Rozhovor s ministrem obrany Alexandrem Vondrou čtěte na straně 2

Transkript

1 4/2012 REPORT Zamezit poklesu příjmů Rozhovor s ministrem obrany Alexandrem Vondrou čtěte na straně 2

2 První účastníci třetího odboje převzali osvědčení V úterý 10. dubna 2012 předal ministr obrany Alexandr Vondra prvních třiadvacet osvědčení účastníkům odboje a odporu proti komunismu. Osvědčení, pamětní dekret ministra obrany a odznak osobně převzalo devatenáct účastníků odboje. Čtyřem bylo osvědčení uděleno in memoriam. Životní příběhy oceněných jsou velmi různorodé, ale spojovala je jedna hlavní myšlenka, kterou bylo vědomé porušování zákonů režimu, s nímž hluboce nesouhlasili. Našli v sobě odvahu bojovat za obnovení svobody a demokracie v tehdejším Československu. Na základě paragrafu 6 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, byly osvědčení, pamětní dekrety ministra obrany a odznaky uděleny lidem, kteří byli vesměs odsouzení komunistickým režimem za trestnou činnost spočívající nejen v kritice režimu, za chystané přepadení muničního skladu, za snahu o zastrašení propagátorů kolektivizace venkova, za působení ve skupinách pomáhajícím agentům zpravodajských služeb či odbojovou činnost zahrnující shromažďování a přechovávání zbraní, kterými chtěli zastrašit členy KSČ. Mezi oceněnými byli také manželé Františka a Václav Hejtmánkovi, kteří se ocenění z rukou ministra obrany Alexandra Vondry osobně nedočkali, a proto je převzala jejich dcera. Oba v době nesvobody poskytovali úkryt a pomoc kurýrům britské zpravodajské služby, za což byli odsouzeni k deseti letům odnětí svobody pro vyzvědačství. Pavel Horák byl například odsouzen za výrobu a rozšiřování letáků povzbuzujících spoluobčany ke svobodnému projevu a odporu proti totalitní moci na 18 měsíců odnětí svobody. Daniela Křeménková převzala osvědčení za významnou spolupráci s ilegální organizací, která byla napojena na agenty americké C.I.C. Získala pro potřeby odboje vysílací stanici. Pomáhala při převádění lidí ohrožených režimem za hranice do Spolkové republiky Německo. Agentům C.I.C. předávala informace zpravodajského charakteru. Byla odsouzena za trestný čin vyzvědačství na 12 let. Rút Křížková obdržela ocenění za dlouhodobou aktivní činnost proti komunistickému režimu v Československu, která spočívala také ve výkonu funkce mluvčí Charty 77, ve spolupráci s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných či podpisu manifestu Hnutí za občanskou svobodu. Svým hrdinstvím jste ukázali nám i budoucím generacím, že ani nejbrutálnější totalita není schopna zlomit celý náš národ. Vysíláte tak napříč dějinami nesmírně důležité poselství být hrdinou má smysl. Jsou hodnoty, za které stojí snášet příkoří, za které stojí bojovat, za které stojí dokonce i umírat. Vždyť takové oběti, taková statečnost přinese nakonec své ovoce, tak jako je přinesla statečnost vaše. To díky lidem, jako jste vy, je dnes naše země svobodná a demokratická, uvedl ministr obrany Alexandr Vondra k oceněným i hostům, mezi nimiž byl i kardinál Dominik Duka, místopředseda Senátu Přemysl Sobotka, senátoři i poslanci a další. Text: Miroslav Šindelář Foto: Marie Křížová

3 obsah Zamezit poklesu příjmů 2 Dopis všem vojákům k zavedení kariérního řádu a novému systému odměňování 2 HOST Brána pro ty nejschopnější 4 Policisté jsou dobří vojáci 8 VÝCVIK Bajonet dobrušoval ostří 10 Starší střelci nenahradí odstřelovače 30 BEZPEČNOST Budou vojákům velet hackeři? 14 MY A NATO Český podíl v programu NAEW&C 18 VZDUŠNÉ SÍLY AČR Hit! premiérové tankování za letu českých pilotů 20 TECHNIKA A VÝZBROJ Tankování za letu 23 Od alchymistů k EOD 32 JAS-39 Gripen 43 Granátomet AGS ZDRAVOTNICTVÍ MISE Ojedinělý ústav s výjimečným posláním 27 Čtyři české roky v Kábulu 36 První byli zdravotníci 38 MEDAILON Úctyhodných 90! 47 ARMÁDA A VEŘEJNOST Všestrannost je cesta k vítězství 48 Fotoreportáž 6 Military English 41 Děkujeme, že sloužíte s námi Letos v březnu jsem byl na služební cestě. Byli jsme v časové tísni, takže jsme se s kolegy rozhodli cestovat v polních uniformách, tak zvaných maskáčích, i na civilních letech. Díky tomu jsme se dočkali několika překvapení. Když jsme dorazili na letiště, zaregistrovali jsme standardní mnohaminutovou frontu u přepážky. Zařadili jsme se do fronty a nechtěli jsme na sebe příliš upozorňovat. Najednou k nám ovšem přišla starší paní, která dohlížela na odbavování. Rázně nás vyzvala, abychom šli okamžitě s ní. Dovedla nás na uzavřenou přepážku, kde nás předala svému kolegovi, který nám zkontroloval doklady. Poté mu nedala zvědavost a zeptal se: Kam cestujete? Já jsem sloužil dvacet let u pěchoty. Jakou máte hodnost? Při odpovědi každého z nás se postavil do pozoru a zasalutoval na znamení úcty k našim hodnostem. Co nás navíc překvapilo, bylo chování lidí stojících za námi v dlouhé řadě na odbavení. Nikdo se nerozčiloval a nehalekal. Naopak. Někdo se i usmál, pozdravil, a co víc, dva muži na nás volali: Děkujeme, že jste tu a že sloužíte s námi! Při nástupu do letadla nás oslovilo a děkovalo nám ještě několik lidí. Než jsme se dostali k cíli, tak jsme museli přesedat. Vše se opakovalo: děkování, poplácání po ramenou a naprosto přirozená úcta k uniformě. A když se vzneslo letadlo, přihlásil se kapitán letounu. Nezaznělo ovšem jen obvyklé hlášení. Kapitán dodal: Vážení cestující, dovolte, abych na palubě letadla přivítal naše uniformované vojáky. Slouží nám, pomáhají nám a já jim chci za to poděkovat. Co následovalo, nám vyrazilo dech. Celé letadlo začalo tleskat a někteří kolem nás volali: Moc vám děkujeme! Na jednom z letišť k nám dokonce přistoupil pán, který dal každému do ruky poukázku na jídlo a pití na letišti zadarmo. Kartičku jsem si schoval na památku, aby mi to někdo vůbec věřil. Čtenář v tuto chvíli může nabýt dojmu, že jsem se zbláznil nebo si vymýšlím. Skutečně si před námi nikdo neuplivl, nenadával nám a neurážel nás. Bohužel popisované se neodehrálo na letištích v Praze, v Brně nebo v Ostravě. Stalo se to v americké Tampě, Minneapolisu a Lincolnu. Dojemné bylo i to, že někteří, když viděli českou vlaječku na maskáčích, se přišli pochlubit svým předkem Čechoslovákem. Byli to obyčejní lidé, kteří se chovali zcela spontánně, bez postranních zájmů. I když možná se někomu z nich domů nevrátil z válečných konfl iktů syn, manžel, otec nebo někdo jiný. Po tomto zážitku ve mně zůstala jediná otázka: Proč se dočkávám takové úcty jako voják v zahraničí? Proč se mi něco podobného nestane v mé zemi, které celý život sloužím? generálmajor Miroslav Žižka první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR

4 Zamezit poklesu příjmů V centru pozornosti armádní veřejnosti jsou v současné době návrhy zákonů o vojácích z povolání a o platech vojáků z povolání. A právě proto jsme se rozhodli položit několik doplňujících otázek na toto téma ministru obrany ČR Alexandru Vondrovi. Pane ministře, Dopis všem vojákům k zavedení kariérního řádu a novému systému odměňování zevrubně vysvětluje důvody této zásadní změny. Přesto, proč až nyní? Především je nezbytné si uvědomit, že jdeme podobnou cestou, kterou při budování svých profesionálních ozbrojených sil prošly nebo ještě prochází armády našich spojenců. Je zřejmé, že nic není stoprocentně přenositelné, přesto zkušenosti našich spojenců byly a jsou cenným vodítkem. V roce 2011, zdůrazňuji tedy v loňském roce, jsme vytvořili sbor mužstva a poddůstojníků. Nyní je naší snahou zavést kariérní řád, který bude odpovídat podmínkám stávající profesionální armády. Pravdou je, že pravidla pro řízení kariér v současné době existují, nejsou však dostatečně vymahatelná a navíc současný systém nemotivuje k tomu, aby vojáci měli zájem kariérně růst. Jsem si vědom, že změna si vyžádá delší čas mimo jiné i proto, že bude nutné překonat řadu mýtů a nepsaných pravidel a do praxe formálně i neformálně zavést pravidla nová. Systém, jak uvádíme v dopise, bude soutěživý, což znamená, že na postup budou mít naději jen ti nejlepší. Naprosto klíčovou podmínkou transparentního fungování kariérního řádu je jednoznačně adekvátní odměňování. Co všechno podle vašeho názoru připravované legislativní změny vojákům přinesou? V minulosti se právě v této oblasti spousta věcí zanedbala. Vojáci po změnách, které navrhujeme, volají již minimálně deset let. Jedná se vlastně o poněkud opožděné dokončení profesionalizace naší armády. Nezastírám ale ani, že jsme byli nucení reagovat na určité opatření vlády a změny v daňových zákonech. Před rokem vojáci, podobně jako ostatní státní zaměstnanci, přišli o deset procent ze svých mzdových tarifů. Navíc došlo ke zdanění přídavků na bydlení. To se velice citelně dotklo vojáků především na těch základních funkcích. Aby se nám armáda nerozutekla, museli jsme tedy přijmout nějaká opatření, která jsou pouze dočasná. Od počátku roku 2014 budou totiž i odměny podléhat zdanění. Krok, který chceme a musíme udělat, nesmí přinést propad příjmů vojáků. To si už nemůžeme, a ani nechceme dovolit. V současné době samozřejmě nemáme prostředky na to, abychom mohli výrazně zvýšit jejich odměňování. Systémově to ale chceme mít nastaveno tak, aby to vytvářelo podmínky pro další rozvoj příjmů. Ten ale musí být transparentní, férový a podle jasně daných pravidel. Nově připravovaný systém by všechny tyto předpoklady měl obsahovat. Pomůže nám zabránit jakýmkoliv protekčním manévrům. Platy vojáky určitě zajímají, připravovaná legislativní opatření by ale měla přinést i další změny... Samozřejmě obsahují celou řadu dalších efektů. Stávající systém nemotivoval vojáky k dalšímu kariérnímu růstu. To souvisí i se vzděláváním. V minulosti tady byly případy, kdy si vojáci za státní peníze doplňovali vzdělání, ale nemělo to žádnou vazbu na jejich kariérní růst. Armáda to platila, ale neměla z toho žádný prospěch. Nemůžeme také nechávat vojáka na stejné funkci deset patnáct let. To pak i sebelepšího člověka svádí k jistým stereotypům a setrvačnosti. To se netýká pouze armády. Je to úplně stejné, jako kdyby někdo byl deset let na jedné ambasádě. Musíme tedy zvýšit celkovou mobilitu, a to jak rotačního systému, tak i kariérního růstu. Všechno ale musíme samozřejmě přizpůsobit i změnám v daňové soustavě. Vojáci byli v minulosti odměňováni podle principů obecně platných pro všechny zaměstnance. Proč jste se nyní rozhodli pro ně vypracovat samostatný zákon o jejich odměňování? Příslušníci ostatních bezpečnostních sborů se z tohoto obecného systému v minulosti již vyčlenili. Vycházíme z následného základního principu. Voják slouží podle služebního zákona, ne podle občanského zákoníku. A proto má také služební plat. Srovnávání těchto legislativních norem nemá žádný smysl, jedná se totiž o dvě naprosto rozdílné věci. Naším cílem je zajistit vojákům alespoň v této oblasti určitou jistotu. Je to zásadní změna myšlení. To, s čím přicházíme, chceme realizovat až za dva roky. Již z toho plyne, že se nejedná o žádné ad hoc řešení, ale o určitý systémový posun. Armáda v této nelehké době ze všeho nejvíce potřebuje, abychom se začali starat o personál a neztratili konkurenceschopnost na trhu práce. Z té zpětné vazby, kterou máme, víme, že ze všeho nejvíce se volá po určité stabilitě. Jsme si vědomi, že postupovat musíme citlivě a uvážlivě. Připravila redakce Vojáci a vojákyně, všichni víte, že od počátku letošního roku podléhá přídavek na bydlení zdanění. Hrozilo tak, že se příslušníkům ozbrojených sil a dalších složek sníží příjmy, což by vedlo ke snížení konkurenceschopnosti ozbrojených sil na trhu práce. Nalezli jsme dočasné řešení, jak tento výpadek dorovnávat, protože vycházíme z předpokladu, že plošně již nesmějí příjmy vojákům a vojákyním klesat. Nyní vás chceme informovat o tom, co v oblasti personální připravujeme pro další roky, tedy po skončení stávajícího provizoria. Chystají se dva klíčové kroky navazující na Bílou knihu o obraně, bez kterých nemůže být změněn stávající v mnoha ohledech netransparentní a problémový systém řízení kariér. Konkrétně jde o zavedení kariérního řádu a nového systému odměňování pro vojáky, které jsou úzce provázané. V tuto chvíli jsou ve vnitroresortním připomínkovém řízení dva dokumenty, ze kterých budou změny vycházet: novela zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a návrh nového platového zákona, který nahradí stávající zákon č. 143/1992 Sb. a zavede nový systém odměňování vojáků, odlišný od zbytku státní správy. Jde o významné změny, které sice vstoupí v platnost až v roce 2014, ale jejich zavedení do praxe bude probíhat několik let. Změna personálního systému se vždy provádí v řádu let, chcete-li, aby v systému zůstali ti, kteří mají zůstat, protože představují kvalitu a přínos pro ozbrojené síly. Počítáme s přechodnými obdobími, protože v tak složitém organismu, jakým jsou ozbrojené síly ČR, je zapotřebí postupovat citlivě a uvážlivě. Navrhovaná opatření v obou zákonech mohou ještě dílčím způsobem doznávat změn, protože jsme na počátku schvalovacího procesu. Přesto bychom vás rádi seznámili s některými navrhovanými změnami. 1. Proč je nutné provést změny Důvodů je celá řada a o většině z nich víte sami z každodenní praxe. Současný systém nemotivuje k tomu, aby vojáci měli zájem kariérně růst, respektive měnit místo, kde slouží, a soustavně se zlepšovat. S tím souvisí i dlouhá doba strávená některými jednotlivci na stejné funkci či v jedné hodnosti. Pokud se nejedná o úzce specializovanou či odbornou funkci, je to z hlediska systému kariér negativní jev. Výběr kandidátů na vyšší funkce není zcela objektivní, takže ne vždy postupují ti nejlepší. Systém odměňování není optimální, protože je založen na tarifikačních principech platných pro státní správu, a jak ukazuje praxe, ty armádě nevyhovují. V neposlední řadě je nutné se přizpůsobit novému daňovému systému. Dopis všem vojákům k zavedení kariérního řádu a novému systému odměňování 2. Jak budou změny provedeny V tomto okamžiku začíná připomínkové řízení dvou výše uvedených zákonů, které vytvářejí východisko pro všechny navazující dokumenty. Bude nutné změnit nejenom zákony, ale i více než deset nařízení, prováděcí vyhlášky a samozřejmě i některé vnitřní předpisy. Změny zákonů, nařízení, vyhlášek a vnitřních předpisů budou probíhat v letošním a příštím roce. Samotné zavádění změn bude rozloženo do několika příštích let. 3. Čeho chceme dosáhnout Vycházíme ze zkušeností našich spojenců, kteří mají systémy řízení kariér nastaveny a odzkoušeny. Cílem je zvýšení transparentnosti každý by měl vědět, jaké jsou jeho možnosti postupu v kariéře a co musí splnit, aby mohl být povýšen jak na funkci, tak v hodnosti. Základem pro postup budou pravidelná služební hodnocení každého vojáka, která budou mít novou formu. Systém bude soutěživý, což znamená, že na postup budou mít naději jen ti nejlepší, nikoli ti, kteří nejlépe znají slabiny systému a umějí jich využívat. Ti, kteří ztratí motivaci pro další růst, nebo o jejich službu nebude zájem, budou z armády odcházet je to potvrzení principu, že povolání vojáka není celoživotním zaměstnáním. Klíčovou podmínkou fungování kariérního řádu je adekvátní odměňování. To bude opět transparentní tak, aby se minimalizovaly subjektivní vlivy. 4. Jaká konkrétní opatření chceme provést Jak již bylo avizováno, hodnost bude svázána s funkcí a platem. Zavede se institut rozhodné doby na funkci. Každý voják bude moci strávit na funkci jenom určitý počet let. Rok před uplynutím rozhodné doby proběhne komisionální výběr, kterého se budou účastnit kandidáti na povýšení. Do výběru bude povinně vstupovat každý voják, který splní stanovené podmínky. Komise, která bude složená z vojáků ve vyšší hodnosti, než jsou kandidáti, a která nebude podřízena veliteli, do jehož podřízenosti bude prováděn výběr, doporučí nejvhodnější kandidáty. Základem pro rozhodování komise bude služební hodnocení. Vojáci, kteří budou navrženi na povýšení ve funkci, budou mít čas na to, aby si doplnili požadavky k zařazení. Pak teprve budou ustaveni do nové funkce. Cílem je minimalizovat subjektivní vlivy na povyšování a maximálně zvýšit transparentnost (například seznam hodnocených a návrhy komise budou zveřejňovány na interním komunikačním portálu). Maximální doba výkonu funkce bude záviset na konkrétní vojenské odbornosti. Úloha velitelů bude spočívat ve zpracování služebního hodnocení a formulaci návrhu dalšího služebního postupu. Každý voják tedy bude mít na konci rozhodné doby ve funkci na výběr z několika možností: bude služebně zařazen na místo se stanovenou vyšší hodností; rozhodná doba výkonu služby ve služebním zařazení se prodlouží; bude zařazen na místo, kde lze rozhodnou dobu výkonu služby ve služebním zařazení prodloužit a současně se tato doba výkonu služby ve služebním zařazení prodlouží; bude propuštěn ze služebního poměru. Zároveň bude vyloučena možnost dobrovolného jmenování vojáků do nižší hodnosti v průběhu služebního poměru. Rozhodnutí o kariérním postupu bude podřízen i výběr kandidátů do škol a kurzů. Vzdělání hrazené státem se tedy bude poskytovat jen těm, kteří jej uplatní v dalším kariérním postupu. Je to další krok k zefektivnění vzdělávacího systému poskytovaného resortem Ministerstva obrany. Díky propojení platového a kariérního systému bude mít každý voják po jmenování do vyšší hodnosti také vyšší příjem, než měl v nižší hodnosti. Služební tarif zároveň bude stejný pro všechny vojáky ve stejné hodnosti nezávisle na místu výkonu jejich služby. Navrhované úpravy vycházejí z principu, že služební poměr vojáka z povolání je více než obyčejným zaměstnáním. Za službu České republice, která s sebou nese omezování práv a svobod, vojáci pobírají adekvátní plat a další benefity. Na druhou stranu musejí být připraveni plnit a dokončit podepsaný závazek. To se týká například dosavadní praxe zkracování závazků. Do budoucna si voják nebo vojákyně bude moci závazek zkrátit pouze výjimečně, a to v závažných případech. Změní se přístup k odměňování. Budou vyloučeny takové excesy, jakými jsou nadhodnocování osobního příplatku či nařizovaná služba mimo pravidelnou pracovní dobu. Vojákovi bude služební plat náležet za dobu trvání služebního poměru a nikoliv za výkon služby jako doposud, což konkrétně znamená, že bude přiznáván za celou službu, včetně přesčasů za výcvik, služby a dosažitelnost. To bude od velitelů vyžadovat změny v plánování činnosti jednotek. Změní se i struktura platu, který se bude skládat: ze služebního tarifu, který obsahuje dnešní tarif, příplatek za vedení a za hodnost a který bude pro všechny vojáky v dané hodnosti stejný; z motivačního příplatku přiznávaného podle úrovně znalostí a dovedností; z příplatku za službu v zahraničí; ze zvláštního příplatku za službu ve zvlášť náročných a rizikových podmínkách; z kvalifikačního příplatku u vybraných odborností atraktivních na trhu práce (u specialistů); z odměny, pokud je přiznána za nadstandardní splnění konkrétních úkolů. Součástí příjmu budou i další složky. Naplníme programové prohlášení vlády a nahradíme stávající přídavek na bydlení adresným institutem služebním příplatkem, který bude vypočítáván na základě koeficientů a nebude jej možné kumulovat. Vojáci a vojákyně budou mít také nárok na proplácení prokázaných výdajů na dojíždění, což podpoří mobilitu vojáků v rámci kariérního růstu. Navrhuje se i možnost částečné úhrady za ubytování ve vojenských ubytovnách. 5. Cena změn Příprava nového platového řádu vycházela z premisy, že se již nesmějí snižovat příjmy vojáků z povolání. Z propočtů vychází, že přes devadesát procent vojáků a vojákyň bude mít v novém systému příjmy zachované. Zároveň budou odstraněny stávající nerovnosti v ocenění vojáků ve stejné hodnosti. Například navrhovaný služební tarif, tedy hlavní části platu vojáka v hodnosti svobodníka, bude korun. Vojáci a vojákyně, představili jsme vám hlavní z navrhovaných změn obsažených v novele zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a v novém platovém zákoně. Je nutné znovu upozornit, že nyní jsme na začátku schvalovacího procesu, takže může a pravděpodobně bude docházet k dílčím úpravám. Kromě toho, že děláme vše pro to, aby byl zachován příjem vojáků z povolání, vás chceme ubezpečit, že v rámci navrhovaných změn v personální oblasti, které nám umožní dokončit profesionalizaci, budou nastavena přechodná období, aby nedocházelo ke zbytečným otřesům. Věříme, že změny, které jsou ve prospěch nejenom ozbrojených sil, ale i obrany České republiky, budete podporovat. V Praze 20. března 2012 Alexandr Vondra ministr obrany ČR armádní generál Vlastimil Picek náčelník Generálního štábu AČR

