K. Bullstreet. BUĎ ZLÝ NA SVÉHO NÁCKA! Pouliční vzpomínky antifašisty

Transkript

1 K. Bullstreet BUĎ ZLÝ NA SVÉHO NÁCKA! Pouliční vzpomínky antifašisty OBZOR 2004

2 K. Bullstreet: Buď zlý na svého nácka! (I) Přeložil PW. Podle prvního českého vydání v rámci Anarchistické knihovny FAS ( z roku 2001 vydal Obzor v roce Sazba písmem Garamond. FAS anticopyright (rozšířování za předpokladu uvedení zdroje). 2

3 PŘEDMLUVA Antifašismus je jedno z nejsložitějších a nejožehavějších společenských témat. Co je to vlastně fašismus? Jak proti němu bojovat? Výstižná definice, rozvedená do patřičné šíře v jiné publikaci Anarchistické knihovny (1), uvádí, že fašismus je ničím neomezovaná a tvrdě uplatňovaná moc korporativního policejního státu a (velko)kapitálu. Fašismus jako korporativní společenské uspořádání, v jehož rámci člověk musí k všemocnému státu prosebně vztáhnout ruku takřka pro každý kousek chleba a stát se stává nejvyšším represivním regulátorem společenských vztahů (2), se může prosadit ve formě diktatury navzájem propojené státní moci a kapitálu dvěma způsoby: může být klasický hnědý, to jest typicky hitlerovský nacismus, nebo rudý, to jest leninsko-trockistický (posléze stalinistický) bolševismus. Rozebírat dopodrobna identitu sociálních modelů bolševické a nacistické diktatury není úkolem této předmluvy, postačí když odkážeme na analytickou práci Otto Rühleho Boj proti fašismu začíná bojem proti bolševismu, přístupnou na internetové stránce Anarchistické knihovny. Je nicméně důležité si povšimnout, že fašismus se skládá ze dvou nerozlučně spjatých prvků bezvýhradně uplatňované státní moci, hájící kapitál, ovládaný nepočetnou elitou. Zdálo by se tedy, že tato útlejší brožurka se zabývá poněkud odtažitým tématem tzv. neofašimu, představovaného především subkulturou ultrapravicových skinheadů. Velká Británie, o níž se hovoří, je navíc zemí, kde je policejní stát a omezování práv a svobod občanů běžnou agendou standardních politických stran. Labouristický kabinet Tonyho Blaira zavádí legislativu, o níž by se dnešním neofašistům před několika lety mohlo jen zdát. Sociální kontrola, přiváděná k dokonalosti plošným šmírováním elektronické komunikace pomocí systému Echelon, ploš- 1 Gilles Dauvé: Když povstání umírají, AK 10, Praha Text je v elektronické podobě přístupný na internetové stránce fsa.anarchismus.org, stejně jako v podstatě veškerá produkce Anarchistické knihovny. 2 Sam Dolgoff: Kritický pohled na Kubánskou revoluci, AK 12, Praha

4 né nasazování tzv. biometrických systémů, budování celonárodní databanky DNA vzorků občanů apod., to vše souzní s celosvětovým trendem, o němž bude řeč později. (1) Aktivity Antifašistické akce (AFA) se tak mohou zdát jako pokus uhasit rychle se rozšiřující lesní požár stříkací pistolkou. Když ti zodpovědní za stále zřetelnější příklon k represivním, autoritářským metodám vlády a zostřující se sociální kontrolu sedí ve vládě a říkají si demokraté, jakou pozitivní roli může sehrát polo-ilegální organizace zaměřená na ideologickou a fyzickou konfrontaci nepočetných ultrapravicových stran a skupin? Kupodivu může sehrát značně pozitivní roli. Evropští neofašisté ve většině zemí dosud zůstávají v relativní marginalitě i z toho důvodu, že v 80. a 90. letech byli terčem soustředěné kampaně ze strany AFA a podobných skupin. Neofašisté již nesedí pomalu na každé druhé radnici a nemají velké parlamentní kluby ve většině evropských zemí mimo jiné proto, že jejich pověst, image, propagace, demonstrace, veřejné akce apod. byly, například ve Velké Británii, systematicky tvrdě napadány a potlačovány. Etablované neonacistické politické strany, jako například německá NPD (Národně-demokratická strana) nebo rakouská Strana svobodných, se zrodily právě z marginálních, většinou skinheadských skupin a bojůvek, kterým nikdo nezabránil rozvinout se do podoby veřejně působící politické organizace. Příklad sousedního Rakouska, kde neexistovala žádná organizace typu AFA, dokazuje, že původně marginální neofašisté se mohou nakonec dostat až do vládních křesel a v uhlazenější formě prosazovat svoji současnou agendu, založenou především na rasismu, nenávisti k menšinám a přistěhovalcům a obraně mizejícího přízraku silného národního státu proti nadnárodním strukturám, vytvářeným globalizovaným kapitalismem. Alarmují- 1 Jeden z dalších titulů AK se bude zabývat tímto tématem. Velká Británie je totiž jedním ze dvou smluvních partnerů zpravodajské dohody UKUSA z roku 1947 a společně se Spojenými státy a vedlejšími partnery, Kanadou, Austrálií a Novým Zélandem, provozuje prostřednictvím svých tajných služeb celosvětový odposlechový a přenosový systém, známý jako Echelon. 4

