Peněžité zadostiučinění jako právní prostředek ochrany osobnosti v občanském právu

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Vít Svejkovský Peněžité zadostiučinění jako právní prostředek ochrany osobnosti v občanském právu Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. Katedra: občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Ústí na Labem Jméno Příjmení

3 Obsah: Obsah:... 0 Úvod Novodobý vývoj institutu peněžitého zadostiučinění Prameny právní úpravy v oblasti ochrany osobnosti Občanskoprávní prostředky ochrany osobnostních práv Podmínky vzniku nároku na peněžité zadostiučinění Podmínky vzniku občanskoprávních sankcí podle 13 OZ Okolnosti vylučující protiprávnost Podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění podle 13 odst. 2 OZ Kritéria stanovení výše peněžitého zadostiučinění Plynutí času a jeho vliv na existenci nároku na peněžité zadostiučinění Peněžitá náhrada škody na zdraví podle 444 odst. 3 OZ Závěr Seznam zkratek: Použitá literatura: Summary (Resumé)

4 Úvod Právo na ochranu osobnosti fyzické osoby se stává v dnešní době stále více aktuálním a častějším tématem odborných debat a především soudních řízení, zejména pak v případech, kdy je požadována náhrada nemajetkové újmy v penězích, která je jako jeden z prostředků jeho ochrany stanovena v 13 odst. 2 OZ. U fyzických osob, tedy biologických organismů, můžeme na rozdíl od osob právnických a uměle právem pro jeho potřeby vytvořených, rozeznávat jednotlivé složky jejich osobnosti, jak je například a nikoli vyčerpávajícím způsobem vypočítává i 11 OZ. Jedná se zejména o život, zdraví, občanskou čest, lidskou důstojnost i soukromí, dobré jméno nebo například projevy osobní povahy. Jsou to demonstrativně uvedené jednotlivé složky práva na ochranu osobnosti, které společně s dalšími tvoří složitý a komplexní systém práva na ochranu osobnosti. Zvláště dobře si uvědomíme přirozenou složitost a komplexnost tohoto systému, pokud se zamyslíme nad způsoby a mírou spravedlivé reparace při porušení složek tohoto práva. Reparace je často komplikovaná a nezřídka záleží na uvážení soudu a jeho individuálním rozhodnutí. Zejména pokud jde o užití krajního prostředku ochrany osobnosti fyzické osoby, kterým je náhrada nemajetkové újmy v penězích. Soud v těchto případech často ani nemá příležitost porovnat jím aktuálně řešený případ s jakoukoliv judikaturou, a v rámci konzistence soudního rozhodování a spravedlivého přístupu postupovat ve stejných případech stejně nebo v podobných podobně. Také nemůže zahrnout do svých úvah způsob řešení případu již rozhodnutého jiným soudem a případné přiznání zadostiučinění za porušení osobnostních práv, a to i peněžitého. V oblasti práva ochrany osobnosti zaujímá důležitou roli judikatura, a to zvláště soudů vyšších stupňů, jejichž rozsudky sice pramenem práva ve formálním smyslu nejsou, nicméně působí hlavně na soudy nižších stupňů silou své přesvědčivosti, autority a detailní promyšlené argumentace obsažené v odůvodnění rozsudků. Způsob náhrady nemajetkové újmy formou peněžitého zadostiučinění v jednotlivých případech pravidelně vzbuzuje ve společnosti živé reakce a diskuse. Tyto případy jsou s oblibou prezentovány veřejnosti médii, protože se často dotýkají významných osobností a témat. Je to též způsobeno tím, že v této specifické oblasti občanského práva jsou skutečně široké možnosti pro uvážení jak hodnotit jednotlivý 1

5 jedinečný případ, jestli k porušení některé složky práva na ochranu osobnosti již došlo nebo nikoliv a pokud již ano, jaký způsob ochrany poškozenému poskytnout a v jaké míře, popřípadě jakou adekvátní kombinací těchto způsobů. Další zajímavý prvek v oblasti práva ochrany osobnosti lze spatřovat v rozlišování mezi závaznou právní normou jakožto pravidlem míry způsobu určitého chování z ní vyplývajícího a tudíž závazného na jedné straně a mezilidskými vztahy, svědomím a morálkou ve společnosti na straně druhé. Tyto i další důvody vtahují společnost do uvažování, hodnocení a přemýšlení o jednotlivých právech na ochranu osobnosti fyzické osoby velice často, a proto je třeba klást zvláštní důraz na kvalitu právní úpravy v této oblasti a na citlivost a specifičnost konkrétních případů rozlišujících rozhodování justice. 2

6 1. Novodobý vývoj institutu peněžitého zadostiučinění V průběhu historie a vývoje lidské civilizace a zejména pak v době novověku spolu s rozvojem hospodářství, životního standardu, vědy a techniky, ale i mravní úrovně společnosti lze sledovat postupné a stále větší uznávání jednotlivých dílčích práv osobnosti fyzických osob. Zejména vynález knihtisku a vznik prvních tištěných deníků daly potřebě ochrany osobnostních práv zcela nový rozměr. Postupně si společnost uvědomila, že zde existuje naléhavá potřeba hledat, ustavit a uplatňovat nová práva, která by se stala součástí uznávaného komplexu práv na ochranu osobnosti fyzické osoby. Hledají se tak prostředky prevenčního, restitučního a satisfakčního charakteru. K nejvýznamnějšímu rozvoji osobnostních práv došlo ve 20. století, k čemuž přispěly na jeho začátku významně obě světové války a na jeho konci masové rozšíření nových médií, jako internet nebo televizní a rozhlasové vysílání. Osobnostní práva a jejich základ, včetně práva na peněžní zadostiučinění, má ovšem mnohem delší tradici a objektem pozornosti byla i před staletími. Už zákon dvanácti desek stíhal pevně stanovenými peněžitými pokutami i urážku na cti. 1) Prétorská praxe později vytvořila právní prostředek actio iniuriarum aestimatoria (tzv. oceňovací žaloba pro urážku způsobenou na cti), který zaujal v římském právu zvláštní místo. Umožňoval totiž přiznávat postiženému peněžitou částku podle volného uvážení postiženého, prétora a soudu, a to i tehdy, kdy jej nepostihla žádná majetková újma. Tato peněžitá částka s represivní funkcí ve skutečnosti plnila funkci soukromého trestu. 2) Z novodobých kořenů ochrany osobnostních práv je nutno uvést významnou kodifikaci v rakouském Všeobecném občanském zákoníku (ABGB) z r.1811, kterou převzal i Československý stát po svém vzniku v roce 1918, jakož i další právní předpisy, které byly až do té doby platné na území bývalého Rakousko-Uherska. Stalo se tak recepčním zákonem č. 11/1918. V českých zemích tak zůstal pro oblast občanského práva i nadále v platnosti Všeobecný občanský zákoník z r.1811, na území Slovenska naproti tomu platilo uherské občanské právo. 1) Kincl, J. a kol.: Všeobecné dějiny státu a práva. Praha, Panorama 1983, s. 97 a 98; Sommer 2) Blíže o těchto otázkách srov. Kincl, J.: d.c. v pozn. 7, s. 96; Boháček, M.: Právo obligační. Právo dědické. Praha 1946, s. 107; Sommer, O.: d.c. v pozn. 7, s

