Zkus si představit, že tě postaví na vysoký skalní útes, vyšší než

Transkript

1 1 Hodně lidí ztratilo hodně lidí od doby, kdy jsme my ztratili Jonatana. I nás potkaly další ztráty, protože mezitím vypukla nová válka. Vše se stalo surovějším a lhostejnějším zároveň. Kdo by se chtěl šťourat v tom, co jsme zažili předtím? Hned na jejím začátku jsme ztratili Bar-Noye, po něm padlo jedenáct dalších, a když se celkový počet obětí zastavil na devíti stech dvaceti a zdálo se, že se blíží konec, přišli jsme taky o Kukova bráchu, který do naší jednotky narukoval po jeho vzoru. Tisíckrát jsme se od té doby milovali, ne že ne, a tisíckrát jsme se smáli. Náš život šel dál, rozbíhali jsme se do všech stran a zase se vraceli, nezapomínali jsme. Ale v tichosti. V představách jsme si malovali, jak se tam jednoho dne zase vrátíme, k naší tvrzi, na náš kopec. Možná tam bude stát hotel nebo parkoviště pro zamilované. A možná bude opuštěný. Bude mír a já ji povedu za ruku po cestičkách mezi kameny, podívej, miláčku, přesně tady se to stalo. Budu jí ukazovat kámen po kameni. A ona se možná udiveně zeptá, jestli to je všechno, jen tohle? A kvůli tomu jsi tak brečel? Vždyť je tady tak krásně, takový klid, všude kolem samá zeleň, stromy, ticho. Tady tě to zlomilo? Zkus si představit, že tě postaví na vysoký skalní útes, vyšší než

2 budovy Azrieliho centra v Tel Avivu. To by bylo, aby se ti nezatajil dech. Před tebou se do dálky rozprostírá pohled na zelenou venkovskou krajinu s obdélníky hnědých a červených políček, zasněžené vrcholky hor, divoké potoky a říčky, opuštěné silničky, úzké a klikaté jako v Evropě. A vítr, co fouká tak sladce, až se zalykáš. Zitlaui říkával, že bychom ten vzduch mohli nabírat do pet lahví od Mei Eden a prodávat telavivským frajírkům, kteří nevědí, co s penězi. Má neskutečné grády. Odkud se tu, kurva, ta pastýřská idyla bere? Je tu klid, že by se dal krájet. Západy slunce jsou tady nejkrásnější na světě, a rozbřesky ještě krásnější, šerosvit vnitřního klidu ze střechy světa. Když se zdejší nebe zbarví do oranžova, vezmi sem jednu dvě holky, a máš vystaráno. Za úsvitu tě celého pohltí úchvatný koktejl hluboké modři, tyrkysu a bordó, žíhaný světlým nachem, jako olejomalba na plátně. A zpod našeho útesu se kroutí hluboké vádí. Tady tě to zlomilo? Vysvětluj to někomu. Pamatuju si, jak se mi té noci na obzoru vzdalovala světla Kirjat Šmony, pamatuju si, jak nám všem bušilo srdce; nekecám, ten tlukot, když jsme klikatou cestou poprvé stoupali nahoru, si pamatuju jako dnes. Chlad postupně sílí a kromě nás není nikde ani živáčka. V našem sektoru je vesnic pomálu. Kolona se pomalu sune kupředu, pohlcována hustou mlhou, viditelnost tak maximálně na sto metrů. V některých úsecích nás zajišťují tanky.

