Sociálně politická rizika pro mezinárodní aktivity ekonomických subjektů

Transkript

1 Studijní opora pro cílovou skupinu lektorů Sociálně politická rizika pro mezinárodní aktivity ekonomických subjektů v rámci projektu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost CZ.1.07/3.2.07/ Konkurenceschopnost ve světové ekonomice a české ekonomice v návaznosti na Moravskoslezský kraj Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. 2012

2 Místo pro poznámky k tématu Úvod do studované problematiky 2

3 Místo pro poznámky k tématu Struktura materiálu 3

4 Tato část vysvětlí nosné pojmy celé pojmy celé bezpečnostní politiky, jimiž jsou pojmy hrozba, riziko a výzva. Vymezí, jaké jsou základní rozdíly mezi těmito pojmy a představí jejich dělení na základě základních kritérií, jakými jsou původce děje, sektorové, geopolitické a časové hledisko. Dále vysvětlí podstatu procesu vyhodnocování rizik a popíše jeho základní etapy. Bezpečnostní hrozby a bezpečnostní rizika se v mezinárodních vztazích velmi těsně prolínají a navzájem na sebe navazují. Vyhodnocování charakteru hrozeb a zejména pak jejich naléhavosti a zvažování s tím spojených rizik je základem a prvním krokem každého rozhodovacího procesu na poli bezpečnostní politiky. Právě v tomto výchozím bodu se soustřeďuje nejvyšší zodpovědnost těch, kteří rozhodují jménem států nebo dokonce mezinárodních organizací. Především je třeba zdůraznit, že mezi pojmy "hrozba" a "riziko" jsou naprosto zásadní rozdíly. Tyto dva pojmy nelze směšovat, je nutné je jasně a přesně odlišovat. Z důkladného studia odborné literatury a podrobnějšího posouzení řady důležitých historických událostí docházíme k závěru, že bezpečnostní hrozby jsou vždy jevem objektivního charakteru. Vždy působí zcela nezávisle na činitelích, kteří vytvářejí jejich vnější prostředí. Působí 4

5 nezávisle na vůli těch, kterých se dotýkají. Vždy se projevují nezávisle na vůli těch, kdo jim jsou vystaveni, tedy na vůli ohrožených. Ohrožené subjekty před nutnost nějak se zachovat, tedy před nutnost přijmout nějaké rozhodnutí a prosadit nějaké opatření. Nezávislost bezpečnostních hrozeb se projevuje ve dvou hlavních směrech: ve vztahu k činitelům na poli ekonomiky a politiky a stejně tak i vůči jejich referenčním objektům. To znamená, že hrozby působí nezávisle na vůli, zájmech a opatřeních těch, kteří přijímají důležitá rozhodnutí. Stejně nezávislé je i jejich působení ve vztahu k zemím či mezinárodním společenstvím, v jejichž jménu se přijímají důležitá rozhodnutí s dlouhodobým dopadem. Nejčastějším referenčním objektem jsou životní nebo strategické zájmy státu, společenství nebo konkrétní společnosti. Místo pro poznámky k tématu Bezpečnostní hrozby a rizika 5

6 [Napište citaci z dokumentu nebo shrnutí některého zajímavého bodu. Textové pole lze umístit do libovolného místa v dokumentu. Pomocí karty Nástroje textového pole můžete změnit formátování textového pole citace z vlastního textu.] 6

7 Bezpečnostní hrozby dělíme podle několika hledisek. Jsou jimi: původce děje, sektorová příslušnost, geopolitika a čas. Z hlediska původce děje dělíme hrozby na nezáměrné a záměrné. Zdrojem nezáměrných hrozeb jsou přírodní jevy záplavy, sucha, velké výkyvy počasí, sopečná činnost, neúroda, pády meteoritů či asteroidů a další. K nezáměrným hrozbám patří také ekonomické nebo finanční krize, které často propukají nepředvídatelně a napříč všem možným opatřením i těch nejsilnějších ekonomických hráčů. Naproti tomu záměrné hrozby se odvíjejí od záměru konkrétních subjektů, jimiž mohou být státy, organizace, skupiny nebo i jednotlivci. kulturní. Z hlediska sektorového hrozby dělíme na: vojenské, politické, ekonomické ekologické a Nejvážnější vojenskou hrozbou dneška jsou agrese, ozbrojené konflikty, okupace, regionální války a šíření/ proliferace zbraní hromadného ničení. Nejvážnější politickou hrozbu představují nestabilita, xenofobní a genocidní myšlení, násilné převraty, zhroucené státy, diktátorské režimy, extremismus a zejména pak terorismus. 7

8 Největší ekonomické hrozby vyplývají především z nerovnoměrnosti světového vývoje (tzv. dvojí globalizace), která může mít velmi závažné dopady na stabilitu světových trhů. Vážnými hrozbami jsou také finanční a hospodářské krize, embarga, obchodní a ekonomické války. Ekologické hrozby se projevují především vážným poškozováním životního prostředí, které pak má vážné dopady i v ekonomice a politice, a nakonec mohou vážně destabilizovat i bezpečnost států. Kulturní hrozby se nejvíce projevují vzájemnou nesnášenlivostí, diskriminací, útoky na svatostánky. A mohou vyvrcholit válkami, jako se to stalo např. v Jugoslávii. Z geopolitického hlediska hrozby dělíme na přímé a nepřímé. Přímou hrozbou pro někdejší ČSR byla rozpínavost hitlerovského Německa ve 30. letech 20. století. Přímou hrozbou pro Kuvajt a jeho samostatnost byl irácký diktátor Saddám Husajn, přímou hrozbou pro ústřední alžírskou vládu jsou islamistická uskupení FIS a GIA. A stejně tak přímou hrozbou pro jakoukoliv firmu může být konkurenční společnost, která usiluje o jejím rozvrácení a následné zničení. Naproti tomu např. civilizační násilí v bývalé Jugoslávii nebo genocidní šílenství v afrických zemích se mohou zdát z pohledu střední Evropy jako vzdálené, působí proto jako hrozby nepřímé. Ale jejich dlouhodobé podceňování nebo dokonce ignorování ale mohlo skončit tím, že postupně zachvátí i další oblasti a stanou se hrozbami přímými. Stejně tak na poli ekonomiky může jako nepřímá hrozba působit např. krize v jiné zemi nebo na jiném světadíle, která se nakonec může nebo nemusí projevit i tam, kde se to zdá být nepravděpodobné. Z časového hlediska hrozby dělíme na latentní a naléhavé. Dlouhotrvající déšť je naléhavou hrozbou povodní pro Podkrkonoší, zatímco pro Drážďany je hrozbou latentní. Tam ještě je čas se na vzestup hladiny Labe připravit. Stejně tak terorismus byl v USA dlouhou dobu považován za hrozbu latentní, ale dnem se stal hrozbou velice naléhavou. Vývoj v době globalizace mnohokrát ukázal, jak vážnou chybou je podceňování nepřímých a latentních hrozeb. Často končí tím, že ze vzdálených či skrytých hrozeb se stávají hrozby přímé a naléhavé. Když v USA vypukla v létě roku 2008 krize, nemálo českých politiků tvrdilo, že naší země se taková krize nedotkne. 8