5 host Pokud se někdo dostane na vyšší manažerský a velitelský post, předpokládá to schopnost jednat v týmu Brána pro ty NEJSCHOPNĚJŠÍ Nový zákon o vojácích z povolání a zákon o platech vojáků z povolání v současné době prochází připomínkovým řízením. Právě tyto dokumenty by měly odstartovat naplňování kariérního řádu v praxi. O informace a názory týkající se této nové legislativy jsme požádali zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajora Petra Pavla. Věříte, že se nyní po nějakých deseti patnácti letech, co se o systému řízení kariér hovoří, podaří tento projekt již uskutečnit? Jsem stále ještě opatrný. Dokud nebude definitivně všechno schváleno, tak asi ještě ne. Myslíte si, že realizaci těchto záležitostí může ještě něco ohrozit? Trochu se obávám, aby než tyto zákony stihnou vstoupit v platnost, ještě existovala armáda. Ale vážně, v souvislosti s velmi negativním vývojem rozpočtu na obranu se nám může stát, že rostoucí nejistota u útvarů zvýší úbytek personálu tempem, kterému nepomohou ani tato legislativní opatření. Připravované platové tarify jsou nastaveny poměrně velkoryse. Je vidět, že armáda má zájem na tom, personálně se stabilizovat a prosadit na trhu práce. Když se ale podíváme na střednědobý plán, který výhledově uvažuje pro rok 2014 s rozpočtem resortu něco málo přes pětatřicet miliard, bude na to dostatek finančních prostředků? Tady jdou proti sobě dvě protichůdné tendence. Na jedné straně je snaha stabilizovat personál a udělat armádu konkurenceschopnou na trhu práce. Na druhé straně stojí otázka, zda si to armáda bude moci dovolit. Cesta z toho existuje jediná. Ta spočívá v restrukturalizaci ozbrojených sil, racionalizaci procesů a v úsporách všude, kde se to jen dá. Pokud skutečně dojde na vládou schválené limity rozpočtu na roky 2013 a 2014, nevyhneme se snižování počtů personálu. Měl jste možnost seznámit se s návrhy zákonů. Je to stále ještě věc živá, která je v připomínkovém řízení. Máte jako vojáci nějaké výhrady a doporučení, které je potřeba zapracovat? Měli jsme možnost se k těmto návrhům vyjádřit ještě dříve, než šly do připomínkového řízení. Již v té době jsme měli celou řadu výhrad a připomínek. Některé z nich byly do návrhů zapracovány. Ty, které předáváme v současné době, by již neměly mít zásadní charakter. I tak ale počítám s tím, že jich nebude málo. Na tom však není nic špatného. Každá nová věc, každý návrh se musí nejdříve doladit tak, aby byl optimální. Jedná se doslova o revoluční počin. Umožní podle vás tyto zákony kvalitativní posun naší armády o další výrazný krok dopředu? Ono se neustále dokola opakuje, že všechno se odvíjí od lidí. Vždy jsme se zaštiťovali heslem: Člověk na prvním místě. Ne pokaždé tomu tak ve skutečnosti bylo. Tohle je jedna z věcí, která bude mít dopad nejen na všechny vojáky z povolání, ale i na všechno, co se v armádě děje. Pokud se nám konečně podaří nastavit systém řízení vojenských kariér založený na kvalitě a transparentnosti, bude to mít samozřejmě vliv i na to, jak veřejnost vnímá vojáky. Mělo by se to projevit také v důvěře vojáků ve své nadřízené, a to si myslím, že je velice důležitá věc. Nyní bude nastaven naprosto průhledný systém kariérních postupů. Ti, kteří touto změnou nejsou příliš nadšeni, ale tvrdí, že každý velitel si vybírá nějaký tým blízkých spolupracovníků, se kterými si rozumí. A právě díky němu se mu daří vytvářet jednotný duch jednotky a posouvat ji vpřed... Tento argument zní na první pohled velice racionálně. V minulosti se za tím ale spíš skrývala záminka, aby si velitel mohl vybrat tým lidí, kteří byli především loajální. Mnohdy mu to i umožňovalo posunovat do funkcí jedince, ke kterým měl nějakou vazbu. To rozhodně nebylo dobře. Když už se někdo dostane na vyšší manažerský a velitelský post, pak to předpokládá schopnost jednat v týmu. Pokud budou lidé do něho skutečně systémově a odpovědně vybíráni, pak by mělo platit, že v něm není nikdo, kdo nesplňuje nároky na danou funkci. To, že si dva jedinci lidsky zcela nesednou, nemůže být argumentem pro změny pravidel. Manažer by měl být schopen jednat v týmu i s tím, s kým se po této stránce ne zcela ztotožňuje. Systém, který by tento nový zákon měl nastolit, je založen na kvalitativních kritériích. To znamená, že se budou posuzovat nejenom ta, která jsou již v současnosti podmínkou pro naplnění základních kvalifikačních předpokladů a požadavků. Umožní to formulovat i celou řadu dalších, která budou sloužit výběrovým komisím na různých stupních. A právě takto by měl být vybrán z dostupných kandidátů ten nejvhodnější člověk na danou funkci. Mezi veliteli družstev jsou jedinci, kteří se pro tuto funkci narodili, mají přirozený vůdcovský talent, chybí jim ale třeba maturita. Znamená to, že takovíto lidé na tyto posty nedosáhnou? To si nemyslím. Ve velení armády jsme se shodli v názoru, že požadavek maturity na velitele družstva je zjevně nadhodnocený. Vzít šanci lidem, kteří se pro tuto profesi narodili a mají vedení takříkajíc v krvi, jen proto, že nemají ukončené středoškolské vzdělání, by bylo chybou. Armáda by přišla o možnost využít jejich schopností. Počítáme s tím, že v tomto parametru dojde k úpravě. Samozřejmě výběr na těch základních funkcích se bude řídit jinými kritérii než výběr vysokých manažerů. Pokud se budeme bavit o velitelích družstev, tak tam bude jedním z hlavních kritérií schopnost lidi vést a strhnout je. V budoucnu by se vše mělo odvíjet od hodností. Lidé na nejnižších velitelských funkcích v útvarech ale tvrdí, že v tomto směru ve srovnání s některými složkami, jako je například Vojenská policie, kde i administrativní pracovnice mají praporčické a dokonce nadpraporčické hodnosti, na tom nejsou právě nejlépe. Neuvažuje se o tom, že by se v některých případech ještě před vstoupením těchto zákonů v platnost přehodnotila tarifikace funkcí? Systematizace funkcí vychází z toho, co je platné v celé státní správě. Armáda se totiž od ní nemůže až zas tak moc odlišovat. Dlouhou dobu jsme volali po tom, aby funkce byly svázány s hodností a zároveň s platem. Jestliže se nám podaří poskládat v celém resortu obrany funkce a hodnosti tak, aby vytvářely prostor a podmínky pro přirozený růst, dojde ke zprůchodnění celého systému. Lidé nebudou vystaveni takovým platovým šokům jako v případě, kdy z velitele útvaru přechodem na vyšší štáb musel jít dotyčný o deset až patnáct tisíc s platem dolů. Což ho samozřejmě příliš nemotivovalo. Měli jsme spíš na mysli takové ty nejnižší velitelské funkce, jako je velitel družstva či zástupce velitele čety, kde je poměrně velká odpovědnost a hodnostně je tam jen rotný, respektive rotmistr... Ono to souvisí s tím, jak již nějakou dobu napravujeme skladbu všech hodností v armádě. Ideální model byl stanoven na padesát procent mužstva a poddůstojníků, třicet procent praporčíků a dvacet procent důstojníků a generálů. V armádě samotné se k tomuto modelu blížíme. Samozřejmě v některých složkách se tento poměr liší. Například ve vámi zmíněné Vojenské policii je poměr vyšších hodností větší, než je armádní průměr. Podobná situace je i u Vojenského zpravodajství. Je to dáno charakterem jejich činnosti. Znamená to, co se týče vyšších důstojníků a generálů, že už jsme na těch stavech, kde bychom měli být? Pokud jde o vyšší důstojníky, jejich počet se již téměř rovná stavu, který bychom měli mít. Je sice určitý převis v hodnostech podplukovníků a plukovníků, zdaleka ale není dramatický. Pokud se týká generálů, jejich počet naprosto odpovídá velikosti naší armády. V civilizovaných armádách platí, že by měl vycházet poměr jeden generál zhruba na tisíc vojáků, a to splňujeme. Určitý extrém v tomto směru představuje rakouská armáda, která nedávno zveřejnila, že má dvě stě osmdesát generálů. Což vychází přibližně jeden generál na osmdesát pět vojáků. O služebním postupu vojáka budou rozhodovat komise v jakýchsi minivýběrových řízeních. Už je jasné, kdo bude tuto komisi vybírat a jací lidé v ní budou zastoupeni? Tyto detaily budou řešit navazující dokumenty, tedy nejrůznější prováděcí vyhlášky. Ty mají pojednávat nejen o skladbě komisí, ale i o možnostech odvolání proti jejich verdiktu. Zákon nemůže být tak rozsáhlý, aby obsahoval i tyto detaily. Řeší pouze základní principy. Naším záměrem bylo, aby celý systém byl postaven na transparentnosti. I z toho důvodu je tedy nezbytné, aby v případě, že se objeví jakákoliv pochybnost, měl voják možnost se odvolat. Tyto záležitosti bude muset řešit takový malý vojenský ombudsman. Velkou roli při služebním postupu bude sehrávat pravidelné každoroční hodnocení. To ale bylo v minulosti mnohdy formální. Myslíte si, že se tento problém podaří za těch dvacet měsíců, než vstoupí celá záležitost v platnost, doladit? Pevně doufám, že se velitelé všech stupňů do té doby naučí s tímto instrumentem pracovat. Hodnocení, pokud má mít smysl, nemůže být formální. Musíme naučit hodnotitele na všech stupních používat správné formulace na to, aby dokázali vystihnout hodnoceného ve všech sledovaných parametrech. Doposud se hodnocení dělalo především v jednotlivých oblastech křížkováním od jedné do čtyř a z toho se pak počítal průměr. Na základě toho se asi nějaký zvláštní obrázek o člověku udělat nedá. Pokud se nám ale podaří zvládnout hodnocení alespoň na takové úrovni, jak je běžné v NATO, tak by to neměl být problém. Z těchto hodnocení se totiž skutečně dozvíte, zda dotyčný je, anebo není kvalitním vojákem. Text: Vladimír Marek Foto: Marie Křížová 4 5

6 rubrika S ledem nad hlavou Počátkem března se na vodních nádržích a tocích na Vyškovsku a Přerovsku uskutečnil zdokonalovací výcvik dvaadvaceti potápěčů 15. ženijní brigády zaměřený na vodní ženijní průzkum v extrémních klimatických podmínkách. Výcvik se mimo jiné konal ve štěrkovně mezi Tovačovem a Troubkami a také na řece Bečvě. Teplota vody i vzduchu se pohybovala kolem 2 C a potápěči plnili své úkoly pod vodou přibližně 20 minut. V řece dělali ve dvojicích ženijní průzkum. V zamrzlé nádrži tovačovské štěrkovny nejdříve museli rozbít led, který měl v těchto dnech od dvaceti do pětadvaceti centimetrů. Po trojicích se nořili do vody a plnili úkoly ženijního průzkumu a trasování, kterému se laicky říká práce s provázkem. V reálu nabyté dovednosti z výcviku využijí například při stavbě mostů či při povodních. Výhodou tentokrát byla vysoká viditelnost vody, ve štěrkovně dosahovala až šesti metrů. Potápěči měli tedy možnost kontrolovat svého partnera i na větší vzdálenost. Právě partner na dohled je jedna ze základních podmínek pobytu pod vodou. Výcvik probíhal v uzavřeném prostoru a to je náročné i na lidskou psychiku, řekl nám vedoucí výcviku rotný Jiří Spáčil. V hloubce potápěč slyší pouze vlastní a partnerův dech. Text a foto: kapitánka Miroslava Štenclová 6 7

7 host V brigádě rychlého nasazení jste sloužil od jejího vzniku. Jaké je to, loučit se po téměř dvaceti letech s takovýmto elitním svazkem, s jakými pocity jste odcházel? Byla to skvělá doba. A to především proto, že tato jednotka byla u všech hlavních akcí, které se v Armádě České republiky udály. A to ať již se jednalo o nasazení doma, či v zahraničí. To nejskvělejší, co mne potkalo, byli lidé, se kterými jsem sloužil. Mohl jsem se o ně opřít a oni naopak měli mou podporu. Byla to jednoznačně týmová práce. Osmnáct let je skutečně dlouhá doba. Myslím si ale, že je čas na změnu. Vojenská policie by v nejbližších měsících měla projít zásadní reorganizační proměnou. Nejste trochu nervózní z toho, že se ujímáte funkce v takto složité době? Připravovaná opatření jsou výsledkem určitého procesu, který probíhal v resortu. Máme připraveno několik variant, které se budou odvíjet od závěrů v Bílé knize pro obranu, případně od schválení nového zákona o Vojenské policii. Nerad bych teď předjímal, jaké změny to budou. Jsme ale připraveni tu reorganizaci provést. Představujeme nového náčelníka Vojenské policie plukovníka Milana Schulce Policisté jsou dobří vojáci Nový náčelník Vojenské policie plukovník Milan Schulc tentokrát od nás nedostal obvyklých sto dnů hájení. Požádali jsme ho o rozhovor bezprostředně v den ustanovení do funkce. Zato jsme se ale domluvili, že v okamžiku, kdy už budou obrysy připravované reorganizace Vojenské policie zřetelnější, doplní nám některé naše otázky konkrétnějšími odpověďmi. Hlavní složka Vojenské policie by měla přejít pod Generální štáb AČR. Co tento krok podle vás přinese? To se nyní těžko odhaduje. Podle závěrů Bílé knihy by část Vojenské policie měla přejít pod náčelníka Generálního štábu. Odbor pro vyšetřování trestné činnosti by měl zůstat v podřízenosti ministra obrany. Nechci teď predikovat, jaké výsledky to přinese. Předcházela tomu určitá jednání, v rámci resortu se jednalo o konsenzus. Uděláme všechno proto, aby dané technické řešení, které bude schváleno, zabezpečovalo co nejefektivnější výkon funkce Vojenské policie. Jste výsadkář, vojenský manažer a nyní přecházíte k Vojenské policii, což je přece jenom poněkud jiná odbornost. Znamená to, že si budete muset určitým způsobem doplnit vzdělání? Samozřejmě, s tím počítám. Stát v čele Vojenské policie není jen o manažerských schopnostech. Během přebírání funkce jsem si objel jednotlivá velitelství a část jednotek. Hlavní velitelství a jeho štáb jsem si nechal na konec. Podle závazného pokynu NVP musí každý nový příslušník Vojenské policie absolvovat základní kurz v Odborné škole Vojenské policie ve Vyškově. Nejsem žádná výjimka, mne to čeká také. Máte bohaté zkušenosti ze služby u jednotek vševojskového charakteru. V kterých oblastech podle vás mohou být nejvíce užitečné i pro Vojenskou policii? Dáváte mi těžkou otázku. Určitou praxi mám. Budu samozřejmě využívat své manažerské schopnosti. Až absolvuji kurz na Odborné škole Vojenské policie a po určité době vstřebám i ty odborné a legislativní vědomosti, chtěl bych takto i osobním příkladem co nejvíce stabilizovat tuto složku. Tím ale rozhodně neříkám, že by teď Vojenská policie nebyla stabilizovaná. Generál Ložek tady za ty tři roky udělal kus práce. Důležité je také říci, že vojenští policisté jsou stejně dobří vojáci jako všichni ostatní. Když člověk nastupuje do nové funkce, přemýšlí nad tím, před spaním se mu hlavou honí nápady, co by mohl udělat jinak, lépe. Procházíte také nyní tímto stádiem? Samozřejmě, je to tak. Když jste na určitých pozicích, tak vám v hlavě ten film běží a přemýšlíte o tom, co byste měl, anebo naopak neměl udělat. Mohu jen potvrdit, že moje hlavní pozornost a úsilí je soustředěno na to, jakým způsobem v souvislosti s Bílou knihou budeme realizovat plánované organizační změny. Ze všeho nejdůležitější je, aby to nepostihlo negativním způsobem lidi a abychom byli schopni efektivně najít takové organizační struktury a vzájemné propojení, aby Vojenská policie zůstala efektivní složkou. Bude se nějakým způsobem měnit struktura teritoriálních velitelství, odpovídá současné dislokaci armády? Vím, že proběhla určitá diskuze o tom, kolik teritoriálních velitelství by bylo vhodné mít. Odpověď na tuto otázku je předmětem několika připravených variant týkajících se reorganizace Vojenské policie. Až padne v tomto ohledu definitivní rozhodnutí, budeme včas informovat zejména naši vojenskou veřejnost. Máte za sebou řadu zahraničních misí. Také Vojenská policie v době, kdy byla naše armáda v Iráku, vysílala poměrně početné kontingenty. Neuvažujete o tom, navázat na tuto tradici a posílit účast Vojenské policie v zahraničních misích? Nemyslím si, že by náš současný příspěvek v misích byl menší. Tedy pokud to bereme v poměru k velikosti Vojenské policie. V současné době vysíláme do zahraničních operací tak velký kontingent, který nelimituje naše schopnosti v České republice. V rámci daných možností nasazujeme do zahraničních kontingentů maximum příslušníků. Jsem pyšný na to, že máme samostatným tým v provincii Wardak, kde připravujeme příslušníky Afghánské národní policie, a že na všech ostatních českých kontingentech participujeme větší či menší účastí. Tohle považuji za velmi důležitou součást činností a schopností vojenské policie jako celku. Kromě toho jsme součástí mezinárodního praporu vojenské policie NATO, který letos v září projde společně s polskou, chorvatskou a slovenskou částí závěrečnou certifikací. Tento prapor se připravuje již několik let. Myslíte si, že by mohl být v blízké budoucnosti nasazen v zahraniční operaci? Jeho nasazení záleží především na politických rozhodnutích, ať již v rámci NATO, nebo Evropské unie. Podle mých dosavadních poznatků a zjištění je tento prapor připraven dobře a potvrdí se to na podzim na certifikačním cvičení. Vojenská policie plní poměrně široké spektrum úkolů. Nemyslíte si, že některé z nich, jako například pořádkovou službu, by bylo dobré posílit, a to i na úkor ostatních? Vojenská policie je relativně malá, velmi kompaktní složka působící celoresortně a na celém teritoriu České republiky. V současné situaci je předčasné uvažovat o přednostním posílení některé ze služeb. Musíme počkat až na připravenou reorganizaci. Teprve ta definitivně rozhodne o Vojenské policii, o její budoucí podobě. Podle toho budeme realizovat jednu z připravených variant. Pak budeme hledat cesty k efektivnímu fungování, případně navyšování či snižování počtů. Znamená to, že ještě není definitivně rozhodnuto, zda bude muset i Vojenská policie na současné ekonomické problémy reagovat snižováním počtů? Osobně si myslím, na základě toho, co vím, že ke snižování počtů u nás nedojde. Vojenská policie je již teď relativně malá. Je to něco málo přes tisíc příslušníků. Když navíc od toho odpočítáte službu ochrany objektů, která má na starost v rámci České republiky osm areálů a štáby, pro vlastní výkon nám zbývá necelých šest set lidí. A to na celém teritoriu České republiky. Myslím si tedy, že pro nějaké velké snižování počtů již není prostor. Občas se ozývá, že je trochu přepych, aby vojenský policista střežil muniční sklady, ale i třeba Generální štáb a objekty Ministerstva obrany. Plní i vojenské policie jiných armád takovéto úkoly? Jsou státy, kde vojenská policie plní i takovéto zadání. Především je ale nutné zdůraznit, že nám toto bylo dáno jako úkol. Nejednalo se tedy o nějakou iniciativu Vojenské policie jako takové. My jsme rádi, že máme tuto schopnost, kterou umíme využít ve prospěch resortu. Proč potřebuje Vojenská policie nový zákon, co jí přinese? Je potřeba si uvědomit, že současný zákon pochází z roku Je to podobné jako v případě dalších zákonů pojednávajících o ozbrojených silách této země. I ty je potřeba aktualizovat. Vývoj jde totiž velmi rychlým tempem vpřed. Musíme reagovat na změny, které již v resortu nastaly. fakta Text: Vladimír Marek Foto: autor a Jan Kouba Plukovník Milan Schulc se narodil v Košicích. Sloužil u výsadkových jednotek, konkrétně u 71. výsadkového úderného praporu a 43. výsadkového mechanizovaného praporu. Prošel funkcemi velitele čety, roty a náčelníka operační sekce. V roce 1999 se účastnil ve funkci náčelníka operační skupiny 3. mechanizovaného praporu mise SFOR v Bosně a Hercegovině. Po návratu byl ustanoven do funkce náčelníka oddělení bojové přípravy operačního štábu 4. brigády rychlého nasazení. V roce 2002 se stal náčelníkem štábu a později i velitelem 41. mechanizovaného praporu. Od července 2007 velel 11. kontingentu AČR v sestavě sil KFOR v Kosovu. V únoru 2008 byl ustanoven na funkci náčelníka štábu 4. brigády rychlého nasazení. O rok později velel 4. kontingentu AČR provinčního rekonstrukčního týmu mise Enduring Freedom v afghánském Lógaru. Počátkem března letošního roku se plukovník Milan Schulc stal náčelníkem Vojenské policie. 8 9

