Situace výskytu černé zvěře v jihočeském příhraničí

Transkript

1 JIHOČESKÁ SPOLEČNOST PRO OCHRANU PŘÍRODY A MYSLIVOST O.P.S. Situace výskytu černé zvěře v jihočeském příhraničí DOC. ING. VLADIMÍR HANZAL, CSC. zpracováno v rámci projektu: M Biodiverzita a myslivost - síť pro ochranu a trvale udržitelné využívání druhů a biotopů. Prosinec

2 Obsah 1. Úvod 2 2. Materiál a metody 4 3. Přehled o současném stavu řešené problematiky Charakteristika životního prostředí prasete divokého (Sus strofa, L) Sociální struktura a populační dynamika černé zvěře Populační denzita a abundance černé zvěře Prostorová aktivita černé zvěře Popis problematiky škod působených černou zvěří Historické a současné rozšíření prasete divokého a jeho početní stavy 30 ve vztahu ke způsobu hospodaření v krajině 5. Historický výskyt prasete divokého v zájmové oblasti Aktuální rozšíření a lov prasete divokého v zájmové oblasti Popis přírodních podmínek Lesní oblast 12 - předhůří Šumavy a Novohradských hor Lesní oblast 14 - Novohradské hory Lesní oblast 15b - Jihočeské pánve Třeboňská pánev Rozšíření a lov prasete divokého v zájmové oblasti Český Krumlov Kaplice Trhové Sviny Třeboň Oblast celkem Ekonomická stránka hospodaření s černou zvěří Vliv výskytu černé zvěře na existující NP, CHKO Rozšíření a výskyt prasete divokého v sousedních honitbách Rakouska Zásady pro hospodaření s černou zvěří v jihočeském příhraničí Možnosti podpory managementu druhu prasete divokého v zájmové oblasti 68 s přihlédnutím k přeshraniční odborné spolupráci 11. Seznam použité literatury 69 1

3 Úvod. Prase divoké (Sus strofa, L.) je typickým evropským druhem vyskytujícím se na celém území Evropy. Odborníci se liší v počtu evropských poddruhů, Wolf (1977) popisuje 8 poddruhů, Hell (1986) popsal o jeden druh méně a Bartoš (2000) se k členění na evropské poddruhy staví velmi skeptiky. Bez ohledu na tyto názory je prase divoké nedílnou součástí naší přírody a díky své vitalitě a otužilosti žije ve střední Evropě od nepaměti. Stalo se významným prvkem a součástí krajiny podporujícím především obnovu lesních porostů narušováním půdního pokryvu a jako všežravec plní i celou řadu významných funkcí v přírodě, včetně sanitární. První významný konflikt našich předků s černou zvěří se udál přibližně v polovině 18. století za vlády Marie Terezie a následně jejího syna Josefa II., kteří v obavě před neustále hrozícími hladomory nařídili snižování početních stavů černé zvěře, která plenila především pole s bramborami a tato dovezená plodina byla pojistkou před opětovným vypuknutím hladomorů. Historicky to byl první případ, kdy musel původní druh živočicha ustoupit prokazatelně nepůvodnímu druhu rostliny. Prase divoké patří společně s ostatními našimi živočichy mezi tzv. konzumenty (predátory) a jeho specifickou vlastností je všežravost umožňující využívat široké spektrum potravy od rostlin až po živočišnou potravu. Reaguje velmi citlivě na potravní zdroje a na jakékoliv zvýšení potravní nabídky reaguje zvýšenou množivostí a následně i spotřebou. Je to typický princip tzv. homeostatické rovnovážné funkce organismu, jejímž cílem je udržet uzavřený biogeochemický cyklus na planetě v rovnovážném stavu. Bohužel právě objevení nového zdroje energie koncem 16. století, což označujeme jako tzv. průmyslovou revoluci, vedlo k otevření biogeochemického cyklu a jedním z průvodních jevů zmíněné revoluce bylo zintenzivňování zemědělské výroby, které pokračuje do dnešní doby. Honba za výnosy s sebou přinesla urputný boj s přírodou a jejími složkami včetně velkých druhů býložravé a všežravé zvěře, které se tak dostaly do role potravních a ekonomických konkurentů a škůdců. Na rozdíl od šelem a dravců, které povýšily z tzv. škodné na spojence v boji proti ostatním druhům zvěře, neboť se neživí rostlinami ale jsou masožravé a nevyžírají ji stáje. Nejvýznamnějším konkurentem v zemědělské výrobě je v současné době, vedle dovozu dotovaných potravin do supermarketů, černá zvěř. Na nadnárodní prodejní řetězce však zemědělci nedosáhnou a jimi způsobené škody jsou tudíž nevymahatelné. Jiná situace je však 2

4 v případě hmatatelných škod působených zvěří na zemědělských kulturách zemědělských plodin. K jejímu řešení by snad mohla přispět i předkládaná studie. 3

5 2. Materiál a metody Pro charakterizování problematiky situace výskytu černé zvěře byla zvolena příhraniční oblast v jižních Čechách sousedící s Rakouskem bývalými okresy Český Krumlov a Jindřichův Hradec, které jsou nyní rozděleny na menší státoprávní celky ve kterých plní úkoly státní správy tzv. Obecní úřady s rozšířenou působností (ORP) Český Krumlov, Kaplice, Trhové Sviny a Třeboň. Z těchto úřadů byly získány dílčí podklady o lovu černé zvěře od roku 2002 nebo 2003 do roku Tyto údaje považujeme za konkrétní informaci o vývoji početních stavů veškeré zvěře, jejich případné zkreslení je vždy menší než údaje získané sčítáním zvěře. Získané údaje byly dále zpracovány a použity při formulování doporučení. Při jejich reprodukování bylo nutné respektovat požadavky na ochranu citlivých údajů a z toho důvodu nejsou uváděny konkrétní honitby se strukturovanými údaji o odstřelech, ale údaje byly sumarizovány za příslušný správní obvod. Nejlépe zpracované statistické údaje jsou na Třeboňsku, kde ve spolupráci se stání správou pečlivě zpracovává veškeré statistické údaje jednatel Okresního mysliveckého spolku (OMS) v Jindřichově Hradci a uveřejňuje je na oficiálních webových stránkách OMS. Pro obecnou charakteristiku situace byly použity dostupné statistické údaje zveřejňované Ministerstvem zemědělství ČR a další, uvedené v různých publikacích, viz přehled použité literatury. Významným zdrojem informací o životním prostředí černé zvěře v zájmové oblasti byly materiály Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa. Ekonomická analýza byla provedena s využitím publikace Feuereisela (2010). Cenným zdrojem informací o prostorové aktivitě černé zvěře byla doktorská disertační práce Ing. Romana Urbance. Veškeré informace byly analyzovány, číselné údaje zpracovány do tabulek a grafů a následně použity jako výchozí argumenty pro vyslovení doporučení. 4

