Stanislav Kasík Heraldická kancelář Dauphin Roudnice nad Labem 2015 URBANOV

Transkript

1 1 Stanislav Kasík Heraldická kancelář Dauphin Roudnice nad Labem 2015 URBANOV O TVORBĚ OBECNÍCH ZNAKŮ Z poznání historického vývoje městských a obecních znaků lze ze skladby užitých znakových figur a dalších souvislostí odvodit pohnutky, stanovit příčiny a inspirace jejich volby. Můžeme je rozdělit do několika skupin. Vyjmenujeme jen některé. Mnoho obecních znaků je odvozeno od znaků vrchností. Ať od znaku krále u měst královských, či od znaku šlechtického majitele, biskupa nebo církevní instituce u měst poddanských. Při jejich tvorbě bylo snahou navrhovatelů odlišit nějakým způsobem znak obce od znaku vlastníka. Stávalo se tak různými způsoby, jakými bylo přijetí pouhé části znaku, umenšení znakových figur, změna tinktur znakového pole či znamení, nebo doplnění další figurou nebo znamením atp. Jinou skupinu tvoří znaky odvozené od přírodních podmínek. Například použitím figury kopce je charakterizováno prostředí, ve kterém obec leží. Vlnité břevno má obvykle souvislost s existencí vodního toku. Stejným způsobem vypovídá vyobrazení skály. Stromy mohou symbolizovat okolní lesy. Některá znamení ukazovala na převažující zaměstnání obyvatel. Proto se objevují ve znacích motivy zemědělské, vinařské, chmelařské, rybářské, hornické atd. Ve znacích se připomínaly i různé události. Jednu z nejcennějších skupin jsou znaky ukazující užitými symboly na jméno obce. Tak jak je například jabloň ve znaku Jablonce nad Nisou, rak ve znaku Rakovníka, sova ve znaku Sovínek, či měsíc - luna ve znaku Loun. Takovým znakům se říká znaky mluvící. Současné tendence ve tvorbě obecních znaků se přidržují již osvědčených metod a postupů. Přesto jsou některé figury pro obce bez statutu města nepoužitelné. Například hradby, jejichž fyzická existence byla vysoce ceněnou výsadou a pýchou každého města a zároveň jejich nejpřípadnějším symbolem. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky preferuje u obcí znaky jednodušší, které více odpovídají původním praktickým funkcím znaků a také významu uživatele. Podoba navrženého znaku musí bezpodmínečně být v souladu s pravidly, zásadami a uzancemi heraldiky. Nemá kolidovat se znaky již v České republice užívanými. Má být jednoznačným a nezaměnitelným symbolem konkrétní obce. V heraldice platí, že znak je posuzován nikoliv z pohledu pozorovatele, ale z pohledu nositele. Proto je v popisu používáno stranového určení vlevo a vpravo ve zdánlivém rozporu s pozorovaným vyobrazením, kde jsou například figury v polohách právě opačných. Z HISTORIE OBCE Následující řádky nemají ambici být vyčerpávajícím pojednáním o historii obce. Budou zmíněny především ty skutečnosti, které mohou být pro výběr heraldických figur do znaku obce inspirující.

2 První zmínka o obci Urbanov v písemných historických pramenech je v Moravských zemských deskách brněnského soudu, v zápise z roku Zápis sděluje, že Pan Štěpán z Březnice ( Stephanus de Brsynycz ) a Hynek, syn kdysi pana Tluksy ( Hynko filius quondam domini Tlukze ), prodali vsi Urbanov ( Vrbanov ), Nevcehle ( Nebczyhen ) a Ořechov ( Vrsechav ), s lesy, loukami, rybníky, patronátním právem (ke kostelu v Urbanově) a vším příslušenstvím a svým úplným panstvím dědičným Bohunkovi z Volféřova ( Bohunconi de Wolfherzowa ) v souladu se zemským právem splaceném (Chytil, Josef a kol.: Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren ( ). Brünner Cuda. Brün Libri IV., No. 64, s. 24, dále jen ZDB; tento zápis není doplněn dnem a měsícem provedení zápisu. Předchozí zápis č. 63 byl učiněn Další zápis s celým datem je až ze ). V roce 1376 se připomíná Herbort z Janovic jako majitel hospodářského dvora v Urbanově, který prodává Hanušovi z Ledec a jeho dědicům (ZDB, s. 125). Bohunek z Volféřova měl dceru Elišku, která se vdala za Ješka Kadalice z Řečice. V roce 1385 byla vdovou (Pilnáček, Josef: Staromoravští rodové. 