PØES. Kurdská cesta do neznáma Mezi Araby byl antisemitismus importován z Evropy Německá azylová politika ve slepé uličce

Transkript

1 PØES ročník IV / číslo 11 hranice pøedsudky lhostejnost cena 15 Kč (předplatné 10 Kč) Kurdská cesta do neznáma Mezi Araby byl antisemitismus importován z Evropy Německá azylová politika ve slepé uličce

2 Úvodník Izraelsko-palestinský konflikt není western. Není to boj mezi dobrem a zlem, ale spíš tragédie v tom nejstarším a nejvlastnějším smyslu slova: totiž střet mezi jedním a druhým právem, střet mezi jedním silným, historicky podloženým a přesvědčivým nárokem a velmi odlišným, ale o nic méně přesvědčivým, o nic méně silným a lidským nárokem druhým. Amos Oz Východ až příliš blízký Pronikavá slova izraelského spisovatele mohou platit i pro celý Blízký východ, nikoliv pouze pro izraelsko-palestinský konflikt, na který si složitou blízkovýchodní realitu leckdy redukujeme. Blízký východ je paradoxním místem. Oblast, v níž se chtělo by se říci až v jakémsi požehnaném závanu božské i lidské tvořivosti - zrodilo zemědělství, písmo, nejstarší lidské civilizace a tři velká monoteistická náboženství hlásající lásku, mír, naději a soucit, je dnes pařeništěm nenávisti, konfliktů, beznaděje a destrukce. Právě proto však může být nám Středoevropanům svým způsobem blízký. Blízký východ je totiž jakousi Střední Evropou u bran Asie. Stejně jako se kulturně a etnicky pestrá středoevropská mozaika začala sypat s pádem habsburské říše, která vymezila její politické i civilizační hranice, právě tak Blízkým východem otřásl rozpad osmanské říše. Ten spustil procesy, jejichž důsledky tato oblast sklízí dodnes. Od počátku historie je Blízký východ nejen kolébkou civilizace, ale zároveň její otevřenou křižovatkou. Všichni, kdo jí prošli, tu zanechali historii, která obohacuje, ale i tíží a bolí. Suezský průplav a později ropa, na níž je naše industriální civilizace až drogově závislá, ji pak proměnily ve strategickou oblast globálního významu. O kohoutky ropovodů se dnes svádějí stejně urputné boje jako kdysi o klíče k branám zdejších obchodních cest. Proto o této oblasti a v této oblasti vždy chtěli rozhodovat jiní. Od Peršanů a osmanských Turků přes evropské koloniální mocnosti až po supervelmoci studené války, z nichž jedni tu zanechali doutnající trosky nepodařených socialistických experimentů, druzí pak studený lesk globálního kapitalismu. Nelze se tedy divit, že zrovna v této historií a starými konfliktními zájmy zvrásněné krajině se dnes k druhému životu probouzí islámský fundamentalismus, prožívající namísto renesance nový středověk, aby v něm hledal baštu jistoty před nesrozumitelným globalizovaným světem. Blízkovýchodní konflikty vyhánějí z domovů statisíce lidí. Masový exodus iráckých uprchlíků zvýšil v posledních letech klesající celosvětovou bilanci uprchlíků a to v míře blížící se nejhorším číslům z dob tragických konfliktů na Balkáně, ve Rwandě a Kongu. Právě proto nejnovější číslo PŘESu věnujeme této fascinující, ale výbušné oblasti. Jako skromný příspěvek ke společnému přemýšlení nad možnostmi návratu míru do této části světa. Je jisté, že toho nedosáhnou jednoduché recepty džihádistů zneužívajících moudrost koránu, ale ani křižácké výpravy misionářsky vyvážející dnes místo křesťanství demokracii. Mír je cosi, co dost dobře nelze přivézt v diplomatickém kufříku z Bruselu, Moskvy či Washingtonu, ani na PØES hranice PØESpøedsudky lhostejnost Čtvrtletník PŘES vydává NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ NESEHNUTÍ, tř. Kpt Jaroše 31, Brno, tel./fax: , pres@nesehnuti.cz, Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera, Milan Štefanec, Katerina Dimovska Redigují: Milan Štefanec Sazba: Dušan Rosenbaum Jazykové korektury: Radim Ošmera Grafické korektury: Milan Štefanec hlavních tanků, ale ani v batozích aktivistů, kteří si v dobré víře před tanky lehají. Je to stav duše, k němuž musejí dospět lidé, jichž se týká. Jednou z nutných podmínek k tomu je však možnost, aby si konečně o vlastních věcech mohli rozhodovat sami. OBSAH Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP. BLIZKÝ VÝCHOD Být uprchlíkem není žádný med natož palestinským... 2 Kurdská cesta do neznáma... 4 Blízký východ v zrcadle výzkumů veřejného mínění... 7 Mezi Araby byl antisemitismus importován z Evropy, říká znalec Blízkého východu Marek Čejka Tolerance po česku aneb kdo může do party... 9 AZYLOVÁ POLITIKA Německá azylová politika ve slepé uličce Azylová politika České republiky Návrh novely zákona o azylu: omezení svobody žadatelů Ukrajina bez hranic? aneb No Border camp na Ukrajině, srpna Přepisy textů: Olga Kozáková Fotografie na titulní straně: Jitka Adamčíková (Hra na izraelské vojáky) Registrace: MK ČR E Tištěna verze: ISSN On-line verze: ISSN Vytištěno na recyklovaném papíře. SLAVNÍ UPRCHLÍCI Ovidius doživotní vyhnanec Guantánamo pět let bezpráví Burani v salonu aneb konec jedné iluze AKTIVITY Nejen o aktivitách kampaně Bezpečí pro uprchlíky RECENZE Neobjednaná recenze Současné Rusko očima Anny Politkovské uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007

3 Být uprchlíkem není žádný med natož palestinským. Nepokoje v uprchlických táborech v Libanonu opět přivedly pozornost médií k problematice palestinských uprchlíků na Blízkém východě, kteří již několikátou generaci pobývají na území mimo své původní domovy. Jejich počet překročil hranici sedmi milionů, Palestinci se statutem uprchlíka či tzv. vnitřně přesídlené osoby tak dnes představují 70 % celkové palestinské populace. Nejvíce registrovaných uprchlíků pobývá na území Jordánska, Sýrie, Libanonu a samozřejmě bývalé velké Palestiny. A nejedná se o skupinu, které by se obzvlášť dobře dařilo. Nemožnost návratu a diskriminace v hostitelské zemi, které Palestince často zneužívají jako nástroj své mocenské politiky vůči Izraeli, z nich činí na jedné straně utlačovanou populaci, která si právem zaslouží pozornost lidskoprávních aktivistů, zároveň ale také představuje výrazný zdroj nepokojů na Blízkém východě. Média však zaplňují spíše informace o bezpečnostní anarchii, kterou frustrovaní Palestinci rozpoutávají, než o okolnostech, které takový život uprchlíka z okupované země provází. Vysídlování Palestinců začalo již koncem devatenáctého století. Od vzniku britského mandátu v roce 1920 jich do konce roku 1947 odešlo z původních domovů kolem Hlavní uprchlická vlna nastala po roce Vyvolalo ji napadení palestinské vesnice Dejr Jásín nedaleko Jeruzaléma, kde izraelské jednotky zmasakrovaly přes stovku obyvatel. Následovalo přepadávání, znásilňování a rabování dalších obyvatel ve městech i na venkově. Například ve vesnici Dawajíma tak Izraelci zabili mužů, žen a dětí, jejichž těla následně naházeli do masových hrobů. Skupinu starých žen zahnali do domu a ten pak zapálili. Kromě strachu o vlastní bezpečí se na exodu podílela také propaganda okolních arabských států, které se snažily mediálně propíraným zobrazením sionistického násilí povzbudit nenávist Arabů vůči Izraeli. Do konce první izraelsko-arabské války počátkem roku 1949 odešlo z území dnešního státu Izrael 85 % původního arabského obyvatelstva. Počet uprchlíků včetně vnitřně přesídlených osob, které pobývají na území Západního břehu, pásma Gazy a dnešního Izraele, překročil Potomci této skupiny uprchlíků z roku 1948 dnes zahrnují více jak Palestinců. Většina z nich (4,3 mil.) je registrována a podporována humanitární organizací UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), kterou na pomoc palestinským uprchlíkům zřídilo OSN již v roce Další velká migrační vlna nastala po šestidenní válce roku 1967, kdy Izraelci obsadili Západní břeh včetně východního Jeruzaléma, pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Dnes tato uprchlická skupina přesahuje jeden milion osob. Největší skupina uprchlíků pochází z území, kde se dnes rozprostírá stát Izrael. Jejich pozemky byly vyvlastněny a staly se majetkem nových židovských obyvatel. Přes pět set arabských vesnic bylo zcela vysídleno a následně zničeno, aby se tak znemožnil návrat uprchlíků. Palestinci vysídlení v letech 1948 až 1967 se stejně vrátit nemohou, protože Izrael definuje sám sebe jako židovský stát, a odmítá tak uznat právo návratu nežidovských uprchlíků na svoje území. Návrat na okupovaná území také není možný, protože izraelská vláda se systematicky snaží bránit nárůstu tamní palestinské populace. Další přesuny Ani okolní země však neposkytují palestinským uprchlíkům pocit bezpečí. V sedmdesátých letech došla trpělivost jordánskému králi Husajnovi, který stále více ztrácel kontrolu nad situací v palestinských utečeneckých táborech na území Jordánska ovládaných ozbrojenci z Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V září 1970 se Palestinci dostali do potyčky s jordánskými bezpečnostními složkami a vypukl konflikt, který zapříčinil vysídlení Palestinců a zničení několika utečeneckých táborů. Události tzv. Černého září vedly k vypovězení OOP z Jordánska a jejímu přemístění do Libanonu, který se stal v sedmdesátých letech hlavním bojištěm izraelsko-arabského konfliktu. Původní vyvážené soužití libanonské prozápadní křesťanské většiny s muslimy (a také relativně dobré vztahy s Izraelem) se v důsledku přílivu palestinských uprchlíků změnily. Útoky různých skupin OOP směřované na izraelská území z jižního Libanonu vedly k ochlazování izraelsko-libanonských vztahů a následné izraelské invazi do Libanonu v roce V září 1982 zmasakrovali proizraelsky Palestinský plakát na zdi Betléma. BLÍZKÝ VÝCHOD orientovaní křešťanští falangisté několik tisíc Palestinců v uprchlických táborech Sabra a Šatíla na jihu Bejrútu. Tato událost vzedmula vlnu demonstrací na podporu palestinských uprchlíků v celém světě a také v Izraeli, kde na Izraelců požadovalo stažení Izraele z Libanonu. Mnoho Palestinců opustilo v osmdesátých letech Libanon a zamířilo do Skandinávie a Severní Ameriky. Po vypuknutí války v Perském zálivu byli palestinští uprchlíci vyhoštěni z Kuvajtu, jako trest za to, že OOP podporovala Saddáma Husajna uprchlíků, kteří byli držiteli jordánských či egyptských pasů, odešlo do Jordánska a do Iráku a Palestincům bylo umožněno vrátit se na palestinská území. V září 1995 se rozhodl vyhnat Palestince libyjský prezident Muammar Kaddáfí. Tisíce uprchlíků byly násilím nahnány na lodě a nákladní auta a vyhoštěny z libyjského území. Některým se podařilo dostat do Jordánska, Sýrie, Libanonu a Palestiny. Osoby bez platných cestovních dokladů byly internovány v nelidských podmínkách uprchlického tábora Saloum na hranici Libye a Egypta. Po šestnácti měsících pobytu v táboře jim bylo umožněno navrátit se do Libye. Poslední přesuny palestinských uprchlíků se odehrály v souvislosti s ozbrojeným konfliktem v Iráku, kde jsou často terči útoků a výhrůžek. Život občana druhé kategorie Většina palestinských uprchlíků na Blízkém východě je usídlena v lokalitách vzdálených do 100 km od svých původních domovů. Pětina uprchlíků žije v utečeneckých tábo- Foto: Marek Čejka 2

4 BLÍZKÝ VÝCHOD Veřejné vystoupení přívrženců hnutí Hamás. rech. Hustota osídlení v táborech například v pásmu Gazy se odhaduje na obyvatel na km 2 (pro srovnání v Praze je to 2 300). Přelidněnost však není hlavním problémem. Mnohem závažnější je omezení volnosti pohybu, s tím související nezaměstnanost a chudoba. S příjmem menším než dva dolary na den musí vystačit třetina uprchlické populace. Ekonomicky nejlépe jsou na tom Palestinci v Sýrii, nejhůře v Libanonu, v pásmu Gazy a ve venkovských oblastech kolem měst Hebron, Džanín a Tubas na Západním břehu. Není náhodou, že většina konfliktů se koncentruje právě v těchto oblastech a místní tábory tvoří základny, odkud pronikají na izraelská území sebevražední atentátníci. Beznadějnost místní situace je nejzřetelnější na životě mladých lidí. V letech 2005 a 2006 monitorovala autorka tohoto článku prezidentské a parlamentní volby na Západním břehu. Její palestinská spolupracovnice Abeer byla velmi inteligentní dívka s téměř stejnými plány jako její vrstevníci kdekoliv jinde ve světě vystudovat, najít si dobrou práci a založit rodinu. Pro Palestinku s místem bydliště vzdáleného od hlavního města pouhých dvacet kilometrů, ale také několik checkpointů, však ambice ne zcela reálná tedy kromě možnosti vdát se. Cesta na univerzitu do Ramalláhu, která mně coby držitelce českého pasu cestující vozidlem mezinárodní organizace trvala patnáct minut, zabrala Abeer až tři hodiny. Délka záležela na momentální průjezdnosti či uzavření jednoho stálého betonového checkpointu a několika tzv. létajících checkpointů, což jsou v podstatě vojenské hlídky nepravidelně rozmístěné na silnicích Západního břehu. Podle nálady hlídkujícího izraelského vojáka se dále odvíjela doba, na kterou byl Abeerin autobus zastaven. Dojíždění do školy byla její rodina schopna finančně zabezpečit po dobu jednoho roku, ale pak již byla situace neúnosná. Přestěhovat se ze svého bydliště do Ramalláhu však Abeer nemůže. Bohužel i při hledání zaměstnání naráží na stejné problémy, a tak dál sní svůj sen o cestě do Ameriky, kde by mohla svobodně žít. Omezení pohybu po druhé intifádě však nemá negativní dopad pouze na plány mladých Palestinek. Podle výzkumu provedeného Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Organizací pro výživu a zemědělství (FAO) poklesl příjem potravy u 90 % obyvatel okupovaných územích. Podíváme-li se do posledních zpráv Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí při OSN (OCHA), který vydává pravidelná týdenní hlášení o situaci na okupovaných územích, pochopíme dopad izraelské okupace na palestinskou ekonomiku. V týdnu od 30. května do 5. června 2007 bylo izraelskými jednotkami zničeno 86 domů, 69 obchodů, mešita, kostel, továrna na mýdla, elektrický transformátor, vodárna a další složky infrastruktury ve městě Nábulus. Radnice odhaduje škodu na USD. Vodovodní potrubí bylo zničeno také v Tulkaremu. Izraelské jednotky zaútočily na palestinskou rybářskou loď u břehů Rafahu. Čtyřiapadesátiletá žena z Hebronu byla zraněna při demonstraci arabských zemědělců, kterým byl znemožněn přístup na jejich pole židovskými osadníky. Vojenský výcvik izraelských složek, který byl prováděn na zemědělské půdě vesnice Džinba v Hebronu zničil veškerou úrodu. Zákaz vycházení platil ve vesnicích Huwwara a Bejta v blízkosti Nábulusu. V těchto dnech bylo také Izraelci uzavřeno centrální tržiště a čtyřem stům prodejců zamezen přístup do města. Několik checkpointů je uzavřeno nejen pro všechny Palestince včetně vozidel záchranné služby, ale také pro humanitární organizace. Uzavřena byla silnice do vesnice Qaryut, která umožňuje obyvatelům přístup k pitné vodě a spojení s hlavní silnicí. Izraelci uzavřeli také silnice využívané zemědělci v oblasti As Sahel, což znemožňuje práci na polích a přístup k zavlažování zemědělcům z okolních vesnic.a následuje dlouhý výčet vesnic se zablokovanými vozovkami v tomto týdnu. Školáci ve vesnici Qabatíja se kvůli probíhajícím vojenským operacím nedostali do škol, stejně jako studenti v dalších oblastech paralyzovaných přítomností izraelských vojenských složek. A tak dále a tak dále. Foto: Jitka Adamčíková Neveselé vyhlídky Kvůli pokračující izraelské okupaci narůstá dále i počet palestinských uprchlíků. Odhaduje se, že kvůli stavbě separační zdi již bylo přesídleno na osob (36 % z nich tvoří uprchlíci) a dalších obyvatel bude muset opustit vojenská území mezi zdí a tzv. zelenou linií, která tvoří hranici Západního břehu po šestidenní válce (stavba zdi na mnoha místech přesahuje tuto hranici směrem do palestinských území). Celkově však výstavba bezpečnostní bariéry postihne půl milionu palestinské populace, která zůstane oddělena od vodních zdrojů a hlavní infrastruktury. Nejistý je také osud palestinských rezidentů východního Jeruzaléma. Pětina přesunů Palestinců v rámci svatého města je zapříčíněna stavbou separační bariéry. Po jejím dokončení zůstane 88 % arabských domácností na východní straně bez přístupu k lékařské péči, která je v centru města. Pětina rodin celého východního Jeruzaléma bude odělena od svých příbuzných. Loňské vítězství Hamasu navíc ještě více odklonilo přízeň Evropy, která omezila finanční podporu palestinské samosprávy. Právo uprchlíků na návrat je však klíčovým bodem všech jednání, které v tomto bodě zpravidla ztroskotají. Poslední návrhy umožňují návrat arabských obyvatel pouze do budoucího Palestinského státu, ale nikoliv na území státu Izrael. Najít v této věci konsensus bude nejtěžší otázkou všech dalších arabsko-izraelských pokusů o mírové soužití. Jitka Adamčíková Autorka je spolupracovnicí Poradny pro uprchlíky. V letech 2005 a 2006 působila na Západním břehu coby pozorovatelka volební monitorovací mise EU. 3 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007

