou dány celkovou částkou. Nemůžeme přesně říci, jakou výši režijních nákladů vyvolá jednotka výrobku. - časové mzdy - propagace, bankovní poplatky, úroky 156 Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko, Praha, 2012s Tamtéž. s Klínský, P., Munch, O., Chromá, D. Ekonomika. Praha: Eduko s

188 - odpisy Výnosy vyjadřují obdržení prostředky z podnikání v penězích. Výnosy označujeme jako tržby. a. Výnosy vlivem zvýšení prodeje. Lze ho dosáhnout uplatňováním marketingovém přístupu: - průzkumem trhu odhalovat nové potřeby, zkoumat výši poptávky - nabízet vhodné produkty, rozšiřovat sortiment, ovlivňovat poptávku nabídkou vhodných druhů, poskytovat doprovodné služby (dopravu, montáž, servis) - stanovit vhodnou výši ceny - distribuci přizpůsobovat potřebám zákazníků - podporovat poptávku intenzivní propagaci b. Výnosy vlivem zvýšení ceny - podle situaci na trhu Výsledek hospodaření = výnosy náklady. Jestliže jsou výnosy vyšší než náklady, jde o zisk, jsou li nižší než náklady, vzniká ztráta. Zaměstnavatel Je to fyzická i právnická osoba, která má právní subjektivitu. 159 Nejčastějšími zaměstnavateli jsou různé obchodní společnosti, státní podniky, banky, i stát. Způsobilost být zaměstnavatelem vzniká u fyzické osoby narozením. (může být i dítě-dědictví) Zaměstnanec Je to pouze fyzická osoba, která má pracovně právní způsobilost, vlastním jednáním nabývat a povinnosti plnit. Tyto způsobilosti vznikají dosažením 15 -ti let. Den nástupu do práce nesmí předcházet dni ukončení povinné školní docházky. 160 Úkolem zaměstnance je vykonávat určitou závislou činnost pro zaměstnavatele, za kterou mu přísluší mzda či plat. Nominální mzda skutečná odměna za práci Reálná mzda - vyjadřuje, co je možné si za takovou odměnu koupit. Vyjadřuje kupní sílu mezd. Mzda je odměna za práci, kterou vyplácí zaměstnavatel (firma) svým zaměstnancům. Plat je odměna zaměstnanců rozpočtových a příspěvkových organizací a státních orgánů řídící se podle platových tříd. Rozdělení: 1. Časová mzda závisí na odpracovaném čase, který může být dán: - hodinovou sazbou - měsíční stálá mzdu 2. Úkolová podle odvedené práce 3. Podílová zaměstnanec obdrží určitý podíl z dosaženého výsledku práce. Mezi nejčastější složky mzdy patří: základní mzda osobní ohodnocení 159 Ryska, R. Puškinová, M: Právo pro střední školy, Praha: Eduko s Tamtéž. s

189 prémie a odměny příplatky (za přesčasové hodiny, za práci o svátcích, za zhoršené pracovní prostředí apod.) náhrady mzdy (za pracovní neschopnost nemoc, překážky v práci apod.) Hrubá mzda je mzda stanovená písemnou dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Čistá mzda je částka, kterou firma vyplácí svým zaměstnancům. Od hrubé mzdy se liší o sociální a zdravotní pojištění (6,5 % a 4,5 % z hrubé mzdy) placené zaměstnancem a o zálohu na daň z příjmů (15 % ze superhrubé mzdy snížené o slevy). Superhrubá mzda vyjadřuje celkové náklady, které musí firma zaplatit za to, že u ní zaměstnanec pracuje. Zjistíme ji tak, že ke hrubé mzdě připočítáme sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem (pro r jde o 25% a 9 % z hrubé mzdy). Kdo platí: Zaměstnanec (pracovník) Zaměstnavatel (firma) Celkem Sociální pojištění 6,5 % z hrubé mzdy 25 % z hrubé mzdy 31,5 % Zdravotní pojištění 4,5 % z hrubé mzdy 9 % z hrubé mzdy 13,5 % Celkem 11 % 34 % 45 % Daň ze mzdy 15 % ze superhrubé mzdy 0 19 % ze zisku Obchodní korporace Jsou to obchodní společnosti a družstva 161 Společnosti: 1. Osobní - společníci nebo alespoň někteří z nich neomezeně ručí za jejich závazky a osobně v nich pracují. 2. Kapitálové - společnosti nejsou povinni osobně, ale účastní se svými majetkovými vklady. Typy obchodních společností. Veřejná obchodní společnost - v.o.s. Veřejná obchodní společnost je společnost alespoň dvou osob, které se účastní na jejím podnikání nebo správě jejího majetku a ručí za její dluhy společně a nerozdílně. V případě, kdy je společníkem právnická osoba, vykonává společnická práva a povinnosti jí pověřený zmocněnec, kterým může být pouze fyzická osoba. Komanditní společnost - k. s. Komanditní společnost je společnost, v níž alespoň jeden společník ručí za její dluhy omezeně - komanditista a alespoň jeden společník neomezeně komplementář 161 Zákon č. 90/2012 o obchodních korporacích [cit ]. Dostupné z: 188

190 Jako statutární orgán řídí společnost komplementáři. Společenská smlouva určuje výše vkladů komandistů a způsob rozdělení zisku na část připadající komandistům a část připadající komplementářům. Společnost s ručením omezeným - s.r.o. Společnost s ručením omezeným je společnost, za jejíž dluhy ručí společníci společně a nerozdílně do výše, v jaké nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku v době, kdy byli věřitelem vyzváni k plnění. Podíl každého společníka se určuje podle poměru vkladu k výši základního kapitálu. Společníci ručí svými závazky do výše svých vkladových povinností. Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada, statutárním orgánem je jednatel nebo skupina jednatelů. Tento typ společnosti může založit i jediný zakladatel. Akciová společnost - a.s Akciovou společností je společnost, jejíž základní kapitál je ve výši nejméně Kč nebo EUR a je rozvržen na určitý počet akcií. Podíl na zisku se nazývají dividenda. Akciová společnost ručí za své závazky svým majetkem. Akcionáři svým ostatním majetkem za její závazky neručí. K založení se vyžaduje přijetí stanov. Nejvyšším orgánem je valná hromada akcionářů, řídícím orgánem je představenstvo nebo ředitel. Družstva Je společenství neuzavřeného počtu osob, založené za účelem vzájemné podpory svých členů nebo jiných osob nebo za účelem podnikání. 162 Musí mít nejméně 3 členy a jeho firma má obsahovat označení družstvo Družstvo musí mít stanovy. Souhrn základních členských vkladů tvoří základní kapitál družstva. Družstvo vzniká zápisem do obchodního rejstříku. Orgány družstva jsou členská schůze, představenstvo a kontrolní komise. V družstvu, které má méně než 50 členů, může být ve stanovách určeno, že se představenstvo nezřizuje a statutárním orgánem je předseda. Podle předmětu činnosti existují družstva: - zemědělská - výrobní - bytová - sociální - stavební - obchodní 162 Ryska, R. Puškinová, M: Právo pro střední školy, Praha: Eduko s

191 Kredity Příspěvek k aktuálnímu tématu: Vysvětli rozdíl mezi úkolovou a časovou mzdou, hrubou a čistou mzdou, nominální a reálnou mzdou 5 kreditů Na příkladu vysvětli pojmy náklady, výnosy, zisk 5 kreditů Na konkrétních příkladech porovnej výhody a rizika podnikání a zaměstnání 5 kreditů Jak postupovat při zakládání vlastní podnikatelské činnosti a jak zažádat o živnostenské oprávnění 5 kreditů Dobrovolný projekt: Založ soukromou firmu, zpracuj vizi a podnikatelský záměr a formou prezentace předlož potenciálnímu investorovi podnikatelský záměr 7+7 kreditů Použitá literatura: Klínský, P., Munch, O., Chromá, D. Ekonomika. Praha: Eduko Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko, Praha, 2012 Sojka, M., Pudlák, J. Ekonomie pro střední školy, Praha: Fortuna Zákon č. 90/2012 o obchodních korporacích Dostupné z: 190

192 191

193 Význam předmětu politologie, pojem státu Základní pojmy: Politologie, moc, normativní, deskriptivní, prognostický. Politologie politická věda, věda o politice, teorie politiky, věda o moci. Je to vědecká disciplína zabývající se studiem politiky 163 Jde o obor těsně související s teorií státu a práva a teoretickou sociologií a zabývá se popisem politických jevů a fungováním státního systému. Polis Logos Řecký městský stát politika Věda (přenesené slovo smyslu) starost o věci veřejné Politologie jako věda je: objektivní uznává pluralitu názorů a vědeckých postupů kritická neustále zkoumá a ověřuje každý nový vývoj a pojem Politické vědy teoretické a praktické politicko-právní, politicko-sociologické, politickoekonomické, politicko - psychologické a podle orientace na vnitropolitické a zahraničně politické vědy Moc Možnost člověka nebo skupiny lidí realizovat svou vůli i proti vůli těch, jichž se to týká. 164 Rozdělení politologie: normativní na politickou realitu aplikuje metody filosofie, postupuje od obecného ke konkrétnímu. Stanovuje, co by mělo být. deskriptivní (positivní)- popis politických jevů, procesů struktur a událostí. Umožňuje říci, jaká je skutečnost. prognostická na základě popisu a vysvětlení umožňuje předpokládat, jaká bude politická realita, jak se budou vyvíjet politické procesy, případně jak je možné vývoj ovlivnit. Okruhy zkoumání politologie: 163 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, 1. vydání, Brno, 2003, s David, R. Politologie: Olomouc, Olomouc 2005, s

194 politické teorie politické instituce strany, skupiny, veřejné mínění mezinárodní vztahy Vztahy politologie s ostatními vědami. a. S filozofií vyčlenila se z filozofie a používá její metody jako je dialektika (metoda vyjasňování pojmů). Používá také její teorie vysvětlení vzniku státu. b. Se sociologií zkoumání sociologických faktorů politického života a obě se zabývají mocí, volebním chováním apod. c. S historií politické myšlenky a události jsou podmíněny historickými okolnostmi d. S ekonomií politická rozhodnutí ovlivňují ekonomickou situací. Ekonomickou úroveň podmiňuje preference voličů i jednání politiků STÁT Základní pojmy: Stát, státní občanství, právní stát, federace, konfederace, republika, monarchie, absolutistická a konstituční monarchie, demokracie, teokracie. Forma organizace lidského společenství, vyznačující se sdružením obyvatel určitého území v právní celek. 165 Státní moc je nezávislá a neodvozená od jiné (suverenita, svrchovanost, omezená jen prostorově (státním územím). Své vnitřní i vnější záležitosti si každý stát řeší sám (omezen pouze mezinárodním právem). Stát není podřízen žádnému vyššímu orgánu, může však dobrovolně převzít závazky vyplývající z členství v nadstátních organizacích. Občanem státu se člověk stává narozením. Jako občan je každý podřízen příslušným mocenským orgánům svého státu. Platí daně a poplatky, vykonává voj. službu atd. Na druhou stranu jsou občanské povinnosti vyváženy výhodami (stát se stará o bezpečnost, zdravotní péči a vzdělávací soustavu). Funkce státu: a. vnitřní funkce: právní - regulace základních společenských vztahů a řešení sporů bezpečnostní - ochrana státu před napadením zevnějšku a ochrana bezpečnosti a majetku občanů hospodářská - správa státních financí a regulace hospodářských vztahů sociální - zaměstnanost, zdravotní péče, důchod, kulturní b. vnější funkce: organizování styků s ostatními státy regulace zahraničního obchodu Výkon státní moci provádí stát pomocí státního aparátu, který zabezpečuje realizaci jednotlivých státních funkcí. Tvoří jej státní úřady, soudní, bezpečnostní a další ozbrojené složky. 165 David, R.: Politologie: Olomouc, Olomouc 2005, s

195 Právní stát Je takový stát, v němž je vztah mezi občanem a státem vymezen pomocí práva. Právní řád stanoví i pravidla chování státních orgánů, aby nemohla být moc zneužita proti občanům, a také pravidla chování občanů ve státě. Je prosazována vláda práva. 166 Stát slouží občanovi a suverenita občana je v právním státě dána ustanovením lidských práv a svobod a možnosti participace na politickém životě. Teorie vzniku státu. 1. Náboženská teorie vychází z božského původu státu, respektive panovníka, který v něm vládne. (např. starý Egypt, japonské císařství do roku 1946) 2. Patriarchální teorie stát vznikl z rodiny, jejím postupným rozšiřováním 3. Patrimoniální stát vznikl na základě vlastnického vztahu k půdě 4. Mocenské pojetí vláda silnějšího nad slabším 5. Smluvní teorie právním důvodem vzniku státu je smlouva mezi lidmi. (typické je toto pojetí státu pro liberály - Hobbes, Locke, Rousseau) 6. Normativní stát ztotožňuje s právním řádem, stát - personifikace práva 7. Psychologická na základě magického vlivu, který měli kmenoví vůdci, vzniká vnitřní psychická potřeba lidí podmanit určité území 8. Organická teorie vznik státu postupným organickým začleňováním jednotlivých rodů a později celých kmenů do stále větších správních celků 9. Solidarismus stát je vyšším stupněm vzájemné lidské pomoci 10. Funkcionalistická vznik států kolem konkrétních cílů Úkol 1. Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, zcela určitě pohoří mezi ostatními, kdo dobří nejsou (Machiavelli 1995, 70). Vladař se proto musí naučit nebýt vždy dobrý, ale využít vhodných prostředků pro danou situaci, nemusí nezbytně mít všechny dobré vlastnosti, ale musí umět vzbudit zdání, že je má. Musí splňovat zdání laskavého, věrného, upřímného, lidského a zbožného. Umné využívání a zhodnocení situace je obzvláště důležité ve vztahu panovníka k lidu. Machiavelli radí neopírat se o loajálnost, ale o strach lidí před trestem panovníkovu morálku chápe v souvislosti se zajištěním vyšší hodnoty (Ivo Železný: Machiavelli, N. (1995): Vladař. Praha). 2. Skupiny, které vytvářejí stát, to dělají z určitého účelu, určité potřeby, k určitému užitku. Dávají se dohromady ne proto, aby byly pohromadě, ale aby něco společného dělaly. (José Ortega y Gasset); 0 kreditů absolutní neznalost 0 3 pojmů 1 kredit nedostatečná znalost 3-4 pojmů 2 kredity průměrná znalost 5-6 pojmů 3 kredity dobrá znalost 7 8 pojmů 166 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis,1. vydání, Brno, 2003, s

196 4 kredity velmi dobrá znalost 9 pojmů 5 kreditů vynikající 10 pojmů X Znaky státu. 1. Státní aparát soustava orgánů vykonávající státní moc a správu 2. Území vztahuje se na působnost státních orgánů 3. Občané obyvatelstvo 4. Ozbrojená moc policie, vojsko 5. Právní subjektivita způsobilost samostatně vystupovat v právních vztazích Formy státu. Podle způsobu vykonávání státní moci: 1. Demokracie - na správě a řízení státu se podílejí všichni občané. Jsou zde realizována základní lidská práva a svobody a umožňují pokojnou a pravidelnou změnu vlády. 2. Diktatura - vládne jen úzký okruh osob nebo jedinec. Tyto státy potlačují lidská práva a svobody, potlačují opoziční názory. Podle toho, kdo stojí v čele státu: 1. Teokracie stát je pokládaný za výtvor boha a osoba, která je v čele státu je považována za vykonavatele boží vůle. 2. Monarchie stát, jehož nejvyšším představitelem je monarcha. Je to doživotní, dědičná vláda jednoho panovníka. Monarchie může být: - Absolutní - panovník ve svých rukách soustřeďuje veškerou moc (výkonnou, zákonodárnou, soudní). - Konstituční - panovníkova moc je omezena pravomocemi ostatních vrstev, které mají svůj právní základ v ústavě. - je oddělena zákonodárná moc od panovnické - je oddělena výkonná moc od panovnické. Výkonná moc se realizuje na základě parlamentních voleb a panovník plní reprezentativní funkci. 3. Republika - v čele státu je zvolený představitel Podle struktury: 1. Jednotné (unitární) stát má jedno řídící centrum 2. Složené stát je svazkem dvou nebo více státních celků - Federace pevný svazek státu. Členské státy federace nevystupují v mezinárodních vztazích samostatně. Má jednotnou měnu, armádu, zahraniční politiku - Konfederace volný svazek států. Každý stát je samostatným subjektem mezinárodního práva. Ústředním orgánům konfederace je ponecháno jen tolik pravomocí, kolik je považováno za účelné 195

197 Podle konkrétních ústavních řádů 1. Prezidentský systém - prezident je v čele výkonné moci a je volen přímou volbou a je nezávislý na zákonodárné moci (není kontrolován) - USA 2. Poloprezidentský systém - prezident je volen přímo a je nositelem větších pravomocí než v parlamentním modelu, pokud jde o tvorbu a kontrolu vlády, na které se spolupodílí parlament - Francie, Polsko, Finsko 3. Parlamentní systém - vláda je ustanovována a kontrolována parlamentem, který ji vyslovuje důvěru - Velká Británie, Německo, ČR Úkol Urči typ státu! Chomejní totiž zavedl do praxe systém velájate fakíh, vláda duchovního - v zásadě jde o koncept, podle nějž vysoký šíitský klérus zvolí ze svého středu vůdce, který až do příchodu skrytého imáma řídí veškeré pozemské dění ve společnosti (poté, co zemřel Chomejní, převzal po něm v roce 1989 tuto funkci dnešní íránský vůdce ájatolláh Alí Chámeneí). 196

198 Kredity Kredity v přípravě na debatní ligu Tvrzení: (učitelský kredit) 1-2 kredity Každý názor musí být podpořen argumentem Pravda by měla být vyslovena za každou cenu Zavedení kvót pro počet žen v zastupitelstvech obcí, krajů i v parlamentu je cestou ke změně politické kultury v ČR Kredity v hodinách politologie Příspěvek k diskusi: Politologie.?! 10 kreditů Stát, ve kterém žiji 10 kreditů Lidská práva 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: 5 kreditů charakterizuj politologii jako vědní disciplínu uveď praktický význam politologie vymez pojem státu popiš vznik a vývoj státu vymez účel a funkci státu uveď, jak lze získat české státní občanství a jak ho lze pozbýt vysvětli, jaké jsou základní charakteristiky právního státu na konkrétních příkladech rozliš různé formy státu popiš vývoj lidských práv popiš základní symboly české státnosti a objasnit jejich význam Scénka na libovolné téma stanovených příspěvků k aktuálnímu tématu 5 kreditů 197

199 POLITIKA, VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ, POLITICKÉ STRANY. Pojmy: Politika, politická participace, fundamentalistický, negativistický, pragmatický, antipolitický, politický systém, politická kultura, politické strany, levice, pravice, liberalismus, konzervatizmus, komunismus, fašismus, nacismus, volby, většinový a poměrný systém voleb, veřejné mínění, pluralismus. Politika Slova "politika" se obvykle užívá ve dvou zásadně odlišných významech. Na jedné straně je chápána jako program, koncepce jednání, nebo samo jednání jednotlivců, skupin nebo vlády (policy); ve druhém smyslu pak znamená oblast, ve které se tyto programy střetávají (politics). Je to společenská veřejná činnost, vztahující se k řízení věcí veřejných a mající dva charakteristické znaky: obecný dopad a mocenský dopad. 167 Na úrovni státu je politika chápána jako správa věcí veřejných, jejímž cílem je obecné blaho ve společnosti, jako umění řídit stát a vztahy mezi státy. není zapotřebí. Předpokladem politiky je odlišnost názorů - tam, kde panuje shoda, tam jí Rysy politiky: 1. Překonávání odlišností názorů 2. Používání politických postupů: Přesvědčování Vyjednávání Dosahování konečného rozhodnutí 3. Závaznost rozhodnutí 4. Vynucování rozhodnutí za pomoci (státní) moci Typy politiky: 1. Pragmatická řídí se zásadou užitečnosti, která je v souladu s právy a zájmy občanů společnosti. 2. Fundamentalistická slepě se řídí zásadami určité ideologie či náboženské víry a odmítá se přizpůsobit změněným poměrům ve společnosti. 3. Negativistická je to v podstatě otázkou moci, která je nejen jejím prostředkem, ale i cílem 4. Antipolitická klade na první místo morálku. Morální hodnoty jsou před užitečností Pragmatický politický program je v souladu s právy a se zájmy občanů: Jeho hlavním kritériem je užitečnost a zpravidla souvisí s uspokojováním aktuálních potřeb lidí ve všech sférách života. Může se jednat např. o snížení daní nebo zvýšení přídavků na děti na-úrovni státu; vybudování vodovodu nebo otevření kina na úrovni obce. Pragmatická politika může být definována jako "umění možného" 168 Pragmatický politik se snaží pomocí kompromisů 167 Odmaturuj ze společenských věd, 1. vydání: Didaktis, Brno, 2003, s David, D. Politologie: Olomouc, Olomouc, 2005, s

200 uskutečnit maximum ze svého programu. Více než politici z "jiných kategorií" usiluje pragmatik o své znovuzvolení. To však neznamená, že pragmatik nemá své zásady či principy. Většina vůdců politických stran patří do této kategorie. Antipolitické chápání politiky je založeno na morálním, resp. náboženském základě. Obvykle uvažuje spíše v dlouhodobých horizontech, jež se týkají lidstva jako celku, jeho globálních problémů a vzájemného soužití (mírové iniciativy, hnutí za lidská práva apod.)" a staví se proti konkrétním aktuálním nespravedlnostem (např. požadavky na ukončení válečných konfliktů, podpisové akce na podporu politických vězňů, podpora S. Rushdiemu atd.). Její představitelé upřednostňují morální hodnoty před hodnotami každodenní užitečnosti. Nejcharakterističtějším rysem apolitické (nepolitické, idealistické, etické) politiky je důraz na uskutečňování lidských práv jako všeobecných politicko-morálních hodnot. V tomto smyslu je, resp. byla antipolitická politika programem některých mezinárodních nevládních organizací (Amnesty international, Human Rights Watch) či politických vůdců (Gándhí, Mandela). V naší tradici je spjato především se jmény Havlíčka, Masaryka, Bláhy, Havla a některými křesťansky orientovanými autory. V negativistickém pojetí je politika chápána pouze jako otázka moci. Lidé zde slouží pouze jako objekt manipulace k dosažení určitého "vyššího cíle" (vítězství ve válce, rasově "čistý stát", budování "lepších zítřků"). Moc se stává nejen prostředkem, ale i cílem politického úsilí. K této alternativě bychom mohli zařadit pojetí Adolfa Hitlera: "Politika je umění dovést až ke konci boj národa o jeho místo na zemi." Politika jako otázka moci je pak skvěle rozpracována v Machiavelliho díle" Vladař". 169 Fundamentalistická politika může být podobně nebezpečná jako negativistická. Fundamentalismem se myslí ultrakonzervativní směry, které slepě dodržují samotné základy nějaké teorie nebo náboženství, a odmítají jakoukoliv jejich změnu. v politice se může projevovat zastáváním určitých postojů i v době, kdy důvody a okolnosti, které je formovaly, již dávno pominuly. Příkladem může být lpění na zásadách marxismu (např. třídní boj, revoluce) ještě na konci 20. století; v náboženské oblasti je častým jevem fundamentalismus v některých islámských zemích. Úkol Vlastním slovem vysvětli definici politiky! Napiš, co si představuješ pod správou věcí veřejných! Vysvětli tvrzení: Tam, kde panuje shoda, tam politika není zapotřebí! Pokus se pojmenovat typy politik jiným slovem či větou! Pragmatická Fundamentalistická Negativistická Antipolitická Hranice mezi uvedenými typy politik nejsou ostré. Pokus se najít společné Úkol rysy některých typů při: k zamyšlení - prosazování politiky mimo volební proces - své politice přesvědčení - používání prostředků prosazování své politiky - kladení důraz na morálku 169 David, D. Politologie: Olomouc, Olomouc, 2005, s

201 Politický systém Politika se uskutečňuje v rámci konkrétního politického systému, který ji současně formuje. Politický systém je součástí celkového sociálního systému. Zahrnuje všechny aktivity, jež souvisejí s formulací a vykonáváním politiky. Je tvořen souborem institucí, které zprostředkovávají vzájemný, vztah "mezi lidmi a vládou: volby, volební kampaň, politické strany a hnutí, zájmové organizace, státní orgány, orgány místní správy a samosprávy, veřejné mínění, 'masová média. 170 ', Z hlediska historického rozdělujeme na politické systémy: - primitivní - dědičná impéria - kočovné a výbojové říše - městské státy - feudální státy - centralizované byrokratické říše - moderní politické systémy Z hlediska rozdělení politické moci: - demokratické - autokratické - totalitní - rozvojové Politická kultura Politická kultura dané společnosti je založena na politických hodnotách, postojích, názorech, normách a zvládnutí politických rolí. Lidé je získávají v procesu politické socializace. Termín politická kultura se podle Alrnonda a Verby "vztahuje na postoje k politickému systému a jejich částem a na postoje k vlastní roli v tomto systému". 171 Typy politické kultury pak rozdělili do tří skupin na provinční podřízenou účastnickou Provinční kultura - v takových společnostech neexistují žádné specializované politické role (náčelnictví, šamanství jsou směsí politicko-ekonomických a náboženských rolí, neexistují očekávání, že by od politického systému mohla vzejít jakákoliv změna. Podřízená politická kultura vykazuje orientaci k politickému systému a k jeho výstupům, uskutečňovaným byrokracií a soudy. Nevykazuje žádné postoje ke vstupům (politickým stranám, zájmovým skupinám, médiím) ani k vlastní účasti. Členové účastnické kultury pak zaujímají jasné postoje ke vstupům politického systému i k vlastní účasti. 170 Tamtéž, s David, D. Politologie: Olomouc, Olomouc, 2005, s

202 Politická participace Politickou participací (účastí) rozumíme aktivitu jednotlivců a skupin, kterou se snaží ovlivnit nebo podpořit vládu a politiku. 172 Rozlišujeme participaci: a) Konvenční - zahrnuje relativně obvyklé chování, které užívá institucionálních prostředků, jež poskytuje demokracie, a v dané situaci bývá pro většinu lidí přijatelné. b) Nekonvenční - relativně neobvyklé chování, které kritizuje nebo se staví na odpor vládě. Formy participace: účastí ve volbách dopisem poslanci nebo senátorovi návštěvou poslance nebo senátora v jeho poslanecké resp. senátní kanceláři v místě bydliště nebo obvodě, ve kterém byl zvolen návštěvou komunálních poslanců nebo radních dopisem do místních nebo celostátních médií telefonátem do živého vysílání rozhlasu přenášejícího besedu s politikem účastí na politickém, resp. předvolebním mítinku vstupem do politické strany (občan starší 18 let) vlastní kandidaturou ve volbách (do obecního zastupitelstva od 18let, do Sněmovny od 21 let, do Senátu od 40 let) vstupem do nátlakové skupiny (organizace, která se systematicky snaží ovlivnit politiku v dané věci) prostřednictvím pomoci nátlakové skupině, resp. politické straně s kampaní účastí nebo organizací shromáždění, demonstrace podepsáním nebo napsáním petice POLITICKÉ STRANY Jsou to dobrovolná sdružení občanů se stejnými politickými názory a cíli, která se zúčastní politického života. Vzájemnou konkurencí se snaží získat politickou moc a prosadit svou politickou vůli. 173 Jsou důležitou součástí politického systému státu založenému na principech zastupitelské demokracie. Předkládají veřejnosti své volební programy, v nichž vysvětlují své cíle a různá politická řešení a zúčastňují se s nimi voleb. Členem politické strany se může stát každý občan starší 18 let, který není zároveň členem jiné strany. Členství v politických stranách jsou dobrovolné. V České republice je podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ke vzniku politické strany nebo politického hnutí potřeba tříčlenného přípravného výboru, petice s alespoň podpisy, stanovy a registrace u Ministerstva vnitra. Proti neregistraci se lze bránit ve správním soudnictví. 172 Odmaturuj ze společenských věd, 1. vydání: Didaktis, Brno, 2003, s Odmaturuj ze společenských věd, 1. vydání: Didaktis, Brno, 2003, s

203 Funkce politické strany: 1. Zprostředkovatelská fungují jako most mezi lidmi a vládou občané tak mají možnost ovlivnit politické rozhodnutí vlády. 2. Integrativní - slouží k soustředění zájmů politické strany mají program orientovaný většinou do všech oblastí života společnosti. 3. Socializační jsou činitelem politické socializace strany učí své členy, jak hrát politické role, učí je řízené diskusi, demokratickým procedurám, dosáhnout kompromisu, uzavřít koalici v místním zastupitelstvu, vystupovat na veřejnosti, organizovat veřejné shromáždění a vystupovat na něm apod. 4. Mobilizační slouží k mobilizaci voličů vyzývají občany k účasti ve volbách a na předvolebních akcích. 5. Rekrutivní (výběrová) slouží k výběru politických elit v tzv. primárních volbách určují, kdo bude kandidovat na předních místech kandidátní listiny, vyhledávají odborníky, které by oslovily za účelem takové kandidatury nebo kterým by nabídli určitou odpovědnou funkci ve státní správě. 6. Ústavní (politicko-organizační) v parlamentním systému plní důležitou politickou funkci při sestavování vlády. Levice a pravice Politické strany jsou klasifikovány podle politických ideologií nebo podle svého místa v politickém spektru na pravici a levici. Toto bipolární rozdělení pochází z Francie 18. století, kde v tehdejším parlamentu seděli zástupci šlechty napravo od předsedajícího, kdežto zástupci demokratické části nalevo. Dnes je levo-pravá osa spíše "ekonomická", tj. vyjadřuje různý přístup stran ke tvorbě bohatství a k jeho rozdělování ve společnosti. Rysy pravice a levice: David, D. Politologie: Olomouc, Olomouc, 2005, s

204 Dělení stran: I. Podle charakteru členství: a) Strany masové - jedná se o západní demokratické politické strany, které se ucházejí o členy skrze třídní struktury a v maximální možné míře; členství je otevřené každému; každý také může dobrovolně vystoupit. b) Strany kádrové - jde o komunistické strany, které se vyskytovaly, resp. dodnes ještě vyskytují v komunistických totalitních režimech; jsou silně centralizované; strana si své Členy - kádry většinou sama shora vytypova1a a zajišťovala si jejich loajalitu (např. výměnou za lepší pozici v zaměstnání). c) Strany oddaných - v minulosti šlo o strany nacistického typu, dnes se strany tohoto cl1ar charakteru vyskytují v některých rozvojových zemích; jde o strany soustředěné kolem osoby jednoho vůdce, kterého oddaně, fanaticky podporují jeho stoupenci. II. Podle šířky spektra: a) Strany ideologicky úzké - jedná se o strany úzké ideologické, resp. světonázorové orientace (world view), které oslovují jen úzkou skupinu voličů, např. katolické strany katolíky, agrární strany zemědělce a farmáře, marxistické strany dělníky apod. Tyto strany byly typické před II. světovou válkou, ale vyskytují se dodnes (např. Strana podnikatelů, živnostníků a rolníků). b) "Catch-all" strany - strany, které usilují o podporu všech částí společnosti, které oslovují všechny sociální skupiny - dělníky i obchodníky, katolíky i protestanty; většinou se jedná o 203

205 vládní, resp. dominantní strany jako Labouristická strana v Británii nebo SPD či CDU v Německu. Systémy politických stran: Systémem politických stran rozumíme souhrn všech významných politických stran v zemi a jejich vzájemné interakce. Systémy politických stran se nejčastěji dělí: a) Systém jedné strany Systém jedné strany je takový systém, kde jedna strana má zákonný i faktický monopol v politické činnosti. Nejčastěji se vyskytují, resp. vyskytovaly v komunistických státech. V ČSSR si komunisté zajistili moc dokonce ústavně (1960), ačkoliv ji de facto ukořistili již během únorového puče (1948). b) Systém jedné dominantní strany Systém jedné strany se liší od systému dominantní strany. Dominantní stranou rozumíme politickou stranu, která je po několik desetiletí ve vládě nebo je hlavní silou v koalici. Příkladem může být Křesťanská demokracie v Itálii a Liberální demokracie v Japonsku, i když dominance obou v 90. letech skončila. c) Systém dvou stran (bipartitismus) Systém dvou stran je systém, ve kterém se ve vládě střídají pouze dvě strany, např. Demokratická a Republikánská strana v USA. Systémem více stran pak tautologicky rozumíme systém, ve kterém se vážně o moc ucházejí více než dvě politické strany. Někteří politologové (např. Sartori) rozlišují ještě systém dvou dominantních stran, resp. "dvou" stran, a případně ještě dále rozlišují, zda tyto strany jsou schopny samostatně vládnout (Velká Británie), nebo být jen dominantní silou v koa1ici (SRN). d) Systém více stran (multipartitismus). ' Někdy se jednoduše hovoří o systému tří stran, čtyř stran apod. Jestliže multipartitismus tvoří zpravidla více, než pět politických stran začíná být systém centrifugální neboli odstředivé tendence. Příčinou těchto tendencí je fakt, že demokratické politické spektrum je příliš těsné k tomu, aby se strany mohly profilovat, vzájemně odlišit. Spektrum se proto rozšiřuje k oběma extrémistickým pólům. Naopak je-li politických stran méně; zejména jsou-li jen dvě, mají tendence centripetální neboli dostředivé. Nasouvají se ke středu spektra, aby zachytili co nejvíce voličů, aby získaly voliče-mediána (viz kap. volby a volební systémy). Ideologie. Je to soustava idejí, teorií, názorů, vyjadřující zásadní postoje a cíle určité sociální skupiny, zabývá se základními problémy společnosti a státu, vnitřní i mezinárodní politiky, problematikou hospodářského a sociálního rozvoje. 175 Liberalismus Název odvozen od latinského základu znamenající svobodný, svoboda. Slovo se poprvé 175 Odmaturuj ze společenských věd, 1. vydání: Didaktis, Brno, 2003, s

206 objevuje na počátku 19. století ve Španělsku, dnes jím označujeme myšlenkový směr, do kterého řadíme politické filozofy i ze století předcházejících Hodnoty: a) abstraktní individualismus člověk je autonomní jedinec, nezávislý na ostatních, b) svoboda jako nejdůležitější hodnota - svoboda je liberály definována negativně (svoboda od státu) a pozitivně (právo nakládat se svým majetkem dle vlastního uvážení) c) společnost je pouhá skupina jednotlivců, sociální role a vztahy nejsou podstatné a pouze překáží trhu d) volný trh jako splnění touhy po majetku - na volném trhu by každý měl sledovat pouze vlastní sobecký zájem, neviditelná ruka zařídí, že všichni se budou mít lépe, sledování jiných než sobeckých cílů (např. humanitárních) vede k větším katastrofám, než ty, které se rozhodl jedinec řešit e) teorie společenské smlouvy lidé vstupují do společnosti, aby mohli efektivněji uplatňovat svá přirozená práv - garantem těchto práv je stát, ten jako nutné zlo by měl plnit pouze základní funkci zabezpečení pořádku, soudní vymahatelnost práva a rovné podmínky na trhu f) osvícenská idea pokroku lidstvo spěje a má spět k lepším zítřkům Konzervatismus Název odvozen od slova konzervovat, tedy zachovat předchozí čí původní stav. Konzervatismus vzniká koncem 18. století jako reakce na liberalismus Principy: a. Historie je vždy konkrétní sled konkrétních událostí, není abstraktní a hypotetická. b. Historie je kumulativní a plynulá, ne revoluční - odpor k revoluci a rozbíjení starých a osvědčených, organických institucí. c. Společnost je organická - je to organismus složený z různých orgánů, které vykonávají vzájemně prospěšné funkce - liberalismus rozbil organismus na jednotlivé izolované buňky. d. Abstraktní jedinec liberalismu neexistuje - člověk je vždy konkrétní člen konkrétní skupiny, produkt konkrétních sociálních a historických podmínek, člověk nemá žádná univerzální přirozená práva. Jeho práva jsou dána skupinovým členstvím a historickým vývojem. e. Člověk je především člen skupiny (rodiny, farnosti, cechu, obce, regionu) - je svázán povinnostmi vyplývajícími z tohoto členství - tyto povinnosti a znalost vlastního místa ve světě jsou zárukou svobody. Svoboda není abstraktní a negativní výsadou a tužbou jednotlivce, je to stav vyplývající s přirozeného organického uspořádání společnosti, svoboda je v rozporu s rovností. f. Autorita je chápána jako přirozená, vyplývající z členství ve skupinách (otec v rodině, farář ve farnosti, učitel ve škole, král ve státě apod.) - autorita je dobrá, usměrňuje lidské chování, zajišťuje stabilitu a řád. g. Vztah mezi jedincem a státem je vždy zprostředkován skupinami, jejichž je jedinec členem - tyto skupiny zajišťují veškeré potřeby vyjma bezpečnosti a pořádku a ty jsou povinností státu. 205

207 h. Stát by měl být minimální, silná vláda, decentralizovaná administrativa, laissezfaire - moderní stát je podstatně centralizovanější a zasahuje do života společnosti podstatně více než stát feudální (ministerstvo kultury, sportu, sociálních věcí, zdravotnictví, školství apod.). i. Konzervatismus sice podporuje volný trh, ale ne na základě sobeckého snažení abstraktních jednotlivců. j. Vlastnictví je klíčové, není to ovšem peněžní vlastnictví individuálních kapitalistů ale zejména pozemkové a hmotné vlastnictví rodinné/skupinové - toto vlastnictví zavazuje, peníze podporují nezodpovědnost. k. Institucionalizované náboženství - rituál je důležitější než obsah, zajišťuje společenskou stabilitu. Komunismus Ideologický směr vycházející z marxistické filozofie, jejímž cílem je likvidace třídní společnosti a nastolení diktatury proletariátu. Podmínkou uskutečnění je likvidace soukromého majetku. Nacismus Z německého Nationalsozialismus, česky národní socialismus) je totalitní ideologie propagovaná Adolfem Hitlerem a německou diktaturou prostřednictvím NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) v letech Vychází z přesvědčení o nadřazenosti bílé - árijské rasy a z hierarchického uspořádání státu se silným vůdcem. Nacismus v sobě spojoval myšlenku lidového společenství řízeného všesjednocujícím státem v čele s vůdcem Adolfem Hitlerem, s rasistickou vírou v nadřazenost árijské rasy, úsilí o dobytí životního prostoru pro tuto vyvolenou rasu a zajištění nadvlády v Evropě. Nacismus v sobě dokázal spojit některé zčásti protichůdné prvky, které mu zajistily politický úspěch - socialismus, antibolševismus, nacionalismus a antisemitismus. Víra v pokrok prostřednictvím agrese a z přesvědčení o nutnosti a blahodárnosti rasového konfliktu v mezinárodním měřítku, jehož vyústěním bude zničení podřadných ras a vytvoření nového nadčlověka Fašismus Pravicová totalitní ideologie hlásající extrémní nacionalismus a rasismus, neuznávající demokratická zřízení. Vznikl ve dvacátých letech minulého století v Itálii. Podporuje silné postavení národního státu vedeného silným vůdcem - diktátorem. Odmítá liberální demokracii s její definicí státu coby instituce určené k ochraně individuálních práv a vnímá stát jako přirozené společenství. Politicky představuje fašismus syntézu expanzivního nacionalismu a antimarxistického socialismu. V jeho jádru nalezneme odmítnutí liberalismu, marxismu a demokracie. Právě odmítnutí liberalismu a demokracie umožnilo propojit zdánlivě neslučitelné doktríny nacionalismu a radikálního socialismu. Kořeny fašismu (a do značné míry i nacismu) jsou tedy v zásadě trojí - nacionalismus (spojený s rasismem, avšak podstatně méně již s antisemitismem), antikomunismus a antidemokratismus. Fašismus je totalitní ideologií ve smyslu podřízení veškeré činnosti člověka státu - mimo stát nemůže mít nic hodnotu. Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát. 206

208 Anarchismus forma společenské sebeorganizace, která spočívá na dobrovolné dohodě a kooperaci bez vytváření hierarchie zejména v sociální, ekonomické a politické oblasti. Neuznává autoritu a oprávněnost státu. Nacionalismus Ideologie předpokládající, že lidstvo je rozděleno na národy, přičemž každý má svůj jazyk, kulturu a území. Z tohoto předpokladu vycházejí různá hnutí od národních obrození až po fašismus či nacismus. Rasismus Ideologie, která tvrdí, že lidské vlastnosti jsou biologicky rasově podmíněné, vlastnosti jednotlivých etnik jsou dané a neměnné, přičemž jednotlivé rasy si nejsou rovnocenné, hlásá nadřazenost jedné rasy nad ostatními. Socialismus Ideologie a politická hnutí, která vycházejí z třídních zápasů dělníků v 19. a 20. století a zdůrazňují socioekonomický systém, kde je vlastnictví a rozdělování majetku pod kolektivní kontrolou. V závislosti na dalších postojích se dělí do několika směrů jako marxismus, socialismus sovětského typu, křesťanský socialismus, národní socialismus, castrismus, reformní socialismus - sociální demokracie, anarchismus atd. Jednotlivé směry se shodují v prosazování principů solidarity, obhajoby sociálně-spravedlivé rovnostářské společnosti, plánovaně řízené ekonomiky, upřednostňovaní práv a zájmů kolektivu před právy jednotlivce, zespolečenštění výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd. VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ. Souhrn názorů a postojů veřejnosti na daný problém nebo otázku. 176 (k politickým a společenským událostem, k činnosti různých institucí a skupin, k hospodářským a kulturním problémům.) Provádějí se průzkumy veřejného mínění. Veřejné mínění je ovlivňováno: 1. zájmy lidí a jejím politickým vzděláním 2. osobnostmi 3. působení masmédií. (tisk, rozhlas, televize, internet) VOLBY A POLITICKÝ PLURALISMUS. Pluralismus: Je základem demokracie. Společnost, ve které vedle sebe žijí a spolupracují skupiny občanů lišící se ať už z hlediska rasového, národnostního, jazykového, náboženského. Funguje zde pluralita ekonomická (souběžná existence různých forem vlastnictví), politická (více různě zaměřených politických stran). 176 David, D. Politologie: Olomouc, Olomouc, 2005, s

209 Politický pluralismus: Existence více politických stran a každá strana má šanci převzít nenásilně moc ve státě formou volebního vítězství a to v rámci podmínek daných demokratickou ústavou. Volby: Jsou důležitým nástrojem nepřímé demokracie zprostředkovávajícím převedení moci z rukou lidu na státní orgány: - Obecní zastupitelstva - Poslanecká sněmovna - Senát Volební systémy: a) většinový volí se v malých volebních obvodech, z nichž vychází vítězný kandidát b) poměrný volí se politické strany Kredity Politologie 1. Příspěvek k diskusi: Je potřeba politických stran? 10 kreditů (Příspěvek může být přednesena pouze na hodině) 2. Příspěvek k tématu: vymezit pojmy politika, politický režim 5 kreditů uvést možné formy politické participace v demokratické společnosti 5 kreditů vysvětlit význam politických stran a politické plurality 5 kreditů vyber si jednotlivé politické strany a jejich politickou orientaci 5 kreditů ukázat na příkladech mediální výstupy politických stran 5 kreditů na konkrétních příkladech ukázat charakteristiky základních politických ideologií (konzervatismus, liberalismus, 5 kreditů Doplň charakteristiky ostatních ideologií vyber jednu a pojednej (socialismus, komunismus, fašismus, anarchismus, nacionalismus, rasismus) 5 kreditů objasnit funkci voleb v demokratických státech 5 kreditů na příkladech vysvětlit rozdíly mezi různými volebními systémy v ČR (poměrný, většinový) a popsat jejich výhody a nevýhody 5 kreditů seznam nás s vybranými společenských organizací a hnutí v ČR (odbory, ekologická hnutí, ženská hnutí, organizace mládeže) 5 kreditů 3. Sehraná scénka na pojednání 5 kreditů 4. Prezentace: Naše politická scéna 14 kreditů Debatní projekt Téma: 1. kolo: Tělesná výchova na středních školách by měla být volitelným předmětem. 2. kolo: Poměrný volební systém při volbě do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR by se měl změnit na většinový. 3. kolo: ČR by měla mít zákon o referendu bez výhrad. 208

210 Demokracie a formy participace občanů na politickém životě. Pojmy: Demokracie, plebiscit, referendum, základní otázka demokracie. BINGO Žáci zatrhávají pojmy, které slyší od učitele a pokud jim vyjde po zatrhnutí: řádek - 5 kreditů sloupec - 4 kredity Dlouhá diagonála - 4 kredity Diagonála (4) - 3 kredity Diagonála (3) - 2 kredity Pojmy musejí být vysvětleny a zatrhnutý řádek se již nesmí hlásit. Slovo demokracie vzniklo ve starověkém Řecku. Kořeny antické demokracie sahají do poloviny 5. stol. p. n. l. a jsou spojovány se jmény Solón, Kleisthenes a Perikles. Utvořila se specifická forma vlády vycházející z přesvědčení, že politická moc vychází z občanů státu, a že tedy mají všichni občané právo se na této moci podílet. 177 Řecká demokracie tedy měla poměrně dost nedostatků, například účast na ní měl jen ten, jehož oba rodiče se narodili v dané polis, takže se vlastně týkala jen malé části společnosti. Ženy, děti, otroci a cizinci byli z politické aktivity vyloučeni. Občané se scházeli na tzv. lidovém sněmu (eklesia), kde měl každý právo promluvit a který přijímal zákony- podíl na moci byl přímý přímá demokracie. Demokracie jde o spojení dvou řeckých slov: Démos - lid Kratein - vláda Demokracie je forma politického zřízení, která umožňuje všem plnoprávným občanům účast na správě a řízení státu. Je založena na principu podřízení menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů. 178 Hodnoty demokracie Již ve své reálné formě musí být demokracie založena na určitých zásadních principech, které ji odlišují od ostatních forem vlády: Státní moc je odvozena od suverenity lidu, to znamená, že státní moc nepochází od panovníka, od Boha, ani od komunistické strany, ale od všech lidí, od všeho lidu. Pravidelné svobodné volby založené na všeobecném, přímém a rovném hlasovacím právu, tzn., volí všichni plnoletí občané, každý má jeden hlas a každý hlas má stejnou 177 Charvát Jan. Demokracie. In: Demokracie versus extremismus Asi Milování, 2013, s Odmaturuj ze společenských věd, 1. vydání: Didaktis, Brno, 2003, s

211 hodnotu (aktivní volební právo), právo být volen (volební právo pasivní). Cílem státní moci je služba všem lidem, stát slouží lidem, nikoliv lidi státu. Dodržování všech základních lidských práva svobod, politická rovnost, rovnost před zákonem. Právní stát, tzn. vztah mezi občanem a státem je vymezen pomocí práva, vláda práva. Dělba státní moci na (vzájemně nezávislou) složku zákonodárnou, výkonnou a soudní. Nezávislou soudní moci tj. spravedlnost, práva na soudní ochranu. Politický systém založený na svobodném vzniku a konkurenci politických stran vláda většiny, tzn., politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny. Práva menšin, možnost ucházet se o přízeň většiny. Fungující občanská společnost, tzn. společnost složená z plurality nestátních skupin a organizací, které se snaží převzít maximum státních funkcí (zdravotní pojišťovny, nadace, kulturní instituce apod.). Decentralizovaná státní správa a samospráva. Ekonomický systém založený na svobodném podnikání. Práva na soukromé vlastnictví. Sociální spravedlnost v otázkách ochrany a sociálně ekonomického zabezpečení starých, nemocných, nezaměstnaných. Nezávislé veřejné mínění. Základní otázky demokracie Proč demokracie? Demokracie je jediný politický systém, který je založen na principu suverenity lidu: státní moc se v demokracii odvíjí od lidu, demokracie je vládou všeho lidu, všech lidí. Tím se liší například oligarchií či diktatur, které jsou založený na vládě určité skupiny, resp. jednotlivce. V systému apartheidu je tato skupina rasová, v případě chunty vojenská, u komunismu třídní a stranická. V těchto režimech jsou příslušníci a státních skupin vyloučení z politické účasti, nemají rovná práva. Kdo je "lid"? V moderní demokracii se lidem myslí všichni dospělí občané neboli všichni, kdo mají rovné volební právo. Jedinými podmínkami k jeho získání je tedy občanství a věk. Hodnotíme-li však demokracii v jejích dějinách, říkáme, že demokracie je politický systém, ve kterém má volební práva velký počet lidí. Proč vláda většiny? Ideální demokratický systém by byl asi takový, ve kterém by všichni lidé souhlasili s daným politickým rozhodnutím. Co se myslí většinou (lidu)? Většinou se v demokracii myslí více než polovina, pokud se rozhoduje mezi dvěma alternativami, např. kandidáty nebo koncepcemi. Taková většina se, nazývá absolutní. Máme-li tři nebo více alternativ, považuje se za většinovou ta, která získá nejvyšší počet stoupenců (relativní většina). Demokratické zásady: a) zásada suverenity - přímá demokracie - nepřímá demokracie b) zásada dělby moci 210

212 - zákonodárná - výkonná - soudní c) vůle lidu se uskutečňuje cestou svobodných, rovných, přímých a tajných voleb Rozdělení demokracie: 1. přímá demokracie - lid vykonává státní moc přímo rozhodnutím, vyslovením své vůle (referendem, plebiscitem, přímou iniciativou), 2. zastupitelská demokracie (reprezentativní, nepřímá) - lid vykonává státní moc prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů (parlamentu, přímo voleného prezidenta ), 3. většinová (majoritní) demokracie klade se důraz na většinová rozhodnutí lidu (např. většinový systém voleb), 4. konsensuální demokracie politická rozhodnutí, které jsou výsledkem střetu různých politických sil vzešlých zpravidla z poměrného volebního systému a výsledkem působení dalších subjektů politického pluralismu (nátlakových a zájmových organizací, protestních hnutí) na vládu a parlament. 5. Konsociační demokracie forma demokracie, ve které je vláda v zemích s rozdrobenou politickou kulturou (např., díky náboženským, národnostním Postavení občana v demokratické společnosti rovnost před zákonem presumpce neviny právní stát jako systém záruk sloužící k zachování demokracie Znaky pluralitní demokracie: systém, v němž existuje a svobodně působí více politických stran nebo skupin, které vzájemným střetáváním a relativní rovnováhou tvoří mechanismus politické moci typický pro moderní demokratické zřízení občané vykonávají státní moc prostřednictvím svých zástupců, které si zvolili v parlamentních a senátních volbách a ve volbách do obecních zastupitelstev Znaky přímé demokracie: Oprávnění občanů rozhodovat bezprostředně v lidovém hlasování o závažných státně politických otázkách a to formou referenda nebo plebiscitu. V referendu se občané mající volební právo vyslovují pro nebo proti navrhovanému ústavně politickému nebo zákonodárnému aktu. V plebiscitu se občané v lidovém hlasování vyslovují zpravidla o formě státního zřízení, o oddělení nebo osamostatnění národů, popřípadě, ke kterému státu má určitá oblast náležet. Formy přímé demokracie v ČR a ve světě: V ČR referendum x ve světě - referendum - plebiscit 211

213 Referendum je všelidové hlasování, je rozhodnutí všech občanů nebo i všech obyvatel v otázkách zákonodárných nebo výkonných. 179 Je to hlasování, kterým voliči celého státu nebo některé z jeho částí rozhodnou o přijetí či zamítnutí zákona, předpisu, návrhu či programu, které byly předloženy k posouzení obyvatelstvu místo zákonodárným orgánům. Jedna z mála zachovaných metod přímé demokracie. Ve státech, které referendum připouštějí, bývají podmínky pro jeho provedení zakotveny v ústavě. V některých státech je referendum povinné pro určitou kategorii zákonů (Švýcarsko), v jiných existuje pouze na lokální, nikoli celonárodní úrovni (USA) Plebiscit je lidové hlasování, ve kterém se zpravidla obyvatelstvo nějaké části státu nebo národnostní menšina rozhoduje o své politické budoucnosti. 180 Jedná se o jednorázové rozhodnutí, které není předepsáno pro některé zákonem stanovené případy, jak je tomu u referenda. Např. Itálie byla sjednocena pomocí plebiscitu a po 1. světové válce na různých územích se smíšeným obyvatelstvem byly organizovány plebiscity ve smyslu národního sebeurčení. Pravidla pro pořádání a hodnocení referenda v ČR Referendum se koná na základě obecného, rovného a přímého hlasovacího práva uskutečňovaného tajným způsobem. Právo rozhodovat při referendu konaném v obci, v městském obvodu nebo v městské části mají občané České republiky, kteří v obci nebo městské části mají trvalý pobyt a nejpozději v den hlasováni í dosáhli i věku 18 let oprávnění občané jsou zapsáni v seznamu oprávněných občanů v obci a v městské části, kde mají trvalý pobyt. Oprávněný občan vstoupí do prostoru určeného k úpravě hlasovacích lístků, v němž musí být sám, způsobem, který stanoví zákon, upraví hlasovací lístek a vloží jej do úřední obálky, kterou poté vloží do hlasovací schránky na hlasovacím lístku, zakroužkuje oprávněný občan předtištěnou odpověď ano nebo ne. Při sčítání hlasů okrsková komise sečte zvlášť hlasy odevzdané pro odpověď "ano" a zvlášť hlasy odevzdané pro odpověď "ne k platnosti rozhodnutím referendem je třeba účasti alespoň 35% občanů, rozhodnutí referendem je přijato, hlasovala-li pro ně nadpoloviční většina oprávněných občanů, kteří se referenda zúčastnili. Kritika demokracie Teorie elit Většina zastánců teorie elit kritizuje demokracii za to, že se zpronevěřila svým principům, že totiž jediná malá skupina lidí ovlivňuje veškerá rozhodnutí vlády. Podle této teorie nejsou například USA demokratickou zemí, ale oligarchií. Teorie elit vniká na přelomu 19. a 20. století, i když její podstatné problémy jsou známy již od starověku (např. Platónova kritika demokracie). Vychází z představy, že společnost je rozdělena na dvě vrstvy: 179 Referendum / /. Dostupné z: Dudák, V., Mareda, R. Občanská nauka pro SOŠ a studijních oborů SOU: SPN, Praha, 2003, s

