Datum Velikonoc v roce 2016

Transkript

1 Datum Velikonoc v roce 2016 Velikonoce jsou na rozdíl např. od Vánoc, které se slaví každý rok ve stejnou dobu, svátkem pohyblivým. O datumu Velikonoc se často rozpoutávaly vášnivé diskuze. Koncil nicejský (r. 325) určil po delším sporu datum konání Velikonoc na první neděli po prvním jarním úplňku. Dodnes se ale vážně diskutuje o stanovení pevného data Velikonoc. Jak spočítat datum příštích velikonoc? Velikonoce a jejich datum pro ten který rok vypočteme takto: V kalendáři vyhledáme, kdy je měsíc v úplňku poprvé po prvním jarním dnu (vždy 21. březen). Velikonoční neděle je potom ten rok první neděli po takto vypočteném prvním jarním úplňku. Tato neděle tedy může být nejdříve 22. března. Nejpozději mohou být Velikonoce 25. dubna. Pokud by jejich datum vyšlo později, posunou se o týden dopředu. Pokud by v letech 1997 až 2016 vyšly Velikonoce dvakrát na 25. dubna, pak se ty druhé posunou také o týden dopředu. Totéž se bude opakovat v letech atd. Popeleční středa ( ) Popeleční středou, která ukončuje masopustní veselí, začíná pro křesťanský svět doba půstu, trvající 40 dní, na jejímž konci je oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V tento den dělá kněz věřícím křížek na čele z posvěceného popela z ratolestí (kočiček), posvěcených minulého roku na Květnou neděli, říkajíc při tom slova: "Pomni člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš." Tímto se věřícím připomíná pomíjivost života a nutnost pokání. Popeleční středě se také říkalo středa černá, škaredá, smetná (pozor ale na záměnu se sazometnou středou). Na Přeloučsku chodívaly ráno na Popeleční středu ženy s hrncem, v kterém bylo rozpuštěné mýdlo a štětičkou natíraly tváře mužů, kteří se dosud neprospali z Masopustu. Kdo z nich nechtěl být na obličeji pomazán, musel se vykoupit nějakým penízem. Tomuto záludnému přepadávání nic netušících mužů se říkalo "praní zástěr". Peníze, které takto získaly, sloužily k nákupu rosolky, kterou potom ženy společně popíjely. Rosolka byl podle dochovaných materiálů jemný a sladký likér, oblíbený zejména u žen. K jeho výrobě se používalo ovoce a lesní plody. Na Ledečsku místy chodíval o Popeleční středě po vsi směšně oblečený člověk a v ruce nosíval rozžehnutou lucernu. Chodil od stavení ke stavení a všem vysvětloval, že hledá ztracený Masopust a prosil domácí, aby mu dovolili Masopust vyhledat a vynést ven. Když dovolení dostal, prohledával za všeobecného smíchu všech přítomných každý kout domácnosti. Po skončení hledání býval obdarován nějakými zbytky právě z Masopustu. Na Bydžovsku se na Popeleční středu nemělo prát prádlo. V tento den by praní nic Str. 1

