Příspěvky k genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami

Transkript

1 Příspěvky k genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami Riglová Anetta, Dastlík Lukáš Praha 2006 Tato elektronická publikace vznikla za podpory Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. 1

2 Obsah : Úvod Genderové a kulturní uvědomění v oblasti pomáhajících profesí Etnicita a gender Psychologické aspekty související s migrací a uprchlickou zkušeností. Kulturní, genderové stereotypy a psychopatologie Empowerment a gender mainstreaming uprchlických žen Antidiskriminativní praxe jako nedílná součást sociální práce s uprchlíky: Antiopresivní přístupy v sociální práci Stručný teoretický rámec antidiskriminační praxe Metody moderní feministické sociální práce jako inspirace pro genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami Popis realizace pilotního projektu komplexní sociální práce se ženami zylantkami (dále jen pilotní projekt ) Metody a přístupy používané v pilotním projektu Kazuistika Shrnutí poznatků z psychologické práce se ženami azylantkami Praktická doporučení a principy pro genderově senzitivní sociální práci shrnutí...40 Závěr...43 Použitá literatura...44 Resumé

3 Ženy jsou ovlivňovány svou etnicitou a kulturním dědictvím. Tuto perspektivu pak přinášejí do svého porozumění a pojetí ženských práv, které se odehrává v rámci jejich vlastních kulturních hranic. (Cervantes & Cervantes, 1993) 3

4 Úvod Zvolila jsem si téma genderově senzitivní sociální práce se ženami azylantkami, neboť jsem se ve své praxi setkala s nedostatkem příspěvků k tomuto tématu a jeho nedostečným uchopením, přestože v každodenní praxi s příchozími uprchlíky, ekonomickými migranty či migranty obecně, nabývá téma genderové senzitivity na významu a aktuálnosti. Také ve světě je toto téma již velmi živě diskutované. Tím, jak se mění demografické složení obyvatel, proměňuje se i způsob práce v pomáhajících profesích, situace vyžaduje kulturní a genderově senzitivní přístup. Jedině taková práce s klienty z rozmanitých etnických skupin, může být opravdu kontextuální a komplexní. Jak jsem již zmínila, téma genderové senzitivity v sociální práci je u nás nové, potýkáme se s nedostatkem odborné literatury, a proto považuji za důležité představit oblasti související s diskursem a teoretickými přístupy a objasnit kontext tématu v jeho širších souvislostech. Součástí teoretické přípravy pro genderově senzitivní práci je tudíž nejen samotné téma genderu a jeho sociálního aspektu, ale především schopnost pochopení genderového hlediska v úzkém propojení s etnicitou, psychologií jedince (zejména s jeho psychopatologií), a religiozitou, proto se jimi budu v této práci jednotlivě zabývat. Nedílnou součástí teoretického zázemí jsou také antiopresivní přístupy, které reagují na systémové znevýhodňování určitých skupin obecně, ať už jsou jeho zdrojem předsudky rasové, nebo týkající se pohlaví, společenského postavení, sexuální orientace aj., které se zabývají diskriminovanými skupinami obyvatel a sociální prací s nimi. Feministické přístupy v této práci jsem představila pro jejich specifickou orientaci na problematiku žen. Oba přístupy společně kladou důraz na kritický přístup k otázce moci, útlaku a reprodukci struktur, na kterých stojí fungování společnosti a jednotlivce. Cílem práce je tedy nastínit oblasti, kterými je třeba se zabývat, pokud chceme zavádět genderově senzitivní přístup do praxe. Je určen pro inspiraci hlubšího a nikoli okrajového zájmu, zejména pro pracovníky působící v oblasti uprchlictví či etnických menšin. Další snahou je také demonstrovat na praktickém příkladě práci se ženami azylantkami, jak může tento genderově senzitivní způsob práce vypadat. V praktické části se tedy věnuji popisu pilotního projektu uskutečněného v rámci dlouhodobého programu sociální práce s uprchlickými ženami v neziskové organizaci, kde pracuji. Pilotní projekt se zabýval azylantkami - skupinami žen, které dostaly azyl v České republice a potřebují se tudíž integrovat do naší společnosti. Z tohoto důvodu nezobecňuji návrhy na genderově senzitivní praxi pro ženy-migrantky jako homogenní skupinu, ale zaměřením se na úzkou specifikaci naopak zdůrazňuji, že součástí genderově senzitivního přístupu je navrhovat způsoby práce vždy ušité na míru konkrétní skupině klientů např. azylantů nebo žadatelů o azyl. Také bych ráda vysvětlila, z jakého důvodu se v této práci primárně zabývám ženami a nevěnuji příliš pozornosti mužským klientům. Nevysvětlení tohoto faktu by mohlo mít za následek nedůvěru v následující text. Opravdové genderově senzitivní aktivity totiž zahrnují jak práci se ženami, tak i s muži. Cílovou skupinou pilotního projektu byly ale právě ženy, neboť se na základě předchozích zkušeností osvědčilo pracovat se ženami a muži odděleně, alespoň v některých fázích projektu, což tedy práci s muži nevylučuje, naopak sociální a psychologická práce zaměřená na muže se musí stát dalším (či souběžným) krokem pro pravou kontextuální genderově senzitivní sociální práci. Protože je gender kategorií vztahovou, musí být tedy samozřejmým cílem zahrnutí jak žen, tak mužů do celého procesu. Užitečné by bylo pracovat v rámci sociální genderově senzitivní práce s mužskými klienty na tématech jako je např. tradiční pojetí maskulinity; jaký má toto pojetí dopad na konstruování mužovy 4

5 identity a na uspořádání vztahů mezi muži a ženami v rodině a ve společnosti. Na místě by bylo též mluvit i o potřebě skutečné emancipace nejen žen, ale i mužů; na jejich aktivní participaci v prosazování rovných příležitostí jak ve veřejné, tak v soukromé sféře společenského života. 5