3 Úzkou škvírou se snažím odhadnout, kde asi tak jsme, šeptem si opakuju všechny možné hrozby a vojenský kodex ve zkrácené verzi, tiše mumlám, mluvit se nesmí. Odkud to přijde? Z ničeho nic se mi chce křiknout na velitele, že se příliš vzdalujeme, ale stisknu rty a mlčím. Od této chvíle mi nikdo nebude moct říct, ty nemáš páru, vole, co to je Libanon, počkej, až tam budeš. Jsem tam, konečně, a to je hlavní. Dlouhá kolona se ztěžka pohybuje: náklaďák s proviantem, náklaďák s vojáky, cisterna s naftou, za nimi velký autojeřáb, vojenská sanitka s lékařem a zdravotníkem, další náklaďák s vojáky, velitelský hummer, hummer zástupce velitele, hummer s rušičkou rádiového signálu. Ošri se ptá, jestli jsem si s sebou vzal slipy pro štěstí. Ukazuju mu, že je mám na sobě. Na těch slipech přece závisí můj osud. Za třicet dva dnů je ani jednou nevyperu. Pamatuju si, jak se před námi otvírá brána pevnosti, a my zastavujeme uprostřed mraku. Každý bere, co mu přijde pod ruku tašky, výzbroj, svoji nebo někoho jiného a žene se sprintem dovnitř. Velitelé nás šeptem popohánějí, všichni ven, nečumte a běžte, pohyb, pohyb, jedni lezou z auta ven, druzí dovnitř, hlavní je nestát na místě a rychle se schovat do bezpečí. Když je prostranství plné vojáků, nepřítel toho může využít a spustit minometnou palbu. Snažím se, ale nic nevidím a nikoho kolem

4 nepoznávám. Chytám se za košili neznámého vojáka a běžím ve vleku za ním. Ocitám se ve stísněném labyrintu, kolem dokola masivní beton, dlouhé chodby bez vchodu, bez východu, na konci místnosti nikam nevedoucí strmé schody, slepá ulička, několik větších červeně osvětlených prostor s nízkými stropy a lehátky. O půl minuty později se ocitám v jednom z bunkrů úzká protáhlá nora, taková podzemní sluj, stěny do oblouku zpevněné zrezivělým železem a těsné třípodlažní palandy zavěšené na těžkých železných řetězech. Na vstupní dveře někdo do laku vyryl WELCOME TO DOWN TOWN. Uvnitř panuje nedýchatelné dusno, kterým v nárazech prostupuje zápach potu. Do téhle díry, všeobecně nazývané ponorka, se ode dneška vměstná celý můj život. Zvažuju, že bych si odskočil. Jeden z mazáků mi vysvětluje, že mám jít podle modrého světla a na konci zahnout doprava, ale musím si vzít taktickou vestu a přilbu. Radši to vydržím. Copak jsme někde na bojišti? A vůbec netoužím po tom se tady teď ztratit. Přišlo mi to tenkrát nekonečně daleko, ale ve skutečnosti to bylo deset, možná patnáct metrů, tři zelené záchodové mísy, na zdi nápis přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem, Julius Caesar a cedule utírejte po sobě posraná prkýnka, aby člověk náhodou nezapomněl, kde se nachází. A ráno, tváří v tvář prvnímu rozbřesku, když se před námi otevřela libanonská krajina jako bezbřehý zelený oceán, pronesl

5 náš velitel na úvod větu, kterou určitě předem dlouhé týdny, ne-li měsíce piloval anebo zdědil po svých předchůdcích: Jestli je ráj, tak vypadá takhle. A jestli je peklo, tak tady ho poznáte. Pevnost Beaufort. Jednou se mě Lilach ptala, co to vlastně Beaufort je, a já si uvědomil, jak je těžké to vysvětlit. Člověk tam musí být, aby to pochopil, a ani to nestačí. Protože Beaufort je hodně věcí. Jako každá jiná vojenská pevnost to jsou vrhcáby, kafe a topinky. Vrhcáby o topinky. Kdo prohraje, dělá všem topinky, nejlépe s pestem, aby to mělo říz. Někdy se taky hraje poker o cigarety, ale to už musí být opravdu nuda. Beaufort, to je nemít ani na okamžik soukromí, trávit celé týdny se svým družstvem, postel vedle postele, umět ze spaní po čuchu poznat, komu patří jaké boty nebo kdo si zrovna prdnul. Tak se měří opravdové přátelství. Beaufort, to je lhát mámě do telefonu, aby neměla strach. Říkáš jí, všechno je v pohodě, zrovna jsem se osprchoval a jdu spát, ačkoliv jsi ve sprše nebyl už tři týdny, protože voda v cisternách došla, a místo do postele jdeš za minutu do stráže. A ke všemu na to nejobávanější stanoviště v celé pevnosti. Na otázku kdy přijedeš domů, odpovídáš v kódech, mami, pamatuješ, jak se jmenuje sousedovic pes? Od prvního písmene se v abecedě vrať o dvě zpátky, a dostaneš den, kdy odsud vypadnu, protože Hizballáh nás odposlouchává a kolona, s níž se máš vracet, by taky mohla