2 nepomohlo a prádlo by zůstalo po celý rok špinavé. Kdo by se byl býval o Popeleční středě napil svěcené vody, byl by podle lidové víry po celý nadcházející rok ochráněn před komáry. Ze stejného důvodu však pili muži o Popeleční středě i kořalku. 1. neděle postní Černá ( ) První postní neděle po Popeleční středě se jmenuje černá. Jméno černá si vysloužila díky černým šatům, do kterých oblékaly v tento den ženy vzhledem k nastávajícímu půstu. Na některých místech se této neděli říkalo neděle "liščí". Nejčastěji tomu tak bylo na Hořovicku, Berounsku, Křivoklátsku a Rakovnicku a v okolních krajích a příčinou byly postní preclíky, posypané mákem a solí. To vše matky dělaly v noci tak, aby o tom jejich děti nevěděly. Podle toho, kolik měla která matka dětí, tolik vrbových proutků si opatřila a na každý z nich navlékla několik preclíků a zavěsila na stromy do zahrady. Ráno ještě před východem slunce vzbudila své děti a řekla jim: "Milé děti, běžela tudy liška a nechala Vám na zahradě preclíky na stromě. Vstaňte, umyjte se a jděte do zahrady, tam se pomodlete a poté je můžete najít a sníst." 2. neděle postní Pražná ( ) Tato druhá postní neděle má své jméno podle jednoho z postních jídel, nazývaného pražmo. Pražmo jsou vlastně upražená obilná zrna nebo klasy. Z tohoto pražma se také připravovala polévka "praženka". 3. neděle postní Kýchavná ( ) Třetí neděle postní je nazývána po kýchání. Ve středověkých spisech se můžeme dočíst o velikých a náhlých morech, které se začaly projevovat kýcháním. V té době se říkalo: "Jakž kdo kejchl, hned náhle umříti musil. Lidé obávající se, aby z toho kýchnutí neumřeli, přáli sobě: Pomáhej pán Bůh anebo Pozdrav Tě pán Bůh. U našich předků bylo pozdravení při kýchnutí znakem dobrého chování. Už se nevěřilo, že se kýchnutím projevuje nákaza morem, nýbrž panovalo přesvědčení, že kýchání čistí hlavu a Str. 2

3 užívali k tomu celou řadu rostlinných prostředků, podporující kýchnutí. Tento zvyk ostatně přežívá dodnes, i dnes je možné zakoupit si šňupací tabák. Všeobecnou rozšířenou pověstí bylo, že kolikrát kdo kýchnul o kýchavné neděli, minimálně tolik roků byl ještě živ. Na Bydžovsku se věřilo tomu, že kdo v tuto neděli třikrát kýchnul, byl po celý rok zdráv. 4. neděle postní Družebná ( ) Družební - tak se říkalo v pořadí 4. postní neděli. Staří Čechové ji také nazývali "družebadlná" nebo "družbadlnice". Název neděle vychází zřejmě z toho, že v tuto neděli chodíval ženich s družbou do domu, kam chtěl o pomlázce přijít na námluvy. V Klenčí na Chodsku končívali o tuto neděli přástky zábavou zvanou "spouštědlo". Na této zábavě se děvčata postarala o jemný likér rosolku, rohlíky a "pálenec" (pálenec = upečený hrách, posypaný cukrem a pepřem. Pálenec "na suchou kůrku" se pekl nejen doma, ale i v hospodách). Hoši pečovali zas o to, aby bylo dost piva. Na Nepomucku se odpoledne na družební neděli podávala "pučálka". To byl nabobtnalý nebo napučený hrách, upražený na másle a promíchaný s rozinkami, různým kořením a pokroutkami. Když se dal na talíř, opět se pokroutkami a rozinkami posypal. Toto jídlo se obyčejně předkládalo ženichovi, jenž přišel za svým děvčetem. Zprvu se ženichovi předložila vidlička. Tou však nesměl jíst a měl čekat na lžíci. Pokud se do "pučálky" pustil vidličkou, všichni se mu vysmáli. Někde také pojmenovali tuto neděli "středopostní", neboť tvořila pomyslný střed čtyřicetidenního půstu. Jinde zas "růžebnou" nebo "růžovou", protože se tuto neděli světí v Římě zlatá růže. 5. neděle postní Smrtná ( ) Pátou postní nedělí je neděle zvaná "Smrtná" nebo také "Smrtelná". V ten den vynášeli lidé ze vsi slaměnou "smrt, Mařenu, Mořenu, Mařanu, smrtholku", loutku oděnou do ženských šatů. Šlo vlastně o slaměnou figurínu, ověnčenou hadříky a stužkami a nastrčenou na tyč. Za vsí ji vhodili do vody, zpět do vsi se vraceli se zeleným stromkem a chodili od domu k domu, přičemž si hlasitě prozpěvovali. Vynášení smrti je zvykem, který pochází z pradávných dob pohanských. Díky řadě církevních zákazů v dřívějších dobách, už tento zvyk v některých oblastech Čech téměř zanikl, ale na Moravě se naštěstí udržel do dnešních dnů ve své starobylé a téměř nezměněné podobě, s mnoha popěvky. Dodnes se tam, kde se vynášení smrti drží, věří tomu, že z toho domu, z kterého by se chlapec nezúčastnil tohoto obřadu, by někdo do roka vážně onemocněl či dokonce zemřel. Někde chodívají chlapci se "Smrťákem" a děvčata s Str. 3

