AGRESE A NÁSILÍ. SEMINÁRNÍ PRÁCE (1.-5. kapitola) PP II ( kapitola) SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

Transkript

1 AGRESE A NÁSILÍ SEMINÁRNÍ PRÁCE (1.-5. kapitola) PP II ( kapitola) SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE ANDREA ŠMEJKALOVÁ 3. ročník prezenčního studia psychologie FF UK andrea.psychology@yahoo.com V Praze dne

2 Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala jako seminární práci k účelu atestace předmětu Sociální psychologie a nepouž ila jsem ji a nepoužiji ji k účelu atestace jiné. V Praze dne Andrea Šmejkalová

3 1. ÚVOD Co je to AGRESE TEORIE AGRESE NEOINSTINKTIVISTICKÉ TEORIE AGRESE TEORIE FRUSTRACE AGRESE KOGNITIVNÍ NEOASOCIAČ NÍ TEORIE AGRESE V TEORII SOCIÁLNÍHO UČ ENÍ TEORIE TRANSFERU EXCITACE INTEGRACE TEORIÍ FAKTORY AGRESIVNÍHO CHOVÁNÍ ZÁVĚ R NÁSILÍ POTENCIÁLNÍ NÁSILNÍK Sexuální násilí Zamyšlení nad šikanou ZÁVĚ R...27 LITERATURA...28

4 1. ÚVOD O agresi bylo u ž napsáno mnohé a vzhledem k nesmírné šíř i tématu nebylo snadné vybrat, na co se v této práci zaměřit. Domnívám se, že se jedná o jeden z klíč ových předmět ů, v něm ž se stř etává psychologie se sociologií, kulturní antropologií, paleontologií, ale i ekonomií a politologií, a zdá se, že snad alespo ň v současné dob ě dochází k plodné interdisciplinární spolupráci. Prozkoumat téma agrese z hlediska sociální psychologie pro m ě znamenalo zejména zorientovat se v rozmanitých názorech mnoha autor ů na to, co vlastn ě agrese je, jak vzniká a jaké jsou její možné projevy. Proto je ústřední a nejobsáhlejší část práce tvoř ena pojednáním o několika teoriích, které můžeme považovat v této oblasti za základní. Obětí násilí se může stát dnes a denn ě každý člověk. A č jsou členové ně kterých skupin náchylnější k tomu stát se recipienty projev ů cizích agresivních tendencí díky své sociální pozici, rizikovému zaměstnání, příslušnosti k některému hnutí, pro určité fyzické č i psychologické odlišnosti od většinové populace, pro své chování č i jednání (Spurný, 1996) a ť u ž se nacházíme v roli pozorovatele, oběti č i dokonce pachatele, agrese je problém, který se citliv ě dotýká každého z nás. Lepší porozumě ní tomu, co nás k agresi vede, se snaží zprostř edkovat poslední kapitola pojednávající o faktorech, které jsou pro vznik a rozvoj agrese zásadní. Vzhledem k rozsahu práce jsem upřednostnila téma agrese, přičem ž násilí se zde věnuji jen poměrn ě stručn ě. Domnívám se, že je nutné se přednostn ě věnovat teorii a a ž po pochopení této se vydat směrem do oblasti aplikace, kde se můž eme setkat s tématem násilí v mnohem větší míře. V důsledku toho jsem se vědom ě rozhodla tuto práci zaměř it převážn ě směrem teoretickým.

5 2. Co je to AGRESE Agrese aggression - (z lat. ad-gredior, př istoupit blízko, napadnout), termín, který dávno zobecněl v běžné řeč i, je pojmem spadajícím zejména do sféry aplikované sociální psychologie. Mnozí autoři definic se shodují ponejvíce na tom, že agresi je třeba vidě t jako komplex destruktivního chování, které je cíleno na způsobení újmy jiné osob ě, na její zámě rné poškození, přičem ž u ž nezálež í tolik na tom, zda se jedná o útok fyzický, verbální či symbolický. Z hlediska deskripce agrese je podstatnější úmysl, cílesměrnost. Někteř í psychologové poukazují na to, že ne každé záměrné ublížení musí být nutn ě agresí vezměme si například bolest způsobující zákrok zubního lékaře. V takových př ípadech je nutné pohlížet na problematiku rozpoznání agrese v širším kontextu a zaměř it se na nadř azené úmysly toho, kdo takový zásah do fyzického prostoru jedince provádí (Lovaš, 2008). Dentistovým zámě rem není násilné narušení práv svého pacienta, naopak, cílem jeho chování je pomoc. S agresí, kterou jsme si definovali jako určitý typ agresivita, násilí, asertivita a hostilita. chování, úzce souvisejí pojmy Agresivitou (aggressiveness) nejčastěji rozumíme tendenci k agresivnímu chování a její vyjadřování. Bývá vnímána jako osobnostní predispozice, která se můž e, avšak nemusí, v jistých situacích projevit. V mnoha pracích (zejména v behavioristické tradici) dochází k zaměň ování významu pojm ů agrese a násilí (violence), se kterým se setkáváme zejména v praktických aplikacích (p ř. mediální nebo domácí násilí). Bývá vysvětlováno jako jeden z projev ů agresivity v chování, jako jedna z forem agrese; na stejnou úrove ň můžeme postavit např íklad šikanování, obtěžování aj. Klinicky orientované smě ry psychologie a psychoanalýza chápou násilí jako extrémní formu agrese. Dnes velmi frekventovaným pojmem je asertivita (assertiveness), schopnost prosazení svých názor ů a práv při dosahování cíl ů. Objevuje se také názor, ž e se jedná o snahu získat sociální dominanci a kontrolovat ostatní ve smyslu jejich chování, jednání a názor ů.