7 Jak již bylo zmíněno, významné mezníky ve vývoji osobnostních práv představovaly obě světové války. V 50. letech 20. století nebyla společensko-politická situace osobnostním právům nakloněna a i když jejich úpravu občanský zákoník a i některé další zákony (jako například autorský zákon) obsahovaly, k uplatňování těchto práv v praxi docházelo jen výjimečně. Jisté zlepšení přinesl rok 1964 a úprava všeobecného osobnostního práva konečně jako jednotného a obecného práva a až v jeho rámci úprava jednotlivých osobnostních práv. Kvalita a důraz praxe ale přinesly až právní úpravy v této oblasti po roce 1989 a brzká novelizace občanského zákoníku. Zákonem č. 87/1990 Sb. byla zavedena vedle dosavadní morální(nepeněžité) satisfakce i peněžitá(materiální) satisfakce, ale ovšem pouze za předpokladu, že se jen sama morální satisfakce ukázala nedostatečnou. Tím se stal systém občanskoprávních sankcí při neoprávněném zásahu do osobnostních práv fyzické osoby mnohem účinnější, což bylo velmi důležité vzhledem k ukončení cenzury tisku i televizního vysílání, rozšíření internetu jako média přístupného každému a posílení svobod tisku, projevu, jakož i práv na informace. 4

8 2. Prameny právní úpravy v oblasti ochrany osobnosti Právní úprava v oblasti práv ochrany osobnosti je obsažena v mnoha pramenech práva různé právní síly a různého původu a druhu. Jde jak o prameny mezinárodní, tak vnitrostátní, soukromoprávní i veřejnoprávní povahy, prameny zabývající se právy na ochranu osobnosti jako celkem, nebo jen jednotlivými právy v rámci všeobecného osobnostního práva. Ústava České republiky, tj. ústavní zákon č. 1/1993 Sb. prohlašuje ve svém čl. 1 Českou republiku za svrchovaný, jednotný a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodě člověka a občana. 3) Tato úcta demokratického právního státu České republiky k právům a svobodám člověka a občana je blíže vyjádřena jejich výčtem a konkretizací zejména v Listině základních práv a svobod v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb., která tvoří integrální součást ústavního pořádku (čl. 3 a čl. 112 odst. 1 Ústavy), jakož i v ratifikovaném a vyhlášeném Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (sdělení č. 120/1976 Sb.), v ratifikované a vyhlášené Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) a v ratifikovaném a vyhlášeném Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, v Úmluvě o právech dítěte (sdělení č. 104/1991 Sb.) jakož i v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb.m.s.) i v Dodatkovém protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny a zákazu klonování lidských bytostí (č. 97/2001 Sb.m.s.) 4) Podle čl. 10 Ústavy jsou od 1. června 2002 součástí našeho právního řádu vyhlášené mezinárodní smlouvy, k nimž dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Stanoví-li takováto mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Základní obecnou úpravu práva na ochranu osobnosti tedy nalezneme v Ústavě, Listina základních práv a svobod pak konkretizuje a doplňuje úpravu v Ústavě, a to o úpravu všeobecného osobnostního práva a také úpravy zvláštních osobnostních práv, jakými jsou například právo autorské, práva výkonných umělců a práva původců průmyslových vzorů. 3) Pavlíček, V Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád České republiky, díl I, Linde Praha a.s. 1994, s. 38 4) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 15 5

9 Listina základních práv a svobod obsahuje celou řadu nejvýznamnějších dílčích práv z oblasti práv na ochranu osobnosti, jakož i úpravu všeobecného osobnostního práva. Všeobecné osobnostní právo je všeobecným osobnostním právem proto, že patří nerozlučně každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu (rys všeobecnosti) a dále, že jeho předmětem jsou nehmotné hodnoty (statky, stránky) lidské osobnosti v jejím celku, neboli v její fyzické (tělesné) a morální jednotě (rys osobnostní). V rámci takto jednotně chápaného všeobecně osobnostního práva existuje neuzavřený okruh jednotlivých dílčích osobnostních práv (např. právo na tělesnou integritu, právo na osobní svobodu, právo na čest, důstojnost a dobrou pověst osobní povahy, právo na osobní soukromí a v jeho rámci na intimní sféru), jejichž předměty jsou jednotlivé nehmotné hodnoty (statky, stránky), které tvoří neoddělitelnou součást integrity osobnosti fyzické v jejím celku, tj. v její celkové fyzické a morální jednotě. 5) Naproti tomu zvláštními osobnostními právy jsou práva, která s každou fyzickou osobou nerozlučně spjata nejsou. Tato práva vznikají až v důsledku projevu určité tvůrčí duševní schopnosti fyzické osoby (srov. právo autorské, právo k výkonu výkonného umělce, právo k vynálezu, právo k průmyslovému vzoru, ať již vkusovému, užitnému aj.). Jinak řečeno jde o práva, která i když se rovněž týkají nehmotných hodnot (statků) náležejí pouze určitým fyzickým osobám, tj. konkrétně autorům, výkonným umělcům, vynálezcům atd., kteří jsou schopni takovou tvůrčí činnost vyvinout. 6) Konkrétněji Listina základních práv a svobod obsahuje například ve svém čl. 1 ustanovení, podle něhož jsou lidé svobodní a sobě rovni v důstojnosti a právech a tato práva jsou charakterizována jako nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Čl. 3 odst. 1 zaručuje základní práva a svobody všem, tudíž nejen občanům, a to bez rozdílu pohlaví, rasy barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu, nebo jiného postavení. Čl. 4 stanoví významný princip, podle kterého povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Dále čl. 4 stanoví, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, 5) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 17 6) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str. 17 6