214 - vyšší, tvořená elitou, která vládne; - nižší, tvořená masou, jež je ovládána. Veškeré dění ve společnosti je redukováno na dění v elitě. Všechen společenský a politický pohyb lze vyvodit z pohybu elity. Za zakladatele teorie elit jsou považováni Italové Vilfredo Pareto a Gaetano Mosca. Podle Pareta vytváří přirozená hierarchizace společnosti sociální kužel, na jehož vrcholu stojí elita. Elita jsou ti, kdo nejen v politice, ale i v kterékoliv jiné oblasti dokáže obsadit špičkové pozice. Jestliže elita ztrácí své vlastnosti, je vystřídána kontralitou a veškeré dějiny jsou tak koloběhem elit. Podle Moscových velkých psychologických zákonů charakterizuje civilizační fázi boj o vyniknutí, ambice, k poroučení a tyranizování. Síla, vůle, sebedůvěra a bystrost jsou potom předpoklady vládnutí. Problémy demokracie Přestože je dnes všeobecně demokracie vychvalovaná jako nejlepší možný systém řízení státu, vyznačuje se spoustou chyb, slabin či nedokonalostí, jako jsou například: Veřejná diskuse a politika, zejména před volbami, jsou často pouze přehledem populismu jednotlivých kandidátů. Demokracie je zřízení, jehož funkce se optimálně daří udržovat v klidu a míru; válka či přírodní katastrofy vedou k omezení práv osob včetně politických (např. svoboda tisku včetně eventuální autocenzury), byť zpravidla stále podstatně menší míře než v systémech nedemokratických. Ve volbách má hlas člověka, který pro společnost nic nevykonává, stejnou váhu, jako hlas člověka pro společnost užitečného. Lidské názory či vášně jsou kolísavé i manipulovatelné, lidé si proto mohou zvolit jako představitele státu politiky, kteří demokracii odmítají a zavedou totalitní režim, diktaturu nebo autoritativní. Slabé demokracie mohou podlehnout násilným, či násilím vyhrožujícím, vnitropolitickým převratům (např. Mussolini v Itálii, únor 1948 v ČSR), revolucím (např. bolševická revoluce v listopadu 1918 v Rusku) či zahraničním intervencím a okupacím (např. antické Athény, 1939 v ČSR, 1968 v demokratizující s ČSSR), nebo jejich kombinaci. Demokracie nezajišťuje mezinárodní bezpečnost státu, války mezi demokratickými státy navzájem jsou však nejméně časté. 213

215 Kredity Příspěvek k diskusi: Demokracie je mi ukradená 10 kreditů Demokracie a moje přesvědčení 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Na konkrétním příkladu vysvětli: 5 kreditů a. Rozdělení demokracie b. Formy demokracie c. Formy přímé demokracie d. Formy nepřímé demokracie e. Kritika demokracie f. Problémy demokracie Scénka na zadané téma 5 kreditů Prezentace: Uplatňování demokracie v ČR 14 kreditů 214

216 Právní základy státu- ústava Pojmy: Ústava, zákonodárná výkonná - soudní moc, demokratická kontrola moci, symboly české státnosti. Ústava Ústava nejvyšší a základní zákon země, který upravuje ústavněprávní vztahy. 181 Její základní povaha tkví v nadřazenosti nad ostatními zákony a ve vrcholné společenské důležitosti (mj. má tzv. vyšší právní sílu než obyčejné zákony a jiné právní předpisy). Základním smyslem ústavy je její stabilizační role v životě společnosti, role, která je zárukou řádu a předpokladem zachování svobody všech občanů. Ústava definuje: 1. Formu státu, formu vlády. 2. Území vymezuje hranice a stanoví podmínky jejich změny. 3. Obyvatelstvo určuje, kdo je občanem státu, kdo tvoří personální základ státu. 4. Rozdělení moci zákonodárná, výkonná a soudní. 5. Členění na samosprávné jednotky. Rozdělení: I. Podle charakteru: a) Psaná byla schválená najednou a představuje celistvý dokument. b) Nepsaná tvoří více dokumentů a řadu ústavních zvyklostí a precedentů. II. Podle způsobu přijetí: a) Přijato na základě projednání. b) Přijato na základě tradice a zvyku. III. Podle rozdělení moci: a) Prezidentská - prezident je jediným držitelem výkonné moci. b) Parlamentní parlament vyjadřuje důvěru výkonné moci. IV. Dle možností ústavu změnit c) Flexibilní - ústavu lze měnit prostým zákonem. d) Rigidní - změna ústavy je obtížnější než u jiných právních norem. Nejčastěji je pro odsouhlasení její změny potřeba větší množství hlasů členů zákonodárného sboru, než pro přijetí běžného zákona. Je také možné stanovit, že ústava smí být změněna např. jen jednou za pevně daný počet let, nebo že po změně ústavy dojde k rozpuštění zákonodárného sboru, vypsání nových voleb a změna je platná teprve tehdy, když ji nový zákonodárný sbor schválí. Také je možné vázat platnost změny ústavy na referendum. 181 David D. Politologie: Olomouc, Olomouc, 2005, s

217 Ústavní zákon. Ústavní zákony jsou právní předpisy nejvyšší právní síly, které mají přednost na zákoně i podzákonným právním předpisem. Upravují nejdůležitější otázky právního řádu, základní (ústavní) práva, změny Ústavy, vedení státních hranic apod. Ústavní zákony lze měnit nebo rušit pouze ústavním zákonem. 182 Ústavní vývoj od roku Během trvání monarchie byly vydány následující ústavy Habsburské monarchie: 1. Dubnová ústava (1848) 2. Březnová ústava (1849) 3. Únorová ústava ( ) 4. Prosincová ústava ( ) Prosincová ústava (1867). Na konci roku 1867 byl vydán soubor ústavních zákonů tvořících Prosincovou ústavu. Nová ústava byla reakcí na rakousko-uherské vyrovnání. Tvořilo ji 6 zákonů, vymezujících zákonodárnou pravomoc říšské rady, obsažen katalog základních práv občana, zřízení říšského soudu, nezávislost soudů, postavení císaře a vyrovnávací zákon. Platila do zániku Rakousko- Uherské monarchie. Historická cesta Ústavy republiky. 1. Ústavy Současná česká Ústava hodnotově navazuje na (a také podobou připomíná) Ústavní listinu Československé republiky z r Té předcházel zákon Národního výboru č. 11 z r. 1918, jímž byla založena československá státnost. 2. V r jej následovala Prozatímní ústava. Ústava z r přispěla k demokratickému rozvoji první československé republiky jako silného, uznávaného a vyspělého mnohonárodnostního státu. 3. Třetí československou Ústavu (tzv. "Ústavu 9. května") přijalo Národní shromáždění v roce V r ji vystřídala Ústava Československé socialistické republiky, kterou o osm let později doplnil Ústavní zákon o československé federaci, jenž zavedl federativní uspořádání státu složeného ze dvou národních republik. Tato Ústava mnohokrát pozměněná především v důsledku společenských změn po r platila do roku 1992 Po druhé světové válce význam základních zákonů hrubě poklesl, neboť komunistické Ústavy byly poplatné nedemokratickému režimu. Nadto ani ta omezená práva a svobody, jež v Ústavách zůstala, nebyla ve skutečnosti dodržována. Ústavní pořádek České republiky vedle obou základních stavebních kamenů - Ústavy a Listiny základních práv a svobod tvoří i další ústavní zákony, které podrobněji upravují zvláštní otázky jako územní členění státu, státní hranice, bezpečnost republiky a některá opatření, jež souvisela se zánikem společného státu Čechů a Slováku v roce Ústavu České republiky z r doplnily některé další zákony, zejména v r Ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, v r Ústavní 182 Tamtéž. s

218 zákon o bezpečnosti České republiky a v r Ústavní zákon o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii. ÚSTAVA ČESKÁ REPUBLIKY. (Ústavní zákon c. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb. a 515/2002 Sb.) Byla přijata českou národní radou (č. národní rada už neexistuje, zanikla se zánikem federace) v platnost vstoupila účinnost Složení: preambule - slavnostní úvod 8 hlav článků Listina základních práv a svobod Hlava I - základní ustanovení - vymezuje podstaty a zásady našeho demokratického státu. Hlava II - zabývá se zákonodárnou mocí (parlament). Hlava III - zabývá se výkonnou mocí (vláda, prezident). Hlava IV - zabývá se soudní mocí (nezávislé soudy). Hlava V - zabývá se nejvyšším kontrolním úřadem (NKÚ) - nezávislá kontrolní moc - kontroluje hospodaření se státním majetkem. Hlava VI - zabývá se Českou národní bankou - ústavně zakotvena její nezávislost pečuje o stabilitu měny. Hlava VII - zabývá se územní samosprávou, dvoustupňové územní členění: 1. Obec, 2. Kraj. Hlava VIII - přechodná závěrečná ustanovení. Vztah mezi občanem a státem: 1. Občané mohou činit všechno, co jim zákony výslovně nezakazují. 2. Stát může konat jedině to, co mu zákony výslovně dovolují. Moc Zákonodárná představitelem je parlament schvaluje a vydává zákony, přijaté zákony podepisuje předseda poslanecké sněmovny (dolní komora parlamentu), president a předseda vlády, zákon je platný, až když je vyhlášen ve sbírce zákonů ČR. Schválený zákon je postoupen Senátu (horní komora parlamentu)čr, který má možnost zákon schválit, odmítnout či pozměnit. Poslanecká sněmovna ČR 200 poslanců, volených tajným hlasováním ve všeobecných přímých volbách 217

219 na 4 roky, systémem poměrného zastoupení a je rozpouštěna prezidentem - poslanci starší 21 let, poslanecká imunita Senát ČR 81 členů (od r. 1996), funkční období 6 let, senátoři starší 40 let, - pojistka demokracie při rozpuštění poslanecké sněmovny - může zablokovat či pozdržet přijetí zákonů a donutit poslance k opravě Výkonná moc představitelem je vláda a prezident. ČR je parlamentní republikou s výsadním postavením prezidenta. Ve státech s parlamentním zřízením je vláda odpovědná parlamentu, v prezidentských republikách prezidentovi a v absolutních monarchiích panovníkovi. Prezident - jmenuje a odvolává vládu (na návrh předsedy vlády) - jmenuje předsedu vlády - může rozpustit Poslaneckou sněmovnu - právo suspenzívního veta = vracet parlamentu zákony - jmenovat soudce všech typů a členy NKÚ, generály, členy bankovní rady, zastupitelských misí - společně s předsedou vlády vyhlašuje volby do Parlamentu ČR - zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy - uděluje amnestii a státní vyznamenání - je volen v ČR nepřímo, oběma komorami Parlamentu ČR na 5 let - není parlamentu odpovědný, má prezidentskou imunitu Vláda: vrcholný orgán výkonné moci Vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Ministerstva - klíčová (obrany, vnitra, financí, zahraničních věcí) - Ekonomická (průmyslu a obchodu, zemědělských., práce a sociálních věcí, m. dopravy a spojů) - ostatní (kultury, zdravotnictví, školství, životní prostředí, pro hospodářskou. Soutěž, spravedlnosti, pro místní rozvoj) Soudní moc - představitelem jsou soudy Struktura soudů: 1. Okresní (v Praze obvodní) - řeší se většina občanskoprávních a trestních věcí v prvním stupni 2. Krajské řeší se složitější případy, trestné činy z dolních hranicí trestu pět let a slouží jako odvolací proti rozsudkům okresních soudů a to zásadně a konečně) 3. Vrchní (Praha, Olomouc) - Je to odvolací soud proti rozhodnutí krajských soudů, kde tyto soudy rozhodovaly v prvním stupni) 4. Nejvyšší (Brno) - je nejvyšším soudním orgánem a vrcholem soudní soustavy s výjimkou záležitostí, kde rozhoduje Ústavní soud Mimo tuto strukturu je: 1) Ústavní soud (Brno)- řeší ústavní činitele, zákony apod. dle Ústavy ČR. 218

220 2) Nejvyšší správní soud ( Brno ) - Ve správním soudnictví poskytují krajské soudy a Nejvyšší správní soud ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob. Nejvyšší správní soud v rámci této ochrany především dbá o zákonnost a jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí. Tato ochrana proti nezákonným rozhodnutím správního orgánu je dále nově doplněna o ochranu před jeho nečinností a před nezákonnými zásahy správního orgánu. Nejvyšší správní soud dále rozhoduje ve věcech volebních a ve věcech rozpuštění politických stran a politických hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti. Do pravomoci Nejvyššího správního soudu patří rovněž rozhodování některých kladných nebo záporných kompetenčních sporů mezi orgány veřejné správy. Státní symboly ČR. - jsou to předměty, které si stát ústavou určil jako své oficiální nezaměnitelné označení. Symboly vycházejí z tradic státu a stát reprezentují. Rozlišujeme velký státní znak a malý státní znak. Velký státní znak Velký státní znak je tvořen štítem se čtyřmi poli. Jednotlivá pole symbolizují historická území České republiky - Čechy, Moravu a Slezsko, čtvrté pole pak republiku jako celek. V prvním a čtvrtém poli je vyobrazen stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou. Ve druhém poli je na modrém podkladu umístěna červeno-stříbrně šachovaná orlice se zlatou korunou. Ve třetím poli se na zlatém podkladu nachází černá orlice s červenou zbrojí a zlatou korunou, ozdobená stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými listy a uprostřed vybíhajícím křížkem. Malý státní znak Malý státní znak je tvořen jediným polem, na němž je umístěn na červeném podkladu stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou. Státní barvy Státní barvy jsou bílá, červená a modrá v uvedeném pořadí. Státní vlajka Státní vlajka se skládá z horního bílého pruhu a dolního červeného pruhu, do nichž je vsunut žerďový modrý klín. Poměr šířky k délce je 2:3. Modrý klín zasahuje do poloviny šířky vlajky. Visí-li vlajka svisle, pak je bílý pruh vlevo a červený vpravo, modrý je vždy nahoře. Užité barvy jsou národními barvami České republiky. Prezidentská standarta Vlajka prezidenta republiky je čtvercového tvaru. Na bílém podkladu, olemovaným okrajem z bílých, červených a modrých plaménků je umístěn velký státní znak, pod kterým na červené stužce je podložené žlutými lipovými ratolestmi bílý nápis PRAVDA VÍTĚZÍ. 219

221 Státní pečeť Státní pečeť tvoří velký státní znak podložený lipovými ratolestmi. Okolo je vepsán nápis ČESKÁ REPUBLIKA. Státní hymna Hymnou České republiky je první sloka písně "Kde domov můj" z původní české hry Fidlovačka. Autorem textu je Josef Kajetán Tyl, autorem hudby František Škroup. Demokratická vzájemná kontrola jednotlivých mocí (zásada brzd a rovnovah) Legislativa Exekutiva Jurisdikce Legislativa Vydává zákony Právo vrátit Právo zrušit zákon parlamentu přijatý zákon Exekutiva Parlamentní Vykonává zákony Právo zrušit nařízení kontrola, právo vlády přehlasovat prezidentův nesouhlas se zákonem Jurisdikce Navrhovat ústavní Právo udělení Interpretuje zákony soudce milosti, amnestie Úkol: Zpracovat třídní ústavu podle těchto podmínek: 1. Stanovit si stát, pro který tuto ústavu budete zpracovávat. 2. Zpracovat ústavu, která se bude obsahově blížit Ústavě ČR (možné redukce či hlavy navíc jsou možné, musí být však zdůvodněny)a musí v ní být zřejmý systém brzd a rovnovah. 3. Připravit prezentaci ústavy tak, aby se prezentovaly jednotlivé druhy moci i jiné orgány, které ústava řeší a o jakou ústavu jde z těchto hledisek Podle charakteru Podle způsobu přijetí Podle rozdělení moci Dle možností ústavu změnit 220

222 Kredity Příspěvek k diskusi Žijeme v právním státě? 10 kreditů Ústava 10 kreditů Třídní prezentace: Ústava třídy 0-14 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámit ostatní s ústavním vývojem v českých zemích v rámci Habsburské monarchie (Vyber si jednu ústavu). 5 kreditů Seznámit ostatní s ústavním vývojem v rámci Československa (Vyber si jednu ústavu). 5 kreditů Na příkladech pojednej o typech ústav 5 kreditů Na příkladu ukaž demokratickou zásadu brzd a rovnovah 5 kreditů 221

223 Státní správa a samospráva Pojmy: Státní správa, samospráva, obec, kraj, přenesená působnost, samostatná působnost, subsidiarita, statutární město. Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. 183 Princip územních samosprávných celků, který je zakotven v Ústavě (hlava 7), stanoví, že obce a kraje budou samostatně spravovat a rozhodovat určité zákonem vymezené veřejné záležitosti místního nebo regionálního významu, aniž by stát do takového rozhodování zasahoval. Stát jen určí mantinely, v nichž se má samospráva pohybovat, a sám jen dohlíží na to, zda a jak jsou tyto mantinely dodržovány. Česká republika je členěna do 14 samosprávných krajů. 184 Hlavní město Praha, které je zároveň sídelním městem Středočeského kraje. Názvy dalších krajů jsou odvozeny od jejich sídelních měst: Středočeský, Budějovický, Plzeňský, Karlovarský, Ústecký, Liberecký, Královéhradecký, Pardubický, Jihlavský, Brněnský, Olomoucký, Ostravský, Zlínský. Samospráva: 1. Obec - základní územně správní celek (od roku 1990) 2. Kraj vyšší územně správní celek (od roku 1997) Město Je to obec, která má alespoň 3000 obyvatel, pokud to stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. 183 Zákon č.1/ [cit ]. Dostupné z: Územně správní celky Dostupné z: 222

224 Statutární město Zákon o obcích č. 128/2000 Sb. uvádí taxativní výčet statutárních měst. V České Republice je statutárním městem město, které má právo si svoji správu organizovat podle základní městské vyhlášky, která se označuje jako statut města. Tato vyhláška může například vymezit městské části nebo městské obvody (statut hlavního města Prahy může vymezit jen městské části, protože jeho městské obvody stanoví zákon) a může na ně přenést některé své působnosti přenesené státní správy i samostatné působnosti města. Praha je podle zvláštního zákona č. 131/2000 Sb. také statutárním městem, avšak formálně se namísto toho označuje jako hlavní město, což je status zahrnující i znaky statutárního města. Včele statutárního města je primátor. Zásada samosprávy znamená, že obce a kraje spravují své záležitosti samostatně. Princip samosprávy spočívá v předání co nejvíce kompetencí ze státní správy na samosprávné celky - obce a kraje, a to ještě pokud možno tak, aby co nejvíce záležitostí vyřizovaly ty samosprávné jednotky, které mají k občanovi nejblíže, což jsou obvykle obce. Dodržuje se princip subsidiarity - respektování pravomocí organizačně nižších úrovní Subsidiarita (z lat. subsidiaris pomocný, podpůrný od subsidia pomoc, podpora). Podle této zásady by měl stát vykonávat jen ty funkce, které nelze přenést na kraj nebo až na obec. 185 Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje. Například rozhodování o dětských jeslích nebo parku má patřit do kompetence obce, kdežto univerzita nebo dálnice má být v kompetenci kraje nebo státu. Princip subsidiarity je tak prohloubením myšlenky demokracie, je opakem centralismu a zdůrazňuje decentralizaci a úlohu samospráv. Obec Základním článkem celé soustavy státní správy a samosprávy Výkonným orgánem obce je rada je volena a odvolávána zastupitelstvem Rada vydává nařízení obce, kontroluje plnění úkolů obecním úřadem atd. Obecní úřad plní úkoly, které mu uloží obecní rada nebo zastupitelstvo a pomáhá jednotlivým komisím a výborům v jejich činnosti. Hlavním orgánem obce je zastupitelstvo, které volí do čela rady starostu Jejími orgány jsou obecní zastupitelstvo a rada obce. Navenek ji reprezentuje starosta, který tak zároveň stojí v čele obecního úřadu. Obec si tak v rámci své samostatné působnosti spravuje sama záležitosti, které jsou v jejím zájmu a v zájmu jejích občanů, pokud ovšem je již nespravuje kraj. V oblasti samosprávy rozhoduje prostřednictvím obecně závazných vyhlášek zastupitelstvo obce. Schvaluje např. - územní plán obce - rozpočet obce - zřizuje a ruší obecní policii, - rozhoduje o vyhlášení místního referenda V rámci přenesené působnosti obce vykonávají na svém území státní správu. Tu vykonává pověřený obecní úřad a obvykle tak činní pro více obcí v okolí. Pověřený obecní úřad rozhoduje 185 David, R. Politologie, Olomouc: Olomouc s

225 v prvním stupni ve správním řízení o právech a právem stanovených povinnostech fyzických a právnických osob, pokud zákon nestanoví jinak. Zatím je při výkonu přenesené působnosti obec podřízena okresním úřadům. Okresní úřady Vykonávají jen státní správu, jsou tedy správními úřady na územích jednotlivých okresů (zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech). Úřad spolupracuje s orgány obcí a kraje, spravuje a sestavuje rozpočet, který je součástí státního rozpočtu, vydává nařízení okresního úřadu, dozoruje výkon státní správy obcemi. V jeho čele stojí přednosta. Činnost okresních úřadů je řízena vládou, hlavně ministerstvem vnitra. Kraj - je vyšší územní jednotka, vykonávající samosprávu a státní správu (zákon č. 129/2000 Sb.). Orgány kraje: - zastupitelstvo kraje - rada, kraj - navenek kraj reprezentuje hejtman - úkoly v samostatné i přenesené působnosti plní krajský úřad. Zastupitelstvo vydává ve věcech samostatné působnosti: - obecně závazné vyhlášky - může také předkládat návrhy zákonů Poslanecké sněmovně - schvalovat programy rozvoje území kraje - stanovit rozsah základní dopravní obslužnosti kraje - schvalovat rozpočet kraje Výkonným orgánem je rada, ta se odpovídá zastupitelstvu kraje. Krajský úřad pak plní úkoly v samostatné působnosti, které mu uloží zastupitelstvo. Kraj také vykonává státní správu, a to ve věcech, které mu ukládá zákon, jedná se o přenesenou působnost kraje. Její výkon je svěřen zastupitelstvu, zvláštnímu orgánu a krajskému úřadu, rada může rozhodovat v záležitostech přenesené působnosti, jen stanoví-li to zákon. Kredity Příspěvek k diskusi (pouze na hodině): Samospráva je nejdůležitějším prvkem fungující demokracie. Příspěvek k tématu: Na praktickém příkladu vysvětli základní pojmy (vyber si jeden) Jak to funguje v mé obci (městě) Možnosti politické participace na chodu obce (města) Scénka Sehraj scénku na vybrané pojednání 10 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 224

226 Mezinárodní vztahy Pojmy: Mezinárodní vztahy, diplomacie, mezinárodní organizace, OSN, NATO, EU. Pracovní list: Vědecká disciplína, která se snaží nalézt bezpečnější a efektivnější prostředky organizace vztahů mezi lidmi, společnostmi, vládami a ekonomikami. 186 Mezinárodní prostředí Subjekty mezinárodních vztahů jsou suverénní státy, tj. země, které mají svrchovanou moc nad obyvatelstvem svého území. Mají také: 1. Politickou nezávislost na jiných státech 2. Právo vytvářet samostatnou nezávislou politiku 3. Uzavírat dohody a smlouvy 4. Navazovat diplomatické styky Zvláštní subjekty mezinárodních vztahů jsou velmoci - mocné státy, které mají rozhodující slovo ve světě - Francie, Rusko, Čína, USA, GB Zahraniční politika a jejich nástroje Jde o činnost státu zaměřená k zajištění nejpříznivějších vnějších podmínek pro jeho existenci Dělí se: 1. Politika izolacionistická- minimalizace zahraničních styků, stát odmítá účast v mezinárodní politice. 2. Tendence k rozvíjení zahraničních styků- snaha o spolupráci, státy uzavírají dohody a spojenectví. Mezinárodní dohody: a) Deklarace nemá právně závazný charakter, je to jen vyjádření záměru. Smlouva znamená dvou či vícestranný projev společné vůle. Vytvoření smlouvy je realizováno v několika krocích: a) parafování smlouvy - předběžné schválení, které ještě musí být schváleno kompetentním orgánem b) ratifikace smlouvy - definitivní schválení smlouvy Nástroje zahraniční politiky - stát má k dispozici politické, vojenské a ekonomické nástroje. Hlavním nástrojem je DIPLOMACIE - umění o jednání mezi zástupci různých států. Diplomaté - zastupují stát v přijímacím státě, hájí zájmy státu a občanů, rozvíjejí hospodářské, kulturní a jiné styky, sledují vývoj v zemi a podávají o něm informace 186 David, R. Politologie, Olomouc: Olomouc s

227 Diplomatické hodnosti 1. Velvyslanec Vyslanec (Nuncius Vatikán) - nejvyšší hodnost v ČR je pověřován prezidentem 2. Chargé d affaires = rezident - dočasný zástupce, pověřen ministrem zahraničí 3. Atašé (přidělenec) - odborník na určitou oblast 4. Konzul - není diplomatický zástupce, není akreditován u cizí vlády, jmenován vládou, úkolem je prosazovat zájmy svých občanů Navázání diplomatických styků mezi dvěma státy je možné až po vzájemném uznání de iure (dle práva) stát nabývá mezinárodně právní subjektivity. Uznání de facto (fakticky, reálně existující) vznik a existence státu je vzata na vědomí MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE jsou vyšší formou spolupráce mezi státy. Spolupráce států v rámci MO je trvalá a na rozdíl os smluv a dohod se neustále rozvijí. Dělí se: 1. Mezinárodní vládní organizace dohody na úrovni vlád 187 ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ (OSN) Posláním OSN je udržování světového míru a spravedlivých vztahů mezi státy. Je postavená na zásadách svrchované rovnosti rovnost politická (každý má jeden hlas) OSN byla založena v USA v Dumbarton Oaks, a to na základě přijetí charty OSN. Má 192 členů. ORGÁNY OSN Rada bezpečnosti Valné shromáždění Mezinárodní soudní dvůr Rada bezpečnosti Rada bezpečnosti (RB) má 15 členů. Charta OSN určuje 5 z nich jako stálé, Valné shromáždění volí 10 dalších za členy nestálé na dvouleté období. Údaj v závorce za jmény států znamená rok, ve kterém ke dni 31. prosince vyprší mandát té které země. Stálými členy Rady bezpečnosti jsou: Čína, Francie, Rusko, Spojené státy americké a Velká Británie. Valné shromáždění Je to nejvyšší orgán OSN. Jsou v něm zastoupeny všechny členské státy. Valné shromáždění projednává všechny otázky, které jsou spojené s Chartou OSN. K přijetí rozhodnutí je potřeba nadpoloviční většina přítomných členů. Usnesení má doporučující, právně nezávazný charakter. Úředními jazyky jsou arabština, angličtina, čínština, francouzština, ruština a španělština Mezinárodní soudní dvůr Mezinárodní soudní dvůr je hlavním soudním orgánem OSN a má sídlo v Haagu. Má 15 členů volených nezávisle Valným shromážděním a Radou bezpečnosti. Soud se řídí statutem, který byl přijat spolu s Chartou OSN. Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora jsou závazná a 187 OSN Dostupné z: 226

228 definitivní. Může projednávat spory, které mu předloží sporové strany, nebo spory stran, které v minulosti přiznaly jeho generální příslušnost. Rozvojové cíle tisíciletí Cíle OSN do roku 2015: 1. snížit chudobu a sociální vyloučení 2. dosáhnout univerzálního primárního vzdělávání 3. prosazovat rovnost mužů a žen a poskytovat ženám více možností prosadit se ve společnosti 4. snížit dětskou úmrtnost 5. zlepšit zdraví matek 6. boj s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi 7. zajistit environmentální udržitelnost 8. vybudovat globální partnerství pro rozvoj 9. udržovat mezinárodní mír a bezpečnost NEJZNÁMĚJŠÍ MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE ZAČLENĚNÉ DO SYSTÉMU OSN: Mezinárodní měnový fond - podporuje stabilitu měnových systémů ve světě Světová banka - poskytuje členským zemím dlouhodobé úvěry OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) - podporuje členské státy finančními příspěvky i odbornou pomocí při rozvoji vzdělanosti a péče o děti, pečuje o kulturní hodnoty. Dětský fond (UNICEF) pomáhá zlepšovat život dětí Světová zdravotnická organizace (WHO) sleduje stav lékařské péče a zdravotní vývoj populace ve všech státech světa OPATŘENÍ PŘI OHROŽENÍ OSN disponuje řadou prostředků pro udržení míru. Mezi nejvýznamnější patří rezoluce Rezoluce (rozhodnutí) Embargo (zábrana) Sankce (usnesení, příkaz) Bojkot postiženému státu je dočasně pozastaveno jeho členství v MO (včetně Olympijských Vojenský zásah vojenská akce vedená buď přímo vojsky OSN, nebo některým z pověřených vlivných států (nejčastěji USA) Mírová mise připadá v úvahu pouze tehdy, je-li válečný konflikt již ukončen. Pozorovatelská mise je vysílána do oblasti napětí nebo přímo do válečného konfliktu. 227

229 188 SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE (NATO) Nejvýznamnější vojensko-politická organizace na světě. Její členové plánují společnou obrannou politiku a armády členských států podléhají společnému vedení. Vstupem do aliance každý stát přijímá závazek podílet se na společné obraně a v případě potřeby pomoci jinému členskému státu, pokud bude napaden třetí stranou. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Aliance sídlí v Bruselu v Belgii. Má 28 členů. ČR vstoupila do paktu v roce 1999 na základě rozhodnutí vlády s následnou ratifikací parlamentem. ORGÁNY NATO - v čele je generální tajemník NATO Rada NATO Nejvyšší politický orgán obranného paktu na úrovni ministrů zahraničí a schází se 2x do roka. Přijímá rozhodnutí o společné zahraniční politice a rozhoduje o přijetí nových členů nebo o společných vojenských akcích. Vojenský výbor Rozhodují o vojenských záležitostech. Výbor pro plánování Vykonávají vůli Rady NATO a připravují realizaci jejich rozhodnutí a sám nemá přímé rozhodovací pravomoci. Členské země Washingtonskou smlouvu podepsalo v dubnu 1949 dvanáct států: USA, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie, Island. V roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko, v roce 1955 se po získání plné suverenity připojila Německá spolková republika a v roce 1982 Španělsko. V roce 1999 se k NATO připojilo Polsko, Maďarsko a Česko (12. března), všechny tři země byly prvními zeměmi, které se k NATO připojily ze zemí Východního bloku. V roce 2004 se v největší vlně rozšiřování NATO připojilo 7 států: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. 1. dubna 2009 přistoupily Chorvatsko a Albánie. 188 NATO Dostupné z: Flag_of_NATO.svg.png 228

230 EVROPSKÁ UNIE 189 Sdružuje evropské státy, jejím cílem je politická a hospodářská integrace členských států. Symboly EU Den Evropy Evropská vlajka- 12 zlatých hvězd na tmavě modrém pozadí Evropská hymna- Óda na radost z 9. Beethovenovy symfonie na slova Friedricha Schillera CÍLE EU hospodářská unie prosazování 4 základních svobod: volná pohyb lidí, zboží, kapitálu a služeb měnová unie členské zem se rozhodly přejít od celní unie k jednotné měnové politice, většina států přijala společnou měnu EURO (od roku 2002) politická unie snaží se sladit svoji zahraniční politiku a poskytnou občanská práva občanům členských zemí na svém území Historie Evropské společenství (tvořeno 3 základními organizacemi) 1. Evropské společenství uhlí a oceli ESUO (European Coal and Steel Community ECSC) Pařížská smlouva napsána 1952 a v roce 1951 podepsána: počet států:6 (Benelux, Francie, Německo, Itálie) V rámci těchto šesti zemí vzniká společný bezcelní trh a společná politika vůči nečlenským zemím. 2. Evropské hospodářské společenství EHS (European Economic Community EEC) Vznik na základě Římské smlouvy a sloužila ke koordinaci hospodářských politik jednotlivých států - vznik celní a obchodní unie -volný pohyb zboží, kapitálu, služeb a pracovních sil 3. Evropské společenství pro atomovou energii (European Atomic Energy Community=Euratom) Vznik na základě Římské smlouvy - cílem koordinace spolupráce v oblastech jaderné energie, jednotné bezpečnostní opatření 4. Evropské společenství V roce 1967 se ECSC, EEC a Euratom spojili v jednotnou organizaci jménem: Evropské společenství (European Community), která trvala až do roku Maastrichtská smlouva- vznik Evropské unie doposud má 27 států ORGÁNY EU (většina v Bruselu, něco ve Štrasburku, něco v Lucemburku) 1) Evropský parlament Zastupitelský orgán EU, 626 poslanců z 15 členských zemí, je jedinou přímo volenou institucí EU. Poslanci jsou voleni na dobu 5 let, počet poslanců odráží počet obyvatel, poslanci se 189 EU Dostupné z: 229

231 sdružují podle svého politického přesvědčení nikoliv dle státní příslušnosti, sídlo: Strassburg, Brusel a Lucemburk. Má kontrolní, rozpočtová, legislativní funkci a může vyslovit Evropské komisi nedůvěru 2) Evropská komise Je to výkonný orgán EU- 27 komisařů každý členský stát má jednoho zástupce, jsou voleni na 5 let, sídlo: Brusel, v čele předseda Vydává právní akty, má právo kontrolovat mezinárodní smlouvy, uděluje sankce (hospodářské i politické) Přijímá usnesení nadpoloviční většinou, schází se 1x týdně. 3) Evropská rada Je to hlavní rozhodující orgán EU, který schvaluje všechny legislativní akty. Každý stát má 1 zástupce (hlava státu nebo předseda vlády). Rozhoduje o přijetí nových členských zemích, uzavírá dohody mezi EU a třetími zeměmi 4) Rada Evropské unie Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) je vlivnou institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Její hlavní pravomocí je společně s Evropským parlamentem přijímání legislativy. Rada složená z ministrů jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel. 5) Evropský soudní dvůr Sídlo je Lucemburku a tvoří ho 15 soudců, 8 generálních tajemníků, soudci neodvolatelní, jednání neveřejná, státy musí respektovat Řeší soudní spory mezi členskými státy EU. A také mezi členskými státy a třetími zeměmi Politiky Evropské unie 1. Společné politiky a) Zemědělská politika kolem 40% veškerého rozpočtu EU - Zajištění soběstačnosti v zásobování potravin - Růst produktivity - Garance stabilních příjmů zemědělců a zajištění odpovídající životní úrovně - Stabilizace trhů - Zajištění dodávek spotřebitelům za rozumné ceny b) Obchodní politika společný celní sazebník vůči třetím zemím. Vznik celní unie c) Dopravní politika společný přístup dopravců s dopravními službami v celé EU d) Měnová politika Klíčovou roli zde hraje Evropská centrální banka. Držení cenové stability a společně s ostatními centrálními bankami provádí operace na volném trhu. Vytvoření Strukturálních fondů a na základě vytvořených operačních fondů dostávají jednotlivé země dotace. Limity pro množství peněz přiděleným jednotlivým zemím se vždy stanovují na 7 let. ČR končí limit v roce Koordinované politiky Jsou to oblasti, v nichž se unijní orgány dělí pravomoci s členskými zeměmi. - Koordinace hospodářské politiky, hospodářská a sociální soudržnost, ochrana životního prostředí, průmyslová politika, ochrana spotřebitele apod. 230

232 - Sociální politika, politiky v oblasti kultury, zdravotnictví, výzkum a vývoj, rozvojová politika Mezinárodní nevládní organizace - dohody na jiných úrovních VOJENSKO-BEZPEČNOSTNÍ ORGANIZACE MEZINÁRODNÍ KRIMINÁLNÍ POLICIE (INTERPOL) založena 1923 ve Vídni, sídlí v Lyonu, je organizací ke společnému potírání mezinárodního zločinu a výměně informací mezi kriminálními policiemi členských zemí. Zaměřuje se mj. na boj proti terorismu VÝZNAMNÉ MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE SVĚTOVÁ OBCHODNÍ ORGANIZACE (WTO, dříve GATT) založena 1995, sídlí v Ženevě, prosazuje zjednodušení výměny zboží i služeb mezi státy a odstranění obchodních bariér. G8 volné politické sdružení osmi hospodářsky nejvyspělejších průmyslových států světa: USA, Kanada, Rusko, Japonsko, Německo, VB, Francie MEZINÁRODNÍ ČERVENÝ KŘÍZ založen 1863 v Ženevě, kde sídlí. Nejstarší nepřetržitě fungující mezinárodní organizace zaměřená pouze na poskytování humanitární pomoci státům postiženým válkami či přírodními katastrofami. V Československu založena v r MEZINÁRODNÍ OLYMPIJSKÝ VÝBOR založen 1894 v Paříži, sídlí v Lausanne, podporuje rozvoj sportu a přispívá k míru a přátelství mezi národy, připravuje konání zimních i letních olympijských her ORGANIZACE PRO HOSPODÁŘSKOU SPOLUPRÁCI A ROZVO (OECD) založena 1961, sídlí v Paříži, každoročně vydává ekonomickou analýzu a hodnocení hospodářských výsledků jednotlivých států. RADA EVROPY založena 1949 v Londýně, sídlí ve Štrasburku, monitoruje stav lidských práv v evropských zemích, podporuje rozvoj demokracie EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA ustaven 1955, sídlí ve Štrasburku, spadá pod Radu Evropy, mohou se k němu obracet jen občané členských států se stížnostmi na porušování lidských práv ve své zemi. ORGANIZACE STÁTŮ VYVÁŽEJÍCÍ ROPU (OPEC) založena 1960, sídlí ve Vídni. Hospodářskopolitická organizace sdružující největší světové producenty ropy, reguluje ceny ropy a její těžbu v jednotlivých státech. BRITSKÉ SPOLEČENSTVÍ NÁRODŮ (Commonwealth of Nation) vzniklo 1931, svazek tvořený Spojeným královstvím VB a Severního Irska a jejich bývalých kolonii SPOLEČENSTVÍ NEZÁVISLÝCH STÁTŮ (SNS) vzniklo 1991, politicko-hospodářská organizace sdružující republiky bývalého Sovětského svazu, usilující o vojenskou spolupráci. EVROPSKÉ SDRUŽENÍ VOLNÉHO OBCHODU (ESVO) vzniklo 1960, je obdobou EU, je pouze hospodářskou mezinárodní organizací, která neusiluje o politickou integraci ani o úplné sjednocení trhu. ČLENSTVÍ ČR V MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍCH ČR je členem asi 60 mezinárodních organizací. Mezi hlavní zahraničně politické cíle ČR patří další aktivní účast v procesu evropské integrace. Nejbližším cílem je přitom zavedení společné evropské měny v ČR. V zájmu členství v EU se ČR přizpůsobuje evropským normám 231

233 v politické i ekonomické oblasti, dokonce se vzdala části své státní suverenity v e prospěch EU a podřídila své zákony jejím zákonů. Rada Evropy Západoevropská unie Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Partnerství pro mír ČR má jako člen EU své poslance v Evropském parlamentu Visegradská skupina politické sdružení Polska, Maďarska, Slovenska a ČR usilující o vstup do evropských struktur Středoevropské sdružení volného obchodu státy střední Evropy, které mezi sebou odbourávají obchodní překážky a bariéry ve vzájemném platebním styku ČR V NATO Od 12. března 1999 je náš stát členem NATO. ČR vstupem do NATO převzala závazek aktivně se podílet na společné obraně všech 19 členských zemí. V rámci sil NATO se Armáda ČR podílela na několik zahraničních mírových misích v jihovýchodní Evropě (Bosna a jugoslávské Kosovo) a tažení proti terorismu na Středním východě (Kuvajt, Afghánistán, Irák) ČR V OSN ČR je od svého vzniku v roce 1993 členem OSN. Členský stát jako ČR může na půdě OSN prosazovat své zájmy jen v rámci jednání Valného shromáždění nebo na zvláštních zasedáních. Větší vliv na světové dění získává pouze tehdy, stane-li se dočasně nestálým členem Rady bezpečnosti. ČR trvale usiluje o místo v Radě bezpečnosti jako nestálý člen, aktivně se podílí na práci většiny přidružených organizací (UNESCO, WTO ) ČR V EU ČR se stala člen EU 1. května Získala tak v 90. letech částečný přístup na společný trh a k prostředkům z programu PHARE, jeho prostřednictvím EU finančně podporuje rozvoj zemědělství, infrastruktury, ochrany životního prostředí atd. Od roku 1999 probíhal intenzivní proces přímého začleňování. Česká vláda a parlament tehdy urychleně přijímaly evropskou legislativu a přizpůsobovaly hospodářské mechanismy evropské praxi. Kredity Příspěvek k diskusi: Vyber si problém z mezinárodních vztahů a vyslov svůj názor. 10 kreditů Příspěvek k tématu: Na praktickém příkladu pojednej na vybrané téma z mezinárodních vztahů 5 kreditů 232

234 DEBATNÍ PROJEKT Studentská Agora Téma: Účastnící: Vedoucí: Škola: Průběh projektu: Cíl projektu: Rozvoj komunikačních schopností 3. ročník + septima učitelé ZSV Gymnázium Jiřího Ortena Kutná Hora Na vybraná témata rozvíjet komunikační schopnosti v řešení problému Na stanovených tématech rozvíjet schopnosti hledat argumenty podpořené zdroje k obhajobě vylosované pozice ( pro / proti ) Organizace soutěže: Termín Úroveň Organizuje Spolupracuje Říjen leden třídní kolo Učitelé ZSV Únor - březen školní kolo Učitelé ZSV Agora CE Březen duben krajské kolo Agora učitel ZSV Třídní kolo: Přípravná fáze Zpracování témat na třídní kola Realizační fáze Pořadí místo Bonus nejlepší debatér Školní kolo + další kola Podle pořadí Hodnocení projektu 5 kreditů 10;5; 3 kredity 5;3;1 kredit 10;5;3;1 kredit Struktura debatního klání Jednotlivá debatní klání dvou týmů zahrnují tři kola na tři různá témata. Debaty z těchto kol je jiného charakteru: 1) Debata týmů s pevně stanovenými rolemi na neznámé tvrzení Celý tým musí hájit vylosovaný postoj. Vlastní názor není podstatný, důležitá je souhra týmu a schopnost pohotově reagovat. Účastníci debaty hrají role, ve kterých se učí obhajovat vlastní i protichůdné názory. Jakou roli bude daný tým při debatě zastávat ( pro či proti ), se určí losem a je oznámeno studentům před zahájením debaty. Téma není dopředu známé, týká se to oblastí, které jsou studentům známé z každodenního života a nevyžadují čas na 233

235 shromažďování podkladů k debatě. Příprava je 3 minuty a debata trvá 5 minut. Tato debata je ve srovnání s následujícími dvěma zaměřena více na prověření nápaditosti, důvtipu a pohotovosti debatérů. Debatu řídí moderátor. 2) Debata dvou proti dvěma známé tvrzení Každý tým zastupují dva zvolení zástupci, kteří zastávají stejný názor. Proti nim se posadí dva zástupci druhého týmu, kteří zastávají opačný názor. Tyto páry debatují navzájem. Příprava je 3 minuty a debata trvá 6 minut. Slovo si předávají debatující, moderátor pouze sleduje dodržování pravidel debaty. 3) Debata týmů s pevně stanovenými rolemi na známé tvrzení Celý tým musí hájit vylosovaný postoj. Vlastní názor není podstatný, důležitá je souhra týmu a schopnost pohotově reagovat. Účastníci debaty hrají role, ve kterých se učí obhajovat vlastní i protichůdné názory. Jakou roli bude daný tým při debatě zastávat ( pro či proti ), se určí losem a je oznámeno studentům před zahájením debaty. Cílem debaty není zjistit, který tým má pravdu, ale který dokáže lépe argumentovat. Příprava je 3 minuty a debata trvá 7 minut. Soutěžní témata Tématem debaty je tzv. tvrzení. Je to teze, která je kontroverzní a je předpoklad, že jednotliví debatéři na ni budou mít odlišný názor. Témata pro tvrzení jsou vybírána tak, aby k nim každý student dokázal zaujmout určité stanovisko. Obvykle se týkají aktuálních problémů české a evropské společnosti, studentského prostředí apod. V rámci soutěže Cestou do parlamentu jsou probírána taková témata, která směřují k určité, například společenské změně, a samotná tvrzení mohou být návrhem na změnu (např. Prostituce by měla být legalizována ) či podnětem k diskusi o hodnotách (např. Veřejnoprávní televize by neměla vysílat reklamy ). Na třídní kola si témata určí studenti sami v třídách. Na školní a vyšší úrovně je seznam témat týmům zaslán dva týdny před konáním debatního kola soutěže, aby měly čas se na debatu důkladně připravit. Aktuální témata ze seznamu se pro jednotlivé debaty losují přímo na místě. Základní ustanovení soutěže Stálá pravidla, kterými se musí řídit každý debatér 1. Soutěží spolu vždy dva týmy o deseti členech, jejichž pořadí určí los. 2. Témata/tvrzení, o kterých se debatuje, se rovněž losují. Všechna témata jsou debatujícím oznámena dva týdny před soutěží. 3. Na debatu je vyčleněn omezený čas. 234

236 4. Čas na příspěvek v debatě je omezen 1 minutou. 5. Celou debatu řídí moderátor kromě 2. Kola, kde si debatéři předávají slovo a moderátor pouze zasáhne při porušení pravidel. Debatéři mohou promluvit pouze tehdy, pokud jim moderátor udělí slovo. 6. Debatující týmy hodnotí porota, která určí vítěze. 7. Ten, koho porota určí jako konečného vítěze debatního klání, postupuje do následujícího kola, kde se utká s dalším vítězným týmem. Ten, kdo prohraje, ze soutěže vypadává. Pokud zbude lichý počet výherních týmů, porota vybere jeden (nejlepší) z již vypadlých týmů a udělí mu tzv. divokou kartu. Týmy: Uspořádání / zasedací pořádek Zaujmou místo proti sobě. V místnosti jsou židle rozestavěné tak, aby každý z týmu viděl na své protivníky a mezi prvními řadami byl zachován odstup 2 až 3 metry. Porota: Zaujme místo v čele místnosti, aby měla dobrý přehled a viděla na všechny účastníky. Moderátor: Vede debatu, stojí uprostřed a střídavě uděluje slovo oběma týmům. Publikum (ostatní studenti) zaujme místa za debatujícími. Kdo žádá o slovo, postaví se. (Netýká se 2. kola) Kdo chce hovořit, ten se postaví. Tím upoutá větší pozornost, může se lépe dívat na posluchače, gestikulovat atd. Pokud moderátor někoho vyvolá, všichni ostatní si sednou. Mohou si znovu stoupnout v průběhu debaty, pokud chtějí reagovat či mají aktuální příspěvek. Udělování slova Moderátor uděluje slovo rovnoměrně, aby oba týmy dostaly srovnatelně velký prostor k vyjádření. Je však na studentech, jak aktivně se do debaty zapojují a hlásí se o slovo. Pokud nikdo z týmu neprojeví aktivní zájem reagovat na vyjádření protistrany, může moderátor znovu udělit slovo stejnému týmu. Pouze v případě debaty dvou proti dvěma (debatující sedí u stolků v čele místnosti), si studenti nestoupají. O slovo se nehlásí a není jim ani udělováno moderátorem. Slovo si předávají a měli by si také navzájem ponechat prostor k vyjádření. Moderátor zasáhne pouze v případě, pokud jsou porušována pravidla debaty (tj. např. časový limit). 235

237 Čas na přípravu Při samotné soutěži studenti rovněž dostanou prostor pro přípravu. Před debatou dva na dva a debatou s pevně stanovenými rolemi si debatní týmy nejprve vylosují, jaký názor budou v debatě zastávat. Poté mají stanovený počet minut na to se společně připravit a domluvit na strategii debaty. První slovo Strana, která si vylosuje pozitivní stanovisko tvrzení, zahajuje debatu. Jeden z týmu vstane a jako první sdělí svůj postoj k tvrzení a argument, proč si to myslí. Následně dostává slovo druhý tým. Zahajovací vystoupení týmu vytváří první dojem, který si o něm porota utvoří. Proto si předem připravte, kdo bude mluvit a jaké je stanovisko, které má sdělit. Je důležité, aby mluvčí týmu působil sebevědomě a stanovisko řekl jasným a pevným hlasem. Čas Příspěvek v debatě nesmí přesahovat 1 minutu. Pokud to moderátor uzná za vhodné, má právo řečníka přerušit a dát slovo dalšímu debatérovi. Časový limit každé debaty odpočítávají hodiny odečítající čas pozpátku. Moderátor upozorní na fakt, že zbývá posledních 30 sekund. Hodnocení debatního klání Debatování hodnotí tři nezávislí porotci, kteří se soustředí na tři hlavní kritéria argumentaci, prezentaci (tělesný projev) a týmovou spolupráci. Porotci na základě vlastního uvážení posuzují, nakolik debatující svým projevem přesvědčili o svém stanovisku. Porota má za úkol vybrat nejlépe debatující tým a tři nejlepší debatéry. Na třídní kolo je porota složena: 1. Členové nesoutěžícího družstva 2. Host Na školní kolo je pevně stanovená porota ve složení: 1. Učitelé ZSV nebo jiní poučení učitelé 2. Členové z řad studentů, kteří byli součásti školního týmu z minulého ročníku Na vyšší úrovně je porota složena: Hlavními porotci jsou školitelé, kteří jsou odborníky na debatování a pravidla soutěže. Ti mají za úkol sledovat regulérnost soutěže a určit vítěze jednotlivých debat. 236

238 Hodnocené oblasti debatování 0 3 body 1. Argumentace, tj. jak jsou argumenty vystavěny a jaká je jejich přesvědčivost. Dále je s argumentací spojen poslech, tj. zda debatující naslouchají oponentovi a vnímají směr debaty, plus reakce, které úzce souvisejí s nasloucháním, tedy zda debatující reagují na ostatní debatéry a na dění, či si jedou jen po své koleji. - srozumitelnost respekt k debatujícímu debata k tématu přesvědčivost návaznost debaty 2. Prezentace (vystupování), tj. jak debatéři sebe a svůj postoj prezentují řeč těla, práce s hlasem, gestikulace rukama apod. S prezentací souvisejí i takzvané speciální efekty vtip, humor a další prostředky oživující debatu. Projev řečníka Používání speciálních afektů vtip, humor a další prostředky oživující debatu 3. Týmová práce, tj. jak jednotliví debatéři v rámci týmu spolupracují kolik z nich se do debaty zapojilo, jakým způsobem si stoupají a sedají, jak v debatě navazují jeden na druhého, zda mají danou strategii. Publikum Všichni účastníci soutěže dostanou při vstupu do sálu zelenou a červenou kartu. Po každé debatě přítomní v sále určí zdvižením buď zelené (pozitivní názor), nebo červené (negativní názor) karty, jaký názor na dané téma zastávají. Je na jednotlivcích, zda se nechají uplynulou debatou ovlivnit, nebo zda budou zastávat svůj názor bez ohledu na průběh debaty. Názory publika se nebudou zaznamenávat a porota k nim při hodnocení nebude přihlížet. Hlasování slouží výhradně jako názorová sonda pro všechny zúčastněné. Několik důležitých pravidel na závěr I v soutěžním zápalu je třeba dodržovat zásady fair play a nezapomínat na pravidla. Proto připomeneme ta z pravidel, u kterých se v minulosti vyskytly nejasnosti, či která byla dokonce porušena. Každý student se smí soutěže zúčastnit pouze jednou. Pro absolventy některého z předešlých ročníků je tedy přístup do soutěže uzavřen. Toto pravidlo je důležité dodržovat proto, aby měly všechny týmy stejné šance, a to i týmy ze škol, které se soutěže účastní poprvé. Mimoto je cílem soutěže maximalizovat okruh studentů, kteří dostanou příležitost pracovat na svých debatních schopnostech. Pokud by některá 237

