Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra psychologie

Transkript

1 Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra psychologie Diplomová práce obor psychologie MANIFESTACE NĚKTERÝCH ASPEKTŮ ŢIVOTNÍHO STYLU U OSOB TRPÍCÍCH DEPRESÍ Vypracovala: Bc. Petra Mirčevská Vedoucí práce: PhDr. Miroslava Štěpánková, Ph.D. Brno 2011

2 Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury Petra Mirčevská

3 Ráda bych na tomto místě poděkovala především PhDr. Miroslavě Štěpánkové, PhD. za její odborné vedení, přínosné podněty k úvahám nad danou problematikou a v neposlední řadě také za pomoc při zajišťování odborné literatury. Poděkování patří také Jitce za pozvání do jejího vnitřního světa. Bez ní by tato práce vůbec nemohla vzniknout. Také bych ráda poděkovala Srkimu, Elle, Neki a Kačce za sdílení radostí i za jejich bezmeznou podporu ve chvílích, kdy jí bylo třeba.

4 Obsah I. Úvod... 1 II. Teoretická část Teoretické perspektivy individuální psychologie Evoluční princip, teleologická a holistická perspektiva Formování ţivotního stylu v rámci ontologického vývoje jedince Faktory determinující formování ţivotního stylu Vliv apercepce a privátní logiky na podobu ţivotního stylu Komponenty ţivotního stylu Přesvědčení vztahující se k self a obrazu světa Cíle a metody ţivotního stylu jedince Funkce ţivotního stylu Sociální zájem a jeho vliv na charakter ţivotního stylu Konstruktivní forma ţivotního stylu Destruktivní forma ţivotního stylu Sociální zájem jako barometr (nejen) duševního zdraví Deprese z pohledu individuální psychologie Prvopočáteční vulnerabilita, nízká psychologická tolerance Přidruţená úzkost, její význam a míra adaptivnosti Deprese a její souvislost s úzkostí Dynamika deprese Charakteristika cílů u jedinců s depresí Adaptivita deprese Projevy a důsledky deprese v sociální rovině ţivota Důleţitost sociálního zájmu III. Výzkumná část Cíl výzkumu, výzkumný problém a výzkumné otázky... 35

5 2 Výzkumná strategie Výzkumný soubor Metoda výběru respondenta Etické aspekty výzkumu Vstupní informace o probandovi Proces sběru dat a pouţité metody Stručný přehled historie tvorby nástrojů k vyhodnocení ţivotního stylu Struktura procedury procesu psychologického vyjasňování a porozumění Iniciální rozhovor (Initial Interview Inquiry) neboli Obecná diagnóza Vyhodnocení ţivotního stylu (Life-Style Assessment) neboli Speciální diagnóza Rodinná konstelace (Family Constelation) Rané vzpomínky (Early Recollections, ERs) Koncept raných vzpomínek a jejich vyuţití jako projektivní metody Výhody a nevýhody vyuţití raných vzpomínek jako projektivní metody Úvaha o vhodnosti vyuţití procesu psychologického vyjasňování a porozumění a jeho formy IPCW k vyhodnocení ţivotního stylu Způsob zpracování dat Shrnutí dojmů z iniciálního rozhovoru Shrnutí rodinné konstelace Analýza a interpretace raných vzpomínek Vzorec základních přesvědčení Interferující představy Výsledky Charakteristiky klíčových komponent ţivotního stylu Přesvědčení o vlastním self, o druhých lidech a o světě v kontextu témat rodinné konstelace Rodinné hodnoty

6 Rodinná atmosféra Maskulinní vůdčí linie Femininní vůdčí linie Pořadí narození a sourozenecká konstelace Ţivotní cíl a zvolené metody, jak jej dosáhnout Shrnutí poznatků o základních komponentech ţivotního stylu Deprese a její role v kontextu ţivotního stylu Diskuze IV. Závěr V. Literatura VI. Přílohy

7 I. Úvod Úzkost a deprese představují dva z nejčastěji vyskytujících se klinických stavů. Na americkém kontinentě zaštiťují aţ 60% důvodů k návštěvě odborníka. Snad ţádné dva stavy nejsou tak často komorbidní jako právě úzkost a deprese. Více neţ 19 milionů dospělých Američanů je kaţdý rok diagnostikováno jedním ze 14 variant úzkostné poruchy či 10 variant poruch nálady, uvedených v klasifikaci DSM-IV-TR z roku 2000 (NIMH, 1999, cit. dle Rasmussen, 2006). Nejméně 20% ţen a 12% muţů během svého ţivota zaţívá depresi, přičemţ 15% z nich v jejím důsledku spáchá sebevraţdu (Akiskal, 2000, cit. dle Roubal, 2007). Tyto potíţe však nezasahují v takovém měřítku jen dospělé. M. E. P. Seligman (1995) uvádí, ţe deprese, opět v rámci americké populace, postihuje aţ 30% dětí. Za toto číslo odpovídá desetinásobný narůst výskytu deprese mezi dětmi a dospívajícími za posledních padesát let, přičemţ se tato porucha objevuje ve stále niţším věku. Co se týče aktuálních údajů z našeho prostředí, podle výsledků šetření EHIS, které proběhlo v letech trpělo depresí v České republice v období 12 měsíců od října 2010 celkem 3,9% osob, představujících současně 40% všech osob, které vyhledaly pomoc psychologa. U ţen byl přitom výskyt tohoto onemocnění častější, přesněji se jednalo o 5,4%, u muţů hodnota 2,2% naznačuje na menší neţ poloviční výskyt oproti ţenské populaci. 1 Současným trendem v psychiatrii a stoupající měrou i v psychologii je zaměření se na emoce jako na spontánní výsledek biologické rovnováhy, která by měla být léčena medikací. Stále více stavů bývá medikováno a emoce, zvláště pak ty negativní, jsou s vzrůstající měrou 1 Je potřeba si uvědomit, ţe deprese je jedním z onemocnění, kde se poměrně výrazně liší prevalence subjektivně hodnocená a prevalence onemocnění s diagnózou lékaře. Konkrétně v ČR zhruba v 65% případů deprese vykázaných respondenty se jednalo o lékařsky diagnostikované onemocnění. Za určité zkreslení můţe odpovídat i fakt, ţe lehčí formy deprese a úzkostné poruchy, náleţící do oblasti tzv. malé psychiatrie, sice zasahují do ţivota, sniţují jeho kvalitu, ale do jisté míry a po určitou dobu s nimi lze ţít, tzn., ţe ne kaţdý s těmito potíţemi vyhledá odbornou pomoc. Navíc, pokud je tato nabídka péče v daném prostředí stigmatizující, pacienti mohou hledat pomoc v jiném odvětví medicíny, být léčeni pro potíţe jiného typu, např. únavu, somatické bolesti, nespavost, nebo hledat pomoc zcela mimo zdravotní péči. Lze tedy očekávat, ţe reálný výskyt těchto onemocnění by mohl být dokonce vyšší (viz ANALÝZA: EHIS - výskyt deprese a návštěvy psychologa v EU (2010). Dostupné z: 1