10 které splňují stanovené podmínky. Čl. 4 přiznává všem fyzickým osobám právo na život a zakazuje trest smrti. Čl. 7 zaručuje soukromí fyzické osoby a její nedotknutelnost. V čl. 10 je zachyceno právo každého na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti i ochrana jeho jména. Dále i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Čl. 13 poskytuje ochranu listovnímu tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů, ať už jsou uchovávány v soukromí, nebo zasílány poštou, popřípadě jiným způsobem. Podle čl. 14 je zaručena svoboda pobytu a pohybu. Listina základních práv a svobod tvoří systém právní úpravy ochrany osobnosti spolu s dalšími prameny práva, kterými jsou i mezinárodní smlouvy. Můžeme pozorovat podobnost výčtů základních práv v Listině základních práv a svobod a v mezinárodních smlouvách, které výčet základních práv v Listině základních práv a svobod doplňují a někdy se s ním též překrývají. Například právo na život, svobodu, lidskou důstojnost a osobní bezpečnost jsou práva, která se pravidelně objevují v mezinárodních smlouvách, které se týkají tématu ochrany osobnosti a jsou obsažena i v Listině základních práv a svobod. Některé mezinárodní smlouvy obsahují zvláštní a zcela specifická osobnostní práva, ta jsou obsažena například v Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny č. 96/2001 Sb.m.s., je to například právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví, povinnost získání svobodného a informovaného souhlasu fyzické osoby před jakýmkoliv zákrokem v oblasti péče o zdraví, jež se jí bude týkat, což znamená, že fyzická osoba musí být předem a řádně informována o povaze a účelu zákroku i o jeho rizicích a navíc již jednou udělený souhlas může být fyzickou osobou kdykoliv odvolán. Ústavní a mezinárodní základ je více konkretizován v pramenech nižší právní síly, úprava všeobecného osobnostního práva i jednotlivých dílčích osobnostních práv je provedena především v občanském zákoníku OZ obsahuje základ pro úpravu osobnostních práv v občanském zákoníku. 11 OZ je stručným souborem práv již obsažených v ústavních a mezinárodních normách. 12 OZ je již obsáhlejší a upravuje podmínky použití a pořízení záznamů osobní povahy, jako je zvukový nebo obrazový záznam týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy, písemností osobní povahy a podobizen. Pořízení a použití je zde podmíněno souhlasem fyzické osoby. Souhlasu není třeba pouze v případě, že se výše zmíněné věci použijí na základě zákona 7

11 k úředním účelům (tzv. úřední zákonná licence). Druhým případem nevyžadujícím souhlas fyzické osoby s takovým pořízením a použitím je tzv. umělecká, vědecká a zpravodajská licence, opět s podmínkou, že takové pořízení a použití nebude v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. 13 OZ obsahuje demonstrativní výčet prostředků ochrany osobnosti, tj. upuštění od neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti, odstranění následků takových zásahů a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za takové porušení, které může být poskytnuto i v penězích, a to za podmínky, že se zadostiučinění morální(nepeněžní) nejeví v konkrétním případě jako dostačující. O přiznání peněžitého zadostiučinění má soud povinnost uvažovat vždy a má povinnost ho přiznat v případech, kdy byla snížena důstojnost fyzické osoby, nebo její vážnost ve společnosti, ve značné míře. Jestli se tak v konkrétním případě stalo či ne, je opět na uvážení soudu, tato úvaha ale jistě není bez pravidel, jak bude popsáno v této práci v následujících kapitolách. 13 odst. 3 OZ určuje směr a způsob, který soud bude při svém hodnocení případu tohoto typu aplikovat, bude přihlížet k závažnosti vzniklé újmy a také k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. 15 OZ se zabývá posmrtnou ochranou osobnostních práv. Stanoví, že po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům. 16 OZ odkazuje na obecnou občanskoprávní úpravu náhrady škody a stanoví, že tato se použije i pro případy, kdy někdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu. Významné doplnění obecné úpravy všeobecného osobnostního práva obsažené v občanském zákoníku v představuje úprava v dalších zákonech. Jde zejména o tiskový zákon (č. 46/2000 Sb.), zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání (č. 231/2001 Sb.), zákon o ochraně údajů fyzické osoby (č. 101/2000 Sb.), zákoník práce (č. 65/1965 Sb.) zákon o rodině (č. 94/1963 Sb.), zákon o péči o zdraví lidu (č. 20/1966 Sb.), zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů (č. 285/2002 Sb.), lustrační zákon (č. 451/1991 Sb.), zákon o svobodném přístupu k informacím (č. 106/1999 S.) a další zákony. 8

