CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Příspěvek na péči kontrola využívání příspěvku

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Příspěvek na péči kontrola využívání příspěvku Mária Šudíková Vedoucí práce: Mgr. Martin Bednář, Ph.D. Olomouc 2016

2 Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne: 27. dubna 2016

3 Děkuji vedoucímu práce, Mgr. Martinu Bednářovi, Ph.D., za trpělivost a podporu při vedení práce. Děkuji také mé rodině za podporu a trpělivost po celou dobu mého studia.

4 Obsah Úvod Příspěvek na péči Účel příspěvku na péči Podmínky nároku na příspěvek na péči Řízení o příspěvku na péči Sociální šetření Posouzení stupně závislosti Kontrola vyuţívání příspěvku na péči Sociální pracovníci úřadu práce Kvalifikační a osobnostní předpoklady pro výkon práce sociálního pracovníka Role sociálního pracovníka Kompetence sociální pracovníka Praktická část Výsledky výzkumu a jejich interpretace Závěr Pouţitá literatura Anotace Abstract... 40

5 Úvod Příspěvek na péči je jednou ze sociálních dávek, které jsou vypláceny osobám se zdravotním postiţením, které vzhledem ke svému zdravotnímu stavu potřebují pomoc jiné osoby. Jedná se o sociální dávku, která umoţňuje jejímu příjemci koupit si potřebnou sluţbu. Zároveň je moţno povaţovat příjemce těchto dávek za osoby, které mohou být často ohroţené a zneuţitelné, a proto je důleţité, aby probíhala kontrola péče o tyto osoby a tedy i vyuţívání tohoto příspěvku na péči. Tématem předkládané práce je kontrola vyuţívání příspěvku na péči u příjemců této dávky. Cílem práce bylo jednak popsat systém řízení o příspěvku na péči a systém jeho kontroly, vymezit roli sociálních pracovníků a především v praktické části prostřednictvím kvalitativního výzkumu zjistit pohled sociálních pracovníků na jeho vyuţívání. Téma práce jsem si vybrala z toho důvodu, ţe jsem v roce 2012 a 2013 pracovala jako sociální pracovnice a prováděla jsem sociální šetření u ţadatelů o příspěvek na péči a zároveň i kontrolu u příjemců tohoto příspěvku. Práce je rozdělena na dvě části a to na část teoretickou a praktickou. V teoretické části popisuji příspěvek na péči, účel dávky a nárok na něj, řízení o dávce, sociální šetření a sociální kontrolu. V druhé části teoretické části se zabývám obecným vymezením sociálního pracovníka, poţadavky na výkon této profese a rovněţ jeho rolí a kompetencemi a zároveň tyto obecné poznatky aplikuji na sociální pracovníky úřadu práce. V teoretické části jsem vyuţila především příslušných zákonů, hlavně zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, odborných článků z časopisu Sociální práce/sociálná práca nebo poznatků získaných z výzkumu Rozdílné pohledy sociálních pracovníků a posudkových lékařů na roli sociálního pracovníka v rámci řízení o přiznání příspěvku na péči. V praktické části je předkládán kvalitativní výzkum, kdy metodou výzkumu byl polostrukturovaný rozhovor a respondenty byly čtyři sociální pracovnice úřadu práce, které se zabývaly příspěvkem na péči a jeho kontrolou. Cílem výzkumu bylo zjistit, jak je vyuţíván příspěvek na péči z pohledu sociálních pracovníků úřadu práce z okresu Třebíč. 5

6 1 Příspěvek na péči V lednu roku 2007 nabyl účinnosti zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Zákon upravuje poskytování sluţeb potřebné pomoci a podpory osobám, které se dostanou do nepříznivé sociální situace, přičemţ jeden z hlavních důrazů je kladen na zachování lidské důstojnosti. Zákonem takto stát upravuje poskytování sociálních sluţeb, jejich kontrolu a především to, ţe sociální sluţby na území státu budou poskytovány v určité minimální kvalitě, která bude zabezpečovat kaţdé osobě určitý zákonem stanovený standard péče a podpory. Zákon o sociálních sluţbách představuje základní právní rámec k zajištění potřebné podpory a pomoci v určitém druhu nepříznivé sociální situace. Podporou a pomocí se rozumí takové spektrum činností, které je nezbytné pro sociální začlenění osob a zajištění důstojných podmínek pro ţivot, který odpovídá úrovni rozvoje dané společnosti (Michalík, 2008, s. 10). Cílem této právní normy bylo jednak zajistit širokou škálu sociálních sluţeb, pro jejich poskytování stanovit pravidla a zároveň zavést příspěvek na péči, prostřednictvím kterého by osoby mohly platit buďto osobu pečující, kterou bývá nejčastěji osoba blízká, nebo asistenta sociální péče, případně právě registrovanou sociální sluţbu. Příspěvek na péči je určený osobám, které potřebují z důvodu věku nebo z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pomoc jiné osoby. 1.1 Účel příspěvku na péči Podle Michalíka (2008, s. 13) je příspěvek na péči jedním ze zásadních opatření, které by mělo měnit podobu sociálních sluţeb. Zavedením příspěvku se předpokládalo posílení autonomie příjemce a očekávalo se, ţe se tento stane aktivním uţivatelem sluţeb. Podstatou a účelem příspěvku na péči bylo takto přispět na zajištění pomoci a to především té, která je poskytována sluţbami sociální péče. Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Touto dávkou se stát podílí na zajištění sociálních sluţeb nebo jiných forem pomoci podle zákona o sociálních sluţbách při zvládání základních ţivotních potřeb péče o vlastní osobu ( Záměrem státu je posílit tuto osobu v tom, aby se mohla samostatně rozhodnout a vyuţít při řešení své nepříznivé sociální situace takovou sociální sluţbu, která bude plně odpovídat jejím individuálním potřebám a poţadavkům. 6