8 popisovány jako nešťastné aspekty stavu člověka, který odráţí fyziologické abnormality a který tudíţ potřebuje medicínskou intervenci (Rasmussen, 2003a). 2 Výzkumné závěry některých studií však dokládají, ţe k fyziologickým změnám můţe docházet také vlivem jiných faktorů, nejen působením biologické či farmakologické intervence. Řeč je zejména o psychoterapeutických postupech zakotvených v rámci různých terapeutických směrů (Mays & Manaster, 1999). Nejčastěji zmiňovaná bývá kognitivněbehaviorální terapie (KBT). Protoţe však stále dosud postrádáme jasné a jednoznačné závěry o příčinách, optimální léčbě či terapeutické intervenci, věnuje se i v současnosti fenoménům úzkosti a deprese značná vědecká pozornost. Rasmussen (2006) uvádí, ţe jen v roce 2005 bylo publikováno v recenzovaných psychologických časopisech zhruba 900 článků o úzkosti a přes 1200 článků o depresi. Nicméně z tohoto nepřeberného souboru publikací, představovaly články, které by na tuto problematiku nahlíţely skrze ideje individuální psychologie, takřka nepatrný zlomek. Od roku 1968 jich bylo v Adlerovsky orientovaných časopisech vydáno pouze 56. Jedná se zejména o publikace pojednávající o různých léčebných strategiích, jen s letmou pozorností věnovanou kořenům úzkosti či deprese. Ţádný z nich nepředkládá komplexní konceptualizaci některé z těchto poruch, ani nepřezkoumává ve větší míře konceptuální základ těchto onemocnění prezentovaný A. Adlerem, K. A. Adlerem, R. Dreikursem či kýmkoliv dalším z řad teoretických předchůdců. Pokud je mi známo, tak ani v českém prostředí se touto tématikou v souvislosti s individuální psychologií nikdo momentálně nezabývá. Snad by tato práce mohla být takovým malým příspěvkem k znovuobjevení některých z teoretických východisek tohoto směru, a to v oblasti klinické psychologie. Věřím, ţe právě individuální psychologie by totiţ mohla do problematiky emocí, respektive poruch s nimi přímo souvisejících vnést zajímavý úhel pohledu. Jaký obraz se nám naskytne, budeme-li na depresivní symptomatiku (kde úzkost v převáţné většině případů hraje také významnou roli) nahlíţet z hlediska teleologické perspektivy, jedné z nejstěţejnějších myšlenek individuální psychologie? Jaké moţnosti poznání člověka se nám otevírají, uvaţujeme-li o těchto psychických potíţích jako o jednom z mnoha z celé osobnostní palety účelových projevů, odráţejících jeho ţivotní směřování v sociálním světě? 2 Pro ilustraci, Prozac, antidepresivum II. generace nejuţívanější lék na léčbu deprese v současnosti, patří v USA k nejkonzumovanějším z farmak vůbec. 2

9 Teoretická část práce představuje v první kapitole klíčové teoretické perspektivy individuální psychologie. V kapitole navazující pak prostřednictvím těchto stěţejních konceptů nabízí výklad problematiky úzkosti a deprese, konkrétně vymezení těchto fenoménů a objasnění úzkého propojení mezi nimi skrze pohled na jejich adaptivní dynamiku a konečně jejich projevy a důsledky v sociální rovině ţivota jedince. Výzkumná část pak ve svých dílčích kapitolách provází realizací samotné studie, jejímţ výzkumným cílem bylo rozkrýt charakter klíčových komponent ţivotního stylu jedince s depresí a také určit, jakou adaptivní funkci ve vztahu k ţivotnímu stylu jedince sehrálo rozvinutí deprese. Po představení výzkumných otázek se první oddíl této části věnuje volbě případové studie jakoţto výzkumné strategii, způsobu navázání spolupráce s participantem, spolu s etickými předpoklady. Zmiňuje také dostupné vstupní informace o něm. Následující kapitoly se blíţe vyjadřují k procesu sběru, analýzy a interpretace kvalitativních dat, prostřednictvím seznámení se se specifickou metodou individuální psychologie, kterou představuje proces psychologického vyjasňování a porozumění, uţívaný k zhodnocení ţivotního stylu. Výsledky tohoto procesu jsou prezentovány prostřednictvím jejich zpětného zasazení do kontextu ţivota participanta, jenţ kromě toho, ţe sám o sobě reprezentuje část ze závěrečných výstupů realizovaného procesu, rozkrývá současně také smysl a účelovost charakteru dílčích komponent ţivotního stylu, tj. stěţejní předpoklad jejich porozumění, o jehoţ dosaţení šlo v této práci, vzhledem k teoretickým východiskům, především. 3

10 II. Teoretická část 1 Teoretické perspektivy individuální psychologie 1.1 Evoluční princip, teleologická a holistická perspektiva Mnohé z psychologických směrů jiţ v samotném názvu naznačují jádro svých teoretických východisek. Ani individuální psychologie v tom není výjimkou. Slovo individuální je odvozeno z latinského individuum, značící nedělitelnost, celistvost. Tímto počinem se A. Adler jednoznačně vymezil vůči ostatním tehdejším způsobům uvaţování o člověku a o jeho osobnosti. Zejména pak vůči Freudově pudové psychologii. Adler odmítal charakterizaci osobnosti jakoţto souboru rysů, vrozených nebo získaných, podle některých směrů navíc jdoucích svým působením a účinkem proti sobě, stavějíc se tudíţ do vzájemného konfliktu (Barkerová & Bitter, 1992). Adler naopak zdůrazňoval jednotu nebo celistvost jedince (Adler, 1988b). Dreikurs na Adlera navázal, kdyţ usiloval o perspektivu integrace člověka. Na psychické a somatické aspekty jedince nahlíţel jako na dva různé úhly pohledu na totéţ. Holistická perspektiva, kde celek je více neţ suma jeho částí je v Dreikursově pojetí transformována do dynamické integrace (Carr & Bitter, 1997, cit. dle Eckstein, n. d.). Mimo to razil Adler cestu psychologie uţitku (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Postuloval existenci síly ţivota jako takového jakoţto dynamického principu. Tu nazval motivem mistrovství, aby tak popsal formu, jejíţ síla ţivota člověka pojímá. Při prvotních přednáškách Adler hovořil pouze o usilování o úspěch. Následně (v přednáškách připravovaných v roce 1933) jiţ pojednává různě o usilování o dokonalost, nadřazenost, překonávání se, usilování o růst, pnutí k uskutečnění lepší adaptace, jeţ je člověku vlastní jako něco, co patři k ţivotu (Adler, 1933b, s. 29). Adler byl svého času velmi dobře zakotven v evoluční teorii a ocenil přesah teoretiků, jako byli Ch. Darwin a J. B. Lamarck. Adler (1938/1998, cit. dle Rasmussen & Dover, 2006) spatřoval ţivotní proces jako boj, který ponechává svůj směr v proudu evoluce a to věčným usilováním o cíl adaptace na poţadavky vnějšího světa. Nicméně, toto usilování, bez něhoţ si dle Adlera nelze ţivot představit, není vrozené v nějakém konkrétním způsobu. Není mu vtisknuta ţádná konkrétní forma. Teleologická perspektiva Adlerovských myšlenek 4