6 3. Přehled o současném stavu řešené problematiky Problematice černé zvěře se věnuje řada odborníků, v jejichž výsledcích je nutné hledat inspiraci pro hospodaření s divočáky v praxi. Je však nutné vnímat veškeré informace ekosystémově a nesnažit se vyjímat pouze populistická doporučení. Odpovědnost za stav ekosystému mají všichni, kteří jej svým konáním ovlivňují a zejména v něm podnikají Charakteristika životního prostředí prasete divokého (Sus strofa, L.) Životní prostředí černé zvěře a její nároky jsou podrobně zpracovány řadou známých autorů, počínaje Wolfem (1977), Hellem (1986), Fruzinskim (1993), Briedermannem (1990) a mnohými dalšími včetně Urbance (2004) který popisuje prase divoké jako velmi plastický živočich s širokou ekologickou valencí, dobře se přizpůsobující různým životním podmínkám. Původním životním prostředím černé zvěře byly nížinné prosvětlené teplé listnaté lesy, především dubové a lužní s porosty vodních rostlin, zejména rákosu. Postupně se velmi dobře přizpůsobila i smíšeným lesům jehličnato-listnatým a i lesům jehličnatým, zejména pokud je v nich alespoň minimální zastoupení plodících listnáčů, popřípadě bylinného podrostu, a nebo je z nich dobrý přístup do polí. V lese však potřebuje černá zvěř i zastoupení hustých mlazin, kde přes den zaléhá a nachází zde klid a úkryt před nepřízní počasí. V zimě vyhledává jehličnaté houštiny, které ji chrání před ledovými větry a i po napadnutí sněhu je v nich teplo. Na polích, pokud jsou to rozsáhlé lány s vysokými a hustými porosty potravně atraktivních plodin (kukuřice, obiloviny, směsky apod.), se černá v době jejich dozrávání zdržuje až do jejich sklizně, neboť zde nachází nejen vydatnou potravu, ale i dobrý úkryt a klid. Důležitým činitelem ovlivňujícím život, rozšíření a populační hustotu černé zvěře je nadmořská výška. V našich podmínkách jí bezesporu nejvíce vyhovují nejnižší polohy. Dnes jsou však tato místa převážně odlesněná a přeměněná na zemědělskou půdu, takže tu černá přežívá jen pomístně v malých lesních celcích, které se v polní krajině ještě udržely, anebo sem přichází pouze ve vegetační době, kdy je na polích dostatek krytu a potravy. V místech výskytu vystupuje černá zvěř tím výše, čím teplejší je podnebí v příslušné oblasti. V našich podmínkách vystupuje ve vegetačním období i do vyšších horských poloh (přes m n. m.), zdržuje se zde však pouze přechodně. Limitujícím abiotickým faktorem životního prostředí černé zvěře není ani tak nadmořská výška, jako spíše výška a délka trvání sněhové pokrývky a délka mrazového období. 5

7 V našich podmínkách by černá zvěř obtížně přežila tam, kde sněhová pokrývka leží 140 až 160 dnů. Déletrvající sněhovou pokrývku snadněji překonává v členitém terénu s dostatkem teplých jižních svahů. Důležitá je i výška sněhové pokrývky, která by neměla přesahovat 30 až 50 cm. Vyšší vrstvu sněhu snáší opět jen ve velmi členitém terénu s teplými jižními svahy nebo tam, kde je intenzivně přikrmována. Krátkodobá vysoká vrstva sněhu však pro ni nepředstavuje existenční nebezpečí. Pro černou zvěř je velmi výhodný brzký nástup jara a co nejdelší trvání vegetační doby, protože pak má vysoké přírůstky a selata rychle rostou. Vlhčí podnebí s vyššími srážkami okolo 600 až 800 mm ročně jí vyhovují lépe než suché, protože ve vlhké půdě si může snadněji vyrývat potravu. Mělké suché a kamenité půdy jí vyhovují méně, protože jí poskytují méně potravy než půda hluboká. Pro život černé zvěře je důležitá i voda, neznamená to však, že by celý biotop měl být zamokřený. K zaléhání si vybírá suchá stanoviště a vodu vyhledává, jen když se chce napít nebo kalištit. Při okrajích vodních ploch však vyhledává podzemní části rostlin nebo drobné živočichy. Nemá-li možnosti ke kalištění, např. v období velkého sucha, většinou si alespoň na přechodnou dobu vyhledává vhodnější stávaniště (Wolf, 1995). Přírodní podmínky mají zásadní vliv na výskyt medailových trofejí. Kvalita trofejí černé zvěře je pozitivně ovlivňována půdním druhem (hlinito písčité, písčito hlinité, kamenité a písčité půdy), lesní oblastí (lužní les, oblast horských a podhorských smíšených lesů), klimatickou oblastí (chladná i teplá oblast), průměrnou roční teplotou (+ 7 C), průměrnými ročními srážkami ( mm), průměrným počtem dnů se sněhovou pokrývkou ( dnů), průměrným maximem sněhové pokrývky (40 60 cm) a průměrným trváním slunečního svitu ( hod.). Vliv ostatních podmínek (půdní typ, délka vegetačního období, počet jasných dnů v roce) nebyl u kňourů statisticky prokázán (Hromas, 1998) Sociální struktura a populační dynamika černé zvěře Černá zvěř je společensky žijící druh s pevnými sociálními vazbami. Pouze kňouři a přestárlé bachyně jsou samotáři. Bachyně v reprodukčním věku žijí společně se svým potomstvem v tlupách, které mají pevně stanovený organizační řád. Základní organizační jednotku přitom tvoří vždy rodinné tlupy, skládající se zpravidla z bachyně a jejich potomků z posledního i předposledního vrhu (selata, lončáci). Někdy zůstává pohromadě i více starších bachyň. Jedná se přitom buď o matku a její dospělé dcery, nebo o několik 6

8 sourozeneckých bachyň, které pak se svými selaty a lončáky vytvářejí velké rodinné tlupy. Cizí jedinci nejsou v tlupách tolerováni. Jedinou výjimku tvoří období chrutí, při němž se k rodinným tlupám na krátkou dobu přidružují kňouři. Sociální postavení jednotlivých členů tlupy je závislé na jejich věku. Věkově nejstarší bachyně zaujímá vždy automaticky vedoucí pozici. Pouze mezi stejně starými bachyněmi bývá jejich sociální postavení v rámci tlupy určeno jednorázově krátkým bojem, o jehož výsledku zpravidla rozhoduje větší tělesná hmotnost. Vedoucí bachyně hraje v tlupě velmi důležitou roli. Nejenže určuje celkový denní režim tlupy a místa pobytu, ale zároveň také ovlivňuje nástup a průběh říje (chrutí) všech ostatních bachyň. Dlouhodobými vědeckými sledováními bylo prokázáno, že staré vedoucí bachyně dokáží synchronizovat chrutí v rámci tlupy tak, že k němu dochází u všech společně žijících bachyň prakticky ve stejnou dobu. To má za následek shodné termíny metání a rovnoměrný vývoj selat. Kromě toho stará bachyně zabraňuje do určité míry předčasné pohlavní aktivitě u mladých bachyněk. Při vhodné sociální struktuře populace se většina bachyň začíná rozmnožovat teprve až ve 2. roce života, a to i přesto, že pohlavní zralost u nich nastupuje již ve věku kolem osmi měsíců. Vodící bachyně kojí selata zhruba do věku tří až čtyř měsíců. Pokud během této doby dojde k její ztrátě, jsou selata odsouzena k smrti hladem. Také po ukončení doby kojení jsou selata přibližně až do dosažení věku 7 až 8 měsíců stále ještě závislá na mateřské bachyni, poněvadž tato jim nadále zajišťuje stabilní postavení v tlupě a umožňuje přístup k potravě (Vodňanský, 2003). Lončáky samčího pohlaví bachyně v tlupě dlouho nestrpí. Už jako 13 až 14 měsíční je stále pronásledují a odhánějí, a proto nejpozději jako 18 měsíční tlupu opouštějí (Hell, 1986). Mateřské tlupy jsou zpravidla 5 13 členné (vodící bachyně, 4 až 7 selat, několik lončáků). Sloučené tlupy jsou početnější, kusů, a to v případech vyšší populační hustoty zvěře (Maynhardt, 1990). Populační dynamika je výslednicí složité součinnosti vnitřních a vnějších činitelů. Mezi vnitřní faktory řadíme geneticky určenou reprodukční schopnost, či početnost a složení populace z hlediska poměru pohlaví a věku. K faktorům vnějším patří činitelé abiotičtí (počasí) a biotičtí (potrava, choroby). Průběh populační dynamiky je cyklický, přičemž rozeznáváme cykly roční, víceleté a dlouhodobé (Feuereisel, 2003). Ke zjištění ročního populačního cyklu je nutné znát reálný přírůstek a mortalitu příslušné populace. Briedermann (1971) zjišťoval fekunditu divoké zvěře v NDR. 7

