Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Fakulta životního prostředí. Pracoviště Most. Očkování dětí Seminární práce

Transkript

1 Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Fakulta životního prostředí Pracoviště Most Očkování dětí Seminární práce 2009 Lucie Čapková

2 Obsah 1. Úvod 2. Historie očkování 3. Důležitost očkování 4. Povinnost očkování 5. Jak chrání očkování 6. Očkovací kalendář 6.1 Tuberkulóza 6.2 Záškrt (diftérie) 6.3 Dávivý/černý kašel (pertusse) 6.4 Dětská obrna (poliomyelitida) 6.5 Žloutenka typu B 6.6 Tetanus 6.7 Spalničky (morbilli) 6.8 Zarděnky (rubeola) 6.9 Příušnice (parotitida) 6.10 Gastroenteritidy s průjmy vyvolané rotaviry 6.11 Prevence karcinomu spojené s papilomavirem 6.12 Klíšťová meningoencefalitida 6.13 Meningoková meningitida 6.14 Vzteklina (rabies) 6.15 Chřipka (influenza) 6.16 Plané neštovice (varicella) 6.17 Pneumokokové nákazy 6.18 Žloutenka typu A, žloutenka typu B 7. Živé a neživé vakcíny 8. Podání očkovací látky 9. Reakce po očkování 10. Kdy neočkovat 11. Hexavakcína 12. Závěr

3 1. Úvod Očkování je důležitou součástí dnešní medicíny. Je to zatím jediný dostupný prostředek, jak předcházet vzniku infekčního onemocnění. V minulosti umíraly statisíce dětí na různá infekční onemocnění. Dnes se očkuje po celém světě a díky tomu byla vymýcena jedna z nejnebezpečnějších a nejzákeřnějších nemocí. Černé neštovice byly díky očkování vymýceny před více než 20 lety.[2] 2. Historie očkování Za objevitele očkování je považován skotský lékař Edward Jenner. Roku 1770 zpozoroval, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, neonemocněly, když nastala epidemie pravých neštovic. Na základě vlastních pozorování provedl několik pokusů. V roce 1789 podal svému synovi a dvěma dalším lidem virus kravských neštovic. Všichni tři nejprve lehce onemocněli. O rok později se všem podal původce pravých neštovic. Nikdo z nich pravými neštovicemi neonemocněl. Několik let prováděl další pokusy a výsledky publikoval v roce Již za tři roky byli v Evropě očkováni proti pravým neštovicím statisíce lidí. V Čechách se začalo očkovat proti neštovicím v roce 1821 na základě vydání císařského dokumentu.[1] Druhý člověk, který je s očkováním spojován, je Louis Pasteur. V roce 1881 zjistil, že se virus vztekliny množí v mozkové tkáni. Během svých pokusů se snažil dokázat, že je možné vzteklinu přenést od nemocných králíků na zdravá zvířata, a to tím, že se jim nakažená mozková tkáň vpraví do těla. Nejdůležitějším zjištěním těchto pokusů bylo, že sušená mozková tkáň nakažených zvířat nebyla již po patnácti dnech infekční. Tato skutečnost vedla k přípravě očkovací látky z míchy nakažených králíků. Vakcína se používala k očkování psů. První člověk, který byl proti vzteklině očkován v roce 1885, byl devítiletý chlapec. Chlapce mnohokrát pokousal vzteklý pes, proto mu Louis Pasteur spolu s profesorem Jacquesem-Josephem Grancherem podali očkovací látku. Nemocný chlapec dostal pod kůži celkem dvanáct injekcí.[1] 1