11 předpokládá, ţe to, co lidé dělají, dělají vţdy pro určitý účel. Z předchozích slov současně vyplývá, ţe jakékoliv jednání, jeţ je účelové, je také z podstaty adaptivní (Rasmussen, 2003b). Individuální psychologie jakoţto holistická teorie zasazuje jedince a jeho osobnost do širšího sociálního kontextu i do ekologické situace. V tomto ekologickém důrazu uznává Adler svůj blízký vztah ke Gestalt psychologům a jejich experimentům v oblasti percepce figury a pozadí (Powers & Griffithová, 1987). Dle jeho slov, osobnosti jedince můţeme porozumět jedině tehdy, kdyţ jej vnímáme v jeho sociálním prostředí a posuzujeme jej v jeho konkrétní pozici ve světě. Touto pozicí Adler míní jedincovo místo v rámci uspořádání různých situací a jeho postoj ke svému prostředí a k problémům ţivota, kterými jsou výzvy v oblasti práce, přátelství a kaţdodenního jednání a vycházení s ostatními lidmi (Adler, 1992). 1.2 Formování životního stylu v rámci ontologického vývoje jedince Celá mysl dítěte je od jeho narození stále více prostupována jeho sociálními vztahy. První z důkazů jeho vrozeného sociálního cítění se vyjevuje v jeho brzkém hledání pozornosti, jeţ ho vede k vyhledání blízkosti dospělých (Adler, 1992). Narozením se do lidského Umwelt se kojenec prostřednictvím své specifické percepce a svých četných potencialit začíná učit. Učení nejprve probíhá pokusem a omylem a to na úrovni nejjednodušší rozmanitosti, jak dítě zkouší organizovat svůj svět, aby se s ním dokázalo úspěšně vyrovnat. Dítě tak nejprve lokalizuje, reorganizuje, srovnává, rozlišuje, časuje, testuje, re-testuje atd., dokud si nevytvoří pravidla, která mu dovolují vztahovat se ke světu méně chaotickým způsobem. Chování dítěte je uţ od novorozeneckého období do jisté míry zaměřené (např. k vyhledávání blízkosti pečující osoby) a má svoji strukturu, do níţ si bezprostřední události a jejich význam postupně začleňuje (Dreikursová-Fergusonová, 1993, Liedloffová, 2007). Základy průpravy pro sociální ţití bývají poloţeny ještě předtím neţ je jazyk dítěte schopen vyjádřit myšlenku, ještě předtím neţ se pocity uplatňují mimo vnímání, ještě předtím neţ je jednání nezávislé na náhodných pohybech pokusu a omylu (Powers & Griffithová, 1987). Adler (1988a, 1992) dokonce tvrdil, ţe je moţné determinovat, jak si dítě stojí ve vztahu k ţivotu jiţ několik měsíců po narození. Posilován je poté tento postoj tím, jak dítě roste, aţ 5

12 do bodu, kdy je pravidlo ohmatávání povýšeno na status zákona, jedinečného zákona pohybu. Tento zákon je následně posilován zkušeností (Shulman & Mosak, 1995). Tento zákon, toto pravidlo pravidel se tedy vyvíjí v průběhu tvůrčího procesu na základě subjektivního hodnocení a rozhodování se (Dreikursová-Fergusonová, 1993). Jeho prototyp se zdá být přijatelně dobře formován do věku šesti let dítěte, jakoţto způsob potýkání se se skutečnými a představovanými výzvami v dětství (Hoffman, 1994, Sweeney, 1989, cit. dle Kutchinsová, Curlette & Kern, 1997). Samozřejmě je třeba brát v úvahu určitou variabilitu danou individuálními i kulturními odlišnostmi. Zkušenosti nabyté v tomto období jsou tedy pravděpodobně obecně důleţitější, co se týče moţností jej ovlivňovat, neţ tomu je v pozdějších etapách ţivota (Shulman & Mosak, 1995). 3 Je to jediný soubor pravidel pro zvládání, který následně daná osoba má. Tento vzorec, toto subjektivní schéma se nakonec stává jakousi direktivou jedince, která mu předkládá to, co si ţivot ţádá a jak nejlépe toho dosáhnout. Jakoţto jedinečný osobní zákon, dostává se mu stejné osobní oddanosti jako i ostatním dobře známým a povědomým objektům raného dětství. Protoţe se zdá, ţe umoţňuje lepší zvládání, stává se z něj jakési privátní náboţenství či osobní mýtus (Shulman & Mosak, 1995), jako by šlo o naprosto spolehlivý plán vedoucí nezbytně k dokonalosti (Adler, 1992). Adler zprvu tento jedinečný zákon cílesměrného pohybu jedince označoval termínem ţivotní plán. Pro časté nepochopení ze strany odborné veřejnosti se v roce 1933 rozhodl pro pojem ţivotní styl (viz Petrovská, 2004). 3 V rámci procesu analýzy ţivotního stylu neboli jedinečného zákona pohybu se pozornost zaměřuje na zkušenosti nabité jedincem aţ do věku 9-ti 10-ti let, a to jak v části zkoumající rodinnou konstelaci, tak také v části analýzy raných vzpomínek (viz Powers & Griffithová, 1987). Zajímavé propojení Adlerova předpokladu o vývoji osobnosti a formování mozku v ontologickém vývoji jedince nabízí nedávný článek amerického pediatra a neurologa J. N. Giedda. Na vývoj mozku se podle něj můţeme jiţ od okamţiku početí dívat jako na neustálý proces růstu a spojování a následně oddělování a odumírání neuronů. Zhruba po sedmém roce ţivota dochází k oddělování a odumírání nervových buněk čelního laloku, tj. té mozkové části, která je odpovědná za kontrolu chování, plánování a uvaţování. Proces odumírání pak ve výsledku vede ke konečné podobě individuální osobnosti jedince. Jsou to přitom konkrétní podmínky, v níţ se jedinec pohybuje, které rozhodují o tom, které z buněk odumřou a které zůstanou zachovány. Současně s tím, mezi šestým a jedenáctým rokem ţivota se u dítěte rozvíjí pojetí času, rozvíjí se dlouhodobá paměť a dítě tak začíná pracovat se zkušenostmi (Giedd, 2009). 6

13 1.3 Faktory determinující formování životního stylu Individuální psychologie identifikuje několik typických prvků, které se zpravidla svojí konkrétní povahou promítají do jedincovy zkušenosti z dětství, a tak se podílí na formování ţivotního stylu. Kaţdý z těchto jednotlivých prvků přirozeně podléhá jedinečnému hodnocení samotného dítěte, přičemţ tato hodnocení jsou následně vyjádřena charakteristickým vzorcem pohybu, odhalujícím základní přesvědčení ţivotního stylu, formující základy ţivotní orientace (Powers & Griffithová, 1987). 4 Jiţ do prvních zkušeností dítěte se světem se promítají jednotlivé kvality rodinného zázemí, do kterého přichází. Podle mnohých autorů napříč různými teoretickými směry je právě kvalita sociálních vztahů, do nichţ je dítě začleněno, jedním z nejvýznamnějších faktorů v otázce jeho následného vývoje. Adleriáni v souvislosti s rodinným zázemím identifikují rodinnou atmosféru, tj. postoje a funkčnost ve vztahu mezi rodiči a mezi rodiči a okolním světem (zahrnujícím také jejich děti). Jedinec jiţ v dětství také vnímá specifické rodinné hodnoty, které jsou rodiči sdíleny a utváří si na základě toho povědomí o tom, jaké otázky v ţivotě zabírají centrální důleţitost, na co on sám má koncentrovat svoji pozornost. Dále jsou významným signálem také tzv. maskulinní a femininní vůdčí linie 5 a rolové modely. Prvně zmiňované dítěti prezentují význam jeho příslušného genderu, stejně tak genderu opačného, tvarují jedincova očekávání vztahující se k genderu, a to v konformitě s obrazy matky a otce, kteří slouţí jako určité normy toho, jací skutečný muţ a skutečná ţena jsou. Často jsou chápány jako určitý úděl toho kterého genderu, přičemţ zpravidla přesahují hranice uvědomovaného. Naproti tomu rolové modely slouţí jedinci jako určité vzory k nápodobě, v tomto případě však nezávislé na genderové příslušnosti. Zakoušeny bývají jako jakési alternativy od daného a rodiči reprezentovaného údělu genderu, a to prostřednictvím volby. Jejich nositeli jsou muţi a ţeny, kterým se jedinec snaţí přizpůsobit, protoţe pro něj představují ţádoucí odklonění se od výše zmíněných norem. Tyto jsou na místo genderových vůdčích linií v průběhu dětství a období adolescence plně uvědomovány. 4 viz kapitola Tento pojem zavedl do praxe Dreikurs (1957a, cit. dle Shulman & Mosak, 1995), který současně tvrdil, ţe vztah mezi otcem a matkou rozvíjí vzorec pro všechny interpersonální vztahy v rodině. 7

