Prase divoké (Sus scrofa)

Transkript

1 Prase divoké (Sus scrofa) Obsah Prase divoké (Sus scrofa)... 1 Obsah... 1 Zoologické zařazení... 1 Historie... 3 Současné rozšíření... 3 Popis... 3 Biologie... 4 Potrava... 5 Onemocnění... 5 Slintavka a kulhavka... 5 Mor prasat... 5 Vzteklina... 6 Trichinelóza (svalovčitost)... 6 Použitá a doporučená literatura... 7 Zoologické zařazení Říše: Kmen: Třída: Řád: Podřád: Čeleď: Podčeleď: Rod: Druh: Živočichové (Animalia) Strunatci (Chordata) Savci (Mammalia) Sudokopytníci (Artiodactyla) Nepřežvykaví (Nonruminantia) Prasatovití (Suidae) Pravá prasata (Suinae) Prase (Sus) Prase divoké (Sus scrofa) 1

2 Rozšíření v ČR Rozšíření v Evropě 2

3 Historie Prase divoké je náš původní druh obývající všechny typy prostředí od nížin po horské oblasti, ovšem v roce 1770 se situaci se škodami na zemědělských pozemcích vyhrotila natolik, že Marie Terezie zakázala chov černé zvěře mimo obory, a následně Josef II. v roce 1786 povolil lov černé všem poddaným mimo obory. Uvolnění možnosti lovu poddaným vedlo k rychlému úbytku populace černé zvěře a v roce 1801 byl údajně u Hluboké nad Vltavou uloven poslední divočák ve volnosti na dlouhá desetiletí. Chov černé zvěře byl soustředěn do obor, a teprve po 2. světové válce, když byly některé obory poškozeny se dostala opět do volnosti. Se změnami systému hospodaření a struktury krajiny se její stavy začali postupně zvyšovat, a v současné době se její roční úlovky pohybují okolo kusů. Současné rozšíření Kromě severských oblastí a britských ostrovů obývá prase divoké značnou část Evropy, Asie a severní Afriky. V posledních desetiletích prase divoké rekolonizovalo Švédsko, Finsko a Ruskou Karelii. V Anglii jedinci utekli z farem a založili divokou populaci. Prase divoké bylo introdukováno i do Austrálie. Ve střední Evropě má početnost populace prasete divokého rostoucí tendenci již od 50. let. Skutečné stavy, vzhledem ke způsobu života se téměř nedají odhadnout. Jedinou možností odhadu početnosti a jejich srovnání je proto lov. Průběh odstřelů ve všech státech střední Evropy má podobný charakter. Největší úlovky jsou dosahovány v Německu (14 ks/1000ha) a v České republice (11 ks/1000ha). Následují Slovensko, Rakousko a Polsko. Popis Prase divoké vykazuje velkou variabilitu, jak individuální, tak geografickou. Je velmi plastické s širokou ekologickou valencí, dobře se přizpůsobující různým podmínkám. V zimní srsti se jeví silnější než v letní. Základní zbarvení dospělých jedinců může vykazovat odchylky od černé, přes šedou až k stříbřité. Mění se také podle ročního období. Délka těla u dospělých samců dosahuje 200 cm, výška v kohoutku až 130 cm. Samice jsou menší než samci. Z různých zdrojů je patrné zeměpisné a sezónní kolísání hmotnosti. V ČR jsou udávány průměrné hmotnosti dospělých kusů u samců 106,4 kg, samic 68,8 kg. Na Slovensku uvádí HELL(1982)průměrnou hmotnost samců 103,75 kg, u samic 84,24 kg, v Německu BRIEDERMANN(1970) u samců 72,17 kg, samic 61,6 kg a STUBBE et al.(1980) hmotnost 58,1 kg u samic a samců 88,0kg. Z Východní Evropy jsou známi výsledky, které uvádí hmotnost 120 až 180 kg (maximálně do 240 kg) v Karpatské oblasti, v Bělorusku do 256 kg, v Kavkazské oblasti až 178 kg, v Lotyšsku od 200 do 234 kg, v deltě Volhy 270 až 340 kg. Ve Střední Itálii se hmotností dospělých kusů zabýval PEDONE et.al.(1995), ten uvádím hmotnost dospělých samic 52kg, samců 65,7. Ve Švýcarsku udává MORETTI(1993) průměrné hmotnosti samic 66,3 a samců 87,2kg. 3