6 U osoby, která komplexn ě vyjadř uje negativní vztah k ostatním lidem, hodnotí je velmi kriticky a staví se k nim nepřátelsky, můžeme hovořit o hostilit ě (hostility). Pokud definujeme agresi jako chování a agresivitu jako tendenci, pak hostilitu můžeme považ ovat za celkový postoj. Může a nemusí být příčinou agrese, stejn ě tak i slož kou agresivity. (Lovaš, 2008, Čermák, 1998) V dílech sociálních psycholog ů se setkáváme s dělením agrese na nejhrubší rovině z hlediska formy a příč in. Formálně můžeme rozlišit 3 bipolární dimenze agrese: př ímá nepř ímá, fyzická verbální, aktivní pasivní. Kombinací získáme 8 možných forem: 1. fyzická aktivní př ímá (nap ř. vražda) 2. fyzická aktivní nepř ímá (p ř. poškození cizího vlastnictví) 3. fyzická pasivní př ímá (p ř. úmysln ě zpomalený výkon) 4. fyzická pasivní nepř ímá (p ř. snaha o zpomalení cizího výkonu) 5. verbální aktivní př ímá (p ř. vyhrožování) 6. verbální aktivní nepř ímá (p ř. šíření pomluv s cílem někomu ublížit) 7. verbální pasivní př ímá (p ř. nereagování na něčí otázky) 8. verbální pasivní nepř ímá (p ř. nezabránění šíření pomluv) Do kategorie nepřímé verbální agrese patří tzv. symbolická agrese, kterou ně kdy vyjadřují básníci, spisovatelé, muzikanti a jiní umělci ve svých dílech. ( Čermák, 1998) Z hlediska povahy příč in rozlišujeme agresi afektivní a instrumentální. Afektivní (také reaktivní, emocionální) agrese je umisťována do souvislosti s hně vem, zlostí, hostilitou. Nebývá předem plánována a svému pů vodci se jeví jako nutnost reagovat na averzivní podnět, který u ně j vyvolal odpor, prudkou impulsivní reakci. Agresor se cítí být k afektivn ě agresivnímu činu vyprovokován. Krom ě fyzického útoku č asto dochází i k aktivaci hlasových projev ů. Jak uvádí Čermák:,, Vě tšina neuroanatomických drah souvisejících s tímto druhem agrese je v blízkosti spinothalamického traktu, co ž můž e být vysvětlením spjatosti afektivní agrese s odpově dí organismu na bolest. (1998, s. 11) Instrumentální (proaktivní) agrese je spíše prostředkem k dosažení ně jakého cíle. Může se objevit, pokud je nějaký typ agrese odměněn (posílen) úspě chem, není však vyvolána provokací ani zlostí. Často se například můžeme stát svědky jejích projev ů mezi

7 hráči při sledování sportovních přenos ů. Mezi další typy agrese se řadí tyranizování, šikanování a jim podobné formy dlouhodobého opakovaného ubližování, kterými se v teoretické i aplikované podob ě (násilí ve školách, domácí násilí, stalking aj.) dnes zabývá mnoho badatel ů. 3. TEORIE AGRESE V této části práce, kterou považuji za ústřední, bych ráda popsala principy ně kolika základních teorií, které se vyjadřují ke vzniku agrese, k jejímu působení a k jejím dopadů m. Výčet má daleko k úplnosti, avšak po porovnání několika pramen ů jsem došla k závě ru, že o nejpodstatnějších názorech na agresi pojednávají a nejvě tší posun v dosavadním chápání diskutované problematiky přinesly : neoinstinktivistické teorie agrese teorie frustrace agrese kognitivn ě asociační teorie agrese teorie agrese vycházející ze sociálního učení teorie transferu excitace 3.1 NEOINSTINKTIVISTICKÉ TEORIE AGRESE Instinktivistické a neoinstinktivistické práce původn ě vycházejí z evoluč ní teorie Charlese Darwina. O pudech hovořili William James a William McDougall, kteř í je rozlišili podle toho, jakým způ sobem motivují chování. Zejména McDougallovy poznatky o pudech později propojily učení raných instinktivist ů s myšlenkami Sigmunda Freuda. McDougall nepovažoval pud za čist ě poháněcí mechanimus, ale spíše kladl dů raz na vliv prožitk ů a kultury, ve které se jedinec nachází, na jádro pudu, kterým pro ně j byly sklony a touhy. Ústředním prvkem, který byl společný starším i nově jším teoriím, však byla známá mechanisticko-hydraulická koncepce pudového modelu. McDougall ji vysvě tloval připodobněním ke komoře, která po naplněním plynem (energií) přeteč e vrata se uvolní. Podobné analogie využ íval Freud ve své teorii libida a také další neoinstinktivista, Konrad Lorenz, který hovořil o energii v plynném skupenství, která je neustále přepouště na mezi nádobami, z nich ž se může uvolňovat pouze v průběhu nějaké aktivity ventilem ve dn ě.