5 cí situace panuje rovněž v sousedním Německu, kde neofašisté sedí na mnoha radnicích a v současnosti se intenzivně sjednocují zejména v rámci NPD a stupňují své propagační aktivity, veřejná vystoupení a pouliční násilí, zaměřené proti menšinám a politickým protivníkům. Pokud by britská AFA nepodnikla stovky, ne-li tisíce útoků a konfrontací, pokud by nerozdala mnoho tisíc letáků, neuspořádala stovky mítinků, mohla by dnes politická mapa Velké Británie vyhlížet výrazně odlišně a v sedle by mohla být například koalice konzervativců s neonacisty z National Front (Národní fronta) nebo British National Party (Britská národní strana). Současný prudký odklon britské Konzervativní strany doprava, následující dvě po sobě jdoucí katastrofální volební prohry, tento scénář neklade pouze do roviny nerealistických spekulací a vizí, založených na historickém kdyby. Policejní stát a doprovodné represivní sociální mechanismy mohou dnes přijít ze třech stran nejpravděpodobněji od nadnárodní ekonomické a politické elity, prosazující agendu globalizace kapitalismu (1). Dále do hry mohou vstoupit klasičtí neofašisté, kterým by se podařilo uchopit moc v některém státě v rámci nebo spíše na periferii EU. Zatřetí tato možnost hrozí rovněž od stále sílící bolševické levice, která se výrazně mezinárodně propojuje a do značné míry zmanipulovala a ovládla tzv. antiglobalizační hnutí. Antifašistická akce ve všech zemích, kde v určité podobě existuje se dosud věnovala především druhé možnosti, to jest v rámci možností potlačovala klasickou, národně definovanou ultrapravici. Musíme na tomto místě dodat, že je to činnost bezesporu mimořádně záslužná, a jak říká autor následujícího textu, ve II. světové válce se za to udělovaly medaile. Neofašismus je totiž nutné zastavit ihned v počátku, dokud se nestane tak silným, aby své protivníky preventivně nezlikvidoval sám. Tuto zásadu je možné velice snadno převést do jednoznačné a srozumitelné řeči. Znamená pokud možno žádné fašistické 1 Diskusi nad fenoménem globalizace kapitalismu se věnuje další publikace Anarchistické knihovny Globalizace kritický pohled ; AK, svazek 7, srpen

6 demonstrace, žádné fašistické veřejné akce, žádné fašistické infostánky, žádnou distribuci fašistických novin, žádné fašistické plakáty a samolepky po zdech, žádný volný prostor pro fašistické politické strany, žádný volný prostor pro fašistické bojůvky na ulicích. Problémem, který se v souvislosti s AFA příliš nediskutuje a v jehož řešení česká AFA zašla podle mých informací takřka nejdále v celoevropském měřítku, je častá provázanost antifašistů (kteří jsou ve velké většině anarchisté) s určitými skupinami autoritářské levice. Důvodem je většinou názorová nevyzrálost nebo v mnoha případech rovněž malý rozměr antifašistických skupin a intuitivní chybná snaha hledat spojence doslova za každou cenu. To byl rovněž v mnoha ohledech případ britské AFA. Výsledky jsou však skličující a osvědčují dnes již staletou anarchistickou zkušenost, že přísliby emancipace a svobody, kterými se ohání nejrůznější marxisticko-leninské (trockistické) a podobné skupinky, jsou pouze předvolební slogany, na které se staří bolševičtí kádři snaží nalákat nové, demokraticky zcentralizované členy svých politických (proto)stran. Antifašismus značně trpí soustředěnou snahou autoritářské, bolševické levice zneužívat jej pouze jako jedno ze svých náborových témat. V praxi se to odráží mimo jiné v tom, že jak se tomu děje například v ČR skutečné soustavné osvětové a militantní činnosti se marxisticko-leninští antifašisté nevěnují, do skutečných konfrontací s fašisty se nepouštějí, a když je potřeba, tak urážkou fašista házejí po každém, kdo upozorní na nepoctivou a účelovou povahu jejich antifašismu. Můžeme si také povšimnout typicky bolševických a demokratických tendencí, prosazovaných těmito antifašisty. V Británii se například dnes v rámci AFA ozývají hlasy, že AFA by měla vyplňovat vakuum po vytlačených fašistech a například kandidovat do místních zastupitelstev. Snaha zneužít nějaké hnutí nebo politicky příliš nevyhraněnou skupinu k získání mocenských pozic a křesel je typická pro všechny druhy státních socialistů a demokratů. Zvláště trockisté se pomocí infiltrační taktiky snaží převzít a využít ve svůj prospěch podobné iniciativy. Když hovoříme o úskalích antifašismu, je nutné upozornit 6