239 škola měla se sestavením týmu vážné problémy, je možné zúčastnit se soutěže v menším obsazení. Často se mimochodem ukazuje, že i ten, kdo není mezi ostatními považován za vynikajícího řečníka, dokáže v debatních kláních obstát velmi dobře. Proto by při výběru členů týmu neměl být nikdo předem vylučován. Používání poznámek stejně jako jakýchkoli jiných způsobů záznamu v průběhu samotného debatního klání není povoleno. Týmy také nesmějí v průběhu přípravy ani při samotném klání konzultovat strategii se svými profesory ani s kýmkoli jiným, kdo není členem týmu. Pokud porota zjistí závažné porušení pravidel, má právo vyloučit debatní tým, který se porušení pravidel dopustil, z další účasti v soutěži. Budete-li mít dojem, že k jakémukoli porušení pravidel došlo, sdělte to prosím neprodleně porotě, aby mohla danou situaci přiměřeně řešit. Je velmi obtížné zjednat nápravu zpětně. Deset přikázání na Cestu do parlamentu Jako debatér víte jednu věc jistě: mít pravdu ještě neznamená dostat za pravdu. Může to být těžký boj a těchto deset přikázání má napomoci tomu, aby byl boj férový a také zajímavý. 1. Každý názor se počítá Každý má právo vyjádřit vlastní názor, i když s ním jakkoli nesouhlasíte. Svoboda vyjádřit vlastní názor stojí v této debatě na prvním místě. 2. Argument je teprve tehdy argumentem, když je odůvodněný Každý názor musíte podložit argumenty. Kdo nedokáže své argumenty opřít o nic jiného než o formulace typu prostě to tak je nebo to ví přece každý nemá šanci. Argumenty musíte odůvodnit fakty, čísly a příklady. Vědomé uvedení falešných důkazů, vymyšlených skutečností a čísel porota přísně trestá. 3. Nesmíte zaměňovat argumenty a osoby Nevěřte tomu, že váš soupeř je lepší nebo horší, protože vypadá chytře nebo hloupě. V debatě jsou vaše uši často důležitější než vaše oči. Proto je také nepřijatelné soupeře osobně napadat (např. tvůj otec je určitě nějaký úředník nebo tohle může říct jen holka ), a to i v případě, že by to porotce považoval za vtipné. 4. Klít, nadávat, podplácet a dělat obscénní gesta je přísně zakázáno Pokud se v debatě utečete k rušivému (non)verbálnímu chování, budou to porotci považovat za nedostatek argumentů a nesportovní chování. 238

240 5. Strany musejí v debatě dostat stejnou šanci Jelikož se v debatě neví předem, kdo má pravdu, musí být umožněno uvedení všech argumentů jak zastánců, tak odpůrců. To vyžaduje neutrálního moderátora, který čas rozdělí rovnoměrně mezi jednotlivé strany. 6. Mluvíte teprve tehdy, když vám moderátor udělí slovo Debatéři musejí potlačit nutkání se v debatě neustále ujímat slova. Kdo dostane slovo, určují předsedové. Tímto druhem zdvořilosti se předchází tomu, aby se debata zvrátila v kakofonii různých (překřikujících se) názorů. 7. Udělejte všechno pro to, abyste zaujali publikum i porotu Sebeironie, humor a vtipné poznámky jsou jako třešnička na dortu. Dobrý debatér umí sebe i své argumenty relativizovat, neměl by ale překročit rozumnou míru, aby nakonec nezpochybnil vlastní argumenty více než argumenty soupeře. 8. Porotce má vždycky pravdu S porotci se o výsledku nedebatuje. Dobří debatéři snesou porážku. Když publikum nebo porotce označí (dle vašeho názoru) za vítěze toho nepravého, je nutno to umět přijmout a respektovat. 9. Nedovolte, aby rivalita pokračovala i po skončení debaty Ať již jsou zájmy jakékoli a vzájemná rivalita různě silná, potřeste si před zahájením a po skončení debaty přátelsky rukou jako projev respektu vůči soupeři i vůči publiku. 10. Mějte radost z každé debaty Pro účely této soutěže definujeme debatování jako slovní výměnu názorů mezi lidmi, kteří zastávají odlišný názor na určitou věc. V debatě se snažíme svého partnera na základě argumentů přesvědčit o vlastním stanovisku. Pomocí debaty si třídíme vlastní myšlenky a dozvídáme se názory druhých lidí. Podle toho, jak zdatní v debatování jsme, je náš projev více či méně přesvědčivý. V životě stejně jako v debatování je hlavní vytvořit si vlastní pevný názor a umět jej obhájit. Cílem debatování v této soutěži není hledat praktická řešení problémů, ale barvitá a konstruktivní debata, která pomáhá tříbit názor na konkrétní věc. Aby byla debata plodná, je třeba být vůči vlastní i cizí argumentaci kritický. Přestože vstupujeme do debaty s jasným názorem, musíme pečlivě naslouchat a být otevření názorům druhé strany. Pouze za těchto podmínek můžeme argumentovat smysluplně a přesvědčivě. 239

241 Příloha: Jak debatovat. Principy debatování Pro úspěšnost debaty je třeba dodržovat základní principy: respektovat svého protivníka naslouchat pozorně, co protivník říká reagovat na to, co říká Při debatě je třeba chovat se slušně a respektovat protivníka jako debatního partnera. Nepřípustné jsou pohrdavé reakce na jeho názor či povýšený postoj vůči jeho osobě. Takovým chováním totiž můžete protivníka zahnat neférovým způsobem do defenzivy a negativně tak narušit další vývoj debaty. Jak již bylo řečeno, plodná debata je taková, která přináší co nejvíce úhlů pohledu na věc. V případě, že je jeden z debatérů tímto způsobem z debaty vyloučen, může dojít k tomu, že další průběh je narušen a debata tak ztratí smysl. Pro své argumenty musíte najít vhodnou chvíli. Je nutné sledovat, o co v debatě jde, jak se vyvíjí a kam směřuje. K tomu všemu potřebujete pozorně sledovat argumentace ostatních debatérů. Jaký je názor protivníka? Je třeba si uvědomit (a to nejlépe ještě před samotným zahájením debaty), jaký vlastně je názor protivníka, co si myslí a jaké argumenty pro obhajobu svého tvrzení pravděpodobně použije. Jaký druh argumentů debatér používá? Jsou jeho argumenty emocionální, vycházející z vlastní zkušenosti a podpořené fakty, nebo jsou fiktivní a ničím nepodložené? Pokud si tuto skutečnost uvědomíte, usnadní vám to hledání vaší taktiky argumentace. Jaký je můj názor? Proč si to myslím? Debatování Které argumenty jsou nejlepší pro můj názor? Je třeba si ujasnit, jaký názor zastáváte a proč. Pokud je váš názor nepodložený a prostě si to jen myslíte, snažte se najít důvody, proč tomu tak je. Jestliže si ujasníte svůj názor, budete schopni lépe a spontánněji argumentovat; jinak se vám může stát, že si budete protiřečit. Pro svůj názor se pokuste najít pádné argumenty, takové, které obstojí před kritickým zkoumáním protivníka a budou co nejsrozumitelnější. Jaký je nejlepší argument mého protivníka? Před tím, než začnete hájit vlastní názor, zamyslete se nad protinázorem. Stejně tak, jako jste se připravovali na argumentaci podporující váš názor, zamyslete se nad argumenty protistrany. 240

242 Z reakce protivníka dokážete odhadnout, co si myslí a jaké argumenty používá. Většina řečníků nevysloví argument přímo, ale bude jej upřesňovat v průběhu debaty. Soustřeďte se a zamyslete se: Je argument smysluplný? Je platný a týká se tématu? Pokud ano a je-li dostatečně silný, je třeba najít strategii, jak jej oslabit, nebo pomocí slabších argumentů alespoň zpochybnit. Pokud máte pocit, že vyvrátíte argumenty protivníka vlastními argumenty, připravte si strategii argumentace (viz následující část Argumentace). Může se stát, že zdánlivě silný argument oponenta není ve skutečnosti pro téma relevantní. Vhodnější, než takový argument vyvracet, je poukázat na to, že s tématem nesouvisí. Argumentace Dokážete-li přesvědčivě argumentovat, jste na dobré cestě k úspěšné debatě. Na debatu je třeba se připravit. Zkuste najít taktiku, jak v debatě postupovat a jak zapojit celý tým debatérů. Vsaďte na dva nebo tři silné argumenty spíše než na větší počet slabých argumentů. Ne všechny argumenty mají stejnou váhu. Jejich sílu lze odhadnout. Zkuste si napsat všechny argumenty podporující váš názor na papír a vyberte z nich tři nejlepší (nejsilnější). Ty pak rozdělte následujícím způsobem: 1. druhý nejlepší argument 2. nejhorší z nejlepších argumentů 3. nejlepší argument Debatování Tři nejsilnější argumenty použijte postupně, tak se jim dostane větší pozornosti. Druhý nejsilnější argument (1) otevírá debatu, v jejím průběhu pak použijte nejslabší (2), na jeho případné nedostatky se soupeři nebudou tolik soustředit. Ke konci debaty se většinou rozhoduje o vítězství, navíc již není velký prostor k reakcím. Proto je nejúčinnější v této části debaty použít argument nejsilnější (3). Otevření debaty nejsilnějším argumentem je sice lákavé, hrozí však, že v dalším průběhu již nic pádnějšího nebude vysloveno a v následné debatě pak bude jen opakováno již řečené. Používejte argumenty založené na osobní zkušenosti, příklady, porovnání, čísla, doložená fakta, průzkumy veřejného mínění. Pokud použijete příklad, který vychází z osobní zkušenosti, nabude váš argument na přesvědčivosti je totiž téměř nemožné, aby jej někdo přímo vyvrátil. Příklad: Stalo se mi nebo Minulý týden jsem četl. Používejte tzv. signální formulaci; zdůrazníte tím, jakou funkci váš argument má. 241

243 Příklad: Abych vyvrátil toto tvrzení, musím zde zmínit důležitá fakta Rád bych upozornil na další skutečnost Podívejme se na problém z jiné strany Mluvte v množném čísle v případě, že mluvíte o nějaké obecnější skutečnosti. Jestliže si něco myslíte vy sami (JÁ), je to v pořádku, ale na přesvědčivosti argument získá, když si to myslí také ostatní (MY). Příklad: Problém se znečištěním vzduchu nepociťuji jako problém pouze já sám, ale je zřejmé, že je to problém globální, týkající se nás všech. Argumentace musí mít určitou strukturu: uveďte, co se chystáte říct používejte signální slova (například nesouhlasím, protestuji apod.) pro zdůraznění vlastního argumentu zopakujte svými slovy argument odpůrce, a teprve pak ho vyvraťte. Prezentace Dalším prvkem úspěšného debatování je působivá prezentace. To, co chcete říct, musíte také celkově vyjadřovat svým projevem. To se týká držení těla, výrazu obličeje a zvuku hlasu, obecně tedy toho, jak na ostatní působíte. Postavte se O slovo se hlaste tak, že se postavíte. Uvědomte si, jakým způsobem stojíte při debatování. Nejistý, napůl shrbený postoj naznačuje vaši nejistotu a soupeři dodá na sebedůvěře. Vstaňte rozhodně a stůjte zpříma. Dívejte se do očí Debatování Velmi důležitou roli při debatování hraje oční kontakt. Dívejte se oponentovi do očí obecně je lepší opětovat pohled odpůrce s výrazem upřímného zájmu, než se na něj nedívat vůbec. Podpořte svou argumentaci rukama Vaše argumenty získají na síle, pokud je stvrdíte pohyby vašich rukou. Všímejte si gestikulace významných osobností například v televizi a nacvičte si některá (vám blízká) gesta. Ruce by při debatování měly zůstat v jejich přirozeném teritoriu, tj. od ramen po boky. Pokud je držíte v tomto prostoru, budou gesta působit přirozeně, v opačném případě hrozí, že se budou toulat tam, kde nemají. Velmi dobrá pomůcka pro ty, kteří nevědí, kam s rukama, je vzít si do ruky tužku. Ruce tak zůstanou ve své přirozené zóně a 242

244 to, že držíte tužku, nepůsobí nijak nápadně. Ruce si rozhodně nežmoulejte a nedejte na sobě znát, že se vám potí. Gestikulaci rukou je třeba zvládnout tak, aby nepůsobila nepřirozeně. Na tuto nepřirozenost je divák velmi citlivý, zkuste si proto raději gestikulaci ještě před soutěží. Používejte svůj hlas Nejdůležitější rada se týká hlasu. Uplatňujte jej při debatě vycházejte z jeho kvality, měňte tempo, hlasitost a tón. Pomocí hlasu můžete debatu rovněž usměrňovat, například když se stane příliš vášnivou, změňte její tempo tím, že ztišíte hlas a začnete se chovat velmi klidně. Buďte vtipní Humor je dalším důležitým prvkem debaty. Aby vtipná poznámka splnila svůj účel, musí být trefná. Pokud humor není spontánní, hrozí, že vyzní trapně. Vtipné poznámky a reakce na to, co protivník právě řekl, jsou většinou velmi působivé. Vtip může být součástí vašeho prvního argumentu a lze jím debatu zahájit. 243

245 Použitá literatura: David, D. Politologie: Olomouc, Olomouc, 2005 Demokracie Dostupné z: Dudák, V., Mareda, R. Občanská nauka pro SOŠ a studijních oborů SOU: SPN, Praha, 2003 Eichler, B., Ryska, R. Svoboda, V. Základy státoprávní teorie, ekonomie a ekonomiky, neformální logiky: Fortuna, Praha, 1995 Charvát Jan. Demokracie. In: Demokracie versus extremismus Asi Milování, 2013 König, P., Lacina, L., Přenosil, J. Učebnice evropské integrace, Brno: Barrister Principal NATO Dostupné z: OSN Dostupné z: Odmaturuj ze společenských věd, 1. vydání: Didaktis, Brno, 2003 Státní správa a samospráva Dostupné z: Subsidiarita Dostupné z: Ústava Dostupný z: 244

246 245

247 Význam právní regulace mezilidského styku, právní řád státu, právní vztahy (subjekty právních vztahů, právní subjektivita) Pojmy: Právo, objektivní právo, subjektivní právo, právní vztahy, materiální pramen práva, formální pramen práva, právní řád, veřejné právo, soukromé právo. Úkol I. Pojem práva Právo je soubor pravidel, podle kterých se organizuje a řídí lidské spolužití. 190 Právo je souborem těch pravidel, která jsou tak důležitá, že jejich dodržováni musí vynucovat a porušována postihovat společenská autorita, která společnost řídí. Před vznikem států existovalo právo v podobě nepsaných právních obyčejů (zvyklostí) dodržovaných v jednotlivých rodových společenstvích. Teprve od vzniku států byla právní pravidla zapisována. Každý stát svým právem začal organizovat život na svém území, chránit zájmy jednotlivých obyvatel i celé společnosti a usměrňovat nejen chování lidí, ale i různých organizací a státních orgánů. Dlouhým historickým vývojem státy dospěly k vydávání písemných všeobecně závazných právních předpisů, jak je známe v současné době. Těmto předpisům (zákonům, nařízením, vyhláškám) se odborně říká objektivní právo. Objektivní právo uplatňuje společenské vztahy všeobecně. 191 Slovo právo má však ještě druhý význam nazývaný subjektivní právo. Subjektivní právo je oprávněni, popřípadě nárok určité osoby (subjektu) jako účastníka takto upraveného vztahu (právního vztahu). Příklad č. 1 Objektivní právo jsou ustanovení občanského zákoníku o kupní smlouvě. Určuje se v nich, jaká vzájemná práva a povinnosti mají účastníci (subjekty) kupní smlouvy, osoba prodávající a osoba kupující. Subjektivním právem, které vyplývá z těchto objektivních ustanovení, je nárok prodávajícího, aby mu kupující zaplatil za koupené a převzaté zboží kupní cenu. Nezaplatí-li dobrovolně, může k tomu být donucen prostřednictvím soudu. Přitom ho navíc mohou postihnout i sankce (úroky z prodlení, smluvní pokuta). II. Právní vztahy Právní vztahy jsou společenské vztahy upravené právními normami, kterými se účastníci těchto vztahů řídí. 192 V takových vztazích si jejich účastníci nesmějí počínat libovolně. Jsou povinni dodržovat příslušná ustanovení právních předpisů. Každý člověk žije po celý život nevyhnutelně v mnoha právních vztazích. Nevyzná-li se v nich, dělá chyby, porušuje právní předpisy a dostává se do problémů častých právních vztahů: V občanském právu - vlastnictví a spoluvlastnictví, dědění majetku, smlouvy kupní, 190 Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy: Eduko, Praha, s Tamtéž. s Tamtéž. s

248 nájemní, přepravní, obstaravatelské, pojistné, smlouvy o půjčce apod. V rodinném právu - manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi. V pracovním právu - vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Ve finančním právu - daňové vztahy vůči státu. Studujeme-li právní vztahy, poznáváme jejich účastníky, obsah a předmět. Účastníci právního vztahu Jsou to osoby (subjekty), mezi nimiž právní vztah existuje. Rozlišují se osoby fyzické (lidé) a osoby právnické, uměle vytvořené subjekty, které do právních vztahů vstupují a jednají v nich stejně jako lidé. Jednají za ně jejich orgány nebo zástupci. Příklady právnických osob: obchodní společnosti, družstva, banky, fondy, nadace, spolky. Obsah právního vztahu Jsou vzájemná práva a povinnosti jeho účastníků. Předmět je cíl (účel) k němuž právní vztah směřuje. Příklad č. 2 Občanskoprávním vztahem je kupní smlouva. Jeho účastníky jsou osoba prodávající a osoba kupující. Z obsahu tohoto vztahu jsou povinnosti kupujícího zaplatit a převzít předmět koupě a povinnost prodávajícího předat věc kupujícímu a uspokojit jeho reklamační nároky při vadách koupené věci. Předmětem smlouvy je převedení vlastnického práva k prodávané věci na kupujícího a převedení peněz do vlastnictví prodávajícího. III. Rozdíly mezi právem a morálkou Právo a morálka (etika, mravnost) mají stejný účel. Usměrňují a řídí chování lidí, snaží se příznivě působit na vývoj mezilidských vztahů. Mezi právními a morálními pravidly (normami) jsou však některé podstatné rozdíly Zatímco právní normy jsou zpracovány písemnou formou a tvoří je stát, Morální normy většinou nemají písemnou podobu. Předávají se ústním podáním (výchovou) z generace na generaci. Jejich tvůrci obvykle nejsou známi, mnohé morální zásady jsou náboženského původu. Příklad: desatero božích přikázání. Dodržování právních norem vynucuje stát a používá někdy přísných postihů (sankcí). Za porušení práva hrozí provinilcům např. tresty odnětí svobody, pokuty, zákazy některých činností. Dodržování morálních norem je pouze záležitostí svědomí každého člověka. Kdo si počíná nemorálně, projevuje záporné povahové vlastností. Za to ho může postihnout např. opovržení společnosti a ztráta přátel, bude mít ve společnosti špatnou pověst a znesnadněné možnosti uplatnění. Morálka zahrnuje širší oblast lidských vztahů než právo. Morální pravidla např. určují i to, jak se k sobě mají chovat přátelé, že lidé mají být zdvořilí a ohleduplní, jak se mají chovat návštěvníci divadel, plesů, restaurací apod. Z veškerého společenského života však právo upravuje jenom nejdůležitější vztahy, jejichž porušování by účastníky citelně poškozovalo, a proto je právo musí chránit. Vztah práva a morálky vystihuje věta: PRAVO JE MINIMUM MORALKY. Kdo nedodržuje ani toto minimum, ohrožuje společnost do té míry, že se s ním státní orgány většinou musejí 247

249 vypořádat. Příklad č. 3 Všeobecně je lež pouze morálním proviněním. Když ale někdo lživě uvede v omyl smluvního partnera při uzavírání smlouvy a tím mu způsobí majetkovou škodu, dopustí se podvodu. V takovém případě jde už o porušení právní normy a lháře může postihnout právní sankce. Charakteristickým rysem demokratického společenského řádu je zásadní soulad práva s morálkou. Naproti tomu právní předpisy totalitního státu jsou v rozporu s morálkou, když nepřiznávají občanům některá základní práva a svobody. IV. Prameny práva I. Pojem pramenu práva Prameny práva jsou jednak zdroje vzniku práva, jednak způsoby vyjádření práva. Z tohoto dvojího pojetí vyplývá rozlišení na prameny: materiální Zajímáme-li se o materiální prameny práva, klademe si otázky, proč se tvoří jednotlivé právní předpisy. Hledáme to, co se latinsky nazývá ratio legis (čti racio) = smysl zákona. Materiální prameny jsou zdroje vzniku práva. Jde o společenské problémy a situace, k jejichž řešení se tvoří právní předpisy. Příklad č. 4 Zdravý vývoj lidstva stále více ohrožují drogy. Tento problém je materiálním pramenem tvorby trestních zákonů, jimiž se zvyšují tresty za výrobu a distribuci drog. V průmyslově vyspělých státech vzrůstá množství odpadů znehodnocujících životní prostředí a ohrožujících zdraví. Tato situace je materiálním pramenem vzniku přísných zákonů o hospodaření s odpady. formální. Formální prameny práva jsou způsoby jeho vyjádření. Jde o formy (podoby) právních pravidel, jimiž jsou např. zákony, vyhlášky, soudní rozsudky, mezinárodní smlouvy, právní obyčeje. Studujeme-li formální prameny práva, poznáváme, v jaké podobě jsou právní předpisy vytvořeny, a seznamujeme se s jejich obsahem. Příklad č. 5 Zákon o rodině je nejdůležitějším formálním pramenem rodinného práva. Charta Spojených národů, kterou dne 26. června 1945 v San Francisku podepsali představitelé padesáti států, je nejdůležitějším formálním pramenem mezinárodního práva. II. Typy formálních pramenu práva Existují čtyři typy formálních pramenů práva: právní obyčeje, právní předpisy, soudní a správní rozhodnutí, normativní smlouvy. Právní obyčeje (zvyklosti) - nejstarší podoba nezapsaných pravidel chování, předávaných výchovou z generace na generaci již před vznikem států, kdy lidé žili seskupeni v malých rodových společenstvích. V současnosti se obyčeje uplatňují jako prameny práva v angloamerické právní oblasti a celosvětově v odvětvích práva mezinárodního a obchodního. Právní předpisy - písemně zpracované výsledky legislativní činnosti státních orgánů, např. zákony, nařízení vlády, vyhlášky. 248

250 Soudní a správní rozhodnutí (precedenty) - právní norma vyplývá z toho jak soud nebo správní orgán poprvé rozhodl o určité záležitosti. Jeho rozhodnutí je směrodatné pro rozhodování o pozdějších stejných nebo obdobných (analogických) záležitostech. Tento pramen práva má velký význam v angloamerické právní oblasti. Normativní smlouvy - takové druhy smluv, z nichž pro smluvní partnery vyplývají závazné normy chování. Uplatňují se především v mezinárodním právu. Státy normativními smlouvami upravují své chování ve vzájemných mezistátních vztazích. V. Právní řád Právní řád je souhrn všech právních předpisů ve státě. 193 Postavení jednotlivých druhů právních předpisů ve struktuře právního řádu záleží na formálních náležitostech, které orgány předpisy vydávají, v jaké podobě (formě) a jak se jednotlivé druhy těchto předpisů nazývají. Z toho vyplývá pořad i jejich důležitosti neboli právní síla. Zjednodušenou strukturu právních řádů demokratických států kontinentální Evropy si můžeme představit jako pyramidu: Prováděcí předpisy nižší právní síly obsahují zpravidla podrobnosti, jimiž se doplňují stručná ustanovení zákonů. Každý právní řád tvoří logický celek, v němž právní předpisy spolu souvisejí a navazují na sebe, nesmějí mezi nimi být rozpory. Právní řád České republiky Právní řád České republiky tvoří následující druhy právních předpisů seřazené podle jejich právní síly: 1. Ústava, ostatní ústavní zákony a mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. 2. Zákony Parlamentu a zákonná opatření Senátu. 3. Vyhlášky ministerstev a jiných ústředních orgánů. 4. Nařízení nižších správních orgánů, např. okresních úřadů. 5. Obecně závazné vyhlášky a nařízení územních samosprávných celků (krajů, obcí). Kromě těchto druhů právních předpisů jsou formálními prameny práva také nálezy Ústavního soudu. Tak se nazývají rozhodnutí, jimiž Ústavní soud podle článku 87 Ústavy České republiky zrušuje právní předpisy nebo jejich jednotlivá ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, mezinárodní smlouvou nebo zákonem vyšší právní síly než jakou má předpis zrušovaný. VI. Systém práva Systém práva představuje uspořádání právních předpisu podle obsahu do právních odvětví Veřejné právo upravuje takové vztahy, v nichž stát a jeho orgány vystupují jako nadřízení nositelé státní moci vůči podřízeným osobám, jimž jsou uloženy povinnosti. Příklad č. 6 Veřejnoprávním vztahem je finančně právní vztah mezi daňovým poplatníkem a státem. Stručná charakteristika některých veřejnoprávních odvětví: Správní právo upravuje organizaci a činnost státního administrativního aparátu a organizací územní samosprávy. Trestní právo vymezuje, co jsou trestné činy a jaké tresty se za ně ukládají. 193 Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy: Eduko, Praha, s Tamtéž. s

251 2. Soukromé právo naproti tomu upravuje vztahy mezi rovnoprávnými účastníky, i když účastníkem takového vztahu může být i stát. Příklad č. 7 Soukromoprávní vztahy jsou kupní smlouva, pracovní poměr, manželství apod. Občanské právo jsou předpisy o majetkových záležitostech. Obchodní právo se týká podnikání. Pracovní právo upravuje vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Kredity Doplnění prezentací Příspěvek k tématu: Vyber si pojem z práva a pojednej 2 kredity 5 kreditů 250

252 Občanské právo Pojmy: Občanské právo, fyzická a právnická osoba, majetek, dědické právo, občanské soudní řízení, závazek, dlužník, věřitel, pacht, zápůjčka, dílo, zůstavitel, pozůstalost, odúmrť, dědic, odkazovník. Úkol Občanské právo je souhrn soukromoprávních ustanovení, upravující osobní stav, právní postavení a vzájemná práva a povinnosti osob fyzických a právnických. 195 Zásady občanského práva: 1. Ochrana života, zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí. 2. Ochrana rodiny, rodičovství, manželství. 3. Ochrana vlastnického práva. 4. Důsledná péče o plnění uzavřených smluv Prameny občanského práva: Universální pramen: Ústava a listina základních práv a svobod Hlavní pramen: Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník I. Obecná část ( 1 646) II. Rodinné právo ( ) III. Absolutní majetková práva ( ) IV. Relativní majetková práva ( ) V. Ustanovení společná, přechodná, závěrečná ( ) Ostatní prameny a prováděcí předpisy: 1. Zákon o obchodních korporacích č. 90/ 2012 Sb. 2. Zákon o ochraně zdraví č. 372/2011 Sb. 3. Katastrální zákon č. 256/2013 Sb. 4. Zákon o veřejných rejstřících č. 304/2013 Sb. Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. Obsahuje: 1. Dispozitivní normy - připouštějící úpravu právních vztahů odchylnou od zákonných norem Př. č. 1: Dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem, není li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. ( 1484 odst. 2 OZ) 195 Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko, Praha, s

253 2. Kogentní normy - bezvýhradně přikazující dodržovat zákonnou úpravu právních vztahů Př. č. 2: Ocitne li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku. ( 1014 odst. 1 OZ) Osoba Je to osoba, která má právní osobnost (dříve právní subjektivitu), tj. způsobilost mít práva a povinnosti. 196 Subjekty občanského práva 3. Fyzická osoba - obecně považována osoba, tj. člověk, který se narodí živý. Z právního hlediska fyzická osoba zaniká smrtí. 4. Právnická osoba je jakýkoli uměle vytvořený právní subjekt Mohou to být: a) sdružení fyzických nebo právnických osob (př. akciová společnost, komanditní spol., ), b) účelová sdružení majetku (např. kapitálový fond, ), c) jednotky územní samosprávy (obce, kraje), d) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon (např. některá zájmová sdružení). Podnikatel Je to osoba, která samostatně a soustavně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost. 197 Podnikatel má živnostenský nebo jiné podnikatelské oprávnění. Podnikání je: - činnost - soustavná činnost - výdělečná činnost - činnost na vlastní účet - činnost na vlastní zodpovědnost - činnost za účelem dosažení zisku Majetková práva Předmětem majetkových vztahů jsou věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Rozdělení: a) Hmotný majetek jsou prostorově vymezené a lidskými smysly poznatelné celky světa, který nás obklopuje Tamtéž. s Tamtéž. s Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko, Praha, s

254 199 b) Nehmotný majetek nemají hmotnou podstatu a zřetelné prostorové ohraničení. 200 Př. č. 3: Ochranná známka firmy Microsoft má hodnotu cca miliard dolarů Absolutní majetková práva - je především vlastnictví. Vlastník má nad svým majetkem absolutní moc. Pojmy: DRŽBA - faktické ovládání věci VLASTNICTVÍ - zaručuje vlastníkovi držení věci, jejich používání a nakládání s ní podle svého, přičemž ale nesmí obtěžovat ostatní nad míru přiměřenou poměrům SPOLUVLASTNICTVÍ vlastnictví věci dvou anebo více osob. forma podílového vlastnictví hospodaření se společnou věcí je rozhodováno na základě většiny, která se počítá podle velikosti podílu prodej - spoluvlastník může svůj podíl převést na osoby blízké (děti, manžel, příbuzní, v přímé řadě, sourozenci) předkupní právo - pokud nepřevádím svůj podíl na své blízké, ale na někoho jiného zrušení podílového spoluvlastnictví - dohodou - u movitých věcí nemusí být písemná (u nemovitých ano) PRÁVO DUŠEVNÍHO VLASTNICTVÍ právní vztah k nehmotným produktům duševní práce, které mají majetkovou hodnotu. Hlavním pramenem tohoto práva je zákon autorský 199 obr. č. 1. Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko, Praha, s Tamtéž. s

255 ochrana autorského práva a práva na odměnu za tvůrčí práci. Platí po celou dobu života autora a 50 let po smrti přecházejí na autorovy dědice. PRÁVO STAVBY jde o věcné právo osoby mít stavbu na pozemku jiného vlastníka. VĚCNÁ BŘEMENA (služebnost) jde o služebnost, která zakládá povinnost vlastníka věci trpět nebo něčeho se zdržet ve prospěch oprávněné osoby. Služebnost zaniká změnou služební věci, která již nemůže sloužit původnímu účelu, uplynutím doby, smrtí oprávněného člověka nebo zánikem právnické osoby. DĚDICKÉ PRÁVO Majetek se dědí buď ze závěti, nebo ze zákona nebo z obou těchto důvodů. Dědit mohou osoby fyzické i právnické, jestliže nenabývá dědic ze závěti, dědí ze zákona osoby příbuzní a blízké osoby podle stanoveného pořadí dědických skupin Pojmy: ZŮSTAVITEL - ten, po kterém dědíme POZŮSTALOST - to, co se dědí ODÚMRŤ pozůstalost připadající státu v případě, že nedědí žádný dědic DĚDIC ten, kdo dědí ODKAZOVNÍK - je ten, komu se zřizuje pohledávka na vydání určité věci z pozůstalosti. Neodpovídá za zůstavitelovy dluhy Relativní majetková práva - - uplatňují se v závazkových vztazích. ZÁVAZEK předmět smlouvy DLUŽNÍK ten, kdo se zavazuje VĚŘITEL ten, komu se zavazujeme DAROVÁNÍ bezplatné předání věci obdarovanému KOUPĚ za kupní cenu převedení vlastnictví věci na kupujícího SMĚNA výměna věci za věc 201 Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko, Praha, s

256 NÁJEM předání věci k dočasnému užívání movité i nemovité věci PACHT předání věci k dočasnému požívání (př. zemědělská půda) DÍLO zhotovení věci nebo údržba, oprava či úprava věci LICENCE oprávnění k výkonu práva duševního vlastnictví za dohodnutou cenu ZÁPUJČKA- zapůjčení nějaké věci ÚVĚR - dluh vypůjčiteli Závazkové právní vztahy mezi věřiteli a dlužníky mají rozmanitý obsah. V právní teorii se všechny možnosti jejich obsahu vyjadřují čtyřmi tradičními latinskými výrazy: dare, facere, pati, non facere. Dlužník je povinen věřiteli něco dát (dare), např. při darovací smlouvě, nebo něco vykonat (facere), např. podle smlouvy o dílo zhotovit výrobek, nebo něco strpět (pati), např. podle nájemní smlouvy užívání pronajaté věci, nebo něco nekonat (non facere), např. podle smlouvy o výpůjčce nepřenechat vypůjčenou věc k užívání další osobě. Závazky vznikají nejčastěji: a) ze smluv - souhlasný projev účastníků obou stran právního vztahu b) jiné právní skutečnosti - způsobená škoda - bezdůvodné obohacení. Bezdůvodným obohacením by bylo, kdyby např. někdo nevrátil zálohu přijatou podle kupní smlouvy, jestliže tato smlouva byla neplatná a koupě se neuskutečnila. K uzavření smlouvy dochází obvykle tak, že jeden účastník předloží nabídku (ofertu) obsahující náležitosti budoucí smlouvy a smlouva je uzavřena přijetím nabídky (akceptací) druhým účastníkem. Například jednoduchá kupní smlouva má jen dvě podstatné náležitosti: předmět koupě a jeho cenu. Nabídkou prodávajícího je v obchodě vystavené zboží označené cenami, jehož výběrem kupující nabídku zboží akceptuje. Zánik závazků. Závazky zanikají včasným a řádným splněním, mohou však zanikat i jinými způsoby: dohodou, nemožností plnění, uplynutím doby, smrtí dlužníka nebo věřitele, započtením, výpovědí, neuplatněním práva, splynutím nebo narovnáním. 1. Dohoda mezi věřitelem a dlužníkem o zrušení nesplněného závazku musí mít písemnou formu. Plnění je nemožné zejména tehdy, když zanikne jeho předmět. Například se nemůže uskutečnit pronájem auta, které bylo mezitím při havárii zničeno. 2. Uplynutím doby zanikají např. nájmy sjednané na určitou dobu. 3. Smrtí dlužníka zaniká jen takový dluh, který měl dlužník splnit osobně (např. vytvořit umělecké dí1o), a smrtí věřitele pouze taková jeho pohledávka, která se týkala výlučně jeho osoby (např. smlouva o kosmetické operaci). Započtení neboli kompenzace se uskutečňuje mezi účastníky, kteří mají vzájemné splatné pohledávky stejného druhu, např. obě jsou peněžní. Započtením zaniknou do té výše, do které se kryjí. Uhradí se pouze rozdíl. 4. Výpověď je jednostranný právní úkon, kterým se ukončuje závazek dohodnutý na neurčitou dobu, jehož obsahem je opakovaná nebo nepřetržitá činnost. 5. Neuplatnění práva (propadnutí) je zánik závazku v případě, kdy trvání nároku je omezeno lhůtou, v níž nebyl nárok uplatněn. Prekluzivními lhůtami jsou např. záruční doby. Jejich uplynutím zanikají reklamační nároky; prodávající už neodpovídá za vady prodaného zboží. 6. Splynutím závazek zaniká, jestliže věřitel a dlužník splynou v jeden subjekt, např. 255

257 sloučením neboli fúzí právnických osob, nebo jiným způsobem (děděním) splyne právo a povinnost v jedné osobě. 7. Narovnáním účastníci upravují své sporné právní vztahy. Dosavadní závazek tím zaniká a je nahrazen novým, který vyplývá z narovnání. Občanské soudní řízení Je to postup soudu v součinnosti s účastníky řízení za účelem spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. 202 Prameny: Listina základních práv a svobod zákon č. 99/1963Sb., občanský soudní řád v platném znění /OSŘ/ zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní zákon č. 328/1991Sb., o konkurzu a vyrovnání v platném znění zákon č. 6/2002Sb., o soudech a soudcích zákon č. 120/2001Sb., exekuční řád Soud zahajuje občanské soudní řízení na písemný návrh, kterému se říká žaloba. Žaloba musí obsahovat označení soudu, jména a adresy účastníků, datum a podpis, vylíčení rozhodujících skutečností, označení navrhovaných důkazů a formulaci toho, jak má soud rozhodnout - tzv. žalobní petit (návrh rozsudku). Žalobce - ten kdo žalobu podává. Žalovaný je a ten, proti němuž žaloba směřuje. V průběhu řízení soud provádí dokazování. Žalobce ve své žalobě a žalovaný ve svém vyjádření k žalobě jsou povinni označit a soudu předložit důkazy, které svědčí v jejich prospěch a z nichž vyplývají jejich tvrzení. Důkazním prostředkem bývají listiny (smlouvy, prohlášení, korespondence ) a věci, znalecké posudky, výpovědi žalobce a žalovaného a výpovědi svědků. Soud musí posoudit každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Soud musí před rozhodnutím co nejpřesněji zjistit skutečný stav věci, rozhodnout v souladu se zákonem a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Rozhodnutí soudu mají dvě formy: usnesení a rozsudek. Usnesením soud rozhoduje zpravidla o věcech v průběhu řízení, např. o přerušení řízení nebo o schválení smíru mezi účastníky. Rozsudek je rozhodnutí o věci samé, o žalobním petitu. Rozsudek musí obsahovat výrok (jak soud rozhodl), odůvodnění a poučení o možnosti podat odvolání proti rozsudku ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení. Pokud proti rozsudku nebylo podáno odvolání, stane se pravomocným. Jestliže žalovaný nesplní dobrovolně, co mu ukládá pravomocný rozsudek, může být splnění takové povinnosti vynuceno v tzv. exekučním řízení. 202 Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko, Praha, s

258 Kredity Úvod do každého práva začne připravenou prezentací: Doplnění prezentace Domácí úkol Příspěvek k tématu: Vyber si pojem z občanského práva a pojednej 2 kredity 0-5 kreditů 5 kreditů 257

259 Pracovní právo Pojmy: Pracovní právo, zaměstnanec, zaměstnavatel, pracovní poměr, pracovní smlouvy, skončení pracovního poměru. Úkol Je to souhrn právních norem o pracovních vztazích a o vztazích s výkonem práce souvisejících (pracovní poměr, dovolené, mzdy, odpovědnost za škodu, ochrany zdraví). 203 Prameny práva: Univerzální pramen práva Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Hlavní prameny práva Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce Zákon č. 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti Zákon č.2/1991 Sb., zákon o kolektivním vyjednávání Další prameny: Mezinárodní smlouvy dokumenty Mezinárodní organizace práce Vnitropodnikové právní předpisy pracovní řád Kolektivní smlouvy mezi zaměstnavateli a odborovými organizacemi Poznámka: Lidem, kteří jsou samostatně výdělečně činní, jejich vztahy neupravuje zákoník práce, ale konají práce na základě občanskoprávních smluv. O zaměstnanost se v České republice pečují především Úřady práce nebo agentury práce Právo na zaměstnání se rozumí právem na: - zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání - rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění - podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci 203 Ryska, R. Puškinová, M: Právo pro střední školy, Praha: Eduko s

260 MOŽNOSTI PRACOVNÍHO UPLATNĚNÍ pracovní poměr služební poměr podnikání Zvláštní právní předpisy o služebním poměru: Zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru bezpečnostních sborů Základní pojmy a úkony dle zákoníku práce. Pracovně právní vztahy- vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli z nichž některé jsou upraveny zvláštními předpisy (práce členů družstev, příslušníků ozbrojených sil, členů posádek, hasičů, učitelů vysokých škol) Svobodná volba povolání - občan se může samostatně rozhodnout, jaké povolání bude dělat. Pracovní činnost v cizině je vázaná na vydání pracovního povolení. Úřady práce - vedou evidenci uchazečů o zaměstnání a volných pracovních míst. Uchazeč je povinen spolupracovat s úřadem práce a může být vyřazen, pokud bez vážných důvodů odmítne nastoupit do nabízeného zaměstnání. Po dobu rekvalifikace je uchazeči poskytováno hmotné zabezpečení. Hmotné zabezpečení - je poskytováno uchazeči o zaměstnání, kterému úřad práce nezprostředkoval zaměstnání do 7 dnů od přijetí jeho žádosti. Nejdéle však 6 měsíců. Zaměstnavatel - může být fyzická i právnická osoba, která má právní subjektivitu. Nejčastějšími zaměstnavateli jsou různé obchodní společnosti, státní podniky, banky, i stát. Způsobilost být zaměstnavatelem vzniká u fyzické osoby narozením. (může být i dítě-dědictví) Zaměstnanec - může být pouze fyzická osoba, která má pracovně právní způsobilost, vlastním jednáním nabývat a povinnosti plnit. Tyto způsobilosti vznikají dosažením 15 - ti let. Pracovní poměr - Jde o pracovně právní vztah, který vzniká pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Rozlišujeme několik druhů. Podle délky a dobu určitou, či na neurčitou, podle vzájemného vztahu více pracovních poměrů jednoho zaměstnance. Druhy pracovních poměrů: - podle délky doby plná a kratší doba - podle doby ukončení doba určitá a neurčitá Pracovní poměr vzniká: - Pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem - Jmenováním vedoucího zaměstnance 259

261 Pracovní smlouvy - před uzavřením pracovní smlouvy je povinností zaměstnavatele seznámit zaměstnance s jeho právy a povinnostmi. Náležitosti pracovní smlouvy- V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout: a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo), c) den nástupu do práce. Mimoto lze v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých mají účastníci zájem. Doba trvání pracovní poměru Pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání. Pracovní poměr na dobu určitou mezi týmiž účastníky lze sjednat nebo dohodou účastníků prodlužovat celkem na dobu nejvýše dvou let ode dne vzniku tohoto pracovního poměru; to platí i pro každý další pracovní poměr na dobu určitou sjednaný v uvedené době mezi týmiž účastníky. Pokud od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou uplynula doba delší než šest měsíců, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž účastníky se nepřihlíží. Zkušební doba - lze sjednat pouze písemně. Nejvýše na dobu tří měsíců, nemůže být sjednána tam, kde vzniká pracovní poměr jmenováním či volbou. Pracovní podmínky mladistvých Uzavřít pracovní smlouvu jako zaměstnanec může pouze osoba, která dosáhla 15 let věku a dokončila povinnou školní docházku. Až do dosažení 18 roku věku jsou tito zaměstnanci označováni jako mladiství. Mladší než 16 let mohou pracovat jen 30 hodin týdně. Zákoník práce poskytuje zvýšenou ochranu mladistvých v pracovněprávních vztazích a upravuje některé pracovní podmínky mladistvých odchylně od obecných pracovních podmínek. Kromě již uvedeného zákazu uzavření pracovního poměru na dobu určitou s mladistvým se jedná zejména o tyto zvláštní pracovní podmínky: zákaz určitých druhů práce zákaz dohody o hmotné odpovědnosti zákaz práce v noci zákaz práce přesčas Skončení pracovního poměru a. Dvoustranná - dohodou rozvázaní pracovního poměru a uzavírá se písemně a zaměstnanec musí uvést důvody. b. Jednostranná - Výpovědí - musí být dána a písemně doručena druhému účastníku, jinak je neplatná. Zaměstnanec nemusí uvést důvody výpovědi. - Okamžitým zrušením musí se provést písemně, řádně dle zákona, odůvodnit a doručit druhému účastníku, jinak je neplatná. Zaměstnanec byl odsouzen za trestný čin Zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k jeho práci zvlášť hrubým způsobem Pracovní poměr sjednaný na určitou dobu končí též uplynutím sjednané doby. Pracovní poměr cizince nebo osoby bez státní příslušnosti, pokud k jeho skončení nedošlo již jiným způsobem, končí: 260

262 a) Dnem, kterým má skončit jejich pobyt na území České republiky podle vykonatelného rozhodnutí o odnětí povolení k pobytu. b) Dnem, kterým nabyl právní moci rozsudek ukládající těmto osobám trest vyhoštění z území České republiky. Pracovní poměr zaniká smrtí zaměstnance. Zákaz výpovědi - v době, kdy se ocitne v situaci, že si nemůže hledat jiné zaměstnání nebo není naděje, že by ho někdo zaměstnal. Zákoník stanoví zákaz výpovědi v tzv. ochranné době (ženy v těhotenství, zaměstnankyně nebo osamělý zaměstnanec pečující trvale o jedno dítě mladší než tři roky, zaměstnanec uznaný dočasně neschopným práce nebo dlouhodobě uvolněný pro výkon veřejné funkce). Odvolání výpovědi - platně podanou výpověď lze odvolat (vzít zpět) Druhá strana musí souhlasit. Odvolání je třeba podat písemně. Okamžité zrušení pracovního poměru - zasahuje do práv a povinností a tuto možnost dává jak zaměstnavateli, tak i zaměstnanci. Musí v něm být skutkově vymezen důvod, aby nebylo možno jej zaměnit s jiným, a musí být ve stanovené lhůtě doručeno druhému účastníku. Zaměstnanec - může pracovní poměr zrušit okamžitě, jestliže podle lékařského posudku nemůže dále konat dosavadní práci a zaměstnavatel jej do 15 - ti dnů od předložení posudku nepřevede na jinou vhodnou práci. Zaměstnavatel - může okamžitě zrušit pracovní poměr, jestliže byl zaměstnanec pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody nepodmíněně dobu delší než jeden rok, nebo na dobu nejméně 6 - ti měsíců, ale jen v případě jde-li o úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkonů. Skončení pracovního poměru ve zkušební době - zaměstnavatel i zaměstnanec může v této zkušební době zrušit pracovní poměr z jakýchkoliv důvodů i bez uvedení důvodů. Písemné oznámení o zrušení pracovního poměru má být doručeno druhé straně tři před dnem, kdy má poměr skončit. Skončení pracovního poměru uplynutím doby - pokud nebyla doba trvání pracovního poměru určena konkrétními daty, ale byla sjednaná po dobu výkonu některých prací. Pracovní doba - je stanovená doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat práci pro zaměstnavatele. Zákonem stanovená pracovní doba je nejvýše 40 hodin týdně, u zaměstnání mladších 16 - ti let jen 30 hodin týdně. Nelze ji prodlužovat, lze ji jen zkrátit, na základě vyhlášek, smluv nebo vnitřních předpisů zaměstnavatele. Mzda za práci Zaměstnanci náleží za vykonanou práci mzda nebo plat podle zvláštního právního předpisu Pokud tento zákoník obsahuje ustanovení o mzdě, rozumí se tím i plat, není-li výslovně stanoveno jinak. Mzda nesmí být nižší než minimální mzda (nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě). Do mzdy se pro tyto účely nezahrnuje mzda za práci přesčas, příplatek za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí, za práci v noci a za práci ve svátek. Práce konané mimo pracovní poměr jsou to práce malého rozsahu, popřípadě práce, jejichž potřeba se vyskytuje jen příležitostně a nepravidelně. 261

263 Práce konané mimo pracovní poměr Dohoda o provedení práce Dohoda o pracovní činnosti do 300 hodin ročně do 20 hodin týdně Kredity Doplnění prezentací Domácí úkol 2 kredity 0-5 kreditů 262

264 Rodinné právo. Pojmy: Rodinné právo, manželství, rodina, společné jmění manželů, rodičovská zodpovědnost náhradní rodinná péče. Úkol Tvoří právní normy, které upravují manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi manželskými i nemanželskými, mezi dalšími blízkými příbuznými, vztahy při náhradní rodinné péči. 204 HLAVNÍ ZÁSADY RODINNÉHO PRÁVA (nejsou nikde uvedeny výslovně, lze je odvodit nepřímo) 1) Rovnost ženy a muže v manželství 2) Podpora mateřství, 3) Odpovědnost rodičů za všestranný duševní, mravní a tělesný rozvoj dětí, 4) Ochrana rodiny a solidarita v rodinných vztazích. Prameny: Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 210/1998 Sb., o sociální a právní ochraně dětí MANŽELSTVÍ Trvalé společenství muže a ženy, založené zákonným způsobem formou občanského nebo církevního sňatku. 205 Formy uzavírání manželství. Civilní před orgánem státu Církevní před orgánem církve Okolnosti vylučující manželství. Bigamie - ženatý muž či provdaná žena Příbuzenské vztahy manželství nemůže být uzavřeno mezi blízkými příbuznými tj. mezi předky a potomky a mezi sourozenci. Duševní choroba s osobou jejíž svéprávnost je omezena Nezletilost manželství nelze uzavřít s osobou mladší 18 let. Soud ve výjimečných případech může povolit manželství osobě starší 16 let. Pokud dojde k uzavření tohoto manželství, nabývá nezletilý starší 16 let zletilosti, kterou neztratí, i kdyby manželství zaniklo. Mezi poručníkem a poručencem mezi dítětem a osobou, do jejíž péče bylo dítě svěřeno 204 Ryska, R. Puškinová, M: Právo pro střední školy, Praha: Eduko s Tamtéž. s

265 Práva a povinnosti manželů. žít spolu být si věrný pomáhat si vytvářet zdravé rodinné prostředí společně pečovat o děti Manželství dělíme: 1. Platné vznikne zákonným způsobem 2. Neplatné - soud prohlásí manželství za neplatné 3. Zdánlivé- manželství nevznikne Příklad zdánlivého manželství: Spolužití dvou osob, jejichž sňatek byl uskutečněn před státem neregistrovanou církví. Mohou to být uzavřené manželství například v Las Vegas, pokud následně nebyly doručeny potřebné dokumenty na příslušnou matriku v ČR. MANŽELSKÉ MAJETKOVÉ PRÁVO Společné jmění manželů je majetek získání za trvání manželství bez ohledu na to, který z manželů ho pořídil. 206 Společné jmění manželů vzniká: 1. Uzavřením manželství zákonný majetkový režim 2. Smlouvou předmanželská smlouva. Jde smluvní režim 3. Stanovení soudem soudní režim. Uplatňuje se tehdy, že je nutné z vážných důvodů zrušit nebo zúžit společné jmění. Příklad: Jeden z manželů je marnotratným hazardním hráčem. Společné jmění manželů tvoří: 1. Majetek a dluhy získané za dobu manželství. Společné jmění manželů netvoří: 1. Věci k osobní potřebě, majetek získaný darem, děděním, náhradou za svůj majetek. 2. Dluhy spojené s majetkem pouze jednoho z manželů, převzaté bez souhlasu druhého manžela. Zánik manželství: 1. Smrtí manžela 2. Soudním rozhodnutím o prohlášení manžela za mrtvého 3. Soudním rozhodnutím o rozvodu manželství DĚTI Rozhodující skutečností pro vznik vztahu mezi rodiči a dětmi je narození dítěte. Zda je nebo není v takovém případě uzavřeno manželství, není podstatné. Zákon o rodině definuje také matku, a sice jako ženu, která dítě porodila. ( 775 Mateřství) Otcem je: ( ) 1) Otcem je manžel matky (Je-li matka provdaná, má se za to, že otcem dítěte je její manžel. Přitom platí, že dítě se musí narodit v rozhodné době. Tou je lhůta plynoucí od okamžiku 206 Ryska, R. Puškinová, M: Právo pro střední školy, Praha: Eduko s

266 uzavření manželství do třístého dne po jeho zániku. (Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, má se za to, že otcem je manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne poté, co předchozí manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné). 2) Otcem je muž, který dal souhlas k umělému oplodnění. Narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas. 3) Souhlasné prohlášení rodičů (V případě vyvrácení první domněnky (např. z důvodu, že matka není provdaná), je považován za otce muž, který se souhlasem matky své otcovství uzná. 4) Soudní rozhodnutí (V případě vyvrácení první i druhé domněnky (např. z důvodu, že muž označený neprovdanou matkou za otce dítěte nesouhlasí), rozhoduje ve věci soud. Opírá se přitom o znalecké posudky: krevní testy, testy DNA apod.) 5) Žalobu na popření otcovství může podat jak domnělý otec, tak matka. Domnělým otcem do šesti měsíců od okamžiku, kdy se o narození dítěte dozvěděl, matkou do šesti měsíců od narození dítěte.) RODINA Ve smyslu právním se jedná o manžely a jejich děti. VZTAHY V RODINĚ (vztahy rodičů k nezletilým dětem, vztahy náhradní rodinné výchovy, vztahy vyživovací povinnosti) Mezi rodiči (manžely), mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci vzniká řada vzájemných vztahů. Obsahem těchto vztahů je souhrn práv a povinností. Předně se jedná o vztah rodičů k nezletilým dětem. Ten zákon o rodině nazývá souhrnně rodičovská zodpovědnost. Rodičovská zodpovědnost. Jedná se o souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při jeho zastupování a při správě jeho jmění. 207 Obsah: určení jména a příjmení dítěte vyvolávat a řídit jednání dítěte sem dále patří právo mít dítě u sebe, určit místo jeho pobytu, určit povolání dítěte ve shodě s jeho zájmy, právo stýkat se s dítětem právo dítě zastupovat ve věci právních úkonů spravovat záležitosti dítěte vyživovací povinnost vzniká v okamžiku narození dítěte a trvá do doby, dokud dítě nenabude schopnost živit se samo. Tuto povinnost mají oba rodiče ne se stejným dílem, ale n základě svých schopností a možností!!! Tato povinnost platí i u dětí vůči svým rodičům a mezi manžely!!! Pokud brání řádnému výkonu rodičovské zodpovědnosti závažná překážka a současně to vyžaduje zájem dítěte, může soud výkon rodičovské zodpovědnosti pozastavit. Pokud rodič řádně neplní povinnosti rodičovské zodpovědnosti a současně to vyžaduje zájem dítěte, může soud výkon rodičovské zodpovědnosti omezit. Pokud rodič zneužívá práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, může soud daného rodiče rodičovské zodpovědnosti zbavit. V případě, že dítě rodiče nemá nebo jeho rodiče byli rodičovské zodpovědnosti zbaveni: 207 Ryska, R. Puškinová, M: Právo pro střední školy, Praha: Eduko s