8 Odreagování této energie může proběhnout kýženým způsobem vedoucím k naplně ní původního cíle, pokud však k tomuto ideálnímu řešení nedojde, bude se energie nutně vybíjet náhražkovou cestou. (Fromm, 1997) Sigmund Freud se zpočátku zaměřil na shrnutí všech pud ů vymezených McDougallem do dvou kategorií pudu pohlavního (libido) a pudu sebezáchovy. V této etap ě svého bádání se pojmu agrese věnoval jen velmi okrajov ě, změna však př išla s novou dichotomií, kdy ž přerozdělil síly ovládající člověka na pud ž ivota (eros) a pud smrti (thanatos). Práv ě pud smrti je energií, která může mít dv ě smě rnice. Je-li cílena do vlastního organismu, usiluje o sebezničení, nebo pokud je namíř ena navenek je jejím zájmem ničení jiných organism ů. Dojde-li ke spojení thanatu s pohlavním pudem, bude se jejich společný výsledek projevovat opět podle trajektorie pudu smrti buď to v masochismu (dovnit ř) či v sadismu (navenek). A č je podle Freuda mož no sílu thanatu redukovat, v zásad ě bytost nemá mož nost se ze své pudovosti vyvázat. Jak interpretuje Fromm,,,... člověk je ovládán impulsy k ničení bu ď sama sebe, nebo druhých, a tomuto tragickému osudu se nemůže příliš bránit. Z toho plyne, ž e z hlediska teorie pudu smrti není agresivita reakcí na určité podráždění, ale je trvale působící silou, zakořeně nou v samotném lidském organismu. (1997, s. 29) Freud se pokoušel o aplikaci této teorie na všechny ž ivé bytosti, stejným způsobem vysvětloval agresivní tendence v chování zvíř at. Zejména domněnka o sebezničujících sklonech u subhumánních živočich ů však byla přijata velmi kriticky. Pro etologa Lorenze není agrese prvotní reakcí na podněty z vně jšku, ale spíše hereditárn ě daným vnitřním stavem organismu, který vede k opakovanému nahromadě ní energie, která hledá způsob, jak se uvolnit. Lorenz se domnívá, ž e toto platí pro všechny živočichy a dodává, že člověk ani ostatní zvířata nemusejí pasivn ě čekat, a ž se objeví vhodný podnět pro vybití akumulované energie, naopak takové podně ty mohou vyhledávat či sami vytvářet. Tento jev autor označuje termínem apetenč ní chování (Lorenz, 1963, s. 52). Pokud však podmínky neumožňují nalezení či vytvoření takového podně tu, dojde nakonec nutn ě k výbuchu shromážděné agresivní energie, a to většinou než ádoucím

9 způsobem. Opět si můžeme představit hydraulický mechanismus, analogii, kterou využ ívali instinktivisté na základ ě podobnosti hromadě ní agresivní energie v organismu a stoupání tlaku vody či páry v uzavřené nádob ě. Na bázi tohoto modelu autor vysvě tluje kruté chování člověka (p ř. vraždy aj.) jako určité exploze. Tento model Lorenz aplikuje na vysvě tlení fenoménu polární psychózy (expedič ního šílenství), která se vyskytuje zejména v méně početných skupinách mu žů, kteří na sob ě určitým způsobem závisejí a zárove ň je jim znemožněno se stýkat se č leny skupiny cizí.,,... nahromadě ní agrese se stává tím nebezpečnějším, čím lépe se členové skupiny navzájem znají, rozumě jí si a mají se rádi. V takové situaci jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti podléhají všechny podněty, je ž vyvolávají agresi a vnitrodruhové bojovné chování, extrémnímu snížení svých prahových hodnot. Subjektivn ě se to projevuje tím, že člověk reaguje na malé bezvýznamné projevy svých nejlepších př átel na to, jak si odkašlávají nebo smrkají s takovou intenzitou, jako kdyby práv ě dostal facku od opilého hrubce. (Lorenz, 1992, s. 54) Autor varuje, ž e pokud taková akumulovaná agresivní energie nebude vybita neškodným náhražkovým způsobem (,, roztřískat na kusy nějaký nepř íliš drahý, ale pokud možná velký rámus dělající předmě t s. 55), může následný do okolí směř ovaný agresivní projev nabýt tragických rozměr ů (hovoří dokonce o možnosti vraždy společníka). Důležitým momentem Lorenzovy teorie je ochranná funkce agresivního instinktu v život ě jedince. Etolog Lorenz usuzoval, že agrese je pro subhumánní živoč ichy mechanismem napomáhajícím přežití. Díky intraspecifické agresi toti ž dochází k usnadně ní přežití druhu jako celku jedinci se rozptýlí po celém území, co ž vede ke zvýšení pravděpodobnosti výběru lepšího sexuálního partnera. Agresivní projevy, evolučn ě původně vyvolávané s cílem usmrtit, se navíc v průběhu vývoje přetavily v druhov ě specifické symbolické a rituální chování (hrozby), a jako takové si zachovaly účinnost a př itom nepoškozují příslušníky vlastního druhu. Samotnému autorovi se tato teorie zdála obtížn ě aplikovatelná na vysvě tlení lidské agresivity, která se proměnila v nesmyslnou hrozbu a nemá u ž v zájmu přežití ž ádný význam. Lorenz hovoří o počátcích druhu Homo sapiens, kdy př estalo být nezbytné bránit se různým nebezpečím a kdy podle ně j nastala nutnost vnitrodruhové selekce pomocí válek znepřátelených kmen ů o potravu a ž ivotní prostor. Tyto Lorenzovy myšlenky, které přesahují rámec oboru, ve kterém se dobř e orientoval etologie, byly kvitovány