7 ještě na další jev. Antifašistickému hnutí hrozí rovněž nebezpečí od profesionálních antifašistů, napojených na státní orgány. V Británii se jedná např. o diskutovaného Gerryho Gablea a časopis Searchlight, spolupracující s policií a britskou tajnou službou MI-5. I v ČR existuje několik subjektů a jednotlivců, uznávaných establishmentem a vystupujících jako antifašisté a znalci neonacistického hnutí. Jedná se zejména o lidi okolo tzv. Hnutí občanské solidarity a tolerance a nadace Tolerance. Jejich kontakty na policii a tajnou službu jsou otevřeně přiznávány. Tito lidé fungují de facto jako pomocná rozvědná síť represivních složek, vstupují do spolupráce se státními orgány a lobují (naposledy v zářijovém senátním slyšení z roku 2001 o neonacismu). Ospravedlňují tak existenci svých početných nadací a hnutí, placených státem a evropskými strukturami, v nichž dochází k rozsáhlým defraudacím a rozkrádání přidělených financí. Tito aktivisté boj proti fašismu přeměnili na svůj soukromý byznys. Zde ale víme, na čem jsme. Tito lidé pracují proti skutečným antifašistům stejnou měrou jako proti nacistům. Přistoupili na oficiální koncepci extremismu, rovnocenně ohrožujícího společnost z pravého i levého pólu. Amatérští tajní agenti a profesionální udavači, kteří prodali své mladistvé ideály za bezpracný život z grantových peněz, disponují informacemi o všech extremistech bez ohledu na skutečné ideje a činy, stojící za jednotlivými organizacemi a skupinami. Zásadním problémem je, že tento způsob boje proti fašismu ve své podstatě posiluje autoritu státních represivních orgánů. Výstupy oficiálních antifašistů jsou totiž valnou většinou směrovány pouze na vynucení důslednějšího postupu státních složek při postihování projevů nikoli neonacismu, ale obecně extremismu, na zefektivnění práce specializovaných oddělení policie a analytických složek tajné služby. Na podkladě souhlasu se státní ideologií jednoho extremismu, zahrnujícího levé i pravé křídlo, tito lidé usilovně pracují na tom, aby šikanováni a kriminalizováni byli i ti, kteří proti fašismu bojují přímo a bez státních grantů. Prostátní antifašisté totiž vědomě či nevědomě vychází z kapitalistické ideologie a tvrdí, že bojují proti jakému- 7

8 koli násilí ve společnosti. Stávající kapitalistický systém patrně považují za víceméně vybalancovanou, legitimní a nenásilnou společnost, do které extremisté zprava i zleva vnáší nepřijatelné násilí. Nesmyslnost tohoto argumentu plyne z několika jednoduchých postřehů. Sám stát a kapitalismus jsou prvořadě organizovaným násilím, jsou strukturami efektivně zabezpečujícími nadvládu elity nad zbytkem společnosti. Pomineme-li každodenní vykořisťování, šikanu a flexibilizaci, namířenou proti pracujícím, dojdeme k závěru, že policie a tajná služba v žádném případě nejsou nestranné instituce, jejichž příslušníci převádějí stařenky přes rušné ulice a střeží dětská pískoviště. Jak se mnohokrát ukázalo, právě státní represivní složky jsou nástrojem, který produkuje až psychopatické násilí proti každému extremistovi, který se odváží nezákonně zpochybnit legitimitu státního a kapitalistického systému. Česká Antifašistická akce tak vznikla v roce 1996 především v reakci na nevídaně brutální razii v pražském klubu Propast, kde maskované policejní komando, ozbrojené samopaly, systematicky a surově zbilo a zterorizovalo návštěvníky rockového klubu. Když se v témže roce proti tomuto projevu policejního násilí konala pokojná demonstrace před budovou ministerstva vnitra, došlo k opakování akce z Propasti, a zásahová jednotka jednomu známému aktivistovi dokonce omlátila hlavu o schody ministerstva a zlomila několik žeber. Následoval masakr z první Street Party v roce 1998, kdy zásahová jednotka brutálně zbila a posléze mučila desítky, ne-li stovky demonstrantů, kteří před ní nestačili utéci. Slepé a zuřivé policejní násilí se nevyhnulo ani náhodným kolemjdoucím včetně známého případu padesátileté pražské překladatelky, která ač je skutečně obtížné vydávat ji za nebezpečnou extremistku skončila v bezvědomí v krvi na chodníku po ráně obuškem do hlavy. Zde je třeba otázat se oficiálních antifašistů, jakým způsobem může posilování policie a tajné služby prospět potlačení neofašistických postojů a skupin, když podle statistiky ministerstva 8