9 Místo pro poznámky k tématu Dělení bezpečnostních hrozeb 9

10 10

11 11

12 Bezpečnostní rizika: Bezpečnostní rizika jsou vždy jevy subjektivního charakteru. Rizika se vždy vztahují k rozhodování a jednání těch, kteří jsou něčím ohroženi, kteří čelí nějaké hrozbě. Riziko je spojeno s tím, jak se daný subjekt tváří v tvář hrozbě zachová, jaké rozhodnutí přijme. Pojem riziko bychom v žádném případě neměli používat pro označení něčeho, co vůbec nemůžeme ovlivnit. Měli bychom jej používat pouze pro to, co můžeme svým rozhodováním nebo jednáním ovlivnit, o čem můžeme nějakým způsobem rozhodnout. Riziko na sebe berou nejvyšší političtí, ekonomičtí či vojenští činitelé ve jménu referenčního objektu a tím dávají najevo, co jsou ochotni podstoupit, co vše takříkajíc vsadí do hry. Riziko je vždy opakem zájmu. Proto by se při hodnocení rizik vždy mělo zvažovat, jaký je v dané situaci zájem, za jakou cenu ho lze dosáhnout a co by jej naopak mohlo nejvíce ohrozit. Rizika podstupovaná v jakékoli oblasti se mohou pohybovat v rozmezí od podcenění hrozby přes nečinnost či rezignantství až po securitizaci, jejímž výsledkem může být přehnaná reakce vyúsťující v bezpečnostní dilema a v začarovaný kruh bezpečnost nebezpečnost. Oběma výše uvedeným krajnostem by se měl každý činitel bezpečnostní politiky vyhýbat, měl by vždy co nejodpovědněji zvažovat dvě základní skutečnosti: dlouhodobé zájmy svého státu a s nimi úzce související důsledky svého rozhodování a jednání. Vždy by měl myslet na to, zda svými rozhodnutími prospěje nebo naopak uškodí zájmům své vlastní země. Stejně tak by měl domýšlet možný dopad svých rozhodnutí na mezinárodní bezpečnostní prostředí, ve kterém se nachází země, jejímž jménem rozhoduje a jejímiž zájmy zdůvodňuje svá rozhodnutí. Místo pro poznámky k tématu Bezpečnostní riziko 12

13 13

14 Za každé situace je nezbytné vycházet ze dvou základních a určujících skutečností: rizika jsou vždy jevem subjektivního charakteru, za všech okolností se vztahují k rozhodování a jednání těch, kteří jsou něčím ohroženi, proces vyhodnocování a zvládání rizik probíhá ve třech hlavních rovinách: technické, politické a bezpečnostní. Každá z rovin vyhodnocování a zvládání rizik se vždy vztahuje k určitému druhu lidské činnosti. Tyto tři roviny jsou seřazeny podle závažnosti podstupovaných rizik. Proto se postupuje od technické roviny, přes politickou až po bezpečnostní: V technické rovině, kde se používají výrobní a dopravní nástroje zhotovené člověkem, hovoříme o zvládání rizik. Tak např. u letadel se namáhané moduly vyměňují po letových hodin, u automobilových motorů po milionu hodin provozu, u vojenské techniky po několika letech technické životnosti, která je v době války až šestkrát kratší než v době míru. Uvážliví manažeři v jakékoliv oblasti by vždy měli odmítat podstupování všech známých rizik, jež vyplývají ze selhání vlastních výrobků. Tomuto postupu odmítání rizik říkáme prevence rizik. Jde o předcházení případným ztrátám či škodám, které považujeme za více či méně pravděpodobné. 14

15 V politické rovině, která zahrnuje vztahy mezi lidmi, skupinami, státy a koalicemi, už nestačí pouhá prevence rizik. V této rovině se musí prosazovat politické zvládání rizik. To znamená, že každý, kdo rozhoduje, musí zvažovat rizika spojená se svými závažnými rozhodnutími v ekonomice a v politice. V ekonomice se nezbytnost zvažovat závažnost rizik vztahuje zejména na makroekonomické rozhodování a na stanovování makroekonomických priorit. V politice je ve hře budoucí směřování toho kterého státu, jeho politická stabilita, sociální soudržnost a zakotvenost ve složitém systému mezinárodních vztahů. Zcela nejzávažnější rizika se podstupují v rovině bezpečnosti států a koalic, v níž jde o eliminaci bezpečnostních hrozeb. V této rovině je ve hře nejvyšší hodnota každého státu, tedy jeho bezpečnost a přežití, a proto je vyhodnocování vůbec nejnáročnější. Nejvyšší činitelé bezpečnostní politiky musí rozhodovat a jednat tak, aby se vyhnuli něčemu, co třeba zatím ještě neexistuje, ale co by v případě špatných rozhodnutí mohlo nastat. Musí zvažovat, jaké mohou být důsledky jejich rozhodnutí, jak jejich rozhodnutí a opatření mohou upevnit anebo naopak oslabit bezpečnost jejich států. To vše od nich vyžaduje nejvyšší možnou míru zodpovědnosti. Místo pro poznámky k tématu Vyhodnocování a zvládání rizik 1. část 15

16 16

17 Postup nazývaný vyvarování se rizik na strategické úrovni je třeba posuzovat ve třech etapách, jimiž jsou: připuštění si existence rizika, jeho studium a posuzování: první etapa znamená podstoupení určitého rizika. Za všech situací totiž plně platí, že není takového rozhodnutí, které by neobsahovalo žádné riziko. Naopak, každé rozhodnutí znamená, že podstupujeme ať už větší či menší riziko, ve druhé etapě je třeba pečlivě zvažovat zájmy a z nich vyplývající možné reakce všech subjektů, které tvoří vnější prostředí a u kterých je více či méně jisté, že na naše rozhodnutí nějakým způsobem zareagují, třetí etapa posuzování rizik znamená, že jsme povinni velmi zodpovědně zvažovat, jaké mohou být nejen chtěné, ale i nechtěné důsledky každého našeho zásadního rozhodnutí. Z toho pak můžeme a musíme vyvozovat, jakým nežádoucím důsledkům se chceme vyhnout. V jednotlivých kapitolách jsme rozhodování a jednání všech mezinárodně významných činitelů bezpečnostní politiky hodnotili nejen z pohledu jednotlivých států, ale také v širších mezinárodních souvislostech. Proto jsme se soustřeďovali také na studium procesu vyvarování se rizik v mezinárodních bezpečnostních vztazích, jehož podstatu velmi přesně vymezila a jasně vysvětlila A. Bailes. Tento proces jsme vždy hodnotili ve dvou základních rovinách: v analytické a v 17

18 koncepční. V analytické rovině mezinárodních bezpečnostních vztahů jde o zvažování možných důsledků čtyř hlavních podstupovaných rizik, jimiž jsou: riziko odvety ze strany toho státu, který je předmětem naší akce, riziko odvety ze strany jiného státu, který by mohl přijít na pomoc státu námi napadenému, vnitropolitické riziko, které se může projevit silnými výhradami a oslabením nezbytné domácí podpory a věrohodnosti, morální riziko plynoucí z porušení morálních norem. V koncepční rovině se vždy jedná o to, jak eliminovat neblahé dopady podstupovaných rizik. Konkrétními koncepčními východisky v této rovině jsou: řešit problémy cestou kooperace, využíváním smluv o neútočení nebo cestou kontroly zbrojení, vždy hledat taková řešení, která co nejvíce snižují pravděpodobnost přímé konfrontace, budovat spojenecké svazky a skupiny států, které se navzájem podporují, vždy usilovat o souhlas nejvyšší autority, jakou je OSN. Místo pro poznámky k tématu Vyhodnocování a zvládání rizik 2. část 18