10 nesouhlasem nejen antropolog ů a historik ů. Hustota osídlení byla toti ž v mladší době kamenné natolik nízká, že kmeny zatím neměly zásadní důvod spolu zač ít bojovat. Navíc agresivita se dá jen stěží považovat za evoluč ní benefit. Lorenz k potvrzení svých myšlenek převzal staré Hobbesovo klišé o boji coby součásti lidské př irozenosti, avšak,,... pokud má mít určitá vlastnost selektivní výhodu, pak musí umožňovat zvýšenou produkci plodných potomků nositele příslušné vlastnosti. Agresivní jedinci však snáze přicházejí o ž ivot, a tak je pochybné, zda by se výskyt tohoto rysu zvyšoval selekcí. Ve skutečnosti by mělo vybíjení těchto jedinc ů vést k negativní selekci. (Fromm, 1997, s. 32) Shrneme-li jeho úvahy na téma funkce agrese, Lorenz nepovaž uje intraspecifickou agresi za něco odsouzeníhodného, jak vyplývá ji ž z názvu jeho knihy Takzvané zlo (1963, česky 1992), domnívá se, že jejím původním účelem je udržení druhu. 3.2 TEORIE FRUSTRACE AGRESE V roce 1939 byla výzkumníky Yaleské univerzity publikována kniha Frustration and Aggression. Její hlavní autoři ( Neil Miller, John Dollard, Leonard Doob, O. H. Mowrer a Robert Sears) v ní vyjadřují v zásad ě behavioristickou tezi, že agrese je vždy dů sledkem nějaké frustrace a přítomnost frustrace nutn ě vede ke vzniku agrese. Nerozlišují př itom, zda se jedná o agresi instrumentální či afektivní. Tyto dva názory byly postupn ě napadány mnohými odpůrci teorie, a ž došlo k tomu, že sám Miller se rozhodl v roce 1941 zmírnit vyznění druhé části tvrzení:,, In order to avoid any further confusion it seems advisable to rephrase this statement, changing it to one which conveys a truer impression of the authors' ideas. The objectionable phrase is the last half of the proposition: "that the occurrence of aggression always presupposes the existence of frustration and, contrariwise, that the existence of frustration always leads to some form of aggression."... The second half of the statement, namely, the assertion "that the existence of frustration always leads to some form of aggression" is unfortunate from two points of view. In the first place it suggests, though it by no means logically demands, that frustration has no consequences other than aggression.... A second objection to the assertion in question is that it fails to distinguish between instigation to aggression and the actual occurrence of aggression. Thus it omits the possibility that other responses may be dominant and inhibit the occurrence of acts

11 of aggression. (Miller, 1941, s ) Poté, co autoři uznali, že existence frustrace může vést i k jiným důsledkům ne ž jen k rozpoutání agrese, nebyli u ž ochotni ustoupit z názoru, že agrese můž e vznikat i z jiné příčiny. Dnes ji ž víme, že taková domněnka je poně kud neúplná a ve své nekompromisnosti jaksi omezená. Podle mnoha ostatních autor ů není úloha frustrace při vzniku agrese vů bec tak zásadní, záleží spíše na jiných faktorech vystupujících po jejím boku např íklad na charakteru daného člově ka, který,,... určuje především to, co ho frustruje, a v druhé řadě intenzitu, s jakou bude na frustraci reagovat. (Fromm, 1997, s. 78) Byly také vzneseny námitky, že frustrace nutn ě nemusí vyvolávat agresi vůbec, přičem ž uznáním tohoto názoru by se zákonit ě negovaly souhrnn ě ob ě části původní výpovědi Dollarda. Vzhledem k mnohým nejasnostem, které se vyskytly zejména díky nepřesně vymezenému pojmosloví, a to ponejvíce ohledn ě chápání výrazu frustrace, Leonard Berkowitz navrhl reformulaci pů vodní Dollardovy hypotézy. V této nové práci (Frustration-Aggression Hypothesis: Examination and Reformulation) vícemén ě souhlasí s původní tezí Yaleských badatel ů, avšak doplňuje ji o důležité informace:,, Although I have argued for the essential validity of the core proposition in the Dollard et al. analysis, I have also offered a major modification to this formulation: Frustrations are aversive events and generate aggressive inclinations only to the extent that they produce negative affect. An unanticipated failure to obtain an attractive goal is more unpleasant than an expected failure, and it is the greater displeasure in the former case that gives rise to the stronger instigation to aggression. Similarly, the thwarted persons' appraisals and attributions presumably determine how bad they feel at not getting what they had wanted so that they are most aggressively inclined when they experience strong negative affect (Berkowitz, 1989, s. 71) 3.3 KOGNITIVNÍ NEOASOCIAČNÍ TEORIE Teorie vlastní ji ž zmíně nému Leonardu Berkowitzovi dále rozvíjí jeho názory o vlivu averzivních událostí (například, avšak nikoliv výlučn ě, frustrace) na zvýšení pravdě podobnosti vzniku agrese. Negativní afekt, který byl navozen na jejich základ ě, ústí ve vyvolání kognitivních, fyziologických a jiných proces ů, které se asociačn ě pojí