2. vydání. Brno No 504, s. 159; dále jen Pilnáček). Ta prodala Urbanov, Ořechov a vše co měla ve Volféřově (dnes Volfířov) svému bratrovi Oldřichovi z Volféřova (ZDB, s. 160). Oldřich z Volféřova byl ženatý s Dobrou (připomínána 1385, 1390) a měl s ní syna Mareše, který se psal z Volféřova a z Brtnice. V roce 1390 dědil po otci Urbanov a Ořechov. Jeho první manželkou byla Dorota, dcera Ondry z Urbanova (přip. 1409), druhou manželkou byla Uršula, dcera Jana z Opatova a z Pelhřimova (přip. 1416, 1420). Marešův strýc Mareš z Volféřova a z Vydří prodal v roce 1420 Urbanov a Ořechov Janovi z Hradce (ZDB, s. 329; Pilnáček, s. 159). Jan z Hradce byl příslušníkem jednoho z nejstarších, nejbohatších a politicky vlivných českých šlechtických rodů. Byl nejstarším ze synů Jindřicha III. z Hradce a Alžběty z Hardegga. V letech zastával úřad nejvyššího purkrabího Království českého a v roce 1415 byl nejvyšším hofmistrem. V roce 1420 se účastnil bojů o Prahu ve vojsku císaře Zikmunda Lucemburského. Zemřel na následky zranění z bitvy u Vyšehradu ( ). Byl dvakrát ženatý a z jeho druhá manželka Eliška z Vartenberka (+ 1422) přivedla na svět, krom dcery, také dvojčata Jana a Jindřicha. Z bratrů se dospělosti dožil pouze Jan IV. z Hradce, zvaný Telecký ( ), který byl dědicem otcovým (Jindřichův Hradec, Telč, Počátky, Slavonice) a také svého strýce Menharta III. z Hradce (Velhartice, Řečice, Lásenice). Oženil se s Kateřinou ze Šternberka. Jejich syn Jindřich IV. z Hradce ( ) se stal nejprve nejvyšším komorníkem Království českého (1469) a nakonec nejvyšším purkrabím (1502) Zemřel nešťastnou náhodou, když se na lovu probodl oštěpem. Byl čtyřikrát ženatý, ale potomky, kteří ho přežili, měl až ze čtvrtého manželství s Annou princeznou z Münsterberka, vnučkou krále Jiřího z Poděbrad. Její matkou byla Kateřina princezna Saská. Dědicem se stal Adam I. z Hradce ( ), později nejvyšší kancléř Království českého (1523). Jeho manželka Anna z Rožmitálu byla dcerou tehdy politicky velmi silného Zdeňka Lva z Rožmitálu. Anna porodila dva syny Jáchyma ( ) a Zachariáše ( ). Jáchym držel Jindřichův Hradec a Zachariáš Telč. Jáchym se oženil s Annou z Rožmberka a v letech zastával úřad nejvyššího kancléře Království českého. V roce 1561 mu byl císařem udělen Řád zlatého rouna. Jeho život ukončilo utopení v Dunaji při povodni, po té co jeho kočár na prolomeném Vídeňském mostě vzala voda. Zachariáš na Telči převzal správu bratrových statků. V letech byl nejvyšším moravským zemským hejtmanem a před tím ve dvou obdobích ( , ) nejvyšším moravským komorníkem cúdy brněnské. Jeho syn Menhart Lev ho nepřežil a tak vše dědil syn jeho bratra Jáchyma. Tím byl Adam II. z Hradce ( ). Byl nejvyšším kancléřem (1585) a nakonec i nejvyšším purkrabím (1592). Díky nemoci (pravděpodobně pohlavní), která způsobovala zhoršování jeho zdravotního stavu, byl nakonec nošen na nosítkách. Oženil se Kateřinou z Montfortu a měl s ní několik dětí. Díky 2

3 otcově nemoci byli léčeni rtuťovou terapií, která umožnila, že nejmladší sourozenci Jáchym Oldřich a Lucie Otýlie se dožili dospělosti. Drastické léčebné postupy postihly i jejich zdraví. Jáchym Oldřich ( ), držitel všech statků pánů z Hradce, byl zjevně duševně nemocen a zemřel ve dvaceti pěti letech. Jeho sestra zřejmě díky celoživotnímu přijímání léků se vdala a měla děti. Po smrti Jáchyma Oldřicha z Hradce, posledního mužského příslušníka starobylého českého šlechtického rodu, se dědičkou rozsáhlých statků, především Jindřichova Hradce, Telče, Slavonic, Stráže nad Nežárkou, Kardašovy Řečice, Strmilova, Studené, Kunžaku atd., stala jeho sestra Lucie Otýlie z Hradce (*1582, ). Ta byla provdaná (svatba ) za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka (*1572, ). Jejich potomci byli vlastníky Jindřichova Hradce a Telče až do roku 1692, kdy se veškerého dědictví a majetku zřekl Jan Karel Jáchym Slavata, který vstoupil do řádu karmelitánů a stal se jeho řádovým generálem (+ 1712). O slavatovské dědictví vznikly spory, které byly řešeny rozdělením statků na pět dílů. Nejstarší ze sester Jana Karla Jáchyma Slavaty, Marie Barbora se vdala za Kryštofa Filipa hraběte z Lichtensteinu-Castelcornu (+1685) a do manželství přinesla věnem Telč, Slavonice, Kunžak, Roštejn, Studenou a další. František Antonín Lichtenstein-Castelcorn byl posledním držitelem Telče z tohoto rodu. Jeho druhá manželka Marie Anna z Thürheimu se jako vdova znovu vdala za Aloise hraběte Podstatského z Prusinovic, který v roce 1762 obdržel privilegium dovolující spojit jeho erb a jméno s