4 "Morenou". Na východní Moravě vynášejí "Mařenu" v neděli Smrtnou a "Nové léto" přinášejí až příští neděli. Na Zábřežsku chodí děvčata už týden před Smrtnou nedělí po dědině a prosí o trochu hrachu na "pučálku", která je nejdůležitějším pokrmem na hostině, kterou děvčata po vynesení smrti vystrojují. V Čechách se, podobně jako na Moravě, upravuje smrtka ze slámy, hadříků a pentlí. Házejí jí do vody, ze skály, někdy jí zahrabou i do země a utíkají pryč. Kdo by zůstal při útěku hodně pozadu, nebo by snad při útěku upadl, ten do roka zemře. "Líto" je malý smrček, na němž jsou zavěšeny všelijaké ozdoby: pestré papírové věnce, kytičky, obrázky svatých, různobarevné pentličky, malovaná i bílá vyfouknutá vejce čili poucha. S takto okrášleným "lítem" chodívají děti po koledě. Nejobvyklejší koledou bývá: Smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi: buďte páni veselí, s červenými vejci, s žlutými mazanci. Jakej je to mazanec, bez koření, bez vajec. Buďte páni veselí, na tu smrtnou neděli: smrt jsme Vám odnesli, nové léto přinesli. Vítej líto líbezné, obilíčko zelené! Všichni přítomní, děti i dospělí se pak upřímně radují, že smrtka - symbol zimy, je již ze vsi pryč a všichni mají radost z "líta", které představuje blížící se skutečné jaro. Na Bydžovsku dávali v některých domácnostech na Smrtelnou neděli do každého okna kousek lnu, aby v tomto roce nikdo nezemřel. 6. neděle postní Květná ( ) Poslední postní nedělí je Květná neděle. Její další lidové názvy jsou také Květnice (Čechy), Květnica (Morava), Beránková neděle (jižní Čechy) či Palmová neděle (Horácko). V tento den se slaví památka slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma, kde ho lidé vítali čerstvými ratolestmi ze stromů a házeli je na cestu. Celý tento den byl ve znamení obřadu svěcení kočiček a i dnes je pro mnohé rodiny svátečním otevřením Velikonoc. K posvěcení přinášeli lidé do kostela především jívové větvičky ratolesti (lidově zvané kočičky, což je nejznámější název, ale také kocanky, koťátka, barušky nebo bahníře). Místy se nosily také větvičky lískové, jasanové a březové. Pro okrasu bylo zvykem svazky proutků zdobit pentlemi. Vzhledem k tomu, že se do kostela chodívalo již s pučícími větvičkami, řezali se tyto většinou Str. 4