12 s tendencemi jednak uniknout (rudimentární pocit strachu) a jednak bojovat (zlost). Dohromady se pak tyto agresivní myšlenky, emoce a tendence uchovávají v pamě ti a jsou znovu vybavovány při následující averzivní zkušenosti. (Lovaš, 2008) 3.4 AGRESE V TEORII SOCIÁLNÍHO UČENÍ Modely, kterým jsme se věnovali doposud, předpokládaly větší či menší míru úč asti biologických (vrozených) faktor ů při vzniku agrese. Ta však, jak dokazuje zejména Albert Bandura, může být rovn ěž nauč eným sociálním chováním. Na základ ě své teorie sociálního učení autor uvádí, že agresi je mož né podnítit vlivem jednoduchého instrumentálního uč ení, jeho ž základem je pozitivní posílení. Důležitým zdrojem utvář ení dětského chování je navíc imitace dospě lých, kteří jsou dítě ti modelem. Takový pozorovaný vzorec chování, pokud se zakóduje do dětské paměti, se pozdě ji bude projevovat, naskytne-li se k tomu vhodná příležitost. Významnou součástí uč ení se nápodobou je výsledek pozorovaného chování. Je-li modelová osoba za skutek odsouzena, je-li v závěru nebezpečný č i dokonce následuje-li trest, nemusí dít ě převzít tento druh chování. Je-li však evidentní, že důsledkem je prospě ch, znamená to další motivaci. (Lovaš, 2008) Zajímavé však je, ž e za jistých podmínek nemá trest významnější vliv na inhibici agrese a může ji dokonce posilovat. Dít ě, které je trestáno za nežádoucí chování, považuje trestajícího za jakési ztělesnění úspěchu a opě t se může pokoušet jeho chování napodobovat.,, Opravdu se ve výzkumech ukazuje, že dě ti fyzicky trestané se mezi sebou více bijí. Může to ovšem být i naopak, děti porušují č asto pravidla, a proto jsou rodiči trestány. Může jít o cirkulaci nebo jak Bandura říká - o reciproč ní determinismus: špatn ě se chovající děti jsou rodiči trestány, pak napodobují chování svých rodi čů, opě t jsou trestány atd. ( Čermák, 1998, s. 54) S největší pravděpodobností budou dě ti napodobovat modely, které se zdají být sociáln ě kompetentní, intelektuáln ě a technicky zdatné, oplývající urč itou mocí a nacházejí se na vyšší pozici ve skupinové hierarchii. Podstatnou roli však hrají nejen osobnostní, ale i situační faktory dostane-li se jedince do situace, která je podobná té, v ní ž probíhalo sociální učení agrese, vypluje snáze na povrch kognitivní asociace, kterou si dít ě vytvoř ilo

13 pozorováním dospělého modelu.,, When aggression is rewarded in certain contexts but not in others, the level of aggressive responding can be altered simply by changing the contextual events that signal probable outcomes. (Bandura, 1977, s. 63) Bandura v roce 1961 provedl pozoruhodný experiment Transmission of Aggression Through Imitation of Aggressive Models (přezdívaný také Experiment Bobo), který zkoumal vliv pozorovaného agresivního chování na pozdější výskyt podobných projevů u dětí v nových podmínkách bez př ítomnosti modelu. Zde Bandura shrnul dosavadní poznatky o učení nápodobou, hlavn ě však doplnil pů vodní studie o dva nové prvky: jednak doložil, že je třeba, aby model předváděl neznámé druhy chování, které se mají od něj dě ti učit, jednak také experimentáln ě zdokumentoval pohlavní příslušnost nápodoby agrese, již označil za vysoce maskulinní behaviorální charakteristiku. Základní soubor 72 chlapc ů a dívek v průměrném věku 59 měsíc ů byl rozdě len do osmi experimentálních skupin po šesti dětech a kontrolní skupiny, zahrnující 24 dě tí. Polovina experimentálních skupin pozdě ji pozorovala agresivní chování, druhá polovina naopak chování neagresivní. Navíc polovina experimentálních skupin v agresivních i neagresivních podmínkách sledovala coby model muž ského figuranta, druhá polovina ženu. Kontrolní skupina neprošla žádnou expozicí před tím, ne ž si zač ala hrát. Projevy dětské agrese, a to imitované i neimitované, a také jejich neagresivních projev ů, byly zaznamenány individuáln ě na čtyřech pětibodových škálách. Během samotného experimentu byly skupiny dě tí usazeny kolem stolu a byla jim rozdána barevná bramborová razítka, která měla zamě stnat jejich pozornost, aby jen prvoplánov ě nesledovaly figuranta, a také aby vyvíjely manuální č innost a neodbíhaly si bezprostředn ě hrát. Do místnosti pak byl experimentátorem přiveden model ž enského či mužského pohlaví, který zacházel s hračkami ve vymezeném kout ě agresivním nebo neagresivním způsobem po dobu deseti minut. Agresivní způ sob hraní však nezahrnoval běžné praktiky, které by děti mohly ji ž znát, naopak, skládal se z postup ů velmi netradič ních sezení na nafukovací panence zvané Bobo a bití jejího nosu, údery Boba dřevěnou palicí, různé pohazování a kopání. Tyto sekvence agresivních akt ů byly vž dy doplněny ješt ě o agresi verbální předem připravené výkřiky jako,, Sra ž ho k zemi!