14 Další významnou proměnou, kterou Adler roku 1918 (Ansbacher & Ansbacherová, 1956) svoji zmínkou o snaze druhorozeného svrhnout prvorozeného zanesl do mnoha odborných i laických diskuzí, týkajících se zejména otázky dědičnosti versus prostředí, představuje pořadí narození. Konkrétně se vymezuje pět specifických pozic prvorozený, druhorozený, prostřední, nejmladší a jedináček (Shulman & Mosak, 1995). Adleriáni v souvislosti s pořadím narození rozlišují ordinální pozici (ang. Birth-Order position), jeţ se odkazuje na skutečné pořadí, v němţ se dítě narodilo, a psychologické pořadí narození (ang. Psychological Birth-Order) a z něho vyplývající tzv. hledisko orientace (ang. Vantage of Orientation), zdůrazňující rozdílnost mezi psychologickým pořadím narození a ordinální pozicí. V souvislosti s tímto je zvaţováno, jakým způsobem situace kaţdého z dětí v rodině poskytuje unikátní perspektivu, z níţ se utváří posléze ţivotní styl a jeho jednotlivé komponenty (Powers & Griffithová, 1987). Na konečný význam perspektivy odvíjející se od pořadí narození má ale také, jak zdůrazňuje Adler (1932, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009) vliv věkové rozmístění sourozenců a jejich genderové zastoupení. Individuální psychologie tudíţ nezvaţuje v rámci rodinného systému pouze faktory týkající se vztahu matky a dítěte, potaţmo otce, a vztahů mezi rodiči, ale také zvaţují neméně důleţité vztahy mezi sourozenci. V nich jde především o hledání svého místa a signifikantního statusu v dané skupině. Projev soutěţení mezi sourozenci, které jim má zaručit jejich jedinečnou pozici, přitom nebývá tolik otevřený boj, jako spíše rozdílnost mezi nimi, zejména v behaviorálních rysech a v zájmech (Powers & Griffithová, 1987; Shulman & Mosak, 1995; Sulloway, 1996, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009). 6 Dalším důleţitým prvkem podílejícím se na utváření (nejen) raných zkušeností jedince jsou jeho genetické moţnosti, čímţ jsou míněny fyzické a duševní sloţky self jedince, taktéţ ovlivňující jeho pozici ve světě. Příkladem mohou být orgánová méněcennost, mimořádné 6 Na toto téma bylo realizováno nespočet výzkumných studií (viz Hall & Barger, 1964, Harris, 1964, Hilton, 1967, Mendelsohn et al., 1974, Nisbet 1968, Taintor, 1970, Tolman, 1962, cit. dle Shulman & Mosak, 1995). Avšak jak naznačují Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne (2009), většina z nich trpí různými metodologickými nedostatky. Často se zkoumají pouze jednotlivé izolované rysy nebo charakteristiky spojované s konkrétními pozicemi narození, např. sebeúcta, agrese, konzervatismus nebo dosaţené vzdělání (Ernst & Angst, 1983, (cit. dle Shulman & Mosak, 1995), avšak bez uchopení skutečné dynamiky vztahů a souvislostí. Jiné studie zase zaměňují psychologickou pozici narození za ordinální pozici narození, čímţ se vytrácí významná rovina interpretace. Světlou výjimku představuje rozsáhlá studie W. Tomana (1969, (cit. dle Shulman & Mosak, 1995), kde jako proměnné byly kromě pořadí narození zahrnuty také psychologická pozice narození, gender a rodičovské reakce. 8

15 silné stránky (nadání), stupeň aktivity, duševní bystrost a další vnímané konstituční kapacity a schopnosti pro ţivot v sociálním světě (Powers & Griffithová, 1987). V souvislosti s dosud uvedenými významnými proměnnými v procesu utváření klíčových zkušeností jedince, zejména v jeho spolu-participaci v sociálním světě, vyplývá, ţe tyto jednotlivé proměnné se navzájem ovlivňují v tzv. zpětnovazebném procesu. Jinými slovy, kaţdé dítě reaguje na danou situaci podle svého subjektivního vnímání této situace. Prostředí obráceně reaguje na aktivitu dítěte, takţe tato zpětnovazebná data následně jedinec vyuţívá znovu a znovu k vytříbení svých pravidel fungování v daném prostředí. 7 V neposlední řadě patří mezi klíčové prvky v procesu utváření raných zkušeností jedince také zvláštnosti rodinného prostředí, jako je etnická, religiózní, sociální a ekonomická situace rodiny, na jejichţ základě si dítě vytváří představu o moţnostech a limitech zaujetí pozice v rámci širší komunity. 7 K dispozici jsou významné důkazy o tom, ţe jiţ prenatální vlivy související se sociálním kontextem matky či její ranou historií ovlivňují nejranější maturaci fyziologických systémů plodu a mohou dát vzniknout různým vulnerabilitám (Allen, et al., 1998, cit. dle Gilbert, 2002). Nepochybně také v postnatálním období má kvalita sociálních vztahů velký dopad na řadu fyziologických systémů, zahrnujících jmenovitě systémy kardiovaskulární, imunitní a hormonální (Cacioppo et al., 2000). A. Schore (2001) dokládá, ţe mnohé zdroje potvrzují důleţitost kvality citové vazby v souvislosti s procesem zrání mozku. Navíc jednotlivé interní fungující modely tohoto citového přilnutí reflektují fyziologické, stejně tak psychologické odlišnosti, např. odlišné dispozice k regulaci afektů, různé reakce na stres (Perry et al., 1995). Výše nastíněný bio-psycho-sociální přístup zastává stanovisko, ţe naše fyziologické systémy, zahrnující mimo jiné i genetickou výbavu, nejsou autonomními uzavřenými systémy. Jsou naopak relativně otevřené a flexibilní, zejména pak v odezvách vůči poţadavkům, které jsou na ně kladeny (Gilbert, 2002). J. R. Harris (1998; 2000, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009) a S. Pinker (2002, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009) označují za klíčové naopak spíše vrozené charakteristiky dítěte, které determinují, jakým způsobem dítě reaguje na toto prostředí, do kterého se narodilo, čímţ následně determinuje podobu sebe jako dospělého. Konkrétně např. inteligence jistě tímto směrem výrazně ovlivňuje ţivotní styl, jiţ od chvíle, kdy začíná slouţit jako nástroj ke zvládání chování a řešení různých situací (Shulman & Mosak, 1995). Nicméně zváţíme-li, ţe narušené fyziologické systémy následně působí také na psychologické a behaviorální systémy, jeţ mohou produkovat další zesílené cykly dysfunkce a bolestných stavů mysli a dysfunkční vztah k vlastnímu self, a tak posléze aktivovat negativní sebe-schéma, nízkou úroveň self-efficacy, vnější locus of control, a dále ovlivnit emocionální paměť a výběr copingových strategií (Gilbert, 2001), pohled Harrise (1998; 2000, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009 ) a Pinkera (2002, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009) se zdá být poněkud zjednodušující. 9