9 vnitra z roku 1997 je více než 30 % policistů členy nebo aktivními stoupenci ultrapravicových organizací? Prozatím posledním projevem toho, že státní represivní orgány se chovají zcela předvídatelně a násilí používají především ony jako základní prostředek k naplnění svého poslání udržet mocné u moci, byl návrat do protektorátních časů pražské úřadovny gestapa v Petschkově paláci během akce proti demonstrantům protestujícím proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v září Zásahové jednotky, frustrované aktivním odporem ze strany militantních demonstrantů, si posléze v aktu zuřivé pomsty ve večerních hodinách 26. září snadno pochytaly asi tisícovku pokojných demonstrantů a během následujících dvou dnů jim na policejních stanicích předvedly všechny triky z repertoáru paměti nechvalné Geheime Statspolizei kromě brutálního bití se jednalo o odepírání vody a jídla, odepírání osobní hygieny, odepírání spánku, sexuální obtěžování a šikanování zadržených žen a dívek atd. To vše jsou metody od poloviny dvacátých let minulého století příznačně označované jako fašistické. Především v chování elitního a neustále posilovaného sboru, chránícího český kapitalismus, tzv. Stálé pořádkové jednotky policie, kterému na ulici sekunduje reinkarnace Státní bezpečnosti, tzv. Protiextremistické oddělení policie, se před našima očima odvíjí nejen fašismus minulý (tj. násilí nejhrubšího zrna namířené proti disidentským názorům a projevům), ale i proto-fašismus současný a budoucí to jest situace, kdy za žádný z krvavých excesů těchto jednotek a jejích předchůdců (Propast 1996, akce před MV 1996, Street Party 1998, akce proti MMF 2000) nejen že nikdo nebyl potrestán, ale jejich profesionální čest zůstává oficiálně bez poskvrny a jejich metody jsou posvěceny tichým souhlasem establishmentu. Klasické fašistické režimy první poloviny 20. století své brutální násilí nijak neskrývaly. Dnešní establishment je profesionálně zakryje a zamlčí, zavede vyšetřování do slepé uličky a ty, kteří na to upozorňují, označí za paranoiky a extremisty. Je to z mocenského hlediska mnohem efektivnější než pouhé obušky a pěsti novodobých SA-manů. Represivnímu státu jde především o jeho otcovskou image a možnost nerušeně vyprávět velký 9

10 pohádkový příběh o ochraně civilizace před extremisty, své simulacrum, jak sociologové označují schopnost establishmentu trvale manipulovat vědomím obyvatelstva. Zde se kruhem dostáváme zpět k tomu, na co jsem chtěl poukázat na začátku. Skutečným nebezpečím, obsahujícím v sobě návrat fašismu, nejsou dnes stále ještě relativně nepočetné bojůvky holohlavých fašistů a jejich politické straničky, ale trend, nastolený globální ekonomickou a politickou elitou, směřující k neustálému omezování osobních svobod a posilování pravomocí represivních složek v rámci postupující globalizace kapitalismu. Největším nebezpečím jsou fašisté nikoli ve skinheadském kroji, ale na míru střižených oblecích, sedící na vysokých vládních a korporačních postech. Extremistické fašistické strany a skupiny se ale s oficiálním establishmentem vzájemně velmi dobře doplňují. Zavedené pravicové strany rády přebírají mnoho návodů a hesel ultrapravičáků, aby tím získaly jejich voliče a volebně úspěšná ultrapravice představuje pro nadnárodní ekonomickou elitu nanejvýš přijatelného a žádoucího partnera. Na počátku III. tisíciletí se sociálně stále ostřeji polarizovaná společnost rozděluje na vyšší čtvrtinu, pobírající nadprůměrné platy a zastávající víceméně stabilní místa a posty s rozhodovacími pravomocemi, a na druhé straně stále chudší, flexibilizovanější a deprivovanější nižší tři čtvrtiny, které dřou v supermarketech nebo otročí v moderních kancelářských fabrikách za mzdy stěží pokrývající rostoucí životní náklady. Ony tři čtvrtiny logicky ztrácejí zájem o politiku. Nechodí k volbám, protože vědí, že situace se stejně nezlepší, když místo pravicové strany zvolí stranu levicovou. Současný establishment vidí, že tyto tři čtvrtiny lidí, postižené namátkovou a místy už trvalou nezaměstnaností, chronickou nejistotou, tři čtvrtiny stresovaných lidí, každodenně utlačovaných na pracovišti šéfy, kteří si osvojili flexibilizační agendu, představují možné budoucí bezpečnostní riziko. Lidské zdroje se krátce řečeno jednoho dne mohou rozhodnout, že už nebudou otročit na elitu šéfů, manažerů, vyšších úředníků, politiků a policistů, a začnou se stavět na odpor. Zpočátku skrytě, opatrně, pomocí drobných 10