6 1. Genderové a kulturní uvědomění v oblasti pomáhajících profesí Na cestě rychle se měnících demografických dat ve společnosti, je signalizována potřeba kulturního a genderového uvědomění ve všech činnostech, nejvíce však u těch, které jsou založeny na interpersonálních vztazích, jako je tomu právě v pomáhajících profesích (Prochaska, Norcross, 2002). Při pokračující imigraci menšinových skupin do jiných společností čelí jejich členové tvrdé realitě. Objevují se v zemi, kde se většinou nemluví jejich rodným jazykem, a která hájí kulturní normy zcela odlišné od jejich vlastních. Takové sociální změny často vedou ke stresu a kulturně indukované psychopatologii u jedinců a následně k sociálním problémům ve společnosti, s nimiž si tradiční - a v tomto směru nedostatečně vybavené - přístupy v pomáhajících profesích, nevědí rady. Z důvodu procesu této rychlé proměny složení populací se tedy musí praxe pomáhajících profesí přizpůsobit nebo zůstane stát opodál. Proces migrace tedy významně mění nejen barvu lidí, ale také pojetí psychoterapie, sociální práce a dalších pomáhajících profesí. Zároveň s tím, jak si citlivost vůči kultuře probojovávala cestu do psychologie a příbuzných oborů, dostávalo se do popředí i vědomí nedostatků v přístupech vhodných pro ženy. Ženy, povzbuzeny společenskými změnami, podporované hnutím za lidská práva a rovnými možnostmi neomezovanými otázkou pohlaví, začaly požadovat, aby zejména v psychoterapii došlo ke změně diskriminačního charakteru, tj. aby nastalo skutečné přizpůsobení se změnám ve společnosti směrem k ženám a etnickým menšinám. K posunu došlo především v důsledku druhé vlny feminismu ( léta), díky níž se na americkou i západoevroposkou akademickou půdu dostalo více vědkyň, které začaly zpochybňovat univerzalitu a neutralitu vědeckých studií a používaných konceptů. Tyto ženy upozorňovaly na fakt, že ačkoli si mnohé studie nárokovaly objektivitu a univerzální platnost, často zcela ignorovaly specifické zkušenosti žen či jiných znevýhodněných skupin, které byly právě z těchto studií vyloučeny.(szczepaniková, 2004). Začaly si všímat procesů, ve kterých daná společnost přisuzuje kategoriím pohlaví muž-žena různá očekávání, symboly, ideály a chování. Ty pak mají zásadní důsledky pro postavení a úlohu jednotlivce v rodině, na pracovním trhu a ve společnosti jako celku. Dá se říci, že naše osobnosti jsou genderovány - učíme se vnímat sebe sama jako ženy nebo muže. Tato genderová role nám umožňuje orientaci ve společnosti, mezi lidmi známe zjevná i skrytá pravidla platná pro chování a jednání žen a mužů. Tyto role se vytvářejí a utvrzují zejména v oblastech jako je rodina, vzdělávací systém, zaměstnání, celospolečenské normy a hodnoty, čímž dochází k tvorbě tzv. genderové smlouvy, k uspořádání pravidel týkajících se genderových vztahů, které ženám a mužům připisují různé povinnosti, hodnotu, práci. Gender může existovat v různých variantách i v rámci jedné kultury, často se ale liší zejména mezi kulturami. Při srovnání různých společností zjišťujeme, že být ženou či mužem není v různých kulturních prostředích totéž. S tím souvisejí další skutečnosti, jako je zaměření pozornosti na definici mužství a ženství a jejich proměn v průběhu historie a zakořenění v daných kulturách. Jak vlastně vypadá taková typická žena? Není snadné si ji představit. Jakou má barvu vlasů? Odkud pochází? Jaký je její rasový či etnický původ? Ve skutečnosti je nemožné a nepřesné oddělovat problematiku rodu od rasy a etnicity; došlo by ke zjednodušení a následnému zkreslování reality. Jak postupem času řada žen stojících u zrodu amerických ženských studií pochopila, hovořit v obecně ženských pojmech je neudržitelné - vedlo by to totiž s největší pravděpodobností k univerzalizaci zkušenosti bílých žen ze střední vrstvy společnosti a k pokračující marginalizaci žen s odlišnou barvou pleti, homosexuálně orientovaných žen a žen žijících na hranici chudoby či v úplné chudobě. Pokud 6

7 však genderové hledisko propojíme s problematikou rasy anebo etnicity, pohled na společnost se může v mnohém ujasnit. Tím se dostáváme k problematice genderové analýzy v oblasti migrace a uprchlictví. Také zde hraje genderová optika významnou roli. Do počátku sedmdesátých let dvacátého století byly výzkumy o migraci zaměřeny pouze na migrující muže. Většina těchto studií činila obecné závěry o migraci bez jediné zmínky o tom, že jsou založeny pouze na datech týkajících se migrujících mužů. Pokud byly v těchto studiích zmíněny i ženy, tak většinou jen okrajově a jen jako osoby závislé na migrujících mužích (Pessar, 1999). Skutečnost, že mnohé ženy zdaleka nejsou pouze pasivním doprovodem svých partnerů či otců, ale samostatně se pro migraci rozhodují a samy ji také realizují, začala být ve výzkumech reflektována až ke konci sedmdesátých let. Nárůst v počtu migrujících žen byl zaznamenán nejen v rostoucím počtu výzkumu a studií zaměřených na popsání zkušenosti migrantek, ale také na poli mezinárodních organizací, které reagovaly na potřebu chránit tyto ženy před diskriminací a vykořisťováním v hostujících zemích ( Szczepaniková, 2004, s. 2, 3). Zaměřit se ale jen na migrantky by bylo chybou, tím by se genderové hledisko redukovalo pouze na otázku týkající se výlučně žen. Skutečná genderově senzitivní studie si klade za cíl pochopit zkušenosti nejen migrujících žen, ale i mužů a jak mnozí autoři zdůrazňují, gender je třeba chápat jako vztahovou kategorii. Nemohli bychom pochopit měnící se genderové role migrujících žen bez toho, abychom zároveň věnovali pozornost mužům v jejich okolí (Szczepaniková, 2004). Pokud tedy bereme v úvahu genderové hledisko v pomáhajících procesech s migranty a uprchlíky, musíme se věnovat otázkám plánování a zavádění programů zohledňujících jak ženy, tak muže. Sociální, kulturní a ekonomické role migrujících mužů a žen mohou poměrně široce determinovat způsob účasti na přístupu ke zdrojům a poskytovaným službám. Pozice uprchlíka ovlivňuje muže a ženy odlišně a tato skutečnost musí být zohledněna v každé pomáhající činnosti, sociální pracovníci se musejí v uprchlické praxi zabývat principy gender mainstreamingu. Další nezbytně nutnou otázkou, kterou se musíme zabývat, je diskriminace související jak s příslušností k určitému genderu, tak na základě rasy, etnicity. Jednou z hlavních implikací pro sociální práci s uprchlíky je potřeba radikální změny myšlení ovlivněného androcentrickou orientací a jím vytvořenými základy tradičních teorií v sociální práci. Mullender (1997 in Jo Camping, 2003 ) tvrdí, že není možné porozumět osobnímu nebo sociálnímu světu, jestliže nevezmeme v úvahu genderovou perspektivu. Pak totiž nejsme jako profesionálové schopni adekvátně a oprávněně zasahovat do životů lidí; nevnímáme-li způsoby, ve kterých jsou ženy a muži znevýhodňováni nerovným rozdělováním moci, a ve kterých jsou jak muži, tak ženy omezováni rigidními a nesprávnými dichotomizovanými rolemi a očekáváním ve vztazích. Forma diskriminace jedince či skupiny na základě pohlaví (sexismus), by měla být pro sociální pracovníky další oblastí, které se budou otevřeně a se zvýšenou pozorností věnovat, pokud opravdu chtějí ve svých programech rozvíjet antidiskriminační praxi. 7