19 19

20 Pojem bezpečnostní výzva je nejen v ČR, ale v celém světě velmi často používán, aniž by se upřesnil jeho obsah a význam. Nejčastěji se tak stává v případě, kdy si dotyčný autor není jist, zda daný jev má označit jako hrozbu nebo jako riziko. Pak často používá pojem bezpečnostní výzva, myslíce si, že to je pojem bezproblémový a nekonfliktní. Ve skutečnosti to však je postup nepřesný, nezřídka i zavádějící, a to z následujících důvodů: diskusi o vyhodnocování charakteru bezpečnostních hrozeb a o procesu zvažování podstupovaných bezpečnostních rizik směřuje do neurčitosti, možná dokonce do naprosté prázdnoty, stírá se zásadní rozdíl mezi jevy objektivního a subjektivního charakteru, mezi činiteli bezpečnostní politiky a jejich referenčními objekty, více či méně zaniká odpovědnost těch, kteří přijímají zásadně důležitá rozhodnutí, a tím podstupují více či méně závažná rizika, snižuje se odpovědnost nejvyšších činitelů v koncepční rovině strategického rozhodování a jednání, a to zejména v následujících směrech: - řešení problémů cestou kooperace, - hledání takových řešení, která snižují pravděpodobnost přímé konfrontace. 20

21 V této části studijní opory upřesníme, v jakém pojetí lze používat pojem bezpečnostní výzva. Vycházeli jsme ze základní filozofie dvou velkých strategických dokumentů dnešního světa, jimiž jsou Národní bezpečnostní strategie USA z roku 2002 (aktualizována byla v roce 2006) a Evropská bezpečnostní strategie EU z roku Oba dokumenty jsou doktrinálního charakteru a mají jedno společné pojem bezpečnostní výzva používají pro označení toho, co se vyvozuje z analýzy nejvážnějších a nejnaléhavějších hrozeb současného světa. Pro USA je výzvou každý stát, který by se chtěl stát jejich tzv. kompetitorem, každý, kdo by se chtěl vyrovnat jejich vojenské síle. EU zase za velké výzvy považuje tendence, které podemílají mezinárodní stabilitu. Přístup k pojetí bezpečnostních výzev má závažné dopady na strategické rozhodování a jednání v celosvětovém měřítku. V případě administrativy G. W. Bushe vyústil v prosazení tzv. preemptivní strategie, tedy strategie zasazování předstihujících vojenských úderů. Naproti tomu EU ve vztahu k výzvám dnešního světa upřednostňuje preventivní strategii, která sází především na dlouhodobé ekonomické a politické působení s cílem předcházení hromadění a vyhrocování a jejich přerůstání v krize, konflikty nebo dokonce války. V pojetí NBS USA a stejně tak EBS EU se tedy pod pojmem výzva řadí úkoly, které si státy nebo mezinárodní organizace stanovují pro nejbližší budoucnost. A stejně tak je tomu i v případě tohoto výzkumného projektu pojem bezpečnostní výzva označuje úkoly, které vyplývají z analýzy hrozeb války a globálního terorismu. Místo pro poznámky k tématu Bezpečnostní výzvy 21

22 22

23 Tato kapitola se zaměří na hodnocení hrozby válek v tzv. historickém světě. Nejprve popíše, v čem spočívá konfliktnost této části světa, pak vysvětlí příčiny tamních válek, ukáže na hrozby spojené s vnitrostátními konflikty, zvláštní pozornost zaměření na izraelsko palestinský konflikt, na hrozbu uprchlických vln a privatizace ozbrojeného násilí. Jedná se především o války, jež po roce 1990 probíhaly na území Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Hlavní pozornost se zaměřuje na ty války, které mezi sebou vedly státy těchto tří světadílů, nezabýváme se válkami, které na území Asie vedly USA a jejich spojenci. Tyto války jsou námětem třetí a páté kapitoly studijní opory: Drtivá většina konfliktů posledních patnácti let proběhla v té části světa, kterou Francis Fukuyama označuje výrazem historický svět. Jde o oblast, kterou stále zmítají nevyřízené účty, touha po pomstě a odhodlání nasazovat vlastní životy za dosažení vyšších zájmů a cílů. Nejvýrazněji se to projevilo v Bosně, Angole, Burundi, Nigérii, Somálsku, Libérii, Sierra Leoně, Rwandě, v Kongu a v Súdánu. Vážné konflikty probíhaly zejména v těžce oslabených státech, které více či méně odpovídají pojmu zhroucené nebo hroutící se státy (failed states). Jejich hlavními aktéry byli jak státní, tak i nestátní, soukromí činitelé. 23

24 V rámci tzv. historického světa nejvíce válek probíhá v Africe, kde jsou navíc doprovázeny zvlášť krutým, někdy až genocidním násilím, šířením pandemie AIDS a nezodpovědným chováním účastníků válek. Zejména v tzv. africkém rohu se ukazuje, že tamní chudoba je částečně příčinou a částečně důsledkem válek. Velkým válečným utrpením prošel Súdán v bojích mezi Súdánskou lidově osvobozeneckou armádou a vládními jednotkami. Jedni tvrdí, že jde především o válku mezi arabským a muslimským severem na jedné straně a tradičně africkým jihem na straně druhé. Jiní zase namítají, že jde především o kontrolu území a jeho zdrojů a také o to, že vlády v Chartúmu dlouhodobě využívají zdrojů z jihu země, ale vůbec se nestarají o jeho hospodářský rozvoj. Situace je taková, že oba názory mají pravdu, oba vystihují to, co je typické. Zcela nejhorší a nejničivější boje zachvátily území Demokratické republiky Kongo, Rwandy a Ugandy. Tam bylo nejvíce mrtvých ze všech válek po roce 1990 (celkem přes dva miliony), nejvíc uprchlíků a běženců a největší lidské utrpení. Boje měly genocidní charakter nešlo o to zvítězit, cílem bylo zcela vyhladit nepřátelské etnikum. Otřesnou skutečností je především to, že většina obětí byla ubita chladnými zbraněmi. Naproti tomu v Latinské Americe na počátku 21. stol. probíhá jediná občanská válka (v Kolumbii) na rozdíl od šesti válek v 90. letech. Nicméně i tam přetrvává potenciál dalších možných válek, který vyplývá z kombinace odcizení mezi širokými lidovými vrstvami a politiky na jedné straně a odhodlanosti úzké vrstvy tamních elit chránit své zájmy za každou cenu. Místo pro poznámky k tématu Příčiny válek v historickém světě 24