erbem a jménem vymřelého rodu Lichtenstein-Castelcorn od té doby používal rod jméno Podstatsky-Lichtenstein. Rod držel panství Telč až do ukončení vrchnostenské správy, kterou v roce 1850 nahradila správa státní. Podstatsky-Lichtensteinové byly vlastníky telečského velkostatku až do roku Ke geografické poloze obce lez poznamenat, že se rozkládá na svahu nad údolím Moravské Dyje, která nedaleko odsud pramení. O KOSTELU V URBANOVĚ A SVATÉM JANU KŘTITELI Kostel v Urbanově je ve svých nejstarších konstrukcích pozdně románský. Tím předčí i první zmínku o vsi v historických písemných pramenech zhruba o jedno století. Jeho stavba je zařazována do let Za pozdně románské byly určeny vnitřní zdi lodi, které byla původně součástí jednoduché církevní stavby s obdélníkovou lodí se zatím nezjištěnou podobou závěru. Toto slohové zařazení potvrdil románský portál v jižní stěně původní obvodové zdi, objevený při generální opravě kostela v letech Ve stejné době byla nalezena i část románského sloupu (patka s nárožními drápky). Na základě tohoto nálezu je dovozováno, že sloup podpíral panskou tribunu (emporu), která byla odhadem typologicky zařazena mezi empory kruchtovité nebo patrové. Přesné určení není možné provést, protože tribuna neexistuje a zřejmě byla odstraněna za gotické přestavby, probíhající v letech Z románské výbavy interiéru kostela se zachovala pouze hrubě tesaná křtitelnice (Richter, Václav: Farní kostel sv. Jana Křtitele v Urbanově. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské university. F Brno , s ). Díky předpokládané existenci tribunového kostela se nabízí analogie s jinými takovými kostely, u nichž se v těsné blízkosti nacházelo panské sídlo. Například ve formě dřevěné srubové stavby jako součásti hospodářského dvorce. Snad jedině zpráva o hospodářském dvorci v Urbanově a jeho prodeji v roce 1379 dovoluje potvrdit úvahu o jeho existenci v blízkosti kostela. Ostatně poloha kostela na skále a možnost existence suchého příkopu na severní straně kostelního areálu, umožňuje úvahu o sídle opatřeném fortifikačními prvky. Dosavadní úvahy lokalizují původní tvrz do místa, kde stojí budova fary. V letech se uskutečnila přestavba kostela v renesančním duchu a poslední barokně- 3

4 rokoková přestavba proběhla v letech Okolo kostela býval hřbitov, který v roce 1835 nahradil nový hřbitov na severovýchodním okraji obce. Na zvonici je dochován zvon z 13. století, který je druhým nejstarším zvonem na Moravě (www. urbanov.com). Sv. Jan Křtitel patří k nejvýznamnějším křesťanským světcům. Je považován za posledního v řadě starozákonních proroků a za prvního ze světců Nového zákona. V hierarchii svatých má výsostné místo jako předchůdce Krista a ohlašovatele jeho příchodu. Byl synem Zachariáše, kněze jeruzalémského chrámu a Alžběty, příbuzné Panny Marie. Stal se kazatelem a žil asketickým životem na poušti. Byl oblečen do šatu ze zvířecí srsti (někdy upřesňováno na velbloudí kůži), s koženým pásem kolem boků a používal rákosovou hůl nahoře zakončenou křížem. Ve vodách Jordánu křtil všechny, kdo k němu přicházeli. Pokřtil i Ježíše a nazval ho Beránkem božím. K hlavním atributům sv. Jana Křtitele patří tenký rákosový kříž, křestní miska a beránek (Agnus Dei). Jedna pasáž z hagiografie tohoto světce vypráví, že Janův věhlas se donesl sluchu tetrarchy Heroda Antipy, syna Heroda Velikého. Ten Jana pozval do svého paláce. Jan pokáral Heroda, že chce zapudit svou manželku a hodlá si vzít za ženu Herodiadu, manželku dosud žijícího bratra Filipa. Herodes byl Herodiadou přemluven, aby Jana za jeho opovážlivé pokárání uvěznil. Když Herodes pořádal ve svém domě hostinu, tančila na ní Herodiadina dcera Salome. Herodovi se tanec tak líbil, že Salome neprozřetelně slíbil, že si za odměnu může přát cokoliv a on její přání splní. Salome byla svou zhrzenou matkou přemluvena k tomu, aby požádala o hlavu sv. Jana na míse. Jan byl vyveden z vězení a byla mu uťata hlava. Ve středověkém zobrazování života sv. Jana Křtitele lze vidět i onu popravu i Salome, jak drží mísu s hlavou svatého. Nakonec Salome s hlavou na míse tančila. Mísa s hlavou světce se stala jedním z jeho atributů, který se uplatnil i v heraldice. O SV. BARBOŘE Sv. Barbora je legendární světice, která měla