8 2. Etnicita a gender Základem feministické transformace vědomostí není jen objevení významu genderu, ale také začlenění etnicity jako hlavní součástí analýzy. Tato transformace též nahlíží na souběžné dimenze genderu a etnicity v souvislosti s porozuměním odlišností a multikulturních otázek týkajících se žen. Gender a etnicita jsou koncepty těžko pochopitelné a ještě náročněji se jeví pokus o jejich definici. V zaměření se na dichotomii založenou na biologických mužských a ženských odlišnostech často dochází ke sebesplňujícímu proroctví, kdy socializace rolí podle pohlaví nutí k rozdílnosti a velmi často k nerovným pozicím mezi lidmi a vytváří tím sociálně rozdílné gendery. Socializace pohlavních rolí se liší počátkem v historickém a kulturním kontextu a končí v rozdílných koncepcích pro příslušné genderové chování (Amott a Matthaei, 1991). Jak současná odborná literatura dále popisuje tento proces, gender je institucionalizován ve struktuře společnosti a vytváří reálné bytí, sociální identitu a skupinové vztahy (Chow, Wilkinson, Zinn, 1996). Gender však nemůže být brán v úvahu jako jediné důležité hledisko v životě žen (Brown, in Brown Root, 1990). Ženská osobnost je charakterizována nejen svým pohlavím, ale také etnicitou, třídou, věkem a sexuální preferencí. Stejně jako gender je také etnicita založena na vnímání fyzických odlišností, které jsou víceméně považovány za přirozené a dané Bohem. Etnicita rozděluje individuality dle barvy pleti nebo jiných fyzických znaků. V každodenním životě lidé posuzují sami sebe a druhé na základě pohlaví a etnické příslušnosti a podle toho uzpůsobují své chování. Takto institucionalizovány, stávají se tyto procesy mechanismem, který vytváří a přetváří rozdíly samy o sobě a zakládají sociální uspořádání, které je poté vnímáno jako běžné a přirozené. Tyto rozdílnosti jsou pak legitimním způsobem začleněny do sociálního života a dochází k dodržování genderových a etnických pravidel. (Chow, Wilkinson, Zinn, 1996). Etnicita zahrnuje rasu, ale překračuje ji i dále - zahrnuje charakteristiky lidí, kteří sdílejí společnou historii, životní styl a hodnotový systém. Jak Katlin (1982) uvedl, ne všechny etnické skupiny nesou všechny tyto charakteristiky, ačkoliv některé sdílejí více než jednu. Předpokládá se, že etnicita je stavebním prvkem života, ne pouze charakteristickým znakem jednotlivce. Etnicita je vytvářena prostřednictvím sociálních interakcí a ozřejmována ve společenských institucích, interpersonálních interakcích, v myšlení a identitě všech, kteří žijí v etnicky uspořádaných sociálních řádech. Koncepty a praktiky týkající se etnicity jsou obvykle ospravedlňovány náboženstvím, mění se v čase, odrážejí politiku, ekonomii a ideologii v jednotlivých obdobích (Amott a Matthaei, 1991). Představa o společném rodovém původu a rozličných kulturních charakteristikách, které identifikujeme jako etnicitu, je často zprostředkovávána prostřednictvím výchovy - od rodičů k dětem. Etnicita je spíše než jako odlišnost definována rasou, náboženstvím nebo národnostním původem. Koncept etnicity zahrnuje i kulturu, což se vztahuje k vědomým a nevědomým procesům, které se hluboce psychologicky vztahují k pocitu bezpečí, identity a smyslu dějinné souvztažnosti (Katlin, 1982). Je jasné, že gender a etnicita nejsou neměnné pojmy, neovlivněné historickými změnami. Ani se neskrývají pod přirozené nebo biologické kategorie. Jak konstatuje současná odborná literatura, gender a etnicita jsou sociálně konstruované koncepty, které vznikají a proměňují se ve společnostech. Gender a etnicita přetvářejí společnost samy o sobě, protože hierarchie etnicicty a genderu jsou do sebe zapadající systémy, gender se projevuje vždy v souvislosti s etnicitou (Andersen a Collin, 1992). Protože etnicita a gender jsou nedělitelné složky, vzájemně propojené procesy než oddělené 8

9 systémy, nezávislé pojednávání o nich by jistě vedlo k umělým konstrukcím. Proto při snaze determinovat, co znamená být socializován v určité kultuře, se musíme ptát po tak význačném rysu, jakým je gender - nahlížet na něj jako na ustavující princip a dále zkoumat, jak kulturní faktory formují vnitřní zkušenost. Normy, hodnoty, zvyky a role, které jsou uváděny jako kultura jsou přenášeny z jedné generace na druhou a mohou být definovány jako kolektivní utváření smyslu členů sociálních skupin. Kultura je také často definována jako přijatelný a zákonitý způsob chování a stává základem pro jednotlivce a jejich humanizaci. Spojení genderu a etnicity vytváří systém významů, které ovlivňují sociální instituce a také individuální identitu, vědomí a chování. Jak Amott a Matthaei (1991) jasně ukázali, ačkoliv proces genderu a enticity je vzájemně propojen a hraje hlavní roli v utváření a rozlišování životů žen, gender sám o sobě klasický útlak žen nevytváří. Je to spíše etnicita, která odlišuje zkušenosti a zážitky žen. Jak Lorde zdůrazňuje, plýtváme často naší energií, kterou potřebujeme na rozpoznání a vyjádření odlišností v předstírání, že tyto odlišnosti jsou nepřekonatelné bariéry nebo naopak, že vůbec neexistují. Tato otázka týkající se rovnosti versus odlišnosti charakterizuje konflikty feministických strategií. Tato dichotomie klade rovnítko mezi rovností a stejností a tím definuje požadavek na rovnost jako neslučitelný s uznáním odlišnosti (Deitch, v Chow, Wilkinson a Zinn, 1996). V souvislosti s etnickými skupinami žen často klademe důraz na rozdíly a střety mezi ženami z různých etnických skupin. Sociální transformace může nastat jen ve chvíli, kdy rozpoznání, přijetí a stavění na odlišnostech, spíše než na homogenní výlučnosti, vše zahrnující způsob nazírání světa, znamená ukázat zkušenost předešlých vyloučených skupin jako více viditelnou a ústřední, ve vytváření systému informací a znalostí. Snaha o více inkluzivní myšlení by měla pozdvihnout naši perspektivu z bílé, mužsky orientované úrovně, jež charakterizovala většinu západního myšlení (Andersen a Collin, 1992), k multikulturálnímu a multidimensionálnímu paradigmatu. Porozumění vývoji, který utváří ženskou historii a komplex protínání etnicity a genderu jako současně probíhajícího sociálního procesu utvářejícího všechny sociální vztahy, pomůže zachytit zásadní sociální struktury, které vytvářejí prostor pro utlačování žen. Zkušenost s útlakem může být zažívána rozličnými způsoby. V mnoha společnostech jsou etnické ženy diskriminovány dvojím způsobem. Jako příslušnice dvou skupin, jejichž pozice jsou určovány útlakem, se jejich zkušenosti liší od zkušeností žen bílých, protože jejich realita může zahrnovat dynamiku žití ve společnosti, která je jak rasistická, tak sexistická. Proto porozumění a zmocňování žen, aby se mohly lépe vypořádat s následky nástrah společnosti, se stává základním cílem pro pomáhající profese (Pinderhughes, v Comas-Diaz a Greene, 1994). 9