267 a) Ustanoví soud dítěti poručníka. Ten až do zletilosti dítěte vykonává práva a povinnosti rodičovské zodpovědnosti. b) Druhou skupinou vztahů jsou vtahy náhradní rodinné výchovy. Pokud není výchova dítěte z nějaké příčiny zajištěna přirozenými rodiči, má dítě na zajištění vhodné výchovy právní nárok vůči státu. Péči o opuštěné děti má na starosti stát. Tyto děti se umísťují do: - domácností fyzických osob - státních, církevních nebo jiných výchovných zařízení Formy náhradní rodinné výchovy. b. Kolektivní forma: Ústavní výchova dětské domovy, speciální výchovné zařízení pro děti a mládež s poruchami chování. Orgány sociální právní ochrany dětí vykonávají dohled nad výchovou dětí. c. Individuální formy - Osvojení Je to přijetí cizího opuštěného dítětem vlastní, přičemž osvojitelům vznikají stejná práva a povinnosti jako skutečným rodičům. 208 Osvojení může soud z vážných důvodů zrušit na návrh osvojence do tří let od soudního rozhodnutí o něm. Potom je nezrušitelné. - Pěstounská péče Do této péče se může dostat dítě, jehož výchova nebyla z dlouhodobých příčin zajišťována. Dítě se může dostat do pěstounské péče jednotlivce, do společné péče manželů nebo do skupinové péče zařízeních tomu určených. - Svěření do výchovy - je zaměřena na děti, u nichž existuje možnost časem se vrátit do své původní rodiny - Poručenství - poručník (opatrovník) zajišťuje rodičovskou péči v případě, že rodiče dítěte zemřeli nebo nemohou vykonávat rodičovskou zodpovědnost. Poručník má nárok na finanční zabezpečení. Vyživovací povinnost. O výživném rozhoduje soud na návrh oprávněné osoby pouze ve jmenovitě uvedených druzích právních vztahů. Právo na výživné se nepromlčuje. Druhy: 1. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti. Od narození do doby, kdy je dítě schopno samo se živit. 2. Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům. Kdy to rodiče potřebují. 3. Vyživovací povinnost mezi manžely. Slouží k tomu, aby životní úroveň manželů byla po celou dobu manželství stejná. 4. Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými v přímé linii. (dědeček vnuk) 5. Příspěvek na výživu rozvedeného manžela, který není schopen se sám živit. 6. Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce. Povinen je poskytovat otec jejího dítěte po dobu dvou let. 208 Ryska, R. Puškinová, M: Právo pro střední školy, Praha: Eduko s

268 Kredity Doplnění prezentací Domácí úkol 2 kredity 0-5 kreditů 267

269 Trestní právo Pojmy: Trestní právo hmotné, procesní, správní, trestný čin, trest, obviněný, obžalovaný, odsouzený, přestupek. Souhrn právních norem o trestání osob za závažná provinění (trestné činy) proti chráněným společenským a individuálním zájmům 209 Hmotné Procesní Správní Trestné činy Postup při trestním řízení Přestupky Skutkové podstaty Tresty Formální pramen: Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Zákon č. 418/2011 Sb., O trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim Zákon č. 141/1961 Sb., O trestním řízení soudním (trestní řád) Zákon o přestupcích č 200 /1990 Sb., nebo č. 334/2002 Sb. Další formální prameny: Zákon č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim Zákon č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže 209 Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko s

270 Trestní právo hmotné. Obsahuje normy o podmínkách a způsobech trestání. 210 Obecná část trestního zákona obsahuje ustanovení společná všem trestným činům a jejich pachatelům. Jedná se např. o ustanovení upravující základy trestní odpovědnosti, zásady pro ukládání trestů a výkon jednotlivých trestů, zánik trestnosti nebo zvláštní ustanovení o stíhání mladistvých. Zvláštní část trestního zákona obsahuje vyčerpávající výčet a popis skutkových podstat jednotlivých trestných činů. Podle objektu, který je zákonem chráněn, se zvláštní část trestního zákona dělí do dvanácti hlav: činy proti republice, trestné činy hospodářské, trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, trestné činy obecně nebezpečné, trestné činy hrubě narušující občanské soužití, trestné činy proti rodině a mládeži, trestné činy proti životu a zdraví, trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, trestné činy proti majetku, trestné činy proti lidskosti, trestné činy proti brannosti a proti civilní službě, trestné činy vojenské. Trestné činy Jsou protiprávné činy uvedené v trestním zákoně. 211 Trestným činem je takové jednání, kterým byla způsobena škoda dosahující částky nejméně 5000,- Kč Rozdělení: 1. Přečiny jsou trestné činy nedbalostní a z úmyslných pouze takové, na něž je stanoven trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. 2. Zločiny všechny ostatní trestné činy Osoba, která spáchá trestný čin, je pachatelem trestného činu. Bylo-li pachatelů více, nazývá je trestní zákon spolupachateli. Trestní zákon pamatuje i na případy, kdy se někdo účastní na trestném činu nebo jeho pokusu, přestože se nepodílí přímo na samotném spáchání činu. Podle povahy takového účastenství rozlišuje: organizátora (ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil), návodce (navedl jiného ke spáchání činu), pomocníka (poskytl jinému pomoc ke spáchání trestního činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu). 210 Tamtéž. s Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko s

271 Podmínky trestní odpovědnosti Podmínky trestní odpovědnosti splní osoba, která: 1. dovršila věk patnácti let (kdo v době spáchání trestního činu nedovršil patnácti let věku, není trestně odpovědný (což ovšem neznamená, že je nepostižitelný taková osoba může být postižena v občanskoprávním řízení), 2. je příčetná, 3. nejednala v rámci nutné obrany nebo krajní nouze, 4. použila zbraň mimo meze zmocnění příslušnými zákonnými předpisy. Trestný čin může být spáchán: 1. Úmyslně Pachatel chtěl porušit zákon a ohrozit zájem chráněný zákonem (chtěl zabít - zabil, chtěl ublížit na zdraví - ublížil). Pachatel věděl, že může svým jednáním porušení či ohrožení způsobit a pro případ, že ho způsobí, s tím byl srozuměn (dopravní nehoda v opilosti - pachatel ví, že nesmí řídit, že může způsobit škodlivý následek, ale přesto řídil a tedy byl pro případ způsobení nehody s ní srozuměn). 2. Z nedbalosti Pachatel věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale spoléhal se, že ho nezpůsobí (pachatel věděl, že potraviny, které prodává, mají prošlou záruční lhůtu, nechtěl způsobit zdravotní potíže konzumentům, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že je těmi prošlými potravinami nezpůsobil) Pachatel nevěděl, že může svým jednáním porušit či ohrozit chráněný zájem, ačkoli to měl a mohl vědět (prodej rychle se kazících mléčných výrobků, které ještě neměly prošlou záruční lhůtu na prudkém slunci - pachatel nechtěl způsobit zdravotní potíže konzumentům, výrobky byly v záruční době, ale měl vědět, že na slunci se budou kazit rychleji, než kdyby byly uskladněny v souladu s požadavky výrobce). Trest Účelem trestu je podle trestního zákoníku: 1. chránit společnost před pachateli trestných činů, 2. zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, 3. vychovat odsouzeného k tomu, aby vedl řádný život, 4. působit výchovně i na ostatní členy společností. Tresty za spáchané trestné činy ukládá pouze soud, který ovšem může uložit jen takový trest, který mu trestní zákon uložit umožňuje. Takovými tresty jsou: a. odnětí svobody b. domácí vězení c. obecně prospěšné práce d. propadnutí majetku e. peněžitý trest f. propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty g. zákaz činnosti h. zákaz pobytu i. zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce j. ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání k. ztrátu vojenské hodnosti 270

272 l. vyhoštění Výjimečný trest Je to trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nebo trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečnost spočívá v délce jeho trvání. Trestní odpovědnost právnických osob Je to protiprávní čin jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. 212 Takto mohl jednat: - statutární orgán nebo jeho člen - jiná osoba oprávněná za právnickou osobu jednat - ten, kdo za právnickou osobu vykonává řídicí nebo kontrolní činnost - jakákoliv osoba, která vykonává rozhodující vliv na řízení právnické osoby - zaměstnanec při plnění úkolů Vztahuje se na české i zahraniční právnické osoby mající svá sídla, organizační složky nebo majetek na území ČR. Z trestné odpovědnosti jsou vyloučeny pouze právnické osoby veřejného práva při výkonu veřejné moci (Česká republika, obce, kraje a hlavní město Praha) Trestní právo procesní. Obsahuje normy o zjišťování trestných činů a jejich pachatelů a o soudním řízení. 213 Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.) Upravuje tzv. trestní právo procesní, čili postup orgánů činných v trestním řízení. Trestní řád stanoví pravidla např. pro zjišťování a vyšetřování trestných činů, pro řízení o trestném činu před soudem, o právech obviněného, nebo o opravných prostředcích. Trestní řízení Je procedura, která probíhá od zahájení trestního stíhání pachatele až do doby, kdy rozsudek soudu nabude právní moci. (V době od podání trestního oznámení a zahájení trestního stíhání až po podání obžaloby se mluví o přípravném trestním řízení). V právní moci je rozsudek tehdy, když už proti němu nelze podat odvolání. Orgány činnými v trestním řízení - rozumějí se soud, státní zástupce a policejní orgán. Státní zástupce podává k soudu obžalobu a žaluje spáchaný skutek jménem státu. V trestním řízení proti sobě jako strany nestojí pachatel a poškozený, ale protože byly jednáním pachatele ohroženy hodnoty, na kterých má stát výrazný zájem (život, zdraví, majetek, bezpečnost osob ), stranami řízení jsou pachatel a stát, zastoupený státním zástupcem. 212 Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko s Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko s

273 Obviněným - podezřelá osoba se stává v okamžiku, kdy je proti ní zahájeno trestní stíhání. To, že je někdo obviněn ze spáchání trestného činu, ale neznamená, že tento čin také skutečně spáchal. Znamená to pouze, že důkazy, které má policejní orgán zatím k dispozici nasvědčují tomu, že se daného trestného činu dopustil obviněný. Obžalovaným - obviněný se stane, jakmile na něj státní zástupce podá k soudu obžalobu. Podezřelá osoba tedy v řízení před soudem už nevystupuje jako obviněný, ale jako obžalovaný. I zde platí, že fakt, že je někdo obžalován ze spáchání trestného činu, ještě nemusí znamenat, že čin skutečně spáchal. Během řízení se mohou objevit důkazy, které potvrdí nevinu obžalovaného. Odsouzeným - obžalovaný se stává v okamžiku, kdy odsuzující rozsudek nabude právní moci. O odsuzující rozsudek jde tehdy, když soud rozhodne, že obžalovaný je skutečně vinen a rozhodne také o jeho potrestání. O odsuzující rozsudek nejde např. v případě, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný, nebo protože daný skutek není trestným činem (např. se zjistí, že skutečně vzniklá škoda je nižší, než požaduje trestní zákon). - Státní zastupitelství - Advokáti - Notáři ORGÁNY ČINNÉ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ - policejní orgán + vyšetřovací orgány: - okresní ředitelství - komisař, - správy krajů PČR - vrchní komisař - policejní prezidium rada - státní zástupce - soud okresní, krajský, vrchní, nejvyšší Policie České republiky - kriminální služba - pořádková služba - správní činnost - cizinecká policie - úřady vyšetřování - dopravní služba Postup při vyšetřování. Policie (shromažďuje důkazy) vyšetřovací orgány (vznesou proti podezřelému obvinění a začne trestní stíhání) vyšetřování na svobodě anebo ve vazbě - předání spisu státnímu zástupci (vypracuje obžalobu) předání obžaloby soudu. Trestní právo správní. Zabývá se přestupky, což jsou provinění méně závažná než trestné činy 214 Za přestupek není možné odsouzení k trestu odnětí svobody Tresty: napomenutí - písemné či ústní pokuta druh majetkové sankce zákaz činnosti často spojeno s pokutou propadnutí věci - např. věci, kterou pachatel získal v souvislosti se spácháním přestupku; vlastníkem věci se stává stát 214 Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy. Praha: Eduko s

274 Přestupky řeší: - Obecní úřady - Policie ČR Účastník řízení o přestupcích: obviněný z přestupku poškozený vlastník zabrané věci navrhovatel zřízení Kredity Úvod do každého práva začne připravenou prezentací: Doplnění prezentací Aktivní účast na projektu: Soudní proces 2 kredity do15 kreditů 273

275 Soudní proces. Téma: Soudní proces Účastnící: V7A Vedoucí: Mgr. Ing. Zdeněk Maňák, Ph. D. Škola: Gymnázium Jiřího Ortena Kutná Hora Formulace problému: Soudní proces Přehled projektu: Na základě určené kauzy zinscenujte hlavní líčení trestního řízení. Příprava projektu: Kauzu řešit orgány činné v trestním řízení. Zpracovat veškerou dokumentaci. Postup: 1. Příprava: 0-2 kredity Stanovení kauzy do.. Příprava dokumentů do.. 1. skupina: Soudce, justiční stráž, zapisovatel Náčrt soudní síně, způsob zápisu, tabulka na dveře, předtisk rozsudku 2. skupina: Státní zástupce, policejní složky, soudní znalci, oběť Obžaloba, soudní znalecké posudky, výpovědi svědků obžaloby 3. skupina: Obžalovaný, obhájce, svědci, odborní znalci Výpovědi svědků obžalovaných, znalecké posudky 4. skupina: Veřejnoprávní a bulvární media Zprávu o kauze Podmínka hodnocení je odevzdání potřebných dokumentů k soudnímu jednání 2. Soudní jednání. Hodnocení: 1. Splnění podmínek role a. Každá role musí mít vystoupení v rozsahu nejméně 10 vět b. Dodržet osnovu hlavního líčení c. Zpracovány dokumenty k hlavnímu líčení d. Úprava soudní síně e. Dodržet termíny f. Po dokončení soudního jednání odevzdat tyto dokumenty: - rozsudek, - zápis jednání - závěrečné řeči - zprávy o průběhu a konci soudního jednání příkladně zdatně nedostatečně 7-10 kreditů 3-6 kreditů 0-3 kredity 274

276 2. Podle rolí: Dodržení termínů (všichni) 1 kredit Bonusy (za ztvárnění rolí, vývoje procesu ) 2 kredity Vysvětlení: 1. Dodržet osnovu hlavního líčení: identifikace obžalovaného čtení žaloby dotaz na obžalovaného, zda byl s obžalobou seznámen, zda jí rozumí a cítí se vinen výslech svědků provedení dalších důkazů závěrečná řeč státního zástupce závěrečná řeč obhajoby poslední slovo obžalovaného porada soudu čtení rozsudku jménem republiky. Zjednodušená pravidla pro předkládání důkazů Při hře na soud se nejvíce používají následující zjednodušená pravidla: 1. Formy otázek: Během soudního jednání není povoleno klást tzv. sugestivní otázky. Sugestivní otázka je ta, která předpokládá takovou odpověď, kterou si přeje dotazovatel. Příklad sugestivní otázky: "Pane Daňku, není snad pravdou, že večer třiadvacátého jste pil?" Základem výslechu během soudního jednání jsou tzv. přímé otázky. Přímé otázky mají obvykle za účel vyvolat odpověď vyprávěcího typu. Příklad přímé otázky: "Pane Kolbene, mohl byste nám, prosím, říci, co jste dělal večer třiadvacátého?" 2. Názory svědka: Je obecným pravidlem, že svědci nemají během soudního jednání možnost vyjadřovat své subjektivní názory na věc. Výpověď by měli omezit na osobní znalosti (tj. co udělali, viděli, slyšeli apod.). 3. Znalci: Osoby, které mají zvláštní znalost nebo zkušenosti významné v určité oblasti pro soudní jednání (tzv. znalci), mohou ovšem být požádáni o tzv. "znalecký posudek". Znalec může vyjádřit názor týkající se výhradně oblasti jeho specializace. 4. Svědectví z druhé ruky: Svědectvím z druhé ruky se chápe výpověď svědka o skutečnosti, kterou svědek přímo nevnímal svými smysly, ale o níž se pouze dozvěděl od jiné osoby nebo z jiného zdroje. Předpokládejme například, že svědek řekne: "Slyšel jsem, že Alois Formánek už byl soudně trestán." Jestliže je tento výrok určen k důkazu skutečnosti, že Alois Formánek byl už soudně trestán, jedná se o svědectví z druhé ruky. Soud by musel takovou skutečnost ověřit jiným důkazem (např. výpisem z rejstříku trestů). Soud nemůže postavit své rozhodnutí pouze na svědectvích z druhé ruky. Typické příklady svědectví z druhé ruky jsou věty typu "Bylo mi řečeno, Slyšel jsem, Četl jsem v novinách, že atd. 275

277 5. Relevance: Předkládány mohou být pouze relevantní důkazy a svědectví. Irelevantní důkaz je ten, který nemá s tématem případu nic společného. Kdybychom se například svědka konkrétního trestného činu ptali, jestli někdy četl nějakou dobrou knihu, těžko bychom tím soudu předložili nějaké závažné skutečnosti pro rozřešení případu. 6. Úvod k fyzickým důkazům: Jestliže existuje nějaký fyzický důkaz (např. fotografie, dokumenty apod.), který si některá ze dvou stran přeje předložit u soudního jednání, lze to udělat takto: Navrhnout soudu provedení důkazu tímto předmětem (např. "Pane předsedo, navrhuji, aby jako důkaz obhajoby byl přečten tento dopis ze dne ") Poskytnout druhé straně příležitost si předmět prohlédnout a nechat vznést případné námitky. Podle okolností požádat vypovídajícího svědka o identifikaci předmětu (např. "Pane Novotný, ukazuji vám, co bylo označeno jako důkaz obhajoby. Mohl byste nám, prosím, říci, co to je?") 7. Křivá výpověď: Výpovědi svědků a znalců u soudu by neměly být nepravdivé. Jestliže svědek nebo znalec uvede u skutečného soudu nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo takovou skutečnost zamlčí, může být trestně odpovědný za trestný čin "Křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku". Na tuto skutečnost musí být svědek a znalec upozorněn před zahájením jeho výslechu u soudu. Stejně tak by měl student hrající roli soudce upozornit přítomné na případnou trestní odpovědnost každého svědka i znalce před jejich výslechem u simulovaného soudního jednání. 8. Během simulovaného soudního jednání ve třídě může jedna strana sporu vznášet své námitky, když druhá strana uvádí své závěry, které nelze přijatelně vyvodit z celkového rámce případu. 9. Soudce poté, co provedl dokazování, se rozhodne pro výsledek (vydá rozsudek). Soudce by měl zdůvodnit své rozhodnutí. 2. Prokazování dobrého veřejného projevu studenta Příkladný Hovoří srozumitelně. Řeč náležitě frázuje a mění tón hlasu. Udržuje patřičný oční kontakt se soudcem, svědky, právními zástupci. Používá řeč těla při poznámkách, otázkách nebo odpovědích soudci, tzn., že komplexně zvládl řečnický projev Svědci nepoužívají žádné poznámky a právní zástupci jen minimálně. Ve střehu, připravený, sebevědomý a přesvědčivý v projevu. Zdatný Odpovědi jsou srozumitelné, ale projev by byl přesvědčivější, kdyby nechyběla jedna nebo více charakteristik příkladného projevu (pro svědky je zejména důležité udržování očního kontaktu a pro právního zástupce minimální práce s poznámkami). 276

278 Nedostatečný Odpovědi nebo otázky nejsou srozumitelně vyjádřené nebo je není slyšet. Účastník je žádán, aby otázku opakoval, protože mu není rozumět. Odpovědi nejsou směřovány na osobu, která se tázala (soudce, právní zástupce nebo státní zástupce). Odpovědi se netýkají položené otázky. Porozumění a přispívání studentu ke společné skupinové strategii Příkladné Otázky a/nebo odpovědi jasně prokazují, že tým má koherentní a přesvědčivou teorii případu. Právní zástupce a svědek se předem dobře seznámili s otázkami. Otázky a odpovědi ukazují, že účastníci předem a strategicky počítají s teorií případu druhé strany..právní zástupci hodnotí přípravu obou stran na soud, radí se, předávají si poznámky i jinak vykazují spolupráci během soudního jednání samého. Zdatné Interakce mezi právními zástupci a svědky vykazuje přípravu, avšak občas je zjevné, že předchozí důkladnější příprava otázek a odpovědí by přinesla efektivnější prezentaci. Teorii případu je možné rozpoznat a zjevně si neprotiřečí, ale mohla být přesvědčivěji přednesena. Právní zástupci vykazují určité známky spolupráce, ale ne ve všech případech, kde to mohlo pomoci. Nedostatečné Nezdá se, že by existovala teorie případu, případně jsou nabízeny vzájemně si odporující teorie. Zjevný nedostatek přípravy na straně právních zástupců svědků..neexistuje téměř žádná týmová práce mezi právními zástupci, ani před, ani během soudu. Chování studenta u simulovaného soudu Příkladné Je pro svou roli správně upraven. Náležitě oslovuje soud a stojí, když vyjadřuje námitky. Nežvýká, nesměje se nepatřičně nebo jinak nesnižuje důstojnost soudu. Zdatné Vykazuje náležité chování u soudu, až na některé drobné nepatřičnosti. Nedostatečné Nebere cvičení vážně a natolik se liší od správného chování u soudu, že tím negativně ovlivňuje výkon dalších studentů. 277

279 Použitá literatura: Eichler, B., Ryska, R. Základy státoprávní teorie, ekonomie a ekonomiky, neformální logiky: Fortuna, Praha, Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, Ryska, R. Právo pro střední školy: Fortuna, Praha, Ryska, R. Puškinová, M. Právo pro střední školy: Eduko, Praha,

280 279

281 Vznik filozofie a její význam v životě člověka Pojmy: Filozofie, mýtus, ontologie, bytí a jsoucno, gnoseologie, antropologie, teologie, etika, poetika. Mýtus Je obrazným sdělením toho, jak se vyvíjel svět a život a jaký řád byl v průběhu vývoje původně nebezpečnému a chaotickému světu uložen (V řeckých mýtech ve stati vzniku bohů je Chaos brán za počátek světového řádu. Počátkem tohoto řádu je zrození Gaia (země). Z ní pochází Úranos (nebe) a Tartaros (podsvětí). Mýtický člověk se nikdy nezeptá co je nad Uranem nebo pod Tartarem, protože mýtus na to neodpoví) Všechny mýty se odehrávají v neurčité minulosti (čas před časem), ale poselství mýtu se promítají do současnosti. To, co platilo tehdy, platí i dnes Filosofie Philein Sophia milovat toužit po něčem moudrost zdatnost láska k moudrosti Filozofie je soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka, lidské kladení otázek po základu, smyslu porozumění a vysvětlení světa jako celku a místa člověka v něm. 217 Je to: Věda věd. Hledá obecné vlastnosti člověka, struktur přírody, společnosti i kosmu. Mezníky zrodu filosofického tázání. V evropské tradici se dějiny filosofie začínají od velkých mílétských filosofů Thaleta a Anaximandra 6. st. p. n. l. V té době se objevuje osobní přístup ke zkoumání a potřeba zdůvodňování 215 Adamová, L., Dudák, V., Ventura, V. Základy filosofie, etiky: Fortuna, Praha, 2007, s Achilles Dostupné z: Triumph_of_Achilles_in_Corfu_Achilleion.jpg 217 Odmaturuj ze společenských věd, první vydání: Didaktis, Brno, 2003, s

282 218 Pythagoras (asi p. n. l.) významný raný řecký filosof a matematik, zakladatel tajného společenství pythagorejců užil jako první názvu filosofie a sebe nazval filosofem-přítelem moudrosti. 219 Sokrates ( p. n. l.) dal jménu filosofie význam, když filosofii charakterizuje jako lásku k moudrosti, ale jen k takové, která vede k odhalení pravdy, dobra a krásy. 220 Aristoteles ( p. n. l) si jako první uvědomil potřebu filosofie jako vědy Východiskem filosofického tázání je pro nás zkušenost, kterou svým žitím nabýváme a poznání, které se nám tím otvírá. Filosofické otázky si začínáme klást tehdy, ztrácí-li naše zkušenost svou samozřejmost a důvěrnou známost a nastane údiv, překvapení a tím začneme klást otázky a pochybovat: - Co je bytí? - Jaká je pralátka světa? - Z čeho svět vznikl? - Proč je jsoucí a proč není spíše nic? - Jaký smysl má svět? Jde o myšlenkové úsilí, které si klade za cíl zkoumat jednotlivá jsoucna nikoli jako ostatní vědy v jejich dílčích projevech, ale z hlediska toho, že, jak a proč vůbec jsou, tedy z hlediska jejich bytí. 221 Rozdělení filosofie Teoretická filosofie: Přírodní filosofie (kosmologie) Nauka o přírodě, odpovídá na otázky podstaty přírody v nejobecnější rovině. Pro první řecké filosofy měl svět své přirozené uspořádání, projevující se vcházením jednotlivých věcí z původní pralátky a návratem do ní. Řád, uspořádání, harmonická vyváženost a krása, z ní vyzařující, se řecky řekne KOSMOS: ve svých počátcích se tedy filosofie formovala v podobě tzv. KOSMOLOGIE - nauce o řádu světa a jeho prvních příčinách. Hledání ARCHÉ je to, co poskytuje jsoucnům jejich bytí. 218 Pythagoras Dostupné z: Sokrates Dostupné z: Aristoteles Dostupné z: Blecha, I. Filosofie: Olomouc, Olomouc 2003, s

283 Ontologie Nauka o jsoucnu jakožto jsoucím, odpovídá na otázky po podstatě světa, absolutna, jsoucna. Vývoji ontologických názorů budeme věnovat pozornost v přehledu dějin filosofie, na tomto místě pouze uvedeme některé základní přístupy a pojmy, které se vážou k problematice bytí. Monisté - míní, že v základu světa stojí jediný princip, z kterého se odvozuje veškerá další realita. Materialisté považují za základ světa hmotu, z které se vyvíjí veškerá realita včetně reality duchovní. Idealisté považují za základní a určující prvek ideu, myšlenku, božský duchovní princip. Dualismus základ světa je tvořen dvěma neslučitelnými a na sebe nepřevoditelnými principy (R. Descartes) Pluralismus hovoří o více principech Teleologie - názor, že svět má předem daný cíl. Determinismus vývoj je předchozím stavem podmíněn Jsoucno jsou jednotlivé věci, které se kolem nás vyskytují a řeší, co to znamená, že ta věc "je", jaké je "sama o sobě", co je podstata tohoto jsoucna. Bytí je projevem jsoucna. Gnozeologie Odpovídá na otázky o podstatě pravdivost a hranicích poznání. Příklad dělení gnoseologických směrů: empirismus: odvozuje lidské poznání a zásady, podle nichž poznáváme ze zkušenosti (představitel např.: J. Locke) racionalismus: je přesvědčen, že principy a zásady, podle kterých poznáváme, nečerpáme ze zkušeností, nýbrž že jsou našemu rozumu vrozené (představitel např.: R. Descartes) senzualizmus: takový empirismus, který pouze uznává zkušenost vnější, smyslovou, nikoliv však zkušenost vnitřní vzpomínky, emoce. intuice je nedílnou součástí poznání. Je to schopnost bezprostředního přímého napojení se na určitá fakta skutečnosti) mystika je z gnoseologického hlediska niterné prožití absolutna či Boha. Opírá se méně o zprostředkující roli pojmů. Cílem poznání je dosažení pravdy. Proces poznávání je neukončený. Filosofická antropologie Řeší filosofickou problematiku podstaty člověka, jeho existence a hledá odpovědi na tři základní problémy, které formuloval Immanuel Kant co můžeme vědět? co můžeme dělat? v co smíme doufat? Co je člověk, zdali ho můžeme charakterizovat jako živočicha. Existuje asi sto třiadevadesát druhů žijících primátů. Z nich sto devadesát dva je pokryto srstí. Výjimkou je nahá opice, která se sama pojmenovala Homo sapiens nauka o člověku Je pyšný na, že má největší mozek ze všech primátů. Ale pokouší se utajit fakt, že má také největší pohlavní orgán, a raději přiznává tu čest mohutné gorile. Nahá 282

284 opice se projevuje velmi hlasitě, je krajně zvědavá a libuje si v přemnožování., Desmond Morris (kniha Nahá Opice) takto definoval člověka ve své knize. 222 Filosofická teologie - Filosofická nauka o Bohu. Praktická filosofie Zaměřena na lidské jednání a tvorbu (vyrábění): 1. etika - nauka o morálně relevantním jednání a jeho normách. důležitý, závažný, náročný 2. poetika - nauka o tvořivé činnosti, zhotovování, estetika. smyslové vnímání Vztah filozofie k jiným formám vědění o světě (mýtus, náboženství, věda, umění) Když si člověk začínal uvědomovat svou závislost na tomto světě, začal přemýšlet o svých činnostech, zajímat se o svět a hledal odpovědi na své otázky v přírodě. Vztahy mezi sebou a přírodou si vysvětloval jako nadpřirozené síly a bytosti a pak tyto své poznatky ukládal do mýtů a bájí. Mezi nejstarší světové názory patří mytologie a náboženství. Vztah filosofie a náboženství Filosofie se chápe jako rozumová věda a náboženství je především záležitostí víry. Nemají nic společného, každá oblast má svou pravdu. Rozpor: - víra se prosazuje v protikladu k rozumu a zavrhuje filosofii - filosofie se snaží prosadit náboženství jako protirozumové Jednotu: - filosofie se pokouší redukovat náboženství na filosofii a vysvětlovat náboženství rozumově a vědecky - jedná se především o křesťanské náboženství, dle zásady věřím, abych porozuměl Augustin, Náboženství a filosofie jsou různé oblasti, ale jsou ve vzájemném vztahu: náboženství/člověk má problém s vyjasněním existence, který má filosofie rozvíjet Vztah filosofie a vědy Filosofie jako věda se odlišuje o ostatních věd, které označujeme jako vědy speciální (reálné, formální). Filosofie a reálné vědy předpokládají totéž východisko - předvědeckou každodenní zkušenost. Filosofie je pouze analýzou výpovědí reálných věd scientismus. věd a Formální vědy zkoumají pouze čistou formu, strukturu souvislostí. Zvláštní úlohu zde má formální logika, která je často považována za filosofickou disciplínu Vztah mezi uměním a filosofií Pravda filosofie záleží v síle rozumové argumentace, filosofii jde o obecnost teorie. 222 Adamová, L., Dudák, V., Ventura, V. Základy filosofie, etiky: Fortuna, Praha, 2007, s

285 Umění jde o obecně platnou krásu v její konkrétní realizaci, pravda umění záleží v dokonalosti zobrazení. Vztah mezi mýtem a filosofii. Na rozdíl od filosofie, mýty si pokládají pouze otázky, na které v mýtu najdou odpověď. Člověk se ničemu nediví, vše je mu samozřejmé. Mýtus: Epos O Gilgamešovi (Mladá Fronta, Praha, 1971, překlad Lubor Matouš) Epos O Gilgamešovi (uctíván jako bůh a soudce podsvětní říše) je báseň o 12 tabulkách pod názvem: Ten, jenž hlubiny viděl svou základní myšlenkou, hledáním odpovědi na otázku o věčném životě je to výraz Mezopotamské kultury. Jejich nářek zaslechli bohové velcí, bohové nebes, zavolali pána Uruku, Ana: Tys stvořil silného býka, jenž nemá rovného v tasení zbraní. Bubnem jsou buzeni jeho druzi. Nepouští Gilgameš syna k otci, ve dne v noci nutí i děti k práci. On je teď pastýřem Uruku hrazeného, on, jejich pastýř a přece je utlačuje! Mocný, silný a všeho znalý! Nepouští Gilgameš dívku k milenci, dcery hrdiny, manželku muže udatného. 223 Filosofie: Zamysli se nad tím, kolik tělesných a zároveň duševních pochodů se současně děje v touž chvilince v každém v nás! A pak se nebudeš divit, jestliže ještě mnohem více, ba vůbec všechno, co se děje, je současně zahrnuto v onom jednotném veškerenstvu, kterému říkáme vesmír. 224 Kredity Příspěvek k diskusi: Ptáme se 10 kreditů Otázky, otázky, otázky 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Pojednej na konkrétních příkladech o meznících zrodu filozofického tázání; 5 kreditů Pojednej o odlišnostech základních historických podob nahlížení světa člověkem: mýtus, náboženství, umění, filozofie; 5 kreditů Seznam spolužáky s vybraným mytologickým textem 5 kreditů Vyber si obor filosofie, obecně pojednej, čím se zabývá: 5 kreditů 223 Epos O Gilgamešovi: Mladá Fronta, Praha, 1971, tabulka 1, verš Marcus Aurelius Antonius. Hovory k sobě: Svoboda, Praha, 1969, s

286 Charakterizujete na příkladech z dějin evropského myšlení vzájemné působení filozofie a speciálních věd. 5 kreditů Scénka na pojednání 5kreditů 285

287 286

288 Východní filosofie Pojmy: Buddhismus, dharma, osmidílná stezka, ko n f u c i a n i s m u s, taoismus, tao, védy, upanišady, Átman, Bráhma, džinismus, sútry. Jde o obrovský soubor filosofických a náboženských idejí, které se odvozují od starobylých kultur Indie, Číny, Persie, Japonska, Koreje, Egypta, Tibetu atd. a od mnoha tradic a způsobů myšlení, jež formovaly vývoj Východu od nejranějších dochovaných dějin. 225 Na rozdíl od západních filosofických směrů kladou východní filosofické školy důraz na vědění, tj. poznávání sama sebe subjektivními (meditativními) metodami. U východních filosofických škol je hranice mezi náboženstvím a filosofií mnohem menší než u objektivních (vědeckých) metod poznávání západních filosofických směrů, kde je zase mnohem menší hranice mezi ideologií a filosofií. BUDDHISMUS Buddhismus je cesta k duchovnímu prozření. Jeho zakladatel Siddhártha Gautáma nahlížel na postavení lidstva jako lékař a konstatoval, že život je nemoc, utrpení, smrt. Dobře si uvědomoval, že existuje i radost a potěšení, ale poznal, že tyto hodnoty nejsou trvalé. Všechny věci v životě jsou nestálé a dočasné. Vzhledem ke svému indickému filozofickému přesvědčení Gautáma nevěřil, že smrt je konečným vysvobozením od strastí, neboť duše se po smrti přesune do jiného těla a koloběh nastává znovu. Svůj život tedy zasvětil vyřešení tohoto problému. Po vzoru asketů prováděl různé druhy přísné askeze a hlubokých meditací, až se dopídil odpovědi - došel k "prozření". V okamžiku prozření se z něho stal Buddha, což znamená Procitnuvší. Za příčiny strasti stanovil Buddha lidské touhy a tužby všeho druhu. Tato pravda je buddhistický řád, neboli zákon a nazývá se dharma. BUDDHA Siddhártha Gautáma se narodil asi roku 563 před Kristem ve městě Kapilavastu (dnešní Nepál). Buddhova matka Mája měla sen - jejího boku se dotkl slon se šesti kly a v chobotu nesl lotosový květ. Učení bráhmani předpověděli, že dítě, které porodí, bude velekrál, nebo významný světec. Bude se jmenovat Siddhártha, to jest "ten, který splnil svůj úkol." Legenda vypráví, že ihned po porodu dítě ušlo sedm kroků a prohlásilo: Již nikdy se nemusím znovu zrodit, neboť toto je mé poslední tělo." Sedm dnů po porodu matka zemřela. 225 Osborne, R., Loon, B. Východní filozofie: Portál, Praha 2009, s

289 DHARMA Jádro nauky tvoří čtyři vznešené pravdy 1. Utrpení (dukkha) jest Duhkha tedy označuje stav, kdy je člověk připoutaný, nejistý, nespokojený. Vše co existuje, je neustále proměnlivé, podléhá změně. Zrození je utrpení, stáří je utrpení, nemoc je utrpení, smrt je utrpení, přítomnost nenáviděného je utrpení, odloučení od milovaného je utrpení, nezískání vytouženého je utrpení. Zákeřnější než tělesná bolest je utrpení z nespokojenosti celoživotní problém z toho, že nemáme, co chceme a máme to, co nechceme. Strach, duševní utrpení jsou přítomny i ve stavu radosti - plyne z toho, že víme, či alespoň tušíme, že tento stav radosti je pomíjivý. 2. Příčinou utrpení je žádostivost Život je tedy proměnlivý, charakterizuje ho duševní a tělesné utrpení. Jako diagnózu, příčinu nemoci stanovil Buddha žádostivost. Utrpení je způsobeno z žízně hledající uspokojení tam či onde. Jinak řečeno, je to žízeň po rozkoši, po bytí, po nebytí. Pokud je člověku odnímáno něco, na čem lpí, citově trpí. Nauka samsáry říká, že lpění, závislost je příčinou neustálého znovuzrozování, neustálého vznikání. Symbolem samsáry je zlý démon Mára, jenž drží v drápech kolo vznikání. Ve středu kola jsou tři kořeny zla - chtivost (kohout), nenávist (had), zaslepenost (prase). Ti kdo se snaží nad nimi zvítězit, se rodí v jednom z nebeských úrovní jako bohové. Nejvyšším cílem však je z tohoto koloběhu uniknout, vysvobodit se - "vyvanout" - NIRVÁNA Život tedy nezačíná narozením ani početím, ale je neustálým koloběhem. Kořenem všeho je tedy žádostivost - lpění na tom, či onom, lpění na životě, či lpění na cíli se již nenarodit. Jakékoliv lpění, jakákoliv žádostivost je tedy důvodem samsáry, neustálého koloběhu zrození do tohoto světa plného utrpení. 3. Odstranění žádostivosti vede k odstranění utrpení Třetí vznešená pravda prostě konstatuje, že odstranění žádostivosti, odstranění chtění, toužení, vede k odstranění utrpení. Je logickým důsledkem - odstraníme - li původ, odstraníme i důsledky. (Kdo nic nechce, po ničem netouží, je svobodný a dá se říct, že má vlastně všechno). Jestliže tedy člověk důsledně odstraní žádostivost - důsledně "vyhasne", dosáhne osvobození - dosáhne nirvány. Člověk prostě vstoupí do takového stavu oproštění a svobody, že vůbec na ničem nelpí a nic ho už nemůže zranit. Dosáhne dokonalé vyrovnanosti a svobody. 288

290 4. odstranění žádostivosti vede osmidílná stezka. Tato poslední vznešená pravda je vlastně praktickým návodem, jak nastíněného cíle dosáhnout - OSMIDILNÁ STEZKA Obecně se skládá ze tří základních oddílů - moudrosti, mravnosti a duševní kázně. Moudrost 1. Jako pravé pochopení je rozumové pochopení a přijetí čtyř základních vznešených pravd. V poslední instanci jde o jejich plné uvědomění, proniknutí. 2. Pravé záměry jsou záměry, odhodlání k životu bez smyslné žádostivosti, zlé vůle, násilí. Je to dobrotivost vůči všem živým bytostem, soucit se všemi trpícími bytostmi, sdílení radosti z úspěchu a štěstí jiných a neustálá vyrovnanost. Mravnost 3. Pravé mluvení znamená zdržet se lhaní, pomlouvání, hrubé řeči, planého hovoru. 4. Pravé jednání znamená zdržet se zabíjení, krádeže a nezákonných sexuálních aktivit. 5. Pravá životospráva znamená nevydělávat si na živobytí činnostmi, které poškozují ostatní - prodejem zbraní, zabíjením zvířat, provozováním prostituce apod. Duševní kázeň 6. Pravé úsilí je překonávání nezdravých a pěstování zdravých stavů mysli. 7. Pravá všímavost je hlavním bodem meditace. Provádí se podrobným pozorováním těla, duševních pochodů, analýzou vzniku a podstaty svých pocitů atd., (zhruba tak, jak to činil při objevování vznešených pravd Buddha). 8. Soustředění - jeho účelem je prohlubovat všímavost, zachází však až do úrovně zklidnění a utišení mysli, k prožití zcela nových stavů vědomí, stavu mystického pohroužení. ZEN BUDDHISMUS Zen buddhismus je školou mahájánského směru, který se vyvinul v Číně, kde se nazývá čchan. Tento směr klade zásadní důraz na vnitřní meditaci. Po vzoru Buddhy usiluje o dosažení nirvány vnitřním zahleděním do sebe. "Zahleď se do sebe, ty sám jsi Buddha." 226 je Buddhova věta, na níž zen staví svou filozofii. Podstatou této filozofie je dosažení absolutní prázdnoty 227. Meditace na tichém místě usiluje o dosažení této prázdnoty. Je intuitivním prostředkem pochopení dharmy - niterné, vnitřní vcítění, prožití pravdy je považováno za důležitější, než rozumové studium. Techniky a způsob meditace přecházejí z mistra na žáka osobním předáváním vhledů. Tato škola vyvinula rozvinutou praxi paradoxních výroků tzv. "koánů." 226 Zen Buddhismus / / Dostupné z: Tamtéž. 289

291 Jejich účelem je otřást myslí žáka. Mistr například vypráví žákům zmatené příběhy, jejichž pointa je záhadná, nebo položí řadu zdánlivě neřešitelných otázek (Jak zní tlesknutí jedné ruky?) a žák o nich medituje, až opustí svět běžných vžitých úvah a pochopí "pravou přirozenost, duchovní podstatu tento svět nekonečně přesahující." Tato meditační škola se rozšířila do Koreje, Vietnamu, největšího rozmachu však zaznamenala v Japonsku, kde se pod názvem zen stala náboženstvím vládnoucí třídy samurajů. Filosofie staré Číny Čína je vedle Indie druhým kulturním okruhem, z něhož se nám dochovaly dokumenty filozofického myšlení přibližně stejného stáří. Podle prehistorických nálezů lze usuzovat na to, že čínská civilizace má za sebou nepřerušený několikatisíciletý vývoj. Zaznamenané dějiny Číňanů sahají až k císařům třetího tisíciletí př. n. l. Tradice těmto mytickým vládcům připisuje objev písma, instituci manželství, vytvoření hudby, vynalezení jídelních hůlek i jiné kulturní činy zásadního významu, čímž v jejich osobách nejspíše shrnuje plody kulturního snažení, jež jsou ve skutečnosti výsledkem tisíciletého vývoje. Období čínské filosofie: 1) konfucianismus, taoismus a mohismus 2) středověká čínská filozofie, jejímž kontrapunktem je buddhismus, přicházející z Indie. Toto období sahá od 2. stol. př. n. l. zhruba do roku 1000 n.l.. 3) Třetí perioda sahá od konce předchozího období až do současnosti. Představuje syntézu rozmanitých prvků, v níž tón udává setrvalá a jedinečná melodie neokonfucianismu. Konfucianismus Konfucianismus je původním čínským filosofickým a náboženským učením, které na dva a půl tisíce let ovlivnilo utváření společenského systému nejen v Číně, ale i v přilehlých oblastech. Jeho zakladatel Kchung fu-c, známý u nás pod latinizovaným jménem Konfucius ( př. n. l.) Konfucius se nepovažoval za nijak originálního myslitele. Vycházel z odkazu minulosti, kterou považoval za zlatý věk. Učil morálnímu kodexu založenému na etice, humanitě a lásce. Hledání harmonie a míru v mezilidských vztazích. To vyžadovalo přísnou sebekázeň k sobě samému a laskavost k druhým. Na základě vlastní vůle může člověk dosáhnout, a to ve skutečném (pouze) světě, radost, mír a vnitřní naplnění. Existence druhých je nezbytná pro vlastní život: Být sám sebou, aniž by člověk zapomínal na ostatní." 228 Základem konfucianismu byla vždy idea, že lidé mají vždy žít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosažení těchto cílů doporučoval systém mezilidských vztahů a dobré vlády. Podle jeho filosofie byl urozený 228 Daubner, P. Starověký Egypt, Indie a Čína. / / Dostupné z: kompas.estranky.cz/clanky/ucebnice-dejepisu/staroveky-egypt-indie-a-cina-petr-daubner.html 290

292 muž takový, který se vyznačoval pěti vlastnostmi: vybraným chováním, ušlechtilostí, dobrou vůlí, pílí a laskavostí. Muž by měl tyto kvality využít pro řízení státu. Pro něho představovala služba ve státní správě nejvyšší poslání, protože dobrá vláda mohla přinést blaho všem lidem. Mladí muži podstupovali náročné státní zkoušky, jen aby mohli získat místo v některém úřadu. Prameny: Pět klasických knih byly psány ve starověku a podle tradice je sestavil Konfucius a odvolával se v nich i ve svém učení. 1. Kniha písní sbírka nejstarší čínské poezie 2. Kniha obřadů- není ta jakou znal Konfucius, dnes líčí Konfucia, jak říká -některé rituální texty učí jak správně vzdávat čest zesnulým a jak správně truchlit 3. Kniha dokumentů- zdroj čínských dějin Začíná vyprávěním o legendárních císařích, kteří přinesli do Číny nástroje umožňující rozvoj civilizace 4. Letopisy jara a podzimu krátká kronika událostí, které se přihodily v Konfuciově rodném státě Lu v letech př. n. l. 5. Kniha proměn věštecká kniha, která pomáhá čtenářům předpovídat události a pochopit lidské bytí a přírodní jevy POJMY: Ji- spravedlnost nebo opravdovost jedna z pěti ctností konfuciánské filosofie Č - věděn, ve smyslu morální moudrosti Li- správné chování, základ ctnosti konfuciánské filosofie Sin- důvěryhodnost nebo integrita Žen dobro nebo humanita. Správnou cestou k pořádku je vzdělání, úcta k pořádku i tradici rozumná správa věcí TAOISMUS Vznik této filozofické školy př. n. l. Taoismus založil" Lao-tsi, který byl filosofem. Ví se o něm málo. Lao-c', Starý mistr, žil asi v letech 570 až 490 př. n. l. Lao-c' pěstoval cestu (tao) a její sílu (te). Učil, že člověk se má snažit skrýt a zůstat beze jména. Je údajným autorem knihy Tao té ťíng. Světlo-jang (mužský princip), temno-jin (ženský princip). Spojení těchto principů je podmínkou všech jevů. Zdrojem všeho je vzájemná souhra těchto protipólů. Symbol nejvyššího bytí Tao (doslova cesta) je principem všeho, nezaniká, ani nevzniká, je temné, neproniknutelné, směr jeho pohybu je návratný. Je to současně bytí a nebytí. Ve vnímatelném světě se Tao projevuje prostřednictvím re" - síly, ctnosti (znamená to žít v souladu s Tao). Ideálem je nastolit harmonii, oprostit se od vášní, dává se přednost intuici před rozumem. Ideálem je nenásilí, nezanecháváni stop. Smrt představuje pro taoisty pouze odložení užívaného šatu výměnou za lepší. Podle taoismu je prapůvodem všeho "stejnost", "totožnost", "Jedno". Neexistuje tedy "člověk a příroda, ale ani "bůh a příroda" nebo "bůh čili příroda". Tao je zároveň vše a nic, a zároveň je samo bez původu a přece je zdrojem veškerého bytí a dění. 291

293 Taoismus má pět zákazů: 1. zabít 2. pít víno 3. lhát 4. krást 5. cizoložit Důležitý je správný učitel (guru): důraz na duchovní nesmrtelnost. Indická filozofie Filosofie Staré Indie představuje myšlení pouze Indoárijců, tj. národa, který začal od roku 160 př. n. l. dobývat Indii od severu. Toto období se dá rozdělit do tří významných epoch: Období Védské (zhruba př. n. l.) Období klasických filosofických systémů (500 př. n. l n. l.) Období základní čínské filosofie: konfucianismus, taoismus a mohismus Období védské Období můžeme klást do let přibližně mezi rok 1500 až 500 př. n. l. a lze je podle souboru spisů, kterým vděčíme za znalosti o této době a jež jsou souborně označovány jako védy, označit jako období védské. Nejde přitom o jedinou knihu, nýbrž o celou literaturu, která byla vytvořena v nejrůznějších dobách mnoha neznámými autory v zásadě v průběhu celého uvedeného období, avšak zahrnuje mytické a náboženské myšlenky, které jsou ještě starší. Véd znamená náboženské, teologické vědění, což v nejstarších dobách znamenalo totéž co soubor všeho vědění, které je hodno zapsání. Rozsahem jsou védy asi šestkrát větší než bible. Každý z védů je rozdělen do čtyř oddílů. Jsou to: mantry - hymny, modlitební formule bráhmany - návody ke správnému používání těchto formulí při modlitbě, zaklínání a obětování áranjaky - lesní texty, tj. texty určené poustevníkům žijícím v lesích upanišady - tajné nauky, jež jsou z filozofického hlediska nejzajímavější. Upanišady Slovo upanišada je odvozeno z upa = blízko a sad = sedět, znamená tedy nauku určenou těm, kdo sedí poblíž (Mistra), tedy tajnou nauku a přístupnou pouze zasvěceným. Bráhmanismus a hinduismus (Indie) Původním náboženstvím Indie bylo védské n (ve 2 tis. př. n. l.) Je to polyteistické náboženství a jsou uctívána božstva přírodních sil (Indra, Mitra, Varuna, Agni). Je zakotveno ve 4 védách Komentáře k védám jsou upanišady ( př. n. l.) Na základě komentářů vzniklo mnoho směrů, které se souhrnně nazývají HINDUISMUS. HINDUISMUS se vyvíjel několik tisíciletí. Hindu je perský výraz pro Indy. Původní bůh Indra byl nahrazen Višnou. Jinak jsou uctívány stovky bohů. Mezi nimi mají význam tři: Bráhma (Stvořitel), Višnu (Zachovatel-Udržitel) a Sivá (Ničitel a Znovu stvořitel světa). BRÁHMANISMUS vzniká kolem přelomu letopočtu. Je to filosoficky a asketicky prohloubeno védské náboženství. 292

294 Bráhma s původním významem modlitba, zaklínání a později posvátné vědění se v průběhu dlouhého vývoje přes nejrůznější mezistupně stalo nakonec univerzálním pojmem, obecně tvůrčím principem světa, velkou duší světa, která spočívá v sobě samé, z níž vyšlo a v níž vše spočívá. V jednom starším textu se praví: Vpravdě byl tento svět na počátku Bráhma. Bráhma stvořilo bohy. Jakmile stvořilo bohy, dalo jim vládnout nad světy. 229 Átman. Původně označoval patrně dech, dýchání, ale později nabyl významu podstata, vlastní já, tato bytost ve smyslu já v protikladu k tomu, co není já. Átman je tedy nejvnitřnější jádro našeho vlastního já, k němuž pronikáme, když si od člověka jako jevu odmyslíme nejprve jeho tělesnou schránku a když od trvajícího, životem dýchajícího já. HINDUISMUS tvoří samostatné třetí období, trvá až dosud. Rozvíjí různé filosofické výklady klasických témat, indické náboženství je konfrontováno s islámem a křesťanstvím, spekulacemi bráhmanskými a lidovou zbožností, rozvíjí se systém jógy: tak vzniká směs (synkretismus), který je nazýván hinduismem. Hinduista koná vše jako náboženský úkon, řada předepsaných obřadů (veřejných a soukromých): modlitba ráno večer, příkazy oběti, obřady a domácí svátky, meditační praxe. Slaví se mnoho svátků a je mnoho poutí. K jednotě (vysvobození z koloběhů) vedou různé cesty. Společnost je rozkastována do různých stavů (kast): bráhmani. Vzdělanci, lidé ducha kšátrijové: bojovníci, vládcové, úředníci vašijové: obchodníci šudrové: řemeslníci nejnižší (mimo kasty) neárijské chudé obyvatelstvo, tzv. nedotknutelní (jejich dotyk poskvrňuje) Později, když člověk splnil povinnosti svého stavu, může opustit v pozdějším věku svůj civilní život a může se věnovat studiu a meditaci. Nejlépe jsou na tom brahmíni: nejprve studují védy, potom plní stavovské povinnosti (rodina), pak jako poustevníci meditují a nakonec se z nich stávají žebraví mniši. Cílem je vysvobození z koloběhu reinkarnací, spojení s božstvem, splynutí s transcendentní skutečností, jednou z cest jsou i různé systémy jóg. Samsára: představa o nekonečném koloběhu převtělování (podle svých čivů, karmy, je další převtělení). Cesta k vykoupení z tohoto koloběhu: 1. Cesta poznání (Džňánamárga), 2. Cesta jednání (Karrnanárga) 3. Cesta uctívání (Bhaktijóga - zde je důležitá úloha guruů, jako uctívaný vzor - učitel, který zprostředkoval poznání božského) 229 Storig.H. J. Malé dějiny filosofie, 1. vydání: Zvon, Praha 1992, s

295 Neortodoxní systém indické filosofie (500 př. n. l n. l.) Džinismus Zakladatel džinismu, známý pod svým přízviskem Mahávíra ( Velký hrdina ), se podle tradice narodil roku 599 př. n. l.., kázal, že člověk má dvě složky: adživa - neoduševnělá hmota, materialistická část pro chod organismu, hmotná složka dživa- individuální, oživená duše, nehmotná složka Příslušné sliby proto od džinů požadují: nelhat, nebrat, co není dáváno, zříci se světské rozkoše, a zejména nezabíjet nic živého. Džina nesmí zabít ani obětovat žádné zvíře; přecezuje pitnou vodu, aby z ní odstranil drobné živočichy; nosí závoj, aby nevdechoval hmyz; zametá před sebou půdu, aby nezašlápl nějakou živou bytost. Materialismus čárváka Není jisté, zda označení čárváka pochází od stejnojmenného zakladatele tohoto hnutí anebo zda má nějaký jiný kořen. Pod tímto jménem se shrnuje škola myslitelů, kteří napadají nejen bráhmanské náboženství, nýbrž náboženství vůbec a holdují hrubému materialismu, tj. vyznávají přesvědčení, že existuje pouze hmota a že všechny duchovní děje lze převést na materiální. Náboženství i kněze stíhají posměchem a jako metafyzickou nehoráznost odmítají všechnu filozofickou či náboženskou spekulaci, jež překračuje materiální danost. Souhrnný výklad nauk čárváka podaný jejich zastánci se sice nedochoval, avšak spolehlivý obraz o tomto učení si můžeme učinit z citátů v jiných dílech. Tak se např. traduje tento výrok nejznámějšího představitele tohoto směru Brhaspatiho: Nic jiného nejsou obětiny předkům než pramen zisku našich bráhmanů. Ti, kdo jsou původci tří védů, tichošlápci jsou, lotři a šaškové Nauka o átmanu je pokládána za pouhý klam. Neexistuje žádná duše, pouze hmota v podobě čtyř elementů. A jako toto odmítnutí metafyziky představuje hluboký rozchod s celým předcházejícím indickým myšlením, právě tak se i etika těchto popíračů příkře liší od všeho dosavadního. Přesněji řečeno, tito myslitelé ani žádnou etiku nemají, popírají mravní uspořádání světa a jediný a nejvyšší cíl člověka spatřují pouze ve smyslové rozkoši. Ortodoxní systémy indické filozofie Neortodoxní systémy, které Indové nazývají nástika, tj. soustavy odmítající, neboť neuznávají autoritu védské tradice, mají jako protějšek systémy, které budují na základech starého bráhmanismu a rozvíjejí myšlenky obsažené ve védách. Tyto systémy se nazývají ástika, soustavy souhlasící. Jako vždy, když základ filozofování tvoří silná, uznávaná tradice, rozvíjí se filozofické myšlení po vnější stránce formou komentářů ke starším textům, přičemž však je přirozeně nejen vykládán či rozvíjen jejich myšlenkový obsah, nýbrž se pod tímto rouchem říkají i věci nové. Vpád nástikových soustav do duchovního života Indie přiměl bráhmanismus k rázné obraně. Nutnost hájit vlastní stanovisko a prosazovat se proti konkurujícím systémům vedla k stále dalekosáhlejšímu rozpracovávání myšlenek upanišad a nadto i k novému a obdivuhodnému rozmachu bráhmanské filozofie. Zvláště podnětně a plodně při tom působil buddhismus. Snad v žádné jiné době a u žádného jiného národa nebyl tak obecně rozšířen zájem o filozofické problémy jako v této epoše soupeřících duchovních směrů v Indii. Filozofické školy, v nichž žáci sedávali u nohou slavných mistrů, byly prakticky všude. Filozofické polemiky se 294