4 Chlapec přežil, hrozily však nežádoucí komplikace, např. zánět mozku. Dnešní moderní vakcíny jsou připravovány zcela odlišným způsobem, proto tyto komplikace již nenastávají.[1] Tabulka 1. Přehled očkovacích látek s uvedeným rokem, kdy bylo v Čechách jejich podávání zahájeno [1] Onemocnění Rok Poznámka pravé neštovice 1821 císařský dokument, ukončeno v roce 1980 vzteklina 1918 profylaktické použití ještě před pokousáním tuberkulóza 1923 první použití vakcíny 1953 povinné očkování, česká vakcína záškrt 1947 zahájeno očkování dětí tetanus 1952 očkovány děti v kolektivech dávivý kašel 1958 všechny děti byly očkovány kombinovanou vakcínou proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli (DTP vakcína) dětská obrna 1960 očkovány všechny děti spalničky 1969 očkovány všechny děti zarděnky 1982 očkovány dívky ve dvanácti letech 1986 očkovány všechny děti ve dvou letech příušnice 1987 všechny děti očkovány vakcínou Mopavac meningokok mimořádné očkování, očkování na žádost meningitida spalničky, zarděnky, příušnice 1996 všechny děti očkovány kombinovanou vakcínou Trivivac vir. žloutenka typ B 1982 očkování rizikových skupin 2001 očkováni novorozenci a děti ve dvanácti letech H. influenzae typ b součást tetravakcíny společně s DTP 3. Důležitost očkování Očkování patří stále k nejúspěšnějším prostředkům jak bránit vzniku a šíření infekčních nemocí. Protože se v České republice očkuje už od 50. let 20. století, je proočkovanost naší populace na vysokém stupni a výskyt přenosných nemocí je relativně nízký. To, že se příslušné onemocnění u nás vyskytuje vzácně, neznamená, že je možné přestat s očkováním. V posledních letech se u nás objevila některá dříve téměř neznámá onemocnění. Jednalo se o zavlečené infekce ze zahraničí. Díky vysokému stupni proočkovanosti populace se zabránilo dalšímu šíření infekce.[2] 2

5 Tomuto jevu se říká kolektivní imunita. Při zavlečení infekce z ciziny nedojde k jejímu rozšíření, i když není naočkována celá populace. Proočkovanost není nikdy stoprocentní. Důležité je, aby většina populace, hlavně dětí měla dostatek obranných látek a dokázala se případné infekci ubránit.[2] V souvislosti s očkováním se objevila řada spekulací o škodlivosti. Například přibývání atopických a alergických reakcí u dětí, výskyt neurologických nemocí nebo vznik a přibývání případů cukrovky 1. typu. Mnoho vědeckých prací však škodlivost očkování vyvrátilo. Každé očkování je spojeno s určitými nežádoucími reakcemi, které však bývají mírné. Tyto reakce zpravidla do dvou až tří dnů odezní. Skutečná rizika po očkování jsou vzácná a v porovnání s riziky prodělaného infekčního onemocnění jsou zanedbatelná. V případě, že by se přestalo očkovat proti infekčním nemocem, následovalo by zvýšení počtu onemocnění a následně také úmrtí na tyto nemoci.[1] Tabulka 2. Úmrtí na infekční nemoci, proti kterým se provádí pravidelné očkování (Česká republika, děti 0 14 let, období ) [1] Rok Dětská Záškrt Dávivý Tetanus Spalničky Zarděnky Příušnice Tuberkulóza obrna kašel

6 Tabulka 3. Hlášená infekční onemocnění, proti kterým se provádí pravidelné očkování (Česká republika, děti 0 14 let, období ) [1] Rok Dětská Záškrt Dávivý Tetanus Spalničky Zarděnky Příušnice Tuberkulóza obrna kašel Povinnost očkování V České republice je pravidelné očkování povinné a je vymezeno 45 a zákonem č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Rodiče musejí dát souhlas, aby mohlo být dítě očkováno. Pokud souhlas nedají, nejednají v nejlepším zájmu svého dítěte. Pokud není dítě očkované, nemůže být přijato do kolektivního zařízení. Není přijato nejen do školky, ale i do školy. V případě školy by byli rodiče vystaveni právnímu postihu.[6] 5. Jak chrání očkování Očkování navozuje situaci, jako kdyby infekce v těle skutečně probíhala. Aktivní složka tzv. antigen se vpraví do těla. Do těla se vpravují usmrcení nebo oslabení vyvolavatelé příslušného onemocnění, resp. příslušné antigeny s cílem dosáhnout aktivní imunitní odpovědi s dlouhodobým efektem. Po podání látky se začínají tvořit protilátky nebo buňky, které jsou schopny při dalším setkání s antigenem znovu reagovat. Čím vícekrát se látka podá, tím lepší je obranná reakce organismu.[1, 3] 4