12 3. Občanskoprávní prostředky ochrany osobnostních práv Občanskoprávní prostředky ochrany osobnostních práv vytváří prostor k uplatnění ochrany osobnostních práv a vytváří tudíž i rámec pro uplatnění nároku na peněžité zadostiučinění. Tyto prostředky se dělí na obecné prostředky, jejichž smyslem je zajistit spravedlivou ochranu práv osob ve své všeobecnosti, ty ovšem nejsou přímo spojovány s ochranou osobnosti, a na zvláštní prostředky, které s ochrannou osobnosti přímo spojovány jsou. Jako obecný prostředek je rozeznávána ochrana u příslušného orgánu státní správy, došlo-li ke zjevnému zásahu do pokojného stavu ( 5 OZ), dále svépomocná obrana, hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně ( 6 OZ) a konečně soudní(petitorní) ochrana. Posledně zmíněný druh ochrany osobnostních práv je obecným pojmem pro jednotlivé zvláštní prostředky ochrany sloužící k ochraně osobnostních práv. Zvláštními prostředky jsou, žaloba negatorní, sloužící k domáhání se upuštění od neoprávněného zásahu, žaloba restituční, kterou je možno se domáhat odstranění škodlivých následků zásahu a žaloba satisfakční, smyslem jejíhož podání je poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a to buď peněžitého nebo nepeněžitého. Vzhledem k různému účelu každé žaloby se všechny dají vzájemně kombinovat a tím je zaručena efektivita a cílenost potřebné ochrany osobnostním právům, kterou poskytují. V 9 odst. 2 písm. a) OSŘ je stanoveno, že jsou to krajské soudy, které jako soudy prvního stupně rozhodují, mimo jiné, ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Budou tak rozhodovat i o satisfakčních žalobách, jimiž bude požadováno peněžité zadostiučinění podle 13 OZ. Stanovená příslušnost krajských soudů, jako soudů prvního stupně, naznačuje důležitost, složitost a význam rozhodování ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Prostřednictvím satisfakční žaloby může být požadována satisfakce morální(nepeněžní), anebo peněžitá. Morální satisfakce pak může spočívat například v tom, že je požadována omluva, např. v podobě přesně vymezeného delšího textu anebo jen jednoduché věty, kterou žalovaný v případě pravomocného odsouzení musí vyslovit, morální satisfakce může například spočívat dále v požadavku na uveřejnění výsledku soudního řízení v určitých i celostátně distribuovaných denících, popřípadě jiných médiích, na náklady žalovaného, dále v odvolání určitého výroku vysloveného 9

13 žalovaným apod. Druhou alternativou je požadování peněžité satisfakce spolu s morální anebo i samostatně. Argumentem a také zákonnou podmínkou pro přiznání peněžité satisfakce soudem je to, že morální satisfakce se nebude jevit jako dostačující satisfakcí pro žalobce vzhledem k závažnosti a okolnostem konkrétních porušení osobnostních práv v daném případě a též je možno konstatovat, že pouhá omluva nemusí v mnohých případech bez spojení právě se satisfakcí peněžitou splnit svůj zákonný účel. 10

14 4. Podmínky vzniku nároku na peněžité zadostiučinění Potřeba zajištění účinné občanskoprávní ochrany osobnostních práv fyzické osoby vyžaduje, aby na neoprávněný zásah do těchto práv existovala možnost adekvátní právem upravené reakce ze strany dotčeného, která bude mít nepříznivé právní následky pro původce takového neoprávněného zásahu, ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Právě takové zvláštní občanskoprávní sankce jsou obsaženy v 13 OZ a 16 OZ, tato ustanovení obsahují sankce nemajetkové i majetkové povahy za újmu, která spočívá v porušení anebo i pouhém ohrožení osobnosti práv fyzické osoby. Neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby mohou vzniknout 2 druhy újmy, újma nemajetková(nehmotná, morální, imateriální) a újma majetková(hmotná, materiální) škoda, a to i současně. Majetkovou újmou škodou se zabývá 16 OZ, který odkazuje na úpravu v 415n. OZ tj. na obecnou občanskoprávní náhradu škody. Oba druhy škod mohou nastat naráz u téhož porušení osobnostních práv fyzické osoby a sankce se budou v takovém případě kumulovat a obstojí i vedle sebe. Tam, kde neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem došlo ke vzniku majetkové újmy škody, která se do majetkové sféry postižené fyzické osoby již bezprostředně promítá a kterou lze v důsledku toho i přesně vyčíslit v penězích, vzniká vedle případných zvláštních občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu, včetně peněžitého zadostiučinění, neboť kumulace těchto nároků nemajetkové a majetkové povahy se považuje za přípustnou ( 13 OZ) zároveň občanskoprávní sankce za škodu ( 16 OZ). 7) Nemajetkovou újmou a jejímu případnému zmírnění nebo odčinění, i formou peněžité satisfakce, se zabývá 13 OZ a stanoví v tomto smyslu občanskoprávní sankce různého druhu za tuto nemajetkovou újmu, která vznikla neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby. Jsou to případy, kdy k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby dojde přímým porušením zmíněných osobnostních práv či jejich pouhým ohrožením, jinak řečeno ke vzniku nemajetkové újmy. Nemajetková újma není v penězích přesně vyčíslitelná a nezasahuje žádným způsobem do 7) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str