5 Kurdská cesta do neznáma Naše minulost je smutná, naše současnost tragická. Naštěstí nemáme budoucnost, říká postava kurdského hraného filmu Nultý kilometr, který byl před dvěma lety uveden na festivalu v Cannes a několikrát se promítal i v České republice. Paradox tvrzení je zřejmý na první pohled: jestliže dnes Kurdové mohou natočit celovečerní film (byť v evropské koprodukci), jejich úděl nemůže být tak bezútěšný. Cesta k těmto možnostem však byla dlouhá a její pokračování zůstává nejisté. Kurdové jsou často označováni za největší národ bez vlastního státu. Zmíněný film vznikal v kurdském samosprávném území Iráku. Právě k autonomii v Iráku dnes obdivně vzhlížejí Kurdové z ostatních zemí, kam je politika 20. století nemilosrdně rozdělila z Turecka, Íránu, Sýrie a části bývalého Sovětského svazu. Ale začněme popořádku. Kurdský dávnověk Slovo ve tvaru Kurd (nebo Gurd) se objevovalo už ve starověkých nápisech. Jeho význam se obvykle chápe jako silný. Dlouho však zároveň platilo podobně jako slova Arab nebo Turek coby obecné označení venkovského neotesance, s jakým by vzdělanci a obyvatelé měst nechtěli mít nic společného. Nicméně Kurdy jako zcela konkrétní skupinu kmenů v pohoří Zágrós (severně a východně od starověké Mezopotámie) chápali už arabští kronikáři třeba v 10. století al-masúdí, který předpokládal, že Kurdové jsou potomky démonů. Běžně se také uvádělo, že jedním z Kurdů je muslimský vojevůdce Saláhaddín, v Evropě známý jako Saladin, který ve 12. století definitivně porazil křižáky v Palestině. Jím založený stát pak ovládal také Egypt a Sýrii. Může být překvapivé, že zdaleka ne všichni Kurdové jsou dnes na Saladina hrdí. Když založil stát, proč to neudělal v Kurdistánu? můžeme dodnes slyšet zvláštní historickou (nebo ahistorickou?) výčitku. Název Kurdistán, tedy země Kurdů, se objevoval už od Saladinových dob, ale ne vždy se jím označovalo stejně velké území. Jeho hornatá krajina se navíc stávala nárazníkem mezi velkými říšemi Blízkého východu procházela tudy hranice římsko-parthská (3.stol. př.n.l. 3.stol. n.l.), byzantsko-perská (3. 7.stol.) a byzantsko-muslimská (7. 11.stol.). Následovala staletí neklidu, kdy ze Střední Asie směrem na západ právě přes Kurdistán proudily nájezdy Turků (11.stol.), Mongolů (13.stol.) a krvavého Timura Lenka ( stol.). Potom, od 16.století, se do Kurdistánu přesunuly hraniční boje mezi Osmanskou říší, která po Arabech převzala stráž nad mocí sunnitského islámu, a jejími šíitskými rivaly z perské dynastie Safíjovců. Když se linie oddělující oba státy jakž takž ustálila, setrvala beze změny až do první světové války. Vlastně ne tak docela. Tady začíná kurdská autonomie v Iráku. Foto: Petr Kubálek Neklid na hranici Osmanští Turci a safíjovští Peršané potřebovali své pohraničí spolehlivě zajistit. K tomu jim měly pomáhat kurdské vazalské státečky, kterých postupem času vzniklo kolem tuctu na osmanské straně a k tomu tři v Persii. Pravda, tu a tam se některý kurdský velmož dočasně přidal k nepříteli, pokud to právě bylo výhodné, nicméně Osmanům i Safíjovcům nárazníková knížectví dlouhodobě vyhovovala jako převodní páky státní moci. Problém nastal, když severně od kurdských sídlišť začal na muslimská impéria tvrdě dotírat jeden probuzený soupeř ruské samoděržaví. Pádišáhové si především v konfrontaci s carem uvědomili, že jejich vlastní armády vězí oběma nohama ve středověku. Cesta k novodobé palebné síle měla vést přes zásahy do státní správy a hospodářství. Následným snahám o modernizaci a centralizaci státu padly za oběť všemožné lokální dynastie, tedy i ty kurdské: poslední knížectví Kurdů na osmanské straně zaniklo v roce 1848, na straně perské v roce Na to, co následovalo, řada současných Kurdů nepohlíží se zalíbením. Miniaturní panovnické dvory, které sponzorovaly místní kulturu včetně rodící se kurdské literatury, byly pryč. Jejich odstranění se odrazilo i na bezpečnostní situaci: dýchavičný aparát Osmanů a Peršanů byl stále příliš slabý na to, aby ve všech koutech svých rozsáhlých držav zjednal pořádek, takže místo utužení vlastní moci v Kurdistánu se paradoxně dočkal nárůstu přepadávání na cestách, a tím i ustrnutí místní ekonomiky. Mocenské vakuum začaly zaplňovat dříve oslabené kmenové struktury. Ty navíc doplnila další síť autority: mezi Kurdy, kteří byli dříve známí jako spíše vlažní sunnitští muslimové, prudce získala na popularitě bratrstva islámské mystiky, která pěstovala obřady s prvky meditace a extáze, ale zejména zdůrazňovala úctu k zasvěceným předákům bratrstva, u nichž se věřilo v divotvorné schopnosti. Náčelník v kmenové hierarchii (nazývaný ágá) vyhledával spojenectví mystického mistra (nazývaného šéch). Mezi těmito světskými a náboženskými rody se uzavíraly sňatky a vznikala tak svérázná kmenově-islámská šlechta. Kurdové jako by ztráceli půdu pod nohama. Na osmanském území dokázala islámská mystika oživit loajalitu Kurdů k sultánovi, ale BLÍZKÝ VÝCHOD také u nich vydatně podněcovala obavy z rozpínavosti křesťanů na Kavkaze sílila moc Ruska a přímo v Kurdistánu se objevovali zejména američtí misionáři. Terčem nových frustrací se stali početní křesťanští sousedé Kurdů, většinou Arméni, ale vedle nich také vyznavači náboženství jezídů kurdsky mluvících členů kastovního společenství, které kvůli své komplikované a částečně utajované víře muselo čelit podezřením, že uctívá ďábla a provozuje orgie. Zatímco jezídi dříve žili spíše stranou většinové kurdské společnosti a v některých oblastech představovali nezanedbatelnou vojenskou sílu, křesťané obvykle zůstávali v podřízeném, fakticky vazalském postavení vůči muslimským Kurdům, kteří si jich však vážili jako zkušených rolníků a zručných řemeslníků. Snad i proto nebyly vzájemné vztahy dlouho nijak dramatické. Vše se zlomilo teprve pod dojmem měnící se geopolitické konstelace. Osmanský sultán Abdülhamid II. nabídl pokračování zašlé éry kurdských státečků: oficiálně kvůli ostraze hranic, ale ve skutečnosti i pro utužení své kontroly nad Kurdistánem nechal v roce 1891 podle vzoru ruských kozáků ustavit zvláštní jízdní oddíly, které byly pojmenovány po něm Hamidiye. Právě tyto jednotky, složené převážně z kurdských kmenů, stály na počátku masakrů arménského obyvatelstva v letech Zabíjení začalo poté, co Arméni v okolí města Mu (v dnešním Turecku) odmítli zaplatit daň, a následně se přeneslo do měst. Mnohem horší vlna násilí proti Arménům, tentokrát už v hlavní režii osmanské armády, propukla při jejich odsunu (směrem na území dnešní Sýrie) v roce 1915, kdy Kurdistánem procházela osmansko-turecká fronta první světové války. Na dosud diskutované genocidě Arménů tak měli Kurdové aktivní podíl, byť ne všeobecný. Brutalita byla největší kolem frontové linie; naopak dále od ní přibývalo příkladů obětavé pomoci a záchrany. Jako u nás ve střední Evropě, tak i na Blízkém východě měla z válečné vřavy povstat nová doba. Její zárodky se v osmanském státě utvářely v řadách absolventů jeho modernizovaného školství. Vedle tureckých nacionalistů, kteří už v roce 1908 získali moc nad Osmanskou říší, nezaháleli ani stoupenci emancipace dalších národů, Armény a Kurdy nevyjímaje. Nová městská elita zakládala tajné obrozenecké spolky, a nezřídka se proto musela uchýlit do emigrace. To byl i případ kurdské knížecí rodiny Badrchán, jejíž členové v exilu vydali roku 1898 první kurdský časopis. Stát odepřený Z tezí amerického prezidenta Wilsona o právu národů na sebeurčení měli mít prospěch také Kurdové a Arméni: mírová smlou- 4

6 BLÍZKÝ VÝCHOD va podepsaná v srpnu 1920 v Sčvres u Paříže předpokládala, že na troskách Osmanské říše vzniknou jejich vlastní státy. Co na tom, že plánovaný Kurdistán měl pokrýt jen část území obývaných Kurdy, zatímco Arménie byla projektována v oblastech, kde po válečných deportacích a řežích skoro žádní Arméni nezbyli. Zásadní formality pro vytvoření obou nových států však smlouva neurčila. Složitá jednání mezi západními mocnostmi a jediným zástupcem Kurdů (byl jím někdejší osmanský generál Muhammad Šaríf-paša) nakonec předběhl vývoj v samotné Anatolii, kde se turecký vojevůdce Mustafa Kemal vzepřel ustanovením ze Sčvres a rozhodl se nejprve vojensky, posléze i diplomaticky bojovat za jejich zrušení. Dostatečně silné lidové hnutí, které dokázal zmobilizovat mezi tureckým obyvatelstvem, mu zajistilo úspěch a v roce 1923 vyústilo v založení Turecké republiky. Dlužno připustit, že Mustafa Kemal (později známý jako Atatürk) zpočátku neměl cíle, které by se mnoha kurdským náčelníkům (ágá) a hodnostářům mystických bratrstev (šéch) příčily. Dokonce existují předpoklady, že za svého působení na východní frontě během světové války dal kurdským předákům příslib autonomie. Zvrat nastal, když kvůli Atatürkově protináboženské politice roku 1925 zosnoval povstání kurdský šéch Saíd. Poté turecký režim zakázal všechna islámská bratrstva, ale zejména utužil státní nacionalismus. Represe se projevily hlavně v jazykové a ideologické rovině: bylo přísně zakázáno mluvit kurdsky (až do roku 1991 mohlo být v Turecku trestné používat kurdštinu i v soukromí) a vláda podporovala vědecké studie, podle kterých kurdština ani Kurdové neexistují. Součástí asimilačních snah bylo poturčování jmen osob a místních názvů, stejně jako vysídlování Kurdů do západního Turecka. Povstání ve 20. a 30. letech byla potlačována zvlášť razantně, s desetitisíci oběťmi. Přitom formálně provedené pozemkové reformy nezbavily vlivu tradiční kurdské velmože, kteří mnohdy ochotně spolupracovali na vládní politice. Kromě liberálnějších období v 60. a 70. letech byly v Turecku pravidlem přísné tresty vězení pro politiky a novináře, kteří se pokusili hovořit o kurdské problematice. Kurdové v Turecku tvoří odhadem 15 % obyvatel. Jejich situace se dále zkomplikovala v roce 1978, kdy v zemi začala operovat Strana pracujících Kurdistánu (zkratka jejího kurdského názvu je PKK), a otevřela tak možná nejrozporuplnější kapitolu kurdských dějin. Na jednu stranu se jí okázalé akce v duchu revoluční spravedlnosti proti svévoli místních kmenových bossů postaraly o širokou oblibu na kurdském venkově. Na druhou stranu však odvetná opatření vlády (dlouhodobý zákaz letní pastvy dobytka, nucené vystěhovávání z vesnic, benevolence nad řáděním provládních milic) tento venkov značně zdevastovala. PKK se navíc díky bombovým útokům, únosům turistů a vazbám na organizovaný zločin zařadila na světové seznamy teroristických organizací. Vůdce strany Abdullah Öcalan od 90. let prohlašoval, že je připraven zříci se násilí. Od jeho dopadení v roce 1999 PKK několikrát změnila název a evidentně se rozštěpila na frakce různého stupně radikálnosti. Přítomnost PKK zvláštním způsobem ovlivnila turecký oficiální postoj k dlouho tabuizované kurdské otázce: zčásti sice zablokovala jakoukoli debatu o Kurdech v Turecku, kdy jen letmá či nepřímá zmínka o nich mohla být nově vyložena jako podpora terorismu; přesto však po Öcalanově zadržení a za současných snah o přiblížení se k Evropské unii Turecko částečně uvolnilo někdejší omezení svobody projevu ve vztahu ke Kurdům. Část Kurdů se po první světové válce ocitla v Sýrii, kde dnes tvoří kolem 8 % populace. Správu tohoto území si už za války nárokovala Francie, takže ani nemělo být začleněno do slibovaného kurdského státu. V roce 1944 francouzský mandát skončil a vlády se ujal arabský, čím dál více nacionalistický režim. Kurdové se zde ocitli v podobné situaci jako v Turecku; represe proti samotnému užívání kurdštiny snad nebyly tak přísné, ale mnohem pronikavější roli než v Turecku zde od 70. let hrála téměř všemocná tajná policie. Tradičně žily kurdské části Turecka spíše z chovu dobytka, zatímco Kurdové v Sýrii byli usedlí zemědělci. O to více je postihly účelové konfiskace půdy a její dosídlování arab- Údolí Láliš v Iráku je ústřední svatyní náboženského společenství jezídů. Britská spisovatelka Agatha Christie zde byla ve 30.letech a Láliš označila za jedno z nejkrásnějších míst světa. Foto: Michal Hájek 5 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007