8 Na mysl se nám dere vzpomínka na naše kamarády, na jejich okamžiky prožité na základně Shank v afghánském Lógaru. Tam zažívají incoming několikrát týdně. K jeho vyhlášení stačila zpravodajská informace o nebezpečí útoku, mnohem častěji pak raketový útok přímo na základnu. Tentokráte se však nacházíme jen nějakých sto kilometrů od Rozvadova na cvičení, během kterého se příslušníci naší 10. jednotky provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) společně se svými americkými kolegy a dalšími spojeneckými vojáky připravují na nasazení v Afghánistánu. Američané se snaží v průběhu tohoto cvičení navodit takové situace, které budeme muset řešit v Afghánistánu. I pro tento druh nebezpečí máme vytvořeny standardní operační postupy, říká velitel 74. lehkého motorizovaného praporu a zároveň náčelník štábu 10. jednotky provinčního rekonstrukčního týmu podplukovník Petr Svoboda. Do krytu jdou jen ti, kteří nejsou nezbytní pro řízení operace. Musíme se na takovéto situace naučit reagovat tak, aby později, při ostrém poplachu nedocházelo ke zbytečným ztrátám. Vojáci by měli mít v krvi, jak se mají v tomto případě chovat, a vědět, který bunkr je pro ně vyčleněn. Další naši příslušníci nacvičují sčítání osob. Musíme mít okamžitý přehled o tom, kdo kde je, případně zda nedošlo k nějakým ztrátám. Začínali jako spolujezdci Příprava na cvičení odstartovala počátkem února letošního roku. O měsíc později přijeli do Hohenfelsu příslušníci amerického brigádního úkolového uskupení Bajonet, jehož součástí je nejen při tomto cvičení, ale i během nasazení v Afghánistánu český provinční rekonstrukční tým. Základ TF Bajonet tvoří 173. brigádní výsadkové úkolové uskupení, které sídlí v italské Vicenze. Pod jeho velením byla v roce 2010 nasazena v afghánském Lógaru naše 5. jednotka provinčního rekonstrukčního týmu. Vzájemná spolupráce byla tehdy vynikající. Naši si nemohli americké velení vynachválit. výcvik 74. lehký motorizovaný prapor se jako součást 10. jednotky PRT chystá do afghánského Lógaru Z tlampačů nad americkou základnou Hohenfels v Bavorsku se ozývá podivné chrčení, na které bezprostředně navazuje s největší naléhavostí několikrát opakované slovo incoming. Každý zasvěcený ví okamžitě, co má dělat. Je to, jako když střelí do brabců. Všichni spěchají do nejbližšího krytu. Venkovní prostory jsou během pár sekund zcela prázdné. BAJONET dobrušoval ostří První fáze výcviku začala krátce před příjezdem českých vojáků, počátkem března. Jednotka výcvikového zařízení v Hohenfelsu sehrála během ní roli úkolového uskupení Mustang, které předávalo svůj operační úkol úkolovému uskupení Bajonet. Američané tuto fázi s oblibou přirovnávají k řízení automobilu. Za volantem jsou příslušníci úkolového uskupení Mustang a vojáci TF Bajonet sledují jejich činnost ze sedačky spolujezdce. V další fázi je nastolena situace, kdy si role prohodí. Bajonet již řídí celou operaci a jako spolujezdci ho kontrolují vojáci z Hohenfelsu. Během poslední fáze byla odpovědnost za řízení operace již plně v rukou TF Bajonet. Zapojovali se do ní nejen spojenečtí vojáci, ale i příslušníci Afghánské národní armády a dalších bezpečnostních a podpůrných prvků. Náš štáb se v tomto složení sešel poprvé. Je tedy potřeba, aby si procvičil proces plánování. Museli jsme si ale také ujasnit, kdo co je a jaké jsou jeho možnosti, vysvětluje velitel 7. mechanizované brigády a zároveň i velitel provinčního rekonstrukčního týmu plukovník Josef Kopecký. Americká strana ne zcela pochopila naší roli a organizačně nás začlenila do jednoho ze svých praporů. Nevěděla úplně přesně, co je to provinční rekonstrukční tým a jaké jsou jeho schopnosti. To je ale normální, právě kvůli tomu jsme tady, abychom tyto záležitosti doladili. Gardový prapor Základ českého provinčního rekonstrukčního týmu tvoří 74. lehký motorizovaný prapor z Bučovic. Ten byl jako čtvrtý prapor brigády začleněn do sestavy transformací ze záchranného praporu. Ve skutečnosti navazuje na historickou tradici cyklistického praporu 2, který byl do města Bučovice převelen koncem roku Plánované nasazení v afghánské provincii Lógar od července letošního roku bude jeho první společnou zahraniční misí. Téměř dvě třetiny příslušníků praporu vyjíždí do mise skutečně poprvé. To ale v žádném případě neznamená, že bychom neměli dostatek zkušených lidí. Mnozí z našich vojáků se v minulosti zapojili do celé řady zahraničních misí. Právě toto složení praporu ze zkušených vojáků a z pohledu zahraničních misí z nováčků považuji za vyvážené. Máme v jednotkách lidi, kteří mohou předávat zkušenosti, a zároveň i ty, kteří právě na tuto problematiku mohou mít jiný pohled. Nejsou totiž zatíženi setrvačností. Mohli bychom tak předejít určité rutině, která nemusí být úplně správná, vysvětluje podplukovník Svoboda. Vznikli jsme sice jako poslední prapor, považujeme se ale za gardový útvar 7. mechanizované brigády. V našem případě se jedná o velice dobře namíchanou směs odborností a bojových možností. Máme výsadkové prvky, které mohou být přepraveny vzduchem, a zároveň motorizované jednotky, které se přesunují po zemi na lehkých vozidlech. Náš prapor je v současné době vybaven tou nejlepší technikou, kterou má Armáda České republiky k dispozici. Jedná se o obrněná vozidla IVECO, útočné pušky BREN, pistole Phantom, kulomety MiNiMi. Máme velice dobře vybavené družstvo odstřelovačů, základ jejich výzbroje tvoří útočné pušky Falkon. Budeme mít i průzkumné prostředky na Pandurech. Škála použití a variabilnost je v tomto případě široká. Myslím si, že si to uvědomují i naši nadřízení. To ostatně potvrzuje rovněž velitel brigády, který jde do mise právě s námi. K nejzkušenějším příslušníků praporu patří vrchní praporčík jednotky praporčík Pavel Konvalinka. Má za sebou již čtyři mise. Sloužil v Bosně a Hercegovině, Kuvajtu, Iráku a v Afghánistánu. Znám dobře názory a nálady lidí. Myslím, že si věříme. Ale, na druhé straně, získat zkušenosti ze zahraniční mise je pro nás velice důležité. Potřebujeme, abychom i v tomto směru byli rovnocennými partnery ostatním praporům v AČR. Je to vyvrcholení tříleté práce vojáků. Pokud kluci potí krev, musí vědět, že ta léta strádání a usilovné dřiny mají nějaký efekt, upozorňuje praporčík Konvalinka. Teď už nám zbývá jen doladit některé detaily. Výhoda zdejšího prostoru spočívá v tom, že je tady vytvořeno ideální prostředí pro výcvik. Scénáře, které se zde odehrávají, jsou rozehrávané zkušenými vojáky, kteří již zažili bojové nasazení. Tomu odpovídá i realita výcviku. Máme zde ideální zázemí, a to jak z hlediska ubytování, logistického zabezpečení, tak především výcvikové základny. Další důležitou věcí je, že se rozvíjí mezinárodní spolupráce. V zahraničních misích máme úzkou součinnost s Američany. Pokud s nimi navážeme kontakt již zde, budeme to mít v Afghánistánu o to snadnější. Zajišťovali předání objektu Třicetiletý absolvent Univerzity obrany kapitán Zdeněk Soural zajišťuje spojeneckou patrolu do oblasti Panach. Již tři roky velí 2. pěší rotě bučovického praporu. V minulosti sloužil u průzkumáků v Prostějově. A především absolvoval dva nejprestižnější americké kurzy. V roce 2003 to byl kurz Rangers. Ten měl prověřit schopnosti velitelů malých jednotek za náročných podmínek, jako je nedostatek spánku, málo jídla a neustálý psychický a fyzický tlak. O dva roky později zdárně ukončil kurz speciálních sil. Ten byl již více specializovaný. První, zhruba měsíční fáze připomínala jakýsi vyšší stupeň Rangers kurzu. Pak již to bylo zaměřené na jednotlivé odbornosti. Procvičovaly se ženijní a trhací práce, jak spolupracovat s povstalci, případně jak proti nim postupovat a samozřejmě nekonvenční vedení boje. Naučil jsem se hodně o sobě, poznal jsem, kde jsou moje hranice. Zkušenosti, které jsem získal během těchto kurzů, se nyní snažím při výcviku předávat svým podřízeným, dodává kapitán Soural. V roce 2008 jsem působil v provinčním rekonstrukčním týmu na základně Shank v Afghánistánu, takže vím, do jakého prostředí jdeme. V souvislosti s nedávným incidentem, při kterém zahynuli afghánští civilisté, včetně dětí, je tam situace komplikovaná. Podle toho se i připravujeme a to je v daném okamžiku nejdůležitější. Ani praporčík Konvalinka nemusel v souvislosti s tímto incidentem řešit nějaké obavy. Osobně něco podobného prožil již v Iráku

9 výcvik Jsme si vědomi situace, která nyní je v Afghánistánu. V této zemi se ale nic neopakuje, každá doba, každý rok je jiný. Kdo tam sloužil, ví, že v lednu je to tak a v březnu jinak. My se na to skutečně zodpovědně připravujeme. Snažíme se eliminovat roli selhání jednotlivce. Jeden člověk v nějakém zkratu či stresu může pokazit dílo celého kontingentu či koalice. A to nemůžeme dopustit, doplňuje plukovník Kopecký. Smíšená česko-americká patrola se přesunuje v pěti vozidlech. Jejím úkolem je zajistit předání nově vybudovaného objektu místní vládě. Do oblasti Panach přijíždí včas. Poblíž je předsunutá americká základna, na které sídlila jednotka o síle roty. Patrola s ní navazuje spojení. Po těchto konzultacích jsme museli poněkud upravit náš původní zámysl. Společnými patrolami jsme zajistili perimetr vesnice a samotný předávací ceremoniál. Pak jsme se vrátili na základnu Shank. Žádná komplikace nenastala. Pouze jedna z cest, po níž jsme měli projíždět, byla uzavřena. Takže jsme zvolili záložní variantu, líčí kapitán Soural. Spolupráce s Američany byla perfektní. Myslím, že k tomu přispívá i to, že většina našich lidí zvládla velmi dobře angličtinu. Neexistují tedy žádné jazykové bariéry, všechny otázky si předem bez problému vyjasníme. Chrání nejen CIMIC Na cvičení v Hohenfelsu pracuje i naše skupina CIMIC. Podílí se na podobných projektech, jaký před chvílí zajišťovali čeští vojáci. Žena anglické národnosti zde simuluje práci civilního experta. Pro naše vojáky je to určitá interakce, jak s obdobnými odborníky jednat a plánovat projekty. Ty jsou během tohoto cvičení celkem čtyři. Kromě kurzu pro farmáře v distriktu Chak, jehož cílem bylo vyškolit místní zemědělce, jak správně pečovat o domácí zvířata, se jednalo o rekonstrukci školy. Dalšími projekty byly protizáplavová zábrana a rekonstrukce místní kliniky. Kromě podpory civilní části provinčního rekonstrukčního týmu by skupina CIMIC měla v Afghánistánu poskytovat určitý servis i veliteli. Není přitom žádným tajemstvím, že ve druhé polovině letošního roku zřejmě dozná civilní část PRT výrazné redukce. Zda se pro nás něco změní, ukáže až čas. Až se sníží počty civilních expertů, je možné, že budeme muset na vzniklou situaci reagovat. Myslím si, že jsme na to připraveni, ujišťuje nás specialista CIMIC nadporučík Jakub Šimíček. Máme zde možnost cvičit jako součást americké brigády. Také ona má jednotku zaměřenou na civilně-vojenskou spolupráci. A právě společně s ní provádíme jednotlivé projekty. Pro nás je to vynikající zkušenost a také možnost, jak se navzájem lépe poznat. Za několik měsíců budeme totiž spolupracovat na již reálných projektech v Lógaru. Součástí scénáře jsou kromě humanitárních projektů jednání s místními představiteli, afghánskými bezpečnostními složkami a spojenci a samozřejmě útoky na patroly zajišťující tyto akce. A to ať již se jedná o přímé přepady, anebo mnohem častěji používané nástražné výbušné systémy. Jak se lze pokud možno bez jakýchkoliv ztrát vyrovnat s tímto problémem, ukazuje názorně pyrotechnik podpraporčík Milan Vrzáň. Součástí každé přípravy na patrolu jsou informace o tom, kolik bylo na dané cestě v minulosti použito nástražných výbušných systémů, jaká byla jejich síla a zda došlo skutečně k jejich odpálení. Podle toho je potřeba zvolit rozestupy mezi prvním vozidlem a zbytkem kolony. Chybou je jakékoliv opakování, jakákoliv rutina. Protivník to během velice krátké doby odpozoruje a umístí nálož někam jinam, kde ji nečekáme. Asi nejpodezřelejšími místy na afghánských komunikacích jsou tzv. propustky, kterými se přivádí voda zavlažující pole. Před těmito místy bychom měli zastavit a udělat si tzv. izolaci. Nesmíme zapomenout na nějaký nástroj, kterým budeme schopni rýpnout do země. Není totiž možné provádět kontrolu pouze vizuálně, ukazuje podpraporčík Vrzáň. Během izolace je potřeba co nejvíce používat dalekohledy. Musíte se snažit nahlédnout z úhlů do propustku. Podívat se, zda je vidět skrz, případně zda je něčím ucpaný. Zkontrolujeme rovněž, zda k němu nevedou žádné dráty. Pak stejně důkladně prověříme i tu část za propustkem. Vojáci by měli do vozidel nastupovat až za ním. Projede první vozidlo, nasednete a mohou projet ostatní. Certifikace až na závěr Původně měl odjet do Hehenfelsu celý provinční rekonstrukční tým. Z toho ale nakonec s ohledem na omezený zdrojový rámec sešlo. A tak se cvičení účastnil jen štáb jednotky, velitelé rot a jejich zástupci. Američané během cvičení důsledně vyhodnocovali, jak naši vojáci řešili jednotlivé situace. Souhrnnější rozbor se prováděl po ukončení každé etapy. Říkalo se, co se udělalo dobře a co by se naopak mělo změnit. Toto štábní cvičení se až zas tolik neliší od těch, která organizujeme v České republice. Asi největší rozdíl je v tom, že je celé vedené v angličtině. Všichni se tedy musí trochu překlopit a začít v angličtině i myslet. Překlad totiž nemusí vždy přesně znamenat to, co anglický originál, dodává podplukovník Svoboda. Provinční rekonstrukční tým se na nasazení v Afghánistánu připravuje od poloviny loňského roku. Na individuální část výcviku navázala ta kolektivní. Po návratu z Hohenfelsu čekaly vojáky lékařské prohlídky, očkování, prohlídky zaměřené na zjištění omamných látek a vybavení některými nezbytnými výstrojními doplňky. Na přelom dubna a května je naplánovaná stáž v Afghánistánu. Pak odjíždí jednotka PRT do výcvikového prostoru Březina na sladění a v červnu absolvuje cvičení s hodnocením podle metodiky Creval. Po návratu z mise bude muset 74. lehký motorizovaný prapor konsolidovat personál a dokončit přijímání nové techniky a zbraní tak, aby všichni byli schopni ji perfektně ovládat. Text a foto: Vladimír Marek 173. brigádní výsadkové úkolové uskupení Kořeny 173. brigádního výsadkového úkolového uskupení sahají do roku 1917, kdy vznikla v Camp Pike 173. pěší brigáda 87. pěší divize. Ještě za první světové války došlo k jejímu rozmístění ve Francii, do bojů však již nestihla zasáhnout. V roce 1919 byla tato brigáda rozpuštěna. O jejím obnovení se rozhodlo až v době druhé světové války v roce Tehdy došlo k její aktivaci jako 87. průzkumné roty 87. pěší divize. S ní také byla v letech 1944 až 1945 nasazena na západní frontě ve Francii, Lucembursku a Německu. Po válce ji opět čekalo rozpuštění. Novodobá historie brigádního uskupení začíná rokem 1963, kdy byla znovu zřízena, a to jako 173. samostatná výsadková brigáda se sídlem na japonském ostrově Okinawa. Sloužila jako jednotka rychlé reakce pro velitelství v Tichomoří. Právě zde získali její příslušníci díky hromadným seskokům přezdívku Nebeští vojáci. V polovině šedesátých let minulého století byla brigáda přemístěna do Vietnamu, kde působila až do roku Po jejím stažení z této oblasti ji čekalo opět rozpuštění. Obnovena byla v italské Vicenze v roce Štáb brigády se zároveň stal hlavním výsadkovým velitelstvím pro evropské bojiště. Brigáda po svém znovuzaložení prošla tříletou intenzivní přípravou, během které se zapojila do výcviku a nasazení v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Maďarsku a Maroku. Na území Iráku prošla operací Iraque Freedom. V březnu 2003 byla vysazena na severu země v Kurdistánu. Podílela se na obsazení Irbilu a Kirkúku. V roce 2005 se zapojila do operace Trvalá svoboda v Afghánistánu. Působila především na jihu a východě země v provinciích Paktika, Helmand, Kandahár a Zábul. Po návratu do Itálie vzniklo 18. září 2006 z brigády 173. výsadkové úkolové uskupení. To v květnu následujícího roku zahájilo své druhé operační působení na území Afghánistánu, tentokrát s dislokací v provinciích Paktika, Nangahar, Nuristán, Konar a Laghmán. Třetího operačního nasazení v Afghánistánu se brigáda účastnila společně s naším pátým kontingentem PRT od února