296 odehrávaly před nejširším publikem, účastnili se jich vládcové a králové anebo pro jejich vítěze dávali vzácné ceny. Nutnost hájit vlastní názory vedla k neslýchanému rozkvětu zejména logiky a dialektiky, umění dokazování a disputace. S tím patrně souvisí i to, že se nyní indické myšlení silněji než kdykoliv předtím přiklonilo i k problematice jazyka. Základním dílem v této oblasti je slavné Pániniho pojednání o gramatice sánskrtu. Prameny, z nichž čerpáme znalosti o rozvoji indické filozofie v této době, jsou zejména tyto: 1. Upanišady, pokud (na rozdíl od těch, o nichž již byla řeč) byly sepsány v této době. 2. Tzv. sútry, tj. velmi krátká rčení, jež byla zamýšlena jako snadno zapamatovatelná shrnutí základních myšlenek jednotlivých systémů a jako taková byla vštěpována žákům. Pro každý ze systémů, jimiž se budeme zabývat, existuje několik stovek takových súter. Poněvadž neměly sloužit jako výklad pro nezasvěcené, nýbrž jako opora paměti pro zasvěcené, jsou sútry samy o sobě téměř nepochopitelnými aforismy, vyžadujícími rozsáhlé komentáře. A takových komentářů existuje velice mnoho; komentáře k sútrám byly oblíbenou formou vyslovování nových myšlenek. Tyto komentáře pak byly opět vykládány novými komentáři, což vedlo ke vzniku nepřehledné houštiny spisů. Jistý indický text o těchto komentářích praví: 230 Rozumíš-li jenom stěží, řeknou: věc je prostá. Leží-li smysl na dlani, tlachají o něm do noci. To ovšem neplatí jen o indických komentářích, ale i o mnohých komentářích moderních. 3. Indický národní epos Mahábhárata, báseň, jež ve více než stotisíci dvojverší líčí rekovný zápas dvou árijských kmenů v době invaze do Indie a která v některých svých částech, zvláště ve slavné Bhagavadgítě (Tajná nauka zvěstovaná vznešeným, Zpěv vznešeného) zahrnuje i filozofické učení. 4. Zákoník Manuův, jenž v mnohém dotváří myšlenky Bhagavadgíty. Nejvýznamnějších ortodoxních systémů je celkem šest. Ale na rozdíl od evropských duchovních dějin se tyto systémy nerozvíjely v historické posloupnosti, nýbrž po staletí existovaly vedle sebe a ustavičně se navzájem ovlivňovaly. Proto také tento výklad nebude přihlížet k pořadí, v jakém vznikaly (a které lze ostatně zjistit jen velice přibližně), nýbrž je podáme systematickou formou a nejdůležitější z nich se pokusíme alespoň stručně charakterizovat. Těchto šest systémů tvoří tři dvojice, které lze napsat takto: 1. systém njája 2. systém vaišéšika 3. systémsánkhja 4. systém jóga 5. systém púrva-mímánsa 6. systém védánta Největší úlohu v indickém myšlení měly sánkhja, jóga a védanta Kredity Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 5 kreditů 230 Storig.H. J. Malé dějiny filosofie, 1. vydání: Zvon, Praha 1992, s

297 Buddhismus Pomocné texty Velká a smělá slova vycházejí z tvých úst Ale poznal jsi všechny vznešené muže minulých dob? Nechal jsi snad jejich ducha zazářit ve svém duchu? A poznal jsi snad i všechny vznešené muže budoucnosti? Věřící na tyto otázky odpověděl záporně. Ale pak alespoň znáš mne? Pronikl jsi do mého ducha? I to věřící popřel. Proč jsou tedy tvá slova tak velká a smělá? Proč tento nadšený chvalozpěv? ( Význam buddhistické mantry Óm mani padmé húm První z nich, óm, je složena ze tří písmen - a, u a m. Ty symbolizují nečisté tělo, řeč a mysl vyznavače; a symbolizují také čisté vznešené tělo, řeč a mysl Buddhy. Je možné přetvořit nečisté tělo, řeč a mysl v čisté tělo, řeč a mysl, nebo jsou od sebe naprosto separovány? Všichni buddhové jsou bytosti, které byly stejné jako my a potom díky cestě dosáhly probuzení. Buddhismus netvrdí, že existuje někdo, kdo by byl od počátku prost chyb a měl všechny dobré vlastnosti. Čisté tělo, řeč a mysl se pěstují postupným opouštěním nečistých stavů a jejich přetvářením ve stavy čisté. Jak se to dělá? Cestu naznačují čtyři další slabiky. Mani, což znamená klenot, symbolizuje faktory metody - altruistický záměr dosáhnout probuzení, soucit a lásku. Jako je klenot schopen odstranit bídu, je altruistický duch probuzení právě tak schopen odstranit bídu či nesnáze cyklické existence a samotářského klidu. A právě tak, jako splňuje klenot všechny přání myslících bytostí, altruistický záměr dosáhnout probuzení splňuje přání myslících bytostí. Dvě slabiky slova padmé, znamenající lotos, symbolizují moudrost. Právě tak jako lotos vyrůstá z bláta, ale není poskvrněn jeho špínou, je moudrost schopna uvést vás do postavení bez protikladů, zatímco kdybyste moudrost neměli, protiklady by tu byly. Existuje moudrost uvědomující si nestálost, moudrost uvědomující si, že člověk nemá stálé já, nebo podstatu, moudrost uvědomující si oproštěnost od duality - to jest rozdílu bytí mezi subjektem a objektem - a moudrost uvědomující si oproštěnost od nezávislé existence. Ačkoli je mnoho různých typů moudrosti, hlavní z nich je moudrost uvědomující si prázdnotu. Čistoty je třeba dosáhnout nedělitelnou jednotou metody a moudrosti, symbolizovanou závěrečnou slabikou húm, která naznačuje nedělitelnost. Podle sútrového systému se tato nedělitelnost metody a moudrosti vztahuje k moudrosti ovlivněné metodou a metodě ovlivněné moudrostí. V mantrovém či tantrickém směru odkazuje k jedinému vědomí, v němž je v plné podobě obsažena jak moudrost, tak metoda jako jediná nerozlišitelná entita. Těchto šest slabik óm mani padmé húm tedy znamená, že v závislosti na praktikách cesty, kterou je nedělitelná jednota metody a moudrosti, můžete přetvořit své nečisté tělo, řeč a mysl v čisté vznešené tělo, řeč a mysl Buddhy. Bylo řečeno, že nemáte usilovat o dosažení buddhovství mimo sebe sama; substance k dosažení buddhovství jsou ve vás. Jak říká Maitréja v Uttaratantře, všechny bytosti mají přirozeně buddhovskou povahu ve svém vlastním kontinuu. 296

298 Máme v sobě semena čistoty, esenci Toho, kdo přišel (Tathágatagarbha), kterou je třeba přeměnit a plně rozvinout v buddhovství. ( Čin je slyšet víc než slova Zen Buddhismus a krátké příběhy Hjakudžo měl tolik studentů, že musel otevřít nový klášter. Aby našel vhodnou osobu, kterou by jmenoval mistrem, svolal mnichy a postavil před ně džbán s vodou, řka: Aniž to pojmenujete džbánem s vodou, řekněte mi, co to je. Nejvyšší mnich řekl: Nelze to nazvat kusem dřeva. V tom převrátil klášterní kuchař džbán s vodou a odešel. Kuchař se stal hlavou nového kláštera. Ne-mysl, ne-myšlenka Mnich se zeptal zenového mistra: Na co člověk myslí, když medituje? Myslí na ne-myšlení odpověděl mistr. Jak myslí člověk na ne-myšlení? Když nemyslí řekl mistr. Umyj svou misku Přišel mnich k Džošu a zeptal se: Jaký je význam zenu? Mistr odpověděl: snědl jsi svou snídani? Ano řekl mnich jedl jsem. Potom umyj svou misku řekl Džošu. v tom okamžiku byl mnich osvícen. Uvnitř nebo vně mysli? Hogen žil sám v malé svatyni na venkově. Jednoho dne zaslechl, jak se čtyři cestující mniši přou o to, co je objektivní a subjektivní. Přidal se k nim a řekl: Máte velký kámen. Je podle vás uvnitř nebo vně mysli? Jeden z mnichů odpověděl: Z buddhistického hlediska je všechno zhmotnění mysli, proto bych řekl, že kámen je uvnitř mé mysli. Potom ti musí připadat tvá hlava velmi těžká, poznamenal Hogen nosíš-li takový kámen v mysli. ( Konfucius říká o svém duchovním vývoji: V patnácti jsem začal studovat; ve třiceti jsem byl pevně usazen; ve čtyřiceti jsem už nepochyboval; v padesáti jsem poznal rozhodnutí nebes; v šedesáti jsem rozuměl tomu, co jsem slyšel; v sedmdesáti jsem nepřekračoval pravidla, když jsem následoval sklony svého srdce (Lun Jü II, 4). "Vládcova ctnost je ctností větru; ctnost lidu je ctností trávy. Tráva se sklání po větru" (Lun Jü XII, 17). Sútry Jistý indický text o těchto komentářích praví: 297

299 Rozumíš-li jenom stěží, řeknou: věc je prostá. Leží-li smysl na dlani, tlachají o něm do noci. (J., 1992) Upanišády upa = blízko sad = sedět, nauka určenou těm, kdo sedí poblíž (Mistra), tedy nauku tajnou, přístupnou pouze zasvěceným Jádžňavalkja vedl podle pověsti život zámožného bráhmanského otce rodiny a měl dvě ženy, Maitréjí a Katjajanu. Když chtěl obě opustit, aby mohl hloubat v samotě a hledat pravdu, žádala jej Maitréjí, aby ji vzal s sebou. Hleď Maitréjí, pravil Jádžňavalkja, co nevidět opustím tento stát. Proto se teď chci vyrovnat s tebou a s Kátjajanou. Maitréjí na to řekla: Kdyby, můj pane, byla celá tato zem se vším svým bohatstvím má, stala bych se nesmrtelnou? Ne, ne, pravil Jádžňavalkja, není naděje na to, že by se dalo bohatstvím dosáhnout nesmrtelnosti. Maitréjí na to řekla: Co mám tedy dělat s tím, co mne nemůže učinit nesmrtelnou? Vylož mi, pane, raději to, co sám víš. ( Bráhma obecně tvůrčím principem světa, velkou duší světa, která spočívá v sobě samé, z níž vyšlo a v níž vše spočívá. V jednom starším textu se praví: Vpravdě byl tento svět na počátku Brahma. Brahma stvořilo bohy. Jakmile stvořilo bohy, dalo jim vládnout nad světy. A jinde: Brahma je dřevo, je strom, z nějž vytesali zemi a nebesa. Vám, moudrým, kteří hloubáte v duchu, zvěstuji toto: O Brahma se opírá a na něm spočívá veškerenstvo. 298

300 Átman. Átman je tedy nejvnitřnější jádro našeho vlastního já, k němuž pronikáme, když si od člověka jako jevu odmyslíme nejprve jeho tělesnou schránku a když od trvajícího, životem dýchajícího já Tak pravil i Jádžňavalkja v rozhovoru se svou manželkou Maitréjí, která jej žádala o poučení. Vpravdě je třeba usilovat o chápání vlastního já, Maitréjí, a o něm uvažovat; kdo viděl, slyšel, pochopil a poznal pravé já, ten poznal celý tento svět! (Storig.H. J., Malé dějiny filosofie, 1. vydání, Praha: Zvon 1992, s. 36) Pojmy: Arché, apeiron, atom. Předsokratovská filosofie V tomto období se filosofie postupně vyčlenila z mýtu jako samostatné myšlení a začala si budovat svůj pojmový aparát a formulovat zásadní filosofické otázky. Hlavním zájmem filosofů tohoto období byl svět (kosmos) a hledání jeho základů arché (pralátky). FILOZOF Thales z Mílétu Anaximandros Pythagoras Hérakleitos Demokritos Anaximenes ARCHÉ Voda Apeiron Číslo Oheň Atom Vzduch Vědění x mínění Relativně stabilní oblast ověřeného poznání, které je na základě historicky dosaženého stupně pokládáno za adekvátní odraz skutečnosti. Přitom stupeň hodnověrnosti vědění odráží 299

301 dialektické absolutní a relativní pravdy. Vědění je zpravidla systematizováno v ucelené formě, jako jsou učebnice a příručky. Protikladem vědění bylo v antické filozofii pouhé mínění: proti epistémé (věda, vědění) stojí doxa (mínění), Iónská (mílétská) škola Nejstarší filosofové žili v bohatém maloasijském přístavu Milétos. Orientovali se na hledání pralátky (arché), z níž povstává celý svět a která je základem všech věcí. Ačkoli se jejich názory na to, co pralátku tvoří, různily, společné mají přesvědčení, že tato pralátka není pasivní mrtvou hmotou, ale že je nadána vlastním životem vnitřním zdrojem pohybu a vývoje. Thales Thales (asi př. n. l.) - zakladatel jónské přírodní filozofie, první známý evropský filozof. Zabýval se též přírodními vědami (předpověděl zatmění slunce), živil se obchodem, působil i v politice, hodně cestoval. Většina těch, kdo se první obírali filozofií, myslila, že počátky všech věcí jsou jen v podobě hmoty. Neboť to, z čeho jsou všechny věci a z čeho na počátku vznikají i do čeho na konci zanikají, přičemž trvá podstata a mění se jen ve svých stavech, to nazývají prvkem a počátkem jsoucna. Proto se domnívají, že ani nic nevzniká, ani nehyne, jelikož stále trvá taková podstata Počet a povahu takového počátku neuvádějí ovšem všichni stejně. Thales, původce takové filozofie, říká, že je to voda; proto také hlásal, že země leží na vodě. Tuto domněnku snad čerpal z pozorování, že se vše živí vlhkem a že z něho vzniká a jím se živí i teplo - a z čeho vše vzniká, to je jeho počátkem. Odtud tedy čerpal tuto domněnku, i z toho, že semena všech věcí mají vlhkou povahu. Anaximandros Anaximandros (asi /546 př. n. l.) - Thaletův žák, studoval také přírodní vědy, geografii (byl údajně autor první mapy Země), hodně cestoval. Jeho spis O přírodě bývá považován za první filozofický spis v dějinách. Anaximandros prohlásil apeiron (neomezené) za počátek a základní prvek jsoucna; první zavedl toto jméno počátek. Říká pak, že to není ani voda, ani žádný z tzv. živlů, nýbrž jakási jiná neomezená přirozenost, z níž vznikají všechny oblohy a světy v nich. A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času 231. Nevykládá vznik věcí proměnou živlů, nýbrž tím, že se věčným pohybem vylučují protivy. Pythagorejská škola Pythagoras Pythagoras (asi 570 př. n. l př. n. l.) - filozof, matematik a astronom. Z politických důvodů opustil vlast, cestoval (Babylónie, Egypt) a nakonec se usadil v jižní Itálii (Kroton). Zde přišel do styku s orfismem a založil náboženský spolek s přísnými regulemi. 231 Blecha, I. Filosofická čítanka: Olomouc, Olomouc, 2000, s

302 Egypťané vyslovili první toto učení, že je lidská duše nesmrtelná a že při zániku těla vstupuje do živočicha, který se pokaždé rodí. A když projde všemi suchozemskými, mořskými i okřídlenými zvířaty, vstupuje opět do rodícího se lidského těla a toto její obcházení se děje po tři tisíce let. Tohoto učení užívali někteří Řekové - jedni dříve, druzí později - tak, jako by jim náleželo. Pythagoras změnil geometrickou vědu v podobu svobodné nauky tím, že obecně zkoumal její základy a že probíral její poučky nehmotně a pomyslně; nalezl také nauku o iracionálních číslech a složení světových tvarů. Zdá se, že si Pythagoras nade všechno vážil nauky o číslech, připodobňoval všechny věci k číslům. Počátkem všeho je jednotka; z jednotky vznikla neohraničená dvojka, jež je jako látka podřazena jednotce, své příčině. Z jednotky a neohraničené dvojky vznikají čísla, z čísel body, z bodů čáry a z čar plošné tvary, z plošných tvarů pak tvary pevné; z těchto zase tělesa smysly vnímatelná, k nimž patří též čtyři živly, oheň, voda, země a vzduch. Tyto živly se úplně v sebe přeměňují a přecházejí a z nich vzniká vesmír, který je oduševněný, nadaný rozumem, má tvar koule a objímá ve svém středu Zemi, jež má rovněž tvar koule a je na povrchu obydlena. Hérakleitos Hérakleitos (asi př. n. l.) - pocházel z královského rodu, působil v Efesu. Byl považován za povýšeného a podivínského a nebyl oblíben. I pro své zvláštní učení byl prohlašován za temného a nesrozumitelného. Byl pravděpodobně samouk. Hérakleitos říkal, že se protivné shoduje a že z neshodného je nejkrásnější harmonie. Povaha (věcí) se ráda skrývá. Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lidmi, jedny udělal otroky, druhé svobodnými. Chladné se otepluje, teplé se ochlazuje, vlhké schne a suché vlhne. Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky podle Hérakleita, ani se dvakrát dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty. Tento svět, týž pro všechny, nestvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry. Eleaté Elejská škola řešila filosofickou problematiku bytí a nebytí, jsoucna a dění. Parmenidés Parmenidés ( př. n. l.) - zabýval se též přírodními vědami. Působil i v politice a podílel se na tvorbě zákonů. Pravděpodobně chodil na přednášky k Anaximandrovým. Jako první v dějinách hovořil už výslovně o bytí a bývá proto považován za prvního skutečného filozofa. Dospěl k náročné tezi, že nebytí není a že jest pouze bytí. Jsoucno, aby bylo plně jsoucí (neměnné a trvalé) musí být jedno a všeobsáhlé. Kdyby existovalo nebytí, existoval by vlastně prázdný prostor, do kterého by se jsoucno mohlo přelévat, proměňovat se v něm a tak vlastně plně nebýt. Je-li jsoucno, nemůže tudíž být žádný prázdný prostor, ani pohyb, změna a mnohost věcí. Náš rozum tedy logicky dokazuje neexistenci pohybu, naše smysly však tvrdí opak: vnímají pohyb a mnohost věcí. Parmenidés si byl tohoto rozporu vědom a řešil jej nekompromisně: Jde-li nám o pravdu, je třeba se řídit jednoznačnou logikou rozumu a nikoli smyslovým zdáním. 301

303 Atomisté Demokritos Demokritos (asi př. n. l.) - filozof a astronom. Atomisté učinili originální kompromis mezi zdánlivě neslučitelným učením Eleatů a názory Hérakleitovými. Zachovali neměnnost a věčnost eleatského bytí v podobě nedělitelných a věčných atomů a zároveň respektovali Hérakleitův pohyb, neboť se domnívali, že atomů je nekonečně mnoho a pohybují se v prázdnu, čili nebytí. Skutečně jsoucí (neměnné) jsou jen atomy, kdežto jejich shluky, tvořící náš svět, podléhají změnám, rozpadají se a nově se tvoří. Člověk se dobírá pochopení pravého jsoucna atomů. Atomy jsou nadány vlastním pohybem, který se děje podle přísných zákonů příčiny a následku; žádná náhoda neexistuje, vše podléhá striktní předurčenosti (determinismu). Demokritos se domnívá, že podstatou věčných věcí jsou malá jsoucna- atomy, neomezená co do počtu, a podkládá jim jiné místo neomezené co do velikosti. A toto místo nazývá těmito jmény: prázdno, nic a neomezeno, a každé z oněch jsoucen jmény: cosi, tuhé a jsoucí. A domnívá se, že tato jsoucna jsou tak malá, že unikají našemu vnímání a že mají všeliké podoby a všeliké tvary i rozdíly ve velikosti. Z nich tedy již jakoby z prvků on utváří a spojuje viditelná a vnímatelná těla. A ty prvky se prý navzájem sváří a pohybují se v prázdnu pro svou nepodobnost i pro ostatní uvedené rozdíly. A pohybujíce se padají na sebe a splétají se takovým spletením, které sice působí, že se navzájem dotýkají a že jsou blízko sebe Kredity Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 10 kreditů 5 kreditů 302

304 Antická filosofie Pojmy: Sofisté, sofistai,sokrates, daimonion, Platon, bytí idejí, idea a jev, logos, thymos, epithymia, Aristoteles, entelechie. Klasická řecká filosofie chápe rozvoj filosofie jako cestu od zdání k bytí, od mínění k vědění, od nepořádku k řádu. Sofisté V řecké filosofii se postupně nahromadila řada koncepcí a pojmů, které si začaly protiřečit. Rozpory bylo nutné srovnávat a nalézat z nich východiska. Pro řeckého občana tohoto období bylo charakteristické, že se zajímal o nové myšlenky, o politiku a veřejné záležitosti. Veřejná činnost byla v prosperujícím Řecku, zejména v Athénách, cestou k osobní proslulosti, k úřadům a poctám. A čeho bylo třeba k úspěšnému veřejnému působení? Všeobecné vzdělanosti a řečnických schopností (rétoriky). Nastal čas sofistů čili učitelů moudrosti. Řecké slovo "sofistai" znamená "učitelé moudrosti". Zprvu mělo také jen tento význam, bez jakéhokoli negativního odstínu. Sofisté putovali jako potulní učitelé od města k městu a za příslušnou odměnu vyučovali nejrůznějším uměním a dovednostem, zvláště výmluvnosti. Nebyli to tedy filosofové ve vlastním smyslu, nýbrž praktici a jako všichni praktici nepřikládali velký význam teoretickému poznání. Tato okolnost spolu s vylíčenou situací filosofie způsobila, že většina sofistů si brzy osvojila názor, že objektivní poznání není vůbec možné. Neexistuje-li ale žádná objektivní míra, která by umožnila rozhodnout, kdo má v určité otázce pravdu, půjde pak právě o to, komu je za pravdu dáno, to jest, kdo umí své stanovisko nejobratněji prosadit. Nejvýznamnějším sofistou byl Protagoras z Abdéry, který žil přibližně v letech př. n. l. Putoval po celém Řecku a jako jeden z prvních učil umění, jak v právnictví a politice přesvědčivě prosazovat svou věc; získal tím, zvláště v Athénách, slávu a bohatství. Nejslavnější a dodnes příslovečný Protagorův výrok zní: "Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou." 232 Tím je řečeno: neexistuje žádná absolutní pravda, nýbrž jen pravda relativní, není ani objektivní pravda, nýbrž jenom pravda subjektivní, pravda právě vzhledem k člověku Vedle Protagora je nejznámějším sofistou Gorgias z Leontýn. Žil zhruba v téže době. Ve spise "O nejsoucnu neboli o přírodě" dokazoval s důvtipem, vyškoleným Zenonovou dialektikou, že za prvé nic neexistuje, za druhé, kdyby něco existovalo, nemohli bychom to poznat a za třetí, i kdybychom to mohli poznat, nemohli bychom to jiným sdělit. Dále lze skepsí sotva dojít. Sofisty známe spíše prostřednictvím odpůrců. A tak slova sofista a sofistika hanlivě označují zdánlivou moudrost nebo chytráctví. Snad proto, že původní noetická skepse sofistů se rozmělnila v řečnické triky, či ve slovní hříčce sofismata. Překonání sofismat vedlo k vývoji logiky. Sofistika znamenala dobu přerodu, určitý rozklad dosavadní řecké filosofie a vědy. Víra v možnost abstraktních metafyzických spekulací ochabla a zřetel myslícího ducha se obrátil k praktickým zájmům a otázkám duševním, které se jevily jedině cenným předmětem opravdového přemýšlení. Tento stav však měl i neblahé následky, poněvadž zavinil zároveň rozklad staré helénské mravnosti a proklamovaný relativismus na poli etickém způsobil bezohlednou snahu po osobním prospěchu a smyslovém požitku. 232 Storig.H. J. Malé dějiny filosofie, 1. vydání: Zvon, Praha 1992, s

305 V tento čas nastal obrat stejně dalekosáhlý jako blahodárný, pojící se k nesmrtelnému jménu Sokratovu. Sokrates 233 Postavil se na půdu řecké sofistiky, odvrátil se stejně jako sofisté od dosavadních zkoumání přírodních, obrátil zřetel k lidské duši a snažil se zajistit pevný základ ohrožené mravnosti celého národa. Vzdal se neplodné skepse, zahájil nové období usilovného, střízlivého zkoumání. Připravoval tak filosofii ducha, jež po sofistické skepsi plnou měrou nahradila předsokratovskou filosofii přírodní. Sokrates byl v životě, učení a působení veden zásadou, že mravní přesvědčení, má-li řídit život jednotlivcův, nesmí být založeno pouze na vnější autoritě (božské nebo zákonné), nýbrž musí vycházet z nitra, z mravního vědomí každého jednotlivce. A toto mravní vědomí usiloval Sokrates vštípit svému národu svým životem a smrtí. Sokratův život Sokrates se narodil okolo roku 470 jako syn sochaře a porodní báby v Athénách. Byl významný athénský filosof - v Athénách také zemřel po požití jedu, byl totiž odsouzen k trestu smrti za podrývání státu a demokracie. Prostě, téměř nuzně oblečen se den co den procházel po athénských ulicích a náměstích. Obklopoval ho pestrý průvod žáků, mezi nimi mnoho mladíků z předních rodin města. Vyučoval bezplatně a živ byl z pohostinnosti svých žáků a přátel. Vyučování tvořil pouze rozhovor, hra otázek a odpovědí. Sokratovský obrat v kladení otázek Byl to ale zvláštní druh rozhovoru a poučení, kterého Sokrates používal. Obvyklý vztah, kdy žák se ptá a učitel odpovídá, je u něho obrácen. Sokrates je tím, kdo se táže. Metoda, které při rozhovorech užíval, byla dvojího druhu. Především to byla jeho známá ironie, kterou se snažil odkrýt omyl ve výpovědích a názorech těch, kdo s ním rozmlouvali, potlačit nesprávné mínění a ponížit intelektuální aroganci. Užíval jí přirozeně, zejména proti sofistům Druhá metoda byla povahy pozitivní, Sokratova maieutika, pomocí které vyhledával pravdu a po způsobu umění své matky (porodní báby) pomáhal jaksi duchu těch, se kterými rozmlouval, aby z nich dostal (porodil) správné názory. Cítil, že v sobě má vnitřní hlas, který ho vedl a zdržoval od nesprávného jednání. Nazýval ho daimonion, svědomí (doslova "božské"). Sokratovský obrat ve filozofii Obrátil pozornost na samotného člověka a na to, jak by měl žít, aby rozeznal, co je správné, co špatné. Co je dobro, co zlo. 233 Sokrates Dostupné z: 304

306 Život, který se nezkoumá, nestojí za to, aby byl žit. 234 Jeho nauka je rozdvojena: Na jedné straně byl hluboce náboženským člověkem, který považoval povinnosti vůči bohům za základní povinnosti člověka, ale tichý, nikdy neutichající hlas svědomí nedovedl dále odůvodnit. Na druhé straně je pro něho zdatnost (ctnost) totožná s rozumovým nahlédnutím. Stejně jako je nemožné dělat to, co je správné, když to neznáme, tak je dle Sokrata nemožné to nekonat, pokud to známe. Protože pak každý dělá jen to, co je pro něho nejlepší, a mravně dobré je právě toto, stačí lidi o pravé zdatnosti (ctnosti) poučit, aby se zdatnými stali. Toto spojení zdatnosti s věděním je to, co Sokratova nauka přináší nového. Odkrýváním nevědění chce člověka přivádět k sebezkoumání a k ponoření do sebe - Poznej sám sebe! Když budou lidé návratem k sobě samým a uvažováním o sobě přivedeni k poznání mravní ubohosti a slepoty, ve které dosud žili, dospějí k hledání a touze po mravním ideálu. 235 Platon Platón se narodil r. 427 př. n. l. a zemřel 347 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Bylo mu 20 roků, když potkal Sokrata a rozhodujícím způsobem ho navždy ovlivnil - vzdal se svých literárních pokusů a obrátil se k filosofii. Osm roků byl jeho žákem. Pod otřesným dojmem Sokratova odsouzení a jeho popravy své rodné město záhy opustil, na přechodnou dobu odešel do Megary, později podnikl rozsáhlé cesty, které ho údajně zavedly i do Egypta a seznámily ho s tamějším náboženstvím a učeností a s egyptskými kněžími Roku 387 př. n. l. otevřel ve své zahradě v Athénách školu, která ještě celá staletí po jeho smrti měla existovat jako "platónská Akademie". Zde vyučoval bezplatně okruh žáků, kteří se brzy kolem něho shromáždili. Žil zcela touto činností, kterou přerušoval jen příležitostnými, ale opět marnými cestami do Syrakus. Dosáhl věku 80 let a zemřel uprostřed práce. Platonova filosofie Platón tvrdí: Všeobecné pojmy mají skutečné bytí. Mimo tento svět smyslový, který pojímáme svými smysly, mimo tento svět konkrétních, individuálních, smyslných jevů je svět jiný, pravý, nadsmyslný, ideální, onen svět všeobecnin a pojmů, jehož pouhým odstínem je tento svět jevů. Tak rozeznává Platón svět jevů, přirozený, smyslný a svět jsoucna, nadpřirozený, pomyslný. Svět jevů vnímáme svými smysly, svět pomyslného jsoucna pouze svým rozumem a myšlením. 234 Osborne, R. Filosofie: Portál, Praha, 2006, s Platon Dostupné z: 0px-Plato_Silanion_Musei_Capitolini_MC1377.jpg 305

307 V tom je podstata platónského dualismu světa pomyslného (ideálního) a smyslového (fenomenálního). Jen prvému náleží pravé jsoucno, druhý je jeho odstínem, odleskem. Poněvadž je však smyslový svět odleskem světa ideálního, můžeme se i z něho (ovšem jen s námahou) poučit o původním světě idejí. Bytí idejí Co jsou však ideje? "Ideu předpokládáme tam, kde řadu věcí označujeme týmž jménem". Ideje - řecky eidos nebo idea, původně "obraz" - jsou tedy formy, rody, obecné rysy bytí. Nejsou to ale jen jakési všeobecné pojmy, které si naše myšlení tvoří odhlédnutím od zvláštností a shrnutím společných znaků věcí. Ideje jsou veskrze reálné. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory. Idea a jev Na rozdíl od Sokrata zahrnul Platón do svého systému i viditelnou přírodu. Protože však jedinou skutečností jsou ideje, přístupné pouze čistému myšlení, může mít pro Platóna zkoumání tělesného bytí jen druhořadý význam. Přírodověda, která toto zkoumání provádí, nemůže nikdy poskytnout jistotu, nýbrž jen pravděpodobnost. Obtíže s tím spojené znázorňuje Platón známým podobenstvím o jeskyni: Vezdejší smyslový svět se podobá jeskyni, do níž otvorem vniká světlo. Lidé jsou v ní přikováni, sedíce odvráceni od světla a nemohouce se hýbat. Světlo dopadá na stěnu jeskyně, která je před očima přikovaných vězňů. Nad otvorem jeskyně jsou různé předměty, které vrhají stín na onu osvětlenou stěnu. Přikovaní lidé, kteří nikdy žádného skutečného předmětu neviděli, stálým prohlížením stínů na stěně jsou klamáni a pojímají stínové obrazy jako skutečné předměty, dokonce z těchto pozorování vytvářejí své vědy. - Úkolem lidského života, úkolem filosofie je vysvobodit se z tohoto vězení, zbavit se pout, abychom mohli spatřit skutečné předměty, poznat ideje. 236 Podobně jako svět se skládá z bytí pravého, ideálního a jsoucna smyslového, tak i člověk je jakoby svět v malém, je mikrokosmem, má ve své duši dvě části: rozum, který jej povznáší k ideám (část nesmrtelná) a nerozumnou vůli, vášnivost, chtíč, žádostivost (část smrtelná). Nauka o státu. Slova, která již byla na začátku citována, nám ukázala Platóna takříkajíc jako politika, kterému byla znemožněna politická činnost, zároveň také ukázala politický problém správné uspořádání státu k němuž se po celý svůj život stále znovu vracel. Polis, centrální pojem v Platónově myšlení o státě, je ostatně kořenem našeho slova politika. Správné jednání, zdatnost (ctnost), mravnost, spravedlnost a vše, co Platón nejprve ukazuje u jednotlivce, se ve zpětném měřítku vrací ve státě a teprve v něm to může být správně pochopeno a jen v něm to může dojít naplnění. Nejvyšší myslitelná forma mravního života je mravní život společenství v dobrém státě. Ideální stát V jednotlivém člověku je spojena žádostivost s vůlí a rozumem a spravedlnost spočívá v nalezení správného poměru mezi nimi. Podobně má i přirozený život státu tři rozličné úlohy: 236 G. Durozoi, A. Roussel. Filosofický slovník: Ewa Edition, Praha 1994, s

308 1. výživu a zisk 2. obranu navenek 3. řízení rozumem. Tomu odpovídají tři přirozené stavy: 1. řemeslníci, 2. strážci (jak Platón nazývá válečníky) 3. vládci ; Spravedlnost spočívá i zde zhruba v tom, že jsou tyto tři stavy uvedeny rozumem v pravý soulad. Duše a nesmrtelnost Duše člověka má podle Platóna tři části: myšlení, vůli a žádostivost. (Logos, Thymos, Epythimia)Myšlení má své sídlo v hlavě, cit v hrudi, žádostivost v podbřišku. Myšlení, rozum, je jedinou nesmrtelnou částí duše, která se při vstupu do těla spojuje s ostatními částmi. Nesmrtelná duše nemá začátek ani konec a je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních. 237 Aristoteles Přední místo mezi všemi řeckými mysliteli zaujímá beze sporu Aristoteles (narozen 384, zemřel 322 př. n. l.). Asi v roce 335 př. n. l. založil v Athénách Aristoteles vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion V Lykeiu strávil Aristoteles zbytek života. Během 13 let, která strávil v Athénách, vznikla naprostá většina jeho spisů, často spíše poznámkového charakteru. Po smrti Alexandra Velikého ho obvinili z bezbožnosti a uznali vinným. Odešel do vyhnanství do Chalkidy na Euboiu. Zde také v roce 322 před n. l. umírá. Aristotelova nauka: Aristotelův přínos pro filosofii je obrovský a dodnes velmi dobře patrný. Za jeho patrně největší skutek je považováno vytvoření formální logiky, kterou pokládal za předpoklad vědecké a filosofické činnosti. Díky Aristotelovi přišly na svět také první zákony logiky a popis logických kategorií. Vypracoval též učení o dělení pojmů, soudu, úsudku, definici a generalizaci. Jádrem Aristotelovy filosofie je jeho nauka o jsoucnu, která vzniklá přetvořením Platónovy teorie idejí. Aristoteles tuto teorii nejdříve silně kritizoval a pak ji přetvořil. Platón chápe ideje jako samostatné bytí, oddělené od existence smyslového světa. Podle Aristotela jsou tedy Platónovy ideje obyčejnými kopiemi, napodobeninami smyslových věcí a tudíž jsou pro jakékoliv poznání zbytečné. Aby mělo království idejí význam pro oblast smyslových věcí, musí 237 Aristoteles Dostupné z: Aristoteles_Louvre.jpg 307

309 existovat uvnitř oblasti smyslových věcí. Teorie idejí neobjasňuje důležitou vlastnost smyslového světa pohyb a vznikání a zanikání. Platon říká, že obecné je podstatou jednotlivostí. Ideje jsou podstatou smyslového světa. To si podle Aristotela odporuje. Jedna a tatáž věc může být současně substancí a nesubstancí. Je substancí, protože ve vztahu k podřízené ideji je obecnější a existuje tedy nebo se odráží v této dílčí ideji jako její podstata a zároveň není substancí ve vztahu k obecnější ideji. 1. Podle Platona ideje nejsou poznatelné. Aristoteles je považuje za poznatelné. Ke vzniku konkrétních věcí je podle Aristotela třeba: látka, tvar, účel hybná příčina (za nejvyšší hybnou příčinu považuje Aristoteles boha). Tento dokonalý základní hybatel je také podmínkou správného řádu ve světě. Prvotní hybatel vše uvádí do pohybu, ale sám se nepohybuje (je totiž absolutní dokonalost, což se s jakýmkoliv pohybem ve filozofii neshoduje). Na základě své představy o pohybu (každý pohyb, proces, vývoj vede k postupnému zdokonalování věcí nebo člověka) dospěl Aristoteles k názoru, že každý pohyb má svůj cíl, tzn., že každá věc spěje k určitému místu. Filozofii rozdělil na: teoretickou (o pozorování, o rozboru), praktickou (o jednání) poetickou (o tvoření, při němž se uplatňuje něčí záměr). Jednotlivé vědy zkoumají části přírody a všímají si toho, co je obecné a mnoha věcem společné, ve filozofii se snažíme vytvořit si celkový vědecky podložený názor na přírodní děje a jevy. Filozofie byla pro Aristotela čistou teorií, v níž zdůrazňoval nutnost užívat abstraktní pojmy a přistupoval k řešení otázek objektivně. Požadoval, aby se filozofie úzce prolínala s dialektikou, geometrií, fyzikou, astronomií a s dalšími vědami. Ve svých dílech opustil metodu dialogu a zavedl sloh vědeckých pojednání. Nauka o duši Všechno živé má možnost pohybovat samo sebe. To co se samo pohybuje, musí v sobě obsahovat jak pohybované, tak pohybující. Pohybované je tělo, pohybující je duše. Duši Aristoteles nazývá entelechie. Duše je účelem těla a tělo je nástrojem (organon) duše. Odtud pocházejí pojmy orgán, organismus, organický, které poprvé užil Aristoteles. Nejnižším stupněm organična jsou rostliny. Jsou tři druhy duše, vyživující neboli rostlinná, smyslově vnímající neboli živočišná a myslící neboli lidská. Vyšší duše nemůže být bez nižší. Kredity Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 10 kreditů 5 kreditů 308

310 Helenismus Pojmy: Helénismus, skepse, epikureismus, ataraxie, slast, stoicismus, tabula rasa, apatheia, eklekticismus, novoplatonismus. Rozpad říše Alexandra Velikého: vznik tří velkých nástupnických říší (Egypt, Sýrie, Makedonie). Státní zřízení nástupnických států: monarchie, veškerá moc v rukou panovníka, který vládne pomocí své družiny ("příbuzní", "přátelé") a dobře organizované byrokracie. Politika byla v rukou vládce. Občan se teď mohl starat pouze o své osobní záležitosti - což bylo v klasické době nemyslitelné, podezřelé a opovrženíhodné. Tyto nové možnosti jednotlivce reflektuje také helénistická filosofie. Vzestup římské republiky: porážka Makedonie ( ) a ovládnutí Řecka (146). Pojem "Helénismus" a) Přejímání vzdělanosti, mravů, způsobu života, všech kulturních hodnot, které vytvořili Řekové, neřeckými národy v Orientu => vznik nových kulturních center (Alexandrie, Pergamon ). b) Dějinná epocha, v níž se toto přejímání děje - od Alexandra po zánik Západořímské říše (336 př. n. l. 476 n. l.) Skepticismus Skeptikové zdůrazňovali právě to, jak se věci jeví, a neříkali nic o jejich podstatě. Kritériem pravdy pro ně byl zjev věci, a ten nám podává smyslový vjem - takže kritérium poznání je ve smyslech. Antičtí skeptici považovali své poznání nepoznatelnosti všeho, co jest a z toho plynoucí zdržení se soudu za předpoklad dosažení praktického ideálu radostného a neotřesitelného klidu. Pyrrhón z Élidy (asi ) Pocházel ze severozápadu Peloponésu. Účastnil se tažení Alexandra Velikého na východ a prý se setkal s indickými "gymnosofisty" a mágy. Už kvůli jazykové bariéře však nelze s jistotou tvrdit, že jimi byl ve svém myšlení ovlivněn. Dochování Pyrrhónových myšlenek: Podobně jako Sokrates nic nenapsal, ale jeho myšlenky zaznamenal žák Timón z Fleiúnta, především v básnickém spisu Posměšky. Pyrrhón klade tři otázky: 1. Jaké jsou podstaty věcí? 2. Jaké stanovisko k nim máme zaujmout? 3. Co nám z toho vzejde? Dává následující odpovědi: Ad 1.) Podstatu věcí nepoznáváme, lze o nich říci opačné soudy. První odpovědí se Pyrrhón staví proti obecnému řeckému předpokladu, že svět je možno pravdivě poznat. Pyrrhónova kritika noetického optimismu směřuje především proti stoicismu 309

311 a epikureismu. Obě tyto školy považovaly za základ poznání smyslové vnímání - za určitých okolností některé smyslové vjemy podávají adekvátní údaje o předmětech. To Pyrrhón popírá. My máme k dispozici pouze smyslové údaje, nikoli poznání věci samotné. Nemáme k ní přístup, abychom mohli ověřit, jestli naše smyslové vjemy jí odpovídají. Proto o nějaké věci "x" můžeme tvrdit, že se nám jeví s vlastností "y", ale nemůžeme říci, že "x" je "y". Např. med se mi zdá sladký, růže se mi jeví červená nikoli med je sladký, růže je červená. Věci se totiž různým lidem i jednomu člověku samotnému jeví různě, a nelze rozhodnout, který z jevů odpovídá samotné věci. Ad 2.) Proto se máme zdržet úsudku o věcech. O předmětu samotném tedy nemůžeme, a proto nemáme tvrdit, že je takový nebo takový. Máme připustit obě možnosti - že předmět danou vlastnost má i že ji nemá. O předmětech "o sobě" nemůžeme říci nic jistého. To platí i pro mravní oblast, protože je zřejmé, že za dobro považují různí filosofové různé věci. Proto se zdá, že tatáž věc je považována za dobrou i za špatnou a rovnocenné argumenty na obou stranách znemožňují otázku rozřešit. Ad 3.) To nám přinese blaženost, která spočívá v neochvějnosti a necitlivosti "Necitlivostí" se zde rozumí záměrné a žádoucí odolávání vnějším podnětům - např. bolesti nebo fyzické interakci - bez citového či emocionálního projevu. Jedná se tedy o vlastnost člověka, který záměrně nevykazuje citlivost na vnější podněty. Epikuros ze Samu ( ) Epikureismus Narodil se na egejském ostrově Samos, ale byl synem Athéňana, Neokla, a proto athénským občanem. Epikúros se prohlašoval za samouka. Obdivoval ale Pyrrhóna a možná přijal z jeho modelu praktického jednání ideál klidu, který se stal hlavním etickým cílem v jeho vlastním systému. V 31 letech založil svou první školu v Mytiléně na Lesbu. Krátce poté odešel do Lampsaku (na západním pobřeží Turecka), kde založil druhou školu. V Athénách založili Zahradu, od té doby centrum epikúreismu, na parcele země, kterou Epikúros koupil mimo městské zdi. Epikurejská komunita byla úzce spjatá, založená na kultu přátelství a společném studiu filosofie, oddělená od veřejnosti, aniž by jí aktivně odporovala. Nezvykle pro danou dobu měli ženy, děti a dokonce otroci a prostitutky stejné podmínky jako muži. Epikúros učil filosofii svého otroka Mýsa a Leontina byla prostitutka, která se stala vůdčí členkou skupiny a napsala dílo proti Theofrastovi. Mimo hostiny při slavnostních příležitostech byl epikurejský životní styl asketický, popírající moderní význam slova "epikurejský". Nauka o kritériu pravdy a o počátku jsoucna Kritériem pravdy jsou smyslové vjemy, pojmy a city. Smyslové vnímání nepřibírá nic od rozumu ani od paměti, neboť smysly jsou uváděny v pohyb vnějším popudem (u vjemů jako barva, zvuk, pach) a k němu nemohou nic přidat ani ubrat. To však neznamená, že by všechny vjemy (samy skutečné a tedy pravdivé) podávaly přesnou informaci o vnějším předmětu, z nějž se daný shluk atomů odloučil. Některé představy jsou jasné a pronikavé, což svědčí o tom, že atomární obraz není příliš porušen. Takové představy 310

312 podávají přesné údaje o vnějším vzhledu předmětu. Jiné jsou zkalené a tlumené, u těch můžeme předpokládat porušení a tedy neadekvátnost předmětu. Dále můžeme smyslové představy třídit podle pojmů (viz níže) a porovnávat je s nimi. To umožňuje posoudit věrohodnost aktuálního smyslového vjemu. Údaje smyslů nemohou být ničím vyvráceny. Rozdílné vjemy téhož druhu mají stejnou platnost, vjem rozdílného druhu se týká jiného předmětu, rozum závisí na vjemech, tedy ani on je nemůže vyvrátit. Pravdivost vnímání je zajištěna samotnou existencí vjemů - vjemy jsou právě tak skutečné jako bolest. Všechny myšlenky vznikají ze smyslových vjemů, buď bezprostředně, nebo skládáním pojmů, kdy přispívá i rozumové usuzování. Mínění může být pravdivé i klamné. Pravdivé je, pokud není vyvráceno smysly; je-li smysly vyvráceno, je klamné. Etika Cíl života: "Správný názor na tyto věci umožňuje totiž každou volbu a každé odmítnutí se zřetelem ke zdraví těla a ke klidu duše, protože to je svrchovaný cíl blaženého života. Za tím účelem totiž všechno konáme, abychom nepociťovali ani bolesti, ani neklidu." 238 Tento cíl nazývá Epikuros slast. Slast: o Slast je počátkem a cílem blaženého života. Je pro nás vrozeným dobrem a k ní přihlížíme při každé volbě a odmítnutí, je tedy měřítkem dobra. o Slast jako svrchovaný cíl neznamená prostopášnosti a požitkářství, nýbrž stav 1. bez bolesti v těle 2. bez neklidu v duši. Slast chceme jen tehdy, když cítíme bolest pro její nepřítomnost, bez bolesti nechceme slast. Prosté jídlo působí stejnou slast jako bohatá hostina, protože odstraňuje bolest z nedostatku. Tedy - slastí je už sama nepřítomnost bolesti, i když zrovna žádný positivně slastný pocit nemáme. Epikúros rozlišuje: slast v pohybu - např. odstraňování nepříjemné žádosti (žízně pitím); tato slast skončí s odstraněním žádosti. slast v klidu, která je stavem odstranění všech nepříjemných žádostí a bolestí. Tato slast je vyšší. o Příjemný život nespočívá ve smyslových rozkoších, ale ve střízlivém úsudku, který vyhledává důvody pro každou volbu a odmítnutí. Ctnosti jsou pevně spjaty se slastným životem. Strach z bohů: Bůh je bytost nepomíjející a blažená, jak to o něm říká obecné mínění. Proto mu nelze připisovat nic, co by se tomu příčilo. Lidové názory na bohy jsou totiž bezbožné, např. názor, že bohové působí zlo zlým a dobro dobrým. Strach ze smrti: 238 Epikuros / /. Dostupné z: 311

313 Smrt není pro nás ničím. Dobro a zlo totiž spočívá ve smyslovém vnímání, smrt je ukončením smyslové činnosti. Není-li přítomnost smrti zlem, je pošetilé bát se jejího příchodu. Nejobávanější zlo, smrt, pak není pro nás ničím, protože "když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my." 239 Shrnutí Epikurovy etiky Abychom dosáhli nejlepšího možného stavu, musíme se zbavit tělesných bolestí a duševních obav. Takový stav nazývá Epikúros slastí usilování o štěstí, které však musí krotit rozum. Rozum říká, že vlastní štěstí lze spíše nalézt v rozjímání, ve vyváženém klidu ducha - ataraxie Stoicismus Shrnutí stoické filosofie: Stoikové byli přesvědčeni, že vesmír ve svém celku je přístupný racionálnímu vysvětlení a že je sám racionálně uspořádanou strukturou. Schopnost, jež člověku umožňuje myslet, vytyčovat si záměry a mluvit - stoikové ji nazývali logos - je doslova vtělena ve vesmírném celku. Aby člověk mohl žít ve shodě s přírodou, musí vědět, která fakta jsou pravdivá, v čem spočívá jejich pravdivost a v jakém vztahu je jeden pravdivý výrok k druhému výroku. Stoicismu je založen na přesvědčení, že přírodní události se k sobě navzájem mají takovým způsobem, že jimi lze podepřít soubor soudů, které člověku dovolí rozvrhovat svůj život zcela v jednotě s přírodou čili bohem. Zénón z Kitia ( ) Pocházel z kyperského města Kition. Doma byl obchodníkem - dopravoval z Fénicie purpurové látky, jeho loď ztroskotala u Athén. Později prohlásil ztroskotání své lodě za štěstí - "výborně osude, ženeš mě k filosofii". 240 V Athénách pracoval u nějakého knihkupce a tam se seznámil s filosofií. Pak studoval u kyniků a také akademické učení. Už za svého života byl velmi ctěn - v Athénách dostal klíče od hradeb, zlatý věnec a postavili mu bronzovou sochu. Teorie poznání Obhajuje existenci jistoty poznání vůči skeptikům. Stoikové vycházeli ze smyslového poznání. Smyslové vjemy jsou prvním poznáním pro člověka, protože jeho duše je tabula rasa. Pojmy vznikají zobecněním podobných smyslových představ. Existuje určitá představa, která je zprostředkována smysly a věrohodně otiskuje vnější předmět v duši. Pro takovou představu zavedl Zénón nové slovo -uchopení. Je to smyslový vjem spojený už s jakýmsi naším pochopením věci. Na stupnici poznání stála tato představa mezi věděním a nevěděním. Vědění je vjem nebo pochopení, které neodporuje rozumu. Nevědění je vjem nebo pochopení, které lze vyvrátit rozumem. Ontologie Člověk jako součást přírody 239 Odmaturuj ze společenských věd, Didaktis, Brno 2003, s Hoffding, H., Král, J. Přehledné dějiny filosofie: Unie, Praha, 1947, s

314 o o Lidské tělo a těla všech živočichů vznikla vyváženým smíšením všech živlů. Duše je také hmotná a je totožná s dechem (pneuma = oheň + vzduch). Tělo bez dechu umírá a smrt je právě odloučení duše. Duše po opuštění těla určitou dobu přežívá, podle svých skutků. Zaniká nejpozději při světovém požáru. Etika Úkolem člověka je žít ve shodě s přírodou = s vlastní přirozeností. Příroda, jsouc řízena božským logem, je totiž nejenom skutečností, nýbrž - jakožto božská - i hodnotou a vzorem. Pro stoiky je jediným dobrem, tím, o co má člověk ve svém životě usilovat, ctnost: moudrost, uměřenost, spravedlivost, statečnost. Duše je osvobozena od vášní. Tímto stavem stoikové nazývají zbavenost vášní - apatheia Nerozumnost, zbabělost, všechny opaky ctností, jsou zlem. Zcela lhostejné jsou ty věci, které nejsou v žádném vztahu k lidské přirozenosti (bohatství, chudoba, sláva, rozkoš ). Ctnost je záležitostí rozumu, vědění o tom, co je dobré a co je zlé. (V tom jsou stoikové ovlivněni Sokratovým pojetím ctnosti.) Při mravním rozhodování nehraje žádnou roli příjemnost nebo nelibost, nýbrž jen vědění, zda čin směřuje k ctnosti, tedy k dobru, nebo ke zlu, k neřesti. Člověk se nesmí ohlížet na to, co mu jeho čin přinese, nýbrž jen na to, je-li ctnostný či ne. Proto je nepřítelem rozumné duše vášeň, která podle Zénóna není přirozená. Vášeň je Zénónem nazývána pádem duše. Vzniká z nesprávného úsudku o dobru a zlu a je výsledkem nectnosti - neuměřenosti. Každá vášeň totiž pokládá nesprávně nějakou lhostejnou věc za dobro (lakota peníze, labužnictví jídlo atd.). Nejhorší jsou čtyři druhy vášní - zármutek, strach, žádostivost a rozkoš. Eklekticismus Eklekticismus (nebo eklektismus, z řeckého ek-lektos, vybraný) je v obecné rovině způsob tvorby a práce, který čerpá z cizích vzorů nebo děl starších období a mísí je dohromady. Eklektik, česky snad vyběrač, je člověk, který si z rozmanitých filosofických systémů vybírá to, co se mu právě hodí, a z toho skládá vlastní stanovisko. Důvodem může být nedostatek vlastní invence, ale také skeptický názor, že žádná filosofie není ideální. Vznikl v raném helénismu a v Římě, kde se střetávaly různé kulturní a filosofické proudy - např. řecké, římské, židovské a orientální. Římané si z nich vybírali to, co se jim jevilo správné a prakticky použitelné. Eklektismus tedy nemusí být nutně špatný, záleží ovšem na tom, jaké prvky si vybírá a jak s nimi zachází. Protože se často jedná o výběr bez porozumění, bez historického rozlišení nebo bez vkusu, mívá slovo eklektický pejorativní význam. Něco podobného platí i pro eklektickou architekturu, literaturu a podobně. Marcus Tullius Cicero (106 př. n. l př. n. l.) byl římský řečník, politik a spisovatel. Novoplatonismus Novoplatonismus (někdy také neoplatonismus) je poslední ucelený systém antické filosofie, který vznikl koncem 2. století a trval do 6. století. Nejedná se jen o obnovení Platónovy filosofie, ale o systém, který vedle platónské filosofie s velkou spekulativní silou shrnuje také ostatní hlavní směry antické filosofie (s výjimkou epikureismu), jakož i náboženské a mystické myšlenky, a to i orientální. 313