7 BLÍZKÝ VÝCHOD skými rodinami, zejména v 60. letech, kdy byla na převážně kurdském severovýchodě Sýrie objevena nafta. Ve stejném období přišla syrská vláda se specialitou: nemalé části Kurdů odepřela syrské občanství pod záminkou, že se původně přistěhovali z území dnešního Turecka což mnohdy byla pravda, ovšem taková migrace probíhala nějakých sto let před vznikem nezávislé Sýrie. Tito Kurdové, jichž je dnes podle OSN asi , tak mají v Sýrii odepřena veškerá základní občanská práva. Ostatní Kurdové v zásadě nemusí být omezeni, pokud si jich nevšimne všudypřítomná tajná služba pro podezřelý zájem o kurdskou kulturu. Světové organizace evidují případy, kdy byli takoví nešťastníci zadrženi a už je nikdo nespatřil. Přitom o vymahatelnosti práva v Sýrii nemůže být řeč. Zhruba stejný podíl na celkové populaci, jaký mají Kurdové v Sýrii, tvoří také v Íránu, dříve nazývaném Persie. V tomto státě žijí Kurdové takřka beze změny jeho vnějších hranic už od 16. století. Snad proto se vzdělanější íránští Kurdové, mnohem více než Kurdové v jiných státech, ztotožňují s většinovou společností a kulturou této země (nikoli však nutně s jejím politickým režimem). Svou roli v tom zřejmě sehrála i blízkost obou jazyků, kurdštiny a perštiny, které se shodně řadí do indoevropské jazykové rodiny, na rozdíl od zcela odlišné arabštiny a turečtiny. První světová válka v Íránu mnoho nezměnila, ale obrat přišel v roce 1925, kdy se k moci dostali noví monarchové: vládnoucí rod Kádžárovců nahradila dynastie Pahlaví, jejíž zakladatel se inspiroval nacionalistickou a modernizační politikou sousedního Turecka. V Íránu to znamenalo především snahu o usazení kočovných kmenů (včetně kurdských) a izolaci jejich náčelníků ve vyhnanství hlavního města. Stát téměř nalezený Se všemi tradičními předáky Kurdů nemohl Írán zúčtovat snadno. Část z nich už totiž vznášela otevřeně nacionální požadavky. Ještě před nástupem dynastie Pahlaví prohlásil kmenový náčelník Simkó své území za nezávislý Kurdistán. Udržel nad ním kontrolu v letech Podobná zkušenost přišla po druhé světové válce, kdy část Íránu obsadil Sovětský svaz. V roce 1946 toho využili Kurdové ve městě Mahábád a vyhlásili samostatnou republiku. Po necelém roce se Rudá armáda z Íránu stáhla a s kurdským snem o správě vlastních věcí byl konec. Mahábádskou republiku však v ilegalitě přežila Demokratická strana íránského Kurdistánu, která dále volala po autonomii. Novou příležitost pocítila až s islámskou revolucí v roce Šíitští duchovní si však původně zamýšlené ústupky Kurdům záhy rozmysleli a naopak se zaměřili na fyzickou likvidaci exilových vůdců Demokratické strany. První obětí se v roce 1989 stal ekonom Rahmán Kásimlú (v západním přepisu jména Abdul Rahman Ghassemlou), jehož manželka byla Češka a jeho potomci žijí v České republice. Potíže dnes v Íránu mají také kurdští novináři a kulturní aktivisté. Řadoví Kurdové si stěžují na diskrimaci při zaměstnávání ve státních službách, ale také na ekonomickou zanedbanost svých území, kdy během dlouhých zim, které jsou nezřídka chladnější než ve střední Evropě, musí čelit výpadkům v dodávkách energie a to ve státě, který má druhé největší zásoby zemního plynu na světě. Největší podíl Kurdů mezi svými občany má Irák jednu pětinu až jednu čtvrtinu. Po první světové válce Irák spravovala Británie, která přítomnost Kurdů nebrala na lehkou váhu. Šécha Mahmúda Barzindžího, který se podobně jako Simkó v Íránu na svém malém území prohlásil za krále Kurdistánu, sice roku 1927 poslali do vyhnanství na Cejlon, ale současně zavedli používání kurdštiny ve státní správě. Doporučení komise Společnosti národů z roku 1925 výslovně nabádalo Británii, aby zaručila kurdskému obyvatelstvu místní samosprávu. To se však nestalo: na rok 1932 Britové naplánovali otevřít Iráku cestu k nezávislosti a jeho převážně arabští politici žádnou autonomii pro Kurdy nechystali. Proto následovala série kurdských povstání, střídaných vyjednáváními s vládou. Klíčovou roli v tomto vývoji sehrála rodina Bárzání, rekrutovaná z šéchů jednoho z mystických bratrstev. Agilní Mistafá Bárzání působil v roce 1946 jako vrchní velitel vojsk mahábádské republiky v sousedním Íránu (viz výše). Irák přislíbil Kurdům autonomii až v roce Projekt řídil tehdejší irácký viceprezident Saddám Husajn. Bárzání však odmítl hlavně proto, že samosprávné území mělo zahrnout jen asi polovinu reálné rozlohy iráckého Kurdistánu. Mimo to marně očekával, že Kurdové budou mít větší finanční samostatnost včetně podílu z příjmů na ropě z města Karkúk (též Kirkúk), kde tvořili nadpoloviční většinu obyvatel. Partyzánské boje proti irácké armádě (nikdy však proti civilním cílům!) pokračovaly. Saddám Husajn, když pochopil důležitost Karkúku, začal z oblasti masově vyhánět Kurdy a do jejich domů nastěhoval arabské rodiny z jižního Iráku. Totéž prováděl i obráceně, kdy se rodiny z kurdských oblastí snažil rozptýlit v nížinách a polopouštích arabského Iráku. To hlavní teprve mělo přijít. Saddám Husajn se v roce 1979 stal prezidentem Iráku a napětí ve vztazích se sousedním Íránem se rozhodl řešit válkou. Sám podporoval některé skupiny Kurdů z Íránu a obdobně se obával, že Kurdové v Iráku by Muži z náboženského společenství jezídů v iráckém pohoří Šingál (též Sindžár). Foto: archiv české kurdoložky Adély Křikavové ( ). taktéž mohli spolupracovat s nepřítelem. A protože Saddám Husajn cítil hrozbu v každém alespoň potenciálně podezřelém, začal jednat ve velkém: kurdské rolníky a pastevce z asi čtyř tisíc vesnic sestěhoval do komplexů, kde neměli vodu ani půdu; v řadě vesnic nechal otrávit studny a do země byly nakladeny miliony nášlapných min; přes pět tisíc kurdských civilistů zemřelo při útocích chemickými zbraněmi; další tisíce mají trvalé následky, včetně dětí narozených s postižením; zastřeleny nebo zaživa pohřbeny byly dokonce desetitisíce lidí, z toho jen osm tisíc z širší rodiny Bárzání. Bilance Husajnova přístupu ke kurdské otázce v Iráku nemá v jiných zemích obdoby odhaduje se na mrtvých. Záblesk naděje pro Kurdy znamenala další válka: Saddám Husajn v letech okupoval Kuvajt a doma se proti němu vzbouřili jak šíitští Arabové, tak i Kurdové, mezi nimiž povstání paradoxně zahájily provládní milice vyzbrojené původně samotným diktátorem. Irácká armáda však navzdory angažmá ve vzdáleném Kuvajtu reagovala překvapivě rychle. Kolem milionu Kurdů se dalo na útěk, neboť již dost slyšeli o hrůze chemických zbraní. Státy NATO ve snaze zabránit humanitární katastrofě vyhlásily nad částí iráckého Kurdistánu ochrannou zónu, kterou leteckými hlídkami zajišťovaly po celá 90. léta. Část iráckého Kurdistánu zhruba ta polovina, kde měla platit autonomie podle plánu z roku 1970 zůstala de facto oddělena od zbytku Iráku. Tento takzvaný Region Kurdistán byl velkou zkouškou historické dospělosti pro Kurdy: stejně jako celý Irák, také Region Kurdistán byl podroben sankcím OSN, avšak zatímco z Bagdádu přicházely alarmující zprávy o strádání řadových občanů a zejména o raketovém nárůstu podvýživy a úmrtnosti dětí, Region Kurdistán hlásil úspěšné projekty na rozvoj 6

8 BLÍZKÝ VÝCHOD hospodářství a obnovu venkova pod přímým dohledem agentur OSN a západních nevládních organizací. Zakládaly se kurdské školy, televize, kulturní instituce a občanská sdružení, přičemž obdobný prostor dostali i příslušníci menšin v rámci Region Kurdistán Turkmeni, křesťané a jezídi. Slušnou bilanci zkazila až vnitřní občanská válka mezi dvěma vládnoucími frakcemi Regionu Kurdistán v letech Rivalové se však později dokázali dohodnout. Kurdové v Iráku si uvědomovali, že nebýt bdělosti západních armád, mohl Saddám Husajn jejich oázu kdykoli rozprášit. Také proto byli po svržení jeho režimu v roce 2003 kurdští politici jedinými z bývalé irácké opozice, kdo se nestyděl děkovat Američanům a Britům za invazi do Iráku, která Kurdy zbavila jejich noční můry všeho schopného Saddáma Husajna. I řadoví návštěvníci ze Západu, Američany nevyjímaje, si pak v Region Kurdistán pochvalovali přátelství místních lidí, nezatížených politickými a kulturními předsudky, tolik rozšířenými jinde na Blízkém východě. Kurdové se po roce 2003 dostali do hlavního proudu irácké politiky, nikoli však irácké každodennosti. Díky fungujícím správním a bezpečnostním strukturám, propracovaným v 90. letech, se do Regionu Kurdistán ve větší míře nedostalo bezuzdné násilí, které dnes ovládá Bagdád a další irácká města. Region Kurdistán zcela obrátil typickou pozici Kurdů vůči státu, ve kterém žijí: zatímco výseče Kurdistánu, které podléhají Turecku, Sýrii a Íránu, jsou v rámci těchto zemí zanedbanými perifériemi, Region Kurdistán se najednou stal jedinou fungující, ba dokonce prosperující částí Iráku. Je však otázka, zda to lze považovat za dlouhodobé štěstí právě kvůli bezpečí dnes do Regionu Kurdistán směřují rostoucí zástupy arabských uprchlíků a není jasné, jak jejich příliv zvládnou místní omezené zdroje. Politický zítřek Kurdů v Iráku je jistý ještě méně: po třiceti letech se znovu otevřela otázka města Karkúk a dalších částí Iráku se souvislým osídlením Kurdů, kteří podle všeho chtějí patřit k autonomnímu Regionu. Část iráckých politiků už troubí na poplach, že prý hrozí rozdělení státu. Kupodivu nejsou úplně vedle: totiž nemálo prostých Kurdů v Iráku se netají tím, že nezávislost by jim nevadila, a také jejich oficiální zástupci si budoucí Irák představují jako dosti volnou federaci. Problémem obou variant však je, jak v napjaté současnosti vytyčit hranice Kurdistánu tak, aby nebyly krvavé. Petr Kubálek Autor je redaktorem internetových stránek Kurdové a Kurdistán na adrese Blízký východ v zrcadle výzkumů veřejného mínění O Blízkém východě jednají diplomaté, své názory na stránkách masmédií vyslovují komentátoři, na mezinárodních konferencích politici, do podpůrných či protestních akcí se zapojuje pestrá paleta aktivistů. Jak ale situaci na Blízkém východě vnímají občané? Následující článek si všímá několika tematických výzkumů, které v průběhu několika minulých let na blízkovýchodní téma provádělo Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR (CVVM). Cílem následujícího textu není snaha absolutizovat výsledky výzkumů veřejného mínění, ale poskytnou určitou reflexi pro ty, kteří se daným tématem zabývají (vč. naší redakce) a přispět k zamyšlení nad tím, v jakém kontextu se diskuse o Blízkém východě odehrávají. Pokud se podíváme na nejžhavější dění na Blízkém východě tedy na situaci v Iráku zjistíme, že názor občanů ČR je vcelku jednoznačný. Z výzkumů na dané téma prováděných od ledna do dubna r (irácká válka svrhnuvší Saddáma Husajna začala ) vyplynulo, že proti útoku na Irák se vyjádřilo na 70 % občanů. Stejně vysoký počet občanů ČR vyslovil tehdy také názor, že útok nepřispěje k potlačení terorismu, což byl jeden z jeho veřejně proklamovaných cílů. Proti útoku na Irák se v roce 2003 i v roce 2005 většinově stavěli voliči všech relevantních parlamentních stran nejméně proti útoku byly voliči ODS, ale i tak jich bylo v r proti 55 %. V roce 2005 zůstával počet příznivců iráckého tažení stále stejný čtvrtina populace procento odpůrců se mírně snížilo (na 64 %), stejně jako se zmenšuje i intenzita nesouhlasu (přesun s kategorie rozhodně nesouhlasím do kategorie spíše nesouhlasím). K výrazným změnám nedošlo v hodnocení úspěšnosti války v Iráku z hlediska boje s terorismem. CVVM zkoumá postoje populace v ČR také k dalšímu dění na Blízkém východě. Z jejich výzkumů se můžeme mj. dozvědět, že nezájem o dění v této oblasti v roce 2005 přiznalo 69 % dotazovaných. Ve výzkumu z roku 2002 označilo více než 22 % občanů za hlavního viníka izraelsko-palestinského konfliktu Palestince, hlavního viníka v Izraeli vidělo jen 5 % občanů a více než 41 % tázaných označilo za viníka obě strany. Lidé účastníci se výzkumu také mohli Turistický mikrobus v syrské Apemee ozdobený vlajkami libanonského šíitského hnutí Hizballáh. hodnotit roli organizací a států v tomto konfliktu nejhůře z tohoto hodnocení vyšly Spojené státy (41 %), následovány OSN (37 %) a Evropskou unií (31 %). Přesto si však většina občanů (48 %) myslí, že by vyšší míra zapojení mezinárodního společenství do řešení krize dané věci prospěla. Nejnovější tematický výzkum CVVM pochází ze září roku 2006 a zkoumá pohled české veřejnosti na letní izraelsko-libanonský vojenský střet. Za hlavního viníka označilo v ČR 28,5 % občanů libanonské hnutí Hizbaláh, viníka krize v Izraeli vidělo necelých 12 % dotazovaných a obě strany viní z konfliktu 27 % občanů. Zajímavé jsou tyto Foto: Milan Štefanec 7 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007

9 BLÍZKÝ VÝCHOD výsledky ve srovnání s výzkumy prováděnými v dalších středoevropských zemích (v Polsku, Maďarsku, Slovensku). Ve všech těchto zemích jsou občany většinově označovány za hlavního viníka obě strany, na druhém místě pomyslného žebříčku viníků se umístil Izrael a teprve za ním šíitské hnutí Hizballáh. Také nesouhlas s vojenskou akcí Izraele je v těchto zemích výrazně vyšší např. na Slovensku více než 74 %, v ČR nesouhlasilo s postupem Izraele v konfliktu 58 %. Podobný názor ale vyjádřili obyvatelé středoevropských zemí na možnost usmíření mezi Izraelci a Araby. Pouhá 3 % populace v ČR si myslí, že toto usmíření určitě nastane. Většina populace (v ČR 55 %, v Maďarsku 59 %) se domnívá že doba smíření mezi Izraelci a Araby spíše či určitě nenastane, jako největší optimisté v tomto směru se ukázali obyvatelé Slovenska, z nichž čtvrtina si myslí, že k tomuto usmíření v budoucnosti dojde. Díváme-li se na výsledky blízkovýchodních výzkumů, není bez zajímavosti se podívat také na to, jak se obyvatelé naší země dívají na lidi, kteří z této oblasti přicházejí k nám do země. Z výzkumu prováděného v prosinci roku 2006 vyplynulo, že mezi nejhůře hodnocené (z hlediska sympatií k určitým národnostem) patří právě blízkovýchodní Iráčané a Palestinci (pomyslného černého Petra s nimi drží ještě Afghánci a Kurdové). Více než 69 % české populace (z výzkumu z roku 2005) je také přesvědčeno, že ČR nepotřebuje přistěhovalce, polovina občanů ČR si dle výzkumu z května 2007 myslí, že počet cizinců žijících v ČR je vysoký, jen 3 % občanů si myslí, že počet cizinců v ČR je nízký. Milan Štefanec Autor je lidskoprávní aktivista a cestovatel. zdroje: Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR, Mezi Araby byl antisemitismus importován z Evropy, říká znalec Blízkého východu Marek Čejka Marek Čejka. Foto: Milan Štefanec JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D., nar. 1975, vystudoval právo a politologii na Masarykově univerzitě v Brně. V letech absolvoval stáž na katedře politologie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Mnohokrát navštívil Blízký východ. Je vysokoškolským učitelem a autorem knih Judaismus, politika a Stát Izrael (2002), Izrael a Palestina (2005) a řady vědeckých i populárních článků. Provozuje webové stránky věnované Blízkému východu ( israel.html). Na začátek osobní otázku: jak jste se k zájmu o dění na Blízkém východě dostal, jaký byl Váš prvotní osobní impuls? V roce 1997 jsem se dostal do Izraele jako turista a v té době jsem také hledal téma pro svou diplomovou práci. Studoval jsem práva a politologii. A přímo na místě jsem to téma našel. Moje práce byla o věcech, které spolu souvisí: vnitřní izraelská politika, role náboženství v Izraeli a vazba těchto věcí na izraelsko - palestinský konflikt. Uvědomil jsem si, že ta témata takto ještě nebyla u nás zpracována a že by bylo zajímavé něco o tom napsat. Kdy poprvé začalo urputné židovsko-arabské (muslimské) nepřátelství, když je známo, že ve středověku byly vztahy Židů s muslimy mnohem lepší než s křesťany? To je zajímavé, hodně lidí se domnívá, že nepřátelství mezi Židy a Araby se datuje od nepaměti a že bibličtí Filištíni pojmenování Palestinci je odvozeno od tohoto slova jsou vlastně ti samí, jejichž vzájemné boje jsou popisovány už ve Starém zákoně nebo Tóře. Faktem ale je, že tyto historické příběhy s dnešním děním prakticky nesouvisí. Naopak např. středověký islám byl tolerantní vůči ostatním náboženstvím a nejen vůči Židům, ale také vůči křesťanům. Byl daleko tolerantnější než tomu mnohokrát bylo ve stejnou dobu v Evropě, kde bylo v té době daleko více antisemitismu. Moderní židovsko-arabský spor prakticky nesouvisí s historií, není to ve svém původu náboženský spor, ale je to spor nacionalistický. Je to spor o území a jedná se v podstatě o srážku dvou nacionalismů. Nacionalismu židovského (sionismu) a nacionalismu arabského. Náboženství sice dnes hraje v tomto konfliktu důležitou roli, ale není to původní příčina vzájemného sporu. Náboženství se k tomu spíše uměle připojilo ve dvacátém století právě díky vzestupu různých fundamentalistických hnutí na obou stranách a částečné i v křesťanském světě. Jak se dnešní veřejné mínění v arabských zemích staví ke kontaktům svých představitelů s nacisty v době druhé světové války? Je tato skutečnost nějak kriticky reflektována? Příliš se o tom nemluví a Arabové vnímají druhou světovou válku jako něco, co se jich moc netýká. Z jejich pohledu byl holocaust víceméně evropská záležitost. Mám za to, že mnozí Arabové ani příliš druhé světové válce nerozumí. Nechci je tím omlouvat. Ale je to možná něco podobného, jako když středoevropané příliš nerozumí konfliktům z dvacátého století v jižní Americe. Každopádně je ale v arabské historii jedna výrazná negativní postava s vazbou na nacismus. Pochází z palestinského prostředí a jedná se o velkého jeruzalémského muftího hadžiho Amína al-husajního. Už v předválečné Palestině to byl velice vlivný a mezi palestinskými muslimy oblíbený muž. On pak ale za druhé světové války spolupracoval s nacisty. Setkával se s Adolfem Hitlerem, Himmlerem a některými dalšími nacistickými pohlaváry. A vyvíjel i vlastní aktivity např. spolupracoval na zorganizování muslimské divize SS v Bosně. Každopádně si ale nemyslím, že by antisemitismus v arabském světě měl stejný původ jako antisemitismus v Evropě. Mezi Araby byl antisemitismus spíše importován z Evropy. Prvky jako představa židovské světovlády, věci převzaté z Protokolů sionských mudrců apod. nebyly v původně velice tolerantním arabském prostředí do začátku 20. století doma. Jakou roli hrají v dnešním židovsko-palestinském konfliktu environmentální faktory, např. spor o vodu? Vodní zdroje jsou jak jádrem řady sporů, tak mohou být i jedním z důležitých bodů potenciálního urovnání vlastně v tomto případě nejde jenom o Izraelce a Palestince. Jde i o konflikt mezi Izraelem a sousedními arabskými zeměmi. Například v minulosti to byl spor s Jordánskem a Sýrií o přítoky do řeky Jordán. Dnes jde spíš o konflikt o vodu na 8