10 3. Psychologické aspekty související s migrací a uprchlickou zkušeností. Kulturní, genderové stereotypy a psychopatologie Migrační zkušenost žen a mužů se odráží ve vnímání sebe sama i svého okolí. Proto se v této kapitole budu věnovat popisu některých specifických psychologických problémů, které migrace a integrace do nové společnosti přináší. Nejen migrace a integrace jako procesy a s nimi související sociální zkušenost, ale také etnická a genderová identita jednotlivce, tedy individuální zkušenost, je příčinou mnoha proměn. Nezpracované problémy z traumatických událostí ze země původu, touha a stesk po domově a odloučení od svých rodin, zpřetrhání dosavadních sítí, na kterých záviselo jejich přežití, to vše má silný dopad na sebepojetí žen, mužů i jejich dětí. Dochází k výrazným proměnám rolí, k jejich redefinici zejména v souvislosti s majoritní společností a jejími tlaky a také ke konfrontaci nejen svých dosavadních hodnot, norem a tradic, ale i v rámci vlastní komunity. Budu zde vycházet kromě vlastních praxe práce s klienty a jejich rodinami také z Rodové a kulturně senzitivní terapie (Prochaska, Norcross, 2002) Do té míry, do které můžeme provádět zobecnění mimo rámec jednotlivých kultur, může psychopatologie v kulturně odlišných populacích pramenit z několika osobnostních a sociálních faktorů. Mezi ně patří diskriminace, neadekvátní mechanismy pro zvládání stresu, rodinné vlivy a stresy, společenská očekávání a ekonomické strádání. Kulturně senzitivní přístup v terapii vychází z premisy, že neexistuje jednotná, univerzální teorie osobnosti. Kultura, v níž člověk žije a jeho vývoj jsou hlavními determinantami osobnosti, každá kultura má své normy, očekávání a probíhají v ní určité události a to vše dohromady utváří skupinu i jednotlivce. Euro-americká kultura si vysoce cení individuální volby, soběstačnosti a především nezávislosti. Tyto hodnoty však nevyznávají všechny etnické skupiny. Mnoho neevropských dětí je vychováváno s důrazem na harmonii a rodinnou oporu. Asiaté např. vychovávají děti k vzájemné závislosti uvnitř rodinné struktury a očekávají, že členové skupiny podřídí své potřeby potřebám rodiny a společnosti. Podobně je i mnoho afroameričanů vychováváno v rámci širších rodin a pocitu silné příbuzenské vazby a spolu se členy své skupiny silně prožívají pocit my. Mnoho z těchto kulturních charakteristik se liší od těch, které jsou typické pro členy převládající kultury. Osobnostní charakteristiky členů se liší podle příslušnosti k určité kulturní skupině, stejně jako se liší mezi členy každé společnosti. Představa jednotné teorie osobnosti je tedy v protikladu k pluralistickému a proměnlivému charakteru kultury. Každá subpopulace v dominantní kultuře s ním může sdílet význačné či charakteristické rysy, ale univerzální teorie osobnosti neexistuje. Potřebujeme rozmanitá hlediska, zakořeněná v jednotlivých kulturách a také k nim citlivá. (Prochaska, Norcross, 2002) Psychopatologie pramení nejen z vlivu dominantní kultury, ale také z rodinných reakcí na novou kulturu. Nerodilí příslušníci určité kultury často čelí velkému množství problémů týkajících se jazyka, zvyků, očekáváním určitých znaků a chování pro jednotlivé pohlaví a hierarchie sociálních rolí. Muži se často špatně vypořádávají se ztrátou respektu, příjmu a sociálního postavení, které se sebou nese migrace. Často ženy najdou rychleji práci než muži a toto obrácení rolí je pro mnohé muže těžko snesitelné. Doma pak začnou tyto konflikty vyplouvat na povrch a mohou vyústit až v domácí násilí. Děti imigrantů se také setkávají s potížemi, které se často projevují ve formě psychopatologie. Problémy, které se objevují doma, se často odrazí ve školních problémech. Jazykové problémy - zvláště, když se rodiče odmítají učit místní jazyk - nutí děti, aby v rodině fungovaly jako překladatelé, 10

11 což na ně klade obrovskou zodpovědnost. Objevují se konflikty přizpůsobení se nové kultuře, děti mohou preferovat chování dominantní kultury a přitom se odmítnou učit či pokračovat v mluvení rodným jazykem svých rodičů nebo se účastnit svých kulturních tradic a zvyků. Tuto vzpurnost rodiče nezřídka vnímají jako neúctu a za vznik rodinných problémů obviňují dominantní kulturu. Problémy dospělých se obvykle projevují psychosomatickými obtížemi, dětské problémy se spíše manifestují ve formě agování a drogové závislosti. Imigranti a imigrantky jsou vystaveni volbě, jak sloučit kulturní tradice a role s normami své nové vlasti. Klienti a klientky se musí rozhodnout, jak moc se chtějí v nové kultuře asimilovat a jak mohou skloubit aspekty obou kultur, aniž by se z nich ztratilo něco důležitého. Základní volbou se pro takové klienty stává, jak žít ve zdravé a klidné rovnováze. To se samozřejmě snadněji řekne, než realizuje - když nemáme zdravé kořeny, je těžké růst. Právě úzkost z kulturních norem a zdravé míry kulturní asimilace je základem psychických obtíží mnoha klientů a klientek pocházejících z menšin. Když klienti nejsou schopni sladit své kulturní normy s normami dominantní kultury, úzkost se často projevuje ve formě defenzivního jednání a maladaptivního chování. Nízke sebeocenění klientů a klientek se vztahuje také ke problému jazykové komunikace. V každodenním kontaktu jsou neustále vystavováni situaci, kdy se cítí méněcenní, nemohou dobře komunikovat s okolím a cítit se rovnocennými partnery. Pocit odcizení se vztahuje také k frustraci z neschopnosti proniknout do hlubších rovin mentality, které jsou přístupné jen rodilým příslušníkům společnosti. Samozřejmě tento pocit méněcennosti je aktivně pěstován již od počátečního kontaktu vstupu do nové země - s úředníky, policií. Příchozí vnímají negativní přístup, signály projevující skutečnost, že tu cizinci nejsou chtěni a vítáni. Také když jsou imigranti neustále bombardováni poselstvími o tom, že bílá dominantní kultura je nejlepší, začnou je nekriticky přijímat a hanit sebe samé a svou vlastní kulturu proces známý jako internalizovaný rasismus. Menšiny si často začnou dominantní kulturu idealizovat a vnímat svou vlastní kulturu a samy sebe jako méněcenné, což vede k problémům se sebeoceněním. Psychologické problémy také pramení z ekonomických obtíží, k nimž patří mj. nedostatek peněz a dostupného bydlení, nedostatky ve vzdělání, neadekvátní veřejná péče o děti a nákladná zdravotní péče. Chudoba je hlavním rizikovým faktorem pro vznik chronických duševních poruch a změn chování. Etnická a genderová diskriminace kulturní a genderové stereotypy Diskriminace, s níž se setkalo mnoho příslušníků menšin, např. ve formě rasových a etnických předsudků, rychle vyvolala vysokou úroveň stresu a také ztrátu sebeocenění a pocitu kulturní hrdosti. Rasová a etnická diskriminace, zřídkakdy zakoušená v rodné zemi, snižuje sebeúctu příchozích a plodí nové vypjaté události, jevy či okolnosti. Ve všech zemích existuje velké množství etnických stereotypů. Tyto stereotypy uzavírají příslušníky menšin do pasti, z níž se mohou dostat jen s velkým úsilím. Složitější je to ještě u dalších generací imigrantů pokud po generace internalizovali poselství o své nekompetentnosti a nemotivovanosti, nemůžeme od nich očekávat, že se v dospělosti projeví jako svébytné a vyrovnané, psychicky zdravé osobnosti. Rasově etnická diskriminace po staletí působila vlnovým efektem, tzn. že každá nová generace uvízla v síti stereotypů a předsudků Diskriminace na základě pohlaví je obvykle založena na genderových stereotypech. Jedná se o zjednodušená a zobecněná tvrzení popisující údajně charakteristické mužské či ženské vlastnosti. 11

