Ztracená. Jaroslav Kříž

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Ztracená. Jaroslav Kříž"

Transkript

1 Ztracená Jaroslav Kříž

2 I Něco ho probudilo, asi telefon. Nevěděl ale, zda to bylo v bytě nebo v televizi. Chvíli zíral na obrazovku. Povrchně známé tváře herců se tam míhaly v nějakém povědomém příběhu. Možná jej někdy dříve viděl, ale nic z něho teď nechápal. Telefon znovu nezazvonil. Tupá bolest mu bloudila od čela k temeni, v ústech měl nepříjemnou chuť. Před sebou měl nějaké zbytky nepořádné večeře, které se zřejmě skoro nedotkl až na tu láhev piva, kterou vypil. Matně si vybavil, že přišel domů trochu pozdě, podnapilý z oslavy. Byl rád, že Eva doma ještě není, vyhnul se aspoň otázkám a špičkování nad svým stavem. Podnapilost, která mu byla už nepříjemná, se snažil zahnat večeří. Protože bylo právě sedm, vzal si jídlo ke zprávám, z kterých ale nic neviděl, protože zřejmě usnul... Pohlédl na hodinky. Viděl s lehkým úlekem, že je už skoro deset. Je možné, že tu v křesle spal tři hodiny? Překonal strnulost a vstal, posbíral zbytky večeře a odnesl je do kuchyně. Napadlo ho, že Eva doma možná je, ale nechtěla s ním mluvit, když se vrátila. Třeba ji něco rozladilo nebo měla starosti, které s ním sdílet nechtěla. V poslední době spolu příliš nemluvili. Měl občas pocit, že mu něco tiše vyčítá, jako by nesplnil nějaké její očekávání. Co vlastně chtěla? Vždyť se snažil, přešel k firmě hlavně kvůli ní jemu ta věčná nouze předtím tolik nevadila. Ostatně jaká nouze? Jen trochu menší prostředky, jaké má v téhle zemi většina. Nebo snad o něm něco tušila? Ale vždyť se vlastně nic nedělo. Od té poslední velké krize uplynulo osm let, pak se mu sotva dalo něco vytknout: byl spolehlivým manželem a pokud svoji věrnost někdy porušil, tedy jenom ve fantazii. Byla tu Ada, ano, ale to se přece nedá počítat pár slov, které s ní občas prohodil, a sem tam mnohoslibný pohled, který neznamenal vůbec nic, jak se konečně zrovna dneska ukázalo. Prošel koupelnou do předsíně a tiše nahlédnul do její ložnice. Byla tam tma, ve slabém světle z ulice uviděl její neustlané, prázdné lůžko. Mechanicky zašel ještě k sobě, ale jak se dalo čekat, ani tady Eva nebyla. Vrátil se zpátky do pokoje. Deset hodin. Kde jen mohla být? Měl pocit, že mu něco říkala, snad o nějakém rautu, módní přehlídce či něčem podobném, prostě jedné z těch nesmyslných akcí, na které ho kdysi často lákala, až to nakonec vzdala. Bylo to včera nebo někdy dřív? Nebyl si jistý. Ztrácel pozornost, když o těch věcech mluvila. Sedl si zase k televizi, ale příběh zatím skončil. Teď běžel cestopisný film, malebné zalesněné svahy kolem velké řeky, odlesk slunce na zvlněné vodní hladině, pěna za zádí... Náhle ho zavalil mučivý pocit trapnosti a také křivdy. Ta oslava! Proč tam proboha chodil? Mohl si myslet, že tam bude nejstarší a že mezi ty mladé lidi nezapadne. Navíc tam Ada nepřišla, alespoň ne hned na začátek. A s ostatními neměl skoro co si říct, i kdyby v tom hluku byl nějaký rozhovor vůbec možný. Rychle se opil, víceméně z rozpaků. A pak se trapně předváděl. Vykládal staré anekdoty, ani se jim nesmáli. Proč tohle dělal, proboha? Chtěl ukázat, jaký je skvělý chlapík? Nikdo si to určitě nemyslel. Snažil se sledovat, co v televizi říká hlas o zemi zřejmě někde v Jižní Americe, ale nedokázal udržet dost dlouho pozornost. Řeka, vodopád, skály, stromy, opice. Měl pocit, že tohle už viděl mnohokrát. Exotika jako by se vytratila... Nakonec Ada přišla, ale sedla si k jinému stolu. Když po nějaké chvíli vstal a nenápadně si k ní přisedl, zatvářila se překvapeně, jako by ho skoro neznala. Odpovídala jenom tak na půl úst, bylo to ponižující, jak se jí vnucoval. Pak se dala do živé konverzace s Hlaváčem, kterého měla z druhé strany. Dokonce s ním šla tancovat, ačkoliv tam nebyl parket, jenom malý plácek v koutě místnosti. Proč právě Hlaváč, hloupý floutek, směšný už svým účesem a oblečením? Jen proto, že je mladší o deset, o patnáct let? Možná to stačilo. Zvedl se uraženě, ještě chvíli postával, ale pokud doufal, že ho Ada zadrží, bylo to zřejmě naivní. Na ulici se v chladném vzduchu málem rozbrečel. Proboha, proč? Jen proto, že ho tiše 1

3 vyloučili jako staršího? Že se k nim Ada přidala? V práci z ní míval jiný dojem. Zřejmě se mýlil, to je všechno. Vypnul televizi, kterou stejně nesledoval, a šel do koupelny. Čtyřicet šest, říkal si, když si kartáčkem a velkým množstvím pasty čistil zuby ve snaze zahnat nepříjemnou chuť. Vlastně už skoro o rok víc. Je to tak moc? Vzpomněl si, jak hned po škole v svém prvním zaměstnání pozoroval padesátníky, kterých tam bylo několik. Zdáli se mu tehdy všichni podobní: prořídlé vlasy nad čelem s velkými kouty, v čtverhranné tváři otrávený výraz, jako by je někdo právě urazil. Byl taky takový? Pohlédl do zrcadla, ale bylo zamžené. Pozvedl ruku, že je otře, pak si to zas rozmyslel. Raději vlezl do vany a pustil horkou sprchu. Doteky vody byly příjemné, jak pronikaly lehkým znecitlivěním ustupující opilosti. Ačkoliv nechtěl, začal zase myslet na Adu. Všiml si jí před řadou měsíců, když nastoupila do vedlejší laboratoře. Řehák ji tehdy prováděl a představoval jako Adu Stropnickou. Ada? Zvláštní jméno. Pohlédla mu tehdy do očí. Je to zkratka od Adriana. Proč vám připadá tak zvláštní? No, zdálo se mi literární. Nabokov takhle nazval svůj největší román. Já myslela, že je to Lolita. Dost ho tím překvapila. Nikdo z kolegů, aspoň pokud věděl, nic vážného nečetl. Lolita, to je zvláštní případ. Budeme si tykat? Já jsem Jirka Orf. Zvedla obočí nad jeho příjmením, ale na rozdíl od jiných tykání klidně přijala, s jakousi samozřejmou důvěrností. Potkávali se pak občas na chodbě, vyměnili pozdrav nebo letmou větu. Nic zvláštního, vždycky však o tom nějak zdůrazněně věděl. Pak v laboratoři, kde dělala, instalovali nový přístroj, který občas potřeboval. Měl s ním poprvé drobné potíže a ona za pár týdnů zkušenější se nabídla, že pomůže. Měl zvláštní pocit z její blízkosti. Potom se nechtě dotkl její ruky. Bylo mu, jako by přeskočil slabý výboj. Ada svou ruku neodtáhla, jen se po něm podívala zvláštním pohledem. Od té doby každé setkání s ní už mělo zvláštní chuť. Vylezl z vany, utřel se a šel pomalu do své ložnice. Tichý byt také jako by měl zvláštní chuť, podstatně ovšem jinou. Ticho v bytě bylo úplně jiné, když se Eva naštvala a delší dobu nemluvila a zase jiné, když bylo vše v pořádku, ona si třeba někde v koutku četla nebo spala ve své ložnici. Člověk by řekl, že když tady byla, ticho bylo nějak plnější, možná lehounce vibrující její přítomností. Začal si stlát a přitom zas pohlédl na hodinky. Bylo už skoro jedenáct. Dost pozdě, ale ne zas tolik, aby se opravdu znepokojoval. Lehl si, musel přece brzo vstávat. Vzal si nějakou knížku, pokusil se číst. Přitom poslouchal zvuky výtahu. Dvakrát kabina dojela do jejich patra, čekal s lehkým napětím, kdy zašramotí klíče v zámku. Místo toho slyšel spěšné kroky na chodbě, nějaký hlas, bouchnutí dveří. Vrátil se zase ke své knize. Bylo skutečně zvláštní, jak se dneska Ada na oslavě chovala. Třeba to byla jeho chyba. Třeba se ve své lehké opilosti choval příliš důvěrně a ona nechtěla, aby to každý viděl. Na chvíli mu v představě kmitnul její obraz, jak ji vídal v práci. Ada ho vzrušovala pružnou, štíhlou postavou s drobnými ňadry, která ostře napínala její trička. A zase jinou přitažlivost měla její tvář, trochu připomínala hezkou opičku, vždycky se ale zvláštně rozzářila, když se usmála. Kdykoliv na ni promluvil, jako by mezi nimi naskočila zvláštní důvěrnost. Cítil jakousi neobvyklou něhu, když se dotkl její ruky nebo paže. Dělal to bezděčně, ona se nebránila. Nic víc se mezi nimi neudálo. Přesto na ni v poslední době často myslel. Eva by asi řekla, že se zase zamiloval, tak jako aspoň dvakrát za dobu, co byli spolu. Tak to ale určitě nebylo. Nebyl přece blázen. Mohl být Adin táta, i když se tak starý necítil. Zjistil, že pořád čte jednu a tutéž větu. Zaklapl tedy knihu, zhasnul lampičku a přetáhl si deku přes ucho. Až Eva přijde, určitě ho probudí a pokud ne, uvidí ráno, že je všechno 2

4 v pořádku. Snažil se zapomenout na trapnosti během oslavy a vybavit si znovu Adu, jak ji vídal ve dne v práci. Postupně klouzal do spánku s jejím nejasným obrazem. * * * Vzbudil se zase s pocitem, že slyší telefon. Vyskočil z postele a běžel do pokoje. Přístroj byl tichý, ve sluchátku byl obvyklý tón. Zvonění slyšel zřejmě ve snu, bylo jen divné, že se ten sen opakoval. Zůstal nějakou dobu sedět pro případ, že by telefon přece jenom zazvonil. Pak se nakonec zvedl a šel zpátky do ložnice. Než ale ulehl, přistoupil k oknu a odhrnul závěs. Ulice byla prázdná, trochu tajemná, koruny stromů v světle pouličních lamp vypadaly jako divadelní dekorace. Pohlédl na hodinky. Byla skoro jedna. To znamená, že Eva zmeškala poslední metro a bude muset přijet taxíkem. Pocítil slabý záchvěv neklidu. Kde jenom mohla být? S nadějí pohlédl na auto, které se objevilo na vzdáleném konci ulice. Zdálo se, ano, mělo zhasnuté žluté světlo na střeše. Sledoval, jak se blíží, pak zklamaně vydechl, když taxík zahnul k hotelu nějakých tři sta metrů odtud. Ihned vyhlížel další auto, které ale jelo dál, pak ještě další... Nakonec to vzdal. Matka tak v jeho mládí prostála u okna v noci celé hodiny, když se někde zatoulal při zábavách. Přiznala mu to mnohem později to u okna už nestála, protože byl v té době daleko, ve velkém městě, které v životě navštívila jenom několikrát. Šel si zas lehnout, ale nedokázal usnout. Ležel s očima otevřenýma a poslouchal, zda venku nepřijíždí auto. Skutečně jedno přijelo, dokonce zastavilo u domu. Slyšel nějaké hlasy, zvuky přibouchnutých dvířek. Vstal z postele a šel se k oknu podívat. Byli to cizí lidé, vlekli velké tašky do jiného domu. Protože byla noc, působilo to nějak podezřele. Vrátil se k posteli, ale už si nedokázal lehnout. Náhle ho napadlo, že je úplný pitomec: Eva přece má mobil. On sám ho odmítal, šli mu na nervy cestující, kteří kolem něho do mobilů vyřvávali banality v metru nebo v tramvaji. Ale Eva mobil měla! Okamžik zuřil, že mu nezavolala. Potom si vzpomněl na ten dojem, že ho budil telefon. Třeba ho dlouho volala a pak to vzdala. Rozhodl se jí zavolat, aby se zbavil napětí. Rozsvítil, chvíli hledal v zápisníku. Často jí nevolal, vlastně si nevzpomínal, kdy to bylo naposledy. Potom šel zase do pokoje, vyťukal číslo a napjatě poslouchal. Volaný účastník je momentálně nedostupný, oznámil mu mužský hlas. Okamžik hleděl nechápavě na telefon. Nedostupný, co tím myslí? Pak s povzdechem položil sluchátko. Asi ten mobil někde vypnula a pak ho zapomněla zase zapnout. Nebo se mobil vybil. Nebo... další možnost ho nenapadla. Šel zase spát. To přece nejde, takhle tady trojčit, vždyť ráno musí vstát. Prostě se někde zdržela, to nebylo nic neobvyklého. Přetáhl si zas deku přes hlavu. Na Adu teď raději nemyslel, měl pověrčivý pocit, že by tím snad mohl něco ovlivnit. Něco? Bylo přece docela obvyklé, že Eva přicházela pozdě... Obrátil se na druhý bok. Problém byl v tom, že tohle bylo neobvyklé. Eva se sice vracívala pozdě, ale většinou tak nejpozději v jedenáct. Neměla ráda tmu, nenáviděla taxikáře, s nimiž se vždycky přela o jízdné. Proč musíš věčně lítat po nocích? ptal se jí nedávno, když si mu stěžovala, že ji pronásledoval nějaký chlap skoro až k domu. A co mám dělat? Sedět doma a počítat, jak roky ubíhají? Bylo jí dvaačtyřicet! Přesto si vzala do hlavy, že život utíká, zatím co stárne. A kromě toho na těch akcích potkám spoustu lidí. Pomáhá to v podnikání. To její podnikání! Pokoušel se jí vysvětlit, že teď u firmy vydělá dost pro oba, alespoň pokud budou rozumní. To se ti snadno řekne. Ty máš práci a ty ženské, co tě v jednom kuse obléhají. A co mám zatím dělat já? Snad leštit doma zrcadla? 3