10 BLÍZKÝ VÝCHOD palestinských územích. Židovské osady mají několikanásobně vyšší spotřebu vody, než je tomu v případě Palestinců na okupovaných územích. To je v oblastij kde je kritický nedostatek vody, vnímáno z palestinského pohledu jako velká nespravedlnost. Izraelská společnost je pestrá, existují tam také občanské organizace, které kritizují třeba násilné akce ze strany Izraele vůči palestinským civilistům. Existuje i na palestinské straně nějaké sdružení nebo síly, které třeba kritizují teror a které se snaží o mírové soužití se Židy? Ano, existují. Ale zatímco v Izraeli těch organizací jsou desítky, v Palestině je těch nevládních organizací méně, i když některé jsou velice dobré. Problém je, že palestinské i izraelské nevládky nemají moc vliv na politiky ani na jedné straně. Sice upozorňují na různé závažné problémy, nabízejí řešení, ale výrazný vliv na přijímaná rozhodnutí nemají. Když se podíváme na současné dění pásmo Gazy ovládané Hamásem a Západní břeh hnutím Fatah myslíte si, že rozpad Palestiny na dva státy je reálný scénář? Samozřejmě prakticky to možné je, protože ta území jsou oddělená vlastně už desítky let. Původně byla součástí mandátu Palestina, ale od roku čtyřicet osm je mezi těmi územími komunikace velice složitá a tato území se Hlavní ulice Betléma poničená od izraelských tanků. vyvíjela dost odlišně. V enklávě Gaza je také hospodářská situace a životní úroveň horší, a proto ty větší sympatie k radikálům z Hamásu. Částečně je to i problém současné západní a izraelské zahraniční politiky, které si vybraly jednu ze stran konfliktu, kterou podporují, čímž ale vlastně dochází k větší polarizaci a k prohlubování konfliktu. Foto: Marek Čejka Náš časopis je zaměřený na uprchlíky, takže si nemůžeme odpustit otázku na toto téma. Myslíte si, že existuje nějaká reálná možnost návratu všech palestinských uprchlíků na území Izraele či Palestinské autonomie? A jak hodnotíte situaci palestinských uprchlíků v jiných zemích (Jordánsko, Libanon, Sýrie, Libye ad.) a jak si myslíte, že tato skupina ovlivňuje (ovlivňuje-li) dění v pásmu Gazy a Západním břehu? Postavení palestinských uprchlíků v arabských státech v okolí Izraele je dost odlišné. Relativně nejlépe jsou na tom v Jordánsku, kde jim bylo umožněno získat zdejší občanství. Naopak třeba v Libanonu jsou na tom podstatně hůře. Otázka budoucnosti palestinských uprchlíků je jedním z klíčových bodů izraelsko-palestinského urovnání. Izrael se odvolává na demografické důsledky návratu milionů lidí, který by zásadně změnil charakter židovského státu. Z těchto důvodů se i umírnění izraelští politici staví proti návratu. Naopak palestinští politici na návratu většinou trvají, což potenciální dohodu komplikuje. Mnoho z uprchlíků má stále uschováno klíče od svých starých domovů (které jsou dnes již většinou pobořeny), nebo schraňují staré listiny dosvědčující jejich vlastnictví půdy. Zůstává otázkou, kolik uprchlíků by skutečně mělo zájem o návrat do dnešního výrazně většinově židovského Izraele a kolik do případného Palestinského státu. Mnozí se také již zřejmě nebudou chtít vrátit vůbec, protože zapustili kořeny jinde. Není tak vyloučeno, že mnohým z běženců by mohla stačit třeba jen symbolická výzva k návratu či finanční kompenzace jako jisté morální zadostiučinění. Jak si vysvětlujete, že při výzkumech veřejného mínění v ČR patří Palestinci (společně s Íránci a Afghánci) mezi nejméně oblíbený či nejhůře přijímaný národ? Netuším, jakým způsobem tento průzkum probíhal, ale podle mého názoru to je důsledek toho, jaký je obecně zažitý mediálně-propagandistický obrázek Palestinců, tedy jako národ teroristů. Takový obraz je ale zkreslující a není spravedlivý. Bohužel teroristé, sebevražedné útoky a krveprolití jsou vždy ve zprávách vidět velice zřetelně. Že však velká část Palestinců s těmito věcmi nemá mnoho společného a že i v Palestině (a Izraeli) existuje také normální život, to si už mnoho lidí neuvědomuje. Závěrečná otázka mohl byste si na závěr zahrát na prognostika a pokusit se předpovědět další vývoj konfliktu? Přiznám se, že jsem ohledně prognóz vývoje na Blízkém východě dost skeptický. Už tolikrát se ukázala nevypočitatelnost zdejšího dění. Dnešní vnitropolitická situace v Palestině a Izraeli příliš optimistická není. Možná se ale dočkáme nějakého překvapení. Každopádně k obnovení izraelsko-palestinské důvěry toho bude zapotřebí udělat velmi mnoho najít kompromis v budoucnosti Jeruzaléma, vyřešit otázku židovských osad, spravedlivě přerozdělit vodní zdroje atd. I pokud k tomu ale vůbec někdy dojde, bude pak nalezení vzájemné důvěry nikoliv otázkou několika let, ale celých generací. Rozhovor připravil Lubor Kysučan a Milan Štefanec. Tolerance po česku aneb kdo může do party Církevní školství je v Evropě již po dlouhá staletí zárukou kvality a vysoké úrovně. O tom úsměvně svědčí i pikantní skutečnost, že např. v Maďarsku v době komunistického režimu na těch nemnoho církevních škol, které v zemi zůstaly povoleny, posílali své děti studovat i vysoce postavení komunističtí prominenti. Na tuto dobrou tradici navázaly i církevní školy, které po listopadovém převratu vznikly v České republice a záhy se po právu zařadily v různých přehledech kvality škol na nejvyšší příčky, ať již jde o školy základní či střední. Toho si byla vědoma i patnáctiletá Palestinka, jejíž rodina před pěti lety požádala v Česku o politický azyl. Třebaže se jedná o cílevědomou a vytrvalou dívku, která by ráda žila v ČR a má jasné představy o svém budoucím povolání, brněnská Cyrilometodějská církevní základní škola, kam se přihlásila, ji odmítla s tvrzením, že pro děti jiné víry je obtížné přizpůsobit se řádu křesťanské školy. Prý v žádném případě nejde o náboženskou diskriminaci. 9 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007

11 BLÍZKÝ VÝCHOD Z právního hlediska nelze nic namítat. Zřizovatelem školy je církev a je opravdu v její pravomoci, koho ke studiu přijme či nikoliv, ať už by kritériem výběru bylo třeba zakřivení nosu. Ve svobodných společnostech žádná autorita nemůže nestátním institucím určovat jejich chování. Právě proto je možné, že např. ve Spojených státech, nalézajících se na špici světového vědecko-technologického rozvoje, nalezneme školy, kde je i dnes, osmdesát let od pověstného opičího procesu a v sedmém roce třetího tisíciletí, zakázáno vyučovat evoluční teorii. Z jednoho prostého důvodu rodiče a místní komunity si to nepřejí. Ačkoliv zdánlivě to může připomínat talibanský středověk, ve své podstatě je to výraz svobody tamní společnosti, v níž vedle sebe v klidu žijí konzervativní tradicionalisté i extrémní liberálové. Jenže vedle právního aspektu má celá záležitost svou obecně lidskou stránku. Katolická církev, která velmi ráda a mnohdy s notnou dávkou povznesené nadřazenosti kdekoliv na světě zasahuje z pozice morální autority do debaty o otázkách týkajících se celé společnosti (která přitom již dávno většinově katolická není), jako jsou potraty, registrované partnerství, euthanasie a jiné, zde v tomto konkrétním případě z morálního hlediska prohrála. Odmítnout nadanou dívku přežívající v uprchlickém táboře jen kvůli odlišnému náboženství je z principu ostudné. Svědčí to navzdory všem mediálním vyhlášením buď skutečně o nesnášenlivosti, anebo přinejmenším o byrokratickém školometství vedení školy. Právě to nakonec dívku odmítlo, naopak školní farář důrazně doporučoval její přijetí ke studiu na škole. Navíc v daném případě se církev zříká nezastupitelné pozitivní role, kterou by v moderní evropské společnosti mohla sehrát. V době, kdy se migrace v Evropě vymkla jakékoliv kontrole a kdy se otázka kulturního střetu v některých zemích stává skutečně O Ayat se zajímají média již dlouho. vážnou hrozbou, je vcelku nabíledni, že žádný stát není schopen tyto problémy řešit. Ani ten nejliberálnější stát nemůže jakožto mocenská instituce již ze samotné své podstaty nabídnout jiné řešení než represivní. To sice může krátkodobě fungovat, nakonec však vlastní podstatu problému nevyřeší. Naproti tomu instituce, jako jsou církve, občanské komunity, nevládní organizace mohou mnoho zmoci nejen na půdě humanitární pomoci, ale především v rámci dialogu, každodenní komunikace, integrace příchozích do normálního života. V rámci integrace, která se nesnaží předělat muslima na křesťana nebo ateistu či Turka na Čecha, ale která muslimovi a Turkovi ukáže, jak může jako Turek a muslim být Evropanem a občanem svobodné společnosti se všemi právy i závazky z toho plynoucími. Ono se totiž ukazuje nad slunce jasněji, že kulturní střety, rozdělující dnešní svět, s náboženstvím úzce souvisejí. Nejen Karel Marx, ale i klasičtí liberálové byli velmi špatnými psychology, pokud ve svém laciném pokrokářství předpokládali, že tato otázka přestane být pro lidi důležitou. Předchozí papež, navzdory svému rigoróznímu konzervativismu v jiných otázkách, tuto úlohu katolické církve jasnozřivě pochopil a lze říci, že znovu začlenil Vatikán do nepolitické politiky, která se zdaleka neomezila jen na nezpochybnitelnou a záslužnou roli v rámci studené války. Ne náhodou se na jeho pohřbu sjely celebrity z celého světa, které by si jinak sotva ruku podaly. Před nosem přibouchnuté dveře školy dívce, která se navíc nalézá ve zrovna ne lehké životní situaci, s tímto všeobjímajícím poselstvím míru do celého světa jaksi nejdou dohromady. Třebaže pod vlivem terorismu a sektářského násilí od Palestiny až po Irák jsme si zvykli stereotypně pohlížet na islámskou civilizaci jako na iracionální a nesnášenlivou, naskýtá se otázka, kdo se v daném okamžiku zachoval netolerantně. Dotyčná dívka, pro kterou je její náboženská víra Foto: Kateřina Krásová jistě velmi důležitou záležitostí, byla schopna tuto bariéru překročit a vcelku pragmaticky dala přednost studiu na konfesní škole před sekulární školou státní, protože je dobrá a splňuje její představy o kvalitním vzdělání. Stejně tak jako když např. v šestnáctém století, v době, kdy Evropou zmítala jedna z největších vln náboženské netolerance v podobě krvavých náboženských válek, inkvizičních procesů a masové perzekuce jinověrců, studovali na nově založené jezuitské univerzitě v Olomouci studenti z řad německých protestantů a dokonce i Tatarů. Z jedno-ho prostého důvodu škola měla dobrou pověst. Ani pro jednu ze stran v tom nebyl problém. V jednadvacátém století to zřejmě problém je Nakonec se jistě tolik nestalo. Cílevědomá dívka, jejíž rodina dala před přežíváním na bezperspektivním násilnickém pařeništi za izraelským plotem přednost pokusu o normální život (bohužel zatím vzhledem ke stavu české azylové politiky stejně bezperspektivnímu) si jistě nakonec cestu najde, jak vystudovat a splnit si svůj životní sen. V konečném soudu ztratí škola. Nejen svůj morální kredit, ale i obohacující příležitost, jak rozšířit obzory svých žáků. Připraví je tak o možnost toho nejpřirozenějšího kontaktu s odlišnou kulturu, mentalitou a tradicí. O možnost, jak se bez zdviženého palce učit toleranci a soužití v rámci stále pestřejší lidské společnosti. Namísto k životu ve světě, který je a stále více bude ať se to někomu již líbí či nikoliv multikulturní, bude své žáky vychovávat sice na nezpochybnitelné akademické úrovni, nicméně v izolované a zatuchlé monokultuře. Nejen proti duchu doby, ale i proti duchu evangelia a křesťanství, které se zrodilo v multikulturním světě antického starověku a jako druhé vedle stoické filozofie začalo hlásat v dané době revoluční myšlenku o rovnosti všech lidských bytostí bez rozdílu. Není to však bohužel první případ, kdy se na provinčním českém dvorku katolická církev jednáním některých svých institucí a představitelů sama redukuje na partu kluků, co spolu mluví, či na lokální spolek, jak ji kdysi k velké nelibosti českých katolíků označil Václav Klaus. Spolek, jemuž nejinak než např. nereformované a nereformovatelné komunistické straně nestačilo zřejmě ani sedmnáct let k tomu, aby se naučil chápat principy, na nichž stojí otevřená společnost a chovat se podle nich. Takové chování je o to smutnější, že vrhá stín na katolíky jako celek. A to je škoda protože mezi nimi je jistě většina těch (včetně již zmíněného školního faráře), kdo by se od podobné institucionální necitlivosti distancovali a kdo naopak mohou naší rozviklané společnosti leccos podstatného sdělit. Nicméně navzdory zavedenému stereotypu o islámu prožívajícím svůj středověk a tolerantní západní společnosti lidských práv vyrůstající z židovsko-křesťanského dědictví si nelze závěrem nepoložit otázku v duchu názvu vynikajícího amerického filmu o již zmíněném opičím procesu kdo že to vlastně seje vítr? Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP. 10