žít ve 3. století. Jedna z nejpopulárnějších světic středověku, jejíž památka byla z nového církevního kalendáře odstraněna, protože nejsou žádné historické doklady o jejím životě a smrti. V její ikonografii se objevuje věž se třemi zářícími okny, jako specifický symbol. Otec Barbory ji ukryl před nápadníky ve věži, kde ona tajně přijala křest. Původně dvě okna věže nechala doplnit třetím a vysvětlovala, že znamenají Nejsvětější Trojici. Otec jako pohan Barboře nepřál a usiloval o její potrestání místním prefektem. Před otcovým hněvem se jí podařilo utéci až k nějaké skále, která se před ní otevřela a ona zde našla útočiště (odtud je Barbora uctívanou patronkou horníků viz skvostný gotický chrám sv. Barbory v Kutné Hoře). Její úkryt však prozradil nějaký pasák koz a Barbora byla chycena. Za to, že se nechtěla vzdát víry, byla otcem sťata mečem. Otec byl božím řízením zasažen bleskem a uhořel. Proto je Barbora patronkou těch, kteří měli co dělat s ohněm, se střelným prachem a střelnými zbraněmi (odtud je také patronkou dělostřelců). Díky tomu patří mezi atributy sv. Barbory hořící pochodeň. Jako svatá ochraňovala před smrtí bleskem. Její další atributy jsou spojovány se svatým přijímáním v nebezpečí smrti (kalich) a nesmrtelností (paví pero). Byla vzývána především jako přímluvkyně za šťastnou hodinu smrti. Spolu se sv. Kateřinou, sv. Markétou a sv. Dorotou patřila mezi čtyři hlavní svaté panny, a tak jejím atributem je také koruna. Zasvěcení kaple v ohradní zdi historického hřbitova sv. Barboře mělo nepochybně svůj logický důvod. Barbora jako přímluvkyně za šťastnou hodinu smrti a patronkou svatého přijímání v nebezpečí smrti měla zásadní vztah k posledním věcem člověka. Symbolické je spojení sv. Jana Křtitele (kostel) a sv. Barbory (kaple), neboť první měl vztah ke křtu, druhá byla spojena s úmrtím. Jakoby oba svatí svým bytím a patronací ohraničovali jeden lidský život od jeho počátku až k jeho konci. 4

5 5 O ERBU VLADYKŮ Z VOLFÉŘOVA O erbech prvních, písemnými prameny doložených, vlastníků Urbanova, Štěpána z Březnice, a vladyků z Volféřova (také z Volfířova) máme vědomost díky zachovaným pečetím. V pečetích které známe, byla zobrazena pouze část erbu a to přilba s klenotem dvou býčích rohů. Takovou pečeť používal Štěpán z Březnice a také z Borku (1366, 1372), Bohuněk z Volféřova (1366), Mareš z Volféřova (1419), Mareš z Volféřova a z Dlouhé Brtnice (1447), atd. (Sedláček, August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 4. Praha 2003, fol. 75v 77r; dále jen Sedláček, Atlasy). Z pečetí jiných příslušníků rodu víme, že znamení dvou býčích rohů se opakovalo i ve štítě Mareš z Vydří (1408 pouze klenot dvou býčích rohů, pouze štít s dvěma býčími rohy; Sedláček, Atlasy 4, 2003, fol. 75v), Václav z Volféřova a z Dlouhé Brtnice (1507; Sedláček, Atlasy 4, 2003, fol. 77v). Josef Pilnáček uvádí, že stejného rodu a erbu byli i rytíři Hodičtí z Hodic (v roce 1641 povýšeni do hraběcího stavu). Původní erb Hodických z Hodic údajně zobrazoval stříbrné býčí rohy v červeném štítě, později (v hraběcím erbu) byl jejich rodový erb červeno-stříbrně polcený se dvěma buvolími rohy opačných tinktur (Pilnáček, s. 159; Sedláček, August: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 290, dále jen ČMH II.). O barevnosti erbu vladyků z Březnice nebo z Volféřova však žádnou vědomost nemáme a je nekorektní spojovat barevnost jejich erbu s barevností erbu Hodických z Hodic. Naopak je vhodné předpokládat, že barevnost erbu naposledy uvedených rodů byla modifikována nebo zcela odlišná. O ERBECH PÁNŮ Z HRADCE, HRABAT SLAVATŮ Z CHLUMU A KOŠUMBERKA A LICHTENSTEIN-CASTELCORNŮ Tradičním rodovým erbem pánů z Hradce byla zlatá růže v modrém štítě. Někdy je zobrazována s červeným semeníkem a zelenými kališními lístky. V druhé polovině 15. století Jindřich IV. z Hradce rozšířil rodový erb tak, že štít čtvrtil a do jednotlivých polí dal různá znamení růže, hlava štítu, kotva a korunovaná unciála M. V druhé polovině 16. století, za bratrů Jáchyma a Zachariáše z Hradce došlo k poslední úpravě rodového erbu a do štítu byl přidán růžový věneček a staré rodové znamení růže se dostalo do středního štítku. Na korunované přilbě s modrozlatými přikrývadly byla klenotem