7 6. Očkovací kalendář Očkovací kalendář je rozvrh jednotlivých očkování od narození až do 18-ti let věku. Máme očkování povinná nebo nepovinná. Povinná očkování jsou dána ze zákona. U nepovinných očkování záleží na uvážení rodičů, proti kterým infekčním nemocem nechají své dítě očkovat. Tabulka 4. Povinná a doporučená očkování dle věku dítěte. [4] Věk Povinné očkování Doporučené očkování 1. měsíc tuberkulóza 2. měsíc gastroenteritidy s průjmy vyvolané rotaviry 3. měsíc gastroenteritidy s průjmy vyvolané rotaviry 4. měsíc záškrt dávivý/černý kašel onemocnění vyvolané původcem Haemophilus influenzae b dětská obrna žloutenka typu B tetanus 5. měsíc stejné jako ve 4. měsíci 6. měsíc stejné jako ve 4. měsíci od 1 roku od 5 let od 9 let od10 let záškrt dávivý/černý kašel onemocnění vyvolané původcem Haemophilus influenzae b dětská obrna žloutenka typu B tetanus spalničky zarděnky příušnice záškrt dávivý/černý kašel tetanus záškrt dávivý/černý kašel dětská obrna tetanus 5 gastroenteritidy s průjmy vyvolané rotaviry prevence karcinomu spojené s papilomavirem

8 od 12 let od 14 let žloutenka typu B tetanus Tabulka 5. Povinná a doporučená očkování nevázaně na věk [4] Povinné očkování pro určité skupiny chřipka pneumokokové nákazy žloutenka typu B žloutenka typu A vzteklina Doporučené očkování klíšťová meningoencefalitida meningoková meningitida žloutenka typu B žloutenka typu A vzteklina chřipka plané neštovice prevence karcinomu spojené s papilomavirem tetanus 6.1 Tuberkulóza Tuberkulóza je infekční onemocnění vyvolané bakteriemi Mycobacterium tuberculosis. Nejčastěji napadá plíce a hlavními příznaky jsou malátnost, horečka a kašel. Lidé s otevřenou plicní tuberkulózou kašlem přenáší nákazu. Ne všichni lidé se nakazí, záleží na obranné reakci imunitního systému.[5] Očkování se provádí nejdříve čtvrtý den po narození, nejpozději však do konce šestého týdne. Očkovací látkou je vakcína BCG Vaccine SSI. Vakcína se podává nitrokožně.[4] Po třech až čtyřech měsících se provede kontrola vpichu a zjišťují se protilátky v těle. Pokud je jich málo, dítě musí být znovu přeočkováno. Další kontrola je v jedenácti letech.[2] 6.2 Záškrt (diftérie) Vyvolavatelem onemocnění je mikrob Corynebacterium diphtheriae. Nemoc se přenáší vzdušnou cestou. Inkubační doba je 2 7 dní. Poté se dostaví bolesti hlavy 6