12 Jsou výsledkem simplifikací a nekritických úsudků o mužích a ženách, které se vůbec nemusí shodovat se skutečností. Genderové stereotypy mají značný vliv na naše očekávání, vnímání, myšlení, chování apod. a takto ovlivňují a udržují genderové role a naopak. Jejich základním znakem je automatičnost, což znamená, že se mohou uplatňovat bez naší vědomé kontroly. Tyto stereotypy vytváříme, když se snažíme zjednodušit si životní podmínky vytváříme si strategie, jak přežít. Pokud bude například klient sám rodič starající se o děti, bude mu sociální pracovnice či jiná úřednice/úředník nabízet podporu a pomoc. V případě samotné ženy s dětmi bude však tato pomoc daleko více spojená s kontrolou toho, jestli svou roli plní dobře, neboť se jí automaticky díky její genderové příslušnosti přisuzuje schopnost péče o děti. Stereotypy (u nichž je nejdůležitější kognitivní složka, tj. věcný obsah), předsudky (u nichž je nejdůležitější afektivní složka, tzn., že jde o naše emoce a pocity vzhledem k obsahu stereotypů) a diskriminace (u nichž je nejdůležitější konativní složka, kde jde o následky stereotypů a předsudků, které projevujeme v našem chování vůči diskriminovanému jedinci či skupině) jsou vzájemně propojeny a spoluutvářejí syndromy jako je např. rasismus, sexismus apod. Oběti těchto syndromů platí tzv. diskriminační daň, která je dvojího druhu materiální a psychická (Cialdini, Neuberg, Kenrick, 2002). Materiálními důsledky jsou zejména nižší finanční ohodnocení za stejný druh práce - ženy mají stále o třetinu nižší výdělky než muži, a to i v případě stejného pracovního nasazení, stejného vzděláni, kvalifikace a zkušeností. Mezi psychologické důsledky patří tzv. ohrožení stereotypem - povědomí o tom, že druzí danou osobu vnímají skrze prizma negativních stereotypů v ní může vyvolávat úzkost z jeho potvrzení a brání jí tak rozvinout svůj potenciál v celé šíří a podávat maximální výkon (např. Experimenty s matematickými schopnostmi u žen ženy, jejichž matematické schopnosti byly srovnatelné, byly náhodně rozděleny do dvou skupin. Obě skupiny pak řešily matematický úkol, přičemž první skupině bylo před jejím řešením řečeno, že ženy nemají matematické nadání. Výsledky výzkumu dopadly v souladu s očekáváním badatelů. První skupina řešila úkol ve srovnání s druhou skupinou hůře (Cialdini, Neuberg, Kenrick, 2002). Dalším důsledkem je tzv. deidentifikace - popírání významu dané oblasti (např. důležitosti matematiky u dívek), v níž společnost danou skupinu podceňuje, členové takovýchto skupin pak mají tendenci oddělovat tuto oblast ze svého sebepojetí. Deidentifikace z krátkodobého hlediska splňuje funkci adaptační a podílí se na uchování pozitivního sebeobrazu nezávisle na negativních společenských stereotypech, zatímco deidentifikace z dlouhodobého hlediska má spíše negativní konsekvence, neboť popírání významu určité oblasti (např. zmíněné matematiky u dívek) znemožňuje jedinci systematickou přípravu na efektivní konkurenceschopnost v reálném životě (v němž např. matematické schopnosti hrají významnou roli v přijetí na vysokou školu) (Kenrick, Neuberg, Cialdini, 2002). Dalším závažným problémem, se kterým se musejí imigranti potýkat je tzv. nejasnost zpětné vazby jako členové stereotypizovaných skupin nemají téměř nikdy stoprocentní jistotu, proč se k nim ostatní chovají určitým způsobem. Zpětná vazba, která je cenným zdrojem informací o našich schopnostech, dovednostech či vlastnostech, je pro stereptypizované osoby mnohoznačná a v daleko menší míře užitečná (Kenrick, Neuberg, Cialdini, 2002). Například žena, která byla přijata na určité místo může mít pochybnosti o tom, zda její přijetí skutečně souvisí s jejími předpoklady a nebo s rodem (např. na dané místo se musí přijmout určitý počet žen). 12

13 Naopak žena, která přijata nebyla může mít stejné pochybnosti o tom, jestli její nepřijetí nesouvisí s jejími předpoklady a nebo s tím, že je žena (např.ženy se pro dané místo mohou obecně nehodit). Feministický pohled na zdroj psychopatologie je takový, který není intrapsychický, ale je ve své podstatě spíše sociální a politický. Intrapsychické vlivy na vznik obtíží ustupují do pozadí ve srovnání se širšími sociálními a politickými tlaky, které ze ženy činí příjemce stereotypních očekávání a genderové diskriminace. Terapie se zde musí zaměřit na změnu nepříznivé okolní situace a zpráv či poselství, které mnoho žen přijalo za své. V rámci genderově a kulturně senzitivních přístupů v sociální práci se je tudíž vhodné zabývat se zvyšováním vědomí protože mnoho problémů klientů z menšinových skupin pramení z nepříznivého vlivu očekávání majoritní společnosti, je základním aspektem genderově a kulturně senzitivního přístupu, aby klienti porozuměli, jak dominantní kultura ovlivnila jejich vnímání sebe sama a své kultury. Zvyšování vědomí také může od sociálního pracovníka/ce vyžadovat, aby pomohl klientům rozpoznat, jak jejich kulturní podmínky brání přijetí sociální pomoci např. psychoterapeutické a následně i realizaci změny. Například v reakci na násilí v rodině se může stát, že klientky muslimky nebudou vyhledávat pomoc, neboť v rámci jejich genderových rolí je údělem ženy snášet mužovy rozmary, být mu poslušnou manželkou a budou chování svého muže omlouvat. Některé ženy mohou mít zase představu, že sociálně psychologická pomoc je jen pro bílé ženy a muže a nebudou automaticky pomoc vyhledávat. Často se také můžeme setkat s přístupem, že např. práce s terapeutem či terapeutkou je přiznání slabosti a proto se jim ženy a zejména muži budou vyhýbat a bagatelizovat. V dalších textech se budu podrobněji věnovat otázkám diskriminace a způsobům jejich odstraňování v práci s uprchlíky. 13