12 AZYLOVÁ POLITIKA Německá azylová politika ve slepé uličce Ilustrační foto. 1) ZEIT , s.15 2) TAZ BERLIN , s.22 3) 4) všechna čisla: Bundesamt für Migration und Flüchtlinge: 5) Bundesamt für Migration und Flüchtlinge Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky Ali Mashata z Kinshasy (Demokratická republika Kongo) může poskytnout rozvojovou pomoc Německu. Je uznávaným vědcem v oboru zemědělských věd a asistujícím profesorem na univerzitě v Bonnu. V době hrozící změny klimatu začal s experimenty zaměřenými na vysazování sladkých brambor běžně pěstováných v Africe a Asii, které by se případným proměnám klimatu v Evropě mohly připůsobit lépe než domácí brambory. Celá věc má však jeden háček: žádost profesora Mashaty o azyl v Německu byla zamítnuta. V Německu zatím získal jen statut strpění. Už déle než jeden rok je mu tento statut prodlužován jen na krátkou dobu 1 Berlínský spolek pro kulturu mládeže KULT uspořádal poslední víkend v květnu demonstraci proti vyhostění kurdského Turka Yilmaze Sama. Sam v Německu žije už mnoho let, má ukončenu německou školu a je dlouholetým spolupracovníkem multikulturního projektu YAAM. 2 Podobných příkladů bychom našli mnoho a všechny jen ukazují, jak je německá azylová politika represivní a nelidská. Čtvrtinu žadatelů o azyl v Německu tvoří migranti z Iráku a Srbska, na třetím místě, pokud jde o zemi původu, je Turecko se zhruba 10 % žadatelů. Mnoho lidí přijíždí ze zemí, jako jsou Rusko, Vietnam, Sýrie, Libanon, Indie, Irán a Nigérie. Roku 2006 podalo žádost o azyl osob. V roce 2003 jich bylo ještě dvakrát tolik (50 563); v roce 1997 pětkrát tolik ( ). V souvislosti s touto statistikou je třeba poznamenat, že čtvrtina žádostí o azyl je podána z úřední moci pro novorozené děti rodičů, kteří podali svou žádost už dříve. 3 V důsledku neustálého posilování vnějších hranic Pevnosti Evropa velký počet uprchlíků vůbec nemá šanci podat žádost o azyl na teritoriu států Evropské unie. Roku 2006 bylo uznáno jen 251 žádostí o azyl (0,8%). 4 Tento ubohý počet je výsledkem zavedení řady bezohledných zákonů a časté lhostejnosti a svévole při jejich realizaci. Pro čtvrtinu žadatelů o azyl německý stát není přislušný v důsledku platnosti nařízení známého jako Dublin II. Tito neúspěšní žadatelé jsou často posíláni do jiných států Evropské unie, aniž jsou přitom náležitě respektovány humanitární předpisy. Cizinci bez dokladů nemají právo pobytu, a jsou tak úředně ilegalizováni. Podle odhadů kolísá počet ilegalních migrantů mezi a 1,5 mil. Část z nich přijede do Německa za prací, další část dříve právo pobytu měla, ale přišla o něj. Někteří z nich jsou neúspšní žadatelé o azyl, kteří se ukrývají poté, co jim jejich žádost byla zamítnuta. Ilegální migranti žijí v těch nejobtížnějších sociálních podmínkách. Pokud pracují načerno, jsou často zneužíváni, neboť v praxi nemohou požadovat sociální práva ani zdravotní zabezpečení. Děti ilegalizovaných rodin dnes už často ani nemohou chodit do školy, protože ředitelé škol mají od nedávna povinnost hlásit všechny děti navštěvující jejich školu. Rodinám takových dětí tím ale hrozí odhalení jejich ilegálního pobytu. Ilegalní status skončí až v okamžiku podání žádosti o azyl. Na dobu rozhodování o azylové žádosti dostává uprchlík takzvané povolení k pobytu (Aufenthaltsgestattung). Tento dokument mu umožňuje legální pobyt v Německu, ale podlehá četným omezením. V prvním roce pobytu nemají žadatelé povoleno pracovat, pozdějí jen s velkými omezeními. Žadatelé o azyl mají povinnost žít v ubytovacích zařizeních, kam jsou posláni. Bez povolení nesmějí opustit okres, který je pro ně přislušný (Residenzpflicht). V zákonu o sociálních dávkách pro žadatele o azyl (Asylbewerberleistungsgesetz) je stanoveno, že žádatelé o azyl, cizinci se statutem strpění, ale častečně i lidé s povolením k pobytu dostávají zhruba o 30 % nižší dávky než Němci. Místo peněz mají dostávat ceniny nebo balíky s potravinami či hygienickými potřebami. Ve skutečnosti lístky na potraviny platí často jen v dražších supermarketech. Individuální potřeby lidí různých kultur ale dost dobře nemohou být pokryty takovými unifikovanými balíčky. Tyto dávky mohou být navíc sníženy až na minimum umožňující jen základní obživu. Cílem těchto diskriminačních opatření je snížení počtu žadatelů o azyl. Kvůli jeho diskriminujícím dopadům požadují však organizace pro lidská práva zrušení tohoto zákona. V Německu je člověk uznán jako uprchlík tehdy, když jsou splněny podmínky Ženevské dohody o uprchlících, kterou podepsalo i Německo. Německé právo na pobyt stanoví, že nikdo, kdo splňuje definici Ženevské dohody, nesmí být vyhoštěn. Je-li uprchlíkova žádost o azyl uznána, získá povolení k pobytu (Aufenthaltserlaubnis) a dostává dokument, podle kterého může žít legalně v Německu po dobu tří let. Pokud uznání azylu není mezitím odvoláno, získají azylanti po dalším prošetření povolení na usazování (Niederlassungserlaubnis). Úřady udělují povolení pobytu i z humanitárních důvodů, když platí úprava pro situaci sociální nouze. O tom rozhodují ministerstva vnitra jednotlivých spolkových zemí na základě žádosti komise pro situace sociální nouze (Härtefallkommission) nebo petičního výboru (Petitionsausschuss). Avšak ne všechny spolkové země mají takovou komisi a v praxi se úprava pro situaci sociální nouze používá jen zřídkakdy. Avšak ne všichni migranti mají možnost podat žádost o azyl normálním způsobem. Tzv. letištní řízení (Flughafenverfahren) jsou zvláštní azylová řízení, která byla zavedena roku 1992, když byl výrazně změněn zákon o azylu. Týkají se žadatelů ze zemí původu, které jsou pokládány za bezpečné, i všech uprchlíků, kteří požádají o azyl přímo na letišti. Nesmějí opustit letiště, jsou ubytováni v tranzitní oblasti a vyslechnuti ve zrychleném řízení. Žadateli je vstup na vlastní německé území povolen a následující normální azylové řízení umožněno jenom v připadě pozitivního azylového rozhodnutí, nebo když BAMF 5 nerozhodne během dvou dní. Lidem, jimž je žádost o azyl v letištním řízení zamítnuta jako jasně bezdůvodná, hrozí vyho- Foto: internet 11 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007

13 AZYLOVÁ POLITIKA Z berlínské demonstrace proti zákonu omezujícímu svobodný pohyb uprchlíků. Foto: internet stění bez možnosti přezkoumání rozhodnutí soudem. Dnes v Německu čeká v letištních tranzitech po celé týdny na své vyhostění celá řada neúspěšných žadatelů. Migranti, kteří z určitých důvodů nemohou být vyhostěni, získávají pouze status strpění (Duldung). Překážkou vyhoštění mohou být třeba chybějící doklady, neschopnost cizince cestovat kvůli nemoci, nebo protože pro aerolinie neexsituje možnost přistání ve válečné oblasti (jako by skutečnost, že oblast je tak nebezpečná, že v ní ani nemůže přistát letadlo, nestačila jako dostatečný důvod k udělení azylu dotyčnému člověku). Tento status spočívá ovšem pouze v tom, že vyhoštění je odsunuto na pozdější dobu. V Německu s tímto statutem žije zhruba lidí, většina z nich už po mnoho let. Pro tyto lidi znamená život v Německu často jen to, že jejich status je znovu a znovu prodlužován. Někdy o několik měsíců, někdy o pár dnů, jindy vůbec. To ovšem nikdo dopředu neví. I když jsou tito lidé často velmi dobře integrováni, nemohou žít normalní život. Mladý Artak Apresjan z Arménie sdělil v rozhovoru pro organizaci ProAsyl: 6 Sice mohl maturovat, ale potom mu nebylo povoleno dokončit vzdělání, nesměl si udělat řidičský průkaz a dokonce mu pořadatelé televizní soutěže SuperStar nepovolili účast kvůli tomu, že má pouze status strpění. V den jejich naplánovaného vyhoštění přijela pro rodinu celá kolona policejních aut. Celá akce byla nakonec zrušena, protože matka se nervově zhroutila. Prodloužený status strpění mu skončí za měsíc, jak budou potom úřady rozhodovat, netuší. V několika spolkových zemích existují takzvaná vyhošťovací centra (Abschiebezentren), v nichž jsou ubytováni lidé, jimž úřady kladou za vinu, že neudali svou pravou identitu nebo že neudělali dost pro své vyhoštění (pořízení pasu). Přitom mnohdy jde o lidi, kteří byli již předtím úspěšně integrováni v německých obcích. V těchto centrech uprchlíci nedostávají nic jiného než postel a kantýnské jídlo. Je jim zakazáno být zaměstnán a platí povinnost pobytu (Residenzpflicht). Časté výslechy a další každodenní obtíže mají na lidi vyvolat psychický tlak do té míry, aby sami aktivně spolupracovali při vlastním vyhostění. Dobu do realizace vyhoštění řada lidí stráví rovněž ve vazbě, která může trvat až do 18 měsíců. Nejčastěji jsou zatýkání muži, někdy však i celé rodiny a osamělí mladiství od 16 let. Vyhoštění migrantů jsou nejčastěji realizována letecky. Roku 2004 bylo vyhoštěno lidí. Vyhošťované často doprovází policie a někdy se vůči nim používají i donucovací prostředky jako spoutání nebo uklidňující léky. Vyhoštění je spojeno se zákazem opětovného vstupu na německé území. V minulosti působily regulace práva na setrvání (Bleiberechtsregelung) v tom směru, že lidé, kteří v Německu žili se statutem strpění již po dlouhou dobu, získali téměř samozřejmě i právo k pobytu. Musela však k tomu být splněna celá řada podmínek, např. nezávislost na sociálních dávkách. Už několik let však nebyla v tomto ohledu vydána žádná efektivní právní úprava. Organizace jako ProAsyl a odbory požádovaly tedy změnu této situace. Po vydání rozhodnutí o právu na setrvání na konci roku 2006 hlásili ministři vnitra rozsáhlé zlepšení. Do měli cizinci šanci podat žádost o povolení k pobytu. Podmínky pro její uznání jsou však velmi restriktivní a často nesplnitelné. Mezi jiným se v nich požaduje, aby dotyčný cizinec žil v Německu nejméně 8 let. Pro rodiny s nezletilými dětmi, které chodí do mateřské školy či do školy, stačí šest let. Žadatel dále musí být trvale legálně zaměstnán, přičemž jeho plat jej musí uživit. Výjimka platí pro rodiny či svobodné rodiče s dětmi, kteři jsou závislí na sociálních dávkách jen přechodně. V mnoho regionech v Německu je nezaměstnanost tak vysoká, že cizinci vůbec nemají šanci práci najít. Na úřadech práce Němci mají přednost a status strpění udělovaný vždy jen na krátkou dobu brání hledání jakékoliv slušnější perspektivní práce. Kdo by zaměstnal člověka a dal mu časově neomezenou pracovní smlouvu, když ani neví, zda třeba hned přiští měsíc nebude vyhoštěn? Dále musí takový cizinec mít dostatečně velký byt pro celou rodinu. Návštěva školy školou povinných dětí musí být doložena vysvědčeními. A navíc tito cizinci musí prokázat určité znalosti němčiny. Důvodem k vyloučení z celého procesu mohou být třeba úmyslné maření či zdržování úředních opatření k ukončení pobytu migranta nebo spáchání trestných činů. Vyloučeny jsou rovněž osoby, na něž se vztahuje podezření z extrémismu či terorismu. Především v Bavorsku je již nyní patrné, že uvedená klauzule o terorismu je tu používána velmi extenzivně. Nemusí se přitom ani jednat o konkrétní nebezpečí hrozící ze strany dotyčné osoby. Stačí jen pouhý kontakt s osobami, na něž se podezření z terorismu již vztahuje. V případě vyloučení žádosti jednoho člena rodiny je automaticky vyloučena celá rodina. 7 Mnohem více se naopak německý stát angažuje, pokud jde o odvolávání práva azylu. Od je zákonem stanoveno, že status ochrany každého uprchlíka je po třech letech znovu přezkoumán a případně může být následně i zrušen. V minulosti k takovým odvoláním téměř nedocházelo, v poslední době se však počet podobných řízení rychle zvýšil. V současnosti se stává, že uprchlíkům je azyl odňat v případě, že důvody pro něj již pominuly. V letech 1998 až 2002 bylo takto zrušeno mezi 577 a azylů každý rok. Roku 2003 počet odňatých azylů stoupl již na více než V dalším roce se počet odvolaných azylů ještě zdvojnásobil: Roku 2004 byl status ochrany odňat skoro uprchlíkům. V mnoha případech šlo o lidi, kteří v Německu žili již mnoho let. V důsledku zrušení azylu jim hrozí ztráta práva k pobytu. Zatím se to týká především úprchlíků z Iráku a Kosova. Roku 2004 byl status azylanta zrušen uprchlíkům z Iráku a z Kosova. Podobná praxe úřadů ovšem postihuje i lidi z Turecka, Afghánistánu, Iránu, Srí Lanky a dalších států. Odvolání azylu se již pravidelně zdůvodňuje tím, že politická situace v zemi původu azylantů se změnila k lepšímu. V připadě Iráku pokládají úřady současnou situaci za dost bezpečnou s ohledem na skutečnost, že předchozí režim Saddáma Husseina skončil. V připadě Kosova se odvolávání azylů zdůvodnuje koncem srbské správy v provincii, často se však dostatečně nepřihlíží k etnické přislušnosti dotyčného uprchlíka a tomu, zda-li proklamovaná změna situace k lepšímu platí i pro něho. Ve skutečnosti se věci mají tak, že úřady posílají každý týden stovky stejně znějících rozhodnutí o odvolání azylu, aniž by indivudálně přihlížely k jednotlivým případům. Takto zautomatizované vydávání příslušných rozhodnutí bezmála jako na běžícím pásu svědčí o tom, že ke skutečnému přezkoumávání toho, zda-li migrantovi, který byl dříve uznán jako uprchlík, dnes již v zemi jeho původu skutečně žádné nebezpečí nehrozí, v praxi vůbec nedochází. 8 Všechny žádosti organizace ProAsyl a dalších lidskoprávních organizací usilující o zrušení daného zákona, zatím byly bezvýsledné. Antje Manteuffel Autorka je dobrovolnice NESEHNUTÍ. Další zdroje: asyl-von-a-bis-z/index.html 6) 7) 8) 12