9 malátnost, nechutenství, horečka a zánět mandlí.[5] Základní očkování se provádí v době od započatého 13. týdne po narození dítěte, vždy však až po zhojení postvakcinační reakce po očkování proti tuberkulóze, a to třemi dávkami hexavalentní očkovací látky v průběhu prvního roku života dítěte, podanými v intervalech nejméně jednoho měsíce mezi dávkami, a čtvrtou dávkou podanou nejméně 6 měsíců po podání třetí dávky. Čtvrtá dávka hexavalentní očkovací látky se podá nejpozději před dovršením osmnáctého měsíce věku dítěte. K dispozici jsou tyto očkovací látky vakcína Infanrix hexa kombinovaná, Infanrix HIB kombinovaná, Infanrix kombinovaná, Engerix-B samostatná, Imovax Polio samostatná.[4] Další přeočkování je v 5 letech.[2] 6.3 Dávivý/černý kašel (pertusse) Onemocnění způsobuje bakterie Bordetella pertusis. Nemoc se přenásí kapénkovou infekcí a inkubační doba je 1-2 týdny. Nemoc má 3 stadia. Prvním je necharakteristický kašel, hlavně v noci. Druhým stadiem jsou záchvaty kašle se zvracením, pocit dušení, vykašlávání hlenu. Třetí stadium přináší postupný ústup záchvatů, ale dlouho přetrvávající kašel.[3] Očkovací látky jsou stejné jako u záškrtu. [4] V 5 letech následuje další přeočkování.[2] 6.4 Dětská obrna (poliomyelitida) Původcem nemoci je Poliovirus z čeledi Picornaviridae. Viry se vylučují stolicí nemocného člověka a mohou se dál šířit při nedostatečné hygieně, dále pak kontaminovanou vodou nebo potravinami. Existuje však i kapénkový přenos. Jsou dvě formy nemoci. Při lehké formě mají nemocní zvýšenou teplotu, bolesti hlavy a břicha. Vyléčí se však bez trvalých následků. Pokud ovšem viry zasáhnou centrální nervový systém, pak následuje horečka a bolesti končetin. Může dojít až k ochrnutí, nejčastěji dolních končetin a pacient má trvalé následky do konce života. Při napadení mozkového kmene dochází k selhání životně důležitých orgánů. Smrtící kombinací je také postižení dýchacích a polykacích svalů.[5] Vakcíny jsou použity 7

10 stejné jako u záškrtu.[4] Děti, které nebyly očkovány kombinovanou vakcínou, se očkují dvěma dávkami. Očkovací látka se podává na lžičce. Očkují se děti starší 10 měsíců a to vždy na jaře. Stejný postup pak následuje v dalším roce a poslední přeočkování se provádí ve třinácti letech.[2] 6.5 Žloutenka typu B Původcem nemoci jsou viry z čeledi Flaviviridae. Nemoc je způsobena DNA virem hepatitidy B (HBV) z čeledi Hepadnaviridae. Onemocnění je velmi snadno přenosné tělními tekutinami.[5] V očkovacím kalendáři je očkování proti žloutence typu B zařazeno nově, protože se stává zdravotním problémem. V současné době se podává společně se čtyřkombinací u dětí novorozených. Děti, které nebyly očkovány v kojeneckém věku, jsou očkovány ve dvanácti letech.[2] 6.6 Tetanus Onemocnění způsobuje bakterie Clostridium tetani, resp. její toxin. Bakterie se šíří z infikované rány do celého organismu. Inkubační doba je 5-20 dnů. Poté se objeví únava, nechutenství, tonické křeče svalů a vysoká horečka.[3] Očkovací vakcíny jsou stejné jako u záškrtu.[4] Další přeočkování se provádí v pěti a ve čtrnácti letech.[2] 6.7 Spalničky (morbilli) Původcem tohoto onemocnění je virus spalniček, jehož přirozeným hostitelem je výhradně člověk. Nákaza se šíří kapénkami. Inkubační doba je v průměru třináct dní, následuje kašel, rýma, vysoká horečka a vyrážka.[5] Základní očkování se provede živou očkovací látkou, a to nejdříve první den patnáctého měsíce po narození dítěte. Přeočkování se provede za 6 až 10 měsíců po provedeném základním očkování. Používají se vakcíny Priorix-kombinovaná, Priorix-Tetra-kombinovaná nebo vakcína Pavivac-samostatná. Vakcíny se vpichují pod kůži, u přípravku Priorix pod kůži, popř. nitrosvalově.[4] 8