25 25

26 Místo pro poznámky k tématu WW II : Danemark vs. Germany 26

27 Místo pro poznámky k tématu Mobilizace

28 Místo pro poznámky k tématu Těžké dilema E. Beneše 28

29 Místo pro poznámky 29

30 Místo pro poznámky 30

31 31

32 Ve všech válkách v tzv. historickém světě se v plné šíři prolínaly všechny druhy bezpečnostních hrozeb příznačné pro počátek 21. století. Tyto války tak nabízejí doslova nepřeberný materiál pro podrobné studium bezpečnostních hrozeb a pro jejich systematické vyhodnocování. Z hlediska původce děje velmi výrazně převládaly záměrné hrozby. Ve všech válčících zemích to byly hrozby agresivních výbojů, zabíjení a okupace. V zemích subsaharské Afriky tyto záměrné hrozby přerostly až do té nejhorší možné podoby, kterou je genocida, tedy hrozba cíleného vyvražďování a vyhlazování, hrozba úplné fyzické likvidace celých kmenů. Zároveň s tím ale působily i nezáměrné hrozby, především epidemie, panika, davové psychózy, které jsou průvodními jevy každé války a ve velkém rozsahu přinášejí velké lidské utrpení nebo dokonce smrt. Ve sledovaných válkách se tyto nezáměrné hrozby dotkly několika milionů civilního obyvatelstva. Z hlediska sektorového jednoznačně převažovaly hrozby vojenského charakteru. Hlavním nástrojem při působení těchto hrozeb byly vojenské zbraně. Ve většině těchto válek byly do bojů nasazovány regulérní armády se vší bojovou výzbrojí výsledkem pak byly desetitisíce zabitých a 32

33 nevyčíslitelné hmotné škody. Velké lidské ztráty a vysoké hmotné škody však mají na svědomí také gerilové jednotky a v Africe pak i ozbrojení bandité. Doslova otřesně působí skutečnost, že v zemích subsaharské Afriky hlavními nástroji bezpečnostních hrozeb byly chladné zbraně, jejichž používání je spojeno s neobyčejně silným lidským utrpením. Nedílně s hrozbami vojenského charakteru však působily i hrozby nevojenské. Válečné běsnění uvedlo do pohybu miliony uprchlíků a běženců, a tak se vyhrocovaly hrozby ekonomického a sociálního charakteru. Zbědovaní lidé potřebují ubytování, stravu, základní hygienu to vše ale stojí velké peníze. Nároky na péči o uprchlíky více či méně zatěžují sociální systém každé země, do které přicházejí, a tak nakonec mohou narušit i její politickou stabilitu. Z hlediska geopolitického jednoznačně převládaly přímé hrozby nad nepřímými. Válečné vřavy vždy působily jako přímé hrozby pro země, ve kterých probíhaly. Byly otázkou života a smrti pro vojáky a ještě více pro civilní obyvatelstvo přímo v místě bojů. Byly velkou zátěží pro národní hospodářství, pro sociální systémy i pro vnitropolitickou stabilitu dotčených zemí. Působily jako mimořádně silný destabilizační činitel. Zároveň s tím však války v tzv. historickém světě generovaly i několik nepřímých hrozeb šlo především o uprchlické vlny, ekonomickou destabilizaci a mezinárodní organizovaný zločin. Všechny tyto nepřímé hrozby více či méně ohrožovaly stabilitu sousedních zemí či regionů nebo dokonce zemí tzv. posthistorického světa, zejména pak EU. Hrozba uprchlických vln v řadě případů překračovala hranice regionů a nabyla globálního charakteru. Příliv zbědovaných uprchlíků se stal vážným problémem pro všechny tranzitní i cílové země. Byl velkým náporem na jejich sociální systémy a zprostředkovaně pak i na jejich vnitropolitickou stabilitu. Nepřímé, zprostředkované hrozby se projevily i v ekonomické rovině měly hlavně podobu narušení zásobovacích cest pro dovoz surovin a pro vývoz výroků z posthistorického světa. A v neposlední řadě války v tzv. historickém světě generovaly nepřímou hrozbu organizovaného zločinu, který je průvodním jevem každého ozbrojeného násilí. Současný organizovaný zločin je nadnárodní, transnacionální, neuznává žádné hranice, proniká do všech zemí a ve větším či menším rozsahu může podemílat jejich politickou stabilitu a soudržnost. Z hlediska časového všechny války v tzv. historickém světě jednoznačně působily jako naléhavé hrozby. Ve všech zemích zapojených do válečného dění si vyžadovaly okamžitou reakci a 33

34 nasazení všech dostupných sil a prostředků. Pro některé státy v důsledku těchto válek dokonce vyvstala hrozba vážného úpadku, ne-li přímo rozpadu. Jde zejména o Somálsko, Súdán, Palestinskou autonomii. A to je tím vážnější, že právě tzv. zhroucené státy představují v době globalizace jednu z nejvážnějších a nejnaléhavějších bezpečnostních hrozeb celosvětového rozměru. Místo pro poznámky k tématu Kategorizace hrozeb podle kritérií 34

35 Tato část studijní opory představí dvě velké války, které vedly USA po skončení studené války. První z nich se odehrála v Iráku v období, kdy funkci prezidenta USA zastával George Bush starší. Druhou vedl jeho nástupce Bill Clinton a proběhla nad území Jugoslávie. Kapitola představí tyto války z pohledu bezpečnostních hrozeb a rizik a zhodnotí jejich hlavní rysy a důsledky. Hlavní pozornost se zaměřila na dvě tzv. velké války, které proběhly po roce Byly to operace Pouštní bouře v roce 1991 a Spojenecká síla a v roce Obě dvě tyto války byly z pohledu USA a jejich spojenců úspěšné. Obě přesvědčivě ukázaly, jaké jsou nové trendy ve vojenství nejbohatších a nejvyspělejších států dnešního světa. Měly některé společné rysy, ale zároveň s tím také řadu rozdílů. Proto se kapitola podrobně zabývala jak shodnými, tak i rozdílnými rysy a srovnávala obě operace z ohledu bezpečnostních hrozeb a podstupovaných rizik. Společné rysy obou válek Společné rysy obou srovnávaných válek jsme rozdělili do dvou základních okruhů, mezinárodněpolitického a vojenskopolitického. V obou okruzích se hlavní pozornost soustředila na nejdůležitější rysy a postupy. 35