315 Učení Emanace Novoplatonské učení lze charakterizovat jako idealistický monismus. Boha nazývá Plótínos Jedno, Dobro, První, Nejvyšší. Bůh sám aktivně nestvořil svět. Vše vzniklo z nejvyšší bytosti jakýmsi vyzařováním, přetékáním, emanací. Vyzařování bylo postupné, proto i dnes existují věci stupňovitě uspořádány co do dokonalosti. Mystika Také lidské duše pocházejí od Boha. Oddělili se tímto vyzařováním, ale oddělením také ztratili na božské dokonalosti. Smyslem lidského života by mělo být dosažení opětovného sjednocení duše s Bohem, z něhož vzešla. Nejjistější cesta, která k tomu vede, je ponoření se do sebe sama, do toho božského, co je v nás, jakési sebezapomínající se odevzdání, extáze, v níž dojde k sjednocení s Bohem. Kredity Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 5 kreditů 314

316 Středověká filozofie Pojmy: Patristika, apologeti, Vulgáta, Scholastika, realisté, nominalisté, Tomáš Akvinský, důkazy Boží existence, Sv. Augustýn, predestinace. Vymezení Při přechodu mezi filozofií řeckou a římskou na jedné straně ke křesťanské filozofii je časová posloupnost zachována. Počátky křesťanství a činnosti prvních Otců spadají ještě do období Římské říše. Z hlediska dějinného však křesťanství nevzniklo pouze v nějakém krátkém časovém období, jako některé filozofické školy, ale jeho kořeny sahají daleko do počátků židovského státu v rámci Římské říše. Pro potřeby filozofie začíná křesťanství vznikat ve chvíli, kdy jej apoštol Pavel začal rozšiřovat přes Středozemní moře konfrontace s antickou filozofií. Šíření křesťanství: misionářská činnost apoštolů v 1. stol. n. l. Apoštol v Novém zákoně Ježíšův učedník; týká se zejména okruhu dvanácti nejbližších učedníků v čele s apoštolem Petrem, v širším smyslu i dalších novozákonních postav, zejména Pavla z Tarsu - římský občan a voják pocházel z farizejské rodiny, podle biblické tradice zázračně obrácen na křesťanskou víru. Čím se křesťanství prosazovalo: 241 Striktní a netolerantní křesťanský zápal Myšlenka posmrtného života (budoucí odměna) Podporované reakcemi na neštěstí a pověry Poctivé a asketické mravy raných křesťanů V Říši římské státem ve státě Periodizace Existují dvě hlavní periody v počátku křesťanství, které se zasloužily o jeho prosazení se v Evropě a v Byzantské říši.: patristika od apoštolské doby až do r. 800 scholastika od r. 800 až do r Patristika Patristika je odvozena od latinského slova patres = otcové. V této době se stanovovala základní křesťanská dogmata /pouček víry/ a z nich vytvářela jednotný systém křesťanské dogmatiky a filosofie. Působení řeckého vlivu - Platón a novoplatonismus Vytvoření teologických pojmů pro středověk: Trojjedinost Boha Jednota Boha stvořitele a Boha vykupitele Propast mezi stvořitelem a stvořením Nauka o dědičném hříchu 241 Osborne, R. Filosofie, české vydání: Portál, Praha, 2006, s

317 Vykoupení jako reálný dějinný proces Církev jako jediná strážkyně pravdy na zemi Základní úkoly: 1. stanovení základních křesťanských dogmat pouček víry uzavřeno r. 325 konání nicejského koncilu. První z koncilů ekumenických; jeden z nejvýznamnějších. Byl svolán římským císařem Konstantinem Velikým v roce 325 do maloasijského města Niceji 2. Obhajování křesťanské nauky Do křesťanské církve vstupovalo stále více lidí vzdělaných. Ti cítili potřebu vést dialog se vzdělanými muži mimo církev, aby: ospravedlnili svůj přestup ke křesťanství vyvrátili předsudky proti křesťanství Tito muži se nazývali apologeti. Apologetika je obhajování, bránění něčeho. Jejich úkol nebyl snadný, poněvadž čerstvá křesťanská nauka stála proti již několik století zavedeným systémům a naukám antické filosofie. Všichni apologeti měli společné toto: Prokázat, že křesťanství je jediné naplnění a věčné určení člověka. Používali k tomu vyjadřovacích a myšlenkových způsobů své doby. Klasická (antická) a křesťanská tradice se sjednocují v latinském překladu bible Vulgáta (přeložil ji sv. Jeroným). 242 Aurelius Augustinus - sv. Augustin ( ) Filosofie Nejvýznačnější postavou patristiky Augustin měl převratný význam pro evropské myšlení evropského středověku. Je největším myslitelem křesťanského starověku. Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě. 243 Knihy: Vyznání O svobodě vůle O Trojici O obci Boží Augustin je jednou z největších postav filosofického a duchovního světa západního světa. Jediným životním cílem má být poznání Boha a láska k němu. Všechno se má dít ve jménu tohoto cíle. Vědění bez tohoto zaměření je pouhou zvědavostí, je to mrtvé, neplodné vědění. "Věříme, abychom poznávali, nepoznáváme, abychom věřili." "Věř, abys rozuměl" 244 Problém zla Odkud se vzalo, když Bůh je dobrý? Zlo je nedostatkem dobra, jako je tma pouze nepřítomností světla. Zlo je zde proto, aby vyniklo dobro, abychom dobro vůbec mohli uvidět. 242 Sv. Augustin Dostupné z: Augustinus. 2013/cit /. Dostupné z: Hoffding, H., Král, J. Přehledné dějiny filosofie: Unie, Praha, 1947, s

318 O Trojici Jediný Bůh existuje ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý. V každé existuje celý. Pro rozum je to nepochopitelné. Augustin používá analogii s lidskou duší: Duše vytváří z bytí, života a poznání (vědění) jedinou bytost. Je to však víc než analogie /obdoba/, poněvadž člověk byl stvořen podle obrazu Božího. Predestinace (předurčení) a svoboda Pouze Adam se narodil svobodný a bez hříchu. Měl možnost řídit se Boží vůlí a dosáhnout nesmrtelnosti. Adam však zklamal a jeho hříchem jsou všichni zatíženi dědičně. Nejsou proto již svobodni, musí podle své přirozenosti hřešit propadnout smrti, která je "odměnou" za hřích. Bůh však vykupuje lidi svou milostí, ale ne všechny, jen ty které vyvolil, předem určil. Je Božím tajemstvím, koho Bůh vyvolil a koho ne. Lidské dějiny Dějinný proces probíhá podle Boží vůle a plánu spásy Dějiny jsou bojem mezi vírou a nevírou. První strana: Plémě Kainovo - láska k sobě, život podle těla, pohrdání Bohem, jsou předurčeni k věčnému utrpení s ďáblem. Symbolem je Babylónu představují obec pozemskou Druhá strana: Plémě Ábelovo - zbožnost, pohrdání sebou, láska k Bohu, život podle ducha, předurčeni k věčnému kralování s Bohem. Symbolem je Jeruzalém, představují obec Boží Scholastika období středověké filosofie. Trvalo asi od r. 800 do r Název odvozen od lat. Schola - škola, tzn. učené rozpravy (disputace), přednášky, studium. Filosofie vzniká tímto způsobem v klášterních školách. Filosofie je ancilla theologie - služka teologie. Snažila se rozumově objasnit a systematicky uspořádat dané, nezpochybnitelné, zjevené 245 Osborne, R. Filosofie, české vydání: Portál, Praha, 2006, s

319 Boží pravdy. Pravdu nehledala, pravdu vysvětlovala, zdůvodňovala. Nešlo o originalitu, ale o shodu se zjevenou pravdou. Scholastikové se odvolávali na Písmo, církevní otce, církevní tradici a antické filosofy. Postupovali ve shodě se školskou výchovou: čtení textů, kladení otázek, závěr. Metoda: formulování otázky, rozbor a vymezení pojmů, logický výklad a důkaz. Argumenty se hledaly racionálně, ne empiricky, důkladným rozumovým rozborem. Metodou pro et contra /pro a proti/ nebo sic et non (ano i ne). Ve scholastickém období se vedly ostré spory. Nejproslulejší byl spor o univerzálie - obecné věci, obecniny, obecné pojmy. Spor o univerzálie I. Realisté Obecné pojmy jsou skutečné. Obecné je před jednotlivým Pojetí platónské - obecné ideje mají zvláštní realitu Anselm z Canterbury Nazýván druhým otcem scholastiky narodil se r ze vznešeného rodu v Aostě v Piemontu, strávil střední část svého života ve francouzských klášterech a dvě poslední desetiletí v Anglii jako arcibiskup v Canterbury, kde r zemřel Dochází u něho také ke sblížení rozumu a víry toto sblížení však církev již nezavrhuje Vztah víry a myšlení pojímá jako nepodmíněné podřízení myšlení víře - víra musí předcházet a bez víry není správného poznání: credo, ut inteiligam věřím, abych rozuměl, poznal. Anselm se nezdráhá použít rozum dokonce k důkazu Boží existence, který je podle jeho názoru nevývratný: Bůh je něco, nad co nelze myslet nic vyššího; kdyby Bůh byl jen v intelektu, bylo by možno myslet ještě něco vyššího než to, nad co nelze myslet nic vyššího" totiž téhož Boha jsoucího nejen v intelektu, nýbrž i ve skutečnosti tzv. ontologický důkaz 246 II. Nominalisté Skutečné jsou pouze jednotliviny, obecné pojmy se vyskytují jen v našem intelektu, jsou pouhými jmény (proto nominalismus) - universalia sunt nomina - obecniny jsou po jednotlivinách - universalia post res Představitel: Roscellinus Do sporu přinesl kompromis: Abélard ( ): Abélard Rozum má ve vztahu k víře také u Abélarda velmi rozhodující postavení, význam tohoto největšího francouzského scholastika spočívá především v jeho řešení problému univerzálu, formule Abélardova zní universalia in rébus" univerzálie jsou ve věcech. Obecnému pojmu odpovídá v jednotlivých věcech, které jsou pod ním zahrnuty, také reálná stejnost podstaty, bytnosti (esence) toto obecné se vyskytuje jen v jednotlivých lidech, nikoli mimo ně. Ve skutečnosti, která nás obklopuje, jsou univerzálie jen ve věcech 246 Storig.H. J. Malé dějiny filosofie, 1. vydání: Zvon, Praha 1992, s

320 Vrcholná scholastika 13. století. Západní křesťanské myšlení ovlivněny tímto: 1. Příklon k Aristotelovi - vešlo ve známost celé jeho dílo 2. Založení dominikánského a františkánského řádu 3. Vznik univerzit 247 Tomáš Akvinský ( ) Knihy: Nejdůležitější: Summa contra gentiles (Suma proti pohanům) - tzv. filozofická Summa theologie (Teologická suma) Životopis Narodil se nedaleko Neapole. Otec byl italský hrabě, matka normanská šlechtična. Studoval na univerzitě v Neapoli a vstoupil v sedmnácti letech do dominikánského řádu. Rok poté ho řád vyslal na teologická studia do Paříže. Cestou byl přepaden svými rodnými bratry, kteří ho chtěli vrátit světskému životu, a dopravili ho zpět na hrad. Do jizby mu přivedli " hezkou dívčinu, nalíčenou všemi vnadidly ženské ješitnosti", ale ten ji vyhnal rozpáleným polenem a na dveře narýsoval kříž. Do Paříže však uprchl, seznámil se zde s Albertem Velikým, pod jeho vedením studoval teologii v Paříži a Kolíně nad Rýnem. Vyučoval v Paříži, na řádových školách v Itálii, naposledy v Neapoli. Byl málomluvný, houževnatý a zavalitý, přezdívalo se mu "mlčenlivý sicilský vůl". Rovněž byl velmi pracovitý, dokázal diktovat několik textů najednou až čtyřem písařům. R byl prohlášen za svatého. Jako je Augustin nejvýznačnější postavou patristiky, tak je Tomáš Akvinský největší persónou scholastiky. Jeho teologie se stala oficiální naukou dominikánského řádu. Je známa pod názvem tomismus. Ve 20. století na jejím základě vznikla novotomistická filosofie. Učení: Teologie Teologii neboli bohovědu, rozděloval do dvou oblastí: a/ Zjevená (posvátná) teologie - pravdy nadrozumové, ne však protirozumové. Nepochopitelné rozumem lidským, pochopitelné rozumem božským, přístupné vírou. Jsou to tajemství víry: vznik světa z ničeho, Trojice, inkarnace, dědičný hřích, vykoupení, zmrtvýchvstání, poslední soud, andělé, vykoupení b/ Přirozená teologie - důležité náboženské pravdy, poznatelné a dokazatelné rozumem: Boží existence, Boží nemateriálnost, nesmrtelnost lidské duše. Je to filosofie - metafyzika. Zjevená pravda stojí nad přirozenou: "Přirozený rozum musí sloužit víře" - Naturalis ratio subservit fidei T. Akvinský Dostupné z: Vrchol scholastické filosofie /cit /. Dostupné z: vrchol-scholastiky.pdf 319

321 Posvátná nauka se nemůže mýlit, je proto nadřazena filosofii. Jakákoli přirozená pravda, k níž jsme dospěli rozumem, je se zjevenou v souladu, protože obě jsou od jednoho a téhož Boha - ze stejného zdroje. Poznání - gnoseologie Rozumové poznání počíná od smyslů. Tomáš byl empirik. Ze smyslových vjemů vybírá rozum cestou abstrakce pojmovou podstatu, čímž vzniká duševní obraz věci. Přechod od smyslových vjemů k pojmům - přechod ke skutečnému poznání. Pravda je shoda věci a rozumu. Rozum vděčí své schopnosti osvětlovat věci božskému záblesku. Bytí ontologie Akvinský chápal bytí takto: U každého stvořeného jsoucna je přítomen prvek esence (podstata) a existence. Esence čistá možnost, která se stává bytím až uskutečněním - je aktualizována (uvedena v život) existencí. Existence propůjčuje esenci hodnotu skutečnosti. Bůh je čiré uskutečnění - esence a existence spadá vjedno. Proto je Bůh soběstačný, svébytný. Ostatní jsoucna nemají své bytí sami ze sebe, mají své jsoucno odjinud. Jsou závislými, nesamostatnými. Jedině Bůh je nejdokonalejší jsoucno, ostatní jsoucna mají pouze určitý stupeň dokonalosti. Důkazy Boží existence Existenci Boží je možno podle Tomáše Akvinského dokázat tímto způsobem: 1. Z pohybu (ex motu) Pohyb ve světě je markantní. Pohybující se pohybuje jen tím, že je pohybováno jiným pohybujícím se (např. tágo a koule). Můžeme tak postupovat dál a dál, ale ne donekonečna. Tak dospějeme k prvnímu hybateli - Bohu. 2. Z účinné příčiny (ex ratione causae efficientis) Jednotlivá jsoucna jsou příčinně spojena - kauzální řetězec. Musí existovat prvotní příčina - Bůh. 3. Z možného a nutného (ex possibili et necessario) Nic nemůže existovat samo od sebe, ale všechno má původ v již existujícím. Na počátku byl jediný existující - Bůh. 4. Ze stupňů dokonalosti (ex gradibus perfectionis) Všechno je hierarchicky odstupňováno od méně dokonalého k dokonalejšímu. Musí existovat něco nejdokonalejšího - Bůh. 5. Z řízení světa (ex gubernatione rerum) Teleologický /z účelnosti/ důkaz. Všechno směřuje ke svému cíli, účelu. Věci, které nemají poznání, jsou k tomu řízena něčím myslícím, rozumným - Bohem - jako šíp lučištníkem. Etika Etika je oblastí ctností. Tomáš Akvinský pro ně vytvořil 2 kategorie: 1. Ctnosti přirozené a získané a/ rozumové - moudrost, vědění, umění a opatrnost 320

322 b/ mravní - uměřenost, spravedlnost, statečnost 2. Ctnosti nadpřirozené, vlité - víra, naděje láska. Vedou člověka k poznávání Boha, k lásce k němu, a tedy k nejvyšší blaženosti. Jiný přístup Tomizmus narážel na odpor františkánů, jejichž přístup k řešení teologických otázek byl jiný. Přílišné racionalizování (rozumářské uvažování) pravd jim bylo cizí. Bonaventura ( ) Kardinál, představitel františkánského řádu, odpověděl Tomáši Akvinskému, který ho navštívil a ptal se, kde má knihovnu, takto: "Toto je moje knihovna. Odtud jsem se dozvěděl vše, co vím," a ukázal na kříž. Přitom Bonaventura nebyl žádný nevzdělanec, velice významně působil na poli teologickém i filosofickém. Mystiku a zbožnost však kladl výše než scholastickou rozumovost. Přechod Významným myslitelem přechodu od scholastického k jinému způsobu uvažování představuje Roger Bacon ( ) Angličan, františkán, odpůrce tomizmu a jeho filozofické metody. Studoval v Oxfordu a v Paříži, zakladatel matematického bádání o přírodě, věnoval se optice. Kritizuje tomistickou filozofii a teologii za to, že se nevěnuje skutečným problémům, připadají mu nevědecké. Je zastáncem spíše nominalismu. Preferuje experiment, ale uznává i osvícení jako zdroj poznání. Sám hodně experimentoval, byl proto jako podezřelý uvězněn a ve vězení pravděpodobně zemřel. Napsal: Větší dílo, Menší dílo a Třetí dílo. Německá mystika vzniká ve 14. stol., jde o vrchol středověké mystiky. Spojuje tradice tomizmu, je ovlivněna i františkánskou školou a duchovním hnutím Devotio moderna (nová zbožnost). Jde o niterné zakoušení Boha, sjednocení s Božstvím. Mistr Eckhart ( ) studoval scholastiku, Aristotela, psal latinsky a německy, byl dominikánem. Pro svou osobitou nauku se dostal do konfliktu s církví. Napsal např. "Německá kázání" Nevypracoval žádný filozofický systém, nevěnuje se všemu, ale pouze dvěma tématům: Bohu a duši. Integroval novoplatonismus (Plotina), Dionýsia Areopagitu, Augustina, Aristotela i tomizmus. Názory: O Boží dobrotě nelze mluvit, protože je větší, než ji může člověk popsat. Cokoli chce člověk o Bohu říci, neplatí, protože Bůh je víc. Teologie = především negativní výpovědi. Duše je vytvořena podle obrazu Boha, je také trojjediná - má tři duševní síly, kterým přiřazuje tři ctnosti - víru, naději a lásku. V duši stojí nad těmito třemi silami jiskérka Božství, která duši obrací neustále k Bohu a spojuje ji s Bohem. Člověk má "vystoupit ze sebe" a "splynout s Bohem" - mystické poznání, lze ho dosáhnout už v životě. Kredity 321

323 Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 5 kreditů 322

324 Úvod do novověkého myšlení Pojmy: Renesance, racionalismus, empirismus, sensualismus, dualismus, Cogito, ergo sum, monáda, idoly. Renesanční filosofie Koncem středověku se prudce mění kulturní a duchovní ovzduší. Vznikají města a vzkvétá obchod. Rozvoj universit osvobozuje ducha a intelekt. To nutí člověka zabývat se pozemskými otázkami z úplně jiné perspektivy. Příroda nabízí hodně možnosti k poznání člověka, který může proměňovat svůj svět. Může působit na přírodu a může ji zkoumat. To neznamená, že končí víra v boha, začíná mít jinou kvalitu a začíná se důsledně oddělovat víra od rozumu. Mikuláš Kusánský ( ) Prvním duchovním mluvčím renesance. Vyjadřuje důvěru rozumu a učenosti, která motivuje člověka k dalšímu tázání. Bůh je u něj absolutním nekonečnem, harmonií a rovnováhou. Výzkum přírody se nemůže od Boha vzdalovat, ale přibližovat. Rysy renesanční filosofie: - odraz přechodu středověku k novověku - rozchod se scholastikou se projevuje zejména ve snaze řešit problémy, nikoli pouze zdokonalovat formální stránku rozumových operací - renesance znamená díky bouřlivému rozvoji přírodních věd a položení základů věd společenských definitivní konec celostního chápání filozofie, jak je známe z antiky. - filozofie postupně nabývá povahy NAUKA O NEJOBECNĚJŠÍM (tak jak její obsah chápeme dnes). Od renesance také můžeme hovořit o jednotlivých speciálních vědách. - usiluje o spojení s vědou (reaguje tak na potřeby doby) Giordano Bruno ( ) Italský filozof Rozvíjel Koperníkovy myšlenky (systém pohyblivých hvězd kolem slunce ostatní okolí je klenba plná stálic) - VESMÍR JE NEKONEČNÝ (bez hranic, bez středu, v neustálém pohybu) a neexistuje jen jediná sluneční soustava. Svět je dynamická jednota, vesmír je velký organismus a je ovládán jediným principem - Bohem Pod vlivem M. Kusánského formuluje RADIKÁLNÍ PANTEISTICKOU PŘESTAVOU BOHA A JEHO ROLE VE SVĚTĚ (Bůh je princip, který vše oduševňuje, bůh rozptýlen v nekonečném věčném světě jako nějaká světová duše, neřídí svět z vnějšku). Niccolo Machiavelli ( ) Ve svém díle VLADAŘ (1513) náčrt politické teorie Za výlučný princip politického jednání považuje sebezachování státu a stupňování jeho moci. Všechny prostředky, které slouží tomuto cíli, jsou oprávněné (ať jsou morální, či nikoliv) a zkušenost všech dob a národů jej poučuje (došel k tomu studiem historických pramenů), že úspěch často zaručují prostředky nemorální (klam, lest, zrada, křivá přísaha, úplatek, porušení smlouvy a násilí) Účel světí prostředky Storig.H. J. Malé dějiny filosofie, 1. vydání: Zvon, Praha, 1992, s

325 Chápe politiku jako PROJEV VLADAŘOVY SVOBODNÉ VŮLE, která není omezována ani ohledy na náboženství, ani morálními zákony. Klade velký důraz na znalost psychologie partnera (protivníka) v politice, na VYUŽÍVÁNÍ SLABÝCH STRÁNEK V LIDSKÉ POVAZE. V průběhu 17. století se v Evropě vytvořil zcela nový způsob myšlení. Bez nadsázky můžeme říci, že právě tehdy se začala rýsovat moderní podoba evropské civilizace. Dynamismus, překotný revoluční vývoj, plný inovací, technická kultura, vědecký princip organizace společnosti, to jsou všechno rysy moderní civilizace, jež se ustálily v tomto období. Jejich základním motivem je vědeckost, i když zatím definovaná dost různě. Ve všech případech je však novověku společná snaha o rozumné utváření lidské kultury na exaktních (dokazatelných, odborných) principech vědy. Věda má mocnější vliv než tradice a náboženství, ona sama může více přispět k dokonalosti jednotlivce i společnosti než úcta k autoritám. Racionalismus (ratio latinsky rozum) označuje jako myšlení založený na uznání rozumu jako zdroje poznání i mravních hodnot. 250 Vědu interpretuje především jako nalézání principů a řádů uložených apriorně (prvotně, vrozeně) do lidského rozumu. Racionalista odkrývá svět podle logických zákonů. Odtud můžeme soudit, že jeho oblíbenými obory jsou geometrie, logika a aritmetika. Racionalismus byl typický v kontinentální Evropě, zatímco v Anglii se rozvíjel směr protikladný empirismus. Pro racionalisty rozhoduje o pravdě pouze rozum, pravda je to, co za pravdu uzná a schválí rozum. Racionalismus nalézáme již v antice (Eleaté, Platón, Aristoteles), avšak skutečná racionalistická metoda je vytvořena až v novověku ve filozofii Reného Descarta. 251 René Descartes ( ) Jeho život byl dobrodružný, studoval v jezuitské koleji, během třicetileté války procestoval Evropu, včetně Prahy. V nejisté době chtěl vyvést filosofii z temnot. Filosofie měla získat jistotu geometrické metody a vědy. Kde najít pevný bod? Jediná jistota jsou pochyby. - Cogito, ergo sum (Jestliže myslím, tedy jsem). 252 Jeho myšlenky: O Bohu: Základ je položen v sebejistotě Já. Jestliže jsem, platí i má výchozí myšlenka: Bůh je nekonečná a vševědoucí bytost. Tato idea je mi vrozena Bohem. Bůh musí být pravdivý, jinak by nebyl dokonalý=ontologický důkaz Boha Kdyby bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný bůh klamat a předstírat před mým zrakem tento svět jako klamný přelud 253 Metoda poznání: Pramenem omylu jsme my. (metoda skepse) 250 Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, 1998, s R.Descartes Dostupné z: _Portret_van_Ren%C3%A9_Descartes.jpg/260px-Frans_Hals_-_Portret_van_Ren%C3%A9_Descartes.jpg 252 Storig.H. J. Malé dějiny filosofie, 1. vydání: Zvon, Praha, 1992, s Tamtéž, s

326 Má li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska 254 Dualistický pohled na jsoucno: Jsoucno tvoří dvě na sobě nezávislé substance duchovní a hmotná. = dualismus, tj. myšlení má svůj vlastní princip pohybu a věci se pohybují vlastním fyzickým způsobem. Duchovní substance je bytím nezávislým, soběstačným, její vlastností je myšlení. Hmotná substance se rozkládá v prostoru, její vlastností je rozlehlost. Hmotou jsou jen prostorová tělesa. 255 Baruch (Benediktus) Spinoza ( ) Prožil hořký osud vyděděnce. Pro jeho nezávislé myšlení ho proklela židovská obec a pronásledoval ho posměch ze všech stran. Osamocen, chud, sláb a nemocen se však cítil duchovně svobodný. Byl přesvědčen stejně jako Descartes, že filosofie musí mít matematickou jednoznačnost. Byl dokonalým znalcem bible - podle něj je to návod ve dvojím smyslu: 1. pro laiky jak žít 2. poskytuje myšlenky lidem, kteří hledají hlubší smysl Ježíš není syn Boží, ale člověk vysokých mravních hodnot - tímto zmírňuje rozpor mezi judaismem a křesťanstvím, podle něj může mezi oběma stranami nastat přátelský vztah. Žádá, aby postava Ježíše byla oproštěna od dogmat, která jej obklopuje, která vedla ke sporům a nesnášenlivosti. ztotožňuje Boha a přírodu (pantheismus), Bůh je skrytou příčinou věcí ve světě panuje kauzální (příčinná) nutnost - přírodní zákony Svoboda je poznaná nutnost. Člověk je všech činů svých nikoli příčinou samostatnou, volnou, svobodnou, nýbrž nucenou a určenou. Neexistuje svobody lidské ve smyslu»libovůle«. I Bůh je svobodný, jak výše vytčeno, jen tak, že nemůže býti určen ničím mimo sebe jsa sám vší stupně poznání: - z doslechu -z neurčité zkušenosti - z rozumu vzniklo názorem - poznání pravé a vzniklé podstaty - nejvyšším stupněm rozumového poznání je intuice rozumu - bezprostřední nazření pravdy - poznání je nejvyšším mravním stupněm člověka - kdo nepoznává, je nemravný Rozum je nejdůležitější pro život člověka, přestože v člověku zápasí pudy a vášně, rozum je uspořádává. Ctnostné je, když se prosadím mezi ostatními, ale při zachování sebe sama. Všechno, co se na světě děje, je projevem boží vůle. 254 Hoffding, H., Král, J. Přehledné dějiny filosofie: Unie, Praha, 1947, s Storig.H. J. Malé dějiny filosofie, 1. vydání: Zvon, Praha, 1992, s Baroko. /cit /. Dostupné z: 325

327 Gotfried Wilhelm Leibniz ( ) Byl významnou osobností vědeckého světa, jeho úsilí je zaměřeno především na vypracování obecné vědecké metody. Ve své racionalistické koncepci klade důraz na analýzu. Logiku pojímá jako početní umění, myšlenky jsou znaky v abecedě, které můžeme kombinovat. podstatou světa jsou monády, jakési duchovní atomy (celostní vesmír) monády jsou nejmenší nedělitelné, věčné a nezničitelné, mají individuální povahu a navzájem se liší typická je pro monády neustálá změna, vnitřní aktivita a harmonie každá monáda je zrcadlením univerza, mnohosti nejvyšší ctností je spravedlivost - ta je spojením lásky a moudrosti monády jsou síly, silová centra těleso není nic jiného než komplex bodových silových center. monády jsou duše. Nejnižší monády mají temné představy, vyšší monády mají vědomí, nejvyšší monáda má nekonečné vědomí. monády jsou individua. Nejsou dvě stejné monády. Monády tvoří nepřetržitou kontinuitní řadu od nejvyšší božské monády až k monádě nejjednodušší. Monáda je individuum obdařené silou, odlišná od všech ostatních, nikoli v numerickém smyslu, ale podstatně. Je přirovnávána k duši, či já. Má dvě formy projevu: - percepci (vnímání) - okamžitý stav, který zahrnuje a představuje mnohost v jednotě nebo v jednoduché substanci Žádostivost (žádost neobsahuje vždy úplně celé percepce, k nimž směřuje.) Monády ale nemají mezi sebou žádný vztah. Vztahy mezi monádami určuje předjednaná harmonie, tj. aby vše dokonale fungovalo a existovalo - zde synchronie. Jako kdyby byly dopředu dány příčiny a jejich důsledky, nemůžeme hovořit o kauzalitě v pravém slova smyslu, ona synchronizace mezi příčinou a důsledkem není zásluhou monád, nýbrž předjednané harmonie, která je dána bohem. Empirismus Noetický směr v novověké filosofii, který považuje za zdroj veškerého poznání zkušenost. 257 Empiristé dospěli k tomu, že priorita zkušenosti a vjemu, veškeré obsahy mysli pocházejí v konečné analýze kombinace a transformace smyslových otisků. 257 Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, 1998, s

328 Francis Bacon ( ) 258 Je považován za zakladatele empirismu (měřítkem pravdivosti poznatků je zkušenost a vědecký experiment). Zamýšlí se zde nad předpoklady rozumu a poznání, soudí, že poznání omezují chyby. K dosažení poznání je zapotřebí správné metody, a abychom dospěli k této metodě, musíme učinit dva kroky: očistit myšlení od všech předsudků a tradovaných omylů a za druhé znát a používat správný způsob myšlení a bádání. 259 K prvnímu kroku podává Bacon svou nauku o "idolech" (přeludy, iluze, předsudky), analýzu lidských omylů a jejich zdrojů. Bacon rozlišuje čtyři druhy idolů: 1. První skupinu Bacon nazývá "idoly (lidského) rodu" (idola tribus). Obsahuje všechny omyly, k nimž nás svádí lidská povaha jako taková. Lidský duch má např. sklon k tomu, předpokládat ve věcech mnohem vyšší stupeň uspořádání a pravidelnosti, než v nich skutečně je. A dále, když už jsme přijali nějaké tvrzení, i když to bylo z důvodů nevěcných, citových nebo podmíněných nějakým zájmem, zaměřujeme se rádi na všechny skutečností, které to tvrzení potvrzují, a právě tak rádi pomíjíme to, co mu protiřečí. Naše myšlení je zakaleno vůlí a afekty. Proto badatel by měl být nedůvěřivý vůči všem argumentům, které mu připadají snadno pochopitelné, a všechno, co mluví proti jeho domněnce, by měl zkoumat se zvýšenou péčí. 2. Druhou třídu omylů tvoří "idoly jeskyně" (idola specus). Tímto výrazem, převzatým z Platónova podobenství o jeskyni, označuje Bacon omyly, které mají původ ve výchově, postojích a konkrétní situaci jednotlivého člověka. Jejich tolik, kolik je individuí. 3. Třetí jsou "idoly trhu" (idola fori). Pocházejí z kontaktů a společenského styku lidí. Zvláštní roli zde hraje řeč jako nejdůležitější nástroj mezilidského styku. Je velmi snadné považovat pouhé slovo za pojem nebo věc. 4. "idoly, divadla" (idola theatri). Ty pocházejí z tradovaných a zakořeněných tezí filozofů, zvláště starých; lidé se domnívali, že tyto nauky postihují skutečnost, zatímco se podobají spíše smyšleným divadelním hrám. Baconovi je vůbec cizí neomezená úcta, kterou středověk prokazoval starověku, zvláště Aristotelovi. V souladu s Giordanem Brunem naopak zdůrazňuje, že současnost je vlastně dobou "starší", protože vyzrála zkušenostmi dalších staletí. Očištění rozumu od těchto idolů je negativní částí úkolu. Pozitivní část tvoří poučení o správné vědecké metodě. Ta se nemůže dovolávat staré tradice anebo jen logicky odvozovat. Tyto postupy ve vědě vedou k "pouhé posloupnosti učitelů a žáků, nikoli objevitelů" a k pohybu v kruhu. Úspěch zaručuje pouze návrat ke zkušenosti, dotazování přírody samé, indukce Thomas Hobbes ( ) Svou empirickou filosofii spojuje s deduktivní metodou, odkrývá podstatu člověka (antropocentrická filosofie). Zkoumá taktéž otázky státu, práva a člověka. Domnívá se, že přirozenou vlastností člověka je egoismus. Aby nepovstala válka proti všem, lidé se dohodli a vytvořili stát jako nadřazenou moc (teorie společenské smlouvy). 258 F. Bacon Dostupné z: Storig.H. J. Malé dějiny filosofie, 1. vydání: Zvon, Praha, 1992, s

329 Svými myšlenkami (moc státu je neomezená) předjímá pozdější myšlenky absolutismu. Vidí 2 stavy: 1. přirozený - založený na vztahu bez moci 2. občanský - moje vůle se podřizuje vůli celku - vůli celku = vztah založený na moci (slabý stát nemá moc, je to nesmyslný stát) Hobbes si přeje stát silný, kde vládne osvícený panovník Stát je nutnost, ale je to zdroj násilí, moc má počátek sama v sobě. Stát určuje, co je dobré a špatné v mravním smyslu. Tam, kde stát není, panují války, anarchie, chaos Soutěžení, touha po slávě a napadání kvůli zisku a cti jsou příčinou sporů. John Locke ( ) Anglický filosof, senzualista, teoretik státu, práva a hospodářství. Senzualismus uznává jako jediný zdroj poznání prosté smyslové počitky. 260 Zdůrazňoval: Jen proto, že se něco všeobecně přijímá, nemusí to nutně být pravdivé. Jen proto, že je něco všeobecně známo, nemusí to nutně být vrozené. Locke vychází z toho, že veškeré poznání přichází prostřednictvím smyslů. Rozum je nepopsaný list, popisovaný tím, co k nám přichází prostřednictvím smyslů: "Předpokládejme tedy, že je mysl, jak se říká, bílým papírem, bez jakýchkoli tiskových typů, beze všech idejí. Jak se jimi pak mysl vybaví? Odkud člověk nabude tu ohromnou zásobu idejí, které posléze do mysli vykreslí neklidná fantazie, neznající hranice, v téměř nekonečné rozmanitosti? Odkud má mysl veškerý ten materiál pro svůj rozum a své poznávání? Na to odpovídám jedním slovem: ze zkušenosti; na ní je veškeré naše poznání založeno a z ní je koneckonců odvozeno. " 261 Locke dělil ideje na: jednoduché Jednoduchá idea je "v sobě nesložená". Pomocí své představivosti ji nemůžeme vytvořit z ničeho, přijímáme ji jen pasivně (např. barva). složené Složená idea je vytvořena z jednoduchých idejí. Abychom ji aktivně vytvořili, užíváme představivost. My vnímáme ideu, věc však nemůžeme poznat, a to ukazuje, kam až může Locke jít. Zdá se mi, že poznání není nic jiného než vnímání souvislosti a souhlasu nebo nesouhlasu a rozporu mezi kterýmikoli našimi idejemi. 262 Z Lockova stanoviska vyplývá, že nejsme nikdy schopni pravdivě poznat přírodní svět. V důsledku toho věda spočívá na dohadu, ne na přesném poznání. Přírodní věda nikdy nemůže být více než jen druh víry. Podle stupně jasnosti Locke rozlišoval tři druhy poznání. Intuitivní poznání, jehož prostřednictvím získáváme poznání o nás samotných. 260 Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, 1998, s Blecha, I. Filosofická čítanka: Olomouc, Olomouc, 2002, s Blecha, I. Filosofická čítanka: Olomouc, Olomouc, 2002, s

330 Demonstrativní, na důkazu založené poznání, jehož prostřednictvím docházíme k poznání Boha. Smyslové poznání, jehož prostřednictvím nabýváme poznání Pouze první druh, intuitivní poznání, je jisté. Druhý druh poznání, založený na důkazu, je jistý ve smyslu jistoty matematického důkazu. Poznání založené na smyslech je problematické, v nejlepším jde o pravděpodobnou domněnku. Přesto Locke prohlásil, že důkaz je jedna věc, obyčejný zdravý rozum věc druhá, a smyslové vnímání je pro účely každodenního života dostatečné. Morálku chtěl budovat na vědeckých základech, ale musel si přiznat neúspěch. Uvědomil si, že bez Boha se morálka stává věcí libovůle. George Berkeley ( ) Již ve svých 25 - ti letech vydal své hlavní dílo Pojednání o základech lidského poznání - odmítá pojem hmoty, označuje jej za pouhé jméno, jemuž neodpovídá žádná idea, neboť nemůžeme mít abstraktní obecné děje, nýbrž jen vjemy a představy. Berkeley byl krajním stoupencem novověkého britského empirismu. Berkeley zúžil empirismus na problém bezprostředního vnímání a převedl jej tak na tzv. senzualismus. Vše, co člověk vnímá a poznává - prostřednictvím vnějšího i vnitřního vnímání, v podobě primárních i sekundárních kvalit, jako jednoduché i složené ideje, existuje pouze v jeho vnímajícím duchu. Mimo lidskou mysl neexistuje žádný "zdroj" počitků. Proto platí "esse est percipi", "být znamená být vnímán". (jinými slovy existence objektivní reality je pouze nedokazatelná a co je dokazatelné jsou pouze naše vjemy). Poznáme pouze to, co je v naší hlavě, ne to, co tvoří vnější svět. - Solipsismus (já sám - solus ipse zkušenost jsou naše duševní stavy (zkušenost nevidí jako fakta) rozlišuje silné a svěží smyslové dojmy (imprese) od představ (idejí) David Hume ( ) Narodil se a studoval ve skotském Edinburghu, začínal studiem práv, které však nedokončil, chtěl být filosofem, proto odchází do Francie, kde napsal své první velké dílo Pojednání o lidské přirozenosti - navazuje na Locka, ale nově rozlišuje jednoduché ideje Obsahy vědomí podle Huma: 1. Jednoduché představy jsou tyto: a) imprese (dojmy) bezprostřední smyslové danosti vnějšího světa i vnitřních prožitků b) ideje kopie impresí, které plodí vzpomínky a fantazie. Imprese od idejí odlišuje stupeň jejich intenzity. Srovnej například aktuální rozkoš nebo bolest a vzpomínku na ni. 2. Složené představy jsou stejně jako u Locka vytvářeny v rozumu kombinací jednoduchých představ, tj. impresí a idejí. Hume uvádí tři principy, na jejichž základě dochází ke kombinaci jednoduchých představ: a) Princip podobnosti a odlišnosti. Platí především v matematice všechna tvrzení lze odvodit čistě z rozumu. b) Princip prostorové a časové soumeznosti, kterému se říká substance. c) Princip kauzality jakožto vztah příčiny a účinku. 329

331 Kredity Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 5 kreditů Úkol: Na základě studia přednášky a doporučené literatury odborně rozpracovat obsah stanovených pojmů. Podmínka klasifikace za 1. pololetí 330

332 Osvícenství Pojmy: Osvícenství, Montesquieu, panteismus, deismus, ateismus, teismus, monismus, dualismus, pluralismus, Encyklopedisté, Emil, materialismus. Za osvícenství se označuje myšlenkový směr 18. Století, příznačný pro formování moderní společnosti. 263 Je to filosofické hnutí a zároveň životní postoj ve světě, které se také nazývá stoletím rozumu. Byl to zlom v evropském myšlení, protože tato filosofie se inspirovala antikou, humanismem a také anglickými filosofy (Blaise Pascal, René Descartes, Francis Bacon ) a vědou 17. století (mechanicky chápanou přírodou). Zároveň se odpoutala od barokní zbožnosti a dala základ dnešnímu pojetí demokracie, svobody a lidských práv. Ve společnosti se klade důraz na vzdělání, vědeckého ducha, kombinaci empirických a racionalistických postupů. Pojmy jako rozum, právo či člověk jsou v osvícenství klíčovými. Postavení filozofa se mění a je chápán jako učenec, vědec nebo profesor. Důležitým průlomem ve vědě bylo vydání Encyklopedie, od roku Osvícenství ale nebylo zcela jednoznačný proud. Jednotliví filosofové se od sebe lišili pohledem na Boha (materialisté, ateisté a deisté), ale i sociálními a politickými názory. Kořeny osvícenství je možné hledat již v renesanci, která znovu objevila kouzlo a hodnoty antické filosofie a kultury. Osvobození se od přílišné zbožnosti a manipulace církví osvícenství nahrávala reformace, během níž ztratila církev na svém významu a vlivu. To ovšem neznamená, že by se osvícenští filosofové odkláněli od Boha, pouze upravili pohled na Boha. Snažili se ho poznat rozumově, ne bezhlavě a bez přemýšlení. V novověké Evropě se rozvíjelo ateistické, deistické a panteistické myšlení. Teismus Popisuje Boha jako osobního, přítomného a aktivně zasahujícího do chodu světa. 264 Ateismus. Doslova život bez Boha či bohů, se obvykle chápe v širokém smyslu jako prostá absence víry v Boha či duchovní bytosti vůbec. 265 Deismus. Svět sice je dílo Boží, člověk si v něm však vystačí sám svým rozumem a nepotřebuje žádné nadpřirozené zásahy do jeho zákonitého běhu. 266 Panteismus. Je filosofický či světový názor, založený na přesvědčení, že všechno, co jest, tvoří jeden celek, který je božské povahy. 267 Mezi osvícenci byl oblíbený deismus, především u Voltaira. Anglické osvícenství (viz empirismus a racionalismus) Anglie je někdy považována za pravlast osvícenství, byla místem prvotní systematizace osvícenského myšlení, které se soustředilo kolem ideje přirozeného náboženství a získalo 263 Odmaturuj ze společenských věd. Didaktis. Brno s Teismus [cit ]. Dostupné z: Ateismus [cit ]. Dostupné z: Deismus [cit ]. Dostupné z: Panteismus [cit ]. Dostupné z: 331

333 deistickou podobu. Deismus nezná zázraky ani zjevení. Rozum je projevem náboženské pravdy. 268 Vliv na rozvoj filozofie měly politické změny v druhé polovině 17. století a bouřlivý rozvoj industriální společnosti v době průmyslové revoluce v 18. století. Filozofie reagovala zájmem o lidskou přirozenost, vyústila v teze o sebezdokonalování, dobru, toleranci a rozumovosti. Základy pro rozvoj anglického osvícenství vytvořilo Hobbesovo vnímání přírody a společnosti ovládaných zákony hmoty (viz empirismus a senzualismus) a Baconovo zdůraznění významu poznání jako prostředku ovládnutí přírody a myšlení jako služebníka lidského jednání (empirismus a senzualismus). Na Baconovu obsaženou ideu přirozeného člověka, určeného k ovládnutí světa, navázal první velký představitel anglického osvícenství J. Locke, který ve vztahu ke společnosti v rámci svého systému společenské smlouvy považoval lidi za svobodné bytosti, přiznával jim stejné schopnosti a práva a po státu vzniklém z vůle lidu požadoval garantování práv těchto svobodných jednotlivců. David Hume. ( ) Tvoří významnou kapitolu rozvoje anglické osvícenské filozofie. Byl zastáncem skepticismu a agnosticismu. Agnosticismus je názor, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoliv boha, se nedá prokázat ani vyvrátit. 269 Poznání dle Huma není postižení bytí, nýbrž má být návodem pro praktický život. Za jediný předmět hodnověrného poznání považoval předměty matematiky. Ostatní předměty bádání se týkají fakt, která nemohou být logicky dokázána, a tak se vyvozují pouze ze zkušenosti. Veškeré soudy o existenci vyplývají rovněž ze zkušenosti. Skutečnost považoval za sled dojmů, jejichž příčiny nejsou známé a nelze je postihnout. Otázku, zda objektivní svět existuje, nebo ne, proto Hume považoval za neřešitelnou (agnosticismus). Za jeden ze základních vztahů daných zkušeností měl vztah příčiny a účinku. Domníval se, že tento vztah nemůže být vyvozen ani z intuice, ani logickou analýzou a důkazem. Tvrdil také, že z toho, když jeden jev předchází druhý, nelze vyvozovat, že předcházející jev je příčina a následující její účinek; toto se týká i velmi častého opakování časově sdružených událostí. Hume tak ve svých názorech odmítal objektivní charakter příčinnosti. Sled lidských dojmů ovšem nepovažoval za zcela chaotický pro praktický život za dostačující považoval, že některé objekty se nám zdají výrazné, živé, trvalé. Za zdroj jistoty pak nepovažoval teoretické vědění, nýbrž víru. V etické rovině měl užitečnost za kritérium mravnosti; ve filozofii náboženství se spokojil s hypotézou, že příčiny řádu ve vesmíru jsou do jisté míry analogické rozumu, avšak zavrhl jakékoliv teologické a filozofické učení o Bohu. Na základě špatné historické zkušenosti uznal nedobrý vliv náboženství na mravnost a občanský život. Má li samostatně myslící člověk jednat mravně, správně, nepotřebuje žádné náboženské motivy. 270 Francouzské osvícenství Druhá polovina 17. století je Francie vyplněna absolutistickou vládou Ludvíka XVI. V této době zde schází velcí filosofové (poslední Descartes zemřel 1650). K filosofickému vývoji dochází až po smrti Ludvíka XVI. (1715). Francie se začíná otevírat Anglii. Do Francie proudí 268 Storig.H. J. Malé dějiny filosofie. 1. vydání Zvon, Praha s Agnosticismus [cit ]. Dostupné z: Storig.H. J. Malé dějiny filosofie. 1. vydání Zvon, Praha s

334 anglické myšlenky a osvícenství a Francie. Je poté předává dále do Evropy. Francouzské osvícenství se avšak od anglického liší svou radikálností. Zatímco anglické osvícenství zůstává vždy spjato s tradicí a pozitivním vztahem k náboženství, francouzské osvícenství se zřejmě rozchází s tradicí, které v té době předstírala hlavně církev. Francouzi začínají kriticky zkoumat náboženství, státní absolutizmus a společenské mravy vůbec. Charakteristika francouzského osvícenství: - preferuje rozumové poznání před náboženskými argumenty, odmítání dogmat, tendence ke kritickému myšlení - odmítání autorit - modernizace, emancipace neprivilegovaných tříd: v 18. století měšťanstva, v 19. a 20. století dělnictva - idea aktivního neustále se obohacujícího vědění: vědění je moc - primárně pedagogické, politické a morální problémy: vzdělání klíčem ke změně světa - podpora a rozvoj věd, rozvoj gramotnosti - idea pokroku: nový smysl dějin: nikoli spása (sv. Augustin), ale pokrok: blaho občanů - přesvědčení o racionální vysvětlitelnosti světa: kult rozumu: světlo rozumu (osvícenství) osvítí zaostalý svět barokních pověr - nástup nové elity: fyziokrati, úřednická šlechta, finančníci (věřitelé starého režimu) - neustálý pocit provizoria - antiklerikalismus: zpochybnění univerzality křesťanství (víra: regionální a zeměpisná záležitost - ateismus, panteismus, deismus MONTESQUIEU ( ) Kritik společnosti. Delší dobu pobýval v Anglii Díla: Úvahy o příčinách velikosti a pádu Římanů; Duch zákonů Hlavní jeho myšlenka byla, že lidé se rodí dobří a kazí se teprve vinou společnosti. Kritizoval osobní vlastnictví a dědičnou aristokracii. Tvrdil, že stát a zákony se postupně vyvíjejí. Jsou závislé na vzdělanosti národa, náboženství a mravech společnosti. Správný zákon je pak ten, který je nejlépe uzpůsoben historickému stupni vývoje národa. Proto neexistuje univerzální schéma státu. Přesto se přiklání k určitým formám vlády z historických k Římu, ze současných k Anglii Vychází z Lockovy teorie státu. Podle Locka by měla být moc ve státě rozdělena na zákonodárnou (legislativní) a výkonnou (exekutivní). Výkonnou moc představuje vládce a zákonodárnou parlament. Zákony jsou platné rovněž pro panovníka. Montesquieu přichází ještě s mocí soudní, která by měla být nezávislá na obou předchozích. Tímto způsobem je i dnes rozdělena ústava v demokratických státech. Ačkoliv vyzýval k návratu k přírodě, dokázal v ní setrvat jen krátkou chvíli. Jeho kritika aristokracie se rozcházela s jeho návštěvami a přijímání darů od bohatých šlechticů. I přes jeho vyznání zůstává rozporuplnou osobou, leč významným filosofem. VOLTAIRE ( ) Vlastní jméno Francois Marie Arouet. Jako syn zámožného notáře přišel ve 21 letech do Paříže, kde se začal posmívat jak regentovi, který vládl po smrti Ludvíka XIV., tak i ostatním šlechticům. 2 byl uvězněn v Bastile, nakonec byl přinucen odejít do Anglie. Imponoval ho demokratický systém, ve kterém filosofové mohli svobodně kritizovat cokoli a kohokoli. 333

335 Napsal o tom mnoho filosofických listů, což způsobilo, že po návratu do Francie musel opět uprchnout. Odešel na zámek Cirey,který učinil centrem duchovního i společenského života. Dopisoval si s pruským králem Friedrichem II. V 60. letech vedl zuřivou válku proti křesťanskému náboženství a církvi. Podnětem bylo neoprávněné odsouzení několika protestantů. Ale nebojoval pouze proti historickému náboženství, ale i proti ateizmu. On se přiklání k tzv. rozumovému náboženství, v němž klade hl. důraz na prosté uctívání boha. Byl to přesvědčený deista a aristokrat. Podle něj je osvícenství určeno především pro aristokracii a změny ve společnosti vzejdou od osvíceného panovníka. V pojednání O Snášenlivosti napsal: Subtilnosti, po nichž v evangeliích není ani stopy, se v dějinách křesťanství staly pramenem krvavých sporů. Jakým právem by mohl tvor stvořený k sebeurčení nutit jiného tvora, aby myslel tak, jak myslí on? 271 Kdyby bůh neexistoval, bylo by třeba jej vymyslet; ale celá příroda nám říká, že jest. 272 Zabýval se dějinami z hlediska filosofického. Hledal jednotící systém, který by dal celku dějin smysl. Mým předmětem jsou dějiny lidského ducha a nikoli obsáhlý výčet bezvýznamných faktů, chci se dozvědět, po jakých stupních přecházeli lidé od barbarství k civilizaci. 273 Nakonec mu byl v předvečer revoluce povolen návrat do Paříže, kde 1778 umírá. Díla: napsal 99 svazků Filosofické listy o Angličanech; Základy Newtonovy filosofie; Esej o mravech a duchu národů; Candide; Filosofický slovník. Jean Jacques Rousseau ( ) V 16 letech utekl z domova a žil se starší ženou. Původně byl kalvinista, ale ona jej získala pro katolictví. V 50. letech odešel do Paříže. Podporován šlechtici žil na různých místech ve Fr. Vrátil se také do Ženevy, kde se oženil a navrátil ke kalvinismu. Pobýval i v Anglii, kam jej přivedl Hume. Díla: Společenská smlouva o státu; Emil o výchově; Vyznání životopis (vyšel posmrtně). V roce 1749 odepsal na otázku Akademie v Dijonu Zda pokrok věd a umění přispěl ke zlepšení mravů. 274 Rousseau tvrdil, že nikoli. Umění a vědy nejsou vůbec užitečné pro mravnost lidí. K čemu by např. byla právní věda, kdyby ve společnosti lidí nevládla nespravedlnost? K čemu by byla filosofie, kdyby se čl. přidržoval prostých, přirozených ctností? Vzdělávání ducha je vždy spojeno s úpadkem mravnosti. Rousseau se chtěl oprostit od zmodernizovaného a zkaženého světa a navrátit se k prostotě a chudobě. NEROVNOST A JEJÍ VZNIK Jak vznikla nerovnost mezi lidmi? Rozlišuje nerovnost fyzickou rozdíly tělesných sil apod. a nerovnost mravní (politickou) to jsou rozdíly mezi panovníkem, šlechtou a poddanými. Ta buď závisí na úmluvě anebo je lidmi trpěna. Opak nerovnosti je přírodní stav všichni jsou zdraví, protože příroda sama zahubí všechny slabé; sexuální vztahy jsou čistě animální; lidé nejsou nikomu poddaní a vše patří všem. Tento přírodní vztah zanikl vznikem občanské společnosti. Tu založil 1. čl., který si přivlastnil kus pozemku. Poté si totiž lidé začali zabírat věci, půdu a zvířata a vznikala mezi nimi nerovnost. Ta byla důvodem ke krádežím, loupežím 271 Storig.H. J. Malé dějiny filosofie. 1. vydání Zvon, Praha s Tamtéž s Tamtéž s Tamtéž s