5 Představovala si jeho práci jako jedno velké vzrušení. Kdyby tak věděla... Na chvíli zalétl myšlenkami k Virexu, jak mu prozatím říkali, než lidi z marketingu vymyslí nějaký patentově čistý název. Mořil se s ním už víc než rok, aby se dal opravdu vyrábět, a předtím ještě na ústavu dlouhá léta. Jeho veliký projekt... No, nebyla to vlastně jeho myšlenka, ale on ten lék nakonec dotáhl, přes řadu let únavných neúspěchů. Teď byl konečně v poloprovozu, klinické zkoušky mohly začít. Jenomže jedna šarže byla zcela špatná. Netušil, čím by to tak mohlo být... Zase se převrátil na druhý bok. Takhle určitě neusne. Zavřel pevněji víčka a pokusil se na nic nemyslet. * * * Když se podíval znovu na hodinky, bylo už deset minut po třetí. Měl dojem, že po celou dobu vůbec nespal. Přesto pro jistotu vstal a šel se podívat. Už na předsíni ale vycítil, že Eva nepřišla. Její lůžko bylo pořád stejně prázdné. Chvíli na ně jenom tak hleděl. Nevěděl, co má dělat. Potom šel k telefonu a znovu zkusil zavolat jí na mobil. Se stejným výsledkem. Chvíli se sám se sebou hádal. Že se nevrátila dosud domů, nemusí nic znamenat. Třeba se u někoho zdržela a rozhodla se přespat tam. To by mu ale jistě zavolala. Eva, pokud se neopila, nebývala neodpovědná. Co, když se ale někde opila? Ne, to se přece nestalo už mnoho let. To už spíš on... Náhle v něm vzrostlo přesvědčení, že se něco zlého stalo. Někdo ji unesl! Proč by to ale dělal? Sotva by mohl čekat tučné výkupné. Ne, to je nesmysl. Nebo ji někdo na ulici přepadl. To se mu taky nezdálo. Byla přece tak opatrná, vždy se vyhýbala temným místům a hlídala, zda za ní někdo nejde... Tak tedy úraz. Srazilo ji auto, možná ujelo. Proboha, co má dělat? Vstal a začal chodit sem tam po místnosti. Především nepanikařit! V Praze je pět nebo šest velkých nemocnic, kam by ji mohli přivézt. Na chvíli zaváhal. Přece nezačne obvolávat nemocnice! Měl pocit, že pokud něco takového udělá, přijme tím doopravdy možnost, že se něco stalo. Na druhé straně, když tam zavolá, zbaví se napětí a pak snad usne aspoň na tři hodiny. Nejistou, trochu třesoucí se rukou zalistovat telefonním seznamem. Začal nemocnicí, která byla nejblíže. Dlouho telefon nikdo nebral, pak se ozval ospalý hlas. Prosím vás, nepřivezli vám tam Evu Orfovou? Je to bruneta... Tady je vrátnice. Jak můžu vědět, koho tudy vezou? Kdo mi to tedy může říct? Musíte volat příjem. A zavěsil. Najít ten příjem v seznamu trvalo zase dlouho. Pak se při volbě čísla přehmátl, dostal nějaký byt a výbuch nadávek od naštvaného muže, kterého vytáhl z postele. Když volal znovu, trvalo to zase nekonečně dlouho. Ozvala se sestra, taky nevlídně. Ne, Evu Orfovou dnes v noci nepřijali. A nějakou asi čtyřicetiletou ženu, brunetu, myslím po úrazu, nebo... O co vám jde? Ptal jste se na paní Orfovou. Víte, já hledám manželku. Tak mě teď napadlo, kdyby neměla občanku... A z čeho soudíte, že měla úraz? Nevrátila se v noci domů. Proto obtěžujete nemocnici? Prosím vás, pane, jděte radši spát. Ona se jistě vrátí. Položil telefon, celý zbrocený potem. Cítil se absurdně. Je doopravdy hysterik, který tu vyvádí jen proto, že se jeho žena někam zatoulala? Ne, znal Evu dost dobře, aby věděl... nebo si aspoň myslel, že ji zná. Potlačil pochybnost, která v něm začala už hlodat. Zaťal zuby a začal hledat číslo další nemocnice. 4

6 * * * Už svítalo, když položil telefon po zoufalém handrkování s poslední nemocnicí. Cítil se vyčerpaný a jako by poražený. Měl by být přece rád, že se Evě nic nestalo. Jenomže věděl to? Tím, že právě jednu možnost odkrojil, jako by tím jenom nabyla ta temná oblast všeho zlého, co se ještě mohlo stát. Věděl, že se už blíží hodina, kdy vždycky vstával a chystal se do práce. Přesto se nějak nedokázal odlepit od telefonu, který mu připadal jako jediný nástroj, kterým mohl čelit přesile velkého města za okny. Eva tam někde je a čeká, že jí pomůže... Zdvihl sluchátko a z bezradnosti znovu vyťukal číslo jejího mobilu. Tentokrát operátor nezasáhl. Delší dobu v telefonu vrněl stejný tón. Pak to v něm zachrastilo. Haló, ozval se chraplavý mužský hlas. Já volám na mobil své ženy. Kdo jste vy? Ten člověk asi váhal jen několik vteřin, ale zdálo se to jako věčnost. Já... jsem to našel tady na lavičce. Nevím, kdo to tady nechal. Poslyšte, kde vy teďka jste? V telefonu bylo ticho. Člověče, odpovězte! Mně o vás nejde, hledám svoji ženu. Je to důležité, slyšíte? Zas bylo ticho. Asi nějaký bezdomovec, zblblý levným alkoholem nebo drogami... dal by se mobil zaměřit? To asi jen v nějakém thrilleru. Prosím vás, mluvte! vykřikl. Kde je ta lavička? V které části Prahy? A kdy to bylo, když jste našel mobil? Uvědomil si, že mluví do prázdna, vlastně do tónu linky. Ten chlap se prostě odpojil. Nejspíš předtím lhal a mobil ukradl nebo jej získal jako kořist z přepadení. Co dělat? Zavolat policii! Ale co jim řekne? Musel si to dobře rozmyslet... Byl čas chystat se do práce. Snad by si měl prostě vzít volno a pokračovat v pátrání. Jenomže tak to bylo možné, dokud býval v ústavu. Teď u firmy to bylo všechno horší. Měl sice dvojnásobný plat, ale zato lidi jako Řehák nad sebou. Bezděky stisknul zuby. Řehák! Taková potupa! Pak, jako tolikrát za poslední dva roky, nad tím jen v duchu mávnul rukou. II Zaváhal, zda jet autem nebo metrem jako obvykle. Při zácpách v ulicích bylo metro určitě rychlejší. Ale dvě linky, potom ještě autobus, to znamenalo vždycky čekání a taky celkem aspoň hodinu ve společnosti lidí. Tlačenice, řvaní do mobilů, pachy z úst a oděvů, na to se teďka necítil. Tak tedy auto, i když po probděné noci trochu riskantní. Provoz na magistrále nevypadal beznadějně, ale už na Nuselském mostě začal váznout a pak se stále víc pěchoval. Proč nejel radši dolů k vodě, pak přes řeku a tunelem? Teď už je pozdě, je tu jako v pasti v soutěsce magistrály a bude popojíždět po metrech, potlačovat vztek a touhu prostě vystoupit, nechat své auto osudu a pokračovat třeba pěšky. Přemýšlel o Evině mobilu. Pokud ten chlap nelhal, kdo ho nechal ležet na lavičce? Eva? V nějakém parku, v noci, teďka v říjnu? Trochu fantastické. A v kterém parku, proboha? Mohlo to být nedaleko jejich domu nebo deset kilometrů daleko. Kdyby věděl, kam večer šla... Auto před ním se zase rozjelo, mechanicky přeřadil a přidal plyn. Za chvíli zase stáli. Tyhle pitomé semafory, kdy už je nějak seřídí... Myšlenky stejně mechanické jako ovládání auta v něm nakrátko vzplály, pak zas uklouzly k okraji vědomí. Něco mu předevčírem říkala, nebo to bylo někdy předtím? Dny vzájemně si podobné byly tak trochu jako stromořadí podél silnice, po níž se člověk žene, otrávený všedností a přitom zneklidněný z budoucnosti. 5

7 Pokřivil tvář a aniž na to myslel, udělal několik pohybů, potřebných k tomu, aby se zas rozjel. Prostě si nedokázal vybavit, zda Eva říkala, kam jde. Poslouchal vůbec, když mu o tom říkala? Nejspíš moc ne, ty její aktivity ho nejenom nezajímaly, ony ho hlavně dráždily, i když se snažil chápat... No ano, přišla o místo, už to byly aspoň tři roky. Nemohla za to, prostě podnik, v kterém dělala, bez varování zkrachoval. Vlastně to tak úplně náhlé nebylo, dalo se to čekat. Výzkumný ústav, který jeho ředitel zprivatizoval hned na počátku velké vlny a který se pak těžce protloukal dost pochybnými zakázkami, až nakonec skončil. Co budu dělat? ptala se ho s viditelnou úzkostí. No co. Najdeš si jiné místo. Jenže tak jednoduché to bohužel nebylo. Na nabídky, které rozeslali po internetu, většinou nedostali žádnou odpověď. Z podniků, kam ji dvakrát týdně posílal obvodní Úřad práce, se vracela s pocity ponížení a s vzrůstající depresí. Copak jsem v čtyřiceti odepsaná? Měla ve tváři výraz, že se o ni začal trochu bát. Věkem to přece není. Prostě dneska zlepšováky... A patenty! připomněla ublíženě. Ten obor, který si před lety našla jako záchranu před svou původní profesí, vlastně byl vždycky spíš jen na papíře. Teďka byl mrtvý, až na řídké výjimky. Patenty dneska? Možná tak za deset let. Každý se taktak drží nad vodou. A tak dále hledali. Koupili starší počítač, Eva se na něm cvičila. Rok na podpoře rychle ubíhal. Všiml si, že Eva začíná tvrdě, nesmyslně šetřit na vodě, světle, oblečení, snad i na svém jídle. Co blázníš? Beru přece plat. To je tak sotva pro jednoho. Musíme se učit šetřit. To víceméně rozhodlo, že přijal nabídku od Intermedu, který právě koupil od ústavu licenci na nové léčivo a stál o odborníky, kteří by je dovedli až do výroby. Tady samozřejmě taky o něho, který na něm měl určitě největší podíl, i když ho za to nikdo neoslavoval. Spolu s ním přešel tehdy taky Řehák, člověk o deset let mladší, kdysi jeho aspirant. Byl to ošklivý šok, když zjistil, že Řehák teď v Intermedu bude jeho nadřízeným. Nechápal, jak si to ten klouzek zajistil. Cítil to jako urážku a skoro dvojnásobný plat, který mu u firmy dali, byl jenom chabá náplast na tu ránu. Skoro krokem se dokodrcal na úroveň Žitné. Když viděl, že za křižovatkou auta taky stojí, poslechl náhlý impuls a odbočil směrem k Vltavě. Dvěma semafory hladce projel, pak se provoz zase zadrhl. Jen s úsilím přemáhal netrpělivost. Co bude dělat, až dorazí do práce? Bude muset zavolat Eviným rodičům. Že jela k nim, je sice nepravděpodobné neměli přece žádnou hádku a stejně by k nim Eva nejela. Musel to ale prověřit. Co kamarádky? Eva žádné neměla, alespoň pokud věděl... Kolona před ním se zase váhavě rozjela. Konečně byl na mostě, ještě soutěska k Andělu, potom ten nájezd. Jakmile bude v tunelu, to už pak bude dobré. Jenomže kdy to bude? Sakra, jeď, vykřikl polohlasem na řidiče před sebou. Byla to trochu oběť, že šel k tomu Intermedu, i když tehdy ještě nevěděl, že bude muset snášet Řeháka. Jako oběť to tehdy stavěl, i když sám pro sebe přece jen musel připustit, že zase ne tak veliká. Po čtyřicítce pochopil, že z něho žádný velký vědec nebude. Odváděl slušnou práci, produkoval publikace, ale to tak bylo všechno. Nic skvělého ho nikdy nenapadlo. Představa, že v tom Intermedu aspoň bude dělat něco užitečného a ještě za to brát plat, který je oba uživí, mu připadala atraktivní. Tehdy... Už zase stáli, tentokrát to nevydržel. Bez ohledu na řinkot tramvaje a troubení aut v protisměru náhle ostře zabočil a zajel do vedlejší ulice. Věděl, že je to přibližně za jedny peníze, bude se tady motat jednosměrkami a nakonec narazí zase na další zátku v provozu. 6