14 4. Empowerment a gender mainstreaming uprchlických žen Jak jsem již zmínila, ženy nebyly donedávna považovány za aktivní účastnice procesu migrace, proto byly také jejich potřeby v migračních studiích a praxích ignorovány. Z toho důvodu se vytvořila politika určená ženám uprchlicím (UNHCR Policy on Refugee Women, 1999). V této politice byly navrhnuty způsoby praxe, které pracují na transformaci genderových vztahů a podporují zmocňování (empowerment) žen. Životy uprchlických žen byly zničeny válkou a dalšími konflikty. Tyto ženy však nečekají jen na naši pomoc, ale často samy bojují za získání kontroly nad svými životy, chtějí rozšířit možnosti volby a ovlivnit rozhodování, která přinesou mír a stabilitu do jejich komunit a domovů. Migrace může znamenat výzvu a příležitost pro ženy a jejich zmocňování. V tradiční odpovědnosti za děti, starší členy rodiny a za domácí práci, jsou ženy často v situaci přemístění velmi přetížené. Tradiční podpůrné mechanismy jsou rozmělněny a násilí v komunitách včetně domácího násilí se zvyšuje. Jestliže jsou ženy vyřazovány z procesu spoluúčasti na rozhodování nebo nejsou schopny vyslovit názory na otázky, které ovlivňují jejich životy, přebírá za ně kontrolu někdo jiný. Vypovězeny do domácí sféry, musejí být uprchlické ženy v přístupu k zajištění základních životních potřeb často závislé na mužích ze svého příbuzenstva. Zmocňování je proces, prostřednictvím kterého ženy a muži ve znevýhodněných situacích zvýší svůj přístup k vědomostem, zdrojům a rozhodujícím pozicím a zvýší uvědomění v participaci ve svých komunitách za účelem dosažení dostatečné úrovně vlivu na vlastní prostředí. Aktivity, které jsou zaměřeny proti zmocňování, jsou jakékoliv aktivity, politiky rozvoje a (nebo) podpůrné programy, jejichž prostřednictvím potřeby žen a mužů, jejich priority a zájmy, jsou nadále ignorovány, omezována je také jejich účast na rozhodování a překonávání jejich sociálního, politického a ekonomického vzestupu. Tento přístup je založen na předpokladu, že genderové role a vztahy utvářejí proces zmocňování. Práce a kvality žen, mužů, dívek a chlapců jsou hodnoceny odlišně v různých společnostech, což znamená, že muži a ženy mají proměnlivý přístup a přehled nad znalostmi a zdroji. V mnoha společnostech se to může projevovat preferováním jednoho z pohlaví v odlišných sociálních, ekonomických a politických sférách. Specifické iniciativy ke zmocňování mužů a žen, které reagují na genderové nerovnosti, jsou nutné. Nutné je i poznamenat, že je nezbytné zapojovat obě skupiny jak ženy, tak muže, abychom dosáhli zvýšení zmocňování žen. Tento přístup požaduje aktivnější angažovanost a odpovědnost ze strany mužů a muži ovládaných institucí. Genderově nesenzitivní procedury a praktiky státních institucí nebo nevládních organizací často nevědomě reprodukují zneschopňování žen. Může k tomu docházet právě používáním genderových stereotypů v praxi. Tím přispívají k institucionalizaci těchto genderových předsudků, které utvářejí chování v těchto organizacích. Často se tyto předsudky jeví jako genderově neutrální, reálně ale mohou přehlížet skutečnost odlišné zkušenosti žen a mužů v procesu migrace. Každá iniciativa zahrnující zmocňování musí zaručit rozmanité dimenze, které pak utvářejí životy žen a dívek, včetně rasových a etnických překážek, diskriminace na základě handicapu, věku nebo sexuální orientace (např. dobrá praxe seznámí muže a ženy s historií rasismu a etnických kategorií, které vedly k politické a ekonomické exkluzi). V rámci systému zmocňování můžeme identifikovat některé níže uvedené oblasti zmocňování žen, které se zaměřují na schopnost žen dosáhnout ke zdrojům a procvičit sebevědomí; mobilizovat 14

15 ženy samotné a upravit prostředí pro podmínky rovné s muži s důrazem na respekt k jejich právům. Mobilizace je proces, kdy se ženy setkávají a diskutují o běžných otázkách, problémech a často vedou k formování ženských organizací a sítí a veřejného lobbyingu pro propagaci ženských práv. Prostřednictvím mobilizace, ženy identifikují genderové nerovnosti, poznávají součásti diskriminace a útlaku a navrhují společné strategie k vyřešení problémů. Vliv a kontrola odkazují k vyvážení moci mezi muži a ženami, tak, že nikdo není v dominantní pozici. To znamená, že nejen muži, ale i ženy mají vliv na svůj osud a stejně tak na svou společnost. Gender mainstreaming je procesem i strategií transformace genderových vztahů. Zajišťuje, že odlišné potřeby, zájmy a zdroje migrujících žen a mužů, dívek a chlapců, jsou brány v úvahu na každém kroku poskytovaných služeb, stejně tak jako v plánování programů, jejich implementaci, monitoringu a evaluaci. To požaduje aktivní rozhovory s ženami, muži a mladými ve všech aspektech sociální práce. Koncept mainstreamingu uprchlických žen vyvstal z hlubšího porozumění významu dělby práce mezi ženami a muži. Programy, které integrují ženy, budou brát v úvahu faktory ovlivněné mužskou a ženskou rolí ve společnosti. Měly by zahrnovat podporu celé cílové populace bez marginalizace některé z jejích částí. Pokud chceme uspět v plánování a stanovení potřeb za účasti klientů ve všech oblastech sociální pomoci, pozornost musí být konzistentně koncipována na ženy uprchlice. Tento přístup zajistí, že se stanou součástí mainstreamingových aktivit, a ne naopak segregovaných ženských projektů. Pokud se však ve svých činnostech zaměřujeme na ženy uprchlice jako cílovou skupinu, neznamená to ještě nutně práci na integrační a genderově mainstreamingové aktivitě. 15