11 sabotáží, zesměšňování vedoucích složek, totálního bojkotu voleb apod. Pak mohou začít zakládat nezávislé odbory a Analytici státních represivních orgánů vidí toto nebezpečí a již dnes proto plánují a konstruují nový globalizovaný přátelský fašismus, založený především na image represívního paternalistického státu, zajišťujícího bezpečí (= bezpečné otroctví) většiny obyvatel. Stát, který v kabaretu globalizace předvádí striptýz, odložil většinu svých ekonomických a sociálních funkcí ve prospěch tržní džungle, ovládané nadnárodními korporacemi, a zůstala mu pouze jeho podstata (zato neustále mohutně posilovaná) represívní pravomoci. Právě stát se v období kapitalistické globalizace, nacházející se v rukou nejrůznějších demokratů, stává předním nositelem tendencí a metod, které lze bez nadsázky nazvat fašistickými. Již dnes můžeme vidět první vlaštovky přátelského fašismu 21. století pokusy o zavádění metod totální kontroly obyvatelstva. Začalo to kamerovými systémy na ulicích, pokračuje to úsilím o volné pravomoci policie při odposlechu mobilních telefonů, projevuje se to v budování všeobecných databází vzorků DNA všech podezřelých, snahách o plošné šmírování elektronické komunikace ( , Internet), zaváděním tzv. biometrických systémů, schopných v reálném čase identifikovat lidi pomocí kamer atd. Podstatou fašismu (ať už tzv. hnědého nebo rudého ) je odebrat lidem svobodu, nezávislost jednání, možnost samosprávy a vzájemné solidarity, izolovat je, rozbít jejich svébytné organizace všeho druhu (svépomocné apod.) a připoutat je od kolébky až do hrobu ke korporativnímu státu pomocí masové manipulace (média), sociálního tlaku (dnes flexibilizace pracovního procesu), důsledného dohledu, kontroly a případné represe, pokud nastanou problémy a objeví se nesouhlasné postoje. Postmoderní kapitalismus znovu objevuje metody fašismu, protože znovu cítí, že jeho působení vyvolává stále se prohlubující sociální propast mezi privilegovanou menšinou a námezdně-otrockou většinou. Současná kapitalistická elita si je velmi dobře vědoma skutečnosti, že i ve svém ústředí zemích EU a USA vytváří rovnocenně sociálně výbušné prostředí, které charakterizovalo 11

12 počátek třicátých let minulého století. Stejně jako vládnoucí kruhy té doby si dnešní top-manažeři a byrokrati největších světových mocností USA a EU uvědomují, že pokud chtějí udržet svůj režim blahobytu pro menšinu a flexibilního vykořisťování a útlaku pro většinu, musí znovu zavést policejní stát a perspektivně i přátelský fašismus, založený prvořadě na masové manipulaci pomocí médií a selektivní, ale o nic méně drsnější represi disidentských názorů, jednotlivců i celých skupin. Antifašismus jako fenomén, projevující se v existenci nejrůznějších organizací, tak na počátku III. tisíciletí stojí před novými úkoly a novou dimenzí své činnosti. Pokud se nechce věnovat konfrontaci pouze jednoho ze tří zdrojů nástupu současného fašismu globálního věku, musí chtě nechtě začít naplňovat jistá kritéria, o nichž se dosud většinou příliš nediskutovalo. Především se musí určité názorově nevyzrálé skupiny smířit s tím, že bojovat proti fašismu ve spolupráci s marxisticko-leninskými rádoby-antifašisty nebo demokraty znamená hasit požár přiléváním benzínu. Moderní antifašisté by rovněž podle mého názoru měli svoji činnost skutečně integrovat nejen slovy, ale i skutky do širšího rámce antiautoritářských postojů a myšlenek, aby zajistili jistou myšlenkovou soudržnost a kontinuitu práce. Diskuse se vede rovněž o tom, nakolik smysluplné je být pouze účelovou, víceméně jednorozměrnou organizací. Skutečným antifašistou, usilujícím o něco skutečně smysluplného, může být totiž pouze ten, kdo stojí v důsledné opozici proti všem třem pilířům, na nichž může být v post-moderní, globální kapitalistické společnosti vystavěn nový neskrývaný fašismus. Musí to být člověk, který se stal dobrovolně v politickém smyslu vegetariánem a nemá chuť na ani to nejmenší sousto moci a autoritářství, který se nechce podílet na budování jakéhokoli státu, majícího nahradit stát fašistický, který se nechce podílet na budování jakéhokoli udržitelného trhu, který by měl nahradit trh globální. Skutečný antifašista abstinuje od mocenských ambicí všeho druhu, i těch nejsvůdnějších, levicových. Skutečný antifašista buduje skupinu, organizaci nebo societu zásadně antiautoritářskou, bezstátní a protistátní, založenou na volné dohodě, solidaritě a vzájemné pomoci. To jsou 12

13 protipóly hodnot prosazovaných jak hnědými, tak rudými fašisty silné státní moci, centralizace, korporativismu a autoritářství. V praxi se to odráží ve skutečnosti, že většina antifašistů jsou anarchisté, kteří neusilují o jakékoli posty nebo funkce. Podílet se na takové činnosti umožňuje například Antifašistická skupina (AFS), aktivní v rámci naší federace (další informace na internetové stránce fsa.anarchismus.org). Teď se ale začtěme do příběhu jednoho z mnoha antifašistů, který obětoval spoustu svého času a sil, aby zabránil rozvoji a mocenskému nástupu britského neofašismu. Využívám této možnosti, abych rovněž vyjádřil svoji hlubokou vděčnost českým a slovenským protějškům tohoto bezejmenného britského aktivisty za to, co dělají, za jejich veřejné akce, osvětové materiály a především odvahu konfrontovat fašismus a fašisty tváří v tvář. PW, Praha, listopad