6 vyletět do povětří. Strašně jí chceš říct, jak ji máš rád a jak se ti stýská, ale nemůžeš, protože se kolem tebe mačká celé družstvo. Kdybys to řekl, budou si z tebe dva měsíce utahovat a staneš se bezbranným terčem jejich posměšků. A nejhorší je, když uprostřed hovoru z ničeho nic přijde minometná palba. Máma uslyší výbuch a vzápětí se spojení přeruší. Pak se klepe strachy, přesvědčená, že ztratila syna, a už očekává návštěvu z vojenské správy. Nepřestáváš na ni myslet, je ti jí líto, ale může trvat i několik dnů, než telefon v pevnosti začne zase fungovat. Máš o ni starost. To je taky důvod, proč já osobně domů radši vůbec nevolal. Mámě jsem řekl, že mě převeleli na základnu u hranice, uvnitř hraničního pásma, je to tady brnkačka, nedej bože předsunutá pevnost, v žádném případě, jen aby měla klidné spaní. Ptáš se, jestli mi věřila? Celou dobu věděla, že to není pravda, i když si to do dneška nechce připustit. Beaufort, to jsou příslušníci jiholibanonské armády, místní křesťané, skupinky bojovníků, falangy, něco šíleného. Celý den mají cigaretu v puse, smrdí, jsou věčně rozjaření, věčně vysmátí. Přicházejí každé ráno v osm. Vždycky vyčleníme někoho z našich, aby na ně dohlížel. Staví, opravují škody po ostřelování, dělají, co se jim řekne. Do vnitřního prostoru nesmějí, taky do jídelny mají vstup zakázaný. Beaufort, to jsou stráže. Šestnáct hodin denně. Tisíce mrtvých

7 hodin. Jak má člověk zůstat bez následků? Na každém se to nějak projeví. Jen na stráži prosím tě neškrť. Škrtit v naší řeči znamená honit si ho. Tím nechci říct, že nikdo nikdy neškrtil, naopak, byli tací, co škrtili o sto šest. Možná tě to překvapí, ale na hodně lidí to tady, v ovzduší té zelené džungle, přijde. Opravdu. Příroda je strašně romantická a smyslná, i ty bys podlehl. A nejen zdejší příroda v člověku probouzí živočišné pudy. Taky ze sítě CS 67:00, volného rádiového spojení mezi pevnostmi, se ti někdy postaví. Ta síť nebyla oficiální, svůj ilegální název získala po jednom rozhlasovém moderátorovi, který ve svém nočním pořadu vedl depresivní hovory s posluchači, ale všichni ji znali, protože každý dříve či později z nudy přeladí na CS, všeobecně oblíbenou hitovku, trochu si pokecá, jen tak uprostřed noci tlachá a žvaní, rozpouští se v ženských hlasech. Na druhé straně totiž sedí holky z velitelství, co mají službu ve štábu, jedna nadrženější než druhá, určitě tam nemají klimatizaci ani chlapy, takže proč by si malinko neporozepnuly košili, proč by se malinko neodvázaly. Rozvalují se na židlích, samozřejmě, že se rozvalují, protahují se, roztahují nohy, překypují hormony, touží po tom, aby je někdo rozesmál, aby s nimi zlehka zaflirtoval, a nakonec si s nimi třeba dal i někde v Izraeli rande, proč ne, a poskytl jim to, co doopravdy potřebují, jasně, kotě, mám dokonce několik zbraní. Mám svoji M-16, zkrácenej flat-top, nádhera, pak mám svůj glock, suprová pistole.