původně jen růže jako ve štítu. U čtvrceného štítu erbu Jindřicha IV. z Hradce byla klenotem dvě orlí křídla posypaná zlatými srdíčky, křídlo heraldicky vpravo bylo modré, vlevo červené. Po zavedení věnečku do erbu se ten stal také součástí klenotu a byl vložen mezi křídla. Tak byl erb pánů z Hradce převzat jejich dědici Slavaty z Chlumu a Košumberka. V současné době mnoho kreslířů erbu pánů z Hradce neví, že jedno z křídel v klenotu bylo červené a malují obě křídla modrá a to je nutné považovat za chybné. Správnou a dobově autentickou podobu erbu pánů z Hradce lze vidět například v podobě dřevěné plastiky vyřezané do jedné tabule stropu ve Zlatém sále na zámku v Telči, nebo malovaný na zámku v Jindřichově Hradci v tzv. Adamově Novém stavení. Původní rodový erb pánů Slavatů z Chlumu a Košumberka odpovídá popisu: V modrém štítě tři zlatá břevna. Klenotem na korunované přilbě s modro-zlatými přikrývadly modrá nahoru se rozšiřující deska s třemi zlatými břevny, na horním okraji postrkaná sedmi pštrosími pery, střídavě modrými a zlatými (Sedláček, August: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 134; dále jen ČMH II.). Po vymření pánů z Hradce v mužské posloupnosti požádal Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, jako manžel Lucie Otýlie z Hradce, poslední svého rodu a dědičky, císaře o spojení jeho rodového erbu s erbem pánů z Hradce. Císař Matyáš, listinou vydanou uvedené spojení rodových erbů potvrdil (SObA Třeboň, odd. Jindřichův Hradec, RA Slavatů z Chlumu a Košumberka, inv. č. 29, perg. č. 492). Vilém Slavata dosáhl nejen povýšení do dědičného říšského hraběcího stavu v roce 1621, ale také dalších polepšení svého erbu (1621, 1622, 1629). Poslední z nich uzavřelo utváření rodového erbu Slavatů a Vilémovi dědicové jej používali bez změn (Kasík, Stanislav: Vývoj znaku Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka.

6 Heraldika a genealogie. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Roč. XXVI, č. 2. Praha ). Rod Lichtenstein-Castelcorn pocházel z Tyrolska. Prvotním rodovým erbem byl modrý štít se stříbrným vydutým klínem. V roce 1530 byl rod povýšen do říšského hraběcího stavu a jejich erb byl rozšířen o pole s figurami vymřelých rodů Castelcorn (stříbrný lev červeném poli) a Schenna (stříbrno-černě dělené pole nahoře vyrůstající červený lev). Na štítě pak byly tři přilby s klenoty a přikrývadly (ČMH II., s. 509). V roce 1762 byl erb rodu Lichtenstein-Castelcorn spojen s erbem rodu Podstatských s Prusinovic (Podstatský-Lichtenstein) tak, že základní erb Lichtenstein-Castelcorn (modrý štít se stříbrným vydutým klínem) byl položen jako střední štítek na čtvrcený štít Podstatských (1. a 4. pole modré se zlatým dvouocasým lvem, 2. a 3. pole červené se stříbrným jelením parožím; Kadich, Heinrich, von Blažek, Conrad: Der mährische Adel. Nürnberg 1899, s. 103, tab. 81). O JMÉNU NÁVRHY ZNAKU Znak č. 1 Polcený štít. Vpravo ve stříbrno-červeně polceném poli dva býčí rohy opačných tinktur. V levém modrém poli tři zlatá břevna. Rohy odkazují na rodové erby vladyků z Březnice a vladyků Volféřova, s nimiž jsou spojeny první zmínky o obci v písemných historických pramenech. Barevnost je inspirována erbem Hodických z Hodic a pořadí tinktur je opačné. Modré pole se zlatými břevny je odvozeno od základního rodového erbu Slavatů z Chlumu a Košumberka, držitelů Urbanova v rámci panství Telč v 17. století. Znak č. 2 V modro-stříbrně polceném štítě dva býčí rohy opačných tinktur. Mezi rohy zlatomodře polcená růže s červeným semeníkem. Býčí rohy odkazují k erbům prvních známých historických vlastníků Urbanova, vladykům z Březnice a vladykům z Volféřova. Barevnost doložena není, a proto je zde použita inspirace erbem Lichtenstein-Castelcornů, kteří byli vlastníky panství Telč v závěru 17. a v průběhu 18. století. Růže odkazuje na pány z Hradce, kteří byli vlastníky obce téměř dvě století ( ). Barevnost polcené růže je inspirována tinkturami hradeckého rodového erbu, který byl modro-zlatý. Znak č. 2A V modrém štítě dva stříbrné býčí rohy a mezi nimi zlatá růže s červeným semeníkem a zelenými kališními lístky. V podstatě modifikace předchozího návrhu. Modrý štít a zlatá růže je rodový erbem pánů z Hradce, kteří byli vlastníky obce