14 I. ÚVOD Když píšu tyto řádky, jsem si velmi dobře vědom svého skutečně malého příspěvku k historii antifašismu. Jistě jsem na mnoho akcí zapomněl, ale i tak moje brožurka, vypovídající o antifašistických aktivitách, která je skutečně tenoučká, představuje méně než nic v porovnání s celými svazky, do nichž by někteří lidé, které osobně znám, mohli vepsat své zkušenosti. Nicméně si myslím, že je užitečné, aby i tak malá ryba, jako jsem já, jednou provždy zaznamenala tyto události, protože pokud to nikdo neudělá, tak se naše historie prostě ztratí, nebo ji překroutí pravičáci a liberálové. Myslím, že je možné prohlásit, že Antifašistická akce (AFA) prostřednictvím rozdrcení fašistů v jejich rané fázi vývoje zabránila mnoha rasistickým útokům, a dokonce tak zachránila lidské životy. Pokud bychom fašistům poskytli šanci volně pořádat pochody, prodávat noviny a existovat jako seriózní politická síla, tak by prostě jen rostli a rostli. Když je fašismus na vzestupu, jeho primárním cílem je vyhlížet oficiálně a racionálně, ale jak řekl Matty Blagg: Fašismus sice nezačíná rovnou plynovými komorami, ale najisto jimi končí. Jedna kritická poznámka, namířená vůči antifašistům, tvrdí, že vždycky jsme někdo odjinud. V případě určité pevně integrované místní komunity to je často pravda, ale na druhé straně ani fašisté nemají v nějaké konkrétní oblasti velké množství členů. Shromažďují tak lidi, aby posílili své řady, stejně jako to děláme my nebo policie. V ideálním světě by fašistické nebezpečí opravdu zneškodnily místní komunity, ale Mezitím se tomu musíme věnovat my. Je to ale skutečně ožehavé téma, protože nejrůznější levicové skupiny se v minulosti soustředily na určitou oblast, poučovaly místní, vyostřily situaci, a když šlo do tuhého, prostě se vypařily. Ze své podstaty vůbec nejsem násilník. Nelíbí se mi myšlenka sledovat cizí lidi a tvrdě je napadat, dokonce i když to jsou fašisté. Někdo to ale dělat musí. Prožil jsem navíc tolik okamžiků strachu, abych si uvědomil, že ani nejsem statečnější než ostatní. Nemám ani dar výřečnosti, jako někteří antifašisté. Přál bych 14

15 si jej mít, protože při některých příležitostech může být proti fašismu mnohem efektivnější než dobrý levý hák. Skutečně obdivuji lidi, kteří se jim takhle postaví na místech, jako jsou fotbalové stadióny nebo High Street, kde se obvykle scházejí. Slovní přestřelky, které často poslouchá mnoho kolemjdoucích, jsou pro fašisty stejně ponižující jako pořádný kopanec do zadku. Antifašismus znamená riskovat. Riskujete, že dostanete nakládačku od fašistů nebo že vás zavřou. Většina z nás se přinejmenším jednou octla ve vězení. Dostat se do křížku s represivními složkami je nevyhnutelně časově velmi náročné, drahé a stresující. Dostat se do vězení znamená převrátit si naruby celý život, pokud máte dobrou práci, domov nebo lidi na vás závislé. Nicméně natvrdo sedět šlo jen velmi málo antifašistů, a stejně vyšli ven nezlomeni. Tři členové Red Action dostali celkem 11 let za to, že známého fašistu Nickyho Cranea prohodili skleněnou stěnou na autobusové zastávce. Další antifašisté v Yorkshire násilně zaútočili na pochod Národní fronty (do kopce a proti přesile) a každý dostal několik let. Další soudruzi se také octli za mřížemi, ale na kratší dobu. Nejdůležitější věc v souvislosti s antifašismem je opravdu se zapojit. Existují tisíce výmluv, které si můžeme vymyslet pro sebe i ostatní, takže si myslím, že nejtěžší fází antifašismu je skutečně vyhrabat se z postele. Prostě to tak chodí, že když dojde na měření sil, dva lidé mohou takřka s jistotou přemoci jednoho, takže počty jsou na ulici klíčově důležité. Dokonce i dva malí antifašisté stojící proti mohutnému naziskinheadovi mohou zvítězit, jestliže zaútočí ze dvou směrů zároveň a pokud možno ho přetáhnou něčím těžkým. Navzdory tomu, co jsem právě řekl, se musím přiznat, že co se týče většiny 90. let, často jsem se vymlouval a nepřišel na mnoho srazů. Přiznávám se, že už si prostě nemohu dovolit, aby mě zavřeli. V letech 1985 a 1986 jsem vyvázl s pokutami a v roce 1989 mi přišili 150 hodin veřejně prospěšných prací. Soudce dal jasně najevo, že příště si už půjdu sednout. Pokud by mě dostali, tak moje žena přijde o práci, kterou má ráda a která není špatně placená. Takže máme před sebou klasickou situaci typu když na to nemáš, tak to nedělej. Strach z uvěznění mě tedy 15