7 V podstatě jde o přísně účelovou dávku ke kompenzaci zvýšených výdajů, vznikajících při sníţení schopnosti o vlastní sebeobsluhu a je výhradně určena k zajištění pomoci, kterou příjemce nezbytně potřebuje. Z důvodu, ţe se jedná o příspěvek, tato sociální dávka nemůţe pokrýt celkové náklady a pouze do jisté míry přispívá k zajištění nákladů na poskytnutou péči. Příspěvek na péči je státní dávkou, která je hrazená ze státního rozpočtu. 1.2 Podmínky nároku na příspěvek na péči Pro získání příspěvku na péči je nutné splnit určité podmínky pro jeho přiznání. Nárok na příspěvek na péči má proto jen taková osoba, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc při zvládání základních ţivotních potřeb v takovém rozsahu, který odůvodňuje její zařazení do některého ze stupňů závislosti. Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se povaţuje stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle neţ jeden rok a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních ţivotních potřeb (Králová, Ráţová, 2012, s. 16). Zdravotním postiţením je dle písm. g) 3 zákona o sociálních sluţbách postiţení tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované, jehoţ dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby. Nárok na příspěvek nemá dle 7 zákona 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, osoba mladší jednoho roku. Tato skutečnost je odůvodněná tím, ţe v rozsahu péče o zdravé nebo handicapované dítě do jednoho roku není v poskytované péči rozdílu a nelze ji hodnotit jako péči mimořádnou. Všechny děti do jednoho roku jsou zcela závislé na péči druhé osoby bez ohledu na jejich zdravotní stav. Nárok na příspěvek ţadateli nevzniká také v případech, pokud je umístěn ve školském zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy, dále pokud je ve výkonu vazby, nebo trestu odnětí svobody, případně je ve výkonu zabezpečovací detence. Nárok na příspěvek vzniká v případech, kdy potřebnou pomoc zajišťuje osoba blízká nebo jiná fyzická osoba nebo poskytovatel sociální sluţby, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních sluţeb, dětský domov nebo speciální lůţkové zařízení hospicového typu. 7

8 2 Řízení o příspěvku na péči Řízení o přiznání příspěvku na péči se zahajuje na základě písemné ţádosti podané na tiskopisu předepsaném Ministerstvem práce a sociálních věcí. Pokud není osoba schopna jednat samostatně a nemá zástupce, zahajuje se řízení o příspěvku z úřední moci a to dle 23 zákona č. 108/2006 Sb. Nezletilou osobu v řízení zastupuje její zákonný zástupce, popřípadě jiná fyzická osoba, které byla na základě rozhodnutí příslušného orgánu nezletilá osoba svěřená do péče. Ţádost můţe podat i osoba blízká na místně příslušném úřadě, který zpracovává a vyplácí příspěvek na péči. Nárok na příspěvek vzniká dnem splnění podmínek a nárok na výplatu příspěvku vzniká dle 13 odst. 2 výše uvedeného zákona podáním ţádosti a to v případech, kdy se nejednalo o zahájení řízení z moci úřední. Příspěvek můţe být přiznán a vyplácen nejdříve od počátku kalendářního měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení o přiznání příspěvku. Zákon č. 108/2006 Sb. dle 24 při řízení o příspěvku stanoví, ţe ţádost o příspěvek na péči musí kromě náleţitostí stanovených správním řádem obsahovat uvedení fyzické nebo právnické osoby, která bude péči poskytovat, rozsah pomoci a písemný souhlas s jejím poskytováním. Ţadatel rovněţ určí, jakým způsobem má být příspěvek vyplacen. O příspěvku na péči rozhoduje krajská pobočka úřadu práce a to dle trvalého bydliště ţadatele o dávku. Pro posouzení stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat deset základních ţivotních potřeb. Základní ţivotní potřeby sledují rozhodující oblasti ţivota posuzované osoby ve vztahu ke schopnosti péče o sebe sama a zároveň schopnosti sociálního začlenění této osoby. Jedná se o následující základní ţivotní potřeby: mobilitu, orientaci, komunikaci, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, výkon fyziologické potřeby, péči o zdraví, osobní aktivitu a péči o domácnost. Jednotlivé aktivity, které se hodnotí při posouzení stupně závislosti, jsou dále více specifikovány v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. Dle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách se schopnost osoby zvládat základní ţivotní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti, hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby. Při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní ţivotní potřeby se hodnotí tělesné struktury a rovněţ i tělesné funkce duševní, mentální, smyslové, 8

9 oběhové, dechové, hematologické, imunologické, endokrinologické, metabolické, zaţívací, vylučovací, neuromuskuloskeletální, včetně hrubé a jemné motoriky, a funkce hlasu, řeči a kůţe, a to ve vztahu k rozsahu a tíţi poruchy funkčních schopností. Za neschopnost zvládání základní ţivotní potřeby se dle výše uvedené vyhlášky č. 505/2006 Sb. povaţuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těţké, kdy i přes vyuţívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a vyuţívání běţně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s vyuţitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout ţivotní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní ţivotní potřeby se povaţuje rovněţ stav, kdy reţim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické sluţby neumoţňuje provádění základní ţivotní potřeby v přijatelném standardu. Dále dle 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb. při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní ţivotní potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní ţivotní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní ţivotní potřeby. Přitom se přihlíţí k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postiţení. U osob, u nichţ průběţně dochází ke zhoršování a zlepšování zdravotního stavu, trvá sledované období rozhodné pro posouzení závislosti zpravidla jeden rok; funkční schopnost zvládat základní ţivotní potřebu se v takovém případě stanoví tak, aby odpovídala převaţujícímu rozsahu schopnosti ve sledovaném období. Pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní ţivotní potřebu vymezena v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., není schopna základní ţivotní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pokud osoba do 18 let věku nemá z důvodu nízkého věku a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje ještě vyvinutou schopnost zvládat některou ze základních ţivotních potřeb nebo některou aktivitu, není pro účely posuzování stupně závislosti povaţována za osobu, která je neschopna základní ţivotní potřebu zvládat. To neplatí, pokud osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při zvládání základní ţivotní potřeby nebo některé aktivity vyţaduje kaţdodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby. 9