9 Fekunditu vypočítával podle vzorce 0,9 E.P F = kde P procento samičí zvěře zúčastněné na reprodukci v jednotlivých věkových třídách E průměrný počet embryí. Koeficient 0,9 vyjadřuje celkovou 10% mortalitu, kterou tento autor předpokládá v NDR po dobu prenatálního a postnatálního vývoje divočáků. Když fekundita se v jednotlivých rocích značně mění v závislosti od úživných podmínek a charakteru zimy, navrhl Briedermann na její výpočet v podmínkách NDR průměrné hodnoty (tabulka č. 2). Tabulka č. 2 Průměrné hodnoty fekundity divoké zvěře v NDR v různých ekologických podmínkách Ekologické divočák lončák dospělé bachyně podmínky E P F E P F E P F. Nepříznivé 3,6 30 1,0 4,5 80 3,2 6,3 90 5,1 Průměrné 4,1 35 1,3 5,8 80 4,2 6,5 90 5,3 Příznivé 4,6 40 1,7 6,5 90 5,3 6,8 90 5,5 Skutečný přírůstek černé zvěře závisí ve velké míře na věkové struktuře samičí zvěře v populaci. V populaci s dobrou věkovou strukturou (ze samičí zvěře v jarním kmenovém stavu připadá na dospělé bachyně 44,7 %, na lončáky 14,9 % a na selata 40,4 %) se v NDR v nepříznivých letech dosahoval přírůstek 148 %, v průměrných 165 % a ve velmi příznivých 185 % z celého jarního kmenového stavu zvěře. V populaci s nevhodnou, resp. nesprávným odstřelem vážně narušenou věkovou strukturou (ze samičí zvěře v JKS připadá jen 23,4 % na dospělé divočáky, 25,5 % na lončáky a až 51,5 % na bachyně) je podle něho přírůstek jen 118 %, resp. 140 %, případně 165 % (Hell, 1986). Meynhardt (1989) udává procentický přírůstek černé zvěře, v závislosti na podmínkách prostředí, v rozsahu %. Vodňanský (2003) uvádí, že za současné situace dosahují 8

10 čisté roční přírůstky populaci černé zvěře % celkového jarního početního stavu. Přitom za zvláště příznivých podmínek mohou být roční přírůstky ještě vyšší. Pohlmeyer (in Vodňanský et al.2003) vychází při své analýze současné situace v Německu z přírůstků dosahujících % z jarních kmenových stavů Populační denzita a abundance černé zvěře Hell (1986) uvádí příklady různé denzity divokých prasat, podle jednotlivých autorů: V Bialowiežském pralese kolísala na přelomu našeho století od 4,4 do 30,8 jedinců při průměru 13,3 jedinců na ha (Karcov 1903) a ve 20. letech našeho století je Lebeděva (1956) odhadla na 4 9,9 19 jedinců na ha. V Astrachánské přírodní rezervaci byla abundance divoké zvěře koncem 1. třetiny našeho století do 27 jedinců na ha (Lavrovski 1955), na Kavkazu 4 až 8 jedinců (Donaurov a Teplov 1938), v lesích okolí Brianska 0,5 až 4,2 jedinců (Fedosov a Nikitin 1951), na Dálném Východě a v Mongolsku v letech s dobrou úrodou limbových oříšků 30 až 40 jedinců na ha. Rovněž i v rákosových porostech na březích jezer a velkých řek v Kazachstánu a ve Střední Asii žije v příznivých letech až jedinců, za mimořádných okolností, např. při požárech nebo při vysoké sněhové pokrývce tu zaznamenali dočasnou koncentraci 200 až 300 zvířat na ha. Na území bývalého Německa žilo před 2. Světovou válkou průměrně 5,2 jedinců na ha (Oloff 1951). V Kampinoském národním parku v Polsku v letech 1963 až 1971 žilo 12 82,8 jedinců na ha lesa (Andrzejewski a Jezierski), ve volném revíru Valkó v MLR 68 jedinců a v oboře Isaszeg 285 jedinců na ha (Heltay a kol. 1981). Ueckermann (1977) uvádí, že když je jarní kmenový stav v oboře vyšší jak 200 jedinců na ha, populace začíná stagnovat a její roční přírůstek se výrazně sníží. Tuto hustotu můžeme tedy pokládat za maximální i v nejoptimálnějších podmínkách při současném přikrmování. Meidel (1982) se zase domnívá, že minimální hustota v JKS by měla být ve výši 2 jedinců na ha honební plochy, nebo při jejím dalším poklesu je existence druhu v příslušné oblasti ohrožená a jeho racionální lovecké obhospodařování nemožné. Jiní autoři, jako např. Briedermann, pokládají za tuto minimální abundanci už 5 jedinců na ha lesa v jarním kmenovém stavu. V bývalé Německé demokratické republice byla maximální přípustná hustota 40 divočáků v jarním kmenovém stavu na ha lesa. K stanovení abundance lze vedle jiných metod (Hromas, 2000) užít i metodu značkování zvířat. Základní princip všech metod založených na značkování zvířat je následující: část populace se odchytí, jedinci se označí a vrátí zpět do prostředí. Dalším 9

11 odchytem či lovem se ve vzorku nalezne určitý počet označených a neoznačených jedinců a celkový počet jedinců v populaci se vyjádří Lincoln Petersenovýnm indexem (Jolly, 1965): N M m x N = M. m/x celkový počet zvířat v populaci celkový počet označených zvířat velikost vzorku počet označených zvířat ve vzorku Do vnějších faktorů ovlivňujících reprodukci jsme nuceni v současné době zařadit velké množství potravy pocházející z tak zvaných vnadišť. Na tento nezanedbatelný fakt přijímání potravy v zimním období z krmelišť a vnadišť poukazuje i HAPP (2002). Celkově z tohoto vyplývá, že dostatek potravy má pozitivní vliv na rozmnožování černé zvěře, na čemž se shoduje většina autorů publikujících o černé zvěři. Bachyňky pohlavně dospívají již v 6 8 měsících a kňourci v 8 11 měsících života. Podle některých zahraničních autorů (STUBE M. a W. 1977) může chrutí černé zvěře probíhat v nadpoloviční většině v období měsíců listopad a prosinec a to v kategorii dospělých bachyní, lončáků, ale i selat. Zdroj: Forejtek (2010) Je však zcela na místě upozornit, že k oplodnění zdravé bachyně může dojít v kteroukoliv dobu v cyklech po třech týdnech. V důsledku dostatečných potravních možností může dojít u starších bachyní k takzvanému druhému metání v jednom kalendářním roce. Z výše uvedených důvodů se v honitbách setkáváme se selaty v průběhu celého roku. 10