36 Mezinárodněpolitické rysy V obou případech se zasahovalo v místech, jejichž osud se dostal do popředí celosvětové pozornosti. V roce 1990 to byl Irák, který doslova šokoval svět svým agresivním vpádem do Kuvajtu a jeho následující anexí. A v roce 1999 to pro změnu bylo Kosovo, které se stalo hlavním námětem diskusí v Evropě a také uvnitř NATO. Obě války byly zahájeny až poté, co RB OSN schválila rezoluci, že dění v dané oblasti představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. V obou válkách zasahovaly mnohonárodní koaliční síly proti jednomu jedinému státu, který se vážně provinil proti mezinárodnímu právu. Vojenskopolitické rysy Operace Pouštní bouře a Spojenecká síla byly prvními válkami, ve kterých se uplatnily postupy a prostředky nové etapy vojenství, která se nazývá revoluce ve vojenství (Revolution in Military Affairs RMA). Jde zejména o následující: Oběma válkám předcházela důkladná příprava spočívající především na shromáždění a na systematickém vyhodnocení poznatků o místě vedení bojové činnosti. Ukázalo se, že v dnešní době se při přípravě válek hlavní pozornost soustřeďuje na zjištění polohy a charakteristiky vojenských cílů a zejména pak prostředků protivzdušné obrany. Obě války byly válkami převážně leteckými. Začaly masivními vzdušnými údery, jejichž cílem bylo co nejvíce zdecimovat ozbrojené síly těch zemí, na které se udeřilo Iráku resp. Jugoslávie. Hlavní údery se soustředily na systémy protivzdušné obrany, na velitelská stanoviště, na jednotky letectva a pozemních sil a také na kritickou vojenskou infrastrukturu. Teprve po těchto úderech následoval nástup pozemních sil, které dokončily to, co se zahájilo během vzdušné fáze bojů. V obou válkách se potvrdilo, že základním činitelem zdrcující kvantitativní a především pak kvalitativní převahy USA a jejich spojenců bylo nasazení nejmodernějších zbraňových systémů, zejména inteligentní munice JDAM a potom i bezpilotních prostředků UAV. Obě války ukázaly, že významným faktorem jednoznačné převahy USA a jejich spojenců bylo a nadále bude používání nejmodernějších prostředků utajeného a rychlého spojení a systémů JSTAR. Obě operace ukázaly, že pro USA a potažmo i pro jejich spojence žádná armáda dnešního světa se jim nemůže rovnat a nepředstavuje pro ně žádnou vážnou hrozbu. V důsledku toho se USA ani jejich spojenci nemusejí bát hrozby ozbrojené agrese. Pokud je přesto čekají války, pak to 36

37 budou války z jejich vlastního rozhodnutí a budou se odehrávat spíše ve větší než v menší vzdálenosti od jejich území. Pro USA a jejich spojence není problémem vyhrát jakoukoli válku. Otázkou pro ně není, zda válku vyhrají nebo ne. Správná otázka zní, za jak dlouho, s jakými náklady a s jakými ztrátami takovou vyhrají. Významné rozdíly mezi oběma válkami Vedle shodných rysů se projevily i více či méně výrazné rozdíly. Ty se týkají především, ne-li zcela výlučně mezinárodněpolitického kontextu. Základní rozdíl se odvíjí od toho, čemu se říká mandát Rady bezpečnosti OSN. Operace Pouštní bouře jej měla a díky tomu a také díky úžasné době všeobecného uvolnění napětí a multilateralismu těsně po zániku studené války vyzněla jako v podstatě bezproblémový zásah mezinárodního společenství v tom nejširším možném slova smyslu. Naproti tomu Spojenecká síla už neměla zmocnění RB OSN, aby bylo užito všech nezbytných prostředků. Už nebyla záležitostí mezinárodního společenství v nejširším možném slova smyslu. Ve srovnání s rokem 1991 bylo toto společenství citelně zúžené. Především v něm chyběli dva stálí členové RB OSN (Rusko a ČLR). Ale chyběli v něm i zástupci ostatních civilizačních okruhů, kteří o osm let dříve zasahovali proti Saddámově okupaci Kuvajtu. Jelikož operace Spojenecká síla neměla zmocnění pro použití všech nezbytných prostředků, vyvolala celou řadu protestů a vážných výhrad ve světě a dokonce i uvnitř NATO. Ukázalo se, že použití síly bez mandátu RB OSN a omezení zasahujících sil jenom na státy NATO by měly být spíše výjimkou než pravidlem. Srovnání obou válek z pohledu bezpečnostních hrozeb a rizik Obě dvě srovnávané války byly zahájeny po rozsáhlém a všestranném zvážení existujících hrozeb. Z tohoto úhlu pohledu měly řadu společných rysů, ale také několik významných odlišností. Zaměřili jsme se především na rozdíly z hlediska vyhodnocování bezpečnostních hrozeb a rizik. V případě operace Pouštní bouře se již v první etapě postupovalo tak, aby podstupovaná rizika byla na co nejnižší úrovni: 37

38 V první etapě se rozhodující důraz kladl na co největší omezení rizika ztrát na lidských životech, a to nejen na straně zasahujících vojsk, ale i na straně obyvatelstva Kuvajtu a také Iráku. Ve druhé etapě se důkladně zvažovaly možné reakce všech subjektů, které tvořily mezinárodní prostředí chystaného vojenského zásahu na vyhnání iráckých vojsk z Kuvajtu. A konečně ve třetí etapě se posuzovaly jak chtěné, tak i nechtěné důsledky vojenské operace. Důkladné posuzování všech podstupovaných rizik se zvláště výrazně projevilo také v rovině mezinárodních bezpečnostních vztahů, konkrétně pak při zvažování otázky, zda jít až do Bagdádu a tam zatknout Saddáma Husajna, jak to navrhoval generál N. Schwarzkopf. Tehdejší prezident G. W. Bush mu k tomu nakonec nedal souhlas, právě proto, že nechtěl podstoupit dvě zvláště závažná rizika, vojenská a mezinárodněpolitická. Vojenská rizika Tehdejší americká administrativa se dokázala vyhnout riziku tak vážného nechtěného důsledku, jakým by bylo nasazení iráckých chemických zbraní. Jejich nasazení by bývalo bylo tím pravděpodobnější, čím více by se spojenecká vojska blížila k Bagdádu. Pak už by se počet zabitých spojeneckých vojáků nepočítal na stovky, ale na tisíce, ne-li na desetitisíce. A velké by byly i ztráty v řadách civilního obyvatelstva. Mezinárodněpolitická rizika Prvním rizikem, kterému se tehdejší americký prezident vyhnul, bylo riziko rozpadu Iráku. Takový vývoj by měl velmi vážné důsledky pro celou oblast, mohl by vážně ohrozit i stabilitu Turecka jako klíčového státu NATO. Druhým rizikem byl rozpad široké mezinárodní koalice. Tehdejší administrativa si byla dobře vědoma, že kdyby zdrcující vojenské údery pokračovaly i na území samotného Iráku, pak by sílily protesty v arabských zemích a z mezinárodní koalice by určitě vystoupily všechny tři arabské státy. Naproti tomu v případě operace Spojenecká síla již byla řada významných rozdílů. Rozdíly se projevovaly se hned od první etapy. V roce se válečná operace připravovala multilaterálně podstupovaná rizika se zvažovala z pohledu všech zúčastněných. Naproti tomu v roce 1999 se postupovalo mnohem 38