16 víceméně zabránil, abych se osobně zapojil do militantního antifašismu. To je skutečně ironie, když si vzpomeneme, že ve II. světové válce lidé dostávali za boj proti nacistům a fašistům medaile. V 90. letech ale fašistické aktivity naštěstí značně poklesly (pravděpodobně pouze dočasně), nepochybně částečně i kvůli tomu, jak drsně jsme fašisty zřídili v 80. letech. 16

17 II. MY Z objektivního hlediska musím přiznat, že většina zásluh za militantní antifašismus v 80. a 90. letech patří Red Action. Díky Red Action byla v roce 1985 vytvořena iniciativa Antifašistická akce (AFA), která spojila Direct Action Movement (DAM), Red Action a některé další levicové skupiny a jednotlivce. Red Action vyvolávala hrůzu mezi britskými fašisty již dlouhá léta předtím, než jsem se přidal já, a pokračuje v této tradici i poté, co jsem přestal být aktivní. Nemohu říci, že bych souhlasil se všemi jejich zásadami, ale vždy je budu obdivovat za jejich antifašistickou odvahu a oddanost věci. Red Action měla větší skupiny členů v severním Londýně, Manchesteru a Glasgow a byla lépe zorganizována, aby mohla provádět celostátní akce. Nicméně v Liverpoolu, ve městech Yorkshire, Bristolu, Norwichi a na mnoha jiných místech byly antifašistické aktivity v rukou místních anarchistů. Anarchisté, zvláště DAM, byli rovněž první, kdo začal pochybovat o motivech a taktice antifašistického časopisu Searchlight. (Poznámka 1) Já jsem patřil k DAM, anarchistické organizaci, v níž se nacházelo také několik skutečně vynikajících antifašistů. DAM se může pyšnit nejen antifašismem, ale i podporou prokazovanou stávkujícím horníkům, tiskařům a dalším pracujícím. Mohl bych přímo básnit o tom, jak skvělé soudruhy jsem potkal a jakou vážnost si DAM vydobylo, ale proč poskytovat nějaké stopy pro MI-5? Sami dobře víte, kdo jste. Když se AFA nicméně svolávala do akce, DAM shromáždila pět až dvacet bojovníků, zatímco Red Action obyčejně asi třikrát více. Byli jsme tedy přirozeně menšinovým podílníkem. Navzdory tomu věřím, že zapojení DAM do AFA bylo klíčové hned ze dvou důvodů. Zaprvé, zatímco nejrůznější levicové a nezávislé skupiny přicházely a odcházely, pouze neustálá přítomnost DAM činila z AFA věrohodný širší projekt místo pouhé další nálepky pro Red Action. Zadruhé, naše politika fyzické konfrontace pomohla zachránit anarchistické hnutí před samolibým sebeuspokojením a zmateně liberálním postojem k fašis- 17

18 mu. V desetiletích před vznikem DAM většina anarchistů byli pacifisté, hippies a vousatí univerzitní profesoři. Můj soudruh z DAM jednou spočítal účastníky naší takřka největší akce (myslím, že to byl Unity Carnival Karneval jednoty z roku 1991). Dospěl ke 120 členům Red Action, 60 členům DAM, 8 Class War a několika nezávislým. V AFA byli nepochybně nejlepší antifašisté mé generace. AFA je organizace ze stejného těsta jako antifašisté španělské občanské války, 43 Group, veteráni z Cable Street a italští a francouzští protifašističtí partyzáni. Měl jsem tu čest setkávat se a spřátelit s některými z nejčestnějších, nejotevřenějších a nejstatečnějších lidí v Británii. Většina z těch, kteří se zapojují do fyzické konfrontace fašistů, jsou anarchisté. Jako takoví to jsou revolucionáři stavící se proti kapitalismu a jeho vládám. Naším dlouhodobým cílem je přirozeně konfrontovat vládu a kapitalismus a nastolit svobodnou a spravedlivou společnost. Mezitím není vůbec špatný trénink vymlátit duši z několika nácků, a upřímně řečeno, pokud bychom nezvládli ani toto, jakou pak budeme mít šanci proti našemu hlavnímu nepříteli? Nejlepší antifašističtí bojovníci jsou ti, kteří mají nejpevnější nervy, nikoli největší svaly. Ještě dnes se po letech musím usmát, když si vzpomenu na jejich drsnou odvahu. Když například jednou lidé z Red Action zřídili nějaké členy Národní fronty v londýnském centru a viděli, že je sanitky odváží do nemocnice U Sv. Tomáše, počkali na ně venku, až je propustí, a pak jim dali ještě jednu nakládačku. Některé stránky antifašismu jsou prostě vynikající humor. Je ale rovněž uspokojivé něco konkrétního dělat namísto neustálých diskusí o politické teorii nebo snění o utopii. Další nezanedbatelnou výhodou je, že mezi soudruhy, kteří společně čelí nebezpečným situacím, se vyvinou pevné svazky. 18