15 majetkových poměrů fyzické osoby a právě za takovýto druh újmy, a neoprávněný zásah mající za následek újmu tohoto charakteru, stanoví 13 OZ zvláštní občanskoprávní sankce pro jejího původce. Úprava všeobecného osobnostního práva v občanském zákoníku je založena na přísném objektivním principu s možností liberace. Zavinění se zde tudíž nevyžaduje a to ani ve své nejmírnější formě, nedbalosti nevědomé. Volba této přísné formy odpovědnosti, bez ohledu na zavinění, se zdá být adekvátní vzhledem k potřebnému a všeobecně uznávanému praktickému využívání ochrany osobnosti fyzické osoby a občanskoprávní úprava v důsledku toho bude dopadat i na případy a zásahy do osobnostních práv fyzické osoby, kde jiná odvětví práva již svou působností nebudou funkční, zejména z důvodu nedostatku jakékoli formy zavinění na straně původce neoprávněného zásahu. Důkazní břemeno v těchto sporech je na straně žalobce a lze si jen těžko představit, že ten by měl být v občanskoprávním řízení povinen prokazovat zavinění původce neoprávněného zásahu, když toto důkazní břemeno mnohdy neunese ani státní zástupce jakožto zcela specializovaný a profesionální orgán, který má možnost využít práce dalších profesionálů z řad policie, před soudem v trestním řízení. Smyslem zvláštních občanskoprávních sankcí obsažených v 13 OZ je přimět původce neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby, aby se podle situace buď zdržel dalších neoprávněných zásahů (preventivní funkce), nebo odstranil následky neoprávněných zásahů (restituční funkce), anebo poskytl postiženému přiměřené zadostiučinění v podobě morální nebo peněžité satisfakci Podmínky vzniku občanskoprávních sankcí podle 13 OZ 1) existence zásahu Existence zásahu je první podmínkou vzniku zvláštních občanskoprávních sankcí podle 13 OZ, přičemž je nutné, aby tento zásah byl objektivně schopný způsobit nemajetkovou újmu, která spočívá v porušení, anebo jen v pouhém ohrožení 12

16 osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného vyplývá, že pokud zásah takového charakteru nebude, nebude možno poskytnout ani právní ochranu proti němu. Posuzování jestli se v konkrétním případě bude jednat o zásah, který je objektivně způsobilý způsobit nemajetkovou újmu, často nebude jednoduchým úkolem a dosavadní judikatura zde bude mít významnou úlohu. Bez znalosti judikatury je správná aplikace právní úpravy ochrany osobnosti jen obtížně myslitelná. S její znalostí lze spory o ochranu osobnosti nejen efektivně a co do výsledku předvídatelně řešit, ale mnohým z nich i předejít. 8) Existence zásahu objektivně schopného způsobit nemajetkovou újmu je závislá na řadě podmínek z praktického života a na jejich zhodnocení soudem. Například v praxi řešeném případě, kdy bylo již podle pravomocného rozsudku určeno, že žalobkyně byla v materiálech bývalé StB evidována neoprávněně. Tohoto pravomocného soudního rozhodnutí si byla žalovaná strana vědoma a i přesto uveřejnila článek, jehož obsahem byla mimo jiné skutečnost, podle níž byla žalobkyně opět označena za spolupracovníka bývalé Státní bezpečnosti. Nejvyšší soud pak došel k rozhodnutí, jímž takovéto označení považoval za zásah, který je objektivně schopný způsobit nemajetkovou újmu. Je totiž jisté, že takovéto veřejné označení jakékoliv osoby sebou pravidelně nese (a to i v případě možného pozdějšího dementování takové informace) především obecné snížení důvěryhodnosti a vážnosti této osoby v širokém spektru příjemců informace (resp. z této skutečnosti vyplývajícími) konsekvencemi pro postiženou osobu. 9) Stejný rozsudek se dotýká i možnosti, že zásah spočívá v pouhém ohrožení osobnosti fyzické osoby. Současně ovšem soudy konstatovaly, že nebyly prokázány žádné reálné dopady publikovaného článku, s výjimkou toho, že se o evidenci žalobkyně hovořilo. Šlo tak pouze o formu ohrožení osobnostních práv žalobkyně. 10) Při posuzování, zda došlo k porušení osobnostních práv fyzické osoby, je třeba vzít v případě tištěných médií v úvahu rozdílné funkce a cíle běžného periodického tisku, sloužícího k informování co nejširší veřejnosti a publikací odborného zaměření. Pro běžný periodický tisk je přípustné, aby se dopouštěl určitých zjednodušení, vzhledem k širokému okruhu různě vzdělaných čtenářů, volnému prostoru na jednotlivé 8) Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. ASPI, a.s., Praha 2008, str.11 9) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1381/ ) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1381/

17 články v každém vydání apod. Nelze proto říci, že každé zjednodušení nebo zkreslení je bez dalšího zásahem do osobnostních práv článkem dotčených osob. Kdyby bylo požadováno naprosto přesné a vyčerpávající převzetí zpráv z jiného média, nebo i jejich vytvoření ze skutkového stavu tímto náročným způsobem, byl by to požadavek nesplnitelný a denní tisk by musel mít zcela jiný charakter i jiný okruh čtenářů, než objektivně zpravidla má a mít reálně musí. V souzené věci odvolací soud mimo jiné dovodil s odkazem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 146/04 ze dne , že označení žalobce za gangstera nelze považovat v daném případě za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, které je sice značnou nadsázkou, která není přiměřená a korektní, avšak která v sobě obsahuje hodnotící soud, který nelze prokazovat, jehož prostřednictvím však má být působeno na čtenáře, a který má podklad ve faktické trestné činnosti žalobce. Za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce soud nepovažoval ani údaje o trestním rejstříku žalobce, jeho potrestání a údaje týkající se jeho odsouzení za spoluúčast na pašování kokainu a za falšování dvanáctimilionové směnky. Dovodil zde, že informace, publikované běžným tiskem a určené široké veřejnosti, nemusí být zcela přesné, přičemž pro posouzení, zda jde o neoprávněný zásah, je podstatné, jestliže uvedené údaje po obsahové stránce vyznívají zásadně shodně a jestliže jsou způsobilé u běžného čtenáře vyvolat shodný dojem. Dovolací soud se v tomto případě zejména ztotožňuje s úvahou odvolacího soudu, že nelze pominout možnost určitého zjednodušení informací podávaných sdělovacími prostředky. 11) Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudu nižšího stupně, že ono označení žalobce v periodickém tisku za gangstera není za podmínek pravdivého skutkového základu neoprávněným zásahem do osobnosti žalobce. Z dovolání napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad přiměřeně vycházel, pokud na základě skutkových zjištění dospěl k odůvodněnému závěru, že dotčená skutková tvrzení není možno považovat za způsobilá dotknout se žalobcovy cti a důstojnosti... 12) Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti zabýval též otázkou, zda se nevydání zdravotní dokumentace po zesnulém manželovi, tj. blízké osobě, dá považovat za neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby. Dospěl však k závěru, že nikoliv. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do 11) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2796/ ) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2796/