39 jednostranněji a také sobečtěji. Nejvíce se zvažovala rizika, která pro americké piloty představovala protivzdušná obrana tehdejší jugoslávské armády. Z toho pak vyplynulo rozhodnutí bombardovat z velkých výšek, byť za cenu nepřesnosti zásahů. Již v první etapě zvažování rizik se tedy projevila zásadní změna, kterou svět prošel za krátkou dobu osmi let. Tou změnou byl velký posun od multilateralismu k unilateralismu. Také ve druhé etapě se postupovalo podobně, jako tomu bylo během operace Pouštní bouře zvažovala se všechna podstupovaná rizika. Stejně tak se zvažovaly zájmy a z nich vyplývající možné reakce všech subjektů, jež tvořily vnější prostředí. Ale také v této druhé etapě se projevily zásadní rozdíly. V roce 1991 byli všichni aktéři tvořící vnější prostředí takříkajíc vtaženi do hry. Většina z nich do Perského zálivu vyslala své vojáky jako součást spojeneckých sil, jiní (Japonsko a SRN) se na celé akci podíleli finančně. Naproti tomu v roce 1999 se zájmy a možné reakce aktérů tvořících vnější prostředí sice braly v úvahu, ale posuzovaly se z čistě jednostranného pohledu. Vycházelo se ze skutečnosti, že tehdejší Rusko jako nejvýznamnější zastánce Srbska bylo velice oslabené a že jeho odpor se omezí pouze na diplomatickou a politickou úroveň. Prosadil se zájem USA bez ohledu na zájmy Ruska a dalších států, které s válkou nesouhlasily. A zcela nejvýraznější rozdíly se projevily ve třetí etapě. V roce 1991 se pečlivě zvažovaly všechny možné důsledky. Operace Pouštní bouře se připravovala tak, aby se co nejvíce omezil počet obětí, a to nejen na straně spojeneckých vojáků, ale i na straně civilního obyvatelstva v oblasti vedení bojové činnosti. Naproti tomu v roce 1999 nejvyšší političtí a vojenští činitelé USA nedocenili nechtěné důsledky zvoleného způsobu bojové činnosti. Bezpečnost pilotů bombardovacích letounů postavili nad bezpečnost civilního obyvatelstva v místě zásahu. Výsledkem bylo těžké poničení průmyslu a infrastruktury tehdejší Jugoslávie a následující vážné výhrady a kritiky kvůli porušení ženevských konvencí. Shodné i rozdílné rysy obou vojenských zásahů uvidíme, i pokud je srovnáme z pohledu mezinárodních bezpečnostních vztahů: Pokud jde o riziko odvety ze strany státu, který je předmětem vojenského zásahu, byly obě akce velice podobné. Irák v roce 1991 a stejně tak Jugoslávie v roce 1999 neměly možnost, jak se vojensky pomstít státům, které na ně udeřily. 39

40 Pokud jde o riziko odvety ze strany jiného státu, který by mohl napadenému státu přijít na pomoc, tak tam už byly určité rozdíly. - V roce 1991 bylo toto riziko nulové. Proti Irácké agresi do Kuvajtu byli všichni, a tak bylo dopředu jasné, že se nenajde žádný stát, který by mu chtěl vojensky pomoci. Nebylo státu, který by se vojensky postavil proti operaci Pouštní bouře. Naopak, mnoho států se na něm aktivně podílelo. Zúčastnily se státy všech civilizačních okruhů, dokonce i tři arabské státy (Saúdská Arábie, Sýrie a Egypt). Naproti tomu v roce 1999 již bylo několik států, které s vojenským úderem na Jugoslávii nesouhlasily (dokonce dva stálí členové RB OSN Rusko a ČLR). Přes to však nic nenasvědčovalo, že by se chystaly přejít od politických protestů ke konkrétní vojenské pomoci. Tuto část tedy můžeme uzavřít konstatováním, že pokud jde o riziko odvety ze strany jiného státu, byl rozdíl mezi operacemi Pouštní bouře a Spojenecká síla velmi, velmi nevýrazný. Velmi malé byly rozdíly, i pokud jde o vnitropolitické riziko výhrad a oslabení domácí podpory. V roce 1991 bylo toto riziko ve všech státech doslova zanedbatelné výjimkou byla demise tehdejšího ministra obrany Francie, ale ta ani v samotné Francii neměla žádný větší ohlas. Největší rozdíly se projevily v rovině čtvrtého rizika, které vyplývá z porušení mezinárodních norem. V roce 1991 se žádné normy neporušily, postupovalo se v naprostém souladu s mezinárodním právem. Naproti tomu v roce 1999 se zcela otevřeně porušily normy zakotvené v ženevských konvencích z roku Nedodržely se dvě klíčové zásady, jimiž jsou zásada lidskosti a zásada používání jen takových prostředků, jež jsou nezbytné ke zlomení odporu protivníka. To vyvolalo kritické výhrady některých organizací zejména pak Mezinárodní červený kříž, ale i světově známých jedinců (H. Kissinger, P. Hassner). Celkově to však nemělo žádné skutečně zásadní dopady na další vývoj mezinárodních bezpečnostních vztahů. Srovnání obou válek z pohledu rizik v mezinárodních bezpečnostních vztazích Ze srovnání obou válek jasně vyplývá, že každá válka mimo prostor NATO, která nemá mandát RB OSN a je tím pádem z pohledu mezinárodního práva nelegální, představuje vážné riziko. A to jak z politického, tak i z vojenského hlediska. 40

41 Z hlediska politického se v případě akcí bez mandátu RB OSN podstupuje hned několik rizik: Je to především riziko narušení jednoty mezinárodního společenství, a to zvláště v takovém případě, kdy válku z vlastního rozhodnutí vede pouze euroatlantická civilizace a kdy jejím cílem je vynutit si změnu chování napadeného státu nebo dokonce změnu jeho politického režimu. Zároveň s tím může více či méně narůstat riziko jednostranného přístupu, který může snížit celkový přínos operace a navíc může vytvořit pocity křivdy, které pak jsou zdrojem příštích možných napětí. Na to již pět let po zásahu NATO v bývalé Jugoslávii velice výstižně upozornili dva přední američtí odborníci na tuto problematiku, profesoři Robert Tucker a David Hendrikson. Ti dokonce začali pochybovat o legitimnosti akce Spojenecká síla. Připomněli, že v roce 1999 byla akce zdůvodňována počtem albánských obětí srbských etnických čistek, ale haagský tribunál nakonec Miloševiče obvinil z odpovědnosti za smrt stovek kosovských Albánců. Zároveň s tím připouštějí, že UCK a její činnost byla hrozbou pro územní celistvost a že kosovská intervence nebyla ani tolik prevencí genocidy jako spíše vnější podporou etnických skupin, které usilovaly o teritoriální rozklad jednoho existujícího státu. Z hlediska vojenského se podstupují dvě hlavní rizika: Především je to riziko, že zásah bez mandátu RB OSN vyvolá silný a hlavně vleklý odpor, který by mohl vyústit až v asymetrickou válku menší či větší intenzity vyznačující se nekonečnou spoustou záludností a zákeřností. Ti, kdo se do ní zapojí, se mohou vydávat za odbojáře, nebo dokonce za bojovníky za národní zájmy. To pak zvyšuje jejich odhodlanost v bojích a může to i posilovat podporu ze strany místního obyvatelstva. Velmi vážným rizikem jsou vzdušné údery z velkých výšek, které snižují přesnost zásahů. Každý zničený cíl nevojenského charakteru (zejména pak školy, nemocnice) může vážně diskreditovat celou operaci a hlavně pak ty země, které ji uskutečňují. Navíc se nepřesné údery mohou stát nosným argumentem těch, kteří v místě zásahu USA a jejich spojenců organizují aktivní vojenský odpor. Bezpečnostní výzvy plynoucí z této části Dvě první války po roce 1990 ukázaly, že USA a jejich spojenci budou chodit do válek z vlastního rozhodnutí, nikoli do válek, které by jim někdo vnutil. Budou to tedy wars of choice, not 41