16 Konečně, jedinec vnímá, hodnotí a do své zkušenosti začleňuje také environmentální příleţitosti, uvaţujíc o nich jako o příleţitostech k pokroku. 1.4 Vliv apercepce a privátní logiky na podobu životního stylu Adler byl přesvědčen, ţe jedinec je aktivním participantem při utváření svého ţivotního stylu (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Důraz přitom kladl na proces apercepce, objevujíc se v mnoha situacích, především pak v situacích interpersonálních. Apercepce je určitou nadstavbou samotného vnímání a předpokládá, ţe jedinci situace a události nejenţe vnímají, ale také získaným informacím dodávají své vlastní interpretace, a to obzvláště v situacích, v nichţ jim chybí k orientaci a k jejich zvládání tzv. zdravý rozum (ang. common sense). Tento proces často probíhá na nevědomé úrovni, takţe lidé ani nejsou schopni od samotného vnímání vydělit významy, které informacím dodatečně přidělili. Adler tento způsob, jakým jedinec apercipuje události kolem sebe, pokládal za klíčový (Dreikursová- Fergusonová, 1993). Ţivotní styl tedy není vystaven na objektivní realitě, ale na subjektivním pohledu, který jedinec ke skutečnostem a okolnostem ţivota zaujímá. Následně vytvořená subjektivní schémata, která postupně získávají relativně stabilní podobu, se v individuální psychologii označují jako privátní logika jedince, na jejiţ základech je ţivotní styl vystavěn. S ohledem na neuvědomovanost její subjektivní podstaty, bývá jedincem většinou povaţována za zcela objektivní realitu, tedy cosi nezpochybnitelného. Kaţdá schémata však s sebou přináší jistá zjednodušení, neboli zkreslení objektivní reality. Mezi základní chyby v privátní logice jedince patři podle Dreikurse (1953, cit. dle (Shulman & Mosak, 1995) přílišné zjednodušení reality, zveličování jednoho z aspektů ţivota na úkor ostatních a konečně zaměňování části reality za celek. Tyto chyby pak samozřejmě prostupují všemi dílčími komponenty ţivotního stylu a spolu s tím tak ovlivňují také konkrétní podobu způsobů naplňovaní jeho jednotlivých funkcí (Manaster & Corsini, 1982, cit. dle Dinterová, 2000). 10

17 1.5 Komponenty životního stylu Zabývat se jednotlivými komponentami ţivotního stylu znamená identifikovat přesvědčení podle druhu záleţitosti, které se týkají. Přesvědčení, které identifikujeme jako komponenty ţivotního stylu, můţeme podle B. H. Shulmana a H. H. Mosaka (1995) rozdělit do dvou skupin Přesvědčení vztahující se k self a obrazu světa První skupina přesvědčení a představ jedince se vztahuje k tomu co je, tzn. ţe se vztahuje k podstatě našich individuálních self a k realitě, které čelíme. Self je zakoušeno jako lokalizované ve světě, s nímţ interaguje, a zahrnuje v sobě celkový svět zkušeností dané osoby neboli fenomenální pole, pouţijeme-li termín C. R. Rogerse (1961). Jedná se o nejkomplexnější koncept, přičemţ jeho vymezení sahá od náhlého uvědomění si určitých aspektů sebe sama aţ k sotva vnímanému uvědomění si aspektů jiných. Mezi konkrétní sloţky self-konceptu reprezentované v ţivotním stylu patří tělesný smysl (Čím jsem?), identita (Kdo jsem?), sebeobraz (Kým jsem?), sebeúcta (Jak jsem dobrý?), představa o self jako o objektu (Co mě ovlivňuje?). Podle Dreikurse a Mosaka (1967, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) je přitom sloţka sebeúcty nejvíce zranitelná k fluktuaci v průběhu kontinuální sociální interakce. I z tohoto důvodu jsou pokusy sebeúctu ochraňovat často a snadno pozorovatelné v sociálních interakcích. Adlerova teorie je v podstatě teorií pole. Jedincova subjektivní přesvědčení daleko přesahují pouze představy o sobě samém, ale adresována jsou také vnějšímu světu. Tento subjektivní obraz o světě v sobě pojímá řadu přesvědčení o všech moţných poloţkách, např. objektech, procesech a jejich lokalizaci, vztahujících se ke konceptu vnějšího světa, tj. mimo subjektivní self, přičemţ ne všem aspektům tohoto tam venku jedinec přikládá stejnou váhu. V tomto subjektivním obrazu světa (weltbuilt) lze dále diferencovat obraz o ţivotě obecně a představa o sociálním světě, tedy o vzájemných mezilidských vztazích. Příklad takové představy o ţivotě obecně a jeho účinku na něčí self představuje Rotterův konstrukt (1966, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) locus of control. Představy o sociálním světě pak odráţí subjektivní přesvědčení o společnosti a mezilidské interakci. Ačkoliv jsou do jisté míry 11