8 A taky mám svou osobní zbraň. Mám ji změřit? Opravdu to chceš vědět? No tak dobře, žádnej problém, s radostí to pro tebe udělám, teď si ale fakt nepamatuju, kolik měří, sorry, brouku. Takhle plkáš, sám sebe vzrušuješ, a ony se chichotají, neustále balancují na hraně, krok vpřed, krok zpátky, a ty si představuješ, jak k ránu, když vysílačka utichne, zůstanou chuděry samy a musí si vystačit jedna s druhou. Co? Myslíš, že ne? Pár doteků, vždyť je to skvělý, žádná z toho ještě neumřela. Hlavně si člověk nesmí dělat plané naděje: Čím má ve vysílačce hezčí hlas, tím větší je to ropucha, na to vem jed, už jsem se v životě několikrát takhle spálil. Naopak štěbetavý hlásek může stát za nějakou tu snahu, protože ta si nese kozy hodně vepředu; věř mi, vím, o čem mluvím. Beaufort, to jsou dvaasedmdesátihodinové průzkumy, na které vyrážíme s ohromnými zásobami kabanosu. Nevěřil bys, kolik kabanosu člověk za tři dny sní. Kabanos s čokoládou, kabanos s jahodovou marmeládou, kabanos s čímkoliv. A kolik toho namluví, aniž cokoliv řekne. A jak rychle se o všech všechno dozvíš, kdo co dělal, kdy, s kým, proč, v jaké poloze a na co přitom myslel. Vyber si, koho chceš, z fleku ti povím o jeho rodičích, sourozencích, o všech jeho kamarádech, známých i nejzvrhlejších úchylkách. A pak nastanou chvíle samoty, když už tě všechny ty řeči přestanou bavit. Přemítáš o sobě, o domově. Co

9 teď asi dělá máma? Věší prádlo? Nebo že by se dívala na show Dudua Topaze? A co Lilach? Určitě se teď sprchuje, popouštím uzdu svým představám. Možná je mi právě nevěrná. A taky strašná zima, v naší řeči liščí zima, zima jako kostky ledu, nos pálí mrazem, ruce a nohy prokřehlé na kost. Chodidla už dávno necítíš, prsty na rukou taky ne. To je Beaufort. Jsi celý omrzlý, ale na duši zbrocený potem, úplně z tebe leje. V těch chvílích si každý představí nějakého toho pičuse, co právě usrkává kávičku někde na Šenkince v Tel Avivu. A já tady trčím jak kokot, smrdím naftou, ležím úplně na konci světa a trnu strachy, nervy napjatý jak struna a když to koupím, nikdo mi nepomůže. Když umřu, s ním to v té jeho kavárně ani nehne. Když mě to tady v příští minutě roztrhá na kusy, on bude dál v ruce držet šálek, určitě bude zrovna vykládat nějaký vtip, kterému se všichni na oko zasmějou, pak bude šukat svoji holku, ani zprávy si nepustí, pro něj se dneska v noci nic nestane. Protože jeho to vůbec nezajímá, pro něj je všechno v normálu. Každé ráno jezdí na generální štáb autem, co mu koupil fotr, ve čtyři padla, a celou dobu popíjí kafe se šlehačkou. Blonďák, se strništěm, trochu ošklivý. Nenávist? Ano, někdy je nenávist dobrá. Hotový balzám na nudu. Beaufort, to je taky Ošri. Přikutálí se ke mně a s ústy těsně u mého ucha do mě začne šeptem hučet. Přijde to na něj vždycky krátce před tím, než noc začne blednout a my spěšně vyklízíme