10 2.1 Sociální šetření Dle 21 zákona o sociálních sluţbách jsou ţadatelé a oprávněné osoby povinni podrobit se sociálnímu šetření a podrobit se vyšetření zdravotního stavu lékařem plnícím úkoly okresní správy sociálního zabezpečení, popřípadě lékařem určeným Českou správou sociálního zabezpečení, podrobit se vyšetření zdravotního stavu u poskytovatele zdravotních sluţeb určeného okresní správou sociálního zabezpečení anebo jinému odbornému vyšetření. Dále musí tyto osoby předloţit určenému poskytovateli zdravotních sluţeb lékařské nálezy ošetřujících lékařů, které jim byly vydány, sdělit a doloţit další údaje, které jsou významné pro vypracování posudku, nebo poskytnout jinou součinnost, která je potřebná k vypracování posudku, jsou-li k tomu okresní správou sociálního zabezpečení vyzváni, a to ve lhůtě, kterou okresní správa sociálního zabezpečení určí. Splnění této povinnosti je potřebné pro získání podkladu pro rozhodnutí o příspěvku a rovněţ pro ověření skutečnosti pro nárok na tuto dávku. V případě, ţe ţadatel o příspěvek na péči neumoţní, resp. odmítne provedení sociálního šetření, příspěvek na péči mu nemusí být přiznaný z důvodu, ţe nesplnil jednu ze svých povinností, tedy ţe neumoţnil pořízení jednoho z podkladů, který je zde rozhodný pro správní řízení. Cílem sociálního šetření je dle Instrukce č. 5/2015 zjištění schopnosti samostatného ţivota osoby v přirozeném sociálním prostředí. To znamená, že sociální šetření je rámcově zaměřeno na získání kompletního přehledu o potřebách žadatele a jeho sociální situaci, která vypovídá o dopadech zdravotního postižení do celkového sociálního fungování. Identifikace míry potřebné podpory v jednotlivých oblastech života rovněž napomáhá k ověření plnění podmínek nároku na příspěvek a jeho výši. Cílem je tedy co nejobjektivnější posouzení stavu a schopností ţadatele získaných v jeho přirozeném sociálním prostředí, se zaměřením na oblasti péče o vlastní osobu, výdělečnou činnost případně školní povinnost, rodinné vztahy, sociální vztahový rámec, který je mimo rodinu, dále domácnost, prostředí a závěr. Povaţuji rovněţ za nutné definovat, co zákon o sociálních sluţbách rozumí přirozeným sociálním prostředím, kterým je dle 3 rodina a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, se kterými potřebná osoba sdílí domácnost a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běţné sociální aktivity. 10

11 V rámci šetření sociální pracovník vyuţívá pouze odbornost sociální práce pro rozpoznání důleţitých detailů celkové situace ţadatele, především v jakém psychickém a fyzickém stavu se ţadatel nachází. Posuzuje rozsah pomoci, v jakém prostředí ţadatel ţije, zda je osamělý nebo ţije s rodinou. V rámci sociálního šetření je důleţité nejen se ptát samotného ţadatele o příspěvek na péči, ale je zde důleţité i vyjádření osoby, která péči poskytuje, případně pracovníka daného zařízení, které péči zajišťuje. Sociální šetření pro účely rozhodování o příspěvku na péči po obdrţení ţádosti provádí Úřad práce České republiky. Dle 25 zákona o sociálních sluţbách sociální šetření vykonává výhradně sociální pracovník úřadu práce, při kterém zjišťuje schopnost samostatného ţivota osoby v jejím přirozeném sociálním prostředí. Ten na základě metod sociální práce zjišťuje schopnost osoby samostatného ţivota v přirozeném prostředí z hlediska péče o jeho osobu a soběstačnost. O provedeném sociálním šetření vyhotovuje sociální pracovník písemný záznam, který na poţádání předkládá posuzované osobě. Při svém zjištění pouţívá sociální pracovník metody sociální práce, vychází především z rozhovoru s posuzovanou osobou, ale i s dalšími osobami, které například o posuzovaného pečují, vychází z pozorování prostředí, ve kterém se posuzovaný zdrţuje, přihlíţí i k tomu, zda osoba není schopna úkon zvládnout z důvodu vlivu spíše jiných okolností neţ zdravotním stavem (Wernerová, 2007, s. 40). V Instrukci č. 5/2015 Ministerstva práce a sociálních věcí se upozorňuje, ţe v kontextu řízení o příspěvku na péči v režimu správního řízení, v rámci kterého je žadatel povinen podrobit se sociálnímu šetření, sociální pracovník motivuje žadatele a jeho okolí k dobrovolné spolupráci, neboť je podmínkou optimálního průběhu sociálního šetření i získání kvalitního výsledku. Chloupková (2008, s. 30) uvádí, ţe komplexní situace osoby je přibliţně z padesáti procent podkladem důleţitým pro rozhodování o přiznání příspěvku na péči a zbývajícími padesáti procenty je vyjádření lékaře, aby mohlo být rozhodnuto. V uvedeném článku autorka dále uvádí svůj poznatek, ţe jsou sociální pracovníci povaţováni některými lékaři za instrumentáře, poněvadţ o stavu ţadatele nerozhodují, pouze v podobě protokolu o sociálním šetření podávají nástroje. Dále si pak klade otázku, proč je sociální práce o stupínek níţ neţ ostatní prestiţní obory a jestli nestačí poskytovat pomoc a sociální poradenství, podporu, uplatňovat své znalosti a dovednosti, být asertivní, empatický, schopen rozhodovat, být emocionálně stabilní, 11

12 mít odpovídající vzdělání, aby byla sociální práce uznávanou společenskou disciplínou (Chloupková, 2008, s. 30). Vzhledem k tomuto názoru je důleţité dodat, ţe je to právě sociální pracovník, který zjišťuje sociální situaci osoby, která o přípěvek ţádá. On sám prostřednictvím pouţití metod sociální práce můţe zjistit, v čem a jak potřebuje osoba pomoci, jelikoţ kaţdá osoba je ve své podstatě naprosto individuální, kaţdá se se svým handicapem vypořádává poněkud odlišně. Není tedy takto dost dobře moţné, aby lékař, který mnohdy ani osobu o které rozhoduje, nevidí, a vychází z lékařských zpráv, které má k dispozici, věděl, v jakém rozsahu potřebuje tato osoba péči jiné osoby. Z tohoto důvodu je role sociálního pracovníka při posouzení zvládání úkonu péče o vlastní osobu, nezastupitelná. Sociální šetření v přirozeném prostředí ţadatele o příspěvek na péči má určitá svá pravidla. Při prvotním šetření se nedoporučuje přijít do přirozeného sociálního prostředí ţadatele bez ohlášení. Podle Instrukce č. 5/2015 konkrétní termín sociálního šetření sjednává sociální pracovník předem jiţ ze svého pracoviště a to přímo se ţadatelem o sociální dávku. V případě, ţe přímému kontaktu s ţadatelem brání váţné důvody, sociální pracovník domluví termín návštěvy v bydlišti s jeho zákonnými zástupci nebo osobou, které byl ţadatel svěřen do péče. V takovém případě lze termín šetření domluvit i se členy rodiny, či osobami, které se pohybují v okolí ţadatele, případně se zástupcem poskytovatele sociální sluţby. Pokud je ţadatel osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům nebo nezletilé dítě, sociální pracovník kontaktuje vţdy jeho opatrovníka či zákonného zástupce. V případě, ţe je pracovník předem nebo v průběhu šetření informován, ţe ţadatelem o příspěvek na péči je osoba s duševním onemocněním nebo obecně s poruchou v percepční a kognitivní oblasti, je nutné k účasti na jednání vţdy pozvat osobu blízkou nebo pečující osobu, která je uvedena v ţádosti jako poskytovatel pomoci. Dobu šetření je potřeba přizpůsobit individuální povaze případu, zejména ke vztahu zjišťování potřebné šíře problematiky i k aktuálnímu stavu ţadatele z hlediska jeho schopnosti soustředění se na průběh šetření. Zde je potřeba uvést, ţe pracovník by měl být všímavý a měl by být schopen identifikovat signály svědčící například o únavě ţadatele a k tomuto délku sociálního šetření citlivě přizpůsobit a je-li to nutné pak ji i případně zkrátit. Výstupem ze sociálního šetření pro účely řízení o příspěvek na péči je písemný záznam ze sociálního šetření, který slouţí jako jeden z podkladů pro vypracování posudku lékařem lékařské posudkové sluţby okresní správy sociálního zabezpečení. 12