18 ovlivněny kulturním kontextem, ty pro jedince nejvýznamnější jsou spíše individuální, idiosynkratická a čerpají z osobních ţivotních zkušeností. Mnohé z nich také definují hodnoty jedince Cíle a metody životního stylu jedince Druhá obecná skupina předpokladů se odvíjí od předpokladů o tom co je a týká se závěrů orientujících jedince určitým směrem. Zatímco první skupina předpokladů shrnuje pohled na Já jsem, druzí (muţi, ţeny) jsou, svět je, tyto závěry reprezentují přirozeně následující a proto (tedy), implikující cíl jedince a metody, jak zvoleného cíle efektivně dosáhnout. Za finální cíl behaviorálního programu, tedy veškerého chování jedince povaţoval Adler tzv. vůdčí self-ideál, zahrnujíc v sobě morální úsudky o tom, jaké by self mělo být. Ten funguje jako důleţitý bod orientace pro směřování linie pohybu, jako pojítko osobnostní struktury. Tento finální cíl je jakýmsi naplněním základních psychologických motivací jedince. 8 Psychický ţivot člověka je determinován tímto cílem. Ţádný člověk, zdůrazňoval Adler, nemůţe myslet, cítit, prosazovat svoji vůli nebo snít, bez toho aniţ by všechny tyto aktivity nebyly determinovány, neustále modifikovány a směřovány k tomuto vţdy přítomnému záměru (Gammonová, 1956). Stejně jako ostatní sloţky ţivotního stylu, i tento finální cíl je zvolen na základě privátní logikou vystavěného subjektivního referenčního rámce daného jedince, je tedy fikcí. Vycházejíc z teleologické perspektivy, povaţují Adleriáni tento cíl za adaptivní, a to v rámci sociálního kontextu, v němţ se jedinec nachází. Tento cíl je tedy svým charakterem i zaměřením cílem sociálním. Tento cíl má jinými slovy zajistit jedinci jisté a rovnoprávné místo mezi druhými lidmi, ve vnějším světě (Adler, 1930; Kopp, 1986; Rasmussen, 2003b). Způsoby, jaké si daná osoba volí pro dosaţení svého cíle více či méně konstantně napříč ţivotní historií, tj. jakési dlouhodobé vzorce chování, Adleriáni označují jako metody, usilování o dominantní cíl. Někteří autoři (např. Shulman & Mosak, 1995) mají pod metodami na mysli behaviorální techniky, avšak Rasmussen (2003b) upozorňuje na to, ţe také emoce a jejich konkrétní projevy, stejně tak jako celkové afektivní fungování jedince plní tuto účelovou funkci, tedy dosaţení konkrétního cíle. 8 Optikou M. Rokeache (1973, cit. dle Nakonečný, 1996), který definoval dvě základní kategorie lidských hodnot jakoţto zdrojů motivace, by tento finální cíl odpovídal hodnotě instrumentální. 12

19 Kaţdá osoba můţe mít osvojenou jednu, ale i více metod ve spojitosti se směřováním k určitému cíli. Podobné metody však mohou být reflektovány u jiné osoby u odlišných cílů (Shulman & Mosak, 1995). 1.6 Funkce životního stylu Ţivotní styl není charakterizován jedním aspektem osobnosti, jak vyplývá z výše uvedeného, ale charakterizuje celistvost jedincovy individuality (Baruth & Eckstein, 1978, cit. dle Kutchinsová, Curlette & Kern, 1997). Ţivotní styl tedy obsahuje základní sebepojetí, pohled na svět, ţivotní cíl a způsob zacházení s ţivotními situacemi (Dreikursová- Fergusonová, 1993). Ţivotní styl udává tón ţivotním úkolům a ukazuje jedincův jedinečný přístup k ţivotu, jeho osobitý postoj k výzvám vztahujícím se k práci, přátelství, lásce a intimitě (Mosak, 1971, cit. dle Miranda & Fraserová, 2002). Základním předpokladem ţivotního stylu jakoţto nejvyšší organizace osobnosti (Allport, 1961, cit. dle Miranda, Fraserová, 2002) je to, ţe diktuje způsob, jak osoba organizuje své vnímání a myšlení směrem k dosaţení svých cílů (Miranda & Fraserová, 2002). V rámci kognitivních procesů, i ty, které zahrnují kreativitu, imaginaci a fantazii mají svůj uţitek v podobě nástrojů vyuţitých jedincem usilujícím o svůj jedinečný cíl (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Podobně i paměť slouţí tomuto účelu. Reflektuje cílesměrný pohyb jedince, poskytuje mu vnímanou kontinuitu proţitků a zkušeností (Barkerová & Bitter, 1992). Stejně tak si jedinec vybavuje v daném okamţiku pouze ty záleţitosti, které zapadají do jeho ţivotního stylu a dávají tak v jeho kontextu smysl. Jedinec si z paměti účelově vybírá ty zkušenosti a záţitky, které validizují jeho stávající pohled na svět (Adler, 1992). Také vybavování si oblíbených pohádek, příběhů či filmů probíhá s ohledem na jejich kongruentnost s individuálním systémem přesvědčení, soukromou logikou a konečně ţivotním stylem jedince (Kern, Belangeeová & Eckstein, 2004). Ani afektivní fungování není v tomto výjimkou. Vzorce emocionálních projevů jsou konzistentní s jedincovou privátní logikou, vţdy sehrávají významnou roli v procesu adaptace a taktéţ poskytují porozumění tématům ţivotního stylu a jedincovým cílům (Rasmussen, 2003a, b). 13

20 Ţivotní styl skrze postoje tvaruje a ovlivňuje také jedincovy reakce a volby chování v průběhu jeho ţivota (Johnson, 1988, cit. dle Miranda & Fraserová, 2002). Lidé spatřují svět určitým způsobem a na základě toho si aktivně vyhledávají k němu kongruentní zkušenosti, které jejich dosavadní postoje potvrzují. Současně se mimo jiné svými volbami chování na vzniku takových situací podílí (Adler, 1992). Ţivotní styl, především prostřednictvím finálního cíle, coby klíčového orientačního bodu směřování jedince, tvoří a vykazuje jednotu, individualitu, celek a stabilitu psychických funkcí jedince. Jeho jednotlivé komponenty pak sehrávají roli modelu, jenţ formuje charakter a strukturu jedincova způsobu ţivota (Fergusonová-Dreikursová, 1993). Shulman a Mosak (1995) nahlíţí mimo jiné na koncept ţivotního stylu prostřednictvím paralely ke třem Aristotelovým pojmům, jejíţ významovou podstatu ţivotní styl naplňuje. V neobecnějším smyslu ţivotní styl odpovídá termínu causa efficiens, tedy zdroji změny nebo klidu. Konkrétněji, můţeme o ţivotním stylu hovořit také ve smyslu causa finalis, zdůrazňujeme-li rovinu na cíl zaměřeného chování a na účelovost symptomů. Konečně, třetí Aristotelův pojem, causa formalis, v souvislosti s ţivotním stylem odráţí uspořádávání a utváření vztahových vzorců, které vedou ke specifickým výsledkům. V tomto smyslu působí ţivotní styl jako determinant tím, ţe: (1) omezuje tak, jako to činí kaţdý zákon; (2) udává směr linii pohybu; a současně (3) poskytuje zpětnou vazbu, která dodatečně posiluje, nebo inhibuje jedincův pohyb. Důleţité je zdůraznit, ţe ţivotní styl nezastává tuto roli pouze v určitém vymezeném okamţiku či v jednotlivém bodě ţivotního programu. Spíše se jedná o setrvávající determint, přičemţ v kaţdém okamţiku a s kaţdým krokem ve vývoji události nepřetrţitě definuje situaci a vybízí k reakcím na ni. Přestoţe se ţivotní styl vyznačuje značnou stabilitou, představuje spíše jakýsi měkký determinant (Shulman & Mosak, 1995). Jak jiţ bylo dříve zmíněno, jedinec je aktivním činitelem ve svém ţivotě. Rigidní a neuvědomělé směřování jedince není nutně nevyhnutelné. Zpravidla prostřednictvím určité edukativní zkušenosti, si můţe jedinec své směřování zvědomit, čímţ se jedinci otvírá prostor pro svobodné rozhodování a jeho následné ţivotní kroky získávají charakter sérií voleb, které případně delimitují dosavadní směr pohybu (Rasmussen, 2003a). Kreativní síla člověka můţe být vţdy vyuţita tak, aby mu skrze její nasměrování čelem k ţivotním výzvám, pomáhala utvářet jeho vlastní osud (Stone, 2002). 14