téměř dvě století ( ). Býčí rohy jsou inspirovány pečetěmi vladyků z Březnice a z Volféřova, s nimiž jsou spojeny nejstarší poznatelné dějiny obce. Znak č. 2B V modro-zlatě polceném štítě dva býčí rohy a mezi nimi polcená růže s červeným semeníkem a zelenými kališními lístky, vše opačných tinktur. Modifikace návrhu znaku č. 2, úpravou tinktur na modrou a zlatou, které jsou vlastní rodovým erbům pánů z Hradce a jejich následovníků hrabatům Slavatům. Znak č. 3 Stříbrným, zúženým, vlnitým břevnem červeno-modře dělený štít. Nahoře stříbrný vykračující beránek se zlatou svatozáří okolo hlavy, dole zlatá růže s červeným semeníkem. Stříbrné vlnité břevno symbolizuje Moravskou Dyji, která protéká katastrem obce. Červené pole s beránkem se vztahuje ke sv. Janu Křtiteli, kterému je zasvěcen kostel v Urbanově. Zlatá růže v modrém poli je odvozena od erbu pánů z Hradce, kterým Urbanov patřil téměř dvě století 6

7 7 ( ). Znak č. 4 V červeno-zeleně polceném štítě stříbrný beránek se zlatou svatozáří okolo hlavy, držící levou přední nohou šikmo zlatou žerď s příčným ráhnem, na němž je stříbrná korouhev s červeným křížem. Pod ním kalich s hostií, obojí zlaté. Beránek se vztahuje k zasvěcení kostela sv. Janovi Křtiteli a kalich s hostií k zasvěcení hřbitovní kaple sv. Barboře. K oběma svatým, jako mučedníkům, se vztahuje červená barva. Zelená je barva přírody, venkova, hor a zemědělství. Znak č. 4A V červeno-modře polceném štítě stříbrný beránek se zlatou svatozáří okolo hlavy, držící levou přední nohou šikmo zlatou žerď s příčným ráhnem, na němž je stříbrná korouhev s červeným křížem. Pod ním zlatý zvon. Červené pole a beránek se vztahují k zasvěcení kostela v Urbanově sv. Janovi Křtiteli. Zvon připomíná zdejší zvon z 13. století, který je druhým nejstarším zvonem na Moravě. Modrá barva společně se zlatým zvonem mají oporu v tinkturách erbů pánů z Hradce a Slavatů z Chlumu a Košumberka, vlastníků panství Telč a také Urbanova od roku 1420 až do závěru 17. století Znak č. 5 Červeno-zeleně polcený štít. Vpravo zlatý rákosový kříž nad stříbrným vlnitým břevnem. Vlevo pod zlatou korunou stříbrná věž s třemi (2, 1) červenými gotickými okny. Červené pole a rákosový kříž se vztahují ke sv. Janu Křtiteli, kterému je zasvěcen kostel v Urbanově. Stříbrné vlnité břevno může být vykládáno dvojím způsobem jako řeku Jordán, ve které Jan křtil, nebo jako poukázání na Moravskou Dyji, které protéká katastrem obce. Věž a koruna se vztahují ke sv. Barboře, které je zasvěcena kaple u kostela. Zelená je barva přírody, venkova, hor a zemědělství. Znak č. 5A Červeno-zeleně polcený štít. Vpravo zlatý zvon nad stříbrným vlnitým břevnem. Vlevo pod zlatou korunou stříbrná věž s třemi (2, 1) červenými gotickými okny. Zvon se vztahuje ke kostelu sv. Jana Křtitele v Urbanově. Zvon v tomto kostele je druhým nejstarším zvonem na Moravě. Červená barva pole je odůvodněná mučednickou smrtí sv. jana Křtitele. Stříbrné vlnité břevno poukazuje na Moravskou Dyji, které protéká katastrem obce. Věž a koruna se vztahují ke sv. Barboře, které je zasvěcena kaple u kostela. Zelená je barva přírody, venkova, hor a zemědělství. NÁVRHY VLAJKY Vlajky měst a obcí se podle nepsaného pravidla odvozují od znaku. Barva štítu a hlavní figury je obvykle kombinována na list vlajky v podélných pruzích stejné šířky. Problémem návrhu nové vlajky je nesnadnost nacházení nepoužitých variant, protože kombinace dvou, tří i čtyř podélných pruhů v barvách modré, červené, bílé, žluté a zelené jsou v podstatě vyčerpány. Úskalím návrhů obecních vlajek je také skutečnost, že dosud není k dispozici všeobecně přístupné kompendium vlajek existujících. Stejně tak jako znak, měla by i vlajka mít takovou podobu, aby její zaměnitelnost s jinými byla vyloučena. Ke každému z předkládaných návrhů obecního znaku je přiložen návrh vlajky. Jejich podoba vychází z podoby a barevnosti znaku a znakových figur. Snahou bylo přenést i na vlajku informace obsažené ve znaku a zachovat do určité míry jeho schopnost ikonografické výpovědi. Vexilologická terminologie popisující vlajky je odlišná od heraldické a proto existují rozdíly v pojmenování a popisování téže figury, či téhož jevu. Velikost vlajky je dána poměrem šířky listu k jeho délce 2 : 3.