11 6.8 Zarděnky (rubeola) Původcem onemocnění je virus zarděnek a přenáší se kapénkovou cestou. Inkubační doba je dní. Poté se objeví mírná teplota, vyrážka a zduření mízních uzlin.[5] Očkovací látka je stejná jako v případě spalniček.[4] 6.9 Příušnice (parotitida) Původcem onemocnění je virus příušnic a šíří se kapénkami. Inkubační doba je dní. Onemocnění se projevuje horečkou, zánětem a zduřením příušní slinné žlázy.[5] Očkovací látka je stejná jako v případě spalniček.[4] 6.10 Gastroenteritidy s průjmy vyvolané rotaviry Hlavními příznaky jsou nechutenství, zvracení, průjmy a horečka. V případě kojenců se jedná o vážné onemocnění vzhledem k rizikům dehydratace.[5] Očkuje se od 6 týdnů věku a vakcína se podává ústy. Používají se vakcíny Rotarix a RotaTeq. Očkovací schéma se skládá ze dvou (Rotarix) až tří dávek (RotaTeq) v závislosti na použité očkovací látce. Interval mezi dávkami by měl být nejméně 4 týdny.[4] 6.11 Prevence karcinomu spojené s papilomavirem Používanou vakcínou je Cervarix nebo Silgard a vakcína se podává nitrosvalově. Optimální doba pro vakcinaci je před zahájením pohlavního života.[4] 6.12 Klíšťová meningoencefalitida Přenos původců ze skupiny Flaviridae se uskutečňuje klíšťaty. Existuje i přenos tepelně neupravenými kozími a ovčími sýry nebo mléčnými výrobky. Nemoc napadá mozek a mozkové blány. Příznaky nemoci jsou bolesti hlavy, horečky, dezorientace a poruchy motorické koordinace. U dětí je průběh onemocnění lehčí než u dospělých.[5] Očkují se děti od jednoho roku věku, a to ve třech dávkách. Druhá dávka následuje za 1-3 měsíce od první dávky. Třetí dávka za 5-12 měsíců od druhé dávky. Přeočkování se provádí za 3-5 let.[4] 9

12 Vakcínami jsou Encepur nebo FSME-IMMUN a aplikují se nitrosvalově Meningoková meningitida Neisseria meningitidis (meningococcus, meningokok) je gramnegativní diplokokální bakterie, původce jednoho typu meningitidy. Meningitida je závažné infekční onemocnění, při kterém dochází k zánětu mozkových obalů (tzv. meningů). Mezi příznaky patří nevolnost, podrážděnost a zmatenost, bolesti hlavy, fotofobie.[5] Děti lze očkovat již od dvou měsíců věku. Používané vakcíny jsou Meningococcal Polysaccharide, Menjugate nebo Neisvac C. Vakcína se aplikuje nitrosvalově.[4] 6.14 Vzteklina (rabies) Původcem vztekliniy je RNA virus z rodu Lyssavirus z čeledi Rhabdoviridae. Virus je přenášen slinami nemocných zvířat. V České republice jsou hlavními přenašeči lišky a psi. Inkubační doba je dní. Po nakažení postupuje virus do mozku, kde se rychle šíří. Vzhledem k dlouhé inkubační době lze provést očkování i po nákaze. Nemoc se projevuje atypickým chováním, bolestmi svalů, nadměrnou produkcí slin a hydrofobií.[3, 5] Očkování je určenou pro děti od dvou měsíců a provede se v případě pokousání nebo poranění zvířetem podezřelého z nákazy. Vakcína Verorab se aplikuje nitrosvalově.[4] 6.15 Chřipka (influenza) Chřipka je onemocnění způsobené RNA virem z rodu Orthomyxoviridae. Existují tři typy virů chřipky označovaných A, B, C. Virus napadá dýchací systém, je přenášen z osoby na osobu kapénkami a symptomy jsou následující. Horečka, bolest hlavy a těla, suchý kašel, bolest hrdla a únava.[5] Aplikují se vakcíny Begrivac, Influvac nebo Vaxigrip, a to do svalu nebo hluboko pod kůži. Očkují se děti starší 36 měsíců. U dětí od 6 měsíců do 35 měsíců jsou klinické údaje omezené. Jelikož viry chřipky mutují, je vhodné očkovat každý rok.[4] 10