8 Teď ale nedokázal snášet tuhle nečinnost. To, co mu sedělo po celou dobu na pozadí jeho mysli, zase vyvřelo: Eva nepřišla v noci domů, vůbec nevěděl, kde je. * * * Když přijel k výzkumné budově Intermedu, potkal blízko vchodu Adu. Právě v té chvíli by se jí rád vyhnul, ale nešlo to. Počkala, až se hlouček dalších zaměstnanců, který zřejmě právě přijel autobusem, nasoukal do budovy, pak se obrátila k němu. Co, že jsi včera odešel tak brzo? zeptala se s úsměvem. My jsme tě postrádali. Myslím, že jsem nikomu nechyběl. Co víš? Třeba jsi některým z nás chyběl. Myslel jsem, že ses výborně bavila s Hlaváčem. Chtěl to říct s jemným sarkasmem, ale vyznělo to uraženě. Mirek? zasmála se. Je to kluk mé kamarádky, tak s ním přece musím občas promluvit. Stejně šel krátce po tobě. Nakonec nás tam zbylo jenom pár, bylo to potom mnohem lepší. Na chvíli zalitoval, že tam nezůstal, potom si zase uvědomil svoje starosti. Mně to včera nějak nesedlo, řekl rychle. Dal jí přednost ve dveřích, takže musela vejít. Přesto se ještě ohlédla s významným pohledem. Co dneska? V kolik půjdeš na oběd? Bohužel asi nepůjdu. Mám toho nějak moc. Málem by vyklopil, že se mu nevrátila žena domů, ale pak se zarazil. Třeba by řekla něco frivolního, to by ho naštvalo. Krátce jí kývl, potom zahnul k sobě do laboratoře. Honza Jančík, jeho podřízený kolega, tam byl už převlečený do bílých kalhot a pláště, seděl však u okna nad novinami s hrnkem kávy. Když slyšel dveře, vyskočil a stopil noviny. To jsem jen já, řekl mu. Klidně si to dočti. Hledal tě tady dvakrát Řehák. Vypadal dost naštvaně. Pro Jančíka byl Řehák prostě vyšší šéf, k němuž měl jistý respekt nehledě na jeho věk. Já za ním potom zajdu. Teď si musím zavolat. S nechutí hledal číslo Eviných rodičů. Bylo to skoro jistě zbytečné a k tomu nepříjemné, ale nesměl tuhle možnost vynechat. Telefon, jak se dalo čekat, dlouho nikdo nebral. To jsem já, Jiří, vyrazil, když se ozval tchýnin hlas. Prosím vás, není u vás Eva? Eva, tak brzo ráno? Proč by měla přijít? Myslel jsem, jestli u vás třeba nepřespala. Vy jste se pohádali? Bezděčně zkřivil tvář. Ne, my se přece nehádáme. Tak proč ji hledáš u nás? Když jsem včera přišel, Eva doma nebyla. Patrně někam šla, jenomže... Šla někam bez tebe? A kam? Znělo to rozčileně a tak trochu jako obvinění. Já prostě nevím. Možná něco říkala, já si prostě nevzpomínám. Do rána se nevrátila. Proboha! Volal jsi policii? Ještě ne. Nechci dělat rozruch pro nic za nic. Bylo slyšet, jak tchýně vzdychla. Ty jsi tak klidný! Vždyť se jí mohlo něco stát. Jako vždycky, když se musel bavit s tchýní, dostával rychle vztek. Já vůbec nejsem klidný. Obvolal jsem všechny nemocnice. 7

9 Ježíši! Nikde o ní nic nevědí. Tak volej ten záchranný systém! Bože, jak bylo to číslo... To není na tohle. Já policii zavolám, jenom bych chtěl napřed vědět, kam to včera Eva šla. Nemluvila o tom s vámi? Prosím tě, copak ona něco řekne, nebo vůbec zavolá? To víš, jsme jenom rodiče... No dobře, já teď spěchám. Ujistil ji jednou, potom znovu, že určitě zavolá, jakmile něco zjistí. Když konečně položil telefon, všiml si, že kolega na něj hledí. Máš starosti? zeptal se Jančík trochu přihlouple. Vždyť jsi to slyšel. Myslíš si, že někoho má? Podíval se na něho užasle. Někoho... co tím myslíš? No, když někdo nepřijde v noci domů... To ho skutečně vůbec nenapadlo. Ne, že by nemohla mít Eva milence. Trpkost, s jakou dřív nesla jeho skutečné či vymyšlené nevěry, nemusela vylučovat, že se jich sama taky dopouští. Ženy tak uvažovaly, jak věděl. Muži ostatně často taky... Přesto se mu to nějak nezdálo. Já nevím, když máš tyhle starosti... řekl Jančík váhavě. Je tu ta analýza Virexu. Té druhé šarže. Přinesli ji včera, když už jsi byl pryč. Sáhl po papírech, které mu Jančík váhavě podával. Chvíli do nich zaraženě hleděl. Já tohle nechápu, zabručel. Něco tam zřejmě chybí. Koukni se na spektrum na dalším papíru. Není tam PEG. Jak je to možné? Jančík výmluvně pokrčil rameny. Prostě ten stupeň vynechali. Zřejmě zapomněli. Chvíli nedůvěřivě zíral do papírů. Problémy Virexu mu právě teď nepřipadaly příliš důležité. Byla to ale vážná věc. Ví o tom Řehák? Ne, čekal jsem s tím na tebe. To víš, to Řehák nebude chtít slyšet. Ano, to jistě. Přidal, vedoucí poloprovozu, byl Řehákův nejlepší kamarád, pokud ovšem nějaké kamarádství na své cestě vzhůru vůbec uznával. Omlátím mu to o hlavu. To byla silná slova, kterým jistě ani Jančík nevěřil. * * * Řehák byl malé postavy a před lety, když býval jeho aspirantem, byl to štíhlý, málem křehký typ. To ovšem klamalo. Ve skutečnosti své ambice vkládal i do sportu a měl na kontě snad nějaký rekord v čem, to si Orf už teďka nepamatoval. Od doby, co se dal na kariéru, zřejmě přestal sportovat a viditelně přibýval. Jeho malá, dohola ostříhaná hlava na tloustnoucí šíji stále více vypadala jako kulka v nábojnici. To celkem odpovídalo jeho průbojnosti a asi taky nebezpečnosti. Když zaklepal a vešel, vzhlédl Řehák od počítače s podrážděným výrazem, který se ihned změnil v neupřímný úsměv, který nasazoval vždy, když mluvil se svým někdejším školitelem. Tak jak je to s tím Virexem? Zeptal se na nějakou nepříjemnost vždycky dřív, než člověk stačil něco říct. Udržoval si tím jistý náskok nebo převahu. 8

10 K tomu se hned dostanu. Napřed jsem tě ale chtěl požádat... potřebuji nějaký den volna, mám rodinné problémy. Volno? zasmál se Řehák s hraným úžasem. Teď, když tu máme krizi s Virexem? I jako šéf se Řehák pořád ještě smál vysokým hlasem jako v pubertě a doprovázel tenhle výkon lehce hysterickou mimikou. Nikomu ve vedení Intermedu to patrně nevadilo. Konečně byli skoro všichni v jeho věku. S Virexem není žádná krize. Stačí, když se bude dodržovat postup. Řehák předvedl novou pantomimu údivu. Tak jak je možné, že ta druhá šarže... Vynechali druhý stupeň. Nedali tam PEG. Prosím tě. Ty jsi u toho byl? zašklebil se Řehák. Ne. Vyplývá to z analýzy. Podívej se sám. Řehák vzal papíry a chvíli do nich soustředěně hleděl. Už nešaškoval, zřejmě rychle pochopil. Nebyl to hloupý člověk, to mu bylo nutno přiznat. Jenom své schopnosti teď úplně zaměřil na kariéru. Kam se ten PEG mohl ztratit? vrtěl hlavou. Ten se přece ztratit nemůže. Prostě ho tam nedali. Tohle mi bude muset Přidal vysvětlit, řekl tiše. Bylo vidět, jak je mu ta věc nepříjemná. Jedna šarže stála víc než třicet tisíc. Na rozdíl od ústavu, kde se Virex vyvinul, u firmy se počítala každá koruna. Nejspíš na to prostě zapomněli. Když se tam ovšem nedá PEG, pak všechny další... Já vím, přerušil ho Řehák zuřivě. Možná by Přidal měl víc dohlížet, když má teď poloprovoz na starosti. Řekl to schválně. Přidal často vysedával u Řeháka v kanceláři a taky je prý bylo občas spolu vidět v hospodě. Řehák se ještě trochu více vypnul. O to se nestarej. Já si to ohlídám. No jistě, ty jsi šéf. Tak můžu si vzít volno? Cože? Aha, rodinné problémy. Znělo to v jeho ústech jako něco nepřístojného. Jak dlouho na to potřebuješ? Já ještě nevím. Pokud se to bude táhnout, tak si vezmu dovolenou. Řehák ho přejel ostrým pohledem. Dovolenou v Intermedu nemůžeš mít, když si vzpomeneš. To určuje vedení. Už zase dělal ramena. Orf s přemáháním ovládl svou netrpělivost. Vedení jistě pochopí, pokud se člověk dostane do těžké situace. A co to je v tvém případě, pokud se smím zeptat? Na chvíli váhal, zda to říct. Řehák neměl vychování, byl to víceméně buran z vesnice, který se jen rychle naučil pár obratů, které se používaly mezi úspěšnými lidmi. Mohl se nějak vykroutit, ale nakonec došel k závěru, že nejkratší bude říct pravdu. Má žena včera odešla na společenskou akci a do rána se nevrátila. V Řehákově tváři se kmitl náznak úsměvu. To může mít spoustu vysvětlení. Ano, včetně těch nejhorších. Vzali jí mobil, jak jsem zjistil mezitím. Řehák poněkud zvážněl. Volal jsi na policii? K tomu se právě chystám. Zatím jsem obvolával nemocnice. Poslední zbytky laškovného výrazu zmizely z Řehákovy tváře. Tak dobře, řekněme zatím dva dny. Nech ale u Jančíka kontakt. Kývl a vyšel rychle z Řehákovy kanceláře. Vztek, který pociťoval, rychle zase vytlačily starosti. 9

11 * * * Než odjel, zkusil zavolat do svého bytu. Byla tu pořád slabá naděje, že se mezitím Eva vrátila. Telefon ale nikdo nebral. Pak konečně zavolal na policii. To nebylo tak přímočaré, jak si představoval: dostával stále nová čísla nebo ho údajně přepojili, ale zůstal vězet někde v éteru. Nakonec se tou barierou nějak proboural. Orf? přeptal se ho mužský hlas. To je nějaká zkratka? Ne, to je moje jméno. Jiří Orf. Jako ten skladatel, ale s jedním ef. V telefonu bylo chvilku ticho, policista zřejmě zpracovával neobvyklou informaci. No dobře, řekl pak. Co si přejete? Chci ohlásit, že zmizela má žena. Cítil se trochu absurdně, ale nevěděl, jak to má správně říct. Počkejte, já vás přepojím. Při dalším čekání už začal uvažovat, zda to má nějaký smysl. Pak se ale ozval jiný policista, který byl konečně kompetentní. Jak dlouho svoji paní pohřešujete? zeptal se. Včera večer zřejmě odešla na nějakou akci... Zřejmě? přerušil ho podezíravě. Když jsem přišel v sedm z práce domů, už tam nebyla. A víte, kam údajně šla? Něco mi snad den předtím říkala, ale já si prostě nevzpomínám. Snad benefiční koncert, nevím jistě. A pak? No, pak by normálně šla domů. Ponocovat nemá ve zvyku. Takže kdy vy jste ji vlastně viděl naposled? Včera ráno, než jsem odjel do práce. Uvědomil si, že to vlastně jistě neví. Už léta spali každý ve své ložnici. Když ráno vstával, snažil se ji nebudit. Vlastně to nebylo jen z ohleduplnosti. Býval teď ráno nějak podrážděný a do řeči mu nebylo. I nevinné výměny názorů, k nimž někdy ráno docházelo, mohly skončit hádkou. Měl dojem, že ten policista celou dobu počítal, zatím co mlčel. To tedy máme nanejvýš čtyřiadvacet hodin. Pro nás to musí být alespoň osmačtyřicet, abychom ji prohlásili za pohřešovanou a vyhlásili pátrání. Prosím vás, podle televize... Není to dítě ani nějak postižený člověk, který se o sebe nedokáže postarat. Bezmocně chvíli přemýšlel. No ale po dvou dnech už zmizí všechny stopy, ne? Mluvíte, jako by se jednalo o nějaký násilný čin. Máte snad podezření? Ne podezření, jenom se bojím, chtěl by říct. To by ho ale zase odbyli. Vzali jí mobil, řekl místo toho. Když jsem na něho volal, ozval se mi cizí muž. To nemusí souviset. Víte, kolik mobilů je v Praze ukradeno za jediný den? Zdálo se mu, že se policista jenom vymlouvá. Ten se ale po pauze, kterou snad potřeboval na své poznámky, začal podrobně vyptávat na rozhovor s tím mužem. Dalo dost práce vysvětlit mu, že žádný rozhovor vlastně nebyl. Říkal, že na lavičce? Neřekl, kde? Když jsem se ptal, tak zavěsil. To nám moc nepomůže, zabručel. Nakonec policista souhlasil, že tedy to pátrání vyhlásí. Potřebují k tomu fotografii a co nejvíc údajů o tom, kde včera žena asi byla, s kým se v poslední době stýkala. Diář, záznamy 10