12 Zdroj: Forejtek (2010) Forejtek (2010) upozornil na zásadní vliv přikrmování na říjový cyklus který se díky tomu stává celoročním. Zajímavé údaje uvádí též Ježek (2011) který ve třech různých oblastech potvrdil, že základním předpokladem pro zapojení selat do reprodukce je dosažení tělesné hmotnosti zhruba 20 kg. To vede k tomu, že mladé bachyňky se dostávají do chrutí již v prvním roce života a výrazně ovlivňují přírůst. Tímto je však ve své podstatě naprogramována populační exploze a podle MEYNHARDA (1989) je v dnešní době taková, že je roční přírůstek v závislosti na podmínkách prostředí %. HAPP (2002) ve své knize uvádí roční přírůstek % a dokonce se zmiňuje o zaznamenaném přírůstu 250 % kmenového stavu. Podle modelového příkladu by situace vypadala podle následující tabulky. 11

13 Modelový vývoj početních stavů černé zvěře Výchozí stav 10 kusů, mortalita zvěře 35% Roční populační přírůstek 140% 160% 180% 200% 220% Stav po 4 letech (jarní kmenový stav+přírůstek) Stav po 8 letech (jarní kmenový stav+přírůstek) Výchozí stav 20 kusů, mortalita zvěře 35% Roční populační přírůstek 140% 160% 180% 200% 220% Stav po 4 letech (jarní kmenový stav+přírůstek) Stav po 8 letech (jarní kmenový stav+přírůstek) Zdroj Vodňanský (2003) V této tabulce se jedná o modelový příklad, který nás ale nemůže nechat naprosto klidnými, ve skutečnosti musíme počítat s každoročním přírůstkem, který se pohybuje naprosto běžně mezi % celkového jarního početního stavu. VODŇANSKÝ (2003) poukazuje přímo na konkrétní příklad, kdy ve štýrském Stainzu (Rakousko) bylo do pokusné obůrky vypuštěno pět plných bachyní a jeden kňour a to počátkem roku1997 a již koncem roku 2000 (tedy již po uplynutí necelých čtyř let) byl početní stav v této obůrce, i přes prováděný lov, 200 kusů. Celkový lov v této obůrce byl 189 kusů za výše uvedené období, jak vyplývá z následující tabulky. Z této tabulky jasně plyne potřeba lovu černé zvěře. 12

14 Vývoj a lov černé zvěře v oboře ve štýrském Stainzu Jarní stav (ks) Přírůstek (ks) Koeficient přírůstku (%) Odstřel (ks) Zimní stav (ks) Zdroj Vodňanský (2003) VODŇANSKÝ (2003) však již nikterak nezdůvodňuje rozdíl mezi součtem jarního stavu a přírůstku v roce 1997, kdy by měl být zimní stav 19 kusů, nikoliv jak je uvedeno 18 kusů. S největší pravděpodobností se zřejmě jednalo o úhyn. Vývoj početních stavů zvěře ve sledované obůrce při nedostatečné regulaci lovem (v tomto případě se jednalo pouze o odstřel) je pro názornost uvedena v přiloženém grafu. Vývoj početního stavu černé zvěře v oboře ve štýrském Stainzu Kusy Rok Zdroj Vodňanský (2003) Ze všech těchto shora uvedených skutečností jednoznačně vyplývá potřeba lovu, aby docházelo k odčerpání minimálně ročního početního přírůstku tak, aby nedocházelo k dalšímu narůstání již tak vysokých početních stavů černé zvěře a ještě lépe k takovému lovu, aby došlo ke snížení těchto početních stavů na ekologicky únosnou hranici. 13

15 3.4. Prostorová aktivita černé zvěře Pohyb divočáků v prostoru je nutné vnímat v souvislosti s jejich všemi činnostmi, hledáním potravy, odpočinkem, komfortním chováním atd. V souvislosti s poznáním jejich 24 hodinového režimu si uvědomíme, jak nesmyslná jsou tradovaná tvrzení o jejich toulavosti a překonávání velkých vzdáleností i když, jak uvádíme dále, bylo zjištěno, že někteří jedinci jsou schopni překonat značné vzdálenosti. Divoká prasata jsou aktivní asi 8 až 11 hodin denně, mladá zvěř déle než starší. Z celkového času aktivity připadá asi 85 % na vyhledávání a konzumaci potravy, 5 % na hry a zápasy a zbývajících 10 % na krátký odpočinek, komfortní chování, ochrana před nepřáteli a ostatní aktivity. Denně odpočívá a spí 11 až 15 hodin, průměrně 10,7 hodin (Briedermann 1971). Lokalizace denních stávanišť závisí zejména na počasí. Lože divočáků nejčastěji najdeme na slunných suchých místech chráněných před větrem. Když prší, nejradši lehají na místech chráněných před deštěm, vyhledávají také místa, kde se cítí za příslušného počasí nejpříjemněji, nejpohodlněji a nejbezpečněji (Wolf, 1977). Briedermann (1990) uvádí hlavní příčinu noční aktivity černé zvěře antropogenní vliv. Vynikající adaptaci na "převrácený" denní rytmus přisuzuje perfektnímu smyslovému vybavení této zvěře. Vyhodnocení více než telemetricky sledovaných jedinců ukázalo následující časovou aktivitu divokých prasat: mírný nárůst aktivity při denním odpočinku je patrný okolo 3.00 hodiny, noční aktivita má dva vrcholy - mezi 18. a 21. hodinou a okolo 1.00 hod. v noci (Cousse et al., 1992). Lokální populace černé zvěře je velmi věrná svému domovskému okrsku (home range). Lončáci samčího pohlaví se po vyhnání z tlupy někdy odstěhují velmi daleko. Samičí zvěř když z tlupy odejde, neopustí teritorium svého rodového příbuzenstva a zpravidla se od svého rodiště nevzdálí víc jak 5 km. Když je v revíru nedostatek vhodné potravy, může divoká zvěř, i když jen na přechodný čas, odejít za ní velmi daleko. V houštinách má divoká zvěř celé sítě vyšlapaných chodníčků. V hustých křoviskách mají podobu tunelů. Mnohé chodníčky používají divočáci celé generace a dodržují jich i tehdy, když se biotop změnil. Chodníky mají často společnou trasu s liščími (Hell, 1986). V souvislosti se studiem jejich pohybu v krajině byla zjištěna řada zajímavých údajů. Polští kolegové při vyhodnocení hlášení o ulovených značených prasatech zjistili, že existují 14

16 značné rozdíly v migraci jednotlivých prasat a objevují se výjimky (zejména u lončáků), kdy byla ulovena zvěř až 250 km od místa vypouštění (Andrzejewski a Jezerski 1978). Toto zjištění však potvrzuje obecně známý fakt, že dospívající samci všech druhů savců zajišťují tok genetických informací v populaci a pohybují se tudíž ve velkém prostoru. To je známo u mladých losů, kteří přetahují z Polska právě přes tuto příhraniční oblast dále do Bavorska. Na druhé straně platí, že černá zvěř (zejména bachyně) je druh mimořádně věrný svému stanovišti (Stubbe et al., 1989). Od roku 1978 do roku 1993 probíhalo ve dvou lokalitách ve Slovinsku (Krže, 1993) značkování divočáků (celkem 160 kusů) a vyhodnocování jejich migrace. Nashromážděná data potvrdila, že některá zvířata, hlavně dospělí kňouři, se pohybují ve velké oblasti, zatímco ostatní zvěř, zejména samice, se pohybuje na menším území. Fruzinski (1990) uvádí, na základě odlovů značkovaných prasat v polské Zielonce, vzdálenost odlovů takto: Vzdálenost Kusy % 0-0, ,1 0,6-1,0 3 5,1 1,1-2, ,4 2,1-3, ,1 3,1-5,0 5 8,5 < 5 km - 88,2 % 5,1-10,0 3 5,1 10, ,7 SA: Značkování selat divočáků poblíž Poznaně koresponduje s údaji v Zelionce: 48,6 % uloveno do 2 km 41,0 % uloveno 2,1-5 km < - 5 km 89,6 % > 5,7 % uloveno 5,1-10 km 5,7 % 10 km+ 15