16 5. Antidiskriminativní praxe jako nedílná součást sociální práce s uprchlíky: Antiopresivní přístupy v sociální práci Jak jsem již předeslala, v současném světě patří interetnické a interkulturní vztahy k problémům klíčovým. Různé sociální problémy ve společnosti také iniciovaly vznik modelů sociální práce (na konci 80.a 90. let), které bývají označovány jako antidiskriminující a antiopresivní. Jejich cílem je odstranit různé formy utlačování a znevýhodňování na úrovni společenské, osobní i politické. Antiopresivní přístup nelze popsat vyčerpávajícím způsobem v jedné definici. To, co autory různých způsobům vymezení pojmu spojuje, je snaha čelit opresivnímu působení sociálních struktur a institucí. Thomas a Pierson považují za cíl antiopresivního přístupu..redukovat individuální a institucionální diskriminaci založenou na rase, pohlaví, postižení, sociální třídě a sexuální orientaci (1995 in Navrátil, 2000, s. 152). Gender, rasa, věk a handicap jsou hlavními oblastmi diskriminace a oprese, ale bylo by nesprávné předpokládat, že jsou jediné, na které se musí antidiskriminační praxe zaměřit. Důležitou součástí procesu rozvíjení antidiskriminační praxe (jako jejího prvního kroku) je rozpoznání existence forem oprese a jejich implementace do pracovního programu. Ve snaze porozumět opresi jako určité dimenzi života klientů, kteří docházejí za sociálními pracovníky, je nutné ujasnit si oblast, v níž hraje roli moc a jak tento proces funguje. Moc není izolovaná část sociálního života, ale je skutečností, která prolíná pracovní a organizační struktury práce profesionálů v pomáhajících profesích a to jak individuálně, tak kolektivně. Tam, kde sociální pracovníci přicházejí do kontaktu s klienty, je moc vždy přítomna v každodenní pracovní sféře, v každém programu. Samozřejmě se jedná např. o vztahy jednotlivých etnických skupin navzájem, mladých ke staršímj, mužů a žen atp. Je nutné rozeznávat aspekt moci sociálních pracovníků v různých oblastech jejich působení, jako jsou např. jejich znalosti a kvalifikace, přístup ke zdrojům, zákonná moc a vliv na jednotlivce či na poskytované služby a další. Moc je hledisko vztahu mezi sociálními pracovníky a jejich klienty v souvislosti se sociálním členěním, které utváří sociální strukturu. To vytváří dvě oblasti potenciálních problémů. Za prvé, moc sociálního pracovníka může být použita k opresivním účelům tzn. že může být zneužita (Thompson,1991 B in Jo Camping, 2003), za druhé, sociální pracovník nemusí být dostatečně senzitivní k otázkám moci či bezmoci a oprese tak, jak souvisí s klienty a s podmínkami jejich sociální situace v souvislosti s jejich genderem, rasou, věkem atd. Emancipační formy praxe tedy musejí být k otázkám moci velmi senzitivní a to nejen v souvislosti s výše uvedenými oblastmi diskriminace. Moc je obecným znakem sociální práce, který je specificky závažný i v dalších formách diskriminace, o kterých jsem se zmínila v jiných kapitolách práce (etnicita, sexismus aj). 16

17 6. Stručný teoretický rámec antidiskriminační praxe Ustanovení zásad sociální rovnosti a spravedlnosti v poskytování služeb není snadnou činností. Situace je velmi složitá, zejména díky existenci rozličného množství forem diskriminace, manifestující se skrytými a nejasnými způsoby. Někdy také může uškodit až přílišný důraz nebo zájem o určitou formu diskriminace ze strany sociálního pracovníka, který se pak sám stává překážkou na cestě ke změně. Na základě těchto aspektů nelze očekávat nalezení jednoduchého a snadno použitelného vzorce řešení, který poskytne jasný a přímý způsob k následování. Rozvoj antidiskriminační praxe musí být dlouhodobý, jestliže chceme dosáhnout více než povrchní služby. To však neznamená, že některá podstatná zlepšování a postupy nemohou být uskutečněny v krátkodobém horizontu. Moc Sociální práce je politická aktivita, pracuje s kontexty několika mocenských vztahů moc práva a státu, moc patřící k sociálním kategoriím jako je třída, rasa a gender a moc na mikroúrovni, týkající se osobních interakcí. Na používání moci může být nahlíženo z těchto třech úrovní - osobní, kulturní a strukturální (Thompson, 1998a in Jo Camping, 2003). Také mnoho problémů, ve kterých sociální pracovníci intervenují, má kořeny ve zneužívání moci např. v problematice zneužívání žen a dětí je zneužití moci signifikantní. Tradiční sociální práce souvisí především s úrovní individuální, s omezenými možnostmi rozpoznání oprese na úrovni kultury, hodnot a v oblasti sdílených významů (oblast společenská). Antidiskriminační praxe, na rozdíl od tradičního přístupu, obsahuje mnohem širší pohled, jelikož zahrnuje všechny tyto perspektivy. Ideologie Ideologie je množina myšlenek, které reflektují a posilují skupinu mocenských vztahů, se kterými jsou spojovány. Například patriarchální ideologie reflektuje jak mocenskou pozici mužů ve vztazích k ženám, reprodukce sexismu tuto moc posiluje. Ideologie hraje roli jakéhosi tmelu, který připoutává dohromady všechny tři oblasti individuální, kulturní a společenskou analýzu a jako taková má významný potenciál. Útlak Určitá jednání, přístupy a struktury mají útlakový vliv na jednotlivce a skupiny hlavně na ty vyloučené, které jsou diskriminovány v sociálních strukturách. Často je útlak, namířený na jednotlivce, nechtěný, ale je víceméně hluboce zakořeněný v kulturních vzorcích a institucionálních strukturách. Zmocňování Tradiční přístupy k sociální práci berou buď nedostatečně nebo vůbec v úvahu útlak, tkvící v určitých aspektech sociální organizace. Tudíž vidí úkol sociální práce pouze jako prostředek k seřizování přirozeného pořádku věcí než jako příspěvek k politickému úsilí proti útlaku. Proto je zaměření v antidiskriminační praxi orientováno zejména na zmocňování než seřizování. Zmocňování není technika, ale cíl a proces. Jako cíl nebude dosažen ihned, stejně jako jen tak 17

18 nevymizí utlačující podmínky v našem současném sociálním světě. Je to proces, který se neustále vyvíjí. Hlavním předpokladem podporujícím zmocňování je fakt, že lidé nejsou objekty určené ke zkoumání, kontrolování nebo utlačování, ale jsou subjekty s vlastní důstojností a cenou, která by neměla záviset na rase, genderu, třídě a jiných podobných charakteristikách. Všichni lidé by měli mít přiměřené příležitosti a možnosti výběru spojené s jejich životní situací a jejich sociálním prostředím. Zmocňování je cíl a proces na překonání útlaku, proto nemůže sociální práce otázky diskriminace a útlaku obcházet. Samozřejmě je zde mnoho dalších témat a otázek, které vyvstanou, ale doufejme, že výše uvedené prezentují hlavní oblast filosofie emancipační praxe. Jak ale tato témata mohou být integrována do každodenní praxe? To je jedna z otázek, které bych nyní chtěla rozvinout, nebo alespoň nastínit a zaměřit se na některá nebezpečí a překážky, které stojí v cestě rozvoji a upevnění základů antidiskriminační praxe. Pozitivní kroky 1. Mnohé z diskriminace v sociální práci může být viděno jako nezamýšlené z nedostatku uvědomění, spíše než dobře zvážené způsoby utlačování. Z tohoto důvodu je hlavním klíčem výcvik, trénink uvědomování. Trénink zvyšování vědomí zahrnuje proces konfrontace diskriminace. 2. Výcvik uvědomování zajistí rozšiřování vědomí u jednotlivců, ale hodnota uvědomování může být násobena zvýšením kolektivního uvědomování a následného společného působení a jednání. Příklady takových aktivit jsou např. skupiny ženské, multietnické a skupiny monitorující rovné příležitosti. V posledních letech se výskyt takovýchto aktivit neustále zvyšuje. Společná reakce na diskriminaci může mít větší efekt než reakce jednotlivce. Každý jednotlivec navíc může jednat s lepším vědomím, že za ním stojí ostatní skupiny se shodnými cíly. 3. Sibeon (1991b in Jo Camping, 2003) kritizuje anti-intelektuální tendence v sociální práci, které devalvují teorii a obhajují přístup, tzv. selského rozumu v sociální práci (Jones,1996 in Jo Camping, 2003), což je obzvláště nebezpečný postoj, neboť přístup selského rozumu obnáší ve skutečnosti směsici ovládající ideologie sexistickou, rasistickou a další. To je jeden z příkladů diskriminační a útlakové praktiky (Thompson, 2000a in Jo Camping, 2003). Proto je důležité, aby praxe byla založena na jasné a explicitní teorii, která je schopna ustát proud dominantních diskriminačních předpokladů. Anti-diskriminační sociální práce tudíž potřebuje být založena na integrativní teorii a praxi. 4. Aby mohly být rozvíjeny emancipační formy praxe, potřebujeme zajistit, že tyto zásady a principy jsou považovány za centrální - nejsou to volitelné části přidané až ve chvíli, kdy to čas a zdroje dovolí. Rovnost a sociální spravedlnost by měly být centrálními znaky každé teorie sociální práce, politiky a praxe. Musejí být na denním pořádku pro každé skupinové plánování služeb, každou pracující skupinu, kurikulum každého kurzu, filosofií každého týmu. 5. Nejpodstatnějším krokem směrem k antidiskriminační praxi, který můžeme vykonat je otevřenost a kritika v naší vlastní praxi. Potřebujeme soustavně přehodnocovat naši práci a zkoumat ji v souvislosti s možným výskytem diskriminace a pomáhat odstraňovat, snižovat a zmírňovat oprese. Předpona anti v antidiskriminační praxi je velmi podstatná, označuje boj proti vlivné a etablované ideologii. Jestliže budeme neteční k nedůslednosti v reflexi naší práce a emancipačního postoje, diskriminační ideologie může nevědomky zakotvit v našich myšlenkách a činech. Nebezpečí 18