5 již o 4.neděli postní (družebné), tedy přibližně dva týdny předem. Když se nově posvěcené kočičky přinesly domů, bývaly staré, do té doby zastrčené za křížem nebo za svatým obrázkem, spalovány. Na jejich místo pak přišly nové. Na Strakonicku se dával posvěcený jasanový prut do sklepa, aby se v něm nezadržovala žádná jedovatina. Někde polykali jednu až tři kočičky v domnění, že je po celý rok nebude bolet v krku. Také si někde přetřeli kočičkami oči se slovy: "Kočičky, kočičky, aby nebolely vočičky". Na Květnou neděli se nemělo nic péct, protože se prý zapekl květ na stromech, jinak řečeno neurodilo by se žádného ovoce. V tento den se také oblékaly nové šaty, aby v nich člověk kvetl. Obydlí se vymetalo zelenými ratolestmi, které měly vymést všechnu nemravnost a zhýralost. Člověk, který našel tento den vejce od černé slepice, měl uříznout čarovný vrbový proutek. Černá slepice, s bílou chocholkou prý snáší zlatá vejce, ale zanáší je. Jestliže někdo takové vejce našel, měl je zahrabat do slámy, před půlnocí je pak vzít a jít na křižovatku lesní a polní cesty, kde měl takové vejce položit. Měl-li vrbový proutek a zamával-li jím postupně k jihu, k severu a k východu, objevil se prý duch a vyplnil člověku každé přání. Pašijový týden Tento týden se nazývá také svatý nebo velký. Hned po Květné neděli začíná veliké čištění v domácnostech. Všude se bílí, upravuje zahrádka a okolí domu, čistí se okna a připravují nové šaty. Na Modré pondělí (někde také Žluté ) začínaly pro děti a studenty jarní prázdniny vakace. Na Šedivé úterý hospodyňky uklízely a vymetaly pavučiny. Jinak tyto dva dny nebyly v lidových zvycích nijak bohaté a ani z náboženského hlediska nehrály tak velkou roli jako dny nadcházející. Dalším dnům v tomto týdnu se říká: - Sazometná středa - Zelený čtvrtek - Velký pátek - Bílá sobota Před Velikonocemi se konávaly ranní pobožnosti, připomínající roráty před vánočními svátky. Tyto pobožnosti se nazývaly "pandělinky". Ve Volyni začínaly pandělinky již před čtvrtou hodinou ráno, aby se jich mohli zúčastnit všichni lidé, které čekala jarní práce na poli. V Pošumaví býval v tuto dobu ještě sníh a proto se konaly pandělinky až kolem šestnácté hodiny. Sazometná středa Str. 5

6 Středa před Zeleným čtvrtkem se nazývá Sazometná, Škaredá nebo Smetná. Sazometná proto, že se v tento den vymetávaly z komína saze, čímž se prý vyháněly zlé síly, které by mohly příbytku škodit. Škaredá se jí říká zřejmě proto, že v tento den Jidáš na Ježíše škaredil, žaloval... připomíná škaredý skutek Jidáše, jednoho z Kristových učedníků, který zradil Krista za třicet stříbrných. Jidáš neunesl svoji zradu a spáchal sebevraždu. Tuto událost si připomínali naši předkové pečením pečiva ve tvaru písmene J". Mračit se ale na Škaredou středu není dobré, pak se totiž budete mračit každou středu po zbytek roku. Zelený čtvrtek ( ) Gründonnerstag (Zelený čtvrtek) byl dnem odpuštění, kdy bývali kající se hříšníci přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve (představující hříšníky) církevního stromu se tak opět zazelenaly. Zelený se ale čtvrtku zřejmě říká omylem. A to zkomolením původního německého Greinen Donnerstag, což znamená Lkavý čtvrtek, na Grünner Donnerstag, tedy Zelený čtvrtek. Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou rosa prý zabraňovala onemocnění šíje a dalším nemocím. Někde se tato tradice se dodržovala až na Velký pátek. Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši. Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos. Dříve bývalo tradicí na Zelený čtvrtek jíst především zelené pokrmy jako zelí, špenát a hrách. Právě pokrmy připravené z těchto potravin měly člověku zaručit pevné zdraví po celý rok. V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše co bylo o Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo. Podle lidových pověr se nikdo neměl tento den s nikým hádat a ani si nic od nikoho nepůjčovat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze. Zvykem také bývalo a bývá, že na Zelený čtvrtek biskupové umývají svým kněžím nohy. Někde kněží omývají nohy vybraným mužům v kostele. Jde o odkaz na Ježíšovo gesto pokory vůči apoštolům krátce před jeho ukřižováním. Str. 6