4 Biologie Prase divoké se přizpůsobilo různorodým lokalitám, od semi-aridních oblastí po tropické lesy. Nicméně krajinná struktura a diversita ovlivňuje jeho distribuci. Jak zdroje vody, zdroje potravy a možnost krytu jsou určující faktory životního prostředí prasete divokého. Odpočinková stávaniště jsou preferovány v lokalitách s hustým podrostem k zajištění maximální bezpečnosti. Přestože bezpečnost zůstává důležitým faktorem pro výběr prostředí, mají značný vliv i potravinové zdroje. Prase divoké je především noční živočich, denní aktivita je možná v podmínkách nedostatku potravy, nebo v případě malých lidských disturbancí. Reprodukční parametry jsou jedním z nejdůležitějších aspektů v managmentu prasete divokého. Biologie rozmnožování prasete divokého (Sus scrofa) je velmi složitý proces, který ovlivňuje široký komplex faktorů. Základní podmínkou reprodukce jsou normálně vyvinuté pohlavní orgány. Jejich funkčnost je podmíněna řadou biologických faktorů. Tyto faktory jsou fixovány geneticky, ale do značné míry je ovlivňují podmínky vnějšího prostředí. Říje (chrutí) probíhá zpravidla od listopadu do ledna, někdy i v jiných obdobích. Bachyně po týdnech březosti rodí 3-12 selat, která hned od narození vidí a jsou velmi čilá. Samice je kojí asi 2 měsíce, ale již ve dvou týdnech věku ji následují a snaží se sbírat otravu. Průměrná velikost vrhu a účast samic na reprodukci se mění s podmínkami prostředí. Plodnost samic výrazně ovlivňuje jejich věk a kondice. Za vrchol metání je nejčastěji označováno období časného jara (březen, duben). Ale část populace metá v průběhu celého roku, nejnižší procento metá v listopadu a prosinci Nástup puberty je dáván do souvislosti s věkem a tělesnou váhou. GETHOEFER (2006) uvádí, že v Německu 80 % selat ve věku 8 měsíců, které mají alespoň 20 kg živé hmotnosti, dosáhlo pohlavní dospělosti. Udává, že v závislosti na oblasti % selat zabřezne během hlavní doby rozmnožování (listopad, prosince), zatímco další 2/3 ze zbývajících jedinců metají v létě. V průměru má říje zpoždění až u 15 % selat a lončáků, to může vést k druhému vrcholu metání v červenci a srpnu. V jedné ze sledovaných oblastí, kde je lesnatost 50 % a 40% všech porostů tvoří produkční porosty buku a dubu, dokonce uvádí, že v lednu % vyšetřených samic všech věkových kategorií bylo gravidních. Tomu předcházela masivní úroda bukvic a žaludů na podzim K podobným výsledkům došel i MAILLARD et al.(2004), který sledoval populace prasete divokého v jižní Francii, v oblastech s hojným výskytem dubu cesmínolistého. Z jeho výsledků je patrné, že když byla úroda žaludů vysoká, narození selat bylo velice synchronizované s vrcholem v únoru a březnu. Naopak při nízké úrodě byl vrchol méně intenzivní a vyskytl se později (duben, květen, červen). Naopak nezaznamenal žádnou bimodální distribuci narození. Tento model vysvětluje možným zkrácením anoestru, způsobeným výjimečnou hojností potravy v září a říjnu. Prase divoké je sociální druh, žijící v početných tlupách, pouze dospělí samci žijí samotářsky a přidávají se k tlupám pouze v době rozmnožování. 4