18 osobnosti fyzické osoby podle 13 OZ musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení 13 OZ. 13) Nelze ani dospět k závěru, že by samotný fakt nevydání zdravotní dokumentace (jejího opisu) žalobkyni byl samostatným zásahem do práva na ochranu osobnosti, jak správně ve svém rozhodnutí konstatoval již odvolací soud. V tomto případě totiž takto uplatněný požadavek neodpovídá žádnému právu imanentnímu osobnosti fyzické osoby, které by nesplněním tohoto požadavku bylo porušeno. 14) Zajímavý názor vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2971/2000. Jednalo se o případ, kde žalobkyně žalovala obchodní společnost o náhradu nemajetkové újmy v penězích - tedy materiální satisfakce ve smyslu ustanovení 13 odst. 2 OZ, konkrétně Kč, za porušení jejího práva na soukromí a důstojnost. Při rekonstrukci domu, kterou prováděla tato obchodní společnost, na základě platného stavebního povolení a vykonávajíce tak své právo na základě zmíněného povolení, zahájila společnost rekonstrukci nemovitosti obývané po právu žalobkyní, avšak neoznámila předem žalobkyni, že po určitou dobu nebude v důsledku rekonstrukce možné používat WC. Žalobkyně na vzniklou situaci reagovala tak, že jednatele obchodní společnosti provádějící rekonstrukci častovala hrubými nadávkami a polila ho z kbelíku vodou se saponátem. Za toto neakceptovatelné chování byla žalobkyni uložena pokuta a její jednání bylo posouzeno jako přestupek. Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku názor, že tímto svým neakceptovatelným jednáním si žalobkyně de facto svémocí poskytla již v jisté určité míře zadostiučinění sama a jestliže je účelem zadostiučinění podle 13 OZ reparace následků zásahu do osobnosti fyzické osoby, pak toto její jednání může a mělo by modifikovat výši anebo popřípadě i způsob přiznání určité reparace podle 13 OZ. Je-li účelem zadostiučinění podle 13 OZ reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku 13) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1701/ ) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1701/

19 zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou svémocí poškozeného. 15) Vznik zásahu do osobnostních práv není vázán jen na aktivní chování na straně původce neoprávněného zásahu, ale může spočívat i v jeho nekonání opomenutí, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu. V roce 1995 vydal Ústavní soud nález, v němž se zabýval otázkou, jestli vyslání pracovníka do SRN zaměstnavatelem, který svého pracovníka lživě ujišťoval, že potřebné pracovní povolení k práci v SRN zajistil, bylo zásahem do osobnostních práv pracovníka za skutkového stavu, že v důsledku nezajištění potřebného pracovního povolení zaměstnavatelem, byl pracovník v SRN tamějšími orgány zadržen, poté vyhoštěn a byl mu zakázán vstup na území SRN v délce trvání jednoho roku. V uvedeném případě Krajský soud v Ostravě ani Vrchní soud v Praze neuznaly právo pracovníka na přiměřené zadostiučinění v jakékoli formě, a to s odkazem na znění 13 odst.1 OZ, který podle jejich názoru neumožňuje, aby neoprávněný zásah spočíval v nekonání opomenutí konání, ale naopak zastávaly názor, že znění tohoto zákonného ustanovení vyžaduje nutně aktivní zásah ze strany porušitele osobnostních práv. A tudíž, že nezajištění potřebného pracovního povolení takovýmto zásahem být nemůže. Jinak se už vyjádřil Ústavní soud ve svém Nálezu sp. zn. I. ÚS 15/95, se kterým se ztotožňuji. Oba soudy v zásadě shodně v odůvodnění svých rozsudků vyložily pojem neoprávněného zásahu do práva tak, že se musí jednat vždy pouze o aktivní chování, nikoliv chování pasivní - opomenutí. Tento výklad však z dikce citovaného ustanovení vyvodit nelze. Naopak pojem chování či konání může mít podobu jak aktivního jednání, tak i jednání pasivního - tj. opomenutí, neboť i opomenutím může být porušena právní či jiná povinnost, i opomenutím může být způsobena újma fyzické osobě, ať už majetková či nemajetková. 16) Judikatura dále považuje za neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby například případ, kdy byl fyzické osobě odebrán genetický materiál za účelem umělého oplodnění, ale v důsledku non lege artis byl při uchovávání tento materiál 15) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2971/ ) Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 15/95 16

20 znehodnocen, takže byl objektivně způsobilý narušit osobnost dárce genetického materiálu a zasáhnout tak do jeho lidské tělesné integrity a poškodit jeho soukromí a rodinný život. Významné jsou rovněž rozsudky týkající se práv procesních. Svědek vypovídající v soudním řízení si musí být vědom určitých pravidel a mezí, která se vztahují na způsob a obsah jeho výpovědi před soudem. Dá se říci, že v případě kdy svědek vypoví pravdu za použití běžných výrazových prostředků, slov a gest, a jeho výpověď se týká předmětu jeho výslechu, nehrozí mu za to jakákoliv zákonná sankce. Uvedené platí i v případě, kdy výpověď svědka bude pro obžalovaného značně nepříznivá a bude jedním z významných činitelů, v důsledku kterých bude obžalovaný odsouzen kupříkladu i k mnohaletému trestu odnětí svobody. Pokud by však svědek v řízení před soudem tato pravidla porušil, hrozil by mu podle způsobu tohoto porušení krom postihu z oblasti trestního práva za trestný čin křivého obvinění ( 174 TZ) nebo trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku ( 175 TZ), také postih z oblasti občanskoprávní za neoprávněný zásah do osobnosti dotčené fyzické osoby....jestliže někdo vypovídá jako svědek v soudním řízení a řídí se přitom příslušnými právními předpisy, nemůže se dopustit neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Jestliže by však osoba vypovídající před soudem bez jakéhokoliv vztahu k předmětu svého výslechu neodůvodněně osočila jiného účastníka z nečestného chování, hanlivě jej označila nebo se jiným způsobem dotkla jeho práva na ochranu cti a vážnosti, může se jednat o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. 17) Podobná pravidla, kterými je vázán svědek při své výpovědi v soudním řízení, se týkají i obecně osoby, která vypovídá v soudním řízení, nemusí se jednat pouze o svědka, může jít i o znalce, tlumočníka apod....u osoby, která vypovídá v soudním řízení a zasáhne do osobnosti jiného, nejde o neoprávněný zásah s výjimkou excesu; o neoprávněný zásah nejde zejména tam, kde se tak stalo přiměřeným způsobem a není-li to v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba trvat s ohledem na zajištění elementární úcty k její důstojnosti. 18) 17) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str ) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str