19 III. A ONI Fašismus je celosvětově ideologie pro střední vrstvy založená na nacionalismu, kapitalismu, poslušnosti a elitářství. Britští fašisté tuto ideologii vyjadřují pomocí nenávisti k jakékoli menšině, která je po ruce. Zdá se, že fašisté vůbec nechápou význam výrazu obětní beránek. Obvykle se vrací ke svým křesťanským kořenům, a proto nenávidí Židy, přestože Ježíš a jeho učedníci byli všichni Židé. Obvykle nenávidí přistěhovalce, ale ignorují skutečnost, že všichni Britové pocházejí z té či oné přistěhovalecké skupiny. Obvykle nenávidí odbory, a ignorují přitom skutečnost, že život bez nich býval špinavý, tvrdý a krátký. Obvykle nenávidí homosexuály, a ignorují přitom skutečnost, že asi deset procent jejich členů jsou gayové a lesbičky. Obvykle nenávidí irské katolíky, a ignorují přitom skutečnost, že většina evropských fašistů irské katolíky pozitivně hodnotí jako nacionalistické bojovníky za svobodu. Obvykle nenávidí Indy a Afričany, a ignorují přitom skutečnost, že pokud by se vrátili všichni Britové, kteří se vystěhovali do Ameriky a Afriky (a Austrálie a Asie), tak by se na tomhle ostrově mačkalo o sto milionů lidí více. V moderní době ještě nenávidí utečence, a ignorují přitom skutečnost, že jejich problémy prvořadě způsobuje pravicová politika. Upřímně řečeno, myslím si, že s fašisty není možné o čemkoli diskutovat. Oni ve svých srdcích věří v nerovnost, my ve svých srdcích věříme v rovnost. Možná je to něco, co se nám vštípí již v rané výchově. Možná se jedná o základní složku osobnosti, kterou může samo změnit jen velmi málo lidí a už vůbec ne nějaká dovedná argumentace. Naším úkolem je jednoduše udržovat fašisty v chaosu a defenzívě, ne pokoušet se je získat na svoji stranu. Nicméně k nám výjimečně přešlo několik málo bývalých členů NF, z nichž se stali jedni z nejlepších antifašistů. Sami britští fašisté se zdají být pěknou směskou deviantů, pedofilů, outsiderů a egomaniaků. Představují ten druh lidí, o němž kdysi někdo řekl, že si myslí, že narodit se bílý je úspěch samo o sobě. Neustále se snaží sjednotit své síly, a pak se zase štěpí, protože najednou mají příliš mnoho šéfů a málo řadových členů. Je poněkud podivné, že neustále básní o tom, jak jsou na straně 19

20 práva a pořádku, neboť podle těchto kritérií by se polovina jejich členů octla za mřížemi. Musíme otevřeně prohlásit, že fašisté zrovna nevynikají přílišnou odvahou. Často najdou zalíbení ve skinheadském sestřihu, bomberu a martenskách, aby vypadali drsně, ale podle toho se chovají jen občas. Samozřejmě, že ve skupině rádi útočí na zranitelné cíle, ale když natrefí na někoho, kdo se jim postaví na odpor, pak už to tak slavné není. Jednou v londýnském Hyde Parku jich z autobusů vyskákalo sto až sto padesát a hnalo se za velkého řevu na asi dvacet soudruhů z AFA, kteří neustoupili ani o krok. Jak se fašisté přibližovali, někteří postupně zpomalovali, pak vůdci přestali pádit a jenom klusali a nakonec se zastavili v bezpečné vzdálenosti a hulákali nějaké nadávky, než dorazila policie. Chudáci. Nejrůznějším fašistickým organizacím se ale stále daří přitahovat nemálo mladých, kteří chtějí vypadat drsně. Kapitalistickému systému fašisté přicházejí velmi vhod, zvláště v době sociálního napětí (taktika rozděl a panuj ). Vlády a zaměstnavatelé po celém světě oficiálně i neoficiálně používají fašistické skupiny k útokům na odboráře a lidskoprávní aktivisty. Viz Severní Irsko, Turecko, Guatemala nebo dokonce i anglický Tottenham v roce 1995 (viz. Poznámka 2). Navzdory svým miniaturním rozměrům mají fašistické strany velice silný a trvalý vliv na politiku velkých pravicových stran po celé Evropě, ať už jsou u moci nebo v opozici. Zavedené politické strany z poloviny vykrádají fašistickou politiku, aby si přivlastnily její údernost a naklonily vydavatele bulvárních tiskovin a nějaké zásady s tím nemají co do činění. Thatcherová v roce 1979 okopírovala polovinu politiky Národní fronty a okamžitě byla zvolena do úřadu. Jednou jsem si jako teenager, otevřený novým myšlenkám, u stanice metra Borough od nadšeného skinheada koupil výtisk novin Národní fronty. Početl jsem si a přišlo mi zajímavé, že jejich odpor vůči americkým jaderným zbraním v Británii souzněl s mými názory. Některým lidem připadá myšlenka patřit k něčemu trochu nebezpečnému a kontroverznímu docela lákavá. Užijete si nějakou tu akci a lidé rádi za něco bojují, aby dali svým 20