10 bezpečnost Budou velet vojákům Ohrožení kybernetickými útoky postihuje nejen řadové občany a různá pracoviště, ale může působit škody i ozbrojeným silám. Tímto tématem se zabýval druhý den konference ITTE, kterou pořádala mezinárodní společnost AFCEA. Prezentovala se česká i zahraniční řešení problémů. Ministerstva obrany i vnitra pracovala dlouhodobě na systémové ochraně proti kybernetické kriminalitě i útokům. Ministerstvo vnitra přitom z důvodu urychlení přípravy a problematické finanční, personální a technologické situace delegovalo část úkolů na sdružení právnických osob CZ.NIC, založené roku 1998, které má vlastní pracoviště CSIRT a zpravuje doménu cz v rámci provozování registru doménových jmen. Uvedené problémy vedly k tomu, že výsledky práce se bohužel projevily opožděně ve srovnání s jinými evropskými zeměmi. Ochrana vojenského spojení a transferu informací AČR dosahuje vysoké úrovně. Naši specialisté se například zúčastnili cvičení Cyber Europe 2010, které simulovalo totální kybernetickou válku. Jednalo se o první evropský krok ne cestě ke spolupráci v boji s potenciálními hrozbami, kterého se zúčastnilo 27 států pod dohledem Evropské agentury pro bezpečnost sítí (ENISA). Úspěšná byla rovněž účast armádního týmu specialistů Střediska kybernetické obrany Ministerstva obrany ČR na cvičení Cyber Coalition 2011, které se konalo 13. až 15. prosince minulého roku v SHAPE (Supreme Hedquarters Allied Powers Europe) v belgickém Monsu. V jeho rámci 100 specialistů z několika zemí řešilo problematiku různých forem útoků na kritickou infrastrukturu. Za Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) vystoupil jeho ředitel Dušan Navrátil. Sdělil přítomným důležitou novinku. Od se NBÚ stal v oblasti kybernetické bezpečnosti národní autoritou, které podléhá nové Národní centrum kybernetické bezpečnosti (NCKB) v Brně Žabovřeskách, na adrese Mučednická 13. Základním úkolem nového úřadu a jeho prozatím 33 zaměstnanců bude ochrana kyberprostoru z hlediska kybernetické bezpečnosti, tedy informačních a komunikačních technologií, a ochrana kritické infrastruktury státu (výrobní a nevýrobní systémy a služby, jejichž nefunkčnost by měla zásadní dopad na bezpečnost státu, ekonomiku, veřejnou správu a zabezpečení základních životních potřeb obyvatelstva). Pracoviště by mělo být schopné plného nasazení v roce HACKEŘI? Obzvláště zajímavé a charismatické bylo vystoupení Aleše Špidly, experta pro kybernetickou bezpečnost Státního institutu pro kontrolu léčiv. Právě on řil, ještě jako pracovník Minis- vytvoterstva vnitra, první strategii kybernetické bezpečnosti ČR. Uvedl i některé příklady následků nedostatečné kybernetické ochrany ze hraničí. Nejdrastičtější je za- osud mexické školačky, která se na internetových stránkách vyslovila proti narkomafii a byla následně zavražděna, protože dokončení organizovaný zločin nuje špičkovými odbor- disponíky, kteří ji dokázali po internetu vypátrat. Aleš Špidla v rámci vystoupení definoval Generálmajor ve výslužbě Klaus-Peter Treche, generální ředitel AFCEA Europe, v diskuzi s náčelníkem Generálního štábu AČR armádním generálem Vlastimilem Pickem tři jednoduché bezpečnostní zásady pro práci s počítači, a to: neublížit sobě, neublížit druhým a zabránit, aby bylo ublíženo mně. Dále uvedl, že v naší republice představoval v minulém roce internetový obchod již 3,6 % HDP s firemním obratem kolem 640 miliard korun. Kromě klasických podvodů při něm může docházet k cíleným útokům vůči konkrétním společnostem, a to i na objednávku. Zároveň zdůraznil osobní odpovědnost každého jedince za zabezpečenost v kyberprostoru a potřebu spolupráce státního a privátního sektoru při tvorbě kybernetické bezpečnosti. Cílem kybernetického útoku se v minulém roce staly bezpilotní letouny operující v Afghánistánu Na tom se v závěru konference shodli všichni zúčastnění. Kybernetická bezpečnost mezinárodně Druhý den konference byl věnován především obraně ě vůči přeshraničním kybernetickým útokům z vojenského i bezpečnostního hlediska. Lze je rozdělit na dvě základní skupiny. První tvoří obrana především kritické infrastruktury státu. Cílem útoků může být řízení dopravy, distribuce elektrické energie, plynu, pitné vody, systém GPS, banky, tedy prakticky vše, co je řízeno pomocí počítačů. Do druhé skupiny spadají útoky zaměřené na ozbrojené složky, a to především armádu, která může operovat doma i v zahraničí. Jedná se rovněž o oblast technologického vývoje a zbrojní výroby. Útočníky mohou být v tomto případě vlády, všemožné zájmové skupiny, včetně teroristických, organizovaný zločin i jednotliví hackeři. Nelze vyloučit, že nedávná ztráta amerického bezpilotního letounu RQ-170 Sentinel nad Íránem byla rovněž výsledkem kybernetického útoku. Přitom protivníkovi může napomáhat právě nedodržování bezpečnostních zásad. Příkladem je mediálně známé narušení provozu amerických bezpilotních letounů nad Afghánistánem a únik dat, která získávaly. Napomohla k tomu infikovaná flashka se zábavným programem, kterou v minulém roce do služebního počítače propojeného s pracovištěm operátorů připojil jeden člen obsluhy. Základním problémem kybernetické bezpečnosti je tedy stále lidský faktor, který vykazuje největší počet chyb. Podle izraelského specialisty Boaze Doleva ze společnosti CyberVision se hackeři, kteří útočí na stát, dělí na tři skupiny. První jsou sabotéři a teroristé, kteří se zaměřují na ničení kritické infrastruktury a vysílají politický vzkaz. Druhou tvoří kybernetický zločin, jehož cílem je vydělat na ukradených informacích. Jako třetí figurují státem financované a řízené operace. Obzvláště schopní jsou v uvedeném oboru čínští specialisté, kteří mají tradici v šifrování a dešifrování více než let. Právě oni jsou podezříváni z řady kybernetických průniků do sítí zahraničních zbrojovek s cílem získání nových technologií. Proto dochází k posilování americké kybernetické obrany v prostoru Asie a Pacifiku. V rámci NATO byla potřeba obrany proti kybernetickým útokům deklarována poprvé na pražském summitu (2002). V roce 2008 Jiří Šedivý a Georges Dʼhollander vypracovali koncepci kybernetické obrany NATO Cyber Defence Policy. Na jejím základě došlo k vybudování pracoviště NATO Center of Excellence pro oblast kybernetické obrany. Účastníci summi- tu NATO v Lisabonu (2010) rozhodli o zařazení kybernetické obrany do nové strategické koncepce Aliance jako nové strategické schopnosti. Zároveň byla zdůrazněna potřeba lepší koordinace činnosti mezi členskými státy. Důvodů ke znepoko- jení a akceleraci systémové obrany je celá řada. Jako příklad lze uvést některé kybernetické útoky v minulém roce: 19. ledna zmizelo ze šesti účtů českých obchodníků 1,3 milionu emisních povolenek; 19. dubna se hackeři dostali k osobním údajům 77 milionů uživatelů herní sítě PlayStation Network, včetně čísel kreditních karet; 28. května byla úspěšně napadena počítačová síť amerického koncernu Lockheed Martin; 14. června odcizil hacker ze Sokolova milion korun z účtu Úřadu práce; 16. června skupina hackerů vyřadila z provozu internetové stránky americké bezpečnostní agentury CIA. Z dřívějška lze připomenout například kybernetické útoky na Lotyšsko (2007) nebo Gruzii (2008). Ve druhém případě došlo k rozvrácení internetových stránek státní správy v době bojů o Osetii a Abcházii. Obzvláště ilustrativní je použití viru Stuxnett proti íránským pracovištím s centrifugami, které slouží k obohacování uranu. Ani v uvedených případech se vždy nejedná pouze o vojenské záležitosti. Naopak se výrazně prohlubuje spolupráce státu s komerční sférou. Mnozí experti, kteří byli 14 15

11 bezpečnost 43. výsadkový prapor představuje vševojskový útvar, který je určen k plnění úkolů plného spektra operací. Zejména jde o ničení a narušování činnosti důležitých prvků sestavy protivníka nebo o činnost taktického vzdušného výsadku. Doktrína Armády České republiky původně státními zaměstnanci, přecházejí do lépe placené privátní sféry. Komodor ve výslužbě Patrik Tyrell, reprezentant britské pobočky AFCEA, popsal zásadní změny z hlediska vývoje obranných technologií za posledních šedesát let. Přibližně do roku 1990 byly hlavními zadavateli a v mnoha případech i realizátory armády. Typickým příkladem kooperace státní a soukromé sféry je vývoj počítačů v USA, který realizovala v šedesátých letech soukromá sféra za vládní peníze. Výsledkem bylo získání vojenské převahy nad tehdejším SSSR o dvacet let později. V následujícím období se již vývoj a výroba, a to i v oblasti obranného průmyslu, řídí především požadavky trhu. Stejně jako v případě kybernetické kriminality jsou základem úspěchu definice problému a fungující právní systém. Na toto téma vystoupil letecký komodor ve výslužbě Bruce Wynn, člen kybernetického výboru AFCEA, který mimo jiné uvedl, že existuje minimálně třicet definic kyberprostoru. Od nich se odvíjejí další definice. Již z toho vyplývá složitost tvorby jednoznačné a všeobecně platné legislativy. Komodor dále seznámil účastníky s otázkami taxonomie v oblasti kybernetické bezpečnosti. Tento původně biologický obor zaměřený na srovnávání shodných jevů v rámci taxonu (souboru jedinců lišících se určitými znaky od všech ostatních) slouží ke třídění informací na internetu s cílem vytváření takzvané mapy pro jejich snadnější uživatelskou dostupnost. Na závěr prezentoval kreslený vtip z časopisu The Economist, který však má varovný podtext. Svalnatý voják 21. století ověšený zbraněmi a anténami je ovládán pubescentním hackerem, který se rozvaluje doma u notebooku. Právě takovými i dalšími problémy elektronické a informační války se zabývá například poslední číslo časopisu Digital Battlespace, o jehož obsahu vypovídá již sám název. Generálmajor ve výslužbě Georges Dʼhollander, generální ředitel Agentury fakta CERT Computer Emergency Response Team (CERT) je organizace, jejímž úkolem je pracovat s internetovou komunitou s cílem usnadnit jejich reakce na události týkající se počítačové bezpečnosti v oblasti internetu, tak aby přijaly proaktivní opatření ke zvýšení obecného povědomí o otázkách počítačové a informační bezpečnosti a prováděly výzkum zaměřený na zlepšení bezpečnosti stávajících systémů. Užívá se rovněž výraz CSIRT (Computer Security Incident Response Team). Pro vládní pracoviště se používá rovněž označení GovCSIRT. Další pojmy lze nalézt na adrese Převzato z publikace Pracovní příručka bezpečnostního managera C3 NATO, přednesl informaci o zaměření svého pracoviště. V jejím rámci zdůraznil potřebu dalšího rozvoje programu Smart Defence (sdílení schopností od výcviku až po informace, technologie a výrobu vojenského materiálu). Výsledkem by mohly být potřebné úspory akvizicí výzbroje a dalšího materiálu v rámci NATO, především cestou agentury NAMSA (NATO Maintenance and Supply Agency). Podle generálova názoru mohou kybernetické útoky ohrozit většinu sofistikovaných zbraňových systémů, včetně balistických raket. Právě zde je základní potřebou bezpečnostní kooperace v rámci NATO. Na tomto místě je možné citovat Kenta R. Schneidera, specialistu časopisu SIGNAL: Mnozí z naší komunity se domnívají, že v označení C5ISR znamená páté C cyber, ale jedná se o koalici (coalition). Někteří z účastníků připomněli nový americký dokument Strategie operací v kyberprostoru, který prezentoval v srpnu minulého roku náměstek amerického ministra obrany William J. Lynn. Američané předpokládají realizaci aktivní formy obrany jako synchronizovanou aktivní schopnost odhalovat, analyzovat a přizpůsobovat se hrozbám a odhalovat slabá místa vlastní obrany. Cílem má být odstranění výhody útoku protivníka. Na obraně proti kybernetickým útokům mají spolupracovat CIA (Central Inteligence Agency), DIA (Defense Inteligence Agency), NGA (National Geospatial-Intelligence Agency, NRO (National Reconnaissance Office) a NSA (National Security Agency). Z uvedeného hlediska lze upozornit na článek Securing the Cloud, který vyšel ve specializovaném časopise C³ISR (Command, Control, Communications, Inteligence, Surveillance and Reconnaissance) koncem minulého roku. Zabývá se vystoupením Jamese Clappera, ředitele americké rozvědky NI (National Inteligence), která sdružuje 16 amerických státních zpravodajských a bezpečnostních pracovišť, k problematice Cloudu v rámci národní bezpečnosti. Jeho využití přináší značnou úsporu, avšak rovněž řadu bezpečnostních problémů. Časopis je dosažitelný v Knihovně referát speciálních fondů VHÚ Praha ( /knihovna---rsf/). Spojenými silami Velmi ilustrativní bylo vystoupení Phila Saunderse, viceprezidenta společnosti SafeNet, která spolu se společností HP napomohla zásadním způsobem k realizaci konference ITTE Viceprezident se zabýval především ochranou v oblasti sdíleného ukládání dat Cloud Computing, která se z ekonomických důvodů stále rozšiřuje. Účastníci se na závěr shodli na několika zásadách, které jsou potřebné z hlediska úspěšného budování bezpečného kybernetického prostoru. Jedná se o potřebu koordinované tvorby vymahatelných zákonů a standardů s možností rychlé reakce na incidenty, dále potřebu kooperace státní a soukromé sféry a v neposlední řadě i nutnost seznamovat veřejnost od dětství s problematikou kybernetické bezpečnosti. V opačném případě mohou jak organizované skupiny, tak i jednotliví hackeři otravovat život či škodit kterémukoli z uživatelů internetu, ohrožovat bezpečnost států a ovlivňovat činnost jejich ozbrojených složek. Připravil: Martin Koller Foto: autor a USAF Velitel 43. výsadkového praporu vyhlašuje výběrové řízení 43. výsadkový prapor je výběrovým útvarem spadajícím pod 4. brigádu rychlého nasazení. Jako jediný útvar svého druhu v Armádě České republiky doktrinálně plní úkoly nejen ve prospěch brigády rychlého nasazení, ale i pozemních sil jako celku, a to zejména v oblasti taktického vzdušného výsadku. Mezi další schopnosti výsadkového praporu patří úderné operace malého a středního rozsahu s možností zasazení vrtulníky či na padáku, na vozidlech LR-130 Kajman nebo pěšky. Prapor je dále schopen podporovat operace speciálních sil, zvláště pak v oblasti direct actions. Bojovou část výsadkového praporu tvoří tři výsadkové roty a rota zbraní. Ty jsou všestranně zabezpečovány velitelskou rotou a rotou logistiky. Velení praporu má k dispozici štáb. Jak se přihlásit? Přihlášku s přiloženým životopisem zašlete elektronickou poštou na adresu nabor43vmpr@ .cz nebo na kariera@2vysadkovarota.cz. Vaše žádost bude postoupena na personální oddělení chrudimského výsadkového praporu. Vzhledem k počtu přihlášek žádáme uchazeče, aby do předmětu u napsali: Výběrové řízení květen, jméno a příjmení". Uzávěrka na podání přihlášky do výběrového řízení je 26. dubna do hod. Více informací naleznete na stránkách (na diskuzním fóru budou rychle zodpovězeny vaše případné dotazy) nebo na praporních stránkách Pro bližší informace lze také kontaktovat personální oddělení výsadkového praporu alc. (973) nebo Upozornění: Zájemcům o výběrové řízení nesmí být dle nařízení velitele společných sil v účasti nijak bráněno. Pokud ve výběrovém řízení žadatel uspěje a požádá o převelení k výsadkovému praporu, jeho žádosti je automaticky vyhověno. Termín výběrového řízení je stanoven na května Podmínky výběrového řízení Disciplíny a normy z rozřazovacího testu z tělesné přípravy 28 kliků za 30 sekund 46 lehů/sedů za 1 minutu 10 přítahů m za 12 minut test plavání (300 m bez časového omezení v bazénu) Ostatní disciplíny výběrového řízení běh se zbraní na 3 km výsadková překážková dráha překážková dráha NATO překážková dráha NATO s kládou ve skupině běh s kládou ve skupině pochod se zátěží na vzdálenost 35 km zrychlený přesun se zátěží na 10 km přesun se zraněným na nosítkách ve skupině Časový plán výběrového řízení v květnu den 8.00 nástup rozřazovací test z tělesné přípravy prověření úrovně silové a aerobní zdatnosti uchazeče pomocí disciplín výročního tělesného přezkoušení výsadková překážková dráha test schopnosti překonávat strach z výšek běh dvojic se zbraní na vzdálenost 3 km test aerobní kondice a spolupráce ve dvojici 2. den běh s kládou ve skupině silově-vytrvalostní test zaměřený na koordinaci ve výsadkovém družstvu překážková dráha NATO komplexní test síly, obratnosti a vytrvalosti po jednotlivcích překážková dráha NATO s kládou ve skupině test překonání překážkové dráhy NATO ve skupině s kládou bez dotyku země zrychlený přesun se zátěží na 10 km test hraniční aerobní a vytrvalostní schopnosti 3. den pochod se zátěží na vzdálenost 35 km pochod jednotlivců zaměřený na vytrvalost a morálně-volní vlastnosti uchazečů přesun se zraněným na nosítkách ve skupině kolektivní test zaměřený na koordinaci výsadkového družstva psychologické testy osobnostní a zátěžové testy a rukou psaná esej na dané téma 16 17