13 Dle Instrukce 5/2015 musí záznam obsahovat komplexní informace o ţadateli a jeho schopnosti samostatného ţivota v jeho přirozeném sociálním prostředí, popis jeho aktuální situace včetně jeho potřeb k zajištění potřebné pomoci a podpory. Záznam ze sociálního šetření obsahuje jak popis situace ţadatele, tak i informace o potřebné podpoře v sedmibodové struktuře, která zahrnuje celou škálu deseti základních ţivotních potřeb. Jde o oblast: péče o vlastní osobu - do záznamu sociální pracovník popíše poznatky, které se týkají míry potřebné podpory k uspokojení základních ţivotních potřeb; výdělečná činnost/školní povinnosti - do záznamu sociální pracovník popisuje zapojení ţadatele do pracovní činnosti nebo studia; rodinné vztahy - do záznamu sociální pracovník popisuje základní vztahový rámec rodiny a to zejména mezi partnery, prarodiči, rodiči a dětmi i sourozenci, popřípadě i dalšími příbuznými, popíše způsob a intenzitu jejich vzájemného kontaktu v souvislosti se zajišťováním potřebné pomoci. Pokud je rodinný vztahový rámec v řešení situace ţadatele významný, věnuje se tomuto tématu sociální pracovník podrobněji; sociální vztahový rámec (mimo rodinu) - do záznamu sociální pracovník popisuje vztahy, které má ţadatel mimo svou rodinu, jedná se takto o jeho přátelské vztahy, způsob trávení volného času a sociální aktivity, které vykonává. Toto vše se popisuje podle daných okolností případu; domácnost - sociální pracovník popisuje situaci ţadatele při uspokojování potřeb vzniklých při standardním zajišťování chodu domácnosti, je vhodné popsat způsob, jak jsou jednotlivé aktivity prováděny, zda je výkon aktivit v obvyklém a přijatelném standardu; prostředí - do záznamu sociální pracovník popisuje stav bydlení, včetně vybavení kompenzačními nebo zdravotními pomůckami, bezbariérovost prostředí a to i v místě bydliště, např. bezbariérový přístup do zdravotního zařízení, obchodu apod. Zároveň popisuje, zda je ţadatel schopný vykonávat osobní aktivity v širším sociálním prostředí, případně jaké formy pomoci při těchto aktivitách potřebuje; závěr - shrnutí zjištění k celkové situaci ţadatele, k rozsahu i formě potřebné podpory. 13

14 2.2 Posouzení stupně závislosti Dle 25 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách po provedení sociálního šetření zašle krajská pobočka úřadu práce příslušné okresní správě sociálního zabezpečení ţádost o posouzení stupně závislosti osoby. Součástí této ţádosti je i písemný záznam o sociálním šetření a rovněţ i kopie ţádosti osoby o příspěvek na péči. Při posuzování stupně závislosti ţadatele vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu ţadatele doloţeného nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních sluţeb a z výsledku sociálního šetření. Dále ze zjištění potřeb osoby, případně z výsledků funkčních vyšetření a z výsledků vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Dle Wernerové (2007, s. 40) je pro posouzení stupně závislosti významné vyjádření sociálního pracovníka k prostředí ţadatele o příspěvek na péči, u kterého bylo provedeno sociální šetření, rovněţ i jaké osoby se tohoto šetření zúčastnily, a zda byl přítomný i zákonný zástupce. Rovněţ je vhodné uvést, jakých aktivit se posuzovaný účastní, jestli chodí do práce nebo do školy. Dále je velmi důleţité popsat míru pomoci při provádění úkonů péče o vlastní osobu. Dále Wernerová (2007, s. 40) uvádí, ţe je nezbytná účinná spolupráce obou sloţek posuzujících nárok na příspěvek na péči a tedy jak sociálního pracovníka, tak i lékaře posudkové sluţby a to z důvodu, ţe na jejich součinnosti je posudkovou sluţbou stanoven stupeň závislosti. Lékař dle jejího názoru ve svém posouzení vychází z hodnocení sociálního pracovníka a jeho zjištění konfrontuje s funkčními poruchami podmíněnými dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem. Výsledkem posouzení je stanovení stupně závislosti osoby, odůvodnění výroku a doba platnosti posudku, které se uvádějí v dokumentu závěr lékaře OSSZ (okresní správy sociálního zabezpečení). Příspěvek na péči je určován ve čtyřech stupních závislosti a základní vymezení stupňů je uvedeno v 8 zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Osoba se povaţuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby a to: Osoba do 18 let věku se povaţuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve: stupni I (lehká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní ţivotní potřeby, stupni II (středně těţká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat čtyři nebo pět základních ţivotních potřeb, 14

15 stupni III (těţká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat šest nebo sedm základních ţivotních potřeb, stupni IV (úplná závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat osm nebo devět základních ţivotních potřeb. Osoba starší 18 let věku se povaţuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve: stupni I (lehká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní ţivotní potřeby, stupni II (středně těţká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních ţivotních potřeb, stupni III (těţká závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních ţivotních potřeb, stupni IV (úplná závislost), jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních ţivotních potřeb, Rovněţ je důleţité, aby osoba vyţadovala kaţdodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby a to ať jiţ rodinného příslušníka, sociálního asistenta nebo sociální sluţby. Od stupně závislosti se odvíjí výše příspěvku pro osoby, který je určen dle věku ţadatele. 15