42 wars of necessity. Budou to války mimo území členských států NATO. Ze srovnání obou vojenských akcí USA a jejich spojenců jsou vyvozeny následující hlavní výzvy: Nejvyšší činitelé USA a jejich spojenců by vždy měli usilovat, aby každá válka, ke které se odhodlají, měla jasný mandát RB OSN. Dále by měli usilovat, aby na svou stranu získali mezinárodní společenství v co nejširším možném rozsahu tohoto pojmu. V případě zásahů v jiných civilizačních okruzích by se měli co nejvíce snažit, aby na svoji stranu získali co největší počet zemí i z jiných civilizačních okruhů než jenom ze západního. Základem pro formování širokého mezinárodního společenství nemohou být jenom hodnoty a zájmy Západu. Musí jimi být hodnoty a zájmy společné celému lidstvu: např. nepřijatelnost agrese vůči slabšímu státu a jeho následná anexe (Irák vůči Kuvajtu) nebo nepřijatelnost masového zabíjení blížícího se genocidě (Kosovo). Každý vojenský zásah mimo území NATO musí navazovat na předchozí diplomatické úsilí. Vždy by měl být, tak jako operace Pouštní bouře, až tím nejzazším řešením, které přichází až po vyčerpání všech ostatních prostředků. Zničující údery by se měly soustřeďovat výlučně na vojenské cíle, neměly by být zasazovány na takové cíle, které nejsou důležité pro vývoj války. Vždy je nutné přísně dodržovat zásady ženevských konvencí. To znamená co nejvíce omezovat ztráty na životech civilního obyvatelstva a škody na zařízeních, která jsou důležitá pro přežití národa a pro poválečnou obnovu. Tato kapitola představila dvě velké války, které vedly USA po skončení studené války. Válka v Iráku byla zahájena proto, aby se čelilo hrozbě rozpínavosti diktátora Saddáma Husajna. Letecká válka nad územím někdejší Jugoslávie se vedla proto, aby se zastavilo etnické násilí, které i RB OSN označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. První z těchto válek byla legální legitimní, druhá nebyla legální a s odstupem času se vyskytují i pochybnosti o její legitimnosti. Místo pro poznámky k tématu Pouštní bouře a Spojenecká síla 42

43 43

44 Tato část studijní opory představí novou bezpečnostní hrozbu, kterou je globální terorismus. Ukáže, jaké jsou hlavní cíle a rysy teroristických organizací a vysvětlí, v čem spočívá jejich hlavní hrozba. Přestaví různé přístupy k hrozbě globálního terorismu a na závěr nastíní, jaká jsou rizika s nimi spojená, ukáže tedy, kdo nejvíce a nejméně riskuje. V rámci této kapitoly jsme se zaměřili především na základní charakteristiku hrozby globálního terorismu, na uvedení jeho hlavních charakteristických rysů a na jeho zhodnocení z pohledu naléhavých bezpečnostních hrozeb a rizik na počátku 21. století. Na tomto základě jsme dospěli k závěru, které země jsou této hrozbě vystaveny nejvíce a které naopak nejméně. Nastínili jsme, které země dnešního světa podstupují největší anebo naopak nejmenší rizika. Z toho pak vyplynula i odpověď na základní otázku, která zní: jak nejlépe čelit hrozbě globálního terorismu na počátku 21. století. Základní charakteristika hrozby globálního terorismu V době globalizace terorismus navazuje na filozofii, motivaci i způsoby boje z předchozích etap. Zároveň s tím ale nese některé nové prvky. Obsahuje tedy prvky kontinuity i změny. 44

45 I v době globalizace nadále plně platí, že terorismus je nepřímou strategií. Je násilím páchaným na bezbranných lidech s cílem vynutit si zásadní politické změny. Soudobí teroristé si chtějí vynucovat změny především ve vztazích mezi Západem a muslimským světem. V době globalizace se terorismus stal obzvláště záludnou metodou boje, protože usiluje o co nejvyšší počty zabitých a zmrzačených lidí. Jeho základní logika je mimořádně zvrácená čím více lidského utrpení, tím větší je šance na prosazení záměrů teroristických skupin, tedy na vynucení požadovaných změn. V době globalizace má terorismus nekonečné množství možných cílů a stejně tak i způsobů zasazování úderů. Stejně tak platí, že tuto metodu boje ani žádný ze způsobů úderů nelze za žádné situace nijak morálně ospravedlnit. Vždy se totiž jedná o svévolné a nerozlišené násilí páchané na nevinných a bezbranných civilistech. Tři úhly pohledu na hrozbu globálního terorismu Hrozba globálního terorismu je natolik vážná a naléhavá, že si vyžaduje, aby byla posuzována z hlediska geopolitického, časového a podle původce děje. Z hlediska geopolitického se jedná o hrozbu, která může vyvstat na kterémkoli místě globalizované, vzájemně propojené planety. V prvním desetiletí 21. století již teroristé zasadili těžké údery v USA, v západní Evropě, v jihovýchodní Asii a na řadě míst islámského světa. Terorismus se může dlouho jevit jak nepřímá hrozba, ale kdykoli se může proměnit v hrozbu přímou. Proto je velice vážnou bezpečnostní hrozbou globálního, celosvětového rozměru. Z hlediska časového jde o hrozbu nikoli krátkodobého, ale přinejmenším střednědobého, neli dokonce dlouhodobého charakteru. Po určitých odmlkách totiž mohou přijít další údery, o jejichž načasování rozhodují, v podmínkách nejpřísnějšího utajení, výlučně jejich osnovatelé a pachatelé. Terorismus má charakter latentní hrozby, ale kdykoli se na kterémkoli místě planety může stát hrozbou manifestní a tím pádem i velice naléhavou. Z hlediska původce děje se jedná o hrozbu záměrnou, jejímž hlavním představitelem je celosvětová síť al-káida, která působí především jako inspirátor teroristických úderů na kterémkoli místě planety. Jejími vyhlášeními, zkušenostmi a doporučeními se řídí další teroristické organizace v jednotlivých světadílech a zemích: Pachatelé teroristických útoků nemohou být ani v době globalizace hodnoceni nijak jinak než jako 45