12 my a NATO Exkluzivní zjištění o činnosti České republiky v programu vzdušného systému včasné výstrahy a řízení NATO Český podíl v programu NAEW&C Česká republika zdolává v aliančním programu vzdušného systému včasné výstrahy a řízení (NAEW&C NATO Airborne Early Warning and Control) jednu metu za druhou. Vloni se stala jeho novým signatářem, když završila bezmála dvouletý proces přistoupení a poté posílila svůj kontingent příslušníků Armády ČR na hlavní operační letecké základně NE-3A Component (MOB Main Operating Base) v severoněmeckém Geilenkirchenu. Letos v únoru uspořádala poprvé v Praze prestižní zasedání vrcholného řídicího orgánu programu NAEW&C. Výše uvedená fakta jsou natolik význačná, že si zaslouží krátký komentář. Na úvod se patří říct, že Česká republika se stala plnohodnotným účastníkem aliančního programu NAEW&C (známým u české veřejnosti spíše pod označením AWACS Airborne Warning and Control System) po ukončení ratifikačního procesu všemi sedmnácti signatáři dne 14. prosince O pět měsíců později byla na geilenkirchenské MOB při slavnostním ceremoniálu za vojenských poct, a také za účasti náčelníka Generálního štábu AČR, vztyčena státní vlajka České republiky. Již v průběhu přístupových jednání v roce 2009 se pro příslušníky AČR otevřely dveře do létajícího střediska NAEW&C. Po vstupu České republiky do programu se během krátké doby, veslařským slangem řečeno, z české nepárové čtyřky stala osma. Původní osádka lodi háček neboli pilot major Milan Vojáček, dvojka navigator kapitán Jindřich Sněhota, trojka tactical director major Stanislav Hebr a strok surveillance operator nadpraporčík David Švagerka se prvním srpnovým dnem 2011 rozrostla o další specialisty z 26. brigády velení, řízení a průzkumu a také z 53. brigády průzkumu a elektronického boje. Konkrétně k nim přibyli weapons controller / air battle manager kapitán Milan Gajdoš, surveillance controller kapitán Michal Repka, passive controller nadrotmistr Jiří Tichánek a radar technician rotmistr Richard Vágner. Pozitivem je, že všechny výše uvedené pozice českých profesionálů reprezentují výhradně letové funkce, a to jak v kokpitu (flight crew), tak na palubě letounu NE-3A (mission crew) s nepřehlédnutelnou kruhovou rotační radarovou anténou umístěnou v diskovitém radomu nad trupem stroje. Za zmínku stojí, že major Milan Vojáček nedávno úspěšně absolvoval kapitánské zkoušky na letoun NE-3A. Další výzva? Instruktor! Vedle výcviku a bojového nasazení v zahraničních operacích, které geilenkirchenská složka zabezpečuje, česká strana získává kladné body také na diplomatickém poli. Ukázkovým příkladem je nedávné třídenní zasedání řídicí rady (NAPMO BoD NATO Airborne Early Warning&Control Programme Management Organization Board of Directors) programu NAEW&C v Praze, které se vedle standardních administrativních a provozních záležitostí zabývalo otázkami rozvoje operačních schopností a financováním programu NAEW&C. Zúčastnili se ho hlavní představitelé tohoto prestižního aliančního programu v čele s předsedajícím NAPMO BoD panem Gilbertem W. Macem, dále generálním manažerem agentury NAPMA (řídicí agentura programu NAEW&C) brigádním generálem Ludwigem Leinhosem a velitelem sil NAEW&C generálmajorem Stephenem D. Schmidtem. Tyto nejvyšší představitele programu přijal také ministr obrany Alexandr Vondra, který při této příležitosti uvedl: Přistoupením do programu NAEW&C se podílíme na rozvoji unikátní schopnosti, která posiluje nejen celkovou obranyschopnost a akceschopnost NATO, ale také bezpečnost naší země a její postavení jako odpovědného a spolehlivého člena Aliance. Každý den nad Evropou Program NAEW&C byl oficiálně zahájen v roce 1978 podpisem memoranda (Multilateral Memorandum Of Understanding MMOU) ministry obrany třinácti států NATO (Belgie, Kanada, Dánsko, Spolková republika Německo, Řecko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Turecko, USA a Velká Británie). Později Velká Británie program opustila a vytvořila si vlastní letku awacsů. V loňském roce ohlásila vystoupení z programu také Kanada. Naproti tomu v uplynulém období přistoupili k programu další spojenci Španělsko, Maďarsko, Polsko a Rumunsko. Osmnáctým členem unikátního aliančního programu se stala Česká republika (2010). Velitelství sil NAEW&C se nachází v belgickém Monsu a je podřízené vrchnímu veliteli sil NATO v Evropě. Operační složku lze rozdělit na dva organizační celky. První zahrnuje sedmnáct letounů NE-3A ve společném vlastnictví NATO, umístěných na letišti v Geilenkirchenu. Tamní letecký a pozemní personál je tvořen příslušníky účastnických zemí programu. Druhý prvek čítá sedm letounů E-3D ve vlastnictví Velké Británie a s dislokací na základně Waddington, jejichž činnost zde zajišťují příslušníci Royal Air Force. Ke svému operačnímu i výcvikovému nasazení NAEW&C využívá také předsunuté operační základny (FOB Forward Operating Base) v Itálii (Trapani), Turecku (Konya) a Řecku (Aktion) a záložní operační základnu (FOL Forward Operating Location) v Norsku (Orland). Není tajemstvím, že k výcviku posádek rovněž slouží vzdušný prostor České republiky a také letecké základny vzdušných sil Armády ČR. Systém NAEW&C je jednou ze strategických aliančních schopností určených na podporu operací. Z pohledu operačního využití velmi účinně doplňuje nepřetržitý přehled o situaci v zájmovém vzdušném prostoru získaný pozemními senzory a umožňuje řízení vzdušných operací v případě nepřítomnosti pozemního místa velení vzdušných sil NATO. Zvláštní výhody poskytuje zejména při působení nad územím protivníka, kde není možné získat informace z pozemních senzorů. Palubní systémy NAEW&C umožňují komunikaci s bojovými prostředky vzdušných sil a jejich místy velení a řízení. Za specifických podmínek je schopen detekovat i některé druhy pozemních cílů. Letouny NE-3A mohou operovat také v námořním módu, při kterém lokalizují cíle na moři. V posledních letech je celá flotila letounů systému NAEW&C v extrémně vysokém operačním tempu, říká Dušan Mackanič z odboru strategického rozvoje SOPS MO. Kromě nasazení ve vojenských misích bývá systém NAEW&C často používán při zajištění bezpečnosti během významných událostí, počínaje vrcholnými schůzkami státníků a konče olympijskými hrami nebo mistrovstvími světa. Podílel se mimo jiné i na posílení bezpečnosti summitu NATO v Praze v roce Na plných stavech Stávající počet příslušníků Armády ČR, jakož i jejich profesní pozice v alianční jednotce NATO E-3A Component v německém Geilenkirchenu lze považovat za optimální. Už v rámci přístupových jednání byl českou stranou deklarován počet do desíti příslušníků AČR. Požadavku řídicí agentury programu NAEW&C jsme vyšli vstříc tím, že k výcviku byl jako první vyslán pilot, což je také pozice, o kterou je u komponenty společně s navigátorem největší zájem. Následným obsazováním funkcí do operační směny na palubu letounu NE-3A nahrazujeme téměř identické profese, jež Česká republika zastávala na již bývalém Spojeném středisku řízení vzdušných operací neboli CAOC (Combined Air Operations Centre) v německém Messtetenu. Obecně lze říci, že například operátoři palubních průzkumných systémů či technici radarů se pouze přemístili z aliančního podzemního do létajícího pracoviště včasné výstrahy a řízení NATO, říká plukovník Vladimír Vyklický z oddělení zabezpečení a řízení činnosti ve vzdušném prostoru na odboru vzdušných sil sekce rozvoje druhů sil operační sekce Ministerstva obrany a dodává, že AČR bude spokojena, když se stávající počet českých profesionálů podaří u komponenty pro nadcházející roky udržet. Pro další rozvoj bychom dali přednost českému zastoupení (staff officer) na velitelství sil NAEW&C v Monsu, konstatuje plk. Vyklický. V této souvislosti nelze nevzpomenout slova generálmajora Stephena D. Schmidta, velitele NATO Airborne Early Warning and Control Force Command. Velice oceňuji to, že Česká republika svými příslušníky ozbrojených sil stoprocentně obsadila pozice, které jí byly v organizační struktuře NE-3A Component předurčeny, řekl americký generál exkluzivně pro A report. Operační nasazení českých profesionálů v programu NAEW&C s sebou nepochybně přinese zpětný benefit do AČR. Po jejich předpokládané pětileté misi v zahraničí k nám dodají progresivní know-how. Jejich zkušenosti budou velmi cenné i pro systém velení a řízení vzdušných sil AČR. Mají jedinečnou možnost poznat tuto specifickou problematiku z jiného úhlu než z pozice střediska řízení a uvědomování, takzvaného CRC Control and Reporting Centre, argumentuje plukovník Vyklický. Zahlédnout sedmsetsedmičku s talířem v tuzemsku už není nic výjimečného. Pomineme-li statické ukázky, například na královéhradecké letecké show CIAF nebo na Dnech NATO v Mošnově, lze hřmot čtyř proudových motorů Pratt&Whitney zaslechnout v blízkosti leteckých základen vzdušných sil AČR takřka pravidelně! Na leteckých základnách českých vzdušných sil může letoun AWACS cvičit s podmínkou, že den předem o svém záměru informuje příslušné velitelské stanoviště. Kompetentní orgány základny následně rozhodnou, zda je u nich možné požadovaný výcvik v daných hodinách realizovat, či ne. Výcvik posádek NE-3A bude určitě intenzivnější po implementaci příslušného datového spojení na tuzemském pracovišti řízení a uvědomování, vysvětluje plk. Vladimír Vyklický. Procentuální ní podíl České republiky na nancování ncov programu ra vzdušného systému včasné výstrahy a řízení NATO je 1,224 %. fi- Pro Českou republiku to v reálu představuje zhruba 90 milionů korun ročně na financování provozu, včetně technické údržby letadlového parku a nákupu pohonných hmot, a 65 milionů korun ročně na modernizační projekty systému NAEW&C, hovoří o finančním podílu ČR, který byl vyjednán v rámci přístupových rozhovorů, zástupce ředitele sekce obranné politiky a strategie ředitel odboru strategického rozvoje Josef Múčka a dodává, že jde o údaje, kdy ještě byla členem programu NAEW&C Kanada. Po odstoupení Kanady se její procentuální podíl rozdělí mezi ostatní signatáře aliančního programu. Naše finanční příspěvky by však vzrůst neměly, protože dojde k odpovídajícímu snížení provozního rozpočtu NAEW&C na cirka 250 milionů euro. U modernizačního programu probíhá jednání o finančním vypořádání s Kanadou. Nabíledni je otázka, jak se budou investované peníze České republice remitovat. Program NAEW&C má podstatnou průmyslovou dimenzi, kdy je účastnickým zemím garantována téměř stoprocentní návratnost vloženého národního finančního podílu formou průmyslové účasti na programu. Vyjednávání formy a rozsahu participace českého průmyslu bylo již zahájeno. K zapojení českých firem do programu průmyslové spolupráce by mělo dojít brzo. Podpisy konkrétních kontraktů se totiž dají očekávat již v průběhu letošního, nejpozději příštího roku, říká ředitel odboru strategického rozvoje SOPS MO a konkretizuje, že české firmy budou mít možnost získat zakázky od americké společnosti Boeing a mezinárodního konsorcia IAMCO, které realizují programy modernizace a údržby systémů NAEW&C. Ne vše lze přepočítávat na peníze. Plnohodnotným zapojením do programu vzdušného systému včasné výstrahy a řízení NATO Česká republika deklarovala svým aliančním partnerům vůli plnit kolektivní závazky a přispívat ke schopnostem NATO. Program NAEW&C je jedním ze symbolů Aliance. Je to velice potřebná schopnost, která je využívána v aliančních operacích. Česká republika se přistoupením do tohoto programu podílí na rozvoji unikátní alianční schopnosti, která posiluje celkovou obranyschopnost a akceschopnost Severoatlantické aliance, zdůrazňuje Josef Múčka. Miliony, které se nám vrátí Text: Pavel Lang Foto: Radko Janata a Marie Křížová 18 19

13 Hit! Čáslavští piloti gripenů mjr. Jaroslav Tomaňa a kpt. Petr Dřevecký poprvé v historii českého letectva tankovali za letu vzdušné síly AČR Všechno je jednou poprvé. Proto se poslední únorové úterý roku 2012 stalo významným dnem českého vojenského letectva. Ve švédském Ronneby se nadzvukový víceúčelový bojový letoun vzdušných sil Armády České republiky JAS-39D Gripen (trupové číslo 9820) s pilotem čáslavské 211. taktické letky v kokpitu úspěšně spojil s tankerem švédského letectva Tp. 84T (C-130E Hercules). Dva čeští piloti provedli historicky první tankování za letu (air to air refueling). Tímto dnem se posouvají schopnosti českého vojenského letectva na podstatně jinou, kvalitativně vyšší úroveň, konstatoval v této souvislosti náčelník Generálního štábu Armády ČR armádní generál Vlastimil Picek. Také pro zástupce velitele společných sil velitele vzdušných sil AČR brigádního generála Jiřího Vernera je tato premiéra událostí mimořádného významu: Schopnost tankování za letu je nezbytným předpokladem pro možnou činnost našich vzdušných sil v rámci operací Severoatlantické aliance. Udělali jsme jeden z dalších kroků k plné interoperabilitě letounu s ostatními aliančními partnery. Z dvojky má být šestka Vyvolenými piloty pro tankování za letu se stali major Jaroslav Tomaňa a kapitán Petr Dřevecký. Nejenže oba slouží jako hotovostní stíhači v aliančním integrovaném pohotovostním systému protivzdušné obrany NATINADS (NATO Integrated Air Defense System), ale zároveň jsou i instruktory leteckého výcviku, mimo jiné zodpovědní za přípravu létajícího personálu 211. taktické letky, která je vyzbrojena bojovými letouny JAS-39 Gripen. V současné době jsou na 21. křídle letecké základny Čáslav tři instruktoři na gripena. Volba padla na mě a na Petra s tím, že po dokončení našeho výcviku budeme Mjr. Jaroslav Tomaňa učit tankování za letu další piloty čáslavské základny, říká mjr. Tomaňa a upřesňuje, že do konce letošního roku by měli projít výcvikem v tankování za letu další čtyři piloti z dvěstějedenáctky. Možnosti realizovat tento specifický výcvik existují. Čáslavští se proto snaží sebemenší příležitost chytit za pačesy. Jako příklad lze uvést nadcházející spolupráci s americkým vojenským letectvem. Intenzivně pracujeme na dohodě s Američany, kteří by k nám měli přiletět v červenci s tankerem Boeing KC-135 Stratotanker. Kdyby se tato aktivita nepodařila, chtěli bychom se dostat k německému tankovacímu letounu Airbus A-310, argumentuje náčelník skupiny inspektorů 21. křídla a vysvětluje, že by se de facto jednalo o určitou reciprocitu za letovou aktivitu čáslavské 212. taktické letky s podzvukovými bitevníky L-159 ALCA ve prospěch školy amerického vojenského letectva pro vzdušné a pozemní operace Air Ground Operations School (AGOS) dislokované ve Spolkové republice Německo. Nedávno jsem dostal mail, v němž nám britští kolegové nabízejí konkrétní termín tankování za letu v rámci jejich výcviku. Přidat se k nim nebo k pilotům jiných aliančních letectev je také jedna z možností, konstatuje major Tomaňa a zároveň nabádá, aby se i přes tento historický úspěch českého letectva zůstalo pevně stát nohama na zemi. Nelze jednoduše konstatovat, že ode dneška zahajujeme výcvik pilotů v tankování za letu. Máme za sebou teprve první krůček a jsme na úplném začátku. Před námi je v tomto směru hodně práce. Počínaje potřebnou tuzemskou legislativou, přes certifikaci českých JAS-39 k tankování na provozované typy v NATO a konče finančním krytím tohoto nákladného výcviku. Než běžně začneme ve vzduchu přečerpávat palivo z tankeru do gripena, ještě nás čeká velmi složitá procedura na zemi. Přesto věřím tomu, že je reálné, aby na 21. základně taktického letectva v Čáslavi bylo do konce letošního roku šest vycvičených pilotů na tankování za letu, říká zkušený vojenský pilot major Jaroslav Tomaňa, který má za sedm roků na JAS-39 Gripen nálet zhruba tisíc letových hodin. Spojeno Náročnému úkolu předchází náročná příprava. To platí beze zbytku v každém letectvu. Tankování za letu není výjimkou. Tankování za letu rozhodně patří mezi složité úkoly. Obzvláště v počáteční fázi výcviku, kdy pilot prochází teorií bez jakékoliv předcházející letové praxe, vysvětluje major Jaroslav Tomaňa a vzpomíná na počáteční bezmála dvanáctihodinový blok deseti přednášek, které zevrubně rozebraly veškeré aspekty tankovacích misí. Během výuky jim byla promítána videa nejen s požadovanými postupy, ale také s případy, v nichž pilot nereaguje na danou situaci správným způsobem. Některé záběry vypadaly opravdu hrozivě, popisuje čáslavský pilot možná rizika tankování za letu. Na druhý den následovala dlouho očekávaná praktická část, která spočívala ve výcviku českého pilota se švédským instruktorem v takzvané spárce neboli dvoumístném typu nadzvukového letounu JAS-39D Gripen. Během první mise, která trvala dvě hodiny a pět minut, se posádka gripenu celkem sedmkrát úspěšně spojila s tankerem švédského letectva C-130E Hercules. První čtyři spojení byla cvičná, slangově řečeno suchá, a v dalších třech případech došlo k reálnému přečerpání (tzv. vlhkému spojení) zhruba tří tisíc liber paliva. První let ve spárce se švédským instruktorem na zadním sedadle byl demonstrační. Když jsme se přiblížili k tankeru, ujal se pilotáže a nahlas mi popsal a poté ukázal jak vizuální referenční znaky na herkulesu, tak jednotlivé postupy při tankování. Po této ukázce mi řízení předal. Provedl jsem čtyři spojení, při nichž mě korigoval. Podle jeho pokynů jsem dělal korekce s letounem, abych trefil tankovací koš. Jde o změny v řádu deseti až patnácti centimetrů. Svoji polohu opravujete na základě vizuálních referencí při pozorování tankeru. Pilotáž musí být opravdu velice jemná. Není to vůbec nic jednoduchého, říká mjr. Tomaňa a svoji zkušenost opírá a následující fakta: Vnitřní průměr tankovacího koše je něco málo přes půl metru. Tanker letí rychlostí asi 450 kilometrů za hodinu a gripen se s ním sbližuje rychlostí zhruba 5 km/hod, což se dá přirovnat k rychlosti běžné chůze! Těch rizik, než se koš správně napíchne, je totiž celá řada