14 AZYLOVÁ POLITIKA Azylová politika České republiky Jaká byla azylová politika České republiky v loňském roce? Z pohledu státu pravděpodobně uspokojivá, z pohledu občanské společnosti pak nevyvážená a poznamenaná stálým nenalezením požadovaného kompromisu mezi ochranou práv cizinců a hostitelské společnosti, mezi efektivním nastavením spravedlivých pravidel ve vztahu k uprchlíkům, schopných odlišit, které osoby naši ochranu potřebují a které nikoliv, absencí rovnováhy mezi snahou přiznat jim určitá oprávnění a jistoty ponecháním si zásadního práva rozhodovat o jejich pobytu v souladu se svými záj-my. Nikdo nepochybuje, že vyvážit tyto principy je obtížné, to je zřejmé, avšak jejich střet jde až příliš často k tíži cizinců. Není proto těžké uhodnout, na čí stranu se váha přiklonila i v loňském roce. Rok 2006 byl ve znamení postupného klesání počtu žádostí o azyl, resp. mezinárodní ochranu, na němž se podílela celá řada faktorů. Především šlo o stálé důsledky vstupu České republiky do Evropské unie, resp. uplatňování tzv. dublinského systému, který určuje jen jednu členskou zemi odpovědnou za vyřízení žádosti cizince o mezinárodní ochranu. Podle definic EU jsme bezpečnou zemí, obklopenou samými bezpečnými zeměmi. Uprchlíci se k nám tedy ani ve větší míře dostat nemohou, protože správně by měli požádat o mezinárodní ochranu v první členské zemi, do které vstoupí. Tíha tak leží na hraničních zemích, mezi něž Česká republika nepatří. V zásadě pak náš stát nevybočil ze současného evropského kontextu, kdy celkově do zemí Evropské unie míří nižší počty uprchlíků ve srovnání s předchozími lety. Krom toho nelze nezmínit i nepopiratelně větší stabilitu regionu a s tím související absenci teritoriálně blízkých konfliktů a možných zdrojů masivnějších uprchlických exodů. V roce 2006 požádalo o azyl osob (pro srovnání, v roce 2001 zde bylo žadatelů, a dosáhlo se tak dosavadního maxima), z toho 268 osob uspělo a azyl skutečně získalo. Celkem 59 osobám pak byla k rozhodnutí o neudělení azylu vyslovena překážka vycestování, od 1. září pak dalších 37 cizinců získalo doplňkovou ochranu (což je institut, který nahradil dosavadní překážky vycestování). V posledních třech letech o nějakém přílivu uprchlíků nemůže být ani řeč. Azylová zařízení zejí prázdnotou, omezují svůj provoz či se úplně zavírají. Není tedy důvod k panice a obavám ze zavalení státu žadateli o mezinárodní ochranu. Bylo by pěkné si říci, že počet žadatelů klesá, protože svět je na tom lépe, ubylo válečných konfliktů a naopak přibylo států, které se rozhodly pro demokratický vývoj. To je však bohužel utopie. Klesající počet žádostí o azyl, resp. o mezinárodní ochranu je skutečně markantní, byť jak je výše naznačeno nejde jen o české specifikum, ale o celoevropský vývoj a důsledek restriktivní společné azylové politiky. Když u nás před několika lety množství žadatelů o azyl stále stoupalo, mnozí zastánci bezpečnosti a ochrany státu bili na poplach a volali po okamžitém zpřísnění postoje státu k migrantům, ke kterému také posléze došlo. S ohledem na statistiky by se nyní chtělo doufat, že díky mizivým počtům příchozích uprchlíků stát přestane být rezervovaný a částečně změkčí svá přísná pravidla alespoň v tom smyslu, aby byl u nás pobyt toho mála uprchlíků více důstojný. Opak je však pravdou. I přes výrazný pokles uprchlíků v České republice i v Evropě je vývoj azylové politiky našeho státu v poslední době charakteristický svým postupným zpřísňováním norem dotýkajících se oblasti azylu, posilováním již tak dostatečně mocensky nadřazeného postavení státní správy ve vztahu k žadatelům o mezinárodní ochranu a cizincům obecně a v neposlední řadě i alarmující absencí nezávislé a účinné kontroly činnosti exekutivy v této oblasti. Ruku v ruce se s těmito skutečnostmi pojí i související rezignace na povinnosti vyplývající z mezinárodního práva v oblasti ochrany uprchlíků i v oblasti ochrany základních lidských práv jako takových. Stát tak i po letech zkušeností dokáže překvapit svým originálním pojetím těchto závazků a svým přístupem k osobám, které potřebují ochranu. Je to sice absurdní, ale čím méně je u nás uprchlíků, tím hůř k nim stát přistupuje a na místo zlepšení vytváří další a další mechanismy, které zhoršují jejich postavení, omezují je na svobodě a již předem je kriminalizují a podezírají. Ilustrační foto. Zdroj: internet Reakcí státu na kritiku takového jednání je takřka vždy odkaz na tlak ze strany Evropské unie a stejné argumentace se dočkají i všichni ti, kteří dostanou do rukou důvodové zprávy k jednotlivým a každoročním zpřísňujícím se novelám v oblasti azylu a migrace. Jistě, Česká republika je součástí sjednocené Evropy a jako taková nemůže nereflektovat evropskou legislativu, která se snaží azylovou problematiku řešit. Tento proces je složitý a stále pokračuje. Snaží se prozatím neúspěšně najít rovnováhu mezi potřebami států a jejich závazkem chránit uprchlíky. Cesta je daná od zakotvení minimálních standardů ochrany až k jednotnému azylovému systému EU. Cíl je také nastavený vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva otevřeného těm, kdo pod tlakem okolností oprávněně hledají ochranu v Evropském společenství, v dlouhodobém plánu pak vytvoření společné azylové politiky, která by měla sjednotit systém vracení a přijímání imigrantů a uprchlický statut. Jenže cíl je to čím dál tím vzdálenější, protože bohužel jediné, čeho se prozatím daří dosáhnout, je uzavření Evropy před uprchlíky, nikoliv nalezení 13 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007

15 AZYLOVÁ POLITIKA spolehlivého mechanismu posuzování žádostí o mezinárodní ochranu. Doposud přijaté evropské normy jsou výsledkem různě motivovaných kompromisů a nesplňují očekávání, jež na ně byla kladena před jejich vznikem. Česká republika je ale právoplatným členem Evropské unie, a tudíž je to i ona, kdo rozhoduje o zavírání pomyslných dveří uprchlíkům, a ať už je její role jakákoliv, svého dílu odpovědnosti se jednoduše zprostit nemůže. Otázkou zůstává, jaká je skutečná míra samostatnosti naší země v rámci společné evropské migrační politiky a zda je jí umožněno nezávislé rozhodování. Teoreticky platí, že Česká republika si stejně tak jako i jiné evropské státy může buď zavést či si ponechat příznivější kritéria, vstřícnější právní úpravu k uprchlíkům, tedy jakousi nadstavbu nad minimálními standardy. V tomto ohledu je tudíž její rozhodování nezávislé. Nicméně, s ohledem na mnoho dalších faktorů, zejména na geografické souvislosti tomu tak úplně není. Jsme malý stát, ve srovnání s ostatními starými zeměmi se doposud potýkáme s celou řadou problémů, které nejsme s to řešit, nejenom s nevyváže-ností azylové a migrační politiky. Svou roli, v tomto případě vesměs negativní, hraje i pro české poměry důležitý postoj těch nejtěsnějších sousedů našeho státu k migraci, konkrétně politika Německa a Rakouska, nehledě na to, že vesměs celá Evropa i její jednotlivé státy zpřísňují azylové a migrační politiky a minimální standardy ochrany tak v rozporu s původními proklamacemi nevedou ke zlepšení situace uprchlíků, protože státy upouštějí od vstřícnějších podmínek než nezbytně nutných a nastolují tvrdší linie ve vztahu k migrantům. Ani náš stát nechce být vstupní branou cizinců do Evropy a podle toho se i chová. Typickou ukázkou je například zvláštní praxe ministerstva vnitra v případě žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří svůj úmysl projevili v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. Ministerstvo utvořilo svébytný typ řízení, a to řízení letištní, kde dochází k významnému omezení práv žadatelů o mezinárodní ochranu, a pokoušelo se za každou cenu zabránit těmto osobám, aby vstoupily na české území. Cizinci, kteří u nás žádali o ochranu, tak měli dvě možnosti návrat domů či neomezeně dlouhá detence, což takřka nemá obdoby. Jistě, teoreticky by tu mohla být i třetí možnost krátký pobyt vystřídaný uděleným azylem tato možnost však snad v případě letištního řízení ani nestojí za zmínku, neboť, pokud je známo, azyl loni nebyl udělen nikomu, kdo požádal o ochranu v tranzitním prostoru, což samo o sobě má také svoji výpovědní hodnotu a otevírá prostor pro debaty o spravedlivosti proběhlých procedur. Tak jako každý rok byl i v roce 2006 novelizován zákon o azylu a v průběhu celého roku probíhaly i práce na dalších zásadních změnách. Časté novelizace se už staly takovým neměnným pravidlem a s nadsázkou se dá říci, že i jedinou jistotou, kterou má žadatel o mezinárodní ochranu v České republice. Podívejme se ale zblízka do hrnce, v němž se vaří česká azylová a migrační politika. Mnohá ustanovení jsou i v dnešní době poplatná (kromě již zmíněného tlaku Evropské unie) xenofobním názorům části české společnosti, veřejnosti jsou neustále předestírány problémy zapříčiněné žadateli o mezinárodní ochranu a nelegálními migranty, o pohnuté a mnohdy smutné příběhy uprchlíků v médiích nezavadíte. Nejčastěji se v souvislosti s procedurou ve věci mezinárodní ochrany hovoří o jejím zneužívání či o zneužívání štědrého nastavení pravidel pro příchozí uprchlíky, a to ještě v lepším případě. V horším se používají argumenty o kriminálních živlech, obchodování s lidmi, organizovaném zločinu a terorismu. Tomuto pohledu v očích veřejnosti nahrál i fakt, že na konci léta loňského roku došlo k mimořádným událostem a hromadnému útěku žadatelů o udělení azylu, resp. mezinárodní ochrany zejména egyptské státní příslušnosti z přijímacích středisek. Reakce státu na sebe nenechala dlouho čekat a v loňském roce přichystané další zavádění restrikcí je pak označováno za cestu, jak se s těmito negativními a pro společnost vysoce nebezpečnými fenomény vypořádat. Je jasné, že v souvislosti s azylem a uprchlictvím takové problémy, z nichž má stát obavy existují a stát před nimi nemůže zavírat oči. Nicméně, azylový zákon by měl v prvé řadě sledovat jako svůj hlavní cíl ochranu uprchlíků před pronásledováním a nikoliv a priori podezírat všechny příchozí cizince, kteří vstupují do režimu tohoto zákona. To se mu bohužel nedaří a změny, které byly připravovány v loňském roce, byly koncipovány zřejmě pod známým sloganem o účelu, který světí prostředky. Výše popsaný útěk jedné skupiny tak měl na výslednou podobu předkládaných změn v azylové oblasti fatální následky a posloužil jako ospravedlnění mnohých změn v neprospěch cizinců, které jsou nyní do zákona o azylu i do souvisejících zákonů navrhovány. Některé podstatné změny nejsou totiž ničím jiným nežli příliš restriktivní reakcí na soudobé události, které se týkaly výhradně určitých skupin cizinců na území ČR, a nejsou tudíž dány povinností transpozice jakékoliv směrnice do české legislativy. S politováním lze tedy konstatovat, že ministerstvo vnitra zde uplatňuje princip kolektivní viny a za akci několika osob jsou trestáni všichni uprchlíci, přicházející k nám z celého světa. Jakýkoliv zákon, a tedy i předpisy v oblasti azylu a migrace by však měly mít nadčasovou platnost, nikoliv reagovat ad hoc okamžitým zpřísněním na jednotlivé problémy aplikační praxe. Společným jmenovatelem celé připravované novely je tak další omezování práv uprchlíků a jejich plošná kriminalizace, což v konkrétní podobě představuje například zákaz držení elektronických komunikačních prostředků, okleštění dosavadní možnosti požádat o trvalý pobyt po mnohaletém čekání na výsledek azylové procedury či bezprecedentní úprava už jednou v tomto článku zmíněného tzv. letištního řízení stát chce mít absolutní kontrolu nad migrací a neváhá kvůli tomu nasadit i tak silný kalibr, jako je omezení svobody pohybu a pobytu. Na tomto konkrétním případě lze také dokreslit sílící tendenci státu upřednostnit vlastní zájmy před ochranou uprchlíků. Původně zkrácené řízení, a to mj. i v prostoru mezinárodního letiště, bylo koncipováno k rychlému odlišení osob, které ochranu zcela evidentně nezískají, od ostatních žadatelů, avšak z letištního řízení se postupem času vyklubalo permanentní omezení na svobodě všech žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří si jako prostředek k útěku do hostitelského státu zvolili letadlo, což bylo oprávněně kritizováno. Ministerstvo vnitra však na kritiku neuspokojivých poměrů reagovalo svérázným způsobem, kdy se rozhodlo přizpůsobit stav právní stavu faktickému a v tomto smyslu pak navrhlo zcela bezprecedentní úpravy již tak restriktivní procedury a navrhlo uzákonit dle svých slov právní fikci přijímacího střediska na letišti s jeho specifickým režimem i v jiných zařízeních. Takové řešení však jde proti smyslu závazku státu poskytovat ochranu uprchlíkům a nerespektuje ani další mezinárodní normy v oblasti lidských práv. V této souvislosti si zaslouží připomenout, že omezení svobody pohybu, jehož jediným legitimním důvodem je podání žádosti o mezinárodní ochranu, se nejeví jako správné. Žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří se ocitnou v tzv. letištním řízení, se nijak neodlišují od těch, kteří se na naše území přepraví jinými způsoby, není tedy důvod tuto kategorii z obecné úpravy vyjmout, omezit ji na svobodě a poskytnout jí méně záruk a menší práva nežli osobám, které požádají na území. Ze samotné skutečnosti, že žadatel učinil prohlášení o mezinárodní ochraně na mezinárodním letišti totiž nelze vyvozovat žádné negativní důsledky, a to ani pokud cizinec neměl platné vízum při vstupu na naše území. Krom toho je více než žádoucí, aby nezbytnost omezení svobody pohybu a pobytu byla hodnocena individuálně v jednotlivých případech, nikoliv paušálně zavedena pro všechny příchozí. Ve stejném duchu a za použití stejných argumentů je pak nezbytné hodnotit i navrhované nucené setrvání žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v (klasickém) přijímacím středisku až do vycestování, a to zejména v případě, že žadatel vstoupil na území neoprávněně nebo se bezprostředně před podáním žádosti na území zdržoval nelegálně. Taková konstrukce je totiž v hrubém rozporu se smyslem Úmluvy o právním postavení uprchlíků, která zakotvuje, že smluvní státy se zavazují nestíhat uprchlíky pro nezákonný vstup nebo přítomnost na území bez povolení. Nepřípustné je i navrhované nucené setrvání 14

16 AZYLOVÁ POLITIKA 2. NEOPRÁVNĚNÝ VSTUP NA ÚZEMÍ Zadržení žadatele, který vstoupil na území neoprávněně, na dobu neurčitou také zasáhne skupiny skutečných uprchlíků, kteří přicestují do země bez cestovních dokladů nebo bez příslušného víza, neboť před útěkem ze země jim strach z úřadů nebo časová tíseň neumožnily si víza nebo cestovní doklad vyřídit. Tento důvod je výslovně zmíněn v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z r (Ženevská úmluva, dále ŽÚ ) v čl. 31 odst. 2, kde se členským státům ukládá neuplatňovat omezení na pohyb uprchlíků, než která jsou nezbytně nutná, a pokud, tak jen do doby, než bude upraveno jejich postavení v zemi. Omezení pohybu žadatelů je nutné do doby provedení identifikačních údajů a provedení pohovoru, což odpovídá současné praxi. Návrh tuto lhůtu prodlužuje na neurčito bez zdův přijímacím středisku v případech žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, u nichž nebude spolehlivě zjištěna jejich totožnost, jelikož z podstaty institutu ochrany vyplývá, že osoby, kterých se tato ochrana týká, často opouštějí zemi svého původu bez cestovních či jiných dokladů, které si nemohou obstarat či použít právě z důvodů pronásledování, jež je proti nim v této zemi vedeno, a tudíž je zcela nesmyslné je za takové skutečnosti, nezávislé na jejich vůli, jakkoliv trestat. Ve své podstatě chystané ustanovení umožňuje neomezené omezení osobní svobody výše uvedených žadatelů, přičemž je nutno zdůraznit, že v některých případech trvá řízení o udělení mezinárodní ochrany i několik let. Takový postup je však s šetřením mezí základních lidských práv a svobod neslučitelný. Bylo by vhodné, aby stát, pokud jednou přijal závazek poskytovat ochranu uprchlíkům, významnější měrou přispíval i ke zkvalitnění života těchto cizinců na našem území. Bohužel, většina české veřejnosti se s restrikcemi ztotožňuje, ba co hůř, najdou se i mnozí, kteří požadují přísnější postoj státu k příchozím cizincům. A jelikož mluvíme o většině, ve stejném poměru je možné tyto úvahy vysledovat i u většiny z těch, co tvoří a přijímají zákony. Ti ostatní i při sebelepší vůli podobným proticizineckým náladám zabránit doposud nedokázali. Ač to možná bude znít krutě, oči by mnohým otevřely snad pouze nějaké krvavé konflikty v těsném sousedství. Jen za těchto okolností si lze představit, že by se Česká republika alespoň na čas odklonila od restrikcí a vstřícně a s otevřenou náručí by vítala uprchlíky. I když, možná i to je naivní úvaha. Pevnost Česká republika přeci musí zůstat nedobyta. Co na tom, že z vaničky při vylévání vody vylijeme i dítě, tedy, aby bylo rozuměno, skutečného uprchlíka. Už dávno nám přeci nejde o poskytování ochrany potřebným, ale o získání pochvaly z Bruselu, jak jsme s těmi kriminálníky co zneužívají evropské pohostinnosti pěkně zatočili. A jestli ztratili uprchlíci o Českou republiku zájem? Pokud ano, nebylo by se čemu divit. A tím lépe pro ně u nás totiž doopravdy na růžích ustláno nemají. Pavla Hradečná Autorka působí v poradně pro uprchlíky. Návrh novely zákona o azylu: omezení svobody žadatelů V Poslanecké sněmovně se projednává návrh zákona č. 325/1999 Sb., o azylu pod sněmovním tiskem č V tomto článku se budu věnovat navrhovanému ustanovení 46a zákona o azylu. Návrh rozšiřuje značně možnosti zadržet žadatele o azyl. 1 Dnes je možné omezit pohyb žadatelů ve 3 případech: 1. Žadatelé o azyl umístění do přijímacího střediska letiště Praha Ruzyně jsou zadrženi, pokud jejich žádost rozhodne ministerstvo do 5 dnů a pak soud do 45 dnů od žaloby, maximálně mohou být zadrženi 180 dnů. 2. Po opakovaném porušení cizineckého zákona nebo v případě ohrožení veřejného pořádku, je možné zajistit cizince a umístit ho do detence, kde může podat žádost o azyl. Může být zadržen maximálně po dobu 180 dnů, bránit se může u soudu. Kvůli pomalému rozhodování soudů je cizinec zpravidla zadržen minimálně 3-4 měsíce. 3. Cizinec již žádal o azyl v jiné zemi EU, vstoupil do České republiky přes jinou zemi EU, nebo přes zemi, se kterou má ČR uzavřenou readmisní dohodu. Žadatel je zadržen, než je předán do jiné země. Navrhované znění 46a vnese do zákona další možnost omezit svobodu žadatele za následujících podmínek: a) žadatel vstoupil na území neoprávněně nebo se bezprostředně před podáním žádosti na území zdržoval neoprávněně, b) nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žadatele, c) žadatel se prokazuje padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti, nebo d) je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, pokud by takový postup nebyl v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Na rozdíl od existujících způsobů omezení svobody by dle navrhovaného znění žadatel mohl v přijímacím středisku zůstat až do vycestování, což bude podléhat přezkumu ze strany ministerstva vnitra, zda důvody pro zajištění trvají. Žadatel může podat žalobu proti rozhodnutí o omezení svobody k soudu do sedmi dnů od doručení rozhodnutí. Omezení svobody kohokoli je v České republice možné za podmínek stanovených v Listině základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2 (zbavit svobody je možné jen na základě zákona) a v čl. 14 (svoboda pohybu může být omezena jen z určitých důvodů). 2 Jeden z důvodů dle důvodové zprávy je ničení dokladů žadateli a mizení žadatelů po jejich propuštění z přijímacího střediska. Pokud jde o mizení žadatelů, má ministerstvo možnost zastavit řízení pro opakované nedostavení se k pohovoru. 3 Navrhovatel odkazuje též na zajištění bezpečnosti území, což je povolený důvod pro omezení svobody pohybu dle čl. 14 LZP. Uvádí, že omezení svobody je nutné kvůli boji s nelegální migrací a organizovaným zločinem. Obstojí toto odůvodnění pro všechny vyjmenované podmínky? 1. POZMĚNĚNÉ DOKLADY A ZMĚNĚNÁ TO- TOŽNOST Není možné ospravedlnit detenci žadatelů na dobu neurčitou jen pro jejich nezjistitelnou totožnost nebo jen pro pozměněné cestovní doklady. Jedním z příkladů, kdy jsou lidé donuceni si doklady změnit a vystupovat pod cizím jménem z důvodu vlastní bezpečnosti, je případ Iráku, kde lidé v zájmu vlastní bezpečnosti mění identitu. 4 Pokud Iráčané požádají o azyl s pozměněným dokladem, který si vyhotovili, aby v bezpečí opustili zemi, v České republice by mohli být zajištěni po nepřiměřeně dlouhou dobu. 1) V textu používám nepřesný, ale běžně používaný termín žadatel o azyl. 2) čl. 14 odst. 1: jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. 3) 25 písm. d) z. o azylu. V 2006 bylo řízení zastaveno celkově v 351 případech a toto číslo zahrnuje i zpětvzetí žádosti o azyl nebo tzv. dublinské případy (dle statistik Dublinského střediska 142 případů). V uplynulém roce tedy bylo zmizelých žadatelů pravděpodobně méně než dvěstě z počtu 3 016, tedy méně než 7 % žadatelů. Viz statistiky: 4) Viz: Jak přežít v Iráku? Hrát šíitu i sunnitu. Hospodářské noviny Cituji: >>Změnit si jméno, to je teď mezi Iráčany skutečným hitem. Umar Salman oznamuje, že se odteď jmenuje Samir Salman, cituje z iráckého deníku Al Táchí britský Guardian. Na stejné stránce jsou podobných inzerátů desítky. Můj prvorozený syn se přejmenovává z Michaela na Alího, uvádí další.<< 15 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007