336 a vraždám. Lidé se stali chtivými a špatnými. To však ještě neskončilo. Tehdy se bohatí spojili, aby ochránili svůj majetek. Vytvořili si pravidla a zákony, které by chránily členy společnosti a potlačovaly nepřátele. Tak vznikl stát a zákony. Na světě jsou tedy 3 příčiny vzniku neštěstí: 1) Vznik vlastnictví vytvořil bohaté a chudé. 2) Ustavení vrchnosti vytvořilo vládce a ovládané. 3) Zvrat moci v libovůli vytvořil pány a otroky. IDEÁLNÍ STÁT Stát by byl založen na společenské smlouvě. Čl. by podřídil svou osobu a svou moc obecné vůli lidu. Lid by tvořili občané státu, který by hlasováním vyjadřovali svou vůli. Takto by se zjistila obecná vůle lidu. Této vůli by se pak každý musel podřídit. Jak ale lidé mohou být svobodní, když se musí podřídit zákonu, se kterým nemusí souhlasit? Ve shromáždění lidu občan navrhne nějaký zákon. O něm se pak hlasuje, a pokud převládne opačný názor, znamená to, že se občan mýlil a to, co považoval za vůli lidu, vůlí lidu nebylo. Poté, co občan zjistí, že se zmýlil, dobrovolně přijme opačný názor (zákon). Tudíž občané souhlasí se všemi zákony (i s těmi, které byly přijaty proti jejich vůli, nebo které je trestají, pokud je poruší), protože jsou vůlí celku jsou tedy pro dobro celku a každého občana. VÝCHOVA Rousseau přikládal výchově mimořádnou důležitost. Dospívajícího čl. je třeba chránit před působením špatných vlivů společnosti. Musí se od společnosti izolovat, aby se mohl rozvíjet přirozeným způsobem. NÁBOŽENSTVÍ Náboženství je založeno na citu a cit praví, že Bůh je. Více není nutné a ani možné vědět. Čím více se snažím boha poznat, tím méně jej chápu a čím méně jej chápu, tím více jej ctím 275. Encyklopedisté a materialisté Věk náboženství a filosofie ustoupil století vědy. 276 Tato věta stojí v úvodu v Encyklopedie věd, umění a řemesel. Brzy byla přeložena do několika cizích jazyků a rozšířila se téměř po celé Evropě. Jejími autory byli DENIS DIDEROT ( ) a JEAN D ALEMBERT ( ). Encyklopedie byla svým osvícenským pojetím jedním z nejdůležitějších nástrojů přípravy Francouzské revoluce LA METTRIE ( ) Lékař a filosof. Po vypovězení z Francie pobýval na pruském dvoře. Podle něj je nesprávné rozkládat jsoucno na 2 substance hmotu a ducha. Hmota má totiž ducha přímo v sobě. Není také nutné předpokládat boha jako princip pohybu. Svět se pohybuje sám od sebe. Rovněž neexistuje duše. Myšlení je pouze přirozená funkce těla. Člověk jako součást přírody odmítnutí metafyzicky založené morálky ve prospěch morálky přirozené. Stačí poznat hmotu a poznáme vše. Každý duch nebo duše skrývající se za hmotou je pouze klam. Stejně tak je i klam náboženství. Jde o materialistický pohled na poznání a monistický na jsoucno. 275 Storig.H. J. Malé dějiny filosofie. 1. vydání Zvon, Praha s Tamtéž s

337 Materialismus. Je filosofický směr, který tvrdí, že jediná věc, která existuje, je hmota. To v podstatě znamená, že každá věc je složena z materiálu a každý fenomén (jev) je výsledkem interakce hmoty. Neuznává žádný duchovní ani posmrtný život. 277 Monismus. Z řeckého monos jeden, je ve filosofii názor, že veškerenstvo vychází z jediné podstaty či substance. 278 Dualismus. Jsoucno tvoří dvě na sobě nezávislé substance duchovní a hmotná. Myšlení má svůj vlastní princip pohybu a věci se pohybují vlastním fyzickým způsobem. Duchovní substance je bytím nezávislým, soběstačným, její vlastností je myšlení. Hmotná substance se rozkládá v prostoru, její vlastností je rozlehlost. Hmotou jsou jen prostorová tělesa. 279 Základ světa je tvořen dvěma neslučitelnými a na sebe nepřevoditelnými principy (R. Descartes) Pluralismus. Jsoucno se skládá s více na sobě nezávislých substancí. Jde o neredukovatelnou mnohost a rozmanitost. DENIS DIDEROT ( ) Byl hlavním organizátorem a redaktorem Encyklopedie aneb Racionálního slovníku věd, umění a řemesel. Chtěl v ní shrnout veškeré dostupné vědění. Podílela se na ní řada osvícenských filosofů jako d Alembert či Voltaire. Vyšla ve 28 svazcích, ale v cenzurovaném vydání. Diderot byl materialista potíral náboženství, věřil, že vše je jen hmota a pohyb a působí na naše smysly, věřil v materiální jednotu světa. Německé osvícenství Německé osvícenství získalo ve srovnání s Anglií a Francií svůj profil později, vyznačuje se však značnou systematičností. Důvodem odlišného charakteru byl historický vývoj, ekonomická, společenská a politická situace územně roztříštěného Německa (Svaté říše římské národa německého), partikularismus a absolutismus panovníků (knížat). Německé osvícenství tak nemělo, jak tomu bylo ve Francii, ambice vyústit ve společenské změny, nebylo programem pro změnu vnímání a postavení jedince ve smyslu individuálních svobod a občanských práv. V Německu nemělo osvícenství charakter hnutí, bylo převážně záležitostí, podobně jak tomu bylo v Rakousku osvícených panovníků a úzké skupiny intelektuálů a společenské elity. Šlo o variantu osvícenství zaváděného tzv. shora. Z hlediska vyznání skýtala země různorodý obraz prostoru s luteránskou většinou, kalvínskou menšinou a velkým podílem římských katolíků. V náboženské oblasti se pak osvícenství projevilo ve sporu mezi ortodoxním protestantismem a katolickým učením; změny katolicismu nebyly dány německou aktivitou, ale reakcí centralizované církve na situacích v jiných zemích Evropy. 277 Materialismu [cit ]. Dostupné z: Monismus [cit ]. Dostupné z: Storig.H. J., Malé dějiny filosofie, 1. vydání Zvon, Praha 1992, s

338 Wilhelm Gottfried Leibnitz představitel racionalismu ( ) viz přednáška o racionalismu Gottfried Johann Herder, panteista ( ) Významné místo v rámci německého osvícenství zaujímal teolog, filozof G. J. Herder, který je považován za zakladatele německé filozofie dějin. Byl současně kritikem osvícenství v tom, že nesouhlasil s přeceňováním úlohy rozumu. Podstata života a myšlení Herder, žák Kanta v Královci, odmítal kantovskou kritiku rozumu (viz zde dále). Vycházeje z Leibnitzova (viz zde výš) racionalismu, postavil proti ní fyziologii poznávacích schopností a učení o prvotnosti jazyka vůči rozumu. Tvrdil, že Bůh je všudypřítomná prasíla, a život měl všude za jeden a tentýž. Domníval se, že je rozlišený do stupňů s nepatrnými přechody. Myšlení považoval za vyšší stupeň života, který se vyvíjí z nižších forem pomocí řeči. Rozum nepovažoval za produktivní, nýbrž vnímající schopnost. Filozofie dějin Dějinný proces pokládal za pokračování přírodovědného, kde se člověk vymaňuje z přírody a stává se bodem, v němž se řada fyzických jevů mění v etické. Učení o pokroku v dějinách tak opíral analogicky progresivnímu vývoji přírody. Etapy dějin zpodobňoval životním fázím: dětství Orient, chlapectví Egypt, Fénicie, jinošství Řecko, mužství Řím, stáří křesťanský svět. Za zákon dějin považoval uskutečnění možnosti výchovy člověka k humanitě, která je cílem dějinného vývoje Kredity Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled 10 kreditů Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 5 kreditů 337

339 Německá klasická filozofie Pojmy: Apriori, aposteriori, kategorický imperativ, Já, materialismus, idealismus. Období rozvoje německé filozofie od konce 18. století do 1. polovině 19. století, navazující na osvícenství a ideje francouzské revoluce konce 18. století a uskutečňující ideovou přípravu revoluce v Německu. Vytvořila postupně řadu soustav filozofického idealismu (I. Kant, J. G. Fichte, F. W. J. Schelling a G. W. F. Hegel) i soustavu filozofického materialismu (L. Feuerbach). Vyjadřovala protifeudální a protiklerikální tendence německé buržoazie, jejíž hospodářská a politická slabost podmínila základní idealistický charakter tohoto proudu. Nakonec však vyústila v materialismus. Pro idealistické soustavy německé klasické filozofie je charakteristické obrození a další vývoj dialektické tradice, jemuž v německé kultuře předcházel obrat k dědictví antiky Immanuel Kant ( ) 280 Dílo: Kritika čistého rozumu; Kritika praktického rozumu; Kritika soudnosti Otázka kterou si Kant klade: Je možná metafyzika? (metafyzika: nauka o nadsmyslovém) - Metafyzika není možná, protože nemůžeme vypovídat o ničem, co by překračovalo naši zkušenost. Odpovědi, které chtěla poskytnout (o Bohu, o nesmrtelnosti, o svobodě) nám nemůže poskytnout věda, ale víra. - Metafyzika by se měla přebudovat; měla by zkoumat hranice rozumu. Kant rozlišuje tyto druhy poznání: Aposteriorní poznání to pochází ze zkušenosti. Poučuje nás sice, že něco jest takové a takové, ale nikoli, že by to nemohlo být jiné. Právě proto nepropůjčuje svým soudům nikdy pravou nebo přesnou obecnost, nýbrž jen předpokládanou a poměrnou. Apriorní poznání je obecné, nezávislé na zkušenosti a má povahu nutnosti. (př.: axiomy matematiky, přírodní zákony jako zákon o příčině a následku) Nejsou odvozené ze zkušenosti, ale jsou naopak podmínkou zkušenosti. (aby byla zkušenost vůbec možná, musí existovat apriorní formy poznání: Představte si to takto aby mohl počítač zpracovat nějaká data, která přicházejí zvenčí, musí mít instalační program. Bez programu by to byl jen shluk dat. Takovým programem by mohly být apriorní formy poznání.) apriorní formy poznání: a) Prostor je forma, ve které jsou nám dány všechny jevy vnějších smyslů b) Čas čistá forma našeho vnitřního smyslu c) Kauzalita příčinnost. Každá změna musí mít svou příčinu. Rozvažování Apriorní formy smyslovosti tedy podle Kanta zařizují, že máme vjemy jako soubory počitků, držené v prostorovém a časovém uspořádání. To, že z těchto vjemů může vzniknout nějaký 280 Kant Dostupné z: 338

340 trvalejší útvar a že skupiny takových útvarů můžeme porovnávat a třídit, umožňuje další, vyšší schopnost, kterou máme a kterou Kant nazývá rozvažování (německy Verstand). Rozvažování vlastně vytváří tzv. předměty zkušenosti, označuje je pojmy a hledá mezi nimi souvislosti, čímž pomáhá vytvářet zásady. Oblast rozvažování je už doménou transcendentální (přesahující) logiky, a to její první části, transcendentální analýzy pojmů a zásad. Předměty zkušenosti jsou syntetickými výtvory rozvažování, vysvětlují, zpřístupňují a třídí vjemy a nemají žádnou souvislost s věcmi o sobě. Kant říká, že věc o sobě lze myslet, ale že ji nelze poznat. Věda si vytváří svůj vlastní svět. Příroda, kterou dosud fyzika, považovala za objektivní realitu, je soubor předmětů zkušenosti. Přírodě předepisuje její podoby a její zákony naše rozvažování. Kdybychom si tedy chtěli ještě přehledně shrnout Kantovu koncepci na jednoduchém příkladě, mohli bychom tak učinit takto: Váza Skutečnost, jak váza vypadá noumen poznatelnost fenomén Tajemná substance vázy nepoznatelnost 339

341 Analytický soud Tato váza je objemná Syntetický soud Když ji hodím na zem, tak se rozbije Apriori Tato váza je objemná Když ji hodím na zem, tak se rozbije 340

342 Apposteriori Tato váza není taková jakou je sama o sobě, ale taková jaká se zdá být v daném čase a prostoru, kde se nachází. Důsledky: Tomuto postřehu se ve filozofii říká Kantův kopernikovský obrat. Znamenal jisté řešení sporu mezi racionalizmem (Descartes) a empirizmem (Hume). Jeho úvaha je prostá: existuje-li něco, co musí být nutně (prostor, čas, kauzalita) a přitom nemůžeme prokázat, že by to pocházelo ze smyslové zkušenosti, pak to (logicky) musí obsahovat naše mysl!! Znamená to, že naše poznání se neřídí podle předmětů, ale že předměty se musí řídit zákonitostmi našeho poznání. Existují tak věci pro nás (tj. takové věci, jak je mi vidíme, jak nám to umožňují formy našeho lidského poznání) a logicky odvozené věci o sobě (tj.: vidím-li něco a vím-li přitom, že to, co vidím, se řídí v zásadních otázkách konstrukcí mé mysli, pak to ještě neznamená, že by tato věc neexistovala natvrdo. Musí existovat základ pro vjemy, které formujeme a přebíráme.) Otázka Boha, světa a nesmrtelné duše: Kant ukázal, že tyto myšlenky, podle nichž se člověk řídí, není možné prokázat. Nepramení z našeho poznání. Aby však náš život mohl dobře fungovat, musíme jednat tak, jako kdyby existence těchto entit byla prokazatelná. Tomu Kant říká regulativní principy. - princip Boha - princip duše - princip světa Etika: Kant chtěl stanovit podmínky mravního života, které by byly univerzální a nespočívaly na konkrétní situaci. Dospěl k stanovení tzv. kategorického imperativu Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství. 281 Maxima zásada, která má platit pro jednání jednotlivého člověka. 281 Srovnej. Storig H. J. Malé dějiny filosofie. 1. vydání: Zvon, Praha, 1992, s

343 př.: Chceš-li něco ukrást, polož si otázku je možné, aby se krádež stala všeobecně platnou normou? Zajisté nikoli, neboť pak by vlastnictví čehokoli nemělo význam a ztrácelo by tak na hodnotě; nebylo by možné. 282 J. G. Fichte ( ) Dílo: Vědosloví Pozoruj sebe sama, odvrať svůj zrak od všeho, co je kolem tebe a podívej se do svého nitra: to je to první, co žádá filozofie od svého žáka. Není tu řeč o ničem, co je mimo tebe, nýbrž jen o tobě samém. (Fichte: První úvod do vědosloví) 283 Pro Kanta je Já základem naší schopnosti poznávat, a tedy je samo nepoznatelné. Jakožto čistý rozum je prázdnou jednotou vědomí. Fichte toto Já radikalizuje: všechno odvozuje z Já, a svět chápe, jako výtvor duševní reality Já klade jako absolutní, Já je kladeno jako princip a je myšleno absolutně a neomezeně. Ve svém myšlení musím vycházet z čistého Já a toto Já myslet absolutně samočinné, tedy nikoli jako určované věcmi, nýbrž jako věci určující. 284 Všechno poznání není nic jiného než myšlení První základní teze: Já má být já, tzn., že Já si uvědomuje sebe sama, tj. je samo sebe kladoucí. Je sebeurčením, protože jakmile o sobě ví, ví, že zákony si může dávat samo. Druhá teze: Všechno co je pro Já, je skrze mne. Proto je třeba i přírodu jako Ne-Já chápat jako kladenou skrze Já, protože není nic jiného než celek všech zákonitě spolu spjatých jevů ve vědomí. Zákonitost výkon Já slučování jevů pomocí kategorií. Fichte odvrhuje Kantovu myšlenku věci o sobě. Příroda nestojí sama, ale je produktem Já. Já proti sobě klade přírodu jako své omezení, jako Ne-Já. Protože je příroda tím, co je kladeno, lze ji poté pochopit a ovládnout. 282 Fichte Dostupné z: tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:and9gcrgvd_hge- 3_lxQGjYU72HcTvliuanhl1ykbvvimzFvwK7HGnMr 283 Srovnej: Blecha I. Filosofická čítanka: Olomouc, Olomouc, 2000, s Tamtéž. S

344 F. W. J. Schelling ( ) 285 Dílo: Systém transcendentálního idealizmu Schellingův myšlenkový systém se nazývá filozofie identity. Na rozdíl od Fichteho, pro kterého byla příroda produktem Já, Schelling tento poměr obrací. Ne příroda je produktem ducha, ale duch je produktem přírody! Duch ( Já ) je v přírodě možný jen proto, že příroda je původně duch, duch našeho ducha; jen proto, že příroda a duch, reálný a ideální moment jsou ve své hloubce identické. Přírodu nemůžeme objektivizovat; není to něco, co prostě je, nýbrž co se ustavičně děje. Příroda je živoucí prasíla; je to nekonečná činnost. 286 G. W. F. Hegel ( ) Dílo: Fenomenologie ducha Logika jako věda Estetika Hegel si všímá rozporů, neustálých protikladů, na které při myšlení narážíme (př.: tělo a duše, příroda a člověk, tělo a duch atd.). Domnívá se, že je možné je překonat, když rozpor učiníme základem všeho uvažování. Úkolem rozumu je, aby nezůstával stát u jednoho z protikladů, nýbrž aby mezi nimi prostředkoval a přiváděl je k usmíření. protiklady jsou východiskem procesu, jehož cílem je absolutno je to možné proto, že naše poznání je založeno na principu DIALEKTIKY: dialektika se definuje jako posloupnost TEZE (to, co se klade) a ANTITEZE (to, co je kladeno proti tezi) a jejich zrušení v SYNTÉZI. (Hegel tvrdí, že máme-li A a k tomu klademe non-a, pak nesmíme ustrnout při vědomí protikladu, ale musíme si uvědomit, že protiklad A, non-a, bytostně náleží k určení A, a tak se obojí navzájem podmiňuje a má účast na absolutnu). I v tomto odhalení je skryt poznatek, že syntéza neznamená jen zrušení protikladu, ale také postup na kvalitativně vyšší rovinu. prohlédneme-li si pozorně dějiny lidstva (tj. pro Hegela: vývoj myšlení), pak odhalíme právě dialektický postup veškerý proces světa tedy představuje rozvíjení ducha, které je dialektickým rozvíjením Duch neguje sebe sama v přírodě tím, že ji klade proti sobě jako to, co je vůči němu jiné. Proti přírodě stojí duch. Duch z této negace přichází opět k sobě; ze svých vlastních dějin se povznáší ke své absolutnosti Hegel se domnívá: Absolutno je absolutním duchem, ten v tomto uvědomění si sebe sama, dochází k sobě a stává se vrcholem a koncem dějin. 285 Schelling Dostupné z: Hegel Dostupné z: 343

345 Vývoj ducha probíhá ve třech rovinách: 1) Vědomí jako pociťování, jako vnímání a jako rozvažování je nazírající zkoumající poznávání; toto je bezprostřední vědění: O tom co ví, říká jen: jest. Toto trpné nazírání končí v momentu, kdy pocítíme žádost po nazíraném. Přecházíme k 2) Sebevědomí. Pro sebevědomí není důležité jen uspokojování vědomé žádosti, ale také uznání. Zápasíme o uznání s druhým: tomu Hegel říká dialektika pána a raba. Pán potřebuje pro své sebevědomí uznání raba. Vztah a napětí je nezrušitelné 3) Sebevědomí a vědomí nabývá rozumu, když pozná svou svázanost se společností a poználi dějiny jako něco, co bylo vykonáno společně. Jsme rozumní, pochopíme-li svou účast na dějinném procesu. 287 Ludwig Feuerbach ( ) Německý, materialistický filozof, kritik náboženství, ateista, představitel německé klasické buržoazní filozofie. Vypracovával vlastní materialistickou filozofii a po mnoha letech nadvlády idealismu obnovil materialismus na německé půdě, díla: Podstata křesťanství, Předběžné teze k reformě filozofie, Zásady filozofie a budoucnosti odrážejí zrání revoluční situace v předbřeznovém Německu. Feuerbach obhajoval materialismus, který vedle přírody považoval člověka za univerzální a nejvyšší předmět filozofie, což silně zapůsobilo na tehdejší myslitele včetně K. Marxe a B. Engelse. Hlavním jeho životním dílem byla nesmiřitelná kritika náboženství; v ní pokročil nad osvícenství 18. století. V náboženství neviděl jen omyl, ale příčiny náboženství odhaloval v přirozenosti člověka, v jeho životních podmínkách, především v pocitu bezmocnosti vůči živelným silám. Odcizený člověk v náboženských představách promítá své vlastnosti a přání na nadpřirozenou bytost, na níž se cítí osudově závislý. Náboženství podle něj ochromuje úsilí člověka o lepší život v reálném světě. Odmítal náboženský kult, proti němu stavěl kult člověka s devizou člověk člověku bohem. Člověk věří v bohy nejen proto, že je nadán fantazií a citem, nýbrž také proto, že pudově touží po štěstí. Čím není, avšak čím si přeje být, to si představuje ve svých bozích jako skutečné; bohové jsou lidská přání myšlená jako realita a proměněná ve skutečné bytosti. 288 Idealistickou filozofii demaskoval jako jinou formu teologie a proti tomu postavil svůj materialismus, vycházející z toho, že bytí je subjekt a myšlení predikát z této pozice odmítal některé teze mechanického a vulgárního materialismu. Podstatu člověka však interpretoval biologicky. V možnost neidealistické dialektiky nevěřil, a proto odmítl s hegelovskou i jakoukoliv jinou dialektiku. V pojetí společenských vztahů, které omezoval na vztahy inter-individuální, vycházel z rodové podstaty člověka. Za hybnou sílu lidské vůle pokládal touhu po štěstí, která však vede k pocitu 287 Feuerbach Dostupné z: /wikipedia/commons/thumb/f/f6/feuerbach_ludwig.jpg/220px-feuerbach_ludwig.jpg 288 Storig H. J. Malé dějiny filosofie. 1. Vydání. Zvon. Praha s

346 morální povinnosti, protože šťastný nemůže být nikdo v izolaci od druhých lidí. Feuerbachova etika je protináboženská, humanistická a demokratická, avšak chybí ji historickomaterialistická základna. Kredity Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 10 kreditů 5 kreditů 345

347 Filosofické směry novověké filosofie. Pojmy: Subjektivismus, transcendentalismus, skepticismus, univerzální skepse, částečná skepse, absolutní skepse, relativní skepse, metodická skepse, agnosticismus, dogmatismus. Pracovní list: Subjektivismus Subjektivismus je směr filosofování (zvláště v noetice a metafysice), který zdůrazňuje prvotnost subjektu, tj. Já, v poznání a bytí. 289 GEORGE BERKELEY ( ) Irský teolog, misionář a filozof. Snažil se obrátit lidi své doby opět k bohu. Jejich ateismus chtěl zničit tak, že zničí materialismus, ten zničí, zlikviduje-li jeho základní pojem, a tím je hmota. Vychází z Locka, též prohlašuje, že obraz světa nám přináší smyslová zkušenost, nepoznáváme přímo vnější, objektivní svět, ale pouze naše ideje, kterými je popsán náš subjekt. Avšak objektivní existence věcí (kterou Locke nepopírá) nahrazuje tvrzením, že věcí jsou pouhou kombinací našich počitků. Hlavním heslem je: Být znamená být vnímán 290. Věci tedy existují pouze v procesu vnímání duchem, jiný způsob existence mimo, nezávisle na činném, vnímajícím duchu, nemají. Transcendentalismus Immanuel Kant ( ) (viz. Německá klasická filosofie) Kant je známý především pro svůj transcendentální idealismus. Podle něj se člověk rodí s již vrozenými formami a koncepty zkušenosti světa, které by jinak nebylo možné poznat. Svět člověk poznává prostřednictvím smyslů a vrozených intuicí, a proto věc sama o sobě (Ding an sich) nemůže být poznána. Předměty našeho poznání, vnímané našimi smysly, jsou pouhými jevy. Transcendentální filosofie je systém všech principů čistého rozumu. Existují dva prameny lidského poznání smyslovost a rozvažování. Apriorní formy smyslovosti Podíváme-li se pozorně na základní zkušenostní útvar, vjem, zjišťujeme, že jako vjem jsme s to jej uchopit pouze za jistých předpokladů, které z tohoto vjemu samotného nelze nijak získat. Když se dívám na stůl, vidíme, že má ostrou hranu, jíž se jeho deska odlišuje od pozadí a okolí. Bez této hrany, bez tohoto vymezení se vůči okolí, bychom nemohli mít vjem stolu. To ale znamená, že dříve, než máme vjem věci, zasazujeme každý podnět do předem připraveného rámce prostorových vztahů: "vedle", "nad", "pod", "před" apod. Tedy máme 289 Srovnej: Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, 1998, s Storig H. J. Malé dějiny filosofie. 1. Vydání: Zvon, Praha, 1992, s

348 dánu jakousi apriorní (každou zkušenost předcházející) formu smyslovosti - schopnost prostorového pořádání vjemů. Věc o sobě je sice zdrojem vjemu "stůl", ale nevypadá jako náš vjem stolu. Jakési neznámé těleso působí na naše smysly a ty, vybavené apriorní mřížkou prostorového a časového pořádání, přetvoří podobu vnějšího tělesa do "našeho" vjemu. Nikdy nebudeme moci vědět, jak vypadá věc o sobě. Věc o sobě tu je, ale je zásadně nepoznatelná (transcendentní). Rozvažování Apriorní formy smyslovosti tedy podle Kanta zařizují, že máme vjemy jako soubory počitků, držené v prostorovém a časovém uspořádání. To, že z těchto vjemů může vzniknout nějaký trvalejší útvar a že skupiny takových útvarů můžeme porovnávat a třídit, umožňuje další, vyšší schopnost, kterou máme a kterou Kant nazývá rozvažování (německy Verstand). Rozvažování vlastně vytváří tzv. předměty zkušenosti, označuje je pojmy a hledá mezi nimi souvislosti, čímž pomáhá vytvářet zásady. Oblast rozvažování je už doménou transcendentální logiky, a to její první části, transcendentální analytiky pojmů a zásad. Předměty zkušenosti jsou syntetickými výtvory rozvažování, vysvětlují, zpřístupňují a třídí vjemy a nemají žádnou souvislost s věcmi o sobě. Kant říká, že věc o sobě lze myslet, ale že ji nelze poznat. Věda si vytváří svůj vlastní svět. Příroda, kterou dosud fyzika, považovala za objektivní realitu, je soubor předmětů zkušenosti. Přírodě předepisuje její podoby a její zákony naše rozvažování. Kdybychom si tedy chtěli ještě přehledně shrnout Kantovu koncepci na jednoduchém příkladu, mohli bychom tak učinit takto: Je noc a z černé oblohy se nám vnucuje počitek stříbrného jasu a kulatého tvaru. Tento jev je nepochybně výsledkem působení "nějakého nebeského tělesa", nějaké "věci o sobě". Zda je ovšem stříbrná a kulatá, to nevíme a nikdy nebudeme moci vědět. Víme jen, že tato věc o sobě existuje. Můžeme ji až dodatečně pouze myslet jako předpoklad každého jevu. Stříbrnost a kulatost umíme držet díky apriorním schopnostem smyslovosti: prostorovému odlišení od zčernalého pozadí, umístění na obloze, plynulému spojení dílčích počitků. Celkový dojem stříbrného disku mohu pak označit pojmem "Měsíc" a pozorovat jej v jeho pohybu po obloze (odpozorovat zákonitosti, zásady tohoto pohybu). Z toho mohu odvozovat obecné principy rozvažování i pro další podobné jevy. Stále ale musím mít na paměti, že si tak vytvářím svůj vlastní předmět zkušenosti a že tím nijak nepopisuji věc o sobě. Jinak řečeno: když astronom napíše knížku o Měsíci, napsal knížku nikoli o reálném tělese, ale o předmětu, který sám sestavil na základně apriorních schopností smyslovosti a rozvažování. Celá příroda je souhrnem takovým předmětů zkušenosti, vědecky sestavených útvarů. Vědecké zákony předepisujeme přírodě my: jedině tady je záruka pravdivého poznání, jedině takto může být poznání obecně platné a vyvozené se zřejmou nutností. 291 Filosofický skepticismus Filosofie, která se soustřeďuje na kritiku poznání, analýzu jeho předpokladů a vymezení jeho hranic. 292 Jeho podstatou je poznaní objektivní skutečnosti, ve smyslu kritického racionalismu. 291 Blecha I. Filosofie: Olomouc, Olomouc, 2002, s Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, 1998, s

349 René Descartes ( ) byl francouzský filosof, matematik a fyzik. Celé jeho životní úsilí je zoufalým hledáním pevných jistot, nejprve matematických, později i filosofických: Descartovo řešení spočívá v radikální skepsi, zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat a právě tam najde pevnou půdu v sebejistotě myslící duše či subjektu. Descartes ovšem odmítá běžnou skepsi, pochybování pro pochybování, a pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy. Naproti tomu v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté. David Hume ( ) je znám domyšlením některých důsledků empiristické teorie poznání. Zaujal především svou kritikou kategorie kauzality (příčinnost) jako něčeho, co by bylo ve věcech, že pojem kauzality, vzniká v člověku opakováním určitých stabilně se vyskytujících vjemů. Podle Huma jsou pravdivé jenom takové poznatky, které lze přímo vyvodit z impresí (dojmů). Tímto skepticismem Hume zasadil metafyzikům těžkou ránu, ne-li zničující, protože podle něj dogmatičtí filosofové překračují hranice a předstírají vědění tam, kde prostě vědět nemůžeme. Auguste Comte ( ) byl francouzský reformátor a originální myslitel, zakladatel pozitivismu. Podle Comta prochází lidstvo ve svých dějinách zákonitě třemi stádii, totiž teologickou, metafysickou a pozitivní epochou (zákon tří stádií). V první se lidstvo řídilo náboženstvím, ve druhé filosofickou spekulací, kdežto ve třetí se bude řídit jen racionální a pozitivní vědou. Comteho Pozitivismus navázal na starověký filosofický skepticismus a kritickou filosofii Davida Huma, způsobem myšlení, který se chce vyhnout spekulaci a vycházet jen z jednotlivých ověřitelných faktů. Je kriticky zaměřen proti metafyzice, ontologii a všem spekulativně orientovaným filosofiím. Bertrand Russell ( ) Russell viděl jediný skutečně účinný nástroj poznávání v přírodních vědách. Právě přírodní vědy a nikoliv morálka nebo náboženství měly být podle něho vzorem filosofie. Vychází z názoru, že empirickou zkušeností lze bezprostředně poznávat ideje či univerzálie. Skepse a způsoby jejího překonávání Závažným problémem, kterým se zabývá filozofie, je problém možnosti lidského poznání (Mohu vůbec poznávat? Mohu poznat vše nebo pouze něco? Existují hranice mého poznání?). S těmito a podobnými otázkami vstupuje na scénu skepse a následně skepticismus jako filozofický postoj a směr zdůvodňující skepsi. SKEPSE je postoj, který zpochybňuje možnost dosáhnout poznání Jako shodu našeho poznatku se skutečností). Skepse má ve filozofii různý rozsah: 1. univerzální skepse - vyhlašuje nemožnost jakéhokoliv poznání 2. částečná (parciální) skepse - týká se pouze jistého druhu poznání (např. skepse vůči poznatelnosti podstaty světa) 3. absolutní skepse - vyhlašuje zásadní nepoznatelnost (nelze nikdy poznat) 4. relativní skepse - je omezena na nemožnost poznání v určitém čase 5. Od uvedených forem skepse je nutno odlišit metodickou skepsi jako prostředek pro získání jistoty v procesu poznání. Metodická skepse poznání nezpochybňuje. Za důvody 348

350 příchodu skepse a skepticismu do dějin myšlení lze označit neřešitelné rozpory lidského poznání, relativitu smyslového poznání a nedostatek postačujícího kritéria pravdy. Dogmatismus Jde názorový postoj, který nestrpí kritiku vlastních myšlenkových závěrů. 293 Dogmatismus ve filosofii je chápán jako protiklad ke skepticismu. Kant chápe dogmatismus jako jakoukoliv metafyziku, která se pokouší vyvozovat závěry bez počáteční kritiky poznání. Všeobecně lze dogmatismem označit každé pojetí, které se snaží své premisy i závěry zbavit kritického přístupu. Dogmatika je církevní věrouka neboli nauka o základních dogmatech víry. Agnosticismus AGNOSTICISMUS označuje přesvědčení, popřípadě filozofické stanovisko, že člověk nemůže poznat nic, co přesahuje jeho zkušenost. Jedná se především o nemožnost poznání podstaty jakéhokoliv předmětu nebo jevu, v širším smyslu podstaty světa, posledních příčin věcí a náboženské skutečnosti. 294 Agnostikové však nepopírají existenci těchto zkušenosti nedostupných předmětů. Pro poznání je však dostupná pouze jevová stránka světa a právě na tu se má filozofie zaměřit. Agnosticismus (z řeckého a-gnóstos neznámý, nepoznatelný) je filosofický názor tvrdící, že existenci čehokoli, co nelze poznat zkušeností, tedy např. Boha, nemůžeme ani dokázat, ani vyvrátit. Takový názor zastávali někteří filosofové už v starověku, ale termín agnosticismus - jakožto střední pozici mezi teismem a ateismem - použil poprvé až Thomas Henry Huxley v roce 1869 jako výzvu ke zdrženlivosti a toleranci vůči jinak smýšlejícím. Někteří agnostici odmítají pouze současné důkazy Boží existence (tzv. empirický agnosticismus), jiní odmítají možnost důkazu jako takovou. Mezi agnostiky lze počítat Davida Huma, Immanuela Kanta nebo Augusta Comta. Agnosticismus je možné dále dělit do několika subkategorií. 295 silný (nebo též striktní, přísný, tvrdý, uzavřený nebo absolutní) agnosticismus, který v zásadě popírá jakoukoliv možnost poznání Boha, bohů nebo jiné nejzazší jsoucnosti, protože jakoukoliv osobní zkušenost je možné potvrdit nebo vyvrátit zase jenom další subjektivní zkušeností. Takovýto agnostik tvrdí: "Já to nevím a ty to také nevíš". slabý (nebo též mírný, měkký, empirický, otevřený nebo dočasný) agnosticismus připouští, že otázka existence nebo neexistence Boha dosud nebyla zodpovězena, ale že je teoreticky ověřitelná, pokud se objeví další důkazy. Slabý agnostik říká: "Já to nevím, ale ty to možná víš". Kredity Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 10 kreditů 5 kreditů 293 Dogmatismus [cit ]Dostupné z: Srovnej: Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, 1999, s Agnosticismus. [cit ]Dostupné z: 349

351 Filosofie 20. století Pojmy: Existencialismus, existence, transcendentální, Dasein, autentické bytí, neautentické bytí, fenomenologie, pragmatismus. Pracovní list: Mezní situace: Filosofii 20. století charakterizuje roztříštěnost. Existuje velké množství škol, směrů. Od filosofie se neočekává, že by měla podat ucelený obraz světa, sjednocovat poznatky z jiných oborů nebo určovat směr vývoje, jak tomu bylo v minulých stoletích. Neznamená to však, že by filosofie zanikla. Množství problémů, které přineslo 20. století a které řeší speciální vědy, dnes zvláště biologie, která zatlačila do pozadí fyziku, si žádá nové, hlubší filosofické uchopení. EXISTENCIALISMUS Existencialismus se považuje za pravou filosofii dnešní doby. Ústředním pojmem je existence člověka. Filosofie existence zdůrazňuje, že člověk je především bytost jednající, určující svým jednáním to, čím jest. 296 Málokoho dnes zajímá, co je prapodstatou světa, když se každý den musí utkávat se svou úzkostí, strachem, rozhodováním, bolestí. Na těchto každodenních problémech postavili svoje úvahy existencialisté. Zaměřili se na jednotlivce a jeho konkrétní situaci. Mnozí se zabývali úvahami, jak vyjít ze zabydlenosti v životě a mechanického přijímání všeobecného životního stylu. Nepovažovali běžný způsob života za dostačující. Existence 297 Je vlastní pouze člověku. Je to jeho bytí. Věci existenci nemají. Tento svět mu připadá cizí, protože si ho nemohl sám vybrat, byl do něj vržen (narozen) nezávisle na své vůli, a paradoxně proti své vůli z něj musí odejít. Absurdita existence se projevuje jednak v tom, že počíná a končí v nicotě, tedy žijeme, abychom zemřeli-, ale i v tom, že usilovně hledáme smysl a rozumový řád ve světě. 296 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2004, s Srovnej: Storig H. J. Malé dějiny filosofie. 1. Vydání: Zvon, Praha, 1992, s

352 Existence je individuální existence. Nesouhlasí, že by člověk byl součástí nějakých nadindividuálních systémů. Existencialisty zajímá konkrétní člověk se svými problémy a zvláště pak mezní situace, do nichž se dostává - bolest, utrpení, smrt. Filosofii existence zajímá, jak se člověk s těmito mezními situacemi vyrovnává. Zajímá ji existenciální ohrožení člověka. Tvrdí, že vyrovnat se s existenčními problémy není jednoduché a není možno mnohdy postupovat podle zavedených, předem daných receptů. Existenční filosofie nebere člověka izolovaně, ale chápe člověka jako bytí s jinými. Konkrétní člověk, který ji zajímá, přebývá s jinými, nežije odděleně. Významní existencialisté: Sören Kierkegaard ( ). 298 Dánský filosof - předchůdcem existencialismu. Ve své filozofii se obrací k člověku jako subjektu - který je prožívající, myslící a cítící bytostí. Jeho myšlenky: Velké objektivní pravdy člověku nijak nepomohou - pro člověka jsou důležité ty pravdy, které přijme za své, tzn., existuje subjektivní pravda - subjektivní pravda je pravda živá. Zatímco objektivní myšlení je lhostejné k subjektu a jeho existenci, subjektivní myslitel, jakožto existující je svým myšlením zaujat, neboť existuje právě v něm 299 Obecné problémy člověka mají vždy povahu - praktických konkrétních otázek - co dělat v určité situaci. Jde o existenciální problémy člověka. Nutně musíme rozlišovat mezi esencí a existencí: esence = je jsoucno, které člověk uchopuje, je vymezeno většinou obecně, týká se věcí - věci jsou existence = vztahuje se k člověku - člověk existuje. Existence je způsob jakou člověk žije. Existence je vymezena - subjektivitou, niterností, volbou. Jedině člověk má vědomí své konečnosti, což umožňuje svobodu volby člověka. Neustále stojíme před volbou - základní životní otázka je Jak budu volit?. Naše volba bývá také doprovázená strachem nebo úzkostí: strach (Furcht) = z něčeho konkrétního, většinou zmizí rozpoznáním příčin (které v nás strach vyvolal) úzkost (Angst) = nemusí mít konkrétní příčinu, je pozvolná a dlouhodobá. 298 Kirgergaad Dostupné z: Storig H. J. Malé dějiny filosofie. 1. Vydání: Zvon, Praha, 1992, s

353 Karl Jaspers ( ) 300 Původně psycholog. Pracoval jako psychopatolog a při své praxi se často setkával s pacienty, kteří se dostali do mezních situací. Přerodil se ve filozofa. Existenci viděl takto: Mezní situace. Tvrdil, že zkušenost z mezních situací - smrt, utrpení, boj a vina - dostávají člověka do blízkosti něčeho, co přesahuje tento svět. Skutečnost, která se nachází za známým světem, se nazývá transcendentální. Tento přesah se ukazuje v šifrách transcendence. V každém faktu je obsažen - zašifrován - skrytý význam. Každý fakt poukazuje ještě k něčemu jinému, než čím je, vztahuje se k přesahující skutečnosti. Filosofie má pomoci rozluštit tyto šifry, má napomáhat číst "zprávy" ve faktech, odhalovat skryté významy, podobně jak to dokáže umění. Šifry jsou filosofické pojmy, umělecká díla nebo představy boha, šifrou se však může stát v zásadě vše, pokud skrze to člověk zahlédne transcendenci. Klíčovou šifrou je bytí ve ztroskotání je to, co nás očekává. Pravé ztroskotání přichází, budujeme li svět s vůlí k trvání, avšak s vědomím a rizikem zániku. Jestliže ztroskotáme, transcendence k nám promlouvá zvláště zřetelně. V pravém ztroskotání zakoušíme pravé bytí. Tento svět jsme si přehledně uspořádali, dokážeme v něm celkem pohodlně žít, nakupujeme, chodíme do práce, cvičíme, chodíme do kina, hrajeme kulečník, a mezní situace nás z této spokojenosti vytrhávají. V nich zakoušíme, že existuje ještě něco za tímto světem, cítíme něco hlubšího, a známý svět se nám náhle zdá nedostatečný, neúplný, pomíjející, nehotový. Otvírá se nám tím skutečnost ve své nahotě, jaká sama je, ne jak jsme si ji upravili. Člověk není mnohdy schopen vyrovnat se s konfliktem mezi přehledným světem a skutečnosti, která se ozývá v mezních situacích. Mezní situace nás mají přivést k tomu, abychom svět, ve kterém žijeme, jsme se naučili vidět jinak. Máme překračovat známou, samozřejmou skutečnost a jít za skutečností nesamozřejmou. Prostřednictvím mezních situací máme být udiveni, že svět není takový, jaký se nám zdál, ale že za ním existuje cosi skrytého, tajemného, nevyslovitelného. Dasein, vědomí a duch. Jaspers říká, že existence člověka sestává ze tří propojených složek: 1. Dasein - pobývání v čase. Naráží ve světě, v němž aktivně působí, na omezení a hranice. 2. Vědomím vůbec jsme nositelé všeobecného vědomí. 3. Duch. Vědomím a duchem jakžtakž dokáže uspořádat a vysvětlit situace, které běžně ve světě přicházejí a které vytváříme. Horší to je však s mezními situacemi s bolestí, vinou, smrtí či utrpením, prostřednictvím nichž k nám přichází cosi odjinud, cosi transcendentálního (překračující). Dasein by tyto transcendentální skutečnosti chtělo také přehledně uspořádat a vysvětlit, ale nejde mu to. Dasein najednou zjišťuje, že skutečnost není taková, jak se doposud zdála, mezní situace na něj doráží svou znepokojivostí a naše dasein je nuceno nahlížet věci jinak. V mezních situacích zkrátka spatřujeme, že na některé věci prostě nemáme, a tak zjišťujeme svou nedostatečnost. 300 Jaspers Dostupné z: 352

354 Jsme udiveni, že všecko je jaksi jinak, než jsme si doposud mysleli, a z tohoto údivu se rodí filosofie, která se snaží nahlédnout do oněch nesamozřejmých věcí, do transcendentálního světa, který se skrývá za běžnou skutečností. Jak to filosof dělá? Tak, že se snaží rozlousknout šifry. Člověk. Jaspers chápal člověka jako možnost. Nedělal si o člověku příliš velké iluze. Kdyby bylo možné technickými prostředky zničit základy lidského života, sotva lze pochybovat, že by k tomu jednoho dne také došlo Historická zkušenost lidstva ukazuje, že i to nejstrašnější, co je možné, někdy a nějak někdo vskutku také vykoná." 301 Jean-Paul Sartre ( ) Asi nejslavnější a nejvlivnější existencialista. Narodil se v Paříži, studoval na Sorboně. Filosof, spisovatel. Angažoval se ve francouzské i mezinárodní politice po II. světové válce. Hlavní myšlenky: Jsme svobodni, ale zároveň jsme k této svobodě odsouzeni. Celý život musíme volit, musíme se rozhodovat. Nelze nevolit. I kdybych se rozhodl nevolit, už to je volba. To, že jsme odsouzeni k volbě, vytváří naši odpovědnost za sebe i za jiné Lidská svoboda je úplná, způsoby jednání nejsou nikým a ničím předem dány. Člověk má úplnou svobodu volit si vlastní hodnoty a způsob života. Člověk je odsouzen ke svobodě, odsouzen, protože sám sebe nestvořil a přesto je svobodný. Když je totiž jednou vržen do světa, je za všechno, co dělá, zodpovědný. 302 V této souvislosti Sartre říká, že člověk může prožít život dvojím způsobem: Angažovaně (autenticky) - svobodně a svým jednáním může vytvářet hodnoty. Seberealizace člověka se děje ve svobodném rozhodování. Pokud člověk žije autenticky, je to dobré pro něho i pro ostatní lidi. Když volí sebe, volím každého. Sartre tomu říká: Při utváření sebe utvářím člověka." 303 Ve špatné víře - t. j. v sebeklamu, že lidský život je nějakým způsobem určen. Pokud člověk žije autenticky, je to dobré pro něho i pro ostatní lidi. Když volí sebe, volím každého. Sartre tomu říká: Při utváření sebe utvářím člověka." Sartrova filosofie je filosofií jednání. Mnoho lidí žijí jako automaty, jako předem hotoví, daní. Ale člověk má sám sebe utvářet svobodnou volbou, jednáním. Podle jednání se pozná, jací lidé doopravdy jsou. Důležité jsou v životě člověka extrémní situace. V nich zpravidla dochází k různým neočekávaným pocitům a náladám - nevolnost, nuda. Úzkost, a s nimi i povinnost jednat. 301 Storig H. J. Malé dějiny filosofie. 1. Vydání: Zvon, Praha, 1992, s Tamtéž. s Storig H. J. Malé dějiny filosofie. 1. Vydání: Zvon, Praha, 1992, s

355 Albert Camus ( ) 304 Narozen v Alžírsku, od r žije ve Francii. Aktivně se účastnil protifašistického odboje. Zahynul při autonehodě. Hlavními pojmy Camusovy filosofie je absurdno a revolta. Jsme vrženi do světa, který absurdní - plný náhod, které nemůžeme ovlivnit /už naše narození je divné, náhodné, absurdní, naši rodiče se jakousi podivuhodnou náhodou setkali. My sami konáme mechanicky každodenní rituály a činnosti, které samy o sobě nedávají žádný smysl. Pořád děláme nějaké nesmysly a hlouposti. Příkladem absurdního jednání je Sisyfos, který pořád dokola valí svůj šutr. Co má člověk proti této absurdnosti dělat, když na něj dolehne a nemá-li zvolit sebevraždu? Východiskem je revolta. Revolta znamená s absurdní situací nesouhlasit, ale neutíkat před ní. Camus prohlašuje: Absurdno má smysl jen potud, pokud s ním člověk nesouhlasí. 305 Revoltou tedy jaksi dáváme smysl životu. Revolta je způsob, jak absurditě vzdorovat. Při revoltě se obnaží čistý plamen života a zanikají jakékoli otázky. Teď už na ničem nezáleží a život člověku plně patří. Martin Buber ( ) Židovský teolog a filosof, narozený ve Vídni. Dožil v Izraeli. Dílo: Já a Ty z r Buberova filosofie je založena na vztahování a dialogu. Náš svět je svět vztahů. Jsou tři sféry vztahů: Život s přírodou: Já-Ono: Jde o normální, běžný vztah člověka k věcem, které ho obklopují. Tento typ vztahu však člověk rád přenáší i na druhého člověka, což je chybné. Člověk se na druhého dívá jako na věc a také s ním tak zachází. Považuje ho za kus mezi kusy okolního světa. Život s lidmi: Já-Ty: Do tohoto vztahu člověk vstupuje cele, nejvnitřněji, druhého bere jako partnera, osobu. Dochází k rozmluvě, dialogu. Je to pravý vztah člověka k člověku i vztah člověka k Bohu. Tento vztah je zásadní, aby se člověk stal člověkem. Buber: "Být člověkem znamená být bytostí, která je přede mnou. 306 Bez vztahu k Ty se člověk stává osamělým a vykořeněným. Život s duchovními jsoucny: I rozmluva s Bohem se odehrává formou dialogu, vzájemného oslovování člověka Bohem a Boha člověkem. 304 Camus Dostupné z: Srovnej: Blecha I. Filosofie: Olomouc, Olomouc, 2002, s Srovnej: Tamtéž. s

356 Martin Heidegger ( ) 307 Německý filosof. Nějakou dobu dělal osobního asistenta Edmundu Husserlovi. Nějaký čas se angažoval v NSDAP /nacisté/, po válce nesměl pedagogicky působit. Angažovanost, i když krátká, v NSDAP mělo i neblahý vliv na to, že pojmy jako pravda, bytí, lidé, vůdce používal ve spojení s nacistickou ideologií. Tvrdil, že bytí lze odhalit pouze skrze lidskou existenci. Jiným způsobem není bytí přístupné. Pouze analýzou způsobu lidské existence se můžeme k bytí dostat. Lidská existence je otevřená bytí. Lidé se mají zabývat otázkou bytí, protože se jedná o jejich vlastní existenci. Heidegger obrátil slavnou Descartovu větu a řekl: "Jsem, tedy myslím." Užíval zvláštních pojmů, aby vyjádřil své názory: Fakticita je skutečnost lidské existence: jsme zde ve světě. Bytí zde (německy Dasein) je to, co zapříčiňuje, že jsme si vědomi úzkosti a smrti. Nejenže existujeme, my víme, že existujeme, a proto existujeme zvláštním způsobem. Podle něj lidé vždy transcendují překračují hranici své vlastní přítomné situace, snaží se stát tím, čím ještě nejsou. Vrženost Lidem se zdá, že jsou vrženi do existence, a to jim způsobuje podivný, nepříjemný pocit. Necítí se být ve světě zcela doma. Heidegger rozlišoval bytí neautentické a bytí autentické. a/ Neautentické bytí - je součástí neosobního davu. Žijí je lidé, kteří zapomínají na význam bytí. Člověk není sám sebou, jeho život je určován davem, jeho vkusem, jeho pohnutky. Dav určuje hranice osobních možností. Heidegger: "Každý je někým druhým a nikdo není sám sebou." 308 b/ Autentické bytí - znamená být sám sebou. Člověk dochází k porozumění bytí. Člověk, který nerozumí bytí, nerozumí dostatečně sám sobě. Každý má budovat svůj vztah k bytí přemýšlením o své vlastní smrti FENOMENOLO GIE Je to filosofický směr, který chce pečlivou analýzou zkušenosti a způsobů, jak se v ní jeví vnější svět, dospět k nezkreslenému poznání věcí a události. 309 Název pochází z řeckého fainomenon = jev. Fenomenologie je učení o jevech = fenoménech. Tvrdí, že filosofie se má zabývat tím, co je dáno, co se nějak jeví, jevem, čili fenoménem. Fenomenologie se stála filosofickým základem pro existencialismus. 307 Heidegger Dostupné z: Srovnej: Blecha I. Filosofie: Olomouc, Olomouc, 2002, s Srovnej: Blecha I. Filosofická čítanka: Olomouc, Olomouc, 2002, s

357 310 Edmund Husserl ( ) Je zakladatel fenomenologie. Narodil se v Prostějově. Studoval v Lipsku, Berlíně a ve Vídni. Od matematiky a logiky přešel k filosofii. Ve svých úvahách upozornil, že předměty, které se nacházejí v našem vědomí, existují pouze pro nás, bez ohledu na to, jakou jinou existenci mají či nemají. Odpadá tak problém kde a jak existují, což řešili spekulativně filosofové jako Platón, Descartes nebo Kant, důležité je, že se nám skutečně nějak jeví, a právě toto jevení, tyto jevy, jsou pravým předmětem filosofie. Jestliže se ti jeví ostatní lidé jako bílý tekoucí latex na vnější nátěry, pracuj s tímto jevem. Jestliže se ti vnitřek tvé bytosti jeví jako stříbrné struhadlo a okolní svět jako třicetiprocentní eidam, pak se zabývej tímto jevem. Nezkoumej, jak to ve skutečnosti je, ale jak se ti to jeví. Jev, to je pro tebe skutečnost. 311 Tyto jevy pocházejí ze dvou zdrojů: 1. Z vnějších věcí - stromy, ptáci, auta, domy atd. 2. Z toho, co se děje v nás - různé touhy, přání apod. V obou případech je mi něco fenomenálně dáno, nějak zjevováno, vyjevováno, a tyto jevy se mají podrobit analýze a rozboru. Filosofie se tedy nemá soustředit ani na předměty, ani na psychické stavy, ale na to jak se nám jeví. Tyto jevy jsou jakousi esencí = výtažkem, čirým faktem, který je přístupný přímému, bezprostřednímu nazírání. Fenomenologie má vytvořit systém těchto čirých, esenciálních faktů. Husserl proto nazývá fenomenologii filosofií esencí. PRAGMATISMUS Odmítá hledání absolutních a mimosvětských pravd a opírá se o přesvědčení, že každá pravda závisí na podmínkách, z nichž je získána, a že svou platnost může osvědčit také jen v rámci těchto podmínek. 312 Název pochází z řeckého pragma = jednání, čin, praxe. Vznikl v druhé polovině 19. století v USA a je považován za první americký filosofický počin. Pragmatici vycházeli z názoru, že praktická využitelnost klasické filosofie je téměř nulová. Co je člověku platné, že věří nebo nevěří v univerzální rozum nebo světového ducha či svět idejí? Tyto teorie člověku nepomůžou při zápase s každodenními problémy. Praktická hodnota podobných teorií je velmi nízká. Proto se jali řešit filosofické problémy z hlediska jejich užitečnosti pro člověka. To je hlavním cílem pragmatismu. William James ( ) Americký psycholog, fyziolog a filosof. Říkal, že teorie mají být nástrojem řešení praktických problémů. Filosofie nemá být nějakou teorií světa, ale má být záležitostí jednání, má zahrnovat nejen rozum, ale i cit, vůli a další osobnostní složky člověka. Každá teorie se musí ohodnotit z hlediska užitečnosti v praxi. 310 Husserl Dostupné z: Filosofie 20. Století [cit ]. Dostupné z: /SVSaZSV-09- Filosofie_20_stoleti.doc 312 Blecha I. Filosofická čítanka: Olomouc, Olomouc, 2002, s