14 vzdušné síly AČR Výcvik českých pilotů ve vzdušném prostoru nedaleko Ronneby postupoval od činnosti relativně jednoduché po stále složitější. K tomu nejnáročnějšímu nepochybně patřilo doplňování paliva v zatáčkách do maximálního úhlu sklonu pětadvacet stupňů. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že švédský tanker točil zatáčku doleva a české gripeny se s ním na sucho nebo na vlhko spojovaly a odpojovaly. Pro úplnost zbývá dodat, že po kladných referencích švédského instruktora přišel na řadu samostatný výcvik tankování za letu v jednomístné verzi letounu. Major Jaroslav Tomaňa a kapitán Petr Dřevecký na letounech JAS-39C dostali přidělený časový slot k plnění paliva za letu. Každému z nich se podařilo několikrát za sebou úspěšně spojit s tankerem C-130E Hercules. V rámci každého letu se provedlo nějakých osm spojení s tankovacím letounem. Celkově jich mám asi pětadvacet. Samozřejmě že jsem i několikrát minul. Je to pro nás něco zcela nového, a tak chybovat je naprosto přirozené. Je to o dalších a dalších zkušenostech. Z absolvovaného výcviku mám dobrý pocit. Byť se ve finále jedná o krátké časové fáze pro představu: přečerpání asi tří tisíc liber paliva trvá necelé čtyři minuty jde o nezapomenutelný zážitek. Kvalifikace k tankování za letu má pro pilota značný význam. Profesně vás to posouvá zase o kus dopředu, vyznává se ze svých pocitů mjr. J. Tomaňa. V této souvislosti lze uvést některé zajímavosti vztahující se k tankování za letu. Například výše vzpomínaný Stratotanker (v tomto případě se jedná o jiný systém než u švédského tankeru C-130E Hercules tzv. ráhnový a ne hadicový tankovací systém) má celkem deset nádrží na palivo po třech v každém křídle (8 660 l, l, l), jednu na dolní palubě mezi křídly ( l), jednu na dolní palubě před křídly ( l) další za křídly ( l) a poslední vzadu na letové palubě (8 265 l). Tankovací ráhno, které obsluhuje operátor tankování, je umístěno pod ocasem letounu. Jeho celková délka se pohybuje od 8,5 do 14,3 metru. Operátor tankování pracuje vleže, část přístrojů sleduje v zrcadle. Protože potřebuje přímý vizuální kontakt s tankujícím letounem, je jeho místo úplně vzadu, kam se už vzhledem k vnějšímu tvaru stopětatřicítky nevejde sedadlo. Průzorem v trupu kontroluje polohu tankovacího ramena a pomocí počítačové techniky řídí připojování napájeného letounu k tankeru. Tankování za letu, to je pořádný kvapík. Pro tzv. malé letouny je přenosová rychlost paliva přibližně 570 až litrů za minutu, velké stroje, například bombardér B-52, čepují za minutu až litrů paliva. Žádné koukání na koš Pilot tankovaného letounu je naváděn opticky, aby držel stroj ve správné pozici. V případě JAS-39 to obnáší jednu výhodu a jednu nevýhodu. Pozitivní je, že gripen používá teleskopický nástavec. Když se netankuje a trubka je ve výchozí pozici, letoun je aerodynamicky čistý. Jinými slovy: nezatěžuje let žádným zbytečným odporem vzduchu, a tím pádem ani vyšší spotřebou paliva. Nevýhodou je, že nástavec není z pohledu pilota v úplně ideální pozici, tj. vlevo nahoře neboli na hranici periferního vidění pilota. Nemůžu letět na koš. Kdybych se o to snažil, tak ho nikdy správně netrefím. Držím se referenčních znaků a postupně se k němu přibližuji. Když se dostane na mojí úroveň, mám jen zlomek vteřiny na bleskové mžiknutí oka doleva, abych se na něj napíchnul, popisuje pilot gripenu. Tankovací koš se vám rychle přibližuje k překrytu kabiny a vy máte pocit, že do vás každým okamžikem narazí, což by mohlo mít fatální následky. Nicméně v posledních okamžicích proud vzduchu, který obtéká letoun, nabere koš a vychýlí jej do pozice vedle kabiny, která již odpovídá možnému kontaktu, dodává. Pokud se spojení podaří, je hrana tankovacího koše asi třicet centimetrů od překrytu kabiny. A ve vzdušném prostoru, kde se malá vzdálenost běžně počítá v řádech několika desítek metrů, je to opravdu velmi blízko. À propos, co by asi za to piloti dali, kdyby se ve finální fázi tankování za letu mohli pravým okem dívat dopředu a levým doleva nahoru Tentokrát je štěstí na straně čáslavských stíhačů. Co spojení, to výborné zvládnutí procedury. Hit! ozývá se majorovi Tomaňovi ve sluchátkách přilby, že zaznamenal další trefu. Vzápětí na to přidává plyn a jde s gripenem dopředu. Zaujímá stabilní pozici, při níž dochází k doplnění paliva. V případě miss, kdy minul, okamžitě deceleruje a podle přesně stanovených postupů se vzdálí od tankeru. Je pravdou, že profesní způsobilost čáslavských pilotů v tankování za letu posouvá jejich operační nasazení o level výš. Maximální výdrž letounu JAS-39 Gripen ve vzduchu, a to se třemi přídavnými nádržemi, je zhruba tři hodiny. Avšak čím více přídavných nádrží s palivem na závěsnících, tím méně podvěšené výzbroje k dispozici. Při tankování za letu není de facto nasazení letounu časově omezeno. V tomto případě lze hovořit spíše o limitech pilota než o limitech letounu. Realitou proto mohou být mise v trvání čtyř i více hodin, říkají piloti čáslavské taktické letky. O čem je ve skutečnosti řeč? O fyziologii, obecně řečeno o profesní způsobilosti konkrétního pilota v několikahodinové bojové operaci. Zdánlivě jednoduché otázky tedy znějí: Bude zapotřebí, aby pilot něco jedl? Bude muset přijímat nějaké množství tekutiny a která tekutina bude pak tou nejvhodnější? Co s ním provede časově dlouhý přísun kyslíkové směsi k dýchání, která je absolutně suchá? Jakým způsobem po fyzické a psychické stránce připravovat pilota na tak dlouhé mise? Nejen na tyto, ale i celou řadu dalších otázek je třeba nalézt smysluplnou odpověď a poté učinit rozhodující krok uvést správná řešení do praxe. V dohledné době se spojíme s odborníky z Ústavu leteckého zdravotnictví Praha. Při našem výcviku už dlouhodobě spolupracujeme s náměstkem ředitele ÚLZ pro výcvikově expertizní činnost MUDr. Petrem Došelem. Požádáme ho, stejně tak i další experty, o součinnost při výcviku dalších pilotů v tankování za letu, říká na závěr major Jaroslav Tomaňa. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba Tankování za letu Tankování paliva za letu patří ve všech letectvech mezi nejpokročilejší schopnosti a je důkazem vyspělosti vzdušných sil. Česká republika je díky pilotům JAS-39 Gripen teprve druhou středoevropskou a východoevropskou zemí NATO, která si tuto vlastnost osvojila. Myšlenka prodloužit vytrvalost letadel ve vzduchu a umožnit jim létat bez mezipřistání co nejdéle není nijak nová a stavitelé letadel se jí zabývají již od počátků letectví. Letečtí výrobci se k tomuto úkolu postavili různě. Mezi nejjednodušší opatření patří zvýšení zásoby neseného paliva, což ale zvyšuje hmotnost letounu, anebo snížení spotřeby pohonných jednotek, které má také své konstrukční limity. Již ve dvacátých letech minulého století se začaly objevovat amatérské způsoby doplňování paliva za letu, z nichž se postupně vyvinuly dnešní relativně standardizované systémy. Dlouhá historie První doložený případ tankování za letu pochází z roku Dva americké dvouplošníky Airco HD-4B tehdy letěly těsně za sebou s převýšením osmi metrů. Pilot za letu spustil hadici smotanou pod trupem a poté, co ji mechanik v druhém stroji zachytil a připevnil do nálevky u hrdla palivové nádrže, otočil kohoutem a palivo samospádem přetékalo do nižšího letounu. Tehdy šlo o neuvěřitelně riskantní manévr. Mechanik musel například vylézt za letu na křídlo, aby hadici chytil. Ta se mohla kdykoli vysmeknout a rozlité palivo se mohlo od rozpáleného motoru ihned vznítit. I přesto s tímto způsobem Američané dosáhli mnoha úspěchů a ustanovili tehdejší světové rekordy, které ani dnes nevypadají nijak špatně. Například v červnu 1923 vydržely tři DH-4B amerického vojenského letectva ve vzduchu přes 37 hodin. I když tehdy tankování za letu prováděla hlavně vojenská letadla, největší zájem o tento systém projevily civilní firmy, které takto chtěly zrychlit přepravu osob a pošty přes oceán i uvnitř USA. Vojenské letectvo se k doplňování paliva za letu vrátilo znovu až na konci druhé světové války. Tehdy velení USAF požádalo přední americkou firmu Flight Refuelling Ltd. o úpravu několika letounů Handley Page Halifax do podoby létajícího tankeru. Halifaxy měly doplnit palivo bombardérům Avro Lancaster a Avro Lincoln směřujícím s nákladem bomb nad Japonsko. Všechny tyto letouny patřily jednotce Tiger Force, kterou zřídil Winston Churchil v závěru války, aby pomáhala Američanům v bojích v Tichomoří. Dříve než byly letouny upraveny a použity, Japonsko kapitulovalo po výbuchu atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki. Po válce Američané do služby zařadili podobný systém pro své B-29 v roli tankerů. Díky nim mohl letoun B-50 Lucky Lady II v roce 1949 podniknout první nepřetržitý let kolem světa. Od té doby se doplňování paliva za letu začalo stávat standardní součástí přípravy pilotů a nové letouny disponovaly patřičnými systémy. Největším průkopníkem byly vždy Spojené státy americké, které dodnes provozují nejvíce tankerů i letadel schopných přijímat palivo ve vzduchu. Oproti počátkům v doplňování paliva jde dnes téměř výhradně o vojenský systém. Operační nasazení Jedním z prvních konfliktů, v němž hrálo doplňování paliva za letu velmi důležitou roli, byla válka ve Vietnamu. Americké letouny F-105 Thunderchief a F-4 Phantom II zde mohly díky přítomnosti tankerů vzlétat

15 rubrika JAS-39C Gripen a tankovací letoun C-130E Hercules 24 REPORT 25

16 technika a výzbroj s malým množstvím paliva, zato však s plným nákladem pum, a to i na letištích s relativně krátkou dráhou. Teprve po vzletu stroje dočerpaly plnou zásobu pohonných hmot. Pokud by měly stroje nést odpovídající zásobu paliva již při vzletu, váha výzbroje by klesla na polovinu. Ve Vietnamu začali Američané poprvé doplňovat palivo i vrtulníkům. Oproti letadlům tento systém vyžaduje odlišné přiblížení, kdy se helikoptéra k hadici vedoucí z tankovacího letounu přibližuje seshora. Ačkoliv doplňování paliva patří mezi velmi chráněné know-how, USA svolily s exportem této technologie do několika zemí. Jednou z prvních byl Izrael, který tuto schopnost použil při útocích na základny Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) ve vzdáleném Tunisku v roce Také Írán během války se sousedním Irákem několikrát nasadil své tankovací KC 707. Vlastní systém začal v šedesátých letech minulého století vyvíjet i Sovětský svaz a dnes má naprostá většina letounů Ruské federace schopnost čerpat palivo za letu. Po roce 1980 se téměř žádný konflikt, kterého se účastnily země NATO, neobešel bez vzdušného doplňování paliva, ať už šlo o britsko-argentinskou válku na Falklandských ostrovech, nebo spojenecké akce v Iráku, Kosovu, Afghánistánu či nedávno v Libyi. Například americké neviditelné stealth letouny B-2 Spirit při všech konfliktech vzlétaly z amerických základen a na místo působení se dostaly jen díky doplnění paliva nad oceánem. Nejrozšířenější systémy Dnes se používají dva hlavní systémy doplňování paliva za letu. První se jmenuje ráhnový (z anglického boom ). Tankovací letoun je vybaven teleskopickým ráhnem v zadní části trupu. Jeho pohyb do stran ovládá člen posádky (boomer). Letoun před doplněním přiletí do blízkosti tankeru a otevře kryt tankovacího otvoru na horní straně trupu, ráhno do něj navede boomer. Tento systém umožňuje používat tlakové hadice schopné dodávat větší množství paliva za kratší dobu a nevyžaduje od pilota doplňovaného letounu extrémně přesnou pilotáž, protože ráhno není tolik ovlivněno pohybem letounu či větrem a hýbe s ním zkušený boomer. Tankování s ráhnem využívají letouny F-15, F-16 a další. Nevýhodou uvedeného řešení je, že nelze dočerpávat palivo najednou více než jednomu letounu a nelze ho využít ani pro vrtulníky. Největším uživatelem tohoto systému jsou Spojené státy americké, které provozují tankery KC-10 a KC-135. Druhý jmenovaný letoun vlastní i Francie, zatímco Itálie používá KC-767. Druhý nejrozšířenější systém (anglicky probe and drogue ) využívá měkkých hadic, na jejichž konci se nachází koš, který svede tankovací nástavec do středu a spojí jej s plnicím zámkem. Doplňované letouny musí být vybaveny pevným či teleskopickým tankovacím nástavcem. V tomto případě je to pilot dočerpávaného letounu, kdo se musí nástavcem trefit přesně do košíku. Celý systém je relativně jednoduchý a jeden tankovací letoun může mít až tři nebo čtyři hadice a dočerpávat tak palivo více letadlům najednou. Taktéž je možné plnit vrtulníky. Pro některé letouny dokonce existují podvěsné jednotky s palivovou nádrží a hadicí pro doplňování dalších letadel a jejich uživatel může takto upravit i jiný typ než tanker. Velkou nevýhodou je, že hadice s košem je vystavena turbulentnímu proudění za tankerem a při nesprávném přiblížení tankovaného letounu jej může poškodit. Tento systém využívají jak letouny JAS-39 Gripen, tak i francouzské Rafale či britské a německé Eurofightery. Významným uživatelem tohoto systému jsou zejména americké ozbrojené složky, které jej používají hlavně kvůli vrtulníkům, dále Kanada a Německo. Gripen Schopnost doplňování paliva za letu mají dnes i letouny JAS-39 Gripen. Na horní straně levého vstupu vzduchu do motoru se nachází teleskopický nástavec. S jeho instalací se počítalo již na počátku vývoje švédské stíhačky, přesto se stal standardní součástí až mnohem později. Vůbec první zkouška tankování Gripenu za letu proběhla na experimentálním továrním stroji švédského výrobce v roce 1988, přičemž jako tanker posloužil britský VC-10. Švédské letectvo poté objednalo teleskopický systém u letounů třetí výrobní série, dodávaných mezi lety 2003 a Jejich nástavec byl upraven pro používání domácích tankerů C-130. Později byl systém upraven tak, aby plně odpovídal standardům NATO, a dnes je běžnou součástí nabídky výrobce. Kromě České republiky si jej objednali všichni zahraniční uživatelé Gripenů. Závěrem Tankování za letu dnes ovládají jen ty nejvyspělejší letecké sbory. Znamená to nejen rozšíření schopností českého vojenského letectva, ale umožňuje i novou úroveň jeho zapojení do aliančních misí. Také letouny Gripen jasně ukázaly, že jejich vybavení je plně kompatibilní s NATO a dnes jsou plně využitelné pro jakoukoliv leteckou operaci. Text: Jakub Fojtík Foto: USAF, SAAB Group a autor Středové foto: nadporučík Milan Nykodym zdravotnictví Rozhovor s ředitelem Ústavu leteckého zdravotnictví Praha MUDr. Dušanem Bartošem, CSc. Ojedinělý ústav s výjimečným posláním Před pražským Ústavem leteckého zdravotnictví (ÚLZ) mají nový dolík. Vystáli ho tam redaktoři A reportu při čekání na MUDr. Dušana Bartoše, CSc. Nic naplat, jeho časová vytíženost coby ředitele ústavu i očního lékaře je značná. Nepochybně to však stálo za to. Dialog byl plný zajímavých informací, a to nejen pro tuzemské dvacetitisícové seskupení létajícího personálu, ale i pro širokou veřejnost. Zprávou dne je tankování nadzvukových letounů JAS-39C Gripen za letu čáslavskými stíhači. Piloti hovoří o jiné zdravotní způsobilosti v souvislosti s delším časovým nasazením ve vzduchu. Jak bude na tuto historickou událost v českém vojenském letectvu reagovat ÚLZ Praha? Budeme s nimi úzce spolupracovat. Již dlouhodobě se svými profesními poznatky podílíme na výcviku pilotů nadzvukového letectva. Především naše výcvikově expertizní část vedená MUDr. Petrem Došelem je s čáslavskými stíhači v častém kontaktu. V souvislosti s tankováním za letu je třeba reagovat na celou řadu nových skutečností. Ze zdravotního hlediska například na to, aby piloti v pravidelných intervalech přijímali patřičné množství jak vhodné tekutiny, tak stravy. Důležitý je zejména přísun glycidů a bílkovin. Vše musí být vyvážené a odpovídající náročnosti mise. My v tomto směru potřebné znalosti máme. Využijeme také zkušenosti z jiných aliančních letectev. Předpokládám, že nás čáslavští letci zanedlouho osloví. Určitě jim budeme nápomocni k určení optimálního režimu při několikahodinovém nasazení ve vzduchu. Jinak na způsobu posuzování jejich zdravotní způsobilosti není třeba dělat žádné změny. Stávající praxe je plně dostačující k tomu, aby po zdravotní stránce byli zcela způsobilí k letové činnosti. Vyšetření pilotů nadzvukových letounů je maximum, co můžeme v Ústavu leteckého zdravotnictví Praha provádět. Jsou od létajícího personálu nadzvukových gripenů požadovány jiné zdravotní ukazatele než například od pilotů ve vrtulníkovém a dopravním letectvu? Ano. Jedná se o ty nejvyšší požadavky na zdravotní stav nadzvukových pilotů. Ty jsou striktně dány vojenskými předpisy, a to nejen ve vzdušných silách Armády České republiky, ale i v ostatních ozbrojených silách NATO. Žádné takzvané úlevy neexistují. Pilot JAS-39 Gripen musí být naprosto zdravý člověk. Proto jsou pravidelně a komplexně podrobováni těm nejsofistikovanějším vyšetřovacím technikám v našem zdravotnickém ústavu. Jak často je posuzována zdravotní způsobilost vojenského létajícího personálu k výkonu profese? Jednou za rok. S nadsázkou řečeno: bez našeho kulatého razítka nemohou do vzduchu. Součástí naší prohlídky jsou i speciální vyšetření ve výcvikově expertizní části ÚLZ. V případě zdravotního problému, který by ovlivňoval letovou činnost, činíme restrikční opatření. Ve skutečnosti se jedná o dočasnou neschopnost, snížení klasifikace, nebo i trvalou neschopnost k výkonu profese. Pro létající personál a další specialisty jsme klíčovou institucí, která rozhoduje o tom, zda půjdou nahoru, nebo zůstanou dole. K létání však můžeme pustit jenom zdravého člověka. To je naše zodpovědnost. À propos, každý létající je strůjcem svého osudu. Od jeho přístupu ke zdatnosti a životosprávě se vše odvíjí. Co když si budeme jedenáct měsíců vyhazovat z kopýtka a potom se na měsíc uskromníme, abychom prošli úelzetem? Tak tohle my neřešíme. Pro nás je rozhodující zdravotní stav. Od nás žádné benevolence očekávat nelze. Splňuje, nebo nesplňuje. V ÚLZ už pracuji devětadvacet roků, a ani já nejsem výjimkou, že dotyčnému sdělíte nepříjemnou zprávu. Tady se nedá brát v potaz, že je to váš dlouholetý kamarád nebo známý známého. Ve vzduchu je každý sám se sebou, a tudíž k tomu musí být i náležitě zdravotně způsobilý. Proto jsme pro naši klientelu s nadsázkou řečeno jistým strašákem. Já bych to však upřesnil pozitivním strašákem. Oni moc dobře vědí, o co by přišli, kdyby neprošli úelzetem. Podotýkám, že verdikt o té či oné nezpůsobilosti k letové činnosti není rozhodnutím jednoho člověka, nýbrž komise odborníků. Dotyčný může využít i opravný prostředek, a to odvolání se k vyšší profesní instanci. Do ÚLZ Praha nechodí pouze letecký personál, ale i další profese příslušníci řízení letového provozu, výsadkáři, potápěči, hasiči, policisté a záchranáři. Jsou i jejich zdravotní kritéria rozdílná? Co se týká jejich zdravotní způsobilosti, kritéria na ně jsou odlišná. De facto platí, co profese, to jiný předpis nebo vyhláška konkretizující požadavky. U uvedených povolání se klade různý důraz na dílčí aspekty související s výkonem povolání. Nejvyšší kritéria jsou na piloty nadzvukových letounů, potom následuje slangově řečeno podzvuk, dopravka, vrtulníky a další specializace. Doposud nezazněla žádná čísla související s činností ústavu. Prozradíte nám některá? Naši klientelu tvoří zhruba dvacet tisíc příslušníků létajícího personálu, z nichž je 26 27