5 Potrava Prase divoké je typický oportunní všežravec, převažuje rostlinná potrava nad živočišnou. Velkou část přijmu potravy prasete divokého tvoří semena listnatých stromů (zejména žaludy, bukvice) ale hlavně zemědělské plodiny (kukuřice, pšenice, slunečnice). Složení potravy se mění podle množství a dostupnosti jednotlivých složek. Ze studií o potravní ekologii prasete divokého vyplývá, že skladba potravy platí jen pro příslušnou lokalitu a čas. Právě v oblastech intenzivního zemědělského hospodaření s vysokou populační hustotou prasete divokého vznikají velké škody na zemědělských pozemcích a dochází k významnému střetu s lidskou činností. Právě tyto škody jsou důvodem snahy o snížení stavů prasete divokého v posledních letech. Onemocnění Slintavka a kulhavka Je to vysoce nakažlivé akutní a horečnaté onemocnění, jehož původcem je aphtovirus. Na onemocnění jsou kromě všech druhů spárkaté zvěře vnímaví také domácí sudokopytníci. Onemocnění je klasifikováno jako velmi nebezpečná nákaza s povinností hlášení. Veterinární služba ho diagnostikuje, provádí opatření, aby se nákaza nerozšiřovala, a likviduje ji. Inkubační doba je velmi krátká, po týdnu se objevuje horečka. Na kůži i na sliznici tlamy, v ústní dutině, na spárcích a také na bachoru se objevují puchýře. Ty praskají a vznikají hluboké, krvavé rány. Zvěř trpí nechutenstvím, kulhá, ztrácí na hmotnosti a hyne. Virus je velmi nakažlivý, infekce se šíří nejen kontaktem jedinců, ale také jejich produkty nebo kontaminovanými předměty. Onemocnění se neléčí. Mor prasat Původcem tohoto onemocnění je togavirus. Je to akutní až chronické onemocnění prasat, které se šíří kontaktem s infikovanými sekrety, kontaminovanými předměty, ale také prostřednictvím chronicky nemocných jedinců. Onemocnění je klasifikováno jako velmi nebezpečná nákaza a je povinností ho hlásit. Virus, který ho způsobuje, zůstává infekční velmi dlouho, nevadí mu vyschnutí, přetrvává i ve zmrazené zvěřině. Ničí se pouze vysokou teplotou, dezinfekčními prostředky nebo rozkladnými procesy. Inkubační doba je asi jeden týden. Při akutní formě onemocnění je zvěř apatická, má horečku, objevují se krváceniny a tmavé skvrny na kůži ryje, uší a břicha, následuje úhyn. Při atypické formě se mohou objevit jen průjmy nebo poruchy reprodukce s větším úhynem selat. Diagnostikovat onemocnění je možné pouze laboratorním vyšetřením. Léčba se neprovádí. 5