12 v počítači, prostě cokoliv, co může zjistit. Orf slíbil dodat všechno, co jen bude moct, a rozloučil se. Budou ji hledat? zeptal se ho Jančík. No, snad. Moc nadšeně se netvářil. Jančík pokýval hlavou. Jednomu známému ukradli auto. Taky ho policie hledala, samozřejmě bezvýsledně. On se nevzdal, chodil prostě po Praze a hledal sám. Člověk by řekl blázen, při tom počtu aut. A představ si, že asi za tři týdny auto našel, třicet metrů od nějaké služebny policie. To jsi mě teda potěšil. Asi to taky bude na mně, abych ženu našel. Rychle s Jančíkem dohodnul, co bude zatím v práci dělat. Pak vyběhl ke svému autu. Když usedal za volant, uvědomil si, že je dnes čtvrtek. Řehák mu dal dva volné dny, s víkendem má tedy čtyři. Bude to stačit? Nevěděl, nikdy nic takového nezažil. * * * Než stačil nastartovat, uslyšel blízko své hlavy klepání. S údivem uviděl Adinu tvář, která se na něho zubila přes sklo. Neochotně spustil okénko. Nejedeš do města? zeptala se. Řehák mě poslal pro nějaký vzorek do Dejvic. A autobus jede až za půl hodiny. Jenom kývl, potom se natáhl a otevřel jí druhé dveře. Ada oběhla předek vozu a vklouzla vedle něho na sedadlo. Pohlédl úkosem, zda si zapnula pás, pak pomalu vycouval z parkoviště. Jindy by intimita její blízkosti v kabině vozu byla vzrušující, příjemná. Teď ho spíš nepříjemně rušila. Snažil se nedat to na sobě znát. Co je to za vzorek, že to tak spěchá? zeptal se. Copak já vím? Řehák přece nikdy nic neřekne, alespoň pokud nemusí, řekla lehce. Mám se zastavit u Kováře, ten prý bude vědět, o co jde. Orf mlčky přikývnul. Řehák skutečně věčně dělal nepříjemné tajnosti, zřejmě ve snaze udržet si převahu. Bůhví, kde se takovým zvykům naučil. Možná to byl prostě takový instinkt úspěšného muže. Ty jsi dnes nějak divný, řekla vedle něho Ada. To ses tak naštval na té oslavě? Krátce se na ni podíval, pak vrátil oči na silnici. Mělo cenu jí něco vykládat? Buďto si své včerejší chování neuvědomovala, nebo se rozhodla to teďka předstírat. Obojí vyšlo nastejno. Mám starosti, řekl krátce. Něco v práci? Potíže s tím Virexem? Zavrtěl hlavou. Měl jí to říct? Proč by vlastně neměl? Nic mezi nimi přece nebylo, konečně včera to jen utvrdila. Jsou prostě kolegové, řekněme přátelé. Ztratila se mi žena, řekl trochu ochraptěle. Jak to myslíš, ztratila? No, včera někam odešla a do rána se nevrátila. Zachytil koutkem oka, jak se po něm podívala, cítil i záblesk její pobavené zvědavosti. Proč jenom nemlčel? Znal přece ženské. Ale to nic neznamená, řekla vesele. Kolikrát já jsem někde zůstala, myslím třeba na mejdanu, a když pak už nic nejelo, tak jsem si schrupla někde v křesle a jela domů ráno. Orf přikývnul. Taky to někdy dělal, když byl v jejím věku. Jenomže jí je o dvacet let víc. A na žádnou oslavu nešla, pokud vím. I kdyby přece jenom šla, tak by mi jistě zavolala. Vzpomněl si na ten mobil a chvíli bojoval zase s tou úzkostí. Ona prostě takové věci nedělá, řekl chmurně. Alespoň celá léta, co si vůbec pamatuju... 11

13 Ada chvíli mlčela. Ty nemyslíš, že někoho má? zeptala se potom opatrně. Orf bezděky stisknul pevněji volant. To nadhodil už Honza Jančík a Řehák si to zřejmě taky myslel, podle toho úsměvu. Myslím si spíš, že se jí něco stalo, řekl do skla před sebe. To by se přece rychle zjistilo. Já nevím, snad. Obvolal jsem záchranku a všechny nemocnice, nikde o ní nevědí. Ohlásil jsem to taky policii, proto jedu domů. Mám jim přivézt nějakou fotografii... Nemyslíš, že to přeháníš? Pohlédl na ni, pak zas rychle na silnici. Co je na tom přehnaného? Viděl, jak zdvihla jedno rameno, přitom hleděla před sebe. Tak mi to připadá. Ty radši myslíš na nejhorší, než abys připustil, že se jí prostě nechtělo vracet se v noci domů. Pomyslel znovu na tu lavičku, kde údajně ležel ten její mobil. Je možné, že tam s někým seděla, snad se i líbala, potom se dala přemluvit, aby šla někam do bytu a tam... Ne, tomu nechtěl uvěřit. To se mi nezdá, řekl zatvrzele. Žena by tohle nikdy neudělala. Chceš říct, že byla vždycky věrná? To tak jistě víš? Pokrčil podrážděně rameny. Vědět to nemůžu, i když si myslím... No dobře, nevím, jen se domýšlím. Ale jsou jistá pravidla, když s někým žiješ, ne? Jsou věci, které prostě neuděláš. Většinou. Třeba je nechceš udělat, ale potom přijde situace, kdy najednou ztratíš hlavu. To jsi nikdy nezažil? Orf mlčel. Možná, že někdy v minulosti ztratil hlavu, jak to říkala. Ale co to mělo společného s jeho starostí? Měl pocit, že do něho Ada jenom rýpe. Je to potvůrka. Tak už jsme v Dejvicích, řekl s úlevou. Měl to být Kovář? Nevíš, v které je teď budově? Pohlédla krátce na něho, pak zase před sebe. Asi jsem se tě dotkla, promiň. Já jsem to nemyslela zle. Jistě. Ale já prostě spěchám, víš? Můžu tě tady vysadit? Nic na to neřekla. Pasivně vyčkala, až přistál u chodníku. Pak beze slova vystoupila. Měl divný pocit, že ji nějak urazil, i když nevěděl, čím. * * * Když zasunul klíč do horního zámku, zjistil hned, že není zamčený. S bušícím srdcem tedy zkusil dolní zámek. Ne, marná naděje. Zřejmě ráno na horní zapomněl. To se mu někdy stávalo, Evě však nikdy. Že by tu tedy byla a zase odešla, bylo prakticky vyloučeno. Se zvláštním pocitem vstoupil do tiché předsíně. Byt jako by se nepatrně změnil tím, že tady Eva delší dobu nebyla. Pár hodin, opravil se v duchu. Ostatně nebyl čas na divné myšlenky. Především musí najít její fotku pro policii a pokusit se zjistit, kam to včera šla. Na chvíli zaváhal, kde hledat. V pokoji měli sekretář, kde pod likérkou byla řada zásuvek, v prvních dvou měli různé dokumenty, v dalších třech měla Eva svoje věci. Tam nikdy nechodil Eva v nich měla zvláštní systém, který mu připadal bez jakékoliv logiky, zato byl ale velmi úpravný a zřejmě kupodivu nenáhodný, takže vždy poznala, když něčím sebeméně pohnul. Teď se ovšem do toho úpravného chaosu chtě nechtě musí ponořit. Na chvíli zaváhal s očima na likérce. Byly tam láhve, které Eva bděle hlídala ne, že by snad mu nějak bránila z nich pít, ale vždycky něco řekla, když pil častěji nebo o něco víc. Časem se z toho vyvinula tichá hra: protože ona hlídala, on se ji snažil různě obelstít, což ona 12

14 zase ihned odhalila. Bývaly z toho krátké střety, které vyvřely a zas se zapomínaly, ovšem jen na povrchu: někde v hloubi se o nich určitě vedly záznamy. Teď tady Eva nebyla, mohl se tedy klidně napít. Už zdvíhal ruku, že likérku otevře, potom si uvědomil, že dnes musí ještě řídit, jednat s policií... Kromě toho, měl takový zvláštní pocit, že by věci nějak ovlivnil, kdyby využil její nepřítomnosti. Sklonil se k zásuvkám. Bylo mu nepříjemné, rýt se v jejích věcech jako by tím, že rozrušoval její pořádek, jí nějak ubližoval. Jenomže žádné fotografie nenacházel. Jak to? Vždyť se tak ráda fotila a v mladších letech trávila snad celé hodiny nad starými snímky. Vždycky prchal před těmi haldami momentek, jimiž se probírala ve stavu zvláštního transu. Jemu nějak nic neříkaly. Ano, byla vždy atraktivní, pořád přece ještě je. Přesto mu na fotkách vždy připadala nějak cizí, stejně jako on a také Jana... Ano, dceři bude muset taky zavolat a nějak sdělit, že se máma ztratila. Ale to zatím počká. Proč ji hned rozrušovat, má určitě jiné starosti. Nejspíš by stejně řekla, že zbytečně blázní byla teď ve věku, kdy se cítila velmi dospělá a rodiče jí připadali málem dětinští. Jediný snímek, který našel v zásuvkách, byla svatební fotografie. Ta byla v téhle chvíli k ničemu, přesto se na ni na okamžik zadíval. Bylo to dvacet let, před několika týdny měli výročí, na které oba zapomněli. Eva na snímku vypadala útle, kamera odřízla ty partie, které už svědčily o pokročilém těhotenství. Neměla příliš šťastný výraz myslela, ačkoliv jí to vyvracel, že si ji bere jenom kvůli dítěti. To nemusíš, říkala ještě krátce před svatbou. My se s Janou protlučeme samy. Věděla, že dítě bude holka, ačkoliv to nikdo neřekl. Měla pro ně i přichystané jméno a měla předem rozmyšleno, do kterých jeslí je bude nosit, aby sama dokončila studia. Dávala usilovně najevo, jak je soběstačná, jak ho nepotřebuje. Ale já přece chci. Copak to nechápeš? Chci tebe i to malé. Nikdy mu zcela neuvěřila, i když se nakonec za něho provdala. Nevěřila, že ji miluje, a možná pod tím dojmem o tom pochyboval také on. Ne, že by mu to zas tak vadilo, moc nevěřil na velké city a navíc měl starostí nad hlavu... Položil snímek stranou. Prohrabal všechny zásuvky, ale až na pár adres, které si dal stranou, nenašel nic, co by mu nějak pomohlo. Proboha, kde měla ty fotky? Byl si jist, že jich tu musí být někde desítky, snad stovky! Šel zase na předsíň a náhodně otevřel jednu z jejích skříní. Visely tam přísně vyrovnané její kabáty, vlevo dva kožichy, které už nějak skoro nenosila, pak dlouhý černý plášť a jiný, temně zelený, které teď nosila do společnosti, a vedle různé kabátky a bundy... Náhle si uvědomil: byly tady oba pláště! Chvíli hleděl zamyšleně na pečlivě vyrovnanou řádku společenských bot. Nebyl si jist, které z nich nosí, podstatné bylo, že neviděl žádnou mezeru. Tedy včera večer nikam nešla a odešla už někdy dřív, možná dokonce ráno. To poznání ho znovu rozrušilo. Kam proboha jen mohla jít? Potom uviděl ve skříni až u stropu důvěrně známou krabici a natáhl se pro ni. Byl jako vždycky nešikovný, krabice se mu vysmekla a spadla dolů. Desítky, možná stovky fotografií se mu rozsypaly u nohou. Díval se na ně chvíli otřeseně, potom k nim poklekl. Nesčetně podob Evy z různých období tu v přítmí předsíně na něho vyčítavě hledělo. Skoro na všech se usmívala, ale zdálo se mu, že ten úsměv má skoro vždy nějak melancholický, možná i trpký rys. Prohrábl rukou hromádku. Většinou byly snímky příliš staré a také její tvář na nich byla moc malá. Nakonec našel dva tři portréty z novější doby a dal si je do kapsy. Pak zbytek nahrnul zas do krabice. Později se snad na ně podívá. III Když vyšel z policejní budovy, uvědomil si nezvyklou únavu a taky hlad. Obojí bylo celkem pochopitelné prakticky v noci nespal, ráno nesnídal a včera večer taky skoro nejedl. 13