21 2) protiprávnost zásahu Druhou obligatorní podmínkou je neoprávněnost (protiprávnost) zásahu do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, pouze u zásahů nepostrádajících tento charakter přichází v úvahu použití občanskoprávní ochrany osobnosti podle 13 OZ. Neoprávněnost zásahu do osobnosti fyzické osoby je kategorií objektivní, představuje právem chráněný zájem společnosti, který byl porušen a zároveň je pro společnost takovéto jeho porušení neakceptovatelné, proto za něj prostřednictvím moci zákonodárné ustavila sankce v objektivním právu. Neoprávněnost zásahu a jeho charakterizování jako objektivní kategorie, která představuje záporné hodnocení společnosti pro takový zásah, je třeba klást do kontrastu a protikladu se zaviněním jakožto kategorií subjektivní a úzce spjatou s vědomím o neoprávněnosti zásahu, a zároveň vůlí ho provést, ze strany narušitele práva. Pro složitost reálného života ovšem nelze předpokládat, že by všechny varianty možného chování a situací, které mohou nastat, byly do detailů popsány v legislativě a proto je nutné zvážit každý jednotlivý případ se všemi jeho zvláštnostmi a specifiky při jeho rozhodování soudem. Pomocí soudního uvážení se pak vhodně a s pomocí pravidel, která legislativa poskytuje, rozhodnout, jak, proč a ve prospěch jakého práva nebo jakých práv případ rozsoudit, případně rozhodnout, že nejsou naplněny všechny nezbytné podmínky pro poskytnutí právní ochrany. Bude to jistě často složitá a ne vždy jednoznačná cesta, pomoci v hledání jejího cíle může kromě legislativy a doktríny i dnes již rozvinutá judikatura v právu na ochranu osobnosti fyzické osoby. Dobrým příkladem pro přiblížení praktického rozhodování soudů a myšlenek, které se stávají vodítky pro soudce před jejich konečným rozhodnutím, jestli se jedná o zásah oprávněný či ne, se zdají být případy, kde je posuzován výkon práva kritiky. Proto se výkonu práva kritiky věnuji podrobně níže. V českém právním řádu je v rámci svobody projevu a vyjadřování názorů zaručeno i právo na kritiku, je zakotveno v pramenu práva ústavní právní síly Listině základních práv a svobod (čl. 17 Listiny). Kritika jako součást svobody projevu i široké a veřejné informovanosti tak tvoří významný nástroj míry a kvality demokracie 18

22 ve společnosti. 19) Právo výkonu kritiky a svobody projevu obecně se v praxi často střetávají s jinými právy, jako jsou právo na soukromí, osobní čest apod. a jelikož právo výkonu kritiky má ze své podstaty vždy subjektivní povahu, jedná se totiž o úsudek fyzické osoby, pak takovéto právo musí mít také někde své hranice a nesmí narušovat práva jiná, v demokratické společnosti také chráněná a ctěná, v netolerovatelné míře. Důkaz pravdy je z povahy věci vyloučen u kritiky (hodnotících úsudků), neboť kritika má vždy nutně subjektivní povahu. 20) I pro kritiku platí omezení v čl. 17 odst. 4 Listiny. Kritiku tudíž lze účelně dělit na kritiku přípustnou právem dovolenou a kritiku nepřípustnou protiprávní. Kdy jde ještě o kritiku přípustnou a kdy už se stává kritika protiprávní, je nutno uvážit případ od případu a z judikatury se postupně v průběhu let vyvinula relativně jasná pravidla, jakým způsobem při hodnocení konkrétní kritiky postupovat. Důležitá vlastnost kritiky, která je pro její oprávněnost nezbytná, je, že kritika by měla vycházet z pravdivých údajů o určitém skutkovém stavu. Pokud by na druhou stranu kritika vycházela z nepravdivých premis, pak by šlo zpravidla o kritiku neoprávněnou. Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení 13 odst. 1 OZ. 21) Ovšem ani kritika, která se svou podstatou opírá o informace, jež mají pravdivý základ, nemusí být vždy považována za nezávadnou a v souladu s právem. Nebude tomu tak za předpokladu, kdy se kritika, opírající se o pravdivé údaje, bude dotýkat intimní sféry života fyzické osoby. Kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj (nejde-li o tvrzení, které se dotýká intimní sféry života fyzické osoby), nelze zpravidla pokládat za odporující ustanovení 11 OZ, a to i když v kritice bylo použito v odpovídající míře ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání fyzické osoby. 22) Kritika, která je podle práva přípustná, musí také splňovat požadavky pro kritiku věcnou a konkrétní a dále požadavek přiměřenosti, jímž se rozumí, že kritika bude 19) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str ) Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2004, str ) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. Cdon 24/95 22) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. Cdon 24/95 19