14 a,,kopni ho! (které se dětem z agresivní experimentální skupiny později překvapivě doslovn ě vybavovaly). Po skončení pozorování modelované činnosti byla kaž dá experimentální skupina ješt ě vystavena indukované frustraci, která měla za cíl zejména vylouč it efekt, kdy expozice agrese u pozorovatele bezprostředn ě inhibuje jeho vlastní agresivní projevy. Tato situace byla aranžována odepřením pokračování v manipulaci s atraktivními hrač kami a následné přislíbení těchto jiné skupin ě chlapc ů a dívek. Nyní mohl proběhnout vlastní test opoždě né imitace. V jiné místnosti na probandy čekaly hračky, z nich ž některé by se daly označit jako klidové a jiné jako použ itelné pro agresivní hru. Dě ti v této místnosti strávily 20 minut, zatímco jejich aktivity byly pozorovány a hodnoceny skrze jednostranné zrcadlo dvěma nezávislými pozorovateli. Výsledky tohoto výzkumného projektu signifikantn ě potvrdily př edpoklad, že představení agresivních způsob ů chování modelem u dětí zvyšuje pravdě podobnost jejich vlastního agresivního chování.,,subjects in the aggression condition reproduced a good deal of physical and verbal aggressive behavior resembling that of the models, and their mean scores differed markedly from those of subjects in the nonaggressive and control groups who exhibited virtually no imitative aggression. (Bandura, 1961, s. 577) Nadto bylo prokázáno, že dě ti v agresivních podmínkách vykazovaly ve zvýšené míře nejen způsoby, které byly imitací dříve pozorovaného, ale i nové, individuálně originální formy agresivního chování. Imitace se také ukázala být odlišn ě ovlivně na pohlavím modelu i proband ů chlapci vykazovali více agrese, pokud dř íve observovali chování mužského figuranta, u dívek nebyl pozorován signifikantní rozdíl. Freudova identifikace s agresorem je Bandurou považována za nejpravděpodobně jší z možných vysvětlení tohoto fenoménu, kdy se jedinec radě ji transformuje z pozice příjemce agrese do role jejího původce či činitele prostř ednictvím nápodoby chování modelového agresora, přičem ž podstatou je zmírnění úzkosti z nastalého záž itku násilí. (Bandura, Ross, Ross, 1961) Domnívám se, ž e výzkumné nálezy a to zejména ty, které se týkaly nápodoby neagresivního chování, by mohly mít významné implikace zejména v oblasti výchovy a vzdělávání.

15 Bandura aplikoval své poznatky o sociálním uč ení také do sféry výzkumu vlivu mediálního násilí (zejména v televizi a ve filmech) na agresivní chování divák ů (nap ř. Bandura, Ross, Ross, 1963), bohužel však rozsah této práce neumožňuje výč et všech jeho zajímavých nález ů a experiment ů na toto téma. 3.5 TEORIE TRANSFERU EXCITACE Poslední samostatnou teorií agrese, o které se chci na tomto míst ě zmínit, je Zillmannova teorie tranferu excitace. Jedná se o rozpracování původní domně nky, že zvýšená úrove ň aktivace ( arousal) stupňuje pravdě podobnost vzniku agresivní odezvy. Ve svých experimentech (Zillmann & Sapolsky, 1977) dosáhl nejvyšší úrovně fyziologického arousalu u pozorované skupiny mu žů, kterým byl promítnut snímek s erotickým obsahem. Tento jev vysvětluje tvrzením, ž e excitace, produkovaná sledováním filmu, byla chybn ě interpretována jako vztek. Tak dává autor do souvislosti agresi a erotiku. Avšak také pozorování násilí, a to nejen mediálního, ale i reáln ě probíhajícího, provokuje vysokou úrove ň fyzického nabuzení. V jiném výzkumu (1972) Zillmann ukázal, ž e arousal může být evokován také fyzickou činností zde např íklad usilovnou jízdou na cyklistickém trenažéru - s následnou provokací osobou experimentátora, nebo nárů stem teploty v místnosti. Zdá se, že k transferu excitace dochází zejména díky jisté setrvač nosti arousalu, který ješt ě dlouho po ukonč ení situace, ve které byl indukován, dobíhá. Jak shrnuje Čermák:,, Jestliže jsou dv ě události vyvolávající excitaci od sebe časov ě odděleny, pak č ást arousalu, který byl vyvolán první událostí, se může př enést (transferovat) do druhé události a doplnit arousal způsobený druhou událostí. Pokud je druhá událost jedincem vztaž ena k vzniklému emocionálnímu stavu, pak by se emoce mě la zesílit infuzí dodatkového nabuzení (arousal). (1998, s. 36) Není bez zajímavosti, že v souvislosti s teorií př enosu excitace byl také vysloven předpoklad, že současná nebývale vysoká úrove ň agresivity můž e souviset s celkovým zrychlením životního tempa ve společnosti, které s sebou přináší díky větší hustot ě osídlení