17 asi pět tisíc leteckých profesionálů a patnáct tisíc členů organizovaných v Letecké amatérské asociaci nebo Aeroklubu ČR. Ročně provedeme bezmála sto tisíc ambulantních výkonů. ÚLZ má být zdravotnické zařízení s celostátní působností. Je tomu tak i v každodenní praxi? Je tomu tak. V tuzemsku jsme jediná instituce, která má pravomoc stanovovat zdravotní způsobilost k výkonu letecké profese v rámci celé České republiky, a to jak u příslušníků ozbrojených sil, tak i v civilním sektoru. Mimochodem jde o postavení, které nám řada zahraničních kolegů závidí. V zemích, jako jsou Belgie, Nizozemí, Norsko nebo Dánsko, jsou obdobná zařízení zvlášť rozdělena pro vojáky a civilisty. U nás je vše takříkajíc pod jednou střechou. Je to efektivní a méně nákladné. Uvažujete o změně rozsahu poskytované zdravotní péče? V dohledné době určitě ne. Jestliže přijdou změny, budou kvalitativního rázu. Souvisí to s technickým progresem ve zdravotnictví, včetně soudobých moderních trendů. Na základě nových vyšetřovacích metod se zrychluje diagnostika. To je směr, kterým se budeme ubírat i do budoucna. Ve věcech, které nám fungují, chceme pokračovat a nadále je postupně zdokonalovat. Příklad? Kardiovaskulární a onkologický program. Kromě toho také problematiku depistáže zeleného zákalu a oční hypertenze. Plánujete rozšířit škálu speciálních zařízení ve výcvikové a expertizní části ÚLZ Praha? Až na některé výjimky, jako je například centrifuga, tam máme potřebná zařízení. Speciální vybavení optimálně zapadá do specifiky naší činnosti. Ctíme stávající trend leteckého zdravotnictví. Jedná se o jedinečná zařízení a náš ucelený komplex je unikátní v České republice. Stačí vzpomenout podtlakové a přetlakové komory, letový trenažér, dále takzvaný dezorientační trenažér, v němž jsou modifikovány letové iluze, které mohou vzniknout v dílčích fázích letu, včetně přistání, nebo speciální pracoviště pro činnost s brýlemi pro noční vidění. Jakákoliv modernizace se musí vážit také z ekonomického hlediska. Je pravdou, že jde o velice nákladnou záležitost. Mohu-li se však v této souvislosti malinko pochválit, musím konstatovat, že o speciální vyšetření v ÚLZ je veliký zájem i ze zahraničí. O naše služby žádají nejen alianční partneři, ale i další státy. Již spolupracujeme s příslušníky německého, rakouského, litevského, estonského a lotyšského letectva. Máme zájem stát se vůdčí institucí ve středoevropském regionu. Zdravotní stav české populace je rok od roku horší. Projevuje se to i v tak specifické profesi, jako je létající personál, kde je zdraví opravdovým základem všeho? Nesouhlasím s vámi, že se zdravotní stav obyvatelstva České republiky permanentně zhoršuje. Naopak, věk dožití se jak u mužů, tak u žen stále prodlužuje. V naší branži není důvod k pesimismu. Proč? Věk letecké populace se totiž snižuje. Převažuje mladá, zdravotnictví a tím pádem i zdravější generace létajícího personálu. Čeští vojenští zdravotníci získávají již dlouhé roky cenné zkušenosti v zahraničních operacích. Lze některé z nich realizovat také v leteckém zdravotnictví? V řadách lékařského a zdravotnického personálu ÚLZ Praha pracuje několik příslušníků, kteří byli členy zdravotních týmů, a to převážně v misích na území bývalé Jugoslávie. Bezprostřední kontakt máme se členy expertních skupin Armády České republiky pro dopravní vrtulníky Mi-17 a bitevní Mi-24 v jednotkách Air Adviser Team, kteří mentorují na kábulském mezinárodním letišti KAIA a u nás procházejí pravidelnými vyšetřeními. Velice přínosná je spolupráce se zahraničními kolegy, s nimiž se už od roku 1993 každoročně setkáváme na světových kongresech letecké a kosmické medicíny. Není tajemstvím, že navštěvujeme obdobná zdravotnická zařízení ve Spojených státech amerických, konkrétně v San Antoniu a Deytonu. Vedle toho organizujeme řadu recipročních návštěv s partnery v NATO. Potěšitelné je, že stále máme co nabídnout. ÚLZ je veřejností vnímán jako specializované pracoviště s vysokým kreditem. Stavíme na erudovaném personálu a špičkovém vybavení. V poslední době se stále častěji objevují případy ozáření posádky letounu ve fázi přistání laserovým paprskem ze země. Můžete říct jako odborník s dlouholetými zkušenostmi v očním lékařství, jaké nebezpečí z toho vyplývá? Moje odpověď je vyjádřením třech různých pohledů na věc. Jako člověk to považuji za neskutečný nešvar, nebojím se dokonce říct za čiré barbarství. Pro mě jako bývalého vojáka to bohužel není nic nového. V roce 2000 jsem se zúčastnil odborné konference NATO v Turecku, která se mimo jiné zabývala také problematikou laserových zbraní. Už tehdy jsme se dozvěděli, že na světě existují lokality, kde dochází k oslnění posádky letounu ve fázi přistání. Nejednalo se o ojedinělé incidenty, nýbrž o stovky případů ročně. Jako příklady byly uvedeny třeba Rio de Janeiro, Las Vegas, Singapur nebo Peking, a to především proto, že je zde značná koncentrace zábavních center. Netrvalo to dlouho a tyto zavrženíhodné činy se dostaly i do České republiky. A co tomu říkám jako oční lékař? U pilota zasaženého laserovým paprskem je evidentní změna v centrální krajině sítnice. Ve skutečnosti se snižuje zraková ostrost o padesát až šedesát procent. Jedním z následků je porucha prostorového vidění. O tom, nakolik je to nebezpečné při přistávacím manévru třeba dopravního letadla s více než dvěma stovkami cestujících na palubě, je zbytečné hovořit. Tohle nemůže dělat normální člověk Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

18 Koncem loňského roku došlo ke schválení koncepce výcviku, použití a materiálního vybavení armádních odstřelovačů Starší střelci nenahradí odstřelovače Odstřelovači jsou v současné Armádě České republiky poměrně novým prvkem. Do nedávna byli zastoupeni pouze ve specifických jednotkách. V samotné AČR funkce odstřelovače dlouhá léta neexistovala. V průběhu šedesátých let minulého století totiž došlo k jejímu zrušení. V družstvech převážně motostřeleckých a později mechanizovaných útvarů zůstal tabulkově jen specialista. Takzvaný starší střelec byl vyzbrojen samonabíjecí puškou SVD Dragunov. Blýskání na lepší časy v této oblasti nastalo až v okamžiku, kdy tehdy ještě plukovník Aleš Opata převzal velení 4. brigády rychlého nasazení. Využil zkušeností získaných během stáží v USA a postupně u každého praporu brigády vytvořil družstvo odstřelovačů. Dalším významným milníkem pro tuto odbornost bylo schválení koncepce výcviku, použití a materiálního vybavení armádních odstřelovačů náčelníkem Generálního štábu AČR armádním generálem Vlastimilem Pickem v říjnu loňského roku. Tato koncepce řeší celkovou situaci odstřelovačů, jejich strukturu, začlenění, materiální zabezpečení, personální otázky, hodnosti, kurzy, místo odstřelovačů v sestavě praporu i výcvik a výběr uchazečů. V této koncepci je například stanoveno, že skupina odstřelovačů plánuje, řídí, organizuje svůj výcvik samostatně, bez externích zásahů nekompetentních osob. S takovýmito nedobrými jevy máme z minulosti poměrně bohaté zkušenosti. V současné době je dobrá spolupráce například u 74. lehkého motorizované praporu s majorem Milošem Zrubcem, u 42. mechanizovaného praporu s podplukovníkem Josefem Trojánkem, u 43. výsadkového mechanizovaného praporu s podplukovníkem Ladislavem Švejdou a u 44. lehkého motorizovaného praporu s podplukovníkem Romanem Náhončíkem. Žatecký 41. mechanizovaný prapor má nové velení. Zástupce velitele major Jaroslav Vítek se svým odstřelovačům snaží pomoci a věnuje jim pozornost. Věříme, že i nový velitel praporu bude mít snahu o vytváření podmínek, efektivní odborný růst skupiny odstřelovačů, kteří budou nasazeni v další zahraniční misi praporu. Dále je nutné zmínit nezanedbatelnou pomoc velitele 4. brigády rychlého nasazení plukovníka Miroslava Hlaváče, říká velitel skupiny odstřelovačů 41. mechanizovaného praporu rotmistr L. S. Na vzniku této koncepce má největší zásluhu především generálmajor Aleš Opata, plukovník Petr Procházka, zástupci jednotlivých skupin odstřelovačů ze 4. brigády rychlého nasazení, 7. mechanizované brigády a Vojenské policie. Všem, kdo se na vzniku tohoto materiálu podíleli, bychom chtěli moc poděkovat. Koncepce má skutečně průlomový charakter. V minulosti neexistoval jakýkoliv jiný relevantní koncept zabývající se problematikou odstřelovačů v naší armádě. Vyškovský kurz Víme o tom, že ve Vyškově organizuje kurzy oddělení elektronického boje a průzkumu. Připravují se v něm starší střelci, které, jak jsme se dočetli v A reportu, staví na stejnou úroveň jako týmy odstřelovačů bojových praporů. S tím však nemůžeme souhlasit. Velmi si vážíme snahy vyškovských kolegů, ale mezi staršími střelci a odstřelovači je podstatný rozdíl, upozorňuje rotmistr L. S. Starší střelci nepracují ve dvojici, jsou spíš podpůrným prvkem mechanizovaných a průzkumných družstev. fakta V posledních letech se příslušníci skupin odstřelovačů zapojují do soutěží s mezinárodní účastí, a to nejen odstřelovačských. Nejvýznamnější úspěchy, kterých dosáhli, jsou tyto: Velká cena odstřelovačů Vsetín 1. místo Jarní cena odstřelovačů Holešov 1. místo Poříčanský odstřelovač 1. místo Ústecký pohár týmy 3. místo Ústecký pohár jednotlivci 3. místo Velká cena Moravy 5. místo Pohár policejního prezidenta jednotlivci 3 6. místo Pohár policejního prezidenta dvojic 4 5. místo Pohár náčelníka Vojenské policie 5. místo Světový šampionát vojenských odstřelovačů 5. místo výcvik Neplní také úkoly samostatně. Odstřelovači jsou například schopni navádět dělostřelectvo, sbírat pro velitele zpravodajské informace a dělat další věci. Pro plnění těchto úkolů mají samozřejmě odpovídající odborné a jazykové kurzy, vyšší předepsané vzdělání a také větší zkušenosti z dosavadní služby v AČR. Většinou prošli všemi složkami útvaru tak, aby byli schopni ovládat veškeré zbraně a systém velení v těchto jednotkách. Právě s nimi totiž později spolupracují. Úspěšné nasazení odstřelovačů se odvíjí zejména od zvládnutí jejich taktiky, schopností a spolupráce s jednotkami, do nichž jsou začleněni při zahraničních operacích. Někteří odstřelovači brigády rychlého nasazení mají za sebou díky misi v Afghánistánu i tzv. ostré navedení dělostřelecké podpory na pozice nepřítele. Již třetí ranou se jim tehdy podařilo přejít na účinnou palbu a zabránit tak napadení zásobovacího vrtulníku pro jednotky nasazené v distriktu Azra. Snahu o srovnávání, anebo dokonce o sloučení těchto dvou naprosto rozdílných funkcí bych přirovnal k člověku, který si doma postaví malou vodní elektrárnu a domnívá se, že stejným způsobem si může pořídit i elektrárnu jadernou. Zarážející je už to, že vyškovské oddělení produkuje kolem sta odstřelovačů ročně. Přitom výcvik jednoho skutečného odstřelovače může trvat roky. O mnohém vypovídá i to, že odstřelovače ve Vyškově cvičí instruktoři, kteří část svých dovedností okoukali pouze jako pozorovatelé na těch nejprestižnějších soutěžích odstřelovačů, které se u nás pořádají, argumentuje rotmistr L. S. Existuje mylná představa, že odstřelovači jsou pouze výborní střelci. Odstřelovač přitom musí ovládat i taktiku jednotek, se kterými spolupracuje. To proto, aby mohl předvídat pravděpodobný vývoj a co nejefektivněji podpořit jednotku, s níž pracuje. Samozřejmě pokud nepůsobí zcela samostatně. Měl by znát schopnosti zbraňových systémů, rychle reagovat na změnu situace a současně, pokud to situace vyžaduje, se snažit jednotce s ohledem na vývoj na reálném bojišti navrhnout efektivnější taktiku postupu. Často to jsou právě odstřelovači se svým zajišťovacím týmem, kteří mají ze svých pozic největší přehled o prostoru operace a jsou schopni upozorňovat na to, co jednotka nemůže vidět, případně mohla přehlédnout. Mohou upoutat část nepřátelských sil na sebe a tím odlehčit ostatním vojákům. Odstřelovači jsou schopni provádět nejrůznější manévry a napadat nepřátelskou jednotku tam, kde to vůbec nemusí čekat. Takto je možné získat čas pro narušení plánů protivníka a přeskupení vlastních sil. Dokáží zaměstnat protivníka Podle odstřelovačů brigády rychlého nasazení má protivníkova jednotka při takovémto napadání najednou nemálo práce s ochranou sebe sama a její aktivita se místo útoku soustředí z velké části právě na obranu. Pokud se velitelé naučí co nejefektivněji využívat schopností odstřelovačů, získají tím obrovskou nejen taktickou, ale i psychologickou výhodu, spočívající v přesném vyřazení důležitého cíle a také zastrašení efektivní střelbou. Nejlepším řešením v tomto případě je se s odstřelovači poradit o možnostech jejich nasazení. Většinou vědí nejlépe, co jsou schopni zvládnout a co k tomu budou potřebovat. Jsou motivováni udělat maximum pro to, aby pomohli ostatním. Náš cíl je přece společný: Zvládnout co nejlépe a se ctí úkol a vrátit se zpět. Odstřelovači jsou tu především proto, aby k naplnění tohoto společného cíle napomohli. Kdo působil někdy v týmu jako odstřelovač, ví, že je velmi těžké nahradit kolegu, se kterým léta spolupracuje. I v tomto případě existují určité standardy, ve skupinách musí fungovat zastupitelnost, ale rozhodně se chybějící odstřelovač ve skupině nedá nahradit starším střelcem. Profesní schopnosti jsou v tomto případě diametrálně odlišné. Výcvik skupin odstřelovačů je mnohem náročnější než v případě starších střelců, zdůrazňuje rotmistr L. S. Při výběru odstřelovačů bývá většinou největším kamenem úrazu psychologický test, který představuje konečnou pro mnohé z uchazečů. Také z tohoto důvodu není možné vzít člověka, kterému, když to trochu zjednoduším, byla přidělena samonabíjecí puška SVD Dragunov, a automaticky ho zařadit do skupiny odstřelovačů. Takovýto omyl by mohl mít při plnění úkolu v zahraničních operacích fatální následky. Odstřelovače nedělá to, že má pušku, ale především mozek. Teď mám na mysli nejen jeho schopnosti, ale i umění improvizace, emocionální stabilitu a vyrovnanou osobnost. Právě proto tak úzce spolupracujeme s psychologickou službou AČR. I díky tomu se v případě odstřelovačů zvyšuje odborné vědomí a schopnost řešení krizových situací. Armáda České republiky patří počtem svých vojáků k těm menším. Za této situace je tedy otázkou, jak moc ekonomicky efektivní by byla centrálně řízená škola pro odstřelovače. Pokud nepočítám odstřelovače speciálních sil, naše současná armáda jich má tabulkově jen čtyřicet. Ve spolupráci se skupinou odstřelovačů 41. mechanizovaného praporu připravil: Vladimír Marek Foto: archiv 4. brigády rychlého nasazení