7 Počínaje tímto dnem umlkají všechny zvony, aby se znovu rozezněly až na Bílou sobotu. Říká se, že všechny zvony odlétají do Říma. Podle jisté tradice, když zazní kostelní zvony naposledy, má si každý zacinkat s penězi, pak se ho budou držet celý rok. Místo zvonů zaznívaly odevšad dřevěné klapačky a řehtačky. V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku v podobě malého trakaře, tzv. tragač. Procházeli vesnicí a odříkávali: My Jidáše honíme a dřevem mu zvoníme. Kdo ho viděl, ať nám poví o nevěrným Jidášovi. Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil, že jsi Pána Krista židům prozradil? Za to musíš v pekle hořit, s čertem, ďáblem se tam mořit. Až Jidáše chytíme, do ohně ho hodíme. Když skončili, zvolali: "Cruciferum ďáblum" na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle. V Orlických horách házeli lidé do studny chleba namazaný medem, aby se v ní držela po celý rok voda. Odpoledne se nepracovalo. Pekly se jidáše, obřadní pečivo z kynutého těsta, tvarované ve tvaru preclíků, bochánků, podkovy a provazu (místy i jako figurky zpodobňující ptáčky, lišku či postavy lidí). Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví. Večer po západu slunce se doporučovalo, aby každý majitel domu obešel své stavení a vykropil jeho nejbližší okolí svěcenou vodou, kterou bylo nutné mít v novém hrnku. Také se Str. 7

8 nesmělo kropit rukou, ale věchýtkem ze slámy. Uchránilo to stavení i jeho obyvatele před úklady záludných čarodějnic. V západních Čechách panovala pověra, že zůstala-li ve vesnici mrtvola některého souseda přes Zelený čtvrtek, vypukl brzy v dědině oheň. Totéž platilo i o Velkém pátku a Bílé sobotě. Pranostiky pro dnešní den - Je-li Zelený čtvrtek bílý, tak je léto teplé. - Na Zelený čtvrtek hrachy zasívej, na Velký pátek se zemí nehýbej! Velký pátek ( ) Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista a proto je prožíván ve znamení smutku, ticha a rozjímání. Podle evangelií zemřel Ježíš na kříži ve tři hodiny odpoledne. Přibližně v tento čas se proto scházejí věřící k zvláštní bohoslužbě. Na Velký pátek byla výzdoba kostela chudá, bez květin a svící na oltáři. Písně se zpívaly bez doprovodu varhan a zvony mlčely. Lidová tradice vypráví o údajném otevírání pokladů ve skalách. Poklad prý označovalo světýlko nebo kvetoucí či zářící kapradí (to prý kvete od tří do devíti hodin), popřípadě otvor ve skále, ze kterého vycházela záře. Podle pověsti se na Veliký pátek otevírá i památná hora Blaník.Na Veliký pátek běžel každý ještě před východem sluncem k potoku, aby se v něm umyl. To vše kvůli údajné ochraně před nemocemi. Vítám Tě vodičko čistá, odkud jsi přišla? Já jsem přišla z Jordána, viděla jsem Krista Pána, z hor, z řek a z kamení, obmyj se, hříšné stvoření! Na Volyňsku se chlapci potápěli a snažili se ústy vytáhnout kamínek, který pak hodili levačkou za hlavu. To je mělo podle pověsti ochránit před bolením zubů. Hlas zvonů nahrazovaly řehtačky, různých tvarů a velikostí. Řehtačky oznamovaly poledne a ranní i večerní klekání. Chodilo se s velkým hlukem po vesnici, na mnoha místech děti s řehtačkami honily Jidáše vybíral se zrzavý chlapec. Na Kladensku se jedla čočka, která měly přinést do stavení peníze. Na Bydžovsku se tento den nesmělo nic půjčovat, půjčená věc mohla být očarovaná. V krajích s tradicí plátenické výroby se předly tzv. pašijové nitě, kterými se pak dělalo na šatech několik stehů - to mělo ochránit před zlými duchy. Švadleny se snažily ušít z pašijových nití košile. Ta prý měla zázračnou moc uchránit jejího majitele před bleskem. Nepralo se prádlo, protože se věřilo, že by se prádlo namáčelo místo do vody do Kristovy krve. Str. 8