16 a sdružování obrovského počtu lidí na jednom míst ě také zvýšení hluku. 3.6 INTEGRACE TEORIÍ V současné dob ě, kdy se projevují integrativní tendence ve většin ě psychologických směr ů, nezůstává pozadu ani ta větev sociální psychologie, která se vě nuje zkoumání agrese. Novodobí badatelé (zejména Anderson, Geen) se pokoušejí o nalezení toho, co rů znorodé teorie spojuje, o jistou kompatibilitu namísto dlouhotrvající rivality. Snaží se využ ít základní myšlenky tezí, o kterých jsem v této kapitole referovala, a mnoha jejich reinterpretací. Tímto způsobem uvažování se vyznačuje například i Frommova práce Autonomie lidské destruktivity, ve které se autor detailn ě věnuje nejen agresi samotné (kterou pracovně dělí na benigní, maligní a zhoubnou), ale i přidruženým tématů m jako je sadismus, nekrofilie, pomstychtivost, agresivita v primitivních kulturách, konflikt aj. (Fromm, 1997) Z hlediska individuálních obranných strategií se jeví jako nejvýhodně jší vnímat agresi jako souhrnn ě vrozený, ale zejména sociáln ě formovaný způ sob obrany. (Spurný, 1996) Za jednu ze zásadních premis se nyní považuje myšlenka, že,, k agresi dochází tehdy, kdy ž je určitým podnětům vystavena osoba, která je určitým způsobem naladěná, resp. má urč ité predispozice konat agresivn ě. (Lovaš, 2008, s. 273) V návaznosti na předchozí myšlenku považuji za podstatné se ješt ě alespo ň stručně zmínit o faktorech, které mohou přispět ke vzniku agrese, či jej přímo podnítit.

17 4. FAKTORY AGRESIVNÍHO CHOVÁNÍ Jak bylo mnohými řečeno, pro vznik agresivního behaviorálního projevu jsou klíč ové jak vnější podněty, tak i osobnostní a biologické predispozice jedince. Nejzásadně jší osobnostní faktory výskytu agresivního chování jsou vlastn ě ji ž jmenovány na rů zných místech kapitoly věnující se teoriím agrese. Souhrnn ě se jedná o arousal, zlostné tendence a hně v, ale i celou skupinu dalších zejména negativních emocí (strach, hně v, závist, žárlivost,...) společn ě s komplexními intelektovými, morálními, volními aj. charakteristikami jedince. Není možné popřít ani biologickou podmíně nost agresivního chování. Je totiž zřejmé, že na facilitaci agresivního chování mají zásadní podíl dv ě oblasti mozku. Struktury, které mají za úkol u zvířat řízení predátorství, mateř ské a obranné agrese a boj mezi samci, obsahují i u jedinc ů lidského druhu centra, která nesou zodpovědnost za rů zné typy agrese. Ta je možno najít jak v mozkové kůře, tak i v podkoří. Limbický systém, který zahrnuje struktury ovlivňující obecn ě emoce a pudy, se skládá z ně kolika propojených center, z nich ž pro vztah k agresi jsou nejvýznamnější amygdala (jejím ž projevem je facilitace agresivní reakce, čeho ž se využívá nap ř. při léčb ě agresivních výbuchů u epilepsie) a hippocampus (inhibice). Frontální oblasti cerebrálního kortexu (ků ra mozková) jsou spojeny s kognitivními funkcemi řídícími uč ení, rozhodování aj. a jejich poškození vede k nadměrn ě citlivému vnímání irelevantních podnět ů z okolí, na které pak v případech, kdy je navíc narušena schopnost anticipace následk ů, jedinec bude reagovat impulsivní agresí. Všeobecn ě se pak potvrdilo, ž e pro osoby s organickým poškozením mozku je náročnější kontrolovat své agresivní projevy. Autoři se však zatím raději zdrž ují kladení přímé souvislosti mezi poškození mozku a agresi. ( Čermák, 1998) Cerebrální dysfunkce je stále považ ována spíše za rizikový faktor, který agresivní projevy může podpořit, stejn ě tak jako chromozomální poruchy a celý neurochemický systém organismu, kam se vedle neurotransmiter ů řadí také hormony. Zejména testosteron se ukázal být významným činitelem některých druh ů agrese, úspě šnost terapie agresivního chování kastrací však nebyla prokázána. Můžeme proto předpokládat, ž e testosteron je spíše

18 dispozice posilující agresi, která by nastala v menší míře i bez jeho př ítomnosti, ta sama o sob ě však k vyvolání agresivní reakce nestačí, je třeba zajistit souč asný výskyt jiných podnět ů, jejich ž přesná povaha není známá. Na bázi hormon ů se zkoumala také souvislost mezi PMS a agresí, přičem ž bylo například zjištěno, že 49 % ž en spáchalo jistý kriminální čin práv ě v dob ě těsn ě před menstruací. Jako problematický se však jeví fakt, že se bě hem menstruačního cyklu odehrává v organismu velké množství chemických změ n, které zahrnují i ně které nesexuální hormony, neurotransmitery a jiné látky. Zvýšená iritabilita, kterou ženy s PMS obvykle pravideln ě trpí, také napomáhá domněnkám o vě tší pravděpodobnosti agrese. ( Čermák, 1998) Do kategorie biologické determinace zajisté spadá i otázka dědič nosti. Výzkumy porovnávající monozygotní a dizygotní dvojčata prokázaly, že agresivita se ř adí mezi přinejmenším částečn ě vrozené tendence, pomineme-li nežádoucí promě nné, které do metody porovnávání dvojčat vždy nutn ě vstupují (stejné prostředí, tendence vychovatelů k totožnému zacházení stejn ě či podobn ě vypadajících dětí aj.). Př edpokládám, že s dědičností souvisejí také genetická onemocnění, jejich ž možným následkem jsou změ ny psychických funkcí člověka. Jsou jimi například nádorová onemocnění mozku a rů zná dědičná psychosomatická onemocnění. Mezi činitele ovlivň ující kontrolu agresivního chování patří látky rozpuště né v krvi, jejich ž přítomnost může mít význam pro detekci zvýšen ě agresivních projev ů. Upozadíme-li hladinu cukru, její ž snížení se může rovn ěž demonstrovat zvýšenou iritabilitou a z ní vyplývající agresivitou, máme zde na mysli zejména alkohol a jiné drogy, které samy o sob ě nejsou zřejm ě primární biochemickou příč inou agrese, utlumují ovšem u jedince schopnost kontroly nad sebou samým a to také v rámci inhibice agresivního chování. Nesmíme však opomíjet hlavn ě otázku osobní citlivosti na danou látku, s čímž souvisí, že se účinek intoxikace většinou projevuje s individuální příznač ností, ztráta zábran jím způsobená nemusí vždy nutn ě vést k agresivnímu chování. Zdá se spíše, že např íklad pod vlivem alkoholu se agresivn ě chovají lidé, kteř í mají k takovému behaviorálnímu stylu predispozice.