358 Je-li teorie v praxi užitečná, je pravdivá. Užitečnost v praxi je tedy kritériem pravdy. Užitečnost v praxi se však mění. Co bylo pro praxi užitečné dnes, nemusí být užitečné zítra. Proto je pravda relativní. Neexistují absolutní pravdy. Objektivní pravda, v niž funkce uspokojování lidských přání vůbec nehraje úlohu, neexistuje nezávislá pravda představuje pouze mrtvé srdce živého stromu. 313 John Dewey ( ) Zakladatel tzv. chicagské školy pragmatismu. Vytvořil pragmatickou pedagogiku, odmítal pevné učební osnovy a plány. Přeceňoval význam metody "učení děláním", podceňoval obsah vzdělání. Vždycky říkával: "Není důležité mít znalosti, ale je třeba ovládat metody." 314 Kredity. Kredity Příspěvek k diskusi: Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 10 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 5 kreditů 313 Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2004, s Filosofie 20. Století [cit ]. Dostupné z: /SVSaZSV-09- Filosofie_20_stoleti.doc 357

359 Pojmy: Postmodernismus, etnocentrismus. Srovnání dějin filozofie: Postmoderní filosofie Přístup ke světu a pojetí skutečnosti i poznání jako neredukovatelné plurality, a proto odmítající univerzální výklad. 315 Postmodernismus mluví o krizi moderny, tj. způsob myšlení, který hlásá jednotný a univerzální pohled skutečnosti a snaží se prokázat, že takové výklady nejsou možné už se samotné povahy lidského poznání, které je nahodilé, omezené, závislé na shodě a dobových potřebách. Post - distance od moderního. Moderní filosofie je postavena na principech osvícenství - princip emancipace rozumu, víra v pokrok, důraz na jednu pravdu sjednocující lidstvo. Odmítá jednotící, všezahrnující a obecně platná vysvětlení a snaží se je nahradit rozdílností a jednotlivostí. Postmodernisté odmítají důraz na racionální objevy pomocí vědeckých metod, které jsou intelektuálním základem našeho světa. Zpochybňují všeobecně platné pravdy, objevené a dokázané rozumovým úsilím. Nevěří rozumovému intelektu jako jedinému kritériu pravdivosti. Snaží se dívat "za hranice rozumu" a zdůrazňují emoce a intuici. Postmodernisté jsou přesvědčeni, že každý člověk je zakotven v určitém lidském společenství, které ho vede ke společnému chápání pravdy. Tvrdí, že nejen naše konkrétní názory, ale také chápání pravdy samotné má svůj základ ve společenství, do něhož patříme. Z tohoto hlediska je pravda nejen relativní, ale každé společenství má své vlastní pravdy. Názory jsou považovány za pravdivé v kontextu společenství, v němž byly vysloveny. Postmoderna 1. Odmítá jeho nadřazenost rozumu. 2. Respektuje kulturní pluralitu a kritizuje západní etnocentrismus - důsledkem je znehodnocení hodnot a kulturních tradic, a tak z odmítnutí zůstává jen lhostejnost a nedůvěřivost. Etnocentrismus Zveličování významu etnického hlediska, obvykle neúměrná preference určitého etnika Hovoří o obnovení paměti - existuje cesta zpět. Je to však cesta zpět brána jako pouhý výlete - není nic opakováním tradic (ty přeci odmítla) ani poučením, neboť historie nemá smysl. 4. Usiluje o spravedlnost, rovnoprávnost různých názorů, přístupů a stanovisek - to nevede k znehodnocení hodnot. 5. Svět je velká zábava. Hlavním principem umění je tzv. ozvláštnění - vytržení z normálních souvislostí a umění, nás nutí vyjít ze zavedených schémat. 315 Postmodernismus [cit ]. Dostupné z: Etnocentrismus [cit ]. Dostupné z: 358

360 6. Postmoderna se obrací proti transcendentálnímu myšlení a jednání - odmítá veškeré velké projekty, ideje a cíle lidského bytí a pomíjí i takové transcendentální hodnoty jak je láska k lidstvu, soucit či mravní zdokonalování. 7. Neexistuje jediné velké vyprávění, jediný pravé poznání. Přichází radost z proměnlivých stanovisek. Michel Paul Foucault ( ) Tvrdí, že ve společnosti se vrství vždycky jakési historické Apriori (danost), jakési podloží, na němž stojí základy každé dílčí kultury, teorie, porozumění. Nazval je epistéma. Každá společnost má jinou epistému (renesance mají jinou epistému než indiánské kmeny v Americe) a to znamená, že svět není nikdy universální a jediný. Věda je zdůvodňování epistémy, je vyprávění, podobně jak jím býval mýtus. Věda zdůvodňuje jen ten způsob vidění, který je historický dán tou kterou zkušeností určité pospolitosti. Pojmový soubor zdůvodňujících tvrzení se nazývá diskurs. Neexistuje vyprávěcí metadiskurz, taková legitimizme jediného možného pohledu. Jean Francois Lyotard ( ) Postmoderní je to, co vyjadřuje nedůvěru k tomuto metadiskurzu. Původní metadiskurz se rozpadá na řadu dílčích jazykových her a každá z těchto her má své oprávnění. 317 Jaques Derrida (1930) Všechny teorie, které vyrábějí filosofické pravdy, jsou chybné. Je nutné zavést strategii dekonstrukce (stálé kladení otázek a zpochybňování racionality výkonů). Upřednostňuje písmo před mluvou. Písmo je schopno zachytit to, co nelze zachytit v promluvě. Derrida popírá, že jazyk odkrývá definitivní pravdu. Na jazyku se preferuje jen jeho fonetická stránka může dojít k omylu. Psaná forma tento omyl napraví. Dochází k dekonstrukci mluveného jazyka a nalezení významu v struktuře psané formě. Wolfgang Welsch (1946) Tvrdí: "Díky společenskému a technickému vývoji moderny už před delší dobou vznikla situace, kdy na každou otázku existuje několik rovnoprávných odpovědí - a to ne v důsledku přizpůsobivosti nebo libovůle, ale z důvodů, které je třeba respektovat. Tato situace zásadní a rozhodující plurality, která byla iniciována vývojem moderny, je situací postmoderny." 318 Naše současné problémy nelze už řešit dominantními prostředky moderny. Je nutné změnit strategii jednoty za strategii mnohosti. Postmoderna má, při pohledu na dějiny moderny, katastrofální zkušenost s mýtem "jednoty", jednotného výkladu ve jménu velkých idejí. Principiálně nová orientace postmoderny se vyznačuje tím, že vysoce hodnotí diferentní a heterogenní. Neexistuje žádný univerzální výklad, jímž by bylo možno zdůvodnit vše. Metodicky je třeba respektovat polydiskursivitu lidského poznání a tolerovat namísto konsensu "disens". 317 Blecha, I., Filosofie: Olomouc, Olomouc, 2002, s Tamtéž. S

361 Postmoderní "jednota" vědy a politiky musí spočívat v uznání rozdílností, nikoli v jejich likvidaci. Podle Welsche by měl být garantem plurality tzv. transverzální rozum - nejde už o tradiční rozum, který usiloval o nalezení jednotného výkladu světa a posléze o ovládnutí tohoto světa, ale o rozum, který bude ctít různost jednotlivých výkladů a bude mezi nimi zajišťovat tolerantní komunikaci. Václav Bělohradský (1944)- významný současný český filozof Upozorňuje na nebezpečí člověka bez skrupulí, který je schopen všeho a který pokládá za skutečnost jen svou verzi světa. Postmoderní obrat charakterizuje takto: 319 1) Nesmíš se opřít o nic, co není smrtelné. Filozof nesmí být na straně věčných pravd, ale na straně smrtelného, ohroženého těla. 2) Vyvoď všechny důsledky z toho, že smysl není nic, co by bylo v tvých větách či činech. Smysl se nenalézá, ale vynalézá, je to použití vět a činů, každý popis světa je hodnocením světa; 3) Každý popis světa je hodnocením světa. Každá deskripce je zároveň preskripce. 4) To, co nazýváme skutečnost, je vždy něco uprostřed mezi námi. Skutečnost není před námi, ale mezi námi, je to médium, které nás spojuje nebo rozděluje. 5) Ne vědění je moc, ale moc je vědění. Neplatí, že vědění je moc, ale teprve určitá moc nad věcmi a bytostmi produkuje vědění. Kredity Příspěvek k diskusi: Vyber si citát vybraného filosofa a presentuj svůj pohled Příspěvek k aktuálnímu tématu: Seznámení s vybranou myšlenkou filosofa rozebíraného období 10 kreditů 5 kreditů 319 Srovnej: Blecha, I., Filosofická čítanka. Olomouc. Olomouc s

362 Téma: Účastnící: Škola: FILOZOFICKÝ PROJEKT Filosofie napříč věky Vybraní studenti V8A a 4. ročníků Gymnázium Jiřího Ortena Kutná Hora Formulace problému: Přehled projektu:. Problém a jeho chápání v průřezu dějin Příprava projektu: Vybrat si filosofický směr a filosofa zastupujícího tento směr a připravit si jeho ústy rozbor filosofického problému Východní filosofie Řecká přírodní filosofie Antika Středověká filosofie Renesance Osvícenství Empirismus Racionalismus Idealismus Materialismus Filosofie století Německá klasická filosofie Hermeneutika Existencialismus Fenomenologie Postmoderna Jiné směry Plán projektu a hodnocení: 1. Příprava: září leden a) Výběr filosofa a jejich poradců, organizačního štábu k přípravě projektu (mediální tým; výtvarníci; vyhodnocovací skupina; realizační skupina, analytická skupina) do. 1 kredit b) Příprava návrhů k organizaci zabezpečení konference do 4 kredity c) Příprava příspěvků vybraného filosofa - jeho život, období, ve kterém žil a názor na člověka do 5 kreditů d) Zpracovat filosofický směr a charakteristiku vybraného filosofa do 5 kreditů e) Příprava konference (kostýmy, kulisy, mediální zabezpečení konference, hodnocení filosofů, metody analýzy, úprava místnosti konference, propagace) do 10 kreditů f) Technický nácvik konference.. 2. Konference

363 Aktivní filosofové kreditů (+ bonus podle pořadí 10;5;3;1 kredit) Filosof zhodnotí pomoc svých poradců a naopak a vedoucí skupiny filosofů rozhodne o konečném počtu kreditů. Organizační štáb, poradci filosofů 5 15 kreditů Analytická skupina kreditů Vedoucí projektu stanový počet kreditů, které skupina obdrží, vedoucí jednotlivých skupin organizačního štábu písemně zhodnotí přínos jednotlivých členů skupiny a ohodnotí je počtem kreditů. Moderátor konference: Určená osobnost v historii filosofie Filosofové: Maturitní ročník Diváci a hodnotitelé: Studenti 4. ročníku a oktávy, hosté a profesoři školy Časový program konference: hodin Filosofická rozprava k stanovenému problému. Úvodním slovem moderátora bude konference zahájena. Filosofové povedou dialog na stanovené téma. Hlavní myšlenky budou zapisovány na tabuli a ty budou sloužit jako podklad pro stanovení definice vybraného problému. Do rozpravy se mohou. hodin.. hodin zapojit i diváci. Závěrečné shrnutí myšlenek Vyslovení definice svobody a vyhlášení filosofa roku 362

364 Úkoly filosofům 1. Výběr filosofa: do Student v roli filosofa si vybere 1 2 poradce k přípravě své role. Úkol manažera je pomoci filosofovi formulovat názory na člověka a při přípravě dialogu. Třída: Vedoucí skupiny: učitel ZSV Místo: 1. Příprava příspěvků vybraného filosofa - jeho život, období, ve kterém žil a názor na vybraný problém do.. 2. Zpracovat filosofický směr a charakteristiku vybraného filosofa do.. Schéma zpracování charakteristiky vybraného filosofa: Jeho život Jeho přátelé a nepřátelé Filosofický názor Náhled na svobodu a její projevy 3. Odevzdat konečnou verzi charakteristiky směru a vybraného filosofa pro zpracování tabulí do 4. Zpracování scénáře dialogů, odpovědi na otázky + nahraní profilů filosofů do.. 5. Účast na technickém nácviku konference Úkoly jednotlivým týmům organizační skupiny. Vedoucí jednotlivých skupin spolupracují s učiteli ZSV. 1. Výtvarníci Třída: Úkol skupiny: výtvarně ztvárnit místnost konference spolupracovat s realizační skupinou podílet se na výtvarném ztvárnění propagačního plakátu projektu a diplomů pro nejlepší filosofy spolupracovat s mediálním týmem Časový plán: 1) Stanovit si vedoucího týmu: 2) Určit koordinátory s: realizační skupinou.. mediálním týmem. do 3) Předložení návrhů na kulisy, diplomy a plakátu do. 4) Zpracování kulis do. 363

365 5) Účast na technickém nácviku konference (vedoucí, koordinátoři) 6) Průběh konference aktivní účast ve veřejné diskusi konference, po ukončení konference úklid místnosti konference a rozmístění kulis na určeném místě. 2. Mediální tým Třída: Úkol skupiny: natočit profily jednotlivých filosofů na DVD spolupracovat s filosofy zpracovat propagační plakát projektu a diplomů pro nejlepší filosofy spolupracovat s výtvarníky, mediálně zabezpečit konferenci spolupracovat s vedoucím projektu Časový plán: 1) Stanovit si vedoucího týmu:.. 2) Určit koordinátory s: výtvarnou skupinou.. filosofy. do.. 3) Předložení návrhů na diplomy, plakát, panel a mediálně zabezpečení konference do.. 4) Zpracování diplomů, plakátu, profilů, panelu do. 5) Účast na technickém nácviku konference - mediálně zabezpečení konference.. 6) Průběh konference mediálně zabezpečení konference 3. Vyhodnocovací skupina Třída: Úkol: zpracovat způsob vyhodnocení nejlepšího filosofa praktická realizace vyhodnocení spolupracovat s mediální skupinou Časový plán: 1) Stanovit si vedoucího týmu:.. 2) Určit koordinátory s: Mediální skupina. do 3) Předložení návrhů na způsob vyhodnocení nejlepšího filosofa do 364

366 4) Zpracování všech podkladů pro vyhodnocení do 5) Účast na technickém nácviku konference. 6) Průběh konference práce ve vyhodnocovací skupině 4. Realizační skupina Třída: Úkol skupiny: spolupracovat na přípravě kulis místnosti konference skupinou výtvarníků vytvořit panel filosofů a místnosti konference připravit místnost konference spolupracovat s výtvarníky zabezpečit nekonfliktní průběh konference Časový plán: 1) Stanovit si vedoucího týmu:.. 2) Určit koordinátory s: výtvarnou skupinou filosofy... do. 3) Předložení návrhů na panel, zabezpečení průběhu konference a spolupráce s ostatními skupinami do. 4) Zpracování panelu, plánu zabezpečení konference do.. 5) Účast na technickém nácviku konference 6) Průběh konference aktivní účast ve veřejné diskusi, zabezpečit bezkonfliktní průběh konference, po ukončení konference úklid místnosti konference a rozmístění kulis na určeném místě. 5. Analytická skupina Třída Vedoucí skupiny: Učitel ZSV Úkol skupiny: provést analýzu myšlenek a stanovit definici vybraného problému Časový plán: 1) Sestavit tým dle týmových rolí (v případě dostatečného počtu přihlášených studentů) do 2) Předložení návrhu na způsob analýzy myšlenek a stanovení definice využít různé metody dle rolí do. 3) Studium neformální logiky a zpracování podkladů pro analýzu do 365

367 4) Účast na technickém nácviku konference 5) Průběh konference analýza zapsaných myšlenek a stanovení definice vybraného problému 366

368 Etika Pojmy: Etika, morálka, moralismus, mrav, daimonion, eudamonia, epithymia, thymos, logos, kategorický imperativ, utilita, hedoné. Příběh do etiky: Na základě příběhu rozebírat jednotlivé etické kategorie. Jde o příběh od Paulo Coelha: Ďábel a slečna Chantal. Příběh je nedokončený. Na konec výuky Etiky zadat úkol k dokončení příběhu. Lidskému jednání je tedy vlastní mít určitou hodnotu. Na základě této vlastnosti mluvíme o jednání morálním nebo nemorálním, mravném či nemravném. V etice se užívá slov, která jsou odvozena: Od řeckého éthos - obvyklé místo bydlení, zvyk, mrav. Od latinského mos - obyčej, mrav Tato terminologie by se dala chápat takto: Etika je filosofická disciplína, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a zlého. 320 Morálka je proměnlivý, historicky a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, jimiž se lidé řídí ve svém praktickém jednání. 321 Je to tedy soubor představ sdílených v určité společnosti a době o tom, jaké chování a smýšlení jednotlivého člověka i lidských skupin je dobré, tj. jaké má být. Mrav dané skupiny nebo společnosti jsou obvyklé vzorce chování ve vzájemných vztazích jejich členů. 322 Moralismus je označení všech forem absolutizace etických norem, systémů, přetížení mravnosti a mravních důvodů v lidském životě. 323 Pro moralismus je typické zúžení etiky na zákonnost, eticko - mravního jednání na přikázané a zakázané, a tím v důsledku i potlačení vlastního rozvíjení osobnosti. Vývoj etiky Antika V antice etika odpovídala nejen na otázky, co je dobré a co je špatné, ale jednalo se o teorii způsobu lidského života. Sokrates mluví o tom, že jej vede daiomon (svědomí), věřil, že poznání je ctnost a neřest je důsledkem neznalosti. Platón ve svém podobenství o jeskyni naznačuje, že idea Dobra je transcendentní - překračující. Člověk má podle Platóna tři stránky: žádostivost, vůli a rozum. (epithymia, thymos, logos). Rozum má ovládat žádosti za použití vůle. 320 Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, 1998, s Tamtéž. s Odmaturuj ze společenských věd: Didaktis, Brno, 2003, s Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, 1998, s

369 Dobrý a spravedlivý je pro Platóna totéž. Lepší je být spravedlivý neboť rozum se zabývá věčnými hodnotami, žádostivost dočasnými, proto má mít rozum přednost. Aristoteles je zastáncem teorie středu - mezotes ( zlatá střední cesta ). Špatné jsou pouze extrémy. Například hněv je dobrý, pokud člověka podněcuje, ale hněv ve svém extrému (zášť, nenávist) je špatný, stejně jako v druhém extrému (netečnost, apatie). Mezi extrémy se nalézá harmonie. Etika znamenala nejen vědět, co je dobré a co špatné, ale také podle toho žít - Eudamonia - štěstí, blaženost, je stav, kam nás dovede náš rozum. Epikurejci věřili, že jediným cílem a ctností člověka je blaho. Dosahování blaha by měl podle nich člověk omezit pouze tehdy, je-li to pro něj dlouhodobě nevhodné (sebedestrukce alkoholem apod.) Stoikové se zase shodně s Aristotelem domnívali, že cílem člověka je eudamonia. Věřili, že vesmír uspořádala inteligentní bytost a že tedy má smysl (logos). Stoicismus uznává realitu takovou, jaká je, člověk má podle nich přijmout, že některé věci může změnit a některé ne. Hlásají naturalistickou etiku a zastávají stanovisko, že je dobré vše, co je přirozené, co odpovídá přírodě. Středověk Tomáš Akvinský rozvinul etiku na základě přirozeného zákona. Vycházel z křesťanské tradice a podařilo se mu podložit křesťanskou etiku na racionální základy. Nauka o přirozeném zákoně (lex naturalis)vychází z empirického pozorování a logických dedukcí. Každá věc sleduje účel, a naplnění tohoto účelu je dobré. Rozum, který člověk od Boha dostal, je východiskem morálky. Křesťanská etika Vychází se z židovského nábožensko kulturního základu. Pro židovskou etiku je centrální desatero přikázání. Nejde tu o příkazy, ale všechna etická přikázání jsou psána v oznamovací řeči a ukazuje, co má budoucnost a perspektivu, pro co stojí za to žít. O křesťanství se říká, že je etikou lásky k člověku v nouzi. Jde o úctu k lidské důstojnosti. Novověk Thomas Hobbes míní, že cestou k vytvoření norem má být dohoda mezi vládcem a jedinci. Friedrich Nietzsche se Zarathustrovým výrokem Bůh je mrtev! loučí s představou absolutní morálky. Místo toho má být smyslem všeho nadčlověk - směřování ke zdokonalení lidstva. Prohlašuje jedinečnost vůle a to vůle k moci. Rozum je pouhým služebníkem vůle. Nejvyšším cílem člověka je žít v souladu se svou vlastní přirozeností. Pokud se podrobujeme jiné moci, společenským konvencím a náboženským předsudkům, zrazujeme tento úkol a ztrácíme sebe sama. Dobré je vše, co podporuje růst vůle k moci. K. Marx říká, že morální normy jsou v dějinách vyjádřením třídních zájmů. Každá třída vyhlašuje za dobré to, co je pro ni výhodné. Mění li se charakter tříd, mění se uznávané mravní normy. Teprve až s překonáním třídní společnosti vznikne skutečná humanistická morálka. Schopenhauer věří na svobodnou vůli člověka. Jediné místo, jež nám umožňuje vstoupit do nitra světa, je v nás samých. V individuu. Vůle formuje charakter stejně jako lidské tělo. Vědomé funkce potřebují spánek, ale vůle nikoli, vždyť, co se děje bez našeho vědomí neumdlévá. I. Kant a jeho kategorický imperativ. jednotlivého člověka Jednej tak, aby maxima tvé vůle kdykoliv zároveň mohla platit jako princip všeobecného zákonodárství Storig, J. Malé dějiny filosofie: Zvon, Praha, 1992, s Jde o zásadu, která by měla platit pro

370 Kategorický imperativ přikazuje, abychom své maximy přezkoumali podle ideje obecného zákona. Mám se ptát: Je tato má maxima jednání možná jako obecný zákon? Kant rozlišuje imperativy kategorické a hypotetické. Hypotetické imperativy přikazují za určitého předpokladu (hypotézy), tedy podmíněně. Když maximu "nekrást" pojmu jako hypotetický imperativ, mohu např. říci: "Nekraď, protože zloději daleko neutečou!" To znamená, že imperativ potom platí jen za předpokladu (podmínky), že nechci být chycen a potrestán. Tento předpoklad má charakter motivu libostí či nelibostí. Motivuje mě má subjektivní výhoda. Ale když maximu "nekrást" pojmu jako kategorický imperativ, pak mě nemotivuje strach, že budu chycen, nýbrž rozumová forma obecného zákona: Nemohu rozumně chtít stav, v němž by každý kradl, kdykoli by k tomu měl příležitost. Kategorický závazek vyplývá jedině z poznání, že maxima, která dovoluje krádež, je jako obecný zákon nemožná. Podle Kanta jsou imperativy morální jen potud, pokud jsou kategorické. Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek. Formule účelu ukazuje, na čem při tom záleží na vzájemném uznávání lidských osob na univerzalizaci důstojnosti lidské osoby. Zde je patrná úzká souvislost mezi kategorickým imperativem a tzv. zlatým pravidlem, které zní: "Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim." A jasně se ukazuje také blízkost biblickému přikázání lásky: Miluj svého bližního jako sám sebe. 20. století Utilitaristická etika (utilita - užitečnost) U zrodu jedné z nejvlivnějších etických teorií stál Jeremy Bentham. Hledání teorie morálky ku prospěchu občanům jej vedlo k principu užitečnosti. Akce je užitečná, pokud vede k co největšímu a nejtrvalejšímu štěstí co nejvíce lidí. Záleží tedy především na následcích každého činu, to, zda je čin v souladu s normami, je druhořadé. Hédonistická etika (hédoné - slast) Touha po uspokojení pozitivních pocitů a snaha vyhnout se negativním je postavena jako nejvyšší mravní hodnota. Vulgární podobou této etiky je současná konzumní mentalita (vše slouží k mému materiálnímu uspokojení, je bezproblémové a žádoucí) Pragmatická etika O morálnosti rozhoduje výsledky jednání. Dobrý výsledek ospravedlňuje kroky k jeho dosažení. Etika autonomie Vycházejí z autonomie svědomí a svobody jako základní mravní hodnoty. Tato etika vychází z toho, že jen to je morální, co vychází z čistého upřímného přesvědčení. Existenciální etika Jean Paul Sartre - podmínka mravního jednání je svoboda a autenticita jednání. Vše je dovoleno, není žádný objektivní zákon, já ve své svobodě rozhoduji o morálnosti a jsem za to plně zodpovědný. 369

371 Postmoderní etika Postmoderní doba je věkem morálky, neexistují obecné soudy tedy vědní obor etiky, který stanovuje obecně jak jednat. Každá kultura si stanovuje své morální zákony a neřeší se zde problém dobra a zla. Morálka nemá žádný důvod ani příčinu, není logicky zdůvodnitelná, je úplně oproštěná od etiky. Je nekontrolovatelná a nepředvídatelná. V postmoderní době máme mravní nezávislost, ale i mravní zodpovědnost. Toto nám nemůže být upřeno a my se tohoto nemůžeme zříci. Máme šanci, kterou je nutné využít! 325 Kredity Příspěvek k diskusi (pouze v době probírané určené etické kategorie): Na podkladě předloženého příběhu přednést úvahu na téma Svoboda vůle, svědomí, morálka a mravnost. 10 kreditů Na konkrétním příkladu vybrané postavy z příběhu charakterizovat úlohu svědomí v lidském jednání kreditů Na příkladu vybrané postavy ilustrovat, jak lze chápat pocit viny kreditů Na konkrétním příkladu vybrané osoby ukázat mravní rozhodování člověka a na kterých faktorech závisí kreditů Skupinová diskuse Na podkladě předloženého příběhu vytvořit skupiny a po diskusi najít řešení mravního problému a možný konec neukončeného vyprávění z pohledu různých typů etik (hédonistickou, naturalistickou, utilitaristickou, náboženskou) nebo pohledu vybraných filosofů (Marx, Schopenhauer, Nietzsche, Kant ) kreditů 325 Postmoderní společnost [ ] Dostupné z: modern.c3.ad_dob.c4.9b 370

372 Dobro a zlo Možné definice: Dobro je kategorie morální filosofie značící zpravidla to, co těší a uspokojuje, co odpovídá tužbám a co je naplňuje, co je dokonané a tedy dokonalé (v tomto smyslu též řádné, žádoucí, determinované). 326 Zlo je kategorie chápána jako protiklad dobra. 327 Dobro a zlo jsou morálně etické kategorie, jimiž lze vyjádřit morální hodnocení sociálních jevů i jednajících jednotlivců ve všech dobách a situacích, byť obsah toho, co bývá pod těmito kategoriemi chápáno, se může často lišit až do protichůdnosti. 328 Rozlišujeme: a) Morálním dobro ve smyslu toho, co v určité době u určitých společenských platí jako morálně dobré, tedy ve smyslu souhrnného výrazu pro daný systém morálních názorů a norem. b) filozoficko teoretickými úvahami o morálním dobru, tedy teoreticko etickou reflexí morálního dobra. Zlo má protikladný význam: něco, co je nemravné, hodné odsouzení. Filosofové rozlišují zlo na: Metafyzické - základní otázka po jeho podstatě je odpověď, při které zlo jako nějaká podstata vlastně neexistuje. To, co my vnímáme jako zlo, je nedostatek dobra nebo jeho upnutí nesprávným směrem. Fyzické - katastrofy, nemoci, války, násilí a podobně. Mravní - v lidské svobodě; člověk, který ví o svých povinnostech, závazcích vůči druhému i o mravním zákoně ve svém nitru a vědomě jedná proti nim a proti svému svědomí, jedná mravně zle. Takové jednání narušuje vztahy a i samotné lidství jednajícího, který se tak sám stává zlým. Historický výklad: Antické Řecko Platón pojímá dobro jako nejvyšší ideu, stojící dokonce nad jsoucností. Každé jsoucno je tak v zásadě dobré, v jeho nejvlastnějším smyslu však až tehdy, když se naplní veškeré jeho možnosti. Aristoteles vidí dobro jako skutečnou činnost duše a jednání ve shodě s rozumem, u zdatného muže vše to způsobem dobrým a krásným. Stoici hodnotí dobro jako blaženost, štěstí, Epikurejci jako umírněná slast, duševní vyrovnanost, 326 Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, 1998, s Tamtéž. s Dobro, zlo [ ]. Dostupné z: 371

373 Středověk Středověké myšlení vztahuje vždy hledání dobra pozemského, světského k dobru svrchovanému, náboženskému, jímž je Bůh. Tomáš Akvinský předpokládá, že takové naplnění předpokládá intimní spolupráci s nejdokonalejším bytím (Bůh), chápaným ontologicky jako strůjce mravního řádu. Novověk Osvícenská filozofie 17. a 18. století se pokouší řešit problém morálního dobra na základě pozemsky, realisticky chápaného člověka. Morální dobro se zde určuje podle přirozených zájmů jedince a podle toho, jak jsou tyto zájmy sladěny s obecným zájmem na základě obecné užitečnosti. Kant říká, že na celém světě a vůbec ve vesmíru není nic, co by bylo možno považovat bez výhrad za dobré, kromě dobré vůle. Kant nazývá jednání morálně dobrým tehdy a jedině tehdy, když se uskutečňuje z povinnosti. Povinnosti zakazuje člověku zlo, aby zbavoval sám sebe přednosti, mravní bytosti., tj. vnitřní svobody, a tak se činil hrou pouhých sklonů, tedy věcí. 329 V morálně dobrém jednání je tedy pružinou jednání povinnost jako taková, jako rozumový motiv, jako kategorický imperativ. Kdo jedná morálně dobře, tedy z povinnosti, nesleduje žádnou výhodu (sklon), ale je poslušen kategorického charakteru rozumového poznání. Nemorálně či morálně špatně jednám pouze tehdy, když se nechám určovat sklony, které odporují povinnosti. Tehdy konám, co bych neměl. 330 J. G. Fichte soudí, že dobro je dokonalý souhlas rozumné bytosti se sebou samou; Schopenhauer chápe morálního dobro jako živého dobra, které jednak existuje jako subjektivní vůle, avšak zároveň jednáním nabývá skutečnosti, přičemž toto jednání se uskutečňuje na základě a za účelem mravnosti, která je sama chápána jako nutný vývoj mravních společenských vztahů. 20. století: Filosofové 20. století se přikloňují k názoru, že nelze přesně vysvětlit pojem dobra nebo zla. H. Jung kritizuje pojímání zla jako privatio boni (zlo je nepřítomnost dobra) míní, že pokládat zlo za nedostatek či nepřítomnost dobra znamená upírat mu plnohodnotnou bytnost. Postmoderní pohled: Postmoderní morálka tradiční pohled zatracuje. V kontextu sjednocení vědy a umění, filosofie a náboženství stírá hranice, které byly po staletí budovány v jednoznačnosti prostoru, času a významu. Místo protikladů se objevuje variabilita, místo znalosti porozumění, místo objektivity subjektivita. 329 Anzebacher, A. Úvod do filosofie, druhé přepracované české vydání: Portál, Praha, s Tamtéž. s

374 Kredity Příspěvek k diskusi (pouze v době probírané určené etické kategorie): Na podkladě předloženého příběhu přednést úvahu na téma dobro, zlo 10 kreditů Na konkrétním příkladu vybrané postavy z příběhu charakterizovat dobro, zlo 3 10 kreditů Svoboda Jde o možnost jednat podle vlastní vůle. Jednání je potud svobodné, pokud jednající určuje k tomu jednání sám sebe. Úrovně, na nichž svoboda vystupuje: na úrovni jednání svoboda jednání - Svoboda jednání spočívá v tom, že člověk dokáže skutečně provést to, co si usmyslel. Je to svoboda od nátlaku a je omezena např. tím, že člověk nemůže postupovat proti přírodním zákonům, některým společenským tlakům, tlakům pocházejícím z něho samotného (např. zdraví). Kdyby člověk neměl možnost svobodně jednat, pak by nemohl působit morálně. svoboda na úrovni chtění svoboda vůle. Svoboda vůle je svobodou od vnitřních motivací. Absolutní svoboda, která by byla subjektivní libovůlí, neexistuje a v konečných důsledcích by sama narážela na překážky, které by ji omezovaly. Proto je potřeba vázat volní rozhodování na vědomé zhodnocení podmínek, účelů a výsledků, k nimž má nebo může jednání dospět. Ve svobodě je tak vždy obsažena i určitá míra zodpovědnosti. Svoboda řeší, zda je lidské jednání předem nezvratně určeno (determinismus či fatalismus), anebo naopak nezávislé na jakýchkoliv předpokladech (indeterminismus, popř. voluntarismus). Podle deterministů je skutečná svoboda jen přeludem. Činy mají totiž vždy nějaké příčiny. Tedy i naše rozhodování je naprogramováno. Pokud člověk nerozumí dobře skutečnosti a nezná v některých oblastech řetězec příčin a účinků, může mít jen pocit svobody. Naproti tomu indeterministé vycházejí z toho, že vzhledem k duchovní podstatě duše je člověk vždy schopen rozhodovat se a jednat podle své nezávislé vůle. Lze mu tedy přiznat určitou míru svobody. Rozdělení svobody: negativní (svoboda od čeho) - naše svoboda je zčásti determinována (předurčena, omezena) - např. biologickými, společenskými, sociálními zákony pozitivní (svoboda k čemu) - člověk se rodí do určitých podmínek, ale v rámci těchto podmínek se snad může rozhodovat svobodně a tato možnost člověka svobodného rozhodování člověka nutí k plné odpovědnosti za svá rozhodnutí vnitřní svoboda - svoboda myšlení, nemá vnější omezení, i ve vězení má člověk vnitřní svobodu vnější svoboda - jde o svobodu konat bez vnějšího nátlaku 373

375 Vztah vnitřní s vnější svobody: Může existovat krajní vnější nátlak a dokonalá vnitřní svoboda. (politický vězeň). Na druhé straně vnější nátlak může vnitřní svobodu znemožnit (vymývání mozku) Svoboda spočívá ve vůli, ve schopnosti se rozhodovat. Často je to hluboký vnitřní zápas mezi různými tendencemi v člověku. Víme, co je správné, ale nějaká jiná motivace nás strhuje k opaku. V počátcích takového rozhodování jsme svobodní, můžeme volit. Váháme-li však a pohráváme si s negativní motivací, slábne vůle a svoboda je spoutávána tlakem situace. Svoboda je jedním z nejcharakterističtějších rysů lidské existence. Skutečně jsme tím, k čemu se svobodně rozhodujeme. Touha po svobodě ve všech sférách, vnitřní i politické, je silou pozitivního vývoje jak lidské osobnosti, tak i dějin. Odpovědnost Na lidskou svobodu se ptáme především proto, abychom se dozvěděli, v jakém smyslu lze volat člověka k odpovědnosti. Odpovědnost je schopnost, ochota, resp. povinnost člověka přičítat si a nést následky svých činů případně i činů druhých lidí (dětí, předků, zaměstnanců apod.). I v případě, že jde o bezprostřední rozhodnutí a činy člověka, není zcela jednoduché určit míru odpovědnosti. Člověk má udělat to, co mu normy doporučují (co má udělat) a současně to, co může udělat (co mu dovolují jeho znalosti, dovednosti, dispozice fyzické i duševní, okolnosti, v nichž se ocitl ) Avšak rámec, v němž se dnes pohybujeme a rozhodujeme, se neobyčejně rozšířil. Dějinný pohled na svobodu Antika V antice nebyl pojem svoboda ve smyslu volního rozhodování znám: člověk se cítil být podřízen osudu (např. mýtu s o Oidipovi), relativně svobodný byl jako příslušník obce, již mohl spravovat. U Aristotela chápána jako nezávislost na jiných co do prostředků k životu (vnější svoboda), U Stoiků jako zbavenost vášní, které člověka zotročují (vnitřní svoboda, svoboda vůle). Středověk Křesťanství klade větší důraz na osobní volbu a rozhodování člověka, nicméně jeho cesta ke spáse je předurčena boží milostí a svobodné jednání děje se tedy v jejím rámci. Křesťanství zdůrazňuje možnost osvobození od sil, na nichž člověk závisí a z nichž má strach (zejména z nadlidských mocností a ze smrti). Novověk V novověku byla vyzdvižena politická svoboda, chápaná jako zákaz nutit k něčemu jedny lidi druhými. Moderní filosofie se zabývá souvislostí mezi svobodou a odpovědností. Na obtížnost a nepohodlí svobodného života upozornil Nietzsche. O poznání nutnosti, jež nás zbavuje závislosti na afektech a vášních, opřel svou koncepci svobody B. Spinoza, jeden z prvních, který v novověku ve své antropologii pojem svobody tematizoval. Osvícenství a praxe buržoazních revolucí učinily problém svobody jak z hlediska mravního, tak sociálního a právního velmi aktuálním (heslo: svoboda rovnost - bratrství). Velký význam tu měla praktická filosofie I. Kanta, v níž hraje důležitou roli myšlenka o autonomii lidského jednání, kterési nahlédnutím kategorického imperativu samo klade meze nezbytné k tomu, aby bylo opravdově svobodné. Postupně se objevily dvě základní koncepce, v různých formách soupeřící a vzájemně se prolínající dodnes: 374

376 Liberalismus (vycházející z J. Locka, Kanta, později J. S. Milla), dle něhož musí být jedinci poskytnut prvotně co největší prostor ke svobodnému jednání, a ten teprve následně dle potřeby a jen v nejnutnější míře omezován (státem), Socialismus (vycházející z IJ. J. Rousseaua a francouzských Utopistů; utopismus), nadřazující kolektivní zájmy zájmům individuálním a požadující prostřednictvím státu spol. regulaci lidského jednání. V existencialismu znamená svoboda především prázdnotu a osamělost člověka, který je odsouzen ke svobodě (Sartre). Moderní i postmoderní člověk Je vůči etickým nárokům i reálnosti personální svobody často velmi skeptický. Na druhé straně ovšem žije tak, jakoby svoboda jednání byla něčím zcela běžným. Je-li tomu tak, pak většina z nás žije v těžké schizofrenii, neboť rozumem ve svobodu a etickou odpovědnost nevěříme, prakticky však jednáme tak, jako by nepochybně existovaly. Neexistuje-li sféra etického a neexistuje-li svoboda vůle a naše jednání by bylo determinováno, bylo by odsouzení a potrestání člověka něčím nelidským, neboť by byl odsouzen za to, že se nerozhodl pro to, co je dobré a zákonné, ač by se na druhé straně vědělo, že se rozhodnout ani nemohl. Kredity Příspěvek k diskusi (pouze v době probírané určené etické kategorie): Na podkladě předloženého příběhu přednést úvahu na téma svoboda 10 kreditů Na konkrétním příkladu vybrané postavy z příběhu charakterizovat svobodu 3 10 kreditů 375

377 Svědomí. Svědomí je obecně etická kategorie, která charakterizuje reakci individua na mravní principy a normy jednání v sociální skupině, jimiž je příslušníkem. V užším slova smyslu označuje osobní přesvědčení, založené na nezpochybňovaném přijetí určitých morálních norem, které se stávají měřítkem posuzování vlastního chování. 331 Svědomí vyvolává otázku: "Co mám dělat právě teď? Co je dobrem"? Jak svědomí vzniká? Je vrozené nebo získané výchovou? Na formování svědomí se podílí zejména vztahovost k různým subjektům existence (člověk) Vztahy (rodina, škola, společnost ) mají svůj řád, který si přisvojujeme. Tak svědomí vzniká a dotváří se celý život Když člověk své svědomí kultivuje, snaží se poznávat mravní zásady a podle svědomí jedná, i když to mnohdy něco stojí, svědomí se rozvíjí. Opomíjí-li se a nejedná-li se podle něj, otupuje se, degeneruje a s ním celá mravní osobnost člověka. 332 Svědomí má každý člověk, pouze má různé projevy. Tyto závisí na morálních hodnotách zastávající konkrétní lidé. Z hlediska povinnosti můžeme mluvit o praktickém soudu vlastního svědomí, tedy o autonomii svědomí Svědomí lze aplikovat před jednáním, v průběhu i po jednání. Před jednáním: Co mám dělat? Co je dobrem zde a teď? V průběhu jednání: Konám správně? Po jednání: Bylo tvé jednání podle nejlepšího svědomí a vědomí"? Svědomí tedy zahrnuje: poznávací procesy (poznání původu a významu norem, jimiž se řídí), hodnotící momenty (schopnost posuzovat vlastní činy i záměry, zamezovat zakázané nebo mravně zavrženíhodné formy jednání) emocionální komponenty (vědomí povinnosti, viny, lítosti, snaha o nápravu, pokání ap.). Tradice řeší otázky: zda svědomí poskytuje vždy nepochybné, následováníhodné soudy, zda je možné jednat proti vlastnímu svědomí. (řešení konfliktu svědomí, povinnosti jako etický problém) zda je možné přimět druhého člověka, aby konal proti svému svědomí. Protože prvky svědomí. (pocit viny, studu, nepřekročitelnosti mravních bariér atd.) se rozvíjejí 331 Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, 1998, s Anzebacher, A. Úvod do filosofie, druhé přepracované české vydání: Portál, Praha, 2004, s

378 socializačními procesy a závisejí odpovědi na tyto otázky na hodnocení aspektu sociální., kulturní a historické podmíněnosti svědomí.; Dějinný pohled: Antika: V antické filosofii pro něj nalezli pojem syneidesis (z řeckého syn oida = společně vidět, rozumět), vyjadřující schopnost člověka posoudit jednání z více zorných úhlů, z nichž největší význam měl úhel náboženský. Platón, Seneca a další mluvili o něčem božském v nás. Sokrates mluvil o daimoniu vnitřní hlas ve mně. Středověk Scholastičtí autoři rozlišují mezi svědomím předjímajícím a svědomím následným (conscientia antecedens - consequens). Předjímající nám před rozhodnutím říká, že alternativa jednání je mravně správná. Jde o jednání z rozumu. Pohled T. Akvinského: Prostřednictvím synderesis(spojení) uchopuje člověk nejvyšší praktický princip, jenž podle Tomáše zní: "Je nutné konat dobro" nebo " je třeba jednat podle rozumu". Synderesis se nemůže mýlit, nejvyšší praktický princip poznávají všichni lidé. Svědomí je chápáno jako soud svědomí jako soud praktického rozumu." Svědomí (conscientia)ve vlastním smyslu je akt, v němž aplikujeme své vědění (scientia) na to, co konáme" 333 Novověk: Osvícenství chápe svědomí jako schopnost neomylně vést k mravnosti U Kanta způsob jednání vychází z mravního apriori a to jak z charakteru povinnosti- vůle, tak z hodnocení dobra a zla. Apriorní zákon, dle něho, platí pro všechny. Prosazuje kauzalitu na základě svobody, kterou staví proti přírodní kauzalitě. K autonomii svědomí patří jednání podle nejlepšího vědomí a svědomí, tj. morální jednání vyplývá z přesvědčení správnosti rozhodnutí. Mravní apriori lze aplikovat na situaci před i po jednání. Před jednáním jde o rozhodování, na počátku jednání o rozhodnutí, po jednání jde o výsledek dobra a zla. Svědomí aplikuje (vztahuje) mravní apriori na jednotlivé situace. Dospívá tak k praktickému soudu. Kant formuluje princip této aplikace ve smyslu kategorického imperativu takto: Ptej se sám sebe, zda bys jednání, k němuž se chystáš, mohl považovat za možné pro svou 333 Co je filosofická etika [ ]. Dostupné z: 377

379 vůli, kdyby se mělo dít podle zákona přírody, jejíž bys byl ty sám částí. 334 To znamená: Můžeš chtít řád, ve kterém se jedná tak, jak teď ty zamýšlíš jednat? Příklad: Nepokradeš! Chodit tajně na třešně do sousedovy zahrady znamená krást. Nechoď tajně na třešně do sousedovy zahrady! Pohled J. Patočky: Problematiku svědomí chápe jako problém samotného bytí v lidské reflexi. Věci jsou pochopeny jako systém poukazů, věci rozvrhují svět prostřednictvím těchto poukazů. Poukazují vždy na to, co není aktuální, jinak řečeno, vše aktuální poukazuje k neaktuálnu jako ke svému pozadí, jež je tím, co umožňuje vyvstávání, tj. existenci věcí i nás samých. Dnes žijeme jako zajatci pouhých jsoucen, jsme jejich konzumenti (od con-sumere), to jest přetržením "pupeční šňůry" spojující jsoucna a bytí, spojující lidskou existenci s bytím jako počátkem vede k odcizenosti, k propadlosti jsoucnům, ke "zradě" na bytí samém. U Heideggera vede k probuzení pocitu viny, k probuzení svědomí. 334 Anzebacher, A. Úvod do filosofie, druhé přepracované české vydání: Portál, Praha, 2004, s

380 Použitá literatura: Adamová, L., Dudák, V., Ventura, V. Základy filosofie, etiky: Fortuna, Praha, 2007 Anzebacher, A. Úvod do filosofie, české vydání, druhé přepracované: Portál, Praha, Blecha, I. Filosofie: Olomouc, Olomouc, 2002 Blecha, I. Filosofická čítanka: Olomouc: Olomouc, 2000, Dobro, zlo Dostupné z: Filozofie. Durozoi, A. Roussel. Filosofický slovník: Ewa Edition, Praha, 1994 Eklektismus Dostupné z: Filosofický slovník: Olomouc, Olomouc, Hodovský, I. Posuny ve společenských rolích morálky a změny etické odpovědnosti. In Jednotná Evropa: politickoekonomické pedagogické a etické aspekty. Olomouc: Univerzita Palackého, s ISBN Hoffding, H., Král, J. Přehledné dějiny filosofie: Unie, Praha, 1947 Odmaturuj ze společenských věd, první vydání: Didaktis, Brno, 2003 Osborne, R. Filosofie: Portál, Praha, 2006 Novoplatonismus Dostupné z: Postmoderní společnost Dostupné z: Slovní cizích slov Dostupné z: slov.abz.cz/ Sokol, J. Slovník filosofických pojmů Dostupné z: Storig.H. J. Malé dějiny filosofie, 1. vydání: Zvon, Praha, 1992 Středověká filosofie Dostupné z: 379

381 380

382 Totalita: Pojmy: Totalita, fašismus, nacismus, komunismus, STB, lidové milice, šoa, holokaust. Nedemokratická, autoritativní forma vlády (masivní ideologická propaganda, teror a brutalita) a usiluje o totální, naprostou moc (zasahuje do všech stránek veřejného života a vylučuje z něho ty, kteří nejsou schopni či ochotni akceptovat jeho ideologizovanou podobu) Způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivními (vtíravé) představami o rozkladu společenství, o národním potupení, o tom, že se národ stal obětí, a kompenzačními kulty sjednocení, síly a ryzosti, v nichž masová politická strana složená z militantních nacionalistů nepříliš spokojeně, ovšem výkonně spolupracující s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a za pomoci spásného násilí a bez jakýchkoli etických nebo zákonných omezení usiluje o vnitřní očistu a vnější expanzi. 335 Totalita vyžaduje aktivní souhlas! Totalitární režimy drží politickou moc skrze ideologii a propagandu šířenou přes státem ovládaná média a kult osobnosti a plně: ovládá ekonomiku potlačuje svobodu slova potlačuje kritiku režimu Důvody vzniku nacismu a fašismu. Demokracie nestačila zaujmout místo starých autoritářských hodnot. Vliv světové krize a růst nezaměstnanosti. První světová válka nevyřešila mezinárodní spory a nepřátelství. Fašismus Způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivními představami o rozkladu společenství, o národním potupení, o tom, že se národ stal obětí, a kompenzačními kulty sjednocení, síly a ryzosti, v nichž masová politická strana složená z militantních nacionalistů nepříliš spokojeně, ovšem výkonně spolupracující s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a za pomoci spásného násilí a bez jakýchkoli etických nebo zákonných omezení usiluje o vnitřní očistu a vnější expanzi 336 Základní východiska fašismu. Pocit pošlapané národní hrdosti ( poražení mezi vítězi ) Pocit poválečné hospodářské nejistoty Poválečné politické nejistoty obavy ze socialistického převratu, revoluce a občanské války Nekritická láska k vlastnímu národu 335 Totalitarismus v zásadních obrysech [ ]. Dostupné z: file:///c:/users/manak/downloads/totalitarismus_v_zasadnich_obrysech.pdf 336 PAXTON, R. Anatomie fašismu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,

383 Nacismus Nacismus či nacionální socialismus (zkráceně nacionální socialismus, německy: Nationalsozialismus) je krajně pravicová ] totalitní ideologie oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v letech (tzv. Třetí říše) prostřednictvím Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) vedené Adolfem Hitlerem 337 Základní východiska nacismu. Vysoké reparace po první světové válce Ekonomická krize, vysoká inflace, chudoba Nedostatečně vyvinutá demokracie, osud v rukou "elit", touha autoritativní vládě Neexistence alternativy k socialistickým ideologiím Charakteristika fašismu: Nadřazuje zájmy celku (národa, státu) nad zájmy jednotlivce Proklamuje snahu o udržení disciplíny a plynulého chodu státu Vše je podřízeno jedinému zájmu: stát musí fungovat jako hodinky Stojí v opozici vůči demokracii a liberalizmu, spolu s cizinci a přistěhovalci je považuje za původce všeho špatného V čele státu požaduje silného vůdce (vůdcovský princip) K potlačení opozice využívá násilí a moderní metody propagandy a cenzury Symboly fašismu: 338 Fasces svazky jilmových prutů svázané červenou páskou s vyčnívající vetknutou sekerou (původní znak úředníků římského impéria) Znaky fašismu Sociální darwinismus - agresivní militarismus Fašistický elitismus - autoritativní vůdce Korporativismus - rozdělení společnosti nikoli na třídy, ale na korporace podle dělby práce vytvářeny státem, prostředek soc. kontroly, členství povinné Znaky nacismus Rasizmus Antislavizmus a antisemitizmus, který nakonec vyústil v holocaust ŠOA Teorie nadřazenosti árijské (germánské, nordické) rasy Uplatňování tzv. rasové hygieny, což značí genocidu, např. Konečné řešení židovské otázky 337 M. Bastl, M. Mareš a kol.: Krajní pravice a krajní levice v ČR. Grada : Praha, 2011,, s Svazky Dostupné z: opug8xqyzts/umdskf8pxci/aaaaaaaaawu/gdonhrqw_ic/w305-h612- no/fasces_%2528psf%2529.png 382

384 Antimarxizmus, antikomunizmus, antibolševizmus, antianarchizmus, antiliberalizmus, antidemokratizmus Odstranění politické plurality, demokracie Vůdcovský princip Symboly nacismu 339 Je totalitní ideologie oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v letech (tzv. Třetí říše) Nacistická ideologie kombinuje prvky socialismu, nacionalismu, pangermanismu, fašismu, antisemitismu) Oběti nacismus: OBĚTÍ SVĚT. VÁLKA Rusů, Židů ŠOA ŠOA x holocaust ŠOA - hromadné vyvražďování Židů během druhé světové války. Toto hebrejské slovo má význam zničení nebo velké neštěstí/zlo. 340 HOLOKAUST - systematické vyvražďování etnických, náboženských a politických skupin 4. V překladu znamená zápalná oběť Komunizmus Komunizmus (z latinského communis = společný ) je politická ideologie hlásající společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Dále se tak označuje stav společnosti, jehož dosažení komunisté prosazují, a často také komunistický režim, tedy politický režim států ovládaných komunistickými stranami. Komunistické ideje mají předchůdce již v antice. Jako významná politická síla se vynořily v první polovině 19. století a v rámci politické levice vznikla řada směrů socialistických hnutí lišících se jak pojetím budoucí rovnostářské společnosti, tak i navrhovanými prostředky k jejímu dosažení. Nejvlivnějšími teoretiky socialistického (dělnického) hnutí se stali Karl Marx a Friedrich Engels, kteří také stáli u zrodu prvních levicových organizací a vtiskli levicovému hnutí revoluční charakter: soukromé vlastnictví mohou vykořisťovaní zrušit jen násilím. Komunizmu předchází jako taktický cíl marxistických politických stran socializmus, kdy vlastnictví není ještě společné, ale nadindividuální - státní, lidová demokracie, tedy období přechodu od kapitalistické společnosti, které navazuje na období diktatury proletariátu, tedy období charakterizované násilným uchopením moci. 339 Nacismus Dostupné z: g/220px-flag_of_the_nsdap_(1920%e2%80%931945).svg.png 340 ŠOA [cit ].dostupné z: Holokaust [cit ]. Dostupné z: Srb a kladivo Dostupné z: 383