9 Bílá sobota ( ) O Bílou sobotu se neslavila mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření. Před východem slunce bylo třeba vymést čistě stavení, aby se v něm nedržel hmyz. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení celý rok čisté. Na Bydžovsku se časně ráno před východem slunce umývala děvčata rosou, aby byla pěkně bílá a bez pih. Hospodyně pekly mazanec a velikonočního beránka, muži a chlapci pletli pomlázky z vrbového proutí a děvčata zdobila vajíčka. Dopoledne se před kostelem světil oheň, vykřesávaný z křemene. V mnoha domácnostech se uhasínalo ohniště, z kterého vzala hospodyně polínko a to položila před kostelem na hraničku. Když kněz oheň posvětil, vzala si žhavé polínko a znova jím zažehla oheň ve stavení. Z ohořelých dřívek se pak vytvářely křížky a zapichovaly se do pole, aby bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně zas hospodář posypal louku. Na mnoha místech bývalo zvykem vyjít na zahradu nebo do sadu, třást stromy a probudit je tím k životu. Skončením Bílé soboty skončil také třídenní půst svaté třídenní. Všichni se těšili na opětovnou možnost pojídání masa, tanečních zábav a dalších potěšení, která byla po dobu půstu přísně zapovězena. Boží hod velikonoční ( ) Název velikonoce pochází z velké noci ze soboty na neděli, kdy došlo ke zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Neděle po Bílé sobotě (1.neděle velikonoční) je počátkem velikonočního období. V tuto neděli všichni spěchali do kostela. Nikdo nezůstával doma, neboť tento den se v kostele světily velikonoční pokrmy (beránka, mazanec, chléb, vejce a víno). Na Chodsku se posvěcené jídlo jedlo v kostele ve stoje. Bylo zvykem že každá návštěva dostala kousek z posvěceného jídla. Dříve bylo hojně rozšířeným zvykem, že se na Velkou neděli jedlo společně vejce, uvařené na Velký pátek spolu se žlutým vrbovým a jasanovým proutkem. Kdyby býval někdo během roku zabloudil, měl si vzpomenout, s kým jedl na Boží hod vejce a prý by hned nalezl cestu zpět. Hospodář odnášel na zahradu, na pole a do studně kousek svěceného mazance, vejce a vína, aby měl hojnost ovoce, obilí a měl vždy dobrou vodu. Rolníci nechávali na polích svěcené kočičky a křížky. Na Kravařsku se konaly obřadní jízdy na koních s křížem do polí. Str. 9

10 Pondělí velikonoční ( ) Pondělí velikonoční nebo také jinak červené je ve znamení tolik očekávaného koledování, pomlázky, mrskútu, pamihody atd., kdy chodí chlapci s pomlázkami vyšlehat děvčata. V mnoha vsích bylo zvykem číhat na děvčata ráno, když šla do kostela. Na Hrozenkovsku polévali chasníci ráno děvčata vodou. Ve všech krajích patřila a patří k pomlázce pestře malovaná vajíčka - kraslice. Ty se ale nikdy nerozdávaly každému. Kraslice dostával hoch jako dárek od děvčete, které našlehal. Byly darem velmi cenným, protože na skořápkách byla vytvořena šikovnýma rukama děvčat mistrovská a mnohdy hodiny trvající díla. Hospodář hned brzy ráno našupal všem domácím pomlázkou, aby byli po celý rok čilí. Odpoledne patřilo dětem. Za vsí bývalo živo, neboť se tam hrály různé hry o vajíčka. Chlapci například ťukali vejcem o vejce a komu dříve prasklo, ten prohrál a musel dát své vajíčko vítězi. Jinde se koulelo vajíčky po nakloněné ploše na valbisku a vyhrával ten, komu se vajíčko dokoulelo nejdále. Večer patřil mládeži trošku odrostlejší, která se veselila při muzice v sále hospody. Druhého dne, v úterý Velikonoční, šlehávala děvčata hochy, přičemž na Valašsku říkávala: "Dnes je naše". Hoši ale odpovídali: "Dnes je toho, kdo obdrží". A všichni se šlehávali navzájem. Tímto dnem slavná pomlázka končila. Str. 10