21 1.7 Sociální zájem a jeho vliv na charakter životního stylu dělat člověka lidštějším, to znamená méně osamělým. Arthur Miller, americký dramatik Individuální psychologie povaţuje harmonii mezi jedincem, jeho sociálním prostředím a společností za nezbytný základ pro jeho optimální vývoj (Adler, 1933b). Tak, jak přirozený je pro člověka jiţ zmíněný vnitřní popud, usilování o vlastní sebepřekonávání, o vlastní rozvoj osobnosti (Adler, 1932), tak je člověku také přirozená potřeba pocitu sounáleţitosti, pocitu, ţe někam patří, ţe je rovnocenný mezi druhými lidmi. Touha náleţet a být akceptován je totiţ základním cílem, řečeno Rokeachovou terminologií, cílovou hodnotou (Rokeach, 1973, cit. dle Nakonečný, 1996), kaţdého jedince (Dreikursová-Fergusonová, 1958; Dreikurs, 1953, cit. dle Shulman, Mosak, 1995). Náleţení přitom není pouhým fyzickým nebo objektivním faktem, ale subjektivním procesem, zahrnujícím v sobě pocit sdílení, reciprocity, rozpoznávání, ţe přítomnost daného člena je pro zbytek této skupiny důleţitá je důleţitá pro její blaho (Dreikursová- Fergusonová, 1993). Přítomnost nebo absence tohoto pocitu náleţení mezi druhými, tohoto zdroje sebeúcty a sebejistoty ovlivňuje to, jakým způsobem se jiţ na počátku malé dítě postaví ke svým vlastním pocitům méněcennosti a slabosti, které vychází z jeho fyzické i psychické závislosti na druhých, a která k této fázi vývoje kaţdého z nás patří. Podle Adlera je zcela přirozené usilovat o překonání pocitu méněcennosti směrem k větší kompetenci (Manaster & Corsini, 1982, cit. dle Dinterová, 2000). Kaţdý usiluje o cíl významnosti a bezpečí (Kopp, 1986). Avšak to, zdali si při svém usilování o rozvoj s sebou ponese odvahu vystavěnou na jeho přijetí druhými, na pocitu sounáleţitosti a na pocitu bezpečí z toho vyplývajícím, významně ovlivní směr, kterým se vydá, aby svůj pocit méněcennosti překonalo. Pocit sounáleţitosti je první ze dvou manifestací tzv. sociálního zájmu (Prvotní název tohoto konceptu byl zformulován v němčině - Gemainschaftsgefühl). Míra, s jakou si jedinec tento pocit uvnitř své primární rodiny rozvine, pak úzce souvisí s tím, jak do svého ţivotního 15

22 stylu začlení také druhou manifestaci sociálního zájmu, a tou je přispění (Mosak, 1973, cit. dle Miranda & Fraserová, 2002) Konstruktivní forma životního stylu Pakliţe je dítě svým okolím povzbuzováno a zakouší bezprostřední pocit náleţení a vlastní hodnoty, pocit méněcennosti bude patrně kompenzovat skrze sociálně uţitečný a hodnotný finální cíl. Za konstruktivní formu překonávání se Adler povaţoval ţivotní cíle odráţející pocit bezpečí, odvozený od kooperace s druhými, přispívání, od uţitečné participace uvnitř vlastního společenství (Gammonová, 1956). Znovu a znovu se v tomto případě dostává kreativní síla dítěte a posléze dospělého do napětí, dokud se neuskuteční nová řešení a ta neuţitečná se neodstraní (Adler, 1937). H. B. Kaplan (1991) popsal konkrétní specifické formy chování, pocitů a kognicí (myšlenek), které sociální zájem implikují: - Chování spojené se sociálním zájmem: pomáhání, sdílení, participování, respektování, kooperace, schopnost najít kompromis, empatie, povzbuzení a reformování. - Pocity spojené se sociálním zájmem: náleţení, pocit domova, shodnost, důvěra a víra v druhé, pocit lidskosti a optimismus Kognice (myšlenky) spojené se sociálním zájmem: Jakoţto lidská bytost, moje práva a závazky jsou si rovny s právy a závazky druhých ; Svých osobních cílů mohu 9 Adler podle A. Faraua (1956) Gemeinschaftsgefühl nejprve vysvětloval fyziologicky, později socio-biologicky a nakonec jej konceptualizoval jako náleţení ke všem lidem jako součást kosmické existence, které můţe být pochopeno plně jen jako metafyzický koncept. Do angličtiny je nejčastěji překládán jako Social Feeling nebo Social Interest. Druhý z pojmů odkazuje na to, ţe sociální zájem (jak je překládáno v češtině) dává směr usilování o dokonalost. Jak uvádí Ansbacher a Ansbacherová (1964) v poznámce k Adlerovu textu, neměl by být ale nutně chápán jako altruisticky motivovaná síla, která vyvaţuje egoistické nutkání. Toto jiţ překračuje princip jednotné motivace vyţadované holistickou teorií. Sociální zájem nabývá motivačního charakteru jen sekundárně. 10 Prospěšnost optimismu dokázaly mnohé empirické studie (viz Roy, 2004, Tiger, cit. dle Nikelly, 2005; Taylorová et al., 2000). Povzbudivé můţe být proto Adlerovo přesvědčení, ţe optimismus lze plně rozvinout skrze kultivaci sociálního zájmu (Ansbacher & Ansbacherová, 1964), především pak posilováním sebedůvěry a budováním víry jedince, ţe je v jeho silách a moţnostech něčeho dosáhnout, něco uskutečnit. 16

23 dosáhnout způsobem, který je v souladu s blahem celé komunity ; Konečný stupeň mého charakteru se bude odvíjet od toho, do jaké míry podpořím blaho komunity. Čím více se osoba chová, cítí a myslí způsobem výše nastíněným, tím pozitivněji na něj budou reagovat druzí. To zvyšuje sebedůvěru jedince, která následně rozvíjí sociální zájem současně pro přítomnou realitu i do budování si lepší budoucnosti (Eckstein, n. d.). Shrneme-li dosud uvedené, optimální lidský vývoj podle individuální psychologie představuje určitou funkci vyššího rozvoje sociálního zájmu (Adler, 1937), tj. jedině v sounáleţitosti a vzájemné provázanosti můţe jedinec uskutečnit svoji seberealizaci (Sicherová, 1954). Síla sociálního zájmu, který je vlastní ţivotu člověka, který jako vrozená dispozice determinuje do značné míry jeho podstatu, přichází k ţivotu a stává se produktivní skrze kreativní sílu dítěte. A přestoţe ještě zdaleka není tak vlivný k vyřešení všech sloţitostí člověka ku prospěchu celé jeho rodiny, je však jiţ tento existující sociální zájem dostatečně silný na to, aby se k němu jedinci i skupiny museli vztahovat (Adler, 1937). Tehdy manifestuje cele svůj význam Destruktivní forma životního stylu Můţe se ale také stát, ţe je dítě působením svého bezprostředního rodinného zázemí zbaveno odvahy, nedostává se mu povzbuzení v podobě potvrzení jeho hodnoty. Potom jeho ţivotní neboli finální cíl, který udává směr, bude vţdy implicitně vyjadřovat potřebu ujištění, ţe je hodno lásky (Adler, 1930). V tomto případě se stává zastrašené ve své snaze o překonání méněcennosti. Tento strach, který si jedinec vypěstuje v případě, ţe nevidí, ţe je schopen vytvářet realistické úsilí, jeţ zlepší jeho situaci (Ansbacher & Ansbacherová, 1956), jeţ mu umoţní nalézt své místo mezi druhými, jej můţe zbrzdit od pokroku vpřed v jeho úsilí o seberozvoj, můţe vést k nedostatku odvahy v přistupování k ţivotním úkolům a konečně můţe podporovat patologický ţivotní styl (Manaster & Corsini, 1982, cit. dle Dinterová, 2000) A. Bandura (1982) poukazuje na skutečnost, ţe kdyţ osoba postrádá pocit vlastní účinnosti a efektivity (ang. self-efficacy), pak i tehdy, kdyţ ví, jak konat vhodné chování poţadované danou situací, je před tímto chováním blokována, a to z důvodu sebe-percepcí o vlastní neschopnosti. 17