16 3 Kontrola využívání příspěvku na péči Podle ustanovení 29 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách úřad práce provádí kontrolu vyuţívání příspěvku na péči. Kontrolu vyuţívání příspěvku vykonává sociální pracovník úřadu práce. Předmětem této kontroly je zjistit, zda: - příspěvek byl vyuţit k zajištění pomoci, - pomoc je poskytována osobou blízkou nebo asistentem sociální péče nebo poskytovatelem sociálních sluţeb, nebo dětským domovem anebo speciálním lůţkovým zdravotnickým zařízením hospicového typu, - pomoc je poskytována osobně tím, kdo byl uveden v ţádosti o příspěvek, popřípadě ohlášen jako nový poskytovatel této pomoci, - způsob poskytované pomoci a její rozsah odpovídá stanovenému stupni závislosti, a zda je tato pomoc zaměřena na základní ţivotní potřeby, které podle výsledku posouzení stupně závislosti okresní správou sociálního zabezpečení není osoba schopna zvládat, - v případě, kdy je pomoc poskytována osobou blízkou nebo asistentem sociální péče uvedeným, je tato osoba zdravotně způsobilá, - byla s poskytovatelem sociálních sluţeb uzavřena smlouva o poskytování sociálních sluţeb. Na vyţádání úřadu práce, který provádí kontrolu, je příjemce příspěvku povinen prokázat, ţe příspěvek byl vyuţit k zajištění pomoci a to nejvýše jeden rok zpětně. Při výkonu kontroly sociální pracovník zjišťuje zejména celkovou situaci příjemce dávky a ověřuje, zda je mu poskytovaná péče v rozsahu odpovídajícím jeho potřebám a stanovenému stupni závislosti. Sociální pracovník rovněţ sleduje, zda poskytována péče není poskytovaná ve vyšší míře, neţ je potřebné a jestli nevzniká závislost na sluţbě nebo zda tato závislost nehrozí. Pokud sociální pracovník zjistí nedostatky, učiní neodkladně taková opatření, která povedou k zajištění nápravy nevyhovujícího stavu. Při zajištění nápravy vyuţije sociální pracovník všech moţností a metod odborností sociální práce. V případě, ţe je sluţba poskytovaná registrovaným poskytovatelem, sociální pracovník provádí kontrolu tam, kde je sluţba poskytovaná. Ověřuje nejen to, zda byla mezi příjemcem příspěvku na péči a poskytovatelem sociálních sluţeb uzavřená smlouva o poskytování sociálních sluţeb, ale zároveň sleduje, zda nejsou 16

17 při poskytování sociálních sluţeb nedostatky velmi váţného charakteru. Pokud zjistí sociální pracovník při této kontrole závaţné nedostatky, je povinen toto nahlásit příslušnému krajskému úřadu. K tomu, aby sociální pracovník mohl vykonávat kontrolu vyuţívání příspěvku na péči, musí být oprávněn vstupovat do obydlí. Dle 29 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách při provádění sociálního šetření a kontroly vyuţívání příspěvku na péči, zaměstnanci státu zařazení k výkonu práce v krajské pobočce úřadu práce a zaměstnanci státu zařazení k výkonu práce v ministerstvu jsou na základě souhlasu ţadatele oprávněni vstupovat do obydlí, v němţ osoba ţije. Oprávnění zaměstnanci jsou povinní prokázat se sluţebním průkazem společně se zvláštním oprávněním sluţebního průkazu vydaným příslušnou krajskou pobočkou úřadu práce nebo ministerstvem. Toto zvláštní oprávnění obsahuje označení účelu vydání, číslo sluţebního průkazu, jméno a příjmení zaměstnance a identifikační údaje. O výsledku kontroly provede krajská pobočka úřadu práce záznam do spisu, tento záznam obsahuje: popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků, označení ustanovení právních předpisů, které byly porušeny, podpisy osob, které provedly kontrolu. Se záznamem kontroly musí být kontrolovaný seznámen. Příjemce příspěvku na péči, u kterého došlo ke kontrole, nemůţe k záznamu do spisu vznést námitky, má však moţnost podat stíţnost dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. V případě zjištění nedostatků sociální pracovník učiní neodkladně taková opatření, prostřednictvím kterých zajistí nápravu nevyhovujícího stavu. Při řešení nedostatků sociální pracovník vyuţívá všechny moţnosti a metody odbornosti sociální práce. 17

18 4 Sociální pracovníci úřadu práce Profese sociálního pracovníka vznikla jako reakce na potřebu řešit nové nepříznivé sociální situace, které způsobují problémy nejen jednotlivci, ale také celé společnosti. Staré mechanismy tyto problémy jiţ nedokáţou účinně vyřešit. Sociální pracovník tak vstupuje do boje za zlepšení lidské společnosti prostřednictvím práce s jednotlivcem, skupinou lidí či celou komunitou. Sociálního pracovníka charakterizuje jeho společenský úkol. Patří sem zejména úkol přispívat ke zlepšení narušených sociálních vztahů v přirozeném prostředí, učit jednotlivce správným ţivotním postojům a chování, pomáhat člověku ke svobodnému ţivotu v demokratické a svobodné lidské společnosti (Hanuš, 2007, s. 6). Podle Jankovského (2007, s. 42) sociální pracovník náleţí do široké oblasti pomáhajících profesí, u kterých předpokládáme určité nasazení a ochotu pomáhat druhým. Současně by měl být sociální pracovník otevřený, citlivý a především by měl umět naslouchat jiným. U pomáhajících profesí očekáváme, ţe pracovník je odpovědný, tolerantní a při své práci zvládá verbální i neverbální komunikaci. Náročná práce sociálního pracovníka vyţaduje profesionální vybavenost, resp. adekvátní vzdělání, osobnostní dispozice a schopnost naplňovat lidský rozměr výkonu jeho profese. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách definuje v obecné rovině roli a náplň práce sociálního pracovníka a rovněţ vymezuje i základní nároky na něj kladené. Sociální pracovník dle 109 vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících sluţby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících sluţby sociální prevence, depistáţní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace, zjišťuje potřeby obyvatel obce a kraje a koordinuje poskytování sociálních sluţeb. 4.1 Kvalifikační a osobnostní předpoklady pro výkon práce sociálního pracovníka Předpoklady pro profesi sociálního pracovníka můţeme vnímat především ve dvou rovinách, přičemţ zásadní rovinou je ta, která v rámci platné legislativy umoţňuje osobě vykonávat tuto profesi. Ta je vymezena v rámci zákona č. 108/2006 Sb., 18