15 Přesto měl zvláštní dojem, jako by ty pocity byly jen ozvuk prázdnoty, která se rozevřela jejím zmizením. Ihned sám sebe okřikl: jaképak zmizení! Bude snad ještě věřit na bohy, kteří mu za trest Evu vzali? Tohle je moderní svět lidí, pro jiné, vyšší bytosti tu není místo. Všechno má vždy nějaké rozumné vysvětlení. Eva se nevrátila domů, ale jistě někde je. Možná ji někdo někde zdržuje, možná má sama důvod, proč se nevrací. Možná. Měl pocit, že sám sebe konejší jako nějaké vyděšené dítě. A že tomu ujišťování sám nevěří. Rozhlédl se, kde by se tu mohl trochu najíst. Pod vlivem šetrnosti, kterou se od Evy kdysi nakazil, i když už teď zas měli peněz celkem dost, vlastně moc neznal restaurace tady v centru. Ve všední dny městem jen projížděl z jednoho konce na druhý, většinou metrem. To bylo pořád stejné, ale město na povrchu nad ním se každý den měnilo, obchody stejně jako restaurace mizely a jiné se zas objevovaly. Na chvíli zaváhal, potom se vydal nazdařbůh po chodníku směrem na Perštýn. Z toho, co právě prožil na policii, neměl nejlepší pocit. Najít policistu, s kterým předtím mluvil telefonem, nebylo nic snadného, stejně pak přimět ho, aby si na rozhovor vzpomněl. Zmizení Evy, pro něho děsivý šok, se pro aparát policie stalo prostě jedním z případů, kterých od rána přibylo už několik. Policista, mladší člověk s nevýraznou tváří, vzal od něho tu hrstku fotek, kterou přinesl, zběžně je prohlédl se skeptickým výrazem, pak jednu vybral a ostatní vrátil. Opsal si data narození, adresu, jeho telefon do práce a domů a pak chtěl samozřejmě číslo mobilu. Cože, mobil má přece každý. Cítil se nějak vinen pod tím přísným pohledem, snad trochu podezřelý tím, že nedělá, co je pro všechny samozřejmé... Potom si policista ještě opsal adresy, které mu přinesl a které jemu samému nic neříkaly. To všechno s výrazem, z něhož by bylo možno usoudit, že je to stejně všechno marné. Nenašel diář, ani neví, jestli žena takovou věc má? Žádné záznamy v počítači, čerstvé y? Orf musel přiznat, že na tohle ani nepomyslel. Rozloučil se s tím, že znovu zavolá, pokud sám něco zjistí. A hlavně sdělí číslo mobilu, pokud to policista neřekl, ale jistě mínil přece jen přijde k rozumu a nějaký si koupí... Našel nějaké bistro, vlastně do něho bezděčně vešel při průchodu pasáží. Koupil si předraženou obloženou bagetu a k tomu kolu. Byl by si raději dal pivo, sladce mýdlovou chuť koly moc nemiloval, ale bude muset řídit. Sedl si v rohu ke stolku a zakousl se do housky. Ta také měla nějak divnou, jako by zatuchlou chuť, ale měl hlad a tak ji usilovně žvýkal. Přemýšlel, co teď dál. Měl těch několik adres. Všechny z nich policii nedal, snad kvůli pocitu, že nějak asi souvisejí s tím, co Eva nazývala podnikáním. S tím Eva začala po dvou měsících deprese z marných pokusů najít vhodné zaměstnání. Měl tehdy radost, když najednou ten mrtvý výraz v jejích očích nahradil až trochu horečnatý třpyt, když se ztraceně nevláčela po bytě, ale energicky prohlížela šatník, zkoušela před zrcadlem nový účes, pak vyrážela do města. Jenomže potom přišly řeči o tom podnikání. Měl vždycky pocit, že s ním není všechno v pořádku ne, že by byla schopná čehokoliv zlého, byla spíš naivní a nechala se možná vtáhnout do akcí, které nebyly zcela čisté. Hned zpočátku, když se o její aktivity ještě trochu zajímal, odpovídala mu mlhavě, někdy i posměšně a trochu podrážděně, když se ptal na detaily. Třeba jak pronajala byt, který zdědila po tetě. To jistě nebylo nic špatného. Ale proč ty divné záhady, které trousila jenom v náznacích musela předstírat, že v bytě bydlí ona a ne nájemníci, pak tam zas byl přihlášen někdo, kdo tam nebydlel... Mohlo to souviset s tím jejím zmizením? Sotva, bylo to víc než před rokem, nebo o něco dřív. Přesto teď litoval, že se už tehdy více neptal, že vždycky přestal poslouchat, když o tom trochu mluvila. Máte tu volno? ozvalo se nad ním. S trhnutím vzhlédl a pak přikývl. Nějaká celkem hezká dívka s pohárem a bagetou, jakou on právě dojídal, dosedla na protější židli. Na chvíli zauvažoval, zda s ní má začít rozhovor, ale dřív, než ho něco napadlo, nasadila si sluchátka přehrávače a ještě z batůžku, 14

16 který shodila s ramen na zem, vytáhla nějaký barevný časopis. Chvíli ji pozoroval, jak si štíhlou nohou, přehozenou přes druhou, komíhá v rytmu hudby, která ze sluchátek slabě dolétala k němu, s chutí přitom ukusuje z bagety a zapíjí ji nejspíš taky kolou, aniž by zdvihla oči od barvité stránky. Byla úplně soběstačná, zcela vnořená do svého vlastního světa a on byl pro ni sotva víc, než nějaká část zařízení bistra. Na chvíli si zas vzpomněl, jak ho včera na oslavě mladí prostě tiše vyloučili, pak tu vzpomínku potlačil. Pomyslel na Janu, která možná právě tak zasedla v nějakém bistru v Edinburgu, podobně soběstačná ve své mladé existenci. Když s ní naposled mluvil telefonem, jen se smála jeho starostlivým otázkám. Když jí nabízel peníze, odmítla, že prý stipendium stačí. Bude jí muset zavolat, nebo alespoň poslat . To ale později. Teď šlo o to, co dělat dál. Nevěděl skoro nic o životě, který Eva v posledních letech vedla, zatím co on byl v práci nebo na cestě nebo večer znuděný u televize. Vlastně teprve teď si to skutečně uvědomil. Jak to? Copak mu byla lhostejná? Určitě ne! Říkal jste něco? Překvapeně vzhlédl. Dívka naproti němu sňala sluchátka, z kterých teď tryskaly jakési skřeky, a dívala se na něj upřeně. Já? Ne... asi jsem mluvil jenom se sebou. Trpíte samomluvou? Dívala se zvědavě, jako by čekala, co ještě udělá. Většinou ne, řekl zaraženě. Něco jste ale říkal. Mám problémy. Celou noc jsem nespal. Na to je dobrý lexaurin. Zvedla se, posbírala svoje věci a odešla, aniž by na něho pohlédla. Díval se za ní s jakýmsi pocitem ztráty. Byl zase sám. Potom pohlédl na stůl před sebou. Na tácku zůstal podstatný kus bagety, který nedojedla. Najednou pocítil hlodavý hlad. Rychle se rozhlédl a pak se toho kousku zmocnil. Zakousl se do bílé střídy, která mu najednou připadala velmi chutná. Zhltl ji ve velkých, až trochu bolestivých soustech. Zase se rozhlédl. Nikdo se na něho naštěstí nedíval. Začal zas myslet na Evu. Občas nějaké věci říkala padala různá jména, která vzápětí zase zapomínal. Nechtěl nic vědět o tom světě, v kterém se zřejmě točily velké peníze, snadno vydělávané a stejně snadno utrácené. Evu však zřejmě neodolatelně přitahoval. Kroužila kolem něho jako můra kolem lampy, až se spálila... Ne, to si nesmí připustit! Eva je jistě v pořádku, jenom je někde, kam teď nevidí, nejspíš v tom světě podnikání, který odmítal. Nebyl to jeho svět, on tvrdě pracoval a celkem slušně vydělával. Že si s ním Eva začala, byla tak trochu zrada. Dost jí to zazlíval a hlavně nechtěl mít nic společného s těmi panáky, s kterými trávila všechny ty rauty, večírky a benefiční akce. No prosím, měli peníze, patrně více peněz, než si uměl představit a co? Byli mu prostě všichni protivní. Jenomže teď se Eva ztratila a on ji musel najít. Prostě si nedokázal představit, že by ji najednou neměl. Patřila k němu, byla vlastně jeho částí kdyby měl o ni přijít, bylo by to jako amputace. Ano, měl všelijaké nápady, načas byl trochu zamilovaný do té falešné Ady, dokonce i ta dívka, co seděla naproti, v něm na okamžik vzbudila nutkání... Ale všechny ty úlety byly možné jen na pozadí jistoty, že tady samozřejmě Eva je. Tu hrůzu, že by nebyla, si nedovedl představit. Proboha, co měl dělat? Bezmocně se rozhlédl. Bistro bylo plné mladších lidí, někteří jenom osaměle ukájeli hlad, jiní se oživeně bavili, ve dvojicích nebo ve skupinkách, většinou s nezbytnými mobily u ucha nebo v klíně. Všichni si zřejmě měli velice mnoho, co říct, svět kolem něho přímo vibroval horečnou komunikací, jen on tu seděl jako vyvržený na nějakém ostrově. Cítil se náhle hrozně osamělý. 15

17 Násilím překonal tu pasivitu. Nahmatal v kapse kartičku nějaké navštívenky. JUDr. Josef Hanuš, reality Olivín. Podivné jméno realitní kanceláře. Ale adresa důstojná, na Malé Straně. Nevěděl, kde má začít s hledáním, tedy to zkusí s panem Hanušem. * * * Na Malou Stranu by byl nejspíš došel pěšky dřív, tak se mu alespoň zdálo, když se tiše vztekal zase v jedné v koloně. Nakonec ale dorazil, našel tu malou uličku a vtěsnal svoji malou felicii mezi naleštěné limuzíny, kterých stála hustá řada podél chodníku. Olivín sídlil v domě, který vypadal jako omšelý palác, spolu s nějakou advokátní kanceláří a někým, kdo se nazýval finančním poradcem. To všechno hlásaly diskrétní mosazné destičky, umístěné vedle vchodu. Otevřel dveře s pocitem, že vstupuje do světa, do kterého nepatří. Ten dojem v něm posílil výtah, skoro zbytečný pro třípatrovou budovu. Rozlehlá kabina, matně zářící mosaznými ozdobami, se s ním důstojně rozjela a vzápětí se zastavila v prvním patře. Přímo naproti výtahu měl starobylé, ale dobře zachovalé dveře se zářící mosaznou deskou. Ozdobné písmo znovu hlásilo, že tady sídlí Olivín, pod tím menšími typy bylo jméno JUDr. Josefa Hanuše. Po krátkém zaváhání zaklepal a stiskl kliku. Místnost, do které vstoupil, byla kompromisem mezi palácem a moderní kanceláří: velice dobře zachovalý kazetový strop, na stěnách, potažených krémovými tapetami, patrně starožitné obrazy, na zemi perský koberec a na něm nábytek, který působil dojmem stylovosti, leštěné stoly ale nesly počítače, kopírky a tiskárny a samozřejmě telefony. Co ho však na chvíli zbavilo řeči, byly dvě ženy, které u těch počítačů seděly a nyní k němu vzhlédly s vyčkávavým výrazem. Obě se mu v první chvíli zdály neuvěřitelně krásné ta starší, kolem čtyřicítky, spíš takovým zralým, pěstěným způsobem, ta mnohem mladší zase vypadala svěží jako jarní ráno někde v zahradě. A navíc obě byly oblečeny v šatech, jaké se často nevidí a které působily dojmem prosté, tedy drahé elegance. Co pro vás můžeme udělat? zeptala se starší žena sytým altem. Já... jdu za panem Hanušem, skoro zakoktal. Teď, když přistoupil blíž, viděl, že jejich krása aspoň částečně je dílem kosmetiky. Máte s ním dohodnutou schůzku? Ne... Je to narychlo a spěchá to. Poněkud zdvihla dokonale vykroužené obočí. Pan doktor Hanuš tady dneska není, bohužel. A můžete mi říct, kde bych ho mohl najít? Teď viditelně zaváhala ona. Snad kdybyste mi naznačil, o jakou věc jde... Je to osobní. Ano? A velmi naléhavé. Zdálo se, že o tom usilovně přemýšlí. Když promluvila, znělo to tak, jako by ji k tomu někdo nutil. Pan Hanuš je dnes doma, dělají mu tam nějaké úpravy. Snad kdybyste mi dal svou vizitku, mohu mu zavolat... Já bohužel vizitku s sebou nemám. Jmenuji se Orf, ale mne on nezná. Jde o mou ženu, Evu Orfovou, kterou určitě zná. Okamžik váhala, pak přikývla a zdvihla telefon. Po delší době promluvila. Pane doktore, tady je Renáta. Je tady u nás v kanceláři nějaký pan Orf, který prý s vámi musí naléhavě mluvit. Osobně. Jde prý o paní Evu Orfovou, která snad s vámi někdy jednala. Chvíli naslouchala, pak zdvihla oči. 16

18 Pan Hanuš říká, že s žádnou paní Orfovou nikdy nejednal. Mám tady jeho vizitku, ukázal. Pozorně pohlédla na kartičku, jako by chtěla poznat, zda je pravá. Má vaši vizitku, řekla do telefonu. Navrhl, že by to snad mohl říci panu Hanušovi sám, kdyby mu na chvíli půjčila telefon. Ale zdálo se, že ho snad neslyší. Po chvíli zavěsila a zdvihla hlavu. Můžete za ním přijet, ale jenom na chvíli. Má velice nabitý program. Žádost o adresu vyvolala zase váhání, ale nakonec ji dostal. Černošice? Čekal něco více reprezentativního. Jako kluk tam jezdíval, jeho strýc měl v Černošicích chatu u vody. Nu, možná, že se od té doby věci změnily. * * * Černošice, Dobřichovice, Řevnice, Hlásná Třebáň, Karlštejn, říkal si, když ujížděl po D4 a jenom doufal, že tam bude někde výjezd a že ho roztržitě nemine. Ta jména měla pro něho docela zvláštní magii, když býval kluk. Když jezdil od strýce z Prahy vlakem zpět do Zdic nebo naopak, byl vždycky napjatý, zda Karlštejn tam na svém místě mezi vrchy pořád ještě je a zda ho uvidí. Vystupoval vždy jenom na chvíli, tajemně ukázal své věže jako z pohádky a pak se zase skryl. Když byl úplně malý a jezdil s rodiči, věřil tomu, že se hrad ukáže jen, pokud chce, a že se umí schovat, pokud nemá zrovna náladu. Později tomu samozřejmě nevěřil, ale stejně čekal s napětím, zda ten hrad uvidí. Před pěti nebo šesti roky také jezdívali s Evou touhle drahou, na Karlštejn nebo ještě spíš do Srbska, o sobotách a nedělích. Byl tenkrát dlouhý, neuvěřitelně teplý podzim a oni vždycky vylezli od dráhy do kopců na nějaké docela liduprázdné místo a tam si udělali nahý piknik. Někdo jim tenkrát půjčil jednu knížku, v které se pořádaly nahé pikniky, odtud ten nápad. Napřed jen prožívali zvláštní vzrušení z nahoty vprostřed přírody, pak se v nich náhle probudila touha a tak se spolu milovali ve vysoké trávě, nejprve něžně, potom stále prudčeji a bez zábran. Ve chvíli vyvrcholení měl zvláštní pocit, jako by se spolu milovali někde v povětří. Pak dlouho mlčeli a jenom oddychovali. Věděl, že ona cítí totéž jako on. Bylo to, jako by se nově našli po tolika letech manželství. Ležel tehdy, když se to stalo poprvé, poněkud otřesený z toho zážitku a hleděl dolů do údolí na řeku třpytící se mezi kosmatými svahy lesa. Potom ucítil její dlaň na nahém rameni. To bylo zvláštní, viď, řekla tiše. Myslíš, že to bylo tou přírodou? Nevím, možná. Nebo jsme byli předtím hloupí. Zasmála se a přitiskla se k němu. Díval se dolů do kraje a potom zase na nebe, po kterém tiše plula jednotlivá bílá oblaka. Bylo mu nějak smutno, ačkoliv ho ten zážitek předtím obšťastnil. Snad litoval těch let, po něž se pořád marně hledali a vzájemně se sobě vždycky v něčem odpírali. Nebyli nijak nešťastní, aspoň pokud mezi ně nevstoupila jeho nevěra, ať skutečná nebo jen domnělá. Ale až dosud nezažili takto zcela bez zábran a přitom jaksi nevinně své pohlaví. Zdálo se tehdy, že jim tuhle milost nelze odejmout, že teď už vždycky bude jejich milování, jako by v něm do nich vstoupil bůh. Jenomže nebylo. Dvakrát či třikrát to byl ještě silný zážitek, pak novost vyprchala. Dokonce potom spolu delší dobu nespali, jak se jim nechtělo jíst drobty po tom, co zažili hostinu. Trhl sebou, když náhle viděl nápis Černošice. Po dvou kilometrech přišel výjezd. Sjel po něm a po krátké cestě loukami a poli začaly po obou stranách vyvstávat honosné vily. Hledal tu Hanušovu podle čísla, které dostal od Renáty v kanceláři Olivínu, ale dlouho marně. Nakonec si ji musel nechat ukázat. Vypadala jako malý hrad, částečně od silnice zakrytý hustou řadou tují. Před plotem z kamenů a kovaného železa stály dvě dodávky nějaké firmy, 17