17 AZYLOVÁ POLITIKA Ilustrační foto. vodnění, není tedy na základě čeho usoudit, zda toto omezení je nezbytné. Omezování svobody upravují též Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 9) (dále MPOPP ) a Evropská úmluva o lidských právech (čl. 5) (dále EÚLP ). Interpretaci k čl. 9 MPOPP 5 ohledně detencí žadatelů o azyl nalezneme v případu A. proti Austrálii. 6 Jednalo se o žadatele, který do Austrálie připlul na lodi z Kambodže. Dle platné legislativy mohli být tzv. boat people zadrženi až do vycestování. V detenci byl A. zadržován 3 roky a 204 dní jen z důvodu nezákonného vstupu na území Austrálie. Human Rights Committee shledala, že čl. 9 odst. 1 a odst. 3 byly porušeny. Uvedla, že když se zakazuje svévolné zatčení, nemyslí se tím jen zatčení bez opory v právu, ale výklad má být širší a má znamenat nevhodné a nespravedlivé zatčení. Také shledala, že jen nezákonnost vstupu není postačující, aby ospravedlnila detenci na neurčitou a neustále prodlužovanou dobu a že důvody musejí být závažnější (např. snaha žadatele utéct, nedostatek spolupráce ze strany žadatele). Možnost žaloby v australském právu existovala, ale nebyla účinná soud zkoumal pouze, zda byl naplněn předpoklad pro detenci: zda stěžovatel připlul na území na lodi. Takový přezkum byl formální a nedostatečný z pohledu čl. 9 MPOPP. Navrhované znění ustanovení 46a by pravděpodobně nezabránilo aplikaci v obdobném duchu jako v Austrálii. Jinou interpretaci detence nalezneme v čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP. 7 Článek 5 umožňuje několik výjimek ze zákazu omezit svobodu, jednou z nich je zbavení svobody, aby se zabránilo nepovolenému vstupu na území. Předpokládejme, že znění 46a sleduje tento cíl. Detenci žadatelů o azyl z tohoto důvodu se věnoval ESLP minulý rok ve věci Saadi proti Velké Británii. 8 Pan Saadi přijel na mezinárodní letiště a požádal o azyl. Bylo mu několikrát prodlouženo dočasné povolení ke vstupu na území, poté byl zadržen a umístěn do detenčního zařízení, aby byl přítomen azylovému řízení a aby byla jeho věc rychle posouzena. Po 8 dnech detence a neudělení azylu byl propuštěn. Pan Saadi namítal, že jeho zajištění nebylo nezbytně nutné, Podepište elektronickou petici PROTI diskriminační novele zákona o azylu a o pobytu cizinců. neboť projevil vůli spolupracovat s orgány a na požádání se vždy včas dostavil. Dle Soudu čl 5 odst. 1 písm. f) EÚLP nevyžaduje, aby zbavení svobody bylo nezbytně nutné za účelem nepovolení vstupu nebo za účelem vyhoštění. Není nutné zkoumat, zda existují účinné prostředky jak zajistit, aby žadatel nepovoleně nevstoupil na území, jež by méně zasahovaly do jeho svobody pohybu. V daném případě neshledal Soud vzhledem k době zajištění (8 dnů) porušení čl. 5. V souhlasném stanovisku se však soudce Bratza vyjádřil, že zadržení ze stejných důvodů, jež by podstatně překračovalo uvedenou lhůtu osmi dnů, by bylo neslučitelné s čl Dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy musí být dostupný účinný prostředek nápravy, jímž je možné rozhodnutí o zajištění napadnout před soudem. Nestačí, aby byl prostředek nápravy uveden v zákoně, musí být reálný a účinný a musí být dostupný urychleně. Z rozboru je zřejmé, že navrhovaná úprava by mohla být v rozporu s mezinárodními závazky ČR v: 1. čl. 31 ŽÚ ukládá sankci uprchlíkům v rozporu s čl. 31 odst. 1 a omezuje jejich právo pohybu v rozporu s čl. 31 odst. 2 na delší dobu, než do doby, kdy je upraveno jejich postavení v zemi. 2. čl. 9 MPOPP žadatelé o azyl budou zajištěni jen proto, že vstoupili nelegálně na území České republiky, bez dalšího důvodu, který by zajištění opravňoval (například nebezpečí útěku žadatele). 3. čl. 5 odst. 1 písm. f) a čl. 5 odst. 4 EÚLP, pokud nebude včas dostupná účinná obrana před soudem a cizinci budou zadrženi nepřiměřeně dlouho. Soudní ochrana zůstává stejná jako v současné době, kdy většina rozhodnutí ve věci detence cizinců dle příslušných ustanovení trvá 3-4 měsíce. Nemůžeme to pokládat za neprodlené rozhodnutí soudu. Návrh opomíjí žadatele, kteří při útěku ze své Zdroj: internet země zanechají své doklady doma a přicestují do České republiky s nadějí, že zde budou moci bezpečně pobývat, než se situace v jejich zemi zlepší. Pro jejich zajištění v detenci by měly být stanoveny: maximální doba zajištění, příklady výjimek ze zajištění a přesné předpoklady zajištění. Zákonodarce se může inspirovat svým zdůvodněním k 73 zákona o azylu, dle něhož uprchlíkům, uvádějícím azylově relevantní důvody budou v souladu s čl. 31 ŽÚ, bude povolen vstup na území. Toto znění je vhodné vložit do zákonného textu. Je s podivem, že když zákonodarce dbá na omezení zajištění u 73 (dbá na to, aby nebylo bezbřehé ), nevadí mu to u ustanovení 46a, tedy u většiny dalších žadatelů. Hana Tóthová Autorka je pracovnicí SOZE. 5) Čl. 9: 1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem. [ ] 4. Každý, kdo je zatčen nebo se nalézá ve vazbě, má právo na řízení před soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jeho zadržení a nařídit jeho propuštění, jestliže vazba není zákonná. 6) A. v. Australia (560/1993) ICCPR (3 April 1997) 7) 1. [ ] Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:... (f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. 8) Saadi proti Velké Británii ze dne číslo stížnosti: 13229/03. Překlad rozsudku bude publikován v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 5/ ) Rozhodnutí o neporušení čl. 5 bylo 4 : 3, tedy v případě jiného názoru soudce Bratza by soud byl shledal porušení článku 5 odst. 1 písm. f). 16

18 AZYLOVÁ POLITIKA Ukrajina bez hranic? aneb No Border camp na Ukrajině, srpna Do naší redakce dorazila mailem následující pozvánka na zajímavou mezinárodní akci, která se letos v srpnu koná na Ukrajině. Pro případné zájemce uvádíme doslovný překlad pozvánky. Buďte zdrávi! Zveme vás na No Border camp na Ukrajině. Pokud máte nějaké nápady, otázky nebo nám již nyní chcete vypomoci s přípravou setkání, pomoci se stavbou tábora týden před jeho oficiálním zahájením a což je nejdůležitější přispět k programu vlastními workshopy, semináři, praktickým výcvikem či čímkoliv jiným, neváhejte nám napsat již nyní. Chcete-li být pravidelně informováni o probíhajících přípravách a chcete-li se sami aktivně podílet na přípravě tábora, přispět k jeho programu návrhy workshopů, seminářů, praktického výcviku atd., připojte se k mezinárodnímu mailing-listu noborder_ee_int@lists.riseup.net. Pracovním jazykem tohoto mailing-listu je angličtina. Pomozte nám šířit tuto pozvánku všemi způsoby. Přeložte ji do jakéhokoliv jazyka a rozšiřujte ji ve vaší zemi či kdekoliv jinde budete chtít. Proč No Border camp na Ukrajině 2007? Tábor se bude konat od 11. do 20. srpna 2007 v hlavní oblasti tranzitní a pracovní migrace na Ukrajině, v Zakarpatsku. Rozšíření Evropské unie směrem na východ vyústilo v posun hradebních zdí Pevnosti Evropa až k západní hranici Ukrajiny. Ukrajinský region Zakarpatsko, jehož největšími městy jsou Užhorod a Mukačevo, se stal novou hraniční linií, poznamenanou rostoucí militarizací a zvýšenou koncentrací detenčních táborů pro uprchlíky ze zemí globálního Jihu a bývalého Sovětského svazu, kteří se snaží uniknout před válkami, totalitarismem nebo bídou do zemí Evropské unie. O podmínkách ve většině z těchto táborů je jen velmi obtížné získat jakékoliv otevřené informace. Situace uprchlíků na Ukrajině je velmi nestabilní: jejich svoboda pohybu je omezena; je pro ně jen velmi obtížné získat přístup k práci či lékařské péči, uprchlíci nemají zajištěnu žádnou sociální péči. Jakmile někdo získá status uprchlíka, jedinou pomocí, jíž se mu dostane ze strany státu, je jednorázová platba směšných tří euro. V minulých letech Ukrajina vydala žadatele o azyl do zemí, jako jsou Uzbekistán, kde pak byli na dlouhá léta uvězněni v nechvalně proslulých gulazích tamního autoritativního režimu. Zostření hraničních kontrol silně poznamenalo život místních obyvatel v upadajícím regionu Zakarpatska. Oblast se nalézá na průsečíku hranic pěti zemí: Ukrajiny, Slovenska, Polska, Maďarska a Rumunska. Čtyři z těchto zemí jsou nyní členy Evropské unie, avšak Ukrajina se jejím členem v dohledné budoucnosti jistě nestane. Pevnost Evropa tak tedy upevňuje své východní hranice právě na hraniční linii se Západní Ukrajinou. Až polovina práceschopného obyvatelstva Západní Ukrajiny je zaměstnána v zahraničí. Ukrajina zrušila vízový režim pro občany zemí Evropské unie, avšak naopak Unie nikterak nezjednodušila přístup Ukrajinců na evropský pracovní trh (či jen území evropských zemí), ačkoliv je přitom dnes jen velmi obtížné představit si současné zemědělství v Evropské unii bez sezónních dělníků z Ukrajiny. Současně Zakarpatsko představuje specifický region, vyznačující se unikátní atmosférou místních kultur a tradic. S tím, jak se oblast stala jednou z hlavních tras mezinárodní migrace, se situace ovšem rychle mění. A tak místní pohraničníci, bezpečnostní služby a média používající xenofobní jazyk pomáhají mezi místními lidmi šířit předsudky vůči migrantům, což přispívá ke zvyšování napětí v oblasti. Organizátoři tábora požadují právo svobodného pohybu pro každého člověka, právo azylu pro všechny pronásledované lidi a právo lidí na emigraci ze zaostávajících oblastí za prací do jiných zemí, pokud to přispěje ke zlepšení jejich života. Požadujeme zrušení veškerého vízového režimu. Chceme zrušit dosavadní hraniční režim Pevnosti Evropa, který v posledních letech vedl ke státem posvěceným vraždám tisíců lidí na jejich hranicích. Politika globálního apartheidu musí být zastavena. Navazujeme na tradici táborů bez hranic (No Border camps) ve východních pohraničních oblastech pevnosti Evropa, které byly v letech organizovány na hranicích Německa a Polska, v letech na východní hranici Polska, roku 2001 ve Slovinsku, roku 2003 v Rumunsku, roku 2003 a 2005 na hranicích mezi Bulharskem a Řeckem a roku 2004 ve Finsku. Tyto tábory byly rovněž pořádány na jižních hranicích Evropy - na Sicílii roku 2000 a ve španělské Tarifě roku Rovněž tak jsou naše tábory organizovány v evropském vnitrozemí na letištích a hlavních místech evropského kontrolního a rozhodovacího systému (např. v roce 2002 ve Štrasburku), nebo také na hranicích Mexika a USA a v Austrálii. Tento rok naše mezinárodní hnutí učinilo významný krok kupředu, neboť tábor pořádaný na Ukrajině bude první akcí svého druhu na území bývalého Sovětského svazu. Cíle tábora 1/ Vytvořit základ pro komunikaci mezi aktivisty z východní a západní Evropy a z dalších míst: setkávání, navazování kontaktů, sdílení dovedností, poznatků a zkušeností atd. (workshopy, diskuse, praktický výcvik, koncerty a mnoho dalšího). 2/ Přilákat pozornost lidí na Ukrajině (ale také v Rusku a ve světě vůbec) k rasistické migrační politice; poukázat na otázky současných forem rasismu a xenofobie. 3/ Vytvořit kontakty s místními lidmi v oblasti Zakarpatska: protirasistická výchova a vzdělávání, akce pod širým nebem, filmové projekce, výstavy, koncerty a diskuse s cílem zlepšit postoj místních lidí k migrantům, uprchlíkům a žadatelům o azyl. 4/ Vzájemná výměna informací mezi námi: jak úřady v jednotlivých zemích kriminalizují migraci, jaká je situace v deportačních věznicích a sdílení zkušeností s resistencí v různých zemích. Jedním z praktických výstupů tábora bude publikace brožury obsahující informace o této tematice z jednotlivých zemí. Vydáváme ji se záměrem posílit náš boj (výzva s příslušnými otázkami bude doručena!). 5/ Shromáždit více lidí z různých antiautoritářských skupin a hnutí na Ukrajině, v Rusku a v dalších postsovětských zemích, kteří se věnují otázkám spojených s migrací; mobilizovat lidi v boji proti rasismu, kriminalizaci migrace a systému deportačních táborů. Zároveň budeme diskutovat o možných způsobech provedení přímých akcí a možná některé i podnikneme (nikoliv však v oblasti tábora); od všech lidí, kteří jsou v kontaktu s touto oblastí, se nám dostalo rady, že jakékoliv konfrontační akce uskutečněné aktivisty zvenčí v tak citlivé záležitosti, jakou je migrace, mohou situaci jen zhoršit, rozhodně ne zlepšit. Prvořadě to tedy nebude tábor zaměřený na přímé akce, ale na komunikaci, navazování kontaktů, plánování a lidové vzdělávání. Další akci, která by se v rámci tábora měla uskutečnit, je mezinárodní shromáždění hnutí Food Not Bombs. V současné době jsme svědky skutečné exploze aktivit tohoto hnutí v celé východní Evropě. Jen v samotném Rusku pravidelně rozvíjí jeho aktivity na padesát skupin. Již jsme začali připravovat program workshopů, diskusí, praktického výcviku atd. Dáváme však přednost tom, aby program tábora byl vytvářen přímo lidmi, kteří sem dorazí. Máte-li tedy cokoliv, co byste chtěli s druhými sdílet či čím byste chtěli obohatit jeho program dejte nám, prosím, vědět již teď. Může jít o jakékoliv téma, které vás zajímá, nikoliv jen hlavní téma tábora. Berte, prosím, na vědomí, že Ukrajina již zrušila vízový režim pro obyvatele Evropské unie, USA a některých dalších zemí, takže máte-li pas nějaké západní země, nebudete pravděpodobně potřebovat vízum k tomu, abyste se k nám mohli přidat. Předávejte toto pozvání skrze vaše kontakty dále. Podrobnější informace a kontakty: noborder2007@riseup.net Mezinárodní mailing-list: noborder_ee_int@lists.riseup.net 17 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007