19 o sociálních sluţbách a týká se minimálních předpokladů pro výkon práce sociálního pracovníka. Minimálním předpokladem pro výkon povolání sociálního pracovníka je dle 110 zákona o sociálních sluţbách: plná svéprávnost, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. Odborná způsobilost je splněna získáním vyššího odborného vzdělání v oborech zaměřených na: sociální práci a sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost nebo vysokoškolského vzdělání se zaměřením na: sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku. Poţadavky k výkonu povolání sociálního pracovníka lze splnit absolvováním akreditovaných vzdělávacích kurzů v uvedených oborech nebo v oborech, které úzce souvisí se sociální prací v celkovém rozsahu 200 hodin a praxí v oboru na pozici sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let; poţadavky se týkají těch, kteří ukončili vysokoškolské vzdělání v oblasti studia jiném neţ sociálním oboru. Tuto činnost můţe vykonávat také pracovník, který absolvoval akreditované vzdělávací kurzy v celkovém rozsahu 200 hodin a praxí při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 10 let. Podmínkou je střední vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, které bylo ukončeno nejpozději ke dni 31. prosince Další moţnou rovinou předpokladu pro výkon sociálního pracovníka je rovina osobnostních předpokladů. Ty mohou obsahovat celou škálu různých vlastností sociálního pracovníka, ke kterým můţeme řadit komunikační dovednosti, inteligenci nebo celkový spíše optimistický náhled na svět. Smyslem této práce zde není vyjmenovávat dopodrobna tyto osobnostní předpoklady a postačí zde jejich základní vymezení a to tak, jak je vymezil Řezníček (1994, s ): - empatie, vřelost a opravdovost- bez schopnosti vhledu do situace klienta, vstřícného zájmu a respektu vůči němu a jednoznačné komunikace je pracovní vztah ke klientům problematický, nemotivuje klienta ke spolupráci a můţe zůstat nefunkční, - tvořivost a flexibilní důraznost- problémy klienta mají v řadě případů více moţností řešení, přičemţ řešení nemusí být ihned aplikovatelné v daném čase, a proto je nutné, aby sociální pracovník uměl adekvátní řešení hledat, obměňovat jej nebo mnohdy i improvizovat. 19

20 Kvalitní sociální pracovník by měl být osvícený, profesně motivovaný, s vyšší mírou frustrační tolerance, empatický, tvořivý, flexibilní, vřelý a opravdový, tolerantní, respektující, zvídavý, zodpovědný. Sociální pracovník by měl být schopen účinně komunikovat jak s jednotlivci, skupinami, rodinami, tak i komunitami. Měl by být schopný zorientovat se v potřebách a moţnostech klientů, rozeznat silné stránky a moţnosti nejenom klienta, ale i jeho okolí a podporovat jejich soběstačnost, nezávislost a sebeúctu. Sociální pracovníci by se měli umět orientovat v nabídce dalších sluţeb a měli by naučit klienta je správně vyuţívat (Bajer, 2007, s. 18). 4.2 Role sociálního pracovníka Sociální pracovník se při své práci dostává do mnoha rolí, které se vzájemně propojují. Pokud bychom vyuţili klasifikace rolí sociálního pracovníka dle Řezníčka (1994, s ), můţeme role sociálního pracovníka vztahující se k jeho práci v chráněném bydlení definovat následovně: pečovatel nebo poskytovatel sluţeb, který pomáhá klientům v jejich denním ţivotě a to tam, kde vzhledem k jejich onemocněním vykonávat činnosti nemohou, zprostředkovatel sluţeb, který pomáhá klientům získat kontakt s jinými zdroji pomoci, které jsou pro něj vhodné, cvičitel (učitel) sociální adaptace, který napomáhá klientům modifikovat jejich chování tak, aby mohli účinněji řešit své problémy, administrátor, který plánuje, rozvíjí a zavádí způsoby práce, sluţby a programy. Ve vtahu role sociálního pracovníka úřadu práce se zde můţe především jednat o role zprostředkovatele sluţeb, kdy můţe ţadatele nasměrovat na poskytovatele sociální sluţby, které by mohl vyuţívat. V případě, ţe dochází ke krizovým situacím, je tím, kdo vyjednává s obecními úřady pro zajištění potřebné péče. Rovněţ jeho role můţe být i cvičitel sociální adaptace, kdy můţe osobě nebo pečujícímu doporučit nějaké postupy při péči nebo mu doporučit vhodné kompenzační nebo zdravotnické pomůcky. Sociální pracovník poskytuje rodině a uţivateli potřebnou podporu v tom, aby osoba, která potřebuje pomoc, setrvala ve svém přirozeném prostředí. Zároveň sociální pracovník musí vţdy osobě poskytnout poradenství a to minimálně v rozsahu základního sociálního poradenství. Sociální pracovníci kladou důraz především na to, aby měli s klientem partnerský vztah. To se však mění v rámci kontroly, kdy jejich role byla jiná a vychází 20

21 z pozice připsané autority. Uţití připsané autority při snaze o nápravu v péčí, však představuje spíše nouzové prostředky, jak přimět klienta či pečující osoby ke změně (Musil, Hubíková a kol., 2011, s. 110). Sociální pracovník je, podobně jako jiní pracovníci pomáhajících profesí, konfrontován s komplexními problémy klientů, ve kterých velmi často nemůţe být emocionálně ani postojově neutrální. Schopnost vcítit se do situace klienta, vnímat skryté stránky klientova problému a podporovat ho v konstruktivních řešeních, jsou klíčovými charakteristikami role sociálního pracovníka (Matoušek, 2003a, s. 190). Dále dle Matouška sociální pracovník nemůţe oddělovat svou civilní a profesionální identitu, své já, protoţe jeho vlastní reakce jsou pro klienta důleţitým vodítkem. Pracovník by měl být co nejotevřenější a nejautentičtější. Takové pojetí role pracovníka je pro klienta účinným prostředkem pro to, aby se dokázal orientovat ve svých emocích a postojích. Pokud však sociální pracovník nedokáţe klienta akceptovat, tedy respektovat jeho osobnost, neměl by s tímto klientem pracovat a klient by měl být předán jinému sociálnímu pracovníkovi. Pokud toto není moţné, měl by tyto své postoje k němu řešit na supervizních setkáních. Dle Matouška (2003a, s ) práva a povinnosti sociálních pracovníků při výkonu profese jsou definovány právním systémem, zaměstnavatelem a profesními standardy. Důleţitý je institucionální rámec, aby právo zasahovat do ţivota klientů bylo legitimní. Z tohoto důvodu jsou důleţitá jasně daná pravidla, která zajišťují klientům ochranu jejich práv ale i povinností. Dle toho, jak při své práci sociální pracovník vnímá právní normy a vnitřní předpisy svého zaměstnavatele, tedy jakým způsobem pracuje, můţeme sociální pracovníky rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny můţeme takto zařadit ty sociální pracovníky, kteří jednají prakticky striktně podle daných předpisů a své povinnosti si plní tak, jak jsou definované zaměstnavatelem a platnými právními normami. Tento sociální pracovník jedná podle předepsaného postupu, který ho na jedné straně omezuje a na druhé straně však i chrání před vlastní zodpovědností. Tento sociální pracovník nehledá další moţné postupy řešení, naopak se řídí, nebo je spíše i veden postupy osvědčenými a jednoznačně danými. Některé problémy klientů přehlíţí, kdy se u něj jedná o tzv. defenzivní praxi. Naproti tomu do druhé skupiny sociálních pracovníků patří takový sociální pracovník, který při své práci propojuje své znalosti, dovednosti a hodnoty a za svá rozhodnutí je schopný nést odpovědnost. Při práci hledá nová řešení problémů, současně si uvědomuje i moţný konflikt osobních, zaměstnaneckých ale i profesních hodnot. Jedná se u něj o tzv. reflexní praxi. 21