19 nikdo však u nich nebyl. Vylezl z auta a díval se chvíli přes branku. Byl tam vjezd pro auta a vedle cesta pro pěší, obojí vykládané bílým kamenem, a kolem nakrátko střižený trávník s ozdobnými keři. Všechno tu doslova dýchalo bohatstvím. Překonal ostych a rozhodně stiskl knoflík zvonku. Nějakou dobu se nic nedělo, až myslel, že snad zvonek nefunguje. Zkusil kliku branky, ale bylo zamčeno. Pak uviděl nějakou zavalitou postavu v černém oblečení, jak se blíží od vily. Nějak se mu nezdálo, že to je vládce toho zámku. Já jdu za panem Hanušem, řekl mu, když byl muž na doslech. Muž došel k brance. Měl nevlídnou, spíš hrubou tvář. Vy jste? Inženýr Orf. Pan Hanuš o mně ví. Muž mlčky pokývnul, odemknul branku, potom ustoupil. Počkejte, já vás dovedu, řekl mu velitelsky. Zamknul zas branku a vedl ho do vily. Teď zblízka viděl, že je vila ještě větší, než se domníval. Strážný tak aspoň vypadal ho zavedl do velké haly s mramorovou podlahou, na které byla jen tak nepořádně rozestavena stylová křesla. V protější stěně byl rozměrný krb, na stěně starožitné obrazy. Počkejte tady, přikázal mu člověk v černém. Byl by rád věděl, jestli povýšenost, s níž se k němu tenhle člověk choval, vyplývá z jeho relativní chudoby, kterou vyčetl z jeho oblečení nebo značky auta. Zvláštní, nikdy se jako chudák necítil, i když věděl, že jsou v zemi lidé nepoměrně bohatší. Měl všechno, po čem toužil nebo spíš nevěděl o ničem, co by skutečně silně chtěl a co by mohl mít při větších příjmech. Co tady kolem sebe viděl, působilo trošku jako v pohádce. Takovou vilu on nebude jistě nikdy mít. A co? Co by s ní dělal? Dřív, než stačil tohle domyslet, otevřely se na opačném konci dveře a vešel Hanuš. Nepochyboval, že je to on. Měl na sobě sako z anglického tvídu s těmi absurdními koženými fleky na loktech a k tomu přesně sladěné kalhoty z měkkého flanelu. Byl nevelký a mnohem mladší, než by čekal při tom bohatství, které už stačil nahromadit: pětatřicet, nejvýš čtyřicet. Přál jste si se mnou mluvit? Zeptal se takovým tím hladkým hlasem, jaký asi užívají obchodníci. V úzké tváři měl náznak úsměvu, ale jeho oči byly studené a bdělé. Přišel jsem kvůli svojí ženě, Evě Orfové. Chtěl jsem se zeptat, jestli jste ji včera nebo v posledních dnech neviděl. Ale já žádnou paní Orfovou neznám. No, někdy jste s ní musel mluvit. Měla vaši vizitku a podle toho, kde ji měla, to nebylo náhodou. Hanuš ještě poněkud zpozorněl. Okamžik mlčel a vypadalo to, že odhaduje, jak je nebezpečný tenhle návštěvník. Snad, kdybyste mi trochu naznačil, o co vám jde... řekl pomalu. Má žena zmizela. Viděl, jak Hanuš sebou lehce trhnul. Přesně řečeno, včera někdy, možná odpoledne, odešla a nevrátila se. Ani v noci, ani dneska. Hledá ji policie, ale víte, jak to bývá s jejich hledáním. Tak se pokouším zjistit, kdo ji viděl, mluvil s ní... Já jsem to jistě nebyl, řekl Hanuš rychle. Měl odmítavý, přitom jako by úzkostný výraz. Bylo zřejmé, že od něho se jen tak snadno něco nedozví. No dobře, ale mohl byste mít nějaký typ, s kým se má žena stýkala. Já spíš, než vy? Jste přece její manžel, jak jste naznačil. 18

20 Řekl to tónem, jako by docela nevěřil, že to tak doopravdy je. Orf bezmocně rozhodil ruce. Ano, ale jak to říct... Prostě žena měla určitý okruh života, řekněme podnikání. Do toho jsem se nemíchal a taky neznal lidi, s kterými se v téhle souvislosti stýkala. Já mám svou práci, celkem náročnou a už jsem neměl energii... Nedopověděl. Jemu samému ta jeho slova zněla falešně. V té energii to určitě nebylo. Já vás docela chápu. Rád bych vám pomohl, ale opravdu nevím, jak. Zřejmě jsem se s vaší ženou někdy setkal, když má mou vizitku. Ale to jméno... prostě se mi nevybavuje. A přitom je dost neběžné, to bych si jistě pamatoval. Náhle měl nápad. Sáhl do kapsy a vytáhl fotografie, které policista nechtěl. Možná se vám vybaví podoba, strčil mu snímky pod nos. Ne, že by Hanuš sebou trhnul. Ale přeběhl mu výraz po tváři, který prozrazoval, že ji poznal. Nic však neřekl. Přece ji znáte, nebo ne? Hanuš okamžik váhal. Orfovi zabušilo srdce. Po ženě pátrá policie, řekl zuřivě. Pokud to neřeknete mně, budete muset mluvit s nimi. No tak, poznáváte ji? Ano, snad, řekl Hanuš neochotně. Ale fotka může mýlit. A pokud ne? Pak je to Eva Landová. Říkal jste přece Orfová. Teď zase ztuhl on. Nebýt častých a víceméně nepříjemných návštěv u Eviných rodičů, asi by to jméno byl už dávno pozapomněl. Landová se má žena jmenovala za svobodna. Nevím, proč tohle jméno používá, ale je to jistě ona. Tak ji tedy znáte. Hanuš zas viditelně váhal. Nebyl to jistě typ, který rád dává informace, které nemusí. Měli jsme kdysi jednání, řekl potom zdrženlivě. Zprostředkoval jsem koupi nějakého bytu, vlastně dvou. To ale skončilo už asi před půl rokem. A od té doby jste ji neviděl? Hanuš se rozhlédl, jako by čekal na nějaké vysvobození. Bylo vidět, že se mu nechce odpovídat. Podívejte se, já nemám čas na nějaké tance mezi vejci, řekl Orf. Už jsem vám řekl, když to neřeknete mně, bude se ptát policie. Vy jste ji viděl někdy nedávno, že je to tak. Jinak byste ji takhle snadno nepoznal. Hanuš zas sebou nepatrně trhnul. Pak pohnul rameny, jako by ho sako tísnilo. Nu, chodila sem občas na večírky. S nějakým partnerem? Zdvihl mlčky oči s výrazem, kterému bylo těžké rozumět. O to mi nejde, nejsem žárlivý, zavrčel Orf. Jistě ne víc, než většina. Ptám se jen proto, abych našel lidi, kteří o ní mohou něco vědět. O žádném partnerovi nevím. Jezdila sem vždycky s Veronikou Veselou a s ní se taky vždycky vracela, alespoň pokud vím. To jméno Veselá mu něco říkalo. Vytáhl z kapsy svoje poznámky. Ano, to jméno tady mám. Jsou tu dvě adresy, jedna Vinohrady, druhá v Nuslích. Bydlí na Vinohradech, řekl Hanuš. Vypadal, jako by chtěl něco dodat, ale nic už neřekl. Já se tam za ní podívám. Můžete mi říct, kdy jste mou ženu tedy pro vás paní Landovou naposled viděl? Hanuš pozdvihl oči ke stropu, jako by vzpomínal. To je určitě aspoň týden. Teďka si vzpomínám, bylo to ve čtvrtek, to jsem tu oslavoval ukončení první fáze úprav vily. 19

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let)

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) JAOS povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) Kapitola I. Jak to začalo a jak to u nás vypadá? Proč zrovna já? Koukej, ať už jsi zpátky v regenerační komoře! řekl nějaký hlas, když

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Nikdo si mě za celý týden ani nevšiml. Jsem jen další nová studentka na nové škole. Přestoupila jsem z té minulé z toho důvodu, že se

Více

A jakmile stanula nad bílou kaluží, jasné světlo rázem zhaslo. Dívka se souhlasně podívala na svůj stín. Dobrá práce, řekla mu.

A jakmile stanula nad bílou kaluží, jasné světlo rázem zhaslo. Dívka se souhlasně podívala na svůj stín. Dobrá práce, řekla mu. Kapitola 2. ARIA Venku bylo zataženo. Žádná modrá obloha, ani slunce, ani stín. Proto bylo tak zvláštní, když se uprostřed parkoviště před nemocnicí jeden stín objevil. Nejdřív to byla jen taková skvrna,

Více

Josífek byl už opravdový školák,

Josífek byl už opravdový školák, 1 Josífek byl už opravdový školák, prvňáček. Ale hlavně byl zvědavý malý kluk. Stále si něco vymýšlel, občas nerad poslouchal a taky často lhal. Nic nepomohlo, že začal chodit do školy. Nepomohlo, ani

Více

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w.

Více

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve

Více

Telefonní budka. Varovný telefonát

Telefonní budka. Varovný telefonát MEZI NEBEM A ZEMÍ Mezi nebem a zemí Telefonní budka Tohle se prý stalo nedávno, někde na Kladně. Jednu mladou dívku právě proti její vůli opustil přítel a k tomu se přidaly jak problémy ve škole, tak

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

Růžová víla jde do města

Růžová víla jde do města Růžová víla jde do města V Růžovém lese žila s maminkou, tatínkem a dědečkem v malé chaloupce Růžová víla. Jednoho dne se procházela po kraji lesa a zasněně hleděla na nedaleké město. Jakpak to tam asi

Více

Co byste o této dívce řekli?

Co byste o této dívce řekli? Co byste o této dívce řekli? Jaké má vlastnosti? Co dělá? Jaká je to žákyně? Z jaké pochází rodiny? Upřesníte ještě něco v charakteristice této dívky? Doplníte teď něco na charakteristice dívky? Kdo by

Více

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude.

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude. 1. OSLAVA Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen. Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála v zářivém kuželu slunečního světla v takovém tom oslepujícím

Více

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera Když mladý muž Neměl by vůbec nic. stejného smýšlení. slyšel ropuchu mluvit tak odvážně a logicky, beznadějně se zamiloval. Od té doby se pokaždé, cestou ze školy u ní zastavil na kus řeči. Jednoho dne,

Více

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5 Klasické pohádky Medvídek Pú Page 1/5 Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou napřed, bum, bum, bum. Jinak to ani neumí, ale někdy mu připadá, že to přece jen musí jít taky jinak,

Více

Jediné dovolené, o kterých vážně chci něco slyšet, jsou ty, co se NEPOVEDLY. To mi potom aspoň není líto, oč jsem přišel.

Jediné dovolené, o kterých vážně chci něco slyšet, jsou ty, co se NEPOVEDLY. To mi potom aspoň není líto, oč jsem přišel. PROSINEC Neděle Když vám někdo vypravuje o své dovolené, nejhorší je, že se musíte tvářit, jako byste měli radost S NÍM. Nikdo totiž nestojí o to, poslouchat vyprávění o zábavě, kterou sám NEZAŽIL. ZíV

Více

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá-

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá- Soutěž Následujícího dne v šest hodin ráno se Halvar a Vike posilnili několika miskami ovesné polévky, kterou matka Ylva uměla tak výborně vařit, a vydali se k hromadám kamení. Mezi oběma hromadami byl

Více

Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3

Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3 Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3 Jak dělat potíže, aniž by ses do nich sám namočil, jak řídit školu a být

Více

"Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně.

Marcela, představila se nejistě a téměř kajícně. "Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně. "Ivan Toman," zareagoval stereotypně jako po každém zazvonění telefonu, a teprve poté si uvědomil, kdo volá. "To jsi ty, Marcelo?" nechtěl věřit tomu,

Více

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam FAJN TROCHU OČISTNÉ ANO Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam se chtěl zamyslet nad možnými důsledky. Ve světle její reakce považoval za nutné to probrat detailněji. Nekaz to kouzlo, požádala

Více

PES V NEBI. Dobrý den, povídá muž. Copak to tady prosím je?

PES V NEBI. Dobrý den, povídá muž. Copak to tady prosím je? PES V NEBI Muž putoval se svým psem. Věděl, že už je mrtvý a směřuje k nebi. V tom okamžiku se před ním zjevila nádherná zlacená brána a u ní stál a usmíval se fousatý stařík v bílé kápi. Dobrý den, povídá

Více

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti.