8 Vlajka č. 1/1 List tvoří bílo-červeně polcený žerďový pruh, široký třetinu délky listu a sedm vodorovných pruhů střídavě modrých a žlutých. Žerďový pruh je odvozen od pravého pole štítu znaku, vodorovné pruhy mají oporu v jeho levém poli. Vlajka č. 1/2 List tvoří bílo-červeně polcený žerďový pruh, široký třetinu délky listu a sedm vodorovných pruhů střídavě modrých a žlutých. V žerďovém pruhu dva býčí rohy opačných barev. Vlajka č. 2/1 List tvoří dva vodorovné pruhy v poměru 5 : 3. Horní pruh tvoří čtyři svislé pruhy modrý, žlutý modrý a bílý. Dolní pruh je modro-bíle polcen. Žerďové modré pruhy mají oporu v pravém modrém poli štítu a bílé vlající pruhy v poli levém. Žlutý a modrý pruh uprostřed horní poloviny listu je inspirován růží mezi rohy. Uspořádání pruhů může vyvolat představu velkého písmene U, které je počátečním písmenem názvu obce. Vlajka č. 2/2 List tvoří dva svislé pruhy, modrý a bílý. Uprostřed listu dva býčí rohy opačných barev. Mezi rohy žluto-modře polcená růže s červeným semeníkem. Vlajka č. 2A/1 List tvoří pět svislých pruhů, bílý, modrý, žlutý, modrý a bílý, v poměru 1 : 1 : 2 : 1 : 1. Při dolním okraji žlutého pruhu modrý vodorovný pruh, široký čtvrtinu šířky listu. Bílé pruhy jsou odvozeny od stříbrných rohů. Modré pruhy mají oporu v barvě štítu a žlutý pruh je inspirován růží. Modré pruhy mohou vyvolat představu velkého písmene U, které je počátečním písmenem názvu obce. Vlajka č. 2A/2 Uprostřed modrého listu dva bílé býčí rohy a mezi nimi žlutá růže s červeným semeníkem a zelenými kališními lístky. Vlajka č. 2B/1 List tvoří dva vodorovné pruhy v poměru 5 : 3. Horní pruh tvoří čtyři svislé pruhy střídavě modré a žluté. Dolní pruh je modro-žlutě polcen. Žerďové modré pruhy mají oporu v pravém modrém poli štítu a žluté vlající pruhy v poli levém. Žlutý a modrý pruh uprostřed horní poloviny listu je inspirován růží mezi rohy. Uspořádání pruhů může vyvolat představu velkého písmene U, které je počátečním písmenem názvu obce. Vlajka č. 2B/2 List tvoří dva svislé pruhy, modrý a žlutý. Uprostřed listu dva býčí rohy opačných barev. Mezi rohy žluto-modře polcená růže s červeným semeníkem. Vlajka č. 3/1 List tvoří tři vodorovné pruhy, červeno-bíle kosmo dělený, bílý a modro-žlutě šikmo dělený, v poměru 17 : 6 : 17. Horní pruh má oporu v červeném poli znaku a ve figuře beránka. Prostřední pruh je inspirován vlnitým břevnem. Dolní pruh je odvozen od modrého pole a zlaté růže. Při pohledu na svisle pověšenou vlajku, může kosmá a šikmá linie vyvolat představu velkého písmene U, které je počátečním písmenem názvu obce. Vlajka č. 3/2 List tvoří tři vodorovné pruhy, červený, bílý a modrý, v poměru 4 : 1 : 3. V červeném pruhu bílý vykračující beránek se žlutou svatozáří okolo hlavy. V modrém pruhu žlutá růže s červeným semeníkem. 8

9 9 Vlajka č. 3/3 List tvoří tři vodorovné pruhy, červený, bílý a modrý, v poměru 4 : 1 : 3. V žerďové polovině červeného pruhu bílý vykračující beránek se žlutou svatozáří okolo hlavy. Pod ním v modrém pruhu žlutá růže s červeným semeníkem. Variantní návrh vlajky k předchozímu návrhu tím, že figury ze znaku jsou posunuty blíže k žerdi. Toto posunutí je záměrné. Místo u žerdi nejméně vlaje a figury sem umístěné jsou lépe čitelné a vlajka je tak snáze určitelná a pojmenovatelná. Vlajka č. 4/1 List tvoří čtyři vodorovné pruhy, červený, bílý, žlutý a zelený a vlající pruh červeno-zeleně dělený a široký šestinu délky listu. Červený pruh má souvislost s červeným polem štítu, zelený se zeleným, bílý je odvozen od beránka a žlutý od kalichu. Při pohledu na svisle pověšenou vlajku, může uspořádání pruhů vyvolat představu velkého písmene U, které je počátečním písmenem názvu obce. Vlajka č. 4/2 List tvoří dva svislé pruhy, červený a zelený. Uprostřed listu bílý beránek se žlutou svatozáří okolo hlavy, držící levou přední nohou šikmo žlutou žerď s příčným ráhnem, na němž je bílá korouhev s červeným křížem. Pod ním kalich s hostií, obojí žluté. Vlajka č. 4A/1 List tvoří čtyři vodorovné pruhy, červený, bílý, žlutý a modrý