22 Klasifikace do dvou skupin dle dodrţování postupů a norem je však velmi problematická. Je zde větší pravděpodobnost, ţe sociální pracovníci z úřadu práce jsou více vázáni normami a postupy, kterými se musí bezpodmínečně řídit neţ sociální pracovníci pracující například v sociálních sluţbách. Není zde dost dobře moţné, aby se tito sociální pracovníci při sociálním šetření nedrţeli stanovených postupů, jelikoţ by vlastně jejich výstupy byly neobjektivní a neměly by ţádnou váhu. Na druhou stranu sociální pracovníci úřadu práce mohou vhodnými postupy, hledáním nových řešení velmi významně pomoci například příjemcům příspěvku, pokud zde vidí i jiné moţnosti péče, které by mohly být pro ně vhodnější a můţe je takto motivovat je vyuţít. Další moţné dělení sociálních pracovníků, které uvádí Matoušek (2003, s. 46), je z hlediska pracovního přístupu ke klientovi. Dle tohoto můţeme rozlišit čtyři typy sociálních pracovníků: angaţovaný sociální pracovník - při své práci uplatňuje osobní a morální hodnoty, klienty vnímá empaticky a s respektem, pečuje o ně a jedná s nimi jako s přáteli, sebe chápe jako osobu aţ poté jako sociálního pracovníka; v tomto přístupu můţe dojít k různým problémům, stranění některým klientům, vytvoření osobního vztahu s klientem nebo k vyhoření, radikální sociální pracovník do své praxe vkládá osobní hodnoty, jde mu o změnu těch zákonů, které povaţuje za nespravedlivé, jedná se o práci v zájmu sociální změny, byrokratický sociální pracovník při práci je pro něj nutné oddělit osobní, profesní a zaměstnanecké hodnoty, cílem jeho sociální práce je manipulace s klientem v zájmu jeho změny, profesionální pracovník je profesionálem, který je vzdělaný v oboru a je veden etickým kodexem, jeho prioritou jsou práva a zájem klientů, důleţitý je vztah s klientem. Toho chápe jako aktivního spolupracovníka. Sociální pracovník úřadu práce můţe spadat do jakékoli této kategorie, protoţe se zde jedná o jeho přístup k dané práci. Je však jednoznačné, ţe by tento sociální pracovník měl být především profesionální, protoţe v jiných případech by pro něj bylo jen velmi obtíţné objektivně zpracovávat sociální šetření u ţadatelů nebo sociální kontrolu při vyuţívání příspěvku na péči. 22

23 4.3 Kompetence sociální pracovníka Sociální práce se řadí mezi náročné profese a to z důvodu, ţe se od sociálního pracovníka očekává, ţe bude mít adekvátní vzdělání ke své profesi, bude tvořivý a ve své práci bude uplatňovat nové přístupy a metody práce. Schopnost uplatňovat znalosti a dovednosti do nových situací zahrnuje plánování práce, inovaci a osobní efektivitu, která je potřebná nejen pro práci se spolupracovníky na pracovišti, ale i při práci se samotnými klienty. Sociální pracovník by měl jednat odpovědně a se znalostí věci. Kompetence je funkcionální projev dobře zvládané a uznávané profesní role sociálního pracovníka, jejíž součástí jsou odborné znalosti, schopnosti reflektovat adekvátně a citlivě aplikovat hodnoty profese. (Matoušek, 2003a, s. 91). Dále Matoušek (2003a, s. 16) uvádí, ţe soustava základních kompetencí v sociální práci byla inspirována materiálem britské Ústřední rady pro vzdělávání a trénink v sociální práci a vycházela z praktických zkušeností členů týmu, který vytvořil českou verzi soustavy. Tato soustava zahrnuje následující schopnosti a dovednosti: rozvoj účinné komunikace - pro otevřenou komunikaci umí sociální pracovník vytvářet podmínky a je schopen naslouchat, motivovat a iniciovat změnu, která je v zájmu jeho klientů, orientace a plánovaní postupu sociální pracovník dovede stanovit rizikové faktory a meze spolupráce, získává přehled o současných i potencionálních potřebách i zdrojích klientů a společně s nimi plánuje postupy, které reagují na zjištěnou nouzi a ohroţení, podpora a pomoc k soběstačnosti sociální pracovník podporuje své klienty v tom, aby mohli vyuţívat vlastní síly a schopnosti a pomáhá jim zabezpečovat jejich práva, kontrolovat ohroţující chování a přebírat zodpovědnost, zásahy a poskytování sluţeb sociální pracovník podporuje spolupráci mezi jednotlivci, organizacemi, komunitami, zapojuje se do prevence, poskytuje nebo zajišťuje péči, ochranu a kontrolu, pomoc při práci organizace sociální pracovník odpovědně přispívá k zlepšování a hodnocení práce organizace a účinnosti sluţeb pro klienty, spolupracuje s kolegy a efektivně vyuţívá všech zdrojů, které jsou mu k dispozici, 23

24 odborný růst sociální pracovník řídí svůj osobní i odborný růst, kvalifikovaně se rozhoduje, spolupracuje, přispívá k pozitivním změnám ve svém oboru a pracovních cílů dosahuje ve stanoveném čase. Kompetence sociálního pracovníka se dle Havrdové (1999, s ) projevují při jeho práci. Tyto projevy je dle ní moţné uspořádat do následujících skupin: - rozvíjení účinné komunikace, - orientace a plánování postupu, - podpora a pomoc k soběstačnosti, - zasahování a poskytování sluţby, - přispívání k práci organizace, odborný růst. 24