23 přiměřená svým obsahem, formou, ale i prostředky, jimiž je prezentována mnohdy velmi různě širokému okruhu veřejnosti. V případě přípustné (oprávněné) kritiky se předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, přičemž při takové kritice je dodržen i požadavek přiměřenosti co do obsahu i formy nevybočující z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu. 23) Tyto podmínky mají zaručit, že kritika nebude přesahovat meze nutné k jejímu vyslovení, k dosažení společensky uznávaného cíle sledovaného kritikou a že se cílem kritiky nestane účelovost poškodit nebo urazit kritizovanou osobu. Pro splnění požadavku věcnosti kritiky, jako jednoho z předpokladů její oprávněnosti, je nutné, aby kritika vycházela z pravdivých údajů a aby z nich byly činěny přiměřené závěry úměrné povaze těchto údajů. Za věcnou kritiku je pak považována taková kritika, která vychází z pravdivých výchozích podkladů, a která z nich zároveň logicky dovozuje odpovídající hodnotící úsudky. Nejsou-li však tyto podklady pravdivé, a je-li hodnotící úsudek difamující, pak nelze kritiku považovat za přípustnou. 24) Pokud jde o požadavek na oprávněnou kritiku z hlediska konkrétnosti, musí předpoklady, na nichž se kritika zakládá, představovat konkrétní ověřitelné skutečnosti, to znamená, že kritika se musí vyhnout všeobecným závěrům, které nejsou podpořeny skutečnými pravdivými fakty, na základě kterých by bylo možné logicky dovodit závěry kritikou vyslovené. Za konkrétní je třeba považovat kritiku, při níž potřebné výchozí podklady tvoří konkrétně uvedené skutečnosti (t.j. taková kritika nevychází jen ze všeobecných soudů, které nejsou podepřeny konkrétními skutečnostmi). 25) Další požadavek se týká přiměřenosti použitých výrazů a úmyslu kritika, který sleduje svou kritikou. Jsou-li v kritice k charakterizaci určitých jevů a osob (jejich jednání a vlastností) použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíly kritiky (tohoto cíle by bylo možno dosáhnout i bez takových výrazů) a z nichž vyplývá kritizovanou osobu urazit, jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. 26) 23) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 964/ ) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 964/ ) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 964/ ) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 96/95 20

24 K oprávněnosti kritiky a podmínkám, kterou musí kritika splňovat, aby nešlo o neoprávněný zásah, se Nejvyšší soud vyjádřil mnohokrát. Pro odlišení kritiky od neoprávněného zásahu je rozhodující hledisko pravdivosti, věcnosti, objektivnosti a kritikou sledovaného cíle, což bude patrné obvykle z obsahu, formy a místa přednesu kritiky. 27) V obdobném duchu se k hodnocení oprávněnosti kritiky a podmínek k tomu nezbytných vyjadřuje i další významný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1872/2004. Předmětem kritiky se samozřejmě mohou stát i osoby politicky činné. Je obecně uznávaným faktem, že fyzické osoby takto aktivní přijímají konkludentně svým vstupem do politického života i větší míru zveřejňování informací o své osobě, svých činech a postojích, neboť princip demokratické společnosti je založen na vzájemné kontrole jednotlivých typů mocí mezi sebou, ale i na jejich kontrole zvenčí, ze strany veřejnosti a také médií přímo se profesionálně zabývajících podáváním zpráv veřejnosti velmi často také o politicích a politických tématech. Veřejnost je pak významně ovlivňována obrazem politiků a zprávami o nich, které vytváří a poskytují jí různé sdělovací prostředky. Své postoje veřejnost pravidelně vyjadřuje v demokratických volbách celostátních, krajských i obecních, a je proto zcela zásadní, jakým způsobem je ovlivňována ve svém názoru na jednotlivé politické síly ze strany médií. Vstup do politiky znamená konkludentní souhlas s větší mírou zveřejňování informací o své osobě, a to nejen informací pozitivních. Avšak zveřejnění (ať vědomě či nevědomě) nepravdivých informací o fyzické osobě včetně politika je třeba v zásadě posuzovat jako neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, a to i v případě, že příslušná informace nebude mít difamační charakter. 28) Avšak jak z uvedeného názoru Nejvyššího soudu vyplývá, i přes rozšířenou předpokládanou míru nutnosti snášet vyšší veřejný zájem osobami vstoupivšími do politiky a diferencovanými tak od ostatních, i jinak veřejně činných osob, nelze přijmout závěr, že by oprávněná kritika, v případě že se týká politiků, zásadně mohla být postavena na nepravdivých údajích. S tímto závěrem Nejvyššího soudu nelze než souhlasit, protože jen s těží si lze představit, že by uvádění nepravdivých informací o politickém dění, politických stranách a politicích samotných, posloužilo demokratickým myšlenkám, na kterých je náš stát založen. Beztrestná prezentace nepravdivých informací médii o těchto tématech by v konečném 27) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 662/ ) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 923/

25 důsledku s vysokou pravděpodobností mohla významným způsobem ovlivnit demokratické volby a tomu je třeba zabránit. Úmyslné uvádění informací nepravdivého charakteru by mohlo kromě nároku na ochranu osobnosti fyzické osoby poskytovanou občanským právem, dát také vzniknout postihům z oblasti trestního práva, zejména kvalifikací takového jednání jako trestného činu pomluvy TZ. Objektivní stránka záleží v tom, že pachatel o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. 29) Objektem trestného činu pomluvy je čest, dobrá pověst, vážnost člověka, shoduje se tak s právem chráněnými zájmy prostřednictvím občanskoprávní ochrany osobnosti. Ve výkonu práva kritiky se dále rozlišuje způsob, který je k jejímu vyjádření použit. Může se jednat buď o skutková tvrzení opírající se o fakta, tudíž objektivně existující a ověřitelné údaje, anebo o hodnotící soud, který vyjadřuje subjektivní názor autora a proto jej není možné nijak dokazovat, ale zato je u něj nutno zkoumat, zdali se zakládá na pravdivých informacích. Pro oba způsoby vyjádření kritiky existují různá pravidla (podmínky), které musí být splněny, aby tyto způsoby vyjádření kritiky byly v souladu s právem. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán způsobem, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. 30) Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby 31) 29) Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, 2. aktualizované vydání, Linde Praha a.s., 2006, str ) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 608/ ) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 608/