19 Ovidius doživotní vyhnanec Klasický básník zlatého věku římské literatury Publius Ovidius Naso (43 př.kr. 18 po Kr.) nesporně náleží nejen mezi nejznámější antické literáty, ale i uprchlíky. Přesněji vzato a současnou terminologií řečeno, nucené migranty, respektive vyhnance. Ovidiova postava je o to zajímavější, že své pocity ve vyhnanství literárně ztvárnil ve vlastním básnickém díle, a podal tak dodnes až drásavě aktuální a naléhavou výpověď o životních pocitech člověka, drasticky připraveného o domov, rodinu, přátele i všem možnostem otevřený způsob života. A samotná příčina jeho vynuceného odchodu z Říma dodnes představuje záhadu bezmála detektivní, nad níž si lámou hlavu historikové a popouštějí uzdu své fantazii spisovatelé historických a biografických románů. Ovidius se narodil ve středoitalském městečku Sulmo (dnešní Sulmona) v dobře situované středostavovské rodině. Prošel tehdy obvyklými studiemi v Římě a Athénách. K nelibosti rodiny opustil úřednickou kariéru, vstoupil do literární družiny Messaly Corvina a začal se věnovat výhradně básnické tvorbě. Svým dílem si záhy vydobyl literární uznání, stal se přítelem nejvýznamnějších římských básníků a jednou z vůdčích postav římské umělecké bohémy. Svým renesančním životním stylem a smyslem pro rafinované požitkářství se v ní cítil jako ryba ve vodě, o to bolestnější pak pro něj bylo nucené odloučení od světa, s nímž se bytostně identifikoval. Odrazem básníkova životního stylu je jeho básnická tvorba. V jejím prvním období v ní výrazně převládají milostné motivy, pojaté velmi odvážně a otevřeně. To platí jak pro jeho první sbírku Amores (Lásky), tak Heroides (Listy heroin fiktivní dopisy slavných ženských postav z antické mytologie jejich vzdáleným a odloučeným milencům nebo manželům), zejména však pro nejznámější sbírky Ars amatoria (Umění milovat) a Remedia amoris (Léky proti lásce). V druhém období své tvorby se obrací k antické mytologii. Tehdy vzniká snad nejklasičtější z jeho děl, rozsáhlá sbírka Metamorphoses (Proměny), obsahující na 250 antických bájí, jejichž ústředním motivem a spojujícím článkem je nějaká proměna. V nedokončené sbírce Fasti (Kalendář) básnicky v chronologickém pořadí zpracoval římské svátky a zvyky s nimi spojené. Právě uprostřed práce na této sbírce a zároveň v době, kdy pomalu opouští bouřlivý bohémský život a ve svém třetím manželství konečně nachází klid a jistoty rodinného života, přichází ovšem rána, která těžce poznamenala jeho život i dílo. Z dosud ne plně vysvětlených příčin byl Guantánamo pět let bezpráví Publius Ovidius Naso. Zdroj: commons.wikimedia.org Ve věznicích na Guantánamu, které USA navzdory mezinárodnímu tlaku dosud neuzavřely, bylo od roku 2002, kdy byly zřízeny, vězněno již více než 700 osob včetně několika dětí ve věku od 13 let. Nikdo z nich nebyl řádně souzen dle mezinárodních standardů a usvědčen. Americké úřady odmítají vězňům přiznat práva garantovaná Ženevskou konvencí, protože je považují za nepřátelské bojovníky, na něž se údajně mezinárodní právo nevztahuje. SLAVNÍ UPRCHLÍCI básník vypovězen z Říma a odsouzen k doživotnímu vyhnanství v Tomidě (dnešní rumunský přístav Constanca) na černomořském pobřeží. Teorií o příčinách vyhnanství je hned několik. Podle jedné z nich jej císař Augustus, marně usilující o obnovu tradičních konzervativních starořímských mravů, potrestal za jeho nevázanou erotickou tvorbu. Podle jiné teorie, zřejmě nejvíce se blížící historické pravdě, se Augustus básníkovi pomstil za to, že byl zapleten do skandálu spojeného s jeho vnučkou Julií Mladší, která svým více než libertinským soukromým životem Augustovi přímo ve vlastní rodině uštědřila políček jeho oficiální moralistní politice. Ovidius sám se zmiňuje o carmen et error (básni a omylu), která byla bezprostřední příčinou jeho vynuceného odchodu z Říma. Ovidiovo vyhnanství bylo na jedné straně mírné na rozdíl od drsnějšího exsilia se jednalo o tzv. relegatio, které neznamenalo ztrátu majetku a občanství. Avšak náhlé a trvalé odloučení od milovaného Říma, živě tepajícího srdce tehdejší civilizace, do drsných končin až na samotné výspě antického světa, znamenalo pohromu literární i lidskou, která snad výše zmíněné možné ztráty ještě předčila. Italský literární historik Gian Biagio Conte popisuje Ovidiovu situaci těmito výstižnými slovy: Z římského výsluní se náhle ocitl až na samém okraji impéria, mezi primitivními národy, které latinu ani neznaly. Ovidius, zvyklý na úspěch a obdiv publika, okouzleného virtuozitou jeho umění, je náhle osamocen a píše poezii jen sám pro sebe. V tomto trudném rozpoložení vznikají jeho slavné sbírky Tristia (Žalozpěvy), Epistulae ex Ponto (Listy z Pontu), didaktický epos o rybářství zvaný Halieutica a báseň Ibis adresovaná nejmenovanému nepříteli. Rozpoložení nedobrovolného vyhnance nejlépe odrážejí první dvě ze jmenovaných děl. Výstižně je charakterizuje verš z Tristií (V.1.5): osud můj žalostný jest, i báseň žalostná bude. Stesk po vzdáleném římském domově se střídá s popisy nehostinné černomořské krajiny a drsného života uprostřed barbarského národa Getů, prosby o milost adresované císaři jsou prokládány obhajobami vlastního díla. Listy z Pontu potom představují seriál fiktivních dopisů vzdáleným přátelům, jakýsi druh básnické samomluvy, jíž si Ovidius kompenzoval samotu a ztrátu životního smyslu. Z psychologického hlediska je toto poslední období Ovidiovy tvorby silnou osobní výpovědí, literární historikové však dokumentují neblahý vliv vyhnanství projevující se úpadkem básníkova jazyka a stylu. Všechny Ovidiovy prosby o milost adresované Augustovi i jeho nástupci Tiberiovi však vyzněly naprázdno a básník dožil svůj život v trudném vyhnanství. S pohnutým závěrem básníkova života však kontrastuje jeho druhý život, který se od počátku až po dnešek nese ve znamení neutuchající proslulosti. Široké obliby dosáhlo jeho básnické dílo již v antice a překvapivě i ve středověku, kdy se stal součástí kánonu školní latinské četby, v níž si své čelné postavení zachoval až dodnes. Dvanácté a třinácté století bylo pro svůj obdiv k němu přímo nazýváno aetas Ovidiana (ovidiovský věk). Ještě silnější je pak zájem renesance, jíž je básníkova radostná životnost velmi blízká. Ovidiovo vyhnanství pak vstoupilo do dějin jako neodmyslitelný fenomén jeho osudu lidského i literárního, a podobně jako u dalších slavných vyhnanců a psanců z nejrůznějších příčin, od Abelarda přes Danta a Komenského až po moderní spisovatele 20. století, se stalo nejen tématem, ale i inspirací (byť bolestnou a místy problematickou) vlastní umělcovy tvorby. Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP. Podle aktuálních zpráv, které má Amnesty International (AI) k dispozici, se navíc zhoršují podmínky věznění. Po poslední reorganizaci tábora je většina vězňů v rámci maximálního zabezpečení držena 22 hodin denně ve stísněných klecích z pletiva nebo ocelových 18

20 celách. Ty nemají okna ani přístup čerstvého vzduchu. Vězni se nesmějí pohybovat, nepřetržitě osvětlené cely jsou pod neustálým dohledem skrz úzký otvor ve dveřích. Možnost sociálního kontaktu a vykonávání jakýchkoli činností je zcela minimální. Asi 80 procent z přibližně 385 mužů nyní držených na Guantánamu je vězněno v izolaci. Podle informací advokátů se nejistá budoucnost a neodpovídající podmínky vážně podepisují na psychickém a fyzickém zdraví vězňů. Před několika dny jeden z nich spáchal sebevraždu. Americká administrativa vězňům na Guantánamu odmítá přiznat právo na řádný soud a jejich případy nechává posuzovat před kontroverzními vojenskými tribunály, které se neřídí platnou legislativou, ale ad hoc vytvořenými manuály. Přesto mají vojenské tribunály kritizované mezinárodním společenstvím i nevládními organizacemi možnost odsoudit obviněné dokonce k trestu smrti. Jedním z deseti vězňů, kteří dosud byli postaveni před vojenskou komisi ustavenou na rozkaz prezidenta Bushe z 13. listopadu 2001, byl Australan David Hicks. Ačkoli byly procesy v listopadu 2004 pozastaveny a americký Nejvyšší soud prohlásil jeden z nich za protiústavní, byl Hicks před dvěma měsíci odsouzen formálně k devíti letům vězení za Guantánamo. Zdroj: AI materiální podporu terorismu. Rozsudek, který byl po dohodě s obžalobou snížen na devět měsíců, byl vynesen na základě zákona, který prezident Bush podepsal 17. října 2006 a popřel jím výrok Nejvyššího soudu. Hicks před tím strávil bez řádného obvinění v celách Guantánama několik let, stěžoval si na špatné zacházení a mučení. V den procesu vyřadil předseda vojenské komise kvůli formálním chybám z případu dva ze tří jeho advokátů, ačkoli Hicks požadoval větší právní pomoc. David Hicks se sám přiznal k jednomu bodu obžaloby, existují však spekulace o tom, že jeho přiznání bylo vedeno snahou dostat se po letech věznění na svobodu. Amnesty International žádá, aby základna Guantánamo byla okamžitě uzavřena a zadržovaní lidé buď řádně obviněni a souzeni podle mezinárodního práva, nebo propuštěni. Do té doby musí americká vláda zajistit zlepšení podmínek na základně. AI upozorňuje rovněž na nutnost soudit vězně z Guantánama před řádnými federálními soudy, nikoli vojenskými tribunály. Věznice Guantánamo je symbolem nezákonného jednání. Lidé jsou tam svévolně zadržováni bez přístupu k soudům, říká Irene Khan, generální tajemnice Amnesty International. AI hluboce odsuzuje brutální činy, které páchají ozbrojené skupiny. V odpovědi na teror však vlády nesmí porušovat lidská práva. Ivona Novomestská a Helena Povolná Autorky pracují v české pobočce Amnesty International. Burani v salonu aneb konec jedné iluze Když ještě před rozšířením Evropské unie o postkomunistické státy střední a východní Evropy varovali mnozí lidé na západě před burany z východu, byla v tom spatřována arogance a bohorovnost namyšlených zápaďanů. Ti korektnější pak sice uznávali východní deficit v oblasti demokracie a politické kultury, doufali však, že se jim svým příkladem a řízeným tlakem podaří východ zcivilizovat. Dopadlo to však bohužel naopak a jak to občas v dějinách chodí, realita překonala i obavy těch největších skeptiků a pesimistů. Arogantní buranství se v unii zabydlelo jako veš v kožiše a viditelně proměňuje její někdejší slušné mravy. Netýká se to ani tak desetitisíců pracovních migrantů z nových členských zemí, kteří si v bohatých západních státech těžce vydělávají na svůj chléb vezdejší, jehož se jim v jejich domácích více méně stále dysfunkčních státech nedostává naopak, ti trpělivě vykonávají ty nejméně vábné práce a nejsou-li přímo žádáni, rozhodně žádné těžkosti nevyvolávají a nikoho nepopuzují. Problémy však přicházejí z vyšších společenských a politických pater. Když v devadesátých letech v Rakousku ve volbách poprvé uspěli Haiderovi svobodní, vyvolalo to v celé unii poprask. Unie přirozeně nemohla mluvit do výsledků demokratických a zcela korektních voleb, nicméně svým bojkotem rakouských politiků dala vcelku jasně najevo, co si o nich myslí. Bojkot na jedné straně a vytrvalá mediální pozornost na straně druhé nakonec vedly k tomu, že svobodní se zřekli svého extremismu a naučili se chovat možná korektněji než leckterá zavedená demokratická strana. Bublina ambiciózního korutanského hejtmana v tichosti splaskla a naopak politička z jejich středu je dnes respektovanou evropskou komisařkou pro mezinárodní vztahy. Východní Evropa je dnes ovšem plná politiků, ve srovnání s jejichž projevy jsou někdejší proticizinecké výpady rakouských Svobod-ných v podstatě nevinným hospodským hudrováním nebojkotuje je však už nikdo. Haider pobouřil Evropu výpady proti imigrantům, dnešní vlády za velkou louží jinými politickými dobrodruhy kdysi tolik velebené nové Evropy terorizují nejen imigranty, ale i vlastní občany a vcelku jim to prochází. Pár příkladů za všechny. Maďarský premiér, usvědčený z politické lži, posílá na své občany policejní těžkooděnce, na druhé straně pak extrémní pravice vykřikuje antisemitská hesla a hanobí hroby. Slovenský premiér populista bez idejí, čistí úřady a státní instituce s vervou husákovského normalizátora a svou zahraniční politiku kormidluje mezi Bruselem, Moskvou a Ha-vanou. Jeden z jeho koaličních partnerů pak chce táhnout s tanky na Budapešť, vysocí církevní hodnostáři velebí fašistický stát a spolu s národovci roní krokodýlí slzy nad právem odsouzeným válečným zločincem, který okradl o majetek i o život desetitisíce vlastních občanů. V Polsku, pomineme-li tradiční antisemitismus a homofobii patřící již k místnímu folklóru, vláda svou legrační snahou umravnit mládež školními uniformami a neméně obsesívním tažením proti rozvodům a potratům ukázala, že i ty nejintimnější otázky lidského života lze kontrolovat způsobem, jaký by ve své antiutopii nevymyslel ani Goerge Orwell, ba snad ani svatý Augustin, intelektuální otec křesťanské erotické pruderie. A poslanci parlamentu, kteří se veřejně modlí za déšť a vystupují s požadavkem prohlásit Krista za krále Polska, dokazují, že návrat středověku není jen záležitostí Talibanu či amerického konzervativního jihu. K dokonalosti chybí snad již jen zákaz předmanželskému sexu a zákony proti čarodějnictví, které dodnes platí v několika afrických státech. Člověku se ani nechce věřit, že se tak děje v zemi, která dodnes vyniká vyspělou kulturní a akade-mickou elitou, kdysi byla nebojácným hybatelem protikomunistické resistence v celém východním bloku a v době renesance svobodnou šlechtickou republikou, kde našel azyl Komenský a jež svou všeobecnou tolerancí mohla směle konkurovat Nizozemí. V těchto neveselých souřadnicích jsou pak Topolánkovo neomalené buranství a Čunkův slizký populismus opravdu jen nevinnou lokální kauzou potvrzující, že Česko je skutečně nudnou a nezajímavou zemí, kde se s výjimkou jihoafrické kovbojky Radovana Krejčíře nic zvláštního neděje. Všechno toto tragikomické hemžení nezralých postkomunistických společností by mohlo být považováno za vcelku neškodné bizarní panoptikum, kdyby nemělo fatální dopad 19 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007