17 Řada jedinců se odchytila opakovaně - až 6x - lončáci migrovali do vzdálenosti km (Fruzinski, 1990). Douaud (1983), uvádí, že všichni značkovaní divočáci v severovýchodní Francii byli uloveni do 5 km od místa odchycení a vypuštění. Jiný francouzský autor (Spitz et al., 1984) dospěl k podobným závěrům v severozápadní Francii s tím, že 100 % značkovaných divočáků bylo uloveno ve vzdálenosti menší než 15 km. Dardalion (1988) v Camargue, ve specifické lokalitě jihovýchodní Francie, zjistil velký podíl ulovených značkovaných kusů ve vzdálenosti od km. Příčinou je pravděpodobně specifický charakter, převážně polní, krajiny. Stubbe (1989) v bývalé NDR zjistil ve vzorku 452 případů, že samci byli loveni v průměrné vzdálenosti 4,5 km, samice 2,8 km. 81 % kňourů a 91 % bachyní bylo odstřeleno do 5 km; nad 10 km jen 9 % samců a 5 % samic. Meynhardt (1990) uvádí výsledky výzkumu migrace divokých prasat na Lesnickém institutu v Eberswalde v bývalé NDR. Celkem bylo označeno 3344 jedinců na 5 různých lokalitách v období roků Po vyhodnocení zpětných hlášeních o ulovených značených kusech dospěli k závěru, že teritonální chování divokých prasat a jejich migraci podstatně ovlivňuje pohlaví a do jisté míry závisí na věku: Jedinci samčího pohlaví Ve věku selete jsou v rámci rodinné tlupy velmi věrní svému teritoriu. Průměrná migrační vzdálenost byla 2,5 km. Lončáci opouští rodinnou tlupu ve dvou etapách, na přelomu května - července a v období říjen - prosinec druhého roku života. Asi 50% těchto jedinců zůstává v původním domovském okrsku (průměrná migrační vzdálenost 2,5 km) a druhá polovina hledá své nové působiště ve vzdálenosti cca 8 km. Ulovení značení jedinci však nejsou uloveni všichni na konci své migrační pouti za hledáním svého nového životního prostoru, neboť zpětná hlášení o ulovení dospělých kňourů pochází ze vzdálenějších míst (nejvzdálenější migrace lončáka km). Dospělí kňouři po získání svého teritoria jsou této lokalitě, s výjimkou doby chrutí, velmi věrní. 16

18 Jedinci samičího pohlaví U selat je situace obdobná jako u opačného pohlaví (průměrná migrační vzdálenost činila 2 km). Střední migrace u lončaček činila 6 km, nejvzdálenější přes 100 km. Vzdálené migrace u samic v 2. roce života jsou vzácné a pravděpodobně souvisí s významnou změnou v sociální struktuře tlupy či silnými vnějšími vlivy (trvalé rušení apod.). U vedoucích bachyň popisuje autor teritoriální chování, včetně obrany svého teritoria a mimořádnou věrnost rodinných tlup, pod vedením těchto samic. Z 282 kusů značených bachyň nebyla žádná ulovena ve větší vzdálenosti než 3 km. Podíl zpětných hlášení z celkového počtu značených jedinců v jedné výzkumné oblasti Burg činil: - celkový počet označených jedinců % - počet ulovených značených jedinců % - počet uhynulých značených jedinců 28 4 % Věrnost rodinných tlup k svým "teritoriím" v bývalé Německé demokratické republice uvádí shodně i Briedermann (1990). Novější výzkumy v západní části Německa výše uvedené poznatky potvrzují. Eisfeld a. Hahn (1998) v Bádensku - Württembergsku uvádí 89 % ulovených označených jedinců do 3 km (max. 17 km). Müller (1998) v Sársku zjistil průměrnou migrační vzdálenost 4,47 km (max. 40 km). Vývoj technologií a uvolnění radiotelemetrických systému pro civilní potřebu vedl k dokonalejšímu poznání života a pohybu černé zvěře. Ve Francii přispěli k poznání života divokých prasat pomocí radiotelemetrických metod Mauget (1981), Cargnelutti et al. (1991), Janeau et al. (1993), Maillard a. Fournier (1993). Podle Maugeta (1981) je prostor obývaný divokými prasaty při normální aktivitě o velikosti ha u samičích jedinců a do 700 ha u samců. Na základě 1539 telemetricky zjištěných denních stanovišť divokých prasat v různých oblastech jižní Francie, sestavil Cargnelutti et al. (1991) typologii denních stanovišť černé zvěře. Cílem práce autorů Janeau et al. (1993) s názvem "Variace denních pohybových schémat černé zvěře" bylo potvrdit novou klasifikaci, která více popíše denní pohyby získané radiosledováním a analyzovat vybraná schémata vzhledem k pohlaví a věku ve vazbě na uspořádání populace černé zvěře. Ze získaných záměrů vyplývá, že prostorová stálost 17

19 populace černé zvěře může být vysvětlena denními pohybovými preferencemi dospělých bachyní. Telemetrické sledování černé zvěře v průběhu lovu s brakýři v Montpelier (jižní Francie) ukázalo, že tento druh lovu způsobuje zvětšení domovských okrsků a zvýšení vzdáleností mezi využívanými denními stanovišti. Po skončení lovecké sezóny se členové tlupy opět vrátili na svá původní stanoviště (Maillard a. Fournier, 1993). Radiotelemetrická lokalizace divokých prasat ve Francii v oblasti stálezelených lesů dubu cesmínového ukázala usedlost zvířat a jejich věrnost místu narození (Maillard et al., 1998). V Itálii řešil telemetrické studie Meriggi a. Sacchi (1991b). Uvádí, že struktura krajiny, hustota populace zvěře a lovecké aktivity jsou podstatné aspekty, které určují velikost domovského okrsku. Boitani at al. (1991) stanovil, že oblast získávání potravy v rámci domovského okrsku u sledovaných jedinců v Toskánsku (střední Itálie) je větší než 1 km², v průběhu roku kolísá od 1,1 až 3,9 km², přičemž v období říjen - prosinec je oblast pohybu největší. Stejní autoři (1993) zkoumali domovský areál černé zvěře odchované v oboře a vypuštěné do nového prostředí v Toskánsku. Z telemetrického sledování označených jedinců vyplývá rozdílná velikost domovského okrsku u samců (prům. plocha 11,48 km²) a samic (3,77 km²). V prvním týdnu po vypuštění nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi pohlavími v pohybové aktivitě. Od druhého týdne samice zkoncentrovaly svůj pohyb a stabilizovaly prostor, zatímco samci byli pohyblivější během celé doby sledování. D Andrea et al. (1991) dospěl k závěru, že výběr klidových míst a denní pohybová schémata v horském prostředí severní Itálie souvisí se sezonními změnami prostředí, s teplotním pohodlím a bezpečím. Lozan (1993) prováděl studii použití černé zvěře na orientaci v Moldávii. Byly zjištěny rozdíly mezi pohlavími - samci reagují na negativní stimuly, samice na pozitivní. Prostorové a časové chování černé zvěře rušené lidmi v Grünwaldu, poblíž Berlína zkoumal Dinter (1991). Chování místní uzavřené populace o vysoké hustotě zvěře, bez přístupu k zemědělsky obhospodařovaným plochám, ukazuje vysokou přizpůsobivost k přítomnosti velkého počtu lidí i minimální migraci. Od roku 1998 byla prováděna radiotelemetrická měření v Dolním Sasku (Německo) s cílem zjištění účinku 14 naháněk na prostorovou aktivitu deseti radiově sledovaných rodinných tlup. Přes počáteční silný lovecký tlak zůstalo osm tlup ve svém domovském území. Po šesti naháňkách opustily sledované tlupy své území a přesunuly se do lokality vzdálené asi 6 km, 18