19 Na druhou stranu musíme vzít také v úvahu fakt, že časté požívání nadmě rného množství alkoholu může způsobit nějaký druh somatického č i nervového poškození, které pak může mít za následek obecn ě zvýšenou agresivitu. (Lovaš, 2008) Z ostatních drog ješt ě zmiňme amfetamin a kokain, které pravděpodobn ě v nízkých dávkách facilitují a ve vyšších inhibují agresivní projevy; kofein, který je dáván do spojitosti s hyperiritabilitou, která může k agresi vést, spíše ne ž př ímo s jejími projevy; nikotin má spíše tlumivý účinek, ne však jeho deficit, který v extrémní verzi můž e provokovat nepřátelské reakce vůči okolí. Sporné je také hodnocení efektu THC na agresi, zatím se však badatelé přiklánějí k názoru, že k růstu agrese dochází jen za splně ní některých specifických podmínek (nap ř. přidružená spánková deprivace). V současné době se stále testují léky na bázi THC, které by mohly přispět ke snížení agrese. Jednoznačnější je situace u anabolických steroidů, jejich ž už ívání bylo zejména u mu žů jasn ě experimentáln ě spojeno s výskytem agrese manického č i psychotického charakteru. Jejich dlouhodobé užívání však vedlo spíše ke snížení hladiny testosteron ů v tě le (viz výše). Dokonce větší vliv na růst agrese ne ž alkohol je předpokládán u inhalátů výparů lepidel, barev, benzínu aj. Také nadužívaná kontroly s nejistými důsledky. ( Čermák, 1998) anxiolytika a sedativa způsobují znač nou ztrátu Neschopnost plného řízení svého chování souvisí také s jevem deindividuace, kdy se člověk cítí být natolik součástí nějakého společenství, že je přesvědčen o tom, ž e není identifikovatelný jako jedinec. Projevy agrese spojené s tímto fenoménem nebývají jen povahy fyzického napadení, ale mohou se týkat třeba i nabádání k sebevražd ě. (Lovaš, 2008) Mezi další faktory agrese se obvykle řadí činitele situač ní. Uvádí se, že vě tšina projev ů agrese je provokována změnami v prostředí. (Lovaš, 2008) Ty podně ty, které společn ě s jistými osobnostními predispozicemi mají schopnost navodit diskomfort, označujeme jako averzivní podně ty. Mohou se vyskytovat v podob ě averzivních podmínek

20 (nap ř. útok, frustrace), podmínek provokujících negativní naladě ní a afekt (stres, nepohoda) a aktivizujících podnět ů (p ř. sport). Zdá se, že agrese je nejspolehlivě ji vyprovokovatelná přímým útokem, fyzickým i verbálním, a to mnohem jistěji ne ž záž itkem frustrace. Zajímavostí je, že reakce na útok se sama o sob ě za atak nepovažuje:,, Tento pohled na odvetnou agresi v intencích primitivní spravedlnosti lze označ it jako princip odplaty. (Lovaš, 2008, s. 274) Faktory sociálního prostř edí mohou být vnímány z hlediska celé kultury a společnosti, ve které se jedinec nachází, ale také mnoha malých sociálních skupin, s nimiž je nějakou formou spojen, přičem ž dominantní roli hraje klasická sociáln ě psychologická triáda rodina škola zaměstnání. Do této kategorie také spadají problémy, s nimi ž se z oblasti agrese nejčastěji setkáváme v praxi domácí a mediální násilí, šikana apod., jimiž se taky ve značné míře zabývá dnešní věda. 5. ZÁVĚR Téma agrese vždy bylo a jak se zdá, i vždy bude, aktuální. Díky mnoha badatelů m, kteří se jím teoreticky zabývali, však nyní máme možnost lépe porozumět, pro č tomu tak je. Domnívám se, že toto pochopení je prvním krokem na cest ě k eliminaci jejích než ádoucích projev ů v dnešní společnosti. Rozsah této práce m ě bohužel donutil vybírat z velkého množství alternativ, přičemž jsem se rozhodla pokusit se pro začátek uspoř ádat zejména teorie, které se k tématu agrese a násilí vyjadřovaly a dodnes nám pomáhají se s agresí rozumov ě vyrovnat a pokoušet se o její minimalizaci. Kdybych měla možnost se v některé další práci do této nesmírn ě obsáhlé a zajímavé oblasti vrátit, ráda bych např íklad vymezila profil potenciálního agresora a propojila teorie zde popsané s dnešním náhledem na aplikované problémy související s agresí, jako je šikana, domácí a mediální násilí, sexuální násilí nebo např íklad novodobý fenomén stalkingu.