a vlající pruh červeno-modře dělený a široký šestinu délky listu. Červený pruh má souvislost s červeným polem štítu, modrý s modrým, bílý je odvozen od beránka a žlutý od zvonu. Při pohledu na svisle pověšenou vlajku, může uspořádání pruhů vyvolat představu velkého písmene U, které je počátečním písmenem názvu obce. Vlajka č. 4A/2 List tvoří dva svislé pruhy, červený a modrý. Uprostřed listu bílý beránek se žlutou svatozáří okolo hlavy, držící levou přední nohou šikmo žlutou žerď s příčným ráhnem, na němž je bílá korouhev s červeným křížem. Pod ním žlutý zvon. Vlajka č. 5/1 List tvoří tři vodorovné pruhy, červený, bílý a zelený, v poměru 1 : 2 : 1 a vlající červeno-zeleně dělený pruh, široký šestinu délky listu. Červený pruh má oporu v pravém poli štítu znaku a zelený v levém. Bílý pruh je odvozen od stříbrné věže a vlnitého břevna. Při pohledu na svisle pověšenou vlajku, může uspořádání pruhů vyvolat představu velkého písmene U, které je počátečním písmenem názvu obce. Vlajka č. 5/2 List tvoří dva svislé pruhy, červený a zelený. V červeném pruhu bílý vodorovný pruh vycházející ze sedmé osminy žerďového a vlajícího okraje pruhu. Nad ním žlutý rákosový kříž. V zeleném pruhu pod žlutou korunou bílá věž s třemi (2, 1) červenými gotickými okny. Vlajka č. 5/3 List tvoří tři svislé pruhy, zelený mezi červenými. V žerďovém červeném pruhu bílý vodorovný pruh vycházející ze sedmé osminy žerďového a vlajícího okraje pruhu. Nad ním žlutý rákosový kříž. V zeleném pruhu pod žlutou korunou bílá věž s třemi (2, 1) červenými gotickými okny. Variantní návrh vlajky k předchozímu návrhu tím, že list je doplněn dalším svislým pruhem a vše ostatní je tak posunuto blíže k žerdi. Toto posunutí je záměrné. Místo u žerdi nejméně vlaje a figury sem umístěné jsou lépe čitelné a vlajka je tak snáze určitelná a pojmenovatelná. Vlajka č. 5A/2 List tvoří dva svislé pruhy, červený a zelený. V červeném pruhu bílý vodorovný pruh vycházející ze sedmé osminy žerďového a vlajícího okraje pruhu. Nad ním žlutý zvon.

10 10 V zeleném pruhu pod žlutou korunou bílá věž s třemi (2, 1) červenými gotickými okny. Vlajka č. 5A/3 List tvoří tři svislé pruhy, červený, zelený a žlutý. V červeném pruhu bílý vodorovný pruh vycházející ze sedmé osminy žerďového a vlajícího okraje pruhu. Nad ním žlutý zvon. V zeleném pruhu pod žlutou korunou bílá věž s třemi (2, 1) červenými gotickými okny. Variantní návrh vlajky k předchozímu návrhu tím, že list je doplněn žlutým svislým pruhem, který jed odvozen od zlatých figur ve znaku. Ostatní pruhy s figurami ze znaku jsou posunuty blíže k žerdi. Toto posunutí je záměrné. Místo u žerdi nejméně vlaje a figury sem umístěné jsou lépe čitelné a vlajka je tak snáze určitelná a pojmenovatelná. Všechny návrhy znaků i vlajek jsou tvořeny na základně příslušných oborových pravidel, zásad a usancí. Volba kteréhokoliv z nich je volbou dobrou. Roudnice nad Labem, 19. srpna 2015 Výsledek: Stanislav Kasík Po projednání s občany obce a následně rozhodnutím zastupitelstva obce Urbanov bylo určeno, že symbolem obce Urbanov se stane znak č. 5A Červeno-zeleně polcený štít. Vpravo zlatý zvon nad stříbrným vlnitým břevnem. Vlevo pod zlatou korunou stříbrná věž s třemi (2, 1) červenými gotickými okny. Zvon se vztahuje ke kostelu sv. Jana Křtitele v Urbanově. Zvon v tomto kostele je druhým nejstarším zvonem na Moravě. Červená barva pole je odůvodněná mučednickou smrtí sv. Jana Křtitele. Stříbrné vlnité břevno poukazuje na Moravskou Dyji, které protéká katastrem obce. Věž a koruna se vztahují ke sv. Barboře, které je zasvěcena kaple u kostela. Zelená je barva přírody, venkova, hor a zemědělství. Vlajkou se stane Vlajka č. 5A/2 List tvoří dva svislé pruhy, červený a zelený. V červeném pruhu bílý vodorovný pruh vycházející ze sedmé osminy žerďového a vlajícího okraje pruhu. Nad ním žlutý zvon. Tyto symboly (znak a vlajka) byly uděleny předsedou Parlamentu České republiky Janem Hamáčkem v Praze dne 22. června 2016 písemným Rozhodnutím č.49 předsedy Poslanecké sněmovny ze dne 12.května 2016.