20 odkud se však během 6 týdnů vrátily do svých domovských okrsků (Sodeikat a. Pohlmeyer, 2002). Eisfeld a. Hahn (1998) pojednávají o životním prostoru a výživě černé zvěře v Bádensku - Württembergsku. Telemetrické měření a značkování divočáků ve třech odlišných revírech dospěla k těmto výsledkům: - jednoznačně potvrzena vazba na určitý životní prostor, - domovský okrsek pozorovaných kusů byl o velikosti do 1000 ha, často výrazně menší (konvexní polygon bachyní ha, konkávní polygon ha) - věrnost stávaništi se projevila u obou pohlaví, - hlášení o ulovených značených divočácích v 89 % pocházela ze vzdálenosti menší než 3 km (nejvzdálenější 17 km), - vzdálenější migrace jsou jakési výjimky potvrzující pravidlo, jsou vzácné a vyskytují se jen v určitých údobích jedinců (výzkum příčin těchto vzdálených migrací pokračuje). Müller (1998) ze Sárské univerzity v Saarbrückenu se ve své rozsáhlé práci zabývá časoprostorovou orientací divočáků pod loveckým tlakem metodou telemetrie. Akční rádius tlup divočáků není odvislý jen od sezónní potravní nabídky, habitu krajiny či loveckého tlaku, ale i věkové struktury tlupy, zkušenostmi vůdčích bachyní a poměrem denní a noční aktivity. Pozorováním 9 tlup v průběhu 2 let byl zjištěn pohyb tlup na ploše 1240 až 1800 ha. Kňouři, pokud mají dostatek klidu a potravy, mají domovský okrsek pod 1000 ha (v konkrétním případě 300). Lončáci samčího pohlaví, po vypuzení z tlupy, se pohybují uvnitř domovského okrsku rodinné tlupy nebo zcela odcházejí ven mimo její akční rádius. Průměrná vzdálenost značkovaných divočáků (29 případů) byla 4,47 km (min. 200 m, max. 40 km) - oblast státních lesů Warndt Singer (1981) stanovil v USA (Tennessee) životní prostor samičí zvěře na 100 ha, u samčí na 370 ha. Telemetrické výzkumy migrace černé zvěře proběhly i v Austrálii. Saunders a Kay (1991, 1996) na dvou místech - národní park Kosciusko, N. J. Wales (zjištěn domovský okrsek metodou minimálního konvexního polygonu u samců 35,0 km2 ± 22,2 km², u samic 11,1 ± 5,2 km²) a oblast Sunny Corner, východ N. J. Walesu (okrsek samců 10,7 ± 6,9 km², 24 hodinové území 1,4 ± 1,1 km²; samic 4,9 ± 1,4 km², 24 hodinové území ± 0,4 km²). Empirické poznatky z vlivu přírodních podmínek na pohybovou aktivitu černé zvěře uvádějí ve svých prácích Rusakov a Timofejeva (1984), Wolf (1994), Babička (1994), Zabloudil (1994, 2003), Vodňanský (1999) a Forejtek (1999, 2002). 19

21 Rusakov a. Timofejeva (1984) odhadují velikost teritoria dospělého kňoura na ha honební plochy Wolf (1994) uvádí, že rozhodujícím faktorem pro stanovení oblasti chovu černé zvěře je minimální výměra lesních celků ha, přičemž souvislost není narušena, nepřekročí-li vzdálenost z jednoho celku do druhého v pahorkatinách 2 km, v podhorských oblastech 5 km. Podmínkou udržení divočáků v honitbě je vytvoření vhodných podmínek životního prostředí, vhodnou volbou způsobu jejího lovu, s co nejmenším rušením černé zvěře na oblíbených stávaništích a zvyšování úživnosti a atraktivnosti potravních možností v daném území. Nejvhodnější jsou celé oblasti tvořené více navazujícími honitbami. Mají-li divoká prasata v honitbě klid a dostatek žíru, jsou stávaništi věrni. Stabilizované tlupy dodržují a obhajují svá teritoria a neodradí je ani několik natláček ročně, pokud jsou provedeny v přiměřených časových rozestupech (Babička, 1994). Zabloudil (1994, 2003) uvádí velikost průměrného území pro mateřskou tlupu 2000 ha lesních porostů s dostatkem plodonosných dřevin. Vodňanský (1999) zmiňuje důležitou vlastnost starších vedoucích bachyň - značnou věrnost vhodným stanovištím, zejména ve vazbě na dostatek atraktivní potravy, vhodného krytu a klidu. Z iniciativy MZe ČR a SVS ČR bylo uloženo OVS Břeclav a LČR, s. p., LZ Židlochovice vypracovat metodiku odchytu, značení a zpětné kontroly ulovených kusů černé zvěře. Odchyty probíhaly na Lesním závodě Židlochovice od a předpokládala se doba odchytu a značení 3-5 let, v souvislosti s momentální nákazovou situací klasického moru prasat v oblasti (Forejtek, 1999). Z důvodu negativní nákazové situace KMP a technologicko-organizační složitosti odchytu a značení černé zvěře, došlo k útlumu tohoto projektu a dosud získané výsledky nemají statisticky vypovídající hodnotu (Forejtek, ústní sdělení) Popis problematiky škod působených černou zvěří K tzv. škodám zvěří na zemědělských plodinách docházelo odjakživa, měnil se pouze pohled na ně a na samotnou zvěř, která je způsobovala. Ve feudálních dobách, kdy vysoká zvěř byla nejprve regálií a posléze v souvislosti s bohatnutím šlechty a měst se na ní vztahovalo též dominikální právo a myslivost byla ustanovením císaře Ferdinanda III. z roku 1641 potvrzena 20