19 technika a výzbroj Od alchymistů k EOD část 1. Obrázek, který ukazuje pravděpodobného evropského vynálezce černého prachu mnicha-alchymistu Bertholda Schwarze Pyrotechnici získali svoje pojmenování spojením dvou řeckých slov, a to pyros, česky oheň, a technika či techné, která je definována jako činnost umělecká nebo řemeslná. Od ní se odvíjí výraz technologie jako nauka o zpracování surovin a výrobě předmětů. Pyrotechnik byl tedy původně řemeslník zaměřený na výrobu předmětů, které souvisejí s ohněm, či ohnivých předmětů. Historie navršila kolem pyrotechniků řadu mýtů. Jedná se však především o znalostní disciplínu, která je spojena s přiměřenou dávkou odvahy a mnohdy značným pracovním nasazením. Podle úhlu pohledu má pyrotechnika různě dlouhou historii. Dalším hodnotícím hlediskem je rozsah disciplín a znalostí. Oblast pyrotechniky totiž v současnosti zahrnuje obory munice a pyrotechniky, logistiky, dělostřelectva, ženijního vojska, letectva a v některých zemích i námořnictva. Dále specializovanou vojenskou i civilní strojírenskou, metalurgickou, elektrotechnickou a chemickou výrobu, zkušebnictví a rovněž oblast legislativy. Odborně zdatný pyrotechnik má minimálně základní znalosti ze všech uvedených oborů. Z výše uvedeného vyplývá, že pyrotechniků existuje několik profesních skupin. Jedná se o dělení, které se opírá o historický vývoj a zároveň o profesní specifika, jež vyplývají z konkrétních úkolů. V naší republice máme vojenské pyrotechniky zaměřené především na oblast munice, policejní pyrotechniky, vojenské ženijní specialisty, civilní pyrotechniky, specializované zkušebny a oblast výroby munice a pyrotechnického materiálu. Dále několik specializovaných středisek, jež jsou zaměřena na výuku pyrotechniků a dalších specialistů. Znalosti z oboru pyrotechniky lze získat rovněž na některých vysokých školách. Pyrotechnika vojenská zabývá se výrobou nábojů pro děla a ručnice, jakož i hotovením zvláštních směsí, jichž užívá se ve válce při signalizování, zasmradění posic nepřátelských, zapalování budov na značnou vzdálenost atd. Ottův slovník naučný, díl XX, vydáno 1903, Praha, heslo Pyrotechnika čili ohňostrojství. Ve středověku se k výrobě střelného prachu používaly ručně poháněné stoupy Dříve na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích (dnes Univerzita Pardubice), přičemž v současnosti zajišťuje výuku výbušinářských oborů Ústav energetických materiálů (ÚEM), a dále na Univerzitě obrany v Brně. U policie slouží řada vojenských pyrotechniků, kteří mají značnou úroveň znalostí a nezanedbatelné zkušenosti ze zahraničních misí. V praxi se obsahová náplň práce vojenských a policejních pyrotechniků a ženijních specialistů v různé míře prolíná. Především v armádě dochází při bojovém nasazení k praktickému překrývání několika profesí. V zahraničí již uvedenou situaci vyřešili jednotným označením pyrotechnických/ženijních jednotek a jejich specialistů pro výbušný materiál jako EOD (Explosive Ordnance Disposal). Dělostřelci a inženýři Za první předchůdce současných pyrotechniků a dalších výše uvedených profesí lze označit středověké alchymisty, kteří objevili mnoho chemických a fyzikálních zákonů a rovněž prvků a surovin, jež jim umožnily výrobu prvních pyrotechnických složí. Konkrétní vynálezce se pravděpodobně již nepodaří nalézt. Uplynulo příliš mnoho času a řada z nich svoje objevy pečlivě utajovala. Navíc mnozí z nich, především Izraelci a protestanté, byli pronásledováni katolickou církví, jejíž inkvizice ničila ideologicky nepohodlné písemnosti a občas i jejich autory. Výrobce vojensky použitelných chemikálií často chránila osvícená šlechta a vojenští velitelé, kteří měli zájem o technologickou převahu na bojišti. Základ nejstarších pyrotechnických produktů tvořily pryskyřice, síra a olej. Ve svých spisech to uvádí už řecký vojevůdce Taktikos roku 362 před naším letopočtem. Důležitější však byly ropa a ledek, které se v Evropě ve volně dostupné formě prakticky nevyskytují. Ledek se však nikde, ani v Indii a Číně, nevyskytuje v čistém stavu. Pro výrobu černého střelného prachu musí projít rafinací. Je nejasné, zda ji vynalezli čínští, arabští nebo evropští alchymisté. V Evropě jsou uváděni především Němec Berthold Schwarz a Angličan Roger Bacon. Obě chemikálie se dlouho dovážely z Blízkého východu a Asie. Nafta tvořila pravděpodobně základ slavného řeckého ohně, který dlouho pomáhal, především byzantskému loďstvu, bránit Evropu před muslimy. Od dávných dob se specialisté v oboru pyrotechniky dělili na dvě skupiny, a to dělostřelce a ženisty, kteří se obvykle nazývali inženýři. U pozemního vojska tvořili ženisté dlouhodobě nejvzdělanější skupinu vojenských odborníků. První známé vojenské školy byly právě inženýrské, ať se jednalo o rakouskou inženýrskou akademii nebo americký West Point. Inženýři vycházeli profesně z horníků a stavitelů. Proto je lze obecně označit jako nejstarší profesi spojenou s pyrotechnikou. Jako další zajímavost lze uvést, že stavitelé a horníci byli dlouhodobě řemeslnický cech, který poskytoval armádám podporu při obléhání hradů a budování různých pevností. Z pyrotechnických činností inženýrů je třeba uvést především vytváření podkopů za účelem zřícení zdí pevností a používání takzvaných petard, Českoslovenští letečtí zbrojíři adjustují pumu ve třicátých letech které sloužily k prorážení vrat. Obdobná situace byla rovněž u dělostřelců, kteří pracovali se střelným prachem. Původně se jednalo o žoldnéřský řemeslnický cech. Byli zpočátku najímáni především pro ničení opevněných staveb. Jednalo se o kovolijce a kováře, kteří vyráběli první palné zbraně a zároveň je uměli obsluhovat. Součástí pravidelných armád se stali až v osmnáctém století. První střelný prach pocházel v malém množství od alchymistů. Vojenský rozsah výroby zajistil nejprve dovoz ledku cestou arabských a janovských či byzantských kupců. Po dobytí Cařihradu muslimy roku 1453 se import prakticky zastavil. Výrobu v Evropě poté zajišťovali domácí sanytrníci, kteří pro ni využívali materiál vzniklý rozkladem organických zbytků, kdy se bakterie podílejí na vzniku ledku amonného. Švédský král Gustav Vasa (1496 až 1560) nechal dokonce pro potřeby sanytrníků překopat hřbitovy. Z výsledného produktu vyráběli sanytr, nazývaný rovněž salnytr, archaicky ledek draselný neboli dusičnan draselný, který tvoří oxidační součást černého střelného prachu. Výslednou substanci, černý střelný prach, produkovali buď výrobci děl, nebo jako samostatná profese prachaři, a to smícháním ledku/sanytru, síry a dřevného uhlí. České jméno Prachař tudíž nemá nic společného s penězi. V sedmnáctém století již existovaly manufaktury na výrobu střelného prachu, přičemž lidskou práci postupně nahrazovalo využití vodních kol. Pyrotechnika v českých zemích a na Slovensku V naší historii se první oficiální zmínky o výrobě děl objevují v sedmdesátých letech čtrnáctého století. První výrobce střelného prachu na českém území, Mathias parans pulvares, je dokumentován v Praze roku V té době však musela být produkce děl i prachu podstatně rozsáhlejší. Značnou spotřebu měla husitská vojska, která za válek v období 1419 až 1435 používala pušky malé-ruční a velké, tedy děla, konkrétně píšťaly a houfnice. V 15. století je uváděna výroba prachu bez přesného datování v Praze, Táboře, Plzni, Brně, Jičíně a Čáslavi. Milíř pro pálení dřevěného uhlí, které se užívalo pro výrobu černého střelného prachu Z té doby pravděpodobně pocházejí některé místní názvy například Prachovice, Prašice nebo Prašný újezd. Od roku 1524 vyráběl v Praze střelný prach již strojově zvonař Bartoš. Do té doby výroba u nás probíhala v ručních moždířích. Albrecht z Valdštejna založil v době třicetileté války manufaktury na výrobu zbraní v Raspenavě a ve Vrchlabí. Vojevůdce-velkopodnikatel potřeboval pro armádu i munici, avšak místa výroby prachu nejsou uvedena. Dělostřelecké koule, bomby a granáty se tehdy vyráběly rovněž ve Strašicích, Klášteře, Dobřívě, Karlově huti, Staré huti, Staré, Hradišti, Janovicích, Hořovicích, Štěpánově a na Padrti. První použití střelného prachu v hornictví je doloženo roku 1627 ve Štiavnici na Slovensku, a to střelmistrem z Tyrol. Výroba střelného prachu, organizovaná v cechu prachařů, měla v českých zemích poměrně nestandardní vývoj. Po třicetileté válce došlo k jejímu omezování cestou různých nařízení. Zůstávaly jen malé dílny. Největší z nich byla ve Veverské Býtišce a vedl ji prachař Veselý. Na Slovensku v okolí Radvaně pracovali Radvaňští mistři prachu. Tento cech byl založen dekretem císařovny Marie Terezie. Hlavní produkce prachu v monarchii zaměřená na armádu se přesunula do prostoru Vídně. Specialisté v oboru výbušnin mohli mimo cechy získávat odborné znalosti především u armády. Roku 1717 byla založena Inženýrská akademie ve Vídni a o rok později civilní Stavovská inženýrská škola v Praze, základ současného Českého vysokého učení technického. V roce 1744 byla založena Bombardýrská dělostřelecká škola v Rudolfově a v roce 1778 dělostřelecké akademie v Olomouci a v Hranicích na Moravě. V některých případech si armáda dokonce vyráběla munici sama. Příkladem je dělostřelecká posádka v prostoru Depo nedaleko Týna nad Vltavou, která byla roku 1749 vybavena mlýnem na výrobu černého prachu a zkušební laboratoří. Vojáci zabývající se výrobou munice nesli údajně označení bombastéři. Již v roce 1828 založil obchodník Sellier z Lipska v Praze kapslovnu, která vyráběla zápalky pro pěchotní zbraně. Později došlo k přestěhování do Vlašimi, kde působí společnost Sellier a Bellot dodnes. Jednalo se o jeden z prvních kroků zahraničního kapitálu, který stál u vybudování strojírenství v českých zemích. Češi a Moravané tvořili značnou část dělostřelců rakouské monarchie a v rámci válečného námořnictva před první světovou válkou tvořili až 56 % obsluh. V období 1846 až 1866 měla rakouská armáda početné raketýrské útvary, kde rovněž sloužili Češi. Výzbroj tvořily rakety vzorů Augustin a Halle, které se v tehdejší češtině nazývaly prskouny. Jako zajímavost lze uvést, že v roce 1859 provedl poručík dělostřelectva Uchatý historicky první bombardovací útok leteckými pumami z horkovzdušných balonů na Benátky. V roce 1870 byla v Zámcích u Prahy založena továrna Dynamit Nobel pro výrobu třaskavin a o pět let později byla stejná továrna založena v Pressburgu (dnešní Bratislava). Součástí výroby a distribuce střelného prachu byly rovněž státní dozor a od něj se odvíjející zkušebnictví. V roce 1889 byly založeny zkušebny zbraní (a munice) v Praze a ve Vejprtech, kde pracovali rovněž dozorčí důstojníci. Před první světovou válkou působil na našem území Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu, založený roku Výbušniny produkovala jeho továrna v Ústí nad Labem. V průběhu první světové války se jednalo až o t střelného prachu a t jiných výbušnin měsíčně. Velkým výrobcem munice byla rovněž společnost Škoda Plzeň. Její muniční a laborační dílny v Nýřanech však byly zničeny při havárii roku Dále vyrábělo munici nebo její komponenty celkem 163 malých, často rodinných firem po celém území pozdější republiky. Jejich činnost se řídila říšským zákoníkem z roku 1877, který stanovuje, jak se mohou trhadla (výbušniny) způsobem živnostenským dělati a prodávati a čehož přitom pro bezpečnost šetřiti jest. Českoslovenští pyrotechnici a ženisté Československá republika začínala svoji existenci s minimálními možnostmi výroby munice a výbušnin. Rovněž počet 32 33

20 technika a výzbroj Střela vyráběná Škodou Plzeň ve třicátých letech minulého století odborníků byl zanedbatelný, většinou pocházeli z rakouské armády. Legie specializované pyrotechnické jednotky neměly, avšak mnozí jejich příslušníci se učili zacházení s municí, ženijními minami a nástrahami v bojové praxi. Monopol v oblasti výroby a prodeje výbušných látek si vyhradil roku 1919 stát. Československá armáda až do okupace neměla ve výzbroji pozemní miny, přestože vývoj byl v ČKD dokončen a pomalu se rozbíhala sériová výroba protitankové miny. Policie neměla specializované pyrotechniky, takže v případě potřeby spolupracovala s armádou. Již v roce 1919 navázala československá armáda na specializované kurzy Artillerienspizierende, Artilleriemeisterschule a Waffenmeisterschule, které probíhaly za války ve Škodě Plzeň. Výnosem ministra národní obrany z 9. listopadu 1919 byla zřízena Československá dělostřelecká mistrovská škola v Plzni, kde probíhaly mimo jiných od roku 1920 i pyrotechnické kurzy. V roce 1923 se změnil název na Zbrojní škola, o tři roky později na Zbrojní učiliště. Kurzy o délce až devět měsíců se konaly nepravidelně do roku Samostatnou skupinu tvořili letečtí zbrojíři, kteří adjustovali různé druhy pum. V rámci ministerstva národní obrany existoval samostatný zbrojní odbor, zatímco ženisté spadali pod technický a dopravní odbor. Výzbroj a munice se skladovala ve zbrojnicích, což byly buď Hlavní zbrojní sklad (později Zemská zbrojnice č. 1), nebo sborové a divizní zbrojnice. Mimo nich existovalo v období 1919 až 1928 ještě Skladiště pro cizozemské zbraně a Vojenské skladiště látek výbušných. Dále existovaly Vojenská muniční továrna č. 1 v Poličce (1920) a Vojenská muniční továrna č. 2 v Bohuslavicích nad Vláří (1938), Vojenská muniční továrna č. 4 v Žilině (1937) a Vojenská muniční továrna č. 5 v Zemianských Kostolanoch (1938). Zde všude pracovali Muniční zkušebna z období mezi světovými válkami pyrotechnici. Vysoce odbornými pracovišti, kde se uplatnili pyrotechnici, byly Vojenský technický ústav (1925) a Vojenský letecký ústav studijní (1925) v Praze, které byly sloučeny ve Vojenský technický a letecký ústav (1933). Ten vydával časopis Vojenské technické listy, kde byla stálá rubrika obsahující informace z oboru výbušnin a munice a inzeráty výrobců. Jako poslední byl založen Vojenský chemický ústav v Olomouci (1928). Pyrotechnici dále pracovali v některých z 11 zbrojně technických úřadů, které byly podřízeny ministerstvu národní obrany a prováděly kontroly a přejímky vojenského materiálu od soukromých výrobců. Ženisté byli podle dosažitelných informací školeni u svých pluků, přičemž pro trhání a ničení bylo vyhrazeno 12 % z celkového času na výcvik. Mimo státní podniky se výrobou munice a jejích komponentů zabývaly Škoda Plzeň, Továrna na výrobu nábojek v Rokycanech, firma Kyšer (pozdější Zeveta Bojkovice) a Velinský v Jablůnce. Hlavním výrobcem výbušnin byla První československá akciová továrna pro látky výbušné se sídlem v Praze, která založila roku 1928 dceřinou společnost Synthesia, jež byla roku 1934 přejmenována na Explosia. Výrobou výbušnin se pravděpodobně zabývaly ještě další dvě společnosti, a to Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem a Československé akciové továrny na výrobu dusíkatých látek v Mariánských Horách. Společnost Sellier a Bellot pokračovala ve výrobě zápalek a nábojů pro ruční zbraně. Jako zajímavost lze uvést výrobu ručních granátů vzor 21, kterou se zabýval prakticky po celé meziválečné období známý selfmademan František Janeček, nejprve v Praze, později v Týnci nad Sázavou. Okupace a odboj V době protektorátu Čechy a Morava se zabývala vyhledáváním a zneškodňováním nevybuchlých spojeneckých pum protiletecká ochranná policie v síle mužů, která byla podřízena protektorátní policii. Na podobné činnosti v Německu se podíleli příslušníci takzvané technické pomoci Technische Nothilfe, ve které sloužilo i menší množství Čechů. Většina českých podniků byla postupně převzata pod německou správu a vyráběla pro potřeby německých ozbrojených sil. Jednalo se především o Škodu, Synthesii, Sellier a Bellot. Firma Kyšer byla arizována a majitel zavražděn v koncentračním táboře. Vojenská muniční továrna č. 2 vyráběla letecké pumy a dělostřeleckou munici. V zahraničním odboji neexistovaly samostatné pyrotechnické jednotky. Podle potřeby se využívali odborníci z předválečného období. Specializovaných kurzů se v Anglii a Sovětském svazu zúčastňovali dělostřelci, letečtí zbrojíři a ženisté podle konkrétního zařazení. Školení instruktoři působili na všech bojištích a připravovali k vyhledávání min a odstraňování různých nástrah vybrané vojáky. Rovněž příslušníci výsadků, ať již britských, nebo sovětských, působících na území protektorátu byli dobře připraveni na destrukční činnost. Avšak například v Tobrúku se odstraňováním a kladením min a nástrah zabývala řada našich vojáků pouze po krátkém zaškolení, někdy i bez něj. Poněkud kuriózně se do historie naší pyrotechniky zapsala vzpoura československých vojáků v britském táboře Cholmodeley v červenci Několik set jich odmítlo sloužit v čs. armádě. Důvodem bylo u některých z nich šikanování z důvodu etnického původu, především v případě Židů a Němců. Politicky organizovanou skupinu tvořili komunisté. Většina z nich skutečně odešla, byla internována a následně vstoupila do britských pracovních jednotek, jejichž příslušníci se zabývali mimo jiné vyhledáváním a likvidací německých bomb. Československo 1945 až 1992 Bezpečnostní situace byla po ukončení války doslova akutní a pyrotechniků nedostatek. Na území republiky se nalézaly tisíce tun munice všemožného původu. Proto bylo již v červenci 1945 zřízeno Zbrojní učiliště v Praze-Dejvicích. Již v listopadu se stěhovalo do Plzně. V dubnu následujícího roku byla zřízena odbočka učiliště v Poličce. V září dochází k dalšímu stěhování, a to do Turčianského Sv. Martina. Do roku 1951 tam existovala Zbrojní akademie. Škola byla postupně přejmenovávána na Dělostřelecko-technické učiliště, Vyšší dělostřelecké učiliště a Vysokou vojenskou velitelsko-technickou školu. Na ní studovali jak výzbrojáři/pyrotechnici, tak ženisté. Studijní obory však byly zcela samostatné. V oboru teoretické výuky i praktického školení pyrotechniků vstoupili do historie legendární kapitáni, později plukovníci Josef Sudický a Jiří Vagner, kteří vychovali stovky pyrotechniků všech stupňů (odborný, vojskový, pomocný) pro armádu i policii. Výuku oboru munice absolvovali jak středoškoláci, tak vysokoškoláci výzbrojáři a dělostřelci. Prakticky každý příslušník výzbrojní služby absolvoval pyrotechnický kurz. Pyrotechnici byli do roku 1969 příslušníky služby dělostřeleckého vyzbrojování, poté vznikla samostatná výzbrojní služba, která byla později přejmenována na službu raketového a dělostřeleckého vyzbrojování. Ženisté tvořili vždy samostatný druh vojska. Specializovaná vojenská pracoviště byla 1. vojenská továrna v Poličce, 2. vojenská továrna v Bohuslavicích nad Vláří, Vojenský opravárenský závod v Novákoch, Výzkumný ústav ve Slavičíně, Výzkumný ústav na Záhorie, Ústřední muniční základna v Týništi nad Orlicí a muniční základna v Bílku. Mimo ně existovaly desítky zbrojnic a muničních skladů. Někteří z první generace pyrotechniků se podíleli na odminování východního Slovenska. Pracovalo tam rovněž mnoho ženistů. Z nich jen do roku 1960 zahynulo 78. Ve schůdném terénu došlo i k nasazení tanků s odminovacími radlicemi. V té době se již používaly v široké míře elektronické minohledačky. Výcvik s ostrou municí a ničení nebezpečných nálezů se zpravidla prováděly na pracovištích, která se nazývají trhací jámy. Zde se rovněž ničil nadbytečný, prošlý nebo vadný materiál ze skladů a výrobních podniků. Vojenští pyrotechnici vykonávali rovněž v některých podnicích odborný dozor a prováděli přejímku výrobků pro armádu. Pyrotechnici ministerstva vnitra absolvovali výcvik u armády. Jinak měli vlastní organizaci a pracovní náplň, jež zabezpečovala Kriminální ústředna v Praze. Dvojice ženistů při odminovávání prostoru východního Slovenska Výrobou muničního a ženijního materiálu se zabývalo několik podniků. Prachy a trhaviny produkovaly Východočeské chemické závody (VCHZ), dříve Explosia, v Pardubicích. Po výbuchu v roce 1956 byla ukončena výroba trinitrotoluenu (TNT), který byl hlavní vojenskou trhavinou, a následně se pro potřeby ČSLA dovážel. Zůstala výroba Pentritu, plastických trhavin, například slavného Semtexu, a prachů. Ženijní miny vyráběla a adjustovala zbrojovka v Poličce. Těla dělostřeleckých střel dodávaly nejprve železárny v Adamově a v Nýrsku, později byla výroba soustředěna v novém podniku Vihorlat Snina na Slovensku. Zapalovače dodávaly Zbrojovka Vsetín a Vlárské strojírny Slavičín, slože do zapalovačů Zeveta Bojkovice a zbrojovka v Dubnici nad Váhom. Třaskaviny pro zápalky a roznětky vyráběly Blanické strojírny (Sellier a Bellot) Vlašim a Zbrojovka Vsetín. Zážehové rozbušky dodávaly opět Blanické strojírny Vlašim a elektrické Zbrojovka Vsetín (dnešní Austin Detonator). V uvedeném období vyprodukoval československý průmysl několik samostatných výrobků. Jednalo se například o náboje pro pancéřovku 27, tarasnici 21 a 82mm bezzákluzový kanon vz. 59 a teleskopickou pancéřovku RPG-75. Dále ruční granáty RG-4, Tajfun a Uragan, 130 mm leteckou raketu, 130 mm raketu pro raketomet vz. 51, plastové protitankové miny Pt Mi Ba I, II a III, dělostřelecké zapalovače řady nz 10 a nz 11. Existovala řada dalších projektů, které byly ukončeny bez zavedení do výzbroje, například vodní mina, přibližovací zapalovače ROH, granátrakety ráže 152 mm DAGRA, střely se sací dutinou a generátorem dnového výtoku plynů apod. Rozsáhlý důlní průmysl potřeboval rovněž velké množství odborníků na práci s trhavinami. Podléhali pyrotechnické (výbušninářské) inspekci ministerstva všeobecného strojírenství a rovněž pyrotechnické inspekci ministerstva těžkého průmyslu. Pyrotechnické kurzy pro celkem více než 500 civilních pyrotechniků prováděl koncernový podnik ZVS-Poličské strojírny Polička. V roce 1988 došlo ke sloučení a přejmenování inspekcí na výbušninářskou inspekci federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektroniky, která rovněž převzala veškerou pyrotechnickou agendu. Oblastí pyrotechniky posledních dvaceti let se budeme zabývat ve druhé části článku. Při tvorbě článku byly použity jako prameny mimo jiné publikace Z dějin pyrotechnické činnosti na českém území od Emila Kulfánka a Život pyrotechnika od Antonína Klůce a Dany Zlatohlávkové. Za pomoc s informacemi technologického charakteru patří poděkování doc. Jaroslavu Lehkému. Připravil: Martin Koller Foto a obrázky: autor, Československý služební předpis pro práci s leteckými pumami, archiv společnosti Bofors, předpis pro obsluhu 24cm houfnice vzor 39, fond VHA INMEP 2012 IX. setkání pyrotechniků s mezinárodní účastí Ve dnech 28. května až 1. června 2012 se bude ve VVP Boletice konat již 9. setkání pyrotechniků s mezinárodní účastí. Cílem akce je: setkání specialistů aktivně pracujících v oblasti EOD/IEDD a navázání osobních kontaktů, prezentace pyrotechnické činnosti účastníků za uplynulý rok, porovnání pracovních postupů a zkušeností jednotlivých národních složek, ať už příslušníků policie, nebo ostatních ozbrojených sborů, které se touto problematikou zabývají, seznámení s novými trendy, technologiemi a výrobky souvisejícími s činností EOD/IEDD. Dopolední zaměstnání jsou určena pouze pro přednášky a prezentace jednotlivých účastníků. Komunikační jazyky jsou čeština, angličtina a francouzština. V odpoledních hodinách budou probíhat především praktická zaměstnání, hlavně prezentace výrobků a technologií, souvisejících s problematikou EOD/IEDD (ochranné prostředky, nové trendy v oblasti výbušin apod.). Setkání je určeno pro pyrotechniky a specialisty EOD/IEDD, kteří prakticky vykonávají pyrotechnickou činnost na výkonných funkcích. Účast je přislíbena pyrotechniky z armád NATO, německých policejních složek, francouzské civilní obrany a dalšími odborníky z tohoto oboru. Kontaktní adresa: inmep@seznam.cz nebo ivan.novotny@boletice.acr Tiskový mluvčí: Karel LUDVÍK, tel ,