46 zločinci, a to i bez ohledu na jejich pohnutky a nejvyšší možné osobní sebeobětování, které podstupují. Je možné uvažovat o jejich pohnutkách a záměrech, ale nikdy, za žádných okolností je nelze ospravedlnit. Vážnou hrozbu pro nejbližší budoucnost představuje nejen samotná al-kajdá, ale také tzv. self starters. Jsou to synové nebo dokonce vnuci islámských přistěhovalců, kteří se dostali na okraj společností, v nichž vyrostli a marně hledají náležité uplatnění. Andrew Cottey je výstižně označuje výrazem home-grown Islamic terrorists. Tito mladíci islámského původu mají pro terorismus vážné vnitropolitické i mezinárodněpolitické pohnutky. Vnitropolitické pohnutky jsou dány tím, že žijí na okraji společnosti, a tak si připadají jako vyděděnci procesu globalizace. Jejich frustrace je pak snadno zneužitelná pro nábor do teroristických sítí. Mezinárodněpolitické pohnutky mají svoje kořeny v tom, že mladí islámští desperáti, ať žijí kdekoliv, se cítí být pokořeni politikou Západu a zejména pak USA vůči islámskému světu. Všechny jejich útoky jsou zdůvodňovány především jako odveta za okupaci islámských zemí nebo území (Afghánistán, Irák, Palestina) a jako odpověď na ozbrojené konflikty mezi Západem a islámským světem. Islámské země v těchto konfliktech nemají šanci na vojenské vítězství. Nejvíce kritizují přímou, politickou, ekonomickou a často i vojenskou podporu zkompromitovaných režimů a vojenskou okupaci Iráku. Právě vojenská okupace Iráku a Afghánistánu nejvíce jitří pocity ponížení a potupy, od kterých je velmi blízko k zosnování teroristických úderů. Je ústředním námětem pro většinu teroristických skupin i jednotlivců ve Velké Británii i v Evropě. Nové přístupy k volbě cílů a k zasazování úderů Ve srovnání s předchozími etapami se terorismus v době globalizace vyznačuje také novými přístupy k volbě cílů a k plánování a zasazování úderů. Z hlediska volby cílů jsou hrozbě globálního terorismu vystaveny především symboly soudobého západního kosmopolitismu a jeho úspěchů (proto úder na WTO v září 2001). Nejvyhledávanějšími terči jsou místa s vysokou koncentrací lidí, kde se těžko uplatňují dokonalá bezpečnostní opatření velké administrativní budovy, války, nádraží, linky podzemní dráhy, diskotéky. Velmi těžkým průvodním jevem úderů na takovéto cíle jsou a s velkou pravděpodobností i nadále budou vysoké počty obětí na straně nevinného a zcela bezbranného civilního obyvatelstva. 46

47 Pokud jde o způsoby plánování a zasazování úderů v době globálního terorismu, převažují sebevražedné atentáty. Je to velmi nebezpečný modus operandi jeho cílem je zabít co nejvíce lidí a způsobit co největší a nejtěžší škody. Ve srovnání s předchozími etapami se u terorismu v době globalizace zvyšuje smrtonosnost (lethality rating). Jedná se o dosud nejvyšší známý stupeň fanatismu v celých dějinách terorismu: Velký počet mrtvých a raněných je vypočítán na co největší psychické omráčení společnosti a na vytvoření atmosféry strachu, ve které lze předkládat a stupňovat politické požadavky a vynucovat si jejich splnění. Znovu se tak potvrzuje, že pro radikální muslimy je teror ideální zbraní slabých a jediným způsobem, jak se mohou pomstít za to, co vnímají jako velkou nespravedlnost. Hlavní motivy globálního terorismu V době globalizace se terorismus vyznačuje především důrazem na motivy, které přesahují rozměr národních států a zasahují do oblasti vztahů mezi Západem na jedné straně a islámským světem na druhé straně: Společným jmenovatelem všech teroristických útoků v době globalizace je do krajnosti vyhraněná touha těch nejradikálnějších islamistů. Je to touha po politické pomstě za nevyváženost a nespravedlnost v celosvětovém uspořádání, za kterou podle nich může Západ jako takový a zejména pak USA a za jejíž hlavní oběť považují islámský svět. Ústředním motivem teroristických úderů dne bylo donutit Západ a zejména pak USA, aby zásadně změnily svoji politiku v islámském světě, jmenovitě pak v Saúdské Arábii, Egyptě a Pákistánu. Al-Kajdá touto cestou chtěla USA donutit, aby ukončily podporu těmto autoritativním a zdiskreditovaným režimům, které nejsou partnery USA, ale jsou mnohem více jejich klienty (jsou stále více závislé na jejich všestranné podpoře. Po tzv. druhé irácké válce se dalším velkým motivem globálního terorismu stalo donutit USA a jejich spojence, aby ukončili okupaci Iráku a aby stáhli svá vojska z této i z dalších zemí islámského světa. Dalším důležitým motivem se stala pomsta těm zemím, které vyslaly své bojové jednotky do operace Irácká svoboda a které přijaly podíl na vojenské okupaci Iráku. Právě aktivním podílem na vojenské invazi do Iráku a na jeho následné okupaci podstoupily země jako Španělsko či Velká Británie vážná rizika teroristických úderů. V důsledku propojení mezi jednotlivými bojišti tzv. války proti terorismu se dalším významným 47

48 motivem al-kajdá a mnoha dalších na ni napojených organizací stali zahraniční vojáci v Afghánistánu. Sami teroristé přitom nedělají téměř žádný rozdíl mezi americkými vojáky, kteří bojují v rámci operace Trvalá svoboda a vojáky NATO, kteří působí v rámci mise ISAF s jasným mandátem RB OSN, který vůbec nemá okupační charakter. Politické vyhodnocování hrozby terorismu v době globalizace Po se ve světě vyprofilovaly tři základní přístupy k politickému vyhodnocování hrozby globálního terorismu. Každý z těchto přístupů se odvíjí od toho, jak byla daná země zasažena a kdo byl v té době u moci: Podle prvního přístupu je terorismus úderem sil zla proti silám dobra, je útokem fanatických tmářů proti svobodnému světu. Toto hodnocení vyřkl americký prezident G. W. Bush, plně se za ně postavili jeho vice-prezident D. Cheney, ministr obrany Rumsfeld, ve světě pak britský premiér T. Blair, španělský premiér J.-M. Aznar a také tehdejší český prezident V. Havel. Druhý přístup teroristické údery vysvětluje jako odvetu islamistů za politiku USA a jejich spojenců vůči islámskému světu po roce Tento názor zastává především mnoho teoretiků (F. Fukuyama, S. Walt, R. Pape, N. Klein a řada dalších), odborníků a novinářů. A podle třetího přístupu jde o útok proti současnému mezinárodnímu uspořádání na celosvětové úrovni. Také k tomuto hodnocení se přiklání řada teoretiků, odborníků a novinářů z mnoha zemí světa. První hodnocení je téměř bytostně spjato se 43. americkým prezidentem G. W. Bushem a s jeho nejbližšími spolupracovníky. K nim se přidali stoupenci neokonzervativismu v celém světě a také nejvyšší političtí činitelé těch zemí, kterých se rovněž dotkla hrozba globálního terorismu. Ostatní dvě hodnocení zastává velice široké spektrum politiků, teoretiků a odborníků, kteří nesdílejí neokonzervativní přístup. Jednoznačně nejsilnější vliv na další vývoj mezinárodních bezpečnostních vztahů na celosvětové úrovni mělo první hodnocení. To vyústilo v tzv. Bushovu revoluci v rámci zahraniční politiky USA, jejíž podstatou byl aktivistický přístup k bezpečnostním hrozbám. Tento přístup se vyznačoval především důrazem na preempci, tedy na předstihující vojenské údery vypočítané na likvidaci původců bezpečnostních hrozeb. Žádné ze tří výše uváděných hodnocení není vyčerpávající, každé z nich je částečné. Žádné z nich nepokrývá celou realitu globálního terorismu, každé na ni nahlíží z určitého úhlu pohledu. 48