25 5 Praktická část V této části práce se zabývám analýzou získaných dat od sociálních pracovníků, které následně interpretuji. Cílem předkládané práce je zjistit, jak je vyuţíván příspěvek na péči z pohledu sociálních pracovníků. Výzkumná otázka Byla stanovena výzkumná otázka, kterou je: Jakým způsobem hodnotí sociální pracovníci naplnění účelu poskytování dávky? Na základě cíle práce a výzkumné otázky byly dále stanoveny otázky, které se staly podkladem k sestavení scénáře pro rozhovory se sociálními pracovníky úřadu práce. Jednalo se o následující otázky: 1. Jak vnímáte finanční částku poskytované dávky je dávka postačující na pokrytí péče? 2. Jak hodnotíte vyuţívání příspěvku k účelům, na který je poskytován? 3. Jak hodnotíte zneuţívání příspěvku na péči, kdy k němu mţe docházet? 4. Jak hodnotíte, ţe je péče o osobu zanedbávána? 5. Jak hodnotíte snahu pečující osoby odstranit nedostatky z předchozí kontroly? 6. Jak postupujete, pokud není i přes upozornění sjednaná náprava v péči? 7. Jak hodnotíte četnost kontrol ve vztahu k celkovému počtu vyplácených příspěvků na péči? Výzkumné metody a techniky sběru dat Dle dílčích výzkumných otázek byla pro výzkum zvolena kvalitativní strategie. Kvalitativní výzkumná strategie je zaloţena na hledání porozumění sociálnímu nebo lidskému problému. Jejím hlavním úkolem je objasnit, jak lidé v určitém prostředí vnímají své okolí, svůj ţivot a vede k nalezení pochopení toho, co se děje a jak se to děje. Také se u kvalitativního výzkumu zdůrazňuje skutečnost, ţe na rozdíl od dat získaných kvantitativním výzkumem lze data získaná tímto výzkumem jen stěţí zobecňovat, jelikoţ výzkumník pracuje jen s omezeným počtem respondentů, často také pouze na jednom určitém místě (Hendl, 2005). 25

26 Za výzkumnou metodu sběru dat byl zvolen polostrukturovaný rozhovor, který je nejrozšířenější technikou sběru dat prostřednictvím interview. Bylo vytvořeno určité závazné schéma, které bylo specifikováno okruhy otázek, na které byly hledány odpovědi u respondentů. Díky tomuto typu rozhovoru, kdy tazatel můţe klást doplňující otázky, prostřednictvím kterých zjišťuje další podrobnosti, se můţe dojít k lepšímu jejich porozumění (Miovský, 2006, s. 79). Svůj scénář pro rozhovory se sociálními pracovníky jsem sestavila ze základních otázek, které jsem různě doplňovala o podotázky a to v případě, ţe jsem potřebovala upřesnění informací, které byly respondenty sděleny. Výběr respondentů Respondenty byly čtyři sociální pracovnice úřadu práce z okresu Třebíč. Všechny pracovnice splňovaly kvalifikační poţadavky na výkon práce sociálního pracovníka. Vzhledem k zachování jejich anonymity nejsou zde sdělovány informace o jejich věku a délce praxe. Průběh sběru dat Data byla získávána v průběhu měsíce března Termíny a časy byly přizpůsobeny moţnostem účastníků výzkumu. Před začátkem rozhovoru jsem respondentům sdělila, ţe veškeré údaje, které se od nich v rozhovoru dozvím, uţiji výhradně pro účely vlastní práce. Zároveň jsem respondenty poţádala o souhlas s nahráváním rozhovoru na diktafon, přičemţ všichni s tímto souhlasili. Fixace dat, tedy jejich uchování pro potřeby jejich následného vyhodnocování, byla uskutečněna prostřednictvím diktafonu. Před samotnou analýzou došlo k transkripci těchto dat z netextového do textového souboru. Pouţila jsem zde doslovnou transkripci dat, kdy jsem doslovně převedla mluvené slovo do písemné formy. Správnost přepisu jsem kontrolovala opakovaných poslechem. 26

27 6 Výsledky výzkumu a jejich interpretace Vnímání výše příspěvku na péči Příspěvek na péči je vyplácen ve čtyřech stupních a od tohoto se odvíjí i jeho výše, která by měla minimálně částečně pokrýt náklady na péči o osobu. Respondent 1 se domnívá, ţe z většiny případu je péče poskytovaná adekvátně k částce. Odpovídá to tomu stupni a je z mého pohledu poskytována adekvátně k samotné potřebné péči. Často sama rodina hradí více peněz na péči, péče je až nadbytečná. Respondent 3 má poněkud odlišnou zkušenost, kdy dle něj není vždycky ta částka adekvátní k poskytované péči, protože ta péče se může rozcházet, takže to znamená, že někdo dostane příspěvek na péči a v podstatě ta péče tam nemusí být až tak poskytovaná a někdo dostane příspěvek na péči a péče je tam poskytovaná například celodenně. Respondent 2 se rovněţ domnívá, ţe je částka adekvátní, ale je velký rozdíl, zda příjemce příspěvku na péči využívá sociálních služeb nebo o něj pečuje jen rodina. Pokud je osoba v I. stupni a pečuje o něj rodina, většinou ani příbuzní příspěvek nechtějí, přesto je povinností příjemce jim tento příspěvek dát. Pokud je osoba v I. stupni a využívá pečovatelskou službu nebo jinou službu, mnohdy tato částka nepokryje veškeré náklady. Jak ale z názvu vyplývá, je to příspěvek, takže částečně se na nákladech podílí sám žadatel nebo rodina. Respondent 4 doplňuje toto tvrzení ještě o to, ţe jsou rozdíly i v rámci jednoho stupně příspěvku, v případě prvního stupně, což je 800,-Kč je tato částka někdy zcela nedostačující, v jiném případě si myslím, že je vyšší, než jsou vynaložené náklady za skutečně poskytnutou péči. Z výše uvedeného takto vyplývá, ţe příspěvek na péči je ve většině případů vyplácen v adekvátní částce, ale jsou zde viditelné rozdíly, kdy můţe docházet k situacím, kdy člověk potřebuje větší péči, kterou mu však příspěvek nemůţe pokrýt. Na druhou stranu z podstaty této dávky se jedná o příspěvek, kdy se předpokládá, ţe osoba si bude ještě na péči dále doplácet. Významné rozdíly pak jsou při péči, která je v rodině, kdy právě v této rodině bývá příspěvek dostačující, anebo u poskytované péče prostřednictvím sociální sluţby, kde mohou být náklady na sluţbu mnohem vyšší neţ vyplácený příspěvek na péči. 27