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti. Kapitola 1 Už to máš? zeptala se Olivia Abbottová mámy. Olivii se konečně podařilo přimět tátu, aby si dal pauzu od svého pravidelného úterního maratonu tai-či tím, že mu zatřepala pompony přímo před obličejem,

Více

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky.

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky. Neviditelnost Tomáš Dušek Byl jsem na kontrole. Našli mi v krvi zbytkový alkohol a špatný cholesterol. Ptal jsem se své doktorky, co to znamená. To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď

Více

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Samuel van Tongel. Nevinnosti I Samuel van Tongel Nevinnosti I Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech

Více

Potrestat nebo nepotrestat

Potrestat nebo nepotrestat 3 Potrestat nebo nepotrestat Náš třetí seminář ještě nezačal. Lidé byli pořád seskupeni do malých hloučků a hluboce zabraní do konverzace. Zaslechla jsem útržky vět. Za to, co řekla, má měsíc domácího

Více

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33 V poslední době se vám velmi daří. Vydali jste novou desku, sbíráte jedno ocenění za druhým a jste uprostřed vyprodaného turné. Co plánujete po jeho zakončení? 1 / 6 Turné se sice blíží ke svému závěru,

Více

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva 10. Omluva Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz Podívej, kdo sem jde, upozornil Štefan přítele. Ten se napřímil a pohlédl k cestě. Po ní pomalu přicházel Viktor. No, ty lenochu, zasmál se mu Gimo naproti, když

Více

poznejbibli biblické příběhy pro děti

poznejbibli biblické příběhy pro děti Vyplň následující údaje Věk: Datum narození: Jméno: Adresa: Vedoucí skupiny: 1. Příběh: Slepec vidí poznejbibli biblické příběhy pro děti Přečti si: Lukáš 18,35-43 Klíčový verš: Lukáš 18,43 Požádej někoho,

Více

Tohle byla jedna z mnoha etap jejího života, která měla brzy skončit. Alespoň tak jsem to vnímala a bála se toho, že to skončí příliš brzy.

Tohle byla jedna z mnoha etap jejího života, která měla brzy skončit. Alespoň tak jsem to vnímala a bála se toho, že to skončí příliš brzy. Tohle byla jedna z mnoha etap jejího života, která měla brzy skončit. Alespoň tak jsem to vnímala a bála se toho, že to skončí příliš brzy. Nedokázala jsem si představit život bez ní a to i přesto, že

Více

Ondřej, mamka a děda Meda se třemi psy

Ondřej, mamka a děda Meda se třemi psy Ondřej, mamka a děda Meda se třemi psy Když bylo Ondřejovi pět a mamka se ho zeptala, co by si přál k narozeninám, okamžitě vyhrkl: Mami, kup mi psa! Ale Ondro, moc dobře víš, že pejsek potřebuje péči,

Více

Fialová holčička ZŠ Kamenice Barbora Koppová

Fialová holčička ZŠ Kamenice Barbora Koppová Fialová holčička ZŠ Kamenice Barbora Koppová Seznámení s autorem: Na okraj bych se Vám ráda představila. Mé jméno je Barbora Koppová a bydlím nedaleko Prahy. Ke psaní jsem se dostala z povinnosti. Snažila

Více

Binky a kouzelná kniha Binky and the Book of Spells

Binky a kouzelná kniha Binky and the Book of Spells Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

Více

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE Leden 2012 Motto: Učíme se pro život Obsah : Beseda s policií.........1 Sportovní dopoledne..........2 INFO ze ZŠ a MŠ v nemocnici..3-4

Více

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla Jednoho dne na jeho límci. tento malý hmyz ven, měl učitel narozeniny. Ti lidé se zase předem domluvili: Co kdybychom vyhlásili soutěž o nejlepší oblečení jako dárek na učitelovy narozeniny? Musely ho

Více

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo!

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Ahoj kamarádi, tak co říkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kteří malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Vždyť je to ostuda, když se lidi k sobě chovají tak surově

Více

Jak tak bloudila lesem, objevila se před ní najednou babička. Byla celá shrbená, na zádech nesla dříví a samotnou ji nohy sotva nesly.

Jak tak bloudila lesem, objevila se před ní najednou babička. Byla celá shrbená, na zádech nesla dříví a samotnou ji nohy sotva nesly. Jak tak bloudila lesem, objevila se před ní najednou babička. Byla celá shrbená, na zádech nesla dříví a samotnou ji nohy sotva nesly. Neměla bys něco k jídlu, holčičko? zeptala se Sněhurky unaveně. Celý

Více

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý.

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý. Dnes ráno se mi vstává líp. Hlava mě nebolí a dokonce se mi už ani nemotá. Jsem desátý den po otřesu mozku a stále špatně spím. V nákupním centru nás s dcerou napadl cizí vyšinutý chlap a poranil mi krční

Více

Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko

Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko e- kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena.

Více

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky 2. Lekce klavíru Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky klavíru, svírala noty a snažila se potlačit napjaté chvění, které před lekcemi cítívala. Windy! Pojď dál, pojď dál! Drobná, elegantně oblečená

Více

Sdružení řidičů představí v rozhovoru další řidičku, neboli něžné stvoření za volantem.

Sdružení řidičů představí v rozhovoru další řidičku, neboli něžné stvoření za volantem. Sdružení řidičů představí v rozhovoru další řidičku, neboli něžné stvoření za volantem. Romana Kodešová je jméno slečny z východních Čech. Vzhledem k tvému věku mám na jazyku dotaz, zdali byla tato práce

Více

Výborně! Těším se na setkání

Výborně! Těším se na setkání Výborně! Těším se na setkání zítra! Ahoj, jmenuji se Sema! Přišla jsem do Maďarska před několika měsíci, před nedávnem jsem začala řídit křesťanské společenství, které jsme založili s mými krajany. 143

Více

Petra Soukupová. K moři

Petra Soukupová. K moři Petra Soukupová K moři Brno 2011 Petra Soukupová, 2007 Host vydavatelství, s. r. o., 2007, 2011 (elektronické vydání) ISBN 978 80 7294 420 0 Rodičům PETROVY DVĚ ŽENY 1/ Petr a Magda se potkávají Magda

Více

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz František Ber Jak Ježíšek naděloval radost e-kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

Více

Jana Javorská PROČ ŽENY NEKOUŘÍ DOUTNÍKY. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Jana Javorská PROČ ŽENY NEKOUŘÍ DOUTNÍKY. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz 1 Jana Javorská PROČ ŽENY NEKOUŘÍ DOUTNÍKY 2 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w. k o s m a s. c z, U

Více

No dobře, je pravda, že není ani nudný. V tu chvíli přišla do třídy Margaretina učitelka, aby si promluvila s naším učitelem, což bylo dobré, protože

No dobře, je pravda, že není ani nudný. V tu chvíli přišla do třídy Margaretina učitelka, aby si promluvila s naším učitelem, což bylo dobré, protože 1. KAPITOLA Všimla jsem si, že učitelům se často pletou slova zajímavý a nudný. Ale když náš učitel řekl Třído, teď vám povím o jednom zajímavém projektu, stejně jsem ho začala poslouchat. Naše škola se

Více

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda a věděl proč. Levou zadní tlapku měl malou a hubenou, vypadala spíš jako uschlý vrbový lístek než jako pořádná myší noha, a tak si každou cestu musel předem

Více

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých šišky vypadají jako velké hnědé knoflíky. V lese zavládlo

Více

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské.

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské. 1. kapitola (Petra) Stojím na chodbě budovy FSV UK a snažím se zorientovat v plánku. Nervózně si přitom pohrávám s propiskou. Náhle za sebou uslyším povědomý hlas: Honzo, kolikrát jsem ti říkal, že nechci,

Více

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM ČTVRTÁ ITERACE Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM HLAVNÍ CESTA Do střechy elektromobilu bubnoval déšť. Tim cítil, jak ho brýle pro noční vidění nepříjemně tlačí do čela.

Více

Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a

Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a čemu jsme se naučili. Máma s tátou mi říkali, že se

Více

Pohádkové povídání. - pro děti i dospělé -

Pohádkové povídání. - pro děti i dospělé - Pohádkové povídání - pro děti i dospělé - Knížka Pohádkové povídání vznikla v roce 2009 v rámci výzkumné práce: Problematika znakového jazyka a možnost jeho využití v pohádkách pro sluchově postižené děti

Více

Pravidla přátelství. Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel

Pravidla přátelství. Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel Pravidla přátelství Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel Original title: Código amistad Copyright 2015 Disney Enterprises, Inc. Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., Žirovnická 3124, 106 00

Více

Večer Pufík obcházel záhony modrých růží na zahradě a čekal na Pepíka. Jenže ten měl zpoždění, a tak si Pufík řekl, že mezitím něco napíše do své

Večer Pufík obcházel záhony modrých růží na zahradě a čekal na Pepíka. Jenže ten měl zpoždění, a tak si Pufík řekl, že mezitím něco napíše do své Večer Pufík obcházel záhony modrých růží na zahradě a čekal na Pepíka. Jenže ten měl zpoždění, a tak si Pufík řekl, že mezitím něco napíše do své velké bílé knihy. Napsal několik stránek, ale Pepík pořád

Více

1. kapitola. Proč nic nejíte? Jím. Nejíte. Jím tolik, kolik potřebuju, nikdy jsem se nepřecpávala.

1. kapitola. Proč nic nejíte? Jím. Nejíte. Jím tolik, kolik potřebuju, nikdy jsem se nepřecpávala. 1. kapitola Proč nic nejíte? Jím. Nejíte. Jím tolik, kolik potřebuju, nikdy jsem se nepřecpávala. Nevypadáte, jako byste jedla tolik, kolik potřebujete. To vím líp než vy. Neřekla jsem to drze, jen s jistotou.

Více

Žába 92 / 93. zahrada.indd 92 12.1.2016 7:26:09

Žába 92 / 93. zahrada.indd 92 12.1.2016 7:26:09 Žába Nenávidím žáby. Všechna zvířata mám rád, vím, že co do vznešenosti jsou si všechny výtvory přírody rovné, jen k žábám prostě cítím nepřekonatelný odpor. Povím vám proč, a to i přesto, že mi stačí

Více

Erik vypjal hru, upravil si baseballovou čepici a vyrazil dlouhými kroky otevřenou branou dovnitř.

Erik vypjal hru, upravil si baseballovou čepici a vyrazil dlouhými kroky otevřenou branou dovnitř. DŮM ČÍSLO 12076 Tys byl odjakživa hrozný paličák, Dominiku! řekla Tina Erikovi. Nesmysl, jste nějak moc moudrá, paní profesorko Patti! opáčil hbitě Erik. Cha, ona není Patti, ale Erik, zvolala pravá Patti

Více

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz Bylo mi teprve 17, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Hlavou mi svištělo, že chci studovat, užívat si života, a že mě naši zabijou. Ti nám ale nakonec pomohli ze všech nejvíc. S prckem to dnes už skvěle

Více

S dráčkem do pravěku

S dráčkem do pravěku S dráčkem do pravěku také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz Napsal Michal Vaněček Ilustroval Ondřej Zahradníček S dráčkem do pravěku e-kniha Copyright Fragment, 2015 Všechna práva vyhrazena.

Více

Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém

Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém f r a n z k a f k a Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém obraze a nevydá ho. Raději skočí Markétce

Více

POHÁDKA O TOM, CO SE DVĚMA ŽÁBÁM PŘIHODILO NA VÝLETĚ

POHÁDKA O TOM, CO SE DVĚMA ŽÁBÁM PŘIHODILO NA VÝLETĚ POHÁDKA O TOM, CO SE DVĚMA ŽÁBÁM PŘIHODILO NA VÝLETĚ Dlouho se na ten výlet těšily a říkaly si, že i jim se něco pěkného přihodí, jak už to na výletě bývá. A přihodilo se. Bylo velice krásné červnové jitro,

Více

1. kapitola. Najednou se odněkud přiřítil chlapec, o něco málo starší, než já. Co tu děláš? zeptal se překvapeně.

1. kapitola. Najednou se odněkud přiřítil chlapec, o něco málo starší, než já. Co tu děláš? zeptal se překvapeně. 1. kapitola Muselo se něco stát! Tohle přece není normální! víří mi hlavou. Okolo mě jezdily tanky a motorky. Co se to děje? Náhle mi hlavou bleskla strašlivá myšlenka: ocitla jsem se v minulosti. Ano,

Více

Kapitola první: Neobvyklý případ

Kapitola první: Neobvyklý případ Kapitola první: Neobvyklý případ Jmenuji se Adrian Les a už více než 12 let jsem soukromý detektiv. Za tu dobu jsem se stal dosti uznávaným a nouzi o práci jsem opravdu neměl. Ve spolupráci s policií jsem

Více

něco přišlo. Začali tedy spolu hovořit o všem možném, co je napadlo, nikoliv ale o moři, o ostrově a o muminím

něco přišlo. Začali tedy spolu hovořit o všem možném, co je napadlo, nikoliv ale o moři, o ostrově a o muminím Tak se mi zdá, řekla, tak se mi zdá, že nadešel čas, abychom podnikli nějaký opravdu pěkný výlet. S jídelním košem. A šla rovnou zpátky k majáku, aby se dala do balení. Když maminka sbalila všechno potřebné

Více

m.cajthaml Na odstřel

m.cajthaml Na odstřel m.cajthaml Na odstřel Ach Bože! zakřičel směrem všude tam, kde nic nebylo. William Eastlake I. Já ho vůbec neznal. Teda předtím jsem ho vůbec neznal. I když bydlíte v jednom městě, tak nemůžete znát všechny

Více

Podívejte se na Měsíc, vypadá jako písmenko D, zavolal Lukáš.