19 Antidiskriminační praxe vybízí k evaluaci vlastních hodnot a osvojených domněnek tím, že konstruuje vlastní smysl reality. Taková výzva se může stát velice obávanou, ohrožující a destabilizující. Jestliže s ní není zacházeno senzitivně, vede k diskriminačním myšlenkám a hodnotám a může vyvolávat značný odpor i nechuť ke změně. Příliš silný a neústupný přístup je kontraproduktivní a vytváří překážky než uvědomění. Není vhodné používat přesvědčování, nátlaky to je poškozování emancipační praxe, ale také oprese sama o sobě. Antidiskriminační praxe je komplex oblastí s mnoha dimenzemi jako je rasa, gender, věk nebo třída a nesmíme zapomínat ani na socioekonomické okolnosti, které podporují další formy oprese a přitom se samy zdají být hlavním zdrojem těchto opresí. Také nesmíme zapomínat na oblast rétoriky. Někteří lidé používají správný jazyk a mohou dělat i správná gesta, ale to vše je bez jakékoliv internalizace opravdových hodnot a principů antidiskriminační praxe. Chovají se tak například proto, že je všeobecně politicky korektní nebýt rasistický nebo veřejně neprojevovat jiné formy diskriminace. S tím se můžeme setkat třeba u zaměstnanců na úřadech, což je nebezpečné, uvědomíme-li si fakt, že rovnost a sociální spravedlnost jsou navenek demonstrovány, ale ve skutečnosti je dosahována a posilována nerovnost a přetvářka. (Camping, 2003) Sociální práce je tradičně viděna jako pohybující se na hranici péče a kontroly. Další hranice je mezi opresí a zmocňováním. Záleží tedy jen na samotné aktivitě sociálního pracovníka jestli je jeho práce determinována jako oprese nebo jako její potírání a odstraňování. 19

20 7. Metody moderní feministické sociální práce jako inspirace pro genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami V této kapitole se pokusím přiblížit směr, kterým se ubírá moderní feministická sociální práce a v čem by mohla být inspirací pro genderově senzitivní sociální práci se ženami azylantkami. Představím jednotlivé směry, které se prostřednictvím vývoje ve feministických hnutích zformovaly i v sociální práci. V našem prostředí jsou stále velmi málo známé, ve školních osnovách téměř nedotknuté, spíše panuje negativní přístup k takto vyhraněné sociální práci. Často je tomu tak právě z důvodu neznalosti tématu, předsudkům spojených s feminismem obecně (resp. feminismy). To, že je to u nás pole neorané, dokazuje také existence minimálních zdrojů přeložených textů nebo textů původních, týkajících se přímo studií v českém prostředí. Proto zde také budu kromě vlastních zkušeností čerpat z textů Mgr Janebové, která nabízí přehled a základní orientaci v diferenciaci směrů v rámci sociální feministické práce předložených na základě studia literatury v anglosaském prostředí. Pokud zde budu mluvit o tradiční sociální práci, mám na mysli sociální práci, která nezohledňuje genderové hledisko, nezabývá se transformací genderových vztahů ve společnosti a spíše se opírá a tradiční hodnoty například primárním cílem tradiční sociální práce může být zachovat rodinu, neboť se bude pevně držet stanoviska, že úplná rodina je jediný možný model pro správnou výchovu. Tradiční sociální práce se podle feministek orientuje na genderově neutrální výklady nebo má tendenci stereotypizovat ženskou roli (neoprávněné asociace, mýty o ženách, stigmatizace svobodných matek atp) tím posilovat genderové stereotypy. Tím se také podílí na reprodukci patriarchálního uspořádání společnosti. Z těchto důvodů se začala rozvíjet feministická analýza, která se zaměřuje na typicky ženskou zkušenost. Lze identifikovat dva základní typy moderní sociální práce zaměřené na genderovou problematiku (van der Vlugt, 1994: 18 in Janebová, 2005) První je emancipatorní sociální práce, která je zaměřena na zvyšování sebevědomí, autonomie žen a snižování mocenské nerovnosti mezi muži a ženami. Jejím cílem je redukce či eliminace důsledků genderové socializace, v rámci které jsou ženy učeny být orientovány vztahově na úkor vlastní autonomie. Cílem tohoto přístupu je integrace žen do rovnoprávné společnosti. Druhým přístupem v sociální práci je genderově specifická sociální práce. Ta je zaměřena na podporu a rozvoj ženskosti. Tento přístup je výrazně diferencialistický odrazovým můstkem je přirozený biologicky daný rozdíl mezi pohlavími. Na rozdíl od předchozího typu není cílem diferencialistek garantovat ženám stejná práva jako mužům, ale zaručit jim rovnost v odlišnosti. V podstatě se jedná o separační strategii, která požaduje zvláštní pohled na práva a povinnosti žen a mužů (Janebová, 2005) V následujícím textu se zaměřím na dva proudy emancipatorní sociální práce [(liberální sociální práce (liberal social work) a sociální práce zaměřená na ženy (women-centred social work)]. Jednotlivé směry odrážejí to, jak se jednotlivé feminismy aplikovaly do sociální práce.. První vychází z liberálního feminismu, druhý pramení ze socialistické kritiky sociální práce. Ideologickým zdrojem tohoto přístupu je feminismus liberální. Kritizuje tradiční sociální práci, která nezohledňuje specifické zkušenosti žen. Cílem tohoto přístupu je vybudovat ve společnosti rovné příležitosti (i rovné povinnosti). Důležitým aspektem je rovnost voleb. Oprese je viděna jako strukturální. Prosazují se principy rovné (ženské) participace. Liberální sociální práce pracuje na dvou rovinách. První je získání rovných práv v legislativní oblasti, druhá pracuje na rovině indviduální 20