24 Jedincův pocit méněcennosti z dětství, psychologická tenze, která se jej v souvislosti s těmito pocity drţí, vede k fyzické nebo psychologické formě vyjádření, které je popisováno jako komplex méněcennosti, bránící následnému optimálnímu vývoji. Charakteristické pro tyto jedince je zakrýt svoje pocity méněcennosti fiktivním komplexem nadřazenosti, který není podle Adlera (1932) nic víc neţ zneuţití sociálního zájmu druhých lidí. Veškeré snahy zacílené na osobní satisfakci, které jsou příliš vzdáleny tomu, aby se prokázaly jako uţitečné, v sobě postrádají odvahu ke kooperaci (Adler, 1933a). Ţivotní cíle pak směřují spíše destruktivním směrem, jsou egocentrické a anti-sociální (Gammonová, 1956). Zatímco sociální zájem je spojován s duševním zdravím zaloţeným na rovnosti a demokratickém ţití jedince, na horizontálním úhlu pohledu, tj. na přesvědčení, ţe nikdo není horší nebo lepší, spíše je pouze rozdílný, pro tyto jedince je typické vertikální posuzování sebe a druhých. Někdo musí být na tomto pomyslném ţebříčku nahoře, někdo dole. Toto vertikální nahlíţení na svět vede a zpětně potvrzuje snahu stát se nadřazeným. Toto vertikální směřování k sebepovýšení, bez ohledu na to, jak vysoko to daného jedince v otázce statusu a úspěchu vynese, nemůţe nikdy přinést dlouhotrvající uspokojení a vnitřní klid. Implicitně totiţ vţdy obsahuje neustálé nebezpečí selhání, pocit reálné nebo potenciální méněcennosti tak není nikdy vymýcen, navzdory veškerému úspěchu. Vertikální plán s sebou zkrátka nenese pocit bezpečí. Naopak tento pocit zůstává stále velmi zranitelný. Soutěţivý jedinec můţe ustát konkurenci, jen kdyţ vyhrává (Dreikurs, 1973, cit. dle Eckstein, n. d.). Vycházejíc z předpokladu, ţe nedostatek sociálního zájmu je ekvivalentem k tomu být směrován k neuţitečné straně ţivota (Adler, 1930), spatřoval Adler všechny problémy špatné přizpůsobivosti v poruše sociálního zájmu. 12 Neurózy, psychózy, delikvence, stejně jako mnohé další psychické poruchy odráţí snahu osobnosti dosáhnout zvláštního postavení, přičemţ je tato snaha, jak jiţ bylo zmíněno, zaloţena na hlubokém pocitu méněcennosti (Adler, 1930, 1932; Dreikursová-Fergusonová, 1993). Adler (1932) konkrétněji navrhuje koncepci struktury neuróz. Všechny neurotické symptomy jsou ochrannými pojistkami daných osob, které se necítí být adekvátně rovnocenné nebo připravené na problémy ţivota, které nosí uvnitř sebe sama jen pasivní porozumění a ocenění sociálního cítění a zájmu. Tato schopnost porozumění a ocenění se u nich stává zřejmou jen tehdy, kdyţ se zvaţuje a uplatňuje sociální zájem druhých. 12 Sociální zájem mimo jiné reprezentuje také sociálně integrované usilování o přizpůsobení se realitě, které zvyšuje kohezi a stabilitu mezi jedincem a prostředím (Nikelly, 1991, s. 80). 18

25 1.7.3 Sociální zájem jako barometr (nejen) duševního zdraví Sociální zájem je tedy jakýmsi barometrem efektivního duševního zdraví a obráceně, duševní nemoc či potíţe jsou charakterizovány jako absence sociálního zájmu (Eckstein, n. d.). Prospěšnost sociálního zájmu však přesahuje pouze oblast psychického fungování. L. F. Berkman a S. L. Syne (1979, cit. dle Nikelly, 2005) potvrdili ze svých dat, ţe čím intenzivnější byla aktivita sociálního zapojení a sdílených vztahů jedinců, tím niţší byl jejich průměrný věk mortality. Výsledky tak naznačily silný vztah mezi osobním zdravím a šíří projeveného sociálního zájmu. Naopak exkluze, odmítnutí a popření potřeby někam náleţet můţe vyústit v negativní emoce deprese, zloba, úzkost, nejistota o sobě, vina a odcizení (Myers, 2000, cit. dle Nikelly, 2005). Sociální zájem je tedy forma ţivota zcela odlišná od té, kterou nacházíme u osob, jeţ Adleriáni nazývají jako antisociální (Adler, 1928). Sociální zájem reprezentuje také uvědomění si bytí jedince mezi druhými, s rovným sdílením odpovědnosti pro formování společenského ţivota (Powers & Griffithová, 1987). R. L. Powers a J. Griffithová (1987) shrnují charakteristiky sociálního zájmu následovně: (1) Jedná se o základní potenciál lidského ţivota; (2) je rozvíjen kulturně a individuálně, podobně jako je rozvíjena schopnost osvojování si řeči; (3) představuje ohodnocení sebe, druhých a ţivota jakoţto celku, indikující rozsah účasti jedince v komunitě druhých lidí, jeho odkaz z minulosti, jeho přítomnou situaci a jeho pokračování v ţivotě v budoucnosti; (4) je manifestován v kooperaci a v identifikaci s druhými; (5) v rozvoji našeho společného ţivota inspiruje k participaci v přizpůsobení se uţitečným zvyklostem, k dobrému humoru, k odolnosti vůči bezpráví, k odvaze a k rebelii proti vykořisťování, ke schopnosti rozhodovat se; (6) představuje tudíţ index úspěšné adaptace, tj. rozvinutější sociální zájem spolu s oslabeností pocitů méněcennosti. Na ţivotní styl je moţné nahlíţet jako na konstrukt udávající tón všem formám projevů, zahrnujících instinkty, impulzy, pocity, myšlení, jednání, postoj k potěšení a nespokojenosti a konečně k sebelásce a k sociálnímu zájmu (Adler, 1933/1938, cit. dle Lombardi et al. (1996). Právě z hlediska reflexe sociálního zájmu pak i celkový ţivotní styl jedince můţeme chápat jako kritérium duševního zdraví. S ohledem na různé případné klinické implikace, poruchy osobnosti, duševní choroby a další problematické symptomy nebo chování je nicméně důleţité si uvědomit, ţe ţádný ţivotní styl není pouze dobrý nebo 19