Podívejte se na Měsíc, vypadá jako písmenko D, zavolal Lukáš. Měsíc Do kluků jídlo doslova padalo. Jednak měli hlad jako vlci, ale také se už nemohli dočkat, až začnou pozorovat. Sotva dojedli poslední sousto, poprosili tatínka, aby jim dalekohled vynesl na zahradu.

Více

Kapitola IV. Mezizemí

Kapitola IV. Mezizemí Kapitola IV. Mezizemí Kapitola IV. * Mezizemí * Brána 95 Známý neznámý Poslední zpráva k vám prý nedorazila celá. Začnu tedy znovu od místa, kdy jsem přišel na to, jak použít klíč k bráně. Vložil jsem

Více

MARTIN SICHINGER SMRT KRÁLE ŠUMAVY DO NITRA HOR PO DÁVNÝCH STEZKÁCH KE STARÝM PŘÍBĚHŮM 65. POLE

MARTIN SICHINGER SMRT KRÁLE ŠUMAVY DO NITRA HOR PO DÁVNÝCH STEZKÁCH KE STARÝM PŘÍBĚHŮM 65. POLE MARTIN SICHINGER SMRT KRÁLE ŠUMAVY DO NITRA HOR PO DÁVNÝCH STEZKÁCH KE STARÝM PŘÍBĚHŮM 65. POLE 1 2 www.65pole.cz SMRT KRÁLE ŠUMAVY EDICE TAH SVAZEK 1 MARTIN SICHINGER SMRT KRÁLE ŠUMAVY DO NITRA HOR

Více

duly. Mohutná loď se naklonila na stranu, jako by jí zmítala bouře. Z paluby se ozývaly hlasité povely a pobíhaly po ní temné postavy, rozčileně

duly. Mohutná loď se naklonila na stranu, jako by jí zmítala bouře. Z paluby se ozývaly hlasité povely a pobíhaly po ní temné postavy, rozčileně DUCH? Z temného moře se vynořila plachetnice se třemi stěžni. Plachty měla svěšené a trup hluboko ponořený, jako by byla naložená těžkým nákladem. Na středním a nejvyšším stěžni vlála malá černá vlajka.

Více

Příspěvek č. 21 Setkávání se smrtí

Příspěvek č. 21 Setkávání se smrtí Příspěvek č. 21 Setkávání se smrtí Plánuješ něco na víkend? ptal se mě Mario. Ehm něco s tebou? zeptala jsem se s úsměvem, protože mi došlo, že on něco plánuje. Přesně, usmál se, napadlo mě, že bychom

Více

www.robotikmechacek.cz

www.robotikmechacek.cz ISBN 978-80-260-3610-4 (epub) ISBN 978-80-260-3611-1 (PDF) ISBN 978-80-260-3612-8 (MobiPocket) www.robotikmechacek.cz Na webu můžete výhodně koupit také elektronickou či tištěnou verzi prvního dílu knihy

Více

Pod Kingstonem. Mobil hlasitě zapípal.

Pod Kingstonem. Mobil hlasitě zapípal. Pod Kingstonem Mobil hlasitě zapípal. Jsou lidé, které zapípání mobilu dokáže vážně vyvést z míry. Mohou pak začít splašeně pobíhat, křičet, ohrožovat všechno a všechny ve svém dosahu. Jiní zase začnou

Více

Jakmile Theo odešel ze soudní budovy, vrátil se do reality. Kapitola 15

Jakmile Theo odešel ze soudní budovy, vrátil se do reality. Kapitola 15 Kapitola 15 Jakmile Theo odešel ze soudní budovy, vrátil se do reality. Na chvilku se mu podařilo zapomenout na vlastní problém a ztratit se v potrhlém světě plivající lamy. Slečna Petunie byla bez sebe

Více

Pondělí. Den: já svoje čepice!!!

Pondělí. Den: já svoje čepice!!! Den: Pondělí Dnes jsem se rozhodla začít si psát deníček. Už dlouho jsem o tom přemýšlela, ale až dneska se stalo něco, co bych myslím měla sepsat. Ještě pořád jsem trochu v šoku. Vlastně se ještě teď

Více

rukavicemi na Maxe, Frankieho domácího mazlíčka. Ten spal, stočený na konci pohovky. Stejně si myslím, že psi by měli spát v pelechu.

rukavicemi na Maxe, Frankieho domácího mazlíčka. Ten spal, stočený na konci pohovky. Stejně si myslím, že psi by měli spát v pelechu. KAPITOLA 1 Můžeš si kousek poposednout? zeptala se Louisa, když přišla do obýváku. V ruce držela misku brambůrek. Frankie, který seděl na pohovce, se kousek posunul a při skl se na Charlieho. Dál už nemůžu,

Více

KARAMELOVÉ PRAŽSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

KARAMELOVÉ PRAŽSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ KARAMELOVÉ PRAŽSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ Hurá na Prahu a její věže! Jednoho letního dne se plyšový medvěd Karamel vydal na cestu z Londýna do Prahy. V učebnici vlastivědy četl, že tam mají přesně sto věží. Moc

Více

PŘÍLOHY KONTROLNÍ SKUPINA ŽÁKŮ PRACOVNÍ LISTY: Pracovní list č. 1 Materiál pro učitele věty k rozstřihání. Pracovní list č.

PŘÍLOHY KONTROLNÍ SKUPINA ŽÁKŮ PRACOVNÍ LISTY: Pracovní list č. 1 Materiál pro učitele věty k rozstřihání. Pracovní list č. PŘÍLOHY KONTROLNÍ SKUPINA ŽÁKŮ PRACOVNÍ LISTY: Pracovní list č. 1 Materiál pro učitele věty k rozstřihání Pracovní list č. 2 Křížovka Pracovní list č. 3 Text O Červené kšiltovce Pracovní list č. 1 Před

Více

Zazvonění purpurového zvonku signalizovalo Hortonovi jeho nejméně příjemnou dobu týdne. Raději by podstoupil výprask měchačkou. Horton se jednoduše

Zazvonění purpurového zvonku signalizovalo Hortonovi jeho nejméně příjemnou dobu týdne. Raději by podstoupil výprask měchačkou. Horton se jednoduše 4 Ve které se odhalí Halfpottova minulost... Zazvonění purpurového zvonku signalizovalo Hortonovi jeho nejméně příjemnou dobu týdne. Raději by podstoupil výprask měchačkou. Horton se jednoduše nedokázal

Více

Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan

Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové,

Více

ALBATROS MaS ve skole_ _cz.indd :30:45

ALBATROS MaS ve skole_ _cz.indd :30:45 ALBATROS Miloš Macourek Adolf Born Mach a Šebestová ve škole Mach a Šebestová ve škole MILOŠ MACOUREK ADOLF BORN Albatros Miloš Macourek heir, 1982 Illustrations Adolf Born, 1982 ISBN 978-80-00-02867-5

Více

Legenda o třech stromech

Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech je v tomto setkání s malými metodickými úpravami zpracována v rámci jednoho setkání pro skupinu mládeže a dospělých včetně seniorů. Ve středu zájmu není

Více

ČOKOLÁDOVÝ DORT. Ale nápověda je možná opravdu v nebezpečí! Hrozí mu za-

ČOKOLÁDOVÝ DORT. Ale nápověda je možná opravdu v nebezpečí! Hrozí mu za- I ČOKOLÁDOVÝ DORT Jen se zvedla opona a v hledišti zhaslo, Johana vyklouzla z lóže ven na chodbu. Teplý průvan pohnul záclonou u zrcadla a dveře vedoucí na schodiště se zakývaly v pantech. Zůstala stát

Více

jindy vstřícné přítelkyně vybarvily, ale z vlastních zkušeností jsem věděla, že když je někdo krasavice, tak od svého ženského okolí nemůže nic

jindy vstřícné přítelkyně vybarvily, ale z vlastních zkušeností jsem věděla, že když je někdo krasavice, tak od svého ženského okolí nemůže nic To sako ti sluší! Začalo to nenápadně. Irena si nevšimla, že mám nové šaty. Omlouvala jsem ji tím, že ty šaty byly černé, a tak se dalo docela snadno přehlédnout, že mají trošku jiný výstřih a úplně jiné

Více

Nechci tě už vidět Ozve se rána, když pěstí udeří do stolu. Kamil bez ohlédnutí odchází. Za ním se nese dávka nadávek.

Nechci tě už vidět Ozve se rána, když pěstí udeří do stolu. Kamil bez ohlédnutí odchází. Za ním se nese dávka nadávek. BYLINKY PRO ŠTĚSTÍ Každý krok v životě je krokem ke smrti pravil jeden francouzský dramatik. Stejná slova nyní zašeptal Richard do ticha nemocničního pokoje. Považoval je za výrok natolik kritický a reálný,

Více

Anna Čtveráková. Střípky z žití

Anna Čtveráková. Střípky z žití 1 Anna Čtveráková Střípky z žití 2 Seznamka na pohřbu Zemřel nám šéf po dost dlouhé nemoci a já jsem se měla výhledově stát jeho nástupkyní. Jely jsme s kolegyněmi na pohřeb a já jsem byla pověřena pronést

Více

Příloha 1a Diplomová práce, ukázka scenáře Před domem Potřebuji pomoct. Pavel si zrovna zapínal bundu a šel za otcem. Bylo chladno a zataženo, okolní svět ztratil barvy, působil mdle a nevýrazně. Dvě postavy

Více

Následovala malá chvíle ticha. Pak ze mě vypadlo: Sáro? Kdy má vlastně Libor přijít? Za 10 minut, řekla Sára. Čekání na Libora jsme si krátily tím, že jsme probíraly takové typické holčičí věci. Najednou

Více

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání Ale já jsem se chtěla o Jirkovi Hrzánovi dozvědět něco bližšího. Tak jsem o něm začala psát sama. No, sama jak se to vezme. Pročetla jsem dostupné materiály, ale především jsem na něj nechala vzpomínat

Více

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano?

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Dělám to teď dobře. Velice ráda Vás vidím! Já také, drahá, já také. Jste tak hezká! A toto je moje tchýně. Och, ano? Celá rodina je tady, dobrá! Dobrá, zpět k vaší poezii.

Více

14 16 KH-57-03-297 -CS-C

14 16 KH-57-03-297 -CS-C 14 16 KH-57-03-297-CS-C Vy krásné vlaštovky! Evropská komise Tuto publikaci zpracovalo Generální ředitelství pro životní prostředí. Vychází ve všech úředních jazycích Evropské unie. Publikace je také k

Více

Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček.

Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček. JE Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček. Je taková rozkoš, že se trestáš za umění, když umění je hříchem. Je takové mlčení,

Více

PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková

PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková Copyright 2015 Lucie Michálková Grafická úprava a sazba Lukáš Vik, 2015 1. vydání Lukáš Vik, 2015 ISBN epub formátu: 978-80-87749-89-0 (epub) ISBN mobi formátu: 978-80-87749-90-6

Více

Obsluhoval jsem zlatou generaci

Obsluhoval jsem zlatou generaci PETRA NAHRADIL ÁDA Všichni mi říkají Áda. Tedy ti, co mě znají. Trenéři, hráči, lidi kolem hokeje, dokonce i v médiích jsem býval jmenovaný jako masér Áda Bílek. Místo skutečného křestního, jež bylo a

Více

část sedmá Silvestrovský výlet

část sedmá Silvestrovský výlet část sedmá Silvestrovský výlet Poslední ministrantská schůzka přinesla ještě jedno překvapení. Štěpán přišel s nápadem, že by mohli vyjet společně na Silvestra na Vysočinu lyžovat. Společně ovšem znamenalo

Více

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska.

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska. Byla to láska Kytička milostné poezie Obsah: Když jsem byla hodně malá Pomalu vrůstám do tebe Kdybych to dovedl Byla to láska Magdaléna Štěpán Křivánek GRANO SALIS NETWORK 2004 www.granosalis.cz Když jsem

Více

Glen Sanderfur. Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí.

Glen Sanderfur. Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí. Glen Sanderfur Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí Eko konzult Co se mi stalo 3 Smrtelné zranìní Glenna Sanderfursta pøivedlo

Více

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007 Úvod Zdravím vás všechny a vítám vás. Jsem moc rád, že jste dnes dorazili. Dnes začneme spolu mluvit o penězích. Vím, že je to velice kontroverzní téma. Ne jenom z pohledu lidí mimo církev. Nedávno zveřejnili

Více

2. Kapitola - Útěk. Kurtis:,,Mě se neptej..." Já:,,A jak ale mohl vzít roha?"

2. Kapitola - Útěk. Kurtis:,,Mě se neptej... Já:,,A jak ale mohl vzít roha? 2. Kapitola - Útěk,,Pink..probuď se!!" Já:,,Ehh...coo?? Nazdar Kurte.." Kurt:,,Pink, máme problém..pamatuješ na toho včerejšího návštěvníka?" Já:,,Na toho se nedá zapomenout...*zíív*" Kurt:,,Výborně..je

Více

United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Poprvé publikováno jako Karlinchen od Annegert Fuchshuber (Annette Betz Verlag, Wien/München, 1995). Copyright 1995

Více

Myši vzhůru nohama. podle Roalda Dahla

Myši vzhůru nohama. podle Roalda Dahla podle Roalda Dahla B yl jednou jeden starý pán, kterému bylo 87 let a jmenoval se Labon. Celý svůj život to byl klidný a mírumilovný člověk. Byl velmi chudý, ale velmi šťastný. Když Labon zjistil, že má

Více

9. číslo školního časopisu květen 2016

9. číslo školního časopisu květen 2016 9. číslo školního časopisu květen 2016 Redakční rada Bříza Štěpán Cestr Jan Havránek Jonáš Maňas Martin Mikulanda Michal Varinský Lukáš E- mail do redakce: zsvratislavovasc@gmail.com Příběh o myší rodince

Více