10 pozice. Erezi, můžeš mi pro boha živýho vysvětlit, jak jsem se sem dostal? ptá se. Proč jsem převlečenej za keř? Proč mám pomalovanej ksicht? Ty vole, copak jsem nějakej malej fakan? No řekni, jsem nebo nejsem? Můžeš mi laskavě sdělit, co tady na tý křižácký tvrzi dělám? Jsem snad nějaká starozákonní figurka? Jsem snad dement, že musím chcát do láhve? K čemu to je, že tady takhle v mrazu a ve sněhu sedím a čekám, až sundám nějakýho Araba, kterýho omylem napadlo vylízt ve tři v noci z postele? Přijde ti to normální? A pak zpátky do pevnosti, do toho smrdutýho kontejneru, ve kterým tam nahoře spím, má to logiku? Jen řekni, viděls, kde spím? Je mi tady blbě, strašně blbě. Dospělí lidi nežijou tak, že se po nocích válej v černobílým blátě. To přece nedává rozum. Tisíc let tady na tom kopci umíraj lidi, není čas toho nechat? Na mou duši, tohle mi hlava nebere. Nechápu, jak takový místo jako Beaufort může vůbec existovat. A víš, co ti řeknu? Takový místo neexistuje, a my tady v tý hrůze trčíme omylem. Kdekoliv na světě si můžeš právě teď zavolat, kam se ti zlíbí, zatímco já si můžu nechat o telefonu jen zdát. A šest minut letu odsud se po obchoďáku prochází nějaká kočička, jako by se nechumelilo, z kalhot jí lezou tanga a jediný, co ji zajímá, je, jestli si má koupit mandarinkový šampón s výtažkem zázvoru a zeleného čaje, nebo tekuté jasmínové mýdlo s vůní růže a výtažkem z orchidejí, obohacené o vonné olejíčky, hebké a jemné,

11 že by se z toho jeden zblil. Dilema jak prase. Takovýhle starosti bych fakt chtěl mít, ty vole. Ať se jdou všichni vysrat. V Tel Avivu právě v nějakým baru šukaj na hajzlu na stojáka. A New York? Představ si, jak to tam teď žije, všem se tam daří skvěle, hogo fogo, pohoda. Řekni mi, jak je možný, že si takhle nechávám srát na hlavu, vždyť je to jak za trest, všechny ty pravidla a zákazy, každej den vymyslej něco novýho, mám toho až po krk. Udělali jste ze mě úplnýho cvoka, je ze mě hotovej magor. Jsem debil, že si to nechávám líbit. Nechápu to. Přemejšlím vůbec o tom, co dělám? Copak jsem taková bačkora, že musím furt držet krok s tou tvojí přiblblou pózou? Mám toho dost. Fakt že jo, plný zuby. Provokuje mě. Pokaždé se takhle rozjede, jako by chtěl dosáhnout nových sfér absurdity, až ho to samotného udiví. A já se uvnitř svíjím smíchy, můžu se potrhat, div že nevyprsknu, ale ovládnu se, aby si toho nevšiml. Vím, že ho to během jedné dvou minut přejde, znám ho. Za chvíli mu zase všechno přijde normální a přirozené. To, že je tady, je jeho vlastní volba, a má pro ni dobrý důvod; ten nejlepší, jaký může mít, a on to ví. Má ten náš kopec rád, a je mu tady dobře, je mu dobře se mnou. A mně je dobře s ním, spolu je nám nejlépe, jsme jedna duše. Je to můj pevný bod, můj nejlepší kamarád od první cigarety v Tel Hašomeru. Co kamarád?! Bratr. Bratr, který ví, co je pro mě nejlepší mnohem lépe, než to kdy budu vědět já sám. Řekne mi, Erezi, namaluj mi