22 jako šlechtická kratochvíle a poddaní byli při lovech povinni loveckými robotami. Poddaní museli trpět škody způsobované lovem i zvěří a přitom se nemohli proti zvěři, která jim škody způsobovala, bránit. Tato situace se změnila v souvislosti s hrozícími hladomory a první významnou energetickou krizí. Reakcí na tuto situaci bylo vydání řady patentů císařovnou Marií Terezií (1776 a 1770) a následně Josefem II. (1786) které měly za cíl ochránit především brambory jako základní potravinu a následně lesy jako zdroj paliva a stavebního dřeva. Proto bylo nařízeno černou zvěř ve volnosti,,vyhubit, případně uzavřít do obor, ve kterých byla černá zvěř chována prakticky až do konce II. světové války. Následně v průběhu druhé světové války byla rozbořena řada oborních oplocení a dále k nám byla postupujícími armádami zatlačena zvěř ze Slovenska, kde se ji nikdy nepodařilo,,vyhubit a uzavřít do obor (JELÍNEK, 2007). O škodách, které působí černá zvěř na zemědělských porostech, se mluví desetiletí, více či méně intenzivně. V poslední době se však diskuse stává intenzivnější a lokálně nabývají škody skutečně astronomických výšek (SEDLÁČEK, 2008). V posledních letech došlo ke značnému nárůstu početních stavů černé zvěře, a to především v oblastech s intenzivním využíváním půdy pro pěstování obilnin, kukuřice, řepky, brambor aj. (VODŇANSKÝ, 2003). Důvody nárůstu početních stavů černé zvěře jsou dány a lze je spatřovat především v pěstování těchto atraktivních plodin, které mají sice svůj význam pro zemědělce z hlediska ekonomického, na straně druhé však vytváří pro černou zvěř výhodnou krytinu a především pak zdroj potravy na které je do značné míry závislá i populace této zvěře a s tím související zvyšující se početní stavy (CHARVÁT, MIKULKA, 2003). Mezi nejatraktivnější plodiny patří bezesporu kukuřice setá (Zea Mays), její porosty navštěvuje zvěř již od zasetí. Především na polích v těsné blízkosti lesních porostů, kde má svá stávaniště, dokáže za noc,,sklidit podstatnou část nově osetých ploch. V okamžiku, kdy kukuřice odroste do výšky a poskytuje jí dokonalý kryt, se v ní zvěř cítí bezpečně. V porostu pak zůstává po celý den a opouští ho, jen když přechází za vodou či za jinou potravou. Při dozrávání palic, které především černá zvěř s oblibou konzumuje, dochází často k vylamování celých rostlin a sešlapávání velkých ploch. V těchto plochách se černá zvěř zdržuje často v celých tlupách až do vlastní sklizně, čímž často dochází ke kumulaci poškození a následnému vzniku škod (JELÍNEK, 2007). V těchto porostech se zdržuje zpravidla několik dnů, týdnů, ba dokonce i déle, čímž je značnou část roku výrazně snížena či znemožněna možnost černou zvěř lovit (CHARVÁT, MIKULKA, 2003). 21

23 Wolf, Rakušan (1977) uvádějí, že černá zvěř vážně poškozuje louky a pastviny přerýváním drnu, pod nímž hledá hnízda myší, různá vývojová stadia hmyzu, cibulky, kořínky aj. Přerývání travních drnů patří k přirozenému chování černé zvěře, která tak získává důležité složky přirozené potravy. V mnoha oblastech jsou škody na zemědělsky využívaných travnatých porostech podstatně závažnějším problémem a mají vyšší ekonomický dopad než škody působené na jednoletých zemědělských plodinách (VODŇANSKÝ, 2001). Wolf a Rakušan (1977) oproti tomu uvádějí, že obvykle však poškozená louka nebo pastvina vypadá hůře, než odpovídá způsobené škodě. Vznikne-li poškození na podzim nebo v zimě, postačí louku nebo pastvinu uvláčet a v příští sezóně není škoda vůbec patrná. Horší je, dojdeli k rozsáhlejším škodám na jaře nebo v létě, neboť poškozená místa nezarostou a výnos sena se sníží. Charvát, Mikulka (2003), na základě šetření škod působených zvěří na zemědělských kulturách, které prováděli u vybraných dvaceti Okresních úřadů (odborů životního prostředí), rozložených do různých oblastí ČR, zjistili, že největší potencionální nebezpečí vzniku škod na zemědělských kulturách tvoří černá zvěř, která se rozsahem a počtem škod podílí téměř z 90 %. Podíl na škodách způsobených zvěří dle vyznačených druhů 3,4% 6,7% drobná zvěř (zajíc, králík, ost.) spárkatá zvěř (srnčí, daňčí, mufloní, jelení) černá zvěř 89,9% Zdroj: Charvát, Mikulka (2003) 22

24 Rozložení škod působených zvěří na zemědělských kulturách do jednotlivých kalendářních měsíců (v %) Leden Únor Březen Duben Květen Červen Červenec Srpen Září Říjen Listopad Prosinec Zdroj: Charvát, Mikulka (2003) Nejvyhledávanější druhy zemědělských plodin zvěří (v %) ry o b m ra B á z im o e ic n e š P e řic u k u K s t ro o p tý a n v ra T s e v O n e m č e J y m tro s é n c o v O h c rá H a k p e Ř v a ré á n in V a p ře á n rm K e ic n č e n lu S ě n ý ḍ k u k á v k ro u C y d o h a J Zdroj: Charvát, Mikulka (2003) 23

25 Z uvedených údajů vyplývá, že: 1. hlavním podílníkem na vzniku škod působených zvěří na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech je beze zbytku zvěř černá, které je nutné věnovat pozornost a to ve všech směrech (chovu, lovu, kmenovým stavům aj.), 2. k nejvyššímu počtu škod působených zvěří na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech dochází v měsících duben-září, 3. mezi nejvyhledávanější druhy zemědělských plodin zvěří jsou: brambory, kukuřice, pšenice ozimá a ost. obiloviny (CHARVÁT, MIKULKA, 2003). Příčiny vzniku škod v zemědělské výrobě Hlavní příčinou vzniku škod na zemědělských kulturách jsou zvyšující se stavy černé zvěře na našem území. Vodňanský (2003) uvádí hlavní příčiny, na kterých se shoduje odborná veřejnost, která se zabývá problematikou současně vysokých stavů černé zvěře, mezi které patří: Intenzivní velkoplošné zemědělské hospodaření s vysokým podílem kukuřice, Klimatické změny (mírné zimy s minimální sněhovou pokrývkou), Celoroční neomezené přikrmování, Opakované semenné roky dubů, Je podceněno sčítání zvěře, což znamená, že tzv. jarní kmenové stavy JKS jsou podhodnocené, Vykazované jarní kmenové vztahy se přizpůsobují potřebám lovu, Není loven každoroční přírůstek, i když se loví značné počty, Nízký lovecký tlak a nevhodné způsoby prováděných lovů, Rekreačně sportovním využíváním celých krajinných oblastí (lesních a přilehlých ekosystémů) nemá černá zvěř dostatek klidu a je nucena hledat stále nová stávaniště, Není šetřena starší zvěř, která omezuje vstup mladé zvěře do reprodukce, Nedostatečná legislativní opatření ve vztahu ke škodám působených černou zvěří, 24