6 Vzteklina Toto smrtelné onemocnění postihuje centrální nervový systém zvířat i člověka. Původcem je rhabdovirus. Nejčastěji jsou infikovány šelmy (liška, jezevec, kuny, rys, vlk, pes, kočka), ale také spárkatá zvěř (srnec, jelen, kamzík, muflon, prase, ovce). Většinou se přenáší kousnutím postiženého jedince, při němž se do poškozené tkáně dostávají sliny s virem vztekliny. Spárkatá zvěř dál onemocnění nepřenáší, většinou ochrne a rychle uhyne. Vzteklina je klasifikovaná jako nebezpečná nákaza s povinností hlásit její výskyt. Inkubační doba je velmi proměnlivá (od 5 dnů do 1 roku). U šelem má onemocnění tři dobře odlišitelná stadia. V prvním je nemocné zvíře apatické, nepokojné, plaché, požírá netypické předměty a často si kouše poraněné místo. V druhém stadiu mění nemocné zvíře díky zánětu mozku své chování, ztrácí plachost, napadá různé živočichy včetně člověka a sliní. V třetí fázi dochází k ochrnutí a za 10 až 12 dní zvíře hyne. Někdy se může onemocnění projevit jako tzv. tichá forma, bez agrese, s převládající apatií. U spárkaté zvěře se onemocnění projevuje celkovým neklidem, ochrnutím, nadmutím a úhynem. Mohou se objevit i záchvaty zuřivosti. Podle popsaných příznaků je možné s úspěchem toto onemocnění diagnostikovat, ale potvrdit diagnózu musí laboratorní vyšetření mozkové tkáně. Prevencí je očkování domácích zvířat a vakcinace volně žijících šelem. Léčba není k dispozici. U člověka poraněného vzteklým zvířetem se provádí ochranné očkování. Trichinelóza (svalovčitost) Je to onemocnění způsobené hlísticí Trichinella spiralis (svalovec stočený). Pohlavně dospělé hlístice cizopasí ve střevě, jejich larvy zase v příčně pruhovaném svalstvu. Zvláštností životního cyklu těchto helmintů je, že stejný organismus může být na začátku vývoje hlístice konečným hostitelem, ale v další etapě životního cyklu se stává jejím mezihostitelem. K infekci dochází pozřením masa s infekčními larvami. Po natrávení v žaludku se larvy uvolní z obalu a v tenkém střevě pohlavně dospívají. Po kopulaci se samice zavrtají do stěny střeva a produkují až 1500 larev. Larvy aktivně pronikají do lymfatického systému a krví se přenášejí na různá místa kosterní svaloviny, různých orgánů, pronikají až do svalových vláken. Svalová vlákna rozruší a stočí se do spirály. Okolní svalová tkáň vytvoří kolem larvy oválnou kapsulu. Takto zakapsulované larvy jsou u člověka schopné invaze ještě za 30 let, u prasete je jejich životnost 10 let. Hostitelem pohlavně dospělých hlístic i jejich invazních larev mohu být nejen různé druhy zvěře, ale také drobní savci, kteří plní roli rezervoárových hostitelů. Podle toho, jak, kde a kdo je do životního cyklu trichinelózy zapojen, rozlišujeme tři typy. V synantropním typu hrají důležitou úlohu infikovaní drobní hlodavci pronikající do chovů domácích prasat, v sylvatickém typu cirkuluje toto onemocnění v ohniscích mezi šelmami, divokými prasaty a drobnými hlodavci a u smíšeného typu přichází do kontaktu s infikovanými zvířaty nebo jejich kadávery domácí prasata chovaná pastevním způsobem. Vzhledem k tomu, že případná infekce člověka může způsobit závažné zdravotní problémy, provádí se povinné vyšetření zvěřiny černé zvěře, jezevců nebo také medvědů na 6

7 přítomnost tohoto cizopasníka. Při masivní infekci může totiž počet larev na cm 3 dosahovat i několika desítek jedinců. Napadená tkáň odumírá, a pokud jsou larvami napadeny životně důležité orgány, může onemocnění končit smrtí. U většiny zvířat se onemocnění trichinelózou většinou nijak klinicky neprojevuje. Diagnóza je možná pouze mikroskopickým vyšetřením vzorků svaloviny, což je zároveň jedna z nejdůležitějších součástí prevence před infekcí člověka. Důležité je také dokonalé tepelné zpracování zvěřiny. Léčba zvěře ani zvířat se neprovádí. Použitá a doporučená literatura ČERVENÝ, J., KAMLER, J., KHOLOVÁ, H., KOUBEK, P., MARTÍNKOVÁ, N. (2004): Encyklopedie myslivosti. Ottovo nakladatelství, Praha, 594 str. GETHOFFER, F., SODEKEIT, G., POHLMAYER, K. (2007): Reproductive parameters of wild boar (Sus scrofa) in three different parts of Germany. Eur J Wildl Ress 53: WOLF, R., RAKUŠAN C. (1977): Černá zvěř. SZN Praha., 1977, s WOLF, R., RAKUŠAN C. (1987): Chov a lov černá zvěře. SZN Praha., 126s. 7