12 černou ovci, a já mu namaluju celé stádo. Řekne, Erezi, obejmi mě, ty prevíte, a já k němu vlezu do postele, namáčknu jeho malé tělo na stěnu a takhle v objetí usneme. Řekne Erezi, a já vím, že to je na celý život. A někdy je Beaufort taky noční průzkum. I na ten si s sebou bereme kabanos, jak jinak. Jednoduchý noční průzkum, jako ten v prosinci Jsem výkoňákem družstva. Ležíme v pichlavém křoví, začíná svítat, kolem je klid, mysl tone v představách. Ten klid je jako halucinogenní droga. Chce se mi najednou strašně běžet. Uhánět po krkolomném kamenitém svahu až na okraj našeho útesu a skočit. Vrhnout se z té výšky po hlavě do sladké vody tajících sněhů dole v údolí, do propasti, letět dlouze a střemhlav, slyšet vzduch, jak mi mocně sviští kolem uší. Ponořit se, plavat na zádech, nechat se unášet modrými proudy, ležet ve stínu měkké bujné zeleně, která se vádí klikatí, kamkoliv se stočí, jako jeho ochranný závoj. Vyhřívat se na oblázcích jako bosé dítě přírody, nahý, plný touhy a bezstarostný. Potáhnout z jointa, krapet se sjet, vypnout, stáhnout se do ulity. Ošri říká, že když se soustředí, slyší zespoda šplouchat vodu. Jenže byť by byla sebeblíž, nikdy ji neuvidíme. Zapomeň na to. Beaufort je klecí hnusu uprostřed ráje, stěží vytáhneme paty z naší železné brány, a i to potají a se vší obezřetností, vážíme každý krok, ohledáváme

13 terén, maskujeme se, a pak za sebou zase zavřeme. Kdybych jen mohl, rozletěl bych se nad potoky, přes hory a byl bych hned doma. Malá jedničko, tady Bardeles, všechno v pořádku? Potvrzuji, vše v pořádku, odpovídám do vysílačky a upadám zpět do dlouhého ticha. Krhavé oči, horský vzduch, zelenohnědá poušť, citrusové plantáže a ovocné sady, malá kamenná stavení v odstínech tyrkysu a oranže, olivové háje. Vše máme před sebou jako na dlani. A taky nevraživá města na pobřeží, která se za chvíli začnou probouzet. Hej, ty spíš? Co bych spal, tvoje máma spí. Vidíš to, co já? Nezdá se mi to? Vidím. Ozbrojenci? Je to tak. Ozbrojenci. Bardelesi, tady malá jednička, vidím tři nečistý, severně od Viralistu. Ošri zaměřen, Čaki zaměřen, Bandury zaměřen. Vstupují do eliminačního prostoru, na zádech mají rance, to nemůže být nic jiného. Bardelesi, tady malá jednička, štětiny zaměřeny na cíl. Žádám o povolení, hlásím a opakuju: Žádám o povolení ke střelbě. Čekám. Malá jedničko, tady Bardeles, negativní. Opakuji negativní. Bardelesi, tady malá jednička, jsme zaměřený, jsou to stoprocentně nečistý. Čekám na povolení. Negativní, malá jedničko, eliminace se nepovoluje. Ale oni postupujou. Rychle. Škoda je ztratit. Máme je na

14 mušce. Negativní, malá jedničko. Jak negativní? Jak negativní, vy zmrdi? To si jako fakt myslíte, že tady teď zůstanu ležet jak buzna a propásnu takovou příležitost? Tak to jste na omylu. Družstvo, na můj povel. Čtyři, tři, dva, jedna, pal. Jednadvacet, dvaadvacet, pal. Připravit k útoku. Malá jedničko, tady velký Bardeles, okamžitě zastav palbu! Nemáte povolení, zůstaňte na místě. Družstvo, připravit k útoku. Erezi, ty ses zbláznil! Zastav! Je to rozkaz! Erezi, porušuješ rozkaz! Družstvo do útoku!