26 V honitbách s trvalým výskytem černé zvěře nechtějí jejich uživatelé mít normované stavy, aby při vzniku škod mohli uvést, že jejich původcem je cizí zvěř. Výsledkem je neexistující plán lovu pro černou zvěř. Wolf (1977) poukazuje na skutečnost, že část škod si zemědělci zaviňují sami. Příčinou je nejčastěji nevhodně sestavený osevní plán polí, která navazují především na lesní porosty nebo vzájemné umisťování dvou sousedních plodin, které umožňují zvěři přecházet z jedné kultury do druhé, aniž by měli myslivci možnost ji lovit. Častou příčinou vzniku škod je zasetí obilovin na plochy, kde byla dříve kukuřice, brambory či jiná atraktivní plodina pro černou zvěř. Takto nevhodně oseté plochy pak černá zvěř s oblibou přerývá nejen kvůli posklizňovým zbytkům, ale taktéž kvůli časté přítomnosti hlodavců. Vodňanský (2008) uvádí příčiny vzniku škod, které se dají shrnout do tří základních skupin: A. Narušení životního prostředí a přirozeného biologického rytmu zvěře v důsledku hospodářských a zájmových aktivit člověka (mezi ně patří především osídlení krajiny, doprava, lesnictví, zemědělství, turistika, ale stejně tak i lov zvěře). B. Zvýšené stavy zvěře a chyby při jejím mysliveckém obhospodařování (dochází k nim hlavně v důsledku chybného mysliveckého plánování, nedostatečného odlovu, nesprávného provádění lovu, špatné myslivecké péče, ale také nedůsledné kontroly a absence uplatňování přídavných sankcí ze strany státní správy). C. Vysoká náchylnost lesních a zemědělsky využívaných ploch vůči škodám (vzniklá především jako následek výrazné ekonomické orientace lesního a zemědělského hospodaření. Ochranná opatření proti vzniku škod na zemědělské výrobě Zabránit škodám je možné redukcí škodlivého činitele, nebo ochranou ohroženého objektu (VÍT, 1987). Lov černé zvěře Prvým a nejdůležitějším ochranným opatřením je snížení přemnožených stavů černé zvěře na stavy normované (WOLF, 2000). 25

27 Pro snížení škod černou zvěří na zemědělských kulturách je nejdůležitější zajistit odpovídající stavy a správnou sociální strukturu populace. Existují některé zkušenosti ze zahraničí, které v praxi ověřily, že v regionu byly před čtyřiceti lety škody při neregulovaném způsobu mysliveckého hospodaření a při nízkém úlovku vyšší, než v současnosti při pětinásobně vyšším odlovu, při odpovídajícím mysliveckém managementu populace (URBANEC, 2005). Jelínek (2007) doporučuje u černé zvěře lovit především mladou zvěř (selata, lončáky) a v oblastech, kde jsou stavy černé zvěře výrazněji nad normovanými stavy, odlovovat z populace i dospělé bachyně. Během celého vegetačního období by se měl soustředit lov zvěře, která může způsobit škody na pěstovaných plodinách a porostech, do míst, kde tyto škody vznikají. Lovecký tlak se musí vyvíjet v těsné blízkosti těchto kultur a po dohodě se zemědělsky hospodařícím subjektem i v nich. Zvěř by měla být rušena lovem především v těch částech honiteb, kde se pěstují atraktivní plodiny s rizikem vzniku škod a naopak přilehlé lesní porosty a mlaziny by měli zůstat ušetřeny loveckému tlaku (JELÍNEK, 2007). Vzhledem k tomu, že černá zvěř nemá v našich podmínkách prakticky přirozené nepřátele, měl by lov jako hlavní regulační faktor plně odčerpávat její roční populační přírůstky (VODŇANSKÝ, 2003). Odváděcí přikrmování a zvěřní políčka Jak uvádí Vít (1987), je odváděcí přikrmování jistým druhem letního přikrmování, jehož cílem je odpoutat pozornost divočáků od atraktivních polních plodin a udržet je především v lese. Odváděcí přikrmování by se mělo provádět hlavně v lesních celcích, z kterých migruje černá zvěř do okolních polí, kde následně způsobuje škody. Přikrmování v čistě zemědělské krajině během vegetačního období, kde má zvěř relativně dostatek potravních příležitostí (do žní) je zcela zbytečné a neúčinné (JELÍNEK, 2007). Na odváděcí přikrmování si musí černá zvěř zvyknout, aby krmeliště pak pravidelně navštěvovala. Tato krmeliště musí být založena v předstihu, nejlépe na podzim a musí být pravidelně doplňována krmivy, aby zde černá zvěř vždy něco našla (WOLF, 2000). Jelínek (2007) uvádí, že krmivo bychom měli předkládat podle toho, jak rychle ho stačí zvěř konzumovat. Jako krmivo, kromě kukuřice, popř. ovsa jako nejatraktivnějšího krmiva, lze na otevřených krmelištích využívat i pevné odpady z domácnosti (WOLF, 2000). 26

28 Rakušan (2003), Jelínek (2007) se shodují v tom, že odváděcí přikrmování má význam pouze v případě, je-li každodenně obnovováno. Urbanec (2005) poukazuje na fakt, že krmeliště je u mnoha myslivců běžně používaným slovem, jen málokteří z nich mohou a chtějí je odlišovat od vnadiště. Krmeliště slouží výlučně k přilákání černé zvěře z polí, nikoliv však ze sousedních lesních honiteb, není to výkrmna ani popraviště. Vnadiště naproti tomu nemají přikrmovací cíl, nýbrž mají jenom příležitostně a zcela malými dávkami vnadícího krmiva přilákat zvěř pro účely řízeného odstřelu. V okolí krmeliště by měla být respektována nárazníková zóna 200 m, v níž by neměl být realizován lov, resp. zóna by měla být tak velká, aby si prasata nespojovala odstřel s krmelištěm. Čím důslednější bude dodržování klidu v okolí, tím efektivnější bude výsledný účinek krmeliště na zmírnění škod. Wolf (2000) uvádí, že obdobnou odváděcí funkci plní i políčka v lese, která lze využít k pěstování pro černou zvěř atraktivních plodin. Pěstují se na nich druhy, které dozrávají buď současně, nebo dříve než obdobné plodiny na polích. Podobně hovoří i HAVRÁNEK (2007), který dodává, že pro tuto zvěř je třeba připravovat pastevní plochu tak, aby byla odpovídajícím způsobem rozložena v čase a prostoru. Plochy plodin je třeba zabezpečit tak, aby mohly být zpřístupňovány jen dočasně. Nejatraktivnější jsou přitom plochy na okrajích lesních porostů. Kromě toho preferuje černá zvěř takové pastevní plochy, které ji skýtají nejen potravu, ale i kryt. Vít (1987) uvádí vhodné plodiny, kterými jsou hlavně rané hybridy kukuřice, různé druhy luskovin, luskoobilné směsky a okopaniny, především žlutomasé odrůdy brambor. Havránek (2007) poukazuje na speciální druh, kterým je Topinambur hlíznatý (Helianthus tuberosus). Především hlízy topinambur jsou výborným krmivem pro černou zvěř. Díky své nenáročnosti je lze pěstovat ve všech zemědělských výrobních oblastech. Praxe ukázala, že pro přikrmování černé zvěře je vhodné rozdělit pozemek na tři dílčí plochy s rozdílnou nabídkou pastvy. Na jednu plochu je vysazován topinambur či brambory spolu s kukuřicí. Je vhodné k běžným druhům kukuřice přidat i kukuřici cukrovou (Zea mays convar. saccharata Sturt.), která zvyšuje atraktivitu porostu. Na druhou plochu je vysévána směska jetelů, na třetí je vyséván oves, bob, hrách, slunečnice. Vhodné je přisévat i anýz celý (Pimpinella anisum) či libeček lékařský (Levisticum officinale). Zvěřní políčko podle Wolfa (2000) může být využíváno i jako krmeliště, a to tak, že na připravenou půdu rozházíme kukuřici a lehce zavláčíme, popř. mělce zaořeme brambory. Jakmile zvěř kukuřici nebo brambory (ale i žaludy) vybere, je nutno výsev nebo sadbu opakovat. 27