13 6.16 Plané neštovice (varicella) Původcem nemoci je DNA virus varicella-zoster (HHV-3) z čeledi Herpesviridae, jehož výhradním hostitelem je člověk. Virus se přenáší kapénkami, při přímém kontaktu s nemocným. Nejčastěji onemocní děti ve věku 3-10 let, později už má většina lidí protilátky, i když nemoc může propuknout kdykoliv. Inkubační doba je průměrně 14 dní. Příznaky nemoci jsou horečka a svědění kůže, kde se později objevuje vyrážka.[5] Vakcína Varilrix se aplikuje podkožně. Ve věku od 9 měsíců do 12 let se imunizace provádí jednou dávkou vakcíny. Od 13 let se imunizace provádí 2 dávkami. Druhá dávka se aplikuje po nejméně 6 týdnech po podání první dávky.[4] 6.17 Pneumokokové nákazy Infekční onemocnění vyvolává bakterie Streptococcus pneumoniae neboli Pneumococcus. Pneumokoky se přenášejí tzv. kapénkovou infekcí, to znamená vzduchem. Zdrojem onemocnění je nemocný člověk nebo bacilonosič. Nejzávažnější onemocnění, které pneumokokové bakterie mohou způsobit je zánět mozkových blan.[7] Vakcíny Pneumo 23, Prevenar nebo Synflorix se aplikují nitrosvalově. Očkovat lze již děti od 6 týdnů věku. Kolik bude zapotřebí dávek, záleží na typu vakcíny a věku dítěte.[8] 6.18 Žloutenka typu A, žloutenka typu B Příznaky žloutenky typu A mohou zpočátku připomínat chřipku, tzn. únava, nechutenství, horečka, slabost. Zežloutnutí kůže vůbec není pravidlem. Ztráta fyzické kondice a únava mohou nemocné provázet až několik měsíců. Zvláště u dětí se příznaky nemoci vůbec neobjeví. Mohou tak dále šířit onemocnění, aniž by o tom věděly.[9] U žloutenky typu B řada nakažených nemusí mít příznaky, kterými jsou únava, nechutenství, bolesti kloubů, vyrážka a horečka. U části nemocných může žloutenka typu B přejít do chronické fáze, která bývá spojena s pokračující destrukcí jater, cirhózou či dokonce karcinomem jater.[9] 11

14 Vakcíny Twinrix-kombinovaná, Avaxim-samostatná, Engerix-B-samostatná nebo Havrix-samostatná se aplikují nitrosvalově. Očkovány mohou být děti již v prvním roce života.[4] 7. Živé a neživé vakcíny Aby bylo očkování účinné, je třeba podat jednu nebo více dávek očkovací látky, a to v předem stanovených termínech. Očkovací látky proti většině infekčních nemocí jsou neživé. Ochrana organismu po naočkování neživými vakcínami nebývá delší než několik let, proto se musí s odstupem času provést přeočkování. Živé vakcíny ochrání přibližně na deset let. Během té doby je možné měřit v krvi protilátky nebo buňky proti infekčnímu původci. Ovšem i po této době zůstávají v lidském organismu takzvané paměťové buňky. Ty po kontaktu s infekčním původcem nebo s antigenem očkovací látky zajistí rychlou tvorbu protilátek nebo specifických buněk imunitního systému, které jsou schopny bojovat s infekcí.[1] 8. Podání očkovací látky Očkovací látky se nejčastěji podávají injekční jehlou do svalu. U malých dětí se pro očkování používá stehenní sval. U dětí, které již chodí, se očkuje do deltového svalu, který se nachází v horní části paže. U dospívajících se provádí očkování do hýžďového svalu. Očkuje se také do kůže, která má velmi dobrý imunitní systém. Poslední formou, jak vpravit do těla očkovací látku, je podání ústy, odkud se dostane do trávicího ústrojí. To vyvolá silnou imunitní odpověď na sliznici střeva a znemožní tak uchycení a působení původce infekčního onemocnění.[1] 9. Reakce po očkování Kromě toho, že očkovací látka chrání organismus, může také způsobit nežádoucí vedlejší reakce. Reakce po neživých očkovacích látkách se objevují již několik hodin po očkování a trvají maximálně dva až tři dny. Po podání živé očkovací látky se prvotní reakce dostaví do několika hodin.[1] 12

15 Za několik dní však může dojít k druhé vlně nežádoucí reakce. Její příznaky, které ukazují, že došlo k přechodnému rozšíření očkovací látky do organismu, jsou podobné příznakům chřipky. K vedlejším reakcím patří zvýšená teplota a bolestivost v místě vpichu. V případě vysoké horečky nebo těžké reakce v místě vpichu je nutné vyhledat lékařskou pomoc. Každé očkování je zásah do organismu a tomu je nutné se přizpůsobit. Obecně platí, že po očkování by dítě nemělo podstupovat fyzickou ani psychickou zátěž.[1] 10. Kdy neočkovat Očkování dětí by se mělo provádět individuálně. Vždy je potřeba zjistit, zda existují nějaké závažné zdravotní problémy, při kterých by nebylo možné provést očkování. O tom, zda očkovací látka bude podána, rozhoduje lékař. Ten musí mít na paměti jak zdravotní stav dítěte, tak i termíny jednotlivých očkování. Musí dobře zvážit, co je pro konkrétní dítě nejvhodnější.[1] 11. Hexavakcína Hexavakcína je kombinovaná očkovací látka skládající se ze šesti složek, které by měly po dokončeném očkování chránit proti šesti infekčním nemocem. Obsahuje očkovací látku proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, žloutence typu B, dětské obrně a H. influenzae. Složka proti dávivému kašli, na rozdíl od běžné vakcíny, neobsahuje kompletní neaktivní bakterii původce onemocnění, ale jen dvě až pět složek této bakterie, které jsou důležité pro vznik ochrany proti nemoci. Z toho důvodu vyvolává očkovací látka méně reakcí. Hexavakcína se v základním očkování podává od devátého týdne věku dítěte, a to ve třech dávkách s odstupem jednoho až dvou měsíců.[1] 12. Závěr Proočkovanost v České republice je na velmi vysoké úrovni. Na trhu je velké množství očkovacích látek a záleží na poradě s lékařem, který přípravek rodič zvolí. 13

16 Vždy je lepší podstoupit vedlejší reakce, jako je například teplota nebo otok po vpichu, než prodělat závažné infekční onemocnění, někdy i s trvalými následky. Očkovat se mohou děti již od věku několika týdnů. Několik desetiletí zkušeností s očkováním jistě přesvědčí většinu rodičů, aby své děti nechali očkovat i proti nepovinným infekčním onemocněním. 14

17 Seznam použitých odkazů [1] BERAN, Jiří. Očkování : Otázky a odpovědi. 1.vyd. Praha : Galén, s. ISBN X. [2] Škola zdraví [online]. Aktualizováno : , [citováno ]. Dostupný z WWW: [3] KOČÍ, Antonín; ČERMÁK, Josef. Nové Universum : všeobecná encyklopedie. 1. vyd. Praha : Euromedia Group k. s., , 760, 1138, 1252 s. ISBN X. [4] Ministerstvo Zdravotnictví České republiky [online]. Aktualizováno : , [citováno ]. Dostupný z WWW: [5] Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. Aktualizováno : , [citováno ]. Dostupný z WWW: efalitida [6] LUDVÍKOVSKÁ, Květoslava. Je očkování u dětí povinné? ǀ Baby on line [online]. [citováno ]. Dostupný z WWW:

18 [7] Preventivní péče Očkování proti pneumokokovým nákazám [online]. [citováno ]. Dostupný z WWW: ockovani-proti-pneumokokovym-nakazam. [8] Synflorix Inovativní vakcína nové generace [online]. [citováno ]. Dostupný z WWW: [9] Žloutenky.cz žloutenka typu A, žloutenka typu B, žloutenka typu C [online]. [citováno ]. Dostupný z WWW: